2
The narrative of Arthur Gordon Pym
Edgar Allan Poe
3
4
Edgar Allan Poe
Edgar Allan Poe
The narrative of Arthur Gordon Pym
Dobrodružství Arthura Gordona Pyma
PREFACE UPON my return to the United States a few months ago, after the extraordinary series of adventure in the South Seas and elsewhere, of which an account is given in the following pages, accident threw me into the society of several gentlemen in Richmond, Va., who felt deep interest in all matters relating to the regions I had visited, and who were constantly urging it upon me, as a duty, to give my narrative to the public. I had several reasons, however, for declining to do so, some of which were of a nature altogether private, and concern no person but myself, others not so much so. One consideration which deterred me was, that, having kept no journal during a greater portion of the time in which I was absent, I feared I should not be able to write, from mere memory, a statement so minute and connected as to have the appearance of that truth it would really possess, barring only the natural and unavoidable exaggeration to which all of us are prone when detailing events which have had powerful influence in exciting the imaginative faculties. Another reason was, that the incidents to be narrated were of a nature so positively marvellous, that, unsupported as my assertions must necessarily be (except by the evidence of a single individual, and he a half-breed Indian), I could only hope for belief among my family, and those of my friends who have had reason, through life, to put faith in my veracity -the probability being that the public at large would regard what I should put forth as merely an impudent and ingenious fiction. A distrust in my own abilities as a writer was, nevertheless, one of the principal causes which prevented me from complying with the suggestion of my advisers. Among those gentlemen in Virginia who expressed the greatest interest in my statement, more particularly in regard to that portion of it which related to the Antarctic Ocean, was Mr. Poe, lately editor of the Southern Literary Messenger, a monthly magazine, published by Mr. Thomas W. White, in the city of Richmond. He strongly advised me, among others, to prepare at once a full account of what I had seen and undergone, and trust to the shrewdness and common sense of the public -insisting, with great plausibility, that however roughly, as regards mere authorship, my book should be got up, its very uncouthness, if there were any, would give it all the better chance of being received as truth. Notwithstanding this representation, I did not make up my mind to do as he suggested. He afterward proposed (finding that I would not stir in the matter) that I should allow him to draw up, in his own words, a narrative of the earlier portion of my adventures, from facts afforded by myself, publishing it in the Southern Messenger under the garb of fiction. To this, perceiving no objection, I consented, stipulating only that my real name should be retained. Two numbers of the pretended fiction appeared, consequently, in the Messenger for January and February, (1837), and, in order that it might certainly be regarded as fiction, the name of Mr. Poe was affixed to the articles in the table of contents of the magazine. The manner in which this ruse was received has induced me at length to undertake a regular compilation and publication of the adventures in question; for I found that, in spite of the air of fable which had been so ingeniously thrown around that portion of my statement which appeared in the Messenger (without altering or distorting a single fact), the public were still not at all disposed to receive it as fable, and several letters were sent to Mr. P.'s address, distinctly expressing a conviction to the contrary. I thence concluded that the facts of my narrative would prove of such a nature as to carry with them sufficient evidence of their own authenticity, and that I had consequently little to fear on the score of popular incredulity. This expose being made, it will be seen at once how much of what follows I claim to be my own writing; and it will also be understood that no fact is misrepresented in the first few pages which were written by Mr. Poe. Even to those readers who have not seen the Messenger, it will be unnecessary to point out where his portion ends and my own commences; the difference in point of style will be readily perceived. A. G. PYM. New-York, July, 1838.
CHAPTER I
I. Mé jméno je Artur Gordon Pym. Můj otec byl úctyhodným kupcem s námořnickým zbožím v Nantucketu, kde jsem se narodil. Můj děd po matce byl advokátem s dobrou praksí. Měl ve všem štěstí a spekuloval velmi úspěšně s akciemi Edgartonské Nové Banky, jak se dříve nazývala. Těmito a jinými prostředky dosáhl toho, že uložil dost slušné peníze. Byl mi víc nakloněn, myslím, než komukoli jinému na světě, a tak jsem čekal, že zdědím i hlavní část všeho jeho majetku. Když mi bylo šest let, poslal mne do školy starého pana Rickettse, jednorukého muže výstředních mravů, - jejž dobře znal každý, kdo kdy přišel do Nového Bedfordu. Zůstal jsem u něho ve škole do šestnáctého roku, kdy jsem se odebral na akademii pana E. Ronalda na návrší. Tam jsem se seznámil se synem jistého pana Barnarda, kapitána, jenž konal plavby ponejvíce ve službách Lloyda & Vredenburgha. Pan Barnard je rovněž velmi dobře znám po Novém Bedfordu, a jak mám za to, mám mnoho příbuzných v Edgartonu. Jeho syn se jmenoval August a byl asi o dva roky starší než já. Byl se svým otcem na velrybářské výpravě na "John Donaldsonu", a
5
I will relate one of these adventures by way of introduction to a longer and more momentous narrative. One night there was a party at Mr. Barnard's, and both Augustus and myself were not a little intoxicated toward the close of it. As usual, in such cases, I took part of his bed in preference to going home. He went to sleep, as I thought, very quietly (it being near one when the party broke up), and without saying a word on his favorite topic. It might have been half an hour from the time of our getting in bed, and I was just about falling into a doze, when he suddenly started up, and swore with a terrible oath that he would not go to sleep for any Arthur Pym in Christendom, when there was so glorious a breeze from the southwest. I never was so astonished in my life, not knowing what he intended, and thinking that the wines and liquors he had drunk had set him entirely beside himself. He proceeded to talk very coolly, however, saying he knew that I supposed him intoxicated, but that he was never more sober in his life. He was only tired, he added, of lying in bed on such a fine night like a dog, and was determined to get up and dress, and go out on a frolic with the boat. I can hardly tell what possessed me, but the words were no sooner out of his mouth than I felt a thrill of the greatest excitement and pleasure, and thought his mad idea one of the most delightful and most reasonable things in the world. It was blowing almost a gale, and the weather was very cold -it being late in October. I sprang out of bed, nevertheless, in a kind of ecstasy, and told him I was quite as brave as himself, and quite as tired as he was of lying in bed like a dog, and quite as ready for any fun or frolic as any Augustus Barnard in Nantucket. We lost no time in getting on our clothes and hurrying down to the boat. She was lying at the old decayed wharf by the lumber-yard of Pankey & Co., and almost thumping her side out against the rough logs. Augustus got into her and bailed her, for she was nearly half full of water. This being done, we hoisted jib and mainsail, kept full, and started boldly out to sea. The wind, as I before said, blew freshly from the southwest. The night was very clear and cold. Augustus had taken the helm, and I stationed myself by the mast, on the deck of the cuddy. We flew along at a great rate -neither of us having said a word since casting loose from the wharf. I now asked my companion what course he intended to steer, and what time he thought it probable we should get back. He whistled for a few minutes, and then said crustily: "I am going to sea -you may go home if you think proper." Turning my eyes upon him, I perceived at once that, in spite of his assumed nonchalance, he was greatly agitated. I could see him distinctly by the light of the moon -his face was paler than any marble, and his hand shook so excessively that he could scarcely retain hold of the tiller. I found that something had gone wrong, and became seriously alarmed. At this period I knew little about the management of a boat, and was now depending entirely upon the nautical skill of my friend. The wind, too, had suddenly increased, as we were fast getting out of the lee of the land still I was ashamed to betray any trepidation, and for al-
stále jen mi vyprávěl o všech svých příhodách v Jižním Tichém Oceánu. Často jsem s ním chodil domů a zůstával u něho celý den, někdy i celou noc. Spávali jsme v téže posteli a tu mne dovedl udržet ve bdění až do úsvitu, vyprávěje mi příhody o domorodcích z ostrova Tinianu a jiných míst, jež ze svých plaveb kdy navštívil. Nakonec nemohl jsem se ubránit zájmu o to, o čem vyprávěl, a zvolna jsem pocítil velikou touhu jít na moře. Měl jsem sám plachetní loď, zvanou Ariel, jež měla cenu asi sedmdesáti pěti dolarů. Měla polopalubu s kajutou, a byla vyztužena jako šalupa, - zapomněl jsem její nosnost, ale unesla deset osob bez přílišného přecpání. V tomto člunu jsme prováděli nejšílenější kousky na světě; a když si teď na ně vzpomínám, zdá se mi k neuvěření, že jsem dnes ještě živ. Chci podat jedno z těch dobrodružství jako úvod k dalšímu a vážnějšímu vyprávění. Jednoho večera byla u Barnardů společnost, a já a August jsme byli ke konci nemálo opilí. Jako obvykle v takových případech, lehl jsem si s ním, místo abych šel domů. Lehl si, jak se mi zdálo, velice klidně (byla skoro jedna, když se společnost rozešla) a nehlesl ani slůvkem o svém obvyklém předmětě. Uplynulo asi půl hodiny od chvíle, kdy jsme si lehli. a já zrovna usínal, když August náhle vstal a dal se do hrozného klení, že prý nebude ani za živý svět spát k vůli nějakému Arturu Pymovi, když je tak nádherný vítr od jihozápadu. Co živ jsem nebyl tak udiven, nevěda. co vlastně zamýšlí, a mysle, že víno s likéry, které pil, ho zcela zbavilo smyslů. Mluvil však dál velmi klidně, říkaje, že ví, že já ho mám za opilého, ale že nikdy co živ nebyl tak střízliv. Dodal, že se mu jen příčí ležet jako pes v posteli, když je tak krásná noc, a že je odhodlán vstát, obléci se a vyjet pro zábavu na člunu. Stěží mohu říci, co mne chytlo, ale sotvaže ta slova pronesl. cítil jsem osten nejprudšího vzrušení a touhy, a přijal jsem jeho šílenou myšlenku jako nejrozkošnější a nejrozumnější věc na světě. Vál skoro vichr a počasí bylo velice studené, vždyť bylo ke konci října. Nicméně, vyskočil jsem z lože s jakýmsi zápalem a řekl, že jsem stejně statečný jako on, a stejně jako on syt toho, ležet v posteli jako pes, a stejně odhodlán k jakékoli švandě neb ztřeštěnosti jako jakýkoli August Barnard v Nantucketu.
Neztráceli jsme čas dlouhým oblékáním a seběhli ke člunu. Kotvil u staré a zašlé rejdy u skladiště Parker & Co. a otloukal si neustále bok o hrubé trámy. August do něho skočil a vyprázdnil jej, neboť byl zpola pln vody. Když to bylo hotovo, vztyčili jsme stožár s plachtou, natočili k větru a odvážně vyjeli na moře. Vítr, jak jsem řekl, vál ostře od jihozápadu. Noc byla velice jasná a studená. August se chopil kormidla a já se postavil ke stěžni, na krytu kajuty. Vyjeli jsme plnou rychlostí, nikdo z nás nepromluvil slova od vyplutí z rejdy. Zeptal jsem se svého soudruha, jakým chce jet směrem a za jaký asi čas myslí, že přijedem nazpět. Hvízdal po několik minut a pak mrzutě odsekl: "Já jedu na moře, - ty můžeš jet domů, myslíš-li!" Pohlédnuv naň, spatřil jsem náhle, že přes svou strojenou lhostejnost je velmi pobouřen. Viděl jsem ho jasně v měsíční záři, -měl tvář bledší než mramor a jeho ruka se tak třásla, že sotva udržel vratidlo. Viděl jsem, že cosi není v pořádku, a vážně jsem se polekal. V té době jsem se pramálo vyznal v řízení člunu a byl jsem úplně závislý na plaveckém umění svého přítele. Vítr též pojednou zesílil, sotva jsme se dostali ze závětří země, - ale já se přec styděl u kázat nějaký strach a asi půl hodiny jsem zarytě mlčel. Nicméně, už jsem to déle nemohl vydržet a řekl Augustovi, že by bylo záhodno se vrátit. Jako dřív, trvalo bezmála minutu, než odpověděl, nebo vůbec vzal
6
most half an hour maintained a resolute silence. I could stand it no longer, however, and spoke to Augustus about the propriety of turning back. As before, it was nearly a minute before he made answer, or took any notice of my suggestion. "By-and-by," said he at length -"time enough home by-and-by." I had expected a similar reply, but there was something in the tone of these words which filled me with an indescribable feeling of dread. I again looked at the speaker attentively. His lips were perfectly livid, and his knees shook so violently together that he seemed scarcely able to stand. "For God's sake, Augustus," I screamed, now heartily frightened, "what ails you? -what is the matter? what are you going to do?" "Matter!" he stammered, in the greatest apparent surprise, letting go the tiller at the same moment, and falling forward into the bottom of the boat "matter -why, nothing is the -matter -going home -d-ddon't you see?" The whole truth now flashed upon me. I flew to him and raised him up. He was drunk -beastly drunk -he could no longer either stand, speak or see. His eyes were perfectly glazed; and as I let him go in the extremity of my despair, he rolled like a mere log into the bilgewater, from which I had lifted him. It was evident that, during the evening, he had drunk far more than I suspected, and that his conduct in bed had been the result of a highly-concentrated state of intoxication -a state which, like madness, frequently enables the victim to imitate the outward demeanour of one in perfect possession of his senses. The coolness of the night air, however, had had its usual effect -the mental energy began to yield before its influence -and the confused perception which he no doubt then had of his perilous situation had assisted in hastening the catastrophe. He was now thoroughly insensible, and there was no probability that he would be otherwise for many hours. It is hardly possible to conceive the extremity of my terror. The fumes of the wine lately taken had evaporated, leaving me doubly timid and irresolute. I knew that I was altogether incapable of managing the boat, and that a fierce wind and strong ebb tide were hurrying us to destruction. A storm was evidently gathering behind us; we had neither compass nor provisions; and it was clear that, if we held our present course, we should be out of sight of land before daybreak. These thoughts, with a crowd of others equally fearful, flashed through my mind with a bewildering rapidity, and for some moments paralyzed me beyond the possibility of making any exertion. The boat was going through the water at a terrible rate -full before the wind -no reef in either jib or mainsail -running her bows completely under the foam. It was a thousand wonders she did not broach to -Augustus having let go the tiller, as I said before, and I being too much agitated to think of taking it myself. By good luck, however, she kept steady, and gradually I recovered some degree of presence of mind. Still the wind was increasing fearfully, and whenever we rose from a plunge forward, the sea behind fell combing over our counter, and deluged us with water. I was so utterly benumbed, too, in every limb, as to be nearly unconscious of sensation. At length I summoned up the resolution of despair, and rushing to the mainsail let it go by the run. As might have been expected, it flew over the bows, and, getting drenched with water, carried away the mast short off by the board. This latter accident alone saved me from instant destruction. Under the jib only, I now boomed along before the wind, shipping heavy seas occasionally over the counter, but relieved from the terror of immediate death. I took the helm, and breathed with greater freedom as I found that there yet remained to us a chance of ultimate escape. Augustus still lay senseless in the bottom of the boat; and as there was imminent danger of his drowning (the water being nearly a foot deep just where he fell), I contrived to raise him partially up, and keep him in a sitting position, by passing a rope round his waist, and lashing it to a ringbolt in the deck of the cuddy. Having thus arranged
zřetel na mou poznámku. "Hned", pravil konečně, - času dost, - hned budem zpátky". Očekával jsem sic takovou odpověď, ale bylo cosi v těchto slovech, co mne plnilo nepopsatelným pocitem hrůzy. Znovu jsem na něho pozorně pohlédl. Jeho rty byly úplně zsinalé a kolena se mu tak prudce třásla, že se sotva udržel na nohou. Pro Boha, Auguste", vykřikl jsem opravdu vyděšen, "co je ti? Co se stalo? Co chceš dělat?" - "Co se stalo!" koktal s naj větším zdánlivě překvapením, pustiv téže chvíle vratidlo a svaliv se vpřed na dno lodi, - "stalo - ne, nic se - nestalo - jedem domů - co-co-což nevidíš?" Nyní se mi úplně rozbřesklo. Skočil jsem k němu a postavil ho. Byl opilý, - opilý pod obraz, - nemohl už ani stát, ani mluvit, ani hledět. Oči měl úplně skleněné; a jak jsem ho v svém krajním zoufalství nechal, svalil se jak špalek do vody v lodi, z níž jsem ho vytáhl. Bylo zřejmo, že během večera pil mnohem více, než jsem předpokládal a že jeho chování v posteli bylo výsledkem nejprudšího stavu opilství, - stavu, jenž, stejně jak šílenství, činí oběť často schopnou nápodobu vnější chování člověka při plném vědomí. Tu však chlad nočního vzduchu obvykle zapůsobil, - duševní energie se počala vzdávat jeho vlivu, - a zmatený pojem, jejž jistě tehdy měl o svém zhoubném stavu, pomáhal ještě urychlení katastrofy. Byl nyní úplně bezvládný a nebylo nejmenší naděje, že bude jiný na mnoho hodin.
Je stěží možno pochopit krajnost mé hrůzy. Dým vy. pitého vína se vypařil, nechav mne dvojnásob plachého a nerozhodného. Věděl jsem, že sám jsem naprosto neschopen člun řídit a že ostrý vítr a prudký odliv nás ženou do zkázy. Za námi se zřejmě stahovala bouře; neměli jsme ani kompas, ani potravu, a bylo jasno, že budeme-li ve své plavbě pokračovat, budeme před jitrem z dohledu břehu. Tyto myšlenky, se spoustou jiných, stejně hrozných, blýskaly mi hlavou poplašnou rychlostí, a po několik okamžiků mne činily naprosto neschopným jakéhokoli pohybu. Člun letěl vodami příšernou rychlostí, - jak vítr, - maje plachty rozvinuty, a lodní boky zcela pod pěnou. Byl věru velký div, že se nepřekotil, když August pustil, jak jsem už řekl, kormidlo, a já byl přespříliš rozrušen, abych myslel na to, chopit se ho sám. Na štěstí však dobře drželo, a já se zvolna trochu vzpamatoval. Vítr se stále příšerně vzmáhal; kdykoli jsme se vyhoupli přídí, moře nám přečíslo celou záď a zaplavilo nás. Byl jsem na celém těle tak úplně prokřehlý, že jsem už skoro ani necítil. Konečně jsem si opět dodal zoufalé zmužilosti a vrhnuv se k hlavní plachtě, prudce ji strhl. Jak se dalo čekat, sletěla přes bok a namočivši se, utrhla stožár u samé paluby. Jen tato nehoda zachránila mne od okamžité zkázy. Jen s malou plachtou uháněl jsem po větru, zaplavován občas velkými vlnami., ale již bez hrůzy okamžité smrti. Chopil jsem se kormidla, a dýchal volněji, nebol jsem shledal, že rám přec zbývá naděje konečného vyváznutí. August, stále beze smyslů, ležel na dně člunu; a ježto hrozilo nebezpečí, že se utopí (neboť tam, kde padl, sáhala voda na stopu vysoko), s námahou jsem ho poněkud zdvihl a držel ho v sedící poloze tím, že jsem ho v pase obtočil provazem, který jsem přivázal ke kruhu kajuty. Vykonav tak všecko, jak jsem nejlépe mohl ve svém zkřehlém a rozrušeném stavu, poručil jsem se Bohu a rozhodl se, že přijď si cokoli, budu vše snášet s veškerou chrabrostí, jíž jsem schopen.
7
every thing as well as I could in my chilled and agitated condition, I recommended myself to God, and made up my mind to bear whatever might happen with all the fortitude in my power. Hardly had I come to this resolution, when, suddenly, a loud and long scream or yell, as if from the throats of a thousand demons, seemed to pervade the whole atmosphere around and above the boat. Never while I live shall I forget the intense agony of terror I experienced at that moment. My hair stood erect on my head -I felt the blood congealing in my veins -my heart ceased utterly to beat, and without having once raised my eyes to learn the source of my alarm, I tumbled headlong and insensible upon the body of my fallen companion. I found myself, upon reviving, in the cabin of a large whaling-ship (the Penguin) bound to Nantucket. Several persons were standing over me, and Augustus, paler than death, was busily occupied in chafing my hands. Upon seeing me open my eyes, his exclamations of gratitude and joy excited alternate laughter and tears from the rough-looking personages who were present. The mystery of our being in existence was now soon explained. We had been run down by the whaling-ship, which was close-hauled, beating up to Nantucket with every sail she could venture to set, and consequently running almost at right angles to our own course. Several men were on the look-out forward, but did not perceive our boat until it was an impossibility to avoid coming in contact -their shouts of warning upon seeing us were what so terribly alarmed me. The huge ship, I was told, rode immediately over us with as much ease as our own little vessel would have passed over a feather, and without the least perceptible impediment to her progress. Not a scream arose from the deck of the victim -there was a slight grating sound to be heard mingling with the roar of wind and water, as the frail bark which was swallowed up rubbed for a moment along the keel of her destroyer -but this was all. Thinking our boat (which it will be remembered was dismasted) some mere shell cut adrift as useless, the captain (Captain E. T. V. Block, of New London) was for proceeding on his course without troubling himself further about the matter. Luckily, there were two of the look-out who swore positively to having seen some person at our helm, and represented the possibility of yet saving him. A discussion ensued, when Block grew angry, and, after a while, said that "it was no business of his to be eternally watching for egg-shells; that the ship should not put about for any such nonsense; and if there was a man run down, it was nobody's fault but Henderson, the first mate, now took the matter up, being justly indignant, as well as the whole ship's crew, at a speech evincing so base a degree of heartless atrocity. He spoke plainly, seeing himself upheld by the men, told the captain he considered him a fit subject for the gallows, and that he would disobey his orders if he were hanged for it the moment he set his foot on shore. He strode aft, jostling Block (who turned pale and made no answer) on one side, and seizing the helm, gave the word, in a firm voice, Hard-a-lee! The men flew to their posts, and the ship went cleverly about. All this had occupied nearly five minutes, and it was supposed to be hardly within the bounds of possibility that any individual could be saved -allowing any to have been on board the boat. Yet, as the reader has seen, both Augustus and myself were rescued; and our deliverance seemed to have been brought about by two of those almost inconceivable pieces of good fortune which are attributed by the wise and pious to the special interference of Providence. While the ship was yet in stays, the mate lowered the jolly-boat and jumped into her with the very two men, I believe, who spoke up as having seen me at the helm. They had just left the lee of the vessel (the moon still shining brightly) when she made a long and heavy roll to windward, and Henderson, at the same moment, starting up in
Sotva jsem došel k tomuto rozhodnutí, tu náhle za. zněl hlasitý a dlouhý křik a jek, jakoby z hrdel tisíce démonů, a prostoupil veškero ovzduší kol člunu i nad ním. Co živ budu, nezapomenu na onu krajní úzkost hrůzy, již jsem v té chvíli zakusil. Vlasy se mi na hlavě zježily, - cítil jsem krev v žilách ustydlou, - srdce mi úplně přestalo bít, a nevzhlédnuv ani, abych se poučil o zdroji svého leknutí, skácel jsem se střemhlav a beze smyslů na tělo svého ležícího druha. Když jsem se zas vzpamatoval, nacházel jsem se v kabině veliké, velrybářské lodi ("Tučňáka"), plovoucí do Nantucketu. Několik osob stálo nade mnou a August, bledší než mrtvola, pilně mi třel ruce. Jakmile spatřil, že otvírám oči, jeho výkřiky štěstí a radosti budily jak smích tak slzy u drsně vyhlížejících přítomných osob. Tajemství, jak jsme byli zachráněni, bylo pak brzy vysvětleno. Byli jsme potopeni velrybářskou lodí, jež na nás narazila, spěchajíc do Nantucketu se všemi plachtami, jež mohla rozvinout, a takto jela skoro v pravém úhlu na směr naší plavby. Několik mužů se dívala z vyhlídek na přídi, ale zpozorovali náš člun, až když už bylo nemožno vyhnout se srážce; a jejich výstražné křiky, když nás spatřili, bylo to, co mne tak příšerně poděsilo. Veliká loď, jak mi řekli, přejela náš člun tak snadno, jak by on byl přejel pírko, a aniž postřehla nejmenší závady ve vlastní plavbě. Ani hlas nevyšel z paluby oběti - byl slyšet jen slabý, vrzavý zvuk, mísící se s hukotem větru a vody, jak křehká bárka, jež byla pohlcena, se třela na okamžik o kýl svého zhoubce, - ale to bylo vše. Kapitán E. T. V. Block z Nového Londýna, maje náš člun (jenž byl, nutno připomenout, bez stožáru) za pouhou kocábku, odnesenou příbojem, a bezvýznamnou, chtěl pokračovati ve své plavbě, aniž se víc o věc staral. Na štěstí dva z hlídky s určitostí tvrdili, že viděli někoho u našeho kormidla a odvozovali možnost jej zachránit. Následovalo rokování, když se Block rozlítil a po chvíli pravil, že "není jeho věcí být věčně na stráži nad vaječnými skořápkami; že loď se pro žádný takový nesmysl nemůže obrátit; a jestliže při tom byl kdo smeten do vln, není to vinou nikoho jiného, než jeho - a ať se utopí, ďas ho vem", či něco podobného. Henderson, první kormidelník, se věci chopil, právem jsa rozhořčen, stejně jako celá posádka, nad řečí, jevící tak necitelnou ukrutnost. Mluvil nepokrytě, vida, že mužstvo s ním souhlasí a řekl kapitánovi, že patří na šibenici, a že se on jeho rozkazům vzpírá, byť by měl být za to pověšen ve chvíli, kdy vkročí na břeh. Odstrčil Blocka ( jenž velmi zbledl a neodpověděl), skočil na záď, a chopiv se kormidla, vykřikl rázně: "Proti větru! Muži přiskočili na svá místa, a loď se pěkně otočila. To vše se událo asi v pěti minutách a myslelo se, že bude už sotva možno kohokoli zachránit, - v případě, že vůbec někdo na palubě člunu byl. A přece, jak čtenář viděl, i já i Augustin jsme byli zachráněni; a naše záchrana zdála se být dílem dvou skoro nepochopitelných šťastných okolností, jež moudří a zbožní lidé přičítají zvláštním zakročením prozřetelnosti.
Zatím, co loď se zastavovala, kormidelník spustil záchranný člun a vskočil do něho, tuším, že právě s oněmi dvěma muži, kteří mne prý zahlédli u kormidla. Sotvaže opouštěli závětrní stranu lodi (měsíc stále jasně zářil), u činila tato dlouhý, těžký obrat po větru, a Henderson v témže okamžiku, vztyčiv se na místě,
8
his seat bawled out to his crew to back water. He would say nothing else -repeating his cry impatiently, back water! black water! The men put back as speedily as possible, but by this time the ship had gone round, and gotten fully under headway, although all hands on board were making great exertions to take in sail. In despite of the danger of the attempt, the mate clung to the main-chains as soon as they came within his reach. Another huge lurch now brought the starboard side of the vessel out of water nearly as far as her keel, when the cause of his anxiety was rendered obvious enough. The body of a man was seen to be affixed in the most singular manner to the smooth and shining bottom (the Penguin was coppered and copperfastened), and beating violently against it with every movement of the hull. After several ineffectual efforts, made during the lurches of the ship, and at the imminent risk of swamping the boat I was finally disengaged from my perilous situation and taken on board -for the body proved to be my own. It appeared that one of the timber-bolts having started and broken a passage through the copper, it had arrested my progress as I passed under the ship, and fastened me in so extraordinary a manner to her bottom. The head of the bolt had made its way through the collar of the green baize jacket I had on, and through the back part of my neck, forcing itself out between two sinews and just below the right ear. I was immediately put to bed -although life seemed to be totally extinct. There was no surgeon on board. The captain, however, treated me with every attention -to make amends, I presume, in the eyes of his crew, for his atrocious behaviour in the previous portion of the adventure. In the meantime, Henderson had again put off from the ship, although the wind was now blowing almost a hurricane. He had not been gone many minutes when he fell in with some fragments of our boat, and shortly afterward one of the men with him asserted that he could distinguish a cry for help at intervals amid the roaring of the tempest. This induced the hardy seamen to persevere in their search for more than half an hour, although repeated signals to return were made them by Captain Block, and although every moment on the water in so frail a boat was fraught to them with the most imminent and deadly peril. Indeed, it is nearly impossible to conceive how the small jolly they were in could have escaped destruction for a single instant. She was built, however, for the whaling service, and was fitted, as I have since had reason to believe, with air-boxes, in the manner of some life-boats used on the coast of Wales. After searching in vain for about the period of time just mentioned, it was determined to get back to the ship. They had scarcely made this resolve when a feeble cry arose from a dark object that floated rapidly by. They pursued and soon overtook it. It proved to be the entire deck of the Ariel's cuddy. Augustus was struggling near it, apparently in the last agonies. Upon getting hold of him it was found that he was attached by a rope to the floating timber. This rope, it will be remembered, I had myself tied around his waist, and made fast to a ringbolt, for the purpose of keeping him in an upright position, and my so doing, it appeared, had been ultimately the means of preserving his life. The Ariel was slightly put together, and in going down her frame naturally went to pieces; the deck of the cuddy, as might have been expected, was lifted, by the force of the water rushing in, entirely from the main timbers, and floated (with other fragments, no doubt) to the surface Augustus was buoyed up with it, and thus escaped a terrible death. It was more than an hour after being taken on board the Penguin before he could give any account of himself, or be made to comprehend the nature of the accident which had befallen our boat. At length he became thoroughly aroused, and spoke much of his sensations while in the water. Upon his first attaining any degree of consciousness, he found
vykřikl k mužstvu: "Zpět!" Neřekl pranic víc, opakuje jen netrpělivě svůj výkřik: "Zpět, zpět!" Muži obrátili s největší možnou rychlostí; ale v té době loď se otočila a plula rychle vpřed, ačkoli se všichni ze všech sil dřeli, aby stáhli plachty. Přes to, že to byl nebezpečný pokus, kormidelník se chopil lodního řetězu, jakmile mu přišel na dosah. Novým, mocným zakymácením vyhoupl se pravý bok lodi z vody ven až skoro ke kýlu, a tu se zjevila příčina jeho úzkosti. Bylo vidět lidské tělo, připoutané co nejzvláštnějším způsobem k hladkému a lesknoucímu se dnu lodi ("Tučňák" byl pobit a nýtován mědí), a naráželo do něho prudce každým pohybem lodi. Po několikerých neúspěšných pokusech, za stálého kymácení lodi a za hrozícího nebezpečí, že se člun potopí, byl jsem konečně vyproštěn ze své hrozivé polohy, a vzat na palubu, - neboť ono tělo bylo tělem mým. Bylo zjištěno, že jeden krokvový svorník se vykloubil a proraziv měděný plech, zadržel mne; jak jsem přišel pod loď, a připevnil mne tak zvláštním způsobem k jejímu spodku. Hlavice svorníku projela mi límcem zelené vlněné kazajky, již jsem měl na sobě, a prorazila zadní částí krku, mezi dvěma šlachami, těsně pod pravým uchem. Byl jsem okamžitě uložen na lože, ač se zdálo, že ve mně není jiskérky života. Na lodi nebylo žádného lékaře. Nicméně kapitán mne ošetřoval se vší pozorností, - aby se ospravedlnil, jak mám za to, v očích posádky za kruté chování v předešlé chvíli té příhody.
Mezitím Henderson odrazil opětně od lodi, ač vítr dul nyní skoro jak hurykán. Netrvalo dlouho, když narazil na zbytky našeho člunu a krátce na to, jeden z těch, kdo byli s ním, tvrdil, že rozeznává volání o pomoc v přestávkách mezi hučením bouře. To pohnulo smělé plavce, aby pokračovali ve svém hledání po více než půl hodiny, ač jim byly kapitánem Blockem opakovány signály k návratu a ač každý okamžik na vodách v tak vratkém člunu hrozil jim nejtemnější smrtelnou záhubou. Opravdu, je skoro nemožno pochopit, jak malý člun, na němž byli, mohl ujít zkáze jen jediný okamžik. Ale byl stavěn pro lov velryb a byl opatřen, jak jsem později důvodně předpokládal, vzduchovými komorami, na způsob některých záchranných člunů, jichž se užívá ve Walesu. Když marně hledali, asi po zmíněnou dobu, rozhodli se vrátit se na loď. Sotva však učinili své rozhodnutí, zaslechli slabý výkřik od temného předmětu, jenž plul prudce kolem. Pustili se za ním a hned jej dosáhli. Ukázalo se, že je to celý kryt kajuty z "Ariela". August se u něho zmítal, zřejmě v posledním tažení. Když se ho zmocnili, ukázalo se, že je připoután provazem k plovoucímu trámu. Provaz, jak se pamatujete, obtočil jsem já sám kol jeho pasu a uvázal ke kruhu kajuty, abych ho udržel v sedící poloze, a tento čin, jak je zřejmo, nakonec přispěl k záchraně jeho života. "Ariel" byl lehce zbudován a jak byl potopen, jeho kostra se přirozeně rozbila na kusy; střecha kajuty, jak se dalo očekávat, byla odtržena silou dovnitř se valící vody, úplně z hlavního trámoví, a plula (s jinými troskami) po hladině; August se s ní udržel nad vodou a unikl tak příšerné smrti.
Uplynula víc než hodina od doby, co byl vzat na palubu "Tučňáka", než mohl cokoli o sobě povědět, nebo chápat povahu neštěstí, jež stihlo naši loď. Konečně se zcela vzpamatoval a mnoho mluvil o svých pocitech, pokud byl ve vodě. Když po prvé nabyl nejnižšího stupně vědomí, nalézal se pod hladinou, toče se kolem nepostižitelnou
9
himself beneath the surface, whirling round and round with inconceivable rapidity, and with a rope wrapped in three or four folds tightly about his neck. In an instant afterward he felt himself going rapidly upward, when, his head striking violently against a hard substance, he again relapsed into insensibility. Upon once more reviving he was in fuller possession of his reason -this was still, however, in the greatest degree clouded and confused. He now knew that some accident had occurred, and that he was in the water, although his mouth was above the surface, and he could breathe with some freedom. Possibly, at this period the deck was drifting rapidly before the wind, and drawing him after it, as he floated upon his back. Of course, as long as he could have retained this position, it would have been nearly impossible that he should be drowned. Presently a surge threw him directly athwart the deck, and this post he endeavored to maintain, screaming at intervals for help. just before he was discovered by Mr. Henderson, he had been obliged to relax his hold through exhaustion, and, falling into the sea, had given himself up for lost. During the whole period of his struggles he had not the faintest recollection of the Ariel, nor of the matters in connexion with the source of his disaster. A vague feeling of terror and despair had taken entire possession of his faculties. When he was finally picked up, every power of his mind had failed him; and, as before said, it was nearly an hour after getting on board the Penguin before he became fully aware of his condition. In regard to myself -I was resuscitated from a state bordering very nearly upon death (and after every other means had been tried in vain for three hours and a half) by vigorous friction with flannels bathed in hot oil -a proceeding suggested by Augustus. The wound in my neck, although of an ugly appearance, proved of little real consequence, and I soon recovered from its effects. The Penguin got into port about nine o'clock in the morning, after encountering one of the severest gales ever experienced off Nantucket. Both Augustus and myself managed to appear at Mr. Barnard's in time for breakfast which, luckily, was somewhat late, owing to the party over night. I suppose all at the table were too much fatigued themselves to notice our jaded appearance -of course, it would not have borne a very rigid scrutiny. Schoolboys, however, can accomplish wonders in the way of deception, and I verily believe not one of our friends in Nantucket had the slightest suspicion that the terrible story told by some sailors in town of their having run down a vessel at sea and drowned some thirty or forty poor devils, had reference either to the Ariel, my companion, or myself. We two have since very frequently talked the matter over -but never without a shudder. In one of our conversations Augustus frankly confessed to me, that in his whole life he had at no time experienced so excruciating a sense of dismay, as when on board our little boat he first discovered the extent of his intoxication, and felt himself sinking beneath its influence.
rychlostí, s provazem otočeným třikrát či čtyřikrát těsně kolem krku. V okamžiku na to cítil, že je puzen rychle vzhůru, když hlavou prudce narazil na tvrdý předmět, a tak se zas zhroutil do bezvědomí. Když opět ožil, byl sice při plném vědomí, - přece však stále krajně zmaten a tupý. Tu poznal, že se stalo jisté neštěstí, a že je ve vodě, ač ústa měl nad hladinou a mohl dosti volně dýchat, Je možno, že v této době kryt byl hnán rychlostí větru a táhl jej za sebou, plovoucího na znaku. Opravdu, pokud se mohl udržet v takové poloze, bylo skoro nemožno, aby se utopil, Tu náhle jej vlna hodila přímo až na kryt a toto místo hleděl si udržet, volaje v přestávkách o pomoc. Právě ve chvíli, než byl objeven panem Hendersonem, byl nucen únavou povolit a padnuv do moře, myslil, že je ztracen. Po celou dobu svého zápasu neměl nejslabšího ponětí o "Arielu", aniž o čemkoli, týkajícím se příčiny jeho pohromy. Matný pocit hrůzy a zoufalství se zcela zmocnil jeho smyslů. A když byl konečně vytažen, rozum mu úplně vypověděl službu a, jak bylo řečeno, trvalo to asi hodinu od doby, co přišel na palubu "Tučňáka", nežli si úplně uvědomil své postavení. Co mne se tyče, já jsem byl vzkříšen ze stavu, hraničícího skoro se smrtí (a to když půl čtvrté hodiny zkoušeli marně všecko možné), po účinném tření flanelem, namočeným v horkém oleji, - prostředkem navrženým Augustem. Rána na mém krku, ač měla hrozný vzhled, měla ve skutečnosti pramalé následky a já se brzy vzpamatoval z jejích účinků.
"Tučňák" vplul do přístavu kolem deváté ráno, po překonání jednoho z nejprudších vichrů, na jaké se kdy v Nantucketu pamatovali. Podařilo se nám s Augustem přijít včas u Barnardů k snídaní - jež byla na štěstí poněkud zpožděna pro onu včerejší noční společnost Zdá se mi, že všichni u stolu byli sami přílišně znaveni, než aby si všimli našich strhaných tváří, jež by věru nesnesly přílíšně přísného zkoumání. Školáci však dovedou divy v podvádění, a já jsem přesvědčen, že ani jeden z naších přátel v Nantucketu neměl nejmenšího podezření, že hrůzostrašné vyprávění některých plavců ve městě, jak potopili na moři jednu loď a utopili aspoň třicet, čtyřicet nešťastníků, týče se "Ariela", mého kamaráda neb mne. My oba spolu jsme od těch dob přečasto o věci mluviti, ale nikdy ne bez chvění. V jednom z našich rozhovorů August mi upřímně přiznal, že po celý svůj život nezakusil tak mučivých pocitů hrůzy, jako když na palubě našeho malého člunu si po prvé uvědomil stupeň svého opilství a cítil, jak klesá pod jeho účinkem.
CHAPTER II
II.
In no affairs of mere prejudice, pro or con, do we deduce inferences with entire certainty, even from the most simple data. It might be supposed that a catastrophe such as I have just related would have effectually cooled my incipient passion for the sea. On the contrary, I never experienced a more ardent longing for the wild adventures incident to the life of a navigator than within a week after our miraculous deliverance. This short period proved amply long enough to erase from my memory the shadows, and bring out in vivid light all the pleasurably exciting points of color, all the picturesqueness, of the late perilous accident. My conversations with Augustus grew daily more frequent and more intensely full of interest. He had a manner of relating his stories of the ocean (more than one half of which I now
V žádné události, na kterou hledíme předpojatě, pro nebo proti, nemůžem odvodit důsledky s naprostou jistotou, ba ani z faktů těch nejprostších. Mohlo by se myslet, že katastrofa, již jsem právě zde vylíčil, účinně ochladí mou počínající vášeň po moři. Naopak, nikdy jsem nezakusil žhavější touhy po divokých dobrodružstvích námořnického života, jako v prvním týdnu po našem zázračném vyváznutí. Tato krátká doba úplně stačila, aby z mé paměti vymazala stíny, a přivedla na světlo všecky ty příjemně dráždivé a pestré podrobnosti, všecku tu barvitost poslední nebezpečné příhody. Mé hovory s Augustem byly den ze dne častější a zajímavější. On uměl vyprávět své příhody na oceáně (z nichž víc než půli dnes pokládám za pouhé výmysly) a to tak pou-
10
suspect to have been sheer fabrications) well adapted to have weight with one of my enthusiastic temperament and somewhat gloomy although glowing imagination. It is strange, too, that he most strongly enlisted my feelings in behalf of the life of a seaman, when he depicted his more terrible moments of suffering and despair. For the bright side of the painting I had a limited sympathy. My visions were of shipwreck and famine; of death or captivity among barbarian hordes; of a lifetime dragged out in sorrow and tears, upon some gray and desolate rock, in an ocean unapproachable and unknown. Such visions or desires -for they amounted to desires -are common, I have since been assured, to the whole numerous race of the melancholy among men -at the time of which I speak I regarded them only as prophetic glimpses of a destiny which I felt myself in a measure bound to fulfil. Augustus thoroughly entered into my state of mind. It is probable, indeed, that our intimate communion had resulted in a partial interchange of character. About eighteen months after the period of the Ariel's disaster, the firm of Lloyd and Vredenburgh (a house connected in some manner with the Messieurs Enderby, I believe, of Liverpool) were engaged in repairing and fitting out the brig Grampus for a whaling voyage. She was an old hulk, and scarcely seaworthy when all was done to her that could be done. I hardly know why she was chosen in preference to other good vessels belonging to the same owners -but so it was. Mr. Barnard was appointed to command her, and Augustus was going with him. While the brig was getting ready, he frequently urged upon me the excellency of the opportunity now offered for indulging my desire of travel. He found me by no means an unwilling listener -yet the matter could not be so easily arranged. My father made no direct opposition; but my mother went into hysterics at the bare mention of the design; and, more than all, my grandfather, from whom I expected much, vowed to cut me off with a shilling if I should ever broach the subject to him again. These difficulties, however, so far from abating my desire, only added fuel to the flame. I determined to go at all hazards; and, having made known my intentions to Augustus, we set about arranging a plan by which it might be accomplished. In the meantime I forbore speaking to any of my relations in regard to the voyage, and, as I busied myself ostensibly with my usual studies, it was supposed that I had abandoned the design. I have since frequently examined my conduct on this occasion with sentiments of displeasure as well as of surprise. The intense hypocrisy I made use of for the furtherance of my project -an hypocrisy pervading every word and action of my life for so long a period of time -could only have been rendered tolerable to myself by the wild and burning expectation with which I looked forward to the fulfilment of my long-cherished visions of travel. In pursuance of my scheme of deception, I was necessarily obliged to leave much to the management of Augustus, who was employed for the greater part of every day on board the Grampus, attending to some arrangements for his father in the cabin and cabin hold. At night, however, we were sure to have a conference and talk over our hopes. After nearly a month passed in this manner, without our hitting upon any plan we thought likely to succeed, he told me at last that he had determined upon everything necessary. I had a relation living in New Bedford, a Mr. Ross, at whose house I was in the habit of spending occasionally two or three weeks at a time. The brig was to sail about the middle of June (June, 1827), and it was agreed that, a day or two before her putting to sea, my father was to receive a note, as usual, from Mr. Ross, asking me to come over and spend a fortnight with Robert and Emmet (his sons). Augustus charged himself with the inditing of this note and getting it delivered. Having set out as supposed, for New
tavě, že jim musel podlehnout člověk mé vznětlivé povahy a trocha temné, ač ohnivé obrazivostí. Rovněž je divno, že nejsilněji zaujal mé city pro námořnický život, když líčil jeho nejhroznější chvíle utrpení a zoufalství. K jasné stránce těch líčení necítil jsem mnoho přitažlivosti. Snil jsem jen o hladu a ztroskotání; o smrti anebo zajetí mezi divošskými kmeny; o životě, vlekoucím se v strasti a slzách, na kterési šedé a zoufalé skále v oceánu nepřeklenutelném a neznámém. Takové vidiny či touhy, neboť se hned staly touhami, - jsou běžny, jak jsem se později přesvědčil, celému četnému pokolení zádumčivých lidí; -ale v době, o které mluvím, hleděl jsem na ně jen jako na prorocké záblesky osudu, jejž jsem se do jisté míry cítil zavázán naplnit. August pronikl úplně do mého duševního stavu. Je věru pravděpodobno, že naše důvěrné obcování mělo za následek částečnou výměnu povah.
Asi po půldruhém roce od doby záhuby "Ariela", firma Lloyd & Vredenburgh (podnik jaksi spojený s liverpoolskou firmou bratří Enderbyů) zaměstnávala se opravou a výstrojem brigy "Grampus", chystající se na lov velryb. Byla to stará rachotina, a sotva se hodila k plavbě, i když se sebe líp opraví. Nechápu dost jasně, proč byla zvolena před jinými dobrými koráby, patřícími týmž majitelům, ale už tomu tak bylo, Pan Barnard byl určen za jejího kapitána a August měl jet s ním. Když byla briga připravována, často mi připomínal, jak skvělá příležitost se tni zde naskytá ukojit mou touhu po cestování. Nenašel ve mně nepovolného posluchače, nikterak, - ale věc nebyla tak zhola jednoduchá. Můj otec nebyl přímo proti tomu; ale má máti byla jak hysterka při pouhé zmínce o tom záměru. A nad to nade vše, můj děd, od něhož jsem čekal mnoho, prohlásil, že mi nedá ani vindru, přijdu-li mu ještě s tou věcí. Ale ty potíže nejen že byly daleky udusit můj zápal, přidávaly ještě ohni síly. Rozhodl jsem se jet přese vše; a jen jsem Augustovi sdělil svůj záměr, počali jsme osnovat plán, dle něhož mělo být vše vykonáno. Zatím jsem se zdržoval mluvit (před kýmkoli ze svých příbuzných) něco o cestě, a jelikož jsem se zdánlivě zabýval obvyklými studiemi, mysleli, že jsem se svého úmyslu vzdal. Později jsem často cítil své chování v té věci s pocity nelibostí jako překvapení. Úsilná přetvářka, které jsem užíval pro zdar svého plánu, - přetvářka prostupující každičké slovo a čin mého života po tak dlouhou dobu, - mohla mi být snesitelnou pouze pro divoké a žhavé očekávání, s kterým jsem hleděl vstříc splnění tak dlouho laskaných snů o plavbách.
Při skryté tajemnosti plánu, byl jsem nezbytně nucen nechat přemnoho Augustovi, jenž byl většinu dne zaměstnán na palubě "Grampa", obstarávaje jistá zařízení pro svého otce v kabině a podpalubí. Nicméně každého večera jsme měli vždy jistou poradu a hovořili o svých nadějích. Když tak uplynul asi měsíc, aniž jsme připadli na jakýkoli plán, jejž by bylo možno vykonat, konečně mi řekl, že už vše rozhodl.
Měl jsem v Novém Bedfordu příbuzného, jakéhosi pana Rosse, u něhož jsem občas trávíval dva až tři týdny. Briga měla vyplout v půli června (červen 1827), a bylo stanoveno, že pár dní před jejím vyplutím můj otec dostane, jako obvykle, dopis od Rosse, jímž mne žádá, abych strávil čtrnáct dní s jeho syny Robertem a Emmetem. August se nabídl, že sám dopis sestaví a pošle. A až bych se vypravil na pohled do Nového Bedfordu, měl jsem se přidružit ke svému příteli, jenž mi měl opatřit
11
Bedford, I was then to report myself to my companion, who would contrive a hiding-place for me in the Grampus. This hiding-place, he assured me, would be rendered sufficiently comfortable for a residence of many days, during which I was not to make my appearance. When the brig had proceeded so far on her course as to make any turning back a matter out of question, I should then, he said, be formally installed in all the comforts of the cabin; and as to his father, he would only laugh heartily at the joke. Vessels enough would be met with by which a letter might be sent home explaining the adventure to my parents. The middle of June at length arrived, and every thing had been matured. The note was written and delivered, and on a Monday morning I left the house for the New Bedford packet, as supposed. I went, however, straight to Augustus, who was waiting for me at the corner of a street. It had been our original plan that I should keep out of the way until dark, and then slip on board the brig; but, as there was now a thick fog in our favor, it was agreed to lose no time in secreting me. Augustus led the way to the wharf, and I followed at a little distance, enveloped in a thick seaman's cloak, which he had brought with him, so that my person might not be easily recognized. just as we turned the second corner, after passing Mr. Edmund's well, who should appear, standing right in front of me, and looking me full in the face, but old Mr. Peterson, my grandfather. "Why, bless my soul, Gordon," said he, after a long pause, "why, why, -whose dirty cloak is that you have on?" "Sir!" I replied, assuming, as well as I could, in the exigency of the moment, an air of offended surprise, and talking in the gruffest of all imaginable tones -"sir! you are a sum'mat mistaken -my name, in the first place, bee'nt nothing at all like Goddin, and I'd want you for to know better, you blackguard, than to call my new obercoat a darty one." For my life I could hardly refrain from screaming with laughter at the odd manner in which the old gentleman received this handsome rebuke. He started back two or three steps, turned first pale and then excessively red, threw up his spectacles, then, putting them down, ran full tilt at me, with his umbrella uplifted. He stopped short, however, in his career, as if struck with a sudden recollection; and presently, turning round, hobbled off down the street, shaking all the while with rage, and muttering between his teeth: "Won't do -new glasses thought it was Gordon -d - -d good for nothing salt water Long Tom." After this narrow escape we proceeded with greater caution, and arrived at our point of destination in safety. There were only one or two of the hands on board, and these were busy forward, doing something to the forecastle combings. Captain Barnard, we knew very well, was engaged at Lloyd and Vredenburgh's, and would remain there until late in the evening, so we had little to apprehend on his account. Augustus went first up the vessel's side, and in a short while I followed him, without being noticed by the men at work. We proceeded at once into the cabin, and found no person there. It was fitted up in the most comfortable style -a thing somewhat unusual in a whalingvessel. There were four very excellent staterooms, with wide and convenient berths. There was also a large stove, I took notice, and a remarkably thick and valuable carpet covering the floor of both the cabin and staterooms. The ceiling was full seven feet high, and, in short, every thing appeared of a more roomy and agreeable nature than I had anticipated. Augustus, however, would allow me but little time for observation, insisting upon the necessity of my concealing myself as soon as possible. He led the way into his own stateroom, which was on the starboard side of the brig, and next to the bulkheads. Upon entering, he closed the door and bolted it. I thought I had never seen a nicer little room than the one in which I now found myself. It was about ten feet long, and had only one berth, which, as I
skrýši na "Grampovi". Tato skrýš, jak mne ujišťoval, bude dostatečně pohodlná pro pobyt na větší počet dní, po něž se nebudu smět ukázat. Až briga urazí takový kus cesty, že každý návrat bude naprosto vyloučen, pak budu, pravil, jak se patří ubytován ve veškerém pohodlí kabiny. A pokud se týká jeho otce, ten se jen srdečně zasměje té lotrovině. Potkáme dost lodí, po nichž bude možno poslat domů dopis, vysvětlující dobrodružství mým rodičům.
Polovice června konečně nadešla a všecko bylo promyšleno. Dopis byl napsán a odeslán. Jednoho pondělka ráno jsem odjel, jak se myslelo, poštovní lodí do Nového Bedfordu. Šel jsem však přímo k Augustovi, jenž na mne čekal na rohu ulice. Měli jsme sice původně v plánu, že se budu až do tmy ukrývat, a pak teprve vklouznu na palubu brigy; ale jelikož nám byla přízniva právě hustá mlha, rozhodli jsme se, že nebudu ztrácet čas skrýváním. August šel k přístavu napřed a já za ním v malé vzdálenosti, zahalen těžkým námořnickým pláštěm, který mi přinesl, takže mne nebylo lze snadno poznat. Zrovna jsme však zahnuli za druhé nároží, minuvše Edmundovu studni, kdo se náhle neobjeví, zrovna proti mně a hledě mi přímo v tvář, jako můj děd, starý Peterson. "Jakže! Ty, Gordone, na mou duši!" vzkřikl po dlouhé pause: "Cože, čí špinavý plášť to máš na sobě?" "Vašnosti", odpověděl jsem, předstíraje uražené překvapení, jak jsem nejlépe uměl a jak to chvíle vyžadovala a mluvě zhurta co nejnevrleji, - "vašnosti, to ste si to trošku poplet; za první, já se vůbec nemenuju žádnej Goddin, potom bych si vyprosil, vy jeden nádivo, říkat o mým novým óbrkótu špinavej!" Jak jsem živ, stěží jsem se zdržel výbuchu smíchu nad hloupým způsobem, jímž starý pán přijal tu hezkou důtku. Ustoupil na dva, tři kroky, nejprve zbledl a pak nadmíru zrudl, vysadil si brýle a zas je spustil a rozběhl se na mne se zdviženým deštníkem. Nicméně se ve svém rozběhu pojednou zarazil, jako by ho cosi napadlo; a ihned, otočiv se nazpět, odbelhal se dolů ulicí, třesa se jen hněvem a mumlaje mezi zuby: "Nevidím, nové brejle - a já si myslím, že je to Gordon - ale je to ničema ničemná, dlouhý Tom."
Když jsme tímto způsobem jen tak, tak, vyvázli, pokračovali jsme s větší obezřelostí v cestě a přišli bezpečně na místo určení. Na palubě byli jen jeden, dva lidé v pilné práci na úpravě špalku na přídi. Kapitán Barnard, to jsme výborně věděli, byl nyní u Lloyda & Vredenburgha, a měl tam zůstat až pozdě do večera, tedy s jeho strany jsme se měli málo co obávat. August prošel po lodi první; v krátké chvíli jsem ho já následoval, aniž jsem byl kým z pracujících zpozorován. Společně jsme vešli do kabiny a nenašli tam živé duše. Byla vystrojena nejpohodlnějším způsobem, - věc jaksi neobvyklá na velrybářské lodi. Byly tam čtyři nádherné kajuty s širokými a pohodlnými lůžky. Všiml jsem si, že tam byla též veliká kamna a pozoruhodně tlustý a cenný koberec, kryjící podlahu kabiny i kajut. Strop byl celých sedm stop vysoký a krátce, všecko se mi objevilo prostornější a příjemnější, než jsem čekal. August mi však povolil jen velmi krátký čas k pozorování, naléhaje stále na to, abych se ukryl, co nejdříve možno. Uvedl mne do své kajuty, jež byla na pravém boku brigy, hned u přepažení. Jak jsme vstoupili, hned zavřel dveře a zastrčil závoru. Zdálo se mi, že ještě nikdy jsem neviděl hezčího pokojíku, než ten, v němž jsem nyní byl. Byl asi deset stop dlouhý a měl jen jedno lůžko, jez, jak jsem jíž řekl, bylo široké a pohodlné. V oné části kóje, jež byla nejblíže přepážky, byl prostor asi čtyř čtverečných stop, kde byl
12
said before, was wide and convenient. In that portion of the closet nearest the bulkheads there was a space of four feet square, containing a table, a chair, and a set of hanging shelves full of books, chiefly books of voyages and travels. There were many other little comforts in the room, among which I ought not to forget a kind of safe or refrigerator, in which Augustus pointed out to me a host of delicacies, both in the eating and drinking department. He now pressed with his knuckles upon a certain spot of the carpet in one corner of the space just mentioned, letting me know that a portion of the flooring, about sixteen inches square, had been neatly cut out and again adjusted. As he pressed, this portion rose up at one end sufficiently to allow the passage of his finger beneath. In this manner he raised the mouth of the trap (to which the carpet was still fastened by tacks), and I found that it led into the after hold. He next lit a small taper by means of a phosphorous match, and, placing the light in a dark lantern, descended with it through the opening, bidding me follow. I did so, and be then pulled the cover upon the hole, by means of a nail driven into the under side -the carpet, of course, resuming its original position on the floor of the stateroom, and all traces of the aperture being concealed. The taper gave out so feeble a ray that it was with the greatest difficulty I could grope my way through the confused mass of lumber among which I now found myself. By degrees, however, my eyes became accustomed to the gloom, and I proceeded with less trouble, holding on to the skirts of my friend's coat. He brought me, at length, after creeping and winding through innumerable narrow passages, to an iron-bound box, such as is used sometimes for packing fine earthenware. It was nearly four feet high, and full six long, but very narrow. Two large empty oil-casks lay on the top of it, and above these, again, a vast quantity of straw matting, piled up as high as the floor of the cabin. In every other direction around was wedged as closely as possible, even up to the ceiling, a complete chaos of almost every species of ship-furniture, together with a heterogeneous medley of crates, hampers, barrels, and bales, so that it seemed a matter no less than miraculous that we had discovered any passage at all to the box. I afterward found that Augustus had purposely arranged the stowage in this hold with a view to affording me a thorough concealment, having had only one assistant in the labour, a man not going out in the brig. My companion now showed me that one of the ends of the box could be removed at pleasure. He slipped it aside and displayed the interior, at which I was excessively amused. A mattress from one of the cabin berths covered the whole of its bottom, and it contained almost every article of mere comfort which could be crowded into so small a space, allowing me, at the same time, sufficient room for my accommodation, either in a sitting position or lying at full length. Among other things, there were some books, pen, ink, and paper, three blankets, a large jug full of water, a keg of sea-biscuit, three or four immense Bologna sausages, an enormous ham, a cold leg of roast mutton, and half a dozen bottles of cordials and liqueurs. I proceeded immediately to take possession of my little apartment, and this with feelings of higher satisfaction, I am sure, than any monarch ever experienced upon entering a new palace. Augustus now pointed out to me the method of fastening the open end of the box, and then, holding the taper close to the deck, showed me a piece of dark whipcord lying along it. This, he said, extended from my hiding-place throughout an the necessary windings among the lumber, to a nail which was driven into the deck of the hold, immediately beneath the trap-door leading into his stateroom. By means of this cord I should be enabled readily to trace my way out without his guidance, provided any unlooked-for accident should render such a step necessary. He now took his departure, leaving with me the lantern, together with a
stůl, židle a visutá příhrada plná knih, hlavně o cestách a plavbách. V pokojíku bylo ještě mnoho jiných zařízení, mezi nimiž nerad bych zapomněl jakousi špíži, či lednici, v níž mi August ukázal spoustu lahůdek, jak k jídlu tak k pití.
Pak přitlačil prsty na jisté místo koberce, v jednom rohu právě zmíněného prostoru, poučiv mne, že část podlahy, asi šestnáct čtverečních palců, je pěkně vyříznuta a opět vložena. Jak tlačil., tato část se zdvihla na jednom konci tak, že dovolila podstrčit prsty. Tímto způsobem zdvihl poklop, k němuž byl koberec připevněn hřeby a tu jsem viděl, že otvor vede do zadního podpalubí. Pak rozžehl fosforovou zápalkou svíci a vloživ světlo do zlodějské lucerny, sešel s ní otvorem, žádaje, abych šel za ním. Šel jsem, a on opět přiklopil vchod víkem pomocí hřebíku, zatlučeného do spodní části, - čímž ovšem koberec zaujal původní polohu na podlaze kajuty a všecky stopy po otvoru zmizely.
Svíce vyzařovala tak slabé světlo, že jen s největší obtíží jsem nahmatal cestu mezí přeházenou spoustou haraburdí, mezi nímž jsem se ocitl. Postupně však si mé oči navykly na přítmí a tak jsem postupoval méně nesnadně drže se za šosy druhova kabátu. Konečně, po mnohém drápání a proplétání řadou nesčetných uliček, dovedl mne k železem kované bedně, jakých se užívá k dopravě křehkého, hliněného nádobí. Byla skoro čtyři stopy vysoká a plných šest dlouhá, ale velice úzká. Dva velké sudy na olej stály na ní, a nad těmi zas spousta slaměných rohoží, navršených až k podlaze kabiny. Všemi ostatními směry kolem byl nacpán co nejtěsněji, také až ke stropu, hotový chaos všech nejmožnějších lodních potřeb, s nejrozličnější směsí košů, beden, beček a žoků, že se mi zdálo až zázrakem, že jsme vůbec našli nějaký průchod k bedně. Později jsem shledal, že August zúmyslně dal toto podpalubí takto přecpat, aby mi opatřil bezpečný úkryt, maje při práci jen jediného pomocníka, muže, který s brigou neodplul.
Můj přítel mi nyní ukázal, že jedna z bočních stěn bedny může se podle libostí odstranit. Odstrčil ji stranou a ukázal mi vnitřek, který mne nad míru zabavil. žíněnka z jednoho kabinového lůžka pokrývala celé dno, jež obsahovalo všecko pohodli, jež mohlo být nacpáno do tak malého prostoru, při čemž zbývalo ještě dosti velké místo, abych se tam uvelebil, ať v poloze sedící či leže úplně natažen. Mezi jinými byly tam i některé knihy, pero, inkoust a papír, tři pokrývky, veliký džbán plný vody, soudek námořnických sucharů, tři, čtyři buloňské salámy, ohromná šunka, studená pečená skopová kýta a půl tuctu lahví pálenek a likérů. Ihned jsem se ubytoval ve svém malém bytu a sice, tím jsem jist, s pocity vyššího zadostučinění, než jaké zakusil kterýkoli monarcha, vstupuje do svého nového paláce. August mi nyní vyložil, jak se připevňuje otevřená strana bedny, a pak drže svíčku těsně u paluby, ukázal mi konec tmavého provazu, jenž se po ní vinul. "Ten," pravil, ujde od mé skrýše všemi nutnými zákruty mezi hamparádím až ke hřebu, který byl zatlučen do paluby těsně pod padacími dveřmi, vedoucími do jeho kajuty. Pomocí tohoto provazu budu moci najít cestu bez jeho vedení, kdyby mne snad k tomu dohnala nějaká nepředvídaná nehoda." Nato se vzdálil, nedrav mi lucernu s bohatou zásobou svíček a zápalek a slíbiv mi návštěvy tak časté, jak se mu podaří bez vzbuzení pozornosti. To bylo sedmnáctého června.
13
copious supply of tapers and phosphorous, and promising to pay me a visit as often as he could contrive to do so without observation. This was on the seventeenth of June. I remained three days and nights (as nearly as I could guess) in my hiding-place without getting out of it at all, except twice for the purpose of stretching my limbs by standing erect between two crates just opposite the opening. During the whole period I saw nothing of Augustus; but this occasioned me little uneasiness, as I knew the brig was expected to put to sea every hour, and in the bustle he would not easily find opportunities of coming down to me. At length I heard the trap open and shut. and presently he called in a low voice, asking if all was well, and if there was any thing I wanted. "Nothing," I replied; "I am as comfortable as can be; when will the brig sail?" "She will be under weigh in less than half an hour," he answered. "I came to let you know, and for fear you should be uneasy at my absence. I shall not have a chance of coming down again for some time -perhaps for three or four days more. All is going on right aboveboard. After I go up and close the trap, do you creep along by the whipcord to where the nail is driven in. You will find my watch there -it may be useful to you, as you have no daylight to keep time by. I suppose you can't tell how long you have been buried -only three days -this is the twentieth. I would bring the watch to your box, but am afraid of being missed." With this he went up. In about an hour after he had gone I distinctly felt the brig in motion, and congratulated myself upon having at length fairly commenced a voyage. Satisfied with this idea, I determined to make my mind as easy as possible, and await the course of events until I should be permitted to exchange the box for the more roomy, although hardly more comfortable, accommodations of the cabin. My first care was to get the watch. Leaving the taper burning, I groped along in the dark, following the cord through windings innumerable, in some of which I discovered that, after toiling a long distance, I was brought back within a foot or two of a former position. At length I reached the nail, and securing the object of my journey, returned with it in safety. I now looked over the books which had been so thoughtfully provided, and selected the expedition of Lewis and Clarke to the mouth of the Columbia. With this I amused myself for some time, when, growing sleepy, I extinguished the light with great care, and soon fell into a sound slumber. Upon awakening I felt strangely confused in mind, and some time elapsed before I could bring to recollection all the various circumstances of my situation. By degrees, however, I remembered all. Striking a light, I looked at the watch; but it was run down, and there were, consequently, no means of determining how long I slept. My limbs were greatly cramped, and I was forced to relieve them by standing between the crates. Presently feeling an almost ravenous appetite, I bethought myself of the cold mutton, some of which I had eaten just before going to sleep, and found excellent. What was my astonishment in discovering it to be in a state of absolute putrefaction! This circumstance occasioned me great disquietude; for, connecting it with the disorder of mind I experienced upon awakening, I began to suppose that I must have slept for an inordinately long period of time. The close atmosphere of the hold might have had something to do with this, and might, in the end, be productive of the most serious results. My head ached excessively; I fancied that I drew every breath with difficulty; and, in short, I was oppressed with a multitude of gloomy feelings. Still I could not venture to make any disturbance by opening the trap or otherwise, and, having wound up the watch, contented myself as well as possible. Throughout the whole of the next tedious twenty-four hours no person came to my relief, and I could not help accusing Augustus of the grossest inattention. What alarmed me chiefly was, that the water in my jug was reduced to about half a pint, and I was suffering much from
Zůstal, jsem tři dny a tři noci (pokud jsem sám hádal) v této své skrýši, a vůbec jsem z ní nevyšel, jen dvakráte za tím účelem, abych si protáhl údy, postaviv se mezi dvěma koši, zrovna naproti otvoru bedny. Po celou tu dobu jsem Augusta nespatřil; ale to mi působilo jen malou starost, neboť jsem věděl, že briga má vyplout každou hodinu a v tom shonu nemohl najít dost příležitosti, aby ke mně sešel. Konečně jsem zaslechl poklop se zdvihnout a zapadnout a ihned nato August tiše volal, ptaje se, je-li vše v pořádku a nepotřebuji-li něco. "Nic", odpověděl jsem, - "je mi tak dobře, jak jen možno. Kdy briga vypluje?" - "Odrazíme ani ne za půl hodiny," odvětil. "Jdu ti to oznámit a pak i ze strachu, abys neměl starost, že nejdu. Nepoštěstí se mi sejít zas jistý čas, možná, že na tři, či čtyři dny. Na palubě všecko klape. Až odejdu a zavřu poklop, připlaz se po šňůře až tam, kde je zatlučen hřebík. Najdeš tam mé hodinky, - budou ti prospěšny, když nemáš denní světlo, abys si měřil čas. Myslím, že nemůžeš říci, jak dlouho jsi už pohřben - jsou to jen tři dny - dnes je dvacátého. Přinesl bych ti hodinky do bedny, ale bojím se, aby mne nepohřešili." A hned odešel. Asi půl hodiny po tom, co přišel, cítil jsem zřetelně, že je briga v pohybu a blahopřál jsem si, že jsem tak konečně krásně počal plavbu. Uspokojen touto myšlenkou, rozhodl jsem se být jak možno kliden a vyčkat běhu událostí, než mi bude dovoleno zaměnit bednu za prostornější, ač stěží pohodlnější, zařízení kabiny. Mou první starostí bylo dosáhnout hodinek. Nechav svíci hořet, tápal jsem ve tmě, sleduje šňůru nesčíslnými zákryty, při čemž jsem v leckterých poznal, že ač jsem lopotně došel dost daleko, byl jsem zas přiveden na stopu nebo dvě od místa, kde jsem byl před chvílí. Konečně jsem dosáhl hřebíku a uchopiv předmět své pouti, bezpečně jsem se s ním vrátil. Nyní jsem prohlížel knihy, jimiž jsem byl tak prozřetelně zásoben a vybral výpravu Lewise a Clarka k ústí Kolumbie. Tím jsem se bavil po jistou dobu, když, ospalý, zhasil jsem světlo s velikou opatrností a brzy upadl do těžké dřímoty. Když jsem se probudil, cítil jsem v hlavě podivné zmatení a uplynul jistý čas, nežli jsem si mohl urovnat všecky ty rozličné okolnosti svého postavení. Postupně však jsem se rozpomněl na všecky. Rozsvítiv, pohlédnu na hodinky; ale ty došly a nebylo tedy možnosti určit, jak dlouho jsem spal. Mé údy docela zdřevěněly a byl jsem nucen jim ulehčit tím, že jsem postál mezi koši. Pojednou, ucítiv takřka hltavou chuť k jídlu, vzpomněl jsem si na své studené skopové, z něhož jsem kus snědl těsně před usnutím a jež bylo výtečné. Jaké však bylo mé uleknutí, když jsem shledal, že je ve stavu naprosté hniloby! Tato okolnost mi přivodila veliký neklid; neboť v souvislosti s duševním rozrušením, jež jsem zakusil-při probuzení, došel jsem k závěru, že jsem spal jistě nezřízeně dlouhou dobra. Bylo to asi vlivem uzavřeného ovzduší v podpalubí a mohlo to mít nakonec nejvážnější následky. Hlava mne nesmírně bolela; zdálo se mi, že vdechuji velmi nesnadno; krátce, byl jsem sklíčen spoustou temných pocitů. Přece však jsem se nemohl odvážit učinit jisté pobouření tím, že bych otevřel padací dveře, a tak, natáhnuv hodinky, uklidnil jsem se, pokud to bylo možno. Po celých příštích vleklých čtyřiadvacet hodin mě nepřišel nikdo potěšit a byl jsem nucen vinit Augusta z nejhrubší nepozornosti. Co mne hlavně poplašilo, bylo, že mi v mém džbánu zbývalo asi jen půl pinty vody a já hrozně trpěl žízní, ukousnuv si pěkný kus z buloňských
14
thirst, having eaten freely of the Bologna sausages after the loss of my mutton. I became very uneasy, and could no longer take any interest in my books. I was overpowered, too, with a desire to sleep, yet trembled at the thought of indulging it, lest there might exist some pernicious influence, like that of burning charcoal, in the confined air of the hold. In the meantime the roll of the brig told me that we were far in the main ocean, and a dull humming sound, which reached my ears as if from an immense distance, convinced me no ordinary gale was blowing. I could not imagine a reason for the absence of Augustus. We were surely far enough advanced on our voyage to allow of my going up. Some accident might have happened to him -but I could think of none which would account for his suffering me to remain so long a prisoner, except, indeed, his having suddenly died or fallen overboard, and upon this idea I could not dwell with any degree of patience. It was possible that we had been baffled by head winds, and were still in the near vicinity of Nantucket. This notion, however, I was forced to abandon; for such being the case, the brig must have frequently gone about; and I was entirely satisfied, from her continual inclination to the larboard, that she had been sailing all along with a steady breeze on her starboard quarter. Besides, granting that we were still in the neighborhood of the island, why should not Augustus have visited me and informed me of the circumstance? Pondering in this manner upon the difficulties of my solitary and cheerless condition, I resolved to wait yet another twentyfour hours, when, if no relief were obtained, I would make my way to the trap, and endeavour either to hold a parley with my friend, or get at least a little fresh air through the opening, and a further supply of water from the stateroom. While occupied with this thought, however, I fell in spite of every exertion to the contrary, into a state of profound sleep, or rather stupor. My dreams were of the most terrific description. Every species of calamity and horror befell me. Among other miseries I was smothered to death between huge pillows, by demons of the most ghastly and ferocious aspect. Immense serpents held me in their embrace, and looked earnestly in my face with their fearfully shining eyes. Then deserts, limitless, and of the most forlorn and awe-inspiring character, spread themselves out before me. Immensely tall trunks of trees, gray and leafless, rose up in endless succession as far as the eye could reach. Their roots were concealed in wide-spreading morasses, whose dreary water lay intensely black, still, and altogether terrible, beneath. And the strange trees seemed endowed with a human vitality, and waving to and fro their skeleton arms, were crying to the silent waters for mercy, in the shrill and piercing accents of the most acute agony and despair. The scene changed; and I stood, naked and alone, amidst the burning sand-plains of Sahara. At my feet lay crouched a fierce lion of the tropics. Suddenly his wild eyes opened and fell upon me. With a conculsive bound he sprang to his feet, and laid bare his horrible teeth. In another instant there burst from his red throat a roar like the thunder of the firmament, and I fell impetuously to the earth. Stifling in a paroxysm of terror, I at last found myself partially awake. My dream, then, was not all a dream. Now, at least, I was in possession of my senses. The paws of some huge and real monster were pressing heavily upon my bosom -his hot breath was in my ear -and his white and ghastly fangs were gleaming upon me through the gloom. Had a thousand lives hung upon the movement of a limb or the utterance of a syllable, I could have neither stirred nor spoken. The beast, whatever it was, retained his position without attempting any immediate violence, while I lay in an utterly helpless, and, I fancied, a dying condition beneath him. I felt that my powers of body and mind were fast leaving me -in a word, that I was perishing, and perishing of sheer fright. My brain swam -I grew deadly sick my vision failed -even the glaring eyeballs above me grew
salámů, když jsem ztratil své skopové. Počalo mi být velice nevolno a nemohl jsem už najít zajímavost v knihách. Byl jsem též přemáhán touhou spát a přec se třásl při myšlence, abych, poddám-li se tomu, nepodlehl zhoubnému vlivu uzavřeného ovzduší v podpalubí, jež je jako plyn hořícího dřevěného uhlí. Zároveň mne poučilo houpání brigy, že jsme daleko na širém oceánu, a temný, hučivý zvuk, jenž se mi dostal k uším jakoby z ohromné dálky, přesvědčil mne o tom, že jistě nefouká. obyčejný vítr. Nemohl jsem si však vymyslit důvod pro Augustovu nepřítomnost. Byli jsme jistě už hezký kus cesty, aby mi bylo dovoleno vyjít. Snad se mu stala nějaká nehoda, - ale nemohl jsem připadnout na žádnou dosti vážnou, aby mne nechal tak dlouho uvězněna, krom toho, opravdu, že náhle zemřel či padl přes palubu, a při té myšlence pozbýval jsem poslední trpělivosti. Bylo též možno, že jsme byli zahnáni protivětry a že jsme stále v nejbližším sousedství Nantucketu. Od tohoto dohadu byl jsem však nucen upustit; neboť kdyby tomu tak bylo, briga by se často musela obracet; a já jsem vyvodil z jejího stálého odklonu do leva, že plula dál, s pravidelným větrem na pravém boku. Krom toho, kdybychom byli dál v sousedství ostrova, proč by mne August byl nenavštívil a nezpravil mne o tom? Přemítaje tímto způsobem o těžkostech svého osamělého a neradostného postavení, rozhodl jsem se čekat ještě nových čtyřiadvacet hodin, a pak, když se mi nedostane úlevy, půjdu sám k poklopu a budu se snažit buď promluvit s mým přítelem, či aspoň otevřením získám si trocha čerstvého vzduchu a další zásobu vody z jeho kajuty. Mezitím, co jsem se zabýval těmito myšlenkami, padl jsem nicméně a přes veškerou snahu po pravém opaku, do stavu hlubokého spánku, či spíše ztrnutí. Měl jsem sny přímo strašidelné. Přepadaly mne všecky možné pohromy a hrůzy. Krom jiných strastí byl jsem k smrti dušen ohromnými polštáři, démony nejpříšernějšího, nejdivočejšího zjevu. Ohromní hadi mne drželi v objetí a dívali se mi přímo a ztrnule do tváře strašně planoucíma očima. Nekonečné pouště, nejbeznadějnější a hrůzu budící, ležely přede mnou. Nesmírně vysoké pně stromů, šedých a bezlistých, vyrůstaly bez konce výš a výš až do nedohledna. Kořeny měly ukryty v širokých močálech, jejichž pusté vody ležely pod nimi černé, stojaté a temně příšerné. A divné stromy se zdály být nadány lidskou životností, a mávajíce sem a tam kostrovitými pažemi, křičely k mlčícím vodám o milost, ostrými a ječivými zvuky nejprudších křečí a zoufalství. Scéna se změnila a já stál, nahý a zcela sám ve žhavých pustinách saharských písků. U nohou mi ležel ukrutný lev tropů. Pojednou jeho divoké oči se otevřely a ulpěly na mně. Křečovitým skokem se vymrštil a vycenil příšerné zuby. Po chvíli vyrazil ze své rudé tlamy řev jako rachot hromu a já padl prudce na zem. Jsa dušen třeštěním hrůzy, konečně jsem shledal, že jsem zpola probuzen, Můj sen tedy nebyl cele snem. Nyní jsem alespoň měl plné vědomí. Tlapy jakési ohromné, skutečné nestvůry tlačily mi těžce na hruď, - cítil jsem horký dech v uších, - a- bílé, příšerné tesáky svítily na mne tmou.
Byť tisíc životů viselo na hnutí jediného údu neb na jediném hlesnutí, nemohl jsem se hnout ani mluvit. Zvíře, ať už bylo čímkoli, zachovávalo své postavení, aniž se pokoušelo o okamžitý útok, zatím co já ležel ve stavu naprosto beznadějném a, jak jsem myslel, umírající pod ním. Cítil jsem, že mé tělesné i duševní síly mne skoro opouštějí, - slovem, že hynu, hynu čirou hrůzou. Mozek se mi točil - byl jsem smrtelně zemdlený, můj zrak mi zeslábl, - ba i civějící oči nade mnou se mi zakalily. S
15
dim. Making a last strong effort, I at length breathed a faint ejaculation to God, and resigned myself to die. The sound of my voice seemed to arouse all the latent fury of the animal. He precipitated himself at full length upon my body; but what was my astonishment, when, with a long and low whine, he commenced licking my face and hands with the greatest eagerness, and with the most extravagant demonstration of affection and joy! I was bewildered, utterly lost in amazement -but I could not forget the peculiar whine of my Newfoundland dog Tiger, and the odd manner of his caresses I well knew. It was he. I experienced a sudden rush of blood to my temples -a giddy and overpowering sense of deliverance and reanimation. I rose hurriedly from the mattress upon which I had been lying, and, throwing myself upon the neck of my faithful follower and friend, relieved the long oppression of my bosom in a flood of the most passionate tears. As upon a former occasion my conceptions were in a state of the greatest indistinctness and confusion after leaving the mattress. For a long time I found it nearly impossible to connect any ideas; but, by very slow degrees, my thinking faculties returned, and I again called to memory the several incidents of my condition. For the presence of Tiger I tried in vain to account; and after busying myself with a thousand different conjectures respecting him, was forced to content myself with rejoicing that he was with me to share my dreary solitude, and render me comfort by his caresses. Most people love their dogs, but for Tiger I had an affection far more ardent than common; and never, certainly, did any creature more truly deserve it. For seven years he had been my inseparable companion, and in a multitude of instances had given evidence of all the noble qualities for which we value the animal. I had rescued him, when a puppy, from the clutches of a malignant little villain in Nantucket who was leading him, with a rope around his neck, to the water; and the grown dog repaid the obligation, about three years afterward, by saving me from the bludgeon of a street robber. Getting now hold of the watch, I found, upon applying it to my ear, that it had again run down; but at this I was not at all surprised, being convinced, from the peculiar state of my feelings, that I had slept, as before, for a very long period of time, how long, it was of course impossible to say. I was burning up with fever, and my thirst was almost intolerable. I felt about the box for my little remaining supply of water, for I had no light, the taper having burnt to the socket of the lantern, and the phosphorus-box not coming readily to hand. Upon finding the jug, however, I discovered it to be empty -Tiger, no doubt, having been tempted to drink it, as well as to devour the remnant of mutton, the bone of which lay, well picked, by the opening of the box. The spoiled meat I could well spare, but my heart sank as I thought of the water. I was feeble in the extreme -so much so that I shook all over, as with an ague, at the slightest movement or exertion. To add to my troubles, the brig was pitching and rolling with great violence, and the oil-casks which lay upon my box were in momentary danger of falling down, so as to block up the only way of ingress or egress. I felt, also, terrible sufferings from sea-sickness. These considerations determined me to make my way, at all hazards, to the trap, and obtain immediate relief, before I should be incapacitated from doing so altogether. Having come to this resolve, I again felt about for the phosphorus-box and tapers. The former I found after some little trouble; but, not discovering the tapers as soon as I had expected (for I remembered very nearly the spot in which I had placed them), I gave up the search for the present, and bidding Tiger lie quiet, began at once my journey toward the trap. In this attempt my great feebleness became more than ever apparent. It was with the utmost difficulty I could crawl along at all, and very frequently my limbs sank suddenly from beneath me; when, falling prostrate on my face,
posledním možným úsilím zašeptal jsem slabý vzdech k Bohu a odevzdal se smrti. Zvuk mého hlasu jako by probudil všecko tu ztajenou zuřivost zvířete. Vrhlo se celou svou délkou na mé tělo; ale jaké bylo moje ustrnutí, když s dlouhým a tichým vrčením počalo mi lízat tvář a ruce s největší chtivostí a s nejpodivnějším projevem lásky a radosti! Byl jsem tím poplašen a nadmíru zmaten, - ale nemohl jsem zapomenout na zvláštní vrčení mého novofoundlandského psa Tygra a divný způsob jeho lísání, jejž jsem tak dobře znal. Byl to, on. Pocítil jsem prudký nával krve ke spánkům - závratný a přemáhaný pocit úlevy a znovuoživení. Rázem jsem vstal se své žíněnky, na níž jsem ležel a vrhnuv se na krk mého věrného následovníka a přítele, ulevil jsem dlouhému útisku své hrudi proudem nejdojemnějších slz.
Jako při předešlé příležitosti, když jsem vstal s žíněnky, byly mé představy nanejvýš matné a zmatené. Po dlouhou dobu jsem viděl, že je holou nemožností soustředit jakékoli myšlenky ; ale konečně velice zvolna se mé duševní síly zas vracely a já si opětně připomněl rozličné případy svého postavení. Pokud šlo o Tygrovu přítomnost, marně jsem se snažil přijít jí na kloub; a když jsem se potrápil tisícem přerůzných možností, jej se týkajících, byl jsem přec nucen spokojit se pouhou radostí, že prostě je u mne, aby sdílel mou neútěšnou samotu a dal mi útěchu lísáním. Většina lidí má ráda své psy, ale k Tygrovi cítil jsem lásku mnohem vroucnější než bývá zvykem; a nikdy, určitě, žádný tvor ji více nezasloužil. Po sedm let mi byl nerozlučným druhem, a ve spoustě případů podal mi důkaz všech šlechetných vlastností, pro něž si zvíře ceníme. Vyprostil jsem ho v Nantucketu jako štěně ze spárů malého zlotřilce, který ho táhl se šňůrou na krku k vodě; a vzrostlý pes se mi odvděčil, tři roky později, tím, že mne zachránil před klackem pouličního lupiče. Chopiv se hodinek, shledal jsem, když jsem je přiložil k uchu, že zas došly; ale tím jsem nebyl nijak překvapen, jsa jist ze zvláštního stavu svých pocitů, že jsem spal, jako dřív, velmi dlouhou dobu; jak dlouho, to jsem ovšem říci nemohl. Hořel jsem horečkou a žízeň byla až nesnesitelná. Hmatal jsem v bedně po svém malém zbytku vody, nemaje světla, neboť svíce dohořela až k podstavci lucerny a krabička zápalek nebyla ihned po nice. Když jsem džbán našel, shledal jsem, že je zcela prázdný; Tygr dostal zřejmě chuť se napít, jakož i sežrat zbytek skopového, jehož kost ležela, pěkně ohryzána, u otvoru bedny. Zkažené maso jsem sice rád postrádal, ale při myšlence na vodu mi srdce usedalo. Byl jsem sláb až do krajnosti, takže jsem se třásl při nejmenším pohybu anebo obratu jako při zimnici. K dovršení všech mých strastí, briga se kývala a kymácela s velikou prudkostí a sudy na olej, jež stály na mé bedně, hrozily co chvíli, že spadnou a zatarasí mi tak jedinou cestu ven i nazpět. Trpěl jsem též hrozně mořskou nemocí. Tyto okolnosti mne přiměly k rozhodnutí, že si proklestím cestu, na zdařbůh, ke dvířkům, a budu se domáhat okamžité úlevy, než budu učiněn vůbec neschopným to vykonat. Rozhodnuv se takto, tápal jsem opět po sirkách a svíčkách. Ony jsem nalezl po malé námaze, ale když jsem nenašel svíčky, jak rychle jsem čekal (neboť jsem si velmi dobře zapamatoval místo, kam jsem je položil), vzdal jsem se prozatím hledání, a poručiv Tygrovi, aby ležel klidně, vydal jsem se ihned na pout k padacím dveřím. Při tomto pokuse se stala má velká slabost zřejmější nežli kdy před tím. Jen s krajní potíží mohl jsem vůbec lézt kupředu a nohy pode mnou velmi často klesly; a kdykoli jsem padnul plně tváří k zemi, musel jsem zůstat
16
I would remain for some minutes in a state bordering on insensibility. Still I struggled forward by slow degrees, dreading every moment that I should swoon amid the narrow and intricate windings of the lumber, in which event I had nothing but death to expect as the result. At length, upon making a push forward with all the energy I could command, I struck my forehead violently against the sharp corner of an iron-bound crate. The accident only stunned me for a few moments; but I found, to my inexpressible grief, that the quick and violent roll of the vessel had thrown the crate entirely across my path, so as effectually to block up the passage. With my utmost exertions I could not move it a single inch from its position, it being closely wedged in among the surrounding boxes and ship-furniture. It became necessary, therefore, enfeebled as I was, either to leave the guidance of the whipcord and seek out a new passage, or to climb over the obstacle, and resume the path on the other side. The former alternative presented too many difficulties and dangers to be thought of without a shudder. In my present weak state of both mind and body, I should infallibly lose my way if I attempted it, and perish miserably amid the dismal and disgusting labyrinths of the hold. I proceeded, therefore, without hesitation, to summon up all my remaining strength and fortitude, and endeavour, as I best might, to clamber over the crate. Upon standing erect, with this end in view, I found the undertaking even a more serious task than my fears had led me to imagine. On each side of the narrow passage arose a complete wall of various heavy lumber, which the least blunder on my part might be the means of bringing down upon my head; or, if this accident did not occur, the path might be effectually blocked up against my return by the descending mass, as it was in front by the obstacle there. The crate itself was a long and unwieldy box, upon which no foothold could be obtained. In vain I attempted, by every means in my power, to reach the top, with the hope of being thus enabled to draw myself up. Had I succeeded in reaching it, it is certain that my strength would have proved utterly inadequate to the task of getting over, and it was better in every respect that I failed. At length, in a desperate effort to force the crate from its ground, I felt a strong vibration in the side next me. I thrust my hand eagerly to the edge of the planks, and found that a very large one was loose. With my pocket-knife, which, luckily, I had with me, I succeeded, after great labour, in prying it entirely off; and getting it through the aperture, discovered, to my exceeding joy, that there were no boards on the opposite side -in other words, that the top was wanting, it being the bottom through which I had forced my way. I now met with no important difficulty in proceeding along the line until I finally reached the nail. With a beating heart I stood erect, and with a gentle touch pressed against the cover of the trap. It did not rise as soon as I had expected, and I pressed it with somewhat more determination, still dreading lest some other person than Augustus might be in his state-room. The door, however, to my astonishment, remained steady, and I became somewhat uneasy, for I knew that it had formerly required but little or no effort to remove it. I pushed it strongly -it was nevertheless firm: with all my strength -it still did not give way: with rage, with fury, with despair -it set at defiance my utmost efforts; and it was evident, from the unyielding nature of the resistance, that the hole had either been discovered and effectually nailed up, or that some immense weight had been placed upon it, which it was useless to think of removing. My sensations were those of extreme horror and dismay. In vain I attempted to reason on the probable cause of my being thus entombed. I could summon up no connected chain of reflection, and, sinking on the floor, gave way, unresistingly, to the most gloomy imaginings, in which the dreadful deaths of thirst, famine, suffocation, and prema-
pokaždé po několik minut ve stavu, jenž hraničí skoro s bezvědomím. Přes to však pokračoval jsem po malých krůčcích vpřed, hroze se co chvíli, že omdlím v úzkých a spletitých zatáčkách mezi haraburdím, v kterémžto případě bych nemohl čekat nic., nežli smrt. Konečně, pustiv se dopředu se vší energií, již jsem v sobě našel, narazil jsem prudce čelem na ostrý roh železem kované bedny. Nehoda mne trochu omráčila na několik minut; ale shledal jsem při tom k svému nevýslovnému žalu, že rychlé a prudké kymácení lodi svalilo mi bednu úplně napříč mé uličky, takže mi naprosto zatarasila cestu. Ani při nejvyšším úsilí jsem jí nemohl o palec pohnout z jejího postavení, jak pevně se vklínila mezi okolní bedny a lodní nářadí. Jelikož jsem byl tak zastaven, bylo nutno buď opustit vedení šňůry a hledat nový průchod, nebo se vyšplhat přes překážku a pokračovat v cestě na druhé straně. První možnost znamenala příliš mnoho potíží a nebezpečí, že pouhé pomyšlení budilo hrůzu. Pokusit se o to, při mé nynější tělesné i duševní slabosti, ztratil bych nesporně cestu, a bídně zhynul v hrozném a odporném bludišti podpalubí. Proto jsem tedy bez váhání sebral všechny zbývající síly a odvahu a pokusil se, jak nejlíp jsem uměl, vyšplhat přes bednu.
Když jsem vstal, abych to učinil, shledal jsem to podniknutí za mnohem vážnější práci, než jsem si ve strachu mohl kdy představit. Na obou stranách úzkého průchodu zdvihala se úplná stěna z různého těžkého haraburdí, jež mi nejmenší přehmat s mé strany mohl úplně strhnout na hlavu; anebo, kdyby se snad ani nestala tato nehoda, ulička mohla být naprosto zatarasena pro můj návrat zřícenou spoustou, jak tomu bylo s překážkou přede mnou. Bedna byla dlouhá a neohrabaná, a noha se na ni nemohla zachytit. Marně jsem se pokoušel všemi možnými prostředky dosáhnout vrcholu, s nadějí, že se tak budu na ni moci vytáhnout. I kdyby se mi to podařilo, je jisto, že by mi má síla naprosto nestačila k tomu, dostat se přes ni a v každém směru bylo líp, že se mi to nezdařilo. Konečně jsem při svém zoufalém úsilí vytlačit bednu z místa cítil, že strana proti mně se silně prohnula. Sáhl jsem horlivě rukou na okraj prken a seznal, že jedno široké je povoleno. Kapesním nožem, jejž jsem měl na štěstí při sobě, podařilo se mi je, po těžké námaze, úplně odtrhnout; a když jsem prolezl otvorem, shledal jsem k své neskonalé radosti, že na druhé straně není prken - jinými olovy, že víko schází, neboť to, čím jsem si proklestil cestu, bylo dnem. Dále jsem se nepotkal se zvláštními potížemi, pokračuje podél šňůry, až jsem konečně dosáhl hřebíku. S tlukoucím, srdcem jsem povstal a lehce se opřel o padací dveře. Nenazdvihly se hned, jak jsem čekal, a tak jsem přitlačil více, hroze se stále, že je snad v kajutce někdo s Augustem. Ale dveře k mému údivu zůstaly pevné, a mně bylo jaksi dost nevolno, neboť jsem věděl, že dříve stačilo k pohnutí úsilí malé neb žádné. Přitlačil jsem silně - ale nehnuly se; - vší silou - přec nepovolily; se vztekem, zuřivě, zoufale, - vzpíraly se mému krajnímu úsilí; . a bylo zřejmo, z tohoto nepoddajného odporu, že díra byla buď objevena a řádně přibita, anebo že na ni byla navalena veliká tíže, na jejíž pohnutí bylo nesmyslno myslet.
Zmocnila se mne příšerná hrůza a zoufalství. Marně jsem se snažil uvažovat o pravděpodobné příčině, proč jsem tak pohřben. Nemohl jsem sřetězit souvislé myšlenky a klesnuv na zem, poddal jsem se bez odporu nejtemnějším dohadům, v nichž hrozná smrt žízní, hladem, zadušením a pohřbení za živa se na mne hrnuly
17
ture interment crowded upon me as the prominent disasters to be encountered. At length there returned to me some portion of presence of mind. I arose, and felt with my fingers for the seams or cracks of the aperture. Having found them, I examined them closely to ascertain if they emitted any light from the state-room; but none was visible. I then forced the blade of my pen-knife through them, until I met with some hard obstacle. Scraping against it, I discovered it to be a solid mass of iron, which, from its peculiar wavy feel as I passed the blade along it, I concluded to be a chain-cable. The only course now left me was to retrace my way to the box, and there either yield to my sad fate, or try so to tranquilize my mind as to admit of my arranging some plan of escape. I immediately set about the attempt, and succeeded, after innumerable difficulties, in getting back. As I sank, utterly exhausted, upon the mattress, Tiger threw himself at full length by my side, and seemed as if desirous, by his caresses, of consoling me in my troubles, and urging me to bear them with fortitude. The singularity of his behavior at length forcibly arrested my attention. After licking my face and hands for some minutes, he would suddenly cease doing so, and utter a low whine. Upon reaching out my hand toward him, I then invariably found him lying on his back, with his paws uplifted. This conduct, so frequently repeated, appeared strange, and I could in no manner account for it. As the dog seemed distressed, I concluded that he had received some injury; and, taking his paws in my hands, I examined them one by one, but found no sign of any hurt. I then supposed him hungry, and gave him a large piece of ham, which he devoured with avidity -afterward, however, resuming his extraordinary manoeuvres. I now imagined that he was suffering, like myself, the torments of thirst, and was about adopting this conclusion as the true one, when the idea occurred to me that I had as yet only examined his paws, and that there might possibly be a wound upon some portion of his body or head. The latter I felt carefully over, but found nothing. On passing my hand, however, along his back, I perceived a slight erection of the hair extending completely across it. Probing this with my finger, I discovered a string, and tracing it up, found that it encircled the whole body. Upon a closer scrutiny, I came across a small slip of what had the feeling of letter paper, through which the string had been fastened in such a manner as to bring it immediately beneath the left shoulder of the animal.
jako nejbližší pohromy, které mne zasáhnou. Konečně se rtů vrátilo trochu duchapřítomnosti. Vstal jsem a hmatal písty po švech či puklinách poklopu. Když jsem je našel, zkoumal jsem je bedlivě, abych se přesvědčil, nepropouštějí-li světlo z kajuty; ale nic jsem nespatřil. Tu jsem jimi prostrčil želízko nože, až jsem se dostal na tvrdou překážku. Škrábaje po ní, shledal jsem, že je to pevný kus železa, o němž jsem usoudil po jeho zvláštním zvlněném omaku, který jsem cítil, když jsem po něm přejel čepelí, že je to kabelové lano. Jediné, co mi teď zbývalo, bylo vrátit se k své bedně, a tam se buď oddat smutnému osudu, anebo zkusit tak uklidnit mysl, abych mokl přemýšlet na plán útěku. Hned jsem se do toho pustil a podařilo se mi, po nesčetných těžkostech, dostat se nazpět. Když jsem zas, naprosto vyčerpán, padl na žíněnku, Tygr se natáhl podle mne, jako by mne chtěl svým lísáním utěšit v mých strastech a prosil, abych je statečně snášel. Podivnost jeho chování nakonec připoutala moji pozornost. Když mi lízal po několik minut tvář i ruce, náhle v tom ustal a slabounce zavrčel. Když jsem k němu vztáhl ruku, poznal jsem zřejmě, že leží na hřbetě s prackami vzhůru. Toto chování, tak často opakované, bylo mi podivným a nijak jsem si je nemohl vysvětlit. Jelikož se zdálo, že psa něco bolí, usoudil jsem, že se o něco poranil; a vzav mu pracky do dlaní, zkoumal jsem jednu po druhé, ale nenašel ani stopy zranění. Tedy jsem myslel, že má snad hlad a dal mu velký kus šunky, který lačně shltl, - ale pak počal zas svoji podivnou hru. Tu jsem si pomyslel, že trpí, jako já, mukami žízně a už jsem tuto domněnku přijímal za pravou, když jsem dostal nápad, že jsem dosud prohlédl jen jeho pracky, a že má rána snad někde na těle anebo na hlavě. Tuto jsem pečlivě ohmatal, ale nic nenašel. Ale když jsem přejel rukou po hřbetě, nahmatal jsem lehce zježenou srst napříč hřbetu. Ohledav ji prstem, objevil jsem šňůrku, a ohmatav ji, shledal, že obepíná celé tělo. Při bližším ohledání přišel jsem na malý proužek, na omak jakoby lístek papíru, jímž byla šňůrka protažena tak, aby se dostal přímo pod levou přední nohu zvířete.
CHAPTER III
III.
The thought instantly occurred to me that the paper was a note from Augustus, and that some unaccountable accident having happened to prevent his relieving me from my dungeon, he had devised this method of acquainting me with the true state of affairs. Trembling with eagerness, I now commenced another search for my phosphorus matches and tapers. I had a confused recollection of having put them carefully away just before falling asleep; and, indeed, previously to my last journey to the trap, I had been able to remember the exact spot where I had deposited them. But now I endeavored in vain to call it to mind, and busied myself for a full hour in a fruitless and vexatious search for the missing articles; never, surely, was there a more tantalizing state of anxiety and suspense. At length, while groping about, with my head close to the ballast, near the opening of the box, and outside of it, I perceived a faint glimmering of light in the direction of the steerage. Greatly surprised, I endeavored to make my way toward it, as it appeared to be but a few feet from my position. Scarcely had I moved with this intention, when I lost sight of the glimmer entirely, and, before I could bring it into view again, was obliged to feel along by the box until I had exactly resumed my original situation. Now, moving my head with caution to and fro, I found that, by proceeding slowly, with
Ihned mne napadlo, že papír je zprávou od Augusta, a ze, jelikož nějaká nepředvídaná nehoda mu zabránila vyprostit mne z tohoto žaláře, vymyslil si tento způsob, jak mne zpravit o pravém stavu věci. Třesa se nedočkavostí, počal jsem zas hledat zápalky a svíčky. Měl jsem matný pojem, že jsem je pečlivě uložil, právě než jsem usnul; a opravdu před svou poslední poutí k poklopu, byl jsem schopen si připomenout přesné místo, kde jsem je uložil. Ale teď jsem se marně namáhal upomenout si je a po celou hodinu se lopotil bezcílným a trapným hledáním ztracených věcí; nikdy nikdo neprožil tantalštějšího stavu úzkosti a pochybnosti. Konečně, zatím co jsem po nich tápal s hlavou až k samému haraburdí u otvoru bedny a před ním, spatřil jsem slabý záblesk světla směrem k mezipalubí. Velice překvapen, snažil jsem se k tomu přistoupit, neboť se zdálo, že je to vzdáleno pouze několik stop. Sotva jsem se pohnul s tímto úmyslem, ztratil jsem světélko úplně s očí, a abych je zas spatřil, musil jsem tápat podle bedny, pokud jsem se nedostal úplně do své původní polohy. Tu, pohybuje obezřele hlavou tam a nazpět, shledal jsem, že půjdu-li zvolna, velmi obezřele, opačným směrem než jsem po prvé vyšel, budu se moci k světélku přiblížit, maje je stále na očích. Brzy jsem přišel přímo k němu ( prokles-
18
great care, in an opposite direction to that in which I had at first started, I was enabled to draw near the light, still keeping it in view. Presently I came directly upon it (having squeezed my way through innumerable narrow windings), and found that it proceeded from some fragments of my matches lying in an empty barrel turned upon its side. I was wondering how they came in such a place, when my hand fell upon two or three pieces of taper wax, which had been evidently mumbled by the dog. I concluded at once that he had devoured the whole of my supply of candles, and I felt hopeless of being ever able to read the note of Augustus. The small remnants of the wax were so mashed up among other rubbish in the barrel, that I despaired of deriving any service from them, and left them as they were. The phosphorus, of which there was only a speck or two, I gathered up as well as I could, and returned with it, after much difficulty, to my box, where Tiger had all the while remained. What to do next I could not tell. The hold was so intensely dark that I could not see my hand, however close I would hold it to my face. The white slip of paper could barely be discerned, and not even that when I looked at it directly; by turning the exterior portions of the retina toward it -that is to say, by surveying it slightly askance, I found that it became in some measure perceptible. Thus the gloom of my prison may be imagined, and the note of my friend, if indeed it were a note from him, seemed only likely to throw me into further trouble, by disquieting to no purpose my already enfeebled and agitated mind. In vain I revolved in my brain a multitude of absurd expedients for procuring light -such expedients precisely as a man in the perturbed sleep occasioned by opium would be apt to fall upon for a similar purpose -each and all of which appear by turns to the dreamer the most reasonable and the most preposterous of conceptions, just as the reasoning or imaginative faculties flicker, alternately, one above the other. At last an idea occurred to me which seemed rational, and which gave me cause to wonder, very justly, that I had not entertained it before. I placed the slip of paper on the back of a book, and, collecting the fragments of the phosphorus matches which I had brought from the barrel, laid them together upon the paper. I then, with the palm of my hand, rubbed the whole over quickly, yet steadily. A clear light diffused itself immediately throughout the whole surface; and had there been any writing upon it, I should not have experienced the least difficulty, I am sure, in reading it. Not a syllable was there, however -nothing but a dreary and unsatisfactory blank; the illumination died away in a few seconds, and my heart died away within me as it went. I have before stated more than once that my intellect, for some period prior to this, had been in a condition nearly bordering on idiocy. There were, to be sure, momentary intervals of perfect sanity, and, now and then, even of energy; but these were few. It must be remembered that I had been, for many days certainly, inhaling the almost pestilential atmosphere of a close hold in a whaling vessel, and for a long portion of that time but scantily supplied with water. For the last fourteen or fifteen hours I had none -nor had I slept during that time. Salt provisions of the most exciting kind had been my chief, and, indeed, since the loss of the mutton, my only supply of food, with the exception of the sea-biscuit; and these latter were utterly useless to me, as they were too dry and hard to be swallowed in the swollen and parched condition of my throat. I was now in a high state of fever, and in every respect exceedingly ill. This will account for the fact that many miserable hours of despondency elapsed after my last adventure with the phosphorus, before the thought suggested itself that I had examined only one side of the paper. I shall not attempt to describe my feelings of rage (for I believe I was more angry than any thing else) when the egregious oversight I had committed flashed suddenly upon my perception. The blun-
tiv si cestu nesčetnými úzkými zatáčkami) a shledal, že pochází od drobných zbytků mých zápalek, ležících v prázdném, převaleném sudě. Žasl jsem, jak se jen dostaly na takové místo, když tu má ruka padla na několik kousků vosku ze svíčky, jenž byl zřejmě rozžvýkán psem. Usoudil jsem ihned, že sežral celou mou zásobu svíček, a cítil jsem beznaději, že budu kdy vůbec moci číst Augustův lístek. Malé zbytky vosku byly tak smíchány s ostatním smetím sudu, že jsem si zoufal nad možností užít jich nějak a nechal je, kde byly. Fosfor, z něhož zbylo jen nějaké zrnko, jsem sebral jak nejlépe jsem uměl a po mnohých nesnázích se s ním vrátil k své bedně, kde Tygr zůstal po celou tu dobu.
Nevěděl jsem, co mám dělat dále. Podpalubí bylo tak neproniknutelně temné, že jsem neviděl svou vlastní ruku, i když jsem ji přiblížil sebe víc k obličeji. Bílý lístek papíru bylo lze jen stěží rozeznat, a ani to ne, hleděl-li jsem naň přímo; otočiv k němu vnější část sítnice, to jest, přehlížeje ho poněkud úkosem, shledal jsem, že je trochu viditelný. Dle toho je si lze představit temnotu mého vězení, a zdálo se, že přítelův lístek, byl-li to opravdu lístek od něho, mne uvrhne do dalších strastí, zneklidňuje jen zbytečně mého už oslabeného a rozrušeného ducha. Marně jsem omílal v mozku spoustu absurdních prostředků k opatření světla, - prostředků, na něž by pro podobný účel byl schopen připadnout člověk v pobouřeném spánku po požití opia, - a z nichž se každý spáčovi střídavě jeví jako nejrozumnější i nejhloupější smyšlenka právě tak, jako se kmitají rozumové a obrazivé schopnosti, střídavě, jedna přes druhou. Konečně jsem dostal nápad, jenž se zdál rozumným a jenž mi dal spravedlivou příčinu k údivu, že jsem naň nepřišel dříve. Položil jsem lístek papíru na vazbu jedné knihy a sebrav úlomky fosforových zápalek, jež jsem přinesl ze sudu, vysypal jsem je na papír. Pak jsem je dlaní rychle a řádně rozetřel Po celém povrchu se ihned rozlilo slabé světlo a být na něm cokoli napsáno, nepůsobilo by mi, jsem si jist, nejmenších obtíží, abych to přečetl. Ani slabiky tam však nebylo, - nic, než smutná a neuspokojivá běloba; ozáření pohaslo v několika vteřinách, a moje naděje pohasla ve mně jak ono.
Podotkl jsem už nejednou, že můj rozum po jistou dobu před tím byl ve stavu, hraničícím skoro s blbostí. Byly ovšem občas chvíle dokonalého zdraví, a tu a tam dokonce i energie; ale těch bylo málo. Musím připomenout, že jsem, a jistě po mnoho dní, vdechoval ten skoro morový vzduch uzavřeného podpalubí na velrybářské lodi a po dlouhou část této doby byl jsem jen skromně zásoben vodou. A posledních čtrnáct či patnáct hodin jsem neměl žádné, - aniž jsem po ten čas vůbec spal. Solené maso nejdráždivější chuti bylo mou hlavní, a od ztráty skopového, i mou jedinou potravou, s výjimkou námořnických sucharů; a tyto byly pro mne úplně bezvýznamné, neboť byly příliš suché a tvrdé, aby mohly být polykány mým oteklým a vyprahlým jícnem. Měl jsem nyní vysokou horečku a vůbec mi bylo nadmíru bídně. To budiž důvodem k faktu, že uplynula mnohá hodina skleslosti od mé poslední příhody s fosforem, nežli mne napadla myšlenka, že jsem přec zkoumal jen jedinou stranu papíru. Nebudu se pokoušet popsat své pocity vzteku (nebo, jak myslím, jsem nesmírně zuřil), když se mi jak bleskem objevil ten skvělý přehmat, jehož jsem se dopustil. Věc sama nebyla by ještě veliká, kdyby má hloupost a popudlivost neprovedla něco
19
der itself would have been unimportant, had not my own folly and impetuosity rendered it otherwise -in my disappointment at not finding some words upon the slip, I had childishly torn it in pieces and thrown it away, it was impossible to say where. From the worst part of this dilemma I was relieved by the sagacity of Tiger. Having got, after a long search, a small piece of the note, I put it to the dog's nose, and endeavored to make him understand that he must bring me the rest of it. To my astonishment, (for I had taught him none of the usual tricks for which his breed are famous,) he seemed to enter at once into my meaning, and, rummaging about for a few moments, soon found another considerable portion. Bringing me this, he paused awhile, and, rubbing his nose against my hand, appeared to be waiting for my approval of what he had done. I patted him on the head, when he immediately made off again. It was now some minutes before he came back -but when he did come, he brought with him a large slip, which proved to be all the paper missing -it having been torn, it seems, only into three pieces. Luckily, I had no trouble in finding what few fragments of the phosphorus were left -being guided by the indistinct glow one or two of the particles still emitted. My difficulties had taught me the necessity of caution, and I now took time to reflect upon what I was about to do. It was very probable, I considered, that some words were written upon that side of the paper which had not been examined -but which side was that? Fitting the pieces together gave me no clew in this respect, although it assured me that the words (if there were any) would be found all on one side, and connected in a proper manner, as written. There was the greater necessity of ascertaining the point in question beyond a doubt, as the phosphorus remaining would be altogether insufficient for a third attempt, should I fail in the one I was now about to make. I placed the paper on a book as before, and sat for some minutes thoughtfully revolving the matter over in my mind. At last I thought it barely possible that the written side might have some unevenness on its surface, which a delicate sense of feeling might enable me to detect. I determined to make the experiment and passed my finger very carefully over the side which first presented itself. Nothing, however, was perceptible, and I turned the paper, adjusting it on the book. I now again carried my forefinger cautiously along, when I was aware of an exceedingly slight, but still discernable glow, which followed as it proceeded. This, I knew, must arise from some very minute remaining particles of the phosphorus with which I had covered the paper in my previous attempt. The other, or under side, then, was that on which lay the writing, if writing there should finally prove to be. Again I turned the note, and went to work as I had previously done. Having rubbed in the phosphorus, a brilliancy ensued as before -but this time several lines of MS. in a large hand, and apparently in red ink, became distinctly visible. The glimmer, although sufficiently bright, was but momentary. Still, had I not been too greatly excited, there would have been ample time enough for me to peruse the whole three sentences before me -for I saw there were three. In my anxiety, however, to read all at once, I succeeded only in reading the seven concluding words, which thus appeared -"blood -your life depends upon lying close." Had I been able to ascertain the entire contents of the note-the full meaning of the admonition which my friend had thus attempted to convey, that admonition, even although it should have revealed a story of disaster the most unspeakable, could not, I am firmly convinced, have imbued my mind with one tithe of the harrowing and yet indefinable horror with which I was inspired by the fragmentary warning thus received. And "blood," too, that word of all words -so rife at all times with mystery, and suffering, and terror -how trebly full of import did it now appear -how chilly and heavily (disjointed, as it thus was, from any fore-
horšího, V prudkém svém zklamání, že jsem na lístku nenašel slova, jak dítě, jsem jej ve vzteku na kusy roztrhal a hodil nevím kam.
Z největších strastí byl jsem zachráněn chytrostí Tygrovou. Naleznuv, po dlouhém hledání malý kousek lístku, dal jsem jej psovi očichat a snažil se mu dát na srozuměnou, že mi musí přinést zbytek. K mému úžasu (neboť jsem ho neučil podobným kouskům, jimiž jeho rasa je proslulá), jako by pochopil ihned, co míním a šťáraje po chvíli kolem, našel hned jiný pozoruhodný kousek. Když mi jej podal, chvíli čekal, otíraje čumák o mou ruku, jako by v naději, že mu jeho jednání schválím. Poplácal jsem ho po hlavě a tak zas odběhl. Tentokrát trvalo ně. kolik minut, než přišel zase zpět, ale pak přinesl veliký útržek, který, jak jsem poznal, byl celou zbývající částí lístku, který byl, zdá se, roztržen jen na tři kusy. Na štěstí snadno jsem nalezl několik zbývajících kousků fosforu, jsa veden mihavým světélkováním, jež zrnka stále vydávala. Přežité strasti mne naučily nutnosti být opatrným, a tak jsem delší čas přemítal, co dělat. Soudil jsem, že je velice pravděpodobno, že slova byla napsána na oné straně, již jsem nezkoumal. Ale která to byla? Po sestavení kousků v celek, neviděl jsem pro to žádného vodítka, ačkoli jsem byl jist, že slova (byla-li tam jaká), jsou pouze na jedné straně a v téže souvislosti, jak byla napsána. Tuto věc musel jsem vyšetřit tím více a zcela přesně, protože zbylá část fosforu by nevystačila už k třetímu pokusu, kdyby se mi tento, k němuž jsem se chystal, zhatil. Položil jsem papír zas jako dříve na knihu a seděl několik minut zamyšleně, přemítaje nad tímto problémem. Konečně jsem přišel na to, že je zcela možno, že snad popsaná strana má určitou nerovnost, což by mi objevil lehký dotek plochy. Rozhodl jsem se, že se o to pokusím a přejel velice pozorně prstem po straně, jež byla navrch. Nic však jsem nepocítil a tak jsem list obrátil, rozloživ jej na knize. Tu jsem po něm opět lehce přejel ukazováčkem a shledal nesmírně slabé, ale přec znatelné záření těsně za prstem. To, jak jsem věděl, pochází jistě od drobounkých částeček fosforu, jež zbyly na papíře od prvního pokusu. Tak tedy strana, na níž bylo písmo, ukáže-li se tam vůbec co, byla strana druhá, spodní. Znovu jsem lístek obrátil a opakoval postup, jako dříve. Když jsem po něm fosfor rozetřel, spatřil jsem opětné záření, ale tentokrát se jasně zjevilo několik řádek rukopisu, psaných velkým písmem a zřejmě červeným inkoustem. Záření, byťsi dostatečně jasné, bylo jen chvilkové. Přes to však, nebýt jen tak silně rozechvěn, měl jsem dost času přečíst všecky tři věty před sebou, neboť jsem viděl, že jsou tam tři. V mé překotnosti však shltat vše najednou, podařilo se mi přečíst jen sedm posledních slov, jež zněla takto: "krví - tvůj život .závisí na tvém setrvání v úkrytu!"
Kdybych byl schopen zjistit celý obsah lístku, celý dosah výstrahy, již se mi pokusil můj přítel poslat, jsem pevně přesvědčen, že tato výstraha, i kdyby mi odhalila nejděsivější událost, nezbarvila by mi ducha ani desetinou oné drásavé a nevylíčitelné hrůzy, již ve mne vzbudila výstraha neúplná, doručená tímto způsobem. A pak ta "krev", to slovo nad všecka, za všech dob tak přeplněné tajemstvím a hrůzou a utrpením, jak trojnásob významným se mi teď zdálo, takto odtržené od předchozích slov, jež by jej blíž byla objasnila a učinila srozumitelným; jak mrazivě a těžce jeho dvojsmyslná pís-
20
going words to qualify or render it distinct) did its vague syllables fall, amid the deep gloom of my prison, into the innermost recesses of my soul! Augustus had, undoubtedly, good reasons for wishing me to remain concealed, and I formed a thousand surmises as to what they could be -but I could think of nothing affording a satisfactory solution of the mystery. just after returning from my last journey to the trap, and before my attention had been otherwise directed by the singular conduct of Tiger, I had come to the resolution of making myself heard at all events by those on board, or, if I could not succeed in this directly, of trying to cut my way through the orlop deck. The half certainty which I felt of being able to accomplish one of these two purposes in the last emergency, had given me courage (which I should not otherwise have had) to endure the evils of my situation. The few words I had been able to read, however, had cut me off from these final resources, and I now, for the first time, felt all the misery of my fate. In a paroxysm of despair I threw myself again upon the mattress, where, for about the period of a day and night, I lay in a kind of stupor, relieved only by momentary intervals of reason and recollection. At length I once more arose, and busied myself in reflection upon the horrors which encompassed me. For another twenty-four hours it was barely possible that I might exist without water -for a longer time I could not do so. During the first portion of my imprisonment I had made free use of the cordials with which Augustus had supplied me, but they only served to excite fever, without in the least degree assuaging thirst. I had now only about a gill left, and this was of a species of strong peach liqueur at which my stomach revolted. The sausages were entirely consumed; of the ham nothing remained but a small piece of the skin; and all the biscuit, except a few fragments of one, had been eaten by Tiger. To add to my troubles, I found that my headache was increasing momentarily, and with it the species of delirium which had distressed me more or less since my first falling asleep. For some hours past it had been with the greatest difficulty I could breathe at all, and now each attempt at so doing was attended with the most depressing spasmodic action of the chest. But there was still another and very different source of disquietude, and one, indeed, whose harassing terrors had been the chief means of arousing me to exertion from my stupor on the mattress. It arose from the demeanor of the dog. I first observed an alteration in his conduct while rubbing in the phosphorus on the paper in my last attempt. As I rubbed, he ran his nose against my hand with a slight snarl; but I was too greatly excited at the time to pay much attention to the circumstance. Soon afterward, it will be remembered, I threw myself on the mattress, and fell into a species of lethargy. Presently I became aware of a singular hissing sound close at my ears, and discovered it to proceed from Tiger, who was panting and wheezing in a state of the greatest apparent excitement, his eyeballs flashing fiercely through the gloom. I spoke to him, when he replied with a low growl, and then remained quiet. Presently I relapsed into my stupor, from which I was again awakened in a similar manner. This was repeated three or four times, until finally his behaviour inspired me with so great a degree of fear, that I became fully aroused. He was now lying close by the door of the box, snarling fearfully, although in a kind of undertone, and grinding his teeth as if strongly convulsed. I had no doubt whatever that the want of water or the confined atmosphere of the hold had driven him mad, and I was at a loss what course to pursue. I could not endure the thought of killing him, yet it seemed absolutely necessary for my own safety. I could distinctly perceive his eyes fastened upon me with an expression of the most deadly animosity, and I expected every instant that he would attack me. At last I could endure my terrible situation no longer, and determined to make my way from
mena vnikala do nejskrytějších záhybů mé duše v hlubokém temnu mého vězení. August měl určitě závažné důvody, že si přál, abych zůstal v úkrytu a já si tvořil tisíce domněnek, co to asi bylo, ale nemohl jsem přijít na nic, co by mi mohlo dát uspokojivý výklad té záhady. Ještě než jsem se vrátil ze své poslední pouti k padacím dveřím a než má pozornost byla svedena podivným Tygrovým chováním jinam, došel jsem k odhodlání dát o sobě stůj co stůj vědět těm tam. na palubě, nebo, kdyby mi toto snad selhalo, proklestit si cestu spodní palubou. Poloviční jistota, že v nejhorším případě budu moci provést alespoň jeden z těchto dvou záměrů, plnila mne odvahou (kterou bych sotva měl bez ní) snášet strasti svého postavení. Několik těch slov však, která jsem nemohl přečíst, urvala mi toto poslední útočiště a tu jsem, po prvé, pocítil veškeru bídu svého osudu. Ve křeči zoufalství vrhl jsem se na žíněnka, na níž jsem zůstal asi den a noc v jakémsi ztrnutí, z něhož jsem se jen občas probíral k jasnějšímu vědomí a paměti.
Konečně jsem opět povstal a zaměstnával se úvahami o hrůzách, jež mne obklopily. Nových čtyřiadvacet hodin bylo sotva možno vydržet bez vody; déle bych to už nesnesl. Na počátku svého uvěznění pil jsem dost kořalek, kterými mne August zásobil, ty však mou horečku jen zvyšovaly, aniž by jakkoli mírnily žízeň. Zbylo mi z nich už jen asi čtvrt pinty, a sice jakéhosi broskvového likéru, po němž se mi zvedal žaludek. Salámy byly spotřebovány, ze šunky zbyl kousek kůže a všecky suchary, krom několika zlomků, snědl Tygr. K dovršení svého žalu jsem shledal, že se mi zvyšují bolesti hlavy a s tím i jakési delirium, jež mne více či méně trýznilo od mého prvního usnutí. Po několik minulých hodin mohl jsem dýchat jen s nejvyšší potíží, a nyní každý pokus o to byl provázen nanejvýš tísnivým a křečovitým úsilím hrudi. Ale byl i jiný a zcela odlišný zdroj nepokoje, a věru takový, že jeho drásavá hrůza byla hlavní příčinou, která mne vyburcovala z mé ztrnulosti na žíněnce k jednání. Bylo to chování mého psa.
Změnu v jeho chování zpozoroval jsem po prvé, když jsem třel fosfor na papíře při posledním pokusu. Jak jsem třel, rozehnal se čumákem po mé ruce se slabým zakňučením, já však byl tehdy velice rozechvěn, abych tomu věnoval větší pozornost. Brzy nato, jak jsem řekl, vrhl jsem se na žíněnku a padl do jakési otupělosti. Tu pak jsem zaslechl podivný sykat u uší, a poznal, že to je dech Tygrův, jenž supěl a funěl v nejvyšším zřejmém popuzení, divoce blýskaje očima ve tmě. Promluvil jsem k němu, ale on odvětil jen temným zavrčením a zůstal klidný. Upadl jsem znovu do svého ztrnutí, z něhož jsem byl vzbuzen podobným způsobem. To se několikráte opakovalo, až mne jeho chování nakonec tak vyděsilo, že jsem se probudil úplně. Ležel teď u samého otvoru bedny, hrozně vrče, třeba jen přidušeně, a skřípaje zuby, jako by se zmítal křečí. Neměl jsem pochyb, že nedostatkem vody nebo zabedněným ovzduším podpalubí se vztekl, a tu jsem nevěděl, co dělat. Nemohl jsem nijak snést pomyšlení zabít ho, ale přec se mi to zdálo pro moji bezpečnost naprosto nutným. Mohl jsem vidět, jak na mne upírá své oči s výrazem smrtelné zuřivosti, a čekal jsem každou chvíli, že se na mne vrhne. Konečně jsem už hrozný stav nemohl vydržet a rozhodl se stůj co stůj dostat se z bedny, a kdyby mne snad svým odporem donutil, třeba ho odpravit. Ven jsem však mohl vyjít jen přes jeho tělo, a on už, zdála se, vycítil můj záměr, zdvihnuv se na přední tlapy (jak jsem poznal
21
the box at all hazards, and dispatch him, if his opposition should render it necessary for me to do so. To get out, I had to pass directly over his body, and he already seemed to anticipate my design -missing himself upon his fore. legs (as I perceived by the altered position of his eyes), and displayed the whole of his white fangs, which were easily discernible. I took the remains of the ham-skin, and the bottle containing the liqueur, and secured them about my person, together with a large carving-knife which Augustus had left me -then, folding my cloak around me as closely as possible, I made a movement toward the mouth of the box. No sooner did I do this, than the dog sprang with a loud growl toward my throat. The whole weight of his body struck me on the right shoulder, and I fell violently to the left, while the enraged animal passed entirely over me. I had fallen upon my knees, with my head buried among the blankets, and these protected me from a second furious assault, during which I felt the sharp teeth pressing vigorously upon the woollen which enveloped my neck -yet, luckily, without being able to penetrate all the folds. I was now beneath the dog, and a few moments would place me completely in his power. Despair gave me strength, and I rose boldly up, shaking him from me by main force, and dragging with me the blankets from the mattress. These I now threw over him, and before he could extricate himself, I had got through the door and closed it effectually against his pursuit. In this struggle, however, I had been forced to drop the morsel of ham-skin, and I now found my whole stock of provisions reduced to a single gill of liqueur, As this reflection crossed my mind, I felt myself actuated by one of those fits of perverseness which might be supposed to influence a spoiled child in similar circumstances, and, raising the bottle to my lips, I drained it to the last drop, and dashed it furiously upon the floor. Scarcely had the echo of the crash died away, when I heard my name pronounced in an eager but subdued voice, issuing from the direction of the steerage. So unexpected was anything of the kind, and so intense was the emotion excited within me by the sound, that I endeavoured in vain to reply. My powers of speech totally failed, and in an agony of terror lest my friend should conclude me dead, and return without attempting to reach me, I stood up between the crates near the door of the box, trembling convulsively, and gasping and struggling for utterance. Had a thousand words depended upon a syllable, I could not have spoken it. There was a slight movement now audible among the lumber somewhere forward of my station. The sound presently grew less distinct, then again less so, and still less. Shall I ever forget my feelings at this moment? He was going -my friend, my companion, from whom I had a right to expect so much -he was going -he would abandon me he was gone! He would leave me to perish miserably, to expire in the most horrible and loathesome of dungeons and one word, one little syllable, would save me -yet that single syllable I could not utter! I felt, I am sure, more than ten thousand times the agonies of death itself. My brain reeled, and I fell, deadly sick, against the end of the box. As I fell the carving-knife was shaken out from the waistband of my pantaloons, and dropped with a rattling sound to the floor. Never did any strain of the richest melody come so sweetly to my ears! With the intensest anxiety I listened to ascertain the effect of the noise upon Augustus for I knew that the person who called my name could be no one but himself. All was silent for some moments. At length I again heard the word "Arthur!" repeated in a low tone, and one full of hesitation. Reviving hope loosened at once my powers of speech, and I now screamed at the top of my voice, "Augustus! oh, Augustus!" "Hush! for God's sake be silent!" he replied, in a voice trembling with agitation; "I will be with you immediately -as soon as I can make my way through the hold." For a long time I heard him moving among the lumber, and every moment seemed to me an
ze změněné polohy jeho oči) a vycenil bílý chrup, který bylo jasně vidět. Vzal jsem zbytek kůže ze šunky a láhev likéru a schoval při sobě i s velkým nožem, který mi tu August nechal; pak zahaliv se co nejtěsněji pláštěm, učinil jsem pohyb k otvoru bedny. Ale jen jsem se pohnul, pes silně zavyl a skočil mi po hrdle. Celou svou vahou vrazil do mého pravého ramene a já padl vlevo, takže vzteklé zvíře přeletělo úplně přese mne. Klesl jsem na kolena s hlavou zarytou do pokrývek, a ty mne chránily před druhým zuřivým útokem, za něhož jsem cítil ostré tesáky zatínat se silou do vlny, jež mi kryla hrdlo. Na štěstí však nemohly prorazit všemi jejími záhyby. Nyní jsem byl pod psem a v několika chvílích mohl jsem se dostat úplně do jeho moci. Zoufalství mi dodalo síly, směle jsem povstal, rázně ho se sebe setřásl a strhl za sebou pokrývky se žíněnky. Ty jsem naň hodil a než se z nich vypletl, dostal jsem se z otvoru a rázně přirazil víko, aby mne nepronásledoval. V tomto zápase však musil jsem pustit svůj kus kůže ze šunky a tak jsem shledal, že se mé zásoby zmenšily na pouhou čtvrt pinty likéru. Jen mi ta myšlenka projela hlavou zmocnil se mne jeden z oněch záchvatů převrácenosti, kterým podléhá v takových případech rozmazlené dítě, a přiloživ ji ke rtům, vytáhl jsem ji do poslední kapky a zuřivě jí praštil o zem.
Sotva dozněl ohlas rány, zaslechl jsem své jméno, pronesené ostrým, ale tlumeným hlasem směrem od mezipalubí. Bylo to něco tak neočekávaného a moje vzrušení, jež hlas ve mne vzbudil bylo tak silné, že jsem se marně snažil odpovědět mu. Pozbyl jsem docela schopnosti řeči a v záchvatu hrůzy, že snad můj přítel z toho usoudí moji smrt a tak se vrátí, aniž se pokusí jít ke mně, stoupl jsem si mezi koši před otvorem bedny a křečovitě se chvěl, lapaje vzduch a chtěje vyrazit slova. I kdybych mohl tisíc slov vyslovit jediným hlesnutím, nemohl jsem je vyrazit. Tu bylo slyšet lehký šramot mezi haraburdím někde přede mnou. Po chvíli byl slyšet slaběji, pak opět slaběji a slaběji. Mohu kdy zapomenout na to, co jsem té chvíle vytrpěl? Odcházel, - můj přítel, můj druh, od něhož jsem právem tolik čekal - odcházel opouštěl mne - odešel! Nechal mne tu bídně zahynout, vydechnout v tom nejhroznějším, nejodpornějším ze všech žalářů, a jediné slovo, ba hlesnutí, mohlo mne zachránit, ale to jediné hlesnutí jsem nemohl vyrazit. Prožil jsem, tím jsem jíst, alespoň desettisíckrát muka samé smrti. Hlava se mi točila a tak jsem, ve smrtelných mdlobách, klesl na okraj bedny. Při pádu vyklouzl mi z opasku kalhot nůž a hlučně dopadl na zem. Nikdy žádná hudba sebe bohatších melodií nezdála se mi tak lahodnou. S napiatou hrůzou jsem naslouchal, jak ten zvuk zapůsobí na Augusta, neboť jsem věděl, že ten, kdo mne volal mým jménem, může být pouze on. Chvíli bylo ticho. Konečně jsem opět zaslechl volání "Arture!" - opakované tiše a váhavě. Oživená naděje vrátila mi zase síly řeči a tak jsem vykřikl ze všech sil: "Auguste! Oh, Auguste!" - "Pst! Pro Boha, buď tiše!" - odpověděl hlasem, chvějícím se rozčilením, " budu u tebe hned, jak se dostanu tím haraburdím." Po dlouhou dobu jsem slyšel, jak postupuje mezi nářadím a každý okamžik zdál se mi věčností. Konečně jsem ucítil jeho ruku na rameni a současně mi podal k ústům láhev vody. Pouze ti, kdo byli vysvobozeni
22
age. At length I felt his hand upon my shoulder, and he placed, at the same moment, a bottle of water to my lips. Those only who have been suddenly redeemed from the jaws of the tomb, or who have known the insufferable torments of thirst under circumstances as aggravated as those which encompassed me in my dreary prison, can form any idea of the unutterable transports which that one long draught of the richest of all physical luxuries afforded. When I had in some degree satisfied my thirst, Augustus produced from his pocket three or four boiled potatoes, which I devoured with the greatest avidity. He had brought with him a light in a dark lantern, and the grateful rays afforded me scarcely less comfort than the food and drink. But I was impatient to learn the cause of his protracted absence, and he proceeded to recount what had happened on board during my incarceration.
z čelistí hrobu, neb ti, kdo zažili nesnesitelnou trýzeň žízně za okolností stejně skličujících, jako ty, jež na mne dolehly v mém hrozném žaláři, jen ti si dovedou představit nevýslovné unešení, které přináší takový doušek, nejbohatší ze všech tělesných požitků.
Když jsem tak poněkud uhasil svou žízeň, August vytáhl z kapsy pár vařených bramborů, které jsem shltal s velkou nenasytností. Přinesl i světlo v zlodějské lucerně a jeho příjemné paprsky způsobily mi nemenší radost než jídlo a pití. Ale hořel jsem nedočkavostí poznat příčinu jeho tak protáhlé nepřítomnosti, a tu se jal vyprávět vše, co se událo na palubě, zatím co já tu byl uvězněn.
CHAPTER IV
IV.
The brig put to sea, as I had supposed, in about an hour after he had left the watch. This was on the twentieth of June. It will be remembered that I had then been in the hold for three days; and, during this period, there was so constant a bustle on board, and so much running to and fro, especially in the cabin and staterooms, that he had had no chance of visiting me without the risk of having the secret of the trap discovered. When at length he did come, I had assured him that I was doing as well as possible; and, therefore, for the two next days be felt but little uneasiness on my account -still, however, watching an opportunity of going down. It was not until the fourth day that he found one. Several times during this interval he had made up his mind to let his father know of the adventure, and have me come up at once; but we were still within reaching distance of Nantucket, and it was doubtful, from some expressions which had escaped Captain Barnard, whether he would not immediately put back if he discovered me to be on board. Besides, upon thinking the matter over, Augustus, so he told me, could not imagine that I was in immediate want, or that I would hesitate, in such case, to make myself heard at the trap. When, therefore, he considered everything he concluded to let me stay until he could meet with an opportunity of visiting me unobserved. This, as I said before, did not occur until the fourth day after his bringing me the watch, and the seventh since I had first entered the hold. He then went down without taking with him any water or provisions, intending in the first place merely to call my attention, and get me to come from the box to the trap, when he would go up to the stateroom and thence hand me down a sup. ply. When he descended for this purpose he found that I was asleep, for it seems that I was snoring very loudly. From all the calculations I can make on the subject, this must have been the slumber into which I fell just after my return from the trap with the watch, and which, consequently, must have lasted for more than three entire days and nights at the very least. Latterly, I have had reason both from my own experience and the assurance of others, to be acquainted with the strong soporific effects of the stench arising from old fish-oil when closely confined; and when I think of the condition of the hold in which I was imprisoned, and the long period during which the brig had been used as a whaling vessel, I am more inclined to wonder that I awoke at all, after once falling asleep, than that I should have slept uninterruptedly for the period specified above. Augustus called to me at first in a low voice and without closing the trap -but I made him no reply. He then shut the trap, and spoke to me in a louder, and finally in a very loud tone -still I continued to snore. He was now at a loss what to do. It would take him some time to make his way through the lumber to my box, and in the meanwhile his absence would be noticed by Captain Barnard, who had
Briga vyplula, jak jsem předpokládal, asi hodinu po chvíli, kdy mi tu nechal své hodinky. To bylo dvacátého června. Pamatujete se, že jsem byl tehdy v podpalubí tři dny; a po tu dobu bylo na palubě stále tolik shonu a běhání sem a tam, zejména v kabině a kajutách, že neměl nejmenší příležitosti navštívit mne bez nebezpečí prozrazení tajemství padacích dveří. Když konečně přišel, ujistil jsem ho, že se mi daří co nejlépe a tak se po dva dny mnoho k vůli mně neznepokojoval, - ačkoli, přece jen, čekal stále na příležitost, kdy bude lze sejít. Tu našel teprve čtvrtý den. Po tuto dobu několikrát byl už rozhodnut, že poví otci o celém dobrodružství a náhle mne vyvede nahoru, ale byli jsme stále ještě v blízkosti Nantucketu a nebylo jisto, podle několika výroků, uklouznuvších kapitánu Barnardovi, zdali by loď ihned neobrátil, kdyby mne nalezl na palubě. Ostatně, když o tom August tak přemítal, nemohl si pomyslit, jak pravil, že by mi mohlo co okamžitě scházet, nebo že bych váhal, v takovém případě, ozvat se u padacích dveří. Když tedy všecko tak uvážil, rozhodl se, že mne nechá čekat, až se mu poštěstí navštívit mne, aniž by vzbudil čí pozornost. A to se stalo, jak jsem prve řekl, teprve čtvrtý den od doby, kdy mi přinesl hodinky, a tedy sedmý den od chvíle, kdy jsem sešel do podpalubí. Sestoupil tedy, aniž vzal s sebou vodu či potravu, protože především zamýšlel jen mne upozornit a vybídnout mne, abych přišel z bedny k padacím dveřím, načež by vystoupil do kajuty a podal mi dolů nové zásoby. Když proto sestoupil, poznal, že asi spím, neboť se mu zdálo, že velmi hlasitě chrápu. Ze všeho, když to vše srovnávám, byl to jistě onen spánek, do něhož jsem upadl hned po svém návratu od padacích dveří s hodinkami a který, jak z toho plyne, trval jistě plné tři dny a tři noci, při nejmenším. Později jsem měl příležitost seznat, jak z vlastní zkušenosti, tak z tvrzení jiných, silné uspávací účinky zápachu, vycházejícího ze starého rybího tuku, je-li v uzavřené místnosti, a když si pomyslím na ovzduší podpalubí, v němž jsem byl uvězněn, a dále na dobu, po níž se brigy užívalo jako velrybářské lodi, musím se divit víc tomu, že jsem se vůbec kdy probudil, než tomu, že jsem spal bez přerušení po dobu shora uvedenou.
August na mne zprvu potichu zavolal, aniž zavřel poklop, ale já neodpověděl. Tu poklop spustil a zavolal hlasitěji, konečně velice hlasitě, ale já chrápal dál. Byl nyní na vahách, co dělat. Než by se byl prodral haraburdím až k mé bedně, trvalo by dosti dlouho, a jeho nepřítomnost mohla být zpozorována zatím kapitánem, jenž potřeboval jeho služeb každé chvíle při rovnání a spisování
23
occasion for his services every minute, in arranging and copying papers connected with the business of the voyage. He determined, therefore, upon reflection, to ascend, and await another opportunity of visiting me. He was the more easily induced to this resolve, as my slumber appeared to be of the most tranquil nature, and he could not suppose that I had undergone any inconvenience from my incarceration. He had just made up his mind on these points when his attention was arrested by an unusual bustle, the sound of which proceeded apparently from the cabin. He sprang through the trap as quickly as possible, closed it, and threw open the door of his stateroom. No sooner had he put his foot over the threshold than a pistol flashed in his face, and he was knocked down, at the same moment, by a blow from a handspike. A strong hand held him on the cabin floor, with a tight grasp upon his throat; still he was able to see what was going on around him. His father was tied hand and foot, and lying along the steps of the companion-way, with his head down, and a deep wound in the forehead, from which the blood was flowing in a continued stream. He spoke not a word, and was apparently dying. Over him stood the first mate, eyeing him with an expression of fiendish derision, and deliberately searching his pockets, from which he presently drew forth a large wallet and a chronometer. Seven of the crew (among whom was the cook, a negro) were rummaging the staterooms on the larboard for arms, where they soon equipped themselves with muskets and ammunition. Besides Augustus and Captain Barnard, there were nine men altogether in the cabin, and these among the most ruffianly of the brig's company. The villains now went upon deck, taking my friend with them after having secured his arms behind his back. They proceeded straight to the forecastle, which was fastened down -two of the mutineers standing by it with axes -two also at the main hatch. The mate called out in a loud voice: "Do you hear there below? tumble up with you, one by one -now, mark that -and no grumbling!" It was some minutes before any one appeared: -at last an Englishman, who had shipped as a raw hand, came up, weeping piteously, and entreating the mate, in the most humble manner, to spare his life. The only reply was a blow on the forehead from an axe. The poor fellow fell to the deck without a groan, and the black cook lifted him up in his arms as he would a child, and tossed him deliberately into the sea. Hearing the blow and the plunge of the body, the men below could now be induced to venture on deck neither by threats nor promises, until a proposition was made to smoke them out. A general rush then ensued, and for a moment it seemed possible that the brig might be retaken. The mutineers, however, succeeded at last in closing the forecastle effectually before more than six of their opponents could get up. These six, finding themselves so greatly outnumbered and without arms, submitted after a brief struggle. The mate gave them fair words -no doubt with a view of inducing those below to yield, for they had no difficulty in hearing all that was said on deck. The result proved his sagacity, no less than his diabolical villainy. All in the forecastle presently signified their intention of submitting, and, ascending one by one, were pinioned and then thrown on their backs, together with the first six -there being in all, of the crew who were not concerned in the mutiny, twenty-seven. A scene of the most horrible butchery ensued. The bound seamen were dragged to the gangway. Here the cook stood with an axe, striking each victim on the head as he was forced over the side of the vessel by the other mutineers. In this manner twenty-two perished, and Augustus had given himself up for lost, expecting every moment his own turn to come next. But it seemed that the villains were now either weary, or in some measure disgusted with their bloody labour; for the four remaining prisoners, together with my friend, who had been thrown on the deck with the
listin, týkajících se plavební služby. Po uvážení rozhodl se tedy vystoupit a vyčkat, až se mu naskytne k návštěvě jiná příležitost. Rozhodl se k tomu tím spíše, že se mu můj spánek zdál velmi klidný, a že ho nemohlo napadnout, že bych snad čím trpěl ve svém uvěznění. Sotva se pro to vše rozhodl, byla jeho pozornost upoutána jistým neobvyklým hlukem, jehož zvuk doléhal nesporně z kabiny. Vyskočil co nejrychleji, zavřel poklop a otevřel dveře do kajuty. Ale než překročil její práh, zableskla se mu před tváří pistole a rázem byl sražen sochorem k zemi.
Držela jej silná ruka na podlaze kabiny a pevně svírala hrdlo; ale přes to viděl, co se kolem děje. Jeho otec byl svázán na rukou i nohou a ležel na schodech ke kajutám hlavou dolů, maje na čele hlubokou ránu, z níž ustavičně crčela krev. Nehlesl slovem a zřejmě umíral. Nad ním stál první kormidelník, hledě naň ďábelsky posupně a hledaje mu opatrně v kapsách, z nichž vytáhl veliký měšec a chronometr. Sedm mužů posádky (mezi nimi kuchař, negr) slídilo v kajutách na levém boku, kde se po chvíli ozbrojili mušketami a náboji. Kromě Augusta a kapitána Barnarda bylo v kabině celkem devět mužů, vesměs těch nezlotřilejších z mužstva brigy. Lotři pak vyšli na palubu, vzavše s sebou mého druha, když mu svázali ruce za zády. Šli přímo na příď, kde u zavřené spustí stáli dva vzbouřenci se sekyrami a dva jiní u hlavního vchodu pod palubu. Kormidelník volal hlasitě: "Slyšíte? Hej, vy tam dole! Polezte nahoru - jeden po druhým - tak honem - a žádný bručení!" Trvalo několik minut, než se kdo ukázal; konečně jakýsi Angličan, jenž s námi jel jako zeleňák, vylezl a žalně bědoval, prose kormidelníka co nejpokorněji, aby mu daroval život. Jedinou odpovědí byla rána sekyrou do čela. Ubožák se skácel bez hlesu na palubu a černý kuchař ho vzal jako dítě do náručí a opatrně hodil do moře. Muži v podpalubí, uslyševše ránu a plesknutí těla do vody, nedali se ani hrozbami ani sliby přimět, aby se odvážili nahoru, takže bylo rozhodnuto je ven vykouřit. Následoval všeobecný ruch a zmatek, a na chvíli se zdálo, že briga bude dobyta nazpět. Vzbouřencům se však podařilo zabednit palubu na přídi dříve, než vystoupilo více než šest protivníků. A ti, když viděli, že jsou ve veliké menšině a beze zbraní, se po krátkém zápase vzdali. Kormidelník k nim měl hezkou řeč, zřejmě jen, aby přiměl ostatní dole se vzdát, neboť tam lehce slyšeli vše, co se mluvilo nahoře. Výsledek potvrdil jeho ostrovtip i jeho ďábelskou podlost. Všichni v předním podpalubí ihned prohlásili, že mají v úmyslu vzdát se a vystupujíce jeden po druhém, byli spoutáni a sraženi naznak jako prvních šest, takže z celého nevzbouřeného mužstva jich tam leželo sedmadvacet.
Následoval výjev strašného krveprolití. Spoutaní muži byli dovlečeni k výstupu na loď. Tam stál kuchař se sekyrou, a bacil do hlavy každou oběť, překocenou ostatními vzbouřenci přes zábradlí. Takovým způsobem vydechlo jich dvacet sedm a August též se oddal už myšlence na svou smrt, čekaje co chvíli, že přijde řada naň. Ale lotři se zdáli už unaveni, či svým krvavým dílem jaksi znechuceni; neboť čtyři zbylí vězni zároveň s mým druhem, který byl s ostatními sražen na palubu, byli necháni na živu, zatím co kormidelník poslal dolů pro
24
rest, were respited while the mate sent below for rum, and the whole murderous party held a drunken carouse, which lasted until sunset. They now fell to disputing in regard to the fate of the survivors, who lay not more than four paces off, and could distinguish every word said. Upon some of the mutineers the liquor appeared to have a softening effect, for several voices were heard in favor of releasing the captives altogether, on condition of joining the mutiny and sharing the profits. The black cook, however (who in all respects was a perfect demon, and who seemed to exert as much influence, if not more, than the mate himself), would listen to no proposition of the kind, and rose repeatedly for the purpose of resuming his work at the gangway. Fortunately he was so far overcome by intoxication as to be easily restrained by the less bloodthirsty of the party, among whom was a line-manager, who went by the name of Dirk Peters. This man was the son of an Indian squaw of the tribe of Upsarokas, who live among the fastnesses of the Black Hills, near the source of the Missouri. His father was a fur-trader, I believe, or at least connected in some manner with the Indian trading-posts on Lewis river. Peter himself was one of the most ferocious-looking men I ever beheld. He was short in stature, not more than four feet eight inches high, but his limbs were of Herculean mould. His hands, especially, were so enormously thick and broad as hardly to retain a human shape. His arms, as well as legs, were bowed in the most singular manner, and appeared to possess no flexibility whatever. His head was equally deformed, being of immense size, with an indentation on the crown (like that on the head of most negroes), and entirely bald. To conceal this latter deficiency, which did not proceed from old age, he usually wore a wig formed of any hair-like material which presented itself -occasionally the skin of a Spanish dog or American grizzly bear. At the time spoken of, he had on a portion of one of these bearskins; and it added no little to the natural ferocity of his countenance, which betook of the Upsaroka character. The mouth extended nearly from ear to ear, the lips were thin, and seemed, like some other portions of his frame, to be devoid of natural pliancy, so that the ruling expression never varied under the influence of any emotion whatever. This ruling expression may be conceived when it is considered that the teeth were exceedingly long and protruding, and never even partially covered, in any instance, by the lips. To pass this man with a casual glance, one might imagine him to be convulsed with laughter, but a second look would induce a shuddering acknowledgment, that if such an expression were indicative of merriment, the merriment must be that of a demon. Of this singular being many anecdotes were prevalent among the seafaring men of Nantucket. These anecdotes went to prove his prodigious strength when under excitement, and some of them had given rise to a doubt of his sanity. But on board the Grampus, it seems, he was regarded, at the time of the mutiny, with feelings more of derision than of anything else. I have been thus particular in speaking of Dirk Peters, because, ferocious as he appeared, he proved the main instrument in preserving the life of Augustus, and because I shall have frequent occasion to mention him hereafter in the course of my narrative -a narrative, let me here say, which, in its latter portions, will be found to include incidents of a nature so entirely out of the range of human experience, and for this reason so far beyond the limits of human credulity, that I proceed in utter hopelessness of obtaining credence for all that I shall tell, yet confidently trusting in time and progressing science to verify some of the most important and most improbable of my statements. After much indecision and two or three violent quarrels, it was determined at last that all the prisoners (with the exception of Augustus, whom Peters insisted in a jocular manner upon keeping as his clerk) should be set adrift in one of the smallest whaleboats. The mate went down into
rum a celá vražedná cháska se dala do pitky, která trvala do západu slunce. Tehdy se počali hádat, pokud jde o osud přeživších, ležících o čtyři kroky dál, takže mohli slyšet každé slovo. Na několik vzbouřenců, zdálo se, měl alkohol uklidňující účinek, neboť se ozvalo několik hlasů pro osvobození zajatců s podmínkou, že se k vzbouřencům přidají a rozdělí o zisk. Ale černý kuchař (který byl ve všem učiněný ďábel a jak se zdálo měl stejný, ne-li větší vliv než kormidelník) nechtěl o něčem takovém ani slyšet, a ustavičně se zdvihal, aby pokračoval ve svém díle u zábradlí. Na štěstí byl alkoholem tak zmožen, že byl snadno zadržen méně krvežíznivými soudruhy, mezi nimiž byl lodivod, zvaný Dirk Peters. Tento muž byl synem Indiánky z kmene Upsaroka, žijícího v nejnedostupnějších Černých horách u pramenů Missouri. Jeho otec byl obchodníkem kožišinami, jak myslím, neb alespoň ve spojení s indiánskými obchodními středisky na řece Lewisu: Peters sám měl nejdivější výraz z lidí, jež jsem kdy viděl. Byl malé postavy, nejvýš čtyři stopy osm palců, ale končetiny měl jako Herkules. Obzvláště ruce tak silné a široké, že takřka neměly lidského tvaru. Jeho paže, stejně jako nohy byly prazvláštním způsobem prohnuty a jak se zdálo, neměly pražádné pružnosti. Hlavu měl též zpotvořenou, ohromnou, na temeni vypouklou (jak mívá většina černochů) a úplně lysou. Aby zakryl tuto vadu, nepocházející od stáří, obyčejně nosil paruku z čehosi vlasům podobného, co se mu naskytlo - ať z kůže španělského psa, nebo amerického šedého medvěda. V době, o níž je řeč, nosil na hlavě kus této medvědí kůže, což nemálo zvyšovalo přirozenou divost jeho vzezření, jež bylo plodem upsarocké povahy. Ústa se mu táhla skoro od ucha k uchu; rty byly úzké a jako několik ostatních částí jeho postavy jako by postrádaly přirozené pružnosti, takže jeho obvyklý výraz se nikdy neměnil, vlivem žádného dojmu. Tento obvyklý výraz lze si představit, když se uváží, že měl zuby velice dlouhé a vyčnívající, a nikdy ani trochu zakryté rty. Když jste toho člověka potkali a zběžně naň pohlédli, mohli byste myslet, že se křečovitě směje; ale druhý pohled by vás přivedl k otřásavému vědomí, že, je-li ten výraz výrazem veselí, pak je to veselí ďábelské. Mnoho se vyprávělo o tomto podivném tvorovi mezi plavci z Nantucketu. Tato vyprávění ukazovala, že je ohromně silný, je-li podrážděn a jisté případy vnukaly pochybnost o jeho duševním zdraví. Ale na palubě Grampu pohlíželi naň, zdá se, za vzpoury spíše s posměchem, nežli jak jinak. Mluvím zde šířeji o Dirku Petersovi, jelikož, ač měl vzhled sebe sveřepější, osvědčil se jako hlavní nástroj záchrany Augustova života, a jelikož budu mít častěji možnost zmínit se o něm dál ve svém vyprávění, vyprávění, dovolte mi říci ihned, ve kterém, jak později poznáte, jsou události tak se vymykající okruhu lidské zkušenosti a tím tak přesahující hranice víry, že v něm pokračuji v plné beznaději že dojdu víry ve všem, co povím, přece však důvěřivě doufaje, že čas a vědecký pokrok potvrdí některé z nejdůležitějších a nejnepravděpodobnějších mých údajů.
Po velkém váhání a několika prudkých hádkách byla konečně určeno, že všichni vězni (krom Augusta, jejž Peters, jen jaksi ze žertu, naléhavě a mermo chtěl za tajemníka), budou vyloděni v jednom z nejmenších člunů. Kormidelník sešel do kabiny, podívat se, je-li
25
the cabin to see if Captain Barnard was still living -for, it will be remembered, he was left below when the mutineers came up. Presently the two made their appearance, the captain pale as death, but somewhat recovered from the effects of his wound. He spoke to the men in a voice hardly articulate, entreated them not to set him adrift, but to return to their duty, and promising to land them wherever they chose, and to take no steps for bringing them to justice. He might as well have spoken to the winds. Two of the ruffians seized him by the arms and hurled him over the brig's side into the boat, which had been lowered while the mate went below. The four men who were lying on the deck were then untied and ordered to follow, which they did without attempting any resistance -Augustus being still left in his painful position, although he struggled and prayed only for the poor satisfaction of being permitted to bid his father farewell. A handful of sea-biscuit and a jug of water were now handed down; but neither mast, sail, oar, nor compass. The boat was towed astern for a few minutes, during which the mutineers held another consultation -it was then finally cut adrift. By this time night had come on there were neither moon nor stars visible -and a short and ugly sea was running, although there was no great deal of wind. The boat was instantly out of sight, and little hope could be entertained for the unfortunate sufferers who were in it. This event happened, however, in latitude 35 degrees 30' north, longitude 61 degrees 20' west, and consequently at no very great distance from the Bermuda Islands. Augustus therefore endeavored to console himself with the idea that the boat might either succeed in reaching the land, or come sufficiently near to be fallen in with by vessels off the coast. All sail was now put upon the brig, and she continued her original course to the southwest -the mutineers being bent upon some piratical expedition, in which, from all that could be understood, a ship was to be intercepted on her way from the Cape Verd Islands to Porto Rico. No attention was paid to Augustus, who was untied and suffered to go about anywhere forward of the cabin companion-way. Dirk Peters treated him with some degree of kindness, and on one occasion saved him from the brutality of the cook. His situation was still one of the most precarious, as the men were continually intoxicated, and there was no relying upon their continued good-humor or carelessness in regard to himself. His anxiety on my account be represented, however, as the most distressing result of his condition; and, indeed, I had never reason to doubt the sincerity of his friendship. More than once he had resolved to acquaint the mutineers with the secret of my being on board, but was restrained from so doing, partly through recollection of the atrocities he had already beheld, and partly through a hope of being able soon to bring me relief. For the latter purpose he was constantly on the watch; but, in spite of the most constant vigilance, three days elapsed after the boat was cut adrift before any chance occurred. At length, on the night of the third day, there came on a heavy blow from the eastward, and all hands were called up to take in sail. During the confusion which ensued, he made his way below unobserved, and into the stateroom. What was his grief and horror in discovering that the latter had been rendered a place of deposit for a variety of sea-stores and ship-furniture, and that several fathoms of old chain-cable, which had been stowed away beneath the companion-ladder, had been dragged thence to make room for a chest, and were now lying immediately upon the trap! To remove it without discovery was impossible, and he returned on deck as quickly as he could. As be came up, the mate seized him by the throat, and demanding what he had been doing in the cabin, was about flinging him over the larboard bulwark, when his life was again preserved through the interference of Dirk Peters. Augustus was now put in handcuffs (of which there were several pairs on board), and his feet
kapitán Barnard ještě na živu, - neboť, jak se asi pamatujete, když vzbouřenci vystoupili, byl ponechán dole. Brzy se oba dva zjevili, kapitán zsinalý na smrt, ale jaksi zotaven z následků své rány. Promluvil k mužům sotva srozumitelným hlasem, prose je, aby jej nevyloďovali, ale vrátili se ke svým povinnostem, a slibuje jim, že je vysadí kdekoli budou chtít a že se nebude pokoušet vydat je spravedlnosti. Ale tak mohl mluvit i k větrům. Dva neurvalci jej chopili za ruce a hodili přes zábradlí brigy do člunu, který byl spuštěn, zatím co kormidelník sešel dolů. Čtyři na palubě ležící muži byli odpoutáni a nařízeno jim, aby šli za ním, což učinili bez pokusu odporu, zatím co August byl ponechán dál ve svém mučivém stavu, ač se vzpíral a prosil aspoň o dovolení dát otci sbohem. Do člunu jim byla dána hrst sucharů a džbán vody, ale ani stožár, ani plachta, veslo ani kompas. Člun byl několik minut vlečen za lodí, zatím co se vzbouřenci radili znovu; konečně byl odříznut a ponechán vlnám. Zatím se snesla noc, - nebylo vidět měsíc ani hvězdy - a ač nevál zrovna příliš silný vítr, čeřily se krátké, ošklivé vlny. Člun zmizel ve chvíli z dohledu a bědným trpitelům, kteří v něm zůstali, kynula pramalá naděje. Tato událost stala se na 35°30' severní šířky a 61°20' západní délky, tedy v blízkosti Bermudských ostrovů. August se tak snažil utěšit myšlenkou, že se buď člunu podaří dorazit ke břehu, nebo se dostat dost na blízko, kde se už potká s pobřežními loděmi.
Briga rozepiala všecky plachty a pokračovala ve svém původním směru k jihozápadu, neboť vzbouřenci měli chuť na nějakou pirátskou výpravu, na níž, jak ze všeho bylo lze vytušit, měla být zabrána jistá loď, plující z Capverdských ostrovů do Porto Rica. Nikdo si nevšímal Augusta, který byl zbaven pout a směl se procházet sem a tam před schody do kabiny. Dirk Peters choval se k němu dost laskavě, při jedné příležitosti zachránil ho i před kuchařovou surovostí. Jeho stav byl stále co nejnejistější, neboť muži byli stále opilí a nebylo možno se spoléhat na stálost jejich dobré nálady a jejich nevšímavost k němu. Svou úzkost o mne však nicméně pokládal za nejnešťastnější okolnost v celém svém postavení; a já neměl nikdy opravdu důvodu o upřímnosti jeho přátelství nějak pochybovat. Nejednou se rozhodl odhalit vzbouřencům tajemství mé přítomnosti na lodi, ale byl od toho odrazen jednak myšlenkou na ukrutnosti, jež už spatřil, a jednak nadějí, že mi už snad brzy bude moci přinést úlevu. Na tuto poslední možnost ustavičně číhal; ale přese všecko stálé bdění uplynuly tři dny od té doby, co byl člen spuštěn, aniž se mu naskytla jaká příležitost. Konečně třetího dne v noci přišel silný vítr od východu a kde kdo na palubě byl vy zván pomoci s plachtami. Za zmatku při tom nepozorovaně sešel dolů a do kajuty. Jaký byl jeho žal a hrůza, když viděl, že jeho kajuta je přeměněna v skladiště různých námořních potřeb a nářadí, a že několik sáhů starého lama, jež bylo uloženo pod schody do kajut, bylo odtud odvlečeno, aby bylo uděláno místo nějaké bedně, a leželo zrovna na padacích dveřích. Nepozorovaně je odstranit bylo nemožno a tak se vrátil co nejrychleji na palubu. Když přišel nahoru, kormidelník ho uchopil za krk a s otázkou, co dělal v kabině, už jím chtěl mrštit přes levé zábradlí, když jeho život byl opětně za. chráněn zakročením Dirka Peterse. August byl sevřen do okovů ( jichž bylo několik párů na palubě) a pevně spoután na nohou. Pak byl vzat do mezipalubí a hozen do spodní kotevní kóje u přední přepážky s ujištěním, že nevkročí nohou na palubu, "leda až briga přestane být brigou." To byla slova kuchařova, jenž jej do kóje hodil; je těžko možno říci, co přesně tou
26
lashed tightly together. He was then taken into the steerage, and thrown into a lower berth next to the forecastle bulkheads, with the assurance that he should never put his foot on deck again "until the brig was no longer a brig." This was the expression of the cook, who threw him into the berth -it is hardly possible to say what precise meaning intended by the phrase. The whole affair, however, proved the ultimate means of my relief, as will presently appear.
větou myslel. Celá záležitost však dala konečný prostředek k mému vyproštění. jak se co nejdříve ukáže.
CHAPTER V
V.
For some minutes after the cook had left the forecastle, Augustus abandoned himself to despair, never hoping to leave the berth alive. He now came to the resolution of acquainting the first of the men who should come down with my situation, thinking it better to let me take my chance with the mutineers than perish of thirst in the hold, -for it had been ten days since I was first imprisoned, and my jug of water was not a plentiful supply even for four. As he was thinking on this subject, the idea came all at once into his head that it might be possible to communicate with me by the way of the main hold. In any other circumstances, the difficulty and hazard of the undertaking would have pre. vented him from attempting it; but now he had, at all events, little prospect of life, and consequently little to lose, he bent his whole mind, therefore, upon the task. His handcuffs were the first consideration. At first he saw no method of removing them, and feared that he should thus be baffled in the very outset; but upon a closer scrutiny he discovered that the irons could be slipped off and on at pleasure, with very little effort or inconvenience, merely by squeezing his hands through them, -this species of manacle being altogether ineffectual in confining young persons, in whom the smaller bones readily yield to pressure. He now untied his feet, and, leaving the cord in such a manner that it could easily be readjusted in the event of any person's coming down, proceeded to examine the bulkhead where it joined the berth. The partition here was of soft pine board, an inch thick, and he saw that he should have little trouble in cutting his way through. A voice was now heard at the forecastle companion-way, and he had just time to put his right hand into its handcuff (the left had not been removed) and to draw the rope in a slipknot around his ankle, when Dirk Peters came below, followed by Tiger, who immediately leaped into the berth and lay down. The dog had been brought on board by Augustus, who knew my attachment to the animal, and thought it would give me pleasure to have him with me during the voyage. He went up to our house for him immediately after first taking me into the hold, but did not think of mentioning the circumstance upon his bringing the watch. Since the mutiny, Augustus had not seen him before his appearance with Dirk Peters, and had given him up for lost, supposing him to have been thrown overboard by some of the malignant villains belonging to the mate's gang. It appeared afterward that he had crawled into a hole beneath a whaleboat, from which, not having room to turn round, he could not extricate himself. Peters at last let him out, and, with a species of good feeling which my friend knew well how to appreciate, had now brought him to him in the forecastle as a companion, leaving at the same time some salt junk and potatoes, with a can of water, he then went on deck, promising to come down with something more to eat on the next day. When he had gone, Augustus freed both hands from the manacles and unfastened his feet. He then turned down the head of the mattress on which he had been lying, and with his penknife (for the ruffians had not thought it worth while to search him) commenced cutting vigorously across one of the partition planks, as closely as possible to the floor of the berth. He chose to cut here, because, if suddenly interrupted, he would be able to conceal what had been done by
Po několik minut po kuchařovu odchodu z přídě August se oddal zoufalství bez nejmenší naděje, že kdy živ tu kóji opustí. Rozhodl se tedy, že poví prvnímu, kdo přijde, o mém postavení, mysle, že je pro mne lepší, zkusit své štěstí se vzbouřenci, než bídně zahynout žízní v podpalubí; neboť bylo už deset dní, co jsem byl uvězněn a můj džbán vody nebyl dostatečnou zásobou ani na čtyři. Za těchto úvah náhle ho napadlo, že by snad bylo možno dostat se ke mně hlavním podpalubím. Za jiných okolností těžkost a nebezpečnost toho podniku byly by mu zabránily pokusit se o to, ale že měl v každém případě pramalou vyhlídku na život, měl tedy i malou bázeň jej ztratit; a tak se soustředil na tento úkol.
Jeho první starostí byly okovy na rukou. S počátku neviděl prostředku, jak se jich zbavit, a bál se, že bude tak v samém začátku podlomen, ale po lepší prohlídce shledal, že lze pouta libovolně svléci a navléci jen s velmi nepatrnou námahou a obtíží, pouhým provlečením rukou, neboť tento druh želez byl naprosto nezpůsobilý k spoutání mladých osob, u nichž slabší kosti lehce povolí tlaku. Dále si vyprostil i nohy a ponechav si na nich provaz tak, aby jej snadno hned utáhl, kdyby někdo přišel, počal zkoumat přepážku tam, kde hraničila s kójí. Pažení zde bylo z měkkých smrkových fošen, na palec silných, a viděl, že by nedalo velikou práci probourat se na druhou stranu. V té chvíli zaslechl čísi hlas na schodech na příď a sotva měl dost času navléci zas pravou ruku do pout (levá nebyla uvolněna), a utáhnout provaz kol kotníků, když vstoupil Dirk Peters, následován Tygrem, jenž ihned skočil do kóje a lehl si. Pes byl na loď přiveden Augustem, jenž znal mou náklonnost k zvířeti a myslel, že budu mít radost, budu-li jej zde mít s sebou. Došel proň k nám domů hned, jak mne odvedl do skrýše, ale zapomněl zmínit se mi o tom, když mi přinesl hodinky. Od vzpoury ho August neviděl, až teprv když přišel za Dirkem Petersem, a měl ho za ztracena, mysle, že byl snad shozen přes palubu některým z lotrovských ničemů kormidelní. kovy party. Později bylo zjištěno, že Tygr zalezl do díry pod člunem, odkud se nemohl vymotat, protože neměl dost místa k obrácení. Peters ho konečně pustil ven a v jisté šlechetnosti, kterou můj přítel uměl ocenit, přivedl mu ho teď na příď jako společníka, nechav mu zároveň trochu soleného hovězího masa a pár brambor se džbánem vody; pak vyšel na palubu se slibem, že zítra přijde zas a přinese mu více potravy.
Když byl pryč, vyvlékl si August ruce z pout a uvolnil nohy. Pak odhrnul konec žíněnky, na níž ležel, a počal nožem (neboť lotři neuznali za nutno ho prohledat) ze všech sil prořezávat jedno z prken přehrady, co možná při samé podlaze kóje. Vyvolil to místo k řezání proto, že, kdyby byl náhle vyrušen, mohl své dílo snadno zakrýt prostým spuštěním žíněnky do její původní polohy. Po celý zbytek dne nebyl však vyrušen ničím a v
27
letting the head of the mattress fall into its proper position. For the remainder of the day, however, no disturbance occurred, and by night he had completely divided the plank. It should here be observed that none of the crew occupied the forecastle as a sleeping-place, living altogether in the cabin since the mutiny, drinking the wines and feasting on the sea-stores of Captain Barnard, and giving no more heed than was absolutely necessary to the navigation of the brig. These circumstances proved fortunate both for myself and Augustus; for, had matters been otherwise, he would have found it impossible to reach me. As it was, he proceeded with confidence in his design. It was near daybreak, however, before he completed the second division of the board (which was about a foot above the first cut), thus making an aperture quite large enough to admit his passage through with facility to the main orlop deck. Having got here, he made his way with but little trouble to the lower main hatch, although in so doing he had to scramble over tiers of oil-casks piled nearly as high as the upper deck, there being barely room enough left for his body. Upon reaching the hatch he found that Tiger had followed him below, squeezing between two rows of the casks. It was now too late, however, to attempt getting to me before dawn, as the chief difficulty lay in passing through the close stowage in the lower hold. He therefore resolved to return, and wait till the next night. With this design, he proceeded to loosen the hatch, so that he might have as little detention as possible when he should come again. No sooner had he loosened it than Tiger sprang eagerly to the small opening produced, snuffed for a moment, and then uttered a long whine, scratching at the same time, as if anxious to remove the covering with his paws. There could be no doubt, from his behaviour, that he was aware of my being in the hold, and Augustus thought it possible that he would be able to get to me if he put him down. He now hit upon the expedient of sending the note, as it was especially desirable that I should make no attempt at forcing my way out at least under existing circumstances, and there could be no certainty of his getting to me himself on the morrow as he intended. After-events proved how fortunate it was that the idea occurred to him as it did; for, had it not been for the receipt of the note, I should undoubtedly have fallen upon some plan, however desperate, of alarming the crew, and both our lives would most probably have been sacrificed in consequence. Having concluded to write, the difficulty was now to procure the mate. rials for so doing. An old toothpick was soon made into a pen; and this by means of feeling altogether, for the between-decks was as dark as pitch. Paper enough was obtained from the back of a letter -a duplicate of the forged letter from Mr. Ross. This had been the original draught; but the handwriting not being sufficiently well imitated, Augustus had written another, thrusting the first, by good fortune, into his coat-pocket, where it was now most opportunely discovered. Ink alone was thus wanting, and a substitute was immediately found for this by means of a slight incision with the pen-knife on the back of a finger just above the nail -a copious flow of blood ensuing, as usual, from wounds in that vicinity. The note was now written, as well as it could be in the dark and under the circumstances. It briefly explained that a mutiny had taken place; that Captain Barnard was set adrift; and that I might expect immediate relief as far as provisions were concerned, but must not venture upon making any disturbance. It concluded with these words: "I have scrawled this with blood your life depends upon lying close." This slip of paper being tied upon the dog, he was now put down the hatchway, and Augustus made the best of his way back to the forecastle, where be found no reason to believe that any of the crew had been in his absence. To conceal the hole in the partition, he drove his knife in just above it, and hung up a pea-jacket which he found in the
noci měl prkno úplně prořezáno. Zde musím podotknout, že nikdo z posádky nespal na přídi a všichni od vzpoury se zdržovali hlavně v kabině, kde pili víno a hodovali ze zásob kapitána Barnarda, a o brigu se nestarali více, než bylo nejnutněji třeba. Tyto okolnosti byly ovšem velice příznivy jak mně, tak Augustovi; neboť být jinak, bylo by mu nemožno dostat se ke mně. Takto však pokračoval ve svém díle s důvěrou ve zdar. Nicméně však počalo už skoro svítat, než skončil druhý průřez prkna (jenž byl asi na stopu nad prvním), a prorazil si tak otvor dost široký, aby se jím mohl protáhnout na hlavní spodní palubu. Když tam byl, dostal se s malými obtížemi ke spodní podpalubní mříži, ač při tom musel lézt přes haldy olejových sudů, navršených skoro až k horní palubě, takže se sotva mohl provléci. Když dospěl ke mříži, shledal, že Tygr jde za ním a protahuje se mezi dvěma řadami beček. Ale bylo už příliš pozdě, pokusit se ke mně dojít před jitrem, pro hlavní obtíž, jak projít těsně narovnaným nákladem spodního podpalubí. Rozhodl se tedy vrátit se a čekat do příští noci. S takovým úmyslem počal uvolňovat mříž, aby se tím nezdržoval, až přijde zase zpět. Sotva mříž uvolnil, Tygr skočil nedočkavě k malému, tím povstalému otvoru, chvilku jej očenichával a pak dlouze zavyl, škrabaje, jako by prackami chtěl příklop odstranit. Dle jeho počínání nebylo pochyby, že mne v mém žaláři ucítil a August přišel na možnost, že by se pes mohl dostat až ke mně, kdyby ho prostrčil. A tu ho napadlo poslat mi zprávu, poněvadž bylo nanejvýš nutno, abych nezkoušel dostat se ze .skrýše, zejména nikoli za daných okolností, a poněvadž nebylo jisto, že se ke mně bude moci vypravit zítra, jak zamýšlel. Pozdější události ukázaly, jak šťastná to byla myšlenka; protože nedostat tu zprávu, byl bych si určitě vymyslil nějaký plán, jakkoli zoufalý, pobouřit posádku a tím bych velice pravděpodobně zahubil životy nás obou.
Rozhodnuv se, že mi napíše, narazil na obtíž, jak nabýt psacího náčiní. Ve chvíli udělal ze starého párátka pero, a to jen po hmatu, neboť v mezipalubí bylo jak v pytli. Papíru měl dosti ze zadní stránky dopisu, - kopie podvržené zprávy od pana Rosse. Byl to vlastně dopis původní, ale že rukopis nebyl dobře napodoben, napsal August jiný, strčiv tento šťastně do kapsy kabátu, kde byl nyní co nejvhodněji nalezen. Scházel mu jen inkoust, Ihned si však zaň opatřil náhradu tím, že se lehce řízl nožem do prstu, vzadu těsně nad nehtem, odkud vytrysklo hojně krve, jako obvykle z ran v těchto místech. Napsal tedy zprávu, jak nejlépe ve tmě a za těchto okolností uměl. Krátce mi oznámil, že vypukla vzpoura; že kapitán Barnard byl vyloděn a dále, pokud jde o potravu, že mohu čekat okamžitou pomoc, ale nesmím se pokoušet dělat jakýkoli poplach. Končil slovy: "Načmáral jsem to krví, - tvůj život závisí na tvém setrváni v úkrytu".
Když svitek papíru přivázal na psa, pustil ho otvorem; sám pak se co nejrychleji vrátil na příď kde shledal, že nikdo z posádky pravděpodobně za jeho nepřítomnosti nepřišel. Aby zakryl otvor v přepážce, zarazil nad něj nůž a pověsil naň námořnickou kazajku, jež byla v kóji. Znovu pak navlékl. na ruce okovy a kolem kotníků
28
berth. His handcuffs were then replaced, and also the rope around his ankles. These arrangements were scarcely completed when Dirk Peters came below, very drunk, but in excellent humour, and bringing with him my friend's allowance of provision for the day. This consisted of a dozen large Irish potatoes roasted, and a pitcher of water. He sat for some time on a chest by the berth, and talked freely about the mate and the general concerns of the brig. His demeanour was exceedingly capricious, and even grotesque. At one time Augustus was much alarmed by odd conduct. At last, however, he went on deck, muttering a promise to bring his prisoner a good dinner on the morrow. During the day two of the crew (harpooners) came down, accompanied by the cook, all three in nearly the last stage of intoxication. Like Peters, they made no scruple of talking unreservedly about their plans. It appeared that they were much divided among themselves as to their ultimate course, agreeing in no point, except the attack on the ship from the Cape Verd Islands, with which they were in hourly expectation of meeting. As far as could be ascertained, the mutiny had not been brought about altogether for the sake of booty; a private pique of the chief mate's against Captain Barnard having been the main instigation. There now seemed to be two principal factions among the crew -one headed by the mate, the other by the cook. The former party were for seizing the first suitable vessel which should present itself, and equipping it at some of the West India Islands for a piratical cruise. The latter division, however, which was the stronger, and included Dirk Peters among its partisans, were bent upon pursuing the course originally laid out for the brig into the South Pacific; there either to take whale, or act otherwise, as circumstances should suggest. The representations of Peters, who had frequently visited these regions, had great weight, apparently, with the mutineers, wavering, as they were, between half-engendered notions of profit and pleasure. He dwelt on the world of novelty and amusement to be found among the innumerable islands of the Pacific, on the perfect security and freedom from all restraint to be enjoyed, but, more particularly, on the deliciousness of the climate, on the abundant means of good living, and on the voluptuous beauty of the women. As yet, nothing had been absolutely determined upon; but the pictures of the hybrid line-manager were taking strong hold upon the ardent imaginations of the seamen, and there was every possibility that his intentions would be finally carried into effect. The three men went away in about an hour, and no one else entered the forecastle all day. Augustus lay quiet until nearly night. He then freed himself from the rope and irons, and prepared for his attempt. A bottle was found in one of the berths, and this he filled with water from the pitcher left by Peters, storing his pockets at the same time with cold potatoes. To his great joy he also came across a lantern, with a small piece of tallow candle in it. This he could light at any moment, as be had in his possession a box of phosphorus matches. When it was quite dark, he got through the hole in the bulkhead, having taken the precaution to arrange the bedclothes in the berth so as to convey the idea of a person covered up. When through, he hung up the pea-jacket on his knife, as before, to conceal the aperture this manoeuvre being easily effected, as he did not readjust the piece of plank taken out until afterward. He was now on the main orlop deck, and proceeded to make his way, as before, between the upper deck and the oil-casks to the main hatchway. Having reached this, he lit the piece of candle, and descended, groping with extreme difficulty among the compact stowage of the hold. In a few moments he became alarmed at the insufferable stench and the closeness of the atmosphere. He could not think it possible that I had survived my confinement for so long a period breathing so oppressive an air. He called my name repeat-
provaz. Sotva to zařídil, sestoupil k němu Dirk Peters, velmi opilý, ale ve skvělé náladě a nesl s sebou příděl jídla na den. Byl to asi tucet velikých irských smažených brambor a džbán vody. Poseděl chvíli na bedně u lůžka a mluvil od plic o kormidelníkovi a o věcech všeobecně se týkajících brigy. Jeho chování bylo nanejvýš vrtošivé a přímo zvláštní. V jedné chvíli byl August jeho podivným jednáním přímo až poděšen. Konečně však Peters odešel na palubu, zamumlav pouze slib, že vězni přinese zítra dobrý oběd. Mezi dnem sešli dolů dva muži (harpunáři), provázeni kuchařem, všichni tři nejvýš opilí. Jako Peters mluvili beze všech okolků a nepokrytě o svých plánech. Zdálo se, že jsou velice rozdílných mínění o cíli plavby, neshodujíce se v ničem, krom přepadení lodi od Kapverdských ostrovů, kterou, jak čekali, musejí potkat každou hodinou. Pokud bylo možno zjistit, vzpoura nevypukla pouze pro lup, ale hlavní podnět k ní dala osobní zášť kormidelníkova ke kapitánovi Barnardovi. Zdálo se, že mezi mužstvem jsou hlavní dvě strany, jedna vedená kormidelníkem a druhá kuchařem. První byla pro to; aby byla chycena první loď, jež se namane, a aby byla zařízena na některém ze Západoindických ostrovů k pirátské plavbě. Druhá strana však, silnější, a k níž patřil Dirk Peters, byla pro to, aby se pokračovalo v původním směru brigy do jižního Tichého oceánu a tam pak buď aby lovili velryby nebo se rozhodli jinak, jak se ukáže podle okolností.. Vyprávění Dirka Peterse, jenž často tyto končiny navštívil, měla zřejmě velkou váhu u vzbouřenců, kteří byli na vahách mezi zpolahotovými představami o zisku a zábavě. Zdůrazňoval předně, že najdou spousty nového a zábavného na nesčetných ostrovech Tichého oceánu; dále to, že tam budou mít naprostou bezpečnost a svobodu před jakýmkoli nátlakem; ale hlavně skvělost tamního podnebí, hojnost dobrého bydla a rozkošně krásných žen. Do dneška nebylo pevně nic rozhodnuto, ale líčení míšence lodivoda silně působilo na žhavou obraznost námořníků a bylo zcela pravděpodobno, že jeho úmysly přec budou uskutečněny.
Všichni tři muži asi po hodině odešli a po celý den už nikdo na příď nepřišel. August ležel klidně skoro do noci. Potom se vyvlékl z provazů a želez a chystal se k svému pokusu. V jednom lůžku nalezl lahev a naplnil ji vodou, nechanou mu Petersem, nacpav si zároveň do kapes studené brambory. K velké své radosti našel i lucernu a kouskem lojové svíčky. Tu mohl kdykoli rozžehnout, neboť měl krabičku fosforových sirek. Když se pak úplně setmělo, prolezl otvorem v přepážce, upraviv prozřetelně prostěradla v kóji tak, aby se zdálo, že jimi někdo je přikryt. Když pak byl uvnitř, pověsil kazajku zas na nůž, aby zakryl otvor, - což bylo snadno, neboť vyříznutou část vložil na otvor až potom. Nyní byl na hlavní spodní palubě a jal se jako dříve protahovat se mezi horní palubou a olejovými sudy k hlavní spusti. Dospěv k ní, zažehl kus svíčky a sestupoval, tápaje a velikou obtíží mezi nákladem podpalubí. Po chvíli byl zaražen nesnesitelným zápachem a dusností ovzduší. Nemohl si představit možnost, že bych přežil své uvěznění, dýchaje tak dlouho tak těžký vzduch. Volal mne jménem několikrát, já mu však nedal odpovědi a jeho obavy zdály se tím jaksi potvrzeny. Briga se prudce kymácela, a náklad dělal tolik hluku, že bylo marno chtít zachytit jakýkoli slabší zvuk, jako mé oddychování nebo chrápání. Otevřel lucernu a zdvihl co nejvýš, kdykoli jen bylo možno, tak,
29
edly, but I made him no reply, and his apprehensions seemed thus to be confirmed. The brig was rolling violently, and there was so much noise in consequence, that it was useless to listen for any weak sound, such as those of my breathing or snoring. He threw open the lantern, and held it as high as possible, whenever an opportunity occurred, in order that, by observing the light, I might, if alive, be aware that succor was approaching. Still nothing was heard from me, and the supposition of my death began to assume the character of certainty. He determined, nevertheless, to force a passage, if possible, to the box, and at least ascertain beyond a doubt the truth of his surmises. He pushed on for some time in a most pitiable state of anxiety, until, at length, he found the pathway utterly blocked up, and that there was no possibility of making any farther way by the course in which he had set out. Overcome now by his feelings, he threw himself among the lumber in despair, and wept like a child. It was at this period that he heard the crash occasioned by the bottle which I had thrown down. Fortunate, indeed, was it that the incident occurred -for, upon this incident, trivial as it appears, the thread of my destiny depended. Many years elapsed, however, before I was aware of this fact. A natural shame and regret for his weakness and indecision prevented Augustus from confiding to me at once what a more intimate and unreserved communion afterward induced him to reveal. Upon finding his further progress in the hold impeded by obstacles which he could not overcome, he had resolved to abandon his attempt at reaching me, and return at once to the forecastle. Before condemning him entirely on this head, the harassing circumstances which embarrassed him should be taken into consideration. The night was fast wearing away, and his absence from the forecastle might be discovered; and indeed would necessarily be so, if be should fail to get back to the berth by daybreak. His candle was expiring in the socket, and there would be the greatest difficulty in retracing his way to the hatchway in the dark. It must be allowed, too, that he had every good reason to believe me dead; in which event no benefit could result to me from his reaching the box, and a world of danger would be encountered to no purpose by himself. He had repeatedly called, and I had made him no answer. I had been now eleven days and nights with no more water than that contained in the jug which he had left with me -a supply which it was not at all probable I had boarded in the beginning of my confinement, as I had every cause to expect a speedy release. The atmosphere of the hold, too, must have appeared to him, coming from the comparatively open air of the steerage, of a nature absolutely poisonous, and by far more intolerable than it had seemed to me upon my first taking up my quarters in the box -the hatchways at that time having been constantly open for many months previous. Add to these considerations that of the scene of bloodshed and terror so lately witnessed by my friend; his confinement, privations, and narrow escapes from death, together with the frail and equivocal tenure by which he still existed -circumstances all so well calculated to prostrate every energy of mind -and the reader will be easily brought, as I have been, to regard his apparent falling off in friendship and in faith with sentiments rather of sorrow than of anger. The crash of the bottle was distinctly heard, yet Augustus was not sure that it proceeded from the hold. The doubt, however, was sufficient inducement to persevere. He clambered up nearly to the orlop deck by means of the stowage, and then, watching for a lull in the pitchings of the vessel, he called out to me in as loud a tone as he could command, regardless, for the moment, of being overheard by the crew. It will be remembered that on this occasion the voice reached me, but I was so entirely overcome by violent agitation as to be incapable of reply. Confident, now, that his worst apprehensions were well founded, be descended,
abych zahlédl světlo a jsem-li živ, mohl se radovat, že se pomoc blíží. Ale ode mne se neozval ani hles a tak předpoklad, že jsem snad mrtev, počal se měnit v jistotu. Přes to však se August rozhodl, že bude-li jen možno, proklestí si cestu až k bedně a aspoň se přesvědčí nade vší pochybnost o pravdě svých domněnek. Prodíral se chvíli dále, v žalostné úzkosti, až náhle shledal, že chodbička je zabarikádována a není nikterak možno pokračovat směrem, jímž se vydal. Přemožen dojmy, vrhl se zoufale na zem mezi haraburdí a dal se do pláče jak dítě. To bylo ve chvíli, kdy zaslechl třesk láhve, jíž jsem mrštil o zem. Tato věc byla opravdu štěstím, neboť na této příhodě, ať se zdá bezvýznamnou, závisel celý můj budoucí osud. Uplynulo však mnoho let, nežli jsem se o tom dověděl. Přirozený stud a lítost nad svou slabostí a nerozhodností bránily Augustovi svěřit mi ihned to, co teprv důvěrnější a vřelejší styk se mnou ho přiměl později prozradit. Když seznal, že pokračovat na cestě podpalubím nemůže pro překážku, kterou nemohl překonat, rozhodl se, že se vzdá pokusu jít ke mně a hned se vrátí do kóje. Ale než ho v této věci úplně odsoudíme, je nutno povážit trýznivé okolnosti, jež mu bránily. Noc rychle míjela a jeho zmizení s přídě mohlo být objeveno; a to by se vskutku i stalo, kdyby se nemohl do kóje vrátit před svítáním. Svíčka na podstavci dohořívala a nalézt zpáteční cestu ke spusti bylo ve tmě nanejvýš obtížné. Je rovněž nutno si uvědomit, že měl závažné důvody myslet, že jsem mrtev, v kterémž případě nic mi už nijak nemohlo prospět, i kdyby se k bedně dostal a sám by se tím jen darmo vydal řadě nebezpečí. Volal mne několikrát, ale já mu nedal odpověď. Zůstal jsem už jedenáct dní a nocí jen s onou trochou vody, která byla ve džbáně, jejž u mne nechal, a bylo pravděpodobno, že na počátku svého uvěznění jsem jí mnoho nešetřil, neboť jsem právem mohl čekat brzkou úlevu. Ovzduší podpalubí muselo se mu, po poměrně svěžím vzduchu mezipalubí, rovněž zdát naprosto otravným a mnohem nesnesitelnějším, nežli se zdálo mně, když jsem se po prvé uvelebil v bedně, - neboť všecky spusti byly v té době několik měsíců otevřeny. Přidejme k tomu i krveprolití a výjevy hrůzy, jež můj přítel nedávno zažil; pak jeho uvěznění a strasti a těsné uniknutí smrti, spolu s jeho vratkým a nejistým postavením, v němž stále žil, - okolnosti, jež jsou vesměs schopny podlomit všechnu duševní sílu, - a čtenář, jako já, velmi snadno pozná, že na jeho zdánlivou zradu přátelství a věrnosti je nutno hledět spíš se zármutkem nežli hněvem.
Třesk láhve byl zcela zřetelně slyšet, ale August si nebyl jist, že zvuk vychází z podpalubí. Ten tato pochybnost byla však dostatečným důvodem, aby vytrval ve svém podniku. Vyšplhal se po narovnaném nákladu až skoro ke stropu a vyčkav klidu v kývání lodi, zavolal na mne z plného hrdla, nedbaje v té chvíli nebezpečí, že ho kdo uslyší. Vzpomeňte si, že jeho hlas tenkrát dospěl až ke mně, ale já byl tak; vyčerpán rozčilením, že jsem mu nebyl s to odpovědět. Tu, jsa jist, že jeho největší obavy jsou potvrzeny, . slezl hned s úmyslem vrátit se na příď neztráceje času. Ve spěchu srazil několik malých beden,
30
with a view of getting back to the forecastle without loss of time. In his haste some small boxes were thrown down, the noise occasioned by which I heard, as will be recollected. He had made considerable progress on his return when the fall of the knife again caused him to hesitate. He retraced his steps immediately, and, clambering up the stowage a second time, called out my name, loudly as before, having watched for a lull. This time I found voice to answer. Overjoyed at discovering me to be still alive, he now resolved to brave every difficulty and danger in reaching me. Having extricated himself as quickly as possible from the labyrinth of lumber by which he was hemmed in, he at length struck into an opening which promised better, and finally, after a series of struggles, arrived at the box in a state of utter exhaustion.
jejichž hřmot, jak se upamatujete, jsem zaslechl. A byl už hezký kus na cestě nazpět, když pád nože ho přinutil opět zaváhat. Ihned se vrátil a vyšplhav se opět na náklad, zavolal mne zase jménem, vyčkav klidu. Tentokrát jsem nabyl hlasu k odpovědi. Přešťasten, že mne přec nalezl na živu, rozhodl se podstoupit každou nesnáz či nebezpečí, jen aby se ke mně dostal. Když se co nejkvapněji vypletl ze spousty haraburdí, kterým byl sevřen, konečně padl na volný prostor, jenž mu sliboval lepší průchod, a konečně, po mnohých obtížích, došel až k bedně, jsa naprosto vyčerpán.
CHAPTER VI
VI.
The leading particulars of this narration were all that Augustus communicated to me while we remained near the box. It was not until afterward that he entered fully into all the details. He was apprehensive of being missed, and I was wild with impatience to leave my detested place of confinement. We resolved to make our way at once to the hole in the bulkhead, near which I was to remain for the present, while he went through to reconnoiter. To leave Tiger in the box was what neither of us could endure to think of, yet, how to act otherwise was the question. He now seemed to be perfectly quiet, and we could not even distinguish the sound of his breathing upon applying our ears closely to the box. I was convinced that he was dead, and determined to open the door. We found him lying at full length, apparently in a deep stupor, yet still alive. No time was to be lost, yet I could not bring myself to abandon an animal who had now been twice instrumental in saving my life, without some attempt at preserving him. We therefore dragged him along with us as well as we could, although with the greatest difficulty and fatigue; Augustus, during part of the time, being forced to clamber over the impediments in our way with the huge dog in his arms -a feat to which the feebleness of my frame rendered me totally inadequate. At length we succeeded in reaching the hole, when Augustus got through, and Tiger was pushed in afterward. All was found to be safe, and we did not fail to return sincere thanks to God for our deliverance from the imminent danger we had escaped. For the present, it was agreed that I should remain near the opening, through which my companion could readily supply me with a part of his daily provision, and where I could have the advantages of breathing an atmosphere comparatively pure. In explanation of some portions of this narrative, wherein I have spoken of the stowage of the brig, and which may appear ambiguous to some of my readers who may have seen a proper or regular stowage, I must here state that the manner in which this most important duty had been per formed on board the Grampus was a most shameful piece of neglect on the part of Captain Barnard, who was by no means as careful or as experienced a seaman as the hazardous nature of the service on which he was employed would seem necessarily to demand. A proper stowage cannot be accomplished in a careless manner, and many most disastrous accidents, even within the limits of my own experience, have arisen from neglect or ignorance in this particular. Coasting vessels, in the frequent hurry and bustle attendant upon taking in or discharging cargo, are the most liable to mishap from the want of a proper attention to stowage. The great point is to allow no possibility of the cargo or ballast shifting position even in the most violent rollings of the vessel. With this end, great attention must be paid, not only to the bulk taken in, but to the nature of the bulk, and whether there be a full or only a partial cargo. In most kinds of freight the stowage is accomplished by
Hlavní události tohoto vyprávění mi pověděl August ještě u bedny. Podrobně mi je pak vyložil teprve později. Bál se, aby ho nepostrádali, a já jen hořel nedočkavostí opustit nenáviděné místo svého uvěznění. Rozhodli jsme se, že se hned vydáme na cestu k otvoru v přepážce, u něhož jsem měl prozatím zůstat, co on by prolezl a vyšel na zvědy. Nechat Tygra v bedně, jsme neměli chuti; ale otázka byla, jak to zařídit jinak. Zdálo se, že je teď docela klidný, a neslyšeli jsme ho ani dýchat, i když jsme přitiskli uši až k bedně. Byl jsem jist, že pošel, a odhodlal jsem se otevřít poklop. Našli jsme ho nataženého, jako ve hlubokém ztrnutí, ale ještě živého. Neměli jsme mnoho času, ale já se nemohl odhodlat opustit zvíře, jež mi už dvakráte zachránilo život, bez nejmenšího pokusu o jeho zachránění. Vlekli jsme ho tedy s sebou dle možnosti, ač s nejvyšší námahou a nesnází; August, v jistých chvílích, musel přelézat překážky s velkým psem v náručí, - kteréžto námahy já jsem pro slabost nebyl naprosto schopen. Konečně se nám podařilo dosáhnout díry; August jí prolezl a Tygr byl strčen za ním. Všecko jsme shledali v bezpečí a neváhali vzdát upřímný dík Bohu, že nás zachránil z hrozivého nebezpečí, jemuž jsme ušli. Pro okamžik jsme ujednali, že zůstanu u díry, jíž mne můj přítel snadno bude moci zásobit částí své každodenní stravy, a kde pak budu mít výhodu, že budu moci dýchat poměrně čerstvý vzduch.
Abych vysvětlil některé části tohoto vyprávění, kde jsem mluvil o nákladu brigy, jež se mohou zdát nejasny některým čtenářům, kteří snad viděli správné a pravidelné nakládání lodi, musím zde říci, že způsob, jímž tato předůležitá práce byla na "Grampu" provedena, byl nejhanebnější nedbalostí se strany kapitána Barnarda, jenž nijak nebyl tak pečlivým a zkušeným námořníkem, jak toho vyžadovala nebezpečná služba, v níž byl zaměstnán. Správné nakládání se nesmí provádět ledabylým způsobem a četná, nejzhoubnější neštěstí, pokud má zkušenost sahá, byly přivoděny nedbalostí nebo neznalostí v této důležité práci. Pobřežní lodi jsou pro shon a spěšnost při nakládání nebo skládání velmi často vydány neštěstí jen z nedostatku poctivé péče při nakládání. Hlavní věcí je nepřipustit možnost posunutí nákladu nebo přítěže i při sebe prudším kymácení lodi. Je tedy nutno dbát nejenom toho, jak je nakládáno, ale i povahy nákladu a toho, je-li brán náklad plný či částečný. U většiny zboží děje se nakládání pomocí šroubového lisu. Nakládá-li se na příklad tabák či mouka, vše je tak těsně napěchováno do podpalubí, že sudy a bečky při skládání bývají docela zhraněny a trvá určitou
31
means of a screw. Thus, in a load of tobacco or flour, the whole is screwed so tightly into the hold of the vessel that the barrels or hogsheads, upon discharging, are found to be completely flattened, and take some time to regain their original shape. This screwing, however, is resorted to principally with a view of obtaining more room in the hold; for in a full load of any such commodities as flour or tobacco, there can be no danger of any shifting whatever, at least none from which inconvenience can result. There have been instances, indeed, where this method of screwing has resulted in the most lamentable consequences, arising from a cause altogether distinct from the danger attendant upon a shifting of cargo. A load of cotton, for example, tightly screwed while in certain conditions, has been known, through the expansion of its bulk, to rend a vessel asunder at sea. There can be no doubt either that the same result would ensue in the case of tobacco, while undergoing its usual course of fermentation, were it not for the interstices consequent upon the rotundity of the hogsheads. It is when a partial cargo is received that danger is chiefly to be apprehended from shifting, and that precautions should be always taken to guard against such misfortune. Only those who have encountered a violent gale of wind, or rather who have experienced the rolling of a vessel in a sudden calm after the gale, can form an idea of the tremendous force of the plunges, and of the consequent terrible impetus given to all loose articles in the vessel. It is then that the necessity of a cautious stowage, when there is a partial cargo, becomes obvious. When lying-to (especially with a small bead sail), a vessel which is not properly modelled in the bows is frequently thrown upon her beamends; this occurring even every fifteen or twenty minutes upon an average, yet without any serious consequences resulting, provided there be a proper stowage. If this, however, has not been strictly attended to, in the first of these heavy lurches the whole of the cargo tumbles over to the side of the vessel which lies upon the water, and, being thus prevented from regaining her equilibrium, as she would otherwise necessarily do, she is certain to fill in a few seconds and go down. It is not too much to say that at least one-half of the instances in which vessels have foundered in heavy gales at sea may be attributed to a shifting of cargo or of ballast. When a partial cargo of any kind is taken on board, the whole, after being first stowed as compactly as may be, should be covered with a layer of stout shifting-boards, extending completely across the vessel. Upon these boards strong temporary stanchions should be erected, reaching to the timbers above, and thus securing every thing in its place. In cargoes consisting of grain, or any similar matter, additional precautions are requisite. A hold filled entirely with grain upon leaving port will be found not more than three fourths full upon reaching its destination -this, too, although the freight, when measured bushel by bushel by the consignee, will overrun by a vast deal (on account of the swelling of the grain) the quantity consigned. This result is occasioned by settling during the voyage, and is the more perceptible in proportion to the roughness of the weather experienced. If grain loosely thrown in a vessel, then, is ever so well secured by shifting-boards and stanchions, it will be liable to shift in a long passage so greatly as to bring about the most distressing calamities. To prevent these, every method should be employed before leaving port to settle the cargo as much as possible; and for this there are many contrivances, among which may be mentioned the driving of wedges into the grain. Even after all this is done, and unusual pains taken to secure the shifting-boards, no seaman who knows what he is about will feel altogether secure in a gale of any violence with a cargo of grain on board, and, least of all, with a partial cargo. Yet there are hundreds of our coasting vessels, and, it is likely, many more from the ports of Europe, which sail daily with
dobu, než nabudou zas svého původního tvaru. Toto pěchování děje se však hlavně proto, aby bylo získáno víc místa v podpalubí; neboť při plném nákladu takového zboží, jako mouka a tabák, nemůže být nebezpečí, že by nastalo jakékoli posouvání, nejméně takové, z něhož by mohly vzniknout nějaké zlé následky. Staly se ovšem i případy, že tento způsob pěchování měl za následek stavy velice neblahé, zaviněné příčinou naprosto odlišnou od nebezpečí, hrozícího z posunutí nákladu. Náklad vlny na příklad, těsně za určitých okolností napěchovaný, může, jak se poznalo, roztaživostí svého objemu roztrhnout loď venku na moři. Nemůže být rovněž pochyby, že se totéž může přihodit i s tabákem, když prodělává své obvyklé období kvašení, nebýt mezer mezi okrouhlými sudy.
Je-li přijímán náklad jen částečný, je třeba obávat se nebezpečí posunu tím více, a vždy by se měla udělat opatření proti takové nehodě. Jen ti, kdo zažili velikou vichřici, či ještě spíše ti, kdo zakusili prudké kývání lodi v náhlém klidu po vichru, mohou si představit ohromnou sílu lodního rozkyvu a tím i hrozivý náraz, daný všem volným předmětům na lodi. Tehdy je teprve zvlášť zřejma nutnost opatrného naloďování nákladu jen částečného. Když přiléhá k větru, zvláště s malou přední plachtou, loď, která nemá správný výbok, často je vrhána na strany; to se přihází průměrně každých patnáct, dvacet minut, celkem bez zvláštních nepříznivých následků, předpokládaje, že je správně naložena. Nebylo-li však tohoto co nejbedlivěji dbáno, při prvním z takových mohutných zakymácení sveze se celý náklad na stranu, nakloněnou k vodě a jelikož je lodi naprosto znemožněno dostat se opět do rovnováhy, jak by se jinak zřejmě stalo, jistě se v několika vteřinách naplní vodou a potopí. Není přeháněním, řekneme-li, že aspoň polovic případů, v nichž se lodi za prudkých vichrů na moři potopily, je zaviněna posunutím nákladu nebo přítěže.
Bere-li se na loď částečný náklad jakéhokoli druhu, když se vše složilo co možno nejtěsněji, má to být pokryto podlahou tlustých posuvných fošen, kryjících celou šíř lodi. Na fošnách je třeba postavit silné prozatímní vzpěry, dosahující až k hořejším trámům a udržující tak všechno na místě. Při nákladu obilí či podobných věcí, jsou nutna další opatření. Podpalubí, naplněné zcela obilím před vyplutím. nebude u cíle mít více, nežli dvě třetiny nákladu, ač náklad, měřený příjemcem měřice za měřicí, daleko překročí udané množství (pro nabobtnání zrna). To se stává tím, že se náklad cestou slehne, a je to tím patrnější, čím je počasí drsnější. Obilí, do lodí volně nasypané, byť bylo prkny a vzpěrami sebe líp zajištěno, bude se přec sléhat při dlouhé plavbě tak mocně, že může zavinit velmi nešťastné nehody. Aby se tomu zabránilo, je nutno před vyplutím užít všech prostředků k upevnění nákladu; toto se stává četnými způsoby, z nichž lze uvést vrážení klínů do obilí. Ale i když se vykoná všecko a když se sebe víc práce vynaloží k zajištění posuvných fošen, ani jeden námořník, který ví, co se může stát, nebude se cítit za vichru v bezpečí s nákladem obilí na lodi, tím méně s nákladem částečným. A přes to je na sta našich pobřežních lodí, a jak se zdá, i mnohem víc z evropských přístavů, jež denně jezdí s částečným nákladem, dokonce nákladem velmi nebezpečného druhu, bez jakýchkoli ochranných opatření. Je věru div, že se nestává neštěstí víc, než se opravdu stává. Žalostný příklad takové neopatrnosti je vidět, pokud vím. v případě kapitána Joela Rice ze škuneru
32
partial cargoes, even of the most dangerous species, and without any precaution whatever. The wonder is that no more accidents occur than do actually happen. A lamentable instance of this heedlessness occurred to my knowledge in the case of Captain Joel Rice of the schooner Firefly, which sailed from Richmond, Virginia, to Madeira, with a cargo of corn, in the year 1825. The captain had gone many voyages without serious accident, although he was in the habit of paying no attention whatever to his stowage, more than to secure it in the ordinary manner. He had never before sailed with a cargo of grain, and on this occasion had the corn thrown on board loosely, when it did not much more than half fill the vessel. For the first portion of the voyage he met with nothing more than light breezes; but when within a day's sail of Madeira there came on a strong gale from the N. N. E. which forced him to lie-to. He brought the schooner to the wind under a double-reefed foresail alone, when she rode as well as any vessel could be expected to do, and shipped not a drop of water. Toward night the gale somewhat abated, and she rolled with more unsteadiness than before, but still did very well, until a heavy lurch threw her upon her beam-ends to starboard. The corn was then heard to shift bodily, the force of the movement bursting open the main hatchway. The vessel went down like a shot. This happened within hail of a small sloop from Madeira, which picked up one of the crew (the only person saved), and which rode out the gale in perfect security, as indeed a jolly boat might have done under proper management. The stowage on board the Grampus was most clumsily done, if stowage that could be called which was little better than a promiscuous huddling together of oil-casks[1] and ship furniture. I have already spoken of the condition of articles in the hold. On the orlop deck there was space enough for my body (as I have stated) between the oilcasks and the upper deck; a space was left open around the main hatchway; and several other large spaces were left in the stowage. Near the hole cut through the bulkhead by Augustus there was room enough for an entire cask, and in this space I found myself comfortably situated for the present. By the time my friend had got safely into the berth, and readjusted his handcuffs and the rope, it was broad daylight. We had made a narrow escape indeed; for scarcely had he arranged all matters, when the mate came below, with Dirk Peters and the cook. They talked for some time about the vessel from the Cape Verds, and seemed to be excessively anxious for her appearance. At length the cook came to the berth in which Augustus was lying, and seated himself in it near the head. I could see and hear every thing from my hiding-place, for the piece cut out had not been put back, and I was in momentary expectation that the negro would fall against the pea-jacket, which was hung up to conceal the aperture, in which case all would have been discovered, and our lives would, no doubt, have been instantly sacrificed. Our good fortune prevailed, however; and although he frequently touched it as the vessel rolled, he never pressed against it sufficiently to bring about a discovery. The bottom of the jacket had been carefully fastened to the bulkhead, so that the hole might not be seen by its swinging to one side. All this time Tiger was lying in the foot of the berth, and appeared to have recovered in some measure his faculties, for I could see him occasionally open his eyes and draw a long breath. After a few minutes the mate and cook went above, leaving Dirk Peters behind, who, as soon as they were gone, came and sat himself down in the place just occupied by the mate. He began to talk very sociably with Augustus, and we could now see that the greater part of his apparent intoxication, while the two others were with him, was a feint. He answered all my companion's questions with perfect freedom; told him that he had no doubt of his father's
"Bludice". který plul z Richmondu (Virginie) do Madeiry, s nákladem obilí, roku 1825. Kapitán konal už nejednu plavbu bez vážných nehod, ač nebyl zvyklý věnovat nákladu větší pozornosti., nežli co by jej obvykle zajistil. Před tím nikdy neplul s nákladem obilí a tak dal, při této příležitosti, obilí do lodi jen volně nasypat, takže ji naplnil něco přes polovic. Za první části své plavby plul jen s lehkým větrem; ale když se dostal asi na den plavby od Madeiry, přihnal se vichr od severovýchodu, a donutil loď přilehnout. Pustil škuner po větru pouze s dvojpásou přední plachtou, takže plul tak pěkně, jak jen lze očekávat a nenabral ani kapky vody. Navečer, když vichr poněkud ustal, loď se houpala nestejnoměrněji nežli dřív, nicméně však plula dobře, až náhle po prudkém nárazu, padla na pravý bok. Bylo pak slyšet, jak se obilí přesívá proudem, a jak prudkost pohybu proráží hlavní spusť. Loď se potopila jako střela. To se přihodilo na doslech od malé šalupy z Madeiry, jež vylovila muže z posádky (jediného, jenž se zachránil), a která plula ve vichru s naprostou jistotou, jak jen může vskutku plout loď, dobře řízená.
Náklad na "Grampu", - lze-li vůbec nazvat nákladem, co bylo o málo lepší než bez ladu a skladu nakupené sudy na olej[1] a lodní nářadí, - byl srovnán velmi ledabyle. Hovořil jsem už o stavu předmětů v podpalubí. Na spodní palubě (jak jsem už předeslal) bylo dosti místa, abych se protáhl mezi sudy na olej a horní palubou; kolem hlavní spusti bylo rovněž necháno místo a v nákladu všude dost volného prostoru. U díry, již August v přepážce vyřízl, bylo dost místa pro celý sud a v tomto prostoru jsem se já volně prozatím usadil.
Když se můj přítel šťastně dostal do kóje a zas si navlékl pouta a provaz, byl už bílý den. Měli jsme na čase, že jsme se vrátili, neboť sotva všecko upravil, vešel kormidelník, Dirk Peters a kuchař. Mluvili chvíli o lodi z Kapverdských ostrovů, a zdáli se nedočkavě čekat, až se objeví. Konečně kuchař přistoupil k loži, na němž August ležel a posadil se mu v hlavách. Ze svého úkrytu mohl jsem vše vidět a slyšet, neboť vyříznutý poklop nebyl vsazen a já jsem co chvíli čekal, že černoch se opře o kazajku, visící nad ním, aby zakryla otvor, v kterémž případě vše by se vyzradilo a naše životy byly by určitě ihned ztraceny. Ale náš šťastný los zvítězil; a ač se jí černoch přečasto dotkl, jak se loď houpala, nikdy se o ni tak neopřel, aby učinil objev. Spodní kraj kazajky byl dobře k přepážce připevněn, takže nemohl být otvor spatřen, kdyby se kazajka posunula k jedné straně. Po celou tu dobu Tygr ležel v nohách na loži a jak se zdálo, poněkud se zotavil, neboť jsem chvílemi mohl vidět, jak otvírá oči a dlouze oddychuje.
Po několika minutách kormidelník s kuchařem vyšli na palubu a nechali dole jen Dírka Peterse, jenž, sotva byli pryč, sedl si na místo, kde seděl kormidelník. Počal mluvit s Augustem velice družně a mohli jsme teď vidět, že jeho patrné opilství, pokud tu byli oba druzi, bylo úplně strojeno. Odpovídal na všecky otázky mého přítele docela přímo; řekl, že nepochybuje, že jeho otec byl vyloven, neboť krátce před západem slunce, co byl vylo-
33
having been picked up, as there were no less than five sail in sight just before sundown on the day he was cut adrift; and used other language of a consolatory nature, which occasioned me no less surprise than pleasure. Indeed, I began to entertain hopes, that through the instrumentality of Peters we might be finally enabled to regain possession of the brig, and this idea I mentioned to Augustus as soon as I found an opportunity. He thought the matter possible, but urged the necessity of the greatest caution in making the attempt, as the conduct of the hybrid appeared to be instigated by the most arbitrary caprice alone; and, indeed, it was difficult to say if be was at any moment of sound mind. Peters went upon deck in about an hour, and did not return again until noon, when he brought Augustus a plentiful supply of junk beef and pudding. Of this, when we were left alone, I partook heartily, without returning through the hole. No one else came down into the forecastle during the day, and at night, I got into Augustus' berth, where I slept soundly and sweetly until nearly daybreak, when he awakened me upon hearing a stir upon deck, and I regained my hiding-place as quickly as possible. When the day was fully broke, we found that Tiger had recovered his strength almost entirely, and gave no indications of hydrophobia, drinking a little water that was offered him with great apparent eagerness. During the day he regained all his former vigour and appetite. His strange conduct had been brought on, no doubt, by the deleterious quality of the air of the hold, and had no connexion with canine madness. I could not sufficiently rejoice that I had persisted in bringing him with me from the box. This day was the thirtieth of June, and the thirteenth since the Grampus made sad from Nantucket. On the second of July the mate came below drunk as usual, and in an excessively good-humor. He came to Augustus's berth, and, giving him a slap on the back, asked him if he thought he could behave himself if he let him loose, and whether he would promise not to be going into the cabin again. To this, of course, my friend answered in the affirmative, when the ruffian set him at liberty, after making him drink from a flask of rum which he drew from his coat-pocket. Both now went on deck, and I did not see Augustus for about three hours. He then came below with the good news that he had obtained permission to go about the brig as be pleased anywhere forward of the mainmast, and that he had been ordered to sleep, as usual, in the forecastle. He brought me, too, a good dinner, and a plentiful supply of water. The brig was still cruising for the vessel from the Cape Verds, and a sail was now in sight, which was thought to be the one in question. As the events of the ensuing eight days were of little importance, and had no direct bearing upon the main incidents of my narrative, I will here throw them into the form of a journal, as I do not wish to omit them altogether. July 3d. - Augustus furnished me with three blankets, with which I contrived a comfortable bed in my hiding-place. No one came below, except my companion, during the day. Tiger took his station in the berth just by the aperture, and slept heavily, as if not yet entirely recovered from the effects of his sickness. Toward night a flaw of wind struck the brig before sail could be taken in, and very nearly capsized her. The puff died away immediately, however, and no damage was done beyond the splitting of the foretopsail. Dirk Peters treated Augustus all this day with great kindness and entered into a long conversation with him respecting the Pacific Ocean, and the islands he had visited in that region. He asked him whether be would not like to go with the mutineers on a kind of exploring and pleasure voyage in those quarters, and said that the men were gradually coming over to the mate's views. To this Augustus thought it best to reply that he would be glad to go on such an adventure, since nothing better could be done, and that any thing was preferable to a piratical life.
děn, bylo vidět asi pět lodí; a mluvil i jinak těšivě, což mi působilo nemenší radost než údiv. Opravdu, počal jsem se těšit nadějí, že s Petersovou pomocí budeme se moci nakonec zas brigy zmocnit, a zmínil jsem se o tom Augustovi při první příležitosti. Pokládal to za možno, ale tvrdil, že je prý nutno být velmi opatrným, nežli se do toho pustíme, neboť míšencovo chování zdálo se být následkem nejvrtošivějšího rozmaru; a věru bylo nanejvýš nesnadno říci, byl-li kdy při zdravých smyslech. Peters odešel nahoru asi za hodinu a vrátil se teprve k poledni, kdy přinesl Augustovi pořádnou porci solené hověziny a pudingu. O to, když jsme osaměli, jsem se s přítelem od srdce rozdělil a už se otvorem nevrátil. Nikdo už na příď toho dne nepřišel a v noci jsem vklouzl do Augustova lože, kde jsem spal zdravě a sladce až skoro do jitra, kdy mne probudil, slyše hřmot na palubě, a tak jsem se vrátil co nejrychleji do své skrýše. Když se rozbřesklo, shledali jsme, že Tygr se sebral už skoro úplně a nejevil známek hydrophobie, neboť se napil vody mu podané s velikou a zřejmou chutí. Toho dne nabyl už úplně všech svých sil i chuti. Jeho podivné chování jistě bylo výsledkem otravného vzduchu v podpalubí a naprosto nebylo vzteklinou. Jaká byla má radost, že jsem ho mermo chtěl vzít s sebou z bedny. Ten den byl třicátý červen, a třináctý den od vyplutí "Grampu" z Nantucketu.
Druhého července sešel do kóje kormidelník, jako obvykle opilý a ve skvělé náladě. Přistoupil k Augustovu loži a poklepav ho po zádech, zeptal se ho, myslí-li, že se může dobře chovat, když ho osvobodí a chce-li mu slíbit, že už nepůjde do kabiny. Přirozeně, že na to můj přítel ochotně přisvědčil a neurvalec ho pustil na svobodu, když mu dal napít z láhve rumu, kterou vytáhl z kapsy kabátu. Pak oba vystoupili a já Augusta neviděl asi tři hodiny. Konečně sešel s dobrými zprávami, že dostal dovolení chodit dle libosti po přídi brigy, kdekoli před hlavním stožárem a že mu kázali spát zase na přídi, jako dřív. Zároveň mi přinesl dobrý oběd s hojnou zásobou vody. Briga stále ještě křižovala mořem, pátrajíc po lodi z Kapverdských ostrovů, a tu se náhle v dohledu zjevila plachta, o níž se myslelo, že je to ta, o niž právě jde. Jelikož události následujících osmi dní mají malý význam a jen nepřímý vztah k hlavním příhodám mého vyprávění, podám je zde rychle ve formě denníku, neboť je docela vynechat nechci.
3. července. - August mi opatřil tři pokrývky, z nichž jsem si upravil pohodlné lůžko ve skrýši. Toho dne nesešel nikdo, než můj přítel. Tygr se uvelebil na loži zrovna u otvoru a tvrdě spal, jakoby dosud nezotaven z následků choroby. Navečer narazil na brigu velmi prudký vichr, než mohly plachty být svinuty a málem by ji zvrátil. Nicméně náraz ihned ustal a nezpůsobil jiné škody, než že roztrhl přední horní plachtu. Dirk Peters byl k Augustovi celý den velice laskav a měl s ním dlouhý rozhovor o Tichém oceánu a ostrovech, které v těch končinách navštívil. Ptal se ho, nechtěl-li by se vzbouřenci podniknout výzkumnou a zábavnou plavbu do těch končin a dodal, že mužstvo se prý zvolna přidává k názoru kormidelníkovu. Na to August uznal za nejlíp odvětit, že půjde rád na to dobrodružství, protože se nedá dělat nic lepšího a ježto všecko mu je lepším, nežli pirátský život.
34
July 4th. - The vessel in sight proved to be a small brig from Liverpool, and was allowed to pass unmolested. Augustus spent most of his time on deck, with a view of obtaining all the information in his power respecting the intentions of the mutineers. They had frequent and violent quarrels among themselves, in one of which a harpooner, Jim Bonner, was thrown overboard. The party of the mate was gaining ground. Jim Bonner belonged to the cook's gang, of which Peters was a partisan. July 5th. - About daybreak there came on a stiff breeze from the west, which at noon freshened into a gale, so that the brig could carry nothing more than her trysail and foresail. In taking in the foretopsail, Simms, one of the common hands, and belonging also to the cook's gang, fell overboard, being very much in liquor, and was drowned -no attempt being made to save him. The whole number of persons on board was now thirteen, to wit: Dirk Peters; Seymour, the of the cook's party; the mate, whose name I never learned; Absalom Hicks; - -Wilson; John Hunt; and Richard Parker, of the mate's party; -besides Augustus and myself. July 6th. - The gale lasted all this day, blowing in heavy squalls, accompanied with rain. The brig took in a good deal of water through her seams, and one of the pumps was kept continually going, Augustus being forced to take his turn. just at twilight a large ship passed close by us, without having been discovered until within hail. The ship was supposed to be the one for which the mutineers were on the lookout. The mate hailed her, but the reply was drowned in the roaring of the gale. At eleven, a sea was shipped amidships, which tore away a great portion of the larboard bulwarks, and did some other slight damage. Toward morning the weather moderated, and at sunrise there was very little wind. July 7th. - There was a heavy swell running all this day, during which the brig, being light, rolled excessively, and many articles broke loose in the hold, as I could hear distinctly from my hiding-place. I suffered a great deal from sea-sickness. Peters had a long conversation this day with Augustus, and told him that two of his gang, Greely and Allen, had gone over to the mate, and were resolved to turn pirates. He put several questions to Augustus which he did not then exactly understand. During a part of this evening the leak gained upon the vessel; and little could be done to remedy it, as it was occasioned by the brigs straining, and taking in the water through her seams. A sail was thrummed, and got under the bows, which aided us in some measure, so that we began to gain upon the leak. July 8th. - A light breeze sprang up at sunrise from the eastward, when the mate headed the brig to the southwest, with the intention of making some of the West India islands in pursuance of his piratical designs. No opposition was made by Peters or the cook -at least none in the hearing of Augustus. All idea of taking the vessel from the Cape Verds was abandoned. The leak was now easily kept under by one pump going every three quarters of an hour. The sail was drawn from beneath the bows. Spoke two small schooners during the day. July 9th. - Fine weather. All hands employed in repairing bulwarks. Peters had again a long conversation with Augustus, and spoke more plainly than he had done heretofore. He said nothing should induce him to come into the mate's views, and even hinted his intention of taking the brig out of his hands. He asked my friend if he could depend upon his aid in such case, to which Augustus said, "Yes," without hesitation. Peters then said he would sound the others of his party upon the subject, and went away. During the remainder of the day Augustus had no opportunity of speaking with him privately. [1] Whaling vessels are usually fitted with iron oil-tanks why the Grampus was not I have never been able to ascer-
4. července. - Loď, kterou bylo vidět, jak se ukázalo, byla malá briga z Liverpoolu a tak ji nechali plout bez obtěžování. August trávil většinu času na palubě, aby se, pokud mu bylo lze, dověděl co nejvíc o úmyslech vzbouřenců. Měli mezi sebou často prudké hádky, - při jedné harpunář Jim Bonner byl svržen do moře. Kormidelníkova strana nabývala půdy. Jim Bonner patřil k partě kuchařově, jejímž stoupencem byl i Peters. 5. července. - Za svítání přišel ostrý vítr od západu, který se k poledni zesílil ve vichr, takže briga mohla ponechat jen vratiplachtu a plachtu přídní. Při svinování přední vrchní plachty, Simms, jeden z obecných pomocníků, patřící rovněž ke straně kuchařově, padl s paluby, jsa značně opilý a utopil se, - aniž se k jeho zachránění co podniklo. Všech mužů na palubě bylo nyní třináct, to jest: Dirk Peters; Seymons, černý kuchař; Jones; - Greely; Hartman Rogers a William Allen, ze strany kuchařovy; kormidelník, jehož jména jsem se nikdy nedověděl; Absalon Hicks; - Wilson; John Hunt a Richard Parker, ze strany kormidelníkovy; mimo to August a já. 6. července. - Vichr dul celý den v nejprudších nárazech, provázených deštěm. Briga nabrala spárami dost vody a jedna pumpa byla stále v činnosti, při čemž August musil též pomáhat. Krátce před soumrakem plula těsně kolem nás nějaká velká loď, jež byla spatřena teprve, když byla na doslech. Vzbouřenci mysleli, že je to ta, na niž číhají. Kormidelník na ni zavolal, ale odpověď zanikla v hukotu větru. V jedenáct hodin se doprostřed paluby navalila velká vlna, která utrhla velký kus brlení na levém boku, kromě menších škod. K ránu se počasí zlepšilo a za východu slunce vál jen slabý vítr.
7. července. - Po celý tento den bylo moře těžce rozvlněno a briga, velice lehká, nesmírně se kymácela a mnoho věcí v podpalubí se uvolnilo, jak jsem mohl jasně slyšet ze své skrýše. Trpěl jsem velice mořskou nemocí. Peters toho dne měl dlouhý rozhovor s Augustem a oznámil mu, že dva muži z jeho party, Greely a Allen, přešli ke kormidelníkovi a rozhodli se stát se piráty. Dal pak Augustovi několik otázek, kterým on tehdy přesně nerozuměl. Ten večer se voda v lodi velice vzmohla, a těžko se to dalo napravit, protože trhlina vznikla napětím kostry a voda se nabírala spárami. Jedna z plachet byla zmuchlána a vecpána pod bok, což nám poněkud pomohlo, takže jsme vtékání trochu zamezili. 8. července. - Při východu slunce začal vát lehký vítr od východu, a kormidelník brigu otočil k jihozápadu s úmyslem zajet na některý ze Západoindických ostrovů, u provést své pirátské plány. Proti tomu nebyl ani Peters ani kuchař, - August o tom aspoň ničeho neslyšel. Od úmyslu zmocnit se lodi od Kapverdských ostrovů bylo upuštěno. Voda tekoucí do lodi byla snadno zdolávána jednou pumpou, pracující tři čtvrti hodiny. Plachta byla zpod boku vytažena. Během dne byly hlášeny dva malé škunery . 9. července. - Pohoda. Všechny ruce zaměstnány opravou brlení. Peters měl zas dlouhý rozhovor s Augustem a mluvil ještě víc od plic než dříve. Pravil, že ho nic ne. přinutí při jmout názory kormidelníkovy a přímo naznačil úmysl vyrvat mu brigu zase z rukou. Ptal se mého druha. může-li spoléhat v tom případě na jeho pomoc, na což mu August odvětil bez váhání "ano". Peters pak pravil, že přezví, jak ostatní z party o tom soudí, a odešel. Po zbývající část dne August nenasel příležitost si s ním v soukromí promluvit. [1]
35
tain.
CHAPTER VII
VII.
JULY 10th. - Spoke a brig from Rio, bound to Norfolk. Weather hazy, with a light baffling wind from the eastward. To-day Hartman Rogers died, having been attacked on the eighth with spasms after drinking a glass of grog. This man was of the cook's party, and one upon whom Peters placed his main reliance. He told Augustus that he believed the mate had poisoned him, and that he expected, if he did not be on the look-out, his own turn would come shortly. There were now only himself, Jones, and the cook belonging to his own gang -on the other side there were five. He had spoken to Jones about taking the command from the mate; but the project having been coolly received, he had been deterred from pressing the matter any further, or from saying any thing to the cook. It was well, as it happened, that he was so prudent, for in the afternoon the cook expressed his determination of siding with the mate, and went over formally to that party; while Jones took an opportunity of quarrelling with Peters, and hinted that he would let the mate know of the plan in agitation. There was now, evidently, no time to be lost, and Peters expressed his determination of attempting to take the vessel at all hazards, provided Augustus would lend him his aid. My friend at once assured him of his willingness to enter into any plan for that purpose, and, thinking the opportunity a favourable one, made known the fact of my being on board. At this the hybrid was not more astonished than delighted, as he had no reliance whatever upon Jones, whom he already considered as belonging to the party of the mate. They went below immediately, when Augustus called to me by name, and Peters and myself were soon made acquainted. It was agreed that we should attempt to retake the vessel upon the first good opportunity, leaving Jones altogether out of our councils. In the event of success, we were to run the brig into the first port that offered, and deliver her up. The desertion of his party had frustrated Peters' design of going into the Pacific -an adventure which could not be accomplished without a crew, and he depended upon either getting acquitted upon trial, on the score of insanity (which he solemnly avowed had actuated him in lending his aid to the mutiny), or upon obtaining a pardon, if found guilty, through the representations of Augustus and myself. Our deliberations were interrupted for the present by the cry of, "All hands take in sail," and Peters and Augustus ran up on deck. As usual, the crew were nearly all drunk; and, before sail could be properly taken in, a violent squall laid the brig on her beam-ends. By keeping her away, however, she righted, having shipped a good deal of water. Scarcely was everything secure, when another squall took the vessel, and immediately afterward another -no damage being done. There was every appearance of a gale of wind, which, indeed, shortly came on, with great fury, from the northward and westward. All was made as snug as possible, and we laid-to, as usual, under a close-reefed foresail. As night drew on, the wind increased in violence, with a remarkably heavy sea. Peters now came into the forecastle with Augustus, and we resumed our deliberations. We agreed that no opportunity could be more favourable than the present for carrying our designs into effect, as an attempt at such a moment would never be anticipated. As the brig was snugly laid-to, there would be no necessity of manoeuvring her until good weather, when, if we succeeded in our attempt, we might liberate one, or perhaps two of the men, to aid us in taking her into port. The main difficulty was the great disproportion in our forces. There were only three of us, and in the cabin there were nine. All the arms on board, too, were in their possession, with the exception of a pair of small pistols which Peters had con-
10. července. - Hlásila se briga z Ria, plující do Norfolku. Počasí mlhavé, s měnivým větrem od východu: Zemřel Hartman Rogers, jenž byl osmého července jat křečí po vypití sklenice grogu. Tento muž byl z party kuchařovy, člověk, na něhož Peters nejvíce spoléhal. Řekl Augustovi, že myslí, že ho kormidelník asi otrávil, a kdyby sám nebyl na stráži, že by co nevidět mohl přijít na řadu on. Nyní z jejich party zbýval už jen on, Jones a kuchař, - na druhé straně jich bylo pět. Mluvil s Jonesem o tom, aby se kormidelníkovi velení odňalo, ale ježto návrh byl přijat jen chladně, vzdal se všeho dalšího úsilí v té věci, jakož i toho, aby vůbec co kuchařovi řekl. Bylo dobře, jak se ukázalo, že byl tak opatrný, neboť odpoledne kuchař oznámil své rozhodnutí dát se ke kormidelníkovi a také skutečně k té straně přešel, zatím co Jones si našel záminku k hádce s Petersem a naznačil mu, že kormidelníkovi poví o zamýšleném plánu. Teď nebylo zřejmě času nazbyt a Peters prohlásil své rozhodnutí, že se pokusí stůj co stůj lodi se zmocnit, ovšem když mu August poskytne v tom pomoc. Můj přítel ho ihned ujistil ochotou ke každému plánu v tomto smyslu, a maje chvíli za vhodnou, řekl mu o tom, že jsem na lodi. Nad tím byl míšenec stejně udiven jako potěšen, neboť neměl pražádné důvěry k Jonesovi, jejž už pokládal za přívržence strany kormidelníkovy. Hned sešli dolů, August na mne zavolal jménem a my se s Petersem brzy seznámili .Bylo usneseno, že se pokusíme zmocnit se lodi při nejbližší příležitosti, pustivše Jonese plně ze svých počtů. V případu zdaru jsme chtěli s brigou dorazit do prvního přístavu, jenž se nám namane, a odevzdat ji. Přeběhnutí jeho druhů ke kormidelníkovi zmařilo Petersův záměr plout do Tichého oceánu, - dobrodružství, jež nebylo možno konat bez posádky; nyní se spoléhal, že bude u soudu buď osvobozen, z důvodu, že nebyl při smyslech (což, jak tvrdil slavnostně, zavinilo, že se zúčastnil vzpoury), nebo že, bude-li přec uznán vinným, dostane milost na Augustovo a moje doporučení. Naše porady byly prozatím přerušeny voláním: "Všichni k plachtám!" a Peters s Augustem odběhli na palubu.
Jako obyčejně skoro všichni muži byli opilí a, než mohla plachta být úplně svinuta, prudký náraz větru překotil brigu zas na bok. Ale když byla plachta odstraněna, briga se přece zdvihla, nabravši při tom notné množství vody. Sotvaže bylo vše zajištěno, zachytil loď druhý náraz a hned pak třetí, ale bez poškození. To všecko nasvědčovalo, že přijde vichr, jenž se skutečně brzy na to s velikou zuřivostí od severozápadu přihnal. Vše bylo co nejlíp v pořádku a přiléhali jsme, jako obvykle, se skasanou přední plachtou. Když nastávala noc, vichr zesílel co nejprudčeji a moře se rozvlnilo. Peters přišel s Augustem na příď a pokračovali jsme ve svých poradách. Shodli jsme se všichni, že nemůže přijít chvíle příznivější k provedení našeho plánu, protože ve chvíli jako teď podobný pokus nikdy nebude předvídán. Jelikož briga krásně přiléhala, nebude nutno se starat o řízení, až nastane pohoda, kdy, zdaří-li se náš plán, budeme moci přibrat jednoho či snad dva vzbouřence, aby nám pomohli dopravit loď do přístavu. Největší potíží byla veliká nerovnost našich sil. My byli pouze tři, v kabině jich bylo devět. Dále pak, i všecky zbraně měli v rukou, kromě dvou malých pistolí, jež Peters při sobě schoval, a velký námořnický nůž, který stále měl v opasku u kalhot. Z
36
cealed about his person, and the large seaman's knife which he always wore in the waistband of his pantaloons. From certain indications, too -such, for example, as there being no such thing as an axe or a handspike lying in their customary places -we began to fear that the mate had his suspicions, at least in regard to Peters, and that he would let slip no opportunity of getting rid of him. It was clear, indeed, that what we should determine to do could not be done too soon. Still the odds were too much against us to allow of our proceeding without the greatest caution. Peters proposed that he should go up on deck, and enter into conversation with the watch (Allen), when he would be able to throw him into the sea without trouble, and without making any disturbance, by seizing a good opportunity, that Augustus and myself should then come up, and endeavour to provide ourselves with some kind of weapons from the deck, and that we should then make a rush together, and secure the companion-way before any opposition could be offered. I objected to this, because I could not believe that the mate (who was a cunning fellow in all matters which did not affect his superstitious prejudices) would suffer himself to be so easily entrapped. The very fact of there being a watch on deck at all was sufficient proof that he was upon the alert, -it not being usual except in vessels where discipline is most rigidly enforced, to station a watch on deck when a vessel is lying-to in a gale of wind. As I address myself principally, if not altogether, to persons who have never been to sea, it may be as well to state the exact condition of a vessel under such circumstances. Lying-to, or, in sea-parlance, "laying-to," is a measure resorted to for various purposes, and effected in various manners. In moderate weather it is frequently done with a view of merely bringing the vessel to a stand-still, to wait for another vessel or any similar object. If the vessel which liesto is under full sail, the manoeuvre is usually accomplished by throwing round some portion of her sails, so as to let the wind take them aback, when she becomes stationary. But we are now speaking of lying-to in a gale of wind. This is done when the wind is ahead, and too violent to admit of carrying sail without danger of capsizing; and sometimes even when the wind is fair, but the sea too heavy for the vessel to be put before it. If a vessel be suffered to scud before the wind in a very heavy sea, much damage is usually done her by the shipping of water over her stern, and sometimes by the violent plunges she makes forward. This manoeuvre, then, is seldom resorted to in such case, unless through necessity. When the vessel is in a leaky condition she is often put before the wind even in the heaviest seas; for, when lying-to, her seams are sure to be greatly opened by her violent straining, and it is not so much the case when scudding. Often, too, it becomes necessary to scud a vessel, either when the blast is so exceedingly furious as to tear in pieces the sail which is employed with a view of bringing her head to the wind, or when, through the false modelling of the frame or other causes, this main object cannot be effected. Vessels in a gale of wind are laid-to in different manners, according to their peculiar construction. Some lie-to best under a foresail, and this, I believe, is the sail most usually employed. Large square-rigged vessels have sails for the express purpose, called storm-staysails. But the jib is occasionally employed by itself, -sometimes the jib and foresail, or a double-reefed foresail, and not unfrequently the aftersails, are made use of. Foretopsails are very often found to answer the purpose better than any other species of sail. The Grampus was generally laid-to under a close-reefed foresail. When a vessel is to be laid-to, her head is brought up to the wind just so nearly as to fill the sail under which she lies when hauled flat aft, that is, when brought diagonally across the vessel. This being done, the bows point within a few degrees of the direction from which the wind issues,
některých známek, jako na příklad z toho, že žádná věc, jako sekyra či sochor, neležely na svém místě, počali jsme s obavami soudit, že kormidelník má podezření, aspoň pokud jde o Peterse, a že užije každé příležitosti, aby se ho zbavil. Opravdu, bylo zcela jasno, že s plánem, pro nějž se rozhodnem, je třeba velmi a velmi si pospíšit. Měli jsme však proti sobě velikou přesilu, jež nás nutila jednat s nejvyšší opatrností.
Peters navrhoval, že vyjde na palubu, dá se do řeči s hlídkou (Allenem) a jak jen bude moci, shodí ho, vyčíhav dobrou příležitost, bez obtíží a poplachu do moře; že já a August pak vyjdeme za ním a pokusíme se opatřit si na palubě nějaké zbraně; a potom společně vyrazíme a zmocníme se schodů ke kabině dříve, než oni budou moci pomýšlet na odpor. Tomuto jsem se však já opřel, neboť jsem nemohl uvěřit, že by kormidelník (jenž byl tak prohnaný ve všem, co se netýkalo jeho pověrčivých předsudků), dal se takto snadno zaskočit. Už pouze ta věc, že byla vůbec na palubě hlídka, byla dostatečným důkazem, že je na stráži, - neboť krom lodí, na nichž se kázeň vymáhá co nejpříměji, není zvykem dávat hlídku na palubu, když loď za vichru přiléhá. Jelikož mluvím hlavně, ne-li výlučně, k těm, kteří nikdy na moři nebyli, je nutno vyložit přesný stav lodi za těchto okolností. Přiléhání, čili v námořní hantýrce "přilejhání", je opatření užívané k různým cílům a prováděné rovněž různými způsoby. Za mírného počasí je často užíváno s úmyslem, aby se loď prostě zastavila, počkala na jinou neb podobně. Je-li loď, která přiléhá, pod všemi plachtami, provádí se to obvykle otočením části plachet, aby do nich zabral vítr od zadu, čímž se loď zastaví. Ale teď mluvíme o přiléhání za vichru. Užívá se ho, duje-li vítr proti lodi a je-li prudký, a loď má plout dále s plachtami bez ne. bezpečí překocení; pak někdy, i když je vítr sic příznivý, ale moře příliš rozbouřeno, a loď má plout dále po větru. Musí-li loď rychle uhánět po větru na velmi vzedmutém moři, mnoho škody vznikne tím, že se voda nabírá přes záď a často i prudkým klesáním dopředu. Proto se toho užívá jen zřídka a jen v krajní nutnosti. Když má loď trhliny, často se nechává větrem nést i je-li moře co nejbouřlivější; neboť když přiléhá, pak její spáry se jistě budou silně otvírat pod prudkým napětím, což nebývá, když se dá větrem nést. Též se často stává, že je nutno loď pustit po větru, buď je-li vichr tak nad míru zuřivý, že by snad na kusy roztrhal plachtu, jíž je užito k řízení přídi směrem k větru, nebo když nesprávné zbudováni lodi, či jiné příčiny, brání tohoto hlavního způsobu užít.
Za vichru přiléhají lodi různým způsobem, podle povahy jejich konstrukce. Některé nejlépe přiléhají s přední plachtou a to je, myslím, plachta, jíž se užívá nejčastěji. Velké, řádně vybavené lodi, mají proto plachty zvláštní, tak zvané vichrné stěhlové plachty. Ale někdy je užito jen prosté kosatky, jindy zas kosatky a přední plachty, nebo dvojpásé přední a nezřídka i zadních plachet. Přední horní plachta, jak se často zjistí, hodí se k tomuto účelu mnohem líp, než všechny druhé. "Grampus" přiléhal většinou se sřasenou přední plachtou. Když má loď přiléhat, natočí se směrem proti větru těsně do té míry, aby naplnil plachtu, pod níž loď pluje, když je hnána od zadu, - to jest, když je napiata napříč přes trup lodi. Když je to hotovo, stočí se špice o několik stupňů od směru, odkud vane vítr, a tu bok větrné
37
and the windward bow of course receives the shock of the waves. In this situation a good vessel will ride out a very heavy gale of wind without shipping a drop of water, and without any further attention being requisite on the part of the crew. The helm is usually lashed down, but this is altogether unnecessary (except on account of the noise it makes when loose), for the rudder has no effect upon the vessel when lying-to. Indeed, the helm had far better be left loose than lashed very fast, for the rudder is apt to be torn off by heavy seas if there be no room for the helm to play. As long as the sail holds, a well modelled vessel will maintain her situation, and ride every sea, as if instinct with life and reason. If the violence of the wind, however, should tear the sail into pieces (a feat which it requires a perfect hurricane to accomplish under ordinary circumstances), there is then imminent danger. The vessel falls off from the wind, and, coming broadside to the sea, is completely at its mercy: the only resource in this case is to put her quietly before the wind, letting her scud until some other sail can be set. Some vessels will lie-to under no sail whatever, but such are not to be trusted at sea. But to return from this digression. It had never been customary with the mate to have any watch on deck when lying-to in a gale of wind, and the fact that he had now one, coupled with the circumstance of the missing axes and handspikes, fully convinced us that the crew were too well on the watch to be taken by surprise in the manner Peters had suggested. Something, however, was to be done, and that with as little delay as practicable, for there could be no doubt that a suspicion having been once entertained against Peters, he would be sacrificed upon the earliest occasion, and one would certainly be either found or made upon the breaking of the gale. Augustus now suggested that if Peters could contrive to remove, under any pretext, the piece of chain-cable which lay over the trap in the stateroom, we might possibly be able to come upon them unawares by means of the hold; but a little reflection convinced us that the vessel rolled and pitched too violently for any attempt of that nature. By good fortune I at length hit upon the idea of working upon the superstitious terrors and guilty conscience of the mate. It will be remembered that one of the crew, Hartman Rogers, had died during the morning, having been attacked two days before with spasms after drinking some spirits and water. Peters had expressed to us his opinion that this man had been poisoned by the mate, and for this belief he had reasons, so he said, which were incontrovertible, but which he could not be pre. vailed upon to explain to us -this wayward refusal being only in keeping with other points of his singular character. But whether or not he had any better grounds for suspecting the mate than we had ourselves, we were easily led to fall in with his suspicion, and determined to act accordingly. Rogers had died about eleven in the forenoon, in violent convulsions; and the corpse presented in a few minutes after death one of the most horrid and loathsome spectacles I ever remember to have seen. The stomach was swollen immensely, like that of a man who has been drowned and lain under water for many weeks. The hands were in the same condition, while the face was shrunken, shrivelled, and of a chalky whiteness, except where relieved by two or three glaring red blotches like those occasioned by the erysipelas: one of these blotches extended diagonally across the face, completely covering up an eye as if with a band of red velvet. In this disgusting condition the body had been brought up from the cabin at noon to be thrown overboard, when the mate getting a glimpse of it (for he now saw it for the first time), and being either touched with remorse for his crime or struck with terror at so horrible a sight, ordered the men to sew the body up in its hammock, and allow it the usual rites of sea-burial. Having given these
strany je přirozeně vydán nárazu prudkých vln. V takové poloze přepluje dobrá loď nejprudší vichr, aniž by nabrala jen kapky vody a potřebovala jakoukoli další pozornost mužstva. Kormidlo obvykle bývá přivázáno, ale je to naprosto zbytečno (leda snad, že působí hluk, když je volné), neboť kormidlo nemá nejmenšího významu pro loď, když přiléhá. A je i mnohem líp nechat kormidlo volné, než je přivázat, neboť může být prudkými vlnami snadno uraženo, nemá-li dost místa k volnému pohybu. Pokud plachta drží, dobře zbudovaná loď se udrží v rovnováze a přepluje každé moře, jakoby byla nadána životem a rozumem. Jestliže však prudkost větru roztrhá snad plachtu na kusy (k čemuž za normálních poměrů je třeba skutečného hurykánu), pak ovšem hrozí vážné nebezpečí. Loď se pak odkloní od větru a tím, že nastaví bok vlnám, je jim vydána na milost a nemilost; jedinou záchranou v takovém případě je, pustit ji klidně po větru a nechat ji jím hnát, dokud by nebylo lze napnout plachtu jinou. Jsou lodi, jež přiléhají i bez plachet, ale to není dost jisté při bouřlivém moři. Ale vraťme se k věci. Nebylo nikdy zvykem kormidelníkovým stavět hlídku na palubu, když loď přiléhá, a fakt, že to učinil nyní, spolu s okolností, že sekery a sochory zmizely, nás jasně přesvědčilo, že se mužstvo příliš dobře střeží, aby nebylo přepadeno způsobem, o němž hovořil Peters. Nicméně však bylo nutno něco podniknout a sice co nejdříve, neboť nemohlo být pochyb, že, jakmile bude jednou pojata nedůvěra k Petersovi, bude utracen při první příležitosti, která se naskytne anebo vynajde, až se vichr utiší.
August nyní navrhl, že kdyby se Peters, za jakoukoli záminkou, pokusil odstranit řetěz na padacích dveřích v kajutě, mohli bychom je snad přepadnout z podpalubí; ale krátká úvaha nás poučila, že se loď přílišně kymácí a houpá pro jakýkoli pokus toho druhu. Na štěstí jsem konečně připadl na to, využít pověrčivé hrůzy a špatného svědomí kormidelníkova. Pamatujete se asi, že jeden z mužstva, Hartman Rogers, ráno zemřel, byv jat přede dvěma dny křečí po vypití nějakých lihovin a vody. Peters nám sdělil své mínění, že byl muž otráven kormidelníkem a k tomu předpokladu měl, jak řekl, důvody, které jsou nezvratné, ale jež si nám netroufal svěřit, - kteréž svéhlavé odmítnutí bylo jen ve shodě s ostatními rysy jeho podivínské povahy. Ale ať už měl či neměl k podezříváni kormidelníka nějaké závažnější důvody než my, snadno jsme se přiklonili k jeho domněnce a rozhodli se jednat podle toho.
Rogers zemřel asi v jedenáct ráno, za prudkých křečí; několik minut po smrti poskytovalo jeho tělo jeden z nejhrůznějších a nejhnusnějších pohledů, jež jsem kdy, pokud se pamatuji, zažil. Břich se mu příšerně nabubřil, jako břich toho, kdo se utopil a ležel ve vodě několik týdnů. Ruce byly v témže stavu, obličej za to však scvrklý a strhaný, křídově bílý, až na několik jasně rudých skvrn, jaké zanechává po sobě růže; jedna ze skvrn se mu táhla napříč přes obličej a zcela pokrývala jedno oko jakoby pruhem rudého sametu. V tomto odporném stavu bylo tělo v poledne vyneseno z kabiny, aby bylo shozeno do moře, když kormidelník, pohlédnuv na ně (spatřil je tentokrát po prvé), buďto jat výčitkami pro svůj čin, nebo napaden hrůzou při tak strašném pohledu, nařídil mužům, aby tělo zašili do jeho lůžkové plachty a pochovali je do moře s obvyklými obřady. Dav toto nařízení, sešel zas dolů, jako by nechtěl už dál hledět na svoji oběť. Mezitím, co byly konány přípravy k
38
directions, he went below, as if to avoid any further sight of his victim. While preparations were making to obey his orders, the gale came on with great fury, and the design was abandoned for the present. The corpse, left to itself, was washed into the larboard scuppers, where it still lay at the time of which I speak, floundering about with the furious lurches of the brig. Having arranged our plan, we set about putting it in execution as speedily as possible. Peters went upon deck, and, as he had anticipated, was immediately accosted by Allen, who appeared to be stationed more as a watch upon the forecastle than for any other purpose. The fate of this villain, however, was speedily and silently decided; for Peters, approaching him in a careless manner, as if about to address him, seized him by the throat, and, before he could utter a single cry, tossed him over the bulwarks. He then called to us, and we came up. Our first precaution was to look about for something with which to arm ourselves, and in doing this we had to proceed with great care, for it was impossible to stand on deck an instant without holding fast, and violent seas broke over the vessel at every plunge forward. It was indispensable, too, that we should be quick in our operations, for every minute we expected the mate to be up to set the pumps going, as it was evident the brig must be taking in water very fast. After searching about for some time, we could find nothing more fit for our purpose than the two pump-handles, one of which Augustus took, and I the other. Having secured these, we stripped off the shirt of the corpse and dropped the body overboard. Peters and myself then went below, leaving Augustus to watch upon deck, where he took his station just where Allen had been placed, and with his back to the cabin companionway, so that, if any of the mates gang should come up, he might suppose it was the watch. As soon as I got below I commenced disguising myself so as to represent the corpse of Rogers. The shirt which we had taken from the body aided us very much, for it was of singular form and character, and easily recognizable -a kind of smock, which the deceased wore over his other clothing. It was a blue stockinett, with large white stripes running across. Having put this on, I proceeded to equip myself with a false stomach, in imitation of the horrible deformity of the swollen corpse. This was soon effected by means of stuffing with some bedclothes. I then gave the same appearance to my hands by drawing on a pair of white woollen mittens, and filling them in with any kind of rags that offered themselves. Peters then arranged my face, first rubbing it well over with white chalk, and afterward blotching it with blood, which he took from a cut in his finger. The streak across the eye was not forgotten and presented a most shocking appearance.
vykonání jeho rozkazů, přihnal se s velikou zuřivostí vichr a tak byl úmysl prozatím odložen. Mrtvola, ponechaná svému osudu, byla vlnou spláchnuta k odpadovým děrám na levém boku, kde v době, o které mluvíme, ležela stále a házela sebou sem a tam při prudkých výkyvech brigy. Dohodnuvše se o svém plánu, přikročili jsme s největší rychlostí k jeho vykonání. Peters odešel na palubu, a jak se předpokládalo, byl ihned osloven Allenem, jenž, jak se zdálo, stál na hlídce především nad přídí. Osud tohoto ničemy byl však rychle a velmi tiše rozhodnut; neboť Peters, přiblíživ se k němu lhostejně, jako by si s ním chtěl promluvit, chytil ho za krk a než mohl vykřiknout, shodil ho přes zábradlí. Pak na nás zavolal a my vystoupili. Naší první starostí pak bylo poohlédnout se, čím se hned ozbrojit; museli jsme jednat velice opatrně, neboť nebylo možno stát na palubě chvíli bez pevného držení a při každém zarytí přídi se válely přes loď těžké vlny. Též bylo nutno počínat si rychle, neboť každou chvíli jsme mohli čekat, že kormidelník přijde nahoru dát pumpy do chodu, neboť bylo jasno, že briga nabírá vodu velmi rychle. Po kratším hledání nenalezli jsme však nic vhodnějšího k svému cíli, než dvě násady od pumpy, z nichž jednu vzal August, druhou já. Když jsme se tak ozbrojili, stáhli jsme s mrtvoly košili a tělo hodili do moře. Peters a já jsme pak sešli a nechali Augusta dávat pozor na palubě, kde se pak postavil zrovna tam, kde dřív stál Allen, zády ke schodům do kabiny, -kdyby kdo z kormidelníkovy bandy snad vyšel, aby jej pokládal za hlídku.
Když jsem sešel dolů, jal jsem se převlékat, abych mohl představovat Rogersovu mrtvolu. Košile s mrtvoly stažená velmi nám posloužila, neboť měla svůj vlastní tvar a ráz, a bylo lze snadno ji poznat, - jakási halena, již nosil nebožtík přes ostatní šaty. Byl to modrý trikot se širokými bílými pruhy napříč. Když jsem si ji oblékl, počal jsem si dělat falešné břicho, napodobuje tím příšernou odpornost nabubřelé mrtvoly. To bylo ihned hotovo vycpáním několika prostěradly. Tentýž vzhled dal jsem pak svým rukám, obléknuv si bílé, vlněné rukavice a nacpav do nich rozličné hadry, která jsem kde našel. Peters mi potom upravil obličej; nejprve jej dobře natřel křídou a potom potřísnil krví, kterou získal z řezu do prstu. Ani na pruh přes oči nebylo zapomenuto, - působil příšerně.
CHAPTER VIII
VIII.
As I viewed myself in a fragment of looking-glass which hung up in the cabin, and by the dim light of a kind of battle-lantern, I was so impressed with a sense of vague awe at my appearance, and at the recollection of the terrific reality which I was thus representing, that I was seized with a violent tremour, and could scarcely summon resolution to go on with my part. It was necessary, however, to act with decision, and Peters and myself went upon deck. We there found everything safe, and, keeping close to the bulwarks, the three of us crept to the cabin companionway. It was only partially closed, precautions having been taken to prevent its being suddenly pushed to from without, by means of placing billets of wood on the upper step so as to interfere with the shutting. We found no difficulty in getting a full view of the interior of the cabin through the cracks where the hinges were placed. It now proved to have been very fortunate for us that we had not attempted to take them by surprise, for they were evidently on the
Když jsem se na sebe podíval do kousku zrcadla, jenž visel v kóji, a při matném světle jakési svítilny, zmocnil se mne z mého zevnějšku a z pomyšlení na brzkou skutečnost, kterou jsem tak představoval, takový pocit neurčité hrůzy, že jsem byl jat prudkým chvěním a pouze stěží mohl jsem se vzmužit, abych pokračoval ve své úloze. Ale bylo nutno jednat rázně a tak jsme s Petersem vyšli na palubu. Tam jsme hned seznali, že je vše bezpečno, a postupujíce při samém brlení, lezli jsme všichni tři ke schodům do kabin. Poklop byl zavřen jen zpola, neboť bylo učiněno opatření, aby nemohl být z venku neočekávaně přiražen, tím, že několik kousků dřeva bylo položeno na nejvyšší schod, což bránilo jej uzavřít. Nebylo obtížno nahlédnout do vnitřku kabiny spárami u veřejí. Tu se ukázalo, jakým bylo pro nás štěstím, že jsme se nepokusili překvapit je znenadání, neboť byli zřejmě na stráži. Jan jeden spal, leže těsně pod schody, s mušketou vedle
39
alert. Only one was asleep, and he lying just at the foot of the companion-ladder, with a musket by his side. The rest were seated on several mattresses, which had been taken from the berths and thrown on the floor. They were engaged in earnest conversation; and although they had been carousing, as appeared from two empty jugs, with some tin tumblers which lay about, they were not as much intoxicated as usual. All had knives, one or two of them pistols, and a great many muskets were lying in a berth close at hand. We listened to their conversation for some time before we could make up our minds how to act, having as yet resolved on nothing determinate, except that we would attempt to paralyze their exertions, when we should attack them, by means of the apparition of Rogers. They were discussing their piratical plans, in which all we could hear distinctly was, that they would unite with the crew of a schooner Hornet, and, if possible, get the schooner herself into their possession preparatory to some attempt on a large scale, the particulars of which could not be made out by either of us. One of the men spoke of Peters, when the mate replied to him in a low voice which could not be distinguished, and afterward added more loudly, that "he could not understand his being so much forward with the captain's brat in the forecastle, and he thought the sooner both of them were overboard the better." To this no answer was made, but we could easily perceive that the hint was well received by the whole party, and more particularly by Jones. At this period I was excessively agitated, the more so as I could see that neither Augustus nor Peters could determine how to act. I made up my mind, however, to sell my life as dearly as possible, and not to suffer myself to be overcome by any feelings of trepidation. The tremendous noise made by the roaring of the wind in the rigging, and the washing of the sea over the deck, prevented us from hearing what was said, except during momentary lulls. In one of these, we all distinctly heard the mate tell one of the men to "go forward, have an eye upon them, for he wanted no such secret doings on board the brig." It was well for us that the pitching of the vessel at this moment was so violent as to prevent this order from being carried into instant execution. The cook got up from his mattress to go for us, when a tremendous lurch, which I thought would carry away the masts, threw him headlong against one of the larboard stateroom doors, bursting it open, and creating a good deal of other confusion. Luckily, neither of our party was thrown from his position, and we had time to make a precipitate retreat to the forecastle, and arrange a hurried plan of action before the messenger made his appearance, or rather before he put his head out of the companion-hatch, for he did not come on deck. From this station he could not notice the absence of Allen, and he accordingly bawled out, as if to him, repeating the orders of the mate. Peters cried out, "Ay, ay," in a disguised voice, and the cook immediately went below, without entertaining a suspicion that all was not right. My two companions now proceeded boldly aft and down into the cabin, Peters closing the door after him in the same manner he had found it. The mate received them with feigned cordiality, and told Augustus that, since he had behaved himself so well of late, he might take up his quarters in the cabin and be one of them for the future. He then poured him out a tumbler half full of rum, and made him drink it. All this I saw and heard, for I followed my friends to the cabin as soon as the door was shut, and took up my old point of observation. I had brought with me the two pump-handles, one of which I secured near the companionway, to be ready for use when required. I now steadied myself as well as possible so as to have a good view of all that was passing within, and endeavoured to nerve myself to the task of descending among the muti-
sebe. Ostatní seděli na několika žíněnkách, stažených s lůžek a prostřených po zemi. Byli zaujati vážným rozhovorem; a ač před tím pili, jak bylo zřejmo ze dvou prázdných džbánů a několika cínových pohárů, válejících se vedle, nebyli opilí tak jako obvykle. Všichni byli ozbrojeni noži, jeden, dva i pistolemi a spousta mušket ležela na loži těsně při ruce.
Poslouchali jsme chvíli jejich rozhovor, než jsme se rozhodli co dělat, neboť jsme se dosud na ničem přesně neustanovili, vyjma, že se při přepadení pokusíme je ohromit zjevením Rogerse. Hovořili o svých pirátských plánech, z čehož jsme jasně mohli zaslechnout pouze, že se spojí s posádkou škuneru "Sršně", a bude-li možno, zmocní se samého škuneru jaksi přípravně k jistému podniku většího dosahu, jehož podrobnosti nikdo z nás nemohl doslechnout.
Jeden z mužů mluvil o Petersovi, načež kormidelník odpověděl tiše něco, čemu nebylo rozumět, a potom hlasitěji dodal, že "prý nechápe, proč je pořád jenom s tím kapitánovým spratkem na přídi a že si myslí, že čím dřív budou oba přes palubu, tím lépe". Na to sic nedostal odpovědi, ale my mohli snadno vidět, jak ochotně přijala banda tento pokyn a zejména Jones. Tu jsem byl nanejvýš rozčilen, zejména protože jsem viděl, že ani Peters ani August se nemohou rozhodnout, co dělat. Nicméně, odhodlal jsem se, že prodám svůj život co nejdráž možno a že nedopustím, aby mne zmohl strach.
Hrozný hřmot, působený hukotem vichřice v lanoví a převalováním vln přes palubu, bránil nám zaslechnout, co se dál mluví, krom ve chvílích krátkého ztišení. Při jednom ztišení slyšeli Jsme všichni jasně, jak kormidelník praví jednomu z mužstva, aby "šel napřed a poručil těm zatraceným chlapům, aby šli do kabiny", kde na ně bude prý sám moci dohlížet, protože nechce, aby se na palubě brigy něco tajně kutilo. Bylo pro nás dobře, že houpání lodi v té chvíli bylo tak prudké, že zamezilo rozkaz bez odkladu provést. Kuchař vstal se žíněnky, aby pro nás došel, ale tu příšerný náraz, který, jak jsem myslel, strhne stěžně, mrštil jím po hlavě na dveře jedné z kajut na levém boku, že je vyrazil a způsobil i další zmatek. Naštěstí nikdo z naší strany nebyl vyhozen ze svého postavení a tak jsme měli dosti času vrátit se na příď a s rychlostí sestrojit nějaký plán, než se posel zjevil, či líp, než vystrčil hlavu z otvoru u schodů, neboť na palubu ani nevystoupil. S tohoto místa si nemohl všimnout, že Allen tu není a tak naň jen zavolal, opakuje rozkaz kormidelníkův. Peters odpověděl: "Jo, jo", změněným hlasem a kuchař hned sešel dolů, aniž měl v podezření, že něco není v pořádku. Moji dva přátelé šli nyní směle zas na záď a sešli do kabiny, kde Peters za sebou přivřel dveře tak, jak je našel. Kormidelník je uvítal se strojenou srdečností a řekl Augustovi, že když se po celou tu dobu tak dobře choval, může se ubytovat v kabině a dělat nadále jednoho z party. Potom mu nalil půl poháru rumu a přinutil jej vypít. To vše jsem mohl vidět a slyšet, neboť jsem přátele následoval až ke kabině, jakmile se dveře zavřely, a postavil jsem se na předešlé své místo, odkud jsem mohl vše pozorovat Přinesl jsem dvě násady pumpy, z nichž jednu jsem položil ke schodům, abych ji měl hned po ruce, kdybych potřeboval. Tu jsem se co nejlíp umístil, abych dobře viděl všecko, co se dole děje a hleděl jsem si dodat mysli, abych mohl ihned mezi vzbouřence vpadnout, až mi Peters dá, jak
40
neers when Peters should make a signal to me, as agreed upon. Presently he contrived to turn the conversation upon the bloody deeds of the mutiny, and by degrees led the men to talk of the thousand superstitions which are so universally current among seamen. I could not make out all that was said, but I could plainly see the effects of the conversation in the countenances of those present. The mate was evidently much agitated, and presently, when some one mentioned the terrific appearance of Rogers' corpse, I thought he was upon the point of swooning. Peters now asked him if he did not think it would be better to have the body thrown overboard at once as it was too horrible a sight to see it floundering about in the scuppers. At this the villain absolutely gasped for breath, and turned his head slowly round upon his companions, as if imploring some one to go up and perform the task. No one, however, stirred, and it was quite evident that the whole party were wound up to the highest pitch of nervous excitement. Peters now made me the signal. I immediately threw open the door of the companion-way, and, descending, without uttering a syllable, stood erect in the midst of the party. The intense effect produced by this sudden apparition is not at all to be wondered at when the various circumstances are taken into consideration. Usually, in cases of a similar nature, there is left in the mind of the spectator some glimmering of doubt as to the reality of the vision before his eyes; a degree of hope, however feeble, that he is the victim of chicanery, and that the apparition is not actually a visitant from the old world of shadows. It is not too much to say that such remnants of doubt have been at the bottom of almost every such visitation, and that the appalling horror which has sometimes been brought about, is to be attributed, even in the cases most in point, and where most suffering has been experienced, more to a kind of anticipative horror, lest the apparition might possibly be real, than to an unwavering belief in its reality. But, in the present instance, it will be seen immediately, that in the minds of the mutineers there was not even the shadow of a basis upon which to rest a doubt that the apparition of Rogers was indeed a revivification of his disgusting corpse, or at least its spiritual image. The isolated situation of the brig, with its entire inaccessibility on account of the gale, confined the apparently possible means of deception within such narrow and definite limits, that they must have thought themselves enabled to survey them all at a glance. They had now been at sea twenty-four days, without holding more than a speaking communication with any vessel whatever. The whole of the crew, too -at least all whom they had the most remote reason for suspecting to be on board -were assembled in the cabin, with the exception of Allen, the watch; and his gigantic stature (be was six feet six inches high) was too familiar in their eyes to permit the notion that he was the apparition before them to enter their minds even for an instant. Add to these considerations the awe-inspiring nature of the tempest, and that of the conversation brought about by Peters; the deep impression which the loathsomeness of the actual corpse had made in the morning upon the imaginations of the men; the excellence of the imitation in my person, and the uncertain and wavering light in which they beheld me, as the glare of the cabin lantern, swinging violently to and fro, fell dubiously and fitfully upon my figure, and there will be no reason to wonder that the deception had even more than the entire effect which we had anticipated. The mate sprang up from the mattress on which he was lying, and, without uttering a syllable, fell back, stone dead, upon the cabin floor, and was hurled to the leeward like a log by a heavy roll of the brig. Of the remaining seven, there were but three who had at first any degree of presence of mind. The four others sat for some time rooted apparently to the floor, the most pitiable objects of horror and utter despair my eyes ever encountered. The only opposition we experienced at all was
bylo smluveno, znamení. Nyní se mu zatím podařilo počít řeč o krvavých událostech vzpoury, takže postupně přiměl muže k tomu, že se jali vyprávět tisíce pověr, jež jsou mezi námořníky všeobecně rozšířeny. Nemohl jsem zachytit vše, co se mluvilo, ale jasně jsem mohl postřehnout účinek hovoru na tvářích přítomných. Kormidelník byl zřejmě velice rozechvěn a náhle, když se kdosi zmínil o strašném vzezření Rogersovy mrtvoly, myslel jsem, že na místě omdlí. Peters se ho potom zeptal, nezdá-li se mu, že by bylo lépe dát trup ihned shodit do moře, protože je prý příšerný pohled, jak sebou zmítá před odpadovými děrami. Na toto lotr sotva dechu popadal a zvolna otočil hlavu ke svým druhům, jako by někoho z nich prosil, aby šel nahoru a udělal to. Nikdo se však ani nehýbal a bylo zřejmo, že celá cháska je v nejvyšším nervovém rozrušení. A tu mi Peters dal znamení. Okamžitě jsem otevřel poklop a sestoupiv, aniž bych hlesnul, stanul jsem vztyčen uprostřed bandy.
Ohromnému účinku, který vzbudilo mé náhlé zjevení, nelze se divit, uvážíme-li různé okolnosti. Obvykle, v podobných případech, zbývá v mysli divákově jistý záblesk pochybnosti, pokud jde o skutečnost toho, co má před očima; jakási naděje, třeba jen mlhavá, že je obětí úskoku, a že zjevení není vlastně příšerou z dalekého světa stínů. Nepřeháníme, řekneme-li, že tato nejistota podbarvovala skoro každé takové zjevení a že děsivou hrůzu jím působenou, je nutno přičíst i v případech nanejvýš pravděpodobných, v nichž člověk zažívá nejvíce děsu, spíše jistému pocitu předvídané hrůzy, že by zjevení mohlo být skutečností, než pevné, nezvratné víře v jeho skutečnost. Ale v našem případě, jak se ihned ukáže, nebylo v myslích vzbouřenců stínu po ničem, čím by odůvodnili svou pochybnost, že toto zjevení Rogerse není opravdu znovuožitím jeho odporné mrtvoly, neb aspoň jejím přízrakem. Osamělost brigy a její naprostá nepřístupnost pro vichřici odstraňovaly všechny domnělé možnosti podvodu do hranic tak úzkých a určitých, že si vzbouřenci určitě mysleli, že by tyto možnosti okamžitě prohlédli. Byli už dvacátý čtvrtý den na moři a nepřišli do styku se žádnou lodí, leda jen doslechem. Dále, všichni z posádky, - aspoň všichni, o nichž měli nejmenší důvod předpokládat, že jsou na lodi, - byli shromážděni dole v kabině, vyjma Allena, hlídku; ale jeho obrovská postava (měřil šest stop a šest palců) byla jim až příliš známá, aby zjevení před sebou mohli jen okamžik pokládat za něho. A k tomu přidejme děsivost moře a hrůzu, již vyvolal rozhovor vznícený Petersem; hluboký dojem, jímž ráno působila hnusná odpornost mrtvoly na obraznost mužstva; a pak mé dokonalé přestrojení a matné, blikavé světlo, při němž mne spatřili, ježto záření kabinové svítilny, házející sebou sem a tam, padalo matně a měnivě na mou postavu, - a nebudete mít důvodů se divit, že naše lest došla mnohem většího účinku, než jsme předpokládali. Kormidelník vyskočil se žíněnky, na niž ležel, bez hlesnutí se skácel mrtev na podlahu kabiny, a prudkým nárazem brigy byl odhozen jako dřevo k závětrné straně. Z ostatních sedmi jen tři projevili jakousi duchapřítomnost. Čtyři z nich seděli chvíli na zemi zřejmě ochromeni, jako nejžalostnější obraz hrůzy a krajního zoufalství, jež jsem kdy na své oči spatřil. Na odpor se postavil jen kuchař, John Hunt a Richard Parker, ale všichni se bránili jen chabě a nerozhodně. Dva první byli okamžitě skoleni Petersem a Parkera jsem srazil já, zasadiv mu ránu do hlavy násadou od pumpy, kterou jsem přinesl s sebou. Mezitím se August chopil muškety, jež ležela na podlaze, a střelil jiného vzbouřence (Wilsona), do prsou. Zbývali pak jen tři; ale ti se zatím sebrali z ustrnutí a počali si asi uvědomovat, že na nich byl spáchán podvod, neboť se bili s velkou rozhod-
41
from the cook, John Hunt, and Richard Parker; but they made but a feeble and irresolute defence. The two former were shot instantly by Peters, and I felled Parker with a blow on the head from the pump-handle which I had brought with me. In the meantime, Augustus seized one of the muskets lying on the floor now but three remaining; but by this time they had become aroused from their lethargy, and perhaps began to see that a deception had been practised upon them, for they fought with great resolution and fury, and, but for the immense muscular strength of Peters, might have the floor, stabbed him in several places along the right arm, and would no doubt have soon dispatched him (as neither Peters nor myself could immediately get rid of our own antagonists) had it not been for the timely aid of a friend, upon whose assistance we, surely, had never depended. This friend was no other than Tiger. With a low growl, he bounded into the cabin, at a most critical moment for Augustus, and throwing himself upon Jones, pinned him to the floor in an instant. My friend, however, was now too much injured to render us any aid whatever, and I was so encumbered with my disguise that I could do but little. The dog would not leave his hold upon the throat of Jones -Peters, nevertheless, was far more than a match for the two men who remained, and would, no doubt, have dispatched them sooner, had it not been for the narrow space in which he had to act, and the tremendous lurches of the vessel. Presently he was enabled to get hold of a heavy stool, several of which lay about the floor. With this he beat out the brains of Greely as he was in the act of discharging a musket at me, and immediately afterward a roll of the brig throwing him in contact with Hicks, he seized him by the throat, and, by dint of sheer strength, strangled him instantaneously. Thus, in far less time than I have taken to tell it, we found ourselves masters of the brig. The only person of our opponents who was left alive was Richard Parker. This man, it will be remembered, I had knocked down with a blow from the pump-handle at the commencement of the attack. He now lay motionless by the door of the shattered stateroom; but, upon Peters touching him with his foot, he spoke, and entreated for mercy. His head was only slightly cut, and otherwise he had received no injury, having been merely stunned by the blow. He now got up, and, for the present, we secured his hands behind his back. The dog was still growling over Jones; but, upon examination, we found him completely dead, the blood issuing in a stream from a deep wound in the throat, inflicted, no doubt, by the sharp teeth of the animal. It was now about one o'clock in the morning, and the wind was still blowing tremendously. The brig evidently laboured much more than usual, and it became absolutely necessary that something should be done with a view of easing her in some measure. At almost every roll to leeward she shipped a sea, several of which came partially down into the cabin during our scuffle, the hatchway having been left open by myself when I descended. The entire range of bulwarks to larboard had been swept away, as well as the caboose, together with the jollyboat from the counter. The creaking and working of the mainmast, too, gave indication that it was nearly sprung. To make room for more stowage in the afterhold, the heel of this mast had been stepped between decks (a very reprehensible practice, occasionally resorted to by ignorant ship-builders), so that it was in imminent danger of working from its step. But, to crown all our difficulties, we plummed the well, and found no less than seven feet of water. Leaving the bodies of the crew lying in the cabin, we got to work immediately at the pumps -Parker, of course, being set at liberty to assist us in the labour. Augustus's arm was bound up as well as we could effect it, and he did what he could, but that was not much. However, we found that we could just manage to keep the leak from gaining upon us
ností a zuřivostí a nebýt ohromné svalové síly Petersovy, byli by nás snad i udolali. Tito tři muži byli - Jones, Greely a Absalon Hicks. Jones mrštil Augustem na zem, pobodal ho na několika místech na pravé ruce a jistě by ho byl odpravil (ježto ani já, ani Peters jsme se nemohli zbavit svých soků), kdyby mu nepřišel včas na pomoc přítel, na jehož pomoc jsme určitě nikdy nepočítali. A tento přítel byl Tygr. S temným zavytím skočil do kabiny v nejnebezpečnější pro Augusta chvíli, a vrhnuv se na Jonese, okamžitě ho strhl na zem. Můj přítel byl však tak poraněn, že nám už nikterak nemohl pomoci, a já byl tak zabalen do svého převleku, že jsem toho mnoho nesvedl. Pes stále hryzal do Jonesova hrdla; Peters měl nicméně velikou převahu nad oběma muži, kteří mu zbývali, a jistě by je už dávno byl udolal, nebýt úzkého prostoru, v němž musel zápasit, a strašlivého kymácení lodi. Konečně se mu podařilo chytit těžkou židli, jichž leželo na podlaze několik. Rozrazil jí lebku Greelovi zrovna v okamžiku, kdy se chystal. vystřelit na mne z muškety, a ihned na to byl Peters nárazem brigy hozen přímo do náručí Hicksovi, chopil ho za hrdlo a pouhým sevřením jej rázem uškrtil. Takto, v době ještě kratší, než mi bylo třeba k tomuto líčení, stali jsme se pány brigy.
Jediný, kdo z našich protivníků zůstal, byl Richard Parker. Toho, jak se pamatujete, srazil jsem násadou od pumpy na počátku útoku. Ležel teď bez hnutí u dveří rozbité kabiny, ale když oň Peters zavadil nohou, promluvil a úpěl o milost. Na hlavě byl jenom velmi lehce raněn a jinak se mu nic nestalo, neboť byl ranou pouze omráčen. Potom vstal a my mu prozatím spoutali ruce za zády. Pes ještě ustavičně vrčel na Jonese, ale po bedlivějším ohledání těla jsme poznali, že je naprosto mrtev a že mu krev crčí proudem z hluboké rány na hrdle, zasazené mu, beze vší pochyby, ostrými tesáky zvířete.
Byla asi jedna hodina s půlnoci a vichr stále příšerně hučel. Briga, jak nám bylo zřejmo, plula mnohem obtížněji než obvykle a bylo naprosto jasno, že je nutno vykonat něco, čím by se jí jaksi ulevilo. Téměř při každém jejím zakymácení k závětrné straně nabírala vodu, jež vnikla za naší bitky několikráte až do kabiny, protože jsem nechal příklop nad schodištěm, když jsem sestupoval, otevřený. Celý kus brlení na levém boku byl vlnami odtržen, právě tak kuchyně a člun na zádi. Praštění a ohybání hlavního stožáru nasvědčovalo též tomu, že se co nejdříve zlomí. Aby se získalo v zadním podpalubí více místa, byl podstavec tohoto stožáru vsazen mezi špalky (praktika nejvýš odsouzení hodná, užívaná někdy nezkušenými staviteli), takže hrozilo nebezpečí, že bude stožár z podstavce vyvrácen. Ale k dovršení našich strastí, když jsme zkoumali olovnicí .sběrnou studni, shledali jsme v ní sedm stop vody. Nechavše mrtvoly zabitých ležet v kabině, dali jsme se ihned do práce u pump a Parkera ovšem jsme vyprostili, aby .nám v tom mohl pomáhat. Augustovi jsme paži obvázali, jak jsme uměli nejlíp, a on dělal, co mohl, ale to ovšem nebylo mnoho. Nicméně jsme brzy seznali, že nemůžeme vodu zmoci, leda bude-li jedna pumpa stále v
42
by having one pump constantly going. As there were only four of us, this was severe labour; but we endeavoured to keep up our spirits, and looked anxiously for daybreak, when we hoped to lighten the brig by cutting away the mainmast. In this manner we passed a night of terrible anxiety and fatigue, and, when the day at length broke, the gale had neither abated in the least, nor were there any signs of its abating. We now dragged the bodies on deck and threw them overboard. Our next care was to get rid of the mainmast. The necessary preparations having been made, Peters cut away at the mast (having found axes in the cabin), while the rest of us stood by the stays and lanyards. As the brig gave a tremendous lee-lurch, the word was given to cut away the weather-lanyards, which being done, the whole mass of wood and rigging plunged into the sea, clear of the brig, and without doing any material injury. We now found that the vessel did not labour quite as much as before, but our situation was still exceedingly precarious, and in spite of the utmost exertions, we could not gain upon the leak without the aid of both pumps. The little assistance which Augustus could render us was not really of any importance. To add to our distress, a heavy sea, striking the brig to the windward, threw her off several points from the wind, and, before she could regain her position, another broke completely over her, and hurled her full upon her beam-ends. The ballast now shifted in a mass to leeward (the stowage had been knocking about perfectly at random for some time), and for a few moments we thought nothing could save us from capsizing. Presently, however, we partially righted; but the ballast still retaining its place to larboard, we lay so much along that it was useless to think of working the pumps, which indeed we could not have done much longer in any case, as our hands were entirely raw with the excessive labour we had undergone, and were bleeding in the most horrible manner. Contrary to Parker's advice, we now proceeded to cut away the foremast, and at length accomplished it after much difficulty, owing to the position in which we lay. In going overboard the wreck took with it the bowsprit, and left us a complete hulk. So far we had had reason to rejoice in the escape of our longboat, which had received no damage from any of the huge seas which had come on board. But we had not long to congratulate ourselves; for the foremast having gone, and, of course, the foresail with it, by which the brig had been steadied, every sea now made a complete breach over us, and in five minutes our deck was swept from stern to stern, the longboat and starboard bulwarks torn off, and even the windlass shattered into fragments. It was, indeed, hardly possible for us to be in a more pitiable condition. At noon there seemed to be some slight appearance of the gale's abating, but in this we were sadly disappointed, for it only lulled for a few minutes to blow with redoubled fury. About four in the afternoon it was utterly impossible to stand up against the violence of the blast; and, as the night closed in upon us, I had not a shadow of hope that the vessel would hold together until morning. By midnight we had settled very deep in the water, which was now up to the orlop deck. The rudder went soon afterward, the sea which tore it away lifting the after portion of the brig entirely from the water, against which she thumped in her descent with such a concussion as would be occasioned by going ashore. We had all calculated that the rudder would hold its own to the last, as it was unusually strong, being rigged as I have never seen one rigged either before or since. Down its main timber there ran a succession of stout iron hooks, and others in the same manner down the stern-post. Through these hooks there extended a very thick wrought-iron rod, the rudder being thus held to the stern-post and swinging freely on the rod. The tremendous force of the sea which tore it off may be estimated by
činnosti. Ale jelikož jsme byli pouze čtyři, byla to práce velice tvrdá; nicméně snažili jsme se dodat si odvahy a úzkostlivě čekali na svítání, kdy jsme doufali ulehčit lodi stržením hlavního stožáru. Takovým způsobem, jsme prožili celou noc za hrozného strachu a úsilí, a když se konečně rozbřesklo, vichr ani v nejmenším neustal, a nic nenasvědčovalo tomu, že vůbec ustane. Tu jsme vytáhli mrtvoly nahoru a shodili do moře. Naší první starostí bylo zbavit se hlavního stožáru. Když k tomu byly skončeny všecky nutné přípravy, Peters jej podťal (nalezenou sekerou), zatím co my tři jsme stáli u stěhel a krátkých lan. Ježto se briga náhle hrozivě nahnula na závětrnou stranu, byl dán rozkaz přetnout návětrné krátké lano, což se hned stalo, a celá spousta rahnoví a lan se zřítila do moře, aniž zavadila o loď nebo způsobila jakou škodu. Tu jsme pak shledali, že se loď už nekymácí jako dříve, ale náš stav byl stále nanejvýš nejistý a přese všecko úsilí nemohli jsme zamezit nabírání vody bez pomoci obou pump. Nepatrná pomoc, kterou nám mohl přispět August, byla opravdu zcela bezvýznamná. Ke všem našim úzkostem vrazila do brigy s návětrné strany velká vlna, otočivši ji o několik stupňů od směru větru, a než se loď mohla vrátit do původní polohy, převalila se přes ni zas nová vlna a úplně ji obrátila na bok. Tu se přítěž svezla v jediné hromadě k závětrné straně (když se náklad všelijak sem a tam po nějakou dobu přehazoval), a po jistou chvíli jsme už mysleli, že nás nic nezachrání před překocením. Brzy se však loď zase částečně napřímila, ale náklad si udržel své místo na levém boku, a tím jsme byli tak nahnuti, že bylo marno myslet na čerpání, v němž jsme už vlastně v žádném případě nemohli pokračovat, neboť naše ruce byly úplně rozedřeny tvrdou prací, již jsme konali, a krvácely nám co nejhrozněji. Ačkoli nás Parker zrazoval, přikročili jsme pak i k stržení předního stožáru, což se nám konečně zdařilo po mnohých obtížích, zaviněných postavením, v němž jsme byli. Padající stožár, strhl s sebou stěžeň příční, takže z nás zůstal jen pouhý trup. Dosud jsme měli důvod radovat se z toho, že zůstal ušetřen veliký záchranný člun, jenž neutrpěl nárazy žádných vln, přelévajících se přes palubu. Ale naše radost netrvala dlouho; neboť když jsme strhli přední stožár, a s ním ovšem i přední plachtu, jíž loď byla v rovnováze, kdejaká vlna se hnala přes palubu a v pěti minutách bylo tak spláchnuto všecko od přídi až na záď, člun s pravým brlením urván a dokonce i vratidlo rozbito na kusy. Bylo opravdu nemožno představit si postavení žalostnější. V poledne se zdálo, že se vichr už poněkud utišil, ale tím jsme byli smutně zklamáni, neboť se ztišil jen na několik minut, aby se pak rozdul s dvojnásobnou zuřivostí. Ke čtvrté hodině odpoledne bylo naprosto vyloučeno zdolat prudkost vichru a, ježto se blížila noc, ztratili jsme i poslední naději, že se loď do rána udrží. O půlnoci jsme byli ponořeni velice hluboko do vody, jež nyní sahala až k spodní palubě. Kormidlo se brzy utrhlo, a vlna, jež je urazila, vyzdvihla záď brigy úplně nad vodu, na niž pak záď padla s takovým otřesem, jako by narazila na břeh. Všichni jsme spoléhali, že kormidlo vydrží do poslední chvíle, neboť bylo neobvykle silné a vypraveno tak, jak jsem neviděl nikdy dřív ani potom. Po jeho hlavním trámu byla zatlučena řada silných železných skob a jiné byly tímtéž způsobem vraženy do zadní stěny zádi. Těmito skobami procházela velmi silná tyč z kovaného železa a kormidlo bylo tak připevněno k stěně zádi a mohlo se volně na tyči pohybovat. Nesmírnou sílu oné vlny, jež je urvala, lze si představit i z toho, že skoby jež byly zádí naskrz proraženy a na druhé
43
the fact, that the hooks in the stern-post, which ran entirely through it, being clinched on the inside, were drawn every one of them completely out of the solid wood. We had scarcely time to draw breath after the violence of this shock, when one of the most tremendous waves I had then ever known broke right on board of us, sweeping the companion-way clear off, bursting in the hatchways, and firing every inch of the vessel with water.
straně zahnuty, byly všecky úplně vyrvány z pevného dřeva. Měli jsme sotva čas vzpamatovat se z prudkostí tohoto nárazu, když tu se přes nás přehnala jedna z nejhrůznějších vln, jež jsem kdy viděl, smetla úplně kryt spusti a vedravši se dovnitř, zaplavila rázem každý coul na lodi vodou.
CHAPTER IX
IX.
Luckily, just before night, all four of us had lashed ourselves firmly to the fragments of the windlass, lying in this manner as flat upon the deck as possible. This precaution alone saved us from destruction. As it was, we were all more or less stunned by the immense weight of water which tumbled upon us, and which did not roll from above us until we were nearly exhausted. As soon as I could recover breath, I called aloud to my companions. Augustus alone replied, saying: "It is all over with us, and may God have mercy upon our souls!" By-and-by both the others were enabled to speak, when they exhorted us to take courage, as there was still hope; it being impossible, from the nature of the cargo, that the brig could go down, and there being every chance that the gale would blow over by the morning. These words inspired me with new life; for, strange as it may seem, although it was obvious that a vessel with a cargo of empty oil-casks would not sink, I had been hitherto so confused in mind as to have overlooked this consideration altogether; and the danger which I had for some time regarded as the most imminent was that of foundering. As hope revived within me, I made use of every opportunity to strengthen the lashings which held me to the remains of the windlass, and in this occupation I soon discovered that my companions were also busy. The night was as dark as it could possibly be, and the horrible shrieking din and confusion which surrounded us it is useless to attempt describing. Our deck lay level with the sea, or rather we were encircled with a towering ridge of foam, a portion of which swept over us even instant. It is not too much to say that our heads were not fairly out of the water more than one second in three. Although we lay close together, no one of us could see the other, or, indeed, any portion of the brig itself, upon which we were so tempestuously hurled about. At intervals we called one to the other, thus endeavouring to keep alive hope, and render consolation and encouragement to such of us as stood most in need of it. The feeble condition of Augustus made him an object of solicitude with us all; and as, from the lacerated condition of his right arm, it must have been impossible for him to secure his lashings with any degree of firmness, we were in momentary expectation of finding that he had gone overboard -yet to render him aid was a thing altogether out of the question. Fortunately, his station was more secure than that of any of the rest of us; for the upper part of his body lying just beneath a portion of the shattered windlass, the seas, as they tumbled in upon him, were greatly broken in their violence. In any other situation than this (into which he had been accidentally thrown after having lashed himself in a very exposed spot) he must inevitably have perished before morning. Owing to the brig's lying so much along, we were all less liable to be washed off than otherwise would have been the case. The heel, as I have before stated, was to larboard, about one half of the deck being constantly under water. The seas, therefore, which struck us to starboard were much broken, by the vessel's side, only reaching us in fragments as we lay flat on our faces; while those which came from larboard being what are called back-water seas, and obtaining little hold upon us on account of our posture, had not sufficient force to drag us from our fastenings. In this frightful situation we lay until the day broke so as
Na štěstí těsně před večerem jsme se všichni čtyři pevně přivázali ke zbytkům vratidla, ležíce takovým způsobem, pokud možno při samé palubě. Jen tato opatrnost zachránila nás od zkázy. V tomto postavení byli jsme všichni více méně omráčeni ohromnou silou vln, jež do nás tloukly a neodtékaly dřív, než jsme byli skoro vyčerpáni. Jakmile jsem mohl vydechnout, volal jsem hlasitě na své druhy. Jen August odvětil a pravil: "Je po nás, kéž se Bůh smiluje nad našimi dušemi!" Brzy i druzí dva byli schopni mluvit a vybízeli nás k odvaze, protože je stále ještě naděje; neboť je prý nemožno, podle povahy nákladu, aby se briga hned potopila, a že jsou nejlepší vyhlídky, že se vichřice do rána utiší. Tato slova do mne vlila zas nový život; neboť, ať se to zdá sebe podivnějším, přes to, že bylo naprosto jisto, že loď s nákladem prázdných sudů na olej se nemůže potopit, byl jsem doposud stále tak zmaten, že jsem tuto okolnost úplně přehlédl; a nebezpečí, jež jsem po jistý čas pokládal za nejvýš neodvratné, bylo právě nebezpečí utonutí. Jak ve mně naděje ožila, využil jsem každé příležitosti, abych utáhl pouta, jež mne poutala ke zbytkům vratidla, a při tom jsem brzy seznal, že i moji druzi jsou tak zaměstnáni. Noc byla tak temná, jak jen je možno, a hrozně řvoucí jek a hukot kolem nás je věru zbytečno popisovat. Paluba byla v rovině mořské hladiny, či spíše, byli jsme obklíčeni tyčícími se hřebeny pěny, z níž část se přes nás co chvíli převalovala. Nepřeháním řeknu-li, že jsme se hlavou udrželi nad vodou jen asi každou třetí vteřinu. A ač jsme leželi těsně při sobě, nemohli jsme se vzájemně vidět, ba věru ani část samotné brigy, na níž jsme byli tak bouřlivě zmítáni. Občas jsme na sebe navzájem volali, snažíce se tak dodat si naděje a poskytnout útěchu a povzbuzení tomu, kdo jí měl nejvíce potřebí. Augustovo vysílení působilo nám všem skutečné obavy; a ježto měl pravou paži tak rozervánu, že nemohl zajistit své připoutání aspoň poněkud pevně, čekali jsme každou chvíli, že ho spatříme sletět s paluby; a přece přispět mu na pomoc bylo naprosto nemožno. Na štěstí jeho poloha byla o mnoho jistější než koho z nás druhých; neboť, jelikož horní částí těla ležel právě pod kusem rozbitého vratidla, vlny, jež do něho vrážely, byly v původní své prudkosti značně sráženy. V každém jiném postavení kromě tohoto (do něhož byl vržen náhodou, když se byl před tím přivázal na místě velice nebezpečném), jistě by nevyhnutelně před jitrem zahynul. Proto, že briga byla tak silně nakloněna, byli jsme všichni ve mnohem menším nebezpečí, že budem spláchnuti, než kdyby tomu bylo jinak. Zadní kýl, jak jsem už předeslal, byl skloněn k levému boku, takže asi půle paluby byla ustavičně pod vodou. Tak vlny, jež bily do prava, byly velice tříštěny bokem lodi a zasahovaly nás pouze částečně, jak jsme leželi ploše na svých tvářích; kdežto vlny přicházející zleva, což byly tak zvané vlny zpáteční, nemohouce se do nás pro naše postavení dosti opřít, neměly dost síly odtrhnout nás s místa, kde jsme byli upoutáni.
V takovém hrozivém postavení jsme leželi až do rozbře-
44
to show us more fully the horrors which surrounded us. The brig was a mere log, rolling about at the mercy of every wave; the gale was upon the increase, if any thing, blowing indeed a complete hurricane, and there appeared to us no earthly prospect of deliverance. For several hours we held on in silence, expecting every moment that our lashings would either give way, that the remains of the windlass would go by the board, or that some of the huge seas, which roared in every direction around us and above us, would drive the hulk so far beneath the water that we should be drowned before it could regain the surface. By the mercy of God, however, we were preserved from these imminent dangers, and about midday were cheered by the light of the blessed sun. Shortly afterward we could perceive a sensible diminution in the force of the wind, when, now for the first time since the latter part of the evening before, Augustus spoke, asking Peters, who lay closest to him, if he thought there was any possibility of our being saved. As no reply was at first made to this question, we all concluded that the hybrid had been drowned where he lay; but presently, to our great joy, he spoke, although very feebly, saying that he was in great pain, being so cut by the tightness of his lashings across the stomach, that he must either find means of loosening them or perish, as it was impossible that he could endure his misery much longer. This occasioned us great distress, as it was altogether useless to think of aiding him in any manner while the sea continued washing over us as it did. We exhorted him to bear his sufferings with fortitude, and promised to seize the first opportunity which should offer itself to relieve him. He replied that it would soon be too late; that it would be all over with him before we could help him; and then, after moaning for some minutes, lay silent, when we concluded that he had perished. As the evening drew on, the sea had fallen so much that scarcely more than one wave broke over the hulk from windward in the course of five minutes, and the wind had abated a great deal, although still blowing a severe gale. I had not heard any of my companions speak for hours, and now called to Augustus. He replied, although very feebly, so that I could not distinguish what he said. I then spoke to Peters and to Parker, neither of whom returned any answer. Shortly after this period I fell into a state of partial insensibility, during which the most pleasing images floated in my imagination; such as green trees, waving meadows of ripe grain, processions of dancing girls, troops of cavalry, and other phantasies. I now remember that, in all which passed before my mind's eye, motion was a predominant idea. Thus, I never fancied any stationary object, such as a house, a mountain, or any thing of that kind; but windmills, ships, large birds, balloons, people on horseback, carriages driving furiously, and similar moving objects, presented themselves in endless succession. When I recovered from this state, the sun was, as near as I could guess, an hour high. I had the greatest difficulty in bringing to recollection the various circumstances connected with my situation, and for some time remained firmly convinced that I was still in the hold of the brig, near the box, and that the body of Parker was that of Tiger. When I at length completely came to my senses, I found that the wind blew no more than a moderate breeze, and that the sea was comparatively calm; so much so that it only washed over the brig amidships. My left arm had broken loose from its lashings, and was much cut about the elbow; my right was entirely benumbed, and the hand and wrist swollen prodigiously by the pressure of the rope, which had worked from the shoulder downward. I was also in great pain from another rope which went about my waist, and had been drawn to an insufferable degree of tightness. Looking round upon my companions, I saw that Peters still lived, although a thick line was pulled so forcibly
sku, který nám tím více ukázal hrůzy nás obklopující. Briga byla jen jako kus dřeva, zmítaného sem a tam na pospas vlnám; vichr se vzmáhal, místo aby polevoval, a věru dul jako hotový orkán, a nikde nebylo zákmitu naděje na záchranu. Několik hodin jsme mlčeli, čekajíce každé chvíle, že provaz, kterým jsme spoutáni, povolí, že zbytky vratidla spadnou přes palubu, či že některá z hrozných vln, které ječely kolkolem vedle i nad námi, stáhne vrak pod vodu do takové hloubi, že utoneme dřív, než se opět vynoříme nad hladinu. Ale Boží milostí jsme byli zachráněni ze všech těchto hrozících nebezpečí a asi v poledne i potěšeni požehnanou sluneční září. Krátce na to mohli jsme pozorovat citelné oslabení síly větru, když August, po prvé od včerejšího večera, promluvil a ptal se Peterse, jenž ležel u něho nejblíže, myslí-li, že máme vůbec jakou možnost záchrany. Jelikož na tuto otázku nedostal hned odpovědi, soudili jsme všichni, že se míšenec na místě, kde ležel, utopil; ale hned na to, k naší veliké radosti, promluvil, ač velmi slabě, a pravil, že cítí veliké bolesti, jsa svými provazy tak silně stažen přes žaludek, že jej buď musí jakkoli uvolnit, či zhynout, neboť je nemožno, aby svou trýzeň déle snášel. To nám způsobilo velkou úzkost, neboť bylo naprosto nemožno jakkoli mu pomoci, když se vlny přes nás stále tak válely. Vybízeli jsme ho, aby své utrpení nesl pevně a slibovali mu, že využijeme první příležitosti, jež se naskytne, abychom mu ulevili. Odvětil, že brzy bude už jistě příliš pozdě a že bude po něm, než mu budeme moci nějak pomoci; a potom, po několikaminutovém stenání ležel klidně, a my jsme soudili, že zhynul.
Jak nastal večer, moře utichlo tak, že v pěti minutách rozbila se o vrak sotva jedna vlna od větrné strany a vítr se značně utišil, ač ještě stále vál ostře. Neslyšel jsem slova od svých tří druhů po celé hodiny a zvolal jsem nyní na Augusta. Odpověděl sice, ale tak slabě, že jsem mu nemohl porozumět, co říká. Potom jsem promluvil i na Peterse a na Parkera, z nichž nikdo neodpověděl.
Brzy nato upadl jsem do částečného bezvědomí, za něhož mi hlavou táhly nejrozkošnější vidiny, jako zelené stromy, vlnící se lány zralého obilí, průvody tančících dívek, oddíly jízdy a jiné přeludy. Nyní si vzpomínám, že ve všem, co mi tak běželo před duševním zrakem, převládající představou byl pohyb. Nevznikaly však vůbec představy předmětů stojatých, jako dům, hora, či co podobného; vždy pouze větrné mlýny, lodi, velcí ptáci, balony, lidé na koních, povozy divě uhánějící a jiné předměty v pohybu, vynořovaly se mi v nekonečné řadě za sebou. Když jsem se vybral z tohoto stavu, slunce bylo, jak jsem mohl soudit, asi tak hodinu nad obzorem. S největší nesnadností mohl jsem se rozpomenout na různé okolnosti svého postavení a po jistou dobu jsem byl pevně přesvědčen, že jsem ještě stále ve svém podpalubí brigy, poblíž své bedny a že Parkerovo tělo je tělem Tygrovým. Konečně, když jsem se úplně vzpamatoval, spatřil jsem, že je už jen lehký vítr, a moře je celkem dosti klidné, takže se přelévalo jen přes prostředek brigy. Má levá paže se vysmekla z utažení a byla na lokti silně poraněna; pravá byla úplně ztrnulá a ruka i zápěstí silně oteklé pod tlakem provazů, jež se dřely od ramene dolů. Měl jsem i veliké bolesti od jiného provazu, jímž jsem byl ovinut kol pasu a jenž se utáhl k nesnešení. Pohlédnuv na druhy, viděl jsem, že Peters žije stále, ač tlustý provaz jej tak v bocích stáhl, že se zdálo, jako by byl přeťat; když jsem se pohnul, dal mi rukou slabě znamení, ukázav na provaz. August už nejevil žádných
45
around his loins as to give him the appearance of being cut nearly in two; as I stiffed, he made a feeble motion to me with his hand, pointing to the rope. Augustus gave no indication of life whatever, and was bent nearly double across a splinter of the windlass. Parker spoke to me when he saw me moving, and asked me if I had not sufficient strength to release him from his situation, saying that if I would summon up what spirits I could, and contrive to untie him, we might yet save our lives; but that otherwise we must all perish. I told him to take courage, and I would endeavor to free him. Feeling in my pantaloons' pocket, I got hold of my penknife, and, after several ineffectual attempts, at length succeeded in opening it. I then, with my left hand, managed to free my right from its fastenings, and afterward cut the other ropes which held me. Upon attempting, however, to move from my position, I found that my legs failed me altogether, and that I could not get up; neither could I move my right arm in any direction. Upon mentioning this to Parker, he advised me to lie quiet for a few minutes, holding on to the windlass with my left hand, so as to allow time for the blood to circulate. Doing this, the numbness presently began to die away so that I could move first one of my legs, and then the other, and, shortly afterward I regained the partial use of my right arm. I now crawled with great caution toward Parker, without getting on my legs, and soon cut loose all the lashings about him, when, after a short delay, he also recovered the partial use of his limbs. We now lost no time in getting loose the rope from Peters. It had cut a deep gash through the waistband of his woollen pantaloons, and through two shirts, and made its way into his groin, from which the blood flowed out copiously as we removed the cordage. No sooner had we removed it, however, than he spoke, and seemed to experience instant relief -being able to move with much greater ease than either Parker or myself -this was no doubt owing to the discharge of blood. We had little hopes that Augustus would recover, as he evinced no signs of life; but, upon getting to him, we discovered that he had merely swooned from the loss of blood, the bandages we had placed around his wounded arm having been torn off by the water; none of the ropes which held him to the windlass were drawn sufficiently tight to occasion his death. Having relieved him from the fastenings, and got him clear of the broken wood about the windlass, we secured him in a dry place to windward, with his head somewhat lower than his body, and all three of us busied ourselves in chafing his limbs. In about half an hour he came to himself, although it was not until the next morning that he gave signs of recognizing any of us, or had sufficient strength to speak. By the time we had thus got clear of our lashings it was quite dark, and it began to cloud up, so that we were again in the greatest agony lest it should come on to blow hard, in which event nothing could have saved us from perishing, exhausted as we were. By good fortune it continued very moderate during the night, the sea subsiding every minute, which gave us great hopes of ultimate preservation. A gentle breeze still blew from the N. W., but the weather was not at all cold. Augustus was lashed carefully to windward in such a manner as to prevent him from slipping overboard with the rolls of the vessel, as he was still too weak to hold on at all. For ourselves there was no such necessity. We sat close together, supporting each other with the aid of the broken ropes about the windlass, and devising methods of escape from our frightful situation. We derived much comfort from taking off our clothes and wringing the water from them. When we put them on after this, they felt remarkably warm and pleasant, and served to invigorate us in no little degree. We helped Augustus off with his, and wrung them for him, when he experienced the same comfort. Our chief sufferings were now those of hunger and thirst, and when we looked forward to the means of relief in this
známek života a ležel skoro ve dví přehnut přes zlomek vratidla. Parker, vida že se hýbám, na mne promluvil a ptal se, nejsem-li dost silný, abych ho vyprostil z jeho postavení, tvrdě, že kdybych vzpružil všechnu svou sílu a takto jej odvázal, mohli bychom ještě zachránit život; ne-li, pak musíme všichni prý zahynout. Odpověděl jsem mu, aby se vzmužil a že se pokusím vysvobodit ho. Hmataje v kapse u kalhot, našel jsem svůj perořízek a po několika marných pokusech přec jsem jej nakonec otevřel. Pak jsem levou rukou vyprostil pravici z provazů a dále přeřezal ostatní, které mne dřely. Když jsem se však pokoušel pohnou. se ze svého postavení, shledal jsem, že mi nohy úplně vy. pověděly službu a že se nemohu vztyčit, ani pohnout pravou paží jakýmkoli směrem. Když jsem to sdělil Parkerovi, poradil mi, abych ležel klidně po několik minut a levou rukou se podržel vratidla tak, aby krev mohla obíhat. Když jsem to udělal, počala ztrnulost pozvolna mizet, takže jsem brzy mohl pohnout jednou nohou, pak druhou, a nato nabyl jsem vlády i nad pravou paží. Tu, velmi opatrně, počal jsem lézt k Parkerovi, aniž jsem vůbec vstal, a v okamžiku jsem mu přeřezal všecky jeho provazy, takže za krátko nabyl i on částečně vlády ve svých údech. Tu jsme neztráceli času a rychle uvolnili provaz Petersův. Hluboce se mu vřízl do pasu vlněných kalhot a dvěma košilemi vnikl až do slabin, odkud mu vytrysklo hodně krve, když jsme jej odtrhli. Ale sotva jsme tak učinili, promluvil a zdálo se nám, že cítí okamžitou úlevu a může se pohybovat volněji než já i Parker, - což bylo jistě jen vlivem puštění krve.
Na zotavení Augusta měli jsme naději pramalou, neboť nejevil žádných známek života; nicméně když jsme se k němu přiblížili, viděli jsme, že pouze omdlel následkem ztráty krve, neboť obvaz, jímž jsme mu zavázali poraněnou paži, byl odtržen vodou; žádný z provazů však, jimiž byl k vratidlu připoután, nebyl tak utažen, aby mu způsobil smrt. Když jsme ho zbavili jeho upoutání a vytáhli zpod rozštěpeného vratidla, uložili jsme ho na suchém místě návětrné strany, hlavu trochu níže než tělo, a všichni tři jsme mu horlivě počali třít údy. Asi v půlhodině se vzpamatoval, ač známky, že nás poznává, projevil teprve druhý den, kdy nabyl i síly k řeči. Než jsme se takto zprostili provazů, úplně se setmělo a počalo se mračit, takže jsme znovu trnuli úzkostí, aby se opět nerozdul vichr, v kterémž případě nic by nás nemohlo uchránit zkázy, - tak velmi jsme byli vyčerpáni. Na štěstí celou noc vál jen slabý vítr, moře se každičké minuty víc a více tišilo, což nás naplnilo jistou nadějí, že se konečně přec jen zachráníme. Slabý vánek vál sice od severozápadu, nebylo však nijak chladno. Přivázali jsme Augusta pevně na závětří, aby při výkyvech nepadl s paluby, neboť byl stále velice slabý, aby se sám mohl udržet. Nám toho nebylo potřebí. Seděli jsme těsně při sobě, držíce se vzájemně pomocí provazů z vratidla a uvažujíce, jak vyjít ze svého hrozivého postavení. Velikou úlevou nám bylo, že jsme se svlékli ze šatů a vyždímali z nich vodu. Když jsme se opět oblékli, bylo nám velice příjemné teplo a to nás nemálo posílilo. Pomohli jsme i Augustovi z jeho šatů a vyždímali je, což mu přineslo podobně velikou úlevu.
Naším největším utrpením byl hlad a žízeň, a když jsme povážili, co nás v tom čeká, klesli jsme na duchu a počali
46
respect, our hearts sunk within us, and we were induced to regret that we had escaped the less dreadful perils of the sea. We endeavoured, however, to console ourselves with the hope of being speedily picked up by some vessel and encouraged each other to bear with fortitude the evils that might happen. The morning of the fourteenth at length dawned, and the weather still continued clear and pleasant, with a steady but very light breeze from the N. W. The sea was now quite smooth, and as, from some cause which we could not determine, the brig did not he so much along as she had done before, the deck was comparatively dry, and we could move about with freedom. We had now been better than three entire days and nights without either food or drink, and it became absolutely necessary that we should make an attempt to get up something from below. As the brig was completely full of water, we went to this work despondently, and with but little expectation of being able to obtain anything. We made a kind of drag by driving some nails which we broke out from the remains of the companion-hatch into two pieces of wood. Tying these across each other, and fastening them to the end of a rope, we threw them into the cabin, and dragged them to and fro, in the faint hope of being thus able to entangle some article which might be of use to us for food, or which might at least render us assistance in getting it. We spent the greater part of the morning in this labour without effect, fishing up nothing more than a few bedclothes, which were readily caught by the nails. Indeed, our contrivance was so very clumsy that any greater success was hardly to be anticipated. We now tried the forecastle, but equally in vain, and were upon the brink of despair, when Peters proposed that we should fasten a rope to his body, and let him make an attempt to get up something by diving into the cabin. This proposition we hailed with all the delight which reviving hope could inspire. He proceeded immediately to strip off his clothes with the exception of his pantaloons; and a strong rope was then carefully fastened around his middle, being brought up over his shoulders in such a manner that there was no possibility of its slipping. The undertaking was one of great difficulty and danger; for, as we could hardly expect to find much, if any, provision in the cabin itself, it was necessary that the diver, after letting himself down, should make a turn to the right, and proceed under water a distance of ten or twelve feet, in a narrow passage, to the storeroom, and return, without drawing breath. Everything being ready, Peters now descended in the cabin, going down the companion-ladder until the water reached his chin. He then plunged in, head first, turning to the right as he plunged, and endeavouring to make his way to the storeroom. In this first attempt, however, he was altogether unsuccessful. In less than half a minute after his going down we felt the rope jerked violently (the signal we had agreed upon when he desired to be drawn up). We accordingly drew him up instantly, but so incautiously as to bruise him badly against the ladder. He had brought nothing with him, and had been unable to penetrate more than a very little way into the passage, owing to the constant exertions he found it necessary to make in order to keep himself from floating up against the deck. Upon getting out he was very much exhausted, and had to rest full fifteen minutes before he could again venture to descend. The second attempt met with even worse success; for he remained so long under water without giving the signal, that, becoming alarmed for his safety, we drew him out without it, and found that he was almost at the last gasp, having, as he said, repeatedly jerked at the rope without our feeling it. This was probably owing to a portion of it having become entangled in the balustrade at the foot of the ladder. This balustrade was, indeed, so much in the way, that we determined to remove it, if possible, before proceeding with our design. As we had no means of getting
jsme litovat, že jsme vůbec unikli méně hrozivým nebezpečím moře. Snažili jsme se však ukojit se nadějí, že budeme brzy zachráněni nějakou lodí a povzbuzovali druh druha k statečnému snášení neštěstí, jež by mohlo přijít. Konečně nadešlo ráno čtrnáctého; počasí bylo ustavičně pěkné a jasné, se stálým sic, ale mírným větrem od severozápadu. Moře bylo už úplně utišeno a ježto z jakési příčiny, kterou jsme nemohli určit, briga už nebyla tak nakloněna, byla paluba poměrně suchá a mohli jsme se po ní volně pohybovat. To jsme už byli více než plné tři dny a tři noci bez potravy a pití, a bylo naprosto zřejmo, že se musíme pokusit dostat něco ze zásob zdola. Jelikož briga byla plná vody, dali jsme se do tohoto pokusu malomyslně a s velmi nejistou nadějí, že budeme moci co dostat. Vyrobili jsme si jakýsi vlečný hák tím, že jsme zarazili několik hřebů, vytržených ze zbytků poklopu schodiště z kabiny, do dvou kusů dřeva. Svázavše je křížem a upevnivše na konec provazu, hodili jsme pak hák do kabiny a smýkali jím sem a tam se slabou nadějí, že se nám snad zdaří zachytit něco, co by nám mohlo být potravou, či mohlo pomoci, jak se k ní dostat. Strávili jsme takto větší část rána touto neúspěšnou prací, nevylovivše však ničeho kromě několika lůžkových pokrývek, jež se zachytily na hřebech. Naše zařízení bylo opravdu tak neohrabané, že jsme sotva mohli čekat lepšího výsledku.
Potom jsme totéž zkusili na přídi, ale též bezvýsledně a tak jsme byli už na pokraji zoufalství, když Peters navrhl, abychom mu obvázali provaz kolem těla, a nechali ho pokusit se vynést něco tím způsobem, že se potopí do kabiny. Návrh jsme uvítali s velkou radostí, již může přivodit jen znovu vzkříšená naděje. Ihned se svlékl ze šatů krom kalhot, a my mu kolem pasu přivázali silný provaz, jejž jsme mu vedli přes ramena, aby se nemohl smeknout. Pokus byl spojen s velikými potížemi a nebezpečím, neboť jsme mohli sotva čekat, že bude mnoho, či vůbec co nalezne v samé kabině, a tak bylo nutno, aby potápěč po spuštění pustil se vpravo pod vodou asi deset až dvanáct stop chodbičkou k zásobárně, aniž by vydechl.
Když jsme vše připravili, spustil se Peters do kabiny, sestupuje po schodech, až mu voda sahala k bradě. Na to se ponořil po hlavě, otočiv se při tom vpravo, a hleděl se dostat až k zásobárně. Nicméně při prvním pokusu setkal se s naprostým nezdarem. Nebylo ani půl minuty od jeho spuštění, když jsme ucítili, že provaz sebou prudce škubl (smluvené znamení, že si přeje být vytažen). Tu jsme ho ihned vytáhli, ale tak neopatrně, že se velice potloukl o schody. Nic nevynesl a mohl se dostat jen malý kus do chodbičky, neboť musel stále usilovat o to, aby ho voda nevynesla vzhůru. Když se dostal nahoru, byl velmi vyčerpán a musel si odpočinout plné čtvrt hodiny, nežli se mohl zas odvážit sestupu.
Druhý pokus měl úspěch ještě horší, neboť Peters zůstal pod vodou tak dlouho, aniž dal znamení, že, bojíce se o jeho bezpečnost, vytáhli jsme ho, na znamení nečekajíce a poznali jsme, že je skoro bez dechu, ač několikráte prý provazem škubl, aniž jsme to pocítili. To bylo asi tím, že se část provazu zapletla do zábradlí u schodů. Opravdu, zábradlí nám tolik vadilo, že jsme se rozhodli srazit je, bude-li to možno, dřív, než budeme v pokusu pokračovat. Jelikož jsme k tomu neměli nic, kromě vlastních sil, sešli jsme hned všichni po schodech do vody, pokud
47
it away except by main force, we all descended into the water as far as we could on the ladder, and giving a pull against it with our united strength, succeeded in breaking it down. The third attempt was equally unsuccessful with the two first, and it now became evident that nothing could be done in this manner without the aid of some weight with which the diver might steady himself, and keep to the floor of the cabin while making his search. For a long time we looked about in vain for something which might answer this purpose; but at length, to our great joy, we discovered one of the weather-forechains so loose that we had not the least difficulty in wrenching it off. Having fastened this securely to one of his ankles, Peters now made his fourth descent into the cabin, and this time succeeded in making his way to the door of the steward's room. To his inexpressible grief, however, he found it locked, and was obliged to return without effecting an entrance, as, with the greatest exertion, he could remain under water not more, at the utmost extent, than a single minute. Our affairs now looked gloomy indeed, and neither Augustus nor myself could refrain from bursting into tears, as we thought of the host of difficulties which encompassed us, and the slight probability which existed of our finally making an escape. But this weakness was not of long duration. Throwing ourselves on our knees to God, we implored His aid in the many dangers which beset us; and arose with renewed hope and vigor to think what could yet be done by mortal means toward accomplishing our deliverance.
jsme nejdále mohli a opřevše se o zábradlí spojenými silami, dosáhli jsme toho, že jsme je strhli.
Třetí pokus byl stejně bezvýsledný jako oba prvé a bylo jasno, že nelze ničeho dosáhnout jen takto a bez zatížení, které by potápěče drželo na, podlaze kabiny, zatím co koná svá hledání. Dlouho a marně jsme hledali něco, co by se hodilo k tomuto účelu, až jsme konečně k velké své radosti nalezli jeden z návětrných lanových navijáků tak uvolněný, že jsme jej mohli zcela bez potíží ukroutit. A Peters, přivázav si ho bezpečně k nártu, spustil se do kabiny po čtvrté a tentokráte se mu podařilo dospět až ke dveřím kuchařovy komory. Ale k své nekonečné žalosti shledal, že je zamčena a tak se hned musel vrátit, aniž se do ní dostal, neboť přese vše úsilí nemohl zůstat pud vodou déle, než nanejvýš minutu. Náš stav byl opravdu velice bídný a August a já jsme se nemohli udržet pláče při myšlence na spoustu nesnází, jež nás obklopily, a na skrovnou pravděpodobnost, že přece konečně vyvázneme. Tato naše slabost však dlouho nepotrvala. Padnuvše na kolena, vzývali jsme Pána o pomoc v těch četných nebezpečích, jež na nás dolehla; a tu jsme vstali, zas s novou nadějí a posilou, abychom uvažovali, co by bylo v mezích lidských sil možno podniknout na naši záchranu.
CHAPTER X
X.
Shortly afterward an incident occurred which I am induced to look upon as more intensely productive of emotion, as far more replete with the extremes first of delight and then of horror, than even any of the thousand chances which afterward befell me in nine long years, crowded with events of the most startling and, in many cases, of the most unconceived and unconceivable character. We were lying on the deck near the companion-way, and debating the possibility of yet making our way into the storeroom, when, looking toward Augustus, who lay fronting myself, I perceived that he had become all at once deadly pale, and that his lips were quivering in the most singular and unaccountable manner. Greatly alarmed, I spoke to him, but he made me no reply, and I was beginning to think that he was suddenly taken ill, when I took notice of his eyes, which were glaring apparently at some object behind me. I turned my head, and shall never forget the ecstatic joy which thrilled through every particle of my frame, when I perceived a large brig bearing down upon us, and not more than a couple of miles off. I sprung to my feet as if a musket bullet had suddenly struck me to the heart; and, stretching out my arms in the direction of the vessel, stood in this manner, motionless, and unable to articulate a syllable. Peters and Parker were equally affected, although in different ways. The former danced about the deck like a madman, uttering the most extravagant rhodomontades, intermingled with howls and imprecations, while the latter burst into tears, and continued for many minutes weeping like a child. The vessel in sight was a large hermaphrodite brig, of a Dutch build, and painted black, with a tawdry gilt figurehead. She had evidently seen a good deal of rough weather, and, we supposed, had suffered much in the gale which had proved so disastrous to ourselves; for her foretopmast was gone, and some of her starboard bulwarks. When we first saw her, she was, as I have already said, about two miles off and to windward, bearing down upon us. The breeze was very gentle, and what astonished us chiefly was, that she had no other sails set than her foremast and mainsail, with a flying jib -of course she came down but slowly, and our impatience amounted nearly to
Brzy pak se udála příhoda, o níž musím říci, že mne mnohem vzrušila a naplnila nesmírnou radostí a pak zas nesmírnou hrůzou více, než kterákoli jiná z oněch nesčetných příhod, které jsem zažil kdy později za dlouhých devět let, přeplněných událostmi nanejvýš zarážejícími, a v mnohých případech i nejvýš nejasnými a nepochopitelnými. Leželi jsme na palubě u spusti do kajut hovořili o tom, jak vniknout přece jen do zásobárny, pohlédnuv na Augusta, jenž ležel proti mně, viděl jsem, e náhle smrtelně zbledl a že se mu zvláštně a nevysvětlitelně chvějí rty. Velice poděšen promluvil jsem naň, ale neodpověděl mi a já už myslel, že se mu náhle přitížilo, když jsem si všiml jeho očí, upřeně zírajících, jak bylo jasno, na cosi za mnou. Ohlédl jsem se a nikdy nezapomenu strhující radosti, která projela celou mou bytostí, když jsem spatřil velikou brigu, jež k nám plula, nanejvýš dvě míle od nás. Vyskočil jsem, jako by mne náhle zasáhla kule do srdce, a vztáhnuv ruce k cizí lodi, zůstal jsem bez hnutí, neschopen vyrazit jedinou hlásku. Peters a Parker byli též pohnuti, ač jiným způsobem. První počal po palubě tančit jako šílený, mluvě nejvýstřednější nesmyslnosti, promíšené řvaním a klením, zatím co druhý se dal do pláče a delší chvíli štkal jako dítě.
Loď, již jsme viděli, byla veliká záhadná briga, nizozemské konstrukce a černě natřená, s jasně pozlacenou figurou na špici. Zažila zřejmě už velice ošklivé sloty a jak jsme mysleli, utrpěla hodně vichrem, který byl pro nás tak záhubný; neboť měla strženy jak přední košový stožár, tak kus brlení na pravém boku. Když jsme ji zahlédli po prvé, byla jak jsem řekl, asi na dvě míle proti větru, plujíc přímo k nám, Vítr vál velice mírně a co nás nejvíce udivovalo bylo, že nemá víc plachet než malou plachtu přídní a hlavní s kosatkou; plula tak ovšem jen pomalu a naše nedočkavost dostupovala skoro šílenství. A ač jsme byli velmi rozčileni, přece jsme si všichni
48
phrensy. The awkward manner in which she steered, too, was remarked by all of us, even excited as we were. She yawed about so considerably, that once or twice we thought it impossible she could see us, or imagined that, having seen us, and discovered no person on board, she was about to tack and make off in another direction. Upon each of these occasions we screamed and shouted at the top of our voices, when the stranger would appear to change for a moment her intention, and again hold on toward us -this singular conduct being repeated two or three times, so that at last we could think of no other manner of accounting for it than by supposing the helmsman to be in liquor. No person was seen upon her decks until she arrived within about a quarter of a mile of us. We then saw three seamen, whom by their dress we took to be Hollanders. Two of these were lying on some old sails near the forecastle, and the third, who appeared to be looking at us with great curiosity, was leaning over the starboard bow near the bowsprit. This last was a stout and tall man, with a very dark skin. He seemed by his manner to be encouraging us to have patience, nodding to us in a cheerful although rather odd way, and smiling constantly, so as to display a set of the most brilliantly white teeth. As his vessel drew nearer, we saw a red flannel cap which he had on fall from his head into the water; but of this he took little or no notice, continuing his odd smiles and gesticulations. I relate these things and circumstances minutely, and I relate them, it must be understood, precisely as they appeared to us. The brig came on slowly, and now more steadily than before, and -I cannot speak calmly of this event-our hearts leaped up wildly within us, and we poured out our whole souls in shouts and thanksgiving to God for the complete, unexpected, and glorious deliverance that was so palpably at hand. Of a sudden, and all at once, there came wafted over the ocean from the strange vessel (which was now close upon us) a smell, a stench, such as the whole world has no name for -no conception of -hellish -utterly suffocating -insufferable, inconceivable. I gasped for breath, and turning to my companions, perceived that they were paler than marble. But we had now no time left for question or surmise -the brig was within fifty feet of us, and it seemed to be her intention to run under our counter, that we might board her without putting out a boat. We rushed aft, when, suddenly, a wide yaw threw her off full five or six points from the course she had been running, and, as she passed under our stern at the distance of about twenty feet, we had a full view of her decks. Shall I ever forget the triple horror of that spectacle? Twenty-five or thirty human bodies, among whom were several females, lay scattered about between the counter and the galley in the last and most loathsome state of putrefaction. We plainly saw that not a soul lived in that fated vessel! Yet we could not help shouting to the dead for help! Yes, long and loudly did we beg, in the agony of the moment, that those silent and disgusting images would stay for us, would not abandon us to become like them, would receive us among their goodly company! We were raving with horror and despair -thoroughly mad through the anguish of our grievous disappointment. As our first loud yell of terror broke forth, it was replied to by something, from near the bowsprit of the stranger, so closely resembling the scream of a human voice that the nicest ear might have been startled and deceived. At this instant another sudden yaw brought the region of the forecastle for a moment into view, and we beheld at once the origin of the sound. We saw the tall stout figure still leaning on the bulwark, and still nodding his head to and fro, but his face was now turned from us so that we could not behold it. His arms were extended over the rail, and the palms of his hands fell outward. His knees were lodged upon a stout rope, tightly stretched, and reaching from the
všimli divného způsobu, jímž plula. Odbočovala tak divně sem a tam, že jsme už několikráte mysleli, že je nemožno, aby nás zahlédla, nebo si představovali, že nás sic zahlédla, ale nespatří-li nikoho na palubě, odbočí a dá se zas jiným směrem. Při každém takovém odbočení jsme křičeli a řvali, co nám plíce stačily a tu se zdálo, že loď na chvíli změnila opět směr a zase pluje k nám; a jelikož se toto podivné počínání opakovalo několikráte, konečně jsme si to nemohli vysvětlit jinak, než že kormidelník lodi je opilý.
Nikoho nebylo na palubě vidět, až když loď připlula asi na čtvrt míle. Tehdy jsme spatřili tři námořníky, jež jsme po obleku měli za Holanďany. Dva z nich leželi na jakýchsi starých plachtách na přídi, a třetí, jenž, jak se zdálo, na nás hleděl s velkou zvědavostí, nahýbal se přes bok na pravé straně u čeleně. Byl to mohutný, silný muž s velmi tmavou pletí. Po jeho chování se zdálo, že nás povzbuzuje, abychom měli jen strpení a že na nás kývá veselým, ale jaksi podivným způsobem, a ustavičně se směje, takže odkrýval řadu zářivě bílých zubů. Když se k nám jeho loď přiblížila, tu jsme viděli, že mu červená, flanelová čapka, jíž měl na hlavě, spadla do vody; ale toho si skoro ani nevšiml a pokračoval ve svém podivném smíchu a gestikulaci. Popisuji podrobně všecky ty věci a okolnosti, a to tak, na to kladu důraz, jak se nám jevily. Briga se pozvolna blížila a plula nyní už rovněji, než dříve a - neumím klidně hovořit o této události - srdce nám divoce zatlouklo a celou duši jsme vložili do křiku a díkůvzdání Bohu za to, že nám seslal tak úplné, nečekané a slavnostní vysvobození, jež bylo na dosah. Tu pojednou náhle zavanul přes moře od cizí lodi ( jež byla už docela u nás) nějaký podivný pach a smrad, že celý svět proň nemá názvu ani pojmu, - zápach pekelný, svrchovaně dusivý - nesnesitelný a neuvěřitelný. Lapal jsem po vzduchu a obrátiv se na své druhy, viděl jsem, že jsou bledí jak křída. Ale nebylo kdy ptát se či vyslovit jakýkoli dohad, - briga byla asi na padesát stop od nás a jako by se chtěla přitočit k naší zádi, abychom se na ni mohli dostat bez člunu. Běželi jsme na záď, ale tu náhle silný výkyv ji otočil o plných pět či šest stupňů od směru, jímž plula, a jak plula kolem; asi na dvacet stop od naší zádi, mohli jsme přehlédnout celou její palubu. Zapomenu kdy na hrůznou příšernost tohoto obrazu? Pětadvacet, třicet lidských těl, mezi nimiž i několik ženských, leželo porůznu mezi zádí a kuchyní ve stavu naprostého, hnusného rozkladu. Viděli jsme jasně, že není živého tvora na osudné lodi. A přes to jsme se nemohli udržet nevolat k mrtvým o pomoc! Ba, dlouho, nahlas jsme prosili, v zoufalství chvíle, aby ty mlčící, odporné zjevy na nás počkaly, neopouštěly nás, abychom se nestali tím, čím jsou ony, aby nás přijaly do svého milého středu! Třeštili jsme hrůzou a krajním zoufalstvím, - úplně šílení mukami svého bolestného zklamání. Po našem prvním hlasitém výkřiku hrůzy, odpovědělo naň cosi blízko u čeleně cizí lodi, co se tak podobalo skřeku lidského hlasu, že by i nejjemnější sluch tím byl vyburcován a oklamán. V té chvíli nový náhlý výkyv směrem k nám na okamžik přivedl před nás příď brigy a tu jsme náhle spatřili původ zvuku. Viděli jsme vysokou a silnou postavu opřenou stále o zábradlí, a stále kývající hlavou sem a tam, ale její tvář byla teď tak od nás odvrácena, že jsme ji nemohli spatřit. Paže jí visely přes zábradlí a dlaně byly obráceny ven. Koleny spočívala na silném provaze, pevně napiatém, a sahajícím od paty čeleně k podpěře kotvy. Na zádech, s nichž jí byl stržen
49
heel of the bowsprit to a cathead. On his back, from which a portion of the shirt had been torn, leaving it bare, there sat a huge sea-gull, busily gorging itself with the horrible flesh, its bill and talons deep buried, and its white plumage spattered all over with blood. As the brig moved farther round so as to bring us close in view, the bird, with much apparent difficulty, drew out its crimsoned head, and, after eyeing us for a moment as if stupefied, arose lazily from the body upon which it had been feasting, and, flying directly above our deck, hovered there a while with a portion of clotted and liver-like substance in its beak. The horrid morsel dropped at length with a sullen splash immediately at the feet of Parker. May God forgive me, but now, for the first time, there flashed through my mind a thought, a thought which I will not mention, and I felt myself making a step toward the ensanguined spot. I looked upward, and the eyes of Augustus met my own with a degree of intense and eager meaning which immediately brought me to my senses. I sprang forward quickly, and, with a deep shudder, threw the frightful thing into the sea. The body from which it had been taken, resting as it did upon the rope, had been easily swayed to and fro by the exertions of the carnivorous bird, and it was this motion which had at first impressed us with the belief of its being alive. As the gull relieved it of its weight, it swung round and fell partially over, so that the face was fully discovered. Never, surely, was any object so terribly full of awe! The eyes were gone, and the whole flesh around the mouth, leaving the teeth utterly naked. This, then, was the smile which had cheered us on to hope! this the -but I forbear. The brig, as I have already told, passed under our stern, and made its way slowly but steadily to leeward. With her and with her terrible crew went all our gay visions of deliverance and joy. Deliberately as she went by, we might possibly have found means of boarding her, had not our sudden disappointment and the appalling nature of the discovery which accompanied it laid entirely prostrate every active faculty of mind and body. We had seen and felt, but we could neither think nor act, until, alas! too late. How much our intellects had been weakened by this incident may be estimated by the fact, that when the vessel had proceeded so far that we could perceive no more than the half of her hull, the proposition was seriously entertained of attempting to overtake her by swimming! I have, since this period, vainly endeavoured to obtain some clew to the hideous uncertainty which enveloped the fate of the stranger. Her build and general appearance, as I have before stated, led us to the belief that she was a Dutch trader, and the dresses of the crew also sustained this opinion. We might have easily seen the name upon her stern, and, indeed, taken other observations, which would have guided us in making out her character; but the intense excitement of the moment blinded us to every thing of that nature. From the saffron-like hue of such of the corpses as were not entirely decayed, we concluded that the whole of her company had perished by the yellow fever, or some other virulent disease of the same fearful kind. If such were the case (and I know not what else to imagine), death, to judge from the positions of the bodies, must have come upon them in a manner awfully sudden and overwhelming, in a way totally distinct from that which generally characterizes even the most deadly pestilences with which mankind are acquainted. It is possible, indeed, that poison, accidentally introduced into some of their seastores, may have brought about the disaster, or that the eating of some unknown venomous species of fish, or other marine animal, or oceanic bird, might have induced it, -but it is utterly useless to form conjectures where all is involved, and will, no doubt, remain for ever involved, in the most appalling and unfathomable mystery.
kus košile, čímž byla obnažena, seděl jí veliký mořský racek, krmící se čile příšerným masem, zobák a pařáty hluboce zaryty a bílé peří všecko potřísněno krví. Jelikož se briga točila dále, takže jsme se dostali tím blíže na dohled, pták zdvihl se zřejmou obtíží karmínovou hlavu, a když se na nás chvíli tupě díval, líně se vznesl od těla, na němž hodoval, a vylétnuv přímo nad naši palubu, vznášel se chvíli s kusem spečené, játrům podobné hmoty v zobáku. Tu jeho příšerné sousto padlo temným plesknutím přímo k Parkerovým nohám. Odpusť mi Bůh, ale teď, po prvé, probleskla mi hlavou myšlenka, kterou nechci vyslovit, a jen jsem cítil, že jsem postoupil o krok ke zkrvavenému místu. Vzhlédl jsem a Augustův pohled se střetl s mým s tak pronikavou významností, že jsem se okamžitě vzpamatoval. Rychle jsem skočil ku předu, a s hlubokým odporem shodil hrůznou věc do moře.
Jelikož tělo, z něhož byla vyrvána, spočívalo na provaze, klátilo se lehce sem a tam pod pohyby ptáka masožravce, a toto kývání v nás zprvu vzbudilo dojem, že žije. Když mu však racek odletem ulehčil, převalilo se a částečně přepadlo, takže byl obličej úplně odhalen. Určitě, nikdy nic nepůsobilo dojmem tak příšerným! Oči pryč, i všechno maso z úst, takže chrup byl zcela obnažen. To tedy byl onen úsměv, jenž nás vybízel k naději! To byl - ne, ustanu. Briga, jak jsem řekl, přeplula kol naší zádi a zvolna, ale vytrvale plula po větru. S ní a její příšernou posádkou zmizely všecky naše krásné vidiny o příští radosti a zachránění. Jak plula pomalu kolem nás, snadno jsme mohli najít prostředek dostat se na ni, kdyby naše náhlé zklamání a hrůznost pohledu, jež ji provázely, neochromily nadobro naši veškerou duševní i tělesnou činnost. Viděli jsme a cítili, ale nemohli myslet ani jednat, až, bohužel, pozdě. Do jaké míry byl náš duch příhodou ochromen, lze soudit z toho, že když loď doplula do takové dáli, že jsme mohli spatřit pouze půl jejího trupu, byl dán vážně návrh, abychom se pokusili dosáhnout ji plováním.
Později jsem se marně namáhal najít klíč k příšerné nejistotě, zahalující osud cizí lodi. Její stavba a celkový vzhled, jak jsem pravil, přiměly nás k myšlence, že je to nizozemská obchodní loď, a oblek mužstva tuto domněnku jen potvrzoval. Snadno jsme mohli číst jméno na zádi a věru všimnout si i mnoho jiného, co by nám pomohlo odhalit její ráz; ale nesmírné rozčilení chvíle nás činilo slepými k takovým věcem. Podle šafránové barvy oněch mrtvol, jež dosud docela nepropadly rozkladu, jsme usoudili, že všichni zahynuli na žlutou zimnici nebo nějakou jinou nakažlivou nemoc stejně hrozného druhu. Bylo-li tomu tak, (a věru nevím, jak o tom mám soudit jinak) smrt, podle polohy mrtvol, je překvapila strašně náhle, a zachvátila je způsobem naprosto jiným, než je způsob všeobecně vyznačující i nejzhoubnější morové nákazy, jež byly kdy lidstvu známy. Je možno, opravdu, že tuto zhoubu zavinil jed, jenž se náhodou dostal do některých jejich jídel; nebo snad požití jakéhosi neznámého druhu jedovatých ryb nebo jiného mořského zvířete, nebo oceánského ptáka, - ale je naprosto zbytečno dělat jakékoli dohady o něčem, co je a jistě i zůstane zahaleno navždy nejhrůznějším a nevyzpytatelným tajemstvím.
50
CHAPTER XI
XI.
We spent the remainder of the day in a condition of stupid lethargy, gazing after the retreating vessel until the darkness, hiding her from our sight, recalled us in some measure to our senses. The pangs of hunger and thirst then returned, absorbing all other cares and considerations. Nothing, however, could be done until the morning, and, securing ourselves as well as possible, we endeavoured to snatch a little repose. In this I succeeded beyond my expectations, sleeping until my companions, who had not been so fortunate, aroused me at daybreak to renew our attempts at getting up provisions from the hull. It was now a dead calm, with the sea as smooth as I have ever known it, -the weather warm and pleasant. The brig was out of sight. We commenced our operations by wrenching off, with some trouble, another of the forechains; and having fastened both to Peters' feet, he again made an endeavour to reach the door of the storeroom, thinking it possible that he might be able to force it open, provided he could get at it in sufficient time; and this he hoped to do, as the hulk lay much more steadily than before. He succeeded very quickly in reaching the door, when, loosening one of the chains from his ankle, be made every exertion to force the passage with it, but in vain, the framework of the room being far stronger than was anticipated. He was quite exhausted with his long stay under water, and it became absolutely necessary that some other one of us should take his place. For this service Parker immediately volunteered; but, after making three ineffectual efforts, found that he could never even succeed in getting near the door. The condition of Augustus's wounded arm rendered it useless for him to attempt going down, as he would be unable to force the room open should be reach it, and it accordingly now devolved upon me to exert myself for our common deliverance. Peters had left one of the chains in the passage, and I found, upon plunging in, that I had not sufficient balance to keep me firmly down. I determined, therefore, to attempt no more, in my first effort, than merely to recover the other chain. In groping along the floor of the passage for this, I felt a hard substance, which I immediately grasped, not having time to ascertain what it was, but returning and ascending instantly to the surface. The prize proved to be a bottle, and our joy may be conceived when I say that it was found to be full of port wine. Giving thanks to God for this timely and cheering assistance, we immediately drew the cork with my penknife, and, each taking a moderate sup, felt the most indescribable comfort from the warmth, strength, and spirits with which it inspired us. We then carefully recorked the bottle, and, by means of a handkerchief, swung it in such a manner that there was no possibility of its getting broken. Having rested a while after this fortunate discovery, I again descended, and now recovered the chain, with which I instantly came up. I then fastened it on and went down for the third time, when I became fully satisfied that no exertions whatever, in that situation, would enable me to force open the door of the storeroom. I therefore returned in despair. There seemed now to be no longer any room for hope, and I could perceive in the countenances of my companions that they had made up their minds to perish. The wine had evidently produced in them a species of delirium, which, perhaps, I had been prevented from feeling by the immersion I had undergone since drinking it. They talked incoherently, and about matters unconnected with our condition, Peters repeatedly asking me questions about Nantucket. Augustus, too, I remember, approached me with a serious air, and requested me to lend him a pocket-comb, as his hair was full of fish-scales, and he wished to get them out
Zbytek dne strávili jsme ve stavu mdlé otupělosti, zírajíce stále za zmizelou lodí, až ji tma skryla našim pohledům, a my byli zase přivedeni k životu. Pak přišla zas trýzeň hladu a žízně, a pohltila všecky ostatní nesnáze a starosti. Nedalo se však nic dělat až do rána, a tak jsme se, pokud nám bylo lze, zabezpečili a pak se snažili trochu si oddechnout. To se mi podařilo, dřív než jsem čekal, neboť jsem usnul a zůstal spát, až mne moji druhové, kteří neměli to štěstí, za rozbřesku probudili, abychom obnovili opět svůj pokus dostat nějakou potravu z nitra vraku. Byl nyní mrtvý klid, moře tak hladké, jak jsem je doposud nepoznal, a počasí teplé a příjemné. Briga byla docela z dohledu. Dali jsme se do práce tím, že jsme po menší námaze ukroutili druhý naviják; a když jsme oba připiali k Petersovým nohám, pokusil se znovu dosáhnout dveří zásobárny, neboť doufal, že je bude moci vyrazit, v případě, že k nim včas dorazí, a doufal, že se mu to podaří, a to tím více, že loď stála o mnoho klidněji než dříve. Podařilo se mu brzy dostat se ke dveřím, kde, sundav jeden z navijáků s nohy, snažil se ze všech sil vyrazit jím dveře, ale marně, neboť veřeje byly mnohem pevnější, než jsme se domnívali. Byl už zcela vyčerpán svým dlouhým pobytem pod vodou a tak bylo nutno, aby ho jiný z nás vystřídal. K této službě se ihned nabídl Parker, ale po třech neúspěšných pokusech poznal, že se nemůže dostat ani ke dveřím. Stav Augustovy poraněné paže znemožnil jakýkoli jeho pokus spustit se dolů, jelikož by komoru nikdy nevypáčil, i kdyby se k ní dostal, a tak padl na mne úkol přičinit se o naši společnou spásu.
Peters nechal jeden naviják dole v chodbičce a já jsem shledal, když jsem se ponořil, že nejsem dostatečně těžký, abych se dole pevně udržel. Rozhodl jsem se tedy, nepokusit se .napoprvé o nic víc, nežli zmocnit se druhého navijáku. Tápaje kolem po podlaze chodbičky, nahmatal jsem cosi tvrdého, co jsem hned uchopil, nemaje dost času zjišťovat, co to je, a okamžitě jsem vystoupil na povrch. Ukořistěná věc, jak se ukázalo, byla láhev portského vína. Vzdali jsme Bohu díky za tuto včasnou a radostnou pomoc, ihned jsme vytáhli zátku mým nožem a napivše se každý trochu, cítili jsme nejvýš příjemnou úlevu s tepla, posily a pookřání, které nám napití přineslo. Pak jsme zas láhev opatrně zazátkovali a omotali ji pomocí šátku, aby se nemohla rozbít.
Když jsem si poněkud odpočal po tomto tak šťastném nálezu, sestoupil jsem znova dolů a našel naviják, s nímž jsem se hned vrátil nahoru. Tam jsem si jej připial a spustil se po třetí, když jsem shledal, že žádné úsilí, za těchto poměrů, není s to vyrazit dveře do zásobárny. Tak jsem se vrátil všecek zoufalý. Nyní se zdálo, že nezbývá pražádné naděje a z tváři svých druhů jsem poznal, že se odhodlali zemřít. Víno u nich působilo zřejmě jisté delirium, před nímž mne pravděpodobně zachránilo to, že jsem se po napití pohroužil pod vodu. Mluvili nesouvisle o věcech, které neměly vztahu k našemu postavení, a Peters se mne ustavičně vyptával na Nantucket. I August, pokud vím, ke mně přišel s vážným vzezřením a požádal mne, abych mu půjčil kapesní hřebínek, že prý má ve vlasech spoustu rybích šupin, a chce je vyčesat, než vstoupí na břeh. Parker, zdálo se, podlehl vínu nejméně a nutil mne
51
before going on shore. Parker appeared somewhat less affected, and urged me to dive at random into the cabin, and bring up any article which might come to hand. To this I consented, and, in the first attempt, after staying under a full minute, brought up a small leather trunk belonging to Captain Barnard. This was immediately opened in the faint hope that it might contain something to eat or drink. We found nothing, however, except a box of razors and two linen shirts. I now went down again, and returned without any success. As my head came above water I heard a crash on deck, and, upon getting up, saw that my companions had ungratefully taken advantage of my absence to drink the remainder of the wine, having let the bottle fall in the endeavour to replace it before I saw them. I remonstrated with them on the heartlessness of their conduct, when Augustus burst into tears. The other two endeavoured to laugh the matter off as a joke, but I hope never again to behold laughter of such a species: the distortion of countenance was absolutely frightful. Indeed, it was apparent that the stimulus, in the empty state of their stomachs, had taken instant and violent effect, and that they were all exceedingly intoxicated. With great difficulty I prevailed upon them to lie down, when they fell very soon into a heavy slumber, accompanied with loud stertorous breathing. I now found myself, as it were, alone in the brig, and my reflections, to be sure, were of the most fearful and gloomy nature. No prospect offered itself to my view but a lingering death by famine, or, at the best, by being overwhelmed in the first gale which should spring up, for in our present exhausted condition we could have no hope of living through another. The gnawing hunger which I now experienced was nearly insupportable, and I felt myself capable of going to any lengths in order to appease it. With my knife I cut off a small portion of the leather trunk, and endeavoured to eat it, but found it utterly impossible to swallow a single morsel, although I fancied that some little alleviation of my suffering was obtained by chewing small pieces of it and spitting them out. Toward night my companions awoke, one by one, each in an indescribable state of weakness and horror, brought on by the wine, whose fumes had now evaporated. They shook as if with a violent ague, and uttered the most lamentable cries for water. Their condition affected me in the most lively degree, at the same time causing me to rejoice in the fortunate train of circumstances which had prevented me from indulging in the wine, and consequently from sharing their melancholy and most distressing sensations. Their conduct, however, gave me great uneasiness and alarm; for it was evident that, unless some favourable change took place, they could afford me no assistance in providing for our common safety. I had not yet abandoned all idea being able to get up something from below; but the attempt could not possibly be resumed until some one of them was sufficiently master of himself to aid me by holding the end of the rope while I went down. Parker appeared to be somewhat more in possession of his senses than the others, and I endeavoured, by every means in my power, to rouse him. Thinking that a plunge in the sea-water might have a beneficial effect, I contrived to fasten the end of a rope around his body, and then, leading him to the companion-way (he remaining quite passive all the while), pushed him in, and immediately drew him out. I had good reason to congratulate myself upon having made this experiment; for he appeared much revived and invigorated, and, upon getting out, asked me, in a rational manner, why I had so served him. Having explained my object, he expressed himself indebted to me, and said that he felt greatly better from the immersion, afterward conversing sensibly upon our situation. We then resolved to treat Augustus and Peters in the same way, which we immediately did, when they both experienced much benefit from the shock. This idea of sudden immer-
pouze, abych se nazdařbůh spustil do kabiny a vynesl cokoli, co mi padne do ruky. K tomu jsem svolil a při prvním pokusu, když jsem pod vodou vydržel po celou minutu, vynesl jsem malý kožený tlumok, patřící kapitánu Barnardovi. Ten byl hned otevřen v mlhavé naději, že v něm bude něco k jídlu či pití. Nicméně, nenašli jsme v něm nic, nežli pouzdro na břitvy a dvě lněné košile. Tu jsem se ponořil znovu, ale vrátil se zcela bezúspěšně. Sotva jsem vynořil hlavu z vody, zaslechl jsem na palubě jakési třesknutí a po vystoupení jsem spatřil, že moji druzi nevděčné využili mé nepřítomnosti, aby vypili zbytek vína, a láhev pustili, když ji zas chtěli dát na místo, nežli je uvidím. Vyčetl jsem jim necitelnost jejich jednání, načež se August dal do pláče. Druzí dva snažili se odbýt věc smíchem jen jako žert, ale myslím, že už nikdy nespatřím smích toho druhu: strhané jejich tváře působily svrchovaně příšerným dojmem. Bylo zřejmo, že dráždidlo, požité za lačného stavu, mělo okamžitý a prudký účinek a že všichni byli nanejvýš opilí. S velkými potížemi jsem je přinutil, aby si lehli, načež velmi brzo usnuli těžkým spánkem, provázeným hlasitým chrápáním.
Nyní jsem byl na lodi jaksi samojediný a mé myšlenky byly tím ovšem co nepříšernější a nejsmutnější. Neviděl jsem před sebou pražádnou vyhlídku, kromě zdlouhavého umírání hlady či, v nejlepším případě, potopení při prvním vichru, jenž se zdvihne, neboť v tomto stavu vysílení nebylo ani pomyšlení, že bychom druhý vichr vůbec přežili. Hryzavý hlad, jejž jsem cítil, byl už skoro nesnesitelný a dobře jsem věděl, že bych byl schopen dojít k nejkrajnějšímu, abych jej ukojil. Uřízl jsem si kus koženého tlumoku a snažil se jej sníst, ale shledal jsem naprosto nemožným spolknout jediné sousto, ač ne mi zdálo, že je mi jakousi úlevou v mém utrpení, když žvýkám kousky a zas je vyplivuji. Navečer se moji druhové vzbudili, jeden po druhém, všichni ve stavu nesmírné slabosti a hrůzy, přivoděné vínem, jehož páry se nyní vypařily. Chvěli se jak v prudké horečce a vyráželi žalostné úpění po vodě. Jejich stav mne dojal co nejživěji a současně mi dal i radost ze šťastné shody okolností, které mi zabránily pochutnat si na víně a tak mne zachránily před účastí na jejich trudnomyslných, trýznivých pocitech. Jejich chování však mi působilo značný nepokoj a neklid; neboť bylo jasno, že, jestliže se věci nezlepší, nebudou mi moci praničím přispět v úsilí o naši záchranu. Nevzdal jsem se dosud veškeré naděje, že se mi přece jen podaří něco vynést zdola, ale pokus nemohl být opakován, pokud se jeden z nich nebude na tolik ovládat, aby mi podržel konec provazu při mém sestupu. Parker se zdál přece jen jaksi trochu víc při smyslech, než druzí, a tak jsem se snažil všemožnými prostředky úplně ho vzkřísit. Předpokládaje, že by krátké ponoření do mořské vody mohlo mít blahodárný účinek, obtočil jsem mu provaz kolem těla, odvedl ke. spusti do kabiny (při čemž byl po celou dobu .zcela pasivní), strčil jsem ho dovnitř a hned ho vytáhl. Měl jsem si věru proč blahopřát, že jsem tento pokus udělal; neboť se ukázalo, že je velice osvěžen a čilý, a když se dostal ven, ptal se mne naprosto rozumně, proč jsem mu to udělal. Když jsem mu svůj záměr vyložil, vyjádřil mi svoji vděčnost; pravil mi, že je mu teď po koupeli mnohem lépe, a počal hned docela rozumný rozhovor o našem stavu. Tu jsme se rozhodli, že totéž uděláme s Augustem i Petersem a ihned jsme to také provedli; oběma byl otřes velkým dobrodiním. Na tento nápad s krátkou koupelí přivedla mne někdejší četba jistého lékařského díla o účinku sprchové lázně na člověka trpícího "mania a potu" (opilství).
52
sion had been suggested to me by reading in some medical work the good effect of the shower-bath in a case where the patient was suffering from mania a potu. Finding that I could now trust my companions to hold the end of the rope, I again made three or four plunges into the cabin, although it was now quite dark, and a gentle but long swell from the northward rendered the hulk somewhat unsteady. In the course of these attempts I succeeded in bringing up two case-knives, a three-gallon jug, empty, and a blanket, but nothing which could serve us for food. I continued my efforts, after getting these articles, until I was completely exhausted, but brought up nothing else. During the night Parker and Peters occupied themselves by turns in the same manner; but nothing coming to hand, we now gave up this attempt in despair, concluding that we were exhausting ourselves in vain. We passed the remainder of this night in a state of the most intense mental and bodily anguish that can possibly be imagined. The morning of the sixteenth at length dawned, and we looked eagerly around the horizon for relief, but to no purpose. The sea was still smooth, with only a long swell from the northward, as on yesterday. This was the sixth day since we had tasted either food or drink, with the exception of the bottle of port wine, and it was clear that we could hold out but a very little while longer unless something could be obtained. I never saw before, nor wish to see again, human beings so utterly emaciated as Peters and Augustus. Had I met them on shore in their present condition I should not have had the slightest suspicion that I had ever beheld them. Their countenances were totally changed in character, so that I could not bring myself to believe them really the same individuals with whom I had been in company but a few days before. Parker, although sadly reduced, and so feeble that he could not raise his head from his bosom, was not so far gone as the other two. He suffered with great patience, making no complaint, and endeavouring to inspire us with hope in every manner he could devise. For myself, although at the commencement of the voyage I had been in bad health, and was at all times of a delicate constitution, I suffered less than any of us, being much less reduced in frame, and retaining my powers of mind in a surprising degree, while the rest were completely prostrated in intellect, and seemed to be brought to a species of second childhood, generally simpering in their expressions, with idiotic smiles, and uttering the most absurd platitudes. At intervals, however, they would appear to revive suddenly, as if inspired all at once with a consciousness of their condition, when they would spring upon their feet in a momentary flash of vigour, and speak, for a short period, of their prospects, in a manner altogether rational, although full of the most intense despair. It is possible, however, that my companions may have entertained the same opinion of their own condition as I did of mine, and that I may have unwittingly been guilty of the same extravagances and imbecilities as themselves -this is a matter which cannot be determined. About noon Parker declared that he saw land off the larboard quarter, and it was with the utmost difficulty I could restrain him from plunging into the sea with the view of swimming toward it. Peters and Augustus took little notice of what he said, being apparently wrapped up in moody contemplation. Upon looking in the direction pointed out, I could not perceive the faintest appearance of the shore indeed, I was too well aware that we were far from any land to indulge in a hope of that nature. It was a long time, nevertheless, before I could convince Parker of his mistake. He then burst into a flood of tears, weeping like a child, with loud cries and sobs, for two or three hours, when becoming exhausted, he fell asleep. Peters and Augustus now made several ineffectual efforts to swallow portions of the leather. I advised them to chew it and spit it out; but they were too excessively debilitated
Vida teď, že se zas mohu na své druhy spolehnout, že mi podrží provaz, ponořil jsem se znovu několikrát do kabiny, ač už byla úplná tma, a mírné, ale ustavičné vlny od severu, trochu houpaly lodí. Za těchto pokusů se mi podařilo vynést ještě dva kuchyňské nože, třígalonový džbán - prázdný - a jednu pokrývku, ale nic, co by mohlo sloužit k jídlu. Když jsem vynesl tyto předměty, pokračoval jsem v pokusech, ač jsem byl úplně vyčerpán, ale už jsem více nepřinesl. V noci se Parker a Peters střídavě zaměstnávali týmž způsobem, ale protože nic nevylovili, nechali jsme zoufale pokusů, nahlédnuvše, že se tím jen zbytečně vysilujeme. Zbytek noci jsme strávili v příšerné duševní i tělesné úzkosti, jakou si vůbec lze představit. Jitro, šestnáctého, konečně nadešlo, a my jsme dychtivě hleděli k obzoru po záchraně, ale marně. Moře bylo stále hladké, s velice táhlým vlnobitím od severu, jako včera. Byl to už šestý den, co jsme zůstali bez jídla a pití, vyjma onu láhev porta, a bylo zřejmo, že to už dlouho nevydržíme, nebudeme-li moci něco dostat. Doposud jsem nikdy neviděl, aniž si kdy přeji vidět, lidi tak příšerně vyzáblé, jako Peters a August. Potkat je kdy na pevnině v jejich dnešním stavu, nebylo by mne za nic napadlo., že jsem je kdy před tím viděl. Jejich tváře měly tak naprosto změněný výraz, že jsem se za celý svět nemohl donutit k víře, že jsou to titíž lidé, s nimiž jsem se před několika jen dny stýkal. Parker, ačkoli uboze vyzáblý a tak slabý, že nemohl zdvihnout hlavu od hrudi, přece jen nebyl tak sešlý jako druzí dva. Snášel vše s velikou trpělivostí, nestěžuje si a snaže se dodat ním naděje všemi způsoby, které jen si mohl vymyslet. Pokud jde o mne, ač . sem na počátku plavby byl chatrného zdraví a vždycky jsem byl málo odolný, trpěl jsem nyní méně než kdokoli z nás vůbec, zhubnuv méně a udržev si duševní sílu ku podivu značnou, Zatím co ostatní byli na duchu úplně skleslí, a jako by se vrátili do druhého dětství, stále se jen ceníce s pitomým smíchem a mluvíce nejhloupější ubohosti. Občas se však zdálo, že náhle okřívají, jakoby si pojednou uvědomovali svůj stav, a tu vyskočili se zábleskem oživení a na krátko hovořili o svých vyhlídkách způsobem docela rozumným, ačkoli plným nejbolestnějšího zoufalství. Je však zcela možno, že moji druhové měli o svém stavu týž názor jako já o mém, a že jsem, nevěda, prováděl tytéž kousky a pošetilosti, jako oni: - to je věc, již nelze rozhodnout.
K poledni prohlásil Parker, že vidí břeh po levé straně a jen s největší obtíží jsem ho mohl zdržet, aby neskočil do moře s úmyslem, že k němu doplave. Peters a August si nepříliš všimli co řekl, jsouce zřejmě zabráni do svého pochmurného zadumání. Pohlédnuv udaným směrem, nemohl jsem věru postihnout stopy po břehu, vždyť jsem ni dobře byl vědom, že jsme od pevniny příliš daleko, abychom se mohli těšit podobnou nadějí. Přes to sni však dlouho trvalo, než jsem moll Parkera přesvědčit o jeho omylu. Dal se pak do pláče a hořekoval jako malé dítě, nahlas a vzlykavě, po několik hodin, načež vysílen usnul. Poté se August a Peters několikrát pokoušeli spolknout kousky kůže. Poradil jsem jim, aby ji jen žvýkali a potom vyplivli; ale byli oba tak vysíleni, že ani nemohli mé rady
53
to be able to follow my advice. I continued to chew pieces of it at intervals, and found some relief from so doing; my chief distress was for water, and I was only prevented from taking a draught from the sea by remembering the horrible consequences which thus have resulted to others who were similarly situated with ourselves. The day wore on in this manner, when I suddenly discovered a sail to the eastward, and on our larboard bow. She appeared to be a large ship, and was coming nearly athwart us, being probably twelve or fifteen miles distant. None of my companions had as yet discovered her, and I forbore to tell them of her for the present, lest we might again be disappointed of relief. At length upon her getting nearer, I saw distinctly that she was heading immediately for us, with her light sails filled. I could now contain myself no longer, and pointed her out to my fellow-sufferers. They immediately sprang to their feet, again indulging in the most extravagant demonstrations of joy, weeping, laughing in an idiotic manner, jumping, stamping upon the deck, tearing their hair, and praying and cursing by turns. I was so affected by their conduct, as well as by what I considered a sure prospect of deliverance, that I could not refrain from joining in with their madness, and gave way to the impulses of my gratitude and ecstasy by lying and rolling on the deck, clapping my hands, shouting, and other similar acts, until I was suddenly called to my recollection, and once more to the extreme human misery and despair, by perceiving the ship all at once with her stern fully presented toward us, and steering in a direction nearly opposite to that in which I had at first perceived her. It was some time before I could induce my poor companions to believe that this sad reverse in our prospects had actually taken place. They replied to all my assertions with a stare and a gesture implying that they were not to be deceived by such misrepresentations. The conduct of Augustus most sensibly affected me. In spite of all I could say or do to the contrary, he persisted in saying that the ship was rapidly nearing us, and in making preparations to go on board of her. Some seaweed floating by the brig, he maintained that it was the ship's boat, and endeavoured to throw himself upon it, howling and shrieking in the most heartrending manner, when I forcibly restrained him from thus casting himself into the sea. Having become in some degree pacified, we continued to watch the ship until we finally lost sight of her, the weather becoming hazy, with a light breeze springing up. As soon as she was entirely gone, Parker turned suddenly toward me with an expression of countenance which made me shudder. There was about him an air of self-possession which I had not noticed in him until now, and before he opened his lips my heart told me what he would say. He proposed, in a few words, that one of us should die to preserve the existence of the others.
uposlechnout. Já dále chvílemi přežvykoval malé kousky a cítil jsem z toho poněkud úlevy; největší trýzní byla voda a od napití z moře zachránila mne jen myšlenka na hrůzné následky, jež stihly ty, kdo tak v podobném postavení učinili. Den takto plynul a tu jsem pojednou zahlédl jakousi plachtu, k východu od levého boku. Zdála se to;/ být velká loď, plující bezmála přímo k nám, jsouc asi dvanáct či patnáct mil od nás. Žádný z mých druhů ji doposud nespatřil a já jim o ní zatím nechtěl říci; kdybychom byli snad opětně zklamáni ve své naději Konečně, když byla blíže, viděl jsem zřetelně, že pluje přímo k nám s plnými plachtami. Déle jsem to už nemohl vydržet a ukázal ji svým spolutrpitelům. Ti rázem vstali a opětně povolili svým nevýstřednějším projevům radosti, plakali, smáli se pitomě, skákali, dupali po palubě, rvali si vlasy a střídavě se modlili a kleli. Byl jsem tak dotčen jejich chováním, jakož i tím, co jsem pokládal za jistou záchranu, že jsem se nemohl udržet, abych se nepřidal též k jejich šílení a povolil jsem návalu štěstí a nadšení tím, že jsem si lehl na palubu a válel se po ní, při čemž jsem tleskal a křičel, a podobně., až jsem se zas náhle vzpamatoval, a sice v krajním stupni lidského utrpení a zoufalství, neboť jsem spatřil, že loď se k nám náhle obrátila zádí a pluje směrem takřka opačným, než když jsem ji viděl po prvé.
Trvalo dost dlouho, nežli jsem mohl své ubohé soudruhy přesvědčit, že tento přesmutný konec našich nadějí je skutečností. Na má všechna tvrzení odpovídali ztrnulým pohledem a posměchem, naznačujícím, že se nedají oklamat takovou nepravdou. Nejvíc na mne působilo chováni Augustovo. Ať jsem mu povídal neb dělal cokoli opačného, tvrdil ustavičně, že se k nám loď rychle blíží a hotovil se jen, že vstoupí na palubu. O mořských chaluhách, jež pluly kolem nás, říkal, že je to člun lodi a mermo chtěl do něho skočit, křiče a volaje srdcervoucím způsobem, když jsem ho násilím zadržel od skoku do moře. Když jsme se poněkud uklidnili, hleděli jsme dále za lodí, až jsme ji konečně ztratili s očí, neboť se počasí zamlžilo a počal vát lehký vítr. Sotva loď úplně zmizela, pohlédl na mne náhle Parker s takovým výrazem, že jsem se zachvěl. Bylo na něm možno vidět jisté sebeovládání, jejž jsem si u něho dosud nepovšiml a nežli otevřel ústa, mé srdce mi řeklo, co chce promluvit. Několika slovy dal návrh, že jeden z nás musí zemřít, aby zachránil životy druhých.
CHAPTER XII
XII.
I had for some time past, dwelt upon the prospect of our being reduced to this last horrible extremity, and had secretly made up my mind to suffer death in any shape or under any circumstances rather than resort to such a course. Nor was this resolution in any degree weakened by the present intensity of hunger under which I laboured. The proposition had not been heard by either Peters or Augustus. I therefore took Parker aside; and mentally praying to God for power to dissuade him from the horrible purpose he entertained, I expostulated with him for a long time, and in the most supplicating manner, begging him in the name of every thing which he held sacred, and urging him by every species of argument which the extremity of the case suggested, to abandon the idea, and not to mention it to either of the other two. He heard all I said without attempting to controvert any of
Já sám, a po delší dobu už, ,jsem jaksi tušil, že budeme nuceni uchýlit se k této příšerné krajnosti a v duchu jsem si pevně umínil, že raděj podstoupím jakýkoli druh smrti a za jakýchkoli okolností, než bych přivolil k něčemu takovému. A toto rozhodnutí nebylo nikterak otřeseno krutým hladem, jejž jsem zakoušel. Parkerův návrh nezaslechl ani Peters ani August. Vzal jsem si tedy Parkera stranou a pomodliv se v duchu k Bohu, aby mne posílil odvrátit ho od tohoto hrozného úmyslu, jejž si předsevzal, dlouho jsem k němu hovořil a co nejúpěnlivěji a snažně ho prosil ve jménu všeho, co je nit svaté, podávaje mu všemožné důvody, které mi vnukala krajnost případu, aby se vzdal této myšlenky a ani se o ní nezmínil nikomu z obou druhých. Vyslechl vše, co jsem říkal, aniž se pokusil vyvrátit něk-
54
my arguments, and I had begun to hope that he would be prevailed upon to do as I desired. But when I had ceased speaking, he said that he knew very well all I had said was true, and that to resort to such a course was the most horrible alternative which could enter into the mind of man; but that he had now held out as long as human nature could be sustained; that it was unnecessary for all to perish, when, by the death of one, it was possible, and even probable, that the rest might be finally preserved; adding that I might save myself the trouble of trying to turn him from his purpose, his mind having been thoroughly made up on the subject even before the appearance of the ship, and that only her heaving in sight had prevented him from mentioning his intention at an earlier period. I now begged him, if he would not be prevailed upon to abandon his design, at least to defer it for another day, when some vessel might come to our relief; again reiterating every argument I could devise, and which I thought likely to have influence with one of his rough nature. He said, in reply, that he had not spoken until the very last possible moment, that he could exist no longer without sustenance of some kind, and that therefore in another day his suggestion would be too late, as regarded himself at least. Finding that he was not to be moved by anything I could say in a mild tone, I now assumed a different demeanor, and told him that he must be aware I had suffered less than any of us from our calamities; that my health and strength, consequently, were at that moment far better than his own, or than that either of Peters or Augustus; in short, that I was in a condition to have my own way by force if I found it necessary; and that if he attempted in any manner to acquaint the others with his bloody and cannibal designs, I would not hesitate to throw him into the sea. Upon this he immediately seized me by the throat, and drawing a knife, made several ineffectual efforts to stab me in the stomach; an atrocity which his excessive debility alone prevented him from accomplishing. In the meantime, being roused to a high pitch of anger, I forced him to the vessel's side, with the full intention of throwing him overboard. He was saved from his fate, however, by the interference of Peters, who now approached and separated us, asking the cause of the disturbance. This Parker told before I could find means in any manner to prevent him. The effect of his words was even more terrible than what I had anticipated. Both Augustus and Peters, who, it seems, had long secretly entertained the same fearful idea which Parker had been merely the first to broach, joined with him in his design and insisted upon its immediately being carried into effect. I had calculated that one at least of the two former would be found still possessed of sufficient strength of mind to side with myself in resisting any attempt to execute so dreadful a purpose, and, with the aid of either one of them, I had no fear of being able to prevent its accomplishment. Being disappointed in this expectation, it became absolutely necessary that I should attend to my own safety, as a further resistance on my part might possibly be considered by men in their frightful condition a sufficient excuse for refusing me fair play in the tragedy that I knew would speedily be enacted. I now told them I was willing to submit to the proposal, merely requesting a delay of about one hour, in order that the fog which had gathered around us might have an opportunity of lifting, when it was possible that the ship we had seen might be again in sight. After great difficulty I obtained from them a promise to wait thus long; and, as I had anticipated (a breeze rapidly coming in), the fog lifted before the hour had expired, when, no vessel appearing in sight, we prepared to draw lots. It is with extreme reluctance that I dwell upon the appalling scene which ensued; a scene which, with its minutest details, no after events have been able to efface in the
terý z mých důvodů, takže jsem se počal už radovat, že se mi podaří přece jej přemluvit k tonut, co jsem si přál. Ale jak jsem domluvil, odvětil, že prý ví, že toto všecko, co jsem mu vykládal, je sice pravda, a že užít takového prostředku je nejhrůznější možnost, jež může člověka napadnout; že však se doposud přemáhal tak dlouho, jak je lidské přirozenosti možno; že není třeba, aby zahynuli všichni, když smrtí jednoho je možno a zcela pravděpodobno zachovat nakonec ostatní při životě; a dodal, že jsem si mohl ušetřit práci, chtít ho odvrátit od jeho úmyslu, ježto byl takto už rozhodnut před tím, než se objevila loď, a že jen toto její objeveni ho zadrželo, aby svůj úmysl neprojevil dříve. Tu jsem ho tedy prosil, nechce-li se už dát odvrátit od toho úmyslu, aby jej alespoň odložil do zítřka, kdy se možná zjeví nějaká loď, jež nás zachrání; a zas jsem opakoval všechny důvody, jež jsem si mohl jen vymyslet a o nichž jsem myslel, že mohou mocně působit na člověka jeho drsné povahy. :hekl mi jako odpověď, že o tom promluvil až v poslední možné chvíli, že prý to už déle nemůže vydržet bez jakékoli potravy a že by příští den jeho návrh přišel už pozdě, aspoň prý, pokud jde o něho. Vida tak, že se nedá pohnout ničím, co mu mohu říci mírně, začal jsem jinak a řekl mu, že jistě ví, že jsem vším naším strádáním trpěl ze všech nejméně; že mé zdraví a síly jsou následkem toho teď daleko lepší než jeho, či Petersovy a Augustovy ; a zkrátka a dobře, že jsem schopen si svou vůli, uznám-li za nutné, vynutit; a jestliže se pokusí říci druhým o svých krvavých a kanibalských úmyslech, že nebudu nikterak váhat a hodím ho do moře. Na to mne hned chytil za krk a vytáhnuv nůž, pokusil se několikrát bezvýsledně mne bodnout do břicha. - ukrutnost, v níž mu zabránila jen jeho nesmírná slabost. Na to já, nanejvýš pohněván, zatlačil jsem ho na okraj lodi a pevným úmyslem, že ho shodím z paluby. Před tímto osudem byl spasen jedině zákrokem Petersovým, který přistoupil, rozdělil nás a ptal se, co je příčinou našeho zápasu. Parker mu ji řekl, nežli jsem mohl najít prostředek, jak mu v tom zabránit.
Účinek jeho slov byl mnohem hroznější, než jsem předpokládal. Jak August, tak Peters, zdálo se, dlouho už potají měli tutéž příšernost myšlenku, již Parker prostě jen první z nich vyjádřil; připojili se k němu hned a naléhali, aby byl návrh hned vykonán. Myslel jsem, že aspoň jeden z nich dvou bude mít dosti duševní síly, aby mne podepřel v odporu proti jakémukoli pokusu, vykonat tak strašný úmysl; a tu pak, s pomocí jednoho z nich jsem se nebál, že bych nemohl zamezit jeho pro. vedení. Byl jsem zle zklamán v této své naději, a stalo se naprosto nutným, abych pomýšlel na vlastní bezpečnost, ježto by můj další odpor mohl být muži v jejich hrůzném postavení možná považován za dostatečnou záminku, aby se ke mně nehezky zachovali v tragedii, jež, jak jsem věděl, bude co nejdříve odbyta. Řekl jsem jim tedy, že jsem hotov návrh přijmout, ale že žádám o odklad jen jedné hodiny, nežli by se zvedla mlha nás obklopující, kdy bude možná loď, kterou jsme viděli, znova zas v dohledu. Po velkých nesnázích donutil jsem je ke slibu, že vyčkají do té doby; a jak jsem předpokládal (počal vát náhlý vítr), mlha se zdvihla dřív nežli uplynula hodina, a jelikož loď se neobjevila, počali jsme se připravovat k losování. Pouze s nejvyšším odporem zdržuji se u hrůzného výjevu, jenž následoval, výjevu, jehož nejmenší podrobnosti nemohly být pozdějšími událostmi ani trochu z mé
55
slightest degree from my memory, and whose stern recollection will embitter every future moment of my existence. Let me run over this portion of my narrative with as much haste as the nature of the events to be spoken of will permit. The only method we could devise for the terrific lottery, in which we were to take each a chance, was that of drawing straws. Small splinters of wood were made to answer our purpose, and it was agreed that I should be the holder. I retired to one end of the hulk, while my poor companions silently took up their station in the other with their backs turned toward me. The bitterest anxiety which I endured at any period of this fearful drama was while I occupied myself in the arrangement of the lots. There are few conditions into which man can possibly fall where he will not feel a deep interest in the preservation of his existence; an interest momentarily increasing with the frailness of the tenure by which that existence may be held. But now that the silent, definite, and stern nature of the business in which I was engaged (so different from the tumultuous dangers of the storm or the gradually approaching horrors of famine) allowed me to reflect on the few chances I had of escaping the most appalling of deaths -a death for the most appalling of purposes -every particle of that energy which had so long buoyed me up departed like feathers before the wind, leaving me a helpless prey to the most abject and pitiable terror. I could not, at first, even summon up sufficient strength to tear and fit together the small splinters of wood, my fingers absolutely refusing their office, and my knees knocking violently against each other. My mind ran over rapidly a thousand absurd projects by which to avoid becoming a partner in the awful speculation. I thought of falling on my knees to my companions, and entreating them to let me escape this necessity; of suddenly rushing upon them, and, by putting one of them to death, of rendering the decision by lot useless -in short, of every thing but of going through with the matter I had in hand. At last, after wasting a long time in this imbecile conduct, I was recalled to my senses by the voice of Parker, who urged me to relieve them at once from the terrible anxiety they were enduring. Even then I could not bring myself to arrange the splinters upon the spot, but thought over every species of finesse by which I could trick some one of my fellow-sufferers to draw the short straw, as it had been agreed that whoever drew the shortest of four splinters from my hand was to die for the preservation of the rest. Before any one condemn me for this apparent heartlessness, let him be placed in a situation precisely similar to my own. At length delay was no longer possible, and, with a heart almost bursting from my bosom, I advanced to the region of the forecastle, where my companions were awaiting me. I held out my hand with the splinters, and Peters immediately drew. He was free -his, at least, was not the shortest; and there was now another chance against my escape. I summoned up all my strength, and passed the lots to Augustus. He also drew immediately, and he also was free; and now, whether I should live or die, the chances were no more than precisely even. At this moment all the fierceness of the tiger possessed my bosom, and I felt toward my poor fellow-creature, Parker, the most intense, the most diabolical hatred. But the feeling did not last; and, at length, with a convulsive shudder and closed eyes, I held out the two remaining splinters toward him. It was fully five minutes before he could summon resolution to draw, during which period of heartrending suspense I never once opened my eyes. Presently one of the two lots was quickly drawn from my hand. The decision was then over, yet I knew not whether it was for me or against me. No one spoke, and still I dared not satisfy myself by looking at the splinter I held. Peters at length took me by the hand, and I forced myself to look up, when I immediately saw by the countenance of Parker that I was safe, and that he it was who had
paměti vyhlazeny; krutá upomínka naň otráví navždy všecky chvíle mé existence. Odbuďme tedy tuto část mého vyprávění tak rychle, jak jen to povaha událostí, o nichž budu mluvit, dovolí. Jediný způsob, jímž jsme mohli provést toto příšerné losování, v němž jsme se měli pokusit každý o své štěstí, bylo tahání slámek. Upravili jsme k tomu několik vhodných dřívek a bylo rozhodnuto, že já je budu držet. Odešel jsem na kraj lodi, zatím co moji druzi se mlčky postavili na druhý konec, zády ke mně. Nejpalčivější úzkost, Takou jsem zažil po dobu trvání tohoto příšerného dramatu, cítil jsem ve chvíli, kdy jsem rovnal dřívka. Ze všech okolností, do nichž může člověk přijít, velice málo je takových v nichž nepocítí hluboký zájem o zachování své existence; a zájem jen stoupá s křehkostí pouta, na němž existence visí. Tak nyní, kdy mi má tichá, rozhodná a krutá práce, jíž jsem byl zaměstnán (jinak než za prudkých nebezpečí vichru, nebo zvolna se blížících hrůz hladu), dávala myslit na to, jak málo mám naděje na zachránění před nejpříšernějším způsobem smrti, - smrti za nejpříšernějším z účelů, -nyní mi celá má energie, jež mne tak dlouho udržovala, unikla jak pírko nesené větrem a vydala mne na pospas nejodpornější a nejděsivější hrůze. Zprvu jsem neměl ani dost síly, abych třísky nalámal a srovnal, prsty mi naprosto vypovídaly službu a kolena se pode mnou klektala. Hlavou mi prošlehlo jako blesk na tisíc různých bláhových plánů, jak se z toho dostat, abych se nemusel zúčastnit příšerné této hry. Napadlo mne, abych klesl před druhy na kolena a poprosil je, aby mne ušetřili této nutnosti; dále zas, abych se na ně rázně vrhl, jednoho zabil a tak učinil losování bezúčelným; - a zkrátka vše možné. jen abych se nemusel podrobit věci, již jsem třímal v ruce. Konečně, stráviv delší dobu tímto bláhovým dumáním, byl jsem zas přivolán k vědomí Parkerovým hlasem, který naléhal, abych je hned zprostil příšerné úzkosti, kterou prožívají. Ale ani pak jsem se nemohl okamžitě odhodlat srovnat dřívka, ale přemítal o všemožných úskocích, jak přelstít některého ze svých spolutrpitelů, aby vytáhl kratší dřívko, neboť bylo umluveno, že kdo si z mé ruky vytáhne nejkratší, zemře na záchranu druhých. Ale než mne odsoudíte za tuto tak zřejmou bezcitnost, představte si sebe v přesně tomtéž postavení, jako bylo moje.
Konečně už bylo nemožno déle otálet, a tak jsem se s bušícím srdcem odebral na příď, kde na mna soudruzi čekali. Nastavil jsem ruku s dřívky a Peters hned táhl. Byl vysvobozen - jeho dřívko nebylo nejkratší; tím se ovšem zúžila pravděpodobnost mého vyváznutí. Sebral jsem všecky své síly a nastavil dlaň Augustovi. I on táhl ihned a rovněž byl vysvobozen; a teď buď žít nebo zemřít, vyhlídky jsem měl zcela přesně tytéž. V té chvíli hruď se mi naplnila tygří divokostí a já jsem pocítil k svému ubohému bližnímu, Parketoví, krutou, nejprudší, ďábelskou nenávist. Ale tento pocit dlouho nepotrval; konečně, s křečovitým otřesem a se zavřenýma očima podal jsem mu obě zbývající dřívka. Uplynulo plných pět minut, než se odhodlal táhnout, a po celou tu dobu vzrušujícího napětí jsem neotevřel oči ani jedenkrát. Pak jedno z dvou dřívek bylo mi z ruky spěšně vytaženo. Rozhodnutí bylo učiněno, ale .já nevěděl, zda pro mne anebo proti mně. Nikdo nepromluvil a já se nemohl od. vážit pohlédnout na dřívko, které jsem držel. Peters mne konečně vzal za ruku a já se odvážil otevřít oči: viděl jsem hned podle Parkerovy tváře, že jsem vyvázl a že to je on, jenž je odsouzen zemřít. Lapaje po vzduchu, padl jsem bez vědomí na palubu.
56
been doomed to suffer. Gasping for breath, I fell senseless to the deck. I recovered from my swoon in time to behold the consummation of the tragedy in the death of him who had been chiefly instrumental in bringing it about. He made no resistance whatever, and was stabbed in the back by Peters, when he fell instantly dead. I must not dwell upon the fearful repast which immediately ensued. Such things may be imagined, but words have no power to impress the mind with the exquisite horror of their reality. Let it suffice to say that, having in some measure appeased the raging thirst which consumed us by the blood of the victim, and having by common consent taken off the hands, feet, and head, throwing them together with the entrails, into the sea, we devoured the rest of the body, piecemeal, during the four ever memorable days of the seventeenth, eighteenth, nineteenth, and twentieth of the month. On the nineteenth, there coming on a smart shower which lasted fifteen or twenty minutes, we contrived to catch some water by means of a sheet which had been fished up from the cabin by our drag just after the gale. The quantity we took in all did not amount to more than half a gallon; but even this scanty allowance supplied us with comparative strength and hope. On the twenty-first we were again reduced to the last necessity. The weather still remained warm and pleasant, with occasional fogs and light breezes, most usually from N. to W. On the twenty-second, as we were sitting close huddled together, gloomily revolving over our lamentable condition, there flashed through my mind all at once an idea which inspired me with a bright gleam of hope. I remembered that, when the foremast had been cut away, Peters, being in the windward chains, passed one of the axes into my hand, requesting me to put it, if possible, in a place of security, and that a few minutes before the last heavy sea struck the brig and filled her I had taken this axe into the forecastle and laid it in one of the larboard berths. I now thought it possible that, by getting at this axe, we might cut through the deck over the storeroom, and thus readily supply ourselves with provisions. When I communicated this object to my companions, they uttered a feeble shout of joy, and we all proceeded forthwith to the forecastle. The difficulty of descending here was greater than that of going down in the cabin, the opening being much smaller, for it will be remembered that the whole framework about the cabin companion-hatch had been carried away, whereas the forecastle-way, being a simple hatch of only about three feet square, had remained uninjured. I did not hesitate, however, to attempt the descent; and a rope being fastened round my body as before, I plunged boldly in, feet foremost, made my way quickly to the berth, and at the first attempt brought up the axe. It was hailed with the most ecstatic joy and triumph, and the ease with which it had been obtained was regarded as an omen of our ultimate preservation. We now commenced cutting at the deck with all the energy of rekindled hope, Peters and myself taking the axe by turns, Augustus's wounded arm not permitting him to aid us in any degree. As we were still so feeble as to be scarcely able to stand unsupported, and could consequently work but a minute or two without resting, it soon became evident that many long hours would be necessary to accomplish our task -that is, to cut an opening sufficiently large to admit of a free access to the storeroom. This consideration, however, did not discourage us; and, working all night by the light of the moon, we succeeded in effecting our purpose by daybreak on the morning of the twentythird. Peters now volunteered to go down; and, having made all arrangements as before, he descended, and soon returned bringing up with him a small jar, which, to our great joy,
Z mdlob jsem se probral včas, abych spatřil dokončeni tragedie člověka, který byl hlavním původcem své smrti. Nijak se nevzpíral a hned byl Petersem bodnut do zad, že se okamžitě skácel mrtev. Nemohu se zdržet u příšerného kvasu, jenž následoval. Takového něco lze si snad představit, ale slova nejsou ničím, aby mohla duši sdělit onu krajní hrůzu toho, co líčí. Nechť stačí, řeknu-li, že uhasivše trochu krutou, sžírající žízeň krví své oběti a oddělivše jednomyslně ruce, nohy a hlavu, jež jsme hodili s vnitřnostmi do vody, snědli jsme trup těla po kusech ve čtyřech dnech, nezapomenutelných dnech, sedmnáctého, osmnáctého, devatenáctého a dvacátáho onoho měsíce.
Devatenáctého, kdy přišel prudký liják, trvající patnáct, dvacet minut, podařilo se nám nachytat trochu vody do prostěradla, jež jsme hákem vylovili z kabiny ihned po vichru. Voda takto nachytaná nepřesahovala půli galonu, ale i toto malé množství nám dodalo poměrně dost síly a naděje. Jednadvacátého jsme se ocitli opětně v největší bídě. Počasí bylo neustále teplé a příjemné, občas jen s mlhami a slabým větrem, který nejčastěji vál od severozápadu. Dvaadvacátého, když jsme seděli schouleni k sobě a chmurně přemítali o svém žalném postavení, pojednou mi hlavou projel nápad, jenž mne povzbudil jasným zábleskem naděje. Vzpomněl jsem si, že když jsme strhli přední stožár, Peters, jenž stál tehdy u lan na větrné straně, podal mi sekyru a řekl, abych ji schoval, je-li možno, na bezpečném místě, a že o několik minut dříve, než hrozná vlna se přihnala na brigu a zatopila ji, odnesl jsem onu sekyru na příď a uložil ji v jedné z kóji na levém boku. Nyní mne napadlo, že dostat sekyro, mohli bychom se palubou prosekat do zásobárny a tak se zásobit nějakými potravinami. Sotva jsem svěřil tento plán svým druhům; vyrazili slabý výkřik radosti a ihned jsme se vydali na příď. Obtíž sestoupit do kóje byla zde větší než sejít do kabiny, nebol otvor byl o mnoho menší; celý poklop u spustí do kabiny byl, jak se pamatujete, odplaven, kdežto příďová spusť, - pouhý otvor, měřící asi tři stopy do čtverce, byla neporušena. Neváhal jsem však pokusit se o sestup; a tak, uvázav si provaz kol pasu jako před tím, spustil jsem se odvážně nohama napřed, hned se dal ke kóji a po prvém pokusu přišel jsem se sekerou. Uvítali jsme ji s nejnadšenější radostí a vítězoslávou a snadnost, jak jsme ji dostali, měli jsme za dobrou předzvěst svého konečného vyváznutí.
Hned jsme se jali prosekávat palubu se všemi silami znovuoživené naděje; střídali jsme se, já a Peters, neboť Augustova poraněná paže mu nedovolovala, aby nám pomohl. Jelikož jsme byli stále tak vysíleni, že jsme se sotva udrželi na nohou, a mohli tedy bez přestávky pracovat jen nějakou minutu, bylo brzy jasno, že k dokončení svého úkolu budeme potřebovat práce několika hodin - to jest, než vysekáme otvor dost široký, aby nám dovolil přístup do zásobárny. To nás však nikterak neodstrašilo; pracovali jsme dále celou noc při měsíci, až se nám konečně podařilo dosáhnout svého cíle, za svítání, dne třiadvacátého července. Peters se přihlásil, že se sám spustí, a připraviv všecko jak dříve, spustil se a brzy vystoupil s malým džbánem, jenž, k naší veliké radosti, byl plný oliv. Když jsme se o
57
proved to be full of olives. Having shared these among us, and devoured them with the greatest avidity, we proceeded to let him down again. This time he succeeded beyond our utmost expectations, returning instantly with a large ham and a bottle of Madeira wine. Of the latter we each took a moderate sup, having learned by experience the pernicious consequences of indulging too freely. The ham, except about two pounds near the bone, was not in a condition to be eaten, having been entirely spoiled by the salt water. The sound part was divided among us. Peters and Augustus, not being able to restrain their appetite, swallowed theirs upon the instant; but I was more cautious, and ate but a small portion of mine, dreading the thirst which I knew would ensue. We now rested a while from our labors, which had been intolerably severe. By noon, feeling somewhat strengthened and refreshed, we again renewed our attempt at getting up provisions, Peters and myself going down alternately, and always with more or less success, until sundown. During this interval we had the good fortune to bring up, altogether, four more small jars of olives, another ham, a carboy containing nearly three gallons of excellent Cape Madeira wine, and, what gave us still more delight, a small tortoise of the Gallipago breed, several of which had been taken on board by Captain Barnard, as the Grampus was leaving port, from the schooner Mary Pitts, just returned from a sealing voyage in the Pacific. In a subsequent portion of this narrative I shall have frequent occasion to mention this species of tortoise. It is found principally, as most of my readers may know, in the group of islands called the Gallipagos, which, indeed, derive their name from the animal -the Spanish word Gallipago meaning a fresh-water terrapin. From the peculiarity of their shape and action they have been sometimes called the elephant tortoise. They are frequently found of an enormous size. I have myself seen several which would weigh from twelve to fifteen hundred pounds, although I do not remember that any navigator speaks of having seen them weighing more than eight hundred. Their appearance is singular, and even disgusting. Their steps are very slow, measured, and heavy, their bodies being carried about a foot from the ground. Their neck is long, and exceedingly slender, from eighteen inches to two feet is a very common length, and I killed one, where the distance from the shoulder to the extremity of the head was no less than three feet ten inches. The head has a striking resemblance to that of a serpent. They can exist without food for an almost incredible length of time, instances having been known where they have been thrown into the hold of a vessel and lain two years without nourishment of any kind -being as fat, and, in every respect, in as good order at the expiration of the time as when they were first put in. In one particular these extraordinary animals bear a resemblance to the dromedary, or camel of the desert. In a bag at the root of the neck they carry with them a constant supply of water. In some instances, upon killing them after a full year's deprivation of all nourishment, as much as three gallons of perfectly sweet and fresh water have been found in their bags. Their food is chiefly wild parsley and celery, with purslain, sea-kelp, and prickly pears, upon which latter vegetable they thrive wonderfully, a great quantity of it being usually found on the hillsides near the shore wherever the animal itself is discovered. They are excellent and highly nutritious food, and have, no doubt, been the means of preserving the lives of thousands of seamen employed in the whale-fishery and other pursuits in the Pacific. The one which we had the good fortune to bring up from the storeroom was not of a large size, weighing probably sixty-five or seventy pounds. It was a female, and in excellent condition, being exceedingly fat, and having more than a quart of limpid and sweet water in its bag. This was indeed a treasure; and, falling on our knees with one accord,
ně hned rozdělili a snědli s ohromnou hltavostí, spustili jsme ho zas. Tentokrát dosáhl neobyčejného úspěchu, vrátiv se okamžitě s velikou šunkou a lahví madeiry. Z tohoto jsme si jen každý mírně srkli, neboť jsme zkušeností poznali zhoubné následky nemírného pití. Celá šunka, krom asi dvou liber u kosti, nebyla k jídlu, jsouc úplně zkažena slanou vodou. O zdravou část jsme se podělili. Peters a August, kteří nemohli svou lačnost ukrotit, zhltli svůj příděl naráz, zatím co já byl opatrnější a snědl ze svého jen malý kousek, hroze se žízně, jež, jak jsem věděl, bude následovat. Pak jsme si na chvíli odpočali po své námaze, jež byla neobyčejně krušná.
V poledne, cítíce se jaksi silnější a občerstvenější, obnovili jsme znovu své pokusy dostat zdola potravu, a já a Peters jsme se střídavě spouštěli, s větším či menším zdarem, až do západu slunce. Za celou tu dobu podařilo se nám vylovit celkem další čtyři džbány oliv, další šunku, baňku, obsahující asi tři galony výborné cape. madeiry a co nás nejvíce potěšilo, malou želvu z rodu Galapagos, kterých, když "Grampus" opouštěl přístav, vzal několik do lodi kapitán Barnard ze škuneru "Mary Pitts", jenž se zrovna vrátil z lovu na tuleně v Tichém oceánu. V následující části svého vyprávění, budu mít dost často příležitost zmínit se o tomto rodu želv. Jak asi většina mých čtenářů ví, žijí tyto želvy na souostroví, zvaném Galapagos, jež odvozuje svůj název právě od to boto tvora, neboť španělské "galapago" značí sladkovodní želvu. Pro zvláštní svůj tvar a pohyb byly někdy nazý vány "želvy sloní". Vyskytují se často ve velikostí přímo obrovské. Sám jsem viděl několik, které vážily dvanáct až patnáct set liber, ač se nepamatuji, že by kdy který námořník tvrdil, že viděl kusy větší než osm set. Vzhled mají divný, až odporný. Lezou velmi zvolna, odměřeně a těžkopádně, zvedajíce se trupem asi na stopu od země. Jejich krk je dlouhý a neobyčejně tenký; obyčejná jeho délka je od osmnácti palců až do dvou stop, ale já zabil jednu, u níž vzdálenost mezi kořenem krku a vrcholem hlavy měřila neméně, nežli tři stopy deset palců. Hlava se podobá podivuhodně hlavě hada. Želva vydrží bez potravy skoro neuvěřitelnou dobu a jsou známy případy, kdy byly zavřeny do podpalubí a zůstaly tam dva roky úplně bez potravy, jsouce po této době tak tučné a všestranně v nejlepším stavu, jako když tam byly po prvé uloženy. Jednou věcí se tito podivní tvorové podobají velbloudům pouští. Ve chlopni u kořene krku nosí stálou zásobu vody. Vyskytly se případy, že když byly zabity po naprostém nedostatku potravy po celý rok, bylo v jejich chlopni nalezeno na tři galony naprosto čerstvé, sladké vody. Živí se hlavně divokou petrželí a celerem, kuří nohou, mořskou slaměnkou a plody zakrslých pláňat; na těchto plodech si zvláště pochutnávají všude na úbočích poblíže pobřeží, kde tyto želvy žijí. Poskytují výbornou a velmi výživnou potravu a byly prostředkem k záchraně života tisícům námořníků za lovu velryb a při jiných příležitostech v Tichém oceánu.
Želva, kterou jsme tak šťastnou náhodou vynesli ze zásobárny, nebyla z největších, vážíc asi šedesát, sedmdesát liber. Byla to samice a velmi pěkná, jsouc nadmíru tučná a majíc ve váčku víc nežli čtvrt galonu čisté, sladké vody. Byl to učiněný poklad, nad nímž jsme svorně padli na kolena a vzdali horoucí díky Bohu za tuto
58
we returned fervent thanks to God for so seasonable a relief. We had great difficulty in getting the animal up through the opening, as its struggles were fierce and its strength prodigious. It was upon the point of making its escape from Peter's grasp, and slipping back into the water, when Augustus, throwing a rope with a slipknot around its throat, held it up in this manner until I jumped into the hole by the side of Peters, and assisted him in lifting it out. The water we drew carefully from the bag into the jug; which, it will be remembered, had been brought up before from the cabin. Having done this, we broke off the neck of a bottle so as to form, with the cork, a kind of glass, holding not quite half a gill. We then each drank one of these measures full, and resolved to limit ourselves to this quantity per day as long as it should hold out. During the last two or three days, the weather having been dry and pleasant, the bedding we had obtained from the cabin, as well as our clothing, had become thoroughly dry, so that we passed this night (that of the twenty-third) in comparative comfort, enjoying a tranquil repose, after having supped plentifully on olives and ham, with a small allowance of the wine. Being afraid of losing some of our stores overboard during the night, in the event of a breeze springing up, we secured them as well as possible with cordage to the fragments of the windlass. Our tortoise, which we were anxious to preserve alive as long as we could, we threw on its back, and otherwise carefully fastened.
tak včasnou pomoc. Podařilo se nám s velkou obtíží protáhnout ji otvorem, neboť její odpor byl až divoký a síla úžasná. Málem by se byla Petersovi vyrvala z rukou a vklouzla zpět do vody, ale August jí hodil smyčku na krk a tak ji zadržel, až jsem seskočil dolů k Petersovi a pomohl mu ji pak vytlačit. Vodu jsme jí z chlopně vylili opatrně do džbánu, jejž jsme, jak jsem řekl, přinesli už před tím z kabiny. Když jsme to vykonali, urazili jsme hrdlo u láhve, které pak se zátkou tvořilo jakousi sklenici s obsahem necelé osminy pinty. Pak jsme hned každý vypili jednu tuto mírku a usnesli se, že se omezíme na to množství denně, pokud voda vystačí. Po několik posledních dnů bylo počasí suché a pěkné, a pokrývky, nalezené v kabině, i šaty, byly už úplně suché, takže jsme tuto noc (to jest na třiadvacátý červenec) strávili v poměrném pohodlí a užívali klidného odpočinku po hojné večeři, skládající se z oliv a šunky a trochy vina. Jelikož jsme však zněli strach, abychom neztratili přes noc své zásoby tím, že by byly, kdyby přišel vítr, smeteny přes palubu, připoutali jsme je co nejlíp provazy ke zbytkem vratidla. Želvu, již jsme chtěli zachovat živou pokud možno nejdéle, položili jsme na hřbet a pečlivě uvázali.
CHAPTER XIII
XIII.
JULY 24th. - This morning saw us wonderfully recruited in spirits and strength. Notwithstanding the perilous situation in which we were still placed, ignorant of our position, although certainly at a great distance from land, without more food than would last us for a fortnight even with great care, almost entirely without water, and floating about at the mercy of every wind and wave on the merest wreck in the world, still the infinitely more terrible distresses and dangers from which we had so lately and so providentially been delivered caused us to regard what we now endured as but little more than an ordinary evil -so strictly comparative is either good or ill. At sunrise we were preparing to renew our attempts at getting up something from the storeroom, when, a smart shower coming on, with some lightning, we turn our attention to the catching of water by means of the sheet we had used before for this purpose. We had no other means of collecting the rain than by holding the sheet spread out with one of the forechain-plates in the middle of it. The water, thus conducted to the centre, was drained through into our jug. We had nearly filled it in this manner, when, a heavy squall coming on from the northward, obliged us to desist, as the hulk began once more to roll so violently that we could no longer keep our feet. We now went forward, and, lashing ourselves securely to the remnant of the windlass as before, awaited the event with far more calmness than could have been anticipated or would have been imagined possible under the circumstances. At noon the wind had freshened into a two-reef breeze, and by night into a stiff gale, accompanied with a tremendously heavy swell. Experience having taught us, however, the best method of arranging our lashings, we weathered this dreary night in tolerable security, although thoroughly drenched at almost every instant by the sea, and in momentary dread of being washed off. Fortunately, the weather was so warm as to render the water rather grateful than otherwise. July 25th. - This morning the gale had diminished to a mere ten-knot breeze, and the sea had gone down with it so considerably that we were able to keep ourselves dry upon the deck. To our great grief, however, we found that
24. července. - Jitro nás zastihlo velice osvěženy na duchu i těle. Přes nebezpečné postavení, v němž jsme stále byli, nevědouce vůbec, kde jsme, ač jsme měli jistotu, že jsme jistě velmi daleko od břehu, žijíce ze zásob, jež nám při největší šetrnosti mohly vydržet nanejvýš čtrnáct dní, skoro docela bez vody a plujíce sem a tam, vydáni na pospas kdejakým větrům neb vlnám, na nejbídnějším vraku, jejž kdy svět viděl, - přes to vše nekonečně horší strasti a nebezpečí, z nichž jsme nedávno dík Bohu vyvázli, nutily nás hledět na dnešní své trampoty jako na pouhou a zcela běžnou nehodu, -. tak svrchovaně relativní je každé dobro i zlo. Za východu slunce chystali jsme se opět obnovit své pokusy a dostat něco ze zásobárny; ale tu přišel velmi prudký liják se slabým blýskáním, a tak jsme veškeru pozornost obrátili k tomu, abychom nachytali vody do prostěradla, jak jsme učinili už jednou za stejným účelem. Neměli jsme k tomu jiného prostředku, než že jsme prostřeli prostěradlo a do středu dali jednu z navijákových klapek. Vodou, takto do středu sehnanou, naplnili jsme džbán. Byl už skoro plný, když se od severu přihnal prudký vítr, a přinutil nás práce nechat, neboť trup lodi se opět počal prudce kymácet, takže jsme se nemohli udržet na nohou. Odebrali jsme se tedy na příď a připoutavše se pevné ke zbytkům vratidla, čekali jsme další události o mnoho klidněji, než by kdo tušil či předvídal v podobném stavu. V poledne vítr prudce zesílil a v noci se změnil v ostrou vichřici s velmi rozbouřeným mořem. Znajíce ze zkušenosti nejvýhodnější způsob upoutáni, ztrávili jsme tuto temnou noc ve snesitelné bezpečnosti, ačkoli jsme skoro stále byli zaplavováni vlnami a měli ustavičně strach, že budem spláchnuti do moře. Na štěstí bylo tak teplo, že nám byla voda spíš příjemná, nežli nepříjemná.
25. července. - Dnes ráno vichr polevil, změniv se ve vítr o rychlosti deseti uzlů a moře se tak utišilo, že jsme se na palubě mohli udržet v suchu. Ke svému velkému žalu jsme však poznali, že dva džbány s olivami a celá
59
two jars of our olives, as well as the whole of our ham, had been washed overboard, in spite of the careful manner in which they had been fastened. We determined not to kill the tortoise as yet, and contented ourselves for the present with a breakfast on a few of the olives, and a measure of water each, which latter we mixed half and half, with wine, finding great relief and strength from the mixture, without the distressing intoxication which had ensued upon drinking the port. The sea was still far too rough for the renewal of our efforts at getting up provision from the storeroom. Several articles, of no importance to us in our present situation, floated up through the opening during the day, and were immediately washed overboard. We also now observed that the hulk lay more along than ever, so that we could not stand an instant without lashing ourselves. On this account we passed a gloomy and uncomfortable day. At noon the sun appeared to be nearly vertical, and we had no doubt that we had been driven down by the long succession of northward and northwesterly winds into the near vicinity of the equator. Toward evening saw several sharks, and were somewhat alarmed by the audacious manner in which an enormously large one approached us. At one time, a lurch throwing the deck very far beneath the water, the monster actually swam in upon us, floundering for some moments just over the companion-hatch, and striking Peters violently with his tail. A heavy sea at length hurled him overboard, much to our relief. In moderate weather we might have easily captured him. July 26th. - This morning, the wind having greatly abated, and the sea not being very rough, we determined to renew our exertions in the storeroom. After a great deal of hard labor during the whole day, we found that nothing further was to be expected from this quarter, the partitions of the room having been stove during the night, and its contents swept into the hold. This discovery, as may be supposed, filled us with despair. July 27th. - The sea nearly smooth, with a light wind, and still from the northward and westward. The sun coming out hotly in the afternoon, we occupied ourselves in drying our clothes. Found great relief from thirst, and much comfort otherwise, by bathing in the sea; in this, however, we were forced to use great caution, being afraid of sharks, several of which were seen swimming around the brig during the day. July 28th. - Good weather still. The brig now began to lie along so alarmingly that we feared she would eventually roll bottom up. Prepared ourselves as well as we could for this emergency, lashing our tortoise, waterjug, and two remaining jars of olives as far as possible over to the windward, placing them outside the hull below the main-chains. The sea very smooth all day, with little or no wind. July 29th. - A continuance of the same weather. Augustus's wounded arm began to evince symptoms of mortification. He complained of drowsiness and excessive thirst, but no acute pain. Nothing could be done for his relief beyond rubbing his wounds with a little of the vinegar from the olives, and from this no benefit seemed to be experienced. We did every thing in our power for his comfort, and trebled his allowance of water. July 30th. - An excessively hot day, with no wind. An enormous shark kept close by the hulk during the whole of the forenoon. We made several unsuccessful attempts to capture him by means of a noose. Augustus much worse, and evidently sinking as much from want of proper nourishment as from the effect of his wounds. He constantly prayed to be relieved from his sufferings, wishing for nothing but death. This evening we ate the last of our olives, and found the water in our jug so putrid that we could not swallow it at all without the addition of wine. Determined to kill our tortoise in the morning. July 31st. - After a night of excessive anxiety and fatigue,
šunka byly s paluby spláchnuty, ač jsme je pečlivě uvázali. Tu jsme se rozhodli, že ihned zabijem želvu, ale k snídaní jsme se prozatím spokojili trochou oliv a malou mírkou vody, kterou jsme na polovic smíchali s vínem, shledavše, že nám tato směs přináší osvěžující posílení, bez onoho neblahého opilství, jež následovalo po nedávném požití porta. Moře bylo stále bouřlivé než abychom mohli obnovit své pokusy, dostat potravu ze zásobárny. Otvorem kabiny vyplavalo pouze několik předmětů, pro nás v nynějším postavení bezvýznamných a byly okamžitě spláchnuty s paluby. Rovněž jsme zpozorovali, že trup byl mnohem víc nakloněn než dříve, takže jsme nemohli ani chvíli postát, aniž bychom se něčeho nedrželi. Následkem toho jsme ztrávili chmurný, nepříjemný den. V poledne se slunce objevilo takřka kolmo nad našimi hlavami, nebylo tedy nejmenší pochyby, že jsme byli severními a severozápadními větry postupně zahnáni až někam k rovníku. K večeru jsme spatřili několik žraloků a byli poněkud poplašeni drzostí, s níž se jeden ohromný k nám přiblížil. V jednom okamžiku, když výkyv ponořil palubu hluboko pod volu, netvor přeplaval přímo nad námi, mrskaje sebou po několik vteřin nad spustí a udeřiv Peterse prudce ocasem. Konečně ho veliká vlna smetla, k naší veliké úlevě, s paluby. Za mírnějšího počasí byli bychom ho snadno mohli chytit.
26. července. - Dnes ráno, jelikož vítr velmi polevil a moře nebylo příliš rozbouřeno, rozhodli jsme se pokračovat ve svých pokusech v zásobárně. Po dlouhé lopotě, trvající celý den, konečně jsme seznali, že z těchto míst už nemůžem víc očekávat, jelikož pažení komory se v noci propadlo a její obsah se probořil do podpalubí. Takový objev, lze si představit, naplnil nás zoufalstvím. 27. července. - Moře skoro hladké s mírným větrem, stále severozápadním. Odpoledne počalo slunce opravdu pražit a tak jsme se zaměstnávali sušením šatů. Žízeň hodně polevila a nad to jsme se značně osvěžili koupeli v moři; při té však musili jsme býti velmi opatrní na žraloky, jichž jsme během dne viděli v okolí brigy ně. kolik. 28. července. - Stále krásné počasí. Briga se počala tak povážlivě nahýbat, že jsme už trnuli hrůzou, aby se nepřekotila dnem vzhůru. Na tuto okolnost jsme se připravili co nejlíp jsme uměli, přivázavše svoji želvu, džbán vody a oba zbývající džbány s olivami co nejdále na návětrné straně, umístivše je vně trupu pod hlavní řetězy. Celý den moře velmi hladké se slabým větrem či bezvětřím. 29. července. - Stále totéž počasí. Augustova poraněná paže počala jevit příznaky mrtvolnosti. Stěžoval si na ospalost a hroznou žízeň, ale na žádné veliké bolesti. Nemohli jsme udělat k jeho úlevě ničeho, jen jsme mu třeli rány trochou octa z oliv, z čehož, jak se zdálo, neměl žádného prospěchu. Dělali jsme všechno, co bylo v naši moci, k jeho pohodlí a ztrojnásobili mu příděl vody. 30. července. - Nesmírně horký den, bez větru. Ohromný žralok se držel u samého trupu celé dopoledne. Učinili jsme několik marných pokusů ulovit ho pomocí smyčky. Augustovi se velmi přitížilo, zřejmě slábl jak nedostatkem jídla, tak následkem zranění. Prosil nás stále, abychom ho vysvobodili z jeho strastí, a toužil jen po smrti. Večer jsme snědli poslední olivy a vodu ve džbánu našli tak zkaženou, že ji vůbec nebylo možno pít bez vína. Rozhodli jsme se, zabít ráno želvu.
31. července. - Po noci příšerné tísně a úzkosti pro nak-
60
owing to the position of the hulk, we set about killing and cutting up our tortoise. He proved to be much smaller than we had supposed, although in good condition, -the whole meat about him not amounting to more than ten pounds. With a view of preserving a portion of this as long as possible, we cut it into fine pieces, and filled with them our three remaining olive jars and the wine-bottle (all of which had been kept), pouring in afterward the vinegar from the olives. In this manner we put away about three pounds of the tortoise, intending not to touch it until we had consumed the rest. We concluded to restrict ourselves to about four ounces of the meat per day; the whole would thus last us thirteen days. A brisk shower, with severe thunder and lightning, came on about dusk, but lasted so short a time that we only succeeded in catching about half a pint of water. The whole of this, by common consent, was given to Augustus, who now appeared to be in the last extremity. He drank the water from the sheet as we caught it (we holding it above him as he lay so as to let it run into his mouth), for we had now nothing left capable of holding water, unless we had chosen to empty out our wine from the carboy, or the stale water from the jug. Either of these expedients would have been resorted to had the shower lasted. The sufferer seemed to derive but little benefit from the draught. His arm was completely black from the wrist to the shoulder, and his feet were like ice. We expected every moment to see him breathe his last. He was frightfully emaciated; so much so that, although he weighed a hundred and twenty-seven pounds upon his leaving Nantucket, he now did not weigh more than forty or fifty at the farthest. His eyes were sunk far in his head, being scarcely perceptible, and the skin of his cheeks hung so loosely as to prevent his masticating any food, or even swallowing any liquid, without great difficulty. August 1st. - A continuance of the same calm weather, with an oppressively hot sun. Suffered exceedingly from thirst, the water in the jug being absolutely putrid and swarming with vermin. We contrived, nevertheless, to swallow a portion of it by mixing it with wine; our thirst, however, was but little abated. We found more relief by bathing in the sea, but could not avail ourselves of this expedient except at long intervals, on account of the continual presence of sharks. We now saw clearly that Augustus could not be saved; that he was evidently dying. We could do nothing to relieve his sufferings, which appeared to be great. About twelve o'clock he expired in strong convulsions, and without having spoken for several days. His death filled us with the most gloomy forebodings, and had so great an effect upon our spirits that we sat motionless by the corpse during the whole day, and never addressed each other except in a whisper. It was not until some time after dark that we took courage to get up and throw the body overboard. It was then loathsome beyond expression, and so far decayed that, as Peters attempted to lift it, an entire leg came off in his grasp. As the mass of putrefaction slipped over the vessel's side into the water, the glare of phosphoric light with which it was surrounded plainly discovered to us seven or eight large sharks, the clashing of whose horrible teeth, as their prey was torn to pieces among them, might have been heard at the distance of a mile. We shrunk within ourselves in the extremity of horror at the sound. August 2d. - The same fearfully calm and hot weather. The dawn found us in a state of pitiable dejection as well as bodily exhaustion. The water in the jug was now absolutely useless, being a thick gelatinous mass; nothing but frightful-looking worms mingled with slime. We threw it out, and washed the jug well in the sea, afterward pouring a little vinegar in it from our bottles of pickled tortoise. Our thirst could now scarcely be endured, and we tried in vain to relieve it by wine, which seemed only to add fuel to the flame, and excited us to a high degree of intoxication. We
lonění lodi, usmrtili jsme a rozsekali želvu. Ukázalo se, že je mnohem menší než jsme čekali, ač byla pěkná; všeho masa na ní nebylo více než deset liber. Chtějíce si část uchovat co nejdéle, rozřezali jsme ji na malé řízky, jimiž jsme naplnili tři zbylé džbány od oliv a láhev od vína (jež jsme všecky uschovali), nalivše na všecko octa od oliv. Takovým způsobem dali jsme stranou asi tři libry želvího masa a rozhodnutím, že se ho netkneme, dokud nesníme zbytek. Usnesli jsme se omezit se asi na čtyři unce masa denně a s celou zásobou vystačit třináct dní. Sotva se sešeřilo, přišel silný liják s prudkým hromobitím a blesky, ale trval tak krátce, že se nám zdařilo nachytat asi jen půl pinty vody. Všechna byla jednomyslně darována Augustovi, jenž, jak se zdálo, byl skoro v posledním tažení. Pil vodu přímo z pokrývky, jak jsme ji chytali (držíce ji nad ním, jak ležel, tak, aby mu voda tekla přímo do úst), neboť jsme neměli v čem ji uschovat, leda bychom buď vyprázdnili víno z baňky, nebo zkaženou vodu ze džbánu. Kdyby liják trval déle; jistě bychom jedno z obého udělali.
Trpící, zdálo se, cítil jen nepatrnou úlevu z napití. Paže mu úplně zčernala od zápěstí až k rameni a nohy byly jak led. Čekali jsme každou chvíli, že vydechne naposled. Byl strašně vyhublý, tolik, že, ač při svém odjezdu z Nantucketu vážil stosedmadvacet liber, neměl nyní více než čtyřicet, nanejvýš padesát. Oči měl hluboko zapadlé, takže jsme je sotva viděli, a kůže s tváří mu visela tak volně, že ani nemohl žvýkat své jídlo, ba ani doušek polknout bez velikých potíží.
1. srpna. - Stále totéž klidné počasí s velmi pražícím sluncem. Hrozně jsme trpěli žízní, neboť voda ve džbánu byla naprosto shnilá a hemžila se hmyzem. Nicméně se nám přece podařilo trochu jí spolknout s přimíšeným vínem; žízeň se však jen nepatrně zmírnila. Mnohem více úlevy jsme našli v koupeli v moři, jíž jsme si mohli však dopřát jen ve dlouhých přestávkách pro stálou přítomnost žraloků. Nyní jsme viděli zřejmě, že August už zachráněn nebude, - že zřejmě umírá. Nemohli jsme mu praničím zmírnit jeho utrpení, jež, jak se zdálo, bylo ohromné. Asi ve dvanáct hodin zesnul za prudkých křečí a aniž řekl slova po několik hodin. Jeho smrt nás naplnila nejchmurnějšími tuchami a měla na naše duše tak veliký účinek, že jsme u mrtvoly proseděli celý den, aniž jsme na sebe promluvili, leda šeptem. Teprve za soumraku jsme se zas vzmužili, vstali a shodili mrtvolu do moře. Byla co nejodpornější a tak prohnilá, že, když se Peters pokusil ji zdvihnout, zůstala mu v rukou celá noha. Když hnilobná hmota padla podél lodního boku do vody, záře fosforového světélkování, jež ji obklopovalo, nám jasně ukázala sedm až osm ohromných žraloků, jejichž příšerné klapání zubů, jak se o kořist rvali, bylo slyšet na míli vzdálenosti. Oba jsme se při tom zvuku do hloubi otřásli.
2. srpna. - Stále totéž strašlivě klidné a parné počasí. Ráno nás stihlo ve stavu žalostné sklíčenosti, jakož i tělesné vyčerpanosti. Voda ve džbánu byla naprosto k nepotřebě, změnivši se v hustou, klihovatou hmotu, nic, nežli směs odporných červů a slizu. Vylili jsme ji a džbán pečlivě vypláchli v moři, nalivše doň potom trochu octa z lahví, v nichž byla naložena želva. Žízeň už nebylo lze vydržet a marně jsme se snažili uhasit ji vínem, jež jako by jen do ohně přilévalo olej, a jen nás přivádělo do stavu silného opilství. Pak jsme se pokusili zmírnit své
61
afterward endeavoured to relieve our sufferings by mixing the wine with seawater; but this instantly brought about the most violent retchings, so that we never again attempted it. During the whole day we anxiously sought an opportunity of bathing, but to no purpose; for the hulk was now entirely besieged on all sides with sharks -no doubt the identical monsters who had devoured our poor companion on the evening before, and who were in momentary expectation of another similar feast. This circumstance occasioned us the most bitter regret and filled us with the most depressing and melancholy forebodings. We had experienced indescribable relief in bathing, and to have this resource cut off in so frightful a manner was more than we could bear. Nor, indeed, were we altogether free from the apprehension of immediate danger, for the least slip or false movement would have thrown us at once within reach of those voracious fish, who frequently thrust themselves directly upon us, swimming up to leeward. No shouts or exertions on our part seemed to alarm them. Even when one of the largest was struck with an axe by Peters and much wounded, he persisted in his attempts to push in where we were. A cloud came up at dusk, but, to our extreme anguish, passed over without discharging itself. It is quite impossible to conceive our sufferings from thirst at this period. We passed a sleepless night, both on this account and through dread of the sharks. August 3d. - No prospect of relief, and the brig lying still more and more along, so that now we could not maintain a footing upon deck at all. Busied ourselves in securing our wine and tortoise-meat, so that we might not lose them in the event of our rolling over. Got out two stout spikes from the forechains, and, by means of the axe, drove them into the hull to windward within a couple of feet of the water, this not being very far from the keel, as we were nearly upon our beam-ends. To these spikes we now lashed our provisions, as being more secure than their former position beneath the chains. Suffered great agony from thirst during the whole day -no chance of bathing on account of the sharks, which never left us for a moment. Found it impossible to sleep. August 4th. - A little before daybreak we perceived that the hulk was heeling over, and aroused ourselves to prevent being thrown off by the movement. At first the roll was slow and gradual, and we contrived to clamber over to windward very well, having taken the precaution to leave ropes hanging from the spikes we had driven in for the provision. But we had not calculated sufficiently upon the acceleration of the impetus; for, presently the heel became too violent to allow of our keeping pace with it; and, before either of us knew what was to happen, we found ourselves hurled furiously into the sea, and struggling several fathoms beneath the surface, with the huge hull immediately above us. In going under the water I had been obliged to let go my hold upon the rope; and finding that I was completely beneath the vessel, and my strength nearly exhausted, I scarcely made a struggle for life, and resigned myself, in a few seconds, to die. But here again I was deceived, not having taken into consideration the natural rebound of the hull to windward. The whirl of the water upward, which the vessel occasioned in Tolling partially back, brought me to the surface still more violently than I had been plunged beneath. Upon coming up I found myself about twenty yards from the hulk, as near as I could judge. She was lying keel up, rocking furiously from side to side, and the sea in all directions around was much agitated, and full of strong whirlpools. I could see nothing of Peters. An oil-cask was floating within a few feet of me, and various other articles from the brig were scattered about. My principal terror was now on account of the sharks, which I knew to be in my vicinity. In order to deter these, if possible, from approaching me, I splashed the water vigor-
strasti tím, že jsme své víno míchali mořskou vodou; ale jelikož nám to způsobovalo silná dávení, nikdy jsme to už nezkoušeli. Celý den jsme úzkostlivě čekali na příležitost k vykoupání, ale marně; neboť trup lodi byl se všech stran obklíčen žraloky, - jistě že týmiž netvory, kteří včera večer pozřeli našeho ubohého druha a nyní co chvíli čekali na nové takové hody. Tato věc nám způsobila veliký zármutek a naplnila nás velice tesknými, smutnými tuchami. Měli jsme zkušenost, že koupel nám přinese nevylíčitelnou úlevu, a nyní vědomí, že jsme tímto hrozným způsobem zbaveni jejího blahého účinku, bylo nesnesitelné. Krom toho nebyli jsme úplně prosti ani bázně před okamžitým nebezpečím, neboť nejmenší sklouznutí nebo neopatrný pohyb, mohly nás rázem u vrhnout mezi tyto žravé ryby, jež se na nás přímo vrhaly, plovouce na závětrné straně. Všechny naše křiky a chování je nijak neplašily. Dokonce, když jeden ohromný žralok dostal od Peterse ránu sekerou a byl vážně poraněn, nepřestal a stále se rval k místu, kde jsme byli. Za šera přišel mrak, ale k naší ohromné lítosti, z něho nezapršelo. Je zcela nemožno pochopit muka, jež jsme v té době vytrpěli žízní. Noc jsme tak ztrávili beze spánku, jednak pro žízeň, jednak ze strachu před žraloky.
3. srpna. - Nejmenší pomyšlení na záchranu, briga se ještě víc nakláněla, takže jsme se na palubě nemohli vůbec už ani postavit. Zaměstnávali jsme se připevňováním vína a želvího masa, abychom je neztratili, kdyby se loď překotila. Vytrhli jsme dva silné hřeby z předních navijáků a sekerou je zarazili do návětrného boku trupu, asi dvě stopy nad hladinou; bylo to nedaleko kýlu, neboť kraj paluby ležel už skoro u samé vody. Na tyto břehy jsme pak přivázali své zásoby, jež tu byly uloženy bezpečněji, než dříve pod řetězy. Celý den jsme trpěli smrtelnou trýzeň žízní, - na koupání ani pomyšlení pro žraloky, kteří nás na chvíli neopouštěli. Spát bylo naprosto nemožno. 4. srpna. - Nedlouho před jitrem jsme zpozorovali, že se loď převrací a tak jsme vstali, abychom se uchránili a nebyli strženi dolů pohybem. Zprvu, za volného, znenáhlého otáčení trupu, se nám podařilo přelézt k návětrné straně velmi dobře, neboť jsme z opatrnosti nechali spuštěny provazy od. hřebů, které jsme zarazili, abychom na ně pověsili své zásoby. Ale nepočítali jsme dosti se zrychlením pohybu; a kýl se pojednou počal stáčet velmi prudce, než abychom mu mohli stačit; a nežli jsme mohli předvídat, co se stane, byli jsme prudce strženi do moře a zmítali se několik sáhů pod hladinou, a obrovskou lodí přímo nad námi. Za potápění byl jsem nucen pustit se provazu a poznav, že jsem úplně pod lodí a mé síly že jsou vyčerpány, nesnažil jsem se už ani se zachránit, odevzdav se po několik vteřin zcela smrti. Ale v tom jsem byl opětně zklamán, nemysle na přirozený odraz lodi k návětrné straně. Vířivý proud vody, ženoucí se vzhůru, způsobil, že se loď přehoupla částečně nazpět a vynesl mne na .hladinu ještě prudčeji, než jsem byl ponořen dolů. Když jsem se ocitl nahoře, viděl jsem, že jsem, pokud mohu soudit, asi dvacet yardů od lodi. Byla kýlem vzhůru, prudce se kývají se strany na stranu a moře kolem se velice vlnilo a bylo plno dosti silných vírů. Peterse jsem vůbec nemohl spatřit. Na několik stop ode mne ploval sud od oleje a porůznu tu a tam několik jiných předmětů z brigy. Největší hrůzou mi nyní byli žraloci, kteří, jak jsem věděl, byli blízko. Abych je pokud lze odstrašil, aby se nepřibližovali, plácal jsem ze všech sil do vody rukama .i
62
ously with both hands and feet as I swam towards the hulk, creating a body of foam. I have no doubt that to this expedient, simple as it was, I was indebted for my preservation; for the sea all round the brig, just before her rolling over, was so crowded with these monsters, that I must have been, and really was, in actual contact with some of them during my progress. By great good fortune, however, I reached the side of the vessel in safety, although so utterly weakened by the violent exertion I had used that I should never have been able to get upon it but for the timely assistance of Peters, who, now, to my great joy, made his appearance (having scrambled up to the keel from the opposite side of the hull), and threw me the end of a rope one of those which had been attached to the spikes. Having barely escaped this danger, our attention was now directed to the dreadful imminency of another -that of absolute starvation. Our whole stock of provision had been swept overboard in spite of all our care in securing it; and seeing no longer the remotest possibility of obtaining more, we gave way both of us to despair, weeping aloud like children, and neither of us attempting to offer consolation to the other. Such weakness can scarcely be conceived, and to those who have never been similarly situated will, no doubt, appear unnatural; but it must be remembered that our intellects were so entirely disordered by the long course of privation and terror to which we had been subjected, that we could not justly be considered, at that period, in the light of rational beings. In subsequent perils, nearly as great, if not greater, I bore up with fortitude against all the evils of my situation, and Peters, it will be seen, evinced a stoical philosophy nearly as incredible as his present childlike supineness and imbecility -the mental condition made the difference. The overturning of the brig, even with the consequent loss of the wine and turtle, would not, in fact, have rendered our situation more deplorable than before, except for the disappearance of the bedclothes by which we had been hitherto enabled to catch rainwater, and of the jug in which we had kept it when caught; for we found the whole bottom, from within two or three feet of the bends as far as the keel, together with the keel itself, thickly covered with large barnacles, which proved to be excellent and highly nutritious food. Thus, in two important respects, the accident we had so greatly dreaded proved to be a benefit rather than an injury; it had opened to us a supply of provisions which we could not have exhausted, using it moderately, in a month; and it had greatly contributed to our comfort as regards position, we being much more at ease, and in infinitely less danger, than before. The difficulty, however, of now obtaining water blinded us to all the benefits of the change in our condition. That we might be ready to avail ourselves, as far as possible, of any shower which might fall we took off our shirts, to make use of them as we had of the sheets -not hoping, of course, to get more in this way, even under the most favorable circumstances, than half a gill at a time. No signs of a cloud appeared during the day, and the agonies of our thirst were nearly intolerable. At night, Peters obtained about an hour's disturbed sleep, but my intense sufferings would not permit me to close my eyes for a single moment. August 5th. - To-day, a gentle breeze springing up carried us through a vast quantity of seaweed, among which we were so fortunate as to find eleven small crabs, which afforded us several delicious meals. Their shells being quite soft, we ate them entire, and found that they irritated our thirst far less than the barnacles. Seeing no trace of sharks among the seaweed, we also ventured to bathe, and remained in the water for four or five hours, during which we experienced a very sensible diminution of our thirst. Were greatly refreshed, and spent the night somewhat more comfortably than before, both of us snatching a little sleep. August 6th. - This day we were blessed by a brisk and
nohama, když jsem plaval k lodi, a nadělal tak spoustu pěny. Jsem jist, že jen tomu prostředku, třeba prostému, měl jsem co děkovat za své zachránění; neboť kol dokola brigy, než se překotila, moře se těmito netvory hemžilo a bylo pravděpodobno, ba jisto, že jsem na některého za této cesty též narazil. Ale k svému velkému štěstí jsem doplaval bezpečně, ač jsem byl tak krajně zesláblý námahou, již jsem vynaložil, že bych nebyl nikdy schopen dostat se na trup, nebýt včasné pomoci Petersovy, jenž se ihned k mé veliké radosti objevil (vydrápav se na kýl a druhé strany),, a hodil mi konec provazu, - z těch, které byly přivázány ke hřebům.
Sotva jsme tak těsně vyvázli z tohoto nebezpečí, byla naše pozornost upoutána k jiné hrůzné okolnosti, k naprosté smrti hladem. Naše všecky zásoby, ač jsme je tak pečlivě přivázali, byly strženy do moře; a jelikož jsme neviděli pražádné možnosti opatřit si jiné, byli jsme oba zmoženi zoufalstvím a dali se do pláče, jako malé děti, nepokoušejíce se ani navzájem se utěšit. Tato naše slabost bude snad stěží pochopena a těm, kdo nic takového dosud nezažili, bude se zdát asi nepřirozenou; ale je nutno si pomyslet, že jsme měli ducha tak nenormálního vším svým dlouhým strádáním a hrůzou, jimž jsme byli vydáni, že jsme v té době nemohli ani být považováni za rozumné bytosti. V příštích nebezpečích, jistě tak velikých, ne-li větších, vzdoroval jsem statečně všem nesnázím svého po. stavení a Peters, jak poznáte, ukázal stoický klid takřka stejně neuvěřitelný, jako tentokrát jeho dětinská tupost a hloupost; - tento rozdíl měl svou příčinu v rozdílném duševním stavu. Překocení brigy a s ním spojená ztráta vína a želvího masa vlastně náš stav proti dřívějšku nijak nezhoršily, leda, že jsme tím přišli též o lodní přikrývky, jimiž jsme dřív byli schopni chytat dešťovou vodu, a o džbán, v němž jsme ji po nachytání uschovávali; spatřili jsme, že celé dno lodi, na dvě, tři stopy od krajů paluby až ke kýlu, je hustě pokryto velkými škeblemi, jež byly výbornou a velmi výživnou potravou. Tak nám byla nehoda, jíž jsme se tak báli, ve dvojím směru spíš na prospěch, nežli na škodu: dala nám zásobu potravy, již jsme, jednajíce šetrně, nemohli vyčerpat ani za měsíc; a pak nám značně prospěla i v našem pohodlí, neboť jsme byli teď mnohem líp položeni a byli vydáni nekonečně méně nebezpečí nežli před tím.
Ale nesnadnost, jak si obstarat pitnou vodu, nás činila slepými k dobrodiním, vzniklým ze změny našeho stavu. Abychom byli připraveni využít co nejvíc dešťů, jež mohly přijít, svlékli jsme se z košil, abychom jich mohli užít jako prostěradel, - ač jsme nedoufali, že bychom tímto způsobem získali, i za nejlepších okolností, víc nežli osminu pinty najednou. Ale po mracích nebylo celý den stopy a žízeň nás trýznila nesnesitelně. V noci Peters asi hodinu neklidně usnul, ale mně těžké starosti nedaly zamhouřit oka ani na chvíli. 5. srpna. - Přišel mírný vítr a hnal nás ohromnou spoustou chaluh, v nichž jsme šťastně našli jedenáct drobných krabů, kteří nám dali výborné jídlo. Jelikož jejich skořápky byly docela měkké, jedli jsme je celé a poznali, že dráždí žízeň o mnoho méně než škeble. Nevidouce mezi chaluhami stopy po žralocích, odvážili jsme se i vykoupání a zůstali ve vodě čtyři, pět hodin, čímž jsme citelně zmenšili svou žízeň. Velmi osvěženi, ztrávili jsme svou noc jaksi příjemněji, než včera, neboť jsme si oba trochu zdřímli. 6. srpna. - Tento den přinesl nám požehnání v podobě
63
continual rain, lasting from about noon until after dark. Bitterly did we now regret the loss of our jug and carboy; for, in spite of the little means we had of catching the water, we might have filled one, if not both of them. As it was, we contrived to satisfy the cravings of thirst by suffering the shirts to become saturated, and then wringing them so as to let the grateful fluid trickle into our mouths. In this occupation we passed the entire day. August 7th. - Just at daybreak we both at the same instant descried a sail to the eastward, and evidently coming towards us! We hailed the glorious sight with a long, although feeble shout of rapture; and began instantly to make every signal in our power, by flaring the shirts in the air, leaping as high as our weak condition would permit, and even by hallooing with all the strength of our lungs, although the vessel could not have been less than fifteen miles distant. However, she still continued to near our hulk, and we felt that, if she but held her present course, she must eventually come so close as to perceive us. In about an hour after we first discovered her, we could clearly see the people on her decks. She was a long, low, and rakish-looking topsail schooner, with a black ball in her foretopsail, and had, apparently, a full crew. We now became alarmed, for we could hardly imagine it possible that she did not observe us, and were apprehensive that she meant to leave us to perish as we were -an act of fiendish barbarity, which, however incredible it may appear, has been repeatedly perpetuated at sea, under circumstances very nearly similar, and by beings who were regarded as belonging to the human species.[2] In this instance, however, by the mercy of God, we were destined to be most happily deceived; for, presently we were aware of a sudden commotion on the deck of the stranger, who immediately afterward ran up a British flag, and, hauling her wind, bore up directly upon us. In half an hour more we found ourselves in her cabin. She proved to be the Jane Guy, of Liverpool, Captain Guy, bound on a sealing and trading voyage to the South Seas and Pacific. [2] The case of the brig Polly, of Boston, is one so much in point, and her fate, in many respects, so remarkably similar to our own, that I cannot forbear alluding to it here. This vessel, of one hundred and thirty tons burden, sailed from Boston, with a cargo of lumber and provisions, for Santa Croix, on the twelfth of December, 1811, under the command of Captain Casneau. There were eight souls on board besides the captain -the mate, four seamen, and the cook, together with a Mr. Hunt, and a negro girl belonging to him. On the fifteenth, having cleared the shoal of Georges, she sprung a leak in a gale of wind from the southeast, and was finally capsized; but, the masts going by the board, she afterward righted. They remained in this situation, without fire, and with very little provision, for the period of one hundred and ninety-one days (from December the fifteenth to June the twentieth), when Captain Casneau and Samuel Badger, the only survivors, were taken off the wreck by the Fame, of Hull, Captain Featherstone, bound home from Rio Janeiro. When picked up, they were in latitude 28 degrees N., longitude 13 degrees W., having drifted above two thousand miles! On the ninth of July the Fame fell in with the brig Dromero, Captain Perkins, who landed the two sufferers in Kennebeck. The narrative from which we gather these details ends in the following words: "It is natural to inquire how they could float such a vast distance, upon the most frequented part of the Atlantic, and not be discovered all this time. They were passed by more than a dozen sail, one of which came so nigh them that they could distinctly see the people on deck and on the rigging looking at them; but, to the inexpressible disappointment of the starving and freezing men, they stifled the dictates of compassion, hoisted sail, and cruelly abandoned them to their fate."
delšího prudkého deště, jenž trval od poledne až přes soumrak. Jak trpce jsme litovali ztráty džbánu i baňky, neboť, ač jsme měli jen ubohé prostředky k nachytání vody, mohli jsme naplnit, ne-li obě, aspoň jednu z obou nádob. Takto však se nám podařilo aspoň ukojit žhavost své žízně tak, že jsme nechali košile namoknout a pak je ždímali, aby nám blahodárná tekutina tekla do úst. Takovým zaměstnáním jsme ztrávili celý den. 7. srpna. - Za jitra jsme oba najednou spatřili plachtu na východě, která plula zřejmě směrem k nám! Takový nádherný pohled jsme pozdravili dlouhým, ač slabým výkřikem nadšení; a hned jsme počali dávat všemožná znamení, jež byla v našich silách: mávali jsme košilemi, skákali do výše, jak jsme v své slabosti nejvýše uměli, ba volali jsme i z plných plic, ač byla loď ještě alespoň patnáct mil od nás. Ale blížila se k nám stále víc a tak jsme věřili, že nezmění-li směr, jistě dorazí tak blízko, aby nás opatřila. Asi za hodinu po tom, co jsme ji zahlédli po prvé, mohli jsme zřetelně vidět i mužstvo na palubě. Byl to dlouhý, nízký škuner zpustlého vzhledu, s košovou plachtou a černou koulí na přední plachtě, a měl zřejmě úplnou posádku. Nyní jsme trnuli, neboť nám bylo těžko si představit, že by nás třeba nespatřili, a hrozili jsme se, aby nás nenechali zahynout, - skutek ďábelsky barbarský, jenž, ač se zdá snad neuvěřitelným, byl několikrát spáchán na moři za velmi podobných okolností a sice těmi, kdo se počítají mezi příslušníky lidského pokolení.[2] V našem případě však bylo nám Božím slitováním souzeno, abychom se na štěstí zmýlili, neboť jsme spatřili náhlý ruch na palubě neznámé lodi, která hned na to vztyčila britskou vlajku a držíc se větru, mířila přímo k nám. Za půlhodinu octli jsme se v její kabině. Dověděli jsme se, že je to "Jane Guy" z Liverpoolu, s kapitánem Guyem a že pluje za tuleni a obchodem do Jižních moři a Tichého oceánu.
[2]
64
CHAPTER XIV
XIV.
The Jane Guy was a fine-looking topsail schooner of a hundred and eighty tons burden. She was unusually sharp in the bows, and on a wind, in moderate weather, the fastest sailer I have ever seen. Her qualities, however, as a rough sea-boat, were not so good, and her draught of water was by far too great for the trade to which she was destined. For this peculiar service, a larger vessel, and one of a light proportionate draught, is desirable -say a vessel of from three hundred to three hundred and fifty tons. She should be bark-rigged, and in other respects of a different construction from the usual South Sea ships. It is absolutely necessary that she should be well armed. She should have, say ten or twelve twelve-pound carronades, and two or three long twelves, with brass blunderbusses, and watertight arm-chests for each top. Her anchors and cables should be of far greater strength than is required for any other species of trade, and, above all, her crew should be numerous and efficient -not less, for such a vessel as I have described, than fifty or sixty able-bodied men. The Jane Guy had a crew of thirty-five, all able seamen, besides the captain and mate, but she was not altogether as well armed or otherwise equipped, as a navigator acquainted with the difficulties and dangers of the trade could have desired. Captain Guy was a gentleman of great urbanity of manner, and of considerable experience in the southern traffic, to which he had devoted a great portion of his life. He was deficient, however, in energy, and, consequently, in that spirit of enterprise which is here so absolutely requisite. He was part owner of the vessel in which he sailed, and was invested with discretionary powers to cruise in the South Seas for any cargo which might come most readily to hand. He had on board, as usual in such voyages, beads, lookingglasses, tinder-works, axes, hatchets, saws, adzes, planes, chisels, gouges, gimlets, files, spokeshaves, rasps, hammers, nails, knives, scissors, razors, needles, thread, crockery-ware, calico, trinkets, and other similar articles. The schooner sailed from Liverpool on the tenth of July, crossed the Tropic of Cancer on the twenty-fifth, in longitude twenty degrees west, and reached Sal, one of the Cape Verd islands, on the twenty-ninth, where she took in salt and other necessaries for the voyage. On the third of August, she left the Cape Verds and steered southwest, stretching over toward the coast of Brazil, so as to cross the equator between the meridians of twenty-eight and thirty degrees west longitude. This is the course usually taken by vessels bound from Europe to the Cape of Good Hope, or by that route to the East Indies. By proceeding thus they avoid the calms and strong contrary currents which continually prevail on the coast of Guinea, while, in the end, it is found to be the shortest track, as westerly winds are never wanting afterward by which to reach the Cape. It was Captain Guy's intention to make his first stoppage at Kerguelen's Land -I hardly know for what reason. On the day we were picked up the schooner was off Cape St. Roque, in longitude thirty-one degrees west; so that, when found, we had drifted probably, from north to south, not less than five-and-twenty degrees! On board the Jane Guy we were treated with all the kindness our distressed situation demanded. In about a fortnight, during which time we continued steering to the southeast, with gentle breezes and fine weather, both Peters and myself recovered entirely from the effects of our late privation and dreadful sufferings, and we began to remember what had passed rather as a frightful dream from which we had been happily awakened, than as events which had taken place in sober and naked reality. I have since found that this species of partial oblivion is usually brought about by sudden transition, whether from joy to sorrow or from sorrow to joy -the degree of forgetfulness
"Jane Guy" byl pěkný košový škuner, o nosnosti stoosmdesát tun. Byl v bocích neobyčejně štíhlý a za větru při mírném počasí nejrychlejší lodí, již jsem kdy viděl. Ale pro plavbu na rozvlněném moři nebyl dosti vhodný, a jeho ponor byl příliš velký pro loď určenou k obchodu. K této zvláštní službě je třeba lodi větší a s poměrně menším ponorem, - řekněme lodi od tří set do tří set padesáti tun. Měla by být opatřena čluny s plachtami, a mít stavbu docela jinou než obyčejné jihomořské lodi. Naprosto je nutno, aby byla dobře vyzbrojena. Měla by mít, řekněme, deset, dvanáct dvanáctiliberních děl, dvě nebo tři dlouhé dvanáctky s mosaznými hákovnicemi a nepromokavé bedny na střelivo pro každý stěžňový koš. Kotvy a řetězy by měla mít mnohem silnější, než je třeba u jiných druhů lodí, a hlavně, mužstvo mělo by být četné a zdatné, - pro loď, již jsem vylíčil při nejmenším padesát, šedesát tělesně zdatných mužů. "Jane Guy" měla mimo kapitána a kormidelníka, posádku třicetipěti mužů, vesměs schopných námořníků, ale nebyla dost dobře vyzbrojena, ani vůbec vypravena, jak by si přál námořník, znající nesnáze a nebezpečí takové plavby.
Kapitán Guy byl muž velmi uhlazených mravů a velké zkušenosti v jihomořských plavbách, jimž věnoval větší část života. Ale neměl dosti energie a z toho plynoucí podnikavosti, jíž je zde tak velmi potřebí. Byl spolumajitelem lodi, na níž plul, neomezeně oprávněn křižovat v Jižních mořích pro jakýkoli náklad, jenž se mu naskytl. Vezl na lodi, jak bývá při takových plavbách zvykem, sekery, sekyrky, teslice, hoblíky, dláta, žlábníky, nebozezy, pilníky, špicovníky, rašple, kladiva, hřebíky, nože, nůžky, břitvy, jehly, nitě, hliněné zboží, kaliko, falešné šperky a podobně.
Škuner vyplul z Liverpoolu desátého července, pětadvacátého minul obratník Raka na dvacátém stupni západní délky a devětadvacátého dostihl Salu, jednoho z Kapverdských ostrovů, kde naložil sůl a jiné potřeby na cestu. Třetího srpna odejel z Kapverdských ostrovů a dal se na jihozápad, směrem k pobřeží Brasilie, minuv rovník mezi osmadvacátým a třicátým stupněm západní délky. To je směr, jímž obyčejně plují lodi z Evropy k Mysu Dobré Naděje, neb touto cestou dál do Východní Indie. Takto se úplně vyhnou všem tišinám a silným protiproudům, jež jsou stále na pobřeží Guineje, a pak je to konečně nejkratší cesta, neboť nikdy na ní nechybí západní větry, s nimiž lze doplout k Mysu. Úmyslem kapitána Guye bylo nejdřív se zastavit na březích Země Kerguelenovy, - ani nevím, z jakého důvodu. Onoho dne, kdy jsme byli zachráněni, byl škuner u mysu Sv. Roque, na jednatřicátém stupni západní délky; tedy do doby, kdy jsme byli nalezeni, urazili jsme, od severu k jihu, neméně než pětadvacet stupňů.
Na palubě škuneru "Jarce Guy" se nám dostalo veškeré vlídnosti, již vyžadoval náš ubohý stav. Za čtrnáct dní další plavby k jihovýchodu, za mírných větrů a pěkného počasí, Peters i já jsme se úplně zotavili z následků své nedávné bídy a hrozného utrpení a počali jsme na to, co bylo, vzpomínat spíš jako na pouhý strašný sen, z něhož jsme byli šťastně probuzeni, než jako na události, odehravší se v střízlivé a nahé skutečnosti. Později jsem poznal, že takovýto druh částečného zapomenutí je přivoděn náhlým přechodem z radosti k zármutku anebo ze zármutku k radosti, a že stupeň zapomenutí je zcela přiměřený stupni rozdílu v této změně. Tak na příklad
65
being proportioned to the degree of difference in the exchange. Thus, in my own case, I now feel it impossible to realize the full extent of the misery which I endured during the days spent upon the hulk. The incidents are remembered, but not the feelings which the incidents elicited at the time of their occurrence. I only know, that when they did occur, I then thought human nature could sustain nothing more of agony. We continued our voyage for some weeks without any incidents of greater moment than the occasional meeting with whaling-ships, and more frequently with the black or right whale, so called in contradistinction to the spermaceti. These, however, were chiefly found south of the twentyfifth parallel. On the sixteenth of September, being in the vicinity of the Cape of Good Hope, the schooner encountered her first gale of any violence since leaving Liverpool. In this neighborhood, but more frequently to the south and east of the promontory (we were to the westward), navigators have often to contend with storms from the northward, which rage with great fury. They always bring with them a heavy sea, and one of their most dangerous features is the instantaneous chopping round of the wind, an occurrence almost certain to take place during the greatest force of the gale. A perfect hurricane will be blowing at one moment from the northward or northeast, and in the next not a breath of wind will be felt in that direction, while from the southwest it will come out all at once with a violence almost inconceivable. A bright spot to the southward is the sure forerunner of the change, and vessels are thus enabled to take the proper precautions. It was about six in the morning when the blow came on with a white squall, and, as usual, from the northward. By eight it had increased very much, and brought down upon us one of the most tremendous seas I had then ever beheld. Every thing had been made as snug as possible, but the schooner laboured excessively, and gave evidence of her bad qualities as a seaboat, pitching her forecastle under at every plunge and with the greatest difficulty struggling up from one wave before she was buried in another. just before sunset the bright spot for which we had been on the look-out made its appearance in the southwest, and in an hour afterward we perceived the little headsail we carried flapping listlessly against the mast. In two minutes more, in spite of every preparation, we were hurled on our beamends, as if by magic, and a perfect wilderness of foam made a clear breach over us as we lay. The blow from the southwest, however, luckily proved to be nothing more than a squall, and we had the good fortune to right the vessel without the loss of a spar. A heavy cross sea gave us great trouble for a few hours after this, but toward morning we found ourselves in nearly as good condition as before the gale. Captain Guy considered that he had made an escape little less than miraculous. On the thirteenth of October we came in sight of Prince Edward's Island, in latitude 46 degrees 53' S., longitude 37 degrees 46' E. Two days afterward we found ourselves near Possession Island, and presently passed the islands of Crozet, in latitude 42 degrees 59' S., longitude 48 degrees E. On the eighteenth we made Kerguelen's or Desolation Island, in the Southern Indian Ocean, and came to anchor in Christmas Harbour, having four fathoms of water. This island, or rather group of islands, bears southeast from the Cape of Good Hope, and is distant therefrom nearly eight hundred leagues. It was first discovered in 1772, by the Baron de Kergulen, or Kerguelen, a Frenchman, who, thinking the land to form a portion of an extensive southern continent carried home information to that effect, which produced much excitement at the time. The government, taking the matter up, sent the baron back in the following year for the purpose of giving his new discovery a critical examination, when the mistake was discovered. In 1777, Captain Cook fell in with the same group,
nyní sám cítím, že si neumím zrealisovat celý rozsah strastí, jež jsem snášel ve dnech strávených na vraku lodi. Události mám sice v paměti, ale nikoli pocity, jež tyto události vzbudily v době, v níž se udály. Vím pouze, že když se udály, tehdy jsem měl za to, že nikdy nikdo na světě ne. mohl zažít horších muk.
Pokračovali jsme v plavbě několik týdnů bez jakýchkoli význačnějších příhod, krom zcela náhodných setkání s velrybářskými loděmi a ještě častěji s černou, neboli pravou velrybou, jak se nazývá na rozdíl od vorvaně. Tyto se vyskytují hlavně jižně od pětadvacáté rovnoběžky. Šestnáctého září, v sousedství Mysu Dobré Naděje, potkal se škuner s prvním silnějším vichrem od svého vyplutí z Liverpoolu. V těchto končinách a ještě více na jih a na východ od mysu (my byli na západě), námořníci často zápasili s vichry od severu; jež zuří s velikou prudkostí. Přinášejí s sebou vždy silné vlnobití a jednou z jejich nejnebezpečnějších vlastností je náhlý obrat větru, jehož příchod je skoro zcela jistý, když vichr dostoupí nejvyšší síly. Ve chvíli se přižene hotový hurikán od severu nebo severovýchodu a rázem není zas po větru s té strany stopy, zatím co se rozzuří vichr od jihozápadu s prudkostí skoro nepředstavitelnou. Jasné místo na jižní obloze je jistým příznakem této náhlé změny a umožňuje lodím; aby udělaly nutná opatření.
Bylo asi šest hodin ráno, když se přihnal bezmračný vichr a jako skoro vždy od severu. V osm hodin hrozně zesílil a přinesl nám nejhroznější vlny, jaké jsem kdy viděl. Vše bylo nejkrásněji připraveno, ale škuner se nesmírně kymácel a ukázal tak svoji nezpůsobilost k plavbě za vichru, neboť se při každém klesnutí zabořil přídí, a dříve než se s nejvyšší potíží vynořil z jedné vlny, byl zavalen druhou. Před samým západem slunce se objevilo jasné místo, na něž jsme čekali, na jižní obloze, a za hodinu na to jsme zpozorovali, že malá přední plachta, pod níž jsme jeli, pleská schlíple do stožáru. Ve dvou dalších minutách, přes všechny přípravy, byli jsme překoceni na bok jakoby nějakým kouzlem a přes nakloněnou palubu se převalila hotová spousta pěny. Náraz od jihozápadu však, jak se ukázalo, nebyl než okamžitý závan a tak jsme měli to štěstí, že se loď vzpřímila, aniž jsme ztratili jediné rahno. Ohromné vlny nám působily veliké potíže po několik hodin potom, ale k ránu jsme poznali, že je náš stav skoro tak dobrý, jako byl před vichrem. Kapitán Guy pak sám prohlásil, že loď vyvázla takřka zázrakem.
Třináctého října jsme spatřili Ostrov prince Edwarda, na 46° 53' jižní šířky a 37° 46' východní délky. Dva dny nato jsme přijeli do blízkosti ostrova Possession a krátce na to minuli Ostrovy Crozetovy, na 42° 59' jižní šířky a 48° východní délky. Osmnáctého jsme připluli k ostrovu Kerguelenovu, neboli Pustému, v jižním Indickém oceánu a zakotvili ve Vánočním Přístavě, ve hloubce čtyř sáhů. Tento ostrov, neboli spíš souostroví, leží na jihovýchod od Mysu Dobré Naděje, ve vzdálenosti asi osmi set mil. Po prvé byl objeven baronem de Kergulen, nebo Kerguelen, Francouzem, jenž mysle, že je to část nějaké rozsáhlé jižní pevniny, přinesl o něm domů v tomto smyslu zprávu, jež vzbudila v té době veliký rozruch. Vláda, jež se věci chopila, vyslala příštího roku barona zpět, aby objevenou pevninu kriticky prozkoumal, při čemž pak byl omyl, zjištěn. Roku 1777 narazil na souostroví i kapitán Cook a hlavní ostrov nazval "Desolation Island" - "Pustý ostrov", - jméno, jež opravdu a plno-
66
and gave to the principal one the name of Desolation Island, a title which it certainly well deserves. Upon approaching the land, however, the navigator might be induced to suppose otherwise, as the sides of most of the hills, from September to March, are clothed with very brilliant verdure. This deceitful appearance is caused by a small plant resembling saxifrage, which is abundant, growing in large patches on a species of crumbling moss. Besides this plant there is scarcely a sign of vegetation on the island, if we except some coarse rank grass near the harbor, some lichen, and a shrub which bears resemblance to a cabbage shooting into seed, and which has a bitter and acrid taste. The face of the country is hilly, although none of the hills can be called lofty. Their tops are perpetually covered with snow. There are several harbors, of which Christmas Harbour is the most convenient. It is the first to be met with on the northeast side of the island after passing Cape Francois, which forms the northern shore, and, by its peculiar shape, serves to distinguish the harbour. Its projecting point terminates in a high rock, through which is a large hole, forming a natural arch. The entrance is in latitude 48 degrees 40' S., longitude 69 degrees 6' E. Passing in here, good anchorage may be found under the shelter of several small islands, which form a sufficient protection from all easterly winds. Proceeding on eastwardly from this anchorage you come to Wasp Bay, at the head of the harbour. This is a small basin, completely landlocked, into which you can go with four fathoms, and find anchorage in from ten to three, hard clay bottom. A ship might lie here with her best bower ahead all the year round without risk. To the westward, at the head of Wasp Bay, is a small stream of excellent water, easily procured. Some seal of the fur and hair species are still to be found on Kerguelen's Island, and sea elephants abound. The feathered tribes are discovered in great numbers. Penguins are very plenty, and of these there are four different kinds. The royal penguin, so called from its size and beautiful plumage, is the largest. The upper part of the body is usually gray, sometimes of a lilac tint; the under portion of the purest white imaginable. The head is of a glossy and most brilliant black, the feet also. The chief beauty of plumage, however, consists in two broad stripes of a gold color, which pass along from the head to the breast. The bill is long, and either pink or bright scarlet. These birds walk erect; with a stately carriage. They carry their heads high with their wings drooping like two arms, and, as their tails project from their body in a line with the legs, the resemblance to a human figure is very striking, and would be apt to deceive the spectator at a casual glance or in the gloom of the evening. The royal penguins which we met with on Kerguelen's Land were rather larger than a goose. The other kinds are the macaroni, the jackass, and the rookery penguin. These are much smaller, less beautiful in plumage, and different in other respects. Besides the penguin many other birds are here to be found, among which may be mentioned sea-hens, blue peterels, teal, ducks, Port Egmont hens, shags, Cape pigeons, the nelly, sea swallows, terns, sea gulls, Mother Carey's chickens, Mother Carey's geese, or the great peterel, and, lastly, the albatross. The great peterel is as large as the common albatross, and is carnivorous. It is frequently called the break-bones, or osprey peterel. They are not at all shy, and, when properly cooked, are palatable food. In flying they sometimes sail very close to the surface of the water, with the wings expanded, without appearing to move them in the least degree, or make any exertion with them whatever. The albatross is one of the largest and fiercest of the South Sea birds. It is of the gull species, and takes its prey on the wing, never coming on land except for the purpose of breeding. Between this bird and the penguin the most
právně zasluhuje. Nicméně, když se plavec k této zemi blíží, mohl by být sveden k domněnce naprosto opačné, neboť svahy většiny kopců jsou od září do března pokryty nádhernou zelení. Toto klamné vzezření způsobuje drobná bylina, podobná lomikamenu, která tu hojně roste v rozsáhlých lánech na zvláštním druhu drolivého mechu. Kromě této byliny není na ostrově skoro ani stopy po nějaké vegetaci, nehledě k hrubé, bujné trávě u přístavu, troše lišejníku a keříkům, které se podobají kapustě, ženoucí na semeno, a mají hořkou a trpkou příchuť.
Povrch krajiny je hornatý, ač žádný vrch nelze nazvat vysokým. Hřebeny hor jsou stále pokryty sněhem. Je zde několik přístavů, z nichž Vánoční je nejvýhodnější. Je to první přístav, jejž spatřujeme na severovýchodní straně ostrova, když se obepluje Mys François, jenž tvoří severní břeh a svým výlučným tvarem slouží k poznání přístavu. Jeho vybíhající špice je zakončena strmou skalou, v níž je veliký otvor, tvořící přirozený oblouk. Vstup leží na 48° 40' jižní šířky a 69° 6' východní délky. Když loď vpluje do přístavu, najde snadno vhodné místo k zakotvení pod záštitou několika drobných ostrůvků, poskytujících dostatečnou ochranu před všemi východními větry. Plujete-li směrem na východ, dosáhnete na konci přístavu zátoky zvané "Zátoka Vosí". Je to malý záliv, úplně břehem uzavřený, kam lze veplout i za hloubky čtyř sáhů a kde můžete zakotvit na tvrdém jílovém dně v hloubce od deseti do tří sáhů. Loď tu může s přední kotvou ležet i celý rok bez nebezpečí. Na západní straně, na konci zátoky, je malý potok s výbornou vodou, již si lze snadno opatřit. Na Kerguelenově ostrově bývá vždy možno nalézt tuleně s dobrou kožišinou i kůží, a též i mořských slonů je tu dosti. Ptactva se tu vyskytuje spousta. Tučňáků velice mnoho a to čtyři různé druhy. Královský tučňák, nazvaný tak podle velikosti a krásného peří, je největší. Vrchní část těla je obyčejně šedá, někdy nafialovělá; spodní část pak jasně bílá, jak si jen lze představit. Hlava co nejnádherněji leskle a zářivě černá, nohy rovněž tak. Nejkrásnější ozdobou peří jsou však dva široké pruhy zlaté barvy, jež se táhnou od hlavy na hruď. Zobák mají dlouhý, buď růžový, nebo jasně šarlatový. Tito ptáci chodí vzpřímeni, pyšně si vykračujíce. Hlavu nosí vzpříma, křídla spuštěná, jako paže a, ježto ocas vybíhá v jedné linii a nohama, připomínají velmi lidskou postavu a snadno by mohli pozorovatele při běžném pohledu neb za soumraku oklamat. Královští tučňáci, které jsme viděli na Kerguelenově ostrově, byli o něco větší než husy. Jiný jejich druh jsou tak zvaní "macaroni", "jankovští", neboli vranní tučňáci. Ti jsou mnohem menší, mají méně pěkné peří a odlišují se i jinak.
Kromě tučňáků se tu vyskytuje i mnoho jiného ptactva, z nichž lze uvést alkouny, modré buřňáky, čírky, kachny, portegmontské slípky, kormorány, kapské holuby, nelly, mořské vlaštovky, racky, slepice matky Careyové, husy matky Careyové, neboli buřňáky obrovské a konečně albatrosy. Buřňák obrovský je velký jako albatros obecný a je masožravý. Často mu říkají "kosti-lam", nebo buřňák supí. Nejsou nijak plaší a dobře uvaření jsou chutným jídlem. Při letu se někdy dotýkají samé hladiny, při čemž mají křídla rozpiata, takže se zdá že jimi nemávají a jsou tak vůbec bez pohybu. Albatros je z největších a nejkrutějších jihomořských ptáků. Patří k rodu racků, chytá svou kořist v letu a nikdy nepřichází na zem, krom v době sezení. Mezi tímto ptákem a tučňákem je velmi podivné přátelství. Hnízda
67
singular friendship exists. Their nests are constructed with great uniformity upon a plan concerted between the two species -that of the albatross being placed in the centre of a little square formed by the nests of four penguins. Navigators have agreed in calling an assemblage of such encampments a rookery. These rookeries have been often described, but as my readers may not all have seen these descriptions, and as I shall have occasion hereafter to speak of the penguin and albatross, it will not be amiss to say something here of their mode of building and living. When the season for incubation arrives, the birds assemble in vast numbers, and for some days appear to be deliberating upon the proper course to be pursued. At length they proceed to action. A level piece of ground is selected, of suitable extent, usually comprising three or four acres, and situated as near the sea as possible, being still beyond its reach. The spot is chosen with reference to its evenness of surface, and that is preferred which is the least encumbered with stones. This matter being arranged, the birds proceed, with one accord, and actuated apparently by one mind, to trace out, with mathematical accuracy, either a square or other parallelogram, as may best suit the nature of the ground, and of just sufficient size to accommodate easily all the birds assembled, and no more -in this particular seeming determined upon preventing the access of future stragglers who have not participated in the labor of the encampment. One side of the place thus marked out runs parallel with the water's edge, and is left open for ingress or egress. Having defined the limits of the rookery, the colony now begin to clear it of every species of rubbish, picking up stone by stone, and carrying them outside of the lines, and close by them, so as to form a wall on the three inland sides. Just within this wall a perfectly level and smooth walk is formed, from six to eight feet wide, and extending around the encampment -thus serving the purpose of a general promenade. The next process is to partition out the whole area into small squares exactly equal in size. This is done by forming narrow paths, very smooth, and crossing each other at right angles throughout the entire extent of the rookery. At each intersection of these paths the nest of an albatross is constructed, and a penguin's nest in the centre of each square -thus every penguin is surrounded by four albatrosses, and each albatross by a like number of penguins. The penguin's nest consists of a hole in the earth, very shallow, being only just of sufficient depth to keep her single egg from rolling. The albatross is somewhat less simple in her arrangements, erecting a hillock about a foot high and two in diameter. This is made of earth, seaweed, and shells. On its summit she builds her nest. The birds take especial care never to leave their nests unoccupied for an instant during the period of incubation, or, indeed, until the young progeny are sufficiently strong to take care of themselves. While the male is absent at sea in search of food, the female remains on duty, and it is only upon the return of her partner that she ventures abroad. The eggs are never left uncovered at all -while one bird leaves the nest the other nestling in by its side. This precaution is rendered necessary by the thieving propensities prevalent in the rookery, the inhabitants making no scruple to purloin each other's eggs at every good opportunity. Although there are some rookeries in which the penguin and albatross are the sole population, yet in most of them a variety of oceanic birds are to be met with, enjoying all the privileges of citizenship, and scattering their nests here and there, wherever they can find room, never interfering, however, with the stations of the larger species. The appearance of such encampments, when seen from a distance, is exceedingly singular. The whole atmosphere just above the settlement is darkened with the immense number of the albatross (mingled with the smaller tribes) which
si stavějí a velkou jednotností podle plánu, na němž se oba druhy shodly, - hnízdo albatrosovo je vždycky uprostřed malého čtverce, tvořeného hnízdy čtyř tučňáků. Námořníci vesměs nazývají tato seskupení hnízd "hnízdištěm". Tato hnízdiště byla často popisována, ale ježto moji čtenáři snad tato líčení nečetli a ježto budu mít napříště příležitost mluvit o tučňáku i albatrosu, bude jistě dobře povědět zde něco o tom, jak hnízdí a žijí. Když přijde doba sezení, shromáždí se ptáci v ohromném počtu a, jak se zdá, několik dní uvažují o nejvýhodnějším způsobu své příští práce. Konečně se do ní pustí. Je nalezeno místo, ploché a dost rozsáhlé, měřící tři, čtyři akry a co nejblíže u moře, ale mimo jeho dosah. Místo je voleno s ohledem na rovnost povrchu a přednost dávána je tomu, kde je nejméně kamení. Když to je rozhodnuto, počnou ptáci společně a jako by puzeni jedinou myšlenkou, naznačovat s matematickou přesností buď čtverec neb jiný rovnoběžník, jak to vyžaduje povaha půdy, a to dost rozsáhlý, aby snadno pojal všecky shromážděné ptáky, ale ne více, - čímž jako by chtěli zabránit přístup případným opozdilcům, kteří se práce na hnízdišti nezúčastnili. Jedna strana vyznačené plochy jde rovnoběžně s břehem moře a je ponechána volná pro pří. chod i odchod.
Když ptačí osada určila hranice hnízdiště, počne je pak očisťovat ode všeho rmutu, sbírá kámen za kamenem a nosí ven těsně za hranice a vytvoří tak zídku na všech třech vnitrozemních stranách. Zrovna pod zídkou uvnitř vytvoří velice rovnou, hladkou cestu, šest až osm stop širokou, jež se táhne kolem hnízdiště, sloužíc ke společné procházce. Další prací je rozdělit plochu na malé čtverce přesně téže velikostí. To je uděláno tím, že se vytvoří úzké cestičky, velice hladké a protínající se kolmo, po celé ploše hnízdiště. V každém průseku těchto cestiček vystaví si hnízdo albatros, tučňák pak ve středu každého čtverce; tak je každý tučňák obklopen čtyřmi albatrosy a každý albatros stejným počtem tučňáků. Tučňákovo hnízdo tvoří velice mělký důlek v zemi, jenž je vyhlouben jen natolik, aby se jediné tučňákovo vejce neodkutálelo. Albatros je jaksi složitější při své úpravě hnízda, neboť si staví kopeček asi stopu vysoký a dvě stopy široký. Je vybudován z hlíny, chaluh a skořápek. A na vrcholu pak si zbuduje hnízdu. Ptáci se pečlivě starají, aby nenechali hnízdo nikdy ani na chvíli prázdné po dobu sezení, nebo dokud mláďata nejsou dosti silná, aby se mohla starat sama o sebe. Když samec odletí, aby někde na moři hledal potravu, samice se z hnízda nehne a odváží se ven teprve, když se zas její druh vrátí. Vejce nenechají nikdy odkrytá, takže když jeden hnízdo opustí, druhý ho hned vystřídá. Tato opatrnost je nutna proto, že se v hnízdišti objevují zlodějské sklony a jeho obyvatelé se nerozpakují krást si navzájem při každé příležitosti vejce. Ačkoli jsou některá hnízdiště, kde jedinými obyvateli jsou albatros a tučňák, přece je ve většině možno najít i mnoho jiných oceánských ptáků, těšících se všem občanským svobodám a stavějících si svá hnízda porůznu tu a tam, kde najdou místo, při čemž se však nikdy nevtírají na místo obsazené většími ptáky: Vzhled takového hnízdiště je zdálí nanejvýš podivný. Vzduch přímo nad ptačí osadou je černý ohromným množstvím albatrosů (pomíchaných s menšími ptáky), kteří se nad ním neustále vznášejí, létajíce buď nad moře, nebo vracejíce
68
are continually hovering over it, either going to the ocean or returning home. At the same time a crowd of penguins are to be observed, some passing to and fro in the narrow alleys, and some marching with the military strut so peculiar to them, around the general promenade ground which encircles the rookery. In short, survey it as we will, nothing can be more astonishing than the spirit of reflection evinced by these feathered beings, and nothing surely can be better calculated to elicit reflection in every well-regulated human intellect. On the morning after our arrival in Christmas Harbour the chief mate, Mr. Patterson, took the boats, and (although it was somewhat early in the season) went in search of seal, leaving the captain and a young relation of his on a point of barren land to the westward, they having some business, whose nature I could not ascertain, to transact in the interior of the island. Captain Guy took with him a bottle, in which was a sealed letter, and made his way from the point on which he was set on shore toward one of the highest peaks in the place. It is probable that his design was to leave the letter on that height for some vessel which he expected to come after him. As soon as we lost sight of him we proceeded (Peters and myself being in the mate's boat) on our cruise around the coast, looking for seal. In this business we were occupied about three weeks, examining with great care every nook and corner, not only of Kerguelen's Land, but of the several small islands in the vicinity. Our labours, however, were not crowned with any important success. We saw a great many fur seal, but they were exceedingly shy, and with the greatest exertions, we could only procure three hundred and fifty skins in all. Sea elephants were abundant, especially on the western coast of the mainland, but of these we killed only twenty, and this with great difficulty. On the smaller islands we discovered a good many of the hair seal, but did not molest them. We returned to the schooner: on the eleventh, where we found Captain Guy and his nephew, who gave a very bad account of the interior, representing it as one of the most dreary and utterly barren countries in the world. They had remained two nights on the island, owing to some misunderstanding, on the part of the second mate, in regard to the sending a jollyboat from the schooner to take them off.
se domů. Zároveň je vidět hejna tučňáků, procházejících se sem a tam po úzkých pěšinkách; někteří z nich kráčejí vojenským pochodem, jenž je pro ně tak příznačný, kolem po společné procházce, jež obepíná celé hnízdiště. Krátce, ať na to hledíme jakkoli, nemůže být nic pozoruhodnějšího než důmysl, projevený těmito opeřenci a jisté nelze nalézt nic, co by každý zdravý lidský rozum nutilo více k úvahám.
Ráno po našem příjezdu do Vánočního přístavu vsedl první kormidelník do člunu, a (ač na to bylo ještě velmi záhy) vydal se na lov tuleňů, nechav kapitána a jeho malého příbuzného na jednom z pustých míst na západě ostrova, neboť měli vyřídit kdesi ve vnitru ostrova jistou záležitost, .jejíž povahu jsem nemohl zjistit. Kapitán Guy vzal s sebou jakousi láhev, v níž byl zapečetěný dopis, a vyšel s místa, kde byl vysazen, k nejvyšší hoře na ostrově. Je pravděpodobno, že měl v úmyslu na hoře nechat dopis pro nějakou loď, jejíž příjezd asi čekal. Sotvaže nám zmizel s očí, vydali jsme se (neboť Peters a já byli rovněž v kormidelníkově člunu) na další vyjížďku podél břehů, hledajíce tuleně. Tím jsme se bavili asi tři týdny a prolezli tak kdejaký kout nejen na Kerguelenově ostrově, ale i na několika menších ostrůvcích v sousedství. Naše úsilí však nemělo žádný významnější úspěch. Viděli jsme sice velké množství tuleňů; ale byli nesmírně plaší a jen s největší potíží se nám podařilo ulovit celkem třistapadesát kožišin. Mořských slonů tu bylo dosti, zvláště na západním břehu, ale zabili jsme jich jen dvacet a to ještě s velikou potíží. Na menších ostrůvcích potkali jsme mnoho srstnatých tuleňů, ale ty jsme netrápili. Jedenáctého jsme se vrátili na škuner, kde jsme nalezli kapitána Guye s jeho synovcem, kteří nám podali velice ošklivé zprávy o vnitru ostrova a mluvili o něm jako o jednom z nejpustších krajů na zeměkouli. Zůstali na ostrově po dvě noci pro jakési dorozumění se strany druhého kormidelníka, který měl pro ně poslat člun, aby je dovezl zpět na škuner.
CHAPTER XV
XV.
On the twelfth we made sail from Christmas Harbour retracing our way to the westward, and leaving Marion's Island, one of Crozet's group, on the larboard. We afterward passed Prince Edward's Island, leaving it also on our left, then, steering more to the northward, made, in fifteen days, the islands of Tristan d'Acunha, in latitude 37 degrees 8' S, longitude 12 degrees 8' W. This group, now so well known, and which consists of three circular islands, was first discovered by the Portuguese, and was visited afterward by the Dutch in 1643, and by the French in 1767. The three islands together form a triangle, and are distant from each other about ten miles, there being fine open passages between. The land in all of them is very high, especially in Tristan d'Acunha, properly so called. This is the largest of the group, being fifteen miles in circumference, and so elevated that it can be seen in clear weather at the distance of eighty or ninety miles. A part of the land toward the north rises more than a thousand feet perpendicularly from the sea. A tableland at this height extends back nearly to the centre of the island, and from this tableland arises a lofty cone like that of Teneriffe. The lower half of this cone is clothed with trees of good size, but the upper region is barren rock, usually hidden among the clouds, and covered with snow during the greater part of the year. There are no shoals or other dangers about the island, the shores being remarkably bold and the water deep. On the northwestern coast is a bay,
Dvanáctého jsme vypluli z Vánočního přístavu, vracejíce se původním směrem na západ, a zanechavše vlevo ostrov Marion, ze souostroví Crozetova. Pak jsme minuli ostrov prince Edwarda, rovněž jej nechavše vlevo; pak, davše se poněkud k severu, za patnáct dní jsme dostihli ostrovů Tristana ďAcunha, na 37° 8' jižní šířky a 12° 8' západní délky. Toto souostroví, nyní tak známé, jež tvoří tři kruhovité ostrovy, bylo po prvé objeveno Portugalci a později, r. 1643, navštíveno Holanďany a r. 1767 Francouzi. Tyto tři ostrovy tvoří trojúhelník a jsou od sebe vzdáleny asi na deset mil, takže mezi nimi je zcela volný průjezd. Povrch půdy na všech třech je velice vysoký, zvláště na ostrově původně zvaném Tristan ďAcunha. Ten je ze skupiny největší, neboť má na obvodu patnáct mil, a je tak vysoký, že lze jej spatřit při jasném počasí z dálky až osmdesáti, devadesáti mil. Část ostrova na severní straně se tyčí do výše více než tisíc stop kolmo nad mořem. Náhorní rovina táhne se v té výši až do středu ostrova, kde se z ní zdvíhá vysoký kužel, podobný Teneriffskému. Spodní půli kužele kryje vysoké stromoví, horní část ,je holá, skoro vždy zahalená mraky a pokrytá většinu roku sněhem. Kolem ostrova není mělčin ani jiných nebezpečí, neboť břehy spadají strmě a voda je hluboká. Na severozápadní straně je zátoka s břehem černého písku, kde lze snadno s čluny přistát, jestliže vane jižní vítr. Je možno tu najít i hojnost skvělé pitné
69
with a beach of black sand where a landing with boats can be easily effected, provided there be a southerly wind. Plenty of excellent water may here be readily procured; also cod and other fish may be taken with hook and line. The next island in point of size, and the most westwardly of the group, is that called the Inaccessible. Its precise situation is 37 degrees 17' S. latitude, longitude 12 degrees 24' W. It is seven or eight miles in circumference, and on all sides presents a forbidding and precipitous aspect. Its top is perfectly flat, and the whole region is sterile, nothing growing upon it except a few stunted shrubs. Nightingale Island, the smallest and most southerly, is in latitude 37 degrees 26' S., longitude 12 degrees 12' W. Off its southern extremity is a high ledge of rocky islets; a few also of a similar appearance are seen to the northeast. The ground is irregular and sterile, and a deep valley partially separates it. The shores of these islands abound, in the proper season, with sea lions, sea elephants, the hair and fur seal, together with a great variety of oceanic birds. Whales are also plenty in their vicinity. Owing to the ease with which these various animals were here formerly taken, the group has been much visited since its discovery. The Dutch and French frequented it at a very early period. In 1790, Captain Patten, of the ship Industry, of Philadelphia, made Tristan d'Acunha, where he remained seven months (from August, 1790, to April, 1791) for the purpose of collecting sealskins. In this time he gathered no less than five thousand six hundred, and says that he would have had no difficulty in loading a large ship with oil in three weeks. Upon his arrival he found no quadrupeds, with the exception of a few wild goats; the island now abounds with all our most valuable domestic animals, which have been introduced by subsequent navigators. I believe it was not long after Captain Patten's visit that Captain Colquhoun, of the American brig Betsey, touched at the largest of the islands for the purpose of refreshment. He planted onions, potatoes, cabbages, and a great many other vegetables, an abundance of all which is now to be met with. In 1811, a Captain Haywood, in the Nereus, visited Tristan. He found there three Americans, who were residing upon the island to prepare sealskins and oil. One of these men was named Jonathan Lambert, and he called himself the sovereign of the country. He had cleared and cultivated about sixty acres of land, and turned his attention to raising the coffee-plant and sugar-cane, with which he had been furnished by the American Minister at Rio Janeiro. This settlement, however, was finally abandoned, and in 1817 the islands were taken possession of by the British Government, who sent a detachment for that purpose from the Cape of Good Hope. They did not, however, retain them long; but, upon the evacuation of the country as a British possession, two or three English families took up their residence there independently of the Government. On the twenty-fifth of March, 1824, the Berwick, Captain Jeffrey, from London to Van Diemen's Land, arrived at the place, where they found an Englishman of the name of Glass, formerly a corporal in the British artillery. He claimed to be supreme governor of the islands, and had under his control twenty-one men and three women. He gave a very favourable account of the salubrity of the climate and of the productiveness of the soil. The population occupied themselves chiefly in collecting sealskins and sea elephant oil, with which they traded to the Cape of Good Hope, Glass owning a small schooner. At the period of our arrival the governor was still a resident, but his little community had multiplied, there being fifty-six persons upon Tristan, besides a smaller settlement of seven on Nightingale Island. We had no difficulty in procuring almost every kind of refreshment which we required -sheep, hogs, bullocks, rabbits, poultry, goats, fish in great variety, and vegetables were abundant. Having
vody a lovit na udici tresky a jiné ryby.
Druhý ostrov podle velikosti a nejzápadnější ze souostroví je nazván "Nepřístupný". Leží přesně na 37° 17' jižní šířky a 12° 24' západní délky. Má na obvodu sedm, osm mil a se všech stran se zdá nepřístupný, strmý. Vrchol má úplně plochý a celý kraj je pustý, beze všeho rostlinstva, kromě trochy zakrslých křovisek. Slavičí ostrov, nejmenší a nejjižnější, leží na 37° 26' jižní šířky a 12° 12' západní délky. Podél jeho jižního cípu táhne se vysoká výspa skalnatých ostrůvků; několik takových je lze vidět i na severovýchodě. Půda je nerovná a pustá, částečně přervaná hlubokým údolím. Na březích těchto ostrovů bývá za nepříznivého období množství lvounů, mořských slonů, srstnatých i lysých tuleňů, jakož i množství rozmanitých oceánských ptáků. V sousedství je rovněž mnoho velryb. Protože zde bylo bohaté loviště na tato různá zvířata, bylo toto souostroví velmi často navštěvováno po svém objevení. Holanďané a Francouzi sem dojížděli velmi záhy. Roku 1790 kapitán Patten přijel s lodí "Industry" z Filadelfie na ostrov Tristan ďAcunha, kde zůstal po sedm měsíců (od srpna 1790 do dubna 1791), aby tu lovil tulení kůže. V té době se mu jich podařilo dostat neméně nežli pěttisícšestset a jak praví, mohl by bez obtíží naložit za první tři týdny celou velkou loď tukem. Při prvním připlutí nenalezl tam žádných čtvernožců krom několika divokých koz; nyní jsou na ostrově naše nejcennější domácí zvířata, jež sem přivezli pozdější cestovatelé. Myslím, že za nedlouho po návštěvě kapitána Pattena připlul kapitán Colquhoun s americkou lodí "Betsey" k největšímu z ostrovů na zotavenou. Nasázel tu cibuli, brambory, zelí a spoustu jiných zelenin, jichž tu nyní najdete hojnost. Roku 1811 navštívil ostrov Tristan kapitán Haywood, na lodi "Nereus". Nalezl na něm tři Američany, kteří se na ostrově usadili, aby připravovali tulení kůže a tuk. Jeden z nich se jmenoval Jonathan Lambert a nazýval se vládcem ostrova. Vyčistil a vzdělal asi šedesát akrů půdy a věnoval pozornost pěstění kávovníku a cukrové třtiny, jimiž ho zásobil americký vyslanec v Rio de Janeiro. Ale tato osada byla konečně opuštěna a roku 1817 byly ostrovy zabrány britskou vládou, jež na ně za tímto účelem vyslala oddíl vojska z Mysu Dobré Naděje. Nicméně tu dlouho nezůstali; ale po vyklizení ostrova, jako území britského, usadily se tu dvě či tři anglické rodiny, na vládě nezávislé. Pětadvacátého března r. 1824 "Berwick", s kapitánem Jeffreyem, připlul sem na cestě z Londýna do Van Diemenovy země, a nalezl tu Angličana jménem Glasse, bývalého desátníka britského dělostřelectva. Tento o sobě říkal, že je nejvyšším vládcem všech ostrovů, a měl pod svou mocí jednadvacet mužů a tři ženy. Podal velmi příznivou zprávu o zdravém podnebí ostrovů a úrodné půdě. Obyvatelé se zaměstnávali hlavně sbíráním tuleních koží a tuku mořských slonů, jež dováželi na trh do Kapského města, neboť Glass měl malý škuner. Když jsme tam dojeli, sídlil tam guvernér ještě, ale jeho malá obec se rozmnožila, takže na Tristanu bylo šestapadesát osob a menší sedmičlenná osada na ostrově Slavičím. Tak jsme si snadno mohli obstarat všecky druhy potravin, jež jsme jen chtěli: byli tu ovce, vepři, voli, králíci, drůbež, kozy, ryby různých druhů a zelenina v hojném množství. Jelikož jsme zakotvili přímo u velkého ostrova v hloubi osmnácti sáhů, mohli jsme vše, co jsme si přáli, nalodit velmi pohodlně. Kapitán Guy koupil od Glasse i pětset tuleních koží a
70
come to anchor close in with the large island, in eighteen fathoms, we took all we wanted on board very conveniently. Captain Guy also purchased of Glass five hundred sealskins and some ivory. We remained here a week, during which the prevailing winds were from the northward and westward, and the weather somewhat hazy. On the fifth of November we made sail to the southward and westward, with the intention of having a thorough search for a group of islands called the Auroras, respecting whose existence a great diversity of opinion has existed. These islands are said to have been discovered as early as 1762, by the commander of the ship Aurora. In 1790, Captain Manuel de Oyarvido,, in the ship Princess, belonging to the Royal Philippine Company, sailed, as he asserts, directly among them. In 1794, the Spanish corvette Atrevida went with the determination of ascertaining their precise situation, and, in a paper published by the Royal Hydrographical Society of Madrid in the year 1809, the following language is used respecting this expedition: "The corvette Atrevida practised, in their immediate vicinity, from the twenty-first to the twenty-seventh of January, all the necessary observations, and measured by chronometers the difference of longitude between these islands and the port of Soledad in the Manillas. The islands are three, they are very nearly in the same meridian; the centre one is rather low, and the other two may be seen at nine leagues' distance." The observations made on board the Atrevida give the following results as the precise situation of each island. The most northern is in latitude 52 degrees 37' 24" S., longitude 47 degrees, 43' 15" W.; the middle one in latitude 53 degrees 2' 40" S., longitude 47 degrees 55' 15" W.; and the most southern in latitude 53 degrees 15' 22" S., longitude 47 degrees 57' 15" W. On the twenty-seventh of January, 1820, Captain James Weddel, of the British navy, sailed from Staten Land also in search of the Auroras. He reports that, having made the most diligent search and passed not only immediately over the spots indicated by the commander of the Atrevida, but in every direction throughout the vicinity of these spots, he could discover no indication of land. These conflicting statements have induced other navigators to look out for the islands; and, strange to say, while some have sailed through every inch of sea where they are supposed to lie without finding them, there have been not a few who declare positively that they have seen them; and even been close in with their shores. It was Captain Guy's intention to make every exertion within his power to settle the question so oddly in dispute.[3] We kept on our course, between the south and west, with variable weather, until the twentieth of the month, when we found ourselves on the debated ground, being in latitude 53 degrees 15' S., longitude 47 degrees 58' W. - that is to say, very nearly upon the spot indicated as the situation of the most southern of the group. Not perceiving any sip of land, we continued to the westward of the parallel of fifty-three degrees south, as far as the meridian of fifty degrees west. We then stood to the north as far as the parallel of fifty-two degrees south, when we turned to the eastward, and kept our parallel by double altitudes, morning and evening, and meridian altitudes of the planets and moon. Having thus gone eastwardly to the meridian of the western coast of Georgia, we kept that meridian until we were in the latitude from which we set out. We then took diagonal courses throughout the entire extent of sea circumscribed, keeping a lookout constantly at the masthead, and repeating our examination with the greatest care for a period of three weeks, during which the weather was remarkably pleasant and fair, with no haze whatsoever. Of course we were thoroughly satisfied that, whatever islands might have existed in this vicinity at any former period, no vestige of them remained at the present day. Since my return home I find that the same ground was traced over,
něco slonoviny. Zůstali jsme týden, zatím co vály hlavně severní a západní větry a počasí bylo jaksi mlhavé. Pátého listopadu jsme vypluli na jihozápad, s úmyslem důkladně pátrat po souostroví, zvaném Auroras, o jehož existenci se prohlašovalo mnoho protichůdných domněnek.
Toto souostroví bylo prý objeveno už r. 1762 velitelem lodi "Aurora". Roku 1790 kapitán Manuel de Oyarvido, na lodi "Princess", patřící Královské filipínské společnosti, proplul, jak tvrdí, přímo mezi nimi. Roku 1794 vydala se španělská korveta "Atrevida" zjistit jejich přesnou polohu a ve zprávě, vydané Královskou hydrografickou společností v Madridě, roku 1809, praví se o této výpravě: "Korveta "Atrevida" vykonala v samém okolí souostroví od jednadvacátého do sedmadvacátého ledna všechna nutná pozorování a měřila chronometry různost délek mezi těmito ostrovy a přístavem Soledad na Manillách. Ostrovy jsou tři; leží takřka na témže poledníku; střední je poněkud nižší, ale oba krajní je vidět už ze vzdálenosti devíti mil." Pozorování učiněná na palubě "Atrevidy" podávají tyto údaje o přesné poloze každého z ostrovů: nejsevernější leží na 52° 37' 24" jižní šířky a 47° 43' 15" západní délky; prostřední na 53° 2' 40" jižní šířky a 47° 55' 15" západní délky; a nejjižnější na 53° 15' 22" jižní šířky a 47° 57' 14" západní délky.
Osmadvacátého ledna roku 1820 kapitán James Weddel, člen britského námořnictva, vyplul ze Staten Landu, rovněž aby hledal Aurory. Podává o tom zprávu, že, ač hledal velice bedlivě a plul nejenom na místech, udaných velitelem "Atrevidy", ale sem a tam a všemi směry i v sousedství těchto míst, nenalezl ani stopy po nějaké zemi. Tyto vzájemně si odporující zprávy přiměly i jiné námořní cestovatele, aby pátrali po ostrovech; a je to opravdu zvláštní, že, ač někteří propluli křížem krážem moře, kde tyto ostrovy domněle leží, a nenalezli je, je opět nemálo jiných, kteří s určitostí tvrdí, že je viděli, ba docela byli u jejich břehů. Kapitán Guye pojal úmysl podniknout vše, co bude v jeho moci, aby tuto spornou otázku rozřešil.[3] Pokračovali jsme v cestě k jihozápadu, za nestálého počasí až do dvacátého, kdy jsme se ocitli na sporném místě, totiž na 53° 15' jižní šířky a 47° 58' západní délky, to jest skoro na místě, kde má být nejjižnější ostrov skupiny. Nenaleznuvše však stopy po jakékoli zemi, dali jsme se dále na západ po třiapadesáté jižní rovnoběžce až k padesátému západnímu poledníku. Pak jsme zamířili k severu k dvaapadesáté jižní rovnoběžce, načež jsme zahnuli na východ, a pluli po této rovnoběžce podle dvojí výšky, ranní a večerní, a poledníkové výšky hvězd a měsíce. Dopluvše takto na východ až k poledníku západního břehu Georgie, pluli jsme po tomto poledníku až k šířce, z níž jsme vypluli. Pak jsme prokřižovali celou rozlohu této části moře, neustále hledíce z hlídky na hlavním stěžni a opakujíce pátrání s nejvyšší opatrností, po celé tři týdny a za pohody až obdivuhodné, bez jakékoli mlhy. Opravdu však jsme se přesvědčili, že byly-li snad v dřívějších dobách jaké ostrovy v těch krajích, nezbývá po nich dnes už ani stopy. Po svém návratu domů se dovídám, že místo bylo stejně bedlivě prozkoumáno roku 1822 kapitánem Johnsonem z amerického škuneru "Henry" a kapitánem Morellem z amerického škuneru "Vosa"; - v obou případech však se stejným výsledkem, jako bylo v našem.
71
with equal care, in 1822, by Captain Johnson, of the American schooner Henry, and by Captain Morrell in the American schooner Wasp -in both cases with the same result as in our own. [3] Among the vessels which at various times have professed to meet with the Auroras may be mentioned the ship San Miguel, in 1769; the ship Aurora, in 1774; the brig Pearl, in 1779; and the ship Dolores, in 1790. They all agree in giving the mean latitude fifty-three degrees south.
[3]
CHAPTER XVI
XVI.
It had been Captain Guy's original intention, after satisfying himself about the Auroras, to proceed through the Strait of Magellan, and up along the western coast of Patagonia; but information received at Tristan d'Acunha induced him to steer to the southward, in the hope of falling in with some small islands said to lie about the parallel of 60 degrees S., longitude 41 degrees 20' W. In the event of his not discovering these lands, he designed, should the season prove favourable, to push on toward the pole. Accordingly, on the twelfth of December, we made sail in that direction. On the eighteenth we found ourselves about the station indicated by Glass, and cruised for three days in that neighborhood without finding any traces of the islands he had mentioned. On the twenty-first, the weather being unusually pleasant, we again made sail to the southward, with the resolution of penetrating in that course as far as possible. Before entering upon this portion of my narrative, it may be as well, for the information of those readers who have paid little attention to the progress of discovery in these regions, to give some brief account of the very few attempts at reaching the southern pole which have hitherto been made. That of Captain Cook was the first of which we have any distinct account. In 1772 he sailed to the south in the Resolution, accompanied by Lieutenant Furneaux in the Adventure. In December he found himself as far as the fiftyeighth parallel of south latitude, and in longitude 26 degrees 57' E. Here he met with narrow fields of ice, about eight or ten inches thick, and running northwest and southeast. This ice was in large cakes, and usually it was packed so closely that the vessel had great difficulty in forcing a passage. At this period Captain Cook supposed, from the vast number of birds to be seen, and from other indications, that he was in the near vicinity of land. He kept on to the southward, the weather being exceedingly cold, until he reached the sixty-fourth parallel, in longitude 38 degrees 14' W.. Here he had mild weather, with gentle breezes, for five days, the thermometer being at thirty-six. In January, 1773, the vessels crossed the Antarctic circle, but did not succeed in penetrating much farther; for upon reaching latitude 67 degrees 15' they found all farther progress impeded by an immense body of ice, extending all along the southern horizon as far as the eye could reach. This ice was of every variety -and some large floes of it, miles in extent, formed a compact mass, rising eighteen or twenty feet above the water. It being late in the season, and no hope entertained of rounding these obstructions, Captain Cook now reluctantly turned to the northward. In the November following he renewed his search in the Antarctic. In latitude 59 degrees 40' he met with a strong current setting to the southward. In December, when the vessels were in latitude 67 degrees 31', longitude 142 degrees 54' W., the cold was excessive, with heavy gales and fog. Here also birds were abundant; the albatross, the penguin, and the peterel especially. In latitude 70 degrees 23' some large islands of ice were encountered, and shortly afterward the clouds to the southward were observed to be of a snowy whiteness, indicating the vicinity of field ice. In latitude 71 degrees 10', longitude 106 degrees 54' W., the navigators were stopped, as before, by an immense frozen
Původním úmyslem kapitána Guye bylo, po prozkoumání místa Aurorských ostrovů proplout Magellanskou úžinou a objet západní břeh Patagonie; ale po zprávách, jež dostal na Tristanu ďAcunha, odhodlal se vyplout na jih, v naději dorazit k ostrovům, jež prý leží asi na 60° jižní šířky a 41° 20' západní délky. Kdyby snad ostrovy nenašel, rozhodl se, ovšem v případě příznivého počasí, plout přímo k pólu. A tak jsme devatenáctého prosince vypluli tím směrem. Osmnáctého jsme dospěli asi k místu, označenému Glassem, a křižovali tři dny v okolí, aniž jsme nalezli stopy po zemi, o které mluvil. Jednadvacátého, jelikož bylo neobvykle pěkně, pluli jsme dál na jih s rozhodnutím, doplout tím směrem co nejdále možno. Než vás však uvedu do této části svého vyprávění, bude snad dobře pro poučení čtenářů, kteří věnovali málo pozornosti tomu, jakým způsobem byly objevovány tyto končiny, podat zde přehled několika pokusů a dosažení jižního pólu, jež byly dosud podniknuty.
Pokus kapitána Cooka je prvním, o němž máme přesnou zprávu. Roku 1772 vyplul na jih na lodi "Resolution", provázen poručíkem Furneauxem na lodi "Adventure". V prosinci dospěl až k osmapadesáté jižní rovnoběžce a 26° 57 východní délky. Zde narazil na úzké pásy ledu, asi osm až deset palců silného, jež se táhly k severozápadu a jihovýchodu. Led tvořil veliké kry, které byly obyčejně tak namačkány, že si loď jen těžko razila cestu. Z ohromného počtu ptactva, jež viděl, a z jiných známek, usoudil tehdy kapitán Cook, že je v blízkosti nějaké pevniny. Plul dále na jih za nesmírně studeného počasí, až přišel ke čtyřiašedesáté rovnoběžce a 38° 14' východní délky. Zde bylo po pět dní počasí mírné, jen s lehkými větry, a teploměr ukazoval 36°. V lednu roku 1773 přestoupily lodi jižní polární kruh, ale nezdařilo se jim doplout o mnoho dále; neboť sotva dospěly na 6?° 15' jižní šířky, shledali další plavbu znemožněnu pro nesmírnou spoustu ledu, jež se táhla do nedohledna po celém jižním obzoru. Led zde byl velice rozličný -a některé ohromné kry míle široké, tvořily jednolitou spoustu, zdvihající se osmnáct, dvacet stop nad vodou. Jelikož doba už byla pokročilá a nebylo lze nijak doufat, že bude možno tyto překážky obeplout, kapitán Cook, ač nerad, otočil k severu.
Příštího listopadu podnikl zas novou výzkumnou cestu do krajin jižního pólu. Na 59° 40' jižní šířky narazil na silný proud k jihu. V prosinci, když dospěl 67° 31' jižní šířky a 142° 54' západní délky, bylo počasí nemírně studené, s prudkými vichry a mlhami. Zde bylo též hojně ptactva, zvlášť albatrosů, tučňáků a buřňáků. Na 70° 23' šířky potkal několik velkých ledovců a brzy na to spatřil, že mraky na jižní straně jsou jako sníh bílé a svědčí tak o blízkostí sněhových polí. Na 71° 10' šířky a 106° 54' západní délky byla výprava jako dřív zadržena ohromným ledovým polem, jež zaujímalo celou rozlohu jižního obzoru. Severní mez pole byla rozervána a roz-
72
expanse, which filled the whole area of the southern horizon. The northern edge of this expanse was ragged and broken, so firmly wedged together as to be utterly impassible, and extending about a mile to the southward. Behind it the frozen surface was comparatively smooth for some distance, until terminated in the extreme background by gigantic ranges of ice mountains, the one towering above the other. Captain Cook concluded that this vast field reached the southern pole or was joined to a continent. Mr. J. N. Reynolds, whose great exertions and perseverance have at length succeeded in getting set on foot a national expedition, partly for the purpose of exploring these regions, thus speaks of the attempt of the Resolution. "We are not surprised that Captain Cook was unable to go beyond 71 degrees 10', but we are astonished that he did attain that point on the meridian of 106 degrees 54' west longitude. Palmer's Land lies south of the Shetland, latitude sixty-four degrees, and tends to the southward and westward farther than any navigator has yet penetrated. Cook was standing for this land when his progress was arrested by the ice; which, we apprehend, must always be the case in that point, and so early in the season as the sixth of January and we should not be surprised if a portion of the icy mountains described was attached to the main body of Palmer's Land, or to some other portions of land lying farther to the southward and westward." In 1803, Captains Kreutzenstern and Lisiausky were dispatched by Alexander of Russia for the purpose of circumnavigating the globe. In endeavouring to get south, they made no farther than 59 degrees 58', in longitude 70 degrees 15' W. They here met with strong currents setting eastwardly. Whales were abundant, but they saw no ice. In regard to this voyage, Mr. Reynolds observes that, if Kreutzenstern had arrived where he did earlier in the season, he must have encountered ice -it was March when he reached the latitude specified. The winds, prevailing, as they do, from the southward and westward, had carried the floes, aided by currents, into that icy region bounded on the north by Georgia, east by Sandwich Land and the South Orkneys, and west by the South Shetland islands. In 1822, Captain James Weddell, of the British navy, with two very small vessels, penetrated farther to the south than any previous navigator, and this, too, without encountering extraordinary difficulties. He states that although he was frequently hemmed in by ice before reaching the seventy-second parallel, yet, upon attaining it, not a particle was to be discovered, and that, upon arriving at the latitude of 74 degrees 15', no fields, and only three islands of ice were visible. It is somewhat remarkable that, although vast flocks of birds were seen, and other usual indications of land, and although, south of the Shetlands, unknown coasts were observed from the masthead tending southwardly, Weddell discourages the idea of land existing in the polar regions of the south. On the 11th of January, 1823, Captain Benjamin Morrell, of the American schooner Wasp, sailed from Kerguelen's Land with a view of penetrating as far south as possible. On the first of February he found himself in latitude 64 degrees 52' S., longitude 118 degrees 27' E. The following passage is extracted from his journal of that date. "The wind soon freshened to an eleven-knot breeze, and we embraced this opportunity of making to the west,; being however convinced that the farther we went south beyond latitude sixty-four degrees, the less ice was to be apprehended, we steered a little to the southward, until we crossed the Antarctic circle, and were in latitude 69 degrees 15' E. In this latitude there was no field ice, and very few ice islands in sight. Under the date of March fourteenth I find also this entry. The sea was now entirely free of field ice, and there were not more than a dozen ice islands in sight. At the same time the temperature of the air and water was at least thir-
hlodána, slita však tak pevně, že byla naprosto nepřekročitelná, a táhla se asi na míli k jihu. Dále do určité vzdálenosti byl zmrzlý povrch poměrně hladký a končil až docela vzadu obrovskými horami ledu, kupícími se nad sebou. Kapitán Cook soudil, že toto rozsáhlé pole jde až zcela k jižnímu pólu, nebo že se spojuje s jakousi pevninou. J.N. Reynolds, jehož velkému úsilí a vytrvalosti se podařilo, že tam byla konečně vyslána státní výprava, jež měla ty kraje částečně probádat, praví o výpravě lodi "Resolution": "Nijak nejsme překvapeni, že kapitán Cook nemohl překročit 71° 10'; udivuje nás však, že dospěl k tomuto místu na poledníku 106° 44' západní délky. Palmerova Země leží jižně od Shetland na šířce 64°, a táhne se na jihozápad dále, než který cestovatel mohl kdy proniknout. Cook směřoval k této zemi, když jeho postup byl zadržen ledem, což, jak se bojíme, musí nastat v tomto místě vždycky v době tak časné, jako šestý leden, - a nic bychom se nedivili, kdyby se ledovce částí dotýkaly přímo až pevniny Palmerovy Země nebo jiných neznámých ostrovů, ležících na jihozápad."
Roku 1803 byli ruským carem Alexandrem vysláni kapitáni Kreutzenstern a Lisianský, aby obepluli zeměkouli. Při pokusu dostat se hluboko na jih, dopluli pouze na 59° 58' jižní šířky a 70° 15' západní délky. Narazili zde na silné proudy směrem k východu. Velryb bylo mnoho, ale neviděli žádného ledu. Pokud jde o tuto cestu, Reynolds podotýká, že kdyby Kreutzenstern na toto místo dospěl dříve, byl by tu našel led, ale on doplul k té šířce až v březnu. Větry jež vanou převážně od jihu a západu kry odplavily s pomocí proudů do ledové oblasti, ohraničené na severu Georgií, na východě Sandwichskou Zemí, pak jižními Orkneyemi a na západě jižními Shetlandy. Roku 1822 doplul kapitán James Weddell z britského námořnictva na dvou velmi malých lodích k jihu dále, než kterýkoli dřívější cestovatel a rovněž tak, aniž narazil na nějaké obzvláštní nesnáze. Tvrdí, že, ač byl často zadržován ledem, nežli dosáhl dvaasedmdesáté rovnoběžky, nenalezl, když k ní doplul, ani stopy po něm a že na 74° 15' šířky neviděl vůbec ledových polí, ale jen tři ledové ostrovy. Je to dost podivno, že, ač bylo vidět veliká hejna ptáků a jiné obvyklé známky pevniny a ač na jih od Shetlandů byly ze stožáru vidět neznámé břehy, táhnoucí se na jih, přes to vše nepřipouští Weddel domněnku, že by byla nějaká pevnina v krajinách jižního pólu. Jedenáctého ledna roku 1823 kapitán Benjamin Morrell, z amerického škuneru "Vosa", plul z Kergnelenova ostrova s úmyslem proniknout co nejdále na jih. Prvního února dospěl k šířce 64° 52' na 118° 27' východní délky. Odstavec, jejž tu otiskuji, je vyňat z jeho deníku s tímto datem: "Vítr brzy zesílil na rychlost jedenácti uzlů a tak jsme využili příležitosti k plavbě na zápal; ježto jsme však byli přesvědčeni, že čím dále pronikneme za čtyřiašedesátý stupeň na jih, tím menšího množství ledu je se nám obávat, zamířili jsme poněkud k jihu, až jsme přepluli Jižní polární kruh a byli na 69° 15' jižní šířky. V té šířce nebylo vidět ledových polí a jen velmi málo ledovců." Pod datem 14. března nacházím i tento zápis: "Moře bylo nyní zcela prosto ledových polí a bylo lze vidět ne více než asi tucet ledovců. Zároveň teplota vzduchu u vody byla při nejmenším o třináct stupňů vyšší (mírně-
73
teen degrees higher (more mild) than we had ever found it between the parallels of sixty and sixty-two south. We were now in latitude 70 degrees 14' S., and the temperature of the air was forty-seven, and that of the water forty-four. In this situation I found the variation to be 14 degrees 27' easterly, per azimuth.... I have several times passed within the Antarctic circle, on different meridians, and have uniformly found the temperature, both of the air and the water, to become more and more mild the farther I advanced beyond the sixty-fifth degree of south latitude, and that the variation decreases in the same proportion. While north of this latitude, say between sixty and sixty-five south, we frequently had great difficulty in finding a passage for the vessel between the immense and almost innumerable ice islands, some of which were from one to two miles in circumference, and more than five hundred feet above the surface of the water." Being nearly destitute of fuel and water, and without proper instruments, it being also late in the season, Captain Morrell was now obliged to put back, without attempting any further progress to the westward, although an entirely open, sea lay before him. He expresses the opinion that, had not these overruling considerations obliged him to retreat, he could have penetrated, if not to the pole itself, at least to the eighty-fifth parallel. I have given his ideas respecting these matters somewhat at length, that the reader may have an opportunity of seeing how far they were borne out by my own subsequent experience. In 1831, Captain Briscoe, in the employ of the Messieurs Enderby, whale-ship owners of London, sailed in the brig Lively for the South Seas, accompanied by the cutter Tula. On the twenty-eighth of February, being in latitude 66 degrees 30' S., longitude 47 degrees 31' E., he descried land, and "clearly discovered through the snow the black peaks of a range of mountains running E. S. E." He remained in this neighbourhood during the whole of the following month, but was unable to approach the coast nearer than within ten leagues, owing to the boisterous state of the weather. Finding it impossible to make further discovery during this season, he returned northward to winter in Van Diemen's Land. In the beginning of 1832 he again proceeded southwardly, and on the fourth of February was seen to the southeast in latitude 67 degrees 15' longitude 69 degrees 29' W. This was soon found to be an island near the headland of the country he had first discovered. On the twenty-first of the month he succeeded in landing on the latter, and took possession of it in the name of William IV, calling it Adelaide's Island, in honour of the English queen. These particulars being made known to the Royal Geographical Society of London, the conclusion was drawn by that body "that there is a continuous tract of land extending from 47 degrees 30' E. to 69 degrees 29' W. longitude, running the parallel of from sixty-six to sixty-seven degrees south latitude." In respect to this conclusion Mr. Reynolds observes: "In the correctness of it we by no means concur; nor do the discoveries of Briscoe warrant any such indifference. It was within these limits that Weddel proceeded south on a meridian to the east of Georgia, Sandwich Land, and the South Orkney and Shetland islands." My own experience will be found to testify most directly to the falsity of the conclusion arrived at by the society. These are the principal attempts which have been made at penetrating to a high southern latitude, and it will now be seen that there remained, previous to the voyage of the Jane, nearly three hundred degrees of longitude in which the Antarctic circle had not been crossed at all. Of course a wide field lay before us for discovery, and it was with feelings of most intense interest that I heard Captain Guy express his resolution of pushing boldly to the southward.
jší), než jsme kdy poznali mezi šedesátou a dvaašedesátou jižní rovnoběžkou. Ocitli jsme se teď na 70° 14' jižní šířky a teplota vzduchu byla sedmačtyřicet, vody čtyřiačtyřicet. Zde jsem seznal, že úchylka střelky činí 14° 27 na východ. - - - Několikráte jsem přeplul Jižní polární kruh na různých polednících, a vždy jsem nezměnitelně shledal, že teplota vzduchu i vody je stále mírnější, čím dále pluji za pětašedesátý stupeň jižní šířky a že úchylka střelky se zmenšuje ve stejném poměru. Naproti tomu na sever od této šířky, řekněme mezi šedesátou a pětašedesátou jižní rovnoběžkou, mohli jsme často jen s velkými potížemi najít lodi cestu mezi ohromnými a takřka nesčetnými plovoucími ledovci, z nichž některé měly by v obvodu jednu až dvě míle a výšku víc než pět set stop nad hladinou moře."
Protože byl takřka úplně bez paliva, vody a bez vhodných přístrojů, a protože doba byla už pokročilá, byl kapitán Morrell nucen se vrátit, aniž se pokoušel proniknout dál k jihu, třebaže se před ním otvíralo zcela volné moře. Prohlásil, že, kdyby ho nedonutily tyto naléhavé okolnosti k návratu, mohl dosáhnout ne-li samého pólu, tedy jistě alespoň pětaosmdesáté rovnoběžky. Uvedl jsem jeho názory o těchto věcech trochu obšírněji, aby mohl čtenář posoudit, pokud byly potvrzeny mými pozdějšími vlastními zkušenostmi. Roku 1831 kapitán Briscoe, ve službách firmy "Bratří Enderbyů", majitelů velrybářských lodí v Londýně, vyjel na brize "Lively" do Jižních moří, provázen "Tulou". Osmadvacátého února, když byl na 66° 30' jižní šířky a 47° 13' východní délky, objevil pevninu a "jasně pod sněhem rozeznal černé vrcholy horského hřebenu, táhnoucího se východo-jiho-východně. Pobyl v těch krajích celý následující měsíc, ale nemohl se pro bouřlivé počasí k pobřeží přiblížit více než na deset mil. Shledav pak nemožným učinit nějaké další objevy v této době, obrátil se na sever, aby přezimoval na Van Diemenově Zemi.
Na počátku roku 1832 vyplul k jihu znovu a čtvrtého února spatřil pevninu směrem k jihovýchodu, na 67° 15' šířky a 69° 29' západní délky. Brzy pak zjistil, že je to ostrov jako předhoří země, již po prvé objevil. Jednadvacátého toho měsíce se mu podařilo přistát na zemi, již zabral ve jménu Viléma IV. a nazval Ostrovem Adelaidiným, na počest anglické královny. Když bylo vše oznámeno londýnské Královské Zeměpisné Společnosti, tato společnost z toho usoudila, že "existuje souvislý pruh země, táhnoucí se od 47° 30' východní délky k 69° 29' délky západní, probíhající mezi šestašedesátou a sedmašedesátou rovnoběžkou. K tomuto uzávěru připojuje Reynolds: "Nikterak se neshodujeme, pokud jde o přesnost tohoto zjištění; a ani Briscoeovy objevy tento závěr nepotvrzují. Weddell pronikl na jih právě v těchto místech, podél poledníku, východně od Georgie, Sandwichského ostrova, Jižních Orkneyí a Shetlandských ostrovů." Mé zkušenosti, jak bude patrno, potvrzují nesprávnost závěru, k němuž došla společnost.
To jsou hlavní pokusy, které byly učiněny za tím účelem, aby se proniklo do nejjižnější šířky a je tedy zřejmo, že před výpravou "Jane" zbývalo skoro celých třista stupňů délky, v nichž Jižní polární kruh nebyl překročen. Tím ovšem před námi leželo široké výzkumné pole a tak jsem uvítal co nejživěji a s nejprudším zájmem rozhodnutí kapitána Guye, vydat se odvážně na jih.
74
CHAPTER XVII
XVII.
We kept our course southwardly for four days after giving up the search for Glass's islands, without meeting with any ice at all. On the twenty-sixth, at noon, we were in latitude 63 degrees 23' S., longitude 41 degrees 25' W. We now saw several large ice islands, and a floe of field ice, not, however, of any great extent. The winds generally blew from the southeast, or the northeast, but were very light. Whenever we had a westerly wind, which was seldom, it was invariably attended with a rain squall. Every day we had more or less snow. The thermometer, on the twentyseventh stood at thirty-five. January 1st, 1828. - This day we found ourselves completely hemmed in by the ice, and our prospects looked cheerless indeed. A strong gale blew, during the whole forenoon, from the northeast, and drove large cakes of the drift against the rudder and counter with such violence that we all trembled for the consequences. Toward evening, the gale still blowing with fury, a large field in front separated, and we were enabled, by carrying a press of sail to force a passage through the smaller flakes into some open water beyond. As we approached this space we took in sail by degrees, and having at length got clear, lay-to under a single. reefed foresail. January 2d. - We had now tolerably pleasant weather. At noon we found ourselves in latitude 69 degrees 10' S, longitude 42 degrees 20' W, having crossed the Antarctic circle. Very little ice was to be seen to the southward, although large fields of it lay behind us. This day we rigged some sounding gear, using a large iron pot capable of holding twenty gallons, and a line of two hundred fathoms. We found the current setting to the north, about a quarter of a mile per hour. The temperature of the air was now about thirty-three. Here we found the variation to be 14 degrees 28' easterly, per azimuth. January 5th. - We had still held on to the southward without any very great impediments. On this morning, however, being in latitude 73 degrees 15' E., longitude 42 degrees 10' W, we were again brought to a stand by an immense expanse of firm ice. We saw, nevertheless, much open water to the southward, and felt no doubt of being able to reach it eventually. Standing to the eastward along the edge of the floe, we at length came to a passage of about a mile in width, through which we warped our way by sundown. The sea in which we now were was thickly covered with ice islands, but had no field ice, and we pushed on boldly as before. The cold did not seem to increase, although we had snow very frequently, and now and then hail squalls of great violence. Immense flocks of the albatross flew over the schooner this day, going from southeast to northwest. January 7th. - The sea still remained pretty well open, so that we had no difficulty in holding on our course. To the westward we saw some icebergs of incredible size, and in the afternoon passed very near one whose summit could not have been less than four hundred fathoms from the surface of the ocean. Its girth was probably, at the base, three-quarters of a league, and several streams of water were running from crevices in its sides. We remained in sight of this island two days, and then only lost it in a fog. January 10th. - Early this morning we had the misfortune to lose a man overboard. He was an American named Peter Vredenburgh, a native of New York, and was one of the most valuable hands on board the schooner. In going over the bows his foot slipped, and he fell between two cakes of ice, never rising again. At noon of this day we were in latitude 78 degrees 30', longitude 40 degrees 15' W. The cold was now excessive, and we had hail squalls continually from the northward and eastward. In this direction also we saw several more immense icebergs, and the whole horizon to the eastward appeared to be blocked up with field ice,
Upustivše od hledání Glassových ostrovů pluli jsme k jihu po čtyři dny, aniž jsme se setkali s ledem. Šestadvacátého v poledne byli jsme na 63° 23' jižní šířky a 41° 25' západní délky. Tehdy jsme spatřili několik velikých plovoucích ledovců a i kus ledového pole, ne však příliš velkého. Větry vály většinou od jiho- nebo od severovýchodu, ale byly velmi mírné. Kdykoli jsme měli vítr západní, zřídka ovšem, byl vždycky provázen dešťovou přeháňkou. Každého dne padal i více méně sníh. Sedmadvacátého ukazoval teploměr pětatřicet stupňů. 1. ledna 1828. - Toho dne jsme byli docela obklíčeni ledem a vyhlídky byly opravdu nepěkné. Po celé dopoledne vál od severovýchodu prudký vichr, vrhaje veliké kusy ledové tříště na kormidlo a na záď s takovou prudkostí, že jsme už trnuli hrůzou, co bude. K večeru, zatím co vichr stále zuřil, protrhlo se před námi ledové pole a tak jsme si mohli náporem větru do plachet proklestit cestu drobnými krami do otevřeného moře za nimi. Blížíce se k tomu místu, stáhli jsme postupně plachty, a když jsme se konečně vyprostili, přilehli jsme pod jednopásovou přední plachtou. 2. ledna. - Nyní jsme měli dosti příjemné počasí. V poledne nalézali jsme se na 69° 10' jižní šířky a 42° 20' západní délky, přestoupivše Jižní polární kruh. Na jih bylo vidět velmi málo ledu, ale za námi se táhla široká ledová pole. Toho dne jsme si sestrojili hloubkoměr z velikého železného kotle, s objemem dvaceti gallonů, a z dvě stě sáhů dlouhého provazu. Seznali jsme, že mořský proud směřuje na sever s rychlostí čtvrt míle za hodinu. Teplota vzduchu byla teď asi třiatřicet. Zjistili jsme úchylku střelky 14° 28' na východ. 5. ledna. - Pluli jsme stále ještě na jih bez větších překážek. Dnes ráno, nicméně, jsouce na 73° 15' jižní šířky a 42° 10' západní délky, byli jsme znovu zadrženi nesmírnou rozlohou pevného ledu. Dále, směrem k jihu, jsme však spatřili rozsáhlé volné moře a nepochybovali, že ho případně budeme moci dosáhnout. Zamířivše tedy na východ podél ledů, dospěli jsme nakonec k průrvě asi na míli široké, jíž jsme se do západu slunce prodrali. Moře, do něhož jsme vepluli, bylo hustě pokryto plovoucími ledovci, ale bez ledových polí a my se pustili, jako dřív, odvážně vpřed. Nezdálo se nijak, že by chladu přibývalo, ač padal velice hustě sníh a občas přišlo i velmi silné krupobití. Ohromná hejna albatrosů přelétla toho dne nad škunerem, táhnouce od jihovýchodu k severozápadu. 7. ledna. - Moře stále zcela volné, takže jsme beze všech těžkostí mohli pokračovat v cestě. Na západní straně jsme spatřili několik ledovců neuvěřitelné velikostí a odpoledne jsme se dostali velice na blízko jednomu, jehož vrchol se tyčil nejméně čtyřista sáhů nad mořskou hladinou. Jeho obvod při hladině měřil nepochybně tři čtvrti míle a z průrev na bocích teklo několik potoků. Tento plovoucí ledovec měli jsme v dohledu po dva dny, kdy jsme je teprve v mlze ztratili. 10. ledna. - Časně ráno měli jsme neštěstí, že nám jeden muž padl přes palubu. Byl to Američan, jménem Petr Vredenburgh, rodem z New Yorku, - a byl z nejschopnějích mužů na palubě škuneru. Jak šel po okraji paluby, uklouzl, padl mezi dvě ledové kry a už se neobjevil. V poledne toho dne byli jsme na 78° 30' jižní šířky a 40° 15' západní délky. Zima byla nyní krutá a od severovýchodu měli jsme stálá krupobití. Tím směrem jsme spatřili i několik ohromných ledovců a celý východní obzor se zdál být zatarasen ledovým polem, zvedajícím se vrstvovitě, vrstva nad vrstvou, z moře.
75
rising in tiers, one mass above the other. Some driftwood floated by during the evening, and a great quantity of birds flew over, among which were nellies, peterels, albatrosses, and a large bird of a brilliant blue plumage. The variation here, per azimuth, was less than it had been previously to our passing the Antarctic circle. January 12th. - Our passage to the south again looked doubtful, as nothing was to be seen in the direction of the pole but one apparently limitless floe, backed by absolute mountains of ragged ice, one precipice of which arose frowningly above the other. We stood to the westward until the fourteenth, in the hope of finding an entrance. January 14th.-This morning we reached the western extremity of the field which had impeded us, and, weathering it, came to an open sea, without a particle of ice. Upon sounding with two hundred fathoms, we here found a current setting southwardly at the rate of half a mile per hour. The temperature of the air was forty-seven, that of the water thirty-four. We now sailed to the southward without meeting any interruption of moment until the sixteenth, when, at noon, we were in latitude 81 degrees 21', longitude 42 degrees W. We here again sounded, and found a current setting still southwardly, and at the rate of three quarters of a mile per hour. The variation per azimuth had diminished, and the temperature of the air was mild and pleasant, the thermometer being as high as fifty-one. At this period not a particle of ice was to be discovered. All hands on board now felt certain of attaining the pole. January 17th. - This day was full of incident. Innumerable flights of birds flew over us from the southward, and several were shot from the deck, one of them, a species of pelican, proved to be excellent eating. About midday a small floe of ice was seen from the masthead off the larboard bow, and upon it there appeared to be some large animal. As the weather was good and nearly calm, Captain Guy ordered out two of the boats to see what it was. Dirk Peters and myself accompanied the mate in the larger boat. Upon coming up with the floe, we perceived that it was in the possession of a gigantic creature of the race of the Arctic bear, but far exceeding in size the largest of these animals. Being well armed, we made no scruple of attacking it at once. Several shots were fired in quick succession, the most of which took effect, apparently, in the head and body. Nothing discouraged, however, the monster threw himself from the ice, and swam with open jaws, to the boat in which were Peters and myself. Owing to the confusion which ensued among us at this unexpected turn of the adventure, no person was ready immediately with a second shot, and the bear had actually succeeded in getting half his vast bulk across our gunwale, and seizing one of the men by the small of his back, before any efficient means were taken to repel him. In this extremity nothing but the promptness and agility of Peters saved us from destruction. Leaping upon the back of the huge beast, he plunged the blade of a knife behind the neck, reaching the spinal marrow at a blow. The brute tumbled into the sea lifeless, and without a struggle, rolling over Peters as he fell. The latter soon recovered himself, and a rope being thrown him, returned in triumph to the schooner, towing our trophy behind us. This bear, upon admeasurement, proved to be full fifteen feet in his greatest length. His wool was perfectly white, and very coarse, curling tightly. The eyes were of a blood red, and larger than those of the Arctic bear, the snout also more rounded, rather resembling the snout of the bulldog. The meat was tender, but excessively rank and fishy, although the men devoured it with avidity, and declared it excellent eating. Scarcely had we got our prize alongside, when the man at the masthead gave the joyful shout of "land on the starboard bow!" All hands were now upon the alert, and, a breeze springing up very opportunely from the northward
Během večera plulo kolem lodi naplavené dříví a spousta ptactva přeletěla nad námi, mezi jinými nelly, buřňáci, albatrosové a velký pták s leskle modrým peřím. Úchylka střelky byla zde menší než dříve, dokud jsme nepřekročili polární kruh. 12. ledna. - Naše další plavba na jih měla zase ráz velice pochybný, neboť směrem k pólu bylo vidět jen jediné, jak se zdálo, nekonečné ledové pole, uzavřené vzadu vysokým pohořím rozvrstveného ledu, jehož jedna strmá hora se zvedala nad druhou. Pluli jsme na západ až do čtrnáctého, doufajíce, že nalezneme ledem průchod. 14. ledna. - Dnes ráno dosáhli jsme západního okraje ledového pole, jež nám bylo stále v cestě, a obepluvše je, octli jsme se na volném moři bez stopy ledu. Změřivše hloubku do dvou set sáhů, zjistili jsme zde proud směrem k jihu s rychlostí půl míle za hodinu. Teplota vzduchu byla sedmačtyřicet a vody čtyřiačtyřicet. Nyní jsme pluli k jihu bez vážných překážek až do šestnáctého, kdy kolem poledne dospěli jsme na 81° 21' šířky a 42° západní délky. Tady jsme opět měřili hloubku a zjistili proud, stále směrem k jihu, ale s rychlostí tří čtvrtí míle za hodinu. Úchylka střelky se zmenšila a teplota vzduchu byla mírná a příjemná, - teploměr ukazoval až jedenapadesát stupňů. V té době jsme nespatřili ani kousku ledu. Všichni na palubě cítili jistotu, že dosáhneme přece jižního pólu. 17. ledna. - Dnešní den byl plný příhod. Nesčetná hejna ptáků letěla nad námi od jihu, několik jich bylo s paluby sestřeleno; jeden z nich, jakýsi druh pelikána, byl, jak se ukázalo, výborným jídlem. K poledni byla se stožáru po levé straně spatřena malá kra, na níž se objevilo jakési veliké zvíře. Jelikož počasí bylo skoro klidné, nařídil kapitán Guy, aby vyrazily dva čluny a zjistily ihned, co je to. Dirk Peters a já jsme vyjeli s kormidelníkem ve větším z člunů. Když jsme dospěli ke kře, viděli jsme, že na ní leží ohromný tvor z rodu polárních medvědů, velikostí však daleko přesahující největší ze všech těchto zvířat. Jelikož jsme byli dobře o- zbrojeni, neváhali jsme ihned na zvíře zaútočit. Několik ran bylo vypáleno rychle za sebou, většina určitě dobře mířených do hlavy i těla. Netvora to však neodradilo, vrhl se do vody a s otevřenou tlamou plaval ke člunu, kde jsem byl já s Petersem. Pro zmatek, jenž mezi námi při tomto nečekaném obratu našeho dobrodružství nastal, nikdo nebyl ihned hotov vystřelit znovu a tak se medvědu podařilo vylézt polovicí svého ohromného trupu přes okraj člunu, chytiv jednoho muže v kříži dříve, než bylo učiněno vhodné opatření k jeho odražení. Z tohoto hrozícího nebezpečí nás zachránila pouze pohotovost a obratnost Petersova od jisté záhuby. Skočiv ohromnému zvířeti na hřbet, vrazil mu čepel nože do krku, a přeťal mu rázem míchu. Netvor se převalil do moře mrtev a bez odporu, a strhl s sebou i Peterse. Tento však brzy zas vy. plaval a když mu byl hozen provaz, přivázal naň zdechlinu, než vstoupil na člun. Pak jsme se vítězoslavně vrátili na škuner, vlekouce svou kořist za sebou. Medvěd, jak jsme zjistili měřením, měl, úplně natažen, délku plných patnáct stop. Kožich měl úplně bílý, velmi hrubý a vlnitý. Oči měl krvavě rudé a větší než polární medvědi; tlamu též tupější, dosti podobnou tlamě buldoka. Maso bylo křehké, ale hrozně zatuchlé a páchnoucí rybinou, ač muži je jedli hltavě a prohlašovali, že je výborným jídlem.
Sotva jsme dostali svou kořist na loď, zvolala stožárová hlídka radostně: Země po pravé straně!" Všichni byli hned pohotově a ježto počal vát velmi příznivý vítr od severovýchodu, byli jsme brzy u břehu. Ukázalo se, že je
76
and eastward, we were soon close in with the coast. It proved to be a low rocky islet, of about a league in circumference, and altogether destitute of vegetation, if we except a species of prickly pear. In approaching it from the northward, a singular ledge of rock is seen projecting into the sea, and bearing a strong resemblance to corded bales of cotton. Around this ledge to the westward is a small bay, at the bottom of which our boats effected a convenient landing. It did not take us long to explore every portion of the island, but, with one exception, we found nothing worthy of our observation. In the southern extremity, we picked up near the shore, half buried in a pile of loose stones, a piece of wood, which seemed to have formed the prow of a canoe. There had been evidently some attempt at carving upon it, and Captain Guy fancied that he made out the figure of a tortoise, but the resemblance did not strike me very forcibly. Besides this prow, if such it were, we found no other token that any living creature had ever been here before. Around the coast we discovered occasional small floes of ice -but these were very few. The exact situation of the islet (to which Captain Guy gave the name of Bennet's Islet, in honour of his partner in the ownership of the schooner) is 82 degrees 50' S. latitude, 42 degrees 20' W. longitude. We had now advanced to the southward more than eight degrees farther than any previous navigators, and the sea still lay perfectly open before us. We found, too, that the variation uniformly decreased as we proceeded, and, what was still more surprising, that the temperature of the air, and latterly of the water, became milder. The weather might even be called pleasant, and we had a steady but very gentle breeze always from some northern point of the compass. The sky was usually clear, with now and then a slight appearance of thin vapour in the southern horizon this, however, was invariably of brief duration. Two difficulties alone presented themselves to our view; we were getting short of fuel, and symptoms of scurvy had occurred among several of the crew. These considerations began to impress upon Captain Guy the necessity of returning, and he spoke of it frequently. For my own part, confident as I was of soon arriving at land of some description upon the course we were pursuing, and having every reason to believe, from present appearances, that we should not find it the sterile soil met with in the higher Arctic latitudes, I warmly pressed upon him the expediency of persevering, at least for a few days longer, in the direction we were now holding. So tempting an opportunity of solving the great problem in regard to an Antarctic continent had never yet been afforded to man, and I confess that I felt myself bursting with indignation at the timid and ill-timed suggestions of our commander. I believe, indeed, that what I could not refrain from saying to him on this head had the effect of inducing him to push on. While, therefore, I cannot but lament the most unfortunate and bloody events which immediately arose from my advice, I must still be allowed to feel some degree of gratification at having been instrumental, however remotely, in opening to the eye of science one of the most intensely exciting secrets which has ever engrossed its attention.
to nízký, skalnatý ostrůvek, asi míli v obvodu a zcela beze všeho rostlinstva, vyjma jakýsi druh bobulového trní. Jak jsme se k němu od severu blížili, pozorovali jsme jakýsi podivný skalnatý útes, vybíhající do moře a velmi podobný provazy obtočeným balíkům bavlny. Podél tohoto útesu na západ byla malá zátoka, na jejímž konci mohly naše čluny snadno přistát.
Netrvalo dlouho a prohledali jsme každý kout ostrova, ale až na jednu výjimku, nenalezli pranic pozoruhodného. Na jižním cípu při břehu spatřili jsme totiž kus dřeva, zpola zahrabaný ve spoustě kamení; byl to, jak se zdálo, předek jakési kanoe. Byly na něm stopy nějaké řezby a kapitán Guy tvrdil, že na ní poznává podobu želvy, mně však se podobnost nezdála dost velkou. Mimo tento lodní předek, bylo-li to vůbec čím takovým, nenalezli jsme žádné jiné známky, že by tu byla kdy jaká lidská bytost. Při březích viděli jsme často drobné ledové kry, - ale velice zřídka. Přesná poloha tohoto ostrůvku ( jejž kapitán Guy nazval "Bennetův ostrov", na počest svého spolumajitele škuneru) je 82° 50' jižní šířky a 42° 20' západní délky.
Dospěli jsme k jihu o více než o osm stupňů dále, než kteříkoli dřívější plavci a moře se před námi prostíralo stále docela volné. Shledali jsme rovněž, že úchylka střelky se neustále zmenšuje, jak postupujeme dále, a co nás ještě víc překvapovalo, že teplota vzduchu a později i vody stále stoupá. Počasí mohli jsme dokonce zvát pěkným a stále vál pravidelný, ale velmi lahodný vítr od severu. Obloha byla velice jasná, jen tu a tam nad jižním obzorem se ukázaly lehké páry, jež se však nikdy dlouho neudržely. Ukázaly se nám jen dvě nesnáze: počalo nám docházet palivo a u několika mužů z posádky objevily se příznaky kurdějí. Tyto okolnosti přiměly kapitána Guye, že pomýšlel na návrat, o němž se teď často zmiňoval. Pokud jde o mne, doufal jsem, že poplujeme-li stále týmž směrem, dorazíme brzy k nějaké zemi, ať už jakékoli, a podle dosavadních známek právem jsem měl za to, že to nebude naprosto pustý kraj, jaké jsou ve vyšších polárních šířkách, a proto jsem- mu horlivě doporučoval, aby vytrval v plavbě alespoň ještě několik dní směrem, jímž jsme nyní pluli. Tak lákavá příležitost rozřešit důležitou otázku antarktické pevniny nenaskytla se doposud žádnému smrtelníku a tak se přiznám, že mne bázlivé a nevčasné námitky našeho velitele svrchovaně rozčilovaly. Jsem jist, že právě to, co jsem mu nemohl nikterak zamlčet, mělo svůj účinek a donutilo ho v plavbě pokračovat. Ale ač nemohu, než trpce litovat neblahých krvavých událostí, jež má rada tak přímo zavinila, bude mi jistě přec dovoleno cítit určité zadostiučinění, že jsem byl nástrojem, třeba jen nepřímým, k tomu, aby se zrakům vědy odhalilo jedno z nejvíce vzrušujících tajemství jaká kdy poutala její pozornost.
CHAPTER XVIII
XVIII.
JANUARY 18th. - This morning[4] we continued to the southward, with the same pleasant weather as before. The sea was entirely smooth, the air tolerably warm and from the northeast, the temperature of the water fifty-three. We now again got our sounding-gear in order, and, with a hundred and fifty fathoms of line, found the current setting toward the pole at the rate of a mile an hour. This constant tendency to the southward, both in the wind and current, caused some degree of speculation, and even of alarm, in
18. ledna. - Dnes ráno[4] postupovali jsme k jihu za stále příjemného počasí jako dříve. Moře bylo zcela hladké, vzduch dosti teplý; vítr severovýchodní a teplota vody třiapadesát. Připravili jsme zas hloubkoměr a v hloubce stopadesáti sáhů zjistili proud směrem k pólu s rychlostí jedné míle za hodinu. Tento neměnný směr k jihu, jak větru tak proudu, dal mnohým na škuneru podnět k úvahám, ba i obavám, a já zřejmě viděl, že působil v tomto směru i na kapitána Guye. Ale kapitán byl velmi
77
different quarters of the schooner, and I saw distinctly that no little impression had been made upon the mind of Captain Guy. He was exceedingly sensitive to ridicule, however, and I finally succeeded in laughing him out of his apprehensions. The variation was now very trivial. In the course of the day we saw several large whales of the right species, and innumerable flights of the albatross passed over the vessel. We also picked up a bush, full of red berries, like those of the hawthorn, and the carcass of a singularlooking land-animal. It was three feet in length, and but six inches in height, with four very short legs, the feet armed with long claws of a brilliant scarlet, and resembling coral in substance. The body was covered with a straight silky hair, perfectly white. The tail was peaked like that of a rat, and about a foot and a half long. The head resembled a cat's, with the exception of the ears -these were flopped like the ears of a dog. The teeth were of the same brilliant scarlet as the claws. January 19th. - To-day, being in latitude 83 degrees 20', longitude 43 degrees 5' W. (the sea being of an extraordinarily dark colour), we again saw land from the masthead, and, upon a closer scrutiny, found it to be one of a group of very large islands. The shore was precipitous, and the interior seemed to be well wooded, a circumstance which occasioned us great joy. In about four hours from our first discovering the land we came to anchor in ten fathoms, sandy bottom, a league from the coast, as a high surf, with strong ripples here and there, rendered a nearer approach of doubtful expediency. The two largest boats were now ordered out, and a party, well armed (among whom were Peters and myself), proceeded to look for an opening in the reef which appeared to encircle the island. After searching about for some time, we discovered an inlet, which we were entering, when we saw four large canoes put off from the shore, filled with men who seemed to be well armed. We waited for them to come up, and, as they moved with great rapidity, they were soon within hail. Captain Guy now held up a white handkerchief on the blade of an oar, when the strangers made a full stop, and commenced a loud jabbering all at once, intermingled with occasional shouts, in which we could distinguish the words Anamoo-moo! and Lama-Lama! They continued this for at least half an hour, during which we had a good opportunity of observing their appearance. In the four canoes, which might have been fifty feet long and five broad, there were a hundred and ten savages in all. They were about the ordinary stature of Europeans, but of a more muscular and brawny frame. Their complexion a jet black, with thick and long woolly hair. They were clothed in skins of an unknown black animal, shaggy and silky, and made to fit the body with some degree of skill, the hair being inside, except where turned out about the neck, wrists, and ankles. Their arms consisted principally of clubs, of a dark, and apparently very heavy wood. Some spears, however, were observed among them, headed with flint, and a few slings. The bottoms of the canoes were full of black stones about the size of a large egg. When they had concluded their harangue (for it was clear they intended their jabbering for such), one of them who seemed to be the chief stood up in the prow of his canoe, and made signs for us to bring our boats alongside of him. This hint we pretended not to understand, thinking it the wiser plan to maintain, if possible, the interval between us, as their number more than quadrupled our own. Finding this to be the case, the chief ordered the three other canoes to hold back, while he advanced toward us with his own. As soon as he came up with us he leaped on board the largest of our boats, and seated himself by the side of Captain Guy, pointing at the same time to the schooner, and repeating the word Anamoo-moo! and Lama-Lama! We now put back to the vessel, the four canoes following at a little distance.
citlivý k výsměchu a tak se mi konečně podařilo jeho obavy rozplašit smíchem. Úchylka střelky byla teď už velmi malá. Během dne jsme viděli několik velryb pravého druhu a nesčetná hejna albatrosů přeletěla nad lodí. Vylovili jsme i keř, plný červených bobulí, podobných bobulím hlohu, a zdechlinu podivného břežního zvířete. Bylo tři stopy dlouhé a jen šest palců vysoké, se čtyřmi velice krátkými nohami a prsty vyzbrojenými dlouhými drápy jasně šarlatovými, podobajícími se svou podstatou korálům. Tělo bylo kryto rovnou, hebkou srstí, úplně bílou. Ocas byl zahrocen jako ocas krysí a měřil asi půl druhé stopy. Hlava byla podobna hlavě kočičí, kromě uší, jež spadaly schlíple, jak uši psa. Zuby byly rovněž jasně šarlatové jako drápy.
19. ledna. - Toho dne, jsouce na 83° 20' šířky a 43° 5' západní délky a na moři neobyčejně temném, opět jsme spatřili se stožáru zemi a po bedlivějším pozorování zjistili, že je to jeden ze skupiny velice rozsáhlých ostrovů. Břehy byly srázné a nitro, jak se zdálo, hustě zalesněno, což nám způsobilo velikou radost. Za čtyři hodiny po objevení ostrova zakotvili jsme v hloubce deseti sáhů, na písčitém břehu asi na míli od břehu, jelikož dost silný příboj s chvilkovými, velmi mocnými vlnami činil bližší přistání pochybným. Spustili jsme tedy dva největší čluny s dobře ozbrojeným oddílem (v němž jsem byl i já a Peters), aby hledal průchod mezi útesy, jež, jak se zdálo, ostrov obepínaly. Po kratším hledání našli jsme přece vchod a chtěli jím proplout, když tu jsme spatřili čtyři veliké kanoe, odrážející ode břehu, s lidmi, zdálo se, dobře ozbrojenými. Vyčkali jsme jejich příchodu a ježto pluli velice rychle, byli brzy na doslech. Kapitán Guy zvedl bílý kapesník na ploše vesla, načež se neznámí ihned zastavili a počali všichni najednou cosi hlasitě blábolit, a mísit do toho výkřiky, v nichž jsme snadno mohli rozeznat slova "Anamu-mu!" a "LamaLama!" Takto se bavili alespoň půl hodiny, zatím co jsme měli vhodnou příležitost pozorovat jejich vzezření.
Ve čtyřech kanoích, asi padesát stop dlouhých a pět stop širokých, bylo celkem stodeset divochů. Velicí byli asi jako průměrní Evropané, ale těl pevnějších a svalnatějších. Pleť měli jantarově černou, s hustými, dlouhými, vlnitými vlasy. Byli oděni kožišinami jakéhosi neznámého černého zvířete, huňatými a hebkými, upravenými dosti zručně k tělu, při čemž byla srst obrácena dovnitř, vyjma u krku, zápěstí a nártu, kde byla ohrnuta. Jejich hlavní zbraní byly kyje z tmavého a zřejmě velice těžkého dřeva. Viděli jsme též i několik kopí, zakončených pazourkem a několik praků. Dna kanoí byla plna černých kamenů, asi jako veliká vejce. Když skončili své oslovení (neboť bylo .zřejmo, že to byl význam jejich blábolení), jeden z nich, patrně náčelník, povstal na přídi své kanoe a dával znamení, abychom se s čluny přiblížili. Dělali jsme, jako bychom tomu nerozuměli, jelikož jsme soudili, že bude moudřejší, držet se pokud lze daleko od nich, neboť jich bylo čtyřikrát tolik co nás, Vida to, nařídil náčelník druhým třem kanoím, aby zůstaly vzadu a se svojí připlul k nám. Jakmile se přiblížil, vskočil do našeho největšího člunu a po. sadil se vedle kapitána Guye, ukazuje stále na škuner a opakuje slova: "Anamu-mu!" a "Lama-Lama!" Obrátili jsme tedy zpět k lodi, sledováni v malé vzdálenosti čtyř. mi kanoemi.
78
Upon getting alongside, the chief evinced symptoms of extreme surprise and delight, clapping his hands, slapping his thighs and breast, and laughing obstreperously. His followers behind joined in his merriment, and for some minutes the din was so excessive as to be absolutely deafening. Quiet being at length restored, Captain Guy ordered the boats to be hoisted up, as a necessary precaution, and gave the chief (whose name we soon found to be Too-wit) to understand that we could admit no more than twenty of his men on deck at one time. With this arrangement he appeared perfectly satisfied, and gave some directions to the canoes, when one of them approached, the rest remaining about fifty yards off. Twenty of the savages now got on board, and proceeded to ramble over every part of the deck, and scramble about among the rigging, making themselves much at home, and examining every article with great inquisitiveness. It was quite evident that they had never before seen any of the white race -from whose complexion, indeed, they appeared to recoil. They believed the Jane to be a living creature, and seemed to be afraid of hurting it with the points of their spears, carefully turning them up. Our crew were much amused with the conduct of Too-wit in one instance. The cook was splitting some wood near the galley, and, by accident, struck his axe into the deck, making a gash of considerable depth. The chief immediately ran up, and pushing the cook on one side rather roughly, commenced a half whine, half howl, strongly indicative of sympathy in what he considered the sufferings of the schooner, patting and smoothing the gash with his hand, and washing it from a bucket of seawater which stood by. This was a degree of ignorance for which we were not prepared, and for my part I could not help thinking some of it affected. When the visitors had satisfied, as well as they could, their curiosity in regard to our upper works, they were admitted below, when their amazement exceeded all bounds. Their astonishment now appeared to be far too deep for words, for they roamed about in silence, broken only by low ejaculations. The arms afforded them much food for speculation, and they were suffered to handle and examine them at leisure. I do not believe that they had the least suspicion of their actual use, but rather took them for idols, seeing the care we had of them, and the attention with which we watched their movements while handling them. At the great guns their wonder was redoubled. They approached them with every mark of the profoundest reverence and awe, but forbore to examine them minutely. There were two large mirrors in the cabin, and here was the acme of their amazement. Too-wit was the first to approach them, and he had got in the middle of the cabin, with his face to one and his back to the other, before he fairly perceived them. Upon raising his eyes and seeing his reflected self in the glass, I thought the savage would go mad; but, upon turning short round to make a retreat, and beholding himself a second time in the opposite direction, I was afraid he would expire upon the spot. No persuasion could prevail upon him to take another look; throwing himself upon the floor, with his face buried in his hands, he remained thus until we were obliged to drag him upon deck. The whole of the savages were admitted on board in this manner, twenty at a time, Too-wit being suffered to remain during the entire period. We saw no disposition to thievery among them, nor did we miss a single article after their departure. Throughout the whole of their visit they evinced the most friendly manner. There were, however, some points in their demeanour which we found it impossible to understand; for example, we could not get them to approach several very harmless objects -such as the schooner's sails, an egg, an open book, or a pan of flour. We endeavoured to ascertain if they had among them any articles which might be turned to account in the way of traffic, but found great difficulty in being comprehended. We made
Když jsme pak dosáhli škuneru, jevil náčelník příznaky nesmírného údivu a radosti, tleskal, plácal se do stehen a smál se velice hlučně. Jeho druzi za ním se připojili k jeho veselí a po několik minut bylo slyšet takový povyk, že jsme div úplně neohluchli. Když se konečně utišili, nařídil kapitán Guy z nutné opatrnosti, aby čluny byly ihned vytaženy a náčelníkovi (jenž, jak jsme co nejdřív zjistili, jmenoval se Tu-wit), dal na srozuměnou, že můžeme na palubu pustit nejvýš dvacet jeho lidí najednou. S tímto byl, zdálo se, náčelník úplně srozuměn a dal hned kanoím jakési pokyny, načež jedna připlula a druhé zůstaly asi na padesát yardů. Pak dvacet divochů vstoupilo na loď a počalo všude po palubě pobíhat, lézt po lanoví a počínat si jako doma, při čemž vše prohlíželi s velikou zvědavostí.
Bylo zcela zřejmo, že nikdy doposud neviděli žádného bělocha, - jejichž pleti jako by se lekali. Mysleli, že "Jane" je jakýsi živý tvor a zdálo se nám, že se bojí dotknout se jí oštěpy, jež drželi stále hroty vzhůru. Naši muži se velice pobavili chováním Tu-witovým v jedné chvíli. Kuchař štípal dříví u kuchyně a náhodou sekeru zaťal do paluby, utvořiv tak zásek. Náčelník hned na to přispěchal, odstrčiv kuchaře prudce a začal zpola kvílet a zpola řvát; dávaje nejzřejměji najevo soustrast s bolestí, podle něho škuneru způsobenou, popleskávaje a hladě zásek a omývaje jej mořskou vodou z vědra, stojícího vedle. Na takový stupeň nevědomosti jsme nebyli připraveni a pokud jde o mne, nemohl jsem než myslet, že se v tom Tu-wit jaksi přetvařuje.
Když návštěvníci pokud lze ukojili svoji zvědavost na palubě, byli všichni puštěni dolů, kde jejich údiv přesahoval všecky meze. Bylo zřejmo, že ohromným překvapením nemohli slova vyrazit, neboť chodili mlčky kolem, jen chvílemi vykřikujíce. Zvlášť se pozastavovali nad zbraněmi a bylo jim dovoleno prohlédnout si je podle libosti. Myslím; že neměli potuchy, jak jich užívat, a že je pokládali spíše za modly, vidouce, jak s nimi opatrně zacházíme a jak pozorně sledujeme jejich pohyby, když je měli v rukou. Před velkými děly se jejich údiv zdvojnásobil. Přistupovali k nim s projevy posvátného děsu, ale netroufali si je podrobně prozkoumat. V kabině byla dvě veliká zrcadla a to byl vrchol jejich úžasu. Tu-wit se k ním první přiblížil a došel do středu kabiny, obrácen k jednomu tváří a k druhému zády, dříve nežli si jich řádně mohl všimnout. Když zvedl oči a spatřil se v zrcadle, myslil jsem, že divoch zešílí; ale když se prudce obrátil, aby utekl a spatřil svůj obraz opět na druhé straně, měl jsem strach, že vypustí v té chvíli duši. Za celý svět nemohl být přinucen, aby se podíval znovu; ale vrhl se na zem s obličejem zabořeným v dlaních a zůstal tak ležet, až jsme ho museli na palubu vytáhnout.
Takovým způsobem jsme pustili na loď . po dvaceti všecky divochy, zatím co Tu-wit směl zůstat na palubě po celou tu dobu. Nepozorovali jsme u nich žádnou náklonnost k zlodějství, aniž jsme co pohřešili po jejich odchodu. Po celou dobu své návštěvy chovali se nejvýš přátelsky. Bylo však cosi v jejich chování, čemu jsme nemohli rozumět; na příklad jsme je nemohli donutit, aby se přiblížili k některým předmětům naprosto ne. škodným - jako škunerovým plachtám, vejci, otevřené knize nebo díži s moukou. Snažili jsme se zjistit, mají-li nějaké předměty, jež by nám mohly snad posloužit jako zboží na výměnu, ale narazili jsme na veliké obtíže; když jsme se s nimi chtěli dorozumět. Přes to však jsme přece
79
out, nevertheless, what greatly astonished us, that the islands abounded in the large tortoise of the Gallipagos, one of which we saw in the canoe of Too-wit. We saw also some biche de mer in the hands of one of the savages, who was greedily devouring it in its natural state. These anomalies for they were such when considered in regard to the latitude -induced Captain Guy to wish for a thorough investigation of the country, in the hope of making a profitable speculation in his discovery. For my own part, anxious as I was to know something more of these islands, I was still more earnestly bent on prosecuting the voyage to the southward without delay. We had now fine weather, but there was no telling how long it would last; and being already in the eighty-fourth parallel, with an open sea before us, a current setting strongly to the southward, and the wind fair, I could not listen with any patience to a proposition of stopping longer than was absolutely necessary for the health of the crew and the taking on board a proper supply of fuel and fresh provisions. I represented to the captain that we might easily make this group on our return, and winter here in the event of being blocked up by the ice. He at length came into my views (for in some way, hardly known to myself, I had acquired much influence over him), and it was finally resolved that, even in the event of our finding biche de mer, we should only stay here a week to recruit, and then push on to the southward while we might. Accordingly we made every necessary preparation, and, under the guidance of Too-wit, got the Jane through the reef in safety, coming to anchor about a mile from the shore, in an excellent bay, completely landlocked, on the southeastern coast of the main island, and in ten fathoms of water, black sandy bottom. At the head of this bay there were three fine springs (we were told) of good water, and we saw abundance of wood in the vicinity. The four canoes followed us in, keeping, however, at a respectful distance. Too-wit himself remained on board, and, upon our dropping anchor, invited us to accompany him on shore, and visit his village in the interior. To this Captain Guy consented; and ten savages being left on board as hostages, a party of us, twelve in all, got in readiness to attend the chief. We took care to be well armed, yet without evincing any distrust. The schooner had her guns run out, her boarding-nettings up, and every other proper precaution was taken to guard against surprise. Directions were left with the chief mate to admit no person on board during our absence, and, in the event of our not appearing in twelve hours, to send the cutter, with a swivel, around the island in search of us. At every step we took inland the conviction forced itself upon us that we were in a country differing essentially from any hitherto visited by civilized men. We saw nothing with which we had been formerly conversant. The trees resembled no growth of either the torrid, the temperate, of the northern frigid zones, and were altogether unlike those of the lower southern latitudes we had already traversed. The very rocks were novel in their mass, their color, and their stratification; and the streams themselves, utterly incredible as it may appear, had so little in common with those of other climates, that we were scrupulous of tasting them, and, indeed, had difficulty in bringing ourselves to believe that their qualities were purely those of nature. At a small brook which crossed our path (the first we had reached) Too-wit and his attendants halted to drink. On account of the singular character of the water, we refused to taste it, supposing it to be polluted; and it was not until some time afterward we came to understand that such was the appearance of the streams throughout the whole group. I am at a loss to give a distinct idea of the nature of this liquid, and cannot do so without many words. Although it flowed with rapidity in all declivities where common water would do so, yet never, except when falling in a cascade, had it the customary appearance of limpidity. It was, nevertheless, in point of fact, as perfectly limpid as any limestone
poznali, což nás velmi udivilo, že ostrovy oplývají ohromnými želvami druhu Galapagos, z nichž jsme zahlédli jednu v Tu-witově kanoi. Rovněž jsme spatřili několik béches de mer v rukou jednoho z divochů, jenž je pojídal lačně zcela syrové. Tyto zvláštnosti (neboť to byly opravdu zvláštnosti, uvážíme-li zeměpisnou šířku), přiměly kapitána Guye, že se rozhodl prozkoumat podrobně ostrov, v naději, že objev se ziskem vykořistí. Pokud jde o mne, ač jsem byl dychtiv zvědět víc o těchto ostrovech, měl jsem přec větší zájem na tom, abychom bez meškání pokračovali v cestě na jih. Měli jsme teď pěkné počasí, ale nebylo lze říci, jak dlouho potrvá; a poněvadž tedy jsme byli už na čtyřiaosmdesáté rovnoběžce, měli před sebou otevřené moře, silný proud k jihu a příznivý vítr, nemohl jsem se bez odporu podvolit návrhu, zůstat tu déle, než bylo nejnutněji třeba, aby se mužstvo zotavilo a naložily se dostatečné zásoby paliva a čerstvých potravin. Nadhodil jsem kapitánovi, že se u souostroví snadno můžeme zastavit na zpáteční cestě a přezimovat tu, budeme-li snad obklíčeni ledem. Konečně mi povolil (neboť jsem nějakým způsobem, aniž vím jakým, nad ním dosáhl velikého vlivu, a nakonec bylo rozhodnuto, že i když najdeme béches de mer, pobudeme tu pouze týden pro zotavení, a pak zas budeme pokračovat k jihu, jak daleko jen budeme moci. Podle toho jsme učinili všechny potřebné přípravy a za Tu-witova vedení proplula "Jane" bezpečně mezi útesy a zakotvila asi na míli od břehu v nádherném zálivu, zcela uzavřeném, na jihovýchodním břehu hlavního ostrova, v hloubce deseti sáhů, na dně černého písku. Na konci zátoky byly, jak říkali, tři krásné prameny dobré pitné vody a kolem jsme viděli hojně lesů. Všecky čtyři kanoe pluly za námi, ale v uctivé vzdálenosti. Tu-wit zůstal na palubě a když jsme spouštěli kotvy, pozval nás, abychom ho doprovodili na břeh a navštívili jeho osadu ve vnitru ostrova. Kapitán Guy svolil, a když bylo deset divochů necháno na palubě jako rukojmí, byl vypraven oddíl, celkem dvanáct, jenž měl náčelníka doprovázet. Neopomenuli jsme dobře se ozbrojit, ale tak, abychom neukazovali nějakou nedůvěru. Na škuneru byla vytažena děla, palubní sítě vyzdviženy a učiněna všechna opatření na obranu proti přepadení. Vrchní kormidelník dostal rozkaz za naší nepřítomnosti nikoho nepouštět na palubu, a kdybychom se snad nevrátili za dvanáct hodin, vyslat člun s pohyblivým dělem kolem ostrova, aby po nás pátral. Každý krok do vnitra ostrova nás přesvědčoval, že jsme v krajích podstatně se lišících od krajů, navštívených dosud civilisovanými lidmi. Neviděli jsme nic, co by nám bylo z dřívějška známo. Stromy se nijak nepodobaly stromům z horkého, mírného nebo severního, chladného pásma, ba ani ne stromům nižších jižních šířek, kterými jsme propluli. Dokonce i skály byly nějak zvláštní svou hmotou, barvou i zvrstvením; a samy potoky, třeba se to zdálo neuvěřitelným., podobaly se tak málo potokům ostatních podnebí, že jsme si z nich netroufali napít a opravdu těžko jsme se dali přesvědčit, že jejich vlastnosti jsou čistě přírodní. U malého potoka, na nějž jsme narazili (prvního za naší cesty), Tu-wit se s družinou zastavili, aby se napili. Pro divný ráz vody odmítli jsme učinit rovněž tak, myslíce, že je voda znečištěna; teprve později jsme shledali, že takový je ráz všech potoků na celém souostroví. Jsem věru na vahách, jak správně vylíčit vlastnosti této tekutiny a neumím to bez obšírnosti. Ačkoli plynula po stráních rychle jako obyčejná voda, - přece neměla nikdy obvyklou průhlednost, vyjímaje tehdy, když padala jako vodopád. A přece byla, ve skutečnosti, stejně dokonale čistá, jako jakákoli vápenitá voda na světě; rozdíl byl pouze ve vzhledu. Na první pohled a zvláště tam, kde byl svah poněkud prudší, podobala se, hustotou hutnému roztoku arabské klovat-
80
water in existence, the difference being only in appearance. At first sight, and especially in cases where little declivity was found, it bore re. semblance, as regards consistency, to a thick infusion of gum arabic in common water. But this was only the least remarkable of its extraordinary qualities. It was not colourless, nor was it of any one uniform colour presenting to the eye, as it flowed, every possible shade of purple; like the hues of a changeable silk. This variation in shade was produced in a manner which excited as profound astonishment in the minds of our party as the mirror had done in the case of Too-wit. Upon collecting a basinful, and allowing it to settle thoroughly, we perceived that the whole mass of liquid was made up of a number of distinct veins, each of a distinct hue; that these veins did not commingle; and that their cohesion was perfect in regard to their own particles among themselves, and imperfect in regard to neighbouring veins. Upon passing the blade of a knife athwart the veins, the water closed over it immediately, as with us, and also, in withdrawing it, all traces of the passage of the knife were instantly obliterated. If, however, the blade was passed down accurately between the two veins, a perfect separation was effected, which the power of cohesion did not immediately rectify. The phenomena of this water formed the first definite link in that vast chain of apparent miracles with which I was destined to be at length encircled. [4] The terms morning and evening, which I have made use of to avoid confusion in my narrative, as far as possible, must not, of course, be taken in their ordinary sense. For a long time past we had had no night at all, the daylight being continual. The dates throughout are according to nautical time, and the bearing must be understood as per compass. I would also remark, in this place, that I cannot, in the first portion of what is here written, pretend to strict accuracy in respect to dates, or latitudes and longitudes, having kept no regular journal until after the period of which this first portion treats. In many instances I have relied altogether upon memory.
iny v obyčejné vodě. Ale to byla nicméně nápadná vlastnost jejího prazvláštního složení. Nebyla bezbarvá, ani neměla jednotné barvy, ale jak tekla, hrála všemožnými odstíny nachu, jako barvy měňavého hedvábí. Tato hra odstínů byla nám něčím tak cizím, že v nás vzbudila stejně hluboký úžas, jako zrcadlo v případě Tu-witově. Když jsme ji vzali do nádoby a nechali ji ustát, viděli jsme, že se skládá ze spousty drobných odlišných žilek různé barvy; že tyto žilky se nemísí; a že je dokonalá přilnavost jen mezi jednotlivými částičkami téže žilky, nikoli mezi žilkami sousedícími. Když jsme přeťali žilky kolmo čepelí nože, voda se nad ním ihned uzavřela a když jsme nůž vytáhli, okamžitě zmizely všecky stopy po řezu. Vnikla-li však čepel přesně mezi dvě žilky, vzniklo pak naprosto úplné oddělení, jež síla přilnavosti hned nenapravila. Tento div s vodou byl prvním článkem dlouhého řetězu očividných divů, jimiž mne osud později obklopil.
[4]
CHAPTER XIX
XIX.
WE WERE nearly three hours in reaching the village, it being more than nine miles in the interior, and the path lying through a rugged country. As we passed along, the party of Too-wit (the whole hundred and ten savages of the canoes) was momentarily strengthened by smaller detachments, of from two to six or seven, which joined us, as if by accident, at different turns of the road. There appeared so much of system in this that I could not help feeling distrust, and I spoke to Captain Guy of my apprehensions. It was now too late, however, to recede, and we concluded that our best security lay in evincing a perfect confidence in the good faith of Too-wit. We accordingly went on, keeping a wary eye upon the manoeuvres of the savages, and not permitting them to divide our numbers by pushing in between. In this way, passing through a precipitous ravine, we at length reached what we were told was the only collection of habitations upon the island. As we came in sight of them, the chief set up a shout, and frequently repeated the word Klock-klock, which we supposed to be the name of the village, or perhaps the generic name for villages. The dwellings were of the most miserable description imaginable, and, unlike those of even the lowest of the savage races with which mankind are acquainted, were of no uniform plan. Some of them (and these we found belonged to the Wampoos or Yampoos, the great men of the land) consisted of a tree cut down at about four feet from the root, with a large black skin thrown over it, and hanging in loose folds upon the ground. Under this the savage nestled. Others were formed by means of rough limbs of trees, with the withered foliage upon them, made to recline, at an angle of forty-five degrees, against a bank of
Trvalo skoro tři hodiny, nežli jsme dospěli k osadě, neboť ležela devět mil ve vnitru ostrova a cesta vedla neschůdnou krajinou. Během této cesty Tu-witova družina (celkem stodeset divochů z kanoí) stále se rozmnožovala menšími oddíly od dvou do šesti, sedmi mužů, kteří se k nám připojovali, jakoby náhodou, na různých zatáčkách. Zdálo se, že je v tom takový systém, že jsem se nemohl ubránit pocitu nedůvěry a svoje obavy jsem sdělil kapitánu Guyovi. Nyní však bylo už přílišně pozdě na návrat a tak jsme se dohodli, že se nejlépe zabezpečíme, budeme-li ukazovat plnou důvěru v poctivost Tu-witovu. Šli jsme tedy dále, dávajíce dobrý pozor na chování divochů, a nepřipustili jsme, aby se mezi nás vmísili a vzájemně nás oddělili. Takto, prošedše velmi strmou průrvou, došli jsme konečně k tomu, co, jak nám řekli, bylo jedinou osadou na ostrově. Když jsme dorazili k vesnici na dohled, náčelník vykřikl a často opakoval slovo "Klok - klok", což znamenalo asi, jak jsme mysleli, buď jména vesnice, neb obecné jméno pro vesnici vůbec. Příbytky byly tak ubohé, jak je si lze jenom představit, nepodobajíce se nijak ani příbytkům nejnižších divošských kmenů, jež jsou lidstvu známy. Nebyly stavěny podle žádného plánu. Některé z nich (a ty patřily, jak jsme se dověděli, Vampům, čili Yampům, vynikajícím mužům této země), skládaly se ze stromu přeříznutého asi na čtyři stopy nad kořenem, a z veliké černé kožešiny, přes strom přehozené, a spadající ve volných záhybech na zem. Pod ní divoch hnízdil. Jiné byly sroubeny z neoklestěného větvoví se zvadlým listím, opřeného v úhlu pětačtyřiceti stupňů o násep hlíny,
81
clay, heaped up, without regular form, to the height of five or six feet. Others, again, were mere holes dug in the earth perpendicularly, and covered over with similar branches, these being removed when the tenant was about to enter, and pulled on again when he had entered. A few were built among the forked limbs of trees as they stood, the upper limbs being partially cut through, so as to bend over upon the lower, thus forming thicker shelter from the weather. The greater number, however, consisted of small shallow caverns, apparently scratched in the face of a precipitous ledge of dark stone, resembling fuller's earth, with which three sides of the village were bounded. At the door of each of these primitive caverns was a small rock, which the tenant carefully placed before the entrance upon leaving his residence, for what purpose I could not ascertain, as the stone itself was never of sufficient size to close up more than a third of the opening. This village, if it were worthy of the name, lay in a valley of some depth, and could only be approached from the southward, the precipitous ledge of which I have already spoken cutting off all access in other directions. Through the middle of the valley ran a brawling stream of the same magical-looking water which has been described. We saw several strange animals about the dwellings, all appearing to be thoroughly domesticated. The largest of these creatures resembled our common hog in the structure of the body and snout; the tail, however, was bushy, and the legs slender as those of the antelope. Its motion was exceedingly awkward and indecisive, and we never saw it attempt to run. We noticed also several animals very similar in appearance, but of a greater length of body, and covered with a black wool. There were a great variety of tame fowls running about, and these seemed to constitute the chief food of the natives. To our astonishment we saw black albatross among these birds in a state of entire domestication, going to sea periodically for food, but always returning to the village as a home, and using the southern shore in the vicinity as a place of incubation. There they were joined by their friends the pelicans as usual, but these latter never followed them to the dwellings of the savages. Among the other kinds of tame fowls were ducks, differing very little from the canvass-back of our own country, black gannets, and a large bird not unlike the buzzard in appearance, but not carnivorous. Of fish there seemed to be a great abundance. We saw, during our visit, a quantity of dried salmon, rock cod, blue dolphins, mackerel, blackfish, skate, conger eels, elephantfish, mullets, soles, parrotfish, leatherjackets, gurnards, hake, flounders, paracutas, and innumerable other varieties. We noticed, too, that most of them were similar to the fish about the group of Lord Auckland Islands, in a latitude as low as fifty-one degrees south. The Gallipago tortoise was also very plentiful. We saw but few wild animals, and none of a large size, or of a species with which we were familiar. One or two serpents of a formidable aspect crossed our path, but the natives paid them little attention, and we concluded that they were not venomous. As we approached the village with Too-wit and his party, a vast crowd of the people rushed out to meet us, with loud shouts, among which we could only distinguish the everlasting Anamoo-moo! and Lama-Lama! We were much surprised at perceiving that, with one or two exceptions, these new comers were entirely naked, and skins being used only by the men of the canoes. All the weapons of the country seemed also to be in the possession of the latter, for there was no appearance of any among the villagers. There were a great many women and children, the former not altogether wanting in what might be termed personal beauty. They were straight, tall, and well formed, with a grace and freedom of carriage not to be found in civilized society. Their lips, however, like those of the men, were thick and clumsy, so that, even when laughing, the teeth were never disclosed. Their hair was of a finer texture than that of the
nakupené nepravidelně do výše pěti až šesti stop. Jiné byly pouhé jámy vykopané kolmo do země a kryté stejnými větvemi, jež se odstranily, když chtěl majitel vstoupit a znovu na jámu položily, když vstoupil. Několik příbytků bylo zhotoveno ve vidlicích pňů stromů, jejichž horní větve byly částečně podťaty, takže se skláněly nad spodními a tvořily tak neproniknutelný kryt před nepohodou. Větší část jich však byly prosté malé a mělké jeskyně, patrně vyhloubené ve stěně strmého útesu černého kamene, podobajícího se valchářské hlíně, a táhnoucího se podél tří stran vesnice. U vchodu každé této primitivní jeskyně stál malý balvan, jejž majitel vždycky opatrně položil před vchod, když své sídlo opouštěl, z jakého však důvodu, to jsem nemohl zjistit, neboť balvan nebyl nikdy dosti veliký, aby úplně zakryl více, než asi třetinu vchodu. Tato vesnice, byla-li vůbec hodna toho jména, ležela v dosti hlubokém údolí, a byl k ní přístup pouze od jihu, neboť strmá stěna útesu, o němž jsem hovořil, zamezovala přístup s jiných stran. Středem údolí se vinul bublající potok s vodou stejně kouzelného vzhledu, jako byla v potoku, o němž jsem mluvil. Kolem obydlí jsme spatřili několik podivných zvířat, - všechna, jak se zdálo, byla úplně domácká. Největší z těchto tvorů se podobal našemu vepři tvarem těla i rypákem; ocas však měl chlupatý a nohy tenčí, jako nohy antilopy. Jeho pohyby byly velice neohrabané a nerozhodné, a nikdy jsme neviděli, že by to běželo. Všimli jsme si rovněž několika zvířat velmi podobného vzhledu, ale těla delšího a pokrytého černou vlnou. Množství různé krotké drůbeže pobíhalo kolem a ta, jak se zdálo, byla hlavní potravou domorodců. K svému velikému úžasu, viděli jsme mezi ptáky i černé albatrosy ve stavu naprosto zdomácnělém, kteří odlétali občas nad moře pro potravu, ale vraceli se zas do vesnice jako domů a užívali blízkého jižního břehu jako hnízdiště. Tam se k nim připojovali pelikáni, jako obvykle, ale nikdy je neprovázeli až k příbytkům divochů. Kromě jiných druhů krotkého ptactva byly tu kachny, velmi málo se lišící od mořských kachen našich krajů, černí terejové a jakýsi velký pták, vzhledem jaksi podobný luňáku, ale ne masožravý. Ryb, jak se zdálo, byla tu hojnost. Viděli jsme při návštěvě spoustu sušených lososů, tresek, modrých plískanic, makrel, černých lososů, rejnoků, mořských úhořů, parem, plotic, papouščích ryb, koženáčů, štítníků, štikozubců, platejsů, parakut a nesčetných jiných druhů. Též jsme si všimli, že mnoho z .nich se podobá rybám u souostroví Lorda Aucklanda na jednapadesátém stupni jižní šířky. Rovněž želv druhu Galapagos tu bylo hojně. Divokých zvířat viděli jsme málo a ani jedno nebylo veliké, anebo druhu nám známého. Několik hadů příšerného vzhledu se nám přeplazilo přes cestu, ale domorodci si jich mnoho nevšímali a tak jsme usuzovali, že nejsou jedovatí.
Když jsme se s Tu-witem a jeho družinou blížili k osadě, vyběhl nám naproti velký zástup lidí, s hlasitým křikem, v němž jsme mohli rozeznat jen stále se opakující "Anamu-mu!" a "Lama-Lama!" Velice nás překvapilo, když jsme shledali, že tito noví příchozí jsou (s několika výjimkami) úplně nazí, a kožešiny nosili jen muži v kanoích. Rovněž se zdálo, že všecky zbraně na ostrově jsou v rukou těchto, neboť u vesničanů jich nebylo vidět. Bylo tu mnoho žen a dětí; ženám .nechybělo, co bychom mohli nazvat osobní krásou. Byly vzpřímeny, štíhlé a velmi dobře rostlé a měly půvab a nenucenost, jakou byste sotva našli v civilisované společnosti. Ale rty, jako u mužů, byly tlusté a těžké, takže ani při smíchu neodkrývaly zuby. Vlasy měly jemnější než muži. Mezi těmito nahými vesničany bylo jich asi deset neb dvanáct oblečeno, jako družina Tu-witova, do úborů z černé
82
males. Among these naked villagers there might have been ten or twelve who were clothed, like the party of Too-wit, in dresses of black skin, and armed with lances and heavy clubs. These appeared to have great influence among the rest, and were always addressed by the title Wampoo. These, too, were the tenants of the black skin palaces. That of Too-wit was situated in the centre of the village, and was much larger and somewhat better constructed than others of its kind. The tree which formed its support was cut off at a distance of twelve feet or thereabouts from the root, and there were several branches left just below the cut, these serving to extend the covering, and in this way prevent its flapping about the trunk. The covering, too, which consisted of four very large skins fastened together with wooden skewers, was secured at the bottom with pegs driven through it and into the ground. The floor was strewed with a quantity of dry leaves by way of carpet. To this hut we were conducted with great solemnity, and as many of the natives crowded in after us as possible. Too-wit seated himself on the leaves, and made signs that we should follow his example. This we did, and presently found ourselves in a situation peculiarly uncomfortable, if not indeed critical. We were on the ground, twelve in number, with the savages, as many as forty, sitting on their hams so closely around us that, if any disturbance had arisen, we should have found it impossible to make use of our arms, or indeed to have risen to our feet. The pressure was not only inside the tent, but outside, where probably was every individual on the whole island, the crowd being prevented from trampling us to death only by the incessant exertions and vociferations of Too-wit. Our chief security lay, however, in the presence of Too-wit himself among us, and we resolved to stick by him closely, as the best chance of extricating ourselves from the dilemma, sacrificing him immediately upon the first appearance of hostile design. After some trouble a certain degree of quiet was restored, when the chief addressed us in a speech of great length, and very nearly resembling the one delivered in the canoes, with the exception that the Anamoo-moos! were now somewhat more strenuously insisted upon than the LamaLamas! We listened in profound silence until the conclusion of this harangue, when Captain Guy replied by assuring the chief of his eternal friendship and goodwill, concluding what he had to say be a present of several strings of blue beads and a knife. At the former the monarch, much to our surprise, turned up his nose with some expression of contempt, but the knife gave him the most unlimited satisfaction, and he immediately ordered dinner. This was handed into the tent over the heads of the attendants, and consisted of the palpitating entrails of a specials of unknown animal, probably one of the slim-legged hogs which we had observed in our approach to the village. Seeing us at a loss how to proceed, he began, by way of setting us an example, to devour yard after yard of the enticing food, until we could positively stand it no longer, and evinced such manifest symptoms of rebellion of stomach as inspired his majesty with a degree of astonishment only inferior to that brought about by the looking-glasses. We declined, however, partaking of the delicacies before us, and endeavoured to make him understand that we had no appetite whatever, having just finished a hearty dejeuner. When the monarch had made an end of his meal, we commenced a series of cross-questioning in every ingenious manner we could devise, with a view of discovering what were the chief productions of the country, and whether any of them might be turned to profit. At length he seemed to have some idea of our meaning, and offered to accompany us to a part of coast where he assured us the biche de mer (pointing to a specimen of that animal) was to be found in great abundance. We were glad of this early opportunity of escaping from the oppression of the crowd, and signified our eagerness to proceed. We now left the tent, and, ac-
kožešiny, a vyzbrojeno oštěpy a těžkými kyji. Jak se zdálo, měli velký vliv nad ostatními, a byli vždy oslovováni titulem "Vampu". To byli majitelé oněch sídel z černé kožešiny. Příbytek Tu-witův byl uprostřed vesnice, mnohem větší a poněkud líp zroben než podobné ostatní. Strom, jenž jej držel, byl přeříznut ve výši asi dvanácti stop nad zemí a pod samým řezem bylo necháno několik větví, jež sloužily k tomu, aby napínaly pokrývku a tak bránily, aby se nepleskala o peň. Pokrývka pak, jež se skládala ze čtyř velmi velkých kusů kožešiny, sepjatých dřevěnými šprejly, byla u země připevněna kolíky, jež byly zaraženy pokrývkou do země. Podlaha byla pokryta spoustou suchého listí jako kobercem.
Byli jsme slavnostně přivedeni k této chyši a za námi se dovnitř vtlačilo tolik domorodců, co se jich jen mohlo vejít. Tu-wit se posadil na listí a dal .nám pokyn, abychom jej následovali. Poslechli jsme ho, a octli se náhle v postavení zvláště nepříjemném, ne-li docela kritickém. Seděli jsme na zemi, počtem dvanáct, s divochy, jichž bylo čtyřicet a kteří seděli na bobku v takové blízkosti, že, dojít k nějakému zmatku, nebylo by nám možno použít zbraní, ba ani povstat. Nával byl nejen ve stanu, ale i venku; kde se pravděpodobně asi sešli všichni lidé z celého ostrova, a pouze věčné namáhání a Tu-witův křik zabránilo tomu, že nás dav neušlapal k smrti. Nicméně však naší hlavní zárukou bezpečnosti byla přítomnost Tu-witova mezi námi, a rozhodli jsme se, že se ho budeme držet zblízka jako nejlepšího prostředku, jak vyváznout z této trapné situace, po případě ho i okamžitě utratíme, kdyby se ukázaly první známky nepřátelských záměrů. Po chvíli zmatku byl opět trochu obnoven klid a náčelník měl k nám zase dlouhou řeč, velice podobnou oslaveni v kanoi, až na to, že nyní jaksi víc kladl důraz na sovo "Anamu-mul" než na "Lama-Lama!" Vyslechli jsme ho v hlubokém tichu až do konce proslovu, kdy kapitán Guy odpověděl, ujišťuje náčelníka .svým věčným přátelstvím a upřímností, a řeč zakončil tím, že mu daroval několik šňůr modrých korálků a nůž. Nad korály, k našemu velkému údivu, ohrnul vládce nos s výrazem pohrdání; ale nůž jej naplnil nesmírným uspokojením, a ihned nařídil, aby byl připraven oběd. Přes hlavy okolostojících bylo do chyše podánu jídlo, skládající se z chvějících se vnitřností jakéhosi neznámého zvířete, asi jednoho z oněch tenkonohých vepřů, jež jsme viděli, když jsme přicházeli do vesnice. Vida, že jsme na vahách, jak se do jídla dát, jal se, aby nám dal příklad, polykat ze svůdného jídla kus po kuse, až jsme se už na to nemohli dívat a jevili tak zřejmé příznaky žaludeční nevolnosti, že to veličenstvo plnilo úžasem ne o mnoho menším, než jeho udiv nad zrcadly. Odepřeli jsme však okusit lahůdek před sebou a pokoušeli se dát mu najevo, že nemáme vůbec hlad, neboť jsme právě po vydatné snídani.
Když vládce skončil svůj kvas, počali jsme se ho vyptávat všemožným způsobem, který jen bylo lze vymyslit, abychom se dověděli, jaké jsou hlavní plodiny ostrova a nebylo-li by snad možno některé se ziskem vyměnit. Nakonec jsme usoudili, že jakž takž chápe, co myslíme, a nabídl se nám, že nás dovede na jedno místo na břehu, kde lze nalézt, jak nás ujišťoval, béches de mer (přičemž ukázal na toto zvíře). Byli jsme rádi, že takto brzy se zbavíme tlačícího se davu, a dali jsme mu najevo chuť cestu nastoupit ihned. Opustili jsme tedy stan a provázeni vším obyvatelstvem vesnice, šli jsme za
83
companied by the whole population of the village, followed the chief to the southeastern extremity of the island, nor far from the bay where our vessel lay at anchor. We waited here for about an hour, until the four canoes were brought around by some of the savages to our station. the whole of our party then getting into one of them, we were paddled along the edge of the reef before mentioned, and of another still farther out, where we saw a far greater quantity of biche de mer than the oldest seamen among us had ever seen in those groups of the lower latitudes most celebrated for this article of commerce. We stayed near these reefs only long enough to satisfy ourselves that we could easily load a dozen vessels with the animal if necessary, when we were taken alongside the schooner, and parted with Toowit, after obtaining from him a promise that he would bring us, in the course of twenty-four hours, as many of the canvass-back ducks and Gallipago tortoises as his canoes would hold. In the whole of this adventure we saw nothing in the demeanour of the natives calculated to create suspicion, with the single exception of the systematic manner in which their party was strengthened during our route from the schooner to the village.
náčelníkem k jihovýchodnímu cípu ostrova nedaleko zátoky, kde byla naše loď. Tu jsme čekali alespoň hodinu, nežli k nám připluly čtyři kanoe s divochy. Celá naše společnost vsedla pak do jedné z kanoí a veslovala podél okraje shora uvedeného útesu a podél druhého, trochu vzdálenějšího, kde jsme spatřili mnohem větší .množství béches de mer, než kdy viděl nejstarší náš námořník na souostroví nižších šířek, která jsou velice proslulá tímto obchodním předmětem. Zůstali jsme u těchto útesů pouze tak dlouho, pokud jsme se úplně nepřesvědčili, že bychom snadno mohli naložit, kdyby bylo třeba, i dvanáct lodí těmito zvířaty; pak jsme odrazili ke škuneru a rozloučili se s Tu-witem, jenž nám slíbil, že nám do čtyřiadvaceti hodin naveze tolik mořských kachen a želv druhu Galapagos, co jenom kanoe unesou. Za celé příhody neviděli jsme v chování domorodců nic, co by vzbudilo podezření, až na systém, jimž jejich družina vzrůstala cestou od škuneru k vesnici.
CHAPTER XX
XX.
THE chief was as good as his word, and we were soon plentifully supplied with fresh provisions. We found the tortoises as fine as we had ever seen, and the ducks surpassed our best species of wild fowl, being exceedingly tender, juicy, and well-flavoured. Besides these, the savages brought us, upon our making them comprehend our wishes, a vast quantity of brown celery and scurvy grass, with a canoe-load of fresh fish and some dried. The celery was a treat indeed, and the scurvy grass proved of incalculable benefit in restoring those of our men who had shown symptoms of disease. In a very short time we had not a single person on the sick-list. We had also plenty of other kinds of fresh provisions, among which may be mentioned a species of shellfish resembling the mussel in shape, but with the taste of an oyster. Shrimps, too, and prawns were abundant, and albatross and other birds' eggs with dark shells. We took in, too, a plentiful stock of the flesh of the hog which I have mentioned before. Most of the men found it a palpatable food, but I thought it fishy and otherwise disagreeable. In return for these good things we presented the natives with blue beads, brass trinkets, nails, knives, and pieces of red cloth, they being fully delighted in the exchange. We established a regular market on shore, just under the guns of the schooner, where our barterings were carried on with every appearance of good faith, and a degree of order which their conduct at the village of Klockklock had not led us to expect from the savages. Matters went on thus very amicably for several days, during which parties of the natives were frequently on board the schooner, and parties of our men frequently on shore, making long excursions into the interior, and receiving no molestation whatever. Finding the ease with which the vessel might be loaded with biche de mer, owing to the friendly disposition of the islanders, and the readiness with which they would render us assistance in collecting it, Captain Guy resolved to enter into negotiations with Too-wit for the erection of suitable houses in which to cure the article, and for the services of himself and tribe in gathering as much as possible, while he himself took advantage of the fine weather to prosecute his voyage to the southward. Upon mentioning this project to the chief he seemed very willing to enter into an agreement. A bargain was accordingly struck, perfectly satisfactory to both parties, by which it was arranged that, after making the necessary preparations, such as laying off the proper grounds, erecting a portion of the buildings, and doing some other work in which the whole of our crew would be required, the schooner
Náčelník dostál svému slibu a tak jsme byli brzy hojně zásobeni čerstvými potravinami. Poznali jsme, že želvy jsou tak dobré, jaké jsme kdy jen viděli, a kachny předčily naše nejlepší druhy divokých ptáků, jsouce nesmírně křehké, chutné a šťavnaté. Krom těchto zvířat nám divoši, když jsme jim dali pochopit své přání, nanosili spoustu divokého celeru a lžičníku, plnou kanoi čerstvých ryb a něco sušených. Celer byl opravdovou pochoutkou a lžičník měl neocenitelný význam tím, že vyléčil naše muže, kteří jevili příznaky choroby. V době velmi krátké jsme neměli ani jediného námořníka v seznamu nemocných. Měli jsme rovněž i zásoby jiných čerstvých potravin, mezi nimiž jistý druh korýše, který se tvarem podobal mušlím a měl chuť ústřice. Garnátů rovněž a ráčků byla hojnost, jakož i albatrosích a jiných vajec s černými skořápkami. Naložili jsme též velikou zásobu masa oněch vepřů, o nichž jsem už hovořil. Většině našich mužů toto maso chutnalo, ale mně páchlo rybinou a vůbec mi nechutnalo. Odměnou za tyto dobroty dali jsme domorodcům kromě modrých korálů mosazné ozdoby, hřebíky, nože a kusy červeného sukna; byli výměnou velmi potěšeni. Zřídili jsme na břehu pravidelný trh přímo pod dostřelem děl ze škuneru, kde se konal výměnný obchod se všemi známkami dobré vůle a v takovém pořádku, jaký, podle chování divochů v osadě Klo-kloku, bylo těžko lze čekat. Všecko se takto přátelsky dělo několik dní, v nichž byly často tlupy domorodců na škuneru a tlupy našich lidí často dojížděly na břeh, konajíce dlouhé výpravy do vnitra, aniž tam byly nějak znepokojovány. Kapitán Guy, vida, jak snadno může naložit náklad béches de mer při tomto přátelském poměru ostrovanů a za přispění, které nám mohou poskytnout při jeho sbírání, rozhodl se, že počne s Tu-witem jednat o vybudování vhodných domů, kde by se zboží solilo, a o pomoci jeho i kmene, aby se ,nasbíralo co největší množství, zatím co by on využil pěkného počasí, aby pokračoval ve své cestě na jih. Když se zmínil o tomto návrhu náčelníku, zdálo se, že je velice ochoten na to přistoupit. Byla tedy uzavřena smlouva, plné uspokojující obě strany, jíž bylo stanoveno, že po nutných přípravách, jako je výměra vhodného místa, vystavění části budov a jiné práce, k nimž bude třeba všeho našeho mužstva, vydá se škuner zas na cestu a na ostrově ponechá tři muže, aby dohlíželi na provedení plánu a naučili domorodce sušit béches de mer. Pokud jde o mzdu, bylo stanoveno, že se bude řídit
84
should proceed on her route, leaving three of her men on the island to superintend the fulfilment of the project, and instruct the natives in drying the biche de mer. In regard to terms, these were made to depend upon the exertions of the savages in our absence. They were to receive a stipulated quantity of blue beads, knives, red cloth, and so forth, for every certain number of piculs of the biche de mer which should be ready on our return. A description of the nature of this important article of commerce, and the method of preparing it, may prove of some interest to my readers, and I can find no more suitable place than this for introducing an account of it. The following comprehensive notice of the substance is taken from a modern history of a voyage to the South Seas. "It is that mollusca from the Indian Seas which is known to commerce by the French name bouche de mer (a nice morsel from the sea). If I am not much mistaken, the celebrated Cuvier calls it gasteropeda pulmonifera. It is abundantly gathered in the coasts of the Pacific islands, and gathered especially for the Chinese market, where it commands a great price, perhaps as much as their muchtalked-of edible birds' nests, which are properly made up of the gelatinous matter picked up by a species of swallow from the body of these molluscae. They have no shell, no legs, nor any prominent part, except an absorbing and an excretory, opposite organs; but, by their elastic wings, like caterpillars or worms, they creep in shallow waters, in which, when low, they can be seen by a kind of swallow, the sharp bill of which, inserted in the soft animal, draws a gummy and filamentous substance, which, by drying, can be wrought into the solid walls of their nest. Hence the name of gasteropeda pulmonifera. "This mollusca is oblong, and of different sizes, from three to eighteen inches in length; and I have seen a few that were not less than two feet long. They were nearly round, a little flattish on one side, which lies next to the bottom of the sea; and they are from one to eight inches thick. They crawl up into shallow water at particular seasons of the year, probably for the purpose of gendering, as we often find them in pairs. It is when the sun has the most power on the water, rendering it tepid, that they approach the shore; and they often go up into places so shallow that, on the tide's receding, they are left dry, exposed to the beat of the sun. But they do not bring forth their young in shallow water, as we never see any of their progeny, and full-grown ones are always observed coming in from deep water. They feed principally on that class of zoophytes which produce the coral. "The biche de mer is generally taken in three or four feet of water; after which they are brought on shore, and split at one end with a knife, the incision being one inch or more, according to the size of the mollusca. Through this opening the entrails are forced out by pressure, and they are much like those of any other small tenant of the deep. The article is then washed, and afterward boiled to a certain degree, which must not be too much or too little. They are then buried in the ground for four hours, then boiled again for a short time, after which they are dried, either by the fire or the sun. Those cured by the sun are worth the most; but where one picul (133 1/3 lbs.) can be cured that way, I can cure thirty piculs by the fire. When once properly cured, they can be kept in a dry place for two or three years without any risk; but they should be examined once in every few months, say four times a year, to see if any dampness is likely to affect them. "The Chinese, as before stated, consider biche de mer a very great luxury, believing that it wonderfully strengthens and nourishes the system, and renews the exhausted system of the immoderate voluptuary. The first quality commands a high price in Canton, being worth ninety dollars a picul; the second quality, seventy-five dollars; the third, fifty dollars; the fourth, thirty dollars; the fifth, twenty dol-
podle výkonu domorodců za naší nepřítomnosti. Měli dostat stanovené množství modrých korálů, nožů, červeného sukna a tak dále, za jisté množství pikulů béches de mer, jež budou připraveny do našeho návratu.
Vylíčení povahy tohoto důležitého obchodního předmětu a způsob, jak se připravuje, mohlo by snad vzbudit zájem mých čtenářů a nevidím věru vhodnějšího místa, než je toto, abych se o tom zmínil několika slovy. Následující obsáhlejší zpráva o tom je vyňata z moderního cestopisu o Jižních mořích: "Je to onen měkkýš z Indických moří, jenž je znám v obchodě pod francouzským jménem béche de mer (mořská žížala). Nemýlím-li se příliš, nazývá jej slavný Cuvier gasteropeda pulmonifera. Vyskytuje se ve velkém množství na březích tichomořských ostrovů a je sbírán zvláště pro čínský trh, kde dosahuje vysoké ceny, snad stejně vysoké, jako jejich rozhlášená jedlá ptačí hnízda, jež se pravděpodobně skládají z rosolovité látky, sebrané nějakým druhem vlašťovek z těl těchto měkkýšů. Nemají skořápek ani noh, ani žádných vyčnívajících výrůstků, kromě protilehlých dvou ústrojí zažívacího a vyměšovacího; ale pomocí volných závitů lezou jako housenky nebo červi v mělké vodě, kde při odlivu je snadno spatří zvláštní druh vlaštovek, jejichž ostrý zobák se zatne do měkkého zvířete, vyssaje z něho gumovitou, vláknitou hmotu, jež po usušení tvoří pevné stěny vlašťovčích hnízd. Odtud má název gasteropeda pulmonifera. Měkkýš je podlouhlý a různé velikostí, od tří do osmnácti palců délky; viděl jsem jich několik, měřících ne méně než dvě stopy. Jsou takřka kulatí, sploštělí jen trochu na jedné straně, jež je obrácena ke dnu moře, a jsou od jednoho do osmi palců tlustí. V určitých obdobích lezou do mělkých vod, pravděpodobně za účelem páření, neboť jsou často nalézáni v páru. Když slunce nejvíce hřeje a otepluje vodu, blíží se ke břehu a někdy dolezou na místa tak mělká, že, po odlivu, zůstávají na suchu, vydáni slunečnímu žáru. Ale neodchovávají svá mláďata v mělkých vodách, neboť není nikdy vidět jejich potomstvo a dospělí, jak bylo pozorováno, přicházejí vždycky z hlubin.. Živí se hlavně oním druhem živočichů, kteří tvoří korály.
Béches de mer se loví obvykle v hloubce tří, čtyř stop; pak se odnášejí na břeh a na jednom konci proříznou nožem na palec, nebo více, podle velkosti měkkýše; zářezem se pak vytlačí vnitřnosti, které se velmi podobají vnitřnostem jiných malých obyvatelů hlubin. Pak živočicha opláchnou a vaří do jistého stupně, jenž nesmí být ani příliš vysoký ani příliš .nízký. Potom se zahrabou na čtyři hodiny do země, znovu krátce vaří, a konečně suší na ohni nebo na slunci. Na slunci sušené jsou nejcennější; ale za dobu, co se na slunci usuší jen jeden pikul (to jest 1331/3 libry), lze na ohni usušit na třicet pikulů. Když jsou dobře usušeny, mohou se béches de mer uschovat na suchém místě dva až tři roky bez nebezpečí; ale je nutno je prohlížet vždy za několik měsíců, řekněme čtyřikrát do roka a podívat se, netrpí-li vlhkostí.
Číňané, jak jsem shora řekl, mají béches de mer za skvělou pochoutku a věří, že velmi sílí a vyživují organismus a osvěžují tělo, vyčerpané nezřízenou pohlavní rozkoší. Nejlepší kvalita dosahuje v Kantonu vysoké ceny a prodává se tu pikul za devadesát dolarů; druhá kvalita za pětasedmdesát dolarů; třetí za padesát dolarů; čtvrtá za třicet dolarů; pátá za dvacet dolarů; šestá za dvanáct
85
lars; the sixth, twelve dollars; the seventh, eight dollars; and the eighth, four dollars; small cargoes, however, will often bring more in Manilla, Singapore, and Batavia." An agreement having been thus entered into, we proceeded immediately to land everything necessary for preparing the buildings and clearing the ground. A large flat space near the eastern shore of the bay was selected, where there was plenty of both wood and water, and within a convenient distance of the principal reefs on which the biche de mer was to be procured. We now all set to work in good earnest, and soon, to the great astonishment of the savages, had felled a sufficient number of trees for our purpose, getting them quickly in order for the framework of the houses, which in two or three days were so far under way that we could safely trust the rest of the work to the three men whom we intended to leave behind. These were John Carson, Alfred Harris, - -Peterson, all natives of London, I believe), who volunteered their services in this respect. By the last of the month we had everything in readiness for departure. We had agreed, however, to pay a formal visit of leave-taking to the village, and Too-wit insisted so pertinaciously upon our keeping the promise that we did not think it advisable to run the risk of offending him by a final refusal. I believe that not one of us had at this time the slightest suspicion of the good faith of the savages. They had uniformly behaved with the greatest decorum, aiding us with alacrity in our work, offering us their commodities, frequently without price, and never, in any instance, pilfering a single article, although the high value they set upon the goods we had with us was evident by the extravagant demonstrations of joy always manifested upon our making them a present. The women especially were most obliging in every respect, and, upon the whole, we should have been the most suspicious of human beings had we entertained a single thought of perfidy on the part of a people who treated us so well. A very short while sufficed to prove that this apparent kindness of disposition was only the result of a deeply laid plan for our destruction, and that the islanders for whom we entertained such inordinate feelings of esteem, were among the most barbarous, subtle, and bloodthirsty wretches that ever contaminated the face of the globe. It was on the first of February that we went on shore for the purpose of visiting the village. Although, as said before, we entertained not the slightest suspicion, still no proper precaution was neglected. Six men were left in the schooner, with instructions to permit none of the savages to approach the vessel during our absence, under any pretence whatever, and to remain constantly on deck. The boardingnettings were up, the guns double-shotted with grape and canister, and the swivels loaded with canisters of musketballs. She lay, with her anchor apeak, about a mile from the shore, and no canoe could approach her in any direction without being distinctly seen and exposed to the full fire of our swivels immediately. The six men being left on board, our shore-party consisted of thirty. two persons in all. We were armed to the teeth, having with us muskets, pistols, and cutlasses; besides, each had a long kind of seaman's knife, somewhat resembling the bowie knife now so much used throughout our western and southern country. A hundred of the black skin warriors met us at the landing for the purpose of accompanying us on our way. We noticed, however, with some surprise, that they were now entirely without arms; and, upon questioning Too-wit in relation to this circumstance, he merely answered that Mattee non we pa pa si -meaning that there was no need of arms where all were brothers. We took this in good part, and proceeded. We had passed the spring and rivulet of which I before spoke, and were now entering upon a narrow gorge leading
dolarů; sedmá za osm dolarů a osmá za čtyři dolary; menší náklady však vynášejí někdy více v Manille, Singapuru a Batavii." Když tedy byla tak stanovena dohoda mezi Tu-Witem a kapitánem, počali jsme ihned vyloďovat všecko, čeho bylo třeba ke stavbě budov a úpravě půdy. Bylo vybráno veliké ploché místo u východního břehu zátoky, kde byla hojnost dříví i vody, a ve vhodné vzdálenosti od hlavních útesů, kde se měly béches de mer lovit. Hned jsme se pustili všichni vážně do práce a tak jsme, k velkému úžasu divochů, brzy pokáceli dostatečný počet stromů k svému účelu, upravivše je pro kostry domů, jež za dva, tři dny pokročily tak, že jsme dokončení práce mohli klidně předat oněm třem mužům, jež jsme tu chtěli nechat. Byli to John Carson, Alfred Harris, - Peteraon (vesměs, tuším, rodem z Londýna), kteří se k té službě dobrovolně přihlásili.
K poslednímu toho měsíce bylo již vše připraveno k odjezdu. Usnesli jsme se však, že se půjdeme formálně rozloučit s vesnicí a Tu-wit stál tak tvrdošíjně na tom, abychom slibu dostáli, že jsme neměli za radno uvalit na sebe nebezpečí tím, že bychom ho snad urazili konečným odmítnutím. Myslím, že .nikdo z nás neměl v té době ani nejmenší nedůvěry k poctivosti divochů. Chovali se všichni co nejuctivěji, pomáhajíce nám živě při naší práci, nabízejíce nám své zboží mnohdy zadarmo, a nikdy za žádné příležitosti nám neukradli ani jediného předmětu, ač velká cena všeho, co jsme měli s sebou, byla u nich zřejmě patrna už z jejich neskonalé radosti, již projevovali, když jsme jim něco darovali. Zejména ženy byly ve všem velice úslužné a zkrátka řečeno, bývali bychom nejpodezřívavějšími tvory na světě, kdyby v nás bylo i to nejmenší pomyšlení, že lidé, kteří a námi tak laskavě jednají; jsou falešní. Ale stačila doba velice krátká, aby ukázala, že tato tak zřejmá laskavost byla jen výsledkem podrobně zosnovaného plánu na naši záhubu, a že ostrované, k nimž jsme měli tak neprozřetelné přátelské pocity, jsou nejbarbarštějšími, nejzchytralejšími a nejkrvežíznivějšími bídáky, jací kdy poskvrnili povrch zeměkoule. Bylo to prvního února, kdy jsme vystoupili na břeh, abychom navštívili osadu. Ačkoli jsme neměli, jak bylo už dříve řečeno, nejmenší podezření, neopomenuli jsme přes to udělat příslušná opatření. Na škuneru bylo ponecháno šest mužů s rozkazem, aby za naší nepřítomnosti žádnému divochu nedovolili přiblížit se k lodi, pod žádnou záminkou, a aby byli stále na palubě. Palubní síť byla vytažena, děla dvojnásob nabita olovem a kartáči, otočně houfnice kulemi mušketovými. Loď ležela s kotvou kolmo spuštěnou asi na míli od břehu a žádná kanoe odnikud se k ní nemohla přiblížit, aniž byla spatřena a okamžitě vydána plnému ohni našich otočných houfnic. Tak, když jsme nechali šest mužů na palubě, čítala naše pobřežní výprava celkem dvaatřicet osob. Byli jsme ozbrojeni až po zuby, nesouce muškety, pistole a lovecké nože; krom toho měl každý dlouhý námořnický nůž, poněkud podobný tak zvanému tesáku, užívanému tak často ve všech našich jižních i západních krajích. Na břehu se k nám přidalo asi sto válečníků v černých kožiších, aby nás na cestě doprovázelo. Shledali jsme však., s jakýmsi překvapením, že vůbec nemají. zbraní; a když jsme se Tu-wita zeptali, co to má znamenat, odpověděl prostě, že "Mattý non wí pa pa si", - což znamenalo, že prý není třeba zbraní, kde všichni jsou bratři. Vykládali jsme si tato slova v přátelském smyslu a pokračovali v cestě. Přešli jsme potok a říčku, o nichž jsem už mluvil, a vstoupili potom do úzké soutěsky, vedoucí pásmem
86
through the chain of soapstone hills among which the village was situated. This gorge was very rocky and uneven, so much so that it was with no little difficulty we scrambled through it on our first visit to Klock-klock. The whole length of the ravine might have been a mile and a half, or probably two miles. It wound in every possible direction through the hills (having apparently formed, at some remote period, the bed of a torrent), in no instance proceeding more than twenty yards without an abrupt turn. The sides of this dell would have averaged, I am sure, seventy or eighty feet in perpendicular altitude throughout the whole of their extent, and in some portions they arose to an astonishing height, overshadowing the pass so completely that but little of the light of day could penetrate. The general width was about forty feet, and occasionally it diminished so as not to allow the passage of more than five or six persons abreast. In short, there could be no place in the world better adapted for the consummation of an ambuscade, and it was no more than natural that we should look carefully to our arms as we entered upon it. When I now think of our egregious folly, the chief subject of astonishment seems to be, that we should have ever ventured, under any circumstances, so completely into the power of unknown savages as to permit them to march both before and behind us in our progress through this ravine. Yet such was the order we blindly took up, trusting foolishly to the force of our party, the unarmed condition of Too-wit and his men, the certain efficacy of our firearms (whose effect was yet a secret to the natives), and, more than all, to the long-sustained pretension of friendship kept up by these infamous wretches. Five or six of them went on before, as if to lead the way, ostentatiously busying themselves in removing the larger stones and rubbish from the path. Next came our own party. We walked closely together, taking care only to prevent separation. Behind followed the main body of the savages, observing unusual order and decorum. Dirk Peters, a man named Wilson Allen, and myself were on the right of our companions, examining, as we went along, the singular stratification of the precipice which overhung us. A fissure in the soft rock attracted our attention. It was about wide enough for one person to enter without squeezing, and extended back into the hill some eighteen or twenty feet in a straight course, sloping afterward to the left. The height of the opening, is far as we could see into it from the main gorge, was perhaps sixty or seventy feet. There were one or two stunted shrubs growing from the crevices, bearing a species of filbert which I felt some curiosity to examine, and pushed in briskly for that purpose, gathering five or six of the nuts at a grasp, and then hastily retreating. As I turned, I found that Peters and Allen had followed me. I desired them to go back, as there was not room for two persons to pass, saying they should have some of my nuts. They accordingly turned, and were scrambling back, Allen being close to the mouth of the fissure, when I was suddenly aware of a concussion resembling nothing I had ever before experienced, and which impressed me with a vague conception, if indeed I then thought of anything, that the whole foundations of the solid globe were suddenly rent asunder, and that the day of universal dissolution was at hand.
mastkových útesů, mezi nimiž ležela vesnice. Soutěska byla velmi kamenitá a nerovná, takže jsme se mohli tudy při první své návštěvě Klok-kloku jen s nemalou potíží prodrat. Celý žlab mohl měřit asi půldruhé, nebo snad dvě míle. Vinul se všemi směry mezi útesy (tvoře asi za dávna koryto nějaké bystřiny) a nepokračoval nikdy dál než dvacet yardů bez náhlé a ostré zatáčky. Stěny rokliny mohly dosahovat průměrně dobrých sedmdesáti, osmdesáti stop kolmé výšky po celé délce, na některých místech se však tyčily hrozně vysoko a takto stínily cestu tak úplně, že na ni proniklo jen málo denního světla. Průměrná šíře byla asi čtyřicet stop a časem se zúžila na tolik, že tudy prošlo nanejvýš jen pět nebo šest osob vedle sebe. Krátce, nemohlo být vůbec vhodnějšího místa k přepadu, a tak bylo jen přirozeno, že když jsme vcházeli, bedlivě jsme si dávali pozor na zbraně. Když myslím nyní na naši nesmírnou bláhovost, hlavně se musím divit tomu, že jsme se vůbec a za jakýchkoli okolností mohli kdy tak slepě vydat v moc neznámých divochů, a dovolili jim, aby šli před námi, jakož i za námi, když jsme procházeli touto průrvou. Ale přes to jsme to slepě udělali, spoléhajíce se bláhově na sílu své tlupy, na neozbrojenost Tu-wita a jeho lidí, na jistou účinnost našich střelných zbraní ( jejichž účin byl doposud divochům tajemstvím), a více než na to všecko, na přátelství, které tito hanební bídáci tak dlouho předstírali. Pět, šest jich šlo před námi, jako by nás vedli, a s neobyčejnou čilostí odstraňovali balvany a ssuť s cesty. Pak šla naše skupina. Kráčeli jsme těsně při sobě a dbali jen toho, abychom nebyli roztrženi. Za námi pak byla hlavní tlupa divochů, jež zachovávala neobyčejný pořádek a důstojnost.
Dirk Peters, námořník jménem Wilson Allen a já jsme šli po pravé straně svých druhů, prohlížejíce si cestou podivné rozvrstvení útesu, tyčícího se nad námi. Jedna z trhlin v měkké skále upoutala naši pozornost. Byla asi tak široká, že se jí člověk bez pohmoždění mohl protáhnout, a vnikala do vrchu asi osmnáct, dvacet stop přímo, načež zahýbala vlevo. Výše pukliny, pokud jsem ji W děl ze samé rokle, byla asi šedesát, sedmdesát stop. Bylo tu několik zakrslých křovisek, které rostly z puklin a nesly jakési ořechy; chtěl jsem si je ze zvědavosti prohlédnout a rychle jsem vstoupil do otvoru, utrhl najednou pět neb šest ořechů, načež jsem se chtěl spěšně zase vrátit. Jak jsem se obrátil, viděl jsem, že Peters a Allen jdou za mnou. Chtěl jsem, aby šli zpět, jelikož tu není pro dva vůbec místa a řekl jsem jim, že jim dám několik ořechů. Obrátili se tedy a lezli nazpět; Allen byl už u samého otvoru pukliny, když tu jsem náhle pocítil otřes, jakého jsem dosud nezažil a jenž mi vnukl nejasnou myšlenku, byl-li jsem v té chvíli vůbec schopen na něco myslet, že naše pevná zeměkoule je náhle ze základů vyvrácena a že nastal právě den všeobecné zkázy.
CHAPTER XXI
XXI.
As soon as I could collect my scattered senses, I found myself nearly suffocated, and grovelling in utter darkness among a quantity of loose earth, which was also falling upon me heavily in every direction, threatening to bury me entirely. Horribly alarmed at this idea, I struggled to gain my feet, and at last succeeded. I then remained motionless for some moments, endeavouring to conceive what had happened to me, and where I was. Presently I heard a deep groan just at my ear, and afterward the smothered voice of
Jakmile jsem se trochu vzpamatoval z leknutí, poznal jsem, že jsem takřka udušen a že lezu v čiré tmě spoustou uvolněné země, jež na mne kolkolem těžce padala a hrozila, že mne úplně zasype. Příšerně poděšen touto myšlenkou, snažil jsem se uvolnit nohy, což se mi konečně zdařilo. Nato jsem zůstal chvíli bez pohnutí a hleděl pochopit, co se mi vlastně přihodilo a kde jsem. Pojednou jsem slyšel hluboké zaúpění zrovna u ucha a nato tlumený hlas Petersův, jenž volal pro Boží milos-
87
Peters calling to me for aid in the name of God. I scrambled one or two paces forward, when I fell directly over the head and shoulders of my companion, who, I soon discovered, was buried in a loose mass of earth as far as his middle, and struggling desperately to free himself from the pressure. I tore the dirt from around him with all the energy I could command, and at length succeeded in getting him out. As soon as we sufficiently recovered from our fright and surprise to be capable of conversing rationally, we both came to the conclusion that the walls of the fissure in which we had ventured had, by some convulsion of nature, or probably from their own weight, caved in overhead, and that we were consequently lost for ever, being thus entombed alive. For a long time we gave up supinely to the most intense agony and despair, such as cannot be adequately imagined by those who have never been in a similar position. I firmly believed that no incident ever occurring in the course of human events is more adapted to inspire the supremeness of mental and bodily distress than a case like our own, of living inhumation. The blackness of darkness which envelops the victim, the terrific oppression of lungs, the stifling fumes from the damp earth, unite with the ghastly considerations that we are beyond the remotest confines of hope, and that such is the allotted portion of the dead, to carry into the human heart a degree of appalling awe and horror not to be tolerated -never to be conceived. At length Peters proposed that we should endeavour to ascertain precisely the extent of our calamity, and grope about our prison; it being barely possible, he observed, that some opening might yet be left us for escape. I caught eagerly at this hope, and, arousing myself to exertion, attempted to force my way through the loose earth. Hardly had I advanced a single step before a glimmer of light became perceptible, enough to convince me that, at all events, we should not immediately perish for want of air. We now took some degree of heart, and encouraged each other to hope for the best. Having scrambled over a bank of rubbish which impeded our farther progress in the direction of the light, we found less difficulty in advancing and also experienced some relief from the excessive oppression of lungs which had tormented us. Presently we were enabled to obtain a glimpse of the objects around, and discovered that we were near the extremity of the straight portion of the fissure, where it made a turn to the left. A few struggles more, and we reached the bend, when to our inexpressible joy, there appeared a long seam or crack extending upward a vast distance, generally at an angle of about forty-five degrees, although sometimes much more precipitous. We could not see through the whole extent of this opening; but, as a good deal of light came down it, we had little doubt of finding at the top of it (if we could by any means reach the top) a clear passage into the open air. I now called to mind that three of us had entered the fissure from the main gorge, and that our companion, Allen, was still missing; we determined at once to retrace our steps and look for him. After a long search, and much danger from the farther caving in of the earth above us, Peters at length cried out to me that he had hold of our companion's foot, and that his whole body was deeply buried beneath the rubbish beyond the possibility of extricating him. I soon found that what he said was too true, and that, of course, life had been long extinct. With sorrowful hearts, therefore, we left the corpse to its fate, and again made our way to the bend. The breadth of the seam was barely sufficient to admit us, and, after one or two ineffectual efforts at getting up, we began once more to despair. I have before said that the chain of hills through which ran the main gorge was composed of a species of soft rock resembling soap. stone. The sides of the cleft we were now attempting to ascend were of the same material, and so excessively slippery, being
rdenství o pomoc. Odplazil jsem se na několik kroků, když jsem upadl přímo přes hlavu a ramena svého druha, jenž jak jsem ihned shledal, byl zasypán spoustou sypké hlíny až po pás, a zoufale se namáhal, aby se dostal z jejího tlaku. Počal jsem odhazovat ssutiny kol něho se vší energií, již jsem mohl vyvinout, a tak se mi konečně podařilo ho vyprostit. Sotvaže jsme se dost vybrali z hrůzy a leknutí a mohli rozumně hovořit, shodli jsme se oba na tom, že .stěny trhliny, do níž jsme se odvážili, ať už nějakým přírodním otřesem nebo vlastní tíží se zřítily, a že jsme zde tedy ztraceni navždy, jsouce za živa pohřbeni. Dlouho jsme se tupě oddávali nejsilnější úzkosti a zoufalství, jež si neumějí nikdy představit ti, kdo se neoctli v takovém postavení. Pevně jsem věřil, že žádná příhoda,. jež se kdy v životě člověka udála, nemůže duši naplnit pocity vyšší trýzně, duševní i tělesné, nežli byl náš případ, totiž pohřbení za živa. Ta černá temnota, oběť obklopující, hrozný tlak na plíce a dusivé páry vlhké hlíny, spojené se strašidelnými myšlenkami. že nemáme ani nejmenší naděje a že je souzeno mrtvým, aby do lidského srdce vnesli určitý stupeň příšerné hrůzy a strachu, které nelze snést ani nikdy pochopit.
Konečně zas Peters navrhl, abychom zkusili přesně zjistit dosah svého neštěstí, a prozkoumat celé své vězení; je zcela možno, dodal, že snad přece někde zůstal nějaký otvor k uniknutí. Chytil jsem se horlivě této naděje a rychle se zdvihnuv, zkoušel jsem se pohybovat po sypké hlíně. Sotva jsem učinil první krok kupředu, zahlédl jsem slabý zákmit světla, stačící, aby mne přesvědčil, že, ať by přišlo už cokoli, nezahyneme aspoň hned nedostatkem vzduchu. To nás trochu vzpružilo a dodávali jsme si vzájemně naděje, že bude zas dobře. Prohrabavše se přes hromadu rumu, jež nám překážela v cestě ke světlu, nalezli jsme už mnohem méně nesnází pro pohyb kupředu a pozorovali, že se zmírnil onen hrozný tlak na plíce, jenž nás tak mučil. Netrvalo dlouho a mohli jsme už i poněkud rozeznat věci kolem sebe a poznali jsme, že jsme na konci rovné části pukliny, tam, kde se obracela vlevo. Chvíli jsme se ještě lopotili, než jsme dospěli k zatáčce a tu se, k nevýslovné naší radosti, před námi objevil komín nebo trhlina, táhnoucí se vysoko vzhůru, většinou v úhlu asi pětačtyřiceti stupňů, ale místy ještě srázněji. Nemohli jsme zjistit celou šíři otvoru, ale ježto jí vnikalo hodně světla, nepochybovali jsme, že nahoře na vrcholu (budeme-li se tam moci dostat) najdeme zcela volný východ na vzduch.
Tu jsem si vzpomněl, že jsme do pukliny vstoupili z rokle tři a že náš druh, Allen, doposud chybí; hned jsme se tedy rozhodli k návratu, abychom ho vyhledali. Po dlouhém pátrání a mnohém nebezpečí, že budeme opětně zasuti spoustou nad námi, zavolal na mne konečně Peters, že drží nohu našeho druha a celé tělo že je hluboko pohřbeno v zemi, takže je nemožno jej vyprostit. Brzy jsem pak shledal, že to, co pravil, je až příliš pravda, a že život v něm dávno už vyhasl. Tak jsme tedy, se steskem v srdci, nechali mrtvolu jejímu osudu a vydali se nazpět k zatáčce. Otvor sotva stačil, abychom se jím mohli protáhnout, a po několika bezvýsledných pokusech dostat se nahoru, upadli jsme znovu do zoufalství. Řekl jsem už dříve, že vrchy, jimiž šla hlavní strž, skládaly se z jakéhosi měkkého kamene, podobného mastku. Stěny trhliny, jíž jsme se pokoušeli vylézt, byly z téhož kamene, a následkem vlhkosti tak kluzké, že jsme se jen stěží mohli nohama
88
wet, that we could get but little foothold upon them even in their least precipitous parts; in some places, where the ascent was nearly perpendicular, the difficulty was, of course, much aggravated; and, indeed, for some time we thought insurmountable. We took courage, however, from despair, and what, by dint of cutting steps in the soft stone with our bowie knives, and swinging at the risk of our lives, to small projecting points of a harder species of slaty rock which now and then protruded from the general mass, we at length reached a natural platform, from which was perceptible a patch of blue sky, at the extremity of a thicklywooded ravine. Looking back now, with somewhat more leisure, at the passage through which we had thus far proceeded, we clearly saw from the appearance of its sides, that it was of late formation, and we concluded that the concussion, whatever it was, which had so unexpectedly overwhelmed us, had also, at the same moment, laid open this path for escape. Being quite exhausted with exertion, and indeed, so weak that we were scarcely able to stand or articulate, Peters now proposed that we should endeavour to bring our companions to the rescue by firing the pistols which still remained in our girdles -the muskets as well as cutlasses had been lost among the loose earth at the bottom of the chasm. Subsequent events proved that, had we fired, we should have sorely repented it, but luckily a half suspicion of foul play had by this time arisen in my mind, and we forbore to let the savages know of our whereabouts. After having reposed for about an hour, we pushed on slowly up the ravine, and had gone no great way before we heard a succession of tremendous yells. At length we reached what might be called the surface of the ground; for our path hitherto, since leaving the platform, had lain beneath an archway of high rock and foliage, at a vast distance overhead. With great caution we stole to a narrow opening, through which we had a clear sight of the surrounding country, when the whole dreadful secret of the concussion broke upon us in one moment and at one view. The spot from which we looked was not far from the summit of the highest peak in the range of the soapstone hills. The gorge in which our party of thirty-two had entered ran within fifty feet to the left of us. But, for at least one hundred yards, the channel or bed of this gorge was entirely filled up with the chaotic ruins of more than a million tons of earth and stone that had been artificially tumbled within it. The means by which the vast mass had been precipitated were not more simple than evident, for sure traces of the murderous work were yet remaining. In several spots along the top of the eastern side of the gorge (we were now on the western) might be seen stakes of wood driven into the earth. In these spots the earth had not given way, but throughout the whole extent of the face of the precipice from which the mass had fallen, it was clear, from marks left in the soil resembling those made by the drill of the rock blaster, that stakes similar to those we saw standing had been inserted, at not more than a yard apart, for the length of perhaps three hundred feet, and ranging at about ten feet back from the edge of the gulf. Strong cords of grape vine were attached to the stakes still remaining on the hill, and it was evident that such cords had also been attached to each of the other stakes. I have already spoken of the singular stratification of these soapstone hills; and the description just given of the narrow and deep fissure through which we effected our escape from inhumation will afford a further conception of its nature. This was such that almost every natural convulsion would be sure to split the soil into perpendicular layers or ridges running parallel with one another, and a very moderate exertion of art would be sufficient for effecting the same purpose. Of this stratification the savages had availed themselves to accomplish their treacherous ends. There can be no doubt that, by the
zachytit i tam, kde byly nejméně příkré; na některých místech, kde stoupání bylo takřka kolmé, naše nesnáze byly ovšem o mnoho větší a v jedné chvíli se mám už zdály nepřekonatelnými. Dodali jsme si však zoufalé odvahy a pomocí stupňů, jež jsme vytesali do měkkého kamene svými tesáky, a zachycujíce se s nebezpečím života na malých výčnělcích trochu tvrdší břidličnaté skály, jež tu a tam z okolní hmoty vystupovaly, dostali jsme se konečně na jakousi přirozenou plošinu, odkud bylo vidět kus modrého nebe na konci hustě zalesněné průrvy. Hledíce .nyní, s větším už klidem, zpět na cestu, jíž jsme se tak daleko prodrali, viděli jsme jasně, podle vzhledu jejích stěn, že vznikla nedávno, a usoudili, že otřes, který nás tak náhle překvapil, ať už byl jakékoli povahy, otevřel nám také zároveň tuto cestu ke spase. Jelikož jsme byli zcela vyčerpáni námahou a věru tak slabí, že jsme mohli sotva stát na nohou a mluvit, navrhl Peters, abychom se pokusili přivolat své druhy na pomoc střelbou z pistolí, jež nám zůstaly za pasem, - muškety s loveckými noži byly ztraceny v uvolněné hlíně na dně rozsedliny. Příští události nám pak ukázaly, že, kdybychom vystřelili, byli bychom toho hořce litovali, ale na štěstí mne napadlo nejasné podezření, že jsme možná padli za oběť úskoku, a tak jsme nedali divochům vědět o svém úkrytu.
Když jsme si asi hodinu odpočinuli, lezli jsme strží dál nahoru a neušli ještě daleko, když jsme zaslechli řadu příšerných výkřiků. Konečně jsme dospěli k tomu, co bylo lze nazvat jakýmsi volnějším prostranstvím. Dosavadní naše cesta tam od té chvíle, kdy jsme vyšli z oné malé plošiny, vedla nás stále jen pod klenbou strmých skal a stromů, jež byla ve veliké výšce nad námi. S velikou opatrností jsme se dokradli k úzkému otvoru, odkud jsme měli jasný pohled na celý okolní kraj, a tu se nám odhalilo celé hrozné tajemství otřesu, naráz a na první pohled. Místo, s něhož jsme hleděli, bylo nedaleko temene nejvyššího z vrcholů v řadě mastkových vrchů. Roklina, do které vstoupila naše dvaatřicetičlenná výprava, táhla se asi na padesát stop vlevo od nás. Ale alespoň na sto yardů bylo koryto, či úval soutěsky úplně zasut chaotickou směsí přes milion tun těžké hlíny a kamení, jež do ní bylo uměle navaleno. Prostředky, jimiž tato ohromná spousta byla sesuta, byly neméně zřejmé, než jednoduché, neboť zůstavily ještě neklamné stopy vražedného díla. Na několika místech podél hřebenu východní stěny rokliny (my byli na straně západní) bylo vidět dřevné kůly, zaražené do země. Na těchto místech půda nepovolila; ale po celé délce srázu, kde se zřítila, viděli jsme jasně, podle stop, jež v zemi zůstaly, podobny stopám po vrtání podkopů, že stejné kůly; jako ty, které jsme viděli, byly zaraženy i zde, na více nežli yard od sebe, v délce asi tří set stop a asi tak deset stop od kraje srázu. Ke kolům, jež dosud na vrchu trčely, byly připoutány silné houžve z révových úponek, a bylo zřejmo, že stejné houžve byly připiaty i ke každému z kolů ostatních. Hovořil jsem už o zvláštním zvrstvení těchto mastkových srázů; a právě zde podané vylíčení úzké, hluboké trhliny, kterou jsme unikli svému zasypání, může dát i lepší pochopení jeho rázu. Byl takový, že .skoro každý přirozený otřes jistě by skálu roztrhl v kolmých vrstvách nebo brázdách, jdoucích rovnoběžně jedna podle druhé, a jen zcela nepatrné umělé zařízení bylo schopno docílit téhož výsledku. Tohoto zvrstvení divoši využili k provedení. svého zrádného úmyslu. Nelze pochybovat, že souvislou řadou kolů bylo přivoděno částečné roztržení půdy asi do hloubky jedné, dvou stop a potom, prudkým trhnutím za konec houžví, (jež byly připiaty na konce kolů a taženy dozadu od kraje srázu),
89
continuous line of stakes, a partial rupture of the soil had been brought about probably to the depth of one or two feet, when by means of a savage pulling at the end of each of the cords (these cords being attached to the tops of the stakes, and extending back from the edge of the cliff), a vast leverage power was obtained, capable of hurling the whole face of the hill, upon a given signal, into the bosom of the abyss below. The fate of our poor companions was no longer a matter of uncertainty. We alone had escaped from the tempest of that overwhelming destruction. We were the only living white men upon the island.
byla vyvinuta veliká páčivá síla kolů, schopná strhnout na dané znamení celý sráz dolů až na dno hluboké rokliny. O osudu našich ubohých druhů nebylo tak už žádné pochybnosti. My dva jsme vyvázli jediní z hrůzy této valící se zkázy. Byli jsme jedinými žijícími bělochy na ostrově.
CHAPTER XXII
XXII.
Our situation, as it now appeared, was scarcely less dreadful than when we had conceived ourselves entombed forever. We saw before us no prospect but that of being put to death by the savages, or of dragging out a miserable existence in captivity among them. We might, to be sure, conceal ourselves for a time from their observation among the fastnesses of the hills, and, as a final resort, in the chasm from which we had just issued; but we must either perish in the long polar winter through cold and famine, or be ultimately discovered in our efforts to obtain relief.
Naše postavení, jak se nám nyní zjevilo, nebylo jistě o nic méně hrozné než tehdy, kdy jsme měli za to, že jsme navždy pohřbeni. Neviděli jsme před sebou jiného východiska, nežli že budeme divochy zabiti, anebo budeme prabídně živořit, jako jejich zajatci. Ovšem že jsme se mohli na čas před nimi ukrýt v pevných, nepřístupných srázech, v nejhorším případě v oné rozsedlině, z níž jsme se právě sem dostali; ale pak bychom museli za dlouhé polární zimy buď zahynout chladem a hladem, nebo se konečně prozradit při některém z pokusů o svou záchranu. Celý kraj kolem nás, jak se zdálo, se divochy zrovna jen hemžil a celé davy jich, jak jsme si teď všimli, přijely s ostrovů na jihu na plochých prámech, patrně, aby pomohly při dobývání a plenění "Jane". Loď ležela klidně zakotvena v zátoce a mužstvo na palubě .nemělo zřejmě ani potuchy o nebezpečí, jež na ně čeká. Jak jsme v té chvíli toužili být, s nimi, a buď jim pomoci uniknout, anebo společně zahynout v pokuse o obranu. Nevěděli jsme však ani, jak jim dát výstrahu, aniž bychom se uvrhli do okamžité záhuby, a to vše bez nejmenší naděje, že jim tím prospějeme. Výstřel z pistole mohl postačit, aby poznali, že se přihodilo něco nepěkného; ale rána jim nemohla dát poznat, že jejich jedinou záchranou je okamžitě odrazit z přístavu, - nemohla jim říci, že žádné závazky cti jim už neukládají vytrvat na místě, neboť jejich druzi už nejsou mezi živými. A kdyby zaslechli výstřel, nemohli by se už k boji s nepřítelem, jenž se právě chystal k útoku, připravit líp, nežli už byli připraveni teď i dříve. Z výstřelu tedy nemohlo vzejít žádné dobro, leda jen veliká škoda a tak jsme po zralé úvaze od toho upustili.
The whole country around us seemed to be swarming with savages, crowds of whom, we now perceived, had come over from the islands to the southward on flat rafts, doubtless with a view of lending their aid in the capture and plunder of the Jane. The vessel still lay calmly at anchor in the bay, those on board being apparently quite unconscious of any danger awaiting them. How we longed at that moment to be with them! either to aid in effecting their escape, or to perish with them in attempting a defence. We saw no chance even of warning them of their danger without bringing immediate destruction upon our own heads, with but a remote hope of benefit to them. A pistol fired might suffice to apprise them that something wrong had occurred; but the report could not possibly inform them that their only prospect of safety lay in getting out of the harbour forthwith -nor tell them no principles of honour now bound them to remain, that their companions were no longer among the living. Upon hearing the discharge they could not be more thoroughly prepared to meet the foe, who were now getting ready to attack, than they already were, and always had been. No good, therefore, and infinite harm, would result from our firing, and after mature deliberation, we forbore. Our next thought was to attempt to rush toward the vessel, to seize one of the four canoes which lay at the head of the bay, and endeavour to force a passage on board. But the utter impossibility of succeeding in this desperate task soon became evident. The country, as I said before, was literally swarming with the natives, skulking among the bushes and recesses of the hills, so as not to be observed from the schooner. In our immediate vicinity especially, and blockading the sole path by which we could hope to attain the shore at the proper point were stationed the whole party of the black skin warriors, with Too-wit at their head, and apparently only waiting for some re-enforcement to commence his onset upon the Jane. The canoes, too, which lay at the head of the bay, were manned with savages, unarmed, it is true, but who undoubtedly had arms within reach. We were forced, therefore, however unwillingly, to remain in our place of concealment, mere spectators of the conflict which presently ensued. In about half an hour we saw some sixty or seventy rafts, or flatboats, with outriggers, filled with savages, and coming round the southern bight of the harbor. They appeared to have no arms except short clubs, and stones which lay in the bottom of the rafts. Immediately afterward another detachment, still larger, appeared in an opposite direction,
Naší další myšlenkou bylo, rozběhnout se k lodi, zmocnit se jedné ze čtyř kanoí, ležících na konci zátoky, a pokusit se dostat se na palubu. Ale brzy jsme shledali nemožnost, aby se tento zoufalý pokus mohl podařit. Krajina, jak jsem už pravil, se doslova hemžila domorodci, kradoucími se mezi křovím a útesy, aby je nebylo ze škuneru vidět. Ke všemu, právě v naší bezprostřední blízkosti se usadila celá skupina bojovníků v černých kožiších, se svým vůdcem Tu-witem v čele, zahrazujíc nám jedinou cestu, po níž jsme se mohli dostat ve vhodném místě na břeh, a jak bylo zřejmo, čekala jen na posilu, aby zahájila útok na škuner. Rovněž i kanoe, ležící na konci zátoky, byly obsazeny divochy, kteří sice nebyli ozbrojeni, ale měli patrně zbraně po ruce. Tak jsme byli nuceni, třeba proti vůli, zůstat ve svém úkrytu jen jako diváci zápasu, jenž se hned rozvinul.
Asi v půlhodině jsme viděli na šedesát, sedmdesát vorů neb plochých prámů, s postranními vahadly, plných divochů a plujících kolem jižní zátoky přístavu. Zdálo se, že nemají zbraní, kromě krátkých kyjů a kamenů, ležících na dně prámů. Hned na to přiblížil se jiný oddíl, ještě větší, s opačné strany a s týmiž zbraněmi. Potom
90
and with similar weapons. The four canoes, too, were now quickly filled with natives, starting up from the bushes at the head of the bay, and put off swiftly to join the other parties. Thus, in less time than I have taken to tell it, and as if by magic, the Jane saw herself surrounded by an immense multitude of desperadoes evidently bent upon capturing her at all hazards. That they would succeed in so doing could not be doubted for an instant. The six men left in the vessel, however resolutely they might engage in her defence, were altogether unequal to the proper management of the guns, or in any manner to sustain a contest at such odds. I could hardly imagine that they would make resistance at all, but in this was deceived; for presently I saw them get springs upon the cable, and bring the vessel's starboard broadside to bear upon the canoes, which by this time were within pistol range, the rafts being nearly a quarter of a mile to windward. Owing to some cause unknown, but most probably to the agitation of our poor friends at seeing themselves in so hopeless a situation, the discharge was an entire failure. Not a canoe was hit or a single savage injured, the shots striking short and ricocheting over their heads. The only effect produced upon them was astonishment at the unexpected report and smoke, which was so excessive that for some moments I almost thought they would abandon their design entirely, and return to the shore. And this they would most likely have done had our men followed up their broadside by a discharge of small arms, in which, as the canoes were now so near at hand, they could not have failed in doing some execution, sufficient, at least, to deter this party from a farther advance, until they could have given the rafts also a broadside. But, in place of this, they left the canoe party to recover from their panic, and, by looking about them, to see that no injury had been sustained, while they flew to the larboard to get ready for the rafts. The discharge to larboard produced the most terrible effect. The star and double-headed shot of the large guns cut seven or eight of the rafts completely asunder, and killed, perhaps, thirty or forty of the savages outright, while a hundred of them, at least, were thrown into the water, the most of them dreadfully wounded. The remainder, frightened out of their senses, commenced at once a precipitate retreat, not even waiting to pick up their maimed companions, who were swimming about in every direction, screaming and yelling for aid. This great success, however, came too late for the salvation of our devoted people. The canoe party were already on board the schooner to the number of more than a hundred and fifty, the most of them having succeeded in scrambling up the chains and over the boarding-netting even before the matches had been applied to the larboard guns. Nothing now could withstand their brute rage. Our men were borne down at once, overwhelmed, trodden under foot, and absolutely torn to pieces in an instant. Seeing this, the savages on the rafts got the better of their fears, and came up in shoals to the plunder. In five minutes the Jane was a pitiable scene indeed of havoc and tumultuous outrage. The decks were split open and ripped up; the cordage, sails, and everything movable on deck demolished as if by magic, while, by dint of pushing at the stern, towing with the canoes, and hauling at the sides, as they swam in thousands around the vessel, the wretches finally forced her on shore (the cable having been slipped), and delivered her over to the good offices of Too-wit, who, during the whole of the engagement, had maintained, like a skilful general, his post of security and reconnaissance among the hills, but, now that the victory was completed to his satisfaction, condescended to scamper down with his warriors of the black skin, and become a partaker in the spoils. Too-wit's descent left us at liberty to quit our hiding place and reconnoitre the hill in the vicinity of the chasm. At
se i čtyři kanoe naplnily divochy, vyběhnuvšími z křoví na konci zátoky a rychle vyrazily, aby se přidaly k ostatním. A takto, v době kratší, než toto mé líčení, a jako kouzlem, byla "Jane" obklíčena nesčetným množstvím zbojníků, majících zcela jasně v úmyslu, zmocnit se lodi stůj co stůj. Že se jim to podaří, o tom nemohlo být ani na chvíli pochyby. Šest mužů, kteří zůstali na palubě, i kdyby se odhodlali k sebe statečnější obraně, byl počet zcela nedostatečný k náležité obsluze děl a nemohl odrazit takovou přesilu. Nemohl jsem si vůbec ani představit, že by se postavili na odpor, ale v tom jsem se zklamal; neboť jsem viděl, jak skočili k lanům a stáčejí loď pravým bokem s děly proti kanoím, jež byly v té době už na dostřel pistole, kdežto ploché prámy byly asi čtvrt míle po větru. Z jakési neznámé příčiny, ale pravděpodobně následkem rozčilení našich ubohých druhů, když se viděli náhle v postavení tak zoufalém, první výstřel úplně selhal. Nebyla zasažena ani jediná kanoe a zraněn ani jediný divoch; střely padaly vedle a přes hlavy útočníků. Jediný účinek, který to na ně mělo, bylo vyděšení náhlou ranou a kouřem, a toto poděšení bylo tak velké, že jsem už myslel, že se svého úmyslu úplně vzdají a vrátí se zase zpět na břeh. A pravděpodobně by to byli udělali, kdyby naši druzi po tomto dělovém výstřelu stříleli z pušek, čímž by, při blízkosti kanoí, jistě se potkali se zdarem a způsobili ztráty, stačící při nejmenším k tomu, aby tuto tlupu odstrašily od dalšího postupu aspoň do té doby, než by mohli vypálit i na prámy. Místo toho však nechali tlupu na kanoích vzpamatovat se z úžasu, a pohledem zjistit, že se nic nestalo, a přiskočili zatím na levý bok lodi, aby se připravili na prámy.
Výstřel zleva měl svrchovaně příšerný účinek. Veliká děla na zádi i na bocích rozbila úplně sedm, osm prámů a usmrtila asi třicet neb čtyřicet divochů okamžitě, zatím co alespoň sto jich bylo sraženo do vody a většina strašně zraněna. Zbytek, zbavený hrůzou smyslů, dal se náhle na zbabělý útěk, aniž čekal, aby vylovil své zmrzačené druhy, kolem po všech stranách plovoucí a úpěnlivě řvoucí o pomoc. Tento velký úspěch však přišel příliš pozdě pro záchranu našich ubohých druhů. Mužstvo z kanoí se už dostalo na palubu škuneru v počtu více než stopadesáti, z nichž se většina vyšplhala po řetězích a palubní síti, dříve než mohly být přiloženy doutnáky k dělům na levém boku. Nyní už pranic nemohlo odolat jejich surové zuřivosti. Naši byli rázem povaleni, přemoženi a ušlapáni a v jediné chvíli roztrháni na kusy.
Divoši na prámech, spatřivše to, dodali si opět odvahy a v davech spěchali k plenění. V pěti minutách byl škuner žalostnou scénou zhouby a zmateného násilí. Dýhy byly rozbity a vytrhány; lanoví, plachty a všecko na palubě zničeno jakoby kouzlem; mezitím bídáci tím, že loď tlačili zezadu, vlekli kanoemi a strkali po bocích, jak v tisících plavali kolem, - dopravili ji tak konečně ke břehu (neboť kotevní lano se sesmeklo) a odevzdali ji Tu-witovi, který po celý čas bitvy se zdržoval jako obratný jenerál na svém bezpečném pozorovacím místě mezi vrchy, a nyní, kdy k jeho uspokojení bylo dosaženo plného vítězství, ráčil se odebrat ke břehu se svými bojovníky v černých kožiších a zúčastnil se s nimi plenění.
Tu-witovo sestoupení dalo nám možnost vyjít z úkrytu a prohlédnout si vrch vedle rokliny. Asi padesát yardů od
91
about fifty yards from the mouth of it we saw a small spring of water, at which we slaked the burning thirst that now consumed us. Not far from the spring we discovered several of the filbert-bushes which I mentioned before. Upon tasting the nuts we found them palatable, and very nearly resembling in flavour the common English filbert. We collected our hats full immediately, deposited them within the ravine, and returned for more. While we were busily employed in gathering these, a rustling in the bushes alarmed us, and we were upon the point of stealing back to our covert, when a large black bird of the bittern species strugglingly and slowly arose above the shrubs. I was so much startled that I could do nothing, but Peters had sufficient presence of mind to run up to it before it could make its escape, and seize it by the neck. Its struggles and screams were tremendous, and we had thoughts of letting it go, lest the noise should alarm some of the savages who might be still lurking in the neighbourhood. A stab with a bowie knife, however, at length brought it to the ground, and we dragged it into the ravine, congratulating ourselves that, at all events, we had thus obtained a supply of food enough to last us for a week. We now went out again to look about us, and ventured a considerable distance down the southern declivity of the hill, but met with nothing else which could serve us for food. We therefore collected a quantity of dry wood and returned, seeing one or two large parties of the natives on their way to the village, laden with the plunder of the vessel, and who, we were apprehensive, might discover us in passing beneath the hill. Our next care was to render our place of concealment as secure as possible, and with this object, we arranged some brushwood over the aperture which I have before spoken of as the one through which we saw the patch of blue sky, on reaching the platform from the interior of the chasm. We left only a very small opening just wide enough to admit of our seeing the, bay, without the risk of being discovered from below. Having done this, we congratulated ourselves upon the security of the position; for we were now completely excluded from observation, as long as we chose to remain within the ravine itself, and not venture out upon the hill, We could perceive no traces of the savages having ever been within this hollow; but, indeed, when we came to reflect upon the probability that the fissure through which we attained it had been only just now created by the fall of the cliff opposite, and that no other way of attaining it could be perceived, we were not so much rejoiced at the thought of being secure from molestation as fearful lest there should be absolutely no means left us for descent. We resolved to explore the summit of the hill thoroughly, when a good opportunity should offer. In the meantime we watched the motions of the savages through our loophole. They had already made a complete wreck of the vessel, and were now preparing to set her on fire. In a little while we saw the smoke ascending in huge volumes from her main hatchway, and, shortly afterward, a dense mass of flame burst up from the forecastle. The rigging, masts and what remained of the sails caught immediately, and the fire spread rapidly along the decks. Still a great many of the savages retained their stations about her, hammering with large stones, axes, and cannon balls at the bolts and other iron and copper work. On the beach, and in canoes and rafts, there were not less, altogether, in the immediate vicinity of the schooner, than ten thousand natives, besides the shoals of them who, laden with booty, were making their way inland and over to the neighbouring islands. We now anticipated a catastrophe, and were not disappointed. First of all there came a smart shock (which we felt as distinctly where we were as if we had been slightly galvanized), but unattended with any visible signs of an explosion. The savages were evidently startled, and paused for an instant from their labours and yellings. They were upon
jejího kraje jsme spatřili malý pramen, v němž jsme uhasili svoji sžíravou žízeň, jež nás mučila. Blízko u pramene našli jsme několik křovisek s ořechy, o nichž jsem mluvil už dříve. Po ochutnání jsme shledali, že jsou chutné a chutí se podobají obyčejným anglickým ořechům. Natrhali jsme jich ihned plné své klobouky, uložili je v rozsedlině a vrátili se zase pro další. Mezitím, co jsme je trhali, byli jsme vyděšeni nějakým šramotem v křoví a chtěli jsme se už odkrást zpět do úkrytu, když se nějaký veliký černý pták z druhu bukačů s námahou a zvolna vznesl nad keř. Byl jsem tak polekán, že jsem hned nemohl nic dělat, ale Peters měl dost duchapřítomnosti, že se za ptákem rozběhl dříve, než mu mohl uniknout a chopil jej za krk. Pták se bránil a hrozně křičel a už jsme ho chtěli pustit, aby skřekem nevyburcoval některé divochy, kteří tu snad stále ještě někde číhali. Rána tesákem však jej konečně srazila a tak jsme jej vtáhli .do rozsedliny, v radosti, že máme takto v každém případě dosti potravy, jež stačí alespoň na týden.
Pak jsme zase vyšli, abychom se poohlédli kolem a odvážili jsme se velice daleko přes jižní stráň dolů; nepřišli jsme však už na nic, co by nám mohlo být potravou. Nasbírali jsme tedy jen suchého chrastí a ihned se vrátili, neboť jsme zahlédli dvě velké tlupy domorodců na zpáteční cestě k vesnici; byli obtíženi kořistí s lodi, a my se báli, aby nás snad nezahlédli, až budou procházet pod vrchem. Naší první starostí bylo teď svou skrýši co nejlépe zajistit, a tak jsme nacpali trochu chrastí do otvoru, jímž, jak jsem řekl, jsme zahlédli kus modrého nebe, když jsme vstoupili z vnitřku rozpukliny na plošinu. Nechali jsme jen zcela malý otvor, jen tolik, abychom viděli zátoku bez nebezpečí, že budeme zdola zahlédnuti. Když jsme to vše vykonali, blahopřáli jsme si k bezpečnosti svého postavení, neboť jsme teď byli naprosto jisti, že nás nikdo nezpozoruje, pokud zůstaneme uvnitř v rozsedlině a neodvážíme se na svah. Nenašli jsme žádných stop, že by kdy v této dutině divoši byli; ale přes to když jsme počali myslet na pravděpodobnost, že trhlina, jíž jsme sem přišli, byla právě teď teprve utvořena sesutím protější skály a že není žádné jiné možnosti, jak se sem dostat, neradovali jsme se ani tak z myšlenky, že jsme jisti před obtěžováním, jako jsme se děsili, že se snad odtud vůbec nedostaneme. Rozhodli jsme se prozkoumat důkladně vrcholy svahu, jakmile jen najdem vhodnou příležitost. Zatím jsme napiatě sledovali škvírou pohyby divochů.
Učinili z lodi úplný vrak a chystali se právě ji zapálit. Ve chvilce jsme viděli valit se veliké kotouče dýmu z hlavní spusti a krátce na to vyrazily plameny z přídi. Lanoví, stožáry a zbytky plachet ihned chytily a oheň se po palubě rychle šířil. Stále ještě bylo vidět kolem lodi množství divochů, bušících velikými kameny, sekerami a dělovými kulemi do svorníků a jiných železných a měděných částí. Celkem bylo na břehu, kanoích a pramicích v bezprostřední blízkosti škuneru neméně než deset tisíc domorodců, mimo řady oněch, kteří se s kořistí na zádech vraceli do vnitra a na sousední ostrovy. Nyní jsme tušili katastrofu a neklamali jsme se. Nejprve přišel prudký otřes (jejž jsme na svém místě cítili tak, jako bychom byli slabě galvanisováni), ale beze všech zřejmých příznaků výbuchu. Divoši se zřejmě poplašili a přestali na chvíli pracovat a řvát. Chtěli se znovu dát do toho, když tu náhle vyrazila mezi dýhami spousta kouře, podobného černému, těžkému mraku před bouří, a na to, jakoby z útrob lodi, vyšlehl vysoký sloup ohně do výše, určitě alespoň čtvrt míle, - pak se plamen náhle
92
the point of recommencing, when suddenly a mass of smoke puffed up from the decks, resembling a black and heavy thundercloud -then, as if from its bowels, arose a tall stream of vivid fire to the height, apparently, of a quarter of a mile -then there came a sudden circular expansion of the flame -then the whole atmosphere was magically crowded, in a single instant, with a wild chaos of wood, and metal, and human limbs-and, lastly, came the concussion in its fullest fury, which hurled us impetuously from our feet, while the hills echoed and re-echoed the tumult, and a dense shower of the minutest fragments of the ruins tumbled headlong in every direction around us. The havoc among the savages far exceeded our utmost expectation, and they had now, indeed, reaped the full and perfect fruits of their treachery. Perhaps a thousand perished by the explosion, while at least an equal number were desperately mangled. The whole surface of the bay was literally strewn with the struggling and drowning wretches, and on shore matters were even worse. They seemed utterly appalled by the suddenness and completeness of their discomfiture, and made no efforts at assisting one another. At length we observed a total change in their demeanour. From absolute stupor, they appeared to be, all at once, aroused to the highest pitch of excitement, and rushed wildly about, going to and from a certain point on the beach, with the strangest expressions of mingled horror, rage, and intense curiosity depicted on their countenances, and shouting, at the top of their voices, "Tekeli-li! Tekeli-li!" Presently we saw a large body go off into the hills, whence they returned in a short time, carrying stakes of wood. These they brought to the station where the crowd was the thickest, which now separated so as to afford us a view of the object of all this excitement. We perceived something white lying upon the ground, but could not immediately make out what it was. At length we saw that it was the carcass of the strange animal with the scarlet teeth and claws which the schooner had picked up at sea on the eighteenth of January. Captain Guy had had the body preserved for the purpose of stuffing the skin and taking it to England. I remember he had given some directions about it just before our making the island, and it had been brought into the cabin and stowed away in one of the lockers. It had now been thrown on shore by the explosion; but why it had occasioned so much concern among the savages was more than we could comprehend. Although they crowded around the carcass at a little distance, none of them seemed willing to approach it closely. By-and-by the men with the stakes drove them in a circle around it, and no sooner was this arrangement completed, than the whole of the vast assemblage rushed into the interior of the island, with loud screams of "Tekeli-li! Tekeli-li!"
kruhově roztáhl, - pak celé ovzduší se naplnilo v jediném okamžiku a jako zázrakem divou směsí dříví a kovu a lidských údů, - a nakonec zazněl sám výbuch v plné síle a prudce námi mrštil s místa, kde jsme stáli, zatím co se od kopců odrážela ozvěna a hustá prška drobných úlomků roztříštěné lodi padala prudce všude kolem nás.
Spousty mezi divochy přesahovaly daleko naše nejvyšší očekávání a takto opravdu sklidili plně a zaslouženě ovoce své falešnosti. Snad tisíce jich zhynulo výbuchem a alespoň tolik jich bylo zoufale zohaveno. Celá hladina zátoky byla doslovně poseta zmítajícími a topícími se ubožáky, a na břehu to dopadalo ještě hůře. Touto náhlou a úplnou porážkou byli, zdálo se, příšerně poděšeni a nepokusili se ani přispět si navzájem na pomoc. Nakonec jsme viděli naprostou změnu v jejich chování. Ze své úplné ztrnulosti jako by se náhle probudili k nejvyššímu stupni rozechvění, běhali divoce sem a tam kolem jednoho místa na břehu, projevujíce velice podivně zároveň pocity hrůzy, zuřivosti i nesmírné zvědavosti, které se jim zračily ve tvářích, a křičeli z plna hrdla: "Tekeli-li ! Tekeli-li !" Potom jsme viděli, jak velká tlupa odchází na kopce a za chvíli se vrací s dřevěnými koly. Odnesli je tam, kde byl nejhustší zástup, který se teď rozdělil, takže nám dovolil pohled na předmět, který způsobil celé jejich rozechvění. Viděli jsme na zemi ležet cosi bílého, ale ihned jsme to nemohli rozeznat. Konečně jsme shledali, že je to zdechlina onoho zvláštního zvířete s šarlatovými zuby i drápy, které škuner vylovil osmnáctého ledna. Kapitán Guy je dal schovat, aby byla kůže vycpána a dopravena do Anglie. Pamatuji se, že o tom nařizoval cosi právě před připlutím k ostrovu, a tak bylo zvíře odnešeno do kabiny a uloženo v jedné z truhlic. Nyní bylo výbuchem vrženo na břeh, ale proč divochům působilo tolik rozechvění, to jsme nemohli nikterak pochopit. Ačkoli se tísnili v malé vzdálenosti kolem zdechliny, nikdo si, jak se zdálo, netroufal přiblížit se k ní. Pak ti, co přišli s koly, zatloukli je v kruhu kolem ní a pak se celý zástup rozběhl do nitra ostrova s hlasitým křikem "Tekeli-li! Tekeli-li!"
CHAPTER XXIII
XXIII.
During the six or seven days immediately following we remained in our hiding-place upon the hill, going out only occasionally, and then with the greatest precaution, for water and filberts. We had made a kind of penthouse on the platform, furnishing it with a bed of dry leaves, and placing in it three large flat stones, which served us for both fireplace and table. We kindled a fire without difficulty by rubbing two pieces of dry wood together, the one soft, the other hard. The bird we had taken in such good season proved excellent eating, although somewhat tough. It was not an oceanic fowl, but a species of bittern, with jet black and grizzly plumage, and diminutive wings in proportion to its bulk. We afterward saw three of the same kind in the vicinity of the ravine, apparently seeking for the one we had captured; but, as they never alighted, we had no opportunity of catching them. As long as this fowl lasted we suffered nothing from our situation, but it was now entirely consumed, and it became
Po šest či sedm následujících dní zůstali jsme ve své skrýši na vrchu, vycházejíce pouze občas, a to co nejopatrněji, pro vodu a ořechy. Zřídili jsme si na plošince jakousi stříšku a pod ní lůžko ze suchého listí, umístivše tu tři veliké ploché kameny, sloužící nám jako ohniště i stůl. Oheň jsme rozdělávali snadno tím, že jsme o sebe třeli dva kusy suchého dřeva, jednoho měkkého, druhého tvrdého. Pták, jejž jsme chytili v tak vhodnou chvíli, byl výborným jídlem, jen trochu .tuhým. Nebyl to pták oceánský, ale jistý druh bukáče s jantarově černým, šedavým peřím a křídly, která byla v poměru k velikosti těla malá. Později jsme spatřili tři podobné ptáky u pukliny, hledající zřejmě toho, jejž jsme chytili; ale jelikož se nikdy nesnesli, nebylo možno je chytit.
Pokud nám tento pták vydržel, netrpěli jsme nikterak svým postavením; ale teď byl už úplně sněden a bylo
93
absolutely necessary that we should look out for provision. The filberts would not satisfy the cravings of hunger, afflicting us, too, with severe gripings of the bowels, and, if freely indulged in, with violent headache. We had seen several large tortoises near the seashore to the eastward of the hill, and perceived they might be easily taken, if we could get at them without the observation of the natives. It was resolved, therefore, to make an attempt at descending. We commenced by going down the southern declivity, which seemed to offer the fewest difficulties, but had not proceeded a hundred yards before (as we had anticipated from appearances on the hilltop) our progress was entirely arrested by a branch of the gorge in which our companions had perished. We now passed along the edge of this for about a quarter of a mile, when we were again stopped by a precipice of immense depth, and, not being able to make our way along the brink of it, we were forced to retrace our steps by the main ravine. We now pushed over to the eastward, but with precisely similar fortune. After an hour's scramble, at the risk of breaking our necks, we discovered that we had merely descended into a vast pit of black granite, with fine dust at the bottom, and whence the only egress was by the rugged path in which we had come down. Toiling again up this path, we now tried the northern edge of the hill. Here we were obliged to use the greatest possible caution in our manoeuvres, as the least indiscretion would expose us to the full view of the savages in the village. We crawled along, therefore, on our hands and knees, and, occasionally, were even forced to throw ourselves at full length, dragging our bodies along by means of the shrubbery. In this careful manner we had proceeded but a little way, when we arrived at a chasm far deeper than any we had yet seen, and leading directly into the main gorge. Thus our fears were fully confirmed, and we found ourselves cut off entirely from access to the world below. Thoroughly exhausted by our exertions, we made the best of our way back to the platform, and throwing ourselves upon the bed of leaves, slept sweetly and soundly for some hours. For several days after this fruitless search we were occupied in exploring every part of the summit of the hill, in order to inform ourselves of its actual resources. We found that it would afford us no food, with the exception of the unwholesome filberts, and a rank species of scurvy grass, which grew in a little patch of not more than four rods square, and would be soon exhausted. On the fifteenth of February, as near as I can remember, there was not a blade of this left, and the nuts were growing scarce; our situation, therefore, could hardly be more lamentable.[5] On the sixteenth we again went round the walls of our prison, in hope of finding some avenue of escape; but to no purpose. We also descended the chasm in which we had been overwhelmed, with the faint expectation of discovering, through this channel, some opening to the main ravine. Here, too, we were disappointed, although we found and brought up with us a musket. On the seventeenth we set out with the determination of examining more thoroughly the chasm of black granite into which we had made our way in the first search. We remembered that one of the fissures in the sides of this pit had been but partially looked into, and we were anxious to explore it, although with no expectation of discovering here any opening. We found no great difficulty in reaching the bottom of the hollow as before, and were now sufficiently calm to survey it with some attention. It was, indeed, one of the most singular-looking places imaginable, and we could scarcely bring ourselves to believe it altogether the work of nature. The pit, from its eastern to its western extremity, was about five hundred yards in length, when all its windings were threaded; the distance from east to west in a straight line not being more (I should suppose, having no means of
nevyhnutelno ohlédnout :se zase po nových zásobách. Ořechy nemohly ukojit žádostivost hladu a pak nás mučily prudkými křečemi v .nitru, a při hojném požití i velmi prudkými bolestmi hlavy. Viděli jsme několik velkých želv u břehu moře na východ od vrchu, a uznali jsme, že by mohly být snadno chyceny, kdybychom se k nim mohli dostat, aniž by nás ostrované pozorovali. Bylo rozhodnuto pokusit se o sestoupení. Počali jsme tedy sestupovat po jižním svahu, jenž se zdál nejsnadnější, ale neušli jsme ani sto yardů, když ( jak jsme tušili podle určitých známek, pozorovaných s vrcholku pahorku) náš sestup byl zcela zaražen pobočnou strží, táhnoucí se od rokle, v níž zahynuli naši druzi. Šli jsme po kraji této menší rokle asi čtvrt míle, až nás zase zarazila nová, nesmírně hluboká strž, a ježto nešlo jít. po okraji dále, museli jsme se vrátit hlavním žlabem.
Nyní jsme se dali na východ, ale s přesně stejným štěstím. Po hodinovém drápání po svahu, za stálého nebezpečí, že si zlomíme vaz, zjistili jsme, že jsme sešli jen do široké propasti černého granitu s jemným prachem na dně odkud jediným východem byla nerovná cesta, jíž jsme sešli. Vyšplhavše se po ní vzhůru, zkusili jsme nyní severní kraj vrchu. Zde jsme museli být při postupu nanejvýš opatrní, neboť sebe menší neprozřetelnost byla by nás odkryla zrakům divochů v osadě. Lezli jsme tedy dál po rukou a po kolenou a časem jsme se museli i na táhnout na zem a plazit se vpřed tím, že jsme se přitahovali za keře. Takto jsme opatrně ulezli jen malý kousek, když jsme došli ke strži, která byla o mnoho hlubší než všecky ty, jež jsme doposud viděli, a která vedla do hlavní rokle. Naše obavy byly tak úplně potvrzeny a zjistili jsme, že jsme tu naprosto zbaveni spojení s dolejším světem. Zcela vyčerpáni .námahou, vrátili jsme se co nejrychleji do skrýše na skalní plošině a vhrnuvše se na své lůžko z listí, usnuli a spali tvrdě a zdravě po několik hodin. Několik dní po tomto bezvýsledném pátrání zaměstnávali jsme se prozkoumáváním každého koutu na vrcholu pahorku, abychom se poučili o všech plodinách, jež skýtá. Shledali jsme, že nám neposkytne nic, kromě nezdravých ořechů a jakéhosi divokého druhu lžičníku, rostoucího na malém prostranství, ne větším dvaceti čtverečných yardů, v množství, jež muselo brzy být spotřebováno. Patnáctého února, pokud mi paměť sahá, nezůstalo z něho ani lístku, ořechy rovněž už prořídly; náš stav byl tedy nanejvýš žalostný.[5] Šestnáctého jsme zas obešli stěny svého vězení, doufajíce, že přece najdeme nějaký východ k své záchraně, ale bez výsledku. Sešli jsme i do pukliny, kde jsme byli zasypáni, a těšili se matnou nadějí, že snad z ní nějak pronikneme do hlavní rokle. Ale i v tom jsme se zklamali, našli jsme tam jen a vynesli si jednu mušketu. Sedmnáctého jsme se zas vydali na cestu, rozhodnuti, že prozkoumáme důkladněji granitovou propast, do níž jsme došli při svém prvním pátrání. Vzpomněli jsme si, že do jedné z trhlin ve stěně propasti jsme nahlédli jen nepozorně a tak jsme byli zvědavi na její ohledání, ač jsme příliš nedoufali, že bychom tam našli nějaký otvor. Dostali jsme se bez velkých nesnází jako dříve na dno prohlubiny a teď jsme už byli dost klidni, abychom si ji bedlivě prohlédli. Bylo to místo opravdu velice podivné a nemohli jsme věru něco takového ani pokládat za dílo přírody. Propast, od východního k západnímu konci měla asi pět set yardů délky, měříme-li všechny její zákruty; vzdálenost od východu k západu v přímce nedělala (jak tuším, beze všech prostředků k přesnému měření) více než čtyřicet, padesát yardů. Na počátku sestupu do
94
accurate examination) than forty or fifty yards. Upon first descending into the chasm, that is to say, for a hundred feet downward from the summit of the hill, the sides of the abyss bore little resemblance to each other, and, apparently, had at no time been connected, the one surface being of the soapstone, and the other of marl, granulated with some metallic matter. The average breadth or interval between the two cliffs was probably here sixty feet, but there seemed to be no regularity of formation. Passing down, however, beyond the limit spoken of, the interval rapidly contracted, and the sides began to run parallel, although, for some distance farther, they were still dissimilar in their material and form of surface. Upon arriving within fifty feet of the bottom, a perfect regularity commenced. The sides were now entirely uniform in substance, in colour, and in lateral direction, the material being a very black and shining granite, and the distance between the two sides, at all points facing each other, exactly twenty yards. The precise formation of the chasm will be best understood by means of a delineation taken upon the spot; for I had luckily with me a pocketbook and pencil, which I preserved with great care through a long series of subsequent adventure, and to which I am indebted for memoranda of many subjects which would otherwise have been crowded from my remembrance. This figure gives the general outlines of the chasm, without the minor cavities in the sides, of which there were several, each cavity having a corresponding protuberance opposite. The bottom of the gulf was covered to the depth of three or four inches with a powder almost impalpable, beneath which we found a continuation of the black granite. To the right, at the lower extremity, will be noticed the appearance of a small opening; this is the fissure alluded to above, and to examine which more minutely than before was the object of our second visit. We now pushed into it with vigor, cutting away a quantity of brambles which impeded us, and removing a vast heap of sharp flints somewhat resembling arrowheads in shape. We were encouraged to persevere, however, by perceiving some little light proceeding from the farther end. We at length squeezed our way for about thirty feet, and found that the aperture was a low and regularly formed arch, having a bottom of the same impalpable powder as that in the main chasm. A strong light now broke upon us, and, turning a short bend, we found ourselves in another lofty chamber, similar to the one we had left in every respect but longitudinal form. Its general figure is here given. The total length of this chasm, commencing at the opening a and proceeding round the curve b to the extremity d, is five hundred and fifty yards. At c we discovered a small aperture similar to the one through which we had issued from the other chasm, and this was choked up in the same manner with brambles and a quantity of the white arrowhead flints. We forced our way through it, finding it about forty feet long, and emerged into a third chasm. This, too, was precisely like the first, except in its longitudinal shape, which was thus. We found the entire length of the third chasm three hundred and twenty yards. At the point a was an opening about six feet wide, and extending fifteen feet into the rock, where it terminated in a bed of marl, there being no other chasm beyond, as we had expected. We were about leaving this fissure, into which very little light was admitted, when Peters called my attention to a range of singular-looking indentures in the surface of the marl forming the termination of the cul-de-sac. With a very slight exertion of the imagination, the left, or most northern of these indentures might have been taken for the intentional, although rude, representation of a human figure standing erect, with outstretched arm. The rest of them bore also some little resemblance to alphabetical characters, and Peters was willing, at all events, to adopt the idle opinion that they were
rokle, to jest asi na sto stop dolů od vrcholu, byly si stěny rokle navzájem málo podobny, a nebyly zřejmě nikdy v souvislosti; neboť povrch jedné byl z mastku a druhé ze slínu, zrnitě prostoupeného nějakou rudou. Průměrná šíře, to jest vzdálenost mezi oběma srázy, byla tu asi šedesát stop, ale zdálo se, že není pravidelnosti v jejich útvaru. Ale když jsme sestoupili dále pod tuto hranici, vzdálenost obou stěn se velmi zmenšila a obě běžely rovnoběžně, ač trocha dále byly zas rozdílné jak hmotou tak utvářením svého povrchu. Když jsme ale dospěli asi na padesát stop ode dna, nastala úplná pravidelnost. Zde byly stěny naprosto totožné jak hmotou, tak barvou i směrem; byly z černého, lesklého granitu a vzdálenost mezi nimi měřila na všech protilehlých bodech rovných dvacet yardů. Přesný útvar propasti lze si nejlépe představit z nákresu, načrtnutého přímo na místě, - neboť jsem na štěstí měl s sebou nožík a tužku, které jsem bedlivě opatroval v dlouhé řadě příštích dobrodružství a jimž musím děkovat za možnost záznamů o mnohých věcech, jež by mi jinak vypadly z paměti.
Tento obraz (č. 1) podává hlavní obrysy strže bez menších vydutin ve stěnách, jichž tu bylo několik a z nichž každá měla na protější straně odpovídající vypuklinu. Dno propasti bylo pokryto na tři, čtyři palce takřka nehmatatelným prachem, pod nímž jsme nalezli rovněž granit. Vpravo na spodním konci je zřejmý malý otvor; to je shora uvedená trhlina, jejíž podrobnější prozkoumání proti dřívějšku bylo tentokrát cílem naší druhé návštěvy. Rázně jsme vstoupili, prořezavše spoustu ostružin, které nám bránily, a odstranili velkou hromadu zaostřených křemenů, tvarem podobných hrotům šípů. Dodali jsme si však odvahy vytrvat, když jsme zahlédli slabé světla z nejzazšího konce. Konečně jsme se prodrali asi třicet stop daleko, a zjistili, že otvor je nízká, pravidelně utvářená chodba, mající dno pokryto týmž jemným prachem, jako hlavní propast. Tu nás zaplavilo silné světlo, a když jsme prošli krátkou zatáčkou, ocitli jsme se ve druhé vysoké propasti, docela podobné oné, již jsme opustili, ve všem, až na její podlouhlou formu. Celkový její vzhled byl asi takový, (Obr. 2.) Celková délka této strže, počínaje u otvoru a a postupuje obloukem b až ke konci d, činí pětsetpadesát yardů. U c jsme nalezli malý otvor, podobný onomu, jímž jsme vyšli z prvé propasti, a tento byl rovněž ucpán ostružinami a množstvím bílých šípových křemenů. Protáhli jsme se jím, zjistivše, že je asi čtyřicet stop dlouhý a vstoupili jsme do třetí strže. I tato byla naprosto stejná jako první, až na její podélný tvar, jenž byl takový. (Obr. 3.) Celková délka této propasti byla třistadvacet yardů. U a byl otvor asi šest stop široký a táhnoucí se na patnáct stop do nitra skály, kde byl ukončen stěnou slínu; za ním už propasti, jak jsme čekali, nebylo. Chtěli jsme už vystoupit z trhliny, do níž nepadalo mnoho světla, když tu mne Peters upozornil na řadu podivně vyhlížejících značek na slínu, tvořícím ukončení slepé uličky. S pramalým úsilím obraznosti bylo v levém, nejsevernějším z těchto vrypů možno rozeznat úmyslné, byť neobratné zpodobení lidské postavy, vzpřímené a se vztaženou paží. Ostatní vrypy měly též jakousi podobnost s písmenami abecedy a Peters, na každý způsob, byl ochoten připustit hloupé mínění, že tonu tak je. Přesvědčil jsem ho konečně o jeho omylu, ukázav na dno té jeskyně, kde jsme pak z prachu, kus po kuse, sebrali několik velikých
95
really such. I convinced him of his error, finally, by directing his attention to the floor of the fissure, where, among the powder, we picked up, piece by piece, several large flakes of the marl, which had evidently been broken off by some convulsion from the surface where the indentures were found, and which had projecting points exactly fitting the indentures; thus proving them to have been the work of nature. Fig. 4 presents an accurate copy of the whole. After satisfying ourselves that these singular caverns afforded us no means of escape from our prison, we made our way back, dejected and dispirited, to the summit of the hill. Nothing worth mentioning occurred during the next twenty-four hours, except that, in examining the ground to the eastward of the third chasm, we found two triangular holes of great depth, and also with black granite sides. Into these holes we did not think it worth while to attempt descending, as they had the appearance of mere natural wells, without outlet. They were each about twenty yards in circumference, and their shape, as well as relative position in regard to the third chasm, is shown in figure 5. [5] This day was rendered remarkable by our observing in the south several huge wreaths of the grayish vapour I have spoken of.
úlomků slínu, které se zřejmě při nějakém otřesu odštíply od plochy, kde byly vrypy a měly vypukliny přesně odpovídající vrypům; tak jsem mu dokázal, že tyto značky byly přírodním dílem. Obraz 4. podává jejich přesný otisk.
Přesvědčivše se, že tyto podivné strže nám nedávají žádné možnosti uniknout z našeho vězení, vrátili jsme se, skleslí a malomyslní, na vrchol pahorku. Za dalších čtyřiadvacet hodin se nestalo nic, co by stálo za zmínku, až na to, že zkoumajíce znova půdu na východ od třetí propasti, nalezli jsme dvě velice hluboké, tříhranné díry, jež měly též stěny z černého granitu. Vstoupit do těchto děr se nám nezdálo nikterak důležitým, neboť se podobaly pouhým přirozeným studnám bez východu. Každá z nich měla asi dvacet yardů v obvodu a jak jejich tvar tak i poloha vedle třetí propasti jsou naznačeny na obraze 5. (vedle Obr. 3). [5]
CHAPTER XXIV
XXIV.
On the twentieth of the month, finding it altogether impossible to subsist any longer upon the filberts, the use of which occasioned us the most excruciating torment, we resolved to make a desperate attempt at descending the southern declivity of the hill. The face of the precipice was here of the softest species of soapstone, although nearly perpendicular throughout its whole extent (a depth of a hundred and fifty feet at the least), and in many places even overarching. After long search we discovered a narrow ledge about twenty feet below the brink of the gulf; upon this Peters contrived to leap, with what assistance I could render him by means of our pocket-handkerchiefs tied together. With somewhat more difficulty I also got down; and we then saw the possibility of descending the whole way by the process in which we had clambered up from the chasm when we had been buried by the fall of the hill -that is, by cutting steps in the face of the soapstone with our knives. The extreme hazard of the attempt can scarcely be conceived; but, as there was no other resource, we determined to undertake it. Upon the ledge where we stood there grew some filbert bushes; and to one of these we made fast an end of our rope of handkerchiefs. The other end being tied round Peters' waist, I lowered him down over the edge of the precipice until the handkerchiefs were stretched tight. He now proceeded to dig a deep hole in the soapstone (as far in as eight or ten inches), sloping away the rock above to the height of a foot, or thereabout, so as to allow of his driving, with the butt of a pistol, a tolerably strong peg into the levelled surface. I then drew him up for about four feet when he made a hole similar to the one below, driving in a peg as before and having thus a resting place for both feet and hands. I now unfastened the handkerchiefs from the bush, throwing him the end, which he tied to the peg in the uppermost hole, letting himself down gently to a station about three feet lower than he had yet been -that is, to the full extent of the handkerchiefs. Here he dug another hole, and drove another peg. He then drew himself up, so as to rest his feet in the hole just cut, taking hold with his hands upon the peg in the one above. It was now necessary to untie the handkerchiefs from the topmost peg, with the view of fastening them to the second; and here he found that an error had been committed in cutting the holes at so great a distance apart. However, after one or two unsuccessful and dangerous attempts at reaching the knot (having to hold on with his left hand while he laboured to undo
Dvanáctého toho měsíce, vidouce že je už naprosto nemožné živit se stále jen ořechy, jejichž požívání nám způsobovalo nejkrutější bolesti, rozhodli jsme se k zoufalému pokusu sestoupit po jižní stráni pahorku. Povrch svahu byl z velmi měkkého druhu mastku a byl až na dno (sahal při nejmenším do hloubky stopadesáti stop) skoro kolmý, na mnohých místech i podemletý. Po dlouhém hledání našli jsme malý výstupek skály, asi dvacet stop pod okrajem srázu do strže; Petersovi se podařilo naň doskočit, za malého přispění, jež jsem mu mohl dát pomocí kapesníků, které jsme navázali. S trochu větší potíží sestoupil jsem i já a tu jsme spatřili, že dolů můžeme sejít tím způsobem, jak jsme se dostali z trhliny, v níž jsme byli zasypáni zříceným vrchem, -to jest vyřezávajíce schody nožem v mastkové stěně. Svrchovanou odvahu tohoto pokusu lze si těžko představit; ale jelikož nebylo jiného východiska, rozhodli jsme se to podniknout.
Na útesu, kde jsme stáli, rostlo několik křovisek s ořechy a na jedno z nich jsme přivázali konec provazce z kapesníků. Když jsem druhý konec obvázal Petersovi v bocích, spustil jsem ho po stěně srázu, až byly kapesníky napiaty. Pak počal v mastku vyhlubovat díru (asi osm, deset palců), odsekav skálu nad ní asi na stopu, aby mohl zatlouci obrácenou pistolí řádně silný kolík do plošiny skály. Pak jsem ho vytáhl asi o čtyři stopy výš, takže vydlabal podobnou díru jako dolní a rovněž do ní, jako dřív, zarazil kolík, čímž si zajistil oporu pro ruce i nohy. Tu jsem odvázal kapesníky od křoví a hodil mu konec, jejž on pak upevnil k hořejšímu kolíku a opatrně se po něm spustil asi o tři stopy níže, než dosud byl, - to jest o celou délku kapesníků. Tam vyhloubil .novou díru a zarazil do ní nový kolík, a tu se vyšplhal nahoru, takže se nohama zachytil v právě udělané díře a rukama se pověsil na kolík v díře horní. Tu musel odvázat kapesníky s nejhořejšího kolíku, aby je přivázal na druhý; a tu poznal, že udělal chybu tím, že vyhloubil díry tak daleko od sebe. Přes to však po několika nebezpečných a bezvýsledných pokusech dosáhnout uzlu (kdy se držel jen levou rukou, zatím co pravou se snažil kapesník rozvázat), konečně provazec přeřízl, a nechal ho viset šest palců od kolíku. Přivázav nyní kapesníky k druhému kolíku, pustil se o kus níž pod třetí kolík, hledě jen nesestoupit od něho příliš daleko. Takovými prostředky
96
the fastening with his right), he at length cut the string, leaving six inches of it affixed to the peg. Tying the handkerchiefs now to the second peg, he descended to a station below the third, taking care not to go too far down. By these means (means which I should never have conceived of myself, and for which we were indebted altogether to Peters' ingenuity and resolution) my companion finally succeeded, with the occasional aid of projections in the cliff, in reaching the bottom without accident. It was some time before I could summon sufficient resolution to follow him; but I did at length attempt it. Peters had taken off his shirt before descending, and this, with my own, formed the rope necessary for the adventure. After throwing down the musket found in the chasm, I fastened this rope to the bushes, and let myself down rapidly, striving, by the vigour of my movements, to banish the trepidation which I could overcome in no other manner. This answered sufficiently well for the first four or five steps; but presently I found my imagination growing terribly excited by thoughts of the vast depths yet to be descended, and the precarious nature of the pegs and soapstone holes which were my only support. It was in vain I endeavoured to banish these reflections, and to keep my eyes steadily bent upon the flat surface of the cliff before me. The more earnestly I struggled not to think, the more intensely vivid became my conceptions, and the more horribly distinct. At length arrived that crisis of fancy, so fearful in all similar cases, the crisis in which we begin to anticipate the feelings with which we shall fall -to picture to ourselves the sickness, and dizziness, and the last struggle, and the half swoon, and the final bitterness of the rushing and headlong descent. And now I found these fancies creating their own realities, and all imagined horrors crowding upon me in fact. I felt my knees strike violently together, while my fingers were gradually but certainly relaxing their grasp. There was a ringing in my ears, and I said, "This is my knell of death!" And now I was consumed with the irrepressible desire of looking below. I could not, I would not, confine my glances to the cliff; and, with a wild, indefinable emotion, half of horror, half of a relieved oppression, I threw my vision far down into the abyss. For one moment my fingers clutched convulsively upon their hold, while, with the movement, the faintest possible idea of ultimate escape wandered, like a shadow, through my mind -in the next my whole soul was pervaded with a longing to fall; a desire, a yearning, a passion utterly uncontrollable. I let go at once my grasp upon the and, turning half round from the precipice, remained tottering for an instant against its naked face. But now there came a spinning of the brain; a shrillsounding and phantom voice screamed within my ears; a dusky, fiendish, and filmy figure stood immediately beneath me; and, sighing, I sunk down with a bursting heart, and plunged within its arms. I had swooned, and Peters had caught me as I fell. He had observed my proceedings from his station at the bottom of the cliff; and perceiving my imminent danger, had endeavoured to inspire me with courage by every suggestion he could devise; although my confusion of mind had been so great as to prevent my hearing what he said, or being conscious that he had even spoken to me at all. At length, seeing me totter, he hastened to ascend to my rescue, and arrived just in time for my preservation. Had I fallen with my full weight, the rope of linen would inevitably have snapped, and I should have been precipitated into the abyss; as it was, he contrived to let me down gently, so as to remain suspended without danger until animation returned. This was in about fifteen minutes. On recovery, my trepidation had entirely vanished; I felt a new being, and, with some little further aid from my companion, reached the bottom also in safety. We now found ourselves not far from the ravine which had proved the tomb of our friends, and to the southward of the
(prostředky,. jež bych si nikdy sám nevymyslel a za něž jsme mohli být vděčni jen Petersově důvtipu a rozhodnosti), podařilo se konečně mému druhovi s využitím tu a tam i skalních výstupků, sejít až na dno bez nehody.
Trvalo určitou dobu, než jsem sebral dosti odvahy ho následovat, ale konečně jsem ta zkusil přec. Peters si svlékl, než se spustil, košili, z níž, jakož i ze své, jsem si stočil provazec, jejž jsem potřeboval. Shodiv dolů mušketu, nalezenou v trhlině, připial jsem provazec ke keři a rychle se spustil, snaže se rychlostí pohybů zahnat strach, který bych jinak nemohl překonat. Šlo to dobře první čtyři, pět stupňů; ale tu jsem náhle shledal svou obraznost hrozně rozrušenu myšlenkou na hroznou hlubinu, do níž se mám ještě spustit, a na pochybnou povahu kolíků a děr v mastku, jež byly při tom jedinou oporou. Marně jsem se snažil tyto myšlenky zapudit a pevně hledět na plochu skály. Ale čím usilovněji jsem se snažil nemyslet, tím živější stávaly se moje představy a tím hrozněji zřetelné. Konečně přišla ona krise představivosti, tak hrozná ve všech podobných případech, krise, v níž už předem cítíme, jak budeme padat - představujeme si nevolnost, a závrať, a poslední zachycení, a polomdlobu, a konečnou prudkost střemhlavého pádu. Nyní jsem si uvědomil, jak se tyto přeludy stávají skutečností, a jak se sis mne skutečně hrnou všecky představované hrůzy. Cítil jsem, jak se mi kolena třesou a prsty zvolna, ale jistě povolují své sevření. Počalo mi hučet v uších a tak jsem si řekl: "To jsou mé hrany". Pak jsem byl stravován nepřekonatelnou touhou pohlédnout dolů. Nemohl jsem za nic připoutat své zraky ke skále, a s divým, nevylíčitelným pocitem zpola hrůzy, zpola jakési úlevy, zahleděl jsem se do hloubi propasti. Na okamžik se mé prsty křečovitě zachytily opory a zároveň a tímto pohybem myšlenka na konečné zachránění kmitla mi hlavou, jako stín, a na to, hned, celá má duše byla uchvácena touhou po pádu, - touhou, voláním, vášní, jež byla naprosto nepřekonatelná. Rázem jsem se pustil kolíku a zpola se odvrátiv od skály, zapotácel jsem se na chvíli nejistě na jejím kolmém povrchu. Ale tu se mi v hlavě začalo všecko točit; jakýsi ,ječící, příšerný hlas mi pronikl do uší; jakási temná, ďábelská, podivná postava vyvstala pode mnou a já se s výkřikem a pukajícím srdcem zřítil a dopadl do její náruče.
Omdlel jsem a jak jsem padal, Peters mne zachytil. Pozoroval můj sestup se svého místa pod stěnou, a vida hrozící mi nebezpečí, snažil se mi dodat odvahy všemožným způsobem, na jaký jen připadl; ale já byl tak zmaten, že jsem neslyšel, co říká, a ani jsem si vůbec neuvědomil, že na mne mluví. Konečně vida, že se ,nějak kolísám, rychle se vyšplhal, aby mi pomohl a došel ke mně právě včas, aby mne zachránil. Kdybych byl spadl plnou vahou, plátěný provaz by jistě praskl a já bych se zřítil do propasti; takto však Peters mne mohl zvolna pustit a tak jsem zůstal bez nebezpečí viset, než jsem se vzpamatoval. Bylo to asi za patnáct minut. Když jsem se vzpamatoval, všecky mé úzkosti úplně zmizely; cítil jsem se jako znovuzrozen a tak s malým přispěním svého kamaráda jsem slezl bez nehody na dno.
Byli jsme nyní nedaleko soutěsky, jež byla hrobem našich druhů, a k jihu od místa, kde se vrch zřítil. Bylo to
97
spot where the hill had fallen. The place was one of singular wildness, and its aspect brought to my mind the descriptions given by travellers of those dreary regions marking the site of degraded Babylon. Not to speak of the ruins of the disrupted cliff, which formed a chaotic barrier in the vista to the northward, the surface of the ground in every other direction was strewn with huge tumuli, apparently the wreck of some gigantic structures of art; although, in detail, no semblance of art could be detected. Scoria were abundant, and large shapeless blocks of the black granite, intermingled with others of marl,[6] and both granulated with metal. Of vegetation there were no traces whatsoever throughout the whole of the desolate area within sight. Several immense scorpions were seen, and various reptiles not elsewhere to be found in the high latitudes. As food was our most immediate object, we resolved to make our way to the seacoast, distant not more than half a mile, with a view of catching turtle, several of which we had observed from our place of concealment on the hill. We had proceeded some hundred yards, threading our route cautiously between the huge rocks and tumuli, when, upon turning a corner, five savages sprung upon us from a small cavern, felling Peters to the ground with a blow from a club. As he fell the whole party rushed upon him to secure their victim, leaving me time to recover from my astonishment. I still had the musket, but the barrel had received so much injury in being thrown from the precipice that I cast it aside as useless, preferring to trust my pistols, which had been carefully preserved in order. With these I advanced upon the assailants, firing one after the other in quick succession. Two savages fell, and one, who was in the act of thrusting a spear into Peters, sprung to his feet without accomplishing his purpose. My companion being thus released, we had no further difficulty. He had his pistols also, but prudently declined using them, confiding in his great personal strength, which far exceeded that of any person I have ever known. Seizing a club from one of the savages who had fallen, he dashed out the brains of the three who remained, killing each instantaneously with a single blow of the weapon, and leaving us completely masters of the field. So rapidly had these events passed, that we could scarcely believe in their reality, and were standing over the bodies of the dead in a species of stupid contemplation, when we were brought to recollection by the sound of shouts in the distance. It was clear that the savages had been alarmed by the firing, and that we had little chance of avoiding discovery. To regain the cliff, it would be necessary to proceed in the direction of the shouts; and even should we succeed in arriving at its base, we should never be able to ascend it without being seen. Our situation was one of the greatest peril, and we were hesitating in which path to commence a flight, when one of the savages whom I had shot, and supposed dead, sprang briskly to his feet, and attempted to make his escape. We overtook him, however, before he had advanced many paces, and were about to put him to death, when Peters suggested that we might derive some benefit from forcing him to accompany us in our attempt to escape. We therefore dragged him with us, making him understand that we would shoot him if he offered resistance. In a few minutes he was perfectly submissive, and ran by our sides as we pushed in among the rocks, making for the seashore. So far, the irregularities of the ground we had been traversing hid the sea, except at intervals, from our sight, and, when we first had it fairly in view, it was perhaps, two hundred yards distant. As we emerged into the open beach we saw, to our great dismay, an immense crowd of the natives pouring from the village, and from all visible quarters of the island, making toward us with gesticulations of extreme fury, and howling like wild beasts. We were upon the point of turning upon our steps, and trying to secure a retreat among the fastnesses of the rougher ground, when I dis-
místo nesmírně pusté a vzhledem mi připomínalo popis oněch ponurých končin v místech zbořeného Babylonu, jak jej podávají cestovatelé. Nemluvě o ssutinách strženého srázu, tvořících chaotickou překážku výhledu na sever, byl povrch půdy kolem pokryt velikými kopci, na pohled troskami jakýchsi ohromných umělých staveb; ale po bližším ohledání nemohli jsme odkrýt stopy po umělosti. Byla tam hojnost škváry a veliké beztvárné balvany černého granitu, promíšené balvany slínu[6], obojí prostoupeno zrny kovu. Po vegetaci nebylo po celém tom pustém kraji ani památky. Bylo vidět jen několik ohromných štírů a jakési plazy, nevyskytující se nikdy ve vyšších šířkách.
Jelikož naší nejnaléhavější starostí byla strava, rozhodli jsme se dostihnout mořského břehu, vzdáleného jen asi půl míle, abychom chytili některou z želv, jichž jsme několik viděli ze skrýše na kopci. Ušli jsme nějakých sto yardů, kradouce se opatrně mezi vysokými balvany a kopci, když za jedním rohem se na nás vyřítilo z malé jeskyně pět divochů, a srazilo Peterse k zemi ranou kyje. Jen klesl, všech pět se naň vrhlo, aby svou oběť odpravili a tak mi nechali dost času, abych se vzpamatoval ze svého leknutí. Měl jsem sice ještě mušketu, ale hlaveň se tak poškodila pádem do propasti, že jsem ji odhodil jako nepotřebnou a raděj se utekl k pistolím, jež jsme z opatrnosti udržovali v nejlepším pořádku. S těmi jsem vyrazil na útočníky a z obou vystřelil rychle za sebou. Dva divoši padli a třetí, jenž chtěl právě Peterse proklát kopím; odskočil, aniž svůj úmysl provedl. Tím byl můj druh zcela zachráněn a pak už šlo vše lehce. Peters měl rovněž své pistole, jichž však prozřetelně ne. použil, spoléhaje na svou velikou sílu, jež daleko přesahovala sílu všech lidí, jež jsem kdy poznal. Chopiv se kyje jednoho z divochů, jenž padl, rozbil jím hlavy třem ostatním, usmrtiv každého jedinou ranou a tím jsme se stali úplnými pány bojiště.
To vše se stalo tak rychle, že jsme sotva mohli uvěřit, že je to pravda, a stáli nad mrtvými v jakýchsi ztrnulých úvahách, když jsme byli náhle vyburcováni výkřiky z dálky. Bylo jasno, že divoši byli střelbou vyplašeni a že máme pramalou naději vyhnout se tomu, abychom nebyli objeveni. Uchýlit se nazpět na skálu znamenalo dát se právě směrem k výkřikům; a byť by se nám snad zdařilo dostat se k úpatí srázu, nemohli bychom se vyšplhat, aniž bychom byli spatřeni. Naše postavení bylo nejvýš nebezpečné a tak jsme váhali, kterým .směrem se dát na útěk, když tu jeden z divochů, na něž jsem vystřelil, a jež jsem pokládal za mrtvé, vyskočil, chtěje nám utéci. Ale chytili jsme ho dřív, nežli se dostal na několik kroků a chtěli jsme ho už zabít, když Peters nadhodil, že by nám snad mohl prospět, kdybychom ho přinutili doprovázet nás na našem pokusu o útěk. Táhli jsme ho tedy za sebou a dali mu na srozuměnou, že ho zastřelím, bude-li se vzpírat. Za několik minut byl docela krotký, a utíkal s námi, jak jsme skalami prchali k mořskému břehu.
Dosud nám nerovná půda, jíž jsme běželi, zakrývala chvílemi moře, a když se nám konečně krásně ukázalo, bylo od nás ještě asi dvě stě yardů. Sotva jsme přiběhli na plochý břeh, shledali jsme ke své velké hrůze, že za námi běží veliký dav domorodců z vesnice a ze všech viditelných míst na ostrově, a že si počínají velice zuřivě a řvou jak divá zvěř. Už jsme se chtěli dát nazpět a pokusit se o útěk do svých nedostupných skal, když vtom jsem zahlédl předek dvou kanoí, vyčnívajících za velikým útesem, vybíhajícím do moře. Rychle jsme k nim zamířili
98
covered the bows of two canoes projecting from behind a large rock which ran out into the water. Toward these we now ran with all speed, and, reaching them, found them unguarded, and without any other freight than three of the large Gallipago turtles and the usual supply of paddles for sixty rowers. We instantly took possession of one of them, and, forcing our captive on board, pushed out to sea with an the strength we could command. We had not made, however, more than fifty yards from the shore before we became sufficiently calm to perceive the great oversight of which we had been guilty in leaving the other canoe in the power of the savages, who, by this time, were not more than twice as far from the beach as ourselves, and were rapidly advancing to the pursuit. No time was now to be lost. Our hope was, at best, a forlorn one, but we had none other. It was very doubtful whether, with the utmost exertion, we could get back in time to anticipate them in taking possession of the canoe; but yet there was a chance that we could. We might save ourselves if we succeeded, while not to make the attempt was to resign ourselves to inevitable butchery. The canoe was modelled with the bow and stern alike, and, in place of turning it round, we merely changed our position in paddling. As soon as the savages perceived this they redoubled their yells, as well as their speed, and approached with inconceivable rapidity. We pulled, however, with all the energy of desperation, and arrived at the contested point before more than one of the natives had attained it. This man paid dearly for his superior agility, Peters shooting him through the head with a pistol as he approached the shore. The foremost among the rest of his party were probably some twenty or thirty paces distant as we seized upon the canoe. We at first endeavoured to pull her into the deep water, beyond the reach of the savages, but, finding her too firmly aground, and there being no time to spare, Peters, with one or two heavy strokes from the butt of the musket, succeeded in dashing out a large portion of the bow and of one side. We then pushed off. Two of the natives by this time had got hold of our boat, obstinately refusing to let go, until we were forced to despatch them with our knives. We were now clear off, and making great way out to sea. The main body of the savages, upon reaching the broken canoe, set up the most tremendous yell of rage and disappointment conceivable. In truth, from every thing I could see of these wretches, they appeared to be the most wicked, hypocritical, vindictive, bloodthirsty, and altogether fiendish race of men upon the face of the globe. It is clear we should have had no mercy had we fallen into their hands. They made a mad attempt at following us in the fractured canoe, but, finding it useless, again vented their rage in a series of hideous vociferations, and rushed up into the hills. We were thus relieved from immediate danger, but our situation was still sufficiently gloomy. We knew that four canoes of the kind we had were at one time in the possession of the savages, and were not aware of the fact (afterward ascertained from our captive) that two of these had been blown to pieces in the explosion of the Jane Guy. We calculated, therefore, upon being yet pursued, as soon as our enemies could get round to the bay (distant about three miles) where the boats were usually laid up. Fearing this, we made every exertion to leave the island behind us, and went rapidly through the water, forcing the prisoner to take a paddle. In about half an hour, when we had gained, probably, five or six miles to the southward, a large fleet of the flat-bottomed canoes or rafts were seen to emerge from the bay evidently with the design of pursuit. Presently they put back, despairing to overtake us. [6] The marl was also black; indeed, we noticed no lightcoloured substances of any kind upon the island.
a dosáhnuvše jich, shledali jsme, že jsou nestřeženy a že v nich není víc, nežli veliké želvy druhu galapagos a obvyklý počet vesel pro šedesát veslařů. Ihned jsme se jediné zmocnili a vrhnuvše na ni svého zajatce, vyrazili jsme hned na moře, s největší rychlostí, jíž jsme byli schopni.
Když jsme však urazili sotva více než padesát yardů od břehu, byli jsme už dosti uklidněni, abychom si mohli uvědomit, jakého přehmatu jsme se dopustili, nechavše druhou kanoi divochům, kteří v té chvíli byli od břehu vzdáleni asi dvakrát tolik co my, rychle se k nám blížíce. Neměli jsme času nazbyt. Naše poslední naděje byla při nejmenším zoufalá, ale neměli jsme jiné. Bylo velice nejisté, budeme-li se moci dostat ještě včas zpět, abychom je předstihli a zmocnili se i druhé kanoe; ale přese vše se zdálo, že je to možno. Kdyby se nám to zdařilo, mohli bychom se zachránit, kdežto nepokusit se o to, znamenalo zřejmě se odhodlat k neodvratné záhubě. Kanoe měla předek i záď stejně stavěný a tedy místo otočení, změnili jsme prostě posici při veslování. Sotva to divoši zpozorovali, zdvojnásobili běh i řev a blížili se s neuvěřitelnou rychlostí. My však též veslovali vší silou zoufalství a dopluli jsme ke kritickému místu dříve, než první z domorodců k němu doběhl. Ten draze zaplatil za to, že byl mrštnější než ostatní, neboť ho Peters střelil z pistole do hlavy, sotva se přiblížil na břeh. Nejpřednější z ostatních v tlupě byli asi dvacet, třicet kroků vzdáleni, když jsme se zmocnili kanoe. Zprvu jsme ji chtěli odvléci na hlubinu, .aby k ní divoši nemohli, ale jelikož byla příliš pevně uvázána, a my měli čas těsně vyměřen, chytil Peters mušketu a několika ráznými ranami pažbou se mu podařilo vyrazit kus předku a jednoho boku. Pak jsme hned odrazili. Dva domorodci se té chvíle však už chytili našeho člunu, a ježto se za nic nechtěli pustit, byli jsme nuceni zbavit se jich nožem. Nyní jsme byli vyproštěni a zamířili přímo na moře. Když hlavní tlupa divochů doběhla k rozbité kanoi, vyrazila hrozný výkřik vzteku a zklamání, jaký jen si lze vůbec představit. Opravdu, podle všeho, co jsem u těch bídáků pozoroval, zdálo se, že je to nejbídáčtější, nejpokrytečtější, nejmstivější, nejkrvežíznivější a vůbec nejďábelštější pronárod na celé zeměkouli. Je zřejmo, že neměli by s námi žádného slitování, kdybychom jim padli do rukou. Učinili ztřeštěný pokus pustit se za námi v rozbité kanoi, ale shledavše ji naprosto k nepotřebě, dali zas průchod své zuřivosti příšerným řevem a rozběhli se nahoru na vrchy.
Takto jsme ušli okamžitému nebezpečí, ale náš stav byl dosud dost neblahý. Věděli jsme, že divoši měli dříve čtyři kanoe jako byla naše, ale nevěděli jsme (což nám teprve později sdělil náš zajatec), že dvě z kanoí byly úplně roztříštěny výbuchem "Jane Guy". Počítali jsme tedy, že budeme pronásledováni, jakmile nepřátelé doběhnou k zátoce (vzdálené asi tři míle), kde byly čluny obyčejně přivázány. Ze strachu před tím jsme napjali síly, abychom dospěli co nejdál od ostrova, a pluli jsme rychle, donutivše vězně, aby se též chopil vesel. Asi v půlhodině, kdy jsme podle všeho urazili asi pět, šest mil na jih, viděli jsme velké loďstvo plochých prámů a vorů, jak vyplulo ze zátoky zřejmě s úmyslem nás pronásledovat. Ihned se však zase vrátili, vzdavše se naděje, že by nás dostihli. [6]
99
CHAPTER XXV
XXV.
We now found ourselves in the wide and desolate Antarctic Ocean, in a latitude exceeding eighty-four degrees, in a frail canoe, and with no provision but the three turtles. The long polar winter, too, could not be considered as far distant, and it became necessary that we should deliberate well upon the course to be pursued. There were six or seven islands in sight belonging to the same group, and distant from each other about five or six leagues; but upon neither of these had we any intention to venture. In coming from the northward in the Jane Guy we had been gradually leaving behind us the severest regions of ice -this, however little it may be in accordance with the generally received notions respecting the Antarctic, was a fact experience would not permit us to deny. To attempt, therefore, getting back would be folly -especially at so late a period of the season. Only one course seemed to be left open for hope. We resolved to steer boldly to the southward, where there was at least a probability of discovering lands, and more than a probability of finding a still milder climate. So far we had found the Antarctic, like the Arctic Ocean, peculiarly free from violent storms or immoderately rough water, but our canoe was, at best, of frail structure, although large, and we set busily to work with a view of rendering her as safe as the limited means in our possession would admit. The body of the boat was of no better material than bark -the bark of a tree unknown. The ribs were of a tough osier, well adapted to the purpose for which it was used. We had fifty feet room from stern to stern, from four to six in breadth, and in depth throughout four feet and a half -the boats thus differing vastly in shape from those of any other inhabitants of the Southern Ocean with whom civilized nations are acquainted. We never did believe them the workmanship of the ignorant islanders who owned them; and some days after this period discovered, by questioning our captive, that they were in fact made by the natives of a group to the southwest of the country where we found them, having fallen accidentally into the hands of our barbarians. What we could do for the security of our boat was very little indeed. Several wide rents were discovered near both ends, and these we contrived to patch up with pieces of woollen jacket. With the help of the superfluous paddles, of which there were a great many, we erected a kind of framework about the bow, so as to break the force of any seas which might threaten to fill us in that quarter. We also set up two paddle blades for masts, placing them opposite each other, one by each gunwale, thus saving the necessity of a yard. To these masts we attached a sail made of our shirts -doing this with some difficulty, as here we could get no assistance from our prisoner whatever, although he had been willing enough to labour in all the other operations. The sight of the linen seemed to affect him in a very singular manner. He could not be prevailed upon to touch it or go near it, shuddering when we attempted to force him, and shrieking out, "Tekeli-li!" Having completed our arrangements in regard to the security of the canoe, we now set sail to the south southeast for the present, with the view of weathering the most southerly of the group in sight. This being done, we turned the bow full to the southward. The weather could by no means be considered disagreeable. We had a prevailing and very gentle wind from the northward, a smooth sea, and continual daylight. No ice whatever was to be seen; nor did I ever see one particle of this after leaving the parallel of Bennet's Islet. Indeed, the temperature of the water was here far too warm for its existence in any quantity. Having killed the largest of our tortoises, and obtained from him not only food but a copious supply of water, we continued on our course, without any incident of moment, for perhaps seven or eight days, during which period we must have proceeded a vast distance to the southward, as the wind blew con-
Octli jsme se nyní na širém a pustém Antarktickém oceáně, :na šířce vyšší než čtyřiaosmdesát stupňů, v křehké kanoi a zcela bez zásob, krom tří želv. Je třeba uvážit, ze také dlouhá polární zima už nebyla příliš vzdálena a bylo nutno si důkladně rozvážit, kterým směrem se vydat. Bylo tu před námi pět neb šest ostrovů, patřících k témuž souostroví a vzdálených jeden od druhého asi pět neb šest mil; ale neměli jsme nejmenšího úmyslu na některý z nich se vůbec odvážit. Plujíce na "Jane Guy" od severu, vzdalovali jsme se postupně víc a víc od nejmrazivějších oblastí ledu, což, byť to nesouhlasilo s běžnými názory o antarktických končinách, je nicméně faktem, jejž nám zkušenost nedovolovala popřít. Pokusit se tedy o návrat bylo by šílenstvím, - zejména v tak pozdní době. Zdálo se nám tedy, že zbývá jediná jen cesta k záchraně. Rozhodli jsme se směle plout na jih, kde aspoň byla jakási pravděpodobnost, že objevíme jiné země, a ještě větší pravděpodobnost, že nalezneme mírnější podnebí. Dosud jsme viděli že Antarktický, právě jako Arktický oceán, je zvláštním způsobem prost prudkých vichrů a silného vlnobití; ale naše kanoe, ač veliká, byla při nejlepším přece jen chatrně stavěna, a tak jsme se horlivě pustili do práce, abychom ji učinili na tolik bezpečnou, jak to prostředky, které jsme zde měli, dovolovaly. Trup člunu nebyl z lepšího materiálu než z kůry, - kůry jakéhosi neznámého stromu. Žebra z jakési houževnaté vrby, dobře se hodící k účelu, k němuž byla užita. Kanoe měřila padesát stop od špice ke špici, byla od čtyř do šesti .stop široká, a hluboká všude čtyři a půl stopy,, takže se člun tvarem velice lišil od člunů jiných obyvatel Jižních moří, s nimiž se potkali civilisovaní národové. Nemohli jsme uvěřit, že by byly dílem nevědomých ostrovanů, kterým patřily; a několik dní potom jsme se dověděli po mnohých otázkách, dávaných zajatci, že čluny skutečně byly zbudovány domorodci souostroví jižně od země, kde jsme je nalezli, a že se do rukou barbarů dostaly náhodou. Ale co jsme mohli učinit pro zabezpečení svého člunu, bylo pramálo. Na obou koncích jsme nalezli několik širokých puklin a ty se nám podařilo ucpat kusy vlněné kazajky. Pomocí přebytečných vesel, jichž tu byla spousta, zbudovali jsme na přídi člunu jakousi kostru, aby rozrážela nárazy těžkých vln, jež by nám snad v těchto končinách hrozily. Po obou stranách jsme vztyčili dvě vesla naproti sobě jako stěžně, čímž jsme si uspořili nutná jinak ráhna. K těmto dvěma stěžňům jsme připjali plachtu, vyrobenou z našich košil, - což nám však způsobilo značnou námahu, neboť jsme nikterak nemohli svého zajatce přinutit, aby nám pomohl, ač jinak byl velmi ochotný a účastnil se všech našich prací. Zdálo se, že pohled na plátno má naň prapodivný účinek. Nedal si říci, aby se ho dotkl, neb se k němu přiblížil, třesa se, když jsme ho chtěli k tomu donutit a vykřikuje jen: "Tekeli-li!" Když jsme takto dokončili své zabezpečení kanoe, nařídili jsme plachtu směrem k jihovýchodu a chtěli obeplout nejjižnější ostrov ze souostroví před námi. Vykonavše to, stočili jsme špici přímo k jihu. Počasí nebylo nijak nepříznivé. Měli jsme stálý, velice mírný severní vítr, hladké moře a věčný den. Po ledu nebylo památky; nespatřili jsme ho ani kousek po překročení rovnoběžky, protínající Bennettův ostrov. A věru, teplota vody tu byla příliš vysoká, aby se tu mohl vyskytnout. Zabivše svoji největší želvu, která nám dala nejen zásobu potravy, ale i pitné vody, pluli jsme dále bez vážnějších příhod asi sedm až osm dní, takže jsme urazili asi hezký kus k jihu, neboť vítr vál stále od zádi a silný proud stále nás hnal směrem, kterým jsme pluli.
100
stantly with us, and a very strong current set continually in the direction we were pursuing. March 1st.[7] -Many unusual phenomena now indicated that we were entering upon a region of novelty and wonder. A high range of light gray vapour appeared constantly in the southern horizon, flaring up occasionally in lofty streaks, now darting from east to west, now from west to east, and again presenting a level and uniform summit -in short, having all the wild variations of the Aurora Borealis. The average height of this vapour, as apparent from our station, was about twenty-five degrees. The temperature of the sea seemed to be increasing momentarily, and there was a very perceptible alteration in its colour. March 2. - To-day by repeated questioning of our captive, we came to the knowledge of many particulars in regard to the island of the massacre, its inhabitants, and customs but with these how can I now detain the reader? I may say, however, that we learned there were eight islands in the group -that they were governed by a common king, named Tsalemon or Psalemoun, who resided in one of the smallest of the islands; that the black skins forming the dress of the warriors came from an animal of huge size to be found only in a valley near the court of the king -that the inhabitants of the group fabricated no other boats than the flatbottomed rafts; the four canoes being all of the kind in their possession, and these having been obtained, by mere accident, from some large island in the southwest -that his own name was Nu-Nu -that he had no knowledge of Bennet's Islet -and that the appellation of the island he had left was Tsalal. The commencement of the words Tsalemon and Tsalal was given with a prolonged hissing sound, which we found it impossible to imitate, even after repeated endeavours, and which was precisely the same with the note of the black bittern we had eaten up on the summit of the hill. March 3d. - The heat of the water was now truly remarkable, and in colour was undergoing a rapid change, being no longer transparent, but of a milky consistency and hue. In our immediate vicinity it was usually smooth, never so rough as to endanger the canoe -but we were frequently surprised at perceiving, to our right and left, at different distances, sudden and extensive agitations of the surface these, we at length noticed, were always preceded by wild flickerings in the region of vapour to the southward. March 4th. - To-day, with the view of widening our sail, the breeze from the northward dying away perceptibly, I took from my coat-pocket a white handkerchief. Nu-Nu was seated at my elbow, and the linen accidentally flaring in his face, he became violently affected with convulsions. These were succeeded by drowsiness and stupor, and low murmurings of "Tekeli-li! Tekeli-li!" March 5th. - The wind had entirely ceased, but it was evident that we were still hurrying on to the southward, under the influence of a powerful current. And now, indeed, it would seem reasonable that we should experience some alarm at the turn events were taking -but we felt none. The countenance of Peters indicated nothing of this nature, although it wore at times an expression I could not fathom. The polar winter appeared to be coming on -but coming without its terrors. I felt a numbness of body and mind -a dreaminess of sensation -but this was all. March 6th. - The gray vapour had now arisen many more degrees above the horizon, and was gradually losing its grayness of tint. The heat of the water was extreme, even unpleasant to the touch, and its milky hue was more evident than ever. To-day a violent agitation of the water occurred very close to the canoe. It was attended, as usual, with a wild flaring up of the vapour at its summit, and a momentary division at its base. A fine white powder, resembling ashes -but certainly not such -fell over the canoe and over a large surface of the water, as the flickering died away among the vapour and the commotion subsided in the sea. Nu-Nu now threw himself on his face in the bottom of
1. března.[7] - Mnohé, neobvyklé fenomény nyní nasvědčovaly, že vstupujeme do končin nových a divuplných. Vysoké pásy lehké, šedavé páry se stále zjevovaly nad jižním obzorem, zdvihajíce se časem ve vysokých pruzích, letíce jednou od východu k západu, a jednou od západu k východu, a zas se položily a hnaly stejnoměrně do výše, - krátce, jevily všecky prudké změny severní záře. Průměrná výše těchto par, jak jsme je viděli s našeho místa, byla asi pětadvacet stupňů. Teplota moře, jak se zdálo, stále stoupala a jasně bylo možno vidět změnu jeho barvy. 2. března. - Dnes, po několikerém výslechu našeho zajatce jsme se dověděli mnoho podrobností o vražedném ostrově, jeho obyvatelích i zvycích. - ale tím si netroufám nyní své čtenáře zdržovat. Budiž mi dovoleno jen říci, že jsme se dověděli, že v souostroví je osm ostrovů, - že jim všem vládne společný král, jménem Tsalemon nebo Psalemoun, který sídlí na jednom z nejmenších ostrovů; že černá kožešina, jež je oděvem bojovníků, pochází z ohromného zvířete, žijícího jen v jediném údolí poblíž králova sídla; že obyvatelé souostroví nestavějí jiných lodi než ploché prámy a že čtyři jejich kanoe byl všechen jejich majetek toho druhu, a těch prý nabyli jen čirou náhodou na jednom velikém jihozápadním ostrově; - že jeho vlastní jméno je Nu-nu, - že neví o žádném Bennettově ostrově a že jméno ostrova, jejž právě opustil, je Tsalal. Počátek slov Tsalemon a Tsalal vyslovoval náš zajatec táhlým, syčivým hlasem, jejž jsme nemohli napodobit ani po několikerých pokusech, a jenž byl naprosto totožný s hlasem černého bukáče, jejž jsme snědli na vrcholu pahorku. 3. března. - Teplota vody byla nyní opravdu pozoruhodná a její barva se rychle měnila, nejsouc už průhledná, ale majíc hustotu i barvu mléka. V nejbližší blízkosti byla obyčejně hladká a nikdy tak rozvlněná, aby kanoi ohrožovala, - ale často jsme byli překvapeni, vidouce vpravo i vlevo, v rozličných vzdálenostech, náhlé a prudké rozbouření hladiny, - jež, jak jsme nakonec pozorovali, vždy bylo následováno prudkým kmitáním v končinách páry na jihu. 4. března. - Dnes, chtěje rozšířit plachtu, ježto vítr od severu velice zeslábl, vytáhl jsem z kapsy u kabátu bílý kapesník. Nu-nu seděl vedle mne, a jak se plátno náhodou dotklo jeho tváře, počal se svíjet v prudkých křečích. Po těch nastoupila ospalost, ztrnulost a Nu-nu slabě šeptal "Tekeli-li! Tekeli-li!" 5. března. - Vítr už úplně utichl, ale bylo jasno, že plujeme stále silným proudem k jihu. Zdálo by se přirozeným, kdybychom cítili nyní jistý nepokoj nad tím, co se nám může stát, - ale nic jsme necítili. Petersova tvář nejevila pranic takového, ač měla chvílemi výraz, jejž jsem nemohl pochopit. Polární zima se, jak se zdálo, blížila bez všech hrůz. Byl jsem jak omráčen na těle i na duchu, - mé smysly byly ospalé - ale to bylo vše.
6. března. - Šedavá pára se teď vznesla o mnoho stupňů nad obzor a zvolna ztrácela své šedé zbarveni. Teplota vody byla ohromná, takže bylo nepříjemno se jí dotknout; a její mléčná barva byla ještě intensivnější. Dnes nastalo prudké rozvlnění moře u samé kanoe. Jako vždy bylo provázeno prudkým rozvířením páry ve výši a chvilkovým jejím protržením u hladiny. Jemný bílý prášek, podobný popeli, - ale jistě nic takového, - snesl se na kanoi a širou hladinu moře, když ustalo zvíření páry a moře se ztišilo. Nu-nu se vrhl tváří na dno člunu a žádnou domluvou si nedal říci, aby vstal.
101
the boat, and no persuasions could induce him to arise. March 7th. - This day we questioned Nu-Nu concerning the motives of his countrymen in destroying our companions; but he appeared to be too utterly overcome by terror to afford us any rational reply. He still obstinately lay in the bottom of the boat; and, upon reiterating the questions as to the motive, made use only of idiotic gesticulations, such as raising with his forefinger the upper lip, and displaying the teeth which lay beneath it. These were black. We had never before seen the teeth of an inhabitant of Tsalal. March 8th. - To-day there floated by us one of the white animals whose appearance upon the beach at Tsalal had occasioned so wild a commotion among the savages. I would have picked it up, but there came over me a sudden listlessness, and I forbore. The heat of the water still increased, and the hand could no longer be endured within it. Peters spoke little, and I knew not what to think of his apathy. Nu-Nu breathed, and no more. March 9th. - The whole ashy material fell now continually around us, and in vast quantities. The range of vapour to the southward had arisen prodigiously in the horizon, and began to assume more distinctness of form. I can liken it to nothing but a limitless cataract, rolling silently into the sea from some immense and far-distant rampart in the heaven, The gigantic curtain ranged along the whole extent of the southern horizon. It emitted no sound. March 21st. - A sullen darkness now hovered above us but from out the milky depths of the ocean a luminous glare arose, and stole up along the bulwarks of the boat. We were nearly overwhelmed by the white ashy shower which settled upon us and upon the canoe, but melted into the water as it fell. The summit of the cataract was utterly lost in the dimness and the distance. Yet we were evidently approaching it with a hideous velocity. At intervals there were visible in it wide, yawning, but momentary rents, and from out these rents, within which was a chaos of flitting and indistinct images, there came rushing and mighty, but soundless winds, tearing up the enkindled ocean in their course. March 22d. - The darkness had materially increased, relieved only by the glare of the water thrown back from the white curtain before us. Many gigantic and pallidly white birds flew continuously now from beyond the veil, and their scream was the eternal Tekeli-li! as they retreated from our vision. Hereupon Nu-Nu stirred in the bottom of the boat; but upon touching him, we found his spirit departed. And now we rushed into the embraces of the cataract, where a chasm threw itself open to receive us. But there arose in our pathway a shrouded human figure, very far larger in its proportions than any dweller among men. And the hue of the skin of the figure was of the perfect whiteness of the snow. [7] For obvious reasons I cannot pretend to strict accuracy in these dates. They are given principally with a view to perspicuity of narration, and as set down in my pencil memorandum.
7. března. - Dnes jsme dávali Nu-nuovi otázky, proč jeho krajané zahubili naše druhy; ale zdálo se, že je zcela zmořen hrůzou, aby nám mohl rozumně odpovídat. Ležel stále zarputile na dně člunu; a na naše nové otázky o tom, odpovídal jen blbými posuňky, jako na příklad odhrnováním horního rtu ukazovákem a odkrytím zubů pod ním. Byly černé. Doposud nikdy jsme neviděli zuby žádného tsalalského obyvatele. 8. března. - Dnes plulo kolem nás jedno z oněch bílých zvířat, jehož objevení na pobřeží Tsalalu vzbudilo tak zmatený poplach mezi divochy. Byl bych je vylovil, ale náhle se mne zmocnila taková lhostejnost, že jsem toho nechal. Teplota vody stále stoupala, takže už nebylo lze do ní ponořit ruku. Peters mluvil málo a já nevěděl, co si mám o tomto ztrnutí myslet. Nu-nu už jen dýchal, nic více. 9. března. - Popelavý prášek padal dnes kolem nás stále a ve velikém množství. Pruh páry na jihu vzrostl do ohromné výše nad obzorem a začal nabývat přesnějšího tvaru. Nemohu jej přirovnat než k .nesmírnému vodopádu, jenž tiše se řítí do moře z jakýchsi rozsáhlých a dálných výsep na obloze. Ohromná záclona se rozestřela po celé dálce jižního obzoru. Ani jediný zvuk nepřicházel odtamtud. 21. března. - Nyní se nad námi vznášela zasmušilá temnota - ale z mléčných hlubin oceánu vyrážela jasná záře a stoupala kolem boků našeho člunu. Byli jsme takřka zasypáni deštěm bitého, popelovitého poprašku, jenž se usazoval na nás a na kanoi, ale v moři se jen rozplýval. Vrchol vodopádu se ztrácel ve tmě a dáli. Ale my k němu letěli s úžasnou rychlostí. Chvílemi jsme v něm viděli široce zející, ale okamžitě se ztrácející trhliny a z těchto trhlin, v nichž se míhala směsice chvějících se a nejasných zjevů, vyrážely prudké a silné, ale neslyšitelné větry, trhající ve svém letu rozžhavený oceán.
22. března. - Tma ještě vzrostla a byla zmírňována jen jasem vody, odrážejícím se od bílé clony před námi. Spousta ohromných a jasně bílých ptáků vylétala nyní stále ze clony a věčně křičela "Tekeli-li!", mizejíc zas našim pohledům. Na to sebou Nu-nu pohnul na dně člunu; ale když jsme se ho dotkli, shledali jsme, že vypustil duši. A tu jsme se hnali do náruče vodopádu, v němž se rozevřela propast, aby nás pohltila. Ale tu se před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší svým rozměrem, než kterýkoli lidský tvor. A barva pleti této postavy byla naprosto bílá, jak padlý sníh. - - -
[7]
NOTE
Poznámka
The circumstances connected with the late sudden and distressing death of Mr. Pym are already well known to the public through the medium of the daily press. It is feared that the few remaining chapters which were to have completed his narrative, and which were retained by him, while the above were in type, for the purpose of revision, have been irrecoverably lost through the accident by which he perished himself. This, however, may prove not to be the case, and the papers, if ultimately found, will be given to the public. No means have been left untried to remedy the deficiency. The gentleman whose name is mentioned in the preface, and who, from the statement there made, might be sup-
Okolnosti nedávné, náhlé a tak smutné smrti pana Pyma jsou veřejnosti dobře známy už z denního tisku. Je se obávat, že několik zbývajících kapitol, jež měly ukončit jeho vyprávění a jež si podržel u sebe, aby je přehlédl, zatím co kapitoly tu předcházející byly už v tisku, bylo nenahraditelně ztraceno při onom neštěstí, při němž on sám zahynul. Než snad se přec ukáže, že se v tom mýlíme, a pak ty papíry, budou-li konečně přec nalezeny, budou jistě uveřejněny. Nebylo opomenuto ničeho, co by tuto ztrátu mohlo nahradit. Pán, jehož jméno je uvedeno v předmluvě a jenž, podle slov tam napsaných, byl by snad schopen chybějící
102
posed able to fill the vacuum, has declined the task -this for satisfactory reasons connected with the general inaccuracy of the details afforded him, and his disbelief in the entire truth of the latter portions of the narration. Peters, from whom some information might be expected, is still alive, and a resident of Illinois, but cannot be met with at present. He may hereafter be found, and will, no doubt, afford material for a conclusion of Mr. Pym's account. The loss of the two or three final chapters (for there were but two or three) is the more deeply to be regretted, as, it cannot be doubted, they contained matter relative to the Pole itself, or at least to regions in its very near proximity; and as, too, the statements of the author in relation to these regions may shortly be verified or contradicted by means of the governmental expedition now preparing for the Southern Ocean. On one point in the Narrative some remarks may be well offered; and it would afford the writer of this appendix much pleasure if what he may here observe should have a tendency to throw credit, in any degree, upon the very singular pages now published. We allude to the chasms found in the island of Tsalal, and to the whole of the figures presented in Chapter XXIII. Mr. Pym has given the figures of the chasm without comment, and speaks decidedly of the indentures found at the extremity of the most easterly of these chasms as having but a fanciful resemblance to alphabetical characters, and, in short, as being positively not such. This assertion is made in a manner so simple, and sustained by a species of demonstration so conclusive (viz., the fitting of the projections of the fragments found among the dust into the indentures upon the wall), that we are forced to believe the writer in earnest; and no reasonable reader should suppose otherwise. But as the facts in relation to all the figures are most singular (especially when taken in connexion with statements made in the body of the narrative), it may be as well to say a word or two concerning them all -this, too, the more especially as the facts in question have, beyond doubt, escaped the attention of Mr. Poe. Figure 1, then figure 2, figure 3, and figure 5, when conjoined with one another in the precise order which the chasms themselves presented, and when deprived of the small lateral branches or arches (which, it will be remembered, served only as means of communication between the main chambers, and were of totally distinct character), constitute an Ethiopian verbal root -the root "To be shady" -whence all the inflections of shadow or darkness. In regard to the "left or most northwardly" of the indentures in figure 4, it is more than probable that the opinion of Peters was correct, and that the hieroglyphical appearance was really the work of art, and intended as the representation of a human form. The delineation is before the reader, and he may, or may not, perceive the resemblance suggested; but the rest of the indentures afford strong confirmation of Peters' idea. The upper range is evidently the Arabic verbal root "To be white," whence all the inflections of brilliancy and whiteness. The lower range is not so immediately perspicuous. The characters are somewhat broken and disjointed; nevertheless, it cannot be doubted that, in their perfect state, they formed the full Egyptian word, "The region of the south." It should be observed that these interpretations confirm the opinion of Peters in regard to the "most northwardly" of the figures. The arm is outstretched towards the south. Conclusions such as these open a wide field for speculation and exciting conjecture. They should be regarded, perhaps, in connexion with some of the most faintly-detailed incidents of the narrative; although in no visible manner is this chain of connexion complete. Tekeli-li! was the cry of the affrighted natives of Tsalal upon discovering the carcass of the white animal picked up at sea. This also was the shuddering exclamation of the captive Tsalalian upon encounter-
části doplnit, tento úkol odmítl - z pochopitelných. důvodů, které souvisely s všeobecnou nepřesností poskytnutých mu podrobností a jeho nedůvěrou v úplnou pravdu posledních částí vyprávění. Peters, od něhož by bylo možno očekávat některé informace, je stále sice živ a bydlí kdesi v Illinois, ale okamžitě není ho možno nalézt. Snad později bude vypátrán a podá zcela jistě látku k dokončení zprávy pana Pyma. Ztráta dvou nebo tří kapitol (neboť byly jen dvě neb tři), je nutno, želet tím bolestněji, jelikož obsahovaly beze vší pochyby údaje, týkající se jižního pólu, neb alespoň končin v jeho nejbližším okolí; pak též i proto, že autorovy údaje, pokud jde o tyto končiny, mohou být v krátká době buď potvrzeny, anebo vyvráceny vládní výpravou, chystající se právě na plavbu do Jižního oceánu. K jednomu místu tohoto vyprávění lze dodat několik poznámek a pisatel tohoto doslovu byl by velice potěšen, kdyby to, co tady podotkne., přispělo jakýmkoli způsobem k hodnověrnosti velmi podivných stránek, právě uveřejněných. Myslíme ony propasti na ostrově Tsalalu, a jejich obrázky (Obr. 1 - 5). Pan Pym podal obrazy propastí bez jakýchkoli poznámek a mluví s jistotou o vrypech, nalezených na konci nejvýchodnější propasti, jež jakoby měly jen domnělou podobnost s písmenami abecedy, krátce, jako by to písmena určitě nebyla. Toto tvrzení je vysloveno způsobem tak prostým a podepřeno doklady tak průkaznými (jako na př. přesnou shodností vypuklin úlomků v prachu nalezených s vrypy na stěně), že jsme nuceni věřit, že spisovatel mluví pravdu; a žádný rozumný čtenář nebude též soudit jinak. Ale jelikož tato fakta, ve vztahu ke všem ostatním obrazům, jsou velmi podivná (zejména uvedeme-li je ve vztah k údajům, učiněným v samém vypravování), bylo by snad dobře, povědět o tom o všem několik slov - a to tím spíše, že dotyčná fakta, beze vší pochyby, ušla pozornosti pana Poea. Obrázek 1., pak obr. 2.; 3. a 5., postavíme-li je vedle sebe v přesném pořadí, jak propasti stály a zbavíme-li je menších vedlejších výstupků nebo chodeb (jež, jak se pamatujete, sloužily jen ke spojení mezi hlavními propastmi a byly naprosto jiného charakteru), podávají kořen ethiopského slovesa , "být zastíněn", - z něhož jsou všecky odvozeniny pro stín a temnotu. Pokud jde o "levý neb nejsevernější" z vrypů na obr. 4., je víc než pravděpodobno, že Petersovo míněni bylo správné, a že jejich hieroglyfický vzhled byl opravdu umělý výtvor a měl asi představovat lidskou postavu. Jeho zobrazení leží před čtenářem, jenž tak snad zjistí neb nezjistí udávanou podobnost; ale ostatní vrypy značně potvrzují Petersův názor. Hořejší řádka je zřejmě kořen arabského slovesa , "být bílý", z něhož jsou všechny odvozeniny pro jas a bělost. Spodní řádka není tak ihned jasná. Písmena jsou trochu poškozena a nesouvislá; ale nicméně nelze pochybovat, že ve svém dokonalém stavu tvořila úplné egyptské slovo , "jižní kraj". Je třeba podotknout, že tento výklad potvrzuje i Petersův názor, pokud jde o "nejsevernější" vrypy. Paže je vztažena k jihu.
Tyto výklady otevírají široké pole pro bodání a vzrušující domněnky. Snad by bylo nutno uvést je v souvislost s některými, docela letmo nadhozenými událostmi vyprávění, třebaže tato spojitost není úplná. "Tekeli-li!" byl výkřik zděšených domorodců po spatření bílého zvířete, vyloveného v moři. Byl to též děsivý výkřik tsaladského zajatce, když se dotekl bílé látky, patřící panu Pymovi. Byl to i pokřik rychle létajících bílých a
103
ing the white materials in possession of Mr. Pym. This also was the shriek of the swift-flying, white, and gigantic birds which issued from the vapoury white curtain of the South. Nothing white was to be found at Tsalal, and nothing otherwise in the subsequent voyage to the region beyond. It is not impossible that "Tsalal," the appellation of the island of the chasms, may be found, upon minute philological scrutiny, to betray either some alliance with the chasms themselves, or some reference to the Ethiopian characters so mysteriously written in their windings. "I have graven it within the hills, and my vengeance upon the dust within the rock."
ohromných ptáků, vycházejících z bílé opony par jihu. Nic bílého nebylo nalezeno na Tsalalu, a nic než bílé na plavbě do dalších končin. Je možno, že ve slově "Tsalal", názvu ostrova s propastmi, bylo by lze zjistit podrobnějším jazykovým zkoumáním jakousi spojitost s těmito propastmi, nebo jistý vztah k ethiopským písmenám, napsaným tak záhadnými klikatinami.
"Vyryl jsem to do skal a svou pomstu do prachu v nich!"
104
