2. D. Levitt, J. Dubner - SuperFreakonomics

1

Po čtyřech letech od vydání veleúspěšného titulu Freakonomics – Potrhlá ekonomie (česky vyšlo pod zavádějícím názvem Špekonomié) se ekonom Steven D. Levitt a žurnalista Stephen J. Dubner vrátili navazující knihou Superfreakonomics – Skrytá ekonomie všeho. Autoři se v této knize nespokojují s originální aplikací mikroekonomickopsychologické analýzy na řadu dalších aktuálních nebo nedávných jevů a událostí, ale míří dál. Ukazují, jak lze některé zásadní problémy světa včetně například globálního oteplování eliminovat bez vynaložení obrovských nákladů jednoduše tím, že se spolehneme na tvůrčí myšlení a inovační schopnosti lidí. V Superfreakonomics se dozvíme odpovědi na zdánlivě výstřední až neslušné otázky typu „proč by si měli sebevražední atentátníci kupovat životní pojistky“, „co mají společného hurikány s infarkty a úmrtími na dálnicích“, „jaký vliv na kriminalitu má televize“ nebo „proč odjet autem z pátečního večírku bývá méně nebezpečné než jít domů pěšky“. Steven D. Levitt (*1967) je profesorem ekonomie na Chicagské univerzitě a redaktorem časopisu Journal of Political Economy. Levitt je držitelem medaile Johna Batese Clarka pro rok 2004, kterou je oceňován nejvlivnější ekonom do čtyřiceti let, a v roce 2006 byl vybrán magazínem Time jako jeden ze „100 lidí, kteří formují náš svět“. Stephen J. Dubner (*1963), spisovatel a bývalý editor The New York Times Magazine, je autorem knih Turbulent Souls (Choosing My Religion), Confessions of a Hero-Worshiper a knihy pro děti The Boy with Two Belly Buttons. www.freakonomics.com

Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner

2

SUPERFREAKONOMICS SKRYTÁ EKONOMIE VŠEHO

O globálním ochlazování, vlasteneckých prostitutkách a o tom, proč by si sebevražední atentátníci měli kupovat životní pojistku Dokořán 2010 Z anglického originálu SuperFreakonomics. Globál Cooling, Patriotic Prostitutes and why Suicide Bombers Should Buy Life Insurance, vydaného nakladatelstvím HarporCollins Publishers v New Yorku roku 2009, přeložil Petr Holčák. Copyright (c) 2009 by Steven D. Levitt and Stephen J. Dubner All Rights Reserved Translation Petr (c) Holčák, 2010 ISBN 978-8O-7363-327-1

3

OBSAH Poznámka na vysvětlenou 9 V níž se přiznáváme, že jsme ve své první knize lhali. Úvod Jak ze seriózní ekonomie udělat potrhlou? 15 V němž úplně ignorujeme globální finanční krizi ve prospěch skutečně zajímavých témat. Proč je nebezpečné chodit v opilosti… Nečekaný zachránce indických žen… Po krk v koňském hnoji… Co je to vlastně „potrhlá ekonomie“?… Bezzubí žraloci a krvežízniví sloni… O čem jsme si vždycky mysleli, že to víme, ale nevěděli jsme. V níž zkoumáme, co člověka stojí, když se narodí jako žena. Kapitola l Proč se pouliční prostitutka chová jako Santa Klaus z obchoďáku? 33 Seznámení s LaSheenou, prostitutkou na částečný úvazek… Milion mrtvých „čarodějnic“… Celá řada způsobů, jimiž jsou ženy trestány za své pohlaví… Cenu platí i ženy z Radcliffe… Hlava IX má ženám vytvářet pracovní místa, sbírají je však muži… Prostitutkou jedna z každých 50 žen… Rozmach obchodu se sexem za starých časů v Chicagu… Průzkum jako žádný jiný… Upadání výdělků prostitutek… Proč je orální sex tak laciný?… Pasáci versus realitní agenti… Proč mají policisti tak rádi prostitutky… Kam odešly všechny učitelky?… Co je skutečně za rozdílem mezi výdělky mužů a žen?… Milují muži peníze tak, jako ženy milují děti?… Může

4

změna pohlaví zvýšit plat?… Seznamte se s Allie, spokojenou prostitutkou; proč není více takových žen jako ona? Kapitola 2 Proč by si měli sebevražední atentátníci kupovat životní pojistku? V níž probíráme závažné aspekty narození a úmrtí, především však úmrtí. Nejhorší měsíc, v němž čekat dítě… Ruleta narození se týká i koní… Proč bude Albert Aab zastiňovat Alberta Zyzmora?… Kumulace dat narození… Odkud se bere talent?… Některé rodiny plodí baseballové hráče, jiné teroristy… Proč je terorismus tak levný a snadný… Dopady 11. září 2001… O muži, který vylepšuje nemocnice… Proč jsou zastaralá i nejnovější pohotovostní oddělení… Jak rozlišit dobrého lékaře od špatného?… „Kousnut v práci klientem“… Proč bychom rádi, aby nás na pohotovosti přijala lékařka… Různé způsoby, jak odložit smrt… Proč se chemoterapie využívá tak rozsáhle, když funguje tak málo?… „Rakovina nám pořád nakopává zadek“… Válka: ne tak nebezpečná, jak jsme si mysleli?… Jak chytit teroristu. Kapitola 3 Neuvěřitelné příběhy apatie a altruismu 107 V níž se odhaluje, že lidé nejsou tak dobří, jak se předpokládalo, ale ani tak špatní. Proč 38 lidí sledovalo vraždění Kitty Genoveseové?… S takovými sousedy… Co způsobilo explozi zločinu v 60. letech?… Jak ochránci lidských práv podpořili zločinnost… „Nechte to na bobrovi“: pořad nevinný jen napohled… Kořeny

5

altruismu, čisté a nečisté… Kdo vlastně navštěvuje domovy důchodců?… Přírodní pohromy a slabé dny na zprávy… Ekonomové po vzoru Galilea obsadili laboratoře… Geniální jednoduchost hry Diktátor… Lidé jsou tak štědři!… Díkybohu za „motodárce“ Velký íránský experiment s ledvinami… Cesta řidiče náklaďáku do věže ze slonoviny… Proč se skuteční lidé nechovají jako lidé v laboratoři?… Nepříjemně“ ošklivé pravdy o altruismu… Strašáci platí i na lidi… Ještě jednou Kitty Genoveseová. Kapitola 4 Řešení tu je – a je levné a prosté 141 V níž se velké a zdánlivě nepřekonatelné problémy řeší překvapivými způsoby. Riziko porodu… Ignác Semmelweis přichází na pomoc… Jak zákon o ohrožených druzích ohrozil druhy… Tvořivá způsoby, jak neplatit za odpad… Utajování lékařských kleští… Hladomor, k němuž nedošlo… Tři sta tisíce zabitých velryb… Záhada dětské obrny… Co skutečně“ zahrání infarktu?… Automobil zabiják… Zvláštní příběh Roberta McNamary… Budeme házet lebky šachtou!… Sláva bezpečnostním pásům… Co je špatného na řízení smrtící zbraně?… Jak k bezpečnosti přispěly dětské autosedačky?… Figuríny z nárazových zkoušek nelžou… Proč hurikány zabíjejí, a co ses tím dá dělat. Kapitola 5 Co mají společného AI Gore a sopka Pinatubo? 171 V níž zkoumáme chladným a nelítostným pohledem globální oteplování.

6

Rozpusťme ledový příkrov!… Co je horší: výfukové plyny nebo kravské větry?… Milujete Zemi? Jezte více klokaního… Všechno to jsou negativní externality… Club versus LoJack… Poučení z Pinatuba… Nechutně chytrý a poněkud zvrácený džentlmen z Intellectual Ventures… Jak zabíjet komáry… „Pane, já jsem vědec v každém ohledu!“… Nepříjemná pravdivost… Co chybí klimatickým modelům… Není oxid uhličitý nepravým viníkem?… Obří vulkány a změna klimatu… Jak ochladit Zemi… „Zahradní hadice do nebe“… Proč nenávidět geoinženýrství… Jak překonat bariéru odpudivosti… „Promáčená zrcadla“ a řešení pomocí nadýchaných obláčků… Proč je změna chování tak těžká… Špinavé ruce a smrtelně nebezpeční lékaři… Odřezávají se předkožky. Epilog: Opice je také člověk 213 Kde odhalíme, že – to si ale musíte přečíst, jinak byste nevěřili. Poděkování 219 Poznámky 221 Rejstřík 249

7

POZNÁMKA NA VYSVĚTLENOU Nastal čas přiznat se, že jsme v naší první knize lhali. Dvakrát. První lež se objevila hned v úvodu, kde jsme tvrdili, že kniha nemá žádné „jednotící téma“. Došlo k tomu následujícím způsobem. Naši nakladatelé – sami sympatičtí a chytří lidé – si přečetli první náčrt knížky a znepokojeně zvolali na poplach: „Ta kniha nemá žádné jednotící téma!“ Rukopis byl vskutku namátkou vybraná hromádka povídání o podvádějících učitelích, realitních makléřích, kteří místo pro klienty dělají obchody ve svůj prospěch, a o dealerech cracku toho času na bytech u maminek. Nebyla tu žádná důmyslná teorie, na niž by se všechny tyhle příběhy daly navěsit tak, aby jejich soubor nějakým zázrakem vydal za víc než součet jeho částí. Znepokojení v nakladatelství se ještě vystupňovalo, když jsme pro svůj mišmaš navrhli název: Freakonomics – Potrhlá ekonomie. I v telefonu bylo slyšet plácání dlaněmi do čel: Tihle ti dva povedení chlápci prostě poslali rukopis bez jakéhokoli jednotícího tématu, a ještě k tomu s nesmyslným a jen tak náhodně vymyšleným názvem! Takže nám obratem navrhli, abychom hned v úvodu knihy přiznali, že žádné jednotící téma nemáme. To jsme taky v zájmu zachování klidu (a naší zálohy na knihu) udělali. Pravda ale je, že kniha jednotící téma měla, třebaže tehdy to nedocházelo dokonce ani nám. Kdyby se na nás hodně tlačilo, mohli jsme jej zhustit do čtyř slov: Lidé reagují na pobídky. Kdo by to chtěl rozvést, mohl by to říct třeba nějak takto: Lidé reagují na pobídky, třebaže to nezbytné nemusejí dělat předvídatelnými nebo očividnými způsoby. Jedním z nejvýznamnějších zákonů vesmíru je proto zákon nezamýšlených důsledků. Platí pro učitele, realitní makléře a dealery cracku,

8

stejně jako pro nastávající matky, zápasníky sumo, prodavače bagelů nebo Ku Klux Klan. Problém s titulem knihy mezitím zůstával nevyřešen. Po několika měsících a desítkách různých návrhů, jako například Neobvyklé pojetí (uh), Může to být i jinak (eh) a Rentgenový zrak (ani se neptejte) se nakladatelství nakonec rozhodlo, že Freakonomics možná koneckonců není až tak špatný název, či, přesněji řečeno, je tak špatný, až by mohl být dobrý. Možná už byli prostě jen vyčerpaní. Podtitul sliboval, že kniha prozkoumá „skrytou stránku všeho“. To byla naše druhá lež. Byli jsme si jisti, že rozumní lidé pochopí něco takového jako záměrnou nadsázku. Někteří čtenáři to ale vzali doslova, a pak si.stěžovali, že naše sbírka nesourodého materiálu ve skutečnosti žádné „všechno“ neobsahuje. Takže to dopadlo tak, že i když podtitul nebyl míněn jako lež, nakonec se jím stal. Za to se omlouváme. To, že se nám nepodařilo dát do první knihy „všechno“, mělo ovšem svůj vlastní nezamýšlený důsledek: vyvstala potřeba další knihy. Rovnou však zcela jasně předesíláme, že ani tento druhý spisek dohromady S prvním stále ještě přísně vzato nezahrnuje ono „všechno“. Oba spolupracujeme již několik let. Začalo to, když jeden z nás (spisovatel a novinář Dubner) napsal časopisecký článek o druhém (akademickém ekonomovi Levittovi). Zpočátku jsme tedy byli protivníci, třebaže džentlmenští, a síly jsme spojili, až když nám několik nakladatelství začalo nabízet za sepsání nějaké knihy zajímavé sumy. (Vzpomeňme si: lidé reagují na pobídky – a ekonomové a novináři j sou navzdory všeobecnému dojmu koneckonců také lidé). Když jsme diskutovali, jak peníze rozdělit, okamžitě jsme zabředli do téměř neřešitelného sporu, protože každý z nás trval na poměru 60:40. Když jsme ale zjistili, že podle nás obou by

9

těch 60 procent měl dostat ten druhý, zjistili jsme, že budeme skvělý tým. Dohodli jsme se na rozdělení 50:50 a dali se do práce. Při psaní první knihy jsme se necítili nijak zvlášť pod tlakem, protože jsme si upřímně mysleli, že ji moc lidí číst nebude. (Levittův otec si to myslel taky a prohlásil, že by bylo „nemorální“ vzít si předem byť jen jediný cent). Protože jsme nic velkého nečekali, dalo nám to volnost k tomu, abychom psali o čemkoli, co podle nás stojí za to. Takže jsme si to docela užívali. Když se z knihy stal hit, byli jsme překvapeni a vzrušeni. Bylo by sice výnosné přijít s nějakým rychlým pokračováním – jako třeba Freakonomics pro začátečníky nebo Kuřecí vývar pro jreákonomy – chtěli jsme však počkat, dokud nebudeme mít dostatek dalšího materiálu z výzkumu, který by nás k dalšímu pokračování nutil sám o sobě. Takže jsme po více než čtyřech letech konečně zpět, s druhou knížkou, která je podle našeho přesvědčení s náskokem lepší než ta první. Zdaje to pravda, budou samozřejmě muset rozhodnout čtenáři sami; možná dojdou k názoru, že je tak špatná, jak někteří lidé čekali od naší první knihy. Když nic jiného, tak nakladatelé alespoň rezignovali na náš neoblomně špatný vkus: když jsme přišli s návrhem pojmenovat novou knihu SuperFreakonomics, už ani nemrkli. Pokud je naše nová kniha aspoň v něčem dobrá, zasloužili se o to čtenáři. Jednou z výhod psaní knih v dnešní éře levné a snadné komunikace je, že autoři mají přímou odezvu od svých čtenářů, odezvu hlasitou, srozumitelnou a početnou. Dobrá zpětná vazba je nedostatkové a mimořádně cenné zboží. Dostali jsme nejen ohlasy na to, co jsme už napsali, ale i řadu návrhů na budoucí náměty. Někteří lidé, kteří nám poslali e-maily, poznají v knize své myšlenky. Děkujeme.

10

Úspěch Freakonomics měl pro nás jeden zvlášť neobvyklý vedlejší efekt: začali jsme být pravidelně zváni, společně i samostatně, k přednáškám na všechna možná místa. Často nás tam představovali jako právě ty „experty“, před nimiž jsme ve Freakonomics varovali – lidi, kteří disponují nějakou informační výhodou a mají zájem a motivaci ji využít. (My jsme se naopak snažili ze všech sil vyvést posluchače z představy, že jsme na cokoli experty). Nové zkušenosti přinesly mimo jiné materiál pro další psaní. Na přednáškách na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) mluvil jeden z nás (Dubner) o tom, že si lidé myjí ruce po použití záchodu mnohem méně, než sami uvádějí. K pódiu poté přišel jeden pán a podával nám ruku s tím, že je urolog. Přes tento rozpačitý úvod jsme pak od něj slyšeli úchvatné vyprávění o nedostatcích hygieny rukou na vysoce citlivém místě – v nemocnici, kde pracoval – a o vynalézavých pobídkách, které nemocnice použila k nápravě. V knize o tom píšeme vedle hrdinského příběhu z dob dávno minulých o jiném lékaři, který boji proti špatné hygieně rukou zasvětil život. Na jiné přednášce pro skupinu investorů mluvil Levitt o novém výzkumu, který vedl spolu se Sudhirem Venkateshem, sociologem, jehož příhody s gangem drogových dealerů jsme vylíčili ve Freakonomics. Jejich nový výzkum se podrobně zabýval každodenními aktivitami pouličních prostitutek v Chicagu. Jakousi náhodou jeden z investorů (říkejme mu John) měl ten večer schůzku s prostitutkou (jménem Allie), která si účtovala 300 dolarů na hodinu. Když John dorazil do Alliina bytu, uviděl tam na konferenčním stolku výtisk Freakonomics. „Kde jste vzala tohle to?“ zeptal se John. Allie odpověděla, že jí knížku poslala přítelkyně, která je taky „z branže“.

11

John chtěl na Allie udělat dojem – muži mají evidentně potřebu dělat dojem na ženy i v situaci, kdy je sex již zakoupen a zaplacen – a prohodil, že byl právě na přednášce jednoho z autorů oné knihy. Jako by náhod nebylo dost, zmínil se, že se Levitt právě zabývá jakýmsi výzkumem prostituce. O pár dní později přistál v Levittově e-mailové schránce následující vzkaz: Od našeho společného známého jsem slyšela, že pracujete na studii o ekonomii prostituce, je to tak? Protože si nejsem jistá, zda to myslel vážně, nebo mě jenom tahal za nohu, řekla jsem si, že se na to zeptám a dám vám vědět, že bych v tom projektu moc ráda pomohla. Diky, Allie Zbývala jen jedna komplikace: Levitt musel doma manželce a čtyřem dětem vysvětlit, že další sobotu odpoledne nebude doma, protože má schůzku s jednou prostitutkou. Je zásadně důležité, zdůrazňoval jim, setkat se s ní osobně, protože musí přesně změřit tvar její poptávkové křivky. Podle všeho tomu nějakým způsobem uvěřili. A tak si v knize přečtete i o Allie. Řetězec událostí, který vedl k zapojení Allie do knihy, se dá vysvětlit úkazem, který ekonomové nazývají kumulativní výhoda. Věhlas našeho prvního titulu vytvořil při psaní druhé knihy takové množství výhod, j aké by jiný autor nezískal. Nám nezbývá než doufat, že jsme těchto výhod také náležitě využili. Nakonec podotkněme, že při sepisování nové knihy jsme se snažili používat jen naprosté minimum ekonomického žargonu, který může působit nesrozumitelně a nezapamatovatelně. Takže místo toho, abychom o epizodě s Allie mluvili jako o příkladu kumulativní výhody, říkejme prostě, že je… potrhlá.

12

ÚVOD JAK ZE SERIÓZNÍ EKONOMIE UDĚLAT POTRHLOU? V životě před námi stojí mnohá obtížná rozhodnutí. Jaké si zvolit povolání? Je nutné dát nemohoucí matku do domova důchodců? Máme již dvě děti; měli bychom mít třetí? Těžká jsou taková rozhodnutí z řady důvodů. Především tím, že jde o mnoho, ale také proto, že je s nimi spojena velká dávka nejistoty. Podobná rozhodnutí se totiž činí jen vzácně, což znamená, že člověk nemá možnost udělat s nimi větší zkušenost. Možná se někdo v životě vypracoval na zkušeného nákupčího potravin v supermarketu, jenomže kupovat první dům, to je něco úplně jiného. Některá rozhodnutí jsou zase naopak velmi snadná. Představte si, že zajedete na večírek k příteli, který bydlí jen necelé dva kilometry daleko. Skvěle jste se bavil, snad díky čtyřem skleničkám vypitého vína. Mejdan ale končí, dopíjíte poslední sklenici a šátráte po klíčkách od auta. Najednou vás ale napadne, že je to špatný nápad: nejste ve stavu jet domů autem. V posledních desetiletích jsme ze všech stran důrazně poučováni o rizicích řízení pod vlivem alkoholu.1 Podnapilý řidič způsobí dopravní nehodu s třináctkrát vyšší pravděpodobností než střízlivý. I přesto spousta lidí stále řídí v opilosti. Na více než 30 procentech smrtelných nehod ve Spojených státech se podílí nejméně jeden podnapilý řidič. V pozdních večerních hodinách, kdy je spotřeba alkoholu nejvyšší, se tento poměr zvyšuje na téměř 60 procent. Celkově američtí řidiči jezdí opilí jeden z každých 225 kilometrů, což je celkem 34 miliard kilometrů každý rok.2 Proč ale tolik lidí sedá za volant, i když se napije? Máme po ruce statistiku, z níž zřejmě rychle vystřízlivíme – je to možná proto, že podnapilí řidiči bývají chyceni jen zřídka. Jedno

13

zadržení připadá na každých 43 000 kilometrů pod vlivem alkoholu. Takže i když budete chlemtat celou cestu pivo, můžete jet přes celé Spojené státy a zpátky a pak ještě třikrát tam a zpět, než vás s uvedenou pravděpodobností chytí. Opilost za volantem by šlo, podobně jako většinu špatného chování, zřejmě zcela vymýtit, pakliže by se zavedly dostatečně důrazné motivační prostředky – například silniční zátarasy, kde by se opilí řidiči na místě stříleli – naše společnost je však zřejmě na něco takového poněkud změkčilá. Vraťme se ale na večírek u přítele, z něhož se chystáte odejít a právě jste učinil zřejmě své nejsnadnější rozhodnutí: místo toho, abyste odjel, jdete domů pěšky. Jsou to koneckonců jen necelé dva kilometry. Najdete tedy přítele, poděkujete mu za skvělou zábavu a řeknete mu, co zamýšlíte. Načež se vám dostane srdečné pochvaly za správný úsudek. Ale pozor – zasloužíte si ji? Všichni víme, že jezdit v opilosti je strašlivě riskantní, co ale chodit v opilosti pěšky?3 Podívejme se teď na pár čísel.4 Každoročně zemře v USA následkem dopravních nehod více než 1 000 opilých chodců.5 Sestoupí třeba ve městě z chodníku do jízdní dráhy; lehnou si doprostřed venkovské silnice, aby si odpočinuli;6 podnikají šílené přeběhy rušných dálnic. Srovnání se zhruba 13 000 zabitými ročně při dopravních nehodách pod vlivem alkoholu7 zdánlivě ukazuje, že počet usmrcených opilých chodců je relativně malý. Když se však rozhodujeme, zda jít pěšky, nebo jet autem, není pro nás důležitý celkový počet zabitých. Klíčová otázka je následující: je v přepočtu na uraženou vzdálenost bezpečnější, když v opilosti pojedeme, anebo když půjdeme pěšky? Průměrný Američan nachodí mimo domov a práci kolem 0,8 km denně. Američanů od šestnácti let výše je zhruba 237 milionů; dohromady to znamená, že občané USA ve věku, od

14

nějž mohou řídit,8 nachodí asi 69 miliard kilometrů ročně. Budeme-li předpokládat, že jeden z každých 225 ušlých kilometrů v USA je absolvován v podnapilém stavu, což je stejný poměr jako při řízení v opilosti, pak pěšky ujdou Američané v podnapilosti 494 milionů km každý rok. Když si to spočítáme, zjistíme, že v přepočtu na kilometr je u opilého chodce osmkrát pravděpodobnější, že bude zabit, než je tomu u podnapilého řidiče. Je zde jedna důležitá výhrada: opilý chodec pravděpodobně nezabije a nezraní nikoho jiného než sebe. To se ovšem nedá říci o opilém řidiči. U smrtelných nehod v opilosti tvoří 36 procent obětí spolucestující, chodci nebo jiní řidiči. Avšak i když započítáme úmrtí nevinných, vede chůze v opilosti stále k pětinásobně vyššímu počtu úmrtí na kilometr než řízení pod vlivem alkoholu. Takže když jste na odchodu z večírku u přítele, mělo by nyní vaše rozhodnutí být jasné: jet autem je bezpečnější, než jít pěšky. (Samozřejmě by bylo ještě bezpečnější pít méně nebo zavolat si taxíka). Až příště do sebe na mejdanu obrátíte čtyři sklenice vína, možná se rozhodnete trochu jinak. Nebo když budete příliš daleko, možná vám to pomůže vyřešit váš přítel. Protože přece „přátelé nenechávají své přátele“ chodit domů opilé.9 Kdybychom si mohli vybrat, ve které zemi na světě bychom se chtěli narodit, Indie by zřejmě nebyla ta nejmoudřejší volba.10 Jakkoli se země chlubí svým pokrokem a vydobytím významné pozice v globální ekonomice, jako celek zůstává nesnesitelně chudá. Průměrný věk dožití a gramotnost jsou stále nízké, znečištění a korupce naopak vysoké. Na venkově, kde žijí více než dvě třetiny Indů, má přístup k elektřině sotva polovina domácností a jen jedna ze čtyř se může pochlubit splachovacím záchodem.11

15

Zvláště velká smůla je narodit se v Indii jako holčička, jelikož velká řada tamních rodičů vyjadřuje silné „synovské preference“.12 Pouze 10 procent indických rodin se dvěma syny si přeje další dítě, zatímco zkusit znovu to chce téměř 40 procent rodin se dvěma dcerami. Zplodit syna znamená něco jako zplodit penzijní fond. Až syn vyroste, bude vydělávat, zajistí rodiče ve stáří, a až nadejde čas, zapálí pohřební hranici. Mít holčičku naopak znamená přeměnit penzijní fond ve věnný fond. Věnný systém je sice v Indii již dlouho pod ostrou palbou kritiky, stále je však běžné, že rodiče nevěsty dávají ženichovi nebo jeho rodině peníze, auta či domy. Od nevěstiných rodičů se rovněž očekává úhrada nákladné svatby.13 Americká charita Smile Train, která chudým dětem po celém světě zařizuje chirurgickou nápravu rozštěpových vad, nedávno působila v indickém městě Čennaí. Když se jednoho místního muže ptali, kolik má dětí, odpověděl „jedno“. Organizace později zjistila, že má ve skutečnosti jednoho syna – ovšem také pět dcer, které mu zjevně nestály za zmínku. Smile Train se také dozvěděla, že porodním bábám v Cennaí se někdy platí 2,50 dolaru za udušení novorozené holčičky s rozštěpovou de formací obličeje; aby využila motivačního lákadla ve prospěch dobré věci, začala jim charita nabízet až deset dolarů za každou dívku, kterou předají nemocnici k chirurgickému zákroku.14 Dcery mají v Indii tak nízkou hodnotu, že v celé zdejší populaci je nyní žen zhruba o 35 milionů méně než mužů. Většina těchto „postrádaných žen“ jak je nazval ekonom Amartya Sen,15 je zřejmě mrtvá, zabita buď nepřímo (rodiče jim odepřeli výživu nebo lékařskou péči, možná ve prospěch bratra), přímo (dívky zabity po porodu, porodní bábou nebo rodičem) nebo stále častějšími potraty. I v těch nejmenších indických vesnicích, které mají stěží nějakou elektřinu a čistou vodu, si dovolí těhotná žena zaplatit ultrazvuk břicha a v případě zjištění

16

plodu ženského pohlaví i potrat. V posledních letech, kdy se tyto selektivní potraty rozšiřují, se nerovnováha v podílu žen a mužů v Indii ještě zvýšila; podobným vývojem prochází i Čína a další země s kulturou upřednostňování synů.16 Indická holčička, která přežije a dožije se dospělosti, se potýká s diskriminací prakticky na každém kroku. Bude vydělávat méně než muž, dostane se jí horší zdravotní péče a méně vzdělání, a zřejmě se stane každodenním terčem týrání a ponižování.17 V celonárodním zdravotním průzkumu 51 procent indických mužů uvedlo, že bití manželky je za určitých okolností oprávněné; ještě překvapivější je, že s tím souhlasilo 54 procent žen – například v případech, že žena spálí večeři nebo třeba bez dovolení opustí dům. Více než 100 000 mladých indických žen zemře každoročně v plamenech, řada z nich v rituálu „upalování nevěsty“. Indickým ženám rovněž hrozí obrovské riziko nechtěného těhotenství a pohlavně přenosných chorob, včetně vysoce rozšířené nákazy HIV/AIDS. Jednou z příčin je, že indickým mužům selhávají kondomy ve více než 15 procentech případů. Proč je zde míra selhávání kondomů tak vysoká? Podle indické Rady pro lékařský výzkum má zhruba 60 procent indických mužů na kondomy vyráběné podle norem Světové zdravotnické organizace příliš malé penisy. Vyplynulo to ze závěrů dvouleté výzkumné studie, v níž vědci měřili a fotografovali penisy více než tisícovky indických mužů. „Tento kondom nemá pro Indii optimální rozměry,“ prohlásil jeden z výzkumníků.18 Co by se mělo s tak ohromnou spoustou problémů dělat, pokud se má zlepšit život indických žen, zejména jejich většiny, která žije na venkově? Vláda se snažila pomoci zákazem věnného systému a pohlavně selektivních potratů, tyto zákony se však do značné míry na venkově ignorují. V zájmu žen byla přijata rovněž řada

17

finančních opatření. Je zde například projekt Apni Beti, Apna Dhan („Má dcera, má pýcha“),19 který ženám na venkově platí, aby se po početí plodu ženského pohlaví nepodrobovaly potratu; rozvinulo se rozsáhlé odvětví mikroúvěrů, malých podnikatelských půjček pro ženy; téměř všechny známé mezinárodní charitativní organizace zde odstartovaly celou plejádu dobročinných programů. Indická vláda rovněž přislíbila, že zařídí dostatečnou nabídku menších kondomů. Bohužel, většina projektů se ukázala jako příliš komplikovaná a nákladná. Jejich úspěšnost byla navíc v nejlepších případech vykazována jen na papíře. Zdá se však, že zafungoval zcela jiný druh zásahu. Podobně jako ultrazvukový přístroj byl založen na technologii, měl však máloco společného přímo se ženami jako takovými a ještě méně s rozením dětí. Nebyl řízen indickou vládou, natož nějakou mezinárodní charitou. Vlastně asi nebyl určen k tomu, aby někomu pomáhal, alespoň ne v tom smyslu, v němž běžně definujeme „pomoc“. Byl to jen obyčejný, dávno známý podnikatelský produkt, jemuž se říká televizní vysílání. Státní televize funguje v Indii několik desetiletí, kvůli chabému příjmu a slabé nabídce programů však nebylo dlouhou dobu příliš důvodů ji sledovat. V posledních letech však díky prudkému poklesu cen zařízení a distribuce pokryly rozsáhlé části Indie kabelové a satelitní televize. V letech 2001 až 2006 se dostalo 150 milionů Indů poprvé ke kabelovému vysílání a od světa dosud odtržené vesnice se najednou rozezvučely nejnovějšími televizními soutěžemi, nekonečnými seriály, zpravodajskými pořady a kriminálními příběhy, vysílanými z velkých indických měst i ze zahraničí. Komerční televize přinesla do mnoha indických vesnic vůbec první reálný obraz toho, jak vlastně vypadá vnější svět.

18

Kabelovou televizi však každá vesnice neměla a ty, které ji měly, se k ní nedostaly ve stejné době. Takovéto nerovnoměrné zavádění byl báječný přirozený experiment, protože dal vzniknout právě tomu typu dat. jaký ekonomové zbožňují. Ekonomy v tomto případě zastupoval mladý americký pár Emily Osterová a Robert Jensen. Sledování změn v jednotlivých vesnicích z hlediska toho, zda (a kdy) se do nich dostalo kabelové vysílání, umožnilo určit dopad televize na indické ženy. Oba ekonomové zkoumali údaje z vládního průzkumu u 2 700, většinou venkovských, domácností. Zeny od patnácti let věku dostávaly otázky po životním stylu, preferencích a rodinných vztazích. Ukázalo se, že ženy, které v nedávné době získaly přístup ke kabelové televizi, byly podstatně méně ochotny tolerovat svým manželům bití, s menší pravděpodobností uváděly, že preferují narození syna, a ve větší míře vykazovaly uplatňování osobní autonomie. Televize zřejmě nějakým způsobem posílila pozici žen takovým způsobem, jakým to vládní zásahy nedokázaly. Co k těmto změnám vedlo? Osamostatnily se indické ženy pod vlivem sledování kosmopolitních vzorů v televizi – žen, které se oblékají, jak chtějí, starají se o své vlastní peníze a nenakládá se s nimi jako s majetkem ani jako se strojem na plození dětí? Nebo se vlivem televizních programů venkovské ženy jen cítí trapně, když mají ve vládním dotazníku přiznat, jak se s nimi skutečně zachází? Na údaje z osobních dotazníků je samozřejmě dobré hledět se skepsí, často je ohromný rozdíl mezi tím, co lidé o sobě uvádějí, a tím, jak se skutečně chovají. (V mluvě ekonomů se těmto fenoménům říká vyjádřené preference a odhalené preference). Navíc je známo, že když takové nevinné lhaní nic nestojí, jak tomu v případě podobných vládních dotazníků bývá,

19

dá se očekávat značná míra nepravdivých odpovědí. Takové lži mohou být navíc i podvědomé, kdy dotazovaný prostě říká to, o čem si myslí, že tazatel chce slyšet. Jakmile ale dokážeme měřit odhalené preference, neboli skutečné chování, pak už se někam dostaneme. A právě tady Osterová a Jensen nalezli přesvědčivé důkazy, že ke změnám skutečně dochází. Indické venkovské rodiny, které získaly přístup ke kabelové televizi, začaly vykazovat nižší porodnost než rodiny bez ní. (V zemi jako Indie znamená nižší porodnost obecně větší autonomii a nižší zdravotní ohrožení žen). U rodin s televizí byla také zjištěna vyšší pravděpodobnost, že ponechají své dcery ve škole, což naznačuje, že dívky jsou v tomto případě pokládány za cennější než ty bez vzdělání, nebo že si podle rodičů alespoň zasluhují rovné zacházení. (Nápadné je, že u školní docházky chlapců změny nenastaly). Tvrdá čísla tak zvýšila věrohodnost údajů z dotazníků. Vypadá to, že kabelová televize pozici žen na indickém venkově opravdu posílila, dokonce do té míry, že již nadále netolerují domácí násilí a zneužívání. Nebo možná, že jejich manželé jsou jen příliš zaneprázdněni sledováním kriketu. V době, kdy se svět překláněl do moderní éry, začal se rychle a rozmáchle zalidňovat. Populační exploze byla patrná zejména v městských centrech jako Londýn, Paříž, New York a Chicago. Jen ve Spojených státech se města během 19. století rozrostla o 30 milionů obyvatel a polovina z tohoto přírůstku se odehrála v posledních dvou dekádách století. Problém však vyvstal, jakmile se celá ta lidská spousta dala do pohybu, a s ní se z místa na místo přesouvalo zboží a majetek. Hlavní způsob dopravy totiž produkoval ohromné množství vedlejších produktů – ekonomové je označují termínem negativní externality – jako jsou dopravní zácpy,

20

vysoké náklady pojištění a příliš mnoho dopravních nehod. Plodiny, které by se jinak dostaly na jídelní stoly, se zčásti přeměňovaly na palivo, což zvyšovalo ceny potravin a vedlo k jejich nedostatku. A byl zde rovněž problém znečištění ovzduší a toxických emisí, což ohrožovalo životní prostředí i zdraví lidí. Mluvíme zde asi o automobilech, je to tak? Kdepak, řeč je o koních. Kůň, všestranný a výkonný pomocník člověka již od starověku, byl zapražen do práce i v éře rozvoje moderních měst: koně byli tahouny vozů městských drah, přepravovali stavební materiály, vykládali náklady z lodí a vlaků, a dokonce fungovali jako hnací síly strojů, které chrlily nábytek, provazy, pivo a textil. Když rodině těžce onemocněla dcerka, lékař přispěchal k nim domů v koňském sedle. Když vypukl požár, vyrazil do ulic hasičský vůz tažený koňským spřežením. Na počátku 20. století žilo a pracovalo v New Yorku 200 000 koní, to znamená jeden kůň na 17 lidí.20 Ale těch problémů, co s nimi bylo! Koňské povozy způsobovaly v ulicích strašlivé zácpy. Když kůň vypověděl službu, musel být často utracen na místě, což vedlo k dalšímu zdržení dopravy. Mnozí majitelé stájí totiž měli pojistky, do nichž byla na obranu před pojišťovacími podvody zahrnuta podmínka, že zvíře musí být utraceno třetí stranou. Kvůli tomu se muselo čekat s usmrcením koně na policii, veterináře nebo zástupce organizace proti týrání zvířat. Ani utracením koně se zácpa neuvolnila. „S mrtvými koni se manipulovalo mimořádně obtížně,“ uvádí expert na historii dopravy Eric Morris. „Metaři proto často čekali, až se koňské zdechliny začnou rozkládat, aby se daly snadněji rozřezat a odstranit.“ Hluk z železných kol povozů a dusotu koňských kopyt byl tak nepříjemný – údajně byl příčinou rozšířených nervových

21

poruch – že některá města zakazovala koňskou dopravu kolem nemocnic a dalších citlivých míst. A srazit se s koněm nebo povozem bylo hrozivě snadné, protože koně, zejména na kluzkých a přelidněných ulicích, se rozhodně neovládají tak lehce, jak nám to předvádějí ve filmech. V roce 1900 si nehody způsobené koňmi vyžádaly životy 200 Newyorčanů, čili jednoho na každých 17 000 obyvatel. V roce 2007 zemřelo v automobilových nehodách v New Yorku 274 lidí, což byl jeden z každých 30 000. To znamená, že na přelomu 19. a 20. století byl Newyorčan ohrožen téměř dvakrát vyšší pravděpodobností úmrtí následkem dopravní nehody než dnes. (Neexistují bohužel žádné statistiky opilých vozků nebo jezdců na koních, můžeme ale bez obav předpokládat, že jejich počet byl velmi vysoký). Nejhorší ze všeho byly ale výkaly. Průměrný kůň vyprodukoval denně kolem 12 kilogramů trusu. Při 200 000 koní to je téměř 2,5 milionu kilogramů. Za den. Kam to všechno šlo? V předešlých desetiletích, kdy bylo koní ve městech méně, hladce fungoval trh koňské mrvy, kterou kupovali farmáři a odváželi si ji (samozřejmě koňskými povozy) na svá pole. Když však koňská populace měst explodovala, vznikly ohromné přebytky. Koňský trus se na prázdných parcelách vršil do bezmála dvacetimetrových výšek. Lemoval městské ulice jako valy odhrnutého sněhu. V létě hromady výkalů páchly až do nebe; když zapršelo, zaplavily jejich proudy chodníky a prosákly lidem do sklepů. Když dnes obdivujeme staré newyorské honosné domy s jejich elegantními vstupními schodišti, která se zvedají z ulice až do vstupní haly ve druhém podlaží, měli bychom si uvědomit, že to byla nezbytnost, která umožňovala obyvatelům dostat se nad moře koňského exkrementu.

22

Všechen ten hnůj byl zdraví nesmírně nebezpečný. Byl líhništěm miliard much, které přenášely množství smrtelných chorob. V hromadách mrvy se hemžily krysy a jiná havěť, která tam hledala nestrávené zbytky ovsa a dalších koňských krmiv z obilovin, které se lidem kvůli zvýšené poptávce po krmivu stále více zdražovaly. Globální oteplování tehdy nikoho neznepokojovalo, kdyby však ano, pak by kůň byl veřejným nepřítelem číslo jedna, protože z jeho výkalů se uvolňuje metan, vysoce účinný skleníkový plyn. New York se v roce 1898 stal dějištěm první mezinárodní urbanistické konference. Hlavním bodem programu byl problém koňského trusu, protože tutéž krizi zažívala města po celém světě. Žádné řešení se však nenašlo. „Urbanistická konference si s krizí nevěděla rady, prohlásila se za bezvýslednou, a skončila po třech dnech místo plánovaných deseti,“ napsal Eric Morris. Svět se tehdy podle všeho dostal do situace, kdy největší města nedokázala přežít bez koní, avšak nemohla přežít ani s nimi. A pak celý problém jako kouzlem zmizel. Kouzlo ovšem nebylo výsledkem vládního nařízení ani božího zásahu. Obyvatelé měst nepovstali v nějakém masovém hnutí altruismu nebo sebeomezování a nevzdali se veškerých výhod koňské síly. Problémy vyřešila technologická inovace. Určitě to ovšem nebyl vynález nevyměšujícího zvířete. Koně vytlačila na okraj elektrická tramvaj a automobil, dopravní prostředky nesrovnatelně čistší a efektivnější. Automobil, jehož koupě a provoz byly proti vozu taženému koněm levnější, byl prohlášen za „zachránce životního prostředí“. Města po celém světě se mohla zhluboka nadechnout, aniž si musela ucpávat nos, a pokračovat ve své cestě za pokrokem. Tady však příběh bohužel nekončí. Řešení, které zachránilo 20. století, zřejmě ohrožuje naše století, protože automobil a

23

tramvaj přinesly své vlastní negativní externality. Uhlíkové emise vydávané více než miliardou automobilů a tisíci uhelných elektráren zřejmě oteplily zemskou atmosféru. Stejně jako civilizaci kdysi ohrožovala činnost koní, vyrojily se nyní obavy, že lidská činnost vede ke stejné hrozbě. Environmentální ekonom Harvardovy univerzity Martin Weitzman tvrdí, že existuje zhruba pětiprocentní pravděpodobnost, že globální teplota vzroste natolik, že „v podstatě zničíme planetu Zemi tak, jak ji známe“.21 V některých kruzích – například média nikdy neobjevila žádnou apokalypsu, které by hned nepropadla – má takovýto fatalismus ještě úrodnější půdu. Snad to ani příliš nepřekvapuje. Jestliže nám řešení daného problému neleží přímo před očima, snadno sklouzneme k přesvědčení, že žádné řešení neexistuje. Historie však zas a znova ukazuje, že takové předpoklady jsou mylné. Nechceme tím říci, že svět je dokonalý, ani to, že každý pokrok je vždy dobrý. Dokonce i všeobecné společenské přínosy znamenají pro některé lidi ztráty. Proto také ekonom Joseph Schumpeter mluvil o kapitalismu jako o „kreativní destrukci“. Lidstvo je však nadáno ohromnou schopností nalézat technologická řešení zdánlivě nepřekonatelných problémů, a totéž bude pravděpodobně i případ globálního oteplování. Ne snad, že by nešlo o potenciálně velký problém. Jde o to, že lidský důvtip – když se mu dostane náležitých pobídek – je určitě větší. Ještě povzbudivější je, že technologická řešení jsou často mnohem jednodušší, a tudíž i levnější, než si proroci katastrof dokážou představit. V poslední kapitole se setkáme s partou neortodoxně uvažujících inženýrů, která vyvinula nikoli jedno, ale hned dvě řešení globálního oteplování, a obě by se dala koupit za méně peněz, než kolik se ročně utrží za všechny plnokrevníky v dražbách koní v kentuckém Keenelandu.

24

Mimochodem, hodnota koňského hnoje v poslední době vzrostla natolik, že majitelé jedné farmy v Massachusetts nedávno požádali policii, aby zabránila sousedovi v jeho odvážení. Onen soused tvrdil, že jde o nedorozumění, a že odvážet hnůj mu dovolil předchozí vlastník farmy. Současný majitel se s tím však nehodlá smířit a požaduje za mrvu 600 dolarů.22 A kdože byl onen milovník hnoje? Nikdo jiný než Martin Weitzman, ekonom s chmurnými předpověďmi globálního oteplování. „Gratuluji,“ napsal Weitzmanovi jeden jeho kolega, když se zpráva o sporu dostala do novin. „Většina ekonomů, které znám, jsou čistými producenty konin. Zdá se, že vy jste jejich čistým spotřebitelem.“ Zdolání problému koňského trusu… nezamýšlené důsledky kabelové televize… rizika chůze v opilosti: co má cokoli z toho společného s ekonomií? Lepší než uvažovat o těchto příbězích jako o „ekonomii“, je chápat je jako ilustrace „ekonomického přístupu“. Tento výraz zpopularizoval Gary Becker, dlouholetý ekonom Chicagské univerzity, který v roce 1992 získal Nobelovu cenu.23 V projevu u příležitosti předání ceny Becker vysvětloval, že ekonomický přístup „nepředpokládá, že jednotlivci jsou motivováni výlučně sobectvím nebo ziskem. Je to metoda analýzy, nikoli předpoklad o určitých konkrétních motivacích… Lidské chování se řídí mnohem bohatším spektrem hodnot a preferencí.“ Becker zahájil kariéru studiem témat, která se přímo s ekonomií obvykle nespojovala: zločinu atrestu, drogové závislosti, hospodaření s časem, který mají lidé k dispozici, nákladů a přínosů manželství, výchovy dětí a rozvodu. Většina z jeho kolegů by se něčeho takového ani nedotkla. „Dlouhou dobu můj typ práce většina předních ekonomů buď ignorovala, nebo k

25

němu měla silnou averzi,“ vzpomínal Becker. „Byl jsem považován za výstředního, a možná ani ne za opravdového ekonoma.“ Nuže, jestliže to, co Gary Becker dělal, „není opravdová ekonomie“, pak to chceme dělat také. Popravdě řečeno, to, co Becker dělal, byla vlastně naše „potrhlá“ ekonomie – spojení ekonomického přístupu s pochybnými a abnormálními fenomény – třebaže tak tomu tehdy ještě nikdo neříkal. Ve své nobelovské řeči Becker připomněl, že ekonomický přístup není otázkou tématu, ani to není matematický nástroj k objasňování „ekonomiky“. Je to naopak rozhodnutí zkoumat svět poněkud jiným způsobem. Je to systémový nástroj k objasňování toho, jak lidé činí rozhodnutí a jak mění názory; jak si vybírají někoho, koho budou milovat, koho si vezmou a možná někoho, koho budou nenávidět a třeba i zabijí; zda, když natrefí na hromadu peněz, z ní něco vezmou, nechají ji na pokoji, nebo k ní dokonce něco přidají; proč se něčeho bojí, a přitom touží po něčem jen nepatrně odlišném; proč budou jeden druh chování trestat, a velmi podobné chování odměňovat? Jak ekonomové rozhodnutí takového typu zkoumají a objasňují? Obvykle začínají sběrem dat, velké spousty dat, vzniklých buď záměrně, nebo náhodně. Dobrý soubor dat je pro popis lidského chování velmi důležitý, pakliže si nad ním budeme klást správné otázky. Cílem naší knihy je přicházet právě s takovými otázkami.24 Díky tomu budeme umět kupříkladu popsat, jak se typický onkolog, terorista nebo vysokoškolský student v dané situaci chovají a proč. Někteří lidé mohou mít problémy s redukováním rozmarů lidského chování na chladný počet pravděpodobnosti. Kdo z nás by se chtěl označovat za „typického“? Kdybychom například zprůměrovali všechny ženy a muže na planetě, zjistili bychom, že průměrný dospělý má jeden prs a jedno varle – kolik lidí

26

takovému popisu vyhovuje?25 Kdyby se vaše milovaná bytost stala obětí dopravní nehody kvůli opilému řidiči, jakou útěchou vám bude, když budete vědět, že chodit v opilosti pěšky je ještě nebezpečnější? Jestliže jste mladá indická žena, kterou týrá manžel, jakou radost vám způsobí zjištění, že kabelová televize posílila pozici typické indické mladé ženy? Jsou to dobré a správné námitky. Jenomže i přesto, že každé pravidlo má své výjimky, je dobré pravidla znát. Ve složitém světě, v němž mohou být lidé atypičtí na nekonečně mnoho způsobů, má nalezení základního měřítka ohromnou hodnotu. A vědět, co se děje v průměru, je dobrý začátek. Tímto způsobem se totiž chráníme před tendencí stavět své myšlení – naše každodenní rozhodování, naše zákony a správu věcí veřejných – na výjimkách a anomáliích namísto typické skutečnosti. Vraťme se na chvíli zpět do letních měsíců roku 2001, které ve Spojených státech prosluly jako „léto žraloků“. Média přinášela mrazivé zprávy o bezuzdných a krvavých útocích žraloků. Nejvíce pozornosti na sebe strhl případ Jessieho Arbogasta, osmiletého chlapce, který si hrál v mělkých a teplých vlnách u Pensacoly na Floridě, když se přihnal žralok bělavý, oderval mu pravou ruku a odkousl i kus jeho stehna. Magazín Time přinesl o žralocích útocích celý titulní článek. V jeho úvodu stojí:26 Žraloci přicházejí potichu, bez varování. Útočí třemi způsoby: zasáhnou a zmizí, udeří a kousnou, nebo uskuteční plíživý útok. Nejobvyklejší je první způsob. Žralok zřejmě spatří chodidlo plavcovy nohy, myslí si, že je to ryba, a kousne, než si uvědomí, že to není jeho obvyklá kořist. Už máte strach? Rozumný člověk možná teď už nikdy nebude chodit ani na dohled moře. Kolik žralocích útoků se vlastně ten rok ve skutečnosti odehrálo?

27

Zkuste ten počet odhadnout sami – a teď svůj odhad snižte na polovinu a pak jej dělte ještě několikrát dvěma. Během celého roku 2001 se na celém světě odehrálo 68 útoků žraloků na člověka, a z toho jen čtyři byly smrtelné.27 Čísla jsou to mnohem nižší, než by mediální hysterie kolem žraloků nasvědčovala, a navíc nejsou o nic vyšší než počty případů z let předcházejících. Za desetiletí do roku 2005 docházelo v ročním průměru po celém světě k 60,3 žraločího útoku v rozmezí od 46 po 79 případů. Útoků s následkem smrti bylo zaznamenáno v průměru 5,9 ročně v rozpětí od 3 do 11. Jinými slovy, novinové titulky v létě 2001 mohly klidně znít – „Útoky žraloků jsou letos zhruba v normálu“. To by ovšem zřejmě mnoho výtisků neprodalo. Nemysleme tedy na chvíli na ubohého Jessieho Arbogasta a tragédii, kterou on a jeho rodina zažili, a zamysleme se nad tímto: ve světě, obývaném více než šesti miliardami lidí, zemřeli roce 2001 kvůli útokům žraloků jen čtyři lidé. Je vcelku pravděpodobné, že více lidí každý rok přejedou vozy televizního zpravodajství. Sloni například zabíjejí každý rok nejméně 200 lidí.28 Proč nám to tedy nenahání hrůzu? Pravděpodobně proto, že většina obětí slonů žije v odlehlých oblastech, daleko od sídel světových médií. Možná to má co dělat i s představou, kterou jsme si osvojili z filmů. Přátelští a zábavní sloni jsou běžným prvkem řady dětských filmů (připomeňme jen Babara a Dumba); žraloci jsou naopak vždy líčeni jako darebáci. Kdyby měli žraloci nějaké kontakty na právníky, určitě by podali návrh na soudní zákaz promítání Čelistí. I přesto média hrála na strach ze žraloků ono léto 2001 tak neúnavně, a naháněla tolik hrůzy, že celá žraloci kampaň odezněla až 11. září úderem teroristů na Světové obchodní centrum a Pentagon. Ten den bylo zabito téměř 3 000 lidí – o

28

zhruba 2 500 více, než kolik jich padlo za oběť žralokům od konce 16. století, kdy se o těchto úmrtích začaly vést záznamy. Je teď zcela zřejmé, že navzdory svým nedostatkům má uvažování na základě typického své výhody. Proto jsme se co nejvíce snažili předkládat případy, u nichž se můžeme spolehnout na sebraná data a ne na ojedinělé historky, křiklavé anomálie, osobní názory, citové výbuchy nebo morální sklony. Někteří mohou namítat, že statistika se dá použít k dokázání čehokoli, hájení neobhajitelného nebo i k podpoře lží. Ekonomický přístup však usiluje o opak: chce zkoumat dané téma oproštěně od strachu nebo náklonnosti tak, aby o pravdě vypovídala sama čísla. Nestojíme na ničí straně. Zavedení televize sice ženám na indickém venkově podstatně pomohlo, to však neznamená, že tím už je pro nás role televize neomylně pozitivní. Jak uvidíme ve třetí kapitole, nástup televize ve Spojených státech vedl k ničivé společenské změně. Ekonomický přístup neslouží k tomu, aby popisoval svět takový, jaký podle někoho má být, jaký si někdo v obavách představuje, nebo jaký si toužebně přeje. Je k tomu, aby objasňoval, jaký svět skutečně je. Většina z nás chce svět v nějakém ohledu napravit nebo změnit. Pokud však někdo chce svět měnit, musí mu napřed porozumět. Ve chvíli, kdy svou knihu píšeme, probíhá už zhruba rok finanční krize, která začala nezřízenými excesy na americkém trhu rizikových hypoték, a pak se rozšířila po světě jako mimořádně silná nakažlivá choroba. Na toto téma budou napsány stovky, ne-li tisíce knih. Tato není jednou z nich. Proč? Především proto, že makroekonomika se svým množstvím komplikovaných a nestálých faktorů prostě naším oborem zkoumání není. Po nedávných událostech vyvstala otázka, zdaje makroekonomika oborem vůbec nějakého ekonoma. Ekonomové, s nimiž se veřejnost setkává v médiích,

29

jsou většinou představováni jako jasnovidci, kteří dokážou s lákavou jistotou předpovědět, kam míří akciový trh, inflace nebo úrokové sazby. Jak jsme ale v poslední době zažili, takové předpovědi bývají obyčejně bezcenné. Ekonomové už i tak mají těžké potíže s vysvětlováním minulosti, natož aby dokázali předpovídat budoucnost. (Ještě stále se hádají, zda politika F. D. Roosevelta Velkou hospodářskou krizi ukončila, nebo naopak ještě zhoršila!) Nejsou v tom samozřejmě sami. Zdá se, že věřit ve vlastní předpovědi je součástí lidského údělu, stejně jako rychle zapomínat, jak špatné ty předpovědi nakonec byly. K tomu, čemu lidé obvykle říkají „ekonomika“, tak nemáme prakticky co říct. Naší nejlepší obranou (jakkoli chatrnou) je to, že témata, o nichž opravdu píšeme, sice s „ekonomikou“ přímo nesouvisejí, mohou však přispět k porozumění skutečnému lidskému chování. Věřme nebo ne, jestliže dokážeme pochopit pohnutky, které vedou učitele nebo zápasníka sumo k podvádění, můžeme také pochopit, jak vlastně došlo k bublině rizikových hypoték a finanční krizi. Příběhy, které budete číst, jsou zasazeny do různých scenérií, od elitních akademických předsálí po ty nejpochmurnější kouty měst. Řada epizod je založena na Levittově vědeckém výzkumu, jiné inspirovali nejen jeho kolegové ekonomové, ale i inženýři a astrofyzikové, psychotičtí zabijáci i lékaři ze záchranky, amatérští historici i transsexuální neurovědci.1 Většina příběhů spadá do jedné ze dvou kategorií: to, o čem jste si vždy mysleli, že víte, ale je to jinak; a to, o čem jste si vždy mysleli, že vědět nechcete, ale podvědomě jste chtěli. Mnohá z našich zjištění možná nebudou k žádnému užitku, a třeba ani nebudou přesvědčivá. To je ale v pořádku. Snažíme se 1

Informace o příslušném výzkumu v každé kapitole jsou shrnuty v poznámkách na konci knihy.

30

jen podnítit diskusi a určitě nechceme mít poslední slovo. Proto tady možná čtenáři najdou pár věcí, proti nimž budou mít námitky. Vlastně bychom byli zklamaní, kdyby čtenáři se vším, co tady píšeme, jenom souhlasili.

31

KAPITOLA 1 PROČ SE POULIČNÍ PROSTITUTKA CHOVÁ JAKO SANTA KLAUS Z OBCHOĎÁKU? Jednoho nedávného odpoledne, příjemně chladného dne ke konci léta, posedávala na kapotě terénního auta u sídliště Dearborn Homes v chicagské části South Side devětadvacetiletá žena jménem LaSheena.1 V očích měla unavený výraz, jinak ale díky hezké tváři, lemované upravenými vlasy, vypadala mladistvě. Oblečena byla do neforemných červenočerných tepláků, podobných takovým, jaké nosila v dětství. Její rodiče měli peníze na nové oblečení jen málokdy, takže dostávala obnošené šatstvo od bratrance a od té doby si už na to zvykla. LaSheena se svěřovala, jak si vydělává na živobytí. Popisovala čtyři hlavní zdroje svého přijmu: „boosting“, „roosting“, stříhání vlasů a „šlapání“. „Boosting“, vysvětlovala, to jsou krádeže v obchodech a prodej lupu. „Roosting“ znamená hlídkovat pro místní pouliční gang, který prodává drogy. Za ostříhání chlapce dostává 8 dolarů a za dospělého 12 dolarů. Co z toho je pro ni nejhorší? „Šlapání,“ odpovídá bez váhání. Proč? „Protože chlapy fakt nesnáším. Myslím, že mi to dost leze na mozek.“ A kdyby za to dostávala dvakrát tolik? „Jestli bych to dělala víc?“ ptá se. „Jasně!“ Odnepaměti bylo vždy lehčí narodit se jako muž než jako žena. Jistě, je to třeba přehnané zevšeobecňování a existují samozřejmě výjimky, avšak ze všech možných důležitých hledisek to měly ženy těžší než muži. Třebaže naprostou většinu válčení, lovu a fyzicky namáhavé práce vykonávali muži, ženy měly v minulosti kratší průměrný věk dožití2 a životy jim často brala nesmyslná úmrtí. V dobách od 13. do 19. století bylo v

32

Evropě popraveno za čarodějnictví, jemuž se kladla vina za špatné počasí a slabou úrodu, až milion žen, většinou chudých a často ovdovělých.3 Zeny nakonec muže v očekávané délce života předstihly, zejména díky zlepšení zdravotní péče v období kolem porodu. V mnoha zemích však být ženou zůstává vážnou nevýhodou i ve 21. století. Dívkám v Kamerunu se „žehlí“ prsa – bitím nebo masírováním dřevěnou paličkou nebo zahřátou kokosovou skořápkou – aby byly méně svůdné.4 V Číně se již skoncovalo (po zhruba tisíci letech) se stahováním chodidel, je však stále daleko pravděpodobnější, že po narození bude ponecháno svému osudu novorozeně ženského pohlaví než mužské nemluvně, že žena zůstane negramotná nebo že spáchá sebevraždu.5 A ženy na indickém venkově, jak jsme se již dozvěděli, jsou nadále vystavovány diskriminaci v téměř každém ohledu. Uděl žen se dramaticky zlepšil zejména v rozvinutých zemích. Životní perspektivy současných dívek v Americe, Británii nebo Japonsku se nedají srovnat s vyhlídkami jejich předchůdkyň o jedno či dvě století dříve. Ať pohlédneme kamkoli – na školství, lidská a politická práva, možnosti kariéry a tak dále – je mnohem lepší být ženou dnes než kdykoli jindy v dějinách. V roce 1872, odkdy máme k dispozici první statistiky tohoto typu, studovalo na vysokých školách ve Spojených státech 21 procent žen. Dnes zde jejich podíl činí 58 procent a stále roste. Takový vzestup je skutečně něco ohromného.6 I přesto ženy stále ještě platí za své pohlaví značnou ekonomickou daň. Průměrný roční příjem amerických žen od 25 let s nejméně jedním bakalářským titulem, které pracují na plný úvazek, činí zhruba 47 000 dolarů. Muži v této kategorii vydělávají přes 66 000 dolarů ročně, což je o 40 procent více. Totéž platí i pro ženy, které absolvovaly elitní americké

33

univerzity.7 Ekonomové Claudia Goldinová a Lawrence Katz zjistili, že ženy, které studovaly na Harvardu, vydělávají méně než polovinu toho, co v průměru dostávají absolventi této univerzity mužského pohlaví. I při zahrnutí pouze zaměstnanců na plný úvazek po celý rok a po úpravě vzhledem ke specializaci, profesi a k dalším proměnným došli Goldinová a Katz k tomu, že ženy z Harvardu stále vydělávají zhruba o 30 procent méně než jejich mužské protějšky. Co může být za tak vysokými rozdíly v úrovních mezd? Roli tu hraje řada faktorů. Jsou to spíše ženy, které odejdou z pracovního trhu nebo přeruší či zpomalí své kariéry, aby se věnovaly rodinám. I v rámci lukrativních povolání jako lékařství nebo právo mají ženy sklon volit si méně placené místa (například zaměstnání praktických lékařek nebo firemních právniček). A zřejmě stále ještě hraje významnou roli i diskriminace. Ta se může pohybovat od otevřené formy, kdy se ženě upírá povýšení jen proto, že není muž, až po podobu skrytou a záludnou. Existuje hodně studií, podle nichž ženy s nadváhou trpí větším mzdovým znevýhodněním než obézní muži.8 Totéž platí pro ženy se špatnými zuby.9 Příroda pak rozdává ženám některé nepříjemné divoké karty. Ekonomové Andrea Ichino a Enrico Moretti analýzou personálních údajů jedné velké italské banky zjistili, že zaměstnankyně do 45 let vykazovaly tendenci brát si volné dny v cyklech po 28 dnech. Když ekonomové srovnali tyto absence s hodnocením produktivity zaměstnanců, vyšlo jim, že takovéto menstruační absentérství vysvětluje 14 procent rozdílu mezi výdělky ženských a mužských zaměstnanců banky.10 Nebo se podívejme na americký zákon z roku 1972 známý jako „hlava IX“.11 Jeho cílem bylo zabránit pohlavní diskriminaci ve vzdělávacím systému a zákon mimo jiné vyžadoval, aby střední a vysoké školy dostaly své sportovní

34

programy pro studentky na úroveň sportovních programů pro muže. Do nových programů se zapojily miliony mladých žen a ekonomka Betsey Stevensonová zjistila, že dívky, které se jich na střední škole účastnily, budou s větší pravděpodobností studovat na vysoké škole a získají dobrou práci, zejména v některých vysoce odborných oborech, kde tradičně vládnou muži. To je dobrá zpráva. „Hlava IX“ však znamenala pro ženy i některé špatné zprávy. V době schválení zákona vedly více než 90 procent ženských sportovních týmů na vysokých školách trenérky. „Hlava IX“ zvýšila atraktivitu trenérských míst u ženských týmů: platy zde rostly spolu s publicitou a vzrušeným zájmem. Stalo se něco podobného, co se děje s obyčejným venkovským jídlem, které „objeví“ kulinářská elita, a promptně je přesune ze stánků kolem silnic do luxusních restaurantů. Po nových trenérských místech brzy skočila nová skupina zájemců – muži. Dnes ženy koučují stěží 40 procent ženských vysokoškolských týmů. Jedny z nejatraktivnějších trenérských postů v ženských sportech nabízí ženská profesionální basketbalová liga WNBA, založená v roce 1996 jako ženská obdoba mužské NBA. V této chvíli má WNBA 13 týmů a jen u 6 z nich, tedy u méně než 50 procent, jsou šéftrenéry ženy. Je to ovšem změna proti desátému ročníku ligy, kdy jen 3 ze 14 hlavních koučů byly ženy. Přes všechen pokrok, který ženy na trhu práce 21. století dosáhly, by i teď byla typická žena na tom lépe, kdyby se narodila jako muž. Existuje však jeden segment trhu práce, jemuž dominovaly vždy ženy: prostituce. Její podnikatelský model je postaven na jednoduchém předpokladu. Po celém světě a ve všech dobách chtěli muži více sexu, než mohli získat zdarma. Nevyhnutelně tím vzniká

35

nabídka žen, které jsou ochotny, za správnou cenu, takovou poptávku uspokojit. Prostituce je dnes ve Spojených státech obecně nelegální, i když s několika výjimkami a s řadou výkyvů ve vymáhání tohoto zákazu. V dřívějších dobách se na prostituci v USA pohlíželo sice nevraživě, kriminalizována však nebyla. Umírněnost ukončili progresivisté „éry pokroku“, zhruba od 90. let 19. století do 20. let minulého století. Tehdy se rozmohlo veřejné pobouření nad „bílým otroctvím“, omezováním svobody tisíců žen, které údajně proti své vůli pracovaly jako prostitutky. Ukázalo se, že problém bílého otroctví byl nezřízeně zveličován. Skutečnost ale byla v jistém smyslu možná ještě horší: ženy nebyly k prostituci většinou nuceny, ale spíše si ji volily samy. Těsně před první světovou válkou uskutečnilo ministerstvo spravedlnosti průzkum ve 310 městech 26 států unie s cílem spočítat, kolik prostitutek v zemi je: „Došli jsme k umírněnému odhadu, podle něhož slouží v armádě neřesti přibližně 200 000 žen.“12 V té době žilo v Americe 22 milionů žen ve stáří od 15 do 45 let. Pokud máme údajům ministerstva věřit, pak se prostitucí živila každá 110. žena v tomto věku. Většinu prostitutek, asi 85 procent, však tvořily dvacátnice. V tomto věkovém rozpětí byla prostitutkou každá padesátá Američanka. Obzvláště významným trhem bylo Chicago, kde sídlilo více než tisíc známých nevěstinců. Chicagský starosta sestavil zvláštní komisi pro potírání neřesti, kde figurovali náboženští předáci vedle zástupců města a školských, právních a zdravotních institucí. Jakmile si tito ctihodní lidé smočili ruce, uvědomili si, že stojí proti nepříteli ještě prodejnějšímu než sex: proti ekonomii. „Je snad divu,“ prohlásila komise, „že se dívka dostane do pokušení, když si prací vydělá jen 6 dolarů týdně a dozví se, že

36

může prodávat své tělo za 25 dolarů za týden, že je po tom poptávka a muži jsou ochotni takovou cenu zaplatit?“ V přepočtu na dnešní hodnotu měla tehdejší prodavačka se 6 dolary týdně roční plat jen 6 500 dolarů. Když přešla na prostituci za 25 dolarů týdně, vydělávala již dnešních více než 25 000 dolarů za rok. Chicagská komise však připustila, že oněch 25 dolarů týdně bylo zřejmě minimum toho, co chicagské prostitutky měly. Žena, která pracovala v „dolarovém domě“ (některé nevěstince účtovaly zákazníkům třeba jen 50 centů, jiné 5 nebo 10 dolarů), si odnášela domů v průměru 70 dolarů týdně, což je dnešní ekvivalent asi 76 000 dolarů ročně. V South Side, uprostřed čtvrtě Levee, kde stál jeden vykřičený dům vedle druhého, fungoval Everleigh Club, který Komise pro neřest označila za „nejvyhlášenější a nejluxusnější nevěstinec v této zemi“. Mezi jeho klienty patřili nejvýznamnější podnikatelé, politici, sportovci, baviči, a dokonce i bojovníci proti prostituci. Prostitutky z Everleigh, známé jako „motýlci“, nebyly pouze atraktivní, čistotné a důvěryhodné, ale byly i zábavnými společnicemi, které dokázaly recitovat klasickou poezii, pokud to byl pro příslušného džentlmena ten pravý klíč k otevření jeho srdce a peněženky. V knize Sin in the Second City (Hřích ve druhém městě) Karen Abbottová vypráví, že Everleigh nabízel i některé sexuální delikatesy, které jinde k mání nebyly – například „francouzský“ styl, dnes běžně známý jako orální sex. V době, kdy dobrá večeře v restaurantu stála dnešních asi 12 dolarů, byli zákazníci Everleigh ochotni zaplatit 250 dolarů, jen aby se do klubu dostali, a 370 dolarů za láhev šampaňského. V těchto relacích byl zdejší sex už celkem levný: zhruba 1250 dolarů. Ada a Minna Everleighovy, sestry, které nevěstinec vedly, si svá aktiva pečlivě chránily. Motýlci dostávali zdravou stravu,

37

vynikající lékařskou péči, všeobecné vzdělání a nejlepší mzdu široko daleko: až 400 dolarů týdně, což je dnešních zhruba 430 000 dolarů ročně. Platy motýlků z Everleigh byly samozřejmě nesrovnatelně vyšší než výdělky v jiných podobných podnicích. Proč ale i běžná chicagská prostitutka před sto lety vydělávala tolik peněz? Nejlepší odpovědí je, že mzdy jsou ze značné části určeny zákony nabídky a poptávky. Ty jsou často silnější než zákony, které vznikají v parlamentech. Ve Spojených státech ani jinde nejde politika se správnou ekonomií dohromady. Politici mají všechny možné i nemožné důvody k prosazování takových zákonů, které sice vynikají dobrými úmysly, avšak vůbec se nestarají o to, jak skuteční lidé reagují na skutečný svět a na to, k čemu je pobízí. Jakmile byla prostituce ve Spojených státech postavena mimo zákon, většina energie represivního systému se soustředila na prostitutky, nikoli na jejich zákazníky. To je celkem typické. Když mají vlády řešit problém nelegálních trhů – připomeňme jen černý trh s drogami nebo zbraněmi – většinou raději trestají ty, kdo zboží a služby dodávají, nikoli už ty, kdo je požadují a odebírají. Když ale vláda strčí dodavatele pod zámek, nastane nedostatek, který nevyhnutelně vytlačí ceny příslušného zboží či služeb vzhůru. To pak vytvoří a přitáhne na trh jejich nové dodavatele. Americká „válka proti drogám“ byla relativně neúčinná právě proto, že se zaměřovala na prodejce, nikoli na kupce. Třebaže kupců drog je očividně mnohem více než prodejců, více než 90 procent doby, na niž jsou odsuzováni lidé kvůli drogám, si odsluhují dealeři.13 Proč veřejnost nepodporuje trestání uživatelů? Možná se zdá nefér trestat malou rybu, človíčka, který se nedokáže vzdát

38

svého hříšného potěšení. Mnohem snadnější je démonizovat dodavatele. Kdyby ale vláda skutečně chtěla zatočit s nelegálním prodejem zboží a služeb, šla by po těch, kdo je žádají. Představme si třeba, že muži usvědčení z najmutí prostitutky by byli odsouzeni ke kastraci – celý trh by rychle téměř zmizel. Riziko trestu dopadalo v Chicagu zhruba před sto lety téměř výlučně na prostitutky. Kromě neustálé hrozby zatčení nesly tyto ženy i hluboké společenské stigma svého řemesla. Možná největším trestem pro prostitutku bylo vědomí, že si zřejmě v budoucnu nikdy nebude schopna najít vhodného manžela. Když to vše poskládáme dohromady, vidíme, že výdělky prostitutek musely být natolik vysoké, aby přilákaly dost žen, které by uspokojily vysokou poptávku. Nejvíce peněz samozřejmě získaly ženy na vrcholu celé pyramidy prostituce. Ve chvíli, kdy Komise pro neřest konečně prosadila svou a Everleigh Club byl uzavřen, nahromadily Ana a Minna Everleighovy kolem 22 milionů dolarů v dnešní hodnotě. Dům, kde Everleigh Club sídlil, už dávno zmizel, stejně jako celá čtvrť Levee. V 60. letech byla smetena z povrchu i zdejší uliční síť, kterou nahradilo sídliště obytných věžáků. Pořád je to ale chicagská South Side, kde stále působí prostitutky, jako je LaSheena v červenočerné teplákové soupravě. Jen si můžete být jisti, že teď vám žádnou starořeckou poezii recitovat nebudou. LaSheena je jednou z mnoha pouličních prostitutek, s nimiž se v poslední době seznámil Sudhir Venkatesh. Sociolog z Columbia University v New Yorku studoval v Chicagu a nyní se sem pravidelně vrací za výzkumem.14 Když sem Venkatesh po dětství stráveném v bezproblémové Kalifornii přišel, byl to naivní, bezstarostný kluk zblázněný do Grateful Dead a vzrušený atmosférou prudce pulsujícího města

39

prodchnutého silným rasovým soupeřením, zejména mezi černochy a bělochy. To, že nebyl černý ani bílý (narodil se v Indii), hrálo v jeho prospěch, protože mu to umožňovalo překračovat bitevní linie jak v akademické obci (převážně bílé), tak v ghettech South Side (převážně černých). Zanedlouho pronikl do pouličního gangu, který prakticky ovládal celou čtvrť a většinu peněz vydělával prodejem cracku. (Ano, na tomto Venkateshově výzkumu se zakládala jedna z hlavních kapitol Freakonomics o drogových dealerech). Tím se stal expertem na stínovou ekonomiku celé čtvrti, a když skončil s dealery, pustil se do zkoumání prostituce. Z několika rozhovorů se ženami jako LaSheena se však lze dozvědět jen něco. Kdo chce skutečně porozumět trhu placeného sexu, musí získat některé opravdu vypovídající údaje. To se lehce řekne, hůř však udělá. Vzhledem k nelegální povaze této aktivity jsou běžné zdroje dat (jako údaje ze sčítání obyvatel nebo daňové dokumenty) vcelku k ničemu. Předešlé studie sice využívaly přímých pohovorů s prostitutkami, ty však bývají často vedeny se značným zpožděním a pořizují je agentury (jako drogová rehabilitační centra nebo církevní útulky), u nichž nemusí být jistota nestranného výstupu. Předešlé výzkumy navíc ukazovaly, že když lidé dostávají dotazy na stigmatizované chování, buď toto své zapojení bagatelizují, nebo naopak přehánějí, v závislosti na tom, co je v sázce, nebo kdo se ptá. Zamysleme se například nad mexickým sociálním programem Oportunidades. Žadatelé o podporu musejí předložit soupis osobního majetku a vybavení domácnosti. Po podání žádosti navštíví domácnost sociální pracovník, aby zjistil, zda žadatel uvedl pravdivé údaje. Cesar Martinelli a Susan W. Parkerová, ekonomové, kteří analyzovali údaje od více než 100 000 klientů Oportunidades,

40

zjistili, že žadatelé běžně hlásí ve srovnání se skutečností nižší údaje u položek jako automobily, videopřehrávače, satelitní televize nebo pračky. To by samozřejmě nemělo nikoho překvapovat. Lidé, kteří chtějí získat sociální podporu, mají významnou pohnutku vypadat chudobnější, než ve skutečnosti jsou. Jak ale Martinelli a Parkerová odhalili, u jiných položek naopak žadatelé hlásili údaje vyšší a uváděli často něco, co vůbec neměli: vnitřní vodovodní a kanalizační potrubí, tekoucí vodu, plynové trouby, betonové podlahy. Proč proboha žadatelé o podporu tvrdí, že nezbytné vybavení obydlí mají, když to není pravda? Martinelli a Parkerová to vysvětlují pocitem studu. I lidé tak chudí, že potřebují podporu, zjevně nechtějí před sociálními úředníky přiznat, že mají hliněnou podlahu a žijí bez toalety.15 Venkatesh si byl vědom, že tradiční dotazníkové metody nemusí u tak citlivého tématu jako prostituce vést ke spolehlivým výsledkům, a zkusil tak něco jiného: shromažďování dat v terénu. Najal si pozorovatele, aby postávali s prostitutkami na rozích ulic nebo s nimi byli v nevěstincích, přímo sledovali některé aspekty jejich transakcí a zjišťovali od prostitutek důvěrnější podrobnosti hned po odchodu zákazníka. Většina pozorovatelů byly bývalé prostitutky – to je důležité kvůli důvěře, protože takové ženy dostanou pravdivé odpovědi spíše než někdo jiný. Venkatesh rovněž prostitutkám, které vstoupily do studie, za účast zaplatil. Jestliže jsou ochotny za peníze poskytnout sex, uvažoval, jistě budou svolné o tom za peníze i mluvit. A ony ochotny byly. Během téměř dvou let nasbíral Venkatesh údaje o zhruba 160 prostitutkách ze tří oblastí South Side a jeho průzkum zahrnul více než 2 200 sexuálních transakcí. Záznamy z pozorování vydaly na velmi pestrý soubor dat:

41

• typ vykonaného pohlavního aktu a jeho trvání • místo konání aktu (automobil, venku, uvnitř) • zda byla odměna v peněžní hotovosti • odměna ve drogách • zákazníkova rasa • zákazníkův přibližný věk • zákazníkova přitažlivost (10 = sexy, 1 = odpudivý) • použití či nepoužití kondomu • nový nebo opakovaný zákazník • další případné údaje o zákazníkovi – zda byl ženatý, zaměstnaný, napojený na gang, místní • zda prostitutka zákazníka okradla • zda zákazník dělal nějaké potíže, násilí apod. • zda šlo o placený akt nebo o „pozornost podniku“ Co tedy můžeme z těchto dat vyčíst? Začněme s otázkou mzdy. Ukázalo se, že typická pouliční prostitutka v Chicagu pracuje 13 hodin týdně, během této doby vykoná deset pohlavních aktů a vydělává za hodinu přibližně 27 dolarů. Její týdenní výdělek tak dosahuje zhruba 350 dolarů. Do toho je započítáno i 20 dolarů, které prostitutka průměrně odcizí svým zákazníkům, a bere se v úvahu, že některé prostitutky přijímají namísto peněz drogy – obvykle kokain ve formě cracku a zpravidla se slevou. Ze žen zahrnutých do Venkateshova průzkumu bylo drogově závislých 83 procent. Stejně jako LaSheena si mnoho z těchto žen udržovalo i další pracovní aktivity, které Venkatesh rovněž zaznamenával. Prostituce jim však vydělávala asi čtyřikrát více než ostatní zaměstnání. Mzdová výhoda prostituce se sice může zdát vysoká, vzhledem k problémům této práce je však hodně hubená. Ve sledovaném roce zakusila prostitutka ve

42

Venkateshově studii v průměru tucet násilných incidentů. Nejméně 3 ze 160 sledovaných prostitutek během průzkumu zemřely. „Kunčofti se k násilí uchylují většinou tehdy, když z nějakého důvodu nemohou vyvrcholit nebo nedostanou erekci,“ říká Venkatesh. „Cítí se potupeni – říkají třeba ‚jsem na tebe moc velkej chlap‘ nebo ‚jsi pro mě moc škaredá‘. Pak chce kunčoft vrátit peníze a pro ženu rozhodně není nic dobrého snažit se vyjednávat s někým, kdo právě ztratil mužnost.“ Příjmové zvýhodnění prostitutek navíc zcela bledne ve srovnání s tím, co vydělávaly dokonce i ty nejlevnější prostitutky před sto lety. V porovnání s nimi pracují ženy jako LaSheena téměř za hubičku. Proč se výdělky prostitutek od té doby tak propadly? Došlo k tomu proto, že dramaticky klesla poptávka. Nikoli ale poptávka po sexu. Ta je stejně velká jako dřív. Prostituce je však podobně jako každé jiné odvětví silně citlivá na konkurenci. Kdo je teď největším konkurentem prostitutek? Jednoduše řečeno, každá žena, která je ochotna mít s mužem sex zdarma. Není žádným tajemstvím, že sexuální mravy se v posledních desetiletích výrazně uvolnily. Výraz „příležitostný sex“ před stoletím neexistoval (nemluvě o volných vztazích „přátel s úsluhami“). Narazit na mimomanželský sex bylo tehdy mnohem těžší a hrozily za to výrazně vyšší sankce než dnes. Představme si mladého muže těsně po vysoké škole, který není připraven se usadit, avšak chce si užívat sexu. V dřívějších dobách by pravděpodobně využíval prostituce. Byla sice nelegální, nebylo však těžké ji vyhledat a riziko zatčení bylo minimální. Krátkodobě byla sice relativně drahá, v dlouhodobějším pohledu však byla výhodná, protože ji neprovázela rizika nákladů nechtěného těhotenství nebo nutnost slibovat manželství. Nejméně 20 procent Američanů narozených

43

mezi lety 1933 a 1942 zažilo svůj první pohlavní styk s prostitutkou. Ted si představme stejného mladého muže o dvacet let později. Díky posunu v sexuálních mravech má k dispozici mnohem vyšší nabídku neplaceného sexu. Z jeho generace ztratilo panictví s prostitutkou pouze 5 procent mužů.16 A určitě to nebylo proto, že by se on a jeho vrstevníci šetřili na manželství. Předmanželský sex mělo více než 70 procent mužů jeho generace ve srovnání s pouhými 33 procenty v předchozí generaci. Předmanželský sex se tak stal výhodnou náhradou prostituce. A s poklesem poptávky po placeném sexu se podstatně snížily i výdělky těch, které jej poskytují. Kdyby byla prostituce běžným hospodářským odvětvím, mohla by najmout lobbisty a tlakem na vládu a zákonodárce bojovat proti nekalé konkurenci předmanželského sexu. Snažila by se prosadit kriminalizaci předmanželského sexu nebo alespoň jeho těžké zdanění. Když američtí oceláři a producenti cukru začali pociťovat tlak konkurence levnějšího zboží z Mexika, Číny nebo Brazílie, přinutili federální vládu, aby zavedla cla, která chránila jejich domácí produkci. Takovéto ochranářské tendence nejsou ničím novým. Již před více než 150 lety francouzský ekonom Frédéric Bastiat napsal svou „Petici výrobců svíček“, údajně na obranu zájmů „výrobců svíček, svícnů, voskovic, lamp, lustrů, svítilen, kandelábrů, kratiknotů, zhasínadel, jakož i výrobců loje, oleje, pryskyřic, alkoholu a obecně všeho, co souvisí s osvětlením“. Tato odvětví, stěžuje si Bastiat, „jsou vystavena nekalé konkurenci ze strany jistého zahraničního rivala, jehož výrobní podmínky při produkci světla zcela zjevně převyšují veškeré naše možnosti a schopnosti, a sice vlak obrovské míře, že tento

44

konkurent zaplavuje náš domácí trh světlem za pohádkově nízké ceny.“ A kdo že je onen hanebný zahraniční konkurent? „Nikdo jiný než slunce,“ píše Bastiat. Jeho petice žádá francouzský parlament, aby přijal zákon, který nařídí všem občanům zavřít, zatlouct a zazdít všechna okna a veškeré další otvory a škvíry, kudy by mohlo do domů vnikat sluneční světlo. (Jistě, Bastiatova petice byla satira, což se mezi ekonomy pokládá za velmi radikální výstřelek). Prostituce jako odvětví želbohu postrádá obhájce tak zaníceného, třebas z legrace, jakým byl Bastiat. A na rozdíl od producentů cukru a oceli má ve washingtonských koridorech moci pramalý vliv – i přesto, musíme podotknout, že má mezi vysokými vládními úředníky velmi početné konexe. To vysvětluje, proč je toto odvětví tak těžce zmítáno neomezovanými vichry volného trhu. Prostituce je geograficky koncentrovanější než jiné kriminální aktivity: k téměř polovině všech zatčení kvůli prostituci v Chicagu dochází na necelé třetině jednoho procenta obytných bloků města. Co mají tyto bloky společné? Nacházejí se poblíž stanic dráhy a hlavních ulic (prostitutky potřebují být tam, kde je zákazníci mohou nalézt) a bydlí tam velké procento chudých – avšak na rozdíl od jiných chudých čtvrtí tam nepřevažují domácnosti vedené ženami. Díky této koncentraci můžeme vzít Venkateshova data a porovnat je se statistikami zatčení v celém městě od chicagské policie; tak budeme moci odhadnout celoměstský rozsah pouliční prostituce. Závěr je následující: každý týden pracuje v Chicagu jako pouliční prostitutky asi 4 400 žen, které ročně poskytnou 175 000 mužům celkem 1,6 milionu jednotlivých služeb. Je to zhruba stejný počet prostitutek, které fungovaly v Chicagu před sto lety. Uvážíme-li, že počet obyvatel města se za

45

tu dobu rozrostl o 30 procent, pak počet pouličních prostitutek na hlavu podstatně klesl. Jedna věc se nezměnila: zákazník sotva pocítí, že prostituce je nelegální. Data ukazují, že muži, který si vyžádá pouliční prostitutku, hrozí jedno zatčení na každých 1200 návštěv. Prostitutky ve Venkateshově studii pracovaly ve třech různých oblastech města: West Pullmanu, Roselandu a Washington Parku. Většinu obyvatel těchto čtvrtí, stejně jako většinu prostitutek, tvoří Afroameričané. West Pullman aRoseland, které spolu sousedí, jsou dělnické čtvrti na vnějších okrajích South Side, které kdysi byly téměř výlučně bělošské (West Pullman byl postaven kolem továrny na železniční vozy Pullman). Washington Park je už řadu desetiletí chudá černošská čtvrť. Ve všech třech oblastech je klientela prostitutek rasově smíšená. Pondělky jsou pro zdejší prostitutky výrazně nejslabší. Nejrušnějši jsou pátky, o sobotách však prostitutky obvykle vydělávají o 20 procent více než o pátcích. Proč není nejrušnějši večer týdne ten nejziskovější? Protože to, co určuje cenu nejvýznamněji, je konkrétní služba, k její muž vykonání je prostitutka najata. A sobotní zákazníci z nějakých důvodů kupují dražší služby. Podívejme se na čtyři různé sexuální akty, které prostitutky běžně vykonávají, a na jejich ceny: PRŮMĚRNÁ CENA manuální 26,70 stimulace USD orální sex 37,26 USD vaginální sex 80,05 USD

46

anální sex

94,13 USD

Zajímavé je, že cena orálního sexu se v porovnání s „normálním“ pohlavním stykem během doby výrazně propadla. Za dnů Everleigh Clubu platili muži za orální sex dvojnásobek nebo trojnásobek; teď stojí necelou polovinu ceny běžného styku. Proč?17 Jistě, orální sex nese prostitutce nižší náklady, protože odstraňuje možnost otěhotnění a zmenšuje riziko pohlavně přenosných chorob. (Poskytuje rovněž něco, co jeden zdravotní expert označil za „snadný únik“,18 protože prostitutka může v případě potřeby rychle utéct před policií nebo problematickým zákazníkem). Orální sex však měl tyto výhody vždy. Co bylo příčinou jeho někdejší vysoké cenové přirážky? Nejlepší odpovědí je, že orální sex měl v minulosti pověst určitého tabu, a za to byla účtována příslušná daň. Byl považován za druh perverze, zejména v očích nábožensky smýšlejících, jelikož uspokojoval sexuální žádost bez možnosti reprodukce. Everleigh Club samozřejmě na tomto tabu s radostí profitoval. Lékař klubu dokonce orální sex nadšeně schvaloval, protože znamenal vyšší zisky pro osazenstvo a menší zátěž a problémy pro motýlky. Se změnou společenských postojů však cena klesla, což odráželo novou realitu. Posun v preferencích se neomezoval jen na prostituci. Mezi americkou mládeží je orální sex již nějakou dobu na vzestupu, zatímco počty pohlavních styků a otěhotnění mezi teenagery klesají. Někteří to mohou označit za shodu okolností (nebo za něco horšího), my tomu ale říkáme ekonomie v praxi.

47

Nižší cena, kterou si prostitutky začaly účtovat za orální sex, se setkala se silnou poptávkou. Podívejme se, jaký podíl měla každá sexuální služba u chicagských prostitutek: PODÍL VŠECH SLUŽEB orální sex 55% vaginální 17% sex manuální stimulace. anální sex ostatní

15% 9% 4%

Do kategorie „ostatní“ patří taneční striptýz, „jenom popovídání“ (mimořádně vzácná událost, zaznamenaná z více než dvou tisíců transakcí pouze několikrát) a řada služeb přesně opačných než „jenom popovídání“, a tak mimo běžné meze, že by to kladlo nároky na představivost i těch imaginací nejobdařenějších čtenářů. Existence takových služeb nicméně alespoň naznačuje jednu z hlavních příčin toho, že trh prostituce i přes dostupnost bezplatného sexu stále vzkvétá: muži si najímají prostitutky na věci, na něž by přítelkyně nebo manželky nebyly ochotny přistoupit. (Měli bychom ovšem podotknout, že některé z nejdeviantnějších služeb v našem soupisu zahrnovaly členy rodiny při každé myslitelné kombinaci pohlaví a generací). Prostitutky neúčtují každému klientovi stejnou cenu. Například černošští zákazníci platí v průměru o 9 dolarů méně na službu než běloši, zatímco cena pro hispánce je někde uprostřed. Ekonomové mají pro praxi účtování různých cen za tentýž produkt či službu zvláštní termín: cenová diskriminace.

48

Ve světě podnikání není možné cenově diskriminovat vždy. Zajištěny musí být nejméně dvě podmínky: Určití zákazníci musí mít jasně identifikovatelné znaky, které je umisťují v kategorii „ochotní platit víc“. (Velmi dobrým identifikačním znakem je černá nebo bílá barva pleti). Prodejce musí být schopen zabránit následnému prodeji svého produktu, to znamená odstranit všechny možnosti dál vydělávat na rozdílu cen. (V případě prostituce je opětný prodej očividně nemožný). Jestliže lze obě podmínky splnit, bude většina podnikatelů cenově diskriminovat, kdykoli to půjde. Lidé na obchodních cestách to znají až příliš dobře, protože za letenku koupenou na poslední chvíli běžně platí třikrát víc než rekreant na vedlejším sedadle. Znají to také zákaznice kadeřnických salonů, jelikož zaplatí za víceméně totéž ostříhání dvojnásobek toho co muži. Nebo se podívejme na on-line katalog prodejce zdravotních produktů Dr. Leonard, kde se střihací strojek Barber Magie prodává po 12,99 dolaru a zastřihávač pro domácí zvířata Trima-Pet stojí jen 7,99 dolaru. Oba výrobky vypadají úplně stejně, Dr. Leonard je však evidentně přesvědčen, že lidé utratí za zastřihávač svých vlasů víc než za strojek pro jejich mazlíčky.19 A jak cenově diskriminují chicagské pouliční prostitutky? Jak Venkatesh zjistil, používají pro bílé a černé zákazníky různé strategie sjednávání cen. Když prostitutky vyjednávají s černochy, obvykle sdělí cenu rovnou, aby je odradily od dalšího smlouvání. (Venkatesh vypozoroval, že černí klienti budou o cenu smlouvat spíše než bílí – možná je to tím, usuzoval, že se v okolí víc vyznají a znají lépe trh). Když prostitutka narazí na bělocha, má ho naopak k tomu, aby určil cenu sám, protože doufá ve velkorysejší nabídku. Rozdíl mezi realizovanými cenami pro bílé a černé, jak ukazují data, poskytuje důkaz, že taková strategie funduje velmi dobře.

49

Jiné faktory mohou cenu, kterou zákazníci platí chicagským prostitutkám, naopak snižovat. Například: PRŮMĚRNÁ SLEVA platba v drogách místo peněz vykonání služby venku použití kondomu

7,00 USD 6,50 USD 2,00 USD

Sleva na platbu v drogách není až takový šok, uvážíme-li, že většina prostitutek je drogově závislá. Venkovní sleva je zčásti sleva za kratší dobu, protože vykonání služby venku bývá rychlejší. Prostitutky si však účtují za službu uvnitř peníze navíc, protože obvykle musí za vnitřní prostory platit. Některé ženy si pronajímají pokoje nebo mají matrace ve sklepě; jiné používají levné motely nebo obchůdky, které mají přes noc zavřeno. Překvapivá je tak malá sleva za kondom. Ještě nečekanější je, jak zřídka jsou kondomy používány: v necelých 25 procentech času, a to ještě při započítání pouze vaginálního a análního sexu. (Kondomy budou s větší pravděpodobností používat noví zákazníci než opakovaní; méně pravděpodobné je použití kondomu u černochů než u jiných ras). Typická chicagská pouliční prostitutka může vykonat kolem 300 služeb nechráněného sexu ročně. Dobrou zprávou je, že, jak plyne z jednoho předešlého výzkumu, u mužů, kteří využívají služeb prostitutek, je překvapivě nízká míra nákazy HIV, necelá tři procenta. (Opak platí pro muže, kteří si najímají mužské prostituty: u nich je to přes 35 procent).20

50

Takže ceny, které si prostitutky účtují, ovlivňuje celá řada faktorů: druh aktu, některé charakteristiky zákazníků, a dokonce například i lokalita. Podivuhodné však je,že ceny v dané lokalitě jsou u všech prostitutek téměř stejné. Možná si představujeme, že nějaká žena bude požadovat víc než jiná, která není tak žádoucí. To se však stává jen zřídka. Proč? Jediné rozumné vysvětlení je, že většina zákazníků pouličních prostitutek pohlíží na tyto ženy jako na něco, čemu ekonomové říkají dokonalé substituty, tedy libovolně zaměnitelné zboží. Stejně jako zákazníci v obchodě s potravinami vnímají jednotlivé trsy banánů jako prakticky totožné, platí to zřejmě i pro muže, kteří trh pouliční prostituce využívají. Jedním ze zaručených způsobů, jak dostat výraznou slevuje sjednat si prostitutku přímo, nikoli přes pasáka. Zákazník tím získá stejnou službu o zhruba 16 dolarů levněji. Tento odhad se zakládá na informacích od prostitutek v Roselandu a West Pullmanu. Obě čtvrti spolu sousedí a ve většině ohledů si jsou podobné. Ve West Pullmanu však mají prostitutky pasáky, zatímco v Roselandu se obejdou bez nich. West Pullman má více rezidenční charakter, což vytváří ze strany místních tlak na vytlačování prostitutek z ulic. Pro Roseland je naopak charakteristická větší aktivita pouličních gangů. Chicagské gangy se sice do pasáctví obvykle příliš nezapojují, rozhodně však netouží po tom, aby jim na jejich teritorium a do jejich stínové ekonomiky pronikal kdokoli jiný. Tento klíčový rozdíl nám umožňuje změřit, jaký mají pasáci vliv na ceny (pasácký faktor čili p-faktor). Nejprve si však položme důležitou otázku: jak si můžeme být jisti, že dva statistické soubory prostitutek jsou skutečně srovnatelné? Možná, že prostitutky, které spolupracují s pasáky, jsou v něčem

51

jiné než ty druhé. Možná jsou chytřejší a praktičtější nebo nejsou tak závislé na drogách. Pokud by tomu tak bylo, pak bychom měřili jen dva odlišné soubory žen, nikoli náš p-faktor. Shodou okolností však řada žen zapojených do Venkateshovy studie mezi oběma čtvrtěmi přecházela, takže někdy pracovaly s pasáky a někdy sólo. Díky tomu jsme mohli analyzovat data tak, abychom byli schopni p-faktor izolovat. Už jsme se dozvěděli, že zákazník zaplatí o zhruba 16 dolarů víc, pokud si ženu sjedná přes pasáka. Avšak ti, kdo používají zprostředkovatelských služeb pasáků, mají tendenci kupovat dražší služby – žádnou „ruční práci“ – a to výdělky žen zvyšuje. Takže i když si pasáci berou svou běžnou provizi 25 procent, vydělají prostitutky víc, ačkoli poskytnou méně služeb:

PROSTITUTKA TÝDENNÍ VÝDĚLEK samostatně 325 USD s pasákem 410 USD

PRŮMĚRNÝ POČET SLUŽEB TÝDNĚ 7,8 6,2

Tajemství úspěchu pasáků je v tom, že se zaměřují na klientelu, k jaké by se jejich chráněnkyně samy nedostaly. Venkatesh zjistil, že pasáci ve West Pullmanu tráví spoustu času sháněním zákazníků, většinou bělochů, ve striptýzových klubech v centru města a na lodních kasinech v blízké Indianě. Jak nám ale údaje ukazují, p-faktor zasahuje dál než k vyšším výdělkům. Prostitutce, která pracuje s pasákem, tolik nehrozí, že ji zákazník fyzicky napadne, nebo že bude nucena poskytovat služby zdarma členům gangu. Takže pro toho, kdo se chce stát pouliční prostitutkou v Chicagu, bude zřejmě pasák v každém případě výhra. I po

52

odečtení jeho provize na tom bude prakticky ve všech směrech lépe. Kdyby jen zprostředkovatelé v každém oboru takhle zvyšovali hodnotu. Podívejme se pro srovnání na jiné obchodní odvětví: prodej obytných nemovitostí. Stejně jako můžeme prodávat tělo s pomocí pasáka i bez ní, můžeme zrovna tak prodávat sami nebo přes agenta dům či byt. Realitní makléři si sice účtují mnohem nižší provizi než pasáci – kolem pěti procent proti 25 procentům u pasáků – jejich výdělky z jednoho prodeje se však obvykle pohybují v řádu desítek tisíc dolarů. Zaslouží si ale realitní agenti svou odměnu? Nedávno analyzovali tři ekonomové data o prodeji domů v Madisonu ve státě Wisconsin, kde úspěšně funguje trh vlastnického prodeje domů (známý pod zkratkou FSBO). Trh se točí kolem webové stránky FSBOMadison.com, která majitelům domů účtuje za zadání nabídky 150 dolarů a z prodeje si nebere provizi. Srovnáním údajů o prodeji domů v rámci FSBO v Madisonu s prodeji realizovanými tamtéž realitními agenty na základě několika kritérií – ceny, charakteristiky domu a lokality, doby, kterou dům strávil na trhu, a dalších – byli ekonomové schopni zjistit, jaký mají realitní agenti vliv na výsledek transakce (čili r-faktor). A co zjistili? Domy prodané přes FSBOMadison.com dosahovaly v průměru stejných cen jako domy prodané agenty. To zrovna nesvědčí ve prospěch zprostředkovatelů. Použití služeb agenta k prodeji domu za 400 000 dolarů znamená zaplatit provizi kolem 20 000 dolarů, zatímco FSBOMadison.com si účtuje jen 150 dolarů. (Jiná studie z nedávné doby zjistila, že realitní agenti s pevným poplatkem, kteří si za přijetí domu k prodeji obvykle účtují kolem 500 dolarů, získávají zhruba stejnou cenu jako standardní agenti za plnou provizi).

53

Jsou zde některé důležité výhrady. Především to, že za pětiprocentní provizi za vás dělá všechnu práci někdo jiný. Pro některé prodejce domů to je za tu cenu zcela úměrné. Také se dá jen těžko říct, že výsledky z Madisonu budou platit i v jiných městech. Výzkum se navíc uskutečnil v období rostoucího realitního trhu, což pravděpodobně samostatné prodeje zřetelně usnadnilo. Lidé, kteří si zvolili cestu samostatného prodeje, k tomu také mohli mít lepší průpravu než ostatní. A i když se domy na trhu FSBO prodávaly za stejnou průměrnou cenu jako nemovitosti předané agentům, trvalo to zde o dvacet dní déle. Většina lidí však pravděpodobně usoudí, že 20 000 dolarů stojí za to, aby člověk bydlel ve starém domě dvacet dní navíc. Realitní agenti i pasáci vykonávají tutéž základní službu: potenciálním zákazníkům nabízejí a prodávají váš majetek nebo produkt. Jak zmiňovaná studie ukazuje, internet je velmi účinným substitutem obchodníka s nemovitostmi. Pokud však chcete prodávat služby pouličních prostitutek, pak vám internet, alespoň zatím, k propojení prodejce a kupce příliš nepomůže. Jestliže tedy porovnáme hodnotu, kterou vytěžíme od obou z těchto agentů, je zřejmé, že služby pasáků jsou podstatně hodnotnější než služby realitních makléřů. Pro ty, kdo to mají rádi vyjádřeno matematicky:21

p-faktor > r-faktor Během Venkateshova výzkumu mělo prostitutky ve West Pullmanu pod palcem šest pasáků a badatel se seznámil s každým z nich. Všichni byli muži. Za starých časů byly klany prostitutek i v těch nejchudších chicagských předměstích obvykle vedeny ženami. Nakonec však tuto práci převzali muži, které přilákaly vysoké výdělky – další příklad v dlouhé historii toho, jak muži přebírají ženám lukrativnější posty.

54

Věk oněch šesti pasáků se pohyboval mezi třicítkou a necelou padesátkou a „měli se docela dobře“, říká Venkatesh a dodává, že vydělávali kolem 50 000 dolarů ročně. Někteří měli normální zaměstnání – byli automechaniky nebo vedli prodejny – a většina měla vlastní bydlení. Nikdo z nich nebyl závislý na drogách. Jednou z jejich nejdůležitějších úloh byla ochrana před policií. Venkatesh se dozvěděl, že pasáci měli s policií dobré vztahy, zejména s jedním důstojníkem jménem Charles. Když do okrsku přišel, začal pasáky pronásledovat a zatýkat. To se však obrátilo proti policii. „Když budete pasáky zatýkat, nastanou boje o to, kdo je nahradí,“ říká Venkatesh. „Násilí je horší než prostituce.“ Charles tak přistoupil na některé kompromisy. Pasáci souhlasili s tím, že se budou držet dál od parku, kde si hrají děti, a nebudou prostituci vystavovat na odiv. Policie za to nechá pasáky na pokoji a nebude zatýkat ani prostitutky. Během Venkateshova výzkumu bylo v oblasti kontrolované pasáky hlášeno pouze jedno zatčení prostitutky. Ze všech výhod, které prostitutky ze služeb pasáků měly, byla největší právě ochrana před zatčením. Aby se však prostitutka nedostala do vězení, k tomu nutně nepotřebuje pasáka. Než bude prostitutka v Chicagu zatčena, poskytne v průměru 50 služeb; trest odnětí svobody je pak následkem jen jednoho z deseti zatčení. Nejde o to, že policie neví, kde se prostitutky nacházejí. Ani to není tak, že by se policejní šéf nebo starosta vědomě rozhodli, že nechají prostituci volné pole. Je to spíše názorný příklad toho, co ekonomové nazývají problém zmocnitel-zmocněnec. Ten nastává, když dvě strany v dané organizační struktuře mají mít shodné zájmy, ve skutečnosti však mohou být jejich zájmy odlišné.

55

V tomto případě můžeme považovat za zmocnitele šéfa policie, který by pouliční prostituci rád potlačil. Zmocněncem je policista na ulici, který zřejmě, alespoň teoreticky, chce prostituci rovněž omezit, avšak k zatýkání nemá žádnou silnou pobídku. Někteří policisté dokonce vidí, že prostitutky nabízejí něco mnohem lákavějšího než další čárku za zatčení: sex. Z Venkateshovy studie to je zcela zřejmé. Na všech službách, které sledované prostitutky vykonaly, se třemi procenty podílely pozornosti poskytnuté zdarma policistům. Data nelžou: pravděpodobnější je, že policista bude mít s chicagskou pouliční prostitutkou sex, než aby ji zatkl. Jen stěží bychom dokázali dostatečně zdůraznit všechno to špatné a nežádoucí, co je s pouliční prostitucí spojeno – společenská degradace, riziko nákaz, téměř neustálá hrozba násilí. Nikde nebyla situace prostitutek tak špatná jako ve Washington Parku, čtvrti, která leží téměř deset kilometrů od Roselandu a West Pullmanu a je třetí oblastí, kde Venkatesh shromažďoval data pro svou studii. Čtvrť je proti prvním dvěma ekonomicky zuboženější a méně přístupná lidem zvenčí, zejména bělochům. Prostituce se zde soustředí kolem čtyř míst: dvou velkých bytových domů, pětiblokového úseku rušné obchodní ulice a v samotném 150 hektarovém Washingtonově parku, který v 70. letech 19. století navrhli Frederick Law Olmsted a Calvert Vaux. Prostitutky ve Washington Parku pracovaly bez pasáků a vydělávaly si z celé Venkateshovy studie nejméně. Možná si pomyslíme, že tyto ženy by raději provozovaly cokoli jiného než šlapání. Jedním z rysů tržní ekonomiky je však to, že ceny v ní směřují k úrovni, při níž má pro některé smysl dělat i tu nejhorší myslitelnou práci. Jakkoli jsou tyto ženy na tom špatně, bez prostituce by na tom zřejmě byly hůře.

56

Zní to absurdně? Nejpádnější důkaz pro toto tvrzení pochází z nejméně pravděpodobného zdroje: populární americké tradice rodinných sešlostí. Každé léto kolem Dne nezávislosti 4. července je Washingtonův park zaplaven rodinami a jinými velkými skupinami, které se zde scházejí k piknikům a oslavám. Pro některé návštěvníky není ovšem setkání s tetou Máňou u limonády zrovna to pravé vzrušení. Ukazuje se totiž, že poptávka po prostitutkách v okolí parku každým rokem v té době prudce narůstá. A prostitutky dělají to, co by dělal každý dobrý podnikatel: zvyšují ceny o zhruba 30 procent a pracují přesčas, seč jim síly stačí. Nejzajímavější je, že náhlý vzestup poptávky přitahuje specifický druh sexuálních pracovnic – ženy, které se o prostituci nezajímají, jak je rok dlouhý, během rušné sezony však věší na hřebík svou běžnou práci a jdou šlapat. Většina prostitutek na částečný úvazek má děti, starají se o své domácnosti a nejsou závislé na drogách. Avšak stejně jako prospektoři za zlaté horečky nebo realitní agenti za boomu obytných nemovitostí vidí skvělou šanci se napakovat, a jdou do toho. Odpověď na otázku v podtitulu této kapitoly – Proč se pouliční prostitutka chová jako Santa Klaus z obchoďáku? – by nyní měla být jasná: oba využívají možností krátkodobých výdělečných aktivit, které přináší sváteční nápor poptávky. Už jsme se dozvěděli, že poptávka po službách prostitutek je dnes daleko nižší než před nějakými šedesáti lety (když nebudeme počítat trochu těch svátečních návalů), z valné části v důsledku feministické revoluce. Pokud by to někoho překvapovalo, uvažme, že tato revoluce měla ještě méně pravděpodobnou oběť: školou povinné děti.

57

Vyučování bylo a je tradičně ženskou profesí. Před sto lety to byla jedna z mála ženám dostupných prací, kde nešlo o vaření, uklízení a další nekvalifikované práce. (Další takovou profesí byla zdravotní sestra, učitelství však mělo mnohem význačnější pozici, protože najedno místo zdravotní sestry připadalo šest učitelských míst). Tehdy se učitelky na počtu zaměstnaných žen v USA podílely téměř 6 procenty a více bylo jen příležitostných pomocných sil (19 procent), služebných (16 procent) a pradlen (6,5 procenta). A mezi absolventkami vysokých škol to byla zdaleka nejoblíbenější volba.22 V roce 1940 bylo 85 procent všech vysokoškolsky vzdělaných zaměstnaných žen na počátku třicítky zaměstnaných jako učitelky.23 Brzy se však příležitosti pro vzdělané ženy začaly rychle rozšiřovat. Přispěly k tomu zákony o rovných výdělcích z roku 1963 a o občanských právech z následujícího roku spolu se společenským posunem v pohledu na ženské role. Čím více dívek vycházelo z vysokých škol, tím více zde bylo žen, které měly zájem o práci, zejména v přitažlivých povoláních, která byla pro ně donedávna nedostupná: v právu, medicíně, obchodu, financích a podobně.24 (Jedním z neopěvovaných hrdinů této revoluce byl sunar, který novým matkám umožňoval vrátit se brzy do práce).25 Tyto náročné a ambiciózní profese nabízely vyšší mzdy a přitahovaly nejlepší a nejbystřejší ženy. Mnohé z nich by se o generaci dříve bezpochyby staly učitelkami. Učitelkami se však nestaly a v důsledku toho začaly učitelské sbory pociťovat únik mozků. V roce 1960 se kolem 40 procent učitelek umisťovalo v testech IQ a dalších zkouškách schopností v horní pětině a v dolní jich bylo jen 8 procent. O dvacet let později jich figurovalo v horní pětině o polovinu méně a na spodku se umisťoval více než dvojnásobek. Mezitím

58

učitelské platy v poměru k jiným povoláním výrazně klesly. „Kvalita učitelů se po desetiletí snižuje,“ prohlásil v roce 2000 tajemník newyorského magistrátu pro státní školy, „a nikdo o tom nechce mluvit“. Určitě tím nechceme říct, že neexistuje spousta skvělých učitelů. Takoví určitě jsou, avšak celkově během oněch let kvalita učitelů klesla, a s tím se zhoršila i kvalita výuky. Za 23 let do roku 1980 se výsledky amerických školních testů zhoršily o ekvivalent zhruba 1,25 známky z pětistupňové stupnice. Vzdělávací expert John Bishop to označil za „historicky nevídaný“ propad, který se stane závažnou brzdou produktivity s následky patrnými ještě ve 21. století.26 Ovšem ženy, které přešly do jiných povolání, si polepšily, je to tak? Z určitého pohledu ano. Jak jsme však uvedli dříve, i ženy s nejkvalitnějším vzděláním vydělávají méně než jejich mužské protějšky.27 Zejména to platí pro atraktivní místa ve finančním a podnikatelském sektoru, kde jsou ženy navíc zastoupeny výrazně méně. Počet výkonných firemních šéfů ženského pohlaví se v posledních letech zvýšil zhruba osminásobně, ženy však tvoří stále jen necelých 1,5 procenta všech firemních šéfů. U 1500 největších amerických firem figurují ženy jen na 2,5 procentech nejlépe placených manažerských pozic. Zvláště to zaráží, když vezmeme v potaz, že ženy za posledních 25 let získaly více než 30 procent všech manažerských titulů MBA na nejlepších amerických univerzitách. Jejich dnešní podíl je na rekordních 43 procentech. Ekonomky Marianne Bertrandová a Claudia Goldinová spolu s kolegou Lawrencem Katzem se snažily tajemství této „platové mezery“ odhalit. Za tím účelem analyzovaly vývoj profesních drah více než 2 OOO mužů a žen s titulem MBA z Chicagské univerzity.

59

A závěr? Diskriminace žen je zřejmě jen druhořadou příčinou rozdílné úrovně platů mužů a žen; za většinu této diference mohou ženské preference, popřípadě jejich nepřítomnost. Ekonomové zde nalezli tři hlavní faktory: • Ženy mají mírně horší vysokoškolský známkový průměr než muži a ještě důležitější zřejmě je, že absolvují méně kurzů financí. Za jinak stejných podmínek existuje silná korelace mezi finančním vzděláním a výdělky během kariéry. • Ženy během prvních 15 let svých kariér odpracují méně hodin než muži, konkrétně 52 hodin týdně proti 58 hodinám u mužů. Za celých 15 let tento šestihodinový týdenní rozdíl znamená pro ženy o šest měsíců méně. • Ženy své kariéry přerušují častěji než muži. Po deseti letech vstupu do pracovní síly bylo bez zaměstnání po šest měsíců a déle pouze deset procent mužů s MBA ve srovnání se 40 procenty žen. Velmi důležité podle všeho je, že řada žen včetně nositelek titulu MBA miluje děti. Průměrná bezdětná držitelka MBA odpracuje jen o tři procenta méně hodin než průměrný muž s tímto titulem. Ženy s MBA a dětmi však odpracují o 24 procent méně. „Finanční sankce za kratší odpracovanou dobu a přerušení kariéry mezi držiteli MBA jsou ohromné,“ napsala trojice ekonomů. „Zdá se, že mnohé matky s MBA, zvláště ty, které mají dobře situované manžele, se rozhodnou několik let po prvním porodu v práci ubrat.“ Je to zvláštní zvrat. Tolik nejlepších a nejchytřejších žen ve Spojených státech získá titul MBA, aby mohlo hodně vydělávat, nakonec si ale vezmou ty nejlepší a nejchytřejší muže, kteří rovněž dobře vydělávají – a ženám to poskytne luxus pracovat méně.

60

Znamená to tedy, že když ženy věnují čas a peníze na získání MBA, je to špatná investice? Možná, že ne. Možná, že kdyby nešly na manažerskou školu, tak by takové manžele vůbec nepotkaly. Dívat se na otázku rozdílných výdělků mužů a žen lze ještě z dalšího úhlu. Možná bychom nižší mzdy žen neměli chápat jako selhání, nýbrž jako projev toho, že vyšší výdělky prostě nejsou pro ženy tak důležitou motivací jako pro muže. Nemohlo by to být tak, že muži mají slabost pro peníze, zatímco ženy mají slabost pro děti? Podívejme se na nedávnou dvojici experimentů, v nichž byli mladí muži a mladé ženy najati, aby se podrobili matematickému testu školního typu s 20 otázkami. V první verzi experimentu měl každý účastník dostat za odměnu paušální částku 5 dolarů za účast a dalších 15 dolarů za vyplnění testu. Ve druhé verzi měly tyto osoby dostat 5 dolarů za účast a po dvou dolarech za každou správnou odpověď.28 Jak to dopadlo? Ve verzi s paušální částkou si muži vedli jen nepatrně lépe a z 20 otázek měli o jednu správnou odpověď více než ženy. Ve verzi s peněžní motivací však muži ženy rozdrtili. Zatímco výkon žen se téměř nezměnil, muži měli v průměru o 2 správné odpovědi více než v první verzi. Ekonomové ostošest shromažďují data a používají složité statistické metody, aby odhalili, proč vlastně ženy vydělávají méně než muži. Základní obtíž je ovšem v tom, že muži a ženy se v mnoha ohledech liší. Co by se ekonomům opravdu líbilo, by byl nějaký experiment následujícího typu: vzali by skupinu žen a z nich by nakloňovali jejich mužské verze; totéž, ale opačně, by udělali se skupinou mužů; pak už jen zbývá počkat si na výsledek. Když se posléze změří pracovní výsledky každé

61

skupiny ve srovnání s jejich klony, lze se už něco pořádného dozvědět. Nebo kdyby klonování neprošlo, vzali by ekonomové skupinu žen, z nich by náhodně vybrali polovinu a mávnutím kouzelné hůlky změnili jejich pohlaví na mužské, všechno ostatní nechali stejné a totéž udělali s partou mužů. Ekonomové bohužel k provádění takových experimentů nemají povolení. (Zatím.) Jednotlivci to však udělat mohou, když chtějí. Nazývá se to operace změny pohlaví. Nuže co se stane, když se muž rozhodne, že použije chirurgii a hormonální terapii, aby se stal ženou (v rámci takzvané MtF, chirurgické přeměny z muže na ženu), nebo když se žena rozhodne žít napříště jako muž (FtM čili přeměna z ženy na muže)?29 Neurobiolog ze Stanfordu Ben Barres se narodil jako Barbara Barresová a mužem se stal v roce 1997 ve věku dvaačtyřiceti let. V neurobiologii podobně jako ve většině matematických a přírodovědných oborů dominují muži. To rozhodnutí „bylo pro mé kolegy a studenty překvapením,“ svěřuje se Barres, „všichni ale byli úžasní“. Dokonce se zdá, že jeho intelektuální renomé se posunulo na vyšší úroveň. Jednou po jeho semináři se jistý kolega otočil k Barresovu příteli v auditoriu a pronesl zvláštní kompliment: „Práce Bena Barrese je mnohem lepší než výkony jeho sestry.“ Barres však žádnou sestru nemá; komentátor pouze znevážil Barresovo bývalé ženské já. „Pro muže je mnohem těžší přeměnit se v ženu, než pro ženu změnit se v muže,“ připouští Barres. Problém je v tom, říká, že u mužů se předpokládají schopnosti v určitých oblastech – zejména v přírodních vědách a financích – kde se to u žen nečeká.

62

Na druhé straně tu je Deirdre McCloskeyová, významná ekonomka z Illinoiské univerzity v Chicagu. Narodila se jako Donald a ženou se rozhodla stát v roce 1995, kdy jí bylo padesát tři. Ekonomie je stejně jako neurobiologie výrazně mužská věda. „Byla jsem připravena odjet do Spokane a pracovat jako sekretářka v zemědělském podniku,“ vzpomíná. To sice nebylo nutné, McCloskeyová však zaznamenala, že v ekonomické profesi pocítila za svou podivnost určité sankce. „Myslím, že kdybych byla stále ještě Donaldem, vydělávala bych o něco víc,.“ McCloskeyová a Barres jsou jen dvě položky z datového souboru. Dvojice badatelů Kristen Schiltová a Matthew Wiswall se rozhodli systematicky prozkoumat, co se děje s platy lidí, kteří v dospělosti změnili pohlaví. Není to zcela experiment toho druhu, jaký jsme popsali výše – koneckonců, soubor lidí, kteří si změnili pohlaví, není zrovna náhodný vzorek, ani to nebyli a nejsou typičtí muži či ženy předtím a potom – i tak jsou ale výsledky pozoruhodné. Schiltová a Wiswall zjistili, že ženy, které se staly muži, vydělávaly po změně pohlaví o něco více peněz, zatímco muži přeměnění na ženy měli v průměru o téměř třetinu méně než předtím. Tento závěr je provázen řadou předběžných výhrad. Zkoumaný soubor byl především velmi úzký: skládal se pouze ze 14 MtF a 24 FtM. Lidi, jejichž příjmy se zkoumaly, navíc ekonomové oslovovali hlavně na transgenderových konferencích. To je řadilo do kategorie, kterou Deirdre McCloskeyová označuje za „profesionální měniče pohlaví“, což není zrovna reprezentativní vzorek. „Je docela možné,“ říká, „že muži, kteří se stali ženami a nedokážou s tím pak žít, ale dívají se neustále zpět, nebudou v zaměstnání zrovna těmi nejúspěšnějšími.“ (McCloskeyová sice

63

pohlaví změnila, jenomže, jak se říká, kdo je jednou ekonomem, je jím už navždy.) Vraťme se ale do Chicaga. V jedné módní čtvrti, jen pár kilometrů od revíru pouličních prostitutek, žije osoba, která se narodila jako žena, zůstala tak a vydělává víc peněz, než by si kdy pomyslela. Vyrůstala ve velké a do značné míry rozvrácené rodině v Texasu, odkud odešla, aby se dala k armádě. Vyškolila se v elektronice a pracovala ve výzkumu a vývoji navigačních systémů. Když se po sedmi letech vrátila do civilu, nastoupila na místo počítačové programátorky u jedné z největších světových korporací. Dostávala slušný pěticiferný roční plat a vzala si hypotečního makléře, který měl výdělek ještě o jednu cifru větší. Život to byl úspěšný, ale také – no, dejme tomu, že docela nudný. Rozvedla se (s prvním manželem neměla děti) a vrátila se do Texasu, mimo jiné proto, aby se mohla podílet na péči o nemocného příbuzného. Pracovala opět jako programátorka, a znovu se vdala, i její nové manželství se však rozpadlo. Se svou profesní kariérou se už příliš daleko nedostala. Byla chytrá, schopná, obdařená technickou inteligencí a shodou okolností to byla i fyzicky atraktivní, přátelská blondýnka s pěknou figurou, což byly přednosti, které lidé ve firmě vždy oceňovali. Jenomže další namáhavá práce se jí už moc nezamlouvala. Dala se proto na samostatné podnikání, které jí zabírá jen nějakých deset nebo patnáct hodin týdně a vydělává jí pětinásobek její předešlé mzdy. Jmenuje se Allie a je prostitutkou. Na novou profesi narazila náhodou, nebo možná z legrace a hlouposti. Pocházela z rodiny nekompromisně zbožných jižanských baptistů a její výchova, jak Allie říká, byla „velmi

64

puritánská“. Stejné to s ní zůstalo i v dospělosti. „To víte, soutěž o předzahrádku měsíce, maximálně dvě piva večer a nikdy před sedmou.“ Když se ale rozvedla, začala navštěvovat webové seznamky – líbili se jí muži a měla ráda sex – a jen tak z legrace napsala do svého profilu „escort“. „Myslím, že to byl to jen okamžitý nápad,“ vzpomíná. „Pomyslela jsem si jenom, že to tam dám a uvidím, co se bude dít.“ Najednou měla počítač zasypaný odpověďmi. „Abych to vůbec stíhala, musela jsme pořád jenom klikat minimalizovat, minimalizovat, minimalizovat!“ Smluvila si schůzku s jedním mužem na dvě hodiny odpoledne všedního dne v jihozápadním rohu parkoviště jednoho hotelu. Přijel černým mercedesem. Allie neměla nejmenší potuchy, o kolik si říct. Myslela si tak na 50 dolarů. Byl to zubař – fyzicky silný, ženatý a naprosto příjemný. Jakmile byli v pokoji, Allie se nervózně svlékla. Na podrobnosti o sexu si už nepamatuje („tady je všude velká mlha,“ říká), vzpomíná si však, že „nic fakt výstředního nebo něco takového to nebylo“. Když skončili, muž položil na toaletní stolek nějaké peníze: 200 dolarů. „Nikdy jsem za to nic nedostala, takže jsem byla v šoku, i kdyby mi dal třeba jen pár drobných.“ Okamžitě se jí zmocnilo pokušení věnovat se prostituci na plný úvazek, bála se ale, že se to dozví rodina a přátelé. Pouštěla se proto do toho jen pozvolna a smlouvala si schůzky hlavně mimo město. Zkrátila si pracovní dobu ve svém programování, i tak ale zjišťovala, že ji dosavadní práce stále víc ničí. A tehdy se rozhodla, že se přestěhuje do Chicaga. Jistě, jeto velkoměsto a Allie se v něm zpočátku bála, ovšem na rozdíl od New Yorku nebo Los Angeles je dost věcné a neokázalé na to, aby se v něm holka z Jihu cítila jako doma. Založila si webovou stránku (počítačová praxe přišla vhod) a

65

intenzivním využíváním metody pokusu a omylu přišla na to, které erotické stránky jí pomohou získat správný druh klientů a které jsou jen mrháním jejího času a peněz za reklamu. (Zvítězily Eros.com a BigDoggie.net.) Podnikání na vlastní triko mělo některé výhody, a tou hlavní bylo, že se nemusela s nikým dělit o výdělky. Kdysi by Allie asi pracovala pro lidi typu sester Everleighových, které svá děvčata platily štědře, ale braly si z jejich výdělků dost na to, aby zbohatly. Internet Allie umožnil, aby se stala svou vlastní madam a bohatství ze svých aktivit si hromadila sama. Hodně se napsalo o hrozivé schopnosti internetu eliminovat agenty nebo prostředníky v odvětvích jako cestovní ruch, obchod s nemovitostmi, pojištění nebo prodej akcií či dluhopisů. Sotva však někdy narazíme na trh, který by byl pro zrušení prostředníků vhodnější než luxusní prostituce. Nepříjemné bylo, že Allie neměla kromě sebe nikoho, kdo by prověřoval potenciální klienty a zajistil, že ji nebudou bít nebo brát na hůl. Přišla však na řešení stejně jednoduché jako důvtipné. Když ji na síti kontaktoval nový klient, nesjednala si schůzku, dokud nezjistila jeho pravé jméno a telefonní číslo do práce. Poté mu ráno před schůzkou zavolala, údajně jen proto, aby mu řekla, jak se těší, až se s ním sejde. Její telefonát však také dával najevo, že ho klidně může kdykoli vyhledat, a kdyby se něco stalo, mohla by mu udělat v kanceláři výstup. „Nikomu se nechce zažívat nějaké šílené scény,“ říká s úsměvem. Allie se zatím k této taktice uchýlila jen jednou, když jí klient zaplatil padělanými penězi. Když k němu do kanceláře přišla, bez okolků dal na stůl skutečné peníze. Zákazníky vítala ve svém bytě hlavně přes den. Většinou to byli běloši středních let, z 80 procent ženatí, pro které bylo lehčí odskočit si z práce, než aby museli vysvětlovat, proč nejsou večer doma. Allie měla ráda volné večery, kdy chodila do kina

66

nebo jen tak odpočívala. Tarif si určila na 300 dolarů za hodinu – tolik si podle všeho účtovaly i jiné ženy její kategorie – s možností některých slev: 500 dolarů za dvě hodiny nebo 2 400 dolarů za 12 hodin s přespáním. Zhruba 60 procent jejích schůzek byly hodinovky. Její ložnici – se smíchem jí říká „moje kancelář“ – vévodí masivní viktoriánská postel s mahagonovými sloupy pokrytými šedobílým hedvábným krepem. Dostat se na ni není zrovna nesnadnější úkol. Na otázku, zda s tím měl některý z klientů problém, Allie přiznává, že pod jedním tělnatým pánem postel nedávno rupla. A co s tím Allie udělala? „Řekla jsem mu, že ten krám už byl nalomený a že mě mrzí, že jsem to nenechala spravit.“ Je tím typem, který vidí na všem něco dobrého, a to, jak věří, jí také dopomohlo k podnikatelskému úspěchu. Muže, kteří za ní přijdou, má opravdu ráda, a oni proto mají rádi Allie bez ohledu na to, že s ní mají placený sex. Casto jí nosí dárky: dárkovou poukázku na zboží za 100 dolarů z Amazon.com, láhev dobrého vína (Allie si vždy potom „vygoogluje“ její hodnotu) a jednou i nový notebook MacBook. Muži jí lichotí a vyslovují se pochvalně o jejím vzezření nebo výzdobě bytu. V řadě ohledů se k ní chovají tak, jak by se měli muži chovat ke svým ženám, a příliš často to nedělají. Ženy Alliiny výdělkové kategorie si většinou říkají „společnice“. Když Allie mluví o svých přítelkyních z oboru, říká jim prostě „holky“ a malicherností co do označování nijak netrpí. „Líbí se mi šlapka, líbí se mi děvka, nic z toho mi nevadí,“ říká. „Podívej se, vím co dělám, nezkouším ti mazat med kolem huby.“ Allie se zmínila o jedné známé, která si za hodinu bere 500 dolarů. „Myslí si o sobě, že nemá nic

67

společného s holkama z ulice, které kouří za 100 babek, a já jí na to, ‚ale zlato, ty seš úplně to samý/“ V tom se Allie zřejmě mýlí. I když se na sebe dívá jako na obyčejnou pouliční prostitutku, má s takovým typem žen méně společného než s typem úplně jiným – „trofejní“ manželkou. Allie je v podstatě trofejní ženou najímanou na hodinovou mzdu. Ve skutečnosti neprodává sex, alespoň ne jenom samotný sex – prodává mužům příležitost vyměnit své stávající manželky za mladší a sexuálně zajímavější verze – a to bez komplikací a dlouhodobých výdajů spojených se skutečnou novou manželkou. Stává se mužům na hodinu nebo dvě dokonalou manželkou: krásnou, pozornou, inteligentní, tou, která se směje jejich vtipům a uspokojuje jejich vášně. Je šťastná pokaždé, když se objevíte u jejích dveří. Hraje tam už vaše oblíbená hudba a chladí se vaše oblíbené pití. Nikdy po vás nechce, abyste vynesli smetí. Allie říká, že pokud jde o uspokojování neobvyklých požadavků, je „o něco velkorysejší“ než některé kolegyně. Létal za ní například jeden z Texasu, který po ní žádal, aby používala věcičky, které nosil v aktovce. Většina lidí by v těchto dostaveníčcích prý ani nepoznala sex jako takový. Allie však kategoricky trvá na tom, aby její klienti používali kondomy. A kdyby jí zákazník nabídl za sex bez kondomu řekněme milion dolarů? Allie se nad otázkou zamyslela. Potom, na důkaz pronikavého pochopení problému, který ekonomové nazývají negativní výběr, prohlásila, že ani tak by k tomu nesvolila – každý, kdo je takový blázen, že nabídne milion dolarů za jediné číslo nechráněného sexu, musí být totiž takový šílenec, že je nutné se mu za všech okolností vyhnout. Když v Chicagu začínala po 300 dolarech zahodinu, zavalila ji ohromná poptávka. Brala tolik klientů, kolik mohla fyzicky

68

zvládnout, a pracovala zhruba 30 hodin týdně. Nějakou chvíli to tak praktikovala, jakmile však splatila auto a vytvořila si určitou peněžní rezervu, omezila činnost na 15 hodin týdně. I tak jí ale začalo vrtat hlavou, zda jedna hodina jejího času pro ni nemá vyšší hodnotu než 300 dolarů navíc. V každém případě, patnáctihodinový pracovní týden jí vynášel ročně více než 200 000 dolarů v hotovosti. Zvýšila pak svou sazbu na 350 za hodinu. Čekala, že poptávka klesne, to se ale nestalo. Po pár měsících proto nasadila 400 dolarů. Ani teď se žádný zřetelný výpadek poptávky neobjevil a Allie z toho začala být trochu otrávená. Bylo jí jasné, že si celou dobu účtovala příliš málo. Alespoň však mohla strategicky využít změn sazeb k malé cenové diskriminaci. Nechala své oblíbené klienty platit starou sazbu, těm ostatním řekla, že hodina teď stojí 400 dolarů, a když se vzpírali, měla šikovnou výmluvu, aby s nimi skončila. Zanedlouho zvedla sazbu znovu, na 450 za hodinu a o několik měsíců později na 500 dolarů. Během pár let Allie zvýšila svou cenu o 67 procent a přitom nezaznamenala praktický žádný pokles poptávky. Tím, jak zvyšovala ceny, se jí odhalilo další překvapení: čím víc si účtovala, tím méně bylo skutečného sexu. Při 300 dolarech na hodinu měla řadu jednohodinových schůzek a každý muž chtěl dostat co nejvíc. Při 500 dolarech to však byly často spíše večeře s lahví vína – „čtyřhodinová schůzka s večeří a dvacetiminutovým sexem,“ říká, „třebaže jsem byla pořád stejná holka, stejně oblečená a vedla jsem stejnou konverzaci jako za 300 dolarů.“ Myslela si, že tak snadno si vydělává díky silné ekonomice. Bylo to v letech 2006 a 2007, v době ohromně výnosné pro bankéře, právníky a realitní investory, s nimiž se rovněž stýkala. Allie však zjistila, že většina těch, kdo si u ní kupovali služby,

69

byli, jazykem ekonomie, cenově necitliví. Poptávka po sexu je podle všeho na situaci ekonomiky relativně nezávislá. Náš nejzodpovědnější odhad říká, že v Chicagu funguje necelá tisícovka prostitutek typu Allie, které pracují bud sólo, nebo pro eskortní služby. Pouliční prostitutky jako LaSheeena možná mají tu nejhorší práci, jaká v Americe existuje. Pro elitní prostitutky jako Allie to je však něco úplně jiného: vysoké mzdy, pružná pracovní doba a vcelku malé riziko násilí nebo zatčení. Skutečnou hádankou tedy není, proč se někdo jako Allie stane prostitutkou, ale naopak proč si tuto profesi nevybírá více žen.30 Jistě, prostituce není pro každou. Žena musí mít ráda sex a být ochotna k určitým obětem, například k tomu, že nebude mít manžela (pokud partner nebude velmi tolerantní nebo velmi chamtivý). Tyto negativní stránky se ovšem nemusí při mzdě 500 dolarů na hodinu zdát tak závažné. Takže když se Allie svěřila jedné staré přítelkyni, že se stala prostitutkou a líčila jí svůj nový život, trvalo jen pár týdnů, než se ona známá stala tím co ona. Allie neměla nikdy žádné problémy s policií a nic takového ani nepředpokládá. Pravdaje, že kdyby se prostituce legalizovala, začala by být hodně nervózní, protože její stratosférické výdělky jsou důsledkem toho, že službu, kterou poskytuje, nelze získat legálně. Allie se stala mistryní svého oboru. Je to chytrá podnikatelka, která udržuje nízkou režii, dbá na kontrolu kvality, naučila se cenově diskriminovat a výborně pochopila tržní síly nabídky a poptávky. Její práce ji navíc baví. I přes to všechno se však Allie začala zabývat únikovou strategií. Bylo jí teď něco přes třicet, a i když byla pořád atraktivní, chápala, že její zboží podléhá zkáze. Bylo jí líto starších kolegyň, které stihl osud stárnoucích sportovců, kteří

70

nepoznali, kdy odejít. (Jeden takový sportovec, hráč baseballu, který v budoucnu vstoupí do Síně slávy, dělal Allie návrhy za její dovolené v Jižní Americe, aniž věděl, že je profesionálka. Allie odmítla, protože neměla zájem kazit si prázdniny prací). Už ji také unavovalo vést život v utajení. Její rodina a přátelé netušili, že se živí jako prostitutka, a neustálé lži ji vyčerpávaly. Jediní lidé, k nimž mohla být otevřená, byly ostatní holky z oboru, a ty jejími nejbližšími přítelkyněmi nebyly. Našetřila si nějaké peníze, na penzi to však nestačilo. Začala proto rozhazovat sítě na další povolání. Získala licenci k obchodům s nemovitostmi. Boom na trhu bydlení byl v plném proudu a přechod ze staré práce do nové se jí zdál docela jednoduchý, protože obě zaměstnání umožňovala pružný rozvrh. Stejný nápad však mělo příliš mnoho jiných 1idí.“ Bariéra vstupu do odvětví je pro realitní agenty tak nízká, že každý boom nevyhnutelně přitáhne davy nových agentů – za posledních deset let se počet členů Národního sdružení realitních agentů zvýšil o 75 procent – a důsledek je ten, že průměrný příjem v tomto oboru klesá. A Allie zděsilo, když se dozvěděla, že půlku své provize bude muset předávat agentuře, která ji zaměstnává. To je přece mnohem větší srážka, než jakou by si dovolil jakýkoli pasák! Nakonec si Allie uvědomila, co chce opravdu dělat: jít zpátky na vysokou školu. Bude stavět na tom, co se naučila ve vlastním byznysu, a když půjde všechno dobře, využije svých poznatků v nějaké profesi, kde bude mít nemístně vysokou mzdu a nebude přitom muset fyzicky pracovat. A co si vybrala? Přece ekonomii, jak jinak.

71

KAPITOLA 2 PROČ BY SI MĚLI SEBEVRAŽEDNÍ ATENTÁTNÍCI KUPOVAT ŽIVOTNÍ POJISTKO? Znáte-li v jihovýchodní Ugandě někoho, komu se v roce 2010 narodil potomek, celým srdcem mu přejte, aby se nenarodil v květnu. V tom případě by totiž u něj bylo o 20 procent pravděpodobnější, že bude v dospělosti trpět zrakovými nebo sluchovými vadami či poruchami učení. O dva roky později ovšem bude květen pro zrození dítěte zcela vhodný. Hrozba však nezmizí, jen se trochu posune. Nejhorším měsícem se stane poslední duben. Jak se dá tak podivná pravidelnost vysvětlit? Než odpovíme, uvažme, že stejný vzorec byl rozeznán i na druhém konci světa, v americkém státě Michigan. Narození v Michiganu v uvedených měsících by dokonce měla být ještě o něco rizikovější než v Ugandě. Ekonomové Douglas Almond a Bhashkar Mazumder mají na tento zvláštní a znepokojivý fenomén jednoduchou odpověď muslimský pohyblivý svátek ramadán.1 Určitou oblast Michiganu, stejně jako jihovýchodní Ugandu, obývá významná muslimská populace. Islám přikazuje muslimům, aby se po celý ramadán za denního světla zdržovali jídla a pití a většina muslimských žen se tomu podřizuje i v těhotenství; koneckonců nejde o půst po celých 24 hodin. Almond a Mazumder však analýzou dlouhodobých údajů o porodnosti zjistili, že u dětí, které se za ramadánu nacházely v děloze, je pravděpodobnější, že budou trpět vývojovými vadami. Rozsah těchto následků závisí na tom, na který měsíc těhotenství ramadán připadne. Vliv je nejsilnější, když se matka postí v prvním měsíci těhotenství, následky se však mohou vyskytovat i při půstu až do osmého měsíce.

72

Islám se řídí lunárním kalendářem, takže ramadán začíná každý rok o 11 dní dříve. V roce 2009 trval od 21. srpna do 19. září, a nejhorším měsícem pro porození dítěte tak byl květen 2010. O tři roky později, kdy ramadán začne 20. července, bude nejrizikovějším měsícem následující duben. Riziko se zvětšuje, když ramadán připadne na léto, protože v té době je více denního světla, což znamená delší dobu bez jídla a pití. Dopady na novorozence proto mohou být horší v Michiganu, kde v létě trvá den 15 hodin, než v Ugandě, která se rozkládá na rovníku, tudíž tam jsou po celý rok dny a noci stejně dlouhé. Vůbec to nepřeženeme, když řekneme, že na celý život člověka mají zásadní vliv náhodné okolnosti jeho narození, ať jde o dobu, místo nebo jiné aspekty. Této ruletě narození podléhají i zvířata.2 Stát Kentucky, známé středisko šlechtění plnokrevníků, zasáhla v roce 2001 záhadná choroba, kvůli níž se narodilo 500 hříbat mrtvých, a zhruba 3 000 jich matky potratily. V roce 2004, kdy dospěla generace tehdy narozených hříbat, vyhrál dva ze tří dostihů tříletých koní ceny Triple Crown hřebec Smarty Jones, jehož matka byla oplodněna v Kentucky, a než mohla být nakažena, vrátila se domů do Pensylvánie. Takovéto následky nejsou tak vzácné, jak by se zdálo. Douglas Almond zkoumáním dat ze sčítání obyvatelstva v USA vletech 1960 až 1980 nalezl jednu skupinu lidí, které smůla pronásledovala po celý život. Trpěli více zdravotními potížemi a měli nižší celoživotní příjmy než lidé, kteří se narodili jen o několik měsíců dříve či později. V údajích bili do očí jako vrstva sopečného popela v archeologickém průzkumu, jako tenký pás zlověstné usazeniny mezi dvěma silnými vrstvami obvyklého sedimentu. O co tu šlo?

73

Tito lidé se nacházeli v dělohách během pandemie „španělské chřipky“ roku 1918. Byla to strašlivá epidemie, která za pouhých pár měsíců zabila více než půl milionu Američanů. Jak konstatoval Almond, bylo jich více než Američanů, kteří zahynuli v boji ve všech válkách 20. století.3 Zároveň se tehdy chřipkou nakazilo přes 25 milionů Američanů, kteří nemoc přežili. Mezi nimi byla plná třetina žen v plodném věku. Nakažené ženy, které byly těhotné, měly děti, které byly, stejně jako „děti ramadánu“, poznamenány celoživotními šrámy jen kvůli tomu, že se nacházely v dělohách svých matek ve špatnou dobu. Nemalý dopad na osud člověka mohou mít i další okolnosti narození, byť zdaleka nemusí být tak hrozný. Ve vědecké obci, zejména mezi ekonomy, je běžnou praxí psát akademické studie ve skupinách a autory uvádět abecedně podle příjmení. Co to znamená pro ekonoma, který se narodí řekněme jako Albert Zyzmor, místo toho, aby se jmenoval například Albert Aab?4 Otázkou se zabývali dva (skuteční) ekonomové a dospěli k tomu, že za jinak stejných podmínek bude mít dr. Aab větší šanci získat definitivu na špičkové univerzitě, stát se členem prestižní Ekonometrické společnosti, a dokonce i dostat Nobelovu cenu. „Dokonce to došlo tak daleko,“ uzavřeli oba ekonomové, „že jeden z nás teďpomýšlí na to, že by ve svém příjmení škrtl počáteční písmeno.“ Problematické jméno zní Yariv. Nebo se zastavme u následujícího případu: kdybychom navštívili šatnu prvotřídního světového fotbalového mužstva v prvních měsících kalendářního roku, narazili bychom s větší pravděpodobností na oslavy nějakých narozenin, než kdybychom přišli v pozdějších měsících. Nedávno pořízený soupis hráčů britských mládežnických fotbalových lig například ukazuje, že plná polovina hráčů se narodila mezi lednem a

74

březnem, zatímco narozeniny druhé půlky byly rozptýleny do devíti zbylých měsíců. Podle podobných německých statistik se 52 fotbalistů špičkového německého ligového týmu narodilo od ledna do března a pouze čtyři mezi říjnem a prosincem. Proč se mezi vynikajícími sportovci objevuje tak nápadná kumulace doby narození?5 Většina elitních sportovců začíná v raném mládí. Jelikož jsou mládežnické sporty organizovány podle věku, stanoví národní soutěže pro jednotlivé věkové kategorie přesné hranice. Mládežnické fotbalové ligy v Evropě podobně jako řada podobných soutěží určují jako dělítko datum 31. prosince. Představme si teď, že trénujeme tým sedmiletých chlapců a vybíráme si mezi dvěma hráči. První z nich (říkejme mu Jan) se narodil 1. ledna, zatímco druhý (jmenuje se Tomáš) slaví narozeniny 31. prosince. Jsou tak sice oficiálně ve stejné věkové kategorii, Jan je však o rok starší – a to je pro něj podstatná výhoda, protože oba jsou ve věku, kdy děti procházejí bouřlivým rozvojem. Jan bude pravděpodobně větší, rychlejší a vyspělejší než Tomáš. Jde tady zřejmě spíše o větší vyspělost než o talent a schopnosti, pokud je však naším cílem vybrat do týmu nejlepší hráče, na potenciálním talentu nám asi příliš záležet nebude. V trenérově zájmu asi nebude postavit na hřiště neduživého kluka, z něhož by se mohla zrodit hvězda, jestliže se mu poskytne další rok k rozvoji. A tady to začíná. Rok co rok dostávají šanci, povzbuzení, zpětnou vazbu a místo na hřišti jen větší chlapci jako Jan, zatímco hoši jako Tomáš nakonec odpadávají. „Efekt relativního věku“, jak se tento fenomén začal označovat, jev mnoha sportech tak silný, že jeho pozitivní následky trvají po celou dobu sportovcovy kariéry až po profesionální kategorii.

75

K. Anders Ericsson, vousatý a statný Švéd hýřící nadšením, je vůdcem partičky expertů na problém relativního věku, což je spolek rozptýlený po celém světě. Teď je profesorem psychologie na Floridské státní univerzitě, kde za pomoci empirického výzkumu zkoumá, jaký podíl na talentuje „přirozený“ a jaký získaný. Jeho závěr: vlastnost, kterou běžně nazýváme „talent od přírody“, se ohromně přeceňuje. „Spousta lidí se domnívá, že existují nějaké základní meze, s nimiž se už lidé rodí.“ říká. „Existuje však překvapivě málo jasných důkazů, že by mohl někdo dosahovat výjimečných výkonů, kdyby nevynakládal opravdu hodně času na jejich zdokonalování.“ Stručně řečeno, ti nejlepší – ať už ve fotbale nebo v hraní na klavír, v chirurgii nebo v počítačovém programování – se nejlepšími nerodí, ale téměř vždy se jimi teprve stávají.2 Ano, je to tak, jak vždycky říkávala babička – zdokonalit se můžeme jenom cvičením. Ale žádným cvičením jenom tak halabala. Mistrovství se dosahuje tím, co Ericsson nazývá „promyšleným výcvikem“. Je to víc než jenom hrát pořád dokola stupnici C moll nebo trénovat tenisová podání až do vykloubení ramene. Promyšlený výcvik má tři klíčové součásti: stanovení konkrétních cílů, zajištění okamžité zpětné vazby a stejnou koncentraci na techniku jako na výsledek. Lidé, kteří vyniknou v jedné věci, nemusí být nutně v mládí „nadaní“. To nám říká, že když si lidé vybírají životní dráhu, měli by volit to, co mají rádi – to vám taky určitě říkala babička 2

Před několika lety jsme do New York Time Magazíne napsali sloupek o soustředění narozenin předních hráčů do určitého období a o Ericssonově výzkumu otázky talentu. Plánovali jsme, že téma rozvedeme v této knize. Bohužel jsme nakonec už zpola napsanou kapitolu museli zrušit, protože v době mezi sloupkem a dokončováním naší knihy vznikl na tomto poli přetlak a Ericssonovu výzkumu se věnovaly další knihy jako Outliers (Výjimeční) od Malcoma Gladwella, Talent is Overrated (Talent se přeceňuje) od Geoffa Colvina a The Talent Code (Kód talentu) Dana Coyla.

76

– protože když nebudeme mít rádi to, co děláme, nebudeme asi pracovat tak usilovně, abychom v tom byli opravdu dobří. Jakmile se začneme rozhlížet kolem, uvidíme anomálie typu kumulace dat narození všude. Zastavme se u hráčů nejvyšší americké baseballové ligy Major League Baseball (MLB). Většina chlapeckých lig ve Spojených státech stanoví datum dělení věkových kategorií na 31. červenec. Jak se ukazuje, chlapec narozený v USA má zhruba o 50 procent větší šanci, že se dostane do MLB, když se narodí v srpnu, oproti tomu, který se narodí v červenci. Pouze ten, kdo zaníceně věří v astrologii, bude tvrdit, že člověk bude o 50 procent lepší v odpalování míčků pouze proto, že je narozen ve znamení Lva, a ne ve znamení Raka. Jenže ať jsou dopady data a dalších okolností narození jakkoli široké, bylo by chybou je přeceňovat. Datum narození možná nepříliš schopnému dítěti pomůže překonat některé nedostatky, jiné síly jsou však daleko a daleko mocnější. Jestliže chcete, aby vaše dítě hrálo v MLB, to nejdůležitější, co můžete udělat – nekonečně důležitější, než strefit se s porodem do srpna, je zajistit, aby se nenarodilo s dvěma chromozomy X. Když se vám to podaří, a narodí se vám místo dcery syn, měli byste vědět o jednom faktoru, který sám o sobě způsobí, že váš potomek bude s osmsetkrát vyšší pravděpodobností hrát v nejvyšší lize než náhodně zvolený chlapec. Co to je, co má tak ohromný vliv? Mít otce, který rovněž hrál v MLB. Takže když se váš syn mezi nejlepší hráče baseballu nedostane, můžete z toho vinit pouze sám sebe: měl jste se jako dítě mnohem víc snažit. Jsou rodiny, které vychovávají hráče baseballu. Jiné vychovávají teroristy.6 Běžně se tvrdí, že typický terorista pochází z chudé rodiny a vzdělání se mu příliš nedostalo. Napohled je to rozumný předpoklad. U dětí narozených v

77

nízkopříjmových rodinách a se slabým vzděláním je ve srovnání s průměrem mnohem pravděpodobnější, že se z nich stanou zločinci, takže totéž bude asi platit i pro teroristy, je to tak? Aby zjistil, jak to skutečně je, začal se ekonom Alan Krueger prokousávat tiskovinou hnutí Hizballáh zvanou Al-Ahd (Přísaha) a sestavil životopisná data o 129 mrtvých šahídech (mučednících). Poté je srovnal s údaji o mužích stejné věkové skupiny v celé libanonské populaci. Shledal, že u teroristů je o něco nižší pravděpodobnost původu z chudé rodiny (28 % proti 33 %), a že s vyšší pravděpodobností budou mít nejméně středoškolské vzdělání (47 % proti 38 % u celé populace). Podobná analýza palestinských sebevražedných atentátníků od Clauda Berrebiho ukázala, že pouze 16 procent z nich pocházelo z chudobných rodin, tedy jen zhruba polovina ve srovnání se 30 procenty u celé palestinské mužské populace. Více než 60 procent atentátníků se na druhou stranu dostalo nad středoškolské vzdělání proti 15 procentům v celé populaci. Krueger dospěl k obecnému závěru, že „teroristé spíše pocházejí ze vzdělaných středostavovských nebo vysokopříjmových rodin“. Když odhlédneme od několika výjimek, například od Irské republikánské armády nebo Tamilských tygrů na Srí Laňce (u nich není dostatek údajů), platí tento trend po celém světě, od teroristických skupin v Latinské Americe po členy Al-Káidy, kteří uskutečnili 11. září 2001 útoky na Spojené státy. Jak se to dá vysvětlit? Možná je to tak, že když má člověk hlad, má jiné starosti než vyhodit se do vzduchu. Možná, že terorističtí vůdci si vysoce považují schopností a kvalifikace, protože teroristické útoky vyžadují více organizačních příprav než běžné zločiny. A navíc, upozorňuje Krueger, motivem běžného zločinu je primárně osobní zisk, kdežto terorismus je v podstatě politickým

78

činem. Podle jeho analýzy je osobnostní typ člověka, který se nejčastěji stane teroristou, podobný typu člověka, který bude s největší pravděpodobností… hlasovat ve volbách. O terorismu můžeme uvažovat jako o občanské angažovanosti na steroidech.7 Kdo alespoň trochu zná historii, rozpozná, že Kruegerův obecný profil teroristy vypadá do značné míry jako profil typického revolucionáře. Ať se podíváme na Fidela Castra a Che Guevaru, Ho Či Mina, Móhandáse Gándhího, Lva Trockého a Vladimíra Iljiče Lenina, Simona Bolívara nebo třeba Maximiliena Robespierra – nevzdělaného příslušníka chudiny mezi nimi nenajdeme. Revolucionář a terorista mají ovšem rozdílné cíle. Revolucionáři chtějí svrhnout vládu a nahradit ji jinou. Teroristé chtějí – to vlastně není vždy jasné. Jak to vyjádřil jeden sociolog, možná si přejí změnit svět podle svých vlastních chmurných vizí; náboženští teroristé snad chtějí ochromit světské instituce, jimiž pohrdají. Krueger cituje více než stovku různých vědeckých definic terorismu. „Na konferenci v roce 2002,“ píše, „se ministři zahraničí více než padesáti islámských států shodli na odsouzení terorismu, nemohli se však dohodnout na definici toho, co odsoudili.“8 Na terorismu je zvláště strašné to, že zabíjení není jeho hlavním účelem. Je spíše prostředkem, který má lidi vyděsit a vykolejit z jejich běžných životů. Terorismus je díky tomu ďábelsky účinný a má daleko větší dosah než neteroristické násilí srovnatelného rozsahu. V říjnu 2002 se v metropolitní oblasti Washingtonu odehrálo padesát vražd, což byl vcelku průměrný počet.9 Deset z nich však mělo zcela odlišný charakter. Nebyly to následky typických domácích střetů nebo zabíjení mezi gangy. Šlo o oběti nahodilých a nevysvětlitelných výstřelů. Obyčej ní lidé, kteří se

79

zabývali svými záležitostmi, byli zastřeleni ve chvíli, kdy doplňovali nádrž automobilu, vycházeli z obchodu nebo stříhali trávník. Po několika prvních vraždách nastala panika. Když střílení pokračovalo, celou oblast to naprosto ochromilo. Zavíraly se školy, rušily se akce na veřejných prostranstvích a spousta lidí úplně přestala vycházet z domu.10 Co to bylo za propracovanou a dobře financovanou organizaci, která byla za tento teror zodpovědná? Ukázalo se, že to byli pouze dva lidé: jednačtyřicetiletý muž a jeho mladistvý komplic, kteří stříleli puškou Bushmaster ráže 223 ze starého sedanu značky Chevrolet, jehož prostorný kufr změnili v odstřelovačské hnízdo. Jak prosté, levné a účinné: taková je moc teroru. Představme si, že by oněch 19 únosců z 11. září zavrhlo myšlenku komplikovaných únosů letadel a nalétávání s nimi do budov, a místo toho by se rozptýlili po Americe –19 mužů s 19 puškami v 19 autech, každý z nich by den co den jel na jiné místo a nahodile střílel po lidech u pump, škol a restaurací. Kdyby své akce synchronizovali, v podstatě by tím každý den aktivovali celostátní časovanou bombu. Pochytat je by bylo obtížné, a kdyby chytili jednoho, dalších 18 by v akci pokračovalo. Srazili by na kolena celou zemi. Terorismus je účinný, protože způsobuje náklady každému, nejen přímým obětem. Nejpovážlivější z nepřímých nákladů je strach z budoucího útoku, třebaže tento pocit je značně neopodstatněný. Pravděpodobnost toho, že průměrný Američan v daném roce zemře v důsledku teroristického útoku, je zhruba 1 ku 5 milionům; je 575krát pravděpodobnější, že spáchá sebevraždu. Přihlédněme ale i k méně zřejmým nákladům, jako je kupříkladu ztráta času a svobody. Vzpomeňme si jen, kdy jsme naposledy procházeli bezpečnostní kontrolou na letišti, museli si

80

zout boty a protáhnout se detektorem kovů jen tak v ponožkách, pak se odšourat, a přitom urychleně sbírat z pásu své věci.11 Krása terorismu – tedy pokud je člověk teroristou – spočívá v tom, že dosáhne úspěchu, i když selže. Cvičení s botami na amerických letištích provádíme díky nešikovnému britskému občanovi jménem Richard Reid. Ten sice bombu pod svou botou odpálit nedokázal, přesto si však jeho akce vyžádala ohromnou cenu. Řekněme, že zutí a nazutí bot na bezpečnostní kontrole trvá v průměru jednu minutu. Ve Spojených státech se tato procedura děje 560milionkrát do roka. Oněch 560 milionů minut je v celkovém úhrnu více než 1 065 let – děleno 77,8 roky (průměrná délka dožití při narození v USA) to dává celkem téměř 14 průměrně dlouhých lidských životů. Richardu Reidovi se sice nikoho zabít nepodařilo, svým počínám však na nás uvalil daň, která z hlediska času znamená 14 životů za rok. Přímé náklady útoků z 11. září byly obrovské12 – téměř tři tisíce lidských životů a ekonomické ztráty v rozsahu až 300 miliard dolarů – a ohromné byly i náklady na války v Afghánistánu a Iráku, které Spojené státy v odpovědi na útoky zahájily. Uvažme však také souběžné nepřímé náklady. V pouhých třech měsících po útocích se počet úmrtí v důsledku dopravních nehod ve Spojených státech zvýšil o tisíc.13 Proč? Přispělo k tomu mimo jiné to, že lidé přestali létat a místo toho jezdili auty. Jízda autem je v přepočtu na kilometr mnohem nebezpečnější než letecká přeprava. Zajímavé ovšem je, že podle statistik k většině dodatečných úmrtí v dopravních nehodách nedošlo na mezistátních silnicích, nýbrž na místních komunikacích, a nárůst smrtelných nehod se soustředil na severovýchodě země, v blízkém okolí teroristických útoků. Navíc v těchto neštěstích hrály více než obvykle role alkohol a nebezpečná jízda. Tato fakta spolu s nesčetnými psychologickými studiemi následků terorismu naznačují, že

81

útoky z 11. září vedly k dočasnému a výraznému vzestupu opilství a posttraumatických stresů, což se všechno promítlo mimo jiné do nárůstu úmrtí vinou dopravních nehod. Takovýchto dodatečných následků útoků je téměř nekonečně mnoho. Do Spojených států se kvůli novým vízovým pravidlům po 11. září nedostaly tisícovky zahraničních univerzitních studentů a profesorů. Nejméně 140 amerických firem využilo následného propadu akciového trhu k nelegálnímu obohacení pomocí zpětného datování akciových opcí.14 V New Yorku se na boj s terorismem přesunulo tolik policejních zdrojů, že se kvůli tomu zanedbávaly jiné oblasti, například boj proti mafii nebo staré nevyřešené případy. K podobným posunům docházelo na celonárodní úrovni. Finanční a lidské zdroje, které by jinak byly využity k pronásledování podvodných finančníků, se místo toho přesměrovaly na pronásledování teroristů – to možná přispělo k nedávné finanční krizi, nebo ji mohlo alespoň prohloubit.15 Ne všechny nepřímé následky 11. září však byly škodlivé. Díky snížení leteckého provozu se pomaleji šířila chřipka, jejímž virům se v letadlech cestuje velmi dobře.16 Ve Washingtonu klesla zločinnost pokaždé, když byl vyhlášen federální antiteroristický poplach (díky dodatečným policej – ním silám, které vždy zaplavily město).17 A posílení ochrany hranic bylo požehnáním pro některé kalifornské farmáře – ti díky poklesu dovozu z Mexika a Kanady vypěstovali a prodali tolik marihuany, že se z ní stala nejhodnotnější zemědělská plodina tohoto státu.18 Když jedno ze čtyř unesených letadel 11. září nalétlo do budovy Pentagonu, byly všechny vážně zraněné oběti, většinou těžce popálené, přepraveny do Washington Hospital Center (WHC), zdaleka největšího nemocničního zařízení ve městě. Bylo tam sice jen několik pacientů – daleko více tam bylo

82

mrtvých – i tak ale bylo v oddělení popálenin prakticky plno. WHC, podobně jako většina ostatních nemocnic, běžně prováděla operace na zhruba 95 procent svých kapacit, takže i menší nával pacientů zde vedl k přetlaku v systému. Ještě horší bylo, že v nemocnici zkolabovaly pevné telefonní linky i místní mobilní síť. Kdo si potřeboval zavolat, musel skočit do auta a odjet o několik kilometrů dál. Zvážíme-li všechny tyto okolnosti, vedla si WHC velmi dobře. Celá událost však Craigu Feiedovi, zdejšímu pohotovostnímu specialistovi, potvrdila jeho nejčernější obavy. Jestliže nemocnice skoro přestane fungovat kvůli příjmu několika popálených pacientů navíc, co se stane, když dojde k opravdu velkému neštěstí, kdy jsou lůžkové kapacity na pohotovostním oddělení zapotřebí nejvíc? Už před 11. zářím Feied strávil nad takovými bezútěšnými představami tisíce hodin. Stal se hlavním tvůrcem federálně financovaného pilotního programu pod názvem ER One, jehož cílem bylo dostat pohotovostní službu na moderní úroveň.19 Až do 60. let nebyly nemocnice ke zvládání naléhavých případů nijak vybaveny. „Kdyby tehdy někdo dorazil do nemocnice v noci,“ říká Feied, „narazil by na zamčené dveře. Zazvonil by, a sestřička by sešla dolů zeptat se, co chce. Možná by ho pustila dovnitř, pak by třeba zavolala lékaři domů, a on by přišel, anebo taky ne.“ Sanitky byly často provozovány místními márnicemi. Existuje snad lepší příklad zvrácené motivace? Šéfovi pohřební služby se uloží, aby zachraňoval pacienty před smrtí! Dnes je pohotovostní medicína sedmou největší specializací amerického lékařství (ze 38 oborů) a od roku 1980 v ní počet lékařů narostl na pětinásobek.20 Je to obor, kde je lékař nucen zvládat prakticky všechno a přitom rychlostí blesku. Pohotovostní služba se stala ve Spojených státech pilířem

83

veřejného zdravotnictví a přijme zde zhruba 115 milionů lidí. Když vyloučíme těhotenství, přichází nyní přes pohotovost do amerických nemocnic 56 procent všech hospitalizovaných ve srovnání se 46 procenty v roce 1993.21 Přes to všechno, „dírami v našem systému by projel náklaďák“, říká Feied. Události z 11. září jasně ukázaly, že lůžkové kapacity pohotovostí jsou v případě návalů bolestivě omezené. Co kdyby musela WHC přijmout tisíc těžce zraněných, dostali by se vůbec dovnitř? Feied se při takové představě ušklíbne. Většina pohovostních oddělení má k dispozici dvorek, kam se vejde najednou jen pár automobilů. Vystupovací rampy jsou příliš vysoké – „protože ti, kdo je navrhovali, byli zvyklí stavět plošiny pro nákladní vozy,“ vysvětluje Feied. Přistávací plochy pro vrtulníky na střechách bývají problematické kvůli časovým a prostorovým limitům jediného dostupného výtahu. Feied navrhuje zbavit se těchto úzkých hrdel tím, že se pohotovostní infrastruktura bude budovat na způsob letiště s trychtýřovitě vypouklým prostorem pro příjem, který by dokázal pojmout velké množství sanitek, autobusů i vrtulníků. Problémy s příjmem však pro Feieda nejsou tou největší noční můrou. Nemocnice, která se setká s vážnou nakažlivou chorobou, jako například se SARS, antraxem, Ebolou nebo novým a smrtícím kmenem chřipky, bude brzy ochromena. Nemocnice používají v klimatizaci stejně jako většina jiných budov recirkulovaný vzduch, takže jeden nakažený pacient může přenést nákazu na stovky dalších. „Nechcete přece jít do nemocnice se zlomeným kotníkem a dostat tam SARS,“ říká Feied. Řešením je vybavovat nemocnice a zejména pohotovostní oddělení pokoji, které je možné izolovat a nepouštět do nich recirkulovaný vzduch. Jenomže většina nemocnic, poznamenává

84

Feied, nechce utrácet peníze na neatraktivní zařízení, která nepřinášejí žádné příjmy navíc. „Viděl jsem pěkná pohotovostní oddělení z roku 2001 s nejmodernějším vybavením, která jsou dnes úplně k ničemu. Postavily se tam otevřené sály rozdělené závěsy, jenomže když na lůžko 4 přišel pacient se SARS, nenašel se už za nic na světě ani pacient ani lékař, který by chtěl jít na lůžko 5.“ A to Feied ani nezačal mluvit o všech těch pacientech, kteří v nemocnici zemřeli na něco úplně jiného, než kvůli čemu tam přišli: na špatné diagnózy (v důsledku nedbalosti, arogance nebo kognitivního zkreslení, kdy je lékař ovládnut svou hypotézou natolik, že nevnímá to, co s ní není v souladu), chyby v podávání léků (až příliš často způsobené lékařským škrabopisem“), technické komplikace (například čtení rentgenového záznamu obráceně) a bakteriální infekce (nejsmrtelnější a nejčastější problém). „Stav současné lékařské praxe je v této chvíli tak špatný, že nemá příliš cenu staré postupy bránit,“ tvrdí Feied. „V medicíně si to nikdo nechce přiznat, ale je to tak.“ Feied vyrůstal za rebelantských 60. let v kalifornském Berkeley a skvěle sem zapadl. Všude jezdil na skateboardu a tu a tam jamoval na bicí s jistou místní kapelou jménem Grateful Dead. Měl nadání na techniku a stroje a rozebíral a zpátky sestavoval všechno, co mu připadalo zajímavé. Měl i podnikatelského ducha a už v osmnácti si založil malou technologickou firmu. Studoval biofyziku a matematiku, pak se ale dal na medicínu. Lékařem, jak říká, se stal proto, že propadl „volání vysílanému tajemstvím poznání“, touze porozumět lidskému tělu stejně, jako porozuměl strojům. Člověk však u něj stále cítí, že jeho první láskou byly mašiny. Feied s nadšením přijímá každý nový vynález – kdysi přinesl na pohotovost fax, když to byla ještě horká novinka, a

85

stejně tak začal jako jeden z prvních jezdit vozítkem Segway. Vzrušeně vzpomíná, jak byl před více než pětatřiceti lety na přednášce počítačového vědce Alana Kaye o objektově orientovaném programování (OOP). Kayova myšlenka opatřit každou jednotlivou část počítačového kódu logikou, která mu umožní přímé interakce s jakýmkoli jiným prvkem kódu, byla zázrakem efektivnosti, který ulehčil programátorům život a přispěl k tomu, že se z počítačů staly nástroje mnohem výkonnější a pružnější. Feieda přitáhl do Washington Hospital Center v roce 1995 jeho dlouholetý kolega Mark Smith, aby zde pomohl dát do pořádku oddělení pohotovosti. (Smith byl stejně jako Feied nadšencem do techniky. Získal titul magistra na Stanfordově univerzitě a vedoucím jeho diplomové práce nebyl nikdo jiný než sám Alan Kay.) Některá specializovaná oddělení WHC sice měla dobrý zvuk, zdejší pohotovost se však mezi nemocnicemi v hlavním městě trvale umisťovala jako poslední. Byla věčně plná, pomalá a dezorganizovaná; ředitelé se tam střídali pomalu každý rok a šéf celé nemocnice o ní mluvil jako o „onom odpudivém místě“. V té době se už Feied a Smith setkali na různých pohotovostních odděleních s více než sto tisíci pacienty. Věděli proto, že jednoho zboží se vždy zoufale nedostává: informací. Dorazí pacient, ať při vědomí nebo v bezvědomí, ať spolupracuje nebo ne, ať je střízlivý nebo pod parou, a vždy s nekonečným množstvím možných problémů – a lékař musí rychle rozhodnout, jak ho léčit. Obvykle vyvstává víc otázek, než je možné zodpovědět. Bere pacient nějaké léky? Jaká je jeho anamnéza? Znamená naměřený nízký tlak to, že pacient trpí akutním vnitřním krvácením, nebo má jen chronickou anemii? A kde je ten CT snímek, který se údajně dělal před dvěma hodinami?

86

„Celá léta jsem pacienty léčil jenom na základě toho, co mi byli schopni říct,“ vzpomíná Feied. „Získat jakékoli jiné informace trvalo moc dlouho, takže s tím se počítat nedalo. Často jsme věděli, jaké informace potřebujeme, a dokonce jsme věděli, kde je vzít, ale prostě se nedaly sehnat včas. Důležité údaje mohly být k dispozici za dvě hodiny, nebo taky klidně za dva týdny. V tom spěchu na pohotovosti jsou i dvě minuty moc. Nemůžete shánět informace, když máte čtyřicet pacientů a polovina z nich vám umírá.“ Feieda to znepokojovalo natolik, že se obrátil na prvního informatika pohotovostní medicíny na světě (výraz informatik si vytvořil podle evropského termínu pro počítačového vědce.) Byl přesvědčen, že nejlepší cestou ke zlepšení klinické péče na pohotovostech je zlepšení toku informací. Feied se Smithem ještě před nástupem na WHC zorganizovali partu mediků, aby pozorovali lékaře a sestry na pohotovosti a kolem ní, a zasypávali je otázkami. Podobně, jako když Sudhir Venkatesh najal pomocníky k rozhovorům s chicagskými prostitutkami, i oni chtěli shromáždit spolehlivá a aktuální data, která se jinak sháněla dost těžko. Otázky, které studenti kladli, vypadaly zhruba následovně: • Jaké informace jste potřeboval od doby, kdy jsem s vámi mluvil naposledy? • Jak dlouho trvalo je sehnat? • Z jakého byly zdroje? Telefonoval jste? Použil jste příručku? Mluvil jste se zdravotním archivářem?3 • Dostal jste na svůj dotaz uspokojivou odpověď? • Učinil jste na základě této odpovědi lékařské rozhodnutí? • Jak vaše rozhodnutí ovlivnilo péči o pacienta? 3

Bylo to ještě v raných dobách internetu před nástupem webu

87

• Jaký mělo vaše rozhodnutí finanční dopad na nemocnici? Diagnóza byla jasná: pohotovostní oddělení WHC trpělo těžkou „datapenií“ čili nízkou dostupností dat. (I toto slovo si Feied vymyslel tím, že si vypůjčil druhou polovinu slova „leukopenie“, což je chorobné snížení počtu bílých krvinek.) Lékaři se asi 60 procent svého času věnovali „informačnímu managementu“ a pouze 15 procent přímé péči o pacienty. Takový poměr vypadal hrozivě. „Pohotovostní medicína je specializace definovaná nikoli tělesným orgánem nebo věkovou skupinou, ale časem,“ říká Mark Smith. „Jde v ní o to, co uděláte během prvních šedesáti minut.“22 Smith a Feied objevili v nemocnici přes tři sta zdrojů dat, které spolu vzájemně nijak nekomunikovaly. Figuroval zde sálový počítač, ručně psané poznámky, skenované snímky, laboratorní výsledky, videozáznamy srdečních angiogramů nebo systém sledování infekcí, který přebýval v tabulkovém procesoru Excel na počítači jedné pracovnice. „A kdyby odešla na dovolenou, a bylo by nutné vysledovat propuknutí TBC, pak nám pomoz pánbůh,“ říká Feied. Pokud měli lékaři a sestry na pohotovosti sehnat potřebné informace, museli mít k dispozici od základu nový systém. Ten musel být encyklopedicky všeobsáhlý (absence jedné klíčové informace by zmařila celý jeho účel), dostatečně výkonný (jeden záznam magnetické rezonance zabere velké množství kapacity) a musel být také flexibilní (systém, který by nedokázal pojmout jakékoli minulé, současné nebo budoucí údaje z kteréhokoli nemocničního oddělení, by nebyl k ničemu). A taky musel být velmi, ale velmi rychlý. Nejen proto, že pomalost na pohotovosti zabíjí, ale také proto, že, jak Feied z odborné literatury zjistil, uživatel počítače v situaci, kdy mezi kliknutím myši a zobrazením nové stránky na monitoru uběhne

88

více než sekunda, bývá vystaven „kognitivnímu posunu“.23 Po deseti vteřinách bez odezvy je už člověk u počítače myšlenkami úplně jinde. Takto dochází k lékařským omylům. Když Feied se Smithem chtěli takovýto rychlý, pružný, výkonný a všeobsáhlý systém vybudovat, obrátili se na svou starou lásku: objektově orientované programování. Zahájili práci na nové softwarové architektuře, které říkali „datacentrická“ a „dataatomární“. Jejich systém měl oddělit a izolovat každičký dílek dat z každého oddělení a uložit jej způsobem, který by umožnil spojit jej s kteroukoli další jednotlivou informací či jakýmkoli souborem složeným z miliardy dat. Každý ve WHC bohužel tak nadšený nebyl. Takové instituce jsou už z podstaty těžkopádnými kolosy, které si chrání svá panství a mají pravidla, která se nesmí porušovat. Některá oddělení pokládala své datové systémy za zcela vyhovující a nehodlala se jich vzdát. Striktní nemocniční předpisy pro nákupy nedovolovaly, aby Feied a Smith koupili potřebné počítačové vybavení. Jeden z vrchních správců „nás přímo nenáviděl“, vzpomíná si Feied, „a při každé možné příležitosti se nám snažil házet klacky pod nohy a bránit lidem, aby s námi spolupracovali. Po večerech chodil do objednávkového systému a rušil naše požadavky.“ Problémem mohlo být i to, že Feied byl takový zvláštní patron – viz jeho nekonvenční názory, Segway, originální Miróovy grafiky na stěně jeho kanceláře – nebo že když narazil na odpor, neustal, dokud si přesvědčováním a v nutných případech i vyhrožováním neprosadil svou. Svému novému počítačovému systému dal bombastické jméno Azyxxi, což, jak říkal lidem, pochází z féničtiny a znamená „ten, kdo dokáže vidět daleko“ – ve skutečnosti, přiznává se smíchem, „jsme si to jenom vymysleli“.

89

Nakonec Feied vyhrál, či spíše vyhrál jeho datový systém. Azyxxi byl spuštěn na jednom počítači na pohotovosti WHC a Feied na něj umístil cedulku: „Beta test. Nepoužívat.“ (Nebylo řečeno, že by nebyl vychytralý.) Lékaři a sestry, stejně jako Adamové a Evy před nimi, brzy začali zobat ze zakázaného ovoce a zjistili, že je to úplný zázrak. Během pár vteřin mohli objevit prakticky jakoukoli informaci, kterou potřebovali. Do týdne se před Azyxxi tvořily fronty a nebyli to jen lékaři z pohotovosti – nasávat data sem chodili lidé z celé nemocnice. Na první pohled to vypadalo j ako výtvor génia. Nikoli, říká Feied. Byl to „triumf zarputilosti“. Do několika let se kdysi nejhorší pohotovostní oddělení stalo v celé metropolitní oblasti Washingtonu tím nejlepším. Třebaže Azyxxi zvýšil objem získaných informací na čtyřnásobek, lékaři strávili „informačním managementem“ o 25 procent času méně, a naopak více než dvojnásobek času věnovali přímé léčbě. Do té doby se čekalo na pohotovosti na přijetí lékařem v průměru osm hodin; teď se 60 procent pacientů dočkalo léčby do necelých dvou hodin od přijetí. Léčba byla úspěšnější, lékaři spokojenější a docházelo k méně omylům. Roční počet pacientů se zde zdvojnásobil ze 40 000 na 80 000, zatímco personál se rozrostl jen o 30 procent. Nárůst efektivnosti byl přínosem pro hospodaření celé nemocnice. Jakmile se jasně ukázaly výhody Azyxxi, začaly se o systém zajímat i další nemocnice. Nakonec se objevil Microsoft, který koupil Azyxxi s Craigem Feiedem i vším ostatním. Firma systém přejmenovala na Amalga a do jednoho roku jej instalovala ve 14 velkých nemocnicích včetně baltimorské nemocnice Johnse Hopkinse, Newyorské presbyteriánské a kliniky Mayo. Přestože byl systém vyvinut pro potřeby pohotovosti, více než 90 procent jeho instalací je nyní v provozu na jiných nemocničních odděleních. V době práce na naší knize

90

Amalga pokrývala zhruba deset milionů pacientů ve 350 léčebných zařízeních. Pro sběratele podobných informací můžeme prozradit, že jde o více než 150 terabytů dat. Úplně by stačilo, kdyby Amalga pouze zlepšovala léčbu a efektivnost lékařů. Tak rozsáhlá akumulace dat však vytváří i další příležitosti. Lékařům například dovoluje vyhledávat známky chorob u nediagnostikovaných pacientů. Zvyšuje efektivnost fakturování. Zhmotňuje sny o elektronických lékařských záznamech. A díky tomu, že shromažďuje data z celé země v reálném čase, může sloužit jako včasné dálkové varování před propuknutím epidemií a dokonce i před bioterorismem. Systém však může sloužit nejen lékařům, ale i nám ostatním. Jeho data se mohu rekonfigurovat tak, aby dokázala odpovídat na otázky typu kde jsou nejlepší a kde nejhorší lékaři? Měření kvality lékařů je hodně ošidná záležitost.24 Prvním problémem je výběrové zkreslení: pacienti se nedostávají k lékařům náhodně. Dva kardiologové budou mít dvě skupiny pacientů, a ty se mohou lišit v celé řadě ohledů. Je dobře možné, že pacienti kvalitnějšího lékaře budou vykazovat vyšší úmrtnost. Proč? Snad proto, že nemocnější pacienti vyhledají lepšího kardiologa, takže i když odvedou dobrou práci, budou úmrtí jeho pacientů pravděpodobnější než u jiných lékařů. Může proto být zavádějící měřit kvalitu lékařů pouhým statistickým shrnutím výsledků léčby pacientů. Právě to přitom obvykle lékaři dělají ve svých „vysvědčeních“, a třebaže je to myšlenka zjevně přitažlivá, může vést k některým nežádoucím důsledkům. Jestliže lékař ví, že je hodnocen podle výsledků svých pacientů, může v zájmu zachování dobrého skóre „sbírat smetanu“ a odmítat příliš rizikové pacienty, kteří potřebují léčby nejvíc. Výzkumné studie opravdu ukázaly, že podobná

91

vysvědčení, která si vystavují nemocnice, právě kvůli této nežádoucí motivaci lékařů ve skutečnosti pacienty poškozují.25 Měření lékařské kvality je ošidné i proto, že dopad medicínského rozhodnutí může být znát třeba až s dlouhým zpožděním. Když lékařka například čte mamogram, nemusí si být jista, zda se v prsu skutečně objevil nádor. Dozví se to možná až po několika týdnech, pokud nařídí biopsii, anebo v případě, že nenajde tumor, který pacientku později zabije, se to nedozví nikdy. A i když určí diagnózu správně a předejde potenciálně závažnému problému, těžko zajistí, aby pacient plnil lékařské pokyny. Bere si předepsané léky? Změnil výživu a plní doporučený plán cvičení? Přestal do sebe sypat želé bonbony po celých pytlících? A právě data, která sesbíral Feiedův tým na pohotovostním oddělení WHC, jsou tím, co může některé otázky na kvalitu lékařů zodpovědět. Dobrým předpokladem je, že soubor dat je skutečně rozsáhlý a zachycuje zhruba 620 000 návštěv asi 240 000 pacientů u více než 300 lékařů za téměř osm let. Soubor obsahuje všechny potřebné údaje o daném pacientovi – pro naši analýzu samozřejmě anonymní – od chvíle, co prošel, byl provezen či pronesen dveřmi pohotovosti, až do jeho odchodu z nemocnice, ať už naživu či jinak. Data zahrnují demografické informace, potíže, kvůli nimž pacient pohotovost navštívil, dobu, která uběhla do prohlídky lékařem, zda byl pacient přijat do nemocnice plus délku jeho pobytu, zda byl později přijat znovu, celkové náklady jeho léčby, i to, zda pacient zemřel a kdy. (Jestliže zemřel třeba o dva roky později a mimo WHC, jeho úmrtí bylo i tak v datech zaznamenáno, protože nemocniční data jsou provázána se seznamem úmrtí, který vede systém sociálního zabezpečení.)

92

Údaje rovněž ukazují, kteří lékaři které pacienty léčili. O každém lékaři jsou v systému rovněž údaje o věku, pohlaví, škole, na níž studoval, ve které nemocnici byl po studiu na praxi a počet let vlastní lékařské praxe. Když se řekne pohotovost, většina lidí si představí ustavičný příliv lidí se střelnými zraněními a obětí dopravních nehod. Ve skutečnosti však podobné dramatické případy představují pouze drobný zlomek provozu pohotovosti, a protože WHC má oddělené traumatické centrum, jsou v našich údajích z pohotovosti takové případy ještě vzácnější. To znamená, že na oddělení pohotovosti se scházejí pacienti s mimořádně širokou paletou zdravotních potíží, počínaje životu nebezpečnými až po zcela vymyšlené. Každý den se na pohotovosti WHC objevuje v průměru 160 pacientů. Nejrušnější jsou pondělky, zatímco nejméně pacientů chodí o víkendových dnech. (Docela dobře to naznačuje, že řada chorob není tak vážná, aby nepočkala s léčením až po víkendu.) Špička nastává kolem 11. hodiny dopolední, kdy přichází pětkrát více pacientů než o nejslabší páté hodině ranní. Z každých deseti pacientů bývá šest žen, průměrný věk příchozích je 47 let. Pacient po příchodu nejprve sdělí sestře, která má na starosti třídění příchozích, jaké má potíže. Některé problémy bývají běžné: „zkrácený dech“, „bolesti na hrudníku“, „dehydratace“, „symptomy chřipky“. Jiné jsou mnohem nezvyklejší: „rybí kost v krku“, „udeřen knihou do hlavy“ a zejména různá kousnutí a štípnutí včetně velkého množství kousnutí psem (zhruba 300 případů) a štípnutí hmyzem (200). Zajímavé je, že pacientů kousnutých lidmi (65) je více než kousnutých krysami a kočkami dohromady (30), a je zde i jeden případ „kousnutí klientem v práci“. (Přijímací formulář bohužel pacientovo zaměstnání neuvádí.)

93

Naprostá většina pacientů, kteří dorazí na pohotovost WHC, opouští nemocnici naživu. Do týdne od návštěvy umírá v průměru jen jeden z každých 250 lidí; jedno procento pacientů umírá do měsíce a zhruba pět procent se nedožije roku. Zda pacientův stav znamená skutečné ohrožení života, však není vždy možné jasně určit. Představme si lékaře na pohotovosti, který má v čekárně osm pacientů s následujícími osmi běžnými potížemi. U čtyř z nich je úmrtnost relativně vysoká, u čtyř ostatních zase nízká. Dokážeme tyto potíže roztřídit podle rizikovosti? POTÍŽE necitlivost bolesti na hrudi horečka závratě

psychické problémy zkrácený dech infekce sraženina

A zde je odpověď zjištěná na základě pravděpodobnosti pacientova úmrtí do 12 měsíců:4 VYSOKÉ RIZIKO sraženina horečka infekce zkrácený dech

NÍZKÉ RIZIKO bolesti na hrudi závratě necitlivost psychické problémy

Zkrácený dech je zdaleka nejobvyklejším stavem, který provází vysoké riziko. Ačkoli řadě pacientů se možná zdá méně hrozivější než bolesti na hrudníku, data říkají něco jiného: 4

Tyto a další míry úmrtnosti jsou upraveny s ohledem na rizika věku, dalších symptomu, atd.

94

Průměrný věk pacientů Podíl pacientů pohotovosti Podíl přijatých do nemocnice Úmrtnost do jednoho měsíce Úmrtnost do jednoho roku

ZKRÁCENÝ BOLESTI NA DECH HRUDI 54,5 51,4 7,4%

12,1 %

51,3%

41,9 %

2,9%

1,2%

12,9 %

5,3%

Vidíme, že u pacienta s bolestmi v hrudníku je pravděpodobnost úmrtí do jednoho roku podobná jako u průměrného pacienta celé pohotovosti, kdežto u zkráceného dechu je riziko úmrtí více než dvojnásobné. Do roka mrtev bude rovněž každý desátý pacient, který přijde se sraženinou, horečkou nebo infekcí; pokud však pacient trpí závratěmi, necitlivostí nebo je zralý pro psychiatra, je riziko úmrtí jen třetinové. Jestliže víme toto všechno, vraťme se nyní k naší otázce: jak podle souborů dat, které máme k dispozici, změříme kvalitu každého lékaře? Nasnadě by bylo jednoduše prozkoumat data s ohledem na rozdíly mezi léčebnými výsledky všech lékařů. Tato metoda vskutku ukáže mezi lékaři zásadní rozdíly. Pokud bychom tomu měli věřit, bylo by pro váš život v situaci, kdy se objevíte na pohotovosti, máloco důležitějšího než osoba lékaře, k němuž vás náhodou přidělí. Podobné srovnání je však vysoce ošidné právě z těch důvodů, pro něž bychom neměli příliš věřit vysvědčením, která

95

si lékaři vedou o výsledcích své léčby. Dva lékaři na téže pohotovosti budou pravděpodobně léčit velmi rozdílné skupiny pacientů. Průměrný pacient například v době kolem poledne bývá o zhruba deset let starší než ten, který přijde uprostřed noci. I dva lékaři na stejné směně se vzhledem ke svým zkušenostem a zájmům mohou setkat s velmi odlišnými pacienty. Přidělovat pacienty lékařům co nejlepším způsobem má na starosti třídicí sestra. Jeden lékař tak může například na směně dostat všechny psychiatrické případy nebo všechny starší pacienty. Jelikož starý člověk se zkráceným dechem zemře s mnohem vyšší pravděpodobností než třicetiletý se stejnými potížemi, musíme si dát pozor, abychom netrestali lékaře, který je dobrý v léčení starých lidí. To, co bychom skutečně rádi udělali, by byl randomizovaný a kontrolovaný test, kdy by byli příchozí pacienti lékařům přidělováni náhodně, a to i v situaci, kdy by byl příslušný lékař zahlcen jinými pacienty, nebo nebyl k léčení dané choroby dostatečně vybaven. Tady však máme co dělat se souborem živých lidí, kteří se snaží udržet při životě jiný soubor živých lidí. Z dobrých důvodů se proto takový experiment nebude moci uskutečnit. Jestliže skutečnou randomizaci dělat nemůžeme a sledování výsledků léčby z hrubých dat by bylo zavádějící, jak by tedy bylo nejlepší měřit kvalitu lékařů? Pohotovost má ovšem takový charakter, že zde najdeme de facto randomizaci svého druhu, a ta nás může dovést k tomu, co chceme zjistit. Klíčové je, že pacienti vesměs nemají představu, kteří lékaři budou v době jejich příchodu ve službě. Pacienti, kteří se zde objeví mezi druhou a třetí hodinou odpolední v jeden říjnový čtvrtek, tak budou v průměru podobni těm, kteří dorazí následující nebo další čtvrtek. Avšak lékaři, kteří budou mít o těchto čtvrtcích službu, budou pravděpodobně jiní. Pokud

96

tedy pacienti z prvního čtvrtku budou mít horší výsledky léčby než pacienti z druhého nebo třetího čtvrtku, pak jedním z pravděpodobných vysvětlení bude, že lékaři z prvního čtvrtku nebyli tak dobří. (Na pohotovosti WHC slouží obvykle dva až tři lékaři na směnu.) Možná jsou samozřejmě i jiná vysvětlení, například smůla, špatné počasí, rozšíření bakterie E. coli. Prozkoumáme-li však výsledky konkrétního lékaře v rámci stovek směn a uvidíme, že pacienti z jeho směn vykazují horší výsledky, než je obvyklé, je to už zřetelná známka toho, že jádrem problému je zde lékař. Ještě jedna poznámka k metodologii: využíváme sice informací o tom, kteří lékaři na které směně slouží, nebereme však ohled na to, který lékař léčí konkrétního pacienta. Proč? Protože víme, že je zde sestra, jejímž úkolem je přidělovat pacienty jednotlivým lékařům, což znamená, že tento výběr má daleko do náhodnosti. Možná to odporuje intuici a může vypadat jako mrhání údaji, jestliže v naší analýze ignorujeme konkrétní dvojice lékařů a pacientů. Avšak u scénářů, kde je problémem výběr, je paradoxně jedinou možností, jak získat pravdivou odpověď, eliminovat to, co na první pohled vypadá jako hodnotné informace. Uplatníme-li tedy tento přístup na rozsáhlý datový soubor Craiga Feieda, co můžeme zjistit o kvalitě lékařů? Jinak řečeno: máme-li závažné potíže a jsme nuceni uchýlit se na pohotovost, do jaké míry závisí naše přežití na lékaři, k němuž se náhodou dostaneme? Odpověď je krátká a zní – nijak zvlášť. Většina toho, co vypadá v hrubých datech jako lékařská zběhlost, je ve skutečnosti jen štěstí na přidělené pacienty, výsledek toho, že někteří lékaři dostávají více pacientů s méně nebezpečnými potížemi.

97

Tím nechceme říct, že mezi nejlepšími a nejhoršími lékaři na pohotovosti žádný rozdíl neexistuje. (Nikoho z nich tady jmenovat nehodláme.) V daném roce bude mít vynikající lékař na pohotovosti dvanáctiměsíční míru úmrtnosti o téměř deset procent nižší než průměr. To sice nevypadá jako něco zvláštního, na rušné pohotovosti s desítkami tisíci pacientů však může skvělý lékař zachránit o šest až sedm životů více než nejhorší lékař. Zajímavé je, že výsledky léčby převážně nekorelují s výdaji. Znamená to, že nejlepší lékaři nevydávají více peněz na léčení – na různá vyšetření, nemocniční pobyty, atd. – než horší doktoři. To je dobré mít na paměti v době, kdy vládne názor, že vyšší zdravotní výdaje vedou k lepším výsledkům. Ve Spojených státech celkové výdaje na zdravotní péči tvoří přes 16 procent HDP proti pěti procentům v roce 1960 a předpokládá se, že do roku 2015 dosáhnou 20 procent. Jaké jsou tedy charakteristiky nejlepších lékařů? To, co jsme zjistili, většinou nijak nepřekvapí. U vynikajícího lékaře je pravděpodobnější než u jiných, že studoval na přední lékařské univerzitě a postgraduální praxi si odbýval v některé z prestižních nemocnic. Roli hraje rovněž větší zkušenost: deset let strávených ve službě navíc znamená totéž jako praxe ve vynikající nemocnici. A ovšem: určitě chcete, aby vaším lékařem na pohotovosti byla žena. Pro americké děti asi není moc dobré, že tolik inteligentních žen pohrdne učitelstvím a jde raději na medicínu, je však dobré vědět, že alespoň v naší studii si ženy při udržování lidí při životě vedly o něco lépe než jejich mužské protějšky. Jedním z faktorů, který roli nehraje, je, zda určitého lékaře vysoce hodnotí jeho kolegové. Požádali jsme Feieda a další vedoucí lékaře na WHC, aby jmenovali nejlepší doktory na

98

pohotovosti. Ti, které určili, však podle analýzy nebyli ve snižování míry úmrtnosti o nic lepší než průměr. Dařilo se jim však utrácet na jednoho pacienta méně peněz. Zjišťujeme tedy, že na osobnosti konkrétního lékaře na pohotovosti záleží, ovšem v širším pohledu zdaleka ne tolik jako na jiných věcech: na chorobě, pohlaví (ženy umírají do jednoho roku od návštěvy pohotovosti mnohem méně než muži) nebo na úrovni příjmů (chudí pacienti zemřou mnohem pravděpodobněji než bohatí). A nejlepší zpráva je, že většina lidí, kteří utíkají na pohotovost v domnění, že zrovna umírají, není smrtí ohrožena vůbec, alespoň ne vbrzké době. Ve skutečnosti by na tom byli lépe, kdyby prostě zůstali doma. Zajímavou ilustrací je efekt série všeobecných stávek lékařů v Los Angeles, I zraeli a Kolumbii. Statistiky ukázaly, že jakmile lékaři přestali pracovat, úmrtnost ve všech těchto lokalitách výrazně klesla, v rozsahu od 18 do 50 procent.26 Zčásti lze tento efekt vysvětlit tím, že pacientům musely být kvůli stávce odloženy elektivní čili nikoli životně nezbytné operace. To také napadlo Craiga Feieda jako první, když se o tom dočetl v literatuře. Feied však měl možnost zažít podobný fenomén na vlastní oči v době, kdy velká část lékařů z WHC odjela v tutéž dobu na lékařský kongres. A výsledek? Všeobecný pokles úmrtnosti. „Jakmile dochází k příliš mnoha interakcím mezi lékařem a pacientem, zesílí se výkyvy u všeho,“ říká. „Lidé s nefatálními problémy berou víc léků a podstupují více procedur, z nichž řada ničemu neprospívá. Lidé se skutečně smrtelnými chorobami se mezitím léčí jen občas, a nakonec stejně zemřou.“ Takže je klidně možné, že když půjdete do nemocnice s vážným problémem, pak se vaše šance na přežití o něco zvýší;

99

pokud však těžší potíže nemáte, pak se naopak sníží. Život je plný paradoxů. Existují ovšem způsoby, jak si prodloužit život, a ty nemají s nemocnicemi nic společného. Například získat Nobelovu cenu.27 Analýza padesáti let udělování Nobelových cen za chemii a fyziku zjistila, že laureáti žili déle než ti, kteří byli pouze nominováni. (Tolik ke známému hollywoodskému klišé při udílení Oskarů „je už ctí být pouze nominován“.) Dlouhověkost laureátů není důsledkem peněz, které laureát spolu s cenou dostane. „Status zřejmě funguje jako nějaké léčivé kouzlo,“ říká Andrew Oswald, jeden z autorů studie. „Kdo se po onom pódiu ve Stockholmu projde, evidentně mu to vynese tak dva roky života navíc.“ Dobré je rovněž nechat se zvolit do Baseballové síně slávy.28 Podobná analýza jako v případě nobelovských laureátů ukazuje, že zvolení přežívají ty, jimž se té cti nedostalo. Co ale s těmi z nás, kteří nijak nevynikají ve vědě ani sportu? Nuže, dobrou radou je zakoupit si anuitu, to znamená kontrakt na to, že si necháme každoročně vyplácet stanovený obnos až do konce svého života.29 Ukazuje se, že lidé, kteří si pořizují anuitu, žijí déle než ostatní, a to ne proto, že by byli zdravější. Údaje naznačují, že stálá výplata anuity poskytuje mírně zvýšenou motivaci udržet se při životě. Zdá se, že pomáhá i náboženství.30 Studie u více než 2 800 starších křesťanů a židů zjistila větší pravděpodobnost úmrtí během třiceti dní po hlavních svátcích příslušné víry než během třiceti dní před nimi. (Příčinnou spojitost potvrzuje fakt, že židé se tolik nevzpouzeli smrti v měsíci, který předchází křesťanskému svátku, a ani křesťané nevykazovali žádnou vyšší úmrtnost po židovských svátcích.) Něco podobného se stalo dlouhodobým přátelům i rivalům Thomasů Jeffersonovi a Johnu Adamsovi, kteří udatně odháněli smrt, dokud se nedožili

100

důležitého data. Oba američtí otcové zakladatelé vydechli naposled 15 hodin od sebe 4. července 1826, o padesátém výročí podpisu Deklarace nezávislosti.31 Pozdržet smrt třeba o jediný den může být někdy počin za miliony dolarů. Vezměme si v této souvislosti dědickou daň uvalovanou na zdanitelnou pozůstalost osoby ke dni jejího úmrtí.32 Ve Spojených státech činila sazba této daně v nedávných letech 45 procent a osvobozeny od ní byly první dva miliony dolarů. V roce 2009 však hodnota pozůstalosti osvobozené od daně vyskočila na 3,5 milionu dolarů – to znamenalo, že dědici bohatého umírajícího rodiče měli asi 1,5 milionu důvodů pro útěchu, jestliže jejich rodič zemřel v první den roku 2009 a ne v poslední den roku 2008. Při takové motivaci si není těžké představit, že dědicové dopřejí rodiči tu nejlepší lékařskou péči, jaká se dá koupit, přinejmenším do konce onoho roku. Dva australští badatelé také skutečně zjistili, že když Austrálie v roce 1979 dědickou daň zrušila, zemřelo během týdne po zrušení daně zřetelně více lidí než o týden dříve. Načas to vypadalo, že dědická daň v USA bude v roce 2010 najeden rok zrušena. (Byl to jeden z produktů záchvatu legislativní tvořivosti obou politických stran ve Washingtonu, od té doby věc podle všeho vyšuměla do ztracena). Kdyby byla daň opravdu pozastavena, člověk s majetkem 100 milionů dolarů, který by zemřel v roce 2010, by veškeré své bohatství předal dědicům. Avšak vzhledem k tomu, že v roce 2011 se měla daň obnovit, museli by se dědicové vzdát více než 40 milionů dolarů, jestliže by měl jejich rodič tu smělost a zemřel byť jen o jeden den později. Zřejmě se jinak hašteřiví politici rozhodli, že věc potichu smetou ze stolu, když si uvědomili, za kolik asistovaných sebevražd v posledních týdnech roku 2010 by byli zodpovědní.

101

Většina lidí chce smrt odvrátit za každou cenu. Na léky proti rakovině se každý rok po celém světě vydává více než 40 miliard dolarů. Ve Spojených státech je to po lécích na srdce druhá nejvyšší položka tržeb z prodeje léčiv a růst je u ní dvakrát rychlejší než u zbylé části trhu. Podstatná část těchto výdajů směřuje na chemoterapii, která se využívá řadou způsobů a je prokazatelně účinná v léčení některých typů rakoviny jako leukémie, lymfomu, Hodgkinovy choroby nebo rakoviny varlat, zvláště když jsou nádory odhaleny v raném stadiu.33 U většiny jiných případů je však chemoterapie pozoruhodně neúčinná. Vyčerpávající analýza léčení rakoviny ve Spojených státech a Austrálii ukázala, že míra přežití všech pacientů s rakovinou do pěti let činila asi 63 procent, avšak chemoterapie k tomuto výsledku přispěla jen necelými dvěma procenty. Chemoterapie má nulový vliv na dlouhou řadu typů rakoviny, včetně mnohočetného myelomu, sarkomu měkkých tkání, melanomu kůže a nádorů slinivky, dělohy, prostaty, močového měchýře a ledvin. Podívejme se na rakovinu plic, která ze všech typů rakoviny zabíjí nejvíce a ve Spojených státech má na svědomí více než 150 000 lidí ročně. Typický režim chemoterapie pro nemalobuněčný typ rakoviny stojí více než 40 000 dolarů, k prodloužení pacientova života však přispívá v průměru jen dvěma měsíci. Thomas J. Smith, vysoce respektovaný badatel v oboru onkologie na Virginia Commonwealth University, zkoumal slibnou novou chemoterapeutickou léčbu metastázovaného nádoru plic a zjistil, že každý dodatečný rok zdravého života získaný touto metodou stojí 360 000 dolarů – pokud ovšem žádoucí výsledek vůbec nastane. Bohužel se ukázalo, že nastat nemůže: nová léčba prodlužovala pacientům život v průměru jen o necelé dva měsíce.

102

Náklady tohoto druhu ohromně zatěžují celý systém zdravotní péče. Smith poukazuje na to, že pacienti s rakovinou se podílejí na počtu léčeb hrazených federálním programem pro seniory Medicare 20 procenty, spotřebovávají však 40 procent jeho rozpočtu na léky. Někteří onkologové tvrdí, že přínosy chemoterapie nemusejí být z dat o úmrtnosti zjevné, a že byť devíti lidem z deseti nepomůže, u desátého může dělat divy. Když ale uvážíme její nákladnost, častou neúčinnost a její toxicitu – téměř 30 procent pacientů s rakovinou plic na jednom léčebném protokolu se rozhoduje zastavit léčbu, než aby snášeli brutální vedlejší účinky této léčby – vyvstává otázka, proč se vlastně chemoterapie používá tak široce? Jedním z důvodů je určitě ziskový motiv. Lékaři jsou koneckonců jen lidi, a ti reagují na pobídky. Onkologové patří mezi lékaře s nejvyššími platy, jejich odměny rostou rychleji než platy všech ostatních specialistů, a obvykle čerpají více než polovinu svého příjmu z prodeje a aplikace chemoterapeutických přípravků. Chemoterapie může onkologům pomoci i při měření jejich úspěšnosti z hlediska míry přežití. Na první pohled to možná nevypadá, že dát oběti rakoviny plic v pozdní fázi dva měsíce života navíc má takovou cenu, ale možná měl pacient před sebou stejně už jen čtyři měsíce života. Na papíře to pak bude vypadat jako působivý výkon: lékař prodloužil pacientovi zbývající dobu života o 50 procent. Tom Smith nebere na lehkou váhu žádný z obou nastíněných motivů, ukazuje však na dva další. Pro onkology, vysvětluje, je lákavé přehánět, a možná i věřit tomu, jak je chemoterapie účinná. „Heslo Vítězíme ve válce s rakovinou‘, zaručuje přístup do médií, příspěvky od charitativních organizací i peníze od Kongresu,“ říká. „Pokud

103

ale máte slogan ‚rakovina nám stále nakopává zadek, ale už ne tak hrozně jako kdysi‘, to se určitě prezentuje hůř. Realita je taková, že co se týče lidí s nádory – mozku, prsu, prostaty, plic – tam už nám rakovina nenakopává zadek tolik jako dřív, příliš pokroku jsme však neudělali.“ Roli hraje i fakt, že onkologové, jak už jsme poznamenali, jsou jen lidské bytosti, které musí jiným lidským bytostem říkat, že umírají, a že se s tím bohužel moc dělat nedá. „Pro lékaře jako já je neuvěřitelně těžké sdělovat lidem tak špatné zprávy,“ říká Smith, „a říkat jim, že naše léky někdy neúčinkují.“ Jestliže je takový úkol těžký pro lékaře, určitě musí být stejně obtížný i pro politiky a manažery zdravotních pojišťoven, kteří široké používání chemoterapie financují. I přes plejádu důkazů o její malé účinnosti zřejmě chemoterapie poskytuje pacientům s rakovinou jejich poslední a nejlepší naději na to, aby se, jak říká Smith, chytili „hluboké a věčné touhy nezemřít“.34 Je ovšem snadné si představit, že někdy v budoucnu, snad za padesát let, když se budeme ohlížet za nejpokročilejšími způsoby léčby rakoviny počátku 21. století, se budeme ptát: cože jsme to pacientům dávali? Úmrtnost na rakovinu, očištěná od vlivu věku, se za poslední půl století v podstatě nezměnila a činí zhruba 200 úmrtí na 100 000 lidí. Stagnuje i přesto, že prezident Nixon před více než 30 lety vyhlásil „válku s rakovinou“, která vedla k dramatickému růstu financí na výzkum a léčbu a k posílení veřejného povědomí. Věřte nebo ne, tato stagnace úmrtnosti skrývá některé dobré zprávy. V tomtéž období od věku očištěná úmrtnost na kardiovaskulární nemoci prudce klesla z téměř 600 úmrtí na 100 000 lidí výrazně pod 300 případů. Co to všechno znamená? Mnozí ti, kteří by v předešlé generaci zemřeli na choroby srdce, teď žijí dost dlouho na to, aby zemřeli na rakovinu.35

104

Téměř 90 procent nově diagnostikovaných pacientů s rakovinou plic jsou lidé od 55 let výše a jejich věkový medián činí 71 let. Plochá křivka úmrtnosti na rakovinu zastiňuje i další nadějný trend. Úmrtnost mladých do 20 let klesla o více než 50 procent a u lidí ve věkové skupině mezi 20 a 40 lety nastal pokles úmrtnosti o 20 procent. Tato zlepšení jsou skutečná a povzbuzují – tím spíše, že výskyt rakoviny v těchto věkových skupinách stoupá. (Důvody tohoto růstu nejsou zatím jasné, podezření však padá na stravu, chování nebo faktory životního prostředí.) Jestliže rakovina zabíjí méně lidí do čtyřicítky, pak by účast ve dvou válkách měla úmrtnost mladších věkových skupin zvyšovat, je to tak? V letech 2002 až 2008 vedly Spojené státy krvavé války v Afghánistánu a Iráku; mezi aktivním vojenským personálem docházelo v průměru k 1643 úmrtím ročně. Ve stejně dlouhém období v první polovině 80. let však Spojené státy žádné větší války nevedly a umíralo více než 2 300 vojáků ročně. Jak je to možné?36 Zaprvé, armáda byla tehdy mnohem větší: v roce 1988 bylo v aktivní službě 2,1 milionu lidí proti 1,4 milionu příslušníků armády v roce 2008. Jenže i tak byla míra úmrtnosti v roce 2008 nižší než v některých mírových letech v minulosti. Část z tohoto zlepšení je pravděpodobně důsledkem lepší zdravotní péče. Překvapivé však je, že míra náhodných úmrtí vojáků v první polovině 80. let byla vyšší než míra úmrtnosti v důsledku nepřátelských akcí v každém roce, kdy Spojené státy bojovaly v Afghánistánu a Iráku. Zdá se, že výcvik pro válku může být stejně nebezpečný jako skutečná válka. A abychom věci uvedli do perspektivy, zvažme následující: od roku 1982 bylo zabito zhruba 42 000 příslušníků amerických

105

vojenských složek – to je zhruba tolik Američanů, kolik jich zemře v dopravních nehodách za jediný rok. Bude-li někdo kouřit dva balíčky cigaret denně po třicet let a zemře na rozedmu plic, můžeme alespoň říct, že si to přivodil sám, a za to si užíval život plný kouření. Oběti teroristického útoku však žádnou takovou útěchu nemají. Odejdou ze světa náhle a násilně, a ani neudělaly nic, čím by si to zasloužily. Jsou jen vedlejší škoda; ti, kdo je zabili, je neznali, a ani za mák se nezajímali o jejich životy, o to, čeho dosáhly, koho milovaly. Jejich smrt je jen rekvizita na scéně. Terorismus nás tak rozrušuje proto, že se mu tak těžko předchází. Teroristé mají na výběr prakticky neomezenou škálu metod a cílů. Nastraží bomby na vlak. Naletí s letadlem do mrakodrapu. Pošlou antrax v dopisní obálce. Po útocích, jako byly ty z 11. září v USA a 7. července v Londýně, bývají samozřejmě mobilizovány značné zdroje k ochraně nejvýznamnějších možných cílů, je to ale tak trochu sisyfovský úkol. Spíše než abychom neprodyšně oddělili od světa každý potenciální objekt teroristického útoku, bychom byli mnohem raději, kdybychom dokázali zjistit, kdo vlastně teroristé jsou, než udeří, abychom je mohli zavřít ještě před útokem. Dobrá zpráva je, že teroristů zas tak hodně není. Je to logický závěr, zvážíme-li relativní snadnost provedení útoku a relativní vzácnost těchto akcí. Od 11. září k novým útokům na americké půdě téměř nedochází; v Británii je teroristů pravděpodobně více, stále však jsou velmi vzácní. Spatná zpráva je, že najít teroristy předtím, než něco provedou, je kvůli jejich malému počtu hodně těžké. Protiteroristická opatření se tradičně zakládají na třech činnostech: shromažďování zpravodajských informací, což je obtížné a nebezpečné; monitorování běžné elektronické komunikace, což je něco jako snažit se srkat vodu z hasičské

106

hadice; a na sledování stop v mezinárodním pohybu peněz – vzhledem k bilionům dolarů, které se mezi bankami celého světa přesouvají každý den, je to jako prosévat celou pláž kvůli pár zrnkům zlata. Oněch devatenáct mužů, kteří stáli za útoky z 11. září, financovalo celou operaci částkou 303 671,62 dolaru, tedy necelými 16 000 dolary na osobu. Mohla by existovat nějaká čtvrtá taktika, která by ve vyhledávání teroristů uspěla?37 Ian Horsley (jméno je pseudonym, všechna ostatní fakta o něm jsou pravdivá) věří, že ano. Horsley nepracuje v policejních a justičních orgánech ani ve vládě nebo armádě, a nic v jeho minulosti nebo chování nenaznačuje, že by v něm mohl být byť jen ždibec hrdiny. Vyrůstal ve středozápadní Anglii jako syn elektroinženýra, a v současnosti mu pomalu táhne na padesátku. Žije si stále stejně spokojeně, daleko od nesnesitelného ruchu Londýna. Chová se sice dokonale přívětivě, v žádném případě však nemá srdce na dlani. Horsley je, jak sám říká, „naprosto průměrný a dokonale zapomenutelný“. V mládí si představoval, že by se mohl stát něčím jako účetním. Zanechal však vysoké školy, když mu otec jeho přítelkyně pomohl získat místo pokladního v bance. Tam pak postupem času přecházel na jiná místa, z nichž žádné nebylo nijak zvlášť zajímavé nebo lukrativní. Jedna práce, počítačové programování, ho zaujala o trochu víc, protože díky ní. říká, „v podstatě porozuměl základní databázi, na jejímž základě banka funguje“. Ukázalo se, že Horsley je důkladný a vášnivý pozorovatel lidského chování a člověk, který jasně rozlišuje mezi dobrým a zlým. Banka jej proto požádala, aby stopoval podvodné praktiky mezi zaměstnanci; poté povýšil do oddělení klientských podvodů, které byly pro banku mnohem větší hrozbou. Britské banky ztrácejí kvůli takovýmto podvodům zhruba 1,5 miliardy

107

dolarů ročně. V poslední době mají tyto podvody volnější pole díky dvěma silám: nárůstu internetového bankovnictví a ostrému konkurenčnímu boji bank o nové obchody a klienty.38 V jednu dobu byly peníze tak levné a získat úvěr bylo tak snadné, že do britské banky mohl vejít, a odkráčet s debetní kartou kdokoli, kdo dýchal, bez ohledu na to, zda měl práci, občanství nebo snad nějakou schopnost splácet. (Vlastně na to nebylo zapotřebí ani dýchat: podvodníci klidně používali totožnost mrtvých a fiktivních osob.) Horsley si brzy vytipoval praktiky různých skupin. Přistěhovalci ze západní Afriky byli mistry v praní šeků, Východoevropané zase uměli nejlépe krást totožnosti. Podvodníci byli neúnavní a kreativní: zjistili si například, kde má banka telefonní klientské centrum, číhali před ním, a když někdo ze zaměstnanců vyšel, nabídli mu úplatek za informace o zákaznících. Horsley sestavil tým datových analytiků a expertů na profilování, a ti se pustili do psaní počítačových programů, které by uměly bloudit bankovní databází a detekovat podvodné aktivity. Programátoři v tom byli opravdu dobří. Podvodníci však byli rovněž dobří, a také hbití a pružní, a jakmile se jejich staré podfuky prozradily, vymysleli ihned nové. Rychlé mutace podvodů prohloubily u Horsleyho schopnost myslet jako podvodník. I ve spánku jeho mysl procházela jednu miliardu bankovních dat za druhou a vyhledávala vzorce, které by mohly prozrazovat něco podezřelého. Jeho algoritmy se stále zpřesňovaly a zdokonalovaly. Měli jsme to štěstí, že jsme se s lanem Horsleym setkali, a začali si lámat hlavy společně: jestliže jeho algoritmy dokážou prosévat nekonečné proudy bankovních dat a úspěšně zjišťovat podvodníky, nedalo by se ze stejných dat identifikovat jiné darebáky, například potenciální

108

Naše tušení mělo podporu v datové stopě útoků z 11. září. Bankovní historie oněch 19 teroristů odhalila v jejich chování některá specifika, jejichž úhrn je odlišoval od typických zákazníků bank: • Své americké účty si otevřeli uložením hotovosti nebo jiného aktiva v průměrné hodnotě kolem 4 000 dolarů, obvykle na pobočce velké a známé banky. • Jako adresu obvykle udávali P.O. box a své adresy často měnili. • Někteří z nich pravidelně posílali peníze elektronickými převody do jiných zemí, a také je odtud tímto způsobem dostávali. Tyto transakce však byly vždy pod limitem, po jehož překročení musí banka transakci hlásit. • Obvykle uložili jeden velký vklad a pak vybírali hotovost v malých částkách. • V jejich bankovních záznamech se nenacházely běžné výdaje jako nájemné, účty za elektřinu a vodu, platby za auto, pojištění a podobné, • V načasování jejich vkladů nebo výběrů nebyly žádné měsíční pravidelnosti. • Nepoužívali spořící účty ani bezpečnostní schránky. • Poměr výběrů k vypsaným šekům byl neobvykle vysoký. Samozřejmě je daleko lehčí vytvořit zpětně bankovní profil již usvědčených teroristů než vypracovat program, který by identifikoval takové lidi předtím, než se projeví. Profil 19 teroristů – zahraničních občanů, kteří žili ve Spojených státech a připravovali se zde k únosům letadel – se navíc nemusí hodit například na domácího sebevražedného atentátníka v Londýně. Když jsme dříve využívali dat k vyhledání nekalostí – například učitelských podvodů nebo tajně smluvených

109

zápasníků sumo z naší první knihy Freákonomics – bylo to v situacích, kdy byla cílová populace charakteristická relativně vysokým výskytem podvodného jednání. V tomto případě však máme co do činění s obrovskou populací (jen banka, kde působí Horsley, má mnoho milionů zákazníků), zatímco počet potenciálních teroristů je velmi malý Řekněme však, že bychom dokázali vyvinout bankovní algoritmus, který by byl přesný z 99 procent. Předpokládejme, že v Británii je 500 teroristů. Algoritmus správně vyhledá 495 z nich čili 99 procent. V celé Británii však žije zhruba 50 milionů dospělých, kteří s terorismem nic společného nemají, a náš algoritmus nesprávně identifikuje jedno procento z nich, to znamená 500 000 lidí. Konečným důsledkem bude, že tento skvělý a na 99 procent přesný algoritmus vychrlí příliš mnoho falešně pozitivních identifikací – půl milionu lidí, kteří by byli právem rozhořčeni, kdyby byli vláčeni po úřadech kvůli podezření z terorismu. Úřady by samozřejmě takový nával práce ani nemohly zvládnout. Je to problém dobře známý ze zdravotnictví. Zpráva o nedávném testování screeningu rakoviny ukázala, že 50 procent ze 68 000 účastníků mělo po absolvování 14 testů nejméně jeden klamně pozitivní výsledek.39 Takže i když budou zastánci široké zdravotní prevence požadovat všeobecný screening pro všechny možné druhy chorob, realita bude taková, že systém bude zahlcen falešně pozitivními výsledky a na skutečně nemocné se v tom chaosu vůbec nedostane. Vynikající baseballista Mike Lowell40 poukázal na podobný problém, když mluvil o plánu testovat každého hráče na přítomnost růstových hormonů. „I kdyby to bylo přesné na 99 procent, vyšlo by 7 falešně pozitivních výsledků,“ řekl Lowell. „Co kdyby mezi nimi byl Cal Ripken? (Legendární hráč klubu

110

Baltimore Orioles z 80. a 90. let.) Copak by to neposkvrnilo celou jeho kariéru?“ A podobné to je s vyhledáváním teroristů. Přesnost na 99 procent ani zdaleka nestačí. Sedmého července 2005 udeřili v Londýně čtyři islámští sebevražední atentátníci: jeden v zaplněném autobusu a tři v metru. Životem na to doplatilo 52 lidí. „Byl jsem z toho osobně zničený,“ vzpomíná Horsley. „Právě jsme začali pracovat na identifikování teroristů, a v té chvíli jsem si pomyslel, co kdybychom začali o pár let dřív, překazili bychom to?“ Atentátníci ze 7. července za sebou zanechali nějaká bankovní data, moc toho ale nebylo. V dalších měsících však náš projekt vyhledávání teroristů dostal velkou vzpruhu, když britská policie zatkla značný počet podezřelých osob. Jistě, nikomu z nich se terorismus neprokázal a velká většina nebyla ani z ničeho obviněna.41 Jestliže však připomínali teroristy do té míry, že byli zatčeni, snad by se daly prozkoumat jejich bankovní návyky, a to by pomohlo vytvořit užitečný algoritmus. Šťastnou náhodou bylo více než sto podezřelých zákazníky Horsleyho banky. Říkali jsme si, že celý postup bude vyžadovat dva kroky. Prvním bude shromáždit o této více než stovce lidí veškerá dostupná data a vytvořit algoritmus založený na vzorcích, které tyto muže odlišují od běžné populace. Jakmile bude celý algoritmus úspěšně nastaven, použije se k prosévání bankovní databáze a k identifikování dalších potenciálních podezřelých. Jelikož Británie nyní bojuje s islámskými fundamentalisty, a nikoli už například s irskými militantními radikály, měli zatčení podezřelí bez výjimky muslimská jména. Ta se také stanou jedním z nejvýznamnějších demografických signálů algoritmu. Osoba, která nemá muslimské křestní jméno ani příjmení, je

111

teroristou s pravděpodobností pouze jedna ku půl milionu. Pravděpodobnost u osoby s muslimským křestním jménem, nebo příjmením, činí jedna ku 30 000. Naproti tomu u osoby s muslimským jménem i příjmením však vyskočí na jedna ku 2 000. Pravděpodobní teroristé jsou převážně muži, nejobvykleji ve věku 26 až 35 let. Jsou u nich navíc nadprůměrně pravděpodobné následující charakteristiky: Vlastní mobilní telefon. Jsou to studenti. Bydliště si spíše pronajímají, než kupují. Tyto rysy samy o sobě by byly stěží nějakým důvodem k zatčení. (Popisují stejně tak každého vědeckého asistenta, kterého jsme my dva kdy měli, a jsme si docela jisti, že nikdo z nich teroristou nebyl.) Když se však přidají k markerům muslimských jmen, začínají i tyto běžné charakteristiky zvyšovat rozlišovací sílu algoritmu. Jakmile se zmíněné faktory vzaly v potaz, ukázalo se, že některé další charakteristiky jsou v zásadě neutrální. Například: postavení na trhu práce rodinný stav bydliště v blízkosti mešity Oproti obecnému přesvědčení není u svobodného, nezaměstnaného šestadvacetiletého muže, který žije vedle mešity, o nic pravděpodobnější, že je teroristou, než u jiného šestadvacetiletého, který má práci, manželku a do nejbližší mešity to má deset kilometrů.

112

Byly zde i některé nápadné negativní indikátory. Data naznačovala, že možný terorista zřejmě nebude vykazovat následující rysy: mít spořící účet vybírat peníze z bankomatu v pátek odpoledne kupovat si životní pojistku Páteční vyhýbání se bankomatům podle všeho odráží fakt, že jde o zbožného muslima, který je v té době povinně na modlitbách. Indikátor životního pojištění je zajímavější. Řekněme, že jste šestadvacetiletý ženatý muž se dvěma dětmi. Pravděpodobně pro vás bude mít smysl koupit si nějaké životní pojištění, které by vaší rodině pomohlo přežít v případě, že předčasně zemřete. Pojišťovny však pojistku nevyplatí, jestliže její držitel spáchá sebevraždu. Což znamená, že šestadvacetiletý muž s rodinou, který má dojem, že se jednoho dne vyhodí do vzduchu, zřejmě nebude plýtvat penězi na koupi životní pojistky. To vše napovídá, že pokud by adept na teroristu chtěl skrýt své úmysly, měl by zajít do banky a změnit si na svém účtu jméno na nějaké velmi nemuslimské. (Třeba Ian.) Neškodilo by taky koupit si nějakou životní pojistku. Banka, kde působí Horsley, například nabízí startovací pojištění jen za pár liber měsíčně. Jakmile se všechny tyto indikátory zkombinují, urazí se velký kus cesty k algoritmu, který by dokázal prosít celou klientelu banky tak, aby zůstalo relativně malé seskupení potenciálních teroristů. Byla to už hodně hustá síť, ale pořád ne tak hustá, aby to stačilo. Až poslední indikátor konečně vybrousil celý algoritmus tak, že konečně začal fungovat. V zájmu národní bezpečnosti

113

jsme byli požádáni, abychom konkrétní informace o tomto ukazateli nezveřejňovali; budeme mu tedy říkat faktor X. Co je na faktoru X tak zvláštního? Je to zaprvé indikátor chování, nikoli demografický znak. Snem protiteroristických sil všude na světě je stát se muškou na stěně v místnosti plné teroristů. Faktor X v jednom malém, ale důležitém ohledu dosahuje právě toho. Na rozdíl od většiny ostatních indikátorů algoritmu, které poskytují odpovědi ano – ne, měří faktor X intenzitu konkrétní bankovní aktivity. Příslušná činnost sice v nízkých intenzitách není mezi běžnou populací neobvyklá, ve vysokých frekvencích se však objevuje mnohem častěji u těch, kteří vykazuj í i ostatní teroristické charakteristiky. Díky tomu nakonec získal algoritmus úžasnou předpovědní schopnost. Horsley tak mohl vyjít z databáze milionů bankovních klientů a dospět k seznamu asi 30 vysoce podezřelých jednotlivců. Podle jeho vcelku opatrného odhadu bylo nejméně pět z této třicítky téměř jistě zapleteno do teroristických aktivit. Pět ze 30 není nic dokonalého – algoritmus řadu teroristů nepodchytil a některé nevinné identifikoval falešně – rozhodně je to však lepší než 495 z 500 495. Horsley poté předal svůj seznam třiceti podezřelých nadřízeným, kteří jej obratem poskytli příslušným orgánům. Vzhledem k povaze problému se zřejmě Horsley nikdy s jistotou nedozví, zda byl úspěšný. A obyčejný člověk včetně našich čtenářů má ještě daleko nižší šanci, že zachytí nějaké přímé známky jeho úspěchu, protože ty nebude možné spatřit a projeví se pouze tím, že se určité teroristické útoky nikdy neodehrají. Možná se však jednou ocitnete v hospodě někde v Británii a u vedlejšího stolu bude sedět skromný a poněkud rezervovaný host. Dáte si s ním pivo, pak další a třetí. Jazyk se mu trochu rozváže a on se tak trochu rozpačitě zmíní o tom, že nedávno

114

dostal titul: teď se jmenuje sir Ian Horsley. Nemůže sice mluvit o svých činech, díky nimž titul získal, souvisejí však s ochranou obyčejných lidí před těmi, kdo by jim mohli způsobit vážné škody. Nastokrát mu poděkujete za skvělé služby, které společnosti prokázal, koupíte mu pintu a pak ještě pár dalších. Když hospoda konečně zavře, oba se vypotácíte ven. A pak, zrovna když se chystá pustit se pěšky setmělou uličkou, napadne vás, jak mu drobným dílem jeho služby splatit. Stáhnete ho zpátky na chodník, zamáváte na taxík a nacpete ho dovnitř. Protože, jak si jistě pamatujete, přátelé nenechávají své přátele chodit domů opilé.

115

KAPITOLA 3 NEUVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY APATIE A ALTRUISMU V březnu 1964,1 jedné chladné a vlhké čtvrteční noci,2 se v New Yorku stalo něco strašlivého, něco, co jako by svědčilo o tom, že lidé jsou ta nejkrutější sobecká stvoření, jaká kdy tuto planetu obývala. Osmadvacetiletá žena jménem Kitty Genoveseová přijela z práce domů, a jako obvykle zaparkovala u železniční stanice Long Island v Queensu. Bydlela v Kew Gardens, zhruba 20 minut vlakem od Manhattanu. Je to pěkná parková čtvrť plná úhledných domů na stinných místech, doplněná několika velkými paneláky a malým obchodním střediskem. Genoveseová bydlela v ulici Austin Street nad frontou obchůdků a do jejího bytu se chodilo zezadu. Vystoupila z auta, zamkla, a ihned poté se na ni vrhl jeden muž a začal ji bodat nožem do zad. Genoveseová křičela. Přepadení se odehrálo na chodníku před obchody v Austin Street a naproti desetipodlažnímu bytovému domu zvanému Mowbray. Útočník jménem Winston Moseley utekl do svého auta, bílého vozu modelu Corvair, který parkoval u chodníku asi o šedesát metrů dál. Vycouval, odjel od bloku a ztratil se z dohledu. Genoveseová se mezitím s vrávoráním dostala zpět na nohy a belhala se směrem k zadní části svého domu. Zakrátko se ale Moseley vrátil. Sexuálně ji napadl a pak ji znovu bodal až k smrti. Vrátil se do auta a odjel domů. Bylo mu podobně jako Genoveseové devětadvacet let, a rovněž bydlel v Queensu. Se svou ženou, zdravotní sestrou, měl dvě děti. Na cestě domů si Moseley všiml, že na semaforech stojí nějaké auto a jeho řidič spí za volantem. Vystoupil a řidiče vzbudil. Nezranil ho, a ani neoloupil. Ráno pak šel Moseley do práce jako obvykle.

116

Zločin brzy získal neslavnou proslulost. Ne však proto, že Moseley byl psychopat – zdánlivě normální rodinný typ, ale jinak člověk s minulostí plnou bizarního sexuálního násilí, i když bez záznamu v trestním rejstříku. A nebylo to ani kvůli Genoveseové, která rovněž vedla pestrý život – byla vedoucí hospody, lesbička a jednou byla zatčena za hazard. Nebylo to ani proto, že Genoveseová byla běloška a Moseley černoch. Vražda Kitty Genoveseové nechvalně proslula kvůli článku, který na titulní straně uveřejnil deník New York Times. Začínal nějak takto: Více než půl hodiny 38 ctihodných a zákonů dbalých občanů Queensu sledovalo, jak vrah ve třech oddělených útocích pronásleduje a bodá jednu ženu v Kew Gardens… Ani jeden z nich během přepadení nezvedl telefon, aby přivolal policii; jeden svědek zatelefonoval, až když byla žena mrtvá. Vražedná akce trvala od začátku až do konce zhruba 35 minut. „Kdyby nám zavolali, když zaútočil poprvé,“ řekl policejní inspektor, „nemusela být teď mrtvá.“ Policie den po vraždě vyslýchala sousedy a reportér Timesů s některými z nich potom také mluvil. Na otázku, proč nezasáhli nebo alespoň nezavolali policii, předkládali celou řadu výmluv: „Mysleli jsme, že jde jen o hádku milenců.“ „Šli jsme se k oknu podívat, co se děje, ale kvůli světlu z naší ložnice jsme na ulici moc dobře neviděli.“ „Byl jsem unavený, šel jsem zpátky do postele.“ Článek nebyl nijak zvlášť dlouhý – pouze asi 1 400 slov – způsobil však okamžitý výbuch. Nastala prakticky všeobecná shoda, že nečinnost oněch 38 svědků v Kew Gardens symbolizuje nové dno lidské civilizace. Politici, teologové a komentátoři svědky zločinu houfně odsuzovali za jejich apatii. Někteří dokonce požadovali zveřejnění jejich adres, aby mohl být učiněn průchod spravedlnosti.

117

Celý případ Ameriku tak šokoval, že během dalších dvaceti let inspiroval více vědeckého výzkumu o nečinnosti přihlížejících než holokaust:* Ke třicátému výročí zločinu navštívil New York prezident Bill Clinton a k případu prohlásil: „Vydal mrazivé svědectví o tom, co se tehdy ve společnosti dělo, a ukázal, že každý z nás není pouze v nebezpečí, ale v podstatě je sám.“4 O více než pětatřicet let později se hrůzný případ stal v knize Bod zlomu, průkopnickém díle Malcolma Gladwella o sociálním chování, příkladem „problému přihlížejícího“. Ten spočívá v tom, že přítomnost většího počtu svědků u tragédie může u každého z těchto lidí ochromit jeho schopnost zasáhnout. Dnes, po více než 40 letech, má případ Kitty Genoveseové místo ve všech deseti nejprodávanějších vysokoškolských učebnicích sociální psychologie. Jeden z textů líčí, jak svědkové stáli „uhranuti u svých oken celých 30 minut, než útočník dokončil svůj strašlivý skutek, a během nichž uskutečnil tři oddělené útoky“. Jak jen je možné, že 38 lidí stálo a sledovalo, jak je jejich sousedku týrána? Jistě, ekonomové pořád mluví o tom, že sledujeme hlavně své vlastní zájmy, copak ale takováto ukázka sledování osobního zájmu ne popírá veškerou logiku? Copak je naše apatie opravdu tak hluboká? Genoveseová byla zavražděna jen několik měsíců po atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho a případ zapůsobil jako znamení společenské apokalypsy. Zločinnost zaplavila města po celých Spojených státech a zdálo se, že ji nikdo není schopen zastavit. Násilná a majetková kriminalita byla ve Spojených státech po celá desetiletí stabilní a relativně nízká, v 50. letech však začala stoupat. V roce 1960 byla míra zločinnosti tohoto typu o

118

50 procent vyšší než o deset let dříve; do roku 1970 se zvedla na čtyřnásobek. Proč? To se tehdy dalo říct jen těžko. Americká společnost procházela v 60. letech tolika změnami zároveň – populační explozí, vzestupem odboje proti autoritám, rozšiřováním lidských práv a rozsáhlými posuny v celé populární kultuře – že nebylo snadné izolovat faktory, které k nárůstu kriminality vedly. Představme si například, že chceme zjistit, zda se zločinnost sníží, jestliže se bude do vězení zavírat víc lidí. Je to otázka, na niž není odpověď tak zřejmá, jak by se zdálo. Možná by se zdroje věnované chytání a věznění zločinců mohly využít produktivněji. Možná ale, že pokaždé, když jeden darebák skončí ve vězení, nastoupí na jeho místo nový. Chceme-li na tuto otázku odpovědět s jistým stupněm vědecké jistoty, bylo by dobré provést nějaký experiment. Představme si, že náhodně vybereme skupinu amerických států a každému z nich nařídíme, aby propustil 10 000 vězňů. Zároveň náhodně zvolíme jiné státy a ty přimějeme, aby 10 000 lidí naopak uvěznily, třeba za přečiny, za něž by jinak do vězení nešli. Teď si pár let počkejme, a poté u těchto dvou skupin států změřme zločinnost. Voilá! Právě jsme provedli jeden typ randomizovaného kontrolovaného experimentu, s jehož pomocí můžeme určit vztah mezi proměnnými. Faktem bohužel je, že guvernéři náhodně vybraných států se asi na náš experiment příliš nadšeně tvářit nebudou. Rádi určitě nebudou ani lidé, které v jedné skupině států strčíme do vězení, ani sousedé propuštěných vězňů ve druhé skupině. Takže naše šance na experiment podobného druhu jsou nulové. Z toho důvodu výzkumníci často spoléhají na takzvaný přirozený experiment, kdy vznikne soubor podmínek podobných

119

experimentu, který chceme uskutečnit, ale z různých příčin nemůžeme. V našem případě potřebujeme radikální změnu v počtech vězňů v různých státech z příčin, které zde nemají nic společného s úrovní a vývojem zločinnosti. Naštěstí pro nás byla Americká unie pro občanské svobody (ACLU) tak laskavá, že vytvořila podmínky právě k takovému experimentu.5 V minulých desetiletích ACLU podávala žaloby proti desítkám států na protest proti přeplněným věznicím. Jistě, výběr států je zde těžko náhodný. ACLU podávala žaloby tam, kde byly věznice nejpřecpanější a kde měla nejlepší šance na úspěch. Trendy zločinnosti v žalovaných státech se však velmi podobají. ACLU téměř všechny tyto případy vyhrála a státy poté dostaly nařízeno zajistit ve věznicích nápravu a část vězňů propustit. Během tří let od soudních rozhodnutí se vězeňská populace v příslušných státech snížila proti zbytku země o 15 procent. A co propuštění vězni podnikali? Velkou spoustu zločinů. Během tří let od chvíle, kdy ACLU vyhrála, se násilná zločinnost v příslušných státech zvýšila o 10 procent a majetková kriminalita vzrostla o 5 procent. Dá to sice práci, ale využití nepřímých přístupů typu přirozených experimentů nám může dopomoci k novému pohledu na dramatický nárůst kriminality 60. let a nalézt jeho možná vysvětlení. Jednou z významných příčin bylo to, co se dělo v policejním a justičním systému. Poměr počtu zatčení najeden zločin v 60. letech prudce klesl, a to jak u násilné, tak u majetkové kriminality. Nejenže policie chytala méně zločinců, ale i soudy méně odsuzovaly do vězení ty, které chytila. V roce 1970 zločinec trávil za mřížemi o těžko uvěřitelných 60 procent času méně než za stejný zločin o deset let dříve. Zmírnění postihů za

120

zločiny přispělo celkově k nárůstu zločinnosti zhruba ze 30 procent. Další příčinou byl poválečný rozmach porodnosti, takzvaný baby boom. Mezi lety 1960 až 1980 se podíl věkové skupiny mezi 15 a 24 lety v americké populaci rozrostl o téměř 40 procent, a to je v populační skupině, která je nejvíce ohrožena zapojením do kriminality, vzestup zcela bezprecedentní. I tak zásadní demografický posun však dokáže vysvětlit jen asi 10 procent tehdejšího nárůstu zločinnosti. Souhrnně tak baby boom a pokles počtů zločinců ve věznicích vysvětlují necelou polovinu prudce zvýšené kriminality. Předkládala se sice celá paleta dalších hypotéz – jako například rozsáhlá migrace Afroameričanů z venkovského Jihu do měst na Severu a návrat válkou poznamenaných veteránů z Vietnamu – dohromady to však není schopno příval zločinnosti podstatněji zdůvodnit. Pro většinu kriminologů to je záhada ještě po několika desetiletích. Správná odpověď se možná nachází přímo před našima očima, a to doslova: televize.6 Možná že „bobr“ Cleaver a jeho napohled dokonalá televizní rodinka nebyli jen obětí měnící se doby (seriál o chlapci Theodoru „bobru“ Cleaverovi a jeho rodině Nechte to na bobrovi skončil v roce 1963, v tomtéž, kdy zabili Kennedyho). Možná byli ve skutečnosti jednou z příčin problému. Dlouho se tvrdí, že televizní pořady, v nichž figuruje násilí, vedou k násilnému chování, takový názor však nemá oporu v datech. Předkládáme zde zcela jiný argument. Tvrdíme, že děti, které vyrůstaly u televize, se v budoucnu zapojí do zločinu spíše než ostatní, i kdyby sledovaly jen ty nejnevinnější rodinné pořady. Testovat tuto hypotézu ovšem není nic snadného. Není možné jen tak srovnat náhodnou skupinu lidí, kteří televizi v

121

dětství často sledovali, s těmi, kteří se na ni nedívali. Ti, kdo byli přilepeni k obrazovkám, se přece liší od ostatních bezpočtem aspektů, mnohem více než pouhým sledováním televize. O něco přesvědčivější strategií už by mohlo být srovnání měst, kam přišla televize dříve, s těmi, kde se objevila o mnoho později. Už jsme psali, že kabelová televize přicházela do různých částí Indie v různou dobu, což umožnilo změřit vliv televize na indické venkovské ženy. Zavádění televize ve Spojených státech bylo ještě mnohem nesouvislejší. Způsobilo to zejména čtyřleté přerušení vletech 1948-1952, kdy Federální komise pro komunikace vyhlásila moratorium na nové stanice, aby bylo možné rekonfigurovat vysílací spektrum. Některé oblasti v USA začaly přijímat signál v polovině 40. let, jiné však získaly přístup k televiznímu vysílání třeba až o desetiletí později. Ukazuje se, že obě tyto skupiny měst, kde byla před zaváděním televize zločinnost obdobná, začaly poté v trendech kriminality vykazovat nápadné rozdíly. Do roku 1970 byla násilná zločinnost ve městech s dřívějším zavedením televize dvojnásobná ve srovnání s těmi, kam televize přišla později. Majetková kriminalita byla ve městech s vysíláním zavedeným ve 40. letech na zřetelně nižší úrovni než jinde, postupně se však zde rozvinula, a nakonec v této skupině dosáhla mnohem vyššího rozsahu než ve městech s pozdějším nástupem televize. Mezi oběma skupinami měst mohly být samozřejmě i jiné rozdíly než doba, kdy zde začalo televizní vysílání. To ale můžeme obejít tím, že srovnáme děti narozené v tomtéž městě řekněme v roce 1950 s dětmi ročníku 1955. To znamená, že ve městě, které získalo přístup k televiznímu signálu v roce 1954, srovnáme věkovou skupinu, která v prvních čtyřech letech

122

svého života televizi vidět nemohla, se skupinou, která mohla sledovat vysílání od narození. Vzhledem k velkým mezerám v zavádění televize v počátcích vysílání se hranice mezi věkovými skupinami, které vyrostly s televizí a bez ní, mezi jednotlivými americkými městy výrazně liší. Díky tomu dokážeme konkrétně předpovědět, která města zažila nárůst kriminality dříve než ostatní, stejně jako určit věkové skupiny zločinců, kteří se na této vlně zločinu podíleli. Mělo tedy zavádění televize v USA nějaký znatelný vliv na úroveň kriminality v dané době a v daných městech? Zdá se, že odpověď zní skutečně ano. Na každý rok navíc, po který byl člověk do svých 15 let vystaven televizi, zaznamenáváme čtyřprocentní nárůst pozdějších zatčení za majetkovou kriminalitu a zvýšení počtu zatčení kvůli násilným zločinům o dvě procenta. Z naší analýzy plyne, že televize v 60. letech úhrnně přispěla ke zvýšení majetkové kriminality o 50 procent a zasloužila se o nárůst násilné zločinnosti o 25 procent. Proč ale měla televize tak dramatický dopad? Z našich údajů žádná určitější odpověď nevysvítá. Efekt je nejvýraznější u dětí, které se dostávaly do styku s televizí od narození do věku čtyř let. Většina čtyřletých však pořady obsahující násilí nesledovala, takže těžko můžeme tvrdit, že problém by byl v obsahu vysílání. Možná to je tak, že děti, které se dívaly na větší množství televizních pořadů, neprošly náležitou socializací, nebo se nikdy nenaučily, jak se zabavit samy. Možná se kvůli televizi zachtělo chudým věcí, které měli jen majetní, i kdyby to znamenalo krást. Anebo to možná s dětmi nemělo vůbec nic společného; možná se máma s tátou o dítě přestali zajímat, když zjistili, že sledovat televizi je mnohem zábavnější než být rodiči. Nebo možná mohly první televizní programy nějakým způsobem podporovat kriminální jednání. Show Andyho

123

Griffitha, obrovský hit vysílaný od roku 1960, předváděla kamarádského šerifa, který nenosil zbraň, a jeho mimořádně nešikovného zástupce Barneyho Fifea. Nemohlo to být tak, že potenciální zločinci došli sledováním téhle dvojky v televizi k závěru, že policie se v žádném případě bát nemusí? Jako společnost se dokážeme smířit s tím, že někteří lidé jsou zkažení a páchají zločiny. To nám ale pořád nevysvětluje, proč žádný ze sousedů Kitty Genovesové – vesměs obyčejných a slušných lidí – nehnul prstem, aby jí pomohl. Přitom jsme snad každodenně svědky různých altrustických skutků, drobných i velkorysých. (Některých se dopouštíme i my sami.) Proč se tedy tu noc v Queensu žádný altruista nenašel? Zdálo by se, že podobné otázky do hájemství ekonomické vědy nepatří. Jistě, krize likvidity, ceny ropy, nebo třeba zástavami kryté dluhopisy, to ano, ale sociální chování a altruismus? Copak se tím ekonomové zabývají? Celá staletí zněla odpověď záporně. Avšak zhruba v době, kdy zemřela Genoveseová, se právě o takové věci začalo mezi ekonomy zajímat několik kacířů. Byl to v prvé řadě Gary Becker, s nímž jsme se už v úvodu knihy setkali. Beckera neuspokojovalo pouhé analyzování toho, co lidé dělají, a snažil se zjistit, jaké pocity apostoje jsou s jejich ekonomickými rozhodnutími svázány. Becker získal velký vliv mimo jiné právě výzkumem altruismu. Tvrdil například, že osoba, která v podnikání sleduje čistý sebezájem, může být v osobním životě neobyčejně altruistická; předpovídal však (je to koneckonců ekonom), že altruismus bude obsahovat strategický reciproční prvek i v rámci rodiny.7 Beckerovu hypotézu později empiricky prokázali ekonomové Doug Bernheim, Andrei Shleifer a Larry Summers. Na základě údajů dlouhodobého vládního výzkumu zjistili, že

124

prarodiče v domovech důchodců jejich dospělí potomci navštěvují spíše tehdy, když očekávají slušné dědictví. Ale počkat, řeknete si: možná, že potomstvo bohatých rodin se prostě jen více stará o své staré rodiče? Což je přijatelná hypotéza – a v tom případě bychom čekali, že zvláště svědomitě se o své rodiče budou starat pouze děti bohatých rodičů. Data o návštěvách v domovech důchodců však v případech, že bohatá rodina má pouze jedno dospělé dítě, žádný nárůst nevykazují; musí mít děti nejméně dvě. To naznačuje, že návštěvnost se zvyšuje v důsledku sourozenecké konkurence o pozůstalost. To, co vypadá jako staromódně ctihodný altruismus, tak může být vlastně jen určitý druh zálohy na dědickou daň. Některé vlády, které tuší, jak to mezi lidmi chodí, zašly až tak daleko, že uzákonily povinnost dětí navštěvovat nebo podporovat své stárnoucí matky a otce. Mají to tak například v Singapuru, kde se příslušný předpis nazývá „zákon o podpoře rodičů“. I tak se ale lidé často chovají mimořádně altruisticky, a nejenom ve svých vlastních rodinách. Proslulí svou štědrostí jsou zejména Američané, kteří darují ročně na charitu celkem 300 miliard dolarů, více než dvě procenta ročního výkonu americké ekonomiky.8 Vybavme si jen poslední ničivý hurikán či zemětřesení, které zabilo spoustu lidí, a vzpomeňme si, kolik se objevilo milosrdných samaritánů, kteří věnovali své peníze a čas. Ale proč? Ekonomové donedávna běžně předpokládali, že typický člověk činí racionální rozhodnutí, která jsou v souladu s jeho vlastním zájmem. Proč by tedy měl tenhle rozumný chlapík – Homo economicus, jak se mu obvykle říká – odevzdávat své tvrdě vydělané peníze někomu, koho vůbec nezná, v místě,

125

jehož název nedokáže ani vyslovit, a nedostat za to nic jiného než hřejivý pocit u srdce? Na Beckerovu práci navázala nová generace ekonomů, která se rozhodla, že nazrála doba, aby se otázka altruismu prozkoumala se vším všudy. Ale jak? Jak můžeme vědět, zdaje určitý skutek altruistický nebo vypočítavý? Jestliže soused pomáhá sousedovi v rekonstrukci stodoly, je to proto, že je tak morální, anebo proto, že ví, že jednou může shořet i jeho stodola? Když dárce věnuje miliony dolarů své alma mater, vede ho k tomu péče o podporu vzdělání, nebo spíše chce, aby se na fotbalovém stadionu univerzity objevila tabulka s jeho jménem? Rozlišit něco takového ve skutečném světě je nesmírně těžké. Je snadné sledovat jeho jednání – nebo v případě Kitty Genoveseové spíše nečinnost – mnohem těžší je ale pochopit jeho záměry. Je možné využít k měření altruismu přirozených experimentů, jak jsme to viděli v případě nuceného propouštění z amerických věznic po žalobách ACLU? Co třeba sledovat série katastrof a zjišťovat, jaké množství charitativních příspěvků po nich následuje? Vzhledem k tolika proměnným by však bylo obtížné oddělit altruismus od všech ostatních faktorů. Ochromující zemětřesení v Číně navíc není totéž co spalující sucho v Africe, což zas není totéž jako pustošivý hurikán v New Orleansu. Každá katastrofa má svou vlastní „atraktivnost“ pro charitu a stejně tak důležité pro příliv daruje pokrytí jednotlivých kalamit médii.9 Jedna studie z nedávné doby zjistila, že daná katastrofa přitáhne o 18 procent více charitativní pomoci na každý článek o 700 slovech a o 13 procent se příliv pomoci zvyšuje každých 60 sekund, které příslušnému neštěstí věnuje televizní zpravodajství. (Kdo by chtěl získat peníze na nějakou katastrofu ve třetím světě, musí doufat, že se stane v

126

den, kdy se toho moc jiného nestane.) Přitom ze své povahy jsou takové katastrofy anomáliemi – zejména nápadné události jako útoky žraloků – které nám toho zřejmě o základním charakteru našeho altruismu moc neřeknou. Novátorští ekonomové, kteří pohrdli tradicí, zaujali jiný přístup: jestliže se ve skutečném světě altruismus kvantifikuje tak obtížně, proč se nezbavit všech neodmyslitelných složitostí reality a nepřenést celý výzkum do laboratoře? Laboratorní experimenty jsou, jak každý ví, pilířem přírodních věd a byly jím od doby, kdy Galileo Galilei ověřoval svou teorii rovnoměrně zrychleného pohybu tím, že nechal skutálet bronzovou kouli žlábkem ve dřevěném prkně.10 Galileo věřil – jak se ukázalo, tak správně – že jeho umělý výtvor může vést k lepšímu porozumění i těm nejvelkolepějším věcem, které lidstvo zná: pozemským silám, řádu nebes i chodu lidského života. Po více než tři sta letech platnost tohoto přesvědčení plnou vahou potvrdil slavný fyzik Richard Feynman. „Testem veškerého poznání je experiment,“ prohlásil. „Experiment je jediným soudcem vědecké ‚pravdy‘.“11 Elektřina, kterou používáme, lék na cholesterol, který polykáme, stránka nebo monitor, odkud čteme právě tato slova – to všechno jsou výsledky neúnavné aktivity spousty experimentátorů. Ekonomové se však na laboratoř nikdy příliš nespoléhali. Většina problémů, jimiž se tradičně zabývají – například dopad zvýšených daní nebo příčiny inflace – se dá tímto způsobem řešit jen těžko. Jestliže však laboratoře dokázaly odhalit vědcům tajemství vesmíru, snad by mohly pomoci i v řešení něčeho tak triviálního, jako je altruismus. Tyto nové experimenty se odehrávaly většinou formou her, které řídili univerzitní profesoři a hráli jejich studenti. Cestu k nim připravila „čistá duše“ matematika Johna Nashe a

127

ekonomové, kteří v 50. letech prováděl i celou řadu experimentů kolem „vězňova dilematu“, problému teorie her považovaného za klasický test strategické spolupráce. (Problém vznikl v rámci zkoumání všech alternativ jaderné konfrontace mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.) Na začátku 80. let inspirovalo vězňovo dilema laboratorní hru zvanou Ultimátum,12 která funguje následujícím způsobem. Dva navzájem si neznámí hráči mají jednorázovou možnost rozdělit si sumu peněz. Hráč nebo hráčka 1 (říkejme jí třeba Aneta) dostane 20 dolarů a pokyn, aby nabídla jakoukoli částku od nuly do 20 dolarů hráčce 2 (nazvěme ji Zeldou). Ta se teď musí rozhodnout, zda Anetinu nabídku přijme, anebo odmítne. Pokud ji přijme, rozdělí se peníze podle Anetiny nabídky. Když ji ale odmítne, odejdou obě dvě s prázdnýma rukama. Pravidla znají obé hráčky. Pro ekonoma je strategie jasná. Jelikož třebas i jen jediný cent má větší hodnotu než nic, dávalo by pro Zeldu smysl, kdyby přijala i tu nejnižší možnou nabídku – to ovšem znamená, že z hlediska Anety by bylo rozumné, kdyby nabídla jenom cent a 19,99 dolaru si nechala pro sebe. Ale k čertu s ekonomy, tak přece normální lidé nehrají. Zeldy obvykle jednaly tak, že odmítaly nabídky nižší než 3 dolary. Byly zjevně natolik znechuceny sprostě nízkými nabídkami, že raději strpěly ztrátu, jen aby vyjádřily svůj odpor. A ne že by nízké nabídky chodily příliš často. Anety v průměru nabízely Zeldám přes 6 dolarů. S ohledem na pravidla hry bylo jasným účelem tak vysokých nabídek odvrátit odmítnutí. I tak ale oněch průměrných 6 dolarů – téměř třetina celkové sumy – vypadalo dost velkoryse. Je tady patrný nějaký altruismus? Možná, ale pravděpodobně nikoli. Hráč, který předkládá nabídku, má svou štědrostí co získat – vyhne se tím odmítnutí.

128

Jak se často děje i v reálném světě, zdánlivě vstřícné jednání ve hře Ultimátum je neoddělitelně spojeno s potenciálně sobeckými motivacemi. Na scénu tak přišla nová a důmyslná varianta Ultimáta zvaná Diktátor, v níž se opět mezi dvě osoby rozděluje malá suma peněz. V tomto případě však o ní rozhoduje jen jeden hráč. (Odtud název: „diktátor“ je ten hráč, na němž jedině záleží.) Původní experiment hry Diktátor probíhal následovně: Aneta dostala 20 dolarů s pokynem, že se může o peníze rozdělit s jí neznámou Zeldou jedním ze dvou způsobů: 1) přesně na půlku, kdy každá dostane po deseti dolarech; nebo 2) Aneta si nechá 18 a Zeldě dá jen dva dolary. Diktátor byl ve své jednoduchosti dokonalý. Jakožto jednorázová hra mezi dvěma anonymními osobami byla zbavena všech komplikujících faktorů, které provázejí altruistické chování ve skutečném světě. Nemohla zde být odměněna štědrost a nebylo ani možné ztrestat sobeckost, protože druhý hráč (ten, kdo nebyl diktátorem) neměl žádnou možnost potrestat diktátora, který by se zachoval sobecky. Anonymita zároveň odstraňovala jakékoli osobní pocity, které by dárce mohl k příjemci cítit. Typický Američan určitě cítí něco jiného například k obětem hurikánu Katrina než k obětem zemětřesení v Číně nebo sucha v Africe. Jiný bude také jeho pocit vůči oběti hurikánu a oběti AIDS. Zdálo se tedy, že Diktátor míří přímo k jádru našeho altruistického instinktu. Jak byste ji hráli vy? Představte si, že jste diktátor, který se musí rozhodnout, zda svých 20 dolarů rozdělí napůl, nebo dá druhému jenom dva dolary. Vsadím se, že… rozdělíte peníze napůl. Tak se také zachovali tři ze čtyř účastníků v prvním experimentu Diktátora. Neuvěřitelné!

129

Hry Diktátor a Ultimátum měly tak přesvědčivé výsledky, že se pro ně akademická komunita vyloženě nadchla. Zkoušely se bezpočtukrát v dlouhé řadě verzí a uspořádání a pracovali s nimi ekonomové stejně jako psychologové, sociologové a antropologové. V rámci přelomové studie, která vyšla knižně pod názvem Foundations of Human Sociality (Základy lidské společenskosti), procestovala skupina význačných učenců celý svět, aby testovala altruismus u patnácti malých místních společenství, jako například kmene lovců a sběračů v Tanzanii, indiánů kmene Aché v Paraguayi nebo u Mongolů a Kazachů v západním Mongolsku. Ukázalo se, že nezáleží na tom, zda se experiment vede v západním Mongolsku, nebo v chicagské South Side: lidé dávají všude. Hra už byla obvykle nastavena tak, že diktátor mohl dát druhému účastníku jakoukoli částku (od 0 po 20 dolarů) a nemusel se omezovat na dvě původní možnosti (2 nebo 10 USD). V takovémto nastavení lidé dávali v průměru kolem 4 dolarů čili 20 procent svých peněz. Poselství toho všeho nemohlo být jasnější: v lidských bytostech je zřejmě opravdu hluboce zakořeněn altruismus. Takový závěr nebyl jen povznášející – přinejmenším naznačoval, že chování sousedů Kitty Genoveseové byla pouze nechutná anomálie – ale rozkolísal také základy tradiční ekonomie. „Výzkum experimentální ekonomie za poslední desetiletí důrazně zpochybnil učebnicovou představu o Homo economicus,“ prohlásili autoři Foundation of Human Sociality. Odpusťme neekonomům, kteří se teď mohli zbláznit zadostiučiněním. Homo economicus, ono hyperracionální, egoistické stvoření, které protagonisté „bezútěšné vědy“ brali od počátku věků jako samozřejmost, byl mrtvý (pakliže vůbec někdy existoval). Sláva!

130

Ačkoli toto nové paradigma – Homo altruisticus? – bylo špatnou zprávou pro tradiční ekonomy, téměř kohokoli jiného to mohlo těšit. Obzvláštní důvod k radosti měla filantropie a všechny druhy pomoci při pohromách. Dopady však byly mnohem širší. Z výsledků Diktátora mohl čerpat inspiraci kdokoli od vysokých vládních činitelů až po rodiče, kteří usilují o výchovu občansky zodpovědných dětí – jestliže jsou lidé vrozeně altruističtí, pak by společnost měla byt schopna opřít se při řešení nejnaléhavějších problémů právě o altruismus. Zamysleme se nad fenoménem transplantace orgánů. První úspěšná transplantace ledviny se uskutečnila v roce 1954.13 Laikům to muselo připadat jako zázrak: někdo, kdo by určitě zemřel na selhání ledvin, mohl nyní žít dál díky tomu, že do jeho těla lékaři usadí náhradní orgán. Odkud se nová ledvina vzala? Nejběžnějším zdrojem bývá čerstvě mrtvé tělo, například oběť automobilové nehody nebo nějakého jiného typu úmrtí, po němž zůstává příslušný orgán neporušený. To, že smrt jednoho člověka zachrání život jiného, jen zesílilo pocit zázračnosti. Postupem času se však transplantace stala obětí vlastního úspěchu. Běžný přísun zemřelých nestačil držet krok s poptávkou po orgánech. Úmrtnost na dopravní nehody ve Spojených státech klesala, což bylo dobré pro řidiče, avšak špatné pro pacienty, kteří čekali na ledvinu, jež by jim zachránila život. (Nadále rostla alespoň úmrtnost motocyklistů, zčásti proto, že mnohé americké státy dovolovaly těmto „motodárcům“, jak jim říkají chirurgové, jezdit bez přilby.) 14 Některé evropské země přijaly zákony o „předpokládaném souhlasu“15 – již se nevyžadovalo, aby osoba předem vyjádřila souhlas s dárcovstvím orgánů v případě úmrtí, protože právo na odběr jejích orgánů získal stát, pokud si osoba nebo její rodina

131

výslovně nevymínila, že to nedovolí. Ani tam ale nebylo nikdy dostatek ledvin pro všechny postižené. Mrtví naštěstí nejsou jedinými dárci orgánů. Rodíme se s dvěma ledvinami, k životu však potřebujeme jen jednu – druhá ledvina je šťastným pozůstatkem evoluce – ato znamená, že se žijící dárce může jedné ledviny vzdát, aby zachránil někomu život, a i poté vést plnohodnotný život. Jak skvělý námět pro diskuse o altruismu! Existuje dlouhá řada příběhů o tom, jak jeden z manželů daroval ledvinu druhému, bratr vyšel vstříc sestře, dospělá dcera svému stárnoucímu rodiči, a dokonce jsou známy historky o ledvinách darovaných mezi dávnými přáteli z dětství. Co ale, jestliže někdo umírá, a nemá přítele nebo příbuzného, který by byl ochoten mu ledvinu darovat? Jedna země, Irán, byla natolik znepokojena nedostatkem ledvin, že odstartovala program, který by mnohé jiné státy považovaly za barbarský.111 Vypadalo to jako nápad toho typu, jaký si mohl vysnít nějaký ekonom poblázněný vírou v Homo economicus: íránská vláda lidem za darování ledviny zaplatí, zhruba 1200 dolarů, a další peníze vyplatí příjemce ledviny. Mezitím ve Spojených státech jistý podnikavý lékař jménem Barry Jacobs na slyšení v Kongresu v roce 1983 popsal svůj vlastní plán plateb za orgány. Jeho společnost, International Kidney Exchange, Ltd., by do Spojených států přivážela občany zemí třetího světa, odebírala jim ledviny, něco jim za to zaplatila, a pak je odvážela zpátky domů. Jacobs byl tvrdě napadán už jen za to, že ho něco takového vůbec napadlo. Jeho nejvehementnějším kritikem byl mladý kongresman za stát Tennessee jménem AI Gore, který se sarkasticky ptal, zda by tito dárci ledvin „nebyli třeba ochotni nabídnout slevu za možnost spatřit Sochu svobody, Kapitol nebo něco podobného“.18

132

Kongres nato promptně přijal zákon o transplantaci orgánů, který zakazoval „kterékoli osobě vědomě získávat, přijímat nebo jinak předávat jakýkoli lidský orgán pro lidskou transplantaci výměnou za ocenitelnou protihodnotu“. Jistě, země jako Irán ať klidně nechají lidi kupovat a prodávat lidské orgány jako kuřata na tržišti. Spojené státy ale přece nemají na takové pochybné čachry žaludek, a ani to nepotřebují. Koneckonců, vždyť nejlepší američtí akademici vědecky dokázali, že lidé jsou ve své nejvnitřnější podstatě altruistické bytosti. Možná je tento altruismus jenom prastarý pozůstatek evoluce, stejně jako druhá ledvina. Kdo by se ale staral, proč to tak je? Spojené státy budou ukazovat a prorážet cestu jiným zemím a hrdě se opírat o vrozený altruismus lidí, který umožní obstarat dostatek darovaných ledvin pro záchranu desítek tisíc životů ročně. Díky hrám Ultimátum a Diktátor nastal rozmach experimentální ekonomie, která vedla ke vzniku oboru zvaného behaviorální ekonomie. Tato směs tradiční ekonomie a psychologie usilovala o zachycení prchavých a často matoucích lidských motivací, o nichž Gary Becker přemýšlel celá desetiletí. Behaviorální ekonomové svými experimenty dál podkopávali pověst představy o Homo economicus. Člověk ekonomický byl každým dnem stále méně sobecký, a kdo by s tím snad měl nějaký problém, stačilo poukázat na nejnovější výsledek laboratorního experimentu na téma altruismu, spolupráce a smyslu pro spravedlnost. Jedním z nejplodnějších příslušníků této nové generace experimentálních ekonomů byl rodák ze Sun Prairie ve Wisconsinu John List. Ekonomem se stal náhodou a jeho akademický rodokmen nebyl zdaleka tak čistokrevný jako původ jeho kolegů a nadřízených. Pocházel z rodiny řidičů

133

nákladních vozů. „Můj dědeček se sem přestěhoval z Německa a původně farmařil,“ říká List. „Pak si všiml, že řidiči náklaďáků vydělají víc už jen za to, že dovezou jeho obilí do mlýna, atak se rozhodl všechno prodat a koupit nákladní auto.“ Listové byli inteligentní, pracovití a fyzicky zdatní, věda však na jejich žebříčku hodnot rozhodně nestála na nejvyšších příčkách. Johnův otec začal řídit nákladní auta, když mu bylo dvanáct, a od Johna se čekalo, že rodinný podnik převezme. On však propadl rebelii a přihlásil se na vysokou, což se mu podařilo jen díky tomu, že získal částečné golfové a akademické stipendium na Wisconsinské univerzitě ve Stevens Point. Během školního volna pomáhal otci vykládat krmivo pro telata nebo převážet náklady papírenského zboží do Chicaga, které bylo odsud tři a půl hodiny cesty. Během golfových tréninků ve Stevens Point si List povšiml skupiny profesorů, kteří měli čas na hraní golfu skoro každé odpoledne. Učili ekonomii. A tehdy se List rozhodl, že chce taky být profesorem ekonomie. (Trochu k tomu pomohlo, že si ten předmět oblíbil.) Pro magisterské studium si zvolil Wyomingskou univerzitu. Nebyl to sice žádný špičkový kurz, i tak ale cítil, že na to nemá. První den, kdy studenti chodili po učebně a seznamovali se, List cítil, jak na něj každý zírá, když říká, že absolvoval Stevens Point. Všichni ostatní studovali na místech jako Columbia nebo Virginská univerzita. Rozhodl se, že jeho jedinou šancí bude, když je překoná prací. Během příštích pár let sepsal více prací a skládal těžší zkoušky než kdokoli jiný – a stejně jako mnozí další mladí ekonomové začal fušovat do laboratorních experimentů. Když nadešel čas podat žádosti o místo, List jich rozeslal 150. Odpovědi byly, přiznejme, zdrženlivé. Přijal práci na Středofloridské univerzitě v Orlandu, kde si nabral velké

134

množství učitelských úvazků, a ještě k tomu vzal funkci trenéra mužského a ženského týmu vodního lyžová n í. Byl takříkajíc dělnickým ekonomem, pokud něco takového kdy existovali >. Neustále psal jednu studii za druhou a organizoval spoustu experimentů; jeho vodní lyžaři se dokonce kvalifikovali na celoamerické mistrovství. Po několika letech Listoví nabídl místo svého asistenta na Arizonské univerzitě Vernon Smith, kmotr ekonomických laboratorních experimentu. Dostával by 63 000 dolarů ročně, značně víc než na svém dosavadním místě v Orlandu. List z loajality ukázal nabídku svému děkanovi a očekával, že Středofloridská univerzita nabídku minimálně dorovná. „Za 63 000 dolarů,“ bylo mu řečeno, „vás asi můžeme nahradit.“ Jeho pobyt v Arizoně byl jen krátký, protože ho brzy naverbovala Marylandská univerzita. V době, kdy tam učil, působil rovněž jako člen Rady ekonomických poradců Bílého domu. List byl jediným ekonomem ze dvaačtyřicetičlenné americké delegace, která v Indii sjednávala Kjótský protokol. Nyní se List ocitl v samém jádru experimentální ekonomie, která se právě v té době ocitla na vrcholu zájmu. V roce 2002 se o Nobelovu cenu za ekonomii podělili Vernon Smith a Daniel Kahneman, což byl psycholog, jehož výzkum o tom, jak se lidé rozhodují, zpochybnil základy statu quo klasické ekonomie. List vymýšlením nové varianty Diktátora a dalších laboratorních testů lidského chování kráčel přesně v jejich stopách. Od svých ekonomických počátků ve Stevens Point však List vedl jeden svérázný terénní experiment – výzkum, kde účastníci o žádném experimentu nevěděli – a díky němu zjistil, že laboratorní výsledky se s realitou venku vždy neshodují. (Ekonomové, jak známo, dávají přednost teoretické eleganci, viz

135

jejich oblíbený bonmot – Jistě, v praxi to funguje, ale funguje to i v teorii?). Část ze svých experimentů List uskutečňoval na burze baseballových karet ve Virginii. Navštěvoval takové akce celá léta. V prvních letech na vysoké škole prodával kartičky sportovců, aby si přivydělal, a jezdil kvůli tomu až do Des Moines ve státě Iowa, do Chicaga nebo do Minneapolis, kamkoli, kde byl dobrý trh. Ve Virginii se List procházel burzou a náhodně žádal kupce a prodejce, aby s ním zašli do zákulisí k určitému ekonomickému experimentu. Ten probíhal následovně. Kupec sdělil, kolik by byl ochoten zaplatit za jednu baseballovou kartu, a musel přitom vybrat z cen, které List určil. Nabídky se pohybovaly od výprodej nich (4 dolary) po exkluzivní (50 dolarů). Prodejce pak nabídl zákazníkovi kartu, která podle jeho mínění odpovídala nabízené ceně. Oba vždy uskutečnili pět těchto transakcí, v každém kole však měli jiného partnera. Jakmile musí zákazník sdělit cenu jako první – podobně jako běloch, který přijde za chicagskou pouliční prostitutkou – prodejce se očividně dostává do situace, kdy může švindlovat a prodat kartu, která má nižší hodnotu, než kolik se mu nabízí. Dealer je na tom lépe i proto, že zná skutečnou hodnotu každé karty. Kupci však také mají určitou výhodu: kdyby předpokládali, že prodejci budou určitě podvádět, prostě by jim vždy předložili tu nejnižší nabídku. A co se dělo? V průměru to vypadalo tak, že kupci předkládali poměrně vysoké nabídky a dealeři jim za to dávali karty odpovídající hodnoty. Naznačuje to, že kupci prodejcům důvěřovali a za svou důvěru byli odměněni. Lišta to nijak nepřekvapovalo. Pouze mu to dokázalo, že výsledky získané v laboratoři při experimentech se studenty se dají replikovat i v reálném světě, alespoň při obchodech s

136

kartičkami sportovců a přinejmenším v situacích, kdy účastníci vědí, že je sleduje badatel, který jejich jednání pozorně zaznamenává. Další experiment List uskutečňoval přímo na burzovním parketu. Znovu naverboval náhodné kupce, tentokrát je však přemluvil, aby šli za nic netušícími dealery k jejich stánkům. Postup byl jednoduchý. Zákazník přednesl prodejci jednu ze dvou nabídek: „‚Prodejte mi vaši nejlepší kartičku s Frankem Thomasem za 20 dolarů‘, nebo ‚prodejte mi vaši nejlepší kartičku s Frankem Thomasem za 65 dolarů‘.“ Jak to dopadlo? Dealeři zanechali veškerých skrupulí, které předstírali v zákulisí, a zákazníky důsledně brali na hůl. Prodávali jim karty s nižší hodnotou, než zněly nabídky, což platilo pro částku 20 dolarů i 65 dolarů. List pak ve shromážděných datech nalezl zajímavý úkaz: prodejci odjinud šidili častěji než domácí. To dávalo smysl. Místního dealera zřejmě víc zajímala jeho pověst. Možná se dokonce mohl bát odvety – třeba by se na jeho hlavě ocitla baseballová pálka, kdyby zákazník doma na internetu zjistil, že ho oškubal. Podvádění prodejců přímo na stáncích donutilo Lišta přemýšlet, zda všechna ta „důvěra“ a „poctivost“, jichž byl svědkem v zadních místnostech burzy, byly skutečně tím, za co se vydávaly. Co když to byl jen důsledek experimentátorova dohledu? A co kdyby totéž platilo pro laboratorní zjištění o altruismu? Navzdory veškerým laboratorním důkazům altruismu, které jeho kolegové shromáždili, byl List stále skeptičtější. Jeho vlastní terénní experimenty ale i osobní zkušenosti ukazovaly na něco jiného. Když mu bylo devatenáct, jel s nákladem papírenského zboží do Chicaga. Jela s ním jeho přítelkyně Jennifer. (Později se vzali a nyní mají pět dětí.) Když dorazili do

137

skladové budovy, pobývali v nakládacím prostoru čtyři muži, kteří tam seděli na pohovce. Bylo to uprostřed léta a bylo dusivé horko. Říkali, že mají pauzu. List se zeptal, jak dlouho jim bude přestávka trvat. „No, vlastně ani nevíme,“ odpověděl jeden z nich, „takže proč by sis to nevyložil sám.“ Dělníci ve skladech obvykle došlé náklady vykládali sami, nebo s tím alespoň pomáhali. Bylo jasné, že tohle nebude ten případ. „Dobře, když mi nechcete pomáhat, nevadí,“ řek List. „Jenom mi dejte klíčky od vysokozdvižného vozíku.“ Smáli se a sdělili mu, že se klíčky ztratily. List a Jennifer tak začali auto vykládat, jednu krabici po druhé. Dřeli se zatopení potem a celí nešťastní z posměšných pohledů čtyř dělníků. Když v autě zbylo pár posledních krabic, jeden nich najednou našel klíčky k „ještěrce“ a přivezl ji k Listovu autu. Podobné zážitky vyvolávaly u Lišta závažné pochyby, zda skutečně mají lidé v krvi altruismus, jak napovídal Diktátor a další laboratorní experimenty. Jistě, celý ten výzkum si získal značné uznání včetně Nobelovy ceny. Čím víc však o tom List přemýšlel, tím víc se mu vnucovala otázka, zda tyto závěry nejsou tak trochu – no prostě chybné. V roce 2005 dostal List, hlavně díky svým experimentům v terénu, nabídku doživotní profesury na Chicagské univerzitě, která má zřejmě ten nejvěhlasnější program studia ekonomie na celém světě. Něco takového by se normálně stát nemohlo. Téměř neúprosným zákonem akademického světa je, že když učitel dostane definitivu, stane se tak na instituci méně prestižní než ta, kde začal učit, a také méně prestižní než ta, kde získal titul PhD. John List byl naopak jako losos, který oproti jiným

138

míří za třením po proudu, do otevřených vod. Na jeho rodinu ve Wisconsinu to ovšem příliš velký dojem neudělalo. „Divili se, že se mi tak strašně nedaří,“ říká List. „Proč už prý nejsem v Orlandu, kde je tak nádherné klima, a dostal jsem se místo toho do Chicaga, kde je taková kriminalita.“ Dosud znal literaturu o experimentálním výzkumu altruismu zhruba jen jako každý druhý. A o něco lépe znal skutečný svět. „Je záhadou,“ napsal, „že já ani má rodina nebo přátelé (či jejich rodiny a přátelé) jsme nikdy nedostali žádnou obálku napěchovanou bankovkami. Jak je to možné, když víme, že tolik studentů po celém světě v laboratorních experimentech dává navenek najevo své preference posíláním anonymních peněžních darů anonymním lidem?“ List se proto rozhodl, že s konečnou platností přijde nato, zda jsou lidé skutečně od přírody altruističtí. Jeho zvolenou zbraní byl Diktátor, tentýž druh experimentu, z něhož se zrodilo převládající mínění. List však měl v rukávu několik modifikací. Znamenalo to najmout hodně studentů dobrovolníků a uskutečnit několik odlišných verzí experimentu. Začal s klasickým Diktátorem. První hráči (říkejme jim opět Anety) dostali něco peněz a museli se rozhodnout, zda nějakým anonymním Zeldám dají všechno, něco, nebo nic. List zjistil, že určitou část z peněz dalo Zeldám 70 procent Anet a průměrný „dar“ představoval kolem 25 procent celkové částky. To bylo plně v souladu s obvyklými výsledky Diktátora, a dokonale se to shodovalo se závěrem, že lidé jsou altruističtí. Ve druhé verzi dal List Anetě jinou možnost: stále mohla dát Zeldě jakoukoli část svých peněz, pokud by ale chtěla, mohla Zeldě také vzít jeden dolar. Kdyby byli diktátoři altruističtí, pak by tohle vylepšení nemělo mít na výsledek vůbec žádný vliv; měl by ovlivnit pouze ty, kdo by normálně nedali nic. List tak

139

pouze rozšířil diktátorovu sadu možností způsobem, který byl pro všechny kromě nejlakomějších hráčů bezvýznamný. V modifikované verzi „seber dolar, když chceš“ však dalo Zeldám nějaké peníze pouze 35 procent Anet, tedy jen polovina oproti originálnímu Diktátorovi. Téměř 45 procent nedalo ani cent a zbylých 20 procent si od Zeldy vzalo dolar. Vida, co se to stalo s altruismem? List se však nezastavil ani tady. Ve třetí verzi Anetě řekl, že Zelda dostala stejnou sumu peněz jako ona sama. A že Aneta může nyní Zeldě všechny její peníze sebrat – nebo, když bude chtít, jí může naopak dát jakoukoli část ze svých vlastních peněz. Co se stalo? Zeldám teď darovalo nějaké peníze jen 10 procent Anet, zatímco více než 60 procent si je od nich naopak vzalo. Přes 40 procent Anet vzalo Zeldám peníze všechny. Za Listová vedení se ze společenství altruistů najednou, a vcelku snadno, stal gang zlodějů. Čtvrtá a poslední verze Listová experimentu byla totožná se třetí – diktátor mohl vzít druhému hráči všechny jeho peníze – avšak s jednou jednoduchou změnou. Místo toho, aby se jim peníze na hru dávaly, jak je v takových laboratorních experimentech obvyklé, musely si je Aneta a Zelda nejprve vydělat. (List potřeboval naplnit obálky k dalšímu experimentu, a při omezených financích na výzkum tak zabil dvě mouchy jednou ranou). Po práci nastal čas na hru. Anety stále mohly brát Zeldám peníze, jak to také v předešlé verzi učinilo přes 60 procent z nich. Teď ale, když si peníze obě hráčky vydělaly, bralo Zeldám peníze jen 28 procent z nich. Plné dvě třetiny pak nedaly ani nevzaly žádný cent. Co to tedy John List udělal, a co to vlastně znamená?

140

Zvrátil převládající názor na altruismus tím, že do laboratorního experimentu zavedl nové prvky, které jej přiblížily reálnému světu. Pokud máte v laboratoři na výběr pouze darování části přidělených peněz někomu jinému, pak to pravděpodobně taky uděláte. V běžném životě však takovouto jedinou možnost máte jen zřídkakdy. Poslední verze jeho experimentu s plněním obálek byla zřejmě nejpřesvědčivější. Ukázal, že když někdo přijde k penězům čestně a je přesvědčen, že to platí i pro druhého, pak většinou nedaruje nic z toho, co vydělal, ani si nebere, co mu nepatří. Co ale teď se všemi těmi oceněnými behaviorálními ekonomy, kteří v lidské přirozenosti údajně nalezli altruismus? „Myslím, že je celkem jasné, že většina z nich svá data dezinterpretuje,“ říká List. „Nové experimenty podle mne ukázaly, že to, co tu vidíme, určitě není altruismus.“ List se s velkým úsilím vypracoval ze syna řidiče náklaďáků až na klíčového příslušníka elitní skupiny badatelů, kteří přepisovali pravidla ekonomického chování. Pokud však chtěl zůstat věren svým vědeckým principům, musel teď své kolegy zradit, Když začaly pronikat zprávy o jeho zjištěních, najednou se z něj stal, jak sám říká, „zdaleka nejnenáviděnější člověk v oboru“. Lišta alespoň může utěšovat vědomí, že má téměř určitě pravdu. Zamysleme se nad aspekty, kvůli nimž bývají podobné laboratorní experimenty nevěrohodné. Tím prvním je výběrové zkreslení. Podívejme se ještě jednou na ošidnou povahu výkazu, kde si lékař vede statistický záznam výsledků své léčby. Nejlepší kardiolog ve městě bude pravděpodobně přitahoval ty nejnemocnější a nejzoufalejší pacienty. Pokud tedy bude lékařovo „vysvědčení“ zaznamenávat pouze úmrtí, může jeho držitel propadnout, i když bude vynikající.

141

Obdobně se můžeme zeptat, zda lidé, kteří se přihlásili jako dobrovolníci do hry Diktátor, jsou kooperativnější než průměr. Je totiž velmi pravděpodobné, že ano. Vědci dávno před Johnem Listem upozorňovali, že behaviorální experimenty ve vysokoškolských laboratořích jsou „vědou jen pro studenty nižších ročníků, kteří se hlásí jako dobrovolníci pro výzkum, a kteří si od příslušného badatele slibují jmenování asistentem.“19 Takovíto dobrovolníci navíc bývají „vědečtí dobrodinci“, kteří „obvykle mají… větší potřebu uznání a menší sklony k autoritářství než ostatní.“20 Neboje také možné, že když někdo dobrodinec není, prostě se do takových experimentů nehrne. List si toho všiml během svého experimentu s kartičkami baseballistů. Když najímal dobrovolníky pro první kolo a výslovně žádal o pomoc při vědeckém experimentu, zapamatoval si, kteří prodejci odmítli účast. Ve druhém kole, když List poslal zákazníky, aby zjistili, zda je nic netušící dealeři obírají, zjistil, že ti prodejci, kteří v prvním kole účast odmítli, byli v průměru také největšími podvodníky. Dalším faktorem, který laboratorní experimenty deformuje, je sledování. Když má vědec v laboratoři kus uranu, moučné červy nebo kolonii bakterií, pak tyto objekty zřejmě nezmění své chování jen proto, že je sleduje kdosi v bílém plášti. Na lidské bytosti však má sledování mocný vliv. Projedete křižovatkou na červenou, když tam hlídkuje policejní vůz, nebo, jak je čím dál obvyklejší, je tam nainstalována kamera? Zřejmě ne. Umyjete si na toaletě v práci ruce spíš, když si je tam právě myje váš šéf?21 Asi ano. Naše chování dokážou změnit i mnohem nenápadnější formy sledování. Na univerzitě v Newcastle upon Týne v Anglii vedla profesorka psychologie Melissa Batesonová v občerstvovací místnosti své katedry tajný experiment. Vyučující zde obvykle

142

platili za kávu a jiné nápoje tak, že házeli peníze do „schránky poctivosti“.22 Batesonová každý týden vyvěšovala nové seznamy cen. Ceny se sice nikdy nezměnily, vždy jiná však byla malá fotografie v horní části vývěsky. V lichých týdnech se tam objevovaly obrázky květin, v sudých týdnech fotografie páru očí. Když kolegové Batesonové viděli, že je sleduje obrázek očí, nechávali ve schránce téměř třikrát tolik. Až se příště budete smát ptákům, kteří se bojí směšného strašáka, vzpomeňte si, že strašáci fungují i na lidi. Jakým způsobem sledování ovlivňuje hru Diktátor? Představte si sebe jako studenta, pravděpodobně druhého ročníku, který se přihlásí jako dobrovolník do hry. Profesor, který experiment řídí, může zůstat nepozorován, rozhodně tam ale je, aby rozhodnutí účastníků zaznamenal. Uvědomujete si, že jde o relativně málo, jen o 20 dolarů. Také víte, že oněch 20 dolarů dostanete pouze za účast, to znamená v podstatě bezpracně. Nyní se po vás žádá, abyste odevzdali něco z přidělených peněz neznámému studentovi, který těch 20 dolarů nedostal. Přece jste si nechtěli všechny ty peníze nechat, ne? Možná dotyčného profesora zrovna v lásce nemáte, možná ho dokonce nesnášíte – nikdo ale nechce vypadat před druhými jako lakomec. Vem to čert, rozhodnete se, pár dolarů dám. Ale ani skalní optimista by tomu neříkal altruismus. Kromě sledování a výběrového zkreslení je nutné zvážit ještě jeden faktor. Lidské chování je ovlivňováno neuchopitelně složitým systémem motivací, společenských norem, rámcových souvislostí a ponaučení vyvozených z minulé zkušenosti – jedním slovem kontextem. Jednáme tak, jak jednáme, protože při daných možnostech a motivacích se nám to zdá za konkrétních okolností nejvýhodnější a nejužitečnější. Také se tomu říká racionální chování, což je právě to, o čem celá ekonomie je.

143

Není to tak, že by se účastníci hry Diktátor nechovali v kontextu. To naopak dělali. Kontext laboratoře je však nevyhnutelně umělý. Jak jeden badatel napsal již před více než stoletím, laboratorní experimenty jsou schopny udělat z člověka „tupého robota“,23 který „hýří ochotou pomoci výzkumníkovi, jak jen může, a hlásí mu přesně to, co on nejtoužebněji doufá zjistit.“ Psychiatr Martin Orne upozorňoval, že prostředí laboratoře povzbuzuje k něčemu, co se dá nejlépe označit za nucenou spolupráci.24 „Prakticky každý požadavek, který by mohl renomovaný badatel na pokusnou osobu vznést,“ napsal, „se stává legitimní díky kouzelným slůvkům ‚toto je experiment‘“. Jeho názor docela efektně podepřely nejméně dva neslavné laboratorní experimenty. Ve výzkumu z let 1961-62, který měl porozumět tomu, proč nacističtí důstojníci poslouchali brutální rozkazy svých nadřízených,25 psycholog Yaleovy univerzity Stanley Milgram dobrovolníky přiměl, aby poslouchali jeho pokyny a dávali osobám, které neviděli, série stále bolestivějších elektrických šoků – aspoň se domnívali, že je to bolestivé, bylo to ovšem naaranžované. V roce 1971 psycholog Stanfordovy univerzity Philip Zimbardo prováděl vězeňský experiment, v němž jedni dobrovolníci hráli strážné a druzí vězně. Strážní se začali chovat tak sadisticky, že Zimbardo musel experiment předčasně ukončit.26 Když uvážíme, co Zimbardo a Milgram nutili své dobrovolníky dělat, není divu, že ctihodní badatelé, kteří řídili hru Diktátor s jejím neškodným cílem přemístit několik dolarů od jednoho studenta ke druhému, mohli, jak říká List, „navodit prakticky jakýkoli výsledek, jaký si přáli“. Díváme-li se na svět očima ekonoma, jako například Johna Lišta, uvědomíme si, že řada zdánlivě altruistických činů až tak altruistická není.

144

Může se jevit jako altruismus, jestliže darujete vaší místní veřejné rozhlasové stanici 100 dolarů, za to však dostáváte rok poslechu bez pocitu viny (a když máte štěstí, i nákupní tašku z pytloviny). Američané poskytují zdaleka nejvíce charitativních příspěvků na osobu na světě, avšak daňový systém v USA je také jeden z nejvelkorysejších ohledně odpočtů těchto příspěvků z daní.27 Většina darů má, ekonomickou terminologií řečeno, charakter nečistého altruismu, jinak také altruismu hřejivého pocitu.28 Dáváme nikoli proto, že chceme pomoci, ale proto, že tím navenek vypadáme dobře, nebo se dobře cítíme, eventuálně se možná necítíme tak špatně. Podívejme se na problém žebráka.29 Becker jednou napsal, že většina lidí, kteří dávají žebrákům peníze, to dělá proto, že „nepříjemný zjev nebo přesvědčivá prosba žebráka je dělá nesvými, nebo v nich vyvolává pocit viny.“ Proto se také lidé často žebrákům vyhýbají, například tím, že raději přecházejí ulici, zřídkakdy však ulici přejdou proto, aby ho šli obdarovat. A jak to je s americkou oficiální politikou k dárcovství orgánů, která je založena na neústupném přesvědčení, že poptávku po orgánech zajistí altruismus – jak to s ní vypadá v tomto kontextu? Moc dobře ne. Ve Spojených státech je nyní zapsáno v pořadníku na novou ledvinu zhruba 80 000 lidí, za rok se však uskuteční jen asi 16 000 transplantací. Tato propast se každým rokem rozšiřuje. Během minulých dvaceti let zemřelo přes 50 000 čekatelů a nejméně 13 000 lidí z pořadníku vypadlo, protože už byli na operaci příliš nemocní.30 Kdyby byl řešením altruismus, uspokojovala by poptávku po ledvinách pohotová nabídka od dárců. Tak tomu ale není. Tento fakt přiměl některé lidi – včetně, jak se dalo očekávat, i Garyho Beckera – k volání po náležitě regulovaném trhu lidských

145

orgánů, kde by osoba, která se své ledviny vzdá, dostala kompenzaci v podobě peněz, stipendia na vysoké škole, daňové úlevy nebo nějakou jinou formou. Takové návrhy se až dosud setkávaly se všeobecným odporem a prozatím se zdá, že jsou politicky neobhajovatelné. Připomeňme si ale, že Írán vytvořil takovýto trh již před téměř třiceti lety. Tamní trh má sice své chyby, avšak ten, kdo potřebuje v Íránu trans – plantaci ledviny, nemusí být zařazován na žádný pořadník.31 Poptávka po transplantovatelných ledvinách je zde plně uspokojována. Běžný Američan zřejmě nebude považovat Írán za nejprogresivnější zemi na světě, avšak jediný stát, kterýpochopil altruismus takový, jaký skutečně je a hlavně jaký není, by si snad nějaké to uznání zasloužil. Jestliže výzkum Johna Lišta něco dokazuje, pak to, že otázka jako „jsou lidé od narození altruističtí?“ je položená špatně. Lidé obecně nejsou „dobří“ nebo „špatní“. Lidé jsou lidé areagují na pobídky. Je s nimi téměř vždy možné manipulovat – v zájmu dobré i špatné věci – stačí jen udeřit na správnou strunu. Jsou tedy lidské bytosti schopny velkorysého, nesobeckého, a třeba dokonce i hrdinského chování? Rozhodně. Jsou také schopny jednal bezcitně a nevšímavě? Rozhodně. A zde se opět dostáváme k oněm 38 svědkům, kteří sledovali brutální vraždu Kitty Genoveseové.32 Matoucí na celém případu je to, jak málo altruismu bylo zapotřebí, aby se našel někdo, kdo by z bezpečí svého domu či bytu zavolal policii. To je důvod, proč po všechny ty roky přetrvávala stále tatáž otázka – jak mohli ti lidé jednat tak strašně? Možná tu ale vystává lepší otázka: jednali opravdu tak strašně? Základním zdrojem téměř všeho, co kdy bylo o vraždě Kitty Genoveseové napsáno, byl onen provokativní článek v New York Times, zveřejněný až dva týdny po zločinu. Vznikl na

146

základě společného oběda dvou mužů: redaktora listu A. M. Rosenthala a newyorského policejního komisaře Michaela Josepha Murphyho. Winston Moseley, který Genoveseovou zavraždil, byl v té době už ve vězení a ke zločinu se přiznal. Příběh sám o sobě nebyl pro média žádnou významnou událostí, zvláště ne pro New York Times. Byla to jen jedna z mnoha vražd někde v Queensu, stěží něco, čemu by prestižní list vyhrazoval přespříliš místa. Divné však bylo, že Moseley se přiznal také ke druhé vraždě, třebaže policie už za ten zločin zatkla někoho jiného. „Jak je to s tím dvojím přiznáním tam v Queensu?“ optal se Rosenthal Murphyho. „O co v tom případu vlastně jde?“ Místo odpovědi Murphy změnil téma. „V tom případu z Queensu je něco jiného,“ řekl a začal Rosenthalovi vyprávět, jak vraždění Kitty Genoveseové sledovalo 38 lidí, aniž kdo z nich zavolal policii. „Třicet osm?“ zeptal se Rosenthal. „Ano, třicet osm,“ odvětil Murphy. „Dělám u policie už dlouho, tohle ale překonává všechno.“ Rosenthal, jak později napsal, si byl „jistý, že komisař přeháněl“. Pokud je to tak, pak k tomu měl Murphy motivaci zcela dostatečnou. Případ dvou mužů zatčených za tentýž zločin mohl policii rozhodně přinést potíže. Navíc vzhledem k táhlé a brutální povaze vraždy Genoveseové mohla být pro policii ožehavá otázka, kdo za to může. Jak to, že to nedokázali zarazit? Rosenthal i přes své pochyby poslal do Kew Gardens Martina Gansberga, dlouholetého editora, který se tehdy nedávno stal reportérem. O čtyři dny později se na přední stránce Timesů objevila jedna z nejnezapomenutelnějších prvních vět v dějinách novinářství:

147

Více než půl hodiny 38 ctihodných a zákonů dbalých občanů Queensu sledovalo, jak vrah ve třech oddělených útocích pronásleduje a bodá jednu ženu v Kew Gardens. Pro čerstvého reportéra jako Gansberg a ambiciózního redaktora jako Rosenthal – později napsal o případu knihu Thirty-Eight Witnesses (Třicet osm svědků) a stal se šéfredaktorem Timesů – to byl jasný trhák. Nestává se často, že by dvojice řadových novinářů dokázala přinést příběh, který by určil veřejný diskurs na další desetiletí a nastolil tak výbušné téma jako občanská lhostejnost. Rozhodně tedy měli oba silnou motivaci, aby se jejich článek dostal ven. Byl ale pravdivý? Na tu otázku by možná dokázal odpovědět nejlépe Joseph De May, šedesátiletý advokát v oboru námořního práva, který bydlí právě v Kew Gardens, muž s upřímným výrazem, řídnoucími černými vlasy, hnědýma očima a bodrou povahou. Před nedávnem, jednoho svěžího nedělního rána, nás provedl po okolí svého bydliště. „Takže první přepadení se odehrálo zhruba zde,“ vyprávěl a zastavil se na chodníku před jedním krámkem v Austin Street. „A Kitty zaparkovala auto támhle, na parkovišti u stanice,“ ukazoval na místo vzdálené nějakých pětatřicet metrů. Okolí se od onoho zločinu téměř nezměnilo. Budovy, ulice, chodníky i parkoviště, to vše zůstalo, jak bylo. Udržovaný cihlový činžák Mowbray pořád stojí na protější straně ulice, přímo naproti dějišti prvního přepadení. De May se sem přestěhoval v roce 1974, deset let poté, co byla Genoveseová zabita. Její vražda nebyla něčím, na co by příliš často myslel. Před několika lety však jakožto člen místní historické společnosti vytvořil webovou stránku věnovanou historii Kew Gardens. Po nějakém čase ho napadlo, že by ji měl rozšířit o oddíl o vraždě, protože jen díky ní bylo toto místo známo i jinde, pokud je vůbec někdo znal.

148

Když tak shromažďoval staré fotografie a novinové výstřižky, začal v oficiální historii vraždy Kitty Genoveseové narážet na nesrovnalosti. Čím hlouběji celý zločin rekonstruoval, nalézal právní dokumenty a rozmlouval s pamětníky, tím víc byl přesvědčen, že celý ten legendární příběh o osmatřiceti lhostejných svědcích je – ano, až příliš legendární. Jako správný právník De May rozpitval článek v Timesech a už jen v prvním odstavci našel šest faktických chyb. Legenda praví, že oněch osmatřicet lidí „fascinovaně setrvávalo u oken“ a „sledovalo vraha, jak ve třech oddělených útocích pronásleduje a bodá jednu ženu“, avšak „ani jeden z nich během přepadení nezvedl telefon, aby přivolal policii“. Skutečný příběh se podle De Maye odehrával spíše takto: K prvnímu útoku došlo kolem 3.20, kdy většina lidí spala. Genoveseová křičela o pomoc a Moseley ji bodal do zad. To probudilo v Mowbray některé nájemníky a vyhnalo je to k oknům. Chodník nebyl příliš dobře osvětlen, těžko se tak zřejmě dalo rozlišit, co se tam vlastně děje. Jak Moseley později ve své výpovědi uváděl, „bylo pozdě v noci a docela j sem si byl jistý, že to z oken nemůže nikdo vidět“. Ten, kdo by v tu chvíli stál u okna, viděl by, jak nějaký muž stojí nad ležící ženou. Nejméně jeden nájemník Mowbray, muž, vykřikl z okna: „Nech ji na pokoji!“ To Moseleyho přimělo, aby utekl zpět ke svému autu, zaparkovanému necelý blok odtud. „Viděl jsem, že vstala, a že nebyla mrtvá“, vypovídal Moseley. Poté ulicí odcouval dál, aby nebylo vidět na poznávací značku. Genoveseová se ztěžka vyškrábala na nohy a pomalu klopýtala kolem domu dozadu, směrem ke vchodu do svého bytu. Až tam se ale nedostala a zhroutila se ve vestibulu sousedního bytu.

149

Moseley se vrátil zhruba deset minut po prvním přepadení. Není jasné, jak ji ve tmě vystopoval; šel možná po její krvavé stopě. Ve vestibulu ji napadl znovu, a pak už nadobro zmizel. Článek v New York Times se jako většina článků o zločinech, zejména v té době, silně opíral o policejní informace. Policie nejprve uváděla, že Moseley přepadl Genoveseovou třikrát, což také napsali novináři. Odehrály se však jen dva útoky. (Policie to nakonec uvedla na pravou míru, jenže omyl již začal žít vlastním životem jako ve hře na tichou poštu.) Takže první přepadení bylo krátké a odehrálo se uprostřed noci na setmělém chodníku. Druhý útok nastal o něco později, v uzavřeném vestibulu, mimo zraky kohokoli, kdo mohl spatřit první útok. Kdo to tedy byli, těch „třicet osm svědků“? Ono číslo dodala rovněž policie a nebylo to očividně nic jiného než obludné zveličení. „Našli jsme jenom půl tuctu lidí, kteří viděli, co se dělo, a jejichž svědectví jsme mohli použít,“ vzpomínal později jeden ze žalobců. Mezi svědky byl i jeden ze sousedů, který podle De Maye mohl vidět druhé přepadení, jenže byl zjevně tak opilý, že telefonovat na policii zřejmě nechtěl. Ale i tak: i kdyby ta vražda nebyla krvavým a dlouhým představením, které se odehrávalo přímo před zraky desítek sousedů, proč někdo nepřivolal na pomoc policii? Jenže i tato část legendy je možná nepravdivá. Když De May zprovoznil svou webovou stránku, narazil na ni člověk jménem Mike Hoffman. V době vraždy mu bylo necelých patnáct a bydlel v druhém podlaží Mowbray. Jak si Hoffman vybavuje, vzbudil ho tehdy nějaký rozruch na ulici. Otevřel okno ve své ložnici, něco slyšel, ale slovům nerozuměl. Myslel si asi, že jde o hádku milenců, a spíš naštvaně než znepokojeně „na ně zaječel ‚ticho tam, sakra!“‚

150

Hoffman líčí, že slyšel křičet i jiné lidi z domu, a když se podíval z okna, viděl, jak nějaký muž utíká pryč. Chtěl ho udržet v dohledu, a tak přešel k jinému oknu svého pokoje, to se však už postava ponořila do tmy. Hoffman se vrátil k prvnímu oknu a viděl, jak se nějaká žena na chodníku snaží dostat na nohy. „Zrovna v tu chvíli přišel do mého pokoje otec a řval na mne, proč tu prý řvu a budím ho.“ Hoffman řekl otci, co se stalo, „Ten člověk zrovna zbil tu paní a utekl!“ Hoffman s otcem pak sledovali, jak se žena s velkými obtížemi vleče kolem rohu domu. Pak všechno ztichlo. „Táta telefonoval na policii, pro případ, že by byla těžce zraněna a potřebovala lékařskou pomoc,“ povídá Hoffman. „V té době nebylo žádné číslo 911. Museli jsme vytočit spojovatelku a čekat, až nás spojí s policejním telefonistou. Spojit se s policií trvalo několik minut a otec jim pak řekl, co jsme viděli a slyšeli, a že ta žena odešla, ale vypadala otřeseně. V tu chvíli jsme nic dalšího neviděli ani neslyšeli a šli jsme zase spát.“ Až ráno Hoffman zjistil, co se stalo. „Vyslýchali nás detektivové a dozvěděli jsme se, že šla kolem zadní strany protějšího domu, a ten člověk se vrátil, aby ji zabil,“ vypráví Hoffman. „Pamatuju si, jak jim táta říká, že kdyby dorazili poté, co jim volal, mohla asi zůstat naživu.“ Hoffman se domnívá, že reakce policie byla pomalá proto, že situace, tak jak ji otec popsal, neukazovala na postupnou vraždu, ale na domácí spor, který, jak to tak vypadalo, právě skončil. Útočník uprchl a oběť odešla po svých, byť s potížemi. Při telefonátech tak nízké priority, říká Hoffman, „policajti neodkládají koblihy tak rychle jako v situaci, kdy přijde hláška o vraždě“. Policie přiznala, že někdo po druhém útoku volal a že krátce poté přijeli. Hoffman se ale domnívá, že svým příjezdem reagovali na původní telefonát jeho otce. Anebo tu mohl být

151

ještě další telefonát: Joseph De May slyšel o dalších obyvatelích Mowbray, kteří tvrdí, že policii telefonovali hned po prvním přepadení. Těžko říci, do jaké míry jsou Hoťfmanovy vzpomínky na onu událost spolehlivé. (Sepsal a podepsal je jako místopřísežnou výpověď.) Těžko také zjistíme, nakolik je HofFmanova odlišná verze celé události přesná. (Je mu ke cti, že poukazuje nato, jak tu noc „blíže neurčenýpočet svědků, kteří něco slyšeli, reagoval hanebně“, a že možná mohli udělat víc; zdráhá se také vystupovat v případu Genoveseové jako neomylný zdroj všech informací.) De May i Hoffman mají motivaci očistit své sousedy od černé skvrny, která na nich po vraždě Genoveseové ulpěla. I s tímto vědomím však musíme konstatovat, že De May se důsledně snaží, aby nevystupoval jako obhájce, a Hoffman se zdá být velmi dobrým svědkem – teď, když mu táhne na šedesátku, sice žije na Floridě, předtím však sloužil dvacet let jako policista v New Yorku a do penze odcházel jako poručík. Když teď víme, jaké motivace jsou ve hře, zamysleme se, čemu se dá méně věřit: De Mayově a Hoffmanové verzi událostí, anebo obecně přijatému mínění, podle něhož celé místní společenství lidí se jenom tak dívalo a odmítalo pomoci, když muž zabíjel ženu? Než odpovíme, uvažme také okolnosti, za nichž byl Winston Moseley nakonec zatčen. Stalo se to několik dní po vraždě. Asi ve tři hodiny odpoledne v jiné části Queensu zvané Corona byl Moseley spatřen, jak vynáší televizor z jednoho domu, který patřil rodině jistých Bannisterů, a nakládá ho do auta. Přistoupil k němu jeden soused a ptal se ho, co to dělá. Moseley řekl, že pomáhá Bannisterům se stěhováním. Soused se vrátil do domu a zatelefonoval jinému sousedu, aby se ho zeptal, zda se Bannisterovi opravdu stěhují.

152

„Určitě ne,“ sdělil mu druhý soused a zavolal policii. První soused šel zpět k Bannisterovu domu a uvolnil v Moseleyho autě víčko rozdělovače. Když Moseley nastoupil do auta a zjistil, že nejde nastartovat, dal se na útěk, brzy jej však dostihl policista. Při výslechu se dobrovolně přiznal, že o několik nocí dřív zavraždil Kitty Genoveseovou. Takže muže, který nechvalně proslul vraždou ženy, jejíž sousedi nezasáhli, aby jí pomohli, nakonec chytili díky tomu… že zasáhl soused.

153

KAPITOLA 4 ŘEŠENÍ TU JE – A JE LEVNÉ A PROSTÉ Je věčnou realitou života, že lidé si velmi rádi stěžují, zejména na to, jak hrozný je moderní svět v porovnání s minulostí. Téměř pokaždé se přitom mýlí. Jedenadvacáté století je pro běžného člověka prakticky v každém ohledu, na který si dokážeme vzpomenout – ať jsou to války, kriminalita, vzdělání, doprava, bezpečnost práce nebo zdraví – daleko pohostinnější než jakékoli doby minulé. Vezměme si například porody. V průmyslových zemích je v současnosti úmrtnost při narození dítěte 9 matek na 100 000 porodů. Ještě o sto let dříve byl tento poměr více než padesátinásobný.1 Jednou z nejvážnějších hrozeb při porodu je nemoc známá jako horečka omladnic, která byla dříve pro matku i dítě často osudná. Ve 40. letech 19. století jí byly zamořeny i ty nejlepší porodnice v Evropě – londýnská General Lying-in Hospital, pařížská Maternitě i Semperova porodnice v Drážďanech. Ženy sem přicházely zdravé, aby porodily dítě, krátce poté se však nakazily těžkou horečkou a zemřely. Zřejmě špičkou mezi tehdejšími nemocnicemi byla vídeňská Allgemeine Krankenhaus neboli Všeobecná nemocnice. V letech 1841 až 1846 zde lékaři pomohli přivést na svět více než 20 000 dětí a zemřelo při tom bezmála 2 000 matek čili každá desátá. V roce 1847 se náhle situace zhoršila: horečce omladnic podléhala každá šestá. V tom roce se na porodnické klinice Vídeňské všeobecné stal asistentem mladý lékař původem z Uher Ignác Semmelweis.2 Byl to citlivý člověk, který soucítil s utrpením druhých, a ze zmaru, který zde viděl, byl tak rozrušený, že začal směřovat k jedinému cíli – zastavit to.

154

Na rozdíl od řady jiných citlivých lidí však byl Semmelweis schopen odložit emoce a soustředit se na fakta, známá i neznámá. Prvním chytrým krokem, který udělal, bylo zjištění, že doktoři ve skutečnosti nemají ani tušení, co vlastně horečku omladnic způsobuje. Mohli sice říkat, že to vědí, ohromná úmrtnost však mluvila o něčem jiném. Zpětný pohled na předpokládané možné příčiny onemocnění odhalí celý katalog náhodných a často absurdních dohadů: Nevhodné praktiky v raném stadiu těhotenství jako například nošení těsných korzetů nebo spodniček, což v kombinaci se zvýšenou vahou dělohy může vést k městnání stolice, jejíž drobné rozkládající se částečky se dostávají do krve.“ Ovzduší, miasma, nebo… důsledek mléčných metastází, zadržené vylučování očistků, kosmo-telurické vlivy, osobní predispozice…“ Zkažený vzduch na porodnickém oddělení. Přítomnost mužských porodníků, která mohla „zraňovat cudnost rodících matek, což vedlo k patologické změně.“ Nachlazení, špatné stravování, příliš časný odchod z porodního sálu a návrat na lůžko.“ Zajímavé je, že v naprosté většině tu padá vina na ženy. Mohlo to souviset s tím, že v té době byli všichni lékaři muži. Medicína 19. století možná z dnešního pohledu vypadá primitivně, tehdy se však na doktory, jakožto osoby vybavené znalostmi a autoritou, hledělo pomalu jako na bohy. Horečka omladnic ale nastolila zneklidňující rozpor: jestliže ženy rodily doma s pomocí porodní báby, jak bylo tehdy běžným jevem, pak pravděpodobnost, že by zemřely na horečku omladnic, byla

155

minimálně šedesátkrát nižší, než kdyby rodily v nemocnici. Jak je možné, že bylo nebezpečnější rodit v moderní nemocnici za dohledu nejzkušenějších lékařů než doma na hrbolaté matraci s vesnickou porodní bábou? Aby Semmelweis záhadu vyluštil, musel se zahloubat do dat. Při shromažďování a zkoumání statistik úmrtnosti ze své nemocnice objevil velmi zvláštní pravidelnost. Nemocnice měla dvě nezávislá porodní oddělení, z nichž jedno bylo obsazeno lékaři mužského pohlaví a mediky, a na druhém pracovaly porodní báby se svými žáky. Rozdíl v úmrtnosti mezi oběma odděleními byl obrovský: ODDĚLENÍ LÉKAŘŮ rok

porody úmrtí úmrtnost porody úmrtí úmrtnost

1841

3 036

237

1842

3 287

518

1843

3 060

274

1844

3157

1845 1846 celkem

ODDĚLENÍ PORODNÍCH BAB

7,7%

2 442

86

3,5%

2 659

202

7,5%

8,9%

2 739

164

5,9%

260

8,2%

2 956

68

2,3%

3 492

241

6,8%

3 241

66

2,0%

4 010

459

3 754

105

2,7%

17 791

691

15,8 %

11,4 %

20 042 1989

156

průměrná úmrtnost

9,92 %

3,38 %

Jak je ale proboha možné, že úmrtnost na lékařském oddělení byla třikrát vyšší? Semmelweise napadlo, zda rodičky přijaté k lékařům nebyly nemocnější, neduživější či jinak oslabené. Ne, tím to být nemohlo. Pacientky byly přidělovány na oddělení ve střídavých čtyřiadvacetihodinových cyklech podle dne v týdnu, kdy dorazily. Povaha těhotenství je taková, že žena v očekávání přijde do nemocnice, když cítí, že se blíží porod, nikoli v den, kdy se jí to hodí. Tato metodologie přidělování míst sice není tak vědecká jako distribuce u randomizovaných kontrolovaných testů, Semmelweisovi to však stačilo, aby došel k závěru, že příčinu rozdílů v úmrtnosti nemůže hledat u pacientek. Možná se tedy opravdu trefil jeden z výše uvedených dohadů: nemůže to být tak, že právě přítomnost mužů u tak delikátní ženské záležitosti nějakým způsobem rodičky zabíjí? Semmelweis usoudil, že tohle také není příliš pravděpodobné. Prozkoumáním úmrtnosti novorozenců na obou odděleních zjistil, že oddělení lékařů bylo z tohoto hlediska rovněž smrtonosnější než oddělení porodních asistentek: 7,6 procent proti 3,7 procentům. Neobjevil se přitom žádný rozdíl mezi úmrtností chlapečků a děvčátek. Jak Semmelweis poznamenal, nebylo pravděpodobné, že by se novorozenci „v přítomnosti mužů pohoršovali“. Nebyl tedy důvod předpokládat, že příčinou smrti matek je přítomnost mužů. Objevila se rovněž teorie, podle níž se pacientky, když se dozvěděly, že půjdou na oddělení lékařů, a slyšely o tamní vysoké úmrtnosti, „vyděsily tak, že tou chorobou onemocněly“. Semmelweis neskočil ani na takové vysvětlení: „Můžeme

157

předpokládat, že mnozí vojáci, kteří jdou do vražedné bitvy, se určitě také velmi bojí smrti. Jenomže vojáci se horečkou omladnic nenakazí.“ Znamená to, že horečku musel způsobovat nějaký jiný faktor, který existoval jen na oddělení lékařů. Semmelweis si nyní seřadil několik fakt: Horečku nedostávaly nejchudší ženy, které porodily své děti na ulici a do nemocnice přišly až pak. Téměř vždy onemocněly“ ženy, které měly otevřeno děložní hrdlo více než čtyřiadvacet hodin. Lékaři nemoc od žen ani novorozenců nedostávali, to znamená, že onemocnění je téměř určitě nepřenosné. Ani s tím si pořád nevěděl rady. „O všem je možno pochybovat, všechno vypadá nevysvětlitelně; všechno je to nejasné,“ psal Semmelweis. „Jediná nezpochybnitelná skutečnost je pouze vysoký počet úmrtí.“ K odpovědi dospěl po jedné tragédii. Profesor, jehož Semmelweis velmi obdivoval, náhle v důsledku nehody zemřel. Provázel jednoho studenta pitvou, studentovi sklouzl nůž a pořezal profesorovi prst. Semmelweis viděl, že příznaky, jimiž před smrtí trpěl – oboustranný zánět pohrudnice, zánět osrdečníku a zánět mozkových blan – to vše bylo „totožné s tím, na co zemřely stovky rodiček“. Profesorův případ nebyl příliš záhadný. Zemřel na „mrtvolné částice, které se dostaly do jeho vaskulárního systému“, poznamenal si Semmelweis. Nedostávaly se umírajícím ženám do jejich krevního řečiště rovněž takové částečky? Samozřejmě, že ano! Vídeňská nemocnice se tehdy stejně jako jiné špičkové fakultní ústavy stále více věnovala studiu patologické anatomie,

158

jejímž základním výukovým nástrojem je pitva. Jak jinak může student medicíny popsat charakter nemoci lépe, než když bude držet v rukou orgán, který selhal, nebo hledat známky nemoci v krvi, moči či žluči? Ve Všeobecné směřovalo tělo každého zesnulého pacienta – včetně žen, které zemřely na horečku omladnic – přímo na pitevní sál. Jenže doktoři a studenti chodili na porodnické oddělení často přímo od pitevního stolu a ruce si mezitím myli přinejlepším jen zběžně. Ačkoli teorii mikroorganismů, která prokázala, že řadu nemocí způsobují živé mikroby, nikoli narušení nějaké vágní životní energie, shnilý vzduch nebo upjatý korzet, přijala lékařská obec až během několika pozdějších desetiletí, Semmelweis pochopil, o co jde. Zodpovědni za horečku omladnic jsou lékaři, kteří přenášejí „mrtvolné částice“ z mrtvých těl na rodící ženy. To vysvětlovalo, proč je úmrtnost na oddělení lékařů o tolik vyšší než u porodních asistentek. Rovněž to objasňovalo, proč rodičky pod dohledem lékařů umíraly častěji než ženy, které rodily doma nebo dokonce na ulici, a proč byly horečkou ohroženy více ženy s delší dilatací děložního hrdla; čím déle žena leží v tomto stavu, tím častěji její dělohu zkoumá a ohmatává houf lékařů a mediků s rukama stále ještě potřísněnýma z poslední pitvy. „Nikdo z nás nevěděl,“ bědoval později Semmelweis, „že velké počty těch úmrtí jsme způsobovali my sami.“ Díky němu však byla pohroma konečně zastavena. Semmelweis nařídil všem lékařům a studentům, aby si po pitvě vždy dezinfikovali ruce v chlorové lázni, a díky tomu byla smrtonosná záplava nakonec zastavena. Úmrtnost na oddělení lékařů klesla na necelé jedno procento. Semmelweisův zásah zachránil během dalších dvanácti měsíců životy 300 matek a

159

250 dětí – a to pouze na jediném porodnickém oddělení jedné nemocnice. Jak jsme už konstatovali, pravidlo nezamýšlených důsledků je jedním z nejmocnějších zákonů, který existuje.3 Vláda například prosadí legislativu, jejímž účelem je chránit ty nejohroženější, důsledkem však často bývá, že jsou poškozeni právě oni. Americký zákon o podpoře lidí se zdravotním postižením měl chránit postižené zaměstnance před diskriminací.4 Nepochybně šlechetný záměr, není-liž pravda? Samozřejmě, jenomže data přesvědčivě ukazují, že v konečném důsledku bylo pro postižené Američany k dispozici pracovních míst méně. Proč? Zákon vyvolal v zaměstnavatelích takové obavy, že nebudou moci postihovat nebo propouštět nekvalitní zaměstnance s postižením, že v prvé řadě raději takové lidi ani nenajímali. Podobně zvrácené pobídky vytvořil i zákon o ohrožených druzích.6 Jestliže se majitelé půdy bojí, že jejich pozemky mohou být přitažlivým habitatem pro určitého ohroženého živočicha či dokonce druh, u něhož se teprve o zařazení na takovýto seznam uvažuje, rychle vykácejí stromy, aby se jejich pozemky nestaly terčem přísných kontrol. Mezi oběti takových manévrů se zařadil například kulíšek brazilský nebo strakapoud kokardový. Někteří environmentální ekonomové došli k závěru, že „zákon o ohrožených druzích druhy spíše ohrožuje, než aby je chránil“. Politici se někdy snaží myslet jako ekonomové a využívají k povzbuzování dobrého chování ceny. V posledních letech začala řada vlád účtovat lidem za odpad podle jeho objemu. Kdyby lidé museli za každý odpadkový pytel navíc platit, uvažovalo se, budou mít silnou motivaci produkovat odpadu méně.6

160

Jenže nový způsob plateb za odpad rovněž motivoval lidi k tomu, aby své odpadkové pytle plnili co možná nejvíc (tuto taktiku znají američtí popeláři a experti na odpadové hospodářství po celém světě jako „seattleský udusávač“), nebo prostě házeli odpadky do lesa (to se hromadně dělo například v Charlottesvillu ve Virginii). Němci, kteří chtěli platit za odpad méně, splachovali do záchodu tolik nespotřebovaného jídla, až se kanalizace zaplavila krysami.7 Nová daň z domovního odpadu v Irsku vedla k prudkému vzestupu pálení odpadků na dvorech a za domy, což nebylo dobré pro životní prostředí ani pro zdraví: nemocnice sv. Jakuba v Dublinu registrovala kvůli pálení odpadu zvýšení počtu popálenin téměř na trojnásobek.8 Zákony přijímané s ušlechtilými úmysly se obracejí proti původním záměrům po celá tisíciletí. Židovský předpis, zachycený na několika místech Bible, žádá po věřitelích, aby prominuli veškeré poskytnuté úvěry v sabatickém roce, tedy každý sedmý rok.9 Pro dlužníka bylo jednostranné odpuštění dluhů nedocenitelné, protože tresty za nesplacení půjčky byly velmi přísné: věřitel si mohl vzít do otroctví i jeho děti. Kdybychom však byli v kůži věřitelů, pohlíželi bychom na tento program oddlužování trochu jinak. Proč půjčovat peníze nějakému výrobci sandálů, když ten může svůj dlužní úpis sedmý rok prostě roztrhat? Věřitelé proto v systému manévrovali tím, že nejvíce půjček poskytovali co nejdříve po skočení posledního sabatického roku, a v roce pátém či šestém už své pokladny zavírali. Výsledkem byl pravidelný cyklus úvěrových krizí, které trestaly právě ty, jimž mělo oddlužování pomáhat. V dějinách nezamýšlených důsledků se však málokterý z případů může vyrovnat tomu, který odhalil Ignác Semmelweis: lékaři ve snaze dobrat se znalostí, které umožní zachraňovat

161

životy, uskutečnili tisíce a tisíce pitev, které vedly ke ztrátě tisíců a tisíců životů. Povzbudivé na tom samozřejmě je, že Semmelweisova brilantní dedukce ze shromážděných dat ukázala, jak takovou pohromu zastavit. Hlavní pointou i pointou celé této kapitoly však je, že Semmelweisovo řešení – rozpustit ve vodě určené k mytí rukou trochu chlorového vápna – bylo pozoruhodně jednoduché a neuvěřitelně levné. V našem prosperujícím světě nemívají prostá a levná řešení příliš dobrou pověst; zde je budeme důrazně bránit. V říši porodnictví nacházíme další působivý, i když nepříliš přitažlivý příklad: lékařské porodnické kleště. Bývalo to tak, že když se dítěti vynořila nejprve noha nebo zadeček, hrozilo, že uvázne v děloze a ohrozí sebe i matku. Jednoduché delší kovové kleště umožnily lékaři nebo porodní bábě dítě v děloze otočit a obratně vytáhnout hlavou napřed, jako pečené selátko z trouby. Jakkoli byly porodnické kleště účinné, nezachránily zdaleka tolik životů, kolik by mohly. Uvádí se, že je počátkem 17. století vynalezl londýnský porodník Peter Chamberlen. Kleště fungovaly tak skvěle, že je Chamberlen držel v tajnosti a seznámil s nimi pouze své syny a vnuky, kteří po něm převzali rodinný podnik. Široce se začaly využívat až v polovině 18. století.10 Jaká byla cena za odpírání tohoto vynálezu veřejnosti? „Musely to být miliony ztracených životů,“ domnívá se chirurg a publicista Atul Gawande. Nejúžasnější na levných a jednoduchých řešeních je, že často řeší problémy, které jako by se vzpíraly jakémukoli řešení. A přece téměř vždy přijde nějaký Semmelweis nebo tým Semmelweisů, a situaci zachrání. Historie nám nabízí nespočet příkladů.

162

Na počátku našeho letopočtu před zhruba dvěma tisíci lety žilo na Zemi asi tak 200 milionů lidí. Do roku 1000 se jejich počet rozrostl jen nu 300 milionů. Ještě v roce 1750 zde bylo stále jen asi 800 milionů lidí. Trvalým postrachem byl hladomor a zasvěcenci tvrdili, že planeta zřejmě o mnoho více lidí neuživí. Populace v Anglii se snižovala – „v podstatě proto,“ psal jeden historik, „že zemědělství nedokázalo zajistit výživu více lidem.“ Přišla však zemědělská revoluce. Celá řada inovací, žádná z nich nijak zvlášť složitá – plodiny s vyššími výnosy, lepší nástroje nebo efektivnější využití kapitálu – a to vše změnilo způsob zemědělského podnikání, a ve svém důsledku i celý svět. V Americe ke konci 18. století „muselo živit obyvatelstvo, a zároveň zajišťovat přebytky potravin na vývoz plných 19 z 20 pracujících“ uvádí ekonom Milton Friedman. O dvě stě let později už stačí jen jeden ze 20, aby nasytil daleko větší populaci, a zároveň se přičiňoval o to, aby Spojené státy byly „největším vývozcem potravin na světě“. Zemědělská revoluce uvolnila miliony rukou, které se staly motorem průmyslové revoluce. Do roku 1850 se počet obyvatel ve světě vyšplhal na 1,3 miliardy, do roku 1900 stoupl na 1,7 miliardy a v roce 1950 dosáhl 2,6 miliardy. A pak se to všechno rozjelo doopravdy. Během dalších 50 let se světová populace rozrostla více než dvojnásobně a přesáhla šest miliard lidí. Kdybychom měli vybrat onu kouzelnou hůlku, která takové vzedmutí umožnila, byl by to dusičnan amonný, ohromně levné a účinné hnojivo. Nebudeme příliš přehánět, když řekneme, že dusičnan amonný živí svět. Kdyby přes noc zmizel, říká zemědělský ekonom Will Masters, „většina lidí by se musela vrátit k jídelníčku plnému obilných zrn a kořenových plodin, zatímco živočišné produkty a ovoce by byly vyhrazeny jen pro zvláštní příležitosti a pro bohaté“.11

163

Nebo se zastavme u případu velryb.12 Ty se lovily již od starověku, v 19. století se však staly ekonomickým motorem, který dopomohl Americe ke vzestupu mezi světové mocností. Každý kousíček tohoto živočicha se dal nějak využít, a velryba se tak stala univerzálním dodavatelem surovin nezbytných k dynamickému růstu: materiálů k výrobě barev a laků, textilu a kůže, svíček a mýdla, oděvů a samozřejmě potravin (obzvlášť lahodný byl jazyk). Produkty z velryby si zamilovalo zejména něžnější pohlaví, protože části velrybího těla se zpracovávaly na korzety, límce, slunečníky, parfémy, hřebeny a červené barvivo na tkaniny. (Posledně jmenovaný výrobek se nezískával z ničeho jiného než z velrybích exkrementů.) Nejcennější surovinou byl velrybí tuk, mazivo pro všechny typy strojů, ale především palivo do lamp. Jak v knize Leviathan napsal Eric Jay Dolin – „Americký velrybí tuk osvětlil svět.“ Z 900 lodí celé světové velrybářské flotily, která brázdila všechny čtyři oceány, jich bylo 735 amerických. V letech 1835 až 1872 ulovili muži na těchto lodích téměř 300 000 velryb, v průměru více než sedm set za rok. V příznivém roce celkové příjmy z tuku a velrybích kostic přesahovaly deset milionů dolarů, což dnes odpovídá zhruba 200 milionům dolarů. Velrybářství byla nebezpečná a těžká práce, se 70 000 zaměstnanci to však bylo páté největší odvětví americké ekonomiky. Jenomže to, co vypadalo jako nevyčerpatelný zdroj, začalo náhle a ze zpětného pohledu zcela nevyhnutelně směřovat k vyčerpání. Začalo tu být příliš mnoho lodí, které najednou pronásledovaly příliš málo velryb. Loď, které kdysi stačil rok, aby naplnila svůj nákladní prostor velrybím tukem, teď musela být na moři celé čtyři roky. Dnes by se možná takové odvětví považovalo za „příliš velké na to, aby padlo“, velrybářství však

164

skutečně upadalo, což mohlo mít pro Ameriku chmurné následky. V té době se však penzionovaný železničář jménem Edwin L. Drake v pensylvánské vesničce Titusville s pomocí parního motoru provrtal více než dvaceti metry břidlice a skalního podloží a narazil na ropu. Na zemský povrch vybublala budoucnost. Proč riskovat životy a končetiny po celém světě při nahánění podmořských leviatanů, jejich lovení a porcování, když máme doma pod zemí tolik energie, která jen čeká na to, abychom ji vypumpovali? Ropa nebyla jen levným ajednoduchým řešením, ale stejně jako u velryb bylo její využití mimořádně mnohostranné. Může z ní být petrolej do lamp, mazivo a palivo do automobilových motorů i do kotlů pro vytápění domů; dají se z ní vyrábět plasty a dokonce i nylonové punčochy. Nový ropný průmysl navíc poskytl nezaměstnaným velrybářům velké množství pracovních míst a nádavkem fakticky splnil roli prvního zákona na ochranu ohrožených druhů, protože zachránil velryby před téměř jistým vyhubením. V prvních desetiletích 20. století už byla na ústupu většina infekčních chorob – černé neštovice, tuberkulóza, záškrt a další. Dětská obrna se však vzdát nehodlala.13 Je těžké představit si hrozivější onemocnění. „Byla to dětská choroba; neexistovala proti ní žádná prevence; neexistovala žádná léčba; všechny děti byly ohroženy,“ říká David M. Oshinsky, autor knihy Polio: An American Story (Obrna: americký příběh) oceněné Pulitzerovou cenou. „V reálném životě to znamenalo, že rodiče byli naprosto zoufalí.“ Dětská obrna se prudce rozmáhala vždy v létě a její příčina byla velkou záhadou. (Klasickým příkladem záměny korelace a kauzality bylo to, že někteří badatelé podezřívali z vyvolávání obrny zmrzlinu, která se ve velkých množstvích konzumuje

165

právě v letních měsících.) 14 Zpočátku převládala domněnka, že se soustředí na děti v chudinských čtvrtích přistěhovalců, zejména chlapce; dívky ale zasahovala také, stejně jako děti na movitějších předměstích. Obrnou se nakazil dokonce i Franklin Delano Roosevelt, který to měl do přistěhovaleckých slumů hodně daleko, a stejně tak daleko to měl do dětství, protože se mu to stalo ve 39 letech. Každá vlna propuknutí obrny vyvolala nové kolo karantén a paniky. Rodiče nedovolovali dětem stýkat se s kamarády a drželi je daleko od bazénů, parků a knihoven. V roce 1916 zasáhla New York do té doby největší epidemie. Z 8 900 zaznamenaných nakažených jich zemřelo 2 400 a většina z nich byly děti do pěti let. A nemoc řádila dál. Nejhorší byl rok 1952, kdy bylo v Americe hlášeno 57 000 případů, z toho 3 000 smrtelných a 21000 s následkem trvalého ochrnutí. Přežít silnou obrnu bylo jen o málo lepší než umřít. Některým obětem navždy ochrnuly nohy a jejich život byl provázen neustálými bolestmi. Ti, jimž ochrnuly dýchací orgány, do smrti žili uvnitř „železných plic“, obrovské nádrže, která za ně dělala práci jejich ochromených hrudních svalů. Náklady na dlouhodobou lékařskou péči živých obětí byly ohromující. „V době, kdy nějakou formu zdravotního pojištění měla necelá desetina rodin,“ píše Oshinsky, „překračovaly náklady na pobyt pacienta s obrnou v ústavu (asi 900 dolarů ročně) průměrnou roční mzdu (875 dolarů).“ Amerika už byla tehdy jako vítěz dvou světových válek nejmocnější zemí světa a před sebou neměla nic jiného než zářivou budoucnost. Existovaly ale oprávněné obavy, že jen tato jediná choroba může spotřebovat tak velký podíl budoucích nákladů na zdravotní péči, že to zemi může úplně ochromit. A tehdy se podařilo vyvinout vakcínu, vlastně sérii vakcín, a dětská obrna byla fakticky vymýcena.

166

Označit vakcínu za „jednoduché“ řešení může vypadat jako snižování vytrvalého úsilí všech těch, kdo pomáhali obrnu zastavit: výzkumníků (zejména Jonase Salka a Alberta Sabina), dobrovolných shromažďovatelů financí (organizace March of Dimes byla podle Oshinského „největší charitativní armádou, jakou země kdy poznala“), a dokonce i zvířecích mučedníků (experimentální vakcíny dostaly tisíce dovezených opic). Faktem na druhé straně je, že neexistuje žádné jednodušší medicínské řešení než očkování. Analyzujme si dva hlavní způsoby eliminace nějaké nemoci. Prvním je vytvořit postup nebo technologii, která pomáhá napravit problém poté, co vyvstane (například chirurgická operace srdce); tato cesta bývá hodně nákladná. Druhým způsobem je objevit lék nebo vakcínu, které problému zabrání ještě předtím, než k němu dojde; to bývá v dlouhodobém měřítku mimořádně levné. Výzkumníci v oboru zdravotnictví odhadli, že kdyby vakcína proti obrně objevena nebyla, pečovaly by nyní Spojené státy o nejméně 250 000 dlouhodobých pacientů, což by stálo minimálně 30 miliard dolarů ročně. A to do toho nejsou zahrnuty „nemateriální náklady utrpení, strachu a úmrtí“.15 Dětská obrna je asi extrémní případ, v medicíně však existuje nespočet levných a jednoduchých řešení. Nové léky na žaludeční vředy snížily počet chirurgických zákroků zhruba o 60 procent; další vlna ještě levnějších léčiv pak ušetřila pacientům s vředy asi 800 milionů dolarů ročně. Když se do léčby maniodepresivní psychózy nasadilo lithium, ušetřilo to během prvních 25 let na nákladech hospitalizací téměř 150 miliard dolarů. Dokonce i obyčejné přidávání fluoru do vodovodních systémů ušetřilo na účtech za zubaře kolem 10 miliard dolarů za rok.16 Jak jsme již poznamenali, úmrtnost na nemoci srdce v posledních desetiletích podstatně klesla. To musel být určitě

167

výsledek veškeré té nové drahé léčby, jako třeba transplantací, angioplastiky a stentů, že ano? Nikoli, zákroky tohoto typu se zasloužily o pozoruhodně malý díl zlepšení. Zhruba polovinou se na poklesu úmrtnosti podílelo snižování rizikových faktorů typu vysokého cholesterolu a vysokého krevního tlaku, které lze léčit relativně levnými léky. A většina zbývajícího zlepšení byla výsledkem směšně levných druhů léčby, jako je například užívání aspirinu, ACE inhibitorů, beta-blokátorů nebo podávání heparinu. Cestování automobily se ve Spojených státech stalo v první půlce 50. let ohromně populární a silnice tehdy křižovalo zhruba 40 milionů vozů.17 Viceprezident pneumatikářské společnosti BFGoodrich ale v lednu 1952 na 35. výročním shromáždění Národní asociace prodejců automobilů předpověděl, že bezstarostná jízda možná brzy skončí: „Pokud půjde úmrtnost dál nahoru, celý automobilový průmysl to závažně poškodí, protože lidé přestanou jezdit.“18 V roce 1950 zahynulo v USA při dopravních nehodách téměř 40 000 lidí. Je to sice zhruba tolik jako dnes, přímé srovnání je ovšem velmi zavádějící, protože tehdy se najezdilo celkově daleko méně kilometrů. Počet úmrtí v přepočtu na stejnou ujetou vzdálenost byl v roce 1950 pětkrát vyšší. Proč v té době docházelo k tolika smrtelným nehodám? Možných příčin je celá řada – vadná auta, špatné silnice, neopatrní řidiči – o mechanice automobilových havárií se však toho moc nevědělo a automobilový průmysl zrovna nehořel touhou něco takového zkoumat. Na scénu tehdy vstoupil Robert Strange McNamara.19 Dnes si ho nejvíce pamatujeme jako vysoce neoblíbeného ministra obrany během války ve Vietnamu. Jedním z důvodů tehdejších útoků na McNamaru bylo to, že měl sklon činit rozhodnutí spíše

168

na základě statistických analýz než na základě emocí či politických úvah. Jinými slovy, choval se jako ekonom. Nebyla to žádná náhoda. McNamara studoval ekonomii na Berkeley, a poté šel na Harvard Business School, kde se později stal mladým profesorem účetnictví. Po vypuknutí druhé světové války nastoupil jako dobrovolník do armády a díky svým analytickým schopnostem se dostal na Statistický kontrolní úřad armádních vzdušných sil. Zbraněmi jeho týmu při vedení války byla data. Zjistilo se, že míra nedosažení cíle u amerických bombardérů odlétajících z Anglie k denním náletům na Německo činila neúměrně vysokých 20 procent. Piloti podávali různá vysvětlení: selhání elektrického systému, špatné rádiové spojení, nemoc a další. Pozorná analýza dat však dovedla McNamaru k závěru, že to všechno jsou jen „kecy“. Skutečné vysvětlení, řekl, je strach. „Strašně moc jich jde na smrt, oni to vědí a hledají si důvody, aby nemuseli letět nad cíl.“ McNamara o tom informoval velícího důstojníka, pověstně tvrdohlavého Curtise LeMaye, který zareagoval tak, že se na další bombardovací let posadil do vedoucího letounu a prohlásil, že postaví před vojenský soud každého pilota, který to obrátí zpátky. Míra nedosažení cílů, říká McNamara, „klesla přes noc“. Po válce požádala automobilka Ford Motor Company McNamaru a další lidi z jeho skupiny, aby přišli se svými statistickými kouzly na pomoc automobilovému průmyslu. McNamara se chtěl vrátit na Harvard, s manželkou se jim však navršily ohromné účty za lékařskou péči – kvůli dětské obrně. Vzal tedy práci u Fordu. Rychle prošel kariérním žebříčkem, třebaže nebyl člověkem z oboru. „Místo toho,“ jak později napsal jeden historik, „jej pohltily zcela nové koncepty jako bezpečnost, palivová úspornost nebo základní užitek.“

169

McNamaru zvláště znepokojovala úmrtí a zranění v důsledku automobilových nehod. Ptal se lidí z oboru, čím to je. Dozvěděl se, že k tomu problému není dostatek statistických dat. Někteří letečtí výzkumníci na Cornellově univerzitě pracovali na prevenci úmrtí v letadlech a McNamara si je přizval, aby se s ním podívali na problém automobilových nehod. Experimentovali spolu s lidskými lebkami, které balili do různých materiálů a pouštěli je na univerzitních kolejích schodišťovou šachtou. Ukázalo se, že lidská těla nemají proti tvrdým materiálům uvnitř vozu šanci. „Při srážce se řidič často nabodl na volant,“ líčil McNamara. „Spolucestující utrpěli častá zranění, když vrazili hlavou do předního skla, prostoru nad ním nebo do palubní desky.“ McNamara dal pokyn, aby nové modely vozů Ford byly vybaveny bezpečnějšími volanty a změkčenými palubními deskami. Avšak nejlepší řešení, uvědomoval si McNamara, bývá to nejjednodušší. Nebylo by lepší zajistit, aby se hlava cestujícího, když bude při nehodě vymrštěna vpřed, vůbec nevymrštila, než se starat, do čeho narazí? McNamara věděl, že sedadla v letadlech jsou opatřena bezpečnostními pásy; proč ne auta? „Spočítal jsem, kolika úmrtím ročně bychom tím zabránili, a bylo to hodně vysoké číslo,“ vzpomíná. „A přitom by to prakticky nic nestálo a používání pásů by nemělo nikomu příliš vadit.“ McNamara zařídil, aby byly pásy vybaveny všechny firemní vozy Fordu. „Zaletěl jsem na návštěvu jednoho montážního závodu v Texasu,“ líčí. „Jeho ředitel na mne čekal s autem na letišti. Zapnul jsem si pás a on na to, ‚copak, snad nemáte strach z toho, jak řídím?‘“ Ředitel tím, jak se ukázalo, vyjadřoval tehdejší všeobecný postoj k bezpečnostním pásům. McNamarovi šéfové je

170

považovali za „nepohodlný, drahý a zpropadeně nesmyslný krám“, říká. I přesto jej poslechli a bezpečnostní pásy se začaly montovat do každého nového modelu firmy. McNamara měl samozřejmě pravdu: bezpečnostní pásy nakonec zachrání velké množství životů. Klíčovým slovem je však „nakonec“. Jakožto vysoce racionální člověk se McNamara střetl s ústředním problémovým aspektem lidské povahy: změnit chování je obtížné. Na levné a elegantní řešení nějakého problému může klidně přijít důvtipný inženýr, ekonom nebo politik, pokud to ale bude od lidí vyžadovat, aby změnili chování, vůbec to nemusí fungovat. Každý den provozují miliardy lidí po celém světě věci, o nichž vědí, že jsou pro ně nebezpečné – kouří cigarety, věnují se hazardu, jezdí na motorce bez přilby. A proč? Protože to chtějí! Čerpají z toho potěšení, vzrušení nebo jen únik ze všední nudy. A přimět je ke změně chování, třeba i pomocí nevyvratitelně racionálních argumentů, to není nic lehkého. A stejné to bylo i s bezpečnostními pásy. Kongres začal stanovovat federální bezpečnostní standardy v polovině 60. let, ale ještě po 15 letech byla míra používání pásů směšně nízká: pouhých 11 procent. Časem se tento podíl díky řadě pobídek zvyšoval: přispěly k tomu hrozby pokut, rozsáhlé kampaně, protivné pípání a blikání světýlek z přístrojové desky při nezapnutí pásu, a nakonec i to, že společnost se s pásy smířila a uznala, že jejich používání není pro řidiče žádnou urážkou. Míra používání pásů vzrostla do poloviny 80. let na 21 procent, do roku 1990 na 49 procent, na 61 procent do poloviny 90. let a dnes je to už přes 80 procent.20 Je to hlavní příčina toho, že počet smrtelných nehod na ujetou vzdálenost ve Spojených státech tak klesl. Bezpečnostní pásy snižují riziko úmrtí v automobilech až o 70 procent; od

171

roku 1975 zachránily zhruba 250 000 životů.21 Dopravní nehody si nadále vyžadují přes 40 000 životů ročně, z relativního hlediska však už jízda autem není zdaleka tak nebezpečná jako kdysi. Absolutní počet úmrtí je tak vysoký hlavně proto, že Američane ve svých vozech tráví enormně dlouhou dobu a ročně v nich celkově najedou asi 4,5 bilionu kilometrů.22 V přepočtu to však vychází najedno úmrtí na každých 113 milionů kilometrů – jinak řečeno, kdybychom jezdili 24 hodin denně průměrnou rychlostí 45 kilometrů za hodinu, v průměru by nám vycházelo, že bychom při automobilové nehodě zemřeli až za 285 let. Když to srovnáme s úmrtností v řadě zemí Afriky, Asie a Středního východu, kde se pásy používají mnohem méně, není řízení automobilu ve Spojených státech o moc nebezpečnější než posedávání na pohovce.23 Bezpečnostní pásy stojí asi 25 dolarů za kus a jsou jedním z nákladově nejefektivnějších bezpečnostních zařízení, které kdy bylo vynalezeno.24 Ročně stojí jejich instalace do každého amerického automobilu asi 500 milionů dolarů, což hrubým odhadem znamená 30 000 dolarů za každý zachráněný život. A jak pásy dopadají ve srovnání s daleko složitějším bezpečnostním vybavením, jakým jsou airbagy? Jejich zabudování do automobilů v USA stojí ročně přes čtyři miliardy dolarů, a jeden život zachráněný airbagy tak přijde na zhruba 1,8 milionu dolarů.25 Robert McNamara, který v nedávné době ve věku třiadevadesáti let zemřel, se nám krátce přes smrtí svěřil, že by pořád chtěl, aby se míra používání pásů dostala na 100 procent. „Spousta žen si často nenavléká ramenní pásy, protože jsou pro ně nepohodlné a nejsou navrženy tak, aby braly ohled na prsa,“ řekl. „Myslím, že s trochou přemýšlení by se daly navrhnout

172

pásy pohodlnější, díky nimž by se procento využívání ještě zvýšilo.“ Možná, že má se ženami a pásy pravdu, možná ne. Není ale pochyb, že existuje jedna skupina, pro niž jsou pásy navrženy opravdu špatně: děti. Někdy se vyplatí být malý. Když vyjede čtyřčlenná rodina na cestu, dětičky se obvykle odkážou na zadní sedadla a mamka nebo taťka si sedne za volant. Děti mají štěstí, a ani o něm neví: v případě srážky jsou zadní sedadla daleko bezpečnější než přední. Ještě víc to platí pro dospělé, kteří jsou vyšší a větší, a tudíž je u nich pravděpodobnější, že do něčeho natvrdo vrazí. Je sice v pořádku vyčlenit pro děti sedadla vzadu, když však rodiče jedou sami, bylo by bohužel trochu divné, kdyby jeden z nich seděl vzadu a nechal druhého vpředu na sedadle mučedníka. Bezpečnostní pásy jsou nyní na zadních sedadlech všech automobilů normální věcí. Byly však navrženy k upoutání dospělých, nikoli dětí. Pokud se do nich budeme snažit připoutat svého tříletého miláčka, bude mu pás přes klín příliš volný a ramenní pás mu bude sedět někde na krku. nose nebo na očích namísto ramen. Naštěstí žijeme ve světě, který se o děti stará a chrání je, takže se našlo řešení: dětská autosedačka. Když se v 60. letech vynořila, přijali ji jen ti nejstarostlivější rodiče. Díky podpoře lékařů, expertů na bezpečnost provozu a – jaké překvapení! – výrobců autosedaček se začala sedačka široce používat a nakonec se za ni postavily i vládní orgány. V letech 1978 až 1985 každý americký stát zakázal, aby malé děti jezdily v autě bez upoutání do bezpečnostní sedačky splňující federální normy založené na nárazových testech.26 Dopravní nehody motorových vozidel byly tehdy hlavní příčinou úmrtí amerických dětí, a jsou jimi dodnes, úmrtnost se

173

však od té doby dramaticky snížila. Největší zásluhu na tom měly autosedačky. Bezpečnost samozřejmě není zadarmo. Američané ročně kupují asi čtyři miliony autosedaček a vydávají za ně více než 300 milionů dolarů. Jedno dítě obvykle potřebuje postupně tři různé sedačky: pro nemluvňata se sezením směrem dozadu, větší sedačku po směru jízdy pro batolata a zesílenou pro starší děti. Pokud má navíc dítě jednoho nebo dva sourozence, budou zřejmě rodiče muset koupit automobil typu SUV nebo minivan, aby se do něj všechny ty sedačky vešly. Řešení v podobě dětských autosedaček přitom není ani zdaleka tak jednoduché, jak si většina lidí zřejmě myslí. Každá taková sedačka, vyráběná jedním z desítek výrobců, je propletencem popruhů, pásků a kšírů a musí být ukotvena na místě stávajícího bezpečnostního pásu, jehož konfigurace se u každého automobilu liší, stejně jako tvar každého zadního sedadla. Bezpečnostní pásy byly navíc navrženy tak, aby zabezpečily velkého člověka, nikoli malý a neživý kus plastu. Podle amerického Národního úřadu pro bezpečnost silničního provozu (NHTSA) bývá nesprávně instalováno více než 80 procent dětských sedaček. Proto se také mnoho rodičů vydává pro radu a pomoc s instalací autosedaček na místní policejní nebo hasičskou stanici. A proto také NHTSA organizuje pro tyto a další pracovníky v oboru veřejné bezpečnosti čtyřdenní výukový program bezpečnosti dětských cestujících a k výuce správné montáže autosedaček má manuál o 345 stranách. Kdo by se ale staral o to, zda jsou dětské sedačky dost jednoduché a levné? Každé řešení přece nemůže být tak elegantní, jak bychom si přáli. Nevyplatí se snad, že policisté obětují čtyři dni práce, aby zvládli zacházení s tak cenným bezpečnostním vybavením? Záleží přece na tom, že sedačky jsou účinné, protože zachraňují dětské životy. A to také podle

174

NHTS dělají, protože riziko úmrtí u dětí od jednoho roku do čtyř let snižují o senzačních 54 procent. Zvědaví rodiče možná budou mít otázku: o 54 procent ve srovnání s čím? Odpověď snadno naleznou na webové stránce NHTSA. Úřad shromažďuje rozsáhlý soubor dat nazvaný Systém hlášení a analýz smrtelných nehod (FARS), což je souhrn policejních hlášení o všech smrtelných nehodách ve Spojených státech od roku 1975. Zaznamenává všechny představitelné faktory – druh a číslo havarovaných vozidel, jejich rychlost, dobu nehody i údaje o tom, kde cestující ve voze seděli, včetně použitého, popřípadě nepoužitého bezpečnostního vybavení. Data ukazují, že u dítěte v bezpečnostní autosedačce je pravděpodobnost úmrtí o 54 procent nižší než u toho, které není zabezpečeno nijak – to znamená, že není upoutáno v sedačce, zajištěno bezpečnostním pásem ani nijak jinak. Dává to smysl. Automobilová nehoda je náhlá a dramatická událost a bytostem složeným z masa a kostí se mohou stát různé strašné věci, jakmile začnou rychle cestovat v těžkém kovovém předmětu, který se najednou přestane pohybovat. Do jaké míry je však lepší ono složité a nákladné nové řešení (autosedačka) než levné a jednoduché starší řešení (bezpečnostní pásy), třebaže takové řešení nebylo určeno pro děti? Bezpečnostní pásy rozhodně nejsou pro děti mladší než dva roky. Děti jsou prostě příliš malé, takže pro ty malé je nejlepším a nejpraktičtějším způsobem zajištění autosedačka. Jak je to ale se staršími dětmi? Zákony se stát od státu liší, v mnoha z nich však jsou sedačky povinné do šesti nebo sedmi let věku. Jak velký mají starší děti užitek z používání sedaček? Rychlý pohled na neupravené údaje FARS za posledních téměř třicet let odhalí překvapivý výsledek. U dětí starších dvou let je úmrtnost při nehodách s nejméně jedním smrtelným

175

následkem prakticky stejná jak u těch, které cestují v sedačkách, tak u těch, které jsou jen upoutány pásy: ZPŮSOB UPOUTÁNÍ autosedačky

POČET NEHOD 6 835

POČET ÚMRTÍ 1241

bezpečnostní pásy

9 664

1750

ÚMRTNOST 18,2% 18,1%

Je samozřejmě možné, že nezpracovaná data jsou zavádějící. Třeba to je tak, že děti, které jely upoutány v sedačkách, se staly oběťmi těžších havárií. Mohlo to být i tak, že jejich rodiče jezdili více v noci, na nebezpečnějších silnicích nebo v méně bezpečných vozech. Jenomže data vedla ke stejnému výsledku i při nejdůkladnější ekonometrické analýze, které byl systém FARS schopen. Jak u havárií z poslední doby, tak ze starších dob, ve vozech velkých i malých, v haváriích jednoho vozu i při hromadných srážkách, se nikde nenašel důkaz, že by dětské sedačky byly z hlediska záchrany životů dětí starších dvou let lepší než obyčejné bezpečnostní pásy. U určitých typů nehod – například nárazů zezadu – vykazovaly autosedačky dokonce výsledky o něco horší. Možná je tedy problém v tom, jak přiznává NHTSA, že příliš mnoho sedaček bývá instalováno nesprávně. (Dalo by se především argumentovat, že bezpečnostní zařízení, které existuje už 40 let, a které přitom náležitě instaluje pouhých 20 procent uživatelů, možná nijak zvlášť senzační není; ve srovnání s dětskými sedačkami se o kondomech používaných Indy dá říct, že jsou téměř stoprocentní.) Není to třeba tak, že dětská

176

autosedačka jako taková zázračným zařízením vskutku je, my jsme se ji však nenaučili správně užívat? Abychom nato našli odpověď, hledali jsme údaje z nárazových testů, které by ukazovaly srovnání bezpečnostních pásů a dětských sedaček. Těžko by asi někoho napadlo, jak obtížné bude taková data najít. Každá dětská sedačka, která má vstoupit na trh, přitom musí takovým testováním projít, pokud má získat od federálních úřadů zelenou. Zdá se ale, že výzkumní pracovníci velmi zřídka, pokud vůbec, prováděli paralelní testy s figurínami o velikosti dětí. Rozhodli jsme se proto, že si to otestujeme sami. Představu jsme měli jednoduchou: objednáme dvě sady nárazových zkoušek: jednu s figurínou tříletého dítěte v bezpečnostních pásech a s toutéž figurínou upoutanou v sedačce, druhou s figurínou šestiletého dítěte v pásech a se stejným panákem v sedačce určené pro větší děti. Každý z testů bude simulovat čelní náraz při rychlosti 45 kilometrů za hodinu. Bylo velmi těžké najít zkušebnu, která by naše testy uskutečnila, ačkoli jsme byli ochotni zaplatit 3 000 dolarů. (To víte, dělat vědu není nic levného.) Odmítlo nás téměř každé takové zařízení v Americe, až jsme nakonec našli jedno, které si od nás peníze vzalo. Jeho ředitel nám však doporučil, abychom jméno jeho laboratoře nezveřejňovali, a to ze strachu o zakázky od výrobců autosedaček, což byl hlavní zdroj přrjmů zkušebny. Byl ale, jak říkal, „fanoušek vědy“, a chtěl také přijít na to, jak se věci mají. Když jsme na ono nezveřejnitelné místo přiletěli, zakoupili jsme v prodejně Toys „R“ Us několik nových autosedaček a jeli s nimi do laboratoře. Jakmile však inženýr, který měl právě službu, uslyšel, co vlastně konkrétně zamýšlíme, odmítl se na tom podílet. Je to přece idiotský experiment, říkal: samozřejmě, že dětské autosedačky jsou lepší, a kromě toho, kdybychom

177

umístili jednu z jeho drahých figurín do bezpečnostních pásů, náraz by ji pravděpodobně rozdrtil na kousky. Zdálo se nám divné strachovat se o zachování figuríny pro nárazové zkoušky – nejsou snad na to, aby se nechaly roztřískat na kusy? Když jsme ale souhlasili s tím, že laboratoř odškodníme, pokud figurína v bezpečnostních pásech dojde nějaké úhony, dal se inženýr s brbláním do práce. Podmínky laboratoře zaručovaly, že autosedačky budou fungovat optimálně. K nemoderním zadním sedadlům podobným lavicím je připevňoval dlouholetý expert na nárazové zkoušky, který byl v montování sedaček podle všeho lepší než průměrný rodič. Ta práce byla od začátku do konce příšerná. Každé dětské figuríně navlečené do kraťasů, triček a tenisek trčelo z těla předivo drátů, jejichž pomocí se měřilo poškození hlavy a trupu. Jako první přišel na řadu pár tříletých figurín, jedna v autosedačce, druhá v pásech. Pneumatické sáně vystřelily hrozivou ránu. Na vlastní oči toho moc vidět nebylo (kromě toho, že panák v pásech zůstal k naší úlevě pohromadě). Při sledování velmi zpomaleného videozáznamu však bylo vidět, jak se hlava, nohy a ruce figuríny vymrštily vpřed, prsty zamávaly ve vzduchu, a hlava sebou poté trhla zpět. Další na řadě byly šestileté figuríny. Výsledky jsme měli během pár minut: pásy pro dospělé prošly testem výborně. Podle údajů o následcích nárazu na hlavu a hrudník by v takovéto havárii nebyly zraněny děti v autosedačce ani v bezpečnostních pásech. Takže jak vlastně staromódní pásy ve zkouškách obstály? S náskokem splnily veškeré požadavky na funkčnost dětských autosedaček. Podívejme se na to takto: kdybychom federálním úřadům předložili údaje, které jsme získali z testů na dětských figurínách upoutaných do pásů a řekli, že to jsou data o

178

kvalitě naší nejnovější a dosud nepřekonané autosedačky, našeho „nového“ produktu – v podstatě ovšem téhož nylonového pásu, který v 50. letech prosadil McNamara – potřebná razítka bychom snadno získali. Jestliže obyčejný bezpečnostní pás dokáže splnit vládní normy pro bezpečnost autosedaček, není zřejmě divu, že výrobcům sedaček stačí, když budou nabízet zboží, které není o nic lepší než pásy. Možná smutné, ale už to ani nepřekvapuje. Každý si dokáže představit, že s naším nedostatečným nadšením pro autosedačky jsme v mizivé menšině. (Kdybychom neměli dohromady šest dětí, asi by nás neminula nálepka darebáků, kteří nemají rádi děti.) Jeden ze zásadních argumentů proti naší tezi vystupuje pod označením „syndrom bezpečnostního pásu“. Skupina významných expertů na bezpečnost dětí v silničním provozu27 upozorňovala, že figuríny pro nárazové zkoušky obvykle nejsou vybaveny senzory k měření poranění krku a břicha, a líčila hrůzostrašné historky z pohotovostí o dětech zraněných bezpečnostními pásy. Tito výzkumníci shromažďovali svá data prostřednictvím rozhovorů s rodiči zraněných dětí a ze získaných údajů vyvodili, že sedačky pro větší děti snižují riziko vážnějšího poranění ve srovnání s bezpečnostními pásy o zhruba 60 procent. Tito experti to jistě myslí dobře a řada z nich se o poraněné děti aktivně stará. Mají ale pravdu? Z řady příčin nejsou dotazy u rodičů ideálním způsobem sběru spolehlivých dat. Rodiče mohou mít po nehodě trauma a podrobnosti si možná nebudou dobře pamatovat. Rovněž je tady otázka, zda rodiče – jejich jména výzkumníci sbírají z databází pojišťoven – budou vůbec mluvit pravdu. Jestliže vaše dítě nebylo při autonehodě zajištěno, asi budete pociťovat silný společenský tlak (nebo i finanční tlak v případě, že by vám pojišťovna mohla zvýšit sazby pojistného) na to, abyste říkali,

179

že dítě upoutáno bylo. Policejní hlášení zaznamená, zda byla ve voze auto sedačka, takže o tom se moc snadno lhát nedá. Bezpečnostní pásy má ale každé zadní sedadlo, a i kdyby je dítě na sobě nemělo, mohli byste říkat. že v něm připoutáno bylo, a těžko by někdo dokazoval opak. Existují vůbec kromě pohovorů s rodiči data, která by dokázala odpovědět na závažnou otázku ohledně příčin dětských zranění při nehodách? Datový soubor FARS použít nemůžeme, protože zahrnuje pouze smrtelné nehody. Nalezli jsme však tři další soubory, které obsahují informace o všech nehodách. Jedním je celonárodní reprezentativní databáze, a dalšími dvěma jsou údaje ze dvou států, New Jersey a Wisconsinu. Úhrnem registrují tyto soubory více než devět milionů dopravních nehod. Užitečný je zejména soubor dat z Wisconsinu, protože propojuje každou nehodu s nemocničními propouštěcími zprávami, což nám umožňuje lépe zjišťovat rozsah a závažnost poranění. Co nám analýza oněch dat odhaluje? Zabránit vážnému zranění dětí od dvou do šesti let věku dovedou bezpečnostní pásy opět stejně dobře jako dětské autosedačky. Sedačky však mají lepší výsledky z hlediska prevence méně závažných poranění, a ve srovnání s pásy snižují jejich pravděpodobnost o zhruba 25 procent. Takže zatím své dětské autosedačky ještě nevyhazujte. (Bylo by to ostatně ve všech 50 státech USA nezákonné.) Děti jsou tak cenný náklad, že i při relativně malém přínosu autosedačky pro prevenci menších zranění to může být důležitá investice. A je zde další výhoda, jejíž cenu lze vyčíslit jen stěží: klid v rodičovské duši. Když se na to ale podíváme z jiné strany, je možná právě tento klid v duši největší nevýhodou autosedaček. Dodávají totiž rodičům falešný pocit bezpečnosti a ukolébávají je vírou, že

180

udělali pro ochranu svých dětí maximum. Toto sebeuspokojení nám brání usilovat o lepší, jednodušší a levnější řešení, které by dokázalo zachránit více životů. Představme si, že budeme mít za úkol od píky vymyslet zajištění bezpečnosti dětí v automobilech. Opravdu budeme vycházet z toho, že nejlepším řešením je začít od vybavení určeného pro dospělé, a upravit je jenom na dětskou velikost? Opravdu budeme předpokládat, že ona zařízení budou produkovat desítky různých výrobců a bude muset fungovat v každém voze, třebaže každý model automobilu má jinak navržená sedadla? Nebo se na to můžeme podívat radikálně jiným pohledem. Víme-li, že polovina všech cestujících, kteří sedí na zadních sedadlech, jsou děti, co kdyby tam už byly instalovány bezpečnostní pásy uzpůsobené právě dětem? Nebylo by rozumnější vzít již prověřené řešení – které je shodou okolností i levné a jednoduché – a uskutečnit úpravy, ať pomocí nastavitelných pásů nebo skládacích vložek na sedadla (které už existují, i když v omezené míře), než volit drahé a nešikovné řešení, které ani o moc lépe nefunguje? Zdá se ale, že vývoj ve skutečnosti směřuje spíše opačným směrem. Místo toho, aby vlády amerických států prosazovaly u bezpečnosti dětí v automobilech lepší řešení, zvyšují naopak věk, do něhož jsou děti odsouzeny jezdit připoutány v autosedačkách. Evropská unie zachází ještě dále a většina zemí zde požaduje, aby děti zůstávaly v sedačkách až do dvanácti. Vlády se bohužel nevyznačují zálibou v levných nebo jednoduchých řešeních; raději dávají přednost nákladným a těžkopádným cestám. Povšimněme si, že žádný z příkladů řešení potíží, o nichž jsme v této kapitole mluvili, nevzešel z hlavy vládního úředníka. Dokonce i vakcínu proti dětské obrně objevila soukromá nadace

181

National Foundation for Infant Paralysis, které prezident Roosevelt jen osobně zajistil startovní kapitál – zajímavé je, že i úřadující prezident si zvolil k takovému úkolu soukromý sektor – a nadace pak samostatně získávala peníze na výzkum od dalších dárců. Ani to nebyla vláda, kdo v automobilech zavedl bezpečnostní pásy. Byl to Robert McNamara, který se domníval, že Ford díky nim získá konkurenční výhodu. Ukrutně se zmýlil. Fordu se pásy dařilo prodávat jen velmi těžko, protože zákazníkům zřejmě naznačovaly, že jízda automobilem je ze své podstaty nebezpečná. Henry Ford II. si kvůli tomu jednomu novináři postěžoval: „McNamara prodává bezpečnost, Chevrolet ale prodává auta.“ Některé problémy se ale zřejmě nacházejí mimo dosah každého řešen í, ať již jednoduchého či jakéhokoli jiného. Vezměme si jen, jakou zkázou mis pravidelně zasypává matka příroda. Ve srovnání s tím se zdají problémy jako dopravní nehody, horečka omladnic nebo i dětská obrana jako něco, co se dá zvládnout levou rukou. Od počátku 20. století usmrtily tropické bouře jako hurikány a tajfuny přes 1,3 milionu lidí.28 Ve Spojených státech bylo jejich obětí relativně málo – zhruba 20 000 – ohromné však byly jejich finanční náklady, které dosáhly v průměru více než 20 miliard dolarů ročně. Jen v nedávných dvou letech 2004 a 2005 způsobilo šest hurikánů, včetně zabijácké Katriny na jihovýchodě Spojených států, úhrnnou škodu 153 miliard dolarů. A proč k tak těžkým škodám dochází? Do oblastí zasahovaných hurikány se stěhuje stále více lidí (koneckonců je pěkné bydlet s výhledem na moře) a další si zde postavili drahá letní sídla (což dál zvyšuje celkový objem škod). Ironií je, že mnohé z majitelů těchto nemovitostí nalákal k moři nízký počet

182

hurikánů v předešlých desetiletích, a tomu odpoví dající nízké sazby pojistného. Od poloviny 60. do poloviny 90. let bouřkovou aktivitu utlumovala slabá fáze takzvané Atlantické vícedekádové oscilace, jak se nazývá pravidelně se opakující klimatický cyklus dlouhý 60 až 80 let, během něhož se Atlantský oceán postupně ochlazuje, a pak zase otepluje.30 Teplotní změna není nijak drastická, jen několik stupňů. Stačí však na to, aby během chladných let potlačila aktivitu hurikánů, a jak jsme nedávno byli svědky, během oteplování ji naopak zesílila. Řešit problém hurikánů by v určitých ohledech nemuselo být až tak těžké. Na rozdíl od jiných problémů, například rakoviny, mají jasně určenou příčinu, místa jejich výskytů lze předpovídat a totéž platí o jejich časovém průběhu. Atlantické hurikány vznikají od června do listopadu a nejaktivnější jsou od poloviny srpna do poloviny listopadu. Pohybují se západním směrem takřečenou „uličkou hurikánů“, která se táhne od západního pobřeží Afriky přes Karibik po jihovýchod Spojených států. Jsou to v podstatě tepelné motory a vznikají, když svrchní vrstva oceánské vody přesáhne určitou teplotu (26,7 stupně Celsia). Proto se začínají formovat až v létě, jakmile slunce dostatečně oteplí oceánskou vodu. I přes všechnu jejich předvídatelnost je však snaha bojovat proti hurikánům zřejmě už předem ztracenou bitvou. Jakmile hurikán vznikne, neexistuje žádný způsob, jak se mu postavit. Jediné, co zbývá, je utéct. Kousek od Seattlu však žije intelektuálně neohrožený chlapík jménem Nathan,31 který je spolu s několika svými přáteli přesvědčen, že mají na problém hurikánů řešení. Nathan studoval fyziku, což je velmi důležité, protože díky tomu rozumí termickým charakteristikám, které definují hurikány. Hurikán není pouhé dynamo; je to dynamo, na které nedali vypínač.

183

Jakmile začne hromadit energii, nedá se zastavit a stane se příliš silným na to, aby se nechal odehnat od pevniny zpět na moře nějakým obřím větrákem. Nathan se svými přáteli – většina z nich jsou stejní blázni do vědy jako on – proto chtějí rozptýlit tepelnou energii dříve, než bude mít možnost se nahromadit. Jinými slovy: zabránit, aby se voda v „uličce hurikánů“ oteplila natolik, aby se z ní vůbec mohl zrodit hurikán. Armády občas uplatňují taktiku „spálené země“ a ničí vše, co by mohlo být nepříteli k užitku. Nathan s přáteli chtějí využít podobné taktiky „zchlazeného oceánu“, aby protivníkovi zabránili v ničení čehokoli cenného. Co když ale, mohl by někdo namítnout, to znamená zahrávat si s matkou přírodou? „Ale jistě, že to je hraní si s matkou přírodou!“ chechtá se Nathan. „Říkáte to, jako by to bylo něco špatného!“ Skutečnost je taková, že kdybychom si s matkou přírodou nepohrávali a nevyužívali například dusičnanu amonného ke zvýšení výnosů plodin, mnozí čtenáři naší knihy by zřejmě dnes vůbec neexistovali. (Nebo by neměli vůbec čas na čtení, protože by celé dny trávili sbíráním kořínků a lesních plodů.) Odstranění dětské obrny bylo rovněž zahráváním si s matkou přírodou. Totéž platí o výstavbě hrází, které brání záplavám způsobeným hurikány – třebaže, jako například v případě hurikánu Katrina, čas od času tyto bariéry selhávají. Řešení problému hurikánů, které navrhuje Nathan, je tak prosté, že by ho dokázal vymyslet i žák základní školy (alespoň hodně chytrý žák určitě). Realizovat se dá s materiály, které se dají koupit v obchodech pro kutily a možná i sebrat na skládce. „Fígl spočívá v pozměnění povrchové teploty vody,“ říká Nathan. „Pro nás je zajímavé, že povrchová vrstva vody je velmi tenká a často měří méně než 30 metrů. A hned pod ní se nachází

184

ohromná spousta velmi chladné vody. Kdo provozuje sportovní potápění, ten tak obrovský rozdíl zná na vlastní kůži.“ Teplá povrchová vrstva je lehčí než chladná voda vespod, proto také zůstává nahoře. „Znamená to, že to musíme nějak změnit,“ konstatuje Nathan. Je to dráždivá hádanka – všechna ta chladná voda, biliony a biliony hektolitrů, leží jen kousek pod teplým povrchem, a přece není schopnu přerušit mechanismus potenciální katastrofy. Nathan ale na řešení přišel. Jde v podstatě o „trubici v sukni“, říká s potutelným smíchem. Konkrétně jde o velký plovoucí prstenec s jakýmkoli průměrem od deseti do sta metrů, z jehož vnitřku sbíhá dolů dlouhý ohebný válec. Prstenec by mohl být vyroben ze starých pneumatik od náklaďáků naplněných pěnobetonem a svázaných k sobě ocelovými lany. Válec by sahal asi tak dvě stě metrů hluboko do vody, a mohl by být z polyetylénu, z něhož se dělají například plastové tašky. „A to je celé!“ jásá Nathan. Jak to funguje? Představme si, jak oceánem jako obří umělá medúza pluje jedna z těchto prstencem obkroužených trubic. Jak se přes celé zařízení budou převalovat vlny teplé vody, bude se vodní hladina v prstenci zvedat nad hladinu okolního oceánu. „Jakmile se v něčem takovém zvedne voda nad okolní hladinu,“ vysvětluje Nathan, „nastane hydraulický spád.“ Hydraulický spád je síla, kterou v tomto případě vytvoří energie vložená do vln větrem. Tato síla bude tlačit teplou povrchovou vodu dlouhým plastovým válcem dolů a na jeho konci, hluboko pod povrchem, ji vytlačí ven. Když budou přicházet vlny – a ty přicházejí vždy – bude hydraulický spád stlačovat povrchovou vodu do chladnějších hloubek, což logicky povede k poklesu povrchové teploty oceánu. Celý proces má minimální dopad na životní prostředí, nic neznečišťuje a je

185

pomalý: molekule teplé vody z povrchu bude trvat asi tři hodiny, než se dole dostane z válce ven. Teď si představme, že takové plováky hromadně rozmístíme v oblastech oceánu, kde vznikají hurikány. Nathan si představuje, že podobná ochranná hradba vznikne mezi Kubou a poloostrovem Yucatán a další linie bude umístěna podél jihovýchodního pobřeží Spojených států. Mohly by se rovněž vybudovat v Jihočínském moři a Korálovém moři poblíž břehů Austrálie. Kolik plováků by bylo zapotřebí? V závislosti na velikosti by jich proti vznikání hurikánů v Karibiku a Mexickém zálivu stačilo několik tisíc. Jednoduchá verze takového zařízení najedno použití by se dala vyrobit za zhruba 100 dolarů za kus, více by stála jejich přeprava na místo a ukotvení. Je možné instalovat i trvanlivější a důmyslnější verze, například na dálkové ovládání, které by se daly přesunovat tam, kde je jich nejvíce zapotřebí. „Chytrá“ verze by mohla dokonce upravovat tempo, v němž ochlazuje povrchovou vodu, tím, že by pozměňovala množství nabírané teplé vody. Nathan předpokládá, že nejdražší plovák by mohl vyjít na 100 000 dolarů, takže usazení 10 000 z nich by vyšlo jen na jednu miliardu dolarů – jednu desetinu každoročních průměrných škod z hurikánů jen ve Spojených státech. Jak Ignác Semmelweis zjistil o mytí rukou, a jak miliony pacientů poznaly díky levným pilulkám aspirinu nebo statinů, jeden gram prevence může mít cenu několika tun léčby. Nathan si stále ještě není zcela jist, zda bude jeho vynález fungovat. Řadu měsíců plováky procházely intenzivním počítačovým modelováním, a brzy se budou testovat ve skutečné vodě. Všechno však ukazuje na to. že Nathan se svými přáteli vymyslel zabijáka hurikánů.

186

Nebylo by samozřejmě moudré, kdyby Nathanovy plováky zcela zahranovaly tropickým bouřím, protože ty jsou součástí přirozeného klimatického cyklu a přinášejí na pevninu tolik potřebnou vláhu. Skutečná hodnota takového systému by spočívala v utlumení nejsilnějších hurikánů do mírnějších bouří. „Mohli bychom v tropických oblastech ovládat cyklus monzunových dešťů,“ vypráví Nathan s nadšením, „nebo zmírnit střídání extrémního sucha a srážek v africkém Sahelu, a zabránit tak hladomorům.“ Plováky by rovněž mohly zlepšit životní prostředí oceánů. Kvůli oteplování povrchové vody z nich v letních měsících mizí kyslík a živiny, a vzniká zde mrtvá zóna. Stlačování teplé vody dolů by dostalo na povrch okysličenou chladnější vodu bohatou na živiny, což by mělo výrazné podpořit mořský život. (Stejný úkaz můžeme pozorovat kolem ropných plošin na volném moři.) Plováky by také mohly přispět k rychlejší absorpci přebytečného oxidu uhličitého, který v posledních desetiletích povrchové vody absorbovaly. Zůstává zde však ještě otázka, kdo a jak by tato zařízení rozmístil a ovládal. Americké ministerstvo pro vnitřní bezpečnost v poslední době požádalo řadu vědců o návrhy na zmírnění hurikánů a mezi oslovenými byl i Nathan se svými přáteli. Vládní úřady sice jen zřídka volí levná a jednoduchá řešení – prostě to nemají ve své DNA – ale třeba bude tento případ výjimkou, protože potenciální výhody jsou ohromné a možné škody v případě, že by se to zkusilo, jsou zanedbatelné. Jakkoli jsou hurikány nebezpečné, z říše přírody se vynořuje daleko větší problém, který by se mohl stát hrozbou pro celou naši civilizaci: globální oteplování. Kdyby jen Nathan a jeho přátelé, důvtipní a tvůrčí myslitelé, kteří se nebojí jednoduchých řešení, mohli něco udělat i s tím…

187

KAPITOLA 5 CO MAJÍ SPOLEČNÉHO AL GORE A SOPKA PINATUBO? Titulky v médiích jsou přinejmenším drásavě znepokojující. „Někteří experti se domnívají, že lidstvo stojí na prahu nové, nepříznivé fáze globálního klimatu, na niž není připraveno,“ prohlašoval článek v listu New York Times. Citoval přitom klimatology, kteří tvrdí, že „tato změna klimatu představuje hrozbu pro lidi celého světa“. Článek v magazínu Newsweek s odkazem na zprávu americké Národní akademie věd, varoval, že změna klimatu „povede k nutnosti ekonomických a společenských změn v celosvětovém rozsahu“. Ba co hůře, „klimatologové příliš nevěří, že političtí lídři by byli schopni podniknout jakýkoli účinnější zásah, který by klimatické změně zabránil, nebo alespoň zmírnil její dopady“. Kdo se zdravým rozumem by se nebál globálního oteplování? O něčem takovém ale citovaní vědci vůbec nemluvili. Ony články z poloviny 70. let předpovídaly následky globálního ochlazování.1 Zvony tehdy bily na poplach, protože průměrná teplota zemského povrchu na severní polokouli klesla mezi lety 1945 až 1968 o 0,28 stupně Celsia. Navíc se podstatně zvýšil rozsah sněhové pokrývky a ve Spojených státech se objem slunečního záření v letech 1964 až 1972 snížil o 1,3 procenta. Newsweek informoval, že pokles teploty, byť v absolutním měřítku relativně drobný, „znamená pro planetu šestinu cesty k teplotnímu průměru doby ledové“. Zavládly velké obavy ze zhroucení zemědělského systému. V Británii již ochlazení zkrátilo vegetační období o dva týdny. „Následkem mohou být katastrofální hladomory,“ varoval

188

článek v Newsweeku. Někteří vědci navrhovali sáhnout k radikálním řešením typu „rozpuštění arktického ledového příkrovu jeho zasypáním sazemi“. Aktuální hrozba v těchto dnech je samozřejmě opačná. Už si nemyslíme, že Země se příliš ochladí, ale naopak příliš oteplí. A na saze se nedíváme jako na zachránce, ale jako na jednoho z hlavních viníků. Vrháme do nebe nekonečné proudy uhlíkových emisí ze všech fosilních paliv, která spalujeme, abychom se ohřáli, ochladili, najedli, přepravili a zabavili. Udělali jsme tím z naší citlivé planety skleník, protože jsme v atmosféře vytvořili průhlednou chemickou oponu, která zachytává příliš mnoho slunečního tepla a brání mu vrátit se zpět do vesmíru. I přes dočasné „globální ochlazování“ se průměrná globální teplota zemského povrchu za posledních sto let zvýšila o 0,74 °C a v posledních desetiletích se oteplování zrychlilo. „Zemi tak zneužíváme,“ píše známý environmentalista James Lovelock,2 „že se může vzbouřit a přejít do tak žhavého stavu, v jakém byla před pětapadesáti miliony lety, a pokud se to stane, většina z nás a našich následovníků zahyne.“ Mezi klimatology v podstatě vládne konsenzus v tom, že zemská teplota roste, a panuje i stále větší shoda v tom, že významnou roli zde hraje lidská aktivita. To, jak lidé ovlivňují klima, však není vždy tak očividné, jak by se zdálo. Obecně převládá názor, že automobily a letadla se na na emisích skleníkových plynů podílejí hříšně vysokými procenty. Mnohé lidi s dobrými úmysly to vedlo k tomu, aby si koupili Prius od Toyoty nebo jiný hybridní vůz. Jenomže pokaždé, když majitel Priusu zajede na nákup potravin, může se mu stát, že o veškerou úsporu emisí přijde, přinejmenším tehdy, když nakupuje v oddělení masa.

189

Jak to? Krávy, stejně jako ovce a jiní přežvýkavci, jsou ohavnými znečišťovatelkami. Jejich dech, plyny z opačné strany, říhání a výkaly, to vše emituje metan, a to je zhruba pětadvacetkrát účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý vypouštěný automobily (a mimochodem i lidmi).3 Přežvýkavci celého světa vypouštějí z hlediska účinnosti zhruba o 50 procent více skleníkových plynů než celý sektor dopravy.4 V tomto ohledu ničemu nepomáhá ani hnutí „locavore“, které nabádá k nákupům místních potravin.5 Studie dvou badatelů z Carnegie-Mellonovy univerzity, Christophera Webera a H. Scotta Matthewse, dospěla k závěru, že spoléhání se na lokálně vyrobené potraviny ve skutečnosti emise skleníkových plynů zvyšuje. Proč? Více než 80 procent emisí spojených s potravinami vzniká ve fázi výroby, a zde jsou velké zemědělské podniky daleko efektivnější než malé farmy. Doprava se na emisích v souvislosti s potravinami podílí pouze 11 procenty a dodávky od producentů k maloobchodním prodejcům zabírají jen 4 procenta. Nejlepším způsobem, jak přispět ke snížení emisí, je podle Webera a Mtthewse mírná změna stravování. „Když přesuneme kalorie v objemu necelého dne v týdnu od červeného masa a mléčných produktů ke kuřatům, rybám, vajíčkům nebo zelenině, dosáhneme většího snížení emisí skleníkových plynů, než kdybychom kupovali veškeré potraviny lokálně,“ uvádějí výzkumníci. Také bychom mohli přejít z hovězího na klokaní maso – osud tomu chtěl, že klokaní plyny neobsahují metan.6 Představme si ale. co by to muselo být za reklamní kampaň, která by Američany přiměla kupovat si klokaní hamburgry. A jak důrazně by rančeři začali lobbovat ve Washingtonu za zákaz klokaního masa. Skupina australských vědců se naštěstí vrhla na

190

tento problém z opačné strany. Snaží se replikovat zažívací bakterii z klokaních žaludků, aby se dala přenést na krávy. Globální oteplování je z různých důvodů ojediněle ožehavý problém. Zaprvé, klimatologové nemohou provádět experimenty. Dopad jakékoli lidské činnosti – například letecké dopravy – závisí na mnoha různých faktorech: samozřejmě na vypouštěných skleníkových plynech, ale také na tom, jak letadla ovlivňují proudění vzduchu a tvorbu oblaků. Pokud chceme předpovídat vývoj globálních teplot, je nutné vzít v úvahu tyto a mnohé další okolnosti jako vypařování, srážky, a také samozřejmě emise zvířat. Ale ani nejdůmyslnější klimatické modely takovéto proměnné zahrnout nedokážou, což znamená, že předpovídání budoucího klimatu je očividně krajně obtížné. Ve srovnání s tím vyhlížejí modely rizik, kterých využívají dnešní finanční instituce, jako vzor spolehlivosti – jenže, jak nedávná finanční krize a krachy bank ukázaly, vždy tomu tak není. Kvůli nepřesnosti, která je klimatické vědě vlastní, nemáme žádnou jistotu, zda současný trend povede k nárůstu teplot o jeden nebo o pět stupňů. Ani vlastně nevíme, zda i tak prudký růst bude znamenat pouhou nepříjemnost, nebo konec civilizace, jak ji známe. Právě vidina takové katastrofy, ať už jakkoli vzdálené, postavila problém globálního oteplování na čelné místo veřejné politiky. Kdybychom si byli jisti, že oteplování bude mít podstatné a jasně určené náklady, stala by se ekonomická stránka problému otázkou jednoduché analýzy nákladů a přínosů. Převáží budoucí přínosy ze snížení emisí náklady takového počínání, nebo pro nás bude výhodnější počkat a začít se snižováním emisí později, popřípadě budeme dál vypouštět

191

skleníkové plyny bez omezení, a výhodnější pro nás bude, když se budeme pouze přizpůsobovat životu v teplejším světě? Ekonom Martin Weitzman analyzoval nejlepší dostupné klimatické modely a došel k tomu, že pravděpodobnost uskutečnění nejhoršího možného scénáře – růstu teploty o více než 10 stupňů Celsia – činí 5 procent.7 Existuje samozřejmě velká nejistota i u tohoto odhadu. Jakou hodnotu bychom ale měli přiznat tak relativně malé pravděpodobnosti celosvětové katastrofy? Ekonom Nicholas Stern, který britské vládě předložil souhrnnou zprávu o globálním oteplování, navrhl, abychom na řešení tohoto problému vydávali ročně 1,5 procenta celosvětového hrubého domácího produktu – čili dnešních 1,2 bilionu dolarů.8 Jak ale většina ekonomů dobře ví, lidé obvykle nejsou ochotni utrácet velké peníze na řešení budoucích problémů, zejména když jejich pravděpodobnost je natolik nejistá.9 Jedním z dobrých důvodů pro čekání je i to, že v budoucnu zřejmě budeme mít k dispozici možnosti, díky nimž budeme schopni hrozící problém odvrátit za mnohem nižších nákladů než dnes. Ekonomové jsou sice školeni k tomu, aby chladnokrevně diskutovali o nákladech a přínosech různých řešení možné globální katastrofy, my ostatní jsme však o něco vznětlivější. Většina lidí reaguje na nejistotu emocionálněji – strachem, obviňováním, ochromením – než je zdrávo. Nejistota má rovněž tu nepěknou vlastnost, že nás nutí představovat si ty nejhorší alternativy. (Stačí si vzpomenout, co jsme dělali, když jsme v noci naposledy slyšeli bouchnutí za dveřmi do naší ložnice.) Globální oteplování v nás vyvolává představy přímo apokalyptické: zvedání mořské hladiny, pekelné teploty, jedna morová rána za druhou, celá planeta ponořená do chaosu.

192

Je proto pochopitelné, že hnutí za zastavení globálního oteplování dostalo náboženské zabarvení. Vychází z víry, že lidstvo zdědilo panenský ráj, jeho znečištěním hrubě zhřešilo a nyní musí trpět, abychom všichni nezhynuli v ohni pekelném. James Lovelock, jehož je možno považovat za velekněze tohoto náboženství, píše religiózním jazykem, který by se pěkně vyjímal v každé liturgii: „Zneužili jsme energii a přelidnili Zemi… Proto je už pozdě na trvale udržitelný rozvoj. My potřebujeme trvale udržitelný ústup.“ „Udržitelný ústup“ zní trochu jako chodit v pytlovině a sypat si popel na hlavu. Pro občany rozvinutého světa by to znamenalo méně spotřebovávat, méně jezdit auty a také, ačkoli se nesluší říkat to nahlas, pracovat na postupném odlidňování Země. Jestliže má toto hnutí nějakého svatého patrona, je to rozhodně AI Gore, bývalý americký viceprezident a nedávný laureát Nobelovy ceny míru. Jeho dokumentární film Nepříjemná pravda se milionům lidí snažil zdůraznit, jak nebezpečná je přehnaná spotřeba. Gore poté založil Alianci na ochranu klimatu, která se líčí jako „bezpříkladné cvičení v masovém přesvědčování“. Jejím hlavním nástrojem je veřejná kampaň za 300 milionů dolarů nazvaná „My“, která vyzývá Američany, aby změnili svůj hříšně rozmařilý způsob života.10 Každé náboženství však má své kacíře a globální oteplování v tom není žádnou výjimkou. Klasicky vzdělaný novinář Boris Johnson,11 kterému se podařilo stát se starostou Londýna, si přečetl Lovelocka – nazývá ho „kněžskou figurou“ – a odvodil z toho následující: „Strach ze změny klimatu, stejně jako všechna nejlepší náboženství, uspokojuje naši potřebu viny a znechucení ze sebe sama i onen věčný lidský pocit, že technický pokrok musí bohové ztrestat. Strach ze změny klimatu je jako náboženství i v tom klíčovém smyslu, že je zahalen tajemstvím,

193

a že věřící nikdy nepozná, zda jeho skutky smíření a pokání měly nějaký výsledek.“ Zatímco praví věřící naříkají nad znesvěcením našeho pozemského ráje, kacíři poukazují nato, že dávno předtím, než se vůbec objevili lidé, byl onen „ráj“ v jednom období přirozeně zaplněn tak hustým metanovým dýmem, že v něm téměř žádný život neexistoval.12 Když AI Gore vyzývá občany, aby kvůli záchraně planety obětovali své plastové nákupní tašky, klimatizace a zbytečné cestování, agnostici remcají, že lidská činnost se na globálních emisích oxidu uhličitého podílí pouhými dvěma procenty, a naprostá většina vzniká přírodními procesy, jako je rozklad rostlinstva.13 Jestliže problém globálního oteplování oprostíme od náboženské horlivosti a vědecké složitosti, uvidíme, že jeho jádrem je neuvěřitelně prosté dilema. Ekonomové mu s velkou oblibou říkají externalita. Co je externalita? Dochází k ní, když někdo něco dělá, ale náklady jeho počínání nese zčásti nebo zcela někdo jiný bez svého souhlasu. Externalita je ekonomická obdoba zdanění bez zastoupení. Kdo náhodou bydlí po větru od továrny na hnojiva, je pro něj pach čpavku externalitou. Když vaši sousedé uspořádají velký mejdan (a nemají tu slušnost, aby vás pozvali),je pro vás jejich řádění externalitou. Je jí rovněž dýchání kouře z cigarety někoho jiného, stejně jako zbloudilá kulka, kterou chtěl jeden drogový dealer provrtat jiného, ale místo něj zasáhl dítě na hřišti. Skleníkové plyny, které mají být odpovědné za globální oteplování, jsou v prvé řadě externalitami. Když si na zahrádce uděláme oheň, neznamená to pouze, že si opékáme špekáčky. Zároveň tím emitujeme plyny, které nepatrným způsobem přispějí k zahřátí celé planety. Pokaždé, když sedíme za

194

volantem, jíme hamburger nebo letíme letadlem, vytváříme tím určité vedlejší produkty, za jejichž náklady neplatíme. Představme si chlapíkajménem Jack, který bydlí v nádherném domě postavil si ho vlastníma rukama – a v první letní teplý den přijde domů z práce. Nechce nic jiného, než si odpočinout a ochladit se. Zapne tedy klimatizaci naplno. Možná si na chvilku pomyslí něco o jednom nebo dvou dolarech navíc na svém příštím účtu za elektřinu, to však není nic, co by ho odradilo. Na co nepomyslí, je černý kouř z uhelné elektrárny, která zahřívá vodu. tvoří z ní páru, ta pohání turbinu, která otáčí generátorem, který vyrábí elektřinu, jež ochlazuje jeho dům. Ani se nebude zajímat o to, co těžba a přeprava všeho toho uhlí znamená pro životní prostředí, a jaká se s těmito činnostmi spojují nebezpečí pro lidi. Jen ve Spojených státech zahynulo v zaměstnání za poslední století přes 100 000 horníků14 a odhaduje se, že na pneumokoniózu způsobenou vdechováním uhelného prachu zemřelo později dalších 200 000 lidí. A toto jsou ony externality. Úmrtnost v důsledku těžby uhlí v Americe díky bohu klesla na zhruba 36 případů ročně. Kdyby však Jack žil třeba v Číně, byla by pro něj externalita vyjádřená místní úmrtností mnohem vyšší: každý rok zemře v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání nejméně 3 000 čínských horníků.15 Těžko můžeme Jacka obviňovat, že nemyslí na externality. Moderní technologie často velmi dovedně maskují náklady, které jsou s naší spotřebou spojené. Na elektřině, díky níž funguje Jackova klimatizace, není napohled nic špinavého. Jako kouzlem se objevuje po stisknutí tlačítka, jako v pohádce. Kdyby bylo na světě Jacků jen pár či třeba jen několik milionů, nikdo by se o nic takového nestaral. Avšak v situaci, kdy se počet lidí na světě žene směrem k sedmi miliardám, se všechny tyto externality načítají. Kdo by teď za ně měl platit?

195

V zásadě by to neměl být až tak těžký problém. Kdybychom věděli, kolik lidstvo stojí, když někdo spotřebuje nádrž benzinu, mohli bychom prostě uvalit na řidiče daň v této výši. Taková daň by jej nemusela nezbytně přimět k tomu, aby zrušil své cestovní plány, ani to není účelem. Cílem oné daně by bylo, aby řidič nesl plné náklady svého počínání (čili aby, ekonomicky řečeno, internalizoval extemalitu). Příjmy z této daně by se pak mohly rozdělit lidem, kteří trpí důsledky měnícího se klimatu – například mezi obyvatele bangladéšské delty, které by zaplavil případný prudký nárůst mořské hladiny. Kdybychom zvolili správnou výši daně, mohly by příjmy z ní náležitě kompenzovat oběti změn klimatu. Jakmile však dojde na reálné řešení externalit klimatické změny pomocí daní, nezbývá než si říct, že bychom museli mít opravdu velké štěstí. Vedle zřejmých překážek, například určení správné sazby daně a nalezení někoho, kdo ji bude vybírat, je tady ta potíž, že skleníkové plyny neuznávají státní hranice. Zemská atmosféra je v neustálém a komplexním pohybu, což znamená, že sousedovy emise jsou mými a mé emise sousedovými. Jde přece o globální oteplování. Kdyby se řekněme Austrálie najednou rozhodla zcela vymýtit své uhlíkové emise, nemohl by si tento příkladný stát užívat výhod svých nákladných a bolestivých opatření, dokud by se k němu nepřipojili všichni ostatní. Žádný stát samozřejmě nemá právo nařizovat druhému, co má dělat. Spojené státy se v posledních letech tu a tam pokoušely své emise snižovat. Když však začaly naléhat na Čínu nebo Indii, aby dělaly totéž, stěží můžeme těmto zemím vyčítat, že na to řekly: Počkat, díky životu na cizí účet jste se domohli postavení průmyslové supervelmoci, tak proč bychom to nemohli dělat i my? Jestliže nebudou lidé přinuceni hradit úplné náklady své činnosti, nebudou mít motivaci, aby své chování změnili. V

196

dobách, kdy se největší města světa topila v koňském hnoji, nepřešli lidé na auta proto, že to bylo pro společnost dobré; přešli na ně proto, že to bylo v jejich vlastním ekonomickém zájmu. Dnes se po lidech chce, aby změnili chování ne ve svém vlastním zájmu, ale apeluje se na jejich nezištnost a obětavost. Z tohoto hlediska to vypadá, že globální oteplování je v tomto světle beznadějně neřešitelný problém, pokud, jak na to sází AI Gore, lidé nebudou ochotni odložit svůj vlastní zájem a dělat dobro, i když to bude nést osobní náklady. Gore apeluje na náš altruismus, na anděly v nás, kteří nesnášejí externality. Připomeňme si, že externality nejsou vždy tak očividné, jak se může zdát. Spousta lidí si chrání automobil před odcizením z ulice zamykáním volantu různými zařízeními, například systémem Club. Bývá to zařízení velké a nápadné (vyrábí se dokonce v růžové neonové barvě). Kdo používá Club, říká tím potenciálnímu zloději, že ukrást jeho automobil bude těžké. Nevysloveně však signalizuje, že sousedovo auto, v němž Club není, bude mnohem lepším objektem zlodějova zájmu. Uživatel Clubu tak vytváří negativní externalitu sousedovi bez Clubu v podobě vyššího rizika krádeže jeho vozu. Club je dokonalá ukázka vlastního zájmu. Zařízení zvané Lo Jack16 je zase v mnoha ohledech opakem Clubu. Je to malý rádiový vysílač, o málo větší než balíček karet, který je ukrytý někde uvnitř vozu nebo pod ním, kde jej zloděj nenajde. Po krádeži auta je policie schopna vysílač na dálku aktivovat a sledovat jeho signál, který ji dovede až k vozu. LoJack na rozdíl od Clubu zloději v krádeži auta nezabrání. Proč se tedy namáhat s jeho instalací? Předně, díky němu lze automobil najít, a to rychle. Právě rychlost je u krádeží aut podstatná. Jestliže postrádáte auto déle než několik dní, obvykle už jej nechcete zpět, protože už bude

197

zřejmě očesané a rozebrané. Ale i když nechce své auto najít majitel, bude to chtít pojišťovna. Druhým důvodem k instalaci LoJacku je tedy to, že pojišťovny vám sníží pojistné. Ale snad nejlepším důvodem je, že díky Lo Jacku se pro vás krádež vašeho auta stane velkou zábavou. Stopovat vůz vybavený LoJackem je docela vzrušení, jako by se uvolnily vnitřní hranice. Policie jde do akce, sleduje rádiový signál a sebere zloděje, než vůbec tuší, co se děje. Pokud máte štěstí, třeba vám zloděj ještě před zatčením natankuje plnou nádrž. Většina kradených aut končí v tajných dílničkách, kde se z aut vymontovávají, a poté prodávají nejcennější díly a zbytek se šrotuje. Policie proti nim bojovala jen těžko, dokud ovšem nepřišel Lo Jack. Teď policii už jen stačí sledovat rádiové signály, a často najde i dosud neznámé dílny. Ti, kdo takové dílny vedou, samozřejmě nejsou hloupí. Jakmile si uvědomili, co se děje, svůj postup změnili. Zloděj teď nejede s autem přímo do dílny, ale nechá ho na pár dní někde na parkovišti. Jestliže pak auto na svém místě nenajde, ví, že mělo LoJack. V opačném případě usoudí, že je čisté, a odjede s ním do dílny. Hloupá ovšem není ani policie. Když najde kradené auto na parkovišti, rozmyslí se, zda jej zajistí hned, nebo počká a bude sledovat, až se zloděj vrátí a zavede je nevědomky do dílny. Do jaké míry tedy LoJack ztížil zlodějům automobilů život? Na každý procentní bod podílu automobilů, které jsou v daném městě vybaveny LoJackem, klesly krádeže až o 20 procent. Jestliže zloděj nepozná, která auta LoJack mají, bude se mu méně chtít riskovat krádež jakéhokoli vozu. LoJack je při 700 dolarech za kus relativně drahý, není tedy nijak všeobecně rozšířený a je nainstalovaný v necelých dvou procentech nových automobilů. Jenomže i tak malé procento aut vytváří vzácnou a

198

podivuhodně skvělou věc – pozitivní externalitu – toto zařízení chrání rovněž vozy všem těm, kteří do koupě Lo Jacku investovat nehodlají. Je to tak: zdaleka ne všechny externality jsou negativní. Pozitivní externality plynou například z dobrých státních škol, protože ze společnosti vzdělaných lidí máme prospěch všichni. (Takové školy rovněž zvyšují ceny nemovitostí.) Pozitivní externality si navzájem tvoří sadaři a chovatelé včel: ovocné stromy poskytují včelám pyl a včely opylovávají květy stromů, a to vše zadarmo. Proto se také sadaři a včelaři často usazují blízko sebe.17 Snad nejméně předpokládaná pozitivní externalita v historii se skrývala v jedné velké přírodní pohromě. V roce 1991 začala jedna erodovaná zalesněná hora na filipínském ostrově Luzon rachotit a chrlit do okolí popel plný síry. Ukázalo se, že ona krásná a zdánlivě neškodná hora Pinatubo byla spící vulkán.18 Místní farmáři a další obyvatelé nebyli příliš ochotni se evakuovat, geologové, seismologové a vulkanologové, kteří sem urychleně dorazili, však většinu z nich přesvědčili, aby odešli. To bylo dobře: 15. června Pinatubo vybuchla a zuřivé erupce trvaly plných devět hodin. Exploze byly tak silné, že se vrchol hory zhroutil do sebe a vytvořil takzvanou kalderu, obrovský kráter ve tvaru mísy, takže původní výška hory klesla o téměř 300 metrů. K tomu všemu oblast zároveň zasáhl tajfun. Podle jednoho líčení se z oblohy valil „silný déšť a popel s kusy pemzy o velikosti golfových míčků“. Zahynulo tehdy kolem 250 lidí, hlavně pod zhroucenými střechami, a další zemřeli v následujících dnech v sesuvech bahna. I tak ale byl počet obětí díky varování vědců relativně nízký. Výbuch Pinatuba byl nejsilnější sopečnou erupcí za téměř sto let. Do dvou hodin od hlavního výbuchu se sirný popel

199

dostal do výšky 33 kilometrů. Celkově Pinatubo vypustila do atmosféry více než 20 milionů tun oxidu siřičitého. Jaký dopad to mělo na životní prostředí? Jak se ukázalo, povlak oxidu siřičitého ve stratosféře fungoval jako vrstva opalovacího krému, která omezovala množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. V dalších dvou letech, kdy se opar rozptyloval a usazoval, se Země ochladila v průměru o 0,5 stupně Celsia. Jediná vulkanická erupce prakticky vyrušila, byť dočasně, celé globální oteplení předešlého sta let. Pinatubo vytvořila i některé další pozitivní externality. Lesy na zeměkouli rostly bujněji, protože stromy mají raději, když je sluneční svit o něco rozptýlenější. A díky veškeré té síře ve stratosféře tehdy byly jedny z nejkrásnějších západů slunce, jaké kdy lidi viděli. Globální ochlazení samozřejmě přitáhlo pozornost vědců. Studie v časopise Science došla k poznatku, že kdyby erupce velikosti Pinatuba nastávala každých několik let, „vyvážilo by to většinu antropogenního oteplování, které se v průběhu příštího století předpokládá“. Přiznal to dokonce i James Lovelock: „Je jen malá šance,… že nás může zachránit nějaká nečekaná událost typu série sopečných erupcí dost závažných nato, aby odstínily sluneční záření a Zemi ochladily. Jen poraženci by ale vsadili svůj život na tak chabou pravděpodobnost.“ Pravda, asi jen zoufalec nebo alespoň blázen by věřil, že by se sopka nechala přesvědčit, aby chrlila své ochranné výpary na oblohu v náležitých intervalech. Co kdyby si ale někteří blázniví lidé mysleli, že Pinatubo by přinejmenším mohla sloužit jako svého druhu model pro zastavení globálního oteplování? Co když je to tentýž druh bláznů, kteří si například kdysi mysleli, že ženy nemusí umírat při porodu, a že celosvětový hladomor není

200

nic předem daného? A když už by byli v tom, nemohlo by jejich řešení být také levné a jednoduché? A pokud ano, kde bychom takové blázny našli? V nevýrazné části předměstí Seattlu zvaného Bellevue stojí zvlášť nevýrazná řada budov. Sídlí tady podnik na výrobu zařízení pro vytápění a klimatizaci, producent lodí, dílna na výrobu mramorových dlaždic a v poslední budově býval servis Harley-Davidsonů. Je to nudná stavba bez oken o ploše necelých 2 000 metrů čtverečních, o jejímž nájemníkovi se dovídáme jen z listu papíru přilepeného na skleněných dveřích. Stojí na něm „Intellectual Ventures“.19 Uvnitř se skrývá jedna z nejpodivuhodnějších laboratoří na celém světě. Jsou zde rozmístěny soustruhy, lisy na formy, 3D tiskárny a samozřejmě řada výkonných počítačů, ale také insektárium, kde se pěstují komáři,19 kteří se pak pouštějí do prázdného akvária a z dálky přes 30 metrů usmrcují laserem. Je to experiment, který má vymýtit malárii. ‚I’u rozšiřuje jen komáří samička určitého druhu, takže třídicí laserový systém identifikuje samičky podle frekvence kmitání křídel – třepotají se pomaleji než samčí, protože jsou větší a těžší – a pak je posílá na onen svět. Intellectual Ventures čili IV je firma na vynálezy. Laboratoř je kromě všech těch přístrojů osazena i elitním souborem mozkových kapacit, vědců a řešitelů hádanek všeho druhu. Vymýšlejí postupy a produkty a podávají na ně žádosti o patenty, více než pět set za rok. Společnost také získává patenty od jiných investorů, kteří se rekrutují jak z největších amerických firem z žebříčku Fortune 500, tak z řad osamělých géniů ze sklepních laboratoří. IV funguje v podstatě jako společnost rizikového kapitálu, která získává investiční kapitál a dělí se s klienty o výnos z prodeje licencí na jejich patenty. Firma má v současné době pod kontrolou více než 20 000

201

patentů, což je více, než má s výjimkou několika desítek korporací kdokoli na světě. Objevily se hlasy, že IV je „patentový baron“, který hromadí patenty, aby mohl z ostatních vymáhat peníze, v případě nutnosti třeba i soudně. Pro to však kritici moc důkazů nemají. Skutečnost je spíše taková, že IV vytvořila první masový trh duševního vlastnictví. Vůdcem firmy je družný muž jménem Nathan, náš známý Nathan, který doufá, že zkrotí hurikány, když je osedlá pneumatikami s trubicemi. Ano, toto zařízení je také jedním z vynálezů IV. Říká se mu tady „Salterovo splachovadlo“, protože splachuje do hlubin teplou povrchovou vodu, a původně jej vymyslel renomovaný britský inženýr Stephen Salter, který celá desetiletí pracuje na ovládnutí síly mořských vln. Teď by už mělo být jasné, že Nathan není žádný amatérský vynálezce. Jeho celé jméno zní Nathan Myhrvold20 a býval technologickým ředitelem společnosti Microsoft. IV založil v roce 2000 spolu s biofyzikem Edwardem Jungem, bývalým vrchním softwarovým architektem Microsoftu. Myhrvold zastával u Microsoftu řadu rolí: byl futurologem, stratégem, zakladatelem výzkumné laboratoře a hlavním našeptávačem Billa Gatese. „Neznám nikoho chytřejšího, než je Nathan,“ prohodil jednou Gates.21 Padesátiletý Myhrvold vždy vynikal chytrostí. Vyrostl v Seattlu, střední školu absolvoval ve čtrnácti, a když mu bylo třiadvacet, vlastnil již tituly bakaláře matematiky, dva magisterské diplomy v geofyzice/astrofyzice a matematické ekonomii a titul PhD v matematické fyzice, vesměs na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a Princetonu. Sel pak na Cambridge, kde se zabýval výzkumem kvantové kosmologie se Stephenem Hawkingem. Myhrvold vypráví, jak v mládí sledoval britský sci-fi seriál Dr. Who:.Doktor se někomu představuje, a oslovený se ptá:

202

‚Doktor? To budete asi v určitém ohledu vědec, že?‘ A on říká: ‚Pane, já jsem vědec v každém ohledu.‘ A mně bylo jasné, jo, to je ono! Tím chci přesně být: vědcem v každém ohledu!“ Je tak všestranný, že každý jiný polyhistor by před ním zbledl hanbou. Vedle svých vědeckých zájmů se zabývá fotografováním přírody, vařením, horolezectvím, a je i sběratelem vzácných knih, raketových motorů, starých vědeckých přístrojů, a zejména dinosauřích kostí: je spolutvůrcem projektu, který už vykopal více koster druhu Tyrannosaurus rex než kdokoli jiný na celém světě.22 Také je velmi bohatý, a je jasné, že to s jeho koníčky určitě něj ak souvisí. Když v roce 1999 odešel z Microsoftu, dostal se na Forbesův seznam čtyř set nejbohatších Američanů. Zároveň je ale Myhrvold pověstně spořivý, což vysvětluje, jak se mu podařilo bohatým zůstat Když nás provádí svou laboratoří v IV a ukazuje své oblíbené aparáty a zařízení, je nejvíc pyšný na to, co koupil na aukčním webu eBay nebo při likvidačních výprodejích. Myhrvold sice rozumí složitým věcem více než jiní, pevně však věří, že řešení problémů by měla být pokud možno levná a jednoduchá. Se svými soukmenovci teď Myhrvold pracuje mimo jiné na následujících projektech: lepším spalovacím motoru, snížení aerodynamického odporu letadel a snížení jejich spotřeby a na novém typu jaderné elektrárny, který zásadně změní budoucí produkci elektřiny v celém světě. Třebaže spousta jejich nápadů není ničím jiným než nápady, některé již začaly zachraňovat životy. Firma vymyslela postup, jímž neurochirurg, který chce odstranit aneurysma, může zaslat do IV data ze skenu pacientova mozku, ta se zde vloží do 3D tiskárny a výduť mozkové tepny bude na plastickém modelu vyobrazena v životní velikosti. Model se přes noc pošle chirurgovi, který díky

203

němu bude moci navrhnout podrobný plán odstranění výdutě předtím, než vůbec začne pacientovi vrtat do lebky. Aby si skupinka vědců a inženýrů myslela, že dokáže současně řešit celou řadu nejobtížnějších světových problémů, na to už je zapotřebí značné dávky arogance. Tito lidé jí naštěstí mají právě tolik. Vyslali už satelity na Měsíc, přispěli k obraně Spojených států před raketovým útokem a vývojem počítačové techniky měnili to, jak svět funguje, (Bill Gates není v IV jen jediným investorem, ale figuruje zde i jako příležitostný vynálezce. Laser na hubení moskytů byl reakcí na jeho filantropické tažení za vymýcení malárie.) Podíleli se rovněž na rozhodujících etapách vědeckého výzkumu v řadě oborů, mimo jiné v klimatologii.23 Bylo tedy jen otázkou času, než se začnou zabývat globálním oteplováním. Právě v den, kdy jsme byli v IV na návštěvě, svolal Myhrvold asi desítku svých kolegů k diskusi o povaze a možných řešeních tohoto problému. Posadili se kolem dlouhého oválného konferenčního stolu, na jehož jednom konci seděl Myhrvold. Jako bychom byli v místnosti plné čarodějnických učňů a Myhrvold byl jejich Harry Porter. Následujících asi deset hodin vybízel k předkládání nápadů, rozváděl je, komentoval a zpochybňoval.24 Všichni v místnosti souhlasí s tím, že Země se otepluje, a vesměs se domnívají, že lidská činnost s tím má něco společného. Také se ale shodují na tom, že obvyklá poplašná rétorika v médiích apolitických kruzích je ohromně zjednodušená a přehnaná. Až příliš mnoho z toho, co se líčí, říká Myhrvold, pochází od „lidí, kteří se cítí být morálně nadřazeni a hlásají zánik lidského druhu“. Myslí si, že to tak bude? „Pravděpodobně ne.“

204

Když padne zmínka o Nepříjemné pravdě, propukne u stolu nespokojené mručení. Účelem filmu, myslí si Myhrvold, bylo „vyděsit lidi k smrti“. AI Gore sice „technicky nelže“, říká, ovšem některé katastrofické scénáře, které líčí – například potápění Floridy pod zvedající se mořskou hladinu – „nemají v žádném rozumném časovém rámci nic společného s reálnou skutečností. Žádný klimatický model nic takového neukazuje.“ Na vině je však i vědecká obec. Současná generace modelů předpovídání klimatu je, jak říká Lowell Wood, „nesmírně nepřesná.“ Wood je hromotlucký a neuvěřitelně užvaněný astrofyzik po šedesátce, který nápadně připomíná postavu svérázného myslitele Ignácia J. Reillyho. Kdysi dávno byl Wood Myhrvoldovým učitelem. (Wood sám byl chráněncem fyzika Edwarda Tellera.) 25 Myhrvold pokládá Wooda za jednoho z nejchytřejších lidí ve vesmíru. Zdá se, že Wood z fleku ví něco relevantního prakticky o čemkoli – zná tempo tání grónského ledovce (80 krychlových kilometrů ročně), podíl oficiálně neschválených elektráren v Číně na počtu těch, které zahájily provoz v minulém roce (asi 20 procent) nebo údaj, kolikrát metastatické rakovinné buňky procestují krevním řečištěm, než se usadí („až miliónkrát“).26 Wood toho ve vědě dosáhl opravdu hodně, jak na univerzitách a v soukromých firmách, tak v americké vládě. Právě Wood vymyslel laserový systém hubení komárů, a to díky tomu, že předtím pracoval v Národní laboratoři Lawrence Livermora na programu „hvězdných válek“, systému vesmírné protiraketové obrany. (Dostat se od sovětských jaderných hlavic k hubení přenašečů malárie, to už je nějaká mírová dividenda!). Dnes na sezení v IV Wood dorazil v košili s krátkým rukávem v barvách duhy a s dobře padnoucí vázankou. „Klimatické modely jsou v prostoru i v čase jen velmi hrubě přibližné,“ pokračuje. „Zůstává tak ohromné množství

205

přírodních jevů, které modelovat nedokážou. Neporadí si ani s obrovskými bouřemi a hurikány.“ Je zatím několik příčin, vysvětluje Myhrvold. Dnešní modely používají k mapování Země sítí polí a tyto sítě mají příliš velká oka, než aby to umožnilo modelovat skutečné počasí. Hustší a přesnější sítě by potřebovaly lepší modelovací software, což by zase vyžadovalo mnohem více počítačového výkonu. „Snažíme se předvídat změnu klimatu za dvacet až třicet let,“ říká, „skoro stejnou dobu však bude počítačovému průmyslu trvat, než dodá natolik rychlé počítače, aby něco takového zvládly.“ Znamená to ovšem, že většina současných klimatických modelů má tendenci produkovat podobné předpovědi. Což může vést ke zdánlivě přirozenému závěru, že klimatologové už mají budoucnost zvládnutou docela dobře. Vůbec ne, říkáWood. „Každý otáčí knoflíky,, – čili upravuje kontrolní parametry a koeficienty svých modelů – „tak, aby mu to nevyšlo výrazně jinak než jiným, protože s modely, které vybočují, má výzkumník potíže získat peníze.“ Jinými slovy, k nápadné podobnosti dnešních modelů vede spíše ekonomická realita financování výzkumu než nestranný a nikým neorganizovaný vědecký konsenzus. Určitě bychom neměli současné klimatické modely ignorovat, říká Wood – když se však bádá nad osudem planety, měli bychom správně chápat jejich omezení. Když Wood, Myhrvold a ostatní výzkumníci debatují o různých obecně přijímaných názorech na globální oteplování, máloco vyvázne bez šrámů. Zdůrazňování role oxidu uhličitého? „Zavádějící,“ hodnotí Wood. Proč? „Protože oxid uhličitý není hlavní skleníkový plyn. Tím je vodní pára.“ Jenomže současné klimatické modely „nevědí, jak

206

se vypořádat s vodní párou a různými typy oblaků. To je ten slon v koutě místnosti. Douíám. že o vodní páře toho budeme vědět dost tak v roce 2020.“ Myhrvold cituje studii z poslední doby,27 která tvrdí, že oxid uhličitý toho s oteplováním posledních desetiletí zřejmě moc společného nemá. Spíš je to tak, že znečištění tuhými částicemi, které jsme produkovali v předešlých desetiletích, podle všeho clonilo sluneční záření a ochladilo atmosféru. To bylo ono globální ochlazování, kterého si vědci všimli v 70. letech. Tento trend se začal obracet, když jsme začali s filtrováním emisí a vyčistili ovzduší. „Takže většina oteplování několika posledních dekád,“ pokračuje My hrvold, „by mohla být ve skutečnosti výsledkem ohleduplného zacházení s životním prostředími!“ Není to tak dávno, co se děti ještě učily, že oxid uhličitý je přirozeně se vyskytující zdroj života rostlin, jakým je pro nás kyslík. Dnes se děti budou spíš na tento plyn dívat jako najed. Jen proto, že podíl oxidu uhličitého v atmosféře se za posledních sto let zvýšil ze zhruba 280 milióntin na 380 milióntin. Lidé však nevědí, upozorňují vědci z IV, že úroveň oxidu uhličitého před nějakými 80 miliony lety – v dobách, kdy se vyvíjeli naši předkové z třídy savců – dosahovala nejméně 1000 milióntin. To je také koncentrace, kterou běžně dýcháme, když pracujeme v nové, energeticky úsporné kancelářské budově.28 Je to totiž úroveň, kterou jako standard stanovila inženýrská organizace, která určuje normy oxidu uhličitého pro topné a ventilační systémy. Takže oxid uhličitý jednak rozhodně není jedovatý,29 a změny jeho koncentrace ani nemusí nezbytně odrážet lidskou aktivitu. Neplatí ani, že atmosférický oxid uhličitý musí oteplovat Zemi: data z polárních ledovců ukazují, že v období

207

posledních několika set tisíc let rostly hladiny oxidu uhličitého až po nárůstu teploty, nikoli naopak.30 Vedle Myhrvolda sedí Ken Caldeira, muž s jemným hlasem, chlapeckou tváří a gloriolou kudrnatých vlasů kolem hlavy. Vede pro Carnegieho institut ekologickou laboratoř na Stanfordově univerzitě. Caldeira je jedním z nejrespektovanějších klimatologů na světě a jeho výzkum souhlasně citují i nejhoroucnější environmentalisté. Caldeira s jedním svým spoluautorem poprvé použil výraz „okyselování oceánů“,31 což je proces, v němž oceány absorbují tolik oxidu uhličitého, že to ohrožuje korály a další mělkovodní organismy. Svým výzkumem také přispívá ke /právám Mezivládního panelu pro změny klimatu, který se v roce 2007 podělil s Alem Gore o Nobelovu cenu míru za vyvolání poplachu kolem globálního oteplování. (Ano, Caldeira je držitelem certifikátu o obdržení Nobelovy ceny.) Kdyby se Caldeira objevil na nějaké sešlosti, asi byste ho tipovali na zaníceného stoupence zeleného hnutí.32 Jako hlavní obor studoval filozofii a se světem přírody jej spojuje i jeho jméno, odvozenina od slova kaldera, což je kráterovité ohraničení velkého vulkánu. V mládí (teď mu je 53) byl radikální zelený aktivista a nekompromisní bojovník za mír. Caldeira je naprosto přesvědčen, že za část globálního oteplování je zodpovědná lidská činnost a ohledně dopadů budoucího klimatu na lidstvo má pesimističtější názory než Myhrvold. Je přesvědčen, že „jsme neuvěřitelně hloupí, když emitujeme oxid uhličitý“. Jenomže jeho vlastní výzkum nasvědčuje tomu, že oxid uhličitý není v tomto boji tím správným padouchem. Tak předně, mezi skleníkovými plyny není nijak zvlášť účinný. „Zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého zachytí jen necelá dvě procenta tepelného záření, které od Země odchází.“ říká.

208

Oxid uhličitý v atmosféře je navíc podroben ekonomickému zákonu klesajících výnosů: každá další gigatuna v ovzduší má menší dopad na vyzařování tepla ze Země než předešlá. Caldeira se zmiňuje o své studii,33 která zkoumala vliv vyšších koncentrací oxidu uhličitého na růst rostlin. Zatímco vodu získávají rostliny z půdy, výživu, to znamená mimo jiné oxid uhličitý, dostávají ze vzduchu. „Rostliny platí za získání oxidu uhličitého neúměrně vysokou cenu,“ vloží se do toho Lowell Wood. „Z hlediska ztracené molekuly, na získanou molekulu musí rostlina na jednotku oxidu uhličitého ze vzduchu vzít asi stokrát tolik vody z půdy. Většina rostlin, zejména v aktivní části vegetačního období, tak trpí nouzí o vodu. Aby dostaly výživu, musí hodně vytrpět.“ Takže zvýšení koncentrací oxidu uhličitého ve vzduchu by znamenalo, že rostliny nebudou k růstu potřebovat tolik vody. A jak je to s produktivitou? Caldeirova studie ukázala, že zdvojnásobení objemu oxidu uhličitého v ovzduší při zachování všech dalších vstupů, jako vody a živin, beze změny zesiluje růst rostlin o 70 procent. Pro produktivitu v zemědělství by to byla samozřejmě velká vzpruha. „Proto se také ve většině komerčních hydroponických skleníků přidává do vzduchu oxid uhličitého,“ připomíná Myhrvold. „A obvykle tam mají 1400 jednotek na milion.“ „Před dvaceti tisíci lety,“ navazuje Caldeira, „tady byly nižší koncentrace oxidu uhličitého, nižší hladiny moří – a stromy kvůli nedostatku oxidu uhličitého byly na pokraji zadušení. Na dnešních úrovních oxidu uhličitého a hladiny moří a ani na dnešních teplotách není nic zvláštního. To, co nám škodí, je rychlé tempo změny. Více oxidu uhličitého je obecně pro biosféru dobrá věc – jde jenom o to, že růst je příliš rychlý.“

209

Pánové z IV chrlí další příklady obecně přijímaných názorů na globální oteplování, které jsou všechny mylné. Zvyšování mořské hladiny například „není v prvé řadě způsobováno táním ledovců,“ konstatuje Wood, jakkoli se taková představa může hodit zeleným aktivistům. Pravdaje daleko méně vzrušující. „Převážnou měrou se to děje vlivem oteplování vody – tepelným rozpínáním oceánských vod při jejich zahřívání.“ Mořská hladina se skutečně zvedá, dodává Wood, a děje se to již zhruba dvanáct tisíc let, od konce poslední doby ledové. Oceány jsou nyní od té doby vyšší asi o 130 metrů, naprostá většina onoho růstu se však odehrála za prvních tisíc let. Za minulé století se hladiny zvedly o necelých 20 centimetrů. A budoucnost? Wood poznamenává, že většina směrodatné literatury k růstu mořské hladiny nenaznačuje pro toto století žádné katastrofální vzestupy o devět metrů a zaplavení Floridy, jak to líčí někteří, nýbrž posun o zhruba 45 centimetrů. To je mnohem méně, než kolik činí každodenní rozdíly mezi hladinami přílivů a odlivů na většině pobřeží. „Je tedy trochu těžké pochopit, v čem má ona údajná krize spočívat,“ diví se Wood. Caldeira s poněkud bolestným výrazem ve tváří zase poukazuje na možná nejpřekvapivější ekologickou pohromu: stromy.34 Ano, stromy. Caldeira sice osobně vede uvědomělý zelený život – jeho kancelář na Stanfordu ochlazuje mlžení z vodní nádrže – jeho výzkum však zjistil, že vysazování stromů v určitých oblastech ve skutečnosti oteplování zesiluje, než aby jej mírnilo, protože relativně tmavé listoví absorbuje více příchozího slunečního světla než například travnaté pláně, písečné pouště nebo sněhem pokrytá volná krajina. A je zde ještě něco, o čem se v souvislosti s globálním oteplováním příliš nemluví: zatímco poplašné bubnování v

210

posledních několika letech sílilo, průměrná globální teplota v té době ve skutečnosti klesala. V setmělé konferenční místnosti Myhrvold na stěnu promítá souhrn názorů IV na současný oficiální soubor návrhů boje s globálním oteplováním. Čteme: • Příliš málo • Příliš pozdě • Příliš optimistické Příliš málo znamená, že dosavadní snahy o ochranu klimatu jednoduše nic podstatného nezmění. „Pokud věříme, že existuje problém, který by se měl řešit, pak tato řešení na to stačit nebudou,“ objasňuje Myhrvold. „Větrná energie a většina dalších alternativních energetických zdrojů je sice roztomilá záležitost, co do rozsahu to však není schopno dosáhnout dostatečné úrovně. V této chvíli jsou větrné farmy v podstatě jen programem vládních subvencí.“ A co naše drahé hybridy Prius a další nízkoemisní automobily? „Jsou skvělé, až na to, že doprava není zas tak velký sektor.“ Uhlí je naopak tak levné, že snažit se vyrábět elektřinu bez něj by byla ekonomická sebevražda, zejména pro rozvojové země. Podle Myhrvolda ničemu příliš nepomohou ani dohody o omezování emisí a obchodování s nimi, v jejichž rámci se emise uhlíku omezují pomocí kvót a zvýšených nákladů, zčásti proto, že už je… Příliš pozdě. Poločas mizení oxidu uhličitého z atmosféry činí zhruba sto let a něco z něj v ní přetrvá tisíce let.35 I kdyby tedy lidstvo hned teď přestalo se spalováním veškerých fosilních paliv, dosavadní oxid uhličitý by v atmosféře zůstal ještě několik generací. Dejme tomu, že by se Spojené státy (a třeba i Evropa) nějakým zázrakem transformovaly a staly se

211

bezuhlíkovými společnostmi s nulovými emisemi. Předpokládejme také, že přesvědčí Čínu (a třeba i Indii), aby zlikvidovala každou svou uhelnou elektrárnu a každý dieselový nákladní automobil. Na oxid uhličitý v atmosféře by to podle všeho nemělo až tak velký vliv. A mimochodem, ona vize bezuhlíkové společnosti, o níž se zasněně mluví, je poněkud… Příliš optimistická. „Spousta věcí, o nichž se nadšeně mluví, pravděpodobně není až tak dobrá,“ upozorňuje Myhrvold. Jako příklad poukazuje na solární elektřinu. „Problém se solárními články je, že jsou černé, protože mají absorbovat sluneční světlo. Na elektřinu však mění jen 12 procent světla a zbytek se vyzáří zpět jako teplo – a to přispívá ke globálnímu oteplování.“ Všeobecný přechod na sluneční elektřinu se může zdát jako lákavá vidina, realita je však složitější. Energie vynaložená na stavbu statisíců solárních elektráren, které by nahradily elektrárny na fosilní paliva, by vytvořila obrovský dlouhodobý „oteplovací dluh“, j ak tomu říká Myhrvold. „Nakonec budeme mít skvělou bezuhlíkovou infrastrukturu, jenomže předtím, kvůli budování slunečních elektráren, které může se vším všudy trvat třicet až padesát let, budou emise narůstat a globální oteplování se bude zhoršovat.“ To samozřejmě neznamená, že problém energetiky by se měl opomíjet. Proto také IV, stejně jako vynálezci všude ve světě, pracuje na svatém grálu levné a čisté energie. Z hlediska atmosféry však energetika představuje cosi jako dilema vstupu. Jak je to ale s dilematem výstupu? Co když skleníkové plyny, které jsme již vypustili, skutečně povedou k ekologické katastrofě? Myhrvold není vůči této možnosti slepý a zřejmě důkladněji než kdokoli z proroků klimatické apokalypsy se zabýval z vědeckého hlediska scénáři jako zhroucením rozlehlého ledového příkrovu Grónska nebo Antarktidy, uvolněním

212

nesmírného množství metanu v důsledku tání severského permafrostu nebo, jak říká Myhrvold, „rozpadem systému termohalinní cirkulace v severním Atlantiku, což by znamenalo zánik Golfského proudu“.36 Takže co se stane, kdyby měli proroci zkázy pravdu? Co když se Země nebezpečně otepluje, ať už kvůli naší spotřebě fosilních paliv, anebo kvůli nějakému přirozenému klimatickému cyklu? Budeme snad jen tak nečinně přihlížet a dusit se ve vlastní šťávě? Když Myhrvold v roce 1980 studoval na Princetonu, vybuchla v jeho domovském státě Washington sopka Mount St. Helens. Ačkoli byl Myhrvold od erupce přes 4 000 kilometrů daleko na opačném kraji Spojených států, viděl, jak se na jeho okenním parapetu nahromadila tenká vrstva vulkanického popela. „Těžko nemyslet na sopečný prach, když vám padá na okno pokoje na koleji,“ vzpomíná. „Ačkoli, mám-li být upřímný, v mém pokoji bylo nepořádku mnohem víc.“ Myhrvolda už od dětství fascinovaly geofyzikální jevy jako vulkány nebo sluneční skvrny a historie jejich vlivů na klima. Malá doba ledová ho zaujala natolik, že přiměl rodinu k výletu na nejsevernější cíp New foundlandu, kde si Leif Eriksson a jeho Vikingové údajně před tisíci lety postavili tábor.37 Spojitost mezi vulkány a klimatem není ničím novým. První vědeckou práci na toto téma napsal další polyhistor, Benjamin Franklin.38 V článku „Meteorologické představy a hypotézy“ z roku 1784 přišel Franklin s názorem, že tehdejší nedávné sopečné erupce na Islandu zapříčinily neobvykle krutou zimu a chladné léto, kdy byla „nad celou Evropou a velkou částí Severní Ameriky neustálá mlha“. Gigantická erupce Tambory v Indonésii v roce 1815 zrodila „rok bez léta“,39 celosvětovou pohromu, která likvidovala úrodu, způsobila ve značné části

213

světa hlad provázený sociálními bouřemi a přinesla do Nové Anglie sníh ještě v červnu. Jak říká Myhrvold: „Všechny opravdu obří vulkány mají nějaký vliv na klima.“ Sopky vybuchují někde ve světě prakticky pořád, skutečně obří erupce jsou však vzácné. Kdyby jich nebylo, asi bychom tu vůbec nebyli, natož abychom se znepokojovali globálním oteplováním. Antropolog Stanley Ambrose dokazoval, že exploze supervulkánu pod jezerem Toba“‚ na Sumatře před zhruba 70 000 lety zablokovala sluneční svit natolik, že vyvolala dobu ledovou, která téměř vyhladila Homo sapiens. Obří vulkán se odlišuje od ostatních nejen množstvím materiálu, které vyvrhne, ale i tím, kam jej směruje. Běžná sopka vysílá oxid siřičitý do troposféry, což je vrstva atmosféry nejblíže k zemskému povrchu. Do podobných výšek se dostávají i emise z neodsířených uhelných elektráren. V obou případech tento plyn zůstává na obloze jen zhruba týden, načež klesne k zemi v podobě kyselého deště, který dosahuje obvykle do několika set kilometrů od místa původu. Velká sopka ale vrhá oxid siřičitý mnohem výše, až do stratosféry. Ta začíná zhruba 10,5 kilometru nad zemským povrchem a na pólech od devíti kilometrů. Nad touto hranicí nastává drastická změna řady atmosférických parametrů. Oxid siřičitý se odsud na povrch už rychle nevrací, ale spojuje se s vodní párou, s níž vytváří oblaky aerosolu, které začnou rychle putovat kolem zeměkoule a velkou její část zastíní. Ve stratosféře může oxid síry vydržet rok a déle, a bude tak ovlivňovat zemské klima. Právě to se stalo v roce 1991 poté, co na Filipínách vybuchla Pinatubo, proti níž byla erupce Mount St. Helens pouhým škytnutím. Pinatubo do stratosféry vyvrhla více síry než jakákoli

214

jiná sopka od erupce Krakatoy o více než století dříve. V období mezi oběma velkými erupcemi věda zásadně pokročila. U Pinatuba celou událost sledovaly týmy vědců vybavené moderní technikou, která zachycovala i ten nejmenší měřitelný údaj. Následky erupce Pinatuba na atmosféru byly nepopiratelné: úbytek ozónu, rozptýlenější sluneční světlo, a samozřejmě, snížení globální teploty na delší dobu. Nathan Myhrvold tehdy už pracoval u Microsoftu, vědeckou literaturu o geofyzikálních fenoménech však stále sledoval. Povšiml si klimatických účinků erupce Pinatuba a o rok později narazil na devítisetstránkovou zprávu Národní akademie věd nazvanou Důsledky globálního oteplování pro politická opatření. Jedna z kapitol se zabývala geoinženýrstvím, které akademie definovala jako „velkoplošné technické působení na naše životní prostředí s cílem bojovat nebo působit proti dopadům změn atmosférických procesů.“ Jinak řečeno: kdyby činnost lidí oteplovala planetu, mohl by ji lidský důvtip zase ochladit? Lidé se snažili manipulovat s počasím odedávna. Své modlitby za déšť mělo snad každé náboženství, které kdy vzniklo. Bezvěrci však v posledních desetiletích zašli v těchto snahách mnohem dále. Ve druhé polovině 40. let se třem výzkumníkům společnosti General Electric v Schenectady ve státě New York podařilo vytvořit dešťová mračna pomocí jodidu stříbrného.41 Jedním z tria byl chemik jménem Bernard Vonnegut; o propagaci projektu se staral jeho mladší bratr Kurt, který se později stal světoznámým spisovatelem a ve svých knihách využil hodné z bláznivé vědy, kterou pochytil v Schenectady. Zpráva akademie věd z roku 1992 dodala geoinženýrství známku důvěryhodnosti, protože do té doby byl tento obor považován za roj diště pavědeckých pomatenců a vlád zlotřilých

215

států. Některé z návrhů akademie by však působily bizarně i ve Vonnegutových knihách. „Ha lonová clona“ měla například odrážet sluneční světlo vysláním miliard pohliníkovaných balonů na oblohu. Systém „kosmického zrcadla“ zase předpokládal, že na oběžné dráze vysoko nad Zemí se bude pohybovat 55 000 zrcadlových ploch. Zpráva rovněž nadnesla možnost záměrného rozptylování oxidu sířičitého do atmosféry. Myšlenka se připisovala běloruskému klimatologovi jménem Michail Budyko.42 Po výbuchu Pinatuba už nebylo pochyb, že oxid siřičitý ve stratosféře Zemi skutečně ochlazuje. Nebylo by ale pěkné, kdybychom se s ochlazováním nemuseli spoléhat na sopky? Konkrétní návrhy na zanesení oxidu siřičitého do stratosféry byly bohužel složité, nákladné a nepraktické. Například naplnit jím dělostřelecké granáty, a ty pak vystřelovat nahoru. Nebo vybavit letku stíhaček palivem s vysokým obsahem síry a vyslat ji, aby výfukovými plyny pomalovala stratosféru. „Byla to spíš science-fiction než věda,“ říká Myhrvold. „Žádný z těch plánů nedával ekonomický ani praktický smysl.“ Dalším problémem bylo to, že řada vědců, zejména zeleně orientovaných jako Ken Caldeira, pokládala už samotnou myšlenku za odpornou. Vypouštět chemické látky do atmosféry, aby se napravila škoda způsobená… vypouštěním chemických látek do atmosféry? Byl to pro ně šílený přístup typu vytloukání klínu klínem a odporovalo to veškerým zásadám environmentalismu. Ti, kdo se na globální oteplování dívali jako na náboženskou otázku, si stěží dokázali představit horší znesvěcení. Avšak hlavním důvodem pro odmítnutí takové myšlenky, myslel si tehdy Caldeira, bylo, že by to prostě nefungovalo. K takovému závěru došel poté, co Lowell Wood vystoupil v roce 1998 v Aspenu na konferenci o klimatu s přednáškou o

216

oxidu siřičitém v atmosféře. Caldeira je ale vědec, který před dogmatem dává přednost datům – ačkoli zelené dogma je v tomto případě blízké jeho srdci – a tak vložil Woodovy návrhy do klimatického modelu. „Záměrem bylo,“ přiznal, „udělat konec všem těm povídačkám o geoinženýrství.“ To se mu nepovedlo. Jakkoli se Caldeirovi celý ten nápad nelíbil, jeho model naopak podporoval Woodova tvrzení, podle nichž by geoinženýrství dokázalo stabilizovat klima i za situace prudkého nárůstu atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, a on sám o tom podal vědeckou zprávu. Caldeira, ten nejneochotnější geoinženýr, jakého si lze představit, opustil svou víru, alespoň tím, že byl ochoten prozkoumat nepohodlnou myšlenku. A díky tomu o více než deset let později Caldeira, Wood a Myhrvold – někdejší bojovník za mír, někdejší projektant zbrojních systémů a někdejší fanoušek Vikingů – se v bývalé opravně Harley-Davidsonů setkávají k diskusím a předvádějí své plány na zastavení globálního oteplování. Culdeiru nepřekvapil pouze ochlazovací potenciál oxidu siřičitého ve stratosféře, ale i to, jak málo by ho stačilo: zhruba 130 litrů za minutu, což je jen o něco více než kapacita velké zahradní hadice. Oteplování je zejména problémem pólů, protože oblasti vysokých zeměpisných šířek jsou na změnu klimatu čtyřikrát citlivější než rovníkové pásmo. Podle odhadů IV by stačilo sto tisíc tun oxidu siřičitého ročně, aby se růst teplot v Arktidě zastavil a na většině severní polokoule zpomalil. Může to vypadat jako hodně, avšak relativně vzato je to jen kapka v moři. Do atmosféry se dostává každý rok nejméně 200 milionů tun oxidu siřičitého, z toho asi 25 procent ze sopek, další čtvrtina jde na konto lidmi produkovaných emisí z

217

motorových vozidel nebo tepelných elektráren, a zbytek z ostatních přírodních zdrojů, zejména z moří. Takže k dosažení účinného efektu na klima by bylo zapotřebí pouze to, aby se dvacetina jednoho procenta současných emisí síry prostě jen přesunula výše. Jak na to? Myhrvoldova odpověď: „Pákový efekt!“ Pákový efekt je onou tajnou ingrediencí, která odlišuje fyziku od dejme tomu chemie. Vzpomeňme si na Salterovo splachovadlo, zařízení, které IV vymyslela proti hurikánům. Hurikány jsou ničivé proto, že sbírají tepelnou energii z povrchu oceánu a přeměňují ji na fyzikální sílu, která je zdrojem pro vytvoření pákového efektu. Salterovo splachovadlo tento proces rozbíjí tím, že využívá síly vln ke kontinuálnímu odstraňování teplé vody z povrchu po celou hurikánovou sezonu. „Oxid siřičitý, který nákladní auta, autobusy nebo elektrárny vypouštějí do troposféry, bude mnohem užitečnější ve stratosféře,“ povídá Myhrvold. „Tím získáme ohromný pákový efekt, což je bezvadná věc. To proto Archimedes řekl, ‚dejte mi pevný bod a já pohnu zeměkoulí‘.“5 Takže když pomineme moralismus a strach, zúží se úkol zastavit globální oteplování na přímočarý technický problém: jak do stratosféry dostat 130 litrů oxidu siřičitého za minutu? Odpověď: velmi dlouhou hadicí. Proto také IV tento projekt pojmenovala „zahradní hadice do nebe“. Popřípadě, když mají trochu odbornější náladu, „stratosférický štít ke stabilizaci klimatu“. Kdybychom přihlédli k vědeckému předchůdci projektu a způsobu, jímž by planetu obalil ochrannou vrstvou, měl by se spíše jmenovat Budykova pokrývka. 5

Lowell Wood Myhrvoldovu citaci Archiméda zpochybnil: „Ve skutečnosti žádal o dostatečně dlouhou páku.“ Na což Myhrvold odsekl: „Pevnou osu potřeboval taky!“

218

Pro toho, kdo má v oblibě levná a jednoduchá řešení, to zatím o moc větší zlepšení není. Jak by to fungovalo? Na základní stanici by se síra spalovala na oxid siřičitý, a pak zkapalňovala. „Taková technologie je všeobecně známá,“ říká Wood, „protože v prvních desetiletích 20. století byl oxid siřičitý nejpoužívanějším chladicím plynem“. Hadice, která by se natáhla od základní stanice do stratosféry, by byla dlouhá asi 27 kilometrů, byla by však velmi lehká. „V průměru by měla jen pár palců, takže žádné obří potrubí,“ ujišťuje Myhrvold. „Jde vlastně o speciální požární hadici.“ Hadici by udržovala ve svislé poloze řada vyztužených balonů naplněných héliem, které by k ní byly připoutány v rozestupech 100 až 300 metrů (IV tomu říká „šňůra perel“). Jejich průměr by se pohyboval od osmi metrů u země po 30 metrů v blízkosti vrcholu. Zkapalněný oxid siřičitý by se vysílal vzhůru řadou čerpadel, která by byla připojena k hadici ve stometrových rozestupech. Čerpadla by byla rovněž lehká a každé by vážilo necelých 25 kilogramů – „byla by menší než čerpadla v mém bazénu,“ podotýká Myhrvold. Volba mnoha malých čerpadel namísto jednoho obrovského na základně má několik výhod: velké čerpadlo na zemi by znamenalo mnohem větší tlak, což by vyžadovalo daleko pevnější hadice. Pokud by třeba i několik malých čerpadel selhalo, celý projekt by to vůbec neohrozilo. Připojení malých a standardizovaných zařízení by také udrželo na uzdě náklady celého projektu. Na konci hadice by byl instalován systém trysek, který by kropil stratosféru jemnou mlhou bezbarvého zkapalněného oxidu siřičitého. Díky stratosférickému vzdušnému proudu, jehož rychlost obvykle dosahuje 150 kilometrů, obalí vzniklý poprašek

219

zeměkouli za zhruba deset dní. Tak dlouho by tedy trvalo vyrobit Budykovu pokrývku. Protože vzduch ve stratosféře se přirozeně stáčí k pólům a arktické oblasti jsou nejvíce citlivé na globální oteplování, bylo by logické rozprašovat oxid siřičitý ve vysokých zeměpisných šířkách – jedna hadice by tak mohla být blízko jižního pólu, druhá zase u severního. Myhrvold na svých cestách v poslední době natrefil najedno potenciálně dokonalé místo. Spolu s Billem Gatesem a investorem Warrenem Buffettem se pustil na výzkumnou výpravu po různých producentech energie – jaderných elektrárnách, větrných farmách a podobně. Jednou ze zastávek bylo i obrovské ložisko ropných písků v Athabasce v kanadské provincii Alberta. V Athabasce se nacházejí miliardy barelů ropy, která je ovšem těžká a velmi nečistá. Ropa se zde nevyskytuje v kapalném stavu v obrovské pánvi pod zemskou kůrou, ale je smíšená s povrchovými horninami a dalšími nečistotami. V Athabasce se ropa nečerpá, nýbrž doluje, takže gigantická rypadla zde odhrabávají kusy země a ropa se v nich musí teprve oddělit od odpadových složek. Jednou z nejhojnějších složek tohoto odpadu je síra, která má tak nízkou cenu, že ji ropné společnosti skladují jen tak na hromadách. „Jsou tam toho ohromné žluté hory, sto metrů vysoké a kilometr dlouhé!“ líčí Myhrvold. „A vrší je tam dál, jako nějakou mexickou pyramidu. Klidně se tam dá na jednu stranu té hory umístit malé čerpací zařízení a s jeho pomocí vyřešit celý problém globálního oteplování na severní polokouli.“ Je zajímavé představit si, co by se asi dělo, kdyby Myhrvold žil před sto lety, kdy se New York a další světová města dusila v koňském hnoji. Zatímco každý zíral na hory mrvy a viděl jen pohromu, on by možná viděl příležitost.

220

Budykova pokrývka je i z celkového hlediska ďábelsky jednoduchý plán. Vzhledem ke složitosti klimatu a k tomu, jak málo toho o něm víme, by zřejmě bylo rozumné začít opatrně. Hadice by mohla zpočátku vypouštět jen drobet síry a poté by se sledovaly výsledky. Množství vypouštěné síry by se pak mohlo snadno zvyšovat nebo snižovat, či v případě potřeby zcela zastavit. Na tomto procesu by nebylo nic nevratného. A bylo by to i překvapivě levné. IV odhaduje, že plán „Záchrana polárních oblastí“ by mohl být připraven během pouhých dvou let za cenu zhruba 20 milionů dolarů a provozní náklady by činily kolem 10 milionů dolarů ročně. Kdyby se ochlazování pólů ukázalo jako nedostatečné, má IV připravenu další verzi pod názvem „Záchrana planety“, kdy by se místo dvou stanic vybudovalo pět, a z každé by se vypínaly tři hadice. Tím by se do stratosféry dostávalo asi třikrát až pětkrát větší množství oxidu siřičitého. I tak by to ale představovalo méně než jedno procento současných celosvětových emisí síry. IV předpokládá, že takový plán by se mohl začít realizovat do tří let, jeho počáteční náklady by dosahovaly 150 milionů dolarů a roční provoz by stál 100 milionů. Takže Budykova pokrývka by zastavila globální oteplování za celkem 250 milionů dolarů. Když to srovnáme se sumou 1,2 bilionu dolarů, kterou Nicholas Stern navrhuje vydávat na řešení tohoto problému každý rok, vyšel by projekt IV prakticky zadarmo. Stál by dokonce o 50 milionů dolarů méně, než kolik nadace Ala Gora utrácí jen na to, aby zvýšila povědomí veřejnosti o globálním oteplování. A v tom leží klíč k otázce, kterou jsme položili na počátku této kapitoly: Co mají společného Al Gore a Pinatubo? Odpověď zní, že Gore i Pinatubo ukazují cesty k ochlazení planety, avšak způsoby, jejichž nákladová efektivnost se liší o světelné roky.

221

Tím nijak nebagatelizujeme možné námitky k Budykově pokrývce, jichž může být celá řada. Ta první je: bude to fungovat? Vědecké poznatky říkají, že ano. V podstatě jde o kontrolovanou nápodobu erupce Pinatuba, jejíž ochlazovací efekt se vyčerpávajícím způsobem prostudoval a není nijak zpochybňován. Možná s nejsilnějším vědeckým argumentem43 ve prospěch plánu přišel Paul Crutzen, nizozemský atmosférický vědec, jehož pověst mezi environmentalisty je ještě lepší než Caldeirova. Crutzen získal v roce 1995 Nobelovu cenu za svůj výzkum úbytku atmosférického ozónu. A přece v roce 2006 napsal do časopisu Climatic Change článek, v němž s lítostí poukazuje na neúspěch snah o snížení emisí skleníkových plynů a přiznává, že injekce síry do stratosféry „je jedinou dostupnou možností, jak rychle omezit růst teploty a postavit se proti dalším dopadům na klima“. Crutzenovu podporu geoinženýrství považovala obec klimatologů za takové kacířství, že se někteří z nich snažili překazit publikaci jeho článku. Jak může člověk s uctivou přezdívkou „Doktor ozón“ schvalovat něco takového? Copak takový projekt nezpůsobí více škody než užitku? Právě že ne. Crutzen dospěl k tomu, že škoda na ozónu bude jen minimální. Oxid siřičitý se nakonec usadí v polárních oblastech, avšak v relativně tak malých množstvích, že ani tam se nedá počítat s významnějším narušením přírody. Kdyby vyvstal nějaký problém, napsal Crutzen, „mohlo by se to v krátké době zastavit… a atmosféra by se mohla vrátit do předešlého stavu během pár let“. Další zásadní námitkou proti geoinženýrství je to, že záměrně mění přirozený stav Země. Na to má Myhrvold

222

jednoduchou odpověď: „Zemi jsme již svým geoinženýrstvím změnili.“ Za pouhých několik století j sme spálili velkou část fosilních paliv, která vznikala biologickou akumulací celých 300 milionů let. Ve srovnání s tím vypadá vypouštění trochy síry do atmosféry jako velmi mírný zásah. Jak podotýká Lowell Wood, ani síra není pro stratosférický štít tou optimální látkou. Účinnější sluneční clonu by tvořily jiné materiály, které nevypadají tak škodlivě, například pohliníkované plastické mikrokapky. Síra je však nejpřijatelnější alternativou, „jednoduše proto, že sopky podaly důkaz, že to funguje, a zároveň důkaz, že je to neškodné,“ připomíná Wood. Wood a Myhrvold se ale obávají, že Budykova pokrývka by stvořila „výmluvu pro znečišťování“. To znamená, že místo toho, aby poskytla čas k nalezení nových řešení v energetie, by sváděla k sebeuspokojení. Ale dávat za to vinu geoinženýrství, říká Myhrvold, je jako obviňovat kardiochirurga z toho, že zachránil život někomu, kdo jí příliš mnoho hranolků a vyhýbá se tělesné aktivitě. Možná tou nejlepší námitkou proti myšlence hadice do nebe je to, že je příliš jednoduchá a příliš levná. V současné době neexistuje globální regulace, která by bránila komukoli – vládě, soukromé organizaci nebo jednotlivci – vypouštět do atmosféry oxid siřičitý. (Kdyby existovala, mnohé z téměř osmi tisíc uhelných elektráren ve světě by se dostaly do velkých problémů.) Myhrvold ovšem připouští, že „lidi by dezorientovalo“, kdyby někdo něco takového zkonstruoval sám od sebe. Samozřejmě by záleželo, kdo by to byl. Kdyby to byl Al Gore, možná by ukořistil další Nobelovu cenu za mír. Kdyby jím byl Hugo Chávez, pravděpodobně by mohl čekat promptní návštěvu amerických stíhaček.

223

Můžeme si rovněž představit války, které by mohly vypuknout kvůli kontrole nad ciferníky Budykovy pokrývky. Vláda závislá na vysokých cenách ropy by možná chtěla pouštět na oblohu co nejvíce ochlazující síry, jiné země by si zase spíše přály delší vegetační období a vyšší sklizně. Lowell Wood vzpomíná, že se na jedné své přednášce zmínil o tom, že stratosférický štít by mohl rovněž odfiltrovávat škodlivé ultrafialové záření. Jeden z posluchačů namítl, že při slabším ultrafialovém záření by lidi více postihovala rachitida. „Na to jsem mu řekl,“ říká Wood, „že o to by se postaral jeho lékárník přísunem vitaminu D, a že celkově by to jeho zdraví prospělo.“ Woodova rychlá reakce vzbudila u všech těch raketových inženýrů, klimatologů a fyziků, kteří seděli v IV kolem konferenčního stolu, dušený smích. Pak se někdo zeptal, zda by IV teď, když má už Budykovu pokrývku připravenu, neměla také pracovat na patentu prevence rachitidy. To už se smáli nahlas. Až takový vtip to ale není. Na rozdíl od většiny patentů v portfoliu IV není u Budykovy pokrývky jasné, jak může vynášet firmě zisky. „Jako můj investor,“ říká Myhrvold, „byste se mohl ptát: ‚Připomeňte mi ještě jednou, proč na tom vlastně pracujete?‘“ Pravda je, že mnohé z časově nejnáročnějších projektů IV, včetně různých řešení malárie a AIDS, jsou v podstatě neziskovými aktivitami „pro dobro lidstva“. „Na druhé straně stolu sedí největší filantrop na světě,“ směje se Wood a ukazuje na Myhrvolda. „Jejím sice nedobrovolně, ale je to tak.“ Myhrvold sice dokáže mluvit o převládajících názorech na globální oteplování pohrdavě, bez váhání však popírá, že by nevěřil v samotný fakt oteplování zeměkoule. (Kdyby to tak bylo, stěží by vydával tolik zdrojů své firmy na jeho řešení.)

224

Neprosazuje ani, aby se Budykova pokrývka instalovala co nejdříve – technologie jako tato je podle něj nutné teprve zkoumat a testovat, aby byly připraveny pro případ, kdyby se vyplnily nejhorší klimatické předpovědi. „Je to něco jako mít v budově protipožární přístroje,“ říká. „Na jedné straně by se mělo udělat všechno pro to, aby k požáru nedošlo. Také je ale nutné mít něco, o co je možné se opřít v případě, že požár přes to všechno nastane.“ Důležité je také, že to „poskytne čas k přechodu na bezuhlíkové zdroje“. Geoinženýrský přístup Myhrvold důrazně prosazuje i proto, že kampaň aktivistů proti globálnímu oteplování v posledních letech „nabrala na obrátkách“. „Vážně navrhují dělat věci, které by mohly mít na lidský život enormní a podle nás zřejmě negativní dopad,“ říká. „Chtějí nasměrovat obrovské množství ekonomických zdrojů k okamžitým a překotným protiuhlíkovým iniciativám, aniž by to promysleli. Pro světovou ekonomiku to bude ohromná zátěž. Jsou tady miliardy chudých, jimž to podstatně zbrzdí cestu k dosažení životní úrovně vyspělého světa nebo jim v tom dokonce zcela zabrání. My si tady klidně můžeme dovolit luxus experimentovat na poli energetiky a životního prostředí, jak chceme, jiné části světa však těžce utrpí.“ Jisté nové myšlenky, byť mohou být jakkoli užitečné a přínosné, se všeobecně považují za odpudivé.45 Jako o jednom z příkladů už jsme mluvili o trhu s lidskými orgány, přestože jeho vznik by mohl zachránit desetitisíce lidských životů. Časem některé myšlenky překročí bariéru odpudivosti a stávají se běžně přijímanou realitou. Účtování úroků z půjček. Prodej lidského spermatu a vajíček. Profitování z předčasného úmrtí milovaného člověka. V posledním příkladu mluvíme samozřejmě o životním pojištění. Dnes je běžnou praxí vsadit si u pojišťovny na vlastní smrt, aby člověk v takovém případě

225

zajistil rodinu. Až do poloviny 19. století bylo životní pojištění považováno za „znesvěcení“, které „změnilo posvátnou událost ve vulgární produkt“. Budykova pokrývka je možná prostě tak odpudivý projekt, že nikdy nedostane šanci. Záměrné znečišťování? Manipulování s atmosférou? Dávat počasí planety do rukou několika arogantních vědátorů ze Seattlu? Jedna věc je, když takové řešení podpoří těžké váhy jako Paul Crutzen nebo Ken Caldeira. To jsou ale jenom vědci. Skutečně důležití jsou vtomto ohledu lidé jako AI Gore. A co si myslí o geoinženýrství on? „Řeknu to stručně,“ říká Gore. „Myslím, že je to pitomost.“46 Pokud by projekt „hadice do nebe“ neprošel, IV má v zásuvce další návrh, který je založen na stejné vědecké myšlence, možná však nebude tak odpudivý. Z výpočtů vysvítá, že množství stratosférické síry nezbytné k ochlazení planety je rovno objemu, který již vychrlilo jen několik málo uhelných elektráren. Druhý plán tak předpokládá, že na několika strategicky položených místech se prostě jen prodlouží elektrárenské komíny. To znamená, že by nevypouštěly svůj sirnatý kouř do výšky jen několik desítek až stovek metrů, ale asi 27 kilometrů vysoko do stratosféry, kde by to mělo stejný ochlazovací efekt jako hadice. Plán je lákavý, protože pouze dává už existujícímu znečištění nový účel a nic k němu nepřidává. Zdá se sice, že výstavba komínu vysokého 27 kilometrů by byla velmi náročná, IV však už vymyslela, jak na to – v podstatě by se ke komínu připojil dlouhý a úzký horkovzdušný balon, což by vytvořilo tunel, jímž by horké sírové plyny stoupaly svým vlastním vztlakem do stratosféry. Projektu se samozřejmě říká „komín do nebe“.

226

A kdyby se i tento plán zdál příliš odpudivý, má IV připraveno ještě něco zcela jiného, projekt přímo nebeský: oblohu plnou nadýchaných bílých obláčků. Plán je duchovním dítětem Johna Lathama, britského klimatologa, který se nedávno přidal k týmu vynálezců IV. Latham je vlídný muž s mírným hlasem, kterému táhne na sedmdesátku, navíc je docela dobrý básník. Možná proto se mu tak vryla do paměti vzpomínka na to, jak kdysi dávno stál se svým osmiletým synem Mikem na jedné hoře v severní Walesu, hleděli na západ slunce a hoch ukazoval na zářivé mraky a nazval je „promáčená zrcadla“.47 To je přesně ono! „Celkově vzato je úlohou mraků ochlazovat,“ říká Latham. „Kdyby oblaky v atmosféře neexistovaly, Země by byla mnohem teplejší, než je teď.“ Ochlazovací účinek mají dokonce i umělé oblaky – například kondenzační stopy za letadly. Po teroristických útocích z 11. září byly všechny komerční lety ve Spojených státech na tři dny zastaveny. Pomocí údajů z více než čtyř tisíc meteorologických stanic v zemi vědci zjistili, že náhlé zmizení kondenzačních par vedlo ke zvýšení teploty u zemského povrchu o 1,1 °C. Pro tvorbu mraků jsou podstatné nejméně tři složky: stoupající vzduch, vodní pára a pevné částice, takzvaná kondenzační jádra. Jako jádra pro tvorbu oblaků slouží například částečky z výfukových plynů letadel.48 Nad pevninami většinou tuto práci odvádějí prachové částice. Nad oceány se však takovýchto jader pohybuje daleko méně, vysvětluje Latham, takže mraky obsahují méně kapek a neodrážejí tak dobře světlo. V důsledku toho se dostává k zemskému povrchu více slunečního záření. Oceán je tmavý, proto sluneční teplo absorbuje zvlášť dobře.

227

Podle Lathamových výpočtů by zvýšení odrazivé schopnosti oblak nad oceány o pouhých 10 až 12 procent ochladilo Zemi natolik, že by to vyrušilo i zdvojnásobení současné koncentrace skleníkových plynů. Jeho řešení: přimět oceány k tomu, aby tvořily více oblačnosti. Jako na zavolanou vytváří tříšť slané mořské vody vynikající jádra pro tvorbu oblaků. Jediné, co je nutné zajistit je, aby se tříšť dostala několik metrů nad hladinu oceánů. Odtud se již přirozeným způsobem zvedne do výšky, kde vznikají mraky. IV zvažovala řadu způsobů, jimiž by se to dalo zařídit. V dané chvíli je preferovanou myšlenkou flotila laminátových plachetnic, navržená Stephenem Salterem, s podvodními turbinami, které by tvořily neustálý proud zpěněné vodní tříště. Bez motoru není znečištění a jediné ingredience – mořská voda a vzduch – jsou přirozeně zadarmo. Množství tříště (a tím i úroveň vytvořené odrazivosti oblaků) by se dalo snadno nastavovat. Vzniklá oblaka by se nedostala nad pevninu, kde je sluneční svit tak důležitý pro zemědělství. Odhadovaná cena: necelých 50 milionů dolarů za první prototypy, a poté několik miliard dolarů za flotilu lodí dostatečně velkých na to, aby vyrovnaly předpokládané oteplení nejméně do poloviny století. V análech levných a jednoduchých řešení znepokojivých problémů stěží najdeme elegantnější příklad než Lathamova promáčená zrcadla – je to geoinženýrství, které si snad musí zamilovat i ten nejzelenější ze zelených. Když jsme ale u toho, Myhrvold se obává, že ani to nejnevinnější řešení od IV nenajde u jistých environmentalistických kruhů příliš přízně. To je něco, co nedovede pochopit. „Pokud někdo věří, že všechny ty hrůzné předpovědi by mohly být pravdivé nebo třeba jen možné, pak by měl také připustit, že spoléhat pouze na snižování uhlíkových emisí není

228

příliš dobrá odpověď,“ říká. Jinak řečeno: je nelogické věřit v oteplovací apokalypsu způsobenou uhlíkem a zároveň věřit, že takovou apokalypsu bude možné odvrátit pouhým omezováním nových uhlíkových emisí. „Katastrofické scénáře by se mohly naplnit, i kdybychom do snižování emisí vrhli nadlidské úsilí, takže jediné reálné řešení je geoinženýrství.“ Al Gore kontruje svou vlastní logikou. „Jestliže toho nevíme dost na to, abychom zastavili každodenní vypouštění 70 milionů tun oteplovacího znečištění do atmosféry, jak probohamůžeme vědět dost nato, abychom to přesně vyvážili?“ Pokud ale budeme uvažovat jako chladnokrevní ekonomové a nikoli jako vášniví aktivisté, pak Goreovy vývody nesedí. Nejde přece o to, že nevíme, jak zastavit znečišťování atmosféry. My jej totiž nechceme zastavit, protože nejsme ochotni platit tak vysokou cenu. Připomeňme si, že většina znečištění je negativní externalitou naší spotřeby. Strojírenství nebo fyzika jsou možná těžké obory, přimět lidské bytosti ke změně chování však asi bude těžší. Odměny za omezení spotřeby nebo tresty za nadměrnou spotřebu jsou v současnosti slabé. Gore a další environmentalisté žádají lidstvo, aby konzumovalo méně, a tudíž také méně znečišťovalo, což je možná ušlechtilá výzva. Co se však týká motivace, ta nijak silná není.49 A kolektivní změna chování, jakkoli se možná zdá vábná, může být neuvěřitelně nedosažitelná. Jen se zeptejme Ignáce Semmelweise. Když Semmelweis v roce 1847 vyřešil záhadu horečky omladnic, byl jistě oslavován jako hrdina – nebo snad ne?50 Právě naopak. Jistě, když nařídil lékařům, aby si po pitvě myli ruce, úmrtnost na porodnickém oddělení Vídeňské všeobecné prudce klesla. Jinde však doktoři Semmelweisova zjištění ignorovali, dokonce se jim vysmívali. No jistě, říkali,

229

tak ničivou chorobu odstranit pouhým mytím rukou! Lékaři té doby – nepatřili zrovna k těm nejskromnějším a nejpokornějším – navíc nemohli akceptovat myšlenku, že jádrem problému jsou oni sami. Semmelweise to stále více znechucovalo a časem se jeho frustrace změnila ve žlučovitost. Stylizoval se do role nenáviděného mesiáše a každého kritika své teorie označoval za vraha žen a dětí. Často argumentoval nesmyslně; jeho chování bylo stále podivnější a vyznačovalo se obscénností a sexuálními nepřístojnostmi. Ze zpětného pohledu se dá říci, že Ignác Semmelweis propadal šílenství. Ve svých 47 letech byl vlákán do sanatoria pro choromyslné, odkud se snažil uniknout, avšak následkem bylo jen jeho násilné zadržení. Zemřel za dva týdny poté a jeho renomé bylo téměř zničeno. To ale neznamená, že neměl pravdu. Semmelweisovi daly za pravdu výzkumy Louise Pasteura a jeho teorie mikroorganismů, po níž se stalo pro lékaře pečlivé mytí rukou před ošetřováním pacientů běžnou praxí. A jak dbají Semmelweisových příkazů lékaři v současnosti? Řada studií z nedávné doby zjistila,51 že nemocniční personál si umývá nebo dezinfikuje ruce v méně než polovině případů, kdy by měl. A nejhorší jsou právě lékaři, kteří v tom jsou nedbalejší než sestřičky nebo pomocný personál. Tak velká míra nedbalosti je matoucí. V moderním světě máme sklon si myslet, že nebezpečné praktiky lze nejlépe řešit vzděláváním. Je to představa, která je základem téměř každé kampaně, jejímž cílem je ovlivnit veřejné povědomí o nějakém problému od globálního oteplování přes prevenci AIDS, až po řízení v opilosti. A lékaři bývají v nemocnicích těmi nejvzdělanějšími.

230

Institut medicíny, součást americké Národní akademie věd, ve zprávě z roku 1999 nazvané „Mýlit se je lidské“52 odhadl, že každý rok zemře v důsledku zbytečných chyb v nemocnicích 44 000 až 90 000 Američanů – víc, než kolik se jich stává obětí motocyklových nehod nebo rakoviny prsu – a že jednou z nejrozšířenějších chyb je infekce poraněného místa. A co nejúčinněji zabrání infekcím? Když si budou lékaři častěji mýt ruce. Po vydání zprávy se začaly nemocnice po celých Spojených státech činit, aby problém napravily. I tak světově špičkový ústav j ako Cedars– Sinai Medical Center v Los Angeles zjistil nutnost nápravy, protože ukazatel hygieny rukou zde ukázal plnění jen na 65 procent.53 Manažeři nemocnice proto založili výbor pověřený úkolem zjistit příčiny takového selhání. Zjistilo se zaprvé, že lékaři bývají neskutečně vytížení a doba, kdy si myjí ruce, je dobou, kdy nemohou léčit. Craig Feied, náš revolucionář na pohotovosti ve Washingtonu, odhaduje, že na jedné směně se často setká i s více než stovkou pacientů. „Kdybych si běžel umýt ruce podle předpisu pokaždé, když se někoho z nich dotknu, strávil bych skoro půlku pracovního dne nad umyvadlem.“ Umyvadla také nejsou vždy tak dostupná, jak by měla být, a zejména na pokojích pacientů bývají často zatarasena lékařskými přístroji nebo nábytkem. Cedars-Sinai stejně jako spousta dalších nemocnic má na stěnách nainstalovány dávkovače pro rychlou dezinfekci, ty však bývají často ignorovány. Nedbalost lékařů v mytí rukou má zřejmě rovněž psychologické důvody. První z nich by se dal (velkoryse) nazvat deficitem vnímání. V rámci pětiměsíčního výzkumu na jednotce intenzivní péče jedné dětské nemocnice v Austrálii byli lékaři požádáni, aby

231

sledovali, jak často si myjí ruce. Jejich vlastní zápisy ukázaly míru 73 procent – nic dokonalého, avšak ani ne příliš hrozného.54 Lékaři však netušili, že je sledují sestřičky a zaznamenávají jejich skutečnou míru hygieny rukou: ubohých 9 procent. Paul Silka, který je lékařem na pohotovosti v Cedars-Sinai a býval zde také provozním ředitelem, poukazuje na druhý psychologický aspekt: aroganci. „Jakmile lékař určitou dobu slouží, může se začít uplatňovat jeho ego,“ vysvětluje Silka. „Říká si – ty nákazy v nemocnici nemůžu přenášet já. To musí být ti ostatní“.“ Silka a další manažeři v Cedars-Sinai se pustili do práce na změně chování svých kolegů. Vyzkoušeli všechny možné motivace: jemné přemlouvání pomocí plakátů a e-mailů; vítání lékařů každé ráno lahví dezinfekce; založení Jednotky bezpečné hygieny rukou, která procházela odděleními a předávala desetidolarové poukázky do kaváren sítě Starbucks lékařům, kteří byli spatřeni při náležitém mytí rukou. Člověk by si pomyslel, že lékaři s vysokými platy budou vůči desetidolarovým dárečkům imunní. „Žádný z nich ale poukázku neodmítl,“ vypráví Silka. Po několika týdnech se hygiena rukou v Cedars-Sinai zlepšila, zdaleka však ne dostatečně. Takovou zprávu přinesla nemocniční epidemioložka Rekha Murthyová během pracovního oběda poradců provozního ředitele. Dvacítka poradců, vesměs špičkových lékařů nemocnice, byla zprávou otevřeně znechucena. Po obědě Murthyová podala každému z nich misku s živným roztokem agaru. „Ráda bych použila vaše ruce ke kultivaci,“ řekla jim. Doktoři vtlačili své dlaně do misek, které pak Murthyová poslala do laboratoře. Výsledky, vzpomíná Silka, „byly

232

nechutné a zarážející, protože tam byla ohromná spousta bakteriálních kolonií.“ Seděli tady nejdůležitější lidé z nemocnice, kteří říkají jiným, jak změnit chování, a ani jejich vlastní ruce nebyly čisté! (A možná nejznepokojivější bylo, že šlo o setkání při obědě.) Pro nemocnici by asi bylo nejpohodlnější zamést takovou informaci pod koberec. Vedení se místo toho rozhodlo využít odpudivou sílu otisků dlaní plných bakterií ke kampani a instalovat tyto snímky na spořících počítačových obrazovek po celé nemocnici. Na lékaře – profesionální a přísahou zavázané zachránce životů – však mělo toto pochmurné varování větší vliv než jakákoli jiná pobídka. Míra dodržování hygieny rukou v Cedars-Sinai rychle vylétla na téměř 100 procent. Zpráva se šířila a řešení pomocí spořičů obrazovek začaly napodobovat další nemocnice. A proč ne? Bylo laciné, jednoduché a účinné. Zní to jako šťastný konec, že? Ano, ale… na chvíli se nad tím zamysleme. Proč stálo tolik sil přesvědčit lékaře, aby dělali to, co už od dob Ignáce Semmelweise vědí, že dělat musí? Proč bylo tak těžké změnit jejich chování, jestliže cena za dodržování pravidel (jednoduché mytí rukou) je tak nízká a potenciální náklady nedbalosti (ztráta lidského života) natolik vysoké? Odpověď má stejně jako u problému znečištění co dělat s externalitami. Když si lékař neumyje ruce, není v prvé řadě ohrožen jeho vlastní život. Je to život jeho dalšího pacienta, který má otevřené zranění nebo oslabený imunitní systém. Nebezpečné bakterie, které se na pacienta přenesou, jsou negativní externalitou lékařovy činnosti, stejně jako znečištění je negativní externalitou jízdy automobilem, zapnutí klimatizace nebo vypouštění exhalací ze spalování uhlí komínem. Znečišťovatel má slabou

233

motivaci k tomu, aby neznečišťoval, a lékař zase nemá dostatečné pobídky k mytí rukou. Proto je také změna chování tak obtížná. Co kdybychom tedy namísto kolektivního lomení nečistýma rukama nad těžce dosažitelnou změnou chování přišli s inženýrským, designérským nebo motivačním řešením, které by nutnost takové změny odstranilo? Právě takto se v Intellectual Ventures snaží řešit problém globálního oteplování a takové návrhy nakonec vládní zdravotnické orgány přijaly, aby omezily infekční nákazy v nemocnicích. Z nejlepších řešení jmenujme:55 zavést jednorázové manžety k měření krevního tlaku nových pacientů, napustit zařízení nemocničních interiérů ionty stříbra, které vytvoří antimikrobiální štít, nebo zakázat lékařům nosit v práci vázanky, protože, jak poznamenalo britské ministerstvo zdravotnictví, „jen zřídkakdy se žehlí“, „nemají v péči o pacienty žádnou užitečnou funkci“, a „prokázalo se, že bývají kolonizovány patogeny“. Proto také Craig Feied už po léta nosí motýlka. Feied rovněž přispěl k vývoji počítačového rozhraní, které umožňuje pracovně oděným chirurgům v rukavicích procházet na počítači rentgenové snímky, aniž by se dotýkali klávesnice a myši, na nichž se obvykle shromažďují mikroorganismy stejně účinně jako na vázankách lékařů. A až se příště ocitnete v nemocničním pokoji, nedotýkejte se tam ani dálkového ovladače televizoru, dokud jej dočista nevydezinfikujete. Snad nás ani tolik nepřekvapuje, jak obtížné je změnit chování lidí, když většinu užitku z toho sklidí někdo jiný. Určitě jsme ale schopni změny, pokud je v sázce náš vlastní blahobyt, je to tak? Bohužel nikoli. Kdyby tomu tak bylo, pak by vždy fungovala každá dieta (a především by žádných diet nebylo

234

zapotřebí). Kdybychom byli schopni změny, byla by většina kuřáků už dávno bývalými kuřáky. Pokud by tomu bylo tak, pak by nikdo, kdo dával pozor při sexuální výuce, neíi guroval při nežádoucím těhotenství. Vědět a dělat, to jsou dvě rozdílné věci, zejména když významnou roli hraje potěšení. Podívejme se na problém vysokého výskytu viru HIV a nemoci AI DS v Africe. Zápolili s ním zdravotničtí činitelé celého světa, kteří propagovali všechny možné změny chování – používání kondomů, omezení počtu sexuálních partnerů, a tak dále. Nedávno však francouzský výzkumník Bertran Auvert vedl v Jihoafrické republice zdravotní experimenty a do šel k tak povzbudivým zjištěním, že jeho výzkum byl předčasně zastaven, aby se mohla okamžitě začít uplatňovat nová preventivní opatření. A co to bylo za kouzelnou léčbu? Obřízka. Ukázalo se, že obřízka, z příčin, které Auvert a další vědci dosud plně nepochopili, snižuje riziko přenosu HIV u heterosexuálních mužů až o 60 procent. Následné výzkumy v Keni a Ugandě Auvertovy výsledky potvrdily. Předkožky se začaly odřezávat po celé Africe.56 „Lidé si zvykli na opatření, jejichž cílem je změnit chování,“ řekl jeden z jihoafrických zdravotnických činitelů, „obřízka je ale chirurgický zásah – chladná tvrdá ocel.“ Rozhodnutí projít v dospělosti obřízkou je přirozeně hluboce osobní. Stěží bychom se v tom odvážili někomu radit. Pro ty, kdo se pro obřízku skutečně rozhodnou, však máme jedinou radu: než se k vám vůbec přiblíží lékař, ujistěte se, že si umyl ruce.

235

EPILOG: OPICE JE TAKÉ ČLOVĚK Ekonomické disciplíně, která se zabývá otázkami jako inflace, recese nebo finanční otřesy, se říká makroekonomie. Když ekonomika šlape, jsou makroekonomové zahrnováni chválou jako hrdinové; když se pokazí, jako se to stalo v poslední době, dostanou co proto. V každém případě jsou v popředí pozornosti. Doufáme, že ti, kdo si naši knihu přečtou, si uvědomí, že na světě existuje také úplně jiná sorta ekonomů – mikroekonomové – která se skrývá v přítmí. Mikroekonomové se snaží porozumět tomu, jak a proč jednotlivci volí mezi různými možnostmi, nejen když nakupují, ale také když se rozhodují, jak často si budou mýt ruce, nebo zda se stanou teroristy. Někteří z těchto mikroekonomů své výzkumy neomezují jen na na lidský druh. Keith Chen, potomek čínských přistěhovalců, je přehnaně výmluvný třiatřicátník s nápadným oděvem a špičatými vlasy. Po kočovném mládí na Středozápadě se Chen dostal na Stanfordovu univerzitu, kde po krátkém pobláznění marxismem učinil obrat a dal se na studium ekonomie. Nyní je docentem ekonomie na Yale. Jeho výzkumný program se inspiroval pasáží v knize, kterou kdysi dávno napsal zakladatel klasické ekonomie Adam Smith: „Nikdo ještě neviděl, aby nějaký pes poctivě a s rozmyslem vyměňoval s nějakým jiným psem jednu kost za jinou. Nikdo ještě neviděl, aby nějaké zvíře svými posunky a výkřiky dávalo na vědomí jinému, toto je mé, tamto tvoje; jsem ochoten ti dát toto za tamto.“1 Jinými slovy, Smith si byl jist, že pouze lidé jsou schopni směny za peníze. Měl však pravdu?

236

V ekonomii stejně jako v životě nenajdeme nikdy odpovědna otázku, pokud nejsme ochotni si ji položit, byť se může zdát jakkoli pošetilá. Chen si položil následující jednoduchou otázku: Co by se stalo, kdybych naučil skupinku opic používat peníze? Chen si pro své experimenty vybral malpu kapucínskou, šikovnou hnědou opičku z Nového světa zhruba o velikosti ročního dítěte či alespoň vychrtlého ročního dítěte s velmi dlouhým ocasem. „Kapucín má malý mozek,“ vysvětloval Chen, „a zaměřuje se hlavně na potravu a sex.“ (Tady bychom argumentovali, že tím by se malpa kapucínská až tolik nelišila od mnoha lidí, to je ale na úplně jinou diskusi.) „Na kapucína se dá v podstatě pohlížet jako na bezedný žaludek. Můžete ho krmit cukrovím celý den, on ho bude házet do sebe, a pak si přijde pro další.“ Pro ekonoma je díky tomu kapucín skvělý výzkumný subjekt. Chen se spolu s kolegou Venkatem Lakshminarayananem pustili do práce se sedmi opičkami v laboratoři založené psycholožkou Laurie Santosovou z nemocnice Yale-New Haven Hospital. Podle tradice všech opicích laboratoří dostali kapucíni jména – v tomto případě podle postav z filmů s Jamesem Bondem. Byly tam čtyři samičky a tři samci. Alfa samec dostal jméno Felix podle agenta CIA Felixe Leitera. To byl Chenův oblíbenec. Opice žily pohromadě ve velké otevřené kleci. Na jednom konci byla umístěna mnohem menší klec, testovací komora, kam opice vstupovaly po jedné, aby se účastnily experimentů. Za nástroj směny Chen zvolil dvaapůlcentimetrový stříbrný plíšek s dírou uprostřed – „něco jako staré čínské mince,“ přiblížil jeho podobu. Prvním krokem bylo vštípit opicím, že mince mají hodnotu. To nebylo úplně snadné. Když dostane kapucín minci, očichá ji,

237

a když zjistí, že se nedá jíst (nebo, že s ní nelze mít sex), zahodí ji. Jestliže se to několikrát zopakuje, může začít házet mincí po badateli, a to docela prudce. Chen a jeho kolegové tak dávali opicím mince a pak jim ukázali pochoutku. Kdykoli opice předala minci zpět výzkumníkovi, dostala pochoutku. Trvalo to řadu měsíců, opice se však nakonec naučily, že za mince si lze kupovat sladkosti. Ukázalo se, že jednotlivé opice silně preferují odlišné pochoutky. Kapucín dostane na tácu dvanáct mincí – to je jeho rozpočtové omezení – a poté mu jeden výzkumník nabídne, řekněme, želé bonbony a druhý kousek jablka. Opička předá své mince tomu, kdo drží její oblíbené jídlo, a výzkumník jí za to dá pochoutku. Chen poté zavedl do opičí ekonomiky cenové a příjmové šoky. Řekněme, že Felixovou oblíbenou pochoutkou jsou želé bonbony, a že si zvykl dostávat tři kousky za jednu minci. Jak bude reagovat, jestliže za jednu minci najednou dostane jen dva bonbony? K Chenovu překvapení Felix i ostatní opice odpovídali racionálně. Když cena dané potraviny vzrostla, kupovali si jí méně, a když cena klesla, kupovali jí více. Nejzákladnější zákon ekonomie, podle něhož se křivka poptávky při rostoucí ceně svažuje dolů, platí pro opice úplně stejně jako pro lidi. Teď, když byl Chen svědkem jejich racionálního chování, chtěl otestovat kapucíny na iracionální chování. Pustil se s nimi do dvou hazardních her. V první se opicím ukazoval hrozen vína a opice dostávaly v závislosti na straně, na niž mince po hodu spadla, bud jeden hrozen, nebo ještě jeden navíc. Ve druhé hře kapucín nejprve uviděl dva hrozny, pokud ale hod mincí dopadl v jeho neprospěch, výzkumníci mu dali jen jeden.

238

V obou případech dostaly opice v průměru vždy stejný počet hroznů. První hra však byla nastavena jako možný zisk, kdežto druhá jako možná ztráta. Jak kapucíni reagovali? Vzhledem k tomu, že opice nejsou až tak chytré, dalo by se předpokládat, že něco jako herní strategie bude bezpečně nad jejich síly. V takovém případě by se dalo čekat, že se jim bude hra líbit, když jim výzkumník nejprve nabídne dva hrozny místo jednoho. Stal se však pravý opak! Jakmile si opice uvědomily, že vědec se dvěma hrozny někdy druhý hrozen nedává, a že výzkumník s jedním hroznem někdy přidává prémiový kus, začaly výrazně preferovat toho, kdo přichází s jedním hroznem. Racionální opice by se o to nestarala, tyto iracionální opice však trpěly něčím, co psychologové nazývají „averzí vůči ztrátě“. Chovaly se, jako by jejich bolest ze ztráty hroznu byla větší než potěšení ze zisku téhož hroznu. Až do té doby se opice z hlediska používání peněz zjevně chovaly stejně racionálně jako lidé. Tento poslední experiment však bezpečně prokázal, že mezi opicí a člověkem leží rozlehlá propast. Nebo že by ne? Skutečností je, že podobné experimenty s lidmi – například s krátkodobými obchodníky na finančních trzích – zjistily, že člověk činí stejný typ iracionálních rozhodnutí v téměř totožné míře.2 Data z experimentů s malpami kapucínskými, říká Chen, „jsou statisticky neodlišitelná od chování většiny investorů na akciovém trhu“. Takže paralely mezi lidskými bytostmi a tvory s drobnými mozky zaměřenými na potravu a sex tu zůstaly. A potom, jako kdyby Chen potřeboval další důkaz podobnosti, se v laboratoři stala věc úplně nejzvláštnější.

239

Felix přihopsal do testovací komory jako už bezpočtukrát předtím, tentokrát však, z důvodů, které Chen nikdy nepochopil, nesebral mince na tácu, aby je použil k nákupu jídla. Místo toho mrskl s celým tácem mincí do společné klece a rychle za nimi odskákal z testovací klece zpět – vypadalo to jako bankovní loupež po útěku z vězení. Ve velké kleci nastal chaos, protože po podlaze se válelo dvanáct mincí, po nichž se sápalo sedm opic. Když Chen s asistenty vešli dovnitř, aby mince sebrali, opice se jich nehodlaly vzdát. Koneckonců už přece zjistily, že mají svou hodnotu. Výzkumníci se tak museli uchýlit k uplácení kapucínů pochoutkami. To naučilo opice další užitečné věci: zločin se vyplácí. A pak Chen koutkem oka spatřil něco pozoruhodného. Jedna opice nedala svou minci lidem za hrozen nebo kousek jablka, ale místo toho se přiblížila ke druhé a dala minci jí. Chen už dříve dělal experimenty, kde se zjistilo, že opice bývají altruistické. Byl zde snad svědkem spontánního aktu opičího altruismu? Evidentně ne. Po několika vteřinách příprav – bác! – oba kapucíni se pustili do pohlavního styku. To, co Chen viděl, tedy nebyl žádný altruismus, nýbrž první případ opičí prostituce v dějinách vědy. A pak, na důkaz, s jakou důkladností opice převzaly koncept peněz, jakmile bylo po sexu – trval kolem osmi sekund, jsou to koneckonců jenom opice – kapucín, který dostal minci, ji pohotově přinesl Chenovi, aby nakoupil hrozny. Celá epizoda začala Chenovi vířit hlavou. Až dosud vědci vedli úzce pojaté peněžní experimenty s každou opicí zvlášť. Co kdyby Chen zavedl peníze přímo do opicích životů? To by otevřelo neomezené možnosti výzkumu.

240

Bohužel, Chenův sen o opičím kapitalismu se nevyplnil. Úřady, které nad výzkumy v laboratoři dohlížely, se obávaly, že uvedení peněz mezi kapucíny by nenávratně poškodilo jejich sociální strukturu. Měly možná pravdu. Jestliže se kapucíni vrhli na prostituci tak rychle od chvíle, kdy získali peníze, jen si představme, s jakou rychlostí by byl svět zaplaven opičími vrahy, opičími teroristy, opičími znečišťovateli, kteří by přispívali ke globálnímu oteplování, a opičími lékaři, kteří si nemyjí ruce. Budoucí generace opic by samozřejmě toužila po zlepšení a začala by problémy řešit. Vždy by však zůstalo něco, co je nutné napravit – například umíněné opičí trvání tom, aby všechny jejich děti jezdily upoutané v automobilových sedačkách…

241

242

PODĚKOVÁNÍ Oba společně bychom chtěli poděkovat všem těm, kteří nám zde umožnili převyprávět jejich příběhy. Na každého, koho jsme v textu jmenovali, připadalo obvykle dalších pět až deset lidí, kteří tak či onak rovněž přispěli. Děkujeme vám všem. Jsme také nesmírné vděčni celé řadě vědců a výzkumníků, jejichž práce jsme citovali. Suzanne Gluckováz agentury William Morris Endeavorje agentka, která nemá sobě rovnou a my máme štěstí, že pracovala zrovna s námi. Má řadu výjimečných kolegů, mezi něž patří Tracy Fisherová, Raffaella De Angelisová, Cathryn Summerhayesová, Erin Maloneová, Sarah Ceglarská, Caroline Donofriová a Eric Zohn; všichni z nich nám byli velmi nápomocni, stejně jako ostatní lidé v agentuře. V nakladatelství William Morrow HarperCollins se nám báječně spolupracovalo s naším úžasným redaktorem Henrym Ferrisem a jeho kolegyní Dee Dee DeBartlovou, která neúnavně pracovala a šířila veselí a podporu. Je zde také řada dalších, jimž musíme poděkovat – mimo jiné Brian Murray, Michael Morrison, Liate Stehlíková, Lynn Gradyová, Peter Hubbard, Danny Goldstein a Frank Albanese, stejně jako ti, kteří od sud již odešli, zejména Jane Friedmanová a Lisa Gallagherová. Za čaj, sympatie u další věci děkujeme Willu Goodladovi a Stefanu McGrathovi z Penguin UK (i za to, že naše potomky obdarovali skvělými britskými knížkami pro děti). List The New York Times nám na svých stránkách a na svém blogu umožnil nastínit aotestovat některé myšlenky naší knihy. Zato děkujeme zvláště Gerrymu Marzorntitmu. Paulu Toughovi, Aaronu Reticovi, Andymu Rosenthalovi, Davidu Shipleymu,

243

Sashovi Kořenoví, Jasonu Kleinmanovi, Brianu Ernstovi a Jeremymu Zilarovi. Harry Walker Agency nám poskytla příležitost setkat se s více úžasnými lidmi. než jsme kdy považovali za možné, a bylo pro nás radostí s nimi pracovat. Děkujeme Donu Walkerovi, Beth Garganové, Cynthii Riceové, Kim Nisbetové, Mirjaně Novkovicové a všem ostatním. A zvláště děkujeme všem čtenářům, kteří nelitovali času a zasílali nám své bystré, fascinující, prohnané až šílené nápady jako tipy pro náš výzkum. Osobní poděkování Jsem ohromně vděčen mnoha svým spoluautorům a kolegům, jejichž úžasnými myšlenkami jsem naplnil tuto knihu, a všem skvělým lidem, kteří mě naučili to, co teď vím o ekonomii i o životě. Díky mé ženě Jeannette a našim dětem Amandě, Olivii, Nicholasovi u Sophii je pro mě každý den naplněn štěstím, i když tolik postrádáme Andrewa. Děkuji svým rodičům, kteří mi ukázali, že odlišovat se je zcela přirozené. Ze všeho nejvíc chci poděkovat svému dobrému příteli a spoluautorovi Stephenu Dubnerovi, tvůrčímu duchu a brilantnímu spisovateli. S.D.L. Díky lidem jako Sudhir Venkatesh, Allie, Craig Feied, lan Horsley, Joe De May Jr., John List, Nathan Myhrvold a Lowell Wood jsem každý den vděčný za to, že jsem se stal spisovatelem. Jsou plni neotřelých pohledů a přrekvapení, jejichž objevování působí velkou radost. Steve Levitt není pouze

244

skvělým spolupracovníkem, ale i báječným učitelem ekonomie. Za vynikající pomoc při výzkumu posílám poděkování Rheně Tantisunthornové, Ráchel Fershleiserové, Nicole Tourtelotové, Danielle Holtzové a především Ryanu Hagenovi, který odvedl na naší knize spoustu práce a jednou bude psát své vlastní skvělé knihy. Své výjimečné ženě Ellen a fantastickým stvořením jménem Solomon a Anya vzkazuji: jste všichni zatraceně bezvadní. S.J.D.

245

POZNÁMKY Úvod: Jak udělat ze seriózní ekonomie potrhlou? 1. Na relativní riziko chození v opilosti nás upozornil brilantní ekonom Kevin Murphy. 2. K nebezpečí řízení v opilosti viz Steven D. Levitt, Jack Porter: „How Dangerous Are Drinking Drivers?“ Journal ofPoliticalEconomy 109, no. 6 (2001). 3. Jednou z výhod těžkopádné federální byrokracie je, že najímá desítky tisíc zaměstnanců do stovek úřadů, které shromažďují a systematizují nekonečné proudy statistických dat. Jedním z nich je Národní úřad pro bezpečnost silničního provozu (NHTSA), který poskytuje autoritativní a velmi cenná data na poli bezpečnosti provozu. 4. K podílu kilometrů ujetých v opilosti viz „Impaired Driving in the United States“, NHTSA (2006). 5. K úmrtnosti opilých chodců viz „Pedestrian Roadway Fatalities“, NHTSA, DOT HS 809 456 (duben 2003). 6. K úmrtnosti opilých řidičů viz „Traffic Safety Facts 2006“ NHTSA, DOT HS 810 801 (březen 2008). 7 „Lehnou si doprostřed venkovské silnice, aby si odpočinuli“: viz William E. Schmidt: „ARuralPhenomenon: Lying-in-the-Road Deaths“, The New York Times, 30. června 1986. 8. Počet občanů USA, kteří mohou řídit: statistiky o populaci a jejich charakteristikách zde i jinde obvykle čerpáme z údajů Úřadu pro sčítání obyvatelstva USA. 9. „Přátelé nenechávají své přátele…“: Čirou náhodou jsme se nedávno setkali s tvůrkyní původního sloganu „Přátelé nenechávají své přátele jezdit opilé.“ Jmenuje se Susan Wershba Zerinová. Počátkem 80. let pracovala u newyorské reklamní agentury Leber Katz Partners a zároveň byla vedoucí účetní veřejně prospěšné kampaně proti alkoholu za volantem pro

246

americké ministerstvo dopravy. „Naším hlavním kontaktem byla ministryně dopravy Elizabeth Doleová,“ vzpomíná si. Věta „přátelé nenechávají své přátele jezdit opilé“ byla původně interním strategickým heslem kampaně, získala však u týmu takovou popularitu, že se stala hlavním sloganem celé kampaně. 10. Pasáž o nečekaném zachránci indických žen z podstatné části čerpá ze studie Roberta Jensena a Emily Osterové „The Power of TV: Cable Television and Women’s Status in India“, Quarterly Journal of Economics (srpen 2009). 11. Více k tématu životní úrovně v Indii viz Zpráva O SN o lidském rozvoj i (UNHDR) pro Indii; „National Family Health Survey (NFHS-3), 2005-06, India“, The International Institute for Population Sciences and Macro Intl.; „India Corruption Study 2005“, Center for Media Studies a Transparency International, India. 12. K problému nechtěných holčiček v Indii a využívání ultrazvuku k jejich identifikaci a pozdějšímu potratu viz zpráva NFHS-3; dále Peter Wonacott: „India’s Skewed Sex Ratio Puts GE Sales in Spotlight“, The Wall Street Journal, 19. dubna 2007; Neil Samson Katz, Marisa Sherryová: „India: The Missing Girl“, Frontline, 26. dubna 2007 13. Více k problému věna v Indii viz Siwan Anderson: „Why Dowry Payments Declined with Modernization in Europe but Are Rising in India“, Journal of Political Economy ill, no. 2 (duben 2003); Sharda Srinivasan, Arjun S. Bedi: „Domestic Violence and Dowry: Evidence from a South Indian Village“, World Development 35, no. 5 (2007); Amelia Gentlemanova: „Indián Brides Pay a High Price“, The International Herald Tribune, 22. října 2006. 14. Epizoda se Smile Train pochází z rozhovorů autorů s Brianem Mullaneyem ze Smile Train, viz také Stephen J.

247

Dubner, Steven D. Levitt: „Bottom-Line Philanthropy“, The New York Times Magazine, 9. března 2008. 15. Více o „postrádaných ženách“ v Indii viz Amartya Sen: „More Than 100 Million Women Are Missing“, The New York Review of Books, 20. prosince 1990; Stephan Klasen, Claudia Wink, in K. Basu, R. Kanbur (eds.): Social Welfare, Moral Philosophy and Development: Essays in Honour of Amartya Sen’s Seventy-Fifth Birthday (Oxford University Press, 2008); Swami Agnivesh, Rama Mani, Angelika KosterLossack:..Missing: 50 Million Indian Girl“, TheNew York Times, 25. listopadu, 2005. Viz také Stephen J. Dubner, Steven D. Levitt:, „The Search for 100 Million Missing Women“, Slate, 24. května 2005, kde se informuje o zjištěních Emily Osterové o souvislosti mezi ztracenými ženami a hepatitidou B; ale viz rovněž Steven D. Levitt: „An Academie Does the Right Thing“, blogFreakonomics, TheNew York Times, 22. května 2008, kde je hypotéza hepatitidy ukázána jako chybná. 16. Ke zbožňovaní synů v Číně viz Therese Hesketh, Zhu Wei Xing: „Abnormal Sex Ratios in Human Populations: Causes and Consequences“, Proceedings of the National Academy of Sciences, 5. září 2006; Sharon LaFraniere: „Chinese Bias for Baby Boys Creates a Gap of 32 Million“, The New York Times, 10. dubna 2009. 17. K upalování nevěst, bití manželek a dalšímu domácímu násilí viz Virendra Kumar, SaritaKanth: „Bride Burning“, The Lancet 364, supp. l (18. prosince 2004); B. R. Sharma: „Sociál Etiology of Violence Against Women in India“, SocialScience Journal 42, no. 3 (2005); „India HIV and AIDS Statistics“, AVERT, dostupné na www. avert.org/indiaaids.htm; KounteyaSinha: „Many Women Justify Wife Beating“, The Times of India, 12. října 2007.

248

18. „Tento kondom nemá pro Indii optimální rozměry“: viz Rohit Sharma: „Project Launched in India to Measure Size of Men’s Penises“, British Medical Journal, 13. října 2001; Damian Grammaticus: „Condoms ‚Too Big‘ for Indian Men“, BBC News, 8, prosince 2006; Madhavi Rajadhyaksha: „Indián Men Don’t Measure Up“, The Times of India, 8. prosince 2006. 19. KprojektuApniBeti,ApnaDhanvizFahmidaJabeen,RaviKarkara:“ Government Support to Parenting in Bangladesh and India“, Save the Children, prosinec 2005. 20. K problému koňského hnoje viz Joel Tarr, Clay McShane: „The Centrality of the Horse to the NineteenthCentury American City“ in The Making of Urban America, ed. Raymond Mohl (Rowman & Littlefield, 1997); Eric Morris: „From Horse Power to Horsepower“, Access, no. 30, jaro 2007; Ann Norton Greene: Horses at Work: Harnessing Power in Industrial America (Harvard University Press, 2008). Zdrojem rovněž rozhovory autorů s Morrisem, McShanem a Davidem Rosnerem, profesorem na Columbia University. 21. Změna klimatu „v podstatě zničí planetu Zemi tak, jak ji známe“: viz Martin Weitzman: „On Modeling and Interpreting the Economics of Catastrophic Climate Chase“, The Review of Economics and Statistics 91, no. 1 (únor 2009). 22. Případ ukradeného koňského hnoje líčí ve dvou článcích v Globe Kay Lazarová: „Iťs Not a Dung Deal“, 26. června 2005, a „Economics Professor Set to Pay for Manure“, 2. srpna 2005. 23. První „freakonom“ Gary Becker sepsal řadu knih, studií a článků, jejichž četbu vřele doporučujeme; jmenujme mimo jiné The Economic Approach to Human Behavior, A Treatise on the Human Family a Human Capital. Viz také jeho projev při přebírání Nobelovy ceny „The Economic Way of Looking at Life“, Nobel Lecture, University of Chicago, 9. prosince 1992,

249

česky jako Ekonomický způsob pohledu nu život, in Jiří Jonáš a kol.: Nobelova cena za ekonomii, Academia 1993. 24. „Cílem naší knihy je přicházet právě s takovými otázkami“: jak prý jednou prohlásil známý statistik John Tukey: „Přibližná odpověď na správnou otázku je mnohem cennější než přesná odpovědna špatnou otázku.“ 25. Jedno prso a jedno varle: Za tuto myšlenku děkujeme futuristovi Wattsu War kerovi. 26. Hysterie kolem žralocích útoků: titulní tématická příloha časopisu Time vyšla 30. července 2001 a zahrnovala článek Timothyho Rochea „Saving Jessie Arbogast“. 27. Hlavním zdrojem statistik žralocích útoků je soubor International Shark Attack File, shromažďovaný Floridským muzeem přírodní historie při Floridské univerzitě. 28. K úmrtím způsobeným slony viz People and Wildlife, Conflict or Co– existence, ed. Rosie Woodroffe, Simon Thirgood, Alan Rabinowitz (Cambridge University Press, 2005). Více o útocích slonů na lidi viz Charles Siebert: „An Elephant Crackup?“ The New York Times Magazine, 8. října 2006.

Kapitola 1: Proč se pouliční prostitutka chová jako Santa Klaus z obchoďáku? 1. LaSheena byla jednou z mnoha pouličních prostitutek, které se zapojily do terénního výzkumu Sudhira Venkateshe, jehož zjištění tato kapitola podrobně shrnuje. Samostatně je podává pracovní studie Steven D. Levitt, Sudhir Alladi Venkatesh: „An Empirical Analysis of Street-Level Prostitution“.

250

2. Historické údaje o průměrné délce dožití žen viz Vern Bullough, Cameron Campbell: „Female Longevity and Diet in the Middle Ages,“ Speculum 55, no. 2 (duben 1980). 3. K popravování za čarodějnictví viz Emily Oster: „Witchcraft, Weather and Economic Growth in Renaissance Europe“, Journal of Economic Perspectives 18, no. 1 (zima 2004). 4. K „žehlení“ prsou viz Randy Joe Sa’ah: „Cameroon Girls Battle ‚Breast Ironing,‘“ BBC News, 23. června 2006; touto procedurou prochází až 26 procent kamerunských dívek po dosažení puberty, často s pomocí svých matek. 5. K údělu čínských žen viz Ministerstvo zahraničních věcí USA: „2007 Country Reports on Human Rights Practices“; k trvalým následkům stahování chodidel viz Steven Cummings, Xu Ling, Katie Stone:..Consequences of Foot Binding Among Older Women in Beijing, China“, American Journal of Public Health 87, no. 10 (1997). 6. Poznatky o pokroku žen v dosahování vyššího vzdělání čerpáme ze dvou zpráv National Center for Education Statistics při ministerstvu školství USA: 120 Years of American Education: A Statistical Portrait (1993) a Postsecondary Institutions in the United States: Fall 2007, Degreee and Other Awards Conferred: 2006-07, and 12– Month Enrollment:200607 (2008). 7. Dokonce i ženy z elitních amerických univerzit v platech zaostávají za muži: viz Claudia Poldin, Lawrence F. Katz:./Transitions: Career and Family Lifecycles of the Educational Elite“, AEA Papers and Proceedings, květen 2008. 8. Ke mzdovému znevýhodnění žen s nadváhou viz Dalton Conley, Rebecca Glauber: „Gender, Body Mass and Economic Status“, pracovní studie National Bureau of Economics Research (NBER) (květen 2005).

251

9. Ženy se špatnými zuby: viz Sherry Glied, Matthew Neidell: „The Economic Value of Teeth“ pracovní studie NBER, březen 2008. 10. K ceně za menstruaci viz Andrea Ichino, Enrico Moretti: „Biological Gender Differences, Absenteeism and the Earnings Gap“, American Economic Journal: Applied Economics l, no. 1 (2009). 11. Hlava IX vytváří pracovní místa pro ženy, berou jim je ale muži: viz Betsey Stevenson: „Beyond the Classroom: Using Title IX to Measure the Return to High School Sports“, The Wharton School, University of Pennsylvania, červen 2008; Linda Jean Carpenter, R. Vivian Acosta: „Women in Intercollegiate Sport: A Longitudinal, National Study TwentySeven-Year Update, 1977-2004“; ChristinaA. Cruz: Gender Games: Why Women Coaches Are Losing the Field (VDM Verlag, 2009). K nerovnosti ve WNBA viz Mike Terry: „Men Dominate WNBA Coaching Ranks“, The Los Angeles Times, 2. srpna 2006. 12. Informace o předválečné prostituci pocházejí z řady archivních zdrojů a knih jako: The Social Evil in Chicago (zpráva chicagské Komise pro neřest), vydala American Vigilance Association, 1911; George Jackson Kneeland, Katharine Bement Davis: Commercialized Prostitution in New York City (The Century Co., 1913); Howard Brown Woolston: Prostitution in the United States, vol. 1: Prior to the Entrance of the United States into the World War (The Century Co., 1921); The Lost Sisterhood: Prostitution in America, 1900-1918 (The Johns Hopkins University Press, 1983). Další informace o Everleigh Clubu viz fascinující knihu Karen Abbottové Sin in the Second City (Random House, 2007). 13. Ve vězení sedí dealeři drog, nikoli kupci: viz Ilyana Kuziemko, Steven D. Levitt: „An Empirical Analysis of

252

Imprisoning Drug Offenders“, Journal of Public Economics 88 (2004); 2008 Sourcebook of Federal Sentencing Statistics, americká Komise pro rozsudky. 14. Informace o pouliční prostituci v Chicagu z valné části čerpají z pracovní studie Stevena D. Levitta a Sudhira Venkateshe „An Empirical Analysis of Street-Level Prostitution“. 15. Ke lhaní úředníkům Oportunidades viz Cesar Martinelli, Susan Parker: „Deception and Misreporting in a Social Program“, Journal of European Economics Association 7, no. 4 (2009). Na studii nás upozornila novinářka Tina Rosenbergová. 16. Ztráta panenství s prostitutkou, tehdy a dnes: viz Charles Winick, Paul M. Kasie: The Lively Commerce: Prostitution in the United States (Quadrangle Books, 1971), cituje se zde studie, kterou P. H. Gebhard v prosinci 1967 prezentoval na schůzce American Association for the Advancement of Science; Edward O. Laumann, John H. Gagnon, Robert T. Michael, Stuart Michaels: The Social Organization of Sexuality: Sexual Practices in the United States (The University of Chicago Press, 1994). 17. Proč je orální sex tak laciný? Viz Bonnie L. HalpernFelsher, Jodi L. Cornell, Rhonda Y. Kropp, Jeanne M. Tschann: „Oral Versus Vaginal Sex Among Adolescents: Perceptions, Attitudes, and Behavior“, Pediatrics 115 (2005); Stephen J. Dubner, Steven D. Levitt: „The Economy of Desce“, TheNew York Times Magazine, 11. prosince 2005; Tim Harford: „A Cock-and-Bull Story: Explaining the Huge Rise in Teen Oral Sex“, Slate, 2. září 2006. 18. „Snadný únik“ je výraz, který v jednom rozhovoru s námi použil dr. Michael Rekart z University of British

253

Columbia, viz také Michael Rekart: „Sex-Work Harm Reduction“, Lancet 366 (2005). 19. Cenová diskriminace: více informací o střihačích strojcích Dr. Leonarda viz Daniel Hamermesh: „To Discriminate You Need to Separate“, blog Freakonomics, TheNew York Times, 8. května 2008. 20. K vysokému výskytu AIDS mezi zákazníky mužských prostitutů viz K. W. Elifson, J. Boles, W. W. Darrow, C. E. Sterk: „HIV Seroprevalence and Risk Factors Among Clients of Female and Male Prostitutes“, Journal of Acquired Immune Deficiency Syndromes and Human Retrovirology 20, no. 2 (1999). 21. p-faktor > r-faktor: viz Igal Hendel, Aviv Nevo, Francois Ortalo-Magne: „The Relative Performance of Real Estate Marketing Platforms: MLS Versus FSBOMadison.com„, pracovní studie NBER, srpen 2007; Steven D. Levitt, Chad Syverson:..Antitrust Implications of Outcomes When Home Sellers Use Flat-Fee Real Estate Agents“, Brookings-Wharton Papers on Urban Affairs, 2008. 22. Údaje o zaměstnání žen v roce 1910 pocházejí ze sčítání obyvatelstva z roku 1910. 23. Procento žen v učitelském zaměstnání: viz Claudia Goldin, Lawrence F. Katz, Ilyana Kuziemko: „The Homecoming of American College Women: The Reversal of the College Gender Gap“, Journal of Economic Perspectives 20, no. 4 (podzim 2006). Kuziemkové také děkujeme za dodatečné výpočty. 24. Znásobení pracovních příležitostí: viz Raymond F. Gregory: Women and Workplace Discrimination: Overcoming Barriers to Gender Equality (Rutgers University Press, 2003).

254

25. Sunar jako „neopěvovaný hrdina“: viz Stefania Albanesi, Claudia Olivetti: „Gender Roles and Technological Progress“, pracovní studie NBER, červen 2007. 26. K úpadku kvality učitelů viz Marigee P. Bacolod: „Do Alternative Opportunities Matter? The Role of Female Labor Markets in the Decline of Teacher Supply and Teacher Quality, 1940-1990“, Review of Economics and Statistics 89, no. 4 (listopad 2007); Harold O. Levy: „Why the Best Don’t Teach“, The New York Times, 9. září 2000; John H. Bishop: „Is the Test Score Decline Responsible for the Productivity Growth Decline“, American Economic Review 79, no. l (březen 1989). 27 Méně vydělávají i ty nejlepší ženy: viz Justin Wolfers: „Diagnosing Discrimination: Stock Returns and CEO Tender“, Journal of the European EconomicAssociation 4, nos. 2-3 (duben-květen 2006); Marianne Bertrand, Claudia Goldin, Lawrence F. Katz: „Dynamics of the Gender Gap for Young Professionals in the Financial and Corporate Sectors“, pracovní studie NBER (leden 2009). 28. O experimentu s penězi a rozdílu mezi pohlavími informuje Roland G. Fryer, Steven D. Levitt, John A. List: „Exploring the Impact of Financial Incentives on Stereotype Threat: Evidence from a Pilot Study“, AEA Papers and Proceedings 98, no. 2 (2008). 29. Může změna pohlaví zvýšit plat? Viz Kristen Schilt, Matthew Wiswall: „Before and After: Gender Transitions, Human Capital, and Workplace Experiences“, B.E. Journal of Economic Analysis & Policy 8, no. l (2008). Další informace čerpány z rozhovorů autorů s Benem Barresem a Deirdre McCloskeyovou, viz také Robin Wilson: „Leading Economist Stuns Field by Deciding to Become a Woman“, Chronicle of Higher Education, 16. února 1996; Shankar Vedantam: „He,

255

Once a She, Offers Own View on Science Spat“, The Wall Street Journal, 13. července 2006. 30. Proč není více takových žen jako Allie? Jak už jsme uvedli v Poznámce na vysvětlenou, setkali jsme se s Allie díky společnému známému. Ve skutečnosti se sice Allie nejmenuje, všechna ostatní fakta o ní jsou ale pravdivá. Strávili jsme s ní oba v několika posledních letech hodně času (všichni jsme při tom byli oblečeni), takže tato část se zakládá na dlouhých rozhovorech, probírání se jejími účty a příležitostných hostujícících přednáškách, s nimiž vystoupila v Levittově semináři „ekonomie zločinu“ na Chicagské univerzitě. Podle vyjádření několika studentů to byla nejlepší přednáška, kterou za celý dosavadní pobyt na univerzitě zažili; to bylo nejen jasným oceněním Alliiných pronikavých postřehů, ale i krutou obžalobou Levitta a dalších profesorů. Viz také Stephen J. Dubner: „A Call Girl’s View of the Spitzer Affair“, blog Freakonomics, The New York Times, 12. března 2008. 31. Každý boom přitáhne davy realitních agentů: viz Stephen J. Dubner, Steven D. Levitt: „Endangered Species“, The New York Times Magazine, 5. března 2006. Kapitola 2: Proč by si měli sebevražední atentátníci kupovat životní pojistku? 1. Pasáž o denním půstu v těhotenství je založena na pracovní studii Douglase Almonda a Bhashkara Mazumdera „The Effects of Maternal Fasting During Ramadan on Birth and Adult Outcomes“, National Bureau of Economic Research (říjen 2008). 2. Ruleta okolností narození postihuje i koně: viz Bill Mooney: „Horše Racing; A Study on the Loss of Foals“, The New York Times, 2. května 2002; Frank Fitzpatrick: „Fate

256

Stepped in for Smarty“, The Philadelphia Inquirer, 26. května 2004. 3. K dopadům španělské chřipky viz Douglas Almond: „Is the 1918 Influenza Pandemic Over? Long-Term Effects of In Utero Influenza Exposure in the Post-1940 U.S. Population“, Journal of Political Economy 114, no. 4 (2006); Douglas Almond, Bhashkar Mazumder: „The 1918 Influenza Pandemic and Subsequent Health Outcomes: An Analysis of SIPP Data“, Recent Developments in Health Economics 95, no. 2 (květen 2005). 4. Albert Aab versus Albert Zyzmor: viz Liran Einav, Leeat Yariv: „Whaťs in a Surname? The Effects of Suriname Initials on Academic Access“, Journal of Economic Perspectives 20, no. l (2006); C. Mirjam van Praag, Bernard M.S. van Praag: „The Benefits of Being Economics Professor A (and not Z) „, diskusní studie Institute for the Study of Labor (březen 2007). 5. Ke kumulaci narozenin a efektu relativního věku vrstevníků viz Stephen J. Dubner, Steven D. Levitt: „A Star Is Made“, The New York Times Magazine, 7 května 2006; K. Anders Ericsson, Neil Charness, Paul J. Feltovich, Robert R. Hoffman: The Cambridge Handbook of Expertise and Expert Performance (Cambridge University Press, 2006); K. Anders Ericsson, Ralf Th. Krampe, Clemens Tesch-Romer: „The Role of Deliberate Practice in the Acquisition of Expert Performance“, Psychological ReviewlOO, no. 3 (1993); Werner Helsen, Jan Van Winckel, A. Mark Williams: „The Relative Age Effect in Youth Soccer Across Europe“, Journal of Sports Sciences 23, no. 6 (červen 2005); Greg Spira: „The Boys of Late Summer“, Slate, 16. dubna 2008. Před několika lety jsme do New York Time Magazine napsali sloupek o soustředění narozenin předních hráčů do určitého období a o Ericssonově výzkumu otázky talentu. Plánovali jsme, že téma rozvedeme v

257

této knize. Bohužel jsme nakonec už zpola napsanou kapitolu museli zrušit, protože v době mezi sloupkem a dokončováním naší knihy vznikl na tomto poli přetlak a Ericssonovu výzkumu se věnovaly další knihy jako Outliers (Výjimeční) od Malcoma Gladwella, Talent is Overrrated (Talent se přeceňuje) od Geoffa Colvina a The Talent Code (Kód talentu) Dana Coyla. K opuštěné kapitole svým časem a myšlenkami velkoryse přispělo mnoho lidí a my jim zůstáváme dlužni. Mimořádně nám pomohl Anders Ericsson, dále Werner Helsen, Paula Barnsleyová, Gus Thomson a řada dalších. Zejména jsme vděčni japonskému šampiónu v pojídacích soutěžích Takeru Kobajašimu za věnovaný čas, zasvěcení do tématu a ochotu vyzkoušet během návštěvy New Yorku hot dogy Papaya King a Hebrew National, i když on sám hot dogy až tolik nemusí, samozřejmě s výjimkou utkání, kdy jich pořádá osm až deset za minutu. Byla to pro něj ta nejlepší pracovní dovolená, jakou kdy zažil, a bude nám za ni určitě ještě dlouho vděčný. 6. Kdo se stává teroristou? Viz Alan B. Krueger: What Makes a Terrorist (Princeton University Press, 2007); Claude Berrebi: „Evidence About the Link Between Education, Poverty and Terrorism Among Palestinians“, pracovní studie Princeton University Industrial Relations Section, 2003; Krueger, Jitka Malečková: „Education, Poverty and Terrorism: Is There a Causal Connection?“ Journal of Economic Perspectives 17, no. 4 (podzim 2003). 7. Více o základních cílech teroristů viz Mark Juergensmeyer: Terror in the Mind of God (University of California Press, 2001). 8. K problému definice terorismu viz „Muslim Nations Fail to Define Terrorism“, Associated Press, 3. dubna 2002. 9. Údaje o počtu vražd v metropolitní oblasti federálního hlavního města Washingtonu poskytl Federální úřad pro

258

vyšetřování (FBI), který shromažďuje statistiky zločinnosti od místních policejních oddělení. Metropolitní statistická oblast Washingtonu D.C. zahrnuje samo hlavní město spolu s okolními okresy států Maryland, Virginie a Západní Virginie. 10. Více o vlivu washingtonských útoků odstřelovačů viz Jeffrey Schulden et al.: „Psychological Responses to the Sniper Attacks: Washington D.C, Area, October 2002“, American Journal of Preventative Medicine 31, no. 4 (říjen 2006). 11. Údaje o bezpečnostních prohlídkách na letištích pocházejí od Federálního úřadu pro dopravní statistiku. 12. K ekonomickým dopadům 11. září viz Dick K. Nanto: „9/11 Terrorism: Global Economic Costs“, Congressional Research Service, 2004. 13. K nárůstu smrtelných dopravních nehod po 11. září viz Garrick Blalock, Vrinda Kadiyali, Daniel Simon: „Driving Fatalities after 9/ll: A Hidden Cost of Terrorism“, pracovní studie katedry aplikované ekonomie a managementu Cornellovy univerzity. 2005; Gerd Gigerenzer: „Dread Risk, September 11, and Fatal Traffic Accidents“. Psychological Science 15, no. 4 (2004); Michael Sivak, Michael J. Flannagan: „Conscquences for Road Tradic Fatalities of the Reduction in Flying Following Septembo r 11, 2001“, Transportation Research 7, nos. 4– 5 (červenec-září 2004); Jenny C. Su et al.: „Driving Under the Influence (of Stress): Evidence of a Regional Increase in Impaired Driving and Traffic Fatalities After the September 11 Terrorist Attacks“, Psychological Science 20, no. l (prosinec 2008). 14. Ke zpětnému datování akciových opcí viz Mark Maremont, Charles Forellc. James Bandler: „Companies Say Backdating Used in Days After 9/11“, The Wall Street Journal, 7. března 2007.

259

15. O přesunu policejních zdrojů na boj s terorismem viz Selwyn Raab: Five Fa milies: The Rise, Decline and Resurgence of America’s Most Powerful Mafia Empires (Macmillan 2005); Janelle Nanos: „Stifad“,New York, 6. listopadu2006; Suzy Jugger: „F.B.I. Diverts Anti-Terror Agents to Bernard Madoff $50 Billion Kindle“, The Times, 22. prosince 2008; Eric Lichtblau: „Federal Cases of Stock Fraud Drop Shuply“. The New York Times, 24. prosince 2008. 16. Ke chřipce a letecké přepravě viz John Brownstein, Cecily Wolfe, Kenneth Mandl. ..Empirical Evidence for the Effect of Airline Travel on Interregional Influenza Spread in the United States“, PloSMedicine, říjen 2006. 17. K poklesu zločinnosti ve Washingtonu D.C. viz Jonathan Klick, Alexander Tabarrok: „Using Terror Alert Levels to Estimate the Effect of Police on Crime“, Journal of Law and Economics 48, no. l (duben 2005). 18. Marihuanový zlatý důl v Kalifornii: viz „Home-Grown“, TheEconomist, 18. října 2007; Jeffrey Miron: „The Budgetary Implications of Drug Prohibition“, Harvard University (prosinec 2008). 19. O muži, který vylepšuje nemocnice: Pasáž je primárně založena na autorových rozhovorech s Craigem Feiedem a dalšími členy jeho týmu včetně Marka Smitha. Podstatně nám pomohl i čtyřdílný materiál Rosabeth Moss Kanterové a Michelle Heskettové „Washington Hospital Center“, čtyřdílná série v Harvard Business School, 21, července 2002, N9-303010 až N9-303-022. 20. Pohotovostní medicína jako specializace: viz Derek R. Smart: Physician Characteristics and Distribution in the U.S. (American Medical Association Press, 2007).

260

21. Ke statistice pohotovostní služby viz Eric W. Nawar, Richard W. Niska, Jiamin Xu: „National Hospital Ambulatory Medical Care Survey: 2005 Emergency Department Summary“, Advance Data from Vital and Health Statistics,Centers for Disease Control, 29. června 2007; dále informace získané od Federálního úřadu pro výzkum a kvalitu zdravotní péče (Federal Agency for Healthcare Research and Quality, AHRQ) a zprávy AHRQ: Pamela Horsleys, Anne Elixhauser: „Hospital Admissions That Began in the Emergency Department, 2003“, a Healthcare Cost and Utilization Project (H-CUP) Statistical Brief No. 1. (únor 2006). 22. „Jde o to, co uděláte během prvních šedesáti minut“: zdrojem Fred D. Baldwin: „Iťs All About Speed“, Healthcare Informatics (listopad 2000). 23. Ke „kognitivnímu posunu“ viz R. Miller: „Response Time in Man-Computer Conversational Transactions“, Proceedings oftheAFIPSFall Joint Computer Conference, 1968; B. Shneiderman: „Response Time and Display Rate in Human Performance with Computers“, Computing Surveys, 1984. 24. Kteří lékaři na pohotovosti jsou nejlepší, aktéři nejhorší? Založeno zejména na pracovní studii Marka Duggana a Stevena D. Levitta „Assessing Differences in Skill Across Emergency Room Physicians“. 25. K negativnímu efektu lékařských „vysvědčení“ viz David Dranove, Daniel Kessler, Mark McClellan, Mark Satterthwaite: „Is More Information Better?“ Journal of Political Economy ill, no. 3 (2003). 26. Zachraňují stávky lékařů životy? Viz Robert S. Mendelsohn: Confessions of a Medical Heretic (Contemporary Books, 1979); Solveig Argeseanu Cunningham, Kristina Mitchell, K. M. Venkat Narayan, Salim Yusuf: „Doctors‘

261

Strikes and Mortality: A Review“, Social Science andMedicine 67, no. 11 (prosinec 2008). 27. Způsoby oddáleni smrti – získat Nobelovu cenu: viz Matthew D. Rablen, Andrew J. Oswald: „Mortality and Immortality“, University of Warwick, leden 2007; Donald MacLeod: „Nobel Winners Live Longer, Say Researcher“, The Guardian, 17. ledna 2007. 28. Dostat se do síně slávy: viz David J. Becker, Kenneth Y. Chay, Shailender Swaminathan: „Mortality and the Baseball Hall of Fame: An Investigation into the Role of Status in Life Expectancy“, iHEA 2007 6th World Congress: Explorations in Health Economics paper. 29. Koupit si anuitu: viz Thomas J. Phillipson, Gary S. Becker: „01d-Age Longevity and Mortality-Contingent Claims“, Journal of Political Economy 106, no. 3 (1998). 30. Náboženskou vírou: viz Ellen L. Idler, Stanislav V. Kasl: „Religion, Disability, Depression, and the Timing of Death“, American Journal of Sociology 97, no. 4 (leden 1992). 31. Vlastenectvím: viz David McCullough: John Adams (Simon & Schuster, 2001). 32. Vyzrát na dědickou daň: Joshua Gans, Andrew Lech: „Did the Death of Australian Inheritance Taxes Affect Deaths?“ Topics in Economic Analysis andPolicy (Berkeley Electronic Press, 2006). 33. Informace o chemoterapii čerpány zčásti z rozhovorů s praktickými onkology i výzkumníky včetně Thomase J. Smitha, Maxe Wichy, Petera D. Eisenberga, Jerome Groopmana a několika účastníky nezaznamenávané konference..Requirements for the Cure for Cancer“ z roku 2007 organizované Arny Glazierem a Van Andel Research Institute. (Děkuji Rafe Furstoviza pozvání.) Viz také: Thomas G. Roberts Jr., Thomas J. Lynch Jr., Bruce A. Chabner: „Choosing Chemotherapy for

262

Lung Cancer Based on Cost: Not Yet“, Oncologist, 1. června 2002; Scott Ramsey et al.: „Economic Analysis of Vinorelbine Plus Cisplatin Versus Paclitaxel Plus Carboplatin for Advanced Non-Small-Cell Lung Cancer“, Journal of the National Cancer Institute 94, no. 4 (20. února 2002); Graeme Morgan, Robyn Wardy, Michael Bartonz: „The Contribution of Cytotoxic Chemotherapy to 5-year Survival in Adult Malignancies“, Clinical Oncology 16 (2004); Guy Faguet: The War on Cancer: An Anatomy of Failure, a Blueprint for the Future (Springer Netherlands, 2005); Neal J. Metropol, Kevin A. Schulme: „Cost of Cancer Care: Issues and Implications“, Clinical Oncology 25, no. 2 (leden 2007); Bruce Hillner, Thomas J. Smith: „Efficacy Does Not Necessarily Translate to Cost Effectiveness: A Case Study in the Challenges Associated with 21st Century Cancer Drug Pricing“, Journal of Clinical Oncology 27, no. 13 (květen 2009). 34. „Hluboká a věčná touha nezemřít“: Thomas Smith zde citoval zpaměti obrat, který použil ve studii „How Gravely 111 Becomes Dying: A Key to End-of-Life Care“ jeho kolega Thomas Finucane pro Journal of the American Medical Association 282 (1999). Smith však Finucaneův citát mírně pozměnil z původního „všeobecná a hluboce zakotvená touha nezemřít“. 35. Žijeme tak dlouho, že umíráme na rakovinu: Viz Bo E. Honoře, Adriana Lleras-Muney: „Bounds in Competing Risks Models and the War on Cancer“, Econometrica 76, no. 6 (listopad 2006). 36. Válka není až tak nebezpečná, jak jsme si mysleli? Čerpáno z materiálu „U.S. Active Duty Military Deaths 1980 through 2008“ (ke 22. dubnu 2009), zpracovaného datovým střediskem Defense Manpower Data Center pro ministerstvo

263

obrany USA; děkujeme čtenáři jménem Adam Smith (vážně) zato, že nás na tato data upozornil. 37. Jak chytit teroristu: pasáž čerpá z pracovní studie „Identifying Terrorists Using Banking Data“ Stevena D. Levitta a A. Dangera Powerse a z autorových rozhovorů s lanem Horsleym (pseudonym), které se odehrávaly hlavně v Londýně. 38. Údaje o bankovních podvodech v Británii pocházejí od britské Asociace pro platební a clearingové služby (APACS). 39. Klamně pozitivní výsledky vyšetření na rakovinu: viz Jennifer Miller Croswell et al.:..Cumulative Incidence of FalsePositive Results in Repeated, Multimodal Cancer Screening“, Annals of Family Medicine 7 (2009). 40. Mike Lowell: viz Jimmy Golen: „Lowell: Baseball Held to Higher Standard“, The Associated Press, 18. ledna 2008. 41. Ke propouštění podezřelých z terorismu viz Alan Travis: „Two-Thirds of U.K. Terror Suspects Released Without Charge“, The Guardian, 12. května 2009. Kapitola 3: Neuvěřitelné příběhy apatie a altruismu 1. Kitty Genoveseová a „38 svědků**: tato část i závěr kapitoly věnovaný rovněž příběhu Kitty Genoveseové do značné míry těžily z přínosu Josepha De Maye, který k případu vraždy vytvořil bohatý dokumentační materiál na stránce www.kewgardenshistory.com. Jsme rovněž zavázáni mnoha dalším, kteří přispěli k poznání případu prostřednictvím rozhovorů nebo korespondence; mezi nimi byli Andrew Blauner, Mike Hoffman, Jim Rasenberger, Charles Skoller, Jim Solomon a Harold Takooshian. Rozsáhle jsme také čerpali z řady knih a článků o případu: Martin Gansberg: „37 Who Saw Murder Didn’t Call the Police: Apathy at Stabbing of Queens Woman Shocks Inspektor“, The New York Times, 27. března 1964; A.M. Rosenthal: Thirty-Eight Witnesses: The Kitty

264

Genovese Case (Melville House, 2008, původní vydání McGraw-Hil, 1964); Elliot Aronson: The Social Animal, (5. vydání, W.H. Freeman and Co., 1988); Joe Sexton:..Reviving Kitty Genovese Case, and Its Passions“, The New York Times, 25. července, 1995; Malcolm Gladwell: The Tipping Point (Little, Brown, 2000, česky jako Bodzlomu, překlad Martin Weiss, Dokořán 2007);.Jim Rasenberger: „Nightmare on Austin Street“, American Heritage, říjen 2006; Charles Skoller: Twisted Confessions (Bridgeway Books, 2008); Rachel Manning, Mark Levine, Alan Collins: „The Kitty Genovese Murder and the Social Psychology of Helping: The Parable of the 38 Witnesses“, American Psychologist 62, no. 6 (2007). 2. Informace o povětrnostních podmínkách v Queensu poskytla meteorologická služba National Weather Service. 3. Genoveseová a holokaust: viz Maureen Dowd: „20 Years After the Murder of Kitty Genovese, the Question Remains: Why?“ The New York Times, 12. března 1984. Autorka cituje profesora psychologie Pensylvánské státní univerzity R. Laňce Shotlanda, který poznamenal, že „pravděpodobně žádný jiný incident nepřitáhl tolik pozornosti sociálních psychologů jako vražda Kitty Genoveseové“. 4. Vyjádření Billa Clintona k případu Genoveseové pochází z jeho projevu na AmeriCorps Public Safety Forum v New Yorku 10. března 1994. 5. Pasáž o souvislosti zločinnosti a televize v Americe čerpáhlavně z pracovní studie Stevena D. Levitta a Matthewa Gentzkowa „Measuring the Impact of TV’s Introduction on Crime“. Viz také: Matthew Gentzkow:./Television and Voter Turnout“, Quarterly Journal of Economics 121, no. 3 (srpen 2006); Matthew Gentzkow, Jesse M. Shapiro: „Preschool Television Viewing and Adolescent Test Scores: Historical

265

Evidence from the Coleman Study“, Quarterly Journal of Economics 123, no. 1 (únor 2008). 6. Přeplněné věznice a „experiment“ ACLU: viz Steven D. Levitt: „The Effect of Prison Population Size on Crime Rates: Evidence from Prison Overcrowding Litigation“, The Quarterly Journal of Economics 11, no. 2 (květen 1996). 7. K rodinnému altruismu viz Gary Becker: „Altruism in the Family and Selfishness in the Marketplace“, Economica 48, no. 189, New Series (únor 1981); B. Douglas Bernheim, Andrei Shleifer, Lawrence H. Summers: „The Strategic Bequest Motive“, Journal of Political Economy 93, no. 6 (prosinec 1985). 8. Pověstně altruističtí Američané: Údaje byly převzaty ze studie Indiana University Center on Philanthropy. Celková hodnota charitativních darů Američanů v letech 1996 až 2006 vzrostla ze 139 miliard dolarů na 295 miliard USD (po započítání inflace), což znamená zvýšení z 1,7 % hrubého domácího produktu na 2,6 % HDP. Viz také David Leonhardt: „What Makes People Give“, TheNew York Times, 9. března2008. 9. Více o souvislosti darů na katastrofy a pokrytí pohrom televizním zpravodajstvím Philip H. Brown, Jessica H. Minty: „Media Coverage and Charitable Giving After the 2004 Tsunami“, Southern Economic Journal 75, no. 1 (2008). 10. Galileův experiment se zrychlením popisuje Galileo Galilei v Matematických rozpravách a pokusech (Dialogue Concerning Two New Sciences, anglický překlad Henry Crew a Alfonso de Salvio, 1914). 11. Postřeh Richarda Feynmana o prvořadosti experimentu pochází z jeho Lectures on Physics (česky jako Feynmanovy přednášky zfyziky, překlad Ivan Stolí, Fragment, 2002).

266

12. První zprávou o hře Ultimátum je Werner Guth, Rolf Schmittberger, Bernd Schwarze: „An Experimental Analysis of Ultimatum Bargaining“, Journal of Economic Behavior and Organization 3, no. 4 (1982). Dobrým nástinem pozadí vývoje těchto her je Steven D. Levitt, John A. List: „What Do Laboratory Experiments Measuring Social Preferences Tell Us About the Real Word“, Journal of Economic Perspectives 21, no. 2 (2007). Viz také: Daniel Kahneman, Jack L. Knetsch, Richard Thales: „Fairness as a Constraint on Profit Seeking: Entitlements in the Market“, American Economic Review 76, no. 4 (září 1986); Robert Forsythe, Joel L. Horowitz, N. E. Savin, Martin Sefton: „Fairness in Simple Bargaining Experiments“, Games and Economic Behavior 6, no. 3 (květen 1994); Colin F. Camerer: Behavioral Game Theory (Princeton University Press, 2003); John A. List:..Dictator Game Giving Is an Experimental Artifact“, pracovní studie (2005). 13. První dlouhodobě úspěšnou transplantaci ledvin uskutečnil v prosinci 1954 v bostonské Peter Bent Brigham Hospital Joseph Murray, jak uvádí Nicholas Tilne: Transplant: From My th to Reality (Yale University Press, 2003). 14. K „motodárcům“ viz Stacy Dickert– Conlin, Todd Elder, Brian Moore: „Donorcycles: Do Motorcycle Helmet Laws Reduce Organ Donations?“ Michigan State University, pracovní studie (2009). 15. Zákony o „předpokládaném souhlasu“ v Evropě: viz Alberto Abadie, Sebastien Gay: „The Impact of Presumed Consent Legislation on Cadaveric Organ Donation: A Cross Country Study“, Journal of Health Economics 25, no. 4 (červenec 2006). 16. Iránský program dárcovství ledvin popisují Ahad J. Ghods, Shekoufeh Savaj: „Iranian Model of Paid and Regulated Living-Unrelated Kidney Donation“, Clinical Journal of the

267

American Society of Nephrology 1 (říjen 2006); Benjamin E. Hippen: „Organ Sales and Moral Travails: Lessons from the Living Kidney Vendor Program in Iran“, Cato Institute, Policy Analysis, no. 614,20. března 2008. 17. Slovní výměna mezi dr. Barry Jacobsem a poslancem Alem Gorem se odehrála při slyšení podvýboru Sněmovny reprezentantů pro zdraví a životní prostředí 17. října 1983. 18. Pasáž o bořiteli dosavadních představ Johnu Listoví čerpá zejména z rozhovorů s Johnem A. Listem a z dlouhé řady jeho prací, včetně několika z nich sepsaných ve spolupráci se Stevenem D. Levittem. Mezi nimi jsou: List: „Does Market Experience eliminate Market Anomalies?“ Quarterly Journal of Economics 118, no. 1 (2003); Glenn Harrison, List: „Field Experiments“, Journal of Economic Literature 42 (prosinec 2004); List: „Dictator Game Giving Is an Experimental Artifact“, pracovní studie, 2005; List: „The Behavioralist Meets the Market: Measuring Social Preferences and Reputation Effects in Actual Transactions“, Journal of Political Economy 14, no. 1 (2006); Levitt, List: „Viewpoint: On the Generalizability of Lab Behaviour to the Field“,“ Canadian Journal of Economics 40, no. 2 (květen 2007); Levitt, List: „What Do Laboratory Experiments Measuring Social Preferences Tell Us About the Real Word“, Journal of’Economic Perspectives 21, no. 2 (2007); List: „0n the Interpretation of Giving in Dictator Games“, Journal of Political Economy 115, no. 3 (2007); List, Todd L. Cherry: „Examining the Role of Fairness in High Stakes Allocation Decisions“, Journal of Economic Behavior & Organization 65, no. 1 (2008); Levitt, List: „Horno Economicus Evolves“, Science, 15. února 2008; Levitt, List, David Reiley: „What Happens in the Field Stays in the Field: Professionals Do Not Play Minimax in Laboratory Experiments“, Econometrica (2009); Levitt, List:

268

„Field Experiments in Economics: The Past, the Present, and the Future“, European Economic Review (2009). O tom, zda altruismus zachycený v laboratořích není jen umělým výtvorem experimentu, začali pochybovat i jiní výzkumníci, zejména vi/. Nicholas Bardsley: „Experimental Economics and the Artificiality of Alteration“, Journal of Economic Metodology 12, no. 2 (2005). 19. „Jen studenti nižších ročníků“ a „vědečtí dobrodinci“: viz R. L. Rosenthal: Artifact in Behavioral Research (Academie Press, 1969). 20. „Vyšší potřeba uznání“: viz Richard L. Doty, Colin Silverthorne:..Influence of Menstrual Cycle on Volunteering Behavior“, Nature (1975). 21. Vliv šéfova mytí rukou: viz Kristen Munger, Shelby J. Harris: „Effects of an Obser ver on Hand Washing in a Public Restroom“, Perceptual and Motor Skills 69 (19HD) 22. K experimentu se „schránkou poctivosti“ viz Melissa Bateson, Daniel Nett lo, Gilbert Roberts: „Cues of Being Watched Enhance Cooperation in a Real-World Petting“, Biology Letters, 2006. Za stejným účelem uskutečnil terénní experiment ve třiceti kostelích v Nizozemsku mladý ekonom Adriaan R. Soetevent. Nechal mezi návštěvníky kostelů kolovat uzavřené vaky na sbírky, a poté změnil situaci, když je na dobu několika měsíců náhodně nahrazoval otevřenými koši. Chtěl zjistit, zda možnost vidět obsah sbírky nějak změní darovací návyky. (Otevřený koš umožňuje zjistit, kolikjižbylo sebráno peněz, ito, kolik tam vložil soused.) A změna skutočně nastala: do otevřených košů návštěvníci odezdávali více peněz včetně drobných mincí než do uzavřených pytluje však zajímavé, že tento efekt se vytratil, jakmile se otevřené koše používaly už nějakou dobu. Viz Soetevent: „Anonymity in G i vinu in a

269

Natural Context – a Field Experiment in 30 Churches“, Journal of Public Eco nomics 89 (2005). 23. „Tupý robot“ viz A.H. Pierce: „The Subconscious Again“, Journal of Philosophy. Psychology, & Scientific Methods 5 (1908). 24. K nucené spolupráci viz Martin T. Orné: „On the Social Psychological Exporiment With Particular Reference to Demand Characteristics and Their Implications“. American Psychologist 17, no. 10 (1962). 25. „Proč nacističtí důstojníci poslouchali rozkazy“: viz Stanley Miligram:..Behavioral Study of Obedience“, Journal of Abnormal and Social Psychology 67, no. 4 (1963) 26. K experimentům s vězni na Stanfordově univerzitě viz Craig Haney, Curtis Banks, Philip Zimbardo:..Interpersonal Dynamics in a Simulated Prison“, International Journal of Criminology and Penology 1 (1973). 27. Američané jakožto největší dárci: viz „International Comparisons of Charitable Giving“, shrnutí Charities Aid Foundation, listopad 2006. Výrazné daňové pobídky viz David Roodman, Scott Standley: „Tax Policies to Promote Private Charitable Giving in DAC Countries“, Center for Global Development, pracovní studie (leden 2006). 28. „Nečistý“ altruismus, altruismus „hřejivého pocitu“: viz James Andreoni: „Giving with Impure Altruism: Applications to Charity and Ricardian Equivalence“, Journal of Political Economy 97 (prosinec 1989); Andreoni: „Impure Altruism and Donations to Public Goods: A Theory of Warm-Glow Giving“, Economic Journal 100 (červen 1990). 29. K problému žebrání viz Gary S. Becker: „Spouses and Beggars: Love and Sympathy“, Accounting for Tastes (Harvard University Press, 1998).

270

30. Pořadníky na transplantace: uvedené informace byly získány z webové stránky Sítě pro získávání orgánů a transplantace ministerstva zdravotnictví USA na www. optn.org. Další materiál je od ekonoma Julia Jorge Eliase ze State University of New York v Buffalo. Viz rovněž Becker, Elias: „Introducing Incentives in the Market for Live and Cadaveric Organ Donations“, Journal of Economic Perspectives 21, no. 3 (léto 2007); Stephen J. Dubner, Steven D. Levitt: „Flesh Trade“, The New York Times Magazine, 9. července 2006. 31. Neexistence pořadníků v Iránu: viz Benjamin E. Hippen: „Organ Sales and Moral Travails: Lessons from the Living Kidney Vendor Program in Iran“, Cato Institute, Policy Analysis, no. 614, 20. března 2008; Stephen J. Dubner: „Human Organs for Sale, Legally, in… Which Country?“ blog Freakonomics, The New York Times, 29. dubna 2008. Ještě jednou k případu Kitty Genoveseové: Seznam zdrojů, o které jsme se při přehodnocování tohoto případu opírali, je na počátku poznámek k této kapitole. Tato druhá pasáž nejvíce čerpá z rozhovorů s Josephem De Mayem a Mikem Hoffmanem a z knihy A.M. Rosenthala Thirty-Eight Witnesses… Jeden z nás (Dubner) měl příležitost pracovat s Rosenthalem poté, co jako novinář skončil u Times. Rosenthal i v závěru svého života (zemřel v roce 2006) zůstal skvělým novinářem s neobyčejně vyhraněným vyjadřováním, který nemohl vystát hlupáky nebo, jak říkali někteří, nesouhlasné názory. V roce 2004 se Rosenthal účastnil sympozia na Fordhamské univerzitě v New Yorku ke čtyřicátému výročí vraždy Genoveseové. Pozoruhodně zde vysvětlil svou posedlost tímto případem: „Proč mě případ Genoveseové tak hluboce zasáhl? Řeknu vám toto. Měl jsem pět sester a já byl nejmladší. Byly tak láskyplné a skvělé. Jedna z nich však byla zavražděna. Mladá Bess se večer dva dny před Novým rokem vracela domů cestou přes Van Cortlandtův park,

271

když z křoví vyskočil sexuální zvrhlík a obnažil se před ní. Mrss v šoku utekla, běžela v mrazu více než kilometr domů a celá provinili potem. () nomocněla a za dva dny zemřela. Po našem miláčkovi Bess se mi stále stýská n pořad mám pocit, že ji zabil ten zločinec, stejná zrůda, která zabila Kitty Genovoseovou.“… Po vraždě Genoveseové řada učenců akomentátorů oprášila slavnou poznámku, kterou o dvě století dříve pronesl Edmund Burke: „Jediná věc je nezbytná pro t riumlzla – aby dobří lidé nic nedělali.“ Zdálo se, že to dokonale vystihuje to, co se oné noci stalo. Avšak redaktor The Yale Book ofQuotations Fred Shapiro nemohl nic takového v Burkeových spisech najít. Což znamená, že tento slavný citát, stejně jako asi polovina citátů připisovaných Marku Twainovi a Oscaru Wildeovi, je podle všeho zrovna tak vymyšlená jako historka o 38 svědcích. Kapitola 4: Řešení tu je – a je levné a prostá 1. Úmrtnost rodiček: Údaje z poslední doby viz „Maternal Mortality in 2005: Estimates Developed by WHO, UNICEF, UN KPA, and the World Bank“, World Health Organization 2007– Úmrtnost v minulosti viz Irvine Loudon: „Maternal Mortality in the Past and Its Relevance to Developing Countries Today,“ American Journal of Clinical Nutrition 72, no. 1 (červenec 2000). 2. Ignác Semmelweis přichází na pomoc: O příběhu Ignáce Semmelweise vznikla během let spousta knih, snad nejpůsobivějším vylíčením však je Sherwin B. Nuland: The Doctor’s Plague: Germs, Childbed Fever, and the Strange Story ofIgnatz Semmelweis (Atlas Books, 2003, česky jako Spinavéruce. Mikrobi, horečka omladnic a podivuhodný příběh Ignáce Semmelweise, překlad Marta Jakešová, Dokořán a Argo 2005). Z j eho knihy jsme rozsáhle čerpali a jsme za to velmi vděčni. Viz také: Ignatz Semmelweis: „The Etiology, Concept,

272

and Prophylaxis of Childbed Fever“, anglický překlad K. Codell Carter (University of Wisconsin Press, 1983; původní vydání 1861). 3. K nezamýšleným důsledkům viz Stephen J. Dubner, StevenD. Levitt: „Unintended Consequence“, TheNew York Times Magazine, 20. ledna 2008. 4. Důsledky amerického zákona o lidech se zdravotním postižením viz Daron Acemoglu, Joshua D. Aorist: „Consequences of Employment Protection? The Case of the Americans with Disabilities Act“, Journal of Political Economy 109, no. 5 (2001). 5. Důsledky zákona o ohrožených druzích viz Dean Lueck, Jeffrey A. Michael: „Preemptive Habitat Destruction Under the Endangered Species Act“, Journal of Law and Economics 46 (duben 2003); John A– List, Michael Margolis, Daniel E. Osgood: „Is the Endangered Species Act Endangering Species?“ pracovní studie National Bureau of Economic Research (prosinec 2006). 6. Důsledky poplatků za odpad: „seattleský udusávač“, skládky v Charlottesville a daší taktiky vyhýbání se poplatkům, viz Don Fulleren, Thomas C. Kinnaman: „Household Responses to Pricing Garbage by the Bag“, American Economic Review 86, no. 4 (září 1996). 7. Ke splachováni potravin v Německu viz Roger Boyes: „Children Beware: The Rats Are Back and Hamelin Needs a New Piper“, The Times, 17. prosince 2008. 8. K pálení odpadků na dvorcích v Dublinu viz S.M. Murphy, C. Davidson, A.M. Kennedy, P.A. Eadie, C. Lavor: „Backyard Burning“, Journal of Plastic, Reconstructive & Aesthetic Surgery 61, no. 1 (únor 2008). 9. K důsledkům sabatického roku viz Salomon Zeitlin: „Prosbol: A Study in Tannaitic Jurisprudence“, The Jewish

273

Quarterly Review 37, no. 4 (duben 1947). (Za tip děkujeme Leonu Morrisovi.) 10. K utajování porodnických kleští viz James Hobson Aveling: The Chamberlens and the Midwifery Forceps (J. & A. Churchill, 1882), Atul Grande: „The Score: How Childbirth Went Industrial“, The New Yorker, 2. října 2006; Stephen J. Dubner: „Medical Failures, and Successes Too: A Q&A with Atul Grande“, blogFreakonomics, The New York Times, 25. června 2007. 11. Více jídla, více lidí: Viz „The World at Six Billion“, United Nations, 1999; Mark Overton: Agricultural Revolution in England: The Transformation of the Agrarian Economy, 15001850 (Cambridge University Press, 1996); Milton Friedman, Rose Friedman: Free to Choose (Harvest, 1990, první vydání 1979, česky jako Svoboda volby, překlad Pavel a Vladimír Vrecionovi, Liberální institut, 1992). Informace od profesora zemědělské ekonomie na Purdue, Willa Masterse, pocházejí z rozhovoru s autorem. K senzační Mastěrsově schopnosti převést teorii zemědělské ekonomie do veršů viz Stephen J. Dubner: „Why Are Kiwis So Cheap?“ blog Freakonomics, The New York TimesA– června 2009. 12. Problém velryb: O vzestupu a pádu velrybářů krásně píše Eric Jay Dolin: Leviathan: The History of Whaling in America (WW. Norton & Company, 2007). Viz také: Charles Melville Scammon: The Marine Mammals of the Northwestern Coast of North America: Together with an Account of the American Whale-Fishery, 1874; Alexander Starbuck: History of the American Whale Fishery From Its Earliest Inception to the Year 1876, vydáno autorem, 1878;; Paul Gilmour: „Saving the Whales, Circa 1852“, dopis redakci, The Wall Street Journal, 6. prosince 2008.

274

13. K záhadě dětské obrny viz výtečnou knihu David M. Oshinsky: Polio: An American Story (Oxford University Press, 2005) a „The Battle Against Polio“, NewsHour with Jim Lehrer, PBS, 24. dubna 2006. 14. Na omyl s připisováním obrny zmrzlině poukázal statistik David Alan Grier z George Washington University, podle článku od Steva Lohra „For Today’s Graduate, Just One Word: Statistics“, The New York Times, 5. srpna 2009. 15. K odhadům úspor nákladů díky vakcíně proti obrně viz Kimberly M. Thomson, Radboud J. Duintjer Tebbens:..Retrospective Cost-Effectiveness Analysis for Polio Vaccination in the United States“, Risk Analysis 26, no. 6 (2006); Tebbens et al.: „A Dynamic Model of Poliomyelitis Outbreaks: Learning from the Past to Help Inform the Future“, American Journal of Epidemiology 162, no. 4 (červenec 2005). 16. K dalším levným a jednoduchým řešením problémů zdravotnictví viz Maře W. Kirschner, Elizabeth Marincola, Elizabeth Olmsted Teisberg: „The Role of Biomedical Research in Health Care Reform“, Science 266 (7. října 1994); Earl S. Ford et al.: „Explaining the Decrease in U.S. Deaths from Coronary Disease, 1980-2000“. New England Journal of Medicine 356, no. 23,7. června 2007 – 17. K počtu automobilů v 50. letech viz „Topics and Sidelights of the Day in Wall Street: Fuel Consumption“, TheNew York Times, 25. května 1951. 18. K obavám automobilového průmyslu kvůli bezpečnosti viz „Fear Seen Cutting Car Traffic, Sales“, TheNew York Times, 29. ledna 1952. 19. Příběh McNamarových bezpečnostních pásů: Pasáž se opírá o celou řadu zdrojů včetně rozhovorů autorů s McNamarou krátce před jeho smrtí. Viz také: Harry Kreisler: „A Life in Public Service: Conversation with Robert McNamara“.

275

16. dubna 1996, část série..Conversations with History“, Institute of International Studies, University of California, Berkeley; The Fog of War: Eleven Lessons from the Life of Roberts. McNamara, režie Errol Morris, 2003, Sony Picture Classics; Richard Alan Johnson: Six Men Who Built the Modem Auto Industry (MotorBooks/M Ml Publishing Company, 2005); Johnson: „The Outsider: How Robert McNamara Changed the Automobile Industry“, American Heritage (léto 2007). 20. K vývoji používání pásů viz Steven D. Levitt, Jack Porter: „Sample Selection in the Estimation of Air Bag and Seat Belt Effectiveness“, The Review of Economics and Statistics 83, no. 4 (listopad 2001). 21. Ohledně životů zachráněných pásy viz Donna Glassbrenner:..Estimating the Lives Saved by Safety Belts and Air Bags“, National Highway Traffic Safety Ad ministration, paper no. 500; „Lives Saved in 2008 by Restraint Use and Minimum Drinking Age Laws“, NHTSA (červen 2009). 22. Ročně najetých 4,5 bilionu kilometrů: údaje od statistického úřadu ministerstva dopravy USA. 23. Nebezpečné silnice na ostatních kontinentech: viz „Road Safety: A Public Health Issue“, World Health Organization, 29. března 2004. 24. Náklady vydané na záchranu života pomocí bezpečnostních pásů ve arov nání s airbagy: viz Levitt, Porter: „Sample Selection in the Estimation of Air Man and Seat Belt Effectiveness“, The Review of Economics and Statistics 83. no. 4 (litopad 2001). 25. Jak užitečné jsou bezpečnostní pásy? Založeno zejména na následujících studiích: Steven D. Levitt: „Evidence That Seat Belts Are as Effective as Child Safety Seats in Preventing Death for Children“ The Review of Economics andStatistics 90, no. 1 (únor 2008); Levitt, Joseph J. Doyle: „Evaluating the

276

Effectiveness of Child Safety Seats and Seat Belts in Protecting Children from Injury“, Economic Inquiry, červenec 2010; Levitt, Stephen J. Dubner: „The Seat-Belt Solution“, The New York Times Magazine, 10. července 2005. 26. Ke krátké historii dětských autosedaček viz Charles J. Kahane: „An Evaluation of Child Passenger Safety: The Effectiveness and Benefits of Safety Seats“, National Highway Tradic Safety Administration (únor 1986). 27. „Skupina významných expertů na bezpečnost dětí v silničním provozu“: viz Flaura K. Winston, Dennis R. Durbin, Michael J. Kalian, Elisa K. Moll: „The Danger of Premature Graduation to Seat Belts for Young Children“, Pediatrics 105 (2000); Dennis R. Durbin, Michael R. Elliott, Flaura K. Winston: „Belt-Positioning Booster Seats and Reduction in Risk of Injury Among Children in Vehicle Crashes“, Journal of the American Medical Association 289, no. 21,4. června 2003. 28. Data o globálních počtech úmrtí v důsledku hurikánů poskytla Emergency Events Database pod střechou Universitě Catholique de Louvain; počty úmrtí v USA dodala National Hurricane Research Division, součást National Oceanic and Atmospheric Association. 29. K ekonomickým nákladům jen pro Spojené státy viz Roger Pielke Jr. et al.:..Normalized Hurricane Damage in the United States: 1900-2005“, Natural Hazards Review (únor 2008). 30. Více o Atlantické vícedekádové oscilaci viz Stephen Gray, Lisa Graumlich, Julio Betancourt, Gregory Pederson: „A Tree-Ring Based Reconstruction of the Atlantic Multidecadal Oscillation Since 1567 A.D.“, Geophysical Research Letters 21 (17. června 2004); Mihai Dima: „A Hemispheric Mechanism for the Atlantic Multidecadal Oscillation“, Journal of Climate 20 (říjen 2006); David Enfield, Alberto Mestas-Nuňez, Paul

277

Trimble: „The Atlantic Multidecadal Oscillation and Its Relation to Rainfall and River Flows in the Continental U.S.“, Geophysical Research Letters 28 (15. května 2001); Clive Thomson: „The Five-Year Forecast“, New York, 27. listopadu 2006. 31. Pasáž o Nathanu Myhrvoldovi čerpá z autorových rozhovorů s Nathanem a jeho kolegy, s nimiž se čtenář podrobněji seznámí v kapitole 5. Naším ochotným průvodcem po některých podrobnostech a počítačových simulacích byl Neal Stephenson – ano, onen autor fantasmagorických románů. Popsaný zabiják hurikánů je znám rovněž jako „Water Alteration Structure Applications and Methods“, žádost o patent podali Jeffrey A. Bowers et al. jako U.S. Patent Application 20090173366,9. července 2009. Mezi spoluautory je i jistý William H. Gates III. V resumé žádosti o patent se například píše: „Popisuje se zde metoda, jejímž cílem je environmentální změna. Součástí metodyje umístění nejméně jedné nádrže schopné přesouvat mořskou vodu do větších hloubek prostřednictvím přetékání vyvolaného působením vln. Metoda předpokládá umístění nejméně jedné nádrže na určeném stanovišti. Metoda dále v důsledku umístění nádrže počítá s generováním přesunu vody z povrchu hladiny.“ Kapitola 5: Co mají společného AI Gore a sopka Pinatubo? 1. K pasáži o globálním ochlazování viz Harold M. Schmeck Jr.: „Climate Changes Endanger World’s Food Output“, TheNew York Times, 8. srpna 1974; Peter Gwynne: „The Cooling Word“, Newsweek, 28. dubna 1975; Walter Sullivan:..Scientists Ask Why World Climate Is Changing; Major Cooling May Be Ahead“, TheNew York Times, 21. května 1975. Teploty u zemského povrchu za posledních sto let viz

278

„Climate Change 2007: Synthesis Report“, U.N. Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC). 2. James Lovelock: Všechny Lovelockovy citáty z této kapitoly lze nalézt v jeho knize The Revenge of Gaia: Earth’s Climate Crisis and the fate of Humanity (Basic Books 2006, česky jako Gaia vrací úder: proč se Země brání a jak ještě můžeme zachránit lidstvo, překlad Jindra Havlíčková,Academia, 2008). Lovelock je zřejmě nejlépe znám jako autor hypotézy Gaia, která tvrdí, že Země je v podstatě živoucím organismem podobným (avšak v mnoha ohledech nadřazeným) člověku. Na toto téma napsal několik knih včetně základního titulu Gaia: The Practical Science of Planetary Medicine (Gaia Books, 1991). 3. Účinnost metanu jakožto skleníkového plynu ve srovnání s účinností oxidu uhličitého spočítal klimatolog Ken Caldeira z Carnegieho institutu pro přírodní vědy na základě Třetí hodnotící zprávy IPCC. 4. Přežvýkavci vypouštějí více skleníkových plynů než celý sektor dopravy: viz..Livestock’s Long Shadow: Environmental Issues and Options“, Food and Agriculture Organization of the United Nations, Rim, 2006; Shigeki Kobayashi: „Transport and Its Infrastructure“, kapitola 5 z Třetí hodnotící zprávy IPCC, 25. září 2007. 5. Ke hnutí „locavores“ viz Christopher L. Weber, H. Scott Matthews: „Food-M iles and the Relative Climate Impacts of Food Choices in the United States“, Environ mental Science and Technology 42, no. 10 (duben 2008); viz také James Mc Williams: „OnLocavorism“,blogFreakonomics, TheNew York Times, 26. srpna2008, a McWil liamsova čerstvá kniha Just Food (Little, Brown, 2009). 6. Jíst více klokaního masa: viz „Eco-friendly Kangaroo Farts Could Help Global Warming: Scientists“, Agence FrancePress, 5. prosince 2007.

279

7. K „nejhoršímu možnému scénáři“ viz Martin L. Weitzman: „On Modeling and Interpreting the Economics of Catastrophic Climate Chase“, The Review of Econo mics and Statistics 91, no. 1 (únor 2009). 8. Sternovo varování: viz Nicholas Herbert Stern: The Economics of Climate Change: The Stern Review (Cambridge University Press, 2007). 9. O vlivu nejistoty existuje velké množství literatury, zejména co se týče rizik. Izraelští psychologové Amos Tversky a Daniel Kahneman, jejichž dílo se všeobecně považuje za počátek behaviorální ekonomie, vedli průkopnické výzkumy toho, jak se lidé rozhodují pod tlakem, a zjistili, že nejistota vede k „závažným a systematickým chybám“ v úsudku. (Viz „ Judgment Under Uncertainty: Heuristics and Biases“, from Judgment Under Uncertainty: Heuristics and Biases, ed. Daniel Kahneman, Paul Slovic, Amos Tversky [Cambridge University Press, 1982].) O rozdílu mezi rizikem a nejistotou jsme napsali sloupek do New York Times Magazíne („The Jane Fonda Effect“, 16. září 2007) na téma strachu z jaderné energie: „(Ekonom Frank Knight) vymezil rozdíl mezi dvěma klíčovými faktory rozhodování: rizikem a nejistotou. Kardinálním rozlišením je podle Knightato, že riziko – jakkoli velké – lze měřit, kdežto nejistotu kvantifikovat neumíme. A jak lidé váží rizika proti nejistotám? Podívejme se na slavný experiment, kterým se ilustruje takzvaný Ellsbergův paradox. Máme dvě schránky. Testovaným řekneme, že první z nich obsahuje 50 červených a 50 černých míčků. Ve druhé je rovněž celkem 100 červených a černých míčků, přesný počet míčků každé barvy však znám není. Je-li úkolem získat z jakékoli ze schránek červený míček, na kterou z nich padne volba? Většina lidí volí první schránku, což naznačuje, že před neměřitelnou nejistotou dávají přednost měřitelnému riziku. (Tuto situaci ekonomové

280

znají jako averzi k nejistotě.) Není to tak, že jaderná energie je se všemi svými riziky nyní už přijatelnější než nejistoty globálního oteplování?“ 10. Goreova kampaň „My**: viz www.climateprotect.org a Andrew C. Revkin: „Gore Group Plans Ad Blitz on Global Warming“, The New York Times, 1. dubna 2008. 11. Kacíř Boris Johnson: viz Boris Johnson: „We’ve Lost Our Fear of Hellfire, but Put Climate Change in Its Place“, The Telegraph, 2. února 2006. 12. „Téměř žádný život neexistoval**: viz Peter Ward: The Medea Hypothesis: Is Life on Earth Ultimately SelfDestructive? (Princeton University Press, 2009); Drake Bennett: „Dark Green: A Scientist Argues That the Natural World Isn’t Benevolent and Sustaining: It’s Bent on Self-Destruction“, The Boston Globe, 11. ledna 2009. 13. Lidská činnost a uhlíkové emise: viz Kenneth Chang: „Satellite Will Track Carbon Dioxide“, The New York Times, 22. února 2009; více o pohledech NASA na oxid uhličitý viz http://oco.jpl.nasa.gov/science/. 14. K úmrtnosti amerických horníků viz U.S. Department of Labor, Mine Safety and Health Administratiion: „Coal Fatalities for 1900 Through 2008“; Jeff Goodell: Big Coal: The Dirty Secret Behind America’s Energy Future (Houghton Mifflin, 2007). Počty úmrtí na pneumokoniózu jsme čerpali ze zpráv National Institute for Occupational Safety and Health. 15. Úmrtnost čínských horníků: podle údajů čínské vlády zemřelo v roce 2006 při neštěstích a nehodách 4 746 horníků, 3 786 v roce 2007 a 3 215 v roce 2008; čísla JHOU přitom pravděpodobné proti skutečnosti nižší. Viz „China Sees Coal Mine Deaths Fall, but Outlook Grim“, Reuters, 11. ledna 2007;..Correction: 3,215 Coal Mining Deaths in 2008“, China.org.cn, 9. února 2009.

281

16. K zařízení LoJack viz Ian Ayres, Steven D. Levitt:..Measuring Positive Exter nalities from Unobservable Victim Precaution: An Empirical Analysis of LoJack“. Quarterly Journal of Economics 113, no. 8 (únor 1998). 17. Ovocné stromy a včely: viz J. E. Meade: „External Economies and Diseconomies in a Competitive Situation“, Economic Journal 62, no. 245 (březen 1952); Steven N. S. Cheung: „The Fable of the Bees: An Economic Investigation“, Journal of Law and Economics 16, no. l (duben 1973). Cheung zde napsal pozoruhodnou větu: „Fakta jsou jako drahokamy jadeity; nejenže se těžce získávají, ale také je obtížné ověřit jejich pravost“. O nenadálém zvratu v souvislosti s touto větou psal Stephen J. Dubner v článku „Not as Authentic as It Seems“, blog Freakonomics, The New York Times, 23. března 2009. 18. Sopka Pinatubo: dramatické vyprávění o erupci podává Barbara Decker: Volcatun –s (Macmillan, 2005). O vlivu na globální klima viz Richard Kerr: „Pinatubo Global Cooling on Target“, Science, leden 1993; P. Minnis et al.: „Radiative Climate Forcintf by the Mount Pinatubo Eruption“, Science, březen 1993; Gregg J. S. Bluth et al.: „St ia tospheric Loading of Sulfur from Explosive Volcanic Eruptions“, Journal of GeoUmy, 1997; Brian J. Soden et al.: „Global Cooling After the Eruption of Mount Pinatubo: A Test of Climate Feedback by Water Vapor“, Science, duben 2002; T.M.L. WiKley: „A Combined Mitigation/Geoengineering Approach to Climate Stabilization“, Science (říjen 2006). 19. Vraždění komárů laserem: zajímavější podrobnosti viz Robert A. Guth: „Rockel Scientists Shoot Down Mosquitoes with Lasers“, The Wall Street Journal, 14.-in. března 2009. 20. Intellectual Ventures a geoinženýrství: tato pasáž je založena na naší návštěvě v laboratoři Intellectual Ventures v Bellevue ve státě Washington počátkem roku 2008 a na

282

následných rozhovorech a korespondenci s Nathanem Myhrvoldem, Ke nem Caldeirou, Lowellem Woodem, Johnem Lathamem, Billem Gatesem, Rodem Hydem, Nealem Stephensonem, Pablosem Holmanem a dalšími. Ke konverzacím během naší návštěvy u IV přispělo i několik dalších, mezi nimi Shelby Haines, Wayt Gibbs, John Gúleand, Jordin Kare, Casey Tegreene, Chuck Witmer. ale také Conor a Cameron Myhrvoldové, Nathanovi synové ve vysokoškolském vèku, se již také zařadili mezi vynálezce svým „nositelným či přenosným systémem ochrany těla“ čili airbagem pro lidi. Jak se píše v žádosti o udělení patentu: „Systém 100 mohou v jedné verzi nosit pohybově postižené osoby na ochranu před případným upadnutím nebo srážkou s okolními objekty. V jiné verzi mohou systém 100 nosit sportovci namísto obvyklých vycpávek, přileb nebo chráničů. V další verzi mohou využívat systém 100 cyklisté, skateboardisté, bruslaři, lyžaři, snowboardisté, sáňkaři a osoby, které se zabývají různými jinými sporty nebo dalšími aktivitami.“… Další zajímavé čtení o jejich otci viz: Ken Auletta: „The Microsoft Provocateur“, TheNew Yorker, 12. května 1997; „Patent Quality and Improvement“, Myhrvoldovo svědectví před podvýborem pro soudy, internet a duševní vlastnictví výboru pro soudnictví Sněmovny reprezentantů Spojených států, 28. dubna 2005; Jonathan Reynolds: „Kitchen Voyeur“, TheNew York Times Magazine, 16. října 2005; Nicholas Varchaver: „Who’s Afraid of Nathan Myhrvold“, Fortune, 10. července 2006; Malcolm Gladwell: „In the Air; Annals of Innovation“, TheNew Yorker, 12. května 2008; Amol Sharma, Don Clark: „Tech Guru Riles the Industry by Seeking Huge Patent Fees“, The Wall Street Journal, 18. září 2008; Mike Ullman: „The Problem Solver“, Washington CEO, prosinec 2008. Myhrvold je pověstný i svým psaním – zejména sepisováním mnoha dlouhých, provokativních, nezřízeně

283

detailních oběžníků, určených primárně pro interní potřebu. Viz výše zmíněný Auletta, který má o Myhrvoldových oběžnících pěknou pasáž. Jeho snad nejznámějším materiálem tohoto druhuje memorandum sepsané v roce 2003 pro jeho současnou firmu. Jmenuje se „What Makes a Great Invention?“ (Jak vypadá velký vynález?) Doufáme, že někdy v budoucnu se s ním bude moci seznámit i veřejnost. 21. „Neznám nikoho chytřejšího, než je Nathan“: viz Auletta, výše. 22. Kostry Tyrannosaurů rex: viz Gladwell, výše; rovněž na základě korespondence s paleontologem Jackem Hornerem, s nímž Myhrvold spolupracuje na hledání dinosauřích kostí. 23. Rozhodující etapy výzkumu… včetně změn klimatu: viz např. Edward Teller, Lowell Wood, Roderick Hyde: „Global Warming and Ice Ages: I. Prospects for Physics-Based Modulation of Global Change“, 22. mezinárodní seminář o planetárních krizových situacích, Erice (Sicílie), 20.-23. srpna 1997; Ken Caldeira, Lowell Wood: „Global and Arctic Climate Engineering: Numerical Model Studies“, Philosophical Transactions of the Royal Society, 13. listopadu 2008. 24. Následujících asi deset hodin: Kdybyste se během přestávky zeptali Myhrvolda na cokoli, co vás zajímá, řekněme, zda za vyhynutí dinosaurů skutečně mohl dopad asteroidu, pravděpodobně by vás zasypal dlouhým líčením různých protichůdných hypotéz, zdůvodněním vítězné teorie (včetně výhrad k ní) a omylů (či polopravd) těch, které se neprosadily. Na zmíněnou otázku zní Myhrvoldova krátká odpověď: ano. 25. Sám Wood byl chráněncem: výtečným průvodcem po geoinženýrství a zároveň profilem Lowella Wooda a Kena Caldeiry je Chris Mooney: „Can a Million Tons of Sulfur Dioxide Combat Climate Change?“ Wired, 23. června 2008. 26. „Až miliónkrát“: viz Gladwell, výše.

284

27. Myhrvold cituje nedávnou studii: viz Robert Vautard, Pascal Yiou, Geert Jan van Oldenborgh:..Decline of Fog, Mist and Haze in Europe Over the Past 30 Years“, Nature Geoscicnce 2, no. 115 (2009); Rolf Philipona, Klaus Behrens, Christian Ruckstuhl: „How Declining Aerosols and Rising Greenhouse Gases Forced Rapid Warming in Europe Since the 1980s“, Geophysical Research Letters 36 (2009). 28. Oxid uhličitý v nové kancelářské budově: podle směrnic American Society of Heating, Refrigerating, and AirConditioning Engineers. 29. Oxid uhličitý není jedovatý: výstižným přehledem současného uvažování o atmosférickém oxidu uhličitém je William Happer: „Climate Change“, vystoupení před výborem amerického Senátu pro životní prostředí a veřejné práce, 25. únota 2009; údaje rovněž čerpány ze Střediska pro informace o oxidu uhličitém při ministerstvu energetiky USA. 30. Koncentrace oxidu uhličitého stoupají po vzestupu teploty: viz Jeff Severinghaus: „What Does the Lag of C02 Behind Temperature in Ice Cores Tell Us About Global Warming“, RealClimate, 3. prosince2004. 31. K okyselování oceánů viz Ken Caldeira, Michael E. Wickett: „Oceanography: Anthropogenic Carbon and Ocean pH,“ Nature 425 (září 2003); Elizabeth Kolbert: „The Darkening Sea“, TheNew Yorker, 20.1istopadu 2006. 32. Zelený aktivista: zajímavým čtením o Caldeirově vývoji je Mooney, uvedeno výše. 33. Caldeira se zmiňuje o studii: viz Caldeira et ai: „Impact of Geoengineering Schemes on the Terrestrial Biosphere“, Geophysical Research Letters 29, no. 22 (2002). 34. Stromy jako pohroma pro životní prostředí: viz Caldeira et al.: „Climate Effects of Global Land Cover Change“, Geophysical Research Letters 32 (2005); Caldeira et al.:

285

„Combined Climate and Carbon-Cycle Effects of Large-Scale Deforestation“, Proceedings of the National Academy of Sciences 104, no. 16,17– dubna 2007. 35. K poločasu mizení uhlíku z atmosféry viz Archer et al.: „Atmospheric Lifetime of Fossil Fuel Carbon Dioxide“, Annual Review of Earth andPlanetary Sciences 37 (2009). 36. K možnému zániku Golfského proudu viz Thomas F. Stocker, Andreas Schmittner: „Infíuence of Carbon Dioxide Emission Rates on the Stability of the Thermohaline Circulation“, Nature 388 (1997); Brad Lemny: „The Next Ice Age“, Discover, září 2002. 37. Nejsevernější cíp Newfoundlands toto někdejší vikingské osídlení je známo pod jménem L’Anseaux Meadows. 38. Benjamin Franklin a vulkány: viz Benjamin Franklin: „Meteorological Imaginations and Conjectures“, Memoirs of the Literary and Philosophical Society of Manchester, 22. prosince 1784; Karen Harpp: „How Do Volcanoes Affect World Climate?“ Scientific American, 4. října 2005. 39. „Rok bez léta**: viz Robert Hans: „Blast from the Past“, Smithsonian, červenec 2002. 40. K supervulkánu jezera Toba viz Stanley H. Ambrose“ „Late Pleistocene Human Population Bottlenecks, Volcanic Winter, and Differentiation of Modern Humus“, Journal of Human Evolution 34, no. 6 (1998). 41. Vonnegutovi bratři vyrábějí déšť: viz William Langewiesche:..Stealing Weather“ Vanity Fair (květen 2008). 42. Myšlenka se připisuje… Michailu Budykovi: viz M. I. Budyko:..Climatic Changes“, American Geophysical Society, Washington, D.C, 1977 Neuvěřitelné je, že Ken Caldeira působil postgraduálně na Budykově institutu v Leningradu a seznámil se tam se svou budoucí ženou.

286

43. Nejsilnější vědecký argument: viz Paul J. Crutzen: „Albedo Enhancement by Stratospheric Sulfur Injections: A Contribution to Resolve a Policy Dilemma?“ Climatic Change (2006). 44. Neexistuje globální regulace: další informace viz „The Sun Blotted Out from the Sky“, Elizabeth Svoboda, Salon.com, 2. dubna 2008. 45. „Jisté nové myšlenky… jsou považovány za odpudivé“: klasikem studií o odpudivosti nových myšlenek je harvardský ekonom Alvin E. Roth, jehož práce je k dispozici na blogu Market Design. Viz také: Stephen J. Dubner, Steven D. Levitt: „Flesh Trade“, The New York Times Magazine, 9. července 2006; Viviana A. Zelizer: „Human Values and the Market: The Case of Life Insurance and Death in 19th Century America“, American Journal of Sociology 84, no. 3 (listopad 1978). 46. Goreovy citáty zde i jinde viz Leonard David: „Al Gore: Earth Is in ‚Full-Scale Planetary Emergency‘.“ Space.com, 26. října 2006. 47 Plán „promáčená zrcadla“: viz John Latham: „Amelioration of Global Warming by Controlled Enhancement of the Albedo and Longevity of Low-Level Maritime Clouds“, Atmospheric Science Letters 3, no. 2 (2002). 48. K oblakům z kondenzačních stop letadel viz David J. Travis, Andrew M. Carleton, Ryan G. Lauritsen: „Climatology: Contrails Reduce Daily Temperature Range,“ Nature, 8. srpna 2002; Travis: „Regional Variations in U.S. Diurnal Temperature Range for the 11-14 September 2001 Aircraft Groundings: Evidence of Jet Contrail Influence on Climate“, Journal of Climate 17 (l. března 2004); Andrew M. Carleton et al.:..Composite Atmospheric Environments of Jet Contrail Outbreaks for the United States“, Journal of Applied Meteorology and Climatology 47 (únor 2008).

287

49. Boj proti oteplování snahou o změnu chování jednotlivců: problematičnost takových snah nepřímo ilustruje historka z prezidentské kampaně Baracka Obamy z roku 2008. Když se Obama připravoval na televizní debatu, zachytila nahrávka jeho povzdech nad povrchností těchto debat: „Takže když se mě Brian Williams (z NBC News) zeptá, co já osobně jsem udělal (pro ochranu životního prostředí), tak řeknu, však víte, „zasadil jsem skupinu stromů“. A on řekne, „mluvím o osobním příspěvku“. V tu chvíli mi hlavou běží, „ale Briane, pravda je taková, že nevyřešíme globální oteplování tím, že si v domě vyměním nějaké pitomé žárovky. Vyřešíme to jen kolektivně“. Píše o tom „Hackers and Spending Spree“, exkluzivní materiál na webu časopisu Newsweek, 5. listopadu 2008. 50. K Semmelweisovu smutnému konoi viz Sherwin B. Nuland: The Doctor’s Plague: Germs, Childbed Fever, and the Strange Story of Ignatz Semmelweis (Atlas Books, 2003, česky jako Špinavé ruce. Mikrobi, horečka omladnic a podivuhodný příběh Ignáce Semmelweise, překlad Marta Jakeáová, Dokořán a Argo 2005). 51. „Řada studií z poslední doby“: viz Didier Pit tet:..Improving Adherence to Hand Hygiene Practice: A Multidisciplinary Approach“, Emerging Infectious Diseases (březen-duben 2001). 52. „Mýlit se je lidské“: Linda T. Kohn, Janet Corrigan, Molla S. Donaldson: To Err Is Human: Building a Safer Health System (National Academies Press, 2000). Měli bychom poznamenat, že nemocnice se hygienu rukou u lékařů snaží zlepšovat již léta. V 80. letech americké Národní instituty zdraví vedly kampaň na podporu mytí rukou na pediatrických odděleních. Oním propagačním dárkem byl plyšový medvídek zvaný T. Bear. Zamilovali si ho děti i lékaři, nebyli však jediní.

288

Když se po pouhém týdnu z oddělení několik desítek medvídků stáhlo ke kontrole, našel se u každého z nich minimálně jeden z řady nových přátel: Staphylococcus aureus, E. coli, Pseudomonas, Klebsiella a několik dalších. 53. Cedars-Sinai Medical Center: viz Stephen J. Dubner, Steven D. Levitt: „Selling Soap“, The New York Times Magazine, 24. února 2006.0 příběhu nám pověděl urolog centra dr. Leon Bender. 54. Australská studie: viz J. Tikals: „Teaching Hospital Medical Staff to Handwash“, MedicalJournal of Australia 164 (1996). 55. „Mezi nejlepší řešení“: k jednorázovým manžetám na měření krevního tlaku viz Kevin Sack: „Swabs in Hand, Hospital Cuts Deadly Infections“, TheNew York Times, 27. července 2007; k antimikrobiálnímu štítu z iontů stříbra viz Craig Feied: „Novel Antimicrobial Surface Coatings and the Potential for Reduced Fomite Transmission of SARS and Other Pathogens“ nepublikovaný rukopis, 2004; k nebezpečí vázanek viz „British Hospitals Ban Long Sleeves and Neckties to Fight Infection“, Associated Press, 17. září 2007. 56. K odstraňování předkožek viz Ingrid T. Katz, Alexi A. Wright: „Circumcislon A Surgical Strategy for HIV Prevention in Africa“, New England Journal of Medicine 359, no. 23 (4. prosince 2008); čerpáno rovněž z autorova rozhovoru s Ingrid Katzovou Epilog: Opice je také člověk Viz Stephen J. Dubner, Steven D. Levitt: „Monkey Business“, TheNew York Timrs Maga zine, 5. června 2005; Venkat Lakshminarayanan, M. Keith Chen, Laurie H, Santon..Endowment Effect in Capuchin Monkeys“, Philosophical Transactions of the RoyalSociety 363 (říjen

289

2008); M. Keith Chen, Laurie Santos: „The Evolution of Rational and Irrational Economic Behavior: Evidence and Insight from a Non-Human Primate Species“, kapitola z knihy Neuroeconomics: Decision Making and the Brain, ed. Paul Glimcher, Colin Camerer, Ernst Fehr, Russell Poldrack (Academic Press, Elsevier, 2009). 1. „Nikdo ještě neviděl, aby nějaký pes“: viz Adam Smith, An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, ed. Edwin Cannon (University of Chicago Press, 1976, původní vydání 1776, českyjako Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, překlad Vladimír Irgl et al., Liberální institut, 2001). 2. Averzi ke ztrátě mají i krátkodobí obchodníci na trzích: viz Terrance Odean: „Are Investors Reluctant to Realize Their Losses?“ Journal of Finance 53, no. 5 (říjen 1998).

290

REJSTŘÍK Aab, Albert 71 Abbottová, Kořen 34 Adams, John 94 Afghánistán 77,97-98 Afrika a HIV/AIDS 211-212 airbagy 157 Al– Ahd (Přísaha), tiskovina 74 Al– Káida 75 Allie (prostitutka) 12-13,61-67 Almond, Douglas 69-70 altruismus 107– 139,179,217 Amalga, program 85 Ambrose, Stanley 193 Americká unie pro občanské svobody (ACLU) 110,111,116 antimikrobiální štít 211 apatie, a vražda Genoveseové 107-139 Apni Beti, Apna Dhan (projekt „Má dcera, má pýcha“) 19 Arbogast, Jesle 27-28 Archimédes 197 automobily 23-24,153-165,172-173,179-180,210,217 Auvert, Bertin 211-212 averze vůči ztrátě 216 Azyxxi, program 84-85 Babyboom, azloelnnont lil banky, ateroriHinuH lil), 101-106 Barres, Ben (IIIÍIIN Itiirharu Borresová) 59 baseballová litfa MHA, narozeniny hráčů73-74 Baseballová HÍň Hlavy, a délka života 93 baseballové karty, experimenty 124-125,129 Bastiat, Fréderic 44 Batesonová. Mel luna 130

291

Becker, Gary 2«, 114 115.122,132 behaviorální ekonomie 122,128 Bernheim, Doutfliut 114 Berrebi, Clnude 74 Bertrandová, Marianne 57 bezpečnostní pásy 155-165 „bílé otroctví“ 36 Bishop, John 56 Bolívar, Simon 75 Budyko, Michail 195 Budykova pokrývka 198-204 Buffett, Warren 199 Caldeira, Ken 188-190,196,200,204 Carnegieho institut 188 Cedars– Sinai Medical Center 208-210 Cena, a prostitutky 36-37,39,45-50,54-55,63-65 Cenová necitlivost 65 Cestování letadly, a terorismus 78 Clinton, Bill 109 Club (zařízení proti krádeži auta) 179 Crutzen, Paul 200,210,204 Čelisti (film) 29 Daně: a altruismus 132; dary na charitu 132; a změna klimatu 178; dědické 94,115; odpad 147; a nezamýšlené důsledky 147 De May, Joseph Jr. 135-138,220 Délka života, prodlužování 93-98 Détská obrna 151-152,154,165,167 Diktátor (experimentální hra) 118120,122,124,126,127,129,130,131 Dilema vstupu a výstupu 192

292

Diskriminace: žen 33-36,57; postižených zaměstnanců 146; cenová 47-48 Dluh, odpuštění 147 Dobrovolníci, v experimentech 129-131 dohoda o omezení emisí a jejich obchodování 191 Dokonalé substituty 49 Dolin, Eric Jay 150 Domovy důchodců, experiment s návštěvami 114-115 Diake, EdwinL. 150 Dusičnan amonný 149,167 Efekt relativního věku 72 Ekonomický přístup“ 26,29 Ekonomie a altruismus 114-132; behaviorální 122-I28; experimentální 116-32; makro– 29-30,213; mikro– 213; předpovídání 29-30 Ericsson, K. Avers 72-73 Eriksson, Leif 193 Everleigh Club 37-39,46 experiment s opicemi, 213-217 experimenty: kontext 131; laboratorní 116-132; dezinterpretace dat 128-129; přirozené 110; sledování během nich 130-131; výběrové zkreslení 129 externality, 22.24,176-181,206-210 falešně pozitivní výsledky 102 Feied, Craig 79-86,91-92,208,211,220 feministická revoluce 55 Feynman, Richard 117 finanční krize 29 Ford Motor Company 154-155,165 Ford, Henry II. 165 Franklin, Benjamin 193 freakonomics, potrhlá ekonomice, definice 26

293

Friedman, Milton 194 Galileo Galilei 116,117 Gándhí, Móhandás 75 Gansberg, Martin 134 Gates, Bill 183,185,199 Gawande, Atul 146 General Electric 195 Genoveseová, Kitty, vražda 107-109,114,116,119,133-139 geoinženýrství, 194-196,201,203,204,206 Gladwell, Malcolm 73,109 globální oteplování/ochlazování 24-25,170-212 Goldinová, Claudia 34-35,57 Gore, Al 121,175,176,179,185,188,200,202,204,206 Guevara, Che 75 Hawking, Slophcn 184 HIV/AIDS 19,119.202,208,211 hladomor 14H, 169.172,182 hlava IX, zákon 35-36 Ho Či Min 75 Hoffman, Mikc 137-138 Horno altruisticus 120 Horno economicus 115,119,121,122 horečka omladnic 141-145,165,207 Horsley, lan 99-103,105-106,220 hry, o altruismu 117-129 hurikány 115,116,119,165-170,183,186,197 hypotéky 29,30 Chamberlen, Peter 148 Chávez, Hugo 202 chemoterapie 95-96 Chen, Keith 213-217 Chicago, prostituce 12,33,37-54,60,65,82,124

294

chození v opilosti 16-17,26,27,106 Ichino, Andrea 35 Indie: kondomy 19; televize 26,27,29,112; ženy 17-21 IntellectualVentures (IV) 182-207,210 internet 51-52,62,100 investoři na akciovém trhu 216 Irák, válka, 77,97,98 Írán, transplantace orgánů 121,133 Island, sopečné erupce 193 Jacobs, Barry 121 Jefferson, Thomas 94 Jensen, Robert 20-21 jezero Toba (Sumatra), supervulkán 193 Johnson, Boris 176 Jung, Edward 183 Kahneman, Daniel 124 kapitalismus, jako „kreativní destrukce“25 kardiovaskulární choroby 97 Katz, Lawrence 34-35,57 Kay.Alan 81 Kennedy, John F. 109,112 Kjótský protokol 123 komáři, experiment 182,186 „komín do nebe“ 204 kondomy 19,42,48,46,64,160,211, koně 22-26,70 Kongres USA: legislativa o dárcovství orgánů 121; legislativa pro bezpečnostní pásy 156 konkurence, pro prostitutky 43-44 Krueger, Alan 74-75 Lakshminarayanan, Venkat 214 LaSheena (prostitutka) 33,39-40,42,43 Latham, John 204-206

295

Lékaři: měření kvality 86-93; onkologie 95– 99; horečka omladnic 141-146, 207; vysvědčení 86,89,129; mytí rukou 207-210; ženyjako lékaři lékařské informace 82-86 léky: levná a jednoduchá řešení 152-153; chemoterapie 9596 LeMay, Curtis 154 Lenin, Vladimír Iljič 75 levná a jednoduchá řešení 148,150,152,158,159,164,165,170,182,184,198,201,206,210 List, John 122– 133 LoJack (zařízení proti krádeži auta) 179-180 Londýn, terorismus 97,102 Lovelock, James 172,175,176,182 Lowell, Mike 102 malárie, experiment, 182,185,186,202 Martinelli, César 41 Masters,Will 149 Matthews, H. Scott 173 Mazumder, Bhashkar 69 McCloskeyová, Deirdre (alias Donald McCloskey) 59-60 McNamara, Robert S. 153-155,157,162,165 Média: altruismus 116; globální oteplování 25,171; zprávy o žralocích 27-29 Medicare 95 Medicína: pohotovostní 78-93; omyly 80,84,208; falešně pozitivní výsledky 102 metan 24,173,176,192 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) 188 Microsoft 85,183,184,194 Milgram, Stanley 131 Moretti, Enrico 35

296

Morris, Eric 22,24 mořská hladina, růst 190 Moseley, Winston 107-108,134,136,139 „motýlci“ z Everleigh Club 38,46 Mount St. Helens 193,194 mrva, koňská 23-26,199 Murphy.MichaelJoseph 133-134 Murthyová,Rekha 209 Myhrvold, Nathan 166-170,183-203,206,220 Mzdy: a pohlaví 34-35,57-59; jako pobídky 58; učitelé 56; změna pohlaví 59-60 náboženství, a odkládání smrti 93-94 nárazové testy 158,160-162 Národní akademie věd (NAS), zpráva o změně klimatu 171,194-195 Národní úřad pro bezpečnost silničního provozu (NHTSA) 158,159,160 Národní ženská basketbalová asociace (WNBA) 36 narození, okolnosti 69-74 Nash, John 117 negativní externality 22,24,179-180, 206,210 negativní výběr 64 Nepříjemná pravda (film) 175,185 neurobiologie, jako obor pro muže 59 New York: epidemie dětské obrny 151; terorismus 78 Newsweek: článek o změně klimatu 171,172 Nobelova cena 26,71,93,123,126,175,188,200,202 objektově orientované programování 81,84 obřízka 212 odpudivé nové myšlenky 203-204 okyselování oceánů 188 Olmsted, Frederick Law 54

297

operace změny pohlaví 59-60 opice, peněžní směna 214-217 opilost 15-17,26,27,106,208 orální sex 38,46-47 Orné, Martin 131 Oshinsky, David M. 151-152 Osterová, Emily 20,21 Oswald, Andrew 93 oxid siřičitý 181,194-202 oxid uhličitý, emise 24,172-174,176,178,191192,197,200,206 ozón 194,200,201 Parkerová,SusanW., 41 pasáci 49-53,54,67 Pasteur, Louis 207 „p– faktor“ 50-52 Pinatubo 1H1 IH2, UM i»r». aoc> pitvy 145 146.207 plováky pro tlumeni hurikánu lOH-170,183,197 pobídky a motivace i) 10,12,16,18,26,58,75.7». HO, 93. |M, (M.118.122,131,133.146– M7.171), 207.209,210 policie: nárúst zločinnosti 111,114; pasáci 53-54; prostituce 45.53– 54,66; ukradená auta 1 HO; terorismus 78 populární kultura, a zločinnost 110 porodnické kleňte 148 porody 18,34,57.69.74,141-146,148,207 potraty 18,19.70 pozitivní externality 180-181 problém přihlížejícího 109 problém zmocnitel – zmocněnec 53 prostituce 12-13,33,36-55,60-67

298

průměrná délka dožití 17,34,77 průmyslová revoluce 149 předmanželský sex 43-44 přírodní katastrofy 116,181-182 přirozené experimenty 20, lio-lll, 116 racionální chování 131,215-216 rakovina 94-97,102,166,186,208 ramadán 69-71 randomizace 90,110,144 reality 51-52,55,66-67 Reid, Richard 77 revolucionáři 75 „r– faktor“ 51-52 Ripken, Jr., Cai 102 Robespierre, Maximilien 75 Roosevelt, Franklin Delano 30,151,165 Rosenthal, A. M. 133-134 Sabin, Albert 152 Salk, Jonáš 152 Salter, Stephen 183,197,205 Santa Klaus 55 Santosová, Laurie 214 sebevražední atentátníci 74,101,102 Semmelweis, Ignác 141-148,169,207,210 Sen,Amartya 18 Sex: orální 38,46– 47; příležitostný 43; předmanželský 4344 Shleifer, Andrei 114 Schiltová, Kristen 60 Schumpeter, Josef 25 Silka, Paul 209 skleníkové plyny 24,172-174,177,178,187,189,192,200,205

299

sloni 28-29 Smile Train 18 Smith, Adam 213-214 Smith, Mark 81-84 Smith, Thomas J. 95-97 Smith, Vernon 123-124 sobectví, a altruismus, 109 solární elektřina 192 sportovci 35-36,71-74 Stern, Nicholas 174-200 Stevensonová, Betsey 35 strategická spolupráce 114,117 stratosférický štít 197 stromy, a klima 190 Summers, Lawrence 114 Světová zdravotnická organizace 19 španělská chřipka 70 talent 72-73 Tambora 193 Televize: a nárůst zločinnosti v USA 29,112-114; v Indii 2021,27,29 Teller, Edward 186 teorie mikroorganismů 145,207 terorismus 74-78,85,98-106 The New York Times: článek o změně klimatu 171; článek o vraždě Genoveseové 108,133-136 Thomas, Frank 125 transplantace orgánů 120-122,132-133 Trockij, Lev 75 typické chování 27,29 učitelé 55,56,92 uhlí 177

300

Ultimátum (hra) 117-119,122 Úmrtí: jako externalita 177; její odkládání 93-94; ve vojenské službě 97-98; v dopravě 77,98; životní pojištění 203-204 útoky 11. září 2001 29,75-79,98,99,101,205 válka proti drogám 39 Vaux, Calvert 54 Velká hospodářská krize 30 velryby 149-151 Venkatesh, Sudhir 12,40,41.42,45,48,50,52,53,54,82,220 větrné farmy 191,199 vězni: experiment 131; propuštění lioni, 116 vězňovo dilema (psychologická hra) 117 vietnamská válka 111,154 Vonnegut, Bernard 195 Vonnegut, Kurt 195 Všeobecná nemocnice ve Vídni 141-142,145 vulkanické erupce 181-182,193-194,200 výběrové zkreslení 86,129,131 výduť, tepenná 184-185 Washington Hospital Center, pohotovostní oddělení 7888,90,92 Weber, Christopher 173 Weitzman, Martin 24-25,174 Wiswall, Matthew 60 Wood, Lowell 186– 187,189,190,196-198,201,202,220 zákon nezamýšlených důsledků 10,146-147 zákon o Američanech se zdravotním postižením 146 zákon o občanských právech v USA (1964) 55 zákon o ohrožených druzích,USA 146,150 zákon o rovných výdělcích, USA (1963) 55 zdravotnictví, výdaje 91,94-95

301

zemědělská revoluce 149 zemědělství, a změna klimatu 171-172 Zimbardo, Philip 131 zločinnost (v USA): nárůst 109-114; vliv televize 29,112114 změna klimatu: analýza nákladů a přínosů 174-175; Budykova pokrývka198-204; emise oxidu uhličitého24,172174,176,178,191– 192,197,200,206; klimatické předpovědní modely 174,186-187,196; katastrofické scénáře 25,174,185,192,206; pobídky 179,207,209,210; vulkány181,193-194 zvířata, emise 174 Zyzmor, Albert 71 žebráci 132 ženy: dominance v prostituci 36-39,52; feministická revoluce 55; jako šéfky firem 56-57; jako učitelky 55,56; jejich potíže a diskriminace 33-36,45; mzdy 34-35,57-59; posun rolí 55 5 (5; ve sportu 36; v Indii 17-21,27 životní pojištění 104-105,203-a () ‚l žraloci 27-29,116

302

Steven D. Leviti, Stehen J. Dubner SUPERFREAKONOMICS – SKRYTÁ EKONOMIE VŠEHO. O globálním ochlazování, vlasteneckých prostitutkách a o tom, proč by si sebevražední atentátníci měli kupovat životní pojistku První vydání v českém jazyce. Z anglického originálu SuperFreakonomics. Global Cooling, Patriotic Prostitutes and why Suicide Bombers Should Buy Life Insurance přeložil Petr Holčák. Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník. Redakce Michaela Pohlreichová. Obálka, grafická úprava a sazba Martin Radimecký. V roce 2010 vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9,150 00 Praha 5, www.dokoran.cz, [email protected], jako svou 386. publikaci. Vytiskla Akcent tiskárna Vimperk, Spidrova 117, 385 01 Vimperk. Doporučená cena 350 Kč (včetně DPH). ISBN 978-80-7363-327-1

303

K tomu, čemu lidé obvykle říkají „ekonomika“, nemáme prakticky co říct. Naší nejlepší obranou (jakkoli chatrnou) je to, že témata, o nichž opravdu píšeme, sice s „ekonomikou“ přímo nesouvisejí, mohou však přispět k porozumění skutečnému lidskému chování. Věřme nebo ne, jestliže dokážeme pochopit pohnutky, které vedou učitele nebo zápasníka sumo k podvádění, můžeme také pochopit, jak vlastně došlo k bublině rizikových hypoték a finanční krizi. Příběhy, které budete číst, jsou zasazeny do různých scenérií, od elitních akademických předsálí po ty nejpochmurnější kouty měst. Řada epizod je založena na Levittově vědeckém výzkumu, jiné inspirovali nejen jeho kolegové ekonomové, ale i inženýři a astrofyzikové, psychotičtí zabijáci i lékaři ze záchranky, amatérští historici i transsexuální neurovědci. Většina příběhů spadá do jedné ze dvou kategorií: to, o čem jste si vždy mysleli, že víte, ale je to jinak; a to, o čem jste si vždy mysleli, že vědět nechcete, ale podvědomě jste chtěli. Mnohá z našich zjištění možná nebudou k žádnému užitku, a třeba ani nebudou přesvědčivá. To je ale v pořádku. Snažíme se jen podnítit diskusi a určitě nechceme mít poslední slovo. Proto tady možná čtenáři najdou pár věcí, proti nimž budou mít námitky. Vlastně bychom byli zklamaní, kdyby čtenáři se vším, co tady píšeme, jenom souhlasili.

304