Mathioliho herbář1

VYDÁNO S LASKAVÝM PŘISPĚNÍM i

BYLINÁŘE JOSEFA A. ZENTRICHA, STUDIA M FOTOGRAFKY MILENY VALUŠKOVÉ, MALÍŘE, ASTROLOGA A PŘEKLADATELE JAROMÍRA ŠPRENGERA A MORAVSKÝCH TISKÁREN A. S., TISKÁRNY OLOMOUC

PŘEDMLUVA JOS. A. ZENTRICHA V českých zemích má přírodní léčitelství dlouhou a bohatou tradici. Legenda nám vypráví, že první českou léčitelkou byla Káži, dcera knížete Kroka - a dále její dcera Běla. Seriózní archivní materiály však z této doby pochopitelně nemáme, proto považujeme za prvnívelkou a doloženou léčitelku paníZdislavu z Lemberka, která za panování krále Václava L, tedy přibližně ve XIII. století vybudovala v podhradí svého sídla špitál pro nemajetné nemocné, kterým sama obětavě sloužila a kde se též nakazila tuberkulózou, které v mladém věku předčasně podlehla. To je smutný příběh v historii našeho léčitelství. Ovšem veselými příběhy se špitály nehemžíani nyní, v moderní době. Jistě o mnoho krásněji bylo v rozsáhlé zahradě s léčivými bylinami na Novém Městě pražském, kterou vlastnil Angelus z Florencie, dvorní lékárník, l král Karel IV. sem rád zavítal a udělil Angelovi jisté výsady, které později potvrdil i Václav IV. Zcela mimořádný vliv na další vývoj českého přírodního léčitelství mělo české vydání proslulého Herbáře osobního lékaře arciknížete Ferdinanda, doktora Petra Ondřeje Matthioliho (ten působil v Praze od roku 1544) v překladu Tadeáše Hájka z Háj ku v roce 1562. Tento Herbář ale nebyl prvním dílem svého druhu, vydaným v české řeči. Tím byl herbář litomyšlského lékaře Jana Černého, nazvaný „Kniha lékařská, kteráž slově Herbář aneb Zelinář - velmi užitečná, z mnoha knih latinských i z vlastních prací vybraná."Jato kniha vyšla v Norimberku, za neuvěřitelných 70 dní od odevzdání rukopisu. Matthioli byl však osobností evropského formátu. Geniálně shrnul výsledky vědeckého poznání své doby a empirického poznání lidového léčitelství. Středověký bestseller se stal velmi rychle a trvale praktickou bylinářskou biblí, která ovlivnila dlouhé generace jak lékařů, tak i přírodních léčitelů. Není proto divu, že kniha se brzy dočkala nového vydání, které z norimberského německého vydání pořídili Adam Hubert z Rýznbachu a Daniel Adam z Veleslavína v roce 1596. Zatím, co před vydáním této knihy jsme mohli sledovat značnou živelnost tradičního léčitelství, kde zkušenosti byly ústně

*-

w

^

4

v

v4-> "Tr

přenášeny z generace na generaci, mnohdy i bez hlubšího porozumění, po Matthiolim vyrůstá v léčitelství řád, systém a pozvolný odklon od iracionálních praktik. Dodnes tak můžeme obdivovat hluboké znalosti, kterými doktor Matthioli dal zelenou dalšímu rozvoji fytoterapie. Není divu, že Matthioliho herbář byl knihou vyvažovanou bezmála zlatem. Mezi lidem koloval pouze v několika vzácných exemplářích, ale zato v četných opisech a výňatkových výborech. Teprve proslulý český nakladatel Bedřich Kočí umožnil v letech 1924-1928 moderní a přitom velkorysou reedici tohoto vzácného tisku. Vydaná kniha se měla co nejvíce přiblížit originálu, takže vyšla formou faksimile „norimberského" překladu z roku 1596. Byla přirozeně tištěna upraveným českým švabachem, měla krásnou polokoženou vazbu s pozlaceným písmem a vážila několik kilogramů. Nedílnou součástí tohoto vydání byl i moderní překlad, tištěný latinkou a připojený dozadu. Kniha to byla věru krásná, ale v moderní době poněkud nepraktická. Proto Bedřich Kočí přistoupil roku 1931 k dalšímu vydání. Tentokrát opustil formu faksimile, takže šlo už pouze o moderní překlad, doplněný dobovými ilustracemi. Kniha již měla obvyklý střední formát a přes svou úctyhodnou tloušťku bylo její používání velmi praktické, zvláště i pro vybavenost knihy četnými rejstříky. Dalšího vydání se „Matthioli" dočkal až po padesáti letech. V roce 1982 vydalo nakladatelství ODEON výbor, ale jeho praktická využitelnost byla velmi malá. Proto velký dík všech bylinářů i příznivců léčivých bylin patří nyní olomouckému nakladatelství FONTÁNA, které se rozhodlo vydat Matthioliho herbář znovu. Dalších komentářů ani slov už myslím není třeba. Nechtě na sebe dýchnout dávné umění středověkých bylinářů a pečlivě porovnávejte. Možná, že jako já, po čase zjistíte, že od Matthioliho časů k dnešku se toho ve fytoterapii až tak mnoho nezměnilo... Toto krásné dílo vyjde ve třech svazcích. V posledním budou uvedeny rejstříky, seznamy obrázků, obsah. V Kroměříži, 22. X. 1998

Josef A.Zentrich

O BYLINÁCH A STROMECH (33^)

Kap. I. KOSATEC. Kosatec, nazývá se řecky i latinsky Iris, což znamená česky duha, jelikož jeho okvětní listy, některé vzhůru, druhé dolů obrácené, jsou různými barvami vyznačeny a tím poněkud se duze podobají. Německy sluje Himmelschwertel, Blauschwertel, Blaugilgen nebo Lilgen, což znamená nebeský mečík, brunátný mečík, brunátné neb modré lilium; taktéž nazývá se Veilchenwurz, to jest fialkový kořen. Posledním názvem označují jej i Čechové pro jeho vůni. Bylina tato jest vůbec známa téměř každému.

Kosatec (květ, símě a kořen očištěný od vlášenl).

Kosatec lesní

Druhy a rod kosatců. Nachází se ve dvou druzích: domácí čili zahradní a planý čili lesní. Domácí nalézá se téměř ve všech zahradách a zhusta roste také na místech travnatých, má pak listy podobné mečíkům, nebo jako ona bylina, již všeobecně nazývají Devatero odění, jenomže jsou větší, širší a tlustší. Po délce celého listu táhnou se tenké proužky. Lodyhu má hladkou, oblou a kolínkatou. Na vrcholku lodyhy rozkládá se několik ratolístek s konečnými ojedinělými liliemi nebo květy, s listy podvinutými

y • 4

nebo ohnutými, rozličných barev, jak výše uvedeno, barvy nebeské, brunátné, bělavé a žluté. Semeno je uzavřeno v jakési podlouhlé paličce nebo hlavičce stejným způsobem jako u devatera odění. Kořen je bělavý, tvrdý, hlízovitý, s hustým vlášením kořenovým na spodu, podobně jako u velkého kozlíku; jest vonný, pevný a přihořklý. Když byl již tento herbář od doktora Mathiola vydán a vytištěn, objeveno bylo mnoho jiných druhů kosatce, jako: I r i s D a l m a t i c a v e l I l l y r i c a , t. j. kosatec dalmatský aneb slovanský, menší a větší, kterýž nese na jedné ratolístce nebo na jedné lodyze velmi mnoho pěkných a jasných květů barvy fialové; I r i s C h a l c e d o n i c a , kosatec přinesený k nám nejprve z Cařihradu, má též velké květy, tmavší než předešlý, sem a tam jakoby zkropené krůpějemi rozličných barev; I r i s L u s i t a n i c a b i f l oř a, kosatec lusitánský, opět dvojí, menší a větší, jichž květ jest barvy brunátné fialy a velmi libé vůně. Kvete dvakráte ročně, z jara a na podzim; I r i s P a n n o n i c a , kosatec sedmihradský, s 3 pěknými žlutými a rovněž s 3 krásnými brunátnými a žlutými velmi vonnými lístky; I r i s Floře n t i c a, kosatec vlašský aneb florentský s bílým květem, a mnoho jiných ještě rozdílných druhů a rodů, které se všechny s velkou pečlivostí v našich zahradách sázejí a ošetřují. Lesní čili planý kosatec jest také dvojí: jeden roste vétšinou mezi skalami a kamením a ve všem podobá se kosatci zahradnímu až na to, že má listy, květ a lodyhy i kořen menší. Druhý má list delší než devatero odění a tenký, zdřevnatělý, hlízovitý, naryšavělý a nevonný kořen, lodyhu má krátkou, květ menší než jiné kosatce, vůni pak jako broskev sv. Jana nebo meruňka. Květ má 9 brunátných lístků, na jichž konečcích lze spatřiti na svrchní straně jakési zlaté nebo žluté proužky. Druhů planých kosatců je tak mnoho, že všechny vyčísti a popsati v krátkosti nelze. Přicházejí dva druhy s bílým květem; jeden o lodyze trochu vyšší, druhý velmi nízký, téměř při samé zemi nesoucí květ. Takových nízkých kosatců s květy bledě žlutými, vonnými, brunátnými, pak menších i větších s květem modrým a podobných jiných, nachází se ještě více. Kromě toho přicházejí některé druhy s úzkými podlouhlými listy a dosti vysokými lodyhami, na nichž jest malé- subtilní lilium s tenkými modrými lístky, z nichž tři jsou pod sebe podvinuty nebo ohnuty a krásně zdobeny. Takové druhy přicházejí i bez lodyh. Místo, kde roste. Nejlepší a nejvzácnější kosatec roste v zemi slovanské, kteráž slově Illyria, odkudž mu též latinsky říkají Iris Illyrica, t. j. kosatec slovanský. Odtud dováží se k nám do našich krajin a lékáren jako bylina cizí a přespolní. Od našeho domácího kosatce neliší se ničím, kromě toho, že v moci a účinku bývá lepší a silnější; to pochází od polohy, přirozenosti a klimatu (povětří) té země, kde roste, právě tak jako jedna zeraě rodí lepší obilí, víno, byliny a koření nežli druhá. Tak dokazuje i Qalenus, že pelyněk z Pontu, petržel z Macedonie, puškvorec z Kolchidy a Qalacie, šafrán z hory řečené Coricus, myrrha ze země troglodytské, planý galgan ze země syrské a ostrovů zvaných Cyclades jsou daleko lepší a mocnějších účinků, nežli

*»

z jiných zemí a krajin. A jest mnoho jiných bylin, léků a také věcí rozličných, které si obzvláště oblibují jistá svá určitá místa, na nichž i bujněji rostou a také mocnějších účinků nabývají. Ba i, co více jest, na Nových ostrovech, objevených od Hispanů a Portugalců v Indii k západu slunce, po celý rok lze spatřiti na stromech zelené listí. Proto jest při všech rostlinách a bylinách dbáti velice různosti krajin a zemí. Kde rostou jiné již popsané druhy kosatců, naznačují jména míst, která jsou u nich udána. Veliký bílý kosatec nachází se v zemi vlašské na mnohých místech, zvláště pak v Latiu nedaleko města Priverno, které nyní Piperno sluje, kde spatřil jsem i já času postního plný vrch této rostliny. Planého či lesního kosatce roste největší množství v Rakousích a Uhrách, jak popsal ve své knize in o b s e r v a t i o n i b u s P a n n o n i c i s C a r o l u s C l u s i u s , který popsal tam i jiné zvláštní byliny těchto zemí. Nalézá se ještě jiný druh planého kosatce, kterýžto

Kosatec planý menši.

Kosatec malý s květem a jazýčkem, v květu ukrytým, 3hran. semenem v měchýřku otevřeném a zavřeném.

druh s květem temně modrým a velikými a širokými listy roste velmi vysoko v lese Steigerwald řečeném v krajině Franken, nedaleko zámku hrabat z Kastellu, zvaného Bergschloss; tam nachází se též mnoho jiných dobrých bylin. Tento kosatec pak, což jest velice divné, velmi zřídka kvete v těchto stinných a vlhkých horách (já rovněž nespatřil jsem u něho květu tam); když však se přesadí do zahrady, tedy se stává docela domácím a 'počíná hojně kvésti, což je naopak věcí u jiných lesních bylin nepřirozenou. Čas, kdy kvete a kdy se má vykopávati. Všechny kosatce kvetou obyčejně uprostřed jara. Některé z planých kosatců kvetou též v létě v měsíci červnu. Kosatec pak lusitánský kvete po druhé ještě na podzim, odkudž jeho

l^t

tjK,4> «k-.-^r:

jméno Iris biflora; totéž činí nejednou též naše domácí kosatce, zvláště když se hodí teplý podzim. Tento ušlechtilý květ otvírá se spíše v noci, než ve dne. Kořen jeho má se vykopávati hned brzo na počátku jara v měsíci březnu, dříve než vypustí a vydá ze sebe listy, nebo uprostřed podzimku, a sušiti se má ve stínu, aby nepřišel přímo ve styk se sluncem. Ze suchých kořenů mají se pak vybírati pouze kusy vonné, uvnitř čerstvé, celistvé a tuhé, nezleželé a nezčervivělé. Složení, moc a užitek kosatce. Kosatec je horký na druhém, a suchý na třetím stupni. Otvírá, způsobuje zrání, rozhřívá, vyčišťuje, ztenčuje (ztekucuje) a rozděluje (rozpouští). Vnitřní použití: Kosatcový či fialkový kořen suchý, na prášek utlučený, ztíži M lotu*) v nápoji z medoviny neb ječné vody teplé pozřený a pomalu do těla přijatý, pomáhá těm, kteří mají prsa a plíce ucpané šlemem a hustými hleny, kteří ustavičně kašlou anebo těžce dýchají. Neboť tento nápoj rozpouští a ztekucuje hrubé a tuhé hleny a velice napomáhá k snadnému jich odstraňování a vykašlávání. Po vypití 1% lotu toho prášku v označeném medu, ječné vodě nebo v sladkém víně vychází hlen a hrubé vlhkosti stolicí. Přidá-li se k tomu jeden kventík**) utlučeného Rhabarbarum, povstane účinný lék proti vodnatelnosti. Kosatcový kořen na kusy rozkrájeny a vařený v dobrém bílém víně a po několik dnů ráno teplý požívaný, otvírá zástavu ženskou (vyvolává zaraženou čmýru), žene moč, drobí kámen, mírní bolest břicha, křeče, zimu a třesení při zimnicích, odstraňuje zácpu, zvláště kde jsou hrubé a husté vlhkosti, vyčišfuje žloutenku potem, ničí hlísty a červy v břiše a dává pokojný spánek. Kosatcový kořen pitý v octě pomáhá proti jedovatému uštknutí hadímu. Kosatcový kořen vařený s popsaným nápojem aneb s tatnaryškoyými vršky (mladými ratolístkami) a pitý pomáhá lidem neduživým na slezinu. Týž kořen pitý s leknínovou nebo stulíkovou vodou pomáhá těm, jimž proti jejich vůli odchází semeno, kterýžto neduh sluje Gonorrhoea (nikoliv kapavka v moderním smyslu). Při bolestech kyčelních může se dávati vnitřně v klystéru polévka nebo jícha, v níž byl uvařen kosatcový kořen. Ženy také skrovně (slabě) posypávají práškem z kořene fialkového kaši dětem, které ustavičně pláčí a kvílejí pro bolesti a hryzení v životě. Čerstvý fialkový kořen může se též zavářeti v cukru nebo medu, tak jako se připravuje zázvor. Jest užitečný při všech svrchu jmenovaných neduzích. Z roztlučeného čerstvého kořene kosatcového vytlačuje se šťáva, kteráž se syrová mísí s cukrem a s něco málo indiánské špiky a dává se vodnatelným lidem píti ráno teplá v množství, "

*) l lot = 17-5 g. **) Kventík = 1/4 lotu = 4-375 g.

1. Kosatec (Iris germanica).

2. Puškvorec obecný (Acorus calamus).

3. Levandule (Lavandula spica). 4. Koprník (Meum athamanticum).

Kosatec brunátný zahradní. Iris Domeftica.

i

\

\ Cf

1 fl

*

co by se vešlo do vaječné skořápky, každého čtvrtého dne jednou, častěji nebo méně často, dle povahy nemocného; vytahuje z nemocného vpdnaté zbytečnosti stolicí. Lépe jest nadělati z dobře uvařené jmenované šfávy pilulek a dáti nemocnému 3 nebo 4 v lékořici. Z kosatcového kořene připravuje se též výborný lék proti vodnatelnosti: Vezmi šfávy kosatcové 3 2kventíky, galgánu á cycváru po % lotu, skořice, hřebíčku po */ kventíku, kapusty mořské, Soldanella řečené, ^2 lotu: To všecko utluc na prášek a připrav s kvašeným medem lék, z něhož užívej každého dne ráno l lot. Kořen kosatcový zavěšený do vína neb piva, dodává oběma velmi libou vůni a chuf. Voda destillovaná a pálená ž krásného květu kosatcového a smíšená s jinými věcmi v jednotlivé dávce 2 lotu jest účinná při vodnatelnosti. Jest pak daleko mocnější, když se tak vydestilluje, aby byla zachována přirozená barva květu, čehož se dá snadno docíliti beze všech postranních a cizích přídavků. Týmž způsobem připravuje se z vonného kořene fialkového Iridis Illyricae s kořenem omanovým a ženským vlasem cukr a lék, který velmi lehce čistí a uzdravuje prsa nebo plíce. Zevní použití: Kosatec uvařený do měkká a přikládaný, změkčuje tvrdosti, rozhání všeliké spuchliny a ztravuje vole. Utlučený na prášek a použitý jako' zásyp, vyčisťuje nečisté rány, hojí píštěle a proválené tekuté neduhy, pomáhá k tvorbě nové tkáně — hlavně smíšen s medem. Tentýž prášek, smíšený s octem a růžovým olejem a přiložený se šátkem na čelo, s velkým úspěchem mírní a odstraňuje zastaralé bolení hlavy. Čerstvý kořen fialkový ostrouhány nožem a vařený ve víně nebo vodě, přikládaný v podobě teplých obkladů ženám na lůno, změkčuje a otvírá zatvrdlou a ucpanou matku. Čípek pro matku k vyhnání květů ženského (čmýry) i porodu připravuj takto: Vezmi dvě plné obyčejné lžíce medu na železnou lžíci neb kotlíček a přiveď při skrovném uhlí jednou neb dvakrát do varu, pak přidej k tomu l čtvrtci kosatce a tolikéž svinského ořechu, obojí utlučené na prášek, dobře a často to spolu míchej, aby se nepopálilo, pak vylij to na měděnou pánvičku nebo na dno hmoždíře; když pak to z polovice vychladlo, dělej z toho čípky tlouštky a délky prstu a nech ztvrdnouti. Když se byla žena uvnitř vymazala dřevěným olejem neb přepuštěným máslem, nechť vsune čípek na nitku uvázaný dovnitř a podrží ho tam hodinu, až by dobře kousal (účinkoval, pálil), a pak vytáhne. Zdálo se mi vhodným uvésti zde tento způsob výroby a použití čípku, poněvadž ještě dále v této knize se budou takové čípky uváděti, aby si je dovedly ženy připravovati. Podobně mohou se připravovati jiné čípky z medu, soli a něco málo kýchavice, které zavedeny do zadního střeva neboli konečníku nutí na stolici. Kosatec rozdělaný s bílou kýchavicí a dvěma díly medu natírán na kůži, Čistí a stírá pihy a jiné skvrny na tváři, jakož i opálení sluncem.

Kosatec rozdělaný s pryskyřicí, rozetřen a přiložen na kůži, odnímá bolest suchých žil (nervů), ledvin a kyčle. Tento kořen usušen a žvýkán působí volné dýchání, krotí bolest zubů; v tom případě pomáhá i vařený a když se horký drží v ústech. Šťáva z tohoto kořenu nebo prášek z něho vtažený do nosu vzbuzuje kýchání, čistí mozek od nečistot a hlenů. Když se vařeným kosatcem naparuje zadek a na to tře (masíruje) ostrým šatem, otvírají se zlaté žíly, z nichž obyčejně vytéká melancholická krev. Znamenitý lék proti bolestem a otoku lůna: Vezmi kosatce utlučeného na prášek l lot, skořice a semene zahradního kopru po Va lotu, šafránu scrupulum, t. j. třetí díl kventíku; to všecko promíchej, namoč kus červeného sukna nebo šarlatu do dobrého bílého vína, posyp jej svrchu tímto práškem a přilož na bolavé místo. Kosatec vložený mezi šaty do truhlic, chrání jich před moly a kazy, ano dodává jim i libé vůně. Kosatcový olej. Oleum Irintim. Olej, který lékárníci připravují 7. tohoto kořene a květu, napomáhá k uzrání, rozděluje (rozpouští) a zřeďuje, krotí dnu aneb podagru, křeč, bolesti matky, uší i všech ostatních údů, které pocházejí od studenosti, hlenů a plynatosti, změkčuje ztrnulé a zdřevěnělé klouby, tvrdá i zveličelá vole i zpuchliny. M e s u e píše, že se má ten olej dělati ze dvou liber květu a jedné libry kořene kosatcového, stejným způsobem jako olej růžový. Kosatcový kořen sluje arabsky A i e s r a, vlašsky I r i d e, aneb G i g l i o A z u r o, španělsky L i r i o C a r d e n o , francouzsky G l a i c u 11 aneb F l a m b e. Německá jména jsou hned na počátku vytčena a vyložena.

Lékárníci až dosud užívali místo pravého Acorum byliny, jež jest také zde zobrazena. Německy ho jmenují QelbwasserLilgen, to jest žlutá potoční lilie, nebo nepravý kosatec žlutý, někteří nazývají ho též mečíkem. Roste na bahnitých a vlhkých místech, jest chuti trpké, stahující a svíravé. Listy má delší než kosatec zahradní, má též jemu podobný květ, pouze jest jeho květ barvy žluté, odkudž zove se žlutým kosatcem; jest to však nepravé a domnělé Acorum.*) Někteří učenci tvrdí, že jest to Bu t o r n o u m a . p u d A t h é n ě um, což přenechám k uvážení jiným. Účinek tohoto kořene nesmí se však podceňovati a zavrhovati, jelikož projevuje příjemnou ostrost, drží-li se v ústech delší dobu, a na některých místech Francie, ačkoliv neprávem, prodává se místo chinového kořene. Jiný druh tohoto obecného Acorum roste v Duryňsku u knížecí školy zvané Pforten; tento druh má velmi tlusté červené kořeny a roste v místech zavlažo-

i_ tf^f C5-^®

Kap. II. PRUSTVOREC (puškvorec). Jméno a druh. Pravé A c o r u m jest určitě bylina a kořen, který všichni učení lékaři a lékárníci latinsky jmenují C a l a m u s a r o m á t i c u s, německy K a l m u s a česky prustvorec, ačkoliv jména C a l a m u s a r o m a t i c u s používají špatné a neprávem. Nebot ve skutečnosti C a l a m u s není kořen (jak dosvědčuje Dioscorides a Plinius), nýbrž klade se a počítá mezi vonné třtiny, které rostou v Indii. Lékárníci pak neznajíce této byliny, pojmenovali ji místo A c o r u m C a l m u s . Takové A c o r u m neboli C a l m u s má listy podobné kosatci, pouze delší, užší, vonné právě jako sám kořen. Kořen jest také podobný kosatcovému, hlízovitý, bělavý a s hojným kořenovým vlášením. Stvol má lehký a hladký, z něhož vycházejí větvičky mající na vrcholku jakési šišky či šešulky podobné lískovým jehnědám. Takový pravý Acorum aneb Prustvorec byl mi poslán z Cařihradu od Angeria Busbequia Flandra, legáta a orátora, který byl vyslán králem Ferdinandem k císaři tureckému. Flander pak dostal jej sám z jednoho velmi velkého jezera od Nykomedie. Tento puškvorec neliší se pak nijak od našeho puškvorce. 8

Pravé Acorum.

•^MP (4^®

Nepravé Acorum (kosatec žlutý) se svým semenem.

váných řekou Šálou, ačkoliv nejsou tato ustavičně mokrá a bahnitá. Listy má menší a subtilnější, nežli bylina rostoucí u potoků. V těchto místech říkají mu lesní nebo planý Kalmus a tvrdí, že nenese ani květů ani semen. O tom nemohl jsem se přesvědčiti. Velice mýlí se také ti,- kteří pokládají velký galgan za pravé Acorum. Neboť tento galgan není chuti hořké, není bělavé barvy, nýbrž načervenalé, rovněž i jeho listy nesrovnávají se s kosatcovými, ale spíše srovnávají se s planým galganem, jejž zovou Cyperus. Místo, kde roste. Acorum nebo puškvorec roste y Pontu, Qalacii a v Kolchidě, ba i v Tatarsku; proto nazývají jej v Litvě „tatarské zelí". Nejlepší puškvorec je bílý, celistvý a tuhý, plný, chuti ostré a poněkud hořké a vůně mírně libé. *) K o s a t e c ž l u t ý — I r i s p s e u d a c o r u s .

Přirozenost, moc a účinek.

L/

T ,J Puškvorec je přirozenosti horké a suché na třetím stupni; Jájí zřeďuje, rozhání, zahřívá, vyčišfuje, rozpouští, zažívá, otvírá \§j* a stírá (odstraňuje) bez obtíží.

>>ť

Vnitrní použití: Jelikož puškvorec se může vysazovati nyní u nás v mnohých zahradách, dobře zde roste a dobře snáší zimu, mají lékárníci používati ad D i a c o r u m a k jiným směsím zeleného a čerstvého kořene, když jej mohou takto snadno míti po ruce. Také v lékařství potřebuje se toliko sám kořen. Kalmus vařený ve víně nebo v medovině, nebo prášek z tohoto kořene vsypaný do vína nebo medové vody s prospěchem účinkuje při chorobách pocházejících od studeného zahlenování nebo plynatosti, jako při bolestech (hryzení) v břiše, bolení boků, sípáni, dusnosti, křečích, ucpání jater a plic. Pomáhá i těm, jimž se srazila krev v těle následkem pádu .nebe úrazu, rovněž těm, kteří těžce močí. Užívá se ho i proti uštknutí hadímu a proto přidává se k lékům připravovaným proti jedům. Dým aneb pára z jíchy puškvorcové nálevkou do hrdla pouštěná (inhalována) zahání kašel. Při špatném trávení: Vezmi jednu čtvrtci na prášek utlučeného puškvorce, stejné množství skořice, smíchej dohromady a užívej každého rána v teplém vínu peiyňkovém: pomůže. Tam, kde, roste puškvorec zavářejí čerstvý kořen do cukru nebo medus podobně jako zázvor a oman, a v té podobě ho donášejí i k^. nám. Připravuje se pak i v Německu, Vlašsku i u nás v Čechách tímto způsobem: Vezmi pěkný, vyzrálý puškvoreč, nalij na něho čisté studničné vody, vař ponenáhlu, až by změkl a vytáhla se z něho trochu hořkost; pak jej očisť od vlášení na povrchu (kořínků). Když velice nabobtnal, rozřízni ho po délce a je-li ještě hořký, zavař ho znovu a vysuš pak na vlasovém sítku. Pak nalej naň mnoho cukru svařeného do hustá — avšak ne horkého — tolik, aby koření bylo v něm úplné potopeno, nech státi den a noc, aby cukr do sebe vtáhl všechnu vlhkost z kořene. Pak to zced a svař do syrupovité hustoty a nalej opět teplé na ty kořeny. To pak opakuj tak dlouho, až není žádné vlhkosti v kořenech. Takto připravený puškvorec je zvláště dobrý pro studený a mdlý žaludek, který obsahuje mnoho škodlivých vlhkostí; neboť ztravuje tyto vlhkosti, posiluje zažívání, dává vonný dech, otvírá ucpání vnitřních údů, žene na moč a reguluje ženský květ (čmýru). Z puškvorce také dělá se syrup nebo nápoj řečený Oxymel, to jest medový ocet, velice účinný proti zastuzeným játrům a slezině, tímto způsobem: Vezmi jednu libru zhruba utlučeného puškvorce, nalej na něho ocet, přikryj a nech státi tři dny a tři noci.. Pak to svař na polovici a proceď čistým lněným šátkem, přidej s dostatek medu a zavař opět, až se vyvaří všechen ocet a dostaneš puškvorcový Oxymel; z toho dávej jednu unci nebo dva loty*) vždy ráno s odvarem z téhož kořene. *) l unce

W

médie, libry == 30 g.

1. 2. 3. 4.

Kopytnik evropský (Asarum europaeum). Kozlík lékařský (Valeriana officinalis). Mech stromový (Usnea barbata). Plavuň lékařská (Lycopodium officinale).

«*•

•K^V---

**:&'

Kopytník. Afarum.

Zevní použití: Ženy, jimž ucpaly se žíly matky, anebo u nichž se zarazil přirozený jejich květ (čmýra). mají si uvařiti tento kořen, připraviti si z toho lázeň a v té se mýti. Šťáva vytlačená z čerstvého kořene vkapávaná do temných očí, činí je jasnými a světlými. Puškvorec sluje řecky « * o ? o ? vel « * » $ o /*, arabsky v a g e, latinsky A c o r u s , A c o r u m , šiška puškvorcová J u l u s, vlašsky, španělsky a francouzsky A c o r o , německy K a lín u s nebo Á c k e r w u r z .

Kap. III. KOPRNÍK.*) Koprníkem sluje tato rostlina proto, že lodyhou i listy se podobá českému kopru, jest však povšechně mohutnější, výšky dvou loket. Lodyha nese na vrcholku okolík s květy, právě jako u českého kopru. Má množství rovných i křivých, libovonných a palčivých kořenů.

¥' Koprnik.

Muttelina.

Místo, kde roste. Tato bylina roste na horách a výslunných místech. V lékařství používá se pouze kořene (semene a listů se nepoužívá); kořen má se vykopávati na podzim. Kořen, kterého lékárníci dosud používali místo M e u m , není pravý; neboť má chuť jako mrkev, úplně odlišnou od pravého Meum. Toho času přichází sem z Ápulie a země Vlašské kořen zde vyobrazený, a který mnozí z učenců pokládají za pravé Meum, ačkoliv se vůbec v ničem nesrovnává s popisem Dioskoridoyým; jelikož však se od jiných učenců za tento považuje a jak oni tvrdí, má i všecku moc tohoto Meum, proto i já se *) Asi M e u m a t h a m a n t i c u m .

11

JÉr v£ ,7%

k tomu přikloňuji, a lékárníci ho mohou za Meum používati. V Apulii nazývá se I m p e r a t r i x , to jest císařský kořen; tam jest ve veliké vážnosti jako užitečný proti jedům a jedovatým živočichům. Přirozenost, moc a účinky. Koprník je přirozenosti ohnivé, horký na třetím a suchý na druhém stupni. Vnitřní použití: Kořen vařený ve víně nebo vodě a pitý žene moč z ucpaných ledvin a měchýře, .ba i otvírá všeliké ucpání jater a slezinv. Stejně účinkuje v prášku anebo nadrobno rozkrájený. Rozhání plynatost žaludku, krotí žáhu. Pomáhá při studených neduzích matky a vyhání její nečistoty, a to nejen při vnitřním užívání, nýbrž i v napářce z uvařeného kořene (pouštěním ipáry z tohoto odvaru v sedě trychtýřem do lůna). Stejně účinkuje při bolestech kloubů. Při zahlenování prsou připraví se z prášku tohoto kořene a medu lék, který se má držeti v ústech a pomalu polykati. Pro jeho účinnost a moc přidává se tento kořen do dryáku a jiných léčiv, které odpírají jedům. Nemírné požívání tohoto kořene přivodí bolení hlavy. Zevní použití: Nápařka nebo koupel z uvařeného kořene obměkčuje zástavu žen (reguluje Čmýru). Proti obtížím močení u dětí: Uvař tento kořen s komonicí a rmenem v bílém víně, přidej oleje, promíchej, a teplou směsí obkládej dítěti lůno. Koprník sluje řecky t* í ° /*, arabsky M u, latinsky M e o n nebo M e u m , vlašsky M e o, španělsky P i n i 11 o, německy B a r d i 11 e n, das der Beermutter sonderlich wol bekompt. Item Beerwurtzel; latinsky ho jmenují někteří A n e t h u m u r s i n u m , F o e n i c u l u m u r s i n u m , to jest medvědí kopr. Muttelina. Na švýcarských horách roste bylina podobná obecnému Meum čili koprníku, jenom že má listy trochu širší a květ trochu pročervenaiý. Dobytek ji velmi rád požírá a krávy po ní dojí dobré mléko, podobně jako po koprníku. Q e s n e r u s myslí, že se může této byliny užívati místo D a u c i C r e t i c i . Obyvatelé jmenují tuto bylinu M u t t e l i n a nebo M u t r i. Kap. IV. GALGAN PLANÝ.*) Planý galgan jest bylina mající listy podobné póru, avšak delší, tenčí a tvrdší. Lodyha zdéli lokte, někdy delší, hranatá, uvnitř má bílou dřeň podobně jako vonné sítí nebo bez. Na vrcholku má menší lístky, stkvící se jako hvězdy, a mezi nimi nachází se semínko barvy nazelenalé jakoby v klasu. Kořen má černý, podlouhlý, kosmatý, zaškrcovaný, na některých místech zaoblený jako olivy, začernalý, vůně libé a hořké chuti. Pro svou podobnost s pravým galganem sluje galganem planým a lesním. *) Odpovídá asi rostlině C y p e r u s l o n g u s .

12

Místo, kde.roste. Roste v zemi vlhké a mokré, také na lukách a místech dobře upravených. Nejlepší dodává se z Alexandrie a pochází ze země Syrské a Egyptské, a svou mocí mnoho převyšuje náš domácí galgan. Kořen jeho se vykopává na podzim, očišťuje pečlivě od země a suší ve stínu. Za nejlepší pokládá se kořen, který je hustý, nikoliv křehký, plný a ostrý, a který vydává libou vůni s jakousi perností. Přirozenost, moc a -účinek. í^^r Kořen planého galganu zahřívá a vy šusu je bez palčivosti *"""• ,-ýJ/': a otvírá průduchy žil (rozšiřuje světlost cév).

Dlouhý planý galgan (při něm listy a květ).

Okrouhlý planý galgan (* veliký, načervenalý ze Sýrie; f menší, velmi vonný, černý, z Kréty).

Vnitřní použití: Tento kořen na prášek utlučen a ztíži jedné čtvrtce v teplém víně pitý, žene moč, zbavuje ledviny kamene a písku, otvírá ucpání na počátku vodnatelnosti. Ve víně požíván pomáhá při uštknutí štíry. Zevní použití: Přidá se ke kořenu stejné množství bobků a vaří se ve víně; z toho udělá se náplast, která teplá přiložená na naduté břicho vodnatelného člověka, splaskuje a zahání otok. Nápařka z kořenů na matku, nebo teplý odvar z kořenů přikládaný v podobě náplasti na lůno a ledviny přispívá velice k odstranění ucpání rodidel a ku přivodění ženské nemoci (čmýry). Uzdravuje rozžírající se neštovice v ústech a tajných místech, když se zasypávají práškem z tohoto kořene. Kořeny

13

v>

"st

•M.

;,: tr mW

přidávají se do zahřívajících náplastí. Žvýkaný kořen odstraňuje nepříjemný zápach a dech z úst. Planý Qalgan slově řecky "ÚTT««?<>?, latinsky C y p e r u s , vlašsky C y p e r o, arabsky S a h e r a d e , španělsky J u n c i a, německy W i l d e r Q a l g a n . Galgan.

ÍF ÍP*H

c^XD

Qalgan, latinsky Q a l a n % a, arabsky Galuegiam, není popsán od Dioskorida a starých Reků. Přichází dvojí: menší a větší. Menší galgan — jest tenký, křivý, uzlovatý kořen, zevně i uvnitř brunátně červený nebo Šarlatový, vůně libé, chuti perné, palčivé a pálivé jako pepř nebo zázvor; vzhledem a vůní podobá se Cyperu, to jest planému galganu, a proto jej někteří nazývají C y p e r u s b a b y l o n i c u s . Nejlepší druh jest těžký, nikoliv křehký, červený, vonný a perné chuti. Nedávno byl k nám poslán z Vlach (ale nerad se ujímá v našich zahradách), jako

Galgan větší.

Galgan menši.

puškvorec čili Kalmus. Někteří berou kořen planého galganu, obalují jej a močí v octě a pepři a pak prodávají za pravý galgan. Tento podvod dá se však odhaliti, když se ostrouhá vnější kůra, neboť pak nemá uvnitř žádné pernosti a ostrosti, jakou má míti galgan. Přirozenost, moc a účinek.

Qalgan je horký a suchý na třetím stupni, jak se lehce může poznati z jeho ostrosti a palčivosti; zahřívá, rozděluje (rozpouští), ztravuje, ztekucuje a otvírá. Vnitřní použití: Qalgan jest užitečný při všech neduzích pocházejících ze studenosti a nadýmání. Posiluje žaludek, pomáhá při trávení, zahání omdlévání, závrať i zapáchající dech (žvýkáním v ústech, užíváním v dobrém víně a v melisové vodě). Qalgan v ústech držený dráždí k chlípnosti (smyslnosti). Pjfio

14

¥ Kap. V. NARDUS INDIÁNSKÝ. Tento přespolní, cizí, znamenitý a velmi vonný Nardus indiánský nachází se téměř ve všech dobře spravovaných lékárnách. Slově Spica, t. j. klas, ne snad, že by to byl klas této rostliny, nýbrž poněvadž kořen této rostliny se podobá klasu; a proto není v tom žádného rozdílu, řekne-li kdo Spikanard nebo nardový kořen, neboť tímto jménem rozumí se toliko kořen indiánského nardu, kterého jedině upotřebujeme v lékařství. Místo, kde roste.

Tento nardus roste v Indii na jedné hoře, kterouž obtéká a svlažuje řeka Ganges. Suchý kořen dováží se k nám spolu s jinými obchodními předměty a kořením z egyptské Alexandrie,

Nardus indiánský.

odkudž se dodávají každoročně do Benátek. Nejlepší nardus jest krátký, lehký, kosmatý, žlutý, čerstvý, pevný, vonný jako planý galgan, chuti nahořklé a brzo vysušující jazyk. Přirozenost, moc a účinek:

Nardus jest přirozenosti horké na prvním stupni a suchý zúplna na druhém stupni. Vnitřní použití: Tohoto klasu se obyčejně užívá vnitřně s Rhabarbarum. Tento kořen vařený ve víně nebo vodě a užívaný, rozhání větry, žene moč, prospívá při neduzích jater, při žloutence, a při bolestech ledvin. Posiluje mozek i všechny jiné části těla požíván jakýmkoliv způsobem vnitřně i zevně. Kořen utlučený na prášek a užívaný v kyselém víně staví běhavku, rovněž tak výtok ženský, zvláště bílý. tak řečený

<*.

«*53>„

.-» m

:%
16

vozuje z vlastního svého vyšetření C l u s i u s in A r o m á t ů m h i s t o r i a D. G a r c i a e lib. I. cap. 33. Tomuto H i r c u l o podobá se jiná bylinka, již jsem dal vedle něho vymalovati. Má kořen tlustý jako malý prst,-vespod skrovné vlášení, které nevoní špatně, a má též takové listy, jako celtický Nardus. Čas sbírání (kopání). Kořen dobývá se v měsíci červenci a srpnu, neboť na podzim vadne a se ztrácí. Výborný je kořen nový a čerstvý, libé vůně, hustý, plný, celistvý, nesypký a křehký. Přirozenost, moc a působení: Celtický nardus zahřívá a vysušuje jako indiánský a má touž moc, jenom je trochu více horký a ne tak hrubě suchý.

%^l

Celtický nardus (* Hirculus; f Hirculo cognata).

Vnitřní použití: Celtický nardus užívaný ve víně prospívá žaludku, slezině, ledvinám a měchýři. Žene moč a uzdravuje jedovatá uštknutí. S octem pitý pomáhá při otocích jater a při žloutence. S pelyňkem vařený a užívaný splaskuje otoky a nadýmání žaludku. Celtický nardus slově řecky Ná^do? *e).-ctxřh latinsky N a r d u s C e l t i c a v e l R o m a n a , vlašsky N a r d o C e l t i c o , francouzsky N a r d u s G a u l o i s, německy Celtischer Nardus. Kap. VII. NARDUS HORNÍ.*) Tento Nardus roste na horách, nejlepší v zemi Syrské a Cylické, též v Illyricu, odkudž mi také tuto bylinu, již jsem dal zde vymalovati, poslali. Má listy podobné velkému kozlíku, avšak daleko menší a blízko kořene nestříhané. Lodyha jest jako *) Asi V a l e r i a n a t u b e r o s a = druh kozlíku.

17

fjf;

u kozlíku něco málo tlustá, oblá, na vrcholku vyrůstá krásný květ barvy brunátně šarlatové, zavěšený zcela na zelené špičce, a libé vůně. Tento Nardus má dva kořeny na způsob dvou vajíček velikosti olivek s černou korou. Avšak tyto dva kořeny nejsou vždy okrouhlé, někdy jsou též podlouhlé, jak ukazuje obraz vymalovaný autorem. Někdy vyrůstá z obou stran tohoto kořene dlouhé vlášení a vydává vůni jako indiánský Nardus. Přirozenost, moc a účinky: Tento Nardus horní zahřívá, zřeďuje, ztekucuje a rozděluje (rozpouští), avšak s jakýmsi nepatrným stahováním dphrpmady. Co se napsalo o moci a účinku Nardu celtického, platí i pro tento Nardus horní. Řecky sluje J V a ? ď o ? jê*^', latinsky N a r d u s m o n t a n a , vlašsky N a r d o M o n t a n o , francouzsky N a r d u s d e M o u t a i g n e, německy Bergnardus.

Horní nardus s delším kořáním.

Horní nardus.

Kap. VIII. SPIKANARD OBECNÝ*) čili DOMÁCÍ A LA VENDULA. Jméno a rod. Rostlina tato, pokládaná za Nardus, jest dvojího pohlaví — samec a samice. Samec slově Spikanard od klasovitého květuj samice nazývá se Lavendule, snad proto, že jí používají hojně v lázni k mytí hlavy a k jiným vonným věcem. Druh.

Tyto dva stromečky pojali jsme v jednu kapitolu, neboť tak velice jsou si podobny v kořenu, lodyze, listí, květu, semenu *) Asi L a v a n ď u l a s p i c a a v e r a = německý nard či spica a obecná levandule.

18

a sumou téměř ve všem, že mnohdy i při bedlivém prohlížení sotva se jeden od druhého dá rozeznati. Jak Lavendule, tak i Spikanard, jsou dřevité keříčky nebo křovité stromečky, s hustými listy, stejně jako rozmarýn nemnoho vyšší lokte; uprostřed listů vybíhá čtverhranná tenká lodyžka vyšší jedné pídě s mnohými, bezpočetnými, podlouhlými, úzkými, tlustými a popela ve zelenými lístky; na vrcholu lodyžky pak jest brunátný květ vycházející z jakýchsi mošniček kolem dokola — formy a vzhledu pšeničného klasu. Přichází i jiný druh lavendule s širšími listy a bílým květem, kterýžto druh byl před několika lety velmi obyčejný v zahradách Nidrlandských*). Kořen je dřevnatý a kosmatý. Ze semene vyrůstá malé křovíčko z jara nebo na podzim; ale mnohem dříve vyrůstá, když se odlomí s větvičkou a zase vsadí do země. Spikanard převyšuje lavenduli ve všech svých částech; neboť je vyšší, hustší, širší, bělejší a vůně také silnější. Naproti tomu jest lavendule nižší, kratší, užší, řidčí, mdlejší, světlejší brunátnosti, obyčejnější, květu rozložitějšího a líbeznější vůně.

Spikanard.

*N

Lavendule.

Čas.

Tyto stromečky nebo keříčky znovu se zazelenají z jara, kvetou v červnu a červenci a v této době má se jich spanilý a vonný květ sbírati. Přirozenost, moc a účinky: Spikanard a lavendule zahřívají a vysušují (samec silněji [mocněji]) na druhém stupni a jsou podstaty subtilní. Nezůstávají daleko za nardem přespolním. *) Nizozemských.

19

,*ty*s?J*

*** A

a

čf

^ a*- * M

, ~f

€

C

Vnitřní použití:

Zevní použití:

Spikanard a lavendule jsou dvě znamenité byliny proti všem studeným neduhům mozku a suchých žil čili nervů, totiž proti šlaKu, závrati, padoucnici, přílišnému spaní, křečím, třesení, kontrakci čili sklíčení údů. Zahřívají mdlý a zastuzený žaludek, rozhánějí větry, nutí moč, vypuzují ženský květ (čmýru), lůžko, zahřívají matku, otvírají ucpání jater a sleziny a tím odstraňují žloutenku a vodnatelnost, hlavně s počátku, když se k nim přimísí jablečníku, skořice, vlašského kopru, hromového a apichového (chřestového a miříkového) kořene. Proti všem uvedeným neduhům může se píti několik dnů neustále bylina i květ spikanardu a levandule, vařený ve víně nebo vodě. Stejnou moc má i voda z nich pálená, která jest dobrá proti omdlévání, když člověk leží, nemluvě; má požíti plné 3 nebo 4 lžíce a potříti touž vodou tepny. Pálí se pak takto: Vezmi květ lavendulový, moč jej přes noc ve víně a pak destiluj i n B a l n e o M a r i a e, a dostaneš velmi silnou vodu, potřebnou k mnohým věcem. Jiní kladou květ do skleněné baňky, kropí a svlažují vodou a pak destilují týmž způsobem; tato voda se užívá snáze a plíjemněji nežli první. Proti šlaku (mrtvici): Vezmi 2 loty lavendulového květu, l lot kubéb, 3 loty muškátu, 2 loty skořice, l lot galganu, l čtvrtci zrn poviňkových (pivoňkových?) sbíraných po úplňku; to vše utluc a nalej na to 3 žejdlíky dobrého vína, l žejdlík vody ivové (ožankové?) a majoránové, nech státi l měsíc v teple a každý den s tím dobře hýbej (třepej); Pak ,proceď šátkem do sklenice. Dále vezmi l čtvrtci ambry, H čtvrtce dobrého pižma, obojí zavaž do šátku, zavěs na nitce do sklenice, nech státi v teple a často zatřepej. Z toho užívej dle potřeby ráno jednu nebo půl lžičky. Jest to lék užitečný pro staré lidi a uchovává rozum i pamět. Z téhož květu dělá se pak lék podobně jako z růže a fialky, který jest užitečný proti všem výše uvedeným neduhům. Z květu spikanardového a lavendulového připravuje se dále velmi dobrý lék tím, že k l libře květu přidají se 4 libry cukru, obojí se dobře utluče a sdělá tím způsobem, jako u lektvaru karafijátového. Chceš-li míti víno lavendulové, vezmi malý soudek, naplň ho vínem, pak dej do sáčku cendelinového nebo tafftového květ lavendulový a tento pytlíček zavěs do soudku. Toto víno jest velice prospěšné lidem starým a studeným, ztravuje zbytečné vlhkosti hlavy a mozku, slouží proti závrati a všelikým jiným nedostatkům mozku a žaludku. Zvláště pak mají užívati tohoto vína lidé, o něž se pokouší mrtvice a kteří mívají páleni (zřenu v živote (těle, břiše). Dále se dělá z lavendule znamenitý ocet: Nejprve se usuší květ a vloží do vína nebo do dobrého octa, tak jako se dělá ocet karafijátový. Tento ocet se pokládá za veliký srdce posilující prostředek u člověka omdlévajícího když se jím potírají tepny nebo se přikládají lněné obklady v něm namočené. Možno také namáčeti v něm hubku a k této stále čichati, nebo si v něm mýti a svlažiti ruce a k nim čichati.

Odvar spikanardu nebo lavendule v ústech na krutě bolavém zubu držený, krotí bolest, zvláště když se k zubu pouštějí hleny. Květ spikanardový nebo lavendulový, močený v páleném víně, navrací ztracenou řeč, když se toto víno vezme do úst. Dobře jest také jím potírati chromé a studené údy. Obě byliny zevně přikládané odnímají bolení hlavy a závrať. Užívá se jich též s prospěchem v louhu k mytí hlavy, neboť velice posilují mdlý mozek. Kdo má slabý zrak, čichej ustavičně k lavenduli. Lavendulový květ zašitý v hedvábném pytlíčku a neustále nošený na hlavě odnímá bolení hlavy a posiluje mdlé hlavy.

20

Spikanardový olei — oleum de Spica. Z čerstvého květu spikanardového destiluje či vypaluje se olej, který splývá na povrchu pálené vody, a který svou silnou vůní všechny ostatní oleje převyšuje. Kdo chce, může si ho takto připraviti: Dej si udělati polévaný hrnec s dírkovaným dnem, dej do něho květ spikanardový, postav ho na jiný hrnec nebo nad cínovou nádobu, celý hrnec kolem dokola všude i pokličku omaž těstem a postav do pece po vytopení. Dolů sestoupí čistá tekutina, jako nějaký olej, silně vonící. Tohoto oleje užívej proti všem svrchu dotčeným nemocím, neboť je velice užitečný — a což je skryté tajemství — dražší všech věcí. Spikanard a lavendule šlovou řecky i latinsky P s e u d o n a r d u s , S p i c a , S p i c a n a r d u s f a e m i n a , vlašsky S p ic o, L a v a n d a, francouzsky A s p i c , L a v a n d e , německy Gemein Spickanard, Lawendel. Kap. IX. KOPYTNÍK. Kopytník jest bylina, kterou někteří nazývají l e s n í s p i k a. Má listy podobné hruštičce (Pyrola), pouze okrouhlejší a měkčí. Květy má brunátné, podobné blínovým pupencům, které vycházejí hned od kořene mezi listy a visí na podlouhlé a tenké stopce; jsou vonné a na pohled pěkné. Uprostřed tohoto pupenu uvnitř roste hranaté semeno, podobné zrnům vinným. Lodyha je hranatá a měkká, mnoho tenkých, větevnatých kořínků, stejně jako u pýru, pouze jsou subtilnější, vonné a chuti pálivé. Ve švýcarských horách, řečených u Poustevníka, nachází se jiný neobyčejný, vetší a vonnější kopytník. Místo, kde roste. Roste na místech stinných a vyprahlých, zvláště u vršků, v houštích a lesích. Čas, kdy se má sbírati. Kvete dvakrát do roka, z jara a na podzim. Má se kopati a sbírati mezi Matkami Božími t. j. mezi 15. srpnem a 8. zářím.

21

*

fffc jr> WtJi

«.

dtř

>

«

W

V Přirozenost, moc a účinek.

Kopytník jest přirozenosti horké na druhém, a suché na třetím stupni, zvláště pak jeho kořen, jehož se také nejvíce používá. Vnitřní použití: Jeho účinky jsou: ztekucování, rozpouštění, otvírání a odvádění — vše spojené s jakousi trpkostí. Rolníci nemají proti zimnici lepšího léku nad kopytník, z něhož si připravují lék následovně: vaří hrstku listí tohoto ve víně nebo vodě, osladí medem a několik dní to neustále ráno pijí. Vyhání totiž stolicemi (častokráte i dávením) z těla hrubé vlhkosti, hleny a žluč. D i o s k or i d e s také píše, že kopytník purguje (čistí) jako kýchavice. Má-li se užívati, jest dobré přidati k němu muškátový květ, skořici a jim podobné koření. Těhotné ženy nemají ho však užívati, jelikož by škodil jim i jich plodu.

K močení má se bráti l lot prášku z kopytníku, později se ho může vzíti 1—2 čtvrtce. Někteří dávají listí z kopytníku v měsíci květnu koňům s obrokem, ježto se po něm čistí a bývají čerstvější. Zevní použití: Kdo by si myl hlavu louhem, v němž byl močen kopytník, posiluje si mozek a nervy, zvláště kdyby ta choroba pocházela z nastuzení; kromě toho uchovává tento louh vlasy. Šťáva kopytníková smíchaná s thucií a vkapávaná do očních koutků čistí zrak a odnímá mrákotu a jiné nedostatky. Kopytník vložený s pryskyřicí t. zv. Latidanum do dřevěného oleje, vystavený delší dobu slunečnímu světlu, poskytuje lék, kterým se natírá za tepla páteř, aby se přivodil pot; tento lék zahání také již předem třesavku zimnicovou. Kopytník sluje řecky «o«(>o/t, latinsky Asarum, vlašsky Bacchara, španělsky Asara Baccara, francouzsky Carabel, německy Haselwurtz. Jiný druh kopytníka: ASARINA.

Tato bylina nalézá se na horách, a jelikož se kopytníku téměř úplně podobá, jmenuje se Asarina. Listy její leží na zemi, jsou okrouhlejší a chlupatější (pýřitější) nežli u obecného kopytníku. Okrouhlost jest poněkud nerovná, lodyžka menší a chlupatá. Květ srovnává se s květem rmenu až na to, že jest menší a libě voní. Má množství uzlovatých, tenkých, ostrých kořenů, které jsou chuti perné a poněkud hořké a nevoní tak libě jako kopytník obecný. Přirozenost, moc a účinek.

Tato bylina jest přirozenosti horké a suché, stírá a rozpouští.

Kopytník Asarum: semeno, otevřený a zavřený květ.

Kopytník močený přes noc ve víně a v podobě teplého nápoje ráno pitý, otvírá ucpaná játra, slezinu a tvrdé opuchliny. V téže podobě užívaný pomáhá proti vodnatelnosti, žloutence, zastaralým bolestem kyčelním, sípáni a kašli. Proti vodnatelnosti se má připravovati a užívati takto: Vezmi libovolné množství kopytníku, dej do nového polévaného hrnce, nalij naň nový mošt, hrnec dobře zamaž (uzavři a omaž) a nech státi 2 měsíce; na to proceď šátkem a pij ráno a večer. Toto víno uzdravuje vodnatelnost, žloutenku, zimnici ve čtyřech dnech, posiluje měchýř a ledviny a výborně čistí břicho od zbytečných vlhkostí. Někteří připravují z kopytníku v době sběru víno na způsob pelyňkového a užívají ho způsobem vytčeným při všech popsaných neduzích.

22

Vnitřní. Bylina vařená ve víně, aneb její prášek ve váze l čtvrtce smíchaný s vínem a pitý přivodí stolice, vypuzuje hrubý šlem a melancholii. Účinkuje prospěšně proti vodnatelnosti, proti bolesti od Francouzů (syphilis?) a podagře, žloutence, padouciiici, mrtvici. Žene moč, povzbuzuje ženskou nemoc (čmýru), ubíjí červy v těle. Bylina tato sbírá se na podzim a suší se ve stínu. Kap. X. KOZLÍK. Kozlík nazývají lékárníci V a l e r i a n a. Německy sluje též D e n n e n m a r c k , K a t z e n k r a u t a A u g e n w u r t z , jelikož kočky rády čichají k tomuto kořenu a sílí tak svůj zrak. Kozlík jest trojí: Větší, menší a nejmenší, jak se může poznati z přiložených obrázků. Vetší kozlík má listí podobné kaviasu (Scabiosa) s tím rozdílem, že u kaviasu jsou listy větší a ne tolik dělené. Stonek je zdéli lokte i vyšší, hladký, měkký, dutý, namodralý a větevnatý; na vrcholku nese pěkný bílý květ nebo okoíík, který jest před rozvitím barvy růžové (do červena) nebo pleťové. Semeno po uzrání mizí jako u lociky (rozletuje se). Kořen je tlouštky malého prstu, kosmatý jako kosatcový, s vlášením spleteným, nažloutlým,

23

4,'

l

i»

vonným (silná vůně jeho podobá se spikanardové). Roste u vršků i v zemi stále vlhké, též však i na pláních, úlehlích a rovinách. Menší kozlík, jehož se obyčejně užívá a který je téměř každému známý, má listí podobné jasanovému nebo jeřábovému, hladké, načernalé a rozkládající se při zemi. Stonek i okolík je u tohoto stejný jako u kozlíku většího, pouze je ve všech svých součástkách menší; kořeny má jako čertkus četné, barvy bělavé, spletené, vůně silné a libé jako Nardus. Roste ve vlhké zemi a u vod, rovněž tak na vlhkých lukách a v příkopech. Doba sběru. Kořen všech tří druhů kozlíku sbírá se na podzim a suší ve stínu. Jest dbáti pilně toho, aby se kozlík sušil a choval na takových místech, kde by byl chráněn před kočkami, které se v něm ^•v ^

Kozlik s květem a semenem.

Obecný kozlik s květem a semenem.

rády válejí a jej znečišťují slinami (oslintávají), což by mohlo býti na závadu zdraví lidí kozlík požívajících.

ftl

SS

Zvláště pak užívá se nápoje připraveného z menšího kozlíku proti pryskýřům, řečeným a n t h r a x (uhlák) a jiným podobným vředům. Zevní použití: Celá bylina i s kořenem ještě za zelena utlučená a přiložená na hlavu, krotí bolest a odnímá střílení v hlavě. Rovněž jest prospěšný kořen kozlíku očím a mdlému zraku; svařený v bílém víně vkapává se v množství jedné kapky do očí, anebo se požívá malé množství prášku z kořene většího kozlíku každého dne na lačný život. Jistý a vyzkoušený lék proti červenosti a bolení očí jest následující: Vezmi kozlíku, apichu (petržel, celer nebo libeček), jitrocele a netřesku, utluc každé zvlášť a vytlač z nich šťávu z každé rostliny vezmi l/^ lotu šťávy, slij dohromady, přidej drobtů z bílého chleba nebo z neslaných žemlí, kolik je zapotřebí,

Přirozenost, moc a účinek. Vnitřní použití: Všechny druhy kozlíku mají účinek zahřívající a vy šusu jící na druhém stupni. Kořen kozlíkový vařený, nebo prášek z něho pitý s vínem, stravuje plyny (odstraňuje větry), utišuje klání a bolesti v bocích, léčí odkapávání moče a řezavku, žene moč i měsíčky, když se poněkud zastavily (opozdily). Kozlík vařený a pitý s lékořicí, s řeckým vínem a se semenem anýzovým, odnímá sípáni a kašel. První druh kozlíku dává se i do dryáku a proto jest užitečný též proti jedovatému uštknutí a proti bolestem při moru, a to netoliko při užívání v nápoji, nýbrž již pouhým čicháním k němu. S úspěchem přidává se do nápojů sloužících při zranění vnitřním.

Nejmenš! kozlik s květem a semenem.

Přespolní kozlik s květem a semenem; odřeze k kořene.

aby se udělala měkká náplasť, a přilož ji za studena na oči, které jsi dříve pokryl tenkým lněným šátkem. Tento lék pomáhá přes noc, byť i byly oči krví zalité. Kořen obecného kozlíku utlučený na čistý a drobný prášek a vždy ob den požívaný v Vs kventíku vína, zahání všecky nedostatky zraku, dává jasný a ostrý zrak a zachovává jej člověku až do smrti. Dotyčný prášek možno užívati k uchování zraku i se solí, neb v pokrmech a jídle. VALERIANA RUBRA. KOZLÍK ČERVENÝ. Bylina tato vyrůstá do výše lokte, anebo i výše, má listy poněkud širší a delší, pěkně zelené a na vrcholu lodyhy nese mnoho načervenalých květů jako kozlík. Semeno jest drobné a brzy se rozlétá. Kořen je bělavý, obtloustlý, chuti jako kra-

25

'<» v

3.

mářské koření. Přichází i s květy nachovými a jest pak menší nežli rostliny zde vymalované. Kolem města Pisy ve Vlaších nazývají h o C e n t a u r i u m m a r i n u m , a tam roste ho mnoho na starých věžích. Někteří jmenují ho L i m o m u m aneb B e e n, jiní dle podoby V a l e r i a n a r u b r a . Kořen jeho je ostrý a vonný a dobře se proto může srovnati s jinými kozlíky. 7 Kozlík slově řecky «« vá^ďo?, arabsky Fu, latinsky Phu, V a l e r i a n a , N a r d u s a g r e s t i s , H e r b a Ther i a c a, vlašsky V a l e r i a n a , španělsky H e r v a B e n ed i e t a , francouzsky V a l e r i a n e, německy B a l d r i a n. Kap. X. KASSIA. Kassia, jíž nyní velmi často lékaři používají k lehkému obměkčení břicha (jako lehké projímadlo), jest ovoce vysokého stromu egyptského, jehož obrázek tuto podáváme. Vnější kůra tohoto stromu jest barvy popelavé, dřevo uvnitř je tvrdé, husté a píi kůře žluté, uvnitř, při jádru černé, stejně jako dřevo francouzové t. zv. O u a j a c u m. Kořeny má veliké jako vlašský ořech, listy špičaté. Celý strom silně voní, dokud je zelený a čerstvý, jakmile uschne, hned ztratí vůni. Z větví visí trubice (lusky) zdélí lokte, někdy i delší, které jsou oblé a husté, barvy temně višňové, když uzrají. Tyto trubice obsahují uvnitř černou a sladkou šťávu, která však jich nevyplňuje zúplna, asi tak jako morek dutinu v kostech, nýbrž pouze v jakýchsi odděleních, ve které se lusk rozpadá dřevnatými přepážkami (přihrádkami), mezi těmito přepážkami a zrny jako peckami, velice tvrdými, na způsob chleba svatojanského, od něhož sotva se dají rozeznati. Z té příčiny neodporuji těm, kteří se domnívají, že tyto oba stroimý náleží k témuž kmeni. Když se tato zrna dobře namočí a pilně se jich hledí, vyrůstá z nich strom ve všem podobný chlebu svatého Jana, pouze má delší listy, podobné téměř listu broskvovému. Květ má žlutý jako u janoffitu či genisty (kručinky); vysoceučený pan doktor B e r n h a r d u s P a l u d a n u s , který byl v Egyptě a jiných dalekýctí. krajinách a s velikou pílí všechny věci sbíral, daroval mi vedle mnohých jiných cizozemských pěkných věcí též jednu ratolest této byliny s listím a květy. Místo, kde roste. Kassie roste v zemi dobře obdělávané. Nejlepší trubice (lusky) kassiové přicházejí k nám z Memfidy a egyptské Alexandrie, a čerstvé jsou těžké, plné, nepříliš tlusté, světlé a při zatřesení nechřestí uvnitř. Jestliže chřestí, jest to znamení, že přirozená šťáva v nich již vyschla. Kassie roste netoliko v orientálské či východní Indii, jak se obyčejně udává, nýbrž i v Americe na ostrově S. D o m i n i c i a S. J o h a n n i s d e p o r t u d i v í t e .

Přirozenost, moc a účinek. Šťáva kassiová zahřívá a vlhčí na prvním stupni. Rovněž tak svou mocí obměkčuje, rozplývá, rozpouští, čistí krev a hasí var zpěněné krve. 26

1. 2. 3. 4.

Oman pravý (lnula Helenium). Jasmín český čili pustoryl (Philadelphus coronarius). Borovice čili sosna (Pinus silvestris). Smrk obecný (Picea excelsa).

Šafrán. Crocum. Užívá se pouze vnitřní šťávy a jakoby morku lusek, jejž nazývají lékárníci F l ó r e m C a s s i a e . Hasí horkost cholery neb žluči, vyhání tu choleru s flegmatickým šlemem v lehkých stolicích. Může se podávati každého času bezpečně starým i mladým lidem, ano i těhotným ženám a dětem bez jakéhokoliv strachu a nebezpečí. Moc její neproniká žaludkem a střevy (neškodí ani žaludku ani střevům). Dobří lékaři dávají ji obyčejně A bezpečně před pouštěním krve při prudkých a horečnatých zimnicích i jiných horečnatých nemocích. U lidí s ochablými střevy způsobuje jakési nadýmání, jinak však neškodí; ale i tento nepříznivý její účinek dá se odstraniti přidáním skořice, zázvoru nebo anýzu. Může se jí vzíti najednou 2—21/s lotu buď v přirozeném jejím stavu (jako šťáva), nebo rozpuštěné v slepičí polévce s přídavkem svrchu uvedených věcí (skořice, zázvor,

Kassia s květem, trubicí, listem a semenem.

Kassia, Monspelliensium s květem, plodem a kůrou kořene.

anýz). Učení lékaři přidávají ku 2 lotům kassie Vz lotu hořkého prášku zvaného H i e r a G a l e n i , což je dobrý předpis, neboť Hiera zostřuje účin kassie a nutí ji k purgování (přejímání), zahřívá a posiluje žaludek a zabraňuje nadýmání. Jelikož však Hiera dělá kassii, která sama o sobě jest chuti libé, hořkou, proto dělají ze svrchu uvedené směsi 5—6 kuliček, které posypou cukrem a obalují do oplatky namočené do piva neb vína, takže se pak při pojídání tohoto léku z té hořkosti nepocítí ničeho. V Egyptě pak jest obyčejem, že lusky ještě zelené a ne zcela dozrálé zadělávají do cukru a tak dodávají do Benátek. To se však nyní již obyčejně nestává, jelikož se tím zabraňuje dozrání kassie a mohly se páchati různé podvody. Kdo těžce trpí na kámen a má časté záchvaty koliky od kamene, užívej každého měsíce jeden den čerstvý výtažek 27

z kassie; tím odstraní stolicemi ze žaludku a střev šlem, z něhož se tvoří a spéká v horkých ledvinách písek a kámen podobné jako v ohnivé peci z hlíny cihly. Ano, někteří píší, že u takového člověka, jenž by každého dne hodinu před obědem požil tři čtvrtce kassie, kámen nemůže růsti a rozmnožovati se. Kdo se obává nějakého horkého otoku neb vředu v žaludku, uhájí se s pomocí Boží bezpečně proti tomuto zlu, když bude každý den Va hodiny před jídlem ráno a večer bráti l lot čerstvé kassie. Při bolení očí následkem ostrých a palčivých hlenů mají se vzíti na noc před uložením se ku spánku 2 loty kassie. Mylný jest názor, že zrna či semena kassiová též purgují (projímají); spíše mají schopnost stahovati a svírati (adstringens) Rovněž tak nemůže se dáti místa názoru, že vařená kůra lusek kassiových přivádí menses (čmýru) nebo vyhání secundinam (lůžko). Zevní použití: Kassie zevně natíraná udušuje erysipelas, to jest všeliké podkožní zardění (růže?) i jiné palčivé neštovice na kůži. Stejným způsobem použitá jest užitečná i při podagře a jiných bolestech kloubních. Smíšená s mandlovým olejem a natřená na prsa velmi mocně pomáhá při dusnosti. Kassia sluje arabsky do dnešního dne H i a r x a m b a r ; v A v i c e n o v i lib. 2. cap. 197 nesprávně jest uvedeno C h i a rs a m d a r. CASSIA NONSPELLIENSIUM. Této rostliny nachází se velké množství kolem Říma a kolem Narbony ve Francii. Jest zvýší l—IVa lokte, má lodyhu jako S p a r t u m (janovec španělský), listy má podobné jako T h y m e1 e a (vlčí lýko) nebo L a v e n d u l e . V červnu tento strom podobný olivě jest plný květů zprvu zelených pak žlutých, z nichž tvoří se červené jahůdkové plody, podobné mořskému asparagu t. j. hromovému koření (chřestu) a jsou velmi lepkavé. Někteří používají kůry z kořene místo Cassia lignea. SKOŘICE. Svrchu uvedená projímavá a obměkčující K a s s i e uvádí mi na paměť C a s s i a m l i g n e a m o d o r a t a m . to jest vonnou kassii, jíž obyčejně užíváme místo skořice, jelikož pravé a vlastní skořice, kterou popsal D i o s c o r i d e s , nemáme; tak zůstaneme při naší a uvádíme, že skořice je kůra stromu, jehož vyobrazení nemohl jsem zde podati, jelikož v celé Evropě nikde neroste, pouze v Indii. Strom tento podobá se velikostí i vzhledem drmku (Vitex agnus časti). P l i n i u s píše (lib. 12. cap. 19.), že za jeho času kolem roku 24. po Kr. barbaři, t. j. divocí národové, z nepřízně a závisti vypálili všecky lesy skořicové a tak vyhubili a vyplenili tento vznešený a slavný strom. Kdo si přeje něco více věděti o skořici, přečti si G a r z i a m d e H o r t o, který byl dlouhý čas lékařem v Indii. Ten pak píše, že ten strom je velikosti olivy, někdy menší, s mnohými rato-

28

lestmi vzhůru rostoucími; list jeho je podobný listu stromu bobkového, barvy citrónové, květ má bílý, ovoce okrouhlé a černé, velikosti lískového ořechu nebo menší olivy. Domnívá se pak, že se skořice a kassie nemají tak rozlišovati, jak to činili staří. Z kořene tohoto stromu po rozříznutí vytéká šťáva vonící kafrem; to však je přísně již zapovězeno, aby se nekazilo stromoví. Jelikož nebylo lze získati vyobrazení celého stromu skořicového, tu snažil jsem se zde položiti aspoň list se sloupkem (část větévky s kůrou). Malý žalud zde vykreslený není ovocem stromu skořicového, jak se mnozí domnívají, nýbrž nějaké jiné cizí a přespolní rostliny, která se k nám dováží se skořicí a jež staří nazývali J o l i r nebo M a l a h a t h e r . O tom dále dočteš se v G a rz i o v ě De h o r t o l i b . 1. cap. 19 c u m C. C l u s i i a n n o t a t i o n i b u s (s poznámkami Clusia). Kde roste: Stromy tyto rostou ve velkém množství v Ceylonu, a pak (ne však také kvality) v Malwaru*) a Jávě — a všechny samy od sebe (divoce). Mnozí se domnívají, že Ceylon je krajina, již staří nazývali Taprobana, jiní pak myslí, že to byla Samatra**). Někteří pak píší, že se nachází v Peru v krajině řečené Sumaco.

Skořice.

Ur "í^K)

Přirozenost, moc a účinek. Skořice je přirozenosti horké a suché téměř na třetím stupni. Rozděluje, rozráží, zažívá, sílí, rozpouští a má v sobě jakousi malou trpkost. Vnitřní použití: Skořice ztíží l čtvrtce neb kventle užívaná s teplým vínem rozhání hrubá nadýmání a větry, žene moč i Čmýru, vypuzuje plod dlouho nevycházející a lůžko při porodu. Pomáhá studenému žaludku, játrům i mozku, odpírá jedu, posiluje srdce, obnovuje dobrou krev, zahání a zapuzuje všecky srdeční nedostatky, otvírá zacpání při žloutence a počínající vodnatelnosti. Dělá též jasný zrak, když se pije ve víně s práškem z ambrožky. Jest též prospěšná uvařená se syrupy proti dlouhým flegmatickým zim*) Asi Malabaru. **) Asi Sumatra.

29

;v w* <&&)

&i

ničím. Podle starého přísloví: „Miror, quod moritur homo, qul utitur Cinnamomo" t. j. — „Divím se, že umírá člověk, který užívá skořici" — platí skořice jako znamenité a vznešené koření. Výborný a ve Vlašsku obyčejný prášek k přípravě jídel je následující: Skořice 4 loty, zázvoru a cukru po 2 lotech, šafránu dva kventíky, hřebíčku, muškátového květu, galganu a muškátové kulky (ořechu) po Vs kventíku — se roztluče na prášek a smíchá. Tento prášek se jmenuje S p e c i e s d u l c e s p r o c i b a r i i s, jelikož se ho velmi často užívá v pokrmech. Stejně užitečný prášek proti žaludečním větrům, bolestem v životě a zastuzenému žaludku se připravuje následovně: Skořice 2 loty, zázvoru l lot, kmínu, pepře, galganu a hřebíčku po 2 čtvrtcích, cukru dle libosti do 12 lotu — vše se roztluče a užívá.

Také z květu skořicového se pálí vonná voda, avšak příjemnější je voda vypálená z čerstvé kůry a má zvláštní účinek při bolestech v životě. Olej skořicový je ke všem těmto věcem daleko účinnější, buď použit k přípravě Manus Christi anebo direktně požit v množství 3 kapek; hlavně slouží k posilování srdce a proti studenému zašlemování v prsou. Když ženy pracující ku porodu omdlévají, vkápni jim do úst 2—3 kapky tohoto oleje a hned se proberou z mdloby, ano i k porodu jim to pomůže. Sumou rovná se tento olej skořicový oleji balsamovému.

m

y&l l (&<©

Zevní použití: Skořice utlučená na prášek a smíchaná s medem a natřená na kůži odstraňuje a zahání pihy. Skořicový plej smíšený s husím sádlem je obzvláště účinný při křečích v údech; rovněž tak smíchán s některými mastmi srdečními dodává síly, když se jím potře krajina srdeční. Velice dobrý jest také olej skořicový, hlavně ten, který se vytlačuje ze stromu, ku posilnění studeného žaludku. Skořice slově řecky ^wá^nov, arabsky D a r s e n i, latinsky C i n n a m o m u m , vlašsky C a n e 11 a, španělsky C a n e l a, francouzsky C a n e 11 e, německy Z i m m e t r i n d.

Skořicová voda. Ze skořice se vypaluje čili destiluje znamenitá voda skořicová tímto způsobem: Vezmi l libru nejlepší skořice, utluc ji na hrubo. dej do cínové konvice, nalij na ni růžovou vodu a dobré bílé víno (obojího dohromady 3 libry neb 3 žejdlíky). Přidej k tomu špetku soli (co se vezme do 3 prstů). Vršek konvice dobře uzavři, aby žádná pára nemohla ucházeti a nech státi na teplém místě 40 hodin, časem konvicí zatřepej. Potom vše vlij do skleněné baňky, která je zevně omazána hlinou, postav ji do pánvice nad pícku a kol dokola ji obsýpej prosívaným popelem, aby baňka z polovice byla ponořena do popele — polovina aby byla popelem nekryta (vyčnívala z popele). Na baňku postav jinou láhev s násadcem a pod její nos (násadec) zas podlož jinou sklenici, do níž by překapávala přepálená voda. Když tak spojíš tyto obě sklenice, tu obvaz je v místě, kde se spojují (na styčných místech) lněným šátkem, který se nejprve natře těstem z mouky a vaječného bílku, čímž ucpou se dokonale všecky průduchy, aby se nic nevypařilo. Pak rozdělej oheň v peci a destiluj. První překapaná voda je nejlepší, druhá si mnoho nezadá před první, iposlední je nejslabší. Známka dobré vody je mléčná barva. Lépe se destiluje tato voda, když sklenice neomazaná hlinou nebo cínová baňka postaví se k destilaci d o B a l n e u m M a r i a e — do vřelé vody. Tato voda skořicová braná vnitřně poskytuje člověku sílu a moc proti všem neduhům pocházejícím ze studenosti; neboť zahřívá a posiluje údy, ztravuje a zažívá lepkavé šlemy a větry, uklidňuje nechutenství a zvracení žaludeční i bolesti v životě, zamezuje a přerušuje omdlévání, brání přístup škodlivinám k srdci, žene moč a menstruaci a má jakýsi zvláštní účinek a vztah k matce (děloze). Pomáhá při úporném kašli, dýchavičnosti, též lidem poraženým šlakem (mrtvicí raněným) a dává vonný dech. Lékárníci znají připravovati z vody skořicové bílé cukrové koláčky, latinsky zvané M a n u s C h r i s t i , které jsou daleko příjemnější a účinnější, nežli koláčky připravené z cukru a růžové vody. Z téže vody skořicové přidává a přiměsuje se několik kapek i do projímadel, též přidává se tato voda k syrupům proti horečnatému nahromadění hrubých a lepkavých vlhkostí. Při této chorobě velice dobře účinkuje, a sám mnoho dobrého při léčení jsem s ní vykonal. 30

w*± (^^)

Kap. XII. KOSTOVÝ KOŘEN.

H!

Kostpvý kořen, kterého užívají od starodávna v lékárnách, jest dvojí, sladký a hořký, ačkoliv D i o s c o r i d e s a P l i n i u s se nezmiňují ani o sladkém, ani o hořkém a toliko dělí C o s t u m na černý a bílý. Při tom dosvědčují, že C o s t u š je libé vůně a tak ostré palčivé chuti, že i kůži zpruzuje, čehož však u lékárnického koštu nenacházíme. Proto také nemůže to býti pravý a přirozený C o s t u s a nemá se ho užívati v těch lécích a komposicích, do nichž se má Costus dávati. Pravý vonný Costus býval před časem donášen z Indie, Arábie a Sýrie, nyní se k nám více nedodává. Co se týká kořenů, které na obrázku (vedle vyobrazení druhého domnělého a falešného koštu) jsou označeny písmenami, uvádím pro bližší vysvětlení následující: A jest hořký C o s t u s lékárnický, který má jakousi nelibou a ledkovou, avšak kořennou chuť, jest lehký, uvnitř bílý, má velikou dřeň a na kůře příčné pruhy či linie. B jest sladký Costus, tvrdý a poněkud nechutný, ale nasládlý, málo voní i po zapálení, jest těžký a pevný, až se tvrdostí láme, křivý a nerovný, okrouhlý a zevně barvy rudé nebo lvové (plavé). Když se rozkrojí, jak ukazují písmena C a B, jest uvnitř dutý, nevím zda přirozeně či už stářím a vetchostí, uvnitř jest hladký a rovný téměř jako obecné R h a p on t i k ů m , tak že se zdá býti podobný velikému Ceníauriu, t. j. velké zeměžluči. Když se močí a nabobtná, změkne a zbledne brzo. Nevím, zda zasluhuje, aby se k nám dovážel. E jest Costus Lusitanicus; jest okrouhlý, někdy širší, tlustý jako malý prst nebo i tlustší, některý jest křivý, některý rovný, zevně svráskalý a někdy natržený, jako C a r l i n a, barvy lvové (plavé), uvnitř bílý a dutý, libě

31

Jl^JBlk

voní téměř jako fialkový kořen. O něm se zmiňuje G ar o l ů s C l u s i u s i n h i s t o r i a A r o m á t ů m G a r z i a e lib. 1 . cap. 35, kde se může každý dočísti obšírnějšího o koštu. F jest spodní část stonku kostového, uvnitř bílá dřeň. G ukazuje a r a b s k ý k o s t u s, kořen podobný zázvoru, uvnitř má také jakési vlásky, ale větší a tlustší, není tak perný,- jest přihořklý, zvláštní chuti kořenné při žvýkání, zevně barvy pleťové. Přirozenost, moc a účinek. Kostový kořen zahřívá, ztekucuje, rozděluje a zpruzuje kůži. Vnitřní použití: Kořen kostový, pitý ve víně, a zvláště pelyňkovém, žene moč i čmýru, ruší smrtelný hadí jed, zahání bolest prsů, křeč a nadýmání, ničí červy v břiše.

Pseudocostus.

Různé kostové kořeny.

Zevní použití: Kým lomcuje zima nebo trápí ho zimnice, ten uvař sobě kořen kostový v dřevěném oleji a tím teple si natírej páteř a spodek nohou hodinu před záchvatem. Takto jest prospěšný i studeným údům, raněným mrtvicí. Kostový kořen smíšený s medem a natíraný na tvář zahání pihy a jiné skvrny. Poněvadž pak nemáme pravého koštu, můžeme používati místo pravého koštu jiných dvou kořenů, totiž cycváru a angeliky. Mně se obzvláště zamlouvá angelika, která roste na vysokých horách a má kořen velice perný, poněkud hořký, uvnitř žlutý a vůně velmi libé; ne nadarmo sluje A n g e l i c a, t. j. andělský kořen, a může se jí bezpečně užívati místo koštu.

32

Pseudocostus. Toho času přináší se z Apulie a s hory Gargano bylina, kteráž jest také zde zobrazena, aby se naučili znáti lékárníci, jaké koření prodávají. Jmenuje se P s e u d o c o s t u s, t. i. domnělý či falešný Costus. Na vzhled je pěkný, listy má jako mrkev, avšak větší a tlustší, kadeřavé, pyrite, po zemi se rozkládající. Z listů vychází oblý stonek jako u vlašského kopru (fenyklu), kolínkatý, zvýši dvou loket. Na vrcholku jsou okolíky se žlutými květy. Semeno jest nahé, kořen jest veliký s-tlustou a mastnou kůrou barvy jako kořen zvaný R h o d i a r a d i x , jest hořké chuti a vonný. Ti, již nám tento kořen dodávají, chválí si jej jako dobrý prostředek proti všelikým studeným neduhům, zácpě a nadýmání, proti zastaralému bolení hlavy, závrati, padoucnici, ospalosti, mrtvici, křeči, dusnosti, kašli, žloutence, vodnatelnosti, bolestem v životě, rheumatismu, podagře, červům v břiše, ledvinovým kaménkům, zastavenému močení a zastavené čmýře, plodu a lůžka. Tento kořen může se užívati buď vařený nebo práškovaný, možno jím se vypařovati a se mýti, jím se mazati i použíti ho v klystéru. Jelikož jest hořký, perný a vonný, snadno se mu mohou připisovati všechny uvedené účinky. Kostová bylina sluje řecky xóoro?, arabsky C h a s t, latinsky C o s t u s . Kap. XIII. VONNÉ SÍTÍ.*) Vonné sítí jest bylina přespolní (cizozemská), která se k nám přináší a dodává z egyptské Alexandrie. Roste v Africe a v Arábii na pastvištích a lukách, zvláště pak v těch místech, kde časem jezera a bažiny vysýchají. Listy má jako špalta nebo spargan (zevar) tvrdé, vzhůru rostoucí, z nichž vyrůstají větvitá stébla, na vrcholku nesou květ barvy trávově zelené. Nejlepší sítí jest červené, čerstvé, úzké s hojným květem, které byvši rozetřeno v rukách voní jako růže a rozkousané působí na jazyku ohnivou palčivost a ostrost. K nám přináší se pouze stébla a kořen, květ nikoli, neboť dle zpráv jsou po tomto kvítí velice lačni a je požírají nebo spásají na polích velbloudi, jichž je v Arábii tak velké množství jako u nás jelenů. Tohoto času dodává se z Benátek již dosti těchto květů, avšak již po roce ztrácejí mnoho na své síle a uchovávají-li se dvě léta, nestojí pak již za nic a nehodí se k ničemu, kdežto sláma a stébla mohou se bez újmy a škody na jich síle uchovávati třeba i 10 let. Staří píší, že pravý C a l a m u s a r o m a t i c u s jest podobný tomuto J u n c ů s od oř a t u š . Dnes však nelze říci, kde se nalézá. Nicméně něco z tohoto Calamu, jak jest vyobrazeno, mi pod jménem C a l a m u s a r o m a t i c u s daroval vysoce učený a zkušený pan B e r n h a r d u s P a l u d a n u s , když s sebou přinesl ze Sýrie a Egypta a z jiných dalekých cizích krajin množství Simplicia čili prostých věcí. To také připomíná C. C l us i u s l i b. 1. c a p . 32. i n a r o m a t i s G a r z i a e, kdež možno o tom se více ještě dověděti. *) Snad rostlina A n d r o p o g o n S c h o e n a n t h u s .

33

Přirozenost, moc a účinek. Vonné sítí zahřívá s mírnou trpkostí a nevzdaluje se příliš od přirozenosti subtilné a pronikavé.

cedrovém* a hned po něm pak jiný druh, rostoucí na dřínu. Chválí se též mech jedlový, sosnový a borovicový, užitečný jest i dubový a topolový. Mech tento sbírá se počátkem léta a chová se v suchu.



Vonné sítí byvši uvařeno a pito žene moč a čmýru, rozhání nadýmání, uvolňuje průduchy žil, odpírá všelikým jedům a proto přidává se i do dryáku a jiných antidot a léků proti jedům (antidota = protijedy). Kořen má v sobě větší trpkost a schopnost svírající a svrašfující, a proto veliký užitek přináší lidem trpícím na nechutenství, vodnatelnost a křeče, když ho užívají po čtvrtci se stejným množstvím pepře po několik dnů.

Složen jest z částek vodnatých a zemitých — tedy obou studených, které však jeví náchylnost k povlovné vlažnosti; taká jest i jeho přirozenost. Má schopnost svou trpkostí svírati. A v i c e n n a praví, že má také moc otvírati, změkčovati a rozpouštěti. Vnitřní použití: Ti, kdož trpí červenou nemocí (úplavicí) a velkými průjmy, mají píti mech uvařený ve vodě neb červeném víně a uzdraví se. S e r a p i o dosvědčuje, že víno, v němž byl močen mech, přináší člověku hluboký spánek.

dr- -\\ Calamus aromaticus.

Vonné šiti.

Zevní použití:

Nápařkou a koupelí z uvařeného kořene se zmirňuje a odstraňuje zánět rodidel. Vonné sítí slově řecky */orv£o? á^wâT/vío'?, arabsky A d c h e r, latinsky J u n c u s o d o r a t u s , S c h o e n a n t u s , vlašsky S q u i n a n t h o , španělsky P a y a d e C h á m e 1 1 i o s, francouzsky P a i s t u r e d i c h a m e a u l x , německy C a m e l s h e u oder - S t r o h , to jest velbloudí seno neb sláma. Kap. XIV. STROMOVÝ MECH (LIŠEJNÍK). Mech není nic jiného, nežli chlupatá, vlasatá a spletená rostlina na starých stromech, kamení a zemi a jest každému znám. Našedivělý a vonný jest nejlepší mezi ostatními, černý se nehodí. D i o s c o r i d e s chválí bílý mech, který roste na strome

34

Mech stromový.

Zabraňuje potracení plodu, hlavně mech dubový, usušený, na prach rozetřený a užívaný s vejcem na měkko. Bohatí a urození mohou k tomu přidati ještě utlučené perly, jiní přidávají zrna, jimž říkají v lékárnách O r a n á t i n c t o r i a . Někteří vybírají nejpěknější mech dubový, močí jej přes noc ve víně a pijí proti žloutence. Vnější použití. Mech stromový vařený v kyselém víně utvrzuje zviklané zuby, když se jím promývají ústa; kloktáním pak zdvihá se čípek spadlý do hrdla. K zacpání a utvrzení matky (proti krvácení) jest dobrá nápařka z vařeného stromového mechu.

3*

35

Mnozí zastavují mechem krev, naučivše se tomu od medvědů, kteří, byvše zraněni, zastavují sobě krev mechem. Kdo chodí na mechu v obuvi (vloží si do obuvi mech a v něm chodí) zahání smrduté páchnutí nohou. Mytí nohou v odvaru z mechu po únavné cestě velice polehčuje a občerstvuje. Mech rostoucí v zahradách vyplení se hašeným popelem, to jest popelem, z něhož byl udělán louh. Nejlepšího měchu používáme k vonnému prášku, jejž nazýváme P u l v i s C y p r i u m , a rovněž k vonným olejům, ježto se nekazí a po dlouhý čas se uchovává v celku a síle. Mech sluje řecky # c ť> » v, arabsky U s n e e, latinsky M u s c u s , vlašsky M o s c o , španělsky Mu se o, francouzsky M o u s s e, německy M o o s. Kap. XV. MECH ZEMSKÝ (PLAVUŇ).

Přirozenost, moc a účinek. Mech zemský jest přirozenosti studené a suché, jak může každý poznati z chuti. Minulá léta všichni lékárníci napořád používali tohoto mechu místo nardu celtického, o němž bylo řečeno svrchu v kapitole VI. a to toliko z té příčiny, že lodyžky jeho a ratolístky obdařené a obalené kolem dokola hustě lístečky mají podobu jakési špiky, to jest klasu; v tom se ovšem velice mýlili. Vnitřní použiti: Mech zemský vařený ve víně a pitý dle zkušeností mnohých drobí a mocně vyhání kámen. K témuž upotřebení mnozí z něho pálí vodu (destilují) a dávají píti. Prášek z něho ztíží l čtvrtce braný v červeném víně zastavuje červenou nemoc a úplavici. Jelení růžek nese nepatrný a subtilní kvítek, který byv usušen jest velmi užitečný při kaméncích. Zevní použití: Mech zemský utlučený, nebo vařený ve víně a přikládaný na všelijaké záněty, krotí bolest, odnímá horkost a jest znamenitým lékem proti horké podagře čili jinak dnavé nemoci. Vyplachováním úst svařeným jelením růžkem ve vodě nebo červeném víně vysušují se dásně a utvrzují viklavé zuby. Tato bylina v malém či velkém množství (dle velikosti sudu) zavěšená neb vložená do vláčkovitého (zkaleného) vína, určitě je v krátké době několika dnů zase napraví. A sumou můžeme této byliny použíti bezpečně všude tam, kde je potřebí vysušovati neb ochlazovati. Naše baby praví, že tento mech je dobrý proti dětské nespavosti, když se dá do kolébky. Tomu ale já pouze milostivě věřím, neboť jsem té moci u něho najíti nemohl. Mech zemský .sluje lat. M u s c u s t e r r e s t r i s , německy Bárlapp, S. J o h a n n e s g u r t e l , Q u r t e l k r a u t , Neunheil, T e u f e l s k l a u e . PIŽMO. MOSCHUS.

Mech zemský.

M e c h z e m s k ý , jinak J e l e n í r ů ž e k , jest oblá, mechovitá lesní bylina, daleko po zemi jako nějaký chlupatý provázek se táhnoucí a rozkládající; neboť táhne se někdy až na 6 loket délky. Lístečky má drobné, špičaté, barvy nažloutlé, špičaté formy a podoby klasu. Vypouští množství ratolístek na všechny strany, takže zdánlivě mají podobu jeleních rohů a proto Cechové nazvali tuto bylinu J e l e n í m r ů ž k e m . Rozkládá se pak netoliko po zemi, nýbrž i po mechovatém kamení a někdy se pne i po stromech jako břečtan a pevně se jich drží. V měsíci červnu vyhání ze sebe oblé jehnědy podobné lískovým, barvy žluté, zdéli prstu, které vypadají jako zaprášené nebo něčím pokropené. Nenese žádného ovoce ani semen. Roste v skalnatých lesích a na pustinách. 36

Svrchu dotčený M u s c u s čili mech mi uvedl na pamět M o s c h u m, to jest pižmo, nejvonnější ze všeho, jehož používáme v lékařství s nemalou mocí a úspěchem. Z té příčiny nemohl jsem ho mlčením pominouti, stejně jako ambry a cibétu, neboť tyto tři věci netoliko jsou užitečné k přípravě libovonných věcí, nýbrž i platné se osvědčují při mnohých těžkých neduzích. Odkud pochází pižmo. Pižmo tvoří se v břiše zvířete velmi podobného kozlu nebo srně, které však má pouze jeden růžek a jest velkého těla, a to tímto způsobem: Když tomuto zvířeti naběhne pupek při velkém pohlavním podráždění, utvoří se velká boule (nádor), která se sebere pomalu jako hlíza a v ní shromažďuje se vždy více husté a talovité krve. Zvíře tímto neduhem velice soužené a zemdlené

37

ničeho nejí ani nepije a válí se (po zemi sem a tam, až si tu bouli či hlízu rozmačká a z ní vyteče množství talovité krve, která teprve za určitou dobu nabývá velmi libé vůně. Obyvatelé té krajiny, kteří to znají, sbírají tento hnis, dávají a schovávají jej do malých chlupatých sáčků, které vyrábějí z kůže téhož zvířete, a tak jej rozesílají i do jiných krajin a zemí. Nejlepší pižmo jest ono, které velmi libě voní, dlouho vůni podržuje, jest dobře ssedlé a mění barvu z černé na žlutou. Lépe se může uchovati v olověné nádobě nežli v jiných. V horách, které dělí Slezsko od Moravy, Zuckmantel zvaných, kde jsou zlaté doly, nalezl jsem jednou v lese na některých kamenech červený mech, který když jsem seškrábal a trochu mnul, velmi libě voněl a poněkud se vůní podobal pižmu. Také v zemi Míšeňské u jednoho důlního města, zvaného Altenburg, nachází se šedivé kamení, které po teplém dešti anebo jen po malém smočení, velmi libou vůni vydává podobně jako modrá fialka v máji. Proto ho též nazývají Veyelstehii t. j. fialkový kámen*). Přirozenost, moc a účinek. Pižmo je horké na druhém a suché na třetím stupni. J u l i u s C a e s a r S c a l i g e r píše, že pravé a nefalšované pižmo, když se dá do nosu, hned působí krvácení z nosu.

Vnitřní použiti: Pižmo posiluje studené a třesavé srdce (chvějící se), odvrací omdlévání, čistí a občerstvuje krev a uzdravuje všechny obtíže srdeční. Užívá se buď vnitrné (pije se) nebo zevně (potíráním). Přílišné požívání pižma působí bledost. Víno s pižmem posiluje všechny orgány.

Zevní použití: Pižmo rozdělané s vodou vlašského kopru (fenyklu) a vkapávané do očí stírá bělmo a povlaky na očích ano i vysušuje vlhký výtok. Práškované pižmo vtahované do nosu působí kýchání, posiluje hlavu a mozek a je dobře čistí a chrání člověka před šlakem (mrtvicí). Pižmo vzbuzuje chlípnost (pohlavně rozčiluje), když se jím močeným v oleji z většího skočce potírá mužský úd. Ženy se skleslou matkou mají čichati pižmo; neboť pižmo vytahuje vzhůru matku a přivádí ji na její místo. Obráceně pak zase pižmo přivázané k lůnu táhne dolů (stahuje) matku vystupující k srdci. Při zápachu z úst má se žvýkati pižmo ztíží jednoho zrna ječného. Pižmo smíchané s olejem rmenovým neb bobrovým a vkapávané do uší, krotí bolest v nich a odnímá jekot. Pižmo slově latinsky M o s c u s, vlašsky M u s c h i o, francouzsky M u s c, německy B y s e m. *) Vůně tato pochází od jistého druhu ra

38

AMBRA. Po pižmu následuje ambra, též znamenité vůně, ale od pižma rozdílná. Jsou různá mínění učitelů o původu ambry. Někteří praví, že roste na dně v moři jako nějaká houba a že při pohybu vody a při bouři se utrhuje od dna, vznáší k povrchu a vyhazuje vodou na břeh. Jiní píší, že nějaká ryba mořská zvaná A z e l u s velmi chtivě a žádostivě po ambře dychtí, a když ji pozře, hned umírá; rybáři, kteří to znají, rybu tuto mrtvou a na povrchu plovoucí háky a provazy na břeh vytahují a když ji vyvrhli, z břicha jí ambru vyjímají. Jiní konečně píší, že ambra plove v nějakých potocích jako nějaké klí nebo klejovatá (klihovitá) zem židovská — latinsky B i t u m e n zvaná. Více o ambře viz v Q a r z i o v i „D e h o r t o l i b . 1. A r o m á t . I n d . c a p . 1.", kterýž ji pokládá za klih a Bitumen. Připravuje se též i jiná falešná a nepravá ambra z některých vonných věcí, o nichž není se tuto třeba zmiňovati, jelikož je to podvod. Tato falešná ambra dá se však snadno rozeznati od přirozené a pravé ambry, neboť je černější a má svou zvláštní vůni, kromě toho pak se hned rozpouští ve vodě, čehož u pravé ambry není. Nejlepší zkouška jest rozpáliti dobře nůž a položiti naň kousek ambry; tu pak pravá ambra velmi libě voní a trochu změkne. Přirozenost, moc a účinek. Ambra je přirozenosti horké na druhém stupni a suché na konci prvního stupně. Její moc spočívá v tom, že svou vůní posiluje životní duch srdce, mozku i všech smyslů.

Vnitřní použití: Ambra jest dobrá proti mdlobám; pije se k tomu účelu s dřevem aloovým a s kůstkou, která se nalézá v srdci starého jelena, nebo se požívají pilulky udělané z této směsi. Velice dobře prospívá lidem sešlým věkem a studeným. Vložená do vína rychle opojuje. Víno proti častému omdlévání se připravuje tímto způsobem: Vezmi l čtvrtci ambry, Va čtvrtce muškátového květu, několik pírek šafránu, kventík kůstek z jeleního srdce, přidej k tomu Jacinktu. To vše zavaž do tenkého šátku, nalej žejdlík dobrého vína nebo třeba malvazu do sklenice a vlož do toho uzlík s jmenovanou směsí. Toto víno velice posiluje. K témuž účelu mohou se připravovati i pilulky tímto způsobem : Vezmi l čtvrtci ambry, Va lotu dřeva aloového, Va lotu kůstek z jeleního srdce, vše rozpusť v růžové vodě a udělej z toho pilulky, z nichž užívej jednu ráno, jednu před večeří a zapij vínem. Lidé sešlého věku, kteří se obávají mrtvice, dny, zmenšení (zeslabení) zraku, třesení údů a změny paměti a řeči, mají tohoto vína používati. Nejprve musí tělo vyčistiti pilulkami z aloe a mastixu, nebo pilulkami, které se zovou zlatými. Pak požijí ráno vína tohoto: Vezmi pátou essenci (quintam essentiam) nejlepšího vína, vody lavendulové, ambrožkové, ivové (ožankové?), smíchej to dohromady a vlož do toho do tenkého šátku zavázanou ambru,

39

Látka jmenovaná se bere z nich ve 3 nebo 4 dnech na způsob máslové mastnoty. Nový a čerstvý cibét je barvy bílé, po čase zčernává.

rozmarýnu, kubéby. ořech muškátový, zázvor, c e r a t e m , přikryj to a stáhni, a schovej ku potřebě. Ambra užívaná s cukrkandlem ráno v teplé polévce nebo jíšce, nebo v měkkém vejci, prospívá starým lidem, kteří marasmo senectutis laborant, to jest schnou sešlostí věkem. V času moru se používá této směsi jako zvláštního léku. Velice prospívá též neplodným ženám, jak vědí lékaři. Kromě toho jest to nanejvýše mocný lék in pěstě, t. j. při moru, jak se každý dočísti může v knize „D e p ě s t e" doktora J a n a K r a t o n a z K r a f f t h e y m u , kdysi jeho cis. milosti životního lékaře.

Přirozenost, moc a účinky.

Cibét je přirozenosti a složení horkého a suchého.

Zevní použití: Cibét poskytuje milostnou a libou vůni, která po prvním podání ihned nos proniká. Pomáhá ženám, u nichž se dusí matka vzhůru vystupující, dále pomáhá proti bolestem v břiše, když se vetře do pupečního dolíčku. V čase moru jest prospěšno proti špatnému a nakažlivému vzduchu držeti jej v ústech s cicvárem.

Zevní použiti: Ambry používáme k mnohým vonným věcem, jako k potírání rukavic a pod. Čicháním k ní posiluje se mozek a srdce, zahání též morovou nákazu. Ambra s jelením rohem je prospěšná při padoucnici, když se nemocný jí tak podkuřuje, aby mu z ní dým vešel v nos i ústa. Takové podkuřování lůna ženského ambrou s jinými ještě vonnými věcmi jest užitečné matce-přistupující k srdci, jak se často ženám přihází po porodu a které působí těžkost, bolest, dusnost a zástavu (čmýry). K tomu jest i následující lék užitečný: Vezmi kus bavlny, namoč ji v oleji bobkovém nebo lihovém, posyp ambrou a trochou mošusu, vlož do lůna, a v nosu drž bobrový stroj (castoreum) nebo čertovo lejno. Matka sestoupí na své místo a bolesti přestanou. Ambra sluje latinsky A m b a r u m, stejně sluje i v jiných jazycích.

Kap. XVI. ŠAFRÁN. Kvete teprve na konec podzimku dříve než vyrostou listy. Květ jeho jest brunátný i krásný na pohled, docela podobný květu ocúnu nebo matečníku. Uprostřed každého květu nalézá se hodně červený šafrán*) v podobě malých jazýčků s třemi pírky mezi jinými žlutými pírky způsobem jak vidíme u liiie. Takový květ trvá téměř celý měsíc. Když květ opadne, ihned vyroste huňatá tráva nebo listy úzké, subtilní, dlouhé, zpět k zemi se obracející jako u kozí brady; tyto listy přetrvávají celou zimu ležíce na zemi krásně zelené a teprve v létě uvadnou. Kořen má cibulkovitý, načervenalý, a na něm mnoho sukniček jako u devatera odění, na spodu cibule jemné kořání. Vykopává se z jara čtvrtého roku a tu při jedné cibuli nachází se 5—6 nových; tak se v zemi omlazují a rozmnožují. Kořeny ty pak se suší na větru a chovají se ve stínu, kam nedosahuje slunce svými paprsky, až do srpna. V srpnu se totiž znovu zasazují do země. Nalézá se více druhů planého šafránu, který větším dílem roste u velkých hor, některý má bílý, některý brunátný nebo i modrý květ, a kvete nejvíce z jara. Na hoře Jura (in Jura monte) mu říkají L e i f f r a t , a na jiných horách ve Švýcarsku H u t r e i f f.

CIBÉT. K jiným drahým a vonným věcem počítá se též cibét. Tento tvoří se a roste v měchýři mezi zadními nohami jednoho zvířete,

Místo, kde roste. Šafrán roste rád v zemi řídké a nelibuje si v hnojení a v mastné zemi. D i o s c o r i d e s pokládá za nejlepší šafrán, který se přináší z hor C o r i c u s a O l y m p u s . Tento druh zde není, avšak český a rakouský šafrán nic si za ním nezadá, ano i převyšuje všechny jiné cizozemské a přespolní druhy šafránu, které se k nám nyní dodávají z Itálie, Sicílie a ostrovů moře egyptského.

Zvířátko Cibét.

které jest větší než kočka a barvy vlka*). Tento cibét podobá se jakémusi vředu u starých zvanému Meliceris, z něhož se vybírá jako taloy (hnis), as počátku velice nelibě voní, za to však potom ode dne ke dni lepší vůně nabývá. Ve Vlaších a jiných zemích stojí chování takových zvířat mnoho, neboť ráda požírají mladá kuřátka, holuby, mandle a podobné věci. *) Z čeledi kunovitých = zove se cibetka.

40


-v

E

3

Šafrán je přirozenosti horké na druhém, a suché na prvním stupni. *) Ve smyslu obecné mluvy, t. j. čnělky a blizny L květu šafránu.

41

f&s \ */í ^

Vnitřní použití: Šafrán požívaný v pokrmech dobře prospívá žaludku, napomáhá zažívání, dává tělu dobrou barvu, obveseluje a posiluje všechny vnitřní orgány; musí se však požívati mírně. Ve velkém množství požíván přináší bolení hlavy, nechuť k jídlu a přivozuje bledost. Totéž Činí i nemírně pité víno, které jinak jest zvláštním božím darem pro naše zdraví. Kdo pije mnoho šafránu s vínem, brzo se opije a třeští. D i o s c o r i d e s píše, že šafrán umoří člověka smíchem, když by ho vypil ztíží 3 čtvrtcí ve víně — což jest vyzkoušeno na jednom psu. Šafrán odpírá jedu: Někteří pekou celý šafrán v uzavřené prázdné skořápce vaječné a přidávají k němu dryák, hořčici, cicvár — a dělají z toho lektvar, který jest dobrý proti vnitř-

Šafrán s květem.

Šafrán bez květu.

nímu neduhu morovému a chrání před nakažením, když se užívá v dávce l kventíku. Šafrán požívaný v pokrmech nebo nápoji otvírá ucpaná játra, rozhání žloutenku, žene moč i čmýru. Když děti ustavičně pláčí, nemohou ssáti prsy, a odchází z nich zelená stolice, jest to znamení, že mají bolesti v břiše a dává se jim trochu š,afránu s mlékem. Stejně také, když se dítě namůže nebo poláme, není lepšího léku, než dáti trochu celého šafránu do octa, až by se tento obarvil, a dáti teplý vypíti. Když někdo upadl v padoucnici (dostal záchvat) nebo ležel poražen byv šlakem, aniž by mluvil, tu smíchej šafrán se silným octem a bobrovým strojem, namoč v tom pírko a vstrč do nosu; hned se zase probere. 42

1. 2. 3. 4.

Jalovec obecný (Juniperus communis). Modřín opadavý (Larix decidua). Jedle bělokorá (Abies alba). Cypřiš pravý (Cupressus sempervirens).

Borovice zahradní. Pinus.

'^vf** ••?•

.*^f«^

Destilací vypaluje se z květu, z něhož ještě nebyl šafrán*) vytrhán, voda, která v množství X žejdlíka dvě hodiny po večeři vypitá, přivede spánek. Jiní pálí tuto vodu z květů šafránových, z nichž nejprve vytrhali S t a m i n a čili ta šafránová pírka; této vody dávají k jednomu užívání nejvýše 4 unce, t. j. 8 lotu. Zevní použití: Šafrán smíchaný s louhem a dřevěným olejem v teplých obkladech (teplý přikládaný) jest užitečný proti vředům a otokům, při nichž se jest obávati pekelného ohně. Proti takovému pekelnému ohni jest dobrá tato náplast: škrkavičný hrách, řečený Lupinus (vlčí bob), svaří se v louhu a bílém víně a smíchá se šafránem. Přirozeností a vlastností šafránu jest obměkčovati chromé údy a tvrdé žíly nervové; proto dělá se v lékárnách z něho výborná náplast zvaná O x y c r o c e u m . Ze šafránu smíchaného se ženským mlékem připravuje se. též lék prospěšný očím, který však jest i užitečný tálo vitým uším (při hnisavém zánětu ušním). Proti bolení půl hlavy (Hemicrania — migraena) a závrati jest výborná náplast následující: šafránu, arabské gumy Euphorbia a Myrrhy — každého V» lotu — smíchej s vaječným bílkem a přilož na čelo. Věnec uvitý z květů šafránových nošený na hlavě zahání opilost a přivádí spánek (stejně pomáhá pouhé čichání k němu). Šafrán s bílkem i žloutkem vaječným smíchán zahání v obkladu (přiložen) všeliké palčivé otoky. Šafrán smíchaný s mlékem, růžovým olejem a trochou opia jest dobrý při ukrutně bolestivé podagře (dně), když se jím potírá chorý úd. Šafrán šlové řecky * ? ó K o ?, latinsky C r o c u s v e l C r o c u m, arabsky Z a f f a r a n , vlašsky Z a f f a r a n o , španělsky A z a f f r a n , francouzsky S a f f r a n , německy S a f f r a n . Sázeni (pěstování) šafránu. Ačkoliv tato kapitola v německém herbáři schází, pokládal jsem za slušné do českého herbáře vložiti partii o sadbě a pěstování šafránu, jelikož mnozí lidé v Čechách i na Moravě dělají si šafránice**) a šafrán rozmnožují. Nejprve sluší věděti, že šafrán se neseje, nýbrž sází, má totiž cibulky, opatřené vespod kořínky, které se časem dobývají ze země, očišťují a na podzim zase vsazují do čisté země, kde nerostla ani cibule, ani ošlejch (Cepa ascalonica = šalotka) ani jiné ostré byliny. Po konopí nebo po hrachu může se sázeti. Jest také zapotřebí na to dbáti, aby naň nemočil dobytek, ježto by zahynul. *) Šafrán ve smyslu obecné mluvy, t. j. čnélky a blizny z květu. **) V originále utvořeno jako zdiiice, chmelnice, vinice atd. Stejně by se hodil i název šafráništé nebo pod.

43

Takto se máš s ním obírati a s ním zacházeti. Chceš-li si koupiti cibulky šafránové k sázení, pilně dávej pozor, abys nekoupil počervenalé, neboť tyto jsou již nakažené a ztěžka obstojí, leda že by měly půdu velice dobrou, takže by se mohly udržeti jeden nebo dva roky a pak by vždy zahynuly; vyber si vždy cibulky s bílými šupinkami, které jsou zdravé a které můžeš směle sázeti. Poloha a příprava půdy. Pilně také musíš dbáti polohy, to jest, hlavně aby záhon byl na vršku a pokud možno nejvíce na výsluní, a není-li možno na vršku, tedy aspoň aby nebyl v mokru; neboť šafrán nemiluje vlhka a v něm brzy vyhyne. Půda ať také není hluše pískovitá; v hlinovité půdě bude jakž takž růsti, ale nejvíce se mu zamlouvá úhor. Tu pak musíš nejprve půdu řádně vyhnojiti tříslovým hnojem, který jest nejlepší, nebo dobrým hnojem drobným. Po vyhnojení půdy ošij ji obilím a teprve po roce nebo po 2 letech nasázej šafrán, což však učiň teprve tehdy, když bys měl již doma sám své semeno a cibulky. Sázení šafránu. Když chceš do takto upravené půdy sázeti šafrán, tu nejprve nech ji ještě nejméně třikrát zorati nebo zrýti a sázej cibulky kolem sv. Markéty při novém měsíci do hloubky malé pídě nebo poněkud mělčeji. Nejprve lopatou neb rýčem vyházej si stružku a do ní sázej semeno**) jedno vedle druhého ve vzdálenosti 3—4 prstů dle velikosti cibulek. Pak souběžně s první stružkou již osázenou vyhazuj druhou, čímž zahrabeš současně první osázenou*). Tak povstanou krechty (šnorky, řádky)*). Když vyrazí listy, zkopají se po památce Nanebevzetí Matky Boží. — Po sv. Bartoloměji okopají se do hloubi dvou prstů a čistě se ovláčejí hráběmi. Veliká semena** ponesou květ ještě téhož roku kolem sv. Václava. To jest tvá práce v prvním roce. Práce se šafránem roku druhého, třetího a čtvrtého. Na druhý rok kolem sv. Víta, dříve než tě zaneprázdní jiná práce, zryj a okopej ho širokou kraclí (motyčkou) hluboko až do ocásků. Po sv. Vavřinci okopej nad nim zemi po druhé, a po sv. Bartoloměji po třetí, mělce, vyčisti a tivlec hráběmi, aby mohl volně kvésti a pak aby se květ mohl sbírati. Třetího roku učiní se totéž, avšak prve než počneš okopávati, poseč na něm listí kosou, čtvrtý rok chceš-li jej rozmnožiti, můžeš jej rozsaditi; máš-li ho dostatek, můžeš ho nechati do pátého roku. Nejsnáze ,a beze škody dobývá se tím způsobem, že širokou krací (motyčkou) či rýčem se skope s něho země a odhrne až po cibulky a dobře se pak hned vidí, kde se má vybírati. Nechá-li se šafrán 3 léta — bude míti dosti květu i semene (t. j. cibulek), jelikož třetího roku nejvíce kvete a pak se rozmnožuje. *) Postup asi týž, jako při sázení bramborů u nás. **) Ve smyslu obecné mluvy na venkove, kde se na př. u bramborových sazenic mluví též o semenu.

44

Kdo má pracovati se šafránem. Nejlépe hodí se za dělníky v šafránicích — k vybírání cibulek a sbírání květu — malé děti a staré baby. Šafrán totiž miluje náramně čistotu a právě proto jest se nejvíce toho vystříhati, aby s ním nepracovala (aniž by k němu vůbec chodila) žena právě menstruující; neboť jakmile by k němu přišla, nebo už jen naň pohleděla v době svého času (při měsíčkách), hned by vyhynul. Proto jsou k vybírání a sbírání šafránu nejvhodnější staré ženy, u nichž již zcela všechen květ uschl (t. j. které ztratily měsíčky). Čas sběru šafránu. Nejlepší čas ke sbírání šafránu jest ráno při rozednívání, dokud se květ šafránový ještě nerozevřel; neboť jak jej přejde slunce svými paprsky, květ se otevře a je hned plný včel, takže se pak nesnadno sbírá. Někteří i tvrdí, že také hned ztrácí barvu, jakmile ho slunce obejde. Jakmile šafrán z květu vytrháš, klaď ho v tenké vrstvě na pěkná prkénka a dej do pece nebo na kamna — aby se však nespálil, ježto by zčernal a neměl tak dobrého zabarvení. Proto pec má se vytápěti povlovně. Po čem se pozná nakažení šafránu a jak tomu odpomáhati. Že šafrán hyne, poznáš následovně a takto můžeš pomoci: Při sbírání květu se hned uvidí, kde rostlina nevzešla; tam pak, kde vzešel šafrán, ale jest nakažen, je rostlina žlutá a když táhneš za listí, vytáhneš je i s cibulkou, která je zdánlivě jako uvařená. Tehdy vyber shnilý šafrán i se zemí až k zdravému šafránu, byť i některý zdravý šafrán měl při tom padnouti, neboť nechá-li se přes zimu až do vybírání v zemi, tu vyhyne ho dvakrát více. Pak z jara kolem sv. Urbana jej přesaď do jiné půdy a na jiné místo. iCo pak se týká míst okolních, kde šafrán hyne, jak si na podzim poznamenáš, tu nemá se šafrán zde dobírati nejméně do vzdálenosti Ya lokte nebo i dále, neboť tu bývá druhý nakažený, kterým by sis pokazil ostatní, zdravé, kdybys ho mezi ně dal. Naposled vyber i v těchto místech zbývající cibulky, a uvidíš-li některé z nich počervenalé, věř, že jsou nakažené a vsaď je někam zvlášť na jiné místo. Nebude-li jiného, aspoň ještě použiješ jeho květu, a když zahyne, aspoň nenakazí jiného. Proto jest dobře ho přesazovati na jiné místo. Přesazování šafránu. Máš-li dosti pole a místa, jest dobře, abys mu připravil a reservoval větší zahradu. Neboť chceš-li, aby se zušlechtil, přesazuj jej často na jiná místa a do jiné půdy. Tam, kdes ho vybral, půdu dobře vyhnoj a ošij čímkoliv. A byť i bylo to místo vícekráte oseto, můžeš jej tam zase zasázeti, neboť půda se zatím občerstvila a zase tam bude růsti. Kdo pak jest tak chudý, že nemá leč malou zahrádku, a nemá, kam by ho jinam dal, nežli do ní a pojednou mu tam počne hynouti, musí si takto počínati: Jakmile pozná, že už počíná hynouti, tu vybere všechnu půdu, nejen kde šafrán hyne, ale i tam, kde nehyne (neboť ta všechna půda jest již zkažená), a na její místo musí si navézti novou čerstvou zemi a osaditi ji jinou dobrou sadbou. 45

5

w

T ' »^ •^ T;*

•>>

išř

'*

4'1

ť7^ Proti myším v šafránu.

Vnitřní použití: Kořen omanový pomáhá při bolestech a neduzích, pocházejících od studenosti a nadýmání. Odvar z kořene pitý odstraňuje zástavu ženskou (vyvolá čmýru) a žene moč. Kořen omanový utlučený na prášek a připraven s medem nebo cukrem na způsob léku, velice jest prospěšný lidem, kteří kašlou a nemohou volně dýchati, ježto obměkčuje prsa a lehkým vykašláváním vyčišťuje prsa a plíce a odstraňuje dýchavičnost. Ba i prospívá těm, kteří si v těle něco vytkli (vyvrátili, vyrazili) nebo zlámali, nebo kteří trpí křečemi neb byli uštknuti hady. Podobným způsobem vyprazdňuje i prsa od hrubých lepkavých vlhkostí, zvláště když se k němu přidá lékořicové šťávy. Stejně se používá s prospěchem proti klání a bolestem v bocích, v nichž se uložily hrubé a odporné vlhkosti.

Naučí-li se myši bytovati v šafráništi, mají se na ně líčiti pasti nebo na zemi pokládati koňské hlavy. Myši budou tyto pokládati za kočky a budou pole míjeti. Když přijdou silné mrazy, kdy země zamrzne do hloubky dlaně nebo pídě, zatlukou se všechny myší díry a na ně nalije voda, čímž díry úplně zamrznou a myši se udusí. Aby šafrán nezmrzl. Bojíš-li se, aby ti nezmrzl šafrán, který máš na poli nebo vydaný v šanc větrům, které s něho sevějí sníh, a když pak přijde ukrutná a silná zima, tu hluboko zamrzne půda a tak časem může vyhynouti, počínej si takto: Na šafrán naklaď dosti chvojí nebo nějakého roští a mezi to hrachoviny nebo slámu, aby se měl sníh na čem držeti; neboť jest zajisté nejlepší, aby se na něm co možno nejvíce sněhu navátého udrželo; a když zase rozmrzne, sejmi vše dolů a vyčisti a tak si šafrán uchováš. Můžeš si také pomoci jiným způsobem, zvláště když je zima suchá s třeskutými mrazy a beze sněhu, a když nechceš, aby ti ho nepobil a nezničil mráz: Obstarej si hrachoviny a jimi ho všude pokryj; tyto leží kostrbatě a potrus je tenkou vrstvou ovesné slámy, tak aby měl vzduch přístup — a tím jej uchováš před mrazem. Nejzdravější však jest pro šafrán, když jest pod sněhem.

l***
Kap. XVII. OMAN (VOMAN). Oman jest rostlina téměř každému známá. Listy má jako divizna, pouze širší, delší, chlupatější a špičatější se žebrem hlavním uprostřed vystupujícím (vyvstalým nad plochu listovou). Stonek délky dvou loket, někdy i vyšší, tlustý, chlupatý a hranatý, nesoucí nahoře žluté květy. Semeno zůstává po odkvetení v jakýchsi hlavičkách, jest podobné diviznovému a vyvolává již pouhým dotykem svrab. Kořen jest veliký, celistvý, někdy bělavý, někdy naryšavělý, vonný, hořký a trochu perný. Uříznuté odnože a prameny kořene se po vsazení ujímají v zemi podobně jako aronova brada (aron) a liliové hlavičky. Místo, kde roste, a čas sběru. Oman roste nejvíce a nejraději na místech vlhkých a v půdě hlinité, jaká bývá obyčejně v zahradách a sadech; přes to nalézá se i na vršcích a na místech suchých a stinných. Kořen vykopává se v létě a suší se rozkrájen na kusy — ve stínu. Může se uchovati do 3 let.

Přirozenost, moc a účinek. Přirozenosti jest horké na třetím a suché na druhém stupni. Zahřívá, čistí, stírá, ztekucuje a odměšuje.

46

B\>

fttik Oman.

Kořen omanový utlučen nebo fozetřen na prášek a smíchán s růžovým lektvarem pomáhá po vnitřním užívání při kašlání krve (chrlení). Hryzán na lačný život utvrzuje zuby. Kořen omanový užívaný jakýmkoli způsobem občerstvuje a posiluje srdce, čistí ledviny a měchýř močový. A proto ti, kteří často požívají omanu, nemívají žádných těžkostí při močení. Zahání též hněv, zármutek, tesknotu a probuzuje v člověku veselost, hlavně když je požit ve víně. Zelený a čerstvý oman připravuje se a nakládá do cukru nebo medu podobně jako puškvorec a zázvor; v tomto způsobu ráno požívaný velmi prospívá při již vytčených neduzích. Výborný lék proti těžkému dýchání jest následující: Vezmi šťávu z omanového kořene a hysopu — každého 4 loty, vody z koňského kopyta libru či žejdlík, k tomu přidej cukru, kolik uznáš za vhodné, svař spolu až do zhoustnutí konsistence medu. Z tohoto léku má nemocný požívati ráno, v poledne a večer před spaním vždy 4 loty. 47

Omanové víno se připravuje následovně: Nakrájí se kořen a dá do moštu, až vykvasí a je čistý. Toto víno se s úspěchem pije při mnohých neduzích hlavy, mozku a nervů, kteréž posiluje a občerstvuje. Pomáhá též lidem, kteří trpí na závrať a veliké hlavy bolení od studenosti a o něž se pokouší mrtvice. Slouží též k léčení neduhů plic a prsů, odnímá kašel, zbavuje prsa všelijakých nečistot jich vymítáním a vychrchláváním. Prospívá též zastuzenému žaludku a studené matce, upravuje čmýru (měsíčky) a posiluje všechny rodící orgány. Otvírá průduchy moče, žene písek a moč a rozhání jeho plynatost. Zvláště jest pak prospěšné zraku. Omanová šťáva vytlačená z čerstvého kořene a připravená s cukrem, vypitá v množství, jež by se vešlo do plné skořápky vaječné, vyhání stolicemi šlem i choleru. Někteří ipoužívají čerstvé vytlačené šťávy z tohoto kořene k umoření a vyhnání červů z těla. Táž šťáva smíchaná s medovou vodou a připravená několikrát v podobě teplého nápoje pomáhá dobře těm, kteří mají plná prsa (zahlenovaná) a těžce dýchají. Vody destilované z celé této byliny 1 s kořenem, jakož i léku ž ní připraveného s úspěchem se používá proti melancholii. Zevní použiti: Mytí hlavy odvarem omanu ve víně ulehčuje a krotí bolení hlavy, které pochází od šlemů nebo od větrů. Náplast udělaná z čerstvého kořene omanového hojí všeliká hadí uštknutí i kousnutí vzteklých psů, zmenšuje a splaskuje otoky v tajných místech mužů i žen (genitáliích?). Omanové listí vařené ve víně a za tepla obkládané kol bolestivých údů zmenšuje bolesti, zvláště kyčelní. Oman sluje řecky ' E M v i o v, latinsky H e I e n i u m, vulgo E n u l a , C a m p a n a , l n u l a , arabsky J a s i m, vlašsky L e 11 a, E n o a, E n o l a, španělsky R a i t z de a l l a , francouzsky A u 1n e e, německy A l l a n t, A l a n d t w u r t z . Kap. XVIII. JASMÍN. Jasmín pochází ze země perské a teprve nedávno dostal se k nám z Vlašská a již se také zde v Praze v zahradě jeho cis. milosti rozplemenil. Používá se ho hlavně jako popínavé rostliny k okrase yodrů a oblouků (loubí atd.), ježto se k tomu dobře hodí; hustými listy poskytuje stín a květ jeho jest volíce vonný. Jasmín jest rostlina provázkovatá (popínavá), která se velice ráda pne vzhůru po tyčích a obloucích. Od kořene vychází lodyžky a větvičky tenké, dlouhé, hebké, zelené a lepkavé jako u posedu čili rostliny zvané C l e m a t i s a l t e r a & t e r t i a , z nichž pak vypouští podlouhlé, měkké a sytě zelené listy. Květ má obyčejně 5 lístků, někdy 4, a jest podobný bílé fiale, ač se různí, a kvete přes celé léto. Také přichází jasmín s květem bílým, žlutým i modrým a vždy velmi vonným.

48

Nedávno k nám byl z Hispanie přinesen ještě jiný druh jasmínu, který zovou C a t a l o n i c u nv který má květy bílé mnohem větší a vonnější, který však v našich krajinách nesnáší zimy a štěpuje se na obyčejný způsob. O obecném bílém jasmínu píše J u l . C a e s a r S c a l i g e r i n c o m e n t . ad. l i b . T h e o p h r . de c a u s i s p l a n t a r u m , že větvička z něho či odnož zasazená do země kvete a dobře celý rok nezapustí žádného kořene, jak mnozí se přesvědčili. Místo, kde roste. Jasmín roste rád v místech teplých a sází se obyčejně pro rozkoš v zahradách; lze jej spatřiti též zde v Praze v císařské zahradě, kamž byl přinesen a vsazen z Vlach.

Jasmín obecný.

Jasmín katalonský.

Přirozenost, moc a účinek. Jasmín je přirozenosti ohnivé na druhém stupni. Tvrdí se o něm, že největší moc má jeho květ, z něhož dělají olej zvaný O l e u m J a s m í n ů m tímto způsobem: Veztne se jasmínového květu libovolné množství, dá se do sklenice a na něj se nalije s důstatek dřevěného oleje, sklenice se dobře uzavře a vystaví slunci na 8 dnů. Pak vyjme se květ -z oleje, dobře vytlačí (vymačká a do oleje dá nová dávka čerstvého květu, znovu vystaví na 8 dnů na slunce a celý pochod se opakuje ještě do třetice. Získaný olej jest prospěšný k mnohým věcem, neboť kromě toho, že má velmi líbeznou vůni, jest velmi užitečný při zevním použití (v podobě mazání) proti všem bolestem pocházejícím ze studenosti. Hlavně prospívá údům nastuzeným, ucpaným, zatvrdlým ztrnulým a skrčeným a nervům, jež zahřívá, obměkčuje a otvírá. Odvrací a zahání také neduhy matky, ať už v podobě 4

49

ť

a n a, v starém zákoně kadidlo, zápal a nyní všeobecně i u kupců — černé kadidlo.

mazáni spodní části břicha a lůna, nebo při použití vnitřním (pitím) anebo i v klystéru. Stejně krotí i dnu stíevní pocházející ze šlemu nebo flegmatu. D i o s c o r i d e s a A e t i u s píší, že Peršané používali oleje jasmínového na svých banketech a hodech pro jeho libou vůni. Celkově vzato má olej jasmínový téměř všechny vlastnosti a moc oleje rmenového; zahřívá, obměkčuje a otvírá. Kdo jest přirozenosti horké, nemá používati tohoto oleje, neboť mu způsobí a vyvolá bolení hlavy, a když by k němu příliš čichal, způsobí rnu krvácení z nosu, jak psal již M e s u e s. Čerstvé nebo suché listí jasmínové, šťáva z něho nebo odvar zahání skvrny a pihy s tváří, když se jimi myje obličej. Jasmín sluje řecky í<* o piv on, arabsky Z a m b a c h , latinsky J a s m í n ů m , J o s m e n u m , J e s e m i n u m , německy V i e 1r a b e n, vlašsky G e l s i m i n o, francouzsky J o s s e m i n.


v> $

Styrax má moc měkčiti, zahřívati, resorbovati a urychliti zrání. Jest teplý na prvním a suchý na druhém stupni. Vnitřní použití: Styrax samotný nebo v nějakém nápoji požitý pomáhá proti šlemům padajícím dolů s hlavy (na prsa), proti rýmě, kašli, sípavosíi, ztrátě řeči, ucpání a zatvrdnutí matky, přivádí též čmýru. Styrax požitý s něco málo terpentýnu v oplatce lehce obměkčuje život a zahřívá suché žíly (nervy).

Kap. XIX. STYRAX. ; (i^T**

Styrax jest strom velikosti a celého vzhledu jako kdoule, má však menší list, vespod bělavý, tvrdý, dlouhý a tlustý (dužnatý). Bílý květ činí dojem květu pomerančového (oranžovníku). Plody jsou jahůdky visící na dlouhých stopkách, které jsou okrouhlé, na vrcholku zašpičatělé, chlupaté a obalené jakousi tenkou bavlnkou (plstí). Místo, kde roste. Pořídku chovají jej v některých zahradách ve Vlašsku, neboť tam není domácím, nýbrž se tam dodává a sází z cizích krajin. Obecnou rostlinou jest a divoce roste v zemi Syrské, v Pamfilii a Cilicii. Po naříznutí kůry vytéká mastná a velmi vonná pryskyřice aneb guma jako myrrha, která se přidává do vonného kadidla a jiných věcí užívaných jako vůně. K nám se dováží ze Sýrie a Alexandrie, a dostane se téměř ve všech lékárnách, kde sluje S t y r a x C a l a mi ta. Za nejlepší pokládá se mastná, žlutá, plná a smolná pryskyřice, která, když se mne v rukou, vydává ze sebe medovou tekutinu. Zmínku o ní činí Ecclesiasticus v kap, 24. „Jako myrrha výborná dala jsem chutnost vůně a jako Styrax" atd. Množství těchto stromů nachází se v Apulii a také v Latiu ve vile Hadrianově, taktéž ve Francii, ale žádný z těchto stromů neobsahuje oné libé pryskyřice čili gumy Styrax. Rozeznává se dvojí pryskyřice Styrax: první S t y r a x C a l a m i t a, jež jest suchá, dobývá se způsobem svrchu uvedeným (naříznutím kůry); druhá, zvaná S t y r a x l i q u i d a a r u b e a připravuje se vařením a shoduje se s O l e u m S t y r a c i s u D i o s c o r i d a , Při této výrobě získávají se zbytky jako kvasnice t. zv. Styrax s í c c a. Styrax liquida není nic jiného nežli tučnost (mastnota, tuk) a tekuté součástky myrrhy, pravé však máme právě tak pomalu jako myrrhy pravé. To, čemu říkáme S t y r a x l i q u i d a , jest medová vodnatost vytlačená ze S t y r a x C a l a m i t a , a ta jest ještě falšována. S t y r a x r u b e a sluje v lékárnách T h y m i 50

Styrax.

Ji ^ ®

Když sestupuje reuma dolů na plíce a prsa a vyvolá kašel, použij následujícího léku: Vezmi dva loty Styraxu Calamitae, po '/2 lotu myrrhy a bílého kadidla, l čtvrtci šťávy lékořicové, 2 čtvrtce opia, z toho (ze směsi) pomocí tragacanthu udělej pilulky velké, z nichž pozři na noc 2—3; nepoužij jich však, leč po dobrém pročištění (projímadlem). Proti rheumatismu a vlhkému žaludku požij na noc kousek velikosti as malého vlašského ořechu ze směsi muškátového oříšku, zázvoru, mastyxu, styraxu a bílého kadidla a zapij to. Zevní použití: Proti rýmě a jinému zahlenování hlavy pouštěj si do nosu kouř ze styraxu hozeného na žhavé uhlí, neboť tento kouř vysušuje vlhkosti a posiluje mozek. Vnější mazání těla styraxem hojí strupy a prašivinu. Kloktání vínem, v němž je styrax a zázvor, jest prospěšné při oteklém čípku v hrdle následkem vlhkostí a hlenu — otok opadne. 4*

51

<*^#&*> <>•. rr

Ze Styraxu připravuje se takto olej: Styrax močí se dva dny v růžové vodě, pak dá se do skleněné baňky, která se všude, kde potřeba, obmaže luto sapientiae (hlinkou) a pak se pálí (destiluje) malým ohněm v písku nebo v popeli. Nejprve vychází voda, kterou jímají zvláště. Když vyšla všechna voda, počne překapávati olej, a tu se sešili oheň (plamen), až všechen olej vyjde. Tento olej jest užitečný nejenom pro samotnu libou vůni, nýbrž i pro všechny případy, v nichž užívá se samotného Styraxu, jak bylo svrchu pověděno. Olej jest však mocnější ve všech účincích a více horkosti obsahuje, takže měkčí a otvírá silněji, než samotný Styrax.

NYRRHA. Myrrha jest gummi či pryskyřice stromu arabského rostoucího v lesích, kde roste též bílé kadidlo. Říká se, že strom myrrhový jest zvýši 5 loket a trnitý; peň má tvrdý a zatočily, kůru ostrou, list menší, kadeřavější a špičatější nežli oliva. K nám se myrrha dováží z egyptské Alexandrie, kam Arabové každého roku svá drahá koření dopravují na velbloudech. Nejlepší myrrha jest barvy jednostejné, čerstvá, lehká, vonná, chuti hořké a poněkud perné. Taková se však u nás skoro nikdy nebo jistě jen velmi zřídka nalézá; naše bývá již obyčejně stářím a vetchostí vyprahlá.

Přirozenost, moc a účinek. Myrrha jest přirozenosti horké a suché na druhém stupni. Moc a účinek její jest stírati, staviti, otvírati zacpání, rozháněti plynatost, svalovati (zatvrdliny) a svou trpkostí svrašfovati (adstringens). Vnitřní použití: Myrrha v množství odpovídajícím velikostí asi bobu pomáhá při zastaralém kašli, těžkém dýchání, klání v bocích, při běhavce i úplavici. Dobře poslouží též slabému žaludku obtíženému plynatostí a špatně zažívajícímu pokrmy a pokrmů nesnášejícímu. Myrrha pitá s řepíčkem prospívá vodnatelným. Myrrha v množství l skrupule, což jest třetina kventíku, pitá ve vodě z kuří nohy — umořuje červy v břiše, neboť vše, co jest hořké, zahání červy, vši i jiné nečistoty. Při sípáni vezmi na noc kousek myrrhy pod jazyk a nech ji rozpustiti v ústech, nebo ji pij s čerstvým vejcem a nabudeš opět zvučného hlasu. Při zimnici čtvrtodenní má nemocný vypíti hodinu před návratem zimnice l čtvrtci myrrhy a tolikéž pepře v teplém malvazu a ulehna do teplého lůžka se potiti; to když třikráte opakuje, zimnice bude ubývati nebo úplně zmizí. To však nemá se prováděti na počátku, nýbrž až se ukáží signa concoctionis. Myrrha přidává se také k lékům proti připravovaným jedům. Též se jí užívá při moru, ježto zabraňuje hnití. 52

t\. Zevní pou/.ítí:

Při zápachu z úst je dobré žvýkati myrrhu. V času moru je dobré míti ji v ústech proti nákaze. Vyplachování úst myrrhou vařenou ve víně uchovává a utvrzuje zuby a dásně, vysušuje nečistoty a zbytečné vlhkosti, od nichž se kazí maso dásní a děravějí zuby. Myrrha vařená s pelyňkem, bohatým hrachem a routou v teplém obkladu na lůno obměkčuje svalenou zatvrdlinu matky, ucpání její otvírá, odstraňuje její nečistotu a pomáhá z ní rychle vypuditi plod. Myrrha smíšená s kamencem dává dobrou mast proti nelibému zápachu v různých místech těla. Myrrha utřená na čistý drobný prášek v zásypu hojí rány na hlavě, též zmožené uši i obnažené kosti, v posledním případě zvláště když se natírá na nemocné místo smíchaná s masem slimáka. Myrrha rozdělaná s medem a natíraná na tváři odstraňuje uhry, s octem odstraňuje pihy a lišeje. Myrrha vařená ve víně s dubovým listím zabraňuje padání vlasů či plchavosti. Myrrha práškovaná a pírkem vpravená do nosu nebo do chřípí vetřená zastavuje hlenotok z nosu a ozhřivku*). Myrrha rozetřená s ženským mlékem a vkapávaná do oteklých a zahleněných očí, velice jim prospívá, neboť ulehčuje, pomáhá k uzrání, vysušuje, posiluje, hojí neštovice v očích, shání bělmo a rozhání mrákotu.

Myrrhový olej.

Myrrhový olej připravuje se bez pomoci ohně tímto způsobem: Uvaří se na tvrdo libovolné množství slepicích vajec, vršek z nich se skrojí (seřízne), žloutek se vyjme a vnitřek vyplní myrrhou utlučenou na prášek, načež se skrojený vršek dá na své místo a slepí voskem; vejce s myrrhou dá se do podzemního sklepa, kde je vlhko, nebo se zakope do písku — na dobu 4 neděl. Po této době najde se myrrha rozpuštěná v olej. Účinky tohoto oleje jsou: Krotí a mírní bolesti podagry či dnavé nemoci, vyběluje šrámy (jizvy?) a častým mazáním vyhlazuje vrásky v tváři; stejně možno ho používati u všech neduhů svrchu vytčených a to ještě s větším úspěchem než samu myrrhu. K uchování pleti tváře, aby nevráskovatěla, nutno se říditi tímto předpisem: Vezmi nový železný rendlík nebo pánvičku, postav na oheň do rozpálení, naber plná ústa vína, a vyprskni to všechno na tuto rozpálenou ohnivou nádobu a záhale si hlavu do šatu nech účinkovati páru či dým z tohoto rendlíku na tvář. Pak opět rozpal tento rendlík či pánvici a vhoď na ni kousek dobré myrrhy a nech tento dým či kouř zase působiti na tvář stejným způsobem jako dříve, pak tímto šatem zabal si tvář vyjma ústa a jdi spát. Učiníš-li tak dvakrát měsíčně, netřeba se ti obávati, že by ti tvář sfaldovatěla (uložila se v záhyby nebo vrásky). Práškovaná myrrha rozpuštěná přes noc ve vodě ambrožkové, ve vodě z vlašského kopru (fenyklu) nebo jiné podobné vodě a čistě pak procezená pomáhá vyčistiti zatmělé a znečištěné oči. Myrrha sluje řecky o^úí>*«, arabsky M u r r e, v Indii B o l a. V jiných řečech podržuje název M y r r h a . *) Ne však ozhřivku v moderním lékařském smyslu.

53

v5^r-

->,, 4">

o.

"^"

4>

f

KADIDLO. THUS. Místo, kde roste. Po myrrze následuje kadidlo. Také toto roste, podobně jako myrrha, v lesích v Arábii, avšak pouze v jedné krajině, která se táhne do délky 20, do šířky 10 našich mílí. Tato krajina leží na východě a jest s této strany obklíčena velikými a příkrými horami* s tiruhé strany pak velikými skalami mořskými a proto jest úplně nepřístupná. Lidé, kteří sbírají kadidlo a kteří vládnou lesy kadidlovými slují M i n a e i , a nedovolují žádnému cizinci, aby uzřel a prohlédl si stromy kadidlové. Proto také nevíme ničeho jistého bližšího o těchto stromech. Někteří pouze tvrdí, že mají listy podobné listům bobkovým. Q a r z i a s ab h o r t o in a r o m á t , h i s t . l i b . 1. cap. 7. píše, že strom kadidlový jest nízký a má listy podobné jako Mastix a roste pouze v Arábii. Čas sběru kadidla. Výše uvedení obyvatelé těchto krajin sbírají kadidlo dvakrát do roka, po prvé z jara, po druhé v „p s í d n y", kdy jest největší

.4r*v>

D Kadidlo.

horko, jelikož v tuto dobu jest strom nejplnější, a postupují tímto způsobem: Naštípnou kůru stromu kolem dokola, aby mohla šťáva vytékati, ipod stromem rozestrou rohož upletenou z palmového listí, aby na ni padalo kadidlo vytékající z rozštípené kůry. Kde není možno prostříti takovou rohož, tam aspoň urovnají holou půdu kolem stromu; avšak kadidlo padající na holou zem bývá těžší, temnější, slabších účinků a ne tak světlé, čisté a vzácné, jako kadidlo sbírané na rohoži. Výborné kadidlo a nejlepší jakosti jest ono, které zůstává při vytékání na stromě v podobě kapky neb zrna, a které nazývají samcem, zvláště když prýští z mladistvéha stromu. D i o s c o r i d e s nazývá je S tágo ni a s t. j. krůpěj, ježto vytéká samo od sebe, jako krůpěje zůstane lpěti na stromě a jest podoby okrouhlé a kulaté. Kadidlo letní sbírané v „psí dny" barvou a účinky vyniká nad ono druhé, sbírané na jaře. Zkrátka pak, nejlepší kadidlo jest bílé, světlé, v celku, okrouhlé, mastné, na uhlí náhle vzplafloucí a vonné. 54

Přirozenost, moc a účinek. Kadidlo jest přirozenosti horké na druhém, a suché na prvním stupni. Kůra jeho je zřejmě trpká a proto dobře vysušuje až k druhému stupni. Vnitřní použití: Kadidlo pité s červeným vínem nebo jitrocelovou vodou je užitečné při kašlání krve; slouží také k zastavení všelikého krvotoku u mužů i žen. Podává se též proti nechutenství a dávení, proti všelikému nadýmání břicha, při čemž však má mocnější účinky kůra stromu kadidlového, jelikož mocně stahuje a svírá. D i o s c o r i d e s píše, že člověk zdravý, když pije kadidlo, přichází o rozum, pakli by ho pil mnoho ve víně, přichází i o hrdlo (život). Kadidlo jest zdravým lékem proti studenému kašli, požité ráno v množství l čtvrtce s třetinou Agariku v teplém odvaru yzopovém. Znamenitým lékem proti červené nemoci (úplavici) jest následující předpis: Vezmi bílého kadidla a mastixu po Ví lotu, B o l i A r m é n i t. j. hlinky arménské l čtvrtci, červených korálů a páleného jeleního rohu po Ví čtvrtce, páleného krevního kamene něco méně než kventík; to vše utluc na prášek a z toho dávej užívati 2 hod. po večeři iVz kventíku v červeném víně. Proti reumě, aby nepadala do prsou a na plíce: Vezmi kadidlo, myrrhu, styrax, mastix, gummi arabské — smíchej a pomoci tragakanthu udělej pilulky, které přes noc drž v ústech. Dobrá směs proti studené reumě s kašlem jest následující: Vezmi Ví lotu bílého kadidla, 3 loty muškátového oříšku, po l lotu zázvoru, myrrhy, lékořice a cukrkandlu, vše drobně rozkrájej, utluc a smíchej, ze směsi užívej na noc v množství, co bys vzal do tří prstů. Při horkém rheumatismu připrav jinou směs 2 lékořice, arabského gummi, tragakanthu, mandlí a cukrkandlu a užívej stejně jako směs prvou. Mnozí mají zvyk užívati na noc před spánkem několik zrn nejlepšího kadidla proti studeným šlemům a zbytečným vlhkostem hlavy, a jsou přesvědčeni o velké působivosti tohoto léku. Proti velikému bolení žaludku užívá se pelyněk a kadidlo vařené ve víně anebo vodě řirrjbabové, k čemuž se přidá l—2 lžíce šťávy z vlašského rmenu; kdo požije teplý tento lék, pozná jeho dobrý účinek. Komu rozměkl čípek v hrdle a spadl dolů, drž v ústech kadidlo a pojídej je. Kadidlo požité ve váze 10 ječných zrn v nápoji, podporuje paměť, zahání smutek, obveseluje srdce a pomáhá při všech jeho nedostatcích (neduzích), hlavně když se přidá k lékům srdečním. Zevní použití: Kadidlo jest dobré na rány, ježto stahuje, zastavuje krev a brání tvorbě divokého a hnisavého masa, hluboké a rozežírající vředy vyplňuje masem (podporuje granuláci ran) a tak hojí. 55

Kadidlo smíšené s octem a dřevěným olejem a po lázni natírané na šerednou, prašivou a malomocnou kůži, činí tuto zase čistou a hladkou. Kadidlo vkapávané s teplým sladkým vínem do zateklých uší odnímá bolest. Kadidlo rozetjené na drobný prášek a smíchané do očních léků a vodiček rozhání mrákotu očí. Kadidlo na drobno utlučené a smíchané s mlékem a přikládané na lněném šátku neb klůcku pomáhá při zlobivých vředech zadku a jiných částí těla. Kadidlo s octem a smolou odstraňuje po namazání dlouhé bradavice. Kadidlo smíchané s vepřovým nebo husím sádlem a přikládané hojí spáleniny od ohně, rovněž tak i oznobeniny nohou. Kadidlo smíchané s hlinkou arménskou a růžovým olejem pomáhá ženám při zanícených a oteklých prsech po porodu. Při velkém krvácení z nosu vezmi kadidlo, aloe, vaječný bílek a trochu octa, smíchej dohromady, trojnásobně složený šátek v tom namoč a obvaz jím čelo, a stoce lněné klůcky (knůtky) namoč též v této směsi a vytamponuj jimi nos. Proti nechutenství a dávení jest dobrý lék následující: Vezmi kadidlo, mastix a aloe v stejném množství, rozetři na drobný prášek, smíchej s růžovou vodou a vaječným bílkem a přilož na žaludek. K stejnému účelu poslouží i tento výborný lék: Vezmi prášek z kůry kadidlového stromu, smíchej ho s práškem skořicovým a koriandrovým, posyp jím topinku, kterou jsi nejdříve polil vínem, a přilož na žaludek. Kadidlo smíšené s mlékem stírá opálení a ožeh sluneční, když se natírá na tělo. Kdo trpí na časté nucení na stolici, aniž by přes velkou námahu byl s to káleti, podkuřuj si konečník dýmem buď ze samotného kadidla, neb ze směsi ze stejného množství kadidla a světlé pryskyřice řečené Spiegelharz, hozené na řeřavé uhlí. Proti červeným a slzícím očím jest vyzkoušený lék následující: Vezmi bílé kadidlo, dej kousek na hrot nože a zapal hořící voskovou svíčkou, a když kadidlo bude hořeti, uhas je ve dvou lžících růžové vody. Uhašené kadidlo znovu zapal a zase uhas v růžové vodě, což opakuj celkem třicetkráte. Pak s tou růžovou vodou smíchej l lžíci ženského mléka a vkapávej do očí. Mírní bolest, staví hlen a zahání červenost očí. To jest častokráte již vyzkoušeno, ale nejprve má se pustiti krev a tělo vyčistiti (projímadlem). Nepomine-li červenost očí ani pak, tu mají se oči okuřovati kadidlem. Toto okuřování, kadidlem prospívá též dobře kloubům velice zemdleným podágrou. Kadidlo sluje řecky '''/?«»">?. arabsky R a n d ér, latinsky T h u s , O l i b a n u m , vlašsky í n c e n s o, španělsky E n c i e ns o, francouzsky E n c e n s, německy W e y r a u c h .

Kap. XX. BOROVICE. Borovice zove se latinsky P i n u s a p i n n a t o f o l i o r u m a c u m i n e, to jest od špičatého píchavého listí, které jest uspořádáno jako jehlice na nějakém hřebenu.

56

Borovice roste hojně všude v Čechách, Polsku i v Německu, takže jest zbytečné obšírně se o jejích rodech rozepisovati. U nás rostou toliko plané čili lesní borovice, avšak jest nutno věděti, že jsou borovice dvojí — totiž domácí a lesní. Domácí či zahradní borovice má mnoho ratolestí rozkladitých, listy pak či jehlice delší a měkčí nežli lesní borovice. Nese ovoce či šišky veliké, tvrdé a celistvé, jako nějaké ořechy, a v nich bílá jádra y jakési načernalé a tvrdé šupině. Těchto jader se upotřebuje v lékárnách a slují latinsky N u c e s p i n e a e . Těchto borovic roste velké množství kolem města Ravenny nedaleko moře adriatického čili benátského. Nalézá se tato borovice i na jiných místech v Itálii*). Lesních či planých borovic je více druhů, které se dělí na horské a mořské. Horských borovic máme u nás v Čechách a Polsku hojnost a tvoří u nás celé lesy.

Borovice.

Lesní borovice.

Kromě jmenovaných borovic našel jsem ještě v krajině tridentské a tyrolské jiné borovice dvojího druhu. Jeden druh postrádá jakéhokoliv pně, nýbrž vypouští hned od kořene na všechny strany množství větví, které leží na zemi a rozkládají se do vzdálenosti 10—15 loket. Obyvatelé těchto krajin používají jich hlavně k výrobě obručí na vinné sudy. Druhá borovice jest ztepilá, avšak ne tak vysoká, jako naše borovice v království Českém a v Německu, rovněž tak kůra její není tak červená, nýbrž bělavá jako u jedle. Šišky má jako smrk, avšak mnohem kratší, křehké, mastné, plné pryskyřice, které chovají uvnitř uzavřený malý, trojhranný, krátký a měkký oří§ek a v něm v jakési načervenalé šupině bílé jádro. Chuť tohoto JI:) Dle popisu jedná se o p i n i i ( P i n u s p i n e a ) , příbuznou naší sosně, rostoucí v krajinách kolem Středozemního moře, jejíž semena — p i n e l k y či p i n i o v é o ř í š k y , italsky p i g n p l i — přicházejí i k nám do lahůdkářských obchodů a cukráren, kde se přidávají do dortů a pod.

57

5. jádra je podobná jako u domácí borovice, pouze je trpčí, což je vlastní lesnímu ovoci. Tato borovice jediná mezi všemi ostatními planými borovicemi skýtá ořechy užitečné k požívání, ostatní nesou pak ořechy prázdné a jalové. Mořská borovice přichází také ve dvou druzích, jejichž vyobrazení zde se nalézá; tj'to nesou šišky delší, lehčí a krásnější, rovněž takové listí čili jehlice a kůru. Sumou celý strom je jiného rázu a druhu. Všechny tyto borovice vypouštějí libou, vonnou a k mnohým věcem užitečnou pryskyřici. Přirozenost, moc a účinek.

V lékařství používáme z borovic šišek, jader nebo oříšků, pryskyřice, listí, loučí a koptu aneb sazí.

Pinus Mugus.

Tarentská borovice.

Moc borových šišek.

Zelené šišky, utlučené dříve než ztuhnou a zdřevnatějí, uvařené v sladkém víně a požívané každého dne v množství 8 lotu či Čtvrt žejdlíka, pomáhají při zastaralém kašli a při souchotinách. Voda pálená z těchto borových šišek vyhlazuje svřáskalou (vrásčitou) tvář a zamezuje velký vzrůst prsů, když se často přikládají lněné šátky v ní smočené. Vyplachováním a promýváním touto vodou dá se zpět do lůna vpraviti vypadlá matka a stahuje se lůno. Moc jader či oříšků.

Ponejvíce používáno borových jader, která mají náklonnost k mírnému zahřívání a obsahují jakousi kousavou ostrost v sobě; proto musí se močiti a pak lépe obměkčují s patrným stahováním, tělu skýtají dobrou potravu a přinášejí velký užitek lidem, kteří ustavičně kašlou, anebo kteří se obávají souchotin. Jádra sama nebo s cukrem požívaná posilují a zahřívají přirození.

58

1. Javor mléčný (Acer platanoides). 2. Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). 3. Topol vlašský (Populus italica). 4. Olše okrouhiollstá (Alnus rotundifolia seu glutinosa).

Cypřiš. Cuprefsus. Pojídání jader nebo požívání jich se sladkým vínem s přidáním oloupaných jader melounových pudí moč a krotí palčivé močení a močení po kapkách. Při kašlání hnisu a krve mohou se jádra borová připravovati následovně: Vezmi vyloupané mandle, jádra borovice zámořské, bílý mák močený v růžové vodě, muškátový květ a škrob v libovolném množství. Jádra a mandle rozetři v pánvici, přidej bílého cukru s růžovou vodou, kolik stačí dle tvého soudu, rozděl na kousky a nech uschnouti a pak požij jeden kousek ráno a druhý o nešporech. Při dusnosti a těžkém dýchání počínej si takto: Jádra borová vař v dobrém víně až do hustoty kaše, přidej dle tvého zdání cukru a řeckého vína a dávej to užívati nemocnému se slepičí polévkou, což čiň tak až do úplného uzdravení.

Borovice mořské.

V lékárnách připravuje se také z těchto jader lék, který sluje L o c h de p i n o , proti zastaralému kašli, těžkému dýchání a zhoustnutí hlenů. Olej připravovaný z jader borovice jest prospěšný při mrtvici a šlaku jako mazání pro údy raněné mrtvicí. Pryskyřice. Z kmenů a větví borovice prýští bílá, vonná a velmi užitečná pryskyřice, která zahřívá, rozhání, rozpouští a suší, a přidá-li se do náplastí, čistí vředy a rány. Kůra. Všecky kůry stromů borových mají účinek svírající a stahující, ježto jsou trpké. Taková kůra utlučená na prášek hojí v zásypu vlka utvořivšího se vzadu následkem chůze, také i vřídky zevně na kůži, i spáleniny a puchýře, zvláště když se s touto korou smíchá stříbrný glét či pěna a bílé kadidlo. 59

"K Třísky nebo kůra borová smíchaná s ševcovským černidlem zvaným C a l c h a n t u m hojí rozežírající neduhy. Podkuřování práškem vypuzuje plod a lůžko. Odvar z kůry vnitřně požívaný (pitý) zastavuje běhavku a žene moč. Listí. Jehličí rozetřené a přikládané mírní jakýkoli zánět, zvláště zánět kolem ran. Stejně i listí rozetřené a vařené v octě odnímá bolest zubů a hojí vředy v ústech, když se používá teplého tohoto odvaru k vyplachování úst. Velice jest prospěšné týmž odvarem vymývati rány. Dřevo. Smolná louč borová, rozsekaná na kousky a vařená v octě nebo s rozmarýnou v červeném víně, mírní krutou bolest zubů, hlavně tam, kde bere tato bolest svůj původ ze studených hlenů; Používá se pak ve formě vyplachování úst. Při vyhřeznutí střeva (konečníku) se doporučuje seděti na rozehřátém borovém prknu; též se doporučuje uvařiti alaun čili kamenec v červeném víně, namočiti v tom kus sukna, položiti je na borové prkno a na něm seděti; střevo se vtáhne do těla. Třísky borové nebo loučové, močené v růžové vodě a destilované, poskytují mastnou šťávu, která se na povrchu tekutiny sbírá; jest podobna poněkud oleji a velmi vonná; ve Vlašsku se nazývá A q u a C a p h u r a e . Saze. Saze ze spálené louče jsou dobré pro slzící oči; zasypávají se do koutků očních. Vhodí-li se na řeřavé uhlí, vydávají dým, kterým se má podkuřovati zadní část těla u lidí, kteří mají časté nutkání na stolici bez úspěchu. Borovice sluje řecky nit v?, latinsky P i n u s , arabsky Soňo b a r, vlašsky a španělsky P i n o, německy F i c h t e n b a u m , Hartzbaum, Kinholtz, Kifferholtz, Forenholtz. Šišky borové slují latinsky C o n i, oříšky S t r o b i l i & Nuc e s p i n a e. Kap. XXI. SMRK A JEDLE. Smrk a jedle rostou na horách a jsou si tak podobné, že nejednou si je zmýlí i tesaři i lesníci, neboť mají i stejnou velikost a stejné listí, dlouhé, tvrdé a husté jehlice podobně jako u rozmarýny. U obou stromů rozkládají se i větve i listí či jehličí pouze ze dvou stran křížovitě (v jedné rovině). Tento pak jest mezi nimi rozdíl; smrk má listí či jehličí daleko zelenější, širší, měkčí, lehčí, hladší, ne tak pichlavé a není na hřbetní straně tak bílé. Kůra jest počernalá, lepkavá, hebká a ohebná jako řemen. Větve se obyčejně sklánějí k zemi, dřevo samo pak jest mnohem ušlechtilejší a také užitečnější, neboť nemá tak mnoho suků. Jedle zase má listí na jedné straně šedivé, kůru při kmenu bělavou a velmi křehkou, takže se ráda zlomí, když se ohýbá a shýbá. 60

Oba stromy nesou šišky délky jedné pídě s množstvím šupin, které jsou na sebe jedna na druhou složeny, uvnitř pak nalézá se malé a suché semeno. Tyto stromy jsou vždy zelené, avšak koncem května, kdy vyráží a vyrůstá nové listí, tu staré listí odhazují. Poskytují právě jako borovice velice užitečnou pryskyřici. Smola pak není nic jiného, nežli pálená pryskyřice, která se vypaluje ve vlastním stromu (v samotném stromu přirozeně). Přirozenost, moc a účinek. Smrk i jedle jsou stejné přirozenosti přitahující a mají všechny účinky uvedené při borovici.

Smrk.

Moc a účinek šišek. Šátek dobře namočený v odvaru šišek ve vodě a teplý přikládaný na bradavice hluboko v kůži vězící, tyto ven vytahuje. Moc a účinek pryskyřice. Smrková a jedlová pryskyřice změkčuje a vyčišťuje, avšak jedlová je lepší a užitečná ve všech případech, kde terebinthina (terpentýn). Zvláště však hojí a dohromady zceluje nové rány, hlavně na hlavě, jen když není odkryta mázdra. Pryskyřice pitá ve váze 5 kventíků čistí ledviny a vyhání kámen. Při bolestech kyčelních je dobře užívati pryskyřici jedlovou s polním cypřišem, který sluje Iva (černýš), každého po půl třetí čtvrtce. Tento lék slouží též proti dně. Jak mají se užívati všeliké pryskyřice bez odpornosti, dočteš se v kapitole o terpentýnu. Na horách míšeňských nalézají se jakési smrkové nebo jedlové bublinky zvané Dannenblattern, v nichž uvnitř se drží ně-

61

<3»š*

kolik krůpějí čisté pryskyřice, která se sbírá a pokládá za užitečný lék na rány. Obyvatelé této krajiny užívají ji též místo terpentýnu k vyhánění písku. K chytání much slouží též jedlová pryskyřice, natřená v tenké vrstvě na papír; papír natřený rozloží se na stůl nebo lavici v místnosti, kde je hodně much, a mouchy usednouce naň, uváznou v pryskyřici. Moc a účinek smůly. Jedlová nebo smrková smůla je dobrá na vředy píštělové, hlavně na nohou. Smůla se v nádobě rozehřeje tak, až se dobře rozpustí. Připraveny buďtež lněné šátky rozstříhané na kusy nebo v podobě flastříčků (náplastí), které se namočí (ponoří) ve

Strom dřínový roste na horách značně vysoko, má tlustou kůru na mnohých místech rozsedlou a uvnitř červenou. Vyhání větve kolem dokola pně vždy jednu nad druhou — jako v jakýchsi stupních. Větve má hebké jako vrba, barvy nažloutlé a libé vůně. Lístky čili jehličí má podlouhlé, měkké, huňaté, subtilné, užší nežli u borovice, ne tak špičaté, které dělají dojem, jako by z ratolesti visely z jednoho uzlíku jako nějaký chomáček nebo střapeček; listí na zimu bledne (ztrácí zelenou barvu), uvadne a opadá a tak dřín samojediný mezi stromy, které mají šišky, nedbaje zimy, jako nahý — bez listí — přes zimu zůstává a ji přetrvává. Šišky dřínové jsou podobny cypřišovým, jsou však daleko menší a dosti libé vůně. Květ šarlatové barvy vyráží z jara a jest vonný. Dřevo má velice tvrdé, hlavně uprostřed pně a tam jest též barvy

>

Jedle. (Vpravo: Ratolest se starým a novým jehličím, se šupinkami, z nichž vyrůstají nové výhonky. B žlutý květ. C Mladistvá, D dozrálá íiška. E vnitřní proutek šišky po odstranění šupin. F šupiny, jazýček, jádro, semeno.)

smůle, vytáhnou mokrým dřívkem a položí do vystydnutí na prkno. Z takto připravených náplastí vezmi každý den jednu, trochu ohřej a přilož na vřed; vyčišťuje a hojí. Olej smrkový a jedlový. Z těchto stromů dělají na horách zvaných Alpy kolem města Verony mnoho oleje, který sem a tam dodávají do lékáren nebo jinak prodávají. Tohoto oleje zhusta používají ve Vlaších na rány hlavy; někteří k němu přidávají ještě stejné množství O l e i r o s. c o m p l e t i. Smrk slově řecky *«!.•*•'? jedle ř-Ur,?, arabsky sluje smrk A r z, latinsky P i c e a, jedle A b i e s, vlašsky sluje smrk P e z z o, jedle A b e t e, španělsky P i n o n e g r o, francouzsky U n a r b r e d u g e n r e d u p i n , německy R o t ě und w e i s s e T h a n n e n .

62

Dřínový strom (květ, ovoce i semeno).

Ratolest stromu dřínového.

ryšavé. Proto také hodí se daleko lépe a jest příhodnější jako stavební materiál než jiné dříví. U nás v Čechách z něho dělají nejvíce žlaby a do Prahy a jinam se vozí toto dříví od Bruntálu — z hor pomezí moravského a slezského. S i m l e r u s píše in s u o C o m m e n t a r i o d e A l p i b u s , že staří se domnívali (což píše též P l i n i u s), že toto dřevo nesnadno hoří a že se z něho nemůže ani uhlí páliti; ale poznamenává, že na některých místech i n V a 11 i s nepálí *se žádné jiné dřevo, než dřínové, a že na horách (dolech) v železných hutích neužívají žádného jiného uhlí, nežli z tohoto dřeva. Dále uvádí, že mezi všemi jinými horskými stromy hlavně tohoto (dřínu) se používá v lékařství; a obyvatelé Alp považují dřín za tak mocný lék proti malomocenství, že si z něho i postele dělají, aby se tak zabezpečili před tímto neduhem. Mají také ten zvyk, že vaří ve vodě ke koupeli určené čerstvé výstřelky a větvičky dřínové;

63

rovněž také vypalují (destilují) z nich vodu, která má míti obzvláštní moc proti této nemoci. Na dřínu roste kromě toho houba řečená A g a r i c u s, které se užívá ve všech lékárnách, a která se sbírá se stromu teprve když uschne a má již pukati. Ve velmi starých dřínových kmenech na spodku pařezu uvnitř, blízko jádra či dřeně nachází se jakási hadrovitá nebo bělavá látka, někdy zdéli až lokte, která se velice podobá zámyši čili kůži, z níž se dělají rukavice. Dřínová pryskyřice, gloret čili domnělý terpentýn. Dřín poskytuje velice užitečnou pryskyřici, která se v barvě podobá medu, jest tuhá a nikdy nestydne; tato se prodává všude v lékárnách a jinde místo terpentýnu pod názvem Q l o r e t . Avšak pravý terpentýn pochází z vlastního stromu Terebinthus, o čemž pojednáme samostatně na jiném místě; a poněvadž v dřívějších dobách kupci nepřinášeli k nám pravé terebinthiny, musili lékaři a lékárníci používati pryskyřice dřínové místo terebinthinové a delším a častým používáním oné se stalo, že dodnes se jmenuje terebinthinou. Při sbírání dřínové pryskyřice musí se strom hluboko navrtávati dlouhým nebozezem — a to v létě — odkudž pak učiněným otvorem vytéká množství pryskyřice, která jest tím světlejší a pěknější, čím je strom mladistvější Přirozenost, moc a účinek. Listí (jehličí) a kůra dřínového stromu stahují dohromady podobně jako smrk a jedle; pryskyřice dřínová zahřívá, ztekucuje, změkčuje a vyčišťuje. Listí (jehličí). Utlučené dřínové listí (jehličí) přikládané na zanícené rány, mírní zánět; vařené v octě a teplé držené v ústech krotí bolest zubů. Kůra. Utlučená kůra přikládaná nebo v zásypu se stříbrným glejtem a kadidlem jest dobrá na vlka přivoděného chůzí, hojí vředy na kůži a také spáleninu. Kůra utlučená se ševcovským černidlem hojí rozežiravé neduhy; vařená ve vodě a pitá zastavuje plynatost břicha a žene moč. Pryskyřice čili domnělý terpentýn. Mnoho se potřebuje této pryskyřice v lékárnách, hlavně k výrobě flastrů (náplastí) a mastí na rány. Dobře vyčištěná a požitá jako lék buď samotná nebo ve spojení s medem, jest velice dobrá a prospívá lidem, kteří kašlou a mají souchotiny. Vyčišťuje prsa, žene moč, napomáhá k uzrání a dělá lehkou stolici. Natřena na obočí zamezuje vypadávání chloupků (vlasů obočí). Hojí všeliké prašiviny, lišeje a nečistoty na těle, když se jí používá jako mazání ve spojení s růžovým olejem. Smíšená s ole64

jem a medem a vpouštěná do hnisavých uši, hojí je. Jako mazání slouží proti bolestem boků. Při samovolném odcházení semene vezmi dva loty této pryskyřice, dobře a čistě ji vyper v jitrocelové vodě, přidej Va čtvntce výborného a g š t e j n u (= j a n t a r u ) nebo prášku z C e t e r ae h u (kyvoru) a užívej. Znamenitý lék proti bolestem v životě jest tento: Vezmi dřínové pryskyřice l lot, B e n e d i c t á e S i m p l i c i s (— lektvar hotový v lékárnách) Va lotu, smíchej dohromady a dej užívati nemocnému a bolest se zazené. Občasné užívání tohoto léku chrání před bolestmi a kolikou. Olej a voda z této pryskyřice. Z této pryskyřice destiluje se olej a výborná voda na hojení čerstvých ran a hlubokých prázdných nežitu či vředů, které se tímto olejem nebo vodou polévají; slouží též jako lék proti bolestem nervů a kloubů pocházejících z flegmatu a studenosti. Voda, která při destilaci první vychází, užívaná s bílým vínem ve váze l skrupule, dávením vymítá a odstraňuje s velkým úspěchem znečištění a flegma ze žaludku. Smíšená s olejem vinštířovým (vinštíř = Weinstein = vinný kámen) odstraňuje zevním mazáním pihy na tváři a jakékoliv skvrny na těle. Ničí také červy v uších netio jiné žížaly i škvora, když se po přidání malého množství volské žluči vkapává do uší. Olej tento jest též náramně dobrý pro nedoslýchavé. DŘÍNOVÁ HOUBA. AGARICUM. Moc a účinek Agaríca. Na dřínu roste také A g a r i c u m , to jest houba, kteráž jest užitečná mnohým způsobem. Dobré A g a r i c u m má býti bílé, hladké, křehké, lehké, dírkovaté a velice řídké, chuťově nejprve sladké a nato hned hořké a trpké. Svrchní část jest lepší, nežli spodní, kteráž se podobá shnilému dřevu a z toho důvodu se odmítá; právě tak není dobré ani to Agaricum, které jest dřevnaté, černé, tvrdé, husté, těžké, a ve kterém se po rozlomení nalézá mnoho čárek jako nějakých vlásků. A g a r i c u m zažívá, zahřívá, stírá, ztekucuje, rozpouští, ztekucuje hrubé vlhkosti, otvírá ucpání vnitřních orgánů, purguje {čistí).stolicemi choleru, melancholii, nečistotu a šlemy, vyčišťuje mozek, nervy a všecky orgány vnitřní, plíce, prsa, žaludek, játra, slezinu, ledviny a matku, zvláště když bývají obtíženy škodlivými vlhkostmi a hlavně přilnavou hrubou a shnilou nečistotou. Agaricum pomáhá velice těžce dýchajícím. Jest též prospěšné při nadýmání a bolení žaludku, vyhání všeliké zbytečné a odporné vlhkosti z vnitřních orgánů. A není proto divu, že mudrc D em o c r i t u s s i h o vysoce vážil a je nazval domácím nebo čeledtiím lékem, jelikož účinkuje prospěšně téměř proti všem neduhům vnitřním, jako jmenovitě proti zastaralému bolení hlavy, padoucnici, závrati, mrtvici, šílenství a pominutí smyslů, vystupování matky vzhůru, proti žloutence, vodnatelnosti, neduživé slezině, s

65

nemoci kloubní; vypuzuje moč a měsíčky, ničí škrkavky, zahání dlouhé a zastaralé zimnice, a chrání před zimou v zimničném třesení (zahání třesavku při zimnici), pije-li se s vínem před záchvatem třesavky. Dává se též při všelikých otravách a proti jedovatinám ve víně v dávce váhy l zlatého, ano i zevně se ho užívá v obkladu na místa uštknutá jedovatými živočichy. Působí nechutenství a dávení, ježto svou lehkostí splývá na povrchu obsahu žaludečního a vystupuje nahoru. V prášku podává se Agaricum v dávce od l do 2 čtvrtcí, kdežto ve výtažku za studena (máčením) nebo odvaru procezeném pije se v dávce od 2 do 5 čtvrtcí. A g a r i c u m zůstává celistvé a může se uchovávati až 4 roky.

však menší, vonnější, tlustší, křehčí a zelenější, na špičce a obvodu trochu načervenalé, silné vůně a vždy zeleně. Kůra jest naryšavělá nebo načervenalá, lepkavá, klihovitá a hebká. Ovoce či jahůdky jsou načervenalé, podobné naryšavělému hroznu. Nalézají se pak na těchto stromech, podobně jako na terebinthu, jakési puchýřky, stočené jako křivý růžek, a obsahující jakousi čistou tekutinu, z níž rodí se jacísi červíčkové s křídly, podobně jako v puchýřcích jilmových a terebinthových*). Celý strom tak silně voní, že až^hlavu obtěžuje a omamuje. Někteří tvrdí, že vlastně existuje pouze jedno pokolení a druh lentyšku, a že toliko ve Vlaších strom zakrňuje jako malý, hustý keř, kdežto na ostrově C h i u a jinde vyrůstá v pravý strom a zůstává jako lesní neb divoký.

^

^

Lentyškový strom (ovoce, květ, bublinky na listech; zubni párátko). Dřínová houba.

Dřín sluje řecky â<»«f, latinsky L a r i x , vlašsky L a r i c e , španělsky L a r e g e, francouzsky M e l e z e, německy L e rc h e n b a u m. Kap XXIII. LENTYŠEK čili STROM MASTIXOVÝ.*) Lentyšek čili strom mastixový neroste ani v Čechách ani v německých krajinách, zato však ve Vlašsku na mnohých lukách i v dědinách, ba i na vrších a při moři. Nejlepší druh roste na ostrově C h i u , a tam pouze poskytuje pryskyřici čili gumi, kterou nazývají v lékárnách M a s t i x. Rozeznáváme dva druhy: vysoký a nízký, z nichž první je velikosti prostředního stromu, nízký pak, kterého jest hojně ve Vlaších, nemá žádného obzvlášť vysokého kmene, nýbrž žene hned od kořene proutí a křoví jako líska. Oba druhy lentyšku máji listy jako pistacie čili strom, z něhož prýští myrrha, jsou *) P i s t a c i a l e n t i s c u s = Ř e č í k m a s t i k o v ý či l e n t y š e k . 66

Byl jsem zpraven od lidí žijících a zrozených na tomto ostrově Chiu, že stromy poskytující mastix jsou daleko spanilejší a pěknější nežli lesní stromy, ačkoliv mnohdy rostou oba druhy na jednom a témže místě. V době sběru mastixu jest obyčej nejprve v určité dny nařezávati stromky a okolí stromku (půdu kolem) vyčistiti; ze stromků prýští pak bílá šťáva, která se velmi rychle rozpouští v ústech a kterou ti lidé požívají k posílení žaludku. Čím jest šťáva starší, tím jest žlutější; dokud jest klihovitá a tuhá, dělají z ní pěkné nádoby, kterých velcí páni užívají k posilnění mdlého žaludku, jelikož nápoj v nich nabývá jakési dobré chuti. Přirozenost, moc a účinek. Mastixový či lentyškový strom má moc trpkou, dohromady stahující a vysušující, a to i v jahůdkách (ovoci), i listí, ratolestech, kůře i kořenu. *) Snad nějaký hmyz obdoby žlabatek. 5*

67

•^'^„íi ^), *Íř

V- .V -a

~&&

Vnitřní použití: Všechny vyjmenované součástky rostliny lentyškové požívané v nápoji prospívají při chrlení krve, běhavce, červené nemoci (úplavici), přílišném hlenotoku ženském (výtoku). Sedací koupel v odvaru z nich vpravuje zpět vyhřezlý konečník a matku. Totéž působí i šťáva vytlačená z listů. Tentýž odvar nebo šťáva zase svaluje a dohromady spojuje zlámané kosti, děravé neduhy (defekty v tkáni) vyplňuje masem, staví bílý výtok z matky, hojí zlé vředy a utvrzuje viklavé zuby. Z ovoce či jahůdek tohoto stromu dělá se olej zvaný L e nt i s c i n u m o l e u m , jenž má schopnost a moc stahovati. Ze dřeva tohoto stromu dělají ve Vlaších párátka zubní, jejichž jednu ukázku viděti lze na obrázku; proto též dali stromu lentyškovému jméno s/ivo?, že dobře prospívá zubům.

Dobrá náplast proti bolestem podagry ze studenosti jest následující: Vezmi mastixu, kmínu, oleje, šalvěje, bobků a klášterské chvojky stejné množství a smíchej s medem a přikládej za tepla. Mastixový olej. Oleum Masticinum.

Z mastixu připravuje se tímto způsobem, olej: Vezmi l libru růžového oleje, 6 lotu dobrého mastixu, 6 lotu bílého kyselého vína, všechny tyto věci dej do hrnce a postav tento do kotlíku plného horké vody; hrnec nech otevřený a vař tekutinu tak dlouho, až se vypaří všechno víno. V hrnci zůstane pouze olej. Tento slouží ku posílení žaludku, jater, nervů a orgánů; používá se ho jako mazání za tepla. Obměkčuje tvrdé otoky a krotí bolest. V lékárnách mají právě tento olej. Mastixový nebo lentiškový strom sluje řecky Sylvo*, arabsky D a r u , latinsky L e n t i s c u s , q u o d l i g u o r e q u o d a m l e n t e s c a t , to jest, že má v sobě jakousi lepkavou šťávu či gummi, vlašsky L e n t i s c o, španělsky M a t a , francouzsky L e n t i s a u e , německy M a s t i x b a u m .

Přirozenost, moc a účinek GUMMI MASTIXU. kteréž prýští z tohoto stromu. Mastix zahřívá a suší na druhém stupni, obměkčuje a trochu stahuje (svírá). Nejlepší jest světlý, čistý, bez znečištění zemí nebo kamením, zralý, suchý, křehký a chrupavý a chřestící po zatřesení. Bývá falšován pryskyřicí a kadidlem.

KAFR. CAMPHORA. Původ jeho, odkud pochází. Mastix přivádí mi na paměť kafr, hlavně proto, že šejdíři po krajích ho falšují páleným vínem, mastixem a cicvárem; proto také se o něm trochu zmíním, neboť i lékaři i obecný lid mnoho a často ho potřebují. Mauritanové píší, že kafr jest gummi čili pryskyřice indického stromu, kterýž je tak vysoký a široký, že se v jeho stínu může rozložiti několik set lidí. Pryskyřice vytéká ze stromu nejprve temná a nečistá, téměř jako vosk, a teprve obyvateli pomocí ohně a destilací se vyčišťuje a zušlechťuje, až nabude bílé barvy a jasnosti. O kafru, êho původu a druzích dočteš se ve spisu G a rz i o v ě „ A b h o r t o l i b . 1 . h i s t . A r o m á t , c a p . 9". Pravý přirozený kafr se takto zkouší: Vezmi čerstvě upečený pecen chleba rovnou z pece. rozkroj na dvé a-vlož do něho kafr; zvodnatí-li, jest pravý, pakliže vyschne a zůstane suchý, jest falšovaný a připravovaný. Kafr nutno opatrně uchovávati, jinak snadno zmizí (vyprchá). Uchovávati se má v nádobě mramorové nebo alabastrové za přidání lněného semene nebo prosa. Někteří přikládají k němu pepř a bavlnu a tak se může udržeti mnoho let.

Vnitřní použití: Mastix jest prospěšný při chrlení krve nebo těžkém dýchání, též slouží při oteklém žaludku, střevech a játrech. Mastix jest jedním z hlavních prostředků žaludečních a zkušenost potvrzuje, že si ochrání žaludek před bolením ten, kdo každého večera před spaním požije 3 zrna mastixu. A l f a r a b i u s a ' M a t t h a e u s d e G r a d i popisuje a chválí následující lék proti všeliké bolesti a dávení žaludku: Vezmi vaječný bílek, dvě lžíce vyčištěného medu a 15 zrn mastixu; vše to dobře rozetři a smíchej dohromady, dej do velké skořápky z vejce — možno-li z vejce husího — a upec v této skořápce v horkém popeli. Úžíváš-li.tento lék, jistě ti pomůže. Někdy též vařívají zrna mastixu s ječnou vodou pro nemocné, jimž je zakázáno pití vína. Zevní použití: Mastix, žvýkaný v ústech dává vonný dech, tvrdí dásně a zuby a vytahuje z hlavy hlen. Lék proti bolení a dávení žaludku: Ztluc mastix na prášek, rozmaž nožem na lněný šátek nebo kůži, rozhřej a přilož na žaludek — krotí bolest i dávení. Nebo vezmi chlebovou topinku, drobně ji utluc, přimíchej k prášku z topinky Va lotu mastixu, dej do sáčku, ohřej a přilož na žaludek. Proti všelikým tokům z těla a zvláště tokům následkem nemírných purgací (průjmů) — dobře a hodně se opásej (utáhni), vhoď na řeřavé uhlí stejné množství kadidla a mastixu a vzniklý z toho dým či páru si vpouštěj do konečníku a hned se takový tok zastaví. Znamenitý a zkušený lék proti zastaralé nemoci kyčlí jest následující: Vezmi stejný díl myrrhy a mastixu, utluc a zvař obé v oleji rmenovém a teplým roztokem pomazuj bolavá místa.

68

Přirozenost, moc a účinek. A v i c e n n a praví, že kafr je složení studeného a suchého na třetím stupni. Někteří noví skribenti (pisatele) se domýšlejí, že jest přirozenosti horké. O tom se dočteš v mých „C o m m e nt a r i a i n D i o s c o r i d e m & F , p i s t o l a s".

•H

0

Vnitřní použití: Kafr chrání život před porušením a hnilobou; proto bývá přidáván k lékům, které se připravují proti moru, jedu a uštknutí nebo 69

,CaK,-4>..

l~^) pokousáni jedovatými zvířaty. To vím, že mnozí se uchránili v čas nebezpečí moru kafrem a cicvárem, když totiž si připravili na každý den ráno dobrý teplý nápoj z následujícího vína: do konvice plné vína zavěsili v lněném sáčku l kventík utlučeného kafru a lot utlučeného cicváru. V a r i g n a n a vzdává velkou chválu kafru při palčivých vnitřních nebo morových zimnicích; předpisuje, aby se dávala nemocnému píti směs z kafru ve váze 2—3 zrn ječných a syrupu. Neboť kafr brání porušení a hnilobě, z níž pochází zimnice. Jiný předpis je požíti na noc kafr ve váze 2 ječných zrn v nápoji, nebo navlhčiti podušku kafrem rozpuštěným v 3 lotech syrupu makového a 6 lotech vody locikové. Kafr rozpustí se a dá se rozdělati jednou krůpějí páleného vína nebo mandlí. Kafr ve váze l—2 zrn ječných rozdělaný s jednou krůpějí páleného vína a smíšený s vodou kardobenediktovou, nátržníkovou nebo kuří nohy, vyhání mocně červy v dávce 3 lžic v nápoji. Kafr smíšený se slonovou kostí, růžovou nebo leknínovou vodou, vnitřně požit, zastavuje nedobrovolný odchod semene u mužů, u žen pak bílý výtok. Vezmi po */« lotu nátržníkového a hadího kořene, po i/a kventíku skořice, galgánu a hřebíčku, utluc na jemný prášek a svař s dobrým vínem; víno pak sceď a přidej do něho V* kventíku kafru a každého rána požívej z této směsi po několik dnů teplý nápoj. Tento nápoj zastavuje u žen i u mužů jakýkolivěk krvotok. Proti červené nemoci (úplavici), i proti krvácení z konečníku ze žilek krvoprýštných (při zlaté žíle či haemorrhoidech), rovněž tak při všech výtočích z břicha, jest výborný následující syrup: Vezmi po l lotu červeného hadího kořene a nátržníku, obojí utluc a uvař v dobrém víně, přidej po */* čtvrtce skořice, galgánu a hřebíčku a vše ještě trochu povař. Pak proceď suknem bez vymačkávání. Posléze přidej l čtvrtci kafru, a dostaneš výborný nápoj proti jmenovaným chorobám. To však sluší znáti, že přílišné požívání kafru je škodlivé, ježto umrtvuje životní sílu, přirozenou a plodivou moc, zastuzuje ledviny a působí nemohoucnost (impotenci). Zevní použití: Při bolení zubů vezmi Vz čtvrtce kafru, uvař v žejdlíku vinného octa a tento tak teplý odvar drž v ústech — pomůže. Obklady ze směsi kafru s bílkem nebo s jitrocelovou vodou ochlazují horké otoky. Kafr odnímá ve směsi se šťávou routovou chlípnou žádost (pohlavní rozčilení), když se jím potírá ledví a lůno, ba i pouhým čicháním k němu, z čehož vzniklo latinské přísloví: „ C a m p h o r a p e r n a r e s c a s t r a t o d o r e m a ř e s"*). Dívky a sličné paní používají kafru k líčení a šlechtění tváře, ježto činí kůži (pleť) jasnou, hlavně v následujícím předpisu: Vezmi kafr a borax, jehož používají zlatníci, obojí utluc, nalij na směs trochu růžové vody a vystav účinkům slunce na 2—3 dny. Touto vodou potírej tváře; pleť bude hebká, hladká a jasná. *) Doslovně: kafr cestou nosu (čichem) svou vůní kasíruje samce.

70

Kafr smíšený s růžovou mastí nebo olejem a přiložený na rány a otoky chrání od zánětu. Kafr s jitrocelovou šťávou nebo se šťávou z psího vína přikládaný na lůno a ledví pomáhá mužům proti výíoku semene a ženám při bělotoku z matky. Při velkém krvácení z nosu přilož na čelo náplasť ze směsi kafru, suchého oslího lejna a vody jitrocelové nebo vody ze svinského ořechu (bramboříku); to pomůže. Kafr přidává se též k lékům připravovaným proti horkosti a červenosti očí. Proti červeným a zsinalým uhrům na tváři použij následujícího léku: Vezmi po l lotu kafru a síry, po V» lotu myrrhy a kadidla, utluc vše na prášek, na to nalij půl pinty růžové vody do sklenice, dobře ji ucpi a vystav na slunce na 10 dnů. Touto vodou potírej tváře a nech ji na tváři uschnouti; tento lék pomůže v krátkém čase. Jiný znamenitý vyzkoušený lék proti dotčeným skvrnám je následující: Vezmi 2 loty salmiaku a 2 čtvrtce kafru, obojí utluc na prášek, dej do sklenice a nalij na to tolik růžové vody, aby pokrývala prášek do výše 2 prstů. Sklenici dobře uzavři, vystav na slunce tak dlouho, až vše ve sklenici úplně vyschne. Pak rozbij sklenici, vyjmi prášek, přidej k němu V» lotu bílé běloby (v orig. Pleweys), dobře smíchej na malířském třecím kamenu za přidání trochy dřevěného oleje. Při použití se tence potře kůže prstem tímto lékem a jistě pomůže. Kafr jmenuje se řecky £«»«(>«, arabsky C h a f u r, latinsky C a p h u r a, v lékárnách C a m p h o r a , stejně sluje i vlašsky, francouzsky C a m p h r e, německy K a m p h e r. Kap. XXIV. TEREBINTHUS. Ačkoliv terebintový strom neroste ani v Německu, ani v okolních krajinách, ani v Cechách, přec mohlo by se státi, že kupci, kteří dodávají pravou terebintovou pryskyřici z Cypru a Sýrie do Benátek, a odtud časem také k nám, mohli by jednou přinésti i terebintový strom a zde jej nasaditi; z toho důvodu nechci pominouti také o něm zmínky na tomto místě. Tento veliký a ušlechtilý strom roste v Řecku a Sýrii; rovněž tak roste i ve Vlaších a Francii kolem Monpelieru, kdež však neposkytuje tolik pryskyřice jako v dříve jmenovaných krajinách. Listy má jako jasan, pouze jsou okrouhlejší, tlustší a silnější a jsou vždy zelené. Dřevo má lepkavé, kůru podobnou lentiškové. Kořeny má veliké a do velké hloubky zapuštěné. Květ má jako oliva, avšak červenavý. Ovoce nebo jahůdky jsou zprvu červené, pak šedě zelené, a když dozrají tisknou se dohromady na způsob hroznu, jsou velikosti bobku, tvrdé a pryskyřičnaté. Kromě toho nese tento strom červené útvary podobné kozlím růžkům, které jsou duté a v nichž, podobně jako ulentyšku, rodí se nějací červíci či mušky s jakousi vlhkostí. Z kmene teče a prýští pryskyřice podobně jako u jiných stromů, a nejvíce se jí přináší do Benátek, odkudž se pomocí kupců dostává až i do našich krajin. Zprvu přinášeli z Cypru a Sýrie pryskyřici svařenou a vyschlou, nyní pak donášejí i čerstvou a novou, tak jak ji sbírají ze stromů a jak vytéká. Této pryskyřice používá se k mnohým

71

účelům. Nejlepší druh jest pryskyřice bílá, světlá, jasná, namodralá a libé vůně. Tato pryskyřice vyniká nad "všechny ostatní, po ní pak následuje dřínová, borová a jedlová. V dřívějších dobách, dokud se k nám ještě pravý terpentýn nedonášel, používali lékárníci místo něho pryskyřice dřínové, jíž dali jméno terpentýn. Terebintový strom libuje si v místech suchých, vyprahlých, kamenitých a výslunných, v nichž také dobře a krásně roste.

přináší větší škodu nežli užitek. Jmenovaný olej jest také užitečný na rány a nečisté neduhy. Dělá se následovně: Vezmi 3 libry térpentýnu, dej je do skleněné baňky, kterouž dobře opatři a obmaž v místech, kde je spojena s druhou nádobou, jíž procházejí páry a destilační produkt, a zahřívej ji lehkým ohněm z písku. Nejprve bude vycházeti s vodou čistý olej, pak olej barvy zlata, konečně pak tmavý a hrubý olej; tyto všecky si uschovej, každý druh zvláště. Vnitřní použití:

Přirozenost, moc a účinek. Listí stromu terebintového, semeno i kůra mají přirozenou moc dohromady stahovati, jako strom dřínový. Ovoce jeho se může jísti, avšak škodí poněkud žaludku; zahřívá však, žene moč a vzbuzuje tělesnou žádost. Požívané s vínem pomáhá při jedovatém uštknutí pavouků.

Terebintový strom (s ovocem, růžky a muškami).

S a n t e s A r d o y n u s de V e n e n i s píše, že se vytlačuje ze zralých jahůdek olej stejným způsobem, jako z oliv, kterýžto olej posiluje všechny orgány a obzvláště žaludek. Pryskyřice terpentýnová. Terpentýn zahřívá, obměkčuje, rozhání a vyčišfuje stejné jako všecky ostatní pryskyřice. Olej terpentýnový. Takový olej se pečlivě destiluje, jak znají ti, kteří jsou znalí tohoto umění; proti písku a bolestem bére se několik kapek s teplou jíchou nebo nějakou pálenou vodou. Má se však s ním rozumně a rozšafně počínati, neboť vzat a požit v nepříležitou dobu 72

&^d ^%&

čistý, vypraný terpentýn požit působí lehkou stolici, žene též moč, která má někdy i vůni térpentýnu. Vyčišťuje prsa od všelikých nečistot, rovněž tak i játra, slezinu, ledviny a měchýř. Užitečný jest ,též při zastaralém kašli, dýchavičnpsti, vracení talovité krve, z čehož pocházejí souchotiny, dále při kaméncích, hlavně však při kloubní nemoci, podagře čili dně v rukou a nohou, jelikož otvírá, vyčišťuje, zahřívá a posiluje nervy. C e r m i s o n nazývá jej pro jeho veliké účinky hojivé S a n c t i s s i m a m médi c i n a m, to jest nejsvětější lék. Poněvadž pak jest terpentýn poněkud odporný při užívání, má se takto připravovati: Vezmi 2 loty térpentýnu, promyj jej několikráte vodou fialkovou, přidej přidej k němu í/s čtvrtce S a» l i s g e m m a e nebo s p e c i e r u m H i e r a e (to se děje proto, že terpentýn sám od sebe dlouho neúčinkuje a ta přísada se dává, aby se v žaludku nezdržoval), a udělej z toho 5 pilulek; aby se nepřilepily na prsty, ber je na nůž a vstrč do studené vody, která tu lepkavost odnímá. Pak smoč kousek oplatky ve víně, zabal do ní pilulku a pozři. Totéž učiň s ostatními. Jiný a lepší způsob jest následující: Vezmi čerstvé vejce, vyjmi z něho žloutek i bílek a do skořápky -nalij trochu Julepu nebo fialkového syrupu, pak vezmi na špičku nože kus terpentýnové pryskyřice a dej do vejce. Opět přilij k tomu trochu Julepu nebo fialkového syrupu já vypij to vše ze skořápky. Tímto způsobem bude první i poslední chuť na jazyku sladká a mezi tím vkjouzne terpentýn hrdlem do žaludku bez jakéhokoliv zastaveni a bez citelné nechuti. Totéž učiň i s druhou a třetí částí pryskyřice, až jí celou pozřeš. Podobným způsobem mohou se užívati i jiné pryskyřice nebo gummi. Jeví-li se toho potřeba, může se terpentýn požívati neustále po 3 dny, a to první den l lot, druhý Wa lotu a třetí den 2 loty. Nutno toho šetřiti, aby se terpentýn nejprve vypral vodou, což prospívá slabým orgánům; tak prsům prospívá vyprání yzopovou vodou, ledvinám a měchýři slézovou vodou, při podagře šalvějovou vodou, pro játra čekankovou vodou a j. podobnými. Terpentýn vypraný vodou z kuří nohy jest znamenitým lékem při větrnostech moče, při studené nebo kapavé rezavé moči (řezavce). Zevní použití: Térpentýnu a bílé pryskyřice používají ranhojiči velice mnoho k výrobě náplastí a mastí; vyčišťuje totiž staré i nové rány, změkčuje tvrdé vředy na všelikých místech a hojí zlé strupy na zvířatech i člověku (vyrážky). 73

" V •£

Terpentýn s ledkem a vitriolem nebo s použit jako mazáni vyčišťuje malomocenství. Terpentýn smíšený s dřevěným olejem a medem oteklým, zjitřeným nebo hnisavým uším, když se do nich vkapává. Terpentýn jest též prospěšný při svrabu lůna a bolení v bocích, rovněž ve formě mazání; odstraňuje i pukáni pysků a tváří. Když se nechá pára, vystupující z terpentýnu vrženého na řeřavé uhlí působiti přímo na konečník, odpomáhá nemoci zvané T e n a s m u s, to jest, když se musí často a nadarmo choditi na stolici (nutkání na stolici s bolestí a bez možného kálení). Toto nakuřování jest prospěšné i ženám, a to nakuřování od spodu vzhůru v případu, kdy matka se tiskne ven (spadává, vyhřezuje), čichání pak ke kouři svrchu, když matka vystupuje nahoru. Při dotčených již chorobách dobře účinkují také dřínová, borová a jedlová a více jiných pryskyřic, avšak všechny tyto převyšuje terpentýn. Všech pryskyřic dá se použíti na chytání much místo lepu; pryskyřice kterákoliv natře se tence na papír, který se položí na stůl nebo i lavici nebo i jinde, kde se mouchy nejvíce zdržují, a jakmile moucha na papír usedne, uvázne v pryskyřici. Terebinth sluje řecky ré^t v o os, arabsky B a t o n , latinsky T e r e b i n t h u s , kteréžto jméno se zachovává i v jiných jazycích. Ve Vlaších nazývají tento strom C o r n u C a p r a , a to pro zvláštní růžky, které na něm rostou a jež jsou podobny kozlím růžkům. Kap. XXV. CYPŘIŠ. Místo, druh a rod.

Cypřiš neroste ani v Čechách, ani ve Vlašsku, leč by sem byl přinesen a přesazen odjinud. Na ostrově Krétě roste tak veliké množství cypřišů jako u nás borovic nebo dubů. Cypřiš jest dvojího druhu: samec a samice. Samice roste vzhůru do špičky jako homolka, samec pak rozkládá ratolesti v různých směrech. Strom cypřišový jest vysoký, rovný, větve má až na vrcholku, listí má jako u klášterské chvojky, pouze jest lehčí, delší a zelenější. Nese třikrát do roka šišky či ořechy, které podobají se dřínovým, avšak jsou tlustší, tvrdší a plnější. Tyto ořechy, které se k nám přinášejí s cypřišovým listím a jichž se upotřebuje v lékárnách, slují N uc e s C u p r e s s i , t. j. cypřišové ořechy. Česají se třikrát do roka a to v měsíci lednu, květnu a září. Cypřiš poskytuje též pryskyřici podobnou dřínové nebo jedlové ve vzhledu i účinku, avšak pouze ve skrovném množství. Dřevo samo jest celistvé, tvrdé a vonné jako santal, velmi trvanlivé, nehnije a nečerviví. Existuje též jiná obyčejná rostlina, kterou nazývají cypřišem, o níž bude promluveno na patřičném místě.

Přirozenost, moc a účinek. Strom cypřišový jest přirozenosti studené, stahuje dohromady, chladí a stravuje vlhkosti a jest trpké chuti. Šišky a ořechy jsou co do účinků silnější nežli listy.

74

1. 2. 3. 4. 5.

Tamaryšek francouzský (Tamarix gallica). Vřes obecný (Calluna vulgaris). Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica). Hloh obecný (Crataegus oxyacantha). Dřištál obecný (Berheris vulgaris).

M»-, 4>

Jawor. Platanus

y4> 'Éfc:-^:

*% fesf-i. T i^sr - A-

Vnitřní použití: Pití odvaru listů stromu cypřišového ve víně za-přidání trochy myrrhy, pomáhá těm, jimž nevědomě odchází moč; toto víno prospívá i lidem, kteří močí po kapkách a s obtíží. Drobně utlučené oříšky cypřišové, pité s vínem, jsou dobré při červené nemoci (úplavici), při nadýmání, těžkém dechu, kašli a chrlení krve. Polévka, v níž byl uvařen cypřišový ořech, má touž moc a sílu při jmenovaných neduzích. Zevní použití: Na prášek utlučený cypřišový ořech a smíchaný s fíky v množství a poměru, aby vzniklo jakési těsto, obměkčuje všeliké zatvrdliny a hojí zbytečné maso vyrůstající v nose, kteréž sluje p o l y p u s.

}*SF&

<&%&

Cypřišový strom.

Cypřišový ořech vařený v octě s moukou ze škrkavičného hrachu vykořeňuje ostré, nerovné a ohyzdné nehty, brání střevní průtrži a tuto hojí, když se přikládá na tato místa. Vyplachování úst teplým odvarem cypřišového ořechu v octě hojí bolení zubů; listí má touž moc. Listy stromu cypřišového samotné nebo smíšené s ječnou moukou hojí v obkladu pekelný oheň. vředy široce rozežíravé, ba i puchýře a horké otoky očí. Listí i šišky přidávají se do mastí a ceratu pro posilnění žaludku. Odvar listů nebo šišek cypřišových v octě natírán na kůži odstraňuje žábu a skvrny na těle. Náplast připravovaná z listů a též i ořechů stromu cypřišového pomáhá v obkladech při polámání v životě. Cypřišový strom sluje řeckyK-vnáôno?,latinsky C u p r e s s u s, arabsky S á r o , vlašsky C u p r e s s o, německy C y p r e ss e n b a u m.

75

Kap. XXVI. JALOVEC. Jalovec sluje latinsky J u n i p e r u s , q u o d J u n i o r e s & n o u e l l o s f r u c t u s p á r i a t, poněvadž téměř samojediný mezi jinými stromy nese do druhého roku ovoce, které také první rok neuzraje. Jalovec jest dvojí: větší a menší. U nás v Čechách a Německu roste toliko menší, který jest všem dobře známý, jako stromeček nebo křoví. Větší druh je zvýši mírně vysokého stromu s velikými a pěknými jahodami. Pod tímto stromem ležel prorok Eliáš, když utíkal před hněvem Jerabelky až na poušť, kde ho po druhé probudil anděl 3. Králov. 19. Takový druh nalézá se ve Vlašsku, v Etrurii, a poskytuje gummi čili pryskyřici podobnou mastixové, kterouž jmenují v lékárnách S a n d a r a c a anebo V e r n i x, t. j. suchá fermež. Ve Francii jmenují veliký jalovec Č a d e ; tento jalovec má plody třikrát větší než menší jalovec a i listy má větší. Jeho dřevo voní líbezně a vydává liquorem čili šťávu, již tam nazývají O l e u m de Č a d e . S c a l i g e r praví, že větší jalovec se jmenuje arabsky H a r a r. Afričtí lékaři používají vnitřního jádra tohoto dřeva na místo dřeva francouzského t. zv. l i g n u m O u a j a c i s dobrým úspěchem proti francouzské nemoci (syphilis?). Obojí druh jalovce, křovitý i stromovitý, má jehličí špičaté jako rozmarýna, avšak užší, pichlavější a vždy zelené. Dřevo je tuhé, trvanlivé, vonné, načervenalé a mastné, zrna či jahůdky jsou s počátku zelené, později, když dozrají (cbž se děje ve 2 letech), jsou černé. Místo, kde roste. Jalovcový strom nebo keř roste ledakdes na místech neobdělávaných, v lesích, na horách, stráních, rovinách i mezi jiným křovím. Na některých místech, kde neroste divoce, sejí se jeho zrna, která vzcházejí ráda a snadno. Přirozenost, moc a účinek. Živelní složení jalovce jest horké a suché na třetím stupni; zrna (plody) zahřívají však na třetím a suší na prvním stupni. Pryskyřice jest horká a suchá na druhém stupni. Vnitřní použití: Bobule jalovcové (jalovčinky) vařené v bílém víně a požívané v něm dobře prospívají studenému a znečištěnému žaludku, vyčišťují prsa, krotí kašel, nadýmání, vystupování matky vzhůru, krotí křeč, čistí a otvírají játra a ledviny, neboť rozpouštějí a ztekucují hrubé vlhkosti. Dosti mocně ženou též moč, čmýru i kamínky ; odpírají jedu a jsou obzvláštním P r a e s e r v a t i u m, t. j. obranou v čas nebezpečí moru. V celku jsou užitečné pro mnohé věci. Proto je také kuchaři zavedli též do kuchyní k nadívání slepic a ptáků. Znamenitý jest následující lék proti kaménkům: Vezmi l lot jalovcových zrn (bobulí), nalij na ně ve sklenici tolik páleného 76

vína, aby jím byly úplně pokryty, uzavři dobře sklenici a nech státi 4 dny, občas tím míchaje. Po 4 dnech sceď tekutinu, bobule dobře vymačkej a scezenou tekutinu i s vymačkanou tekutinou z bobulí nalij na jiné bobule, nech opět 4 dny státi a zase sceď. To učiň ještě po třetí (v celku tedy třikrát). Toto víno uchovej k potřebě a dobře opatruj. Vzbouří-li se v tobě kámen (při záchvatu), vezmi 2 plné lžice tohoto léku s jiným bílým vínem a pij teplé, posaď se do vany nebo do lázně pro ledviny (do vody, v níž uvařen je sléz a rmen), zůstaň v ní as V* hodiny, a občas potírej tváře a ruce růžovou vodou nebo malvazem proti mdlobám při vycházení kamene. Nechoď však do koupele po jídle s plným žaludkem. K obnovení čmýry slouží následující předpis: Vezmi 3 hrstky jalovcových bobulí, stluč je a nalij na ně silné víno a svař to na polovici objemu, proceď a přidej l čtvrtci třeného šafránu. Tento

r1 *"t*3f

^>

Větší jalovec.

Menší jalovec.

nápoj teplý počni píti, když se přiblíží doba čmýry neustále po několik dnů, předem však bude potřebí zatnouti na obou nohách žílu, jíž zovou S a. P h e n a, t. j. žíla panenská. Louh připravený z bílého vína a jalovcového oleje a pitý zřejmě žene moč, takže mnozí, kteří takový louh pili, byli zbaveni vodnatelnosti. Listí jalovcové (jehličí) má v sobě jakousi ostrost, a proto se obyčejně vaří, nebo se z něho vytlačuje šfáva ku pití nebo zevním obkladům proti hadímu uštknutí.

Zevní použití: Celá rostlina jalovcová pěkně voní: předně pryskyřice, která prýští po poranění nebo naříznutí jalovce, když se nachází v první své šťávě a vlhkosti (míze); dále usušený kořen a kmen; konečně i zelené čerstvé i zralé bobule a i zelené a pichlavé větvičky, když 77

if"te.

*" ^;

se zapálí. Takové kouření zahání hady a zlé povětří (špatný a zkažený vzduch). Proto mají se vykuřovati jalovcovým dřevem a bobulemi s pelyňkem všechny obývané místnosti při rnoru. Staří nosívali s sebou po ulicích rozpálené nebo zapálené větve jalovcové. Jalovčinky vařené s růží v octě z červeného vína, jsou výborným lékem proti bolení zubů ve formě vyplachování úst teplou touto tekutinou. Proti třesavce a mrazení při dlouhé zimnici slouží následující lék: Vezmi jalovčinek, routy2 a šalvěje po hrstce, nalij na to 4 žejdlíky vody a svař až na /a objemu. Když se má dostaviti zimnice, tu vezmi dvě hodiny před záchvatem na lačný život l čtvrtci dobrého dryáku s teplým bílým vínem. Za hodinu po přijetí tohoto nápoje svlékni se do nahá ve světnici, na železe nebo pánvici rozpal 2 nebo 3 křemencové kameny a pokropuj je pomalu vodou svrchu označenou (odvarem z jalovčinek, routy, šalvěje) a postav se na ně jsa zahalen do lněného šatu nebo látky nějaké takovým způsobem, aby pára, vycházející z kamenů účinkovala od spodu na celé tělo; to čiň tak dlouho, až se budeš potiti. Pot utírej si teplou rouškou, pak si lehni do teplého lůžka a přikryj se; zimnice poleví a pomalu se bude tratiti, až docela pomine. Tohoto léčení však můžeš použíti teprve, když bys měl tělo dle rady nékterého zkušeného lékaře řádně připravené a pročištěné projímadlem. Mytí louhem z popele jalovcové kůry hojí hnisavou prašivinu. Alchymisté udávají, že řeřavé uhlí ze dřeva jalovcového uchovává se tak živé (řeřavé) ve svém popeli po několik měsíců. Tolik aspoň je pravdou, že jalovcové uhlí nejdéle ze všech ostatních udržuje v sobě žár. Někteří tvrdí, že se o tom zmiňuje žalm 120. Nová zkušenost s dobrým účinkem jalovce při dně čili podagře, mrtvici a kontraktu: Vezmi jalovcové dřevo, oloupej zevní kůru, vnitřek rozkrájej na drobnp a uvař ve vodě a myj se ve vaně tímto odvarem na lačný život; předem však tělo vyčisti projímadlem. Při dně použije se tohoto léčení až tehdy, kdy již bolesti (záchvat) pominuly, jako opatření preventivní, aby se bolesti nevrátily. Suchá fermež. Vernix. Sandaraca. Suchá fermež, utlučená na prášek a požívaná s vejcem na měkko uvařeným nebo s růžovým lektvarem, zastavuje dávení, červenou nemoc (uplaviti), chrlení krve, přílišnou čmýru, a ničí červy v těle; jako zásyp zastavuje přílišné krvácení ze zlatých žil. Suchá fermež má zvláštní účinek na zlý a lítý zub; uvedu zde čtyři způsoby působení, z nichž všechny 4 jsou dobré, ale postupně — jak je uvádím — jsou účinnější: 1.) Vezmi na pokličku 2 neb 3 řeřavé uhlíky, vhoď na ně suchou fermež a trychtýřkem pouštěj si páru (dým) vzniklou na bolavý zub. 2.) Uvař suchou fermež ve vinném octě a vyplachuj si ústa teplou touto tekutinou.2 3.) Vezmi červené růže, heřmánku í a dobromysli po /s hrstky, */ lotu suché fermeže, vše svař v žejdlíku vína s V2 žejdlíkem octa na 2/s objemu,, proceď a po lžících drž v ústech a odplivuj do měděné nádoby. 4.) Vezmi dobrý malvaz, ve kterém jsi předem uhasil rozpálenou ocel, přidej stejné 78

množství páleného vína a trochu suché fermeže utlučené na prášek; tuto směs drž teplou na zubu a bolest pomine. Nejlepším však lékem ze všech jmenovaných proti bolení zubů jest dobrý olej připravený ze suché fermeže. Suchá fermež smíchaná s bílkem od vejce a přivázaná na čelo a spánky zastavuje krvácení z nosu. Suchá fermež smíchaná s kadidlem a vaječným bílkem a přikládaná na žaludek, odstraňuje dávení a staví tok z břicha (těla). Suchá fermež vsypaná do čerstvé rány tuto zavírá. Kouř z této pryskyřice vpouštěný nálevkou do nosu, nebo prášek z ní, pokropený trochou vína a nasypaný na hlavu, zastavuje rýmu a hleny hlavy. Suchá fermež hojí a vysušuje nečisté vředy a choroby děravé kvasivé (s defekty pletiva). Při rozpukávání rukou a nohou, zasypávej si je suchou fermeží a zhojí se. Papír potřený suchou fermeží nedá prosakovati písmu. Voda jalovcová. Z černých, dobře uzrálých bobulí jalovcových vypaluje se znamenitá voda jalovcová, která jest velmi užitečná při mnohých vnitřních neduzích "pošlých ze studenosti. Tato voda požívaná ráno ve množství 1—2 lžic dobře činí studenému žaludku, zahřívá jej, ztravuje všeliké hleny žaludku, rozhání plynatost a jest dobrá proti bolestem v životě. Této vody používá se též proti písku ledvin a močového měchýře, upravuje a žene moč, vyčišfuje ledviny a měchýř. Voda z bobulí jalovcových pitá s vodou černobýlovou vrací zastavené měsíčky (menses). Jest též prospěšná proti jedům a jedovatému uštknutí. Z e v n í p o u ž i t í v o d y j a l o v c o v é : Zevním potíráním mdlých, chorých a studených orgánů touto vodou vrací se do nich síla a napravují se. V kapkách do očí pouštěná rozhání v nich mrákotu. Vymývání nečistých vředů touto vodou je vyčišfuje. Olej jalovcový. Oleum Juniperinum. Z bobulí jalovcových připravuje se též velmi užitečný a znamenitý olej na způsob balsámu, a to následujícím způsobem: Vezmi čerstvé bobule jalovcové, dobře je utluc téměř na kaši, nalij na ně ve skleněné baňce dobré bílé víno, baňku svrchu uzavři, postav na teplé místo a nech státi za občasného míchání až do dobrého zakvašení: pak vytáhni ohněm olej. který bude splývati na povrchu, vystav na slunce, aby se oddělil dobře od vodnatosti a vlhkosti a sbírej ho denně s povrchu a užívej. Má totiž v sobě všecku tu moc a vlastnosti, které mají bobule, jak bylo výše vypočteno, jest pak ještě mnohem silnější, mocnější a příjemnější k užívání. Tento olej jalovcový otvírá zacpání ledvin a měchýře, žene písek i kámen, usnadňuje močení, když se požívá v množství 5—6 krůpějí ráno a na noc s vodou petrželovou; jest však potřebí požívati ho s jistou opatrností, ježto často silně žene, více rozpaluje ledviny a přitahuje k nim více šlemů. Olej jalovcový jest též dobrý pro znečištěný a zahleríěný žaludek, když se užívá ráno s vínem a současně se jím zevně potírá žaludek. 79

,'iMr

\^> ^N-jf

*\S

--ž^gf . A. •

Olej jalovcový hojí žloutenku, třesení i dnu, zahání skvrny a neštovice na těle, hlavně na tváři, když se jím potírají po koupeli. Při zapáchajícím dechu omasti si topinku z chleba jalovcovým olejem a jez ji ráno i na noc. než jdeš spát. Z jalovcového dřeva též se připravuje olej a to takto: Vezmi dva hliněné polévané hrnce, jeden postav na druhý a svrchní naplň drobně nakrájeným dřívím. Mezi oběma hrnci má býti dírkovaný plech, aby nepropadalo dříví ze svrchního hrnce do spodního. Kde se oba hrnce stýkají, omaž je těstem z vaječného bílku a bílé mouky namazaným na šátek, aby nemohla vycházeti ven žádná pára, zakopej spodní hrnec do země; svrchní musí vyčnívati nad povrchem. Kolem tohoto rozdělej oheň z uhlí, kterým se rozehřeje dřevo ve svrchním hrnci a z něho poteče plej do spodního hrnce. Tento olej je dobrý proti skrčeným údům. proti křeči, mrtvici, šlaku a padoucnici ve formě mazání údů nebo páteře teplým tímto olejem. Odstraňuje též bolení v životě (koliky). Též je dobré vkapávati ho do uší při nedoslýchavosti. A summou (celkem) prospívá tento olej při všelikých nemocech pocházejících ze studenosti a zimy. Jalovec sluje ředty áyxov&í?, arabsky A r c o n a s, latinsky J u n i p e r u s , vlašsky G i n e p r o, španělsky E n e b r o, francouzsky G e n e v r e, německy W e c k h o l d e r , K r á m e ts t a n d, že kvíčaly (Krametvpgel) jalovcové bobule rády sezobávají; bobule jalovcové slují latinsky B a c c a e J u n i p e r i .

CÊ)

Vypuzuje z matky mrtvý plod. Těhotné ženy mají se této byliny vystříhati, a neužívati ji, ježto je velmi škodlivá plodu. Staré čarodějnice a kouzelnice mnoho dokáží a vykouzlí tímto kořením a jsou ukrutnější nežli Herodes. Vrchnost měla by míti bedlivý a přísný pozor na tento zlořád, aby nemohly se chvojka klášterská a jiné nebezpečné věci tak snadno prodávati lehkomyslným lidem. Také se tam, kde panuje přísný řád, přísně nad tím drží ruka a dozor. Proti těžkému dýchání a sípáni jest dobrý tento lék: Vezmi l čtvrtci práškované klášterské chvojky, IVa čtvrtce ysopu, 6 lotu čerstvého másla a 4 loty medu. Smíchej to v lektvar a užívej. Znamenitý a prospěšný nápoj, který ku podivu přivodí měsíčky, jest tento: Vezmi 4 loty šťávy vytlačené z chvojky klá-

Kap. XXVII. SABINA (SAWINA) čili CHVOJKA KLÁŠTERSKÁ. Jest dvojí druh klášterské chvojky: první podobný listem k cypřiši, bodlavý, vůně silné, perné a palčivé, nenese žádného ovoce. Jest to neveliký stromek, jenž spíše se rozkládá do šířky než do výšky, a v této podobě roste u nás v Čechách. Druhý druh má list jako Tamaryšek a není pichlavý. Tento druh nese červené bobule, (jahůdky) jako hromové koření (chřest).

Místo, kde roste: Sabina nachází se se svými červenými jahůdkami v teplých místech Ligurie a v zemi Francké u Narbony, na vznešené hoře zvané Č e t o , kde nachází se vůbec znamenité a pěkné byliny. Na jiných místech má pak též modročerné bobule.

Přirozenost, moc a účinky: Klášterská chvojka jest přirozeností horké a suché na třetím stupni. Proto zřeďuje, ztekucuje, otvírá a žene. Klášterskou chvojku si velmi oblibují hadi, a tak se stalo, že jistého času se shromáždilo nedaleko města Como ve Vlašsku ohromné množství hadů, jež mnozí viděli. Vnitřní použití. Klášterská chvojka mocně vypuzuje ženské vlhkosti a také i meč někdy s takovou silou, že i někdy vychází spolu s krví.

80

Klášterské chvojky.

šterské, V» lotu skořice, šafránu ve váze 4 ječných zrn anebo 4 loty řetkvové vody. Toto vše smíchej dohromady a z toho pij teplý doušek ráno a večer před spaním.

Zevnf použití: Na prášek utlučená klášterská chvojka a smíchaná s medem vyčišťuje, byvši přikládána, černé a shnilé vředy, roztrhává puchýře, odstraňuje a hojí zastaralé bolesti, které ustavičně mokvají a tekou. Při obtížné stolici, kde je veliké nucení a námahou až konečník vychází, aniž by vyšla stolice, uvař chvojku s octem a vínem a pouštěj si páru z toho v konečník nebo se posaď do teplého tohoto odvaru a pomůže. Utlučená chvojka klášterská a přiložená v podobě náplasti na ledví zahání neduživost ledvin. Vyzkoušený lék při nedoslýchavosti: Vezmi bobule tohoto stromu, svař je c u m O l e o S e s a m i n o (se sezamovým ole6

81

w/

>^Ř>
,v^á^ri:^:/r;i^$. '^f ,-/lř •& s* 'JŽÍH* 5M**2|* *£;/<£ f£

jem) v měděné nádobě až zčerná, a vpouštěj po kapkách do uší; to rychle pomáhá. Klášterská chvojka utlučená na prášek a rozdělaná se smetanou, poskytuje užitečné mazání proti mokvavé prašivosti malých dítek (úročky); někteří vaří touž chvojku ve smetaně a tím potírají prašivé hlavy. Podkuřování kohoutů a slepic chvojkou klášterskou zahání u nich tipec. Klášterská chvojka sluje řecky /?e«**'?, arabsky Á b e l , latinsky S a b i n a , vlašsky a španělsky S a b i n a , francouzsky S a u i n i e r a , německy S e u e n b a u m ( S a d e b a u m ) . Kap. XXVIII. CEDR. Cedrový strom čilicedrus jest dvojí: větší a menší. Větší jest velmi vysoký, podobný jedli, kůry tenké a hladké, kromě při spod-

též dvojího druhu: Jeden foenický, kterýž někteří nazývají pro jeho špičaté jehličí O x y c e d r u m , to jest špičatým cedrem. Roste také v Itálii in m o n t i b u s J a p i d i a e nedaleko města P ě š i n o . Druhý roste v Lycii. Cedr rostoucí ve Foenicii podobá se téměř ve všem jalovci, pouze má bobule červené, sladké a větší. Nachází se na něm zvláštní jmelí, o němž činí zmínku C l u s i u s i n s t i r p i u m H i s p a n i c a r u m h i s t o r i a , kdež se můžeš o něm více dočísti. Cedrus z Lycie má více menšího, hustšího a ne tak pichlavého listí, poněkud se podobá menšímu jalovci, má načervenalou kůru a hebké ratolesti jako klášterská chvojka. Má menší bobule než první cedrus, a to pouze při vrcholu (konci) ratolestí; s počátku jsou zelené, pak žloutnou a konečně, když dozrávají, zčervenají. Chuti jsou hořké, vůně libé, podobně i listí, nebof, když se mnou v rukou, velmi libě voní. Tento strom, jak je

Lický cedrový strom. Velký cedr libánský.

Cedrový strom.

ku, kde je o něco drsnější a rozsedlejší. Větve rozkládají se vzhůru kolem kmenu jedna opodál druhé (ve spirále). Listy má úzké. špičaté a huňaté jako dřín a borovice, avšak kratší a ne tak pichlavé. Nese šišky zdéli l pídě jako smrk a v nich semeno podobné cypřišovému. Z kmenu vytéká bílá a vodnatá smola, která slově C e d r i a, která velikým horkem slunečním se vysušuje a mění v hrudky. Dřevo jest velmi tvrdé a trvanlivé, barvy načervenalé a nikdy nehnije, a proto staří dávali dělati obrazy svých bohů z cedrového dříví a král Šalamoun vystavěl z téhož dříví chrám Páně. Tento strom roste na slavných horách, jako v Palestině na hoře Libanon, v Africe na hoře Atlas. Větší Cedrus přichází ve dvou druzích: jeden plodný nekvete, ale nese ovoce, druhý neplodný kvete a nevydává žádného ovoce. Menší Cedrus jest

82

zde vymalován, byl mi přinesen z Moravy, jinak nevím, že by kde rostl v Německu nebo v Čechách. Přirozenost, moc a účinky: Všechny druhy cedrů jsou přirozenosti ohnivé na třetím stupni. Moc a účinek cedrového stromu jest stejný jako u jiných smolných a pryskyřici nebo šišky poskytujících stromů. Cedrový strom sluje řecky ••• i v ? arabsky S e r b i n, latinsky C e d r u s ; totéž jméno má i v jiných jazycích. Kap. XXIX. BOBEK. Bobkový strom jest ve Vlašsku dobře známý, nebof tam roste netoliko v zahradách a vinicích, nýbrž i v lesích a na horách, zvláště pak těoh, které leží blízko moře a jezer. Chybí netoliko v Cechách, nýbrž i v Německu a všech krajinách severních, nebof roste pouze v krajinách horkých. Strom tento byl 6*

83

,,€vf

OK

>)'-^ ještě s jinými přinesen z Vlašská do Prahy a pěstuje se zde v zahradě jeho cis. milosti s obzvláštní pečlivosti. Má list podlouhlý, u konce špičatý, silný, tvrdý a vonný, zůstávající zeleným celou zimu. Květ má malý, mechovitý jako oliva, barvy běložluté, z něhož se vyvinují plody, jež nazýváme bobky, které jsou zprvu zelené, po dozrání černé, a z nich se vytlačuje t. zv. bobkový olej. Celý strom je krásný a líbezně vonný. Planý čili lesní strom bobkový jest často dosti vysoký, má listy poněkud měkčí a huňatější nežli pravý strom bobkový. Květ nese na vršku a jest trochu narůžovělý. Jahůdky cíli ovoce jsou po dozrání namodralé. Mnoho těchto stromů roste v Italu kolem Ankony a Spoletu, a ještě více kolem Narbonv v lese řečeném V a t e n a.

Bobek s vínem se pije s úspěchem proti uštknutí štírů a pavouků. Kůra z kořene utlučená na prášek a požívaná ve váze l uherského zlatého nebo čtvrtce ve víně, drtí a vyhání kámen a pomáhá při chorobách jaterních. Víno, v němž byly močeny oloupané bobky, velice dobře prospívá šestinedělkám, které trpí po porodu na bolesti v životě; odnímá a krotí bolest a vypuzuje zbytky lůžka. Proti kolice a bolestem jest dobré píti víno nebo pivo, do něhož byl zavěšen l kventík utlučených bobků, ježto bobky rozhánějí větry. K témuž účelu chová se v lékárnách lektvar de B a c c i s l a u r i, připravovaný z bobků. Proti kamenu v měchýři, dokud je ještě částečně měkký, jest užitečné požívati kůru z kořene stromu bobkového s nápojem zvaným A s p l e n u m ; kůra se rozetře na prášek a požívá s dobrým bílým vínem nebo jiným podobným nápojem.

Zevní použití:

Planý bobkový strom.

Bobkový strom.

V Německu se vysazuje v zahradách, přetrvává zimu, když se maličko přikryje, a dává pěkné O p u s t o p i a r i u m . Plmius jej nazývá T ý n ů m . Čas sběru. Bobky trhají se jako olivky koncem podzimu a počátkem zimy. Přirozenost, moc a účinek: Listí a ovoce hořkne a suší na třetím stupni, ovoce však více než listí. Obměkčuje, rozpouští, ztekucuje a vytahuje.

Vnitřní použití: Listí bobkové požívané v nápoji škodí žaludku, přivádí nechutenství a dávení. Práškovaný bobek smíchaný s medem a sladkým vínem v podobě řídkého lektvaru pomáhá při souchotinách, krátkém a těžkém dechu a proti všelikým šlemům padajícím na prsa.

84

Proti nedostatkům matky nebo měchýře jest užitečné bráti sedací koupel v odvaru listí a plodů bobkového stromu ; přivádí měsíčky a žene na moč. Lázeň nebo umývání vodou připravenou z listí bobkového krotí zřejmě bolesti měchýře. Mladý list, dokud je ještě zelený, má v sobě malou trpkost, a stahuje dohromady. Potření místa, kde štípla včela nebo sršeň, zeleným listem, uzdravuje ránu; nemáš-li zeleného listu, vezmi suchý, rozmoč jej ve víně a pak jej utluc s routou a solí a přikládej na dotyčná místa. Toto listí přikládané s ječnou moukou nebo s chlebem na všeliké horké otoky, mírní je a poskytuje ulehčení. K odstranění pih a skvrn má se po koupeli potírati kůže směsí práškovaného bobku s medem. Tato mast hojí též všeliké nečisté neduhy a vředy. Kdo má mdlou hlavu, utluc bobky, dej do sáčku a přilož si jej na noc na hlavu (na temeno) a uzdraví se. Při bolení y uších a nedoslýchavosti vytlač si z čerstvých bobků šťávu, přidej k ní starého vína a růžového oleje a vkapávej si tuto směs do uší a pomůže. Zvláštní vlastností bobkového dřeva jest, že dva kusy o sebe delší dobu třené tak se zahřejí, že až chytnou. Haluze bobkové chrání před udeřením blesku. S u e t o n i u s píše o císaři Tiberiovi, že se týž velice bál bouřky, a kdykoliv počalo hřímati, dával si klásti na hlavu bobkový věnec; bobkový strom má totiž tu moc a vlastnost, že do něho, ani do místa, kde roste, hrom nebije. Moc a účinky oleje bobkového: Olej bobkový vytlačený z čerstvých bobků, známý v lékárnách, zahřívá, obměkčuje, otvírá průchody žil, rozhání ochablost. Vnitřně požíván vzbuzuje nechutenství žaludku a proto ho raději používáme zevně. Bobkový olej ve formě teplého mazání nebo v klistéru je též velmi dobrý proti všelikým studeným neduhům vnitřních i vnějších orgánů.

85

>

•-« í*

**•&*'

Komu spadl čípek do hrdla, vezmi stejné množství bobku, kmínu, dobré mysli a E u f o r b i a, každé utluc zvlášť na prášek, smíchej s medem a udělej náplast, již si teplou přilož na temeno hlavy a budeš zdráv. Výborný lék, když někdo nemůže močiti: Vezmi 2 loty bobků, l lot jalovčinek a 3 hlavičky česneku, stluc vše dohromady, přidej k tomu hrstku ječných otrub, vlij na to půl pinty bílého vína a svař to do hustoty náplasti, rozmaž na šátek a přilož na lůno. Bobkový strom sluje řecky AÓ.WH, arabsky G aur, latinsky L a u r u s, italsky L a u r o , španělsky L a u r e l, francouzsky L a u r i e r, německy L o r b e e r b a u m . Bobky nazývají v řečtině 'WWď e ? J v latině B a c c a e l a u r i. Planý bobkový strom sluje řecky ^á*^ ňy^n. latinsky Tin u s, L a u r u s s i l v e s t r i s v e l s i l v a t i c a , italsky L a u r o s i 1v a t i c o, španělsky V n a de p e r r o .

-3*0

>*

^¥fU

Kap. XXX. JAVOR. Pravý javor*) neroste ani v Čechách, ani v říši (německé), ani ve Vlaších, leč by tam byl přenesen a přesazen odjinud. Před časem bývalo přinášeno přes moře Jónské velké množství javorů do Říma, kdež byly ve veliké vážnosti pro jich stín, takže i kořeny jich zalévali vínem dlouhý čas, aby se stromy občerstvily. Velice si totiž libuje ve víně, ačkoliv velmi bujně roste i při řekách a potocích. Z toho je vidno, že pravý javor v našich severních krajinách neroste. Javor roste do velké délky a šířky s mnohými hustými větvemi a listím a proto poskytuje široký, rozkošný, chladný a libý stín, jak praví P l i n i u s . Avšak pokud jsem já sám viděl v Římě, Neapoli a Padui, není tento strom příliš veliký a vysoký. Kůru má tlustou, bělavou, listí podobné vinnému s ten-

Přespolní Javor (platan). Laurocerassus.

LAUROCERASSUS. Tento cizí strom první objevil a popsal C a r o l u s C l u s i u s in s u i s O b s e r v a t i o n i b u s P a n n o n i c i s lib. 1. cap. 1. Jinak sluje též L a u r e g e a & T r a p e z u n t i c a , neboť tento strom byl nejprve přinesen do Cařihradu z Trapezuntu. L a u r o c e r a s s u s pak nazývá se dle listu, kterýž se podobá bobkovému, a dle ovoce, jež se podobá višním. Jest to velký strom o jediném kmenu s mnohými větvemi, jichž kůra je černozelená. List jest neopadavý, trochu pilovitý, chuti broskvové nebo višňové. Květ bílý roste v chumáčích na vrcholu jako u višně, .a jest bez vůně. U nás též kvetl, ale nenesl žádného ovoce. Druhý strom, přinesený z Cařihradu do Vídně měl plod podobný malé švestce, k jídlu chutný, jako sladké višně s l až 3 červenými semeny jako in L o t o A p h r i c a n a čili jinak Quajacana (u lotu afrického). 86

Německý javor.

kými, dlouhými a červenými stonky, s bělavým květem a s ostrými, jakousi bavlnkou pokrytými malými plody či jahůdkami. Místo, kde roste. Roste na Krétě, Cypru a jiných ostrovech jónského moře a Řecka. Libuje si na březích -a u jezer, jakožto místech vlhkých o. vodnatých. Přirozenost, moc a účinek: Javor je přirozenosti studené a vlhké a téměř mírné; kůra a plody poněkud vysušují. Vnitřní použití: Zelené jahůdky, pité ve víně pomáhají při jedovatém uštknutí hadím. *) Platan.

87

',&•<*

•7W'^%

Zevní použití: Listí a jahůdky ničí žížaly již pouhým dotykem. Odvar listí zeleného ve víně v obkladu staví hlenotok a horké otoky očí. Teplý odvar kůry v octě držený v ústech mírní bolest zubů. Čerstvé jahůdky smíšené a rozpuštěné se sádlem na ohni léčí spáleninu v podobě mazání. Javor sluje řeckyniňmvo^ arabsky D u l b , latinsky P l a t a n u s, německy F r e m d-A h o r n. NĚMECKÝ JAVOR. ACER MAJOR. Ačkoliv se rozeznává trojí druh javoru, velký, malý a prostřední, kterýž mnozí nazývají C a r p i n u s a německy S p i n d e l b a u m, přec nejznámější a nejobecnější je druh, který je zde vyobrazen. Libuje sobě na horách, ačkoliv roste i na rovinách. P l i n i u s píše, že práškovaný kořen tohoto stromu přikládaný na játra odnímá bolest jater. O. S e r e n u s S a m m o n i c u s uvádí, že má býti odvar tohoto kořene ve víně dobrý proti klání v bocích. A c e r m a j o r nazývají Němci D e u t s c h-A h o r n, M a 6h a l d e r a W a l d e s c h e r n , Francouzi P l a s n e, Cechové B ř e k , Rekové S p h e n d a m n u m .

^*

Vnitřní použití: Šťáva z mladistvého listí jasanového pitá s vínem, nebo listí utlučené v obkladu hojí hadí uštknutí; neboť tento strom jest tak odporný všem jedovatým živočichům, že žádný had ani jiný zeměplaz nesmí nejenom přijíti do stínu tohoto stromu, ale ani dotknouti se ho nesmí. Rovněž pokládá se za skutečnost, že had obklíčen jasanovými ratolestmi a ohněm volí raději "cestu ohněm, nežli by se proplazil jasanovými ratolestmi. Tak psali o tom staří, jako P l i n i u s l i b . 16. cap. 14., u našich českých a německých hadů tomu však tak není, jak jsem se sám o tom přesvědčil. Voda pálená z kůry jasanové jest výbornou věcí proti kamenu a žloutence. Odvar kůry jasanové ve vodě požívaný několik dnů zmenšuje, posiluje a napravuje slezinu. Někteří dělají z jasanového

Kap. XXXI. JASAN. Všeobecně známý strom jasanový jest dvojího druhu: První jest vysoký a ztepilý, a dělají z něho pěkné dlouhé oštěpy, kopí, bidla a také obruče na velké kádě, neboť má dřevo bílé, tlusté, žilovité, hladké, bez zubů, lehké, hebké a kadeřavé. Druhý jest nízký, ne tak rozkladitý, ostřejší, tvrdší a žlutší. Oba stromy mají kůru v mládí popelavou. List má jako strom bobkový, mírně zubatý, při vršku špičatější. Větvička zdánlivě- jest jedním listem, tak má husté listí, a má jednu stopku, na níž visí listy po dvou v párech jako u řeřabin.*) Květ má bílý a chlupatý jako nějakou paličku. Množství ovoce nese na vrcholku v podobě malých podlouhých nažek křídlatých, které chovají v sobě dlouhé jádro podobné ovsu, barvy červené, tučné, perné a hořké. V lékárnách ho nazývají L i n q u a a v i s . Ve Vlaších je ho všude hojnost. Vedle ratolesti jasanového stromu přikreslil malíř jakýsi nádor nebo bouli, která se tvoří na jeho větvích jako nepodařený výrůstek, sestávající z více dohromady srostlých kuliček, o nichž s e zmiňuje již T h e o p h r a s t u s . P i e r i u s i n H i e r o g l y p h i c i s l i b . 7. píše, že na vyšších ratolestech jasanových vyrůstá něco jako jelení roh, a když se ratolístka odřízne, že teče z kůry gummi, které pak roste jako jmélí, divně se křiví, ohýbá a obrací velice kadeřavě a z široka, a že jest docela dřevnaté. Přirozenost, moc a účinek:

Jasan jest přirozenosti dohromady stahující a vysušující. *) V moderní botan. terminologii: listy lichozpeřené. 88

Jasan.

dřeva korbele a nádoby k pití a používají jich k pití při vytčených neduzích. Semeno jasanové, jež nazývají lékárníci L i n q u a a v i s , sbírá se na podzim, když žloutnou luštěniny. Toto semeno utlučené a požívané ve víně pomáhá při klání v bocích, žene na moč a pomáhá při třesení srdce (chvění). Toto semeno vzbuzuje pohlavní žádost a rozmnožuje semeno, když se často požívá v množství odpovídajícím ve váze 2 zlatých spolu s pistaciemi, jádry borovými a cukrem. Výborná zkušenost v léčení kamenu: Nakrájej dřevo jasanové na malé kostky a vezmi jich2 dvě plné hrsti, nalij na ně 3 žejdlíky bílého vína a svař do /a (až se Vs vyvaří); proceď lněným šátkem a smíchej s l čtvrtcí jasanových drtin. Tento nápoj pij teplý neustále po 8 dnů a uchrání tě na dlouhý čas od kamene. To bylo mnohými potvrzeno. Hlavně pak používá se mnoho této kůry in d e c o c t i s s p l e n e t i c i s * ) *) Léčivé odvary proti chorobám sleziny?

89

%

<* :/^<5á? r%:*

«*-

Zevní použití: Popel vypálený z kůry jasanové smíšený s vodou zahání sirupy a prašivost, když se jím potírají postižená místa. Čerstvá kůra tohoto stromu přivázaná na čerstvou ránu tuto tak stáhne dohromady, že jí netřeba sešívati. Rovněž houba namočená v teplém odvaru této kůry v octe a přiložená na žaludek zastavuje dávení a rozhání otok a nadýmání břicha. Znamenitý jest následující lék proti mdlému sluchu a hluchotě: Vezmi čerstvé jasanové dřevo a zapal je a ono vypustí hoříc ze sebe jakousi vlhkost nebo mízu, již schovej. Pak vezmi stejné množství jmenované tekutiny, pak šťávy ze svinského ořechu (bramboříku), mořské cibule a routy, smíchej dohromady, přistav na oheň, aby to jednou přišlo do varu a před spaním vkápni si jednu krůpěj této vody do zdravého ucha a spi na druhém chorém uchu. Jsou-li obě uši neduživé, vkápni si vodu do ucha méně chorého a polož se na druhé. Houba čistá, namočená v teplém odvaru kůry z dřeva jasanového v červeném víně, přiložená na žaludek, jest prospěšná proti červené nemoci s krví řečené d y s e n t e r i a . Manna. Manna, jíž obyčejně se používá k snadnému vyčištění cholery a vodnatých vlhkostí, nalézá se ve Vlaších na tomto Fraxinu čili jasanu a jeho druzích a tam se sbírá, jak se můžeme dočísti v e spisech A n t o n i i D o n a t i a b A l t o m a r i , a J o a n n i s Costaei de p r o p r i e t a t i b u s & d i f f e r e n t i i s stir-

p i u m.

Jasanový strom sluje řecky M « / ť « , latinsky F r a x i n u s , vlašsky F r a s s i n o, španělsky F r e s n o, francouzsky F r a i sne, německy E s c h e r n b a u m , S t e i n á s c h e r n . Kap. XXXII. TOPOLOVÉ. Topol přichází ve 3 druzích. První jest bílý, druhý černý, třetí pak sluje lybický. Bílý topol roste do výše, má tlustý kmen, hladkou, bílou kůru, listí jako břečtan nebo jako révové listí, na spodu bělavé, odkudž i slově bílým topolem. V prvním pučení vyhání šedivé čípky nebo šišky (jehnědy), které podobně jako u jiných stromů, spadávají na zemi. Černý topol jest vyšší a rovnější, list má rovněž jako břečtan, avšak není tak dělený jako u bílého topolu, nýbrž celistvý, drobně zubatý, dlouhý a špičatý a visí na tenké stopce; kůra stromu jest popelavá. Třetí topol t. zv. lybický neb horský — L y b i c a P o p u l u s * ) roste u nás v Čechách zhusta a má list okrouhlejší, úzký, hranatý a málo zubatý, bíle kropenatý s dlouhou tenkou stopkou, na níž se list neustále chvěje a třese, i když nelze pozorovati žádného větru. Kmen má kratší nežli jiné topoly, kůru tmavší a mdlejší, dřevo bílé, lepké, lehké a užitečné hlavně pro tesaře. Bílý topol jest neplodný, černý nese ovoce či jahůdky velikosti vlčího hrachu a v něm bělavé chmýří, které po dozrání plodu spadává a se rozletuje. *) Naše o s i k a . 90

1. 2. 3. 4.

Angrešt či srstka (Ribes grossularia). Rybíz (Ribes rubrum). Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare). Lípa malolistá (Tilia parvifolia seu cordata).

^ '^ffe

Dráč nebo dřišťál. Berberus.

'fV*^'

^

Černý a bílý topol roste rád při potocích, mezi příkopy a v místech vlhkých. Semeno se sbírá před otevřením (pukáním) a suší se ve stínu. Z kmene černého topolu prýští též gummi, stejně jako u švestky a višně. Přirozenost, moc a účinek. Bílý topol jest přirozenosti mírné totiž v suchosti a mokrosti, ale spíše je studený, nežli horký. Ovoce jeho nebo jehnědy spíše se přiklánějí k teplu. Pryskyřice čili gummi je horká na druhém stupni. Moc a účinek bílého topolu. Prášek z kůry bílého topolu požívaný ve váze 2 lotu zahání bolest kyčlí a hojí řezavku (bolestné odkapávání moče). Teplá šťáva z listů mírní — vkapávána do uší — bolest v nich.

Bily topol.

Černý topol.

Zrnka'), objevující se při prvním pučení listu, rozetřená s medem pomáhají mdlému zraku. Někteří tvrdí, že na záhonech dobře upravených, kde byla roztroušena na drobné kousky rozkrájená kůra bílého a černého topolu, přes celý rok budou růsti sladké hřiby. Moc a účinek černého topolu. Listí z černého topolu smíšené s octem maží a přikládají s mnohým úspěchem při dnavých bolestech. Semeno pité s octem pomáhá při padoucnici. Mladistvých pupenců topolových, dokud se ještě nerozevrou, libě voní a jsou lípavé, ženy používají takto na krášlení vlasu: Pupence tlukou s čerstvým máslem, kladou do hrnce, který nahoře dobře uzavrou, a nechají státi ve vlhkém skleně 7 dnů; *) Mladé pupence.

91

-ft &*• •'•> í* :**' pak postaví hrnec na mírný oheň, jen aby se rozpustilo rnáslo, které procedí lněným šátkem a schovají v Čisté nádobě k další potřebě. Při použití umyjí si hlavu, dobře vysuší vlasy a namažou si je touto mastí. Vlasy jsou pak netoliko pěknější, světlé a jasné, nýbrž i větší a delší. Z pupenců topolových před jich rozpučením v listy připravuje se též mast, již lékárníci nazývají U n g u e n t u m P o p u 1 e o n i s, které se mnoho používá proti mnohým palčivým bolestem; zahání horkost a krotí bolest; stářím však pozbývá moci. P a u l u s A e g i n e t a dává návod k výrobě oleje z pupenců topolových, kterýž nazývá O l e u m A e g y r i n u m . Jiná mast topolová proti horkosti se dělá takto: Vezmi l libru pupenů topolových, protluc je, nalij na ně olej růžový, fialkový a leknínový: nebo místo olejů můžeš dáti též čerstvé vepřové sádlo. Dej vše do čistého hrnce a nech státi, až budeš

')

fr

Lybický topol (osika).

92

B í l ý t o p o l sluje řecky lev t y , arabsky řl a u r až do dnešního dne, latinsky P o p u l u s a l b a , vlašsky P o p o l o b i a n c o , španělsky A l a m o b l a n c o a A m i e y r o , francouzsky P e u p l i e r b l a n c a O b e a u , A u b e l, německy W e i B Pappelbaum, Pappelweiden, Sarbaum, Alberb a u m , T o p o l č e r n ý řecky a^-í*-^-, P e t r o C r e s c e n t i o A l b a r u s, latinsky P o p u l u s n i g r a , německy S c h w a r t z P a p p e l aneb A l b e r b a u m, A s p e n, vlašsky P o p o l o n e g r o, francouzsky P e u p l i e r n o i r , španělsky A l a m o n i g r i l b o . L y b i c k ý t o p o l , latinsky P o p u l u s l y b i c a , řecky * f v * * ? > francouzsky T r e m b l e , odkudž ho někteří nazývají též T r e m u l a (populus), nebo N i e s p e , vlašsky P o p ó l o m o n t a n o, F l a n d r i s N i e s p e n p o o m. Pupence topolové slují v lékárnách O c u l i P o p u l i ; jiní je nazývají G e m m a s p o p u l i , řecky

Mnozí se domnívali, že jantar je gummi či slza topolová; naproti tomu se domnívají jiní učenci, že jantar není slza čili pryskyřice, nýbrž přirozené klí čili B i t u m e n, které s hor stéká do moře a ve vodě ztvrdne jako pryskyřice. Tato pryskyřice se u břehů mořských vylovuje a vytahuje i sítěmi, jako se děje v Prusku, a odtud se roznáší do jiných krajin a také k nám. Nepříliš dávno vykopali na Moravě nedaleko Brna ze země pěkné kusy jantaru, z nichž některé jsem i já obdržel. Druhy. Dnešní doby přinášejí pěkný jantar z Východní Indie, nebo jak někteří tvrdí, z Aethiopie nebo země mouřenínské, a ten nazývají S u c c i n u m I n d i c u m ; tento velmi líbezně voní, zvláště když se zahřeje člověku v ruce. Většinou jest bílý a snad první druh přespolního (cizozemského) Qummi A n y i m a e. A m a t u s jej pokládá za C a n c a m u m v e t e r u m . Nakuřování jím jest velmi užitečné k vysušování hlenů a proto ho velicí páni v Římě a na jiných místech hojně používají. Vypalují z něho též znamenitý olej, velice užitečný proti hlenům z hlavy — proti katarrhům.

ti

Moc topolu lybického (osiky): Tento strom má stejnou moc jako ostatní topoly, avšak v menším o něco stupni.

' í? \ ' ;!

AGSSTEYN. SUCCINUM. CARABE. JANTAR.

?*•»%• wa,;

míti po ruce byliny, jež budou nyní uvedeny: listí bílého máku, rozchodník, fialka, jitrocel menší, výhonky ostružinné, listí blínové, psí víno, tučný mužíček, locika anebo salát, hořký lupen. Každé z jmenovaných rostlin vezmi jednu hrst, stluc to vše dohromady se směsí topolovou výše uvedenou, přidej dobrého vína a vař vše povlovně až se víno odpaří, pak proceď, vymačkej a schovej mast takto získanou. Někteří přidávají k této masti něco málo kafru s růžovou vodou a opichu, rozpuštěného ve víně a vosku. Tato mast natřená kolem očí, odnímá horkost, bolest i červenost, též i zardělost kolem ran a dobrých neštovic. Zabraňuje zánětu, ježto rozhání a vytahuje ven všecku horkost. K přivodění spánku a dřímoty pomazují se touto mastí čelo, spánky, puls, dlaně a chodidla.

5'> -^

Přirozenost, moc a účinek:

ti

A

Jantar zastavuje hleny a stahuje dohromady; proto brání růžence z něho dělané a nošené na hrdle sestupování hlenů z hlavy do páteře, trubic a prsou. Vpouštění páry aneb kouře a dýmu z jantaru nálevkou do úst pomáhá při otoku hrdla. Kdo má neduživé a mokvavé oči, utluč jantar na drobný prášek, smíchej s vaječným bílkem a přilož na čelo. Jantar pomáhá proti dávení a slabosti žaludku. Kdo trpí g o n o r r h o e í*), t. j. kdož nemohou udržeti přirozeného semene (při polluci), mají každodenně požíti l čtvrtci práškovaného jantaru s vejcem na měkko vařeným nebo se stavou z kuří nohy. *) Ne tedy v našem lékařském označení jako kapavka.

93

>J5-'

-^-•J*

Jantar zastavuje bílý výtok z matky a posiluje rodidla i při vnitřním požívání i v nakuřování. Pomáhá také při chrlení krve a hnisu, při zastaralém kašli a souchotinách. Pití jantaru odnímá bolení břicha a koliky, staví přílišné krvácení z nosu. Třený jantar přitahuje listí, slámu a nitky podobně jako magnet železo. Zapálený jantar hoří jako svíčka, kouř jeho zahání hady a jest dobrý pro těhotné ženy k usnadnění porodu. Lék proti padoucnici: Kdož by poprvé tuto chorobu na sobě cítil nebo dostal záchvat, veztni žlutý jantar, vhoď jej na řeřavé uhlí a vpusť nemocnému nálevkou dým do nosu; nemocný vstane a bude smrkati a nemoc přestane. Jantar prospívá též matce vystupující vzhůru. Mnozí užívají vnitřně jantarového oleje v cukrových koláčcích proti mrtvici, nebo proti kamenu v množství několika kapek v nějaké polévce; ačkoliv však se nemůže úplně zavrhnouti, přece sluší ho užívati s dobrým uvážením a rozmyslem, ježto znám lidi, kteří po něm (po oleji jantarovém) až krev močili a tak si poškodili ledviny, že se jim mohlo jen s obtíží pomoci. Jiní prodávají proti mnohým nemocem jantarový olej z bílého jantaru, ale i tu jest si třeba počínati opatrně a ne hned každému věřiti, ježto lze malou námahou učiniti z jakéhokoliv oleje bílý olej. Kdo chce zevrubně se poučiti o jantaru, přečti sobě traktáty, které v němčině a latině napsali o něm vysoce učení lékaři D. A n d r e a s A u r i f a b e r , u něhož jsem kdysi viděl dvě stě i více různých jantarů dle barvy, a D. S e v e r i n u s G o b e 1 i u s, toho času profesor v Královci čili v Konigsbergu v Prusku a velmi bedlivý spisovatel přírodovědecký. Jantar nazývá se řecky t i e x t p o y , latinsky S u c c i n u m , E l e c t r u m, arabsky K a r a b e, vlašsky S u c c i n o, španělsky E s c l a r i m e n t e , německy A g s s t e i n , v krajině Sambland, kdež se loví a vytahuje sítěmi sluje G e n t a r u m . Staří Němci ho jmenovali G l e s s u m, a odtud i ostrov G l e s s a r i a m, jak píše Plinius.

€ •/« ,i Přirozenost, moc a účinky:

'W. >**

(3^®

Zelený list jest dobrý v zevním použití na horké otekliny; týž list zelený podložený do obuvi pod bosou patu při chůzí vytahuje bolest, horkost a únavu nohou. V létě sbírá se haluzí olšové z rána ještě orosené a klade do místností a pokojů, aby se do něho nachytaly blechy, které se pak smítají koštětem. Barvíři kozí užívají k svému černidlu olšové kůry; ševci dávají tuto kůru se starým železem do vody, která za několik dnů zčerná jako inkoust*); někteří používají též kuliček nebo šišek olšových k výrobě inkoustu místo gallesu (duběnek). Vnitřní načervenalá kůra olšového stromu s trochou kamence vařená ve víně posiluje dásně a krotí bolest zubů. Tato kůra je též dobrá na horké otoky v ústech a hrdle. Olše sluje řecky rriý&qa, latinsky AI nu s, vlašsky A l n o , O n i o, O n i z o , O n t a n o , francouzsky A u n e, německy E r l e n b a u m , C r e s c e n t i u s j i nazývá A m e d a n u m .

Kap. XXXIII. OLŠE. Olše — dobře známá v Čechách i v Německu — roste bujně při potocích, řekách a na vlhkých místech. List má jako líska, pouze tlustší, žilovatější (se silnější nervaturou listovou) a lípa vy, jakoby potažený nějakou mastnotou. Plody jsou šišky zelené, podlouhlé, podobně moruším, jakoby složené z mnoha šupinek; dozrávají na podzim, chovajíce uvnitř tmavě žluté semeno. Některé olše jsou neplodné. Kůra je zevně načernalá, uvnitř pak červená. Dřevo má měkké, červené; užívá se ho k stavbě lodí a na jehly, které se mají stavěti a zarážeti do vody k domovním základům, jelikož toto dřevo se ve vodě nikdy neporušuje a naopak bývá mocnější a zkamení. Proto také v Benátkách staví základy domů a paláců z olšového dříví; nejen přetrvává jaká kámen mnohé věky, nýbrž snese na sobě a udrží i veliké stavby. Brusiči a šlejfíři dělají z tohoto dřeva žlábky pro své brusy a hodí se toto dřevo též na ševcovská kopyta. 94

Olše.

Kap. XXXIV. BŘÍZA. Bříza je strom téměř všude obyčejný a známý. Z mládí má kůru modrou, když zmohutní, tu vnější kůra stává se čím dále tím více bělejší. List má podobný jako černý topol, toliko jest drsnatější a zelenější, kolem ozubený a visí na krátké stopce. Při počátku pučení mívá jehnědy jako líska, kteréž představují její semeno, které na podzim opadá. Dřevo jest bílé, tuhé a hebké. Tento strom byl kdysi u Římanů ve veliké vážnosti, neboť městští služebníci nosívali před vrchností březové metly a používali jich k trestání neposlušných lidí. Nyní také se všude dělají z břízy metly, chvošťata, sedla a obruče na vinné sudy. Březové uhlí je *) Působením třísla obsaženého v kůře.

95

Zevní použití:

výborné, neboť drží dlouho oheň a nespopelní, aniž Obtěžuje kouřem; .proto používají ho havíři při tavení kovů a rud, jelikož dává silný oheň. Místo:

Uvedená voda březová odstraňuje skvrny i jiné neštovice, čistí kůži a hojí osutiny v ústech vyplachováním. Obzvláště se chválí jako lék k vyčištění a hojení ran. Šťáva vytlačená z březového listí a smíchaná se ssedlým mlékem nebo syřištěm chrání sýr před zplesnivěním a zčervivěním. Před vynalezením hadrového papíru psávali staří na bílé kůře tohoto stromu. Dobrý lék proti červeným očím jest následující: Vezmi čerstvý prut březový a dej na medenici, aby hořel, a vypustí na medenici jakousi mastnou šťávu, kterouž potírej oční koutky; stejné může se zapáliti chvostě březové a držeti nad medenicí. Tato šťáva jest také velmi dobrá proti červům v břiše, když se přikládá na pupek šátek v ní namočený. Někteří lidé myjí se v odvaru březového listí proti prašivině. Bříza sluje latinsky B e t u l a. řecky ° n K. ř # « anebo o n ^ v'?, vlašsky B e d o 11 o, francouzsky B o u l e a u, německy B i r k e n.

Bříza roste téměř všude v lesích a na horách, i na místech, kde nic se neudrží. Ve Vlašsku se nachází pořídku. Ve Francii je jí veliká hojnost, a tam vyvarují z její kůry, která jest mastná, smůlu či klí. Někteří dělají z ní noční svíce anebo fakule (pochodně), které hoří, jakoby byly potaženy smolou. Přirozenost, moc a účinek: Listy mají stejnou moc jako listy černého topolu; kůra změkčuje a rozpouští.

Kap. XXXV. Jilm.

3)

Bříza.

Vnitřní použití: Mezi všemi stromy se najde sotva jeden, který by tak brzo táhl k sobě šťávu*), jako bříza; nebo hned na počátku jara jest tak dokonale svou šťávou nasycena, že již pouhým naškrábnutím nožem, nadto pak naříznutím kmene, vypouští ihned velice mnoho sladké vody, kteráž sluje vodou březovou a jíž používají pastevci k uhašení žízně. Tato březová voda často pitá vždy ráno v dávce 6 lotu buď sama nebo s vrabím semenem či kamejkou drobí a vypuzuje kámen z ledvin a měchýře a zahání žloutenku. Voda čili šťáva březová se sbírá počátkem máje; vystavena byvši na slunce, obyčejně kvasí jako mošt a může se tak dobře opatřená téměř po celý rok dobrou uchovati. Někteří ji proto obyčejně pečlivě vypalují či destilují. Chválí se též proti vodnatelnosti, když se často pije s vodou z bezového květu nebo jinou podobnou vodou. ') Mízu.

96

Jest dvojí druh jilmu: jeden horský, rostoucí na horách, druhý polní, rostoucí na návsích nebo rovinách, mezi křovím, na vlhkých místech roste bujněji a spíše jako křoví. Jilm rostoucí na horách jest vyšší, na polích širší (rozložitější). Oba druhy mají listy nedělené, drobně zubaté, trochu kadeřavé, drsnaté, ostré, a delší než listy hruškové. Nachází se na něm mnoho zelených kadeřavých bublinek, větších i menších než vlašský ořech, avšak prázdných, ví nichž jest jakási lepkavá a světlá šťáva, která se po vyschnutí mění v červíky podobné komárům. Jilm horský má širokou vlnu, pak má jakési semeno zvané S a m a r a ; vnější kůra jest hrubá, drsnatá, dírkovitá a nejednostejná, kůra vnitřní blíže dřeva je však jiná, totiž lepká, hebká a lehká. Dřevo žilovaté, lepké a silné, ale nehezké a celé zavilé, z něhož se dělají domy a jiné stavby. Přirozenost, moc a účinek. Jilm vyčišťuje a stahuje dohromady; listy, kůra a ratolesti zahušťují, svalují rány (hojí)!; také G a l e n u s sám praví o sobě, že samotným jilmovým listím kdysi zahojil čerstvou ránu. Kůra stlučená a požitá v dávce l kventíku nebo čtvrtce ve víně nebo studené vodě žene na stolici, vyhání spodkem hleny a hlavně vodnatelné vlhkosti. Mladistvé listí tohoto stromu může se požívati v pokrmech. Výborným lékem proti vyhazování a vykašlávání hnisu jest pití stejného množství utlučeného listí jilmového obráceného i; východu slunce a pepře v teplém malvazu.

Zevní použití: Potírání odvarem z vnitřní kůry v octě hojí šerednou praši•vinu a strupy; totéž činí i listí. Houba namočená v teplém odvaru této kůry y octě a přiložená na žaludek jest prospěšná při dávení. r

97

(&£v

?-*^ V-^ **-'%

^ÉSá:n^' 1

VÛ ? --^,JTV

Čerstvá kůra přivázaná na čerstvé rány stahuje tyto dohromady, takže jich netřeba sešívati. Pryskyřice vytékající z naříznutého kmene jest dobrá proti otokům a boulím. Odvar z kůry a listí přiložen na rány nebo na spáleniny prospívá hojení jich. Potírání šťávou nalézající se ve výše označených bublinkách a sbíranou v měsíci červnu, činí tvář pěknou a jasnou. F a 11 o p i u s, vznešený ranlékař, chválí tuto šťávu při hojení ran, avšak mnohem účinnější má býti olej z ní vydestilovaný. Dětem majícím v lůně průtrž*) jest dobře dávati obklady z jilmové šťávy na lůno; obklady musí se vhodně přiložiti a silně přitáhnouti. Obklad z odvaru bublinek či uzlíčků ve víně uzdravuje otekliny. Při oteklých nohách přikládej utlučené listí pokropené yodou.

M o n t a n a Ulmus,*) O>*T>AÍ«, C o l u m e l l a e V ě r n a c u l a , id est, I t a l i c a . Jiný pak obyčejný druh jmenuje se u C o l u m e l l y A t i n i a aneb G a 11 i c a. Kap. XXXVI. TREST čili TŘTINA.

?H>®

Třtin je několik druhů, avšak u nás v Cechách nalézá se pouze tenká, chabá a bažinná třtina a paličky**), kterážto roste v bahništích, jezerech, močálech a rybnících. Ve Vlašsku mají však také třtiny, které se pěstují ve vlhké zemi na vinicích, kterých používají v nedostatku jiného dříví jako kolu a tyček, k nimž přivazují révoví a opínavé rostliny; neboť třtiny dorůstají tam výše deseti loket, jsou tlusté jako bidla, silné a tvrdé, avšak duté* majíce velmi tvrdé a pevné od sebe oddálené suky.

W

Trest bahnivá. Jilm.

Roztržený nebo rozštípnutý strom jilmový vypouští z jádra jakousi šťávu, která natíraná na hlavu brání vypadání vlasů a dává jim mocný vzrůst; tentýž účinek má i vnitřní kůra v následujícím předpisu: Kůra musí se dlouho vařiti ve vodě a mastnotou, která splývá na povrchu jíchy (odvaru), natírají se holá místa. Napářka z odvaru jilmového dřeva, mladistvých ratolestí, kůry nebo kořene ve vodě zceluje zase (spojuje dohromady) zlámané kosti. Tento odvar pomáhá v napářce též proti zatvrdlinám údů a proti křeči; rozhání též boule (nádory) nabíhající volům od tahu na krku a šíji. Zevní kůra utlučená a uhnětená se slanou vodou mezi rukama ve formě těsta pomáhá v obkladu proti dnavým bolestem. Jilm sluje řecky nrt'- «, arabsky D i d a i , latinsky U l m u s r vlašsky O l m o, španělsky U l m o, francouzsky O ř m e , německy Rustbaum, Rustholz, Ulmbaum, Lindbast. *) Tříselnou kýlu.

Třtina vlašská.

Přirozenost, moc a účinek. Třtina jest přirozenosti horké a suché na třetím stupni, avšak spíše vysušuje, nežli zahřívá. Spálená kůra je jemnější přirozenosti rozpouštějící a rozdělující, pomáhá k sežrání a vyčišťuje; listí rovněž vyčišfuje, avšak je přirozenosti mnohem studenější. A proto v letní době se rozkládají třtinové listy po pokojích, aby přiváděly nemocným s palčivými zimnicemi chládek. Vnitřní použití: Tlučený kořen třtinový užíván vnitřně žene moč i ženský květ čili čmýru. Zevní použití: Rozetřený kořen třtinový přikládaný na tělo, vytahuje šípy, hřeby a třísky zadřené i trny. *) Jilm horský. **) Orobinec.

99

Kořen třtinový uvařený v octě a přikládaný na tělo v podobě náplasti krotí bolest ledvin; utlučené zelené listí třtinové v obkladu hasí pekelný oheň a jiné palčivé otoky. Vařený kořen přikládaný na tělo pomáhá při uštknutí štíry. Odvar kůry v octě pomáhá jako mazání při lezení vlasů. Peříčko z třtinových paliček může přivoditi hluchotu, když se dostane do uší. Staří učitelé píší při popisu selského díla (prací zemědělských), že panuje tak velká přirozená nenávist mezi třtinou a kapradím, že když by rolník přivázal při orání pole k radlici třtinu, umrtví a vykoření tím všecko kapradí na poli; proti tomu panuje mezi třtinou a hromovým kořením (chřestem) takové přirozené přátelství, že chřest, setý nebo sázený vedle nebo pod třtinou, ku podivu bujně roste. Když zčernají paličky a počínají se rozletovati, dělají z nich někde podušky a polštáře. A p u l e j u s píše, že had nebo ještěrka udeřený toliko jednou třtinou ztrne a zdřevění, když se však více a častěji bijí, tu tímto bitím stávají se mnohem čerstvějšími. Třtina sluje řecky Kuiapo?, arabsky C a s a b, latinsky C a l am u s , A r u n d o v e l H a r u n d o , vlašsky C a n n a, španělsky C a n n a s, francouzsky U n g r o s e a u , německy R i e d a R o h r . Květ třtinový sluje řecky i latinsky A n t h e l e.

rostoucí v Rakousích, který zůstane malý a má květy větší nežli druhy rostoucí ve Francii, a tlustší listy. Z planých tamaryšků opadává v zimě listí. Přirozenost, moc a účinek. Přirozenost této rostliny jest vyčišťující a pronikající s jakousi mocí dohromady stahující; ovoce a kůra svírá a stahuje dohromady podobně jako duběnka, a obojí jest trpké chuti. F e rn e l i u s píše, že jest tamaryšek horký a suchý na počátku druhého stupně. Vnitřní použití: Ovoce dává se v nápoji nemocným s chrlením krve a s nadýmáním břicha; stejně také proti přílišnému ženskému toku, proti žloutence, proti ještěrčímu a pavoučímu uštknutí, k čemuž všemu hodí se s prospěchem i kůra tamaryšková.

Kap. XXXVII. TAMARYŠEK. Tamaryšek je strom rostoucí hojně y příkopech a stojatých vodách hlavně kolem Dunaje a Rýnu. List jeho podobá se klášterské chvojce nebo cypřiši, pauze jest tenčí a zelenější; květ jeho jest mechoyitý nebo vlasatý. Že by rostl u nás v Čechách, nemohu tvrditi, neboť jsem ho dosud neviděl. Jsou dva druhy tamaryšků. Domácí čili sázený (setý), D o m e s t i c a vel S a t i v a, o němž píše D i o s c o r i d e s , že roste v Egyptě a Sýrii a nese ovoce téměř jako duběnky. Tento druh, pokud se mi zdá, nepopsal dosud dnešního času ještě nikdo z těch, kteří byli v těch místech, toliko B e 11 o n i u s oznamuje ve svém l i b . 2. o b s e r v a t i o n u m c a p . 25. a 28., že viděl v Egyptě dosti veliké stromy, které rostou bez rozdílu i v mokrých i suchých písčinách a které nenesou žádného ovoce, vyjma jakéhosi e x c r e m e n t a*) na listech na způsob duběnek, které přichází v takovém množství, že se pod ním ratolesti prohýbají, až téměř lámou. Nynější Arabové nazývají tento strom C h e r m a s e l . Planých pak dále čili lesních tamaryšků jest více, nežli našich obecných; některé druhy rostou ve Francii kolem Narbony, a mnoho malých kvítků (barvy trochu pleťové) na způsob hroznů; kvítky nenesou však plodů v podobě pýřitého nebo vlnatéhp semínka, jako jsem dostával obyčejně z Francie, nýbrž malé jahůdky, kteréž vystavené na slunce sebou pohybují, což pochází od toho, že uvnitř rodí se malý červík, který se ven vyžírá a tím pohyb onen způsobuje, jak dosvědčuje in A d v e r s a r i i s Pet r u s P e n a & M a t t h i a s L o b e l i u s . Vysoce zkušený C. C l u s i u s popisuje in s u i s o b s e r v a t i o n i b u s P a n n o n i c i s l i b . 1. c a p . 8. jeden zvláštní malý tamaryškový stromek *) Výrůstek.

100

Tamaryšek.

Odvar z tamaryškového listí ve víně pitý.zahání zpuchnutí a oteklinu sleziny. Při zevní nečistotě těla a pirašivosti pocházející od sleziny má se píti odvar tamaryšků v> řeckém víně; S e r a p i o píše, že výboji! tímto lékem dvě malomocné ženy. Ze dřeva tamaryškového dělají se korbele a koflíky na nápoje, a je dobře píti z nich při mnohých chorobách sleziny a při melancholii, jak dosvědčuje D i o s c o r i d e s . P l i n i u s napsal, že je tamaryšek v takové spojitosti se slezinou, že svině napájené v korytech z tamaryškového dřeva nemají sleziny. Totéž píše následujícím způsobem C o l u m e 11 a l i b . 7. cap. 9.: Na svině přichází choroba, sleziny hlavně ve velká sucha, neboť jsou velmi nenasytné a neustále jdou za potravou, následkem čehož ochuraví slezina a velmi zpuchne. Proti tomu jest dobré napájeti svině v korytech z tamaryškového dřeva; to utišuje a zmenšuje slezinu.

101

vočervené. Kvete dvakrát do roka, totiž z jara a pak na podzim až do zimy. K těmto květům mají včeličky obzvláštní náklonnost a dy chtivost, a dělají z nich med, který jmenuje P l i n i u s M e l E r i c e u m. Já jsem k našemu vřesu přidal a přikreslil ještě jiný druh rostoucí ve Vlaších. Pěkně popisuje rozličné druhy vřesu C a r o l u s C l u s i u s i n s u i s o b s e r v a t i . o n i . b u s ř l i s p a n i c i s l i b . 1. c a p . 30. a pak i n o b s e r v a t i o n i b u s P a n n o n i c i s l i b . 1. c a p . 9., jež všechny vypočítávati by dlouho trvalo. Přirozenost, moc a účinek. Vřes je přirozenosti horké a suché, nepatrně žene potem. Vnitřní použití: Květ i ratolístky uzdravují jedovatá uštknutí. Voda pálená z vřesu a pitá zahání střevní dnu či koliku.

t

Ovoce tamaryškové odnímá a splaskuje v obkladech všeliké oíoky. Při bolení zubů mají se vyplachovati ústa odvarem tamaryšku ve víně; takové tamaryškové víno mívají obyčejně v Lombardii a zřídka si tam stýskají lidé na zuby. Sedací koupele v odvaru tamaryškovém jsou dobré na zastavení přílišné menstruace; tentýž účinek má i popel ze spáleného dříví tamaryškového, který se dá do lněného pytlíčku opatřeného nitkou (k vytažení pozdějšímu) a vloží do vnitř — do lůna (do pochvy). Mytí hlavy louhem ořipra\teným z tamaryšku ničí vši a hnidy. Popel z dříví tamaryškového velmi mocně yysušuje hnisající vředy. Odvar z ratolístek na drobno rozsekaných v octě přikládaný na slezinu tuto zmenšuje a ztenčuje.

,.

N^ *"

]tf*

(S*®

(*^©

&&

^

Vřes.

Vlašský vřes.

Z tamaryšku, řeckého sena, rmenového oleje, galganu a jiných podobných věcí dělá se dobrá nápiast proti ucpané slezine. Tamaryšek sluje řecky Mmjí*^ arabsky T a r f a, latinsky M y r i c a , T a m a r i x v e l T a m a r i s c u s , vlašsky T a m ar i g o, španělsky T a m a r i t z, francouzsky T a m a r i s e, německy T a m a r i s c k e n . Kap. XXXVIII. VŘES. Vřes roste na místech vyprahlých, písečných a neobdělávaných; jest to pěkný milý stromeček s mnohými tenkými a dřevnatými ratolístkami, jakoby metličkami, které obdány jsou malými tlustými lístečky, podobnými téměř tamaryškovým, avšak daleko menšími. Kvítky sedí na lodyžkách téměř od polovice vzhůru do vrcholku a jsou bledě červené, někdy i bílé, nebo běla102

Erica Baccifera.

Mnozí užívají vřesu při chorobách sleziny a při kamenu podobným způsobem jako tamaryšku, jemuž se podobá. Vnější použití: Šťáva z listí a květu vřesového vkapávaná po krůpějích do očí pomáhá mdlému zraku. Tato šťáva v obkladech, stejné jako voda pálená z vřesu a v množství několika kapek vkapávaná do očí ráno a večer, krotí bolesti očí. Kvítky s mladistvými ratolístkami či metličkami roztlučené hojí, byvše přikládány, jedovatá uštknutí hadů a splaskují otoky. Někteří připravují z čerstvého vřesu proti podagrickým bolestem parní lázeň, kterouž se rozpouští starý a lepkavý hlen, z něhož pochází kloubní nemoc. Vysoce učený královský profesor R o n d o l e t i u s v Mompelieru používal mnoho a s úspěchem pleje z květu vřesového proti zlým lišejům zvaným H e >r p e t a e, zvláště na tváři.

103

(S>^

ERICA BACCIFERA.

Jiný druh vřesu popisuje A u t o r in s u i s L a t i n i s C o mm e n t a r i i s; roste na horách krkonošských, dělících Cechy od Slezska, kde bere řeka Labe svůj původ a počátek. Tento druh plazí se po zemi, daleko kolem sebe do šířky se rozkládaje. Listy má téměř stejné jako vřes vlašský, pouze kratší, má červené jahůdky ne mnoho menší jalovčinek, avšak měkčí a uvnitř lípavé a nazelenalé jako u sliv; plody tyto nese v měsíci srpnu. Květu jsem neviděl. Ratolístky jsou dřevnaté, tmavočervené, malé nebo tenké a dají se snadno ohýbati. Vřes sluje řecky 'E<>eí*n, latinsky a vlašsky Ér i ca, španělsky O u e i r o, francouzsky B r u y r e a Q u e i r o , německy Die řl e y d e. Kap. XXXIX. BODLÁK.

dosud hádají, avšak druhý asi souhlasí s druhem, kterého roste mnoho při řece Lechu kolem Augšpurku a kterému C o r d u s dává jméno O l e a s t e r G e r m a n i c u s , německy pak sluje S a n d d o r n a W e i d e d o r n ; že by však M a t h i o l u s mínil tento, nedá se souditi z obrázku, zvláště když malíř pokřivil trochu ty trny. Chtěl jsem proto přiložiti tuto obrázek vykreslený zevrubněji. Ohledně jiných bodláků nahlédni i n C a r o l u m Clusium, in suis o b s e r v a t i o n i b u s H i s p a n i c i s l i b . 1. cap. 16., kde týž popisuje i jiné 3 druhy, které byly Mathiolovi i mnohým jiným dříve neznámé. Přirozenost, moc a účinek.

Všechny bodláky mají schopnost rozpouštěti spíše na druhém stupni, a vysušovati na konci prvního nebo počátku druhého stupně.

~«".

I. Bodlák.

II. Bodlák.

Bodlák přichází ve 3 druzích: První druh roste v plotech, má silné a bodlinaté větve jako špičatý hloh nebo trní. List má jako vrba, avšak užší, mezi listím pak červené jahůdky a v nich bílé a celistvé jádro. Druhý druh se více podobá vrbě a to netoliko větvemi, nýbrž i listy a liší se od vrby pouze pichlavostí. Květ má bílý a vonný, jahůdky červené zvíci hrachu. Třetí druh roste netoliko v plotech, nýbrž i na polích a lukách, zvláště ve Vlaších kolem města Verony. Listy má široké, temně červené. Větve vypouští do výše téměř 5 loket s mnohými dlouhými a bodlavými trny. Květ jeho jest mechovitý, barvy něco málo bledší nežli šafrán. Ovoce jest široké, bělavě zelené, naběhlé a okrouhlé jako přeslen*). Z těchto 3 bodláků viděl jsem v Čechách toliko druhý; mám za to, že ostatní dva zde nerostou. Jelikož mínění o bodlácích se rozcházejí, ponechávám rozhodnutí o tom toho času autorům. O první druh a poslední se *) Jsou to okrouhlé kíídlaté nažky rodu Paliurus.

104

IV. Bodlák.

III. Bodlák.

Zevní použití:

Listy všech bodláků jsou užitečné proti pekelnému ohni a rozežíravým vředům. Mnozí tvrdí, že bodlákové ratolesti zahánějí kouzla a zlé účinky, když se jimi obloží veřeje a okna. ŘEŠETLÁK. SPINA MERULA, seu INFECTORIA. K jiným bodlákům patří také řešetlák, nízký stromek s listem podobným hrušce, avšak užším a jemně pilovitým (zubatým), s (pichlavými větvemi. Dřevo uprostřed kmenu (jádro) je červené jako santal. Ze dřeva řešetlákového dělají střelci lučiště, jelikož jest velice pevné. Plod jeho jsou jahůdky nebo kozinky jako u bezu, zprvu zelené a po dozrání černé, obsahující zelenou šťávu, z které dělají malíři zelenou barvu, přidávajíce k nim louhu, v němž byl vařen kamenec; bývá pak z nich pěkná a krásné zelená barva.

45

*^

8.

C a r o l u s C l u s i u s píše in s u i s o b s e r v a t i o n i b u s P a n n o n i c i s l i b . 1. cap. 29. o dvojím malém bodláku řešetlákovém nacházejícím se v Rakousích. Šťáva z těchto jahůdek (bobul) pitá změkčuje znamenitě břicho a vyvolává stolici, odstraňuje snadno vodnatost krve a hrubé a lepkavé vlhkosti; proto jest velice prospěšná lidem trpícím dnou, ježto krotí její bolesti. Z řešetláku připravuje se syrup, který purguje (čistí) projímáním a dá se dlouho uchovati. Připravuje se tímto způsobem: Vezmi dobře vyzrálé bobule řešetlákové, jaké bývají počátkem října nebo o sv. Václavu, napolo je utluc, vlož do čistého polévaného hrnce, přikryj svrchu, postav na teplé místo a nech tak státi 8 dnů. Pak vytlač z těchto bobulí šťávu, které vezmi 2 libry nebo 2 žejdlíky a přidej čistého dobrého cukru nebo medu vykvašeného rovněž dvě libry, svař na mírném ohni, až to

Řešetlák.

zhoustne jako julep nebo syrup. Posléze proceď čistým lněným šátkem a přidej po lH lotu dobře práškované skořice a zázvoru, y^ lotu hřebíčků a syrup schovej v čisté nádobě. Podává se v jednotlivé dávce 2—3 lotu. Z týchž bobulí připravuje se též lektvar, kterého se na některých místech používá. Oba tyto léky však neslouží mdlému žaludku (slabému) a proto dlužno býti v takovém případě opatrným. Někteří požívají zase prášku z těchto bobulí, jiní zase odvaru ze 40 nebo i více (dle toho, jak kdo snese dle své síly) ztlučených bobulí v tučné a neslané masové polévce, k níž se může přidati trochu skořice nebo jiného koření. V této formě nezpůsobí tolik hryzení, jako v jiné. Odvar z řešetlákového. listí nebo vnitřní jeho kůry ve víně s přidáním trochu kamence hojí všeliké osutiny a hnisavé procesy v ústech ve formě vyplachování.

106

1. 2. 3. 4. 5.

Růže stollstá (Rosa centifolia). Růže planá (Rosa canina). Pušpán či zimostráz (Buxus sempervirens). Vrba zkratková (Salix vitellina). Dub letni či křemelák (Quercus robur seu pedunculata).

Lípa. Tilia.

-*;> Bodlák sluje řecky é »/* v o ?, arabsky N a u s i g, latinsky R h a m n u s, vlašsky M a T r u c a, španělsky S e a m b r o n e s , německy S t e c li d o r n. L e o n h a r t R a u w o l f f praví i n s u o I t i n e r á ř i o , ž e bodlák roste kolem města T r i p o l i s u , kdež mu obyvatelé říkají H a u s e i t, Arabové pak H a u s e g i. Rešetlák sluje latinsky S p i n a c e r u a l i s , C e r u i n a i n f e c t o r i a , R h a m n u s s o l u t i v u s, vlašsky S p i n o M ě r l o aneb Q u e r c i o , Q a l l o b e l g i c e N e r t p í u y n , B o u r g e s p i n e , německy W e g d o r n nebo K r e u t z b e e r e . Kap. XL. HALIMUS čili MOŘSKÁ ROSTLINA. O tomto kři nebo stromku píše D i o s c o r i d e s v první knize následovně: „H a l i m u s jest keř nebo stromek vhodný pro

Mořská rostlina.

iploty, podobný bodlákům bez pichlavých trnů. Listí jeho podobá se olivovému, jest však širší. Roste mezi ploty a u moře." Co jest to za bylinu, nemohl jsem až dosud najíti, avšak mnozí pokládají za pravý H a l i m u s D i o s c p r i d ů v mořskou bylinu, kterou nazývá S e r a p i o „M o l o c h i a". Množství se ho nalézá u moře benátského a kolem Terstu ve Fryaulu. Má listy jako oliva, avšak silnější, tučnější, šedivější a hladší, neobyčejné a divné chuti. Má bělavé, oblé a tuhé větvičky zakončující malým hroznem květním a semenným. Libuje si na břehu mořském a na těch místech, kde se tvoří sůl. Lid obecný ho užívá tam v pokrmech, neboť dává slanou chut a není odporný k jídlu. C l u s i u s popisuje jiné 3 druhy, z nichž 2 rostou v Hispanii a třetí v Holandsku a Zélandu, a které šlovou P o r t u l a c a m a r i n a, to jest m o ř s k á k u ř í n o h a . Co jest ale Serapionova M o l o c h i a čili M o l u c h i, kterouž doposud rádi jedí

107

t> Vlřf .;©

'-<.., Jrifc

Židé, pročež se i nazývá O l u s J u d a i c u m , a kterouž někteří považují za Pliniovo C o r c h o r u m rostoucí kolem města Aleppo, o tom se poučíš v díle I t i n e r a r i u m na Východní země od L e o n h a r d a R a u w o l f f a . Přirozenost, moc a účinek.

Jest přirozenosti horké a suché, ztekucuje, proniká, rozpouští a ztravuje. Vnitřní použití: Bylina nebo kořen protlučený a požívaný ve váze l kvenílíku s vodou medovou, krotí hryzení v životě, křeč, a jest dobrý proti průtrži, ničí červy v životě a .pomáhá tvorbě většího množství mléka. Odvar čerstvé byliny v masové polévce, požit teplý v množství X žejdlíka, dělá lehké a příjemné stolice (jemné projímadlo). Zevní použití: Proti dnavé nemoci naparuj si klouby odvarem této byliny. Portugalci přikládají na tělo při dne, pocházející od horkosti, náplast připravenou z odvaru listí velkého Halimu s obrubami. Čerstvá bylina rozmačkaná, nebo suohá práškovaná, smíšená s medem a přikládaná na otok z úrazu nebo úderu, tento hojí. Tato rostlina sluje řecky * * ; * » « , latinsky Ha Um u s, německy M e e r g e w á c h s , odkudž pochází i naše české jméno mořská rostlina. (Jsou to nějaké druhy lebedy .přímořské.)

Vnější použití: Při oteklých nebo ztrnulých údech naparuj se odvarem z kořenů této rostliny a budeš zdráv, neboť změkčuje a znamenitě rozpouští tvrdé boule po celém těle. Jest zvykem přivěšovati k provazům, na nichž jsou zavěšeny slanina, polty či nasolené maso, listy píchavé palmy, ježto svou píchayostí brání myším dostati se k masu. Ptáci vyhledávají zrna této byliny jako potravu. Obecný lid se domnívá, že posvěcené ratolesti tohoto stromečku zavěšené nade dveřmi chrání před úderem blesku. Bodavá palma sluje řecky Kyáratyo?, latinsky A g r i f o l i u m, A q u i f o l i u m , vlašsky A g r i f o l i o, španělsky A z e b o, francouzsky H o u s a H o u s s o n , nizozemsky H u l s t , německy W a l d d i s t e l n , S t e c h p a l m ě n , S t e c h b a u m oder Stechapffel.

Kap. XLL LESNÍ JEHLICE čili BODAVÁ PALMA.*)

'5>

Listí tohoto stromu jest ustavičně zelené a podobá- se listí stromu bobkového, jest však po celém okraji pichlavé, tlusté a silné. Kůra větví jest zelená, tuhá a ohebná. Na podzim nese svétlečervené a kulaté bobule, které obsahují uvnitř bílé, tlusté a rozdělené jádro. Z jeho kůry dělají někteří tep na ptáky tímto způsobem: Oloupanou kůru zakopávají s listem do země na místech vlhkých na do>bu 12 dnů, až zahnije, pak jí protloukají a promývaií v čisté vodě: lepkavého a hienovitého zbytku pak používají rnísto ptačího lepu. Štěpuje-li se na tento keříček, dokud jest ještě mladistvý, bílá růže, bývá tato pak nazelenalá. Přirozenost, moc a účinek.

Tento stromeček jest přirozenosti horké a vlhké. Vnitřní použití: Někteří si chválí listí iproti klání v bocích a proti kašli; pije se utlučené na prášek. Deset až dvanáct zrn, z tohoto stromečku požitých, vypuzuje z těla lepkavý hlen při bolestech v životě. *) V moderní nomenklatuře botanické II ex a q u i f o l i u m — Cesmína evropská.

108

Lesnt jehlice (bodavá palma).

Kap. XLII. HLOH. Hloh jest strom opatřený celý, vyjma listů, trny; listy jsou dělené a pilovité jako u miříku. Kvě,t jeho jest bílý jako u plané hrušky, a visí v chumáčcích. Ovoce je červené, plné, tučné a obsahuje jádro, visí pak na dlouhé stopce. Dozrává na podzim a zůstává na stromě až do zimy. Česky sluje ovoce hlohyně. Kořen je velice rozčleněn a tkví hluboko v zemi. Ve Vlaších jmenují jej na některých místech P r u n u s a l b a nebo A z a r o l 1 u s S i l v e s t ř i s, poněvadž se může roubováním snadno z něho obdržeti pravý A z a ř o Hus, který odpovídá Dioscoridovu M e s p i l u s A r o ň a. Místo, kde roste.

U nás v Čechách roste v lesích i jinde všude v hojnosti.

109

^ť*

P-á*

l

«t.,i*r <=^.

<•*>

V

"^

*V

Přirozenost, moc a účinek. »řír(

^•JY

Hloh jest jemné a pronikavé působnosti (přirozenosti). Vnitřní použití: Voda pečlivě vypálená z červených bobulí, které šlovou hlohyně, jest na mnohých místech v Sasku dobře známá a jest dobrým lékem proti ledvinným kaménkům. Hlohyně požívané v nápoji nebo jídle zastavují přílišné stolice (průjem) i ženský výtok; jader pak se též používá proti kamenu. Zevní použití: Kořen hlohový na drobno utlučený a přiložený na tělo vytahuje ven z těla třísky, trny, šipky a podobné věci. Někteří píší, že žena těhotná byvši pouze lehce po třikráte udeřena nebo jen po břiše přejeta (potřena) niobovým kořenem, potratí.

hutní jako strom. Od spodu až do vršku má na sobě velmi špičaté, dlouhé, bělavé, ne příliš tvrdé trny, které vycházejí z jednoho místa po třech. Kůra jest na celém stromě bílá, hladká a tenká, pod ní nachází se žluté, křehké a měkké dřevo, z něhož se dělají člunky pro tkalce. Větví jest mnoho, jichž kořeny jsou žluté a rozkládají se při povrchu půdy. Listí jest téměř podobné listům stromu granátového, jest však tenčí, širší a ne tak špičaté, opatřené po celém obvodu jakýmisi maličkými a pichlavými osténky. Tento strom vyhání v měsíci květnu množství plných, žlutých a hvězdnatých květů, které visí ve hroznu a libě voní; z květů vyrůstají později červené podlouhlé plody s jadérky podobnými jádrům granátového jablka, pouze jsou delší, chuti kyselé a trpké. R e m b . D o d o n a e u s pokládá tento strom za G a l e n ů v O x y a c a n t h u s , e t i n g e n e r e m a s c u l i n o též z a Oxy-

í^"T)

i L-^

^ NSl^ -\

Hloh.

K rychlé výrobě octa: Vezmi hlohyně, ostružiny, jádra nezralých hroznů, utluc všechno na prášek, rozpusť v silném octu a nadělej kuliček, Chceš-li dělati ocet, nejprve napusť nádobu silným octem, pak do ní nalij teplého vína a vsyp do něho roztlučené kuličky a ponechej v teple; ocet se udělá brzy. Špunt čili čep udělej z bílé vrby, neboť totto dřevo svou trpkostí ocet uchovává a rozmnožuje kyselost. Hloh sluje řecky 'OSuútavua, arabsky A m y r b a r i s , latinsky S p i n a a c u t a , S p i n a v a l a r i s , vlašsky B a g a i a, Španělsky P i r l i t e r o, francouzsky A u b e s p i n ě , německy Hagedorn.

r^;)í

Kap. XLIII. DRÁČ čili DŘIŠŤÁL. Dráč čili dřištál roste u nás v některých lesích i lukách. Jest to nevelký větevnatý strom vypouštějící z jednoho kořene více větví jako líska, z nichž některé, a to teprve po delší době, zmo-

110

Dráč.

a c a n t h u s téhož, místo D i o s c o r i d o v a , neboť Q a l e nu s 1. de f a c u l t . a l i m e n t o r u m píše, že první výhonky čili A s p a r a g i O x y a c a n t h a e jsou dobré k jídlu, což se shoduje s naším dráčem, nikoliv však s hlohem. Přirozenost, moc a účinek.

Dráč čili dřišťál jest přirozenosti studené a suché k třetímu stupni, moci stahující a posilňující. Vnitřní použití: Po vinobraní vytlačuje se též z plodů dřišťálpvých víno anebo šťáva, která jest daleko kyselejší a trpčí, nežli granátová. Dává se proti palčivé zimnici s fialkovým julepem a vodou šťovíkovou, neboť nejenom uhašuje žízeň, nýbrž i udušuje pěnící a morové páry vystupující k srdci; s úspěchem podává se toto víno také při úplavici a červené nemoci i všeliké plynatosti břicha, 111

v proti neudržení pokrmů a dávení, zvláště pak, když se do žaludku vylévá žluč nebo pěnokrevnost z jater, po níž následuje jakási náklonnost k omdlévání a k chvění srdce. Posiluje totiž žaludek, játra i srdce. Toto víno požité zastavuje přílišný ženský výtok, ničí červy v břiše, zvláště když se k němu přidá něco svařené jíšky (polévky) z kuří nohy nebo ze šťovíku. Při chrlení krve pij loto víno, nebo pij s vodou z kuří nohy nebo z kostiválu a jitrocele prášek ze sušených drišťálových jadérek. Toto víno jest též dobré proti horkým otokům jater; rovněž tak pité ráno jest užitečné při bolení hlavy pocházejícím z horkosti a ostrosti zevřelé žluči. . Plody dřištálové zadělané (zavařené) do medu nebo cukru uhašují žízeň a palčivost při zimnicích. Smíšené s psím vínem a přiložené na játra ve3mi je chladí. Chovají se též suché pro potřebu, a v čas potřeby močí se v čerstvé vodě, aby nabobtnaly. Výše uvedené víno škodí však těm, kteří trpívají bolením žaludku pocházejícím z větrů nebo studenosti a těm, kteří těžce dýchají. Mladistvých výhonků používá se v měsíci máji místo salátu nebo šalše.

(r* N1

Zevní použiti: Víno nebo šťáva dřišťálová upevňuje viklavé zuby a posiluje dásně častým vyplachováním úst; kloktáním pak zahání pteklinu ví hrdle, zastavuje hlenotok, hojí čerstvé rány a vysušuje staré vředy. Jest také dobré proti horkosti očí, červenosti a hlenům, když se vkapává do očí se šedivým Ničem zvaným P o m p h o1 y x as růžovou vodou. Utlučená žlutá kůra z dřišťálu jest dobrá proti zlým hnisavým procesům v ústech a jiným podobným chorobám hrdla. Táž kůra, vložená do louhu, barví vlasy na žluto. V některých lékárnách nazývají tuto kůru B u g i a. Dřišťál čili dráč sluje latinsky B e r b e r i s a C r e s p i n u s, německy S a u r a c h nebo E r b s e l, vlašsky C r e s p i n o, francouzsky E s p i n e v i n e t t e nebo A g r i e 11 e, španělsky E s p i n o de M a i v e l a s , uhersky I r o m b a r b a r a, id est vinum barbarům. Kap. XLIV. CHLUPATÉ čili ZELENÉ JAHODY.*) Tento malý křo.vitý stromek ,miá listy jako mink, bělavé a trnité ratolesti. Jsou dva druhy: d o m á c í , přicházející někdy v dosti velkých exemplárech, a l e s n í;pbojí roste u nás na mnohých místech. Má bílý květ, někdy zelenočervený. Plody nevisí v hroznech, nýbrž ojediněle a jsou velikosti vinných zrn, od stopky pruhované a chlupaté, zvláště lesní, které jsou tlustší, chlupatější a méně chutné. Někteří jim říkají srstky. Tyto zelené plody mají chuť vinnou a dohromady stahující jako u nezralých hroznů; říkáme jim agrest. S počátku jsou zelené, při dozrávání mění barvu i chuť, žloutnou totiž a sládhou. Obsahují mdlá a křehká jádra, která se mohou jísti i s plody. Trhají se před dognáním v měsíci máji a červnu. *) A n g r e š t (Ribes g r o s s u l a r i a ) čili srsťka v moderní botanické nomenklatuře.

112

Přirozenost, moc a účinek. Přirozenosti jsou studené a suché na druhém stupni, moci trpké a dohromady stahující. Vnitřní použití: Chlupaté jahody vařené s masem jako agrest jsou chutné k jídlu, neboť činí pokrm kyselým, který jest prospěšný v palčivých cholerických a morových zimnicích. Velmi dobře též prospívají ženám těhotným proti jejich nezřízené zvláštní chuti, vzbuzují chuť k jídlu a odstraňují nechutenství žaludku, zastavuji všechny výtóky břišní, hlavně však běhavku a červenou nemoc; kdo však má studený žaludek, má se těchto jahod vystříhati, neboť by žaludek velice snadno obtížily (pokazily). ' Muži nemohoucí udržeti přirozené semeno (= polluce), nebo ženy s bílým výtokem z matky, mají často požívati chlupatých jahod ví pokrmech.

<

Chlupaté aneb zelené jahody.

®«) | >

Tyto jahody zadělávají se též nezralé do cukru a jsou pak velice prospěšné proti palčivé vnitřní horkosti zimničné, neboť chladí, hasí žízeň a činí dobře žaludku a jeho horkosti. Šťáva z utlučeného mladistvého listí pitá vypuzuje kámen a moč. Zevní použití: Zelené listí jest dobré proti zánětu, rozežíravým vředům a proti pekelnému ohni, neboť krotí bolest. Tímto keřem možno si snadno ohraditi vinice nebo zahradu, když se zasadí mladistvé odnože a větvičky v. řadě vedle sebe; když se ujmou a vzrostou, udělá se z nich jpěkný a hustý plot, takže zabrání přístupu dobytka dovnitř. Chlupaté jahody šlovou latinsky V u a s p i n a , item G r o ss u l a r i a , V u a c r i s p a (někteří tvrdí, že odpovídají P l i n i ov ě V i t i s p í r e t i a ) , vlašsky V u a s p i n a , španělsky V u a c r e s p a nebo E s p i na, francouzsky G r o i s e l l e s , německy K l o s t e r b e ér, K r e u s e l b e e r . 8

113

J

-*mrff^

t^>

Vv^-C1

OK

^ ;

&^í)

Kap. XLV. RYBÍZ čili VÍNO SV. JANA. Víno sv. Jana je malý stromek hojně větevnatý, větviček tenkých a lepkavých s tmavočervenou korou; rybízu možno příhodně používati k vedení oblouků při staveních. Listí jeho podobné névovému je vonné a zelené jako brčál. Květ hvězdnatý bledě žlutý a stkvící se jako hvězdy objevuje se v měsíci máji; z něho vytvářejí se okrouhlé jahůdky, z počátku zelené, pak pěkně jasně červené, velikosti pepře, visící v hroznech, a libé vínokyselé chuti. Přichází ve 2 druzích: d o m á c í a l e s n í . Domácí sází se v zahradách pro radost; jeden druh jeho má veliké plody; jiný nese plody krásně bílé. Lesní libuje si na vršcích a horách, podobá se domácímu, není všíik tak libé chuti jako tento, nýbrž je trpčí a ostřejší. Některý druh má jahody (bobule) nebo zrna černá, škodlivá k jídlu.

Šťáva rybízová pomáhá též při chrlení krve, když se pije s vodou jitrocelovou nebo s vodou z kuří nohy. Tato šfáva se připravuje následovně: Buď se vezmou 3—4 litry samotné šťávy rybízové, která se svaří do hustoty medu a tak se užívá. V lékárnách slově R o b R i b e s s i m p l e x . Nebo se svaří dohromady 4 libry téže šťávy a 2 libry cukru, čemuž říkají v lékárnách R o b R i b e s c o m p o s i t u m , který jest sice chutnější, avšak prvý je zato silnější a mocnější. Někteří zavařují do cukru celé hrozníčky rybízové; sbírají je tak jak visí na stromečku, promyjí, vyberou shnilé bobule, a vaří zatím syrup z cukru, a když se tento dovařuje, vhodí do něho bobule a nechají tyto opět ponenáhlu na malou chvilku přijíti do varu, aby se nescwkly nebo neustydly. Takto připravených bobulí užívají proti všem uvedeným chorobám. Bobule možno též usušiti na slunci a schovati k potřebě. Zevní použití: Kloktání směsí šťávy vína sv. Jana čili rybízu s vodou růžovou pomáhá při vnitřních otocích hrdla a čípku. Mazání čela šťávou z vína sv. Jana pomáhá slzícím a hnisavým očím a utvrzuje a upevňuje viklavé zuby s masem a dásněmi. U Reků nenacházíme nikde zmínky o tomto stromečku; Arabové se sice o něm zmiňují, ten se však s naším nesrovnává. Co jest pravý R i b e s A r a b ů m , dočteš se v knize D. R a u w o l ff a „l t i n e r a r i u m" na listu 262. a 282., kde jest též ve IV. dílu přiloženo jeho vyobrazení. Stejně se o tom dočteš u B e 11 o n i a v knize „Ďe A r b o r i b u s C o n i f e r i s". Víno sv. Jana sluje latinsky R i b e s , R i b e s i u m & Q r o s s u l a r i u m r u b r u m v e l T i r a n s m a r i n u m , vlašsky V u e t t a r o s : s a , R i b e s , francouzsky G r o u s s e l e s & G r o u s s e 11 e s d'o u t r e m ě r , španělsky R i b e s , německy S. J oh a n s t r e u b l e oder b e e r l i n ( = T r a u b e n oder B e e r e n).

Rybfz (vlno sv. Jana).

Čas.

Rybíz kvete v měsíci dubnu a máji a plody má dozrálé v měsíci červnu a červenci; lékárníci vytlačují z nich šťávu, kterou vaří s cukrem na syrup, kterému říkají R o b de R i b e s . Přirozenost, moc a účinek. Šťáva z těchto zrn je přirozenosti studené, trpké a suché, dohromady stahující na druhém stupni. Vnitřní použití: Hrozníčky rybízové mají všecku moc, kterou rná dráč čili dřišťál; toliko jsou lahodnější a libější. Šťáva rybízová pitá s vodou štěrbákovou čili čekankovou, nebo šťovíkovou, jest dobrá proti palčivým zimnicím a cholerickému výtoku břišnímu, hasí žízeň, odstraňuje nechutenství a staví dávení a posiluje svou stahující mocí žaludek. Piroto se dává s úspěchem při současném zvracení a průjmech. Úplně touž moc mají též samotné jahůdky pojídané.

114

Kap. XLVI. PTAČÍ ZOB. Ptačí zob jest keřovitý stromeček, mající listy na ratolestech podobné olivovým, jsou však širší, měkčí a zelenější. Květ jest bílý, pyrity a silně vonný, z něhož se vytváří ovoce či jahůdky (bobule) v hroznech; bobule jsou zprvu zelené, po dozrání černé a obsahují červenou, hořkou a nechutnou šťávu. Latiníci je zovou V a c i n a n i g r a . Tyto bobule vytrvávají na keři neporušeně téměř celou zimu a rádi je zobou ptáci, zvláště drozdi a kvíčaly. Větve jsou měkké, hebké, celistvé a tuhé a dělají se z nich obyčejně klece na ptáky. Místo, kde roste. Roste ledakdes mezi křovím a ví plotech podle cesty a jest ho všude hojnost. Čas.

Kvete s velmi libou vůní v měsíci máji; tohoto měsíce sbírá se z něho též listí, kdežto bobule až na podzim nebo počátkem zimy. 8*

115

M> i«"* -V>3*-.

te*


Listy, bobule i květ jsou přirozenosti studené a suché, dohromady stahující: květ však jest ve všech účincích mdlejší (slabší) a ne tak silné moci. Z květu ptačího zobu trhaného v měsíci máji pálí se voda, kteráž kromě velmi libé a příjemné vůně poskytuje užitečnou pomoc všude, kde potřebujeme ochlazení, svírání nebo trpkost; požívaná zastavuje totiž výtok matky i břicha, a dává se též proti chrlení krve a proti úplavici. Zevní použiti: Žvýkání listů, nebo proplachování úst odvarem z nich, hojí neštovice a osutiny v ústech; listy přiložené ve způsobu náplasti jsou dobré proti horkým neduhům, pryskýřům a spáleninám.

Ptačí zob.

Chceš-li míti vlasy barvy žluté neb ryšavé, rozetři tyto listy a moč je ve vodě nebo šťávě z čerstvých slupek vlašských ořechů a po umytí hlavy smáčej si touto tekutinou vlasy. Květy močené v octě a přiložené na čelo odstraňují bolení hlavy. Bobule, zvláště však bobule trhané před dozráním, mají touž moc; neboť dozrálé nemají té trpkosti a mají pouze malou moc svírající a stahující. Někteří dávají dozrálé bobule do červeného vína, které nabývá husté (temné) barvy. Tyto bobule poskytují modré a černé barvivo, které malíři a karetníci sbírají a schovávají. Výše uvedená voda samotná nebo s šedivým ničem zvaným P o m p h o l y x vkapávaná do očí pomáhá od červenosti a hlenů. Z květů ptačího zobu připravuje se olej následovně: Květ naloží se do dřevěného oleje a vystaví v sklenici přes celé léto na slunce. Tento olej je znamenitý, neboť zahání zánět ran, které

116

byly teplým tímto olejem vůkol namazány; jest též dobrý proti bolení hlavy z pěnící horkosti. Ptačí zob sluje řecky AIÔ?, arabsky K e n n e , latinsky Lig u s t r u m , vlašsky 01 i v e l í a, španělsky A l f ě na, francouzsky D u t r o e s n e , německy B e i n h o l t z , H a r t r i e g e l , Reinweiden, Mundholtz. Jest dosud veliký spor a hádka o to, zda C y p r u s a A1c a n n a A r a b ů m jest L i g u s t r u m, o čemž bude promluveno na jiném místě; prozatím stačí, že známe moc našeho Ligu s t r u m. Kap. XLVII. LÍPA. Lípa jest dvojího pohlaví, totiž samec a samice, a oba tyto stromy se liší i v kmenu i vzhledu. Peň čili dřevo samce jest tvrdší, uzlovatější čili sukovitější, h«rubší*a červenožlutější, kdež-

Lípa.

to samice jest bělejší. Rovněž kůra samce jest tlustší a neohebná následkem své tvrdosti, kdežto kůra samice je hebčí, ohebnější a bělejší; z této dělají se truhličky a lýkové provazy. Samec nenese ani květu ani ovoce, naproti tomu má samice obojí, i květ i ovoce. Květ jest přikryt jakousi luštinou a pokud se nalézá pod touto zástěrou, jest zelený, po- odhalení je bílý nebo bleděžlutý. V latinských exemplářích tvrdí autor, že lípa skalní jest samec, ačkoliv D.o d o n a e u s spíše ztotožňuje tento strom s jilmem. A n d r e a s C a e s a l p i n u s píše ve své latinské knize „D e D l a n t i s l i b . 2. cap. 10., že T i l i a m a s , to jest lípa samec, ve- Vlaších se nazývá L i g n u m p u t r i d u m , to jest dřevo shnilé. Čas.

Samice kvete v měsíci máji a červnu. Plody má podlouhlé, velikosti bobu, pětihranné, v nich pak se nacházejí malá semínka 777

^m:^'*m^' ^í^^^^te^*'^

• *-'" 'T

podobná lebedovým. Oba druhy stromů mají list jako břečtan, pouze měkčí, špičatější a drobně pilovitý. Místo. Roste na horách i v údolí, často ve vsích před kostely a v klášteřích; rozkládá totiž do velké šíře své větve a poskytuje hustý a příjemný stín, v němž se člověk může v letním horku ochladiti. Přirozenost, moc a účinek. Že jest lípa přirozenosti horké, můžeme dobře souditi z toho, že pomáhá proti padoucnici a jiným studeným neduhům, ba že má též moc vyčisfovati a že jest v chuti poněkud hořká. Vnitřní použití: Z květu lipového pálí se voda (destiluje), kterou mnozí dávají užívati s velkým úspěchem při dětském božci nebo při padoucnici. K sesílení účinku může se přimísiti k ní třetina vody pivoňkové. Při ranění mrtvicí dej užívati v dávce l unce nebo 2 lotu směsi vody lípové, konvalinkové a černých višní. Voda lipová je též dobrá při břišních bolestech (kolikách) a prospívá střevům po červěme nemoci (úplavici). Řeřavé uhlí z lipového dřeva hašené v octě a užívané s račíma očima rozhání v těle sraženou krev a pomáhá těm, kteří se dáví krví. Vařené listí lipové a odvar z něho vyhání při vnitřním požití moč i ženské vlhkosti. Šťáva z poraněného stromu lipového pitá vyhání kámen, který člověka uvnitř řeže a dře. Semena nebo jadérka lipová, nebo kuličky v náležitý čas sbírané a práškované chválí se při úplavici a jiném břišním výtoku; tímto prostředkem bylo svého času při jednom tažení válečném mnoho lidu zachráněno. Dobře s octem protlučené a vložené do chřípí zastavují krvácení z nosu; silné krvácení z nosu zastaví též pozření několika kuliček najednou (někteří dokonce chtějí v lichém počtu, čemuž přikládám malou důležitost), iiak bylol vyzkoušeno na jedmé slavné osobě. Zevní použití: Vody z lipového květu užívají ženy k odstranění skvrn na tváři; lépe hodí se k tomu účelu šťáva prýštící z kmenu po osekání větví. Šťáva z lípy, natíraná na hlavu, netoliko brání vypadávání vlasů, nýbrž i podporuje vzrůst nových. Táž šťáva natíraná teplá rozhání ptoky. Odvar vnitřní kůry lipové v "octě velmi hojí prašivinu a hnisavé strupy. Táž kůra vložená do vody vypouští lepkavý šlem, který velice dobře hojí spáleniny. Podobný účinek má i listí, které byvši utlučené přiloženo na oteklé nohy, rozhání otok. Vypflaohování úst odvarem z lipového listí hojí u malých dětí v ústech osutiny a vředy. Jest zvykem žvýkati kůru lipového stromu a potírati jí čerstvé rány, ježto stahují a zcelují. Šťáva dobře vytlačená z čer-

118

'>

^

sivého listí lipového, smíchaná s vínem a teplá natíraná na údy, prospívá při křeči. Z lipového dřeva vyrábějí řezbáři obrazy a z uhlí dělá se ručniční prach (střelný). Lípa sluje řecky ^^v^n, latinsky a vlašsky Til i a, španělsky T e i a, francouzsky T i 11 e t, německy L i n d e n b a u m . SKALNÍ LÍPA. TILIA SAXATILIS.*) Kromě jmenované lípy existuje ještě jiná lípa německy řečená Steinliniden, která se může česky nazvati skalní lípa. Tato rozkládá své větve kolem pně a listy má jako jilm nebo Carpinus, a proto ji někteří nazývají č e r n ý C a r p i n u s . List má poněkud kadeřavý, žilkovaný nebo pruhovaný, na pokraji zubatý. Ze středu listu vyrůstá množství bublinek (měchýřků) velikosti hrachu, v nichž se tvoří malé mušky, které se později rozletují.

Skalní Úpa.

Pokud je mi známo tento strom ani nekvete, aniž nese ovoce. Kůra kmene je silná, načernalá, ostrá a rozsedlá. Dřevo jest tuhé a téméř podobné dřevu obecné lípy. Her m o l a us, R u e l l i u s a M ar c e l l u s F l o r e n t i nu s pokládali Dioscoridoyu P h i l l y r a e u a T i l i i (lípu) za jeden a týž strom; proto si dali někteří namluviti, že buďto D ios c o r i d e s lípy neviděl, nebo že jeho Tilia (lípa) je zvláštní nějaký druh. Můžeme však souditi, že naše lípa byla D i o s c o r id o v i známa, již z toho, co píše ke konci předmluvy své první knihy: „Květy a libovonné části mají býti uchovávány *» x«ar«Tio«? ÂAv^Voí?", to jest v krabicích z Phillyry, to jest z lípy dělaných, a ne ex Phillyraea. Kromě toho popisuje T h e o p h r a s t u s Phillyru, to jest lípu a její dvojí pohlaví — M a r e m & f a e m i n a m . D i o s c o r i d e s dále napsal, že jeho P h i 11 yr a e a má list olivový a kulaté ovoce jako L e n t i s c u s a ž e jest *) Asi P h i l l y r e a l a t i f o l i a , něm. Steinlinde.

775

*-» w

-Pf «*'" , -fri -fy

\

%

to malý stromeček jako L i g u s t r u m . Nacházíme pak popis tohoto stromečku či rostliny ve trojím způsobu, které se liší hlavně šířkou listu, jak ukazuje přiložené vyobrazení a jak p tom píše obšírně C. C l u s i u s ve svých S t i r p e s H i s p a n i c a e , kamž také odkazuji čtenáře. Dále se zdá, jako by S e r a p i o byl vzal svoji M a c a l e b*) z popisu Dioscoridovy P h i 11 y r a e a. Avšak tato rostlina, která dnes sluje M a c a l e b a jejíž plodů někteří užívají obyčejně k parf umo vání mastí, nesrovnává se s P h i l l y r a e o u ; neboť má list téměř jako třešeň a černé, malé podlouhlé plody netoliko na vrcholku ratolestí, jak je zde vymalováno, nýbrž hojně i po stranách těch ratolestí mezi listím. Uvnitř plodu je malé špičaté zrnéčko, kteréž dle svědectví autorova v jeho latinských „C o mm e n t a r i i " jest přirozenosti horké a při zevním použití jako mazlání změkčuje ostrou a tvrdou kůži. Autor se též domnívá,

Phillyraea.

Macaleb.

že souhlasí asi s M a c a l e b A r a b ů m , o níž píší q u o d abs t e r g i t, to jest že stírá a ředí, rozhání a krotí bolest; dle toho jest prý dobrá ve formě mazání proti bolesti v kyčlích a páteři. Pitá c u m M e l i c r a t o zabraňuje omdlévání; dává se též s úspěchem při kolice a ledvinovém kamenu, vypuzuje též červy a propravuje moč. Všechny tyto účinky mohou býti připsány, jak praví autor na určitém místě, tolikéž i našemu Makalebu. Kap. XLVIII. CISTUS A HYPOCISTUS. Cistus čili cistová růže jest malý stromeček s mnohými ratolístkami a listy. Jest dvojího pohlaví — samec a samice. Veliké množství samčího cistu roste na pohoří apenninském v Itálii, *) Asi naře m a h a l e b k a = jižní odrůda višně, t. zv. turecká višeň.

120

nese červené, ostré, kadeřavé a bělavé listí a červený granátový květ. Samicí cistus má bílý květ a podlouhlé listy podobné šalvěji. Roste namnoze s Hypocistem na horách kolem města Padua. Kdo chce více věděti o různém pohlaví a druzích d e C i s t o & L e d o, viz C a r o l u m , C l u s i u m in o b s e r v a t i o n i b u s H i s p a n i c i s l i b . 1. 8, o b s e r v a t i o n i b u s P a n n o n i c i s l i b . 1. Místo. Cistus raste rád na místech skalnatých a vyprahlých. V Čechách ho není. Přirozenost, moc a účinek. Vysušufe na druhém stupni, jest více studený než horký a stahuje dohromady.

Cistus (samec).

Cistus (šatnice).

Vnitřní použiti: Odvar květu v kyselém víně, pitý dvakrát denně, ráno a na noc, jest užitečný proti úplavici, slabým střevům a všelikému břišnímu výtoku. Zevní použití: Květ stlučený a přikládaný hojí benigní neštovice (s dobrým průběhem) a nedovoluje jim se dále rozežírati. Jest prospěšné přidati květ do rozpuštěného vosku a oieje a tím pomazovati spáleniny a staré vředy. Listy a mladistvé pazoušky tak mocně svraštují a vysušují, že čerstvé rány jimi roztlučenými pomazány brzo se zcelují. C i s t u s slově řecky K-íoro?, latinsky C i s t u s , R o s a s i l v a t i c a , R o s a c a n i n a , španělsky sluje samec E s t p a , samice X a r a E s t e p a , německy C i s t e n r ó s l e i n .

121

HYPOCISTIS. Při kořenech tohoto cizozemského stromečku cistpvého roste H y p o c i s t i s * ) , který jest podobný nedozrálému jablku granátovému, a jenž roste ve 3 druzích: žlutý, zelený a bílý. Vytlačuje se z něho šťáva a suší na slunci až zhoustne, která velice suší a svrašťuje mocněji než listy a květ cistový. Proto jest dobrá tato šťáva, bud vnitřně užívaná nebo spodem (v klistéru) do těla vehnaná proti červené nemoci (uplaviti), při špatném trávení a slabosti žaludku, při chrlení krve a přílišném výtoku ženském. Šťáva tato vnitřně požívaná nebo zevně použitá jako mazání posiluje vnitřní orgány, jako žaludek a játra zmožené přílišnými vlhkostmi a ípotřebujících stažení. Vysoce učený lékař F r i s i m e l i c a se zmiňuje i n s u i s l e c t i o n i b u s in Dios c o r i d e m , že nikdy nepoužil této šťávy (při palčivých hlenotocích, hlavně ženských, aniž by nebyl pozoroval zvláštního

Cistus samicí s Hypocistidou.

užitku a prospěchu, a že ji podával hlavně s dobrým vínem, když tomu nic jiného nebránilo. Učí pak, že se mají předpisovati pouze rostliny rostoucí k východní straně. Jelikož tedy můžeme míti a dostati z Itálie tuto výbornou šťávu, jest nerozumné se domnívati, že by se místo ní — hlavně v dryáku, mohlo použíti šťávy trnkové. H i p o c i s t i s sluje řecky vno*io*t<;, j i n d e ? < > a a & f o v , nebo * v r«v o v, u piinia O r o b a t h i s. Kap. XLIX. LADANUM.**) Ladanum jest stromek pokolení cistu, podobný samici, avšak delšího a tmavšího listu, na který z jara padá jakási lepkavá *) **) ferus), Roste v

122

Nějaký příživník cistu jako na př. naše záraza. Jest to odrůda cistu, t. zv. c i s t l a d a n o v ý ( C i s t u s l a d a n i z jehož listů a větví prýští lepkavá vonná pryskyřice zv. l a d a n u m . jižní Evropě, hlavně na poloostrově Pyrenejském.

1. Buk obecný (Fagus silvatica). 2. Koňský kaštan či Jírovec nebo maďál (Aesculus hippocastanum). 3. Borůvka (Vaccinium myrtillus). 4. Brusiny (Vaccinium vitis idaea).

Pušpán. Buxas.

tučnost jako lep, z níž se dělá vonné L a d a n u m . Tuto šťávu nebo pryskyřici sbírají tímto způsobem: Kozy a kozlové velmi rádi požírají listy této rostliny a pryskyřice z nich ulpívá pevně jako ptačí lep na jejich bradě a chlupatých nohách; pak obyvatelé nebo hospodáři sčesávají z nich dolů pryskyřici, procezují ji a hnětou do kusů, vysušují a schovávají. Někteří zase zavěšují mezi keře provazy, na nichž se pryskyřice zachycuje, již pak s provazů stírají a dělají L a d a n u m . Jak se nyní sbírá Ladanum na ostrově Krétě, zmiňuje se B e l l o n i u s l i b . 1. o b s e r v a t i o n u m c a p . 7., kterýžto způsob dosud nikde nebyl popsán. Obyvatelé Kréty mají k tomu účelu zvláštní přístroj, jejž ve svém jazyce nazývají E r g a s t i r i. Tento přístroj podobá se hrábím, a jest na něm přibitých několik stuh či proužků z nevydělané kůže. Tímto přístrojem do-

^ ^

Ladanutn s Hypoladanem.

týkají se keřů, aby se na něm zachycovala pryskyřice, již pak v největším horku ve psích dnech dolů snímají. Tato práce stojí velkou námahu, jelikož musejí dlouhý čas k vůli ní zůstávati na nejvyšších horách v největších vedrech. Tuto práci nejvíce a obyčejně vykonávají řečtí mniši, kteří se nazývají C a l p b i e ros. C a r o l u s C l u si u s se domnívá, že by v Hispanii (Španělsku) mohli sbírati nejlepší a nejčistší Ladanum, kdyby tam chtěli si s tím dáti takovou práci, ježto je tam veliká hojnost ladanových keřů. Místo.

Ladanum roste hojně v Arábii, v Lycii a na ostrově Cypru, a také v Itálii. Nejlepší Ladanum jest vonné, měkké, tučné, tmavozelené, nepískovaté, nesmolné a čisté. Černé jako smůla se odmítá. Proto jest třeba dávati pozor na tyto známky dobré jakosti, jelikož se k nám často dodává falšované. 723

•£.t£^' Přirozenost, moc a účinek.

Ladanum zahřívá až na druhý stupeň a trochu též stahuje dohromady, otvírá průduchy žil, změkčuje a dopomáhá k zrání. Vnitřní použití: Ladanum se s úspěchem přidává do léků proti kašli; požívané v starém víně zastavuje průjem a žene moč. Dělají se též z něho pilulky, které se užívají po večeři v dávce váhy jedné čtvrtce; posilují žaludek a podporují zažívání. Zevní použití: Ladanum rozpuštěné v oleji, v němž byl napřed svařen brotan, nebo smíchané s vínem, myrrhou a olejem myrtoyým, přikládá se na hlavu, aby nelezly vlasy. Ladanum vařené ve víně a natírané na šrámy (jizvy), tyto vyrovnává a vyhlazuje. Při bolestech v. uších rozpusť Ladanum v medové vodě nebo břečce a vpusť si několik kapek do ucha a pomůže. Podkuřováním Ladanem vypudí ženy květ. ženský, lůžko i čmýru; čípky z Ladana obměkčují tvrdé otoky matky. Ladanum přiložené na staré vředy a neduhy, tyto hojí. Ladana používají též k přípravě vonných věcí (voňavek) a k vykuřování zlého a nakažlivého vzduchu a připravuj^ z něho vonné jablko, zvané P o r n ů m A m b r a e , tímto způsobem: Vezmi Ladana, ambry, pižma, hřebíčku, dřeva saníalového, dřeva Paradisi (rajského) každého stejné množství, smíchej dohromady a udělej kuličku. Ladanum dává se též do vonných svíček a do pilulek k vykuřování a vonění (františků). Při těžkém močení, rozpusť Ladanum a vtírej si teplé do pupku; uleví se ti. Při rýmě nebo ozhřivce vezmi Ladanum, polož je na žhavé uhlí a dým vznikající nálevkou si vpouštěj do nosu a pomůže ti. Při bolení zubů, drž Ladanura v ústech; odnímá bolest a hojí pokažené maso dásní. Při vyhřezování matky pomůže podkuřování Ladanem od spodu. Stromeček L a d a n u m má touž moc jako C i s t u s. Kap. L. EBEN A DŘEVO QUAJAKOVÉ. Eben jest strom; jelikož však roste pouze v Indii a zemi mouřenínské (černošské), nemůžeme ničeno věděti o jeho vzhledu, velikosti, listu, květu a ovoci. K nám se přináší toliko jeho velmi černé dřevo, které při bedlivém vážení a vyšetřování se zdá podobnější spíše kamenu nežli dřevu, jelikož je tvrdší všech jiných druhů dřeva, nesplývá ve vodě (nepiove) jako jiné dříví, nýbrž hned se potápí, byť i bylo mnoho let v suchu. Nejlepší eben, který roste v zemi černošské (Africe) je černý, pruhovaný, hladký a jako pulérovaný roh (hlazený), když se rozlomí, jest celistvý a tuhý, chuti ostré a palčivé, dohromady stahující (svírající). Na řeřavé uhlí vložen vydává libou vůni bez zvláštního dýmu (nečoudí), rozetřen na malířském kameni barví žlutě, broušen na brusu je ryšavý (tedy prášek, odpovídající asi vrypu u minerálu, jest žlutý a rezavý). Eben rostoucí 124

ff

v Indii jest prorostlý bleděžlutýmr,pruhy a jest hojně kropenatý. První druh ze země mouřenínské (asi Afriky) jest lepší než z Indie, jak bylo řečeno. Přirozenost, moc a účinek.

Eben má moc rozháněti zatmívání očí a proto jest dobrý proti starým hlenům a neštovicím očním; k tomu účelu se drobně rozetře na malířském kameni za občasného zkropování dobrým bílým vínem a přiměšuje k jiným očním lékům. Také se spaluje v novém hrnci až na uhlí, které se pak rozetře a vypírá čistou vodou; v tomto zpracování pomáhá prašivým a bolavým pálícím očím. Indiáni vyrábějí z ebenu číše a koflíky, z nichž pijí proti kouzlům a zlému účinku (očarování), domnívajíce se, že se mohou taková kouzla zaháněti již pouhým dotknutím se tohoto dřeva. Nyní vyrábějí se z tohoto dřeva již i skřínky, kalamáře, vrhcáby (kostky) a hřebeny a přinášejí do našich zemí. FRANCOUZSKÉ DŘEVO. LIGNUM QUAJACUM. Pokládal jsem za vhodné, historii, vzrůst, vzezření, druh a užitek tohoto dřeva krátce popsati, jelikož někteří učenci se domnívají, že dřevo ebenové a francouzské pochází z jednoho kmene a že jest dle zkušeností znamenitě prospěšné při francouzích (syphilis?) a to nejen při této jmenované chorobě, nýbrž též u jiných chorob tělesných. Vzhled.

Strom, z něhož pochází toto dřevo, roste v západní Indii (jak nás informují ti,.kteří onen strom viděli); jest to strom velikosti jasanu, kmene ztloušti člověka prostřední postavy. List má téměř podobný jitrocelů, pouze jest silnější, tužší a kratší, květ má žlutý a ovoce jeho jsou veliké chlupaté ořechy, které byvše požity obměkčují břicho. Kůra starých stromů je načernalá, mladých pak bělavá. N i c o l au s M o na r d ě s M e d i c u s v španělském městě S i v i l i a, jenž jazykem španělským napsal „ H i s t o r i a m de m e ď i c a m e n t i s s i m p l i c i b u s e x n o v o o r b ě délat i s"*), kterou s mnohými užitečnými výklady přeložil do latiny C a r o l u s C l u s i u s , krátce o tom píše podobně jako jiní: „Tento strom, kterýž Indiáni nazývají Q u a y a c a n , má býti velikosti stromu 11 e x, větevnatý, s hrubým jakýmsi načernalým jádrem, tvrdším nežli u ebenu. Kůra jest tlustá a obsahuje gummi a tuk, na suchém dřevě brzy dolů spadává. Listí tohoto stromu jest malé a tuhé, květ žlutý, ovoce kulaté a tuhé a v něm jsou uvnitř jadérka nebo pecičky jako y mišpulích. Tento strom roste nejhojněji na ostrově S. D o m i n i c i . Jiný druh se nachází na ostrově S. Jo h a n n i s nedaleko ostrova dříve jmenovaného, kterýžto jest poněkud podobný druhu předešlému, pouze jest menší a téměř bez jádra, dále více hořký a ostřejší nežli dřevo dříve popsané. Z toho důvodu se i tam dává tomuto, jako mocnějšímu, přednost před oním. Nazývají je L i g n u m či P a l u m S a n c t u m. *) Dějiny jednoduchých léků přinesených z nového světa.

125

Někteří píší, že se dále nalézá ve Východní Indii takový druh quajakového dřeva, jaký jest tuto popsán autorem Jest pak vskutku ku podivu, že se nemůžeme nic jistého dověděti o tomto stromu, ačkoliv chovám dobrou naději, že dostanu o něm důkladné a zásadní zprávy i s vyobrazením od některých svých dobrých přátel, jak se zmíním obširněji na jiniém místě. K nám přináší se toto dřevo ve třech druzích: první druh, dosti silné a čerstvé, které jest po přeříznutí uprostřed, uvnitř nebo u jádra černé, pak kolem jádra bledší s mnohými podélnými se splétajícími čárkami a proužky snědé barvy. Druhý druh dřeva není tak tlustý a čerstvý, jako první, střed, jejž označují jako srdce dřeva, má také černý, avšak malých rozměrů, za to okolní — vnější bledší část kmene jest mnohem širší. Třetí, druh jest nejmenší a nejdrobnější, uvnitř i vně bělavý, s malými subtilnými čárkami čili liniemi, kteréž podélně se dohromady splétají. Toto dřevo jest však mnohem ostřejší a vonnější, než první i druhé. Avšak, ačkoliv tento trojí druh jmenovaného dřeva liší se barvou, velikostí i vahou, přec nesmíme se domnívati, že by i jich moc a účinek byl rozdílný a že by nepocházely z jednoho stromu; neboť jestliže u jednoho druhu dřevo jest zevně i uvnitř bílé, tu pravá příčina tohoto úkazu vězí v tom, že toto dřevo pochází z mladistvého stromu. Dřevo, které jest uvnitř Černé, pochází ze starého stromu, a čím je černější, tím jest také starší, a čím jest bělejší, tím jest také mladší, jak vidíme u našich některých stromů, jako na příklad u vlašského ořechu a moruše. Jelikož však věk jednomu více, druhému méně síly přidává, proto též říkáme, že veskrze bílé dřevo jest nejlepší, neboť jest vonnější, ostřejší, více hořké a při vaření dává hustší, mastnější, ostřejší a více hořký odvar čili nápoj, nežli obě ostatní dřeva. Proto můžeme snadno souditi, že má toto dřevo pro svou mladisívost více šťávy a moci, nežli jiná dřeva, která jsou stářím sušší a vyprahlejší. V jakosti následuje po tomto dřevu druh dřeva s nepříliš tmavým jádrem, a za nejméně cenný pokládám druh s velmi černým jádrem, neboť toto jest staré a neobsahuje již mnoho moci a přirozené vlhkosti v sobě. Také proto vidíme, že bývají pařezy starých stromů daleko černější, nežli stromů mladistvých. Dlužno pak velice toho dbáti, aby zcela bílé dřevo, které pokládáme za nejlepší, bylo též čerstvé a neporušené, neboť právě proto, že jest mladistvé, když uťaté dlouho leží, snáze také, rychleji a pro hojnost vlhkosti dříve spráchniví a shnije, nežli dřevo suohč. Proto bylo by správnější, použíti dřeva starého stromu čerstvě uťatého, nežli sice mladého, avšak už dávno poraženého stromu. Za nejlepší dřevo budeme tudíž pokládati ono, kteréž pochází z kmene mladistvého, avšak čerstvě poraženého, zevně i uvnitř bílého nebo jen málo tmavého, ktc J není dírkovaté, křehké nebo zpráchnivělé, nýbrž celistvé, tuhé, těžké, vonné, perné a přihořklé. Nejlepší druh jest dřevo perné a vonné a nestačí vždycky míti zřetel pouze k samotné barvě. Jelikož pak nyní přináší se k nám kromě dřeva též kůra, jíž my v lékařství také používáme, proto musíme si vybírati kůru vzatoiu a loupanou pouze z takového dobrého kmene, jak jsme výše popsali.

*l

Místo. u a j a c u m s e k nám přináší ze západní a východní Indie, panělové přinášejí je též ze svých nedávno objevených ostrovů a krajin, Lusitánové z města Kalikutu, z ostrovů Taprobany a Jávy, a Mauritáni egyptští, arabští a perští přes Červené (Rudé) moře a pak na velbloudech do Španělska, Lusitanie a egyptské Alexandrie; odtud pak se toto dřevo dodává po moři do Benátek, Antorffu a jiných evropských zemí, až i k nám do Prahy. Přirozenost, moc a účinek. Dřevo quajakové jest složení horkého a suchého a jakési subtilné podstaty a pronikavé moci; má v sobě hojnost mastnoty a jest smolné, jak se možno přesvědčiti při jeho zapálení. Proto zahřívá, vysušuje, ztekucuje, rozpouští, vyčišťuje a žene velice na pot (do potu). Odpírá silně všem úporným shnilým a nakažlivým neduhům. O u a j a c u m znamenitě pomáhá při francouzské nemoci, jak jest převzato ze zkušenosti. obyvatelů té země, kde tato nemoc řádí a odkudž se i k nám zanáší, a kde tato neřest a trápení je nyní téměř každému obyčejné, a kde nemocní pomocí tohoto dřeva zase zdraví nabývají. Toto dřevo se štípá nebo strouhá na drobné třísky a kousky, vaří s vodou; tuto vodu ipijí nemocní dvakrát denně, a to ráno a před večeří, načež se potí a PO celý ten čas nevycházejíce ven na vítr, zůstávají ví teple. Tento způsob léčby zachovávají po dobu 4, 5, 6 až 7 neděl, podle toho, jak vyžaduje povaha a síla nemoci, jakož i postižené osoby. Někdy se během léčby i postí. Pro některé vaří se toto dřevo ve vodě, pro jiné ve víně, jak uzná rozumný lékař podle přirozenosti a povahy nemocného. Voda z dřeva francouzského, slouží netoliko při syphilis, nýbrž i při dlouhotrvajícím bolení údů, při dnavé nemoci, zastaralém bolení hlavy, při chorobách jater a sleziny, pocházejících z flegmatu a pituity (šlemovatost, zahlenění). Voda pálená či destilovaná z prvního svaření (dekoktu) tohoto dřeva s dobrou skořicí silně žene na pot i moč. Olei pečlivě vydestilovaný z tohoto dřeva jest velmi prospěšný zevně proti zlým neduhům a vředům. Francouzské dřevo sluje latinsky L i g n u m Q u a j a c u m , vlašsky a španělsky L i g n o s a n t o , německy F r a n z o s e n hol z. Kap. LI. RŮŽE. Růže jest tak dobře všem známa, že netřeba popisovati ani její vzhled, ani růst. Nalézá se několik druhů růže, avšak rozlišujeme pouze tři druhy, používané v lékařství: Bílou, červenou a pleťovou (bledě růžovou), jichž používáme nejvíce a které hojně rostou. Nejznamenitější jest právě červená, a po ní hned následuje pleťová, nejslabší jest bílá; avšak i mezi bílými vynikají a výjimku činí,některé druhy, které kvetou na podzim a někdy až do jX)lou zimy a jsou velmi libé vůně. Na mnohých místech v Itálii nazývají tyto bílé růže damaškovými a muškátovými, a jsou velmi vzácné netoliko pro svou znamenitou vůni, kterou

127

'J&ř *T - J

l

vynikají nad ostatní růže, nýbrž i proto, že více měkčí život a přivádějí stolice, když se požijí v množství 3—4 před jídlem. Velice mnoho druhů a odrůd jest u růží domácích a polních, čili planých; o těchto dalo by se obšírně psáti, což by však zabralo mnoho místa a času, a proto se ponechává pro jiné dílo. Kromě jmenovaných tří barev růží, o nichž se autor zmínil, existuje ještě jiná růže n a z e l e n a l á , o níž byla nějaká zmínka dříve i n A g r i f o l i o, a ž l u t á , o kterýchžto růžích tvrdí někteří, že se získají štěpováním růží na J a n o š í k u ( s u p e r G e n i s t a m ) . Když se pak růže za 4 nebo 5 let dobře nevyčistí a neošetří, potracují svou vůni. Kecky autor T h e o p h r a s t u s píše, že v Kecku kolem města P h i -

Domácí růie.

Plané růie.

l i p p i š roste růže o sto listech. Když se růže často a v příhodný čas přesazují, bývají tím ušlechtilejší a hezčí.

Přirozenost, moc a účinek. Růže nejsou téže jediné přirozenosti a moci a to pro jjch nejednostejné a rozdílné složení či smíšení živlů zevně i vnitř. Z vody a země mají svou srudenost a trpkost, od větru sladkost a libou vůni, od ohně skrovnou hořkost a červenou barvu; neboť červené růže jsou více hořké ve své přirozenosti nežli bílé. Nová a čerstvá (mladá) růže obsahuje více hořkosti nežli trpkosti či schopnosti stahovati (svírati) a z té příčiny též více purguje (projímá). Suchá růže spíše dohromady stahuje a ucpává nežli obměkčuje. Růže poskytuje znamenitý užitek při mnohých věcech. Z růží dělají se totiž šťávy, syrupy, léky, med, voda, ocet a olej; při použití růže k přípravě různých těchto věcí dlužno však prve bílý spodek květních lístků růžových, t zv. nehet, uštípnouti a zahoditi. 128

Růžová šfáva. Šťáva růžová vyrábí se tím způsobem, že se u čerstvých růžových lístků nejprve odstřihne bílý nehýtek, lístky se roztloukají v hmoždíři a z nich pak lisuje šťáva, kteréž používají lékárníci k výrobě mnohých léků. Nejlepší šťáva jest z růží červených, z růží bledých barev není tak silná. Jako pohodlné a lehké projímadlo k obměkčení života se odporučuje vzíti dva loty růžové šťávy a přidati k ní syrovátku a trochu špiky nebo skořice. Růžový syrup lehce počišCující. Syrupus rosarum solutivus. V době květu růží připravuje se z nich příjemný syrup, který lehce a znenáhla počišťuje, takže se může dávati bezpečně i těhotným ženám a malým dětem, potřebují-li počištěnf Tento syrup jest sice lepší a silnější z růží vlašských, jelikož tyto rostou v krajinách teplejších, avšak může se připravovati 1 z našich domácích růží, a to tímto způsobem: Vezmi nové, čerstvé, červené nebo plavé růže, zbavené stopek a semene, v množství 4 liber, dej je do nového polévaného hrnce nebo do cínové nádoby, nalij na ně 15 žejdlíků vřelé vody, dobře přikryj a nech státi den a noc. Druhý den ráno proceď tekutinu tenkým šátkem a růže jen zhruba vylisuj (vyždímej), vodu získanou přistav na oheň a nech přijíti do varu, pak vezmi stejné množství nových růží, dej do téže nádoby, polij je uvedenou vřelou vodou a nech státi den a noc. To opakuj desetkráte i více, chceš-li míti syrup silnější Po posledním procezení nech tuto vodu růžovou státi 3—4 dny, aby se usadil na dně kal, slij ponenáhlu a opatrně čistou tekutinu a přidej na každé 2 žejdlíky této tekutiny l libru bílého cukru a svař dohromady za stálého sbírání pěny až do zhoustnutí. Tento syrup pak schovej ku potřebě v čisté nádobě. Tento syrup se dává užívati ve váze 8 lotu na jednu dávku s vodou štěrbákovou nebo šťovíkovou nebo se šťávou z volského jazyka (brutnáku) v množství libovolném podle potřeby. Tento sy,rup je užitečný při horečkách zimničných, při zánětu jater a ledvin, hasí žízeň, otvírá, rozhání, stírá, vyhání choleru a zánětlivou krev, zahání žloutenku, posiluje žaludek a srdce, odstraňuje chvění srdce tím, že vyhání vlhkosti škodlivé srdci, dolů shání a stlačuje výpary, vystupující k hlavě při horečnaté vlhkosti Stejnou moc má též šťáva růžová, byvši požita v dávce 4 lotu, nepurguje (nepočišťuje) však tak silně, za to však má větší schopnost posilovati vnitřní orgány nežli syrup. Růžový lektvar. Conserva rosarum. Nejlepší způsob zaděláviání růže do cukru jest tento: Vezmi 8 lotu květu červených růží vonných, pokud ještě úplně nerozvily a spíše jsou ještě v poupatech, za jasného nebe po odstranění spodku čili nehtu, l libru jemného bílého cukru, obojí stluc rychle dohromady dřevěnou těžkou paličkou v kamenném hmoždíři, vyjmi z hmoždíře, rozlož na měděnou pánev, přilij l lot růžové vody, trochu zahřej na malém ohni z uhlí do varu za ustavičného míchání lopatkou nebo vařečkou; pak to odstav, dej do sklenice, nahoře láhev ucpi a vystav na několik dnů 9

129

na slunce. Tento lektvar či růžový cukr ochlazuje znamenitě při palčivých zimnicích, posiluje srdce a chrání je před porušením, zabraňuje mdlobám a občerstvuje hlavu a všechny vnitřní orgány. Růžový med. Mel rosarum. Med růžový připravuj takto: Vezmi čistý a bílý med, dobře ho svař, seber pěnu a proceď látkou. Pak vlož do tohoto medu vybraná poupata růžová a svař dohromady, až med zčervená. Tento med s odvarem semena vlašského kopru (fenyklu) posiluje a zahání melancholické a flegmatické materie. Přidá-li se trochu soli, tím lépe vyčistí. Voda růžová. Aqua rosarum. Velice vonná voda růžová pálí se rozličným způsobem, avšak nejlepší a nejvonnější jest ta, která se vytahuje „i n B a l n e o M a r i a e", nebcť při tomto způsobu destilace nemá žádné příchuti, kouřového zápachu nebo připálení; tyto nepříjemné vlastnosti mívá, když se pálí v alembicích, měděných kotlích nebo v hmoždířích. Růžová voda jest dobrá proti omdlévání a mdlobě, když se k ní voní, nebo se jí nemocný potírá, neboť svou vůní posiluje vnitřní orgány. Vyplachování úst touto vodou prospívá zahleněným očím a při jiných palčivých otocích, utvrzuje zuby a prospívá též hrdlu a čípku. Vysušuje slzavé oči a odnímá jim horkost a červenost, zvláště když z ní připravíš toto C o l y r i u m : Vezmi tucye, aloe a cukrkandlu, každého stejné množství, smíchej s vínem a růžovou vodou. Toto Colyrium vpouštěj do očí; stírá a vyčišťuje mázdry a posiluje zrak. Proti červům v břiše vezmi šťávu z limonů (citronů) a stejné množství růžové vody a dej užívati; prospěje. Pití růžové vody nebo obklady z ní jsou užitečné při příMšném výtóku ženském. Stejným způsobem užívaná pomáhá též při červené nemoci a chorobách břišních. Růžový ocet. Acetum rosarum. Růžový ocet se připravuje následovně: Vezmi poupata červených růží, odstřihni bílý spodek, dej je do láhve, přelij je dobrým vinným octem, dobře uzavři a nech státi 2 měsíce na horkém slunci. Chceš-li míti ocet silnější, můžeš do něho přidati po 8—10 dnech nové čerstvé růže. Tento ocet je obzvláště dobrý proti mdlobě a omdlévání, když se k němu čichá nebo se jím potírá. V podobě potírání jest také užitečný při zánětu orgánů. Šátek přeložený na dvakrát, namočený v růžovém octě a přiložený na žaludek, dobře činí a vytahuje z něho horkost. Olei růžový. Oleum rosarum. Z růže, hlavně červené, dělá se též olej, který sluje olej růžový, který má každá lékárna. Někteří vaří růže v dřevěném oleji a pokládají jej za růžový olej, jiní vystavuji jej na dobu 2 neděl na slunce bez vaření.

130

Nejlepší však budeš míti olej, když nařežeš čerstvé květní lístky růžové, tyto uvaříš v oleji a vystavíš na slunce na dobu 50 dnů. Tento olej jest dobrý k potírání horkých jater; přiložen na spánky, odnímá bolení hlavy a chladí. Růžový' olej natíraný hned s počátku na spáleninu nebo horké otoky, dobře pomáhá. Celkem možno říci, že olej růžový má moc ochlazovati, stahovati, mírniti všeliké záněty, odnímati horkost žaludku, krotiti bolest střev ve formě klystéru, a bolest zubů vyplachováňím úst. Růžová mast. Unguentum rosarum. Růžová mast se připravuje takto; Vezmi libovolné množství čerstvého sádla vepřového, vyper je několikráte teplou vodou a naposledy ještě studenou, stluc do něho stejné množství růží, nech státi 7 dnů, pak povlovně svař, proceď látkou, přidej znovu stejné množství ztlučených růží a nech podruhé státi 7 dnů, zase protlač látkou, pak přidej polovinu váhy sladkého oleje mandlového, dobře svař do varu a míchej silně lopatkou nebo vařečkou, až tato směs ustydne a docela zbělí. Tato mast prospívá při palčivém bolení hlavy, dobře slouží při horkém žaludku a játrech i jiných zanícených orgánech. Proti horkému otoku očí pocházejícím od hlenů potírej oči zevně mastí připravenou ze 2 lotu růžové masti proprané růžovou vodou, a Tuciae Acaciae po l kventíku. Velice pomáhá též při bolestech zanícených ledvin zevní jich mazání růžovou mastí. Moc suché růže. Odvar suché růže ve víně několikrát za den vnitřně požit zastavuje běhavku. Odvar suché růže ve víně krotí bolest hlavy, uší, očí, dásní, zadku, střeva, konečníku i matky a to buď v podobě obkladtť (šátkem smočeným v tomto odvaru), nebo ve formě potírání pírkem, nebo i ve formě klystéru. T. zv. zpruzení lůna dětí od moče má se zasypávati práškem ze suchých růží. Moc čerstvých listů růžového květu. Stlučená čerstvá růže bez vymačkání hojí byvši přiložena (v obkladu) horké otekliny, spáleniny a hasí též i pekelný oheň~ Moc žlutého semene. Žluté semeno růžové nacházející se uprostřed květu růžového, usušené a drobně utlučené vysušuje a staví hleny ve formě zásypu na vlhkých dásních úst. Stejně hojí v zásypu zpuchnutí dásní usušené semeno neb žluté chmýříčko z prostředka růžového květu, šípku čili ovoce planých růží usušeného se používá s úspěchem proti kamenu. Připravuje se z nich též lektvar, podobně jako z kdoulí, který velice dobře činí nemocným s červenou nemocí a gonorrhoeou. Pomáhá též proti škytavce. Moc poupat růžových. Proti běhavce a chrlení krve jest dobré píti odvar růžových poupat ve vodě. 9*

737

rx

*&*?{* Z poupat pálí se také voda, která jest dobrá proti všelikým výtokům břišním a která prospívá i slzavým očím. Hlavičky červené růže i s ylášením či chmýřím mají se po dozrání a změknutí utlouci, vytlačiti z nich šťávu a usušiti; z nich dá se totiž udělati dobrý a vyzkoušený prášek proti tajnému yýtoku přirození nebo semene, kterýž se nazývá G o n o r r h o e a * ) a proti obojímu výtoku ženskému. To jest skutečně vyzkoušeno. Tyto hlavičky možno suché uchovati ^před změknutím. Odvar jich ve víně, užíván vnitřně, pomáhá při uvedených neduzích a kromě toho při červené nemoci a chrlení krve, což se nejednou osvědčilo a bylo vyzkoušeno. Voda pálená z týchž růžových poupat či C a l y c i b u s a smíšená c u m a c e t o s c y l l i t i c o , t.j.s octem mořské cibule, ve stejném množství, utvrzuje dásně a posiluje zuby neustálým promýváním úst. Houby růžové. Houba, nacházející se na plané růži, vypadá jako vlasatý uzlík, okrouhlý a šedivě červený; někteří ji zovou ipo němečku Schlafapfel, to jest jablko pro spaní. Usušená, utlučená na prášek a pitá s vínem se chválí jako lék proti kamenu; ještě účinnější jsou prý .proti kamenu červíci v ní se nalézající. Užívá se této houby též proti voleti. Červík z ní utlučený na iprášek dává se užívati vnitřně proti červům v břiše. Růže sluje řecky é ó r) o r, arabsky N a r d , latinsky R o s a , španělsky R o s a s, francouzsky U n e r o s e, německy R o s e n . Rosa Musea ta SerapioniNarsin. Bílá růže sluje latinsky R o s a a l b a, červená R o s a m i l es i a , p u r p u r e a, p u n i c e a , pleťová R o s a p r o v i n c i a l i s, P e r s i c a, i n c a r n a t a , p u r p u r e a. Planá růže sluje řecky •/.rvoýeú rfor, latinsky R o s a S i l v e s t ř i s, Ros-a a r v e n s i s , R o s a c a n i n a , francouzsky R o s e s s a u v a g e s , německy W i l d e R o s e , F e l d r o s e , H e c k r o s e , H e y d r o s e, Frauenrose etc. Žlutá pírka v růži šlovou i n o f f i c i n i s A n t h e r a. Spodní bílý konec listu květu růžového sluje nehýtek, latinsky U n q u i s , německy N a g e l . Pupenec, z něhož se rozvíjí květ, sluje Calyx, Pět lístků téhož poupěte A l a b a s t r i. Pupence se semenem C a e p h a l a e a . Větvičky růžové V i b u r n a. Kap. LIL LYCIUM. Lycium Jest bodlinatý strom s listím hustým, tlustým a tučným jako pušpán (zimostráz). Ovoce či jahůdky se podobají pepři, jsou černé, hladké, tučné a hořké. Má množství kořenů na vše strany se rozkládajících a dřevnatých. Nejvíce roste v K a pp a d o c i i , L y c i i , D a l m á c i i a v některých jiných místech, v Čechách a v Itálii neroste. Z jahůdek vytlačuje se šťáva, která se suší na slunci, kterouž v lékárnách upotřebují pode jménem L y c i u m k mnohým věcem. Na některých místech ve Vlašsku roste také L y c i u m , které však pokládají někteří za úplně jiný a odlišný druh. V některých lékárnách přichází L y c i u m a d u l t e r a t u m , to jest falšované, které se připravuje z jahůdek ptačího zobu, z lesního lilia, šípku a trnek. *) Běží tu o výtok semene (sper natorrhoě) a nikoliv o naši kapavku. 732

Přirozenost, moc a účinek. Tato šťáva jest hořká a obsahuje dvojí odpornou přirozenost: Jedna část povahy ohně, jest horká a podstaty subtilné, pronikavá a rozdělující; druhá, povahy živelné země, jest studená, dohromady svírající a stahující. Nejlepší Lycium má tu povahu a vlastnost, že byvši zapáleno hoří, a při uhašení vydává červenou pěnu; zevně je černé, uvnitř však načervenalé nebo ryšavé, bez zápachu, chuti hořké a trpké, strhující. Lycium jiných vlastností jest falšované. Vnitřní použití: Lycium krotí bolení břicha a červenou nemoc (uplaviti) ve formě nápoje nebo klystéru. Při chrlení krve má se píti Lycium s vodou jitrocelovou, růžovou nebo s vodou z kuří^nohy. Proti kašli od zahlenování dává se Lycium smíšené s růžovým lektvarem, která se má pomalu polykati. Pilulky udělané z Lycia,

Lycium.

užívané v dávce l kventíku s vodou nebo medem, pomáhají proti pokousáni vzteklým psem. Zevní použití: Lycium rozhání oční mrákotu, když se vkapává do očí rozpuštěné s vodou koprovou nebo chelidonovou (ylašťovičníkovou). V podobě potírání hojí osutiny a svrab na líci a staré hleny. S medem a bílým vínem smíšené a po kapkách vpouštěné do hnisajících uší tyto hojí. Ve formě kloktání a vyplachování úst se předpisuje proti zpuchýřnatělým dásním a puchýřům v ústech; v obkladech hojí ssedání pysků, zadku a matky. Lycium rozpuštěné v louhu činí vlasy ryšavými, když se jím promývají a máčejí. V podobě náplasti hojí proválené nohy (vředy). Ve formě čípku pomáhá ženám proti přílišnému výtoku. Lyciurn sluje řecky AÍ>*I »v, arabsky H a da d, latinsky L y c i u m , německy B u x d o r n.

133

%•£& Kap. LÍH. PUŠPAN (ZIMOSTRÁZ). Zimostráz je strom všeobecně známý, který roste rád na místech studených, nikdy svého listu neztrácí,, a v zimě v létě zůstává zelený. List jest malý, tlustý a téměř okrouhlý, podobný listu myrty, pouze menší a zelenější, květ jest zelený, semeno kulaté, načervenalé a všem živočichům odporné. Dřevo jeho jest žluté a tak tlusté, celistvé a tvrdé, že činí odpor ohni stejně jako železo, a nehoří a nedává popele, rovněž nikdy nečerviví a nehnije, na^vodě neplove, jako jiné dřevo, ale potápí se. Jest užitečné k výrobě píšťalek, hřebenů, lžic a krabic na léky, hodí se též k řezání forem, neboť se v něm lépe vyřezávají jemnější figury nežli ve dřevě hruškovém.

Mistři lékařští praví, že hadi požírají kořen zimostrázový při úrazech a zraněních a vyhojí se. Jedenkaždý má se chrániti ležeti nebo spáti, nebo vůbec jen odpočívati pod zimostrázem, neboť vůně- tohoto stromu jest protivná mozku a vůbec celé přirozenosti lidské; proto jsou blázni ti, kdož nosí na hlavě zimostrázové věnce. Pušpan slově řecky / 7 v f o ? , latinsky B u x u s, vlašsky B o s s o, francouzsky B u y s, německy B u x b a u m. Kap. LI V. TRNKOVÝ STROM EGYPTSKÝ. Akacia, strom bodlinatý, křovitý, nerovný, roste v Egyptě. Květ má bílý, semeno, podobné škrkavičnému hrachu, jest uzavřeno v jakýchsi mošničkách nebo luskách. Z tohoto

Pušpan.

Přirozenost, moc a účinek. Přirozenosti jest svírající a vysušující. Vnitřní použiti: Pitý odvar drtin zimostrázového dřeva ve vodě staví výtoky břišní. Mnozí učenci píší, že jest zimostráz téže léčebné jakosti a moci jako francouzské dřevo, zvané Q u a j a c u m ; toto jsem sám slyšel od lidí, kteří s úspěchem ochutnali tohoto léku. Nemůže se však užívati pro jakousi zlou a nelibou chuť. Usušené a rozetřené listí zimostrázové, pité s vodou lavendulovou, odnímá zmámení mysli. Zevní použití: Promývání hlavy odvarem zimostrázového listí v louhu dělá vlasy ryšavé (plavé). Některým platné pomáhá proti bolení zubů od studených hlenů vyplachování úst odvarem pušpanu (zimostrázu) v červeném víně.

134

Akacta (1. ovoce, 2. luštiny, 3. uměno. 4. trn. o.. 6. gummi. t sucbá ratolest).

Strom (rokový egyptský (ratolesti) t Belcoii acacia, I Mathioli acacla.

semene se vytlačuje mízka nebo šťáva, která se suší na slunci a sluje A c a c i a ; k nám přináší se zřídka pravá, neboí ta, již obyčejně mívají v lékárnách, jest připravována z našich trnek, ale jelikož má v sobě velikou trpkost a velice stahuje dohromady, může se příležitostně dobře použíti místo .pravé akacie. Nejlepší jest ta ,šťáva a ta se má bráti k léčivům, která jest tmavá, bleděčervená nebo naryšavělá a dobře vonná. Tato přinášívá se k nám občas z Egypta a namísto ní používáme obyčejně šťávy trnkové. F r i s i m e l i c a používá místo pravé akacie H y p o c y s t i s , jiní opět šťávy připravované z lentyšku. Přirozenost, moc a účinek. Akacia je přirozenosti téměř studené, suché trpké a zemité; má moc zhušťovati, stahovati a ochlazovati. 135

"-'•£jí$* <_jk

<3K,-4*..

® t% f^v^

Vnitřní použiti: Akacia nebo trnková šťáva zastavuje přílišný ženský výtok buď po vnitřním použití nebo v obkladech. Stejně užitá zpět do těla vhání vyhřezlou maitku. V nápoji nebo V klystéru staví všeliké výtoky těla.

pěti z jedné stopky jako u pětilístku. Nese hojně okrouhlých, Jako pepř nažloutlých semen. Větve dají se snadno ohýbati, pročež jich rolníci používají k vázání a pletení. Kůra jest na celém stromu bělavá. Oba druhy této vrby rostou rády při vodách, vedle břehů a potoků, někdy také na místech neobdělaných a při plotech.

Zevní použití: Šťáva A k a c i a dává se do léků proti hlenovitým očím musí se však předem dobře vyprati v růžové vodě. Jest také užitečná jako lék proti rozežíravým neštovicím nebo vředům, oznobenině, činku na oku, proti osutině v ústech a proti zhnisání nehtů.

Přirozenost, moc a účinek. Drmek jest dle .mínění přirozenosti horké a suché na třetím stupni, chuti ostré a stahující.

Gummi arabské. Gurami Arabicum. Z kmenu trnkového stromu prýští jakési gummi, které jest čisté jako sklo, o kterémž se mnozí domnívali, že jest to G u m m i A r a b i c u m , jehož všeobecně používáme, což jest však nesprávné, neboť n a š e G u m m i A r a b i c u m se sbírá z různých stromů. Jest pak dobré ho užívati proti kašli, buď s vejcem na měkko vařeným, neboj s letkvarem prsním. G u m m i A r a b i c u m také staví průjem a bílý výtok matky, jelikož suší a zahušťuje a odnímá vlhkostem ostrost, když se užívá vnitřně v nápoji nebo v náplastech. Kromě toho ještě obměkčuje tvrdost prsů, hojí nežity nebo vředy v plicích, posiluje střeva, v hromadu svaluje (zceluje) kosti zlámané, když se přidává do náplastí. Gummi Arabicum spálené až na popel jest dobré k zastavování krve.

Vnitřní použití: Semeno pité s vínem jest dobré proti jedovatému uštknutí a zahání vodnatelnost; když se pak pije c u m O xy m e l i t ě , to jest s medovým octem, pomáhá neduživé slezině. Když žena

JINÝ STROM TRNKOVÝ. Existuje ještě jiný strom trnkový, který jest také tuto vyobrazen. Tento roste v Itálii, jest daleko menší a subtilnější nežli první, mladistvější, nízký a bodlinatý. Listy má jako routa, semeno, uzavřené v luskách, menší čočky, které uzrává na podzim a jest trpké chuti. Lusky stkví se jako zlato, zvláště proti slunci. Šťáva z těchto trnek nestahuje tolik, jako první a proto jest při všech uvedených chorobách mdlejšího (slabšího) účinku. Egyptský strom trnkový sluje řecky '-4 * « * • «, latinsky A c a c i a, stejně i jeho šťáva, německy S c h a t t e n d o r n . Kap. LV. VRBA MOŘSKÁ, jinak DRMEK čili SI ROM ABRAHÁMŮV.*) V r b a m o ř s k á , která se nazývá též d r m ek nebo s t r o m A b r a h á m ů v , jest dvojí: větší a menší. V ě t š í roste s počátku vzhůru jako strom, když stárne, křiví se. Květ jest klasovitý, běločervený. M e n š í jest rozkladitá a křoyitá, květu zcela brunátného. List obojího druhu jest podobný listu vrbovému nebo olivovému, jest našedivělý, měkký a vychází po *) B o t a n i c k y : D r m e k o b e c n ý — V i t e x a g n u s časti.

136

Drmek.

slabě kojí, má se toto semeno jísti nebo píti v dávce jedné čtvrtce, neboť rozmnožuje mléko ví prsech. Stejně užívané upravuje menstruaci. Semeno drmkovéf, pité s vodou leknínovou »nebo vodow z kuří nohy, pomáhá při samovolném odcházení semene; při nadměrném užití zemdlívá hlavu a přináší spánek. Toto semeno rpzetřené a pité ve víně rozhání též nadýmání v životě. Krotí též tělesnou žádost (pohlavní) a to nejen semeno, nýbrž i listy a květ, jak v jídle a pití, tak i vsypáváním do lůna, a proto ženy v Athénách, které si chtěly zachovati čistotu, nastýlaly sobě do lůžek listy z tohoto stromku. Semeno drmkové pité ve víně s polejem přivádí měsíčky, stejně působí i podkuřování. Zevní použití: Utlučené semeno drmkové, přikládané s růžovou vodou na čelo a spánky, krotí bolení hlavy. Rovněž utišuje bolení matky 137

10. a její zánět sedací koupel v odvaru listí nebo semene. Proti ustavičnému spaní se od,poručuje utlouci semeno a -přikládati na hlavu s octem a růžovou vodou. Vykuřování nebo rozprostírání a roztrušování listí drmkového zahání všeliké jedovaté žížaly a živočichy a obklady z tohoto listí hojí jedovaté uštknutí. Při otoku lůna pomohou obklady ze směsi drmkového listí s máslem. Trhliny kůže a sliznice, v, zadní části, hojí obklady z odvaru drmkového semene ve vodě. Při nadvzrůstu orgánů pomáhá odvar ze semene a listí v náplasti. Jeden učený muž, jehož nechci jmenovati, napsal o drmku ve svém latinském a německém herbáři,, že D i o s c o r i d e s píše, kdož by nesl v ruce při chůzi proutek drmkový, jest bezpečný před vlky. Divím se tomu dobrému člověku, kterak přehlédl, že v latinském herbáři klade: „S e c u r u s e r i t a l u p i s" a v německém: „Ér sey sicher fůr den Wolff en", ježto D i o s c o r i d e s nepíše o žádném vlku, nýbrž de I n t e r t r i g i n e , to jest o 'takovém nedostatku v zadní části, který si člověk přivodí dalekou chůzí odřením kůže až do masa. Německy sluje tento nedostatek Arschwolff, jako by se řeklo — zadní vlk; tenito učenec pak rozuměl pod tím vlky běhající v lesích. Drmek sluje řecky 'Ay* os, arabsky F a m a n c h e s t , latinsky V i t é x, A g n u s c a s t u s , španělsky G a t t i l o c a s t o , německy S c h a f f m u l l e n. Item K e u s c h b a u m , A b r a h a m sto a u m. Semeno hlavně jmenují německy: K l o s t e r oder M í i n c h s - P f e f f e r . Kap. LVI. VRBA. Jsou rozličné druhy vrby. Roste všude a obyčejně v místech vlhkých při vodách. Jedna vrba má červené, tenké, tuhé proutí, které se pokládá za nejlepší a německy nazývá Bandweiden oder Rotě Weiden, česky červeníce. Druhá slově žlutá nebo potočná vrba (Geelweiden und BachweidenX a má bleděžlutou kůru. Třetí jest křehká a bílá vrba (Bruchweiden und WeiBweiden); tato se snadno láme a nehodí se ani na obruče ani k vázání. Čtvrtá jest barvy popelavé (Seylweiden oder Sellen) a té používají k děláni plotů. V Itálii rostou některé vrby do takové výšky, že z nich vyrábějí tyče a kůly k vodrům. Naproti tomu jsou též malé vrbičky, rozkládající se při zem]; těchto se nalézá mnoho v zemi savoyské a kolem Lyonu ve Francii. Jest ještě jiný druh vrby, vrba bodlinatá, s listem jako u olivy našedivělým a hladkým, s malým bílým květem s libou vůní.

Vzhled:

Vrba má nízký peň a proutí, které nahůře z kmene jako z hlavy vystupuje; toto jest tvrdé, dlouhé a hebké. List má dlouhý a úzký, na spodu bělavý, svrchu zelený; květ klasovitý, po rozkvetení chlupatý a vlasatý a sluje obecně řasa (jehněda). Tato nepotrvá dlouho, nýbrž dříve nežli se vytvoří ovoce a dozraje, větrem je smetena, opadá a mizí.

138

1. 2. 3. 4.

Brslen obecný čili kvadrátky (Euonymus europaeus). Viieň obecná (Prunus cerasus). Krušina obecná (Frangula alnus). Jabloň obecná (Pirus malus či malus pumila).

Dub. Quercus


Vrbový list i jehněda vysušuje bez ostrosti a mírně stahuje dohromady. Kůra vrbová jest však sušší a proto jí také nejvíce potřebují na rány a vředy s tekoucím hnisem. Tvrdí, že jest studená a suchá na prvním stupni. Vnitřní použití: Rozetřené listí smíchané s trochou pepře a pité s vínem dobré jest těm, kteří mají bolest ve vyšších a nejjemnějších částech střeva (asi tenké střevo), která sluje střevní dna. Listí vrbové pité se studenou vodou brání početí. Při chrlení krve a úplavici pomáhá pití semene vrbového s vodou jitrocelovou. Touž moc má i pitá práškovaná kůra. Odvar listí v nápoji krotí tělesnou žádost (pohlavní).

Vrba.

Zemni vrba.

Zevní použiti: časté obklady z popele z vrbové kůry močeného v octě shání mozoly, bradavice a kuří oka. Šťáva vytlačená z kůry nebo listí, smíšená s růžovým olejem a ohřátá na slupce granátového jablka, odnímá bolest ucha, když se do něho ykapává. Odvar vrbového listí a kůry ve vodě v napářce jest dobrý proti podagře a dně. Tato voda odstraňuje též lupy s hlavy. Šťáva čili mízka vytlačená z kůry vrbové v době' jejího květu čistí oči vkapáváním do nich, a potíráním tváří činí je hebkými. Při veliké horečce rozestel kolem sebe vrbové listí, které výborně ochlazuje v horký čas. Listí vrbové dává se také spolu ještě s jinými bylinami do vody pro koupel nohou za příčinou přivedení spánku a pro ochlazení, zvláště v palčivých zimnicích, jelikož velmi svlažuje (ochlazuje) zvláště doby letní a chrá-

139

ní člověka před slunečním úpalem; proto staří se rádi obkládali tímto lísitím a času letního seděli pod vrbami. Z vrbového proutí dělá se též struhadlo na jazyk proti prýmu, což není vlastně žádná nemoc, jak se někteří bradýři domnívají a u nichž celé hojení spočívá a zakládá se na vystrouhání jazyka (ač i to jest do jisté míry dobré, když se takovým struhadlem a vyplachov.áním jazyk vyčišťuje), avšak to nestačí, neboť tělo musí se při tom též vnitřně léčiti. Prým totiž není nic jiného, nežli určitý případ vnitřní palčivé zimnice od níž vysýchá jazyk a bývá brunátný a černý*), právě jako to vidíme u peci, kde ústí čTi sopouchy od vnitřního plamene bývají černé. Vrba sluje řecky '/*«'«, arabsky B u l e f , latinsky S a l i x , italsky S a l i c e, španělsky S a l g u e i r o, francouzsky S a u l z, •německy W e i d e n nebo F e l b i n g e r . Nízká čili pozemní vrba sluje latinsky S á l i c u l a r e p e n s , S a l i x h e l i x nebo S a l i x p u m i l á, řecky C h a m a e i t e a , německy E r d w e i d e n.

Místo: Olivy rostou rády na slunci, vrškách, y místech a krajinách horkých, jako v Itálii, Francii a Hispanii (poloostrově Pyrenejském); v místech studených /pro sníh a mrazy nemohou růsti. Přirozenost, moc a účinek. Listí olivové ochlazuje, stahuje a suší, a to více listí olivy lesní nežli domácí. Moc a účinek listů olivových. Rozetřené listí olivové v obkladech zahání a zapuzuje pekelný oheň, rozežíravé neštovice a pryskýře (karbunkule). Obklady z listí drobně utlučeného a smíšeného s medem, odstraňuje strupy kolem vředů, vyčišťuje hnisavé nežity a zahání též jejich zařdění (zánět) a zapálení.

Kap. LVII. OLIVA. Jsou dva druhy olivy; Domácí a lesní. D o m á c í má opět tři druhy: První druh nese ovoce velikosti obyčejných švestek a my používáme těchto olivek pouze naložených (ví láku) při stole (k jídlu); neboť z 'těchto se nedělá olej, protože poskytují více kalu nežli oleje. Druhý druh velmi vysokého vzrůstu a s mohutnými do šířky rozloženými ratolestmi jako vlašský ořech; tento druh má ovoce (olivky) daleko menší nežli první, jsou však nejlepší a z nich se vytlačuje mnoho dřevěného oleje, který jest žlutý, sladký a světlý, lepší nežli jiné oleje, a kterýž usazuje málo kalu. Třetí druh je prostřední výšky, má nejmenší ovoce či jahody, z nichž se dělá pouze olej. L e s n í oliva roste hojně v Itálii in T h u s c i a & A p u l i a, bodlinatá a nízká s maličkými olivkami. Všechny druhy oliv mají dlouhý, tlustý, měkký list, na vrchu zelený, vespod bělavý, chuti hořké spojené s jakousi perností. Staří mívali strom olivový za symbol, to jest za heslo či znamení míru a pokoje; v Olympii před časem korunovali a zdbbili reky a hrdiny, kteří rytířsky a udatně zvítězili a tím zase pokoj způsobili, věnci olivovými. Holubice také přinesla po potopě světa ratolest olivovou na znamení, že jest zase uveden pokoj na zemi. 1. Mojž. 8. kap. Mezi stromem olivovým a dubovým jest tajné nepřátelství a nenávist, takže vedle sebe blízko nemohou ani státi, ani růsti, nýbrž jeden z nich musí zahynourti. Čas sběru (sklizně): Oliva kvete květem bílým a vonným ve způsobu hroznů v. měsíci červnu. Ovoce se trhá v měsíci listopadu a prosinci, neboť dříve nedozrává, a z něho se tlačí olej; ovoce, které chtějí nakládati do láku, trhají zelené před uzráním. *) Asi se jedná o t. zv. jazyk černý, lat. Lingua nigra nebo Glossophytie, německý Haarzunge, onemocnění asi parasitárního původu, projevující se bujením a zrohovaténím papill jazyka. Váti

140

Domáci oliva.

Lesnf aneb planá oliva.

Vyplachování úst odvarem z nich, v němž bylo hašeno železo, hojí puchýře y ústech. Šťáva nebo odvar z listí jako nápoj zastavuje výtok břicha a přílišnou menstruaci. Potírání šťávou z listů brání neštovicím o dobrém průběhu se rozežírati do šířky a chrání před starými hleny, a přidává se proto s užitkem do vodiček, které se připravují proti slzavým očím a proti, puchýřům na očních víčkách. Z listí olivového se vytlačuje šťáva, k níž se přidává trpké víno, a suší na slunci, z níž se po vyschnutí dělají pokroutky. Jiný způsob jest tento: Vezmi listí i s květy, rozetři je, dej do nového hrnce, přikryj pokličkou a dobře omaž kolem, dej do pece a nech všecko spáliti na prach; pak uhasni a smíchej srů žovoii vodou, podruhé připrav a zase nech spáliti jako dřivé. Konečně vyjmi popel, vyper jej čistě růžovou vodou, stejně jako Pleweys a nadělej z toho pokroutky. Tento popel má podobný 747

> fe "'* -••^-.'** •/ •"*£i% i,
^.J^.-^

účinek v lékařství očním, jako s p o d i u m nebo p o m p h o l y x ; k tomu se však daleko lépe hodí listy olivy zahradní nežli lesní, neboť zahradní jest povlovnější a měkčí. Obklady ze směsi listí olivového s ječnou moukou a kyselým vínem jsou užitečné proti výtoku břišnímu zvanému C o e l i a c u s. Moc a účinek dřeva olivového. Šťáva nebo pěna prýštící ze zapáleného syrového dřeva lesní olivy hojí lišeje, lupy a prašivost hlavy. Přirozenost, moc a účinek olivek. Zralé olivy jsou poněkud teplé a vlhké přirozenosti, nezralé však suší a stahují dohromady. Olivy shánějí otruby či lupy s hlavy, když se jimi natírá hlava; stejným způsobem použité pomáhají při vředech daleko vůkol sebe se rozežířajících. Dřeň jader smíšená se sádlem a moukou zušlechťuje škaredé a ostré nehty. Slané olivky, zvané řecky i latinsky C o l y m b a d e s , utlučené a přikládané hojí pekelný oheň a brání vytvoření zlých neštoviček a yyčišťují nečisté hnisavé vředy. Olivky nakládané v láku a požívané v polévce před jídlem obměkčují život, posilují žaludek a vzbuzují chuť k jídlu. Slaná voda ž olivek utvrzuje ochablé dásně a zviklané zuby. Moc a účinek obecného olivového oleje. Čerstvý olej dřevěný jest při vnitřním i zevním použití užitečný k mnohým věcem, a hodí se právě tak dobře^ do kuchyně, jako do lékárny. Připravují se s ním mnohé a různé pokrmy hlavně v Itálii, Francii a Hispanii, kde jej mohou míti nový a čerstvý, a kde ho používají místo másla: my Čechové ho ponejvíce potřebujeme k přípravě dobrého salátu. Olej tlačený z nezralých olivek sluje česky d ř e v ě n ý o l e j , německy B a u m ó 1. Zahřívá, svlažuje, změkčuje život a projímá. Dobrým prostředkem k zachování zdraví jest tříti tělo teplými látkami a pak potírati dřevěným olejem; činí též klouby volné a ohebné. Dřevěný olej vnitřně požívaný pomáhá proti, ostrému a kousavému jedu, ježto mu odnímá ostrost; musí se však několikráte píti a zase vydávati. Proti bolestem v životě jest dobré píti olej dřevěný smíšený s odvarem rouity; používá se ho též v klystéru k obměkčení stolice a proti kolikám břišním. Starý olej je více hořký a silněji rozhání. Když se dřevěným olejem potírají oční víčka, čistí se zrak. Dobrý jest následující lék proti hryzení břicha a ujímání v životě, což sluje C o l i c a : Vezmi doušek dřevěného oleje, rozpusť v něm bílý, čistý cukr první jakosti, vypij teplé a pohybuj se. Můžeš píti týž olej také s malvazem, když dáš do dobrého doušku malvazu 3—4 loty čerstvého pleje. Když nemohou ženy dosíci svých věcí v náležitém čase, mají dáti trochu celého šafránu do plné lžíce dřevěného oleje a nechati přes noc a ráno vypíti s teplým bílým vínem; to musí se učiniti několik dnů za sebou a pomůže, neboť olej obměkčuje a šafrán žene. Podivná jest zkušenost, jak zahnati mravence od stromu: Vezmi lněný šat zšíři 3 prstů, namoč jej do dřevěného oleje a

142

volské žluči a obvaz jím strom na tři- nebo čtyřikrát. Časem, když by tento šat úplně vyschl, můžeš jej znovu navlhčiti uvedenou směsí; všichni mravenci, kteří polezou vzhůru nebo dolů, na něm 2irnou a uschnou. Když se dá do dřevěného oleje jakýkoliv květ, semeno nebo koření atd., tu nabývá téže přirozenosti, jakou měla věc, již jsme do něho dali, nebo v něm uvařili. Moc a účinek oleje z lesních olivek. Dřevěný olej vytlačený z nezralých olivek má vetší trpkost a svírá daleko silněji a proto se spíše hodí proti horkým otokům: dobře slouží také ve formě mazání žaludku. Když se drží teplý v ústech, utvrzuje a posiluje jak zuby, tak i maso dásní; ve způsofcu mazání zastavuje zbytečný pot. Obklad z téhož oleje šátkem lněným v něm namočeným a na čelo přiloženým, jak se obyčejně dělá s růžovou vodou, slouží proti bolení hlavy. Ve formě mazání brání vypadávání vlasů; každodenním mazáním hlavy hojí a vyčišťuje lupy na hlavě a iprašivinu a zabraňuje šedivění vlasů. Amurca. Kal čili kvasnice vytlačeného oleje. Tento kal jest dobrý při různých chorobách a často se ho používá s úspěchem, ježto je snadno k dostání, mnohem snáze, nežli L y c i u m nebo Ač ač i a, kteréž často se k nám dodává falšované. Hlavně pak ho užívají na některých místech se stříbrným klejtem, pleweysem a práš%kem připravovaným z jilmu proti zastaralým vředům a provaleninám. C a t o píše ,de re R u s t i c a ' : „Když se rozdělá vápno c u m A m u r c a , to jest s tímto kalem, nebo když se zdi či stěny ftobře pomaží tímto kalem, netoliko zůstane stavení neporušitelné, nýbrž i žádný červík nebo žížala do něho nepůjde." ČESKÁ OLIVA. ELAEAGNUS. Viděl jsem v Čechách strom, který mylně nazývají olivou, neboť není to pravá oliva. Tento má listy jako vrba nebo drmek šedivé a měkké. Větve má jako vrba a na nich (ač pořídku) bodliny, květ má bílý a velice vonný. Ovoce či jahody (ač ne všude) jsou podobné pravým olivám, pouze menší a nahoře do špičky, uyniitř podlouhlou pecku. Tento strom roste sám od sebe bez lidského opatrování (divoce) ve vlhkých lesích a hájích, též v zahradách u domů. Podle mého zdání odpovídá tento strom T h e o i> h r a s t o v u druhu E l a e a g n u s, ježto má listy jako drmek a ovoce jako pravá oliva. Proto má také — ač ve všech směrech slabší — přece touž přirozenost a moc jako oliva, to jest: studí a suší, svírá a utvrzuje. B e 11 o n i u s l i b. 2. o b s e r v a t. c a p. 3. nazývá tuto olivu Z i z y p h u s a l b a C o l t i m e l l a e a píše, že z ní dělají kolem města H e r a c l e a ploty, a že ovoce prodávají, a Rekové dodnes ji nazývají Z i z y p h i a . Na jiném místě zas má za to, že P li n i u s nazývá tento strom Z i z y p h u s C a p p a d o c i a ; a v tom shodují se s ním jiní učení a zkušení lékaři a se domýšlejí, že E l a e a g n u s T h e o p h r a s t i jest jiný druh vodní vrby, která má listy široké a bělejší, podobné listům jabloňo-

143

vým. C_ a r o l u s C l u s i u s píše ve svých O b s e r v a t i o n e s H i s p a n i c.. že roste v království Q r a n a t a e kolem města O u a d i x (asi Cadiz v Granadě) hojnos* těchto stromů. Kvete počátkem jara a ovoce jeho zraje na podzim, avšak v studených krajinách nevydrží U nás sází se v zahradách jako vrby a přetrvává, zimu. Hispánové (Španělé) jmenují tento strom A r b o l P a r a yso. to jest strom rajský, snad pro jeho libou vůni květů, Francouzi pak J u j u b i e r b l a n c a O l i v a s t r e . * ) Oliva sluje řecky '« i * ' «, arabsky Z a i ' t r o n , latinsky O l e a d o m e s t i c a s i v é s a t i v a , O l i v a , vlašsky a Španělsky O l i v o , francouzsky A O l i v i e r , německy O e l b a u m . Lesní oliva sluje řecky r ( > « • * « «' «, K ó t t v o t , latinsky O l e a s t e r Olea silvestris, Cothttis, Španělsky A z e b u c h e

™K«-

*? VJ

i

to týž stromeček, který jest zde vyobrazen, avšak jest to skoro víře podobné, zvláště když se vlašsky nazývá S c o t a n u m , což se s názvem C o t i n u s shoduje. Jest to malý stromeček, s tenkými nerovnými ratolestmi, které barvíři olupují a používají k výrobě žluté barvy. Kůra jest žlutočervená, dřevo bledší, listí podobné hruškovému, avšak okrouhlejší, jako některé listy na stromě terpentýnovém (Terebinthus). Na vrcholu větví vyrůstá dlouhý vlasatý keř, z něhož vyniká něco málo malých požloutlých, trojhranných, zploštělých semínek v tvrdých šešulkách či luštinkách — tak malých, že se sotva mohou rozřezati. Květ jest bledě zelený, nepatrný. Někteří nazývají tento stromek pro jeho podobu a užitek ž l u t é p r y s y l o v é d ř e vo. Jiní pak, mezi nimi C. C l u s i u s , pokládají ho za totožný s C o c y g r i a aneb C o c c y n e l a e a T h e o p h r a s t i . * )

Dub.

česká oliva (kvét, atoce t pecka).

Cotinus (žluté prysylové dřevo)

Kap. LVIII. DUB.

a obyčejně A z u, c h e, francouzsky O l i v i e r s a u v a g e , německy W i l d e r O e l b a u m Ovoce či olivky slují latinsky O l i v a e, řecky £ *" • <*•. španělsky A z e y c u n a , francouzsky a vlašsky O l i v ě . Nasolené olivky či z láku šlovou řecky H a 1m a d e s nebo C o l y m b a d e s . COTINUS (&Š& Jelikož nahoře bylo u lesní olivy též uvedeno řecké jméno Ji " ^ K ó 11 v o ? (ocj T h e o p h r a s t a a D i o s c o r i d a pocházející), dlužno se také o něm zmíniti. P l i n i u s totiž přikládá toto jméno jinému stromu ve svém díle l i b . 16. ca p. 18., kde píše. že in m o n t e A p e n n i n o roste stromek řečený C o t i n u s , kterým možno velmi pěkně barviti plátno Vlastně nevím, je-li *) Popis české olivy shoduje se skutečně s naši českou olivou (Eleagnus), za to popisy ostatních autorů (Bell on i us, P l i n i u s , C l u s i u s ) poukazuji na jižní stromek Z y z y p h u s v u l g a r i s - C i c i m e k, jehož plody pod iménem j u j u b y jsou jedlé

144

Duběnky a květ.

X^

Dub jest tak známý strom u nás v Čechách a tak hojný, že netřeba ho ani popisovati. Ovoce jeho jsou žaludy a kuličky (duběnky) zvané Qalles, a jmielí, o němž bude psáno ve zvláštní kapitole. Oallesové kuličky (duběnky) rostou na listech a mezi listy žaludy. V Uhrách a Rakousích přichází dub s hustým listím, širším než u obyčejného dubu, a jeho žaludy visí na delších stopkách, a na něm bývá mnoho jmelí, jak to vyšetřil C. C l u s i u s , který také oznamuje in o b s e r v a t . P a n n o n i c i s , že v Hispanii na horách blízko F r e t u m H e r c u l e u m (úžina Herkulova — asi u Gibraltaru) na dubech zůstává v zimě v létě listí; po*) Dle celého popisu a obrázku je vidno, že jedná se o druh š k u m p y čili sumachu zv. R h u s c o t i n u s č i l i r u j , který se často i u nás pro ozdobu pěstuje. Stopky jalových kvítků po odkvetení se prodlužují a pokryjí zvláštním chmýřím červenohnědým, které autor popisuje zde jako dlouhý vlasatý keř. 10

145

dobně má se věc míti v některých krajinách v C a n t a J j r H . V M a u r i t a n i i , v přemocném království F e s s a nachází se duby s velikými žaludy, které jsou chutnější a sladší nežli kaštany, a kterých staří před časem rádi požívali v pokrmech; v těch lesích zdržují se ti velcí lvi, kteří se nacházejí v Africe. Konečně roste na starých dubech blízko kořene jakási houba čili excrementum; ne však na mnohých, podobně pak na podzim obyčejně ještě jiná, nedaleko od tohoto místa, která jest tenká, zpočátku načervenalá a někdy visí dolů jako hrozen;, pročež se i „Uva quercina", to jest vinný hrozen nazývá; jest pak dobrá proti dnavé nemoci, jak bude později uvedeno.

Voda pálená a destilovaná z mladistvých .výhonků dubových jest prospěšná při zvředovatění a hnisání úst dětských a pří jiných chorobách krku.

Přirozenost, moc a účinek. Kůra, list, žaludy a duběnky suší, stahují a svírají, zvláště pak kůra prostřední mezi dřevem a zevní korou, stejně i šupinka (biána) na žaludovém jádru. Toto vše slouží při různých chorobách, -vyznačených přílišnými výtoky. Moc a účinek kůry a dřeva. Odvar z vnitřní a prostřední kůry ve vodě a octu přiložený na pekelný oheň, odnímá horkost a palčivost. Dubová kůra, vařená s mlékem, odpírá všelikému jedu při vnitřním požití. Při bolestivém močení žen mají tyto líti víno na řeřavé uhlí dubové a páru vzniklou do sebe pouštěti nálevkou. Užitek dubového dřeva nelze vůbec vypsati; mezi ostatním dřívím stěží se najde jedno, které by bylo stálejší a dalo se více upotřebiti k stavbě a výrobě luzného nářadí a nádobí na zemi i na vodě, nežli duJbové dřevo. Na starých dubech nacházejí se také velké houby, které někteří tak čerstvé nasolují a dávají na teplé místo a pak tou šťávou z nich potírají klouby při záchvatech bolestí podágry; k tomu se však lépe hodí U v a q u e r c i n a , jak dosvědčuje lékař knížete Julichského S o l en a n d e r„ Moc a účinek listí dubového. Odvar z listí nebo prostřední kůry ve víně nebo ve vodě zastavuje po vnitřním užívání určitě veškeré výtoky břišní, ženské výtoky, semenotok a chrlení krve. Proti palčivosti, jež slově žáha, vezmi dubový list, vlož jej na jazyk a vlhkost z tohoto listu polykej; pomůže. Dubové listí, přiložené na horké neštovice, odhání horkost a hojí. Ženy s krvotokem mají bráiti sedací koupele (až po pupek) nebo nápařku z odvaru dubového listí ve vodě při přílišném krvácení měsíčním. Zkušenost potvrzuje, že dubové listí jest velmi prospěšné na rány; stahuje dohromady a hodí se i k promývání ran. Odvar z dubového mlází (májoví) ve vodě neb octě, držený teplý v ústech, utišuje bolest zubů pocházející z hlenů. Při zápachu z úst utluc dubové listí na prášek a vezmi ho každé ráno jednu čtvrtci z vínem. Při otravě jedovatou bylinou (snědením) pij odvar listí dubového ve vodě s mlékem; to však se musí učiniti dříve, nežli se jed rozejde po těle a rozmůže.

146

VTâR)

^

Moc a účinek žaludů. Žaludy mají touž moc jako listí a kůra; jsou dobré proti kapavému močení, zvanému řezavka či S t r a n g u r i a , i proti kamenům ledvin a močového měchýře. Žaludy prospívají též ženám při přílišné menstruaci. Požívání žaludů vzbuzuje bolesti hlavy a nadýmání břicha, a proto se hodí k jídlu spíše vepřovému dobytku než lidem. Komu spadl v hrdle čípek nebo se uchýlil stranou, utluc žaludy, přidej k ni:m tlučený pepř a bílé psí lejno, smíchej dohromady a pomaž a potírej tím čípek. Šešelinky dubové (žaludové číšky) prospívají při chrlení krve; žaludy se s úspěchem pojídají proti všelikému uštknutí jedovatých živočichů. Žaludy rozetřené na prášek a pité v dávce l kventíku s jitrocelovou šťávou nebo vodou, zadržují všecky výtoky těla i nemírnou menstruaci. Obklady z roztlučených zelených žaludů mírní horké otoky a odstraňují všeliké záněty. S úspěchem se přikládají se slaným sádlem na nezhojitelné vředy. Šešelinky či čepičky, v nichž se žaludy drží na straně (číšky), mají touž moc, mají však větší trpkost a tak silněji dohromady stahují a svírají, ba i skrčují. Moc a účinek duběnek. Duběnky jsou dvojího druhu: Větší dírkovité a lehké jako houba a menší, sukovaté, tvrdé a těžší; silně stahují dohromady, vysušují a odrážejí. Mají se sbírati na stromě teprve, když dobře vyschnou. JSfa^ prášek utlučené duběnky přiložené na hnijící zlé rány, vyžírají a ztravují zkažené maso a vyčišfují neduhy. Potírání dásní tímto práškem zabraňuje hnisavým výtokům ze zubů a hojí vředy v ústech. Jádro z duběnky (prostředek) vložené do děravého zubu činí totéž. Náplast z duběnky a vaječného bílku přiložená na pupek zastavuje výtoky břišní a zatvrzuje břicho; tento prášek může se užívati s dešťovou vodou, jelikož mocně utvrzuje a ucpává (zkrátka: staví průjmy a působí zácpu). Při silném dávení přikládej zevně na žaludek šátek, namočený v odvaru duběnek v dešťové vodě a octě. Při přílišném měsíčním krvácení výborně pomáhá a staví čípek z bavlny namočený v odvaru duběnek v dešťové vodě smíšeném s jitrocelovou šťávou. Při silném krvácení z nosu tamponuj nos kouskem nějaké látky namočeným směsí prášku duběnkovčho a vody jitrocelové nebo kokoškové; proti témuž nedostatku možno přikládati na čelo a spánky náplasť z duběnkového prášku a vaječného bílku. Prášek duběnkový, zasypávaný do ran, zastavuje krvácení a způsobuje zcelování stažením okrajů rány. K obarvení vlasů na černo, vezmi tlusté, těžké a neděravé duběnky, svař je v olejís proceď tento látkou a nechej vyschnouti

10*

147

ir^

na slunci; tento prášek vař v dešťové vodě a tímto odvarem promývej si vlasy, které chceš obarviti (na hlavě nebo bradě). Při vyhřeznutí matky pomohou sedací koupele v odvaru duběnek ve vodě. Předpis na dobré černidlo: Vezmi 5 lotu na hrubo utlučených malých sukovatých (dřevnatýeh) a tvrdých duběnek, 3 loty Vitrolia (zelené skalice?), 2 loty gummi arabského a % čtvrtce soli; to vše vsýpej do polévaného hrnce a nalij na to 2 libry neb % pinty vřelého dobrého bílého vína, přikryj nahoře dobře hrnec, vystav na slunce a nechej státi 14 dnů (v zimě postav na kamna) a každého dne zamíchej lopatkou. Dostaneš tímto způsobem výborný inkoust či černidlo. Větší duběnky mají také tu vlastnost, že předpovídají nebo předem ukazují, bude-li rok úrodný nebo neúrodný, pokojný nebo morní. Vezmi v měsíci lednu nebo únoru novou, celou, od červů nezwtanou duběnku, rozkroj ji nebo rozraz jií na dvé a najdeš v ní jednu z těchto 3 věcí: buď mouchu, net>o červa, nebo pavouka; moucha znamená válku, červ neúrodu a pavouk morovou nákazu. Moc vody pálené z listi nebo dubového mlází. Nejlepší doba k destilování a pálení této vody z mladistvého dubového listí je uprostřed měsíce máje; a toto má všecku moc, která se připisuje dubovému listí. Voda pálená z dubového listí a pitá denně ráno čtyři hodiny před jídlem v dávce % žejdlíka, jest užitečná proti výtoku pocházejícímu od jater. Není téměř léčivější vody dále při úplavici, hlavně u malých dětí, nad vodu z dubového liistí, rovněž tak při chrlení krve. Kiromě toho také drobí a ven vypuzuje .kámen. Obklad z této vody na horký úd přikládaný ochlazuje a hojí dále staré bolavé a proválené nohy, když se omývají touto vodou a nechají samy od sebe uschnouti. Voda z dubového listí rozhání také v těle sraženou a ssedlou krev a vyhání ji ven, když se pije s vodou čertkusovou. Dubový strom sluje řecky êHc, arabsky B e l u t , latinsky O u e r c u s, vlašsky O u e r c i a, španělsky R o b r e, francouzsky C h e s n e, německy Ě y c h b a u m . Kap. LIX. SVÍDA DUBOVÁ. Tento strom roste v Itálii jako všední a jest krásný a vysoký. Kůru má temně červenou, dřevo celistvé, tuhé, téže barvy. Listí rozdělené jako u stromu bobkového, po krajích trochu zubaté a ustavičně se zelenající. Listy jsou u některých stromů širší, u jiných trochu užší, a proto se obyčejně rozlišují dva druhy. Roste v lesích horských i na jiných místech. Žaludy má menší nežli dub. V Hispanii se prodávají tyto žaludy na trhu a jedí se jako u nás kaštany nebo lískové ořechy. Na tomto stromě rostou též malé načervenalé kuličky (duběnky?), které roztlučené s octem byvše přikládány, velmi dobře hojí čerstvé rány a krvavé oči. Toto listí, kůra i žaludy má úplně stejnou moc jako dubové, pouze poněkud slabší.

148

Někteří píší, že prý na této svídě roste nejlepší jmelí, velice platné při léčení epileptiků (padoucnice). Ve čtvrté knize tohoto herbáře v kap. 51 bude promluveno ,de I l i c e C o c c i f e r a ' (o dubu kermesovém). Svída slově řecky n «•«»•<»?, arabsky B ar běs, latinsky 11 e x, vlašsky I l i c e , španělsky A n z i n a, francouzsky E o u l e nebo C h e s n e v e r d . Ovoce nebo žaludy: "-4* "A o v, T h e o p h . A c y l u m , španělsky B e l l o ta nebo Ab b i l i o ta, německy Stecheychen.

Svida.

Svída se širším listím.

Kap. LX. DŘEVO PANTOFLOVÉ.*) Tento strom jest vysoký a dlouhý s tlustým pařezem (kmenem) a má listí podobné jasanovému, pouze delší a ustavičně se zelenající. Velmi tlusté jeho kůry používají ševci k výrobě pantofli (střevíců). Rybáři dělají si z kůry kolečka ku svým neyodům a sítím, neboť udržují svou lehkostí, plovouce na vodě, jich olověná zatížení. Po oloupání kůry strom neuschne, nýbrž vytváří se a vyrůstá na něm nová kůra, pročež se obyčejně nacházejí dvě kůry na jednom stromě. Já viděl vnější jetío kůru, která byla ztloušti skoro lokte, čemuž se nemusí nikdo diviti, ježto píše P l i n i u s, že strom je ztloušti 10 střevíců. Nese malé, suché žaludy, které mají tutéž moc jako listí. Strom pantoflový jest dvojího druhu: První má listy delší a špičatější a roste v Itálii kolem města Pisy. Listy druhého jsou o něco kratší, okrouhlejší a na okraji zubaté, na některých místech špičaté; roste kolem Říma. *) Q u e r c u s s u b e r : p l u t č i l i d u b k o r k o v ý dle moderní nomenklatury.

149

&rk-:, 'VPr;

•*fcř*2*** Číf^--' Přirozenost, moc a účinek. Utlučená kůra pitá s teplou vodou zastavuje krvotok vrchem i spodem.*) Popel ze spálené kůry pitý s teplým vínem jest (prospěšný při chrlení krve.

m> * m »»Jx"

PHELLODRYS. Existuje ještě jiný strom s plody žaludovými, který má listy podobné předcházejícímu (dubu korkovému), avšak jeho kůra a dřevo je stejné jako u dubu, zvaného C e r r u s; proto jej nazývají v E t r u r i i C e r r o f u g a r u m , jako by chtěli říci C e r r os u b e r e m . T h e o p h r a s t u s jej nazývá P h e l l o d r y n a roste hlavně i n a g r o S e n e n s i. Uvedl jsem ho tuto z toho důvodu, že jej také autor popisuje ve svých C o m m e n t a r i i Latini.

Kap. LXI. BUK.

Buk jest velmi vysoký strom mnohovětevnatý, s kůrou hladší nežli u dubu. Listy má útlé, tenké a hladké jako topol; uprostřed listů časem vyrůstají jakési špičaté kuličky, krásné na pohled jako pěkná načervenalá jablíčka (obdoba duběnek).

Dřevo pantoflové.

Pantoflové dřevo (dub korkový) sluje řecky * t * *»?, latinsky S u b e r, francouzsky L i e g e, španělsky A l c o r n o q u e , vlašsky S u g a r o, německy P a n t o f f e l h o l t z oder K o r c h: b a u m.

Buk.

Phellodrys.

*) Krvácení z vrchních i spodních otvorů těla na př. nosem, ústy, střevem atd,

150

Buk klade se do skupiny stromů se žaludy, ačkoliv nenese žaludů, nýbrž bukyně nebo bukvice, které naprosto se nepodobají žaludům; tyto bukvice mají na sobě okrouhlou, chlupatou a bodlinatou šupinu a uvnitř v tenké šupince trojhranné jádro, téměř jako u kaštanů. Chuti jsou sladké a natrpklé, trochu stahující. Vepřový dobytek má zvláštní zálibu v těchto bukvicích a jeho maso bývá po nich jakési dobré a chutné. Rovněž myši domácí i německé velice rády požírají toto ovoce, takže i odjinud houfně hnány pudem přibíhají na pastvu do bukových lesů; stejně i veverky, kvíčaly, drozdi a jiné ptactvo. Ano, píše C o rn e l i u s A l e x a n d e r , že při obležení města, zvaného C h i u m , obyvatelé pouze tohoto ovoce používali za pokrm a udrželi se až do odtáhnutí nepřítele. Kůry bukové užívají rolníci k mnohým potřebám a dělají z ní různě nádoby a koše. Dřevo bukové zůstává ve vodě neporušené, ano ještě více v ní ztuhne a ztvrdne; jest užitečné k výrobě mnohých věcí, jako k výrobě vozů, truhel, lůžek, lavic, 757

t- ,

^žmjš-

' tí „/'fMft'-O-

--—;-^«f WS> í\ v- -•--

stolů a lodí. Ze starých a shnilých buků pálí se popel k barvení. Celkově vzato, používá se stromu bukového více k stavbě a pálení, nežli v lékařství. Buk roste v lesích i na horách i v rovinách. Přirozenost, moc a účinek. Listí bukové jest přirozenosti studené, ovoce poněkud trpké. Zevní použití: Žvýkání (kousání) čerstvého listu bukového hojí puchýře úst i dásní; list utlučený ve formě mazání posiluje ztrnulé údy. Voda, která se nachází v prázdném nebo děravém buku a starém dubu, poskytuje znamenitý lék proti všelikým sirupům a prašivině na celém těle lidském i zvířecím ve formě umývání. Popel ze spálených bukvic, smíšený s polévkou slepičí nebo s vepřovým sádlem, teplý přiložen na ledví, pomáhá iproti kamenu (ledvinovému). Proutkem bukovým zahánějí se hadi. P e t r u s C r e s c e n t i u s píše, že popele bukového možno používati k výrobě skla. Buk sluje řecky *»?yo?, arabsky C h i n a o s, latinsky Fag u s, vlašsky F a g g i o, španělsky H a i a, francouzsky F a u s, německy B u c h b a u m .

•• A A

Dřeva kaštanového se používá k mnohým věcem; dělají z něho trámy, latě, prkna, tyče, sudy i vinné kádě; ku palivu se toto dřevo nehodí, neboť byvši zapáleno, ustavičně piští a praská a uhlí na všechny strany rozhazuje. Mezi žaludy samojediné kaštany jsou nejlepší k jídlu a mají velkou výživnost. Kaštan raději roste na horách, a spíše v místech tmavých a stinných, nežli na lukách a na výsluní. Přirozenost, moc a účinek. Kaštany stahují dohromady, suší, stírají a nadýmají, avšak nejsou tak studené přirozenosti, jako jiné žaludy, neboť sladkost v nich obsažená jest patrně jejich horkostí. Vnitřní použití: Kaštany mocně zastavují výtoky žaludku a břicha, zvláště když jsou suché, pomáhají též při chrlení krve a lidem, kteří jedli nebo pili jedovatý ocún.

Kap. LXH. KAŠTANY. Kaštan je strom dosti známý, ačkoliv ho v Čechách neroste tolik jako v Itálii a některých jiných krajinách. Jest vysoký a rozkládá se široce svými větvemi. Kůra jest barvy sivé. Listy má jako vlašský ořech, pouze širší, na okraji zubaté, žilnatější a vrásčitější. Kvete v létě květem podlouhlým, huňatým podoby jehnědy, barvy bledé a voní jako vosk. Nese ovoce, které jest na jedné straně hladké a pleskaté (ploché), s druhé strany vypouklejší a okrouhlejší, které jest uzavřeno v trojí šupině čili kůře: První jest tenká, načervenalá, chuti velice trpké a hořké; druhá jest tuhá, barvy hřebíčkové; třetí a nejzevnější je ostrá, pichlavá jako kůže ježci. Na podzim se tyto hlávky ježkovité rozpukávají a zralé hnědé kaštany z nich vypadávají. Mohou se i bidlem dolů klátiti, podobně jako vlašské ořechy. Na zkoušku, jsou-li kaštany dobré, vhoď je do vody; dobré a čerstvé kaštany padají ke dnu, uleželé a špatné plovou na povrchu. V italské Etrurii přicházejí stromy kaštanové ve dvou druzích: Domácí a lesní. Domácí jest opět dvojí: Jeden nese větší kaštany, druhý menší. Ovoce domácího kaštanu, jakmile málo jen leží a povadne, snadno se vyloupne a jest libé a sladké chuti. Lesní nedají se vylupovati jinak, leč po uvaření, a hodí se lépe pro krmení vepřů a sviní, nežli k jídlu lidem: jsou talcé daleko trpčí a sušší, nežli domácí, což jest známkou a přirozené u každého ovoce planého a lesního. V horách, kde bývá nedostatek obilí, živí se obyvatelé těmito kaštany; pekou je a tak jedí, nebo z nich dělají mouku a z té dělají chléb. Proto netřeba se obávati hladu tam, kde roste mnoho kaštanů. 752

Kaštan.

Koňský kaštan.

Odvar z kaštanů i se Šupinami ve vodě jest vyzkoušeně užitečný pro všeliké zacpání, zvláště pak a nejmocněji staví odvar z vnitřní šupinky nebo kůžičky (blanky) kolem jádra vnitřně požitý (pitý); tak staví všeliký výtok břicha (průjem), červenou nemoc (úplavici), chrlení krve a přílišnou menstruaci. Nejednou jsem pak sání zkusil, že obdivuhodně pomáhá při nemírném průjmů. Přílišné pojídání a požívání kaštanů způsobuje bolení hlavy, nadýmá velice břicho a jsou těžce stravitelný. Tvrdí se, že ten, kdo jich mnoho ipojídá, si tvoří vši v hlavě a v šatech. Proti těmto vším vezmi prášek z levandule a posyp si jím hlavu a šaty, a tím se jich zbavíš. Kaštany pečené v horkém popeli nejsou tak škodlivé, jako syrové nebo vařené, časté požívání kaštanů suchých nebo pečených, posypaných pepřem 753

a solí, vzbuzuje tělesnou žádost (pohlavní). Pečené kaštany s medem nebo cukrem požívané na lačný život jsou dobré proti kašli. Mléko nebo šťáva vytažená z kaštanů, s vodou lékořicovou a trochu semene bílého máku prospívá při palčivém močení. Toto, jakož i mnoho jiných vyzkoušených věcí, mi oznámil a sdělil můj zvláště milý P r a e c e p t o r (učitel) D. J oh a n n e s C r a t o z Kraffitheimu, kdysi tělesný lékař jeho milosti císařské. Sušené a upráškované kaštany s rozetřenýma račíma očima a vodou apichovou vnitřně požité působí volné močení. Vnitřní použití: Pečené kaštany, přikládané s ječnou mouku a octem, rozdělují a rozhánějí tvrdost prsů. Roztlučené kaštany, přikládané s medem a solí, pomáhají při pokousáni vzteklým psem. KOŇSKÝ KAŠTAN. Castanea equina. Jest ještě jiný přespolní druh kaštanů, který jsem dal tuto vyobraziti pro jeho krásu a spanilost. Takovou ratolest spolu s ovocem poslal mi z Cařihradu vzácný muž, A u g e r i u s B u sb e q u i u s, jeho malosti císařské legát v Turecku. Jest to vysoký strom, má list jako větší skočec, dělený na šestero či rozstřižený až do špičky (dlanitě složený), dlouhý a tenký. Bodlinaté šupiny (ostnité talbolky) nažloutlé, v nichž leží po jednom kaštanu, podobají se našemu domácímu kaštanu; kaštan onen jest však tlustší a okrouhlejší než kaštan domácí. Kůra tohoto kaštanu je načernalá, pouze v předu, kde se přikládá k šupině, je bělavá skvrna podoby srdce. Pod touto šupinou nenachází se však žádná jiná blarika červená a zvraskalá jako u domácích kaštanů; chuť těchto kaštanů je jako u našich domácích, pouze slabší a ne tak libá. TUTO! je nazývají koňskými kaštany, ježto velmi prospívají soptivým koňům (snad jankovitým?). Kaštan sluje řecky K « " « v «, arabsky C a s t a l, latinsky C a s t a n e a , vlašsky C a s t a g n e, španělsky M a r o n e s, francouzsky C a s t a í g n e s , německy K a s t a n i e n b a u m . Kap. LXlll. SUMÁCH.*) Sumách je stromek zvýši téměř 2 loket a roste na skalách. List má podlouhlý, načeryenalý, zubatý jako dubová svída. Ovoce ipodobá se hroznu, jahůdky jsou široké nebo oploštělé, jejich' kůžička velmi stahuje dohromady. Tohoto stromu jsem nikde jinde neviděl, pouze v Itali in m o n t e A p e n n i n o . V řiispanii mají ho podle doslechu velikou hojnost. Přirozenost, moc a účinek. Listí, kůra a ovoce studí na druhém a suší na třetím stupni; má moc utvrzovati, zhušťovati a svou trpkostí stahovati. *) V moderní nomenklatuře R h u s c o r i a r i a — š k u m p a koželužská.

154

1. Kdoule obecná (Cydonia oblonga). 2. Hrušeň obecná (Pirus communis).

3. Břetkev (broskvoň) (Primus persica).

4. Meruňka (Prunus armeniaca).

Krušina. Frangida.

A

r

>\ ni

Vnitřní použití: Odvar z lišiti vnitřně požitý nebo v klystéru jest užitečný při červené nemoci (úplavici). Semeno, které všeobecně nazývají v lékárnách „sumách," má touž moc, a vaří se s jinými (pokrmy, které se dávají proti bolení a všeliké měkkosti břicha i proti úplavici. Proti bílému výtoku ženskému dávej píti odvar sumachu a dubového listí; nebo udělej čípek ze sumachu, hlíny arménské a mastixu a vlož do lůna, což rovněž zastavuje výtok matky. Čerstvé semeno vnitřně požité jest dobré proti tracení (scvrknutí?) žaludku a žízni, která pochází od horkosti a cholery. Zevní použití: časté navlhčování hlavy odvarem listí v louhu dělá černé vlasy; odvar ve vodě vpouštěný do uší, léčí v nich nežity a vředy, zvláště, když z nich vytéká hnis.

Sumách.

Listí rozdělané s octem nebo medem ve formě mazání zabraňuje hnilobě masa (snětivění), pekelnému ohni a oděrkám iprstů. Semeno má touž moc, jeho odvar ve vodě v, obkladech chrání zhmožděné, rozsedlé nebo ztlučené údy před zanícením. Utlučené semeno smíchané s medem ve formě potírání jest dobré proti zpruzení nebo proti ostrosti jazyka. Toto semeno utlučené s dubovým uhlím v obkladech zastavuje krvácení zlaté žíly (haemorrhoddy). Qummi nebo prysky řiče, prýštící z tohoto stromku, vložená do děravých zubů, utišuje jich bolest. Koželuzi používají jeho listí a kůry k vydělávání a zhuštění kůží, odkudž pochází jeho německý název Qerberbaum. Utlučeného semene sumachového používali staří onoho času v pokrmech místo soli.

755

,-4>,

W-f&L'

c^Hře

"&'';

Zevní použití: Odvar listí z tohoto stromu spolu s olivovým listím v octě a vodě upevňuje viklavé zuby a zastavuje v nich výtok (hnisání?), když se jím často vyplachují ústa; týmž způsobem pomáháme též ukřivenému čípku v hrdle a stavíme hlenotok přicházející-z hlavy dolů do hrdla. Promývání hlavy odvarem listí v louhu dělá černé vlasy a brání jich padání v počátcích. Viburnum sluje latinsky Viburnum (ač někteří pochybují, že by bylo totožné s V i b u r n u m V i r g i l i i ) , vlašsky L a n t a n a, francouzsky V i o r n e, německy S c h l i n g b a u m .

Sumách sluje řecky 'Pór?, arabsky R h u , latinsky R h u s , S u m á c h , španělsky S u m a g r e , německy G e r b e r b a u m . Červené semeno, zvané řecky i latinsky R h u s , kterého používají v pokrmech, někteří nazývají též řecky E r y t h r o n , to jest červené. Kap. LXIV. VIBURNUM.*) Vilburnum jest nízký křovitý stromek, jehož ratolesti jsou zvýši dvou loket a tlusté jako prst, velice tuhé a ohebné, takže je možno jích výborně použíti k vázání a obtáčení. Listí jeho jest podobné jilmovému nebo pantoflovému, pouze jest užší, našedivělé, chlupaté a jemně pilovité. Květy bledě bílé jsou vi hustých vrcholích, z nichž se tvoří jahůdky, zprvu zelené,

Kap. LXV. PALMA.

^,

Viburnum.

později červené a konečně černé. Kořeny se v zemi široce rozkládají. Tento stromek roste kolem plotů a struh. Kůra, kořen a ratolesti se protloukají a dělá se z nich ptačí lep, o čemž bude pojednáno později ve zvláštní kapitole. Přirozenost, moc a účinek. Tento strom jest přirozenosti studené a suché, stahuje dohromady, podobně jako sumách, pouze slaběji. Vnitřní použití: Usušené jahody před jich zčernáním a utlučené na prášek pomáhají při vnitřním užívání při všelikých výtočích břicha (průjmů). *) V moderní nomenklatuře V i b u r n u m l a n t a n a — t u š a l a j . 756

Palma.

Palma neroste ani v Čechách, ani v říši (německé); roste místy v Itálii v zahradách, kde ji s obzvláštní bedlivostí ošetřují, avšak zde nenese žádného ovoce, ani daktylů (= datlí), kromě v království neapolském, kdež jsem je osobně se stromu trhal, a z nichž ještě mám doma S p a t h a m , to jest šupinku. Roste vzhůru do výše a má pouze jeden oblý a vysoký kmen. Kůra je šupinovitá, ratolesti vycházejí z kmene pouze při vršku, listí má velmi dlouhé, podoby mečíků. Ovoce, jež jmenujeme daktyle (datle), vteí hustě na větvích jako hrozny; hrozny před květem jsou uzavřeny v jakési dosti veliké skřínce (toulci květním), která se během doby-otevře a teprve vypouští květ, z něhož se vytváří ovoce čili datle, které po dozrání jsou ryšavé (červenohnědé), sladké a podlouhlé, obsahujíce uvnitř jakousi kamenitou ipecku. Tento strom jest dvojího pohlaví: samec a samice. Samice nenese nikdy ovoce, avšak sází se a štěpuje vedle samce; když 757

samec zahyne nebo uschne, tu samice jako by ovdověla, tak seslábne, že nikdy ovoce nenese. Takovou tajnou sympatii a obzvláštní vzájemnou přízeň příroda přidělila tomuto dvojímu pokolení palmovému.*) Ještě jinou prapodivnou vlastnost a povahu má strom palmový, že se totiž nedá žádnou tíží snadno snížiti a skloniti, ale vždy naopak vzdor zatížení mocně se pne vzhůru, takže čím více ho obtěžkáš, tím více se vzpřimuje. Z této příčiny bývala palma ve starém věku znamením vítězství v bitvách, půtkách, na kolbištích, při honbách, a tomu, kdo zvítězil a vyhrál, ji dávali do pravé ruky. Toto jest zářivým příkladem všem lidem postaveným do trápení a rozličného soužení, aby se nedávali přemáhati těžkým protivenstvím, nýbrž je přemáhali a překonávali úsilnou odolností a trpělivostí. Datle dozrávají na podzim stejně jako fíky; tehda se sbírají a češou a rozkládají na slunci. Veliké množství palem roste v Sýrii, Egyptě a také v, Africe, odkudž se k nám dovážejí datle. Ačkoliv i u nás z pecky čili jádra vyroste palma, zvláště když se pecka předem namočí do páleného vína, přece vydrží sotva jednu zimu. To jest pak podivné, což i staří vyšetřili, že po vsazení tří pecek či jader dohromady spolu do země, sice tři rozdílné stromky vyrostou, avšak potom v jeden strom srůstají.

Zevní použití: Datlové pecky pálí se v novém a nevypáleném hrnci až na popel, který se uhasí a vypere v bílém víně a velice pomáhá proti horkému otoku a očním neštovicím, hojí vředy a nedopouští, aby se v nich tvořilo divé a živé nebo ohnivé maso. PALMA ENASCENS. Toto vyobrazení ukazuje divný způsob, jakým roste datlový strom či palma obyčejná z pecky či jádra, jak jsem se sám vskutku přesvědčil; nejprve roste z pecky dolů pod pecku, a pak teprve nahoru. MALÁ PALMA. PALMA HUMILIS.

Přirozenost, moc a účinky. Palma jest trpká, stahuje dohromady; stejně i nezralé datle; zralé datle, ačkoliv mají moc zhušfovati, přece nesyírají tak velice, jako nezralé, nýbrž jsou pro svoji sladkost přirozenosti poněkud teplejší a více horké. Kladou se do skupiny přirozenosti horké a mokré na druhém stupni. Vnitřní použití: Vnitřní požívání (pití) nezralých datli s kyselým vínem pomáhá proti výtokům břišním (průjmům), proti ženskému výtoku a proti krvácení ze zlatých žil; svalují rány a jsou dobré proti chrlení krve. Zraíé a sladké datle slouží proti chrapotu. Kdo má běhavku, jez datle a budeš zdráv. Lektvar pro počišťování se dělá tímto způsobem: Vezmi l libru datlí, vyčisti je od vnitřní bílé kůžičky a moč je v silném octě 3 dny; pak je drobně rozkrájej. Po vař je na uhlí s % librou čistého medu, a když jsi ho sňal s uhlí, dej do něho následující věci na prášek utlučené: po jednom lotu špiky indické, zázvoru, galganu a skořice, a 6 lotu diagridia a smíchej dohromady. Tento lektvar je dobrý proti horké zimnici, proti klání v žebrech a proti žloutence; obměkčuje jistě život (břicho) a podivuhodně vyhání choleru. *) Věc není samozřejmá. Palma datlová jest rostlinou dvoudomou, o stromech s květy prašnikovými (samčími) a pestíkovými (samičími); květ samici potřebuje opylení květem samčím prašníkovým. Květ prašnikový (samčí) sám nemůže nésti ovoce. V originálu se zaměňuje samec za samici a naopak.

158

Palma Enascens.

Malá palma.

Přichází ještě jiný druh palmy, která roste namnoze v Sicílii a Ilui, rovněž pak u moře u města Sena a Pisa. Tato palma jest nemnoho vyšší než jeden loket. List má podobný jako palma, pouze menší a kratší. Květ vyhání po straně z chlupatých skřínek (toulců), z nichž vystřelují zrna nebo hrozníčky, jak zřejmě ukazuje vyobrazení. Při samém kořenu vychází jakýsi okrouhlý nádorek nebo boule, obalená mnohými šupinami, kteráž oloupaná a posypaná pepřem a trochou soli, jest velmi libé chuti a křehkosti a hodí se pro milovníky lahůdek.Tento nádorek slově C e r e b r u m , to jest mozek. Ratolesti této palmy se prodávají času postního téměř po celé Itálii, a lidé jimi ozdobují na Květnou neděli své olivové ratolesti, které mají býti svěceny. Dělají také z těchto ratolestí dobré trvanlivé koše a chvošfata.

159

*J

Sis?

Tuto palmu nazývá, starý T h e o ph r as t u š ^«^«'ěp«
Tamaryndové ovoce.

mnoho píše o tamaryndách, a praví, že se tak nazývají v I n d i i, P . u l i a A m b i l i dle arabského jména Tamaryndy, to jest indiánské datle, ne snad, že by se podobaly datlím a k nim patřily, ale že nemohli najíti vhodnějšího názvu pro ně, a že v sobě také chovají kamenitou pecku jako datle. Proto také nemůže slouti u starých pisatelů O x y p h a e n i c u s , ani P a 1mula Thebaica. Přirozenost, moc a účinek.

Přirozenosti jsou studené a suché na druhém stupni. Vnitřní použiti: Tamaryndy vyhánějí stolicemi žluč čili choleru, i jinou krev spálenou (špatnou, zkaženou) a zlé vlhkosti nashromážděné a *) Shoduje se asi s evropskou palmou C h a m a e r o p s h u m i l i s — Ž u m a r a evropská.

160

nanesené v žaludku a střevech, měkčí a krotí všeliké nedostatky, pocházející od horkosti a ostrosti; staví hleny zapříčiněné žlučovou horkostí. Dobře prospívají lidem se žloutenkou, hasí žízeň, odstraňují bolení hlavy, zahánějí nechutenství žaludku a dávení a vzbuzují chuť k jídlu. Obyčejně se trochu solí při nakládání, aby byly trvanlivější a schopny delšího transportu; bez soli jsou však lepší, neboť nasolené vzbuzují žízeň, kterou jinak mají zaháněti. Na jednu dávku možno jich vzíti 2 loty. Samy však nevalně purgují (počišfují), nýbrž sesiluje se jejich schopnost počišřující odvarem senesového listi nebo syrovátkou z kozího mléka; může se k nim přidati trochu muškátového kveru, mastyxu. skořice nebo špiky. Dva loty tamaryndů ve vodním odvaru polní rutky (dymnivky nebo zemědýnu) rozpouštěné a pité prospívají při prašivině, skvrnách a všeliké nečistotě kůže, pacházející ze zkažené krve. Z čerstvých tamaryndů strojí se s cukrem lektvar čili Conserva, která jest znamenitým lékem b i l i o s i s h u m o r i b u s (žlučových vlhkostech); podobně jich s velikým úspěchem používáme při horečnatých a morních zimnicích. Kromě toho jest prospěšné je držeti v ústech při pálení v hrdle od záhy. A v i c e n n a praví ve svých knihách o moci srdce, že tamaryndy posilují srdce a zrozují dobrou krev (čistí krev). Proti dětským neštovicím vezmi tamaryndy, jujuby a datle v stejném množství a var všechno dohromady v odvaru čočky a dávej píti dětem. Palma slově řecky * o ť v * f , arabsky M á c h l a , latinsky a vlašsky P a l m a , španělsky P a l m e r a, francouzsky A r b r e de d a t t e s , německy D a t t e l b a u m . Ovoce palmové čili datle sluje řecky ^ÚXTIÍOÍ a '/'o*™*?, arabsky T a m a r, latinsky P a l m u l a e & D a c t y l i, vlašsky D a 11 o l i, španělsky T am a r a s a D a t i l e s , francouzsky D a t t e s . německy D a t t e l n . Šupina čili toulec, v němž je uzavřen květ, S p a t ha, dle jiných 'S/ÚT/J. Kap. LXVI. STROM zvaný CUCIOFERA. Tento strom, který nazval T h e o p h r a s t u s C u c i o f e r a , jest velice blízký a podobný palmě; roste v Africe. Mezi ním a palmou je pouze ten rozdíl, že tato roste vzhůru beze všeho rozdělení (rozvětvení) a rozložení, kdežto onen, když povyrostl, dělí se a rozkládá se na 2 větve; podobně rozdělují a rozkládají se dále ratolesti. Má nemnoho větví, kůra je podobná palmové. Nese zvláštní ovoce, které je zde vyobrazeno, a jež je tak velké, že se sotva může zavříti do jedné ruky, avšak k nám se nepřináší v této velikostí. Chuti je sladké a velmi libé, barvy je žluté, jako kdoulové jablko. Vnitřní ořech, tak velký jako vlašský ořech, je téměř čtverhranný, vespod širší, k vrcholu špičatější, má tvrdou, svraskalou, tmavočervenou skořápku, uvnitř na pohled jako mramor, a jest i tvrdší; uprostřed.ve vnitřku je důlek tak velký, že by se do něho vešel lískový ořech i se skořápkou, jest však prázdný a bez jakékoliv pecky. Peršané dělají z tohoto dřeva nohy k poste-

n

161

-*'V lim, a praví, že tento strom má takovou moc, jako palma; hlavně vychvalují onu kamenitou ořechovou skořápku, kterou roztloukají na prášek a pijí ve víně proti ledvinovému kamenu. Někteří jiní dostali toto ovoce, jako by pocházelo e x B d ě l i o.*)

P a l a . Indiánští lékaři ho užívají proti zimnicím. Doktor Rauwolff v knize svého putování do východních krajin velmi obšírně vypisuje, s jakou obtíží vydobyl, aby tato rostlina byla pěstována v městě T r i p o l i s, kdež bydlel nějaký čas (viz fol. 60, kam odkazuji čtenáře).

Kap. LXVII. BYLINA INDIÁNSKÁ zvaná MUSA.**) Někteří tvrdí, že i tato rostlina, kterou přinášejí spolu s ovocem s Egypta a Sýrie do Benátek a tam ji M u s a nazývají, patří do skupiny palem, a říkají, že prý vyrůstá do výše 5—6 loket. Její listy jsou jako sítí, tak rostoucí do délky, že bývá časem dlouhé asi jeden loket a zšíři půl lokte, uprostřed s tlustým hřbetem (hlavním nervem listovým); toto listí v létě vadne a usychá, buď z vlastní přirozenosti, nebo od slunečního horka, takže všecko opadá a na podzim zůstává pouze onen hřbet obnažený. Ovoce může býti velikosti ma-

Přirozenost, moc a účinek. S e r a p i o napsal o tomto stromu následující: Musa jest horká a vlhká na prvním stupni, poskytuje skrovnou výživu, krotí palčivé neduhy v prsou, plicích, měchýři, obměkčujě stolice. Při přílišném požívání obtěžuje žaludek, zacpává játra. A proto mají ti, kdož jsou studeného přirození, jísti toto ovoce rozumně, a kdyby se ho přejedli, píti na ně Oxymel, nebo

Cuciofera.

lých okurek, které při dozrání je nažloutlé barvy a potažené jakousi kůží, jako fíky, která se dá s něho stáhnouti. Toto ovoce nemá ani pecky, ani semene, když se pojídá, zdá se býti zprvu nechutným, čím dále však, tím libější chuti nabývá, takže se jím člověk ani nemůže dosti nasytiti. Jak nazývají staří tento strom, nemohu s jistotou říci, ale zdá se mi, že jest dle starého T h e o p h r a s t a z rodu palem, který, jak píše, roste na Cypru, má větší list, nežli ostatní palmy, a nese podlouhlé ovoce velikosti granátového jablka. Egypťané, v jichž zemi velice hojně roste, ho dodnes nazývají M a u s , S e r a p i o a A v i c e n n á M u s i ; mnoho o něm píše také Q a r z i a , d e h o r t o i n A r o m á t ů m h i s t o r i a l i b . 11. cap. 10. a poukazuje na mnohé jeho vlastnosti. Clus i u s ho považuje ne bez příčiny za P a l a , kterou popsal P l in i u s lib. 12. cap. 6., poněvadž mu v Malabaru říkají dosud *) Velíce neúplný popis snad by mohl poukazovati na palmu Hyp h a e n e t h e b a i c a s. c o c c i f e r a . **) B a n á n o b e c n ý — M u s a p a r a d i s i a c a (též p i s a n g zvaný).

162

Bylina indiánská zvaná Musa, vpravo ovoce.

jísti připravovaný zázvor. Praví také, že toto ovoce dobře prospívá dítěti v životě matky, rovněž i ledvinám, že žene moč a vzbuzuje tělesnou žádost (pohlavní). Kap. LXVIII. STROM MYRTOVÝ. Myrta je strom velikosti stromu granátového, má také takové podlouhlé listy, pouze, zelenější, a jest krásný na pohledění. Přichází ve dvou druzích: zahradní a lesní. Zahradní je v každém směru větší a krásnější. Má husté, hebké, tenké a vonné ratolesti, kůru má červenou, libě vonící, chuti trpké nebo ostré. Květ bílý, podobný barvínkovému, libě vonný, dává původ jahůdkám, zvaným M y r t i 11 i, které jsou zprvu zelené, později červené, a posléze černé s množstvím peciček uvnitř; tyto mají moc stahovati dohromady a nejsou úplně nechutné. Lesní čili planá myrta je zelenější a mnohem menší, avšak také trpčí, a proto také mocněji stahuje dohromady.

n*

163

-fMfc1

.i^M^**-**

"K

'•'}

/^

U starých stromů vyrůstá na větvích jakýsi nerovný hlávkoyitý výrůstek různých barev, objímající peň jako ruka, který sluje M y r t i d a n u m a stahuje daleko mocněji, nežli listí nebo semeno. Myrta roste na výhorech a slunných místech a proto je jí dosti v Itálii na březích moře Adriatského a také u jezer; s bobkem přichází v některých lesích u moře Středozemního čili Velkého. Nemiluje míst studených, a proto není divu, že neroste v Čechách, ani by nerostla, kdyby se zde sázela a pěstovala. V lékárnách však mívají listí myrtové přinesené z Itálie a užívají ho k různým léčivům. V.řlispanii a jinde se nalézá více druhů myrty, nežli se zde popisuje; o tom se může každý dočísti v C l u s i o v ý c h Obs e r v a t . H i s p a n. l i b . L cap. 33.

Strom myrtový.

Přirozenost, moc a účinek. Myrta má moc svírati, přirozenost suchou a jest mírná v horkosti i studenosti. Vnitřní použití: Čerstvé nebo suché jahůdky myrtové požívané pomáhají při chrlení krve a poruchách měchýře. Téže moci, avšak v daleko větším stupni jest i mízka (šťáva), vytlačená z čerstvých bobulí; posiluje žaludek, žene moč, pitá v dobrém víně uzdravuje jedovatá uštknuti pavouků a štírů. Ti, kdož požijí jahůdek nebo jich šťávy před pitím, neopijí se brzy. Listí utlučené s jahodami a požívané pomáhá těm, kteří snědli jedovaté a smrtící houby a jimi se otrávili. Bobule myrtové požívané v jakémkoli způsobu posilují srdce a slouží jako lék proti jeho chvění. 164

Zevní použití: Častým promýváním vlasů odvarem bobulí stávají se tyto černými. Odvar bobulí myrtových ve víně výborně hojí zevní vředy na těle. Potíráním víček očních a čela směsí z bobulí myrtových a čisté ječné mouky zahání horké hleny oční; s úspěchem se též přikládají proti vředům nebo píštělím očních koutků vedle nosu. Bobule myrtové nebo nápařka z odvaru černých bobulí myrtových pomáhají při vyhřezlém konečníku nebo matce, zastavují ženský výtok, zahánějí moly na hlavě, hnisavé vředy s výtokem a lišeje, zabraňují padání vlasů. Prášek připravený z těchto bobulí, růže, korálů a mastixu a zasypávaný na hlavu jest dobrý k vysušení výpotků a hlenů. Odvar z listí nebo bobulí je dobrý k naparování umrtvených a potlučených údů a zlomených kostí. Tato voda odstraňuje též ohyzdné skvrny a s úspěchem se vkapáyá do hnisajících uší. Šťáva z listí jest mocnější nežli odvar z listí. Listí utlučené v obkladech s vodou prospívá při vlhkých otocích a jiných zahleněných orgánech i proti průjmům. S růžovým olejem a vínem hojí rozežíravé vředy, pekelný oheň, oteklé lůno, spáleninu a nežity v zadní části těla. Prášek z listí je dobrý proti prku či zápachu v podpaží (nemírný pot tamtéž), k zasypávání rodidel a odnímá zbytečný pot celého těla. Suché listí upráškované v zásypu prospívá při záděrách prstů, při podbírání se nehtů a při spálenině; stejně působí též při vyjmenovaných neduzích přiložená náplast ze směsi popele spáleného Ústí, dřevěného oleje a trochu heupotřebeného vosku. Šátek smočený v odvaru listí nebo bobulí a přikládaný na horké otoky a pekelný oheň, pomáhá. Rozetřené listí vložené do chřípí zastavuje krvácení z nosu. Mezi léky očními používá se též vypraného bílého popele ze suchého listí, spáleného v nevypáleném a syrovém hrnci. Proti oteklému a zvředovatělému nosu utluc listí myrtové, přidej k němu vína a medu a smíchej nad uhlím (žhavým) až do zhoustnutí; z toho náplast, přiložená na neduživé místo, pomůže. Vyplachování úst šťávou z myrtového listí hojí otoky v hrdle. Při trhání v kloubech nebo údech vezmi myrtové listí, utluc je, nalij na ně odvar suché růže v červeném víně, nebo růžový olej, udělej z toho nad uhlím (žhavým) náplast a obkládej jí teplou údy. Myrta sluje řecky Mvâív?j, arabsky AI as. latinsky M y r t o, vlašsky M y r t o, španělsky M u r t a, francouzsky M e u r t e, německy M y r t e n b a u m oder W e l s c h e H e i d e l b e e r . Jahody nazývají latiníci M y r t i 11 i.

Ml*

f

^jfjJtíříSí

^>

MYRTUS TARENTINA 8f EXOTICA. Staří nalezli ještě jiné druhy myrt, jako na př. P l i n i u s lib. 15. cap. 29. vypočítává ještě M y r t u s T a r e n t i n a a E x o t i c a. M y r t u s T a r e n t i n a má jméno od vznešeného města apulského T a r e n t a , a má množství listí drobnějšího a tužšího nežli domácí myrta; ovoce má kulatější a menší, zdo-

165

<úx é. _ , 1

*di** M.

• JS

*j^;*5»--^ .'-W» «---:--

;•' ^ ' -é -:•

bene na vrcholku korunkou, barvy tmavočervené z množstvím bílých drobných kamenitých peciček. Kvete podobně jako obecná myrta. M y r t u s E x o t i c a , to jest přespolní a cizí, má jméno odtud, že byla kdysi odjinud do Itálie přenesena a pěstována, a to hlavně v království neapolském a jinde ve vznešených a výpravných zahradách. List její je ve vzhledu podobný myrtovému, jest však špičatější a ve větší hojnosti, ano i stojí tak hustě v hromadě vedle sebe, že úplně zakrývá větve, které pro ně nelze viděti. Ovoce má podlouhlé jako obecná myrta, avšak ne tak libé chuti, nýbrž ostřejší a slabší. Z popsaných dvou myrt dělají obyčejně ploty a loubí, neboť listy i květ vydávají libou vůni; vypaluje se z nich též vonná

Myrtus Tarentina.

Kap. LXIX. ČERNÉ JAHODY čili VRANÍ OKA. BORŮVKY. né č

rné

ahody

listí málo špičatější, nežli u pušpánu (zimostrázu), tenčí však a bledě zelené, na okrajích málo pilovité. V květnu vypouští okrouhlý, drobný, červený kvítek podoby zvonečku nebo cymbálku, z jehož vnitřku a středu vychází jakási ryšavá špička (blizna). V červnu nese plody, okrouhlé jahody velikosti jalovce, zprvu zelené, pak načervenalé a posléze při uzrání ne úplně černé, ale trochu načervenalé. Kořeny se ne sice velmi hluboko, za to ale do šířky rozkládají, a z nich vyrůstají nové rostliny. Mohou se rozeznávati u tohoto keříčku dva druhy: větší a menší, jsou však oba dva úplně stejného vzhledu a podoby. Přirozenost, moc a účinek. černé jahody jsou přirozenosti studené, suché a tedy zemité. Moc mají trpkou, utvrzující, jako strom myrtový.

Červené jahody.

Černé jahody. Myrtus Exotica.

voda. V celku platí o těchto dvou stromech totéž, co bylo ohledně léčivosti řečeno o myrtě.

be

7* i

^v ° .9 ? J ' jinak vraní oka, nebo, jak jim někde tez říkají, borůvky, slují nyní latinsky M y r t i 11 i, jelikož se podobají bobulím pravé myrty, o níž bylo promluveno v předešlé kapitole. Jelikož pak jsem nikde nenalezl, jak by staří byli obecné černé jahody nazývali, a téměř každý dává této rostlině jméno M y r t i 11 u s, tedy i my zůstaneme při tom a ponecháme toto pojmenování. Keříček černých jahůdek roste v lesích u nás v Cechách temer všude; někdy dorůstá i výše lokte, je hojně větvitý a Hustý. Větévky jeho jsou čtverhranné, tenké a zelené, a na nich 166

"?;

Vnitřní použití: Tyto jahody pojídají rádi rolníci, pastevci, děti a lesní ptáci. V některých místech dělají z černých jahod syrup, který prý má dobře činiti a prospívati žaludku, podobně jako syrup angreštový. Proti shnilosti jest dobře držeti v ústech šťávu z listí borůvkového. Proti oteklině v tajných místech je užitečná náplast z listí borůvkového s růžovým olejem. Kořen utlučený na prášek a zasypávaný do ran, odnímá shnilé maso (hnisající) a velice hojí. Šťáva z černých jahod, smíšená s kamencem a duběnkami, poskytuje malířům a karetníkům modrou barvu k malování listů (karet). K barvení plátna nebo předena na modro: Vezmi plný hrnec vytlačených černých jahod, k lomu plný koflík vinného octa, dva loty utlučeného kamence, půl lotu utlučeného vitrolium (zelené skalice) a vše spolu svař, schlaď, do vlažného

767

^|*m-1\ -

'ř

^•-- ') ^

tohoto roztoku ponoř přadeno nebo plátno, vysuš na větru, vyper v studené vodě, a bude zbarveno na modro. Chceš-li, aby bylo zbarvení světle modré, neber žádného vitrolia, chceš-li míti zbarvení ještě světlejší, přidej k tomu dva loty duběnek, utlučených na prášek. Černé jahody slují německy Q e m e i n e H e y d e l b e e r ; dle mínění některých jest tato rostlina V i t i s I d a e a * ) starých spisovatelů. 9

VITIS IDAEA RUBRA. ČERVENÉ BORŮVKY. BRUSINKY.**) Červené jahůdky, jichž obzvláště mnoho roste spolu s jinými černými jahodami čili vraními oky v lesích kolem Norimberka,

(mlází) nebo barvínku, pouze jest větší. Kmen čili peň jest ztloušti ruky, pokrytý šedivou a.tuhou kůrou; z něho vycházejí rovné a dlouhé větve či ratolesti. Z jara objevuje se bílý květ, po němž následují pozdějii pěkné jahůdky růžové barvy, čtverhranné'jako routy, v nichž jsou uzavřena 4 zrnka pokrytá tenkou zlatožlutou blankou. Dřevo má tuhé, tvrdé a žluté jako pušpán (zimostráz), které jest užitečné na různé potřeby; ženy dávají si z něho vyráběti na soustruhu vřetena. Celý stromek, zvláště pak jeho kůra a květ, zapáchá, pokud jest zelený; jeho ovoce a listí je škodlivým pokrmem pro kozy. Mytí hlavy odvarem jahůdek v louhu barví vlasy na žluto a moří vši a hnidy; zevně přikládané jahůdky také měkčí r ^) Kfe a rozhánějí. Někteří píší o tomto stromu, že se shoduje se stromem Carp i n u s , nebo jak říkají C a r p i n u s T h e o p h r a s t i ; vezmeme-li však bedlivě v úvahu jeho popis, tu vidíme, že se mýlí. Já ho mám a považuji za E u o n y m u s T h e o p h r a s t i až do té doby, až někdo objeví něco jistějšího. Dal jsem zde vymalovati také pravý C a r p i n u s , ačkoliv se ho neužívá v lékařství, toliko z toho důvodu, aby byl patrný rozdíl mezi rodem Carpiinus a Euonymus. Brslen sluje řecky >£w""
Brslen.

Karpín.

pokládají někteří za příslušníka druhu Vitis Idaea. D o d o n a e u s je nazývá V a c c i n i a r u b r a , ony černé pak V a č . č i n i a n i g r a . Německy pak šlovou K r o u B b e e r , R o t ě H e y d e l beer, Q r i f f e l b e e r , Steinbeer, P r e i s l b e e r . Usušené a na prášek utlučené tyto červené jahůdky mocně zastavují červenou nemoc a jiné výtoky břišní. Vnitřně požitý týž prášek prospívá při kamenu. Na prášek utlučené kamenité tyto jahůdky barví vodu jako červené víno nebo Tarant, která je chutná a libě se pije pro zahnání žízně. Kap LXX. BRSLEN a KARPÍN (HABR). Brslen roste obyčejně mezi trním vedle silnic a obecných cest. Délkou a zeleným listím podobá se granátovému májoví *) Borůvky sluji v moderní botanické nomenklatuře latinsky V a c c i nium Myrtillus. **) Brusnice či brusinky sluji V a c c i n i u m V i t i s Idaea.

168

Višně je strom všeobecně známý. List má jako mišpule, pouze tužší, širší, zubatý a se silnější nervaturou (žilovitější); květ bílý, v jakýchsi hroznech objevuje se z jara, z něho povstává ovoce, totiž višně, která vfeí na dlouhých a tenkých stopkách na spodu rozdělených, a uvnitř chovají tvrdou pecku a v ní hořké jádro. Dozrávají v červnu a červenci. Kůra tohoto stromu jest hladká, černobílá, dřevo žilkovaté, husté a tvrdé. Ačkoliv pak višně dle povahy a způsobu krajin jsou rozdílných vlastností, přece všeobecně a hlavně se rozdělují na tři druhy: První jsou nejlepší a nejvzácnější; sušené na větru nebo na, slunci bývají uchovávány přes celý rok, jsou barvy kaštanové,' chuti kyselé a vydávají ze sebe červenou šťávu. Druhé jsou velikosti lískových ořechů, zevně červené, uvnitř pak plné bílé šťávy;-proto jmenují se bílé višně, chuti jsou poněkud libější a příjemnější nežli černé višně. Třetí jsou sladké a drobné, některé červené, jiné černé, obojí pak nevydrží dlouho, a těm my prostě říkáme po česku třešně. Přirozenost, moc a účinek. Chuť poukazuje k tomu, že višně nejsou všecky jedné a téže přirozenosti, neboť některé jsou sladké, některé přihořklé, jiné trpké, jiné kyselé. Sladké višně trochu zahřívají, trpké a kyselé ochlazují a zacpávají.

169

ÍJK.4V

"*: "%

? "$•

Vnitřní použití: Višně sladké a vyzrálé měkčí břicho, zvláště když se požívají syrové a čerstvé před jídlem; žaludku vlhkému však Škodí a snadno se v něm porušují. Proto se také nemají dávati lidem nemocným se zimnicí, leč jen kyselé. Trpké a kyselé višně, jichž je u nás v Cechách hojnost, zavírají život a dobře slouží vlhkému žaludku, a proto se strpjívá z jejich šťávy nebo masitosti lektvar s cukrem proti všeliké úplavici a dávení. P l i n i u s píše, že visme v celku ráno, dokud jsou ještě zroseny, i s peckami pozřené, způsobí hojně stolic. Višně sušené nebo pečené zatvrzují život. Účinek Esule (pryšce) velice opraví, když se svaří šťáva z černých višní s medem až do zhoustnutí a do toho vsypou esule a z této směsi udělají pokroutky; pro počištění berou se

Višně.

l—2 čtvrtce těchto pokroutek. Přidá-li se k tomu Elleboru (čemeřice), vyženou se připálené vlhkosti; přidáním tamaryndů, žlutých myrobalánů a scammonia vznikne lék pro vypuzení cholery či pěnokrevnosti. Z višní připravuje se Confortativum čili posilnění, jehož možno užívati po celý rok: Vezmi libovolné množství kyselých višní, moč je ve směsi medu a cukru po dvě neděle; pak uvař nápoj z yzopu, růže, fialky a lékořice, okořeň dle libosti skořicí, hřebíčkem a muškátovým květem, přidej dobrého vína a v této tekutině nechej višně opět 14 dnů státi; posléze usuš tyto višně na slunci. Možno je dávati na stůl vlhké nebo suché. Příprava velmi libé a mocné vody z višní: Vezmi kyselé višně, trochu je protluč, dej do skleněné baňky a nalij na ně dobrého vína Bipacheru, a vše destiluj in B a l n e o M a r i a e , to jest v kotlů s vřelou vodou; po vypálení a vydestilování vína přidej k němu trochu čerstvé šťávy z kyselých višní, čímž na170

1. 2. 3. 4.

Mišpule domácí (Mespilus germanica). Trnka (Prunus spinosa). Jeřáb obecný (Sorbus aucuparia). Svída obecná (Cornus sanguinea).

v>>

Kdaule aneb kutny. Cotoneafeu Cydon a

~r

bude velmi pěkné barvy a chuti náramně libé a mocné. To pak posiluje srdce i žaludek, a mohou tuto vodu píti lidé obávající se mrtvice. Někteří nalévají též na suché višně čerstvý mošt, aby tak obojí spolu zkvasilo; takové višňové víno dává chuť k jídlu a žene kámen. Kyselé višně zadělané v cukru jsou příjemné a dobré lidem s horkou nemocí. Jiní připravují z kyselých višní víno užitečné v mnohém směru, a to dvojím způsobem. První způsob: Višně' zbavené stopek utlukou v kamenném hmoždíři, dají pak do sudu a poleji vínem. Druhý způsob: Do sudu dají vrstvu třísek, na ni vrstvu višní a tak střídavě vrstvu třísek a višní, až je sud plný, poleji vínem a nechají státi 4 dny; víno nabude pěkné červené barvy a mírné přirozenosti. Jest prospěšné k uhašení žízně při velkém horku a k ovlažení orgánů vnitřně zanícených;

Cbamaecerasus.

otvírá játra, žene moč (zvláště když se višně roztlukou s peckami) a připravuje písek a kámen k vyjití (vypuzení). Jádra višňová jsou dobrá pro nemocné kamenem, ničí v břiše škrkavky, vyhánějí moč i kámen a krotí kašel. Pryskyřice prýštící z višňového stromu, rozpuštěná ve víně a Pitá, obměkčuje prsa, hojí zastaralý kašel, svlažuje drsnatost trubic, zostřuje zrak a vzbuzuje chuť k jídlu, rozdrobuje kámen a odstraňuje skvrny na tváři. Vezmi 4 loty jader planých višní, % libry nejlepší vnitřní Hlasitosti z melounů, přidej malé množství cukru, ztluc dohromady a destiluj; voda vypálená jest dobrá v dávce několika lžic při bolestivém močení. Zevní použití: Gummi čili pryskyřice z višňového stromu močená a rozpuštěná v octě shání ve formě mazání lupy a prašivinu na hlavě u malých dítek.

->,, -o

Ve víně rozpuštěná a pitá slouží též proti zastaralému kašli. Proti pukáni pysků moč pryskyřici v růžové vodě až do vypuštění šlemu a potírej touto tekutinou pysky. CHAMAECERASUS. Přicházejí ještě jiné plané višně, které samy od sebe bez všelikého opatrování (divoce) rostou v lesích, a jsou přihořklé a trpké, jako téměř každé lesní a plané ovoce; u nás v Čechách je jich velká hojnost. Jest také jedna planá, nízká višnička, zvýši jednoho lokte s drobnými, trpkými, kyselými a nechutnými višničkami, která též u nás v lesích, podél cest, v úvozech a ledakdes roste; latinsky sluje C h a m a e c e r a s u s , česky N í z k á v i š e ň . Třešní bílých i černých, větších i menších jest l u nás také velká hojnost a jsou všem známé, a proto netřeba je zde obšírně popisovati. Višňový a třešňový strom sluje řecky K ť p a a a o ? , l a t i n s k y C e r a s u s, francouzsky C e r i s i e r, německy K i r s c h e nbaum. Višně a třešně šlovou řecky K í p a o a nebo K e Q d a t a , arabsky C e r a s u s , latinsky C e r a s a , vlašsky C e r e g i e , španělsky C e r e z a s, francouzsky C e r i s e, německy K i
kosti, takže mnozí lidé, kteří měli játra nebo plíce již zatvrdlé, pouze tímto samojediným lékem se uzdravili. Proti každodenní zimnici pij následující lék: Uvař kůru stromu krušinového s pelyňkem, čekankou, chmelem, dále s kořenem vlašského kopru (fenyklu), apichu čili miříku a hromového koření (chřestu) a přidej k tomu skořici, cukr a medový ocet zvaný O x y m e 1. Proti třídenní zimnici pij odvar kůry krušinové se štěrbákem, pilátem, čekankou, štovíkem a kořenem vlašského kopru. Proti neduživé slezině jest velice dobrý odvar této kůry s popsaným nápojem, nebo s ceterákem (odrůda kapradi zv. kyvor), netíkem, s kůrou kapparovou a jasanovou a s kořenem vlašského kopru a petržele; když by i nepřivodil tento nápoj stolice, tak aspoň vždy vzbudí chuť k jídlu, čehož jinak nečiní,

Kap. LXXII. KRUŠINA. Krušina je strom střední velikosti s listem jako strom dřínkový nebo svída, s kůrou jako olše, s jakýmisi bílými tečkami, která je na vnitřní straně žlutá, takže byvši žvýkána žlutě barví jako R h a b a r b a r u m . Květ má bílý. Plody jsou malé bobule velikosti hrachu, rozdělené jakýmsi žlábkem, jako by byly ze dvou srostlé; zprvu jsou zelené, později žluté a naposled černé, každá má v sobě dvě pecky podobné vlčímu bobu, o něco větší nežli čočka, a v každé pecce je uzavřeno jádro. Dřevo jest tvrdé a křehké, odkudž pochází jméno stromu. Kvete z jara, avšak bobule dozrávají na podzim. U nás v cechách jí roste všude hojnost a jest zde, podobně jako v Německu, velice mnohým známá. Přirozenost, moc a účinky. Kůra krušinová má znamenitou moc, neboť počišťuje a posiluje podobně, jako vidíme u reveně. Stolicemi vypuzuje beze všech obtíží nečistoty a šlemy, choleru i vodnaté vlhkosti a posiluje vnitřní orgány, zvláště játra. Obyčejně se jí dává užívati na jednu dávku dvojnásobné množství jako rebarbory. Někteří vaří kůru stromu krušinového s řepíčkem, šedivkem (pontským pelyňkem), kokoticí, chmelem, skořicí, štěrbákem a čekankou a přidávají k tomu kořen fenyklový a apichový; tento nápoj dávají píti proti vodnatelnosti a bledosti, která vede k vodnatelnosti, i proti žloutence. Rovněž tak lehce obměkčuje tento nápoj břicho, vyčišťuje a posiluje játra a žíly. otvírá všecka zacpání a zbavuje vnitřní orgány hrubé, zkažené a shnilé vlh-

172

Krušina.

když měkčí břicho a purguje (projímá). Jest třeba však dbáti toho, aby před požitím tohoto léku nemocný si pustil krev, káže-li potřeba, a se vyčistil. Kůra krušinová má se loupati a sbírati na počátku jara nebo v podletí, avšak dle mého zdání jest mnohem lepší a užitečnější kůra kořene nežli kmene. Co se zde praví o kůře krušinové, neplatí však o vnější kůře, která nemá žádné moci, nýbrž o prostřední žluté kůře, a proto musí se nejprve nožem oškrábati ona zevní a vrchní kůra, až se ukáže samotná žlutá a čistá kůra vnitrní; tato se má usušiti a uschovati k potřebě na celý rok. Staří Čechové jí užívali často, jiným národům není tak známá. V jedné staré knize české nalezl jsem p ní tento záznam: Vezmi zelenou prostřední kůru dřeva krušinového (svrchní odhod') v množství odpovídajícím asi dvěma vejcím a vař ji ve velice dobrém víně v množství M pinty nebo 3 žejdlíků, až přijde jednou do varu, seber pěnu a vyčisti vaječným bílkem, jak jest obvyklé, a pij z ní po procezení doušek ráno a večer.

173

:%*

Í^M^** ' é

-•V-.-.. -'

^

"N.

—

.íllíj'

'-'*•

*f«J

'*

-¥.

Ačkoliv tato kůra chová popsané moci a vlastnosti, při čemž zelená jest účinnější nežli suchá, přece často působí dávení a bolení žaludku; proto hodí se tento lék spíše pro rolníka a silné lidi, nežli pro lidi slabé, útlé a zhýčkané.

©^)

*

Zevní použití: Proti prašivině je zvláštní dobrý lék následující: Moč prostřední kůru krušinovou v octě a potírej se tím; jest vyzkoušeno, že se vyhojíš v málo dnech. Odvar téže kůry v octě držený v ústech hojí shnilé maso dásní a krotí bolest zubů. Z uhlí krušinového dělá se výborný prach střelný, což dosvědčují sami vyrábitelé prachu. Krušina sluje latinsky F r a n g u l a, někteří ji nazývají A l n u s N i g r a & A v o r n u s , německy F a u l b a u m.

Chléb sv. Jana (* vzrůst ovoce, když květ odpadne).

Planý chléb sv. Jana.

Kap. LXXIIÍ. CHLÉB SV. JANA. Chléb sv. Jana je strom rostoucí ve velkém množství v království neapolském, a zvláště v krajině Apulské. Roste do značné výše a rozkládá své ratolesti spíše do šířky nežli do výšky. Kůra jeho jest barvy popelavé až i namodralé jako L o t u s , německy nazývaný Zurgelbaum. Listy má jako jasan, avšak širší, tvrdší, řidší a okrouhlejší. Kvete z jara nebo koncem zimy, totiž v listopadu a prosinci. V Hispanii nese podlouhlý květ, který visí dolů jako J u l u s nebo jehněda vlašského ořechu a později rozkvétá v mnohé kvítky barvy červené a šarlatové. Ovoce nese v létě a na podzim, totiž dlouhé, nerovné lusky zdéli dlaně a ztloušti palce, v nichž je semeno či jádro tvrdé jako kámen a v každém .směru podobné semenům v luskách Kassie, od nichž se těžko dá rozeznati Čerstvé a zelené lusky jsou v době, kdy 174

se trhají se stromu, velmi nechutné a nelibé, a teprve když se vysuší na roštech, nabývají chuti a lahody; jsou plny medové sladkosti, která se nalézá v jich mase, zvláště pak lusky, které rostou ve východních krajinách a cdtud k nám se donášejí. Proto Indové a Arabové mnoho této medové tekutiny a šťávy z nich vytlačují a do ní pak zázvor, myrobalány a jiné ovoce zadělávají. Obyčejně se požívá toto ovoce pro jeho libou chuť a sladkost v Itálii, neposkytuje však tělu dobré výživy, škodí žaludku a těžko se stravuje pro jeho tvrdost. Přirozenost, moc a účinky. Vnitřní použití:

Ovoce, dokud jest ještě čerstvé, škodí žaludku a působí průjem; suché však zatvrzuje život a jest dosti pří jemné žaludku. K nám přináší se pouze suché. Odvar chleba sv. Jana pitý v nápoji hojí kašel a prospívá dýchavičným, ano i pomáhá močiti. Chléb sv. Jana sluje řecky K e y á t t a & KeârovLu, arabsky C h a r u m, latinsky S i l i q u a a v lékárnách X y l o c a r a c t a , vlašsky C a r o b e, španělsky A l f a r o b a s , francouzsky C ar o u g e , německy S a n c t J o h a n s B r o d t . PLANÝ CHLÉB SV. JANA. SILIQUA SILVESTRIS.') Tento strom obyčejně sluje S i l i q u a s i l v e s t r i s , ne snad, že-by se pokládal za planý druh chleba svatojanského, ale poněvadž jeho plody jsou dlouhé načervenalé lusky, které obsahují rovněž hladké, tvrdé, tmavohnědé (červené) semeno, podobně jako chléb svatojanský, pouze něco menší. Listí jeho jest okrouhlé jako u lísky, avšak rie tak tlusté, od jednoho nerozumného hlupce bylo autorovi omylem zasláno místo Akacie. Před vypučením listů objevuje se na počátku jara nebo podletí na pni a po stranách větví milostný květ šarlatové barvy, někdy též bělá vy, z něhož později vyrůstají lusky. Obyčejně ho též jmenují A r b o r J u d a e , to jest strom Jidášův, jelikož se domnívají, že se na něm Jidáš oběsil a proto prý do dnešního dne roste na křivo a nedá se zdvihnouti do výše a narovnati. Též F a b a g o ho nazývají. Někteří ho stotožňují s £*<>**? — C e r c i s T h e o p h r a s t i, avšak jeho popis je tak stručný, že se z něho nedá nic jistého vyčísti; jiní ho potahují na C o l y t e a T h e o p h r a s t i. Španělové v Granadě ho jmenují A l g a r a n o l o c o, id est, S i l i q u a m S i l v e s t r e m &. f a t u a t a . Mauritánové ho nazývají ve své krajině D i t, Kastellánci A r b o l ď a m o r , Francouzové G u a i m e r. Kap. LXXIV. GRANÁTOVÁ čili ZRNATÁ JABLKA. Strom granátového jablka není vysoký; jeho listí se velmi podobá listí olivovému nebo myrtovému, jest úzké, tlusté, světlé, zelené s červenými žilkami a visí na červené stopce. Větve jsou hebké a opatřené trny. Květ sestává z bledšího kalíšku podoby hvězdy, z něhož vystupují lístky koruny barvy krásně červené *) C e r c i s S i l i q u a s t r u m .

775

*

^

jako šarlat nebo vlčí mák; uprostřed květu jsou jakási zrnka na tenkých vláscích jako u růže (tyčinky). Po květu vytvoří se okrouhlá jablka s kůrou zevně načervenalou, uvnitř žlutou, plná červených, hranatých, šťavnatých tvrdých zrn, uložených mezi žlutými blankami jako v nějakých přihrádkách; od těchto zrn dostala jablka též své jméno (zrnatá). Jmenují se také M a l á p u n i c a a Poehis, to jest od Punů čili Karthaginských, kde rostou nejkrásnější tato jablka. Vnější kůra kmene tohoto stromu jest popelavá, vnitřní dřevo je žluté. Toto rozkošné a spanilé ovoce roste toliko v horských krajinách, jako v Itálii a jiných podobných; v některých místech v Německu a u nás v Čechách zde v Praze v zahradě jeho cis. milosti sice též roste, avšak pouze jen při zvláštním pečlivém ošetřování, neboť v zimě musí se nad nimi stavěti boudy;

Moc, přirozenost a účinek jablek sladkých . Sladká jablka granátová jsou žaludku trochu prospěšnější, neboť jej zahřívají. Proto sluší se jich vystříhati při zimnicích, ježto poněkud zahřívají a působí nadýmání. Moc, přirozenost a účinek jablek kyselých . Kyselá jablka svírají, stahují dohromady a zacpávají, chladí a občerstvují ústa, uhašují žízeň, prospívají horkému žaludku, tlačí dolů žluč a ženou moč, avšak škodí dásním. Užívají jich v zimnicích, tím že se zrna posypávají cukrem a tak z nich vytahuje a yyssáyá šťáva. Tvrdé pecičky z granátových zrn vysušené na slunci a rozetřené na prášek a tak požívané v pokrmích, nebo pokrm z prášku vařený a požívaný, zastavuje úplavici a dávení. Tento prášek pitý s dešťovou vodou pomáhá proti chrlení krve. Prášek z peciček s osmým dílem kadidla smíšený a užívaný v dávce jedné čtvrtce zastavuje bílý ženský výtok. Pecičky nebo zrna smíchaná s medem krotí horkost a bolest, když se touto směsí potírají horké neštovice. Moc, přirozenost a účinek vinných jablek. Vinná jablka chovají se prostředně a mírně, právě tak, jako jsou složena z chuti sladké a kyselé; jsou pak nejlepší, nejvychvaloyanější a mají se užívati spíše nežli ostatní při palčivých zimnicích.

Granátová jabloň.

Granátová jablka.

a přes to nejsou tak podařená, jako v cizozemských horkých krajinách. Když se kořen dobře zahnojí vepřovou mrvou, tedy kyselá jádra se přeměňují v sladká. Tento strom se snadno ujímá a roste i ze zelených větviček vsazených do země (z odnoží). V našich domácích zahradách též pěkně kvete, ale ovoce dozrává zřídka. Granátová jablka přicházejí ve 3 druzích dle chuti, a to: Sladká, úplně kyselá a konečně chuti vinné, ta jest spolu kyselá a sladká. Moc, přirozenost a účinek jablek. Všecka tato jablka obsahují dobrou šťávu a mízu užitečnou žaludku, avšak skrovné výživnosti.

176

Víno granátové. Vinum Granatorum. Z granátových jablek se vytlačuje šťáva, již jmenují v lékárnách Vinum Granatorum; toto víno jest velmi dobré proti vnitřním, palčivým a morním zimnicím, když se pije smíšené s ptysanou nebo vodou šťovíkovou a štěrbákovou; posiluje totiž, hasí žízeň a ochlazuje horký žaludek. Jako prostředek ucpávací a stahující dobře se hodí šťáva a víno z kyselých jablek granátových; k tomu účelu namočí se v tomto víně topinka, která se sní a zapije hned tímto vínem. Velmi též pomáhá toto víno při nechutenství a dávení následkem zpěněné krve vylévající se obyčejně do žaludku. S vodou čekankovou, vodou z kuří nohy nebo vodou růžovou pité toto víno pomáhá proti chrlení krve. Kyselé víno granátové, v němž bylo uhašeno rozpálené železo nebo ocel, dává se píti s úspěchem při běhavce a úplavici, a při nechutenství žaludku, pocházejícímu od přebíhající žluči či cholery. Granátové víno smíchané s růžovým medem jest velmi dobré při zjitření a zhnisání v ústech a na dásních, hojí všeliké rozžíravé a hnisavé rány v nosu, uších, i v tajných místech mužů a žen (pohlavních ústrojích). Proti horkým otokům na povrchu těla smíchej granátové víno s růžovou nebo jitrocelovou vodou a přikládej na neduh šátky namočené v této směsi, která odnímá horkost a krotí bolest. Při vnitřním otoku hrdla, nebo při seslabení čípku kloktej tímto vínem a uzdravíš se. 12

777

f®>

Moc granátového Hsti. Proti bolení hlavy se velice chválí přikládati na čelo a spánky teplou náplasť připravenou z utlučeného granátového listí a růžového oleje. Moc květu granátového. Květ granátových jablek zvaný C i t i n u s , kterýmžto jménem vlastně se označuje zevní uzel čili Calyx (kalich), svírá, dohromady stahuje a suší, zastavuje krvácení, a přivádí ke zhojení staré rány a kazy, použíyá-li se ho jako zasypadla. Dále dobře slouží slabým a zviklaným zubům i masu dásní promývání úst odvarem květu granátového jabka ve víně n^bo vodě. Teplá náplasť z odvaru květu granátových jablek v dešťové vodě, zavařeného až do hustoty náplasťové massy, vyhání střeva skleslá do lůna zpět do břicha; tento lék jest mocnější, přidá-li se k němu duběnek. Dále existuje následující zvláštní a osvědčený lék proti úplayici a jinému těžkému výtoku života (průjmů), rovněž tak proti obojímu přílišnému ženskému výtoku (contra utrumque fluxum muliebrem nimium): Měkké červené lístečky granátové (z květu) zadělají se v lektyar podobný růžovému a tento bere se ráno s granátovým vínem, vodou ocelivou nebo slepičí polévkou v dávce jednoho lotu. Moc kůry.

Kůra z granátových jablek sluje M a l i c o r i u m a S i d i u m , v lékárnách C o r t e x G r a n a t o r u m ; tato stahuje dohromady a vysušuje. Požívání odvaru -kůry granátových jablek ve víně jako nápoje ničí všechny červy v těle, a C o n s t a n t i n u s píše, že jest to obzvláštní vlastnost a přirozenost této kůry. Kůra má veškeru moc jako květ. Při hrubém kormoucení se žaludku vezmi květ nebo kůru jablek granátových, utluc je a zvař v dobrém vinném octě; čistou houbu namoč do tohoto odvaru a teplou přilož na žaludek. Znamenitý lék k zastavení krve je následující: Vezmi stejné množství prášku z kůry granátové, římského vitrolia a kamence, stluc to vše na prášek a tím zasypávej ránu. Tímto prostředkem zastaví se krvácení v nose i na každém jiném místě těla. Pravdivý a vyzkoušený lék proti bolení zubů: Vezmi celou kůru z granátového jablka, nalij na ni dobrý vinný ocet, nech státi l—2 hodiny, pak přidej k tomu jednu čtvrtci rajského jablka zv. kolokvinta, zvař dohromady a vymačkej. Vyplachování úst teplým tímto odvarem a držení teplé této tekutiny na bolavém zubu neomylně pomůže. Nad jiné znamenitý lék proti shnilým vředům a děrám v tajných mužských i ženských místech: Vezmi kůru granátových jablek a kramářskou houbu, obojí usuš, pak roztluc na prášek a tím zasypávej bolavé místo. 178

Jiný lék proti témuž neduhu: Vezmi jeden díl granátové kůry a stejné množství růžových koláčků, z nichž byla vypálena voda, dva díly vlašského kopru (fenyklu), svař v dobře přikrytém hrnci ve víně nebo ve vodě, pak proceď, přidej asi lžíci medu a trochu vypáleného kamence a zase nech trochu povařiti. V tomto odvaru namoč šátek a přikládej teplý na choré místo; znamenitě pomáhá. PLANÝ STROM GRANÁTOVÝ. Jest ještě planý strom granátový, který jest velmi podobný zahradnímu, avšak kratší (menší) a bodlinatější. Tento nenese žádného ovoce, pouze hustý květ jako růže, který nazývají B a l a u s t i a a který je vyobrazen na obrázku č. 2; tento květ má moc svírati a dohromady stahovati. Proto se ho může užívati při všech vytčených neduzích, kde je zapotřebí stahování nebo zacpání, neboť svojí trpkostí stahuje mocněji nežli štěpný. Granátový strom sluje řecky ' f o t a nebo 'PO a latinsky M a l u s P u n i c a. Granátové jablko sluje řecky 'PO ta, arabsky K u m a n, latinsky M á l ů m P u n i c u m nebo G r a n á t ů m , vlašsky M e l a g r a n o & Po m o G r a n a t o , španělsky G r a n a d a s & R o m a n a s, francouzsky P o m m e d e G r a n d e & M y g r e n e s , německy G r a n a t á p f f l e i n . Jablka vinné chuti šlovou latinsky G r a n a t a a c i d o d u l c i a , & G r a n a t a m u z a.

Kap. LXXV. CITRÓNOVÁ JABLKA. Citrónové jablko sluje latinsky M á l ů m M e d i c u m , to jest jablko médské, jelikož je poprvé do Itálie P a 1 1 a d i u s z krajiny zvané M e d i a přenesl, zasadil' a štěpoval a poučil, jak se má opatrovati. V Itálii roste nyní hojně těchto stromů nejen u moře, kteréžto místo je pro ně nejvhodnější, nýbrž i uvnitř pevniny v sadech, zahradách, na trávnících a u jezer. Jinak se nazývá J u d e n o p f f e l , to jest j a b l k o ž i d o v s k é , jelikož u Židů musí si každé pokolení vždycky každého roku takové jablko opatřiti, míti je v domě a je opatrovati. Popis : Tento citrónový strom jest prostřední výšky jako pomerančový a limonpvý. Postranní větve jsou hebké a zelené a mají měkké a špičaté bodliny; listí v zimě v létě zelené, zdobené velmi drobnými dírkami, téměř nic se neliší od listů pomerančových a limonových. Květ červený má náběh k šarlatové červeni a jest tlustý jako u lilie, uprostřed jest jakési vlášení jako v košíčku (tyčinky). Strom — jak bylo řečeno — se ustavičně zelená a nese ovoce po celý rok, neboť, když první ovoce dozraje a dolů spadne, hned následuje druhé, po jeho uzrání zase znovu jiné se objevuje, a tak dále; proto se na něm po celý rok může najíti zralé ovoce. Znamení zralosti jest krásně zlatá barva zevní kůry, která je hrbolatá, nerovná a má libou vůni. Dále jsou citrónová jablka podlouhlého tvaru jako limony, mají však více tužší maso, které jest šťavnaté 12*

779

>* a kyselé, a v němž leží semeno podobné zrnu ječnému, pouze jest větší, tlustší a více hořké. Šupinka na tomto semenu jest jako dřevnatá. Jablka citrónová velice se liší velikpstí, chutí a složením. Některé druhy jsou veliké, jako největší dýně, zvláště pak ty, jež se přinášejí z Ligurie a ostrovů moře Adriatického a Egyptského a jiných dalekých krajin. Některé druhy jsou menší, jiné opět nejmenší, jako limony, nebo jen o málo větší, jako na příklad jablka dodávaná od jezera zvaného L a c u s B e n a c u s ; tato pak jsou k jídlu nejvíce vychvalována. Neboť, ačkoliv jiné druhy jsou větší a krásnější, přece jsou tvrdší a ne tak chutné, a z té příčiny, že jsou více masité, je v lékárnách zadělávají do cukru nebo do medu.

Citrónová jablka.

Přirozenost, moc a účinek. Kúra citrónová jest přirozenosti suché na třetím stupni, co se týká horkosti, je mírná. Maso art šťáva v jablku je přirozenosti studené a vlhké na prvním $ i>ni, avšak více má v sobě studenosti nežli vlhkosti. Současí Kyselá jest studená na třetím stupni. Semeno či jádra jsou dle jedněch přirozenosti horké a suché na třetím stupni, dle jiných na druhém. Přirozenost, moc a účinek citrónových jablek. Citrónová jablka mají zvláštní dobrou moc a povahu, jíž odpírají jedu (paralysují jed), takže někteří pouze tímto lékem se vysvobodili ze smrti otravou. Tak píše vznešený starý učitel A t h e n a e u s , že jistý egyptský kníže odsoudil nějaké zločince na smrt, a když tito byli dle obyčeje panujícího v této krajině vedeni, aby byli uštknuti nejjedovatějšími hady, zvanými A s p i d e s , náhodou při cestě, kudy byli zločinci vedeni, prodávala jedna žena citrónová jablka, a podobně jako u nás

180

£

se dává takovým ubožákům před popravou něco píti, tak i ženě se jich slitovalo, a dala každému z nich pro občerstvení po jednom citrónovém jablku, kteráž oni snědli. Když přišli na místo a byli vrženi do jámy k hadům, co se stalo! Hrozní ti hadové se na ně vrhli a je kousali a štípali (uštkli), avšak těm nebožákům to neuškodilo. Když to uzřel hejtman, ulekl se, a ptal se popravčích, nebyl-li dán těm lidem nějaký protijed (lék proti jedu); tito však nevěděli o žádném léku, ale vyprávěli, že jedna žena v upřímném a dobrém úmyslu každému z nich dala snísti jedno citrónové jablko. Tomu se ovšem hejtman podivil a dále o tom přemýšlel, a aby lépe a důkladněji se o tom přesvědčil a to vyzkoušel, poručil druhý den vyvésti jiné dva zločince, z nichž jednomu dáno k snědení jablko a druhému ničeho. Když pak oba uvrženi byli do hadí jámy a oba byli od hadů uštknuti a raněni, tu prvního zachránilo jablko citrónové před účinkem jedu, ,a byl zachován při zdraví a životu, kdežto druhý, který jablka nepožil, ihned padl, otekl, celý zmodral a zemřel. Kůru citrónových jablek zadělávají lékárníci do cukru nebo medu (nazývají to C o n d i t u m C i t r i ) tímto způsobem: Oloupají z jablek svrchní žlutou kůru, zkrájejí bílé maso na okrouhlá nebo podlouhlé křížalky, když odhodili semena, pak svaří dobře v jedné nebo dvou vodách, aby se z toho vytáhla hořkost a kůra změkla; na to nalijí na kůru vlažný a svařený cukr a zadělají jako kořen omanový. Taková zadělaná kůra je vlhká a studená na prvním stupni, jest dobrá proti všelikému jedu, posiluje srdce a všechnu životní sílu. Užívá se s úspěchem při souchotinách i n fi e c t i c a*), uplatňují se při chvění srdce, pocházejícím od palčivé cholery (žluči). Stejným způsobem zadělává se též kůra citrónová. Vezme se kůra citrónová nepříliš oloupaná, na níž se nalézá ještě něco bílého pletiva pod vrchní pokožkou a kůží, postaví na oheň a nechají vařiti, co by se upeklo vejce, zcedí vodu a zalévají' dosti hustě svařeným cukrem, až by se potopila a vystaví na celý týden slunci, čímž je procedura skončena. Z jablek připravuje se též syrup zvaný S y r u p u m de a c e t o s i t a t e C i t r i . Kůra i syrup jsou chuti libé a nakyslé, posilňují žaludek a srdce a odvracejí od něho jed a jedovaté páry; pročež jich užíváme platně při tajných morních zimnicích a slouží též proti zkaženému vzduchu. Ženy těhotné mají při nepřirozené jich chuti pojídati citrony. Dále jsou dobrá tato jablka proti melancholii, čistí zapálenou a zakalenou krev, z čehož přichází na člověka těžká mysl a smutek.

ê*l <&&:>

ďí

^

Přirozenost, moc a účinek zrn nebo iader. Utlučená zrna či jádra pitá ve víně odpírají jedu, vyvolávají stolice a dávají vonný dech; šťáva užívaná podobným způsobem jest téže moci. *) Chronický stav onemocnění, vyznačující se postupující ztrátou sil, obyčejně provázený horečkami a profusními poty a skvrnitým zčervenáním obličeje (obyčejné při tuberkulose).

181

ttf

•% «•—x

*

Přirozenost, moc a účinek kůry . Kůra citrónová pitá ve víně stírá a snímá šlem a nečistotu ze žaludku, střev i jater. Odvar z téže kůry ve víně nebo octě zachovává vyplachováním úst zuby čerstvé a čisté a dává vonný dech. Kůra citrónová vložená do šatů chrání a uchovává je před moly a kazy. Vykuřování citrónovou kůrou odstraňuje špatný, nakažený a morový vzduch. Citrónový strom sluje latinsky M a l u s c i t r i a, M e d i c a, P e r s i c a. Citrónová jablka slují řecky M y 0 i * d ,.<, j i a í, x e r f ^ o V í / A a , latinsky M a l á C i t r i a v e l C i t r i n a t a , M e d i c a & P e r s i c a , vlašsky C e d r i a C i t r o n i, španělsky C i d r a s , francouzsky U n g C i t r o n , německy C i t r o n ' 6 p f f e l und J u d e n ó p f f e l .

Limon.

Pomoranč.

Kap. LXXVI. LIMONY A POMORANČE. Limony a pomeranče mohou se dáti do skupiny citronů, hlavně pak limony, které vzhledem i účinky se shodují s citrony, pouze jsou limony menší a podlouhlé; nemají tak tlusté kůry, isou šťavnatější, kyselejší chuti a mají bledá jádra, stejná jako u citronů. Pomeranče jsou kulatější, a když jsou zralé, jsou zlaté barvy; mají kůru tlustší a více hořkou než limony. Vnitřní šťáva, jíž mají hojnost, není u všech stejná, neboť u některých je kyselá, u jiných sladká, u jiných zase vinná, to jest mírně kyselá a zároveň sladká. List těchto stromů téměř úplně se podobá listu bobkovému a jest tlustý, hladký, vonný a zašpičatělý. Ratolesti jsou hebké, lepké a bodlinaté, kůra bledě zelená. Květ obou stromů jest bílý a vonný a z něho pálí

182

-* »

)'*

•flfe.

*t

se náramně vonná a libá voda. Obojí tento strom je ustavičně zelený a nese ovoce — podobně jako citrónový — přes celý rok. Přirozenost, moc a účinek . Ovoce obou stromů jest téměř ve všem stejné moci jako jablka citrónová, zvláště pak limonů, ježto jsou kyselejší a mají také přirozenost studenější a sušší; při tom jest kůra pomerančová nade vší pochybnost přirozenosti více horké, jak ukazuje její hořkost. Sladká jablka pomerančová nepostrádají moci zahřívající. Přirozenost, moc a účinek limonů . Ze šťávy limonové připravuje se s cukrem syrup, který jest velmi užitečný proti vystupování žluči; také se chválí při vnitřních, palčivých a morních (nakažlivých) zimnicích. Ze šťávy limonové pálí se také in B a l ne o M a r i a e a v skleněných baňkách voda, již dávají v syrupech při vytčených zimnicích; této vody užívají též ženy pro zkrásnění a vyjasnění pleti, a jest dobrá1 též proti jiným skvrnám a zohyzděním na těle. Užívaná vnitřně (pitá) ničí tato voda červy v břiše, a stejnou moc má i Čerstvá šťáva limonů pitá v dávce dvou lotu; když se do této šťávy vloží perly, mušle nebo skořápky slimáků, tu se po několika dnech rozpustí, a z toho vidno, že tato šťáva jest také dobrá proti kamenu. Přirozenost, moc a účinek iablek pomerančových. Sladká jablka pomorančová možno bezpečně dávati při chorobách prsů a boků. Dobrý doušek šťávy vytlačené ze sladkých pomorančů pomáhá k usnutí (při nespavosti), dále při zánětu pohrudnice a podobných palčivých chorobách, zvláště když se pije se šťávou fialkovou. Při palčivých vnitřních zimnicích jsou užitečnější a zdravější kyselá a vinná jablka pomorančová, neboť uhašují žízeň a horkost zimniční, brání před porušením, posilují srdce a ženou na moč. Proti červům v břiše: Vezmi kyselé jablko pomerančové, rozkroj je ve dví, polij olejem z hořkých mandlí a upec je nebo zahřej v horkém popeli a pečené přilož na pupek, nebo vymačkej z něho šťávu a dej píti teplou nemocnému; jistě pomůže. Z pomerančového květu vypaluje se voda, kterážto pitá velmi žene na pot. V Itálii, v Neapoli a v Luče se připravuje se zvláštní bedlivostí z pomerančového květu voda, již nazývají N a m p h a a A n g e l i c a ; tato jest pro zvláštní svou dobrou a silnou vůni v mnohé příčině užitečná. V Hispanii se dává těhotným ženám, které těžce pracují k porodu, zvláště pak, když se k ní přidá trochu vody polejové. K tomuto účelu však slouží daleko mocnější olej připravený z kůry, který jest znamenité C o r d i a l e, to jest posílení srdce, a vskutku se shledalo, že platně prospívá v mnohých nedostatcích. Pilní lékárníci obyčejně zadělávají kůru pomerančovou do cukru: Vezmou čerstvou kůru pomerančovou, odloupnou bílou vrstvu a kůru žlutou rozkrájejí na křížalky, které vaří tak dlouho, co by se uvařilo na tvrdo vejce a tekutinu zcedí. Pak nalijí na ně dosti hustě nebo tvrdě svařeného cukru až do potopení kůrek a vystaví na týden na slunce. Tyto jest zdravé požívati

183

T, proti všelikým studeným neduhům žaludku; dále posilují srdce, odvracejí omdlévání, zahřívají a podporují zažívání. Z pomerančů připravují též mast, zvanou U n g u e n t u m a u r a n t i o r u m , a to tímto způsobem: Kyselé jablko pomerančové otevrou na vrcholku a vytlačují z něho šťávu; s touto šťávou smíchají trochu dryáku, šafránu a octa, a vše dají zpět do jablka a ohřívají v horkém popeli, načež z jablka znovu vytlačují šťávu. Tato má býti zvláště dobrá proti červům v břiše u malých dítek, a používá se jí ve formě mazání spánku, srdce a žaludku, ale může se též dávati píti. Limony a pomoranče patří netoliko do lékárny, nýbrž i do kuchyně. Limony a pomoranče slují řecky A mu ví* » ^ A « . Nedává-K* v 17in. Latinsky L i m o n i a , A u r a n t i a , M a l á n e r a n t i a ,

je plno kyselé šťávy, jako u limonů, avšak ne tak libé chuti. Uvnitř masa jest také semeno jako v citronech a limonech s bílým a hořkým jádrem.*)

Adamovo jablko.

Jabloň.

P o r n a a r a n g i a , a r a n t i a , a u ř e a, vlašsky L i m o n e, a r a n c i o, španělsky N e r a n i a s, francouzsky L i m o n s, A ur e n g e s, německy L i m o n i e n und P o m e r a n t z e n .

Kap. LXXVIII. JABLOŇ a JABLKA.

Kap. LXXVII. ADAMOVO JABLKO. Co seo týká vzhledu a moci, neliší se mnoho jablka Adamova od limonů, neboť strom, na němž rostou, nese právě takové listí jako limpnový, pouze jsou listy o něco větší a sušší. Ratolesti má také hebké a obalené zelenou korou a kvete podobně jako strom citrónový. Ovoce či jablka jsou kulatá, dva- až třikrát větší než pomerančová, nemají příliš tlusté kůry, téměř .iako litnony. Kůra jablek jest svraskalá a nerovná s jakýmisi rozsedlinami a skulinami, jako kdyby někdo do ní byl vtiskl a zahryzl zuby, následkem čehož pověrčivý lid je nazval P o m a A d a m i , to jest jablka Adamova, jakoby to byla jablka druhu jablek, jež jedli Adam a Eva v ráji. Vnitřní maso tohoto jablka

184

Přirozenost, moc a účinek. Šťáva z těchto jablek má všecku moc a vlastnosti, které se připisují limonům, jenom ne v takové míře. Obzvláště znamenitě jsou prospěšná v léčení strupů a prašiviny; jablko rozkrojí se na dvé, posype se roztlučenou sírou a trochu upeče v horkém popeli a otírá se jím prašivá kůže, což možno činiti i s limony, Adamovo jablko sluje vlašsky L o m i e a P o r n a ď A d a m o, latinsky Po m um A s s y r i u m , P o m u m A d a m i . Strom M a l u s A s s y r i a , německy A d a m s a p f f e l .

Jabloň je všeobecně známý strom. Vyrůstá jako jiné stromy ze svého kmene v mnohé ratolesti. Kůra jest spíše hladká ^ nežli drsná, zevně popelavá, uvnitř žlutá jako vosk, z níž dělají žlutou barvu, vaříce ji s vodou a kamencem. List je podlouhlý, kolem jemně pilovitý. Kvete z jara květem bílým nebo načervenalým a pleťovým, na vrcholku nese ovoce. Nemá mnoho kořenů a nezapouští jich hluboko do země, nýbrž je rozprostírá při povrchu po zemi. Druhů jabloní i jablek jest mnohem více, než by se dalo vyčísti a vypsati, a rozlišují se podobou a chutí; některá jsou *) Ač v popisu jsou některé nesrovnalosti, přece lze souditi, že běží asi o p o m p e l ( C i t r u s d e c u m a n a ) , který se zval jablkem assyrským a Adamovým. V cukru zavařená kůra tohoto ovoce přichází k nám pod jménem c i t r o n á t .

185

13. kyselá, trpká, některá sladká, jiná opět mají dvojí chuť, jako vinná jablka, některá dokonce i trojí, totiž sladkou, trpkou a kyselou. Planá jablka přeměňují se v štěpná štěpováním. V Itálii se pokládají jablka, která zovou A p p i e nebo A p p i o l e nebo M e l e r o s e , ježto jsou nejpříjemnější a nejlibější vůně a chuti, z nichž první odpovídají asi druhu Melimela u starých, druhá pak druhu označovanému u starých E p i m e l a & O r b i c u 1 a t a. Ve Francii jsou u velké vážnosti druhy s krátkou stopkou, jež proto slují C u r t i p e n d u l a , v jejich jazyku C a r p e n d u nebo C a p e n d u , a používá se jich k výrobě slavného léku A l k e r m e s , a nacházejí se v některých zahradách v těchto zemích. Kdo by si přál zvěděti více o různých druzích a pojmenování jablek, zvláště v říši rostoucích, přečti si V a l e r i a C o r d a v knize Hist. de plantis, lib. 4. cap. 10. Kdo chce míti pěkná červená jablka, štěpuj rouby na moruši. Přirozenost, moc a účinek. Všechna tato jablka mají dle své různé chuti též i různou přirozenost; tak kyselá jsou studená a suchá, sladká chýlí se poněkud k horkosti a vlhkosti, vinná jsou přirozenosti mírné. Vnitřní použití: Kyselá jablka jsou dobrá a zdravá pro ty, kteří mají žaludek pokažený od horkosti nebo vlhkosti, jelikož svou trpkostí vytlačují ze žaludku vlhkost a zbytek její vysušují, avšak jsou nestravitelná pro svoji nezralost, vzbuzují větry a nadýmání, škodí nervům á dávají vznik suchým nemocem, jako souchotinám a zvředovatění plic; takové větrnosti srdeční a plicní vysušují totiž žíly a nastuzují žaludek, z čehož pak pocházejí rozličné choroby i úplavice. Planá jablka svírají a zacpávají; sladká se snáze zažívají, avšak zase velmi snadno se obrací v horkém žaludku v choleru (žluč). Šťáva ze sladkých jablek pitá s vodou z yolského jazyku (pilátu) zahání pominutí smyslů, občerstvuje vnitřního životního ducha a vyčišťuje kalnou krev. Vinná jablka po dozrání chovaná přes zimu a jaro jsou vařená nebo pečená velice často dobrá a prospěšná nemocným. Z vinných jablek dělají se také lektvary stejně jako z kdoulí. Tento lektvar jest dobrý proti horkým zimnicím, uhašuje žízeň, odebírá horkost, posiluje srdce a žaludek, ano i chuť k jídlu vzbuzuje, a bývá pro mnohé nemocné vděčnějším lékem, nežli mnohé jiné lektvary a konfekty. Téměř všechna jablka mají tu vlastnost, že šťáva z nich vytlačená a smíchaná s malým množstvím šafránu po vnitřním užívání odpírá jedu a vyhání červy z těla. Jest se vystříhati nezralých jablek, a to všech, i těch nejlepších, neboť jsou nezáživná, rozmnožují studenokrevnpst a tajemné zimnice, studí žaludek, rozmnožují sliny, přivozují snědek (snad snědé zabarvení kůže?), plodí zlé a shnilé vlhkosti, které se pak snadno v těle rozpalují (vzněcují) a vyvolávají zimnice; dále přivádějí svou trpkostí kašel. Totéž působí i všecko jiné

186

1. švestka (Prunus domestica). 2. Slíva či trnoslívka (Prunus insititia). 3. Břek (Sorbus torminalís). 4. Líska obecná (Corylus avellana.)

Dřínkowý strom. Cornus. nezralé ovoce. Syrup, svařený ze šťávy zralých a vonných jablek s cukrem až do zhoustnutí, ochlazuje horký žaludek a střeva, posiluje srdce a zahání jeho omdlévání a chvění.

Zevní použiti:

Proti klání v bocích dává se do sladkého jablka utlučené kadidlo, a když se upeče v popeli, přikládá se zevně na bok. Proti spálenině od střelného prachu vař sladké jablko v jitrocelové vodě tak dlouho, až dobře změkne, a pak je přikládej s mlékem na choré neb spálené místo. Sladké jablko upečené v horkém popeli a přiložené na bolavé oko, krotí a mírní jeho bolest; může se také vařiti v růžové vodě nebo v ženském mléce a přikládati jako Cataplasma (masť, kašový obklad a pod.). Obklad z utlučeného čerstvého listí jabloňového nebo mazání šťávou z něho vytlačenou brání horkým otokům v jich počátku; z této šťávy dělá se vonná masť, všeobecně užívaná, zvaná P o m á d a . Jabloň sluje řecky M»/**«, latinsky M a l u s nebo P o r n u s, vlašsky P o m e, francouzsky d ě s P o m e s . Jablka slují řecky M Z A a, arabsky T u f f a, latinsky M a l á nebo P o m a, vlašsky M e l e , španělsky M a n s a n a s , francouzsky P o m e s , německy A p f f e l; planá jablka H o l t z ó p f f e l . Kap. LXXIX. KDOULE čili KUTNY. Kutnový či kdoulový strom podobá se obyčejné jabloni, pouze jest menší a nemá tak dlouhého listu, za to však má list hladší, tlustší, tvrdší a vespod bělavý. Má květ bílý nebo růžový jako planá růže; květ s 5 okvětnými lístky rozvíjí se v podletí. D i o s c o r i d e s a G a l e n u s rozdělují kdoule na větší a menší; menší jsou okrouhlé, pleskaté, zlatožluté a potažené jakousi měkkou bavlnkou (plstnaté) a vonné, což jsou právě nejlepší a pravé kdoule. Veliké kdoule podobají se hrušce, jsou sladké, masitější a šťavnatější "než první, avšak ne tak pěkné, účinné a vonné jako první; D i o s c o r i d e s je nazývá S t r ut h e a . K nám se přinášejí z Francie, Lyonu a Šyýcar. V Kelheimu a jiných místech Bavor nachází se také jiný druh planých kdoulí zcela podobných domácím, až na to, že jejich stromek i ovoce je mnohem menší a planější. Existuje ještě jiný druh kdoulí, které nazývá C o n r a d u s G e s n e r u s C o t o n a s t r u m nebo C y d o n a g o , německy W i l d - Q u i t t e n , o němž budu psáti více na jiném místě. Kdoule mají se česati a sbírati, když sežloutnou do zlatožluté barvy. Přirozenost, moc a účinek. Kdoulová jablka čili kdoule jsou přirozenosti studené na prvním stupni a suché na počátku druhého stupně.


Kdoulí se mnoho potřebuje a užívá v lékárnách, neboť se z nich dělají šťávy, syrupy, lektvary a oleje; používá se též 187

"^

..5*

'-

.*'

•4 r* & í

jader, listí a květu, a to vše jest užitečné k zastavení všelikých výtoků těla lidského. Kdoule požívané před jídlem, zacpávají, požívané po jídle obměkčují život. Pečené kdoule posypané cukrem, jsou zdravé žaludku, odstraňují nechutenství a dávení, zahánějí nepřirozenou horkost a uzdravují všeliké výtoky břišní a dokonce jsou prospěšný i při chrlení krve a hnisu. Znamenitou, velmi libou a chutnou lektvař, zvanou D i a c it o n i té s, můžeš z nich připraviti následovně: Vezmi čerstvě načesané kdoule, oloupej je a rozkroj na čtyři křížalky, košťál (ohryzek) a jádra odhoď. Odvar 3 libry těchto křížalek a vař je ve vodě, v níž jsou rozpuštěny tři libry cukru, dobře míchej dřevěným mísidlem, při čemž rozmačkávej křížalky na nepříliš drobné kousky, dokud se vaří; když se zavaří křížalky do hus-

'

•

•m..

a tato šťáva, což je podivné, vzbuzuje pot zvláStě u starých lidí. Z kdoulí vypaluje se také znamenitá voda, která však nemá býti podávána beze všeho rozdílu nemocným při všelikých zimnicích, jak se často děje.

C^D

(3F&)

Zevní použití: Suchá lázeň připravená z kdoulového listí navrací vyhřezlý konečník a i matku do původní polohy; jest však dobré se i tím mýti. Náplast připravená ze syrových kdoulí a přiložená na žaludek staví přílišné stolice (průjem), uhašuje nechutenství, dávení a horkost žaludku. Kdoulová zrna nebo jádra močená v černohlávkové vodě dávají čistou a jemnou masť proti všeliké spálenině a prýmu jazyka. Proti oteklině hrdla možno též vyplachovati ústa touž vodou. Proti červené nemoci vař kdoule v trpkém červeném víně a obkládej odvarem střeva. Kdoule šlovou řecky K v J ú v t * Â«, arabsky S a f f a r g e l , latinsky C y d o n i a m a l á , vlašsky M e l e C o t o g n e , španělsky M e m b r i l h o s & M a r m e l l o s , francouzsky C o n t i n g, německy Q u i t t e n , Q u i t t e n á p f f e l , K u t t e n , K u t t e n á p f f e l . Kdoulový strom sluje latinsky M a l u s Cydonia. Kap. LXXX. HRUŠEŇ a HRUŠKY.

Kdoule menši.

Kdoule větší.

toty kaše, vezmi je s ohně a nalij do nádob. Takto obdržíš pěknou, světlou a velmi chutnou lektvař. z masa a šťávy kdoulové, podobnou huspenině. Také následujícím způsobem se připravuje kdoulová huspenina: Vezmi dvě libry bílého cukru, čisté šťávy kdoulové tři libry, svař to obojí dohromady až do zhoustnutí a nalij do krabic; tak získáš rovněž velmi pěknou kdoulovou lektvař. Kdo by mnoho vína vypil a obával se opojení, ten jez ihned pečenou kdouli nebo svrchu popsanou lektvař a víno mu neuškodí. Šťáva kdoulová jest dobrá při krátkém dechu a chrlení krve. Dá se uchovati v sklenicích celý rok, aniž by se porušila a zkysala, když se na její povrch ve sklenici nalije trochu dřevěného oleje. Tuto mízu či šťávu z nejlepších kdoulí pijí ráno Španělové v nebezpečí moru, aby se před touto nemocí uchránili a opatřili,

188

Hrušeň možno počítati k velikým stromům. Z kmenu nebo pařezu vycházejí veliké, tlusté a rozkladité větve se širokými, tuhými a špičatými listy. Kůru má tlustou, drsnatou a svraskalou barvy temně hnědé, kořeny hluboké mocné a načervenalé, květ bílý jako jabloň. Dřevo jest husté, tvrdé a křehké, takže se ani nedá dobře štípati; užívají ho rytci a řezbáři k vyrývání figur a obrazů, jakož na příklad naše byliny na takovém dřevě jsou rýsovány a vyřezány. Obloží-li se churavý strom hruškový hnojem a popelem, dobře mu to prospěje, a ,nacházejí-li se u kořenu hrušně nějací červi, má se k jmenovaným věcem přimísiti volská žluč, která je zazené. Tak veliký je počet rozdílných druhů hrušek, odlišných ve vzhledu, velikosti, chuti, barvě, šťávě a masitosti, že by bylo nudné a téměř nemožné všechny jmenovitě uvésti. Také nedozrávají v stejné době, neboť některé dozrávají v létě, a ty nejsou trvanlivé a brzo hnijí; jiné dozrávají na podzim, a ty dají se bez porušení uchovati přes celou zimu. O tom dočísti se můžeš v knize V a l e r i a C o r d a : H i s t . P l a n t a r u m l i b . 3. c a p . 17, kde týž uvádí na padesát německých a latinských jmen hrušek. Přirozenost, moc a účinek. Jako jsou hrušky odlišné ve svých druzích, tak různé jest též jich složení a moc, což bylo svrchu řečeno též o jablkách. Tak jsou trpké hrušky zemnaté a studené, kyselé pak studené a vodnaté, sladké jsou mírné přirozenosti a schylují se k horkosti, zvláště ony vonné hrušky, které nazýváme muškatelkami;

189

?\

"F w

proto také málo stahují, neboť všechny hrušky, které nejsou sladké, stahují a zacpávají. Slané hrušky mají v sobě více trpkosti a více svrašťují nežli štěpné, kyselé a trpké hrušky svrašťují silněji nežli sladké, a suché nebo pečené více nežli syrové.

j>-

Vnitřní použití: Plané nebo i domácí štěpné, kyselé a trpké hrušky, zvláště pak, když jsou pečené nebo suché, zatvrzují život a staví úplavici a všeliké průjmy. Plané hrušky odnímají houbám, které jsou s nimi vařeny, jich špatné a jedovaté účinky. Když by pak někdo snědl smrtelně jedovaté houby a se dávil (zvracel), tu má se mu dáti píti popel z kůry plané hrušky s hruškovou šťávou nebo octem; tentýž účinek má popel nebo drtiny ze strouhaného dřeva (piliny), nebo

^ A ^ ^ slij s nich cukr a svař ho znovu a vlažný vlij opět na hrušky; to opakuj tak dlouho, až cukr nabude hustoty syrupu, neboť by jinak nevydržely. Chceš-li míti ještě chutnější, okořeň syrup skořicí. V tomto způsobu jsou užitečné žaludku, občerstvují nemocné, jímž se zošklivilo jídlo, zavírají žaludek, aby škodlivě výpary nevystupovaly vzhůru; požívány před jídlem, ucpávají život či břicho. Voda pálená z planých hrušek a často pitá, jest dobrá proti přílišnému krvácení ze zlatých žil, které slují H a e m o r r h o i des. Na mnohých místech, a zvláště v Qaskoňsku, v Anglii a Normandii připravují z dobrých hrušek nápoj, kterýž tam zovou C i d e r e a P e r e , a který pijí místo vína; jest dosti dobrý a chutný. Zevní použití: Vařené hrušky přikládané ve způsobu náplasti zacpávají; též svalují rány, zvláště hrušky plané a pečené. Z listí hruškového, také z planých hrušek, připravuje se užitečná lázeň a nápařka proti vyhřezlé matce a konečníku. Hruškový strom sluje řecky "Antoš, latinsky P í r u s, a rozlišuje se P i r u s s a ti v a = hruška štěpná a P i r u s s i l v e s t r i s = hruška planá; německy B i r n b a u m. Ovoce nebo hrušky šlovou řecky "Ant.a, 'AníStn, arabsky H v. m e t r e aneb C i n e t r e, latinsky P í r a , italsky P e r e , španělsky P e r as, francouzsky P o i r e s , německy B i r n . Plané hrušky šlovou německy S e w b i r n oder H o 11 z b i r n.

Kap. LXXXI. BROSKVOŇ a BROSKVE.

Hruška.

prášek z usušeného a utlučeného listí hruškového. Hrušky jsou zdravé pro žaludek, když se jedí až naposledy po jiných pokrmech, avšak lepší jsou pečené, nežli syrové, zvláště když se pojídají s práškem koryandrovým; zabraňují stoupání výparů do hlavy a horkosti do očí, zavírají žaludek, stlačují pokrm dolů, posilují srdce a odnímají žízeň. Před jídlem požity zatvrzují střeva a působí střevní dnu (koliku?). Z některých hrušek připravuje se podobně jako z kdoulí lektvar pro žaludek ustavičně dávící. Chceš-li dobré a chutné hrušky zavářeti do cukru, postupuj takto: Nejprve česej hrušky dobře vyzrálé za pěkného počasí a když ubývá měsíce, pak z nich vyber bezvadné, tence je oloupej, stopku z polovice odřízni a vykroj vršek; měj pohotově čistý syrup z bílého cukru, dobře do hustá čerstvě svařený. Když ho sejmeš s ohně, naklaď do něho připravené hrušky, přistav na oheň, nech přijíti dva- až třikrát do varu, pak je vždy zase nech vychladnouti a nech státi přes den a noc. Druhý den 190

Broskvoň jest též stromem všeobecně známým a podobá se kmenem, pryskyřicí, listem i květem mandloni, pouze má květ červenější a více hořký, stejně jako list. Dřevo má řídké a křehké, kůru tenkou, kořen chabý a nepříliš do hloubky jdoucí; z té příčiny brzy sestárne a hyne. Z toho povstalo také německé přísloví: „Pfersingbaum und Bawrngewalt wechst schnell, und vergehet bald," = Broskvoň a panování selské rychle roste, avšak má krátké trvání. Broskvoň nese různé ovoce, dle barvy červené, žluté nebo zlaté, zelené, bílé, krvavé; u některého se maso lehce dá odloupnouti od pecky, jinde se pevně drží pecky, jako u kdoule. Nejlepší jsou broskve tvrdé, nevodnaté, zlaté barvy a libé vůně a jichž maso lpí na peckách. Na druhé místo se kladou broskve se šťávou červenou jako krev, a to nejen proto, že jsou chutnější k jídlu, nýbrž že jsou větší a barevnější. Pak jest druh broskví, kteréž v jakosti si nezadají se jmenovanými, a ježto se podobají vlašským ořechům, od Vlachů jsou zvány broskvemi ořechovými. V našich krajinách musejí se sázeti k polední straně (k jihu) a dobře chrániti před velkou zimou a tuhými mrazy, sice jinak velmi snadno pomrznou a vyhynou. V Itálii jest kromě jmenovaných ještě jiný druh broskví, kteréž se od sladkého mandlového jádra zovou mandlovými broskvemi. U nás v Čechách nejsou všecky druhy, pouze riě191

."te..

2. k v ě t u Z broskvového květu dělá se pro děti s cukrem výborný lektvar k moření červů, který se užívá příjemněji nežli Wurmkraut, t. j. semínko proti škrkavkám z lékárny. Květ broskvový připravený a požívaný na způsob salátu obměkčuje a pohání na stolici a jest zdravým pokrmem pro vodnatelné lidi. Na některých místech dělá se z tohoto květu také syrup; pakliže však se nepřipravuje s obzvláštní bedlivostí, a vezme-li se ho více, než se ho vzíti má, tu působí často těžké bolesti v životě (koliku). Někteří píší, aby se hrnec naplněný broskvovým květem zakopal z části do země nebo hnoje, a pak z květu vytlačil olej, který prý je užitečný proti zimničné horkosti (horečce), když se jím potírají pulsující cévy a jiná místa.

Přirozenost, moc a účinek. Broskve jsou studené a vlhké na druhém stupni; proto také tak brzo dozrávají a hned hnijí. Květ, listy a jádro jsou přirozenosti horké a suché.

3. l i s t í :

M

Ztlučený list broskvový přiložený na žaludek moří škrkavky a červy v břiše. Vnitřně užívaný rozděluje (ztekucuje) a stravuje všeliké otoky. Usušené listí utlučené na prášek a zasypávané do čerstvých ran tyto hojí.

i

Červená broskve.

it

V

které, a ty rostou různě dle jakosti půdy a místa, kde jsou sázeny, a dle toho jest i ovoce jich různé podoby, velikosti, barvy a chuti. Tak broskve horské z kamenité půdy jsou mocnější, drobnější, žlutější, vonnější a více posilují srdce v palčivých zimnicích; broskve z půdy tučné, hlinité a z mokrých rovin jsou větší, vodnaté, zelené, nechutné. Ve Francii mají P r u n o P e r s i c u m , které zevně se podobá slívě nebo švestce a uvnitř chová jádro jako broskev, Ještě jest jeden druh broskví, kteréž jsou ještě menší ostatních, zevně pěkně červené a velmi libé a příjemné chuti, kteréž dozrávají brzo po sv. Janu Křtiteli a proto se nazývají broskve sv. Jana. Těchto broskví máme také u nás dosti mnoho.

Broskve.

-* ,

4. j a d e r : Jádra broskvová utlučená s vodou bukvicovou nebo verbenovoú jsou ve způsobu obkladu znamenitým lékem proti bolení hlavy. Šest nebo sedm oloupaných jader broskvových požitých v doušku vína rozdrobuje a vypuzuje kámen. Broskvová jádra jsou také užitečná proti kolice a proti opilství, když se požijí před pitím. Při padání vlasů s hlavy rozetři jádra z pecek broskvových a smíchej je s octem, připrav z toho masf, jíž potírej hlavu; to pomáhá. Z broskvových jader tlačí se olej, který jest dobrý proti bolení hlavy a přivádí spánek, natírají-li se jím spánky. Týž olej vkapaný do uší mírní v nich bolesti a moří v uších červy, zahání hluchotu a znění a zvonění v hlavě; ve způsobu klystéru jest užitečný proti kolice pocházející z nadýmání nebo zatvrzení stolic (zácpy). Tento olej se také při uvedených chorobách a též při kamenu pije.

Přirozenost, moc a účinek:

5. p r y s k y ř i c e neb g u m m i b r o s k v o v é h o :

1. b r o s k v í : Broskve nejsou příliš zdravé žaludku, a pojídají-li se mnoho, tvoří šlemy, plodí zlé vlhkosti, zastuzují tělo, škodí žaludku, a jelikož se v něm též s jinými pokrmy snadno porušují, působí shnilé zimnice. Proto mají se požívati střídmé, a ne po jídle, jak mají naši Čechové špatný zvyk, nýbrž před jídlem, aby nezůstávaly dlouho v žaludku, ale rychle jím proběhly; takto obměkčují život. Někteří je požívají z dobrého vína (naložené ve víně). Nezralé broskve a trpké zatvrzují. Vařené suché broskve (odvar z nich pitý) zastavují výtoky žaludku a břicha.

Pryskyřice broskvová rozpuštěná ve víně, nebo svařená a pitá jest dobrá při chrlení krve a hnisu, obměkčuje a vyčišfuje zanečištěné žilky v prsou a plicích a drobí kámen. Kloktání pryskyřicí broskvovou rozpuštěnou ve víně a smíšenou se šafránem má býti zvláštním lékem proti sípáni a otoku hrdla. Toto gummi rozdělané s octem a kořenem koňského šťovíku hojí ve způsobu mazání lišeje na těle. Broskve slují řecky n é y o i x a »ij).a, arabsky S a u c h , latinsky P e r s i c a m a l á , italsky P e s c h e, španělsky P e x eg o s, francouzsky P e s c h e s, německý P f e r s i n g (Pfirsich).

192

13

193

•p^ Kap. LXXXII. MERUŇKY. Strom meruňkový jest prostřední velikosti. List jeho téměř podobný listu černého topolu jest špičatý, zubatý, a jsou vždy 4—5 pospolu jako u višně. Květ má bílý jako višně. Ovoce podobá se broskvi a liší se pouze barvou, neboť jest po dozrání zlaté barvy, a odtud je někteří latinsky nazývají C h r y s om e l a ; uvnitř chová tvrdou, kamenitou pecku, vydutou s obou stran (vypouklou na obou stranách), která se dá těžko roztlouci, a v které leží jádro, u některých druhů hořké jako broskvové, u jiných sladké jako mandlové. Některé meruňky jsou větší, jiné menší. Velikost ovoce a sladkost jader je podmíněna netoliko polohou a jakostí půdy, kde meruňka se pěstuje, nýbrž i bedlivým ošetřováním; neboť čím se meruňky častěji přesazují, tím lépe a plněji rostou a tak se jejich hořkost mění v sladkost; stej-

Vnitřní použiti: Meruňky jsou příjemnější žaludku nežli broskve, jelikož se v něm neporušují tak brzy, a když se požívají po jídle, tu zabraňují vystupování horkých par ze žaludku vzhůru do hlavy. Pro počištění cholery (žluči) a připálených vlhkostí jest prospěšný následující lék: Vezmi meruňky, protažené tamarindy. a kassii fistulu, rozetři s růžovou vodou a cukrem, přidej kokoříku a skammonia, kolik třeba a dle rady lékaře, a dávej píti pro počištění. Proti čtvrtodenní zimnici přidej práškovanou šermu a indické myrobalány a usmaž (zavař) do zhoustnutí; můžeš svařiti též s fialkovým syrupem a vsypati do toho žluté myrobalány. Zevní použití: Z meruňkových jader tlačí se olej, o němž píše starý Mesue, že jest to základní a hlavní věc a jeden z předních léků proti palčivým otokům konečníku a zlatých krev prýštících žil v zadku (haemorrhoidů). Potíráním konečníku tímto olejem ochlazuje se a odnímá bolest. Jest také užitečný ve formě mazání proti bolení uší a chřípí z horkosti a proti rozbolayěným bradavkám ženských prsů, zvláště když se smíchá s lojem jelením nebo kozlím. Tento olej připravuje se stejným způsobem jako mandlový. Meruňky slují řecky M /JÁ a d y n t v i a x á , n Q 0.1*0 * i « , arabsky M i r m i x, latinsky A r m e n i a c a a p r a e c o c i a , italsky B ac o c h e, Španělsky A l b i r i c o q u e s , francouzsky A b r i c o t, německy M a r i i l e n oder S . J o h a n n i s P f e r s i n g e n . Kap. LXXXIII. MIŠPULE.

Větší meruňky.

Menši meruňky.

ným způsobem mění se i hořké mandle v sladké. Meruňky, které jsou štěpovány na mladistvé slívě nebo švestce, bývají dobré a veliké. Meruňkový strom kvete hned brzo s počátku jara, ovoce však přináší již v červnu a červenci před uzráním jiného ovoce, vyjímaje višní, a proto vhodně nazývá D i o s c o r i d e s meruňky P r a e c o c i a , to jest výskočné neboli ranní. Málo se liší i vzhledem i přirozeností od broskví, kromě toho, že se neporušují tak brzy v žaludku jako broskve. Někteří považují za zvláštní znamení a zkušenost, že při veliké úrodě meruněk bývá málo vína v témže roce. Přirozenost, moc a účinek. Meruňky jsou přirozenosti studené a mokré na druhém stupni.

194

Mišpulí jsou dva druhy: 1. o b e c n é , které jsou známé téměř u všech národů, a pak 2. druh rostoucí v Itálii a Řecku. O b e c n á m i š p u l e jest stromek velikosti jabloně, avšak ne tak vysoký. Kůru má drsnou, ostrou, ratolesti trnité a bodlinaté, list dlouhý, silný, docela celokrajný; dřevo, jako u hrušky, tvrdé a husté. Kořeny nejdou příliš hluboko do země, avšak jsou mocné a nikdy nečerviví. Květ je bílý jako u kdoule, pouze menší, z něhož se později vyvinuje ovoce v podobě okrouhlých a šedivých jablíček větších nežli duběnky. V jedné každé mišpuli je pět tvrdých a pleskatých peciček. Mišpule jest pozdním stromem a ovoce její zřídka dozrává na podzim; a proto česají se mišpule před dozráním a rozkládají na slámu, kdež samy docházejí, měknou a hniličejí, stejně jako břekyně nebo' oškeruše. Druhá odrůda mišpule je strom téměř ve všem podobný hlohu. List má dělený nebo stříhaný jako miřík, bílý květ na způsob hroznů, ovoce hroznovité téže velikosti jako u prvního druhu, někdy větší, které dozrává v září a chová uvnitř pouze tři pecičky barvy zelenoryšavé. Tento strom roste hojně v zahradách a sadech v Neapoli. Obyvatelé požívají syrové toto ovoce pro jeho chutnost a kromě toho je i zadělávají do cukru a medu. Mišpule požívají též rády těhotné ženy, a to netoliko pro jich zvláštní chuť, nýbrž i proto, že odnímají nepřirozenou ženskou chuť na některé pokrmy, a že posilují žaludek. Stahují 13*

195

*dohromady, a proto poskytují dobrý pokrm, příjemný pro vlhký žaludek; zastavují úplavici a dávení. Mišpule štěpované na hlohovém kmenu jsou mnohem větší nežli jiné. Přirozenost, moc a účinek. Mišpule jsou přirozenosti studené a suché, moci trpké, svírající. Vnitřní použití: Listí a též ovoce mišpulové jest užitečné v případech, kde je třeba stažení (sevření), neboť zastavuje a ucpává všeliké hlenotoky a jiné výtpky těla. k*st* suchých mišpulí utřené nebo utlučené na prášek a pité s vodou z kuří nohy pomáhá při chrlení krve.

Mišpule obecná.

Mišpule italská.

Pecky z mišpulí utlučené na prach a požité ve váze jedné čtvrtce v doušku bílého vína, v němž byl uvařen předtím petrželový kořen, lomí (drobí) a mocně žene kámen; toto jest vyzkoušeno. Mišpule se také zadělávají do medu jako trnky proti palčivým hlenotokům v letním čase. Zevní použiti: Odvar z mišpulí ve formě vymývání a proplachování hrdla staví hleny usazující se v hrdle, na zubech a dásních. Proti přílišné menstruaci pomáhá, když se ženy myjí v odvaru listí a ovoce mišpulového. Při mdlém žaludku, který nemůže udržeti potravu, vezmi suché mišpule, hřebíčky, muškátový oříšek — každého stejné množství — přidej trochu korálů, utluc vše na prášek, smíchej s růžovou vodou a udělej náplasť, již přilož teplou na žaludek. Suché listí mišpulové utlučené na prášek ve formě zásypu stahuje rány a staví krvácení. 196

Dřeva mišpulového používají na topůrka k oštěpům, kopím a bičům; také se z něho vyrábějí výborné dřevce a důtky ke kolbám a k honění, které se také hodí k mazání hřbetů a ledví zlých a nezbedných žen. Obecná mišpule SlOVe řecky Méa;iíAor,^«/
arabsky Z a r o r, latinsky M e s p i l u s, vlašsky N e s p ě l o , španělsky N e s p e r a s , francouzsky N e s p l i e r,>y německy N e s p ě l . Mišpule přespolní slově «í>" * <*> Theoph. « * n <> "> •', latinsky M e s p i l u s A r o n i a . Ovoce r ? i * o * * o ?, neapolitánsky A z a r o l o. Kap. LXXXIV. CIZOKRAJNÝ STRON zvaný LOTUS.*)

Lotus.

Domnělý Lotus.

Strom lotosový má obyčejně velikost štěpu hruškového, ačkoliv někdy dosahuje velmi mocné výšky i šířky. Má listy podlouhlé, ostře špičaté a zubaté. Ovoce zvící višně visí na dlouhé stopce; je měnlivé barvy, neboť je zprvu zelené, později bledě žluté, při dozrávání červené, a konečně úplně zralé (v říjnu) černé, příjemné a libé chuti. Hojnost těchto stromů roste na ostrově zvaném P h a r i s, jehož obyvatelé požívali ovoce těchto stromů za pokrm a stravu, odkudž zváni byli též L o t o p h a g i. Nicméně roste též v krajích dále od moře, jako na př. v Africe. Jak se dočítáme, byla hojnost těchto stromů v těch místech tak veliká, že vojsko Ofsellovo táhnoucí na Karthago bylo vyživováno v nedostatku jiných potravin tímto ovocem. Nemalé množství těchto stromů nachází se též již v Itálii, ačkoliv zde není jich ovoce tak libé a sladké, což se připisuje rozdílnosti krajiny a podnebí, dle níž se rostliny mění, jak mů*) Dle moderního názvosloví botanického B ř e s t o v ě c jižní.

Celtis australis —

797

gyt&t*

**••

země na vlastní oči spatřiti a nalézti u vinné révy, která na jednom místě nese hrozny a víno kyselé, na druhém pak sladké. V Německu a v Cechách neviděl jsem tohoto stromu, pouze v Tyrolsku, a to v krajině, kde leží město Tramín, kde jej nazývají Ziirgelbaum a jeho jahody čili ovoce Ziirgle. PSEUDOLOTUS.*) V Itálii nachází se ještě jiný strom, jehož vyobrazení také přinášíme, a jejž pokládají za pravý L o t u s ; jejikož se však v některých věcech nesrovnává s popisem pravého Lotu, dali jsme mu jméno P s e u d o l o t u s , to jest domnělý (falešný) Lotus. Tento má mohutné listy, téměř podobné hruškovým; jeho ovoce či jahody drží se ve skupinách pohromadě, na pohled jest krásné, barvy modré, špičaté a dosti libé chuti. Jiní pokládali tento strom za dřevo francouzové (Quajak), v čemž se s nimi nesrovnávám, neboť vím, že dřevo francouzové jest jiného způsobu, jak jsem byl zpraven od hodnověrných osob, a to Španělů a Portugalců, kteří viděli tento strom v cizích krajinách, a jak bylo již dříve nahoře v kap. 50. uvedeno. Tento L o t u s T h e o p h r a s t i vytrvá i v našich zahradách, dlužno však jest pilně jej přikrývati (chrániti před zimou).

leští, které vycházejí z krátkého kmene, a jichž nejvíce potřebují knapi k mrskání (klepání) vlny. Celý strom má na sobě drsnou, popelatou, snědou a velmi trpkou kůru. Dřevo, jak bylo řečeno, jest velmi celistvé, tvrdé a pevné, z něhož se vyrábějí palce do mlýnských kol a jiné silné věci. Listí černozelené podobá se svídě či krušině, a jest uprostřed široké, přece však v celku dlouhé a špičaté, lehké, hladké, dosti tlusté a žilkovité. Květ má mechovitý, žlutý; včely a ptáci, kteří ho požili, dostanou průjmy a umírají, kdežto u lidí jeho požití velice zatvrzuje břicho (působí zácpu). Z květů vyvinují se podlouhlé jahůdky ve všem podobné olivám, zprvu zelené, před uzráním žluté jako vosk, po uzrání černé. Přirozenost, moc a účinek. List i ovoce jsou přirozenosti studené, moci stahující, sví-* rající a zastavující všeliké tělesné hlenotoky.

Přirozenost, moc a účinek. Lotus svírá v podstatě jaksi jemně a vysušuje. Vnitřní použití: Co se týká užití tohoto stromu v lékařství, tu praví D i o s c o r i d e s, že jeho ovoce, zvláště před úplným dozráním, ucpává a zatvrzuje život. D e c o c t i o**) čili nápoj uvařený z drtin tohoto dřeva ve formě vnitřního užívání (pití) nebo v klystéru jest dobrý a užitečný proti přílišnému ženskému výtoku, zatvrzuje a ucpává břicho a staví červenou nemoc (úplavici). Zevní použití: Mytí hlavy výše uvedeným odvarem barví vlasy na červeno a brání jich vypadávání. Dozrálých jahod se používá k lapání ptáků a k čižbě. Tento strom sluje řecky J*>TÓ
198

toí

./<^3

Dřínkový strom.

Vnitřní použití: Jahody dřínové či drinky mohou se před uzráním sušiti v peci, nebo nasoliti a nakládati do láku a chovati jako olivy; v této podobě se pojídají v čas potřeby pro zatvrzení břicha (proti průjmům). Z masa dřínek připravuje se s cukrem'libá šalše (omáčka), která jest velice prospěšná proti výtokům břišním (průjmům), proti nechutenství a dávení žaludku; touž moc má i šťáva vytlačená z dřínek a svařená s cukrem do zhoustnutí. Drinky se obyčejně připravují takto: Uzrálé drinky nakladou se do láhve až do vrchu, nesmí se však stlačiti, pak se na ně nalije rozpuštěný med nebo cukr, aby byly drinky úplně tekutinou přikryty; aby se jahody tekutinou vyzdvižené a nabubřelé nedostaly z lahve, dlužno hrdle lahve uzavříti spletenými 199

v'1. *í*

proutky. Tak nechají se drinky státi, až se rozpustí a obrátí ve šťávu. Tato šťáva jest dobrá jako omáčka k jídlu, a jest užitečná proti červené nemoci a všelikým nemírným výtokům břicha i matky. Víno z dřínek se připravuje takto: Vezmi 100 liber či žejdlíků červeného kyselého vína, dozrálých dřínek 10 liber, vody ocelpvané, čili vody, v níž kováři hasili rozpálená ohnivá železa, 12 liber; to smíchej dohromady v čistém dřevěném soudku a nech v něm státi 15 dnů a pak přetoč víno do jiného soudku. Jest to znamenité víno proti všelikým neduhům, které se projevují nemírnými a přílišnými výtoky. Někteří lékárníci připravují z těchto jahůdek též lektvar, a to tímto způsobem: Nejprve svaří jahody a pak je protlačí sítkem, načež je po druhé vaří s cukrem a připraví lektvar stejně jako lektvar kdoulový. Tento lektvar nazývají C o r n 81 i n a, kterýž staví každodenní výtok života čili běhavku. Zevní použití: Utlučené listí dřínové v obkladu zmirňuje zánět ran; odvar z něho v octě držený teplý v ústech odstraňuje bolest zubů.

SVÍDA. Virga sanguinea sivé Corniolus.

y. • +

Někteří nazývají syídu P s e u d o c r a n e a , to jest falešný dřínek, jiní pak O s s e a, jelikož má tvrdost kosti. P l i n i u s nazývá tento strom V i r g a s a n g u i n e a . Roste mezi roštím a křovím, jest velice větvitý, listí jeho je tmavozelené, téměř jako olšové. V červnu kvete bleděbílým hvězdičkovitým květem podobným chebdí, pouze jednotlivé kvítky, jichž jest množství na jedné stopce*), jsou menší a drobnější; z květu se vytvářejí zelené bobule, které na podzim černají jako u ptačího zobu. Kmen má tvrdé dřevo, které klade železu odpor, takže se těžko dá řezati a vrtati, odkudž také pochází jeho německé jméno „říartriegel". Špice kol a řebřiny vozů, vyrobené z tohoto dříví, bývají stálé a trvanlivé, dlouho vydrží, aniž by se roztrhovaly a lámaly. Vnitřní užívání této rostliny není známé, avšak již sama chuť listí poukazuje k tomu, že jest moci vysušující a stahující. Čechové nazývají tento strom a jeho dřevo svída. V Itálii mají obyčej páliti ze dřeva tohoto stromu vodu, která odstraňuje a zahání volata, pokud jest to ovšem možné a pokud se dají rozehnati (když se včasně asi zakročí); není-li možné, tož aspoň je vždycky přivede k uzrání a zmenší je. P e t r u s C r e s c e n t i u s nazývá j i S a n g u i s , v Itálii obyčejně sluje S a n g u e n , S a n g u i n o nebo S a n g u i n e 11 o, u T h e o p h r a s t a snad odpovídá pojmenování & ( / ; . « x p « v ť « t francouzsky sluje C o r n e l l i e r S a u v a g e. P l i n i u s popsal V i r g a m s a n g u i n e a m tak stručně, že se z popisu nedá určitě říci, je-li to svída, čili nic; než mnozí mají za to, že se popis nehodí špatně na svídu.

lé/>

Kap. LXXXVI. OSKERUŠE, JEŘÁB (ŘEŽÁB) a BŘEKYNĚ.**)

Svida.

Listí dřínové nebo mladistvé výhonky samotný tak jak jsou, nebo jich odvar ve víně, přiložen na všecky možné hnisavé rány a šrámy, léčí. Šťáva prýštící ze zelených jahůdek, když se tyto pálí, a kapána na rozžhavené železo, potahuje je rzí; touto oškrabanou rzí potírají se s úspěchem lišeje. Z umletých suchých dřínek připravuje se s olejem myrtovým nebo se šťávou angreštovou náplast, která se přikládá na žaludek nemocným s ustavičným dávením, vpředu na břicho nemocným s průjmy a řídkými stolicemi; ženám pak při přílišném měsíčním krvácení zpředu na lůno a vzadu na kříž. Dřín sluje řecky K r a v í n , latinsky C o r n u s, vlašsky C o r n i o l o, španělsky C o r n i z o l o s , francouzsky C o r n i e r, německy C o r n e l b a u m , K u r b e e r e n , W e l s c h e n K i r s c h e n.

200

Oskeriiše jest dvojího pohlaví — samec a samice, které se liší a rozeznávají pouze dle ovoce; samec má plody (jablíčka) okrouhlé, samice pak podlouhlé jako vejce, spíše podobné hrušce. U samce jsou plody vonné a chuti libé, u samice nevoní tolik a jsou chuti ostré a trpké. Obojí druh pak dělí se opět na domácí a planý. Domácí čili zahradní oskeruše jest v Itálii známý strom, v Čechách pak přichází pořídku a jest zde málo známý; v zahradě jeho cis. milosti v Praze se nalézá několik mladistvých stromečků. Má kmen rovný a dlouhý, ratolesti a větve* vysoké a široce se rozkládající, list podobný jasanovému, avšak užší, na spodu nebo hřbetě bělatý, zubatý, visící na dlouhé a silné stopce vždy po 7—8 párech. Květ jest v hroznech, bílý, a po jeho opadání objevují se jablíčka, která jsou po jedné straně bledé barvy, na druhé pak se zardívají; uzrávají na podzim a tehdy se otrhávají a buď se rozvěšují svázaná v otýpčičkách, nebo se rozkládají na slámu nebo seno do uhniličení, jako mišpule. Jinak jich nelze jísti pro jich ostrost a trpkost. Dřevo jest tvrdé, husté *) Ve vrcholících. **) V moderní botanické terminologii zůstávají tyto názvy: O s k e r u š e (Sorbus domestica), j e ř á b či ř e ž á b (Sorbus aucuparia) a b ř e k či b ř e k y n ě (Sorbus torminalis).

201

*R>

f% a tuhé, hodící se k výrobě stolů, proutí (větve) pak hodí se k výrobě bičišťat. Kůra jest trochu drsná, bleděžlutá, kořen řídký, tlustý, tvrdý a hluboko zapuštěn v zemi. Planá oskeruše jest též dvojí: Jedna, vlastní to planá oskeruše, druhá pak chocholatá, již nazývá P l i n i u s T o r m i n a lem, q u i a t o r m i n i b u s v e n t r i s medetur*). K těmto jmenovaným přidávají ještě někteří učení lékaři druh, kterýž nazývají jiní A r i a T h e o p h r a s t i * * ) ; v Itálii pak nazývají tuto oskeruši dle jejího velice tvrdého dřeva M et a 11 o. Obojího druhu roste hojnost v lesích Německa a Čech. Planá oskeruše***) neliší se ničím od zahradní, pouze ovocem, které jest v okolíku, barvy červené, velikosti plodů hlohových a chuti naprosto rozdílné od domácí oskeruše. Ptáčníci si uscho-

Oskeruše.

vávají tyto bobule po celou zimu na čižbu, neboť kvíčaly a drozdi, jako i jiní ptáci je mají velice rádi. My Čechové jim říkáme jeřabiny. Chocholatá oskeruše (= břekyně) má list podobný révovému, hladký, silný, kořen tenký a dosti tuhý. Bobulky jsou podlouhlé, drsnaté a kulaté, spojené v podobě hroznu na dlouhé stopce, barvy železa neb rezavé, chuti kyselosladkovinné. Strom jest dosti vysoký s hladkou korou; dřevo se snadno dá ohýbati a stáčeti. Čechové nazývají strom břek a ovoce jeho břekyně. Přirozenost, moc a účinek.

Oskeruše jsou přirozenosti studené, zemité a suché, česají se před uzráním a připravují se různým způsobem, avšak vždy *) T o r m i n a l i s od tormen, to jest svízel, trápení, od torqueo = sužuji, trápím: „jelikož bolestmi břišními léčí". Jest to b r e k čili břeky ně = Sorbus torminalis. **) Asi S o r b u s a r i a = muk. ***) J e ř á b = Sorbus aucuparia.

202

L Zito čili řež (Secale cereale). 2. Oves setý (Avena sativa). 3. Pšenice obecná (Triticum aestívum). 4. Ječmen dvouřadý (Hordeum distichon). 5. Špaita (Triticum Spelta). 6. Semínko kanáří či lesknice (Phalaris canariensis).

-ft .

T*

Wořech lískový. JVux auellana.

c> "W

> '^

^r'i

slouží k stavění (výtoků). Někteří je pekou nebo suší v peci jako plané hrušky, jiní je močí v medu jako kdoule, jiní pak je chovají čerstvé v sladkém svařeném víně. Mohou se také svázané do dlouhých otýpek pověsiti v suché místnosti a udrží se dosti dlouhou dobu takto usušené, v čas potřeby dávají se do teplé nebo čerstvé vody a i do vína, kde se máčejí a nabobtnají; též mohou se v tomto stavu vařiti a požívati. Také možno je před uzráním rozkrájeti, usušiti na slunci a pak rozdělati na mouku, kterouž pak možno v čas potřeby užívati s nějakým odvarem. Listy a bobule e x T o r m i n a l i s o r b o , to jest z břeku čili chocholaté oskeruše, můžeme použíti též místo domácích nebo zahradních oskeruší, když by tyto nebyly po ruce, neboť jsou též studené a suché přirozenosti.

V^"J!

Chocholatá oskeruše (bfek).

Množství těchto stromů roste v Černém lese zvaném Hartzwald, a obyvatelé tamější používají jich jako zvláštního a jistého léku proti kolikám břišním. Zevní použití: Mytí (koupele) odvarem z utlučených oskeruší a jich listi ve vodě zastavuje průjmy, vycházení střeva (vyhřeznutí) a jiné všeliké výtoky. Oskeruše slují řecky ° '•«, latinsky S o r b a, italsky S o r b e, francouzsky C o r m i e r a, španělsky S o r b a s, německy S p e rwerbaum, Speierling, Sporápfel. S o r b u s S i l v e s t ř i s, břek, německy M e l b a u m, plody jeho V o g e l b e e r , vlašsky S o r b o s i l v a t i c o . A n a n i e n s i b. T e m e l o, D o d o n a e o, tf w ,«*/»' a, aut F r a x i n u s b u b u l a, francouzsky F r e s n e s a u v a g e . S o r b u s To rm i n a l i s — ovoce sluje břekyně, A r e s s e l, E s c li r u s e l, Adlasbeer. 203

-.v ^f&Č&

r$\ -tofiix

se dobře usuší a připraví, častokráte lépe život obměkčují a otvírají, jak dosvědčuje úřední lékař markrabství moravského T h o m a s J o r d á n u s, nežli sama C a s s i a. Ve Francii jsou v oblibě a chváleny P r i g n o l l e s P r i g n o l l e n s i a , které se k nám přinášejí často a to suché a bez pecek, a které slouží máčené k zvláštnímu občerstvení při palčivých zimnicích. Jiné druhy různí se zase chutí; tak některé jsou velmi sladké, jiné kyselé, jiné pak zaujímají střední místo v chuti mezi sladkými a kyselými. V zahradě jeho cis. mil. ve Vídni se nachází velký strom, jejž nazývají P r u n u s M y r o b a l a n u s , který dosud není obecný. Má listy částečně shodné s višňovým, částečně pak slívovým neb švestkovým. Popsáni a vyobrazení jeho najdeš u C l u s i a l i b . 1. O b s e r v a t i o n . P a n n o n i c, c a p . 25. Posléze rozeznávají se druhy sliv též velikostí a barvou: Některé jsou žluté, veliké a podlouhlé, jiné červené a žluté, jiné zase brunátné, podlouhlé a chutné; jiné zase nazelenalé a podlouhlé zvané V e r d a c c i nebo V i r id a n t i a, které pocházejí z Řecka. NamoČí-li se švestkové rouby nejprve do růžové vody připravené s pižmem, tu bývá z nich velmi vonné ovoce.

Kap. LXXXVII. SLÍVY a ŠVESTKY. Slíva jest příliš známa, nežli aby se měla popisovati. Jest to strom střední výšky, drsné kůry, s nemnoho kořeny, které se rozkládají při povrchu půdy. Vyhání hojně ratolestí do výšky i šířky; listy má podlouhlé, jemně zubaté s mnohými žilkami, o dlouhé stopce. Kvete v březnu a dubnu bílým květem, velmi podobným višňovému, s libou vůní. Ovoce má rozdílné vzhledem, barvou i chutí. Tak nejprve máme velké a černé slívy, zvané P r u n a D a m a s c e n a , to jsou velké švestky, které se dovážejí do Benátek ze Sýrie; k nám přicházejí pořídku. Dále jsou brunátné švestky, zvané P r u n a I b e r i c a čili švestky španělské. Třetí druh jsou švestky žluté jako vosk, kterým říkáme š p e n d l í k y , latinsky P r u n a C e r e a nebo C e r e o l a , německy S p i 11 e n. Čtvrtý druh jsou dlouhé, modré slívy, P r u n i-

O


Všecky slívy jsou přirozenosti studené a mokré, hlavně však kyselé a trpké; sladké slívy drží střed. Proto také kyselé a trpké zatvrzují, hlavně suché, kdežto sladké naproti tomu břicho obměkčují, hlavně když jsou nové a čerstvé.

?• ^

Slfva.

Špendlíky.

d a č ty l a. Pátý druh okrouhlé, zelené, podzimní slívy, ne větší ořechů lískových. Šestý druh veliké černé slívy, dle velikosti zvané německy R o s s p f l a u m e n , a jiné velké okrouhlé a tvrdé švestky, zvané německy S c h a f f p f l a u m e n , latinsky P r u n a a s i n i na. Mezi těmito všemi jsou pak zase sladké, kyselé, trpké, vinné, suché, vodnaté a summou takové množství rozdílů, že se nemohou ani dobře rozeznati. Nejlepší druh jsou P r u n a D a m a s c e n a , to jest velké švestky syrské, po nich pak v jakosti následují švestky, dovážené k nám z Uher a Sedmihrad, z nichž nejchutnější jsou nejmenší, když se vaří ve víně. Jest velmi mnoho rozdílných druhů sliv, tak dobře za našich časů, jako za časů dřívějších, a není třeba všechny tyto druhy zde vyčísti a popisovati, a také to patří jinam. Rozdíly a různost druhů berou původ svůj hlavně od krajiny či místa, kde rostou. Tak dovážejí se k nám z Moravy švestky brněnské, kteréž, když 204

#

Vnitřní použití: Nejzdravější švestky jsou ty, které jsou částečně sladké a částečně trochu kyselé, neboť obměkčují břicho k stolicím, chladí a ven vypuzují žluč čili choleru a zároveň také posilují; proto připouští se jich užívání v zimnicích a jiných horkých nemocech. V lékárnách se z nich připravuje lektvar, zvaný D i a p r u n i s, který jest velice prospěšný v zimnicích a jiných vnitřních palčivých chorobách. Kdo je c o n s t i p a t u s, to jest v životě zatvrzený (= při zácpě), pij odvar ze švestek před jídlem, a budeš míti stolici. Chudí lidé nemocní s palčivou zimnicí a prýmem*) mohou močiti švestky v čerstvé studničné vodě a nabobtnalé pak držeti v ústech, neboť ovlažují a občerstvují vyprahlý jazyk a hasí žízeň. Arménci navrtávají strom švestkový, do díry dají S c a mm o n e a m , načež ji hlínou opět zamazují, a strom nechají dále růsti. Švestky z tohoto stromu dělají stolice a velice prohánějí. Rouby Švestkové štěpované na zelenou kůru bezovou přinášejí ovoce purgující (počišťující); když se však pilně neopatrují, tu brzy hynou. Zevní použití: Odvar švestkového listí ve víně držený v ústech pomáhá svalstvu zubnímu či dásním, hrdlu, oteklému čípku a mandlím, neboť zpátkem vyhání (odstraňuje) hleny. Staré defekty na těle a rány promývané týmž vínem, hojí se, byť byly jakékoliv. *) Prým viz H e r b á ř M a t h i o l i h o str. 61 B 205

S ~«'*s<«r

\&'j

'

Moc Švestkového gummi.

,v<'

Qummi čili pryskyřice prýštící ze stromu slívového nebo švestkového jest dobrá k mnohým věcem: Pitá ve víně drobí kámen; odvar gummi nebo mladistvého listu švestkového v octě hojí prašivý strup dětský potíráním. Z červeného dřeva dělají nožíři střenky; někteří svařují nejprve toto dřevo předtím v louhu. Strom slívový nebo švestkový sluje latinsky P r u n u s , španělsky C i r v e l o a A n d r i n o , ovoce pak Či r v e l a s a A n d ř i n as, francouzsky P r u n i e r a P r u n e , vlašsky P r u n o a Sušino. Slívy a švestky šlovou řecky Ko^v/i^, arabsky A n a s , latinsky P r u n a , vlašsky P r u n e , španělsky P r u n a s, francouzsky P r u n e , německy P f l a u m e n u n d Z w e t s c h c k e n .

velice trpké; uvnitř chovají pecku jako višně, avšak tvrdší, a v pecce pak mají hořké jádro. Pojídají se teprve, když změknou mrazem; chudí lidé pekou trnky na ohni, aby je mohli požívati, čemuž je učí hlad. Trnkový strom se častým přesazováním a štěpováním mění a stává štěpným, a pocházejí z něho veliké slívy nebo švestky, zvané vlašské trnky, které jsou jednou tak velké, jako obyčejné trnky. To pak dlužno zvláště míti na zřeteli při tomto ovoci, že totéž ovoce, když v čas květu velmi prší, přeměňuje se v prázdnou luštinu, již obyčejně jmenují v Itálii T u r c a s.

Y *

Přirozenost, moc a účinek. Tento strom celý, jakož i trnky, jsou chuti, moci a přirozenosti svrašťující; proto velmi mocně pomáhá listí i ovoce jeho všude tam, kde je třeba nějakého stavění nebo ucpání zevně i uvnitř, v těle i na těle.

í,<$r Wt «i „•íííjJS, ! ,'

-.tvtv,;>

^Pt

*;^ Trnky.

Kap. LXXXVHI. TRNKY. Trnek jest všude hojnost, netoliko v lesích, nýbrž i na polích, příkopech a v plotech. Jest to nízký, trnitý a bodavý stromek; list má podobný švestkovému, pouze jest užší, tvrdší a ostřejší. Kmen je ryšavý, ostrý, hustý a tvrdý, nedá se ohýbati, nýbrž hned praská a láme se. Kvete z jara hojným bílým květem, který sestává ze zevních bílých plátků, uvnitř kterých je hojnost měkkého vlášení; na každém vlásku jest žlutý puntík (= tyčinky v květu). Tímto způsobem kvetou téměř všechny ostatní ovocné stromy, jako slívy a švestky, višně a třešně, jablka a hrušky, ačkoliv u některých se nalézá více vlášeníčka a těch puntíků (tyčinek) nežli u květu trnkového. Z tohoto květu se pak vytvářejí trnky jako vinné bobule, barvy černé se zeleným masem,

206

Vnitřní použití: Trnky vařené y sladkém mladém víně jsou chutnější k jídlu a mohou se tak užívati proti průjmům a červené nemoci (úplavici). K témuž účelu slouží také víno připravované z trnek. Trnky nakládají se a zadělávají též do cukru. Šťáva vytlačená z trnek slouží k všelikému zacpání, ochlazuje horký žaludek, do něhož se obyčejně vlévá pěnokrevnost. Zvláštní vyzkoušený a jistý lék proti píchání a klání v bocích a těžkosti kolem srdce a žaludku jest následující: Pij vodu pálenou z trnkového květu; pakliže ji chceš míti silnější, máčej květ trnkový přes noc v dobrém silném víně, a pak destilluj v kotli ve vřelé vodě, to jest p e r b a l n e u m M a r i a e . Někteří berou týž květ a usušený utlukou na prášek, z něhož dávají píti jednu čtvrtku s bílým vínem, což pomohlo mnohým lidem trpícím na kámen. Z trnkového květu dělá se dobrá šťáva nebo syrup týmž způsobem, jakým se obyčejně připravuje S y r u p u s r o s a r u m s o l u t i v u s ; tento trnkový syrup velmi lehce (počišťuje) a příjemně se užívá. Z trnek připravuje se také A c a c i a Q e r m a n i c a , hustá šťáva, jíž používají v lékárnách místo pravé A c a c i e . Zevní použití: Odvar z trnkových bobulí neb kůry kořene trnkového ve vodě nebo kyselém víně s přidáním něco málo kamence a medu jest dobrým prostředkem k výplachování úst a ke kloktání proti zjitření úst, dásní, hrdla a čípku a brání zašlemování; rovněž tak jest to výborným prostředkem k výplachování lidem nakaženým francouzskou nemocí (syphilis?), kteří se léčí mazáním, a kterým se hojně spouštějí ostré šlemy do úst a do hrdla. 2eny s velice zašlemovanou matkou mají bráti sedací koupele teplé v odvaru trnek samých nebo trnek i s kořenem trnkovým ve vodě, v níž kováři hasí rozpálené železo; to zastavuje všechny šlemy a zpět vtahuje do těla event. vyhřezlou matku a ji utvrzuje. Šťáva z planých trnek jest dobrá proti svatému

207

, í*.

M

ft. .

či pekelnému ohni*) a zanícení orgánů. Táž šťáva ve formě mazání velmi ochlazuje oteklé a zanícené oči. Místa, kde nechceš míti vlasů, pomazuj šťávou trnkovou a zůstanou nebo budou holá a hladká. Trnková šťáva samotná nebo s vodou jitrocelovou zastavuje krvácení z nosu, když se jí potírá čelo a vtáhne se do nosu. K vyčištění vločko vitého vína použij následujícího předpisu: Trnky natrhané před uzráváním, dříve nežli počnou se zamodrávati, se na drobno utlukou v hmoždýři a prášek vsype do vína, s nímž se dobře promíchá, a víno pak zacpe; v 8—10 dnech se víno vyčistí. Takové trnky utlučené mohou se usušiti na větru a celý rok chovati k vytčené potřebě. Při vyhřeznutí konečníku pomazuj jej hustě svařenou šťávou trnkovou a vrátí se zpět na patřičné místo do těla. Odvar šedivého a bělavého mechu (lišejníku), nacházejícího se na starém křoví trnkovém, v červeném víně udržuje ve formě obkladů průtrž, aby se nezvětšovala. Trnky šlovou řecky «-y ai o * o ••> * * A* n). é«, latinsky P r u n a s i l v e s t r i a — tolik jako plané slívy, francouzsky P r u n i e r S a u v a i g e, vlašsky P r u g n o s i l v a t i c o , německy S c h l eh e n d o r n. Kap. LXXXIX. SEBESTEN. Přináší se kupci ze Sýrie, Egypta a Alexandrie, do Benátek a odtud i k nám do Cech a říše. Jak dosvědčují kupci, podobá se tento strom naší slívě, pouze jest menší. Kůra kmenu jest bělavá, na větvích pak zelená, listí více méně okrouhlé a silné, ovoce podobné malým švestkám s trojhrannou peckou uvnitř. Zralé ovoce jest barvy temně zelené, sladké chuti, klejovitého masa (slizovitého), z něhož v Sýrii a Egyptě dělají lep pro čižbu. Ovoce toto se k nám přináší suché a svraskalé, avšak lepší jest ono, které jest plné, tučné, masité, a které není ani plesnivé, ani červivé.**) Přirozenost, moc a účinek.

Sebesten drží ve svém živelním složení střed mezi horkem a studenem a v této přirozenosti velmi se srovnává se švestkami. Vnitřní použití: Třicet nebo čtyřicet plodů máčených v masové polévce měkčí břicho a nutí na stolici, podobně jako švestky; přidáš-li k tomu jeden lot listí řeckého sena, bude lék tím mocněji účinkovati. V lékárnách připravují z těchto plodů lektvar, který nazývají E l e c t u a r i u m de S e b e s t e n , který působí lehké stolice a vyhání spodkem zbytečnou žluč nebo horkokrevnost. Užitečné jsou tyto plody též pro prsa a hrdlo a trubicím v hrdle, neboť zahánějí ostrý, suchý a drásavý kašel. *) Svatý či p e k e l n ý oheň odpovídá asi t. zv. o h n i sv. Anton í n a , kterýmžto názvem se označovaly ve středověku erysipelatosní a phlegmonosní formy anthraxu (uhláku), karbunkulu, lupusu, pak sněť a otrava námelem (námelová sněť) a pod. **) Z 'popisu možno souditi, že se jedná as o k o r d i i o b e c n o u — C o r d i a m y x a (u Přešla zvaná obduž), jejíž sliznaté plody se k nám kdysi dovážely sušené jako prostředek proti kašli.

208

Když se maso plodů po sloupnutí kůžičky močí ve fialkové vodě a pak drží na jazyku, tu mizí jeho drsnatost a prým v palčivých zimnicích. Pojídané sebestenové plody mají zvláštní moc proti červům v břiše, mírní kapavé pálivé močení beroucí původ z cholery (žluči) nebo ostrého flegmatu. Všeobecně používáme plodů sebesten v dekoktu (odvaru) ve všech vařených nápojích obměkčujících život, v nichž se rozdělávají purgující (počišfující) lektvary. Sebesten slují arabsky a latinsky S e b e s t e n , řecky MVÍ«« p v S a , t i v š a f t a , německy S e b e s t e n n e b Schwartzbrustbeerlein = černé prsní jahůdky.

Sebesten.

Kap. XC. STROM JUJUBOVÝ.*) Jujubový strom neroste nikde v Cechách, a jeho ovoce přináší se k nám z Itálie. Strom ten je obyčejně zvýši dvou lidských osob. Kmen má křivolace točitý jako révový, barvy temně čer,vené s kůrou a dřevem podobným hlohu. Kořen jest pevný a celistvý. Strom opatřen jest téměř se všech stran dlouhými, silnými a velmi špičatými trny a bodláky; z velkých ratolestí vycházejí jiné menší, ohnuté a bledě žluté trny podél větviček, které jsou delší jedné pídě, a na nichž stojí střídavě proti sobě na obou stranách nevelké, podlouhlé, tlusté, zubaté a silné Jisty. V úžlabí listů vyrůstá bledý, mechovitý květ, z něhož se pak vytvářejí zrna na způsob olivek, zprvu nazelenalá, po dozrání barvy zlaté, sladké chuti, uvnitř obsahující pecku podobně jako olivky. Maso ovoce jest před uzráním zelené a trpké, po dozrání *) C i c i m e k o b e c n ý a p r a v ý čili j u j u b a garis a j u j u b a .

Zizyphus vul14

209

. % -»

">s>

l
±$

?X^«:

sežloutne a stává se sladkým. Přichází též planý druh, který jest oproti prvému ve všech směrech slabší. Ovoce česá se na podzim koncem měsíce září spolu s větvičkami, svazuje se do svazečků a zavěšuje ke stropu, aby uschlo. Nejlepší jujuby se k nám přinášejí z Apulie.

"*í*

-l

Kap. XCI. STROM zvaný ARBUTUS.*) Strom A r b u t u s roste velice hojně v Itálii v Toskánsku. List má jako bobek, pouze něco kratší, tlustší a spíše bledý, nežli zelený, zubatý a v prostřed protažený jakýmsi červeným žebírkem (hlavní nerv listu). Kůra kmene je načervenalá, ostrá, šupinovitá; ratolesti z něho vycházející jsou poněkud červenější a hladší. V měsíci červenci a srpnu objevuje se malý, bílý květ, na pohled téměř tak krásný jako kvítek májový, to jest L i l i u m C o n v a 11 i u m (konvalinka), visící v hromadě na způsob hroznu. Po opadání květu objevuje se kulaté ovoce velikosti téměř pškeruše, při vzetí ostré, bez pecky jako jahody. Chuti jest při požívání jako plevy (mdlé), trpké a ostré, a jest příjemnou potravou pro drozdy a kvíčaly, pročež jich používají ptáčníci zimního času k chytání ptáků; v zimě totiž ovoce toto dozrává. Listí používají koželuzi.

Přirozenost, moc a účinek. Jujuby jsou přirozenosti mírně horké a vlhké; používáme jich, když právě dozrály. Vnitřní použití: Odvar jujub ve vodě přijatý v nápoji uklidňuje vřelou a palčivou krev, -a" proto podává se dítkám při osypání, jakož

(SS^á*) Strom jujubový (dole [2] větévka planého).

i při horkých, cholerických, zánětlivých oípcích zvaných E r ys i p e l a s (růže). Jujuby užívají se v nápojích a letkvarech proti drsnatosti trubice hrtanové a proti ostrému kašli; zmírňují bodáni a jitření v bocích, také palčivou ostrost moče a hojí rány ledvin a měchýře. Jujuby užívané v jídle a pokrmích nevalně slouží žaludku, neboť mu škodí svojí nezáživností, a poskytují mu malou výživnost. Jujuby šlovou řecky -2Y£>
>wr

Arbutus.

O tomto stromu píše D i o s c o r i d e s, že se podobá kdoulovému; jak se tomu má rozuměti, dočteš se v mých latinských „ C o m m e n t a r i a i n D i o s c o r i d e m", kde já pouhou pravdu beze všech hádek a zbytečných disputací předkládám obecnému lidu. Přirozenost, moc a účinek. Arbutus jest čerstvé a trpké přirozenosti, škodí žaludku, a působí bolení hlavy, jak dosvědčuje D i o s c o r i d e s a Gale n u s. Někteří vypalují z listí a květu arbutového vodu, již velice vychvalují proti mornímu neduhu, když se pije s kůstkou, která * ) P l a n i k a — A r b u t u s U n e d o — tvořící podstatnou porostů kolem Středozemního more, t. zv. macchii. 14*

součást

211

f» J

#4

r

se nachází v srdci jelena, „cum o s s e c o r d i s C e r v i n i " , hned na počátku onemocnění. Tento strom sluje řecky Kanado?, latinsky A r b u t u s . Ovoce jeho p e p á t x v í o v , latinsky U n e d o , arabsky H a t i l a d i h , italsky A l b a e r o, španělsky M a t r o n i o, francouzsky A r b o u c e s. Kap. XCII. MANDLE. Sladké a hořké mandle jsou všeobecně známy. Mandloň jest strom dosti vysoký a dlouhý, kmene tlustého, zřídka však rovného. Kůra jeho jest ostrá a rozdrásaná. Kořenů má málo a často pouze jediný, který jest veliký, mocný a hluboký. List podobá se ve všem broskvovému, rovněž tak květ, pouze jest tento červenější. Kvete počátkem jara a libuje si na místech horkých

Mandle.

a výslunných; z této příčiny nachází se hojnost mandloní v Apulii, na Sicilii a některých ostrovech moře egyptského. Jeho ořechy, či ovoce má podobu srdce. Těhotné ženy pojídají mandle rády a s prospěchem, dříve nežli zatvrdnou. Ořechy mají na sobě dvojí šupinu, jako vlašský ořech, vnější šupina při dozrání zkožnatí a pak puká, což je pravě znamení uzrání. Klátí je nebo třesou koncem léta a pak suší. Mají tvrdou skořápku. V Německu při Rýnu, zvláště kolem Landavy, roste veliká hojnost mandloní, které se pokládají za nejlepší ze všech, jež rostou v Germanii.

Přirozenost, moc a účinek. Sladké mandle jsou nejmírnější, pokud se týká horkosti a vlhkosti; hořké jsou přirozenosti více horké, a proto mocněji rozpouštějí a stírají speklý a tuhý šlem z ucpaných prsou, plic, 212

tím

m

-H

jater, boků, sleziny, střev, ledvin a měchýře, neboť zahřívají a otvírají všechny vnitřní orgány.

*


V

Mandle hořké požívané v pokrmích čistí prsa netoliko od j£ šlemu a hrubých lepkavých vlhkostí, nýbrž tak£ od speklého ^*f a slizovitého talovu (hnisu); slouží velice dobře dýchavičným #> a kašlavým lidem, a též vlhkému žaludku; přinášejí spánek, propravují moč (pudí) a krotí střevní koliku. Uvedené mandle pité ve víně pomáhají pfi. kamenu a kapavém neb rezavém močení. Sladké mandle nejsou — jak nahoře podotknuto — tak horké přirozenosti, jako hořké, a proto je jejich moc slabší, za to však jsou chutnější a mohou se s užitkem požívati místo hořkých. Ze sladkých mandlí tlačí se také olej, kterýžto mírní a krotí všeliké vnitřní bolení žaludku, střev, matky a ledvin, zvláště však je chválen proti břišní kolice a k čerstvému vypuzení deroucího se kamene, v kterémž případě má se vypíti teplý v dávce do V« libry či žejdlíka; neboť netoliko odnímá bolest, nýbrž též lehce obměkčuje život k stolicím (jako lehké projíSj» madlo), zvláště při zácpě. Příjemnější je k užívání, když se k němu přidá fialkový julep nebo samotný cukr, a v této směsi spíše počišťuje. Možno jej připraviti následovně: Vezmi libovolné množství čerstvých, nových, chutných a dobře vysušených mandlí, utluc je na drobno, trochu je upraž za přiléyání růžové vody, a pak vytlač silným lisem. Nebo postupuj následovně: Vezmi libovolné množství mandlí, vyloupej je a zbav kůžičky, drobně utluc, upraž nebo usuš je trochu na horkém popeli nebo malém ohníčku za ustavičného míchání; pak je ještě teplé vlož do silného sáčku svlaženého růžovou vodou, a silně je vytlač a vypustí čistý olej. Také neucpávají sladké mandle, nýbrž *»* spíše ztekucují a vnitřní údy vyčišťují, nejvíce pak vyprazdňují prsa a plíce. Někteří podávají tento mandlový olej s malvazem. Proti suchému kašli vezmi oloupané mandle, rozetři je v pánvi a rozpusť v sladké smetaně, oslaď cukrem a požívej; to yyčišťuje hrdlo, plíce a svlažuje vyprahlost, pocházející ze zimničné suchosti. Mandlové mléko nebo polévka připravená s cukrem jest příjemná k požívání a velmi užitečná pro ty, kteří trpí na klání < A v bocích a hynou na těle a tím upadají v souchotiny. V tom případě může se také proti téže chorobě i pro přivoděn-í spánku připraviti s mandlovou polévkou ječná kaše. Kaše připravená z mandlového mléka a škrobu jest užitečná proti běhavce a červené nemoci, a jako lék posilňující. Jiný způsob kaše mandlové jest tento: Rozetři mandle s bílým mákem, rozpusť smetanou, přidej škrob, okořeň Šafránem, oslaď cukrem a tak požívej. Tato kaše je dobrá proti chrlení krve, při vyschnutí a vypráhlosti, přivádí spánek, napravuje mozek, zahání šílenství a rozmnožuje přirozené vlhkosti. Mandlová polévka připravená z vody, v níž byla hašena ocel. nebo smíchaná se škrobem, zatvrzuje měkkost života (protiprojímadlo).

il,J!
213

K

1 *

Mandlové mléko připravuje se různě dle druhu nemoci. K posilnění přirození (aphrodisiacum) dělá se hustší, to jest, vezme se více mandlí a méně vody. Nejobyčejnější jest však tento způsob: Vezmi libovolné množství mandlí, oloupej je ve vřelé vodě a pak ihned je polij studenou vodou, aby jim horkost neodňala jich moci a účinku. Vytažené z vody utluc na drobno a dej do čisté látky, nalij na ně trochu čerstvé studničné vody, míchej a silně je vytlačuj, pokud z nich bude vycházeti tekutina. Dle libosti je můžeš osladiti cukrem. Chceš-li připraviti mléko pro spánek, utluc trochu bílého máku a vytlač ho spolu s předešlými mandlemi; pro ochlazení učiň totéž se stlučenými jádry melounovými; proti úplavici má se bráti k přípravě voda, v níž byla hašena ocel; pro prsa pak odvar lékořice v řeckém víně. Lékárníci strojí z mandlí, škrobu a růžové vody příjemné koláče, zvané marcipány. Požívání sladkých mandlí rozmnožuje přirození (aphrodisiacum = prostředek k zvýšení pudu pohlavního). Když onemocní kojná chůva, tu možno krmiti děťátko několik dnů mandlovým mlékem rozdělaným vodou kardobenediktovou; také žena těhotná, která často požívá mandle, bude míti dítě tlusté a tělnaté, a sama dostatek mléka. Bratří z mokré čtvrti a ožralci vědí, jak dobře mají užívati mandlí; neboť když po opití předešlého dne trpí žízní a nechutenstvím, tu vezmou čerstvou vodu studničnou, dají do ní suchou chlebovou topinku, tou vodou pak vytahují mléko z mandlí a to pak pijí pro ochlazení. Avšak dříve než se dělá z mandlí mléko nebo odvar, tu mají se nejprve mandle dáti do horké a vřelé vody a vyloupati, a pak do studené nebo čerstvé vody zase'dáti na půl nebo celou hodinu; poskytují totiž mastnotu jako olej, která se však dusí studenou vodou. Sladké mandle požívané s řeckým vínem a cukrem též lehounce život měkčí (pročišťují). Někteří tvrdí, že 5—7 mandlí požitých na lačný život zabraňují, aby se člověk brzo neopil vínem; snad proto, že ženou na moč. Po hořkých mandlích zmírají lišky, kočky, kohouti a slepice, sumou — hořké mandle jsou užitečnější k léčení než k jídlu. Židé arabští, kteří chtějí býti lékaři, dávají svým nemocným píti utlučená jádra hořkých mandlí s kozím nebo velbloudím mlékem netoliko, když jich nemocní nemohou spáti, nýbrž také, aby u nich vzbudili chuť k jídlu a jako prostředek močopudný. Také se utlučená jádra hořkých mandlí dávají s odvarem zázvoru in q u a r t a n a , to jest při čtvrtodenní zimnici. Zevní použití: Žvýkání sladkých mandlí zahání bolení dásní. Mandle rozetřené s růžovým olejem nebo s vodou růžovou a přikládané ve formě náplasti na čelo a spánky utišuje bolení hlavy. Tento lék hojí též ve formě mazání všeliké neštovičky, zvané E p i n i c t i d e s , a jiné vlhké neduhy hlavy. Utlučené mandle smíchané s medem přispívají ve formě mazání k hojení hnisavých zlých neduhů a rozžíravých vředů, ano i pokousáni vzteklým psem.

214

K*

*'Y 5$

Teplý olej z hořkých mandlí vkapaný do uší, odstraňuje znění a zvučení v hlavě a navrací sluch, neboť rozhání páry a větry. Usušená a na drobno utlučená jádra z hořkých mandlí smíšená s moukou bobovou a hrachovou nebo cizrnovou na způsob masti vyčišťuje a vyšlechťuje celé tělo, zejména pak tvář. Z mandloně prýštící gummi či pryskyřice jest téže moci jako G u m m i A r a b i c u m , že totiž zahřívá, stahuje a svírá; smíšená s octem zahání svrab a lišeje. Požívaná ve víně jest dobrá při chrlení krve a zastaralém kašli; se sladkým vínem požívaná znamenitě pomáhá proti kamenu. Mandle šlovou řecky a latinsky A m y g d a l a e . Za času C a t o n o v ý c h jmenovali toto ovoce v Římě N u c e s Q r a e c a s, to jest řecké ořechy. Arabsky sluje L a n z i, italsky M a nd o r l e, španělsky A l m e n d r a s, francouzsky A m a n d e s, německy M a n d e l n. Sladké mandle slují latinsky A m y g d a l a e d ů l e es, hořké pak A m y g d a l a e a m a r a e . Mandloň sluje řeckyX«iydá^ latinsky A m y g d a l u s . Kap. XCIII. PISTACIE.*) Pistacie, jichž obyčejně užívají v lékárnách, přinášejí se k nám nejvíce z Damašku a Alexandrie, kde rostou, do Benátek, ačkoliv rostou též kolem Neapole, na Sicilii, a i v některých zahradách benátských; na posléze jmenovaných místech nemohou však úplné dozráti. Tento strom tak yelmi se podobá svým kmenem, kůrou a listím stromu terpentýnovému**), že se jeden od druhého téměř nedá rozeznati. Proto zamlouvá se mi názor těch, kteří tvrdí, že pistacie odpovídá Theophrastovu stromu terpentýnovému, o němž tento píše, že nese mandle. Jiný druh, poněkud kratší a okrouhlejší, nežli tento náš obecný, popisuje D. R a u w o l f f ve své knize O r i e n t a l i s I t i n e r a r i i l i b . 2 . c a p . 8 . jako T h e o p h r a s t ů v T e r e b i n t h u s I n d i e a ; s ním shodují s e A v i c e n n a , S e r a p i o aRasiFaěl. Ořechy visí dolů na konci ratolestí na způsob hroznů, a jsou na pohled krásné, zevně mají šupinu tuhou jako kůžex, která voní jako kupecké koření; pod touto šupinou jest bílý kamenitý ořech, v němž leží podlouhlé, nazelenalé jádro, které má chuť jako naše domácí pistacie, jenom že libější a sladší. Načervenalý květ visí na obou stromech na konci větví v jakýchsi hroznech. První výhonky či vršky z těchto pistacií pojídají obyvatelé východních krajin tak jako u nás salát z asparagu čili hromového koření (chřestu). Přirozenost, moc a účinek. Tyto oříšky mají moc posilovati přirození (pohlavní pud), dále otvírati a ztekucpvati; zahřívají plně na druhém a svlažují na pryním stupni. Sbírati se mají plody čerstvé, plné, celistvé a těžké, a to v době, kdy skořápka na nich při konci puká a se otvírá, neboť to jest známkou pravé zralosti. *) P i s t a c i a v e r a — ř e č í k p i s t a c i o v ý . **) P i s t a c i a t e r e b i n t h u s — t e r e b i n t viz M a t h i o l í kap. XXIV.

215

^ř~

-*

ťj>x/

%-;;

: #1^

Vt

Vnitřní použití: Oříšky cizozemské pistacie jsou dobré lidem flegmatickým, neboť ztekucují hrubý a hnisavý šlem; proto také vyčíšťují plíce a prsa, prospívají při zacpáni jater, zároveň též posilují žaludek, odnímají nechutenství a ošklivění si jídla a dávají chuť k jídlu. Lékárníci nečiní dobře, když olupují a zahazují vonnou šupinku či kůžičku na vnitřním jádru, neboť tato kůžička má zjevnou moc dohromady stahovati a posilovati vnitřní orgány. Pistacie rozmnožují přirození a jsou dobré lidem vyschlým, hube^ ným a vyprahlým k restaurování a ztučnění, zejména po dlouhých nemocech a zimnicích. Dávají se také do různých konfektů a morsell*) s mandlemi, melounovými jádry, piniemi, s kapouním, koroptvím a bažantím masem a jinými některými věcmi

..

ŤS

něm, ratolestmi a listem velmi se podobá bezu. Květ má bělavý a hustý. Ovoce je uzavřeno v šupiny, barvy červené, trochu málo větší, nežli cizrna. Vnitřní jádro jest nazelenalé, sladké, avšak vzbuzuje nechutenství žaludku (ošklivost). Tento, strom nazývá P l i n i u s „ S t a p h y l o d e n d r o n " , Čechové k l o k o č k a ( k l o k o č ) , Němci W i l d e P i m p e r níi s s l e i n , jiní Nux vesicaria. Pistacie slují řecky a latinsky P i s t - a c i a , v lékárnách F i s t i c i, arabsky P ů s t e c h , italsky P i s t a c c h i, španělsky A l h o c i g o , francouzsky P i s t a c h es, kolem měst T r i p o l i a A l e p o „F i s h i c", německy W e l s c h e P i m p e r n u s s l e . Kap. XCIV. VLAŠSKÝ OŘECH. Vlašský ořech jest veliký strom s mnohými kořeny a vysokým kmenem, a s mnohými rozkladitými ratolestmi; často bývá

^,

Planá pistacie.

Vlašská pistacie.

dle potřeby a dle rady lékařské, a jsou velmi chutné a užitečné, neboť posilují nemocné, aby zase na těle přibírali, Olej pistaciový.

Z oříšků pislaciových připravuje se olej, který vnitřně požívaný zmirňuje všechny vnitřní bolesti a boukání ve střevech, pocházející od studených šlemů a nadýmání. Týž olej jest prospěšný proti křeči a šlaku (mrtvici). Vnitřně užívaný pomáhá též a d g e n e r a n d u m í k plození). Klokoč. Staphylodendron.

V Čechách, také kolem města Basileje a jinde, roste strom, jehož ovoce někteří nazývají S i l v e s t r i a p i s t a c i a. Kme*) M o r s u l i — male 4branné tabulky či štítky z cukru, k němuž jsou přidány léky.

216

Vlašský ořech.

ť

tak tlustý, že se nedá oběma rukama obejmouti. Kůra jeho jesi popelavá, často hrubě rozpukaná a rozsedlá. List jest široký, dlouhý, silné vůně, poskytuje široký, avšak nezdravý stín; neboť kdo pod vlašským ořechem spí, mívá po procitnutí hlavu jako ztřeštěnou od silné vůně, jež obtíží hlavu, z čehož se hlava zahlenuje. Počátkem jara vyhání dlouhé jehnědy*), které při pučení listů žloutnou a opadávají; z konce větviček pak vyrůstá zelený květ a jakési kalíšky**), z nichž každého roku se vytvářejí ořechy kryté více obaly; neboť nejprve obaleny jsou tenkou bělavou kůžičkou, po té následuje hrubá kůže zelená, nad níž se zavírá pevně tvrdá skořápka, která je dále ještě kryta tlustou zelenou slupkou, kteráž po dozrání ořechů puká a s ořechu spadává. Vnitřní jádro není rovné a hladké, nýbrž kadeřavé, na čtvero rozštípené a jakýmisi dřevnatými mázdřičkami rozdělené *) Květy prašníkové. **) Květy pestíkové.

217

,".»

15.

v jakési přihrádky. Rozdílnost druhů podmíněna jest velikostí a tvrdostí ořechů; tak jsou některé ořechy velmi veliké, téměř jako malé jablko nebo broskev, a ty slují chřapáči, jiné jsou střední velikosti a konečně malé ořechy. Některé ořechy mají tvrdou skořápku a slují kamenné ořechy, jiné opět mají skořápku tak měkkou, že se dají řozlousknouti a rozmačkati mezi prsty, německy PferdsnuB = koňské ořechy. Dřeva tohoto stromu používáme k výrobě silných a trvanlivých stolů a nářadí. Mnozí dosvědčují, že existuje mezi stromem ořechovým a dubovým tak velké nepřátelství, že jeden druhého vedle sebe kazí a umrtvuje. Někteří poučují, jak se mají sázeti ořechy, aby neměly skořápek; nutno vyjmouti pomalu bez jakéhokoliv poškození jádro z ořechu, zabaliti do bavlny a tak vsaditi do země, aby je nemohli poškoditi mravenci. Máš-li kamenný ořech, otevři jeho kmen, aby z něho mohla ven vytéci vlhkost, a tak porostou měkčí ořechy. Vlašský ořech libuje si v zimě a na studených místech, nenávidí védy a vlhka, rád roste na vršcích, mezi domy, na rumištích a . v kamení. Roste ze svého, vlastního ovoce (ořechu), které se sází počátkem jara. Vlašské ořechy klátí se na podzim a chovají přes celý rok vyloupnuté z oné tlusté zelené slupky. Přirozenost, moc a účinek. Složení ořechů je horké na prvním a suché na druhém stupni, ačkoliv obsahují v sobě i něco vlhkosti; suché ořechy jsou však o něco více horké, nežli ořechy nové a čerstvé. Nejlepší jsou ořechy s měkkou skořápkou, které nejsou kamenné. Zevní slupka zelená, listí a kůra stahují dohromady.

148*

Vnitřní použiti: Vlašské ořechy nejsou pro každého zdravé. Nesnadno jsou stravitelné, poskytují tělu málo výživy, rozmnožují choleru (žluč), zvláště když je přijímá horký žaludek; působí bolení hlavy^ vzbuzují dusnost v prsou, přinášejí říhání a sípáni a velice škodí těm, kteří trpí kašlem. Nové ořechy neškodí tolik žaludku jako staré. S fíky pojídané jsou stravitelnější. A v e r r o e s praví, Že časté jich pojídání rodí v jazyku dnu se ztrátou řeči. Vlašské ořechy jsou dobré na zničení jedu, neboť P l i n i u s l i b. 23. c a p. 8. píše, Že P o m p e j u s nalezl vlastnoruční poznámky krále M i t h r id a t a , v nichž bylo napsáno toto: Dva suché vlašské ořechy, dva fíky, dvacet lístků routových a trochu soli má se dohromady utlonci a snísti.ráno na lačný život, aby se člověk obhájil a zabezpečil proti jedu přijatému eventuelně ten den. Lék, který se má požíti ráno jako obrana čí praeservativum proti jedu a morové nákaze, se takto připravuje: Vezmi 2 loty routového listí, V* lotu fíků, !*/•. lotu bobulí jalovcových, l lot vlašských ořechů, 4 loty vinríéiio" růžového octa, to vše uthie dohromady a požívej ráno pokaždé lžíci, dříve nežli vyjdeš ven na vítr (vzduch?), a neuškodí ti žádná jedovatost. Jiný lék proti morové nákaze: Vezmi po l lotu jader z vlašských ořechů, jalovcových bobulí a routy, to vše moč v dobrém vinném octě, a z toho vezmi každého rána, když máš vyjíti ven 218

1. 2. 3. 4. 5. 6.

Proso obecné (Panicům miliaceum). Pohanka Jedlá (Fagopyrum sagittatum). Len (Linum usitatissimum). Bob (fazol) obecný (Phaseolus vulgaris). Hrách setý (Pisum sativum). čočka obecná (Lens esculenta).

Pšenice. Triticwn.

z domu, množství odpovídající vlašskému ořechu; toho dne budeš bezpečný před morovou nákazou; můžeš to i při sobě nositi ve lněném šátku, nebo ve vonném jablku pižmovém a k tomu voněti. Jiný vyzkoušený a velmi dobrý lék na obranu proti zkaženému vzduchu v čase morové nákazy je následující: Vezmi l lot čerstvých zelených slupek z vlašských ořechů, V* lotu cicváru; na to nalij 2 libry nebo žejdlíky dobrého vinného octa, dobře zahraď a nech státi; z toho pij každého jitra 3—4 plné lžíce, a když bys chtěl ven vyjíti, můžeš také držeti cicvár v ústech. Koho bolejí silně oči a kdo má znění v uších, nejez žádných ořechů. Kdo by jedl vlašské ořechy na lačný život a potíral ránu kousnutím vzteklého psa způsobenou částkou rozžvýkaných-ořechů, nemusí se obávati, že by se k tomu přidružilo něco jiného nebezpečného. Někteří suší zelené slupky z vlašských ořechů, utlukou je na prášek a používají jich k pokrmům místo pepře; přidá-li se k této směsi trochu suché šalvěje, nemá špatné chuti. Mladého usušeného ořechového listí, dokud je ještě začervenalé barvy, možno užívati podobně. Kdo jídá mnoho ořechů, vyhání z těla škrkavky a červy. Vlašský ořech odnímá česneku a cibuli jejich ostrost. Vlašské ořechy zadělávají se také v květnu a červnu, dokud jsou ještě měkké a nedozrálé, do cukru a medu; v této přípravě jsou chutné a posilují žaludek. Zadělávají se tímto způsobem: Kolem sv. Jana natrhej nové vlašské ořechy, propíjím je křížem malou špicí (jehlou), oloupej z nich zevní hořkou kůru a moč je 7—10 dní v čerstvé vodě studničné, až zmizí jejich hořkost, pak je přistav na malý oheň do mírného varu až zkřehnou, nesmí však docela změknouti, a pak je vysuš na řešetu. Dírky pak prostrč skořicí, hřebíčky a pomerančovými kůrkami a vlej na ně cukr svařený do hustoty. Dávají se obyčejně s ovocem na koláče, posilují zažívání, zahřívají všecky vnitřní orgány a brání výparům vystupovati vzhůru. Kolem s v. Jana vypalují také z utlučených zelených vlašských ořechů vodu, kterou dávají píti v době morového neduhu (nákazy — epidemie) buď samotnou nebo s dryákem. Tato voda užívaná vnitřně rozhání také ssedlou a sraženou krev. Raněnému člověku dej píti ořechovou vodu dvakrát nebo třikrát denně, a nepřipustí, aby se k ráně přidal zánět; týž účinek má též šátek namočený v ořechové vodě a přiložený na ránu. Prostřední zelená kůra stromu ořechového, usušená v době, dokud je ještě vlhká a šťavnatá, nebo stejně připravená dlouhá jehněda, předcházející květ (prašníkové květenství), jest dobrá ad v o m i t u m , to jest pro dávení. Táž dlouhá řasa (jehněda), již jmenují latinsky J u l i nebo C a t u l i, dává se ve víně nebo jiném odvaru proti kolice a kamenu. Dobrým lékem proti vzhůru vystupující matce je požití půl až jednoho kventíku této jehnědy. J u l i u s C a e s a r S c a l i g e r píše v díle E x e r c i t . 77. c o n t r a C a r d a n u m , že ořešák vlašský vypouští ze sebe gummi, které má býti dobrým lékem pro neduživé ledviny.

219

V jfL \\ij

^^ws^é

l ^:^^*

Mléko vytažené-z čerstvých ořechů a trochy makového semene přivádí spánek. Vodní odvar mladistvých májových výhonků z tohoto stromu obměkčuje život; šťáva vytlačená z kořene však silně purguje (projímá), a hodí se pro silné sedláky. Zevní použití: Proti otokům prsů, puchnutí a zvětšení orgánů jest dobře přikládati směs utlučených vlašských ořechů s medem a routou; mazání směsí utlučených ořechů s cibulí a medem znamenitě hojí pokousáni člověkem a koněm. Střevní bolesti, čili dnu, zvanou C o li ca, krotí, když se na pupek přikládá popel na prach spálených vlašských ořechů i se skořápkami. Mazání dětské hlavy směsí na prach spálených skořápek vlašských ořechů s vínem a olejem netoliko zabraňuje slézání vlasů, nýbrž i podporuje vzrůst nových. Jistým lékem proti opíchání (plešatosti?) jest přikládání nebo pojídání zvláště starých a zažluklých ořechů. Obklady z utlučených vlašských ořechů shánějí modřiny a jizvy na těle. Listí -a kůra tohoto stromu zastavuje úporné krvácení z přirození. Proti žábě v krku, když jsou bolesti a opuchne čípek, potírej často směsí z utlučeného vlašského ořechu s růžovým medem, do níž jsi přidal trochu pepře nebo soli. Obklad z rozkousaného vnitřního jádra starých ořechů vlašských hojí velké zapálení, od něhož jakoby .údy mrtvěly, což někteří nazývají studeným, my pak pekelným ohněm (= sněť). Z čerstvých šupin vlašských ořechů vytahuje se míza či šťáva, kteráž se míchá s medem a v lékárnách sluje R o b n u c u m ; tato šťáva jest velmi účinná ye formě kloktání nebo vyplachování úst při všelikých otocích v hrdle, neboť zpátkem zahání šlemy a zastavuje výtok, který padá v ta místa. Vlasy, nejprve umyté louhem, pak pokropené nebo namočené touto šťávou, nabudou černé barvy. Qummi nebo pryskyřice prýštící z tohoto stromu, rozdělaná s růžovou vodou, jest v obkladu velice dobrá proti horkým otokům. Šťáva z čerstvého listí ořechového, vkapávaná do otékajících uší, pomáhá a yysušuje hnis. Proti přílišné menstruaci mají ženy zavinouti do šátku popel ze zelených šupin ořechových, spálených na prach, a zevně přikládati. Voda vypálená z nezralých ořechů velice slouží proti otevřeným neduhům a děrám na nohách, v nichž roste shnilé maso (otevřené hnisající vředy), též proti vodnatosti, zvané Gliedwasser — C a m b i u m , když se jí pilně postižené části promýyají. Proti znění a hučení v uších vkapávej do uší něco málo téže vody. Olei ořechový. D i o s c o r i d e s jmenuje tento olej O l e u m C a r y i u m (obecné se nazývá O l e u m n u c u m) a přikládá mu stejnou moc a účinky, jako oleji zv. O l e u m B a l a n i n u m , který sluje v lékárnách O l e u m de Ben. Na mnohých místech, zvláště v Polsku, používají oleje z nových ořechů místo dřevěného. Připravuje se stejně jako olej mandlový. Tento olej jest výborný proti postřelení, neboť hasí prach, a častokráte hojí i bez přiči220

není jiných léků rány, na které se přikládá spolu s listím téhož stromu. Jest i výborný proti střevní dně (kolice), zažívá a vysušuje bez palčivosti, hojí bodáni v nervech, sedření a oděrky kůže a i prašivost, zvláště za přidání praného vápna. Vlašské -ořechy nazývají Rekové /<:«><* paniiixá, N u c e s r eg i a e , to jest královské ořechy, Arabové Q i a u z i , Latiníci N u c e s J u g l a n d e s (Nux, q u o d n o c e a t , ž e škodí totiž, jak píše I s i d o r u s, neboť škodí a brání ve vzrůstu všemu, co jest kolem něho. J u g l a n s = J o v i s g l a n s ; neboť lidé v první době živíce se toliko žaludy, když objevili, že tento ořech v chuti jest daleko lepší jiných, tu dali mu pro jeho přednost a dobrotu jméno žalud Jupiterův, to jest žalud Boží.) Vlaši nazývají jej N o c i , Španělé N u e z e s , Francouzové N o i x , Němci W e l s c h e Nu B.

Ořech indický.

Kap. XCV. OŘECH INDICKÝ.*) Ořech indický čili mořský, obyčejný a známý v lékárnách, jest ovoce, jak píší Arabové, stromu vzhledu a podoby palmy. Ovoce toto visí na strome jako veliký meloun; ořech uzavřen jest v jakési veliké kůře, zevně barvy hřebíčkové, která jest poněkud tvrdá, lepkavá a uzlovatá, a třením mezi prsty dá se rozmělniti v jakési chlupy**). Pod touto korou jest trojhranná a chlupatá skořápka, vpředu podoby lidské hlavy, náramně tvrdá (jako roh), a uvnitř leží jádro velikosti husího vejce, uvnitř duté, tloušťky stěn jednoho prstu, barvy bělavé, tuhé, tučné, chuti sladké jako máslo; na sobě má tenkqu, ostrou šupinku, barvy téže, jako ona bradatá či chlupatá skořepina. Nejlepší jsou čerstvé *) K o k o s o v n í k — C o c o s n u c i f é r a (palma kokosová). **) Tato pevná hnědá vlákna zpracovaná slují v obchodě k o l r.

221

»' ořechy, zvláště ty, které obsahují jakousi sladkou vodnatost (mléko). Rozličné a divné-užitky tohoto stromu, kterýž se jmenuje P a l m a I n d i e a, a o němž se zmiňuje, také S t r a b o ve spise G e o g r a p h . 16. lib., a z něhož se tyto ořechy česají, obšírně popisuje D o n Q a r z i a s ve spise De H o r to l i b - L, cap. 26. Jest záhodno čísti tento spis spolu s C l u s i o v ý m i Annotationes. Přirozenost, moc a účinek. Ořechy indické (kokosové) zahřívají na druhém, a svlažují na prvním stupni. Vnitřní použiti: Ačkoliv kokosové ořechy neplodí příliš špatných vlhkostí, přece svou vlhkostí zemdlují žaludek a tak jej činí plzkým, že nemůže dobře pojmouti a udržeti pokrmy, když by se jich mnoho snědlo. Požívání utlučených ořechů kokosových se skořicí v jídle, rozmnožuje g e n e r a n d i f a c u l t a t e m (schopnost plodiyou); prospívají také vyschlým a churavým lidem a pomáhají jim k ztloustnutí; to platí zvláště o yyzáblých ženách, které po nich velmi tloustnou; proto jich užívají v lékárnách do konfektů proti ubývání či hubnutí těla a proti souchotinám. Proti dýchavičnosti nebo tísni na prsou od studenosti, pij odvar fíků ve víně, do něhož jsi přidal prášek z indických ořechů; to odnímá dýchavičnost a zastaralý kašel a uvolňuje dýchání v prsou. Zevní použití: Z kokosových ořechů dělá se hustý bílý olej, který jest velice dobrý jako mazání proti bolestem zlatých žil; tento lék jest silnější, když se k němu přidá olej z jader broskvových. Olei z indických ořechů odnímá bolest ledvin, kámen, dnu (zvláště v kyčlích a kolenech), klání a píchání v bocích, těžké dýchání; v podobě mazání vypuzuje též červy z břicha. Indický ořech sluje řecky ACWT-SV'«•<)*«»•, arabsky N e r e g i l l , latinsky N u x i n d i c - a , vlašsky N o c e de I n d i a , španělsky C o q u o, francouzsky N o x I n d i á n a , německy I n d is c h e N i i s s e oder M e e r n í i s s e . Kap. XCVI. MUŠKÁTOVÝ OŘECH. Hojnost muškátových ořechů nachází se, jak oznamují kupci znalí břehů indických, na ostrově zvaném B a d á n ; tam rostou na stromě, podobném broskvovému, s tím rozdílem, že mají listy užší a kratší.") Ořechy muškátové mají na sobě trojí šupinku, jak možno poznati na oříšcích zavařených v cukru, které se k nám přinášejí. První šupinka podobá se zelené slupce vlašského ořechu; pod touto jest hladká a dřevnatá slupka, obklopující kolem dokola jako sáček třetí skořápku; této druhé říkáme květ a mnoho * ) S t r o m m u š k á t o v ý neboli M a c i ? e ň p r a v á — M y r i stica fragrans.

222

-Oř

J*

9 T

jí užíváme v lékařství a v jídle. Třetí skořápka jest nejtvrdší, stejně jako u vlašského ořechu, pouze jest načernalá a po jejím rozloupnutí nalézáme uvnitř muškátový oříšek, který jest od špičky potažen jakýmisi proutky nebo žilkami. Oříšek sám jest uvnitř dirkovitý jako houba, tučný, okrouhlý, výborný a vonný. Strom muškátový roste sám od sebe beze všeho opatrování (divoce) a nese ovoce větší nežli vlašský ořech, kteréž, právě tak jako u nás vlašské ořechy, zadělávají před uzráním do cukru nebo medu. Obyvatelé toho ostrova se předhánějí v očesávání, neboř tam jsou všechny věci obecným majetkem. Přednost mají ořechy čerstvé, celistvé, těžké, tučné, plné vlhkosti, takže z nich po napíchnutí jehlou nebo špendlíkem hned prýští tekutina. Ořechy muškátová přicházejí ve dvou druzích: jedny jsou podlouhlé, a někteří je zovou samci; druhé jsou okrouhlejší, a ty

Muškátový ořech.

pokládají za účinnější- Někteří učení lékaři používají ku posilnění hlavy a žaludku raději starších a suchých ořechů, ježto nenaplňují tak rychle mozek; tak přihodilo se jednoho času jedné vzácné a těhotné paní, že zachtělo se jí čerstvých muškátových oříšků, kterých snědla 10—12, a tolik jí z nich pak hlava třeštila, že byla jako opilá. Přirozenost, moc a účinek. 1) M u š k á t o v ý c h o ř í š k ů : Muškátové oříšky jsou, jak dosvědčují arabští učitelé, horké a suché na druhém stupni v plné míře; svírají a dohromady stahují, zvláště když; se pekou v horkém popeli. Činí vonný dech, odstraňují s tváře skvrny a pihy, čistí obličej, ostří zrak, posilují žaludek a játra, zmenšují oteklou (zvětšenou) slezinu, ženou moč a dokonce též zacpávají; proto také, když se požívají pečené nebo pražené v popeli při jídle nebo v nápoji, zastavují stolice, červenou nemoc (úplavici), nechutenství a dávení. Rozhánějí na223

dýmání a větry v žaludku a ve střevech. Jsou také užitečné ženám se zastuzenou matkou. Muškátové oříšky utlučené s bobky a požívané ve víně působí velmi snadné močení; chceš-li vysušiti reuma, vezmi ořech muškátový, kubéby, zázvor, bílé kadidlo a mastix, rozřež a jez na noc; to ztuží a stráví vodnaté šlemy v hlavě, ulehčuje hlavě a odstraňuje bolest. Na posilnění mozku a paměti pij ráno i večer odvar stejného množství (po l čtvrtci) muškátu, anýzu a mastixu ve víně. Proti těžké škytavce prospěje vypíti ve víně V* muškátového oříšku. Malé soudky připravíš k jejich účelu jedním nebo dvěma oříšky muškátovými lépe a účinněji, nežli když je vysíruješ smradlavou sírou. Velmi účinný lék proti závrati si připravíš takto: Propíchni muškátový ořech a moč jej den a noc v červeném víně a naposled jej trochu upec nad uhlím.

Kap. XCVII. LÍSKOVÝ OŘECH. Ořechy lískové rozlišují se ve více druhů chutí, barvou a masitostí; neboť některé jsou dlouhé, jiné okrouhlé; některé mají skořápku ryšavou, jiné zlatožlutou; některé jsou sladké, jiné trpké. Za nejlepší se pokládají ořechy dlouhé a ryšavé a šlovou ořechy červenými, Lampertskými, u nás pak je nazývají ořechy královskými; jsou chutné jako pistacie. Strom lískový, líska, nedosahuje obyčejně veliké výšky, nýbrž hned od kořene vyhání množství větví, které jsou u kořene mocné a čím dále tím více do výšky se ztenčují, až jsou na vrcholku vidličnaté, rovné a hladké. List podobá se olšovému, jest však širší, tenčí, kadeřavější, zubatý. Kůra zevní je tenká, subtilná a kropenatá jakýmisi bílými skvrnami, dřeň jest řídká a žlutá. Kořeny široce rozkladité nejsou příliš veliké, zato však hluboké, čerstvé, mocné a

2) Oleje m u š k á t o v é h o : Oleum Nucis Muscatae vel Myristicae. Výborné oříšky muškátové se roztlukou a hřejí na pánvi, načež se z nich vytlačuje znamenitý a vonný olej, který bývá .po ustydnutí hustý jako čistý vosk. Tento olej jest užitečný proti bolení nervů šlach a suchých žil, které pochází od nastuzení- Ve formě mazání pomáhá též ad g e n e r a t i o n e m (zvyšuje schopnost plodivou). Čistí tvář, stírá skvrny, uchovává tvář mladistvou .a nedopouští, aby zvráskovatěla. Ve způsobu mazáni kol očí ostří zrak a zahání slepotu. Proti kolikám střevním a ledvinovému písku dávají se vnitřně 3—4 krůpěje oleje v teplé polévce nebo v jiném nápoji. Z týchž oříšků také destilují olej podobným způsobem jako jiné oleje. 3) M u š k á t o v é h o k v ě t u , z v. M a č i s: Muškátový květ, kterého používáme také s jiným drahým kořením v pokrmech, sluje M a č i s a nikoliv M a c ér; co to znamená, najdeš a p u d C h r i s t o p h o r u m a C o s ta & á C. C l u s i o , přeloženém ze španělštiny do řeči latinské, F o l . 24; tento květ má touž moc, jako muškátový ořech sám, avšak má pronikavější a jemnější podstatu, a proto je také ve svých účincích na všechny vytčené neduhy silnější; rychleji rozpouští a rozhání nadýmání a větry. Z květu muškátového dělá se také rozličným způsobem znamenitý olej, který jest velice užitečný nervům. Proti chvění srdce jest užitečno jísti muškátový květ. 4)Qummi ze stromu muškátového: Toto také časem přinášejí Portugalci spolu s jiným drahým kořením do Itálie; byvši zapáleno, vydává nadmíru libou vůni. Jest krásně červené a mám také kousek ve svém majetku. J oa n n e s B a p t i s t a M o n t a n u s píše ve svém C o n s i l i u m M e d i c u m 86, že Častokráte vyzkoušel, jak jest to mocný a jistý lék k posílení mdlých údů, zvláště při dně a podagře. Muškátový ořech sluje řecky MOOXO*Ú(>VOI>, latinsky Nux M o s c h a t a , M y r i s t i c a , arabsky J u s b a g u e , italsky Nuce M o s c h a d a , španělsky N u e z de e s p e c i e , francouzsky N o i s M u s c a d e s , německy M u s c a t n ú s s e . 224

Lískové ořechy.

trvanlivé. Z jara nalézá se na větvích lískových malý červený kvítek, a rovněž nacházíme i místo květu řasu (jehnědy prašníkové). Jak dozraje ovoce, tu již se objevují tyto jehnědy a jeví podobu velkého červa, nebo dlouhého pepře; visí na větvích a otvírají se z jara. Když pučí listí, tu opadávají a usychají. Pak se objevují ve stejném množství, kolik bylo jehněd, šešulky podoby jakýchsi kalíšků, v nichž je po jednom ořechu. Lískový ořech přikrývá se jakousi špičatou, stříhanou, na konci chlupatou, měkkou, zelenou, kyselou a trpkou šešulkou nebo šupinkou, dle níž je někteří nazývají ořechy bradatými (vousatými). Dřevnatá šupinka obsahuje uvnitř, pokud je nová a mladistvá, jakýsi bílý mech, kterýž se naposled při úplném uzrání ořechu přeměňuje v červenou kůžičku. Přirozenost, moc a účinek.

Lískové ořechy jsou přirozenosti mírně horké a suché; lepší jsou ořechy domácí, tlustší, sladčí a snadno se jedí. Obsahují více 15

225

Lískové ořechy slují řecky Keípím novn*á, & Aenro»d^va, latinsky N u c e s P o n t i c a e , P r a n e s t i n a e , H e r c u l e a e u Theophrasta, A v e 11 a n a e, arabsky A g i i e u z, italsky N o cc i u o l e , N o z e l l e , španělsky A v e l l a n a s , francouzsky N o y s e t t e , německy H a s e l n i i s s e . Líska sama sluje Corylus. AVELLANAE INDICAE. Někteří nazývají tyto ořechy M e t h e l l a s ; jsou velikosti muškátových ořechů, jimž podobají se i barvou, nejsou však jednostejného vzhledu; neboť některé jsou okrouhlé a s jedné strany široké, jiné jsou podlouhlé, a ty mají vůkol chlupatou nebo ostrou šupinu, která jest při konci špičatá a nažloutlá, jak je patrno z dolejšího obrázku. V Cařihradě jim říkají N u c e s F a r f a 1 a c h, jak o tom napsal autorovi vznešený lékař Qulielmus Qua-

zemitosti, než vlašský ořech. Proto také více svírají a jsou plnější a poskytují .více výživnosti, ježto jsou tvrdší a ne tak mastně, nejsou však tak výživné jako mandle. Vnitřní použití: Nemírné požívání lískových ořechů obtěžuje žaludek a způsobuje bolení hlavy; suché ořechy účinkují v tom směru více nežli čerstvé, ačkoliv i nové, nedobře uzrálé ořechy, plodí choleru (žluč) a vyvolávají červenou nemoc; to často vídáme v srpnu, že mladí lidé pojídající lískové ořechy často dostávají červenou nemoc. Ořechy lískové mají se jísti oloupané, jelikož svrchní kůžička na nich jest nezáživná. Nemocní nemají vůbec jísti lískových ořechů, jelikož nadýmají žaludek a nedají mu dříve pokoje, dokud jich nezvrátí. Ořechy lískové rozetřené a pité s medovinou krotí a zahánějí každodenní a ustavičný kašel. Pečené ořechy lískové trochu opepřené a pojídané přivádějí a uspíšují zrání šlemu hlavy, který se silně odtud spouští s těžkým kašlem na prsa. Usušené skořápky lískových ořechů, utlučené na prášek a pité s kyselým nebo trpkým vínem, zastavují úplavici, běhavku a bílý ženský výtok z rodidel. Požívání dobře zralých ořechů lískových v pokrmech restauruje tělo lidské a činí je tučným; musí se však odstraniti z nich ona červená kůžička. Utlučené ořechy lískové pojídané s řeckým vínem prospívají neduživým játrům a plícím. Mléko vytažené z lískových ořechů, hlavně z těch, které slují Zellernusse a jichž roste mnoho kolem Wíirtzburka, jest obzvláště dobré proti písku a řezavce. Zevní použití: Mazání hlavy mastí, připravenou z popele spálených lískových ořechů s vepřovým a medvědím sádlem, povzbuzuje vzrůst vlasů na místech, kde vlasy vypadaly; obyčejně bývají však novté vlasy šedivé. Jiný předpis zní: Vezmi libovolné množství jader lískových ořechů a rozetři je s vepřovým a medvědím sádlem; touto mastí pomazuj lysiny, nebo místa, kde chceš, aby ti rostly vlasy. Někteří praví, že jest možno změniti u dítěte žlutou zřítelnici v černou, když se mu pomaže hlava z předu směsí drobně utlučeného popele ze spálených ořechových skořápek nebo šešulek s olejem. Sedlákům jest dobře známo, že had udeřený lískovým proutkem ihned ztrne a zahyne; tomu nemůže se nikdo diviti, jelikož lískové ořechy smíšené s fíky a routou i jinak odpírají jedu, jak o tom byla zmínka již nahoře pod titulem vlašské ořechy. Z lískového proutí dělají bečváři dobré obruče na sudy. Také se vytlačuje z lískových ořechů olej, který je výborný proti dnavé a nervové nemoci. Někteří vypalují tento olej ze suchého dříví lískového a užívají ho proti vytčeným již neduhům. Vpdnatost ze šešulek odnímá zápachy a hnilobu, a smíšená s vitriolem také prk či podpaždní zápach (potu).

t. M

celben, p čemž se autor sám široce rozepisuje ve svých epištolách, a jest toho názoru, že odpovídají S e r a p i o n o v u názvu F a u f e 1. S tímto náhledem srovnávají se i jiní zkušení lidé. M a t t h a e u s S i l v a t i u s píše o nich takto: F a u f e l čili A v e l l a n a I n d a podobá se muškátovému ořechu, avšak jest pouze na jedné straně zploštělá, na druhé ne tolik, takže může státi jako kuželka. Zevně i vnitřně podobá se muškátovému ořechu, nemá žádné vůně ani chuti, a roste v chlupaté skořápce. Praví též, že sám je viděl, když byly přineseny s jiným kořením z Kalkuty. S e r a p i o oznamuje, že rostou jako N e r a g I i. to jest N u x I n d i e a. Ochlazuje a tuze svírá dohromady, a tudíž posiluje klouby a šlachy a dobře prospívá v horkých palčivých chorobách, ať ve formě vnitřního užívání, nebo zevního mazání. Naparování zubů teplým odvarem ve víně netoliko zahání bolest zubů, nýbrž i utvrzuje zuby, když se viklají, posiluje dásně a odpírá zašlemování. S prospěchem též pomazují tímto odvarem 15*

227

víčka oční a přidávají k lékům, které připravují proti zaníceným očím. Jest pak ještě jiná A v e l l a n a I n d i e a, o níž dosvědčuje autor, že ji dostal a J a c o b o A n t o n i o C o r t u s o , P a t ř i t i o P a t a v i n o , člověka velmi zběhlého in re h e r b a r i a (v kořínkářství); tato jest docela jiného vzhledu a velikosti, jak možno viděti tuto z vyobrazení. Nejzevnější skořápka jest jako u velkého Cardamomu, avšak tvrdší, pevnější a temnější barvy, tak hrubá jako u vlašského ořechu, dokud je ve své zelené slupce. V této skořápce je uzavřena ta Avellana (ořech), která jest podlouhlá, na obou koncích trochu zašpičatělá, vespod široká a svrchu sehnutá, má tvrdou a hladkou skořápku kaštanové barvy, v níž leží tuhé jádro téhož vzhledu, zabalené v tenké, bílé kůžičce, uvnitř bílé a nasládlé. O jeho účincích nemám žádných vědomostí. Výše jmenovaný C o r t u s u s poslal autorovi ještě jiný druh, mnohem menší předešlého, s hladkou bílou nebo bledou korpu, ne tlustší palmového íistu, který na pohled vypadá jako obyčejný lískový ořech; jádro je podlouhlé, jako malá mandle, jak ukazuje obrázek. Mimo tyto všecky druhy autorem popsané v latinských jeho Commentariis, poručil jsem přiložiti ještě jiný druh, který má u sebe doma D. P a u l u s A l l i n g e r , materialista v Norimberce, jelikož se zdá, že to jest právě onen druh, který vyobrazil C- C l u s i u s i n A r o m á t ů m h i s t o r i a Q a r z i a e lib. 1. cap. 25. pod jménem A v e l l a n a e l n d i c a e g e n u s o b l o n g u m. Tam také se více dověděti může p F a u f e l, kdo se o to zajímá, abych se nemusil tuto příliš rozšiřovati. Kap. XCVIII. MORUŠE. Morušový strom má zatočily, zavilý a nerovný kmen; velmi zřídka najdeme kmen rovný, ztepilý, hladký a vysoký. Ratolesti a větve jeho jsou tlusté, a jdou spíše do šířky než výšky. Kůra jest tlustá, drsná a lepkavá, dřevo samo pak tuhé a mocné, uvnitř barvy žluté. Kořeny jsou veliké a silné, nejdou hluboko do země, ale větším dílem se rozkládají daleko při povrchu. Listy jsou široké, na konci zašpičatělé, pilovité, chlupaté a barvy temně zelenéMáme dvojí druh: Bílou a černou moruši; jejich ovoce liší se netoliko barvou a velikostí, nýbrž i chutí. Č e r n á m o r u š e m á jahody černé, jako ostružina, pouze větší a delší; zprvu jsou bílé, pak červené a po uzrání černé, formy a vzhledu šišek olšových; jejich šťáva či míza jest červená jako krev. Pokud se rdí a červenají, jsou kyselé a trpké, chuti svírající a stahující, jakmile však uzrají a zčernají, tu všecky sesládnou a pouze maličko svírající trpkosti si uchovávají. B í l á m o r u š e nese jahody menší, a ty jsou před dozráním nazelenalé a trpké, zralé pak jsou sladké jako med, takže jsou až mdlé k jídlu a nepříliš libé; proto nemají touž moc, jako černé a v lékařství nemají místa, ačkoliv mocněji nežli černé změkčují břicho k stolicím (projímají). Morušový strom nazván byl od starých našich předků nejmoudřejším mezi všemi štěpy, neboť nepučí dříve a nevydává listů, až teprve když se není co obávati budoucích mrazů; proto, dokud moruše nevypučí a nevydá listů, dotud ještě vždy dají se

228

očekávati studena a škodlivé mrazy. Ačkoliv pak strom ten listem svým jest nejposlednějším, tu nicméně trvá na něm listí déle, nežli na jiných stromech. Miluje místa horká a položená k poledni (jihu). Dřevo jeho jest velmi užitečné k dělání oblouků, jest silné a trvanlivé; vyrábí se z něho vidle a obruče. Listím z bílé moruše pěstuje a chová se v Itálii velké množství červíků dělajících hedvábí (housenek bource hedvábníka); proto se tam všude nachází velká hojnost bílých moruší, avšak ovoce jejich není tak dobré jako černých. Léta Páně MDLIX. (1559) byla na některých místech v Itálii taková drahota a hlad, že chudí lidé požívali výhonky morušové. Q u i n q u e r a n u s píše v spise De l a u d i b u s P r o v i n c i a e , když se bílý topol rohuje nebo štěpuje rouby z černé moruše, že z něho vyrůstají bílé moruše.

Moruše.

Bili moruše.

Přirozenost, moc a účinek. Zralé moruše jsou přirozenosti studené, chuti vinné, trochu suší a dohromady stahují; avšak nezralé jsou studené a suché téměí na třetím stupni a stahují silně dohromady. Vnitřní použití: Černé moruše, zralé a čerstvé, změkčují břicho a pobízejí na stolici; nedošlé však (nezralé) nebo suché silně zatvrzují, a tak prospívají při červené nemoci (úplavici), všelikému výtoku a neduhům s výtoky. Moruše požívané v jídle jsou nepříjemné žaludku, neboť se v něm rychle kazí a porušují. Šťáva z moruší vařená v měděné nádobě mocněji stahuje dohromady. G a l e n u s píše, že moruše pojídané před jinými pokrmy (před jídlem) obměkčují život a usnadňují rychlý průchod jiných pokrmů žaludkem, jsou dobré proti žízni, dávají novou chuť k jídlu a neškodí žaludku sice, avšak dodávají tělu málo výživy. Požívané po jídle způsobují, že se i jiné pokrmy v žaludku porušují. 229

,

-3*

/^

9

K Kap. XCIX. FÍK.

Někteří suší bobule morušové ještě před dozráním, utloukají je na prášek, který požívají v pokrmech proti větrnosti, výtokům břicha a všelikým nedostatkům, kde je třeba ucpání. Odvar kořene morušového stromu ve víně obměkčuje život a střeva, vyhání červy a pomáhá těm,, kteří jedli nebo pili z něiaké neopatrnosti omčj a jiné jedovaté byliny. Šťáva vytlačená z listí morušového v nápoji jest protivná jedu pavoučímu. Zelené listí morušové jest výbornou a milou potravou pro bource hedvábníky. Šťáva z moruší jest dobrá proti prýmu a bolesti hrdla. Voda pálená z jahod morušových, které nejsou ještě docela zralé, jest užitečná proti chorobám krčním, zvláště proti otoku, zvanému A n g i n a . Hořká kůra kořene morušového se dává v odvaru proti zacpání jater a sleziny. Zevní použití: Na drobno utlučené listí morušové smíchané s olejem hojí v obkladu spáleninu. Odvar mladistvých ratolístek morušových Ví dešťové vodě barví vlasy na černo, když se jím promývají; někteří k tomu ještě přidávají černé listí fíkové a vinné. Odvar morušového listí samotného nebo s kůrou téhož stromu ve víně odnímá vyplachováním úst bolest zubů. Když se kořen morušový v čas žní odkryje a rozštípne, tu prýští z něho šťáva nebo gummi, které jest velice prospěšné proti bolení zubů, zahání otok, a ve formě nápoje použité nutká na stolici. V lékárnách dělají z moruší šťávu čili lektvar, zvanou D i am o r o n ; vyplachování úst touto šťávou, rozpuštěnou v jitrocelové vodě, velice jest dobré proti šlemům a otokům hrdla. Může se také šťáva morušová vařiti s vodou jitrocelovou a čištěným medem a tím proplachovati hrdlo. Přidáním kamence, duběnek, šafránu, myrrhy a suchého kadidla se tento lék ještě sešili. Tuto šťávu, zv. D i a m o r o n , připravují následovně: Vezmi 6 uncí, to jest 12 lotu morušové šťávy, 12 uncí šťávy ostružinové (obojí ovoce nesmí býti úplně dozrálé), dobře vyčištěného medu 11 uncí a 3 unce svařeného sladkého vína; to vše svař na mírném ohni, až to mírně zahpustne, a schovej v polévané nádobě. Nebo jiný způsob: Vezmi po 4 uncích morušové, malinové a jahodové šťávy, 8 uncí vyčištěného medu a svař na mírném ohni; ovoce nemá býti úplně zralé nebo přezrálé. Této šťávy se používá s úspěchem k -vyčištění a hojení osutin a neštovic v ústech, otoku čípku, hltanu, dásní a jazyka i jinde, k vysušení a splasknutí otoku, k ukrocení bolesti a k zamezení jiných případných chorob hrdla. Dobrá jest též ve spojení s vodou jitrocelovou, černohlávkovou nebo ječnou k vyplachování a promývání hrdla proti hnisání a vředům v ústech. D i o s c o r i d e s píše, že v létě v době žní vykopávají kořen morušový, z něhož po poranění (naříznutí) vytéká šťáva stydnoucí ve 2 dnech, která prý jest velmi mocného účinku proti bolení zubů, na zahnání otoku a vypuzení stolic. Suché listí morušové utlučené na prášek ve formě zasypání hojí špatné vředy. Moruše sluje řecky Mó?ov, Zvxáfioqov, arabsky T u t, latinsky M o r ů m . Ovoce M o r a c e í s a. c o r r u p t ě á M o r o exc e l s a, italsky M o r u m, Španělsky M o r a s de m o r a l, francouzsky M e u r i e r , německy M a u l b e e r . 230

Fík čili smokvoň nachází se v Čechách zřídka, a to pouze jako rostlina odjinud sem přinesená, neboť zimy naprosto nesnáší; v zimě musí se u nás snášeti do sklepa, aby nezhynul, a aby přenášení sem i tam bylo snazší, sází v á se do škopků nebo džberů- Avšak nedosahuje zase z těchto příčin u nás žádného vysokého vzrůstu. Někteří sázejí ho do země při zdech a proti zimě a zhynutí chrání jej tím způsobem, že ho přikrývají na zimu hnojem. Ovoce, tak zvané fíky, nese dvakráte za rok, s jara a na podzim. Fíkovník není příliš vysoký, ačkoliv na některých místech, jako v H e r u r i i, D a l m á c i i a na některých ostrovech .moře adriatického a egyptského dorůstá velikosti a výšky hrušky; stejně i na mnohých místech Německa při dobrém opatrování v zimě. Největší fíkovníky viděl jsem vedle jiných plod-

i ít

Fik.

Malý fík.

ných stromů granátových a pomerančových v překrásné zahradě kurfiřtově v Heidelberce, a v Mnichově. Kmen fíkovníku jest většinou nízký a křivolaký, kůra tenká, bělayá a mléčná, chuti tak perné, hořké a svírající, že i pysky zpruzuje. Ze dřeva s bílou a tuhou dření dělají se silné pavézy a jiné věci. Kořeny jsou mnohé, veliké, křivé i dlouhé rovné, avšak nejdou hluboko do země, a proto nemůže fíkovník snésti zimy a mrazu. List jest veliký, široký, ostrý, pevný a podobá se révovému, až na to, že tná mnohem větší a hlubší zářezy (laloky) a visí na okrouhlé a silné stopce. Květu nenese žádného, a ovoce různé formy, některé podoby hrušky, jiné cibule, jiné podoby hrušky i cibule dohromady, vyrůstá přímo ze stromu*). Ovoce dělí se též dle *) Ovoce fíkovníku—známé nám fíky — jsou nepravým plodem, vzniklým zdužnatěnim lůžek květních; květy a jich plody, malé nažky, které známe v podobě tvrdých semínek, jsou uloženy uvnitř hruškovitých útvarů, které laikové považují za pravý plod.

231

barvy; některé jsou bílé, jiné černé, nazelenalé, načeryenalé, nažloutlé, jiné zase dělené jakýmisi bílými a černými proužky. Maso fíků jest měkké jako u hniliček a sladké, obsahujíc množství drobných jaďérek velmi libé chuti. Za nejlepší pokládají se fíky úplně dozrálé, tučné, sladké a s rozpraskalou kůžičkouTrhají se zralé a ,suší na slunci, a užívá se jich nejen k jídlu, nýbrž i v lékařství. Přichází více druhů fíků, p nichž se zmiňují staří i noví spisovatelé, avšak bylo by příliš obšírno zde vše uváděti. Mezi jinými druhy sluší uvésti malý druh či malý fík, kterýž zovou Chamaeficus. Přirozenost, moc a účinek. Čerstvý a nový fík zahřívá na prvním stupni, v suchosti a vlhkosti jest asi stejného stupně, avšak sucho v něm téměř převládá. Sušený fík jest více horký a sušší a sluje latinsky C a r ica; a proto stírá, rozpouští, pomáhá k dozrání, zaceluje, rozděluje a ztekucuje. Strom sám jest v sobě přirozenosti horké a jemně pronikavé podstaty, jak se může poznati ze šťávy vytlačené z něho i z listí. Vnitřní použití: Čerstvé trhané fíky jsou ze všeho ovoce téměř nejzdravější, neboť nezdržují se dlouho v žaludku, nýbrž brzy pronikají a procházejí celým tělem. Mají také vlastnost vyčišfovati, což dobře dokazují u lidí velice trápených kamenem, neboť při častém požívání fíků odchází od nich mnoho písku. Po požití velkého množství čerstvých fíků se obměkčuje břicho a povstává běhavka, která však se brzy sama od sebe zastavuje. Stejně škodí nadměrné požití suchých fíků, neboť činí krev nedobrou, a z toho se i rodí a množí vši. Jsou škodlivé k jídlu lidem se zánětem jater a sleziny a s plzkým žaludkem a břichem. Střídmě a mírně požívané fíky jsou však prospěšné při mnohých dobrých věcech; měkčí břicho, vyčišťují ledviny a měchýř. Dobře slouží hrdlu a lidem, kteří jsou bledí od dlouhé nemoci; mají je však jísti s pepřem nebo se zázvorem, galganem, thymem, dobromyslí nebo s polejem- V této formě mohou se dávati též vodnatelným a dušným, a lidem s nemocí padoucí aneb sv. Valentina. Fíky vařené s yzopem, vnitřně užívané, vyprazdňují velmi čistě prsa, zastavují zastaralý kašel a jiné zastaralé plicní neduhy. Možno píti též odvar fíků samotných v rýnském víně. Odvar fíků v medové břečce pouštěný do hrdla pomáhá při krčních hlízách (v hrdle), záškrtu, žábě a oteklém jazýčku (čípku); čistí prsa, zastavuje kašel, obměkčuje plíce. Odvar fíků s omanem, yzopem a lékořicí jest dobrým lékem při dusnosti a zastaralém kašli. Proti kolice a kručení v břiše jest obyčejem dáti klystér z odvaru fíků s routou, což ihned pomáhá. Kdo jest dýchavičný, plný a zacpaný v prsech (zahleněný), má si močiti přes noc fíky v páleném víně a snísti ráno na lačný život jeden nebo dva; způsobují lehčí a volnější dýchání a vyprazdňují odkašláváním prsa; čemuž můžeš věřiti.

232

Koho trápí často kámen, má jísli ráno jeden nebo dva pepřem posypané fíky; jest jistou věcí, že vyčišťují ledviny od písku. Znamenitý a vyzkoušený, rychle pomáhající lék proti bolestem od kamene a zvláště proti kolice břišní, jest následující: Vezmi suché fíky, bílé psí lejno, jež v lékárnách zovou Album g r a e c u m (každého V* hrstky), svař to v l1/* libře nebo v IVa žejdlíku vína až na */3, trochu osol a dej v klystéru; vytahuje a vypudí z těla mnohé nečistoty a větrnosti. Odvar z fíků podaný dětem v teplém nápoji pomáhá k rychlému vyražení neštovic a skvrn. Fíky mají zvláštní dobrou moc proti jedu, požívají-li se každý den ráno na lačný život, zvláště, když se k nim přidá vlašských ořechů a routy, jak o tom byla učiněna zmínka již nahoře v kapitole o vlašském ořechu. Mléčná šťáva z fíkového dřeva ničí červy v celém těle, otvírá průduchy a žíly, působí jako projímadlo; pitá s utlučenými hořkými mandlemi uvádí do pořádku nepravidelnou čmýru. Rozkrájené větvičky fíkovníku vařené s hovězím masem pomáhají, aby se maso dříve uvařilo a bylo brzy měkké a křehké. Mléko, o němž byla dříve řeč, míchané za varu fíkovým proutkem, nabývá větší moci k nucení a vypuzování stolice. Letkvar z fíků můžeš si připraviti takto: Utluc suché fíky se semenem planého šafránu a usmaž dohromady; požíváním obměkčuje život. Toto obměkčení jest velmi užitečné starým a sešlým lidem; silnějším lidem můžeš letkvar připraviti s dobře zkorrigovanou Esulí (pryšcem) a dávati pro stolice. Popel pálený z fíkového dřeva jest dobrý v nápoji lidem, kteří spadli s výšky, neboť rozhání ssedlou a sraženou krev. Zevní použití: Fíky utlučené s ammoniakóvým gummi a octem na náplast a přikládané, rozhánějí tvrdé boule, změkčují příušnice (Parot i d a s) a jiné tvrdé otekliny a boule. V celku vzato — má fík moc měkčiti všechny zatvrdliny, oteklosti, hlízy, vředy, nádory krtičné, žlaznaté a volaté. Proti jmenovaným chorobám jest velmi užitečná následující náplast: Utluc fíky a sléz se slepičím sádlem, posmaž spolu a vytlač, pak přidej vosk a pryskyřici a po rozpuštění odstav. Pak vsyp do toho bílou mouku, řecké seno, smíchej dohromady a udělej náplast. Náplast, připravená svařením utlučených fíků, kořene fialkového, liliového nebo slézového, přivádí k dozrání boule a žlázy vystupující z lůna. Zvláštní mocí fíků jest vytahovati z těla jed; a proto jest dobré klásti bez prodlévání v času nákazy na hlízy a puchýře náplastě připravené z fíků- Utluc fíky s dryákem, přilož a přivaž je všude, kde třeba. Aby se hlíza sebrala a rozešla (nesmí však to býti hned z počátku, hlavně u morních hlíz) postupuj takto: Utluc fíky s kočičím sádlem a kořenem vlašského slezu, z něhož jsi zahodil dřeň, a usmaž v sladké smetaně; pak přidej rmenpvý prášek a květ chebdí a ječnou mouku. Tím ustavičně obkládej hlízy. Sebraná hlíza se takto vypustí: Masité fíky utluc s hořčicí, nehašeným vápnem a ledkem, a směs přilož na místo nejvíce 233

>

*c"

zarudlé. Nebo rozetři fíky s kvasem za přidání trochy soli, a přilož na hlízu a na nežity; v krátké době změknou, protrhnou se a vytekou. Mám za to, že tento lék kázal přiložiti králi Ezechiášovi na hlízu prorok Isaiáš (4. K r á l . 20.). Komu přerůstá maso přes nehty na rukou nebo nohou, má si přikládati utlučené fíky s kůrou z granátových jablek. Fíky rozetřené s vitriolem a přiložené hojí znamenitě hnis.avé a zlé neduhy nohou. Fíky, ječná mouka a pelyněk vařené ve víně a přikládané, odnímají vodnatelným otok. Vyplachování a kloktání úst odvarem fíků ve vodě, rozděluje a rozhání otok hrdla a odnímá ostré sípáni. Náplast, připravená z fíků spálených na prášek s novým nepotřebovaným voskem, hojí oznobeniny nohou. Syrové fíky utlučené s hořčicí a přikládané na uši odnímají znění a hučení v uších. Mléko ze dřeva nebo stromu fíkového ihned sráží kravské mléko, stejně jako syřiště, a ssedlé mléko zase rozpouští,- stejně jako ocet; svojí ostrostí působí vředy na těle, ničí červy v uších i jinde v celém těle. Smíchané s pečeným vaječným žloutkem nebo voskem, patřičným způsobem v šátku použité, přivádí opět čmýru. Smíchané s moukou, řeckým senem a octem velice prospívá ve formě obkladu při dně. Zadělané s ječnou moukou a přikládané hojí prašivinu, lišeje, pihy a skvrny na tváři, též mokvající a hnisavé vředy hlavy. Při uštknutí štírem, nebo kousnutí vzteklým psem, má se do rány pouštěti šťáva z fíkového stromu. Bavlnka namočená v této šťávě a přiložená na děravý zub, krotí bolest. Smíchaná se sádlem a natíraná na maso kolem bradavice, shání též bradavice. Vařené listí fíkové změkčuje v obkladu vole i jiné tvrdé boule a Žlázy, a přidáš-li k němu salnytr a ječnou mouku, shání též bradavice. Mazání hlavy směsí utlučeného fíkového listí s octem a solí hojí mokvavé vředy, moly a lupy hlavy. Listím potírají se krvácející zlaté žíly vzadu, aby pustily krev. Týmž listím mají se potírati též ostrá víčka oční a fíkovié neštovice v konečníku (kondylomy). Popel z fíkového dřeva poskytuje dobrý louh; houba v něm namočená se přikládá na všeliké zlé vředy, které se tím hojí. Z fíkového stromu, zvláště lesního, strojí se c u m a q u a f o ř t i * ) (s lučaykou) Č a u t e rium**), které jest dobře známé a vešlo v obyčej u ranhojičů, lékařů a bradýřů v Itálii. Fíky slují řecky 2v*«, arabsky Sin, latinsky F i c i , Fic u s, u některých pak, pokud nejsou ještě úplně zralé* Q r o s s u s, řecky 'ÍAW»*O?. Suché fíky slují řecky 'JoxMe?, latinsky C a r icae. Semínko či jadérka v nich slují Ktyx^û^ Cenchramides. Italsky F i c h i, španělsky H i g o s, francouzsky F i g u i e r, německy F e i g e n , F e i g e n b a u m . Lesní čili planý fík, který nenese zralého ovoce, sluje řecky 'Efivto?, latinsky C a p r i f i c u s , ačkoliv někteří učenci, ne bez příčiny, činí rozdíl mezi planým fíkovým stromem a Caprificus. *) A q u a f o r t i s = Acid nitric. crudum, Spiritus nitri = lučavka či kyselina dusičná s obsahem asi 50% hydrátu kyseliny dusičné. **) C a u t e r i u m — prostředek k vypalování či vyžehování.

234

1. Fazol ohnivý (Phaseolus coccineus).

2. Lupinus (vlčí bob) mnohollstý (Lupinus polyphyllus).

3. Vodnice či okrouhlíce (Brassica rapa esculenta). 4. Repokolnik či turín (Brassica napus napobrassica).

Proso. Míliům EGYPTSKÝ čili MORUŠOVÝ FÍK. SYCOMORUS. Egyptský fík není znám ani v Německu, ani v Čechách; roste nejvíce v Egyptě, v Palestině, v Karil a na Rhodu. Listem i velikostí podobá se moruši. Jeho ovoce neroste ani z mladistvých pazoušků, ani z větviček a ratolestí, nýbrž hned ze dřeva a kmenu. Má asi střední postavení a mírnost mezi moruší a fíkem, jak už s sebou přináší a ukazuje jeho řecké pojmenování. Neobsahuje uvnitř žádných peciček nebo jadérek, jako jiné obecné fíky a nedozrává, leč by se dříve rozdrápal nehty nebo železem, jak svědčí D i o s c o r i d e s ; čtvrtý den po rozdrápání nebo ostrouháni uzrává. Když se očeše ovoce s tohoto stromu, ihned vyroste na témže místě jiné, takže nese přes léto 3—4kráte

Egyptský ffk, dvoje pokolení.

Pseudosycomorus.

ovoce. Tento strom jest také mléčnatý, dřevo má tvrdé, pevné a červené, a používá se ho k mnohým věcem. Tento strom má divnou vlastnost, že se ustavičně zelená, i když byl podťat, a neusychá nikdy, leč by byl vhozen do vody; když leží na dně pod vodou, tu teprve usychá a vyplyne pak na povrch vody. Jest pak oním stromem, na nějž vylezl Z a c h a eus, aby mohl viděti Krista Pána. Rozeznáváme dva druhy: První e g y p t s k ý , jemuž dodnes říkají F i c u s P h a r a o n i s ; druhý c y p e r s k ý , jehož množství nalezl D. Rauwolff kolem města Tripolisu a hory Libanonu, a kterýž nazývají dle jeho svědectví Arabové M u m e i z. Můžeš se o něm dočísti v jeho knize 11 i n e r a r i i, l i b. 1. f o 1. 57. Oba tyto druhy se však v mnohém srovnávají. Nesou během roku mnoho ovoce a často, zvláště, když se kmen hodně otlouká až do rozštípnutí. Po celý téměř rok se nachází na něm ovoce podobné švestkám, avšak málo se požívá, neboť není tak chutné a libé jako jiné fíky. 235

Přirozenost, moc a účinek. Egyptský fík nevalně slouží žaludku, tělu poskytuje pouze skrovnou potravu, avšak měkčí život a prohání (projímá). Šťáva aneb pryskyřice. Na počátku jara, dříve nežli se objeví ovoce, sbírají s egyptského fíku šťávu nebo pryskyřici a připravují ji tímto způsobem: Nejzevnější vrstvu kůry lehce drásají a tlačí kamenem; neboť kdyby kůru ranili hlouběji a surověji, nevytekla by žádná šťáva. Prýštící šťávu sbírají houbou nebo bavlnou a vysušují a z ní dělají terčíky nebo koláčky a dávají do hliněných nádob. Tato šťáva má moc obměkčoyati, svalovati rány a rozháněti prasklé otoky, kteréž těžce dpzrávají. Také se pije a užívá v obkladech proti uštknutí jedovatými hady. Dále prospívá též při oteklé a zatvrdlé slezině, bolení žaludku, když se přikládá zevně teplá nebo natírá; mazáním páteře odnímá též třesavku při zimnicích. Louh. Z popele spálených větví obou druhů tohoto stromu dělá se louh, který jest silnější, když se často přelívá přes nový popel a nechá zastarati. Tento louh se přidává k lékům připravovaným na zpruzení kůže a k natažení měchýře; jest také dobrý proti studenému či pekelnému ohni, který sluje řecky G a n g r a e n a (sněť). Neboť všecko stravuje a vyčišťuje, co jest shnilé nebo náchylné k hnilobě. Z té příčiny hojí i hluboké, hranaté, hnilobné vředy a zastaralé neduhy, a dává vzrůst novému masu. Používají tohoto louhu v houbě kramářské. Čerstvě procezený louh, pitý s dobrým douškem vody a trochou dřevěného oleje, pomáhá těm, kteří padli s velké výše, rozhání sraženou krev, zahání křeče a schromení. Proti vytčeným chorobám jest také dobré potírati jím nervy nebo suché žíly. PSEUDOSYCOMORUS. AZADARACH.*) V mnišských klášteřích a hřbitovech italských nachází se obyčejně tento strom, který možno i v říši tu a tam v dobře upravených zahradách spatřiti; ze šestihranných kaménků nebo pecek jeho jahod dělají mniši a staré baby růžence. Tyto jahody jsou černé, některé bílé, a praví se o nich, že jsou jedovaté, takže i psi po nich zmírají. Proto jim lidé dávají pokoj a používají stromu ponejvíce toliko pro jeho stín, neboť má listí husté, na pohled jako bolehlav. Hojnost ho přichází v Tripolisu. D. Rauwolff v první knize I t i n e r a r i i c a p . 4. svědčí, že .tam sluje Z e ns e l a c u t, a domnívá se, že je totožný se stromem A s t i r g a r neboli A s t e r g i r A r a b ů m . B e l l u n e n s i s ho nazývá A z ad a r a c h. O něm píše A v i c e n n a f e n . 6. q u i n t i v o l u m in i s a C l u s i u s lib. 1 . H i s p a n i c a r u m s t i r p i u m cap. 13. Jiní pokládají tento strom s bílými jahodami za Z i z y p h u s alba. *) V moderní botanice: Z e d e r a c h h l a d k ý — M e l i a až eděrách či A z a d i r a c h t a indica.

236

O BYLINÁCH

JEJICH POPIS, PŘIROZENOST A ÚČINEK

i»

.-•£* yaS> ,]

'•' j^

:

-•;•,';

' ;^:/«;i "'. 'Y ^

i^í,"

í\

k - " -t^

Kap. I. PŠENICE. Pšenice jest všeobecně známa a dělí se na více druhů. První rozdělení dle času: Některá pšenice seje se na zimu, a ta sluje zimní a o z i m á , latinsky T r i t i c u m s e m e s t r e , h i e m a l e & h i b e r n u m ; tato snáší po vyklíčení dobře zimu i mrazy a její zrna poskytují zcela dobrou potravu. Druhá, setá z jara v březnu, sluje j a r á pšenice, latinsky T r i t i c u m a e s t i v u m , S e t a n i u m . Obojí druh se žne a sklízí s polí většinou

Pšenice.

v červenci. V některých krajinách vyrůstá a dozrává pšenice ve třetím měsíci, pročež ji staří pojmenovali T r i m e s t r e & T r i m e n i a e u m T r i t i c u m ; to však se nestává všude a v říši jest zjevem naprosto neobyčejným. Tak jest velký rozdíl mezi ovocem a krajinou, že jednokaždé ovoce vyžaduje svůj čas a podnebí ve všech krajinách. Druhé rozdělení děje se dle klasů: Jeden druh pšenice má prostý klas bez dlouhých osin, a ten roste větším dílem v Čechách. Jiný druh má dlouhé, ostré a špičaté osiny, takže jí zvěř nemůže tak snadno škoditi; ta to pšenice jest lepší a bujnější prvé. Třetí rozdělení jest dle hojnosti či plodnosti: tak některé klasy pšeničné bývají osazeny 60, nebo i více či méně zrny, ba i našlo se v Itálii v některých krajinách s bujnou a tučnou půdou, jako na př- v mém rodišti kolem města S e n i s, blíže moře, že častokráte mělo jedno stéblo pšeničné 40 klasů; časem se také stává, že jeden strych vynese nových sto strychů obilí. 239

Čtvrté rozdělení dělí pšenici dle podstaty a jakosti. Tak dává některá pšenice velmi pěknou, bílou, výbornou, mocnou a chutnou mouku a chléb, a z této dělá se také škrob. Naproti tomu jsou druhy lehčí a ne tak dobré. Sedlati mají svou praktiku, že toho roku, kdy se urodí mnoho pšenice a je bohatá žeň pšeničná, bývá také bohatý podzimek a mnoho vína. Každá pšenice má list jako třtina, užší než ječmen, stéblo též lehčí a hebčí, a ne tak křehké, aby se ihned dalo lámati. Má mnoho drobných kořínků, jediný list, mnoho stébel, které se všaknevětví. Celou zimu má zelenou lodyhu. Zjara vyhání z prostřed stébelnatý proutek, který nese na třetím nebo čtvrtém součku (kolínku) klas, zprvu nepatrný; čtvrtého nebo pátého dne po zavření mošniček objevuje se květ trvající několik dnů. Po květu zpuchne zrno, které úplně dozrává ve 40 dnech (v horkých krajinách dříve).

Nejlepší pšenice a mouka. Nejlepší a nejvychválenější pšenice, z níž se také peče nejlepší chléb, jest tvrdá, celistvá, těžká, zlatožluté barvy, světlá, hladká a zralá, neznečištěná jinými semeny, a která vzešla v tučné půdě. Často se totiž přihází, že jest pšenice zevně žlutá a zdá se býti plnou, a zatím jest uvnitř křehká, měkká, prázdná a nedošlá (nedozrálá); taková pšenice dává mnoho otrub, a chléb z takové pšenice pečený nejen že dává mdlý a nedobrý pokrm, nýbrž i naplňuje žaludek zlými vlhkostmi. Nejlepší bílá mouka jest ta, která není příliš jemně umletá. ani úplné čerstvá (nová), ani příliš stará, a která postrádá hrubých otrubPšeničný chléb z mouky či běli dobře vykvašený, osolený a vypečený se snadno zažívá, (stravuje), plodí dobrou krev, sílí a dává čerstvost; má však býti nejméně den starý. Něvy pečený chléb zacpává průduchy, působí kámen a dusnost. Prostředním ohněm se všecko stravuje, mdlým (slabým) se rozpařuje a silným spaluje. Přirozenost, moc a účinky. Pšenice, požívaná jako lék a přikládaná zevně, jest přirozenosti horké na prvním stupni, v suchosti a vlhkosti drží mírnost. Pšeničný škrob je poněkud studenější a sušší, nežli pšenice sama.

Zrno pšeničné:

D i o s c p r i d e s praví: Kdož by jedl syrovou pšenici, tomu se rodí v břiše červy; a to potvrzuje každodenní zkušenost. Kníže Hispánský, S e x t u s P o m p e j u s , vyhojil pšenicí podagru tímto způsobem: Vnořil nohy až přes kolena do pšenice, která mu je tak vysušila, že předivným způsobem byl zbaven svého trápení a bolesti. To převzali mnozí v té formě, že vaří pšenici s otrubami v octě až do hustoty náplastě, kterou přikládají a tak odstraňují bolesti podágry. Velmi dobře poslouží podagrickým (dnavým) lidem, když vnoří si nohy do ohřáté, hrubě utlučené pšenice; to krotí bolesti, a stravuje vlhkosti, kteréž se ukládají a usazují v kloubech a ohybech. Vodnatelní nechť se

240

zahrabou v truhle do pšenice až po hlavu a pomohou si, pšenice v nich vysuší všechnu vodnatou vlhkost. Rozžvýkaná pšenice v ústech hojí psem kousnuté když se jí pomazávají. Pšenice uvařená ve vodě nebo masové polévce jest k zažití, působí nadýmání, obtěžuje žaludek a naplňuje parami.

neboť rány, těžká hlavu

Plevy: Plevy pšeničné vařené ve vodě jsou v podobě obkladů užitečné při průtržích.

Mouka pšeničná:

Pšeničná mouka, smíšená s blínovou šťávou a přiložená jako náplast, jest dobrá proti nadýmání střev a proti výtokům suchých žil a nervůTáž mouka smíšená s medovým octem ( c u m O x y m e 1 i t e) ve formě mazání stírá pihy s tváří. Mouka pšeničná vařená s medem a vodou ulehčuje a přivádí k sežrání všeliké palčivé oíoky v počátcích (tvořící se), když se jí použije zevně jako obkladů. Tato mouka může se též smíchati se slepičím sádlem, ohřáti a přikládati. Pšeničná mouka dobře uvařená s máslem ve vodě nebo mléce a ponenáhlu vpouštěná do hrdla, ochlazuje ostrost hrdla a krotí kašel. Pšeničná mouka smíchaná s vaječnými žloutky a šafránem zahání ve formě obkladů bolest zevních údů a oteklin. Kiajstr připravený z mouky pšeničné a vody (maz), kterým se slepuje papír, jest dobrý proti chrlení krve; má se užívati tekutý a teplý ponenáhlu v jednotlivé dávce jedné lžíce. Bílý chléb: Bílý pšeničný chléb čili žemle, latinsky P a n i s t r i t i c e u s, s i m i l a g i n e u s , p r i m a r i u s , upečený z první a nejčistší mouky, to jest z běli, dává více výživy a síly nežli kterýkoliv jiný chléb; používáme ho nejen jako pokrmu, nýbrž i jako léku. Bílý chléb vařený s medovimo-u, nebo i samotný, v obkladu krotí a uhašuje všeliké palčivé otekliny, neboť chladí a měkčí; a přidáš-li k němu vodu locikovou nebo z psího vína, bude silnější. čerstvá a nová žemle močená ve vodě a soli ztenčuje a zahání mozoly a lišeje. Staré a tvrdé žemle, vařené buď samotné, nebo se sušenými hruškami, kdoulemi, mišpulemi, oskerušemi, a přikládané na břicho, jsou prospěšný při všelikém břišním výtoku a běhavce. Chléb močený v novém láku hojí zastaralé lišeje. Proti bolestem hlavy připrav náplast ze střídky bílého chleba a oleje sladkých mandlí a v šátku přikládej na hlavu; pakliže tento nedostatek má svůj původ v horkosti, a je-li bolest příliš veliká a ukrutná, vezmi k přípravě náplasti místo oleje mandlového olej z makového květu. Při bolení očí: dej střídku bílého chleba do růžové vody, nebo do nového a nešvařeného mléka kravského, až dobře nabobtná, lehounce ho vyždímej a přivaž na oři; pomáhá lehce a platně. 16

241

^

K nápravě vína s příchutí: Vezmi z pece horkou žemličku, vlož ji do pytlíčku a pověs doprostřed sudu plného vína. Ve 2—3 dnech přijde víno ke své chuti a bude vonné. Když páchne pivo sudem, zavěs plnou hrst pšeničných zrn v pytlíčku do sudu a pivo bude zase vonné a dobré. Otruby pšeničné: Pšeničné otruby vařené s medem ve vodě jako kloktadlo hojí raněné a zjitřené hrdlo. Pšeničné otruby vařené v octě jsou dobré ve formě naparování proti otékání orgánů a suchých žil. Vařené v silném octě odstraňují prašivinu a všelikou nečistotu těla. Stejným způsobem užívané jsou prospěšný proti boulím, zvláště s počátku. Pšeničné otruby svařené s moukou a použité v obkladu zahánějí otok prsů a lůna; tentýž lék rychle pomáhá při všelikém jedovatém hadím uštknutí. Náplast z pšeničných otrub přikládaná na břicho odstraňuje koliku. Jiný lék proti bolestem, píchání a svírání v břiše jest následující: Ohřej na pánvi bílé otruby, pokrop je trochu octem, vlož do pytlíčku, nebo na mísu přikrytou šátkem, a tak teplé přilož na bolestivé místo. Proti otokům, které s bolestí se vyvinují na těle, hlavně od bití, ztlučení nebo po pádu, připrav si následovně náplast: Svař bílé otruby v bílém víně a přidej k nim trochu vepřového sádla; tuto náplast přilož mírně teplou na otok, který se poneiiáhlu zmenší a též bolest pomine. Časté omývání v teplé vodě a pšeničných otrubách činí pěkné hladké a bílé ruce. Proti veliké bolesti haemorrhoidů čili zlatých žil vaří se bílé otruby ve vodě s bylinou diviznovou nebo jejím květem, a přikládají se na způsob teplé masti na bolestivá místa; bolest ustává velmi brzo. Kvas: Kvas pšeničný jest přirozenosti horké na prvním stupni, má moc pomáhati k dozrání, ztenčovati, zřeďovati, zvláště pak bez bolesti z hloubky vytahovati vlhkosti, je stravovati a vypařovati- Kvas smíšený se solí v obkladu přivádí k sežrání a otvírá všecky hlízy morní, pryskýře, nežity, vředy, neštovice a jiné morové a jedovaté neduhy, zvláště však kuří oka na nohou. Týž kvas připravený na způsob náplasti s dobrým růžovým octem a trochou dejmentu anebo zahradní máty a mastyxu na prášek utlučeného, jest na prospěch slabému žaludku a proti přílišnému dávení. Z tohoto kvasu připravuje se také užitečný lék pro vnitřní i zevní užívání proti klání v bocích, zvanému P l e u r i t i s (zánět pohrudnice). Škrob: Škrob se dělá následovně: Vyper čistě vybranou pšenici, nalij na ni Čerstvou a studenou vodu, kterou obnov za den pětkrát, a třeba i v noci, až se rozmočí; vodu pak opatrně slij. Takto dobře rpzmočenou pšenici ušlap nohama a opět nalij na ni vodu a roztírej ji a splývající otruby sbírej. Co zůstane, proceď šátkem a dobře vysuš na čistém prkénku na slunci a dostaneš čistý škrob. Zůstane-li v něm něco vlhkosti, zkyše. Dobrý škrob musí býti lehký, hladký, bílý a čerstvý. Mírně zahřívá a

242

svlažuje, má schopnost shlazovati ostrosti, a smáčeti a svlažovati suchost. Kaše připravená k jídlu ze škrobu vařeného ve vodě s cukrem je znamenitým lékem pro lidi s chrlením krve a pro raněné do prsou. Ohlazuje také drsnost hrtanu a hltanu. Škrob rozpuštěný v růžové vodě jest prospěšný pro oči, které neustále tekou a slzí, neboť odstraňuje při vymazávání koutků očních ostrost očí. Kaše připravená z mandlového mléka a škrobu pomáhá při běhavce a červené nemoci, a také posiluje. Škrobová mouka s vodou jitrocelovou jest dobrá proti neduhům tekoucím a děravým (otevřeným s hnisavým výtokem), kromě toho také vyhlazuje a vyjasňuje ostrou kůži na tváři. Jeden lot škrobové mouky pozřený s jedním vejcem a hrozinkami ukrocuje bolest měchýře. Mouka škrobová rozdělaná s vodou růžovou a jitrocelovou odstraňuje P r u r i t u s t e s t i um (svědivý lišej nebo jen svědivé podráždění kůže šourku?). Lékárníci dovedou své konfekty zdobiti moukou škrobovou a také z ní vyráběti pěkné obrázky. Olei pšeničný: Z pšenice tlačí se také olej, a to mezi dvěma železnými a rozpálenými plechy; tento olej jest dobrý proti hlubokým, otevřeným a rozežíravým vředům a zastaralým ránám. Také jest užitečný proti rozsedlinám a rozpukání rukou i nohou, pocházejícím z veliké zimy, a kromě toho také vyhlazuje ostrou kůži. Pšenice sluje řecky /fc^óe, arabsky H a n t h a, latinsky T r it i c u m , R o b u s, italsky G r a n o, francouzsky F r o m e n t, španělsky T r i g o , německy W e i t z e n . Kap. II. JEČMEN. Ječmen jest dvojí: Veliký a malý, nebo ozimý a jarý. Veliký čili ozimý ječmen má velká stébla a klasy a jedenkaždý klas má zrna v řadách, takže některý je 4-, jiný 6- i Sřadý. Tento ječmen zoyou Bekové P o l y s t i c h u m , to jest mnohořadý. Menší čili jarý ječmen* má obyčejně pouze 2 řady, a proto sluje Di s t i c h ů m , to jest dvouřadý. Čechové ho jmenují p l o s k ý j e č m e n , ačkoliv se nacházejí i mezi jarými ječmeny druhy o 4 řadách, stejně jako u ozimých. Avšak obojí tento ječmen klíčením, listy, stéblem a ostrými osinami těžce se dá jeden od druhého rozeznati. Ve Francii roste ječmen, který nazývají H o rd e u m m u n d u m , to jest čistý ječmen, poněvadž zrna jeho po uzrání sama vypadávají ze svých plev či přihrádek, kdežto u jiných ječmenů mohou býti pouze s obtížemi zbavena svých plev. Po zasetí klíčí čili otvírá se ječmen obyčejně sedmého dne a vypouští ven pejříčko. Každé zrno ječné mívá dvě pírka — na každé špici jedno; z jednoho vyrůstá kořen, který vniká dolů do země, z druhého pak stéblo s listem a potomním klasem. Ječmen má listy širší a ostřejší nežli pšenice, naproti tomu jest však stéblo pšeničné mocnější a vyšší, nežli ječné. Ječmen vyrůstá v klas dříve a rychleji, nežli jiné obilí, a beze všeho květu s klasem již nese svá zrna, obalená tenkou a ostrou kožkou; zprvu jsou měkká a bílá, jako mléko. Osiny čili špice na klasech jsou 16*

243

y*fc ^xp*

m

č^*

^íft delší, mohutnější a ostřejší nežli u pšenice. Kořeny jsou jako vlášení. Starý řecký lékař T h e o p h r a s t u s napsal l i b . 3. c a p . 3., že se ječmen proměňuje v pšenici a pšenice v ječmen; to jsme ještě v našich krajinách neviděli, ale snad se tak děje v jiných zemích. Ječmen může se každoročně síti dva- až třikráte: Jednou na podzim, po druhé v březnu a po třetí v máji, a to jest také v těchto krajinách místy zvykem. Ječmen dozrává a sklízí se s polí v srpnu, ozimý pak dříve. Ječmen libuje si v půdě zdravé, tučné (mastné) a dobře vyhnojené, jinak se mu nedaří, a rád sesnětiví, zvláště když je příliš vlhké, (mokré) počasí. Nejlepší ječmen jest bílý, světlý, plný, těžký, a který se snadno uvaří.

&i

,? <3*Â

&Á

(3>«>!

Ječmen.

Přirozenost, moc a účinek. Ječmen jest přirozenosti studené a suché na prvním stupni. Má moc stírati, vyčištovati, otvírati, stravovati, přiváděti k dozrání, obměkčovati a krotiti. Vnitřní použiti: Z ječmene strojí se mnohé věci, netoliko k jídlu a pití, nýbrž i k různému léčení, jako slad a rozličná piva, ječná voda P t is a n a, hrubší a drobnější ječné kroupy a chléb. Ječný chléb neposkytuje tělu dobré potravy, ani se nemůže tak snadno zažívati, jako bílý, avšak ječná kaše (kroupy, vařené s masovou polévkou) jest lehká, chutná a dobrým pokrmem, který se dává zdravým i nemocným lidem, proti horkému žaludku, v horkých a palčivých zimnicích, při hlíze žeberní, a všude, kde je zapotřebí ochlazení a svlažení. Staří vařívali kroupy ve vodě až do nabobtnání a tak je požívali; když pak bylo třeba pokrmu jemnějšího, zvláště pro nemocné, tu ie tloukli v kamenném hmoždíři, va'řili, a pak procezovali sítkem a tu šťávu procezenou dávali nemocným. Obojí tento 244

©^ř)

pokrm slul u nich P t i s a n a, i ten hrubší, i onen jemnější. Za našich časů strojí se taková chutnější kaše takto: Po procezení krup sítkem nebo cedníkem, dají se kroupy na rendlík a po přilití polévky slepičí nebo z masa, vaří se ponenáhlu a povlovně nad uhlím, až zhoustnou na kaši; tato se osladí cukrem a dá nemocnému k jídlu. Kaše z ječné mouky s trochou cukru nebo řeckého vína jest dobré jídlo pro zimnici a horká játra. Tvrdí se, že ten, kdo nejí jiného chleba, leč pečeného pouze z ječné mouky, jest zabezpečen proti podagře čili dnavé nemoci. Škodí lidem těžce dýchajícím, avšak slouží k zdraví vodnatelným. V celku jest tento chléb dobrý pro lidi pracující a chudé, jen kdyby ho měli dosti a tolik, kolik potřebují. Když se víno nebo pivo zdvihne a zvrhne, rovněž tak, když vír.o je cítiti sudem, nebo silněji páchne flastrem a sírou, jtdnej následovně: Vezmi horký ječný chléb z pece. rczkroj na polovinu, jednu polovinu, tak horkou, polož na špunt (zátku) a nech tam do vychladnutí. To opakuj několikráte a chléb vytáhne ven ze sudu zápach, příchuť a vše, co jest vínu nebo pivu škodlivé. Ječmen vařený se semenem vlašského kopru a trochou dlouhého pepře, požitý v nápoji, vrací žehám mléko, které z-tratily. Ječná voda, která jest velmi obyčejná a užitečná při vnitřních zimnicích, se připravuje takto: Na hrstku čistého ječmene se nalijí 4 libry nebo pinta čisté vody, přidá se l lot vlašského kopru a 2 loty hrozinek; to se vaří tak dlouho, až voda zčervená a ječmen počne pukati. Pak přidá se k tomu l lot utlučené skořice a nechá přijíti ještě jednou do varu. Pak se vše procedí lněným čistým šátkem a postaví do sklepa k vychladnutí. Touto vodou mohou se vyplachovati a vymývati v zimnicích ústa, hrdlo i jazyk. Mouka ječná, smažená na másle do kaše, zastavuje průjem. Zevni použiti: Ječná mouka vařená v medu s fíky rozděluje a rozhání ve formě obkladu otoky a vředy; smíchaná se smolou, pryskyřicí a holubím trusem změkčuje všeliké tvrdé otoky. Proti bolení či klání v bocích: Svař ve vodě stejné množství ječné mouky, vysoké komonice, makových hlávek, routy a řeckého sena, přidej dřevěný olej a udělej náplast, již za tepla přikládej; krotí tu velikou bolest a rozhání vředy. Obklad ze směsi mouky ječné s lněným semenem a routou rozhání větry a nadýmání v břiše. Ječná mouka smíšená s měkkou smolou, olejem, voskem a močí malého děcka, a přiložená ve formě náplasti, přivádí k dozrání vole. Náplast připravená z ječné mouky s kdoulovými jádry a octem a přiložená na horké otoky, které se vyrážejí u podagristů, to jest lidí se dnou v nohou, odnímá horkost a krotí bolest. Obklad ze směsi ječné mouky s červeným vínem, s planými hruškami nebo s kůrou granátových jablek zastavuje výtok břišní (průjem). Ječná mouka uvařená v silném octě na způsob kaše pomáhá M teplém obkladu malomocným. 245

• jK

> 4

* )

Přirozenost, moc a účinek» Této nezdárné rostliny obilné (plevele) používáme toliko jako zevního léku. Utlučený Aegilops přiložený spolu se svou šťávou a moukou, hojí vředy a fistule očí, které nazývají Rekové A e g i l o p a s , od čehož snad dostala i bylina tato své jméno. Někteří (dle D i o s c o r i d a ) vytahují z této byliny šťávu, míchají s moukou a nechávají spolu uschnouti a schovávají k výše uvedenému upotřebení, to jest pro oční fistule (píštěle). A e g i l o p s je pojmenování řecké, latinsky sluje F e s t u c a, F e s t u c a g ó , B r o m u s s t e r i l i s , H o r d e u m s p u r i u m, německy T w a l c h , D o r t , Q e r s t e n t w a l c h , M á u s g e r sten, B a s t a r d g e r s t e n .

Abys měl pěkné bílé zuby, tři si je často následující mastí: Smíchej 4 loty ječné mouky s 2 loty soli a dostatečným množstvím medu, abys obdržel mast. Ječná mouka smíchaná s medem a octem shání pihy na tváři. Ječná mouka nebo ječné otruby s octem a máslem hojí ve formě obkladu nádory a i všeliké otoky v tajným místech i jinde. Komu se snadno od větru stává kůže drsnou, tvrdou a hrubou, myj si ponenáhlu obličej mezi očima teplým procezeným odvarem ječmene ve vodě; budeš-li to dělati často, tu nabude tvář pěkné barvy, bude hladká a měkká. Obkladem směsi ječné mouky s vaječným žloutkem a trochou šafránu zahání se bolest vnějších údů či kloubů a otoků. Ječmen spálený na prášek nebo popel jest užitečný k zasypávání otevřených a rozežírajících se neduhů. Kdo chce, aby mu slepice nesly veliká vejce, dávej jim napolo uvařený ječmen a jáhly. Aby neshnily hrozny révy vinné na keři před uzráním, nasy& kolem keře, který má hnijící hrozny, mouku nebo tluč ječnou se semenem kuří nohy. Ječmen sluje řecky £>«*»/, arabsky X a h a e r , latinsky H o r d e u m , italsky O r z o, španělsky C e v a d a, francouzsky O r g e, německy G e r s t e n. Kap. III. SNĚŤ čili SVEŘEPEC JEČNÝ. Jménem A e g i l o p s označují někteří A v e n a m s t e r i l e m (hluchý oves), to jest sveřepec, německy T a u b e n - nebo Q a u c h h a b e r n. Nejvíce ho roste mezi ječmenem. Ječmen vyžaduje dobrou, zdravou a vyhnojenou půdu, nebo se jinak pokazí (zvrhne) a promění v sněť a neužitečnou trávu, zvláště když je příliš vymočen následkem dlouho trvajících dešťů; to dokazuje zkušenost a dosvědčuje i G a l e n u s, když píše l i b . 10. d e a l im e n t . c a p i t . u l t i m o : Slabé a nedošlé (nevyzrálé?) zrno pšeničné, když leží příliš dlouho v zemi a leží jakoby na půdě, nemůže vyrůsti v silnou pšenici, nýbrž se z něho vytváří L o l iu m, to jest koukol čili plevel. Dokládá pak, že jeho otec, jako pilný oráč, to vyšetřil na své vlastní oči na pšenici a ječmenu, avšak více oné, nežli na ječmenu, že však A e g i l o p s , to jest sněť nebo sveřepec, německy G e r s t e n t w a l c h , nejvíce škodí ječmenu, když jest mokrý rok. Kolem Tridentu mu říkají sedláci S q u a 11 o, kterýžto název dobře odpovídá německému T w a l c h . A e g i l o p s se podobá svými listy pšenici, pouze jsou jeho listy měkčí- Jeho stéblo vyrůstá do výše až IVa lokte, jest kolínkaté a tenké, a má také tenké a slabé kořínky. Jest dvojmo druhu, které se neliší ničím, leč svými klasy. První druh má klas podobný ječnému, jenže menší a ne tak ostrý, a v něm 4—5 červených zrnek, mezi nimiž vyrážejí subtilné, klasovité osiny či špice, jako klasy. Druhý má 2 nejvýš 3 zrnka; tato jsou žlábkovitá, obalena ječnou kožkou čili plevou, z nichž vyráží mnohem více mohutnějších osin, nežli u prvního druhu.

^

246

^«rL

U. sveřepec.

I. sveřepec.

Kap. IV. ŠPALTA.*) Špalta roste hojně v Itálii; u nás v Čechách ji mívají také, avšak ne tak zhusta, jako jiné obilí. Rozeznává se dvojí: Jedna, kterou Řekové nazývají D i c o c c o s = dvojzrnná, jelikož uzavírá v jedné mošničce či luštince dvě zrnka, jako dvé blíženců. Stéblem, kolínky a klasem podobá se pšenici- Německy sluje S p e 11 z nebo D i n c k e 1. Druhá má pouze jedno zrno v moŠničce, a sluje řecky M o n o c o c c o s = jednozrnná, v Německu ji nazývají někde E i n k p r n, jinde S. P e t e r s K o r n ; tato má stéblo i klas kratší nežli špalta. Klas je dvojřadý, s dlouhými ostrými psinami, úplně podobný ječmenu. Roste ráda na úlehlích a na polích, která již dlouhý čas nebyla obdělávána a orána. Obojí druh špalty nedá se mlátiti cepy, nýbrž se musí v mlýnech tlouci stoupami a tímto způsobem vylupovati z pluch a plev. *) Š p a 11 a je odrůda v chudších půdách.

pšenice

pěstovaná v

horských krajinách

247

^s^«>

Přirozenost, moc a účinek. Přirozenost špalty drží mírnost a střední místo mezi pšenicí a ječmenem, pokud jde o zahřívání a ochlazování, a povlovně vysušuje. Vnitřní použití: Ze špalty se mele mouka a peče chléb, který není úplně nechutný, dokud jest měkký, avšak jest méně výživný nezři pšeničný, a více nežli ječný; ztvrdlý a starší dvou dnů ztrácí chuť a stává se těžko stravitelným. Z utloukané špalty nebo krup, jimž říkají latinsky AI i ca, vařívají kaši s hovězí polévkou; jest to pokrm užitečný, který poskytuje větší výživy nežli rýže.

Špalta.

Lidé s chrlením kYve, nebo s běhavkou a červenou nemocí mohou jísti špaltu vařenou s telecími nebo skopovými nožičkami. Zevní použití: Ohyzdnou prašivinu hojí potírání špaltou vařenou v, octě, týž lék dělá z nerovných a drsných nehtů rovné a hladké a hojí píštěle mezi okem a nosem. Špalta vařená s vínem a solí S a l p e t r a e (ledkem) jest užitečná proti tekutým vředům hlavy a prsů. Klystér z vařené špalty krotí bolesti střevní a koliku při červené nemoci. Chceš-li uchovati vejce přes zimu čerstvá a dobrá, zahrabej je dobře do otrub ze špalty, aby byla v teple, a nezkazí seŠpalta sluje řecky Ztin, latinsky a italsky Z e a nebo S p e 1t a, arabsky H a i s, španělsky S p e 11 a, francouzsky E s p e 1t r a, uhersky T e n k o l y, německy S p e 11 z, D i n c k e l, D i n ckelkornaZweikorn.

248

Kap. V. SEMÍNKO KANÁftí (LESKNICE).*) Tato rostlina vyhání z kořene mnoho proutků či stébel uzlovitých, zvýši jednoho lokte; stébly i listy podobá se spalte a jest sladké chuti. Na vrcholku stébel nese klasy, nebo podlouhlé hlávky, na nichž se časem vyskytuje bílý kvítek, z něhož povstává podlouhlé seménko velikosti prosa, bílé zevně i uvnitř. Kořen je vlášeníčko malé, ničemné a neužitečné. Přirozenost, moc a účinek. Listí, semeno i šťáva jest podstaty teplé a pronikavé. Vnitřní použití: Šťáva vytažená z utlučené rostliny, pitá s vínem nebo vodou, mírní bolesti ledvin a měchýře, drobí a vypuzuje kámen

Semínko kanáří.

a pomáhá při obtížném a bolestivém močení. Touž moc má i semeno, utlučené na prášek a pité v množství půl lotu. Toto semeno jmenují na mnohých místech semenem kanářím, ježto se přidává k zobu pro přespolní zpěvné čížky, zvané kanáry, spolu se semenem konopí, řepky a hubilnu (Iničky), jelikož kanáři přivykli této potravě již dříve ve své vlasti. Semeno nebo bylina kanáří sluje řecky a latinsky P h a l a r i s & P h a l e r i s. Laikové ho jmenují Q r a m e n v e l Sem e n C a n a r i e n s e ó t H i s p a n i c u m , jelikož bylo k nám po prvé přineseno z ostrovů kanárských a z Hispanie, kde roste divoce; u nás neroste a musí se sázeti v zahradách. Německy sluje K a n a r i e n g r a s oder K a n a r i e n s a m e n oder Span i s c h e r S amen*) t e s k n i c e P h a l a r i s c a n a r i e n s i s — též u nás někdy pěstováná a zplaňujicí.

249

*?

"">•

Kap. VI. OVES. Ovsa roste hojnost v Cechách a Německu, a jest příliš známý, než aby se musil popisovati. Listem a stéblem kolínkatým podobá se pšenici, má však křehčí stéblo a rozložité klasy (v latách). Špičaté semeno visí volně mezi otevřenými křidýlky klasu*), vždy po dvou rozdělených zrnkách vedle sebe, na pohled jako dvojnohá kobylka. Přirozenost, moc a účinek. Oves, jako lék, jest přirozenosti studené, jako pokrm pak horké, jak praví Q a l e n u s . Sušší je vážen v obou způsobech. Vnitřní použití: Oves je netoliko dobrým obrokem pro koně, nýbrž je i pro lidi zvláště příhodným a pohodlným pokrmem, neboť vařívají

Oves.

loupané kroupy ovesné, jimž všeobecně se říká roubenina, s masovou polévkou, a rovněž připravují z ovesné mouky rozličné kaše; obojí jest, když je dobře upraveno, zdravým a chutným pokrmem. Polévka, v níž jest uvařena ovesná mouka, jest užitečná proti kašli. Dobře uvařená ovesná kaše staví stolice (průjem). Někteří lidé užívají zrn ovesných nebo krup proti pálení žaludku, zvanému žáha a snídají, kdykoli mají žáhu, 22 zrn ovesných, což pokládají za obzvláštní a jistý zákrok proti tomuto neduhu. Zevní použití: Obecný lid má zvyk přikládati proti ledvinovému kamenu ohřátý oves nebo jalovcová zrna v pytlíčku. *) Plevami.

250

1. ftetkev černá (Raphanus sativus). 2. Křen (Cochlearia armoracia seu Armoracia rusticana). 3. Mrkev obecná (Daucus carota). 4. Pastinák obecný (Pastinaca sativa). 5. červená řepa (Beta vulgaris var. rapa rubra).

Pohanka. Saracenicum Frumentum.

Ovesné mouky užívají stejně jako ječné proti oteklým a zduřelým orgánům, a mohou se tyto mouky navzájem zastupovati; obměkčují a rozpouštějí. Ohřátý oves přiložený v pytlíčku na levý bok pomáhá při zatvrdlé slezině a krotí bolesti. Obklad z ohřátého ovsa s kmínem pokropeného vínem krotí koliku. Proti dnavým otokům a všeliké zatvrdíme vezmi libovolné množství ovesné mouky, přidej rmenu a řeckého vína a obkládej tím opuchliny. O Moskovitéch se píše, že pálí z ovsa vodu, již píjí místo vína; tato voda tak zahřívá a opojuje lidi jako třeba to nejlepší víno. Čistě vypraná a znovu vysušená ovesná sláma, zavěšena byvši do moštu nebo jiného vína, činí je pěkným a světlým jako zlato. Chceš-li uchovati dobré, zdravé a vyzrálé hrozny dlouhou dobu bez porušení, dej je do ovesné slámy. Ovesná mouka s plevajsem vařená ve vodě činí tvář pěknou a jasnou, když se jí ráno tvář potírá nebo omývá. Proti prašivině a prašivému sirupu u malých dětí není lepšího léku, nežli je mýti v odvaru z ovesné slámy. Oves sluje řecky &«»/í/»»>?, arabsky C h u r t a l , latinsky B r o m u s, A v e n a , italsky A v e n a. španělsky A v e n a, francouzsky A u oy n a, německy H a b e r n, uhersky Ž a b . Ovesná mouka latinsky A v e n a c e a f a r i n a , francouzsky G r u a 1d u m. S veřepec A v e n a s t e r i l i s , f á t u a.

Kap. VII. ŽITO OBECNÉ. Obecné žito, nazvané P l i n i e m S e c a l e a F a r r a g o , roste všude a na každém poli. Stéblo jeho je užší, delší, vyšší, lehčí a žilkovitější nežli u pšenice; dá se ohýbati a proto ze žitné slámy dělají povřísla a víšky, když je dříve namočili ve vodě, a upotřebují jich k uvazování na vinicích a jinde. Osiny klasu žitného nejsou příliš špičaté a bodlinaté a netrčí nahoru, nýbrž většinou se ohýbají dolů. Zrna nejsou úplně uzavřena v plevách, a proto jsou také na první pohled načernalá. Žito se šije dvakrát do roka: Ponejprv na podzim, a tu zůstává jako zelená tráva přes zimu, a na jaře vyráží teprve v stébla a klasy. Toto žito nazývají z i m n í nebo o z i m é : dozrává v pěti nedělích po odkvetení a to bývá nejlepší. Druhé — l e t n í či j a r é — žito, šije se na jaře, jako ječmen. U obou druhů bývá žeň v červenci. Zito jest přihořklé a nepříliš příjemné chuti, leda těm, kteří mu přivykli a požívají chléb z něho už od dětství, jako Čechové, Němci a téměř všichni severní národové, a to nejen lid obecný, nýbrž i urozenější lidé a páni.


Žito poskytuje méně výživy, nežli pšenice, a více nežli ječmen. Není tak horké přirozenosti, jako pšenice, avšak více nežli ječmen. Režný (žitný) chléb jest slabší výživy, rozmnožuje vlhkosti a plodí kalnou krev. Vnitřní použití: Lidé zdraví mohou dobře jísti režný chléb, zvláště jsou-li naň navyklí, nemocným lidem však jest užitečnější a příjemnější 257

\' V

4**r •%iií_^-

1 ^

pšeničný neboli bílý chléb a žemle; nicméně učiníme režný chléb lepším a zdravějším, když přidáme k žitu pšenici a chléb dobře vypečeme, neboť nedobře vypečený chléb dává příčinu k mnohým neduhům. Při zapáchajícím dechu následkem zimnice, nebo jiné eventuelní nemoci, jez tři dny na lačný život, mnoho-li sneseš, režného chleba namáčeného do dobře osolené pramenité vody ze studánky, a budeš míti dech vonnější a lepší chuť k jídlu. Žito vařené ve vodě a po přidání trochy koriandru pité, vyhání červy z břicha. Tento lék dává se koňům proti červům. Někteří pokládají za jistý lék proti nemoci sv. Valentina*) následující: Z režné mouky zadělávají rosou, sbíranou ráno před východem slunce na sv. Jana Křtitele, těsto, z něhož pekou koláč, který dávají nemocnému, a tvrdí, že pomáhá. Kdo chce, může zkusiti.

Často se nacházejí v klasech vedle drobných zrn žitných černá zrnka, uvnitř bílá, která nazývají někde v němčině! T o dt e n k o p f, česky snad černidlo; tato zrnka jsou neužitečné výrůstky a držené pod jazykem, staví krev.*) Popel ze žita smíšen s vodou hojí R i m a s, to jest štěrbiny a rozsedliny na rukou a nohou. Kůra pomerančová a žitné plevy vařené ve vodě s trochou medu, barví vlasy na žluto. Chceš-li hodně dlouho uchovati čerstvé citrony, limony a pomeranče, vlož je do koše plného řezanky ze žitné slámy, a to tak, aby se jedno druhého přímo nedotýkalo, a postav na místo chladné na vzduchu nebo do suchého sklepa. Staří a zkušení hospodáři nabyli té zkušenosti, že v témže roce, kdy se urodí hojnost žita a pšenice, také bývá veliká hojnost dobrého vína. Kdo chce si dlouho uchovati nová vejce, aby neztuchla a nezasmrádla, zahrabej je do žita. Žito sluje řecky B r í z a vel B r y z a, latinsky S e c a l e nebo F a r r a g o, vlašsky S e g a l a, španělsky C e n t e n o b l a n q u o , francouzsky S e i g l e b l a n c h e , uhersky R o s nebo T a n a z iR o s, německy K o r n nebo R o c k e n ( R o g g e n ) . Kap. VIII. RÝŽE. Rýže roste hojně v Itálii, nejvíce však v zámoří, a to v půdě vlhké a bahnité. List má jako pór, tlustý a tučný, stéblo zvýši lokte a často i delší, kolínkaté, tlustší a silnější nežli pšenice, květ načervenalý, jako proso, a z něho tvoří se mošničky, v nichž je uzavřena červená nebo bílá rýže. K nám do Čech dováží se většinou bílá rýže. Hojně roste v Sýrii, v Egyptě a v celé Asii. Přirozenost, moc a účinek. Rýže je přirozenosti horké na prvním, a suché na druhém stupni, má však při sobě jakousi trpkost; proto posiluje, rozpouští, utvrzuje a zastavuje-

Žito.

Květ žitný je velmi hořký a mnozí ho užívají i n f e b r i b u s T e r t i a n i s n o t h i s (při třídenní zimnici) v nápoji s teplou polévkou (odvarem). V náležité dávce s teplým pivem nebo jiným nápojem purguje (prpjímá). Z klasů a listů se stébly destilíuje se voda, které užívají proti ledvinovým kaménkům a jíž ochlazují horké ledviny. Zevní použití: Žito jest poněkud tvrdé a šlemovité a dá se svařiti až do hustoty náplasti; teplá taková náplast napomáhá uzrání horkých otoků. *) Kolem 16. stol. rozšířila se v jižní Itálii zvláštní epidemie, projevující se zuřivými pohyby tance, o niž se soudilo, že pochází od kousnutí pavouka zvi. druhu, t. zv. Tarantella. Tato nemoc odpovídá nějaké formě hysterie nebo epilepsie a jest to asi výše uvedená nemoc sv. Valentina. Nazývá se též Chorea maior na rozdíl od Chorea m i n o r = t a n e c sv. V i t a .

252

Vnitřní použití: Rýže poskytuje dosti výživy, avšak nesnadno se zažívá., leč by byla vařena v sladké smetaně, nebo močena v tučné masové polévce, až by úplně změkla; může se vařiti též v mandlové polévce a osladiti cukrem, čímž stává se lepší k požívání. Rozmnožuje dobrou krev a nezatvrzuje života. Dobře jest jísti rýži proti červené nemoci a všelikému plynutí břicha (průjmům); nejlépe jest upražiti ji nejprve a pak vařiti v mléce, v němž byly uhašeny rozpálené oblázky. Rýže vařená ve smetaně nebo v mandlové polévce, a posypaná cukrem a skořicí, rozmnožuje přirození (pohlavní pud). Polévka z vařené rýže, buď pitá, nebo v klystéru, jest prospěšná při vředech střevních a při červené nemoci. V Hispanii a Mauritanii jest obyčejem rýži močiti ve smetaně a pak destillovati. Nejprve vychází čistá voda, pak něco *) Běží o n á m e l , to jest zrna deformovaná plísní C l a v i c e p s purp u r e a čili p a l i č k o v i c í n a c h o v o u .

253

r,K, 5(*^ tučnější a olejnatější, po níž bývají lidé, kteří nepijí vína, tak veselí a téměř opilí, jako po víně. Kaše rýžová s cukrem a skořicí jest velice chutná, jak i děti vědí, a jest užitečná pro rozmnožení přirození. Někteří vaří ji s mandlemi protlačenými sítkem, a tak je velmi chutná. Z rýže dělá se také torta nebo koláč, který se předkládá často i knížatům a velkým pánům, a který je velmi chutný. Dělá se takto: Nejprve uvař rýži ve smetaně, přidej vejce a máslo, protažené mandle (asi nastrouhané) a cukr, dej na pánvičku a upec nad uhlím tak, jak se peče marcipán a jiné torty. Východní národové pod panstvím Velikého Chána dělají z rýže a rozličného koření nápoj, jejž pijí každodenně, a jímž se opíjejí jako vínem.*) Z rýže bylo by možno dělati dobrý a zdravý slad, jako z jiného obilí, a vařiti pivo-

lokte, chlupaté, tlusté a kolínkaté. Kořen má kosmatý. Klasy vycházejí z jakési tráyovité pochvy na způsob hroznů (laty), a jsou kostnaté jako třtina. Každé zrnko prosné leží mezi dvěma tenounkými lístky nebo lupínky, jest malé, okrouhlé, tuhé, žluté, někdy i černé a hořké. Jiný druh tohoto seménka jest leskle černý a trochu širší nežli obecné proso; kromě toho jest ještě druh jiný se stéblem jednou tak dlouhým jako u obecného prosa. Proso se šije v březnu a dubnu, někde se šije dvakrát do roka, to jest z jara a v červnu. Roste rádo v zemi písčité a mokré a vyžaduje, aby se dávalo do země (sázelo) za chladu, ráno nebo večer. Nepotřebuje žádného zvláštního nákladu, neboť se dá ošíti malým množstvím semene veliký kus pole.

M>

Rýže.

Odvar z rýže ve vodě ve formě potírání odstrašuje pihy a jiné nečistoty. Zevní použití: Rýže vařená s růží a rmenem, nebo mouka rýžová v náplasti, odhání počínající palčivý otok prsů. Rýže používají též v klystéru pro stavení červené nemoci (úplavice). Rýže sluje řecky a latinsky O r y z a , H o r d e u m g a l a t i c u m & S i c i l i e n s e , arabsky A r z i, italsky R i z o, španělsky A t r o z , francouzsky Ř j z , německy R e i s . Kap. IX. PROSO.**) Proso náleží také k semenům, kterých se používá k vaření a k jídlu, a je všem známé. List má jako třtina, stéblo zvýši *) Lihové nápoje připravované z rýže (ar rak, v Japonsku sak k i). **) Proso = P a n i c ů m m i l i a c e u m .

254

Proso.

Přirozenost, moc a účinek»

Složení jeho jest studené na prvním stupni a suché na třetím, nebo úplně na druhém stupni se subtilní podstatou. Vnitřní použití: Prosa používáme v kuchyni i v lékařství; poskytuje člověku nejmenší výživy a síly ze všeho jiného obilí. Chceme-li ho použíti za pokrm, nutno je vařiti ve smetaně, neboť tak se snáze zažívá, méně staví a zacpává, a jest k jídlu chutnější. V Lombardsku se peče z prosa chléb a prodává teplý; jest trochu sladký a dosti dobré chuti, jakmile však vystydne, tratí svou chuť a ztvrdne. Q u a i n e r i u s in c u r a T e r t i a n a e cap. 1. chválí a popisuje nápoj, který prý připravoval sv. Ambrož proti třídenní zimnici, jímž pomohl mnoho lidem v Miláně. Předpis zní takto: Vezmi l libru utlučeného (pluch zbaveného) prosa neboli jáhel a 3 libry vody, uvař dohromady až puknou jáhly a voda se zbarví.

255

Z tohoto odvaru ještě teplého pij dobrý doušek toho dne, kdy tě roztřásla zimnice a již se blíží horkost ke konci. Po tomto doušku se Měď dobře přikrýti a se vypotiti. Odvar z prosa ve vodě oslazený trochu cukrem a vypitý v dávce jednoho plného koflíčku, žene mocně na pot a jest dobrým lékem pro chudé lidi, když chtějí jíti do lázně (se vypotit) a nemají peněz do lékárny. Slepice, jimž se dává hodně prosa, nesou veliká a pěkná vejce. Z prosa dělají se jáhly, jichž se užívá, jak všeobecně známo, jako jiných pokrmů. Kolem Tridentu se lid selský živí po celý rok větším dílem pouze jáhlami vařenými ve smetaně na způsob kaše. Zevní použití: Ohřáté proso, položené v lněném pytlíčku na břicho, krotí střevní koliku, ačli není podmíněna zácpou. Vzadu přiložené pak staví u žen přílišnou čmýru. Proti bolesti ledví a boků, vezmi stejné množství utlučeného prosa a ječné mouky, svař dohromady v dobrém bílém víně až do hustoty náplasti a tuto náplast přilož na ledví. Proso vařené s ječnou vodou do hustoty náplasti a přiložené na piupek až k lůnu pomáhá při mimovolném odkapávání moče. Proso jest užitečné všude tam, kde je třeba vysušování; rozhání větry, zvláště když se přidá soli a květu rmenového. Dobře svařeného prosa užívají obyvatelé severních krajin proti nemoci zvané S c o r b u t u m (kurděje). Léčiva, zahrabaná do hromady prosa a přikrytá, dlouho se uchovávají bez porušení (na př. R h a b a r b a r u m , M e k r a k a n a a podobné); když se maso zabalené do tenkého šátku, stejným způsobem opatří, tu se po mnoho dnů nezkazí a nezasmrádne. Týmž způsobem mohou se chovati i pomoranče, citrony a granátová jablka. Proso sluje řecky tfťx/po?, arabsky J e u e r s, latinsky M i l iu m, C e n c h r i s, italsky M i g l i o, španělsky M i l h o, francouzsky M i 11 e t, uhersky K o l e s a jáhly K a s a , německy H i r s eMouka prosná sluje latinsky M í l i i f a r i n a. Prosné plevy A pp l u d a , hoc est p u r g a m e n t u m mílii. Kap. X. BÉR.*) Zrna béru, jehož jest hojnost v Itálii, a jenž i u nás v Čechách se nalézá, tak jsou podobna prosu, že se dá stěží jedno od druhého rozeznati. Rostlina však jest jiná; mladé rostliny jsou chlupatější, ostřejší a špičatější, stéblo okrouhlé s mnohými uzlíky (kolínky), jichž jest až 10 na jednom stéble, a u jednoho každého z nich stojí jeden dlouhý a úzký list. Klasy čili paličky nejsou tak dělené jako u prosa (v latách), nýbrž jsou zcela okrouhlé, vzhledem upomínající na paličky v rybnících a bahnech, a jsou plničké drobného semene. Bývají různých barev; u některých druhů bílé, jinde načernalé, červené, ryšavé, avšak obyčejně nažloutlé, nebo bílé. *) Odpovídá travině zvané v moderní botanické nomenklatuře Set a r i a = bér, s více druhy; náš bér asi odpovídá druhu S e t a r i a i t a l i c a čili P a n i c ů m i t a l i c u m , jinak m o h a r .

255

í*

u:

l

S

<#,

î<5*

IJi

Přirozenost, moc a účinek. Bér je přirozenosti studené a suché, v pokrmu i jako lék, a téměř ve všem stejné moci jako proso. Poskytuje málo pokrmu a výživnosti, zastavuje měkkost břicha a tvrdí střeva (zácpu působí), jako proso. Zevně přiložen suší a studí. U nás v Cechách dělají z béru, stejně jako z prosa, jáhly, které šlovou na rozdíl od prosných brové nebo bérové jáhlyBér sluje řecky 'Bivôt, arabsky D o c h o n, latinsky P a n i c ů m , E l y m us, italsky P a n i c o , španělsky P a n i z o, francouzsky P a n i z, německy F e n i c h oder F u c h s s c h w a n t z . PLANÝ BÉR. PANICŮM SILVESTŘE. Planý bér jest mnohem menší předešlého domácího, jesl zvýši lokte, má také užší, kratší a ostřejší listy, jediné stéblo rovné, uzlovaté a žlábkované; na vrcholku jest mnoho chlupa-

<;'

Bér.

Planý bér.

tých naryšavělých paliček, které jsou mnohem menší, nežli u domácího béru. Tento bér má touž moc, jako domácí, avšak studeností a mocí svírající převyšuje onen. Kap. XI. PROSO INDIÁNSKÉ (INDICKÉ).*) Proso indiánské nazývají v Itálii, kde je ho dostatek, S o rgo, a odtud pochází německý jeho název S o r g s a m e n . Rovněž sluje S a g i n a, německy M e s t s p e i s (Mástspeise), to jest krmná potrava, jelikož po něm ptactvo, vepřový a jiný dobytek tyje a tloustne. Někteří ho jmenují M e l i c a, vzavše ten název od prosa. Roste o dlouhém a vysokém stéble s dlouhým, úzkým a ostrým listem jako třtina. Když dozrává a dochází, tu budí *) C i r o k o b e c n ý — S o r g h u m v u Iga re, také proso mouřenínské, Indické jáhly, pro některé tropické krajiny stejné důležitá obilnina jako rýže. 17

257

r

..i

pole dojem, jakoby bylo porostlé celé třtinami nebo rákosemStéblo této rostliny není však uvnitř prázdné (duté), jako u jiné třtiny, nýbrž je křehké a má uvnitř bílou dřeň, podobně jako bez, chuti lahodné a sladké. Při vrcholku derou se ven z listů vlasaté a kosmaté paličky či klasy, které bývají při uzrávání barvy ryšavé, některé pěkně bělavé, některé do žlutá, a sestávají z nesčíslných zrnek s ostrou šupinkou, velikosti ječného zrna. Sedláci dělají z vyklepaného (vymláceného) zrna inouku, z níž pekou chléb. Přirozenost, moc a účinek. Je téže moci jako naše jáhly a bér, neboť studí a suší. Vnitřní použití: Proso indiánské jest užitečné proti všeliké přílišné měkkosti břicha (průjmům); v tom případě pije se utlučené na prášek.

ho jako první a to učiň ještě po třetím úplňku, resp. až bude po třetí měsíc ubývati. S ubýváním měsíce bude se tratiti i vole, jak je na mnohých vyzkoušeno. Musíš však s tím zacházeti opatrně. Indiánské proso sluje latinsky S o r g h u m & M i l i u m i nd i c u m . H e t r u s c i s S a g i n a, italsky M e l e g a, uhersky C i r o k, německy I n d i a n i s c h e r H i r s e n , S o r g s a m e n . Kap. XII. SEZAN.*) Někteří nazývají sezam německy Leindotter nebo Flachsdoiter, což se mi nezamlouvá, neboť soudím, že Leindotter, kterýž jest neužitečnou bylinou (plevelem) mezi Inem, a který sluje česky kazilen nebo hubilen, jest pravé M y a g r u m , o němž bude řeč ve čtvrté knize-**) Rovněž nemohu úplně jistě tvrditi,

®«r

>

Proso indiánské.

Prospěšnější a účinnější jest, když se předem upraží. Červený květ tohoto prosa pitý v červeném víně zastavuje nadmírný tok čmýrný (přílišné krvácení při čmýře). Dobrý a vyzkoušený lék k zahánění volat na krku jest následující: Vezmi stéblo prosa indiánského o 10 článcích čili uzlech, rozřež je, vyjmi dřeň, přidej k tomu velkou, novou, Červenožlutou houbu, obojí spal na prášek; k tomuto prášku příměs 12 zrn černého pepře, 2 loty bílé mouky a jedno čerstvé vejce. Z toho udělej koláč, polož jej na čisté ohniště, posyp svrchu horkým popelem, aby se koláč pod ním pekl, až by byl dosti tvrdý. Vyjmi jej pak z popela, rozkroj na 6 stejných dílů a hned po úplňku, když má ubývati, sněz na noc jeden kousek před spaním a nepij ničeho po něm; třetí den vezmi na noc druhý kus, stejně jako první a tak dále vždy po dvou dnech sněz nový kousek, až bys snědl všech šest, což se tedy stane ve 12 dnech za uplývajícího měsíce. Po druhém úplňku přistroj si nový koláč a sněz

258

Sezam.

že by zde vyobrazená rostlina byla pravé S e s a m u m starých, jelikož se nesrovnává s popisem. Nicméně jsem ji zde vystavil, jelikož jest to pěkná rostlinka, a ježto ji někteří pokládají za S e s a m u m ; též její semeno je zde vyobrazeno, jakoby se podobalo pravému Sesamu.***) Pravé S e s a m u m , jak dosvědčuje T h e o p h r a s t u s , má kolínkaté, uzlovaté stéblo jako proso, avšak tlustší a delší. Listy má naryšavělé, květ trávově zelený, semeno bělavé, uzavřené v hlavičkách, jako mák, tlusté jako proso, což se s touto popsanou (vyobrazenou) bylinou nesrovnává. Proto lépe by se označila jako P s e u d o s e s a m u m . *) S e z a m i n d i c k ý — S e s a m u m i n d i c u m . **) Správně soudí; Leindotter je název odpovídající naší I n i č c e — Camelina. ***) Vyobrazení skutečně odpovídá našemu sezamu. 17*

259

Přirozenost, moc a účinek » Semeno pravého sesamu, přinesené z Řecka do našich krajin a lékáren, má v sobě tučnou, tuhou, olejnatou vlhkost, která se skloňuje k horkosti, měkčí, polehčuje a pomáhá k sežrání.

škodí očím a zatemňuje zrak. Stejně působí, když se vyskytne v sladu pivním. Z toho důvodu prosívají sedláci pšenici na zvláštních řešetech a sněť oddělují a dávají slepicím a kapounům, jelikož po ní velmi tloustnou. Kořen vařený ve víně dává se proti červům a škrkavkám.

Vnitřní použití: Staří používali S e s a m u m v pokrmech, tak jako my prosa a béru, ačkoliv píše D i o s c o r i d e s , že jest obtížné žaludku a dýchání, a že vázne a zůstává mezi zuby. Za to však olej, vytlačený z tohoto semene a pitý, jest dobrý proti neduživosti střev, proti kamenu a bolení matky.

Zevní použití: Náplast, připravená z mouky semene sněti pšeničné, s trochou soli, řetkví a octem, hojí rozežíravé vředy a pekelný oheň (sněť), od něhož hnijí a odumírají údy; předem však nutno bolavé místo trochu otevříti (jehlou nebo nožíkem). Táž mouka, přistrojená se solí, živou sírou a octem na způsob masti nebo náplastě, hojí všeliké mokvavé lišeje a strupy. Jílek, vařený ve víně se lněným semenem a s holubím trusem, rozhání volata a přivádí k sežrání všeliké tvrdé otoky.

Zevní použiti: Semeno sesamové pomáhá proti všelikým tvrdým mozolům nebo boulím suchých žil, zvláště pak z něho připravovaný olej; rovněž pomáhá proti zaníceným bolavým uším, proti všeliké spálenině, a sumou proti všemu, co bére svůj původ v horkých oíocích a spálenině. Semeno utlučené s růžovým olejem v obkladu odnímá bolení hlavy pocházející od sluneční horkosti (úpal, úžeh sluneční). Ze semene sezamového dělá se olej, který zjevně krotí bolest, hlavně uší, při horečce. Zelina či bylina sezamová, vařená ve víně a přiložená na bolavé, zanícené oči, zahání jich bolest a uhašuje horkost. S e s a m u m je řecký i latinský název této byliny, arabsky sluje S e m s e n a S e m s e r a , italsky S e s a m o . Kap. XIII. SNĚŤ PŠENIČNÁ.*) Sněť jest vada čili kaz obilný a roste z pšenice a z ječmene; a podobně jako a e g i l o p s roste hlavně mezi ječmenem, jak jsem se o tom zmínil ve třetí kapitole, tak roste tato sněť nejvíce mezi pšenicí. Příčina všelikých těchto vad a kazů obilí spočívá v tom, že semeno v zemi bahnité nebo následkem přílišných a ustavičných dešťů a přívalů příliš mokne, nemůže se dařiti a trpí škodu, a tu buď úplně se vyplaví a utone, nebo vyhyne, nebo se přemění v bylinu neužitečnou (plevel). Vyráží ze země hned na počátku zimy. List má dlouhý, silný, chlupatý, stéblo má skoro jako pšenice, pouze subtilnější, na jehož vrcholu jest dlouhý klas s malými špičatými mošničkami střídavými po obou stranách; v každé mošničce vyvíjejí se 3 — 4 zrna krytá silnou kůžičkou. Dozrává zároveň s pšenicí.

Sněť pšeničná.

Přirozenost, moc a účinek. Přirozenosti jest horké na počátku třetího stupně, a suché na druhém stupni; její moc jest ztenčovati, rozpouštěti a stírati. Vnitřní použití: Chléb pečený ze sněti velice působí na hlavu, takže lidé, kteří ho požívají, upadají v jakýsi těžký spánek, jako by měli závrat; *) J í l e k m a r n i v ý — L o l i u m t e m u l e n t u m . 260

r^tr

>,»i o, • *t>t /

Jílkové semeno, vařené v medové vodě, přikládá se s úspěchem při bolestech kyčlí. Ženy, které jsou neschopné početí a přec by rády počaly, mají se podkuřovati Jílkovým semenem, kadidlem, myrrhou a šafránem; to pomáhá početí. Jak opatřiti stromy, aby z rach nepadalo ovoce: Natrhej sněť rostoucí mezi pšenicí i s kořenem, a když počne vadnouti, udělej z ní věnec, kterým obvaz strom; ovoce udrží se na stromě až do úplného uzrání. Tak tvrdí S o c i o n a p u d C o n s t a n t i n u m l i b . 10. cap. 87 — D e a g r i c u 11 u r a. Sněť sluje řecky '^Q«, arabsky S c e i l e m, latinsky L o l i um, vlašsky L o g l i o , I m b r i a c h a , španělsky Y o i o , francouzsky l u a y r a , německy U n k r a u t , D o r ten, L u l c h . Někteří ji nazývají česky v l a š s k ý m k o u k o l e m . 261

JT

TY Kap. XIV. ftECKÉ SENO.*)

€a

Řecké seno roste téměř všude, kde se zašije. Má tenké, okrouhlé a duté lodyžky s mnohými lístky dělenými, podobnými zaječímu jeteli. Květ jest drobný, bledě bílý, a z něho se vytvářejí dlouhé, špičaté a ohnuté lusky, vždy po dvou vedle sebe, jako kozí růžky, které jsou plné žlutých semen silné vůně. Kořínky jsou četné, drobné, vláskovité, stejně jako u zaječího jetele. Šije se v únoru a březnu, kvete v létě a zraje v srpnu. Přirozenost, moc a účinek. Přirozenosti jest horké na druhém a suché na prvním stupni. Má moc obměkčovati, rozháněti a krotiti bolesti; proto neslouží dobře tam, kde je veliká horkost, jelikož ještě více zapaluje, zato však prospěšně působí v studenosti nebo v malé horkosti. Podivné jest pak, co píše P l i n i u s, že tato rostlina dřivé a rychleji vzejde, když se jí vůbec nehledí.

(5^®

^4r í**>® ^^r

cTí^fc)

^

i>^

Řecké

Vnitřní použiti: Odvar řeckého sena v medové vodě ulehčuje a obměkčuje vnitřní otoky a krotí bolesti. Nápoj připravený z mouky, utlučené z řeckého sena, a z medu, hojí zjitřená prsa a odnímá zastaralý kašel. Zevní použití: Řeckého sena užíváme více zevně, nežli uvnitř; dobré jest k obrněkčování otoků v tomto předpisu: Mouku z řeckého sena smíchej s vaječným bílkem a přikládej na otok. Táž mouka, smíšená s vaječným žloutkem, obměkčuje hlízy. K témuž účelu vý*) P i s k a v l c e Fecké seno — T r i g o n e l l a f o e n u m g r a e c u m . 262

borná jest také následující mast: Do polévaného hrnce dej listí řeckého sena, polij stejným množstvím vína a dřevěného oleje a nech státi 20 dnů. Pak to uvař, proceď látkou, přidej k tomu mouku z řeckého sena a vosku v libovolném množství, aby povstala mast, kterouž přikládej na hlízy a na všeliké otekliny. K témuž účelu možno si připraviti tyto obklady: Dej do pytlíku řecké seno, fialku, kvét lilie, květ slezu, uvař ve vodě, a teplý pytlík přikládej na boky, i na hlízy střevní a hlízy jiných údů. Procezený a protlačený odvar semene řeckého sena ve vodě hojí mokvavý vřed hlavy, zahání lupy, dává vzrůst vlasům, ba vyčišfuje též prašivou a hnisající hlavu. Lněný čípek namočený v tomto odvaru, potřený navrchu husím sádlem a vložený do lůna, otvírá oteklou a zavřenou matku. Ženy, stížené tímto neduhem, mají seděti na teplém, svařeném tomto semenu, nebo připraviti si z něho nápařku. Řecké seno smíšené se sanytrem čili solí, zvanou S a l p et e r, (ledek), a s octem, přiložené ve formě obkladu, zmenšuje a ztenčuje síezinu. Proti červené nemoci má se používati řeckého sena v klystérech. Proti marnému a těžkému nucení na stolici jest dobré se naparovati odvarem z řeckého sena. Mouka z tohoto semene vařená se lněným semenem, a přiložená v podobě obkladu, krotí bolest matky a splaskuje její oteklost. Směs této mouky se sírou a medem odstraňuje pihy s tváře a osutiny. Mouka tato vařená s medovinou nebo medovou vodou pomáhá ve formě obkladu při příušnicích, podagře a jiných bolestech kloubů. Proti šeredné prašivosti vezmi libovolné množství řeckého sena, přidej k němu čtvrtý díl semena zahradní řeřichy, utluc to vše dohromady s octem, a tím se namaž po lázni. Sumárně vzato, řecké seno jest prospěšné v užívání vnitřním i zevním k ukrocení bolestí a k obměkčení všelikých otoků. Proti červenosti očí jest zvláštním lékem přikládati na ně vodu, v níž se často močilo nebo vařilo semeno řeckého sena, Z tohoto semena dělá se také olej, který má mocný účinek na volata a studené tvrdé otoky ( c o n t r a S c y r r h o s ) , zvláště ve střevech. F o e n o g r a e c u m aneb S i l i c i a sluje řecky Tvím, B«xfí>o?, *Aiyóxt(jo<;, arabsky O l b a nebo H e l b e, vlašsky F i e n Q r a ec o, španělsky A l f o r n a s, francouzsky S e n e g r e u e , německy Foenugreck, Bockshorn. Kap. XV. TURECKÉ ŽITO čili INDIÁNSKÁ neb TURECKÁ PŠENICE.*) Tato pšenice nebo žito, které nazývají tureckým, správně má slouti indiánské obilí, neboť roste vlastně v západní Indii a odtud k nám bylo přineseno a rozplozeno, a ne jak se mnozí domnívají z Turecka nebo z Asie. *) K u k u ř i c e — Zea tnays. 263

~ft 4*' ya>]

c>. "V

:

í

Přichází ve 4 druzích; první má zrna ryšavá, druhý načernalá, třetí žlutá a čtvrtý bělavá. Přichází též jeden druh barvy červené, modré a žluté najednou, a sluje M a i z d i v e r s i c o 1 o r a jest velice pěkný na pohled. Toto obilí má vysoký, okrouhlý, tlustý a uzlovitý stonek či stéblo s bílou dření uvnitř, podobně jako třtina. Na vrcholu vyhání paličky, z nichž vyráží množství klasů bez špičatých osin a bez semen (prázdných);*) kvetou brunátně nebo červeně, bíle a žlutě, dle toho, jak jsou zbarvena zrna. Ovoce čili zrna sedí y jakýchsi travnatých (listnatých) kalhotkách (pošvách), které jsou velké, okrouhlé, rozložité a vycházejí po straně stébla téměř ze všech součků (kolínek). Klas je zdéli a ztloušti asi smrkové šišky, a kolem něho dokola v osmi nebo desíti řadách holá, hlad-, ká, přiokrouhlá zrna velikosti hrachu nebo cizrny. S vrcholu po-

Před sázením pak dříve močí zrna kukuřičná 2 dny ve vodě a sázejí do půdy, až když napřed byla deštěm namokla. Vzchází velmi brzo a žne se y indiánské zemi Čtvrtý měsíc po zaseti, Jiný druh pšenice indiánské, této podobný, uzrává a žne se již po 2 měsících, a ještě jiný druh po 40 dnech po zasetí; avšak tato ranná pšenice jest velmi drobná a chatrná a také ji sázejí pouze jen tehdy, když se obávají drahoty. U nás sázíme kukuřici v dubnu a uzrává na podzim. ^

$^

Přirozenost, moc a účinek. Tvrdí se, že toto obilí má přirozenost a složení jako naše pšenice, že však jest chuti sladší a chléb z něho také více horký a také i něco černější. Vnitřní použití: Mouka z pšenice indiánské bývá běloučká, a někdo z ní peče též chléb, který jest sladčí našeho a lepší, výživy a chuti hrubší, a který snadno způsobuje a přivádí v těle zácpu. Někteří vaří z této mouky s mlékem kaši, podobně jako z jiného obilí. Vnější použití: Šťáva ze zeleného listí ochlazuje a uhašuje všelikou horkost. Užívá se jí také proti úplavici v tom způsobu, že se v ní namáčejí šátky, které se přikládají na břicho. Mouka z turecké pšenice jest velmi dobrá k výrobě náplastí, které mají rnoc hojiti rány a vředy, jelikož svou lepkavostí ucpává průduchy a jest tudíž prospěšná k uzrání hlíz. Indiánská nebo turecká pšenice sluje latinsky F r u m e nt u m I n d i c u m , M í l i ů m I n d i c u m , vlašsky F o u r m e n t o I n d i a n o & Q r a n o ďl n d i a, španělsky M y o T u r q u e s c o , francouzsky B l e d é T u r q u i e , uhersky To r o k B u z a , německy T í i r c k i s c h K o r n und T í í r c k i s c h e r W e i z e n .

Turecké žito.

chev visí jakýsi chomáček téže barvy jako zrna, jak může každý viděti na vyobrazení. Má mnoho tvrdých, žilnatých a nepříliš hustých kořenů. Jakým způsobem sejí Indiáni toto obilí: Indiáni nazývají toto obilí ve svém jazyku M e h i z nebo M a i z , a sejí je takto: Několik se jich postaví na poli v řadě vedle sebe ve stejné vzdálenosti od sebe, špičatým kolíkem v pravé ruce udělá každý do země díru a levicí vloží do ní 4—5 zrn, a dobře pravou nohou díru zahrabe a zatlačí, aby nemohli papouškové zrn vyhrabati a vyzobati. Pak postoupí o jeden krok a počínají si týmž způsobem. Aby pak řádky byly rovné, a aby před sebou sázející viděli, jestli jsou řádky rovné, tu místo aby postupovali do předu; postupují resp. ustupují vždy o krok do zadu, takže vidí svoji práci před sebou a udržují tak rovné řady. *) Květy prašnikové (samčí).

264

Kap. XVI. POHANKA. Pohanka nebyla starým učitelům, kteří psali o bylinách, pokud jsou uváděni v mém spisu, známa; nyní jest jí u nás v Cechách i jinde hojnost a tvoří domácí a obyčejný pokrm lidem. Někteří píší, že jest pohanka rostlinou zvanou u starých Ocym u m , ale mýlí se velice; přečti si p tom v mém spisu latinském „ C o m m e n t a r i a in. D i o s c o r i d e m " . Pohanka má hladký, okrouhlý, červený a dutý stonek zvýši jednoho lokte, porostlý listím podobným břečfanovému, avšak jest tenčí, měkčí a špičatější. Má drobný, bílý květ v jakémsi hroznu, jako bez, z něhož se vyvíjí trojhranné semeno, které jest zevně černé a uvnitř bílé. Seje se v dubnu a dozrává v červenci. V Itálii ji někde sejí a žnou dvakrát do roka, jednou v červnu a po druhé v červenci. Tluče se ve stoupách, jako jiná semena a vařiva, a tak utlučená se chová a prodává na trhu. Přirozenost, moc a účinek. Z pohanky se dělá krupice; na některých místech dělají si z ní chudí lidé chléb, který jest dosti chutný, ale černý, dobře 265

18. sytí, nadýmá — ne sice příliš — břicho, poskytuje (prostřední výživnost a hodí se pro lidi pracující; jest záživnější nežli chléb ovesný. Pohanka stále požívaná jako pokrm nadýmá žaludek a plodí v břiše větry, ne však tak příliš a tak těžce, jako hrách a bob; jest také chutnější a záživnější nežli jáhly. Mouka z pohanky vařená v mléce a zevně přikládaná jest dobrá proti horkým otokům a úplavici. Slepice a kuřata po ní velmi a brzo tloustnou. Pohanka sluje latinsky H i r c i v e l F a g i T r i t i c u m , jinak F r u m e n t u m S a r a c e n i u m , řecky Tâyónvôv nebo 'bvyó™qov, italsky F o r m e n t o n e nebo S a r a c i n o, německy H e id e n k o r n , H e i d e n g r í i t z , B o c k w e i t z oder B u c hw e i t z.

Pohanka.

Kap. XVII. LEN. Len jest všeobecně znám. Má tenký, hladký stonek zvýši lokte, i vyšší, a nemá uzlíků (kolínek); list jest podlouhlý, úzký a špičatý, květ na tenké stopce na vrcholu krásný, světlemodrý. Když opadne květ, zůstává kulatá, trochu zašpičatělá hlavička, rozdělená v přihrádky, v nichž je hladké semeno barvy hřebíčkové, tvaru mandle. Kořen jest tenký. Přirozenost, moc a účinek: V lékařství používá se pouze semene, které jest horké na prvním stupni; co se týká sucha a mokra, drží se uprostřed. Má moc rozháněti, měkčiti a krotiti bolesti, podobně jako řecké seno. Vnitřní použití: Semleté semeno lněné, smíšené s medem a požívané jako takový lektvar, vyprazdňuje prsa, vyhlazuje hrdlo a chřtán, vyšlechfuje drsnost trubic a mírní kašel. 266

1. Šťovík obecný (Rumex acetosa). 2. Šťovík menší (Rumex acetosella). 3. Blit čili hrubozel (Albersia blitími). 4. Slez planý (Malva silvestris). 5. Topolovka či slezová růže (Althaaea rosea).

Turecký hrách. Smilax Hortenfis.

Ze směsi lněného semene s pepřem a medem upečený koláč, nebo pokroutky z téže, posilují při častém požívání přirozenost (pud pohlavní), et a u g e t f a c u l t a t e m g e n e r a n d i (rozmnožuje schopnost plodivou). Lněné semeno obměkčuje, mírní a k sežrání přivádí všechny horké otoky vnitřní i zevní; k tomu účelu dává se píti odvar lněného semene s medem, olejem a vodou, a zbytek přikládá se zevně na způsob náplasti na tělo. Při raněných zanícených střevech nebo matce jest dobré vpouštěti klystérem do střeva nebo do matky odvar ze lněného semene ve vodě. Lněné semeno pojídané s řeckým vínem jest znamenitým lékem pro lidi hynoucí na těle a spadávající se.

Len.

Zevní použití: Náplast, připravená vařením lněného semene ve vodě a oleji, mírní a přivádí k sežrání všeliké vyražené a bolavé otoky po celém těle a obmčkčuje tvrdé boule. Semeno lněné utlučené se stejným množstvím řeřichy a vařené s medem, hojí a zase vyrovnává ostré nehty, když se na ně přikládá. Náplast připravená z usmaženého lněného semene s octem a přiložená na břicho zastavuje běhavku a úplavici. Dým vycházející z lněného semene na žhavém uhlí a vpouštěný nálevkou do nosu zahání ozhřivku (nikoliv však v našem moderním smyslu) a rýmu; u žen pak vpouštěný ze spodu do těla (rodidel) mírní bolení matky. Listí lněné přiložené na zralé vředy ihned je protrhne, takže jich netřeba otvírati násilně. Šátky namočené v odvaru lněného semene ve vodě hojí ve formě obkladu také spáleninu od ohně. Proti bolení boku pomáhá přikládati na neduživé místo teplé lněné šátky namočené v odvaru lněného semene ve vodě. Dobře usušené a utlučené lněné semeno a s octem přiložené na čelo zastavuje krvácení z nosu. 267

Moc lněného oleje.

Moc lněné příze:

Proti bolestem, bodáni a svírání v životě, zvanému C o l i c a: Vezmi přadénko neprané příze, svař je ve vodě s popelem, pak přízi dobře vymačkej (vyždímej) a teplou přikládej na břicho. Táž příze tak teplá platně přispívá ženám hned brzy po porodu, když ji přikládají na chodidla, ježto urychluje vyjití lůžka a krotí bolesti po porodu. Len sluje řecky i latinsky L i n u m , arabsky B e z e r c h e t a n . italsky a španělsky Li no, francouzsky Lin, německy F l a c h s. L e s n í m nebo p l a n ý m I n e m jmenujeme rostlinu, která listem a květem podobá se úplně lnu, jenže má květ místo barvy modré barvu žlutou nebo zlatou. Některé pěkné druhy planého lnu s bílým, modrým a žlutým květem popisuje C. C l u s i u s in s u i s o b s e r v a t i o n i b u s

Ze lněného semene vytlačuje se olej t. zv. lněný, kterého užívají nejen lékárníci a lékaři, nýbrž i malíři a jiní řemeslníci k různým potřebám a účelům. Také se jím svítí v nočních lampách, jelikož vydrží déle, nežli dřevěný olej. Tento olej jest dobrý proti křeči, zdřevěnělým a ztrnulým údům a zadnímu neduhu, totiž oteklině (zánětu) zlatých žil, fíku, trhlinkám a jiným podobným neduhům; obměkčuje matku a ve formě mazaní hojí též ve spojení s růžovou nebo leknínovou vodou spáleninu od Lněný olej jest obzvláštním a dobrým lékem proti vředu nebo podžeberní hlíze v bocích a klání, které sluje P l e u r e s i s, a proti těžkému dýchání, když se pije teplý, neboť velmi uleyuje; musí však býti čerstvý a nový, neboť starý rna v sobe jakousi

«?>.!*

4

*i

Lesní, planý len (vlevo žluto-, vpfavo modrokvětý).

drsnou ostrost, příliš dráždí a svou žluklostí působí nechutenství a dávení. Moc lněného plátna:

Podivný a rychle působící vyzkoušený lék, jímž možno v krátkých dnech vykořeniti všechny zlé, prašivé a hrozné lišeje kdekolivěk na těle, převyšující i olej vinštýřový (z vinného kamene), jehož se také používá k témuž účelu, jest následující: Vezmi lněný suchý šátek, dej na špici nože a zapal nad mosaznou medenicí a když chytne, pusť jej znenáhla na dno medenice; když plamen přešel celý šátek, který leží na dně nádoby, zdvihni jej zase na noži vzhůru a najdeš pod ním na dně jakousi mastnou vlhkost podobnou oleji. Tímto olejem potírej lišej, s počátku štípe, avšak ne dlouho. To učiň několik dnů po sobě, každého dne jednou, neboť můžeš si kdykoliv připraviti nový olej způsobem svrchu popsaným. Působením tohoto oleje lišeje úplnč sežloutnou, uschnou a v málo dnech zmizí. 268

Bavlna.

H i s p a n i c i s l i b . 2. c a p . 34. & in P a n n o n i c i s l i b . 2. c a p . 36. Tato rostlina vařená a přiložená lehounce obměkčuje a rozhání otoky, ať už jsou to nové horké vředy (palčivé), nebo tvrdé boule. Kap. XVIII. BAVLNA. Poněvadž P l i n i u s čítá ke lnu také bavlnu, která má také v lékařství určitý význam, pokládal jsem za slušné také o ní zde něco napsati. Bavlna sází se na ostrově Cypru, Rhodu, Krétě, Sicílii a také v Apulii. Jest to nevelký, nízký, hustý a větevnatý stromeček s trojdílným listem. Květ je nažloutlý, uvnitř trochu šarlatový, podobný květu topolovému. Ovoce podobá se lískovým ořechům, dokud jsou tyto ještě v obalu (kalichu); ovoce toto obsahuje uvnitř semeno s měkounkou, pěknou, bílou bavlnkou, která se po uzrání a puknutí plodu z tobolky vybírá a spřádá; z ní dělají se ženské roušky a jiná rozličná tenká plátna. 269

•*' '*íf . ;(i

"«•

Jf«A

Ovoce bavlny dozrává ve 3—4 měsících. Dnes již počínají mnozí na mnohých místech v Itálii sázeti a pěstovati tuto rostlinu, na př. v C o r n e t u a C i v i t a V e c c h i a . Přirozenost, moc a účinek. Bavlna je horká a suchá.

fcv ni

Vnitřní použití: Semeno bavlníku znamenitě pomáhá při těžkém kašli a dechu; pité ve víně zvyšuje pud pohlavní. Zevní použití: Z bavlníkového semene dělá se olej, který odstraňuje všeliké skvrny, neštovice a pihy na tváři a celém těle. Prášek ze spálené bavlny vsypán do čerstvých ran rychle zastavuje krvácení. Bavlna smočená ve šťávě menší zeměžluči a vecpaná do matky vybavuje ven z matky ženský výtok a plod. Bavlna sluje řecky Sví o v, latinsky G o s s y p i u m v e l B o m b a c i u m , italsky B o m b a g i a , C o t o n e , německy B a u m w o 11, C o t o n v e l B o m b a x S e r a p i o n i s .

ů

-^.,st'

Nápoj z vařené cizrny, zvláště černé a červené, lomí a vypuzuje kámen, propravuje moč (žene) i čmýru, otvírá zacpaná játra, slezinu a ledviny; jest velmi užitečný též proti žloutence a počínající vodnatelnosti. Výborný lék proti palčivému močení po kapkách jest popsán v následujícím; téhož musí se užívati po 10 dnů každého rána doušek, avšak prve musí býti tělo dobře a náležitě pročištěno projímadlem: Vezmi l K libry červených cizrn, svař je v 10 žejdlících vody až na */«, proceď šátkem a přidej 2 loty lékořice, pak po hrsti slezu i s kořenem, pýru, vysokého slezu, řepíčku a kokotice, dále pak přidej po 10 švestkách z lékárny, zvaných S e b e s t e n a J u j u b a e , 4 loty vyloupaného semene melounu, l lot mořských višní,*) lot vrabího semene**) a 3 čtvrtce roze-

Kap. XIX. CIZRNA. Cizrna je obyčejnou poživatinou, které mnozí upotřebují k vaření pokrmů. Přichází ve 3 druzích: Bílá, červená a černá. Bílá sluje latinsky C o l u m b i n a, červená V e n e r e a, černá A r i e t i n a. Ačkoliv autor rozděluje cizrnu jinak, přec učenci tvrdí, že C i c e r a r i e t i n u m odpovídá naší červené cizrně, která bývá často načernalá; někdy mívá i bílá takový vzhled. Staří často považovali C o l u m b i n a m i V e n e r e a m za jeden druh, jak můžeme poznati z P l i n i a. Cizrna má dřevnatý* prohnutý a chlupatý neb ostrý peň. Keříček strukovitý je zvýši lokte bez špiček a vlásků, list jest malý, okrouhlý, špičatý, bělavý, chlupatý a zubatý. Květ je bílý nebo načervenalý a z něho se vytvářejí krátké, nadmuté a zaokrouhlené lusky podoby pytlíčků, v nichž se nacházejí ponejvíce dvě zrna velikosti hrachu. Kořen je dřevnatý, žilnatý a sedí hluboko v zemi. Cizrna roste ráda v zemi mastné (tučné). Seje se z jara a dozrává v létě a tehdy se také žne. Přirozenost, moc a účinek. Cizrna zahřívá a suší na prvním stupni; má moc přitahovati, rozháněti, rozrážeti a stírati, v čemž jest mocnější černá, po ní pak červená. P l u t a r c h u s píše, že na cizrně nevyroste žádná žížalka ani červík, a proto jí užívali pohané in C e r e m o n i i s C o nn u b i a l i b u s (při obřadech snubních). Vnitřní použití: Cizrna jako pokrm v jídle užívaná poskytuje dobrou potravu, avšak nadýmá, jako každý hrách, a rozmnožuje mléko a přirozené semeno. 270

Cizrna.

Planá cizrna.

třených pecek mišpulových. To vše spolu opět svař až na V» obsahu, a užívej, jak svrchu řečeno (doušek každé ráno po 10 dnů). K pročištění těla vezmi výtažku Kassie z lékárny 2V» lotu, který sněz ráno nebo vypij rozpuštěný v masové polévce. Při tom však dlužno míti na zřeteli, že není dobře píti cizrnu při zánětu ledvin a měchýře. Polévky vařené z cizrny a petržele jsou užitečné šestinedělkám, ježto ženou a vyčišfují. Cizrna močená přes noc ve vodě a požitá, když se přivede člověk do potu na 6 hodin, vyhání červy z břicha. Zevní použití: Cizrna vyčišfuje a zušlechťuje veškeru kůži a proto jest užitečná proti prašivině a lišejům, které se potírají odvarem z ní s koňským šťovíkem. *) Židovská třešeň. **) Kamejka.

277

lír.

(fx>

s)

*

Utlučená nebo umletá cizrna a uvařená s vodou jitrocelovou rozhání oteklinu jater, když se přikládá s pravé strany k játrům. Cizrna smíšená s louhem a močená do hustoty náplasti léčí tvrdé otoky lůna a zlé vředy. Při uštknutí hadem obkládej ránu odvarem bud" samotné cizrny, nebo spolu s červeným zvonečkem. Když hnije maso při zubech (při hnisání a zvředovatění dásní), potírej dásně bílou cizrnou, kterou jsi po utlučení močil v octě. Znamenitá náplast proti otokům a boulím mužského lůna, ať horkým, nebo tvrdým, jest tato: Nech nabobtnati a změknouti bílou cizrnu v teplé vodě, pak ji utluc v hmoždíři a uvař ji s vykvašeným medem do hustoty náplasti, již namaž na šat nebo na kůži, a přivaž na neduh; pomáhá snadno, lehce a dobře, a zvláště dobrým lékem jest tato náplast v tom případě, když se uvedené otoky počínají jitřiti a hnojiti, nebo se již zahnojily (zhnisaly). Sám jsem slyšel od svého hodnověrného přítele, že pomohl tímto jednoduchým lékem jednomu zemanu, jemuž počaly již hniti T e s t i c u l i ívarlata). Uvedená tato náplast hojí také otoky a žlázy vyrážející za ušima. Tuto náplast proti všem již uvedeným neduhům popisuje také V a r i g n a n a s e r m o n e p r i m o, t r a c t a t u d e c i m o s e p t i m o , cap. 5., avšak vyžaduje, aby se cizrna semlela a mouka z ní pak zadělala s medem do náplasti. Cizrna sluje řecky 'Eqiptv»o<;, arabsky C h e m p s , latinsky C i c e r, italsky C e c i, španělsky G r a v a n c o s , francouzsky C i c e s, německy Z i s e r n . P l a n á c i z r n a řecky a latinsky L a t h y r u s , C i c e r c u l a S i l v e s t ř i s, Pisum Graecorum. PLANÁ CIZRNA. CICER SILVESTŘE. • Tento druh, který autor uvádí ve svém latinském herbáři ( D o d o n a e u s a jiní mají ještě jeden druh), roste všude v Germanii, zvláště kolem Kelheimu a na tu stranu k Bavorsku, kde jsem ho sám hojnost nalezl. Také v Uhrách a Rakousích ho roste hojnost, jak uvádí C. C l u s i u s lib. 4. o b s e r v . P a n n o n i c . cap. 29. Moc. Zahřívá a vysušuje a pro svou hořkost otvírá. Vnitřní použití: P l i n i u s píše, že tato rostlina, zvaná C i c e r S i l v e s t ř e , obměkčuje život, avšak také vyvolává mnoho větrů a není užitečná střevům. Kap. XX. HEDISARUM. Tato bylina sluje řecky H e d i s a r u m &. P e l e c i n u m , všeobecně S e c u r i d a c a Ačkoliv staří píší toliko o jednom druhu, tak přece jsme nalezli ctva, totiž větší a menší. Větší druh má list téměř jako cizrna, lichozpeřený po 11 lístkách — pět párů proti sobě a na vrcholku jeden samotný. Má tenké a tuhé stonky, květ jako hrách, avšak menší, křivé, zahnuté lusky, v nichž je červenožluté semeno; podoby sekery na obě strany broušené, pro kterouž příčinu se také jmenuje S e c u r i d a c a ; jest chuti hořké a trochu trpké. Má pouze jediný, bílý a kosmatý kořen. 272

Menší druh podobá se většímu, pouze jest ve všech svých částech drobnější. Rohovaté lusky jsou okrouhlé, křivé a špičaté, když dozrají, nabývají červené barvy a semeno jest takové, jako u prvního druhu. Kořen jest tenký, bílý, dlouhý a vězí hluboko v zemi. Obojí Hedisarum roste na polích mezi obilím, a to zejména mezi pšenicí a ječmenem, ne však v našich krajinách.

iř^r

Hedisarum (vlevo větší, vpravo menši).

>*

Polygala.

Přirozenost, moc a účinek. Semeno samo více zahřívá a vysušuje, nežli zelina či bylina. Vnitřní použití: Semeno vařené s vínem dobře prospívá žaludku a žene květ ženský (čmýru); dále měkčí a odstraňuje zácpu. Přidává se také do léků připravovaných proti jedům.

is

273

-4?

POLYGALA. Křivé lusky této S e c u r i d a c a e připomínají na bylinku vymalovanou Q e s n e r e m a nazvanou P ó l y g a l a ; má také takové ohnuté lusky s drobným semenem, kvítek má malý, bledý a někdy brunátný, kterých bývá několik pospolu. Kořen je tlustý, dlouhý, a z něho vyrůstá subtilní bělavé lištičko podobné Čočkovému. O této bylině se praví, že prý rozmnožuje mléko, a odtud dostala i své jméno; proto také dává v horách dobrou pastvu pro dobytek. Snad jest to P o l y g a l a, již vymaloval autor in s u i s L a t i n i s c o m m e n t a r i i s , ač se nedá z toho vyobrazení nic určitého říci, jelikož se nachází více bylin jí podobných. Kap. XXI. BOB. Bob klade se mezi kuchyňské poživatiny a jest všeobecně známý. Má čtverhranný křivý, nerovný, větevnatý a dutý stonek; z jedné stopky vychází více květů barvy proměnlivé, chlupatých, které jsou však pouze po jedné straně stopky. Větvičky vyrážejí střídavě po stranách prutu a na nich jest po 4 lístkách tučných, tlustých, uprostřed širokých, k oběma špicím se sužujících. Po opadání květu vytvářejí se veliké, tlusté lusky, zdéli Va střevíce, na vrcholku špičaté, obsahující zrna nestejného vzhledu a barvy; jsou velká, malá, široká, okrouhlá, pleskatá, modrá, žlutá, zelená a bělavá ve směsici. Kořen je jeden jednoduchý, dřevnatý, mohutný, s vlásečnými kořínky. Miluje v době květu deště, avšak po květu jen málo. Šije se na mnohých místech toliko z té příčiny, že hnojí a zúrodňuje pole; když totiž počíná kvésti, tu jest celá bylina plná vlhkosti, a tu sedláci rádi ořou v tu dobu a zaorávají bob do země, který setlí v půdě a činí ji dobrou, bujnou a velmi tučnou.

Bobová mouka vařená s ječnou moukou a heřmánkem v obkladu mírní horké otoky ran a vyrovnává barvu znamení nebo šrámů s přirozenou barvou zdravé kůže. Bobová mouka vařena se šalvěji dobrá je v obkladu pro ženy, kterým se srazilo mléko v prsou jako syrovátka. Smíšená s medem a moukou z řeckého sena rozhání záušnice a oteklé a podlité krví oči. Prospěšné jest přidati k bobové mouce růži, bílé kadidlo a vaječný bílek a tuto směs přiložiti na opuchlé oči. Smíšená s vínem nebo octem léčí též zákal ano i úraz očí. Dřený bob rozžvýkaný a přiložený na čelo odvrací výtok oční. Bobová mouka smíchaná s ječným sladem, kamencem a olejem ztravuje v obkladu volata. Vytlačené lusky bobové, přiložené na místo, kde jsme předem vyrvali vlasy, mají schopnost a moc zabrániti vzrůstu nových vlasů.


Bob drží prostředek mezi suchem a studenem. Vyloupané zrno jeho stírá a rozhání; šupinka má pak při sobě něco stanující trpkosti. Vnitřní použití: Přílišné požívání bobu způsobuje v břiše nadýmání a větry, těžce se stravuje a působí nepokojný spánek; zato však napomáhá kašli uvolněním vyhazování. Celý i se šupinou vařený ve vodě a octě a pak pojídaný hojí červenou nemoc a úplavici a zastavuje dávení. Zelený a syrový bob jest těžší pro žaludek a způsobuje v břiše větší boukání. Když se bob vaří, má se s něho slíti první voda; pak nenadýmá tolik. Může se také přidati kmín, který rozhání a stravuje větry. Z květu bobového pálí se voda, které se dává píti doušek vždy ráno a večer s úspěchem proti kamenu a písku. Zevní použití: Bobová mouka jest důležitou věcí v lékařství; vařená ve víně nebo vodě s olejem přikládá se teplá proti všelikým otokům prsů od sraženého mléka (i když se zanítí), otokům lůna a proti zvětšeným žlázám a příušnicím. 274

Bob.

Bob vařený ve yodě a smíchaný s vepřovým sádlem prospívá ve formě obkladů proti ppdagře, neboť ztravuje a krotí bolesti. Mouka bobová přiložená s octem jest užitečná raněným a pohmožděným nervům. Vpravdě vyzkoušený lék proti hluchotě jest následující: Uvař dobře bobový hrách ve vodě, slij s něho vodu a svařený bob vysyp na mísu, a nálevkou pouštěj si do ucha páru z něho; to čiň ustavičně několik dnů po sobě, neboť to posiluje sluch. Při otoku lůna, pakli nelze močiti, což se často přihází, když se uskřine v trubici močové kámen, použij následujícího znamenitého léku: Rozvař bob s kozím nebo kravským mlékem až na kaši, namaž tuto na modré plátno a celé lůno si teple oblož; jisté pomůže, jak jsem se často o tom přesvědčil. Utlučený bob v obkladu jest dobrý na spáleninu. Bobová mouka dělá pěknou kůži, shání na těle pihy a skvrny, když se jí samotnou ta místa trou (masírují) nebo potírají 18-

275

směsí mouky s medem a volskou žlučí. Proti kyčelní nemoci a bolesti suchých žil nebo nervů přikládej si teplou směs z popele na prach spálené rostliny bobové a jejích lusek se starým vepřovým sádlem. Chceš-li míti čistou tvář, dej mnoho bobů do silného octa, aby se vyloupaly z šupin, vysuš je na slunci, utluc pak na prášek a nalij na ně čisté studniční vody; před spaním umyj si tím tvář a bude ráno čistá a pěkná. Když smícháš popel z bobu se zemí nebo prstí a našiješ do ní semeno petrželové, velmi brzy petržel vzejde a bujně poroste. Bob sluje řecky Kvano?, arabsky H a c h i l l e , latinsky Faba, italsky Fa v a, francouzsky F a b u e , německy B o h n e n . O dlouhém hádání některých, zdali náš bob jest F a b a starých nebo P h a s e o l i , musilo by se zde dlouho mluviti; koho to zajímá, nechť si přečte, co o tom psali p r o &. c o n t r a (pro

Planý bob.

a proti) J u l i u s A l e x a n d r i n u s , životní lékař J. M. císařské a Robertus Dodonaeus. PLANÝ BOB. FABA SILVESTRIS. Jest ještě jiná bylina, jak je zde vyobrazena, která se velmi podobá obecnému bobu, pročež jsem jí dal jméno p l a n ý bob. Nachází se v polích a vleče se po zemi s čtyřhrannými vespolek spletenými lodyžkami. List má jako obecný bob, květ barvy šarlatové, z něhož se vytvářejí pleskaté lusky, mnohem menší bobových, v nichž je semeno téže chuti a s touž mocí jako bob. Zvláště mnoho se nalézá této byliny na širokých polích Apulie. ARACUS. Toto jméno z Q a l e n a l i b . I. de a l i m e n t o r . f a c u l t . někteří chtějí připisovati planému bobu, v čemž jim autor docela 276

'•*,'?

neodporuje, avšak tímto názvem označuje jinou bylinu, jejíž vyobrazení předkládáme. D o d o n a e u s ji nazývá E r v i l i a sivé O c h r u s s i l v e s t r i s ; má hranaté lodyhy lezoucí po zemi, když nemají, čeho by se zachytily, aby se mohly táhnouti vzhůru. Široké listy se u vrcholku rozdělují na dva nebo i více menších lístků, mezi nimiž je jakési vlášeníčko. Květ je bílý a z něho se vytvářejí široké lusky s okrouhlými zrny menšími hrachu, barvy nažloutlé nebo černé. Kořen má několik malých uzlíčků ze sebe vyrostlých jako téměř všechny luštinaté rostliny.*) Seje se v zahradách. Má moc sušiti, čistiti a rozdělovati, zvláště v zevním použití, otoky a vředy. CLYMENUN. Autor popisuje ve své latinské knize jednu bylinu zvanou C l y m e n u m . Jelikož má lodyhu jako bob, listy jako jitrocel,

Aracus.

Clymenum.

a lusky, které se někdy zakřivují, může se zařaditi mezi tyto luštěniny, zvláště, když ji jiní mezi ně počítají. L o b e l i u s ji jmenuje L a t h y r i s N a r b o n e n s i s l a t i o r e f o l i o . Pro její libý květ se u nás dnešního času obyčejně sází v zahradách. Tyto byliny obdržel autor á D. J a c o b o A n t o n i o C o r t u s o n o b i l i Pat a v i n o. Kap. XXII. EGYPTSKÝ BOB. Egyptský bob, latinsky F a b a A e g y p t i a , nazývají někteří C o l o c a s i a. Tuto rostlinu mi ukázal po prvé léta Páně *) Tyto uzlíky u všech, luštěnin, jak vidno, byly již tehdy známy; ovšem jich význam byl vysvětlen teprve moderním bádáním. V těchto nádorcích žijí totiž bakterie, které čerpají ze v/duchu dusík a tak obohacuji půdu dusíkem. Tak nepřímo všechny luštěniny zúrodňují půdu, jak se zmiňuje již v předu u bobu M a t h i o l i .

277

ss^sr,

iJ^^^tf*** " Přirozenost, moc a účinek.

MDXXXyiII (1538) v Trientu jeden učený Polák, který ji přinesl ještě s jinými cizokrajnými bylinami ze Sýrie a Egypta. Roste v bahništích, má velký list a dlouhý stonek, zvýši 4 loket a ztloušti prstu, podobný měkké třtině, hladký, bez větví, uvnitř celý protažený jakýmisi liniemi podobně jako lilie (svazky cévními). Na vrcholu stonku mívá podlouhlou hlávku nebo kolbici rozdělenou na 30 nebo i více skrýší, podobnou voštinám včelím nebo domkům, v nichž roste bob, velikosti a vzhledu kaštanu. Květ barvy hrozinek jest dvakrát tak velký, jako makový. Kořen je velmi tlustý, plný rozsedlin, tuhý, který se zvláštním způsobem připravuje k jídlu, vaří nebo peče (praží) v horkém popelu. Pojídá se též syrový. Ačkoliv autor tohoto herbáře maluje C o l o c a s i i s květem a ovocem, přece jiní zkušení, ale jednostranní iposuzovatelé, jako

Egyptský bob má moc stahující a dobře působí na žaludek. Vnitřní použití: Kaše připravená z mouky egyptského bobu zastavuje červenou nemoc (úplavici) a ustavičný výtok břicha (průjem); mocnější účinek má k tomu účelu kůra vařená s medem a vínem v dávce tří plných koflíků. Zevní použití: Zelený vnitřek hořké chuti, nacházející se uprostřed tohoto bobu, utlučený a vařený s růžovým olejem se pije a vkapává do uší proti bolesti.

Ofi ' i

r

V' l

%v ň!

Egyptský bob.

B e l l o n i u s , C l u s i u s , R a u v o l f i u s poukazují na to, že na ní nikdy neviděli ani ovoce, ani květu. Jelikož nevím, zda byl autor od Poláka, od něhož dostal tuto bylinu, dobře informován, proto jsern obrázek autorův zde podal pouze v malém; zato však ipravá C o l p c a s i a, které mi daroval doktor Jan Aicholtz, profesor medicíny ve Vídni, tři pěkné exempláře, jest zde vymalována větší, a jest v latinském herbáři Mathiolově zařazena pod názvem A r ů m A e g y p t i u m . Doktor Rauvolff píše, že jí sejí kolem Tripolisu a Halepu tolik, že jejím kořenem mohou vyživiti tolik osob, jako u nás bílou řepou. Také Clusius zmiňuje se ve svých O b s e r v a t . H i s p a n i c a e, že byla přinesena do Portugalska a že se tam všeobecně rozmohla a rozplodila. Tam říkají tomuto kořenu I n h a m e, v B o ě t i c e pak nazývají tuto rostlinu A l c o l c a z, kteréžto jméno má svůj původ v jménu C o l o c a s i a.

278

cm,

é

Hrách větši, zahradní.

Hrách menší, polní.

Kap. XXIII. HRÁCH. Hrách — výborně známý v Čechách — přichází ve dvou druzích: Větší čili zahradní a menší-či polní. V e l k ý h r á c h z a h r a d n í , který sluje též b o h a t ý m , má lodyhu dutou, po zemi se rozkládající, nebo se pnoucí vzhůru po tyčkách a stromech. Mezi lodyhou a listím, které obrůstá lodyhu, vyrůstají malé větvičky s okrouhlými, tučnými, jeteli podobnými lístky; špičky těchto metliček či ručičky jsou tenké jako nitky, a jimi se hrachovina váže na kolíky, tyčky a stromy a táhne vzhůru.*) Mezi palisty vyrůstají malé, hladké, krátké větvičky, které nesou po 2 květech, formy a podoby motýla, barvy pleťové nebo bílé, a z nich vytvářejí se pak lusky s okrouhlými zrny čili hrachem. *) To, co pokládá zde autor za listy, jsou vlastně veliké palisty, mezi nimiž vyrůstá vlastní sudozpeřený list l—Sjařmý, zakončující úponkou rozvětvenou (u autora ručičkou).

279

Kořeny jsou velmi malé a slabé. M a l ý p o l n í h r á c h podobá se zahradnímu, jest však v ipodstatě a ve všech částech drobnější, a není tak chutný; má lodyhu rozlezavou, nepne se vzhůru a kvete květem bílým. Hrách seje se obyčejně z jara, v létě se trhá a klidí s pole. Přirozenost, moc a účinek. Hrách je téměř stejné přirozenosti a podstaty s bobem, totiž studené a suché, nenadýmá však tak hrubě a nemá stírající moci, proto také nesnadno vychází z těla. Vnitřní použití: Někteří píší, že hrachová polévka s kořenem petržele vařená jest užitečným pokrmem pro šestinedělky, aby je zbavila všech nečistot a vlhkostí v těle a aby rozmnožila v prsech mléko, avšak ve starých lékařských spisech se nikde nenachází psáno, že by měl hrách takovou moc vyhánějící. O cizrně se ovšem něco takového tam nachází, jak jsme dříve uvedli. Avšak tito noví pisatelé se v tom mýlí a bloudí, když se domnívají, že C i c e r a r i e t i n u m jest hrách, o čemž se dočteš v mém spisu C o m m e n t a r i a L a t i n a i n D i o s c o r i d e m . A proto nemá se dávati šestinedělkám hrachová, nýbrž cizrnová polévka s kořenem petržele, květem muškátu a rozmarýnou. Syrový hrách není dobrý; zaráží zlé vlhkosti a ucpává prsa. Vařený hrách posiluje žaludek a zahřívá, zvláště oloupaný a tlučený. Neloupaný nadýmá břicho, činí boukání a působí větry; smažený nenadýmá tolik. Hrachová polévka jest také dobrá pro nemocné; posiluje přirození. Zevní použiti: Proti zánětu údů utluc nezralý hrách spolu s listím, smíchej s vaječným bílkem a přilož na bolavé místo; okamžitě ulehčí. Někteří píší, že mytí hlavy odvarem hrachu ve vodě a louhu hojí kysavou prašivost hlavy, a tvrdí, že je to lék vyzkoušený; já však v té příčině více držím na cizrnu než hrách, jelikož staří přivlastňovali stírající a vyčišťující účinek cizrně a nikoliv hrachu. Při bodnutí nožem nebo jehlou promývej často ránu vodou, v níž se vaří! hrách, a vyhojíš se. Hrách sluje latinsky P i s u m, italsky P i s o , německy E r bsen. Kap. XXIV. ČOČKA. Čočka podobá se listím i květem vikvi. Má malý, nevelmi široký list, plochý, lusky mají 3—4 drobná, okrouhlá a pleskatá, tenounkou šupinkou obalená zrna. Čočka jest dvojí: Bílá, malá a chutnější k jídlu, bílého květu. Druhá barvy popelavé, trochu větší s květem bledě fialovým. Čočku suší a umrtvuje svízel, když roste mezi ní nebo vedle. Čočka poroste bujněji a dříve dozrá, když se nejdříve semeno zahrabe na nějakou dobu do kravského hnoje a pak teprve zaseje. Čočka vyžaduje suchou roli a půdu i suché počasí. Kvete hned brzy po zasetí. 280

,

JÍŠ- '

r

&i


Čočka zachovává mírnost, co se týká horka a studena, a jest suchá na druhém stupni. Vnitřní použití: První odvar z čočky ve vodě obměkčuje břicho na stolice, zvláště když se k němu přidá dřevěný olej a sůl; když se však první polévka s ní slije, a v druhé vodě se vaří, tu zatvrzuje břicho a proto se dává s prospěchem užívati lidem s úplavicí a červenou nemocí; též se dobře uplatňuje u žen s přílišnou menstruací. Čočka jedená s šupinkou velmi hrubě zatvrzuje, neboť slupka její následkem své trpkosti silněji stahuje dohromady nežli jádra. Chceme-li docíliti ještě mocnějšího zacpání (zatvrzení), tu uva-

&á

y ^

Čočka v£tSI.

^^^fr

Čočka menší.

říme čočku se slupkou dobře a dlouho v octě. Tak to dělali staří a časem vařívali také spolu s čočkou i mišpule, oskeruše, plané hrušky, a kdoule, aby bylo zastavení (zaražení průjmů) ještě mocnější. Čočka zbavená slupky (oloupaná či odřená) nemá té moci zatvrzující, zato však jest větší výživy a chuti; přesto však činí krev hrubou a melancholickou, a proto také lidé, kteří ji ustavičně a mnoho v pokrmech požívají a jedí, bývají náchylní k malomocenství a nemoci zvané rak. Kromě toho činí zrak kalný a oči temné, těžce se zažívá, (tráví), nadýmá žaludek a střeva, přináší nepokojný spánek a těžké sny, škodí hlavě, nervům i plícím. Čočku mají jísti spíše lidé tlustí, tělnatí a plní, nežli churaví, vyzáblí a vyschlí, neboť čočka vede k zhrubnutí a suší, odkudž pochází i přísloví německé: „Grosser Leib kompt nicht voň kleiner Linsen", čili — „hrubé tělo nerodí se z malé čočovice". Vedle toho také umrtvuje žádost těla (pohlavní pud).

281

19. Někteří píší a s určitostí tvrdí, že první odvar čočky ve vodě daný malým dětem, majícím škrkavky, v nápoji, velmi brzy jim pomáhá a červy ven z těla vypuzuje. Arabští lékaři vaří čočku s vlašským koprem, kořenem petržele, fíky a jinými podobnými věcmi na odstranění skvrn a neštovic, zvaných E x a n t h e m a t a ; to jest též nyní obyčejné a s prospěchem se užívá, zvláště c u m S y r u p o de C i c h o r e a c u m R h a b a r b a r o (s čekankovým syrupem s revení). Zevní použití: čočka vařená s ječným sladem nebo moukou mírní a odstraňuje ve formě obkladu bolesti podagry. Dobře uvařená a rozetřená čočka zastavuje krvácení z ran i odjinud. Čočka jest dobrá proti všelikým vředům, prašivině a svrabu; v medu vařená a přikládaná hojí rozpukané údy; v octě vařená pak rozděluje a rozhání tvrdé otoky a volata. Čočka vařená ve vodě a soli, a přikládaná na prsa, rozpouští a rozhání a ztravuje zbytečné, sražené a ssedlé mléko v prsech. Proti zanícení a horkým otokům očí potírej víčka a koutky oční odvarem čočky a komonice ve vodě. Proti horkým neduhům a otokům zadku jest dobré přikládati teplou náplast, připravenou vařením čočky se suchou růží nebo s kůrou granátového jablka a medem. Šťáva z čočky hojí osutiny úst i lůna. čočka sluje řecky
Kap. XXV. FAZOLE a TURECKÝ HRÁCH. Fazole přicházejí dle barvy ve více druzích; jsou fazole bílé, červené, modré, zelené, šedivé, bledé, červené, medové a strakaté. Hlavně však rozeznáváme dva druhy: Bílé a malé, které se sejí na poli koncem jara; někde sejí se a rostou také v zahradách. Polní fazole se nepovazují k tyčím, nýbrž samy sebou stojí do výše, avšak rostou spíše do šířky nežli do výšky. List mají podobný břečtanu, jest však měkčí a větší, hojně žilkovitý na jedné stopce visí tři listy (list trojdílný). Květ má bílý, menší hrachu a z něho vyrůstají lusky, zprvu zelené, po dozrání bílé, zdéli pídě, oblé a špičaté, a v nich jsou zrna formy a podoby ledvinek, která mají po straně jakousi černou skvrnu. Druhý fazol je několikerý a ve všem podobá se svrchu popsanému, liší se pak od něho hlavně tím, že se vine a věsí kolem tyčí a stromů a pne se vzhůru, stejně jako chmel. Sázívají jej rádi v zahradách pro chládek, neboť skýtá v létě rozkošný stín, jako jiné zelené loubí, a kvete přes celé léto. Lusky má bujnější a větší, rovněž tak i zrna v nich větší a strakatější, než polní fazol. Latinsky jej nazývají S m i l a x h o r t e n s i s , cechové m u říkají T u r e c k ý h r á c h , Němci pak W e l s c h e B o h n e n nebo S t e i g f a s e l n . * ) *) Odpovídá asi našemu f a z o l u o h n i v é m u — P h a s e o l u s c oč c i n e u s .

282

i"

1. 2. 3. 4. 5.

Lebeda zahradní (Atriplex hortensis). Mangold (Beta vulgaris var. cicla). špenát zelný (Spinacia oleracea). Jitrocel větší (Plantago major). Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata).

Křen. RaphaniLS maior.

Kdo by chtěl poznati jcStě jiné a cizí druhy fazolí, nechť si přečte C a r o l a C l u s i a „ 0 b s e r v a t . P a n n o n i c." l i b. 4., cap. 21. Přirozenost, moc a účinek.

Všechny fazole jsou horké a vlhké přirozenosti na prvním stupni; červené fazole jsou však o něco více horké. Vnitřní použití: Fazole, zvláště červené a strakaté, jako pokrm nadýmají a obtěžují žaludek, avšak rozmnožují f a c u l t a t e m g e n e r a n di (schopnost plodivou), při čemž působí mocněji, když se vaří ve mléce až do puknutí, a pak se posypou dlouhým pepřem, galganem, vlašským koprem a cukrem. Pfidá-li se k nim hořčice a

Fazole.

Turecký hrách.

kmínu, nejsou tak škodlivé k jídlu; jinak ovšem působí nepokojný spánek a těžké sny stejně jako čočka. Těhotné paní nemají na žádný způsob jísti tento hrách. Z nezralých, zelených a měkkých lusek fazolových se dělá také dobrý salát, a to následovně: Lusky se nejprve uvaří, pak se posypou pepřem a smaží na másle, pak pokropí šťávou angreštovou (srsíkovou) a posypou pepřem. V této úpravě obměkčují život a ženou na moč. Zevní použití: Fazole mají obzvláštní léčivou povahu a moc proti kousnutí koněm; rozkousáno v ústech se mají přikládati na ránu. Fazole, bob, vikev a hrách mají téměř tutéž moc, odstraňovati totiž bolesti v místech tajných i jinde a může se zcela dobře bráti jedno místo druhého. .283

>

£*&

Tě- / Znamenité líčidlo ženské se připraví takto: Vezme se po jedné libře bílých fazolů a střídky bílého chleba nebo žemličky, rozkrájená jedna mladá dlouhá tykev a to vše se močí přes noc v kozím mléce. Pak se vezme 10 lotu melounových jader, oloupaných jader broskvových 6 lotu a Va libry cizozemských jader borových (pistacií). To se rozetře, nebo každé zvlášť se utluče dřevěnou paličkou v kamenném hmoždíři. K tomu všemu se přidá jedno domácí holoubě, rozsekané i s peřím na drobné kousky, vyjma střev, která se vyhodí. Vše se smíchá dohromady a dá do skleněné baňky nebo alembiku (destitační baňka podoby helmice), a destiluje v kotli plném horké vody, čili p e r b a l n e u m M a r i a e. Vypálenou vodu uschovej; umývání tváří, rukou a celého těla touto vodou činí je velmi bílými, mladistvými a měkkými jako aksamit.

Přirozenost, moc a účinek. Vlčí hrách jest přirozenosti horké na prvním a suché na druhém stupni; svou mocí rozděluje, vyčišfuje, stírá, otvírá průduchy a vše tak silně proniká, že žene z člověka, který by ho mnoho jedl, až moč s krví. Vnitřní použití: Vlčí hrách pojídaný ve velkém množství přináší bolest hlavy, nadýmá břicho a žene krev močí i stolicí ven. Volové krmení vařeným tímto hrachem ztloustnou a ztuční. Holubi zobou rádi toto semeno a mívají po něm mnoho mladých. V lékařství se ho také užívá, stejně jako hrachu škrkavičného, pro odvádění lepkavých a tuhých Šlemů a vlhkostí z prsů; bílý vlčí hrách jest k tomuto účelu účinnější, nežli červený nebo nažloutlý, jak se někteří lidé domýšlejí. To prý jest vyzkoušeno, že po požití 3—4 zrn vikvice (vlčího hrachu) kyselé říhání a žáha se ihned zarazí a přestane.

Zevní použití:

Vlčí hrách.

Fazole slují řecky i latinsky P h a s e o l i, italsky F a g iu o l i, německy F a s e l n . H i p p o c r a t i & T h e o p h r a s t o e x s e n t e n t i a D o d o n a e i e s t D o l i c h u s & Aóptov. Kap. XXVI. VLČÍ HRÁCH. Vlčí hrách jest koňskou pící a přichází ve dvou druzích, bílý a červený. Tato bylina se plazí po zemi s mnohými větvičkami a ratolístkami, které se dohromady proplétají; má malé podlouhlé listí, jako peří, menší nežli čočka. Kvítek je malý, někdy bělayý, někdy narůžovělý. Lusky má kratší a užší nežli hrách a v nich je kulaté semínko. Někteří mu říkají vikvice, o níž bude psáno doleji v kap. 75.*) *) Běží tu asi o v i k e v č o č k o v o u — V i c i a e r v i l i a n e b o Ervumervilia.

284

Mouka z vlčího hrachu rozdělaná s medem v podobě obkladu nebo mazání vyčištuje vředy, prašiviny, odstraňuje s tváří a těla skvrny, pihy a zmrtvělé části; táž mouka i zabraňuje vředům rozežírati se daleko do okolí, hojí zhnisalou (zvředovatělou) hlavu, otvírá nežity a obměkčuje tvrdé prsy. Dohromady s vinern se přikládá s úspěchem na ještěrčí a hadí uštknutí, na rány kousnuté člověkem a vzteklým psem přikládá se s řetkvovou stavou. Smíšená s octem krotí koliku a T e n a s m u m , když chodí člověk darmo na stolici,*) a větrovou řezavku. Obklady z vlčího hrachu vařeného ve vodě hojí oznobeniny pat a nohou a zahánějí svrab a svěděni kůže po celém těle. Zelené íusky vlčího hrachu rozetřené s listím i lodyhou užívají se k mazání a natírání vlasů po koupeli vlasové, aby nabyly černé barvy. Vlčí hrách sluje řecky "0(>o/9o?, arabsky H e r b u m, latinsky E r v u m sivé O r o b u s, italsky E r b o, francouzsky E r s, španělsky J e r v o s, německy E r v e n. Kap. XXVII. HRÁCH ŠKRKAVIČNY čili ŘÍMSKÝ. Škrkavičný hrách (čili vlčí bob) má toliko jednu vysokou, okrouhlou a dosti mocnou lodyhu, z které vychází do výše množství postranních větviček s chlupatými, měkkými, bělavými, 6-7dílnými listy uspořádanými dokola v jakési hvězdě jako u drmku. Květ jest bílý, z něho vyrůstají lusky pleskaté, bělavé, zevně chlupaté a pyrite, uvnitř hladké, délky bobu, v nichž se nachází obyčejně 5—6 zrn tvrdých, širokých nebo pleskatých, okrouhlých, poněkud zardělých, uprostřed důlkovaných, od sebe rozdělených mázdřičkami a náramně hořkých. Kořen je dřevnatý, žlutý a s mnohým vlášením. Tento hrách nebojí se žádných zlých, škodlivých a jedovatých bylin, jelikož mu nemohou ublí*) Nuceni na stolici s nemožností káleti.

286

*i *«*

V-. i iwpi

• ;-—.

- *?,.,.¥

;

'<,«.í h.

žiti, on však sám udusí a zničí všechny jiné rostliny, které by chtěly růsti vedle něho v okolí. Vlčí bob kvete třikráte; nejprve uprostřed lodyhy, a z toho květu vyrostlé lusky dozrávají koncem léta a počátkem podzimu. Mezitím vyškytá se druhý květ z postranních větviček, který však zřídka nese ovoce, a třetí květ ukazuje se na vrcholu rostliny, když již zrají lusky, avšak z tohoto květu již nikdy nevzejdou lusky.

smíšené s medem připravuje se také dobrý tektvar proti žloutence; těmto lektyar dává se s úspěchem ^ proti dětským škrkavkám, za přidání jeleního rohu spáleného na prášek. Zevní použití: Mytí odvarem ze škrkavičného hrachu ve vodě jistě hojí všeliký syrab, hnijící maso, prašivinu, skvrny a pihy na tváři, taktéž hnisavé strupy na hlavě, a vyčišfuje a vyhlazuje kůži těla. Mouka z římského hrachu vařená s octem v podobě obkladu rozděluje a rozhání všeliké vyrostliny (nádory), vole i boule, bolest kyčelní a zánět všech údů.

Hrách škrkavičný jest přirozenosti horké na prvním stupni a suché na konci druhého stupně. Stírá a vysušuje bez palčivosti.

^L

Škrkavičný hrách domácí,

Vnitřní použití. Římský hrách, máčí-li se dlouho ve vodě, až by nabyl žluté barvy, sesládne, a pak jej teprve jídají se solí zvláště z hladu a, v čas drahoty. Dobytek a ovce velmi po něm tučněji, stejně jako po vikvici. Hořký hrách škrkavičný rozetřený na prášek a požitý s medem nebo octem vyhání červy z břicha; chceme-li docíliti léku prudčího a silnějšího, tu svaříme dohromady s tímto hrachem routu a pepř, a dáváme píti nemocnému ráno i večer v množství řídícím se povahou nemocného. Tento nápoj jest také užitečný pro lidi trpící chorobami sleziny (S p l e n e t i c i s). Týž prášek možno smíchati také s octem a hovězí žlučí a jako teplou náplast přikládati na břicho; vyhání škrkavky. Polévka, v níž byl svařen škrkavičný hrách, otvírá ucpaná játra, a zvláště slezinu, žene moč, čmýru a dokonce vypuzuje i mrtvý plod. Týž účinek má i odvar kořene. Těhotné paní mají se vystříhati tohoto hrachu a nejísti ho, aby u nich nevyhnal předčasně plod. Z mouky římského hrachu 286

Planý římský hrách (N s květem brunátným, f s květem žlutým; lusky a semeno).

Škrkavičný hrách, vařen ve vinných slivkách nebo vodě, hojí všelikou prašivost čtvernohého dobytka, když se tato omývá tímto odvarem teplým několik dnů po sobě. Jest to znamenitý lék pro ovce. Čípky, připravené z utlučeného škrkavičného hrachu s myrrhou a medem vyvolávají zaražené menses (čmýru). Prospěšná náplasf proti studenému nebo pekelnému ohni se připravuje následovně: Svař mouku ze škrkavičného hrachu s louhem a dřevěným olejem 'do hustoty náplasti, přidej k ní trochu šafránu a teplou přikládej. Škrkavičný hrách sluje řecky O«QÔV Jjnepov, arabsky T o rm u s, latinsky L u p i n u s, italsky L u p i n o , španělsky E n t r a m u c e s , francouzsky L u p i n i s, německy F e i g b o h n e n . PLANÝ ŘÍMSKÝ HRÁCH. Některý druh škrkavičného planého hrachu kvete brunátně nebo šarlatově. Roste na mnohých místech ve Vlaších kolem Neapole a Říma a jest ve všem menší než domácí. Jiný druh 287

**

c>,

"%"

má listy něco širší a měkčí a květ žlutý, vonný jako fiala, a proto také sluje na mnohých místech i u nás španělská žlutá fiala. Semeno jest pěkné, černě kropenaté. Sází se mnoho v záhradách, planě však u nás (divoce) neroste nikde. Někteří jej nazývají L u p i n u s his p a n i c ů s. Přirozenost, moc a účinek.

Tento planý škrkavičný hrách je trpčí a silnější, nežli domácí čili zahradní. Kap. XXVIII. ŘEPA OKROUHLICE A VODNICE. Řepa je všeobecně známa. Má list podobný řetkvovému, avšak širší a hladší, lodyhu oblou, zvýši 2 loket. Květ má žlutý a lusky malé, dlouhé, oblé, rovné a vzhůru obrácené, zcela podobné — rovněž jako i semeno — hlavatému zelí. Rozeznáváme 3 druhy: 1. řepu okrouhlou a smáčknutou shora dolů nebo pleskatou; 2. kulatou jako koule, jež sluje v Ce-

Okrouhlice.

Řepa dlouhá.

chách Okrouhlice a 3. dlouhou a oblou, ztloušti ruky, barvy červené nebo nafialovělé, které říkáme vodnice, latinsky R a p ů m l o n g u m. Všecky tyto řepy mají jednoduchý a hladký kořen beze všeho vlášení, toliko na konci jest dlouhý jakýsi ocásek, jímž čerpají ze země šťávu a potravu. Jest ku podivu, že z tak malého semínka řepného skoro ve 3 měsících vyroste tak veliký kořen; neboť v některých místech se nachází řepa vážící 100 liber čili centnýř. Sám viděl jsem nejednou v krajině kolem Tridentu dlouhou a nafialovělou řepu vážící 30 liber. Řepa roste ráda na místech studených a tam bývá sladší, neboť všecka šťáva, vzrůst a síla ze země se spíše obrací a táhne do kořenu, nežli v listí. Udeří-li na ni teplo, tu spíše 288

roste v lodyhu a list, nežli v kořen. V horách, kde bývá málo obilí, tvoří řepa obyčejný a potřebný pokrm a potravu pro lidi i pro dobytek. Šije se v létě, housenek netřeba se báti. Přirozenost, moc a účinek.

Řepa jest přirozenosti horké na druhém, a vlhké na prvním stupni. Vnitřní použití: Řepa naplňuje a nadýmá břicho, působí větry a vzbuzuje žádost těla; semeno více působí nežli kořen. Vařené mladé výstřelky nebo vršky ženou moč. Repmé semeno jest dobré proti všelikému jedu, a proto tafcé správně se bere k přípravě dryáku; jest užitečné též ke krocení bolestí. Repné semeno dává se také dětem nemocným neštovicemi, které vyhánějí a působí, že se vyrazí na povrch. Zadělaná červená řepa dodává chuť k jídlu. Řepa vařená v májovém másle a pojídaná otvírá průduchy prsní a působí volné dýchání. Polévka řepová omaštěná máslem a oslazená cukrem jest dobrá netoliko proti zastaralému kašli, nýbrž i proti bolení ledvin. In q u a r t a n a , to jest při čtvrtodenní zimnici, užíváme obyčejně vařené řepné jíchy s novým máslem pro obměkčení hrubých melancholických vlhkostí. V Nizozemí mají obyčej tlačiti z řepného semene olej, který požívají teplý proti bolestem po porodu; dokonce ničí červy v těle. Také se celá řepa sušívá; takové suché řepě říkají v Míšni a v Sasku, a snad i na více jiných místech, W e l c k r i i b e n . Odvar z této řepy, v němž je rozpuštěno také trochu cukrkandlu, jest dobrý ke kloktání a vyplachování při bolavém krku. Řepa konservovaná v soli dává chuť k jídlu, ale málo výživy; suchá se těžce zažívá. Zevní použití: Šátek namočený v odvaru řepovém pomáhá ve formě obkladů při studené podagře, ano i při oznobení nohou; možno též přikládati vařenou a utlučenou řepu samotnu, neboť má tutéž moc odstraňovati a mírniti bolest podagry. Uděláme do řepy důlek, do něhož nalejeme růžový olej s trochou vosku, uzavřeme, a dáme rozhřáti a usmažiti do horkého popele; taková řepa utlučená a za tepla přiložená hojí zjitřené (zanícené) oznobení pat i nohou. Šťáva řepná sbíraná v době žní a rozdělaná s mlékem ženským, vkapává se do očních koutků, neboť činí zrak ostrý a jasný. Při vředech nebo zlém malomocném strupu jest dobře se mýti v odvaru z řepného semene; tím nabude se opět hladké a čisté kůže. Proti spálení prachem (střelným) a podobným škodám jest užitečná šťáva, vytlačená z řepy a cibule. Řepa sluje řecky ToyytUi,, arabsky S e l i e m , latinsky R a p ů m , italsky R a p o, španělsky N a b o, francouzsky N a u e, německy R u b e n .

19

289

W* 5*„

": TO ' ^V

<&*J

II ^>

^'"'

c>

•f: PLANÁ ŘEPA. RAPŮM SILVESTŘE. Přichází také planá řepa, která jest zde vyobrazena, a která srovnává se v listu, květu i semenu s řepou domácí až na to, že má listy chlupatější a menší. Kořen má dlouhý jako řetkeví a chutný jako řepa. Roste v polích na mezích a mezi obilkn. To platí o naší plané řepě, nelze však ji ztotožňovati s planou řepou Dioscoridovou, jež je mi dodnes neznáma; avšak pokud lze souditi z chuti a přirozenosti a složení bylin, mohu říci, že dle popisu D i o s c o r i d p v a l i b . 2., cap. 114, jeho planá řepa s naší se shodují v moci a účincích. Semeno plané řepy se dává a míchá do léků, kterých se používá zevně k vyčištění a vyhlazení, tváře i celého těla, zvláště pak do léků obyčejně připravovaných z hrachu škrkavičného, hrachu vlčího a bílé mouky.

Nemohu nalézti nic zvláštního o lékařském použití této řepky, kromě toho, že vařená a posypaná dlouhým pepřem rozmnožuje mléko kojných, když ji pojídají. U mužů, kteří ji pojídají připravenou s cibulí, sílí a rozmnožuje f a c u l t a t e m g e-

n e r a n d i.

Řepka lesní sluje latinsky R a p u n c u l u s s i l v e s t r i s & n e m o r o s u s , R a p u n c u l a v e l R a p u n c i a, A v i c e n n o v a P e s L o c u s t a e , italsky R a p u n c u l i u m , francouzsky R e s p o n c e p e t i t , německy R a p u n t z e l n . Kap. XXX. ŘEPA KOLNÍK.*) Tato řepa, již nazývají kolník, podobá se obecné řepě. Listy má ostré a chlupaté jako řetkev; v lodyze, květu, semenu i luskách

Planá řepa.

Lesní řepka.

Kap. XXIX. LESNÍ ŘEPKA, latinsky zv. RAPUNCULUS. Lesní řepka jest malá řepa. Roste v polích neobdělaných, v lesích, hájích a na lukách, a nyní se již také sází v zahradách. Z jednoho kořene vyhání množství lodyh, zvýši lokte, avšak nežli se počne rozvětvovati v ony lodyžky, vyhání při zemi podlouhlé, hladké listy, po zemi se rozkládající. Listy na lodyhách jsou delší, užší, střídavé. Na vrcholku je 4plátečný, žlutý květ. Černé, maličké semeno leží uzavřené v hlavičkách (tobolkách). Kořen, zdéli 4 prstů, dosahuje časem tloušťky malého prstu, jest dutý, chuti sladké a velmi libé, a proto se i pojídá místo salátu. Omylem pokládá se za planou řepu; téměř v ničem se totiž nesrovnává s popsáním Dioscoridovým.

se shoduje s okrouhlící. Kořen má dlouhý, téměř jako řetkev, avšak při spodu trochu kratší a při vršku tlustší. Přichází ve 2 druzích: bílý a nažloutlý, kterýžto poslední jest tlustší než bílý a také sladčí, avšak není tak pevný, ani tak chutný jako bílý. Když se kolník nepřesazuje, jako i jiné řepy, tu zplaňuje a sluje pak latinsky N a p u s s i l v e s t r i s .

Přirozenost, moc a účinek. Řepka lesní se pojídá z jara jako salát, avšak má se nejprve spařiti horkou vodou a pak teprve připraviti se solí a octem jako salát. Dodává chuti k jídlu. 290

Přirozenost, moc a účinek. Kolník jest horký na druhém a vlhký na prvním stupni, stejně jako dříve jmenované řepy; jest však poněkud více horký. Vnitřní použití: Vařený kolník působí nadýmání a větry jako jiné řepy; vařen byv s masovou polévkou je chutnější k jídlu a více sytí *) Ř e p a k o l n í k č i l i t u r í n — B r a s s i c a n a p u s n a p o b r a s s i c a . 19*

291

^£3 ./"^tr^ftî

a dává více výživy, nežli Okrouhlice; více také rozohňuje tělo a vzbuzuje mocněji přirozenou chuť, zvláště, je-li posypán dlouhým pepřem. Utlučené semeno jeho v nápoji odpírá všelikému jedu a proto se přidává také do dryáku. Někdo podává také rozetřené semeno kolníkové se šťávou z kyselých pomorančů nebo limonů proti škrkavkám a červům v břiše. Dává se tafcé toto semeno s odvarem čočky píti dětem, u nichž se počínají vyrážeti neštovice a skvrny; při tom se děti chovají v teple, aby se potily. Tento nápoj působí, že se vyrážka a neštovice vyrážejí na kůži, a odnímá zlou a jedovatou nákazu a porušení krve. Totéž působí i semeno jiných řep, avšak kolníkové je v tom ohledu mocnější.

>'-> **f«

*\3%*t

€a

Kap. XXXÍ. ŘETKEV. Retkev je všeobecně známa. Má list užší drsnější a chlupatější nežli řepa, lodyhu oblou, květ má bílý jako sníh; plody jsou oblé, naduté lustičky, tlustší řepných, na konci špičaté, plné silného, červeného a perného semene. Kořen její není jednostejný; jednou jest totiž bílý, dlouhý, oblý, mladistvý a nepříliš perný; jindy jest tlustý, tvrdý a křehký jako kolník a velmi perný; jindy opět černý, tuhý a nejpernější; některá řetkev mívá také pěkný žlutý kořen. Retkev roste ráda v místech chladných, nechce míli půdu hnojenou mrvou, nýbrž plevami. V tučné a mastné půdě kolem města Erfurtu jsou řetkve tak veliké, že víře nepodobno.

(3*®&i

(3>®:

T-Ê)

^

sfe xteu

Kolnik.

Semeno kolníkové pité v dávce l čtvrtce nebo kventle v teplém bílém vine žene na moč, zvláště když se k němu přidá trochu lněného semene. Kdo chce zvraceli a tím vyčistiti si žaludek, ať pije semeno řepné v teplé vodě, které vyvolá dávení. Repné semeno pité v dávce l kventle ve vodě, v níž byla uvařena hrst jableníčku (jablečníku) odstraňuje žloutenku, bledost těla a vodnatelnost. Zevní použití: Zevně na těle používáme této řepy úplně stejným způsobem, jako jiných řep. Ve Francii a Nizozemí tlačí z tohoto semene olej, jehož používají netoliko k pokrmům, nýbrž i k výrobě mýdla. Kolník sluje řecky Bwvtd?, latinsky N a p u s, italsky N a p o , N a o n i, španělsky N a b i c a s, francouzsky N a u e t, německy Steckriiben. 292

Řetkev bílá.

Řetkev černá.


Retkev zahřívá na třetím stupni a suší na druhém. D i g erit, to jest rozdává a roznáší pokrmy do všech údů, zažívá, otvírá, ztenčuje (ztekucuje), hrubé vlhkosti rozděluje a rozráží. Vnitřní použiti: Řetkve používáme v jídle spíše jen pro lahodu a rozkoš (požitek) nežli z potřeby. Poskytuje málo živných látek, stejně jako česnek a cibule, působí nadýmání a větry v životě, škodí žaludku, působí smrduté říhání, žene moč a obměkčuje život. Má se jísti před jídlem, jak radí G a l e n u s, a proto je užitečná pro lidi, kteří chtějí dáviti, obměkčuje život a skládá dolů nečistoty. Když se jí po jídle, porušuje pokrmy a žene je dolů a rozděluje po všech údech dříve, nežli jsou úplně stráveny; odtud pochází špatné zažívání, ucpání žil, těžkost žaludeční a mnohé jiné veliké nemoci a obtíže. Proto nedobře činí ti, kteří ji požívají hned po jiném jídle z toho důvodu, aby lépe 293

(3>^

. JP ,

*í trávili, neboť nemá schopnosti pokrmy ztravovati, nýbrž je rozdělovati po ostatních orgánech; to jest pravý význam latinského slova d i g e r e r e . Pokrmy nemají přicházeti dříve do ostatních údů a útrob, než by byly v žaludku úplně uvařeny a ztráveny. Vařená řetkev s medem velice dobře působí při zastaralém kašli, ztekucuje hustá P h l e g m a t a*) a šlemy v prsech a pomáhá k jich vymítáni (vykašlání), pije-li se po několik dnů za sebou. Odvar řetkve pitý ráno na lačný život drobí kámen a vypuzuje jej z těla. Pojídání řetkve nebo pití odvaru z ní pomáhá při otravě jedovatými houbami. Také přináší ženám zastavenou menstruaci. Slupka řetkve utlučená a požitá s octem a medem, vzbuzuje dávení a nechutenství; tentýž účinek má i její semeno, pije-Ii se s teplou vodou. Odvar semene řetkyového žene moč i menstruaci. Semeno pité s octem ztenčuje a zmenšuje slezinu a otvírá její ucpání. Sušené semeno s medem jest dobrým protijedem. Dnešního dne destiluje se z řetkve také voda, která vypuzuje velmi mocně a silně; předem však musí býti tělo vyčištěno (projímadlem), aby ze zlého nebylo horší. Používáme ji také s jinými léky ad v o m i t u m (ku zvracení). Víno řetkvové se připravuje tak, že se utlučená řetkev vloží do vína. Jest užitečno píti toto víno, neboť čistí prsa od hrubých a lepkavých vlhkostí, drobí kámen, odstraňuje ucpání, čistí měchýř. a vyhání z něho -hlen, kámen a kal a jinou nečistotu. Zevní použití: Retkev utlučená s medem a přiložená shání a odstraňuje všecky pihy a skvrny ve tváři, pomáhá proti padání vlasů a dává jim nový vzrůst. Odvar řetkve v octě přiložený na levý bok na neduživou slezinu, ji znovu uzdravuje. Řetkev smíšená s medem hojí rozežíravé nežity a vředy. Také ztravuje ssedlou a sraženou krev, vytahuje z ran jed hadí. Když položíš na štíra řetkev, zcepení. Semeno řetkvové vařené s octem a medem jest velmi užitečné pro kloktání při záškrtu v hrdle a žábě. Někteří tvrdí, že řetkev rozkrájená na koláčky a přiložená na pupek odstraňuje u žen koliku břišní. Někteří obkládají těmito koláčky hlavu a tvrdí, že krotí bolení hlavy; totéž činí při dně a podagře. Proti vodnatelnosti utluc řetkev a přilož jako náplasť na oteklé břicho. Při zastavení moče utluc řetkev a ohřej v silném víně na pánvi, a obkládej lůno; moč bude zase odcházeti. K témuž účelu jest dobrá i šťáva vytlačená z řetkvového kořene v dávce 4 lotu, pitá s vínem. Skutečně vyzkoušený lék při těžkém porodu jest následující: Vezmi vrchní kůru řetkve (vnitřek zahoď) a merlíku všedobru *) P h l e g m a od řeckého c p A ť y w — pálím, znamená u starých domnělý produkt zánětu, to jest studený, bílý, lepkavý, hustý hlen v těle.

294

— obojího po 2 lotech, šafránu množství odpovídající váze 4 ječných zrn, dva kventle utlučené skořice a 3 kventle utlučené klášterské chvojky. To vše smíchej v hmoždíři a spoj dohromady, pak rozlož na tenký lněný šátek a přilož na lůno, a ihned a neomylně pomůže. Proti znění v uších smíchej šťávu řetkvovou s olejem ze sladkých a hořkých mandlí, přidej něco málo horkého vína a kolokvinty a vpouštěj tuto směs po kapkách do uší; i samotná šťáva řetkvová jest užitečná k témuž účelu. Do vykrojené nebo vydlabané řetkve nalij majoránovou vodu a zakopej řetkev na několik dnů do země; tato voda jest dobrá ku vkapávání do uší při nedoslýchavosti. DLOUHÁ ŘETKEV. RAPHANUS LONGUS. V Itálii mají ještě jiný druh řetkve, kterého hojně požívají v salátech. Kořen její jest ztloušti prstu i větší, časem jest i zdéli lokte, a jest příjemnější, libější, ztepilejší a křehčí k jídlu, nežli obyčejná řetkev. Řetkev sluje latinsky i řecky R a p h a n u s , arabsky F u g e l, italsky R a p h a n o, španělsky R a u a n o, francouzsky R e f o r t, německy R a 11 i c h. PLANÁ ŘETKEV. ARMORACIA. Planá nebo lesní řetkev, latinsky zvaná A r m o r a c i a , roste divoce kolem Říma, Má list menší, ostřejší a chlupatější, nežli zahradní setá; kořen má též menší, avšak pernější a hutnější. Mnozí, kteří ji neviděli, ji pokládají za náš obyčejný křen, což je však hrubý omyl, neboť náš křen není naprosto podoben řetkvi. Latinsky sluje také R a p h a n u s s i l v y s t ř i s, R a p i s t r u m a l b u m , německy H e i d r á t t i c h . Přirozenost, moc a účinek.

D i o s c o r i d e s l i b . 2., cap. 116, píše, že jest tato bylina přirozenosti zahřívající a že jest horká, což se dá poznati z její pernosti, a že žene moč. Kdyby kojné jedly tuto řetkev, ztratily by mléko; to se poznalo na sviních, které nažravše se této byliny, měly tak málo mléka, že umořily mladá prasátka hladem. Kap. XXXII. KŘEN. Ačkoliv křen se nepodobá řetkvi a jeho popis se nikde u starých lékařů nenachází, přec jej obyčejně nazývají R a p h a n u s m a j o r následkem jeho síly a pernosti, nebo podle listů širokých, velkých a hrubě pilovitých. Na vrcholku lodyhy jsou hustě nahloučeny malé bílé kvítky, po jichž opadání se vytvoří maíé lustičky, nic větší, jako u penízku. Kořen je ztloušti palce, dlouhý, tkví hluboko v zemi, a jes.t perný. D o d o n a e u s popisuje ještě jiný druh R a p h a n u s s i l v es t r i s a nazývá jej planou řetkvi, jiní zase přivlastňují toto jméno piperátu (Pfefferkraut). Naše mořská řetkev čili křen (Meerráttich) sluje v Itálii R a p h a n u s m o n t a n u s , protože roste planě na horách a jeho kořen se sází v zahradách; tento 295

í>, y

*Ť

Přirozenost, moc a účinek. Křen je složení ohnivého a suchého na třetím stupni. Mnozí tvrdí, že prý panuje mezi křenem a révou vinnou takové nepřátelství a nenávist, že se víno, do něhož se vhodí rozetřený nebo utlučený křen, obrátí v ocet.

Kap. XXXIII. MRKEV čili ŽLUTÁ ŘEPA. Mrkev podobá se listím, květenstvím, květem i semenem polnímu pastiriáku. Kořen má zdéli pídě s tvrdým, přihořklým, avšak dosti chutným vnitřkem. Římský císař T i b e r i u s prý (dle P l i n i a ) tak rád jídal mrkev, že mu ji musili přinášeti každoročně do Itálie z Německa ze zámku zvaného Qelduba u Rýna, kde rostla nejlepší.

Vnitřní použití: Křen je užitečný při všech těch neduzích, při nichž pomáhá řetkev, avšak jest mocnější (působivější), zvláště k vypuzování moče, kamene a písku. Doušek vína, v němž se přes noc močilo

Siser alterum.

Křen.

7—10 nakrájených koláčků křenových, vypitý ráno na lačný život, žene velmi mocně kámen, moč a menses (měsíčky). Křen odpírá jedu, zahřívá žaludek a odnímá dusnost. U nás v Čechách, jakož i v Německu, dělají obyčejně z křenu s octem, vínem nebo polévkou omáčku k pečením a rybám v rosolu, ano i připravují s ním jiné krmě, zvláště hovězí maso. Dává chuť k jídlu, avšak nadýmá hlavu a zemdlívá (seslabuje) oči, neboť jest očím škodlivý. Zevní použití: Při nemožnosti močení: Utluc na drobno kořen křenový, usmaž ho s vínem a máslem a přilož na lůno a měchýř; pomůže a vypudí moč zaraženou ať od kamenu ledvinného, ať ucpáním průchodu moče v měchýři hrubými a hustými vlhkostmi. Tento kořen jest též užitečný při bolestech kyčelních. 296

*

Křen sluje latinsky R a p h a n u s r u s t i c u s vel m a j o r . Někteří učení lékaři jej pokládají za Diocpridovo T h l a s p i a 11 e r u m, o němž později v 81. kap. této knihy, a mnozí jej nazývají T h l a s p i m a 2 n u m. Siuje také S i n a p i F e r s i c u m , R a p h a n u s c o n d i m e n t a r i u s vel o b s o n i o r u m ; Arabové ho jmenují N a s t u r t i u m a l b u m . iNémecky sluje K r e e n oder M e e r r á t t i c h .

kořen tak snadno se rozplemeňuje a rozmnožuje, že se ujímá a vzroste, když se zasadí do země — zvláště vlhké — rozkrájený na malé kousky. V lustičkách jeho nachází se tak zřídka semeno, ž e P e t r u s C r e s c e n t i u s napsal, že nemohl žádného najíti.

3&®>

3

v 4';

Přirozenost, moc a účinek. Mrkev je přirozenosti horké a vlhké na druhém stupni.

ť

Vnitřní použití: Mrkev vařená, hlavně v masové polévce, jest chutným pokrmem, užitečným pro žaludek, žene moč, dává chuť k jídlu, dělá krev hustou a rozhojňuje ji a tím povzbuzuje též zároveň žádost tělesnou (pud pohlavní). Suché semeno mrkve utlučené na prášek a pité ve víně jest dobrým prostředkem proti škytavce a kolikám v břiše; vyhání kámen a čmýru. Zevní použití: Proti kamenu vezmi sedací koupel z odvaru mrkve s listím i semenem ve vodě. 297

. 4"; :;

r

20.

Mrkev sluje řecky 2i$aaov, arabsky C u l c a s, latinsky S i s e r , S i s a r , S i s a r u m , italsky S i s a r ó, španělsky C h ir i u i a s, francouzsky C h e r u y, německy M ó h r e n oder G e l b e Ruben, G e y e r l e i n , G a r t e n r a p u n z e l , Gritz e l m ó h r e n oder Z u c k e r w u r t z e l . Jiný druh žluté řepy, SISER ALTERUM.

Jest ještě jiný druh mrkve, který listím, lodyhou, květenstvím i květem podobá se zahradnímu pastináku; má mnoho kořenů ztloustl prstu, vycházejících z jedné lodyhy podobně jako u královského kopíčka, sladké chuti s nepatrnou a téměř nepociťovatelnou pevností. Tento druh však není S i s e r starých pisatelů, neboť tento má pouze jediný kořen. Tato rostlina byla mi po prvé přinesena z Burgundska, kde ji sázejí v zahradách a používají v kuchyni; kořen její,nejprve uvaří, pak smaží na másle a posy-

Červená řepa.

W

pávají pepřem. Jest to chutný a příjemný pokrm, obveseluje manžele, pudí moč, pomáhá na stolici a je snáze stravitelný nežli pastinák, neboť je křehčí a bez ylášení. Ačkoliv autor M a t h i ol u s v tomto německém herbáři žlutou řepu a sladkou mrkev (německy Gritzelmóhrlein) spojil v jeden druh, přece v latinském je rozrůznil. Proto D o d o n a e u s nazývá naši žlutou řepu čili mrkev P a s t i n a c a t e n u i f o l i a s a t i v a . O tom bude řeč na jiném místě. Kap. XXXIV. ČERVENÁ ŘEPA. červená řepa sluje italsky C a r o t a; v Itálii ji obyčejně sázejí v zahradách. Její kořen vaří, nebo zabalený do smočeného papíru pekou v horkém popeli, pak jej nakrájejí na terčíky a připravují z něho salát, zvláště v zimě, kdy nemají jiných bylin salátových. Má mnoho listí a podobá se ve všem planému pastináku. Má rovnou, větevnatou lodyhu, na vrcholku veliký okolík 298

1. Potočnlce lékařská (Nasturtium officinale). 2. Mléč hladký (Sonchus laevis). 3. Vraní nožka obecná (Coronopus procumbens). 4. Čekanka obecná (CIchorium intybus). 5. Pampeliška či smetanka obecná (Taraxacum officinale).

4'

Zelí kadeřawé. Brqfsica Crifpa.

i'

bílých kvítků, z nichž se tvoří chlupaté a vonné seménko jako u planého pastináku. Kořen jest tak veliký jako u žluté řepy, někdy též větší a delší, celý červený a mnohem červenější, nežli kořen červeného manholtu. Jest chutný a sladký. Chce-li se vypěstovati velký a tlustý kořen u této řepy a u mrkve, tu nesmí se lodyha nechati růsti do výše, nýbrž musí se často požínati. Zahradnice vyčišfují a vyhlazují semend suknem před jeho zasetím, jelikož se domnívají, že tímto způsobem docílí též hladsího kořene u této řepy. Někteří barví červenou šťávou z tohoto kořene vytlačenou přízi. D o d a n e u s tvrdí, že červená řepa jest Pastinaca tenuifolia r u b r a . Německy sluje R o t ě R u b e n , R o t P a s t e n e y , Karotten. Přirozenost, moc a účinek.

Přirozenost mrkví se přikloňuje k horku a vlhkosti. Jiní praví, Že červená řepa jest složení horkého uprostřed druhého stupně, a vlhkého uprostřed prvního stupně. Lodyha, květ a semeno zahřívají na třetím a suší na druhém stupni. Kořene této byliny používáme větším dílem toliko do kuchyně; lodyhy a semena upotřebujeme v lékařství zevním i vnitřním.

^

Vnitřní použití: Červená řepa obměkčuje břicho, uvolňuje a otvírá průduchy prsů, a proto slouží vařená s medem nebo sladkým vínem proti kašli. Pudí také moč a čmýru, avšak nepříliš intensivně. Obklady *ze semene červené řepy s kořenem mají úplně týž účinek jako semeno pastinákové. Kap. XXXV. PASTINÁK. Rozeznáváme pastinák z a h r a d n í a p o l n í . P a s t i n á k z a h r a d n í , který se sází v zahradách, vyhání hned od kořene větvičky s 5 podlouhlými lístky po obou stranách a jedním na vrcholu, stejně jak je tomu u jasanu a oškeruše (listy lichozpeřené). Lodyha je zdéli lokte, někdy větší, tlustá, žlábkovaná (rýhovaná) a větevnatá. Květ v okolíku jest bílý nebo nažloutly, a po jeho opadání vytvářejí se chlupatá, podlouhlá a vonná semena perné chutí. Kořen je tlustý jako u řetkve, bílý, měkký, s tvrdým vonným nasládlým a trochu perným vnitřkem. P o l n í p a s t i n á k má listy téhož způsobu a formy jako S i s e r čili mrkev, chuti přihořklé. Lodyha je zvýši lokte, oblá, rovná, chlupatá, ostrá a mohutná. Na vrcholku je okolík s bílým květem, uprostřed kvítku jsou červené skvrny. Semeno je menší, nežli u zahradního, chlupaté, ostré, silnější vůně a pernější chuti. Kořen jest ztloustl prstu, zdéli pídě, vonný, též se vaří k jídlu. Zahradní pastinák počal se teprve nedávno v Cechách pěstovati, a tak se rozmohl, že ho již i na trhu prodávají. Polní pastinák roste téměř všude. Přirozenost, moc a účinek.

Obojí pastinák jest přirozenosti horké a vlhké, zahřívá, mokří, stírá; polní jest však mocnější, zahradní jest pak ve všem slabší, za to však chutnější a příjemnější k jídlu. 299

***'

:*•-*.

l . L e s n í š t o v í k m á listy podobné černému manholtu; má lodyhu dlouhou, zdéli lokte i delší, žlábkovanou. Květ je červený, semeno drobné, světlé, temně hřebíčkové kořen je žlutý a hořký Němci jej nazývají „die w i l d e M e n g e l w u r z " . "2. K o ň s k ý š ť o v í k má lodyhu oblou, pruhovitou, kolínkatou, dutou, barvy hřebíčkové, listy tvrdé a zašpičatělé jako oštěp, odkudž sluje řecky O x y l a p a t h u m , latinsky L a p a t h u m a c u t u m a německy G r i n d t w u r t z . Lodyha nese při vrcholku v chomáči množství maličkých, bleděžlutých kvítků; když tyto zčervenají,*) obsahují trojhranná semínka, uzavřená v tenoučkých obalech a visící na maličkých stopkách. Kořen je žlutý. Jest všeobecně známý také jako prostý šťovík, latinsky A c e t o s a , zvaný tak dle kyselé chuti.

Vnitřní použití: Vařené semeno pastinákové buď požívané, nebo vložené do matky, přivádí ženám čmýru, žene moč, a jest dobré při vodnatelnosti a uštknutí jedovatými zvířaty. Požívání semene chrání již předem před jedovatým uštknutím. Pomáhá též při porodu. Odvar z kořene nebo vařený kořen v podobě pokrmu pudí moč a rozohňuje pohlavní pud. Procezený odvar semene s bylinou ve víně pomáhá neplodným ženám k početí. Ostrouhány kořen vložený do matky vypuzuje mrtvý plod. Utlučené semeno požité ve víně jest dobré pro ženy, u nichž se hnula matka a vystupuje vzhůru k srdci. Usušený a práškovaný kořen požitý v medu se dává s úspěchem při neduzích jater, sleziny a ledvin.

Pastinák zahradní.

Pastinák polní.

Z pastináku připravuje se s cukrem též lektvar pro posílení sesláblého nemocného, zvláště šestinedělek. Tento lektvar je v Itálii velmi obyčejným lidovým lékem pro chuť k jídlu. Zevní použití: Listí utlučené, rozdělané s medem a přiložené na tekuté vředy, tyto hojí, vyčišťuje a zabraňuje jim, aby se rozežíraly do okolí. Téže moci a účinku jest i šťáva smíšená s růžovým medem a přikládaná na vředy. Pastinák sluje latinsky P a s t i n a c a , německy P e s t n a c h . Kap. XXXVI. ŠŤOVÍK. Rozeznáváme z a h r a d n í a l e s n í š ť o v í k . Lesní roste všude a jest všeobecně známý; zahradní se někdy síval v zahradách a používal se k jídlu, jako jiné zelí, nyní se však již nesije. Jest ještě více bylin, které se počítají k šťovíkům, a o kterých se ještě dále zmíníme. 300

•^;

<*l

(á^S) .. -1

Koňský šfovfk.

Erythrolapathon.

3. O b e c n ý š ť o v í k jest dvojí: Větší a menší. Větší šťovík má špičatý list s malými postranními lístky podoby kopí nebo střely, chuti libé a kyselá; proto jej vyhledávají děti v čase drahoty a nedostatku chleba jako pokrmu. Lodyha je spanilá a při jejím vrcholu rostou velmi malé, brunátně červené kvítky, z nichž se tvoří trojhranné hřebíčkové semínko. Menší šťovík roste na lukách i podél cest v místech suchých a vyprahlých, v zemi neobdělané a písčité. Lodyha jeho není delší jedné pídě, kořeny jsou tenké a žluté, zdéli prstu, list jest nemnoho širší, nežli u menší čili ouškovité šalvěje, puška jsou u špiček obrácená k zemi, jako u šalvěje, avšak jsou velmi 'tenká a zelená. 7 Na lodyze je velmi hustě kvítků, vyjímajících se jako nějaká červená záře. Nejvíce kvete v měsíci květnu. Semínko jest také trojhranné, menší nežli u ostatních druhů, trpké a chlupaté, stejně jako kořen. Listy a lodyha jsou kyselé jako u jiného obyčejného šťovíku. *) Kvítky nezčervenají; zdánlivé zčervenání kvítků jest červená barva vyvinutých již plodů.

301

=. ar !

>

?é' /t • --'te# v'^ -• ^« ;^ •?>; %^" ' . *? • •% f^,,-;' V-fe ^-......v 'A %' -- —x * • *>:,-. --Žf 1

S

;

Existuje ještě jeden druh šťovíku, který jest největší mezi nimi a sluje řecky a latinsky H i p p o l a p a t h u m & R h a b a r b a r u m M o n a c h o r u m , t o jest R h a b a r b a r u m m n i š s k é n e b o l e s n í , a není úplně nepodobné (trochu se podobá) koňskému šťovíku; když však pučí, bývá mnohem červenější a má větší lodyhu a listí. Listy jsou u některého druhu podlouhlé, u jiného okrouhlé. Kvítky jsou bleděžluté. Má také trojhranné semeno, jako koňský šťovík, ale kořen má větší, rovnější a žlutší. Jest ještě více jiných druhů šťovíku, jako O x a l i s t u b e r o s a, s uzlovatým kořenem; R o t u n d i f o l i a , s okrouhlými listy; H i s p a n i c a , s velmi velikými listy; M i n i m a , druh velmi malý. Stejně jest také více rozdílných druhů L a p a t h i , z nichž pěkné jest L a p a t h u m r u b e n s, které může slouti E r y t h r o l a p a t h u m d l e svého červeného listu; jinak ho oby-

Šfovfk (f květ, * semeno).

Malý šťovík.

čejně nazývají S a n g u i s D r a c o n i s . Dračí krev a jeho semeno je zvlášíté dobrým lékem c o n t r a f l u x ů m m u l i e b r e m d i u t u r n u m (proti ustavičnému výtoku ženskému). O tom však jest dosti času pojednati na jiném místě. Přirozenost všech šťovíků vůbec. Šťovíky jsou přirozenosti smíšené z horka a studena; suší a ztravují. Šťovík lesní jest mírné moci rozdělující (rozpouštějící). Listí všech šťovíků, vařené na způsob zelí, otvírá břicho a působí povlovné lehké stolice; syrové listí utlučené s růžovým olejem nebo šafránem ztravuje ve formě obkladu otpk. Syrový kořen utlučený s octem v podobě mazání a potírání hojí všeliké osutiny, prašiviny, strupy a nečistotu těla. Napářka z odvaru kořene jest dobrá proti svrabu. Odvar vinný z kořene držený v ústech mírní a odstraňuje bolest zubů, a také uší, když se do nich vloží; v obkladu rozhání a ztravuje také volata a příušnice. 302

tfW Týž kořen, přiložený s octem, zmenšuje naběhlou a oteklou slezinu; utlučený přikládá se na matku a zastavuje ženský výtok. Odvar vinný jako nápoj odstraňuje žloutenku, vypuzuje kámen a má moc vyvolati čmýru. O listí všech druhů šťovíku bylo řečeno, že měkčí břicho, naproti tomu jich semeno zatvrzuje, a může se ho proto užívati ku zastavení všelikého výtoku břišního (průjmů). Někteří tvrdí, že ten, kdo nosí při sobě kořen šťovíku vykopaný při ubývání měsíce, nikdy nebude míti blikavého zraku. Přirozenost koňského šťovíku. Koňský šťovík má moc rozdělující a odrážející. Semeno je zjevně trpké, a proto hojí červenou nemoc a uplaviti; k tomu účelu se užívá v dávce H lotu ve víně. Kořen má zvláštní účinek a moc yyčišťovati a hojiti všeliké osutiny, svraby a strupy v jakémkoliv způsobu zevního použití; odtud pochází jeho německý název Q r i n d w í i r t z . Odvar stejného množství kořene tohoto šťovíku a slézu v mléce nebo ve vodě v podobě obkladu na břicho přikládaný krotí bolesti a píchání ve střevách, zvané C o l i c a . Proti zohyzděné tváři: Vezmi po dvou žejdlících vody vypálené z koňského šťovíku a vody melounové, deset vlaštovčích vajec, jeden lot salnytru a čtyři loty vinného kamene; co se dá rozetříti, rozeíři, smíchej dohromady, dej do alembiku, a vypaluj z toho vodu (destiluj). Touto vodou si ráno umývej tvář, a na noc potírej tvář olejem z vinného kamene a olejem mandlovým. Někteří praví, že již samým nošením tohoto kořene na hrdle se zahánějí vole a nádory. Zvláště dobrý jest také tento kořen proti pokousáni vzteklým psem; rána se nejprve vymyje odvarem z tohoto kořene, na ni se pak přiloží listí šťovíkové a několik dnů se pije odvar z kořene. Výborná mast proti nečisté prašivině na těle, která jest potažena malomocenstvím, se připravuje takto: Vezme se stejné množství šťávy koňského šťovíka, oleje ořechového a terpentýnu, svaří se dohromady a procedí šátkem; k tomu přidá se třetina váhy jednotlivých vyjmenovaných věcí (nikoliv však dohromady!) práškovaného vinného kamene a udělá masť, jíž se potírají chorá místa; tato mast zase vyčišťuje, vyhlazuje a vyšlechťuje kůži. Jiná mast proti prašivosti se strojí následovně: Vezmi po dvou lotech šťávy koňského šťovíku, polní routičky a jitrocele, 8 lotu stříbrné pěny, 4 loty terpentýnu vypraného v růžové vodě, vypraného blejwejsu, vypraného másla a šťávy limonové též po 4 lotech, dva vaječné žloutky, l lot soli drobně rozetřené a 3 loty růžového oleje; vše smíchej dohromady a zpracuj. Když se namažeš touto mastí jen tři- až čtyřikráte, vyhojíš se. Přirozenost obecného šťovíku, většího i menšího Acetosae. Obecný šťovík jest přirozenosti suché a studené, jak ukazuje jeho kyselost. Vodu z obecného šťovíku hlavně pijí v palčivých vnitřních nebo i morových zimnicích, neboť ochlazuje, hasí žízeň a odporuje hnilobě; k témuž účelu může se tato voda míchati s vodou ječnou.

303

u
o.

r CÊ)

Utlučené semeno, vnitřně užívané, vyhání z těla škrkavky. Šťáva z této byliny, potíraná kolem očí, dělá jasný zrak. Nemocní s velkými záněty v těle a s horkosti mají šťovík v pokrmech a v salátu požívati. Podivuhodný, jistý a skutečně vyzkoušený lék proti všem tekutým, kysavým a rozežíravým vředům noh jest následující: Vezmi dvě dobré hrsti plné soli, šťovíku v množství odpovídajícím velikosti lidské hlavy; rostlinu rozkrájej a dej se solí do čistého hrnce, polej čistou vodou, tak aby voda stála nad bylinou ve výši 2—3 prstů a svař vše na polovici. Naposledy přide'j k tomu páleného kamence utlučeného na prášek v množství odpovídajícím velikosti slepičího vejce, bílého vitriolu v množství odpovídajícím velikosti vlašského ořechu. Touto vodou vymývej bolavé místo každého dne dvakrát, totiž ráno a večer před večeří.

pojmenovati. Červený blít má všecko červené jako krev, lodyhu, listy i kořen, takže se může jeho červenou šťávou i psáti; listí jeho časem, později trochu zbrunátní. Někteří ho nazývají německy Blutkraut od jeho krvavé barvy, česky pak líčidlo, jelikož natírán na tělo, baryí červeně. Jíní jej zvou červenou lebedou, avšak nesprávně. List má podobný A m a r a n t h u čili květu milosti. Květ jest klasoyitý, pohromadě se držící v podobě malých hrozníčků, vychází na tenké větvičce jako u planého béru nebo u plané lebedy. K tomuto červenému blitu patří rostlina, jíž jsem dal jméno veliký blít (obyčejně jej nazývají A m a r a nt h u s m a j o r ) , jelikož roste na způsob malého stromečku a má lodyhu a listy daleko větší, nežli první. Květ jest veliký a na něm množství dlouhých, oblých, dolů obrácených klasů, na pohled jest velmi pěkný, milý a červený, jako květ milosti. Němci jej zovou jinak f l a h n e n k a m m , to jest kohoutí hřeben.

Ir

4

^fe * 6

Šťovík největší.

Přirozenost mnišského Rhabarbarum. Žlutý kořen tohoto šťovíku usušený a rozetřený na prášek a požitý ráno v polévce v množství jedné čtvrtce se zázvorem v množství polovičním purguje bez obtíží žluč i šlemy, vyčišťuje játra a jest velmi pohodlným a užitečným lékem pro lidi se žloutenkou, pro lidi horké a cholerické. Šťovík sluje řecky L a p a t h u m , latinsky stejně nebo Rumex, arabsky H u m a d h , italsky R o m b i c e , španělsky Lab a c a , francouzsky L a m p ě . Dle různých svých druhů má též rozdílné názvy řecké a latinské. Němci jej nazývají různě: M e ngelwurtz, Qrindwurtz, Sauerampfer. Kap. XXXVII. BLÍT. Blít jest dvojí: červený a bílý. Oba druhy jsou známé a rostou na zahradách i na polích, neumějí však je správně česky

304

Blít červený.

Blit velký nebo uherský

Blít bílý podobá se červenému v každém směru, kromě samotné barvy červené. Všechny blity mají množství kořenů rozdělených, kořen však netkví v zemi přímo, nýbrž šikmo, na rozdíl od všech jiných rostlin. Přirozenost, moc a účinek. Blít jest přirozenosti a složení studeného a mokrého na druhém stupni. Vnitřní použití: Mnozí používají blitu v pokrmech podobně jako jiného zelí neb vaření: avšak tato krmě nejednou působí těžkost žaludku, dávení a koliku střevní; tato vada dá se však odstraniti, jak píše G a l e n u s, když se vaří s olejem, solí a trochou octa. Pak neškodí žaludku a óbměkčuje stolice. Blít pitý ve víně pomáhá proti uštknutí jedovatého pavouka nebo štíra. 20

305

^Sfiďř

*i ^

^> V ! ' ' Jí**

'-~%-á»; <>.

-ca:

:M?

tí^. i&jé- f

>

Semeno červeného blitu jest dobré proti červené nemoci a proti přílišnému ženskému výtoku. S medovinou také jest dobré proti žloutence.

Zevní použití:

Blít může se zevně přikládati, podobně jako psí víno, proti každému bolení hlavy pocházejícímu od horkosti. Utlučený přikládá se i na jiné horké i zanícené údy a orgány, které ochlazuje. Blít sluje latinsky i řecky B l i t u m, arabsky B a c h a l a j am e n i a, italsky B l i t o , španělsky B r e d o s, francouzsky P or e e r o u g e , německy M e y e r oder B l u t k r a u t .

Blit bílý.

Blít planý nebo lesní.

Kap. XXXVIII. SLÉZ. Sléz byl v starších dobách pilně sázen v zahradách, jelikož ho užívali v pokrmech jako jiného vaření a zeleniny; dnes se však již nesije, neboť je ho všude dosti a sám se rozmnožuje. Přichází ve 2 druzích, větší a menší. Větší sléz někteří si sázejí v zahradách, a to spíše pro okrasu a rozkoš nežli pro potřebu a užívání v lékařství. Roste vysoko jako nějaký stromek; má lodyhu jedinou, tlustou a silnou jako hůl, listy veliké, trochu dělené a zřídka zubaté. Květ je také veliký, pěkný jako růže na pohled, měkký, některý barvy pleťové, jiný červené a jiný opět bílé; některý je plný, jiný jednoduchý. Má delší trvání, než růže; když opadne, přináší semeno v podobě okrouhlých syrečků uzavřených v zeleném chlupatém obalu. Kořen je dlouhý hebký a šlemovitý jako u vysokého slézu. Němci nazývají tento sléz RomischePappeln, Herbst-Rosen, Winter-Rosen, E r n d t r o s e n , G a r t e n - P a p p e l ; latiníci jej zovou M a l v a m a j o r , a r b o r e a , h o r t e n s i s . Někteří jej pokládají za A n a d e n dr o m a l a c h e n G a l e ni mnohem spíše nežli A r b o r e s c e n t e m . Francouzsky sluje R o s e d'o u t r e m ě r . 306

-m. ' <§

VT

Druhý sléz, který sluje z a j e č í , jest též všeobecně známý, a roste všude na vinicích, zahradách, v příkopech, na úlehlích, v plotech, na rumištích, na hřbitovech. Má list okrouhlý, podobný husí nůžce, tučný, pilovitý a obyčejně na patero dílů dělený. Lodyha jest veliká, tlustá, oblá, měkká a hebká, a na ní rostou růžičky barvy pleťové protkané malými brunátnými žilkami. Z květu tvoří se po opadání malé, okrouhlé syrečky (terčíky), představující semeno, jako u ostatních slézů. Kořen jest bílý. Německy sluje H a š e n - oder R o s s p a p p e l n , to jest zaječí neb koňský sléz; latinsky sluje M á l v a m i n o r , S i l v e s t ř i s.

Sléz zahradní nebo řtmský.

Sléz zaječi.

Přirozenost, moc a účinek. Slézy jsou vlažné neb mokré na prvním stupni; v horkosti a studenosti však zachovávají mírný střed. Mají moc obměkčující, rozpouštějící, uspí sují dozrání, a trochu zřeďují (ztekucují). Nejmocnější jest veliký sléz římský. Vnitřní použití: Sléz jest velmi prospěšný a hojivého účinku proti všelikým chorobám a nedostatkům vnitřním i vnějším; proto mu dali někteří staří učitelové jméno O m n i m o r b i a , to jest lékař všech nemocí. P l i n i u s napsal, l i b 20, ca-p. 21, že (každý, kdo vypije každého dne doušek slézové šťávy, jest pro ten den zabezpečen před všelikými případnými chorobami. Proto může býti vhodné pojat mezi jiné zeleniny, vaření a saláty. Obměkčuje břicho, a jest obzvláště dobrý při neduzích měchýře a palčivém kapavém močení. Odvar slézového listí, kořene nebo i semene v mléce nebo lehkém víně, užívaný po několik dnů, odnímá suchý kašel, chraptivost a sípavost hrdla, hojí raněné plíce a jest zvláštním lékem proti souchotinám, A s t h m a t i c i s & P h t h i s i c i s (pro lidi 20*

307

~r

$

"^

dušné a s úbytěmi); proto mají lidé, stížení takovými neduhy, neustále a v každém jídle a v každém nápoji užívati slézové byliny, kořene i semene. Z květu i listí slézového možno též s cukrem přistrojiti lektvar čili konservu, úplně týmž způsobem, jako z jiných růží i květů; tento lektvar jest hlavmě užitečný a dobrý proti pálení moče. Vlažný odvar z byliny i kořene slézového ustavičně pitý a ustavičně zase dávením zvrácený, odpírá každému jedu i každé otravě. Odvar slézové byliny i kořene s anýzem a vlašským koprem ve víně dává chůvám a kojícím ženám mnoho mléka; také pomáhá ženám ku porodu pracujícím k snazšímu a lehčímu porodu. Tentýž lék odstraňuje bolesti ve střevech, bolest měchýře a obměkčuje tvrdé stolice. Ku všem klystérům pro obměkčení břicha a při poranění a zjitření střev od červené nemoci (vředech střevních následkem úplavice) má se používati slézového listí, květu, kořene nebo semene. Slézové semeno, pité v červeném víně, odnímá nechutenství žaludku; pité se semenem komonicovým, krotí bolesti měchýře Šťáva slézová jest dobrá jako nápoj proti padoucnici, melancholii a zbláznění. Voda vypálená ze slezu jest znamenitou a výbornou vodou proti všelikým palčivým zimnicím, ochlazuje a obměkčuje všechny vředy v plících a bocích, zmírňuje a hojí červenou nemoc, palčivé otoky a vředy matky, ledvin a měcnýře. Stejně, ano i mnohem mocněji, působí pití semene vařeného v slepičí polévce. Zevní použiti: Všechny zevní tvrdé neb horké vředy a hlízy na celém těle mohou se krotiti a obměkčoyati slézovou bylinou, semenem a kořenem. Někteří je vaří v mléce, jiní ve vodě a přidávají slepičí sádlo; může se také vařiti i s ječnou moukou ve vodě a smísiti s olejem dřevěným nebo růžovým a tak přikládati. Odnímá boíest, rozhání a obměkčuije. Odvar podzimní růže i květ všech slézů ve víně nebo vodě, za přidání něco medu a kamence podle způsobu a povahy onemocnění, čistí a hojí ve formě kloktání a vyplachování úst zjitření a otekliny v ústech a v hrdle. Odvar slézové růže ve vodě, nebo voda z ní vypálená, jest dobrá proti všeliké vnitřní i zevní horkosti, proti ohni sy. Antonína i všem jiným palčivým otokům; k tomu účelu přikládá se na bolavé místo šátek namočený v tomto odvaru nebo vypálené vodě. Zevní potírání vodou nebo šťávou všech slézů hojí bodnutí a uštknutí žahadel sršní, vos i včel; kdo by se namazal mastí, v níž by bylo utlučeno slézové listí, toho neštípne toho dne žádná včela. Sléz utlučený s cibulí, ošlejchem nebo pórem a přiložený na ránu, velice znamenitě pomáhá proti jedovatému uštknuti ha^ dímu. Šťáva slézová vpouštěná do uší, krotí jich bolest. 308

Sléz utlučený s vrbovým listím a ve formě náplasti přiložený na rány, jest zvlášť vyzkoušeným lékem, který skutečně pomáhá proti zánětu. Mytí hlavy odvarem slézové byliny i s kořenem v< moči hojí prašivou kysavou hlavu a shání s hlavy lupy. Při obtížích následkem kamene myj se v odvaru slezu (pytel slézové byliny i s kořenem svař v kotli s vodou); tento odvar obměkčuje a otvírá těsné zateklé průduchy a cesty k měchýři Táž lázeň obměkčuje také zatvrdlou a zacpanou matku. Koupel nohou v této vodě stáhne dolů z hlavy šlemy. Syrové listí slézové smíchané s trochou soli a medu, rozžvýkané v ústech a přiložené, hojí vředy a uhry vyrážející se mezi nosem a očima; když se tyto vřídky počínají hojiti, netřeba více k tomu používati soli. Kořen slézový jest dobře přikládati na prsy proti jejich neduhům. Dobrý zubní prášek se připravuje takto: Vezmi suchý slézový kořen a nech ho ležeti přes den ve vodě, pak jej zaobal do smočeného papíru a vlož do horkého popele, až se upeče a uschne. Pak jej utluc na prášek a potírej jím zuby; vyčišťuje zuby i s dásněmi. Semeno slézové s vínem nebo dřevěným olejem zahání všeliké pihy a skvrny v tváři i mezi očima. Sléz sluje řecký M <* A á /»/, arabsky C h u b e z e, latinsky a italsky M a l v a, španělsky M a l v a s, francouzsky M a l v e, německy P a p p e l n. Kap. XXXIX. SLÉZ VYSOKÝ.

f

ím

Vysoký sléz patří mezi plané čili polní slézy. Má chlupaté a měkké listy, bělavé jako aksamit, delší než svinský ořech, hlavně pak ty listy, které jsou blízko u země; listy při vrcholku podobají se spíše vinnému listu nežli obyčejnému slezu. Má více lodyh, které jsou oblé, dřevnaté, zvýši l lokte a i vyšší. Květ jako růžičky, jest bílý, někdy zardělý. Semeno jest jako u jiných slézů podobné syrečkům nebo přeslínkům. Kořen je tlustý, hebký, bělavý a dlouhý. Roste rád v zemi vlhké a mastné a kvete v Červenci a srpnu. Kořen se vykopává obyčejně z jara, když se objevuje první listí, nebo až v srpnu a září. Přirozenost, moc a účinek. Listí a květ vysokého slezu jsou přirozenosti horké a suché na prvním stupni, kořen pak na počátku druhého stupně. Má moc rozdělující, oslabující, rozpouštějící, zahřívající a krotící bo« lešti; shání a splachuje otoky a spuchliny. Vnitřní použiti: Odvar kořene vysokého slezu ve víně nebo medoyině hojí všechna vnitrní zranění a zanícení prsů, plic a v celku jest prcspěšný a užitečný pro celé břicho. Pojí také velmi dobře raněná střeva při červené nemoci (zvředovatění) a i jiné ostré choterické úrazy a škody.

^» ^ •.., *=£-/

309&*^Á

y. *.*

Síto

Proti všelikému kapavému a bolestivému močení vař čerstvý kořen vysokého slezu s pokrmy, a i do nápoje si jej dávej a požívej tak v jídle i pití a pomůže ti. Odvar kořene vysokého slezu ve vodě vyhání S e c u n d in a m, to jest lůžko i jiné zbytečnosti, které po porodu zůstávají v životě matky. Semeno vysokého slezu vypuzuje ledvinný kámem a mimi palčivé močení. O jiných účincích kořene vysokého slezu zmínil jsem se při popisu jiných slézů. Zevní použití: Co bylo napsáno o ostatních druzích slezu, platí též o kořenu slezu vysokého.

JV

'* •«

Hl ť

^

*

*

Proti pekelnému čili studenému ohni jest následující lék: Vezmi po plné lžíci semene vysokého slezu, semene lněného, řeckého sena, dále hrst jiného slezu a dvě plné lžíce kvasu; vše svař dohromady v rýnském víně a naposled přidej trochu šafránu a přikládej teplý tento lék na neduživé místo. Teplý odvar kořene nebo semene v octě držený v ústech krotí bolest zubů. Nečistou malomocnou kůži hojí a skvrny na těle odstraňuje, když se tělo maže na slunci nebo po lázni octovým odvarem usušeného a upráškovaného semestre vysokého slezu. Vysoký sléz sluje řecky i latinsky A l t h e a , abychom tak řekli — lékařská, jelikož jest velice užitečná, v lékařství I b i s c u s, M a l v a v i s c u s , arabsky C h i t i n i, vlašsky M a l v av i s c o s, španělsky H i e r u a c a n n a m e r a , francouzsky G u im a u v e s , německy E i b i s c h . ABUTILON AVICENNAE. Vysokému slezu se podobá, pokud se týká listů, jiná bylina, kterou nazývá M a t h i o l u s ve svých latinských Comentariis . A l t h e a a l t e r a &. A b u t i l o n ' ; někteří tvrdí, že jest to A l t h e a T h e o p h r a s t i . Kořen této rostliny není však jako u vysokého slezu, nýbrž velmi chatrný a drobný, jelikož vyrůstá každého roku ze semene a v zimě hyne (jednoletá bylina). Lodyha je zvýši l y* lokte, někdy také mnohem vyšší, jest chlupatá a měkká jako aksamit, ku konci podzimu bývá již zbavena listu, které opadají, když počíná zráti semeno, které je černé a uzavřené v několikanásobných tobolkách. Květ je žlutý, nepříliš veKký. U nás sejí tuto bylinu v zahradách, v horkých krajinách roste divoce na polích. Semene této byliny užívají někteří proti kamenu a dávají je píti ve víně. Jiní pokládají tuto bylinu za vhodnou k léčení ran.

Sléz vysoký.

Abutilon Avicennae (1. stonek se semenem, 2. listy a květy, 3. semeno).

Odvar kořene slezu vysokého v mléce nebo vodě vařený až do hustoty kaše a přiložený ve formé náplasti, obměkčuje a přivádí k uzrání všeliké vředy a napravuje též ztrnulé klou-by a články. Bolesti v článcích velice mírní také následující: Uvař semeno a kořen tohoto slezu se rmenem a komonicí, až se z nich vytáhne slizovatost, přidej k tomu rmenový olej a přikládej na bolesti. Kořen vysokého slezu vařený se sádlem husím nebo vepřovým, nebo smíchaný s terpentýnem poskytuje lék, z něhož čípky vpravené do konečníku odnímají horkost zanícené matky i fíkové bradavice u konečníku. Kořen vysokého slezu, vařený se lněným semenem a přiložený na způsob náplasti kolem hrdla, obměkčuje vředy hrdla. Práškované semeno slezu, rozdělané s májovou rosou na mast, zahání skvrny v tváři. Odvar téhož semene ve víně, smíšený s dřevěným olejem, odstraňuje špatnou barvu v tváři a vytahuje ven horkost.

310

Kap. XL, SLÉZ POLNÍ. Sléz polní velmi se podobá lodyhou, květem i semenem zahradnímu, pouze má listy více dělené, podobně jako u pryskyřníku. Květy také má větší a načervenalé. Kořen je dlouhý, hebký a lepkavý, jako u vysokého slezu, avšak trochu tenčí a tvrdší. Roste na lukách, polích a mezi kredity. Kořen se vykopává na jaře, dříve než dosáhne velkého vzrůstu, anebo též na podzim. Přirozenost, moc a účinek. Tento sléz suší bez přílišně horkosti a studeností. Vnitřní použití: Někteří užívají kořene tohoto polního slezu místo vysokého, a činí dobře, když nemohou dostati pravý, neboť má touž moc, ač něco slabší.

311

*"F«i ' A

Zvláště užitečný jest tento kořen proti úplavici a červené nemoci; užívá se v prášku v množství ^ lotu v mléce, v němž před tím několikráte byl hašen rozpálený křemen nebo oblázky. Místo mléka může se také vzíti k tomu jitrocelová šťáva. Zevní použití: Někteří nosí na hrdle kořen tohoto slezu, majíce za to, že posiluje zrak a jej chrání před povlakem a bělmem, nebo tyto dokonce i odstraňuje (shání), následkem čehož jej jmenují též německy F a 11 r i 6. Já bych však měl o tom větší mínění, kdyby místo uvedeného způsobu používali k léčení šťávy nebo prášku z tohoto kořene. Sléz polní sluje i latinsky A l c a e a, B i s m a l v a, italsky M a l v a s a l v a t i c a , španělsky M a l v a d e U n g r i a , francouzsky B i m a u v e , německy S i g m a r B w u r t z , F e l l r i f i .

Sléz polní.

Kap. XLI. LEBEDA. Lebeda jest dvojího druhu: Domácí čili zahradní a planá. Zahradní má listy jako blít, blíže lodyhy široké, čím dále vždy užší a špičatější jako střela, tučné, vodnaté, barvy zpočátku bělavé, pak zelenější, až naposled, když už počíná hynouti, ohnivé, někdy nažloutlé, chuti nakyslé a hořké. Lodyha má mnoho postranních ratolestí, časem bývá zvýši 3 loket, částečně jest červená a načervenalá, částečně bílá. Semeno jest ukryto v tenkých, okrouhlých, sploštělých tobolkách. Kořen s mnohým vlášením tkví hluboko v zemi. Lebeda vyráží a roste nejdříve ze všech zelenin a kuchyňských rostlin; dozrává totiž již 15. dne po svém zasetí a může se jísti. Proto také podle některých odnímá jiným zeleninám a kuchyňským rostlinám potravu a výživu, takže nemohou vedle ní růsti. Pojídá se však toliko z jara;

312

neboť, jak velmi rychle vyrůstá, tak rychle také schází, vadne a hyne. Planá lebeda roste téměř všude na polích, vedle cest, ano v zahradách divoce mezi jinou zeleninou, takže ji sotva mohori zahradníci ustavičným pletím a vytrháváním zdolati. Má list jako zahradní, pouze menší a bělejší; lodyhu má rovnou, nejvýše tříloketní, s mnohými větvičkami po stranách, s drobným nažloutlým kvítkem a četným, struhovitým semínkem jako u blitu. Kořen z množstvím vlášení tkví hluboko v zemi. V Itálii nachází se dvojí planá lebeda, jež se od sebe rozlišuje některými známkami, jak možno zřetelně viděti na obrázcích dole přiložených. Přirozenost, moc a účinek. Lebeda je přirozenosti mokré
Lebeda zahradní.

I. Lebeda planá.

Zahradní je více mokrá a studenější, nežli planá a jest přirozenosti skoro jako sléz. Vnitřní použití: Mnozí požívají lebedu v pokrmu podobně jako manholtu. Obměkčuje břicho a nutí na stolici. Q a l e n u s však tvrdí, že takto jedená se nedlouho zdrží v žaludku, nýbrž brzy ním prochází, ačkoliv P l i n i u s píše, že je těžce stravitelná a dokazuje dle D i o n y s i a & D i o k l a, že lebeda přináší s sebou mnoho nemocí a nedostatků a že jest odporná žaludku. Utlučené semeno lebedové vařené s medovou břečkou a pité otvírá ucpaná játra a hojí žloutenku; tento lék jest daleko mocnější, přidá-li se k němu řepíčku. Pochází-li to ucpání od Šlemu, můžeš to semeno vařiti ve víně a pak píti. Celkem lze říci, že pokrmy připravené z lebedy velmi dobře slouží lidern suchým, horkým a cholerickým. 3/3

>£* ys*

i

Semeno požité v množství H lotu povzbuzuje netoliko stolici, nýbrž i dávení. S e r a p i o píše, že R n a s i s viděl člověka, jenž poživ 2 drachmy lebedového semena byl častým dávením a stolicemi úplně utrápen a zemdlen. M a t h i o l u s také sám praví* že znal lékárníka, který dával sedlákům pro počištění a purgaci pouze semeno lebedové, které u nich vyvolávalo bez velikých obtíží stolice, a k tomu i způsobovalo dáveni.

Zevní použití: Častým mazáním nebo smáčením vlasů po lázni šťávou či mízikou lebedovou, činí se černými. Syrová lebeda utlučená nebo vařená zahání ve formě obkladů hlízy a žlázy a jiné tvrdé otoky za ušima. Utlučená planá lebeda smíchaná s medem a přiložená na způsob náplasti odnímá bolesti podágry.

II. a III. Lebeda planá.

Šťáva z utlučeného listí lebedového přiložená na zanícené maso nebo orgán na těle uhašuje horkost. Lebeda hasí pekelný oheň, dává-li se v podobě náplasti, mírní bolesti, utišuje klání, měkčí střeva; zvláště pak, když se utluče ze slézem a se slepičím sádlem a tím se obkládá břicho (hlavně dětem). Lebeda sluje řecky 'Arqávat«?, protože roste rychle nahoru a C h r y s o l a c h a n o n , ježto má žluté kvítky, arabsky C a t a f, latinsky A t r i p l e x, italsky A t r i p l i c e, španělsky A r m o 11 e s, francouzsky F o 11 e t e, německy M e 11 e n nebo M o 11 e n. LEBEDA MOŘSKÁ. U moře roste také jeden druh lebedy, který znají ti, kteří bydlí a obchodují na břehu moře, nebo v přímořských městech. Tuto lebedu, jež je zde vyobrazena, nalezli jsme spolu s H a l i 314

1. 2. 3. 4. 5.

Chrpa modrá (Centaurea cyanus). Radyk prutnatý (Chondrilla juncea). Jestřabník šlahounovltý (Hieracium flagellare). Okurka obecná (Cucumis sativus). Tykev obecná čili turek (Cucurbita pepo).

k ifc mm Y *,"

Jitrocel prostřední. Plantago media.

m e m, o němž bylo pojednáno v první knize, ve velkém množství v Terstu u solných dolů na mořském břehu. Rozkládá kolem sebe své ratolístky obrostlé bělavým listím, které se podobá špenátovému; pouze jest menší. Na vrcholku větví nese semeno, malé to kuličky visící pospolu v jakýchsi hrozníčkách. Kořen jest rozdělen v množství vláskových kořínků. Tato rostlina má právě touž moc a tytéž účinky, jako lebeda. Jelikož pak jest slané chuti, tedy ještě více vyčišfuje a nutí na stolice, zvláště když se jí vařená v masové polévce. Kap. XLII. ŠPENÁT. Špenátu jest také u nás ,v Cechách hojnost; jméno své má á s p i n o s o s e m i n e , to jest od špičatého a bodlavého semene. Šije se v zahradách na podzim v září, ale také v březnu v postu. Vyráží sedmý den po zasetí. List má zprvu měkký, jako

Lebeda mořská.

mpučnatý a trojhranný jako střela, později podobný čekankovému, a na konci u špičky s obou stran vykrojený, s dvěma špičatýma ušima. Kořen je malý, tenký, s hojným vlášením. Lodyha, někdy loketní a někdy i vyšší, je uvnitř dutá. Květ na vrcholku jest drobný, okrouhlý, hroznovitý, semeno špičaté a bodlavé. Také přichází planý špenát s listím širším a kratším. Špenát nepotřebuje žádné zvláštní půdy, nýbrž roste všude a šije se obyčejně pro kuchyni, jako manholt. Trhá se s kořenem, nebo se uřezává při samém kořenu a vaří se bez vody, neboť má v sobě dosti vodnatosti, takže není potřebí k němu přilévati vodu.


\

Špenát jest přirozenosti studené a mokré na prvním stupni; užívá se spíše v kuchyni, nežli do léků v lékárně. Špenát jest dobrá a chutná kuchyňská bylina a říká se mu obyčejně zelené zelí. Pojídán obměkčuje břicho, vyhlazuje drsné

316

* «>

%\

a chraptivé hrdlo, svlažuje prsa a plíce vyprahlé horkostí, pomáhá při suchém kašli, krotí žaludeční křeče a poskytuje lepši výživu nežli lebeda. A v e r r o e s praví, že všechny zeleniny, kromě lociky a boráku, jsou nezdravé, požívají-li se často, poněvadž dávají vznik m e l a n c h o l i i , t. j. černokrevnosti. Proto také není zdraví užitečné jísti špenátu mnoho a každého dne. Proti klání v bocích a ve hřbetě jez špenát vařený s máslem. Také proti tvrdosti žaludku jez tuto zeleninu a pij z něho polévku; vyhání z těla zlé vlhkosti a způsobuje lehké dýchání. Zevní použití: Náplasť ze špenátu, přiložená na horký žaludek, játra a jiné orgány zanícené, odnímá horkost i bolest. Špenát jest také dobrý

Špenát.

proti uštknutí štíra a pavouků; buď se jím potírá uštknuté mísito, nebo se požívá jeho šťáva v nápoji s vínem. Špenát sluje latinsky S p i n a c i a, O l ů s s p i n a c i u m . řecky s n a.v a •/ í a , arabsky H i s p a n a c h, italsky S p e n a c i, španělsky S p i n a q u e s, francouzsky E s p i n a c e s , německy Spinet, Binetsch. Kap. XLIII. KAPUSTA aneb ZELÍ. Jest několikerý druh zelí, zvláště v Itálii, rozlišující se mezi sebou listem i chutí. Obyčejně známe 3 druhy: kapustu, zelí hladké, dále kadeřavé zelí a zelí hlavaté. Hladké zelí, které nemá listů složených (smáčknutých) nebo kadeřavých, jest zase dvojí: červené a zelenobílé. Druhé má list široký, tlustý, rozložitý, s mocným, vysedlým a trochu při316

oblým hřbetem, lodyhou*) tlustou a tvrdou. Červené zelí, jehož jest u nás hojnost, má list menší, tenčí, rovněž tak lodyhu. Ať se nikdo nediví, že na přiloženém obrázku vyrůstají z lodyh některé větve, neboť to zelí, dle něhož byl pořízen obrázek, bylo skutečně takového způsobu a formy. Zelí kadeřavé má mocnou lodyhu, list kučeravý a kadeřavý, jako telecí okruží v sobě uzavřený, složený a bělavý, takže často se podobá zelí hlavatému. Hlavaté zelí (také hlavatice nyní zvané) roste v okrouhlých hlávkách, odkudž rná své jméno. Listy tohoto zelí jeden na druhý tak pevně se přikládá a téměř srůstá, že mnohokráte bývá hlávka tvrdá jako koule. Dělí se dle barvy; bývá zelené, nebo bílé, i červené. Nejlepší druh jest zelí bílé, které jest! nejchutnější k jídlu, ježto je mladistvější.

Hladké aneb prosté zeli.

Kadefavé zeli.

Také toto zelí přichází ve dvou druzích: Jednomu říkají Němci R u b e n k o h l, tak asi jako řepné zelí, poněvadž koštál vyniká nad povrch půdy v podobě řepy, a z něho vyrůstá listí; zove se C a u l i r a p u m ; Vlaši je nazývají T o r z u t os, u Plinia sluje L a c u t u r r e s . Druhé nazývají Němci B l u m e n k o h l, latinsky B r a s s i c a p r o l i f e r a f l o r i d a — květné zelí (náš květák čili karfiol), jelikož má mezi listy uvnitř malé, nažloutlé, kadeřavé kvítky srostlé hustě dohromady. Toto zelí zřídka přináší u nás dobré semeno, z něhož by vyrostla podobná rostlina. Vlaši toto zelí nazývají C a u l i f i o r i, a nejlepší přináší se z Qenue, jiní je nazývají B r a s s i c a C y p r i a , a domnívají se, že jest to druh popsaný Pliniem pod jménem Pompejana. Jest velmi dobré a chutné k jídlu, a může se yj zimě dlouhý čas chovati ve sklepě. *) V tomto případě u zelí zoveme ji koštálem.

317

,;•**%>

:

'u 'f

Po zasetí, když vyrostlo do výšky téměř pídě, přesazuje se hlavatice do jiné půdy. Miluje půdu studenou, vlhkou a dobře vyhnojenou. Přirozenost, moc a účinek. Zelí jest přirozenosti horké a suché na prvním stupni a má také něco stírající moci.


Užitek kapusty nebo zelí, jak pro lidi, tak i zvířata, nedá se ani dobře vylíčiti, takže staří Římané, dříve nežli do království římského přišli lékaři, dobře 600 let přestávali na zelí a ho užíváli proti všelikým neduhům, a nebylo nemoci, proti níž by nebyli potřebovali v lékařství zelí.

Hlavaté zeli.

Řepné zeli.

C a t o a P l i n i u s dokonce tak vychvaloval zelí, že o něm může každý hospodář říci, že si v zahradě v zelí postavil svou lékárnu. Kdo má zatvrzelý život (zácpu) a chce míti stolici, uvař listí hlavatice ve vodé až do prvního varu, a .pij tuto polévku, bucf samotnou, nebo s cukrem; lehce obměkčuje život. Když se toto zelí však docela uvaří, tu polévka z něho zastavuje stolice. Podobně také i stává vytlačená se syrového, nevařeného zelí, smíchaná se solí a pitá, obměkčuje život a žene na stolici. Vařené zelí v jídle prospívá těm, kteří mají mdlý (slabý) zrak a se třesou. Hlavaté (hlávkové) zelí jest kromě toho tíže stravitelné, zvláště kyselé a naložené v soli, a ačkoliv jest chutné, přece působí špatnou krev. Více škodí žaludku v létě, nežli v zimě. Zelí požívané po jídle napravuje škodu vyniklou z přeplnění vínem a ž přílišného pití. Syrová kapusta jedená s octem, jest užitečná lidem s chorou slezinou a následkem toho vysýchajícím. Požívání pouze šťávy z listí kapustového rozkousaného a roz318

*

'^

»v

*

íf-á - ^ *& r*«^*£ %

t* f?'» w

4^?ť '** ^ '-5$ A *

%

žvýkaného v ústech vrací ztracený hlas. Semeno zelné nebo kapustové, pi»té se sladkým vínem nebo s mlékem, moří červy v břiše. Také koliku uzdravuje kapusta vařená v polévce slepičí, hlavně pak v polévce ze starého kapouna; prospěšná jest také i při neduživých játrech, slezině a ledvinách stížených kamenem. Kapusta protiví se vínu a révovému keři a jest mezi nimi přirozené nepřátelství, pročež nemohou růsti spolu na jednom místě. Kdo se bojí opití, nechť sní 3 nebo 4 listy syrového zelí se solí a octem před i po jídle, a může býti jist že mu víno neuškodí, byť ho i více vypil. Avšak starý řecký spisovatel A t h en a e u s připisuje tu moc semenu. Časté požívání zelí nebo kapusty jest prospěšné při souchotinách.

Květné zelí (květák).

Proti jedovatým houbám poskytuje kapusta velmi plátnu služby; má se v tom případě jísti vařená nebo píti šťáva vytlačená ze syrového listí. Kapusta vařená a posypaná dlouhým pepřem a tak požívaná s polévkou, dá^vá kojícím ženám hojnost mléka; jest to dobrý pokrm pro šestinedělíky. Lidé dna ví mají požívati mnoho kapusty a jí se počišťpvati; nacházejí se totiž lidé, kteří se vyhojili z podagry, když jedli toto zelí a pili z něho polévku. Při uštknutí hadím uvař si hlávkové zelí s vínem a pij je teplé; tak zničíš jed. Touž moc má i semeno pité s vínem. Při žloutence vezmi první výstřelky listů mladistvé kapusty, trochu je ppvař v horké vodě, pak je utluc, a šatem vytlač z nich šťávu. Vypij teplý pořádný doušek se solí v množství odpovídajícím jednomu hrachovému zrnu a se stejným množstvím vlašského kmínu, pak se posti 3—4 hodiny; tento lék znamenitě purguje (počišťuje), jak dosvědčuje Ca to „De re R u s t i c a " . 319

£>.

'€:

<•> x,/

Zevní použití: Hlavaté zelí s moukou z řeckého sena a octem, pomáhá ve formě obkladu proti podagře a bolestem údů, a také proti starým nečistým vředům. Čerstvé zelí samotné nebo se sladem ječným, utlučené a přikládané, jest dobrým prostředkem proti všelikým otokům. Listí přivázané na hlavu udržuje vlasy, které počínají lézti dolů. Uvařené zelné listí smíchané s medem hojí všeliké rozežíravé vředy. Semeno kapustové utlučené se šťávou fialkového nebo kosatcového kořene shání pihy a skvrny s tváří, když se jím potírají. Čerstvý košťál kapusty nebo zelí spálený a smíšený se starým vepřovým sádlem mírní v obkladu zastaralé bolení boků. Šťáva vtažená do nosu vyčišťuje hlavu a zahání studenokrevnpst. Táž šťáva vyvolá zase u žen měsíčky; k tomu účelu smíchá se s moukou koukolovou, ze směsi se udělají čípky, které se vsunou na patřičné místo. Šátek namočený v odvaru kapusty a přiložený velmi prospívá suchým žilám, nervům i šlachám. Voda svrchu uvedená léčí také rány, když se na ně přikládá, nebo když se jí rány vymývají. Šťáva zelná s vínem vkapává se do ucha, aby se navrátil sluch. Potírání šťávou z utlučeného hlavatého zelí zahání a stravuje (vstřebává) zalitou a sraženou krev pod kůží i jiné modřiny. Moč mladéhp člověka, který požíval v jídle několik dnů před tím kapustu, hojí píštěle, raka, vlka, lišeje a vyhání všechny jiné nečistoty kůže. C a t o nařizuje mytí malých dětí touto močí, aby byly chráněny proti mnohým nemocem. Jistým a vyzkoušeným lékem proti pekelnému ohni jest louh, připravený z popele z kapusty a zelných košťálů; místa bolavá se jím promývají. Vyzkoušený lék proti starým neduhům a vředům jest následující: Na sklonku července vezmi hlavaté zelí, vyřízni z něho prostředek či košťál, uvař listí v bílém víně; tímto odvarem myj nohy, načež je obkládej teplým listím. Mírní bolest a pomalu hojí. Proti bolesti od bočného vředu nebo klání ( c o n t r a p l e u r e s i n = zánětu pohrudnice) jest dobrý následující vyzkoušený lék: List kapustový nebo zelný polož na horkou cihlu, pomaž jej neslaným sádlem nebo slepičím sádlem, až by dobře změkl, na povrchu ho posýpej drobným práškem kmínovým a přikládej tak teplý na bolavý bok. Kdo by si přál věděti více o účincích zelí nebo kapusty, přečti si C a t o „D e r e R u s t i c a" cap. 156, kdež je velmi vychvaluje proti uvedeným i jiným nedostatkům. Zelí sluje řecky K^á^/iq, arabsky C o r u m b , latinsky B r a s s i c a s odrůdami a l b a , r u b r a , c a p i t a t a , c r i s p a . Vlašsky C a v a l o & V e r z a , španělsky C o l h e s, francouzsky C h o i l s , německy K o h l k r a u t , K o h l , K a p p e s . 320

•t%

~% •,

Kap. XLIV. ZELÍ PLANÉ. Plané zelí má list podobný listu řepy kolníkové, a jest plstnatý. Lodyha je zvýši l ^ střevíce, květ bledý, jako u zelí, nebo řepy. Semeno, uzavřené v šešulkách, jest s počátku nažloutlé, po dozrání načernalé, okrouhlé a hořké chuti. Kořen jest bílý, ztloušti pstu, chuti trochu perné a trochu hořké. Roste na polích položených ladem, nebo na úlehlích. D o d o n a e u s pokládá za L a m p s a n u jinou rostlinu, jak bude obšírněji sděleno na jiném místě. Přirozenost, moc a účinek. V Itálii užívají rolníci tohoto zelí jako pokrmu a proto není divu, že ho D i o s c o r i d es zařadil mezi rostliny kuchyňské. Nepřináší však tělu žádných dobrých vlhkostí, jak dosvědčuje G a:

^,

04 4*1

9

>*SW .; 'i« Zeli plané.

$& (íríÊ>

l e n u s, nicméně však poskytuje více potravy a výživy, nežli kterýkoli šťovík. Vnitřní použití: Semeno utlučené na prášek vyhání z těla škrkavky, které snad dlouho zůstaly v těle. Zevní použití: Zevně používaná a na tělo přikládaná tato bylina vyčišťuje a ztravuje; proto zasypávají se upráškovaným semenem pihy a skvrny, které se tím zahánějí. Šťáva z této byliny vtažená do chřípí velmi táhne šlem a nečistotu z hlavy; vyčišťuje hlavu a ulevuje jí. Mocněji působí v tom směru, nežli šťáva z manholtu. Plané zelí sluje latinsky L a m p s a n á , německy W i l d e r Kohl. 21

321

®4i: ^S

)*S>&

t^'J ^>

v-*- -

4>

"í"

•>

Kap. XLV. ZELÍ MOftSKÉ čili SOLDANELLA.*) Mořské zelí roste u moře; má červené ratolístky, listí mléčné barvy, podobné břečtanovému, chuti slané, hořké a poněkud perné. Kořen má dlouhý. Toto mořské zelí roste všude kolem moře, zvláště kclem Benátek, Janova a podobných míst, taktéž při velkém moři (severním?) v Nizozemí. Kvete přes léto. Jestpodivno, že semeno této rostliny, jež bylo hodně starší 20 let, ne jednou, avšak častokráte vzešlo a vyrostlo zvláštnímu milovníku rostlinovědy D. P a v l o v i O l l i n g e r o v i , materialistovi v Norimberce, jak jsem se často o tom očitě přesvědčil. Přirozenost, moc a účinek. Soldana čili mořské zelí jest přirozenosti horké a suché až do třetího stupně, což se dá poznati z jeho perné, hořké a slané chuti.

V bráti vnitřně z tohoto prášku 2 neb 3 kventíky se slepičí polévkou; dobře se snese s ní utlučená skořice, květ muškátový, nebo jiná C o r r i g e n t i a.*) Přílišné její požívání však škodí žaludku, jak dosvědčuje D i o s c o r i d e s . Dále se mohou z tohoto prášku připravovati pilulky a užívati je do množství půl lotu. Někteří píší, že bylina pomohla mnohým lidem stíženým třídenní zimnicí. Mořské zelí sluje řecky C r a m b e t h a l a s s i á , latinsky Brassica marina, Soldana a Soldanella, Campan u l a m a r i n a , C o n v o l v u l u s m/a r i n u s, německy M e e rkohl, Meerwinde. C ar o l u s S t e p h a n u s tvrdí, že tato bylina sluje od toho S o l d a n e l l a , že jest užitečná na léčení průtrží — ad s o lidandas rupturas. SOLDANELLA ALPINA.**)

FX^tf

Zeli mořské.

Soldanella alpina.

Vnitřní použití: Soldana vnitřně požitá působí stolice a vyhání z těla všechny zbytečné vodnaté vlhkosti a je hlavním prostředkem — P r i n c i p a l — proti vodnatelnosti. Užívati se může na různý způsob, totiž listí se může smíchati s olejem, solí, octem a cukrem a připraviti jako salát, jehož se požije 5—6 kusů; tento lék ku podivu vymítá z těla spodkem zbytečné, vodnaté nečistoty, D o d o n a e u s však praví, že toto počišťování více škodí, nežli prospívá; proto nemá se tato bylina jen tak lehce dávati užívati a hodí se jen pro lidi silné a robustní, ne však pro mladé, starce a slabé. Toto listí může se také vařiti v masové polévce, osladiti cukrem nebo medem a píti z toho dobrý doušek. Také možno usušené listí utlouci na prášek a

Tato bylina roste v Alpách na horách italských, kolem Inšpruku (Inomostí) a Rawensburgu, dále v Rakousích a ve Štyrsku. Má list tlustý, okrouhlý, chuti hořké, dohromady stahující, dosti podobný pravému zelí mořskému (předcházející rostlině). Květ podobá se zvonečku s hluboce rozstříhanými (dřípatými) okraji, barvy modré, brunátné nebo též úplně bílé, jak našel C l u s i u s, v jehož S t i r p. P a n n o n. l i b. 2. c a p. 47 se o tom více dočteš. Kap. XLVI. KALÍ. Mauritánové označuji tímto názvem mořskou bylinu, z níž používají popele v skelných hutích na vyčištění skla, aby bylo

*) Snad odpovídá rostlině v nové botanice zvané C o n v o l v u l u s sold a n e í l a , něm. Strand-Winde, odrůda svlačce.

322

*) C o r r i g e n t i a = látky přidávané do léků za účelem zlepšeni chutí, vůně nebo barvy. **) D ř í p a t k a — Soldanella. 21*

323

<>,,< jfg ./-"^t-^ál' .•;>,

V*!

-as' ** " ' f" ^ //' **f^

--:'^$»J,' l

'

"P «•

' p^

'r*t.--J^ "•VvVÍ

1^. i

L

1r

•' •'->-

i^'

¥\

průhledné. Také z něho dělají sůl, zvanou Sál A l k a l i . Toto Káli roste na břehu mořském. Když vyráží ze země, má s počátku podlouhlý a okrouhlý list, podobný jako u menšího tučného mužíka; později při dalším vzrůstu utvoří se jakási uzlovitá nebo sukovitá lodyha do výšky zdéli lokte. Z článku vyhání tlusté a tučné listy, uvnitř duté, vespod široké a na vrcholu špičaté. Když úplně dozraje, má při vrcholku mnoho malých, tenkých, červených lístků, z nichž vycházejí malá, okrouhlá poupátka která nesou drobné semínko. Lodyha je tučná a červená. Celá rostlina je chutí slané, jako mořský kopr. Káli má několik druhů, z nichž některé jsou zde vyobrazeny, kterých popsali mnoho netoliko staří A v i c e n n a Ó t S e r a p i o , kteří je nazývají U s n e n,*) nýbrž i L o b e l i u s. Mezi těmito jest jeden druh pěkný s tučným, dlouhým a špičatým listím a malým,

*) K á l i odpovídá rostlině S a l s o l a K a l i (Uschnán arab. a persk. lékařů) — s l a n o b ý l ; stejně jest i Tragos odrůdou slanobýlu — S a l s o l a Tragus.

324

4*

Přirozenost, moc a účinek. Káli je přirozenosti trochu horké a suché, avšak popel z něho je horký a suchý na čtvrtém stupni; proto je moci spalující a užívá se ho smíšeného s utlučeným kamením k rozpouštění a tavení skla. Dělá se z něho velmi prudký louh, z něhož se připravuje po přidání oleje mýdlo. Vnitřně se nemá mnoho užívati, nebot již v malém množství žene velmi silně menstruaci a též i vodu při vodnatelnosti. Zevní použíti. Vykuřování touto bylinou zahání hady. A v i c e n n a a Ser a p i o praví, že se přidává popel do jiných léků, které vyžírají a stravují při škodlivých neduzích a ranách zbytečné a živé (divé) maso.

Káli.

nitkovitým květem bez lístků, z něhož vychází malé semeno dohromady svinuté jako hlemýždí skořápka. Jest pravděpodobné, že není tak perné jako jiné, neboť je pojídají někteří i v salátu jako T r a g o n , jemuž se podobá také svým dlouhým, tučným listem, které však má červené jahody, jak je popisuje autor ve svých latinských komentářích, kdež je vymalováno bez listů, s mnohými trny, aby se dalo lépe srovnati s popisem Dioscoridovým. Nalézá se však jeden druh tohoto T r a g o n s krátkým špičatým listem, takže se zdá, že celá rostlina ie trnitá a ostnitá. Také nese mnoho malých červených jahůdek, v nichž se nachází semeno, a roste divoce u moře a sází se také v zahradách, podobně jako jiný druh s delšími listy, který si zvláště libuje v těchto místech a sám se hojně rozmnožuje. Zdali však máme tento autorův T r a g o s považovati za pravý Tragos, nechceme zde disputovati a ponecháváme si na jiné místo a čas.

*- <&. -n

Tragon.

Kap. XLVll. MANHOLT. ŘEPA.

(^

Manholt přichází ve třech druzích: Bílý, černý a červený; tomu jest tak rozuměti, že se rozlišuje pouze barvou. Tak bílý manholt dostal jméno od bílého nebo světle žlutého listu, černý od černého nebo temně zeleného, a červený od červeného. Všechny tři druhy mají stejný list, lodyhu i semeno; poslední druh má všecko červené, kořen, listy i lodyhu. Všechny tři druhy manholtů mají velice široké listy, podobné lebedovému, avšak větší, delší, měkčí a po krajích kadeřavější Lodyha zdéli 1—2 loket i vyšší, žlábkovaná. Květ malý, nažloutlý, jeden vedle druhého od spodu lodyhy a od konce postranních větviček vzhůru až do vrcholu; po opadání vyrůstají okrouhlá a pichlavá poupátka, jež jsou tvrdým semenem (nažkou). Kořen je jednoduchý, hladký, samotný, jeden, dlouhý jako u vlašského korru, vyhánějící ze sebe drobné, vlásečnaté kořínky; u prvního a druhého druhu jest bílý, u třetího, totiž červeného manholtů,

325

r^

bývá tlustý jako ruka, někdy i tlustší, červený jako krev, a z něho krájejí křížalky nebo kolečka (terčíky), jichž užívají místo salátu k pečením. U nás mu říkají červená řepa. V zahradách se přesazuje v době po zasetí, když vyžene 5 lístků; když se kořen sazenice před zasazením omaže kravskými výměty, tu roste bujněji a jest větší. V. našich dobách jest ještě více jiných druhů rozličných barev, jako žluté, červené a bílé, s pěkným velikým a širokým Ústím. T h e o p h r a s t u s píše, že tyto druhy jsou lepší chuti, nežli ostatní, a poněvadž se mnoho šijí a sázejí na Sicílii, nazvali je S i c u l a m, z čehož zůstal také v obecných předpisech název S i c i a. D i p s c o r i d e s činí ve svém díle lib. 4. cap. 45. zmínku o planém manholtu. L o b e l i u s píše, že při moři na písčitých místech roste obyčejně černý manholt s trochu užším listem nežli zahradní nebo štěpovaný, a že jest slané

Jest obyčej, červenou řepu nebo kořen manholtový trochu uvařiti nebo péci v popelu, pak rozkrájeti a zadělávati do octa s křenem, pepřem nebo semenem koriandrovým; tento kompot předkládají u nás k jídlu místo omáčky. Zevní použití: Šťáva manholtová, vtažená do nosu, čistí hlavu, vpuštěná do uší, odnímá znění a hučení. Utlučené zelené listí, přiložené na rozežíravé, vředovité neduhy, tyto hojí. Odvar z manholtového listí jest dobrý proti nečistotě a hnidám v hlavě. Tímto odvarem mají se také pařiti oznobené nohy. Vyplachování úst, nebo potírání zubů šťávou mírní jich bolest. Mazání hlavy směsí z popele spáleného kořenu manholtového s medem zabraňuje slézání vlasů; hodí se pro ty, již počínají plešivěti. Manholt sluje řecky Ttvriov, arabsky D e č k a , latinsky B e t a , vlašsky B i e t o l a, španělsky A s e l g a s, francouzsky P o r r e e, německy M a n g o 11. Kap. XLVIH. KUŘÍ NOHA (ŠRUCHA). Jsou dva druhy: Zahradní a polní. Zahradní seje se v zahradách. Má listy tučné jako tučný mužík, po délce okrouhlé, na hřbetu bělavé a lesklé, nechutné a kyselotrpké. Lodyha je tlustá, oblá, silná, barvy brunátně červené. Mezi články a na vrcholu nese bledě žluté kvítky podoby hvězdy, z nichž tvoří se červené semínko v okrouhlých tobolkách. Polní kuří noha, již německy nazývají také A c k e r w u r t zel, roste všude na březích, vlhkých zdech, tučných rolích, na lukách a vinicích. Lodyžky i listy má tučné, jako zahradní, avšak menší, mladistvější, mnohem užší, rozkládající se po zemi, tuhé a lepkavé; lodyžka je brunátnější barvy.

Čí: Manholt.

Červený manholt.

chuti; P l i n i u s h o nazývá L i m o m u m . G a l e n u s píše, že nezná žádné B e t a s i l v e s t r i s (lesní řepy), leč .by někdo za ni chtěl pokládati koňský šťovík (Mengelwurtz). Přirozenost, moc a účinek. Manholt je přirozenosti horké a suché na druhém stupni, moci stírající nebo vyčišťující.

.•' *»i

Vnitřní použití: Černý manholt vařený s čočovicí a pojídaný tvrdí (zacpává) břicho, hlavně jeho kořen. Bílý měkčí břicho a více nutí na stolici. Oba druhy plodí zlou (špatnou) krev pro svou ledkovou palčiyost a slanou chuť. Bílý manholt vařený a jedený se syrovým česnekem moří červy v životě. šťáva z manholtu v nápoji žene na moč a léčí žloutenku. 326

!

Přirozenost, moc a účinek. Oba druhy kuří nohy chladí na třetím, a vlhčí na druhém stupni. Jsou také trochu kyselé, jako by byly slané. Proto také staří je připravovali a zadělávali jako olivy nebo kappary. Někteří jich dodnes užívají k přípravě salátů. Vnitřní použiti: Bylina kuří nohy pojídaná ve formě saláíu, nebo šťáva z ní pitá nebo pojídaná vařená, nebo polévka z ní, jest výborným lékem proti palčivosti v žaludku, již nazývají žáha, dále proti horkým ledvinám, proti ranění měchýře a matky, proti ostré a palčivé moči. Krotí žádost tělesnou (pohlavní pud), moří červy v břiše, pomáhá proti kašlání krve, červené nemoci i proti všelikým přílišným krvotokům matky a zlatých žil. Slouží také proti suchému kašli, a hojí g o n o r r h o e u , t. j. přirozený, bezděčný semenotok*). Půl čtvrtce na prášek utlučeného semene moří a vyhání Červy u dětí. Koho velmi trápí kapavé a palčivé močení (řezavka), ten požívej ve své tekuté i husté potravě často a hojně kuří nohu *) Tedy ne gonorrhoeu v našem smyslu, t. j. kapavku.

327

rw

'•'*

IJfjfL* '$

a locikovté semeno posypané cukrem; dozná velikého ulehčení. Zvláště pak pomáhá šťáva z této byliny i n s p i s s a t a , t. j. zhuštěná, kterou lze dlouho chovati. Zevní použití: Obklady ze směsi utlučené kuří nohy s ječnou moukou krotí cholerické bolení hlavy, odnímají horkost a červenost očí i jiné horké otoky na těle. Totéž působí šťáva z listů nebo z nich pálená voda, když se hlava obváže lněným šátkem v ní namočeným, nebo když se vpouští do očí, nebo se přikládá na jiná horká místa. Při vyhřeznutí pupku, nebo při otoku prsů u žen po porodu mají se dávati obklady ze směsi kuří nohy s růžovým medem a hlínou arménskou; tento lék jest též prospěSný proti podagře. Mazání vodou nebo šťávou smíšenou s olejem růžovým nebo fialkovým uklidňuje a přivádí spánek.

Kuří noha domácí.

Kuří noha polní.

Znamenitým lékem pro malé děti, když nemohou spáti pro horkost, jsou obklady z vody kuří nohy se lněnicí na čelo, nebo pití této vody. Voda z kuří nohy, v níž jsou rozetřena jádra kdoulová, jest dobrá k potírání jazyka při prýmu*). Při trnutí zubů, jak se často přihází při požívání kyselých pokrmů, jest dobře vyplachovati ústa touto vodou, anebo žvýkati tyto listy; jistě pomůže. Bylina kuří nohy vložená pod jazyk zahání žízeň. Prašivá hlava má se promývati vínem a vodou z kuří nohy. Kuří noha držená v ústech, a potírání těla její šťávou, staví krev tekoucí z nosu. Kuří noha sluje řecky'AvSqáyvr\, arabsky B a c k a l e a n c h a , latinsky a italsky P o r t u l a c a, španělsky V e r d o l u g a s , francouzsky P o u r p i e r, německy B u r t z e l nebo O r e u s e 1. *) Viz převod do moderní češtiny tohoto herbáře, str. 34., pozn.

328

Kap. XLIX. HROMOVÉ KOJENÍ. CHŘEST. ŠPARGL. Jsou dva druhy hromového koření; jedno sázejí a šijí v zahradách, druhé pak roste divoce a toto opět ve třech druzích, t. j. bahenní, horské a skalní, které se vlastně nazývá latinsky C o r r u d a. Toto pak roste rádo ví zemi jílovité a mokré, na horách a na skalách. Viz jich popis v Cl usiových O b s e r v a t. H i s p á n . l i b . 2. ďap. 83. Zahradní hromové koření jest všem známé. Z kořene vyráží po prvé v květnu a vypouští pazoušky na způsob nějakých dlouhých střapečků ztloušti prstu, které jsou oblé, tlusté a šťavnaté, bezlisté, stejně jako vršky chmelové. Vedle těchto pak vyrůstá v červnu dlouhá lodyha, z níž vycházejí větvičky a ratolístky s drobnými lístky jako u vlašského kopru, avšak subtilnějšími a menšími. V létě nese ovoce v podobě žlutočervených bobulí

Hromové kořeni.

Plané hromové koření.

neb zrnek, jako červené korále (Němci je nazývají Teuffelstrauben), v nichž se nalézá černé semínko. Kořen blízko u lodyhy jest řídký a dírkovaný jako houba, rozmanitě spletený, oblý, a bělavý. Bahenní a horské koření hromové neliší se v ničem od zahradního kromě toho, že horské jest ve všem drobnější. Mladistvé výhonky čili vršky, které požíváme v pokrmech, jsou sladké a chutné; skalní druh však obsahuje v sobě značnou hořkost. C o r r u d a roste v půdě suché a ve skalách, zvláště pak vedle plotů a hrází. Lodyha jest dřevnatá a bělavá, list drobný, tvrdý a bodlavý. Zahradní A s p a r a g u s (chřest) poroste po celý rok, když se odkryje jeho kořen rozkládající se po drnu po otrhání bobulí; z kořene vyrostou nové výhonky. Roste rád v suchu a nepotřebuje vláhy. Když se na podzim zalévá, tu vyhání na jaře výhonky mnohem mladistvější a plnější.

, &S5-

'>

^


Chřest má moc stírající a vysušující, bez zjevné horkosti a studenosti. Planý druh jeho, zvláště skalní, jest ve svých účincích mocnější. Vnitřní použití: Mladistvé výhonky chřestové poskytují chutný a dobrý salát k jídlu. Vaří se ve víně a připravují s octem, solí a olejem nebo máslem. V tomto způsobu požívaný chřest obměkčuje břicho a žene moč. Chřest netřeba vařiti příliš dlouho, nebot brzy změkne; stačí, když se něco málo povaří. Odtud pochází také přísloví C a e s a r a D r u s a , jehož používal, když chtěl, aby něco bylo brzy vyřízeno: Č i t i u s q u a m A s p a r a g i cpq u a n t u r , což zjnamená: Dříve, nežli by se uvařil chřest. Sim e q n S e t h i píše, že chřest vyhání z těla vodu, čehož prý jest jistou známkou, že moč mění svůj zápach po požívání chřestu; to však není nic divného, jelikož mořina také ihned mění barvu moče už když se pouze drží v ruce a zevně s ní něco dělá. Odvar kořene chřestu ve víně otvírá ucpání jater, vyhání žloutenku, vyčišfuje ledviny a měchýř a pomáhá >při bolestech kyčelních; touž moc má také odvar byliny nebo semene ve víně a rovněž tak i voda z nich pálená. Proti žloutence: svař chřest s fíky a cizrnou ve vodě a pij z toho každý den ráno dobrý doušek, nejméně čtvrt žejdiíka. Odvar usušeného chřestu ve vodě. hojí červenou nemoc, a kapavé močení čili řezavku. Někteří praví, že psi, kteří by se napili polévky z chřestu uvařené, pojdou; to dosvědčuje D i o s c o r i d e s , A v i c e n n a aPlinius. Odvar kořene chřestového ve víně odstraňuje velikou bolest zubů, když se drží teplý v ústech na té straně, kde bolí zuby; totéž činí i šťáva z této rostliny. Ještě však mocnější jest tento lék, když se připraví z planého skalního" chřestu. Toto víno krotí také v podobě teplých obkladů bolest zvětšených orgánů. Bylina pak takto uvařená v obkladu pomáhá proti bolesti ledvin. Kdo se natře olejem, v němž byl utlučen chřest, toho nepoštípou sršně a včely. Chceš-li míti vonné a chutné víno, usuš v stínu a v chladu květ chřestový a zavěs jej v šátku do sudu s vínem; víno nabude dobré a vonné chuti. Chřest sluje řecky a latinsky A s p a r a g u s vel A s p h a r a g u s , H e r ba c o r a l l i , arabsky H a l i on, vlašsky A s para g o, španělsky E s p a r a g o s , francouzsky E s p a r g e , německy S p a r g e n , K o r a l l e n k r a u t , uhersky S p a r g a, slovansky S j ^ a r o g a . Planý chřest sluje latinsky Co r r u d a, a jak píše P l i n i u s , L i b y c u s A s p a r a g u s , řecky A s p a r a g u s P e t r a e u s & M y a c a n t h a , id est S p i n a m u r i n a. Voda vypálená z chřestu.

Nejpříležitější doba k pálení vody z chřestu jest na podzim, když má již červené bobule, a to následujícím způsobem: Rostlina se i s kořenem a bobulemi drobně rozseká, ,pak ponenáhlu destiluje in B a l n e o M a r i a e ; každému mázu přidává se pak 330

1. Locika l zahradní [saiát] (Uctuca sativa).

«•

y)

l

3. Meloun (Cucumis melo).

Štěrbák menší. Intybus minor. 'T...V

ještě táž bylina s kořenem a bobulemi zhruba utlučená, a když se močila po 24 hodin in B a l n e o M a r i a e in d i g e s t i o n e , po druhé se destiluje a pak vystavuje nějakou dobu na slunce. Tuto vodu mají hlavně užívati ti, kdož jsou náchylní na kámen, písek a bolesti v ledvinách, jelikož tato voda vyhání písek a kámen, a rovněž tak i šlem, z něhož se tvoří tyto, má znamenitou moc otvírající, žene mocně moč, zahání řezavku, otvírá ucpáni jater a sleziny, vyhání žloutenku a krotí bolest v bocích a ledvinách; užívá se v podobě nápoje v množství 4-5 lotu ráno a večer. Může se také přidávati k obyčejnému nápoji. Kap. L. JITROCEL. Jitrocel, jinak též skorocél a ranocél jest čtverý: větší čili červený, prostřední čili široký, menší čili špičatý, a vodní.

Jitrocel větši aneb červený (o růžový, * list jeho, f semeno).

Jitrocel prostřední aneb široký.

V e l i k ý či č e r v e n ý j i t r o c e l má název od listu, který jest tlustý, tuhý, široký a čerstvý, stejně jako u manholtu. Lodyha jest hranatá, měkká, načervenalá, od prostředku až k vrcholku klasovitá, to jest, obložená a pokrytá drobným, černým, v malých miskách uzavřeným semenem, což činí dojem klasu. Květ jest měkký jako bavlnka, bleděrůžový. Kořen je mladistvý, vlásečnatý a bílý. Roste na vlhkých místech podél cest a plotů. U většího jitrocele jest .vyobrazen ještě jiný jeho druh, který nazývají P l a n t a g o r o s e a, to jest růžový jitrocel; tento nese nejprve květ v podobě zelené růžice, z níž vyrůstá lodyha plná semen, obalená se všech stran lístky této růžice. Na spodním prvním listu obyčejně vyrůstají malé špičky (stonky), jak lze viděti na vyobrazení. P r o s t ř e d n í č i l i š i r o k ý j i t r o c e l m á listy menší, podobné jazyku, chlupaté a ostré, po délce protažené 7 žilkami, které se u země rozkládají v podobě hvězdy; listí jest stále ze-


lene. Lodyha je zvýši pídě, jednoduchá, na jejímž vrcholku jsou klásky kratší, než u velikého jitrocele. Jinak květ, semeno a kořen jest téměř stejný jako u velikého. M a l ý či š p i č a t ý j i t r o c e l má list menší, užší a špičatější nežli u ostatních druhů. Lodyha je hranatá, k zemi skloněná, klas jest kratší a květ jest bledý. Semeno jest uzavřeno v malých tobolkách; má mnoho drobných kořínků. Někteří jej nazývají česky b e r a n í j a z y k , jiní m e n š í k o p i c e a c e l n í k . Latinsky sluje L a n c e o l a t a , P l a n t a g o o v i n a , C o s t a e q u i n a, O u i n q u e n e r v i a . V o d n í j i t r o c e l * ) , německy W a s s e r w e g e r i c h oder F r o s c h l ó f f e l k r a u t , latinsky P l a n t a g o a q u a t i c a , P a l u s t r i s & C o c h l e a r i a p a l u s t r i s , má list tlustý, tučný, mohutný a zelený, téměř úplně podobný jiným jitrocelům, avšak lehčí a špičatější. Lodyha jest zdéli lokte i vyšší, s mnohými

Vařené listy a semeno jitrocelové v pokrmu požívané, nebo obojí utlučené na prášek a užívané vnitřně, rovněž tak šťáva nebo míza vytlačená z listů, anebo voda z něho vypálená v podobě nápoje — zastavuje všeliké výtoky břicha (průjmy), hojí všechna vnitřní zranění a záněty, zvláště ledvin a měchýře, Domáhá při chrlení krve, při krvavém močení, a sumou zastavuje všecky nemoce a přílišné výtoky. Možno také semeno utřené na prášek nasypati do syrového vejce, pak je upéci a snísti. Voda jitrocelová pitá jest dobrá pro lidi obávající se souchotin. Šťáva jitrocelová v nápoji jest užitečná a dobrá pro lidi dýchavičné a s padoucnicí. Kořen pitý spolu s listím ve sladkém víně hojí vředoyitosti rněchýře a ledvin. Tři kořínky jitrocelové se 4 loty vína a s týmž množstvím vody po třikráte pité, zahánějí třídenní zimnici, čtyři kořínky obdobným způsobem jak nahoře, pak čtvrtodenní, jak se domnívá D i o s c o r i d e s a P l i n i u s . Šťáva jitrocelová, smíchaná s octem a jako nápoj po několik dnů ráno teplá požívaná, odnímá třídenní zimnici. Jistý a vyzkoušený lék proti chrlení krve: Vezmi po l čtvrtci tragantu, arabského gummi, S a ň g. D r a c o n i s (dračí krve), B o l i A r m é n i (hlinky arménské), škrobu, spodia; krvavého kamene, zvaného H a e m a t i ' t e s (snad kře vel?), semena makového, M u m i a e, to jest té vlhkosti, která se nachází v hrobech těl nabalsamovaných, H y p o c i s t i d o s , každého po 3 čtvrtcích. To vše utluc na drobno a smíchej se šťávou jitrocelovou a růžovým syrupem na způsob letkvaru. Z toho má nemocný často bráti do úst jisté množství, pomalu požívati a polykati. Kořen vodního jitrocele utlučený na prášek a pitý v jahodové vodě jest velmi dobrý proti písku v měchýři, jak to zkusila nejednou jistá vznešená a vzácná osobnost.

••t

A«L:

Jitrocel me.iši aneb špičatý.

Jitrocel vodní.

větévkami na vrcholku, která nesou hojně malých, bílých kvítků. Má množství bělavých kořínků jako kýchavka. Roste v příkopech, v místech mokrých a bahnitých, a kvete obyčejně v červnu. Ještě jiný užší jitrocel roste u moře, také u slaného jezera nedaleko Mannsfeldu, kde se. nachází také mnoho jiných mořských bylin, o němž mám sdělení od doktora a lékaře v šaškem Halle, B a l t h a s a r a B r u n n e r a , velikého milovníka bylinářství. Přirozenost, moc a účinek. Všechny jitrocely jsou přirozenosti chladné a suché na druhém stupni. Mají při sobě vodnatost a zemitost s trpkostí a s malou kyselostí, a odtud se považují za studené a suché. Veliký červený jitrocel jest ze všech nejmocnější a nejlepší k užívání. Má také u sebe moc stírající, a to nejen v listech, nýbrž i v kořenu a semenu ; proto také suší bez palčivosti rány a vředy. *) Odpovídá našemu ž a b n í k u j i t r o c e l o v é m u — A l i s m a p i a n tágo, který ovšem botanicky nemá naprosto nic společného s jitrocelem

332

fftk

Zevní použití: Jitrocel jest pro svou přirozenou moc vysušující a dohromady stahující velice hojivým a prospěšným lékem při všech zlých, kysavých, nečistých, rozežíravých, starých, děravých (s defektem tkáně) vředech a škodách; při všech palčivých otocích, pryskýřích, spáleninách, psím pokousáni, záušnicích, lišejích, fíkových neštovicích (fíčky: kondylomy) zpuchlinách, rozsedlinách, krvácení zlatých žil, počáteční dně. Užívati se má v podobě obkladů, buď z utlučeného listí, nebo přikládáním šátku namočeného v jeho šťávě, nebo i ve vodě z něho vypálené. Jitrocel zastavuje krev v ranách, když jej utlučeš a přiložíš s bílkem vaječným na ránu. Týmž způsobem hojí rozpálené údy. Při značném krvácení z nosu smíchej vodu jitrocelovou se stejným množstvím silného octa, v tom namoč šátek a jím obkládej dole spodek nohou a dlaně rukou, též pravý bok nad játry; pomůže brzy. Totéž .učiní, když se přiloží na lůno. Při vystupování matky vzhůru mají si ženy přikládati houbu namočenou v jitrocelové vodě a octě; v témže způsobu pomáhá jitrocel i při přílišném výtoku matky. 333

6

*

i

*4' sr

Jitrocel přikládaný se solí rozhání volata; někteří pouze zavěšují na hrdlo kořen jitrocelový při tomto neduhu. Stává jitrocelová vpouštěná do uší odnímá jich bolest pocházející z horkosti. Vkapávaná do očí uhašuje jich horkost. K zastavení mléka v prsích mají si ženy potírati bradavky prsní jitrocelovou šťávou, která odhání a vysušuje mléko; jistá věc. Jitrocelová šťáva a voda odnímá velkou bolest hlavy, když se přikládá na hlavu šátek v ní namočený. Všechny osutiny a zjitření v hrdle, rovněž tak otok čípku hojí časté promývání úst a vyplachování hrdla jitrocelovou vodou. Proti krvavým neštovicím fíkovým u konečníku jest dobré přikládati na ně bavlnu namočenou v jitrocelové vodě. Bolest zubů mírní vyplachování úst odvarem kořene jitrocelového ve vodě, nebo žvýkání kořene zuby. Držíš-li v ústech 3 listy špičatého jitrocele, pak tě neštípne žádná včela. Proti hryzení v břiše přilož si na břicho horký, uvařený jitrocel. Při únavě po cestě umyj se jitrocelem a pocítíš ulehčení; posiluje nervy i svalstvo. Jitrocel sluje řecky '^voyioanov, latinsky P l a n t a g o, arabsky L i š e n , italsky P i a n t a g i n e , španělsky L h a n té m, francouzsky P l a t a i n, německy W e g e r i c h.

rozpálené křemeny, zastavuje a uzdravuje červenou nemoc a úplavici. Dokud je potočník mladistvý, možno ho užívati k jídlu místo omáček, jako řeřichy potoční. Zevní použití: ^ Utlučené zelené listí potpčníka přiložené na noc, nebo jeho šťáva natřená na tvář a ráno omytá odvarem ječných otrub, dělá pěknou tvář a shání pihy a jiné skvrny. Konán vařívají toto listí s ledkem a užívají toho proti všelikým otokům a koňským prašivinám. Potočník sluje řecky i latinsky S i u m , arabsky R o r c a t h a l m i, italsky S i o & G o r g o l e s t r o , španělsky R a b a c a s, francouzsky B e r l e , německy W a s s e r m e r c k, W a ss e r - oder M e y e r p e t e r l e i n .

Kap. LI. POTOČNÍK (SEVLÁK). Potočník roste rád v tichých, teplých pramenech a potocích, které nezamrzají v zimě. Lodyha jest tučná, přímá, dutá s listy širokými jako u všedobru, avšak menšími, žilkovitými, kolem pilovitými a vonnými. Kořen jest slabý a nemá mnoho vlášeni. Květ jest bílý a semeno v nážkách. Jest pak ještě jiná bylinka, která roste v množství u potůčků a na mokrých místech, zvláště v 'lesích, kde jsem jí nalezl nejvíce. Tato má spanilou a ztepilou lodyhu, listy široké jako potoční řeřicha, avšak tenčí a slabší. Semeno jest v malých nážkách. Chuť poukazuje na to, že by se mohla počítati k rostlině zvané C a r d a m i n e , t. j. plané řeřiše. Poněvadž by se mohlo tomu tak rozuměti, že ji dal autor vymalovati místo Sium, nebo nějaké jemu velmi podobné byliny, proto jsem ji také zde postavil. Přirozenost, moc a účinek. Potočník jest přirozenosti horké a suché, jak jeho vůně a chuť zřejmě to dokazuje. Rozděluje, otvírá a žene. Vnitřní použití: Potočník vařený a požívaný jako jiné zelí, nebo nápoj z něho, žene moč a čmýru, lomí ledvinový kámen, vyhání plod a lůžko. Dobrý jest k užívání pro lidi se slabým a špatným zrakem, kteří dále trpí na choroby sleziny a mají vodnatelnost v začátcích. Vyhání z břicha škrkavky. Rozetřené semeno potočníkové, pité v červeném a trpkém víně nebo v kozím mléce, v němž byly několikráte vyhašeny

334

Potočnik.

Kap. Lil. VRANÍ NOHA.*) Tato bylina jest také u nás v Čechách mnohým známá, a někteří ji mají v zahradách a požívají ji jako salát. Má dlouhé, úzké, růžkovité listy, jako ptačí pazoury nebo jelení paroh; listy rozkládají se u země na způsob hvězdy, a mezi nimi vychází úzké, oblé a chlupaté lodyžky, opatřené na vrcholku klasovitými paličkami. Květ i semeno se podobá jitroceli. Listí má takovou chuť jako jitrocel, a odtud se mnozí, jako také D o d o n a e u s , domnívali, že vraní noha patří do rodu jitrocelů. Vlaši nazývají tuto bylinu podle její podobnosti a skvělosti listu hvězda — H e rb a S t e l l a ; jiní pak podle úkrojků listových podoby růžků C o rn u c e r v i — Jelení růžek. Kořen jest velice kosmatý. V Itálii roste tato bylina planě všudy podél cest; když se zasadí nebo zašije v zahradách, roste mnohem bujněji. :il ) Tato, jakož i následující rostlina, jest nějakou odrůdou jitrocele — snad P l a n t a g o C o r o n o p u s a jeho variety.

335


Vraní noha jest přirozenosti studené a suché; připravuje se z ní salát pro povzbuzení apetitu a chuti k jídlu. Bylina, vařená spolu s kořenem jako jiná zelenina a pojídaná, slouží při červené nemoci, průjmech, při výtoku z matky a i při chrlení krve. Šťáva ze zeleného listí pitá v množství 2 lotu hojí uštknutí ještěrčí i hadí. Někteří dávají na prášek utlučený kořen* ve váze jednoho zlatého teplý píti v dobrém bílém víně; žene velice mocně písek a ledvinový kámen. Vraní noha sluje řecky i latinsky C o r o n o p u s , P e s c o r n i c i s v e l c o r v i C e r v i c o r n u , G r a m e n cery . i n u m ; italsky C o r o n o p o , H e r b a S t e l l a , C o r n u č e r v i , španělsky G u i a b e l h a , francouzsky C a p r i o l e &

Přirozenost, moc a účinek. Vnitřní použití:

Tato bylina jest velmi užitečná a dobrá proti uštknutí jedovatých hadů; má-se vypíti utlučené půl lotu v bílém víně. Tímto lékem se velmi rychle pomůže mnohým lidem uštknutým a raněným tímto zeměplazem, jak jsem se sám o tom vskutku přesvědčil. Kořen této byliny vařívají v bílém víně a dávají s úspěchem píti vodnatelným lidem napořád, po několik dnů vždy ráno; po tomto doušku však se musí nemocný potiti. Semeno pité s kyselým vínem nebo s vodou kuří nohy zastavuje všeliké průjmy, ba i chrlení krve. Zevní použití:

Jest obyčejem proti velikému bolení zubů držeti v ústech teplý odvar této byliny v červeném víně nebo octě. HOLOSTEUM,

>

Holosteum. Vraní noha.

Vraní noha planá.

C o r n d e C e r f , německy K r á h n f u B , H i r s c h h o r n und H i r s c h g r a s . Jest třeba však se míti na pozoru před omylem, jelikož budeme míti též mezi pryskyřníky bylinu, zvanou Pes c o r v i n u s. PLANÁ VRANÍ NOHA. CORONOPUS SILVESTRIS. Existuje ještě jiná bylina, již jsem nazval planá vraní noha, německy Wilder KráhenfuB, jelikož se podobá květem, paličkou, semenem, kořenem i listím vraní noze, ačkoliv má listy užší, tenčí a s menšímLj/ýkrojky. Obyvatelé fryaulští nazývají tuto bylinu Se n l a n g e r z w a n g nebo Serpentina, zvláště kolem města Gorice, kde roste ponejvíce planě v půdě hubené a suchopárné. Italové ji nazývají H e r b a S t e l l a s i l v a t i c a. 336

S tímto domnělým Coronopem jest příbuzná také jiná bylinka, již zobrazil a popsal C. C l u s i u s ve svých O b s e r v . H i s p . l i b . 2. cap. 95. pod jménem H o l o s t e u m S a l m a n t i c e n s e, jak se také v Mompelieru nazývá. Tato bylina má kořen jako planá vraní noha, bělavý a dřevnatý, z něhož roste listí jako u chmelíku, avšak širší, bělejší a chlupatější. Proto se někteří domnívají, že D i o s c o r i d e s nechtěl psáti, že by měla tato rostlina míti vlasatý kořen, nýbrž listí vlasaté. Květ pučí na hladké lodyžce, podobně jako u vraní nohy, a z něho se tvoří drobné semínko. Jest ještě jedna forma této byliny, která nemá tak chlupatého listí, a která je v každém ohledu spanilejší a subtilnější; jelikož pak jí užívají v pokrmech, správně se jmenuje H o l o s t e u m . Kap. LÍH. MLÉČ.

Jest dvojí druh mléči: Jeden druh jest ostrý, má listy bodlinaté a ostré a sluje latinsky S o n c h u s a s p e r a , německy 22

337

3?5te*/'^3*' r-i3*ys>if - ;.

''>.

'.i:.«= í-r?'

,-v'~sN*!ai; .. >'

'^

Q a n s d i s t e l , jako bychom řekli husí štětka. Druhý mléč je hladký, protože má listy hladké, ne ostré a ne bodlinaté, jejž nazývají latiníci S o n c h u s l a e v i s , německy H a s e n k o h l a H a s e n s t r a u c h , jelikož se pod ním a v jeho stínu rádi chladí zajíci. Car. C l u s i u s ve svých O b s e r v . P a n n o n i c . lib. 4. cap. 3. objevil ještě jiné tři druhy pěkných hladkých mléčů, které rostou v Uhrách a Rakousích. Kdo se o ně interesuje, může je v této knize spatřiti. Mezi těmito jest nejpěknější druh s modrými a brunátnými květy, jehož vyobrazení jsem v této kapitole vedle jiných druhů položil. Oba druhy mají listy střihané a vykrojené jako čekanka nebo pleska. Lodyha, zvýši lokte, jest hranatá, dutá, načervenalá, a dokud je mladistvá, jest plna mléka, odkudž také po-

>

CM^-T)

^

-jf

-^

Přirozenost, moc a účinek. Složení mléčů je v podstatě vodnaté a zemité, avšak obojí prostředně a střídmě studené. Proto také studí a mírně svraskují. Vnitřní použití: Šťáva mléčova pitá s polévkou z ječných krup mírní bolesti a svírání žaludku a rozmnožuje mléko; samotná pitá hojí kapání moče. Mléko vytékající z lodyhy, dobře činí a prospívá vnitřně požívané lidem dýchavičným, žene kámen ledvinový a moč. Doušek odvaru z lodyhy rozmnožuje mocně mléko u kojných a působí, že mají děti dobrou barvu. •i*

Mléč ostrý.

Mléč hladký.

chází české jméno. Na vrcholku lodyhy jest žlutý, hvězdovitý a plný květ, který se mění později v šedivé pýří nebo chlupatou jakousi bavlnu a se rozletuje stejně jako na přímětném koření (starčku) a plesce. Semeno má menší nežli štěrbák. Kořen je bílý, mladistvý, a nasládlý, kterého někteří požívají jako salátu s octem, stejně jako listí hladkého mléče, dokud je mladistvé. SONCHUS LAEVIS ALTERA. Jest ještě jiný druh hladkého mléče, který je zde vyobrazen, téměř úplně podobný prvnímu v lodyze, ratolístkách, květu, hlavičkách čili pleskách a semenu, avšak jeho listí jest hladší, ne tak hrubě střihané a vykrajované a široko se rozkládající. Mléče rostou v zahradách a vinicích, zvláště pak na výslunných místech. 338

Sonchus laevis altera.

Sonchus caeruleo floře.

Pijí-li ženy pracující k porodu šťávu v bílém víně a pak se trochu projdou, tu pomáhá jim k rychlému a snadnému porodu. Teplá požívaná prospívá při kapavóm močení. Ze šťávy druhého hladkého mléče připravují ve Vlaších na mnoha místech s cukrem syrup, který je velmi prospěšný při ucpání jater a dlouho trvající zimnici. A p u l e j u s píše: Když se položí po ustlání postele nemocnému na zimnici bez jeho vědomí mléčova bylina pod peřiny nebo prádlo ložní, že se od něho zapudí zimnice. Mléč je příjemnou a užitečnou potravinou pro zajíce, králíky a husy; po něm ztučnéjí. Zevní použiti: Utlučené zelené listí mléčové jest v obkladu dobré proti rozpálenému žaludku a i jiným horkým otokům. Bylina a podobně i kořen v obkladu pomáhá při uštknutí štírem. 22*

339

Bavlna namočená ve šťávě a přiložená na konečník, ba i vpravená do matky, mírní jich zbytečnou a přílišnou horkost. Šťáva vpouštěná v kapkách do uší, odnímá jicň bolest, zvláště je-li vařena s dřevěným olejem a granátovou kůrou. Žvýkané listí mléčové odstraňuje zápach úst. Mléč sluje řecky a latinsky S o n c h u s vel S o n c u s , Lact u c e 11 a, O l u s vel P a l a t i u m L e p o r i s , C a r d u u s a ns e r i n u s, italsky S o n c h o , L a c t u c e l l a , španělsky S e rr a y a, francouzsky L a t t e r o n , německy S o n c h e n k r a u t und M o B . S o n c h u m l a e v e m a l t e r á m obyčejně nazývají C i c e r b i t a a v Itálii C r i s p i n u m & C r e s p i n u l a m . Kap. LIV. ŠTĚRBÁK A ČEKANKA.

Štérbák.

Štěrbák větší kadeřavý.

Bylin, označovaných D i o s c o r i d e m jako S e r i d e s nebo I n ty bos, je mnoho druhů, avšak jednoduše lze říci, že jsou vůbec známé toliko čtyři, jichž používáme k jídlu a v lékařství, a tyto se liší následovně: První jest I n t y b u s s a t i v u s , kterému říkají lékárníci E n d i v i a q u a s i d i c a s I n t y b i a , a ten jest dvojí: Jeden má velmi široké listy, jako ločika, avšak kadeřavější, žilkovitější a i něco celistvější, a to jest pravý Štěrbák. Druhý má listy užší, delší a více hořké, a to jest pravá domácí čili zahradní S c a r i o l a, totiž malý Štěrbák, německy G a r t e n s c a r i o l , polsky sviní mléč. Obojí má lodyhu zvýši dvou loket, někdy i vyšší, okrouhlou, rýhovanou, dutou s množstvím větviček či ratolístek, na nichž je modrý, hvězdovitý květ. který uvadá a opadne každého dne, avšak zato každého dne nový se vytvořuje. Semínko je drobné a kulaté, kořen podobný locikovému, avšak delší a kostnatější. Jest ještě třetí druh štěrbáku, jehož šijí velké množství v císařské zahradě v Praze. Ten má veliké, široké, kadeřavé listy, 340

lodyhu dutou a tlustší, nežli u ostatních štěrbáku, zato však křehčí a libější chuti k jídlu a proto jej dávají na stůl místo salátu. Má také modrý květ, semeno, kořen, a zkrátka má všecku tu moc, jíž jsme uvedli u jiných štěrbáku. Druhý I n t y b u s e r r a t i c u s sluje C i c h o r i u ny to jest čekanka, která se zase dělí na dvě: čekanku zahradní a polní. Zahradní šije se v zahradách a má list podobný pravému štěrbáku, avšak menší a užší, a sluje S c a r i o l a a g r e s t i s. Polní čekanka roste planě na lukách, polích vedle cest; listy má pilovité nebo střihané, po zemi se rozkládající, avšak užší, delší, drsnější a více hořké, nežli čekanka zahradní; kořen též čerstvější a více hořký. Střední košťál nebo žebro listové se obyčejně rdí a červená. Jinak jest zahradní v lodyze, ratolestech a brunátném květu ve všem podobna zahradní.

Zahradní čekanka.

Polní čekanka.

Čekanka sluje také obyčejně H e l i o t r o p i u m , latinsky S o 1s e q u i u m , S p o n s a v e l a m i c a s o l i s, německy S o n n e nw i r b e l , jelikož se její květ vždy obrací po slunci, ať je nebe zamračené, nebo jasné; proto také. lze na čekankovém kvetu poznati čas a naklonění dne, neboť jakmile slunce zapadne, se ihned květ uzavře a složí.

Mylná domněnka některých bylinářů.

Hrubě se mýlí ti, kteří mají zato, že S o n c h u s l a e v i s — mléč hladký — jest S c a r i o l a ; neboť S o a r i o l a není nic jiného než zkomolený název S e r i o l a a to jest malá S e r i s, čili obojí Štěrbák — I n t y b u s S a t i v u s & E r r a t i c u s . -Trestuhodiná jest nedbalost a nerozum některých lékárníků, kteří považují a užívají za pravý Štěrbák a pravou čekanku (ježto obojí tato bylina nyní namnoze roste v zahradách a polích) planou lociku nebo jestřábí bylinu (Habichtkraut), které jsou plny mléka, kteréžto však obě byliny v ničem se spolu neshodují a naopak jsou

341

"Í"'

ř: přirozeností sobe odporujících. Takový omyl a blud může nemocným pouze jen škodlivý a nebezpečný. Kdo by chtěl míti a uchovati si štěrbák a čekanku vj zahradě přes celou zimu k potřebě a k salátu, má je síti v září, a když se jejich mladé listí rozloží po zemi, má je zdvihnouti od země a něčím měkkým svázati v otýpku, přisypati písčitou zem, anebo je přiklopiti hrncem. Tak zůstanou bílé, mladistvé a měkké. Přirozenost, moc a účinek. Štěrbák a čekanka jsou byliny přirozenosti studené a suché na druhém stupni a trochu stahují dohromady. Štěrbák však studí více, nežli čekanka, neboť přemáhá také vlhkost, iež se v této nachází, a uhašuje suchost. Oba mají při sobě trpkost. Vnitřní použití: Štěrbák a čekanka jsou zvláštním výborným a dobrým lékem proti zánětu jater, at se jich užívá jakýmkoli způsobem, na př. požíváním syrového nebo vařeného listí, pitím šťávy, pálené vody nebo zvařené polévky, nebo požíváním upráškovaného suchého listí. Mírně totiž ochlazují a povlovně stahují dohromady, udržují a uchovávají játra y přirozeném stavu a moci, otvírají a vyčišťují ucpané žilky v játrech svou hořkostí. Tak jsou tyto byliny v celé své podstatě a přirozenosti užitečné a prospěšné játrům, a to netoliko proti zánětům, nýbrž i proti studeným neduhům jaterním. A v tomto případě možno vařiti štěrbák i čekanku v bílém víně s petrželí a jinými jí podobnými teplými rostlinami, které přepravují a ženou moč, a dávati píti nemocným. Vařené listí pojídané s octem zastavuje průjem a g o n o rr h o e u, ťo jest bezděčné odcházení semene. Při žloutence pij odvar z čekanky a nabudeš opět přirozené barvy. Utlučené semeno pité ve víně při zimnici, dříve nežli se dostaví třesavka, působí ulehčení, a svým časem odvrátí i zimnici. Častokráte jsem poručil chudým lidem, aby si pouze uvařili tuto bylinku a pili tento odvar, a prospělo jim to dobře při zimnici. Tento lék však je účinnější, když se připraví následujícím způsobem : Vezmi plnou hrst čekanky spolu s brunátným květem, rozkrájej ji na drobno a promyj vínem. Nalij na ni l žejdlík jiného dobrého vína, svař na polovinu, proceď a pij teplý nápoj ráno; po něm však musíš se zdržeti po 4 — 5 hodin každého jiného jídla a pití. Týmž způsobem si připrav a užívej tohoto nápoje další dny, až poznáš zlepšení. Někteří lidé, mající od přirození horká játra, následkem čehož trpí obyčejně bolením hlavy a hlenovitostí, míchají si své stolní víno s čekankovou vodou. V dobře vedených lékárnách také zadělávají kořen čekankový do cukru; časté požívání tohoto temperuje a ochlazuje játra. V celku, abych krátce skončil, jest čekanka velice užitečná a dobrá játrům i žaludku, zvláště pak u lidí bez chuti k jídlu. Následující nápoj jest výborný proti ucpání jater i sleziny, proti třídenní zimnici, proti horkosti jater a žil, proti ucpání žluté krve, proti žloutence z připálení horkých vlhkostí a proti palčivé moči: Vezmi po půl hrsti štěrbáku, čekanky, šťovíku, jitro-

342

v A

4' *. *r -»T\

.%""

cele, beraního jazyka, růže, jaterníku, lociky se semenem, kokotice, menší chlapiny, jeleního jazyka, sušených broskví, pečených švestek; vše svař ve vodě až na dvě třetiny, zceď, přilii vinný ocet a cukr a vař znova. Posléze zavaž do šátku sandál, růži a spodium a dej dohromady až do jednoho varu. Tento syrup užívej každého dne ráno, když je potřebí. Pak vezmi pro pročištění l—\y* lotu růžových pokroutek z lékárny. Následující syrup jest dobrý proti slabosti srdeční z nepřirozené a zimničné horkosti, slabosti jater i žaludku, proti boleni hlavy z horkosti a proti třídenní zimnici: Vezmi čekanku i s kořenem a suché broskve, vař ve vodě a po uvaření slij do jiného hrnce, dej tam hrst čekankového květu, hrst růže a hrst diviznového květu a nech státi do ustydnutí; aby pára neunikala, zavaž hrnec šátkem. Tento lék užívej proti svrchu jmenovaným chorobám.

Zazyntha.

Zevní použití: Čekanka vařená s ječným sladem jest dobrá v obkladu při bolestech v jícnu nebo hrdle. Listí modré čekanky přikládané na všecky horké vředy a otoky tlumí bolest a hasí horkost; v obkladu slouží také k léčení horké podagry a palčivé horkosti na hlavě malých dítek. Proti uvedeným nedostatkům jest nejlepší obklad ze šátků namočených do vypálené vody. V tomto způsobu má býti dobrá i proti morovým neštovicím. Voda pálená z modrých kvítků jest znamenitým lékem proti horkým a zatemnělým očím. Obklad ze šťávy čekankového listí, smíchaného s růžovým olejem a octem, mírní bolení hlavy. Potírání prašivé kůže růžovou vodou, v niž byly rozpuštěny malé, okrouhlé pokroutky z utlučené byliny i s kořenem, uzdravuje a vyhlazuje kůži. Štěrbák, a čekanka sluje řecky S e r i s , S e r i s a g r i a , K i c h o r i o n, latinsky E n d i v i a fis. C i c h o r i u m , arabsky 343

•D u m b e b e , H u m b e b e . ItalskyÊndivia, C i c h q r e a . Španělsky E n d i v i a , A l m e r o n e s . Francouzsky E n d i v i e, C i c h o r e e. Německy E n d i v i e n a W e g w a r t . Polsky Š t ě r b á k w o l e t z a m e l e t z (čekanka podrosník). ZAZYNTHA. CICHORIUM VERRUCARIUM. Jest ještě jeden druh čekanky, jejž nazývají Z a z y n t h a , a který nazval náš autor ve svých latinských „C o m m e n t a r i a" nejen pro jeho moc a vlastnosti, nýbrž i pro zvláštní tvar jeho semene C i c h o r i u m v e r r u c a r i u m * ) . Tento má kořen maličký jako řepka (Rapuntzel), trochu načernalý, s málo vlášením, s listy podobnými jako u jiných čekanek, lodyhu zvýši lokte, někdy i vyšší, avšak tenkou a hranatou, na níž rostou žluté kvítky jako u kozího cecku (C h o n d r i 11 a p r i m a ) , z nichž se posléze vytvářejí černé uzlíčky, či hlavičky vícehranné, v nichž leží malé, bělavé semínko. M a t h i o l u s jim vzdává velkou chválu jako léku proti bradavicím.**) Kap. LV. PLESKA. PAMPELIŠKA. Pleska vyráží ze země hned na počátku jara a rozkládá hned u země své listy, podobné čekance, které jsou s obou stran stříhané a vykrojené a na špici podoby Střely. Výkrojky listů podobají se zubům velké pily. Lodyha je zvýši pídě, mladistvá, oblá, hladká, načervenalá, dutá jako stéblo a plná mléka. Na vrcholku lodyhy jsou zelená, chlupatá poupata, z nichž se rozvije krásný, žlutý, plný květ podoby pěkně vymalovaného slunce. Po uzrání mění se tento v jakousi pýřitou hlavičku, což je semeno; když toto pýří (chmýří) větrem jest odváto, zbývá samotná holá, okrouhlá, bílá hlavička podoby mnišské pleši, odkudž se také nazývá latinsky Ca p u t M o n a c h i , německy P f a f f e n b l a t t , t o jest m n i š s k á h l a v a a k n ě ž s k á p l e š . Kořen má podobný čekance, avšak tvrdší a více hořký. Roste všelikdes na lukách, u cest i v zahradách. Přirozenost, moc a účinek. Pleska je téže přirozenosti a moci jako čekanka, to jest suší a studí, ale má při sobě větší hořkost, a proto více suší, nežli čekanka, vyčišfuje a otvírá. Vnitřní použití: Odvar z plesky staví průjmy; odvar její a čočky hojí červenou nemoc (úplavici). Při mimovolném odcházení semene má se píti nápoj z plesky připravený. Pleska jest dobrá také pro ty, již vyhazují krev. Bylina spolu s kořenem svařená v dobrém vinném octě až na V* zahání větry, ucpání a kapání moče; užívá se procezená a teplá v množství obyčejného koflíku stolního ráno a večer. Zevní použití: Zelená bylina plesky přiložená zevně, nebo šátek ve vodě pleškové namočený a přiložený, hasí všelikou horkost Černých, *) V ě r r u ca sluje latinsky bradavice. **) Botan. název rostliny je Z a c y n t h a v e r r u c o s a .

344

palčivých, nebo i dobrých (příznivých či lehkých) neštovic na prsou, lůnu i na nohou, od čehož přestává i palčivá bolest kloubů. Ženy mají obyčej mýti se pleškovou vodou v domnění, že dostanou jasné a hladké tváře a zaženou trudovitost, skvrny a uhry. Táž voda shání i poskvrnu s očí a,odnímá jich mrákotu; musí se při nejmenším třikrát denně vkapávati do očí 2 kapky této vody. Pleškpvý kořen nošený na hrdle a na holé kůži těla zahání třídenní zimnici (Febris tertiana). Pleska či pampeliška má v latině množství jmen, totiž: A p h a c a , H e d y p n o i s , U r i n a r i a (jelikož dělá mnoho moče), S e r i s s o m n i f e r a ( ž e dává libý spánek), C a p u t vel C p r o n a M o n a c h i , D e n s l e o n i s, D e n s c a n i n u s (že má listy podobné špičatým zubům), R o s t r u m p o r c i n u m , T a r a x o n , A m b u b e i a . Italsky sluje: P i s či a a l e t t o , id est L e c t i m i n g a , D e n t e di c a n e . Španělsky D e n t e

Pleska.

d e L e o n . Francouzsky P i s s e n l i c t , D e n t de L y o n . Německy P f a f f e n r ó h r l e i n , P f a f f e n b l a t t , Sauschnabel, Hundsblume, Míinchsblatt, Hu nd s 1 a 11 i c h, id est L a c t u c a c a n i n a . Kap. LVI. MODRÁK čili CHRPA. Modrák čili chrpa se pokládá od některých za příslušníka rodu čekankovitých. Latinsky sluje C y a n u s, jelikož má modrý květ, sedláci v Itálii mu říkají B a 11 i s e c u l a, kteréhož názvu užívají též v lékárnách, jako bychom řekli tupísrp nebo tupíkos, ježto se tupí touto bylinou žencům srpy a sekáčům kosy; latinsky nazýváme totiž i srpy S e c u l a s. Jsou dva druhy chrpy: Menší a větší. Menší chrpa má listy dlouhé, chlupaté, bělavé s jakýmisi parůžky, delší a užší nežli u vraní nohy. Má mnoho ostrých a chlupatých stonků zvýši 2 loket, s drobnými lístky; na vrcholu stonku světle modrý, 345

*MV někdy též rozličně zbarvený květ, podobný karafiátovému. Kořen je jediný, kostnatý. Chrpa větší má list širší, delší, bělejší a chlupatější, celistvý a nedělený. Lodyžky jsou také tužší a bělejší, avšak kratší. Květ jest mnohem větší a rozložitější, z něhož, ačkoliv vůbec nevoní, pletou si selská děvčata věnce pro jeho pěknou barvu. Menší chrpa roste téměř v každém obilí. Větší pak se spíše najde na horách, nežli na polích. Kvete v květnu a červnu. Přirozenost, moc a účinek. Chrpa jest přirozenosti studené a suché na druhém stupni.

Chrpa větší.

Vnitřní použití:1 Jak mnozí tvrdí, odpírá chrpa morním zimnicím, a proto se v lékárnách přidává 'do syrupu de C i c h o r i o c u m R h a b a r b a r o (z čekanky a reveně). Při pádu s výšky a chrlení krve následkem tohoto úrazu dávej píti chrpu větší s jitrocelovou vodou. Odvar květu a semene chrpového ve víně jest dobře píti proti jedu pavouků a štírů. Možno, že odpírá také jiným jedům. Prášek z květu a semene jest mocného účinku proti žloutence. Usušený a na prášek rozetřený květ chrpový velmi pěkně barví cukr a jest neškodný k požívání. Modré mléko mandlové a rýži připravíš následovně: Utluc dobře květ chrpový s vodou, proceď a schovej. Pak utluc mandle s touto chrpovou vodou, protlač je, nebo proceď, a dostaneš mléko modré barvy, s nímž přistroj rýžovou nebo pšeničnou kaši; tuto můžeš na povrchu také posypati řeckým vínem, avšak nepřesol ji a nepřipal. Tyto kaše se velmi pěkně vyjímají na bílých sádrových mísách.

346

1. Kerblík setý (Anthriscus cerefolium). 2. Vochllce [Venušin hřeben] (Scaridix pecten Veneris). 3. Kamzičnik obecný (Doronicum pardalianches). 4. Polní hořčice (Sinapis arvensis). 5. Bila hořčice (Sinapis alba).

Dýně a melouny. Melopepones.

'f&J

Zevní použití:

Chrpový modrý květ jest znamenitě dobrý proti horkým a červeným očím a na počátku jiných horkých neduhů; přikládá se utlučený. Slouží také proti zlým (těžkým) a zhnisalým ránám a nedostatkům; buď se tyto napouštějí šťávou vytlačenou z utlučeného květu, nebo se zasypávají suchým práškem z něho. Proto také i pálí z něho vodu. V Itálii užívají ženy také nakuřování chrpového květu proti vystupování matky vzhůru. Vymývání a vyplachování úst chrpovou šťávou jest dobré proti osutinám a neštovicím v ústech.

i

1

^ . ,\

W>

y**.

Chrpa menši (* plný květ).

Žvýkání kořene chrpového v ústech, nebo již zavěšení jeho na hrdlo, nebo zasypávání ran práškem z něho, staví krev tekoucí z nosu a ran. Pěkný modrý ocet z chrpového květu se připravuje tímto způsobem: Koncem srpna vezme se čerstvá chrpa, odkrojí a odhodí se bílý spodek a modrý květ se suší na čistém šatu ve stínu. Když uschne, naplní se jím láhev a polije se pěkným, sviětlým, bílým octem, láhev se dobře zacpe a vystaví na slunce. Po uplynutí celého měsíce se ocet zcedí a bývá pěkný, světlý, průhledný. Tohoto octa používají dvorní kuchaři a naše ženy k ozdobě a krášlení na hodech. Může se ho však také jinak použíti s dobrým úspěchem k ochlazení v horečnatých chorobách vnitř i zevně, v julepích*), ve vodách pro srdce a pro hlavu. Chrpa sluje latinsky i řecky C y a n u s , F l o s f r u m e n t i , F l o s Z a c h a r i a e ; italsky, zvláště v Toskánsku, F i o r di f r u m e n t o, F i o r a l i s o , v Longobardsku S c o n a r o l a ; *) Příjemně chutnající a vonné mixtury změkčující a mírnící dráždívost.

347

-% -áB-

francouzsky B l a n e t z , B l a n e o l e ; uhersky K e k v e r a g ; německy K o r n b l u m e , R o g g e n b l u m e , Z a c h a r i a s b l u m e. Kap. LVII. KOZÍ CECEK.*) Patří též do rodu čekankovitých a jest dvojí: Jeden, podobný listím, lodyhou i květem polní čekance, avšak ve všem drobnější a menší nežli ona. Kořen také nemá tak dlouhý a tuhý, jako čekanka, zato však obsahuje v sobě více mléka a hořkosti. Sluje kozí cecek menší, německy Klein-Sonnenwirbel. Roste v půdě obdělávané, na polních mezích a vedle silnic. Druhý kozí cecek, jemuž někteří říkají císařský nápoj, má listy jako čekanka, dělené mnohými a dlouhými výkrojky, rozkládající se při zemi, lodyhu oblou a mléčnatou, na jejímž vrcholu jsou žluté květy, menší nežli u čekanky. Kořen je bílý, dlouhý,

Kozí cecek menši.

Kozí cecek point a žlutý.

mladistvý, šťavnatý, nasládlý a trochu nahořklý, hodící se k jídlu. Roste na skalnatých vršcích, někdy také v obdělávaných polích, i na lukách. V Itálii pojídají tuto bylinu i s kořenem jako salát. Jest ještě více druhů C h o n d r i l l a , o nichž píše Car. C l us i u s ve svých O b s e r v a t . li i s p. l i b . 2. c a p . 65. a D. R a uw o l f f ve svém I t i n e r á ř i u m , o čemž budeme mluviti na jiném místě. B e l l o n i u s píše, že gummi z této byliny, o němž psal D i o s c o r i d e s, je do dnešního dne obyčejnou věcí v Sýrii, a že ho užívají ženy místo mastixu a tesaři místo klí. Přirozenost, moc a účinek. Tyto byliny jsou téže přirozenosti a téže moci, jako čekanka. Císařský nápoj má moc zažívací a jest užitečný pro žaludek. Zvláštní svou jnocí hojí padoucnici. *) Odpovídá asi rostlinám C h o n d r i l l a p r e n a n t h o i d e s nebo Lactuca viminea.

348

Vnitřní použití: Šťáva vytlačená z první Chondrilly, nebo odvar jejího listí ve víně, zatvrzuje břicho a stolici (staví). Odvar kozího cecku ve víně uzdravuje ještěrčí uštknutí. Potírání vodou, v níž byly rozpuštěny malé koláčky, připravené z utlučeného kořene první Chondrilly s medem a ledkem, stírají s tváří a celého těla všecky pihy a skvrny. Potírání šťávou z druhé Chondrilly vyrovnává stočené a bodlavé chloupky nebo vlásky obočí. Kozí cecek sluje řecky i latinsky C h o n d r i l l a vel C o n d r i 11 a, a na rozdíl od druhého — C h o n d r i l l a c o e r u l e a . Arabsky C a n d a r e l , italsky C o n d r i l l a , Terra crepolo, španělsky L i e t u g a s d e n t e r o s p l a n o s hoc est L a c t u c a i n t e r s e g e t e s n a s c e n s ; francouzsky L a i t e r o n . Německy K o n d r i l l e n k r a u t , K l e i n S o n n e n w i r b e l , Feldwegwarte. Kap. LVIII. BYLINA JESTŘÁBÍ, zvaná HIERACIUM. JESTŘÁBNÍK. Bylina tato sluje jestřábí z toho důvodu, že jestřábi smáčejí své oči šťávou z této byliny, a tak si čistí a zostřují zrak, jak tvrdí P l i n i u s . Jest dvojí: Větší a menší. Větší má listy na okrajích s velkými výkrojky dále od sebe vzdálenými, jako u plané lociky, L a c t u c a s i l v e s t r i s, nebo mléče ostrého — S o n c h u s a s p e r a. Lodyha jest oblá, ostrá, červená, rovná, dutá. s množstvím subtilních osténků a množstvím ratolístek při vrcholku. Má květ žluté barvy, rozvíjející se z podlouhlých hlaviček; po uzrání rozletuje se chmýří povstalé z květu a zbývají holé pleše, jako u byliny zvané pleska (pampeliška). Kořen je zdéli pídě, kosmatý a mHéčnatý. Menší Hieracium má listy užší, týmž způsobem vykrajované. Lodyha je subtilnější a celá zelená, s několika postranními větévkami při vrcholu, které též nesou okrouhlé žluté květy. O rozličných druzích Hieracium, kteréž zde nejsou popsány, nahlédni do Car. C l u s i a O b s e r v a t . P a n n o n i c . l i b . 4. c a p. 2. Obě tyto byliny rostou v místech neobdělaných a někdy mezi obilím a na výslunných pahrbcích nebo vršcích. Přirozenost, moc a účinek. Bylina jestřábí má moc ochlazovati a povlovně sušiti a dohromady stahovati. Vnitřní použití: Šťáva vytlačená z této byliny a najednou v množství 2—3 uncí vypitá mírní bolesti a křeče žaludku, ano i ostrost a palčivost moče. K tomu ještě dělá stolici. Zevní použití: Rozemnutá tato bylina v zevním obkladu velmi dobře prospívá horkému žaludku a jiným zánětlivým neduhům. Obklad z byliny spolu s jejím kořenem hojí uštknutí a kousnutí štíra.

349

^

> <ř»

<ý

'^^1 ti?

Šťáva z této byliny jest z výborných léků proti chorobám očním a odnímá veškeru jich mrákotu; vkapává se do očí vždy 2—3 kapky každého dne 3—4kráte. Někteří praví, že tato bylina jest k tomuto účelu (v tomto případě) tak účinná, že stačí již, nositi ji zavěšenu na hrdle, a že ostří a čistí zrak. Proti mrákotě a temnosti očí: Vezmi stejný díl dobře vyčištěné šťávy z byliny jestřábí, pěkného čistého medu a dobrého bílého vína; smíchej dohromady a schovej pro potřebu. Kdo tedy má temný a mdlý (slabý) zrak, vkapávej si do očí každého dne ráno a večer l, 2—3 kapky; činí zrak velmi světlý a zostřuje jej. Toto jest zvláštní věc vyzkoušená. Tato bylina sluje řecky i latinsky H i e r a c i u m , A c c i p i t r i n a , S o n c h i t e s , L a c t u c a s i l v a t i c a . Italsky H i e r a c i o, egyptsky I o b o Q s o s, německy H a b i c h t s k r a u t

Jestfábník větši.

Jestřábnik menši.

nebo H a b i c h t s l a t t i c h . Česky J e s t ř á b í l o c i k a nebo b y l i n a . Původ tohoto jména byl vyznačen vpředu. H i e r a c i u m m i n u s : hispánsky C o y o n de Q a l h o H i e r v a , hoc est H e r b a t e s t i c u l i G a l i i . Kap* LIX. TYKVE A TURECKÉ ZELÍ. Jest několikero druhů tykví: Jeden druh cizích či indiánských a druhý domácích, nám dobře známých, z nichž dělají tykvice nebo lahvice. Tyto jsou zase ve 3 druzích: Dlouhé, okrouhlé a pleskaté. Tykev má list jako břečťan, avšak veliký, široký a bělavý, zavěšuje se svou hranatou lodyhou a úponkami na loubí, kůly, stromy, a vůbsc, ,kde se může uchytiti, tam se pne a táhne vzhůru. Květ má bílý, veliký, hvězdovitý, a z něho — ne však z každého — povstává ovoce; který květ má nésti ovoce, hned se na něm pozná podle toho, že se na stopce pod ním utvoří

350

4^'

\;

malá kulička, jako malá planá hruška*). .Po uvadnutí květu ihned patrně přibývá velikosti na ovoci, které bývá zprvu zelené, pak bleděžluté nebo tělové barvy. V tykvích je uzavřeno semeno, široká a tenká jádra. Kořen jest dlouhý a kosmatý. Cizozemské neboli indiánské tykve rozlišují se také podle velikosti, formy a barvy, avšak všecky jsou podobné melounům, veliké, prostřední a malé, bílé, zelené a žluté; Cechové je nazývají „Tureckým zelím". Semeno mají velikosti mandle, avšak sušší a kratší, s chutným a sladkým jádrem. List má větší nežli domácí tykev, ostrý, chlupatý a podobný listu vinné révy. Lodyhy a stonky jsou tlustší, mocnější, ostřejší a chlupatější. Květ jest veliký, zlaté barvy, dělený jako u lilie. Mohou se chovati přes celou zimu v teplých místech, kde by jim neuškodil mráz.

Tykev domácí.

Turecké zelí.

Tykve rostou rády v místech vlhkých, mokrých a vodnatých; není-li takového místa, musí se jim voda stále opatřovati (zaléváním), jinak nemohou dobře růsti. Tak nesmírně táhne je jejich přirozenost k vodě, že spatříš během jednoho dne na vlastní oči, jak se tykev blízko přiblíží k míse vody, kterou jsi postavil asi 5—6 prstů daleko od ní. Pěstování tykví. Chceme-li uchovati si tykve na semeno, tu necháme je viseti na jejich úponcích až do podzimku; pak se uříznou, postaví na slunce nebo se dají do pece po vynětí právě upečeného chleba a tam se ponechávají až do důkladného vyschnutí. Pak se z nich vybere semeno a to se tře se solí za tím účelem, aby se odstranily z něho šlem a vlhkost a rozkládá se na suchém místě. Vlhkostí by se semeno velice snadno porušilo a shnilo by. Kdo *) Oplodněný semeník.

351

» chce, aby mu narostly velké tykve, vezmi semeno zrovna z prostředku tykve a zasaď je špičatým koncem dolů. Někteří máčejí nejprve semeno v sladké smetaně, nebo v cukrové vodě; tak jim narostou tykve dříve a bývají sladší. Přirozenost, moc a účinek. Všechny tykve jsou přirozenosti studené a mokré na druhém stupni. Požívané svlažují a zahánějí žízeň. Vnitřní použití: Tykve jsou chuti sladké a připravují se k jídlu různým způsobem, zvláště v Itálii, a to letního času, dokud jsou ještě měkké a mladistvé. Zevní kůra se odkrojí, bílé maso pak i s měkkými nezralými jádry se vaří, jak kdo chce, s vejci, sýrem, angreštem, máslem, solí, kořením. Jsou chutné a ochlazují. Jest to velmi příjemná a libá krmě, zvláště v horkých krajinách. Někteří berou čerstvou tykev a po jejím vydlabání nalévají do ní vína a zavěšují ji ven přes noc na vzduch, ráno pak pijí to víno na lačný život, čímž se počišťují. Oloupej semeno tykvové a očisti od zevní kůžičky či šupiny, uvař je v ječné vodě, a tuto pij; to jest dobrý nápoj proti horkým neduhům jater, ledvin a jiných vnitřních orgánů. Staré tykvové révoví požité s octem a sladkým vínem hojí červenou nemoc. Voda pálená z nezralých tykví se dává píti při horečnatých zimnicích. Táž voda rozdělaná s cukrem a pitá, dobře pomáhá proti horkému kašli a rychle pomáhá ku stolici. Tykve zadělávají se také, podobně jako citronát, do cukru nebo medu. K torrtu se bere pouze svrchní část čili hrdlo dlouhých tykví, dokud jsou ještě mladistvé a počínají teprve trochu tvrdnouti; zevní kůra se oloupe, dřeň se vyjme a zahodí, a pak se tykev rozkrájí na dlouhé křížalky, na něž se každý den jednou nalévá horká voda po 8 dnů napořád. Takto vymočené křížalky se ponenáhlu vaří, aby zůstaly v celku, a pak uvařené se rozkládají na prkénko prostřené čistým šatem a nechávají ležeti ve stínu 2 dny do uschnutí. Pak se kladou do rozpuštěného teplého cukru nebo medu. Některé tykve okrouhlé rozkrajují na dlouhé kusy, které zavěšují a uschovávají na zimu; mají-li jich užíti k jídlu, tu je máčejí ve vodě. Dlouhé tykve uchováš si čerstvé, když je zahrabeš do plev a zakopáš na stinném místě do písku, nakladeš na ně suchého sena a naposled přikryješ zemí. Zevní použití: Šupiny čili kůra z tykví jsou dobré k obkladům na horké oči a zanícenou podagru. Popel z pálené kůry tykvové hojí hnisavé vředy a díry, které se časem otvírají u mužů na lůně. Jest to jistý lék, jak jsem sám vyzkoušel. Prášek z usušeného semene tykvového působí jako zásyp do ran, že se tyto vyplňují zase masem. Potřeš-li koně šťávou z listí tykvového, tu nebudou jich štípati ani mouchy, ani komáři. Šátky namočené ve vodě vypálené z nedozrálých tykví mohou se používati jako obklad netoliko proti bolestem zanícených kloubů a údů od podagry, nýbrž i proti všelikým horkým oto352

kům; to jest také vyzkoušený a dobrý lék proti veliké bolesti hlavy z horkosti, zvláště u malých dětí. Není-li po ruce pálené vody, tu možno vzíti místo ní šťávu vytlačenou z tykví. Dále jest tato voda a šťáva velice dobrá a pohodlná při horkosti uší a očí; vpouští se do nich a zevně se přikládá. Hojí také spáleniny od ohně. Tykev sluje řecky KOÍOKVV&O, áfoxfô?, latinsky C u c u r b i t a , C o l o q u i n t h i s d o m e s t i c a > arabsky Ha r a h a , italsky Z u c c a , španělsky C a l a b a c c a , francouzsky u n e c o u r g e , německy K íi r b i s. Kap. LX. OKURKY. Okurky jsou všeobecně známé a přicházejí ve 2 druzích: První jsou u nás v Čechách velmi obyčejné, někteří je nazývají

Okurky.

Okurky dlouhé.

latinsky C i t r u l i , jelikož mají jakousi podobnost s malými citrónovými jablky. To jsou obyčejné malé okurky, které nazývají v Norimberce K i i m m e r l i n g e . Druhé okurky slují h a d í , C u c u m e r e s a n g u i n i , jelikož jsou dlouhé a vinuté jako had, pruhované, kůry bělavé a chlupaté. Oboje tyto okurky mají stejnou chuť a mají i stejná semena, a liší se pouze listím; neboť dlouhé okurky mají list ostrý a chlupatý jako dýně. Okurky rozkládají se do šíře a nemají-li žádné opory a pomoci, aby se mohly pnouti vzhůru, tu musí se pro slabost a útlost svých lodyžek a úponek rozkládati a táhnouti po zemi. Listy mají menší než tykev, avšak tlustší, ostřejší a chlupatější. Květ, který vyrůstá mezi listem a úponkou, jest žlutý, a po jeho opadání vytváří se ovoce, zevně jakoby skropené množstvím skvrn, zprvu zelené, pak, když úplně dozrá, nažloutlé P rozdělené mr.ožstvím průbu 5i3i brázd. 23

353

*'. ••>.

Jiný druh dlouhých okurek. Tento obrázek dal jsem vzíti a vymalovati podle skutečné a přirozené rostliny. Má listy jako meloun, podobně i květ, avšak ovoce není tak žlábkované a pruhované, nýbrž volaté jako u obecné okurky, uvnitř pak jest semeno mnohem drobnější, než u obecné okurky ^ tento druh nesnese také a nestrpí tolik dešťů, jako může snésti obyčejná okurka. Avšak l tyto dlouhé okurky chtějí míti mnoho slunce, stejně jako melouny, jimž se také velice podobají, kdyby jejich chuť a podoba či forma ovoce je nerozlišovala. Okurky velice nenávidějí studeno a zimu, a proto je nemůžeme míti jindy, leč pouze v létě. Vzcházejí 6.—7. den po zasetí. Milují místa sušší nežli tykev.

Okurky dlouhé (* květ bez užitku, f s užitkem, o rozkrojená okurka.

Pěstování okurek. Namočí-li se semeno okurkové před zasetím v mléce, tu jsou pak.okurky libější a chutnější. Aby narostly obecné malé okurky dlouhé, můžeš docíliti následovně: Když okurky kvetou, zavede se jejich květ spolu s jich stopkou do nějaké úzké trubice a tu musí okurka růsti do délky podle délky trubice. Semeno takových okurek pak již samo od sebe bez pomoci trubic vydá rostlinu s dlouhými okurkami. Zavřeš-li květ do hrnce nebo nádoby, jež byla zformována do podoby obličeje člověka, nebo jiného živočicha, nebo kde by byl tento obraz vryt, tu nabude okurka tam vyrostlá této podoby. Postavíš-li k okurkám na vzdálenost 4—5 prstů mísu plnou vody, tu se k ní okurky přiblíží během jednoho dne. Postavíš-li tam však olej, který jest jim odporný a protivný, tu se raději skrčí a zkřiví, nežli by se k němu přiblížily. Také se okurky obracejí tolikrát, kolikrát hřímá, jako by se hřmění děsily a bály. 354

Chceš-li míti ranné okurky, tu připrav si do koše v lednu nebo únoru tučnou a dobře vyhnojenou zemi, zahrabej do ní semeno okurkové a pokrop je trochu vodou. Když vzejdou, vystav koš ven pod nebe v jasný a teplý den, avšak jen podle zdi nebo stavení, aby jim nemohl uškoditi vítr. Přijde-li zima, nebo nějaký nečas, tu vnes koš zase do domu, a to čiň tak dlouho, dokud nebude den delší noci a dokud se ti nebude báti více mrazu. Pak zakopej koš do země a budeš míti velice ranné okurky. Zde u nás v Cechách chovají okurky nakládané v soli, octě a vodě přes celý rok. Přidávají k nim též kopr a marjánku. Přirozenost, moc a účinky. Oboje okurky jsou přirozenosti studené a vlhké na druhém stupni. Vnitřní použiti: Okurky nutí na moč, ne však tak mocně jako dýně; požívají se s jinými pokrmy, jako s pečení a masem, avšak musí se jísti s mírou a střídmě, neboť při velkém, nadměrném požití nashromáždí se v těle mnoho hrubých a studených vlhkostí, zvodnatí krev a vychladne, a z toho povstávají tak zvané p u t r i d a e f e b r e s , to jest hnilobné zimnice*), těžké a vážné. Proto jest lépe zdržeti se jich vůbec a nejísti jich. Utlučené semeno jest dobré píti s mlékem nebo vínem proti zranění a zjitření měchýře. Stejné množství semene okurkového a kmínu, asi tak špetka, (do 3 prstů) rozetřené na prášek a požité v sladkém víně, nebo polévce z řeckého vína, uklidňuje kašel a vyčišťuje prsa od šlemu a hnisu. Totéž semeno vařené s medem a vodou slouží úspěšně proti neduhům jater a ledvin, pocházejících z horkosti. Utluc semeno okurkové s ječnou vodou a vytáhni z něho mléko; jest to dobrý pokrm pro nemocné s palčivou zimnicí. Zevní použití: Okurky rozkrájené na malé terčíky a přikládané ochlazují a mírní všeliké horké otoky. Používáme jich také při palčivých zimnicích proti prýmu; nemocný má je ustavičně držeti a obraceti na jazyku. Okurky zahánějí svojí vůní omdlévání. Listí okurkové svařené s vínem hojí v obkladu kousnutí psem. Okurky šlovou řecky oíms ê?o?, arabsky C h a t ě , latinsky C u c u m i s , C i t r u l u s , italsky C u c u m e r o , španělsky Cog o m b r o, francouzsky C o c o m b r e , německy C u c u m e r n oder Q u r k e n . Kap. LXI. DÝNĚ A MELOUNY. Velké dýně slují latinsky P e p o ne s; melouny pak jsou okrouhlé, menší, sraženější, podobné kdoulím, a'ty zovou latinsky M e l o p e p o n e s . *) Asi odpovídá angl. putrid fever = typhus. 23*

355

J» l ^

Melouny rozkládají se svými úponky po zemi, stejně jako okurky. Mají listy ostré, drsné, podobné listům vinným, avšak méně dělené a mělčeji střihané. Mají květ žlutý, některý opadá, aniž by založil na plod, jiný však má pod sebou zduřeniny, z nichž vyrůstají melouny, tu dlouhé, tu okrouhlé, některé žluté, některé zůstávají zelenými. Někdy jsou melouny velikosti lidské hlavy, i větší. Zevně jeví pruhování a mají jaksi vysedlé oddíly, jako nějaké záhonky, trochu drsné, které se na vrcholku a u špičky scházejí a spojují. Po rozkrojení jsou uvnitř rozličné barvy, žluté, červené, bílé, šťavnaté a prostoupeny velice pěkně a hustě semeny, jsou vůně libé, chuti příjemné a sladké. Jsou nyní také melouny s tak tenkou kůrkou, že je možno je jísti bez oloupání, jako hrušky a jablka, čímž je vinno zvláštní umění, podle kterého jsou pěstovány.

Melouny (f neužitečný, * užitečný květ).

Jest ještě jiný druh zlatožlutých melounů s hladkou kůrou, které dají se uchovati přes celou zimu na suchém a vzdušném místě; tyto musí se však sbírati na počátku podzimku, avšak již krátce před uzráním. Melouny si libují v nové půdě, dobře obdělané a na slunci, musí míti pak dosti prostoru k volnému rozprostření. Zprvu potřebují deště a zalévání do doby než vyrostou; v době zrání nenávidějí však velmi mračných časů a deště. Proto se nedaří a nedozrávají v mokrém létě, nýbrž se kazí a zakrsají, a ty, které přetrvají, nemají dobré chuti. Po uzrání se utrhávají od stopky. Nejlepší druh jsou těžké a vonné melouny s tlustou a tučnou stopkou. Některé voní pižmem, jiné růží, což však nemají ze sebe, nýbrž z umělosti a přizpůsobování pěstitele. Neboť mnozí pootvírají jádra melounová předem, než je zasadí, na konci, kde obyčejně pučívají, a močí je l—2 dny před zasazením do země v růžové vodě, nebo v malvazu, v němž bylo rozipuštěno pižmo. Tímto způsobem možno přizpůsobiti na libou

356

.'..*:'

r

vůni netoliko melouny, nýbrž i jiné ovoce. Někteří tvrdí, že melouny budou sladší, když se semeno rozštípne způsobem svrchu udaným a pak močí l—2 dny v sladkém víně nebo vodě, v níž byl rozpuštěn cukr; pak se semeno má v stínu vysušiti a teprve vsaditi do země. Přirozenost, moc a účinek. G a l e n u s píše, že jsou melouny přirozenosti studené a vodnaté; podle mého zdání však nejsou sladké a vonné melouny beze vší horkosti. Vnitřní použití: Melouny mají také moc stírající, ženou moč a vycházejí z těla snáze, nežli okurky; že pak stírají a čistí, toho důkazem jest, že potíráním kůže tuto čistí a skvrny a pihy od slunce s tváře a těla zahánějí, nevězí-li tyto příliš hluboko v kůži. Semeno melounové má mocnější účinek a pomáhá též při ledvinovém kamenu. Melouny jsou vzácným a příjemným ovocem pro lidi mlsné a rozkošnické. Při nadměrném požívání dělají v těle zlé vlhkosti, obracejí krev ve vodu, z čehož bývají zimnice a bolesti střev, jak se dočítáme o císaři Albrechtovi II. a českém králi Rudolfovi, kteřížto oba následkem nemírného požívání melounů dostali červenou nemoc a smrtelnou zimnici, odj níž i zemřeli. Kdo však požívá melouny střídmě a se solí a pije na ně dobré víno, tomu škodí méně. Existuje také vlašské přísloví: Budeš-li příliš mnoho melounů jísti, musíš také brzo jísti jejich jádra; neboť v palčivých a horečnatých zimnicích obyčejně užíváme vody nebo mléka z utlučených jader melounových a dáváme je píti a jísti nemocným, jelikož ochlazují. Oloupaná jádra melounová také potahují obyčejně cukrem a tyto konfekty jsou velice příjemné, chutné a libé, a možno je podávati nemocným v horkých zimnicích. Při zjitření ledvin nebo při palčivém a kapavém močení (řezavce) také velice dobře poslouží tento konfekt. Mléko vytlačené z rozetřených jader melounových, vařených s vodou a s anýzcm nebo ječmenem jest dobré jako nápoi nebo pokrm pro lidi nemocné s horečnatou zimnicí, neboť ochlazuje, hasí žízeň, otvírá ucpání jater a žil a žene moč. Totéž mléko jest užitečné proti kašli, souchotinám, a zvláště proti palčivému kapavému močení (řezavce). Semeno požité s mlékem nebo sladkým vínem, rozhání otekliny měchýře. Utlučený suchý kořen na prášek, pitý v dávce l čtvrtce ví medovině, vzbuzuje dávení. Na některých místech dávají ženám v šestinedělí, nejsou-li dobře vyčištěny, a mají nepřirozenou horkost, píti melounové semeno s vodou vysokého slezu. Melouny také zadělávají do cukru nebo medu tímto způsobem: Vezmi nezralé melouny, nakrájej je na dlouhé kusy a kn žalky podle jich brázd a políček, když jsi nejprve oloupal z nich zevní kůru a vyloupal jádra uvnitř. Tyto kousky vlož na 10 dnů do silného octa. Pak slij ocet a nalij na ně znovu jiný čerstvý, a zase nech státi 10 dnů za občasného zamíchání (každý den jednou). Pak slij druhý ocet, rozlož křížalky na prkénko, pro-

357

•^

.«•-• "ftfe. T"

střené čistým šatem, do uschnutí, a pak je vlož do medu nebo cukru, povař povlovně při mírném ohni a krátkou dobu (nad řeřavým uhlím), aby zůstaly vt celku a se nerozvařily. To čiň každého dne, 10 dnů po sobě. Pak je vyber z medu nebo cukru, vlož do jiné nádoby, každou vrstvu křížal posyp zázvorem, hřebíčky, muškátovým oříškem, skořicí, a nalij na ně čistý, přepuštěný med, neba bílý cukr, až by se v něm potopil, zavař a ucpi dobře nádobu a schovej k potřebě. Zevní použití: Znamenité mazání nebo líčidlo pro škaredé slečny (neboť od přirozenosti krásné toho nepotřebují) si připravíš následovně: Vezmi stejné množství melounů, limonů, kořene aronového a posedového, rozkrájej vše dohromady, dej do skleněné baňky, nalij na to kozího mléka, až by bylo vše jím pokryto, a destiluj in B a l n é o M a r i a e a vypal tak z toho vodu. Touto vodou nechť si paní a panny myjí tvář a bude pěkná. K témuž účelu možno si připraviti tyto koláčky: Vezmi šťávu melounovou i Šťávu ze semen melounových, přičiň mouku ze škrkavičného hrachu, usuS na slunci a nadělej ze směsi koláčky. Před jich použitím vezmi vodu z líčidlového kořene, rozpusť v ní l—2 koláčky a umývej si touto vodou tvář. Proti horké šlemovitosti očí uvaž na čelo čerstvý kus melounu. Při záchvatu mdloby přivoň k melounu a přijdeš sám k sobě. Utlučený kořen smíchaný s medem a přiložený ve formě náplasti hojí tekuté otoky, které nazývají Fa v o s. Meloun nebo dýně sluje řecky ni no v, latinsky M e l o , Pepo & M e l o p e p o ; arabsky B a t h e c a ; italsky Mé l i o n e , španělsky M e l o n, francouzsky M e l o n s, německy M e l o nen, P f f e b e n . Kap. LXII. ANGURIE.*) Ačkoliv Angurie nejsou v Čechách příliš známé, přece jsem jich nechtěl pominouti mlčením, jelikož je mnozí již také pěstují a rozmnožují ve svých zahradách. Mají dělené listy jako kolokvinta, nebo stříkavá tykvice, avšak větší a drsnější. Svými úponky se rozlézají po zemi, stejně jako dýně, květ mají žlutý, barvy medové jako obecné okurky. Ovoce je dvakrát větší, než u dýně, těžké, okrouhlé s korou hladkou, zelenou a strakatou, a na té straně, kde leží na zemi, obyčejně barvy bělavé. Maso angurií je velmi vodnaté a vlhké, zvláště v prostředku, a snadno se mění následkem své měkkosti ve vodu a jest velice dobré pro uhašení žízně. Maso, nalézající se blízko kůry, jest tvrdší, bělejší, chuti trochu kyselé, avšak prostředek jest po dozrání sladký a chutný. Semeno je široké a dvakrát větší melounového, ve tvrdé slupce barvy někdy černé, někdy ryšavé nebo i popelavé. Zrno jest užitečné v jisté míře v lékařství. Toto ovoce lze zahrabati do hromady pšenice a tam chovati přes 2 měsíce, a utrhne-li se brzy před uzráriím, tu dozrává pak v pšenici a tím déle vytrvá. M e l o I n di c u s, zvaný B a t i e c a, o němž píše A v i c e n n á , jak jej popsal G a f z i a s v lib. 2. cap. 20, spisu „D e *) V o d n í meloun— C u c u m i s c i t r u l l u s čiCitruílusvulgaris. 358

h o r to", jest bylina úplně jiná a odlišná od A n g u r i e , která jest velmi obyčejná v Itálii a u nás také časem dozrává. Avšak naše Angurie snad právem by se mohla počítati k okurkám. Přirozenost, moc a účinek.

Angurie jsou přirozenosti studené a vlhké na druhém stupni, velice užitečné v horkém létě k uhašení žízně v palčivých zimnicích; ba i proti prýmu a vyprahlosti jazyka podávají se s jistým úspěchem, neboť dostatečně svlažují a ochlazují, mírní žluč nebo pěnokrevnost i jiné prudké a ostré vlhkosti v žaludku, játrech a žilách, které obtěžují člověka více zlostí, nežli svým množstvím. V celku může platiti o anguriích vše to, co jest psáno o melounech a okurkách, neboť všechny tyto 3 byliny jsou sestry jednoho pokolení a kmene.

Angurie.

Angurie jsou tím sladšú čím v teplejších krajinách rostou. A proto jsou kolem Říma, v Kampami, Apulii, Kalabrii a Sicílii lahodnější a znamenitější, a také i větší, nežli u nás. Angurie sluje latinsky též C i t r u l l u s . Německy C i t r u l l nebo A n g u r i e n. Kap. LXIII. LOGIKA ZAHRADNÍ A LESNÍ. Locika je dvojí: Domácí čili zahradní, a lesní čili planá. Nejprve budeme psáti o zahradní, jakožto nejznámější. Ta se dělí nejméně na 3 druhy: První druh jest kadeřavá, s kadeřavým, vůkol pilovitým nebo stříhaným listem, jako štěrbák. Druhá má list široký a okrouhlý a odtud sluje široká nebo okrouhlá. Listí třetího druhu se svinuje uprostřed do koule, podoby malé bílé hlávky zelné, a sluje locika hlavatá, bílá nebo veliká. Lodyha lociky větví se teprve na vrcholku a jest plna mléka, odkudž sluje také latinsky L ač t uč a. Má malý, žlutý, plný

359

a *

$

i^Tl

Locika, jak bylo již řečeno, obměkčuje také břicho, a to zvláště, když se pojídá vařená v tučné masové polévce a posypaná cukrem. Pité semeno locikové s přidáním něco mála mléka ze semene máku zahání bujnost těla a oplzlé sny, pomáhá proti horkému kapavému močení. Locika ustavičně v jídle požívaná dělá temné oči a škodí zraku; naproti tomu jest velmi užitečná proti všem horkým neduhům, proti červené nemoci v začátcích jejích, dokud se ještě příliš nerozmohla. Lociku nemají jísti lidé, kteří těžce dýchají a plivají krev. rovněž tak lidé se studeným žaludkem a s hojností šlemů v těle.

kvítek, který se mění v šedivé pýří a rozletuje se, semeno jesi dlouhé a špičaté, barvy černé a bílé. Má mnoho špičatého listí, které, když přeroste, zhořkne. Když se pořeže mladá locika, tu jest nasládlá, čím je starší, tím více bývá hořká, a proto ji nenechávají vyrůsti do výšky, nýbrž na ni kladou kamení, střepy a jiné věci, aby se rozkládala pouze do šíře. Tak máme zde na prvním obrázku vyobrazenu lociku mladistvou, na druhém pak dokonale vyrostlou a kvetoucí. Locika roste více do šíře, když se nesází hustě jedna vedle druhé, nýbrž se rozsazuje řídce a prostraně; pakliže od země dřevnatí a tvrdne, vykopej ji a přesaď a zase omládne. Vzchází čtvrtý nebo pátý den po zasetí, a když vyspěje, přesazuje se a zalévá, když neprší.

Locika mladá kadeřavá.

Přirozenost moc a účinek. Zahradní locika jest přirozenosti studené a mokré, stejně jako studničná voda, jak praví G a l e n u s. Někteří ji kladou na třetí stupeň v studenosti a vlhkosti. Vnitřní použití: Locika, zvláště kadeřavá a mladistvá, jest vhodný a libý pokrm pro žaludek, chladí, hasí žízeň, .přivádí spánek, měkčí břicho, rozhojňuje mléko a vzbuzuje chuť k jídlu, když se pojídá před večeří připravená s dřevěným olejem, octem a solí. Tento salát jest velmi obyčejným pokrmem v horkých krajinách. Locika ustavičně v jídle požívaná dělá temné oči a škodí syrová. Vařenou lociku požívali staří po jiném jídle jako na závěrek stolu (jídla), jak dosvědčuje sám G a l e n u s, který vychvaluje lociku nad všechna jiná vaření a zeleniny a tvrdí, že mu vždy dobře sloužila v mládí i stáří, když ji jídal na noc, že mu zaháněla palčivou pěnokrevnost žaludku a z bdění ho uváděla v spánek. 360

Locika lesní.

Locika kvetla.

*>® _J&fi tf /Cv&'^

Píše se o císaři Augustovi, že byl rozšafností svého lékaře A n t o n i a M u s y vysvobozen a zachován pouze locikou od těžké nemoci a mnohého bdění (nespavosti). Zevní použití: Všecky horké neduhy hlavy, jater i žaludku můžeš zmírniti a odstraniti bylinou locikovou tím způsobem, že přikládáš buď zelené její listy, nebo šátky lněné namočené v její šťávě nebo ve vodě z ní vypálené. Mytí nohou odvarem lociky přivádí spánek. Také i šťáva vytlačená z čerstvého listí a přiložená na čelo a spánky v horečnatých zimnicích jest dobrá proti bolestem hlavy a nespavosti. K témuž účelu utluc semeno s bílým mákem, smíchej s vaječným bílkem a přilož na čelo a spánky. Vyplachování a kloktání hrdla odvarem lociky s angreštem jest velmi dobré proti všelikým oteklinám a osutinám v hrdle a také proti spadnutí čípku (otok čípku a oteklé mandle).

361

Locika lesní podobá se první, to jest zahradní, avšak již přerostlé a staré, až na to, že má list užší, bělejší, drsnější a hluboce střihaný; když jest hodně přerostlá a stará, mívá množství ostrých, špičatých a chlupatých osténků, jest chuti hořké a tvrdá ke kousání. Má též tenčí, ale vyšší lodyhu se žlutým, pýřitým a rozlétavým květem. Kořen má hojně vlášení a jest plný mléka. Roste na polích. Při vrcholku v semenných makovičkách má mnoho perného a hořkého mléka, které lidé v čas žní sbírají po proříznutí makoviček, suší v novém hrnci na slunci a schovávají ku potřebě. Této lesní nebo polní lociky mnoho užívají lékárníci místo štěrbáku, nikoliv ovšem bez podvádění a škody ubohých nemocných, neboť tak falšují dobrý a hojivý lék jaterní, za nějž se má bráti pravý štěrbák. Proto, komu jest milé jeho povolání a má dobré svědomí a křesťanskou lásku, ten přestaň s tímto škodlivým bludem a užívej pravého štěrbáku, jak bylo nahoře podotčeno, a nemáš-li ho, našij si/ je! do zahrady, anebo dávej místo něho do léku čekanku. Přirozenost, moc a účinek. Vnitřní použiti: Šťáva nebo mléko z plané lociky jest perné a hořké, a má téměř touž moc, jako semeno makové; a proto je užívají ad M e c o n i u m * ) a dělají z něho O p i u m ; toto mléko přináší spánek a odnímá vnitřní bolesti, ať se bére v pokrmu vnitřně, nebo ať se přikládá zevně. Tato šťáva vypitá ví množství jedné čtvrtce s uvařeným medem nebo octem, jemuž říkají v lékárnách O x y m e l , vyhání stolicemi špatné vodnaté vlhkosti z lidí vodnatelných. Mlé_ko lesní lociky přivádí ženám jejich menses (čmýru), když je pijí, anebo zevně přikládají. Totéž mléko hojí uštknutí štíra a jiných jedovatých žížal a zeměplazů. Semeno lesní lociky v nápoji odnímá nečistou Žádost a zapuzuje vilné sny. Zevní použiti: Mléko lesní lociky zahání mrákotu, skvrny nebo povlaky očí. Smíchané s mlékem ženským jako mazání hojí spáleninu. Při popálení ohněm, olejem, nebo vařící tekutinou utluc lociku s trochou soli a přilož na spálené místo, avšak dříve, než se nalijí (utvoří) puchýře. Locika sluje řecky 0 ?*'<*«£, arabsky C h e r b a s , latinsky L ač t u c a , italsky L a t t u c a , španělsky L e c h u g a, francouzsky L a i c t u e , německy L a t t i c h .

ť

Kap. LXIV. TŘEBULE neboli KERBLÍK. Lékárníci nazývají tuto bylinu C e r e f o l i u m , odkudž povstalo zkomolené jméno německé K e r f f e l , a snad i české k e r b l í k. Roste v zahradách, kde se sází pro kuchyni jako petržel, jest však měkčí a větvitější, než tato. Lodyha je čer*) M e k o n i u m z řeckého MqxwVtov jest vlastně šfáva maková. V novější době sluje tato šfáva'lodková usušená L a c t u c a r i u m a má podobné účinky jako Opium.

362

1. 2. 3. 4.

Pór či luček (Allium porrum). Plný pór [pažltka] (Allium schoenoprasum). Česnek kuchyňský (Allium sativum). Cibule kuchyňská (Allium cepa).

Pór winičný. Ampeloprqfsum.

^> véna, tučná, žlábkovaná, větvitá, zvýši l/^ lokte s mnohými postranními větévkami a s okolíkem při vrcholu. Květ jest bělavý, z něhož se tvoří jakési tenoučké růžky (nažky) rovné, špičaté a chlupaté, v nichž je dlouhé a červené semeno. Kořen jest krátký, kosmatý, rozkládající se při povrchu drnu. Celá bylina jest sladká a vonná. Když se vaří s jinou zeleninou nebo jinými krměmi, bývají tyto vonnější a chutnější. Přirozenost, moc a účinek. Třebule jest přirozenosti horké na prvním stupni, v mokrosti pak a suchosti zachovává mírnost. ^®

i$k

WJJ)

Vnitřní použiti: Třebule požívaná v pokrmu otvírá, propravuje a žene moč a čistí zrak. Touž moc má odvar z ní. Bylina dobře prospívá žaludku.

Třebule neboli kerblfk.

Odvar třebuie ve víně jest velmi užitečný a vhodný pro měchýř. Též pomáhá ženám k jejich nemoci (ku čmýře). Šťáva nebo voda třebulová rozhání sraženou krev v těle a vyhání ledvinový kámen. Proti žloutence: Vezmi 8 plných lžic nebo ^» žejdlíka šťávy třebulové, přidej l čtvrtci prášku jablečníkového a pij teplou tuto směs několik dnů po sobě ráno na lačný život. Pomůže. Tato šťáva smíšená s medem a pitá jest také dobrá pro kašel. Táž šťáva požívaná s ječnou vodou a s cukrem pomáhá proti bočnímu klání nebo bolesti (záněty pohrudnice). Šťáva třebulová požitá v teplé polévce masové nebo slepičí mírní a odnímá bolesti v břiše (koliku).

Zevní použití: Třebule utřená na prášek, smíchaná s medem, a přiložená na to místo, kde roste rak, hojí jej. Celá bylina vařená ve vodě, 363

do níž se přidal ocet, moří hnidy ve vlasech a shání s hlavy lupy, když se hlava myje tímto louhem. Hlavně pak jest vyzkoušeným lékem proti kolice, když se přiloží na život dotyčná bylina usmažená na másle. Třebule sluje řeckyx<*n>*vV-ov,latinsky C h a e r e p h y l l u m , C e r e f o l i u m , italsky C e r e f o g l i o , francouzsky Cerf u e i l , německy K o r f f l , K o r b e l oder K o r b e l k r a u t . Kap. LXV. SYRSKÁ TŘEBULE. Syrská ťřebule, latinsky a řecky G i n g i d i u m , má listy jako planý pastinák, avšak menší a hořčí. Z jednoho kořenu vyrůstá nahoru množství malých, oblých, žlábkovaných lodyžek, zdéli téměř lokte, s postranními větvičkami, s bílými okolíky na vrcholku. Tyto okolíky jsou všude kolem osazeny drob-

Tato bylina pojídá se syrová i vařená a také se močí v soli a vodě. Dobře prospívá žaludku. Kdo nemá chuti k jídlu, takže nemůže pokrmů a jich vůně ani cítiti, nechť požívá tuto bylinu s octem, dřevěným olejem a trochou soli jako salát, a vrátí se mu appetit a chuť k jídlu. Odvar gingidia ve víně odnímá bolesti měchýře. VISNAGA.*) &t

>

<Š&9)\

^ V*

Syrská tfebule.

Přirozenost, moc a účinek. Qingidium**) jest přirozenosti mírně horké a studené, čemuž nasvědčuje chuť částečně hořká a stahující; suší na druhém stupni. *) Asi A m m i m á j u s, cizí bylina zavlečená z ciziny do Německa. **)D a u c u s G--i n g ' i.-d i u m — odrůda .-. mrkve. **)

364

Kap. LXVI. DE PECTINE VENERIS. VOCHLICE.**) Tuto bylinu zove P l i n i u s „Pecten Veneris"; německy ji nazývají í i e c h e l k a m m podle jejího šipičatého semene, které se podobá zubům v hřebenu nebo ve vochli, na níž ženy vochlují či zpracovávají len. Roste jí mnoho mezi obilím, zvláště na mezích. Listím se podobá planému pastináku, až na to, že jest mnohem mladistvější, stejně jako u heřmánku. Z jediného kořene vychází mnoho lodyžek, nemnoho vyšších pídě. Kvete v máji bílým kvítkem téměř jako třebule; z něho se vyvíjí množství rovných a špičatých jakýchsi nosíčků, podobných jehlicím na vochli. Kořen je bílý, nasládlý a zdéli jedné pídě.

Visnaga.

nými zelenými lístky, hlouběji stříhanými a dělenými, nežli jsou listy lodyžní. Dotyčné okolíky nesou také semeno, stejné jako u A m m i * ) ; po dozrání semene rozvírají se okolíky a svírají dohromady, jako u pastináku. Kdo se jich dotkne, tomu uváznou na prstech. Kořen je bělavý, zdéli pídě, chuti trochu hořké. Roste většinou v Sýrii a Cilicii, odkudž jeho semeno přinášejí do Itálie, kdež se také nyní sází v zahradách. Tak jsme již dospěli k pravému .Qingidium, pod jehož jménem rozuměli někteří omylem C e r e f o l i u m , to jest třebuli.

iiá

Velice se mýlí ti, kdož považují Q i n g i d i u m za bylinu, kterou někteří nazývají B i s n a g a , B i s n i a g o nebo V i s n a g a , neboť tato bylina jest větší nežli pastinák, má veliké okolíky nebo koruny, jejichž špiček ipoužívají nyní za zubní párátka. Já se domýšlím, že patří do kmene a rodu pastináku, s nimiž souhlasí ve všech vlastnostech a známkách. G i n g i d i u m slově jinak latinsky B i s a c u t u m , italsky G i n g i d i o & B i s a c u t o , arabsky G i d i u m, egyptsky D or y s a. t r u m, syrsky A d o r i s vel A d o r i u m , německy Syrischer K e r f f e l — Visnaga aliter Denusc a l p i a r i a, německy Z a n s t i c h e r k r a u t ( Z a h n s t e cherkraut).

Přirozenost, moc a účinek. *»

Bylina tato jest chuti perné a hořké, z čehož snadno vysvítá, že jest nakloněna k horkosti a suchu. Vnitřní použití:

^|

Někteří vaří tuto rostlinu před květem, a dokud jest ještě mladistvá, s máslem anebo s dřevěným olejem, a tak ji požívají. *) A m m i V i s n a g a ( D a u c u s V i s n a g a ) . **) Botan. název S c a n d i x p e c t e n V e n e r i s — v o c h l i c e , V e n u s i n hřeben, německy H e c h e l k r a u t , V e n u s k a m m , N a d e l k e r b e l .

365

>

'já**

^

•*>

¥

.. .i-cs^^;

Zevní použití: Kořen z této byliny utlučený se slezem a přikládaný vytahuje z ran trny, špičky a třísky. Dětem, které nemohou močiti, má se tato bylina usmažiti s trochou .petržele v bílém víně a másle na rendlíku a přiložiti na lůno ve formě náplasti; otvírá průduchy moče (žene na moč). Někteří pokládají tuto bylinu za Dioskoridův S c a n d i x , což však jest nemožno, jak jsem ukázal ve svém spisu „C o mmentar. in Diqscoridem". Italové nazývají tuto bylinu dodnes A c i c u l a, a jelikož mezi starými názvy sluje A c u l a, nemá se vůbec zaměňovati se S c a n d i x .

Vochlice.

,^Sn,,

<> "^ Přirozenost, moc a účinek.

Stračí nožka má moc vysušující a stírající. Vnitřní použití: Odvar semene, listí a kořenu ve víně pomáhá při obtížném močení a žloutence, ano vyhání i kámen ledvinový a čmýru. Odvar listí ve yíné léčí vnitřní bolesti, zatvrzení břicha (zácpu) a časté tracení. Totéž listí pojídané uvařené čistí zrak a dělá jasné oči, ano i měkčí život. Někteří nakládají tuto bylinu do láku se solí a octem jako kapary; v tomto způsobu povzbuzuje chuť k jídlu a jest velice chutná a libá.

Straci nožka mořská I.

Stračí nožka U.

Zevní použití:

Kap. LXVII. STRAČÍ NOŽKA.*) Stračí nožka jest bylina křovovitá s množstvím bělavého, tučného listí, jako u kuří nohy, avšak užšího a delšího, chuti slané. Roste na místech skalnatých u moře. U nás sází se v zahradách a roste pěkně a ráda v každé vyhnojené zemi a jest tu i chutnější a libější, nežli samorostlá (planá) mořská. A proto ji také C o l u m e l l a a P l i n i u s oddělují od plané a nazývají B a t i c u l a h o r t e n s i s . Rozkládá se po zemi, ale přesto má lodyhu zvýši lokte. Na vrcholku nese tato korunku (okolík) jako vlašský kopr, a na ní pučí bílé kvítky a z nich se vyvíjí okrouhlé a vonné semeno. Má mnoho bělavých kořenů ztloušti prstu, které zapouští a rozkládá na všechny strany mezi kamením; jest též slané chuti a libé vůně. *) Odpovídá rostlině C r i t h m u m m a ř i ti m um = mořský fenykl.

366

Utlučené listí stračí nožky a ohřáté na horké cihle jest dobré v obkladu proti ukrutným bolestem ppdagry. Stračí nožka mořská sluje řeckyK c *'•>/* o", latinsky C r i t hamum, Foeniculum marinum, Petroselinum marinum, Herba D. Petři, S a x i f r a g i a marina. U n g u i s a q u i l l a e & c., arabsky J e r a i n & A l h u l a i c . Italsky C r i t h a m o , B a t i c u l a & F i n o c c h i o m a r i n o . Španělsky P e r e x i l d e l a m a ř . Item, U n h a l d e a g n u l a y e r u a , hoc est, U n g u i s a q u i l l a e h e r b a . Francouzsky F e n o i l m a r i n . Německy M e e r f e n c h e l , B a c i l l e n , Meerpeterlen. CRITHAMUM SPINOSUM. Kromě shora uvedené mořské stračí nožky nalezl jsem ještě dva jiné druhy na břehu benátského moře. Jeden druh jest podobný výše uvedené první stračí nožce, s chutí slanou a pernou; patrný rozdíl je na listí, které je užší, Špičaté a pichlavé. Má také šťavnatější a pevnější lodyhu, která nese na svém 367

vrcholku 3 nebo 4 větvičky a na nich bílou korunku (okolík), které se mezi sebou dotýkají; z nich vytváří se semeno podobné vlašskému kopru. Má také úplně stejný kořen. Druhé C r i t h a m u m vyhání z jednoho kořene množství rovných lodyh s množstvím úzkých, podlouhlých a tlustých lístků, z nichž vyráží ještě zvláštní jeden samostatný lístek jednou tak dlouhý. CRITHAMUM MONTAWJM.*) Zde v Cechách viděl jsem také jednu bylinu, jíž říkají zemská stračí nožka. Tato roste všude na poli, také i mezi obilím, na mezích a u cest. Má množství dlouhého, úzkého a po obou stranách pilovitého a zoubkovaného listí na způsob srpu, a od toho ji nazývají také S i c h e l k r a u t , to jest bylina srpová.

Straci nožka III.

Na vrcholku má kratičké listy, z nichž každý hlavní lístek jest ještě rozdělen na 2 nebo 3 lístky postranní. Má lodyhu dvouloketní, oblou, uzlovitou, rozložitou, nahoře s okolíkem nebo korunkou, která jest v květnu bílá (od květu), v níž se vytváří drobné, podlouhlé semeno libé vůně a perné chuti. Kořen má jako planý pastinák, pouze menší; chuti jest nejprve nasládlé, později, čím více se rozkousává a žvýká, pernější a palčivější, až od toho svědí jazyk. D o d o n a e u s píše, že chuď se více podobá máčce — E r y n g i u m , a profo ji také položil vedle máčky. Semeno, a kořen zemské stračí nožky zahřívá a suší, rozráží, rozděluje, otvírá, ztekucuje, rozhání plynatost (větry) a žene na moč. V celku vzato jest tato rostlina dobrá ke všem těm účelům, jako mořská, ba i jest mnohem silnější, neboť jest hořčí a pronikavější. Proto také může energičtěji nežli tato puditi moč a čmýru a otvírati ucpané průduchy. *) Odpovídá rodu F a í c a r i a — s r p e k , německy S i c h e l m č h r e , Sichelkraut, S i c h c l d o l d e , a toasi druhu P a l c a r i a R i v i n i ( C r i t a m u s agrestis).

368

PLANÁ PETRŽEL. Tato bylina odpovídá Dioscoridově C a u c a l i s. Nalezl jsem jí množství v italské krajině Etrurii/mezi řekami Tiberou a Macra; také kolem Tridentu v údolí Anania. Roste na všech těchto jmenovaných místech, zvláště na nezoraných polích, a úplně se shoduje s popisem Dioskoridovým. Italové ji nazývají P e t r o s e l l o s a l v a t i c o , to jest planá petržel, stejně ji nazývají Němci, kteří bydlí společně s Vlachy kolem Tridentu. Někteří ji nazývají německy Wildvogelnest. Má lodyhu jako pastinák, zdéli a zvýši pídě. Listí, které vychází na spodu u kořene, podobá se velice listu petrželovému, odkud dostala také bylina svoje jméno. Ostatní listy stojící výše na lodyze zdají se podobnějšími listům vlašského kopru, neboť jsou

Planá petržel.

podobně rozdělené na konci mnohými zářezy a vruby, dále tak ostré a chlupaté. Nejvýše na vrcholu objevují se korunky či okolíky z bílých kvítků, libé a sladké vůně. D o d o n a e u s a jiní uvádějí C a u c a l i s, která má ostré a podlouhlé semeno, které se chytá šatů. Obojí tento druh se nachází u nás na polích. Přirozenost, moc a účinek. Přirozenost plané petržele se přiklání k horkosti a suchosti, a to až k druhému stupni. Vnitřní použití: Planá petržel se pojídá syrová i vařená. Odvar její v bílém víně vyhání moč, písek, kámen i čmýru. 2enám, které jsou jinak neplodné pro zbytečnou vlhkost, pomáhá také k plodnosti a k početí, ale musí ustavičně tento kořen užívati. 24

369

:

~%

ÍJK

Planá petržel vařená ve víně nebo vodě otvírá ucpaná játra a slezinu, smývá a stírá tuhý šlem z vnitřních údů. Dotyčný nápoj pomáhá také nemocným se žloutenkou; užívají ho vnitřně na lačný život, načež jdou do lázně a potí se; lék ten vyhání onu žlutost otvory pórů ven z těla. Planá petržel čistí krev od černé, zemité a melancholické vlhkosti, ať se užívá v jakémkoliv způsobu, užívaná i pitá ve formě byliny, semene i šťávy. Proto se s užitkem dává při čtvrtodenní zimnici, prašivině, malomocenství a francouzské nemoci (syphilis?). Odvar plané petržele ve vodě zahání žaludeční palčivost od žluče, již nazýváme žáhou. Požívaná ve formě salátu s kyselým medovým syrupem — c u m O x y m e l i t e , a pak zase zvrácená dávením, vyčišťuje žaludek od žluči a šlemu, dává chuť k jídlu a vrací ztracený appetit.

j "i*^ mst

*•¥«*

Odvar listů bílé hořčice oslazený cukrem dává se píti dětem s velkým kašlem; mírní a krotí kašel. Někteří píší: Když nemocný se žloutenkou levou rukou utrhne 3 lístky z bílé hořčice a je ihned sní, uzdraví/se. Semeno utlučené a pité s vínem hojí jedovaté uštknutí, ničí hlísty v životě, působí, že oteklá slezina oplaskne a se zmenší. Někteří tvrdí jako jistou věc, že se uchránili a zachovali mnoho let před mrtvicí a jinými podobnými případy tím způsobem, že užívali prášku z bílé hořčice a kmínu ve stejném množství. Zevní použití: Bílá hořčice čistí zrak, když se rozmačkaným listím potírají víčka oční. Semeno odpírá jedu štíra a pavouků. Smíchané s medem či strdím v podobě mazání ničí hnidy na hlavě, odstraňuje pihy,

Zevní použití: Utlučená planá petržel, usmažená s trochou vína a másla na rendlíku, a přiložená mezi dvěma šátky na lůno, upravuje zastavené močení, rozhání větry a odstraňuje kapavé močení. C a u c a l i s řecky Xat>xaAi?, latinsky Pes p ů l i i, Pes g a l ii n a c e u s. V Etrurii P e t r o s e l l o s a l v a t i c o . Arabsky C a f a c a l i s & C a u c a l i s . U laiků A p i u m seu P e t r o s e l i n u m arvense, P e r s i l i u m nothum, Lap půla a r v e n s i s & c a m p e s t r i s , španělsky Q u e y o n e s h i e r va. Francouzsky P e r s i l b a s t a r d . Německy W i l d e r o d e r A c k e r p e t e r s i l g und K l e t t e n k o r f f e l .

fs*»

Kap. LXIX. BÍLÁ HOŘČICE. Bílá hořčice je dvojí: Zahradní a lesní. Zahradní má lodyhu zvýši ruky nebo dvou pídí, na ní listí dlouhé, několikráte hluboce stříhané, pevné a nahořklé. Květ má bělavý, z něhož se vytvářejí růžky nebo pošvičky (šešulky) zdéli prstu, v nichž se nalézá drobné a perné semínko. Kořen je bílý, tenký a pevný. Lesní hořčice roste v zemi vyprahlé, na zdech, rumištích a ledakdes i mezi roštím. List má vyšší nežli zahradní, a hustěji stříhaný, chutnější a pernější. Mnoho lodyžek a žlutý květ. Má množství lustiček jako růžků trčících vzhůru po celé bylině, semeno pak perné a nahořklé jako u obecné hořčice. Přirozenost, moc a účinek. Oba druhy bílé hořčice silně zahřívají, ale skrovně svlažují; proto ji pojídají v salátu s locikou, neboť se spolu temperují tyta dvě rostliny (vyrovnávají), a to locika v studenosti, hořčice v horkosti. Vnitřní použiti: Listí bílé hořčice hojně požívané ponouká ad V e n e r e m (zvyšuje pud pohlavní), posiluje zažívání a obměkčuje život na stolice; avšak příliš často požívané působí bolení hlavy a rozněcuje krev. Proto má se mísiti a jísti s locikou, jak bylo dříve podotknuto. 370

Hořčice bílá, zahradní.

ťl

Hořčice lesnf.

skvrny, slitiny i jiné znesváření těla, vyšlechťuje jizvy, šrámy a staré jizvy. Tento lék sešili se v účinku přidáním žluči volské nebo hovězí. Přiložený kořen bílé hořčice, uvařený ve vodě, vytahuje z rány zlámané a roztříštěné kosti. Bílá hořčice sluje řecky Kviurov, arabsky L e r g i r, latinsky Eruca, quod erodat, nám d e g u s t a t a os & l i n q u a m s a t i s a c r i t e r v e l l i c a t , italsky R u c h e t a , španělsky O r u g a, francouzsky R o q u e t t e , německy W e i s s e r S e n f ,

R a u c k e n.

Kap. LXX. BAZALKA. Bazalka jest všeobecně známá jako bylina velice vonná. Málokde chybí, aby ji neměli za okny nebo v zahrádce, v kořenáčích nebo ve střepech. Přichází ve třech druzích: Velká, prostředni a malá. 24*

377

,-€•' !

*^^ n

Velká bazalka má liot jako květ milosti (laskavec), čili — jak jej jinak jmenují — F l o r a m o r , avšak větší, širší, delší a tlustší, jako u citroníku. Prostřední má list i lodyhu menší, a ta jest opět dvojí: jedna s obyčejnou vůní jako jiné bazalky, druhá s vůní právě jako u citronu, a proto ji arabští učitelé ne bez příčiny nazvali O c i m u m c i t r á t u m, to jest bazalka citrónová. Malá má lístky drobné, úzké a vonnější ostatních. Z té příčiny ji někteří nazývají rozkošnou bazalkou, jiní O c i m u m c a r y o p h y l l a t u m , i. j. hřebíčkovou, jelikož voní po hřebíčkách. Mimo tyto bazalky nacházejí se ještě jiné druhy, z nichž jest obzvláště jedna známá, která má listy veliké, namodralé, kadeřavé a střihané, velice libovonné, a která byla k nám po-

Vnitřní použití: Bazalka mnoho pojídaná zatemňuje zrak, obměkčuje břicho, působí nadýmání, žene moč, rozmnožuje mléko a těžko se zažívá. Proto také G a l e n u s nechce, aby se jí užívalo vnitřně. Při polámání v životě utluc na prášek tuto bylinu a pij ráno po osm dnů napořád s trnkovou šťávou; pomůže. Usušená bazalka vložená do moštu, aby s ní vykvasil, dělá dobré víno a vonné jako muškát. Dává se píti lidem smutným, melancholickým a těžkomyslným pro obveselení a vyražení z trudnomyslnosti; stejně tak dává se i voda vypálená z bazalky v červnu. Pití odvaru bazalky s vodou z volského jazyku prospívá při omdlévání a jiných těžkostech srdečních. Jest dobrá pro lidi zarmoucené a stížené těžkomyslností. Odvar ze semene ba-

M

®Ê)

p;, -H :

Bazalka veliká.

Bazalka prostředni.

slaná z Itálie. Tam ji nazývají O c i m u m a u t B a s i l i c u m c r i s p u m , e x o t i c u m vel H i s p a n i c u m . Jest t o velice krásná bylinka. Bazalka jest bylinka křovitá a větevnatá, podobná strukovitému stromečku. Kvete nestejně, a to nejprve od spodu, pak teprve nahoře, a to bílým kvítkem. Semeno má černé, kořen je obyčejně rozdělený a kosmatý. Kvete v červnu a červenci. Přirozenost, moc a účinek. Bazalky jsou přirozenosti horké na druhem stupni; avšak rnají při sobě zbytečnou vlhkost. Cosi zvláštního jest u této byliny, že totiž se nedá zalévati a kropiti na noc a k večeru, nýbrž pouze v polednách, kdy je slunce nejpalčivější. Dále pak, když ji dáme do vody, dlouhý čas zůstává v ní zelená jako v zemi a také kvete, ba i někdy přinese semeno. 372

Bazalka malá čili hřebičková.

zalkoyého žene moč a ženské šlemy. Semeno má úplně touž moc jako listí. Zevní použití: Čichání k bazalce močené v octě odvrací omdlévání. Bazalková voda smíchaná s růžovým olejem a octem a přiložená na čelo krotí bolest hlavy. Šťáva z listí nebo prášek z utlučeného semene vložený do nosu působí kýchání, ale musí se oči zavříti a zakrýti. Jest to dobrý prostředek proti ucpání chřípí (nosu), a čistí hlavu. Bazalka smíchaná s ječnou moukou, růžovým olejem a octem ve formě obkladu uhašuje všeliké horké zanícení a bolení očí. Šťáva z bazalky puštěná do očí shání mrákotu s nich a vysušuje v nich šlemy a slzy. Semeno bazalkové močené přes noc v růžové vodě, tuto zahušťuje a činí lepkavou, jako kdoulová jádra, a tak hojí prým 373

,'\

•&W21* •#*éj

a ./

i +

•*<** včSs#>, ~* ••

Vnitřní použití: Zárazy požívají někteří v jídle s olejem, octem a solí jako jiné zeleniny, salátu a chřestu. Přidá-li se k jiné zelenině a vaření, které se dlouho nemůže uvařiti, tu pomáhá tnu, že se brzo uvaří. Někteří nazývají tuto bylinu H e r b a m t a u r i , t. j. bylinou býčí, a stejně také H e r b a m V a c c a e (kraví bylinou), jelikož krávy po jejím okušení hned skáčí, střečkují a chvatně pospíchají k býkům, jak to dobře vědí skotačí. O r o b a n c h e , C a u d a l e o n i s , M a l á h e r b a , řecky 'Oeop<*y%r>,E r v i a n g i n a , EA i r u a nd g a ,0 G a z a e a b E r v i s t r a n g u l a t u , u Theophrasta ><• °' »> v *> item '<> a», y o A «wr, id est L e g u m i n u m L e o .

v hrdle, rozpukané pysky a jazyk, a bradavky prsní, když se pírkem natírá na chorá místa. Prášek ze spáleného semene bazalkového, nasypaný na bradavice kdekoliv na těle, tyto z kořene vyvrací (odstraňuje), takže již na tom místě nemohou růsti; musí se však tyto bradavice předem trochu naříznouti nožíkem. A jelikož se nyní obíráme bradavicemi, neznám jistějšího a lepšího prostředku k jich zahnání, nežli abychom se jich ráno a večer dotýkali rozpálenou metličkou, čímž vyschnou úplně i bradavice, i vlhkost z níž rostou, a tak brzy .vypadnou. Tímto způsobem sehnal jsem u jednoho člověka více nežli sto bradavic. Můžeš také natočiti na dřívko pavučiny, tyto zapáliti a tím připalovati bradavice. Někteří tvrdí následující: Když se rozetře bazalka mezi dvěma kameny, dá do nového hrnce, zahradí a nechá tak státi, že se z ní v krátké době několika dnů narodí štíři. Avšak G a l e n u s praví, že to není pravda, nýbrž naopak, kdo napřed požije bazalku, tomu nemůže uškoditi uštknutí od štíra. Nicméně shledal jsem z vlastní zkušenosti, že se štíři rádi zdržují v okolí této rostliny. Bazalka sluje řecky i latinsky O c i rn u rn, a n a s c e n d i c e l e r i t a t e , quia a sátu t e r t i o die s t a t í m erumpit*): B a s i l i c u m , H e r b a b a s i l i c a , H e r b a r e g i a , q u o d o b p r a e s t a n t e m o d o r e m d i g n a šit regia, d o m o. Arabsky B e r e n d a r o s , italsky B a s i l i c o, španělsky A l b a h a c a, francouzsky B a s i l i c h, německy B a s i l i e n, B a s i l g oder B a s i l g r a m. Kap. LXXI. OROBANKA čili BYLINA BÝČÍ (ZÁRAZA). Záraza má silnou lodyhu, chlupatou, načervenalou a mladistvou, listy dvoupídní, častokráte i vyšší. Květ má bledožlutý, kořen ztloušti prstu, dírkovaný, křehký a po uvadnutí lodyhy bývá kořen dutý. Tato rostlina roste mezi vlčím hrachem, obilím, zeleninou, konopím, Inem a jinými bylinami které dusí, užírá a brání jim ve vzrůstu, odkudž má jméno O r o b a n c h e , h u b i h r a c h v l č í . německy E r v e n w u r ger. Tato zde znázorněná záraza není všude obecná, avšak nachází se na mnohých místech, a sluje R a m o s a, ježto má mnoho ratolestí (větviček). V Turinsku sluje H a n f f m a n n , asi jako konopice, jelikož roste ráda v konopí. K záraze možno přičleniti též druh, jehož množství roste i n G e n i s t a, pročež ho nazývají také R a p ů m G e n i s t a e a tvrdí, že usušená a utlučená na prášek a pitá s teplým pivem jest účinným lékem proti kolice. T h e o p h r a s t o v a O r o b a n c h e zdá se podobati naší C u s c u t a (kokotici). Přirozenost, moc a účinek.

Záraza jest přirozenosti studené a suché na třetím stupni. *) Od rychlosti růstu, neboť po zasetí již třetího dne vyráží.

374

'•>

Hfc.

#m Orobanka.

Kap. LXXll. KOZÍ BRADA. Kozí brada má listy širší a delší nežli šafrán, někdy velmi kadeřavé, někdy hladké. Lodyha je kulatá, hladká, uzlovitá, při vrcholku je velký, žlutý, plný květ, rozdělený na množství lístků se širokým a zubatým okrajem, květ obrací se po celý den k slunci, k večeru se zavírá, a ráno s východem slunce se zase otvírá. V den podrriračný a nejasný se nikdy však nerozevírá. Po uvadnutí mění se v šedivou bradku a zůstavuje pyrite hlavičky, podobně jako pampeliška; chmýří větrem se rozlétá i s černým semínkem, které nese na spodu. Kořen je dlouhý, sladký a mladistvý. Celá bylina je plna mléka. Bylina tato roste sarna 'od sebe (planě) všude'v zahradách i na lukách, i na místech suchých a kamenitých. Kvete v červnu a červenci. 375

*r%

*;n Přirozenost, moc a účinek. Vnitřní použití: Syrovou kozí bradu požívají mnozí k jídlu jako salátu, neboť jest dosti chutná, sladká, horká a vlhká na prvním stupni. Syrový nebo vařený kořen její pojídaný, nebo polévka z něho pitá, prospívá při bolestivém a kapavém močení a při kamenu. Vedle toho užíváme ho též při neduzích prsou, totiž proti kašli a těžkému dýchání, souchotinám a bolestem v bocích. Šťáva z něho má prapodivnou moc proti boční hlíze. Tutéž působnost má i voda z něho pálená. Kořen kozí brady vařený s kadeřavým zelím v masové polévce, posypaný dlouhým pepřem, dává kojným chůvám, které ho pojídají, mnoho mléka.

Kozi brada (se žlutým květem).

není nic jiného, nežli V i t i u m , to jest kaz,*) který nazývají Němci Brand; tento nachází se někdy, ne však často, také na žluté kozí bradě. Na vysokých horách vlašských přichází ještě jiný druh s bílými květy, který jsem sám nalezl na jednom místě v Apenninách, zvaném R i o ď e l u n a t o . Kozí brada má své jméno od květu podobného kozí bradě; sluje řecky Tvaronúyov, latinsky H i r c i b a r b u l a , italsky B a rb a d e b e č e o , španělsky B a b r a d e C a b r o n , francouzsky B a r b e d e b o n e ; německy B o c k s b a r t , G a u c h b r o t , H a b e r m a l c h und M o r g e n s t e r n . Kap.

LXXIII. CIZOZEMSKA ROSTLINA zvaná TRASI.**)

Kozí brada (s brunátným květem). Trasi.

Kozí brada prospívá neduživým játrům, zahání žáhu a palčivost žaludku. Někteří píší, že kozí brada, pitá po sedm dnů napořád s l čtvrtcí přesličky, utlučené na prach, hojí raněná střeva i měchýř. Zevní použití: Voda pálená z celé byliny v době jejího květu velmi rychle hojí rány v mase, když se do nich vkládá bavlnka připravená z lněného tkaniva nebo knůtky, namočené v této vodě. Totéž působí i šťáva vytlačená z této byliny, i mléko, které z ní vytéká. Jest ještě jiný druh kozí brady s brunátným (červeným) květem, ne sice tak velikým a v tolik lístků rozděleným, jako u pravé kozí brady, jak ukazuje přiložené vyobrazení. Z těchto brunátných květů se často vytvářejí veliké hlavičky s množstvím černého prášku, jak nahoře podotčeno. To 376

T r a s i roste v Itálii, a to pouze kolem města Verony. Listy jeho tak jsou zdánlivě podobné C y p e r o, t. j. planému galgánu. že by se mohlo říci, že tato rostlina jest z druhu C y p e r i (šáchoru); listy jsou úplně stejné jako u trávy spargánové. užší nežli u póru, zdéli ruky a špičaté. Lodyhy vyrůstají přes loket do výšky, jsou hranaté a nesou na vrcholku drobné lístečky, třpytivé jak hvězdy, jako u planého galgánu. Rostlina tato má množství tenkých, dlouhých kořínků, na nich visí okrouhlé a podlouhlé cibulky velikosti bobu, pokryté bledou a chlupatou pokožkou. Vnitřní dřeň, čili maso, jest bílá, kaštanové chuti. Po vyschnutí svraskují. Veronští je pojídají a ssají z nich šťávu nebo dřeň a slupku vyplivují, neboť jest tak chlupatá a ostrá, že se nedá pozříti. *) Sněť. **) Snad odpovídá rostlině C y p e r u s e s c u l e n t u s — š á c h o r j e d l ý .

377

-jrPřirozenost, moc a účinek.

Z uvedených cibulovitých kořínků se» vytahuje šťáva tlačením čili pressováním, když se dříve polily slepičí polévkou nebo teplou vodou ječnou. Může se přidati i cukru. Tato šťáva obměkčuje neduživost prsou, boční klání (zánět pohrudnice), zvláště kašel, odnímá a zahání horké a kapavé močení. Uvedená šťáva vytažená s vodou z bílé hořčice má býti jako nápoj užitečná a d g e n e r a t i o n e m (k plodivosti). Tato bylina jmenuje se D u l c i c h i n u m &. Z i z o l a t e r r e s t r i s , fortasse (snad) T h e o p h r a s t i C y p e r u s d u l c i s . C5^g)

Kap. LXXIV. DORONICUN. KAMZIČNÍK. Kamzičník nese listy na dlouhých stopkách, podobně jako u okurky, okrouhlé, dole při stopce vykrojené, na vrcholku

W Kamzičník (vpravo jiný

špičaté, na pokraji kolem zubaté, na jedné straně hladké, na druhé, hřbetní, poněkud drsné a chlupaté. Lodyha je zdéli pídě, někdy i vyšší, okrouhlá, dutá, zprohybaná a chlupatá; na vrcholku nese 3 nebo 4 květy barvy šafránové s malými, blýskavými nebo třpytivými lístky jako S t a e c h a s . Tento květ vyrůstá z lodyhy přímo, jsou však některé květy, které vyrůstají svou stopkou z dolního konce hlavního květu. Kořen jest bílý a má na některých místech okrouhlé, tvrdé cibulky s postranními tenoučkými výběžky, takže mají podobu štíra s nohama a ocáskem. Roste na vznešených horách vlašských G a r2 a n o & B a l d o . Hora G a r g a n u s leží v A p u l i i , B a l d u s pak u města Verony. Kamzičník apulský předčí svou jakostí veronéský. O jiných druzích kamzičníku se nachází tu a tam více 11 mnohých autorů. Mnozí sice o něm psali, avšak nepokládám ?a potřebné zde vše uváděti. Přiložil jsem však přece ještě vyobrazení jednoho druhu, aby byl patrný rozdíl. 378

ť

1. 2. 3. 4. 5.

Rdesno peprník (Polygonům hydropiper). Rdesno červivec (Polygonům persicaria). Hvozdík kartouzek (Dianthus Carthusianorum). Karafiát zahradní plný (Dianthus caryophyl. pleno floře) Karafiát zahradní (Dianthus caryophyllus).

Česnek zahradní i polní. Allium.

v> Přirozenost, moc a účinek. Doronicum jest ve svém složení horké a suché. Vnitřní použití: Kořene této rostliny užíváme proti větrům a nadýmání v životě, zvláště matky. Moří a vyhání červy z břicha, otvírá zacpání střev, žene moč, posiluje třesavé srdce, zahání omdlévání, přemáhá účinek jedu, a používá se ho s jinými věcmi k přípravě dryáku. Zevní použití: Upráškoyaný kořen utlučený s fíky hojí v obkladu jedovatá uštknutí živočichy. Doronicum sluje arabsky D o r o n i g i sivé D u r u n g i, německy Q e m s w u r t z .

Vikev.

Planá vikeT.

Kap. LXXV. VIKEV. Vikev rozeznáváme d o m á c í a p l a n o u . Domácí, zvaná V i c i a, roste mezi obilím, dílem divoce, dílem setá jako potrava a píce pro koně, pročež jí Němci říkají R o B w i c k e n, t. j. vikev koňská. Planá vikev, zvaná A p h a c e, roste na polích. Vikev má listy po obou stranách lodyžky (zpeřené), které se zavěšují tenkými svými úponkami, odkudž i jméno V i c i a á v i n c i e n d o . Květ je červený, z něhož se vytvářejí lustičky s černým, kulatým, pleskatým semenem, skoro jako u Čočky, nechutným, menším hrachu. Přirozenost, moc a účinek. Vnitřní použiti:

Vikev zahřívá mírně a střídmě a suší na druhém stupni. Vyčišfuje a stahuje dohromady, a proto je upražená a utlu-

379

sřX

,# Aya> /-m,f .r o-v _-~--/êf

snfc/ ^--

e/^vM./î'í -* *v-*5 * '• <

cena v pokrmu užitečná proti dávení a přílišné měkkosti břicha (průjmů). Pro zdravé sice není chutná a dobrá k jídlu, je nezáživná a plodí hrubou melancholickou krev. Proto lépe se hodí pro slepice, holuby a dobytek, spíše než pro lidi. Tři nebo čtyři vikve požité krotí žáhu a kyselé říhání žaludku. Vnější použití: Vikev uvařená ve víně a přiložená hojí zranění a pokousáni hadí, psí i od člověka. Mazání vikví utlučenou a smíchanou s medem shání a stírá skvrny na těle, pihy, uhry, jako škrkavičný hrách. Kdo musí často bezúspěšně běhati na stolici, ten má si dělati nápařku zadní části těla z odvaru vikve v octě. Vikev sluje řecky '<*»«*»?, latinsky V i c i a , A r a c u s & C r a č c a, arabsky A p a k i, vlašsky A p h a c a , německy W i c k e n.

účinek má i lektvar připravený z něho s medem. Pór pojídaný s cukrem probouzí pohlavní pud. Šťáva pórová s medem pitá, nebo v podobě mazání odpírá jedu hadů i jiných zeměplazů. Pór s myrtovým semenem, každého v množství l čtvrtce, utlučený a vypitý v doušku vody jitrocelové, pomáhá při chrlení krve z úst a hrdla. Při témž neduhu se podává také s duběnkami a bílým kadidlem. Pór pečený v popeli se dává proti otravě houbami. Semeno jest čpavejší a má v sobě jakousi trpkost. Dává se píti s polévkou z řeckého vína proti kapavému močení. Zevní použití: Sedací koupele v odvaru pórového listí s octem a solí ve vodě otvírají a změkčují zatvrdlou matku.

l^,ft>

y&k

Kap. LXXVI. PÓR. Ačkoliv se pór u nás v Cechách nepěstuje tak často jako cibule, česnek a ošlejch, přece, poněvadž vždycky ho někteří požívají, a nám není úplně neznámý, nepokládal jsem za vhodné jej pominouti mlčením. Pór patří do rodu cibulí a jsou dva druhy rozdílné: První sluje latinsky P o r r u m c a p i t a t u m . Kořen jeho není jiný, nežli u bílé cibule, s mnohým vlášením, z něhož vychází toliko jediná lodyha, na níž rostou široké listy, spolu na spodině spojené na způsob lodičky, při vrcholku špičaté, bez ovoce, květu i semene. Roste sám od sebe v mastné a vlhké půdě. Užívají ho místo omáček, připravujíce jej s octem, neboť jest trochu libější nežli obecná cibule. V době postní se skládá s česnekem a uschovává. Druhý pór nazývají Němci P r i e B l a u c h nebo S c h n i 11l a u c h , P o r r u m s e c t i v u m . Má čtyři lodyžky, nebo zelené oblé píšťalky, uvnitř duté, ne menší malého sítí. Tyto vycházejí z cibulek, jichž jest množství při jednom kmenu hustě a těsně pohromadě. Na vrcholku těchto dutých lodyžek jest pěkný brunátný květ, který vytvořuje po opadání semeno v malých hlávkách ; jmenuje se proto S c h n i t t l a u c h , jelikož se rostlina požíná či řeže nad zemí na omáčky a jiné pokrmy, při čemž se ponechává kořen a část rostliny při zemi, z níž vyrůstá zase nové listí, což se může během roku vícekráte opakovati, takže se může požínati celý rok. Přirozenost, moc a účinek. Oba druhy póru jsou horké a suché na druhém stupni. Stírají, rozdělují a otvírají. Vnitřní použití: Pór požíván v jídle nadýmá, zostřuje a rozněcuje krev, přináší nepokojný spánek, žene moč a čmýru; škodí poškozeným a raněným ledvinám i měchýři, působí zamžení a zatemnění zraku, zahání opilost a dává zvučný hlas. Pór vařený s ječmenem nebo ječnou vodou v podobě pokrmu uvolňuje šlemy usazené a usnadňuje jich vykašlávání. Týž 380

wrv ^

Gj>^*

Pór.

Schnittlauch.

Vařené listí v obkladu jest znamenitého účinkíi proti oteklým a zaníceným zlatým žilám, zvaným H a e m o r r h o i d e s . Šťáva z listí póru, smíšená s octem a utlučeným kadidlem, v obkladu zastavuje tok krve, hlavně z nosu. Týž účinek má i utlučené listí a samotný pór přivázaný na čelo. Šťáva póru s octem, kadidlem, mlékem nebo růžovým olejem, vkapávaná do uší, mírní bolest uší a znění v nich. Utlučené listí přikládané na tvář zahání pihy a skvrny. Šťáva pórová hojí nečisté zastuzené rány, vyžírá (odstraňuje) zkažené a shnilé maso, když se vpouští do rány. Utlučený pór přiložený v podobě náplasti na pomačkané údy odstraňuje otok a rozhání sraženou krev. Proti hnisání a podbírání v uších jest následující znamenitý lék: Vezmi 3 hlávky póru, tři dešťovky, rozřež je a vař dohromady v dřevěném oleji. Tento olej teplý vpouštěj po kapkách do uší; mírní bolest, vyčišťuje a uzdravuje. Někteří přikládají 381

>

Os

3 šťávu ze zeleného póru v šátku na úd a to místo, kde se obávají sněti, a nechávají tam přes noc. Změní-li se ráno barva údu. pokládají to za dobré znamení.

s r o s t l á , C a e p a s e c t i l i s , to jest cibulka, kterémuž názvu rozuměj tak, jak bylo řečeno nahoře u póru zv. P o r r u m s e ct i v u m s i v é s e c t i l e — ( S c h n i t t l a u c h — o d požínání) — tedy zde u tohoto druhu cibule S c h n i t t z w i e b e l . Třetí mívá několik pospolu srostlých hlaviček, někdy 9—11 — t. zv. c i b u l e z a v ř e n á , S c h l e i s s z w i e b e l : n a této nechávají státi listí přes celou zimu, z jara je požínají, kořen zůstává v zemi, zavírá se a vyráží nové listí. Čtvrtý druh jest C a e p a f i s s i l i s sivé A s c a l o n i c a , od židovského města A s k al o n u, kde jí roste nejvíce. Tato sluje u nás o š l e j c h . E s c h 1 e u c h e l (šalotka). Druhý a čtvrtý druh mají mnoho hlaviček pospolu (cibulek), které jsou ostřejší či palčivější. Obyčejné (obecné) cibule jsou někdy zase okrouhlé, jindy dlouhé, některé červené, některé bílé. Okrouhlé a červené jsou nejlepší; bílé nejsou tak palčivé.

PLANÝ PÓR. AMPELOPRASUM. Jest ještě jiný druh póru, t. zv. p i a n ý, řecky A m p e l op r a s u m, latinsky P o r r u m S i l v e s t ř e vel v i n e a l e, zvaný pórem lesním nebo viničným. Někteří zovou jej zelinou viničnou, jelikož roste rád na vinicích. Má vysoké, prázdné trubičky (lodyžku), větší a delší nežli u póru, a na jich vrcholku brunátnou, bodlavou hlavičku, v níž jest černé semeno. Sedláci jej požívají tak jak jest, zelený, místo čerstvého česneku, ačkoliv jest tvrdší, čpavý a nezáživný. Tento planý pór není tak pří-

Planý pór.

jemný žaludku, jako zahradní; avšak proto zahřívá, vyhání z člověka vodu i Čmýru, mocně rozráží hrubé a lepkavé vlhkosti, a silně propravuje ucpané cesty v průduších dýchacích. S úspěchem je možno ho požívati proti pokousáni divokými zvířaty. Jest tak horký, že byv přiložen roztlučený na kůži, vyvolává pryskýře. Pór sluje řecky n^áaov, á c o l o r e q u i a š i t v i r i d e , arabsky K u r á t , latinsky P o r r u m , vlašsky P o r r o, španělsky P u e r r o, francouzsky P o u r e a u, německy L a u c h. P o r r u m s e c t i v u m sivé s e c t i l e, item S c h o e n op r a s u m , S c h n i t t l a u c h , B r i s s l a u c h. Kap. LXXVII. CIBULE A OŠLEJCH. Cibule přichází v několika druzích, nejobyčejnější jsou čtyři druhy: První sluje c i b u l e o b e c n á a h l a v a t á — C a e p a c a p i t a t a, německy g e m e i n e Z w i e b e l . Druhá sluje 382

Cibule obecná čili hlavatá.

J«u

4

tfí

Cibule srostlá čili cibulka.

Všechny cibule mají list dlouhý, dutý, jako pozouny (trubky), zelený, palčivý a špičatý. Lodyha jest zvýši 1^ lokte, dutá, oblá, uprostřed nadmutější a tlustší. Na jejím vrcholku jsou okrouhlé hlávky, potažené tenkými, bílými blanami, které se časem otvírají a z nich vynikají bledě bílé, hvězdnaté, dohromady stisklé a shloučené kvítky. Z každého kvítku vytváří se malé tobolky, v nichž bývají uzavřena 2—3 černá, hranatá semena. Kořen jest okrouhlý, jako malá hlávka, složená z mnohých tenkých kožek nebo mázdřiček, avšak nejvnitrnější z nich jsou všecky mladistvé, slabé a načervenalé, na spodu opatřené drobným bílým vlášením. Zralé cibule se obyčejně vybírají kolem sv. Bartoloměje, očišťují a uschovávají ku potřebě kuchyňské a k nové sadbě. Někteří rozumní zahradníci sejí semeno cibulové také před podzimkem, aby mohli míti již z jara mladou cibuli. Obecná cibule kvete v červenci, a vyžaduje půdu tučnou a dobře vypracovanou. 383

:*•-*•

'

l

i,

W^

4 Yk.

/i «O **,

Přirozenost, moc a účinek. Všechny cibule jsou přirozenosti ohnivé. Ty, které jsou velmi palčivé a čpavé, zahřívají na čtvrtém stupni. Mají^ hrubou podstatu, vyčišťují, rozhánějí a pronikají. Jiné zase, čím jsou mírnější, méně palčivé, tím isou méně horké. Vnitrní použití: Dlouhá cibule jest ostřejší a palčivější, nežli okrouhlá, červená více, nežli bílá. suchá více nežli čerstvá, syrová více než Cibule jako pokrm dává chuť k jídlu, působí nadýmáni a přivádí žízeň, vyčišfuje a obměkčuje život; vzbuzuje žádost tělesnou (pud pohlavní), při přílišném požívání vyvolává bolení hlavy pro výpary, vystupující vzhůru, a vzbuzuje nechuť. Když

Cibule zavřená.

Ošlejch.

se jí mnoho požívá v nemoci, byť i byla dobře uvařena, tu působí těžký a velmi nepokojný spánek, zemdlívá paměť, zatemňuje rozum a zrak. Dobře uvařená cibule otvírá zacpaný měchýř a žene moč. Robotníci pojídají ráno syrovou cibuli se solí a chlebem, domnívajíce se, že budou po celý ten den chráněni před zlým povětřím, což potvrzuje zkušenost. Kdo je dušný a jest mu těžko na prsech, takže dýchá nevolně, ten si upec ponenáhlu na uhlí cibuli a pojídej ji ráno a večer; napomáhá k odstranění nečistot a hnisu a k volnému dýchání. Staré ženy krájejí syrovou cibuli do čerstvé vody studničné a nechají v ní močiti přes noc a dávají tuto vodu píti i druhý den dětem. Tato voda moří a velmi mocně vyhání červy či škrkavky. Totéž působí i šťáva z cibule smíšená s fialkovou vodou a pomalu vpouštěná dětem do úst. Nechtějí-li ji dětí bráti, tu zavři a stiskni jim nos a musí otevříti ústa. 384

Lidem od přirozenosti horkokrevným a suchým není cibule prospěšná, neboť se po ní více rozpalují a schnou. Za to lépe slouží lidem studeným a flegmatickým. Šťáva cibulová pitá s vínem pomáhá ženám k jich přirozenému času (čmýře). Šťáva vytlačená z cibule a vlašského kopru ku podivu pomáhá lidem náchylným a disponovaným k vodnatelnosti. Velice prospěšným lékem proti hlízám, pryskýřům a mornímu neduhu jest následující: Veliká cibule se vydlabe, dutina vyplní dryákem a přikryje a dobře uzavře odkrojeným vrškem z této cibule, zahrabe se do horkého popela a měkce upeče. Pak oloupají se povrchní šupiny a vymačká šťáva. Kdo jest napaden uvedenými chorobami, má ímed teplou tuto šťávu vypíti, ulehnouti a dobře se vypotiti. K témuž účelu slouží následovně připravený lék: Skroj vršek z cibule, vydlabej dutinu, do níž dej l čtvrtci dryáku, dobře uzavři a upec ji v horkém popelu, jak bylo před tím uvedeno. Pak ji oloupej i přidej l unci nebo 2 loty granátového vína nebo S y r u p i a c e t o s i t a t i s C i t r i (syrupu z citrónové šťávy), vytlač šťávu, k níž přidej 2 čtvrtce vody nátržníkové, dej píti nemocnému a nech jej dobře vypotiti. Zevní použití: Oloupaná cibule vložená do dřevěného oleje a pak zašitá do okrouhlého pytlíčku ztloušti prstu a vsunutá místo čípku do konečníku otvírá zlaté žíly, aby krvácely. Vložená do ženského lůna, působí, že se znovu dostaví zaražená čmýra. nebo čmýra nepravidelná. Utlučená cibule s fíky a teplá přiložená změkčuje tvrdé hlízy, ztravuje boule a vyrážky, přivádí k uzrání otoky povstalé z krve, takže se otvírají. Stačí k tomu účelu iiž přikládati teplou upečenou samotnou cibuli. Cibule upečená s dryákem a utlučená poskytuje výbornou náplasť proti morním hlízám a jiným jedovatým boulím a tvrdým oteklinám; tato náplasť napomáhá uzrání a otvírá je, aby vytekly. Dává se také do vydlabané cibule prášek ze semene vlašského kopru, cibule se upeče a pak z ní vytlačí šťáva, která byvši vpuštěna do uší posiluje sluch. Proti bolesti hlavy nebo uší: Přilož pečenou cibuli na ucho s té strany, kde ucho brní bolestí, pak namoč bavlnu do růžového a bobkového oleje a, přilož na to. Může se též vpouštěti do uší teplá šťáva z upečené cibule. Šťáva vytlačená z cibule, smíšená s medem a vpouštěná do očí, čistí tyto, zahání mrákotu a počínající mázdru (blánu) na očích; vtažená do nosu čistí hlavu od šlemů a nečistot, které fcývají příčinou bolestí zubů a hrdla. Náplast udělaná ze šťávy cibulové, smíšené se solí, routou a medem, jest znamenitým lékem na rány od pokousáni vzteklými psy. Vezmi stejné množství cibule, routy a máty, přidej soli, vše dohromady utluc a přilož na místo uštknuté nebo raněné hady — a zahojíš je.

385

',

'ř

Šťáva cibulová smíšená s octem a potíraná na slunci odstraňuje bílé i černé skvrny a pihy na těle. Bradavice zmizí potíráním cibulí se solí. Mast z uvedené šťávy se slepičím sádlem jest prospěšná při otlačení obuví. Šťáva cibulová vpouštěná také do uší, napravuje sluch, odnímá znění v hlavě, a vtíráním do hlavy podporuje vzrůst vlasů. Šťáva cibulová s prudkým octem vložená do nosu zastavuje krvácení z nosu. K témuž účelu slouží i cibule rozkrojená ve dví a držená v nose, neboť také staví krvácení. Vyzkoušený lék proti nemožnosti močení u malých dětí: Vezmi nejtenčí šupinky nebo kožky cibulové, nacházející se mezi jednotlivými listy cibulovými (mázdřičky mezi suknicemi), přilož je dítěti zpředu na vršek přirození a vyvolá močení. Totéž způsobí i přiložení cibule smažené v másle. Zeny, jimž po porodu ještě dlouho nevychází lůžko, mají obyčej hrýzti do 3 cibulí s některými zvláštními obřady a zaříkáváním, jež zde nechci — jako věc bezvýznamnou — uváděti. Dobrý a vyzkoušený lék proti podagře, když nelze zevně viděti žádného otoku, jest následující: Pomaž bolavé místo šťávou cibulovou a posyp černým pepřem utlučeným na drobný prášek, pak namoč houbu v odvaru kmínu ve víně a přivaž ji na bolestivé místo; vytahuje materii, čili škodlivou vlhkost z kloubů, článků a z hloubky ven do kůže a ji rozhání. PolijeŠ-li půdu v stodole přede skládáním obilí smésí ze šťávy cibulové s vodou, nebudeš tam míti myší. Týmž prostředkem zaženeš i krtky, kteří nejdou do místa, kde roste cibule nebo ošlejch. Cibule sluje řecky K^Ó^HVUV, arabsky B a s s a l, latinsky C a e p a, vlašsky C i p o 11 a, španělsky C e p o l h a, francouzsky O i g n o n quasi U n i o, německy Z w i e b e 1. C a e p a s e c t i l i s , řecky rýo-wv, G e t h i u m, francouzsky C e b o u l e quasi C a e p u l a , česky c i b u l k a . Ošlejch latinsky C a e p a f i s s i l i s , A s c a l o n i a sivé A s c a l o n i t i s , seu P a l a e s t i n a , francouzsky E s c h a l o t t e s sivé A p p etiz, q u o d e d e n d i a v i d i t a t e m e x c i t a t (jelikož vzbuzuje chuť k jídlu). Kap. LXXVIH. ČESNEK. Česnek je všeobecně známý. List má podobný póru, jenže užší. Lodyha jest oblá a dutá, na vršku nese květ a semena nahloučené v kulatých hlavičkách podoby koule, avšak teprve ve druhém roce. Hlávky jako u cibule. Kořen rovněž podobný cibulovému, složený z mnohých hlaviček a jakoby zoubků. Jeden česnek jich mívá někdy až 30, uzavřených v tenkých mázdřičkách, každý stroužek jest obdán svou vlastní šupinkou. Na spodu vyrůstá množství drobného a teničkého vlášení. Přirozenost, moc a účinek. Česnek jest přirozenosti ohnivé, totiž horké a suché, na čtvrtém stupni; jest moci pronikavé a ztenčující. 386

' •% Vnitřní použiti: Česneku používá se netoliko za pokrm, nýbrž i jako léku. Zahřívá a vysušuje studený a vlhký žaludek, rozpouští všecky hrubé a speklé vlhkosti v životě, otvírá ucpání, rozhání větry, poskytuje však málo potravy a výživy tělu vařený, syrový pak vůbec žádné. Moří a vyhání červy, pojídaný a zapitý dobrým vínem, také zevně přikládaný, pomáhá proti uštknutí hadů a vzteklých psů, neboť hadi a jiní živočichové chovající v sobě jed utíkají před česnekem. Někteří píší následovně: Kdyby někdo navlékl na šňůru stroužky (hlavičky) česnekové na způsob růžence a rozložil je pak na stole v podobě kruhu a do středu tohoto růžence postavil pavouka, tu nebude moci tento ven a přelézti česnek. Do koho by ve spaní vklouzl ústy had, tomu nelze jinak lehce pomoci, leč by ustavičně pojídal česnek, po

1. Planý česnek. 2. Hlávka obzvláštní. 3. Semeno v hlávce zavřené. 4. Mladý česnek ze semena. 5. Hlávky nebo zoubky při kořenu. 6. Semeno odhalené

Pórový česnek.

němž musí ten nečistý zeměplaz uprázdniti místo a vyjíti ven. Summou — česnek odporuje všelikému jedu. Proto jej také G a l e n u s nazývá T h e r i a c a m r u s t i c o r u m , to jest selským dryákem. Ženci a sekáči, kteří v letním horku pívají nezdravé a měkké vody. mají v pokrmech požívati hojně česneku. Dobrým lékem k obraně a opatření před morní nákazou jest následující: Nakrájej česnek do dobrého silného octa a vypij tento teplý; jest ve všem tak dobrý a účinný, jako mnohý drahý dryák. Pojídání vařeného česneku dělá zvučný a jasný hlas, krotí zastaralý kašel, přivádí chuť ke spánku, a jest zdravým pokrmem při kolice a nadýmání střev od větrů. G a l e n u s l i b . 12. d e m e t h o d o m e d e n d i i n f i n e píše o jednom sedláku, kterého velice trápívala kolika z větrů, 25*

387

'^l~ffíi^:* -

r%

^ *£íé./* že týž při záchvatu se hned silně v životě utáhl a pojídal česnek s chlebem, načež se pohyboval, zdržel všelikého nápoje až do večera a pak pil dobré víno; pak spal a odpočinul si pokojně celou noc. Ráno beze vší bolesti vesele zase vstal ke své práci. To praví G a l e n u s. Následující klystér jest velice užitečný proti bolení a kolice střevní od větrů: Vezmi odvar z vršků česnekových, čerstvých zelených nebo suchých, přidej olej liliový, koprový a routový, trochu soli, cukru nebo medu, a vaječný žloutek; z toho všeho připrav náležitý klystér a vprav jej do těla. Proti ledvinovému kamenu jez česnek z páleného vína. Pomůže. Nebo ukroj 3 česnekové stroužky, dej je do doušku bílého vína, přiveď jednou do varu, proceď šátkem, a pij tento nápoj teplý; požene kámen a spůsobí volné močení. Požívej však toho" s opatrností. Týž nápoj upravuje ženám čmýru (vyvolává) anebo vyhání lůžko. Vařený česnek a pitý s dobromyslí moří vši a hnidy. Proti žlutosti těla následkem Žloutenky pojídej syrový nebo vařený česnek. Proti vodnatelnosti pocházející ze studené materie: Vezmi stejné množství česneku a větší zeměžluči. uvař je ve víně a pij každý den ráno. Česnek je škodlivý lidem horké přirozeností, nebo lidem těžce trpícím podagrou a dnou, kteří tudíž nemají pojídati česnek, neboť u nich vyvolává a obnovuje bolesti. V horkokrevných lidech spaluje krev, vyvolává francouzskou nemoc, zbláznění, malomocenství, svrabovité prašiviny, vředy, lišeje, vyrážky, klání v bocích (zánět pohrudnice), vnitřní hlízy a žloutenku, bolest hlavy s hučením a zněním, působí zánět ledvin a řezavku, zvláště když se po něm pije silné víno, nebo pálené víno ráno nazítří; na takové lidi přicházejí těžké zimnice. Proto mají se ho vůbec zdržeti, nebo požívati velmi skrovně, nikoli jako pokrm, nýbrž jako lék. Lidein studenokrevným a hrubého těla, kteří mají v sobě hrubé a studené vlhkosti, neškodí tolik; naopak těmto, když jej pojídají ráno, neuškodí zápach bahnitých vod, zkažených z rybníků, moře a z mlhavého počasí, neboť zahání všecku jedovatost a porušení. Česnek jest velice prospěšný pro slepice s tipcem čili smrkačkou. Mladý česnek nemá tak silné a těžké vůně, jako starý a jest příjemnější k požívání. Kdo nesnese zápachu při pojídání česneku, nechť jej zají čerstvým routovým listím, čímž zápach překonáš z většího dilu. Voda vypálená z česnekových hlávek podle pravidel jest znamenitým lékem proti červům a všeliké hnilobě. česnek jest dobrý proti otravě houbami i jiným jedovatým otravám, neboť umrtvuje (ničí) jed svou horkostí a lepkavostí. Zevní použití: Mazání popelem z česneku smíchaným s medem po lázni zahání všeliké strupy, prašivost, pihy a skvrny kdekoli na těle. Natírání lysých a holých míst tímto lékem také vyvolává nový vzrůst vlasů. Totéž působí syrová šťáva. Tentýž popel hojí v zásypu zlé, otevřené a kysavé vředy a otoky.

388

*m\ fěf£*f--

.1-^ &fc

Podkuřování, připravené z česnekových cibulek nebo listí přivádí u žen čmýru, když v sedě, dobře přikryty, nechají do vnitř působiti tuto páru či dým. Proti bolení uší následkem zimy: Vař česnekovou cibuli v dřevěném oleji, vpusť si tento odvar do uší a přilož navrch bavlnku. Bolest zubů odejme, když podržíš v ústech teplý odvar česneku s kadidlem a loučí v octě. Natírání pat na spodu nohou teplou směsí syrového česneku, utlučeného s vepřovým sádlem, před spaním zastavuje kašel. Na některých místech zavěšují ženy v létě mléko do studní, aby zůstalo sladké (aby nezkyslo); aby uchránili toto mléko před hady, kteří se rádi táhnou za mlékem a snadno by mohli do mléka spadnouti, mají okraje hrnců potříti česnekem. Česneková šťáva zahání otrus hlavy (lupy), moří vši a hnidy, a hojí potíráním všeliké skvrny ^na tváři. Znamenitý lék proti tomu, když ženy následkem vzhůru vystupující matky omdlévají, nebo když muži i ženy omdlévají následkem padoucnice, nebo u dětí trpících škfkavkami: Vezmi hlávku česneku, rozkrájej ji a přidej A l o ě s E p a t i c u m ; nemáš-li toto, přidej místo toho K lotu volské žluči, ohřej to a vytáhni šťávu, vetři do pupku a potírej jí tepny i spánky a pod nosem; pomůže. Velice dobrá náplast při ucpané nebo zastavené moči, když někdo močí buď velice těžce, anebo vůbec nemocí: Vezmi čtyři hlávky česnekové, dej do horkého popele, aby se trochu vyhřály, a utluc je v hmoždíři po přidání K lotu pepře. Tuto náplasť přilož na lůno a bude nemocnému pomoženo. Vyzkoušený a jistý lék proti podagře: Destilluj moč neposkvrněného a zdravého pacholete, přidej utlučený česnek, nádobu dobře nahoře uzavři a nech to 40 dnů močiti a zahnívati a podruhé zdestilluj. Tato voda již pouhým potíráním pírkem prapodivně krotí bolest podagry. Při pokousáni vzteklým psem uvař ve vodě stejný díl česneku, fíkového listu a rmenového květu, utluc a udělej z toho náplast, již přilož na ránu. Mezi česnekem a magnetovcem existuje přirozené nepřátelství, neboť magnet přitahuje železo, jakmile však magnet potřeš česnekem, ihned ztratí svou moc. Proti bolestem zubů: Proplachuj ústa odvarem ze stejného množství upečeného česneku, maštixu a peltrámu (bertrámu, persánu. pyrethra) ve vodě. Nebo drž v ústech odvar z česneku s bílým kadidlem a loučí. Šupinka Česneková hojí rozpukané pysky. Šešulinka česneková, v níž se spojují všechny šupiny, zavázaná do taftu (tykyty) a zavěšená na hrdlo v době, kdy je měsíc starý 7 dní (7 dnů po novoluní) pomáhá při spadlém čípku v hrdle. česnek sluje řecky SXÓQOAQV, arabsky C h a u m , latinsky A l l i u m , italsky A g l i o , španělsky A y o s . francouzsky A i l . německy K n o b l a u c h. PLANÝ ČESNEK. OPHIOSCORODON.

Existuje ještě jiný planý česnek, řecky O p h i o s c o r o don. latinsky A J l i u m C o l u b r i n u m , hadí česnek, který 389

Obou těchto druhů, jakož i jiných používají sedláci a pastuchové, když jsou zlé a nezdravé mlhy. Zvláště si chválí A l l i u m a n g u i n u m proti každému škodlivému počasí a nezdravým výparům. Z této příčiny jej mívají při sobě havíři, věříce, že je chrání před podzemními obludami. Proto dali mu i jméno S i e g w u r t z, t. j. vítězný kořen, latinsky V i c t o r i a l i s m a s ; netřeba však tak příliš mnoho připisovati.

roste divoce na polích a vršcích. Má dlouhý oblý tenký, dutý list jako sítí. Lodyha je dlouhá, hladká, avšak tenká. Květ je na vrcholku červený nebo brunátný, v jakémsi kadeřavém luštino vém pytlíčku (toulci). Kořen je cibulovitý s drobným kořáním, nemá však žádných růžků nebo zoubků. Obraz tohoto česneku Jest vymalován podle domácího. Přirozenost, moc a účinek. Tento planý česnek má touž moc a účinky, jako domácí, avšak jest v každém ohledu silnější. Hrozně zapáchá, a to tak silně, že i mléko krav, ovcí a koz, když ho požírají, česnekem zapáchá, kterýžto zápach trvá tak dlouho, že zapáchá jím i sýr z něho udělaný. Uvař tento česnek ve vodé a roztruš jej po osetém poli, kde škodí ptáci obilí; pták. který ho pozře, zemdlí a opije se.

^^Ž)í

ČESNEK PÓROVÝ. SCORODOPRASON. Tento domnělý česnek jest jako cvikýř přirozenosti a způsobu dvojího, to jest česnekem a pórem, odkudž také dostal své řecké jméno. Má také v sobě přirozenost a povahu obou těchto rostlin, avšak něco slabší. Roste na polích, rolích a pahorcích. Nyní jej i sázejí a sejí v některých zahradách v Itálii na odiv

8

sr Allium anguinum & ursinum.

takže jej budeš moci chytiti rukama. Někteří jej nazývají vlčím česnekem. ALLIUM ANGUINUM Sf URSINUM. Autor popisuje ve svém latinském herbáři ještě jiný druh, t. zv. Allium anguinum, t. zv. podle brunátných skvrn, jimiž je skropena lodyha. Kořen je obalen mnohými chlupatými kožkami, jakoby nějakým sítím. Proto jej nazvali někteří V i c t o r i a l i s l o n g a, na rozdíl od V i c t o r i a l i s r o t u n d a , jejž nazývají obyčejně G l a d i o l u s. Vedle něho jest popsáno a vyobrazeno A l l i u m u r s i n u m , česnek medvědí, s bílými hvězdovitými kvítky a bílým, podlouhlým kořenem. Tento druh roste rád v zemi hlínovité a jílovité, také roste divoce v lesích, a mléko dobytka po něm zapáchá, takže je nemůže každý požívati. Na místech písčitých se neřád udržuje, i když je tam vsazen. 390

Bylina zvaná moly.

a se zřetelem na ty, kteří praví, že S c o r o d o p r a s o n jest věcí smyšlenou, nikoliv skutečnou a opravdovou. Pojídají jej jako jinou zeleninu, avšak pouze uvařený, jako pór nebo ošlejch, a oslazený. BYLINA zvaná MOLY. O této bylině by se mohlo mnoho povídati, my však zůstaneme při tom, co napsal autor, že ještě totiž nemohl najíti žádné M o l y , které by se srovnávalo s popisem Dioscoridovým, (který jej ztotožňuje s Galenovým M ý l e ) , ačkoliv mu bylo posláno od dobrých přátel množství bylin tak nazývaných, a zvláště těch, které jsou zde vymalovány p. J a k u b e m A n t o n i e m Co r t u š e m, a které se zdají býti nejpodobnější rostlině M o l y . Neboť má listy trochu širší než tráva, rozkládající se po zemi, s bílými kvítky podobnými hvězdičkám, které možno ve 391

C(

•^••R,

>r

J* --»

všem přirovnati k violce. Kořen má podobný česneku, rovněž i takovou vůni. Proto jsme tuto bylinu také zde zařadili. Kdo by si přál delších a úplnějších zpráv o česneku a jeho různých druzích, nahlédni do O b s e r v a t i o n e s P a n n o n i c a e C a r o l a C l u s i a lib. l cap. 19—22. Tam najde množství pěkných a různých těchto bylin popsaných i vymalovaných, které v jiných herbářích nejsou. O všech těchto b u l b i s čili cibulnatých hlávkách dalo by se ještě mnoho mluviti, avšak to patří jinam a nerad bych byl zde příliš rozvláčný.

c*2
fr

t *-

'É^

se po přelomení uvnitř zelená a jest plna vodnatostí; když totiž není čerstvá, ani taká, jak bylo vylíčeno, tu má v sobě více hořkosti, nežli peprnosti. Vnitřní použití: Žlutá nebo červená hořčice požívaná v jídle jest pohodlná žaludku, rozděluje hrubé pokrmy a stravuje zbytečné vlhkosti. Vyhání moč a čmýru, propravuje prsa a působí volné vykašlávání, a jest proto dobrá pro lidi dýchavičné a těžce dýchající, kteří vtahují do sebe vzduch. Hořčice pitá s octem rozdrobuje a rozmělňuje kámen. Proti každodenní zimnici zv. O u o t i d i a n a: Vezmi Čtvrtci hořčice, utluc ji a vypij s teplým, bílým vínern bodhu- uřed záchvatem třesavky a polož se do teplých perla

Kap. LXXIX. HOŘČICE ŽLUTÁ čili ČERVENÁ. Přichází celkem trojí druh hořčice. První dva druhy šijí se v zahrádkách, třetí roste planě a divoce ledakdes. První hořčice zahradní má list jako řepa, lodyhu chlupatou, dlouhou, hojně vě-

®^s >

ť

Hořčice žlutá čili červená.

Hořčice II.

tevnatou. Květ má žlutý, lustičky okrouhlé, pyrite, a v nich semeno temně červené, podobné řepovému. Druhá hořčice zahradní má ostrou, chlupatou lodyhu, avšak nižší. List má stříhaný a podobný bílé hořčici, květ někdy bílý, někdy žlutý, lustičky oblé, dlouhé, v nich načervenalé semeno, ne tak perné jako první. Planá hořčice roste na polích, někdy mezi obilím, květ má žlutý, jako u žluté fialky, list, lodyhu i lustičky stejné jako u zahradní, avšak menší a kratší. Semeno tmavě červené. Včely se rády pasou na všech květech hořčice. Přirozenost, moc a účinek. Hořčice je složení ohnivého, t. j. horkého a suchého na čtvrtém stupni, jak to dokazuje její palčivpst. Pálí, rozpouští, ztekucuje, přitahuje, rozráží, stírá a zprýšfuie. Má se bráti rostlina čerstvá, dobře zralá i plná, červená, nepříliš suchá, která 392

f,^'
Planá hořčice.

Z hořčice dělá se velmi dobrá a chutná omáčka k masu, pečeni a rybám následovně: Vezmi l libru nové hořčice, dobře ji utři v pánvi, polij teplou vodou a nech přikrytou či zahraženou státi; druhý nebo třetí den ji znovu utři a pak na ni nalij 6 liber či žejdlíků dobrého moštu, pak l libru kdoulí vařených do změknutí v moštu, procezených sítem a po 2 lotech hřebíčků a skořice. Všechny tyto věci smíchej dohromady a uschovej k potřebě. Nechceš-li, aby byla tato omáčka příliš perná, přilij více moštu. Kdybys neměl moštu, vezmi sladké víno uvařené s černým cukrem. Někteří k tomu ještě přidávají kůrku pomerančovou, zadělanou v medu a rozkrájenou na malé kousky. Takováto omáčka sluje v Itálii, Hispanii a Francii M u s t a r d a , quasi m u s t u m a r d e n s, t. j. jako pálivý mošt. Jest příjemná, vzbuzuje chuť k jídlo a napomáhá k zažíváni pokrmů.

393

r^ítf, "* • ^fíf t .TO,

i*}?' *

Čechové a Němci připravují z moštu a hořčice podobnou omáčku, které užívají k jídlu a již nazývají S e n f , t. i. hořčice, nebo M e s s t r e i c h . Zevní použití: Hořčice žvýkaná v ústech odvádí z hlavy vodnokrevnost a speklé šlemy a vyčišťuje mozek. Vložená do nosu vzbuzuje kýchání. Jest dobrá pro lidi stížené padoucnicí. Čichání hořčice smíchané s octem a držené v nose pomáhá ženám, které následkem vzhůru vystupující matky (propter uteri suffocatione — doslovně sešněrováním hrdla děložního) se dusí a omdlévají, takže opět přicházejí k sobě. Kdo upadne do tak tvrdého spánku, že ho nelze probuditi, tomu mají se silně tříti paty (chodidla) ostrou štětkou, namočenou v odvaru hořčice v octě, a má se mu pírkem vpouštěti týž ocet do nosu. Hrstka růže se stejným množstvím hořčice a s nohou kolčavy vložená do vrše nebo čeřenu přivábí k sobě mnoho ryb. Náplast, připravená z mouky hořčičné a odvaru levandule ve vodě a přiložená na oholenou hlavu jest dobrá pro ty, které nelze probuditi z hlubokého, těžkého spánku. Hořčice, utlučená s octem a přiložená na rány uštknuté hadem neb štírem, vytahuje z nich jed. Vykuřování hořčicí zahání hady i jiné jedovaté žížaly. Prospěšným g a r g a r i s m e m Čili kloktadlem proti žlázám a oteklinám, i proti tvrdé drsnosti trubice v hrdle, jest odvar z hořčičné mouky s medem ve vodě. Náplast připravená z mouky hořčičné a dobrého bílého vína splaskuje oteklou a spuchlou slezinu, když se na ni přiloží. Stejným způsobem užitá zahání i dnu a neduh kyčelní. Mazání směsí hořčice s medem zahání modřiny a napomáhá vzrůstu slezlým vlasům. Šťáva z mladé hořčice vpouštěná do očí čistí a vyjasňuje tyto. Směs mouky hořčičné s medem a husím sádlem přiložená odstraňuje zalitou ssedlou krev. Mazání směsí mouky hořčičné s octem hojí šerednou prašivinu a lišeje. Hořčice utlučená s fíky v obkladu napravuje mdlý sluch a zahání znění v uších. Kořen hořčice vařený v bílém víně a přiložený vytahuje zlámané a zhmožděné kosti. Semeno hořčičné utlučené s kořenem omanovým a přivázané na zralé vředy otvírá tyto bezbolestně. Proti vodnatelnosti připravuje se náplasť z hořčice a moče neposkvrněného pacholátka a přikládá se na oteklé břicho, po čemž opadá a zmenšuje se otok. Hořčice je znamenitým lékem proti poloviční i celkové mrtvici (šlaku); údy se potírají teplou směsí hořčice s octem lavendulovým nebo konvalinkou a bobrovým strojem. Hořčice utlučená s benátským mýdlem otvírá hlízu, rozpouští křtíce, roztrhává dnu ve vazech a vytahuje ji ven z vnitřností. Kdo chce míti pěkné a hladké ruce, utluc usušenou hořčici na prášek, utři jej s mýdlem a umývej si tím ruce. Nebo utluc na prášek oloupané mandle a usušené v peci a smíchej je s právě uvedeným práškem z hořčice a potírej si tím ruce. 394

1. Brambořik evropský [svinský ořech] (Cyclamen europaeum). 2. Diblík bahenni (Calla palustris). 3. Aron skvrnatý (Arům maculatum). 4. Merlik všedobr (Chenooodium bonus Henricus).

Ředkew. Raphanus minor.

Druhá bělavá a nepříliš perná hořčice zahradní utlučená a smíchaná s mladým moštem, udržuje dlouho tento mošt při lahodě, neboť nedopustí kvašení. To dobře znají kupci, kteří vozí do Němec a do Cech mladá vína vlašská a dávají hořčici do sudů a vinných věder. Proti špatnému sluchu je zvláště dobré, když se druhý den po vyčištění hlavy vpustí do uší kapka oleje z hořčičného semene. Mazání vlasů tímto olejem brání jejich šedivění. Hořčice sluje řecky zívaní, & Nám. arabsky C a r d e 1. latinsky S i n a p i s, vlašsky S e n a p e, španělsky M o s t a z a, francouzsky S e n e v e, německy S e n f f.

i 4

Kap. LXXX. &EŘICHA ZAHRADNÍ.

i 4(1?

rt

JC

41

c?

Řeřicha zahradní (* kvítek obecné řeřichy, f flná s úzkým listem, y obzvláštní list, O * listem širokým.

í

•«

Řeřicha zahradní (na rozdíl od potoční, o níž bude řeč níže v knize třetí, kap. 35.) jest perná bylina, která podobá se listem, fcdyž vzchází, obecné petrželi. Později, když vyroste více, mívá na větvičkách dlouhé, úzké, nepatrně dělené a stříhané, nebo vůbec nedělené listy. Stonek je tenký, oblý, zdéli dvou pídí, květy bělavé, klasovité. Semeno je v jakýchsi miskách, podoby čočky a penízku, okrouhlých, barvy ryšavé a chuti perné. Velice brzy vzchází, ať se našije kdekoli. Přichází ve dvou druzích, jeden s listem úzkým, druhý se širokým, avšak druhý není tak obyčejný, jako první. Obojí je na obrázku vyznačena. Přirozenost, moc a účinek. Semeno řeřichové jest přirozenosti ohnivé, to jest horké a suché na čtvrtém neb posledním stupni. Pálí, vytahuje, rozpouští, ztenčuje a rozráží. Téže přirozenosti a moci jest i bylina, zvláště 395

/^k->ágM.JK,-4X

VW ,jí? u,. rL

suchá; neboť zelená má ještě při sobě yodnatou vlhkost, a není tak palčivá ani perná, takže ji možno užívati místo omáčky k pokrmům a jest podobná téměř hořčici.

^

Vnitřní použití: Semeno řeřichové jest peprné a proto také odporné žaludku, kormoutí a vyčišťuje břicho, odstraňuje pomocí stolic pěnokrevnost, moří v břiše červy, když se pije v louhu ve váze l čtvrtce, zmenšuje oteklou slezinu pité ve víně, přivádí čmýru, žene mpč a zostřuje smysly. Odtud i latinské přísloví na lidi hloupé a tupé: E d e n a s t u r t i u m , t. j. jez řeřichu. Čistí hlavu a činí zrak jasným. Nápoj z odvaru semene řeřichového ve vodě s medem rozděluje hrubé a lepkavé vlhkosti, nebo šlemy v prsou, působí volné dýchání. Proto jest velice užitečné pro lidi s těžkým dechem as neduživými plícemi a prsy. Požívané stejným způsobem odpírá hadům a jiným jedovatým živočichům. Tentýž účinek má i nakuřování tímto semenem, že totiž zahání hady. Tato bylina jest neméně účinná proti nemoci zvané S c o rb u t u s (kurděje), a obyčejně ji užívají lidé v zemích půlnočních (severních), podobně jako jiné rostliny zvané C o c h l e a r i a a jiných těmto podobných. Požívání utlučeného semene jest dobré pro lidi, kteří těžce a na tvrdo upadli, neboť rozhání sraženou a ssedlou krev. Zevní použití: Semeno hořčičné a řeřichové, smíšené se šťávou z koňského šťovíku, mají téměř stejnou moc, obojí zahání prašivost a stírá Mšeje. Smíchané s medem v podobě mazání ztenčuje slezinu. Mytí hlavy odvarem semene ye vodě udržuje vlasy pevné a silné, aby nevypadávaly. Přikládání semene s ječnou moukou a octem, nebo přikládání pytlíčku s teplým semenem vařeným ve víně odnímá bolesti kyčelní. Stejným způsobem použité také rozděluje a rozhání všeliké otoky a opuchliny. Náplast ze semene smíchaného s fíky, přiložená na uši, napravuje sluch. Potírání semenem rozdělaným s husím sádlem shání s hlavy lupy a strupy. Přikládání semene ztemperovaného s medem hojí nežity a vředy, které se rozežírají do okolí; totéž působí i šťáva vytlačená z rostliny. Vole rozhání mazání směsí semene s bobovou moukou a následné přiložení teplého zelného listu. Ztracenou řeč u lidí raněných mrtvicí navrací držení semene rozžvýkaného v ústech pod jazykem. Rozetřené semeno na prášek a vtažené chřípím do nosu vyčišťuje mozek a vytahuje z hlavy množství neduhů. Také probuzuje L e t h a r g i c o s , to jest lidi s ustavičným a hlubokým spánkem. Přikládání směsi řeřichového semene se smolou vytahuje z těla šipky, třísky a trny. Přikládání semene zadělaného s páleným vínem na kůži, vyvolává puchýře a pryskýře. Řeřichová šťáva krotí bolest zubů, když se pustí horká do ucha té strany, kde jest pociťována bolest zubů. 396

c

* "í"

Řeřicha sluje řecky A ^ H ««° *, q. c o r d o m a n s, latinsky N a s t u r t i u m , a n a r i u m t o r m e n t o, P l í n . l i b . 19. cap. 8. Vlašsky N a s t u r c i o & A g r e t o , španělsky N á s t u r cy o, francouzsky C r e s s o n. německy K r e s s e . G a r t e n k r e s s e . Kap. LXXXI. PENÍZEK čili SELSKÁ HOŘČICE. Bylina T h l a s p i , to jest penízek, má listy úzké a špičaté, zdéli prstu, k zemi skloněné, na spodku objímavé a trochu mastné. Lodyha je zvýši dvou pídí, trochu mastná a na vrcholku osazena kolem několika větvičkami, na nichž jest s obou stran množství taštiček nebo pleskatých měchýřků, které jsou se svými kratičkými stopkami podobny lžíci nebo penízku; uvnitř těchto se nachází drobné, na jazyku perné semínko. Květ, z něhož se tyto taštičky tvoří, jest malý, bělavý. Kořen je bílý a dřevnatý.

Penízek L

Penízek D.

T h l a s p i přichází v několika druzích, z nichž některé vymaloval autor ve svém latinském herbáři, kde však je každý ne může poznati následkem stručného popisu. Druhá odrůda ros*e u nás všude na polích a zahradách s velice širokými tašk-iim obsahujícími semeno. Jaký jest třetí druh autorův, nemohu uhodnouti; možno, že jest to druh. jehož semeno jest v našich lékárnách obyčejné; má stejně takové listy i kořen, jak je autor vymaloval, avšak lodyha jest mnohem hustěji osazena listím, na ní pak stojí ratolístky s kvítky pěkně a pořádně kolem uspořádanými. Také neroste na kamenitých a skalnatých místech, jak napsal autor o svém druhu, nýbrž na polích s půdou těžkou a tučnou. Proto jako třetí druh položil T h l a s p i s a x a t i l e , které není každému známé. Takové T h l a s p i nalezl také první M ed ic u s (lékař) londýnský v Anglii, T h o m a s P e n n a e u s , a to v rozsedlině skalní na vrchu Š á l e n a v Qenffu. Má mnoho podlouhlých maličkých listů, blíže ke kořenu trochu pilovitých 397

6ff*_„,

l

LN ^LSS, ^

.f ^

%

Přikládati jako náplast směs semene s octem ženám na lůno jest velice dobré při vystupování matky k srdci, takže až ženy omdlévají, neboť je zase vzpružuje a občerstvuje. Prášek semene penízkového vpuštěny do nosu přivozuje kýchání, zapuzuje trvalou a hlubokou ospalost, L e t h a r g i a m . a probouzí lidi ze mdloby následkem padoucnice. Penízek sluje řecky, latinsky i italsky T h l a s p i, španělsky P a v i q u e s o de f l o r b l a n q u o , francouzsky S e n e v e, S a u v a g e, německy Q r o B b e s e n k r a u t oder B a u e r ns e n f f, to jest selská hořčice.

3R

Penízek IV.

Přirozenost, moc a účinek. Semeno penízkové jest přirozenosti horké a suché na čtvrtém stupni. Pálí, rozpouští, vytahuje, ztenčuje, proniká a rozráží, stejně jako řeřichové, takže tyto dvě byliny jsou téměř stejné přirozenosti. Vnitřní použiti: Semeno požívané v dávce půl koflíčku nebo 4% lotu, žene pěnohorkost a žluč vzhůru a dolů, ženám přináší měsíčky, zvláště když se pije s mateřídouškou. Moří plod v životě a roztrhuje vnitřní hlízy. Totéž semeno jest dobré také proti bolesti kyčelní, když se ho použije c u m E n e m a t e , to jest v klystéru. Jest též užitečné proti jedovatému pokousáni, a z té příčiny se přidává do dryáku. Zevní použití: Tohoto semene máme užívati z většího dílu zevně k ukrocení bolestí kyčelních, k vyšlechtění a vyčištění kůže a k hojení nečistých, tekutých vředů, podobně jako řeřichy. 398

™»",,

•^

a ostrých, tmavě zelených. Semeno je načervenalé, jako u řeřichy, uzavřené v malých lustičkách. Roste také na hoře Ammánu ve Švýcarsku. Čtvrtý druh dosti podobný rostlině T h l a s p i C r e t i c u m vymalované v době plodu; neboť té doby má tak podlouhlé, úzké a špičaté listy a yětevnatou lodyhu. A proto jsem je také zde uvedl, tak jak se vidí se svými rozkošnými červenými kvítky; v zahradách se velmi pěkně vyjímá. Pouze nesnáší v našich zemích zimy, jako také i jiné cizozemské rostliny; jinak by se mohlo netoliko semenem, nýbrž i odnožemi a větvičkami každý rok rozsazovati a rozplemeňovati. Roste podél cest, plotů a hrází, na mezích a mezi příkopy. Kvete v máji a dozrává v červnu, kdy se sbírá semeno, jehož se také samotného používá v lékařství.

Penízek III.

'•>

ALYSSUM. Penízku čili T h l a s p i jest velice blízká bylinka, jíž někteří nazývají A l y s s u m. Má bílé kvítky, na vrcholku žluté, z nichž

Alyssum.

se později vytvářejí malé okrouhlé tašky, jako nějaké pavézky (štítky). Má množství větviček rozkládajících se ne zcela kolem do kola, nýbrž také trochu po zemi. Roste na polích, není tak perná jako T h l a s p i, nýbrž trochu nakyslá. O ní píše C. C l u s i u s cap. 11. lib. 3. A u s t r i a c a r u m s t i r p i u m . Podle mého zdání jest to rostlina, již náš autor dal vymalovati ve svém díle latinském, a proto jsem se i já zde o ní zmínil. Kap. LXXXII. ŠTĚNIČNÍK čili PENÍZEK MENŠÍ. Tato bylina roste obyčejně podle cest, na hřbitovech, starých staveništích, rumištích a příkopech, a jest podobná penízku nebo řeřiše. Nejprve vyhání dlouhé, několikráte dělené listy. Později vyrůstá z tohoto rozdělení jiné zvláštní malé lištičko, také drobně stříhané, jako na řeřiše, takže košťál prvního hlavního listu tvoří pro tyto malé lístky již jakousi větvičku. Když bylina úplně vyroste, tu bývá listí na pravé lodyze podlouhlé a úzké. Lodyha 399

!

IJ s ~—

v/@)

f

>

•s

!* •9

jest oblá, tenká, zvýši lokte, nad prostředkem se rozvětvuje všude vůkol v množství okrouhlých a tenkých lodyžek plných listí. Na vrcholku těchto jsou drobné bílé kvítky, z nichž se tvoří pak méchýřky nebo taštičky (tobolky), visící na dlouhé stopce, při vrcholku rozdělené jako u penízku, avšak mnohem menší, a v nich velmi drobné semínko. Kořen dlouhý tkví hluboko v zemi, obyčejně je rozdělen ve dva, chuti je perné, stejně jako semeno a celá bylina. Mnozí nazývají tuto bylinu pro její podobnost s penízkem, menším penízkem, stejně jako Němci — Klein-Besenkraut. Přirozenost, moc a účinek. Štěnicník jest přirozenosti ohnivé, horký a suchý na čtvrtém stupni. Moci jest stejné jako řeřicha a penízek.

Má též bílý květ, z něhož pak se vytvářejí jakési malé tobolčičky podoby malého srdéčka, visící na dlouhých stopkách. Odtud má latinské jméno B u r s a p ď s t o r i s , to jest pastuší tobolka. V těchto tobolkách je drobné, načernalé semínko. Má množství kořínků, nepříliš hluboko v zemi. Přirozenost, moc a účinek. Kokoška jest přirozenosti studené a suché, moci svrašfující a stahující. Vnitřní použití: Odvar kokošky v červeném víně, nebo pouze prášek z ní vsypaný do vína a pitý staví všeliký průjem, uplaviti, červenou

i Štěničnfk.

Zevní použití: G a l e n u s & D a m o k r a t u s napsali, že tato bylina jest výborným a dobrým lékem proti bolestem kloubním a kyčelním, když se utlučená přiloží a uváže na bolavé místo a nechá tam působiti 4—6 hodin, neboť vytahuje z hloubky zlou a škodlivou vlhkost a to místo zprýštuje, až se zardí a povstane puchýř, z něhož pak vytéká ona vlhkost. Někteří praví, že kořen štěničníku, zavěšený na hrdle, odnímá ukrutné bolení zubů. Štěničník sluje latinsky i řecky I b e r i s, německy K l e i n B e s e n k r a u t W i l d k r e s s e oder W e g k r e s s e . Kap. LXXXII1. KOKOŠKA čili PASTUŠÍ TOBOLKA. Kokoška vyrůstá do výše lokte. List u kořene jest stříhaný a dělený, jako u ceteráku, lodyha je tenká, rozvětvená v několik větviček, na nichž je podlouhlé, úzké a špičaté listí, spodním koncem objímající lodyžku nebo větvičky, stejně jako u penízku.

400

Kokoška.

nemoc, chrlení krve a přílišnou čmýru. Téže moci jest i šťáva z ní vytlačená. Při gonorrhoei (semenotoku, nikoli kapavce) vezmi 2 loty šťávy z čerstvé kokošky (nelze-li ho dostati, pak 4 loty odvaru ze suchého listí), přidej kafru v objemu asi 3 zrn ječných, a pij ráno několik dnů po sobě a uleví se ti. Zevní použití: Kokoška je výborně dobrá k zastavení jakéhokoliv krvácení; tak proti přílišnému krvácení z nosu udělej ze starého šátku čípek, namoč jej v šťávě z této byliny a vstrč do nosu. Někteří píší, že již to pomůže, aby držel člověk tuto bylinu buď v. pravé, či levé ruce, podle toho teče-li krev z pravého či levého chřípí. A proto nazývají někteří tuto bylinu také S a n g u i n a r i a , to jest krevní koření. Také hojí všeliké čerstvé a nové rány, když se rány zasypávají práškem z ní připraveným, nebo promývají 26

~P;

<

její šťávou. Na některých místech používají k tomuto účelu vody pálené z kokošky. Táž šťáva vpouštěná do hnisavých uší, z nichž neustále vytéká hnis, hojí jejich neduh. Kokoška utlučená s octem a přikládaná ochlazuje horké a zanícené otoky a zabraňuje výtoku všelikých vlhkostí. Stejným způsobem užívaná jest dobrá proti krvácení a zanícenému žaludku. Šťáva této rostliny smíšená s netřeskem a octem ochlazuje roznícené a rozpálené orgány, jako oheň sv. Antonína. Někteří píší, že kokoška vyčišťuje a odstraňuje žloutenku, když se vloží celá i s listím, květem a tobolkami do obuvi a po ní se chodí bosou nohou. K tomuto účelu se však musí bráti každý den čerstvá rostlina a opotřebovaná se musí zahoditi. Kloktání odvarem kokošky hojí čípek a všeliké otoky hrdla; Potírání šťávou kokoškovou slouží velice dobře při horké podagře a roznícených otocích tajných orgánů.

prstu i tlustší, takže se nedá dobře celý vykopati, chutí trpké jako řeřicha. Z něho vyrůstá diouhá a přímá lodyha zvýší člověka, osazená podlouhlým a trochu chlupatým, zubatým listím. Při vrcholku jsou malé větvičky ozdobené mnohými žlutými kvítky, z nichž se tvoří dlouhé a úzké šešulky s drobným žlutým semínkem. Jsou ještě některé jiné druhy T h l a s p i a D r a b a na některých místech, jak píše C. C l u s i u s ve svých O b s e r v a t . P a n n o n. l i b . 3., cap. 889. D o d o n a e u s tvrdí, že D r a b a odpovídá rostlině, již obyčejně nazývají T h l a s p i C r e t i c u m. Přirozenost, moc a účinek. Tato bylina jest moci vysušující a zahřívající jako řeřicha. Vnitřní použití: Tuto bylinu někteří vaří s ječnou vodou a požívají. Semeno také suší a požívají ho k pokrmům jako pepřeSemeno pité s vínem moří červy. Požité s vodou medovou vyčišfuje prsa, rozděluje a ven vymítá. Zevní použití: Směs semene utlučeného s medem přiložená na krajinu sleziny, tuto zmenšuje^ a ztenčuje.

Turecká řeřicha.

Kokoška čili pastuší tobolka sluje latinsky B u r s a nebo P e r a p a s t o ř i s , vlašsky B u r s a p a s t o ř i , francouzsky B o u r s e a P a s t e u r , polsky T o b o l k y , německy T a schelkraut, Sáckelkraut. Kap. LXXXIV. TURECKÁ ŘEŘICHA. Turecká řeřicha, řecky i latinsky A r a b i s, D r a b a , roste zvýši lokte i někdy vyšší: má ratolístky mladistvé a úzké po obou stranách opatřené lístky, jako piperát, avšak listy širší, měkčí a bělejší. Kvete bílým květem, jako bez, avšak menším. Kořen je bílý, ztloušti prstu a perný. Roste v obdělané půdě. S touto bylinou dobře se srovnává jiná, kterou má ve své zahradě v Norimberce P a v e l O e l l i n g e r pod týmž jménem, odkud jsem ji dal také vymalovati. Má dlouhý kořen, ztloušti

402

Kap. LXXXV. PLANÁ HOŘČICE. Hořčice planá roste ledakdes podle starých zdí a zahrad i v rumištích. List má jako bílá lesní hořčice, avšak větší a ne tak hluboce zubatý. Lodyha její je hebká a ohebná jako žíla aneb řemen. Nese drobné a žluté kvítky, z nichž se po opadání tvoří dlouhé lustičky, tenké, okrouhlé a špičaté, jako nějaké růžky, v nichž se nalézá drobné, žluté, perné a palčivé semínko jako u řeřichy. Kořen jest bílý. tvrdý a kosmatý. Kvete v Červenci a srpnu. Přirozenost, moc a účinek. Semeno této hořčice používáme hlavně v lékařství. Jest přirozenosti horké a suché na třetím stupni, moci rozpouštějící, rozrážející a ztenčující jako řeřicha. Suchá bylina se poněkud vyrovnává v moci semenu, avšak vlhká a zelená jest mnohem slabší nežli semeno. Vnitřní použiti: Semeno plané hořčice, utlučené a zadělané s medem v lektvar a požívané, zbavuje prsa šlemů a hnisu. Totéž semeno ve váze jedné čtvrtce, pité s vodou pelyňkovou, uzdravuje od žloutenky. Používají ho také ke klystérům proti bolestem kyčelním. Toto semeno vypité ve víně vyhání jed, hlavně při otravě smrtelně jedovatými houbami. Též jest dobré proti obtížnému a káravému močení, proti ledvinnému kamenu a proti zaražené Čmýře.

403

í%

•W

f^

( 4^ \

N %r^

* ^

Dobrý a vyzkoušený lék c o n t r a Q o n o r r h o e a m . to jest proti semenotaku, jest tento: Vezmi 1^ čtvrtce semene plané hořčice, utluc je na prášek a vsýpej do vejce uvařeného na měkko, pak je sněz či vypij; to učiň tři dny za sebou, vždy z rána, a určitě pomůže. Častokráte jsem to zkoušel a vždy shledal pravdivým. Zevní použiti: Utlučené semeno plané hořčice, smíchané s medem a přiložené, jest užitečné proti tajnému raku, tvrdým otokům prsů a stydkých míst; avšak nižádným způsobem se nemá použíti tohoto léku, když se ta A p o s t e m a t a (vředy) počínají tvořiti, nýbrž nejprve vypurguješ (vyčistíš) tělo, a otoky budou pak míti již zapotřebí tohoto léku, který je rozpouští a ztravuje.

Planá hořčice t.

Planá hořčice (i.

Hořčice planá sluje řecky E r y s i m o n, latinsky I r i o , vlašsky E r y s i m o , španělsky R i n c h a o n , francouzsky V e l a r, německy H e d e r i c h oder W e g s e n f f . Jiný druh plané hořčice. Ačkoliv já společně s jinými učenci svrchu, uvedenou rostlinu vždycky jsem pokládal za pravou Dioscoridovu rostlinu I r i o , jelikož všemi vlastnostmi dobře se hodí k jejímu p_opisu, tak přece přichází ještě jiný druh I r i o , jak ukazuje zde obrázek, a zdá se, že se dá lépe srovnávati s pravým I r i o , nežli první, jelikož má menší listy, a podobnější listům lesní bílé hořčice. Nadto jsou její větvičky mladistvější a ohebnější, také má větší lustičky, více růžkovitě zahnuté. Co se pak týká přirozenosti a moci, tu soudím, že se v tom ohledu ničím nerozlišuje od prvého I r i o , jak dosvědčuje sama chuť. Množství této byliny roste u moře benátského, a sluje tam A 1 1 i o, kteroužto rostlinu pokládal ponejprv zkušený laik A l o i s A n g l i i 1'lara, p r a e f e c t u s h o r t i P a t a u m i (ředitel zahrady P.) za pravý rod I r i o. 404

Kap. LXXXVI. PEPŘ POTOČNÍ*) a RDESNO.**) Pepř potoční roste na místech mokrých a vodnatých, jako u rybníků, louží, struh, bahen a močálů. Má lodyhu tvrdou, pevnou, načervenalou, větevnatou, listy podlouhlé, úplně podobné listům vrbovým nebo broskvovým, odkudž také sluje latinsky P e r s i c a r i a , t. j. bylina broskvová; listí jeho však jest měkči a jest perné jako pepř. bez zvláštní vůně, pročež jej také česky nazývají potočním pepřem, latinsky pak a řecky H y d r o p i p e r . Květ je klasovitý. vycházející z podkřídlí a z vrcholu lodyhy, načervenalý, z něhož se tvoří semeno taktéž perné. Kořen je dělený a též perný. Tak jest celá bylina ve všech svých částech velice perná.

Pepř potoční.

Rdesno.

Existuje ještě jiná bylina, tak podobná výše popsané, že sotva lze jednu od druhé rozeznati, snad pouze jen chutí, neboť tato druhá nemá žádné pernosti. Listí její hned po dozraní bývá větší, v prostředku skropené jakousi brunátnou skvrnou, podobnou krůpěji krve. Čechové zovou různě tuto bylinu: košile sv. Máří, košile vrbičná. vrbka, žabinec. rdesno. Přirozenost, moc a účinek. Potoční pepř jest přirozenosti horké a suché, ne však tak silně jako pepř černý. Rozpouští, ztenčuje, rozděluje a vytahuje. Vnitřní použití: D i o s c o r i d e s píše: Listy pepře potočního po uschnutí se utlukou a prášku používá se při výrobě pokrmů místo pravého pepře. *) Peprnik =• P o l y g o n ů m hydropiper. **) R d e s n o č e r v i v e c = P o l y g o n ů m p e r s l c a r i a .

4O5

X7> | \Mf w

Zevní použití: Rozetřené listí a semeno perného pepře potočního v obkladu rozhání otoky a staré zpuchliny a tvrdosti, hojí krvavé skvrny (oheň?), zprýšťuje tělo a vytahuje na kůži puchýře stejně jako pryskyřník. Pepř potoční roztroušený za rosy v komorách a pokojích ničí blechy, avšak musí se toto listí brzy zase koštětem vymésti. Suché listí pepře potočního rozetřené na prášek jest dobrá v podobě zásypu proti nakažlivým, zlým, nečistým a zapáchajícím vředům, neduhům, úrazům a ránám. Rovněž i šťáva z čerstvého zeleného listí jest užitečná k témuž účelu. Obložení nasoleného masa, které se věsí, touto bylinou, zabezpečuje ho před červy. Vytvoří-li se u zvířat v ráně povstalé úrazem červi, tu má se rána vymývati šťávou z této byliny, a na to místo nesedne již žádný komár nebo moucha, ať je léto horké sebe více. Proto také by měli této šfáyy používati v létě i formani (vozkové). Tento lék dá se sesíliti přidáním páleného vína, a tak má se vpouštěti do rány. Tento lék ničí červy také ve vředech a uších a usmrcuje škrkavky v břišním obkladu.

těchto lustiček je malé, pleskaté, nažloutlé barvy, a chuti pálivější, palčivější a pernější nežli kterýkoliv pepř. Z tohoto semene mohou se každého roku nové keříčky vypěstovati, avšak vždy se to nepodaří anebo nedozrají. Má jediný kořen, bílý a kosmatý. Existují ještě dva jiné druhy tohoto indického pepře, totiž pepř malý a okrouhlý. Malý jest nižší a má menší lusky; druhý má lusky okrouhlé. Přirozenost, moc a účinek. Indický pepř jest přirozenosti ohnivé, to jest horké a suché na čtvrtém stupni. Při vnějším použití a přikládání na kůži tuto zprýšťuje. Má všecku tu moc, již má pepř obecný, jímž kofpníme pokrmy a o němž se rozepíšeme v následující kapitole.

Přirozenost, moc a účinky rdesna: Rdesno čili vrbka nemá, jak svrchu řečeno, žádné pernosti, spíše jen jakousi planou trpkost a stahující chuť, a proto nemůže zahřívati, nýbrž studí a vysušuje. Této byliny můžeme tudíž bezpečně používati tehdy, kdy je za«potřebí ochlazení, sušení, svírání a stahování. Rozmačkané listí v obkladu mírní a krotí bolesti horké podágry. Potoční pepř sluje řecky i latinsky H y d r o p i p e r , P i p e r a q u a t i c u m , P e r s i c a r i a , francouzsky C u r a i g e, španělsky P i m i e n t a a q u a t i c a, německy W a s s e r p f e f f e r , F l o h e k r a u t oder Mii c k e n k r a u t . Kap. LXXXVII. INDIÁNSKÝ čili TURECKÝ PEPŘ.*) Indiánský pepř, který všeobecně zovou tureckým, jest rostlina cizozemská, která však jest již také u nás a v Německu obecně známá. Sází se v kádích a na zelinářských zahradách Nemůže snésti zimy a musí se vysazovati, avšak pouze dokud je mladý a ještě nekyetl, nebo se musí přes zimu chovati ve světnici, a pak přináší druhým příštím létem opět ovoce. Indický pepř roste jako malý strukovitý nebo ruměný stromeček, má množství vysokých ratolístek, porostlých tmavozeleným listím, téměř úplně podobným listí většího čili zahradního lilku, pouze jest užší a špičatější. Kvítek je bělaný, velikosti květu uvedeného lilku, z něhož vycházejí později okrouhlé lusky zdéli prstu, při spodině široké, na konci špičaté jako pošvy. Před uzráním bývají na svém keříčku tmavé nebo tmavozelené, pak změňují barvu v pěknou světlou a korálově červenou. Některé lusky zůstávají žluté nebo černé, podoby široké, podlouhlé, okrouhlé a i jinak jsou utvářené. Semeno *) P a p r i k a , španělský čili turecký pepř, lat. Cap s i cum.

406

Tnrecký pepř.

Tróji indiánský pepř.

Tato cizozemská rostlina, která k nám přišla ponejprv z Indie, a od některých jest pojmenována P i p e r A m e r i c u m, od jiných C a l e c u t i c u m , podle Actuaria C a s p i cum, podle Avicenny P i p e r c a n i n u m , roste někdy velice vysoko jako keř V Hispanii se ho používá zeleného a usušeného namísto obecného pepře. Jelikož jest pak příliš silný, tu se roztírá s chlebovými drobty a pak se trochu suší, a lze ho dobře užívati k pokrmu. V této formě a i jinak vnitřně přijatý jest velice prospěšný, jak jest známo lékařům, lidem vodnatelným. Kdo chce něco činiti s tímto pepřem, nesmí se příliš dotýkati tváří, zvláště kolem očí, jelikož velice pálí a působí velikou bolest a může snadno uškoditi zraku, jak jsem sám zkusil. Indiánský pepř sluje latinsky S i l i q u a s t r u m , P i p e r i n d i c u m sivé C a l e c u t i c u m , B r e s i h u m , francouzsky G u i n e e vel P o i n r e d e I n d e , německy I n d i a n i s c h e r , K a l e k u t i s c h e r oder P r e s i l i e n-P f e f f e r. 407

"5'; 'T'

:/jfr

Kap. LXXXVlll. PEPŘ OBECNÝ.

oněch zrn, jak rostou pospolu v hromadě, jsem viděl často, a mám je u sebe, a ty mi po prvé daroval Frant. C a l z o l a r i u s, lékárník ve Veroně. Kdo by si přál míti lepších a důkladnějších zpráv o pepři, nechť si přečte G a r z i ů v spis „D e h o r t o l i b . I. A r o m á t . I n d i c o r. cap. 23." M o n a r d a H i s p á n s k é h o a K r y š t o f a ďC o s t u. Na obrázku zde vymalovaném a předloženém jest pepř Mathiolův, jak mu jej nějaký Portugalec vykreslil, označen písmenem M. Ostatní jiné listy jsem já sám často shromáždil a sebral mezi pepřem, který ho obsahoval veliké množství, ovoce pak dostal jsem od dobrých přátel, močené v octě se zázvorem a kardamomem. A jest dobře možné, že to špičaté listí, (kteréž by ovšem mělo býti něco menší nežli citrónové, a celá tato bylina se drží jiných stromů, zvláště pak daktylového a jiného, zvaného F a u f o l, jako vinné révoví nebo appich), jest z mladé rostliny, nebo že cestou velmi vyschlo. Dlužno však i toho si všímati, co uvedení spisovatelé i jiní jednomyslně oznamují, že bílý okrouhlý pepř neroste na téže jedné bylině s černým pepřem dohromady jako nedozrálý, nýbrž že bílý pepř jest zvláštní rostlina, od prvé odlišná, jako vinné révoví nebo strom černých a bílých hroznů; nachází se ho také méně nežli černého, a jest pernější a lepší, nežli černý. Nejlepší pepř jest ten, který není příliš svraskalý, nezleželý, neotrubný, nezčervivělý a nesplesnivělý, zato však čerstvý, těžký, tvrdý, černý, celistvý a hodně perný. Mnozí také falšují pepř, kterýžto podvod snadno poznáš, když vhodíš zrna pepře do vody, neboť pepř dělaný nebo falšovaný se rozpustí, když dobře se namočí a zvlhne, kdežto pravý a přirozený zůstane ve své celosti.

Obecný pepř roste také v Indii a donáší se k nám s jiným obchodním a drahým kořením. Jest dvojí, okrouhlý a dlouhý, a jest obojí dobře známý. Jeho historii nám popsali Hispánci a Lusitánové, kteřížto vydavše se na moře s několika velikými loděmi se plavili k jihu a východu, do Kalkuty, Taprobány, Jávy a jiných ostrovů moře Indického, kde roste mnoho pepře a jiného koření, a tam jej spa-třivše. tuto zprávu o něm podali: Pepř černý a okrouhlý roste na jakémsi útlém a slabém révoví, které se přidružuje k jiným blízkým stromům a po nich se dostává vzhůru. Tyto révičky (rostliny) jsou podobné barvínku, avšak listí jejich se podobá listí citrónového jablka. Ovoce čili pepř je stisklé dohromady v hrozníčky jako plané víno, a ještě hustěji. V říjnu dozrávají tyto jahůdky, kdy se

Pepř obecný.

sbírají a rozkládají na rohože pletené z palmového listí a nechávají se sušiti na horkém slunci až zčernají a svráskají, což se stává obyčejně ve 3 dnech. Okrouhlý, bílý pepř jest nezralý, trhá a sbírá se zelený, a není proto tak libý a perný jako černý pepř. Dlouhý pepř má svůj vlastní strom, na němž visí jako nějaký červ nebo šiška na lísce, a jest osazen množstvím malých zrnek. Tento pepř jest nejpernější. Okrouhlého bílého pepře, stejně jako dlouhého, spíše užíváme v léčivech, jako v dryácích a jinde. Naproti tomu jest černý okrouhlý pepř obyčejnější v kuchyni nežli v lékárně. Avšak, ať užíváš pepře, jak chceš, přece jest vždy m e d i c a m e ř i t u m , n o n a l i m e n t ů m (lékem, nikoliv pokrmem). Této rostliny okrouhlého pepře zde vymalované jsem sám ovšem neviděl, avšak tak mi ji vykreslil jeden Portugalec, který se plavil po východním moři až do Kalekutu. Celé pak hrozny 408

\

Přirozenost, moc a účinek. Každý pepř mocně hřeje a suší, ztenčuje, proniká, otvírá, rozděluje a vytahuje. Vnitřní použití: Pepř zahřívá a posiluje studený žaludek a napomáhá k zažívání, rozhání větry a nadýmání, dává apetit a chuť k jídlu, žene moč a vodu z člověka, rozděluje a stírá vše, co zamračuje a zatemňuje oči. Pepř pitý s vínem jest dobrý proti zimničné třesavce, která někdy přestává a zase pak se vrací na člověka. Pepř jest též užitečný proti jedovatému uštknutí hadímu, pomáhá ven plodu z matky, hojí zastaralý kašel, a roztrhuje speklé šlemy a hleny nashromážděné v prsou, když se užívá v lektvaru i nápoji. Utlučená zrna pepřová a smíchaná s upečeným česnekem krotí a odstraňují koliky. Při žaludku slabém a nedobře trávícím následkem studenosti, dej si ohřáti ráno dobrý doušek vína, vsyp do něho jednu čtvrtci utlučeného pepře a vypij. Při studeném a slabém žaludku, když netráví pokrmů, z čehož se tvoří větry a nadýmání, nechť si dá připraviti následující prášek: Vezmi po 4 lotech: puškvorce, hořce a lékořice, 409

f

^t&9tF

^

JI dále po l lotu: galgánu, citváru, rajských zrn (kardamomů) a kořene nátržníkového, po 2 čtvrtcích: dlouhého pepře, zázvoru a muškátových oříšků, po 3 čtvrtcích: skořice a hřebíčku, a po l lotu anýzu, fenyklu (vlašského kopru), kmínu a strojeného koriandru. Tyto součástky nakrájej a náležitě utluc na prášek, k němuž možno každého času přidati koriandrový konfekt si vlašský kopr. Pepř požívaný v pokrmech zachovává člověka při zdraví, vzbuzuje chuť k jídlu, mírní vnitřní bolesti pocházející ze studenosti. Proti dlouho trvající psotnici nebo zimnici někteří berou pepř, zázvor, citvár a skořici, každého trochu, avšak ve stejném množství nebo váze. Toto vše nakrájejí na drobné kouskv a pijí v dobrém teplém vinném octě a ukládají se na teplé lůžko; zimnice přestane. Jest však záhodno. aby tomu předcházely jiné potřebné léky.

27. 7»

¥

Pepř egyptský.

Listí černého pepře užívají obyvatelé krajin, kde pepř roste, proti kolikám a jiným studeným nemocem života. Qarz i a s ab H o r t o píše, že se také nakládají zelené a nezralé hrozny pepřové do soli a octa, a tak uchovávají k pozdějšímu upotřebení. Zevni použití:

Pepř žvýkaný v ústech se semenem všivcovým (Staphisagria) stahuje z hlavy vodnaté šlemy a vlhkosti. Pepř je užitečný zubům a dásním, neboť v nich ztravuje všecky špatné vlhkosti, a chrání je před porušením a hnilobou. Také odstraňuje nevonný a smrdutý dech. Pepř, smíchaný se smolou a přiložený v podobě náplasti, ztravuje nádory, volata a- všeliké jiné otoky. S medem rozdělaný a natíraný zahání skvrny a> pihy na tváři. Vředy, záškrty a otoky hrdla jest dobře natírati pepřem smíšeným s medem. 410

1. Pryskyřnik prudký (Ranunculus acer). 2., 2. Anemony. 3. Hlaváček letni (Adonis aestivalis). 4. Hlaváček larní (Adonis vernalis).

Wořech svinský. Cyclaminus.

Pepř sluje řecky nim^t, arabsky F u l f u l , latinsky P i p e r, a na rozlišení P i p e r a l b u m , n i g r ů m , l o n g u m , M a c r o p i p e r ; vlašsky P e p e , francouzsky P o u y r e , španělsky P i m i e n t a, německy P f e f f e r . Kap. LXXXIX. PEPŘ EGYPTSKÝ.*) Kromě uvedených druhů pepře dováží se k nám z egyptské Alexandrie s jiným kořením ještě jiný pepř. Tento roste v dlouhých luskách, jako hrách nebo fazole, a má zrna menší, nežli pepř obecný. Tohoto pepře užívají černí mouřenínové proti bolení zubů, stejně jako my pertrámu; rozkousávají ho v ústech a drží na bolavém zubu. Tento pepř sluje latinsky P i p e r n i g r o r u m sivé A e t h i o p u m , to jest pepř mouřenínský, německy e g y p t is c h e r P f e f f e r . Mnozí jej zovou C a r p e s i u m , avšak to znamená u starých něco jiného.

4

r

Kap. XC. ZÁZVOR A CYCVÁR. Někteří se domnívají, že zázvor je kořen pepře, čemuž však tak není, jak praví D i o s c o r i d e s , nýbrž zázvor jest zvláštní rostlina, která se z většího dílu nalézá v zemi arabské, zvané T r o g l o d y t i c a , a též v Indii, odkudž se její kořen dostává do Benátek a odtud i k nám. Obyvatelé těchto zemí užívají listí zeleného nebo čerstvého zázvoru v pokrmech i v lécích stejným způsobem, jako my routy. Toto listí jest podobné sítí, obnovuje se a mládne dvakrát i třikrát do roka; není v těch krajinách obyčejnější byliny. Kořen má uzlovatý a hrbolatý, který se vykopává, když na něm počne vadnouti listí. Ačkoliv uvedené kořeny nejsou stejné velikosti, přece časem se najde mezi nimi i kus vážící celou libru Kořen netkví v zemi hlouběji přes 2 pídě. Při vykopávání nechává se v důlku jeden hrbolek kořene a přikryje se zemí jako zárodek budoucího kmene, čili semeno na kořen pro příští rok. K nám přiváží se netoliko syrový zázvor, nýbrž i kořen zadělávaný za zelena do cukru, nebo do vlastní šťávy, vytlačené z jeho lusků. Takový jejich zelený zázvor naložený y cukru jest mnohem vzácnější a lepší, nežli suchý, který naši lékárníci nejprve močí a pak teprve zadělávají do cukru. Nejlepší kořen zázvorový musí býti bílý, těžký, plný a nezpráchnivělý, ne červotočivý a ve velkých kusech. Červený zázvor bývá často falešný, neboť kupci berou zleželé a červivé kořeny a zadělávají v nich dírky jakousi červenou rudkou, a vysušují na slunci, aby nebylo znáti vrtání červů. Takto vyšlechtěný a vyléčeny zkažený starý zázvor prodávají za dobrý a nový. Přirozenost, moc a účinek. Zázvor je horký na třetím a vlhký na prvním stupni; pro tuto svoji vlhkost se snadno pokazí od červů. Mocně zahřívá, *) Souhlasí s rostlinou zvanou H a b z e l i e a e t h i o p s k á — Mohrenpfeffer podle níž část pobřeží zálivu Guinejského v horké Africe sluje též „p o březím pepřovým*. 411

48*

.'&£.& avšak ne tak náhle jako pepř, z čehož vidno, že nemá tak subtilních a pronikavých součástek. Má moc otvírati, rozdávati, ztenčovati, rozdělovati, pronikati a vytahovati. Vnitřní použití: Zázvor zahřívá, jest dobrý pro studený žaludek, posiluje trávení, lehounce měkčí břicho a jest mocným lékem proti všemu, co zatemňuje zrak. Přidává se též do léků připravovaných proti jedům a otravám. Zázvor požívaný v pokrmech jest dobrý proti souchotinám. Víno, v němž jest uvařen zázvor a kmín, odnímá bolesti žaludku a střev, pocházející z větrů. Zázvor je zdravý pro všechny lidi s vnitřním zastuzením, hlavně pro ženy se studenou matkou; těchto pak zvláště je užitečný čerstvý zázvor zadělaný, jelikož zahřívá, otvírá ucpání a přivádí menstruaci. Kdo nemá chuť k jídlu vezmi stejné množství a váhu zázvoru, a bílého pepře, přidej šťávu kdoulovou, ocet a cukr, dobře smíchej a nechej svařiti až do konsistence lektvaru. který požívej ráno i večer. Někteří obalují zázvor koudelí a zavazují nití, pak jej trochu omočí ve vodě, vloží do horkého popele a pekou, až se stane křehkým. Naposled ho na drobno rozkrájejí, osolí a pojídají na noc před spaním. Praví, že podporuje a posiluje zažívám pokrmů. Jiní napichují kus zázvoru na špičku nože a pekou jej na hořící pochodni loučové, nebo třísce, nebo i na voskové svíčce, pak s něho oškrábou černé opálení a pojídají. Jiní opět namáčejí sušenou topinku z bílého chleba ve vinném octě, na povrchu ji posypou práškem z utlučeného zázvoru a tak pojídají před spaním, aniž by co na to pili; tvrdí, že to velmi pomáhá slabému žaludku a málo trávícímu. Lidé od přirozenosti horcí a s horkými játry nemají mnoho zázvoru užívati a jísti. Obyvatelé krajin, kde roste zázvor, pojídají zázvor na drobno rozkrájený, a smíšený na způsob salátu s jinými bylinami, s masem a s rybami. Čerstvý není tak perný, ja?kp usušený. Pro lidi se čtvrtodenní zimnicí jest dobré po několik dnů napořád užívati směs několika jader broskvových s dobrou jíchou zázvorovou zadělanou na způsob lektvaru Zevní použití: Při bolení zubů rozkrájej na drobno zázvor a uvař v dobrém červeném víně; tento teplý odvar drž na bolavém zubu. V celku — jak praví Dioscorides — srovnává se zázvor v přirozenosti a moci velice s pepřem a jest mezi nimi toliko ten rozdíl, že pepř velmi rychle zahřívá, avšak jeho horkost brzy pomíjí a mizí; naproti tomu zázvor nezahřívá tak náhle a rychle, avšak jeho horkost tím déle zůstává a trvá. Zázvor sluje řecky i latinsky Q i n g i b e r . Z i n z i b e r , arabsky Z i n g i b e l a Q e n g i b i l , vlašsky Q e n g e n o, španělsky G e n g i a r e . francouzsky G i n g i m b r e . německy l n K w e r. 472

C Y C V R ZEDOARIA.*) Slavný a vznešený kořen citvárový se téměř úplně podobá zázvoru; přináší se k nám z krajin východoindických spolu s jiným kořením. Mnozí učení lékaři jsou toho mínění, že náš citvár se dobře srovnává s popisem prvního k o š t u Dioscoridova. Přirozenost, moc a účinek. Ciívár je složení horkého a suchého na počátku třetího stupně. Vnitřní použití: Citvár zahřívá všechny vnitřní údy, posiluje žaludek a srdce, rozhání větry v životě, zastavuje koliku a průjem střevní, odvrací kašel a bolení břicha, přivoděné studenými příčinami. Zahání otok rnatky, moří škrkavky a červy, otvírá ucpání moče i čmýry, odpírá jedu. A v i c e n n a píše, že neexistuje mocnější a lepší lék proti arcijedovaté bylině N a p e 11 u s, t. j. šalamounku, než citvár. Kdo nemůže cítiti a snésti zápach česneku, ošlejchu nebo cibule, nechť pojídá hned po požití těchto věcí citvár. který tuto špatnou vůni potlačí a seslabí. Citvár dobře slouží studeným a vlhkým lidem, kteří jsou nakloněni k studeným neduhům. Při vinobraní připravuje se také citvárové víno, které jest výborné proti nakažlivému povětří v době moru, posiluje srdce a odhání od něho zlé jedovaté páry. Toto víno mají každodenně požívati lidé, na něž často přichází závrať a jakoby mdloby. Citvárové víno připravuje se obyčejně takto: Do sudu se naklade vrstva nejlepších velikých hroznů a posype utlučeným citvárem, na to klade se nová vrstva hroznů a opět se posype citvárem. což se opakuje, až se naplní sud až do půl pídě pod svrchní dno. Pak se nalije na to dobrý nový mošt přímo od lisu (právě vytlačený) a celek nechá se vykysati v sudu, a když je čistý, může se píti. Týmž způsobem možno připravovati též vína z jiných bylin a koření. Proti zlému povětří v době morové nákazy: Vezmi stejnou v á h u citváru a rhebarbory, obé utluc a vlož do dobrého páleného vína nebo do A q u a v i t a e . Toto víno máš píti a jím si dobře vytírati zuby, dásně a hrdlo, nežli vyjdeš ven na vzduch. V lékárnách dělá se k témuž účelu lektvar. který sluje lektvarem citvárovým. Když se rozmáhá morová rána či nákaza: Moč citvár v dobrém prudkém octě a kousek z něho drž v ústech, když chceš vyjíti ven z domu na vzduch a mezi lidi; chrání člověka před zlým a jedovatým povětřím. Kap. XCI. OBECNÝ KARDAMOM čili RAJSKÁ ZRNA.**) Z Alexandrie a východních zemí se k nám dováží trojí druh kardamomu. totiž veliký, prostřední a menší. Všechny druhy *} C i t v á r =- C u r c u m a z e d o a r i a . **) K a r d a m o m o b e c n ý =» E l e t t a r i a c a r d a m o m u m z čeledi zázvorovitých. Větší druh odpovídá asi rostlině A m o m u m g r a n u m p a r a d i s i či Am. m e l e g u e t t a .

413

'•',»

s,

*i *p*

*f.

uzavírají ve svých tobolkách množství semínek či jadérek. Tobolka velkého kardamomu podobá se fíku, jest křehká, tuhá a lehká, podobná kůře či slupce indiánského ořechu, podélně je vroubená několika liniemi Či proužky. Uvnitř obsahuje množství červených jadérek obalených a od sebe oddělených bílými blankami. Někteří nazývají je M e l e g e t a s , jelikož se podobají prosu indiánskému, jemuž v knížetství milánském říkají M e l e g a. Jsou perné chuti a libé vůně, odkudž jim někteří dali též jméno O r a n á P a r a d i s i , to jest r a j s k á z r n a . Tobolka prostředního kardamomu je podlouhlá, trojhranná, pruhovaná a na vrcholu tupě špičatá; uvnitř leží podlouhlá a bledě červená jadérka, obalená dvěma řadami v blankách. Sluje C a rdamomumOfficinarum. Tobolka malého kardamomu je krátká, trojhranná, podobná bukvici, ale tlustší. Jadérka uvnitř jsou proti oběma svrchu uve-

dvě věci mne zrázejí. Jedna, že Q a l e n u s l i b . 7. de s i m p l . m e d. f a c u 11. zřetelně napsal, že jest Cardamomum chuti hořké a z té příčiny moří červy v břiše, kdežto nám nelze u našeho kardamomu konstatovati žádné hořkosti. Dále čteme o kardamomu Řeků, že obtěžuje hlavu svou silnou vůní, a že se nedá snadno drobiti, kdežto proti tomu naše kardamomum jest libé a neobtížné vůně a dá se velmi snadno rozdrobiti. Ať jest však tomu, jak chce, není toto přítomné kardamomum žádné chatrné a slabé koření a nesmí se nikterak zavrhovati, a proto nečiní dle mého zdání špatně ti, kteří ho používají v lékařství místo pravého C a r d a m o m u m Toto C a r d a m o m u m roste v Indii, zvláště od K a l k u t y až do K a n a n o r, rovněž tak v M a l a b a r u a na J á v ě . Přirozenost, moc a účinek.

Kardamomy jsou přirozenosti horké a suché, avšak ne tak silné jako řeřicha, jak dosvědčuje Q a l e n u s .

Rajská zrna (1. veliké,' 2. prostředni, 3. malé, 4. nejmenší).

děným nejmenší velikosti, leží po obou stranách blány prostřední, jsou formy poněkud okrouhlé a na dotyk jsou chlupatá. Přicházejí ve dvou způsobech, a proto na vedlejším obrázku jsou uvedeny tedy 4 různé druhy. Všecka tato zde uvedená zrna se dají snadno rozdrobiti, jsou perná, libé vůně, beze vší hořkosti. Veliká jsou nejpernější ze všech, malá pak pernější prostředních. Zdali všecky tyto druhy, aneb jen jeden z nich odpovídá pravému kardamomu Řeků starých, nemohu věděti. Tvrdí ovšern staří, že má C a r d a m o m u m lusky (tobolky), nebpt čteme v G a l e n o v i , že Z e n o chtěje připravovati svůj lék proti jedu, vzal k tomu Cardamomum a zahodil lusky. Viz dále Q a l e n u s , l i b . 2. de A n t i d o t i s , p o s t D e m o c r i t i d e scrip lionem, in Theriaca c a r m i n e descripta, v kterémž popisu nalezneš také lusky kardamomu. 11 e m l i b. 7. de c o m p o s . m e d . s e c u n d u m l o c o s cap. 5. Rád bych se tedy přiklonil k tomu, že veliké kardamomum, které jsem nahoře popsal, jest pravé C a r d a m o m u m Řeků starých, avšak 414

Vnitřní použití: Kardamomy čili rajská zrna jsou dobrá k užívání lidem,. s nimiž zápolí třesení srdce, omdlévání a závrať; mají kardamomy samotné nebo prášek z nich v nějaké jíše píti. Posilují žaludek a poskytují dobré pomoci k trávení, když se užívají ve směsi l lotu prášku z kardamomu, smíchaného s pelyňkovým lektvarem. K témuž účelu dobře slouží též následující prášek: Po l lotu skořice, zázvoru a puškvorce, l čtvrtce jader kardamomových, po ^ čtvrtce pepře a muškátového květu a dva skrupule kubébů se rozdělá na prášek; přidá cukru a užívá. Tento prášek posiluje a zahřívá žaludek, pomáhá, trávení, rozhání větry a ztravuje v něm špatné vlhkosti. Může se k němu přidati tnké X čtvrtce anýzu. Stejné množství kardamomu utlučených na prášek, a .hřebíčků v dobrém víně vypitých odnímá zkormoucení žaludku i dávení. Kardamomy s anýzem pité ve víně dávají chuť k jídlu. Proti všem vnitřním neduhům pocházejícím ze studenosti se může užívati kardamomum, neboť jest k tomu účelu dobré a to hlavně pro ženy. Obyvatelé svrchu uvedených zemí mají obyčej žvýkati v lstech C a r d a m o m u m s listím byliny zvané Setre*) pra vyčištění hlavy a žaludku od studených vlhkostí a šlemů. Zevní použití: Utlučená rajská zrna rozdělaná s medem shánějí ve form& mazání zsinalé modřiny a jizvy na těle, vzniklé bitím a úrazem. A v i c e n n a nazývá větší C á r d a m o m u m S a c c o l a a q u e b i r, a menší S a c c o l a a C e q u o r , o kterýchžto názvech píše G a r z i a s de H o r t o , že jsou podnes známa arabským lékařům a kupcům, rovněž S a c c u l e a E l a c t e , a má za to, že naše C a r d a m o m u m nebylo známé starým řeckým a *) Snad b e t e l «= pepř b e t e l o v ý , lat. P i p e r betle. 415

< ž&též*<í

<3K

'J^l^^

dýze, pupenech i kořenu, pouze má všecko drobnější a menší. O rozličných druzích této byliny viz spis C a r o l a C l u s i a „O b s e r v a t. P a n n o n i c. l i b . 2., cap. 41., též v L o b eliovi a Dodonaeovi. Jest podivno, že staří učitelé tento tak. pěkný, krásný, ušlechtilý a znamenitě vonný kvítek mlčením pominuli a ničeho 0 něm nepsali, ač svou barvou- a vůní si nijak nezadá s růží, nýbrž ji dokonce převyšuje svojí stálostí a vytrvalostí; vidíme zajisté, že utržená růže vydrží sotva jeden den, a pak pojednou vadne a usychá, kdežto karafiát se udrží ve své svěžesti a síle 4 dny, a někdy i déle, aniž ztratí vůni jako růže. Obojí karafiát, domácí i planý, kvete v létě, květ domácího vytrvává až do zimy, avšak příkrosti a trpkosti zimy nesnáší. Proto také mívají na něho panny zvláštní škopky a nádoby, které vystavují na slunce a nechají naň i častěji pršeti déšť, a hned zase ho odnášejí do sklepa. Ba i to se zjistilo nejednou, že se v zimě ve sklepě ujal, rostl, ba i kvetl. Roste na výslunní a místech slunných. Chceš-li míti karafiáty různých barev, vezmi semeno Červeného a bílého karafiátu, vsaď a zahrab do země v jedné cívce nebo do písku od péra; z dvojího semene vyroste jedna bylina, která bude míti najednou květ obojí barvy.

latinským pisatelům, že však snad u Arabů C a r d u m e n i odpovídá největšímu Cardamomum Reků, které je zde vykresleno a které v sobě obsahuje M e l e K e 11 a m. jež se má rozlišovati od kardamomu. Kap. XCI1. KARAFIÁT. Karafiát, který někteří noví pisatelé nazývají „V e t o n i c a c o r o n a r i a " , jelikož se dělají z jeho květů věnce, jest dvojí: Domácí a planý. Domácí karafiát má list dlouhý a. špičatý, jako kozí brada, až na to, že jest kratší, dva- i třikráte tak tlustý a popelavé barvy. Lodyha jest oblá, zdéli lokte, časem i delší, rozdělená mnohými kolínky; při vrcholu rozvětvuje se na 2—3 ratolesti, nesoucí zprvu dlouhá okrouhlá poupata, na vrcholu zoub-

Přirozenost, moc a účinek. Důvodně máme za to, že karafiátový květ jest přirozenosti horké a suché, jelikož má libou vůni a hořkou chuť.

Karafiát domácí.

Karafiát planý.

kovaná jako pilka, z nichž rozvíjejí se pěkné, krásné a ušlechtilé květy rozličných barev, totiž bílé, červené, růžové, bledé, bílé, červené jakoby krví kropenaté a jinafc rozmanitě zbarvené, plné květy i jednoduché, velmi líbezné vůně. jako pravé hřebíčky, od nichž dostala rostlina své latinské jméno. Po opadání květu zůstává v oněch dlouhých pupenech černé semínko, podobné cibulovému. Kořen je jeden, ryšavý, uzlovitý a vonný. Planý karafiát je dvojí: Jeden druh sluje Dpnnerneglen, Blutstropfen, a roste na horkých, neobdělávaných místech písčitých; jest to bylinka churavá, suchá, nese při vrcholku několik světle červených kvítků, nejmenších ze všech karafiátů, jednoduchých nebo jednořadých, o 5—6 lístkách, téměř beze vší vůně. Druhý planý karafiát sluje německy Hochmut nebo Mutwillen. Jest stejné podoby a vzezření, má květy barvy tělné (pleťové) a v nich lístky opeřené a stříhané. Roste na zahradách a na polích. Obojí tento karafiát podobá se zahradnímu v listech, lo-

416

<&&> \\

®^5«

^

Vnitřní použití: Na prášek utlučený květ karafiátový, pitý v množství 1 čtvrtce v doušku vína, nebo ve vodě růžové nebo z volského jazyka, nebo se šťávou jablek granátových nebo citrónových, když není zimnice nebo horečky, jest dobrý proti omdlévání a třesení srdce. Také se připravuje z nejpěknějších a vonných květů karafiátových syrup, který zvláště posiluje srdce. Mívají také u nás i na jiných místech v dobře vedených lékárnách z těchto květů připravený S i r u p u s C a r y o p h y l l a t u s c o m p o s i t u s . který jest dobrý a užitečný k mnohým věcem. Syrup karafiátový. Sirupus flórům Caryophyllorum. Domácí syrup karafiátový si můžeš připraviti .následovně: Vezmi nejlepší vonné květy karafiátové v době největšího rozkvětu, dej do cínové konvice nebo polévaného džbánku a polij je horkou vodou, aby jí byly právě pokryty, dobře uzavři konvici, aby žádná pára neunikla a nechej tak uzavřené státi 8 hodin. Pak vodu zceď, dobře vytlač květy a zahoď je. Do prvé nádoby dej opět nové květy karafiátové a po zahráti předešlé vody, vlij tuto nap ty nové květy, jak jsi učinil dříve. To opakuj 3-, 4- i Skráte za sebou, podle toho, jak dobrý a silný chceš míti svrup. Naposled vezmi onu scezenou vodu, přidej nejlepšího cukru, málo nebo mnoho, podle toho, jak silná je voda,;; povlovně vodu zahřívej na mírném ohni z řeřavého uhlí až do zhoustnutí konsistence pěkného, přepuštěného medu, po vychladnutí dej do

417

vJK,

r'

sklenice nebo polévané nádoby a dobře uschovej. Místo cukru můžeš použíti také pěkného přepuštěného nebo kvašeného medu. Tento syrup jest obzvláštním posilujícím lékem srdce v horkých a ostrých zimnicích i jiných neduzích, jimiž bývá zemdleno srdce. Může se bráti také i s jinými léky srdečními (a q u a e c o r d i a l e s). Tak při horečnatých chorobách vezmi po 4 lotech vody šťovíkové, leknínové a z volského jazyka, 3 loty syrupu fialkového, smíchej dohromady a dej píti nemocnému. Když není žádné zimnice, můžeš vzíti po 3—4 lotech vody kardobenedyktové, melisové a řozmarinové, ^ lotu vody skořicové a 2 loty syrupu karafiátového, smíchej vše dohromady v koflíčku a dej vypíti nemocnému; zjevně posiluje srdce i hlavu. Kdo by pil ve víně stejné množství karafiátového květu a bukvice nebo svařil majorán, rozmarinu a šalvěj a do tohoto odvaru přidal l kventík karafiátového květu a vypil, velmi dobře mu poslouží proti závrati, padoucnici, křeči, šlaku, třesení, ztrnutí a nečitelnosti údů, a také i proti ustavičné ospalosti — c o n t r a L e t h a r g u m . Karafiátový letkvar. Conserva flórům Caryophyllorum.

Z těchto výborných květů karafiátových dělá se také lektvar, podobně jako z růže a fialky, a to následovně: Utluče se v kamenném hmoždíři květ s cukrem, dá do sklenice, dobře uzavře nahoře a nechá státi nějaký čas na slunci. Kdyby květ usýchal, může se skropovati a svlažovati vodou karafiátovou nebo bukyicovou. Časté používání tohoto lektvaru v množství l lotu posiluje srdce. Má tafcé zvláštní a prapodivnou moc ostřiti zrak, odnímá nechutenství žaludku, zastavuje dávení, průjem, odnímá též bolení matky a moří škrkavky. Jest dobrý také proti jedu a pomáhá k lehčímu porodu. Ocet karafiátový. Acetum flórům Caryophyllorum.

Výborný a dobrý ocet karafiátový se připravuje takto: Do 4 žejdlíků či pinty dobrého silného vinného octa se dá l libra karafiátových květů, usušených ve stínu, a celé vystaví se v sklenici na slunce na dobu čtyř neděl; sklenice se nahoře dobře uzavře, aby nic nevyprchalo. Chceš-li míti ocet silnější, vyndej z něho květy první po zblednutí a dej do octa místo nich nové a čerstvé. Tento ocet je velice dobrý proti omdlévání a velice brzy zase občerstvuje nemocného, když se jím potírá nos a pulsovní či srdeční žíly (tepny), nebo když se pírko v tomto octě namočené strká do nosu. Smáčení a umývání rukou i tváří tímto octem je užitečné také proti zlému a nakaženému morovému povětří. Přidej k tomuto octu trochu celého šafránu, utlučená jalovcová zrna a trochu chleba, smíchej dohromady, a přikládej na* malém trojmo složeném šátku lněném na tepny člověka slabého a omdlévajícího. Po uschnutí zase smáčej a svlažuj je týmž octem. Takový obklad dává srdci velikou posilu a moc, a to následkem žil — A r t e r i a e, které se táhnou od srdce k těm místům. 418

•$$'•

Týmž způsobem může se s tímto octem připraviti takovéto E p i t h e m a c o r d i a l e v horkých palčivých zimnicích: Smíchej dohromady 8 lotu vody růžové, po 2 lotech vody šťovíkové a borakové, V? skrupule celého.šafránu, kafru v množství odpovídajícím 3 ječným zrnům a 2 loty karafiátového octa. V tom namáčej na tré neb čtvero složený šátek a přikládej na srdce. Netoliko uhašuje nepřirozenou horkost srdce, nýbrž dává mu ještě velikou moc. Potírání spánků octem karafiátovým dobře dělá hlavě, avšak musí se nejprve smíchati s růžovou vodou,, nebo se ustavičně má čichati k chlebu skropenému tímto octem. Víno karafiátové. Vinum flórům Caryophyllorum.

Víno karafiátové možno si připraviti v čas moru takto: Do vína vlož květ karafiátový a muškátový se šafránem. Toto víno pij ráno, a chrání srdce před nákazou. Jiné víno karafiátové se připravuje na podzim tímto způsobem: V létě, v době největšího květu karafiátu, nasbírej jeho červené a vonné květy v množství libovolném a usuš je. Pak na podzim vezmi malý, k tomu připravený soudeček, dej do něho jasanové třísky a karafiátové květy, jedno po druhém, vlij na to dobrý mošt a nech spolu vykvasiti způsobem, jak bylo uvedeno při víně pelyňkovém. Toto víno si uschovej k potřebě. Jest užitečné a dobré proti všem svrchu uvedeným neduhům, posiluje mozek a hlavu a prospívá při všelikých studených nemocech hlavy. Jest dobré pro lidi omdlévající a ztrápené a zemdlené následkem dlouhých nemocí, pomáhá studenému žaludku, zastuzené matce, když se ho časem pije dobrý doušek. Karafiátový květ pitý s bílým vínem uzdravuje všeliká jedovatá uštknutí od hadů a vzteklých psů. Také vyhání škrkavky a červy z těla a pomáhá při porodu. Šťáva vytlačená z celé rostliny jest prospěšná při morové nákaze, když se hned brzy pije a v teple leží v posteli. Prášek z květu karafiátového pitý na lačný život chrání před opilstvím. Šťáva z planého karafiátu, nebo voda z něho pálená p e r b a l n e u m M a r i a e, je velmi užitečným lékem proti kaménkům ledvinovým, neboť je rozdrobuje a vyhání s močí z měchýře, užívaná v množství 2—3 plných lžic. Mocnější jest tato šťáva, když se pije s vodou z jehlice, nebo z cizrny, nebo s polévkou či odvarem petrželovým. Prášek z kořene planého karafiátu pitý v množství l čtvrtce s dobrým vínem, uzdravuje uštknutí ještěrčí a posiluje dech srdeční. Zevní použití: Vkapování šťávy karafiátové do očí zostřuje zrak. Teplý odvar karafiátu ve vodě držený v ústech krotí a odstraňuje bolest zubů. Šátek namáčený v odvaru z květu karafiátového jako obklad zmenšuje bolesti v kloubech a ohbích údů, jako na? př. v kolenech a j. 27*

419

^

T$ čerstvý květ karafiátový, utlučený a přikládaný na rány hlavy, mírní a krotí bolesti, stahuje rány dohromady a táhne ven zadřené třísky a kůstky. Bylina vařená ve vodě a přiložená na spánku odnímá bolest hlawy. Olej karafiátový- Oleum caryophyllorum. Květ karafiátový se také nakládá do dřevěného oleje a vystavuje na slunce za největšího horka. Chce-li kdo míti lepší olej, tu vybere z něho první květy a místo nich nakládá do oleje nové a čerstvé květy, což může učiniti tři- i vícekráte. Tento olej je prospěšný v podobě mazání na rány proti pokousáni vzteklými psy a proti jedovatému uštknutí hadů. Tafcé hojí stříle a kvasící neduhy, vyžírající díry, píštěle a záušnice, když se do nich vpouští. Též krotí bolesti žaludku v podobě mazáni mastí z něho vyrobenou. Karafiát sluje řecky C a r y o p h y l l u s , F l o s C a r y o p h y l l o r u m , B e t o n i c a v e l V e t o n i c a a 11 i l i s, v u l g o Herba tunica, B e t o n i c a c o r o n a r i a & domestica. Vlašsky G a r o p h o l i , francouzsky O e i 11 e t z, německy N a g l e i n b l u m e oder GraBblume.

v&

(&*&

Kap. XCIII. HŘEBÍČEK KRÁMSKÝ. Hřebíčky mají své jméno od svého vzhledu a podoby, jelikož se podobají železným hřebíkům. Hřebíčky jsou ovocem*) stromu indického, který se podobá vzhledem i dřevem pušpanu (zimostrázu), listím pak stromu skořicovému až na to, že má listy trochu okrouhlejší a kratší. Ovoce čili hřebíčky se sbírají v létě, když uzrají. Za nejlepší hřebíčky se pokládají ty, které jsou na vrcholku široké a při stlačení prsty vypouštějí něco oiejovité mastnosty. Zde uvedený obrázek hřebíčku je vzat z jedné ratolístky bez listů, kterou mi poslal velice zkušený lékárník veronéský František C a l z o l a r i u s. Na ní lze spatřiti i nevydařené hrubé hřebíčky, kterým říkají hřebíčkové matky, a které zveme latinsky A n t h o p h y l l i . Kromě toho viděti bývá i stopky, na nichž visí hřebíčky, t. zv. F u s t i. Listí, které leží pod tou ratolístkou, dostal jsem od Portugalců. Na tomto obrázku jsou ještě jiné 3 lístky, které jsou označeny prvními písmenami jmen svých autorů, kteří je popsali, a to M a t h i o l i h o , C l u s i a a Gesnera. G a r z i a s píše ve spise De h o r to, l i b . 1. de a r o m á t , h i s t o r. c a; p. 21, že hřebíčky rostou pouze na 5 ostrovech, zvaných Molukkami, z nichž nejhlavnější sluje G i l o n d o, a že jest to strom vzhledem i velikostí podobný stromu bobkovému (vavřínu), pouze že má mnoho ratolestí a užší listy. Květ jeho prý je nejprve bílý, pak nazelenalý, posléze načervenalý, převyšující svou vůni všechny jiné. Dále praví G a r z i a s , že obyvatelé klátí hřebíčky se stromů a suší je 2—3 dny, pak je uschovávají a rozesílají do jiných zemí. Listí hřebíčkové nemá žádné takové vůně, jako *) Chybné označení, neboť jsou to vlastně usušená poupata květní.

420

květ, rovněž tak ne ratolesti, leč by se trochu usušily; pal* vydávají vůni, ale velice chatrnou. Někteří píší, že kolem stromu hřebíčkového neroste žádná tráva, jelikož jeho kořen vytahuje sám z půdy všechnu stavu a vlhkost. Strom tento vyrůstá z opadalých hřebíčků, a to nejprve jako malý keříček, po osmi letech pak se mění v strom, který zůstává a trvá do sta let. Hřebíčky se sbírají od 15. září do měsíce ledna a února, a musí se klátit] se stromů dolů pruty nebo třtinami na podložené palmové rohože, aby nepadaly na zemi. Přirozenost, moc a účinek. Hřebíčky jsou složení horkého a suchého na třetím stupni, Ztenčují, otvírají, posilují a rozrážejí.

Hřebíček krámský (1. matka, 2. zevnitřní její šupina, 3. vnitřní jádro, 4. dva díly jádra).

Vnitřní použiti: Hřebíčků používáme v pokrmech i v léčivech. Hřebíčky pojídané nebo pité ve víně posilují srdce, játra, žaludek i hlavu. Pomáhají k zažíváni pokrmů, zahánějí nechutenství, zastavují dávení i měkkost života (průjmy) a úplavici, a navracejí ztracenou chuí k jídlu. Jsou také užitečné při všelikých studených neduzích mozku, jako jsou nemoc Sv. Valentina nebo padoucnice, šlak, ztráta paměti, závrať, křeče, třesení, ospalost, ztrnutí neb nečitelnost údů. K tomu účelu možno připraviti následovně lektvar: Smíchá se dohromady po l lotu vršků rozmarinových, skořice, muškátového květu i oříšku a hřebíčků, vše se spálí v děravém hrnci a v peci na prášek, který se vypere a k němuž se přidá trochu cukru a syrupu de S t o e c h a d e , kolik stačí k přípravě lektvaru. Utlučené hřebíčky v množství 2 čtvrtcí v mléce "'požité rozmnožují přirození. 421

v*.

:

'^:

Při morové nákaze je třeba jísti hřebíčky a jimi vykuřovati. Při zápachu z úst, vezmi kůru žitného chleba, galgán a trochu hřebíčků, smíchej dohromady a pij ve víně. Proti nechutenství a dávení žaludku, rovněž tak proti úplavici ze studené příčiny, vezmi usušenou topinku chlebovou, namoč ji v maivazu, posyp utlučenými hřebíčky a sněz. Kdo má žaludek zastuzený a slabý, takže nemůže dobře stráviti pokrmy, nechť si připraví takový zažívací prášek: Vezmi po l lotu puškvorce a galgánu, po 2 čtvrtcích skořice, zázvoru a hřebíčků, po V^ čtvrtce muškátového květu, karda?momu a pepře, vše utluc a rozkrájej na drobno, přidej 3—4 loty cukru a jez. Proti kormoucení žaludku jsou také dobré hřebíčky, ku kterémuž účelu můžeš použíti též tohoto prášku: Vezmi 2 čtvrtce utlučené skořice, l čtvrtci hřebíčků, l skrupulum muškátového květu, po l unci anýzu a vlašského kopru, po 3 čtvrtcích zázvoru a galgánu; to vše utluc na drobný prášek, přidej 3—4 unce cukru a jez. Tento prášek rozhání větry v břiše a jest dobrý proti kolice. Možno si připraviti každého času za týmž účelem následující nápoj: Vezmi dobrý doušek výborného vína, ohřej je. dej do něho l čtvrtci utlučeného zázvoru a % čtvrtce utlučených hřebíčků, a pij je teplé, zvláště ráno. Tento nápoj zahřívá žaludek a rozhání větry v životě i koliku. Nové a čerstvé hřebíčky nakládají obyvatelé Moluckých ostrovů do octa a do soli, a dokud jsou ještě mladistvé, také do cukru a jsou velmi dobré chuti k jídlu. V Portugalsku pálívají z čerstvých hřebíčků znamenitou vodu, která velmi pěkně voní a mocně posiluje srdce. Hřebičkový olej. Z hřebíčků se také dělá či destiluje znamenitý olej, .který má všechny ony ctnosti a moc, jako vznešený a vy soče'chválený balsám, af se používá vnitřně neb i zevně. Jest horký a suchý na třetím stupni. Posiluje všechny přirozené údy těla, vyčištuje kalnou, melancholickou krev, sílí hlavu, mozek i srdce, a jest zvláště dobrý proti závrati a slabému zraku; má se píti za tím účelem v množství 3—4 kapek ráno s trochou dobrého vína. V tomtéž způsobu úspěšně slouží při studených neduzích matky i střev a vyhání koliku nebo střevní dnu. Přes to však je zvláště dobrý pro žaludek, posiluje jej a zahřívá, uzdravuje všechny jeho studené neduhy, krotí bolesti i dávení, i běhavku a průjmy. Zevně pak hojí čerstvé rány, zastavuje přílišný tok krve i výtok z mužského údu. Natírán pod nosem odvrací omdlévání a dobře prospívá mdlému mozku. Zevní použití: Chceš-li míti dobré a vonné pivo, zavěs v pytlíčku do sudu směs % lotu dobrých utlučených hřebíčků a stejné množství suchých a nakrájených bobků. Při záchvatech, závrati a omdlévání natírej pod nosem rozžvýkané hřebíčky; k témuž účelu velmi dobrý jest i ocet připravený s hřebíčky a růží. 422

A v e n z o a r in P r o o e m i o l i b r i de c o n s e r v a n d a s a n i t a t e píše, že sám ode dávna to vyzkoušel a shledal správným, že jemný prášek z utlučených hřebíčků, nasypaný (natroušený) v zimě na vrch hlavy, zažívá a ztravuje studené vlhkosti a šlemy hlavy. Lépe jest však nejprve pokropiti hlavu páleným vínem, aby se prášek lépe na hlavě udržel, a pak hlavu zavázati do šátku s uzlem pod bradou. Také jest velice dobré proti všelikým studeným nedostatkům hlavy dáti do louhu, určeného k mytí hlavy, sáček utlučených hřebíčků. Čistý a dobrý prášek z utlučených hřebíčků vpouštěný do očí odnímá mrákotu zraku a obláčky v očích, avšak jest potřebí s ním zacházeti rozšafně a moudře a použíti k tomu jiné dobré vody. Hřebíčků používáme také v pytlíčkách na břicho a žaludek. K zahřátí studeného žaludku vezmi po l lotu pelyňku a balsámu, po 2 čtvrtcích obojího galgánu — pravého i planého — a hřebíčků, utluc vše na prášek a udělej pytlíček na žaludek, který přikládej na břicho, když jsi ho dříve zkropil vodou levandulovou. Proti šlemům hlavy máš hla?vu posypávati tímto práškem: Vezmi po 3 lotech rajského dřeva, jantaru a hřebíčků, po 2 čtvrtcích červené růže, majoránky, muškátového oříšku a rozmarýny, vše rozdělej na prášek a použij. Hřebíčky slují řecky i latinsky C a r y o p h y l l i vel C a r y o p h y l u m , arabsky C a r u n f e l , vlašsky C a r o f a n o, španělsky C l a v o de ě s p é c i a, francouzsky G i r o p h l e s, německy N á g l e i n . Kap. XCIV. PERSÁN/) Persán jest rostlinou nám známou. Roste na horách a v místech kamenitých, odkudž se přenáší a přesazuje do zahrad. Není to veliká rostlina; má množství malých a oblých větviček, které jsou pokryty mnohými, dlouhými, úzkými listy podobnými listům olivy, na vrcholku pak nesou okrouhlý kvítek téměř jako u rmenu, chuti perné a prudké vůně, odkudž i rostlina dostala řecké i latinské jméno: P t a r m i c a, to jest S t e r n u t a m e n t a r i a vel S t e r n u t a t o r i a h é r b a , jako kdybychom česky řekli bylina kýchavičná. Přirozenost, moc a účinek. Persán, dokud je zelený a čerstvý, zahřívá a vysušuje na druhém stupni, avšak suchý přichází až na třetí stupeň. Otvírá, rozhání, vytahuje, ztenčuje a rozráží. Zevní použiti: čerstvé kvítí persánové držené v nosu, ngbo prášek ze suchého utlučeného květu v nose, vzbuzuje kýchání. Listí s květem utlučené a přiložené v obkladu rozděluje a vstřebává (zpravuje) sraženou krev. *) také b e r t r á m = A c h i l l e a p t a r m i c a .

423

t^1 (3$^

^Tato bylina žvýkaná v ústech krotí bolest zubů a stahuje dolů z hlavy vodnatý šlem a hleny a vyčišťuje hlavu od studenokrevností. Persán sluje řecky i latinsky P t a r m i c a , u D o d o n a e a P y r e t r um S i l v e s t ř e , to jest planý či lesní pertram. Německy W i l d e r B e r t r a m oder N i e s e n k r a u t . Druhý obrázek ukazuje jinou bylinu, kterou také pokládám za persán, p r o P t a r m i c a , poněvadž má také listy podobné olivě, a dále poupata, které rovněž v nose vzbuzují kýchání. V Itálii tuto bylinu nazývají Toskánci O l i v e 11 a a, dělají z ní chvostíčka. Prvnější Ptarmica roste všude, avšak někteří chtějí o ní pochybovati. Druhou pak, již autor nazývá O l i v e 11 a, sám nechává v pochybnosti. Kromě těchto dvou popisuje C a r o l u s

Persán l.

Kap. XCV. SVINSKÝ OŘECH.*) Svinský ořech má listy jako břečtan nebo kopytník, okrouhlé, ležící při zemi, na hřbetě, to jest na spodu trqchu načervenalé, na vrchu pak, to jest nahoře, ekropené bílými skvrnami. Má několik mladistvých, hladkých, holých stonků bez listů, zdéli 4—5 prstů, na nichž sedí krásné, růžové i červené a líbezně vonné květy. Kořen jest okrouhlý a pleskatý nebo oploštělý jako u řepy okrouhlíce, kosmatý, zevně načernalý, uvnitř bělavý jako u řepy, pročež mu také německy říkají E r d r íi b e n und W a l d r u b e n , to jest zemní či lesní řepa. Chuti jest hořké, kousavé a ostré. Svinský ořech kvete mnohdy z jara, avšak větším dílem na podzim. Zřídka se nachází druh s bílým květem a někdy *) B r a m b o f i k — C y c l a m e n e u r o p a e u m .

424


Svinský ořech jest přirozenosti ohnivé, to jest horké a suché na třetím stupni, moci projímavé, ztenčující, rozplývající, stírající, čistící, žíly otvírající a přitahující, a to tak silně, že již samotným pomazáním břicha jeho šťávou se měkčí střeva, vyvolávají se průjmy a zabíjí plod v životě matky. D i o s c o r i d e s dokonce praví, že jest se obávati potratu plodu a předčasného

Persán II.

C l u si u s ve svých O bs ér vat. P a n n o n i c . l i b . 3. cap. 32 ještě třetí druh s pěknými a skvělými kvítky barvy p l e ťové.

1)& ®>®

s velmi dlouhým kořenem, který sluje řecky M a c r o r r h i z o s . Rád roste v půdě mokré a vlhké, v chladu a místech stinných a tmavých, pod trním a jinými stromy, také mezi kamením v lesích horských a dubových.

Svinský ořech.

Svinský ořech (s velmi dlouhým kořenem).

porodu u ženy. která by pouze přes něho přešla v době těhotenství. Proto se nerad užívá vnitřně a těhotné ženy mají se ho varovati. Vnitřní použiti: Prášek z utlučeného, usušeného kořenu svinského ořechu, pitý v medu v množství 2—3 čtvrtcí vyhání stolicí lepkavé šlemy a zlé vodnaté vlhkosti v životě. Pitý ve víně přináší ženám jejich čas čili menses. Tentýž účinek mají i čípky z něho připravené a vložené do lůžka. Kořen jeho v nápoji zahání jed i otravu; pitý ve víně dělá člověka opilým. Kořen pitý v množství 3 čtvrtcí se sladkým vínem nebo s lehkou řídkou vodou medovou zahání žloutenku. Není to však bezpečný prostředek počišfující, a kdo ho užívá, musí ulehnouti na lůžko v teplém pokoji, a nesmí- vycházeti na zimu neb vítr, musí se dobře přikrýti a vypotiti. Vyhání z člověka tak žlutý pot, že se dá poznati na šatech. Šťáva ze svinského ořechu, užívaná v množství " lotu se stejným množstvím růžového medu a trochu muškátového ořechu

425

t> ,-

ťj; 't

5*

a mastixu, vzbuzuje stolice a otvírá zacpání jater a sleziny, tím pomáhá od vodnatelnosti a žloutenky. Zevní použití. Když se přiváže k noze nebo stehnu ženy pracující ku porodu kořen svinského ořechu, tu jest porod snazší a lehčí. Úspěšné jest napářeti si otekliny údů, podagru a oznobené nohy, i vředy na hlavě odvarem ořechu svinského. Vředy úplně hojí mazání odvarem tohoto kořenu v starém dřevěném oleji. Rovněž tak jest dobrý k hojení shnilých ran a vředů prášek z usušeného kořenu. Při uštknutí hadem neb ještěrkou má se na bolavé místo přiložiti kořen svinského ořechu, a zhojí se. Kořen svinského ořechu yyčišfuje a vyhlazuje kůži, zahání neštovice dětské i skvrny; smíchán s medem hojí rány v podobě mazání. Přiložen na levý bok utišuje bolest sleziny, odstraňuje všelikou nevzhlednost, skvrny a šerednost tváře a brání plešatosti čili lezení vlasů. Výborný jest následující lék proti oznobení nohou: Do vydlabaného kořenu svinského ořechu nalej dřevěného oleje, přidej trochu vosku, aby byl prostředně hustý a podobal se masti, a vlož do horkého popele, a tím potírej oznobeniny. V následujícím použití vyčišfuje tento kořen, více než jiná koření matku: Nakrájej kořen na kostky, dej do šátku a podej churavé ženě; vytáhrte a vyvodí z ní mnoho nečistot a pomáhá jí k menstruaci. Znamenitý a dobrý jest následující lék proti bolesti, znění, hučení, zvonění a hluchotě v uších: Ostrouhej nožem X libry kořenu svinského ořechu, a nakrájej jej na drobné kousky a polij ho trojím olejem, a to olejem rmenovým, růžovým a z hořkých mandlí, každého v množství 12 lotu, v těchto olejích ho svař až na polovici tekutiny, načež kořen hodně vytlač a proceď šátkem. Z tohoto oleje teplého vkapávej před spaním do ucha 4—5 kapek. Uvařený kořen po vytlačení přilož teplý na celé ucho, a přivaž ho dobře, aby nespadl, ráno ho sejmi a vypláchni nebo promyj ucho dobrým teplým vínem. Tohoto léku použij po 10 dnů napořád, neboť velmi silně pomáhá. Jiný, též vyzkoušený a jistý lék proti týmž chorobám ušním jest následující: l lot očištěného, ostrouhaného a drobně rozkrájeného kořene svinského ořechu s roztlučenými 4 jádry broskovými a 4 hořkými mandlemi dej do 8 lotu nebo ^ žejdlíku Aquae vitae a nech tam močiti 3 dny. Pak to proceď a vylisuj šátkem a onu vodu si uschovej k potřebě, jelikož je velice účinná- Před spaním vpusť si do ucha l neb 2 kapky této teplé šťávy a ucpi bavlnou ucho. To čiň nepřetržitě několik dnů a dostane se ti skutečně pomoci. Také možno dutinu vykrojeného kořene svinského ořechu naplniti olejem z hořkých mandlí a po uzavření pražiti v horkém popelu, vytlačenou pak šťávu vpouštěti do ucha, jak svrchu řečeno. Používáme též svinského ořechu v klystérech proti kolice či střevní dně a bolestem v životě, které je vyvoláno studeným šlemem neb větry, a působí velice dobře. Šťáva kořene svinského ořechu vtíraná do pupku nebo na břicho pod pupkem ob426

měkčuje břicho na stolice, avšak nemá se to zkoušeti na ženách těhotných. Táž šťáva vtažena do nosu vzbuzuje kýchání a vyčišťuje hlavu; jelikož však jest přespříliš silná, proto ji někteří opravují a mírní kravským nebo kozím mlékem. Směs téže šťávy s medem shání povlaky s očí a zostřuje /rak, když se přikládá na oči. Při vyhřeznutí konečníku natírej tento směsí této šťávy s octem, a navrací se zpět do těla. Potíráním zlatých žil v konečníku touž šťávou se tyto otvírají- Šťáva tato také ztravuje volata a- všeliké tvrdé otekliny. Mazání směsí stejného váhového množství této šťávy S medem mocně hojí osutiny a zjitření v ústech i zprýšténí jazyka a odvádí lepkavou studenokrevnost. Bolest zubů a dásní odstraňuje jich potírání touto šťávou. Hojí též střevní kýlu nebo protržení lůna, když střevo vnikne do misku nárokového (varlat == šourku, t. zv. kýla šourková), když se varlata nebo naběhlé a oteklé místo často potírá touto šťávou; co vypadlo do šourku (střeva), musí zase ustoupiti nazpět. Směs této šťávy s vodou černohlávkovou jest: dobrá jako proplachování či kloktadlo proti otokům hrdla. Voda vypálená z kořene a vtažena do nosu ku podivu zastaryuje krvácení z nosu. Týž účinek má i následující lék: Vezmi stejné množství šťávy ze svinského ořechu a šťávy jitrocelové, přidej k tomu trochu kadidla, aloe a myrrhy, namáčej v tom bavínku nebo lněný čípek a vstrč do nosu; pátí natři tentýž lék na jiný šátek a obvaz jej kolem čela a velics brzy zastaví krev. Svinský ořech čili chléb sluje řecky i latinsky C y c l a m e n . Cyclaminus, Panis porcinus, Málům terrae, A r a t h a n i t a M e s u e s . Arabsky B u t h e r m a r i e n , vlašsky C y c l a m i n o , španělsky P a n de P u e r c o , francouzsky P a i n de p o u r c e a u , německy S c h w e i n b r o d oder S a ub r o d und E r d á p f e l . Kap. XCVI. ĎÁBLÍK čili JEŠTĚR. Ďáblík čili ještěr má 2 druhy: Větší a menší. Větší ďáblík má listy jako šťovík, avšak po stranách kornoutovitě dovnitř shrnuté, jedinou lodyhu zvýší 2 loket, rovnou, hladkou, dosti tlustou, strakatou a zkropenou temně červenými skvrnami, jako had. Kořen je veliký, okrouhlý, bílý, pokrytý tenkou kůžičkou. Zkušení laikové nechtějí tento druh považovati za pravý, nýbrž pouze za smyšlenou figuru. Proto jsem ho zde uvedl, aby s t u d i o s i r e i H e r b a r i a e (milovníci bylinářství) měli příčinu bedlivěji se ptáti po pravdě a ji hledati. Menší ďáblík má též lodyhu hladkou, vysokou a přímou, zkropenou červenými skvrnami jako had. Listí rozložené na jedné stopce (lodyze) kolem 'dokola jako u břečtanu jest velice hluboko stříhané a dělené, takže jeden každý úkrojek listový představuje jeden dlouhý list- Na vrcholku lodyhy vychází z okrouhlé hlavičky nebo pupenu jakási pochvička, zevně zelená, zdéli lokte, špičatá jako kornoutek. Po jejím otevření vyniká z ní jakýsi rohovitý útvar barvy brunátné, dlouhý a špičatý, pod nímž se vytváří mnoho semen podoby hroznu s množ427

'^ sivím bobulí, které jsou zprvu, dokud nejsou zralé, zelené jako tráva, po uzrání pak žluté jako šafrán, i šarlatové, chuti palčivé a perné. Kořen je cibulovitý, kulatý, obalený tenounkou slupkou, chuti velmi ostré a peprné. Ďáblík roste rád vedle plotů, v místech tmavých a stinných; odtud se Časem přenáší a přesazuje též do zahrad, pouze pro obdiv. Kořen se vykopává v červnu y době žní, čistě se vypírá, rozkrájí na kusy a rozvěšuje na niti k uschnutí ve stínu a suchý se schovává k potřebě. Přirozenost, moc a účinek. Ďáblík je přirozenosti ohnivé, to jest horké a suché; moc má žíravou a palčivou, stírající, pronikající (jak list, tak také kořen), otvírající, ztenčující, rozrážející, zušlechťující hrubé a lepkavé vlhkosti prsů, z nichž povstává záducha. Má při sobě

jrtum

¥ Zevní použití: Šťáva, vytlačená ze semen nebo bobulí ďáblíkových, vkapávaná s olejem rmenovým nebo dřevěným, mírní a odstraňuje bolesti uší. Starý šátek lněný, namočený ve šťávě a vstrčený do nosu, ztravuje a odstraňuje v nose otoky a narostliny (zbujení tkáně), kteréž nazývají P o l y p u s. V podobě mazání ztravuje též rakovinu. Utlučený kořen a přiložený, nebo prášek z něho v podobě zásypu, hojí všeliké zlé nežity a vředy rozežíravé. Smíchaný s medem a přiložený na píštěle, tyto hojí a stírá skvrny, lišeje a pihy na tváři a celém těle v podobě potíráníŠťáva vytlačená z kořene a vpouštěná do očí, zahání z nich mrákotu a bělmo.

i

Ďáblík větši.

též jakousi malou trpkost, která je spojena s perností a hořkostí; může slouti velmi silným lékem. Vnitřní použiti: Utlučené semeno ve váze % čtvrtce pité s bílým vínem přináší ženám jejich menses (čmýru). Kořen ďáblíku vařený nebo pečený v horkém popelu, pak utlučený, smíchaný s medem, a požívaný stejně jako jiné léky, jest dobrý pro lidi s těžkým dechem a kašlem, a PEO ty, jimž sestupuje mnoho šlemů.z hlavy do prsů; neboť tento lék rozpouští hrubé a lepkavé vlhkosti, takže mohou býti snadno odkašláváním odstraněny. Kořen pitý s vínem propravuje a žene moč a rozněcuje pud pohlavní. V Anglii používají pálené vody z listí s vodou destilovanou z dragonu s trochou dryáku ku pocení v času moru. Váb

428

Ďáblík menši (vpravo s výhonky a kořenem).

Kdo si pomaže* a natře ruce tímto kořenem, nemusí se báti ještěrů a hadů. Listí vložené na čerstvé rány nebo do ran vložené místo lněných čípků, hojí tyto rány, dokud je ovšem zelené; neboť suché je palčivé a perné, a proto se nehodí na rány a nemůže ie hojiti. Sýr zabalený do listů ďáblíku nehnije a nečerviví. Ďáblík čili ještěr sluje řecky D r a k o n t i o n , ara-bsky L u f, latinsky D r a c o n t i u m , D r a c u n c u l u s , též S e r p e n t a r i a & C o l u b r i n a , vlašsky D r a g o n t e a , španělsky T a r a g o n t i a , francouzsky S e r p e n t i n e , německy D r achenwurtz, S c h l a n g e n k r a u t oder N a t t e r w u r t z . Kap. XCVII. DRAGONCELLUS.

Tato bylina sluje v latinském jazyku D r a g o n c e l l u s nebo D r a c u n c u l u s e s c u l e n t u s , p o n ě v a d ž se pojídá s lo429

m.

-¥^0"' cikou nebo jiným salátem; připravují se z ní též omáčky k pečením, jelikož je velmi perné chuti. Lodyha její dělí se v množství ratolestí, na nichž listy, střídavě uspořádané, jsou dlouhé, úzké, špičaté, subtilní a hladké. Na vrcholku- má bílé, strukovité kvítky. Kořen plazí se a rozkládá po zemi, jako u trávy. Někteří se domnívají, že tato rostlina neroste tak přirozeně, nýbrž že se tak uměle pěstuje z lněného semene, když se toto vloží do vydlabané cibule a tak vsadí do země. Mnozí to zkoušeli, avšak nepovedlo se jim to, pročež ani já tomu nevěřím.

$"8t <ítf' i^M

Přirozenost, moc a účinek. Tato bylina mocně zahřívá a vysušuje.

flH^

Vnitřní použití: Dobře prospívá studenému žaludku, dává chuf k jídlu, rozhání větry, posiluje vnitřní orgány, žene moč a čmýru; též otvírá zacpání-

Ví*'" /**

>•%

Dragoncellus.

Zevní použití: Bylina tato žvýkaná v ústech vytahuje sliny a vodnaté šlemy jako petram, a tímto způsobem vyčišfuje hlavu. Listí utlučené a smíchané s medem smývá a stírá v podobě mazání modřiny a jizvy, způsobené zbitím nebo úrazem. Jak někteří tvrdí, odpovídá tato rostlina bylině, zvané u A v i cenny Tarcon.

430

Předmluva Dra TADEÁŠE HÁJKA Z HÁJKU k Herbáři českému, vydaném léta Páně 1562

*M

Ačkoliv mezi vším stvořením božím, patříme-li na ně toliko tělesnýma očima, nejušlechtilejší je člověk, tu jestliže přihlédneme u něho netoliko k jeho vzezřenía postavě zevní, nýbrž spíše k tomu, co uvnitř v sobě uzavírá, to jest proč a k čemu byl postaven na tomto světě od Pána Boha, a vezmeme to u něho v úvahu, poznáme, že člověk je mnohem znamenitější a vyvýšenější nad všechno ostatní stvoření. Jest pak člověk obraz Boží, skládající se z těla a duše, tělo pak, které vidíme našima očima a jehož se dotýkáme, má ze země a ze čtyř živlů, z nichž jsou stvořeny také všechny ostatní jiné věci a zvířata na tomto světě; avšak duše byla mu vnuknuta samým Pánem Bohem a jí podobá se Jemu i jeho andělům. U lidské duše nachází se dvojí rozdíl, jeden, který sluje vrchní, a má vlastnost, že rozumí, pamatuje, usuzuje a rozeznává, a sluje vlastně mysl nebo rozum, a ten není ničím jiným, nežli jakýmsi paprskem božského světla a moudrosti, vlitým do duše lidské, jímž nás uvnitř osvěcuje, a my jako bychom se jím dopídili, abychom mohli poznati všechny věci dobré a užitečné a pro nás spasitelné. Druhý rozdíl u naší duše jest tělesný, nám společný se zvířaty, jako zlost, závist, hněv, strach, žalost, radost a všechna jiná škodlivá popuzení. A tato mysl dělí se opět na dvě. První její část vrchní a nejvyšší, jíž se člověk řídí a spravuje, sluje vůle. Druhá, této přidaná jako rádce, totiž mysl a rozum. A z tohoto rozdělení se poznává, co je při člověku nejznamenitějšího, čeho člověk vlastně má šetřiti, podle čeho se má říditi a spravovati, totiž dle toho co je při něm nejvyššího a čím se nejvíce liší od jiných zvířat, neboť není přípustné, aby člověk jsa stvoření nejušlechtilejší a nejznamenitější, měl se srovnávati v přirozených věcech se zvířaty a s nimi míti účastenství. A tak tedy mysl člověku jest od Pána Boha darem nejvyšším a nejznamenitějším. Vlastní pak dílo mysli jest poznání a z poznání pochází nějaká žádost a chtíč, který spojen s myslí vzbuzuje v člověku poznání pro chtíč. Žádný zajisté nemůže míti pravého chtíče, nežli k věci prve poznané. Tak jak obyčejně říkáme „Ignoti nulla cupido", to jest „po

neznámých věcech nedychtíme"; také jest známé přísloví: „Čeho oči nevidí, toho srdce nežádá, ani nezeli." Tato žádost a chtíč mysli sluje vůle, jejím rádcem je mysl nebo rozum. Poněvadž tedy mysl má býti rádcem a jako mistrem a učitelem, tu musí znáti a uměti to, co má raditi nebo učiti, neboť by jinak dobře neradila a nevyučovala. Ale že zahálčivostía nedbalostí všechny věci hynou a mizejí, proto, aby také ten mistr a rádce v nás neztupěl a nezleněl, máme jej v nás rozhojňovati častým a ustavičným cvičením a zkoušením v těch věcech, které vlastně náležejí mysli, jako ve svobodném umění a v ctnostech dobrých, v chvalitebných mravech a v šlechetnostech. Je pak žalostná věc, že mnozí tuto mysl v sobě zatmívají, a v sobě dusí zahálčivostí a obrácením zřetele ke věcem nepatrným a mysli nehodným, takže nemůže přijíti ku svému cíli a ani nám nemůže ukázati cesty, kterou by k tomu pravému světlu měla přijíti, nýbrž jako semeno se dusí a umrtvuje špatnou zemí, trním, hložím i kamením a jako strom neopatrovaný zplaňuje, tak naše mysl, když se zaneprazdňuje také věcmi neužitečnými, tím se zastiňuje, ruší a kazí a zahálčivostí také jako by zplaňovala; a toto ejhle jest z toho poznati, v čem záleží pravá dokonalost člověka. A ti, kdož došli této dokonalosti, byli považováni za onoho věku za bohy a bývali obdarováni znamenitými dary a poctivostmi, neboť toho zasluhovali netoliko svou vymyšlenou moudrostí, ale také proto, že znamenitě lidem prospívali a pomáhali. A jich příkladem také jiní lidé rozohněni žádostí dojíti takové pravé slávy, jedenkaždý hleděl po sobě zanechati podle své přirozené náklonnosti rozličná umění, jako mezi jiným i toto umění lékařské, nad které nemůže býti nic lepšího, znamenitějšího a lidem prospěšnějšího, neboť všichni to známe, že život a zdraví jest nám všem milé, i toto světlo, ve kterém jsme živi, dýcháme a máme svůj byt, je příjemné, utěšené a radostné; a kterak nemá býti tedy toto umění, které takové zdraví lidské opatruje, udržuje a zachovává, nejslavnějším ze všech ostatních věcí, co může si člověk více přáti nad toto umění lékařské, poněvadž ono zahání nejhlavnější nepřátele zdraví lidského, to jest neduhy a rozličné těžkosti a lidské příhody a ochraňuje život a zdraví přede všemi takovými neřestmi. Wfs

tó íxM

A jako není ve světě nic dražšího nad zdraví, tak když je člověk nemá, co může býti nad něj v světě bídnějšího; proto v jaké musí býti chováni úctě a vážnosti ti lidé, kteří zachraňují tak bídné a soužené lidi a jim pomáhají ke zdraví. A to když poznali někdy dřívější císařové, tu osvobodili znamenitými svobodami a privilegiemi pořádně zvolené a vyhlášené osoby lékařského umění, jež my nazýváme doktory, pokud to dobře vědí, ti, kteří jsou znalí práv císařských. Bucfmež tedy vdečni za jejich veliké prospěšné práce, které nám zanechali ve svých lékařských knihách a zvláště vděčně vzpomínejme pana Dra Matthiola, jehož zásluhou vyšel tento bylinář na světlo naším českým jazykem a nákladnými a pěknými obrazy, o čemž není potřebí mluviti ani zvlášť ho vychvalovati, neboť každá dobrá věc sama se chválí a skutek, který je před rukama, vychvaluje dostatečně svého mistra a skladatele. Poněvadž pak v tomto Herbáři popisuje se přirozenost rozličných bylin a to podle čtyř stupňů týchž bylin, proto také uvádějí se zde moci a účinky týchž bylin, které jednakaždá ta bylina má míti. Proto, aby tomu všichni rozuměli, co se má rozuměti při popisu těchto bylin pod názvem stupeň a moc, pokládal jsem za záhodno pro obecný lid o tom něco kratičce zde naznačiti. Nejprve slušno znáti, že lékařství sluje vlastně všechno to, co může změniti a přemoci naši přirozenost, neboť co bude přemoženo naší přirozeností a přirozenou naší horkostí, to již nesluje lékem, nýbrž pokrmem. Pokrm je zajisté všechno to, cokoli se vztahuje k výživě našeho těla a k rozmnožení naší tělesné podstaty, a tento pokrm nemůže však sloužiti ku vyživení a rozmnožení našeho těla, dokud by nebyl prve proměněn a tělu připodobněn. Za druhé sluší znáti, že všechny věci jsou podle své tělesné podstaty složeny ze čtyř živlů, které jsou počátkem a podstatnou příčinou všech věcí hmotných nebo tělesných, totiž z ohně, větru, vody a země, a tyto živly mají své přirozené povahy způsoby neboli qualitates, jimž někteří říkají jakosti. Oheň pak, dle své přirozenosti je horký a suchý, vítr teplý a vlhký, voda mokrá a studená, země studená a suchá, a budou tudíž čtyři první jakosti živelní, které se musí nacházeti při jednékaždé věci hmotné a tělesné, horkost, studenost, suchost a mokrost. A my podle toho, co u věcí nalézáme, soudíme oby-

čejně o jejich přirozenosti a složení tím způsobem, že řekneme, že tato věc anebo tato bylina či rostlina je přirozenosti horké a suché, jiná horké a mokré, opět jiná studené a suché a jiná zase studené a mokré, neboť tím projevuje se podstata jedné každé věci, že v této převládá a panuje oheň, v oné povětří, v jiné voda, v jiné země; a odtud také berou svůj původ a počátek ony moci (účinky), kteréž šlovou první (přední), jako oteplovati (činiti horkým), studiti, mokřiti a sušiti. Ačkoli pak toto dá se vztahovati na všechny věci v tomto světě, tu poněvadž nyní umínil jsem si mluviti pouze o bylinách, kořenech, květu, semenech, stromech, ovoci a dříví, proto toliko na ně se bude vztahovati všechno, co bude řečeno, a o jejich přirozenosti musí se tak rozuměti, pokavad se bude moci srovnati se samým lidským tělem. Poněvadž pak ve své přirozenosti některé rostliny tj. byliny a kořeny jsou slabé, jiné silné a prudké, tu aby také snáze se daly rozeznati ve své přirozené síle, vymyslili si učení mužové jistý prostředek, podobně jako střelci, když chtějí stříleti, určují sobě jistý cíl, ke kterému všichni střílejí, avšak jedni blíž než druzí k němu přistřelují, a ta blízkost a vzdálenost od tohoto cíle a špičky nedala by se poznati, kdyby nebyl určen takový cil a prostředek. Proto také lékaři, aby mohly bíti všeliké věci poznány ve své vlastní přirozenosti, moci a sile, vytkli si cílem a pravidlem jednu věc mírné přirozenosti, dle níž se poznává, které věci se jí blíží, anebo které se od nívzdalují. A tato přirozenost je taková, že ať při vnitřním požití, anebo při zevním použití (pnloženQ n'Jak patrně a citelně nepozměňuje naše tělo, ani směrem k horku, ani k studenu, ani k suchu, ani k mokru. Takový lék nazývají lékaři temperatum & aequale, to jest mírné a rovné, poněvadž v něm nepřevládá žádná z těch čtyř jakostí. Jsou však jiné léky, které z této a takové mírnosti vystupují a ji převládají, a tento výstupek je dvojí; první sluje jednoduchý, druhý složený nebo násobný. První odchylka (výstupek) je ta, když se uchyluje od mírnosti buď pouze samotným horkem, anebo studenem, anebo mokrem, anebo suchem. Násobný výstupek jest tehdy, když převládá společně horkost a suchost, nebo horkost a vlhkost, nebo studenost a suchost, anebo studenost a mokrost. Aby tedy u všech rostlin tato úchylka od normálu

(mírnosti) podle určité a náležité míry mohla býti poznána a tudíž i pravá podstata složení rostlin, a dále aby bylo známé a vědělo se, jakých rostlin lze bezpečně užívati, tu učení lidé a bedliví zpytatelé věcí přirozených všechny rostliny, jichž užíváme ku napravení ztraceného lidského zdraví, rozdělili na čtyři grády čili řády, nebo stupně, nebo povolání, jak si je kdo chce nazvati, a to tímto způsobem. První stupeň horkosti se připisuje těm rostlinám, u nichž se nachází tak skrovná horkost, že sotva se dá u nich poznati táž horkost přirozená a od té pochází hned jiná moc, která sluje druhá (druhotná), jako zažívající, sezrávající a jiné. Druhý stupeň horkosti připisuje se těm rostlinám, u nichž nalézá se již větší patrnější a čitelnější nějaká horkost, od níž potom bere svůj původ moc druhá, to jest ztenčující, zřeďující a otvírající průduchy. Třetí stupeň horkosti přivlastňuje se a přičítá těm rostlinám, u nichž se pociťuje docela patrně až i dokonce s těžkostí a velmi nepříjemně jich horkost a palčivost, takže tyto, okusíš-li jich, pálí, koušou, suší a přivádějí žízeň. Od této horkosti pochází druhá moc, tj. rozráživá, přitahující, zapalující, vyprahujícítělo a mocně otvírající průduchy. Čtvrtý stupeň horkosti, to jest ten nejnižší, jest zcela odporný a nesnesitelný lidské přirozenosti, neboť kdo by takových rostlin užíval, tyto pro svou prudkost a palčivost zprýšťují, zapalují, kazí a moří. Rostliny i různé léky studeného složení mají stejným způsobem své čtyři stupně. Prvnístupeň připisuje se těm lékům, které naši přirozenou horkost velmi mírně a téměř nepatrně ochlazují, takže nemohou dovésti zažívání a sežrání až k úplnému svému konci, nýbrž je trochu toliko pozdržují. Všechny rostliny, které mimo již dotčenou studenost trochu více a patrněji studí až i jazyk trochu slábne, ty kladou se na druhý stupeň studenosti, od kteréžto studenosti pocházejí druhé moci jako zahušťovati, zmenšovati zřetelně přirozenou horkost, odkudž se rozmnožuje a rozmáhá nezažití a mnoho syrových vlhkostí. Třetí stupeň studenosti se připisuje těm lékům, které tak velice studí, že až i skrčují vnitřní průduchy a je tam stahují dohromady a svírají, přinášejí nečitelnost, mření údů a zsinalost; takovými rostlinami jsou blín, netřesk, mandragora a jiné. Čtvrtý stupeň studenosti mají všechny ty věci, které uhašují veškerou naši přirozenou horkost a celé tělo zdřevěňují.

Rostliny mokré přirozenosti mají též čtyři stupně. První'stupeň mají všechny ty rostliny, které vlaží, měkčí a jako by činily slizkým. Druhý stupeň prudké vlhkosti otupuje, zahušťuje a zemdlívá přirozené údy. Třetí stupeň mokrosti tak velmi zemdlívá přirozené údy, že způsobuje ustavičné nechutenství, dávení, úplavice a činí celé tělo zlenivělým a nezpůsobilým ku všem činům. Čtvrtý stupeň mokrosti, nejvyšší jako u jiných jakostí živelních, udušuje úplně veškerou přirozenou horkost, stejně jako voda hasí oheň, a všechny takové věci pokládají se a mají za jedy. Suchost se pozoruje u všech rostlin též ve čtyřech stupních. První stupeň suchosti připisuje se těm rostlinám, které skrovně a mírně suší a údy stvrzují. Druhý stupeň je u těch rostlin, které zjevně suší, skrčují, svrašťují a stahují, jako jsou všechny věci trpké a přesedavé. Třetí stupeň svou mocnější suchostí a vyprahlostí činí průduchy úzké, brání průchodu vlhkostem, zastavuje všechny výtoky, vytlačuje vlhkost přirozenou a přivádí souchotiny. Čtvrtý stupeň suchosti udušuje, přetrhuje duch životní a tak přivádí smrt. Proto lékaři všechny rostliny a všechny jiné věci na čtvrtém stupni pokládají za jedy, jakožto odporné přirozenosti lidské a neužívají jich vnitřně, leč jenom v nějaké veliké a důležité potřebě, avšak toliko s velikým a pečlivým uvážením, aby nepřinesly škody a újmy zdraví lidskému; a v dobře zařízených obcích a městech, kde mají pořádné a přísežné lékárníky, bývá mezi jinými instrukcemi velice důtklivě zapověděno, aby žádný nedával ven k užívání, ani neprodával žádný z takových prudkých jedů a věcí, jakož i opium, jemuž mnozí z obecného lidu u nás říkají lektvar pro spaní, který svobodně kupují v lékárnách a dávají dětem k veliké poruše zdraví a přirozenosti jejich; tak je mnohým známo ze zkušenosti, že mnohé dítky po takovém nerozumném léku usnuly, ještě spí a spáti budou do dne soudného, a jiné zase, které - ač stěží - procitly z tohoto hlubokého spánku, a bylo jim pomoženo, tak přece nesou dále na svém zdraví znamenitou újmu, jsouce i zmámeny na své mysli i pokaženy na svém těle. A proto neměli by lékaři takové lektvary prodávati babám nerozumným, bláznivým a všetečným, a vrchnost a úřad v každém městě měl by míti dozor nad lékárnami, aby tyto byly drženy k prospěchu lidem, a ne jim k ublížení.

Nyní tedy již lze poznati, co jsou ony čtyři stupně a co se jimi označuje, a tudíž také jaké moci a jaké účinky od nich pocházejí, neboť každé rostlině připisuje se čtverá moc a čtverý účinek. První moc a účinek má a bére svůj původ z podstatného složení jednékaždé věci a sluje první a živelní, poněvadž pocházíod těch prvních začátků živelních, jako od horka, studena, sucha a mokra, a provádí své dílo, tj. otepluje, studí, suší a mokří. Druhé moci a účinky jsou ty, které berou svůj počátek od prvních živelních a od toho slují druhé; také proto, že nejsou tak mocné a ve svých účincích patrné jako první; a o těch již také bylo něco řečeno, avšak aby se ty rozdíly daly lépe poznati, krátce a v celku uvedu následující. Od horkosti pocházejítyto moci a účinky: Zažívati, vypařovati, rozháněti, stírati hnisání a nečistotu, ztenčovati hrubosti, zřeďovati hustosti, otvírati, rozrážeti, rozpouštěti věci ssedlé studeností, obměkčovati všechny speklé tvrdosti, ulehčovati bolestem, odháněti od srdce jed a jiné mnohé tomu podobné. Od studenosti pocházející moci a účinky se uvádějí tyto: Skrčovati, svrašťovati, zavírati, zacpávati, zahušťovati, též odrážeti, zastavovati krev, tvrditi, zužovati průduchy, přiváděti dřímotu a spánek, umrtvovati (dřevěněti) a schlazovati přirozenou horkost. Moc a účinek mokrosti projevuje se obměkčováním. Moc a účinek suchosti projevuje se zatvrzováním. Někdo mohl by však učiniti dotaz, kterak my přicházíme k poznání takových mocí; aby se mu učinilo zadost, podávám následující krátké poučení: Všechny rostliny rozlišují se od sebe jedna od druhé třemi věcmi, to jest barvou, vůní a chutí, a tak my také usuzujeme o jejich přirozenosti a jejich mocech třemi zevními smysly, totiž zrakem, čichem a chutí, ano i také čtvrtým, totiž dotknutím (hmatem). Avšak z těchto čtyř smyslů k tomuto poznávání nejdokonalejší jest chuť. Ostatní tři smysly častokráte klamou i lidi rozumnější a nikdo nemůže si je učiniti pevným podkladem (na nich bazírovati) než pouze učenější a zběhlejší lidé, neboť pomocí zjištění vzájemných jejich vztahů a usuzováním přicházejí k poznání vnitřní přirozenosti jednékaždé rostliny. Jako na pří-

<3^ťT

klad je obyčejná věc, že bílé věci bývají přirozenosti studené, avšak ne vždycky se to shledává u všech bílých věcí, neboť nacházejí se mnohé věci bílé, které jsou horké i studené přirozenosti, jako vápno a snili. Též při vůni nachází se rozdíl při přirozenosti a moci těch věcí, které stejnou vůni vydávají, neboť ne všechny věci libovonné jsou horké, aniž všechno dobře voní, což je horké, ani není horké všechno, co silně voní, ani také hned nevoní silně všechno, co je horké. Také opak nemusí býti pravdou, na příklad, že by všechno, co silně voní, bylo studené, nebo co je studené, že by mělo silně voněti, neboť jest mnoho věcí horkých i studených, které i libě voní i silné, a jiné nevydávají ze sebe zhola žádné vůně. Taktéž hmatem ne vždycky najdeme přirozenost a moci věcí při rozených, poněvadž mnohé věci jsou měkké, tvrdé, ostré, hladké a v přirozenosti a v mocích rozdílné. A proto důkladněji se vyhledávají moci takových přirozených věcí a rostlin toliko samotnou chutí a ochutnáváním. Jazyk zajisté, který je stvořen a ustanoven za nástroj k rozeznávání rozličných chutí, nejlépe a nejdokonaleji může rozeznati u každé rostliny všechny částky v jádru a podstatě, jak toho utěšený příklad nám zůstavil Galenus na růži, a každý to též může u ní seznati, neboť když od ní pociťujeme libou vůni, nic jiného vůní nedosahujeme a nezjistíme, než že z ní vychází jakási pára libá, líbezná a dobře zažitá (snesitelná), avšak dále nad vůni víc se nedá pochopiti. Jestliže však růži rozkousneš a rozžvýkáš v ústech, tu velmi snadno poznáš, že se při ní nachází ještě také horkost, sladkost a jakási trpkost, podle kteréžto rozdílné chuti poznáváme, že růže má v sobě částky od sebe rozdílné a v každé této částce také rozdílné přirozenosti a moci. V souvislosti s tímto příkladem, aby také jiní, kteří si libují ve vyhledávání a zpytování věcí stvoření, mohli býti pohoG&fS) tovější a připravenější, uvedu některá naučení, kteráž, budou-li i*řL míti v paměti, budou si moci učiniti úsudek poněkud o přirozenosti a mocech a potom s lepším rozumem jich užívati, ne marně a náhodou, a jako říkáme nazdařbůh. Všechno, co stahuje jazyk, je chuti přesedavé a trpké, a je složeno z částí studených a zemitých, a proto jest jeho moc stahovati, zhušťovati, odrážeti, studiti, sušiti, jako na příklad mišpule, oskeruše, plané a nezralé hrušky, duběnky atd.

&4& b^

Všechny věci kyselé jsou složeny z částek vodnatých, pronikavých a studených. Proto beze všeho zahřívání rozrážejí, ztenčují, rozdělují, čpí a přepravují zacpalosti, jako na příklad ocet, šťáva limoriová a šťáva z kyselých jablek granátových. Všechny věci sladké jsou libé přirozenosti lidské a složení mírně horkého, avšak trochu více nežli naše přirozená horkost, proto mají moc oslabovati, zažívati, změkčovati a zřeďovati; takovým jest na příklad med. Všechny věci hořké jsou horké a suché a dobře vypeklé od horkosti; proto jsou takové věci nejtrvanlivější, nebrzo hnijí a se porušují, a to následkem suchosti, kterou mají při sobě. Mají moc stírati, ztenčovati, vyčišťovati průduchy, rozrážeti hrubé vlhkosti, jako na příklad pelyněk, aloe atd. Všechny věci slané jsou také horké a suché a mají části horké a zemnaté, a proto mají moc rozdělující, vysušující, stírající, stahující a zhušťující. Všechny věci peprné a čpavé mocně vyžírajía vyčpívají svou mocnou palčivostí, jako na příklad česnek a cibule, a jsou složeníohnivého; protož ztenčují, vyčišťují, zahřívají, přitahují, ženou moč, vyvádějí pot i čmýru, zžírají, připalují a přiškvařují. Všechny věci nechutné jsou studené a mokré, proto sestupují dolů, stahují dohromady, zhušťují a poněkud umrtvují. Všechny věci mastné a olejovité svlažují, měkčí a oslabují. Třetí druh mocí a účinků všech rostlin vztahuje se hlavně na jednotlivé orgány; a jsou to následující: Lomiti kámen v ledvinách i v měchýři, vyháněti písek s močí, vyváděti nebo zastaviti menstruaci, přerušovati krváceníze zlatých žil, nebo odkudkoliv odjinud, rozmnožovati výkaly v člověku, nebo je dusiti a vysušovati, čistiti prsa vykašláváním od hnisu a od jiných nečistot, mořiti a vyháněti škrkavky, paralysovati jedy a odháněti je od srdce, pomáhati zraku, napravovati sluch a mnohé jiné. Ačkoliv první i druhé moci při tom napomáhají, přece bez těchto třetích nemohou všechno provésti, neboť samotná živelní horkost a účin z ní pocházející, totiž pronikavost, nezpůsobí zlomení kamene, ale musí býti přítomna ještě moc jiná, to jest otvírající průduchy, ztenčující a rozpouštějící kamenité speklosti; a také při všech rostlinách to nepřichází, aby svou moc braly od moci živelní jako nějakou podporu. A proto ti, kteří chtějí připisovati příčiny a za-

čátky všech věcí těmto prvním jakostem, velice se mýlí, neboť zdali mají v sobě mléko štěrbák, čekanka, salát a jiné mlíčí proto, že jsou studené přirozenosti? Vždyť chvojka a kolovratec jsou také mléčnaté, avšak tak horké přirozenosti při tom, že až zpruzují. Nebo zdali je aloe proto hořké že je horké? Vždyť opium, které svou studeností umrtvuje, je znamenitě hořké. Z těchto příčin lékaři všechny tyto moci i jiné jim podobné přitáhli ku vlastním mocím a je v jistém způsobu zavřeli; jako že magnet táhne k sobě železo a Rhabarbarum vyhání pěnokrevnost. Agaricum pak vodnatelnost, Ceterák a jelení jazyk opravuje slezinu, kavias léčí prsa a plíce, Královský traňk pomáhá játrům, pivoňka zahání padoucnici, ambrožka čili světlík, vlašský kopr a Chelidonia posilují viditelné mízy, a jest mnoho jiných rostlin těmto podobných, které nabývají takových a jim podobných zvláštních mocí, ne z mocí živelních, totiž od horkosti, studenosti atd., nýbrž z nebe od hvězdných paprsků, od duchů a nejvíce od Pána Boha. Kdyby zajisté takové své účinky projevovaly následkem své moci živelní, musely by totéž činiti také všechny ostatní věci, které mají touž moc živelní, čehož však nebývá. Proto dobře lékaři tyto moci vysvětlují a forma, to jest zvláštní a dokonalejší přirozeností a podstatou. Tyto a takové moci pocházejí od náchylnosti a vlivu nebeských hvězd a jejich účinky bývají rychlé (brzké), patrné a zřetelné, avšak odkud přicházejí a jaká jest podstata takového účinku, jest před námi skryto nejinak, než jako jsoucnost božství a podstaty. Jiné, které pocházejí od živelných mocí, potřebují dlouhého času a ještě vykonávají své účinky ne příliš patrně a dostatečně, o čemž bych se měl zde více rozepsati, avšak trvalo by to příliš dlouho a také by to bylo nesrozumitelné, neboť co sluje u filosofů forma a jakým způsobem od ní pocházejí účinky, toho prostí lidé nedovedou pochopiti. Zbývá ještě čtvrtá moc a účinek, která podobně jako třetí se připisuje ad formám, to jest zvláštní přirozenosti a moci, jako na příklad nějakým svým obzvláštním a tajným účinkem údů a vztahy k týmž orgánům, tyto posilňovati a vyčišťovati; neboť jsou zvláštní moci, které posilují a vyčišťují mozek, jiné plíce, jiné játra, žaludek, ledviny a měchýř, a mají k nim zvláštní zřetel hned od přirozenosti, takže přijaté do těla žádnému jinému údu

nic neprospívají než tomu, kterému jsou svou náchylností oddáni a od Boha určeni. Jako Cantharides čili májky požité vnitřně žádnému jinému orgánu neškodí nežli měchýři, takže pouze tento jediný zvředovatí. Takové moci jsou přivlastněny mnohým věcem a zvláště bylinám od samého Pána Boha ku pohodlí a užitku lidskému, aby jimi projevil svou moc, slávu i lásku k lidskému pokolení. A tak byly velikými mocmi od Pána Boha obdařeny netoliko drahé kameny, perly a jiné těm věcem podobné, nýbrž i obyčejné některé kameny, prostičké dříví, bylinky, jichž sobě vůbec nevážíme, nýbrž po nich šlapeme. Tak jest na příklad jeden kámen zvaný Selenites, na němž jest obraz měsíce, který, stejně jako na nebi přibývá a ubývá. Tento kámen, je-li vsazen do prstenu tak, aby se dotýkal bezprostředně těla, ihned zastavuje jakýkoliv krvotok. Někteří tuto moc připisují jaspisu. Safír ihned zahání anebo roztrhává puchýř, magnet zavěšený na hrdlo, odnímá bolest hlavy. Dále v žaludku mladých vlaštovic nacházejí se jakési kaménky, mezi nimiž jsou některé bílé; tyto, když se drží v rukou, anebo přiváží šátkem na hlavu, odstraňují zastaralé bolesti hlavy, odvracejí bolest očí a zahánějíčtvrtodennízimnici. K tomu účelu musíse tyto vlaštovičky mladé vzíti po novém měsíci a rozřezati. Také bývajív nich černé, červené nebo barevné kaménky, z nichž ten červený, když se nosí zavázaný do šátku nebo do telecí kůže a zavěsí na levé rameno, zapuzuje padoucnici; a někteří tvrdí, že koral má touž moc. Bylina kocúrník projevuje svou moc nad kočkami. Ranunculus čili pryskyřník dává výživu a posiluje žáby a ještěrky; zpečetěná hlína, jinak zvaná Terra Lemnia, hojízvředovatění měchýře následkem vnitřního požití španělských mušek. Hadí zuby zahánějíčtvrtodennízimnici; samotné přiložení zubů živého krtka odstraní bolesti zubů. Lidská lebka uzdravuje padoucnici. Kůstka pod zaječím kolenem hojí kapavé močení a nadýmavou kloubní nemoc a pomáhá k snadnému porodu. Vlčí střevo hojí střevní dnu. Nošení krkavčího srdce zabraňuje spánku, kdežto netopýří jej přivádí. Prášek z raků, spálený v době, když je slunce ve znamení Iva a měsíc starý 18 dnů (10 dnů před novým měsícem), uzdravuje pokousáni vzteklým psem. Dále jest jeden kámen zvaný Bezoár, který má moc odpírati všem jedům a roste, jak někteří tvrdí, v Sýrii a v Indii

«"**£» rozmanitým způsobem; některý je nažloutlý a sivý, jiný žlutý, sivý a zelený, jiný bílý a poněkud žlutý, asi jako bílé rýnské víno: a tento poslední' pokládá se za nejlepší. Já viděl sivý, trochu namodralý, takový má jeho císařská milost pán Ferdinand, nejmilostivější pán nás všech, který poručil svým doktorům zde v Praze ne příliš dávno, vyzkoušeti ho a vyprubovati na jednom člověku odsouzenému na smrt; tento obdržel nejprve jakýsi jed a když jím byl již znamenitě ztrápen a zmožen, neboť již byl na půl zdřevěnělý, otekl, oslepl, pozbyl rozum a trpěl mnohé jiné těžkosti, a to vše v šesti hodinách, tu byl tímto bezoárem od smrti zachován a vysvobozen ze všech těžkostí. O takovém bezoáru dávají vysvědčení staří učitelé lékařství jako Ras i s a Serapio, že to častokráte sami vyzkoušeli, jak tento kámen zvláštní svou tajnou mocí převyšuje všechny jiné byliny i všelijaký dryák. Vyřeže-li se do takového kamene obraz štíra v době, když měsíc je na štíru a v Ascendentu, a vsadí-li se tento kámen do prstenu, dá se použíti jako pečetidlo následovně: V době, kdy měsíc je na štíru, jím zpečetěný mastix nebo bílé kadidlo použité určitým způsobem, stejně tak odpírá jedům jako sám bezoár. Já sám mám jeden lék připravený na způsob syrečku (tablet), který je zpečetěn v určitou dobu pod nebeským vlivem, naschvál udělanou pečetí, na níž stojí Serpentarius na štíru týmž způsobem a s týmž posuňkem, jak udávají astronomové, že je na nebi. Tento lék přijatý určitým způsobem, má prapodivnou, znamenitou a tajnou moc proti jedu a otravě, a tuto moc má od hvězd s nebe. Nachází se také mezi mnohými věcmi na tomto světě jakési tajné přátelství i nepřátelství, jako na příklad přitahuje magnet železo, avšak potře-li se česnekem, tuto moc ztratí; Agštein (jantar) také k sobě přitahuje stébla a smeti, avšak bazalku od sebe odpuzuje. Dub, který se nachází blízko vlašského ořechu, usychá. Bolehlav pokropený vínem vadne. Kapusta s routou a s vínem udržuje tajné nepřátelství, takže vedle sebe nikdy nebudou růsti, a Plinius dokonce píše, že již samotnou vůní kapustovou se víno v sudech kazí a porušuje, avšak zase se napravuje, když se do něho dá listí manholtové. A z této příčiny staří učitelé uváděli, že kapusta odpírá opilství. Dále táž kapusta má přirozenou a tajnou nenávist se zemským ořechem, který sluje latinsky Cyclaminus, a s dobrou myslí,

l

(3^®

&4

m

takže uvadá, když je vedle nich setá. A jest mnoho přepodivných mocí a účinků těmto podobných ve všech věcech, jenom kdyby se bedlivé vyšetřovaly a vyhledávaly. Já jsem chtěl zde pouze některé jako příklad uvésti a předložiti před oči, abych vzbudil tímto způsobem u mnohých žádost, touhu a náklonnost pro takové předivné věci stvořené od Pána Boha, aby byli bedlivější při zkoumání věcí stvořených. To nechť dostačí o rozličných mocích bylin i jiných věcích stvořených. Dále však jest také lidem znáti, v kterém čase se má jednakaždá bylinka trhati nebo vykopávati, neboť nestačí pouze byliny znáti a je chtíti trhati, nýbrž záleží na tom, aby každý věděl, kdy a v kterém čase by též měl byliny sbírati, poněvadž jednakaždá bylina má jakýsi svůj věk podobně jako člověk, čili má své mládí, prostřední věk i stáří. Dále nemá vždycky úplně stejnou moc a silu, a proto kdo toho nedbá, doznává znamenitě omyl v účincích bylin. Proto také jest velice zapotřebí věděti čas a věk jedenkaždé byliny, ano i zvláštní vliv nebeských hvězd na byliny, chce-li jich někdo s úspěchem užívati. Častokráte se tomu mnozí velice diví, proč tato nebo ona bylina nevykonává svou práci a svůj účinek a nehledí na to, že byla vykopána v nevčas a snad tehdy, když ztratila všechnu svou moc; zvláště pak je zapotřebí, aby lékárníci toho dbali a na to by se měli vyptávati učených doktorů, aby znali, kdy a kterého času mají se byliny trhati a kopati, poněvadž tím dobře slouží lidem. Já abych v tom poněkud prošlejším lidem aspoň nějakou cestu ukázal, uvádím loto na výstrahu: Nejprve mají všichni pilně dbáti loho, aby netrhali bylin v den kalný (podmračný) a chmurný nebo deštivý, nýbrž v den jasný anebo ve dny mrtvé (dusné), neboť byliny trhané v den mlhavý a v dešli, velmi brzy přicházejí ku zkáze hnilím a plesnivěním; dále mají byli Irhány nebo kopány brzy po novém měsíci. Dále má laké jedenkaždý věděli, kdy a v kterém čase a klére byliny počínají růsli; někleré zajisté hned brzy z jara ze země vyrážejí a velmi brzo pomíjejí; jiné počínají růsli uproslřed léla; jiné na podzim. Dále má každý šelřili jejich věku, neboť někleré mají se Irhali jesle mladislvé, jiné v době kvělu, jiné v době uzrávání semene. To jesl velmi polřebné znali zvláště lem, kleří chlějí dojili pravého a dokonalého poznání bylin a jich užívali s užilkem a s prospěchem, neboť ukazují jinou

'&*)

^ ^t-

ftr* ?&' XÍ--/-V

W A;

i*»

Má

A

tvářnost při svém pučení, jinou v mladosti, jinou v dospělosti a ve svém stáří, a toho když se nešetří, vznikají častokráte mezi učiteli veliké spory, rozpory a tahanice, když jeden píše o účincích mladistvé byliny, kdežto jiní o týchž účincích u dospělé nebo staré, a jeden o druhém tvrdí, že se mýlí, zatím co oba dva tápou ve tmách. Dále by nebylo špatné, aby jedenkaždý znal influenci každé byliny, to jest zvláštní moc, kterou mají v sobě rostliny od vlivu paprsků hvězdných a aby byliny trhal a vykopával podle těchto jejich vlivů; neboť každá bylina podléhá stejně jako člověk jistému znamení a jistým hvězdám, od nichž bére a přijímá svou moc. Tak psali staří lékaři, že pivoňkový kořen již pouhým nošením na hrdle zahání padoucnici; že pak u naší pivoňky této moci nenacházíme, jsou dvě příčiny: Za prvé, že nemáme samce pivoňky, nýbrž toliko samici, druhá pak příčina jest ta, že ji neumíme vykopávati v pravý čas, neboť její vykopávání nemá se díti při úplňku, nýbrž při novém měsíci. Jiný případ: Šalvěj uzdravuje poražení údů, což nazývali naši předkové mrtvicí a my šlakem, a to mocí Jupiterovou. Pětilístek odpírá jedům působením téhož Jupitera. Strom Abrahamův čili drmek umrtvuje tělesné chtíče (chlípnost) pomocí Saturna. Šafrán obveseluje srdce mocí slunce. Červený zvoneček odpírá kouzlům i všem jedům mocí slunce a Jupitera. Magnet pomocí hvězdy zvané Polaris (polárka, severka) vždy se obrací a pohlíží na severní pól. Celkem vzato všechny věci na tomto světě podléhají jistým hvězdám a paprskům a jimi se řídí a spravují, a proto každý, kdo by chtěl s prospěchem užívati věcí stvořených, musí pilně dbáti toho, aby jich užil tehdy, kdy právě přijímají svou moc od své hvězdy; není příhodný čas o tom se rozšiřovati. Toho má každý šetřiti při sbírání bylin. Nyní krátce dotknu se ještě toho, jak se dále má jedenkaždý při sbírání bylin zachovati. Když si v příhodné době natrháš nebo nakopáš bylin a koření, nejprve je musíš čistě vyprati a vyčistiti od země a bláta a pak je vysušiti v místě suchém a ve stínu. Někteří svazují rostliny do otýpek a pověšujítyto na stěnu, jiníotrhajíce a sdrhnouce samotné listí, toto dávajído plátěných pytlíčků a tak zavěšují, což jest dobrý obyčej; avšak předem pilně jest dbáti toho, aby místo, kde rostliny chováš, bylo čisté,

a aby byliny neležely na zemi, nehnily, neplesnivěly a nebyly pomočeny a znesvářeny od koček a myší, nýbrž aby byly chovány a opatrovány jako nejdražší poklad. Kvítí a jiné vonné a rozkošné byliny mají býti chovány v truhlících z lipového dříví dobře uzavřeny, aby nepotratily své vůně; dále kvítí má býti chováno volně a nesmí býti stlačené a upěchované, aby se neudusilo; aby se semeno neporušilo, jest dobré uchovávati je v papíru. Kořen má se rozkrájeti nejprve na křížalky nebo na grošíky, tyto mají se prostrkati na niti a tak vysušiti; předem však musí se kořen dobře vyčistiti od bláta a země. Pelyněk, ysop, mateřídouška, marulka, menší ožanka, yva, polní rutka, polium, poley, dobromysl a jiné rostliny těmto podobné, trhají se i s kvítím se semeny a tak vysušují v chladu. Konečně jest také velmi potřebné znáti to, že nejlepší byliny jsou horské, které rostou na vysokých horách a vrších; neboť tyto jsou celistvější a také mocnější pro hustost země a subtilnost v povětří. Rostliny rostoucí v štěpnicích, v zahradách, podél plotů a řek, dále na hřbitovech a v místech bahnitých, ačkoliv bývají dílem sladší, tak přece zase v moci a v účincích svých bývají daleko slabší, poněvadž takové byliny jako by byly v uzavřeném povětří a stínu a nemají volného slunce a vzduchu. Z té příčiny bývají horské byliny vždycky mocnější, silnější a trvanlivější nežli byliny štěpené a zahradní. A to znal Hippokrates a proto, když měl léčiti Demokrita, žádal svého přítele Krata, aby mu nakopal a poslal rostliny, výslovně žádaje však pouze byliny horské, které rostou na vysokých horách, a to z příčiny svrchu uvedené. A to může jedenkaždý skutečně poznati a zkusiti; jako na příklad zde okolo Prahy roste na vrchu nad Braníkem, kde lámou skálu do vápenice (vápenec), menší ožanka a bukvice mnohem vonnější, lepší a účinnější nežli v rovinách a v údolích, čehož není jiná příčina, nežli poloha tohoto vrchu a řídkost vzduchu. Také na Krkonoších roste hadí kořen a červený benedikt daleko bujněji a hojněji nežli kde jinde, a tak bude možno každému souditi dle toho i o jiných bylinách a o tom se poučiti. Co pak se týká této mé práce při vykládání a spisování tohoto bylináře, ač bych raději chtěl, aby o něm svůj posudek dali jiní, nežli já sám, tak přece vskutku a pravdě mohu to říci, že jsem měl nemalou práci a snahu, abych tento bylinář vyložil a napsal,

>b 7*

jak se mohlo státi nejvlastněji naším českým jazykem, což mi přineslo dosti obtíží a nesnází, když jsem měl uváděti česky slova a lékařské termíny až dosud v českém jazyce neznámé a neobyčejné; neboť dosud nic takového v jazyku českém nebylo vydáno krom starého českého herbáře, poněvadž jinak by byla ona slova obyčejnější a známější. A proto mnohé výrazy v tomto herbáři budou se zdáti trochu odborné, drsnate a snad i někomu nesrozumitelné. Jakmile však vejdou v obyčej a častější užívání, tu stanou se nám známými a obyčejnými jako jiné výrazy. A já následoval jsem v mluvě a v psaní své předky a hlavně jsem šetřil toho, abych jazyk český ve své vlastní a starobylé celistvosti zachoval, jej rozšířil a rozmnožil. U bylin některých, které nejsou známé a obyčejné, a jimž baby dávají rozličná jména, ponechal jsem raději jméno latinské, než abych uváděl jméno nejisté a tak měl uvésti mnohé v omyl a pochybnost; neboť i Němci a jiní národové větším dílem nazývají mnohé byliny jménem latinským a jest to daleko bezpečnější, poněvadž latinský název zůstává vždycky týž a jiný a nikdo jej nemění, kdežto v jiném jazyku jest obyčej pojmenovati byliny často různě dle různosti krajů; jako na příklad v Čechách nazývajítuto bylinu takto, na Moravě jinak; pokud mi bylo to známo, také jsem někde tu a tam se dotkl těchto rozdílných jmen. O starém českém Herbáři, jejž mnozí měli v rukou v minulých letech a jehož užívali, nechci zde mnoho psáti a se zaneprazdňovati uváděním toho, kde a kterak znamenitě pochybil v pojmenováních a v systematice bylin, když různé byliny uváděl pod jednou, aškoliv jsou od sebe znamenitě odlišné a i v účincích si odporující. Z toho jest vidno, že těchto bylin sám na vlastní oči neviděl, nýbrž dal je vymalovati podle svého zdání, jak jsem na někerých místech v Herbáři, ač skrovně, uvedl; neboť kdo bude míti oba tyto Herbáře, snadno pozná ten rozdíl a rozhodne, že se tento liší od onoho tak jako světlo od tmy. Co pak v něm bylo užitečného a z týchž latinských knih, z nichž náš Herbář jest sebrán, bylo do něho přeneseno, to nejen vše bylo v našem Herbáři uvedeno, nýbrž ještě kromě toho mnoho jiných znamenitých a vyzkoušených léků bylo přidáno, rozhojněno a daleko důkladněji a dokonaleji sebráno, než byl kdy který Herbář v kterém jazyku sepsán a vydán. Nemluvím pak nic

o obrázcích, jak jsou vymalovány pěkně, ozdobně, správně a přirozeně, takže každý může již pouze z těchto knih a z tohoto vyobrazení v zimním čase v teplé světnici se naučiti znáti byliny a je pak snadno poznati potom v přírodě; avšak není třeba se již více o tom rozepisovati. Za to jediné jednokaždého prosím, aby vděčně přijali a v dobré obrátili tuto mou práci, kterou jsem pro čest a chválu boží a pro zvelebení jeho jména i v těchto bylinách a rostlinách a pro dobro a užitek vlasti naší a pro ochranu dobrého zdraví a vedle toho také i pro rozšíření a rozmnožení našeho jazyka českého předsevzal a již také s boží pomocí vykonal, začež Pánu Bohu budiž chvála.

&á

MATTHIOLI

DR. PETR ONDŘEJ

MATHIOLI HERBÁŘ NEBOLI

BYLINÁŘ

s předmluvou bylináře Josefa A. ZENTRICHA

Fotoreprint původního vydání z roku 1931 Zhotovila MTZ - Tiskárna Olomouc, a. s. Studentská 5, 771 64 Olomouc Distribuce: Čechy 02/33 90 11 59 Morava OfiQ / fi9.fi 44 82

ISBN 80-86179-13-3

Mathioliho herbář1

Recommend Documents