Dtto veškeré lékařské přírodní vědy Kníhaje tvořena 3 svazky a obsahuje 1052 vyobrazení a 64 celostranných barevných obrazů na křídovém papíře Vydáním po staletí osvědčeného díla, stává se toto jedinečnou kuriozitou v přírodní léčbě, nepomíjející ceny, nebot vědecky zpracovaný obsah má nedozírnou cenu, jak po stránce vědecké, tak i praktické DOBRA
VYDÁNO S LASKAVÝM PŘISPĚNÍM DOBRY BEDNÁŘOVÉ MAJITELKY KNIHKUPECTVÍ V PRAZE l, CELETNÉ ULICI Č. 32 ŘEDITELE RÁDIA FREKVENCE l IVA MRAVINACE A ŠÉFREDAKTORKY TÝDENÍKU KVĚTY MARIE FORMÁČKOVÉ
t*
Jg>
Vysoce urozenému pánu panu PETRU VOKOVIZ ROŽMBERKA,
pánu a vladaři slavného domu Rožmberského a na Českém Krumlově a urozenému pánu panu ADAMOVI Z HRADCE NA HRADCI, HLUBOKÉ a TELČI,
nejvyššímu purkrabí Pražskému a radě jeho milosti císaře Římského. Pánům nám milostivým a ochráncům dobrotivě příznivým, jejich milostem. Vždycky za všech věků hned od počátku, Vaší milosti páni milostiví, nacházeli se vzácní a Bohem poctění lidé v tomto světě mocí, moudrostí a slávou, kteří s obzvláštní pilností a láskou tomu se věnovali, aby nabyli pravé známosti bylin a jiných věcí Bohem stvořených ze země k pokrmu, živnosti i ku pohodlí a léčení člověka, aby jim porozuměli a zpytovali přirozenost jejich moci, povahy, vlastností a užitku, pokud bylo možné chápati jejich rozumem. Neboť ať pomineme prvního člověka Adama, jemuž ta známost a moudrost byla bezpochyby přistvořena a kterého Bůh ustanovil králem a pánem všeho světa pod nebem a jemu v panství uvedl a podal plným právem všechny věci tělesné a hmotné od sebe stvořené, jako byliny a rostliny zemské, stromy i jejich ovoce ku pokrmu a živnosti, slyšme co svědčí písmo Svaté o nejmoudřejším a Bohu nejmilejším králi Šalamounovi Israelském v třetí knize Královské, kap. IV. ...Dal prý Bůh Šalamounovi moudrost a náramně velikou prozřetelnost a vědomost nesčíslných věcí, jakých je jako písku na břehu mořském; neboť větší byla jeho moudrost než moudrost všech národů Východních a Egyptských; a něco málo níže: Šalamoun složil 3000 přísloví a 1005 písniček, psal též o stromech, počínaje od cedru, který roste na Libanonu, až do mechu, který roste na zdi. Psal také o zvířatech, ptácích, zeměplazech a rybách. Totéž napsal o něm Josephus, židovský historik lib. 8. Antiquitatum cap. 2. těmito slovy: Tanta fuit sapientia & prudentia, quam Salomon divinitus acceperat, ut omneš priscos superaret atque etiam Aegyptios, qui omnium sapientissimi habentur, longe post se relinqueret. Composuit libros odarum atque carminum quinque supra mille & parabolarum ač similitudinum libros ter mille. Cuilibetenim speciei plantarum suam adhibuit parabolám, ab Hysopo usque Cedrům: idem fecit de pecoribus & ceteris terrestribus animantibus natatilibusque, & quae per aerem feruntur. Nullius enim horum náturám ignoravit, aut inscrutatam reliquit. Sed circa omneš philosophatus est & scientiam proprietatum earum summam praesetulit etc. Mezi pohany byli slavní a vznešení v tomto umění Mithridates, král Pontský, který složil tak mocné Antidotum (protijed) proti jedům a otravě,
(L
1 id** 'é
4% 0^1$)
že kdož ho požíval ráno na lačný život, tomu toho dne nemohl uškoditi žádný jed. Sám také mocí tohoto léku nemohl umříti, když jsa obležen od svého syna, požil lítý jed, a proto rozkázal vojáku, aby ho zabil; tak dosvědčuje Plinius, lib. 25. cap. 2. & lib. 23. cap. 8. Složení tohoto Antidota čili dryáku bylo popsáno v tomto Herbáři v knize třetí, kap. 46. o routě, a podnes se připravuje v lékárnách a jest u lidí v užívání, podobně jako dryák Andromachův, jenž byl životním lékařem císaře Nerona. Euax, král arabský, napsal celou knihu o obyčejných bylinkách a daroval ji císaři Neronovi, dav k tomu byliny vymalovati pěknými a živými barvami, aby snáze mohly býti poznány a rozeznány. Slovanský král Gentius nejprve nalezl hořec a vyznačil jeho moci, pročež byl tento dle něho nazván a posud sluje latinským jménem Gentiana, podobně jako Černobýl sluje Artemisia dle Artemisie, královny Carie v Malé Asii. Vrbina sluje Lysimachia dle krále macedonského Lysimacha. Ožanka větší sluje Teucrium dle krále Teucra. Planý či vodní česnek sluje Mithridatia, dle krále spartského Mithridata. Léčivou bylinu Panax nalezli slavní a udatní bojovníci a rekové Achilles a Hercules, odkud sluje také Paňáce Heracleoticum. Vodní bukvice sluje Clymenum dle krále Clymena. Mauritánský král Juba první ukázal lidem Euphorbium. V historii dalo by se vyhledati mnoho jiných králů a velikých pánů, kteří se opravdově ujímali tohoto chvalitebného umění, pilně a rádi se bylinami obírali a tím sobě získali slavné jméno a věčnou památku u potomků, neboť co byli Almador, Sabor, Razes, Halí & Avicenna, arabští učitelé, jiného nežli velemocní králové, slavná knížata a velicí páni. Kde by ti nyní všichni byli, kdyby jejich památka nezůstala po nich v bylinách od nich vynalezených a popsaných. Co bychom věděli o výše uvedených králích, kdybychom si nepřipomínali je z bylinek po nich pokřtěných. Císař Fridrich III., ačkoliv byl dosti zaneprázdněn správou mnohých zemí, krajin a národů, tak byl sběhlý in cognitione stirpium (v znalosti druhů), že se mu v tom sotva mohl vyrovnati leckterý Medicus ex professo (lékař z povolání). Po něm následuje syn jeho císař Maximilián I. v chvalitebných šlépějích svého otce, který vynaložil veliké obnosy na získávání přespolních a cizích bylin, které přesazoval do své zahrady. Za jeho příkladem šel i vnuk císař Ferdinand, král český, a pravnukové císař Maxmilián II. a Ferdinand, arcikníže rakouské, tehdy správce království Českého, všichni slavné paměti; neboť s jakou opravdovou péčí oni a vedle nich král polský Zigmund, kurfiřtové a říšská knížata, o to se starali, aby byl vydán nový Herbář od Petra Ondřeje Mathiola, životního lékaře arciknížete Ferdinanda, v jazyku německém, o tom sám svědčí Mathiolus ve své latinské předmluvě na německý Herbář, vytištěný v Praze léta Páně 1563 od Jiřího Melantricha z Aventinu. Pokud také k tomu byli nápomocni jich milosti stavové tohoto království a ně-
kteří slavní páni z předních rodů českých a jak snažně fedrovali vydání jeho v jazyku českém pro milost svého národa a svého jazyka, tak ani toho nezatajil Mathiolus ve své předmluvě, ani Melantrich, nýbrž uvedli vlastní jejich jména a erby, čehož vděčná paměť až podnes mezi námi zůstává. A Herbář český ovšem od prvního vydání tj. od léta Páně 1562 nikdy nebyl obnoven, poněvadž autor Mathiolus sebral všechny stoky čili formy bylin řezané ve dřevě a vyvezl je ven ze země české do Tyrol, a jich pak používal při tisknutí svého Herbáře v nejednom jazyku. Německý pak Herbář jeho byl posléze obnoven od doktora Joachima Cameraria a rozšířen a vytištěn s novými, ač menšími, avšak pěknými obrázky ve Frankfurtě léta Páně 1586. Když se nám tento dostal do rukou a již dávno se nedostávalo českých Herbářů, hned jsme o to pečovali, jak bychom dostali tyto nové formy a o přeložení textu z němčiny, a abychom mohli ho vydati v jazyku českém, až jsme konečně nelitujíce práce i nákladu toho dosáhli, že nám takové formy byly z Frankfurtu propůjčeny a poslány a Herbář nyní již s pomocí Pána Boha ke cti Jeho Svatého jména a k užitku a k pohodlí našeho národa dospěl k svému dokonání a vytištění. V čem by byl větší anebo správnější, to zví a pozná každý, když zná onen, tento bedlivě přečte a jeden s druhým správně porovná; neboť mimo to, že jest v tomto Herbáři více jak 400 nových rozličných a pěkných bylin a figur, nežli v předešlém, tak obsahuje také obšírnější známosti moci a jejich užitku i léků proti rozmanitým neduhům, jak poznamenal Mathiolus a německý vykladatel D. Georgius Handschius z Limusu, dále Camerarius a jiní. Předešlý český Herbář, vydaný panem doktorem Tadeášem z Hájku, téměř celý se opakuje znovu v tomto našem Herbáři, co přidal Camerarius, je vytištěno jiným textem a mezi dvěma hvězdičkami. Jiné věci přidané od násprivatim z velikých Herbářů latinského, Dalechampia a německého Tabernaemontana, jsou rozdělené dvěma křížky. Register (rejstřík) jsme také sestavili ze všech jazyků, ve kterých Mathiolus uvedl ve svém Herbáři jména bylin, nevypustivše ani toho indexu, jenž v sobě obsahuje téměř všechny neduhy a nemoce, přicházející na tělo lidské z rozličných příčin, počínaje vrchem hlavy až do paty nohy, všechny nemoci vnitřní a zevní, a výborné i mocné léky proti nim uvedené zde i onde po různu v této knize, a může býti pokládán za jakési zrcadlo nebo svíci celého Herbáře. Tuto naši jakouž takouž, ač chatrnou a skrovnou práci, předsevzatou však s dobrým úmyslem, připsali jsme a obětovali Vašim milostem Vysoceurození a milostiví páni: jednak proto, že ráčíte býti z předních a slavných rodů a držíte první místa mezi stavy tohoto království, a že Vašich milostí předkové bývali milovníci tohoto umění, které se obírá zpytováním bylin stvořených od Boha ze země, což je znáti i z toho, že si oblíbili
f. il-
r
?r $T»''
za znamení svého erbu a rodu ušlechtilý a náramně lidem užitečný a nad jiné vonný květ růžový, podobně jako králové francouzští krásné lilium, knížata saská věnec z routy, bylinky to sice skrovné, avšak potřebné a každému jedu velmi odporné. Za druhé, že dobré a svaté paměti Vysoce urození páni pan Vilém z Rožmberka, nejvyšší purkrabí pražský, a pan Joachim z Hradce, nejvyšší kancléř království Českého, byli prvními původci a fedrovníky panského stavu pro vydání českého Mathiolova Herbáře, jak sám Mathiolus svědčí ve své předmluvě na týž Herbář těmito slovy: Favere autem nobis in primis ex príma, quam appellat, Baronům classe lllustrís heros, Gulielmus á Rosenberg, vir quidem ut Romana orígine clarissimus & morům gravitate colendis; ita virtute & liberalitate splendissimus, studiosorumque amantissimus, suae stirpis inclytus rector ač moderátor & regni Bohemiae Cameraríus. A dále: Tulit praetera ope Magnificus et generosus Báro D. Joachimus de Nova domo, supremus Regni Bohemiae Cancellaríus, ut stirpis splendore, ita consilio ač judicio claríssimus. A těchto račte býti Vaše milosti dědici a náměstky, jakožto vlastního pana bratra a otce, nejen s ohledem na samotné zboží, ale i v ctnostech, a jakož nepochybujeme, i v tom ušlechtilém milování a počestném sobě oblibování Rei & scientiae Herbaríae. A proto nevidělo se nám tento obnovený Herbář jinému věnovati, nežli Vašim milostem v té celé důvěře a naději, že si jej dobrotivě oblíbíte a v laskavou ochranu přijmete s tímto pokorným naším ohlášením v služebné uctivosti, a že ráčíte býti pak naším milostivým Maecenates, začež my nikdy nepřestaneme se odsluhovati Vašim milostem poníženými svými službami dle nejvyšší možnosti. Pán Bůh rač dáti Vašim milostem čerstvý věk, dobré zdraví, štěstí a prospěch a dlouhé a milostivé panování, a své svaté požehnání této naší práci. Datum v Praze léta posledního věku MDXCVI., 14. měsíce října, kteréhož dne před dvěma sty čtyřicetidevíti léty umřel pan Petr z Rožmberka, nejvyšší komorník království českého, syn pana Jindřicha z Rožmberka, maršálka českého a purkrabí pražského za krále Jana českého, a zůstavil po sobě syny z druhé manželky paní Kateřiny z Wartemberka (neboť s první královnou Fiolou čili Alžbětou, vdovou po králi Václavovi III., neměl žádných dědiců), pana Petra Oldřicha Jošta a Jana, léta Páně MCCCXLVII. Vašim milostem pokorně k službám hotovi
il
C*
y-.
O BYLINÁCH
JEJICH POPIS, PŘIROZENOST A ÚČINEK *
C"^
>*
Adam Huberus D., Daniel Adam M.
&•'"*;
, *» Kap. XCVIII. ĎÁBLÍK VODNÍ. P l i n i u s vypočítává několik druhů ďáblíků, z nichž jest tento, zde popisovaný, na třetím místě. Listy jsou podobné listům dřínu, ačkoliv jest mnohem větší, každý list stojí samostatně na dlouhé, hladké stopce, která vychází hned z kořene, který jest uzlovitý s mnohými suky či kolínky, stejně jako kořen třtinový; někdy jest zdéli lokte. Na každém kolínku jest hojně kořenného vlášení, kterým se udržuje v zemi. Při žvýkání nemá tento kořen zprvu zdánlivě žádné chuti, avšak brzy potom pálí a štípe na jazyku, nejinak, nežli jako by bodal a píchal trnem. Ovoce této byliny představuje podlouhlý hrozen s mnohými zrnky, která jsou zprvu zelená, posléze červená, jako u Aronu. V těchto zrnkách (bobulkách) jsou drobná, černá a podlouhlá semínka. Své bydliště má nejraději u vod. jak jsem sám viděl na Moravě při své cestě do Vídně. Kvete v srpnu.
Přirozenost, moc a účinek. .'•«k
Ďáblík vodní jest přirozenosti horké a suché; proniká, zpruzuje a rozhání hrubé a lepkavé vlhkosti. Jiné jeho vlastnosti jsou popsány nahoře u ďáblíku a později u Aronu.
*!•> vi
Ďáblík vodní.
Kap. XCIX. ARON čili ARONOVA BRADA. Aron má listy jako břečtan, podoby srdce, větší nežli ďáblík, nedělené, kropené bílými skvrnami. Lodyha je zvýši pídě a z ní vychází na vrcholku dlouhá pochva (toulec), podobná zaječímu uchu; tato se otvírá v dubnu, a v ní lze spatřiti čípek brunátné barvy, podobný paličce hmoždířové. Během doby se tento čípek zvětšuje a osazuje se kolem dokola zelenými zrny, jako hroznem, který bývá na podzim krásně korálově červený, jako turecká pšenice. Kořen je bílý, dlouhý, podobný cibuli nebo olivě, s mnohým vlášením a drobnými kořínky, a jest chuti velice perné. Čechové nazývají tuto bylinu jinak též t v á ř í s v. J a n a . Aron roste rád v starých lesích, hájích a stinných místech. 431
i/ v)
*• &' «.,e« , «tí- *&
' ^1'H Přirozenost, moc a účinek. Aron jest přirozenosti ohnivé, to jest horké a suché na druhém stupni, jako ďáblík. Má moc stírající, ztenčující, otvírající, rozrážející a vytahující. Vnitřní použití: Utlučený vařený, neb v horkém popelu upečený kořen aronoyý, zadělávaný s medem nebo olejem ze sladkých mandlí na způsob letkvaru, vyprazdňuje prsa od speklého šlemu a hrubých vlhkostí, působí volné qdkašlávání a jest jedním s nejpřednějších léků proti dýchavičnosti, těžkému dýchání a studenému kašli. K témuž účelu slouží i chléb pečený z prášku usušeného kořene smíchaného s moukou. Tento chléb pomohl mnohým, kteří trpěli dusností a tísní na prsou. Chrání též proti jedu.
** a utluc kořen, nalij na to 2 mázy vody, svař to na polovici, pak proceď šátkem a znenáhla vytlač (vylisuj); z tohoto nápoje teplého nechť pije nemocný každý den ráno a večer před spaním dobrý doušek. Bylina pak zbylá po procezení a vytlačenýma se v hmoždíři utlouci a přivázati na způsob náplasti na místo, kde vychází průtrž; střevo vyhřezlé již musí se však předeni vpraviti zpět dovnitř. Tento nápoj a obklad má se však použíti po několik dnů za sebou, a v této době nemá se konati mnoho pohybu, nýbrž většinou jest třeba ležeti na lůžku a odpočívati, a zdržovati se od nemírnosti v jídle a pití; — tak bude zpomoženo. Zevní použití: Směs šťávy kořene aronového s vodou vlašského kopru vpouštěná do očí činí tyto jasnými a světlými. Táž šťáva přiložená s medem na oči, zahání iich mrákotu a ostří zrak.
Aron (vpravo kořen a květ).
Aron menši.
Požívání kořene vařeného v mléce odnímá kašel. Někteří pokládají za jisté a pravdivé, že požívání pokrmů vařených s kořenem Aronovým chrání proti Všelikému nebezpečí morové nákazy. Šťáva vytlačená z byliny aronové, pitá v množství l lžíce neb i více, odpírá jedu i nákaze morové, a přidá-li se trochu octa, tedy již kořen i šťáva ta nepálí na jazyku, jak činí samotná. Semeno či zrnka aronová požitá ztíži 2 čtvrtcí neb l/z lotu ve víně přivádějí čmýru, vyhánějí lůžko a vyčišťují šestinedělky po porodu i od jiných nahodilých nečistot. Tvrdí se, že pálená voda. užívaná každého dne v množství 3—4 lotu hojí i průtrže. Výborný lék na průtrž, vyzkoušený na mnohých lidech jest tento: Vezmi 2 plné hrsti hruštičky, rostoucí v lesích (někteří ji nazývají také lesní manholt — Waldmangolt) a kořene aronového něco více, než za M slepičino vejce, rozkrájej tuto bylinu
Vykuřování aronovým kořenem zahání hady, ještěrky a všeliké jedovaté žížaly, a zasáhne-li je tato pára nebo dým, tu ztmou a převrátí se naznak, jako by zcepeněly. Ženy v Itálii vypalují z aronového kořene vodu, které vzdávají velikou chválu, že prý činí tvář hladkou a jasnou a shání vrásky- Někteří vytlačují z kořene šťávu, suší ji na slunci a v čas potřeby ji opět rozpouštějí ve vodě kokoříkové nebo líčidlové; tím si pak potírají a umývají tvář a tak ji činí bílou, jasnou a velmi hladkou. Možno si připraviti takové líčidlo i timto způsobem: Smísí se po l lotu aronového kořene, plevajsu (křídy, běloby), Os S e p i a e (kosti sepiové) a rozdělá s olejem růžovým; tím se potírá tvář. Šťáva z aronového kořene, natřená v čas potřeby na rodidla březího hovězího dobytka, vytahuje plod (pomáhá při porodu).
432
28
433
^•^ifl*
Y ,<«• >—-v ••
0"vV
*
'* i
¥ *.*'
zen, plný červených bobulí. Má množství kořenů, jakoby složených z malých uzlíků, které jsou velmi trpké chuti. Roste na horách. — Zahřívá a vysušuje na čtvrtém stupni, a proto též pálí, ztenčuje, rozhání a mocně stírá. Někteří používají tohoto kořene, aby zahnali od svých stolů břichopásky a příživníky a aby si s nimi udělali kratochvíli, podávajíce jim tento kořen v lahodných pokrmech; neboť tak mocně pálí a svírá v hrdle a tak vytrvale, že se to nedá snésti a že člověk nemůže více jísti, leč by si vypláchl hrdlo kravským mlékem, nebo pozřel mnoho čerstvého másla. Arisarum. Jest ještě jiný druh aronu který nazývá D i o s c o r i d e s A r i s a- r u m. Tato bylina má listy podobné aronu, avšak mnohem menší a subtilnější; tenká lodyha nese na vrcholku křivou kolbici nebo toulec (ucho), po jedné straně otevřený, uvnitř načervenalý, z něhož vychází téměř bezbarvý malý jazýček. Kořen jest bílý, velikosti lískového ořechu nebo olivky, s mnohým tenkým kořenovým vlášením, chuti daleko pernější než aron. Roste kolem Říma. Dále nalézám též jinou bylinu, kterou někteří pokládají za A r i s a r u m ; tato má dlouhé, úzké, hladké a měkké listy s dlouhými stopkami- Kořen je též cibulovitý, jako první A r i s - a r u m s mnohým, bezpočetným tenkým a bílým kořenovým vlášením. Jest v cnuti nepatrně perný, takže to am nemohu za pravou pernost pokládati. Této bylině říkají A r i s a r u m a n g u s t i f p l i u m , a C l u s i u s píše, že obojího druhu roste hojnost v Hispanii.
Směs aronového listí s kravským lejnem, teplá přivázaná na úd, odnímá bolesti a trápení podagry čili dny. Zelené listí aronové v obkladu léčí staré škodlivé neduhy, vředy a píštěle, neboť je nejprve vyčišťuje a vysušuje v nich zbytečnou a přílišnou vlhkost, pak je hojí. Totéž působí i kořen aronový, neboť když se prášek z něho zasýpá v ta místa, tu vyčišťuje a vytahuje všechnu nečistotu starých ran a napomáhá jich zhojení. Proti morovým hlízám a pryskýřům ztěžka lze najíti jiné hojivější byliny nad listí aronové, které se na ně přikládá buď zelené, nebo suché. Toto listí je také skutečně a pravdivé užitečné proti všem zastaralým hnilobám (hnisání) a zkáze na nohách. Voda pálená nebo šťáva vytlačená z listí vyčišťuje všechny nečistoty ran i vředů.
•iSň ®^fT' (fe^l)
il
s «v
w> 145^.
Cfe^T''
Přirozenost, moc a účinek. Co bylo napsáno o moci a účincích aronové brady, to vše, a snad i u větší míře, může platiti o tomto A r i s a r u m . Kap. C. PSOSER. MERLÍK VŠEDOBR.
Malý aron 1.
Malý aron U.
Seděni na teplé, v oleji uvařené aronové bylině i s kořenem, hojí zduřelé žíly haemorrhoidů. Listí aronové vložené do červivých sýrů vyhání ven červy a sýr zůstane dobrý a trvanlivý. Utlučená zrnka arpnová,. nebo šťáva z nich vytlačená a rozdělaná s růžovým olejem jest užitečná proti bolení uší, když se do nich teplá vkapává. Aron sluje řecky i latinsky A r o n , A r ů m , arabsky J a r u š , vlašsky Ar o, španělsky Y a r o , francouzsky V i d de 1 c h i e n , německy A r o n , P f a f f e n p i n ^ oder D e u t s c h e r I n g w e r. Aronova brada menší. Arům minus. Tuto bylinu uvedl M a t h i o l u s ve svém latinském herbáři, a mnozí milovníci bylinářství dostali ji od veronéského lékárníka F r a n t . C a l z e o l a r i a . Má list jako S a g i t t a , Pfeilkraiut (šípatka), p níž později v knize 4. kap. 87.: má jednu přímou lodyhu zvýši pídě, na jejímž' vrcholku je špičatý hro.-'^t:*
;K'
434
l'*
-.^4 é
Psoser (všedobr), latinsky B o n u s ř i e n r i c u s , má listy poněkud podobné štovíku, nebo aronově bradě, poněkud také jitroceli, měkké a tučné. Lodyhy vyráží v máji, na nichž roste mnoho žlutých nebo načervenalých kvítků, později pak semena, nahloučená do jakéhosi stručnatého, špičatého hroznu. Kořen jest veliký, dlouhý se bledé žlutý. Nalézá se všude na místech neobdělaných, za ploty ve vsích, na starých místech (rumištích) a vedle cest. Přirozenost, moc a účinek: Všedobr jest co do horkosti i studenosti přirozenosti mírné, a pří tom i vysušuje. Jest to obyčejný prostředek k hojení ran. Jiný psoser — psí lebeda. Jest ještě jiná bylina, již rovněž nazývají psoser či B o n u s H e n r i c u s , všeobecně pak A t r i p l e x c a n i n a , to jest p s í l e b e d a , německy H u n d s m e l t e n . Tato měla býti uvedena již dříve v 41. kap, avšak pro své jméno se také sem dosti dobře hodí. Jest to zapáchající lebedová bylina s listím, 28*
435
^
jako u malé lebedy, která se pojídá (Speismelte), jako pomoučeným a barvy popelavé, s malým černým semínkem, silné a hnilobné vůně. Roste na suchých místech vedle zdí a plotů, kde močí psi. Vyráží ze země v květnu, jako jiné lebedy. Kvete v červnu a červenci a zase mizí v srpnu. Tento psoser jest vyzkoušený a jistý lék proti Čtvernohým červům v hnisavých ranách, když se přivěsí a vetře do hnisajících míst; tu musejí vypadati a ustoupiti před jeho silnou vůní. Bylina psoser sluje latinsky B o n u s H e n r i c u s , dle D od o n a e a C h r y s o l a c h a n u m id est a u r e u m o l u s , u lidu T o t a b o n a , R u m e x u n c t u o s u s , francouzsky T o u t e b o n ne, německy g u t e r o d e r s t o l z e r H e i n r i c h , S c h m e r b e l od tučného listí.
*fr
Psoser.
Kap. C. HADÍ JAZÝČEK (HADÍ JAZYK). Tato bylina roste na lukách, nejvíce se nachází v květnu, avšak brzy potom pomíjí a uvadá a nelze ji více spatřiti. Má toliko jedinv tučný list, zdéli prstu, dole široký, na vr.cholku špičatý, podobný vodnímu jitroceli, nadutý, z jehož prostředku či spodku vychází špička s paličkou na obou stranách zoubkovanou, podobnou hadímu jazýčku, odkudž také bylina dostala své jméno. Přirozenost, moc a účinek. Hadí jazyk suší, avšak bez zjevné a velké horkosti. Jest to bylinka hojící rány, a proto ji někteří nazývají L i n g u l a v u I n e r a r i a. Má -téměř tutéž moc jako svalník čili kostival. Vnitřní použití: Hadí jazýček pitý s přesličkovou vodou po několik dnů nepřetržitě jest dobrý proti zranění prsů, plic a střev, neboť sva436
luie a hojí. Prospívá také proti chrlení krve, červené nemoci a bílému výtoku ženskému. Zevní použiti: Hadí jazyk jest, jak bylo předem vytčeno, výborná bylina na všeliké rány čerstvé i staré, které v krátké době svaluje a hojí. Jest také užitečná proti všelikým horkým a zlým vředům. Také ztravuje a rozhání otoky, a chrání před pekelným ohněm (snětí), když se přikládá na rány smíchaná se slepičím sádlem. Mast z hadího jazyka se připravuje následovně: Utluc hadí jazyk v hmoždíři nebo rozetři v pánvi, přidej nového másla a nech státi 10 dnů ve sklepě; pak dej k ohni, jen aby se máslo rozpustilo, proceď a schovej k potřebě. Chceš-li, mů-
Hadi jazýček.
žes přidati vosk, aby byla mast hustší a tvrdší. Touto mastí potírej všeliké horké otekliny, hlavně ranné (od ran). Mnoho se používá také této byliny k hojení průtrží u malých dítek, a připravuje se z ní olej, užitečný proti této vadě i proti sněti. Tento olej se připravuje takto: Nalož hadí jazyk do růžového oleje, přidej terpentýn a vystav v sklenici po několik dnů na slunce. Šátek smočený v teplém tomto oleji a přikládaný na rány jest výborným lékem k hojení čerstvých ran. Vymývání očí odvarem hadího jazyku v červeném víně hojí červené tekoucí či slzavé oči. Voda z hadího jazyku.
V květnu má se páliti z této rostliny voda, která se má chovati po celý rok ku potřebě. Tato voda pitá jistou dobu hojí vnitřní zranění a zjitření prsů, plic i střev. Dobré jest pro lidi s chrlením krve a s červenou nemocí, aby ji pili se syrupem ze suchých růží. Dává se s úspěchem píti malým dětem
437
Asphodelu. Jest mezi jinými také Q a l e n ů v A s p h o d e l u s b u l b o s u s s jednou bílou cibulí a bílým květem, proto jej někteří počítají do rodu O r n i t h o g a l u s , o němž jinde (v kni-
s průtrží v lůně (tříselnou). Celkem vzato jest áčinná proti všelikým vnějším i vnitřním ránám. Hadí jazyk sluje řecky O p h i o g l o s s o n , latinsky L i n g u a s e r p e n t i s vel s e r p e n t i n a , dle jiných L a n c e a C h r i s t i , L u c c i o l a , A r g e n t i n a , francouzsky L a n g u e d e s e r p e n t , německy N a t t e r z u n g e .
ze 4. kap. 82.).
Kopíčko královské kvete v květnu a červnu. Kořen se vykopává na podzim, nebo z jara, kdy počíná pučetl, a suší se ve stínu. Přirozenost, moc a účinek. Kopíčko královské jest přirozenosti ohnivé, horké a suché: Stírá, rozhání, ztenčuje, vytahuje, rozráží. H e s i o d u s napsal: S t u l t o s i g n o r a r e , q u a m m a g n u m šit in M a l v a & Asphodelo.
Kap. CIL KOPÍČKO KRÁLOVSKÉ.*)
V
Kopíčko královské má listy podobné póru, avšak delší a užší, uprostřed silnější, takže vypadá, jakoby tříhranné. Lodyha pěkná, hladká, jest zvýši lokte, někdy i vyšší, na jejímž vrcholku je hrozen bílých hvězdnatých kvítků, z nichž se vytvářejí jahůdky (bobulky), zelené jako tráva, v nichž je uza-
Kopíčko královské bité.
vřeno trojrohé, černé semínko. Má množství okrouhlých, cibulkovitých kořínků, podlouhlých, podobných žaludům, zevně načernalých, uvnitř nazelenalých, vodnatých, chuti perné a hořké. C a r o l u s C l u s i u s popisuje tento druh vedle jiných 2 menších a dokládá, že i v Hispanii dělají tyto kořeny na polích velké škody, a že sám viděl při své cestě z Lisabonu do Sicílie, jak vyhrabali a vykopali na poli jeden kořen, který měl do 200 jiných kořenů postranných, takže celá bylina vážila téměř půl centu. Žlutý A s p h o d e l u s má také pohromadě množství žlutých kořenů, avšak menších nežli bílý, listí užší a na jedné lodyze množství žlutých kvítků- Semeno uzavřené v kulatých tobolkách, je černé a trojhranné, jako u prvního, avšak trochu větší. Tento druh podobá se rostlině P l f t i i o v ě — samici *) A f f o d i l — b í l ý a ž l u t ý A s p h o d e l u s a l b u s a luteus, rostlina středozemní.
438
Phalangium.
Kopíčko královské žluté.
&p
Vnitřní použiti: Odvar z kopíčka královského ve víně rychle přivádí čmýru, žene mocně moč i kámen. Pomáhá proti žloutence, počínající vodnatelnosti, podagře či dně, a rozmnožuje pud pohlavní. Pro lidi dušné, soptivé a kašlající je dobré píti l čtvrtci kořene v sladkém víně. Při hadím uštknutí má se píti H lotu tohoto kořene ve víně a přikládati na ránu kořen, květ a listí vařené nebo močené ve víně. Květ a semeno ko-píčka královského, pité v množství l čtvrtce ve víně, silně odpírá štířímu jedu. Tento lék vychvaluje též starý N i c a n d e r při popisování svého dryáku proti každému jeduZevní použití: Okrouhlý kořen, vařený ve vinném droždí a přiložený, yysušuje a hojí nečisté, hnisající a kysavé, daleko se rozežírající vředy i nežity.
439
fit"
•v
1%
^'
Proti otoku ženských prsů a varlat jest dobré přikládati vařený kořen s ječnou nebo bobovou moukou. Proti padání vlasů a plešatosti jest dobré potírati opíchaná místa mastí z popele spáleného kořene s medem. Výborným lékem pro oči je vkapávání šťávy vytlačené z kořene a vařené se sladkým vínem, myrrhou a šafránem; zahání z nich všelikou mrákotu. Od hnisu a jiných nečistot zbavuje uši vkapávání teplé samotné šťávy nebo teplé směsi šťávy s bílým kadidlem, medem, vínem a myrrhou. Mazání odvarem drobně nakrájeného kořene v oleji pomáhá proti oznobení nohou a proti spáleninám. Proti hluchotě je dobré vkapávati do uší tento olej. Při bolení zubů vpusť teplou šťávu z tohoto kořene do ucha na druhé straně bolavého zubu, a doznáš ulehčení. Skvrny na těle stírá potírání nebo tření jich po lázni tímto kořenem. Kůži čistí od prašivosti a svrabu potírání odvarem téhož kořene v octě. Častým potíráním oholené hlavy tímto kořenem způsobuje se vzrůst kadeřavých vlasů. Mytí prašivé, oblezlé kůže u dobytka odvarem kořene ve vodě působí, že opět narostou chlupy. Vykuřování tímto kořenem zahání myši; zahradí-li se jim díra tímto kořenem, umoří se. Kopíčko královské sluje řecky A s p h o d e l u s , H a s t u l a r e g i a, arabsky C h e u n c e & B n u n t e, italsky A s p h o d e l o & A m p h o d i l l o , španělsky Q a m o n e s , francouzsky A p faro d i l e s, německy A f f o d i l w u r t z oder Q o l d w u r t z . PHALANGIUM. O této bylině také chci se zde zmíniti, jelikož ji uvádí sám M a t h i o l u s ve svém latinském herbáři. A poněvadž nemohla býti uvedena v žádné jiné kapitole, tak aspoň nalezla své místo mezi A s p h p d e l y, jimž se podobá v mnohém směru, a snad může býti jioh planým druhem. Přichází dvojí, jedna s mnohými ratolestmi a drobnými kvítky, která je vyšší, nežli druhá s většími květy; oba druhy mají pak květy jako A s p h o d e l u s a l b u s. Jest však mezi nimi také rozdíl, že druhý druh s větším květem má méně ratolestí, než onen s malým květem, který někdy také vůbec nemívá květů. Německy mu říkají w e i B W i d e r t h o n , abychom tak řekli „Bílá záře". Chválí se proti mnohým nemocem a neduhům, i proti každému jedu, netoliko proti jedu štírů a jedovatých pavouků, jak napsali D i o s c o r i d e s & Q a l e n u s o svém P h a l a n g i u m ; já však o tom nemohu říci ničeho, jelikož jsem sám ničeho z toho nezkusil. C o r d u s nazývá tuto bylinu L i l i a g o.*)
Mořská cibule.
avšak ve světnici. Proto měl malíř namalovati samotnou cibuli s lodyhou, a hlavně pak j&k roste po květu, když odpadla lodyha. Mořská cibule roste velice hojně v Apulii a Sicilii, hlavně při moři. Roste také na mnohých místech v Hispanii a Portugalsku, jak dosvědčuje sáni C a r o l u s C l u s i u s ve svých O b s e ry a t. H i s p a n i c. l i b . 2. c a p . 5. Také píše Dr. Rauwolff, že jí tolik roste všude kolem města Tripolisu, že ji vykopávají, zvláště když stojí blízko zahrad, a házejí na hromadu jako kamení. C l u s i u s pak na uvedeném místě uvádí ještě jiný druh, zvaný P a n c r a t i u m , který roste s mořskou cibuli, a který jest větší i v listu i v cibuli nežli S či 11 a; roste ho mnoho v Hispanii, nemohl však nikdy u něho ani najíti ani vypěstovati žádného květu a semene. Hispánci pokládají tuto cibuli syrovou za velmi prudký a silný jed při vnitřním požívání, za to
Kap. CIII. MOŘSKÁ CIBULE zvaná SCILLA. Mořská cibule podobá se naší cibuli, jest však mnohem větší, tlustší a kosmatá, s mnohými kořínky na spodu. Jest složena z množství načervenalých šupinek. Tato cibule nejprve vyhání pěknou, dlouhou, oblou a hladkou lodyhu, na níž vyrůstají po obou stranách, hlavně na podzim, pěkně běložluté *) Asi b ě l o z á ř k a v ě t v i t á — A n t h e r i c u m r a m o s u m .
440
květy. Teprve když uschnou a opadají, vyrážejí z cibule široké a tlusté listy beze stopek, jako u bílé lilie. Mořská cibule kvete třikrát do roka a svým květem dává návěstí, kdy jest dobrý a příhodný čas k orání. Tato veliká cibule, zavěšená na větru bez všeliké vláhy, neusychá brzy, nýbrž zůstává dlouhý čas čerstvá. Za nejlepší se pokládá cibule, která sestává ze 2 hlaviček a jest sladká a spolu hořká a perná. S c i l l a obyčejné kvete y srpnu a září, a jak píše T h e o p h r a s t u s, poukazuje rolníkům na trojí čas orby; nejprve totiž vyráží na lodyze spodní květ, který ukazuje první ča^s orání, pak prostřední, který naznačuje druhé orání, a poslední konečně na vrcholku a špičce, který napomíná k třetímu orání. Semeno dozrává v říjnu a listopadu, a teprve když upadne lodyha, vyrážejí listy. Kvete také přes zimu tak sama bez země,
rf^
441
Znamenitý a velice vychválený ocet z mořské cibule, zvaný Oxymel Scilliticum. Velice vychválený, výborný a užitečný ocet z mořské cibule se takto připravuje: Bílé mořské cibule (cibule s bílými šupinami totiž jsou nejlepší) se dobře učistí a umyjí, rozkrájejí na drobné kousky, protáhnou se nitkou, tak aby se jeden druhého nedotýkal, pověsí na vítr nepřetržitě po 40 dnů, až by dobře a írplně vyschly. Takto usušené kousky vloží se do kamenné nádoby nebo džbánu, polijí se výborným bílým vinným octem, a to na každých 15 lotu cibule vždy 2 libry nebo 2 žejdlíky octa, nádoba se dobře zahradí a se všech stran dobře omayže, aby žádná vůně a výpar neunikal ven. Tato nádoba s tímto obsahem pověsí se přes cefé léto na horké slunce, pak scedí se s cibule ocet a kousky se dobře vytlačí (vylisují). Tak si připravíš dobrý a perný ocet z mořské cibule, užitečný proti mnohým nedostatkům, kteréhož si onen starý a vysoce vznešený lékař řecký Q a l e n u s nemůže ani dosti yynachváliti; neboť takto o něm napsal ve spise: „De m e d i c a m e n t i s p a ř á t u f a c i l i b u s , l i b . 3.": Kdož by vypil každého dne ráno plnou lžíci tohoto octa, nebo si s ním vyplacíhoval ústa, ten jest zabezpečen před všelikou hnilobou, zápachem a zjitřením v ústech, též proti o tokům a vředům v hrdle; jím utvrzují se a čistí ústí žaludku i dýchací trubice, člověk nabývá volného a lehkého dědin, hlasité řeči, jasné tváře a ostrého sluchu; dobře zažívá pokrmy, má přirozenou lehkou stolici i močení, nezadržuje v těle žádných zbytků, nemusí se obávati větrů nebo nadýmání v břiše, vnitřního ucpání, otoku a zatvrzení, ani kyselého ani slaného říhání, a mívá pěknou barvu. Krátce řečeno, tento ocet je výborným, drahým a velmi potřebným a hojivým lékem k uchování lidského zdraví, byť by i uvnitř v kostech se něco nečistého tajilo. Hojí, nebo i zcela zahání padoucnici, aby se nikdy již nevracela, pokud není ovšem zastaralá; proti zastaralé pak a dávno zakořeněné tak velice prospívá, že nemocného ani tak často, ani tak těžce nenapadá. Totéž platí i o zastaralé i čerstvé nemoci dnavé čili podagře. Proti těžkému dýchání, při němž se člověk může téměř udusiti, nikdy nebyl nalezen lepší lék nad tento ocet z mořské cibule: v tomto případě má se ho poznenáhlu požíti 1—2 lžíce; mocně totiž rozhání a rozráží lepkavý Šlem, v nSmž splývají (plovou) plíce jako v nějakém močidle (hnojůvce). Tento drahý a znamenitý lék nejprve nalezl onen veliký mudřec a zpytovatel věcí přirozených P y t h a g o r a s , který o ném vydává ve svých knihách toto vysvědčení: „Kdožby každodenně něco málo pil z tohoto octa, tomu bude tento lék prospěšný k prodloužení života a k dobrému stáří." A P y t h a g o r a s sám počal užívarti tohoto léku teprve v 50 letech svého věku a byl živ v dobrém stálém zdraví až do 117 let, aniž do té doby pocítil na svém těle jakýchkoliv nemocí. Z této cibule připravuje se také víno tímto způsobem: Připravená mořská cibule se naklade do vína a nechá státi, čím starší, tím bude lepší. Po šesti měsících se procedí a schová ku potřebě; nesmí se však podávati lidem se zimnicí. Pití tohoto vína dává chuť k jídlu, čistí žaludek, odstraňuje říhání, vyhání
višak ji používají zevné proti prašivosti, mažíoe a natírajíce se stavou, vytékající z pečené cibule. D i o s c o r i d e s ji připravuje jako S c i 11 u a užívá jí týmž způsobem, ačkoliv není tak silná a mocná. Někteří uvádějí ještě jiné P a n c r a t i u m a disputují ještě o třetím druhu zvaném E p i m e n i d i a , avšak 0 tom na jiném místě. Přirozenost, moc a účinek. Mořská cibule jest přirozenosti velmi ohnivé, to jest — tak horká a sucíhá, že i zprýštuje a prudí, zžírá, štípe a pálí kůži: stírá, otvírá, ztekucuje hrubé a lepkavé vlhkosti a proniká, rozhání, vyčištuje, táhne a chrání tělo před porušením. Jest náramně hořká a perná a plná lepkavé šťávy.
!."•» *ř
lw»
Vnitřní použití: Syrové a zelené mořské cibule nelze beze škody — zvláště vnitřně — užívati v lékařství, a proto má se k léčení připraviti takto: Smoč přádeno konopné ve vodě, zabal do něho dobře cibuli, zavaž mokrou nití a vlož ji do horkého popele, aby se pekla. Když by se hned naponejprve dosti neupekla a neupražila, obvaz ji znovu novým přadenem a pec ji dotud, až změkne, pak ji rozkrájej na kousky nebo koláčky, které protáhni nití a zavěs na vítr, avšak tak, aby se jeden druhého nedotýkal, a tak ji vysuš. Někteří mají zvyk mořskou cibuli vařiti ve vodě, když nejprve odhodili zevní kůru či šupinu z cibule: první vodu svařenou však z ní slévají, a vaří ji dále, až z ní vyjde všecka ona prudká hořkost a palčivost, a pak teprve ji zavěšují na vítr způsobem dříve vytčeným a vysušují ji ve stínu. Takto připravené cibule užívají s olejem, vínem a octem. Požití utlučené směsi l dílu pečené mořské cibule s 8 díly solil obměkčuje břicho (projímá); týž účinek má požívání utlučeného semene s medem nebo fíky. Požívání lektvaru z l čtvrtce pečené cibule s medem jest užitečné pro lidi s neduhy plicními s dusností, neboť odstraňuje zastaralý kašel pocházející od hrubých lepkavých vlhkostí, které rozhání a ztekucuje, takže může člověk lehčeji odkašlávati a vyhazovati. K tomuto účelu se připravuje z ní v lékárnách lektvar L o c h de S c i l l a , kterého však se mají varovati lidé se vředy ve střevech. Mořská cibule vařená s pelyňkem a mastixem a trochu oslazená cukrem jest dobrá a hodí se pro žaludek, ucpaná játra a slezinu. Prospívá také proti žloutence, vodnatelnosti a kolice v životě, navrací a přivádí zastavenou moč i měsíčky. Pití usušené a na prášek utlučené mořské cibule ve váze 1 čtvrtce se syrupem připraveným z medu a octa, kterýž na.zývají v lékárnách O x y m e l , vyhání stolicemi husté a speklé šlemy, i černou zanícenou krev aneb žluč. Také velmi dobře pomáhá při bolestech hlavy, závrati, padoucnici a podagře. Naipijí-li se myši vody, v níž byla močena mořská cibule přes noc nebo i déle, hynou. Požití mořské cibule s medem a octem velmi mocně vyhání Škrkavky i jiné červy.
442
•A,
443
* •".
:.»
**•'**
i-
'
ze žaludku i ze střev studenohrubost, měkčí slezinu; pomáhá proti podágře, závrati, bolení hlavy, padoucnici a bláznění, hojí vodnatelnost, propravuje zaraženou moč, léčí střevní dnu, otvírá vnitřní zacpání, a summou jest toto víno užitečné při všech těch nedostatcích, proti nimž se používá svrchu popsaného octa.
+
«
1•*» *
Zevní použití:
Rozpadliny a rozsedliny na nohou hojí přikládání cibule mořské, vařené za syrová v oleji, nebo smíchané s bílou smolou. Přikládání cibule vařené v octě pomáhá při uštknutí ještěrkou. Přikládání pečené mořské cibule shání visuté bradavice. Mořská cibule vložená mezi ovoce zabrání jeho hnití. Shora popsaný ocet z mořské cibule držený v ústech utvrzuje špatné a viklavé zuby a napravuje špatný a zapáchající dech. Mazání hlavy olejem, v němž byla močena mořská cibule, hojí mokvající a hnisavou prašivost, odstraňuje hnidy a lupy. Mořská cibule v celku zavěšená v předu nad veřejí u vchodu do domu zabraňuje, aby jakákoliv obluda, očarování nebo kouzla uškodila tomuto domu i všem jeho obyvatelům, jak tvrdí D i o s c o r i d e s a P l i n i u s . Mořská cibule sluje řecky i latinsky S c i l l a, C a e p a m a r i n a, S q u i 11 a V a r r o n i; tak ji také zovou v lékárnách. Dle Clusia S c i l l a m a r i n a , P a n c r a t i o n . Arabsky Haspel, Aschil, španělsky C e b o l l a a l b a t r a n a , francouzsky C h a r p e n t a i r e , vlašsky S c i l l a , německy Meerzwiebel. Kap. CIV. M PARA. Kapara je neveliká ostnitá křovinka, z většího dílu se rozkládající po zemi, má křivé a ohnuté trny jako udice nebo ostružina, listy podobné kdoulovým, okrouhlé, drsné, žilkované a silné. Ovoce má jako oliva; po jeho otevření*) objevuje se květ libě vonný, podobný růžičce. Po jeho opadání zůstává podlouhlá jahůdka, jako žaludek, plná červených jadérek, stejně jako kamínky v granátovém jablku. Kořen je temně načervenalý, dřevnatý, daleko se rozlézající, kůry také načervenalé a tuhé. Kapary, které jsem viděl v Janově a jiných místech v Itálii, mají velice málo trnů a květy krásné pleťové barvy, z nichž sbírají ony malé kaparky; větší se přivážejí z Alexandrie a z Egypta. Tyto rostou na keři velice trnitém a ostnatém s bílým květem, jak popisuje D i o s c o r i d e s . Na některých místech nakládají otevřené kvítky kaparové do octa a tak i.ich používají k jídlu. Kapary rostou v mnohých krajinách planě v půdě suché, písčité, na starých staveništích a rumištích. Jak píše P l i n i u s a G a l e n u s , jsou kapary rostoucí v Arábii jedovaté a škodlivé; kapary africké kazí dásně a zuby, apulské působí kormoucení a dávení žaludku. Nejlepší jsou kapary dovážené *) Mylně pokládá poupata květní za ovoce.
444
z Itálie, Kandie a Cypru, nakládané v láku s octem a solí. Kapary vyžadují půdu horkou, a proto není divu, že nerostou ani v Německu, ani u nás v Čechách, jelikož nesnesou zimy.
v
^^}
Přirozenost, moc a účinek. Kapary jsou přirozenosti horké a suché na druhém stupni, podstaty subtilné, moci pronikavé a prostupující. Kůra kořene jest hořká, perná a trpká, z čehož yidno, že není skladby jednotné; neboť hořkostí svou stírá, čistí a rozráží, perností zahřívá, roztrhává a proniká údy, trpkostí nebo kyselostí stahuje dohromady, stahuje a zhušťuje. Nemůže býti lepšího léku nad tento kořen při zacpané nebo zatvrdlé slezině ve vnitřním použití, ať se užívá v nápoji nebo jakýmkoliv jiným způsobem vnitřně. Kdo potřebuje, může píti jeho odvar ve víně.
V
fe
JL.-^ <-!
W
(f^l
Kapara.
Kapara planá.
Vnitřní použiti: Pití odvaru kořenové kůry kapary v medové vodě rozpouští hrubé lepkavé vlhkosti a vyhání je ven močí nebo stolicemi, někdy i s krví; a tak léčí neduživou slezinu a bolest kyčelní, stahuje z hlavy špatné vlhkosti, propravuje a uvolňuje zaraženou čmýru. . mf Kapary naložené v soli a octě nemají se tak syrové jisti ve stavu, jak se k nám dodávají, neboť nejspu v tomto stavu příjemným hostem v žaludku, kormoutí jej a budí žízeň; proto se maií dříve močiti ve vodě, až zbobtnají a zbaví se «* P«k majTse připraviti s octem, dřevěným plejem a řeckým vmem na způsob salátu a pak jísti hned s počátku jídla před ostatním jídly. Ačkoliv jsou velice málo výživné, přece vzbuzuji chut k jídlu, odstraňují ze žaludku šlem a špatné vlhkosti, otvírají ucpání jater a slezinv a vyhánějí z těla červy. 445
W "A '
''
•'ÍJL
Jh«/v> J
r 'SMř
D i o s c o r i d e s píše, že pití semene kaparového v množství 2 čtvrtcí s vínem po 40 dnů napořád zmenšuje a ztenčuje slezinu. Zevní použití: Přikládání odvaru kůry kořene v octě na. levý bok pod žebra jest velmi léčivou náplastí pro slabou a neduživou slezinu. K témuž účelu možno si připraviti k mazáni levého boku následující mast: Ke směsi prášku kořene kaparového se šťávou pelyňkoyou a fenyklovou přilej vína, povář dohromady a za přidání oleje a vosku připrav mast. Vařená kůra přiložená na způsob náplasti jest dobrá na nečisté a zlé vředy, neboť je vyčišťuje a suší. Odvar z kůry kaparové ve víně nebo octě, držený teplý v ústech, pomáhá při ukrutném bolení zubů. Téže moci je i žvýkání samotné kůry nebo kořene; táhne z hlavy mnoho šlemů a špatných vlhkostí. Po'tírání odvarem v octě shání bílé skvrny na těle a ztravuje zatvrdliny. Kapary slují řecky i latinsky C a p p a r i s v e l C a p par e s , I n t u r i s G a z a e , arabsky C a p p a r , vlašsky C a p p a r o, španělsky A l c a p a r r a s , francouzsky C a p p r e z, německy K a p p e r n. C a p p a r i s S i l v e s t ř i s, s i v é L e g um i no s a, arabsky A r d i f u g i v e l A r d i f r i g l A v i c e n . A n d i r i a m R h a s i , v Aleppu M o r g s a v i .
0-
"?"&
Zevní použití: Zevní použití a přiložení utlučeného listí jest prudkého účinku a zpryskuje kůži na těle. Přiložení na hrubo utlučeného piperátu se stejným množstvím kořene omanového na bolavou kyčli. vytahuje z hloubky a důkladně špatné vlhkosti a vyvolává ve ^ hodině malý puchýř, čímž rozhání bolest. Piperát zahání a odstraňuje všeliké pihy a skvrny v obličeji i jinde na těle, avšak nejprve zpruzuje a žere kůži. Piperát sluje řecky a latinsky L e p i d i u m , P i p e r i t i s , R a p h a n u s S i l v e s t ř i s, vlašsky L e p i d i o, francouzsky P a s s e r a i g e , arabsky S e i t a r a g i , španělsky N a š i t o r t , německy P f e f f e r k r a u t , I n g w e r k r a u t oder S e n fk r a u t.
Kap. XV. PIPERÁT. Piperát je bylinou zahradní, již lékárníci nazývají P i p e r it u m . Listy její podobají se mátovým nebo bobkovým, jsou však větší, hladší, delší a širší, kolem dokola zubaté, světle zelené, chuti palčivé a peprné jako pepř, odkudž i její jméno. Lodyha jest oblá, zvýši lokte, pevná, na jejím vrcholku je množství drobných, bílých kvítků, po jichž opadání se tvoří drobné semínko. Kořen jest bílý, dlouhý, jednoduchý a chuti peprné, jako listy. Piperát se sází v zahradách k jídlu a připravuje se z něho omáčka. Snadno se ujímá a roste, takže se velice nesnaxJné vyplemení, když se jednou rozsadí. Planě roste kolem Montpelieru a nalezl jsem ho také hojnost v Kastellu ve Francii. Kvete v červnu a červenci. Přirozenost, moc a účinek. Piperát jest horký na posledním a suchý na třetím stupni, přirozenosti ohnivé. Otvírá, pálí, přitahuje, rozráží, ztenčuje a stírá. Vnitřní použití: Listy piperátové se připravují s octem a cukrem, Jeho kořen však s mlékem, a dává se na stůl místo omáčky k pečením. Pití odvaru kořene nebo listí ve víně žene zastavenou (zaraženou) moč a uvolňuje čmýru, zahřívá žaludek, rozptyluje a rozhání větry v životě, moří v břiše červy, a to zvláště pití semene v množství /^ čtvrtce, nebo množství odpovídajícím 10 zrnům ječným. Dává se také píti semeno v množství l čtvrtce proti hadímu uštknutí. 446
Piperát
Ratolistka od piperátu s květem a semenem.
Kap. CVI. PRYSKYŘNÍK. Ačkoliv prysky řníkem sluje vlastně bylina, která má latinské jméno F l a m m u l a , o níž budeme psáti v kapitole 8. čtvrté knihy, přece budeme následující byliny v neznalosti jiného českého názvu dále jmenovati prysky řníky, dokud jich někdo nepokřtí jinak, a to z toho důvodu, že mají týž účinek tyto R á n u ne úl i jako F l a m m u l a , že totiž přiloženy jsouce na tělo, toto rozežírají a na něm tvoří puchýře. Jest ovšem několik druhů pryskyřníku, obyčejné se však počítají 4 druhy, které rostou téměř všude. První podobá se koriandru až na to, že má listy širší. Podle popisu P l i n i o v a podobá se poněkud slezu a jest tučnější s tenkou lodyhou, zvýšj l lokte, bledě zelenou, nesoucí na vrcholku maličké a podlouhlé listy a drobný pětičetný žlutý kvítek, podobající se růžičce. Kořen jest bílý, kosmatý, s četnými dlouhými drobnými kořínky, podoby téměř jako kořen sv. Ducha, chuti hořké a peprné. 447
ft *
tjt Tento první R a n u n c u l u s , který jsme dali na místo prvního druhu autorova, srovnává se ve všem s popisem autorovým až na to, že nemívá vždycky pouze tenké lodyhy, nýbrž někdy též tlustou a dutou, někdy však také malou, zvláště když roste na místech tučných. Proto jsem jej položil místo onoho Mathiolova, není-li to však on, nemohu za to, jelikož jsem neměl dosud příležitosti ho spatřiti. Druhý R a n u n c u l u s má listí jako apich čili miřík, jinak však lodyhou a květem, který jest však větší, a kořenem shoduje se s prvním. Třetí druh svým listím podobá se druhému, až na to, že je širší, chlupaté, bělavé a rozkládá se po zemi. Lodyha jeho jest pýřitá, oblá, zvýši lokte, s malými, podlouhlými a kolem dokola stříhanými listy. Zlatožlutý květ jeho, podobný růži, jest
Ohledně jiných žlutokvětých i bílokvětých Ranunculů s květy jednoduchými i plnými, z nichž jsem některé 1zde dal vymalovati ze své zahrady, ba i s plnými červenými květy, které nedávno a zřídka k nám se přinesly z Cařihradu, viz mezi jinými, spisy C a r o l a C l u s i a „ O b s e r v a t . H i s p a n . & P a n n o nic." na několika místech; rovněž tak D o d o n a e a & L o b e l i a, kterýž jich popsal více nežli 14 rodů a druhů. Všechny pryskyřníky libují si a rády rostou, jeden více. druhý méně, v půdě vlhké a mokré.
;>V ^•> ,
N
Přirozenost, moc a účinek. Všechny pryskyřníky jsou přirozenosti ohnivé, peprné, hořké, suší, pálí, zprýšťují a vyvolávají puchýře, přiloží-li se
<^T
l
l
1^\ Jf ijfs*^
•Htf
^» Prysk yřnik l.
Pryskyřnfk II.
větší nežli u ostatních. Kořen Jest téže barvy a chuti jako u ostatních. čtvrtý druh má listy podobné čapímu nůsku, avšak hustěji dělené a stříhané a kropené jakýmisi černými skvrnami; lodyhu má tlustší a okrouhlou, květ oblý a kořen kosmatý jako u jiných druhů. Pátý druh, rostoucí ve Vlaších, podobá se téměř úplně třetímu. Má množství daleko se rozkládajících kořenů; prostřední kořen opatřen jest jakousi koulí (hlízou), velikosti vlašského ořechu, chuti velmi ostré, pálivé a taktéž účinků zprýštujících. Tento druh přichází s květem jednoduchým i plným. Oblý kořen ve stavu čerstvém velice pálí, avšak tuto svou moc a sílu ztrácí během l—2 měsíců. Viděl jsem ještě šestý druh pryskyřníku v Čechách s listy vykrajovanými a stříhanými, s květem zlatožlutým, velikosti růže, z něhož dělají ženy věnce.*) *) Asi u p o l i n e v r o p s k ý — T r o l l i u s e u r o p a e u s .
Pryskyřnik III.
Pryskyřnik IV.
zelené na holou kůži. Moci jsou roztrhující, stírající a připalující, také otvírají a měkčí břicho.
A
Vnitřní použití: Pryskyřnik žene ven spodem; pojíš-li 5—6 lístků pryskyřníku s řeckým vínem, vyvolá několik stolic a polehčí bráchu. V lékařství se ho užívá málo vnitřně, leč by někdo chtěl zúmyslně a naschvál lidi připravovati o zdraví a je týrati. Zevní použití: Přikládání utlučeného listí pryskyřníkového vysušuje a zahlazuje vrásky nehtů na prstech. Také odstraňuje bradavice, lišeje a jiné ohyzdné výrůstky, a to velice rychle. Na malou chvilku přiložené listí dobře Činí lidem, jimž slezly a opadaly vlasy, kterýžto neduh sluje A l o p e c i a ; nesmí se
QO
449
JL
•»
t *
v
«B'!
však nechati dlouho působiti, jelikož by zprýštilo kůži a vytvořilo příškvary (strupy). Promývání defektů v kůži následkem zimy odvarem pryskvřníku působí zhojení a znovu zahřívá oznobené nohy.
<&
V
vidí
fj*
PrysKyrník V.
Pryskyřnlk VL
Usušený a na prášek rozetřený kořen pryskyřníkový, vtažen byv do nosu, způsobuje mnoho kýchání.
Proti kyčelní bolesti přilož na bolestivou kyčli utlučenélisty pryskyřníkové a nech účinkovati 5—6 hodin až do vytvoření puchýře, neboť tak vytáhnou se vnitřní zlé a bolest působící vlhkosti ven až na kůži. Tento puchýř přestřihni nůžkami a vyteče tekutina, působící ony bolesti. Pak po zmizení bolestí namaž ono místo čerstvým neslaným máslem, nebo .naň přilož čerstvý zelný list, který jsi dříve ohřál na horké cihle a pomazal máslem; zbaví bolest palčivosti a v málo dnech hojí. Stejným způsobem přikládáme též listí na hlavu oholenou proti šlemům vrážejícím se do očí, kterých nemůžeme zastaviti a odvrátiti žádným jiným lékem, ba i proti činku (bělmu) na oku, ježto mocně Odvrací vlhkosti plynoucí k očím. Proti nesnesitelné bolesti zubů, uší i hlavy též používáme listí pryskyřníkového, uvazujíce je v ohbí ruky nebo zevně na ruku nebo rameno; nejprve však se musí tělo vyčistiti a vypurgovati (projímadlem). Listí pryskyřníkové přikládá se také na morové hlízy, které sedí hluboko v mase a nemohou vyraziti ven. Tuláci a žebráci, kteří štítíce se práce a chtějíce býti lehce živá vycházejí na žebrotu, mají obyčej zpruzovati a zpuchýřití si nohy a hnáty touto bylinou, aby tak podváděli lidi, jako by měli těžkou nemoc nohou a nemohli ničeho pracovati. Takové nemocné měla by však vrchnost dáti vyhojiti katu. Pryskyřník sluje řecky B a t r a c h i u m , latinsky R a n u n c u l u s , P e s c o r v i n u s , u Pliraa H e r b a s t r u m e a , jelikož hojí volata, kteráž šlovou latinsky S t r u m a e ; u jiných sluje H e r b a u l c e r a r i a , r a n i n a . Vlašsky. R a n u n c u l o & P i e c o r v i n o, španělsky H i e r v a b e l i d a , francouzsky B a c i n s, německy H a h n e n f u B , Q l e i B b l u m e . Kap. CVII. RŮŽIČKA neboli MÁK POLSKÝ.*)
s^áW? * -*
Pryskyřník bělokvětý (jednoduchý a plný květ).
Kořen pálivého pryskyřníku vložen byv do vykotlanéhc zubu odstraní bolesti a způsobí, že zub bez veliké bolesti vypadne. 450
^ •?V
Jest trojího druhu: První má listy skoro jako koryandr, pouze menší a hustějšího dělení (dřípatění); lodyha jest pýřitá, žlábkovaná, a tenká, na vrcholku nese květ červený velikosti ptaného máku, pětilistý, uprostřed s načernalou hlavičkou. Kořen je veliký jako u olivy, oblý, s mnohým kořenovým vlášením, chuti peprné. Druhá růžička má větší a hlouběji stříhané listy, iako oměj. Lodyhou rovná se první, až na to, že má lodyhu o něco tlustší, rovnou a dutou. Má květ Weděčervený. Kořen má krátký, jako rapuncel, avšak s kosmatým kořenovým vlášením, chutí peprné. Třetí růžička má listy jako pryskyřník, lodyhu má tenkou a oblou s květem bílým, velikosti téměř růže, s pěticípou korunou. Někdy bílá barva květu bývá pomíšena i s červenou, zvláště ve spodu lístků na špičce. U nás dělají z těchto květů na jaře věnce. Kořen má také kosmatý a s vlášením. Přicházejí ješté jiné dva druhy této růžičky, jak jsou zde vyobrazeny, s listy stříhanými, s květem u jednoho červeným, u druhého žlutým nebo zlatým. *) Některé z těchto druhů, hlavně třetí, odpovídá asi naší sasance.
29*
457
J*
; * - v * , i* . - * * c-?.,7 % *5' *
tf
*%*> *4
Kterým rostlinám odpovídají tyto anempnky, které zobra- '^-- VL* )i žil M a t h i o l u s ve svém herbáři, nelze mi uhodnouti, jelikož ^ se žádná z nich — vyjímajíc třetí — nenalézá u žádného jiného
Růžička I.
Růžička II.
autora. Proto jsem zde uvedl jiné zvláštní kmeny, srovnávající se však s popisem Mathioiovým a nadto jsem označil některé květy těchto růžiček podle rozličných jich barev písmenamL Tak
Ifo Růžička III.
Růžiřka IV.
na př. A. jest květ bílé barvy, B. modré, C. žluté, D. modré, smíšené s červenou, E. pěkně červené. O jiných se dočteš v C a r o l u C l u s i o v i , zvláště o jedné velmi pěkné s plným
Wíno Swatého Jáma Ribes. červeným květem, ve spise O b s e r v a t. H i s p a n., lib. 2., cap. 22., a v dodatku ke konci O b s e r v a t. P a n n o n i c., íib. 2., cap. 53, 54. Všeliké tyto růžičky rostou na vršcích a na vysokých lukách a kvetou prostřed jara. Přirozenost, moc a účinek: A n e rn o n e jest přirozenosti ohnivé, to jest horké a suché. Má moc stírající, táhnoucí a otvírá průduchy.
4
Vnitřnf použiti:
jí
Rostlina i lodyha, požívaná vařená s utlučeným ječmenerp (stoupami — tedy asi s kroupami ječnými), nebo s ptysánou
T
4 á
Rulička V. (anemone).
Rozliční kvítkové máku polského. (A bílé, B modré, C žluté, D modré, smíšené • červenou, E pčkné červené.)
Oečný nápoj), dává ženám hojnost mléka. Týž účinek mají obklady ze zelené, utlučené rostliny na prsy.
Zevní použiti:
ff
Šťáva z byliny vtažená do nosu vyčišťuje hlavu od phlegmatu. Týž účinek má prášek ze suchého jejího kořene. Kořen žvýkaný v ústech vytahuje z hlavy šlemovitou vlhkost. Přikládání kořene, vařeného ve sladkém víně, odnímá horkost očí a vše, co zatemňuje zrak, vyčišťuje zhnisalé, nečisté vředy a zabraňuje, aby se rozežíraly dále. Mytí odvarem z listů hojí prašivost i všelikou nečistotu kůže. Přiložení bavlny (vaty), namočené ve šťávě z listů nebo kořene, na tajné místo (rodidla), přivádí ženám menstruaci.
453
Potírání hlavy listím povzbuzuje vzrůst vlasů nových namísto vypadalých a slezlých. Růžička A n e m o n e , zavěšená i s kořenem na "hrdlo a nošená po dobu 45 dnů. ku podivu zazené v tom čase všechny skvrny očí. Růžička čili mák polský sluje řecky, latinsky i vlašsky A n e m o n e á vento, to jest od větru, jelikož květ její se otvírá pouze při větru, jak dosvědčuje P l i n i u s, odkud ji někteří nazývají latinsky H e r b a v e n t i , a německy W i n d r o s l e i n , to jest větrná růžička. Arabsky J a c k a i k a l n a h a m e n , německy A n e m o n e r ó s l e i n .
které se pak, když vyrostou, dělí podobně jako lesní pastinák; jest chuti velmi peprné, pálí a zprýšťuje neméně nežli pryskyřník. Na vrcholku lodyhy nese pěkný, hvězdovitý, chlupatý a tmavočervený kvítek, uprostřed se zlatožlutým vlášeníčkem jako u růže (tyčinkami). Z květu se vytváří okrouhlá, šedivá, jakoby svinskými štětinami obrostlá hlavička velikosti vlašského ořechu, v níž vězí semeno. Kořen je zdéli velké pídě, vyšcptalý a zprohýbaný, jako u černé pupavy, chuti nasládlé, a ne tak peprné jako listí, lodyha a semeno. Přichází také konklec s pěkným bílým květem, který mi poslal ze své zahrady spolu ještě s jinými pěknými bylinami vysoce ctěný a učený pán l o a n n e s A i c h h o l t z ; tento
J^ ti.
..,;.•
Růžička planá červeni.
Rulička planá žlutá.
ANENONE AGRESTIS *) Uvádím zde ještě jiné dvě růžičky, jednu s pěknými červenými, druhou s bledě žlutými květy, které rostou na polích mezi obilím. H i e r o n y m u s T r a g u s je nazývá A n e m o n a e a g r e s t e s , to jest plané či polní růžičky. Někteří je pokládají za Virgiliův A d o n i s , jiný za Dfoskoridův A n t h e m i s p u r p u r e a , o Čemž nahlédni do Mathiolova latinského herbáře, nebot nemám v úmyslu obšírně to zde rozebírati, spíše uvésti některé čistá R e m e d i a či léky. Semena těchto kvítků se chválí jako dobrý lék proti kamenu.
Kap. CVIII. KONIKLEC. Někteří kladou koniklec do skupiny růžiček neboli polských máků, ježto je tatoé palčivý a peprný. Tato rostlina vyráží nejprve, pokud je mladá, listy velice chlupaté a drobné střihané, *) H l a v á č e k l e t n i a p l a m e n n ý — A d o n i s a e s t i v a l i s et f l a m m e a , to jest červený a žlutý.
454
Koniklec (A květ vSechen otevřený, B napolo otevřený jako zvoniček, odkud i jméno má, C ještě neotevřený, D semeno, B list, kdyi bylina semeno nese.
Koniklec žlutý.
druh však se nechce zde uvésti (nedaří se mu). Koniklec žlutý, vyobrazený vedle mého, se občas najde v Piemontu v okolí Turýna. Přirozenost, moc a účinek: Koniklec i se svojí lodyhou jest přirozenosti ohnivé, to jest horké a suché na čtvrtém stupni. Mocně rozráží, ztekucuje, rozděluje, proniká a prostupuje. Kořen nepřestupuje příliš hranice mírného temperamentu a složení.
Vnitřní použit!: Kořen koniklecový se velice vychvaluje jako lék proti morové nákaze; má se píti k tomu účelu každého jitra v doušku teplého vína nebo s lektvarem růžovým, nebo z volského jazyka prášek z něho utlučený v množství jednoho kventlíku nebo uherského zlatníku, a pak jest se třeba 2—3 hodiny potiti, nebo
455
-•» ..#
«X. ^
se pije každodenně doušek vína, v němž se nechal drobně rozkrájený kořen po několik dnů močiti. Také pomáhá i proti jedům a otravám, i proti uštknutí a pokousáni jedovatými živočichy. Dětem může se ho podávati každodenně trochu s lektvarem růžovým nebo karafiátovým. Pití vody pálené z listí této byltiny v množství 6 lotu měkčí břicho, vyvolává stolice a vyhání z člověka potem škodlivé a zté vlhkosti, a proto se s prospěchem podává při počínajícím záchvatu čtvrtodenní zimnice, aby se po ní vypotil. Za tímto účelem se používá této vody nejvíce v Prusku. Požívání této vody s dobrým dryákem a mithridátem jest také prospěšné i lidem nakaženým morem, aby se po ní potili.
^2kí
Zevní použití: Proti kyčeíní bolesti a tuhému šlemu neduživých očí přikládají se listy týmž způsopem, jak bylo dříve uvedeno o pryskyřníku. Také vyhlazují vrásky nehtů na prstech, bradavice, svrafoy, lišeje, skvrny, divoké maso a vyčišťují shnilé rány. Týž účinek má i šťáva z nich vytlačená, avšak voda z nich pálená je lehčí a pro vyčištění ran příjemnější a snesitelnější. Potírání touto vodou je užitečné pro nastuzené, třesavé, ztrnulé a mrtvicí raněné údy. Summou jest tento lék výborný všude tam, kde je třeba silného zahřátí, neboť proniká a velice zahřívá. Prášek z kořene, vtažen byv do nosu, vzbuzuje kýchání a vyčišfuje hlavu i mozek. Voda koniklecová. Pulsatillae aqua stillatitia. Ačkoliv vnitřně užíváme této byliny velice málo v léčivech pro její příliš horkou, palčivou a zprýšťující moc, tak zase k vnitřnímu i zevnímu užívání více se hodí voda z ní destilovaná p e r ba l n e u m M a r i a e (lázní vodní), která jest lehčí, mírnější a léčivější. Nejlepší čas k destilování jest na jaře v dubnu, kdy rostlina kvete; jemně rozsekaná celá rostlina s listy, lodyhou, květem i kořenem se podle předpisu pálí a vytáhne (destiluje), přečistí na slunci a schová k potřebě. K jakému účelu se hodí, bylo oznámeno výše. Ze suchého kořene koniklece možno připraviti na podzim také dobré zdravé víno týmž způsobem, jako víno ománkové; toto koniklecové víno jest dobré každého rána píti doušek jako zdravé a mocné P r a e s e r v a t i v u m (ochrana) před morovou nákazou. Z téhož kořene připravuje se také dobrá konserva čili lektvar tímto způsobem: Osm íotů čerstvého kořene, zbaveného ylášení a šedivé kůry (ostrouhaného) a dobře umytého, rozkrájí se na tenké malé terčíky a co nejdrobněji utluče v kamenném hmoždýři; pak přidá se 16 lotu jemného cukru a obojí spolu utluče až na lektvar, který se schovává v sklenici k další potřebě. Tento lektvar je velmi dobrý a vzácný ochranný prostředek v času morové nákazy; bere se v množství odpovídajícím M kaštanu ráno na lačný život. Koniklec nazývají lékárníci latinsky P u l s a t i 11 a» H e r b a v e n ti, C a u d a v u l p i s , N o l a c u l i n a r i a ; německy K u c h e n s c h e l l e , v Sasku a Marce jej zovou B a c k s b a r t . 456
Kap. CIX. KUŘÍHOR čili ŽABÍ STŘEVEC. Jsou dva druhy kuřímoru, Hšící se pouze květem; kuřímor samec má květ červený, samice modrý*), ač jinak ve všech věcech se spolu úplně srovnávají. Nerostou výše l pídě, plazi se po zemi, na čtverhranné lodyze mají malé listy, jako marjánka, vstřícné, zaoblené a měkké, drobné kvítky, Pětičetné, jako hvězdičky. Když odkvetou, zbývají kulaté knoflíčky (tobolky), v nichž je kulaté, drobné a žluté semínko. Kvetou přes celé léto na strništích. Kořen je tenký a slafoý. Přichází též jiný druh s květem žlutým, který roste namnoze v Rakousích, v Duryňském lese a Anglii.
*» j* J>*v ta
Přirozenost, moc a účinek. Oba druhy jsou přirozenosti horké a suché; mají moc přitahovati, vyčišťovati a odstraňovati bolest.
^á
Kuřimor samec.
Kuřímor samice.
Vnitřní použiti: Pití .odvaru kuřímoru ve vodě o-ipírá všelikým jedovatým ránám a uštknutím hadů a ještěrek; avšak rány se také musejí vymývati teplým vínem. Obě tyto rostliny pomáhají však také proti morové nákaze; po vypití důkladného doušku nemocný má se položiti do teplého lůžka a se potiti, neboť tímto způsobem vyhání se jed morový z těla póry čili potními otvory. Člověk nebo zvíře pokousané vzteklým psem má rychle píti šťávu z této byliny, nebo vodu z ní pálenou a tímtéž si vymývati ránu a vyhojí se. Pití odvaru kuřímoru ve víně vyhání kámen, otvírá zacpaná játra a poskytuje pomoc při vodnatelnosti. Někteří ho též používají proti dětskému božci.
*) Odpovídá naší d r c h n i č c e r o l n í a m o d r é — A n a g a l l i s arv e n s i s a A. f e m i n a či coerulea. 457
Zevní použití: Vařený kuřímor, přiložený jako náplast, ukládá bolest, vyčišťuje a hojí škaredé, rozežírající neduhy a vředy, vytahuje z masa lidského trní, třísky, drobné kůstky i jiné zadřelé věci; tento účinek má sám o sobě, avšak silněji působí a táhne, přidá-li se mu borové pryskyřice. Kuřímor je dobrý proti horkým oteklinám (zaníceným), a přikládá-li se na rány, tu zabraňuje podbírání, otékání a zanícení. Šťáva vtažená do nosu vytahuje z hlavy vodnaté hleny a čistí hlavu. Smíšená s nejlepším medem a vpouštěná do očí zatemnělých, rozhání mrákoty a činí oči bystrými a jasnými; touž moc má i voda pálená z byliny. Kuřímor samice s květem modrým, žene nazpět do života vyhřezlý konečník, kdežto druhý kuřímor, samec s květem červeným, jej táhne ven. Z té příčiny někteří používají červeného kuřího moru k otevření zlatých žil či haemorrhoidů a k odvádění krve z nich, modrého pak k zastavení krve, tím že žíly potírají Stavou z těchto bylin. Šťáva kuřímoru držená v ústech krotí bolest zubů; též přestane bolest, když se vtáhne tato šťáva do chřípí nosu opačné strany, než kde bolí zub. Kuřímor či žabí střevce sluje řecky i latinsky A n a g a l l i s, španělsky M u r u g e s, francouzsky M o r g e 1 1 i n e, německy Q a u c h h e i l oder K o l m a r k r a u t . Kap. CX. ČERTKUS. Čertkus nachází se na suchých lukách, luzích, drahách a mýtinách. Má listy jako menší jitrocel, avšak hladší, kratší a vyšší, po krajích trochu pilovité, na oblé lodyze zdéli 2 loket; na vrcholku lodyhy je květ brunátný, červený a v hromadu stlačený (v klubíčko) jako kavias, k jehož pokolení se dobře může počítati. Kořen má vlášení a načernalou barvu jako koření sv. Ducha. Hlavní střední kořen je kusý, jako by byl odkousnut, odkudž dal pověrčivý lid rostlině jméno čertkus, jako by ďábel, záviděl lidem tento tak užitečný a zdravý kořen, v zemi jej ukusoval, aby neměl své dokonalé léčivé moci. Přirozenost, moc a účinek. Čertkus je horký a suchý na druhém stupni, jak poukazuje jeho hořkost. Moc má otvírající, pronikající, sžírající a ženoucí na pot. Vnitřní použití: Čertkus jest prý bylina vyzkoušená proti nákaze morové; má se píti vinný její odvar, anebo zevně přikládati na hlízy utlučené její zelené listí. Podobnou moc má též její kořen. Dotyčný nápoj také rozráží a rozhání v těle sraženou krev, nashromážděnou následkem úderu, zbití nebo pádu. Pití odvaru tohoto kořene ve víně má zvláštní moc a povahu mírniti bolesti matky a mořiti v těle Červy.
458
Voda pálená z oertkusu je dobrá proti všelikým nedostatkům prsou, kašli, sípáni a těžkému dýchání či dusnosti, působených hustými šlemy a studenými hleny. Časté proplachování úst a kloktání odvarem z byliny za přidání trochu medu jest dobré proti vředům, které nechtějí uzráti. Požívání prášku z kořene smíchaného s bedrníkem, rozhání vodnatelnost, otvírá průduchy v těle, žene moč a odnímá dusnost s kašlem. Pití téhož prášku ve váze l čtvrtce ráno a na noc v odvaru petržele ve víně, mocně působí proti zastavení moči, krotí střevní dnu, a moří červy v břiše. Při ovčím a dobytčím moru dávej zvířatům osolenou tuto bylinu a do koryta k pití jim dávej z ní odvar; zahání od zvířat všechna kouzla a čáry.
Čertkus.
O kohc by se pokoušela padouonice, tomu dávej po 3 neděle neustále píti šalvějovou vodu s utlučeným tímto kořenem a kořenem pivoňkovým. Velmi dobrým a léčivým nápojem proti padoucnici jest následující: Nakrájej drobně 4 plné hrstky byliny čertkusové i s kořenem čistě vyprané, dej do cínové konvice, polij pintou dobrého bílého vína, zamaž dobře kraje konvice žitným těstem, konvici postav do kotlíku s vřelou vodou a nech v ní nepřetržitě vařiti po 4 hodiny. Pak odvar vychlad a proceď šátkem, a z něho dávej nemocnému píti každé ráno i večer 4 — 5 uncí teplého nápoje. Tento nápoj je též dobrý proti morové nákaze, proti bolení matky, rozhání sraženou krev v těle od úhozu, pádu a ztlučení a vyvádí (vytahuje) ji ven. Užívá se stejným způsobem, jak vytčeno nahoře. Proti kvartáně čili čtvrtodenní zimnici: Bylinu čerťkusovou i s kořenem, kořen svinský samec a bylinu volského jazyku i s kořenem, vše zelené a čerstvé, dobře očisti, drobně rozkrájej
459
'*,.
v\'">.
?
* ,< <*• nebo utluc a polij páleným vínem třikráte přepaloyaným, aby úplně pokrývalo rostliny, a nech státi přes noc v dobře uzavřené SKlenici. Ráno to vlij do skleněné baňky a destiluj ve vodní lázni (ve vroucí vodě) a dobře opatřené pak schovej. Z této vody dávej nemocnému po čtyřikráte, vždy toho dne, kdy má na něho přijíti zimnice, pokaždé 5—6 lotu vypíti a po vypití mu lakaž se položiti, a zimnice ho opustí. Voda čertkusová. Nejlepší doba k destilování vody čertkusové jest konec měsíce července; bylina i s kořenem, lodyhou a květem se drobně rozseká a ponenáhlu pálí v lázni vodní; pak se na každý máz znovu přidají 4 unce jmenované rostliny, celé a dropně utlučené, a vše nechá se močiti v teplé lázni vodní přes den a noc, pak se tekutina po druhé stáhne, stejně jak bylo popsáno u kaviasu. Tak se získá velmi účinná voda proti všem těm neduhům a nemocem, při nichž užíváme této byliny. Proti morové nákaze se vypaluje znamenitá voda tímto způsobem: Dvě plné hrstky vyčištěné, vyprané a drobně rozkrájené byliny čertkusové s kořenem se smíchá s plnou hrstkou čerstvých, vyčištěných a drobně rozkrájených bylin kaviasu, nátržníku i s kořenem a byliny kardobenedyktové a se 4 uncemi vylisovaných nebo hrubě utlučených čerstvých dobrých zrn jalovcových, vše se dá do sklenice a polije dobrým silným vínem, až se rostliny úplně potopí v tekutině, sklenice se dobře uzavře a nechá močiti vystaveno slunci po 8 dnů; nato se vše destiluje na malém ohni na vodní lázni ve skleněné baňce a dobře opatřené uschová k potřebě. Tato voda je vyzkoušena v době morové nákazy, a nejen chrání člověka před nákazou, nýbrž pomáhá i když je již člověk nakažen, jelikož odhání jed mocně od srdce, když se ob den vypije najednou plná lžíce této vody. Byl-li člověk nakažen morovým povětřím, nechť smísí 3 unce dotyčné vody, jeden kventík dobrého a nefalšovaného dryáku nebo mithridátu, nebo letkváru ze zlatého vejce a l lot dobrého karafiátového nebo měsíčkového octa; tak obdržíme lék pro pocení, který se dá nemocnému vypíti pokud možno nejdříve najednou a nemocný nechá se nato nejméně 3 hodiny v lůžku potiti. Tímto lékem vyžene se všechen jed a morová nákaza ven z těla potem a močí.
Zevní použití: Potírám vodou, pálenou z této byliny a její šťávou, smíchanou s vitriolem, vysušuje a hojí všeliké a zlé mokvavé prašiviny na těle. Čerstvý utlučený kořen čertkusový, přiložený na způsob náplasti, zahání všeliké modřiny od sražené a podlité krve nebo od tlučených ran. Týž kořen zavěšený na koně hojí mrákotu očí a dává jim dobrý zrak. Proti bolesti hrdla, zvané A n g í n a čili p r ý m, jest následující jistý a vyzkoušený lék: Smíchej dohromady 6 uncí vody čertkusové, 3 unce vody kaviásové a tolikéž vody z bílé bukvice, 3 loty šťávy stromu ořechového, zv. R o b N u c u m v e l 460
D i a c r y o n a tolikéž šťávy morušové a l lot na prášek utlučené A l b i G r a e c i ; touto směsí kloktej a vyplachuj hrdlo. Certkus sluje latinsky M o r s u s D i a b o l i , S u c c i s a & P r a e m o r s a , vlašsky M o r s o d e D i a v o l o , francouzsky M o r s de D i a b l e , německy A b b i B k r a u t und T e u f e l sa b b i B. Kap. CXI. BŘEČTAN. Jest několik druhů břečtanu, rozeznáváme však hlavně dvojí: Větší a menší. Větší — latinsky H e d e r a a r b o r e a , to jest stromový, roste v lesích a popíná se tak pevně na vysoké stromy, že je během doby až dusí a ničí. Stejným způsobem se připíná i na staré zdi a tak silně k nim přilne, že je někdy i zboří a s nimi dolů na zemi spadává. Má totiž množství
Břečtan větší.
>&&% X •*.?*
Břečtan menši.
hustého, kostnatého, hebkého, hrbolatého a tlustého kořání, a to netoliko vespod dole, nýbrž i na svých větvích a ratolestech, jímž objímá zdi a stromy, kterým násilně odnímá jejich vláhu a výživu a do sebe ji přijímá. Proto také není dobrým přítelem stromoví. I když by se dole podřezal, přece nahoře neuschne, nýbrž zůstává zelený, a dále se živí z vláhy a stav kamení a stromů, které na konec musejí uschnouti a podlehnouti. Tento břečtan má zprvu listy podlouhlé jako hruška, později se stávají tyto trojrohými, hladkými, tlustými, visí na dlouhé stopce, chuť mají smíšenou, nejednostejnou, peprnou, hořkou a trpkou. Kvete koncem podzimu květem mechovitým, barvy bteděžluté nebo medové, z něhož se vytvářejí hrozny nebo jahůdky větší ptačího zobu, před uzráním zelené, později v lednu černé. Menší břečtan — latinsky H e d e r a h e l i x — jest neplodný a nikdy nekvete. Roste na skalách, na starých zdech a plotech, na rumištích, mezi náspy a kamením, zřídka se vypíná na stromy, avšak plazí se po zemi. Révoví čiM ratolesti 461
Ái
jsou bělavé, listy vždycky trojhranné, kropenaté bílými skvrnkami a mnohem menší nežli u prvního druhu. Přichází ještě jiný nízký břečtan, který se rozkládá toliko při zemi a nikdy se netáhne a nevypíná nahoru. Obojí tento brečtan zelená se ustavičně a v každém času a nic se nebojí zimy. Hadi si jej velice oblibují, rádi do něho lezou v zimě, v něm mají své díry a tam se zahnizďují.
v<*• l ^ é*f 'Vil'"-
T-*-
Přirozenost, moc a účinek. Obojí brečtan jest přirozenosti horké a suché; zahřívá, suší, vytahuje, ztenčuje, utvrzuje a stahuje, jest však škodlivý nervům neb žilám. Vnitřní použití: Na prášek utlučený, usušený květ břečtanový, požitý v množství špetky do 3 prstů v trpkém víně, léčí červenou nemoc (úplavici). Pití šťávy z břečtanového listí s kyselým vínem po 3 dny, pomáhá lidem chorým na slezinu. Nacházím zaznamenáno i to, že se k potřebě a k léčení neduživých slezinou vyrábějí nádoby nebo korbele ku pití z dřeva nebo kořene břečtanového. Pití suchých a na prášek utlučených zrn břečtanových v bílém víně ve množství l kventíku nebo čtvrtce ku podivu vyhání kámen z ledvin, zvláště byl-li v onom víně uvařen kořen petrželový. Při nedostavení se omýry nechť pijí ženy teplou vodu polejcvou, do níž přidaly prášek ze 2 utlučených zrn většího břečtanu. a trochu šafránu, což mají opakovati každého rána po několik dnů; má to býti jistý a vyzkoušený lék. Kdo by snědl před tím, nežli počne píti víno, 5—6 bobuH břečtanových, toho víno hned tak neporazí a neopije se. Někteří dávají s úspěchem dřevo břečtanové proti dětskému božci. Dále jest mocným lékem proti bolení žaludku smés V> kventlíku bobulí břečtanových s vodou máty zahradní nebo jinou podobnou vodou; na některých místech dávají jej též při moru (in pěstě), a velmi se po něm potí. Souchotiny uzdravuje pití teplé vody s rozétřenými načervenalými bobulemi břečtanovými. Rozetři 20 břečtanových bobulí a dej je do žejdlíku vína a pij denně H žejdlíka; tento lék vyhání močí vodu pod kůží (při vodnatelnosti). Pití šťávy z kořene břečtanu s octem hojí uštknutí pavouků a jiných jedovatých žížal. Někteří vaří bobule břečtanové i bylinu ve víně, nebo rozdělávají na drobný a jemný prášek, který dávají píti ve víně proti zimničné třesavce; stejné užívání žene též moč. Zevní použiti: Náplasť připravená z květu břečtanového s voskem brzy hojí spáleninu. Někteří potírají spáleninu voskem smíšeným s práškem z utlučených a spálených bobulí. Mladistvé listí vařené s octem, nebo syrové, utlučené s chlebem a přiložené na levý bok k slezině, hojí její neduhy.
462
S *
Listí vařené ve víně vyčišťuje velmi rychle všecky nežity a vředy, které se jím vymývají nebo obkládají. Nápařka matky tímto odvarem vyvolává a upravuje menstruaci. Obklady hlavy ze směsi šťávy z listí a bobulí s octem a růžovým olejem odnímají zastaralé bolení hlavy. Vkapávání směsi téže šťávy s olejem růžovým do uší pomáhá proti hnisání a bolesti uší. Jiný lepší lék proti bolení hlavy: Nechej trochu povařiti v octě a oleji 7 listů břečtanových a 7 oloupaných jader broskvových, a rozetřené přilož za tepla na čelo a spánky; neomylně pomůže. Šťáva z listí nebo bobulí, Vtažená do nosu, zahání zlý zápach a vyčišťuje shnilé vředy v nose. Kdo by si chtěl udržeti uměle otevřené otvory, na př. pálením, na nohou a rukou,, které nazýváme F o n t a n e l l y , nechť na ně přikládá každodenně list břečtanový, který vytahuje ven .vlhkost a zabrání, aby se nepřidružila jiná nákaza. Některé ženy dělají dětem z břečtanového listí na prašivou Mavu karkulky, aby vytáhly z hnisavého strupu hnis a talov, a vysušily neštovice; tak léčí beze vší škody a nebezpečí. Potírání hlavy šťávou z vyzrálých utlučených zrn břečtanových dělá černé vlasy. Proti bolení zubů jest dobré vkapávati občas do ucha opačné strany, než kde bolí zuby, odvar břečtanových zrn a kůry granátových jablek v růžovém oleji. Týž olej odstraňuje a vyhlazuje šrámy (jizvy) po ranách a vředech a dává jim přirozenou a původní barvu. Suchá zrna břečtanová utlučená a v šátku vpravená do ředidel vytahují čmýru, plod i lůžko. Šťáva neb gummi (pryskyřice) vytékají z břečtanu moří hnidy, ano i shání (odstraňuje) vlasy se všech míst jí potíraných. Chcešili zvěděti, zda je víno smíšeno s vodou, tu — jak praví C a t o ve spise „D e re r u s t i c a" — nalej víno do nádoby zrobené ze dřeva břečtanového. Je-li ve víně voda, tu víno vyteče a voda zůstane v nádobě, neboť dřevo břečtanové nesnese a nemůže udržeti vína. Brečtan sluje řecky Kmo&9 neb Ktr-ao., arabsky C u s s u s , latinsky, vlašsky a španělsky H e d e r a, francouzsky L i e r r e, německy E p h e u. Na rozdíl od menšího břečtanu, který sluje řecky «**>'.? *«ooro'? a latinsky H e d ě r a h e l i x , sluje brečtan větší řecky '^vž>? x«0oó?, latinsky H e d e r a m a j o r , c o r y m bosa, a r b o r e a , a s s u r g e n s . Kap. CXII. POPENEC. Tento brečtan, který všeobecně se nazývá popenec, sluje latinsky H e d e r a t e r r e s t r i s , . jelikož se popíná a rozkládá po zemi svou lodyhou a úponkami a netáhne se vzhůru. Listy má s obou stran okrouhlé, podobné břečtanovým, trochu kadeřavé a kolem zubaté (pilovité), chuti hořké a silné vůně. Kv&t jest drobný, barvy brunátné, z něhož se nevytváří žádné semeno. Kvete na jaře v dubnu s modrou fialkou. Kořeny jsou tenké, vycházející z lodyžních hrbolků a popínající se po zemi. Přichází ještě jiný druh popence, mnohem větší a chlupatější, s květem načervenalým, který se nerozprostírá daleko 463
JŠ!
l*
tajných místech u mužů a žen (pohlavních údech), také píštěle a zastaralé mokvající neduhy. Tohoto popence užívají vlašští bradýři na rány, zvláště k hojení zraněiných prsů a střev, k čemuž používají následovně připravovaný vyzkoušený a velice léčivý nápoj: Smísí se stejné váhové množství popence, kořene mařinky, obecného dyptamu, chlupáčku, bukvice, vlašského bedrníku nebo krvavého koření, pětUístku, hadího kořene, nátržníku, jahodníku, sena velbloudího a červené kapusty; vše nadrobno rozkrájené vaří se v bílém víně, až se svaří na dvě třetiny, procedí a dle libosti osladí růžovým medem. Tento nápoj nechť próje ra
kolem sebe a roste v hornatých lesích. Často má však i obecný popenec veliký list. Popenec obyčejné rád roste y zahradách za ploty a leckde za zdmi v místech tmavých a stinných. Přirozenost, moc a účinek. Celá bylina jest hořká, a tudíž přirozenosti ohnivé, tu jest horké a suché. Moc má stírající a otvírající. Vnitřní použiti: Pití odvaru popence ve víně přepravuje a žene moč a čmýru, moří červy, a vyhání z těla potem jed. Proto také koníři či lékaři koňští mnoho používají této byliny k léčení koní
Popenec větší.
t&l
Kap. CXIII. CHELIDONIE čili VLAŠTOVIČNÍK VĚTŠÍ. Alchymisté a lékárníci nazývají tuto bylinu Chelidonie, což se vykládá jako nebeský dar; měla by však slouti C h e l i d o n i u m á Q h e l i d o n e , h o c e s t h i r u n d i n e , t o jest o d vlaštovky, což bude vysvětleno později. Jest dvojí druh; jeden větší, který nazývají mnozí v l a š t o v i č n í k e m a k r v a v n i k e m , druhý pak menší čili r o u p o v é k o ř e n í . V této kapitole budeme psáti o vlaštovičníku. Tato bylina má tedy lodyhu tenkou, oblou, dosti dlouhou a chlupatou s množstvím ratolestí (větví); listy podobají se poněkud pryskyřníkovým, jsou však měkčí a zelenější a na spodu namodralé; pěkný květ jest barvy zlaté jako u žluté fialy, z něíhož se vytvářejí 2, 3 i více lustiček či růžků na jedné stopce, v nich pak jest uzavřeno semeno, větší nežli mák. Lodyha zapouští do země zprvu jednoduchý kůlový kořen, který se na spodu dělí v množství žlutých vlásečných kořínků. Celá bylina obsahuje šťávu chuti peprné, palčivé i něco hořké, vůně těžké a silné, která po poranění byliny ihned prýští a vytéká. Tato bylina vyráží a otvírá se v dobu, kdy vlaštovky přilétají do našich zemí, a zase uvadá a se ztrácí, když od nás odletují, odkudž má své jméno v latině i řečtině. Snad má toto jméno také proto, že prý staré vlaštovky přinášejí tuto bylinu svým mladým k požívání, aby si ní os_třily zrak; A r i s t o t e l e s a P l i n i u s píší, kdyby někdo vypíchal mladým vlaštovicím v hnízdě oči jehlou, že jim staré zase touto bylinou oči
Popenec menši.
stížených myšmi.*) Uvedený nápoj také otvírá ucpaná játra a slezinu, léčí žloutenku, tiší neduh kyčelní a léčí osutinu úst i zjitření čípku následkem rýmy. Lodyha této byliny i s květem utlučená na prášek nebo nápoj z něho udělaný, rovněž tak voda z něho vydestilovaná a vypálená, jsou dobrým lokem pro souchotináře a lidi s hnisem v prsou. Také se chválí proti morové nákaze a proti ledvinovému kamenu. Vyčišťuje a popravuje prsa, působí lehké dýchání, žene moč i zaraženou čmýru. Páliti (destilovati) se má z jara v květnu. Zevní použití: Vyplachování hrdla odvarem popence ve víně nebo vodě hojí všeliké zranění a zjitření, způsobené hnisáním nebo Šémy, také i jiné prašiviny na těle, zvláště pak vředy nebo otekliny na *) Myši = otoky žláz na krku u koní.
464
WA*.
30
465
•' t *-*
-**" »*»
A
(. \\
A,
(přečistí) na slunci a schová se k potřebě. Pití této vody každého rána a večera v množství 4—5 lotu a promývání ran touto vodou léčí píštěle i rakovinu, otvírá zacpaná játra a slezinu, odvádí močí žloutenku i jiné choroby, které mají svůj původ v ucpání jater a isleziny. Proti žloutence nejednou byla vyzkoušena tato voda: 4 libry ylaštovičníku i s kořenem se drobně rozseká s 2 librami vršků jitrocelových, a z nich vytáhne na vodní lázni voda, která se nechá státi na slunci, a dává píti nemocnému vždy ráno a večer po 5 lotech, což se děda neustále po 5 dnů.
vyhojí. Roste všude vedle zdí a plotů, v příkopech, v rumištích, na starých zdech a v místech stinných; zřídka se nachází na lukách a na horách.
Přirozenost, moc a účinek. Chelidonie větší jest přirozenosti horké a suché na třetím stupni; stírá, otvírá, ztenčuje, rozráží a rozpouští. Užíváme jí s úspěchem k vnitřním i vnějším lékům.
Vnitřní použití: Odvar kořene větší chelidonie s anýzovým semenem v dobrém bílém víně, pitý ráno i večer, otvírá ucpaná játra, zahání žloutenku. Současně musí se také každodenně čerstvé
V
**
Zevní použití:
**
V
Vlaštovičnlk větši.
natrhaná bylina vložiti do obuvi a po ní se musí choditi holýma nohama. Z byliny této připravuje se též extrakt (výtažek) zvláště užitečný játrům člověka. Vyzkoušeným a jistým lékem pro lidi poražené morem jest tento: Na plnou hrst očištěné a rozkrájené chelidonie se nalije tolik růžového octa, aby jeho hladina převyšovala 2 prsty rostliny, svaří se na polovici a procedí plátnem. Ve velkém hrnku tohoto uvařeného nápoje rozdělá se l čtvrtce dobrého dryáku, nápoj se vypije teplý, nemocný odebere se na lůžko a potí se 3 hodiny; pot tento se otírá teplými rouškami.
•C*
Voda chelidonová. Aqua Chelidonii stillatitia. Nejlepší dobou k destilování této vody je počátek května r když vlaštovičník nejvíce kvete; otrhá se listí, kořen a květ s lodyhy, dobře očistí a vypere, drobně rozseká a bez jakéhokoliv přídavku destiluje a pálí na vodní lázni, zrektifikuje *>'
466
Vezmi vlaštovičník v kvetu, utluc jej a svař s medem, načež vlij tuto vodu do měděné nádoby, přistav znovu na oheň, nech přejíti jednou do varu, dobře sbírej pěnu, protáhni nebo proceď plátnem a uschovej. Kdo má slabý a zatemnělý zrak, červené, zahleněné nebo skvrnité oči, vpouštěj si do koutků očních po kapkách tuto vodu a potírej jí víčka; vyléčíš se a budeš míti zrak čistý a jasný. To prý jest vyzkoušeno. Týž účinek má i šťáva z této byliny. Vlaštovičník má obzvláštní moc osiřiti a napravovati zrak, a připravují se z něho léky různým způsobem: Šťáva z kvetoucí rostliny dá se na medenici a postaví na slunce, aby se spekla; to se pak přidává k jiným lékům pro oči a se užívá. Ztravuje hrubé povlaky na očích, ostří zrak, rozptyluje bělmo a husté mrákoty, čistí mázdřičky od nepřirozených vlhkostí, a vyšlechťuje zřítelnici od hustoty. Časté potírání očí vodou viaštovičníkovou, nebo vkapávání její do očí, vymývaní koutků očních a obklady neduživých ze šátků, namočených v této vodě jsou velmi léčivé a užitečné při všech těch chorobách a nedostatcích očních. Někteří tvrdí, že tuto bylinu uvedly nejprve ve známost u lidí vlaštovky; ježto prý totiž jich mladé pro své výkaly v hnízdech často přicházejí o zrak a slepnou, proto jim staré přinášejí do hnízda tuto bylinu a přikládají na oči, a tím jim opět navracejí zrak. To pak když viděli lidé, počali byliny používati k témuž účelu. Sluší však toho dbáti a na to míti pozor, aby samotná šťáva vlaštovdčníková nepřišla do oka, jelikož jest velice palčivá a prudká a mohla by oko rozežrati, a proto rná se k ní přidati ženské mléko nebo růžová voda. Vytlačená šťáva z vlaštovičníku .vtažená do nosu vyčišťuje hlavu a mozek od tuhých hlenů, navrací potracený čich, zahání hřeb v hlavě či H e m i c r a n i a m . * ) Vymývání šťávou vlaštovičníkovou hojí píštěle a stříle, raka, vlka a bradavice. Podobnou moc a účinek má zasypávání ran a bolavých míst suchým práSkem. Touž šťávu vař s dětskou močí, přidej trochu neházeného vápna a malounko arseniku, míchej do zhoustnutí a nadělej pokroutky a tyto vysuš. Když je potřebí, rozetři l pokroutku na prášek a zasypávej rány; má prapodivnou moc. Mytí tváří vodou víaštovičníkovou shání pihy. lišeje, neštovice, trudovitost i svrab, ano i morové puchýře a zastavuje výtok z údu t. zv. C a m b i u m . *) Migraenu event. hysterii.
*<«
30*
467
30.
"«V»
^^1
"^Qi
Bolení zubů krotí držení teplé šťávy vlaštovičníkové v ústech. Přikládání utlučené byliny i s kořenem a ohřáté s olejem rmenovým na pupek jest dobré proti kolice v břiše a bolení matky. Ženy, které příliš trpí svou nemocí (čmýrou), nechť si přikládají na prsy listí této byliny umačkané nebo utlučené s červeným vínem. Šťáva z čerstvého listí vpravená do děravého (vykotlanéfao) zubu, tento 1'áme, drobí a vytahuje bez bolesti; tentýž účinek, avšak daleko mocnější má utlučený kořen, časté potírání bradavic touto šťávou působí, že tyto uschnou a odpadnou. Chelidonia větší sluje řecky C h e l i d o n i o n M í y a . a r a b s k y G h e l i d u n i u m & M e m i r a n , latinsky C h e l i d o n i u m m a i u s, též H i r u n d i n a r i a m a i o r. Někteří učenci tvrdí, že jest to C u r c u m a S e r a p i o n i s . Lékárníci vůbec ji nazývají C e l i d o n i a & E s c l a r a , alchymisté C o e l i d o n i u m, quasi d o n u m de C o e l o . Vlašsky C e l i d o n i a m a g g i o r e, španělsky C e l i d u e n t i a, francouzsky C h e l id p n i e , E s c l a i r e , uhersky F e c h k e f i n , to jest H i r u nd i n a r i a h e r b a , vlaštovčí bylina. Valašsky K r u s t a n e , německy S c h e l l w u r t z oder S c h e l l k r a u t , G r o B Schwalbenkraut. Kap. CXIV. ORLÍČEK. Tento orlíček mnozí nazývají větší chelidonií, jelikož má ji podobný list, dělený a stříhaný jako koriandr, sytě zelený. V červnu vyráží množství lodyh, tenkých, hladkých, oblých, dlouhých a větevnatých, na nichž množství květů, uspořádaných na způsob hvězd s ohnutými a k lodyze skloněnými 4 ocásky nebo růžky (ostruhami), téměř jako u svalníku královského (stračky). Tyto květy jsou obyčejně barvy brunátné, někdy též bílé, červenomodré a žluté, buď jednoduché nebo i dvojnásobné, a v každém pokolení malé i velké, některé plné, zpola bílé, zpola modré, nebo s jinou barvou smíšené. Z kvítků vytvářejí se po opadání tobolky s 4, 5 i více stopkami, podobně jako u koriandru černého a kmínu, v nich pak se nachází černé, dlouhé, lesklé semínko podobné blechám. Kořen jest bílý, dlouhý, ztloušti prstu, s mnohými kořínky postranními. Chuť celé byliny přikloňuje se k sladkosti. Orlíček roste rád na tučných lukách a zahradách; nachází se též i v lesích, na vysokých horách, nSkdy i skaládh a při zdech. Kvete v červnu a červenci, ač se časem najde jeho květ i na podzim na lukách a i v zahradách.
Přirozenost, moc a účinek. Jest přirozenosti horké a suché na prvním stupni, a moci otvírající a mírně rozdělující.
Vnitřní použiti: Pití semene orlíčkového v tíži jedné čtvrtce v doušku malvazu za přidání trochy šafránu, vyhání žloutenku a otvírá
zacpání jater a sleziny; po vypití jest třeba ihned se vypotiti v lůžku. Voda .pálená z téže byliny má touž moc, a jest též dobrá proti omdlévání a třesení srdce, ba i jedu a otravě brání. Semena užívají hlavně v Nizozemí ve velkém množství a podávají mnoho malým dětem k zahánění neštovic a skvrn. Mnozí berou ráno kořen do úst a dlouho jej žvýkají pro vyvarování se kamenu, což je velice obyčejné v Hispanii. Zevní použití: Semen se zvláštními vodami připravených proti horkým neduhům a vředům v hrdle.
používá se
Voda orlíčková. Aquilinae aqua stillatitia. Nejlepší čas k destilování vody orlíčkové jest v měsíci srpnu; celá bylina s květem i kořenem se drobně rozseká, 4 li
Orliček (vpravo t degenerovaný se zeleným květem, * s květem obráceným).
1
vypálí povlovným ohněm na vodní lázni a jak jest zvykem zrektifikuje (přečistí) na slunci. Pití této vody ráno a večer v množství 4—5 lotu jest dobré pro posilnění jater, proti zacpání sleziny, proti kolice v břiše, třesení srdce a omdlévání, vyčišťuje prsa, posiluje plíce, chabé srdce, rozhání vředy v těle a vytahuje jed. Malým dělem může se dáti píti proti kolice střevní Ižioka vody z květu orlíčkového. Čerstvé rány hojí vymývání nebo přikládání šátku smočeného v této vodě, zjitření a neštovice v ústech vyplachování, ba i prým a snědek kloktání touto vodou, a u dětí vytírání úst, jazyka a hrdla mokrým š.átkem. Někteří noví bylináři se domnívají, že tento orlíček jest D i o s c o r i d o v o C e n t a u r i u m m á j u s, a proto mu připisují všecky ty vlastnosti a účinky, která dává D i o s c o r i d e s C e n t a u r i u , avšak hrubě se mýlí, neboť užíváním 469
j®*
% v**
orlíčku se na to přijde, že nemá ani té mód, ani účinku, jako se popisuje u r h a p o n t i k a , a'nኣ obecné R h a p o n t i c u m není nic jiného, nežli kořen většího Ceritauria. Jiní tvrdí, že A q u i l e g i a jest T h e o p h r a s t ŮT P ó t h o s, někteří ji pokládají za F l o s J b v i s (květ Jovišův) u A ť h a e n e a. Orlíček sluje řecky L e o n t o s t o m i u m , hoc esť L e o n i s o s c u l u m (lví ústa)v latinsky A q u i l i n a , A q u i l e g i a , A q úd l e i a, C o l u m b i n a , a ve Vlašsku C h e l i d o n i a m e d i a , vlašsky A q u i l e i a , C e l i d o n i a s a l v a t i c a , francouzsky A n c o i l e s, anglicky C o l um b i n a, německy A g l e y und A c k e l e i. Kap. CXV. MENŠÍ CHELIDONIA čili ROUPOVÉ KOŘENÍ.*) Tato bylina má listy jako břečtan, avšak okrouhlejší, tučnější a černě kropenaté; hned z kořene vychází lodyžka, malá, mladistvá, měkká, zdéli 4—5 prstů, rozkládající se po zemi, na vrcholku jejím jest hvězdovitý květ žlutý, barvy šafránové, který časem bývá i plný, jak ho má např. ještě nyní, vedle jiných, cizích a pěkných bylin, ve své dobře upravené zahradě lékárník a materialista Adam Keck ve Frankfurtě n. Moh. Kořeny bílé, hlízkovité, některé hlízky podlojihlé jako iečná zrna, obyčejně 3—4 pospolu vedle sebe s mnohými kořínky vlásečnými. / Roupové koření vyráží hned z jara a kvete v březnu v době, kdy k nám přilétají vlaštovky, odkudž má své jméno, podobně jako větší Ghelidonia, hebpf sluje řecky C h e l i d o tí, latinsky H i r u n d o , česky vlaštovice. Brzy ale zase uvadá a pomíjí a proto říkají baby kořenářky, že ho již není po sv. Filipu a Jakubu. Bylina tato roste ráda na polních mezích, ano i na některých vlhkých lukách, mokřinách, při březích a v zahradách. Přirozenost, moc a účinek. Jest velice podivné, že táito bylina roste u nás bez chuti, když píše Q a l e n u s, že v Řecku roste tak peprná a pálivá, že i kůži, když se přiloží na nahé tělo, zpruzuje a na ní pryskýře vyvolává, a proto že jest horká a suchá na čtvrtém stupni Příčinou tohoto, rozdílu není nic jiného, než poměry místní (poloha krajiny) a klimatické (povětrnostní), které nejsou všude ve všech koutech světa a všech zemích stejné. Neboť jest velký rozdíl mezi naší zemí a krajinami řeckými. Vždyť i aronpva brada, která u nás je velmi peprná, až pálí a zžírá, v Lybdi kolem města Cyreny roste tak sladká, že ji lidé požívají v pokrmích jako jiné řepy. A dále sluší toho dbáti, že naše Chelidonie menší není tak účinná prpti studeným nemocem a neduhům, jak psali o .své Chel. menši" D i o s co r i d ě s a G a l e n u s ; aeboť řecká jest náramně peprná a přirozenosti horké, kdežto naše zase nechutná, spíše studená a mokrá, nežli teplá. Proto nedobře činí *) O r s e j j a r n í — Ficaria věrna. 470
ti, kteří káží vtahovati šťávu této byliny do nosu pro vyčištění hlavy a odvádění zlých vlhkostí, ano i kloktadlo z ní připravují pro vytahování iprsních vlhkostí. To však je jako Pravé vyzkoušeno, že tato bylina má zvláštní moc a vlastnost hojiti a vyléčiti zduřelé zlaté žíly i fík v konečníku, odkudž u Němců také obdržela své jméno Feigwurtzkraut; k tomu účelu přikládají se utlučené čerstvé její listy a kořen, nebo se zasypávají ta místa práškem z ní. Kořen dobře utlučený a smíšený s pečenými sladkým jablkem, přiložený ve formě náplasti ku podivu a dokonce během l hodiny odnímá bolest fíků (kondylomů). Někteří močí květ této byliny přes noc ve víně a po vysušení dávají jej teplý píti na lůžku proti žloutence; nemocný musí se však po něm dobře vypotiti. Pojídání této byliny
'"'..*
Menši chelidonia (roupové kořeni). ' •*5řwsr
ff,-\
o-Ji'
r/, ^
v salátu jest také proti nemoci zvané S c o r b u t u s , jak se nazývá také tato bylina u národů bydlících při moři Oceánu. Zavěšený čerstvý kořen této byliny má býti zvláště dobrým lékem proti zbytečnému a přílišnému krvácení haemorrhoidů. Chelidonia menší, čili dle nějkterých česky roupové koření, neštovičné koření, krtičník menší, sluje řecky XeiK>úviov v*í><>v, arabsky Mé mi ten, latinsky C h e l i d o n i u m m i n u s , S c r o f u l a r i a m i n o r , a tak i španělsky. Vlašsky C e l i d o n i a m i n o r e, francouzsky C a u l o n s ďe p r e s t e s , německy F e i g w a r t z e n k r a u t , M e y e n k r a u t , K l e i s n Schellkraut, Scherbockskraut, Biberhódlin. Kap. CXVI. PRAVÉ NYŠÍ OUŠKO čili ZÁJEMNÉ KOŘENÍ. Tato bylina vyhání z jediného kořene několik lodyžek na spodu něco málo začervenalých nebo zardělých. Listy na celé 471
*-• »
, A'',
španělsky O r e y a de r a t o n h e r v a, francouzsky O r e d g e d u r a 1 1 e, africky L a b a t h o l a b a t , německy d a s r e c h t e oder b l a u e M a u s ó h r l e i n .
lodyze vzhůru obrácené, jsou vždy v páru proti sobě (vstřícné), úzké, podlouhlé a špičaté a mají vysedlý ostrý hřbítek (střední nerv). Mezi listy a lodyhou vystřelují jako z podkřídlí malé a teničké stopky s modrými kvítky, barvou podobné květíř modrého kuřímoru. Kořen ztloustl prstu má mnoho drobnéhovlášení. Roste ráda na polích a dobře vzdělávaných rolích.
Kap. CXVII. BORYT (WEYT).*) Jest dvojí druh této rostliny: Zahradní a planý. Zahradního používají soukeníci či knapi a barvíři suken a vlny, jelikož barví velmi pěkně na modro. Spodní listy rozkládá o>o zemi na způsob jitrocelů, má však listy tučnější a tmavomodré; ostatní však listy, které celou lodyhu rozštípením obkličují (t. j. střelovité listy, přisedlé na lodyhu a tuto objímající), jsou delší, špičaté, na spodu široké, podobné listům penízku. Lodyha zvýši 2 loket, někdy i vyšší, nese na vrcholku množství drobných a žlutých kvítků, hustě nahloučených, z nichž se vytvářejí posléze dlouhé a široké lustičky (šešulky)
Přirozenost, moc a účinek. Myší ouško suší na druhém stupni; nemá při sobě žádné citelné a přílišné horkosti. V lékařství se ho používá nyní málo. Zevní použití: Zasypávání koutků očních práškem z utlučeného suchého kořene hojí hnisavé a mokvavé vředy, aneb píštěle očí.
se semenem. Kořen je jednoduchý, bílý a nepříliš kosmátý. Celá bylina se obyčejně stlouká ve mlýnech ručních nebo ve weytmílech (Waidmuhle — mlýn na mořenu barvířskou), hněte dohromady a z této massy se dělají kuličky, které se suší na slunci a užívají k modré barvě. Tato rostlina je předmětem čilého obchodu. Planý boryt podobá se zahradnímu, má však listy delší, téměř jako locika, lodyhu tenčí, větvitou a poněkud ryšavou, šešulky užší se semenem. Tohoto borytu se nepoužívá v barvířství. Boryt roste na mnohých místech v říši a v Německu a kvete v květnu a červnu. *) B o r y t b a r v í ř s k ý — I s a t i s t i n c t o r i a (německy Waid).
473
# fl-
Přirozenost, moc a účinek.
Zahradní boryt je hořký a trpký, svírá a stahuje, a proto mocně vysušuje, není však tak peprný a pálivý jako planý, který také mocněji zahřívá a suší nežli zahradní a dokonce zabraňuje každému zafanivání. fft
Vnitřní použiti: Odvar zahradního borytu ve víně má se dávati nemocným na slezinu, jimž se dokonce má i zevně přikládati svařená bylina. Zevní použití: Obklady z listů zahradního borytu rozhánějí všeliké otoky, hojí čerstvé i staré rány, léčí hnisavé mokvajicí a rozežíravé
v
nežli u olivy, vůně časně z rána nebo pozdě večer téměř jako u basalky. Někteří nazývají ji T h e r i a c a r i a z té příčiny, že prý jest velice dobrá proti jedu a uštknutí jedovatých živočichů. Já však nevím, co bych o ní řekl, jelikož jsem jí nezkusil, toliko to, že trpká chuť jejího kořene tomu nasvědčuje, že zahřívá, ztekucuje, rozlhání, otvírá a žene moč a pot. D o d on a e u s ji nazývá L u t u m následkem žluté její barvy. T r ag u s ji pokládá za hledík — A n t i r r f a i n u m , o němž bude řeč v knize 4., kap. 115. Weyt či boryt sluje latinsky a řecky I s a t i s, vlašsky G u a d o, španělsky P a s t e l , francouzsky P a s t e l d e l a n g u e d o c , dle C a e s a r a u Galiu G l a s t u m, německy W e y d t.
vít
Pseudostruthium. (Hledík falešný.)
Rozchodnlk s květem bělavým.
vředy, a zastavují krvotok. Týž účinek má i sušený prášek. Planý boryt má tytéž účinky. Z této byliny vyrábí se modrá barva, již nazývají malíři indych. Pseudostruthium. Hledík falešný.*)
Podobně jako se užívá k barvení borytu, tak dá se upotřebiti této byliny hlavně k žluté barvě; tuto bylinu nazývají někteří S t r u t h i u m sivé H e r b a l a n a r i a & R á d i c u l a. Němci ji jmenují S t e r c k k r a u t . Nesrovnává se však se S t r u t h i e m , popsaným u T h e o p h r a s t a : De ( h i s t o r i i s P l a n t a r u m lib. 6.. kap. 3., neboť nemá takové lodyhy jako F é r úl a, a není také tenká, nýbrž tlustá a tvrdá, takže jí ani nepoužívají k pokrmu. Listy jsou mnohem delší *) Asi R ý t b a r v í ř s k ý — R e s e d a luteola, obsahující žluté barvivo lúteolin.
474
•o
m
Rozchodnik s květem šarlatově červeným.
Kap. CXVIII. ROZCHODNÍK čili PRÚTRŽNÉ KOŘENÍ. Rozchodnik čili průtržné koření nazývají někteří F a b a i n v e r s a, jiní F a b a c r a s s a v e l p i n g u i s , C r a s s u l a m a j o r , 111 e c e b r a. Kořen této byliny vyhání 5—6 lodyžek oblých, hladkých, brunátných nebo přdčervenalých, s listy tuhými a tučnými, podobnými kuřínoze, až na to, že zde jsou větší, delší, širší a trochu po krajích vroubkované a barvy poněkud blankytně modré. Na vrcholku lodyhy jsou okolíky bílých, někdy červených, skvících se a hvězdovitě třpytných květů. Má množství bílých kořenů cibulovitých, s tenkou kůži5kou, podobně jako u řepky — R a p u n c u l u s , chuti sice nasládlé, avšak nepříjemné. Někteří nazývají tuto rostlimu S c r o f u l a r i a , to jest svinský kořen dle podobnosti kořenu. Hlavně dva druhy této byliny jest uyésti; jeden — 475
obecnější — s bělavým květem, a který někteří pokládají za samici, druhý s pěkným, šarlatově červeným květem, daleko útlejší prvního, má lodyhu načervenalou, polehavou, a nikoliv přímo vzhůru rostoucí, kterého pokládají za samce. Mimo tyto dva druhy jest prý ještě jeden s květem žlutým, kterého jsem však dosud neviděl. Rozchodník roste na vinicích, mezi vínem, mezi kamením, na rumištích a na starých zdech a střechách. Vyráží z jara a kvete v květnu a červnu.
:
/,\>
'*&} •
y'*»;i' Tiy
',
M
Přirozenost, moc a účinek. Celá tato bylina, a zvláště listí její, jest přirozenosti studené a vlhké; kořen chýlí se k mírnosti.
^íí*
'HJ
TŘETÍ KNIHA HERBÁŘE
Kap. I. AGARICUM. V první knize v kap. 22., pojednávající o dřínu, uvedli jsme též něco o Agariku a jeho účincích, jelikož vyrůstá z kmene dřínového. Poněvadž pak D i o s c o r i d e s počíná svou třetí knihu touto vznešenou houbou, tedy my, abychom zachovali
J. !
' iu ^
Vnitřní použití: Bylina tato sluje v němčině Wundkraut, kteréžto jméno se shoduje s jejím účinkem, nebot pití odvaru z ní hojí rány; pomáhá všem, kiteří jsou raněni, sraženi, polámáni! uvnitř v životě, a to v prsou, plicích, játrech, žaludku, střevech, ledvinárJc, měchýři a matce. Takové rány hojí odvar této byliny v& vodě. A není lepší byliny pro nemocná a zanícená střeva ;při uplaviti. Šťáva této byliny z lodyhy a listů, nebo voda z ní pálená, má touž moc. Při průtrži dětí dávej jim píti více dní neustále pálenou vodu z této byliny a zevně přikládej utlučené její listy. Zevni použiti:
W i^M
Přikládání utlučené byliny hojí a svaluje všeliké rány a zvláště průtrže v tajných místech (pohlavních údech); také mocně staví krev. Proti dětské průtrži uvař ve víně šťávu z této vytlač, přidej vosk a mastix a přikládej v podobě náplasti všude, kde je toho potřebí. Můžeš také přidati bílé kadidlo a pryskyřici a udělati mast. V důsledku této léčivé moci dali Cechové bylině název průtržné koření. Umačkané listí přivázané na čelo zastavuje krvácení z nosu. Summou jest bylina tato velmi užitečná a dobrá všude tam, kde se třeba ochlazení, svlažení, zmírnění a ulehčení bolestí. Také se dělá ze šťávy této rostliny a ječné mouky užitečná a dobrá mast na odstranění a zmírnění bolestí při spálenině, pocházejících hlavně od síry nebo střelného prachu, nebot vytahuje ohnivé výpary. Rozchodník sluje řecky Korvi^iav é'rt^ov vel též T h e l e p h i o n , latinsky T e l e p h d u m , F a b a r i a C r a s s u l a. Vlašsky F a b a g r a s s a , francouzsky J o u b a r b e d ě s v i g n e s, německy Wundkraut, Knabenkraut, B r u c h w u r t z , F e t t h e n n e und D o n n e r b o h n e . 476
Agaricum.
jeho pořádek, a jelikož jsme o Agariku psali málo, tu chceme zde krátce o něm doložiti, co ještě zbývá. Agaricum roste na stromě dřínovém, ačkoliv někteří ze starých spisovatelů uvádí, že prý se nachází také na cedru. Za oněoh časů dodávalo se z krajiny A g a r i a v S a r m a t i i , odkudž také vzalo své jméno. Také se nacházelo v Q a l a t i i a C i l i c i i, nyní přichází též v K a m p a n i i, v krajině T r id e n t s k é a i jiných místech, kde roste hodně dřínu. Odtud se přináší do Benátek a odtud zase téměř do celé Evropy. Ačkoliv Agaricum roste na dřínu, přece jen málo dřínových stromů ho na sobě chová; neboť já sám jsem nalezl ve velikém lese dřínovém sotva 10 stromů s touto houbou. Přichází pak — jak dosvědčuje P l i n i u s a jiní — ve dvou druzích: Černé a bílé. Z černého není žádný užitek, a v lékařství používá se toliko bílé. Toto má býti lehké, velmi řídké a dírkovité, křehké, jak praví Mesue, dále při ochutnání zprvu sladké a pak hned hořké a s jakousi trpkostí. O moci a účincích bylo promluveno 477
m
dříve. Někteří používají kusu Agarika místo mýdla k mytí hlavy, ježto prý chrání hlavu od šlemů a zlých vlhkostí. Agaricus & Agaricum sluje takto latinsky a řecky dle krajiny sarmatské A g a r i e, kde se rodí dle D i o s c o r i d a. U Mauritanů sluje G a r i c h u m sivé G a r i c u m, španělsky a vlašsky A g a r i c o, německy T a n n e n s c h w a m m , asi jako houba jedlová, či spíše borová a dřínová, L e r c h e ns c h w a m m, francouzsky A g a r i c.
Kap. II. RHABARBARUM. REVEŇ. REBARBORA.
V
Výborný a nejznamenitější tento kořen jest v důsledku svého mnohostranného a prospěšného užívání téméř všude známý. Nejprve byl nalezen u Troglodytů v zemi černošské; to byl národ nevlídný a divoký, bydlící toliko v jeskyních
X^>
Rhabarbarum.
a živící «e masem hadím, řeč jeho byla hrubá a ostrá. Z té příčiny byli zváni starými předky B a r b a ř i , to jest nezvedení, necnostní, troupovští, nebo breptaví a šišlavi. Odtud také tento kořen má své jméno, neboť R h a b a r b a r u m jest asi tolik jako kořen z barbarské krajiny. Donáší se z Indie a Persie, zvláště pak z krajiny S u c c u i r , která jest poddána velmocnému králi a chánu Kattai, kdež roste tak hojně, že se rozesílá do celého světa. Jak sdělují kupci perští, roste nejvíce na některých vysokých skalnatých horách, na nichž vyvěrá mnoho potůčků a kde jest také množství rozličných lesů; půda jest tam červená a blátivá následkem velice častých deštů a také od těch potůčků, kteří ji ustavičně zavlažují. N i c o l a u s M o n a r d e s píše v 3. knize „D e r é b u s 111 d i c i s", že R h a b a r b a r u m roste také v západní Indii v krajině zvané P e r u , avšak G a , r z i a s ab H o r to, kterýž byl dlouhý čas lékařem v Indii, praví ve své první knize, kap. 38., že má zaručenou zprávu od Indů, že všecko Rhabarbarum, dodávané Indii,
478
Persii a Evropě, roste u těch národů v krajinč zvané C h i »i a s a Aleppa a odtud do Alexandrie a Egypta a konečně do Benátek (Čína); z této krajiny čínské dováží se Tatarském do Ormutz a jiných zemí. Někteří tvrdí, že na jednom místě v tatarském Samarkandaru také roste jeden druh Rhabarbara, které však se neodporučuje a užívá pouze k purgování (počišťování — projímání) dobytka. Tato bylina nemá vysoké lodyhy, má hojně listů, zdéli 2 pídí, s počátku úzkých, znenáhla se rozšiřujících, oblých, k zemi skloněných, jak ukazuje vyobrazení. List není pilovitý, pouze pyrity, dospělý zelený, při dozrávání a vadnutí žlutý a rozkládá se PO zemi; z prostředku listů vychází jakýsi kmen, který nese na vrcholku květ podobný červené fiale, avšak větší, bělavě modrý, tak silné a těžké vůně, že působí až nelibost a nevolnost. Kořen bývá zdéli 2—3 dlaní a není vždy stejně tlustý, někdy tenčí, někdy tlustší, jako u jiných bylin. Když vyroste do největší tloušťky, tu bývá tlustý jak lidské stehno, někdy i tlustší, z něhož vychází do země drobné kořínky, jimiž rostlina čerpá z půdy živné látky. Kořen je zevně barvy tmavoryšavé, uvnitř žlutý, červeně žilkovaný, šťáva jeho je žlutá a červená, lepkavá, lnoucí pevně k ruce jako pryskyřice. Kořen se po vykopání rozkrajuje na kusy, tyto se rozkládají na iprkno a několikrát denně obracejí; neboť kdyby se kořen hned zavěsil, tu by šťáva z něho vykapala, a proto se nechává 3-4 dny na prkně, aby šťáva uvnitř zahuštěná nemohla vykapati a tak konservuje se kořen v celé své moci. Po 4 dnech se teprve tyto kusy provlékají nití a pověšují ve stínu, aby je mohl vítr protahovati, avšak slunce na ně nesmí přijíti. Tak vyschne kořen ve 2 měsících a pak se teprve prodává kupcům. Co se týká popsání a vyobrazení Rhabarbara u Mathiola< (které, jak se zdá, byflo vzato z 2. knihy P a u l a V e n e - t a ) , poněvadž jiní učení lékaři a bedliví zkoumatelé rodů je uvádějí v pochybnost, ponechávám je také zde na tomio. místě a dal jsem pečlivě vymalovati kořen, jaký je zevně a uvnitř, a 'přiložil jsem také malý obráz_ek Mathiolův, označený písmenem M, dokud neobdržíme o něm úplnějších zpráv, což se stane, jak doufám, v brzké době. Kořen vykopává se hned z jara dříve než počne pučeti listí, neboť v té době je nejplnější své přirozené šťávy; zima tam však přestává tep.rve v květnu. Kořeny, které se vykopávají v létě, když již vyrostlo listí, nemají — jako nedozrálé — té šafránové šťávy a nemají té moci, jako kořeny, které se vykopávají časně, poněvadž jejich šťáva a moc rozešla se a rozdělila do lodyhy, listů a květu. Tuzemci prodávají čerstvý kořen i s listím velmi lacino, neboť dávají plný koš nebo káru za tolik stříbra, co by u nás asi odpovídalo ^ tolaru, a kdyby k nim nejezdilo na R l h a b a r b a r u m tolik kupců z cizích zemí, ani by ho nikdy sami pro sebe nevykopávali, neboť ho v lékařství nepoužívají, a pouze práškem z něho podkuřují své modly a rytiny. Šejdíři falšují R h a b a r b a r u m tímto způsobem, což mají dobře znáti lékárníci: Pravé R h a b a r b a r u m močí 4 i^ více dnů v horké vodě, pak je vyjmou a vysuší a prodávají jako nejlepší, když mu před tím uvedeným způsobem odňali téměř 479
**
V
' SSSfe*
,"%,
** -Jí*
všecku jeho moc. Vodu, v níž kořeny močili, vyvarují na ohni nebo vysušují na slunci a ze zahoustiého' zbytku dělají pokroutky, které prodávají králům a velkým pánům. Tato faleš se pozná snadno; pravé, nefalšované, nejlepší a výborné R h a b a r b a r ů m jest takové, které není zležené nebo červivé, nýbrž které ie nové a čerstvé, a čím je čerstvější, tím více hořké, dále těžké váhy, dobré vůně, barvy zevně počernalé, uvnitř červenožluté s množstvím červených žilek, při žvýkání barví na žluto. To jsou jisté známky dobrého Rhabarbara, dle nichž se snadno rozezná, od falšovaného; zvláštním pak znakem falešného je to, že je trpké a barvy počernalé a smíšené. G a r z i a s de H o r t o a jiní, kteří psali o Indii a tam byli dlouhý čas, nepokládají to, co bylo o falšování a vyvarování R h a b a r b a r a řečeno, zcela za správné, a dostatečně toto své mínění odůvodňují, jak každý může u nich čísti; všecko toto zde uváděti však byla by věc dlouhá a široká. Přirozenost, moc a účinek. R h a b a r b a r u m složeno jest ze všech živlů a má v sobě jejich moc a přirozenost, zvláště pak ohně a země; neboť od ohně jest horké a sudhé na druhém stupni, otvírá, rozděluje a žene; od země je hořké, svírající a zacpávající. Ohnivá moc tkví na povrchu, zemnatá je ukryta nejdoleji uvnitř; proto, když se močí Rhabarbarum v pálené vodě nebo ve víně, tu se odděluie jeho ohnivá jakost od zemnaté. Vnitřní použití: Rhabarbarum jest lehkým a bezpečným lékem pro mladé i staré lidi každého času i věku, a může se podávati beze škody a nebezpečí i malým dítkám i těhotným ženám. Mocněji působí, přidá-li se k němu trochu špiky indiánské čili Squinanthu, nebo skořice, ne však těhotným ženám. Rh. se dává v lékařství rozličným způsobem, hlavně však tímto trojím: Nejprve in I n f u s i o n e (nálevu), to jest: 2, 3—4 čtvrtce Rhabarbara samotného, nebo se spikou či Squinanthem, nebo skořicí ví množství, odpovídajícím 10, 20—30 zrnům ječným, se rozkrájí na drobno nebo utluče na hrubý prášek a zaváže do čistého lněného šátku s přivěšenou nitkou. Tento šátek nebo uzlíček se dá pres noc do kozí syrovátky mořiti asi po dobu 10 hodin; ráno se syrovátka znenáhla ohřívá, uzlíček se vylisuje a syrovátka se dává píti. Podobně může se takový sáček močiti ve víně, nebo pálené vodě, jako na př. štěrbákové, jitrocelové, apichové čili minkové, nebo i v odvaru bylin, a často vytlačovati (lisovati). Takto požívané Rhabarbarum jest znamenitým a lehkým lékem, užitečným pro všechny vnitřní orgány. Vyčišťuje a posiluje žaludek, játra, slezinu, otvírá všeliká zacpání, léčí všecky nedostatky, pocházející od zacpání, jako jsou žloutenka, bledost, počáteční vodnatelnost, dlouhé a shnilé zimnice; vyhání stolicemi zbytečnou a zapálenou žluč, choleru nebo horkokrevnost, lepkavé šlemy, flegmu či vodnokrevnost, čistí krev a krotí bolesti. Druhý, způsob jest in S u b s t a n c i a, to jest: Prášek z utlučeného Rhabarbara se pije s některou pálenou vodou. 480
''
'ÍW
Tfr
V
s kozí syrovátkou, s odvarem bylinným nebo masovou polévkou. V tomto způsobu se ho však používá méně, nežli močeného a vytlačeného. Také v tomto způsobu požívané Rhab. více posiluje, a obává-li se někdo otekliny, boule nebo vředu v za'ludku nebo v játrech, nechť každý den na lačný život pozře p ůl čtvrtce utlučeného Rhabarbara v půl lotu řeckého vína. Třetí způsob jest ten, že se R h a b a r b a r u m suší nebo praží na uhlí, v kterémž zipůsobu jest užitečné proti všelikým šlemům nebo výtokům a průjmům, zvláště proti červené nemoci; při této poslední mají nemocní každého dne žvýkati a pojídati asi kventík pečeného Rhabarbara. A jelikož se zmiňujeme o červené nemoci, poukáži na jeden ^s*^ a vyzkoušený lék, kterým jsem pomohl mnohým lidem, 0 jejichž zdraví se pochybovalo: 2 kventíky Rhabarbara s l kventíkem kůry žlutých myrobalánů rozkrájej na drobno, usuš nebo upraž; přidej po l kventíku semene jitrocelového, šťovíkového a štěrbákového, jednu hrstku červené růže, polij vše čistou vodou, v níž byla několikráte uhašena řeřavá ocel, svař na polovici a proceď, v tomto odvaru pak rozpusť l kventík P íh i l o n i i P e r s i c i a dej pít na noc před spaním. Upražené Rhab. dává se také proti přílišnému výtoku u žen; tyto ženy mohou pojísti každého dne kousek upraženého nebo usušeného Rhabarbara zvíci třetiny kventíku. Pečené nebo usušené R h a b a r b a r u m se dává těm, kteří odkašlávají krev a spadli velké výše: mají bráti l čtvrtci samotného, nebo s trochou mumie a s weytem v doušku kyselého vína. Proti červům v břiše dej dítěti vypíti, nebo jiným způsobem do něho viprav l s c r u p u l u m , to jest třetí díl čtvrtce utlučeného Rhabarbara; moří a velmi rychle vyhání červy. Každodenní ranní žvýkání kousku Rhabarbara s mastixem a cukrem smíchaného skýtá volné dýchání, otvírá zacpání hlavy, posiluje mozek a smysly, zahřívá žaludek a slouží k zachování dobrého zdraví, jak praví N o v o v i 1 1 a n u s. Z Rhabarbara dělá se též zvláštní a užitečné e x t r a ct u m , s i m p l e x & c o m p o s i t u m (výtažek jednoduchý 1 složitý), jehož užívají s úspěchem v mnohých chorobách, a zvláště při vodnatelnosti. Zevní použití: Při rozdrcených a rozmačkaných údech smíchej M u m i e množství odpovídající asi 2 ječným zrnům s % kventíku R h a b a r b a r a v dobrém víně. dej nad malý oheň a přiveď do varu; tím potírej úd, neboť to velice pomáhá a rozhání sraženou krev R h a b a r b a r u m se může chovati a vydrží 3 — 4 léta i déle bez porušení, když se naloží do medu, aneb chová v prosu nebo semenu kamejkovém nebo chmelíkovém, anebo se zalije voskem a terpentvnem. O P s e u d o r h a b a r b a r u čili R h a b a r b a r u m n i š s k é m byle pojednáno výše v kap. 36. knihy druhé. R h a b a r b a r u m podržuje toto své jméno ve všech jazycích. 481 31
*.
•;^iE
kých horách, miluje půdu tučnou, úhor a také lesy. Jiný druh s listy celokrajnými popisuje C a r o l u s C l u s i u s ve svých Observat. Hispanicae a Rombertus Dodonaeus, kde lze najíti jeho popis a vyobrazení.
Kap. III. RHEUPONTICUM čili VĚTŠÍ ZEMĚŽLUČR h e u p o n t i c u m k nám nyní přinášené není pravé R h a p o n t i c u m , o němž psali staří mistři, nýbrž jest to kořen zeměžluči velké, zvaný C e n t a u r i u m m a j u s D i os c o r i d i, kterého používají lékaři místo pravého R h a p o nt i c a , poněvadž má týž vzhled i moc. Pravé Rhaponticum roste toliko v Pontu a jest tak podobné Rhabarbaru, že někteří nenalézali mezi oběma rozdílu a pokládali je za jednu a touž bylinu, čemuž však tak není. Mezi R h a p o n t i c u m a R h a b a r b a r u m je ten rozdíl, že R h a p o n t i c u m * ) je lehčí, není hořké, neměkčí břicha, naopak spíše tvrdí (ucpává). Poněvadž pak pravé R h a p o n t i c u m se k nám dodává velice zřídka (ač je nyní možno dostati v Benátkách dobré a čerstvé), promluvíme v této kapitole o obecném Rhapontikii,
Přirozenost, moc a účinek.
Kořen obsahuje dvojí chuť, neboť je sladkopeprný a svírající, a proto má také při sobě dvojí sobě odporující přirozenost. Pro sladkou peprnost jest horký, otvírá a přivádí čmýru a vytahuje mrtvý plod; pro své svírání a stahování jest přirozenosti zemité, studený, zacpává, staví krev a svaluje rány.
>iM?
'-fí^.'.
Zeměžluč větší.
/<í>->^.
které se k nám přináší z apulské hory Garganu; roste také na hoře B a l d o u Verony, také v Savojsku, zvláště na hoře S a n e s i o, kde však jsou jisté rozdíly v listech. Obecné a domnělé R h a p o n t i c u m (jak řečeno) jest kořen zeměžluči velké — C e n t a u r i i m a j o r i s ; má list podlouhlý jako vlašský ořech, zelený jako zelí, okrajů zoubkovaných. Lodyha zdéli 2—3 loket je oblá, s mnohými raitolestmi vycházejícími od kořene a nese na vrcholku hlavičky jako planý šafrán, pouze větší a delší; z těchto hlaviček vychází modrý květ podobný obecnému bodláku. Semeno podobné planému šafránu jest zabaleno v chmýří. Kořen je pruhovitý, točený jako provaz, tlustý, tvrdý, těžký, zdéli 3—4 pídí, plný krvavé šťávy, sladký, peprný a trpký. Roste rádo na vyso-
jM ^
*) R h a p o n t i c u m — r a d i x P o n t i c a = k o ř e n č e r n o m o ř s k ý — jest jihoevropská odrůda revené zv. r e v e ň t u p o l i s t á — R h e u m rhap on ti cum. Vyobrazená rostlina jest ně aký druh rodu C e n t a u r e a .
482
^j
Vnitřní použití:
( *~r^
Utlučený kořen zeměžliuai větší, pitý ve váze V* lotu, pomáhá těm, kteří spadli s vysoká a srazili se. Jest také užitečný proti křeči, bočnímu klání anebo žeberní hlíze, zastaralému kašli, těžkému dýchání, chrlení krve; také proti souchotinám z jater, žloutence a vodnatelnosti. Dává se píti s vínem v případech, kde není současně zimnice, pakliže se dostaví zimnice, tu musí se užívati s některou z pálených vod. Šťáva z něho vytlačená a připravená, jelikož kořen brzo vadne a se kazí, jest užitečná při všech uvedených nedostatcích. Týž kořen zahání křeče a bolest matky a vyhání omýru i plod, když ho ženy pijí anebo si jej vkládají do rodidel v podobě čípku. Ve Vlaších používají při neduživých játrech a slezině, když otékají nohy, následujícího konfektu: K H libře na prášek utlučeného dobrého kořene zeměžluči R h a p o n t i c i s 8 uncemi medu přidají vytlačenou šťávu z citronu, pak přidají opět 8 uncí medu, pak to vaří 2 dny, přidají 10 kventíkti pivoňkového semene a zadělají v letkvar, z něhož užívají ob den ráno vždy 2 loty. Zevní použití: Tento kořen má tak velikou moc stahovati a hojiti rány, že dle D i o s c o r i d a byv vařen v hrnci s masem na kusy rozkrájeným, způsobí, že se ty kusy masa zase stáhnou dohromady, spojí a zcelí. Zasypávání práškem z kořene zeměžluči větší, nebo náplasť z uvařeného tohoto kořene velmi dobře hojí staré vlhké neduhy a zlé vředy. Dělá se z něho také náplasť, která jest velice dobrá pro matku. Proti vnitřním bolestem celého těla od paty až k vrchů hlavy jest dobré přikládati na bolestivé místo smés 8 lotu růžového oleje s l lotem Rhapontica s něco málo vosku. Zeměžluč větší sluje latinsky C e n t a u r i u m m á j u s, in o f f i c i n i s (v lékárnách) C e n t a u r e a , R h a p o n t i c u m ; dle jiných T u r c i c u m , M a r o n i u m , N e s s i u m , P e l e g r o n i a , Limnites, Hemerotes, Polybidion, Unefira & P e l e t h r o n i a , S a n g u i s H e r c u l i s , arabsky K a n t u r i o n K i b i r. 31"
483
i
^*«,(ř*fe •<>* $ *t
r
Kap. IV. ZEMĚŽLUČ MENŠÍ. Zeměžluč menší jest bylina podobná dobromysl} nebo zvonečku sv. Jana. Lodyha zvýši pídě a někdy vyšší je hranatá, keřovitá a nese na vrcholku květ červený a načervenalý, z něhož se tvoří malé lustičky jako pšeničná zrna. Listy má podlouhlé a drobné jako routa. Kořen je hořký, křivý, malý, dřevnatý a neužitečný. Bylina jest také velice hořká, a proto ji jmenují také F e l t e r r a e , to jest zeměžluč. Nachází se hojně na mnohých místech, zvláště kolem Augšpurku, s pěkným bílým květem, též v Hispanii a v Momipelieru, ve Francii a kolem Bistoje a jinde v Anglii, s květem žlutým a okrouhlými porostlými listy. Roste na lukách a vinicích, též na vršcích. Trhá se v červnu, když kvete.
1'W> \ ^
Zeměžluč menši (vlevo s červeným, vpravo se žlutým kveteni).
Přirozenost, moc a účinek. Zeměžluč menší zahřívá, stahuje a vysušuje; jest náramně hořká, a proto ji mnozí jmenují zemskou žlučí. Jest přirozenosti ohnivé na druhém stupni. Má také při sobě jakousi trpkost, a následkeih toho moc rány zavírati, a to jak bylina, tak i její šťáva.
Vnitřní použiti:
Pití odvaru menší zeměžluči ve vodě nebo ve víně odvádí stolicemi choleru a lepkavé vlhkosti; podobně působí také požití l čtvrtce prášku z ní utlučeného s ječnou vodou. Též pomáhá proti třídenní zimnici, odkudž ji někteří nazývají F e b r i fu g a, to jest pudizimnice. Týž odvar je dobrý v klystéru proti kyčelní bolesti, neboť krotí bolesti. Obzvláště pak mnoho se užívá této byliny u lidí stížených menším šlakem paralysou.
epilepsií a podobnými nemocemi, neboť mocně stahuje dolů do střev. Pití samotné šťávy menší zeměžluči jest prospěšné proti všem nedostatkům nervů, jako jsou: poloviční šlak, ochromení, třesení, nečitelnost a křeč, otvírá zacpání jater, obměkčuje t v í u u s c siezmy, a tj nejen užívání vnitřní (pití), nýbrž i zevní -přikládání. Jest to velice dobrá bylina na rány. Vnější použití: Utlučená bylina menší zeměžluči, ipřivázána byvši na rány, nebo látka namočená y její šťávě vložena byvši do rány, svaluje a hojí rány a vyčišťuje staré vředy. Mytí kůže odvarem z listí menší zeméžluči shání všeliké neštovice, uhry, pihy a skvrny. Ženy vaří listí s louhem k mytí hlavy, neboť po něm ku podivu běleji vlasy. Šťáva jest dobrá v očním lékařství; smíšená s medem se vpouští nebo vkapává do očí, a tu činí zrak ostrý a odstraňuje povlaky a mrákotu s očí. Bavlna nebo lněný klůcek namočený ve šťávě a vpravený do matky vyvádí ven čmýru i plod. Vkapávání šťávy do uší moří červy; mazání hlavy touto šťávou hojí hnisavou prašivinu. Tato bylina má tak rozličný účinek, že i Q a l e n u s o ní napsal, jak někteří tvrdí, zvláštní celou knihu, již připsal Papiovi. Někteří vytahují šťávu z utlučené byliny i s květem, tuto vystavují v lahvi po několik dinů na slunce za častého míchání, až zhoustne a vyschne, načež z ní robí malé pokroutky. jichž užívají při všech svrchu uvedených chorobách. Z menší zeměžluči j>álí se v době květu voda, která jest dobrá proti všem svrchu uvedeným nedostatkům, ač není tak silná, jako šťáva nebo defcokt (odvar); tato voda může se lávati v množství 3—4 lžiček malým dětem proti škrkavkám. Též je užitečno píti tuto vodu k otevření ucpaných jater, sleziny a matky. Zeměžluč menší siluje řecky x«**«»>(»«ov *» A * « x p ó r , latinsky C e n t a u r i u m m i n u s , Fel t e r r a e . F e b r i f u g a , M u 1t i r a d i x. Německy Kleln-Tausendgulden-Fieb e r k r a u t , B i b e r k r a u t und E r d g a l l e . Vlašsky C e n t a u r i o m i n o ř e , etrusky B i o n d e J l a , francouzsky F i e l d e t e r r e. Kap. V. HOŘEC čili ENClAN. Přízemní listy hořce podobají se jitrocelovým, jsou však větší, tlustší a po délce (potažené 3 načervenalými žilkami (nervy); ostatní listy na lodyze, hlavně při vrcholku jsou' menší a trochu pilovité. Lodyha je oblá, hladká, sukovatá, dutá, ztloušti prstu a zvýši 2 loket. Květ je žlutý, nejprve uzavřený v kalichu, když vynikne z kalichu se otvírá, a z něho se tvoří tobolky s drobným, tenkým, širokým semínkem, lehkým jak pleva, které zřídka, nebo nikdy neklící. Kořen je dlouhý, ztloušti půl ruky, někdy i tlustší, hladký, zevně barvy země, uvnitř žlutý silné vůně, hořké chuti. Tuto bylinu objevil první, jak píší stáři
485
•xv
učitelé, slovanský král G e n t i u s, a od něho má také své latinské jméno G e n t i a n a. Hořec má 4 druhy, jež všechny netřeba zde vypočítávati; viz C a r o l a C l u s i a & Mat. L o b e H a, a pak v latinských herbářích bude o nich dle potřeby promluveno. Jediný, velmi pěkný druh jsem zde uvedl, jehož roste hojnost ve Švýcarech a který popsal G e s n e r . Obyvatelé ho jmenují po němečku B i s s w u r t z -nebo B i t t e r w u r t z , to jest hořký kořen, a mnoho jej užívají proti uštknutí jedovatých živočichů. Má květ brunátný nebo modrý, jako zvonečky. Kořen má dlouhý, často ztloušti ruky lidské, žlutý a hořký. C a r o l u s C l u s i u s nalezl jej v Uhrách, Štýrsku a Rakousích a vedle jiných ho bedlivě prostudoval.
X v*
liuřcc (Gentiana).
Gentiana Caerulea major.
Hořec roste na horách, v místech západních a mokrých. V říši i v království českém na .'horách Krkonošských je obecný. V zahradách těžko přetrvá druhý rok, a kvete, ale pak rád hyne a ztrácí se. Vykopává se v srpnu a září při ubývání měsíce a suší se ve stínu. Přirozenost, moc a účinek. Hořec je přirozenosti ohnivé, horký na třetím a suchý na druhém stupni; má moc stírající, ztenčující, vyčišťující, otvírající a trochu svírající. Vnitřní užívání kořene: Vypití 2 čtvrtcí prášku z usušeného hořce s routou a pepřem ve víně pomáhá proti jedovatému uštknutí hadů; a Ser a p i o dosvědčuje, že nepoznal lepšího léku proti jedovatéimti pokousáni vzteklým psem nad hořec. Dryáčníci také připravují 486
svůj dryák hlavně z hořce, bobků a některých jiných kořenů, které mísí s medem. Pití prášku utlučeného hořce ve váze l čtvrtce jest prospěšným lékem proti každodenní i čtvrtodenní zimnici, i proti těžkému dýchání a dusnosti. Týž prášek možno smíchati s medem a požívati jako lekt/var, neboť pomáhá k vykašlávání a velmi čistí prsa od hrubých, lepkavých šlemů a nečistot. Pití odvaru, hořce nebo prášku z něho ve víně otvírá všeliká zacpání jater a sleziny, krotí břišní koliku, moří červy, vyčišťuje ledviny, žene moč a čmýru; těhotné paní mají se ho však varovati. Lidem se slabými játry a žaludkem, kteří neudrží jídla, má se dávati píti prášek z hořce s vínem; to pomáhá. Víno ovšem se smí podati pouze, kde není zimnice nebo horečka, jinak se smí dávati hořec pouze s vodou štěrbákovou nebo jitrocelovou. Dobrý zažívací prášek pro lidi s mdlým a zastuzeným žaludkem: Drobně nakrájej a utluc, smíchej dohromady a jez následující směs: Po l lotu ostrouhané a očištěné lékořice, zázvoru, puškvorce a hořce, po % lotu anýzu, vlašského kopru (fenyklu), koryandru a l čtvrtci hřebíčků, a chceš-li, můžeš přidati % lotu pepře. Proti tlačení a dušení v žaludku berou někteří drobty bílého chleba, mezi ně nakrájí několik kousků hořce, polijí octem, nechají trochu ustáti, a pijí před spaním; praví se, že to odnímá bolest žaludku. Cípek udělaný z kořene suchého hořce a vpravený do života vyvádí ven čmýru, také i mrtvý plod a bere s sebou i S e c u n d i n a m , to jest lůžko zůstalé po porodu. Hořec dává se také dobytku, když sípá nebo kašle. Zhmožděné údy potírej směsí z prášku horce nebo jeho šťávy s dřevěným olejem, a budeš zdráv. V lékárnách připravuje se z tohoto kořene E x t r a c t u m či výtažek na způsob hustého medu, který je zvláště dobrý proti jedu; tak jeden veliký pán na severu má zvyk užívati jej, nebo místo něho odvar z téhož kořene, každý den ráno. Proti všelikým skvrnám na tváři i jinde na těle: Libovolné množství hořce nech vyluhovati ve vodě 3 dny, svař pak do hustoty medu a schovej v cínové nádobě; tím potírej skvrny na tváři. Dobrá směs pro lidi kašlavé, dušné a vodnatelné: Rozkrájej hořec, lékořici. oman. cicvár a zázvor, jez na noc a zapíjej pivem. Nebo: Dušný má píti odvar hořce v ptysáně nebo má směs prášku z hořce s lékořici zapíjeti vínem. Vnitřní použití šťávy: Vypití l čtvrtce šťávy vytlačené z kořene hořce — čerstvého nebo zeleného — tiší bolest v bocích a dobře prospívá těm, kteří spadli s výše, nebo se uvnitř srazili a zranili, neboť rozhání a ven vytahuje ssedlou krev; dokonce ;silně vyhání i čmýru. Tuto šťávu připravují takto: Utlučený kořen čerstvý nebo zelený se močí 5 dnů v čerstvé vodě, pak se obojí dobře spolu svaří až se voda usedne a ukáže kořen, nechá vystydnouti, procedí čistým šátkem a vytlačí, pak ,se voda znovu
487
fftr
*
ft
ti
vaří, až zhoustne jako med, a uchovává pak v nádobě polévané nebo kamenné. Lékař H o r a t i u s A n g e r i u s velice chválí tuto šťávu při dlouhých třídenních zimnicích v dávce l % čtvrtce vnitřně se slepičí polévkou.
I/ /'A « jiGrj ^! '>1ai/,
Vnitřní použití vody: Z hořce se ;pálí také na vodní lázni voda, a to z kořene na drobno rozsekaného na konci psích dnů. Pití této vody velmi prospívá v dlouhých zimnicích. Časté mytí touto vodou mocně otvírá vnitřní zacpání, a vyhání i červy a moří je v břiše. Pití vody hořcové nebo z hořce pálené vždy po 3 lotech každodenně ráno na lačný život po několik dnu, protahuje a prodlužuje člověku život, neboť odnímá a stravuje všeliké šlemy a nečistoty v žaludku. Vypije-li se tři- nebo čtyřikrát směs vody hořcové s M čtvrtcí dobrého upráškovaného puškvoroe a l čtvrtce cukru, dodá se chuti k jídlu. Pití hořcové vody přepravuje moč i čmýru. Když by muž se otrávil menstruem, nechť pije vodu pálenou z hořce; ta mu pomůže. Tato voda potírá i jiné jedy a jest dobrá proti neduhu morovému. Pročež berou kořen hořcový netoliko ppběhlíci dryáčníci do svého obecného dryáku, nýbrž se dává i do pravého dryáku Andromachova. Vnější použití: Hořec je dobrý kořen na rány; ranhojiči dělají z něho čípky a knůtky k rozšiřování bodných ran. Potírání a vyčišťování svrchu uvedenou šťávou hojí všeliké hluboké zmotané rány, hlavně sečné. V šátku přiložená na oči uhašuje také palčivou horkost. Někteří močí kořen 5 dnů, pak vaří a po vytlačení vaří s medem až do zahotistnutí a pak přikládají na oči. Potírání nebo promyvaní také prospívá proti všeliké nečistotě v kůži, jako jsou pihy, uhry, skvrny. Do uší vkapána moří v nich Červy a škvory. Při zfamožděných údech potírej tyto na povrchu směsí prášku z hořce nebo šťávy z něho s dřevěným olejem, a budeš zdráv. Hořec sluje řecky i latinsky G e n t i a n a , á G e n t i o r e g e 111 y r i o r u m, qui in bello primus eius vires reperit. Dioscor. Plín., (dle G e n t i a, krále illyrského, který první ve válce seznal jeho moc). A l i i , i n q u i t A p u l e i u s , A l o ě n G a l l i c a m , a l i i N a ř č e n , a l i i C h
Kap. VI. HOŘEC MENŠÍ neb PROSTŘELENÉ KOŘENÍ. Prostřelené nebo střílové koření neliší se mnoho svým vzhledem a svou mocí od většího hořce, pročež právem sluje menším hořcem. Roste na rolích a v místech neobdělávaných, na mezích a vedle cest. Lodyha jest oblá, asi l pídě zvýši, od 488
M'
spodu k vrchu rozdělená kolínky, a u každého kolínka má po 2 proti sobě postavených (vstřícných), tučných, tlustých a podlouhlých, rostlině S a p o n a r i a (mydlice) podobných listech. Na vrcholku lodyhy vyrůstá 6—7 modrých květů, podobných dlouhým, dutým zvonečkům, které vycházejí ze zelených kaMchů, podobně jako u bílé bukvice. Když tyto květy v srpnu opadají (neboť v červenci kvete), objevuje se v dlouhých tobolkách malé semínko zlaté barvy, ne jinak, než jako u žluté divizny. Kořen je oblý, na mnohých místech s obou stran křížem probodený, odkudž sluje latinsky C r u c i a t a , německy K r e u z w u r t z , S p e r e n s t i c h , česky pak prostřelené neb střílové koření. Tento kořen jest pak velice hořký, a téměř hořčí, nežli u hořce většího. V zahradách nerad se daří, podobně jako jiné lesní nebo plané byliny.
1*5^
A*, , '•*; v *< tj»ť
Gentiana minor. .- ~*%iafr
:ffj}^
Gentiana minima.
Přirozenost, moc a účinek. Hořec menší čili střílové koření jest přirozenosti horké a suché, jak ukazuje jeho hořká chuť. Vnitřní použití: Pití prášku z utlučeného hořce menšího s dobrým vínem rozděluje a rozhání jed; velmi se chválí proti morové nemoci a nákaze. Kdo se chce uchrániti a ubrániti před ní, nechť pije každé ráno. ^ kventíku prášku s vínem, kdo pak již jest zasažen touto nemocí, ten musí dostati již celý kventík. Pití odvaru byliny s kořenem vyčišťuje prsa a vyhání tam shromážděné šlemovité vlhkosti; touž moc má i pití pálené vody. Velice také prospívá vodnatelným ustavičné pití vína, v němž byl močen přes noc kořen. Pastuchové mnoho pracují s malým hořcem, neboť jakmile se některá svině zvrátí a pojde, tu sekají tuto bylinu s kořenem 489
dovatělé zhnisalé vole); mazání tímto práškem smíšeným s medem odstraňuje skvrny a jiná zohyzdění kůže. Obojí tento malý hořec s velice krásnými modrými kvítky, někdy také brunátnými a bílými, nachází se všude v Bavořích na lukách a při potocích, a onen větší kvete obyčejně na podzim. Kořínky jejich jsou velice hořké, subtilní a drobné, a jinde se neujímají, leč by se při přesazování vykopaly všecky kořínky. Kap. VII. PODRAŽEC. Podražec je dvojí: Dlouhý čili samec, a okrouhlý čili samice. Dlouhý podražec má listy jako břečtan nebo v polní psoser, trochu okrouhlé. Lodyha zvýši lokte je hebká, ač stojí přímo vzhůru, a pruhovaná. Květy, tu a tam na lodyze, jsou
a dávají požívati sviním, aby se léčily a bránily proti moru a tuto morové ráně na ně přicházející. Vnější použití: Utlučený kořen, přiložený na břicho, moří červy. Prostřelené koření je znamenitá bylina na rány, kterou můžeme hojiti také všeliké průtrže a úrazy, avšak musí se rány a úrazy prpmývati odvarem byliny i s kořenem ve vine a zasypávati drobně utlučeným práškem. Velmi mocně totiž hojí a odtud dostala rostlina své německé pojmenování „Heil alle Schaden", to jest „hoj všech ran" (všehoj ranný). Táž moc jest i v pálené vodě. A summou se má za to, že tento kořen mji celou tu moc, která se připisuje hořci. Proto staré ženy dobré praví: „Modelgeer, ist aller Wurtzel Ehr."
V
fy 1
• r*ft.*m, ?£«*>*%, :' v. .,„.«f -.
.v l>~i*K*a*
4»r«v
Velmi drobný a pěkný bavorský hořec.
GENTIANA
MINIMA.
Přichází ještě jiný druh hořce, s listy a lodyhou mnohem menšími, tenčími a subtilnějšími předešlých; poněkud má náběh k brunátnosti, květ jest větší a modravě červený. Celá bylina plazí se po zemi, kořen má tenký a dlouhý jako kýchavka, chuti velmi hořké. Roste na místech neobdělávaných. V moci srovnává se s prostřeleným kořením. C o r d u s ji nazývá P n e u m o n a n t h e , jiní V i o l a C a l a t h i a n a . Tato bylina jest dobrá na rány. Vlastnosti její:
Má téměř takovou moc a přirozenost jako jiné Gentiány. Hlavně však se používá obkladů z drobně utlučeného kořene na břicho k vyhnání širokých červů (tasemnic?). Zasypávání tímto práškem z kořene hojí S t r u m a s e x u l c e r a t a s (zvře*Á
490
Podražec dlouhý.
Podražec obecný.
bledě žluté, dlouhé, jako špičatý klobouček, silné vůně, po odkvetení zbývá plod hruškovitý. Kořen je zdéli pídě, oasto i delší, a na některých místech, zvláště ve Vlaších, ztloušti prstu. U nás v Čechách má kořeny drobné a hořké. Roste na polích i v zahradách. Obecný dlouhý podražec, zde popsaný, pokládají mnozí učení lékaři za A r i s t o l o c h i a C l e m á t i tis, id est S a r m e n t i t i a starých autorů, jiní jej nazývají S a r a c en i c a, jehož ještě jiný druh, kterýž roste v Hispanii, uvádí C. C l u s i us. Pravý pak dlouhý podražec, který je zde vyobrazen s jinými, roste nejvíce v Sicílii. V našich zahradách nechce snášeti zimy, a proto jej musí chovati ve sklepích. Tento druh a okrouhlý jsou nejmocnější a mohou se k nám dostati čerstvé. Okrouhlý podražec plazí se svými výhonky po zemi; květ má jako dlouhý, ano i listy téměř takové, až na to, že jsou menší a okrouhlejší. Kořen je oblý, tvrdý, kostnatý, zevně barvy
491
»\
4
země, uvnitř žlutý jako šafrán a hořký. Tento okrouhlý podražec — pokud já vím — neroste ani v Německu, ani v Cechách; avšak této doby se již nachází v mnohých zahradách a rád přetrvává zimu na poli, jako na př. i mně ho roste hojně každého roku, a přináší zralé semeno, které však se nerado ujímá. Bylina pak, kterou dříve považovali a užívali jako pravý okrouhlý podražec, není žádný podražec, nýbrž .jest druhem polní rutky, o níž bude psáno v kap. 104. čtvrté knihy. Proto -mají si dáti přinášeti bedliví lékárníci okrouhlý podražec ze Vlach, nebo kupovati a odebírati ho od kupců norimberských, kteří z Benátek obchodují do říše. Neboť roste ve, velkém množství ve Vlaších, a hlavně — a právě ten nejlepší — nachází se v Apulii na hoře, zvané G a r g a n u s , ba i na horách paduámských, které zovou M o n t e s E u g a n e i . Obojí podražec se vykopává v době žní a může se bez porušení chovati 5 let.
Jeden učený lékař dával často s velikým úspěchem prášek okrouhlého podrážce v měkkém vejci proti bolení žaludku a zvláště jícnu žaludečního. Týž kořen je také účinný v klystérech u apoplektiků a epileptiků (šlakem poražených a stížených padoucnicí). Voda pálená z čerstvých kořenů pívává se s úspěchem v době moru — in P ě s t ě — proti klání v bocích.
Vnější použití:
\,' $
v
Rozmačkané čerstvé a ještě zelené kořeny podražcové vytahují ven z rány trny, třísky, šípy, rozdrobené a zlámané kosti a jiné věci zadřelé do masa a tam uvízlé, když se přiloží na postižené místo. Časté vymývání odvarem podražce ve víně a současné zasypávání práškem ze suchého kořene vyčišťuje
Přirozenost, moc a účinek. Kořene obojího podražce užíváme mnoho v lékařství. Jest hořký a trochu peprný, horký a suchý na počátku třetího stupně. Okrouhlý jest však podstaty subtilnější, pronikavější a ve všem účinnější, zvláště když chceme zřediti hrubé a surové vlhkosti a otevříti (uvolniti) zacpání jimi způsobené. Dlouhý podražec nemá tak pronikavé a prostupující moci, stírá a rozpouští méně nežli okrouhlý; proto, kde je potřebí mírně stírati, jako při zjitření a zánětu matky, tu užíváme dlouhého podražce.
«$$<,
Vnitřní použití: Pití l čtvrtce obojího podražce s vínem jest dobré proti jedu a nákaze morové. Proto jej dávají do dryáku. Léčí také hadí uštknutí, když se přiloží na postižené místo. Pití odvaru těchto kořenů s myrrhou a pepřem s teplým vínem přináší ženám jejich čmýru a vyhání mrtvý plod, lůžko, i všechny nečistoty z matky. A vpravdě měla,by jednakaždá šestinedělka tento kořen píti, aby si byla jista svým vyčištěním. Totéž působí i čípek udělaný z kořene a použitý řádným způsobem. Dále prospívají tyto kořeny lidem dýchavičným a soptivým, dušným, kteří mají prsa zanečištěná, zaopaná a těžká, s padoucnicí, křečí a pícháním či kláním v bocích; za tím účelem mají píti odvar ve vodě, nebo užívati spolu s kořenem a } jáblečníkem v medu. M e s u e napsal že obojí podražec má touž moc purgovati a pročišťovati, a jest pravdou, že požití 3 čtvrtcí prášku z něho nutí na stolici, vyhání šlem, ba i, jak někteří praví, dokonce choleru. Kořen okrouhlého podražce jest velice příjemný a vzácný rybám, když jej totiž vhodíš utlučený s vápnem,do vody. ihned k němu spěchají a požírají s podivuhodnou chtivostí, ač jim nejde převelice k duhu, neboť po něm leknou a jako polomrtvé plovají břichem vzhůru, jak dosvědčuje P l i n i u s, dokládaje, že to sám viděl. 492
.V
Podražec okrouhlý (a rozkrojený, b celý kvit, c semeno, d misek semene, * mladistvý kořen.
Pistolochia.
a léčí všechny hnisající i čerstvé rány, otevřené a hnisající nohy, i jiné všeliké úrazy a vředy, zvláště v tajných místech. Koňští léikaři (zvěrolékaři) a kováři znají a umějí dobře užívati kořene podražcového proti sadmu*), to jest proti zdávení*) aneb odhnetení*) koní od sedla; práškem z kořene totiž zasypávají rány, což je velmi dobré. Víno z podražce smíchané s trochou medu, a tak teplé vpuštěné dio uší, hoflí otoky a vředy v uších a mírní bolesti; ba i vodní odvar z okrouhlého podražce vpuštěný do uší jest dobrý proti škvoru a červu v uších. Vytírání zubů tímto kořenem je čistí a bílí. Mytí směsí prášku z utlučeného podražce s octem jest dabré proti prašivině. *) Všechno toto jsou různé názvy otlačeni od sedla.
493
JW"-*
fí
Přikládání teplé směsi podražce s kořenem vysokého slezu, jitrocelů a medu krotí bolest podagry. Velmi dobrá vyzkoušená náplast na rány a vředy je následující: Usuš a na prášek utluc listy nebo kořen podražce, smíchej s terpentýneim a lněným olejem a udělej na pánvičce (rendlíčku) nad malým ohněm z uhlí mast, nepříliš hustou, ani řídkou, a uschovej ji k potřebě; tuto přikládej na rány a neštovice. Podražec sluje řecky i latinsky A r i s t o l o c h i a , q u o d š i t o p t i m a p u e r p e r i s, n o n g r a v i d i s , q u o d r e m o ratos mense s, h a e r e n t e s secundinas, & r e l i q u i a s o m n e š a p a r t u e x p e l l a t — (pojiěvadž je nejlepší pro šestinedělky, netěhotné, ježto vyhání zpožděné měsíčky, zadržené sekundiny (lůžko) a všechny zbytky po porodu). Arabsky Z a r i u n d sivé M a s m o r a, vlašsky A r i s t o l o g i a , španělsky A s t r o n o m i a, francouzsky F o t e r r l e, německy O s t e r l u z e i , od řeckého a latinského jména Aristolochia, Hohlwurtz. PISTOLOCHIA.*) Pistolochia není nepodobná jiným podražcům, má však slabší a menší list, květ i ovoce a má množství tenkých, dlouhých kořínků, pročež ji P l i n i u s nazval P o l y . r r h i z o n . Roste kolem města Neapole ve Vlaších, jak dosvědčuje B a r t. M a r a n t h a lib. I. cap. 4. Také se nachází, jak píše C l u s i u s, v Hispanii a narbonské Gallii, kde rostou stromy olivové, a vůbec kde je kamenito. Kořen její pěkně voní a jest zvláště účinný vedle okrouhlého podražce k vyvedení plodu ze života, kde je toho potřebí. P l i n i u s jej vychvaluje, a praví, že jest dobře dávati píti kořen ve vodě těm, kteří upadli, nebo si něco v živote zlámali a srazili (při úrazech vnitřních). Také jest jinak účinný při všech těch neduzích, «při nichž obyčejně podáváme podražce. Kap. VIII. LÉKOŘICE aneb SLADKÝ KOŘEN (SLADKÉ DŘEVO). Lékořioe jest stromek s mnohými ratolestmi, délky 2 loiket, se vstřícnými lístečky jako u stromu mastixového nebo u lentišku, nebo u cizrny, tmavozelenými, podlouhlými tlustými a tučnými, na dotyk lepkavými- Květ jest červenobrunátný, podobný hyacinthu, a po jeho opadání vytvářejí se po něm malé, chlupaté, krátké lustičky se 2—3 zrny podobnými čočce. Kořen se rozprostírá na všechny strany a vypouští ze sebe množství dlouhého révoví (lodyh); zeivně má barvu dřeva, uvnitř je žlutý jako dřevo pušpanové, jest vodnatý, plný mízy, chuti poněkud trpké, avšak sladké a libé. Popis této obecné lékořioe se hodí na R a d i x S cy t n i ca, jak jej nazývají T h e o p h r a s t u s &. P l i n i u s , jelikož roste hojně v Scythn a u bařin řeky Maeotu. Také se o tom zmiňuje A u g e r i u s B u s b e q u i u s ve své „Turecké cestě", že nalezl celé háje nebo lesy na břehu velké řeky H a l y s plné to'hoto kořene, a jelikož je mmohem sladší a účinnější nežli jiný druh se mi ne E C h i n a to (se semenem ostnatým), kterýž *) A r i s t o l o c h i a P i s t o l o c h i a .
494
•popsal D i o s c o r i d e s , a ježto toho času nachází se téměř všude v zahradách, proto zůstaneme také u něho. Jmenuje se také A d i p s o s, poněvadž Skythové pojídajíce tento kořen, mohou vydržeti několik (11—12) dnů žízeň. Jakmile se jednou lékořioe zasadí, tu se velmi brzo rozplodí a rozmůže, a dá se pak ztěžka vypleniti. Roste velice hojně na mnohých místech ve Vlaších, a to zvláště na apulské hoře Qarganu, kdež isují z jejího kořene šťávu, kterou vysušují a z níž dělají pilulky a kuličky; takto speklou šťávu k nám dovážejí. Množství liékořdce roste také v Německu koltem Bflmberka ,ai za Norim|berkem. Také v Cechách ji chovají mnozí ve svých zahradách. V QailMi narbonsiké roste na mnoihých místech divoce (planě), hlavně u města L a t ar a, o němž se také zmiňuje P l i n i u s , a které leží l míli od Mompelieru.
O
1 i« Lékořice.
Lékořice obecná.
Kořen se vykopává a sbírá v době, kdy zapadá 7 hvězdicek zvaných P l e i a d e s &. V e r g i l i - a e , česky kuřátkaPřirozenost, moc a účinek. Lékořiíce jest přirozenosti mírné, totiž horké a vlhké na prvním stupni; proto jest velice ipří jemná a podobná lidské přirozenosti. Stírá, čistí, svlažuje, měkčí a mírní vnitřní ostrosti. Vnitřní použití: Žvýkání kořene nebo držení šťávy z něho v ústech, až by se sama rozplynula a pomailu stekla do hrdla, hasí žízeň, krotí hlad, dobře prospívá játrům, horkému žaludku, odnímá žáhu, vyčisťuje prsa a plíce, pomáhá k volnému odkašlávání, svlažuje suchost a drsnatost hrdla i průdušek nebo chřtánu, změkčuje otoky a vředy. Proto se dává s prospěchem proti sípáni, 495
:-<2T% , T
v»
,^VP
'f(f
'•'.
suchému kašli, těžkému dýchání, souchotinám, žeberní hlíze a klání v bocích. Šťáva lékořicová připravuje se takto: Vezmi čerstvou zelenou lékořici, dobře ji umačkej nebo utluc, a uvař ve vodě, pak ji vystav v létě na slunce, anebo v zimě na teplá kamna, aiby vyschla a zhoustla, pak ji dej do polévané nádoby a schovej ku potřebě proti výše uvedeným neduhům. Pití odvaru kořene lékořicového ve vodě anebo v sladkém víně jest užitečné proti všem svrchu uvedeným nedostatkům zdraví, hlavně pak proti zranění a osuťinám měchýře. Hojí všeliké choroby ledvin, rovněž tak palčivé a ostré močení. Odvar íekořice v kozím mléce je nejlepší proti uvedené řezavce. Jiný dobrý lék proti kapavému močení jest následující: Uvař lékořici s řeckými vínem a se semenem vrabího símě ve víně nebo ve vodě; pitím tohoto odva.ru obměkčí a otevrou se močovody. Následující nápoj jest dobré užívati proti šlemům a nečistotám zalehlým v prsou a plících: Vezmi devět fíků, dva loty íekořice, po jednom lotu řeckého vína, anýzu, vlašského kopru a půl hrsti yzopu, to všechno zhruba utluc a svař ve třech žejdlících vody až na dvě třetiny. Pak proceď a oslaď cukrem. Z tohoto teplého nápoje nechť pije nemocný každého dne ráno malou skleničku. Jiný nápoj prsní, uklidňující také ostrý kašel, vyčišťující žaludek, hasící žízeň a zbavující prsa šlemů, jest následující: Vezmi dva loty nových fíků, po jednom lotu jujub a sabe&tenu, jeden lot řectoého vína, půl lotu íekořice, dále po půl lotu bílého jabileoníku, anýzu a vlašského kopru, pak vše svař ve dvou pintách obyčejné ječné vody až na dvě třetiny. Z toho dávej nemocnému každé ráno a večer notný doušek. Chceš-li míti prostou ječnou vodu pro uhašení žízně, vezmi plnou hrst ječmene, dva loty řeckého vína, jeden lot íekořice, po dvou čtvrtcích anýzu a kopru vlašského, polij dvěma pintami vody a svař na dvě třetiny. Znamenitý, pravdivý a jistý lék zabraňující tomu, aby se ani v ledvinách ani v měchýři neitvořil a nerostl žádný kámen, jest tento: Vezmi po devíti čtvrtcích vyčištěného kořene lékořicového a menšího i většího slezu, pak po jednom lotu vrabího semene a mišpuloyých peciček, všechno rozkrájej a utluc, polij d věrna librami, či dvěma žejdlíky vody lomikámenové anebo nápjje májoyéiio. Svař dohromady na polovinu, a z tohoto odvaru dávea nemocnému píti dvakrát týdně ráno dobrý doušek. Dosbře vytlačená šťáva z íekořice, močené několik dnů v dobrém sladkém víně, svařená s pěkným bílým cukrem až do hustoty šťávy, je velmi dobrým lékem pro lidi neduživé na plíce a stížené podobnými nemocemi. Dobrým lékem proti kašli jsou pilulky z tragakanty a šťávy tékořicové rozdělané c u m S á p á (rrošf na husto vařený); tyto pilulky nechají se rozpustiti v ústech. Kořen lékořicový poskytuje také velice dobrý extrakt, připravený s lihem i bez něho, kterého můžeme používati s prospěchem při mnohých nemocech plic a ledván. Zevní použití: Zasypáváni slzících očí práškem utlučeným ze suché íekořice zastavuje výtok z očí a hojí vředovatění očí. Dobrý 496
jest itatké tento prášek k zasypávání neštovic a vředů ví ústech, napomáhá také při hojení ran, ba i léčí přimeť.*) Přikládání prášku fékořiicového smíšeného s trochou bílé mouky v šátku na É r y s í p ě l a * a čili červené oíoky způsobuje veliké ulehčení bolestí. Lékohce nazývá se tak česky od. řeckého slova G l y k y r r h i z a , což znamená tolik, jako sladký kořen, D u l c i s r a d i x. V lékárnách sluje R e g a l i z a, arabsky S u š , vJašsky R e g o l i t i
v >'? <~*
rS* ^
ť
H
Pupava bílá aneb malá.
vedl mnoho křesťanských válek, povstal v jeho vojsku přeutkriítný a> hrozný mor, na nějž zemřelo mnoho tisíc lidu. Nad tím dobrý císař měl velikou lítost a modlil se k Pánu Bohu; ukázal prý se mu ve snách anděl, který vystřelil z kuše šíp a napomenul císaře, aby si dobře pamatoval, kam a na kterou bylinu ten šíp .padne, neboť touto' bylinou a tím kořenem bude prý moci pomoci svému vojsku od morové nákazy; a to prý se taiké stalo. To ponecháme každému k vlastnímu uvážení a přistoupíme k popisu. Tato bylina má listy podobné jako zahradní kardus, pouze jsou chlupatější, bodJinatější a špičatější; tato rostlina nemá žádné lodyhy a listy rozkládají se hned u země. Hned nad kořenem uprostřed listí při zemi má ostrou a bodliniatou květní Mávku barvy brunátně červené, která .později zbělí, spýřnatí aise *) Přimeť = Panaritium, zánehtice. 32
497
,A; ' ^ 5 .s* , ,... * *
rozlétá, zanechávajíc semeno podobné planému šafránu. Tento kvěit zůstává vždy otevřený za jasného dne a nebe, naproti toaniu se však zavírá, když je pod mnakem a strojí se k dešti. Kořen je na povrchu trochu niačervenalý, uvnitř bílý, silně vonný a sladký. Na některých místech má trhliny, jakoby od zranění, a následkem toho vymyslily si baby, že ho ráni anděl Páně šípem ze své kuše. C l u s i u s popisuje také malou planou Carlinu, která roste v HiispaniM, o čemž viz jeho O b s e r v. H i s p a n. l i b 2. cap. 80. B e l l on i us a jiní nedávají místa názoru, že tato C a r l i n a jest C h a m a e l e o n a l b u s, jelikož nemoří hovad, jak psali Diosco.riid es & T h e o p h r a s t u s , a že nalezl pravý C h a i m a e l e o n a l b ů s pouze na ostrově Krétě a soudí, že těžko může se nalézti jinde. O tom však promluvíme příleždtositně na jiném místě. Pupava bílá roste ráda na nezoraných vršcích a na; vysokých rovinách. V mastné zemi mívá tlustý kořen, v suché zemi tenký. Kořen její vykopává se z jara,, dříve nežM počne pučeti rostlina a ze sebe vyrážeti! listy, a suší se ve stínu Přirozenost, moc a účinek. Pupava bílá jest v přirozenosti horké a suché na druhém stupni. Rozhání větry a otvírá zacpání. Vnitřní použiti: Prášek z usušeného ai utlučeného kořene bílé pupavy ve váze jedné čtvrtce ve víně pitý, vyhání široké červy (tasemnice) a škrkavky z břicha, otvírá ucpání jater i otoky sleziny, zmenšuje otok u Mí vodnatelných a zahání žloutenku, zvláště v tom případě, když se pije odvar tohoto kořene s jablečníkem. Sailně propravuje moč, láme a rozdrobuje kámen, odpírá všelikým jedům, zvláště morové nákaize. D i o s c o r i d e s pak napsal, že se může užívati tento kořen na místě dryáku s vínem pnoiti uštknutí jedovatých žížal. Ostrouhány kořen bílé pupavy vyvolává měsíčky, to jest m e n s e s, ba di S e c u n d i n la; m, to jest vypuzuje lůžko zůstalé po tporodu. Směs kořene s ječným sladem nebo ttučí, s vodou a olejem, moří psy, svině, krtky ai myši- Tak napsal T h e o p h r a s t u s o svém C h ia m a e l e o n u. Po naší bílé pupavě však bývají svině silnější, jiak napsal o malé pupavě H i e r o n y m u s T r a g u s . Ve Vlašsku' mají obyčej vniitřní masátost (dužninú) květu očištěnou od šupin ai vlny, která obaluje semeno, zadělávati do cukru nebo medu- Tato jest velmi chutná k jídlu. Jiní obyčejní lidé požívají ji také tak syrovou, avšak když se jí příliš mnoho pojídá, způsobuje bolesti v životě a závr/aitá v hlavě. Zevní použiti: Omývání odvarem tohoto kořene v octě, zalhání svrab, prašávdnu, strupy, liseje a skvrny. Tento odvar je také dobré proti bolení zubů vpouštěti na bolavé zuby.
498
Starý lékař T h e o p h r a s t u s napsal, kdo se chce dozvěděti, zdali nemocný povstane s lože a bude živ, nebo zda umře, aby omýval nemocného po 3 dny za sebou ráno odvarem tohoto kořene; snese-li (tuto lázeň, jest ďoibrá cáká, že neumře- To já též ponechávám každému k vlastnímu úsudku a víře* avšak dobrý iékař má k tomu účelu jiné a jistější známky, dle mchž se může říditi. Někteří zavěšují nad stolem bodlinatou květní hlavičku bílé pupavy, jelikož se domnívají, že -pokud na ni budou hleděti, že nebudou míti ani škytavky, ani záhy. Sed hile o p u s est f o r t i i m a g i má t i o n e. (K tomu třeba hodně fantasie.) Pupava bílá sluje řecky A «.« «<'«<•• * >•«v * o ?, arabsky C h e m e l e o n l e u t e , název to zkomolený z řeckého, latinsky C h a m a e l e o n a l b u s , C a r d u u s s u a r i u s, q u o d s u e s i n p o l e n t a e x h i b i t u s, p e r i m a t (jelikož podán v ječmenných kroupách neb polentě hubí vepře), C a r d o p a i c i u m & C ar li na, quasi C ar o l i n a ; vlašsky C ar l i n a & C h a m e l e ó n e b i a i n c o , španělsky C a r d o p i n t o , francouzsky C ar l i ne, německy k l e i n e oder w e i B e E b e r w u r t z .
V
Kap. X. PUPAVA ČERNÁ.*) Černá pupava má liisty chlupaté a bodlinaté jako kardus zahradní, nebo zlatohlávek, jsou však menší, tenší, subtilnější a trochu načervenalé, ačkoliv mění svou barvu dle složení a poviahy ipůdy; neboť někde bývají zelené, j.inidy bělavé, na jiném místě zase namodralé, někdy také červené, a to snad je také příčina, že chameleón od rozličných barev sluje také Ca rdu u s v ar au s, neboť také pravý chameleón, malé zvířátko jako ještěrka, má na sobě rozličné barvy. Má lodyhu zvýši jedné pídě, ztloustl prstu, načervenalou a na vrcholku jejím trniité a různobarevné květy jako hyacinthus. Kořen je tlustý, černý, tučný, někdy roztrhaný a vyšeptalý, uvnitř žlutý, chuti palčivé a peprné. B a r t M a r a - n t h a píše ve svié knize „ M e t h o d u s s i m p l i c i u m lib. 2., cap. 7, že této bylině říkají v Apulii C a r du n c ell o; od něho jsem ji také dostal vedle jiných bylin; fcdyž jsem byl vi NeapoH, a též M a.4 h i o l u s ji před tím od něho obdržel. B e l l o n i u s píše, že dotyčný C h a m a e l e o n n i g e r roste velice hojně na ostrově Lemnu, a že má tak pěkné a krásné modré květy barvy nebeské, že i sám chrpový květ se proti němu nezdá býti dosti modrý. Že prý roste také na polích u Abydu a u řek hellespontských a kolem města Herakleje v ThracH!. Před časemi pokládali také za tuto velikou a černou pupavu C a r l i n u , když vyrostla v dlouhou lodyhu, jak se nékdy stává, avšak má květy menší této, jak jsme ji popsali v předešlé kapitole, ostatně však ve všem podobnéPupava černá neroste nikde v Cechách ani v Německu, pokud je mi známo, ba i v> Itálii přichází jen pořídku. V Apulii a Kalabrií roste jakási bylina, jak je zde vymalovaná, která se srovnává s popisem černé pupavy u D i o s c o r i d a . Roste na polích, v místech suchých, a také u moře. Kořen pupavy černé vykopává se z jara, když počíná pučeti ústí. *) Asi C a r d o p a t h i u m c o r y m b o s u m . 32*
•!r W/*
*t
*•
ť
is
{Přirozenost, moc a účinek. Karem je přirozenosti ohnivé, totiž horké a suohé, peprný a má moc stóraitii, páliti a vyčištavati Zevní použití: 1 Jefókož tento kořen černé pupavy má v sobě cosi škodlivého nebo smrtelného, jak dosvědčuje G a l e n u s a jiní znamenití učitelé, proto se ho v lékařství vnitřním neužívá, nýbrž toliko zevně, a to jako masti v následujícím složení: Ku směsi utlučeného kořene s bobkovým olejem a svinským nebo slepičím sádlem se přidá trochu vitriolu
Pupava černá aneb veliká.
