HERBÁŘ LÉČIVÝCH ROSTLIN 1 – 6 Jiří Janča Josef A. Zentrich © Jiří Janča, Ostrava, 1994 © Josef A. Zentrich, Otrokovice, 1994 © Illustrations Magdalena Martínková, 1994 © EMINENT, 1994 ISBN 80-85876-02-7 Nakladatelství EMINENT děkuje za cenné připomínky k tomuto dílu Prof. Janu Jeníkovi, vedoucímu katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, a Ing. Valdemaru Grešíkovi, znalci bylin a spolupracovníkovi UNESCO v oboru přírodních látek.
Předmluva Herbář je slovo pocházející z latinského základu herba tj. rostlina. Herbářem se pŧvodně nazývala sbírka usušených a vylisovaných rostlin, ale záhy se toto pojmenování rozšířilo obecně na obrázkové knihy o rostlinách. Kdyţ jsme sestavovali tento Herbář, opatřili jsme jej sami pro sebe přívlastkem „pro lidi“, a to záměrně, aby bylo jednoznačně řečeno, komu je toto dílo určeno. Mnohé z moderních herbářŧ jsou totiţ zatíţeny spoustou nejrŧznějších podrobností, cizích názvŧ, výsledky chemických rozborŧ a podobně, coţ běţnému čtenáři nejenţe většinou nic neříká, ale často mu to i komplikuje orientaci. I my se samozřejmě drţíme moderních vědeckých poznatkŧ, ale text je upraven tak, aby informace byly stručné, jasné, srozumitelné a byly především k praktickému uţitku. Všechny uvedené rady, pokyny a recepty jsou dŧkladně ověřeny, jsou převzaty z naší praxe, ale i z empirické zkušenosti našich kolegŧ. Pokud se naše zkušenosti a praktické poznatky rozcházely s poznatky vědeckými, dávali jsme přednost praxi a zkušenosti, protoţe je obecně známo, ţe ţádný pokrok to nemá lehké, ţe je nejprve zatracován, proklínán a pak následně oslavován jako spasitel, a ţe věda často trochu pokulhává za praxí. Pokud to je nutné, vţdy na takový rozpor poukazujeme. Věříme, ţe náš Herbář bude čtenáři přijat vlídně a bude jim vţdy slouţit jako vhodná, praktická a hlavně nepostradatelná příručka pro jakýkoli kontakt s rostlinami, neboť do speciální části jsou zařazeny jak byliny, tak i keře a stromy, a v některých případech dokonce i organismy, které nelze v tomto smyslu povaţovat za rostliny, například řasy a houby. Je to sice dílo samostatné, zahrnující naše nejčerstvější zkušenosti, ale přesto doporučujeme kaţdému čtenáři udělat si alespoň rámcový přehled o obsahu našich dosud vydaných publikací, protoţe naše znalosti přírody, bylin a jejich světa mohou být sotva kde podány úplně. V díle je u kaţdé byliny uveden její český, slovenský a botanický latinský název. Tyto názvy jsme v českém a latinském znění sjednotili podle dvoudílné monografie Prof. J. Dostála Nová květena ČSSR (Academia, Praha, 1989). Slovenské názvy jsou upraveny podle příručky Prof. M. Červenky Slovenské botanické názvoslovie (Příroda, Bratislava, 1986). Kromě toho u kaţdé byliny najdete její název v jazyce německém, anglickém, francouzském a španělském. Náš Herbář pochopitelně nemŧţe a ani nechce být botanickou učebnicí. Předpokládáme však alespoň základní botanické znalosti čtenářŧ. Pokud by některé informace v Herbáři nepostačovaly, nebo by vznikly nějaké jiné nejasnosti, doporučujeme nahlédnout do některého z četných botanických klíčŧ k určování rostlin nebo do učebnic botaniky. Doufáme však, ţe to čtenáři nebude zapotřebí. Základními vodítky pro popis botanických údajŧ byly především Klikův Botanický klíč (SPN, Praha, 1965), publikace Hejný, Slavík: Květena České socialistické republiky (Avicenum, Praha, 1988) a vynikající učebnice Baloun, Beneš, Minařík: Farmaceutická botanika (Avicenum, Praha, 1978). Hlavním pramenem farmakognostických informací nám byla vysokoškolská učebnice Prof.
J. Tomko a kol.: Farmakognózia (Osveta, Martin, 1989). V díle jsou dále uvedeny homeopatické údaje, cizí botanické názvy a další informace, které mají slouţit co nejširšímu přímému pouţití, i kdyţ nejsou v moderní fytoterapii zcela běţné.
OBECNÁ ČÁST 1. ÚVOD Ţijeme v posledních letech dvacátého století, v době, kdy celé světové dění proţívá rychlejší spád, v epoše rozvoje vědy, techniky, kultury i celé civilizace. Lidský rozum dosahuje jakéhosi momentálního vrcholu, coţ se projevuje prakticky ve všech oborech lidské činnosti. Na jedné straně je tu obrovský rozmach techniky, přinášející rŧst ţivotní úrovně, ale na druhé straně zničené ţivotní prostředí, ropa v oceánech, devastace krajiny a bohuţel i lidské morálky. Lékařská věda dosáhla v tomto století a zvláště v posledních třiceti letech netušeného rozvoje. Moderní přístroje umoţňují detailní rozbor tělních tekutin, provádějí se stále běţněji transplantace orgánŧ, farmaceutické koncerny chrlí tisíce nových, zdánlivě účinnějších lékŧ. Na první pohled by se mohlo zdát, ţe o lidstvo je po zdravotní stránce čím dál tím lépe postaráno a ţe snad zbývá uţ jen zjistit, kdy začneme být nesmrtelní. Avšak při pozorném a hlavně reálném pohledu na celou situaci zjistíme celou řadu velmi znepokojivých skutečností. Podle výsledkŧ statistik se asi od roku 1970 prŧměrný lidský věk nejen nezvyšuje, ale naopak začíná klesat. Ukazuje se, ţe domnělé prodlouţení lidského věku, kterým jsme se tak rádi chlubívali, je moţno připsat spíše zlepšené péči o matku a dítě, a tím i sníţené kojenecké úmrtnosti – coţ dnes uţ zase tak docela neplatí –, neţli skutečnému sníţení nemocnosti. Přibývá zhoubných nádorových onemocnění, srdečních ischemií, infarktŧ myokardu, těţkých alergií atd., a navíc se všechny tyto těţké choroby posunují do stále niţších věkových kategorií, objevují se nová, obtíţně rozpoznatelná onemocnění a známé „lehčí“ choroby se stávají těţkými. Dosud neléčitelný AIDS hrozí přejít ve světovou pandemii. Nejen podle našeho názoru je nejvyšší čas přehodnotit situaci a zaměřit se především na přírodní formy prevence a léčení. Tím samozřejmě nemáme na mysli lidové formy „samoléčby“, podle oblíbené metody Jedna paní povídala, ţe na ţlučník je nejlepší…“ Bylo by neobyčejně pošetilé rázem zavrhovat všechny zkušenosti a vymoţenosti současné tzv. západní medicíny či přecházet z jednoho extrému do druhého, jak je u nás bohuţel zvykem. Je nutné se především drţet praxe a zkušeností vŧbec, protoţe existují postupy a zásahy, které jsou sice teoreticky moţné, ale prakticky neuskutečnitelné, nebo je jejich skutečný přínos zanedbatelný, někdy i ţádný. Ideální stav by byl, kdyby přírodní prevence a léčba byla vedena lékařem. Skutečnost je však bohuţel zcela odlišná. Zpravidla je tomu proto, ţe lékaři tento zpŧsob léčby vŧbec neznají. Jednak se jej neučili a jednak nemají zájem se jej učit. Často se omlouvají tím, ţe musí léčit „lege artis“ čili „podle pravidel lékařského umění“, která jsou pevně dána stávajícím vzdělávacím systémem. Je ovšem pravdou, ţe mnoho lékařŧ se za onu zaklínací formuli tak trochu schovává, protoţe je samozřejmě daleko pohodlnější ubírat se vyšlapanou cestou a nekomplikovat si ţivot. Tudíţ „léčí“ obligátně okamţité příznaky, coţ přináší sice potírání
okamţitých projevŧ nemoci, chvályhodné zkracování doby pracovní neschopnosti, ale ve skutečnosti také ţivota. Samozřejmě jako pro kaţdou léčbu je nutné i pro léčbu přírodní volit správnou dobu, nebo ji ve správnou dobu nasadit. Například náhlá příhoda břišní, vyţadující okamţitý chirurgický zákrok, nebo úrazy, ale i masivní infekční onemocnění jistě nebudou vhodné pro postupnou přírodní léčbu. Na druhé straně velkým prohřeškem proti přírodě, a tím i proti našemu zdraví, majícím často také nepříjemné i nebezpečné následky, je dlouhodobé podávání velmi silných chemických lékŧ, často jiţ od začátku onemocnění. Zejména u starších lidí, jejichţ organismus je sám o sobě jiţ oslaben, je podávání takových lékŧ nevhodné. Tito lidé totiţ většinou uvaţují podle pravidla „čím více, tím lépe“ a polykají tyto léky po hrstech. Proto je vhodné si uvědomit některé pojmy, hlavně jejich příslušnou definici: Zdraví je stav harmonické rovnováhy tělesných a duševních funkcí, projevující se dokonalým pocitem síly, spokojenosti, chuti do ţivota, tělesného i duševního blaha. Ve skutečnosti jde o dokonalou souhru všech fyziologických i duševních funkcí. Nemoc je stav zapříčiněný disharmonií, narušením rovnováhy a psychosomatické jednoty organismu. To se projevuje nejrŧznějšími pocity fyzické nevolnosti nebo psychickým rozladěním v rŧzných stupních. Ve skutečnosti se však jedná právě o poruchu fyziologických funkcí, především orgánové změny. Léčení je směrovaný cílený zásah do fyziologických funkcí organismu a jeho vnitřních poměrŧ, směřující k navrácení rovnováhy čili k vyléčení a uzdravení. Vyléčení je stav, kdy se nemocný cítí zdráv, je bez potíţí a také objektivní nálezy nenacházejí ţádné narušení funkce. Pŧvodce nemoci ovšem není zcela potlačen, takţe se sice neprojevuje, ale za příslušných podmínek se objeví znovu, často ve zvýšené míře. Uzdravení je konečná fáze vyléčení a znamená návrat plného zdraví. Proto také mŧţeme uzdravování povaţovat za vyšší formu léčení. Přírodní léčba je takové ozdravné pŧsobení na organismus, kde se nejvyššího přínosu – to znamená plného uzdravení – dosahuje minimálním zasahováním do svobody těla i duše, tedy do jejich přirozené funkce. Jedná se o pŧsobení přírodních, jemných, nenásilných prostředkŧ a postupŧ bez škodlivých vedlejších účinkŧ, jako jsou například byliny, masáţe, vodoléčba, zdravotní tělovýchova, úprava výţivy, úprava dýchání, úprava ţivotní energie apod. Všechny tyto prostředky a postupy mají společný cíl: probudit či posílit organismus tak, aby sám dosáhl uzdravení, nebo alespoň optimálního čili maximálně dosaţitelného stavu. Z uvedeného jasně vyplývá, ţe přírodní léčba je daleko nejvýhodnější léčbou oproti všem jiným, které jsou ve většině případŧ agresivnější, mají vedlejší účinky, přinášející mnohdy více škod neţ uţitku, a v kaţdém případě narušují právě psychosomatickou jednotu organismu. Pod pojmem psychosomatická jednota se rozumí jednota duše i těla. Při jejím narušení je nutné nejprve u nemocného vzbudit touhu a vŧli po uzdravení a pak odstranit příčiny onemocnění. Ty bývají nejrŧznější, ale v kaţdém případě se jedná
o narušení rovnováhy přírodních zákonitostí. Někdy to bývají objektivní příčiny, ale většinou vlastní nedisciplinovanost. U někoho je hlavní příčinou alkohol, u druhého nevhodná strava, u dalšího pak přemíra práce nebo nedostatek spánku a odpočinku, u některých lidí třeba úraz. Většinou ovšem kaţdý postiţený ví, kde se stala chyba, kde je onen „prvotní hřích“, kde tedy byly ony přírodní zákonitosti narušeny a co je skutečnou příčinou oslabení organismu, který pak nemá sílu odolat nejrŧznějším náporŧm, o které zejména dnes není nouze, a dovoluje vzniknout nemoci. Vznik nemoci je samozřejmě podmíněn mírou postiţení jednotlivých orgánŧ, protoţe řetěz vţdy praská v nejslabším článku. Následnou příčinou jsou potom například postiţení infekcí, zpŧsobující nákazu, záněty apod. Odstranění této následné příčiny antibiotiky vede v nejlepším případě k vyléčení, ale nikoli k uzdravení. K tomu by bylo třeba odstranit příčinu, prvotní zdroj nemoci. A zde je právě největší rozdíl mezi medicínou současnou a přírodní a zde tkví také největší přednost přírodní léčby. Snaha odstranit prvotní příčinu spolu s touhou uzdravit se znamená respektování psychosomatické jednoty organismu. Vznikne-li v těle nějaká porucha, bývá zvykem ji co nejdříve a co nejsilnějším prostředkem odstranit. Obyčejně není čas ani chuť nechat organismus, aby si s problémem poradil sám, posilován přírodními prostředky. Domníváme se však, ţe je daleko lepší chodit po svých, třeba křivých nohou, neţ pouţívat tu nejhezčí, byť elegantní hŧl nebo berlu. Zamysleme se v klidu nad současnými léky. Je jich mnoho a neustále vznikají nové a silnější. Odborný tisk nás informoval, ţe v roce 1993 bylo v USA v oběhu více neţ 25 000 rŧzných lékŧ. Kolik jich mŧţe poznat, nebo si jen zapamatovat praktický lékař, kolik specialista? Dnes oslavovaný, všemocný lék se zítra stává škodlivým, zatracovaným, ale je ihned nahrazen jiným, protoţe zisk farmacie je předem plánován. Uvedeme jeden citát, který povaţujeme za typický. Doktor Ziegelroth říká: „Jaká to rozkoš býti lékařem nebo ještě lépe nemocným – při takové spoustě věčně se ohroţujících lékŧ…“ K tomu jeden malý příklad z historie. V roce 1800 zemřelo ve Vídni asi 11 000 osob, z toho skoro 4 000 na pravé neštovice. V roce 1801 bylo zavedeno očkování proti neštovicím a počet úmrtí na tuto nemoc klesl na pouhých 200 osob. Ale zaráţející je, ţe celkový počet úmrtí za tento rok činil opět zhruba 11 000. Objevily se totiţ jiné, nové nemoci jako například TBC, záškrt, skrofulóza apod. Teprve s odstupem času se úmrtnost zmenšila, a sice vlivem zlepšení výţivy obyvatel a zlepšením hygienických podmínek. Uvedená fakta, která jistě platí v podobné míře i dnes, potvrzují znovu, ţe pokud není odstraněna příčina takového stavu, není naděje na trvalé zlepšení. Je tedy vysoce nepravděpodobné, ţe bude objeven univerzální superlék proti rakovině nebo AIDS, nebude-li zajištěna dostatečná imunita lidského organismu, jejíţ ztráta je zaviněna většinou špatnými ţivotními podmínkami, vlivem stresu, smogu, výţivy, chemických hnojiv atd. Příroda zřejmě zachovává rovnováhu i v této oblasti. Jakmile se objeví „superlék“, provede příroda „odvetná opatření“ a objeví
se nová nemoc, většinou horší neţ ta předchozí. Vypadá to, jako by zavedením nových účinných lékŧ byl dán podnět pro nové nemoci. Ţe s chemickými léky nejsou ţádné ţerty, bychom si vţdy měli připomínat případem ze šedesátých let, kdy lékaři v západní Evropě hromadně předepisovali na těhotenské potíţe „vynikající“ přípravek Contergan, obsahující účinnou látku thalidomid. Matkám, které uţívaly tento přípravek, se pak rodily těţce zmrzačené děti. Tento případ je jistě výjimečný, ale my se domníváme, ţe spíše jen svým mohutným dopadem. I běţné léky mají totiţ velkou většinou vedlejší účinky a mohou být zdrojem váţného nebezpečí, jak nakonec popisuje kniha Langbein, Martin, Weiss: Hořké pilulky (Victoria Publishing, Praha, 1993). Je pravdou, ţe u některých lékŧ se obecné neţádoucí účinky vyskytují jen v málo případech, ale problém je v tom, ţe nikdo nemá záruku, ţe právě on nebude „jedním z těch mála případŧ“. Samozřejmě tím nechceme nikoho strašit a ani obecně znevaţovat účinky chemických lékŧ. Uvádíme to pouze jako doklad, ţe přírodní prostředky mají nejen své oprávněné místo na slunci, ale ţe jsou nezbytnou potřebou pro zachování či navrácení zdraví nás všech. Tím jsme se pomalu dostali k věčné filozofické otázce: „Jak ţít a jak se léčit?“ Obojí je totiţ spíše uměním neţ vědou. Zejména v otázce uzdravování nebo léčení je to podle nás takřka výhradně umění. A jak víme, umění je především otázkou talentu. Jinými slovy: není kaţdý lékařem, kdo má bílý plášť. Umění ţít je překvapivě snadné a prosté, jako vše, co je geniální. Mnoho lidí třeba ţehrá na drahotu, ale příroda řeší i tento problém. V ní je to skutečně dobré velice levné, a to nejlepší dokonce zadarmo. Záleţí pouze na nás, jak uspořádáme svŧj ţebříček hodnot. K ţivotu potřebujeme nezbytně slunce, vodu, vzduch, spánek, prostou stravu a pak v srdci místo pro cit, pro lásku k bliţním, pro konání dobra a smysl pro krásu kolem nás. Vše ostatní je vlastně jen balast a běda tomu, kdo mu propadne a stane se jeho otrokem. Uchování si zdraví je taktéţ velice jednoduché. Stačí dostatek pohybu na čerstvém vzduchu, prostá, ale pestrá strava, dostatek spánku, vydrţet bez alkoholu a tabáku, nezatěţovat organismus nadměrně, ať uţ prací nebo sportem, naučit se zhluboka dýchat a najít si vţdy aspoň chvilku klidu pro rozjímání, relaxaci nebo meditaci. Jakkoli se to zdá být jednoduché, přesto je mnohdy obtíţné takto ţít. Většina z nás holduje nějaké vášni, po něčem touţí, zahání problémy nestřídmým ţivotem a snaţí se pak o nápravu, často uţ velice pozdě. Jsme jakoby spoutáni svými slabostmi, špatnými návyky a sklony, coţ nakonec vyústí v nemoc, ať tělesnou nebo duševní. Jedinou cestou je ţivot podle přírodních zákonitostí, a to je právě umění ţít. Pobyt v přírodě přináší klid, radost a harmonii tělu i duši, učí nás střídmosti a poznání krásy, coţ samo o sobě přináší člověku uspokojení i zdraví. Umění léčit vychází ze znalostí ţivota a přírodních zákonŧ, čili vychází vlastně z umění ţít. Vţdy bylo výsadou jedincŧ s mimořádnými schopnostmi, ovšem také zdrojem snadné existence mnoha neschopných jedincŧ nebo i podvodníkŧ. V kaţdém případě bylo toto umění vţdy příkladem pro ty, kdo chtěli a chtějí lidem pomáhat.
Bohuţel se cesty přírodního uzdravování a tzv. vědecké medicíny začaly rozcházet. Bylo to zpŧsobeno především obecným rozvojem věd, kdy ţádný obor nechtěl zŧstat „pozadu“ a chtěl se v co největší míře zúčastnit na rozvoji techniky. Z pŧvodních úmyslŧ vyuţít techniku pro pomoc při léčení se vyvinula jakási přístrojová medicína, která si dnes uţ často neuvědomuje, ţe ani ten nejdokonalejší přístroj nemŧţe odhalit pravou příčinu nemoci a ţe dnes to jsou přístroje, které jako by přejímaly povinnost člověka léčit v souladu a ve vztahu k přírodě. Je sice pravdou, ţe ze začátku medicína přejímala zkušenosti z přírodních zpŧsobŧ uzdravování, ale postupem času zcela zapomněla na svŧj pŧvod a začala se „modernizovat“, coţ se dá v principu nazvat odcizováním od přírodních postupŧ, ale hlavně zákonitostí. Tento Herbář chce čtenáři nabídnout objektivní pohled na jednu z moţných alternativ přírodní léčby, totiţ na fytoterapii neboli léčbu bylinami. Nemocný, který se pro fytoterapii rozhodne, nebo komu byla doporučena, musí ovšem počítat s tím, ţe léčba bylinami je léčbou mírnou, nenásilnou, postupnou, velice účinnou, ale bohuţel ne bleskovou, a ţe tedy „trvá nějakou dobu“. A neměl by také zapomínat na to, ţe léčba bylinami neznamená pouze pití čaje, jak se zatím většinou traduje, ale ţe fytoterapie zná také masti, zábaly, koupele, tinktury a ţe její součástí je i homeopatie jako metoda nejmodernější. Proto je dobré nezapomínat na velice cennou lidskou vlastnost, kterou je trpělivost. Krásně to vyjádřil jiţ před více neţ sto lety známý léčitel Vincenc Priessnitz, kdyţ řekl: „Trpělivost nade všechno. Choroba, která potřebovala léta a snad i desetiletí ke svému vývinu, nemŧţe přece zmizet obratem ruky.“
2. STRUČNÁ HISTORIE HERBÁŘŮ V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A NA SLOVENSKU Prvním česky psaným herbářem byla práce litomyšlského lékaře Jana Černého, nazvaná Knieha lékařská, kteráž slove Herbář aneb Zelinář. Kniha vyšila péčí Mikuláše Klaudiána v Norimberku v roce 1517 a sice za neuvěřitelných 70 dní od předání rukopisu. Herbář ovšem nebyl první knihou Jana Černého, protoţe jiţ roku 1506 vydal spis nazvaný O nemocech morních, který byl inspirován velkou morovou epidemií v roce 1495. V roce 1562 pak tiskař Jiří Melantrich vydal v Praze ve skvostné úpravě Matthioliho proslulý herbář, nazývaný Herbář, jinak Bylinář velmi užitečný s figurami pěknými a zřetedlnými, podle pravého a jako živého vzrostu bylin zdobený i také mnohými zkušenými lékařstvími rozhojněný. Překladatelem nebyl nikdo menší neţli Tadeáš Hájek z Hájku. Hájek se při této příleţitosti pokusil o sjednocení českého botanického názvosloví. V roce 1596 vyšlo druhé vydání Matthioliho herbáře, tentokrát u nakladatele Daniela Adama z Veleslavína. Krátce před tím, v roce 1592, vyšlo dílo Adama Záluţanského ze Záluţan Tři knihy bylinářských metod, a však latinsky, a tím prostému lidu málo srozumitelné. Teprve o 200 let později, v roce 1793, se dočkali svého národního herbáře i Slováci. Byl jím proslavený Zelinkár, zostavený z velikých zelinkárskych knih, obsahujúci krátké, ale zrozumitelné a velmi užitočné rady o použití obyčajných byliniek proti chorobám ludu obojého pohlavia. Autorem Zelinkára byl farář Juraj Fándly. Všechny uvedené tituly se dočkaly moderních vydání formou faksimilií. Devatenácté století je z hlediska historie herbářŧ charakterizováno především dílem Jozefa Ludovíta Holubyho, nadšeného botanika a zaníceného národopisce. Vytvořil několik obsáhlých herbářŧ klasického typu ze sušených a vylisovaných bylin. Největší s 12 000 poloţkami je uloţen v Bukurešti, další pak v Bratislavě a v Praze. Pro nás je zajímavý zejména fakt, ţe u Holubyho se inspiroval magistr Josef Čiţmář, autor nezapomenutelného dvoudílného spisu Lidové lékařství v Československu, vydaného v letech 1946-47. V roce 1890 a 1895 vyšla dvě vydání proslulého Rostlinopisného atlasu ke Kneippovým spisŧm Léčení vodou a Jak žíti. Na přelomu století stojí za zmínku Baušŧv Český Herbář (bez uvedení roku vydání), Fulínŧv spis Bylinářství, kořenářství čili Herbář, vydaný v Praze roku 1898, a zejména pak herbář Léčivé rostliny profesora Františka Dlouhého, vydaný bez uvedení roku vydání I. L. Kobrem. Vynikajícím dílem je také Futákŧv velký dvoudílný Slovenský herbář, vydaný péčí Vydavatelství sv. Vojtěcha v Trnavě roku 1946. V českých zemích je v téţe době k dispozici poměrně malý rozsahem, ale bohatý obsahem Herbář bylináře Karla, nejvýznamnějšího českého bylináře v odobí před druhou světovou válkou i krátce po ní. V roce 1948 vychází posmrtně spis Léčivé rostliny v domácím lékařství od profesora Zdenko Stacha, který zahynul v koncentračním táboře. Vydal jej nakladatel Strnadel v Praze.
Padesátá a ani šedesátá léta literatuře tohoto druhu příliš nepřála. Teprve později vyšla v několika vydáních publikace, dnes uţ zdomácnělá pod názvem „Korbelář“, totiţ proslulý atlas autorŧ dr. Jaroslava Korbeláře a Zdeňka Endrise Naše léčivé rostliny. Ze slovenské produkce nemŧţeme zapomenout zejména Malý atlas liečivých rastlín od Ludmily Thurzové, který byl zásluhou vydavatelství Artia vydán i v Anglii, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Norsku, Švédsku a Dánsku. U nás se dočkal několika vydání. Známý slovenský farmakognostik doc. Jaroslav Kresánek vydal v nakladatelství Osveta v Martině několikrát svŧj velký Atlas liečivých rastlín a lesných plodov a spolu s fotografem Dionýzem Dukasem upravenou verzi nazvanou Príručný atlas liečivých rastlín.Slovenské pedagogické nakladatefstvo v Bratislavě vydalo v roce 1985 praktický atlas manţelŧ Marty a Stefana Valgosových Naše liečivé rostliny. Ze slovenské produkce stojí za zmínku ještě atlas dr. J. Mackŧ a akad. malíře J. Krejčí nazvaný prostě Atlas liečivých rastlín. Tento atlas, obsahující popis a barevná vyobrazení 203 rostlinných druhŧ, vyšel v několika vydáních, naposledy v roce 1991 ve vydavatelství Príroda v Bratislavě. Stejné nakladatelství vydalo i překlad dobrého herbářově pojatého spisu, obsahujícího malé barevné fotografie, od bulharského specialisty dr. Pamukova Prírodná lekáren, který taktéţ vyšel v několika vydáních. V Čechách mezitím také vycházely rŧzné herbáře, ale svou úrovní se nemohou vyrovnat dílŧm Korbeláře, Thurzové nebo Kresánka. Vyloţeně nešťastným počinem Lidového nakladatelství v Praze bylo vydání herbáře nazvaného Zelená lékárna. Český překladatel si počínal příliš svérázně, takţe z pŧvodního díla ruského autora Rubcova zŧstalo jakési nepodařené torzo. Některé byliny vypustil, jiné přidal a navíc uvedl některá chybná tvrzení. Posledním českým herbářem, který stojí za zvláštní zmínku, je kniha autorŧ Jiráska a Starého Atlas léčivých rostlin s krásnými ilustracemi Františka Severy. Na díle je sympatické to, ţe vydavatel Státní pedagogické nakladatelství v Praze vydal dvě téměř identické verze, totiţ velký a kapesní formát. Obě kníţky vyšly v roce 1986 a nebyl o ně velký zájem, zřejmě pro jejich přílišnou „vědeckost“. Je v nich mnoho odborných výrazŧ a velmi málo praktických rad a pokynŧ. Kniha je rozdělena na dva díly, z nichţ první, teoretický, je vynikající a druhý, praktický, je spíše slabinou díla. Aby výčet herbářŧ byl úplný, je nutné se zmínit o díle Josefa A. Zentricha Byliny v prevenci, které vydalo nakladatelství Fontána v Olomouci. Dílo je pojato herbářově a obsahuje ucelené a komplexní informace. Jeho slabou stránkou jsou ilustrace a chybějící vyobrazení řady uváděných bylin.
3. ZÁKLADNÍ BOTANICKÉ POJMY Nauka o rostlinných orgánech, které nás budou zajímat z hlediska popisu rostlin, se nazývá organologie a je nedílnou součástí botaniky. Pro naši potřebu zcela postačí pouze základní údaje a informace, ovšem povaţujeme za uţitečné, aby se s nimi čtenáři dŧkladně seznámili. Kromě našeho Herbáře se tyto údaje uţívají běţně ve všech podobných publikacích. V závorkách za jednotlivými pojmy uvádíme vţdy typické příklady jedné či několika charakteristických rostlin. Kořen je zpravidla podzemní ústroj (orgán) rostlin, který je vţdy bez listŧ. Jeho úkolem je upevňovat rostlinu v zemi a přijímat ţivné roztoky z pŧdy. Rozeznáváme: kořen niťovitý, který je tenký a po celé délce přibliţně stejně silný. Často bývá velmi dlouhý (prvosenka jarní i vyšší), kořen válcovitý, který je po celé délce přibliţně stejně silný, takţe připomíná válec (proskurník lékařský či lékořice lysá), kořen vřetenovitý, který je protáhlý a ke spodní části se zuţuje (mrkev obecná), kořen řepovitý, který je krátký, silný, často oválný, ke spodu se náhle zuţuje (cukrová řepa), kořen svazčitý, u kterého místo hlavního kořene vyrŧstají ze spodiny tenké kořínky stonku a tvoří svazek (orsej jarní), kořenová hlíza je ztloustlým a zduţnatělým kořenem, často mnohočetným (brambořík evropský, ředkev setá či brambor obecný). Jen pro úplnost podotýkáme, ţe kořeny parazitujících rostlin vytvářejí savé orgány, zvané haustoria, které se pohrouţí do výţivových pletiv hostitelské rostliny. Podzemní částí rostliny bývá někdy také cibule. Je to vlastně zkrácený stonek se zduţnatělou šupinou, šupinami nebo spodinami listŧ (cibule kuchyňská). Pod pojmem rozmnoţovací cibulky pak rozumíme opadavé pupeny, jimiţ se rostlina rozmnoţuje. V tomto případě tedy nejde o podzemní části (lomikámen zrnatý nebo orsej jarní). Oddenek je vlastně podzemní stonek (prýt), pomocí kterého rostlina překonává nepříznivá období. Oddenek umoţňuje rozmnoţování a roste buď souběţně s povrchem pŧdy (kosatec bledý, puškvorec obecný, pýr plazivý), nebo kolmo (reveň dlanitá, kozlík lékařský, kýchavice bílá). Oddenek na jednom konci přirŧstá a větví se, na druhém odumírá. Často z něj vyrŧstají drobné kořínky.
Stonek je vlastně nadzemní část rostliny, spojující kořen s listy. Na stonku rozeznáváme uzliny, ze kterých vyrŧstají listy, a články, které jsou částmi stonku mezi dvěma po sobě jdoucími listy. Uzliny se téměř neprodluţují, články jsou naopak schopné i velkého rŧstu. V případě, ţe je rŧst článkŧ potlačen, vyrŧstají listy zdánlivě z jednoho místa a vytvářejí tzv. listovou rŧţici (jitrocel kopinatý nebo pampeliška lékařská). Byliny mají stonek duţnatý, dřeviny dřevnatý. Dřeviny bývají vytrvalé, byliny jsou jednoleté neboli letničky, dvouleté, víceleté nebo vytrvalé. Jednoleté byliny ţijí jen jedno vegetační období, během kterého vyklíčí, vykvetou, vytvoří plody se semeny a pak zaniknou (zeměţluč menší, heřmánek pravý). Patří k nim i ozimy, které vyklíčí na podzim, zimu přečkávají ve vegetativním stavu a následujícího roku vytvářejí plody (ozimé obiloviny).
Dvouleté rostliny v prvním roce vyklíčí a vytvoří obyčejně listovou rŧţici a někdy i duţnaté zásobní kořeny. Ve druhém roce pak kvetou a plodí a poté uhynou (divizna velkokvětá, pupalka dvouletá). Víceleté rostliny kvetou a plodí teprve po několika vegetačních obdobích (andělíka lékařská). Vytrvalé rostliny (trvalky) ţijí řadu vegetačních období, během nichţ kvetou a plodí. Nepříznivá období, zimu či naopak sucho, přečkávají kořeny nebo jiné podzemní části rostliny (puškvorec obecný, kosatec bledý, hořec ţlutý, konvalinka vonná, pampeliška lékařská). Polokeře jsou vytrvalé rostliny s dřevnatějící spodní částí stonku. Vrchní část stonku, bylinná, kaţdoročně odumírá (vytrvalý druh saturejky zahradní, šalvěj lékařská či levandule lékařská). Keře jsou dřeviny, větvící se hned nad zemí (šípková rŧţe). Malé keře nazýváme keříky (brusnice brusinka). Stromy mají stonek zcela zdřevnatělý. U stromŧ rozlišujeme kmen větvící se aţ v určité výšce a korunu, která vzniká rozvětvením kmene. V botanické klasifikaci rozlišujeme následující druhy stonkŧ: lodyha – nadzemní bylinný stonek s listy (měsíček zahradní), stvol – bezlistý stonek, vyrŧstající z listové rŧţice a zakončený květenstvím (pampeliška lékařská, plicník lékařský), stéblo – stonek charakterizovaný zřetelnými články, oddělenými uzlinkami čili kolénky (trávy). Podle prostorové orientace pak rozlišujeme: stonek přímý, rostoucí víceméně přímo vzhŧru (vlčí mák), stonek vystoupavý, jehoţ spodní část je poléhavá, vrchní se pak otáčí vzhŧru (vřes obecný, mateřídouška obecná), stonek poléhavý, který poléhá u země, ale v uzlinkách nevytváří náhradní kořínky (rdesno ptačí – truskavec), stonek plazivý se plazí u země a v uzlinkách, které se dotýkají země, vytváří náhradní kořínky (prŧtrţník lysý), stonek ovíjivý se ovíjí vzhŧru kolem opory. Mŧţe být pravotočivý nebo levotočivý (svlačec rolní, chmel otáčivý, fazol obecný), stonek popínavý se rŧznými mechanismy přidrţuje opory. Mohou to být například úponky (hrách setý), tzv. příčepivé kořeny (břečťan popínavý) nebo se stonek opírá o oporu trny (ostruţiník křovitý). Podle prŧřezu rozeznáváme: stonek oblý (prvosenka jarní, plicník lékařský), stonek čtyřhranný (hluchavka bílá, některé třezalky, například třezalka čtyřkřídlá), stonek křídlatý (kostival lékařský), stonek rýhovaný (přeslička rolní). Podle větvení rozlišujeme: větvení hroznovité, u kterého z hlavního stonku vyrŧstají postranní stonky, nepřerŧstající stonek hlavní,
větvení vrcholičnaté, kde postranní stonky hlavní stonek přerŧstají, větvení sounožné (neboli sympodiální), kde větvení střídavě vyrŧstá na jednu a na druhou stranu,
větvení vidličnaté, kde se mateřský stonek vidlicovitě větví a takto vzniklé malé stonky v takovém větvení pokračují. Postranní stonky vyrŧstají z tzv. úţlabních pupenŧ, vznikajících obvykle v paţdí listŧ. Hroznovité větvení má například divizna velkokvětá, vrcholičnaté například jmelí bílé. Sounoţné větvení vypadá velmi podobně jako větvení hroznovité, liší se pouze tím, ţe postranní větvička zatlačuje hlavní osu a pak přejímá její funkci. Tak tomu je například u lípy srdčité nebo u vinné révy. Vidličnaté větvení je typické například pro plavuně. List je postranním orgánem rostliny, rozšířeným obyčejně do plochy. V listu probíhá fotosyntéza a další dŧleţité ţivotní pochody. Na nadzemních částech stonku vznikají nejprve dělohy, dále pak šupiny a konečně zelené, tzv. asimilační listy (lupeny). V květní části vznikající lístky se nazývají listeny. Listy na oddencích mají podobu bezbarvých šupin. U asimilačního listu rozlišujeme plochou čepel a stonkovitý řapík, kterým je list spojen s osou stonku. Spodní část řapíku je obyčejně rozšířená v pochvu objímající alespoň částečně lodyhu. Zde také nacházíme palisty. Některé části listu, jako je například pochva, mohou někdy chybět. Listová čepel mívá zpravidla tmavěji zbarvenou vrchní stranu, svrchní pak je světlejší, ale u některých rostlin jsou obě strany stejné. Podle tvaru čepele mŧţeme často určit, o kterou rostlinu se jedná. Pokud je čepel celistvá, pak hovoříme o listu jednoduchém, v případě, ţe čepel je rozdělená na samostatné lístky, jde o list sloţený. Celistvé listy rozdělujeme na: list okrouhlý, kde čepel je přibliţně kruhová (topol osika), list eliptičný s čepelí ve tvaru elipsy (krušina olšová), list vejčitý s čepelí ve tvaru vajíčka (jabloň obecná), list obvejčitý s čepelí ve tvaru vajíčka postaveného na špičku (líska obecná), list podlouhlý s čepelí asi třikrát delší neţ je šířka, uprostřed nejširší (kaštanovník setý), list kopinatý s čepelí velmi podobnou listu podlouhlému, u něhoţ je největší šířka v dolní třetině (paprika roční), list kopisťovitý se zaoblenou čepelí, nahoře širokou, směrem dolŧ se zuţující (sedmikráska chudobka), list kosníkovitý až trojhranný s čepelí kosočtverečnou aţ trojúhelníkovou (topol černý), list srdčitý s čepelí ve tvaru srdce, s řapíkem v prohnutí (lípa srdčitá), list opaksrdčitý s čepelí ve tvaru srdce, s řapíkem ve špičce (lístky sloţeného listu u šťavele kyselého, ale opaksrdčitý tvar mají i plody kokošky pastuší tobolky), list ledvinovitý s čepelí ve tvaru ledviny, postavené na špičku (kopytník evropský), list hrálovitý s čepelí dole vykrojenou v tupém úhlu, aţ jakoby uťatou, s laloky přibliţně kolmými k hlavní ţilce (šťovík kyselý), list štítnatý s čepelí rŧzného tvaru s řapíkem přisedlým zhruba uprostřed rubu
čepele (lichořeřišnice větší), list jehlicovitý s čepelí úzkou, tuhou (smrk, borovice), list mečovitý se svisle postavenou čepelí ve tvaru meče (kosatec bledý), list střelovitý je list jednoduchý s čepelí na spodině vykrojenou v ostrém úhlu ve dva špičaté laloky, směřující šikmo dolŧ (šípatka střelolistá, svlačec rolní, áron plamatý), list čárkovitý má dlouhou, úzkou čepel s téměř rovnoběţnými okraji (pýr plazivý), list lyrovitý má čepel po obou stranách rozeklanou zářezy, sahajícími do poloviny listu, někdy i hlouběji, nejhořejší díl je celý a mnohem větší neţ jednotlivé úkrojky (ušty) (ředkev ohnice, kapusta kadeřavá, starček Jakubŧv), list kracovitý se podobá listu lyrovitému a vyznačuje se největším koncovým úkrojkem a postranními úkrojky postupně směrem dolŧ se zmenšujícími (pampeliška lékařská), list šídlovitý je znenáhla protaţen v tuhou špičku (čeleď merlíkovitých – Chenopodiaceae).
Jednoduché listy mají čepel nečleněnou (celistvé listy), nebo členěnou rŧzně hlubokými zářezy. Podle ţilnatiny pak rozeznáváme listy zpeřené nebo dlanité a podle hloubky zářezŧ je dělíme na: laločnaté se zářezy asi do jedné třetiny čepele, dílné se zářezy přibliţně do dvou třetin čepele,
klané se zářezy do poloviny čepele, sečné se zářezy velmi hlubokými, aţ téměř k hlavní ţilce.
Podle okraje listŧ rozeznáváme: list celokrajný s hladkým okrajem (brusnice brusinka), list pilovitý se špičatými, ostrými, ke špičce směřujícími zoubky (kopřiva), list dvakrát pilovitý s dvojí velikostí zoubkŧ (bříza), list zubatý se špičatými zuby a tupými zářezy (podběl léčivý), list vroubkovaný s kulatými oblými úkrojky a ostrými zářezy (šalvěj lékařská), list chobotnatý se zaoblenými úkrojky i zářezy (dub letní), list vykrajovaný s ostrými zuby a mělkými, tupými zářezy (blín černý), list vyhlodávaný s nepravidelně špičatými zuby a tupými zářezy (javor mléč).
Složené listy mají čepel rozdělenou na samostatné části, kterým říkáme lístky. Podle ţilnatiny je dělíme na zpeřené a dlanitě dělené. U listŧ zpeřených stojí jednotlivé lístky proti sobě na tzv. vřetenu, které je přímým pokračováním řapíku (stopky). Páry lístkŧ se nazývají jařma. Končí-li vřeteno lichým lístkem, jde o listy lichozpeřené. Končí-li naopak jařmem, jde o listy sudozpeřené. Vřeteno se tu zpravidla mění v úponek nebo v trn. U listŧ přetrhovaně lichozpeřených se střídají jařma větších a menších lístkŧ. U dlanitě dělených listŧ je vřeteno silně zkráceno, lístky vyrŧstají z jednoho místa a jsou paprskovitě uspořádány. Podle počtŧ lístkŧ rozlišujeme listy trojčetné (jetel), pětičetné (některé mochny) aţ mnohočetné (vlčí bob).
Podle připojení listŧ na stonek rozlišujeme: list řapíkatý s dobře vyvinutým řapíkem (bříza bradavičnatá), list přisedlý je bez řapíku (třezalka tečkovaná a většina jednoděloţných rostlin), list sbíhavý, u kterého sbíhá čepel částečně dolŧ po stonku (divizna velkokvětá), list objímavý v podstatě stonek objímá (mák setý), list prorostlý má srostlé oba laloky čepele tak, ţe stonek listem jako by prostupoval (zimolez kozí list), list srostlý má spodiny čepelí vstřícných listŧ srostlé (štětka soukenická), list pochvatý je přisedlý a přisednutí vytváří pochvu (ostřice).
Podle postavení listŧ na ose stonku rozlišujeme listy: vstřícné, kde listy vyrŧstají v párech proti sobě (vrbovka málokvětá), střídavé, kde listy vyrŧstají jednotlivě a bývají postaveny v tzv. genetické šroubovici (vrbka úzkolistá), přeslenovité, kde v přeslenu jsou listy vyrŧstající v kruţnici z téţe uzliny. Přesleny mohou být trojčetné (jalovec obecný), čtyřčetné (vraní oko) nebo mnohočetné (svízel syřišťový). Někdy bývají vstřícné listy proti předcházejícímu páru pootočeny o 90°, aby si
navzájem nestínily. Tyto listy nazýváme křížmostojné (pryšec kříţmolistý). Pod pojmem palisty rozumíme párovité výrŧstky na bázi řapíku. Pochva vzniká ze spodní části listového základu a zpravidla ochraňuje a halí úţlabní pupen. Listen je listový útvar, z jehoţ paţdí vyrŧstá květ nebo větev květenství.
Květ je rozmnoţovacím orgánem vyšších rostlin, který vznikl přeměnou listŧ a koncové části stonku. Přeměněné listy tvoří květní obaly a vlastní pohlavní orgány, coţ jsou samčí tyčinky a prašníky a samičí plodolisty, které někdy (u krytosemenných rostlin) srŧstají a vytváří pestík. Pŧvodní stonkové části pak odpovídá květní lůžko. Květní obaly jsou buď tvořeny lístky stejného tvaru a velikosti (ocún jesenní, šafrán setý), nebo jsou rozlišeny ve vnější zelený kalich a vnitřní, obyčejně barevnou korunu (měsíček zahradní). Květní obaly jsou tvořeny buď volnými lístky, kdy mluvíme o květech volnoplátečných, nebo jsou lístky spolu srostlé a pak jde o květy srostloplátečné.
Podle tvaru květŧ nebo okvětí rozlišujeme u srostloplátečných korunu: kulovitou (brusnice brusinka), baňkovitou (medvědice léčivá), zvonkovitou (zvonek klubkatý), nálevkovitou (durman obecný, šafrán setý), trubkovitou (středový terč v úboru heřmánku pravého), jazykovitou (obvodové květy v úboru heřmánku pravého), kyjovitou (kostival lékařský), řepicovitou (brčál barvínek), kolovitou (divizna velkokvětá), pyskatou (šalvěj lékařská).
Volnoplátečné květní obaly jsou buď pravidelné nebo souměrné. Samčím pohlavním ústrojím jsou tyčinky, skládající se z nitky a prašníku, ze kterého včely sbírají pyl. Plodolisty jsou samičím pohlavním ústrojím a u krytosemenných rostlin srŧstají v pestík. Ten se skládá ze semeníku, čnělky a blizny. Podle polohy semeníku vŧči květním obalŧm a tyčinkám rozlišujeme semeník spodní, polospodní a svrchní.
Většina krytosemenných rostlin má oboupohlavné květy, které tedy obsahují jak tyčinky, tak i pestík. Květy, které jsou jednopohlavné, obsahují pouze pestík nebo pouze tyčinky (nahosemenné, kukuřice setá, chmel otáčivý). Rostliny, které mají jednopohlavné květy, jsou buď jednodomé, kdy pestíkové i tyčinkovité samostatné květy jsou na téţe rostlině (kukuřice setá, ořešák královský), a nebo dvoudomé, kdy jednotlivé rostliny mají buď pouze samčí nebo pouze samičí květy (jalovec obecný, chmel otáčivý, kopřiva dvoudomá, rakytník řešetlákový, klanopraška čínská). Stavba květu je pro jednotlivé skupiny rostlin charakteristická, a proto se v odborné botanické literatuře znázorňuje smluvenými, mezinárodně platnými květními vzorci a diagramy, případně značkami. Pro naše potřeby není tak citlivé určení jednotlivých podrobností nutné, a proto se jím v této knize nebudeme zabývat. Květy jsou často sdruţeny v soubory, které jsou velmi charakteristické pro ten či onen rod, čeleď, případně i druh. Tyto soubory nazýváme květenství, a ta bývají jednoduchá nebo sloţená. Hroznovitá (racemosní) květenství jsou charakterizována tím, ţe postranní osy nepřerŧstají osu hlavní a květy rozkvétají postupně zdola nahoru, případně u plochých květenství od obvodu směrem ke středu. Tato květenství podle vzájemné délky os a zpŧsobu větvení dělíme na: hrozen, kdy z hlavní osy vyrŧstají v úţlabích listenŧ stopkaté květy (celík zlatobýl, rybíz černý nebo červený), klas, kde postranní květy jsou přisedlé, často hustě nahloučené (jitrocel kopinatý),
jehněda, která se podobá klasu, ale má převislou a chabou hlavní osu (vrba bílá, bříza bílá, topol černý), palice vzniklá z klasu ztloustnutím hlavní osy (puškvorec obecný), strboul (hlávka), který se podobá palici, má však silně zkrácenou hlavní osu s krátce stopkatými květy (jetel luční), šiška a šištice, kdy jde v podstatě o klas, jehoţ vřeteno a podpŧrné listeny dřevnatějí (borovice lesní), úbor je tvořen rozšířeným květním lŧţkem, ze kterého vyrŧstají přisedlé květy. Je typický pro čeledě hvězdnicovitých (Asteraceae) a mŧţe být silně klenutý (heřmánek) aţ po zcela plochý (slunečnice roční), chocholík je odvozen od hroznu prodlouţením postranních os, takţe květy jsou víceméně v jedné rovině (starček obecný) okolík je podobný chocholíku, ale všechny osy vyrŧstají z jednoho místa. Okolík se často rozrŧstá na řadu dceřinných okolíčkŧ, jde o typické květenství čeledi miříkovitých (Apiaceae), dříve okoličnatých (Umbelliferae), lata je vlastně tvořena hroznem hroznŧ. Je to jednoduché květenství s nejdelším hlavním stonkem, nesoucí kratší, rozvětvené postranní stonky. Dolní jsou mohutné a k vrcholu se postupně zjednodušují a zkracují (šeřík obecný, vinná réva). Vrcholičnatá (cymózní) květenství mají postranní osy delší neţ osu hlavní a rozkvétají shora dolŧ, u plochých tvarŧ pak od středu směrem k okrajŧm. Rozlišujeme: jednoramenný vrcholík se větví pouze jednou postranní osou a podle směru větvení (pohled v geometrickém nárysu) rozeznáváme: vějířek (kosatec bledý), srpek (mečík obecný), šroubel (třezalka tečkovaná), vijan (kostival lékařský, blín černý), dvouramenný vrcholík čili vidlan se větví stále vstřícně dvěma postranními osami stejného řádu, coţ je typické například pro čeleď silenkovitých nebo mořenovitých, mnohoramenný vrcholík, který je v podstatě základním typem a má vedlejší osy opět vrcholičnatě rozvětvené (černý bez).
Shora uvedená jednoduchá květenství se často sdruţují do sloţitějších forem. Jednu jsme jiţ naznačili pod názvem lata. Dále mŧţe jít například o chocholík úborŧ (řebříček obecný), hrozen vijanŧ (kaštan koňský neboli jírovec maďal) nebo
sloţený klas (klas kláskŧ) například u obilnin apod. Plod a semena tvoří finální část vývoje rozmnoţovacích orgánŧ rostliny. Současně s přeměnou vajíček v semena se semeník přetváří v plod. Stěny semeníku se změní v oplodí (například vlašský ořech dozrává v zeleném obalu, v oplodí, vlastní ořech je plod a jeho jádro tvoří semeno). Plody rozeznáváme duţnaté, suché jedno- nebo vícesemenné, pukavé – nepukavé, poltivé nebo rozpadavé. Dužnaté plody mají střední oplodí duţnaté, v době zralosti někdy vysychající. Vnější oplodí je blanité aţ korovité. Sem patří: bobule kde vnitřní oplodí je duţnaté, nerozlišené od středního, a sice jednosemenné (jmelí bílé), dvousemenné (réva vinná), vícesemenné (borŧvky, rajčata, rybíz), mnohosemenné (okurka, tykev, meloun), peckovice, kde vnitřní oplodí je kamenné a tvoří tzv. pecku (švestky, třešně). Malé peckovice se nazývají peckovičky (řešetlák počistivý), malvice, jsou duţnaté plody vzniklé zduţnatěním tzv. češule, coţ je pohárkovitá dolní část květu, vzniklá srŧstem dolních částí květního obalu a tyčinek, jak je tomu například u čeledi rŧţovitých. Malvice jsou typické pro podčeleď jabloňovitých, kam patří vedle jabloně ještě hrušeň, kdouloň podlouhlá, jeřáb, hloh a další. Suché plody mají oplodí pergamenovité, koţovité nebo kamenné a dělí se na pukavé, s více aţ mnoha semeny, a na nepukavé, jeţ bývají obyčejně jednosemenné, ale mohou být i vícesemenné. Pukavé plody v době zralosti pukají a uvolňují tak semena. Patří mezi ně: měchýřky, které pukají jedním švem na místě srŧstu okrajŧ plodolistu (oměj šalamounek, pivoňka lékařská), lusky, které pukají dvěma švy, takţe vznikají oddělené chlopně (hrách setý), šešule, které jsou typické pro čeleď brukvovitých. Pukají dvěma chlopněmi, oddělenými navzájem blanitou přehrádkou, a jsou vícesemenné (hořčice bílá, brukev černohořčice, řeřišnice luční, česnáček obecný), šešulky, které jsou vlastně zkrácenými šešulemi (penízek rolní, kokoška pastuší tobolka, měsíčnice roční), tobolka, coţ je plod z více plodolistŧ a je jedno- nebo vícepouzdrý. Otevírá se zuby (kohoutek luční, silenka nadmutá), chlopněmi (lnice květel, dymnivka dutá), skulinami (šťavel kyselý), děrami (mák setý), víčkem (blín černý), ale mŧţe se otevírat i nepravidelně. Nepukavé plody jsou jedno- nebo vícesemenné, v době zralosti se neotevírají a od mateřské rostliny se oddělují buď celé, nebo se rozpadávají v části s uzavřenými semeny. Patří sem jednosemenné: nažka s blanitým aţ koţovitým oplodím (slunečnice roční). Někdy mají naţky „létací výrŧstky“ (jasan ztepilý, bříza pýřitá) nebo péřovitý chmýr (pampeliška lékařská), případně příchytné háčky (lopuch), obilka je vlastně naţka, u níţ je oplodí srostlé s osemením. Je typická pro trávy,
k nimţ patří všechny obilniny. Obilky mohou být nahé (pšenice nebo kukuřice), nebo okoralé s přirostlými pluchami, coţ jsou obalové části květu (ječmen, oves), oříšek, který má tvrdé, dřevnaté oplodí, ve kterém je volně uloţeno semeno (líska obecná), dvojnažka, která se ve zralosti poltí na dvě naţky, spojené sloupkem; je typická pro čeleď miříkovitých (Apiaceae), například pro kmín obecný, fenykl obecný a bedrník anýz. poltivý plod, kam patří například „chlebíček“, plochý plod slézovitých rostlin, nebo zobanovitý plod kakostovitých, tvrdky, které vznikají rozdělením pŧvodně dvouplodolistého semeníku ve čtyři části. Typické pro čeledi hluchavkovitých a brutnákovitých (Lamiaceae, Boraginaceae), struk, coţ je dvouplodolistový plod, který se v době zralosti příčně rozpadá v jednosemenné části (ředkev setá, čičorka pestrá, arašid). Někdy se hovoří o souplodí, které vzniká po oplození souboru samostatných pestíkŧ v květu, například souplodí naţek na zduţnatělém květním lŧţku jahodníku nebo souplodí peckoviček u maliníku. Soubor plodŧ z celého květenství se nazývá plodenství, například slunečnicový „talíř“ je tvořen plodenstvím naţek. Taktéţ šišky jehličnanŧ jsou vlastně plodenstvím, tvořeným semeny a zdřevnatělými plodolisty.
4. ZÁKLADY SBĚRU, SUŠENÍ A PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN 4.1 Sběr léčivých rostlin Rozhodneme-li se pro sběr léčivých rostlin, musíme si především uvědomit, pro koho je chceme sbírat – zda pro sebe či pro výkup. Sbíráme-li byliny pro sebe nebo pro své blízké, pak je zcela mimovolně sbíráme pozorně, pečlivě, dokonce se dá říci s láskou. Protoţe při sběru pro výkup obyčejně takový přístup nemáme, měli bychom pečlivě dodrţovat následující obecně platná pravidla, která platí samozřejmě i pro sběr pro vlastní potřebu. • Nejprve se dŧkladně seznámíme s bylinou, kterou chceme sbírat, hlavně s jejími typickými rozlišovacími znaky, ale také s jejími poţadavky na sběr, sušení, skladování apod., abychom pak nebyli zklamáni celkovým konečným nezdarem, například zapařením choulostivých částí byliny. • Snaţíme se nesbírat více druhŧ najednou, protoţe mŧţe poměrně snadno docházet k záměnám, mnohdy i velice nepříjemným. • Při sběru se nezdrţujme vybíráním trávy a mechanických nečistot. Doma to zvládneme rychleji a neztrácíme čas vhodný a cenný pro sběr. Někdy je dokonce výhodnější pročistit sběr aţ po usušení. • Pamatujme na ekologii a uchování druhu byliny. Ponechme vţdy několik jedincŧ na místě sběru nebo několik listŧ na velkých rostlinách, na kterých sběr provádíme. • Byliny nesbíráme za deště nebo bezprostředně po dešti. • Byliny také nesbíráme do igelitových sáčkŧ. Při sběru se obecně nedoporučuje pouţívat umělé hmoty. Nezapomínejme na to, ţe některé byliny mŧţeme zapařením znehodnotit třeba za pouhou hodinu. Největší nebezpečí hrozí během teplých dnŧ, nebo po dešti. • Nesbírejme byliny z chemicky ošetřovaných ploch. V krajních případech pečlivě prověřme ochranné lhŧty. • Nesbírejme byliny v těsné blízkosti továren, rušných komunikací apod. • Věnujme velkou pozornost přepravě nasbíraných bylin. Nejvhodnějšími přepravními prostředky jsou košíky nebo řídké, vzdušné tkaniny, nikoli však z umělých hmot. • Většina bylin má specifické poţadavky na dobu sběru v prŧběhu dne. Některé musíme sbírat ráno, hned kdyţ sejde rosa, jiné zase odpoledne. • Dŧleţité je i místo, na kterém byliny sbíráme. U mnoha z nich se obsah a účinnost obsahových látek velice mění. v závislosti na stanovišti. Prakticky rozlišujeme místa na slunci, v polostínu a ve stínu. • Měli bychom dodrţovat i doby sběru v prŧběhu roku. Kořeny a kŧry obyčejně sbíráme na podzim a na jaře. Byliny, u nichţ sbíráme natě, se většinou sbírají v době květu. Ale některé byliny se musí sbírat před rozkvětem, protoţe trhané v plném květu při sušení „dozrávají“. Například květy celíku zlatobýlu nebo vrbovky
úzkolisté zpápěří, a tím se droga znehodnotí. • Pokud u pěstovaných trvalek sbíráme kořeny uţ po roce, abychom neblokovali zemědělskou pŧdu, musíme počítat s menším výnosem. Kořeny volně rostoucích trvalek však sbíráme aţ ve druhém nebo třetím roce. • Cibulky sbíráme vţdy po odkvětu rostliny, nejlépe kdyţ nadzemní část poněkud ovadne. Hlízy sbíráme během květu rostliny, ale buď brzy ráno, nebo k večeru či večer. • Listy mŧţeme sbírat během celé vegetační doby, ale obecně se předpokládá, ţe podzimní sběr drogy poskytuje poněkud horší kvalitu neţ sběr jarní, coţ jistě neplatí naprosto bezvýhradně. • Pokud nemŧţeme u sběru kořenŧ dodrţet pravidlo jarního sběru (před rozkvětem), nebo sběru podzimního (po zavadnutí natě), sbírejme kořeny při maximálním úbytku Měsíce, pokud moţno v noci. • Kŧru loupeme na jaře před rašením nebo potom na podzim po opadnutí listŧ. Volíme vţdy mladší jedince, u starších stromŧ olupujeme raději silnější větve. • Květy sbíráme raději začátkem rozkvětu, plody a semena aţ po jejich dozrání. Často se však plody i semena nechávají dozrát uloţené v suchém a teplém prostředí, zejména kdyţ nemáme jistotu, ţe dozrají venku, jako například ostropestřec mariánský. Při sběru nadzemních částí postupujme obezřetně, abychom například nevytrhli mělké kořínky (rosnatka okrouhlolistá, zeměţluč menší). Byliny s tuhými lodyhami raději netrháme, nýbrţ sbíranou část uřízneme nebo ustřihneme. Jestliţe lodyha dřevnatí, pak sbíráme část natě nad zdřevnatělým místem. • Kořeny a oddenky na místě jen zhruba očistíme a doma je pak omyjeme, ale pouze studenou vodou. Kořeny sušíme nejlépe vcelku nebo je pouze rozpŧlíme. Cibule nepereme vŧbec. • Listy sbíráme obvykle i s řapíkem. • Ze sběru vylučujeme byliny nahnilé, plesnivé, barevně změněné (zčernalé apod.) nebo napadené škŧdci. Léčivé byliny s jejich části po usušení nazýváme drogou. 4.2 Sušení léčivých rostlin Sušení musíme věnovat velkou pozornost, protoţe právě zde se většinou rozhoduje o tom, zda získaná droga bude kvalitní nebo znehodnocená. Z rostlin – třeba jen při mírném nedodrţení zmíněných zásad – uţ nikdy a nijak kvalitní drogu nezískáme. Dále se nedoporučuje úprava (řezání, drcení, lámání) bylin před jejich usušením. To se provádí jen s bylinami suchými, pomocí rŧzných zařízení, noţŧ, speciálních řezaček apod. Pro sušení bylin by mělo platit několik následujících zásad: • Máme-li moţnost, pouţijme umělé teplo při zajištění dostatečného proudění vzduchu. Optimální teplota při sušení se pohybuje od 30°C do 45°C a tuto hranici by neměla překročit. I zde ovšem platí zákon individuality. Sušíme-li přirozeným teplem, volíme podle moţnosti prostory s mírným prouděním vzduchu (prŧvanem).
• Není-li to výslovně předepsáno, sušíme byliny ve stínu, v tenké vrstvě, nejlépe na čistých papírech, ale pokud moţno ne na zemi, která jednak obsahuje vţdy nějakou vlhkost a jednak na změny vlhkosti citlivě reaguje. Velmi vhodné je pouţití sítových stojanŧ, které umoţňují proudění vzduchu nejen nad, ale i pod sušenými bylinami. Velmi vhodné je sušení na šňŧře, ve věchtech, kyticích a svazcích. • Sušení urychlíme obracením sušeného materiálu asi ve dvou třetinách sušicí doby, ale mŧţeme obracet i častěji. Obracíme opatrně, abychom drogu zbytečně nedrolili. • Dokonalé usušení drogy kontrolujeme tak, ţe zhruba 50 g sušené drogy dáme do igelitového sáčku a ten pevně uzavřeme. Jestliţe se do pěti hodin na stěnách sáčku objeví jemný opar z kondenzovaných vodních par, není sušení ještě u konce. • Při sušení musíme počítat s výrazným úbytkem hmotnosti sušeného materiálu. Tato ztráta se vyjadřuje tzv. sesýchacím poměrem. Ten je u kŧr a kořenŧ 1:3 aţ 1:4, u listŧ a natí 1:5 aţ 1:6, u květŧ 1:7 aţ 1:8, u plodŧ podle okolností aţ 1:10. Samozřejmě i zde jsou moţné výjimky, například šípky sesýchají v poměru 2:7. • Jestli při sušení droga zhnědne nebo dokonce zčerná, jde o hrubé znehodnocení a takovou drogu musíme vyřadit. Chyba byla v kaţdém případě ve špatném sušení, nebo šlo o předchozí zapaření. • Velice doporučujeme, zejména u drogy pro vlastní potřebu, sušené v menším mnoţství, provádět sušení v pyramidě. Pouţívá se pyramida, jejíţ rozměry jsou dány základním vzorcem a = 1/2 π.v , kde a je délka strany základny a v výška pyramidy. Pyramida se nasměruje stranami sever – jih – západ – východ a byliny se ukládají v jedné třetině její výšky. Osa uloţených bylin musí kopírovat směr jih – sever, přičemţ vrcholy natě (květy) by měly leţet na severu. Prostředí pyramidy je absolutně sterilní, nevznikají jedovaté kysličníky někdy při sušení obvyklé a navíc byliny bezpečně uschnou i při velké relativní vlhkosti v místě uloţení pyramidy. 4.3 Skladování léčivých rostlin Skladování bylin – jinak také vegetabilních drog – je dŧleţitou oblastí, a proto musíme dodrţovat určité zásady: • Při skladování v malém, většinou pro vlastní potřebu, zásadně doporučujeme byliny hermeticky uzavřít, nejlépe ve skleněných tmavých nádobách nebo v plechových krabicích, kde ovšem musíme čas do času drogu provětrat. • Dříve většinou doporučované a oblíbené skladování v plátěných pytlících příliš nedoporučujeme, protoţe droga není chráněna proti vlhkosti, proti ztrátě aromatických látek apod. Uskladněné drogy musí být ovšem dokonale suché a stejně suché by měly také zŧstat, a proto i pouţité papírové krabice mohou být jen z tvrdého papíru – lepenky. • Při skladování ve velkém uţíváme většinou papírové nebo jutové pytle, případně ţoky a nově i kontejnery. Drogy, které jsou velmi hygroskopické, se skladují ve vlhkovzdorných plastových obalech nebo v obalech impregnovaných.
Plastové obaly ale nejsou vhodné pro drogy s vyšším obsahem silic, protoţe nepříznivě ovlivňují aromatickou sloţku drogy. • Drogy skladujeme v suchu, ve tmě a v poměrném chladu. • Nikdy neskladujeme v jednom obalu více druhŧ nebo částí drog. Drogy je nutno nejen oddělit, ale i přesně označit, aby nedošlo k záměně. • Zcela odděleně musíme skladovat drogy jedovaté nebo zvlášť silně a razantně pŧsobící. Jejich označení musí být mimořádně pečlivé. • Pro skladování drog pro vlastní potřebu se doporučuje jiţ zmíněná pyramida. Ţivotnost či spíše účinnost dobře uskladněných drog se udává v prŧměru dva roky. To samozřejmě neplatí zcela obecně a účinnost bylin se raději určuje individuálně, protoţe mohou nastat značné rozdíly. Nejvyšší ţivotnost mají tzv. „tvrdé“ drogy, jako jsou dřeva, kořeny a kŧry, ale i některé natě nebo listy, například nať přesličky rolní nebo list medvědice lékařské. Některé „měkké“ drogy, coţ jsou především drogy květové, sotva vydrţí do další sklizně. Platí to například pro květ akátu bílého, ale i pro siličnaté drogy, které obsahují silně těkavé oleje. 4.4 Pěstování léčivých rostlin Jiţ velice dlouho nestačí sběr volně rostoucích rostlin pokrýt potřebu nejen farmaceutického prŧmyslu, ale i přímých spotřebitelŧ, takţe se řada bylin pěstuje. Technologie pěstování se samozřejmě přizpŧsobuje ploše a zpŧsobu pěstování, čili u malopěstitelŧ bude vypadat jinak neţ v zemědělských podnicích. Zcela specifickou oblastí je pěstování drogy cizokrajné, která není součástí naší běţné květeny. Tyto drogy je moţné u nás pěstovat překvapivě hojně, ovšem vyţadují naprosto jiné podmínky ošetřování. Takovým příkladem mŧţe být pěstování parchy saflorové (Leuseum rhaponticum Iljin), která je velmi přizpŧsobivá, v našich podmínkách se jí daří a zachovává si mimořádnou účinnost. Pro pěstování bylin platí taktéţ několik základních podmínek: • Před vlastním rozhodnutím o pěstování některé rostliny, zvláště na velkých plochách, je vhodné prostudovat dostupnou odbornou literaturu, protoţe na pěstitele čeká řada nejrŧznějších překáţek, záludností a vlivŧ, ať uţ jsou to rŧzné choroby rostlin, nejrŧznější škŧdci, ale například i extrémní klimatické podmínky. U exotických rostlin jsou velmi nebezpečné zejména prudké teplotní změny v jarních měsících. Velice se proto doporučuje prozkoumat moţné klimatické podmínky, ale i jakost zeminy. • Po zvážení těchto zjištění volíme pak vhodnou rostlinu nebo druh. Nezapomínejme ovšem na dostupnost a kvalitu osiva, ale také na moţnost a efektivnost odbytu hotové drogy. • Velkou pozornost věnujme přípravě pŧdy, volbě vhodného nářadí, správné technologii od osevu přes ošetřování během rŧstu aţ po vlastní sklizeň. • Chemické přihnojování a chemické ochranné prostředky proti chorobám a škŧdcŧm uţíváme minimálně a jen v krajních případech. Přitom dŧsledně dodrţujeme ochranné lhŧty. Při nedostatku vhodných prostorŧ mŧţeme některé byliny pěstovat i v
kořenáčích, třeba na balkonech nebo někdy i přímo v pokoji. Takto mŧţeme pěstovat samozřejmě pouze rostliny, které příliš nevyrostou, nebo rostliny, které nemohou svým aromatickým pŧsobením negativně ovlivnit své okolí, například rŧznými alergiemi, rýmou nebo dýchacími potíţemi. To je zvlášť dŧleţité, protoţe pro takové pěstování se vesměs pouţívají rostliny siličnaté. Proto musíme volbu pečlivě uváţit a pak rostlinu také sledovat. Často totiţ vznikají potíţe, které se z neznalosti nedají ničemu přiřadit a řeší se nejrŧznějším zpŧsobem, aniţ bychom přišli na to, v čem je pravá příčina. Pouţívá se zásadně kvalitní, nakypřená pŧda, která se do kořenáče mírně natlačí. Většinou se neuţívají ţádná umělá hnojiva ani ţádné ochranné prostředky. Rostliny ovšem musí mít dostatek vláhy, tepla a světla. Nezapomínejme však na to, ţe i pokojové rostliny je nutné občas „provětrat“ venku.
5. ZÁKLADNÍ ÚČINNÉ OBSAHOVÉ LÁTKY Alkaloidy jsou látky alkalické povahy, biochemicky odvozené od aminokyselin. V molekule mají vţdy jeden nebo více atomŧ dusíku. V rostlinách obyčejně nejsou volné, vyskytují se pouze v podobě solí organických kyselin. Patří mezi prudce pŧsobící látky. Největší obsah alkaloidŧ mají rostliny těsně před rozkvětem nebo v začátku květu. Na alkaloidy nejbohatšími částmi jsou semena, listy, kŧra a kořeny, květy mají obsah výrazně menší. Málokdy nacházíme v rostlině jen jeden alkaloid; vyskytují se obvykle ve skupinách příbuzného charakteru a většina z nich je jedovatá. Typickými představiteli jsou například rulík zlomocný (Atropa belladonna) s nejdŧleţitějšími alkaloidy atropinem a scopolaminem, nebo oměj šalamounek (Aconitum napellus) s mimořádně účinným, ale také mimořádně jedovatým aconitinem, dále například mák setý (Papaver somniferum) se známými alkaloidy morfinem, papaverinem a codeinem atd., ale také bělotrn kulatohlavý s nejedovatým echinopsinem. Vlastní funkce alkaloidŧ není zatím ještě plně objasněna. Glykosidy patří k rostlinným stavebním látkám a vznikají vazbou cukerné sloţky na necukernou látku zvanou aglykon nebo také genin. Glykosidy se snadno rozkládají kyselinami a některými enzymy. Cukernou sloţkou mŧţe být glukóza, ale také jiné, sloţitější cukry, zatímco aglykony bývají velice rozmanité. Glykosidy jsou v mnoha případech látkami prudce pŧsobícími, aţ jedovatými. Vlastní pŧsobení komplexŧ glykosidŧ je obyčeně určeno charakterem aglykonŧ. Tak například fenolové glykosidy pŧsobí antirevmaticky nebo pro desinfekci močových cest (vrbová kŧra), antrachinové mají účinek projímavý (kŧra krušiny), některé steroidní glykosidy mají mohutný účinek na srdeční sval a říká se jim „srdeční glykosidy“ (náprstníky, hlaváček jarní a další). Glykosidických vazeb je velká řada a prakticky všechny jsou nedokonale prozkoumané. Mezi glykosidy mŧţeme zařadit i látky vedené jako samostatné, například kumariny, flavonoidy nebo saponiny. Kumariny jsou laktony kyseliny kumarinové. Základní kumarin je laktonem kyseliny cishydroxiskořicové. Tato látka pŧsobí sedativně, spasmolyticky a protitromboticky, protoţe sniţuje sráţlivost krve. Ve vyšších dávkách zpŧsobuje úporné bolesti hlavy a pŧsobí i toxicky na játra (komonice lékařská). Látek odvozených od kumarinu je velké mnoţství a nejhojněji se vyskytují u rostlin čeledi miříkovitých (Apiaceae). Protoţe nejvíce kumarinŧ nalézáme v semenech a kořenech, vznikla teorie, ţe tyto látky usměrňují rŧst a klíčení rostin. Flavonoidy jsou fenolické látky s vlastnostmi podobnými vitamínŧm. Mají výrazné biologické účinky, a proto se nově také označují jako bioflavonoidy. Podle chemické struktury je dále dělíme na flavony, flavonoly, flavanony, antokyanidiny, katechiny atd. Z mnoha biologických účinkŧ, vlastních flavonoidŧm, jsou nejvýznamnější zejména účinky antisklerotické a pak kladné pŧsobení na pruţnost a pevnost cévních stěn i zlepšování jejich prostupnosti. Nově se hovoří i o kancerostatickém pŧsobení některých flavonoidŧ.
Mimoto je prokázán regenerační účinek na jaterní tkáně, dále účinek močopudný a uroseptický. Některé z nich pŧsobí i jako významná spasmolytika a všechny pak obecně jako geriatrika, především pro jejich protektivní a regenerační účinek na stárnoucí organismus. Mezi typické flavonoidní drogy patří třeba kořen jehlice trnité, lipový květ, nať routy vonné, nať pohanky, květ černého bezu a všechny drogy z hlohu, jakoţ i další. Saponiny jsou taktéţ látky glykosidní povahy. Výrazně sniţují povrchové napětí kapalin, ve kterých jsou rozpuštěny: Proto je lze pouţít jako výborná diuretika a expectorantia, protoţe sniţují vazkost hlenŧ, které se pak snadněji vykašlávají. Při nitroţilním podání ovšem zpŧsobují hemolýzu krve, kdy vlastně dochází k uvolňování hemoglobinu z červených krvinek do tekutého prostředí. Některé saponiny mohou ovšem být toxické i při podávání ústy. Mezi takové patří třeba brambořík evropský (Cyclamen europaeum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia) nebo koukol polní (Agrostemma githago). Na druhé straně mají některé saponiny významný účinek proti houbám a plísňovým onemocněním. Saponin je i součástí protinádorového léku Irisap, připraveného českým výzkumným pracovištěm pod přímým vedením doc. I. Dolejšího. Z expektoračně pŧsobících saponinových drog nelze opomenout květ prvosenky jarní, květ divizny velkokvěté, ale i list jitrocele kopinatého a kořen lékořice lysé, lidově zvaný „sladké dřevo“. Mezi saponinová diuretika s desinfekčním účinkem patří list břízy, nať přesličky rolní a nať prŧtrţníku lysého. Protiplísňové pŧsobení vykazuje kořen přestupu (Radix sarsaparillae), který se při vnitřním uţívání osvědčil i jako pomocný lék při lupénce. Silice neboli éterické oleje jsou vysoce aromatické a také těkavé rostlinné látky. Ve vodě nejsou obyčejně rozpustné a ani se s ní nemísí. Dobře se však rozpouští v etanolu, v éteru i jiných organických rozpouštědlech. Na vzduchu snadno oxidují a pryskyřičnatějí. Terapeuticky se vyuţívají jako antiseptika, expektorantia, diuretika, antiflogistika, derrivantia a pro úpravu aroma i chuti čajových směsí. Silice nejčastěji nacházíme v květech, ale mohou být obsaţeny ve všech rostlinných částech. Některé z nich řadíme mezi prudce pŧsobící látky. Například 10 kapek silice z listu chvojky klášterské (Juniperus sabina) je moţno povaţovat za smrtelnou dávku i pro dospělého, protoţe jejich pŧsobením dochází k devastaci ledvinového parenchymu. Podle účinku mŧţeme silice rozdělit na silice s účinkem: – expektoračním (bedrník anýz, mateřídouška obecná, dobromysl obecná, yzop lékařský, bazalka pravá, eukalyptus neboli blahovičník kulatoplodý), – karminativním (fenykl obecný, kmín kořenný, koriandr setý, máta peprná), – diuretickým (plody jalovce, kořen a semeno petrţele, kořen celeru), – sedativním (list meduňky lékařské, kořen kozlíku lékařského, nať dobromysli obecné, květ levandule lékařské), – desinfekčním (list myrty obecné, list šalvěje lékařské, list lichořeřišnice větší,
list řepíku lékařského, hřebíček kořenný, květ heřmánku pravého). Další siličnaté drogy se mohou pouţívat jako anthelminitika (česnek setý, pelyněk pravý, řimbaba starčkolistá), jiné jako corrigentia (pro úpravu vŧně, chuti i vzhledu), mezi něţ patří známá bergamotová silice, uţívaná k přípravě vonného čaje, dále silice rŧţová, gerániová a další. Mnoho siličnatých drog je zařazeno mezi koření, například zázvor obecný, badyán pravý, kardamom obecný, pepř černý, kurkuma domácí, skořice obecná a jiné. Balzámy a pryskyřice jsou svým chemismem i fyziologií velmi blízké silicím. Balzámy jsou medovité konzistence, pryskyřice bývají většinou tuhé. Pryskyřice jsou ve vodě prakticky zcela nerozpustné, ale zato se dobře rozpouštějí v organických rozpouštědlech. Nejznámějšími balzámy jsou balzám peruánský, balzám toluánský, balzám kopalový a myrha. Balzám peruánský, který má účinek antiseptický, protizánětlivý, hojivý i anestetický, ve své syntetické podobě pŧsobí někdy alergicky. Občas se v literatuře vyskytuje i název „klejopryskyřice“, coţ je pryskyřice s velkým obsahem klovatiny a slizu. V medicíně je známá především klejopryskyřice Gummiresina asafoetida, získávaná z rostliny s pŧvabným názvem ločidlo neboli čertovo lejno. Z klasických klejopryskyřic je ještě poměrně známá Gummiresina olibanum čili kadidlo. Běţně se téţ uţívají pryskyřice z našich jehličnatých stromŧ, například z jedle douglasky. Kromě těchto stojí jistě za zmínku pryskyřice benzoová (Resina benzoe) se silným protizánětlivým účinkem a pak pryskyřice mastixová (Resina mastix), která se pouţívá na tvrdošíjné ekzémy, k izolaci a potírání poraněných míst, a která také bývá součástí náplastí. Třísloviny představují další skupinu látek, běţně se vyskytujících v rostlinných drogách. Z hlediska chemického se jedná o bezdusíkaté látky, schopné vytvářet s bílkovinami nerozpustné sloučeniny. Toho se od nepaměti vyuţívá při činění kŧţí. Třísloviny nacházíme především v kŧrách, ale také v listech a zejména pak v hálkách, coţ je nápadný patologický útvar, vzniklý na rostlině po napadení hmyzem. Klasickým příkladem jsou duběnky. Jednoděloţné rostliny jsou na třísloviny obecně velice chudé. U dvouděloţných jsou však čeledi vysloveně tříslovinné, například rŧţovíte (Rosaceae). Naproti tomu existují čeledi s minimálním obsahem tříslovin jako například prvosenkovité (Primulaceae) nebo i čeledi zcela bez tříslovin jako například makovité (Papaveraceae) nebo brukvovité (Brassicaceae). Léčebně se svíravého (adstringentního) účinku tříslovin vyuţívá pro zastavení krvácení, jako antiseptické látky a také pro znecitlivění nervových zakončení. Drogy mohou pŧsobit i jako protijed při alimentárních otravách (otravy potravou). Dlouhodobé vnitřní uţívání vyšších dávek tříslovin mŧţe ovšem vést k poškození jater, coţ je obecná potíţ nemírných pijákŧ červeného vína, běţná třeba ve Francii. Podle chemické struktury třísloviny rozdělujeme na hydrolyzovatelné neboli galotaniny, kam patří například duběnky a listy ořešáku, a pak na nehydrolyzovatelné neboli katechiny, mezi něţ patří třeba dubová kŧra, kořen kramérie trojmuţné (Radix ratanhiae) a některé další.
Hořčiny, zvané také amara, jsou rŧznorodé hořké látky, které hlavně příznivě ovlivňují činnost trávicího ústrojí. Mŧţeme je rozdělit především na hořčiny čisté (amara pura), kde hořké látky jsou v droze poměrně samostatné, například kořen hořce ţlutého, a pak na další dvě skupiny. Je-li hořčina navázána na látky vonné, pak hovoříme o aromatických hořčinách (amara aromatica), kam patří například hořčiny pelyňku pravého, zeměţluči menší nebo puškvorce obecného. Třetí skupinou podle typu vazby hořčin jsou hořčiny ostré (amara acrie), ve kterých je hořčina vázána na pŧvodní ostře chutnající látky. Tuto skupinu známe dobře z orientálního koření, jakým je například zázvor, pepř nebo i paprika. Hořčiny mívají laktonovou strukturu a nelze je tedy dost dobře zaměňovat za alkaloidy nebo glykosidy, které chutnají také velmi hořce. Fytoncidy jsou látky nejednotného charakteru, které pŧsobí antibioticky. Mají široké terapeutické vyuţití. Zpravidla bývá přítomen tzv. isothiokyanát, coţ je zvláštní cukerná vazba na síru. Známými fytoncidními rostlinami jsou například křen selský, ředkev černá, česnek setý, cibule kuchyňská, řepík lékařský, tymián obecný, pravý čajovník a mnoho dalších. Glukokininy jsou látky svým účinkem podobné inzulínu, takţe dovedou mírně sniţovat hladinu krevního cukru. Jsou to dusíkaté látky, vznikající při metabolismu aminokyselin. Nejčastěji se jedná o tzv. guanidin a jeho deriváty. Glukokininy nacházíme například ve fazolovém lusku, v listech borŧvek, v nati jestřabiny lékařské nebo ve vavřínovém listu. Tyto drogy nesniţují obsah krevního cukru přímo, ale druhotně přes zlepšené vyuţití vlastního inzulínu. Proto jsou indikovány hlavně u diabetu II. typu. Slizy a klovatiny jsou látky, mezi nimiţ lze rozdíl specifikovat tak, ţe zatímco slizy se v rostlinách vytvářejí samovolně jako zásobní glycidy, klovatiny vznikají jako výměšky při poranění rostliny. V obou případech jde o látky, které jsou vytvářeny sloţitými cukry – polysacharidy. Slizy vytvářejí s teplou vodou viskózní koloidní systémy, ve studené vodě bobtnají a vytvářejí gely. Léčebně se vyuţívají jako mechanické ochranné prostředky, slouţící zejména k ochraně sliznic jejich pokrytím. Známou slizovou drogu představuje například kořen kostivalu lékařského, kořen i květ proskurníku lékařského (ibišku), nať slézu léčivého, lněné semeno nebo semeno pískavice (řeckého sena). Klovatinu obsahuje například známá arabská guma a tragant. Sacharidy (cukry) jsou přirozenými produkty fotosyntézy. Jednoduché cukry jako glukóza a fruktóza slouţí jako zdroje energie, sloţitější polysacharidy vytvářejí stavební a zásobní látky. Polysacharid inulin (nezaměňovat s inzulínem), obsaţený například v kořeni omanu pravého nebo v čekance, se podílí na příznivém účinku matečných rostlin na podporu látkové výměny. Významným polysacharidem je také peptin, který ovlivňuje sklerotizaci cév, upravuje poruchy zaţívání (zejména ve vztahu k zácpě) a hodí se také na rosolovatění a tuhnutí marmelád. Organické kyseliny nacházíme v rostlinách vázané jako soli, laktony anebo estery, někdy ovšem i jako volné kyseliny. Vyrovnávají vnitřní tlak buněk, a tím
vlastně usměrňují propustnost vody buněčnými membránami rostlin. Terapeuticky pŧsobí velmi rŧznorodě a často mají i mírný projímavý účinek. Hojně jsou obsaţeny v duţnatých plodech, jablkách či hruškách, ale nalézáme je i v jiných částech rostliny, například u šťovíku nebo v nati kopřivy. Patří mezi ně například kyseliny jablečná, vinná, skořicová, kávová, šťavelová a další. Tyto látky také regulují peristaltiku, pŧsobí močopudně a podporují metabolismus organismu. Oleje a tuky jsou po chemické stránce sloučeniny glycerolu a mastných kyselin. Dělíme je na: – nevysýchavé (olivový, mandlový), – polovysýchavé (řepkový, arašídový), – vysýchavé (lněný, kakaový), – speciální (ricinový, rybí, krotónový, čalmúgrový). Léčebně se zpravidla vyuţívají jako maziva nebo jako vehikula (pomocné látky) na rozpouštění jiných léčiv. Aminokyseliny jsou základním stavebním materiálem bílkovin a mají význam i pro syntézu dalších metabolitŧ, například alkaloidŧ, glykosidŧ a vitamínŧ. Třeba nejjednoduší aminokyselinu glycin mŧţeme vyuţívat při stavech chronické únavy a při svalové ochablosti. Cystein má zase příznivý vliv na jaterní tkáň. Trioxin a trijodtyronin obsahují jód a tvorbou hormonŧ štítné ţlázy ovlivňují její funkci, vedle toho ovlivňují i funkci brzlíku. Vhodným zdrojem je mořská řasa chaluha bublinatá. Peptidy vznikají amidickým řetězením aminokyselin a podle počtu aminokyselin v řetězci hovoříme pak o dipeptidech, tetrapeptidech atd. K peptidŧm patří mimo jiné i inzulín, který je sloţen z více neţ padesáti aminokyselin. Terapeuticky významný je také například polypeptid viscotoxin, který se získává ze jmelí bílého. Polypeptický charakter mají ale i silné jedy jako například amanitin, phallin nebo phalcidin, obsaţený v muchomŧrce zelené. Bílkoviny mají velkou molekulu, a proto jsou obtíţně stravitelné. Na bílkoviny je bohatá například sója. Bílkovinného charakteru jsou i enzymy, které v těle pŧsobí jako katalyzátory při nejrŧznějších biologických reakcích. Patří mezi ně například známý pepsin, který reguluje trávení a zlepšuje peristaltiku, trypsin, který rozkládá odumřelou tkáň a pŧsobí detoxikačně, nebo trombin, který ovlivňuje sráţlivost krve. Některé rostlinné enzymy zpŧsobují rozklad bílkovin. Jsou to především protázy a proteinázy, které jsou obsaţeny hojně v tropickém ovoci jako papaya, fíky a ananas. Jejich účinnost závisí na teplotě, pH faktoru a na tzv. efektoru. Ten reakci podporuje, pŧsobí jako aktivátor, nebo také tlumí, a v tom případě pŧsobí jako inhibitor. Skládá se z nebílkovinné sloţky, zvané koenzym, a z vysokomolekulární sloţky, zvané apoenzym. Enzymy nazýváme podle mezinárodní nomenklatury a je pro ně vyhrazena koncovka -asa (áza). Tak například glukosidázy pŧsobí jako katalyzátor při štěpení polysacharidŧ apod. Enzymy se zúčastňují na většině ţivotních dějŧ a pochodŧ a ve většině rostlin se nacházejí v poměrně velkém mnoţství. Pokud ovšem chceme
enzymy efektivně vyuţít, měli bychom přednostně pouţívat byliny v ţivém, tedy surovém stavu, třeba ve formě šťáv. Šetrným sušením se sice většina enzymŧ zachová, ale jejich účinnost je niţší. Naproti tomu vlhkým teplem nebo varem drogy při přípravě čajŧ se všechny enzymy spolehlivě zničí. Vitamíny jsou látky rŧzné chemické struktury, které jsou, stejně jako enzymy, potřebné pro harmonický chod tělesného metabolismu. Je proto dobře, ţe zejména v poslední době se vitamínŧm a jejich vlivu na lidský organismus věnuje velká pozornost. Vitamíny dělíme na vitamíny rozpustné ve vodě – například vitamín C – a vitamíny rozpustné v tucích – například vitamíny A, D a E. Rostliny a jejich části jsou obyčejně na vitamíny bohaté. O rostlinných vitamínech je navíc známo, ţe jsou nepoměrně účinnější neţ jejich syntetické napodobeniny. V přírodě se například vyskytuje pouze levotočivá forma kyseliny askorbové neboli vitamínu C, kdeţto při syntetické výrobě vznikne kyselina askorbová zpola levotočivá a zpola pravotočivá. Donedávna se vědci domnívali, ţe to je nepodstatné. Potom začali zastávat názor, ţe funguje pouze kyselina levotočivá a pravotočivá ţe je inaktivní, čili netečná. Proto se doporučovaly vyšší dávky u syntetického vitamínu neţ u vitamínu přírodního. Dnes uţ je ovšem známo, ţe pravotočivá forma nejenţe není inaktivní, ale ţe za jistých okolností mŧţe být i kancerogenní. Bohatým zdrojem vitamínŧ je především ovoce a zelenina, pivovarské kvasnice, včelí rouskový pyl a pak samozřejmě léčivé rostliny a jejich části. Minerální látky jsou v rostlinách obsaţeny zpravidla v organických vazbách, takţe organismus je dobře vstřebává. Známé jsou například křemičitany (přeslička rolní, konopice bledoţlutá, všechna rdesna), soli vápníku, draslíku a hořčíku. Některé rostliny jsou na minerální látky sice bohatší, ale prakticky jsou tyto látky obsaţeny ve všech rostlinách. Hormony jsou vlastně chemickými regulátory funkcí jednotlivých orgánŧ a jejich vzájemné souhry. Z chemického hlediska je dělíme na deriváty aminokyselin, oligopeptidy, menší polypeptidy bílkovinného charakteru a steroidy. Hormony mají velký biologický účinek i při velmi nízkých koncentracích a jejich vyrovnaná hladina v krvi je základní podmínkou správné funkce celého organismu, jeho dobrého fyzického i psychického stavu. Látky podobné ţenským pohlavním hormonŧm jsou obsaţeny například v lékořici lysé, ve chmelu otáčivém, v květu jeřábu ptačího. Látky podobné muţským pohlavním hormonŧm obsahuje včelí rouskový pyl nebo plod kaštanu koňského. Látky podobné dalším steroidním hormonŧm jsou v lékořici lysé, kaštanu koňském, kořeni jehlice trnité a rovněţ v pivovarských kvasnicích. Kromě těchto hlavních účinných látek je ještě v rostlinných drogách celá řada dalších, známých jako látky doprovodné. Samy o sobě jsou sice málo farmakologicky účinné, ale značně ovlivňují účinnost hlavních účinných látek, a to jak kladně, tak i záporně. Ve většině případŧ by se však bez nich nedosáhlo ţádoucího účinku a v podstatě slouţí jako nezbytné katalyzátory. A konečně jsou v rostlinách nebo drogách zastoupeny i látky neúčinné, coţ jsou většinou metabolické produkty, které spíše pŧsobení vlastní drogy komplikují nebo
jen prostě zatěţují organismus svou přítomností. Říkáme jim látky balastní. Novější seriózní výzkum, zaměřený na lékové komplexy, ale zjistil, ţe celý komplex látek obsaţených v droze pŧsobí mnohem účinněji a hlavně také vyrovnaněji neţ separované hlavní účinné látky, zbavené doprovodných a balastních látek. Jakkoli je tento poznatek z hlediska vědeckého výzkumu bylin zdánlivě nový, patří po léta mezi jednu z hlavních zásad fytoterapie prováděné lidovými bylinkáři. Zbývá jen doufat, ţe zjištění této skutečnosti povede ke komplexnímu vyuţívání rostlinných léčiv a k omezení uţívání tzv. rostlinných extraktŧ, zaměřených jen na některé látky. Podle našeho názoru to mŧţeme povaţovat za další „výchovný pohlavek“ přírody naší moderní vědě a snad jednou dojde i k situaci, ţe vědci konečně pochopí, ţe přírodu lze moţná nesměle napodobovat, kopírovat, ale rozhodně ji nelze předělávat. To, co vytvořila příroda a její Tvŧrce, nemŧţe člověk nikdy vyrobit nebo nahradit. Hlavní ctností skutečného vědce by při vědomí této skutečnosti měla zŧstat vţdy pokora.
6. ZÁKLADNÍ PRAVIDLA FYTOTERAPEUTICKÉ RECEPTURY Bylinná čajová směs má mít následující sloţky: remedium cardinale (báze) je hlavní sloţkou, určující léčebný účinek směsi, remedium adjuvans (adjuvantivum) je pomocnou sloţkou, která doplňuje, zesiluje a rozšiřuje účinek směsi, remedium corrigens (corrigentum) je sloţkou, upravující vŧni a chuť připravovaného čaje, a je velmi uţitečné, pokud třeba i jen částečně umocňuje léčebný efekt, remedium constituens (vehiculum) je sloţkou, objemově zvětšující mnoţství směsi, zlepšující její vzhled a podporující terapeutické poslání směsi. Česká odborná literatura uvádí pouze tři typy sloţek čajových směsí a vynechává sloţku plnivou (vehiculum) s tím, ţe přímo z povahy čajoviny musí vyplynout, jaké plnivo mŧţe být pouţito. V takovéto receptuře splývá určení corrigentii a vehicula. Uvedené rozdělení nám připadá mnohem názornější. Příklad sloţení čajové směsi: nať pelyňku pravého 30,0 g krušinová kŧra 10,0 g list máty peprné 10,0 g nať vlaštovičníku 10,0 g Tato směs je určená pro léčbu ţlučníkových potíţí. Bází je zde pelyněk, který je osvědčeným lékem na ţlučník, má vliv na tvorbu ţluči i na její vylučování. Pelyněk tedy určuje vlastní uţití směsi. Krušinová kŧra je zde jako adjuvantium, protoţe její projímavý efekt rozšiřuje účinnost směsi. Je obecně známo, ţe lidé se ţlučníkovými potíţemi mají sklon k zácpě. List máty peprné je uznávaným korekčním činitelem, upravujícím vŧni a chuť, a navíc i sám ovlivňuje činnost ţlučníku. Plnivým prvkem neboli vehiculem je nať vlaštovičníku, který vhodně a hlavně i mohutně posiluje účinek báze a směsi jako celku. Lékař by uvedený recept napsal takto: Hmotnost se zásadně udává v gramech, bez označení. Na tomto místě je nutné uvést, ţe v dalším textu všech dílŧ tohoto Herbáře budeme dále – aţ na výjimky – uvádět hmotnostní údaje u bylin pouze v celých gramech. Je to jednak proto, ţe jen výjimečně má (zejména ve směsích) význam údaj za desetinnou čárkou, a jednak proto, ţe nepředpokládáme, ţe by v moţnostech většiny čtenářŧ a uţivatelŧ Herbáře bylo váţení na desetiny gramŧ. Pro sestavení čajových směsí platí několik pevných zásad nebo spíše logických doporučení: • Čajová směs by neměla obsahovat více neţ tři báze, nejlépe však pouze jednu. • Čajová směs by neměla obsahovat více neţ dvě adjuvantiva, nejlépe však jen jedno. Rp. Herba absinthii
30,0
Cort. frangulae Fol. menthae pip. Herba chelidonii aa 10,0 M.f. species D.S. 3x denně sklenici nálevu Rp. M.f. D.S. aa
= zkratka „recipe“ = misce fiat (species) = sa signa = stejným dílem
= vezmi = smíchej, udělej (čaj) = vydej a označ (popiš) (aa 10 = z kaţdé 10)
V této oblasti je zatím slabé místo při stanovování a pouţívání správných čajových směsí. Často i poměrně zkušení fytoterapeuti stanovují počet bylin do směsí podle zásady „čím více bylin, tím spíše se musím trefit“. To je ovšem veliký omyl. Jiţ farář Sebastian Kneipp zdŧrazňoval nutnost zjednodušení čajových směsí. Řekněme si k tomu něco bliţšího. Uvaţme, ţe třeba v heřmánku pravém vědci stanovili jiţ 109 rŧzných látek, coţ samozřejmě zdaleka nemusí být všechny. I kdyţ většina ostatních bylin není tak dŧkladně probádaná, přesto musíme předpokládat, ţe mnoţství jejich obsahových látek se asi nebude příliš lišit. Takţe třeba při čajové směsi o 15 bylinách mŧţe být spolu v interakci kolem jednoho tisíce účinných látek, z toho některé i vícekrát a v rŧzných vazbách. V praxi to znamená, ţe při takových kombinacích jde více či méně o kombinace „naslepo“. Ostatně uţ proslulý Paracelsus hlásal, aby počet drog ve směsi nepřesahoval magické číslo 7. „A coţkoli jest navíc, od ďábla pochází…“ psal. Jedinou výjimkou je stanovování směsí bylin podle jejich obsahu prvkŧ, o kterém bude pojednáno ve zvláštním dodatku tohoto Herbáře. Zde je tedy směs určována cíleně, ale i v tomto případě obyčejně nepřesahuje počet bylin číslo 7, prŧměr pak činí 4 aţ 5 bylin ve směsi. • Jako korigující prostředky volíme drogy podle moţnosti stejného terapeutického pŧsobení, ale vţdy takové, které vylepšují celkové vlastnosti připravovaného čaje. Patří sem zejména drogy siličnaté jako máta peprná, fenykl obecný, bedrník anýz a další. • Jako vehicula volíme buď látky indiferentní jako třeba listy jahodníku, maliníku nebo ostruţiníku, nebo látky pŧsobící jako báze. Vţdy by ale měly směs vzhledově zlepšovat, takţe to mohou být i rŧzné barevné květy. Doba léčby Doba léčby by sice měla být volena individuálně, ale přesto by se při jejím stanovování mělo dodrţovat několik zásad: • U lehkých onemocnění aplikujeme léčbu po dobu nemoci, ale ještě i krátce po jejím skončení. V podstatě by neměla být nikdy kratší neţ 30 dní, abychom respektovali biologické cykly našeho organismu.
• Vleklé choroby léčíme dlouhodobě a vţdy stejně dŧkladně. Je třeba zachovávat trpělivost, která při takových chorobách většinou chybí. Z hlediska účinnosti čajových směsí byliny vţdy po 2 aţ 3 měsících obměňujeme. Dŧleţité jsou přitom pocity nemocného, signalizující například, kde by se měla udělat několikadenní přestávka. • U onemocnění, kde jsou přítomny i infekce, vţdy aplikujeme léčbu ještě 30 dní po zdánlivém odeznění nemoci, protoţe zde často dochází k recidivám. • V prevenci anebo při periodicky se opakujících onemocněních je vhodné systematické uplatňování léčebných kúr. Malá kúra by měla trvat 4 týdny, velká pak 2 měsíce. Kúry se většinou aplikují na jaře a někdy i na podzim, kdy je organismus vystavován velkým změnám. Přehledné rozdělení bylinných léčiv Fytoterapeutika jednoduchá = usušené byliny = vegetabilní droga (maliník obecný), fytoterapeutika mitte = mírně pŧsobící (meduňka lékařská), fytoterapeutika forte = prudce pŧsobící (náprstník červený). Komplexy dělíme na: biofarmaka – například tinktury, extrakty a jiné tzv. galenické přípravky, fytofarmaka – izolované účinné látky z bylin, například atropin z rulíku nebo digoxin z náprstníku. Malý přehled bylinných drog podle indikačních skupin Látky
Prostředky
Příklad byliny
ACIDA ADSTRINGENTIA
ţaludeční kyselinotvorné svíravé
zeměţluč menší dubová kŧra
ANACIDA (antacida) ANALEPTIKA ANALGETIKA
sniţující kyselost ţaludečních šťáv hořec ţlutý povzbuzující základní ţivotní funkce rozmarýn lékařský proti bolestem sporýš lékařský
ANTHELMINTHIKA
proti parazitŧm
pelyněk pravý
ANTIANEMIKA
podporující krvetvorbu
kopřiva dvoudomá
ANTIASTMATIKA
protiastmatické
podběl léčivý
ANTIDEPRESIVA
podporující náladu
dobromysl obecná
ANTIDIABETIKA
sniţující hladinu krevního cukru
fazol obecný
ANTIEMETIKA ANTIFLOGISTIKA
tlumí nutkání na dávení protizánětlivé
meduňka lékařská řepík lékařský
ANTIHAEMORRHODATIA
proti hemoroidŧm
lnice květel
ANTIHYDROTIKA
proti pocení
šalvěj lékařská
ANTIKOAGULANTIA
zabraňují sráţení krve
komonice lékařská
ANTIPURIGINOSA
proti svědění
benedikt obecný
ANTIPYRETIKA (antifebritia) ANTIREVMATIKA
protihorečnaté proti revmatismu
lipový květ vrbová kŧra
ANTISKLEROTIKA
proti kornatění cév
jmelí bílé
DERMATOLOGIKA
koţní
lopuch větší
DERRIVANTIA
koţní dráţdivé
česnek setý
DETOXIRANTIA DIAPHORETIKA
podporující vylučování jedŧ potopudné
truskavec (rdesno ptačí) černý bez
DIURETIKA
močopudné
přeslička rolní
EMETIKA
vyvolávající dávení
kopytník evropský
EMMENAGOGA
regulující menstruaci
kontryhel obecný
EMOLIENTIA
změkčující
lněné semeno
EXPECTORANTIA
podporující vykašlávání
yzop lékařský
FYTONCIDA
pŧsobící antibioticky
cibule kuchyňská
GARGARISMA
kloktadla
šalvěj lékařská
GASTROSEDATIVA
uklidňující zaţívání
chmel otáčivý
HAEMOSTYPTIKA (haemostatika)
tlumící krvácení
černohlávek obecný
HEPATIKA HORMONA
jaterní hormonální
ostropestřec mariánský kaštan koňský
HYPOTONIKA
sniţující tlak krve
květ hlohu
CHOLAGOLA
ţlučopudné
pelyněk Černobýl
CHOLERETIKA
podporující tvorbu ţluči
jablečník obecný
IMUNOSTIMULANTIA KANCEROSTATIKA
podporující obranyschopnost organismu (vlastní) třapatka nachová protinádorové vlaštovičník větší
KARDIOSEDATIVA
proti srdečním neurózám
KARDIOTONIKA KARMINATIVA
povzbuzují srdeční zpravidla toxické tlumí plynatost
LAKTAGOGA (galaktagoga)
podporují
tvorbu
buřina srdečník činnost, náprstník červený fenykl obecný
mateřského jestřabina lékařská
mléka LAXANTIA
projímadla
METABOLIKA(haemocatarti ca) MUCILAGINOSA
podporují látkovou výměnu, »čistí krev« čekanka obecná slizové kostival lékařský
OBSTIPANTIA (antidiarrhoica) SEDATIVA
protiprŧjmové uklidňující
plod borŧvky kozlík lékařský
SEKRETOLYTIKA (antitussica) SPASMOLYTIKA
tlumící kašel a sekreci tlumí křeče
proskurník lékařský mochna husí
STOMACHIKA (amara) TUBERKULOSTATIKA
hořčiny, podporující tvorbu šťáv a zaţívání puškvorec obecný proti tuberkulóze konopice obilní
URODESINFICIENTIA
desinfikující močová ústrojí
lichořeřišnice větší
VULNEARIA
podporující hojení ran
jitrocel kopinatý i větší
list senny
7. ZÁKLADNÍ LÉKOVÉ FORMY VE FYTOTERAPII 7.1 Všeobecné údaje a přibližné míry 1 pohár 100 – 125 ml 1 šálek 150 ml 1 sklenice 200 ml 1 kávový hrnek 250 ml 1 velký hrnek 300 – 350 ml 1 kapka vody 0,05 g 20 kapek = 1 g 1 kapka tinktury 0,019 g 53 kapek = 1 g 1 kapka lihu 85% 0,014 g 63 kapek = 1 g 1 kapka vína 0,033 g 30 kapek = 1 g 1 kapka oleje 0,022 g 45 kapek = 1 g 1 kapka sirupu 0,056 g 19 kapek = 1 g 60 kapek vody 1 čajová lţička 60 kapek tinktury 1 čajová lţička 3 čajové lţičky 1 polévková lţíce (5 mocca lţiček) KOŘENY Na špičku ostrého noţe 0,03 g Na špičku kulatého noţe 0,05 – 0,08 g 1 mocca lţička 1 – 2 g 1 čajová lţička 3 g 1 polévková lţíce 10 g NATĚ Na špičku ostrého noţe 0,02 g Na špičku kulatého noţe 0,03 – 0,07 g 1 mocca lţička 0,8 – 1,2 g 1 čajová lţička 1,5 – 2,0 g 1 polévková lţíce 5 – 8 g
7.2 Lékové formy Čaj (thé) je vodní výluh drogy připravený za tepla, není-li ovšem předepsáno jinak. Platí, ţe na 100 ml vody dáváme 1 čajovou lţičku jemně nasekané drogy, na 250 ml pak 1 polévkovou lţíci. Dále uvedené předpisy platí pro přípravu čajŧ z rostlinných drog – sušených bylin. Podle našich zkušeností se poměry nemění ani při pouţití čerstvých bylin. Čerstvé byliny obsahují sice hodně vody a při stejné hmotnosti se tak vyluhuje méně sušin, ale mají mnohem větší účinnost a neobsahují kysličníky, které mohou vznikat sušením. Proto je moţné konstatovat,
ţe účinek 1 gramu vegetabilní (sušené) drogy se přibliţně rovná účinku 1 gramu čerstvé byliny. Na zvláštní případy vţdy poukáţeme v textu. Léčebná dávka čajŧ se pohybuje obvykle kolem 500 aţ 750 ml denně, v urologii bývají dávky vyšší. Celková mnoţství tekutin se pak pohybují od 1 aţ do 3 litrŧ denně. Čaje se podávají většinou nalačno, neslazené. Prsní čaje mŧţeme sladit medem a vţdy je podáváme teplé, někdy dokonce i horké, nejlépe mezi jídly. Nálev (infusum) Nálev obyčejně zhotovujeme tak, ţe potřebné mnoţství drogy lehce navlhčíme a pak přelijeme vroucí vodou. Necháme 15 minut ustát a poté scedíme. Jako nálev připravujeme měkké bylinné části (například květy) a všechny byliny s obsahem těkavých látek (hlavně siličnaté). Odvar (decoctum) Potřebné mnoţství drogy přelijeme studenou vodou a vodu přivedeme k varu. Vaříme pak 3 aţ 10 minut (pokud není uvedeno jinak), 10 aţ 15 minut necháme ustát a scedíme. Formou odvaru připravujeme tvrdé bylinné části, například kŧry, většinu kořenŧ, ale také některé nati a dokonce i květy. Na zvláštní případy upozorníme, protoţe některé části se musí vařit aţ dvě a pŧl hodiny. Studený výluh (macerát) Potřebné mnoţství přelijeme studenou, pokud moţno převařenou vodou, a při pokojové teplotě necháme předepsanou dobu vyluhovat. Není-li uvedeno jinak, macerujeme 8 aţ 10 hodin. Takovouto úpravou procházejí většinou slizovité drogy (například lněné semeno) a pak drogy, jejichţ obsahové látky se teplem rozkládají a ztrácejí účinek (například jmelí bílé). Macerát mŧţeme před vlastním uţíváním přihřát, ale ne na více neţ 30°C. Bylinařský čaj Kromě popsaných prostředkŧ existuje řada speciálních úprav bylinných drog, které se většinou liší pouze zpŧsobem a dobou prováděných úkonŧ. Samozřejmě se pak liší i účinkem, ale rozdíl většinou není takový, aby bylo nutné celou úpravu komplikovat. V této oblasti se zatím dost těţko prokazuje, jak čaj po takových úpravách účinkuje nebo neúčinkuje. Autory těchto zvláštních čajŧ nebo úprav, bývají zkušení bylináři, kteří mají takové kombinace většinou vyzkoušené a jsou ochotni na jejich účinek přísahat. Snahou tedy je sloţit pokud moţno čaj univerzální, který by měl při nejmenší námaze či mnoţství co největší účinek. Samozřejmě se takové kombinace uţívají tam, kde je třeba zajistit rovnoměrný účinek čaje, nebo tam, kde je nutné respektovat odlišné vlastnosti či obsahy jednotlivých bylin. Příkladem čaje je následující úprava: Drogu přelijeme večer studenou vodou a necháme pod pokličkou do rána vyluhovat. Ráno necháme výluh projít několikasekundovým varem, pak jej necháme 10 minut ustát a scedíme do termosky. Obsah termosky vypijeme přes den s tím, ţe pouze ráno a večer, vţdy před jídlem, vypijeme celou sklenici, jinak bereme po polévkové lţíci. Spojený čaj Takový čaj vzniká spojením (slitím) rŧzně připravených čajŧ, například nálevu a odvaru. Taková úprava je nutná v případech, kdy pouţíváme drogy s rŧznými
nároky na úpravu a nechceme ţádnou z nich znehodnotit. Většinou se jedná o směsi, kde nosnou součástí jsou kořeny nebo jiné tvrdé části. Takovým příkladem je příprava čaje s fazolovými lusky. Ty se musí totiţ dvě aţ dvě a pŧl hodiny vařit, zatímco ostatní byliny ve směsi se musí upravovat jako nálev. Zásadou je, ţe vţdy pouţíváme postup co nejmírnější, abychom drogy neznehodnotili a vyuţili je co nejvíce. Speciální homeopatický čaj Úprava takového čaje nemá s klasickou homeopatií nic společného, ale vyznačuje se pouţíváním velmi malých mnoţství a také velmi jemným pŧsobením. V našem případě se jedná o recepturu, vycházející z pŧvodně navrţené receptury Lubomíra Kloudy, která se mnoha lidem zdá pracná a příliš sloţitá, i kdyţ účinek popisovaného čaje je mimořádně mírný a zvlášť vhodný u přecitlivělých pacientŧ. V kaţdém případě jde o zcela odlišný postup čajové přípravy. K celé přípravě potřebujeme 2 termosky a 600 ml vařící vody. Do první termosky dáme 1 vrchovatou čajovou lţičku jemně nasekané čerstvé byliny nebo i bylinné směsi. Pokud není k dispozici, je moţno pouţít i byliny sušené. Do druhé termosky dáme 600 ml vroucí vody, kterou pak postupně zaléváme byliny v první termosce. Zálivku provádíme podle toho, jakou potenci čaje chceme připravit – viz následující tabulka. Pouţijeme-li všechnu vodu na jedno zalití, dostaneme 1. potenci, kterou označujeme U1. Takovýmto zpŧsobem mŧţeme připravit maximálně 12 potencí. U1 = 1 zálivka po 600 ml U7 = 7 zálivek po cca 85 ml U2 = 2 zálivky po 300 ml U8 = 8 zálivek po 75 ml U3 = 3 zálivky po 200 ml U9 = 9 zálivek po cca 65 ml U4 = 4 zálivky po 150 ml U10 = 10 zálivek po 60 ml U5 = 5 zálivek po 120 ml U11 = 11 zálivek po cca 55 ml U6 = 6 zálivek po 100 ml U12 = 12 zálivek po 50 ml Zálivky do Ufi provádíme po 5 minutách, od U7 pak po 2 aţ 3 minutách. Po kaţdé zálivce obě termosky uzavřeme a 21krát jimi zatřepeme. Po poslední zálivce počkáme 5 minut a pak vše přecedíme do druhé termosky. Podle našich zkušeností doporučujeme brát 4 dávky po 150 ml, a sice první ráno nalačno, poslední těsně před spaním a ostatní přes den, nejlépe před jídlem. Příklad: Chceme připravit čaj potence U4. Jednu vrchovatou čajovou lţičku jemně sekané byliny přelijeme 150 ml vroucí vody a protřepeme. Po 5 minutách přilijeme do termosky s čajem dalších 150 ml a znovu protřepeme. Za dalších 5 minut přilijeme další, třetí zálivku 150 ml, a za dalších 5 minut pak poslední, čtvrtou zálivku. Čaj necháme ustát, přecedíme a pak uţíváme. Pŧvodní autor tohoto čaje uvádí, ţe nezáleţí na druhu byliny, protoţe zde se vyuţívá pouze umocněné síly celé byliny a nikoli určitých obsahových látek. Proto se také mají vyuţívat sezónní byliny, které jsou k dispozici čerstvé, v zimě například břečťan popínavý a jmelí bílé. Dále doporučuje pouţívat pouze květy, pupeny a plody. Ale pokud se skutečně vyuţívá ţivotní síly celé byliny, pak musí
pouţité byliny účinkovat celé. Lihovodné roztoky Tyto roztoky se podávají v těch případech, kdy některé součásti bylinných drog nejsou rozpustné ve vodě, ale jen v lihu. V takovém případě by prostý výluh ve vodě, ať uţ čaj nebo macerát, nebyl dostatečně účinný. Lihovodný roztok pro vnější pouţití připravujeme obvykle přidáním 2 aţ 3 čajových lţiček tinktury na 250 ml čaje. Obyčejně se berou stejné byliny jako pro přípravu čaje, i kdyţ to není podmínkou. Pro vnitřní pouţití dáváme na stejné mnoţství čaje obvykle pouze 1 čajovou lţičku tinktury, není-li předepsáno jinak. Tato příprava se týká celé řady bylin, třeba šalvěje lékařské, myrty obecné, lichořeřišnice větší, ale i heřmánku, jak pravého, tak i římského, a dalších bylin. Lihovodné roztoky nacházejí největší uplatnění při ošetřování nosohltanu, například jako kloktadla, a pak pro ovlivňování močového ústrojí, především jako čaje při zánětlivých procesech. Lihové výtažky (tinktury) Nejjednodušším zpŧsobem výroby tinktur je následující postup: Jeden hmotnostní díl drogy přelijeme 5 hmotnostními díly lihu o koncentraci 60 aţ 70%. Necháme 7 aţ 14 dní vyluhovat při pokojové teplotě a nejméně jednou denně vše protřepeme. Poslední den necháme ustát a pak přefiltrujeme, nejlépe na papírovém filtru. Zbylou směs dále upotřebíme podle individuálních kritérií. Buď ji ještě jednou (popřípadě vícekrát) vyluhujeme, nebo přelijeme vodou, která pak absorbuje líh obsaţený v bylinách. Obvyklá dávka tinktury činí 20 aţ 25 kapek, v některých případech aţ 35 kapek, které uţíváme zpravidla 3krát denně. Tinktura se buď bere na lţičku a zapíjí vodou (čajem), nebo se nakape do vody nebo do čaje. Při přípravě tinktury z čerstvých bylin volíme obyčejně hmotnostní poměr 1:4. Pouze u prudce jedovatých (účinných) látek dodrţujeme poměr asi 1:10. Nezapomeňme ovšem na to, ţe líh je lehčí neţ voda, a tak zde neplatí obvyklé srovnávání objemu a váhy. Proto je třeba líh odvaţovat. Například 400 g lihu 60-65% odpovídá přibliţně pŧl litru tekutiny. Výroba homeopatických tinktur je popsána v řadě jiných publikací, ale lze postupovat i zjednodušeně, přičemţ si tinktura zachovává svoji účinnost. Běţně připravenou tinkturu označíme jako potence D0, neboli základní. Vezmeme 1 objemový díl této tinktury D0 a přidáme 9 dílŧ lihu, obyčejně 40%, a celé 21krát protřepeme. Tak vznikne tinktura D1. Kdyţ k jednomu dílu tinktury D1 přidáme opět 9 dílŧ lihu, dostaneme potenci D2. A tak mŧţeme libovolně pokračovat aţ k ţádané potenci. Pro domácí potřebu je tento postup zcela dostačující, zejména v našich dosavadních podmínkách. Uvedený postup se nazývá decimální, protoţe pouţívá ředění deseti díly, čili 1 + 9. Písmeno D označuje právě decimální ředění a arabská číslice X za tímto písmenem pak počet ředění neboli poměr 1: X. Takţe D1 znamená 1:10, D6 pak 1:1 000 000 atd. Celá problematika homeopatie je poněkud sloţitější, a proto doporučujeme zájemcŧm prostudování praktické literatury. Pro úplnost uvádíme jen tolik, ţe tinktury o vyšších potencích se musí vţdy provádět popsanou postupnou přípravou,
kterou nelze nijak zkracovat. Často doporučované tinktury s ředěním centimálním, neboli setinným, coţ znamená 1 + 99, nepovaţujeme za příliš vhodné pro naše podmínky. Musíme se však zmínit o tzv. Avogadrově čísle nebo také o Avogadrově zákonu. Ten totiţ říká, ţe při ředění D22 zŧstane v tinktuře jen jediná molekula základní látky. Při dalším ředění třeba na D23 se tato nedělitelná molekula mŧţe ocitnout pouze v jednom dílu a další díly by teoreticky (Avogadrŧv zákon se totiţ týká pouze tzv. ideálních plynŧ) měly zŧstat „prázdné“ neboli neúčinné. Ale ono tomu tak není a další ředění bývají často účinnější neţ ta předchozí, nemluvě o tom, ţe v homeopatii nejsou výjimkou ředění D100 a vyšší. Je to pouze jedna z mnoţství podobných záhad, které se asi těţko v dohledné době vysvětlí. Zřejmě zde pŧsobí jiný princip neţ čistě materiální – někteří znalci hovoří o tzv. vyšším informačním systému, coţ bude zřejmě pravou podstatou věci. Na závěr uvedeme několik hlavních zásad při pouţívání této maximálně účinné metody: 1. Pro výrobu tinktur se musí pouţívat v maximální míře čerstvé suroviny, čímţ se myslí i třeba čerstvě usušené byliny nebo jiné prostředky. 2. Pro přípravu tinktur by se neměl uţívat líh (etanol) o slabší koncentraci neţ 60%, jen výjimečně je za spodní hranici moţno povaţovat 50% koncentraci. Tzv. „švédské byliny“, vyluhované v alkoholu 28%, bývají většinou podřadné jakosti. 3. Pro ředění tinktur by se neměl uţívat líh o menší koncentraci neţ 30%. 4. Předepisované protřepávání neberme na lehkou váhu, má své opodstatnění. Postup by měl vypadat tak, ţe se 20krát lahvičkou prudce trhne shora dolŧ a po jedenadvacáté se po ukončení pohybu dolŧ prudce trhne k tělu. Láhev přitom nesmí být plná a mŧţe obsahovat maximálně 4/5 svého objemu. Tato metoda je často ovlivňována komerčními zájmy a spotřebitelé jsou přesvědčování o výhodách jednotlivých postupŧ, metod a prostředkŧ. Zachovávejme si svŧj názor a pamatujme, ţe čím více se něco vzdaluje přírodním podmínkám a prostředkŧm, tím více se často vzdaluje skutečnému účinku, a tím i uţitku. Speciální tinktura (demacerace) Další speciální tinktura, v některých případech i silněji pŧsobící, se získá zvláštním postupem tzv. demacerací. Při tomto postupu nejprve drogu v předepsaném poměru přelijeme vyluhovadlem, tedy lihem 60 aţ 65%. Po 48 hodinách tekutinu přefiltrujeme a odloţíme. Drogu přelijeme znovu čistým lihem 60 aţ 65% a necháme za občasného protřepávání macerovat 7 dní. Osmý den necháme ustát a přefiltrujeme. Pro další zvýšení účinnosti mŧţeme před skončením macerace láhev se získávanou tinkturou vařit mírným varem ve vodní lázni asi 10 aţ 15 minut. Láhev musí být otevřená. Platí zde ovšem výjimka – tinktury ze siličnatých drog se tímto postupem nesmí upravovat. Kromě konečné tinktury tak získáváme i první část lihu, částečně nasyceného. Ten se pak uţívá při výrobě další tinktury jako vyluhovadlo ve druhé etapě luhování. V první etapě musí být vţdy pouţit čerstvý líh, ve druhé (po prvních
dvou dnech) pak líh z předchozí výroby. Tinktura, vyrobená tímto postupem, je účinnější neţ tinktura získaná postupem běţným, a proto je také nazývána tinkturou speciální. Pouţívá se vţdy, kdyţ chceme dosáhnout rychlejšího nebo razantnějšího výsledku. V podstatě to ovšem velmi připomíná úpravu homeopatickou. Léčivá vína Léčivá vína připravujeme podobně jako předchozí čaje, tedy odvary či nálevy, pouze s tím rozdílem, ţe zatímco normální čaje by neměly vychladnout, léčivá vína se naopak podávají studená nebo spíše chladná. Také vinný macerát se mŧţe skladovat v chladničce. V plné láhvi je upotřebítelnost vinného macerátu nejméně 3 měsíce, otevřená láhev se musí spotřebovat do 3 týdnŧ. Doba macerace je v prŧměru 8 dní. Poměr drogy a vína bývá stejný jako u vodných výluhŧ, případně se uţije menší mnoţství drogy. Z bílých vín se nejčastěji pouţívá ryzlink, u červených není mezi odrŧdami velký rozdíl. Proto je také uţívání červených léčivých vín častější. Výhodou léčivých vín je jejich rychlý, razantní účinek, zajišťovaný jejich vynikajícím vstřebáváním. Svou roli zde jistě hraje i jejich chuť. Podávají se většinou 2 aţ 3krát denně po 50 aţ 100 ml, nebo také i jako nálev 1 aţ 2krát denně po 125 ml (1/8 litru). Vína se mohou většinou podávat i dlouhodobě, ale minimální doba podávání by neměla být kratší neţ 30 dní. Bylinné octy Připravujeme je obyčejně tak, ţe ve víně macerujeme příslušnou drogu, zpravidla v poměru 1:10, a přidáváme 2 aţ 3 polévkové lţíce obyčejného osmiprocentního octa. Takto připravené octy uţíváme většinou jen zevně. Pro vnitřní pouţití macerujeme drogu v jablečném nebo jiném ovocném octě, ale mŧţe být pouţit i ocet vinný. Bylinné balzámy Bylinné balzámy, nebo také lektvary (electuaria), jsou vlastně směsi bylin s ředěným lihem a medem. Takovouto úpravou se dosahuje mimořádně dobrého vstřebávání látek, a tím i urychleného nástupu účinku. Přednostně přitom uţíváme čerstvé byliny, případně byliny upravené podle Filatova. Při pouţití suchých drog ale základní hmotnost vsázky neměníme a postup zbytečně nekomplikujeme. Připravujeme prostě vţdy najednou stejné mnoţství, coţ je většinou 420 g balzámu. Balzám v sobě spojuje výhody rŧzných lékových forem. Je to jakési kompromisní řešení účinku čaje, tinktury, sirupu i léčivého vína. Při výrobě se postupuje tak, ţe se vezme 70 g čerstvé byliny (doporučuje se úprava podle Filatova), nebo i stejné mnoţství sušené drogy a přelije se 150 g (asi 175 ml) lihu 40% nebo jiného alkoholu, například vodky, a dobře se protřepe. Po 3 dnech se do výluhu vmíchá 200 g medu a vše se znovu dobře protřepe. Jiţ další den je balzám připraven k pouţití. Není-li určeno jinak, podáváme 4krát denně 1 čajovou lţičku směsi. Tu dáme na sítko z nerezu nebo umělé hmoty a směs propasírujeme (vymačkáme) lţičkou z umělé hmoty. Nakonec přes sítko přelijeme asi 125 ml převařené vody, dobře promícháme a vypijeme.
Úprava podle Filatova Jedná se o speciální úpravu, umocňující účinnost bylin. Čerstvá bylina (nať nebo listy) se omyje studenou vodou, otřepe a zabalí do tmavého papírového nebo textilního obalu. Pak se balíček dá do chladničky na 10 dní do spodního prostoru, kde je teplota kolem 4°C a kam není přístup světla. Při zavadnutí rostliny vznikají látky z hlediska rostliny obranné, které rostlina jinak neobsahuje a které její účinek zesilují a umocňují. Bylinné šťávy Tyto šťávy získáme buď odšťavňovačem nebo pomletím surového rostlinného materiálu a jeho vylisováním. Pro pozdější pouţití je mŧţeme i sterilizovat, avšak úprava zastudena je samozřejmě ideální. Čerstvé šťávy vydrţí v chladničce 2 aţ 3 dny, v zimě i 4 dny. Šťávy z neduţnatých bylin nebo jejich částí podáváme v dávkách 20 aţ 50 ml, obvykle jednou aţ dvakrát denně. Šťávy z duţnatých bylin podáváme v dávkách od 100 do 600 ml, pokud ovšem není určeno jinak. Právě při určování dávek se musí brát v úvahu známé pŧsobení byliny. Proto je jasné, ţe třeba šťávy z mrkve mŧţeme denně vypít třeba bez omezení, zatímco se šťávou z petrţele budeme muset zacházet mnohem opatrněji. Při stejné dávce jako u mrkve bychom bezpečně podráţdili ledviny, nemluvě o dalších negativních účincích. Pokud nemŧţeme z těchto nebo podobných dŧvodŧ aplikovat šťávy, lze je pochopitelně nahradit čajem se stejnou nebo podobnou účinností. Šťávy ale mŧţeme velice účinně nahradit zeleninovými vývary ze všech dostupných druhŧ zeleniny. Tyto vývary je třeba ale podávat poměrně čerstvé, tedy brzy po jejich zhotovení, pokud vývar ještě zŧstává alkalický. Proto jej zhotovujeme vţdy pro přímé podávání, v ţádném případě ne do zásoby. Bylinné masti Masti připravujeme zpravidla vmícháváním velmi jemně mletých bylinných drog do masťového základu. Mŧţe se také pouţít tinktura, která se k masťovému základu postupně přidává, ale pokud moţno za tepla, aby se odpařil líh. Jemnější drogu mŧţeme vyluhovat přímo v roztaveném masťovém základu, jak je to obvyklé například u květu měsíčku zahradního, ze kterého se připravuje známá měsíčková mast. Konzistenci masti mŧţeme podle potřeby upravovat přidáním včelího vosku nebo i roztavené pryskyřice, která je sama o sobě silně léčivá, zejména z některých stromŧ, například z jedle. Sloţitější masti se samozřejmě vyrábějí podle speciálních návodŧ. Bylinné obklady a náplasti Obklady a náplasti se obvykle připravují namočením obkládacího materiálu v čaji z předepsaných drog. Nedoporučujeme ale pouţívání obvazového gázového materiálu – pro lepší účinek je lepší pouţívat spíše plátno. Jinou formou je pak přímé přikládání omytých nebo i naklepaných listŧ, například listŧ kapusty kadeřavé, podbělu léčivého (nenaklepává se), lopuchu většího, devětsilu lékařského apod. Pojmem náplast rozumíme ve fytoterapii hlavně kašovité bylinné obklady, zahušťované rŧznými zahušťovadly – moukou, škrobem apod. Kašovitou látkou
mohou být i pomleté listy jitrocele kopinatého, samozřejmě čerstvé, ale i jiné byliny, zejména z čeledi slézovitých (Malvaceae). Mŧţe se ovšem pouţívat i sušená droga. Postupuje se ovšem tak, ţe se ze sušené byliny připraví čaj, který pak buď vypijeme nebo vylijeme, a z vyvařených bylin uděláme kašovitý obklad. Pro výrobu náplastí se velmi často pouţívají látky nebo hmoty, které jsou ve své podstatě samy léčivé, jako například vaječný bílek, ţloutek, med, droţdí nebo mletá křída. Velkou účinnost mají i obklady s pouţitím jílu. Bylinné koupele Koupele vyuţívají jednak pŧsobení vlastních bylinných výluhŧ a jednak i pŧsobení vody jako takové. Samozřejmě i zde musí být dodrţena řada zásad, které určují účinnost koupelí. Především to je teplota vlastní lázně. Zásadně by se měla pohybovat v přibliţných hodnotách teploty těla, tj. kolem 36°C. Velice vhodné je koupelovou terapii doplňovat pitnou kúrou i jinými formami léčby. Při celkových koupelích by neměl být překročen počet dvou koupelí týdně, protoţe koupele nejen posilují, ale také tělo značně vysilují právě svým léčebným účinkem. Doba koupele se pohybuje od 10 do 30 minut, v prŧměru by ale neměla přesahovat 15 minut, tedy třicetiminutová koupel by vlastně měla trvat dvakrát 15 minut. Jedna kompletní lázeňská kúra má v prŧměru 10 koupelí. Je třeba ovšem upozornit na skutečnost, ţe kúry v lázních se většinou koncentrují do doby pobytu v lázeňských zařízeních, ale v domácích podmínkách to není nutné, a tak domácí koupele mohou být účinnější, samozřejmě pokud nespoléháme na vliv lázeňského prostředí. Vţdy po jedné sérii deseti koupelí uděláme dvou aţ třítýdenní přestávku, samozřejmě pokud jsou další koupele nutné. Dílčí koupele se stanovují individuálně (sedací koupele, koupele končetin atd.). Koupele se pak provádějí většinou v horké vodě a trvají většinou téţ 15 minut. Počet těchto koupelí je v podstatě stejný jako u celkových, ale jejich četnost mŧţe být velice rŧzná. Třeba u koupelí močového systému, zejména v akutních stavech, se mohou koupele provádět takřka denně. I počet koupelí v jedné sérii mŧţe být rŧzný a pohybuje se od 7 do 20 koupelí. Dávka bylin na jednu koupel je rovněţ rŧzná a pohybuje se od 100 do 1 000 g, v prŧměru pak asi 300 g. Koupel se připravuje tak, ţe se byliny vloţí do plátěného sáčku a v něm se po dobu od 15 do 30 minut vaří v 5 litrech vody. Vývar se pak vylije do koupací nádoby, kam se vloţí i sáček s bylinami pro další případné vyluhování. Pro dílčí koupele se pochopitelně dává všeho úměrně méně. Musíme však upozornit na to, ţe bylinné koupele nejsou tak docela „nevinné“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zejména při prvních celkových koupelích musíme koupaného hlídat, zvláště pak starší nebo více nemocné osoby. Někdy dochází k velkému oslabení a nemocný musí okamţitě z lázně ven. Tělo totiţ látky z bylin vstřebává celkovou plochou těla, která se pohybuje kolem dvou čtverečních metrŧ. Pokud je k dispozici odborník, je vhodné s ním koupele konzultovat. Dalším prŧvodním jevem koupelí bývají také tzv. koupelové reakce. Obyčejně se dostavují jiţ po aţ 3 koupelích, ale mŧţe to být i později. Na to je třeba
koupaného upozornit, aby pak třeba nepropadl panice. Tyto reakce trvají většinou asi jeden den, maximálně pak 3 dny, a je lepší koupele přerušit. Účinnost koupelí mŧţeme ještě zvýšit přidáváním kyselých nebo alkalických látek, podle toho, které nemocný potřebuje. U octŧ by nemělo mnoţství překročit 250 ml a u jedlé sody, která je alkalická, asi 100 g. Kyselá koupel osvěţuje a alkalická vylepšuje poměry na pokoţce, ale i pod ní. Ovšem pŧsobení obojího je nutné dobře uváţit. Mazání a potírání Mazání bylinnými produkty má při správné volbě obrovský účinek, protoţe látky doslova prostupují pokoţkou a ovlivňují orgány pod ní. Pokud při skladbě mazání nebo potírání nevolíme nějaké dráţdivé látky, nelze v podstatě tento postup předávkovat, protoţe organismus si vezme jen tolik, kolik skutečně potřebuje. Nejtěţší bývá přesvědčit nemocného, ţe u těchto prostředkŧ se nenanášejí centimetrové vrstvy, ale ţe účinek je tím větší, čím tenčí vrstva mazání se pouţije. Lepší je to u potírání, kde se obyčejně pouţívá směs lihového výtaţku a oleje, která se dobře roztírá. Proto i u směsí pro mazání, spíše mastí, volíme řidší formu. Příklady některých mazání a jejich účinek: Myrhová tinktura, dostupná v lékárnách, hubí dokonale mikroorganismy, harmonizuje vibrace jin a jang a pŧsobí svíravě. Skořicová tinktura dokonale harmonizuje vibrace jin a jang, podporuje činnost pokoţky a ozdravně pŧsobí na vnitřní orgány. Tinktura z pastuší tobolky zpevňuje svaly a vazy. Pelyňková tinktura tlumí křeče v břichu a v podbřišku. Ratanhiová tinktura pŧsobí velmi razantně, hodí se na ošetřování rŧzných bolákŧ a na problémy s paradentózou. Švédské byliny v tinktuře mají celkem univerzální pŧsobení, léčí i ledviny, koţní choroby, stimulují vykašlávání atd. Potírání – mazání se provádí nejen na příslušných, nemocných částech těla, ale i na reflexních ploškách orgánŧ, na akupunkturních bodech nebo drahách. Je třeba respektovat především příčinu potíţí, a ta bývá většinou jinde, neţ je postiţený či bolavý orgán. Léčivé oleje Oleje připravujeme vyluhováním nejlépe opět čerstvých bylin v oleji. Mezi nejlepší patří olej arašídový, kličkový, slunečnicový a olivový. Není-li stanoveno jinak, dáváme na 1 hmotnostní díl drogy 7 hmotnostních dílŧ oleje. Pak směs zahříváme ve vodní lázni pŧl hodiny, zavíčkujeme a necháme při pokojové teplotě „dojít“ 5 aţ 7 dní. Pak přefiltrujeme a získáme lék k vnějšímu pouţití. Existují také tzv. éterické oleje, coţ jsou vlastně silice, získané přímo z dané byliny. Tyto silice se ovšem uţívají i vnitřně v mikrodávkách, nebo se dále zpracovávají. Bylinné sirupy Sirupy se dají připravit třemi základními zpŧsoby: 1. Vrstvu čerstvých bylin zasypeme krystalovým cukrem, na vrstvu cukru znovu dáme další byliny, pak opět cukr, a tak pokračujeme, dokud není sklenice plná. Pak ji zavřeme a uloţíme na 6 týdnŧ do prostředí, ve kterém je stabilní teplota. Vznikne tak chutný přírodní sirup. 2. Prostý sirup připravíme rozvařením 640 g cukru v 360 g vody a v takto
připraveném roztoku pak rozpouštíme bylinné extrakty v poměru asi 1:5. 3. Smícháním 10 dílŧ bylinné šťávy se 16 díly krystalového cukru a následným povařením. Sirupy se obyčejně dávkují 3krát denně 1 polévková lţíce. Bylinná klyzmata Klyzmata neboli výplachy se podávají podle rady lékaře, obyčejně denně po určitou dobu. Nejprve se provede klyzma očistné z 1 aţ 2 litrŧ převařené vody, teplé 38°C. Po aplikaci je nutné provést několik cvikŧ, aby se tekutina rovnoměrně rozdělila po tlustém střevě. Potom se vyprázdníme. Je nutné počítat s tím, ţe vyprazdňování proběhne ve dvou aţ třech fázích. Po dŧkladném vyprázdnění pak zavedeme klyzma léčivé, z léčivého čaje, v mnoţství 150 aţ 200 ml. Menší mnoţství neţ 150 ml je zcela nedostatečné, větší neţ 200 ml zase provokuje nutkání na stolici. Správným řešením je, kdyţ klyzma ve střevech vydrţí do příští normální stolice. Bylinné inhalace Inhalace mohou být prováděny rŧzně. Nejrozšířenější inhalací je asi běţná tzv. vlhká inhalace, kdy bylinnou drogu mírně vaříme v malém mnoţství vody a páry pod plachetkou přímo vdechujeme po dobu asi 10 aţ 20 minut. Inhalace se provádí nejčastěji jednou denně, vícekrát jen zcela výjimečně. Tato inhalace účinkuje sice rychle, ale je poměrně nepříjemná. Účinnější a přitom méně nepříjemná je inhalace prostředkŧ předem zhotovených. Většinou se jedna o inhalační roztoky, připravené s lihem, které se pak v procentovém mnoţství přidávají do vody. Páry, které se odpařují při teplotách menších neţ 100°C, se vedou většinou hadičkou přímo do dýchacích cest. Teplota vdechované páry se přitom reguluje délkou hadičky. Tato inhalace je jednou z nejdokonalejších metod léčby bylinami vŧbec, protoţe účinné látky se dostávají přímo do plic. Další zpŧsob inhalace je vlastně tzv. aromaterapie, kdy se vdechují účinné látky přímo v místě jejich normálního výskytu, tedy v přírodním prostředí. Je to například vdechování vŧně jehličnatého lesa, určitého rostlinného porostu apod. Samozřejmě se musí respektovat doba květu daných rostlin, počasí atd. Je to věda sama o sobě, i kdyţ není tak docela nová. Účinek se přitom nedostavuje ihned, ale je trvalejší. Aromaterapie se dá také imitovat, a to tak, ţe se do uzavřené místnosti umístí buď větší mnoţství čerstvých bylin nebo několik květináčŧ s určitým druhem bylin, a pak se v klidu vdechují odpařované látky. Pro větší účinnost a rychlejší odpařování se mohou byliny pokropit horkou vodou. Doporučuje se přitom sedět nebo leţet v absolutním klidu, případně poslouchat hudbu. Doba této inhalace by neměla obecně překročit 30 minut, ale u silně aromatických bylin je nutné tuto dobu omezit a systematicky regulovat. U některých bylin, jako například u kopretiny řimbaby, nesmí někdy překročit dokonce ani 3 minuty. To mŧţe být také vysvětlením, proč u některých citlivých jedincŧ dochází k potíţím po umístění určitých rostlin do obývacích místností. Detoxikace oleji
Detoxikace pomocí olejŧ se někdy nazývá také „mlgání oleje“. Je to zpŧsob vyuţívání rostlinných olejŧ pro jakési preventivní očisťování organismu. Postup je sice nezvyklý, ale to neznamená, ţe je neúčinný. Pouţívá se olej arašídový, slunečnicový nebo olivový, který se nabere do úst a tam se několik minut systematicky převaluje. V prŧběhu tohoto převalování olej vícekrát zřídne a opět zhoustne a po vyplivnutí má mléčnou konzistenci. Zatím neznámým pŧsobením tento olej zbavuje organismus toxických látek a přispívá k celkovému zlepšení především látkové výměny a také funkce kloubŧ. Bylinné prášky Prášky připravujeme rozetřením dokonale vysušených drog, a to nejlépe po předchozím rozemletí nebo aspoň podrcení. Prášek mŧţe slouţit k přímému podávání nebo k výrobě tablet, obkladŧ, náplastí apod. Pro uţívání vnitřně se dávkuje obyčejně na špičku noţe. Zhotovování a hlavně uţívání bylinných práškŧ je z několika dŧvodŧ velice výhodné – je to hlavně jednoduchá úprava, dále minimální ztráty účinnosti, ţádné nebezpečí znehodnocení atd. Jelikoţ tyto prášky většinou obsahují látky, které v naší potravě chybějí, doporučujeme jejich uţívání po jídle. Bylinné injekce Injekce jsou moderní lékovou formou bylin a je škoda, ţe u nás prakticky nejsou vyuţívány, především z toho dŧvodu, ţe k jejich výrobě je zapotřebí dobře vybavená laboratoř. Obecným dŧvodem je ovšem skutečnost, ţe u nás prakticky neexistuje dostatek rozhledu ani odvahy se touto uţitečnou formou zabývat – je to cesta nová, a ta se většinou špatně prošlapává. Je všeobecně známo, ţe vlastnosti i účinky bylin se úpravou velice mění, ţe třeba některými úpravami vznikají nové látky nebo látky v jiné podobě, takţe třeba bylina, která při aplikaci ústy (perorálně) nemá ţádoucí účinek, po úpravě na injekční podobu, pro aplikaci injekcí (parenaterálně), tyto účinky má. Krásným příkladem je třeba lék doc. I. Dolejšího pro léčbu nádorŧ, zvaný Irisap.
8. NĚKOLIK BYLINAŘSKÝCH ZÁSAD A POUČENÍ Fytoterapie je léčebná metoda, fungující jiţ celá tisíciletí, ale to samo o sobě neznamená, ţe neprochází vývojem nebo spíše návratem ke starým zkušenostem a ţe ji tedy nemŧţeme kdykoli vylepšit a vlastně zkvalitnit. Nezapomínejme nikdy na to, ţe snaha tzv. moderní vědy někdy ve vztahu k přírodě nadělá více škody neţ uţitku, a proto věřme především zdravému, selskému rozumu a samozřejmě vlastním zkušenostem. K tomu si zapamatujme několik jasných zásad: 1. Všechny rostliny mají léčivé vlastnosti, jen naše velmi nedokonalé znalosti a moţnosti brání jejich lepšímu vyuţití. 2. Léčbu bylinami je moţné aplikovat u kaţdé nemoci a za kaţdého stavu, samozřejmě účinky jsou podmíněny více faktory. 3. V ţádném případě neplatí s oblibou uţívané rčení, ţe „byliny kdyţ nepomohou, tak alespoň neublíţí“. Úspěch léčby je podmíněn správnou volbou byliny, dávkováním a dobou aplikace. 4. Byliny mŧţeme pouţít i v případech, kdy nelze zjistit, o jakou nemoc jde. Pochopitelně volíme byliny, které je moţné uţívat vţdy. 5. Byliny jsou nejvhodnější v případech, kdy nelze nasadit léky silné, razantně pŧsobící. 6. Nezapomínejme na skutečnost, ţe léčba bylinami je nenásilná, tudíţ také většinou trvá déle ve srovnání s léky chemickými. 7. Byliny v současné době nejsou jen dodavateli lékŧ, ale i potřebných látek, jako jsou například stopové prvky a vitamíny. U mnohých z nich jsou byliny téměř jedinými přírodními zdroji. 8. Lepší prevence proti všem moţným poruchám organismu neţ pomocí bylin prakticky není, protoţe rostliny a jejich části obsahují všechny pro zdravý ţivot potřebné látky. 9. Pamatujme na to, ţe kaţdý člověk i kaţdá nemoc je jiná a ţe také potřebuje jiné ošetřování. Platí tedy, ţe lék, který pomohl sousedce, rozhodně nemusí – i při zdánlivě stejných potíţích – pomoci také vám. 10. Radit se je jistě nutné, ale raďme se jen u skutečných odborníkŧ. Mějte na paměti tyto zásady a bude vám s léčivými rostlinami dobře na zemi!
SPECIÁLNÍ ČÁST Kaţdé bylině je ve speciální části věnována samostatná kapitola. Byliny jsou abecedně řazeny podle nejuţívanějších a nejčastěji se vyskytujících názvŧ, které se vţdy nemusí shodovat s názvy botanickými (například trnovník bílý je zařazen pod všeobecně rozšířeným názvem akát). V záhlaví kaţdé byliny najdete její český botanický název, latinský botanický název a název čeledi, do níţ podle botanického zařazení bylina patří. Kromě toho zde najdete název byliny v jazyce slovenském (s), anglickém (a), německém (n), francouzském (f) a španělském (š). Textová část je přehledně graficky rozdělena do deseti částí s následujícím obsahem: 1) Botanický popis byliny, její podoba a základní charakteristické údaje, slouţící k určení a poznání byliny. 2) Informace o nejčastějším výskytu byliny a nejběţnějších nalezištích a zdrojích. 3) Pouţitelné a nejúčinnější části byliny z hlediska jejího vyuţití jako vegetabilní drogy ve fytoterapii. 4) Přehled nejdŧleţitějších dosud zjištěných účinných obsahových látek v drogách. 5) Obvyklý, nejběţnější nebo nejúčinnější zpŧsob vyuţití drogy a oblasti jejího pŧsobení. 6) Vhodné lékové formy, včetně zpŧsobu přípravy, zpŧsob dávkování a výše doporučovaných dávek. 7) Moţnosti kombinací s jinými drogami, kontraindikace drogy a moţné vedlejší účinky. 8) Naše specialita – mimořádně nebo zaručeně účinný, odzkoušený a doporučovaný postup nebo vyuţití drogy. 9) Nejběţnější nebo moţné vyuţití v homeopatii, včetně konkrétního návrhu vhodné aplikace. 10) Zajímavá informace, týkající se vyuţívání byliny (není uvedena u kaţdé byliny).
AKÁT TRNOVNÍK BÍLÝ Čeleď bobovitých (Fabaceae) ROBINIA PSEUDO-ACACIA L. Agát biely (s) e weisse Robinie, e Akacie (n) Rose Acacia, Black Locust (a) Robinier, Faux acacia (f) Acacia (š)
1) Akát je strom, dorŧstající výšky aţ 25 metrŧ. Opadavé listy jsou lichozpeřené, ve 4 aţ 10 jařmech, krátce řapíkaté, vejčitě eliptické. Palisty přecházejí v trny. Květenství vytváří převislé, visící hrozny. Plody jsou lysé, černé, ploché lusky. Kromě květŧ jsou všechny části stromu víceméně jedovaté. 2) Akát je pŧvodem z Ameriky, v Evropě však dokonale zdomácněl. V maďarských níţinách vytváří dokonce souvislé, husté porosty. U nás je poměrně hojný, najdeme jej především v teplejších níţinách, ale daří se mu všude tam, kde je místo dostatečně prosluněno. 3) Pouţívanou drogou je květ bez stopek (Flos robiniae), sbíraný v květnu, nejlépe kolem poledne. Někdy se sbírají celá květenství, ale tato droga je pokládána za drogu horší kvality. Předmětem sběru bývá i čerstvá kŧra, sbíraná v březnu a dubnu z mladých větviček, ale ta se uţívá výhradně v homeopatii. 4) Květová droga obsahuje flavonové glykosidy, silice, malé mnoţství organických kyselin, asparagin, éterické oleje a menší mnoţství antokyanŧ. Rostlina je vysoce medonosná a akátový med se povaţuje za vŧbec jeden z nejlepších. 5) Droga patří mezi velmi mírně pŧsobící bylinné prostředky. Je prokázán mírný účinek spasmolytický, močopudný, ţlučopudný, vedle toho má schopnost zvyšovat tvorbu přírodních enzymŧ pro zlepšení trávení, aniţ by se zvyšovala chuť k jídlu. Droga bývá často předepisována jako vehiculum nebo jako prostředek, mírnící příliš razantní účinek léčivého čaje. Nejuţívanější formou podávání je nálev, připravovaný obvyklým postupem. Uţívá se 2 aţ 3krát denně po jedné sklenici. 6) Akátový květ se s oblibou pouţívá do směsí, ve kterých jednak podporuje spasmolytické pŧsobení a jednak značně zlepšuje chuť i vŧni. Květová droga je však velmi choulostivá na skladování, mnohdy nevydrţí ani do příští sklizně. Proto se doporučuje skladovat ji ve vzduchotěsně uzavřených láhvích. 7) Droga je velmi vhodná jako účinná příměs do spasmolytických směsí, nejlépe v kombinaci například s natí mochny husí, s natí lnice a s natí zeměţluče. V gynekologii je obvyklá kombinace s natí řebříčku, případně s kontryhelem. Květová droga je zcela neškodná, nemá ţádné vedlejší účinky, coţ se ale nedá říci o akátové kŧře nebo kořeni. Proto se také oboje v alopatii neuţívá. 8) Pro soustředěný účinek se doporučuje z akátového květu a z akátového medu připravit balzám. Ten se pak pouţívá především jako účinné a chutné spasmolytikum. Kromě toho také zlepšuje látkovou výměnu a pŧsobením na ledviny pomáhá i při revmatismu. 9) V homeopatii se pouţívá jako základní surovina čerstvá kŧra z mladých větví, ale také kŧra z kořenŧ. Oboje se zpracovává macerací lihem 70% po dobu 14 dní, při pokojové teplotě a občasném protřepání. Základní tinktura se pak ředí lihem 30%. Uţívá se jednak tinktura a jednak tablety, obojí v ředěních D2, D3 a D4. Droga obsahuje řadu dalších látek jako například tanin, albuminy, glykosidy, organické kyseliny, karotin, robigenin a další. Uţívá se především proti hyperaciditě, pálení ţáhy, při skutečných migrénách, jako laxativum, ale i jako posilující prostředek a jako silnější spasmolytikum.
ALOE ALOE STROMOVITÁ Čeleď liliovitých (Liliaceae) ALOE ARBORESCENS MILL. Aloa stromčekovitá (s) e baumartige Aloe (n) Aloe (a) Aloés (f) Aloe (š)
1) Rostlin rodu aloe existuje větší mnoţství. Kromě aloe stromovité se u nás poměrně často vyskytují aloe pravá (Aloe vera L.) nebo aloe kapská (Aloe ferox Mill.), coţ jsou poměrně velké teplomilné keře, které se dají v našich podmínkách pěstovat jen ve skleníku. Aloe stromovitá je dnes vlastně běţnou pokojovou rostlinou. Listy všech druhŧ jsou dlouhé, úzké, masité, většinou ozubené, potaţené ochrannou duţnatou vrstvou, chránící před suchem a vysýcháním. 2) Domovem aloe je tropické a subtropické pásmo, především Afrika a Středomoří. U nás volně neroste, známe ji pouze v pěstované podobě. 3) Hlavní léčivou drogou je šťáva z listŧ (aloe). Pouţívá se buď sušená, konzervovaná nebo čerstvá, jeţ se u nás aplikuje nejčastěji. Sušená šťáva se nazývá sabur. 4) Droga obsahuje především antracénový derivát aloin, dále pryskyřice, minerální látky, organické kyseliny, vitamíny, enzymy, hořčiny atd. Sabur je částečně rozpustný ve vodě, čerstvá šťáva je ve vodě prakticky nerozpustná. 5) Droga z aloe pŧsobí razantně, a proto by měl její vnitřní uţívání určovat odborník. U domácky pěstovaných rostlin odřezáváme listy podle potřeby ze starších jedincŧ, které 6 aţ 8 dní před tím nezaléváme. Vrcholky listŧ pak mŧţeme vyuţít jako štěp pro další pěstování. V takovém případě je nejvhodnější doba sběru srpen a září, kdy odnoţe především ze spodních listŧ zakoření lépe. 6) Droga pŧsobí především jako velmi účinné projímadlo. Má mírný, bezbolestný účinek, projevující se hlavně v tlustém střevě. Účinek nastupuje do osmi hodin po prvním podání. Droga se doporučuje zejména u chronické zácpy, která nereaguje na jiné terapie. Čerstvá šťáva se uţívá především zevně a oproti saburu pŧsobí také antibioticky. Kromě uţití při zácpě se aplikuje při chronickém zánětu tlustého střeva, při nechutenství i při potíţích s trávením. Zevně se s velkým úspěchem aplikuje na hnisavé rány, koţní záněty, popáleniny, jizvy i flegmony. Olejová emulze je vhodná pro léčení popálenin II. a III. stupně, ale mŧţe se pouţít i pro popáleniny po ozařování a jako prevence proti jejich vzniku. Lze ovšem říci, ţe hlavní doménou vnějšího pouţití aloe jsou právě spáleniny. Někdy se pouţívají rozřezané listy, předtím samozřejmě umyté, které se přikládají řeznou plochou přímo na spáleninu. Čerstvá šťáva je absolutně sterilní a podporuje rŧst granulace neboli nové pokoţky. Ţelezitý sirup s aloe je výborným prostředkem proti chudokrevnosti. Aloe celkově pŧsobí jako posilující a podpŧrný prostředek. Šťává ve směsi s bílým vínem, vtíraná několikrát týdně k vlasovým kořínkŧm, výrazně brání vypadávání vlasŧ. Obvyklé uţívání prostředkŧ z aloe: • sabur 0,02 – 0,05 g na podporu metabolismu a chuti k jídlu, 0,1 – 0,2 g jako laxativum. Maximální denní dávka by měla činit jen výjimečně 1 g, • tinktura – 10 aţ 25 kapek denně v závislosti na druhu úpravy a konzervace, • čerstvá šťáva – 1/2 aţ 1 čajová lţička denně, • šťáva konzervovaná lihem – 1 aţ 2 čajové lţičky denně, • emulze – se nanáší na poraněnou pokoţku a překryje gázou, při akutním
zánětu se nanese silnější vrstva emulze bez gázy, • ţelezitý sirup s aloe – 1 aţ 2 čajové lţičky šťávy do poháru vody. Vlastní uţívání se stanovuje individuálně, ale obecně by zevní i vnitřní aplikace neměly překročit dávku 3krát denně a celková kúra s aloe pak 6 aţ 8 týdnŧ. Čerstvá šťáva by měla být ihned spotřebována. Lze ji ale rŧzným zpŧsobem konzervovat, buď podle homeopatických pravidel nebo prostě lihem či vazelínou. Vţdy by ale mělo mít přednost zpracování šťávy zastudena, protoţe jen tak si zachová antibiotický charakter. Emulzi připravujeme z 80 g šťávy z aloe, 10 g ricinového oleje, 12 g lanolinu a 10 kapek eukalyptové silice. Vše dŧkladně promícháme a uloţíme v chladničce. Doporučuje se pouţívat výhradně nerezové nástroje. Před uloţením je vhodné rozdělit emulzi do malých lahviček. Ţelezitý sirup se připravuje tak, ţe převařenou šťávu vmícháme do ţelezitého vína Maltoferrochin. Obsah láhve (650 ml) doplníme šťávou do 1 litru. Konzervaci provádíme tak, ţe přidáme 15 ml ředěné kyseliny chlorovodíkové (10%) a 0,5 g kyseliny citrónové. Skladujeme v lahvičkách do 200 ml. 7) S ohledem na razantní účinek aloe ji nedoporučujeme míchat s jinými drogami. Předávkování mŧţe přivodit značné nepříjemnosti, především překrvení břicha a pánve, ale také podráţdění ledvin. Podávání drogy se nedoporučuje při krvácejících hemoroidech, při menstruaci, v těhotenství a při gynekologických potíţích. S ohledem na razantní pŧsobení drogy je zde ještě nebezpečí překrytí setrvávajících potíţí kladným účinkem aloe. 8) Doporučujeme kombinaci ţelezitého vína s aloe a včelím pylem, fermentovaným podle dr. Jindřicha Stoklasy. Uţívají se 2 aţ 3 čajové lţičky pylu a totéţ mnoţství sirupu ve sklenici vody. Doba léčby je 30 dní a účinky jsou vynikající zejména při chudokrevnosti. Při zánětech uší u dětí doporučujeme šťávu z aloe smíchat s trochou jedlého oleje, nejlépe olivového, nakapat do vnějšího zvukovodu a ponechat asi 10 minut. Tento postup okamţitě uklidňuje veškeré záněty. S ohledem na další moţné aplikace doporučujeme pěstovat v domácnosti alespoň jednu rostlinu. 9) V homeopatii se převáţně uţívá usušená šťáva z listŧ, v Evropě takřka výhradně, ale podobně se dá vyuţít i šťáva z čerstvých listŧ. Po okamţitém zpracování a správném skladování má pak ţivotnost i několik let. Zatímco homeopatické prostředky z usušené šťávy se uţívají prakticky výhradně vnitřně, u prostředkŧ z čerstvé šťávy je tomu přesně naopak: uţívají se pouze zevně ve formě roztokŧ, mastí i tinktur. Prostředky z usušené šťávy (sabur) se uţívají podobně jako v alopatii na střevní potíţe, problémy s hemoroidy, se zácpou nebo i prŧjmy. Výchozí látkou je zahušťovaná mléčná usušená šťáva tuhé konzistence. Tvoří hranaté nebo zrnité kousky lasturnatého lomu, zelenavé, ţlutohnědé aţ hnědočerné, prŧhledné aţ neprŧhledné, podle místa, kde rostlina vyrostla. Léčivé prostředky, ať tinktura nebo tablety, se uţívají v ředění D3 a D4, obecné dávkování je 3krát 5 kapek, před jídlem. Je ovšem moţné pouţívat i ředění D5, D9 a D11.
Výroba z čerstvé šťávy je velice jednoduchá a postupuje se podle klasických homeopatických receptur. Čerstvá šťáva se smíchá s lihem 70% v poměru 4:3 a vznikne ředění D0. Dále se ředí lihem 30% aţ do D2. Prostředky takto vyrobené si zachovávají především fytoncidní a obecně protizánětlivý charakter a uţívají se především na veškeré koţní potíţe, v podstatě tak jako u čisté šťávy, samozřejmě při maximálním zachování sterility. Vzhledem k účinnosti prostředkŧ z aloe je nedoporučujeme míchat s jinými prostředky.
AMERICKÁ MEDUŇKA ZAVINUTKA PODVOJNÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) MONARDA DIDYMA L. Monarda dvojmocná
1) Zavinutka podvojná je trvalka, vyhánějící trs přímých, asi pŧl metru vysokých lodyh s vejčitými, pilovitými listy. Květy vyrŧstají v lichopřeslenech nejhořejších listových párŧ a jsou podepřeny pilovitými listeny. Mají trubkovitý, pětizubý kalich a dlouhou, dvoupyskou, šarlatově červenou korunu. Celá rostlina příjemně voní. Kvete v červnu a v červenci. 2) Bylina je pŧvodem ze severoamerické Karoliny, u nás je často pěstována na zahrádkách jako dekorativní rostlina. 3) Drogou je buď list (Folium monardae), sbíraný těsně před rozkvětem, nebo celá kvetoucí nať (Herba monardae). 4) Monarda je siličnatou bylinou s obsahem terpenových látek, tříslovin, flavonoidŧ, hořčin, organických kyselin a silice, která obsahuje vysoce antisepticky pŧsobící tymol. Obsahuje řadu dosud nezjištěných látek. 5) Droga byla uţ v roce 1820 uznána v USA za oficinální (U. S. Pharmacopoea); uţívala se jako protirevmatický lék a jako prostředek pro podporu trávení. Dále ji lze pouţívat při horečnatém kataru horních cest dýchacích a při zimnici spojené s třesavkou. Dobře také pŧsobí při zánětu prŧdušek, zmírňuje zaţívací potíţe včetně nepříjemné ţaludeční neurózy. Droga také uklidňuje, je moţné ji pouţít i jako mírný a příjemný uspávací prostředek. Tlumí menstruační bolesti. Doporučujeme ji i jako vhodnou drogu pro přípravu kloktadla při bolení v krku. Monardový olej byl mezi Indiány proslulým prostředkem pro masáţe při bolestech v zádech. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev, připravovaný podle běţných pravidel. Mimořádně se osvědčila forma bylinného balzámu, v gynekologii homeopatického čaje podle Kloudy v potencích kolem U6. U prŧduškových indikací doporučujeme především inhalaci. Starým indiánským uklidňujícím nápojem je monardové mléko. Zhotovuje se následovně: Pŧl litru vroucího mléka nalijeme na 1 polévkovou lţíci drogy a pod pokličkou necháme vyluhovat 5 aţ 7 minut. Pak přecedíme a podáváme neslazené nebo slazené, ovšem pouze medem. 7) V přiměřených dávkách mŧţe bylina slouţit jako hranice mezi potravinounápojem a lékem-léčivým nápojem. Z tohoto dŧvodu ţádné neţádoucí účinky nehrozí a nejsou známy ani ţádné kontraindikace. Proto je drogu moţno podávat i při těhotenství a laktaci. Vyšší dávky nebo delší doba uţívání však nejsou v ţádném případě vhodné. Drogu mŧţeme podávat jak samostatně, tak i ve směsích. V gynekologii ji kombinujeme zejména s řebříčkem nebo kontryhelem. V ţaludečních indikacích je vhodné přidat k monardě puškvorec nebo jinou mírnější hořčinu. V revmatologii se osvědčila kombinace s maceškou trojbarevnou nebo polní, s oddenkem pýru, vřesem a čekankou. 8) Vynikající je koupel rukou nebo nohou jako doplněk vnitřní protirevmatické léčby. Aplikujeme obyčejně jednu koupel obden v sérii po sedmi, vţdy s týdenní přestávkou. Omývání čajem z monardy v kombinaci se slézem tlumí projevy alergických ekzémŧ, zejména u malých dětí. 9) Pro homeopatické zpracování je zavinutka velmi zajímavá, protoţe u ní jako
by se snoubil účinek chemicko-farmakologický s účinkem aromatickým. Všechny části byliny jsou totiţ více nebo méně aromatické (podle lokality výskytu). Základní částí je čerstvá nať trhaná hlavně na začátku květu, nejlépe kolem deváté hodiny ranní. Upravuje se, řezaná nadrobno, podle §3 lihem 90% a dále se upravuje aţ na potenci D3 lihem 40%. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 4krát denně 7 kapek, před jídlem, ovšem maximálně jeden měsíc. Tinkturu uţíváme nejčastěji při všech zánětech sliznic (v homeopatickém provedení sliznice uklidňuje), při potíţích s hrdlem obecně (například potíţe s jícnem) atd. Navíc je velice vhodná do komplexŧ tinktur, mimo jiné i pro svŧj aromatický a vzhledový účinek.
ANDĚLIKA ANDĚLÍKA LÉKAŘSKÁ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) ARCHANGELICA OFFICINALIS Hoffm. Archangelika lekárska (s) e Wald-Brustwarz, e Engelwurz (n) Angelica (a) Angelique sauvage (f) Angelica Silvestre común (š)
1] Andělika je velmi statná trvalka s řepovitým, aromatickým oddenkem. Přímá, dutá, oblá a rýhovaná lodyha dorŧstá aţ do výšky dvou metrŧ. Listy jsou velké, pochvaté, 2 aţ 3krát trojeně zpeřené, ostře pilovité. Vrcholové okolíky jsou polokulovité, husté, o prŧměru aţ 15 cm a mají prŧměrně 30 okolíčkŧ. Plodem je vejčitá aţ podlouhlá dvounaţka nahnědlé barvy. Kvete v červenci a srpnu. 2) Andělíka u nás volně roste jen ojediněle, a to převáţně ve vyšších polohách; je řazena mezi ohroţené druhy. Pro léčebné účely se pěstuje. 3) Drogou je kořen (Radix angelicae), méně často i plody (Fructus angelicae). Pěstované rostliny jsou dvouleté, kořen se sbírá na podzim druhého roku a stejně tak i plody. Drogy mají ostrou kořennou vŧni a hořkou chuť. 4) Rostlina je bohatá na účinné látky, obsahuje především tanin, silice, flavonoidy, kyselinu angelikovou a valerovou, další organické kyseliny, hořčiny, cukr, pektin, pryskyřice atd., celkem přes 40 účinných látek. 5) Droga tlumí menstruační bolesti, reguluje činnost ţláz s vnitřní sekrecí, potlačuje migrenózní příznaky včetně závratí a jiskření před očima, zpevňuje cévní stěny, chrání sliznice dýchacích cest i stimuluje činnost srdce. V trávicím systému pŧsobí spasmolyticky, tlumí nadýmání při poruchách slinivky břišní a pomáhá likvidovat kvasný nebo hnilobný proces při dyspepsii. Uklidňuje vegetativní potíţe trávicího ústrojí známé jako ţaludeční nebo střevní neuróza. Mírně tlumí vliv stresu na fyziologické funkce. Nezanedbatelný je také účinek drogy v koupelích, kde především ovlivňuje revmatické potíţe a pŧsobí sedativně. 6) Drogu mŧţeme podávat ve formě prášku, a to 2 aţ 3krát denně na špičku kulatého noţe, před jídlem. Vhodnou formou je i tzv. angelikové víno, coţ je vlastně macerát, připravený běţným zpŧsobem. Doporučujeme je podávat 2 aţ 3krát denně asi po 75 ml, téţ před jídlem. Z vodných výluhŧ pak dáváme přednost nálevu. Pokud má být účinek jemný, pak pouţijeme homeopatické prostředky. 7) Drogu kombinujeme přednostně s hořkými nebo karminativně pŧsobícími bylinami. Například při potíţích se slinivkou se osvědčuje kombinace 50 g anděliky, 30 g kmínu a 20 g fenyklu. Drogy dobře promícháme, pomeleme na prášek a podáváme po jídle na špičku kulatého noţe. Zapíjíme vodou. Při předávkování vzniká přecitlivělost na sluneční svit, protoţe účinné látky zbavují pokoţku ochranných látek proti slunečnímu záření. Mŧţe také vzniknout bolest hlavy, nespavost, celkové svědění těla a zvýšené menstruační krvácení. Proto také uţívání nedoporučujeme při zánětech ledvin, i krátce po jejich odeznění, a při vředových chorobách ţaludku, dvanácterníku nebo tlustého střeva. Je třeba zvýšené opatrnosti i v těhotenství a při kojení. 8) Droga je vhodným analeptikem při úpadku tělesných i psychických sil, ale mŧţeme ji pouţít i v prevenci proti nepříznivým následkŧm dlouhotrvajících stresŧ. V těchto případech se zcela výjimečně osvědčila forma bylinného balzámu a také koupele s výrobky z anděliky. 9) Právě kvŧli razantnímu účinku alopatických bylinných lékŧ a také z dŧvodu malého výskytu vhodných rostlin se z byliny uţívají léky homeopatické. V homeopatii se výjimečně uţívá i list, trhaný v květu rostliny, jinak hlavně kořen a semena, která se sbírají v září po úplném dozrání. Semena a zejména kořen
doporučujeme zpracovat ihned po sběru nebo pečlivě dosušit a vzduchotěsně skladovat, protoţe kořen často plesniví. Zpracovává se silně rozmělněná droga macerací v lihu 50%, po dobu 14 dní. Dále se pak ředí lihem 45% aţ do potence D3. Uţívá se nejčastěji v ředění D1, hlavně D2 a někdy i D3. V homeopatii se pouţívá hlavně na zaţívací potíţe (podobně jako puškvorec), při nadýmání, na špatné a nedostatečné vylučování ţluče, na podporu odkašlávání apod. Obecně se uţívá tinktura D2 s dávkováním 3krát 10 kapek, před jídlem. Do koupelí se přidává 3 ml tinktury v ředění D2 na celou koupel. Doporučujeme přidávat do vody těsně před vstupem do lázně. Koupel by neměla překročit 15 minut a měla by se brát obden po dobu asi 14 dní. Celkové mnoţství by nemělo překročit 10 koupelí.
ANGÍNOVNÍK ANGINOVNÍK ČÍNSKÝ Čeleď kosatcovitých (Iridaceae) BELAMCANDA CHINENSIS L. Leopardovka čínska
1) Anginovník čínský je vytrvalá bylina s větveným oddenkem, poněkud podobná kosatci. Má mečovité listy aţ 40 cm dlouhé a 3 cm široké. Dorŧstá výšky aţ jednoho metru. Malokvětá, řídká květenství mají většinou květy oranţové, červeně skvrnité. Semena velikosti hrášku, tmavá a kulatá, rostou v tobolkách. 2) Anginovník roste divoce v pahorkatinách Číny, Indie, Japonska, Vietnamu a na Filipínách. U nás snadno vymrzá, ale s dobrým zimním krytem přeţívá. Častěji se u nás pěstuje jako květináčová léčivka. Má ráda dobrou, propustnou pŧdu a slunečnou polohu. Mnoţí se celkem snadno dělením nebo semeny a potom i zplaňuje. U nás jsou známy především odrŧdy Flava s většími ţlutými květy a Purpurea s květy uvnitř purpurovými a zevně ţlutočervenými. 3) Drogou je především oddenek (Rhizoma belamcandae), u nás však je známo spíše ţvýkání listŧ (Folium belamcandae). 4) Obsahuje glykosidy belamcandin a tectoridin, flavonoidy, něco tříslovin, silici, malé mnoţství saponinŧ a pravděpodobně i několik alkaloidŧ, které však nejsou dostatečně probádány. Droga je pokládána za prudčeji pŧsobící a mírně toxickou. 5) U nás je známo ţvýkání listŧ při angíně a krčním zahlenění. Oddenek je pouţíván jako léčivo při endokrinních poruchách, jako prostředek močopudný při nemocech ledvin a močových cest, jako účinné antirevmatikum a jako prostředek proti nadýmání a zácpě. 6) Z oddenkŧ je připravován nálev, podávaný 4krát denně po 125 ml, není-li předepsáno jinak. Ţvýkání listŧ vyţaduje podrobnější studium, protoţe dosavadní lidové výsledky nejsou nijak přesvědčivé. Malý kousek listu se ţvýká asi pŧl minuty, potom se vyplivne, coţ se provádí zpravidla 4-6krát denně. Léčbu je vhodné doplnit pouţitím osvědčených kloktadel asi čtvrt hodiny po ţvýkání. 7) Ţvýkání delší neţ pŧl minuty sice vede ke znecitlivění v krku, coţ mŧţe být při velkých bolestech u angíny ţádoucí, nicméně je nemŧţeme doporučit, protoţe se vyskytly i případy alergie s otokem dýchacích cest, které jsme u krátkodobého ţvýkání nezaznamenali. I při krátkém ţvýkání však doporučujeme obezřetnost a navrhujeme je vţdy zakončit vykloktáním například šalvěji nebo jiným osvědčeným kloktadlem. Sušený oddenek lze míchat i do směsí, listy jsou pouţívány pouze čerstvé. Uţití drogy nedoporučujeme v těhotenství, při kojení, u dětí a nelze doporučit ani dlouhodobé podávání. 8) V současné době sledujeme účinky podávání oddenku belamcandy při cukrovce II. typu, kde se zdá, ţe v kombinaci s některými, u nás osvědčenými drogami, bude v budoucnu moţno připravit dobrý pomocný čaj, pouţitelný při léčbě diabetu. Z Asie jsme zaznamenali zprávy o léčbě některých poruch ţláz s vnitřní sekrecí. 9) Vzhledem k určité rizikovosti při ţvýkání listŧ, zejména u dětí, kde nelze zaručit dostatečnou opatrnost, mŧţeme doporučit homeopatickou přípravu, i kdyţ u nás není známá. Pro homeopatickou úpravu se hodí oddenek i list. Vzhledem k tomu, ţe je k dispozici pouze bylina pěstovaná v květináči, je právě homeopatické zpracování
ideální, především pro malou potřebu rostlinné suroviny a téměř okamţitou dosaţitelnost. Oddenek se zpracovává sušený a pokrájený lihem 96% na základní tinkturu D0. Tu pak potencujeme lihem 40% na potenci D4. Obecně uţíváme v potenci D4 s dávkováním 6 kapek aţ 5krát denně, po jídle. List naopak zpracováváme čerstvý, nejlépe trhaný v době květu rostliny, pokud moţno v srpnu a září. Je ovšem moţné jej trhat kdykoli podle potřeby. Zpracováváme jej lihem 70% a potencujeme aţ do ředění D4 lihem 30%. Obecně podáváme 6 kapek aţ 4krát denně. Tinkturu z oddenku uţíváme, kromě stejných aplikací jako v alopatii, zejména u hormonálních potíţí v pohlavní oblasti. Tinkturu z listŧ uţíváme, opět kromě aplikací alopatických, hlavně při potíţích s tonzilami, ale také při potíţích dvanácterníkových a dokonce i při nedokrvení rukou. 10) Druh byl poprvé v Evropě zmíněn v díle Hortus Malabaricus de Herbis, vydaném v Amsterodamu v roce 1692. U nás se příliš nerozšířil, zejména pro neznalost a nedostupnost při volném pěstování na zahradách. Teprve lidová aplikace pěstování v květináčích pomohla k rozšíření byliny, ale přesto je stále ještě málo známá. Je to škoda, protoţe právě pro její ideální dostupnost a snadné pěstování není třeba zvláštních opatření pro praktické uplatnění. Je třeba ovšem dodat, ţe zdaleka není jasné, pro co všechno mŧţe být tato bylina uţitečná: například zajímavá zkušenost s léčbou pohlavní hormonální sféry nebo s léčbou dvanácterníku je nová a vcelku dosti překvapující.
ANÝZ ANÝZ VONNÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) PIMPINELLA ANISUM L. Bedrnovník anízový (s) r Anis (n) Anis (a) Anis, Bourace (f) Anís (š)
1} Anýz je pronikavě vonící jednoletá bylina s jemně pýřitou, přímou lodyhou, dorŧstající aţ do pŧlmetrové výšky. Dolní listy jsou dlouze řapíkaté, nedělené, okrouhle ledvinovité, zastřihovaně zubaté, pochvaté. Horní listy jsou rovněţ pochvaté, ale přisedlé, dva aţ třikrát zpeřené. Květy jsou tvořeny okolíky se 7 aţ 15 okolíčky, obal chybí, nahrazuje jej obalíček z nitkovitých listenŧ. Kvete v červenci a srpnu, květy mají bílou barvu. Plodem je štětinatě brvitá dvounaţka. 2) Anýz je pěstovaná bylina, jen zřídka zplaňující v teplejších oblastech. 3) Drogou je plod (Fructus anisi), sbíraný koncem léta, kdy se plody začínají šedozeleně zbarvovat. 4) Plody obsahují především silici s hlavní sloţkou anthenolem, dále pak mastný olej, sacharidy, slizy, cholin, pektin, chlorofyl, organické kyseliny atd. 5) Droga účinně podporuje vykašlávání a uţívá se také tam, kde je nebezpečí nadýmání, například při nejrŧznějších projevech dyspepsie. Zde je velmi uţitečná i pro své spasmolytické pŧsobení. Mŧţe se uplatnit i v pediatrii. Příznivé účinky drogy se přenášejí i do mateřského mléka, jehoţ tvorbu anýz rovněţ podporuje. Obsaţená silice zvyšuje vylučování trávicích enzymŧ, coţ má vliv na celou řadu trávicích potíţí. Jako doplňující prostředek (adjuvans) mŧţeme drogu přidávat i do diuretických čajŧ a do čajŧ proti zácpě. Droga je výrazně pŧsobícím antiseptikem dýchacích cest a zaţívacího ústrojí. 6) Přednostně připravovanou lékovou formou je nálev, zhotovovaný asi z jedné poloviny čajové lţičky na šálek vařící vody. Vhodnou formou je i prášek, který však rychle ztrácí obsah silice a musí se tudíţ zpracovávat a uţívat velmi rychle. Je nutné jej připravovat v co nejmenším mnoţství a velice pečlivě skladovat ve vzduchotěsných nádobách. Dávkování prášku činí 1 aţ 2 g na jednu dávku, maximálně však 8 g denně, rovnoměrně rozdělených. Je moţné pouţívat i čistou silici, a sice 3 aţ 5 kapek, 3 aţ 4krát denně, ale zde je třeba dávky velice pečlivě váţit. 7) Anýz poskytuje drogu, která se velmi ochotně zapojuje do kombinací. Vhodnými partnery jsou zejména fenykl, puškvorec, andělíka, podběl, proskurník, lékořice, jitrocel, šalvěj, petrklíč, rdesno ptačí (truskavec), divizna, dobromysl, tymián a majoránka. Ve správně stanovených dávkách je tato droga zcela bezpečná a je vhodná i pro děti. Jediným moţným nebezpečím je předávkování při uţívání čisté silice. V takových případech mŧţe dojít aţ k otoku mozku a plic. 8) Anýzový vinný obklad se velice osvědčuje na potíţe s Achillovými šlachami. Při jejích zanícení je vhodný chladný a naopak při jejich namoţení (oslabení) teplý obklad. Přikládá se zpravidla na noc, ale mŧţe zŧstat přiloţen i přes den. Anýzovou silici mŧţeme vtírat do některých akupunkturních bodŧ, například při léčbě angíny do CHEGU, coţ je 4. bod na dráze tlustého střeva. Silice se lehce 4 aţ 5krát denně vtírá po dobu asi 30 sekund. 9) Z hlediska homeopatie patří anýz mezi velice účinné a oblíbené drogy. Zvlášť účinné jsou tinktury ve formě směsí s jinými aromaticky kořennými drogami jako fenykl, kmín, pakmín větší, andělika apod. Uţití je prakticky stejné jako u bylinné drogy, ale výhoda spočívá v tom, ţe silice jako hlavní sloţka zŧstává zcela
zachována a s její pomocí mŧţeme velice citlivě účinek drogy regulovat. Navíc je v homeopatických dávkách účinnější, ale i ve všech formách zcela bezpečná. Výroba homeopatických tinktur je stejná jako u všech aromatických částí bylin a zejména u semen – plodŧ. Plody anýzu se nejprve nechají v suchu a temnu dozrát, obyčejně několik dní, čímţ se i řádně dosuší, a pak se dále zpracovávají aţ do konečné fáze, tzn. základní tinktury. Teplota při sušení by neměla překročit asi 35°C. 10) Zajímavostí je, ţe anýz a jeho účinky byly známy uţ v antice, dlouho před narozením Krista. Uţ tehdy oceňovali nejen jeho kořennou vŧni a lékořicovou příchuť, ale znali i jeho hlavní léčivé vlastnosti. Například Řekové, včetně Hippokrata, jej pouţívali proti kašli. V Malé Asii a v Římě se uţíval hlavně pro „oslazení dechu“ a jako afrodisiakum, samozřejmě kromě několika léčivých aplikací, prakticky stejných jako dnes. V 16. století objevili Evropané, ţe anýz je neodolatelnou pochoutkou pro myši, a tak začali olej ze semen anýzu pouţívat také pro trávení myší. Později se anýzový olej pouţíval i pro trávení holubŧ.
ARALKA ARALKA MANDŢUSKÁ Čeleď aralkovitých (Araliaceae) ARALIA MANDSHURICA Maxim Ruprecht et Prodara mandţurská (s) e (japanische) Bergangelika (n) Mountain Angelica (a) Aralie du Japon (f) Aralia (š)
1) Aralka je rychle rostoucí keř, dosahující do výšky několika metrŧ. Listy jsou umístěny poblíţ vrcholu ostnatých větví, jsou dvakrát lichozpeřené, s dlouhým řapíkem, přeslenité, elipsovité, s pilovým okrajem. Kořeny jsou mělké, horizontálně probíhající. Květenství je mnohočetně okolíkaté, květy jsou bělavé, oboupohlavní nebo pouze samčí. Plodem je modročerná peckovice. Kvete uprostřed léta, plody dozrávají na přelomu září a října. 2) Domovem aralky je Dálný východ, u nás se běţně pěstuje, zatím ovšem jen na malých plochách. Mnoţí se vegetativně, ale i semeny. 3) Drogou je především kořen (Radix araliae), sklízený na podzim po opadání listŧ. 4) Obsahové látky tvoří především glykosidy kyseliny oleanolové, zvané aralosidy. Dále je v droze obsaţena silice, éterické oleje, malé mnoţství alkaloidŧ a saponiny. 5) Droga vykazuje stimulační účinek na centrální nervovou soustavu. Po řadě pokusŧ se zdá být velmi perspektivním antidepresivem, především proti utlumeným, zadrţovaným depresím melancholického typu. Ovšem při depresích, kdy je v popředí úzkost, neklid nebo podobné příznaky, droga vhodná není. Je moţno ji aplikovat při neurastenii, čili psychogenně podmíněné slabosti. Podstatně zvyšuje odolnost organismu proti nepříznivým vlivŧm zevního prostředí, sniţuje hladinu cholesterolu a lipidŧ v krvi, ale i hladinu krevního cukru. Zvyšuje svalovou sílu, fyzickou výdrţ a u muţŧ zlepšuje potenci. 6) Nejvhodnější lékovou formou je tinktura, připravená běţným postupem. Dávkuje se podle hmotnosti uţivatele, a to 30 aţ 40 kapek dvakrát denně, ráno a v poledne. Večerní dávkování se doporučuje jen výjimečně při silné únavě, spojené se slabostí a spavostí, ale jen v začátku léčby. Prŧměrná doba léčby je 3 aţ 6 týdnŧ, nikdy ale nesmí překročit 2 měsíce za celý rok. 7) Pro své výrazné pŧsobení se preparát obyčejně uţívá samostatně. Vodní výluhy nemají valnou účinnost, a proto se prakticky nepouţívají. Jedovatost přípravku je přitom zanedbatelná. Jiné části rostliny se neuţívají, protoţe jejich účinek není vyšší, zatímco jedovatost se zvyšuje, coţ ovšem neplatí pro homeopatii. Přípravek se nesmí pouţívat při epilepsii, značně vysokém krevním tlaku, při stavech předráţděnosti, coţ platí i pro pohlavní předráţděnost, a při poruchách spánku. V Rusku se z drogy vyrábějí tablety Saparal. 8) Droga, podobně jako ţen šen, výborně spolupŧsobí s mateří kašičkou. Toho se vyuţívá pro posilování nemocných v těţkém stavu, například po těţkých operacích, úrazech apod. Dávkuje se obyčejně jednou denně 0,5 g mateří kašičky a dvakrát denně 35 kapek aralkové tinktury. Regenerace je neobyčejně rychlá, nemocný doslova pookřívá před očima, ale právě proto je třeba uţívání regulovat. Obvykle činí maximální doba podávání tři týdny. Tato kombinace se ale nedoporučuje při onkologických onemocněních, alespoň bez pečlivého uváţení, protoţe by mohlo dojít k obnově nádorových buněk, zničených po chemoterapii nebo ozařování. 9) Homeopatie je pro uţití aralky prakticky ještě lidově řečeno pole neorané, coţ je veliká škoda. Jednak by to umoţňovalo vyuţití i ostatních částí rostliny,
protoţe homeopatickým zpracováním by se jejich jedovatost prakticky zlikvidovala, a jednak by to dovolilo jemnější odstupňování dávek a také prodlouţení doby moţného podávání léku. Nakonec se nedá ani bezpečně říci, v čem je hlavní účinek drogy z aralky, zda právě ony mírně toxické látky nejsou pro účinek rozhodující. Z homeopatie je totiţ známa skutečnost, ţe ředěním se účinnost bylinných drog překvapivě zvětšuje, a proto právě toto zpracování mŧţe vyuţití této drogy vylepšit. Kořen, který se uţívá zásadně čerstvý, se po rozmělnění dále upravuje macerací v lihu 75% po dobu 15 dní, při občasném protřepávání. Základní tinktura D0 se dále ředí aţ do potence D12 lihem 40%. Nejčastěji se uţívají ředění D3 (při zvýšené funkci) a D12 (při sníţené funkci), obecně pak raději D3 s dávkováním 3 krát 6 kapek, před jídlem. Mŧţe se brát aţ 3 měsíce v roce. Zpracovávat se mohou i květy, které se trhají v červenci, okolo jedenácté hodiny dopolední, nakládají do láhve, zalévají lihem 50% a nechávají při normální teplotě a světle 7 dní vyluhovat, téţ při občasném protřepání. Základní tinktura D0 se dále ředí lihem 30% aţ do ředění D4. Obecně se uţívá ředění D4, 3krát 5 kapek, po jídle. Aplikace je v podstatě stejná jako u předchozích postupŧ. Rozdíly jsou v účinnosti, v dávkování a hlavně v moţnosti jemného odstupňování účinnosti. To je právě nesmírně dŧleţité pro moţné ovlivňování psychiky. Navíc zde odpadá jakékoli nebezpečí z předávkování.
ARNIKA PRHA CHLUMNÍ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ARNICA MONTANA L. Arnika horská (s) e Arnika, r Berg-Wohlverleih (n) Arnica (a) Arnica montagnard (f) Arnica (š)
1} Arnika je bylina s přímou lodyhou, nahoře chudě větvenou. Listy jsou vstřícné, jednoduché, celokrajné, přízemní v rŧţici, oddenek dlouze plazivý. Velké květní úbory jsou jasně oranţovoţluté, zákrov se skládá z 8 aţ 24 listenŧ. Plodem je ochmýřená naţka, dlouhá aţ 5 mm. Bylina patří mezi trvalky. 2) Arnika má ráda kyselé pŧdy, a proto se u nás hojněji vyskytuje na horských loukách, zejména na Šumavě a ve Slavkovském lese. Patří mezi rostliny ohroţené, a proto je také chráněna. Protoţe se nedá pěstovat, dováţí se k nám ze zahraničí. 3) Drogou je prakticky celá rostlina, ale většinou se sbírá pouze květ (Flos arnicae) a z ekologických dŧvodŧ se upouští od sběru oddenku. Obsahové látky obou jsou však stejné. 4) Arnika je především flavonoidní droga s obsahem silic, karotenoidŧ, aminŧ, cholinu, minerálních látek a tříslovin. Je třeba ale přiznat, ţe otázka obsahových látek není zatím zcela jasná. 5) Droga má dvě základní oblasti pŧsobení: jednak patří mezi nejlepší hojivé prostředky a jednak má široké pouţití v kardiologii. Pŧsobí například velice dobře na prokrvení věnčitých cév. Zatímco třeba digitalis a další srdcové léky pŧsobí na velké buňky srdečního svalu, a tím vlastně přímo ovlivňují hybnost srdce, arnika pŧsobí na malé buňky, které dodávají energii buňkám hybným, čili velkým nebo také dlouhým. Na srdce proto pŧsobí nepřímo, ovšem také jemněji. Zevně pŧsobí droga prakticky na všechny rány, vředy apod., ale také například na zánět křečových ţil. 6) V poslední době se pouţívá prakticky výhradně arniková tinktura, i kdyţ třeba J. W. Goethe si pochvaloval čaj z arniky na anginu pectoris. Při vnitřním uţívání se bere 2 aţ 3krát denně 10 aţ 20 kapek tinktury do skleničky vody, vţdy před jídlem. Zevně se droga vyuţívá většinou pro obklady. Jednu čajovou lţičku tinktury rozmícháme ve 100 aţ 130 ml destilované nebo převařené vody. Namočíme čistý lněný nebo bavlněný hadřík a volně přikládáme, bez převazování. Obklad měníme kaţdých 20 minut asi po dobu 2 hodin, podle potřeby 2 aţ 3krát denně. Obklady pomáhají i na kloubní artritické i artrózní záněty. Dají se však pouţít i na otékající nohy. 7) Koncentrovaná tinktura je toxická a pŧsobí aţ leptavě. Zředěná tinktura mŧţe ovšem při předávkování u vnitřního pouţívání zpŧsobit tachykardii aţ otravu. Proto se od uţívání drogy v čajích zcela upustilo. 8) Pro vnitřní uţití v kardiologii se osvědčil německý přípravek Lacoerdin, který je směsí tinktur arnikové (30 g), hlohové a konvalinkové (po 25 g) a routové (20 g). Obecné dávkování je 3krát denně 20 aţ 25 kapek ve sklenici vody a doporučuje se přidat 100 mg vitamínu C. Slouţí jako výborný pomocný lék, zejména při angině pectoris. Doporučujeme k tomu několik minut denně silně třít oblast srdce nějakým měděným předmětem. Platí pochopitelně i obecně proti náhlým srdečním záchvatŧm. Výborným hojicím prostředkem s pouţitím arnikové tinktury je následující mast, kterou namíchá kaţdá lékárna:
Tinct. arnicae 20,0 Heparoidi SPOFA ung. 50,0 M.f.unguentum Dermazuleni SPOFA ung. 30,0 Adipis lanae q.s. ad 150,0 Mast je pouţitelná na všechny rány, ale nesmí se nenanášet přímo do rány, pouze na její okraje. 9) Arnika má v homeopatii odedávna významné postavení a jistě si je dlouho podrţí. Dá se říci, ţe v určitém směru jen těţko najde konkurenci. Především je to pro zcela neobvyklou šíři moţného pouţití, kde stejně jako jiné, razantně účinkující prostředky, pŧsobí aţ nebezpečně, a pak pro moţnost velmi jemného odstupňování účinku jednotlivých prostředkŧ. To je umoţněno ředěním, velkým počtem pouţitelných potencí a pak i dávkováním. Uţívá se dobře usušený, práškovaný oddenek, mimo kořene. Květy mají prakticky stejný účinek, ovšem v zásadě je účinná celá bylina, samozřejmě kaţdá část sbíraná v jiném termínu a jinak upravovaná. Prášek z oddenku se maceruje v lihu 80% po dobu 14 dní a vzniklá tinktura D0 se dále ředí aţ do potence D12 lihem 35%. V praxi se uţívá výjimečně dokonce i ředění D30 a extrémně i D200. Květy se zákrovem se sbírají před rozkvětem a vyluhovávají se v lihu 60% také po dobu 14 dní. Ředí se pak stejně jako oddenek do D12, ale lihem 30%. Uţívání je prakticky stejné jako u přímých bylinných prostředkŧ, samozřejmě s tím, ţe účinek se dá velice pečlivě regulovat. Nejslabší účinek je u D2 a D3, nejsilnější u D11 a D12. Stručně shrnuto je uţívání vhodné na pohmoţděniny, kontuze, distorze, hematomy, furunkly, neuralgie, ischias, tkáně, srdce, ţaludek atd. Zvláště dŧleţitou vlastností je, ţe podporuje účinek antibiotik a lékŧ proti rakovině. Obecná dávka vnitřně je 3krát denně 4 kapky před jídlem, v ředění D12. Zevně se doporučuje obecně mazat nebo obkládat 3krát denně ředěním D5.
ARTYČOK ARTYČOK ZELENINOVÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CYNARA SCOLYMUS L. Artičoka zeleninová (s) e Artischocke (n) Artichoke (a) Artichaut commun (f) Alcachofa (š)
1) Artyčok je trvalka s lodyhou přesahující jeden metr. Přízemní listy rostou v rŧţici, jsou lodyţní, střídavé, velké, šťavnaté, široce vejčité, peřenoklané. Kulovité zákrovy jsou tvořeny masitými listeny s plochým přívěskem, jsou tlusté a bez ostnŧ. Lŧţko úborŧ je štětinatě plevkaté, květy mají modrofialovou, zřídka bílou barvu. Plodem je naţka. Velmi podobný artyčoku zeleninovému je artyčok kardový (Cynara cardunculus L.), ovšem je nápadně ostnatější. 2) Bylina pochází ze Středomoří, kde se pěstuje pro nedozrálé úbory, pouţívané jako zelenina. Dobře se jí daří i u nás v teplejších oblastech, ve kterých se pěstuje vinná réva, protoţe nesnáší mrazy pod -10°C. Z hlediska produkce drogy není na teplotu tak citlivá. 3) Drogou je list (Folium cynarae), sbíraný během květu, v červenci a srpnu. 4) Hlavní obsahovou látkou je hořčina cynarin, droga dále obsahuje flavonoidy, sliz, organické kyseliny, inulin, tanin, organické soli, vitamíny A a B, flavony a další účinné látky. 5) Droga patří k nejlepším léčivŧm na játra a ţlučník. Zvyšuje tvorbu ţluči a také její vylučování, podporuje detoxikační činnost jater a vylučování škodlivin močí. Sniţuje hladinu krevního cukru a je vhodným doplňkovým léčivem při diabetu. Má také výrazné protialergické účinky, coţ se dobře uplatňuje při léčbě rŧzných ekzémŧ. Podporuje produkci trávicích enzymŧ ve slinivce a je také doporučována při poruchách její funkce. Celkově zlepšuje trávení a látkovou výměnu. 6) Jako vhodný lék slouţí i aperitivní likér Cynar, dováţený z Itálie nebo Chorvatska. Slovakofarma vyrábí tinkturu Cynarosan, coţ je patrně nejlepší vyráběná léková forma. Z čajových forem je nejúčinnější odvar, získaný asi dvouminutovým vařením drogy. Podává se 4krát denně jeden šálek. 7) List artyčoku lze velmi účinně kombinovat s řepíkem, jablečníkem, tymiánem, omanem, třezalkou, řebříčkem, meduňkou a dobromyslí. Vhodným lékem je i balzám a pro jemné pŧsobení pak homeopatické přípravky. Klasický bylinný čaj ovšem pŧsobí nejúčinněji. Jedinou kontraindikací mŧţe být těţká porucha ledvin, jinak ţádné vedlejší účinky nejsou známy. 8) Někteří zkušení léčitelé dovedou artyčok právem vyuţívat skutečně mnohostranně. Vzhledem k tomu, ţe hlavní oblastí pŧsobení drogy jsou játra, je to celkem logické, protoţe mnoho nemocí začíná právě tam. Proto mŧţeme artyčok pouţít i při angině pectoris, při astmatu, revmatismu a při všech potíţích s cholesterolem. Podle bylináře Jana Veverky se mŧţe pouţívat i kořen, sbíraný hned po odkvětu rostliny. Tento bylinář podával šťávu z celé rostliny smíchanou s bílým vínem v poměru 1:2 a vše mírně přislazoval medem. Při této kúře se uţívaly 2 aţ 4 lţíce denně, vţdy před jídlem. Při migréně a ekzémech doporučoval koupele rukou a nohou v odvaru z celé rostliny, a to obden, vţdy večer, s trváním asi 15 minut. Velmi dobrý účinek má odvar čerstvého kořene artyčoku ve víně. Je to lék velice starý, který kromě jiţ popsaných účinkŧ také odstraňuje nepříjemný pach těla, především v podpaţdí, jak popisuje uţ Matthioli. Odvar se připravuje následovně: Osmdesát gramŧ čerstvého kořene se zalije 1 litrem červeného,
nekonzervovaného vína a nechá se krátce přejít varem. Po pomalém vychladnutí se uloţí do chladna, ovšem ne do chladničky. Uţívá se 3krát denně jedna polévková lţíce po dobu 15 dní, pak se udělá 14 dní přestávka a opět se 15 dní uţívá. Celá kŧra trvá 30 dní. 9; V homeopatii u nás je vyuţívání artyčoku téměř neznámé, coţ je ovšem veliká škoda, protoţe tím, ţe jeho celková účinnost je prakticky soustředěna na játra a ţlučník, je tato droga svým zpŧsobem univerzální. Kromě látek, uvedených výše, přichází u homeopatických prostředkŧ v úvahu hlavně pŧsobení enzymŧ jako inuláza, invertáza, proteáza, cynaráza a další, dále kyselina chlorogeniková a kávová, soli hořčíku, vápníku, draslíku a sodíku. Pro homeopatické zpracování jsou vhodné listy a případně i hlavice. List se sbírá v prŧběhu květu, okolo deváté hodiny ranní, stejně tak i hlavice. Listy nadrobno nakrájené se nechávají vyluhovat v lihu 90% (nesmí se pouţít slabší koncentrace) po dobu 14 dnŧ, za častého protřepávání, v teple, ale nikoli na slunci. Vzniklá základní tinktura se dále ředí aţ do potence D15 lihem 45%. Nejčastěji se uţívají ředění D4 (při zánětech) a D13 aţ D14 (pro celkové posílení). Obecné neutrální dávkování je 3krát 10 kapek tinktury v ředění D7 před jídlem. Kromě jiţ popsaného pŧsobení doporučujeme pouţívat drogu zejména při arterioskleróze, oligurii (sníţeném vylučování moči) i při koţních chorobách.
BAKLAŽÁN LILEK VEJCOPLODÝ Čeleď lilkovitých (Solanaceae) SOLANUM MELONGENA L. Lulok baklaţánový (s) e Eierpflanze (n) Aubergin, Egg-plant, Brinjal (a) Aubergine, Melongéne (f) Berenjena (š)
1) Baklaţán je jednoletá, někdy i trvalá rostlina, s přímou lodyhou, dorŧstající mnohdy aţ jednometrové výšky, na bázi dřevnatějící. Listy jsou krátce řapíkaté, celokrajně nebo mělce zubaté, na rubu plstnaté, květy nachové aţ světle fialové. Plodem jsou bobule zelenobílé aţ červenofialové barvy, velikostí i tvarem poněkud připomínající tykev. Jinak rostlina nezapře svou blízkou příbuznost s bramborem obecným. 2) Baklaţán je méně známá pěstovaná zelenina se středními aţ většími nároky na teplo. Lidově se někdy nazývá patliţán. 3) Drogou je plod (Fructus solanii mel.), sbíraný po úplném dozrání, obyčejně v červnu aţ srpnu. Rostlina je vhodná i pro skleníkové pěstování. Patří k velice výţivným zeleninám. Sbírat se mŧţe i list, nejlépe v květnu aţ červnu. 4) Plody obsahují bílkoviny, tuky a sacharidy. Mimořádně bohaté jsou na minerální soli fosforu, vápníku, draslíku, hořčíku, ţeleza a manganu, nejúčinnější jsou ovšem soli draslíku. Dále obsahuje třísloviny, organické kyseliny a antokyany. Během zrání plodŧ se tyto látky mění na rozpustné cukry. Z vitamínŧ je cenný zejména obsah komplexu B-vitamínŧ. 5) Čerstvá šťáva z duţnatých plodŧ má značné antibiotické účinky a je vhodná k léčbě zeleninovými šťávami. Čerstvé plody, připravované jako zeleninový pokrm, výrazně sniţují obsah cholesterolu v krvi. Droga podporuje činnost jater, účinkuje protirevmaticky a tzv. čistí krev, čímţ pŧsobí i na koţní afekty. V dermatologii se šťáva uţívá i zevně, na potírání ekzémŧ a loţisek lupénky. Kašovitý obklad je moţné přikládat i na bolestivá kolena. 6) Plodová droga se zpravidla nesuší, vyuţívá se na přípravu šťávy nebo jako pokrm. Suší se naopak droga listová, která na rozdíl od nati bramborové je prakticky netoxická. Listovou drogu mŧţeme připravovat formou nálevu, ale v praxi se uţívá spíše práškovaná v dávkách 4krát denně na špičku kulatého noţe, nebo také 3krát denně 1 mocca lţičku jako antisklerotikum. Baklaţány v kuchyňské úpravě jsou vhodným dietním pokrmem pro lidi s aterosklerózou a s revmatismem. 7) Kontraindikace ani ţádné vedlejší účinky nejsou známy. Přesto by ale dávkování listové drogy nemělo být překračováno. Kombinace s jinými bylinami se v praxi vŧbec nepouţívají. 8) Plodová droga je vhodná pro přípravu zeleninového vývaru, který doplňuje léčebné podávání bylinných čajŧ. Dobře se nám osvědčila následující směs zeleninové šťávy: baklaţánová 300 g, mrkvová 200 g a z červené řepy 100 g, coţ přesně tvoří denní dávku při léčbě revmatismu, při odlehčovací dietě (v tom případě spojujeme terapii s léčebnou jednodenní hladovkou) a pro podporu imunitního systému. Léčbu šťávami provádíme za značného sníţení kalorického přísunu. Omezujeme zejména bílkoviny, maso a mléčné výrobky. Doba kúry podle okolností a rady odborníka činí zpravidla jeden nebo dva týdny a mŧţe se provádět i vícekrát za rok. 9) Lilek vejcoplodý nebo také jedlý je v homeopatii celkem neznámý, i kdyţ jako jediný z lilkŧ je nejedovatý. Je to škoda, protoţe příbuznost s jinými lilky, u kterých je léčivá účinnost spolehlivě ověřena, je zárukou i jeho léčivosti. Ale právě
zde jde o výjimečnost, která se jistě projevuje i v účinnosti. Pro uţití v homeopatii je vhodnější list, trhaný v době před rozkvětem rostliny kolem poledne. Čerstvý list se nařeţe nadrobno a nechá vyluhovat v lihu 65% po dobu 14 dní. Základní tinktura D0 se dále ředí aţ do D5 lihem 30%. Uţívá se vlastně pouze toto ředění s obecným dávkováním 3krát 8 kapek, před jídlem. Oblast aplikace homeopatických prostředkŧ je v podstatě stejná jako u přímých bylinných prostředkŧ, ovšem s tím rozdílem, ţe jak aplikace, tak i účinek této formy léku příznivě ovlivňuje řada výhod, z nichţ nejzajímavější je naprostá absence jakýchkoli vedlejších účinkŧ. 10) Vzhledem k tomu, ţe se baklaţán téměř výhradně uţívá v rŧzných úpravách jako zelenina, doporučujeme postupy, při kterých se obsahové látky baklaţánu nejméně znehodnotí. Taková úprava je například marinovaný baklaţán: Čtyři oloupané baklaţány rozkrájíme na poloviny, uvaříme, necháme okapat a nakrájíme na silnější plátky. Ty pak vloţíme na 24 hodin do marinády z octa, soli, několika strouţkŧ třeného česneku a mletého pepře. Příští den přilijeme trochu oleje. Podává se studené. Zajímavé jsou i dva následující recepty podle Lánské a Hlavy: Tři omyté baklaţány upečeme v troubě doměkka. Pak je oloupeme a rozmělníme vidličkou na kaši. Na oleji zpěníme jednu velkou, jemně nakrájenou cibuli, přidáme baklaţánovou kaši, tři rozetřené strouţky česneku, okořeníme mletým pepřem a jen krátce prohřejeme. Podává se teplé nebo studené jako příloha nebo předkrm. Dva baklaţány nakrájíme na plátky a osolíme. Rozdrtíme 2 strouţky česneku, pokrájíme jednu velkou cibuli a vše osmahneme na oleji s máslem. Přidáme pět oloupaných rajčat a kdyţ změknou, přidáme plátky. Okořeníme a zapečeme v troubě.
BAZALKA BAZALKA PRAVÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) OCIMUM BASILICUM L. Bazalka pravá (s) s echtes Basilienkraut (n) Basil (a) Basilic (f) Albahaca (š)
1) Bazalka je letnička s přímou, většinou lysou lodyhou. Dorŧstá výšky kolem 30 cm. Lodyha je přímo větvená, se stopkatými, vstřícnými listy, vejčitými aţ podlouhlými, na bázi celokrajnými, ve vyšších partiích zastřihovaně zubatými. Horní listy přecházejí v malé, červenavé listeny. Květ je bělorŧţově fialový, typický pro čeleď hluchavkovitých. Jeho tvar lépe vystihoval starší název čeledi pyskaté (Labiatae). Plody jsou černohnědé tvrdky. Rostlina je velmi aromatická. 2) Bazalka je pěstovaná teplomilná rostlina. Ve svém účinkuje stejná jako známá a z indické ajurvédy proslulá bazalka posvátná (Ocimum sanctum L.), zvaná téţ tulsí. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba basilici). Nejkvalitnější drogu poskytuje červnový sběr, ale bylina dává běţně dvě i tři sklizně. 4) Bylina obsahuje silice, třísloviny, flavonoidy, glykosidy, éterický olej s eugenolem, ocimen, bazalkový kafr, tanin, cineol a další látky. 5) Bazalka je mimořádně univerzální bylina, tlumí křečové bolesti, zlepšuje trávení, harmonizuje peristaltiku, pŧsobí proti nadýmání, protizánětlivě i mírně antibioticky. Podporuje vykašlávání i práci srdečního svalu, mírně uklidňuje a vyţivuje nervy. Je vhodná při nespavosti a migréně, při psychogenně podmíněných závratích. Je vhodným doplňkovým léčivem proti prŧduškovému astmatu. Tlumí bílý výtok a podporuje jaterní činnost. Při pouţití inhalace sniţuje mírně krevní tlak a je vhodným prostředkem při těţkém nachlazení i při únavě a celkovém ubývání sil. Zevně je vhodná proti koţním zánětŧm, zejména v ústní dutině, třeba při paradentóze. 6) Drogu podáváme formou nálevu, připravovaného v běţných dávkách, avšak s kratší dobou vyluhování – stačí jen 10 minut. Vyšší dávky bazalky mohou vyvolat stav předráţdění, ţaludeční nevolnost a bolesti hlavy. Bazalka není vhodnou drogou pro dlouhodobé podávání. 7) Bazalku samotnou podáváme práškovanou jako koření nebo pro aromatické koupele či inhalace. Při podávání ve formě čaje ji zpravidla kombinujeme s dobromyslí, meduňkou, puškvorcem, řebříčkem, heřmánkem, benediktem, tymiánem, kořenem lopuchu nebo s řepíkem. Vedlejší a neţádoucí účinky nebyly zjištěny. Nevhodná je samozřejmě při stavech osobní nesnášenlivosti a podle naší zkušenosti asi u 5% osob mŧţe vyvolat pocit nevolnosti aţ dávení. 8) Bylinný balzám se připravuje ze 30 g bazalky a po 20 g nati oţanky kalamandry a květu měsíčku. Je to znamenitý lék na poruchy trávení, kdy potrava „leţí v břichu jako kámen“. Obyčejně se jedná o poruchu na linii játra-ţlučníkslinivka. Při dnes běţných stavech únavy, deprese nebo ochablosti doporučujeme následující recept: Třicet pět gramŧ bazalky se zalije 0,7 litru suchého bílého vína a nechá 7 dní při pokojové teplotě vyluhovat. Pak se přefiltruje, listy se vylisují a tekutina se uloţí v chladu a temnu. Mŧţe se ještě přidat trochu medu. Uţívá se 1/2 skleničky, která se pije pomalu po kaţdém jídle, po dobu 10 dní. Při křečových ţilách doporučujeme následující čaj: Směs po jedné čajové lţičce majoránky, bazalky a máty peprné na běţný šálek upravíme jako nálev, přikryjeme a necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat. Pak scedíme a pijeme 2 aţ 3krát denně po
jídle, ovšem nikoli večer. Na nespavost a celkové uklidnění doporučujeme 1 polévkovou lţíci bazalky přelít vařící vodou a nechat 5 minut vyluhovat, poté scedit a pít podle potřeby nebo 3krát denně 1 skleničku po jídle a před spaním. 9) V homeopatii se pouţívá čerstvý list, trhaný před rozkvětem rostliny, nejlépe odpoledne kolem čtrnácté hodiny. Běţným postupem s pouţitím lihu 90% získáme základní tinkturu D1, která se pak dále ředí lihem 35% na potenci D2 a v tomto ředění se pak také uţívá. Uţívá se 3krát denně 8 kapek, po jídle, prakticky na stejné potíţe jako léky alopatické. Doporučujeme ji hlavně při psychických poruchách, jako jsou deprese, úzkosti, špatná funkce mozkových center, dále při neurózách, stresu atd. Prostředky je nutné podávat nejméně 21 a nejdéle 30 dní.
BAŽANKA BAŢANKA ROČNÍ Čeleď pryšcovitých (Euphorbiaceae) MERCURIALIS ANNUA L. Baţanka ročná (s) s Schutt-Ringelkraut (n) Annual mercuri (a) Mercuriale (f) Mercurial (š)
1) Baţanka je středně vysoká dvoudomá rostlina našich zahrádek. Samčí květy rostou v dlouhých hroznech, samičí, které rostou na jiných jedincích, vyrŧstají jednotlivě, po dvou aţ třech v paţdí listŧ. Plodem je dvoupouzdrá tobolka. Baţanka roční má příbuznou v baţance vytrvalé (Mercurialis perennis L.). Liší se hlavně v tom, ţe baţanka roční má lodyhu rozvětvenou, kdeţto baţanka vytrvalá má lodyhu přímou, nerozvětvenou, a listy vroubkovaně pilovité. 2) Baţanka je bylina spíše teplomilná, rostoucí v teplejších níţinách, je rozšířena i na zahrádkách, polích, vinicích a rumištích. 3) Drogou je nať, která dříve bývala oficinální (Herba mercurialis). Sbírá se kvetoucí nať, od května do září. 4) Droga je povaţovaná za zastaralou a v současnosti stojí poněkud stranou odborných zájmŧ. Dříve byla známá jako „planá bazalka“. Sloţení je velmi málo prozkoumané, uvádí se obsah projímavě pŧsobících glykosidŧ, nějaké pryskyřice, málo tříslovin, stopy silice, saponiny a blíţe neurčené alkaloidy. 5) Droga pŧsobí projímavě, proto někdy i nahrazovala list senný. V bylinných recepturách se v současnosti baţanka nepouţívá. Zevně se baţanka osvědčila pro sedací koupele při váznoucí menstruaci a také jako močopudný prostředek při zánětu močových cest. 6) Na sedací koupel dáváme 3 hrsti drobně sekané natě formou odvaru. Doba lázně, která má být podle moţností horká, je asi 15 minut. Ani jako koupel se však baţanka nesmí dlouhodobě uţívat. Její silné, razantní pŧsobení se vyuţívá obyčejně k vyvolání rychlého nástupu účinku, zejména u zánětŧ močového systému, pak se ale většinou přechází na mírnější drogu. Při váznoucí menstruaci nasazujeme tři baţankové koupele a pak přecházíme na jinou drogu. 7) S ohledem na její prudké pŧsobení pouţíváme drogu samostatně. Při přímém vnitřním uţívání mŧţe i při správně stanovených dávkách docházet ke krvavým prŧjmŧm v dŧsledku prudkého podráţdění střev. Pŧsobí to látky typické pro celou tuto čeleď. Kupodivu uţ i Hippokrates a Dioscoridus se o baţance vyjadřovali velice pochvalně. Rostlina se ovšem hojně uţívala aţ do nedávné minulosti. Přesto je třeba baţanku aplikovat s maximální opatrností – pečlivým a menším dávkováním se nemŧţe nic zkazit. 8) U močových zánětŧ přecházíme z koupelí baţanky na osvědčenou přesličku rolní a vnitřně podáváme kombinaci květ vřesu, nať truskavce a nať celíku zlatobýlu, všechny stejným dílem, ve formě nálevu. V těţších případech se volí forma lihovodného roztoku s přídavkem tinktury z myrty nebo lichořeřišnice, a to 1 čajová lţička na 1 litr čaje. Při gynekologickém pouţití se po úvodních koupelích v baţance přechází na koupele z odvaru natě z hluchavek, přičemţ se současně uţívá čaj z kombinace 3 dílŧ natě kontryhele, 2 dílŧ chmelu a 1 dílu listu šalvěje. Vedle toho mŧţeme doporučit celou řadu dalších účinných receptŧ: – zaplnění vnějšího zvukovodu ucha šťávou z čerstvé natě značně posílí sluch, – potlučená nať baţanky, především listy, po přiloţení změkčují a postupně odstraňují mozoly, otlaky a otoky, – potlučené listy nebo celá nať, ohřátá v bílém víně na pánvi, se přikládají na
oblast močového měchýře na 6 aţ 7 minut, a tím se uvolňuje močení, odstraňuje řezání v močovodech, uvolňují prostatické potíţe i podráţděný močový měchýř, – deset gramŧ byliny, upravené jako jídlo nebo jako součást jídla, uvolňuje zácpu, změkčuje břicho i stolici. 9) V současné době je v homeopatii baţanka prakticky neznámá, ovšem praktičtí homeopaté ji s oblibou a také s úspěchem pouţívají. Dříve to ostatně byla bylina velice oblíbená a například ve švýcarských lékárnách je k dostání dodnes. Pouţívá se čerstvá nať, trhaná v květu brzy ráno, nejlépe kolem sedmé hodiny. Zpracovává se čerstvá, nejlépe hned po utrţení, s pouţitím lihu 70%. Základní tinkturou nebo esencí je ředění D1, které se ředí dále lihem 30% aţ do potence D6. Nejlepší pro obecné uţívání je ředění D3 a obecná dávka činí 3krát denně 10 kapek. Jinak platí známá zásada, ţe na hyperfunkci (zánět) se pouţívá nejvíce ředění D2 a na sníţenou funkci pak ředění D6. Uţití lékŧ je podobné jako v alopatii, ovšem doporučujeme uţívání pro podporu tvorby mateřského mléka, pro podporu odvodňování i jako prostředek proti zácpě. 10) Zajímavý je recept, pocházející uţ ze 4. století před Kristem. Kdyţ ţena uţívá nálev ze samčí byliny, porodí chlapce. Při uţívání nálevu ze samičí byliny porodí děvče. Písemně jej zanechal Dioscorides v 1. století po Kristu.
BEDRNÍK BEDRNÍK OBECNÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) PIMPINELLA SAXIFRAGA L. Bedrnovník lomikameňový (s) e kleine Bibernelle (n) Burnet saxifrage (a) Bourage saxifrage (f) Sanguisorba (š)
1} Bedrník je trvalka s lysou nebo mírně pýřitou lodyhou, dorŧstající asi pŧlmetrové výšky. Lodyha je oblá, jemně rýhovaná, plná, větvená, nahoře bezlistá. Vřetenovitý oddenek připomíná mrkev. Dolní listy jsou přisedlé, vejčité, zubaté, tří aţ sedmijařmé, dvakrát peřenosečné. Horní lodyţní listy jsou přisedlé, třídílné aţ nedělené. Okolíky s bílými aţ narŧţovělými květy mají 6 aţ 25 okolíčkŧ. Plody jsou široce vejčité, na hřbetu ţebernaté. 2) Bedrníky jsou rodem neobyčejně proměnlivým. Vedle bedrníku obecného je častějším předmětem sběru bedrník větší (Pimpinella major L.), ale sbírat se mohou i jiné poddruhy a variety. Bedrníky jsou sice poměrně hojné, ale při současném odklonu od přírody klesá i jejich obliba. Je to navíc dáno i tím, ţe je v přírodě málokdo pozná. 3) Drogou je kořen (Radix pimpinellae), sbíraný na jaře nebo na podzim. Protoţe terapeutická účinnost jiných částí rostliny je podstatně niţší, od sběru se postupně upustilo. Čerstvé listy se někdy vyuţívají jako koření. 4) Dŧleţitou obsahovou látkou je především silice, obsahující deriváty eugenolu a aromatické kumariny, přítomny jsou také třísloviny, hořčiny, soli draslíku a vápníku, pektin, sliz, saponin a tanin. 5) Kořen bedrníku řadíme k drogám, které dovedou zmenšit soudrţnost ledvinových a močových kamenŧ, takţe se začnou drolit a rozpadat. Pŧsobí jako detoxikační prostředek a zbavuje tělo usazenin. Velmi hezky to vyjádřil i Matthioli: „… bedrník hodí se zkrátka ke všemu, co vyhnati se má močí…“ Dalším indikačním okruhem je oblast dýchacích cest, kde droga zvyšuje sekreci sliznic. Známé lidové přísloví „pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít!“ mělo jistě svou racionální podstatu. Svědčí o tom i novější informace o imunostimulačních účincích této drogy. Při zevním pouţití se projevují hojivé účinky. 6) Vhodné je podávání práškované drogy, a to 2 aţ 3krát denně na špičku kulatého noţe. Dá se také podávat nálev, taktéţ 2 aţ 3krát denně. Účinnou lékovou formou je i tinktura, v dávce 20 aţ 25 kapek 4krát denně. Bulharský odborník prof. V. Petrov doporučuje tuto úpravu: Jednu čajovou lţičku drogy přelít sklenicí vroucí vody, nechat 8 hodin macerovat, pak zcedit a pŧvodní drogu znovu přelít sklenicí vroucí vody. Po 10 minutách přecedit, oba výluhy spojit, osladit medem a po doušcích pít během dne z termosky. 7) Kombinace 3 dílŧ bedrníku, 2 dílŧ omanu a 1 dílu zázvoru je velmi vhodnou zahřívací směsí pro léčbu otokŧ, vzniklých po prochlazení. Droga není vhodná pro lidi příliš horkokrevné a cholerické, protoţe tyto vlastnosti ještě umocňuje. Při předávkování mŧţe dojít k fotosenzibilitě neboli přecitlivělosti na světlo. Vykašlávací účinek mŧţeme posílit kombinací s podbělem, tymiánem, diviznou, islandským mechem a květem petrklíče. Droga není vhodná v těhotenství a pro jedince s prodělaným zánětem ledvin. 8) Imunostimulačně i pro celkovou podporu metabolismu pŧsobí dobře tzv. Mistrŧv balzám. Jeho sloţení je 30 g kořene bedrníku, 25 g kořene všedobru horního (tzv. Mistrŧv kořen) a 15 g natě oţanky kalamandry. Uţívání se doporučuje provádět dvěma třítýdenními kúrami v roce, nejlépe na jaře a na
podzim. 9) V homeopatii se pouţívá esence z čerstvého kořene, coţ je prostředek velice oblíbený. Je pravdou, ţe kromě bedrníku obecného se stejně vyuţívá i bedrník větší, protoţe je obsahově prakticky stejný. Zde platí to, co bylo řečeno o předchozí rostlině, totiţ ţe se od pouţívání oficiálně upouští, coţ ovšem pro praktickou homeopatii neplatí. Základní surovina, tj. čerstvý kořen, se kope na jaře nebo na podzim, přičemţ kořen podzimní, kopaný po ukončení vegetace asi v říjnu, kolem jedenácté hodiny ranní, je vydatnější. Z čerstvého kořene se běţným zpŧsobem vyrobí základní tinktura, s pouţitím lihu 70% s označením D0. Ta se pak dále ředí lihem 50% do ředění D3. Obecně se uţívá v ředění D3, při dávkách 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu 6 aţ 7 týdnŧ. Pouţití je vhodné v případech, kdy je třeba zlepšit celkový stav organismu. Dojde přitom nejen ke zlepšení celkového stavu, ale i celkové imunity, posílení svaloviny vnitřních orgánŧ a prostředek pomáhá dokonce i zevně proti vnitřním zánětŧm.
BĚLOTRN BĚLOTRN KULATOHLAVÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ECHINOPS SPHAEROCEPHALUS L. Jeţibaba gulatohlavá (s) e Kugeldistel (n) Globe Thistle (a) Echinope (f) Espina blanca (š)
1) Bělotrn kulatohlavý představuje velmi atraktivní bodlák. Je to trvalka s tuhou, přímou lodyhou a lyrovitými listy, podobnými listŧm pampelišky. Od těch se liší tuhostí, ale především jemnými bodlinkami. Květy vytvářejí kulovitý strboul o prŧměru kolem 5 cm, který dal vlastně rostlině jméno. 2) Bělotrn je rostlina kamenitých a křovinatých strání, příkopŧ, náspŧ, cest nebo i vinic. Má ráda teplo a sucho. U nás roste jen v teplejších oblastech, velmi roztroušeně, často se pěstuje. Dekorativní rostlinou je příbuzný bělotrn modrý (Echinops ritro L.), pocházející z jiţní Evropy. Bělotrn je rostlinou nejen vzhledově atraktivní, ale i velmi uţitečnou svojí medonosností. 3) Pouţívanou drogou jsou semena (Semen echinopsi), sbíraná po úplném dozrání koncem léta. Semena bělotrnu kulatohlavého i modrého jsou léčebně rovnocenná, protoţe mají stejné obsahové vlastnosti. 4) Hlavní sloţkou drogy je alkaloid echinopsin, dále mastné oleje, hořčiny a stopy glykosidŧ. Prŧzkum obsahových látek však zdaleka není ukončen. Echinopsin i jeho derivát echinopsein mají strukturální vzorec téměř stejný jako strychnin a z toho vychází i praktická aplikace drogy. Na rozdíl od strychninu však droga není toxická. Pouţívání drogy je velice rozšířeno v zemích bývalého Sovětského svazu, kde se uţívá i roztok dusičné soli echinopsinu, který byl dříve dováţen i k nám. 5) Základními indikacemi jsou svalové atrofie, periferní obrny, záněty nervŧ, rŧzné neuralgie a poruchy vedení vzruchu nervovými vlákny. V malých dávkách má droga stimulační účinek na srdeční sval, ve velkých je schopná vyvolat i křeče, po kterých by mohlo následovat celkové ochabnutí. Droga také tlumí aktivitu enzymu cholinesterázy, čímţ pŧsobí jako parasympatikomimetikum, podobně jako běţněji pouţívané alkaloidy fysostigmin a prostignin. (Parasympatika povzbuzují tonus vagu, tedy parasympatické větve vegetativního nervstva.) Dále ulehčuje vedení vzruchu nervy a míchou, takţe se mŧţe uplatnit nejen při obrnách, ale zvláště po těţších úrazech. Při zmíněném kardiotonickém pŧsobení nastává nejprve mírný vzestup, ale později poměrně značný pokles krevního tlaku. Je docela dobře moţné, ţe se tato droga stane výběrovým léčivem například pro léčbu myopatií nebo při zánětech míchy. Zkušenosti z homeopatie tomu alespoň nasvědčují. Příbuzný druh bělotrn daurský (Echinops dhaurica) se v Číně uţívá ve vnitřním lékařství jako prostředek stavící krev. Drogu ze všech bělotrnŧ mŧţeme pouţít i pro koupele a omývání zanícené pokoţky. 6) Odborně připravený roztok nitrátu echinopsinu, v koncentraci 0,4 aţ 1,0%, lze pouţít k nitrosvalovým injekcím, jeden aţ dvakrát denně po 1 ml. Nepoměrně častější je ovšem pouţívání tinktury z čerstvě drcených semen, kterou lze aplikovat 2 aţ 4krát denně v dávce od 25 do 40 kapek, 10 aţ 15 minut před jídlem. Lepší je tinkturu homeopaticky ředit. 7) Drogu není vhodné kombinovat s jinými kardiotoniky, zejména digitalisové řady. Někteří autoři ji ale doporučují při začínajících srdečních potíţích. Kontraindikováno je podávání spolu se strychninem. V normálních dávkách snášejí nemocní drogu dobře, ale vzhledem k ne zcela jasným účinkŧm nedoporučujeme
příliš vysoké dávky. 8) Odvar z celé nadzemní části se mŧţe pouţít k omývání nebo koupelím rukou a nohou při koţních zánětech, při některých ekzémech a značné zlepšení bylo pozorováno i při pouţití k léčbě lupénky. 9) Podle našeho mínění je nejlepší vyuţití drogy právě v homeopatii. Účinné látky by totiţ měly být pro zvýšení účinku ředěné – potencované a základní droga, která není vţdy snadno dostupná, se navíc při homeopatickém zpracování lépe vyuţije. Homeopatickým prostředkem je v zásadě i dováţená tinktura (roztok). Semeno jako základní droga se zpracovává podle §4, s pouţitím lihu 80%, přičemţ základní tinkturou je potence D1. Ta se pak dále ředí lihem 50% aţ na potenci D4. Nejčastěji se uţívá ředění D3 a D4, při obecném dávkování 4krát denně 7 kapek, po dobu 7 týdnŧ. Tinktura se pouţívá prakticky stejně jako v alopatii, ale především jako prostředek plně nahrazující strychnin (který se v těle nepříjemně kumuluje), tedy hlavně pro podporu nebo obnovení činnosti nervových (mozkových) center. Obrovskou výhodou je moţnost nepřetrţité aplikace, na rozdíl od strychninu, kdy je aplikace velice omezená kvantitativně i časově. V kaţdém případě je to prostředek nejen velice účinný, ale i perspektivní.
BOLDO BOLDOVNÍK VONNÝ Čeleď boldovníkovitých (Monimiaceae) PEUMUS BOLDUS MOLINA L. Boldovník liečivý
1) Boldovník vonný je vţdyzelený strom s koţovitými, tuhými a velmi aromatickými listy. Kvete pětiplátečnými bělorŧţovými okvětními lístky, podepřenými rovněţ pětiplátečným zeleným kalichem. 2) Ve volné přírodě nacházíme boldovník především v Chile a v Peru. K nám se dováţejí listy. 3) Uţívanou drogou je především list (Folium boldo), který se pro široké
farmaceutické potřeby celkem běţně dováţí. 4) Hlavní účinnou látkou je alkaloid boldin a silice. Silice obsahuje cymol, cienol, eukalyptol a řadu dalších látek. Dále je v droze obsaţen alkaloid spartein a několik alkaloidŧ méně významných. Glykosidy jsou zastupeny boldoglucinem, boldosinem a peumosidem. Četné flavonoidy a třísloviny pak dokreslují látkové sloţení této drogy. 5) Droga výrazně podporuje tvorbu ţluči i její distribuci do střeva. Je rovněţ značně močopudná a pomáhá k vylučování kyseliny močové. Pokusy s uţitím drogy při těţkém kašli prokázaly, ţe účinnost drogy je jen nepatrně niţší neţ účinnost kodeinu. Výhodou uţívání boldovníku je, ţe nedochází ke vzniku závislosti. Ve vyšších dávkách droga poslouţí jako emetikum a laxans. Známé je i pŧsobení sedativní. 6) Z drogy připravujeme nálev, který podáváme v mnoţství 4krát denně po 1 poháru nebo 3krát denně po šálku. 7) Drogu podáváme především formou kombinací – například s řepíkem, heřmánkem, vlaštovičníkem, jablečníkem, mátou, omanem, pampeliškou, revení nebo listy maliníku lesního. Překročení terapeutických dávek vyvolává prŧjmy a celkový pocit ošklivosti, spojený s dávením, takţe případná otrava vlastně nehrozí. Droga je součástí výtečné ţlučníkové čajoviny Thé Salvat. 8) Výborná ţlučníková čajovina: nať řepíku 100 g list boldo 50 g nať meduňky 50 g nať jablečníku 30 g list máty 20 g Podáváme formou bylinářského čaje v dávce asi 0,7 litru za den. 9) Vzhledem k tomu, ţe se k nám dováţí jen list, zpracováváme pouze ten, i kdyţ jsou známy případy homeopatického zpracování ostatních částí rostliny. List se zpracovává lihem 70% a dále se ředí lihem 60% aţ na potenci D3. V potenci D3 se pak obecně uţívá 3krát denně v dávce 8 kapek, před jídlem. Hlavní uţití tinktury je v oblasti zaţívání, zejména pak jako ţlučopudný a močopudný prostředek. Ovšem zcela suverénní pŧsobení má při jakýchkoli dvanácterníkových potíţích, zejména pak při dvanácerníkových vředech. 10) Mezi jihoamerickými Indiány byl boldovník vţdy velmi ctěn, váţen a veleben. Byl pouţíván jako vykuřovadlo proti zlým duchŧm a nečistým silám. Tyto báje a pověsti mají ovšem docela racionální jádro. Boldovník má totiţ poměrně silný hypnotický účinek a dobře pŧsobí při nemocech kloubŧ. Velmi účinný je při revmatismech (kloubních onemocněních), kde jiţ dochází k deformaci kloubŧ. Svou roli hraje také nemalý aromatický účinek, zvyšující se při uţití čerstvých listŧ, a proto také pŧsobí ono exotické vykuřování – samozřejmě ne proti duchŧm, proti nečistým silám v těle ovšem ano.
BOLŠEVNÍK BOLŠEVNÍK OBECNÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) HERACLEUM SPHONDYLIUM L. Bolševník borščový
1) Bolševník obecný je nejstatnější domácí okoličnatou rostlinou. Často se mu říkávalo „medvědí pazneht“, zřejmě dle synonymního názvu Sphondylium branca ursina. Jde o vytrvalou, velmi statnou, srstnatou bylinu, s lodyhou dutou, rozbrázděnou a dorŧstající výšky aţ dvou metrŧ. Listy jsou většinou jednoduše jedno aţ trojjařmě lichozpeřené nebo peřenodílné. Okolíky jsou velké a bohaté, obal zpravidla chybí, ale obalíčky jsou mnoholistenné. Bílé, aţ naţloutlé květy jsou velmi nápadné; plody jsou vejčité dvounaţky, zploštělé a obroubené křídlatým okrajem. 2) Roste hojně na lukách a v křovištích. Pozor na moţnou záměnu se zavlečeným, ještě statnějším bolševníkem velkolepým (Heracleum giganteum Horn. syn. Heracleum montegazzianum Somm. et. Lev.), postrachem západních Čech, který dorŧstá výšky aţ tří metrŧ. 3) Předmětem sběru je nať, někdy i kořen (Herba et radix brancae sphondylii). Sběr musí být prováděn obezřetně, v oděvu dokonale kryjícím tělo a v rukavicích. Nať bolševníku velkolepého je ze sběru vyloučena. Z rostliny při poranění vytéká šťáva, která do 24 hodin vyvolá na kŧţi pálící a svědivé, temně červenohnědě zanícené plochy, na kterých vznikají vesikuly aţ bulky s lehce zkalenou tekutinou. Ne náhodou je účinek byliny, zvláště bolševníku velkolepého, přirovnáván k účinku bojového plynu yperitu. Po kontaminaci většinou dlouho přetrvává výrazná pigmentace postiţených ploch. Sluneční záření dodá vzniku těţkých koţních afekcí prudkost a často v této souvislosti hovoříme o těţkých fytoheliodermatitidách. Sušením se řada účinných látek rozkládá, takţe vegetabilní droga jiţ zdaleka nedosahuje nepříjemných účinkŧ čerstvé byliny. 4) V celé rostlině jsou přítomny furanokumariny – bergapten, pimpinellin, sphondin a další, v bolševníku velkolepém byl nalezen i psoralen. V nati je obsaţen heraclein, který pŧsobí jako palčivá substance, silice obsahující octany, étery a alkoholy. Hlavní obsahovou látkou je oktanol – bolševníkový olej s hexyllbutyrátem, kyselinami kaprinovou a laurinovou a dalšími látkami. Toxické jsou zejména nezralé plody, které obsahují silice a další toxické látky (arginin, glutamin apod.). 5) Drogu dnes víceméně pokládáme za obsolentní neboli zastaralou. Pouţívala se především při zácpě jako mohutně pŧsobící projímavý prostředek. Dnes snad stojí za zmínku pouze její spasmolytický, protikřečový účinek, projevující se jednak v trávicí soustavě, ale i v tlumení epileptických křečí a při hysterii. 6) Drogu nepouţíváme v čajové formě vnitřně ani zevně. Jedinou pouţitelnou formou je tinktura, s dávkováním 10 aţ 15 kapek pro jednotlivou dávku. Při perorálním uţití je třeba ji ihned hojně zapít nebo ještě lépe tinkturu nakapat do vody. 7) Bylinu nepodáváme přímo ani samostatně, ani ve směsích. Při sběru je nutná mimořádná opatrnost, především pro přítomnost dotykových jedŧ, které leptají pokoţku, zvláště pokud je ozářena sluncem. 8) Uznáváme pouze dvě indikace pouţití bolševníku: Vnitřně, jako antiepileptikum, s dávkováním 2krát denně 10 aţ 15 kapek, při dobré snášenlivosti aţ 3krát denně 20 aţ 25 kapek, které vţdy nakapeme do vody nebo čaje a
vypijeme. Kromě toho existují i některá speciální pouţití, jeţ naleznete v odstavci 10) . Po dobu léčby se nevystavujeme slunečnímu záření. V některých případech se tinktura osvědčila při léčení lupénky: Neředěnou tinkturou štětečkem potíráme psoriatická loţiska, obvykle 4krát denně. Nepozorujeme-li zlepšení do 2 aţ 3 týdnŧ, nemá význam v léčebných pokusech pokračovat. 9) Pouţití v homeopatii by sice bylo moţné, ale pro značnou nebezpečnost byliny a poměrně nevýrazný efekt tinktur nedoporučujeme její výrobu. 10) Tato bylina hrála ve starém lékařství velkou roli a hovoří o ní jiţ Dioscorides. V lidovém léčitelství měla vţdy velký význam, protoţe budila pozornost svými účinky, i kdyţ mnohdy negativními. Přesto se ale zachovaly některé zvlášť účinné recepty. Jako afrodisiakum je známý bolševníkový likér: Do láhve dáme 125 gramŧ nadrobno nakrájeného kořene a zalijeme dobrým čistým alkoholem. Pak necháme 2 týdny vyluhovat, při několikerém krátkém protřepání. Potom přecedíme a uţíváme denně 1 aţ 2 odlivky před jídlem. Dalším takovým přeţívajícím návodem je recept proti otokŧm křečových ţil. Dvacet gramŧ sušeného a nadrobno nakrájeného kořene se zalije pŧllitrem studené vody, ohřívá aţ do bodu varu a 15 minut vaří na mírném plameni. Potom se nechá 30 minut znovu vyluhovat a přecedí se. Odvar se pouţívá pro obklady a koupání zmíněných otokŧ křečových ţil. Pálením bolševníku jsme s přáteli po roce 1968 vţdy 21. srpna „uctívali ďábla“ s přáním, ať co nejdříve bolševik padne. Coţ se stalo za 21 let…
BORŮVKA BORŦVKA ČERNÁ Čeleď vřesovcovitých (Ericaceae) Podčeleď borůvkovitých (Vaccinioideae) VACCINIUM MYRTILLUS L. Brusnica čučoriedková (s) e Heidelbeere (n) Bilberry (a) Airelle myrtille (f) Aránando negro (š)
1) Známé borŧvkové keříky, hustě větvené, dorŧstají výšky aţ 40 cm. Jejich listy jsou střídavé, opadavé, přisedlé, blanité, vejčité, na bázi zaokrouhlené, mírně pilovité. Květy má borŧvka jednotlivé, asi 4 mm velké, vyrŧstající z úţlabí listŧ. Kvete v květnu aţ červnu. Plody jsou modročerné mnohosemenné bobule, zrající v červenci aţ září. 2) Hojně rozšířený druh ve světlých, zvláště jehličnatých lesích, od níţiny aţ do horského pásma. 3) Drogou je list (Folium myrtilli), sbíraný od června do září, nebo zralý plod (Fructus myrtilli). 4) Listy obsahují flavonoidy, třísloviny, glukokininy, které přispívají k poklesu krevního cukru, organické kyseliny, tanin, éterický olej, sliz, pryskyřice a myrtillin. Plody pak kyseliny jablečnou, citrónovou, benzoovou, suxinicovou, tuky, pektin, pektosu a další účinné látky. 5) Listy se pouţívají zejména v diabetologii při léčbě diabetu. Známé jsou i účinky spasmolytické, hlavně při břišních kolikách, a desinfekční v trávicím a močovém ústrojí. Plody jsou známým lidovým prostředkem proti prŧjmu. Pŧsobí také protibakteriálně i proti Escherichia coli a stafylokokŧm. Nové je zjištění příznivého ovlivňování cévních stěn, podobné jako u rutinu a eskulinu (z routy, pohanky a kaštanu), stejně tak jako vliv na regeneraci oční sítnice, zejména tyčinek. Droga tedy mŧţe být pouţívána v prevenci i léčbě šerosleposti, zejména u lidí s těţší krátkozrakostí. 6) Z listŧ připravujeme obyčejně krátkodobě vařený odvar (asi 30 sekund) a dávkujeme jej po doušcích z termosky přes celý den v celkovém mnoţství asi pŧl litru. Plody se podávají přednostně v sušeném stavu, rozţvýkají se a sní. Mŧţeme ovšem pouţívat i čaj nebo macerát. Kromě toho existuje několik podrobnějších receptŧ, které je třeba vţdy posuzovat individuálně. 7) Listovou drogu uţíváme sice přednostně ve směsích například s fazolovými lusky, natí jestřabiny lékařské, listem ořešáku vlašského, listem šalvěje, listem ostruţiníku, natí truskavce nebo kořenem lopuchu. Mŧţeme ji ovšem uţívat i samotnou. Plody se osvědčují spíše při individuálním podávání. Vedlejší účinky nejsou známé, pouze u sušených plodŧ mŧţe dojít ke zhoršení zácpy. Listy borŧvky se ale musí sbírat před rozkvětem byliny, protoţe při pozdějším sběru jsou prakticky neúčinné. Musí se sbírat starší, tmavě zelené listy, a nikoli listy čerstvé, světle zelené, jelikoţ ty ještě neobsahují všechny potřebné a účinné látky. 8) Při prŧjmu podáváme kaţdou pŧlhodinu 1 čajovou lţičku sušených plodŧ a k tomu podle potřeby na špičku kulatého noţe jemně práškovaného kořene mochny nátrţníku. Zapíjíme nálevem z benediktu. Prášek a čaj podáváme 4 aţ 6krát denně, většinou jeden nebo dva dny. Počet plodŧ postupně sniţujeme aţ do úplné likvidace prŧjmu. Borŧvka má ovšem další poměrně velmi široké uplatnění. Například při slabosti
močového měchýře je velmi vhodný následující čaj z borŧvkových listŧ: Patnáct gramŧ borŧvkových listŧ se zalije 0,5 litru studené vody, přikryje se, nechá 5 minut vařit na velmi mírném ohni a pak se nechá 10 minut vyluhovat. Pije se natřikrát po šálku, vţdy ráno, v poledne a později odpoledne, ale nikdy po sedmnácté hodině. Podobný odvar z plodŧ je velice účinný při zánětech tlustého střeva: Šedesát gramŧ sušených borŧvek se zalije 1 litrem studené vody, přikryje a vaří 5 minut na mírném plameni. Pak se nechá 10 minut vyluhovat. Odvar se přefiltruje a plody se vylisují, obojí se smísí a znovu přefiltruje. Pije se po doušcích přes celý den. Stejně tak se mohou pouţít i čerstvé plody nebo šťáva z čerstvých plodŧ. Uţívá se také po doušcích přes celý den. Obojí nejen uklidňuje zánět, ale i ničí bakterie. Na poruchy prokrvování i celkového krevního oběhu doporučujeme následující alkoholický nápoj: Sto gramŧ čerstvých, omytých borŧvek se dá do 0,7 litru ţitné 30 aţ 35% nebo podobného alkoholu, dobře se uzavře a nechá 2 týdny vyluhovat. Pak se tekutina přefiltruje a borŧvky vymačkají. Obojí se pak smíchá a znovu přefiltruje na papírovém filtru. Uţívá se jedenkrát denně odlivka před hlavním jídlem. 9) V homeopatii se uţívají pouze listy sbírané v prŧběhu léta, nejlépe však aţ v září. List se připravuje obvyklým zpŧsobem. Čerstvý list se maximálně rozmělní a maceruje v lihu 80% po dobu čtrnácti dní v teple, ne však na slunci. Základní tinktura má ředění D0 a dále se ředí aţ do potence D3 lihem 40%. Nejčastěji se pouţívá ředění D3. Obecná dávka je 3krát denně 8 kapek, po jídle. Jinak je aplikace v podstatě stejná jako v alopatii, ovšem při daleko menší pracnosti úpravy neţ při přímé aplikaci.
BRAMBOR BRAMBOR OBECNÝ Čeleď lilkovitých (Solanaceae) SOLANUM TUBEROSUM L. Lulok zemiakový (s) e Kartoffel (n) Potato (a) Morelle tuberouse (f) Patata común (š)
1) Brambor je jednoletá rostlina, oddenkovými hlízami trvalá. Má oddenkové podzemní výběţky s koncovými hlízami, lodyhy přímé, dorŧstající asi pŧlmetrové výšky, šťavnaté, nahoře hranatě křídlaté. Listy přisedlé, přetrhaně lichozpeřené se 3 aţ 5 páry vejčitých aţ okrouhlých řapíčkatých lístkŧ, s nimiţ se střídají malé nestejné lístky, z nichţ nejniţší na bázi napodobují palisty. Květenství vytváří postranní, mnohokvěté, s rŧţovou, bílou, někdy nafialovělou korunou. 2) Brambor je pěstovaná, obecně známá okopanina. 3) Hlízy (Tubera solani) se sbírají v čase plné zralosti podle odrŧdy. Ojediněle se sbírá i nať a klíčky. 4) Brambory vedle výţivné hodnoty obsahují poměrně velké procento vitamínŧ řady B, vitamínu C a provitaminu A. Jsou i mimořádně dŧleţitým zdrojem draslíku (aţ 500 mg). Obsahují i fosforečné soli, nezbytné pro výţivu nervového systému, i rŧzné organické kyseliny, například citrónovou a jablečnou, alkaloidy solanin a tropein, karotin, soli vápníku a draslíku, ale také hojivý allantoin. 5) Brambory se řadí do diety pro zvýšení diurézy. Bramborový škrob se podává vnitřně nebo i klyzmaty tam, kde je třeba chránit ţaludeční nebo střevní sliznice. Syrové brambory jsou účinným a příjemně pŧsobícím projímadlem. Při úporném zánětu horních cest dýchacích se osvědčily bramborové inhalace. K tomu se brambory vaří ve slupce s přídavkem petrţele a vznikající páry se inhalují. Bramborovou kaši, získanou podrcením syrových brambor, pouţíváme na kašovité obklady při léčbě ekzémŧ. Bramborový škrob mŧţeme pouţívat jako nejjemnější pudr či zásyp. Při popáleninách, bodnutí hmyzem, při léčbě jizev, hlubokých škrábancŧ a bolavých kloubŧ se osvědčil tento přípravek: Sto dvacet gramŧ kaše z podrcených, oškrábaných brambor smícháme s 20 g jemně práškované lékárenské síry, zahřejeme asi na 70 aţ 75°C, necháme vychladnout, přefiltrujeme, přidáme po 1 g kyseliny borité a salicylové, promícháme a pak pouţíváme k obkladŧm. 6) Čerstvá šťáva ze syrových brambor je vynikajícím léčivem zánětu ţaludku a peptického vředu. Podáváme asi 60 ml nejlépe 4krát denně. Škrob připravujeme formou řídkého škrobového mazu k podávání ústy nebo klyzmatem. Doba léčby není ohraničená, je tedy moţné i dlouhodobé podávání. Čerstvou bramborovou nať mŧţeme pouţívat ke koupelím rukou a nohou. Připravujeme ji formou odvaru a aplikujeme při revmatických potíţích. Tato forma je omezená na zevní aplikaci, protoţe přípravek je toxický. 7) Kontraindikací léčebného podávání syrových brambor je prasklý ţaludeční vřed. Naopak alantoin ze syrových brambor urychluje hojení. Proto také uhlově černá stolice, která jinak obyčejně znamená krvácení ze ţaludku, nemusí být kontraindikací pro jejich podávání. Ovšem v takovém případě se jedná o váţný stav, a proto by o léčení měl rozhodnout lékař. Jinak brambory při léčbě s jinými bylinami nekombinujeme. 8) Sedací koupel z čerstvé bramborové natě spolu s Mařím listem v poměru 1:2 aţ 1:3 (2 aţ 3 díly Mařího listu) doporučujeme na nekrvácející zanícené hemoroidy. Doba koupele asi 15 minut, teplota vody by přitom měla být co
nejvyšší. 9) Brambor se u nás v homeopatii neuţívá, aspoň pokud nám je známo, a je to velká škoda. Rostlina je sice v podstatě celá jedovatá, nejméně samozřejmě zralé hlízy. Ostatní části jsou podstatně jedovatější, ale zřejmě právě proto mají tak velký léčebný účinek. Nejúčinnější, ovšem zároveň nejjedovatější, jsou klíčky, ty ovšem vŧbec nedoporučujeme laicky zpracovávat. Doporučujeme ovšem homeopaticky vyuţívat šťávu ze syrových brambor, protoţe má řadu speciálních indikací. Úprava je velice jednoduchá: Z rozdrcených hlíz se vytlačí šťáva a dále se postupuje tak, ţe se šťáva smíchá v poměru 1:1 s lihem 60%, čímţ dostaneme základní tinkturu D0. Dále se tinktura ředí lihem 35% aţ do potence D6. Obecně doporučujeme uţívat ředění D5, při dávkování 3krát denně 5 kapek, před jídlem, maximálně po dobu dvou měsícŧ. Z tinktury D3 se mŧţe zhotovit homeopatická mast, která se ještě ředí na potenci D6. Uţití tinktury je velmi široké. Kromě jiţ uvedeného se uţívá například na veškeré bronchiální potíţe, má také široký obecný protikřečový účinek. Často se pouţívá proti bolestem kloubŧ, při revmatech, suchém kašli apod., ale i jako zdroj ţenských hormonŧ. Při větší konzumaci brambor vřele doporučujeme uţívat vývar z kmínu podle Pátera Františka Ferdy.
BRČÁL BRČÁL MENŠÍ Čeleď toješťovitých (Apocinaceae) VINCA MINOR L. Zimozeleň menšia (s) s kleines Immergrün (n) Periwinkle (a) Pervenche (f) Siemperviva (š)
1) Brčál menší, zvaný lidově barvínek, je trvalka s poléhavými, na bázi dřevnatějícími lodyhami. Listy má kopinaté, aţ vejčitě eliptické. Oddenek je plazivý. Květy rostou jednotlivě, jsou dlouze stopkaté a vyrŧstají z úţlabí listŧ. Pětidílný kalich přechází v nálevkovitou pěticípou korunu. Květy jsou modré, někdy přecházejí do rŧţova, zřídka bývají i bílé. Plodem je dvojitý, podlouhle kuţelovitý měchýřek. Kvete v dubnu aţ červnu. 2) Brčál menší je pěstovaná a často zplaňující rostlina. Má ráda písčitohlinité, humózní a zásadité podloţí. Ve volné přírodě je u nás poměrně vzácná, a proto je i chráněna. 3) Drogou je nať (Herba vincae), sbíraná v červnu, na sklonku kvetení. 4) Droga obsahuje dŧleţité alkaloidy – vincin, eburnamin, pervicin, dále třísloviny, karoten, kaučuk, flavonové glykosidy, saponin, pektiny i hořčiny. 5) Léčba barvínkem především sniţuje krevní tlak a zlepšuje prokrvení srdečního svalu při ischémii. Droga také regeneruje krev, a proto je doporučována při anémii, pro osoby psychicky deprimované, pro rekonvalescenty a pro oběti těţkých úrazŧ. Staví velmi účinně krvácení, zejména při vykašlávání krve a při krvácení z nosu. Dovede pŧsobit léčivě i při těţších prŧjmech. Uţívána zevně léčí ústní infekce, hojí rány a při podávání formou klystýrŧ zasáhne i proti dysentérii. Sniţuje hladinu krevního cukru, pŧsobí mírně močopudně a zlepšuje vylučování, distribuci a pŧsobnost trávicích enzymŧ. 6) Podáváme nálev, nejlépe z termosky, a to 5krát denně po 50 ml. Prŧměrná doba léčby je 3 aţ 4 týdny, maximálně pak 6 týdnŧ. Bylinnou tinkturu podáváme aţ 4krát denně po 20 kapkách, ale lépe pŧsobí tinktura homeopatická. Takové dávkování platí zejména pro léčbu poruch krevního oběhu. V ostatních indikacích hned po odstranění nejtěţších příznakŧ, jako například vykašlávání krve, krvavý prŧjem apod., přecházíme na méně razantní terapii. 7) Zásadně nepřekračujeme předepsané dávky, protoţe bylina je mírně toxická. Kombinujeme ji třeba s meduňkou, hlohem, saturejkou nebo i s arnikou. Droga je kontraindikovaná u chorobně sníţeného krevního tlaku. Vedlejší a neţádoucí účinky se při terapeutických dávkách prakticky neobjevují, ojediněle se mŧţe vyskytnout přesmyk z prŧjmu do zácpy. 8) Brčál je součástí zvlášť silně pŧsobícího čaje proti vysokému krevnímu tlaku následujícího sloţení: květ hlohu s listem 100 g, nať barvínku 50 g, větvičky jmelí 50 g, nať meduňky 25 g a nať saturejky 25 g. Podáváme macerát, před pouţitím mírně přihřátý, 2krát, v těţších případech 3krát denně. Doba léčby bývá i jeden měsíc. Při poklesu tlaku je třeba udělat přestávku, a proto se často osvědčuje cyklické podávání, například vţdy dva aţ tři týdny během čtvrt roku. Při nedostatečné léčebné reakci přejdeme na tinktury. Brčál má některé aplikace velmi zajímavé. Velmi dobře účinkuje například při uţití pro odstavení kojence, lépe řečeno pro ukončení kojení, coţ bývá u některých ţen problémem: Jedna aţ dvě hrsti listŧ brčálu se přelijí vařící vodou, pak se mírně pomačkají a přikládají na prsy. Mŧţeme je ponechat asi 10 minut a pak opakovat kaţdý čtvrtý den, vţdy jen jednou denně. Stejně zajímavý recept je proti krvácení z nosu: Vezme se jeden lístek brčálu,
mírně se pokrčí, stočí do roličky a dá do krvácející nosní dírky. V nose jej se ponechá jen asi 3 minuty, ale mŧţe se aţ 7krát denně opakovat. Při poraněních a úrazech mŧţeme úspěšně pouţít odvar z listŧ brčálu: Čtyřicet aţ 50 g listŧ brčálu se přidá do 0,5 litru studené vody, přikryje se a 15 minut vaří na velmi mírném ohni. Pak se nechá 15 minut vyluhovat a slije se. Obklady, koupele nebo oplachy nejen hojí, ale i čistí rány. Při plicním emfyzému (rozedmě) doporučujeme brčálové víno: Sedmdesát gramŧ podrcených listŧ brčálu zalijeme 0,7 litru kvalitního bílého vína a necháme 10 dní stát v uzavřené nádobě uzavřené. Pak slijeme, listy vylisujeme a vše jemně přefiltrujeme. Uţívá se 3krát denně 1/2 aţ 1 sklenička, vţdy před hlavním jídlem. 9) Domníváme se, ţe barvínek je v homeopatické podobě mnohem účinnější neţ jako bylinný čaj. V tomto případě se jedná i o mimořádnou interakci účinných látek, ale také o naprosto bezpečné aplikace, coţ při přímém uţívání bylinných prostředkŧ vţdy tak docela není a stále se musí zachovávat určitá opatrnost. Pro homeopatické zpracování se bere čerstvá nať, ale mŧţe se pouţít i kořen, který navíc obsahuje řadu účinných alkaloidŧ jako vincamin, vincamyrin, isovincamin a jiné, které účinnost zvyšují. Čerstvá nať, nejlépe i s čerstvým kořenem (platí pro pěstované rostliny, protoţe jinak je kořen chráněn), se trhá v březnu těsně před rozkvětem okolo čtrnácté hodiny a pak se vyluhovává v lihu 70% (nať pouze v lihu 60%) po dobu 12 dní. Základní tinktura D0 se pak dále ředí lihem 30% aţ do ředění D6. Doporučujeme uţívat pouze toto ředění D6 a obecné uţívání je 3krát denně 5 kapek, před jídlem. Kromě jiţ vyjmenovaných případŧ doporučujeme tuto tinkturu při krevních potíţích včetně anémie, při hematurii, nemocech konečníku, při vysokém krevním tlaku a při potíţích neurovegetativního systému.
BROTAN PELYNĚK BROTAN Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ARTEMISIA ABROTANUM L. Palina abrotská (s) r Staubwurz-Beifuss (n) Southerwood (a) Aurone male (f) Abrotano (š)
1) Brotan je silně aromatický keřík, dorŧstající asi pŧlmetrové, ale nezřídka i větší výše. Listy má krátce řapíkaté, jednou aţ třikrát peřenosečné, úkrojky niťovité, lysé, na rubu pýřité. Úbory vyrŧstají v listenatých úţlabních latách a jsou tvořeny drobnými terčovitými květy. Kvete v létě. 2) Bylina je pŧvodem z Malé Asie, u nás byla kdysi hojně, ale dnes je jen zřídka pěstovaná. Výjimečně i zplaňuje. 3) Drogou je nať (Herba abrotanii), sbíraná v teplejších oblastech i vícekrát v roce. Odřezáváme ji asi 5 cm nad místem dřevnatění. Ojediněle se sbírá i kořen, na jaře nebo na podzim, ale místy se sbírají i semena. 4) Droga obsahuje třísloviny, alkaloidy abrotin a abrotanin, flavonoidy, kumarinové látky, prchavý olej, tanin. Kořen má výrazné fungicidní pŧsobení. Semena kromě toho pŧsobí poměrně silně diureticky. 5) Droga je velmi účinná, ale někdy vadí její silné aroma, které mŧţe u některých nemocných vyvolat aţ nevolnost i dávení. Proti ostatním pelyňkŧm pŧsobí ale jemněji a není tak chuťově odporná jako například pelyněk pravý. Sušící se brotan odpuzuje moly. Drogu aplikujeme při poruchách tvorby a vylučování ţluči a při poruchách trávicí činnosti zánětlivého pŧvodu. Pŧsobí i proti střevním parazitŧm. Jiţ v raném středověku bylo známo její protiastmatické pŧsobení. Ve formě obkladŧ pak léčí šlachy, bolesti v kříţi a rŧzné gynekologické potíţe. Obklady se dají nahradit koupelemi, například sedacími. Pŧsobí také na akutní potíţe, doprovázené třesavkou nebo zimnicí. Hojí účinně i rány. 6) Nálev pro vnitřní pouţití připravujeme obvyklým postupem. Pro zevní pouţití připravujeme raději silněji pŧsobící odvar. Vhodnou vnitřní lékovou formou je také tinktura, uţívaná před jídlem v dávkách 15 aţ 25 kapek. 7) Léčba brotanem nemá výrazné vedlejší nebo neţádoucí účinky. Jedinou kontraindikací je vlastní nesnášenlivost drogy anebo těţká porucha ledvin. Drogu nekombinujeme s jinými silně aromatickými bylinami, například s levandulí nebo rozmarýnou, a dáváme spíše přednost drogám indiferentním, například listu maliníku, ostruţiníku, jahodníku apod. 8) Brotanový olej (dřevcový olej) je arašídový olej s vyluhovanou naťovou drogou brotanu. Pouţíváme jej ke změkčování a desinfekci strupovitých koţních afekcí, jakými jsou hlavně některé ekzémy, lupénka apod. Postup je ovšem třeba kombinovat s vnitřní léčbou. Zajímavý je recept na odstranění ledvinových kamenŧ: Patnáct gramŧ brotanu a 10 g kořene petrţele se společně vaří v 0,6 litru červeného vína nebo vody po dobu 10 minut při velmi mírném ohni. Odvar se uţívá teplý ráno a večer (vţdy polovina) po jídle, a proto je nejlepší jej uchovávat v termosce. Odvar pŧsobí i na močové cesty, které uvolňuje. V minulosti se s oblibou uţívalo semeno brotanu. Drcené semeno brotanu v mnoţství asi 7 gramŧ se spolu s 3 gramy myrty přelije 0,5 litru vařící vody, nechá 10 minut vyluhovat a pije se přes den, vţdy nalačno. Nálev upravuje a zvětšuje projev menstruace, u muţŧ pak upravuje močení. V některých případech pomáhá semeno i při potíţích ţlučníkových a
ischiatických, kromě úpravy menstruace u ţen a močení u muţŧ, ale musí to být semeno ze samčích bylin. Úprava je prostá: Pět gramŧ drceného semene se přelije 0,3 litru vařící vody, nechá se 5 aţ 10 minut vyluhovat a pije se 3krát denně před jídlem. 9) V homeopatii je brotan poměrně dobře známým prostředkem, zejména proto, ţe jeho přímé uţívání je spojeno se silným a nepříjemným aroma a velkou hořkostí, i kdyţ menší neţ u jiných pelyňkŧ. V homeopatickém provedení svou účinnost neztrácí, spíše naopak, a je navíc daleko příjemnější. Uţívají se čerstvé listy a zejména pak čerstvé výhonky, které jsou pro zpracování podstatně lepší. Prvotní tinktura se zpracovává podle §3 s lihem 90%, protoţe surovina je málo šťavnatá, čímţ získáme esenci v ředění D0. Ta se pak dále ředí lihem 35% aţ po ředění D4. Obecně se uţívá ředění D4 s dávkováním 4krát denně 6 kapek po dobu 2 měsícŧ. Pouţívá se zhruba stejně jako v alopatii, ale především při nechutenství a obecné slabosti, hlavně u dětí, při trudovitosti, při některých ekzémech, při ţlučníkových potíţích a pro celkové posílení.
BRŠLICE BRŠLICE – KOZÍ NOHA Čeleď miříkovitých (Apiaceae) AEGOPODIUM PODAGRARIA L. Kozia noha hostovcová (s) r Gierch-Geissfuss (n) Goutweed (a) Égopode de goutteux (f) Podagraria (š)
1) Bršlice je trvalka s větveným plazivým oddenkem. Lodyha je asi 70 cm vysoká, přímá, dutá, hranatě rýhovaná. Spodní listy jsou dlouze řapíkaté, jednou aţ dvakrát trojčetně peřenosečné, lodyţní listy jsou menší a jednodušší. Tvoří okolíky s 10 aţ 20 okolíčky. Květy jsou bílé aţ narŧţovělé, drobné, plody asi 3 mm dlouhé, podlouhlé, hnědé. 2) Bršlice je plevelná rostlina, horlivě se vegetativně rozmnoţující. Má ráda vlhčí místa. 3) Drogou je oddenek (Radix aegopodii podagrarii), ale mladé lístky mohou slouţit pro přípravu jarních salátŧ. Listy se mohou také vyuţívat pro léčebné obklady. 4) I kdyţ se jedná o prastarou léčivku, přesto je její obsahové sloţení poměrně málo známé. Obvykle se uvádí silice, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny, tanin, prchavý olej, mastný olej a chemicky nejasný aegopodin. 5) Bylina je výrazně močopudná. Empiricky bylo prokázáno zvýšené vylučování solí kyseliny močové a chloridŧ. Proto je droga vhodná do diuretických, protirevmatických, protidnavých a krev čistících čajŧ. Pŧsobí i slabě spasmolyticky, tlumí křečové bolesti břicha a harmonizuje práci střev. Dříve se pouţívala také k léčbě otokŧ a vodnatelnosti. Zdá se, ţe mŧţe ovlivňovat i otoky alergického pŧvodu. Zevně drogu přikládáme na zanícená místa, na hemoroidy, a to formou obkladŧ, namočených do nálevu. Rozdrcené čerstvé listy hojí rány, ale především se od nepaměti uţívají jako horké kašovité obklady na bolavé klouby. 6) Z oddenku se obyčejně připravuje nálev, který v revmatologii podáváme v razantní dávce, zpravidla v mnoţství asi 350 ml na jednotlivou dávku, vţdy před jídlem. V urologii se někdy uţívají ještě větší mnoţství, asi pŧl litru na jednu dávku, například při výskytu močových kamenŧ. Vyšší dávky se však nedoporučují, protoţe bylo popsáno podráţdění ledvin při několikadenním podávání třičtvrtělitrové dávky čtyřikrát denně. Navíc takové dávky mohou u někoho vyvolat nevolnost. 7) I kdyţ je bršlice poměrně bezpečnou drogou, u níţ nebyly zjištěny ţádné neţádoucí nebo vedlejší účinky, přesto doporučujeme při léčbě určitou opatrnost, zejména s ohledem na neprobádanost drogy. Výše uvedené vysoké dávky jsou určeny pouze pro krátkodobé uţívání, s cílem rychle dosáhnout efektu, na coţ stačí obyčejně několik dní. Potom přecházíme vţdy na směsi. Bršlici mŧţeme do směsí zakomponovat velmi dobře, zpravidla je všemi ostatními bylinami bez problémŧ tolerována. 8) U velmi bolestivých dnavých atak jsme úspěšně vyzkoušeli kombinovanou léčbu. Vnitřně se podával homeopatický čaj dle Kloudy v potenci U 6 a současně zevně horké kašovité obklady z natě na postiţené končetiny, vţdy asi na pŧl hodiny. Dále se pokračovalo pitnou kúrou ze směsi celeru, kořene jehlice trnité, kořene libečku, natě celíku zlatobýlu a natě mateřídoušky. 9) Bršlice, přestoţe se uţívá od nepaměti, je v homeopatii zcela neznámou bylinou, coţ je ovšem moţno přičíst i její malé probádanosti. Přesto je ale i zde dobře pouţitelná a její výhoda oproti alopatické aplikaci tkví v tom, ţe se mŧţe
pouţít dostupnější materiál, tedy semena. Ta totiţ, sbíraná ve správnou dobu, mají stejný obsah silice jako kořen. Sbírá se zralé semeno v srpnu aţ září, pro jistotu se ještě přesušuje, suché se pomele a dále zpracovává podle §4. K tomu se pouţívá líh 80%, přičemţ doba základní úpravy je 16 dní. Vznikne základní tinktura D1, která se pak dále ředí lihem 40% aţ do potence D4. Nejčastěji se sice uţívá potence D2, doporučujeme však obecně uţívat ředění D3, s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Jinak je pouţití stejné jako v alopatii se zvláštním účinkem proti všem dnavým onemocněním, nemocem močových cest a kašli.
BRUSINKA BRUSINKA OBECNÁ Čeleď vřesovcovitých (Ericaceae) Podčeleď borůvkovitých (Vaccinioideae) RHODOCOCCUS VITIS-IDAEA /L./ Arronin Brusnica obyčajná (s) e Preisselbeere (n) Cowberry (a) Airelle rouge (f) Arándano rojo (š)
1} Brusinka je nízký, asi 20 cm dorŧstající keřík, stále zelený, s plazivým oddenkem a koţovitými, krátce řapíkatými, obvejčitými aţ eliptickými listy, které jsou na rubu světlejší a hnědě tečkované. Květenství bílých aţ starorŧţových květŧ je uspořádáno do převislého hroznu. Plodem jsou známé brusinky, červené bobule, lesklé, kulovité. 2) Brusinka se poměrně hojně vyskytuje v sušších lesích, roste aţ do oblastí horského pásma. 3) Drogou je list (Folium vitis-ideaei), sbíraný koncem léta a na podzim. Nověji se udává, ţe list sbíraný na jaře poskytuje hodnotnější drogu. Jinak se běţně sbírají i plody, obvykle v srpnu. Mají tu zajímavou vlastnost, ţe jejich výtečná chuť vynikne teprve úpravou na kompot. Dříve dost hojný sběr květŧ se dnes z ekologických dŧvodŧ nedoporučuje. Podobně se pouţívá list a plody klikvy ţoraviny (Oxycoccus quadripetalus Gilib.), keříku, rostoucího na slatinné pŧdě a na rašelině. Plody jsou o málo větší neţ brusinky a listy jsou špičatě vejčité. Soudobá botanika vyčlenila klikvu ţoravinu do samostatného rodu se třemi zástupci. My zatím hovoříme o klikvě bahenní (Oxycoccus palustris Pers.). Nějakou dobu probíhají pokusy s pěstováním klikvy velkoplodé (Oxycoccus macrocarpus /Aiton/ Pers.), známé pod obchodním označením kanadské borŧvky. 4) Listová, ale i plodová droga obsahuje látky velmi podobné listu medvědice léčivé, tedy arbutin, flavonoidy, třísloviny, kyselinu gallovou, ale i dalších šest kyselin, hydrochinon, cholesterin, tanin, vaccinin atd. Zajímavý je i obsah hořčíku. 5) Také rozsah pouţitelnosti se velmi podobá uţití listu medvědice, dokonce někteří autoři pokládají obojí listy za terapeuticky rovnocenné. Drogu podáváme především jako močové desinficiens, k léčbě prŧjmŧ a všude tam, kde je třeba svíravého účinku. Účinek obstipační a adstringentní je přece jen o něco slabší neţ u medvědice. 6) Uţití formou prostého nálevu se neosvědčilo pro obtíţnou vyluhovatelnost hlavní obsahové sloţky arbutinu. Nejvhodnější čajovou formou se zdá být 8 hodin připravovaný macerát, který před pouţitím necháme projít několikasekundovým varem, s následným vyluhováním do přirozeného poklesu teploty. Teprve potom cedíme a podáváme. Osvědčila se i forma homeopatického čaje v potenci U 10 aţ U12. 7) Drogu lze bez problémŧ zařazovat do směsí, ovšem musíme věnovat zvýšenou pozornost přípravě čaje. Většinou bývá nutné jej připravovat na dvě části. První polovina se připraví shora uvedeným zpŧsobem a druhá formou obyčejného nálevu. Výsledné výluhy se potom spojí. Výrazné vedlejší ani neţádoucí účinky droga nemá, kontraindikací však budou závaţnější poruchy jater. Droga není vhodná pro dlouhodobé uţívání. 8) Homeopatický čaj v potenci U10 aţ U12 podáváme s úspěchem při zánětech močových cest, zvláště takových forem, kde je prŧvodním jevem i řezavka. V závaţnějších případech přidáváme na celodenní dávku čaje 1 mocca aţ 1 čajovou lţičku tinktury z myrty vonné. Nejlepším postupem při úpravě brusinky je takový, který vylučuje jakoukoli
tepelnou úpravu, protoţe tím se udrţují třísloviny na nejmenší moţné úrovni. Proto například doporučujeme 15 gramŧ nadrobno nakrájených podrcených listŧ zalít 0,5 litru studené vody, do které se přidá asi 15 ml vinného octa a nechá se 10 hodin vyluhovat při pokojové teplotě. Celá dávka se pije na 4krát po 125 ml, vţdy po jídle. Macerát pŧsobí především na nemoci močového měchýře a močových cest, ale také obecně dezinfekčně a protizánětlivě a také proti prŧjmŧm. Zcela mimořádný protizánětlivý účinek má prášek z usušených plodŧ. Plody se nejprve řádně přesuší a pak se jemně pomelou. Prášek se uţívá 3krát denně na špičku noţe, po jídle. Toto je jedna z nejlepších úprav brusinky pro léčivé účely, protoţe účinek listŧ a plodŧ je zhruba stejný, a v tomto případě se účinek protizánětlivý rozšiřuje o pŧsobení na močové cesty a střeva. Nesmí se však uţívat dlouhodobě, také nikoli déle neţ 2 měsíce najednou a 4 měsíce za celý rok. 9) Brusinka je v homeopatii také poměrně málo známá, a to i přesto, ţe plody i listy mají v podstatě stejné obsahové látky. Navíc velkou výhodou homeopatických prostředkŧ je, ţe je mohou uţívat i pacienti s poruchou ledvin. V homeopatii jsou pochopitelně listy daleko výhodnějším materiálem neţ plody. Listy se sbírají koncem léta, asi tak koncem srpna a začátkem září, nejlépe dopoledne kolem desáté hodiny. Listy co moţná nejvíce rozmělněné nekovovým nástrojem se dále upravují podle kombinace paragrafŧ 3 a 4, přičemţ se pouţívá líh 90%. Celková doba přípravy je 16 dní, základní esence má potenci D0. Dále se ředí lihem 50%, aţ do potence D2, ve které se také obecně uţívá. Obecné dávkování je 3krát denně 9 kapek do vody. Neuţívá se však déle neţ 21 dní a pokračovat se mŧţe aţ po pětidenní přestávce. Obyčejně stačí dvě kúry. Rozsah pouţití lze určit velice jednoduše pro celou oblast pánve a orgánŧ v ní – počínaje nemocí konečníku aţ po prostatitidu, přes potíţe s pohlavní sférou apod., samozřejmě i s vlivem třeba na digestivní atonii, na koliky všeho druhu atd.
BRUTNÁK BRUTNÁK LÉKAŘSKÝ Čeleď brutnákovitých (Boraginaceae) BORAGO OFFICINALIS L. Borák lekárský (s) s Borretsch, s Gartenkraut (n) Boraget (a) Bourrache officinale (f) Borraja (š)
1) Brutnák je statná, asi pŧl metru vysoká letnička, s drsnými listy a větvenou, štětinatě srstnatou lodyhou. Květy mají nádhernou blankytně modrou barvu, jsou převislé a dlouze stopkaté. Plodem je světle hnědá, vejčitá, drsná tvrdka. Kvete v létě. 2) Brutnák je bylina pěstovaná, jen ojediněle zplaňuje. Je teplomilný, náchylný na napadení mšicemi. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba boraginis), sbíraná nejlépe v první fázi květu. Šlágrem poslední doby je brutnákové semeno. 4) Naťová droga obsahuje především slizy, třísloviny, saponiny, minerální látky (zejména draslík a vápník), organické kyseliny, vitamíny, sacharidy, cholin, allantoin, stopy silice a alkaloidŧ, křemičitany, tanin a asparagin. 5) Droga má rozsáhlé pouţití vnitřní i zevní. Vnitřně ji podáváme tam, kde je třeba zajistit ochranu sliznic, hlavně při zánětech a vředových chorobách v trávicím traktu. Zevně drogu aplikujeme jako kloktadlo nebo jako obklad, například na špatně se hojící rány nebo bércové vředy. Močopudného účinku se vyuţívá nejen v urologii při zánětech močových cest, ale také v revmatologii. Listy mají příjemnou chuť i vŧni a spolu s estragonem, listem vinné révy a kopru jsou výbornou součástí láku na konzervování okurek. Poměrně málo známé je mírné, ale účinné pŧsobení drogy na stavy vzrušenosti a nervozity, takţe má své stálé místo v uklidňujících směsích. Hovoří se také o mírném vlivu antidepresivním a o posile srdečního svalu. 6) Nejvhodnější lékovou formou je nálev, uţívaný obyčejně v dávce 2 aţ 3krát denně jednu běţnou sklenku. V urologii dáváme přednost vyššímu dávkování, zpravidla 4krát denně asi 350 ml. Výhodné je i podávání formou koupelí rukou a nohou, ale při popáleninách a některých koţních afektech se lépe osvědčily kašovité obklady. Brutnákové medicinální víno, připravené macerací, má chladivý a uklidňující vliv. Podáváme je po 50 aţ 125 ml na jednorázovou dávku. Čerstvá rostlina je šťavnatá, šťávu doporučujeme mírně naředit vodou. Dávka činí 25 aţ 50 ml šťávy, 3krát denně. 7) V odborných kruzích nejsou dosud uzavřeny diskuse o moţné škodlivosti drogy v dŧsledku obsahu stop hepatotoxických pyrolizidinových alkaloidŧ. Obyčejně se takový výzkum uzavře s tím, ţe by se droga neměla podávat dlouhodobě, coţ se dá vyloţit také tak, ţe se v podstatě většinou neví, v čem je její skutečná účinnost. V kaţdém případě moţnost kombinací s jinými bylinami není omezená. 8) Brutnák podáváme krátkodobě, pro úvodní léčbu onemocnění doprovázených zmenšením mnoţství moči, například při zánětu ledvinových klubíček (glomerulonephritida). Brutnákové semeno lze vyuţívat buď přímo, v dávce 4krát denně na špičku kulatého noţe, nebo formou hotového přípravku, tj. brutnákového oleje v kapslích, který se velmi osvědčil na regulaci látkové výměny, zejména u revmatických a koţních chorob, jakoţ i při astmatu. Málo známý je rovněţ účinek brutnáku spolu s jahodníkem proti nadměrnému pocení. Pouţívá se střídavě nálev z brutnáku a z listŧ jahodníku – vţdy obden se uţívá jedna z obou bylin, buď nálev ze 30 g brutnáku, nebo nálev z 50 g listŧ
jahodníku. Bylina se vţdy přelije 1 litrem vařící vody a přikrytá nechá 10 minut vyluhovat. Pije se přes den na 4 aţ 6krát, vţdy nalačno. Při zánětu plic je pro jeho komplexní pŧsobení vhodná podpŧrná léčba nálevem z brutnáku: Jedna polévková lţíce drogy se přelije sklenicí vařící vody, přikryje a nechá asi 10 minut vyluhovat. Zcedíme a pijeme 3krát denně šálek nálevu mezi jídly. Odvar z brutnáku je vhodný i pro jarní očistnou kŧru: Asi 20 g byliny se přelije 0,5 litru studené vody, postupně se zahřívá aţ do varu a nechá se pak 2 aţ 3 minuty vařit. Pak se nechá 10 minut vyluhovat a scedí se. Pijí se 2 skleničky mezi jídly. Velice vhodné a hlavně účinné jsou obklady a koupele z odvarŧ, nálevŧ i macerátu brutnáku, a to z kterékoli části byliny. Například vinný odvar z kterékoli části podrcené byliny je výborný na obklady ledvin, jater, hrudníku a dokonce i očí a kloubŧ. Obklady uklidňují i záněty. 9) Brutnák je velice známá rostlina, nejen jako léčivka, ale i jako koření. I v homeopatii se pouţívá dlouho a lze říci, ţe s úspěchem. Uţívají se výhradně čerstvé listy, pouţití semene se zatím v homeopatii neosvědčilo. Po dlouholetých zkušenostech lze konstatovat, ţe pouţití brutnáku má své místo prakticky ve všech oblastech fytoterapie. Jak je uvedeno, homeopatická esence se vyrábí z čerstvých listŧ. Listy se trhají v době květu byliny, nejlépe dopoledne kolem desáté hodiny. Listy se nařeţou nadrobno a ihned se dále zpracovávají, většinou podle §3 lihem 80 aţ 90%. Doba zpracování je 14 aţ 16 dní. Získaná esence má ředění D0 a ředí se dále do potence D4 lihem 30%. Nejčastěji se uţívá potence D2 aţ D3 a dávkování je 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Uţití je přibliţně stejné jako v alopatii, především při bušení srdce, srdeční slabosti, při melancholii, závratích, kašli, vředovitosti nebo také jako bronchiální sedativum.
BŘEČŤAN BŘEČŤAN POPÍNAVÝ Čeleď aralkovitých (Araliaceae) HEDERA HELIX L. Brečtan popínavý (s) r gemeiner Efeu (n) Ivy (a) Lierre grimpant (f) Hiedra (š)
1) Břečťan je stále zelený popínavý keř – liána s četnými přísavnými kořínky, kterými se zachycuje podloţky. Střídavé listy jsou koţovité, lesklé, tmavozelené. Na kvetoucích prýtech jsou listy okrouhle srdčité, na prýtech nekvetoucích dlanitosrdčité, tří aţ pětilaločné. Malé, ţlutavě zelenavé květy rostou v okolících. Plodem je dvou, tří aţ pětisemenná bobule, kulovitá, černé barvy. 2) Břečťan je pěstovaný, velmi často zplaňující druh, poměrně hojný na skalách. Pěstuje se na domovních zdech, často i na hřbitovech. 3) Drogou je list (Folium hederae), sbíraný přednostně na jaře. 4) Droga obsahuje především saponiny, alkaloid emetin, flavonoidy, betakaroten, třísloviny, glykosidy, kyselinu chlorogenovou, hederikovou, mravenčí, kávovou a jablečnou, dále tuk, rutin, scopolin, cholesterin, tocoferol, jód a další látky. 5) V malých dávkách zpŧsobuje droga cévní dilataci (rozšíření), ve velkých naopak konstrikci (zúţení) se současným zpomalováním tepu. To samo o sobě jasně potvrzuje vhodnost pouţití v homeopatii. Kromě toho droga také podporuje jaterně-ţlučový systém a slabou menstruaci ţen. I v jednoduchých lékových formách má jisté kancerostatické účinky. Vhodně také podporuje vykašlávání, zejména ve svízelných případech. Příznivě ovlivňuje rŧzné vyráţky a jiné koţní afekce, zvláště při kombinovaném vnitřním i zevním pouţití. 6) Dříve byl doporučován především nálev, připravený z poloviny čajové lţičky drogy na šálek vroucí vody. Polovina se pije ráno a druhá večer. S ohledem na jistou toxicitu drogy však preferujeme podávání tinktury. Malými dávkami se zde rozumí 10 aţ 15, středními 20 aţ 25 a velkými 30 aţ 35 kapek tinktury na jednu dávku. Ta se pak uţívá 2 aţ 4krát denně. Velké dávky se berou krátkodobě a jen při dobré snášenlivosti. Lepší je ovšem volit tinktury homeopatické. 7) Zásadní kontraindikací mŧţe být alergie na drogu, která se projevuje třeba uţ při lehkém doteku čerstvé byliny. Případnou kontraindikací mohou být velké dávky u starých a nemocí zesláblých lidí. V čajové formě břečťanovou drogu samostatně vnitřně nepodáváme. Do směsí však mŧţeme tuto drogu přidávat bez obav, pokud její podíl nečiní více neţ 10 aţ 15%. Vhodnější je však podávání tinktury, přidávané do čaje stejného zaměření. Při zevní aplikaci, například formou obkladŧ, není třeba dodrţovat ţádná zvláštní ochranná opatření. Korbelář doporučuje kaši z čerstvých listŧ přikládat na chodidla jako prostředek k narušení a odstranění tvrdé kŧţe. 8) Břečťanová tinktura se výrazně osvědčila při těţších formách kataru horních cest dýchacích, v dávkách do 10 kapek i v dětském lékařství. Tinktura se také přidává do tzv. krev čistících čajŧ, při lupénce i jiných těţších koţních afekcích. Přitom se současně aplikují koupele rukou i nohou v odvaru břečťanových listŧ při všech koţních chorobách a při revmatismu. Z mnoha nejznámějších aplikací břečťanu uvedeme několik méně obvyklých: Při vnějších hemoroidech velmi dobře pŧsobí sedací koupel z břečťanových listŧ. Večer zalijeme 1 plnou hrst čerstvých břečťanových listŧ 1 litrem studené vody a necháme přes noc vyluhovat. Ráno necháme krátce projít varem, scedíme a přidáním vody upravíme teplotu lázně na teplotu těla. Sedací koupel by neměla
překročit 10 minut. Při bolestech kloubŧ je velice účinný obklad. Listy břečťanu se opláchnou studenou vodou a přiloţí svrchní, hladkou stranou na bolestivé klouby. Listy je moţno obalit obvazem, který nesmí být přiloţen déle neţ 5 hodin. Při spáleninách sluncem při opalování nebo při práci na slunci se dají s úspěchem pouţít listy břečťanu tak, ţe je na 5 minut vloţíme do vařící vody a pak jimi obloţíme spálená místa. Tento postup se ovšem hodí pouze na menší plochy (ramena, nos apod.). Listy břečťanu, povařené v červeném víně, se mohou pokládat na vředy, neţity a podobné koţní afekce, jejichţ léčba se tím velice urychlí. Vlastní odvar se mŧţe pouţívat pro vymývání i obkládání podobných koţních defektŧ. 9) Břečťan se v homeopatii prakticky neuţívá, i kdyţ obsahuje velké mnoţství mimořádně účinných látek. Dŧvodem je jednak jedovatost byliny a jednak velké rozdíly v mnoţství i účinnosti jednotlivých bylin i obsaţených látek. Proto se v homeopatii dá břečťan pouţít jen při dodrţování zásad opatrnosti a při dobré znalosti. Drogou je čerstvý list, trhaný co nejdříve na jaře, kolem jedné hodiny odpoledne. Zpracovává se běţně podle §3 lihem 70%, po dobu 14 aţ 16 dní. Základní esence má označení D0 a ředí se pak dále lihem 30% aţ na potenci D12. Pro vnitřní uţívání se uţívá ředění D4 aţ D9, obecně spíše D7, s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Uţívá se maximálně po dobu 30 dní. Tinktury se uţívá hlavně pro zúţení cév v potenci D4 a pro rozšíření cév v ředěních D10 aţ D12, dále pak pro úpravu srdečního tepu, jako mírné sedativum při chronických zánětech dýchacích cest, pro podporu rozpouštění a vstřebávání.
BŘÍZA BŘÍZA BĚLOKORÁ Čeleď břízovitých (Betulaceae) BETULA PENDULA Rothm. Breza previsnutá (s) e weisse Birke (n) Silver Birch (a) Bouleau blanc (f) Abedul (š)
1} Bříza je jednodomý, štíhlý strom s bílou kŧrou (viz pŧvodní název bříza bílá), s trojhranně vejčitými listy, dlouze řapíkatými a dvakrát pilovitými. Listy jsou lepkavé. Samčí i samičí květy jsou stěsnány do formy typických válcovitých jehněd. Plodem jsou naţky. Bříza kvete v dubnu a y květnu. 2) Bříza je hojný, obecně rozšířený strom. 3) Drogou je především list (Folium betulae), sbíraný přednostně v dubnu a květnu. V březnu se ale dají sbírat pupeny (Gemmae betulae) a v dubnu, ovšem v závislosti na počasí někdy aţ v květnu, se stáčí míza břízy, zvaná březová voda. 4) Březové drogy obsahují flavonoidy, silice, vitamíny, organické kyseliny, saponiny, minerální látky, třísloviny, betulalbin, prchavý olej, cukr a pryskyřice. 5) Listová droga se uţívá hlavně jako nedráţdivý močopudný prostředek při chorobách ledvin a močových cest a v čajích proti revmatismu. Současně s rostoucí diurézou vzrŧstá i vylučování chloridŧ a dalších solí, jakoţ i iontŧ sodíku. Silný protirevmatický účinek mají i březové koupele, ať uţ celkové nebo dílčí. Březové pupeny léčí zánět kostí a kostní dekalcifikace, stimulují jaterní funkce, příznivě ovlivňují zánět slinivky a funkci sleziny. Při zánětlivých chorobách ledvin dokáţí odstraňovat bílkovinu z moče. Březovou mízu podáváme při revmatismu a při sníţené funkci ledvin. Míza nesmí přijít do styku s kovy. Výtaţek z březových pupenŧ podáváme jako tzv. drenáţní prostředek po dobu 3 aţ 5 dní. Jako specifický prostředek jej podáváme déle, v indikacích uvedených shora. 6) Březový list je mimořádně vhodný ke kombinacím, zejména v urologii a revmatologii. Při bolestech svalŧ a kloubŧ s horečkami kombinujeme březový list především s lipovým květem a s květem černého bezu ve stejném poměru a k tomu přidáme pŧl dílu natě mateřídoušky nebo tymiánu. Výborný kostní lék dává výtaţek z pupenu břízy, který pouţijeme jako drenáţní prostředek. Výtaţek z jedlových pupenŧ zde potom pŧsobí jako specifikum, zejména u mladistvých a také v geriatrii. Bohuţel méně obvyklou je aplikace březového listu pro koupele ve funkci odvodňovacího prostředku. Zejména otoky a tzv. „voda v těle“ jsou vděčnými oblastmi pouţití, protoţe základ potíţí je v ledvinách, na které březový list pŧsobí sice intenzivně, ale z hlediska funkce velmi mírně a nenásilně, bez vedlejších účinkŧ. 7) Z neţádoucích účinkŧ je moţné zmínit slabý hemolytický vliv listové drogy, který se však projevuje pouze při delším podávání vysokých dávek. 8) Za pomoci celkových březových koupelí mŧţeme provést nenásilnou redukční dietu. Z mnoţství asi 2 aţ 3 hrstí čerstvých březových listŧ na jeden litr připravíme 5 aţ 10 litrŧ odvaru, který zředíme ve vaně na 60 aţ 100 litrŧ. Celková koupel by neměla trvat déle neţ 15 minut, při mírné tělní teplotě vody. Po lázni se neutíráme a pohybujeme se asi 10 minut po místnosti. Koupel provádíme 2krát, u těţších obezit i 3krát týdně, k tomu podáváme ještě 8 čajových lţiček otrub denně, a to i v době, kdy koupel neprovádíme. To nám umoţní bezproblémový prŧběh nízkokalorické diety, kterou musíme současně drţet. Celková doba léčby je minimálně tři týdny, maximálně 3 měsíce.
Při nedostatečné funkci ledvin a v dŧsledku toho otocích dáváme přednost právě březovému listí. Jedna polévková lţíce čerstvých, mírně pomačkaných listŧ se přelije sklenicí vařící vody, přikryje a nechá 10 minut vyluhovat. Pijí se 3 dávky denně, vţdy mezi jídly, aby se ledviny zatěţovaly co nejméně. Velmi dobrým prostředkem na koţní neduhy, ale také na dnu a obecnou vodnatelnost je odvar z březové kŧry. Kŧra se sbírá v březnu a dubnu a to tak, ţe se uříznou větvičky s bílou borkou a oloupe se kŧra. Výhodné ovšem je oloupat kŧru z pokácených stromŧ s bílou borkou. Suší se umělým teplem, třeba i na kamnech, ale teplota nesmí překročit 45°C. Skladuje se na suchých místech. 9) Tak jako kaţdou bylinu, bylo by moţné vyuţít i břízu pro homeopatickou praxi, ale s ohledem na obtíţně homeopaticky zpracovatelný základní materiál a nijak zvlášť mimořádné výsledky se podle našich zkušeností homeopatické zpracování nedoporučuje. 10) Zcela mimořádný účinek mají březový dehet a březový olej. Dehet se vyrábí suchou destilací a v řadě zemí se prodává i v lékárnách. Březový olej se vyrábí také podomácku z mladé kŧry a malých větviček. V USA se tím kdysi zabývalo mnoho malých výrobcŧ, zejména farmáři. Vyráběl se destilací, ale také prostým vařením, protoţe při něm se vylučuje jakási „mastná“ hmota, coţ je ve skutečnosti vlastní olej. Tento olej se dokonce pouţíval pro svícení, ale pro léčivé účely se pouţívá při všech zde popsaných potíţích. Uţívá se vnitřně 3krát denně 8 kapek, před nebo mezi jídlem. Zevně se olejem potírají koţní projevy, maximálně však 4krát denně.
BUBLINATKA CHALUHA BUBLINATA Třída Phaeophyceae – hnědé řasy FUCUS VESICULOSUS L. Chaluha bublinatá (s) r Blasentang (n) Fucus, Bladderwrack (a) Chéne marine (f) Alga (š)
1) Bublinatka je řasa hnědavého zabarvení. Má mnohobuněčné stélky, rozčleněné v příchytné útvary, osní část a asimilační plochy. Hnědým barvivem je tzv. fukoxantin. Rozmnoţuje se rozpadem stélky, případně zvláštními rozmnoţovacími buňkami. (Poznámka: V přírodě existují rostliny bublinatka menší a obecná /Utricularia minor L. et vulgaris L./, které patří mezi masožravé. Jsou poměrně vzácné, ale nepovažují se za léčivé.) 2) Bublinatka je mořská řasa, dříve téţ zvaná mořský dub (Quercus marina). Tvoří rozsáhlé porosty na pobřeţních skalách, na které přirŧstá. Za čerstva je barvy olivově zelené, sušením hnědne a černá. Nachází se většinou v mořích mírného pásma, s výjimkou moře Středozemního. 3) Drogou je stélka (Fucus vesiculocus), která se sbírá zpravidla za odlivu, a to během celého roku. 4) Droga obsahuje hojně uhličitanu sodného, draselného a jódu. Dále v ní nacházíme polysacharidy asi s 18% kyseliny alginové jakoţto hlavní slizové sloţky, dále manit, laminarin, fukózu, fruktózu, brom, hořčiny, potaš a fosfáty. 5) Dříve bývala droga ţíhána na popel, který přicházel na trh pod názvem Aethiops vegetabilis. Vyuţíval se pro léčbu strumy a pro podporu hubnutí a dále u některých nemocí lymfatických ţláz. Droga účinně zasahuje do funkce štítné ţlázy a výrazně urychluje látkovou výměnu. To ji také předurčuje k rozsáhlému léčebnému vyuţití, ale téţ k preventivnímu vyuţití u všech poruch metabolismu, při obezitě a při špatné funkci ţláz s vnitřní sekrecí. Pod skotským názvem kelp je často podávána jako kvalitní zdroj organicky vázaných minerálŧ. Její odtučňovací pŧsobení je velmi mírné a nenásilné. Nevýhodou je ovšem nepříjemný rybí zápach, který je pro mořské produkty typický. 6) Podle německého lékopisu se chaluha ordinuje v dávkách 5 g, nejčastěji formou nálevu. Podle našich zkušeností je tato léková forma vhodná pouze u čajových směsí, kde chaluha netvoří více neţ 15% objemu. Samostatné podávání formou čaje mŧţe zpŧsobit u některých lidí i nevolnost, jejímţ pŧvodem je právě nepříjemná rybí chuť i aroma. Proto navrhujeme podávat chaluhu, ale i jiné mořské řasy formou prášku, například 3krát denně na špičku kulatého noţe, a rychle zapít vodou nebo čajem. 7) Droga je vhodná zejména pro kombinace s jinými bylinami, které pŧsobí téţ na podporu metabolismu a na odtučňování. Takovou kombinací je například čajovina Reduktan. Vedlejší nebo neţádoucí účinky zatím nebyly zjištěny. Předávkování by ale mohlo vyvolat nevolnost a nutkání na zvracení. Droga je kontraindikována při Basedowově chorobě a jiných formách hyperfunkce štítné ţlázy. 8) Při celkové ochablosti, zejména lidí intenzivně duševně pracujících, podáváme 2krát denně na špičku noţe chaluhy a k tomu 2krát denně nápoj, připravený ze 2 čajových lţiček jablečného octa a 1 čajové lţičky medu – vše rozmíchat ve sklenici vody a vypít. Doba léčby je asi 3 týdny. Práškované chaluze se patrně z tohoto dŧvodu někdy také říká „sŧl intelektuálŧ“.
Chaluha by měla být součástí všech čajových směsí, které mají něco společného se sniţováním hmotnosti anebo se sníţenou funkcí štítné ţlázy. Kromě jódu má totiţ vysoký obsah slizŧ, které jednak narŧstáním svého objemu sniţují pocit hladu a jednak pokrývají povrch sliznic střev, a tím brání vstřebávání ţivin ze střev do krve. Při nedostatečné funkci štítné ţlázy z titulu nedostatku jódu doporučujeme podávat 2krát denně 3 aţ 5 gramŧ prášku z chaluhy, ráno a večer po jídle. Pokud nemocný nepřekoná odpor k prášku pro jeho rybí pach a ne zrovna nejlepší chuť, doporučujeme směs 40 g karbince evropského, 40 g komonice lékařské a 30 g chaluhy. Dvě čajové lţičky směsi zalijeme studenou vodou, necháme přejít varem a 10 minut necháme přikryté vyluhovat. Pijeme 2krát denně jednu skleničku po jídle. Směs pŧsobí zároveň na sniţování hmotnosti. 9) Bublinatka je v homeopatii po dlouhou dobu uţívaná bylina. Surovinou jsou sušené stélky této řasy. Stélky se nejprve očistí, protoţe obsahují hodně nečistot, zejména písek, a pak se v tenkých vrstvách suší. Sušení probíhá poměrně dobře, hlavně pokud se dosušuje umělým teplem. Po usušení se stélky podrtí a dále upravují podle §3 lihem 90%. Vzniklá základní tinktura D0 se dále ředí lihem 40% aţ do potence D4. Obecně se nejčastěji uţívá potence D2, při obecném dávkování 3krát denně 5 kapek, před jídlem, po dobu 2 měsícŧ. Uţívá se pro stejné účely jako v alopatii, především však při poruchách látkové výměny, otylosti, poruchách jódového hospodářství apod. Zejména při současném stavu naší populace je to lék nesmírně potřebný.
BUCCO ZÁPAŠNICE BŘEZOVÁ Čeleď routovitých (Rutaceae) BAROSMA BETULINA Bart. et Wend. Buko brezové
1) Zápašnice březová je silně větvený keř, dorŧstající aţ dvoumetrové výšky. Má vstřícné, krátce řapíkaté listy, vejčité, pilovité, tuhé. Bílé květy vyrŧstají na dlouhých stopkách v paţdí listŧ. Synonymum: těhozev bţezový (Hartogia betulina L.), těhozev zápašný (Diosma crenulata (L.) Hook). 2) Roste v pustinných suchých oblastech Afriky, zejména v předhŧří mysu Dobré naděje a Střelkového mysu. Rod Barosma (Hartogia) tvoří vţdyzelené, nízké keříky. V našich podmínkách přezimuje v chladném skleníku. Vŧně listŧ je velmi intenzivní, v místnosti či skleníku aţ nepříjemná. 3) Drogou je list (Folium barosmae), ostře a kořenitě páchnoucí, získávaný přednostně z druhu Hartogia betulina, ale téţ z jiných zástupcŧ rodu. Pro farmaceutickou potřebu se dováţí. 4) Droga obsahuje silici s diosfenolem, mentolem, limonenem a dipentenem, dále třísloviny, flavonoidy, rutin, sliz a hořčiny. 5) Droga se vyuţívá především jako velmi účinné urologické antiseptikum a desinficiens a má i pŧsobení protirevmatické. Desinfekční vliv se přirozeně mŧţe uplatnit i zevně na hojení ran apod. 6) V urologii je nejlepší lékovou formou lihovodný roztok. Vnitřně podáváme 1 mocca lţičku tinktury bucco na sklenici čaje, při vnějším pouţití dávkujeme na stejné mnoţství 1 čajovou lţičku tinktury. Běţnou lékovou formou je nálev, podávaný obyčejně 4krát denně po 0,125 litru, a chybějící vodní objem je doplňován jinými čaji. 7) Pro relativně odpornou chuť je droga podávána v menších dávkách, abychom předešli pocitu ošklivosti a případnému následnému dávení. Problém lze ovšem řešit i rozmícháním drogy ve směsích. Vhodná je kombinace se zlatobýlem, lichořeřišnicí, myrtou, medvědicí, březovým listem, popencem, turanem kanadským a dalšími drogami. Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání ani pro uţití v těhotenství a u malých dětí. Vyhýbáme se téţ překračování dávek. 8) Při zánětu ledvinové pánvičky a močového měchýře, zvláště při spojení s řezavkou, doporučujeme čaj: nať turanu kanadského 100 g list bucco 50 g nať meduňky 50 g nať svízele syřišťového 25 g nať zlatobýlu 25 g Podáváme 4krát denně formou lihovodného roztoku v mnoţství 0,25 litru s přídavkem 2 kávových lţiček tinktury bucco. 9) Pro uţívání homeopatických přípravkŧ mluví mimo jiné právě nepříjemná chuť čajŧ, která dělá obzvláštní potíţe dětem a choulostivým lidem. Zpracovává se suchý list bucco lihem 70%. Dále se ředí lihem 40% aţ na potenci D3. V té se také obecně uţívá při dávkování 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Uţívá se prakticky stejně jako v alopatii s tím, ţe do značné míry odpadá nepříjemná chuť. Zcela zvláštní účinek má tinktura bucco na zánět tlustého střeva,
zejména na sestupný tračník a sigmoidální smyčku. 10) List bucco se do Evropy dostal z lidového léčitelství afrických Hotentotŧ, kde platil za bylinu nejen léčivou, ale i magickou. V magii se pitím odvaru získávala schopnost předvídat budoucnost. Pálením drogy bylo údajně moţno vyvolávat věštecké sny.
BUKVICE BUKVICE LÉKAŘSKÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) BETONICA OFFICINALIS L. Betonika lekárska (s) e Betonie, e Heil-Batunge (n) Betony (a) Bétoine officinale (f) Betonica (š)
1) Bukvice je bylina, známá také pod názvem čistec lékařský (Stachys officinalis Trevis). Jde o trvalku s přímou lodyhou, vysokou pŧl aţ jeden metr, která je nevětvená, řídce listnatá. To činí bukvici velmi typickou rostlinou listnatých lesŧ, luk a pastvin. Dolní listy má dlouze řapíkaté, horní přisedlé, všechny podlouhle vejčité aţ eliptické, vroubkovaně zubaté, vpředu zaokrouhlené. Květy jsou typicky pyskaté, starorŧţové, karmínové aţ fialové barvy. 2) Bylina má ráda vlhčí, zásadité aţ neutrální, humózní pŧdy. Místy je poměrně hojná. 3) Drogou je nať (Herba betonicae), pro kterou kdysi platilo úsloví „prodej kabát a kup si bukvici“. Sbírá se začátkem rozkvětu a s jistými výhradami se dá sbírat po celé léto aţ do podzimu. 4) Tříslovinná droga obsahuje betain, cholin, silice s hořčinami, prchavý olej, kyselinu tannovou, stachydrin a další účinné látky. 5) Droga pŧsobí dobře při poruchách trávicího ústrojí se zanícenou a překrvenou sliznicí, například při krvavých prŧjmech následkem úplavice. Lze ji vyuţít i při dyspepsii, vzniklé nedokonalým trávením. Dŧleţité je pŧsobení protiastmatické a dokonce se uvádí i kancerostastický efekt. Droga také mírně sniţuje krevní tlak a je vhodná při nervové vyčerpanosti sniţováním přecitlivělosti centrální nervové soustavy. Vyuţívá se toho hlavně při lehčích depresích a při mírnější epilepsii. Zevně se droga pouţívá v léčbě bércových vředŧ a jiných afekcí, například při bakteriálním zánětu nebo postiţení pokoţky plísní. 6) Drogu podáváme nejčastěji formou odvaru, dávkovaného při samostatném uţívání 3krát denně jeden pohár. Mŧţe se ale podávat i prášek, 3krát denně na špičku kulatého noţe, nebo tinktura, 3krát denně 35 kapek, před jídlem. Dávka se řídí zpracováním tinktury, mŧţe činit také jen 15 aţ 25 kapek. 7) Drogu nejčastěji kombinujeme s řebříčkem, kdy slouţí jako hemostatikum. Při kombinaci s pastuší tobolkou se krev stavící efekt ještě zdŧrazní a navíc někdy dochází k rozpadu močových kamínkŧ. Zevně se pouţívá zejména kombinace s kostivalem a květem měsíčku. Droga nemá výraznější neţádoucí účinky, snad kromě vyvolání pocitu ošklivosti při podávání koncentrovanějších dávek indisponovaným osobám. 8) Abatyše Hildegarda nám zanechala ověřenou radu: Asi 700 aţ 750 g drobně řezané a čerstvě usušené natě bukvice nacpeme do staré dámské punčochy a nahoře i dole uděláme uzel. Tak vznikne náplň bylinkového polštářku, který běţně povlečeme. Polštářek se velmi osvědčuje při neklidném, mělkém spánku a při ztíţeném usínání. Na podušce není třeba leţet, stačí, aby byla poblíţ hlavy. Náplň vydrţí asi 4 měsíce, pak by se měla vyměnit za novou, ovšem při pouţití sušené natě bude ţivotnost polštářku kratší. Odvar z čisté bukvice pro obecné pouţití se zhotovuje tak, ţe se 1/2 aţ 1 polévková lţíce drogy přelije sklenicí vařící vody a pak se 5 minut vaří. Po vyluhování, trvajícím asi 10 minut, se scedí a podává jeden aţ dvakrát denně 1/4 aţ 1/2 sklenice před jídlem. Dětem a mládeţi pak podáváme 1 aţ 3 lţíce odvaru také 2krát denně, a to hlavně při prŧjmech a krvácivosti. Proti kašli a zánětu nosohltanu
se zhotovuje odvar z 1 polévkové lţíce drogy v 0,125 litru vody (1/8), při popsaném postupu. Odvar se osladí medem a uţívá se taktéţ jednou aţ dvakrát denně jedna dávka. Podobnou funkci splní prostředek, zhotovený podle prastaré receptury, totiţ květ bukvice nakládaný v cukru nebo sirup z květŧ bukvice. Postup výroby je velice jednoduchý: Do větší sklenice, nejlépe zavařovací, sypeme po vrstvách cukr a čerstvý květ bukvice, aţ po poslední vrstvu cukru. Vzduchotěsně uzavřeme a uloţíme na teplém místě, nejlépe na slunci. Asi po 3 týdnech vznikne jakýsi sirup nebo nakládaný květ bukvice. Usušením květŧ mŧţeme vyrobit i kandovaný květ. Uţíváme 1 čajovou lţičku jedenkrát denně, nejlépe v pozdním odpoledni. Je to univerzální lék prakticky na všechny vnitřní choroby. 9) Bukvice je lidově velice oblíbená bylina, uţitečná po všech stránkách. Proto se také často vyuţívá i v homeopatii. Sbírá se čerstvá, kvetoucí nať, nejlépe dopoledne kolem jedenácté hodiny. Z natě se pak připravuje esence. Nať se rozmělní třením na kaši, podle §2 nebo §3, v závislosti na obsahu šťávy, s lihem 70%. Výsledkem je základní esence D0, která se pak dále ředí lihem 35% aţ na potenci D5. Obecně se uţívá potence D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, ale musí se uţívat nejméně 30 dní. Uţívání je v homeopatii v podstatě stejné jako v alopatii, hlavní pozornost je zde ale zaměřená na choroby nervové, choroby látkové výměny a na léčbu dny. Jinak se tinktura přidává do směsí proti potíţím s dýchacími orgány (například astmatu) a při problémech se zahleňováním sliznic. 10) V podstatě se dá ale říci, ţe tato královna mezi bylinami se mŧţe aplikovat v jakékoli podobě. Od dob římského císaře Augusta, který také bukvici uţíval, se vyzkoušelo uţ mnoho zpŧsobŧ na mnoho potíţí – výčet obou by trval dlouho.
CELER MIŘÍK CELER Čeleď miříkovitých (Apiaceae) APIUM GRAVEOLENS L. Zeler voňavý (s) e Sellerie (n) Wild Celery (a) Ache odorante (f) Apio (š)
1} Celer je silně aromatická jednoletá bylina, s typickým kulovitým kořenem. Lodyha je přímá, asi pŧl metru vysoká, přeslenitě hranatá, větvená. Listy jsou lesklé, přízemní dlouze ţlázkovitě řapíkaté, dolní lístky jsou peřenosečné, horní laločnaté, klínovitě obvejčité. Četné malé okolíky se 4 aţ 12 okolíčky, bez obalŧ a obalíčkŧ, květy jsou drobné, mají bílou barvu. Celer je typická rostlina, která dala své jméno celé čeledi (dříve okoličnaté). Plodem jsou dvojnaţky. 2) Celer je pěstovaná zelenina, jen ojediněle zplaňuje. 3) Drogou je především kořen (Radix apii), ale i lístky (Folium apii) a ojediněle i plody (semeno). 4) V listech celeru se nachází 10 rŧzných aminokyselin, dále značné mnoţství vitamínu C a vitamíny skupiny B. Kořeny obsahují velmi sloţitou silici, skládající se asi z 90 komponentŧ, dále cholin, maltózu, rafinózu, škrob a organické kyseliny. Pro plody je charakteristická silice, odlišná od kořenové, s typickou vŧní. 5) Naťovou drogu pouţíváme především při močových kaméncích a také jako výrazný močopudný prostředek. Kořenová droga by neměla chybět v čajích pro posílení nervové soustavy a pro uklidnění spánku. Je moţné ji také pouţít při chorobách ledvin a při špatném trávení. Čerstvá šťáva z naťové i kořenové drogy se uplatňuje hlavně v koţním lékařství a také v revmatologii. Semeno, ale i kořen jsou oblíbeny jako muţské afrodisiakum. 6) Nať se pouţívá v mnoţství 2 aţ 3 polévkové lţíce na 0,75 litru nálevu. Pije se po doušcích během dne, nejlépe z termosky. Kořenová droga se dávkuje v mnoţství 1 čajové lţičky na 200 ml odvaru, uţívá se 3krát denně, asi hodinu po jídle. Semeno se obyčejně práškuje, podává na špičku kulatého noţe a zapíjí asi 100 ml bílého vína. 7) Celerová droga by se neměla podávat déle neţ 6 týdnŧ. Listovou a kořenovou drogu ale mŧţeme přidávat do kombinací nervových a urologických čajŧ bez omezení. V urologické aplikaci pŧsobí droga lépe na muţe neţ na ţeny. Jedinou kontraindikací jsou těţší poruchy ledvin, zejména akutní záněty. 8) Při koţních zánětech se výborně osvědčila směs 50 g čerstvé, mírně osolené celerové šťávy a 50 g mírně ředěného jablečného octa. Podává se formou obkladŧ. Při revmatických poruchách podáváme na podzim obden směs 300 g mrkvové šťávy spolu s 200 g šťávy z červené řepy a 100 g šťávy z celeru. Podává se celkem 3 týdny. Při akutních stavech podáváme tuto směs denně, obyčejně po dobu 1 týdne. Výrazných úspěchŧ se dosáhlo v těchto indikacích zejména ve spojení s léčebnou hladovkou nebo alespoň přísným pŧstem. Zajímavým receptem je postup pro odstranění rudých skvrn na obličeji, včetně nosu: Dvě polévkové lţíce jemně utřené celerové hlízy zalijeme skleničkou studené vody a necháme přejít varem. Pak necháme asi 15 minut vyluhovat a přes jemný filtr procedíme. Ráno a večer, vţdy po umytí obličeje, ošetřujeme rudá místa vatičkou namočenou v odvaru. Pro odstranění lupŧ ve vlasovém porostu doporučujeme starý a osvědčený recept: Pokrájíme několik stvolŧ celerové natě a povaříme za mírného varu 15 minut ve 3 litrech vody. Pak tímto odvarem dobře opláchneme vlasy a pokoţku hlavy. Mŧţeme provádět 2krát týdně, coţ obyčejně stačí.Pro odstranění
ledvinových kamenŧ pijeme denně najednou 1 sklenici čerstvé celerové šťávy, nejlépe kolem sedmnácté hodiny. Uţ po 14 dnech bývají znát léčebné účinky, ovšem je třeba dávat pozor na uvedené kontraindikace. Proti revmatismu se pouţívají celerová semena. Čajová lţička semen se přelije skleničkou vařící vody a nechá 5 aţ 10 minut vyluhovat. Pak se scedí a pije 2 aţ 3krát denně, vţdy mezi jídlem. Mŧţeme přidat i trochu medu. Čerstvý, pomačkaný celerový list se dá pouţít pro odstranění a sníţení bolestivosti u krevních podlitin. Před přiloţením na podlitinu doporučujeme list spařit vařící vodou. 9) Lze říci, ţe větší léčebné vyuţití celeru je právě v homeopatii. Zde se vyuţívají jednak plody a jednak šťáva z kořene. Plody, které jsou léčebně nejúčinnější částí, se upravují běţně podle §4 tak, ţe se pomelou a pak naloţí do jedné pětiny litru láhve a zalijí doplna lihem 80%. Základní tinkturu je třeba macerovat 25 dní, za občasného protřepání. Vyluhování mŧţe probíhat na slunci. Dostaneme tak základní ředění D0. K léčbě se pouţívají ředění D1 a D7. Tinktury se pouţívají především na veškerá onemocnění močových cest a při některých nervových potíţích včetně bolestí hlavy. Z toho potence D1 se uţívá při retenci (zadrţování) moče, při zánětech, při bolestech hlavy, neuróze, revmatismu apod., potence D7 se pak uţívá hlavně při nemocech ledvin, jelikoţ je nedráţdí, zatímco potence D1 ano, dále při nemocech močových cest, močového měchýře, dýchacích cest apod. Šťáva z kořene, která má menší terapeutický účinek, se uţívá prakticky stejně jako plody. Upravuje se podle §1, čili prostým smícháním s lihem 60%, a dále se ředí lihem 35% aţ do potence D3, která se uţívá nejčastěji. Kromě indikací, uvedených u plodŧ, se uţívá na podporu trávení, chuti k jídlu i jako poměrně dobře fungující afrodisiakum.
CELÍK CELÍK ZLATOBÝL Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) SOLIDAGO VIRGAUREA L. Zlatobyl obyčajná (s) e echte Goldrute (n) Golden Rod (a) Verge ďor (f) Vara de oro (š)
1) Celík je trvalka s krátkým, silným kořenem a s přímou, aţ jeden metr vysokou lodyhou. Přízemní listy jsou obvejčité aţ obkopinaté, lodyţní dolní eliptické, horní postupně menší, drobně zubaté aţ celokrajné. Úbory rostou v hroznovitém květenství, které bývá 7 aţ 18 mm dlouhé, koruny jsou ţluté a skládají se z 6 aţ 12 jazykovitých kvítkŧ, terč z 10 aţ 30 trubkovitých kvítkŧ. Plodem jsou pýřité naţky. 2) Celík zlatobýl, známý i jako zlatobýl obecný, je rostlina z volné přírody bohuţel pozvolna mizející, dříve ovšem hojná bylina, vyskytující se na neutrálních aţ kyselých humózních pŧdách, obyčejně ve světlých lesích. U nezkušených sběračŧ hrozí velmi snadná moţnost záměny s rostlinami rodu starček. Příbuznými druhy této léčivky jsou celík obrovský (Solidago gigantea Aiton) a celík kanadský (Solidago canadensis L.). Ty mají příbuzné obsahové látky a často bývají označovány jako plnohodnotná náhrada celíku zlatobýlu. Podle našich zkušeností to však není pravda a náhrada celíku zlatobýlu zatím není známa. 3) Drogou je buď nať (Herba virgaureae) nebo květ (Flos virgaureae). Obojí se sbírá těsně před rozkvětem, protoţe rozkvetlá nať i květ při sušení zasemení, zpápěří a jsou méně hodnotné. Droga se musí navíc sbírat mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Nedodrţením doby sběru droga ztrácí aţ 60% účinnosti. 4) Droga obsahuje řadu flavonoidŧ, rutin, betain, třísloviny, saponinové glykosidy, fenolové kyseliny, hořčiny, sliz, silice a řadu dosud neověřených látek. 5) Droga je jednou z nejlepších u nás známých, zejména pokud se týká pŧsobení v oblasti nemocí ledvin a močových cest. Pŧsobí močopudně, desinfekčně, rozpouští kaménky, podporuje celkovou látkovou výměnu, tlumí krvácení v trávicím ústrojí, odstraňuje deformaci ledvin. Mŧţe se pouţívat i zevně na nehojící se rány, ekzémy, infikované rány, lze ji pouţít i na veškeré afekce. 6) Zlatobýl se obyčejně podává v nálevu a ve směsi, a to 3 aţ 6krát denně před jídlem. Vŧbec nejlepší obecnou formou je lihovodný roztok, který je moţno aplikovat jak pro vnitřní, tak i pro vnější pouţití. Velice dobře se uplatňuje i mast ze zlatobýlu, a to nejen na koţní, ale i na podkoţní projevy a defekty. 7) Zlatobýl je vhodný pro všechny urologické kombinace, neměl by se však uţívat samostatně. Nejsou sice známy ţádné vedlejší nebo neţádoucí účinky, ale jeho předávkování nebo dlouhodobé uţívání mŧţe podráţdit ledviny příliš silnou funkčností, přičemţ přesné určení dávky není jednoduché. Jediné nebezpečí je záměna za byliny rodu starček, které se povaţují za jedovaté i kancerogenní. Starčeky se jen těţko odliší od zlatobýlu, rozdíl je vlastně jen v morfologii neboli stavbě květu. 8) Ledvinový čaj z celíku je velice účinný, ale celík zlatobýl v něm nemŧţe být nahrazen jiným celíkem. Tři hmotnostní díly zlatobýlu a po 1 dílu rdesna ptačího (truskavce), přesličky rolní a rdesna blešníku (vrbice bílé) tvoří směs, která se uţívá zásadně formou nálevu. Podává se 3krát denně před jídlem sklenka nálevu a k tomu aţ 3 litry jiných tekutin po celý den. Během léčby se nedoporučuje pít minerální vody s větším obsahem sodíku (Na+) neţ 100 mg na litr. Doba léčby je 4 aţ 8 týdnŧ. Zajímavá je polská verze úpravy zlatobýlu pro obecné pouţití. Podle ní se totiţ
dělá klasický zápar tak, ţe se 1 lţíce drobně posekané drogy dá na 20 minut projít párou z pŧldruhé sklenice vařící vody v přikryté nádobě, pak se scedí a pije 1/3 aţ 1/2 skleničky mezi jídly. Zápar se dá pochopitelně pouţít i jinak, například na obklady, ke kloktání apod. 9) Celík zlatobýl je jednou z bylin, která homeopaticky upravena má neobyčejně široký rozsah moţného pouţití. Lze říci, ţe homeopatická tinktura mŧţe být součástí všech tinktur pro jakékoli pouţití. Přednostní uţití však vyplývají z největšího pŧsobení, tedy u všech poruch a potíţí souvisejících s ledvinami, například i poruch v pohlavní sféře. Pouţívá se čerstvý květ a zpracovává se podle §3, přičemţ se pouţívá líh nejméně 80%, lépe však 90%. Ředí se aţ do potence D4 lihem 40%. Nejčastější pouţití je při ředění D4 a aplikuje se prakticky stejně jako v alopatii. Výhodou je zde ovšem to, ţe při poměrné vzácnosti celíku zlatobýlu se dá mnohem racionálněji vyuţít – při stejném nebo i větším účinku. Tinktura je například jednoznačně účinnější při léčbě koţních onemocnění, proto se také vyuţívá pro léčbu špatně se hojících nebo hnisavých ran, podlitin apod.
CIBULE CIBULE KUCHYŇSKÁ Čeleď liliovitých (Liliaceae) ALLIUM CEPA L. Cesnak cibulový (s) e Küchenzwiebel (n) Onion (a) Ail oignon (f) Cebolla (š)
1) Cibule je známá zeleninová plodina, dvouletá aţ vytrvalá, se sukničitou, zploštěle kulovitou cibulí velikosti aţ 10 cm. Z ní vyrŧstají dlouhé, velmi úzké listy a vysoká, dutá lodyha, ve spodní polovině nafouklá, končící nahoře typickým kulovitým květenstvím. 2) Cibule je známa jako pěstovaná bylina, jen zřídka zplaňující. Z příbuzných druhŧ se léčebně vyuţívá téţ tzv. cibule šalotka (Allium salota Dostál). 3) Uţitnou částí je nejčastěji vlastní cibule (Bulbus allii cepae), sbíraná zpravidla v časném podzimu. 4) Obsahové sloţení cibule je velmi pestré. Obsahuje především vitamíny řady B, zejména pak B2 – riboflavin, dále vitamín C, antibioticky pŧsobící fytoncidy, sloţené ze zvláštních sirných sloučenin, silice, cukry, organické kyseliny, flavonoidy a další látky. 5) Cibule je antibioticky značně aktivní vŧči G+ i G– baktériím, zvyšuje sekreci trávicích šťáv v ţaludku a ve střevech, sekreci ţluče i tvorbu pankreatických enzymŧ. Pŧsobí sedativně na nervový systém i jako výborné expektorans při větším zahlenění. Stimuluje srdečně-cévní systém, pŧsobí antiskleroticky a desinfekčně ve střevech. Velmi účinně dovede potírat trichomonózní aktivitu v ţenských genitáliích. 6) Sušená cibule se v léčbě uţívá spíše jen výjimečně. Dŧleţitá je ale příprava jiných lékových forem. Vhodnou formou je například tinktura z čerstvé cibule, připravena běţným zpŧsobem, v hmotnostním poměru 1:4 s lihem 60%. Směs proti trichomonóze (bičenka poševní) připravujeme takto: Tinkturu odpařujeme ve vodní lázni (vhodné jsou zejména smaltované nebo nerezové hrnce s vodním pláštěm pro přípravu mléka) aţ do polovičního objemu, zahuštěný produkt pak smísíme v poměru 1:1 s lékárenským glycerinem a dobře protřepeme. Do přípravku namáčíme tampon, kterým potíráme postiţená místa, nebo tampon zavedeme do pochvy. Šťávu ze syrové cibule, smíchanou s medem v poměru 2:1, podáváme po lţičkách při kataru horních cest dýchacích a při nachlazení. Jako účinné expectorans uţíváme také přípravek vyrobený následovně: Pŧl kilogramu cibule pomeleme na mlýnku na maso, přidáme 400 g cukru a pŧl litru vody a celé vaříme na mírném ohni asi 2 hodiny. Pak promícháme se 100 g medu. Uţíváme 4krát denně 1 polévkovou lţíci. Při chřipce se osvědčilo inhalování fytoncidŧ. Připravíme šťávu z jedné velké nebo 2 aţ 3 menších cibulí, vylijeme ji na talířek a vŧni vdechujeme nosem asi 3 minuty. To provádíme několikrát denně. Oči přitom musí být zavřeny. Cibulovou šťávu mŧţeme také kapat přímo do nehojících se nebo zahnisaných ran. Vnitřně dávkujeme tinkturu 4krát denně 20 aţ 25 kapek, při dobré snášenlivosti aţ 30 nebo 35 kapek. 7) Sušená cibule poněkud ztrácí na účinnosti a jen výjimečně se přidává do čajových směsí. Většinou se aplikuje některá z uvedených forem. Cibule je mírně toxická pouze při skladování v rozkrojeném stavu delším neţ 24 hodin. Uvolňovaná kyselina propylansulfonová zejména při krájení silně dráţdí sliznice a
oční spojivky a jsou známy i případy nesnášenlivosti cibule. Jediná kontraindikace je při aktivovaných ţaludečních vředech. 8) Postup při vypadávání vlasŧ: Vlasy umyjeme jemným mýdlem a po opláchnutí je mírně zvlhčíme octovou vodou, aby se obnovil kyselý povlak. Pak je dŧkladně vysušíme a do suchých vlasŧ lehce vmasírujeme čerstvou cibulovou šťávu. Poté hlavu ováţeme plátnem, které sejmeme aţ po hodině. Hlavu znovu umyjeme, tentokrát jemným ţloutkovým šamponem. Rozemletím cibule a kvetoucí natě lilie bílé (Lilium album L.) získáme šťávy, které smícháme s medem, všeho stejným dílem. Dŧkladně promícháme, například v mixeru, a při míchání zahustíme trochou roztaveného včelího vosku. Dobře prohřejeme na vodní lázni, znovu dŧkladně promícháme, necháme vystydnout a uschováme v chladnu. Mast výborně pŧsobí na vrásčitý obličej – vtíráme ji kaţdý večer do pokoţky. 9) Je škoda, ţe se málo ví o moţnostech vyuţití cibule v homeopatické praxi, protoţe oproti vyuţití v alopatické terapeutické praxi má cibulové homeopatikum celou řadu výhod. Jednak je vţdy čerstvé, vţdy stejné účinnosti, nepáchne a nepotřebuje ţádnou úpravu, a jednak nevyţaduje ţádné zvláštní skladování. Esence se vyrábí z čisté, čerstvé cibulové šťávy podle §1, smícháním šťávy s lihem 90%. Ředí se lihem 30% aţ do potence D4. Běţně se uţívají potence D2, D3 a D4, nejčastěji však D4. Uţití je v podstatě stejné jako v alopatii, ovšem homeopatickou tinkturu aplikujeme všude tam, kde přímé uţití cibule nebo šťávy není moţné nebo vhodné, nebo při alergii na cibuli. Homeopatikum má zvláštní význam při konjunktivitidě, při zánětech hrtanu a hltanu, neruralgii, střevních a ţaludečních potíţích.
CITRONÍK CITRONÍK PRAVÝ Čeleď routovitých (Rutaceae) CITRUS LIMON (L.) Burm. fil. Citrónovník pravý
1) Citroník pravý je subtropický strom výšky kolem 4 metrŧ s kulovitou, nepravidelnou korunou. Větve má silné a obvykle trnité, mladé listy a poupata mají purpurový nádech. Listy jsou eliptické, květy bílé s narŧţovělou aţ purpurovou vnější stranou okvětí. Ţluté, eliptické, mnohosemenné plody vytvářejí tzv. hesperidia, coţ jsou zvláštní bobule, které známe pod názvem citrony. 2) Citroník je hojně pěstován i našimi citrusáři, přirozeně jen ve skleníkových podmínkách, protoţe otevřené květy a mladé plody jsou ohroţeny jiţ při teplotách +2 °C a teplota -5 °C tvoří kritickou hranici pro celý stromek. Rod Citrus má podle Allofse asi 170 druhŧ a u samotného citroníku se uvádí přibliţně 1 200 odrŧd. 3) Předmětem léčebného vyuţití jsou jednak celé citrony (Fructus citri), jednak citrónová kŧra (Flavedo citri, Cortex pericarpi citri). 4) Citrony obsahují provitamin A, vitaminy skupiny B, kyselinu listovou a pantotenovou a vitamin C, ovšem méně, neţ se všeobecně předpokládá, asi 60 mg%. Z minerálních látek je nejvyšší obsah draslíku, asi 150 mg; dále je zde sodík, vápník, hořčík, mangan, ţelezo, měď, zinek, fosfor, síra a organické kyseliny. I přes kyselou chuť je citron zásadotvorný; alkalitu je moţno prohloubit pečením. 5) Citrony i ostatní citrusové plody jsou někdy označovány za léčivé potraviny. Citrony podporují pocení a odvodnění. Ředěná citrónová šťáva je ideálním nápojem při horečnatých onemocněních. Citrusový pektin účinně sniţuje hladinu krevního cholesterolu a v kombinaci s přítomným vitaminem C mŧţeme rovněţ hovořit o poměrně výrazném účinku protisklerotickém. Citrónová silice má účinky protiplísňové a zejména v kombinaci se silicí australského čajovníku (TTO, oleum cajeputi) je antimykotické spektrum velmi široké. 6) Spolehlivý protikurdějový účinek (kurděje – nemoc z nedostatku vitaminu C) má denní dávka jiţ 2 aţ 3 polévkových lţic citrónové šťávy. S ohledem na víceméně potravinový charakter citronŧ není dávkování nijak přísně vymezeno. 7) S výjimkou velmi vzácné alergie nemá podávání citronŧ ţádné kontraindikace a nejsou ani známy výraznější neţádoucí účinky. Americký jasnovidec Edgar Cayce, známý svými skvělými zdravotnickými radami a závěry, udělovanými v transu, doporučoval nekombinovat citrony s mlékem a mléčnými produkty. 8) Výbornou kúru na očistu jater a ţlučníku navrhl jiţ před 1 000 lety Avicenna. Kaţdé ráno vezmeme nalačno bezprostředně po sobě 1,5 polévkové lţíce panenského olivového oleje, 1 polévkovou lţíci citrónové šťávy a 0,5 polévkové lţíce medu. Jíst však mŧţeme nejdříve po čtvrt hodině. V ţádném případě by se jednotlivé součásti neměly míchat. Kúra má trvat 4 aţ 5 měsícŧ, podle stavu „zanesení“ jater. Zdraví lidé mohou čtyřměsíční kúru provádět jednou za 2 aţ 3 roky, lidé s jaterními potíţemi nebo s narušenými játry (podle testŧ), by měli pětiměsíční kúru absolvovat kaţdoročně. Při kúře není nařízená přísná jaterní dieta, nicméně je vhodné vyvarovat se pokrmŧ, které játra nadměrně zatěţují. Především se jedná o jídla smaţená, a to zvláště ve veřejném stravování, kde bývají tuky ke smaţení často přepálené. Prvních 14 dní bychom se také měli zdrţet pravé kávy a jakéhokoli alkoholu včetně piva a vína. Vhodné je nasazení veganské nebo aspoň
vegetariánské stravy. Při revmatických bolestech kloubŧ a páteře se výborně osvědčují recepty srbského „travara“ Jovo Mijatoviče: Čtyřikrát denně podáváme 1 polévkovou lţíci šťávy z pečených citronŧ. Při pečení citronŧ v dobře vyhřáté troubě (pečeme do okamţiku, kdy citrony začnou pukat) vznikají velmi dobře vstřebatelné ústrojné vazby salicylových sloučenin se silným protirevmatickým účinkem. Zevně aplikujeme mazání: Šťávu ze 3 citronŧ smícháme se stejným mnoţstvím olivového oleje, dobré slivovice a lékárenského terpentýnu. Do směsi nastrouháme kousek bílého mýdla Hellada velikosti asi 2 kostek cukru. Vše dáme do láhve, promícháme a před pouţitím vţdy dŧkladně protřepeme. Směs pouţíváme k lehkým masáţím, nejlépe na noc. Masírované klouby obváţeme. Souběţně doporučujeme vypít denně asi 4 sklenice čaje z trojkombinace natě mateřídoušky, oddenku pýru a natě rdesna ptačího (truskavce). 9) Homeopaticky se citroník nezpracovává. 10) Citrónová silice je často vyuţívána v aromaterapii jako neurostimulátor. Tlumí totiţ bolesti hlavy a zároveň pŧsobí desinfekčně. V kosmetice mŧţeme vyuţít účinkŧ citrónové šťávy na ošetřování mastné a nečisté pleti s rozšířenými ţilkami. Recept z jiné oblasti: Jen 10 kapek citrónové silice rozpustíme ve 20 ml lékárenského denaturovaného lihu, a tak získáme mimořádně účinný prostředek na čistění brýlových skel. U nás se dlouho úspěšně pouţívá recept na odstranění ţlučníkových kamenŧ, podobný receptu Avicenny: Nejprve se dodrţuje jeden den pŧst podle jógy (pije se jen minerální voda a nic se nejí). Následující den vymačkáme 3 citrony do 0,5 l olivového oleje, nejlépe panenského. Pak vypijeme celé mnoţství nebo tolik, kolik náš organismus snese. Během dne vyjdou veškeré kameny. Celodenní pŧst také není striktní podmínkou účinnosti receptu, ale činí postup hladší, plynulejší a účinnější. Tento postup, jakkoli vypadá nebezpečně, je poměrně bezpečný. Nejstarší pacientce, která postup úspěšně realizovala, ovšem bez našeho vědomí, bylo 92 let a po prodělání kúry zcela pookřála. Přesto však nabádáme k určité opatrnosti; před zahájením této kúry vše konzultujte se svým léčitelem.
ČAGA REZAVEC ŠIKMÝ Čeleď kožovkovitých (Hymenochaetaceae) INONOTUS OBLIQUUS /Pers. et Pr./ Pill. Ryšavec šikmý (s) r Rostporling (n) Polypore (a) Agaric, Amodouvier (f) Agarico (š)
1) Čaga je druh choroše, houby, rostoucí především na břízách. Její plodnice je poměrně velká, kulovitého tvaru, povrch je černý, na řezu tabákové barvy. Saje březovou šťávu a v okolí svého rŧstu zpŧsobuje zahnívání dřeva. Méně často je moţné jej najít na olších, jilmech, jeřábu a na jasanech. 2) Hojný je zejména v Estonsku, Rusku (hlavně na Sibiři), ale roste také u nás, v Polsku, na Slovensku a v Německu. 3) Drogou je tzv. čaga (Inonotus obliquus), tmavohnědé aţ černé tvrdé nádory na bříze. Jsou to tzv. imperfektní plodnice, které mají na povrchu tzv. chlamydospory. Při odumírání stromu vzniká tzv. perfektní forma plodnice. Ta vyrŧstá pod kŧrou a tvoří na stromě trhliny. Plodnice mají rourky odchýlené od osy stromu, a proto je zde namístě přídomek šikmý. Droga se získává na jaře a na podzim tak, ţe novotvar osekáme sekyrkou nebo odřízneme pilou, rozřeţeme na malé kousky a sušíme umělým teplem při teplotě do 50°C. 4) Aktivní sloţkou drogy jsou látky typu dvojsytných alkoholŧ ze skupiny triterpenŧ. Jde zejména o betulin, inoitodiol a obliquol. Dále se v této droze vyskytuje kyselina čagová, polysacharidy, steroidy a řada blíţe neurčených látek. Některé obsahové látky jsou termolabilní. 5) Droga má poměrně silné kancerostatické pŧsobení, hlavně při nádorových onemocněních trávicího ústrojí. Do střev se ale musí dodávat formou klyzmatu neboli klystýrem. Podle známých prací je zde navíc značná pravděpodobnost, ţe delším pravidelným uţíváním v malých dávkách se vytváří jakási imunita proti nádorovým onemocněním všeho druhu. Droga má celkový tonizující účinek na organismus, projevující se povzbuzením enzymatických funkcí. Zcela jednoznačně pŧsobí při zánětech ţaludku, při ţaludečních vředech a při aplikaci klyzmaty zlepšuje i ulcerózní kolitidy a Crohnovu chorobu. 6) Na západě bývalého SSSR je moţné v lékárnách získat „extrakt běrezovogo griba čaga“ i speciální koncentrovaný sirup Befungin. Návod bývá přiloţen. Při přípravě čaje přímo z drogy se postupuje následovně: Drogu přelijeme vlaţnou převařenou vodou a 4 aţ 5 hodin macerujeme při pokojové teplotě. Pak drogu pomeleme, například na mlýnku na maso. Vodu ovšem nevyléváme, ale pouţijeme na další přípravu. Přihřejeme ji na maximálně 50°C a znovu ji nalijeme na drogu tak, ţe na 1 díl drogy dáme 5 dílŧ vody. Vyluhujeme 48 hodin, přecedíme a usazeninu vylisujeme přes několik vrstev gázy. Získanou hustou tekutinu doplníme převařenou studenou vodou na pŧvodní objem. Tento přípravek mŧţeme skladovat v chladničce 3 dny, nepočítaje v to den přípravy. Denně se podávají 4 sklenice čaje, které pijeme malými doušky. Před pouţitím mírně přihřejeme. Mŧţeme také pouţít léčivá mikroklyzmata o objemu 150 aţ 200 ml na noc, samozřejmě po předchozím očistném klyzmatu. Při kontraindikací přísunu tekutin podáváme poloviční mnoţství čaje o dvojnásobné koncentraci. Léčba bývá velmi dlouhodobá a realizuje se ve čtvrtletních cyklech. Po třech měsících aplikace zařazujeme vţdy jeden aţ dva týdny přestávku. Při aplikaci extraktu podáváme denně 3 aţ 3,5 g extraktu, ředěného vodou v poměru 1:7 aţ 1:10.
7) Souběţně s popsanou léčbou není vhodné podávat antibiotika a čistou glukózu. Droga sama je netoxická. Při velmi dlouhé nepřetrţité aplikaci se mŧţe vyskytnout pocit předráţděnosti centrální nervové soustavy. V takovém případě zařadíme ihned přestávku a pak pokračujeme se sníţeným dávkováním. Protoţe účinek drogy je komplexní, nekombinujeme ji s jinými bylinami. V mezidobích, při přerušení uţívání čagy, je však moţné nasadit jiný bylinný čaj. Poté bychom ovšem měli dávky drogy sníţit. Nutnost dlouhodobé léčby platí především pro onkologická onemocnění. Při léčbě jiných potíţí, například při zánětech, bývá dosaţeno uţ po 2 aţ 3 týdnech dobrých výsledkŧ jiţ při dávkování 1 aţ 2 sklenice denně. 8) Podobný účinek má také choroš březovník obecný (Piptopurus batulinus Karst.), který je u nás hojnější. Jednoznačně dobré zkušenosti máme s preparátem Befungin. 9) Tato houba se zatím, pokud naše znalosti stačí, nikdy homeopaticky nevyuţívala a zřejmě ani vyuţívat nebude. Příprava homeopatické tinktury je velmi sloţitá, některé látky se musí vařit, jiné var nesnášejí, některé se zase ničí světlem, takţe nejen samotná příprava, ale i účinek by byl velmi nejistý. 10) Při léčbě čagou je obyčejně indikována vegetariánská dieta, tzn. strava bez masa, vajec, mléka a mléčných produktŧ. Jen výjimečně se připouští jogurt, kefír a kvalitní vykysané mléko.
ČAJOVNÍK ČAJOVNÍK ČÍNSKÝ Čeleď čajovníkovitých (Theaceae) CAMELLIA SINENSIS L. Čajovník čínsky (s) r Teestrauch (n) Tea Plant (a) Thé-arbuste (f) Planta del té (š)
1) Čajovník je vytrvalý, stále zelený keř, dorŧstající výšky několika metrŧ. Listy jsou malé, oválné, s krátkými řapíky, na lícní straně tmavozelené, na rubní straně světlejší. Z paţdí lístkŧ vyrŧstají malé květy bílé barvy, přecházející do starorŧţového odstínu. Plodem jsou kulaté, trojpouzdré tobolky, velikostí připomínající třešně. Obsahují hnědá, lesklá semena, dlouhá asi 12 mm. 2) Čajovník je pěstovaná, hojně šlechtěná rostlina subtropických oblastí. Daří se jí v jiţní Číně, Japonsku, Indii, na Cejlonu, v Indonézii, v Gruzii a Azerbajdţánu a také v Africe. 3) Drogou je list (Folium theae), sbíraný od třetího roku ţivota keříku, a to několikrát za rok. Z hlediska terapeutického má význam především zelený čaj, získávaný okamţitým usušením sklizených lístkŧ. Pokud se čaj před usušením nechá zapařit, dochází k tzv. fermentaci. Tím vyniknou chuťové vlastnosti čaje, ale sniţují se účinky léčivé, a to mnohdy velmi výrazně. Fermentovaný čaj přichází na trh pod názvem černý čaj. Mezi černým a zeleným čajem je ještě tzv. čaj ţlutý, nazývaný oolong (vysl. oulong), neboli čaj polofermentovaný. Pro tuto úpravu se vybírají nejušlechtilejší druhy čaje, a proto je také tento čaj řazen ke špičkové kvalitě. Z uvedeného vyplývá, ţe pro terapii se hodí pouze čaj zelený a částečně i oolong. Černé čaje se pro léčbu zpravidla neuţívají, s výjimkou pouţití proti prŧjmŧm. 4) List čajovníku obsahuje značné mnoţství tříslovin, dále alkaloidy kofein, teofylin, teochromin, xantin a adenin. Souboru těchto alkaloidŧ se někdy říká tein. Vedle toho obsahuje čajovník lecitin, minerální látky, silice, nukleové sloučeniny, vitamíny skupiny B, kyselinu pantotenovou a další účinné látky. 5) Čaj příznivě ovlivňuje cévy, které rozšiřuje a také jim vrací pruţnost, přičemţ sniţuje jejich prostupnost a případně i lámavost. Zpomaluje pochod sklerotizace, sniţuje hladinu kyseliny mléčné, vyskytující se při únavě. Pŧsobí silně antibioticky, zlepšuje krevní oběh, pŧsobí močopudně a potopudně. Je také dokonalým termoregulátorem – v zimě zahřívá a v létě chladí. Dovede ochránit před UV zářením při opalování a při léčebném ozařování. Je velmi vhodným prostředkem v prevenci a léčbě náhlých příhod mozkových a nejrŧznějších potíţí prokrvení. Nezvyšuje krevní tlak. 6) Podává se nálev, jehoţ vyluhování trvá u zeleného čaje 2 minuty, u čaje oolong 3 minuty a u černého čaje 4 minuty. Pravý čaj se připravuje asi z poloviny hmotnostního mnoţství klasické bylinné směsi. Nejúčinnější lékovou formou je však tinktura, zvláště pokud je připravována demacerací. Čaj proti prŧjmŧm necháváme vyluhovat zhruba dvojnásobnou dobu nebo i déle. Počítejme ovšem s tím, ţe bude trpký. Obyčejně podáváme denně 2 aţ 3 šálky čaje. Tinktury dávkujeme 30 aţ 35 kapek podle potřeby, ale většinou vícekrát denně. S úspěchem se také pouţívají čajová klyzmata. 7) Čaj mŧţeme výhodně kombinovat do nejrŧznějších směsí a prakticky vţdy se tím jejich účinnost vylepší nebo se alespoň zvýrazní chuť. Podávání čaje i ve větších dávkách nemá vedlejší účinky jako například u kávy. Určitou kontraindikací je těţší forma zácpy.
8) Silné čajové klyzma má výrazný desinfekční účinek, zejména v kombinaci s tymiánem. Kromě toho mŧţeme doporučit: Na posílení nervové soustavy směs ze 250 g pravého čaje, po 1 polévkové lţíci máty a dobromysli, po 2 polévkových lţících meduňky a třezalky a 3 polévkové lţíce srdečníku. Uţíváme 3krát denně šálek nálevu. Ke kloktání směs stejných dílŧ listu šalvěje, natě řepíku a květu měsíčku. Připraví se nálev a do něj se přidá na jednu sklenici jednu čajovou lţičku čajové tinktury. Směs se kloktá 6krát denně. Při poruchách ledvin se bere na 250 g pravého čaje 3 polévkové lţíce celíku zlatobýlu, 2 polévkové lţíce listu medvědice nebo listu brusinky a po 1 polévkové lţíci kořene celeru (muţi) nebo kořene petrţele (ţeny), březového listu a natě rdesna ptačího (truskavce). Podáváme 4 šálky denně. 9) Čajovník, i kdyţ je masově pouţívanou bylinou, stále ještě není předmětem zájmu výrobcŧ homeopatik. Je to škoda, protoţe homeopaticky zpracovaný čaj má značné účinky a jeho vyuţívání v homeopatii by značně obohatilo beztak vysoký přínos této byliny. Homeopatická tinktura se vyrábí následujícím zpŧsobem: Deset gramŧ černého čaje se na mírném ohni povaří 5 minut ve 20 ml vody, Vzniklá tekutina se procedí a zředí v poměru 1:1 lihem 80%. Tato esence se dále ředí lihem 40% aţ do potence D2. Toto ředění se pak uţívá stejně jako terapeuticky upravený čaj – především pro správný stav, pruţnost, lámavost, léčbu a prevenci cév, pro správný krevní oběh, proti únavě, při poruchách prokrvení apod.
ČEKANKA ČEKANKA OBECNÁ Čeleď čekankovitých (Cichoriaceae) CICHORIUM INTYBUS L. Čakanka obyčajná (s) e gemeine Wegwarte (n) Chicory (a) Ciconée (f) Achiconia (š)
1) Čekanka je většinou trvalka s hranatou, okolo jednoho metru vysokou lodyhou. Listy má podlouhlé, nedělené, nahoře kopijovité, širokou spodinou přilehlé. Vyšší listy jsou menší, přecházející aţ v listeny, z jejichţ paţdí vyrŧstají květní úbory. Květy jsou blankytně modré, mají dvouřadivý zákrov a jazykovitou korunu. Spodní listy jsou kracovitě peřenoklané a připomínají typické listy pampelišky. Plodem jsou hranaté, asi 3 mm dlouhé naţky. Vřetenovitý kořen je rovný a vrŧstá do pŧdy kolmo k povrchu. 2) Čekanka je velmi hojná bylina mezí, luk, příměstských parkŧ a travnatých ploch. 3) Drogou je především kořen (Radix cichorii), sbíraný od září do listopadu, případně na jaře. Sbírá se i nať (Herba cichorii), někdy i listy, a to nejlépe v době před rozkvětem rostliny, tedy na přelomu jara a léta. Pro pouţití v očním lékařství se ojediněle sbírá i květ, podle moţností hned v začátku rozkvětu, tedy v červenci. Pěstované kultivary se nepouţívají. 4) Kořen obsahuje velké mnoţství inulinu, glykosid intybin, třísloviny, cholin, pryskyřice, slizy, minerální látky, terpenové hořčiny atd. Sloţení listŧ se příliš neliší, takţe je moţno pokládat obě drogy za rovnocenné. 5) Obě drogy výrazně podporují látkovou výměnu a funkci jater a pŧsobí příznivě na tvorbu a vyměšování ţluči. Zlepšují také práci srdce a podporují trávení, ale v trávicím ústrojí pŧsobí i protizánětlivě. Zevně mŧţeme čekanku aplikovat jako obklad na bolavé klouby, ale také při některých ekzémech. Čerstvá šťáva z kořene, lehce vtíraná do vlasové pokoţky, podporuje rŧst vlasŧ. Květovou drogu pouţíváme k výplachŧm očí při zánětu spojivek, víček, rohovky a duhovky. Čekanka má i další účinky, například při podávání před spaním pŧsobí proti častému nočnímu probouzení. Čekankový čaj pomáhá také při funkční zácpě, velice časté při změnách pobytu (tzv. cestovní zácpa). 6) Nejčastější formou uţívání je nálev, podávaný v běţných dávkách. Vhodnou formou je také klasický bylinářský čaj a bylinný balzám. Málo vyuţívanou formou jsou bohuţel obklady čekankou, i kdyţ jsou v určitých případech rovněţ velice účinné. 7) Čekankové drogy představují svým poměrně jemným pŧsobením zvláštní alternativu formy pampeliškové drogy a také velmi vhodnou příměs do mnoha kombinací. Osvědčila se třeba kombinace s jablečníkem, heřmánkem, řepíkem a třezalkou. Čekanku mŧţeme podávat i dlouhodobě, nemá ţádné vedlejší účinky ani kontraindikace. 8) Proti jarní únavě doporučujeme směs 100 g natě čekanky, kořene jehlice trnité a natě meduňky po 50 g, natě tymiánu a natě čubetu benediktu po 25 g. Podáváme jako klasický bylinkový čaj v mnoţství asi 750 ml denně. Pro tonizaci – posílení pokoţky a k zabránění moţného vzniku vrásek slouţí výborně obklady z čekanky: Dvě polévkové lţíce čekankové natě a drceného kořene čekanky se přelijí dvěma sklenicemi studené vody, vše se pomalu zahřívá aţ k bodu varu a pak se 15 minut na nejmenším plameni vaří. Po odstavení se nechá 15 minut vyluhovat a pak se scedí. Obklady z odvaru se pouţívají vlaţné
anebo studené, 2krát denně, nejlépe obden. Velmi podobný je odvar proti zápachu z úst. Zde se pouţije 20 g natě a drceného kořene na 0,5 litru vody. Droga se dá do studené vody, zahřeje aţ do varu, odstaví, nechá se 15 minut zakrytá vyluhovat a scedí se. Pije se sklenička před kaţdým jídlem, asi po dobu 3 týdnŧ. Tento odvar podporuje také tvorbu mléka při kojení, coţ dává za pravdu tvrzení, ţe zápach z úst je vnitřního pŧvodu. Na nechutenství doporučujeme salát z mladých, čerstvých listŧ čekanky, smíchanými s jinými salátovými listy, který by se měl jíst před obědem a před večeří. Ideálním a vyloţeně ţlučníkovým čajem je směs čekanky s mátou peprnou, smilem písečným, třezalkou tečkovanou, vlaštovičníkem a řebříčkem, vše rovným dílem. Jedna polévková lţíce směsi se zalije 0,5 litru studené vody, nechá přejít varem, pak přikryté necháme 15 minut vyluhovat a scedíme. Pije se 3krát denně sklenička před jídlem. Místy se lidově s úspěchem pouţívá naklepaný list čekanky na obklady otokŧ a zánětŧ pokoţky. Doporučujeme před přiloţením list ponořit do vroucí vody. 9) V homeopatii je čekanka poměrně známá. Homeopatické tinktura se vyrábí z čerstvého kořene, kopaného na podzim v září a říjnu, ale musí to být kořen z volně rostoucích bylin. Čerstvý kořen se ihned po vykopání a omytí studenou vodou upravuje podle §3, tzn. rozmělněním a další úpravou s lihem 90%. Další ředění se pak provádí lihem 35% aţ do potence D2, která se také terapeuticky vyuţívá. Uţití je prakticky stejné jako v alopatii, s tím doplňkem, ţe se dává přednost pouţití v případech jaterních potíţí, především při hypofunkci, při malé produkci ţluče, a také při onemocnění ţlučníku. Tinktura se dá pouţít i při vnějších onemocněních, například při zánětu pokoţky nebo i při vředovitosti pokoţky.
ČECHŘICE ČECHŘICE VONNÁ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) MYRRHIS ODORATA (L.) Scop. Čechrica voňavá
1) Čechřice vonná je trvalka, která po rozemnutí voní po anýzu. Z vícehlavého oddenku vyráţí přímé, asi 1,5 metru vysoké lodyhy, oblé, duté, nahoře větvené, častěji lysé, někdy vlnatě chlupaté. Listy jsou velké, měkké, v mládí šedě chlupaté, v obrysu široce trojúhlé, 2 aţ 3krát zpeřené, lístky řapíčkaté, úkrojky přisedlé, vejčité, nepravidelně peřenoklané. Okolíky jsou bohaté, postranní často v přeslenu, s 5 aţ 20 okolíčky, obal chybí. Květ je drobný, bílý. Plod je klínovitě obvejčitý, asi 20 aţ 25 mm dlouhý – je to největší plod ze všech u nás rostoucích okolíkatých rostlin. 2) Čechřice pochází z Alp. U nás byla dříve hojně pěstována, později zplaněla, například v Krkonoších a Podkrkonoší, v Jizerských horách, v Českém ráji a Českém středohoří, v Broumovských stěnách, v Orlických horách, ve Ţďárské vrchovině, na Šumavě, v Beskydech a na Slovensku v Bílých Karpatech. Rostlina má ráda polostín a bohaté, humózní pŧdy. Výsev provádíme přímo na záhon, a to zásadně na podzim. Vysazujeme (vyséváme) asi na pŧlmetrovou vzdálenost. 3) Předmětem sběru a léčebného pouţití je především nať (Herba myrrhidis syn. Herba cerefolii hispanici), případně plod (Fructus myrrhidis). 4 ) Z obsahových látek je nevýznamnější glykosid apiin, dále silice, něco tříslovin, pryskyřice a organické kyseliny. 5) Nať mŧţeme vyuţít jako účinné antiastmatikum a jako expektorans, tedy prostředek podporující vykašlávání hlenŧ při zahlenění prŧdušek. Dále droga pŧsobí jako mírné tonikum a roborans, tedy povzbuzující a posilující prostředek. Podobně pŧsobí i kořen. Plod podporuje tvorbu mateřského mléka. 6) Drogu podáváme formou nálevu, v obvyklých dávkách. 7) Drogu mŧţeme aplikovat jak samostatně, tak i ve směsích. Kontraindikace a neţádoucí účinky nebyly pro mírné pŧsobení vŧbec stanoveny. 8) Vinný odvar čechřice v bílém víně, podávaný po polévkových lţících, účinně tlumí rozvoj astmatického záchvatu. Víno se však musí vařit nejdéle 3 minuty a pokud moţno na mírném ohni. 9) I kdyţ účinnost homeopatických prostředkŧ z čechřice není právě největší, pokud je bylina dostupná, je vhodné si vyrobit čechřicovou tinkturu; ta je pro uţití u dětí a choulostivých pacientŧ pro svou mírnost maximálně vhodná. Základní surovinou je kvetoucí nať, trhaná nejlépe v červenci. Zpracováváme jen horní části (konečky) natě. Pro základní tinkturu pouţíváme líh 90% nebo lépe 96% a ředíme aţ na potenci D5 lihem 40%. Obecně uţíváme 3krát denně 6 kapek tinktury D4 nebo D5, před jídlem. Pouţití má stejné jako v alopatii, mimořádných výsledkŧ však kupodivu dosahuje ve zcela jiné oblasti. Je velmi vhodné pouţívat homeopatickou tinkturu při zánětu ischiatického nervu a při potíţích páteře v kříţové a bederní oblasti. 10) Mimo léčivých účinkŧ naleznou bylina i její části bohaté vyuţití v kuchyni: Nezralé naţky, výrazně ořechové chuti, mŧţeme přidávati do salátŧ, jemně nakrájené listy podáváme v polévce a syrové, nakrájené a oloupané kořeny podáváme jako salátovou zeleninu.
ČERNÁ JEŘABINA TEMNOPLODEC ČERNÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) ARONIA MELANOCARPA Elliot. Arónia čierna (s) e Schwarze Vogelbeere, e Apfelbeere (n) Chokeberry (a) Sorbe (f) Sorba negra (š)
1} Černá jeřabina, botanicky temnoplodec černý, dříve aronie černoplodá, je nevysoký keřík, dorŧstající výšky kolem dvou metrŧ. Svými listy nápadně připomíná listy višně, ale oproti nim jsou poněkud lesklejší. Malé květy jsou bílé nebo narŧţovělé a jsou uspořádány do bohatého, latnatě chocholičnatého květenství. Plodem jsou velké černé malvice prŧměru aţ do 15 mm, které rostou v hroznech. Květenstvím i uspořádáním plodŧ se aronie velmi blíţí běţně známé jeřabině ptačí, známé jako jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia L.). Stejné jsou i lichozpeřené listy, které jako u jeřabiny ptačí jsou 4 aţ 9 jařmé. Výrazně odlišná je pouze barva plodŧ. Kvete začátkem léta. 2) Černoplodá jeřabina se vyskytuje pouze pěstovaná a je dnes jiţ známa v mnoha kultivarech, ve formě keře, ale i stromu. Ojediněle se mŧţe vyskytnout i planě rostoucí. 3) Drogou jsou černé jeřabiny (Fructus aronii melanocarpii), sbírané koncem léta a na podzim. Mohou se i sušit, ale většinou se pouţívají čerstvé na přípravu kompotŧ, marmelád, sirupŧ apod. Ojediněle se sbírá i list nebo i květ, obojí v dubnu a květnu. 4) Plody obsahují hodně vitamínu P (zpevňuje a zpruţňuje cévní stěny), vitamínu C, cukrŧ, karoten, organické kyseliny, dále flavonoidy, antokyany, jód, vitamín PP (kyselina nikotinová), vitamíny skupiny B, vitamín E, hodně pektinu a mikroelementŧ a velké mnoţství zatím blíţe neurčených biologicky aktivních látek. Aronii se často a zřejmě právem říká malá vitamínová bomba. 5) Přímý léčebný účinek mají černé jeřabiny při poruchách činnosti štítné ţlázy. Řada případŧ prokázala, ţe droga umí činnost štítné ţlázy zregulovat, zharmonizovat, takţe je pouţitelná jak při sníţené, tak i zvýšené funkci. Droga také vhodně pŧsobí na chorobně zvýšený krevní tlak. Dokonale vyuţita mŧţe být v kardiologii, protoţe vhodná kombinace vitamínu C a pektinŧ pŧsobí při pravidelné konzumaci výrazně protiskleroticky. Navíc příznivě ovlivňuje pruţnost a propustnost cévních stěn. List aronie je vyuţíván jako prostředek, sniţující krevní tlak, pŧsobící protizánětlivě a ţlučopudně. Dá se uţívat i v revmatologii, protoţe zvyšuje vylučování neţádoucích solí z organismu. Obě drogy lze podávat při profylaktické ochraně jaterního parenchymu, například při doléčování ţloutenky apod. Plody mŧţeme doporučit jako vhodný a výhodný pomocný detoxikační prostředek na podporu jaterních a ledvinových funkcí. 6) Listy připravujeme formou krátkodobě vařeného odvaru s dobou varu asi 2 minuty. Plody mŧţeme připravovat i formou odvaru ze sušené drogy, ale vhodnější formou je podávání zasyrova připraveného kompotu, zhotoveného známým postupem, při němţ se prosypávají vrstvy plodŧ a cukru. Výrazný účinek mají i dţemy, kompoty a jiné formy, připravené zatepla, ale účinky čerstvé šťávy a přípravkŧ upravených zastudena jsou větší. Obyčejně podáváme 200 aţ 700 g šťávy nebo 100 aţ 250 g kompotu denně. 7) Plody čerstvé jeřabiny nemají ţádné neţádoucí účinky ani kontraindikace. Listy přidáváme především do čajŧ na podporu cévního systému, v kombinaci s
hlohem, pohankou, routou a květem černého bezu. Plody podáváme raději samostatně, ale připouští se i přidávání sušených plodŧ do čajových směsí. 8) Jako vynikající preventivní prostředek pro celkové posílení doporučujeme: Jeden kilogram dobře omytých a mírně předsušených jeřabin dŧkladně smícháme se 750 g surového cukru a uskladníme v chladnu. Poté vmícháme 2 polévkové lţíce tohoto kompotu do 250 g kefíru a podáváme 2krát denně, po dobu asi 8 dnŧ, nebo jedenkrát denně, po dobu 3 aţ 6 týdnŧ, vţdy ovšem pouze 6 dnŧ v týdnu, téţ při výše uvedených indikacích. 9) Hlavní drogou pro léčebné uţití v homeopatii jsou plody, které se ovšem do bylinných směsí nehodí. Drogou je ale také list, zejména sbíraný od druhé poloviny dubna do konce první poloviny května. List se zpracovává čerstvý podle §3 s pouţitím lihu 75%. Získaná esence D0 se pak ředí dále aţ do potence D5 lihem 40%. První ředění se ovšem připraví tak, ţe se vezmou 3 díly ředění D0 a 7 dílŧ lihu 60%. Další potence připravujeme uţ v klasickém decimálním poměru. Nejčastěji se pouţívá ředění D3 a D4. Tinktura se pouţívá zejména pro úpravu krevního tlaku, pro úpravu činnosti jater a ţlučníku, proti revmatismu a pro zvýšené vylučování ţluči, ale i neţádoucích solí.
ČERNOBÝL PELYNĚK ČERNOBÝL Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ARTEMISIA VULGARIS L. Palina obyčajná (s) r gemeiner Beifuss (n) Mugwort (a) Armoise (f) Artemisia (š)
1) Pelyněk Černobýl je trvalka s rozvětvenými kořeny, rovnou, brzy červenající aţ hnědnoucí lodyhou, která dorŧstá výšky i dva metry a nedřevnatí. Listy jsou lyrovitě peřenodílné, na lícní straně leskle tmavozelené, z rubu našedle plstnaté. Drobounká kvítka jsou naţloutlá aţ červenavá, tvoří přerušované klasy aţ hrozny. Někteří autoři uvádějí květenství formou laty, coţ se zdá být méně přesné. Plodem jsou naţky. Kvete od července do září. 2) Pelyněk je jeden z nejrozšířenějších plevelŧ, hojný v příkopech, na zatravněných plochách, na mezích a v remízcích. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba artemisiae), sbíraná odřezáváním nebo odstříháváním horních částí rostliny, v délce asi 25 cm. Výjimečně jsou sbírány i listy. Tuhá lodyha se při sběru zpravidla odstraňuje. 4) Siličná droga obsahuje eukaptol, hořčinu artemisin, organické kyseliny, třísloviny a sliz. Obsahuje také jedovatý tujón, ovšem v menší míře neţ pelyněk pravý, a proto také mŧţe být Černobýl uplatněn u nemocných, kteří pravý pelyněk nesnášejí. 5) Hořkost Černobýlu, mírnější neţ u pelyňku pravého, jej přímo předurčuje k léčbě nejrŧznějších trávicích potíţí, včetně problémŧ ţlučníkových. Pŧsobí jako dobré spasmolytikum, tlumí křeče, zejména střevní. Méně je znám jeho výborný účinek na nemoci dýchacích cest, především na chronický zánět prŧdušek. Mŧţeme jej podávat i tam, kde hrozí nebezpečí zánětu plic. Je dobrým léčivem při menstruačních bolestech. Osvědčil se také jako podpŧrný lék při lehčích formách epilepsie. Formou výplachŧ léčí také unavené a napuchlé oči. Některé ţeny, zvláště mladé, jsou na léčbu Černobýlem citlivé. Dříve se proti epilepsii doporučoval sběr kořenŧ, zejména na podzim. Kořeny se nesměly omývat, musely se upravovat nasucho. 6) Pelyněk Černobýl se podává formou nálevu. Pokud je ţádoucí silnější účinek, pouţívá se nálev vinný. Kořen nejlépe práškujeme. Dávkování má být mírné, pro jednotlivou dávku zcela postačí 2 nebo 3 polévkové lţíce, podávané obyčejně 4krát denně. Dobře usušenou naťovou drogu mŧţeme plnit do cigaretových dutinek a pouţívat k tepelnému ošetřování akupunkturních bodŧ. Tyto tyčinky se nazývají moxa. Chceme-li Černobýl pouţít jako koření k tučným pokrmŧm, coţ se velice doporučuje, volíme velmi jemnou práškovou drogu. 7) Pro plicní aplikaci je výtečná kombinace Černobýlu se šalvěji, obyčejně v poměru 1 díl pelyňku ku 2 aţ 3 dílŧm šalvěje. Při léčbě trávicího ústrojí zvyšujeme účinnost drogy kombinací s puškvorcem, kořenem andělíky nebo zeměţlučí. Zjemnění účinku naopak zpŧsobuje kombinace s meduňkou, tymiánem nebo se slizovými drogami. Při předávkování vzniká nevolnost a nutkání na zvracení, a proto celková otrava Černobýlem je velmi nepravděpodobná. V těhotenství se má Černobýl podávat uváţeně, maximálně 1 aţ 2 polévkové lţíce denně, ale raději jej vynechme. 8) Černobýl je ideální bylina pro léčbu koupelemi – jednak je účinný a jednak je ideálně dostupný. Například na koupel unavených, napuchlých nebo jinak postiţených nohou pouţijeme asi 0,75 metru dlouhou nať, ze které se zdrhne listí a
pak se zalije vařící vodou. Nechá se vyluhovat, zchladit na příjemnou teplotu a pak se do této lázně ponoří asi na 15 minut nohy nebo i ruce. Koupele se berou obden, nejlépe před spaním. Nepŧsobí pouze na končetiny, ale mají vliv na celý organismus. 9) Pro pouţití v homeopatii se klasicky uţívá čerstvý kořen, i kdyţ proti pouţití čerstvé kvetoucí natě Černobýlu nemŧţe být námitek. Kořen se vykopává brzy zjara nebo na podzim, nejlépe aţ v listopadu. Úprava kořene na homeopatickou tinkturu se provádí podle §3 s pouţitím lihu 70%. Další ředění od D1 se provádí lihem 30% aţ do potence D6, někdy dokonce i výše. Nejčastěji se pouţívá potence D3, a to při potíţích s trávením, při ţlučníkových problémech a také při křečových potíţích střev. V ředění D6 slouţí také výborně proti onemocněním ţenských pohlavních orgánŧ, při dýchacích potíţích a při některých formách epilepsie.
ČERNOHLÁVEK ČERNOHLÁVEK OBECNÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) PRUNELLA VULGARIS L. Čiernohlávok obyčajný (s) e kleine Braunelle (n) Self-Heal (a) Brunelle commune (f) Brunella (š)
1) Černohlávek je trvalka s poléhavou, aţ 30 cm dlouhou lodyhou, se vstřícnými, celokrajnými a nedělenými listy a s nafialovělými květy, rostoucími v hustém strboulu. Květy mají pětizubý kalich a dvoupyskou korunu. Semeník je svrchní, plodem jsou čtyři tvrdky. 2) Hojná, nenápadná bylinka luk, mezí, remízkŧ a pastvin, ale i městských zatravněných ploch. Pro sběr bychom mohli vyuţít příbuzný černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora L.), ale ten patří mezi ohroţené druhy. Mnohem hojnější jsou kříţenci obou druhŧ nebo i kříţenci s třetím druhem, černohlávkem dřípatým (Prunella laciniata L.). 3) Drogou je nať (Herba consolidae minoris), která je bez chuti a bez zápachu. Sbírá se během celého léta v době květu rostlin, dopoledne kolem desáté hodiny. 4) Hlavními obsahovými látkami jsou třísloviny, hořčiny, pryskyřice, malé mnoţství silice a nepříliš prozkoumaná látka, zatím zvaná prunellin, která zvyšuje sráţlivost krve. Kromě toho obsahuje také olejnaté substance a kaučuk. 5) Prunellin a třísloviny ve vhodném poměru pŧsobí zvýšení sráţlivosti krve a podporují hojení ran. Vedle známějšího jitrocele platil dříve černohlávek za mimořádnou ranhojičskou léčivku, a to hlavně ve vojenském ranhojičství. Kromě hojení ran má droga značné protizánětlivé účinky, čehoţ se dá vyuţít například kloktáním při angině. Drogu je moţné vyuţít i při bolestech ţaludku, faringitidě, gastritidě, hemoroidech apod. Při pouţití v koupelích droga účinně tlumí kloubní a svalové bolesti. 6) Oficiální lékovou formou pro hojení ran byl prášek z jemně mleté sušené natě. Rány se práškem prostě zasypávaly. Samozřejmě se mŧţe pouţít i forma obkladŧ. Vnitřně pouţívaný odvar pŧsobí jako hemostatikum, vaří se krátce asi 2 minuty. Při ţaludečních potíţích se uţívá spíše nálev, nebo i čaj podle Kloudy, ale i homeopatické prostředky. Vhodný je i bylinný balzám. 7) Při kombinacích se tato droga povaţuje především za tříslovinnou. Při stavění krvácení je nejoptimálnější kombinace 3 dílŧ natě řebříčku, 2 dílŧ natě černohlávku a 1 dílu natě pastuší tobolky. Při trávicích potíţích se osvědčila kombinace černohlávku s natí oţanky a natí dobromysli, všech stejným dílem. Droga nemá neţádoucí účinky ani kontraindikace, dlouhodobé uţívání ale není vhodné pro moţný vznik úporné zácpy. 8) Odvar z černohlávku a úročníku bolhoje stejným dílem, smíchaný s čerstvou šťávou z celeru v poměru 1:2, má velmi dobrý vliv na zánětlivé koţní afekce i na některé typy ekzémŧ. Černohlávek dovede potírat i některá infekční onemocnění, především v oblasti nosohltanu. Bolesti v krku a hnědě potaţený jazyk svědčí o takové infekci. V tom případě se uţívá nálev z 1 polévkové lţíce drobně nasekané natě na 0,3 litru vody, 3krát denně před jídlem. Nálev se také odedávna uţíval jako výborné a lehce dostupné kloktadlo. Práškovaná nať černohlávku, sypaná na rány, nemá jen hojící účinek, ale zároveň rány desinfikuje, čistí, brání vzniku zánětu, hnisání apod. Rozhodně má své uplatnění i v dnešní době. Vynikající, skutečně všestranné účinky má drobně nasekaná nať černohlávku
krátce povařená asi 1 minutu v červeném víně. Na 0,7 litru vína se dává 40 g natě (na menší dávky úměrně méně, například na 0,5 litru 28 gramŧ natě atd.). Uţívá se vnitřně po polévkových lţících přes den, vně na potírání nejrŧznějších poranění, na kloktání i obklady. Pro vnitřní uţívání mŧţeme přidat i trochu medu. 9) V homeopatii se černohlávek pouţívá ve formě čerstvé, kvetoucí natě, trhané ihned po rozvinutí kvítkŧ, protoţe květ brzy opadává. Nať se upravuje podle §3, někdy i podle §2, je-li hodně šťavnatá, s pouţitím lihu 80%. Ředí se pak lihem 35% aţ na potenci D4. Nejčastěji se uţívá potence D3 při obecném dávkování 4krát denně 8 kapek, po jídle, po dobu 30 dní. Tinktura se uţívá především jako silně protizánětlivá a účinkuje prakticky na všechny druhy zánětŧ. V praxi to znamená, ţe je výborným lékem na všechny zanícené rány. Nejlepší je pouţívání tinktury v převařené vodě pro vymývání ran. Bere se ředění D1 v mnoţství 2,5 ml na 100 ml převařené vody. Stejný roztok se pouţívá i na kloktání při zánětech v ústech a nosohltanu. Vnitřně se tinktura uţívá kromě kloktání hlavně proti prŧjmŧm, ţaludečním a střevním potíţím apod.
ČERNUCHA ČERNUCHA SETÁ Čeleď pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) NIGELLA SATIVA L. Černuška siata (s) r echter Schwarzkümmel (n) Garden Nigelle (a) Nigelle cultivée (f) Neguilla (š)
1) Černucha je asi 35 cm vysoká letnička s přímou lodyhou a mnohonásobně dělenými listy s čárkovitými úkrojky. Květ na dlouhé stopce je velmi elegantní a má pět bělavých korunních plátkŧ. Plodem je tobolka s drsnými, temně hnědými aţ načernalými semeny, které se téţ nazývají černý kmín. Kvete od černa do konce srpna. 2) Jak uţ sám název napovídá, jedná se o pěstovanou bylinu, která v teplejších územích i zplaňuje. Často se pěstuje statnější černucha damascénská (Nigella damascena L.). U nás k velmi vzácným patří drobná černucha rolní (Nigella arvensis L.). Z léčebného hlediska jsou všechny druhy navzájem zaměnitelné. 3) Drogou je semeno (Semen cumini nigri), sbírané po dozrání, zpravidla koncem léta. Má kořenné aroma i chuť. 4) Semena obsahují kolem 35% mastného oleje, vonnou silici, saponinový glykosid melanthin, alkaloid nigellin, hořčinu nigellin, cukr, kaučuk a albumin. 5) Droga pŧsobí proti nadýmání, podporuje enzymatickou činnost slinivky, má účinek ţlučopudný a močopudný, likviduje střevní parazity. Tlumí střevní křeče a zvyšuje tvorbu mateřského mléka. Hovoří se i o moţném protinádorovém pŧsobení, zejména preventivním podáváním semena jako tzv. dietního koření, například náhradou za pepř, zázvor, papriku nebo i chilli při zaţívacích poruchách. Droga se mŧţe pouţít jako pomocný prostředek při dyspepsiích, upravuje látkovou výměnu, zejména u starších osob. Od pradávna se černucha nazývala černý kmín a měla široké pouţití vnitřně i zevně, ovšem nejvíce se uţíval odvar semene ve víně s pouţitím medu. 6) Semeno podáváme nejčastěji práškované, 2 aţ 3krát denně na špičku kulatého noţe, zapíjí se vodou nebo čajem. Mŧţe se však podávat i nálev, 2 aţ 3 šálky denně. Jako koření se semeno podává práškované, zpravidla na špičku noţe, do jiţ hotových jídel. 7) Semeno kombinujeme s ostatními karminativně pŧsobícími drogami (kmín, fenykl, anýz, římský kmín apod.), nebo je podáváme samostatně. Droga mŧţe pŧsobit jedovatě na akvarijní rybky. Pro člověka není semeno toxické, předávkování ale mŧţe vyvolat ţaludeční potíţe. Jinak droga nemá významné kontraindikace, snad pouze u akutního zánětu ledvin. 8) Při enzymatické poruše funkce slinivky a při některých obtíţně definovatelných střevních potíţích doporučujeme směs: kmín 50 g, semeno černuchy 30 g, oddenek puškvorce 20 g. Vše pomeleme na jemný prášek a podáváme po vydatnějším jídle na špičku kulatého noţe. Zapíjí se vodou. I kdyţ jsou známy, přesto jsou málo vyuţívány účinky drogy na všechny poruchy funkce slinivky a tedy i sliznic, a to i za současné situace, kdy přírodních prostředkŧ pro tuto oblast není mnoho. Nejlepší vyuţití, samozřejmě kromě homeopatie, je ve formě nálevu. Dvě čajové lţičky podrceného semene se zalijí 0,5 litru vařící vody a vše se nechá 15 minut vyluhovat. Po scezení se nálev pije po polévkových lţících přes celý den. V kaţdém případě se dávka co nejvíce rozdělí, aby účinek byl systematický. Odvar semene v červeném víně má zhruba stejné výsledky, ale účinek je mnohem razantnější. Výsledky se dostaví v kratším čase, coţ ovšem zdaleka není
vţdy ţádoucí. Postup je v podstatě stejný jako u všech vinných odvarŧ: Dvě čajové lţičky podrceného semene se povaří asi 1 minutu v 0,5 litru červeného vína. Vše se nechá 15 minut vyluhovat a pak se scedí. Uţívá se při pokojové teplotě přes celý den po čajových lţičkách, nanejvýš však 7 lţiček denně. 9) Černucha má poměrně velmi časté zastoupení v homeopatické praxi, nikoli s ohledem na rozsah, nýbrţ na kvalitu. Má totiţ některá specifická pŧsobení, která se u bylin často nevyskytují. Tinktura pŧsobí nejen na ţaludek, játra a všechny jaterní potíţe, ale také silně hemolyticky. Vyrábí se z voňavých semen, která se sbírají po dozrání a ještě se nechávají přesušit. Postup výroby se provádí podle §3 a měl by být poměrně rychlý, protoţe pomleté semeno velmi rychle zvětrá a ztrácí aroma. Při výrobě se pouţívá líh o koncentraci 90%. Při ředění se pak uţívá líh 40% a základní tinktura se ředí aţ na potenci D5. Obecně se uţívá potence D5 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem, po dobu 6 aţ 7 týdnŧ. Vyuţití tinktury je neobyčejně pestré. Kromě jiţ uvedených indikací pŧsobí také při potíţích s prostatou, močovými cestami, při oligurii, plynatosti apod. Kvalitní semeno černuchy se k nám zatím dováţí, ovšem velice uţitečné by bylo jak pěstování, tak i pouţívání černuchy znovu rozšířit.
ČERNÝ BEZ BEZ ČERNÝ Čeleď zimolezovitých (Loniceraceae) SAMBUCUS NIGRA L. Baza čierna (s) r schwarzer Holunder (n) Elder (a) Sureau noir (f) Saúco (š)
1) Bez černý je známý keř nebo stromek, dorŧstající výšky několika metrŧ. Má šedohnědou borku a bílou porézní dřeň. Dvou aţ tříjařmé listy jsou na bázi celokrajné, pak nestejně pilovité, náhle zašpičatělé. Květenství malých, bělavých kvítkŧ je ploché, chocholičnaté, známé jako tzv. kosmatice. Plodenství je nicí, stopky červeně fialové, plody jsou peckovice se třemi semínky, červenofialové aţ tmavé, známé jako bezinky. Dŧleţitým rozpoznávacím znakem od bezu chebdí jsou tyčinky. Pět tyčinek u květu černého bezu je poléhavých, zatímco tyčinky chebdí jsou rovné. 2) Černý bez je velmi hojný druh rostliny pustých míst, hájkŧ, křovin, neošetřovaných plotŧ, luk a remízkŧ. 3) Drogou je především květ (Flos sambuci), sbíraný v květnu a červnu, nejlépe kolem poledne. Plody (Fructus sambuci) se sbírají v září a říjnu. Někdy se sbírá list i mladá kŧra, list na jaře, kŧra po celý rok. Sběr kořene je pracný, proto se od něj upustilo. 4) Květ obsahuje stopy silice, dŧleţité flavonoidy, mezi nimi rutin, aminy, organické kyseliny, sacharidy, třísloviny, minerální látky atd. Plody obsahují antokyany, organické kyseliny, třísloviny, vitamíny (provitaminy), zejména A a skupinu B. Obsahové látky listŧ a kŧry jsou zatím málo probádané, takţe se uvádějí pouze alkaloidy, pryskyřice, organické kyseliny a glykosidy. 5) Květ je vynikající potopudnou drogou a má i účinky močopudné. Zároveň příznivě ovlivňuje cévní stěny. Podáváme jej většinou při nachlazení a při nemocech cév, ale jinak mají prostředky z černého bezu široké spektrum pŧsobení, protoţe ovlivňují kontaktní ekzémy, podporují vykašlávání, podporují tvorbu mateřského mléka atd. Plody pŧsobí jako účinné analgetikum při neuralgiích, například při bolestech trojklanného nervu, páteře a kloubŧ, kde se projevuje i účinek protizánětlivý. Plody také pŧsobí mírně projímavě a mírně sniţují krevní tlak. Čaj ze samotné kŧry se nepouţívá, protoţe mŧţe vyvolávat dávení. List se dá vyuţít na tzv. suché zábaly, kdy se do čerstvých listŧ balí klouby při revmatických bolestech. List ve formě čaje tzv. čistí krev a pokoţku a pomáhá i jako součást čajŧ proti akné. Navíc pomáhá i proti nepříjemnému tělesnému pachu. Podle Čermáka má list značný účinek protinádorový, zejména u nádorŧ zevně přístupných. Zde se volí forma obkladŧ, připravených namáčením gázy nebo flanelu do tinktury z listŧ s přídavkem asi 15% kŧry. Obklady se musí přikládat několikrát denně, tinktura se mŧţe poněkud zředit. 6) Květ černého bezu se podává zásadně v nálevu, v obvyklých dávkách, bezinky mŧţeme usušit a podávat ve formě odvaru, ale nejlépe pŧsobí zřejmě šťáva, kterou připravíme následovně: Čerstvě připravenou šťávu převaříme a smícháme s lihovinou asi 40%. K tomuto účelu se pouţívá brandy či vodka. Na kaţdých 850 ml šťávy se přidává 150 ml lihoviny a ještě na špičku kulatého noţe kyseliny citrónové, cukr se nepřidává. Takto upravenou šťávu 15 minut sterilizujeme jako běţný kompot. Dávkování šťávy je 8 aţ 10 polévkových lţic denně, obvykle ve čtrnáctidenních aţ třítýdenních kŧrách. Jednotlivci, kteří nesnášejí ani kapku
etanolu, mohou uţívat šťávu bez alkoholu přibliţně ve dvojnásobných dávkách. Účinek je ovšem mírnější a jeho nástup bude pomalejší. 7) Obě hlavní bezové drogy se mohou kombinovat s celou řadou dalších bylin. Květ často kombinujeme s květem lípy, s natí brutnáku, s vrbovou kŧrou nebo s květem tuţebníku. Suché bezinky je vhodné před namícháním do směsi podrtit. Květová droga nemá ţádnou kontraindikací ani vedlejší účinky. Nepřevařená bezová šťáva mŧţe zpŧsobit nevolnost. Příznaky otravy ale mŧţe přivodit předávkování šťávy nebo plodŧ. Skutečně nebezpečná je však záměna bezinek s plody bezu chebdí, které vykazují poměrně prudké pŧsobení. Z plodŧ černého bezu je moţné připravit celou řadu potravinářských výrobkŧ jako povidla, kompoty, víno nebo likéry, které při rozumném poţívání mají stejný léčivý účinek jako ostatní drogy, a také cukrářské výrobky apod. 8) Bezový list mŧţe překvapivě pomáhat i při bolestech kolena, kdy pomŧţe i „vytáhnout z kolena vodu“. Čerstvé listy se rozdrtí, pomelou či naklepou, aţ pustí šťávu, a nemocný kloub se jimi obloţí, přeloţí se kouskem plátna a ováţe. Doba zábalu je asi jedna hodina. V zimě se mŧţe pouţít kašovitě upravený suchý list, spařený horkou vodou. Hmotu mŧţeme ještě vylepšit například strouhaným celerem (muţi) nebo petrţelem (ţeny). 9) Černý bez patří mezi byliny s velmi širokou a pestrou paletou uplatnění, a to platí samozřejmě i v homeopatii. Pro zhotovení tinktur se pouţívají stejným dílem květy a listy a někdy i čerstvá kŧra. Podle toho se také tinktura vyrábí podle §3 s pouţitím lihu 80%. Základní tinktura se ředí aţ do potence D6 lihem 30%. Obecně se uţívají všechny potence od D1 do D3, pouze ředění D6 se uţívá pro speciální účely. Obecné dávkování potencí D1 aţ D3 je 3krát denně 10 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní. Potence D6 se dávkuje individuálně při nádorových onemocněních, při revmatismu, pro podporu tvorby mateřského mléka apod. Potence D1 aţ D3 mají v podstatě stejné uplatnění jako v alopatii, ale účinek je mírnější, coţ je v tomto případě výhodné, protoţe černý bez sice není droga jedovatá, ale při nevhodném dávkování mŧţe zpŧsobit dost nepříjemností.
ČERNÝ KOŘEN HADÍ MORD ŠPANĚLSKÝ Čeleď čekankovitých (Cichoriaceae) SCORZONERA HISPANICA L. Hadomor španielsky (s) e Schwarzwurzel (n) Scorzonera (a) Scorzonére (f) Escorzonera (š)
1} Černý kořen je trvalka se svislým, velmi hluboko vrŧstajícím kořenem, a přímou, přibliţně jeden metr vysokou lodyhou, která je tuhá a v horní polovině větvená, v dolní polovině listnatá. Přízemní a dolní lodyţní listy jsou vejčitě eliptické, aţ čárkovité, v řapík pozvolna zúţené, celokrajné, ojediněle mělce zubovité. Horní lodyţní listy jsou čárkovitě kopinaté. Květy jsou citrónově ţluté, asi dvakrát delší neţ kuţelovitý zákrov. Plodem jsou válcovité, asi 1,5 cm dlouhé naţky. 2) Černý kořen je pěstovaná rostlina, jen ojediněle zplaňuje. 3) Drogou je černě zbarvený kořen (Radix scorzonerae), ronící mléko. Pouţívá se také jako lahŧdková zelenina. Léčebně se vyuţívá i list. Listy se sbírají po celou sezonu, kořen na podzim. 4) Droga obsahuje glykosid koniferin, menší mnoţství flavonoidŧ, sliz, cholin, inulin, rostlinné bílkoviny, některé aminokyseliny, sacharidy, pryskyřice. 5) Potravinářsky je černý kořen vhodný zejména v dietě při poruchách enzymatických funkcí a při těţších zánětech slinivky. Sušený kořen je močopudný a pomáhá při poruchách látkové výměny, při poruchách jaterních funkcí, při ekzémech i lupénce, při sníţené tvorbě moči atd. List se mŧţe aplikovat formou kašovitého obkladu při kloubních bolestech, hlavně u velkých kloubŧ (koleno, rameno, kyčelní kloub, loket). Uţívá se buď čerstvý drcený nebo suchý spařený list. 6) Listy pouţíváme buď čerstvé nebo i sušené, ale pouze zevně. Kořen vyuţíváme rovněţ především čerstvý, sušená droga se dá pouţít ve formě krátkodobě vařeného odvaru (2 minuty varu). U této byliny jsou vlastně moţné všechny formy vyuţití. Jednak je to vlastně potravina s nejrŧznějšími moţnými úpravami a jednak je pŧsobení byliny jako léčivky plošné, protoţe ovlivňuje enzymatické funkce a tedy v podstatě všechny ţivotně dŧleţité pochody. Například speciální a všeobecně přijatelný recept je naloţení černého kořene do cukru. Postup je velice jednoduchý: Do cukerného sirupu, ne zcela vychladlého, se ponoří kousky černého kořene a vše se nechá zchladnout a ztuhnout. Po 4 dnech jsou kousky kořene nasyceny a mohou se uţívat. Pro posílení jater a pro látkovou výměnu se uţívá 4krát denně asi 5 gramŧ kořene, po dobu 10 aţ 14 dní. Pomletý kořen se mŧţe také smíchat s cukrem. 7) Účinek černého kořene se podobá pŧsobení čekanky. Vedlejší nebo neţádoucí účinky drogy nebyly zjištěny, kontraindikace nejsou známy. Droga má mírný účinek a při běţném dávkování je moţno ji povaţovat za něco mezi lékem a potravinou. Snáší se se všemi bylinami, takţe je moţné ji libovolně kombinovat. 8) Pro obecnou podporu jaterních funkcí doporučujeme následující komplexní kúru: Čtyřikrát denně 12 kapek vlaštovičníkové tinktury potence D3, k tomu denně asi 0,75 litru čaje ze směsi stejných dílŧ kořene pampelišky s natí, natě čekanky a kořene hadího mordu. Směs mŧţeme připravovat a podávat jako bylinkový čaj. K tomu podáváme 2krát denně před hlavním jídlem pŧl čajové lţičky prášku ze směsi mletého semene ostropestřce mariánského a mléčného cukru v poměru 1:2. Při revmatických otocích velkých kloubŧ je balíme do naklepaných listŧ
černého kořene, lehce posypaných paprikou s malou příměsí zázvoru. Doba přikládání obkladu se stanoví individuálně, pokud přetrvává bolest, obvykle stačí pŧl aţ jedna hodina. Pokud otok zŧstává a je téměř nebolestivý, aplikujeme obklad bez posypávání a necháme jej pŧsobit po celou noc. 9) V homeopatii se u této byliny uţívá list, zatímco jinak je hlavní pouţívanou částí kořen, především jako výborná zelenina. List je moţno sbírat po celou sezonu, nejlépe však v září, krátce po poledni. List je málo šťavnatý, a proto se zpracovává čerstvý podle §3 s pouţitím lihu 80%. Základní tinktura se pak ředí aţ do potence D3 lihem 40%. Obecně se uţívá potence D2, s dávkováním 3krát denně 9 kapek, po dobu 6 týdnŧ. Aplikace je stejná jako v alopatii, pouze účinek je daleko mírnější a léčba trvá déle.
ČERNÝ RYBÍZ RYBÍZ ČERNÝ Čeleď angreštovitých (Crossulariaceae) RIBES NIGRUM L. Ribezla čierna (s) e Schwarze Johannisbeere (n) Black Currant (a) Cassis (f) Grosella negra (š)
1} Černý rybíz neboli meruzalka černá je beztrnný keř s velmi typickým, pronikavým aroma. Velké řapíkaté listy jsou tří aţ pětilaločné, s trojbokými úkrojky, dvakrát hrubě pilovitými a na rubu ţlázovitě tečkovanými. Květenství je uspořádáno do řídkého nicího hroznu. Plodem jsou typické bobule, příjemné chuti, se zvláštním neopakovatelným aroma. Kvete obvykle na přelomu dubna a května. 2) Černý rybíz je výhradně pěstovaná rostlina, u nás velmi rozšířená. 3) Drogou jsou plody, listy i kořen (Fructus, Folium et Radix ribis nigri). Plody sbíráme úplně zralé, obyčejně v pozdějším létě, listy na jaře, zpravidla během květu rostliny, kořen na konci květu rostliny, tedy asi do konce června. 4) Listová droga obsahuje silice, třísloviny, vitamíny, flavonoid rutin, tanin, pektiny, organické kyseliny a hlavně fytoncidy, nejednotně chemicky definované. Plodŧm se také někdy říká vitamínová bomba. 5) Plody podáváme přednostně čerstvé, případně z nich lisujeme šťávu, která se dá dobře konzervovat. Aplikujeme je při únavě, proti účinkŧm stresu, v rekonvalescenci po těţkých chorobách. Listy pŧsobí jako spolehlivé antirevmatikum, jsou účinné při cévních onemocněních, i preventivně a při lámavosti – praskání cév. Podávají se také jako pomocné léčivo při močových a ledvinových zánětech. Obě drogy se mohou uţívat jako kloktadlo, při chorobách z nachlazení, při Bechtěrevově nemoci apod. Odvar z kořene je vynikajícím lékem při zánětech jater. Jedna polévková lţíce sušeného kořene se krátce povaří ve 250 ml vody a uţívá se na třikrát tak, ţe se vţdy polovina dávky podává před jídlem a druhá pak po jídle, nejméně po dobu 14 dní, ale lépe měsíc. 6) List podáváme samostatně formou krátkodobě vařeného odvaru (asi 2 minuty) nebo formou nálevu. Osvědčila se i forma balzámu i homeopatického čaje podle Kloudy v potenci U3. Plody tvoří také vhodnou příměs do tzv. bylinkové krve pro podpŧrnou léčbu při chorobách ledvin. Sušený plod je vhodné před pouţitím rozdrtit a podávat formou nálevu. 7) Jako antirevmatikum kombinujeme list především s květem tuţebníku, s vrbovou kŧrou nebo s natí macešky rolní. Vhodná je i kombinace s listem jasanu a kopřivy. Při uţití proti prŧjmu se osvědčila kombinace s kořenem krvavce totenu. Plody mŧţeme také kombinovat s plody borŧvky. Značný protivirový efekt má směs s natí čubetu benediktu. Při krvácivosti dásní se osvědčila kombinace s květem černého bezu s obvyklým dávkováním. Při běţných dávkách nejsou známy ţádné kontraindikace ani vedlejší účinky. Zdá se, ţe pupeny mají mírné kancerostatické pŧsobení. 8) List černého rybízu podáváme jako pomocné léčivo při některých systémových chorobách, například kolagenózách, sklerodermiích apod., tedy při všech potíţích, u kterých značně trpí ledviny. V kombinaci stejných dílŧ listu černého rybízu, květu vřesu a natě tymiánu podáváme tuto směs v geriatrii při váznutí funkce ledvin. Plod upřednostňujeme zejména v geriatrii jako obecně posilující prostředek. Stejné díly šťávy z černého rybízu, černého bezu a červené řepy aplikujeme jako tzv. bylinnou krev, která je vhodná při nádorových onemocněních a jako posilující,
protizánětlivý a protibolestivý prostředek především v rekonvalescenci po těţkých operacích. Uţívá se asi 250 aţ 500 ml denně. 9) Černý rybíz se v homeopatii uplatňuje velmi málo, coţ je ovšem velká škoda, protoţe to je bylina velmi cenná a má široké uplatnění především v oblasti látkové výměny. Teoreticky se mŧţe v homeopatii pouţít list i plod, ale pro praktické zpracování je mnohem lepší plod. Jednak lze snadněji získat šťávu pro vlastní zpracování a jednak mají plody navíc některé obsahové látky, zejména organické kyseliny, pektin a vitamíny AaB1. Z plodŧ se vyrábí tinktura podle §1, z listŧ podle §3. V obou případech se pouţije líh 90%. Ředění se provádí u tinktury z plodŧ do potence D4 lihem 30%. Obecně se uţívá potence D3 a D4 s obecným dávkováním 21 dní 3krát denně 10 kapek a pak 10 dní 3krát 20 kapek, před jídlem. U tinktury z listŧ se ředí lihem 40% aţ do potence D6. Obecné dávkování 3krát denně 6 kapek, po jídle při potenci D5. Lze říci, ţe pŧsobení obou základních látek je dost rozdílné, ale obě mají vliv hlavně v oblasti látkové výměny. Přesto je ovšem třeba bylinu povaţovat za nedostatečně prozkoumanou a měla by se jí věnovat větší pozornost. V poslední době se například s úspěchem pouţívá i kořen, o jehoţ vlastnostech se v podstatě mnoho neví.
ČERTKUS ČERTKUS LUČNÍ Čeleď štětkovitých (Dipsacaceae) SUCCISA PRATENSIS Moench. Čertkus lúčny (s) r Wiesen-Feufelsabbis (n) Devil’s Bit (a) Scabieuse (f) Escabiosa (š)
1) Čertkus je trvalka s lysou, výjimečně i pýřitou lodyhou, a krátkým, válcovým, dole jakoby ukousnutým oddenkem. Dorŧstá výšky kolem 60 cm. Lodyha je nahoře vidličnatě větvená. Přízemní listy jsou úzce eliptické, celokrajné, 10 aţ 20 cm dlouhé. Lodyţní listy jsou oddálené, na bázi párově srostlé, kopinaté, celokrajné nebo i mělce zubaté. Květní strbouly jsou dlouze stonkaté, s fialovou aţ temně modrou korunou. 2) Čertkus je rostlinou vlhčích luk, pastvin a lesních mýtin. Je středně hojný a jeho nároky na pŧdu nejsou nikterak vyhraněné. Nacházíme jej jak na kyselých pŧdách a rašelině, tak i na vápencovém podloţí. 3) Drogou je nať (Herba succisae pratensis), sbíraná během léta, ale především oddenek, sbíraný časně na jaře nebo později na podzim. Starý lékárenský název této byliny je Morsus diaboli – čertovo kousnutí. 4) Obě drogy jsou velmi málo prozkoumány. Nachází se v nich saponiny, glykosid scabiotin, kyselina tannová, škrob, tanin, sacharosa, hořčina a stopy pryskyřice. Uvádějí se i fytoncidní látky. 5) Obě drogy lze s úspěchem vyuţít při nemocech dýchacích cest a orgánŧ a jako prostředek močopudný. Droga dobře zabírá na některé typy závratí, zevně se pouţívá jako kloktadlo a také jako prostředek na nehojící se rány. Podporuje látkovou výměnu a mŧţe poslouţit i jako pomocný prostředek při léčení metabolických poruch. 6) Nať připravujeme formou nálevu, oddenek spíše formou odvaru. Na tlumení vleklých zánětlivých procesŧ se osvědčila tinktura, přidávaná v obvyklých dávkách do čaje pro vnitřní i vnější pouţití. Vzniklý lihovodný roztok je velice účinný. 7) Čertkusové drogy nemají vyhraněné kontraindikace, ani váţnější vedlejší a neţádoucí účinky. S ohledem na malou probádanost jejich farmakodynamiky se však raději vyhýbáme dlouhodobějšímu podávání. Míchání obou drog do směsí je moţné prakticky bez omezení. Určitá opatrnost by snad byla na místě při podávání v těhotenství. 8) Čertkusový odvar se uţívá k omývání a dílčím koupelím při alergickém ekzému a ke koupelím končetin při špatném krevním oběhu. Aplikace drogy je poměrně řídká, především pro její malou známost. Je to však škoda, protoţe by mohla dobře slouţit například při bronchitidách, astmatu, faringitidě, metralgii, ţaludečních křečích, kašli, tracheitidě atd. Je jí však zcela neoprávněně věnována malá pozornost. Pro racionální vyuţití, ale hlavně pro koncentraci účinku čertkuse v oblasti nervové činnosti (závratě, záchvaty, i epileptického typu) a pak pro jeho fytoncidní pŧsobení doporučujeme speciální koncentrovanou tinkturu. Pro tu se pouţije čerstvý kořen, kopaný nejlépe na jaře brzy ráno, asi do osmi hodin. Kořen se omyje ve studené vodě, nakrájí na kousky a zalije studenou vodou. Na 100 g kořene se pouţije 400 ml vody. Přivede se k varu a vaří se asi 30 minut. Pak se kořen vybere a získaný odvar se ve vodní lázni odpařuje aţ na zhruba 100 ml koncentrátu. Ten se po vychladnutí smíchá v poměru 1:3 s lihem 70%, na 100 ml koncentrátu se tedy přidá 300 ml lihu 70%, a dobře se protřepe. Tekutinu přefiltrujeme a dostaneme čirou tinkturu, která se pak uloţí na teplém a tmavém místě.Uţívá se
hlavně preventivně při častějších záchvatových a zánětlivých onemocněních 4krát denně po 6 kapek, před jídlem, dětem se přidává trocha vody. Obyčejně se podává v sériích po 5 dnech. Pro přímý léčebný efekt se podává 3krát 10 kapek, před jídlem. 9) Čertkus je v homeopatii vlastně neznámým pojmem, zřejmě také proto, ţe má dost omezené vyuţití. Pokud se má homeopaticky uplatnit, je lepší pouţít kořen, i kdyţ stejný obsah látek má i list. Kořen, sbíraný časně na jaře nebo později na podzim, se vykopává brzy ráno, asi do osmi hodin, a ihned omývá studenou vodou. Homeopaticky se zpracovává podle §3 s pouţitím lihu 70%. Základní esence se pak dále neředí, uţívá se tedy v potenci D0. Obecné dávkování vnitřně je 3krát denně 5 kapek esence D0 před jídlem, podávaných po dobu 5 týdnŧ. Uţívá se hlavně při všech nemocech dýchacích cest a pak prakticky při potíţích se sliznicemi od hrtanu, přes ţaludeční sliznice aţ po sliznice dělohy. Zevně se uţívá lihový roztok, který se pouţívá na omývání nebo obklady vleklých ekzémŧ a také koupele rukou a nohou při jejich nedokrvení. Bylina je málo probádaná a podle nás je to velká škoda, coţ ovšem nebrání většímu vyuţití.
ČERTŮV KOŘEN ELEUTEROKOK OSTNATÝ Čeleď aralkovitých (Araliaceae) ELEUTHEROCOCCUS SENTICOSUS Maxim. Všehojivec štetinatý (s) r Eleuterococcus, r Stachelpanax (n) Akanthos, Thorn Plant (a) Eleutherococcus (f) Eleuterococa (š)
1) Čertŧv kořen je asi dvoumetrový keřík s hustě trnitými větvemi a sloţenými, pětičetnými, dlouze řapíkatými listy. Drobné květy vytváří kulovitá květenství s fialovými (prášníkové) a ţlutými (pestíkové) květními plátky. Plodem je kulovitá peckovička o prŧměru kolem 8 mm, obsahující 2 aţ 7 pecek. Kvete na přelomu června a července a plody dozrávají na přelomu srpna a září. 2) Domovem eleuterokoku je Dálný východ, hlavně Přímořský a Chabarovský kraj a Amurská oblast Ruska, dále Korea, Japonsko a Čína. V našich klimatických podmínkách je moţno jej pěstovat, nikdy však nezplaňuje. 3) Drogou je především kořen (Radix eleutherocox), ale v oblastech pŧvodního výskytu se vyuţívají i jiné části rostliny. 4) Hlavními účinnými látkami jsou především eleuterosidy, coţ jsou látky glykosidní povahy. Dále jsou přítomny sacharidy včetně škrobŧ, silice, pryskyřice, vosky, pektiny, antokyany a řada dalších látek. 5) Droga pŧsobí především jako adaptogen a harmonizátor, coţ znamená, ţe nespecifickým zpŧsobem zvyšuje obranyschopnost organismu proti účinkŧm stresu. Sniţuje i odbourává krevní cholesterol a zpomaluje sklerotizaci cév. Droga má příznivý vliv na tvorbu enzymŧ a sniţuje mírně i hladinu krevního cukru. Podávání drogy brání rozvoji nádorových metastáz, zmírňuje vnější projevy následkŧ ozařování i celkově zlepšuje subjektivní i objektivní stav pacientŧ s onkologickým onemocněním. Droga téţ sniţuje toxicitu celé řady lékŧ, zvyšuje odolnost organismu při protirakovinových léčebných postupech a má i přímý vliv imunostimulační. Zlepšuje také prokrvení srdečního svalu, ale i mozku, takţe vlastně slouţí jako prevence proti ischémii myokardu a proti náhlým mozkovým příhodám. Ovlivňuje i projevy neurasténie, vedení vzruchu nervovými vlákny i ostrost vidění. Velmi příznivé účinky a široké spektrum pŧsobení činí tuto drogu velice atraktivní, ale hlavně efektivní při řadě chorobných stavŧ – například při stavech slabosti, na doléčování infekčních chorob rŧzného pŧvodu, na léčbu proti virŧm, při přepracovanosti, vyčerpání, v rekonvalescenci po operacích a po jiných těţkých chorobách. Droga je pouţitelná zevně i vnitřně, protoţe to je vlastně univerzální léčivo, dokonale nahrazující známý, ale hŧře dostupný ţen šen. 6) Nejznámější lékovou formou je tekutý extrakt, donedávna dováţený i k nám. V současnosti se u nás vyrábí tekutý přípravek Eleuterosan, který plně tento dováţený prostředek nahraţuje. Extrakt zpravidla podáváme 2krát denně, ráno a kolem poledne, vţdy před jídlem, v mnoţství 30 aţ 40 kapek. Pouze v případech nehrozící nespavosti podáváme lék i večer a dávkování pak činí 3krát denně 20 aţ 25 kapek. Dětem podáváme tolik kapek, kolik jim je let, obyčejně 2krát denně a jen výjimečně 3krát denně. Velmi doporučujeme lék nasazovat postupně, na konečnou dávku postupně přecházet, protoţe by se mohly objevit i projevy intolerance – vnitřní třes, nepokoj, předráţděnost apod. 7) Protoţe u nás není tato droga běţně dostupná, nejsou ani známy ţádné kombinace s jinými drogami. Známými kontraindikacemi jsou horečnaté stavy,
enormně vysoký krevní tlak a stav po infarktu myokardu do tří měsícŧ po jeho odeznění. K neţádoucím účinkŧm patří stav předráţděnosti, ale jen velmi zřídka a mohou se vyskytnout i poruchy spánku. Pokud se pociťují stavy únavy, měl by se lék podávat nakapaný na kostce cukru. 8) Osvědčily se kombinace tekutého extraktu s včelí mateří kasičkou a pak i s jinými tekutými prostředky v homeopatickém provedení. S mateří kasičkou uţíváme tento prostředek tak, ţe extrakt podáváme normálně a mateří kašičku, nativní čili přirozenou, jednou denně nalačno, pod jazyk, v dávce od 0,1 do 0,5 g. Upravenou mateří kasičku, tablety nebo draţé, podáváme 2 aţ 3krát denně v mnoţství asi 17 mg. Taková kombinace výrazně posiluje účinky obou léčiv. 9) Homeopatické uplatnění známe pouze z bývalého SSSR dováţených a dnes jiţ i u nás vyráběných extraktŧ. Podle našeho názoru je tento extrakt pro řadu případŧ příliš koncentrovaný, a proto jej pro homeopatické pouţití ředíme aţ do potence D3, ve které se také nejběţněji pouţívá, v menší míře i v potenci D2. Obecné dávkování je 3krát denně 20 kapek, před jídlem, po dobu 14 dní. Pak doporučujeme kúru na 14 dní přerušit a poté uţívat znovu. Celková doba uţívání by neměla být delší neţ pět čtrnáctidenních cyklŧ, tedy dva a pŧl měsíce za rok. Aplikace je v podstatě stejná jako podle předcházejících kapitol, pouze účinnost je mírnější, ale o to jistější. Ředěná tinktura se ve většině případŧ, zejména u těţkých onemocnění, ukazuje jako vhodnější. 10) Na olympijských hrách v roce 1980 byl Čertŧv kořen vyuţíván ruskými atlety jako zdroj chininu.
ČESNÁČEK ČESNÁČEK LÉKAŘSKÝ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) ALLIARIA OFFICINALIS Andrs. Cesnačka lekárska (s) s Lauchkraut (n) Garlic Mustard (a) Alliaire officinale (f) Ajara (š)
1) Česnáček je dvouletá, vytrvalá rostlina, která po rozemnutí páchne česnekem. Přímá lodyha je okolo pŧl metru vysoká, hustě listnatá. Dolní listy jsou dlouze řapíkaté, ledvinité, vroubkovaně zubaté. Lodyţní listy jsou krátce řapíkaté, nepravidelně zubaté, zašpičatělé. Bílá malá kvítka bývají seskupena do hroznu. Plodem jsou šešule. 2) Česnáček je rostlina hojně rostoucí v listnatých a křovištních lesích, hájích, na rumištích a zahrádkách. Má ráda humózní, vlhké pŧdy, písčité i hlinité. 3) Uţívá se nať (Herba alliariae), sbíraná v době květu v červnu aţ srpnu, ale mŧţe se pouţívat i celá rostlina v čerstvém stavu. 4) Hlavními obsahovými látkami jsou allylsulfid, rhodanalyl (sirnaté glykosidy) a alliarin, beta karoten, éterický olej, pektin, kyselina askorbová. Droga je ovšem celkově velmi málo prozkoumána. 5) Droga má desinfekční účinky na močový trakt i na dýchací cesty. Je velmi vhodná k zevní léčbě zahnisaných ran a zánětŧ pokoţky, včetně bakteriálních (například rŧţe). Mŧţe se pouţít i na kloktání a převalování v ústech při zánětech v ústní dutině, ale i při paradentóze. Mírně zlepšuje spalování tukŧ, takţe ji mŧţeme aplikovat i při poruchách ţlučníku a slinivky, stejně jako při zvýšeném tuku v krvi. Má téţ účinek protisklerotický. Podávána formou klyzmatu léčí záněty střev při ulcerózní kolitidě. Osvědčila se i při dráţdivém tračníku, ale také při astmatech a při pachu z úst. 6) Teoreticky je moţno drogu podávat formou nálevu, ale v čajích česnekové aroma většinou silně proráţí a mnozí lidé je nesnášejí. Proto doporučujeme raději formu prášku, podávaného 3 aţ 4krát denně na špičku kulatého noţe. Nálev se pouţívá pouze pro vnější pouţití a pro klyzmata. Při pouţívání prášku se ovšem ztrácí značná část léčivého účinku, který je zcela určitě vázán právě na česnekové aroma byliny. Proto doporučujeme sušit tuto bylinu v pyramidě, kde se toto aroma ztrácí jen částečně, ale léčebný efekt se zachovává v plném rozsahu. Ovšem vzhledem k tomu, ţe v pyramidě byliny sice dokonale uschnou, ale nemají při lámání onen charakteristický praskavý zvuk, doporučujeme je rychle přesušit, ihned pomlít na prášek a ten pak vzduchotěsně uzavřít a uloţit na teplém a tmavém místě. Potom bude efekt prášku a tím účinných látek byliny skutečně maximální. 7) S ohledem na česnekový pach drogy ji nekombinujeme do směsí. Při běţném dávkování se neprojevují ţádné vedlejší nebo neţádoucí účinky. Rovněţ nejsou známy kontraindikace. Spíše by se dalo říci, ţe droga je zcela neoprávněně opomíjena a její účinek je zatím nedoceněn. Zajímavé a hlavně účelné jsou kombinace práškového česnáčku s jiným bylinami ve formě čajŧ. Pro přípravu existují dvě moţnosti – buď prášek podaný třeba na lţičce čajem zapijeme, nebo prášek přelijeme nálevem, případně odvarem z bylin. Pro tuto aplikaci se ovšem nehodí všechny byliny, a proto doporučujeme kombinaci tří bylin ze skupiny následujících: řebříček obecný, měsíček zahradní, čubet benedikt, celík zlatobýl, heřmánek pravý, buřina srdečník, vřes obecný, světlík lékařský, hloh ostrotrnný, mařinka vonná, mochna husí, stříbrná i nátrţník či plavuň obecná. Sloţení se upraví podle individuální potřeby.
8) Poznatky z léčby touto drogou pocházejí většinou od našich předkŧ. Podle nich pouţíváme drogu hlavně na zevní léčbu zánětlivých koţních afektŧ a zahnisaných, nehojících se ran. Při této aplikaci kombinujeme s kostivalem a tymiánem, ale mŧţeme ji vyuţít i jinak. Prášek, vyrobený podle výše uvedeného návodu, má skutečně velkou účinnost, a proto musí být dávkován pečlivě. Obecně se uţívá při váţnějších onemocněních a pro prevenci proti rakovině 1,5 gramu prášku 3krát denně po jídle, nejlépe v nějaké tekutině. Zajímavostí je, ţe uţ Matthioli doporučoval česnáček, dokonce i prášek z něj, proti rakovině. Vedle toho doporučoval i nošení tohoto prášku v pytlíčcích na rŧzných místech těla i další pouţití. Pro aplikaci prášku s bylinnými čaji se bere vţdy uvedených 1,5 gramu prášku na jednu dávku. Nutnost dodrţovat kombinace jen s vybranými bylinami je ovšem v tomto případě bezpodmínečná. 9) Dříve velmi oblíbená, ale dosud vlastně neprobádaná bylina nemá zatím své homeopatické vyuţití. Je to samozřejmě škoda, protoţe bylina má zcela specifický protizánětlivý účinek. Tinktura se zhotovuje z natě, trhané v době květu, nejlépe těsně před polednem. Nať se upravuje podle §3 s pouţitím lihu 70%. Základní tinktura se pak ředí aţ do potence D5 lihem 40%. Obecně se uţívá ředění D5 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, po dobu 30 dní, které by se ovšem neměly překročit. Vnitřně se uţívá proti astmatu, proti pachu z bronchŧ, k čistění střev a pak hlavně zevně na ekzémy, koţní vyráţky, k obkladŧm zanícených ran apod.
ČESNEK ČESNEK SETÝ Čeleď liliovitých (Liliaceae) ALLIUM SATIVUM L. Cesnak kuchynský (s) r Knoblauch (n) Garlic (a) Ail cultivé (f) Ajo común (š)
1) Česnek je trvalka, jejíţ cibule je sloţena z podlouhlých pacibulek – strouţkŧ, které jsou kryty šupinatým obalem. Dorŧstá výšky kolem 30 aţ 50 cm a má asi 15 cm dlouhé a 1 cm široké, šedozelené, ţlábkové listy. Jednoduchá lodyha je zakončena květenstvím šedavě bílých květŧ. Kromě kvítkŧ jsou na obvodu okolíku drobné cibulky, slouţící k rozmnoţování. 2) Česnek je výhradně pěstovaná rostlina. 3) Drogou jsou cibulky (Bulbus allii sativi), známý kuchyňský česnek. Předmětem sběru jsou i listy česneku medvědího (Allium ursinum L.), které se sbírají koncem března a v dubnu a pouţívají se prakticky stejně jako cibulky česneku. Ty se ale sbírají v létě, v době zavadnutí natě. Česnek se nesuší, nechá se pouze oschnout, zbaví se natě a pak se skladuje v chladnu a suchu v syrovém stavu. 4) Česnek obsahuje glykosidně vázanou silici, sloučeniny síry, fytoncidy, vitamíny A, C, D, vitamíny skupiny B, látky podobné pohlavním hormonŧm, jód a další minerální látky a některé stopové prvky. Dŧleţitý je pak obsah aţ 0,4% allicinu, který se postupně mění na allicín, látku se silným antibakteriálním a antimykotickým účinkem. 5) Mimořádnou vlastností česneku je jeho fytoncidní pŧsobení antibakteriální a protiplísnové. Je například známo, ţe z asi 560 kmenŧ obávaného zlatého stafylokoku jich česnek více neţ 500 spolehlivě ničí. Česnek si dovede poradit i s obávanou plísní kandidou (Candida albicans), která je doslova podhoubím rakovin a jiných váţných nemocí. Tento účinek se projevuje i při zevní aplikaci a vynikající je při léčbě dýchacích cest. Česnek také ozdravuje střevní flóru, léčí infekční prŧjmy, rozšiřuje cévy, sniţuje krevní tlak a prohlubuje práci srdečního svalu. Pŧsobí antiskleroticky tím, ţe brání vzniku tukových a minerálních usazenin cévních stěn. Sniţuje krevní koncentraci cholesterolu a zvyšuje jeho vylučování. Protoţe pŧsobí současně i ţlučopudně, nezvyšuje riziko vzniku ţlučníkových kaménkŧ. Tlumí také křečovité břišní bolesti, potírá nadýmání a osvědčuje se při léčbě plicních a prŧduškových zánětŧ. Uklidňuje zánětlivá onemocnění slinivky. Listy česneku medvědího jsou vynikající na tzv. čistění ledvin a na afekty v dutině ústní. 6) Velmi vhodné je podávat česnek v mléku, denní dávka přitom mŧţe činit aţ 12 g. Dá se uţívat i česneková tinktura v dávce pŧl aţ jeden a pŧl čajové lţičky aţ 4krát denně. Forma čaje se nepouţívá. Občas se v tisku objeví tzv. starotibetský recept na dávkování ve stoupajících a klesajících dávkách, ovšem tento recept má význam jen u lidí, kteří normálně česnek nejedí anebo jsou na něj zvlášť citliví. 7) Lidé, kteří nemají česnek rádi, by neměli přistupovat k jeho podávání příliš rychle. Větší náhlá dávka česneku by mohla vést k odloupnutí silnější vrstvy sklerotických usazenin a tím i k následné embolii. Pro léčbu trávicích potíţí je velmi vhodná kombinace s proskurníkem (ibiškem) nebo jinou slizovou drogou. Nedoporučuje se podávání větších dávek v těhotenství, při kojení a malým dětem. Zevní aplikace je vhodná i u kojencŧ. 8) Velmi dobrých výsledkŧ při vnitřním podávání jsme dosáhli s českým
výrobkem Allicor – draţé. Tyto tablety jsou upraveny jako enterosolventní, takţe se rozpouštějí aţ ve střevech, a mohou je tudíţ uţívat i lidé, kteří jinak česnek nesnášejí. 9) Česnek je bylina, která se s oblibou pouţívá v ředěních, ať uţ homeopatických nebo jiných. Především jeho výrazné aroma nutí uţivatele k rŧzným, bohuţel někdy účinek oslabujícím zákrokŧm. Homeopatické tinktura se zhotovuje z čerstvých strouţkŧ česneku podle §3 s pouţitím lihu 95%. Pokud je česnek dostatečně šťavnatý, mŧţeme postupovat podle §1. Základní esence se ředí lihem 30% aţ do potence D3. Ta se pak bere pro obecné uţívání v dávkování 3krát denně 6 kapek, před jídlem, po dobu 1 měsíce. Hlavní oblastí aplikace jsou trávicí potíţe, astma, bronchitidy, říhání, nadýmání – viz také aplikace, uvedené shora. V tomto ředění se mŧţe česnek uţívat prakticky na všechny potíţe.
ČESNEK MEDVĚDÍ ČESNEK MEDVĚDÍ Čeleď liliovitých (Liliaceae) ALLIUM URSINUM L. Cesnak medvědí
1) Česnek medvědí má štíhlou, kyjovitě rozšířenou cibulku, ze které vyrŧstají 2 dlouze řapíkaté, eliptické aţ kopinaté listy, a bezlistý, 20 aţ 25 cm vysoký květonosný stvol. Bílé kvítky jsou směstnány na vrcholu stvolu v hustý, dosti plochý okolík, pod kterým se nachází jedno aţ dvoulistý krátký toulec. Kvete v květnu a v červnu. 2) Medvědí česnek roste nejraději ve stinných lesích, hájích a vlhkých křovinách, například je velmi hojný v jihomoravských luţních lesích, ale i v Polabí a jinde. 3) Drogou je především list a jen zřídka kořen (Folium allii ursini, Radix allii ursini). Listovou drogu sbíráme časně na jaře, před rozkvětem, tedy v březnu a v dubnu; kořenovou drogu pak na podzim. V Otrokovicích se například tradovalo, ţe první sběr listŧ vycházel „na Jozéfka“, tedy kolem 19. března. 4) Obojí droga, tedy listy i cibulky, obsahují glykosid, éterický olej s obsahem aldehydu nestabilního typu, sírany a polysírany vinylové, merkaptan, hořčinu, organické soli (vinylsulfidy a polyvinylsulfidy) a celou řadu dalších účinných látek, o nichţ víme právě jen to, ţe jsou účinné. 5) Droga má velmi širokou účinnost. Uţívá se jako antibiotikum, jako silný protihnilobný prostředek, jako mírné projímadlo, jako močopudný prostředek, dále prostředek na sniţování krevního tlaku, pro očištění a prokrvování. 6) Droga výrazně sniţuje krevní tlak. Lidově se často pouţívala jako prostředek pro vyhánění hlístŧ. Velmi často se dodnes uţívá k „čistění krve“ a lze říci, ţe skutečně úspěšně vylepšuje krevní obraz. Jelikoţ jiţ samotné výpary dráţdí nosní sliznice, oči i sliznice zaţívacího traktu, uţívá se výhradně tinktura. Ve větších dávkách mŧţe droga vyvolávat zvracení a prŧjmy a dokonce i záněty ledvin! 7) Drogu doporučujeme uţívat výhradně ve formě bylinářské tinktury, a to pouze po kapkách. Obyčejně ji kapeme do vody nebo do příslušného čaje. List mŧţeme případně uţívat i ve směsích, nejlépe ve směsi s ledvinovým čajem, se zlatobýlem anebo pročišťujícím čajem. 8) Uţívá se hlavně při střevních potíţích, a to v dávce 5 kapek v 0,3 litru vody. Pŧsobí na zácpu stejně dobře jako na prŧjem. Mŧţeme si pomoci i uţitím čerstvých listŧ byliny, které lze přidávat jako zeleninu do polévek nebo jako paţitku nakrájet na chléb s máslem. V takové podobě pŧsobí preventivně na zaţívací systém. Čerstvý lístek mŧţeme uţívat i při zánětech v ústech nebo při ledvinových potíţích. 9) Homeopatické zpracování medvědího česneku pokládáme za velmi vhodné. Nejlépe slouţí pro homeopatické zpracování celá bylina, kopaná nebo trhaná v březnu kolem čtrnácté hodiny. Zpracováváme lihem 80% podle §2 a dále ředíme aţ na potenci D5 lihem 40%. Uţívá se v potencích D3 nebo D5, ovšem nejlépe D4 při dávkování 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Uţíváme stejně jako v jiných podobách, nemusíme se však obávat eventuálních vedlejších účinkŧ. 10) Droga se dá velice prakticky vyuţít například při rýmě, kašli, zánětu nosohltanu apod. Uţívá se čistá základní tinktura (D0), a sice v dávce 2 aţ 3 kapek
do 0,1 l vlaţné vody. Vkapává se do nosu 2krát po sobě s krátkým zadrţením, dokud sliznice nezačnou štípat. Při rýmě apod. se kapání provádí 5krát denně a stoprocentní účinek se dostaví asi za den.
ČISTEC ČISTEC LESNÍ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) STACHYS SYLVATICA L. Čistec lesný (s) r Wald-Ziest (n) Woundwort (a) Épiaire (f) Ascabiosa (š)
1) Čistec je trvalka s přímou, měkce chlupatou lodyhou, vysokou asi 3/4 metru. Vroubkovaně pilovité, špičaté listy svým vzezřením značně připomínají listy známější kopřivy. Květy jsou typicky pyskaté, fialové, rŧţovofialové, zřídka světle fialové nebo rŧţové. Trubka květu je delší neţ kalich, horní pysk je asi pěti, dolní asi sedmimilimetrový, trojcípý, s větším prostředním zoubkem. Rostlina pronikavě páchne syrovinou. 2) Čistec je velmi hojná bylina, roste zejména ve vlhčích listnatých a luţních lesích s neutrální pŧdou. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba sideritis), sbíraná těsně po rozkvětu na přelomu června a července, kolem desáté hodiny dopolední. Často se sbírají také samostatné listy, které poskytují nejlepší drogu při sběru v červnu, těsně před rozkvětem. 4) Hlavními účinnými látkami jsou betainy, mezi které patří stachidrin, betonicin, turicin a trigonellin. Dále je přítomno značné mnoţství cholinu, allantoin, třísloviny, stopy silice, sliz, kyselina tanová a dokonce i vitamíny. 5) Droga má výrazné sedativní pŧsobení, sniţuje krevní tlak, zvyšuje tonus dělohy, staví krvácení z narušených kapilár, ale také mírně zvyšuje sráţlivost krve u jedincŧ, trpících poruchami krevní koagulace. Nejlepší vyuţití hemostatických vlastností drogy je v gynekologii, při silné menstruaci, ale i při krvácení mimo menstruaci. Mŧţe se také uplatnit jako mírné kardiotonikum. 6) Protoţe má droga nepříjemnou vŧni i chuť, pouţíváme raději tinkturu v dávkách 20 aţ 25 kapek, a to 3 aţ 4krát denně. Osvědčenou formou je také bylinářský balzám, podávaný v běţných dávkách. Pokud přidáváme drogu do směsí, mŧţeme k přípravě čaje pouţít jak odvar, tak i nálev. 7) Drogu přidáváme do uklidňujících a krev stavících směsí. V prvním případě je vhodná kombinace se srdečníkem, vřesem, meduňkou, třezalkou, chmelem a kozlíkem, ve druhém případě pak s kořenem krvavce totenu, kořenem mochny nátrţníku a s řebříčkem. Pro kardiostimulační efekt drogu kombinujeme s hlohem, mátou, saturejkou a rozmarýnou. Do směsí drogu kombinujeme tak, aby její hmotnostní podíl ve směsi nebyl menší neţ 15% a větší neţ 25%. Droga není vhodná pro dlouhodobé uţívání ani pro podávání příliš velkých dávek. První známkou předávkování je nauzea – pocit nevolnosti. Podávání drogy je kontraindikováno asi do 1 měsíce po prodělání infarktu myokardu a pro uţití v pediatrii u dětí do 10 let. 8) Námi doporučená kardiotonická směs: Vezmeme 100 g květu hlohu s listem, po 50 g listu rozmarýny a listu (natě) čistce lesního a po 25 g natě saturejky a natě meduňky. Podáváme formou bylinářského čaje, asi 0,5 aţ 0,75 litru denně. Je moţno také pouţít formu homeopatického čaje podle Kloudy v potenci U9 aţ U12. Stále ještě platí moudrost středověku, ţe čistec dokonale staví jakékoli krvácení z ran. Například obklad nebo naklepaný list čistce poloţený na ránu dělá úplné divy a hoden svého jména ránu nejen hojí, ale i čistí. Účinnost obkladu z listu na rány se ještě podstatně zvýší, namočíme-li čerstvý list do horkého piva, ve kterém list změkne, a pak jej rychle přiloţíme. Při plicním emfyzému (rozedmě) je výborným lékem tinktura z čistce: Dvacet
gramŧ čerstvého, rozmixovaného kořene se uloţí do 100 ml čistého lihu 90% a nechá v uzavřené láhvi 14 dní vyluhovat. Pak se scedí a uţívá 3krát denně 10 kapek, do pŧl skleničky vlaţné vody před jídlem. Uţívá se 30 dní. Odvar z listŧ čistce je výborným prostředkem při prostatitidě a při zánětech dolních močových cest: Jedna polévková lţíce sušeného listu se 3 minuty vaří ve sklenici vody na mírném ohni a pak se nechá 15 minut vyluhovat. Pije se 3krát denně šálek odvaru, před jídlem, prŧměrně 21 dní. 9) Čistec je velice podobný nejen vzhledem, ale také svým účinkem bukvici lékařské, takţe se homeopaticky uplatňuje spíše známější bukvice. Je to ovšem škoda, protoţe čistec obsahuje kromě jiného dvě účinné látky, betain a cholin, které mají velmi příznivý vliv na činnost jater a stav pokoţky. Tinktura navíc nemá nepříjemný pach jako samotná nať. Esence se zhotovuje z kvetoucí natě, sbírané těsně po rozkvětu, nejlépe kolem jedenácté hodiny dopoledne. Vyrábí se podle §3 s pouţitím lihu 80%. Esence se pak ředí aţ do potence D2 lihem 40%. Obecně se uţívá ředění D2 a dávkování je 3krát denně 10 kapek, před jídlem, po dobu jednoho měsíce. Praktická aplikace je podobná jako v alopatii. 10) V Americe je zcela zvláštní formou vyuţití čistce úprava kořene – hlízy jako potraviny. Hlíza se konzumuje ve všech podobách úpravy, jako vařená, pečená, smaţená a dokonce i jako syrová. Samozřejmě se jedná o spojení funkce potravy s funkcí léčivou.
ČUBET BENEDIKT BENEDIKT LÉKAŘSKÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CNICUS BENEDICTUS L. Benedikt lekársky (s) s Benediktenkraut (n) Blessed-Thistle (a) Chardon benit (f) Cardo bendito (š)
1) Čubet je jedno aţ dvouletá rostlina, bodlák s červenohnědým pakořenem a větvenou, pavučinovitě plstnatou lodyhou, dorŧstající výšky asi 3/4 metru. Listy jsou střídavé, přisedlé, na okrajích zubaté, ostnaté, tmavě zelené. Ţlutavé květy jsou sestaveny do úborŧ, jejichţ listeny jsou také bodlinaté. Spodní semeník dozrává v podlouhlé, rýhované naţky, vybavené chmýřím. 2) Benedikt čubet je pěstovaná rostlina, pŧvodem ze Středomoří, která jen zcela ojediněle zplaňuje. 3) Drogou je nať (Herba cardui benedicti), sbíraná na přelomu června a července, tedy před úplným rozvitím, nejlépe kolem poledne. 4) Dŧleţitými účinnými látkami jsou především třísloviny a silice, dále hořké glykosidy cnicin a benedictin, pryskyřice, flavonoidy, slizy, soli hořčíku, vápníku a draslíku, tanin, vitamíny skupiny B a jiné. 5) Droga je vyuţívána jako stomachicum – amarum. Celkově posiluje, zlepšuje trávení, podporuje tvorbu a vylučování ţluče, pŧsobí desinfekčně a antisepticky, má poměrně silné protivirové pŧsobení a účinně zasahuje proti některým bakteriálním kmenŧm. Dále zlepšuje vylučování kyseliny močové a celkově urychluje a reguluje látkovou výměnu, je také močopudná. Optimalizuje sloţení a tvorbu ţaludečních šťáv, potlačuje kvašení a hnití ve střevech. Benedikt je zvlášť vhodný pro starší nemocné s atrofizujícím katarem sliznic trávicího traktu a špatnou asimilací výţivných látek, jakoţ i pro rekonvalescenty po operacích trávicího ústrojí a při závaţných metabolických poruchách. 6) Vhodnou lékovou formou je především nálev, připravovaný běţným zpŧsobem. Jiné lékové formy jsou víceméně výjimečné. Je ovšem pravdou, ţe i v této na první pohled jednoduché aplikaci je veliké mnoţství rŧzných konkrétních návodŧ na sloţení a zhotovování nálevŧ, a tím i na jejich účinnost. 7) V přiměřených, poněkud menších dávkách, je benedikt vhodný i pro podávání jak v pediatrii, tak i v geriatrii, tedy pro děti i staré lidi. Droga je vhodná pro samostatné uţívání, ale i pro nejrŧznější kombinace, především se siličnatými drogami a dalšími metaboliky, jako jsou například pelyněk, zeměţluč, čekanka, islandský mech a vachta trojlistá. Diuretické účinky zvyšujeme kombinací s březovým listem, s listem černého rybízu, semenem petrţele a kořenem jehlice. Při předávkování mŧţe droga vyvolat nevolnost, spojenou s nutkáním na zvracení, a také podráţdění ledvin. Při těţších ledvinových poruchách je její podávání kontraindikováno. Tyto receptury jsou podle našich zkušeností velmi účinné, ovšem kromě toho mŧţete v literatuře najít celou řadu dalších a jistě také vynikajících receptur. 8) S drogou máme velmi dobré zkušenosti jak při vnitřním podávání, tak i při zevním pouţití. Přidáváme ji například do směsí na léčbu lupénky, ale i při léčbě srdeční slabosti. Zevně obkládáme nebo vyplachujeme nehojící se rány a pouţíváme jako jeden z lékŧ při koţních afekcích – ekzémech, lupénce, koţních zánětech, při rŧţi nebo i bércovém vředu.Německý recept při nechutenství: Pět gramŧ sušené drogy
přelijeme 0,5 litru vařící vody, necháme 15 minut vyluhovat a pijeme dvakrát denně šálek nálevu mezi jídly. Polský recept na látkovou výměnu: Jednu aţ pŧldruhé lţíce drogy na sklenici vody povaříme 5 minut a pijeme 2 aţ 3krát denně 1/4 aţ 1/2 skleničky, buď před jídlem nebo mezi jídly. Kromě toho se uvádějí kombinace benediktu aţ s 22 bylinami, samozřejmě podle předpokládaného účinku, ale v podstatě slouţící vţdy na látkovou výměnu. 9) Benedikt čubet je bylina dlouho a široce vyuţívaná i v homeopatii. Její všeobecné vyuţívání je totiţ omezeno moţností nadměrného zatíţení ledvin a hormonální oblasti, a právě proto se pro svŧj mírný účinek uplatňuje homeopatické zpracování této drogy. Esence se vyrábí z vrcholkŧ kvetoucí natě, sbírané před úplným rozkvětem, nejlépe mezi třináctou a čtrnáctou hodinou. Vyrábí se podle §3 s pouţitím lihu 90%. Esence se pak ředí dále aţ na potenci D4 lihem 50%. Obecně se uţívá v ředění D3 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po dobu šesti týdnŧ. Kromě aplikace podle alopatie se tinktura uţívá i při odtučňování a pro celkové posílení. Tinktura má celkově velmi široké uplatnění. 10) Nezajímavé nejsou ani staré recepty na tzv. benediktové víno nebo benediktové pivo, podobné jako u mařinky vonné. Pŧsobení se vedle kulinářského efektu udává hlavně pro regulaci látkové výměny, vnitřních pochodŧ, proti vředŧm ţaludku a střev, na uklidnění apod. Pouţívá se ovšem výhradně kořen a výroba je velice jednoduchá: Celý kořen nebo kořen práškovaný v textilním sáčku se ponoří do vína nebo do piva. Mnoţství je dáno „silou“ kořene a pak hlavně zkušenostmi výrobce. V kaţdém případě to přinejmenším chuť vína vylepší.
DANGŠEN PAZVONEK DANGŠEN Čeleď zvonkovitých (Campanulaceae) CODONOPSIS PILOSULA Wall. Pazvonček liánovitý
1) Pazvonek dangšen je vytrvalá liána, 2 aţ 3 metry dlouhá, s masitým, mrkvovitým kořenem, zbarvením i vŧní nápadně připomínající slavnější ţenšen. Stonek má tmavofialový, s řídkými chloupky, které se později ztrácejí. Listy jsou oválně vejčité a zašpičatělé, zvonkovité květy světle zelené a vně fialově skrvnité. Semeník je sloţen ze tří plodolistŧ a dozrává v tobolku, pukající otvory pod horním okrajem mezi ţebry. Tobolka obsahuje velké mnoţství drobných a lesklých hnědých semen. 2) Rostlina je domovem v Číně, Japonsku, Indii a jihovýchodní Asii. Její pěstování v našich klimatických podmínkách je moţné. Semena je třeba vysévat nejpozději počátkem dubna do vytápěného skleníku, ale v květnu kolem „zmrzlých“ lze výsev provádět i venku. Sazenice přetrháváme, pikýrujeme a přesazujeme do sponu asi 150 x 250 mm. Pŧda by měla být dostatečně propustná a zásobená ţivinami. Výsledky pokusŧ prof. Valíčka z Vysoké školy zemědělské v praţském Suchdole, který poskytl laskavě materiály potřebné k serióznímu zpracování této stati, ukázaly, ţe vyšší hmotnosti kořenŧ bylo dosaţeno ve volné pŧdě neţ při pěstování ve foliovém krytu. V počátečním období po přesazení a na konci vegetace rostlinám výrazně škodí nadbytek vláhy. V prvním roce rostliny vytvářejí málo nadzemní hmoty a zpravidla ani nekvetou. Teprve v dalším roce je třeba připravit jim jednoduché opory, po kterých by se mohly rostliny pnout. Rostliny určené k produkci semen je třeba umístit do pěstitelského zařízení, například do fóliovníku, jinak by semena nedozrála. Kořeny je však moţno sbírat jiţ jednoleté, protoţe otázka jejich přezimování není ještě zcela vyřešena. Proto je vhodné kořeny určené k dalšímu pěstování raději hned po prvních mrazících vyrýpnout ze země a uskladnit ve sklepě v pískovém záhonu, podobně jako uschováváme v domácnostech kořenovou zeleninu. Při pouţití kořenŧ k léčivým účelŧm je nejprve zbavíme zeminy a dobře omyjeme. Kořeny potom sušíme nebo rozřeţeme nerezovým noţem nadrobno a zalijeme 65% etanolem pro přípravu tinktury. 3) Drogou je kořen, sbíraný z jednoletých nebo starších rostlin (Radix codonopsidis, Radix thangshen) 4) Droga obsahuje saponiny, slizy, pryskyřice, vitaminy, minerální látky, organické kyseliny, třísloviny a řadu látek dosud plně nedefinovaných. 5) Droga výrazně ovlivňuje astma a horečnaté stavy, zlepšuje libido i potenci u obou pohlaví, celkově stimuluje a posiluje, přitom však prohlubuje spánek. Léčí záněty střev a ledvin, příznivě ovlivňuje diabetes II. typu. Zvyšuje počet červených a sniţuje počet bílých krvinek. Zvyšuje krevní tlak. Má také poměrně značný účinek protinádorový. V tradičním čínském lékařství se vyuţívá i naťová droga, a to ke zlepšení trávení, ke zvýšení odolnosti organismu, k povzbuzení krevního oběhu a k celkovému zvýšení vitality. 6) Nejvhodnější lékovou formou je tinktura, připravená lékopisným zpŧsobem. Podáváme jí dětem tolik kapek denně, kolik je jim let, dospělým tolik kapek denně, kolik váţí kilogramŧ, přirozeně ovšem v několika dílčích dávkách. Podávat lze i nálev, připravovaný běţným zpŧsobem, v obvyklých dávkách.
Doba léčby by neměla překročit 6 týdnŧ, obvyklá doba podávání je 1 měsíc. 7) Kořenovou drogu podáváme především formou tinktury, drogu naťovou pak formou nálevu. Při uţití čajové formy dáváme přednost vmíchávání drogy do směsí. Nejsou známy ţádné váţnější neţádoucí účinky ani kontraindikace. Relativní kontraindikací je velmi vysoký krevní tlak. V těhotenství a při kojení nepokládáme stimulaci organismu za vhodnou. 8) Při doplňkové léčbě nádorových onemocnění pouţíváme – při dobré snášenlivosti – přibliţně 1,5krát zvýšené dávky oproti běţnému dávkování podle §6. 9) Homeopatické prostředky vyráběné z dangšenu nejsou u nás obvyklé, ale právě pro relativně malou dostupnost jsou podle nás velmi vhodné. Surovinou pro základní esenci je kořen, kopaný na konci vegetativního období, nejlépe v září kolem desáté hodiny. Upravujeme lihem minimálně 80% a dále ředíme aţ do potence D9 lihem 50%. Uţíváme nejčastěji v potenci D7 a D9, menší potence se nedoporučují. Obecné dávkování je 15 kapek 3krát denně, před jídlem. Uţívá se téměř stejně jako v alopatii; speciální účinek má droga listová, která se dá také homeopaticky zpracovávat, a to především na zaţívací orgány, zejména jícen a kardii. Za zvláštní účinek mŧţeme povaţovat zlepšení krevního oběhu v mozkové sféře. 10) Velmi podobné, aţ shodné účinky má i droga z jiných druhŧ rodu Codonopsis. Je to především pazvonek čínský (Codonopsis tangs-hen Oliv.), který někteří čínští badatelé pokládají za odrŧdu druhu Codonopsis pilosula a při sběru často tyto dva druhy nerozlišují. Tento druh vytváří aţ třímetrovou liánu, s listy vejčitými, aţ podlouhlými. Květy jsou matně zelené, s nafialovělými prouţky a ţilkami, uvnitř skvrnité. Dalšími, podobně pŧsobícími druhy jsou pazvonek ţilkovaný (Codonopsis nervosa) a pazvonek kopinatý (Codonopsis lanceolata).
DEVĚTSIL DEVĚTSIL LÉKAŘSKÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) PETASITES OFFICINALIS Moench. Devaťsil lekársky (s) e rote Pestwurz (n) Butterbur (a) Petasile (f) Petasites (š)
1) Devětsil je trvalka se silným, dlouze výběţkatým, nepříjemně páchnoucím oddenkem, a přímou, hustě šupinatou lodyhou. Načervenalé, bohaté květenství vytváří hrozen s 16 aţ 55 úbory nebo latu se 30 aţ 130 úbory, v závislosti na pohlaví. V době květu, tedy velmi brzy na jaře, dosahuje lodyha výšky aţ pŧl metru, později, při dozrávání plodŧ, aţ jednoho metru. Listy vytvářejí bohaté přízemní rŧţice, jsou okrouhle nebo trojhranně srdčité, na rubu šedoplstnaté, na líci tmavěji zelené. 2) Devětsil je velmi rozšířená bylina podhorských a horských oblastí, roste zejména ve vlhčích lesích. 3) Předmětem sběru je především oddenek (Radix petasitidis), ale někdy se vyuţívá také list (Folium petasitidis). Oddenek sbíráme časně na jaře, list mŧţeme sbírat od jara do podzimu. Místně se sbírá a také úspěšně vyuţívá i květ. 4) Droga obsahuje silici, hořčiny, sliz, třísloviny, pektin, inulin, fenol, cholin, sloučeniny síry a stopy minerálních solí. Květy obsahují navíc ještě kyselinu tanovou a dextrin. 5) Všechny devětsilové drogy patří ke staroslavným, dnes neprávem opomíjeným léčivkám. Oddenek pŧsobí močopudně a je výborný při horečnatých chorobách, při astmatu, dně a padoucnici, také výrazně utišuje kašel. Ostatní drogy mají podobný účinek, regulují také látkovou výměnu a jsou vhodnou příměsí do čajŧ, například protirevmatických. 6) Podáváme buď macerát nebo nálev, případně práškovaný suchý kořen. Vše uţíváme před jídlem nebo mezi jídlem. Dobře se osvědčil i bylinný balzám a homeopatické provedení. Dříve bývala velice oblíbená aplikace kořene ve víně, a to jak kořene v celku, tak i práškovaného. 7) Dřívější oblibu devětsilových drog zřejmě narušil jejich nepříjemný zápach, který mŧţe zpŧsobit i nevolnost. Proto je samostatně podáváme jen zřídka a dáváme přednost jejich přimíchávání do směsí. Jejich hmotnostní podíl by ale neměl překračovat 15%. Potíţ je ovšem v tom, ţe list devětsilu se v podstatě nesbírá vŧbec a kořen se do směsí dá zařazovat jen obtíţně. Vyţaduje totiţ pouze úpravu varem, kterou naopak nesnáší naprostá většina naťových nebo listových drog, zejména siličnatých. Řešení je proto velmi pracné a vyţaduje značné zkušenosti. 8) Devětsilové listy v čerstvém stavu se pouţívají na obklady kloubŧ a ran při výronech, odřeninách apod. Velmi se nám osvědčilo předtím listy naklepat paličkou, aby uvolnily šťávu. Ještě lepší je naklepané listy před přiloţením na oteklý kloub ponořit do horkého oleje. Po takové aplikaci oteklý kloub nejen splaskne, ale ztratí se i „voda“. Kořenová droga se s úspěchem pouţívá jako účinný protikřečový prostředek při křečovitých poruchách ţaludku a močového systému, ale i při křečích ţlučníku. Vynikající je pŧsobení při tzv. dráţdivém ţlučníku. Droga se mŧţe kombinovat například s heřmánkem, pelyňkem, mátou, meduňkou, ale také třeba s artyčokem. Kořen se dříve uţíval i proti střevním cizopasníkŧm, zejména u dětí, a jelikoţ je zcela neškodný, nic nebrání jeho uţívání i dnes. Na revmatické bolesti kloubŧ jsou vhodné prosté obklady listem nebo jeho
částmi. Pro nadměrnou velikost listŧ devětsilu, které od nepaměti chránily před sluncem a deštěm, nazývali staří Řekové bylinu „kloboukovou bylinou“ a také její latinský název je odvozen od tohoto slova. List se umyje studenou vodou, přiloţí hladkou vrchní stranou ve dvou vrstvách na bolavý kloub a převáţe obvazem. 9) Devětsil je bylina, u které vlastně homeopatická esence přeţila nejen slávu, ale i vlastní pouţívání byliny v alopatii. Bylo to ovšem dáno i tím, ţe pouţívání tinktury je mnohem příjemnější neţ uţívání byliny jako takové. Esence se zhotovuje z čerstvého oddenku, sbíraného brzy na jaře před rozkvětem, tzn. od února do března. Připravuje se podle §3 s pouţitím lihu 80%. Esence se ředí lihem 30% na potenci D4. Obecně se uţívá ředění D3 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem, po dobu pěti týdnŧ. Aplikace se provádí prakticky podle alopatie, čili je poměrně široká. 10) Nejstarší psaný recept na uţití prášku z kořene s vínem je z roku 1597 a pochází z Anglie. Jiţ v té době byl lék pouţíván proti všem infekčním, nakaţlivým a zhoubným chorobám a také proti moru – viz německý název Pestwurze neboli morový kořen či kořen proti moru. Tento recept je velice účinný i dnes. Uţívá se 1,5 gramu prášku na 1 dcl červeného vína 2krát denně před jídlem, po dobu 30 dní.
DIVIZNA DIVIZNA VELKOKVĚTÁ Čeleď krtičníkovitých (Scrophulariaceae) VERBASCUM DENSIFLORUM Berthol. Divozel velkokvetý (s) e grossblumige Königskerze (n) Mullein (a) Bouillon blanc (f) Gordolobo (š)
1) Divizna je dvouletá, statná bylina s přímou lodyhou, dorŧstající výšky aţ dvou metrŧ. V prvním roce vytvoří rostlina rŧţici přízemních měkkých a plstnatých listŧ, které pak na podzim odumírají. Lodyha vyrŧstá ve druhém roce, má střídavé, plstnaté listy a ţluté květy, vytvářející bohatý hrozen. Květy mají pětidílný kalich a citrónově ţlutou korunu. Ve svrchním semeníku dozrává dvoupouzdrá, vícesemenné tobolka. 2) Divizna roste poměrně hojně na kamenitých stráních, na skalách, v úvozech. Pro plánovaný sběr se však pěstuje. 3) Předmětem sběru je výhradně květ (Flos verbasci), jiné části se pouţívají zcela ojediněle, vyjma semen, která jsou dokonce jedovatá. Čaj z divizny se musí velmi pečlivě cedit, protoţe jemné chloupky projdou i hustým sítkem a nepříjemně dráţdí sliznici úst i hrtanu. Proto doporučujeme pouţívat textil nebo papírový filtr. Pozor na záměnu s květem pupalky dvouleté (Oenothera biennis). 4) Droga obsahuje saponiny, sliz, třísloviny, flavonoidy, stopy éterického oleje, mastné substance a karbohydráty. 5) Diviznový květ vynikajícím zpŧsobem podporuje vykašlávání, tlumí křeče prŧdušek a prŧdušinek, takţe se s úspěchem vyuţívá především při bronchiálním astmatu. Ovlivňuje činnost sleziny, kupodivu také brzlíku, a pŧsobí i močopudně. Kašovité obklady z květŧ lze pouţít mimo jiné také na léčbu ran a dokonce i bércových vředŧ. Květ smíchaný s listem v poměru 1:2 pŧsobí jako mírné projímadlo. Pro větší účinek mŧţeme směs aplikovat formou klyzmatu. Naklepané listy, potřené teplým olejem, pŧsobí stejně jako listy devětsilu – jako obklady na otoky, vředy apod. 6) Květ se připravuje běţně jako nálev, ale lepší je macerace zastudena. Podáváme vícekrát denně. Listová droga, která se uţívá takřka výhradně k obkladŧm, se sice upravuje na několik zpŧsobŧ, které se ovšem liší jen nepatrně. Totéţ se týká receptur s pouţitím kořene. 7) Diviznový květ je ideální drogou do směsí. V nejobvyklejší prŧduškové indikaci jej kombinujeme jednak s dalšími saponinovými drogami jako list jitrocele, květ petrklíče nebo kořen lékořice, a jednak s bylinnými antiseptiky jako yzop, tymián, mateřídouška, dobromysl, bazalka a majoránka. Přidáváme také slizové drogy jako proskurník, sléz a podběl i drogy s obsahem křemičitanŧ jako nať konopičky nebo nať truskavce. Neţádoucí účinky nejsou známy, ale přesto se droga nesmí uţívat dlouhodobě a v příliš velkých dávkách. 8) Jako velmi dobrý se ukázal klasický recept Matthioliho proti hemoroidŧm a výhřezu střeva: Dobře usušený kořen divizny pomeleme na prášek a poté 15 g prášku smícháme s jedním ţloutkem, trochou oleje a přiměřeným mnoţstvím hladké mouky. Zpracujeme jako těsto, ze kterého upečeme malé koláčky o prŧměru 20 aţ 30 mm a tloušťce asi 1 cm. Aby se stav upravil, stačí pak denně sníst 2 aţ 3 koláčky, přičemţ kúra se mŧţe podle potřeby opakovat. Diviznový list se pouţívá i proti abscesŧm – hnisavým procesŧm v pokoţce. Hrst sušených listŧ se přelije 0,5 litru studené vody a 10 minut se vaří na mírném ohni. Vše se pak scedí a odvar se pouţije k obkladŧm. Při chronické bronchitidě se mŧţe pouţít prastarý recept, zvaný diviznové mléko: Padesát gramŧ čerstvých
nebo 20 g sušených květŧ se přelije 0,5 litru vařícího mléka a nechá se přikryté 10 minut vyluhovat. Pak výluh dobře přefiltrujeme přes jemné sítko a pijeme po šálcích přes den, aspoň na čtyřikrát. Doporučujeme uţívat kaţdé tři dny dvojitou dávku. Při zánětu plic nebo emfyzému se doporučuje odvar ze 40 gramŧ sušených listŧ, který se nechá v 1 litru studené vody 2 hodiny macerovat, pak se zahřeje k bodu varu a přikrytý se na mírném ohni 10 minut vaří. Pak se scedí, přefiltruje přes papírový filtr a uţívá 3 aţ 4krát denně, vţdy před jídlem. 9) Pro homeopatické účely se pouţívá čerstvá rostlina na začátku květu, tzn. před rozvitím. Musí to být ale před desátou hodinou dopolední, nejlépe do deváté hodiny s ohledem na vliv letního času. Tak se spojují vlastnosti a látky květu i listu, protoţe obecně nejsou zcela totoţné, ale obě jsou účinné. Pouţívá se však i přípravek z čerstvého kořene, ale ten musí být kopán v určitou přesnou dobu. Zpracování se provádí podle §1 s pouţitím lihu 90%. Vzniklá esence se pak ředí lihem 35% na potenci D3. Pro obecné pouţívání se uţívá potence D3 a dávkuje se následovně: Prvních 14 dnŧ 3krát denně 10 kapek, před jídlem, dalších 14 dnŧ 3krát denně 15 kapek, před jídlem. Kromě aplikací, uţívaných v alopatii, se tinktura pouţívá i při hemoroidech, při kolikách a křečích i při koţních zánětech. V poslední době se pracuje na vyuţívání této tinktury pro zvyšování imunity. 10) Od dob Dioscorida se divizna pouţívá nejen proti kašli, astmatu apod., ale i v kosmetice. Od potírání tváří diviznovým listem, které vytvoří „přirozený ruměnec“, aţ po barvení vlasŧ ţlutou barvou květŧ, coţ pouţívaly starší Římanky. Velice se také osvědčuje při téměř všech ušních potíţích olej z diviznových květŧ.
DOBROMYSL DOBROMYSL OBECNÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) ORIGANUM VULGARE L. Pamajorán obyčajný (s) r wilder Dost (n) Marjoram (a) Origan (f) Orégano (š)
1} Dobromysl je trvalka s jemně ochlupenou, asi pŧl metru vysokou lodyhou. Listy jsou většinou vstřícné, krátce řapíkaté, vejčité aţ oválné a postupně se odspodu k vrcholu zmenšují. Drobné, pyskaté květy jsou starorŧţové aţ nafialovělé barvy a shlukují se v hlávky, zakončující vidlanovité laty. Trubkovitě zvonkovitý kalich je pětizubý, s krátce dvoupyskou korunou. Rostliny velmi příjemně voní. 2) Dobromysl je hojná bylina slunečních strání, pasek, světlých lesŧ a skalisek od níţiny aţ do hor. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba origani vulgaris), sbíraná po celé léto, nejlépe kolem poledne nebo před polednem. 4) Droga obsahuje silici s tymolem, karvakrolem a dalšími terpeny, hořčinu, tanin, třísloviny, těkavý olej, gumopryskyřici a další látky. 5) Je to velmi univerzální droga, která pŧsobí silně protikřečově a velmi se hodí pro doplnění hořčíkové terapie při křečovitých stavech, včetně epilepsie. Prohlubuje sílu srdečního stahu a zlepšuje periferní i srdeční prokrvení, takţe je vhodná jako pomocný prostředek při angině pectoris i při srdeční ischémii – zde se kombinuje s podáváním hořčíku, nejčastěji ve formě mléčnanu hořečnatého. Dále tlumí křečovité břišní bolesti při zkaţeném ţaludku a při střevních zánětech. Podávání je také velmi vhodné při silném zahlenění a při dráţdivém, suchém kašli. Droga je věrná svému jménu, protoţe při delším pravidelném podávání pŧsobí jako antidepresivum a zlepšuje náladu. Podporuje trávení a dosud neznámým mechanismem příznivě ovlivňuje enzymatickou činnost slinivky. 6) Drogu podáváme formou nálevu, připravovaného obvyklým zpŧsobem. Takto připravený čaj je vhodný i pro dlouhodobé uţívání. Dnes se znovu obnovuje sláva dobromysli a začíná se uţívat i jako koření, coţ je nakonec nejvhodnější forma uţívání. Jako aromatická rostlina se s oblibou uţívala a stále ještě uţívá v nejrŧznějších alkoholických výrobcích, coţ je je jistě nejen účinný, ale i příjemný zpŧsob léčby. 7) Dobromysl mŧţe být podávána samostatně, ale je i vhodnou drogou do nejrŧznějších směsí. Často ji kombinujeme zejména s drogami, obsahujícími aromatické hořčiny, jako jsou například puškvorec, andělíka nebo zeměţluč. U respiračních chorob kombinujeme dobromysl zejména s podbělem, plicníkem, fenyklem, jitrocelem nebo lékořici. Při některých bolestech hlavy se osvědčila aplikace drogy pro inhalaci, zejména v kombinaci s jalovčinkami, kde pŧsobí velmi efektivně. Léčba dobromysli nemá ţádné kontraindikace, ale dlouhodobé podávání větších dávek není vhodné pro moţný výskyt hemoglobinu v moči. Obvyklé dávky se mohou podávat dlouhodobě, coţ je vhodné zejména při léčbě depresí a epilepsie, samozřejmě u lehčích forem. Droga, pěstovaná ve Středomoří, se uplatňuje v kuchyni jako koření pod názvem oregano. 8) Mimořádně účinná při léčbě a prevenci ţaludečních, střevních a ţlučníkových poruch je čajovina, sloţená z 50 g natě dobromysli, 30 g natě smilu písečného a 20 g natě oţanky kalamandry. Podává se jako běţný čaj v mnoţství 0,5 aţ 0,75 litru
denně. Pije se po doušcích. Lze ji také uplatnit jako bylinný balzám. Nálev z dobromysli slouţí pro celkové posílení: Jedna polévková lţíce sušené natě se přelije asi 0,5 litru vroucí vody, přikryje se a nechá se 10 minut vyluhovat. Scedí se a pije 1 šálek vţdy po hlavním jídle. Při astmatu sniţuje tlak a pocit úzkosti v prsou víno z dobromysli, které navíc celkově uvolňuje tělo a upevňuje spánek: Do láhve suchého bílého vína přidáme 50 g čerstvých květŧ nebo vrškŧ natě dobromysli a uzavřeme. Necháme 10 dnŧ vyluhovat a pak jemně přefiltrujeme. Skladujeme v chladnu a temnu a vţdy po večeři vypijeme plnou skleničku. Jako stomachicum a carminativum se uţívá samostatná bylina v nálevu z 1 polévkové lţíce na 0,4 litru vařící vody. Uţívá se 2 aţ 3krát denně 1 sklenička 30 minut před jídlem, celkem 14 dní. Dříve bylo velice rozšířeno uţívání dobromysli v prášku, a to to rŧznými mírnými zpŧsoby – ve víně, s medem, s fíky apod. Doporučujeme takové aplikace vyuţívat i dnes, protoţe jsou jednoduché a účinné. Alespoň jeden příklad za všechny: Sušenou nať dobromysli pomeleme na prášek a smícháme s medem, pokud moţno světlým, na konzistenci jakéhosi krému. Uţívá se jedna čajová lţička denně, vţdy odpoledne mezi obědem a večeří. Směs upravuje stolici, menstruaci, mírní kašel a zlepšuje dýchání. 9) Pro výrobu homeopatické esence se sbírá čerstvá kvetoucí nať, zásadně brzy ráno mezi osmou a devátou hodinou. Nať se zpracovává podle §3 s pouţitím lihu 95%. Esence se pak ředí lihem 40% aţ do potence D5. Obecně se uţívá potence D5 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle, po dobu jednoho měsíce. Vedle pouţití podle alopatie se tinktura uţívá speciálně při hysterii, některých psychických poruchách a při poruchách v sexuální oblasti.
DRCHNIČKA DRCHNIČKA ROLNÍ Čeleď prvosenkovitých (Primulaceae) ANAGALIS ARVENSIS L. Drchnička rolná (s) r roter Gauchheil (n) Scarlet Pimpernel (a) Mouron des champs (f) Picagallina (š)
1} Drchnička je letnička se čtyřhrannou, větevnatou lodyhou a přisedlými, vejčitými a na rubu černě tečkovanými listy, uspořádanými v trojčetných přeslenech nebo vstřícně. Květy vyrŧstají jednotlivě z úţlabí listŧ, jsou dlouze stopkaté, mají pětidílný kalich a ohnivě červenou korunu. Semeník je svrchní, plodem je tobolka. Rostlina dorŧstá výšky kolem 20 aţ 30 cm, mnohdy je však niţší. 2) Drchnička je sice hojným polním plevelem, ale roste zcela roztroušeně a pro svŧj drobný vzrŧst není nijak nápadná, i kdyţ má jasnou barvu květŧ. Podle reakce pŧdy mŧţeme najít variety s modrými nebo i jinak barevně odlišnými korunami. 3) Drogou je nať (Herba anagalae) sbíraná v letních měsících v době květu, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. 4) Droga obsahuje dva glykosidy, identické s kyselinou polygalovou, a dále anagalisaponin, něco tříslovin, sapotoxin a enzym primaverasin. V kořeni, který se léčebně nevyuţívá, je obsaţen toxický saponin cyklamin. 5) Odvar z drogy pŧsobí jako účinné hemostatikum, a to vnitřní i zevní. Je dobrý při zkaţeném ţaludku a při těţkých prŧjmech, například při úplavici, při níţ je navíc vhodné aplikovat i léčebné klyzma. Při vnitřním i zevním podávání tlumí čaj všechna nepříjemná svědění. Zevně léčí hnisavé a nehojící se rány, bércové vředy a mŧţe se vyuţívat i jako kloktadlo. V lidovém léčitelství je známo vnitřní pouţívání při lehčích poruchách jater a ledvin. 6) Drchničku podáváme formou krátkodobého odvaru (doba varu asi dvě minuty). Při samostatném pouţívání nedoporučujeme dávky vyšší neţ 125 ml. Vhodnější je pouţívání klasické tinktury, s dávkováním 20 kapek u ţen a 25 kapek u muţŧ 3 aţ 4krát denně, nebo homeopatické uplatnění. 7) Drogu mŧţeme volně kombinovat s jinými drogami, ale její podíl ve směsi by neměl být větší neţ 15% hmotnostních. Při samostatné aplikaci buďme opatrnější, protoţe droga pŧsobí poměrně prudce. Kořen je dokonce povaţován za jedovatý, částečně však i semeno, a proto se oběma vyhýbáme. Drogu nedoporučujeme uţívat dlouhodobě. Drchnička se hojně vyuţívala a místy ještě vyuţívá ve směsích s nejrŧznějšími bylinami jednak na obecnou podporu jaterní činnosti a jednak proti celé řadě nemocí – kromě dále uvedených na ekzémy, proti kašli, na potíţe s močením, proti epilepsii, na hnisavé rány, proti úpornému svědění a dokonce i proti ţloutence. 8) Tinktura se nám osvědčila při neuralgiích, například při neuralgii trigeminu, pokud se současně podávalo i 1,5 mg kyseliny acetylsalicylové, coţ odpovídá asi třem aspirinŧm. Tinktura se vtírá do pokoţky nad bolestivými místy. Odvar se dříve vyuţíval při chorobách jater, ledvin, při dně, epilepsii, ale také při vzteklině. Proti revmatismu se uţívá odvar ze stejných dílŧ směsi kořene tuţebníku jilmového, natě drchničky, natě lnice, natě konopice, kořene jehlice trnité a listŧ divizny velkokvěté. Pije se 3krát denně odvar z 1 čajové lţičky na 100 ml vody, vţdy před jídlem. Při epileptických záchvatech se doporučuje odvar ze směsi 30 g květu levandule, 30 g kořene kozlíku lékařského a 40 g natě drchničky rolní. Aţ 5krát denně se pije odvar z 5 gramŧ směsi na 0,5 litru vody, který se vaří 5 minut na
mírném ohni a nechá se 10 minu vyluhovat. Proti vodnatelnosti je velmi účinný nálev ze 2 aţ 3 gramŧ sušené natě na 0,125 litru vody (1/8). Necháme spařit, přikryjeme a necháme 20 minut vyluhovat. Pijeme po doušcích během dne a pro zlepšení chuti je moţné čaj trochu osladit. Při hemoroidech má celkem razantní účinek sedací koupel s drchničkou rolní: Asi 250 g natě se vaří se 2 litry vody asi 3 minuty a dolije se vodou na teplotě těla 36 aţ 37°C. Doba trvání koupele asi 10 minut. Směs s drchničkou se uţívá i proti ţlučovým kamenŧm. Má následující sloţení: pomerančová kŧra, kořen kopytníku evropského, kořen puškvorce, nať konopice, kořen pýru a nať zeměţluče – vše po 10 g, nať drchničky, kořen pampelišky a kořen čekanky – vše po 15 g. Uţívá se odvar z 1 čajové lţičky na 125 ml vody, který se vaří se 4 minuty a uţívá se 3krát denně 1/2 hodiny před jídlem. 9) Tato bylina, které se odedávna přisuzovala čarovná moc, má zcela určitě léčebnou sílu, na její vzrŧst a velikost zcela neobvyklou. Homeopatické esence se vyrábí z celé rostliny, trhané v době květu, nejlépe mezi polednem a třináctou hodinou. Zpracovává se podle §3, s pouţitím lihu 80%, Získanou esenci pak ředíme aţ na potenci D3 lihem 30%. Obecné uţívání je v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu 5 týdnŧ. Tinktura pŧsobí proti svěděním všeho druhu – vnitřním i vnějším, mírní bolesti a uklidňuje, zejména potíţe při zánětech ledvin a jater a u hemoroidŧ. Pŧsobí také proti dně, padoucnici a vodnatelnosti. Zevně prý pŧsobí i proti vzteklině a proti hadímu uštknutí.
DŘIŠŤÁL DŘIŠŤÁL OBECNÝ Čeleď dřišťálovitých (Berberidaceae) BERBERIS VULGARIS L. Dráč obyčajný (s) e Berberitze, r Sauerdorn (n) Barberry (a) Berberis commun (f) Berbenis (š)
1} Dřišťál dráč, lidově nazývaný vančár, je keř s vejčitými, jemně ostnatě pilovitými listy, které vyrŧstají po stranách větví ve svazečcích na zkrácených větvičkách, z úţlabí trnŧ, většinou trojklanných. Květy, které mají nepříjemný zápach, rozkvétají v květnu a vytvářejí převislý hrozen. Semeník je svrchní a dává vzniknout podlouhlým, šarlatově červeným, dvousemenným bobulím, zvaným dřišťálky. 2) Dřišťál je poměrně hojný keř, kterému se daří v zásaditém prostředí, například na vápencovém podloţí. Proto jej mnohdy nalézáme v krasových oblastech. Často se pěstuje. 3) Drogou jsou především jedlé plody (Fructus berberidis), často zpracované jako kompot. Sbírají se v době dokonalé zralosti, na přelomu září a října. Velmi často se uţívá i kŧra a kořeny, lépe řečeno kŧra z kořenŧ. Tyto drogy se získávají buď brzy na jaře nebo později na podzim. Někdy se sbírá i list, a sice v dubnu a v květnu, před rozkvětem rostliny. 4) S výjimkou zralých dřišťálek nacházíme ve všech částech rostliny řadu alkaloidŧ, počínaje berberinem přes další, jako jsou berbamin, berberubin, axianthin, jatrorrhizin, palmatin a kolumbanin. Dále obsahuje třísloviny, pryskyřice, škrob, cukr, pektin, stopy silice, flavonové sloučeniny a další látky. Plody jsou zajímavé velkým obsahem vitamínŧ C a K. 5) Tinktury z listŧ lze vyuţívat zejména v gynekologicko-porodnické praxi, protoţe dokáţe utlumit děloţní krvácení. Také sniţuje krevní tlak a funguje i jako prostředek ţlučopudný. Stejně ale mŧţe být pouţit i odvar z listŧ nebo kŧry. Hlavní indikační oblastí je ovšem sféra játra-ţlučník, tedy diskinézy ţlučových cest, ţlučníkové záněty a jaterní poruchy rŧzného pŧvodu. 6) Tinktura se zásadně ředí, protoţe droga pŧsobí velmi prudce. Podáváme ji v obvyklých dávkách, 3krát denně 25 kapek u ţen a 30 kapek u muţŧ. V některých případech je moţné dávkování zvýšit maximálně na 40 aţ 50 kapek. Doba léčby by měla být nanejvýš 30 dní, spíše kratší, zásadně se nedoporučují větší dávky, neţ je uvedeno. Odvar z listŧ dávkujeme 2krát denně po 125 ml nebo 3krát denně po 100 ml. Tyto dávky jsou zcela bezpečné. Při předávkování vznikají nejprve stavy nevolnosti, později i dávení. Vysoké dávky váţně ohroţují funkci ledvin, přičemţ kŧra se mŧţe předávkovat snadněji. Pokud se droga míchá do směsí, pak obsah listŧ nesmí převýšit 15% a obsah kŧry 10% hmotnosti celé směsi. Při pouţití obou dohromady je maximum 12%. 7) V terapeutických dávkách je léčba drogami dřišťálu bezpečná a účinná a neprojevují se ţádné výraznější vedlejší nebo neţádoucí účinky. Dřišťálové drogy ale nemícháme dohromady s jinými alkaloidními drogami. Droga není vhodná v pediatrii, v těhotenství a při kojení. Při klimakterickém krvácení je její pouţití dvojsečné, protoţe rychlý nástup účinku mŧţe zastřít váţnější příčinu potíţí. 8) Při ţlučníkových kaméncích mŧţeme velmi efektivně tlumit vedlejší přidruţené záněty podáváním směsi tinktur dřišťálové, vlaštovičníkové a artyčokové – stejným dílem, a to 2 aţ 4krát denně, 20 aţ 25 kapek, před jídlem. Dalším přípravkem na ţlučové kaménky je odvar z kŧry dřišťálu: Dvacet
gramŧ kŧry dřišťálu, loupané na podzim, se dá do 0,5 litru studené vody, přivede se k varu, nechá se projít asi 1 minutu varem a pak přikryté asi 15 minut vyluhovat. Scedí se a pije přes celý dne mezi jídly. S oblibou se také uţívá směs pro látkovou výměnu, kde se dřišťál míchá s natí violky trojbarevné, kořenem libečku, natí přesličky, natí zlatobýlu, plody jalovce a případně i s listy břízy. Pije se 3krát denně nálev z 1 polévkové lţíce směsi na 0,25 litru vody, před jídlem. Na úpravu močového systému se uţívá tinktura z listŧ dřišťálu, zhotovená běţným zpŧsobem. Uţívá se 30 aţ 40 kapek, 2 aţ 3krát denně po jídle, po dobu 2, nanejvýš 3 týdnŧ. Velice také doporučujeme uţívat plod dřišťálu místo citrónu na limonády. Pro tento účel je lepší nechat plody projít mrazem, protoţe koncentrace vitamínu C stoupne. Při dnes častých jaterních onemocněních doporučujeme osvědčenou směs, kterou tvoří kŧra dřišťálu a kŧra krušiny olšové po 30 g, kořen pampelišky a nať máty peprné po 20 g. Uţívá se jedna čajová lţička směsi na šálek vody, vaří se po dobu 10 minut. Uţívá se 2krát denně šálek před jídlem. 9) V homeopatii se uţívá prakticky výlučně sušená kŧra z kořene dřišťálu. Kŧra se loupe buď brzy na jaře nebo pozdě na podzim. Upravuje se podle §4 a pro první maceraci se pouţívá líh 80%. Vznikne tinktura potence D1. Ta se pak aţ do potence D8 ředí lihem 45%. Nejčastěji se pouţívají potence D2 a D8, ale individuálně se pouţívají i potence D3, D4 a D6. Pouţívají se však i vyšší ředění, například D12, někdy dokonce ještě vyšší. Uţití je neobyčejně široké, ale je třeba dávkovat opatrně, protoţe droga pŧsobí mimořádně silně a mŧţe zpŧsobit i řadu problémŧ, od nevolnosti, přes dávení aţ po poškození ledvin. Droga také není vhodná pro děti a těhotné ţeny. Proto je nutné se poradit se skutečným odborníkem.
DUB DUB LETNÍ Čeleď bukovitých (Fagaceae) QUERCUS ROBUR L. Dub letný (s) e Sommereiche (n) Common Oak (a) Chéne rouvre (f) Encina (š)
1) Dub je známý, velmi statný strom s vrapatou kŧrou a typickými peřenodílnými aţ peřenolaločnými listy, u dubu letního krátce řapíkatými. Plodem jsou ţaludy, botanicky jde o naţky, uloţené ve zdřevnatělé číšce. 2) Dub je hojně rozšířený strom, vyskytující se od níţin do podhŧří, který upřednostňuje zásadité podloţí. Roste jak ojediněle, tak i ve společenstvích, zvaných doubravy. 3) Nejuţívanější částí je bezesporu dubová kŧra (Cortex quercus). Sbírá se pouze mladá, hladká kŧra z tenkých kmínkŧ nebo větví, nejlépe na jaře. Ojediněle se sbírají na podzim zralé ţaludy nebo i list, a sice od jara do konce srpna, neţ začne ţloutnout. 4) Droga obsahuje především hojnost tříslovin s katechiny a kyselinou ellagovou, dále něco flavonoidŧ, hořčiny, pryskyřici. V listech se nachází i flavonové glykosidy. 5) Droga vykazuje především adstringentní – svíravé pŧsobení a zároveň jistý efekt antibiotický. Podává se proto při prŧjmech a při zánětech v trávicím ústrojí. Droga zabraňuje přestupu bakteriální nákazy z trávicího ústrojí do oblasti močových cest a pohlavních orgánŧ. Velmi široké je i zevní pouţití, uţívá se při hemoroidech, koţních zánětech, na mírnější popáleniny, jako kloktadlo, také formou koupelí, například při potivosti nohou. 6) Dubová kŧra se uţívá v podobě odvaru, případně práškovaná. Vhodnou aplikační podobou je i tinktura z duběnek (Tinctura gallarum), která je k mání běţně v lékárnách. Obvyklá dávka práškové kŧry je 0,5 aţ 1,5 g. Drobně drcenou kŧru na přípravu odvaru dávkujeme 1,5 aţ 2 g na šálek objemu 150 aţ 180 ml. Tinkturu podáváme v dávce 15 aţ 25 kapek 2 aţ 4krát denně. Pro zevní pouţití připravujeme odvar s vyšší koncentrací. Při pouţití koupele, například sedací při hemoroidech, bereme 30 aţ 40 g drogy na 1 litr odvaru. Pro přípravu většího mnoţství vody na lázeň stačí 20 aţ 25 g drogy na jeden litr. V těchto případech připravíme 5 litrŧ dlouho vařeného odvaru a po delším vyluhování přidáme do lázně. S ohledem na cenové relace doporučujeme místo kŧry pouţít listovou drogu, která je dostupná po celý rok. 7) Korová droga se zařazuje do směsí spíše výjimečně, protoţe na rozdíl od jiných drog vyţaduje dlouhodobé vaření. Většinou doporučujeme spojit čaj z potřebné směsi s odvarem dubové kŧry. Při rozumném dávkování nemají dubové drogy ţádné výrazné neţádoucí účinky ani kontraindikace. Není vhodné zevní pouţití na nekrotizující či rozsáhle popálenou pokoţku nebo dokonce sliznice. Protoţe tanin je potenciálním, i kdyţ velice slabým kancerogenem, nedoporučujeme dlouhodobé uţívání dubových přípravkŧ. Duběnková tinktura je vyráběna z duběnek, vzniklých kontaminací mladých poupat balkánského dubu hálkového (Quercus infectoria Oliv.) hmyzem. 8) Na bolestivé klouby bez otokŧ přikládáme kašovitý obklad z čerstvých, drcených (nebo sušených a spařených) listŧ. Obklad necháme přiloţený nejprve jednu hodinu, ale při dobré snášenlivosti jej mŧţeme nechat i přes celou noc. Přesušené, práškované ţaludy mŧţeme pouţívat jako velmi dobrý pomocný lék při angině pectoris, v dávkách 3krát denně na špičku kulatého noţe, před jídlem.
Proti angině se doporučuje odvar z kŧry: Padesát gramŧ kŧry se přidá do 1 litru studené vody, 10 minut se vaří a 10 minut nechá po přikrytí vyluhovat. Odvarem se vícekrát denně kloktá. Při angině pectoris doporučujeme upraţit v troubě ţaludy, pak je oloupat a pomlít na prášek. Uţívá se 3 aţ 4krát denně pŧl čajové lţičky nebo na špičku kulatého noţe mezi jídly. Obličej osvěţuje a póry či vrásky stahuje obličejová voda: Do 0,25 litru vody se přidá 10 g dubové kŧry (moţno pouţít i kŧru z ořešáku), zalije se a vaří přikryté na mírném varu 10 minut. Poté se nechá se 10 minut vyluhovat, scedí se a teplé se přikládá na obličej. Postup je vhodný zejména pro mastnou pleť. Proti nadměrnému pocení nohou doporučujeme následující koupele: Asi 25 gramŧ práškované dubové kŧry vaříme přikryté ve 2 litrech vody po dobu 5 minut, pak přidáme 25 g heřmánkového květu, necháme projít varem asi 1 minutu a necháme 5 minut stát. Pak v koupací nádobě doplníme 8 aţ 10 litrŧ tak, aby teplota vody byla 36 aţ 37°C. Koupel trvá 10 aţ 15 minut. Pro regulaci ţaludečních šťáv a odstranění rŧzných zaţívacích kolik se doporučuje namočit 30 g čerstvých pomačkaných dubových listŧ do 0,5 litru piva na pŧl hodiny. Uţívá se ve 3 dávkách, macerát se mŧţe skladovat v chladničce při teplotě nad bodem mrazu. 9) Pro homeopatické účely se sbírá kŧra z mladých větví, brzy na jaře, asi do konce dubna. Kŧra se zpracovává čerstvá podle §3 s pouţitím lihu 70%. Základní esence se ředí aţ na potenci D4 lihem 30%. Obecně se pouţívá vnitřně ředění D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu jednoho měsíce. Do koupele se bere základní tinktura D0 a do lázně se přidává 5 ml těsně před koupelí. Droga se dále pouţívá především zevně, a to v nejrŧznějších ředěních i provedeních, například upravená na homeopatickou mast. Vnitřně se uţívá hlavně při střevních potíţích a při zánětech v trávicím traktu, kde účinkuje i jako antibiotikum.
DVOUZUBEC DVOUZUBEC TROJDÍLNÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) BIDENS TRIPARTITA L. Dvojzub trojdielny (s) r dreiteiliger Zweizahn (n) Bur Mangold, Tick-Seed, Stick-Tights (a) Bident tripartite (f) Bieldo tripartido (š)
1) Dvouzubec je letnička s lysou, méně častěji chlupatou, přímou lodyhou, dorŧstající výšky kolem 3/4 metru. Lodyha je někdy červenavě zbarvená. Lodyţní listy jsou sytě zelené, zúţené do křídlatého řapíku, tří aţ pětilaločné, hrubě pilovité, se zoubky namířenými kupředu. Úbory jsou přímé nebo nicí, květy velmi nevýrazné, s dvouřadým zákrovem, ţluté, trubkovité. Květní jazýčky chybějí. Čtyřboké, zmáčknuté hnědé naţky mají na vrcholku místo chmýří nazpět obrácené bodlinky, kterými se přichytávají zvěři na srsti a lidem na šatech. 2) Dvouzubec je poměrně hojná bylina, rozšířená na vlhčích pláních, lukách, březích tokŧ apod. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba bidenii), sbíraná od června do září, brzy ráno před východem slunce, přibliţně okolo páté hodiny. 4) Flavonoidní droga s obsahem hořčin, tříslovin, silice a mnoha stopových prvkŧ. 5) Droga velmi účinně podporuje látkovou výměnu, pŧsobí močopudně a potopudně. Z toho také vyplývá její vnitřní pouţití při mnoha chorobách látkové výměny, včetně lupénky. Lze ji rovněţ vyuţít ke stimulaci funkce nadledvinek a také jako antirevmatikum. Zevně pŧsobí bylina jako poměrně výrazné antialergikumm, proto je vhodná ke koupelím ekzematických dětí, při dětském mazotoku a k výplachŧm nosu při alergické rýmě. 6) Základní lékovou formou je odvar, připravený krátkým, asi jednominutovým varem. Obvykle se podávají 4 šálky čaje denně, mŧţeme ale také připravit bylinářský čaj, bylinářský balzám nebo homeopatickou tinkturu. V léčbě lupénky dáváme přednost tinktuře, kterou dávkujeme 3krát 30 kapek u ţen a 3krát 35-40 kapek u muţŧ. Na pokoţku mŧţeme pouţít mast zhotovenou takto: Bílou vazelínu a lanolín smícháme v poměru 1:1, roztavíme na vodní lázni a přidáme 15% tinktury. Dřevěnou kopisti mícháme do odpaření lihu. Mastí se postiţené místo mŧţe potírat i vícekrát denně. 7) Dvouzubec je ideální drogou pro samostatné podávání i pro kombinace do směsí. Při běţných dávkách neexistují ţádné neţádoucí účinky a ani kontraindikace. Droga se mŧţe pouţít i v dětském lékařství a mŧţe se podávat i těhotným a kojícím ţenám. V ruském lidovém léčitelství se pouţívá tzv. krev čistící prostředek, coţ je čajovina Averin, sloţená ze 2 dílŧ natě dvouzubce, 2 dílŧ natě macešky trojbarevné a 1 dílu natě nebo větviček potměchuti. Potměchuť, která je označována za jedovatou, mŧţeme nahradit kopřivou nebo kořenem jehlice trnité. 8) Vynikající čajovinou pro vnitřní i zevní léčbu koţních chorob rŧzného pŧvodu je směs 100 g natě dvouzubce, 50 g natě zemědýmu, 50 g kořene lopuchu, 25 g kořene jehlice trnité a 25 g natě tymiánu. Podává se formou čaje, v mnoţství asi 0,75 litru denně. 9) Dvouzubec je v homeopatii bylina prakticky neznámá, i kdyţ pro svou širokou, ale mírnou účinnost je velmi vhodnou drogou zejména pro děti, pro lidi zesláblé dlouhou nemocí nebo jinak citlivé nemocné, ale hlavně při mnoha koţních projevech.
Pro homeopatické účely se sbírá kvetoucí nať, nejlépe krátce před polednem. Zpracovává se podle §2 nebo §3 (bylina má podle lokality výskytu rŧzný obsah vody), s pouţitím lihu 90%. Základní esence se pak ředí aţ po potenci D4 lihem 35%. Obecně se pouţívá vnitřně potence D4 s dávkováním 2krát denně 10 aţ 12 kapek (ráno a večer) před jídlem. Zevně se uţívá rovněţ potence D4, ale do koupelí potence D2. Pouţití je stejné jako v alopatii. Musíme však upozornit, ţe pŧsobení je sice mírnější, ale jinak přinejmenším stejně účinné jako v alopatii.
ESTRAGON KOZALEC KOŘENNÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ARTEMISIA DRACUNCULUS L. Palina dračia (s) r Estragon (n) Tarragon (a) Estragon (f) Estragón (š)
1) Kozalec kořenný, známý jako estragon, je trvalka vysoká asi jeden metr. Má přímou lodyhu, hustě prutnatě větvenou, a celokrajné, čárkovitě kopinaté, přisedlé listy. Květní úbory jsou ţlutokvěté, stopkaté, kulovité, nicí. 2) Estragon je pěstovaná bylina, má ráda teplé a suché podnebí, slunečnou polohu chráněnou před větrem a dobře prohnojenou pŧdu. Její pěstování je vhodné po okopaninách, ječmeni, pšenici nebo po letničkách. 3) Předmětem sběru je nať (Herba dracunculi), sbíraná od konce června do začátku září, nejlépe kolem čtrnácté hodiny. 4) Dŧleţitou obsahovou látkou je silice s hlavní účinnou látkou estragolem, dále zde nacházíme terpeny, steroly, kumariny, flavonoidy, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny a několik minerálních prvkŧ. 5) Droga významně podporuje tvorbu ţluči, pŧsobí mírně močopudně, zvyšuje chuť k jídlu a zlepšuje trávení. Prokázán byl i vliv antisklerotický a tonizační. Dokáţe tlumit křečové bolesti při dyspepsii a podobných poruchách trávení. Je mistrovskou bylinou v léčbě dráţdivého tračníku (colon irritabile) a léčivem volby při léčbě Crohnovy nemoci i ulcerózní kolitidy. Doporučujeme ji jako koření do polévek i na masité nebo vegetariánské pokrmy. Mŧţe také tvořit významnou chuťovou přílohu do nálevŧ na úpravu okurek nebo zeleniny, připravované nakyselo. 6) Hlavní lékovou formou je nálev, podávaný obyčejně po pohárech. Osvědčila se také forma bylinného balzámu i homeopatického čaje v potenci kolem U9. Oblíbenou formou při ţlučníkových poruchách je estragonové víno, které je také mírně močopudné. 7) Při běţném, mírném dávkování nemá podávání drogy ţádné kontraindikace. S ohledem na své jemné, ale přitom dostatečně razantní pŧsobení, je estragon vhodným lékem zejména v geriatrických indikacích, protoţe staří lidé drogu velice dobře snášejí a ona přitom pŧsobí velmi účinně. Drogu lze bez problémŧ kombinovat do směsí. Chceme-li estragon pouţívat jako potravinové koření, doporučujeme zejména kombinaci s kurkumou a nepálivou paprikou. Tato kombinace v poměru 3:2:1 tvoří vhodné dietní koření, které lze pouţívat při nejrŧznějších chorobách ţlučníku a trávicího ústrojí. 8) Směs 2 dílŧ estragonu a po 1 dílu květu vřesu a nati rdesna ptačího (truskavce) tvoří velmi účinný prostředek, který se podává při zvýšené hladině krevního cholesterolu. 9) V homeopatii je estragon málo známou bylinou. Většinou se zpracovává pelyněk brotan, protoţe účinnost pelyňkŧ si je velmi podobná. Pro homeopatické zpracování se pouţívá výhradně čerstvá nať, sbíraná po celé léto, nejlépe kolem čtrnácté hodiny odpoledne. Esence se zpracovává podle §3 nebo §2, v závislosti na obsahu vody v bylině, s pouţitím lihu 75%. Esence se pak ředí lihem 40% aţ do potence D4. Obecné uţívání je 3krát denně 8 kapek, před jídlem, po dobu 10 dní. Potom se udělá 10 dní přestávka a kúra se nasadí znovu na 10 dní. Nedoporučujeme uţívat delší dobu, protoţe silice je i ve formě tinktury poměrně silná. 10) V lidové medicíně se s vyuţitím estragonu pojí celá řada receptŧ, z nichţ
některé povaţujeme za zajímavé. Proti nadýmání se bere 1 čajová lţička natě nebo listu na 1 šálek vody. Nechá se pouze zavařit a pak se zakryté nechá 10 minut stát. Pije se 1 šálek po jídle. Proti škytavce se jednoduše rozţvýká několik listŧ estragonu. Kdo trpí škytavkou častěji, měl by mít estragon buď na zahradě, nebo dokonce doma v květináči. Jiţ zmíněný recept na estragonové víno má následující podobu: Dvacet pět gramŧ čerstvého, umytého estragonu se vloţí do láhve 0,7 litru a zalije se bílým přírodním vínem. Nechá se při pokojové teplotě sedm dní stát, pak se přefiltruje a uloţí na suchém, chladném místě. Podává se před hlavními jídly v poledne a večer pŧl vinné skleničky jako aperitiv. O oblibě estragonu svědčí i to, ţe francký král a římský císař Karloman (768 aţ 814 n.l.) si jej oblíbil natolik, ţe dal rozkaz k jeho pěstování všem zahradám a klášterŧm. Od té doby se tato bylina těší velké oblibě Francouzŧ. Do Anglie se například estragon dostal aţ kolem roku 1500 z jiţní Evropy a začal se nazývat „hadí koření“, protoţe se uţíval proti hadímu uštknutí. Jinak byl doporučován jako přítel při bolestech hlavy, srdce a jater. Teprve kolem roku 1650 byl přivezen holandskými osadníky do Nového světa a stal se tam jednou z prvních 33 pěstovaných bylin. Zajímavé je, ţe na severní polokouli přitom hojně roste tzv. ruský estragon, který vypadá naprosto stejně, ovšem má světlejší listy a nepříliš příjemnou chuť.
EUKALYPTUS BLAHOVIČNÍK KULATOPLODÝ Čeleď myrtovitých (Myrtaceae) EUCALYPTUS GLOBULUS Labill. Eukalyptus gulatoplodý (s) r Eukalyptus (n) Eucaliptus (a) Eucalyptus (f) Eucalipto (š)
1) Blahovičník kulatoplodý je obrovský strom, dorŧstající výšky hodně přes 30 metrŧ, extrémně aţ 100 metrŧ. Má hladkou, šedou kŧru a větvení začíná vysoko nad zemí. Listy jsou zajímavé tím, ţe staví své čepele svisle. Na mladých prutech nacházíme listy vstřícné, přisedlé, vejčitosrdčité, jasně zelené. Na starších větvích jsou listy řapíkaté, střídavé, kopinaté, někdy srpkovitě prohnuté. Květy vyrŧstají po stranách větví, plodem jsou čtyřpouzdré, mnohosemenné, dřevnatící tobolky. 2) Blahovičník je domovem v Austrálii, ale lze jej velmi dobře pěstovat i u nás ve velkých květináčích. Strop místnosti je pak pro něj přirozenou a nenásilnou hranicí rŧstu. Tento strom, pěstovaný v květináčích, platí za nejlepší ozdravnou rostlinu pro místnosti s pobytem nemocných, například pro nemocniční chodby, haly a čekárny. V malých květináčích, v podobě jakési bonsaie, muţe být uspěšně pěstován i v bytech, vhodný je zejména v obývacích místnostech. Podobný uţitek nabízejí i jiné druhy, například blahovičník skvrnitý (Eucalyptus maculata) nebo blahovičník citrónový (Eukalyptus citriodora) a některé další. Prakticky všechny z uvedených druhŧ lze u nás koupit ve formě semen a podomácku pěstovat. 3) Drogou je list (Folium eucalypti), který se pro potřeby specializovaných lékáren občas dováţí, nebo i silice (Oleum eucalypti). 4) V listu je hojně obsaţena silice s hlavní látkou cineolem, terpeny, aldehydy, třísloviny, hořčiny, seskviterpenové alkoholy a další účinné látky. 5) Eukalyptová silice, která bývá k dostání v lékárnách, pŧsobí jako velmi silné antiseptikum. Dokáţe zředit hleny a napomoci tak k jejich vykašlávání při současném uvolňování bronchiálních spasmat. Vylučuje se močí i plícemi, takţe je předurčena pro léčbu zánětŧ horních cest dýchacích i cest močových. Zevně hojí zhnisané rány, záněty a jiné afekce v ústní dutině (stomatitidy). Hojně se uţívá i jako kloktadlo. 6) Jsou-li k dispozici eukalyptové listy, vezmeme 2 g listŧ (asi 1 čajovou lţičku) na šálek nálevu. Podává se 2krát, v těţších případech 3krát denně. K inhalaci vezmeme 1 polévkovou lţíci listŧ na 0,5 litru vařící vody. Lepší je pouţít dostupnější silici. Obvykle stačí 2 aţ 3 kapky pro vnitřní pouţití, jen v závaţnějších případech se podává 4 aţ 5 kapek na jednu dávku, 2krát nebo 3krát denně, nikdy ovšem dlouhodobě. Pro inhalaci přidáváme zpravidla 2 ml, v závaţnějších případech 3 ml silice do 0,5 litru vroucí vody. Do nosu aplikujeme silici v olejovém nosiči tak, aby mnoţství silice nepřevýšilo 1,5% hmotnostního podílu nosních kapek. Eukalyptovou tinkturu dávkujeme ţenám v mnoţství 20 kapek, muţŧm 25 kapek, obyčejně 2 aţ 3krát denně. 7) Eukalyptové listy mŧţeme míchat i do směsí. Vycházíme přitom z faktu, ţe obsahují asi 2,5% silice, která je hlavní účinnou látkou. Potom plně postačí, aby podíl listŧ ve směsi činil kolem 15% hmotnostních. Při dávkování silice musíme být ovšem velmi opatrní, protoţe při předávkování poškozuje játra a především ledviny. Jiţ dávka 4 ml silice, poţitá perorálně (ústy), mŧţe zpŧsobit těţkou aţ smrtelnou otravu. Prvními příznaky otravy jsou ţaludeční a střevní potíţe se zánětem sliznic, případně i křeče.
8) V pokoji dlouhodobě nemocných bychom měli umístit 1 větší, 2 střední nebo 3 menší eukalypty v kořenáči. Pro pokoj s objemem kolem 50 m3 to zcela postačí. Zdá se, ţe nejvhodnější expozice je polodenní, spíše noční. Někteří nemocní ale snášejí vŧni lépe ve dne, a proto je nutné to nejprve individuálně vyzkoušet. Velmi zřetelný je účinek při astmatu. 9) Eukalyptus patří k bylinám běţně uţívaným v homeopatii. Pouţívá se tinktura, která se vyrábí z listŧ starších větví. Listy se zpracovávají podle §4 s pouţitím lihu 75% a výsledná základní tinktura je potencí D1. Ta se pak ředí lihem 60% aţ na potenci D6. Obecně se uţívá tinktura D3 aţ D4 a dávkování je 3krát denně 15 nebo 4krát 10 kapek, po jídle, podávaných maximálně po dobu 25 dní. Zevně se obecně pouţívá ředění D5 a D6. Aplikace tinktury je podobná jako v alopatii, ale jinak jsou homeopatické přípravky mírnější a také bezpečnější. 10) Blahovičník ozdravuje ovšem nejen domácnosti nebo bytové prostory, ale i celé krajiny nebo i velké oblasti. Přírodovědec 19. století baron Ferdinand von Müller zjistil, ţe aroma, které exhalují listy blahovičníku, je výborné a hlavně výkonné antiseptikum. Francouzská vláda proto kolem roku 1850 začala eukalyptus intenzivně vysazovat v Alţíru a záhy se zjistilo, ţe vysušovací schopnost kořenŧ eukalyptu je obrovská a navíc exhalace listŧ ozdravuje a osvěţuje ovzduší. To mělo s postupem času mimořádný význam, protoţe rychlým rŧstem blahovičníku a obrovskou spotřebou vody se proměnily nezdravé, baţinaté a malarické oblasti severní Afriky v suché a zdravé krajiny. Tím také došlo k neobyčejně velkému rozšíření blahovičníku v oblastech Středomoří, Indie, Afriky i jiţní Ameriky, takţe dnes se uţ pro svoji spotřebu vody místy stává naopak poněkud nepříjemným.
FAZOLE FAZOL OBECNÝ Čeleď bobovitých (Fabaceae) PHASEOLUS VULGARIS L. Fazula záhradná (s) e Gartenbohne (n) Kidney-Bean (a) Haricot (f) Fasol (š)
1) Fazol obecný je letnička s levotočivou, popínavě se pnoucí lodyhou, dlouhou asi dva metry. Existují i variety s lodyhou přímou, dorŧstající přes pŧl metru výšky. Listy jsou dlouze řapíkaté, okrouhle vejčité, zašpičatělé. Palisty jsou kopinaté. Květ má fazol široce zvonkovitý, jeho koruna je narŧţovělá, nafialovělá, bílá nebo ţlutavá. Visuté lusky obsahují rŧznobarevná semena. Kvete od června do srpna. 2) Fazol je pěstovaná zeleninová rostlina, jen ojediněle zplaňující. 3) Drogou je lusk bez semen (Fructus phaseoli sine semine), sbíraný při úplné zralosti plodŧ na podzim. 4) Droga je bohatá na aminokyseliny arginin, asparagin, tyrosin, laucin a tryptofan. Dále jsou v ní obsaţeny flavonoidy, cholin, sacharidy, inosit, glykosidy, organické kyseliny, kyselina křemičitá, draslík, fosfor, kobalt, nikl a další stopové prvky. 5) Droga je vhodným diuretikem, sniţuje hladinu krevního cukru a urychluje látkovou výměnu. Podáváme ji při močových kaméncích, při cukrovce, při revmatismu a při koţních chorobách. U poslední indikace léčbu doplňujeme horkými nebo studenými kašovitými obklady z mletých fazolí. Droga také mírně sniţuje krevní tlak a je vhodná při zvýšené urikemii (vysokém mnoţství kyseliny močové v krvi). 6) Základní lékovou formou je dlouho vařený odvar. Na mírném ohni se vaří 2 aţ 2,5 hodiny v dávce 20 aţ 25 g drogy v 1,5 litru vody. Pak přecedíme a doplníme na potřebných 750 ml. Pijeme obyčejně ve více dávkách přes den. 7) Kombinace drogy do směsí je značně problematická, protoţe fazol má mimořádné nároky na přípravu. V praxi to lze řešit tak, ţe fazolové drogy přidáme do směsi asi dvakrát více, neţ je normální běţná potřeba, a pak směs bereme jako běţný odvar. Lepší je ovšem vyrobit odvar odděleně a pak jej přidat do potřebné směsi. Syrové fazole jsou toxické, a proto je vnitřně nepodáváme. Ani sušením se toxicita neztrácí, eliminuje se pouze vařením. Rovněţ lusky s nezralými semeny mohou pŧsobit kontaktně toxicky a především alergicky, a proto se styku s nimi raději vyvarujme. 8) Fazolový lusk je jednou z deseti drog, jejichţ směs dodá tělu všechny potřebné prvky. Směs je sloţena z 200 g fazolového lusku, 140 g přesličky, 100 g pampelišky a po 80 g květu heřmánku, květu měsíčku, nati řebříčku, nati třezalky, nati vlaštovičníku, květu lípy a květu černého bezu. Připravujeme a podáváme formou bylinářského čaje, asi 0,75 litru denně. Tato směs je vynikajícím prostředkem pro získání vitality, proti vyčerpanosti, únavě, neurastenii atd. 9) Fazole ani fazolové lusky nebývají předmětem výroby homeopatických prostředkŧ. Přesto je ale uţitečné uţívat homeopatickou tinkturu, protoţe jednak mají fazolové lusky v rŧzných fázích rŧstu rŧzný obsah látek a jednak je fazolový lusk pro dlouhou dobou dobu přípravy pro přímé směsi nebo kombinace obtíţně pouţitelný. Ideální by bylo vyrábět homeopatické tinktury v rŧzném stupni zralosti luskŧ, ale to je zřejmě prakticky neproveditelné. Doporučujeme proto následující postup ve dvou versích: Třicet (80) gramŧ
přesušených, podrcených fazolových luskŧ necháme vařit v 1 (2) litrech vody tak dlouho, aţ zŧstane zhruba 0,25 aţ 0,3 (0,5 aţ 0,6) litru odvaru. Odvar pak ve vodní lázni odpaříme aţ na 75% pŧvodního objem. Vzniklou esenci poté smísíme s lihem v poměru 3: 7 (3 díly esence a 7 dílŧ lihu 40%) a získáme potenci D1. Tu pak dále ředíme lihem 40% aţ na potenci D4. Obecně se uţívá potence D3, v dávkování 3krát denně 10 kapek, před jídlem, prakticky bez omezení. Uplatnění je podobné jako v alopatii, ale především se přidává do směsi tinktur. 10) Zajímavým receptem proti poruchám srdečního rytmu je vyuţívání zelených fazolí. Pouţívají se přitom vlákna zelených fazolí tak, ţe malá hrst těchto vláken se přelije sklenicí vařící vody a nechá se 10 minut přikrytá stát. Pijí se aţ 3 sklenice denně. Obyčejně stačí čtyři, maximálně osm dní uţívání. Při proteinurii (bílkovina v moči), zaviněné většinou nedostatečnou srdeční funkcí, ale i nemocí ledvinové tkáně, se dá úspěšně pouţít čaj z fazolových luskŧ. Hrst fazolových luskŧ máčíme přes noc v 1 litru studené vody. V téţe vodě necháme vše 15 minut vařit a pak necháme dalších 15 minut vyluhovat. Pije se přes celý den po šálcích. Podobný je i starý německý recept proti cukrovce: Dvě aţ tři hrsti čerstvých nebo sušených fazolových luskŧ dáme do 1 litru studené vody, na mírném ohni necháme přikryté dojít k varu a 15 minut vaříme. Necháme pak 2 aţ 3 minuty stát, a potom přecedíme. Pijeme přes den po šálcích.
FENYKL FENYKL OBECNÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) FOENICULUM VULGARE Mill. Fenykel obyčajný (s) r Fenchel (n) Fennel (a) Fenouil officinal (f) Hinojo común (š)
1) Fenykl obecný je dvouletá bylina, dorŧstající výšky aţ dva metry. Na dlouhých stopkách rostou lístky s blanitými stopkami. Čepel listu je čtyřikrát peřenodílná, s čárkovitými úkrojky. Ţlutavé květy rostou v okolících, sloţených z 15 aţ 20 okolíčkŧ. Plodem je šedoţlutavá dvounaţka s pěti ţebírky. 2) Fenykl je pěstovaná bylina. Má ráda teplé, nepříliš suché podnebí, s dobrou, na ţiviny bohatou pŧdou. Svým výskytem přibliţně sleduje oblasti pěstování vinné révy. 3) Drogou je plod (Fructus foeniculi), sbíraný v srpnu druhého roku. Nejvhodnější sběr je ráno za rosy. 4) Fenykl obsahuje silici (éterický olej) s terpeny anetholem, fenchonem, feniculinem, metylchavikolem, karvolem a mnoha dalšími. Dále obsahuje sacharidy, bílkoviny, mastný olej, pektin, škrob a estragol. 5) Droga je výtečným karminativem a spasmolytikem – tlumí nadýmání a bolestivé křeče v trávicím ústrojí. Hořký fenchon téţ zlepšuje vylučování trávicích fermentŧ a povzbuzuje střevní peristaltiku. Droga dále podporuje vyklašlávání hlenŧ a je mírně močopudná. Malý obsah látek, podobných ţenským hormonŧm, má vliv na zvýšení tvorby mateřského mléka. Při zevním pouţití se silice vstřebává do pokoţky, coţ má navíc značný desinfekční účinek. Fenyklový čaj je také výborným výplachovým prostředkem při očních zánětech nebo při únavě namáhaných očí. 6) Fenykl podáváme buď formou prášku, při jednotlivých dávkách od 1 do 5 gramŧ a při celkových denních dávkách od 3 do 10 gramŧ, případně formou nálevu. Velmi účinné se jeví rozmíchávání fenyklového prášku v mléce. Mléko lze aplikovat i s fenyklovou silicí při maximální jednotlivé dávce 0,05 g a maximální denní dávce 0,2 g silice. 7) Droga je velmi vhodná pro uţití v ophtalmologii, v pediatrii, v porodnické praxi pro kojící ţeny a v geratrii pro staré a zesláblé jedince. Pro zvýšení protinadýmavého pŧsobení ji mŧţeme kombinovat s puškvorcem, anýzem, koprem nebo kmínem. Moţné jsou ale i jiné kombinace. Do čajových směsí dáváme fenykl mírně podrcený, abychom tak zajistili jeho lepší vyluhování. 8) Oční voda na bázi fenyklu se vyrábí následujícím zpŧsobem: Vezmeme stejný díl drceného fenyklu, květu měsíčku a nati světlíku a vše se připraví formou nálevu. Pouţívá se k očním výplachŧm. Doporučujeme přecedit přes textil. 9) Fenykl se v homeopatii uţívá odedávna, nikoli pro nějakou odlišnost od uţívání semenné drogy, ale především pro jednoduchou aplikaci při maximálním zachování obsahových látek a tím i účinnosti. Výchozím materiálem pro zhotovení tinktury je zralé semeno, které se jemně pomele a dále upravuje podle §4 s pouţitím lihu 80%. Základní esence se dále ředí podobně jako většina siličnatých drog lihem 40% na potenci D4. Obecně se pouţívá potence D3 s dávkováním 3krát denně 15 kapek, před jídlem, po dobu 21 dní. Před dalším uţíváním doporučujeme udělat 5 dní přestávku.Tinktura se pouţívá podle alopatických postupŧ a je moţno jí se značným úspěchem uţívat i zevně, jak je uvedeno dále. 10) Z mnoha lidových receptur jmenujeme aspoň některé osvědčené.
Pro čaj na celkové povzbuzení podle Rouska pouţijeme 1 polévkovou lţíci čerstvé natě, kterou společně s velkou sklenicí vody přivedeme k varu a pak 5 aţ 10 minut přikryté necháme vyluhovat. Přecedíme a pijeme denně 2 aţ 3 sklenice, po jídle. Stejně se uţívá nať i pro odtučňovací kúru: Dvacet pět gramŧ natě se přidá do 0,5 litru studené vody, přivede k varu a 15 minut se na mírném ohni vaří. Pije se jedna sklenice po obědě a po večeři. Proti nadýmání je dobrá speciální směs ze semen fenyklu, koriandru, anýzu a kopru, od kaţdé byliny stejným dílem. Jedna čajová lţička podrcené směsi se přelije sklenicí vařící vody, nechá se 5 aţ 10 minut vyluhovat a pak přecedí. Pije se po jídle. Proti nadýmání se dá pouţít pro ulehčení i samotné semeno fenyklu. Jedna polévková lţíce podrceného semene se přelije 0,25 litrem vařící vody a nechá několik minut vyluhovat. Dětem je moţné čaj osladit medem. Pro zvýšení tvorby mateřského mléka se přidá 1 čajová lţička podrceného semene do sklenice studené vody, nechá se přejít varem a 10 minut vyluhovat. Uţíváme vţdy jednu sklenici po obědě a jednu po večeři.
FIALKA VIOLKA VONNÁ. Čeleď violkovitých (Violaceae) VIOLA ODORATA L Fialka voňavá (s) s Märzveilchen (n) Sweet Violet (a) Violette odorante (f) Violeta olorosa (š)
1) Fialka vonná je trvalka bez vlastní lodyhy, jejíţ listy vyrŧstají přímo z oddenku. Jsou srdčitě vejčité, na spodině mají malé, kopinaté palisty. Některé listy mají ledvinovitý tvar. Čepel listŧ je zoubkovitá. Květy vyrŧstají rovněţ přímo z oddenku a rostou na dlouhých stopkách. Mají pětilistý kalich s pětičetnou fialovou korunou. Velmi příjemně voní. Plodem je vícesemenná tobolka, pukající třemi článkovitými chlopněmi. 2) Fialka, známá jako posel jara, byla kdysi velmi hojná v příkopech, u plotŧ, v houštinách, zejména v niţších polohách. Dnes jí bohuţel v přírodě ubývá. 3) V lidovém léčitelství se svého času uţívaly všechny části fialky (Herba et radix violae odoratae). V současnosti je s ohledem na úbytek fialky v přírodě a pověsti o její jedovatosti zájem o drogu menší. Nejčastěji se uţívá oddenek (Radix violae odoratae), sbíraný na podzim. Spíše výjimečně, obyčejně pro homeopatické účely, se zpracovává celá rostlina včetně kořene. V takovém případě se fialka sbírá v čase květu, tedy na přelomu března a dubna, nejlépe kolem sedmé hodiny ranní. 4) Bylina obsahuje alkaloid violin, dále saponiny, menší mnoţství kyseliny salicylové, vonnou silici, vosky, slizy, kaučuk a další látky. 5) Droga především účinně podporuje vykašlávání hlenŧ. Vyuţíván je také účinek močopudný a protirevmatický. Zevně ji lze pouţít formou omývání nebo obkladŧ na špatně se hojící rány. 6) Fialku podáváme buď formou nálevu nebo bylinného balzámu. Dávkování je zcela obvyklé. 7) Drogu lze běţně kombinovat s jinými bylinami. Při jejím předávkování se mŧţe dostavit nevolnost, spojená s nutkáním na dávení, a později se mŧţe dávení i projevit. V přiměřených dávkách se prakticky neprojevují neţádoucí účinky a nejsou známy ani koncentrace. 8) Připravujeme tinkturu, a to jednak jako výluh v čistém lihu pro vnitřní pouţití a jednak v denaturovaném lékárenském lihu pro uţití zevní. Uţíváme 4krát denně po 15 kapkách u ţen a po 20 aţ 25 kapkách u muţŧ při ztrátách hybnosti nejasného pŧvodu (například částečná ochrnutí). V téţe indikaci uţíváme tinkturu zevně k potírání postiţených partií. Podle dosavadních výsledkŧ je moţné předpokládat, ţe tato léčba urychluje rekonvalescenci po náhlých případech mozkových, zejména pokud bude doplněna podáváním tinktury z jinanu dvoulaločného a masáţí yzopovým olejem. 9) Fialka vonná se v homeopatii málo vyuţívá, především proto, ţe se v přírodě stává stále vzácnější a pěstovaná zdaleka nedosahuje kvalit volně rostoucí. Ale právě to by mělo být signálem pro výhradně homeopatické vyuţití, protoţe jak je dobře známo, mŧţeme při malém mnoţství byliny získat velký účinek. Pouţívá se celá, čerstvá kvetoucí rostlina, i s kořenem, sbíraná nejlépe kolem desáté hodiny dopoledne. Zpracovává se podle §2 s pouţitím lihu 90%. Základní esence se pak ředí lihem 30% aţ na potenci D4. Obecně se pak uţívá ředění D3 a D4 s dávkováním prvních sedm dní 4krát denně 10 kapek, po jídle, a pak 3krát denně 15 kapek, po jídle, po dobu jednoho měsíce.Hlavní indikací jsou kromě aplikací podle alopatie záněty dýchacích cest, nemocí očí a uší, revmatismus atd.
10) Při zánětech plic se dříve uţívaly květy fialky tak, ţe se 1 polévková lţíce květŧ přelila šálkem vařící vody a nechala se 10 minut vyluhovat. Podávaly se vţdy před jídlem 2 aţ 3 šálky denně. Pro uklidnění i pro pěstování pokoţky, ale hlavně při úpalu je velice vhodný fialkový olej, který navíc velmi příjemně voní. Jeho výroba je celkem jednoduchá. Do 0,25 litru oleje ze sladkých mandlí se přidá hrst fialkových květŧ a nechá se 7 dní v dobře uzavřené nádobě z tmavého skla na tmavém místě vyluhovat. Pak se přefiltruje a květy se vylisují. Z kvítkŧ musí být vyplavena barva, musí být zcela bledé. Olej se skladuje v dobře uzavřených malých lahvičkách z tmavého skla. Do postiţeného místa se vtírá. Zajímavé bylo uţívání fialky ve starověku. Staří Atéňané před více neţ dvěma tisíci lety vysoce oceňovali fialku pro její schopnost uklidňování, mírnění hněvu a také proti nespavosti. Římský přírodovědec Plinius doporučoval fialku máčenou ve vodě proti dně a věnec z fialek poloţený kolem hlavy proti bolestem hlavy a závratím. Keltové míchali květy fialky s kozím mlékem a vyráběli tak výborný kosmetický prostředek. V 16. století se v Anglii vyráběl z fialkových květŧ sirup a uţíval se jako velmi mírné projímadlo pro děti. Vedle toho se ovšem uţívali i pro celou řadu nemocí dospělých, včetně epilepsie, zánětu pohrudnice nebo ţloutenky. V minulých obdobích byla fialka v rŧzných etapách a rŧznými léčiteli uţívána i pro léčbu nádorŧ. Kolem roku 500 př.n.l. léčili například v Římě čerstvou bylinou ve formě obkladŧ i rakovinu pokoţky. Tyto návody se zachovaly, ovšem i kdyţ jsou výsledky potvrzovány mnoha svědky, nemusí být věrohodné.
FÍKOVNÍK FÍKOVNÍK SMOKVOŇ Čeleď morušovitých (Moraceae) FICUS CARICA L. Figovník obyčajný (s) r Feigenbaum (n) Fig Tree (a) Figuier commun (f) Higuera (š)
1) Fíkovník je opadavý, dvoudomý, aţ 10 metrŧ, dorŧstající strom nebo keř, s jednoduchými, nepravidelně laločnatými listy. Jedlá plodenství, zvaná fíky, se vytvářejí na samičích rostlinách, kdeţto na samčích vznikají plodenství nejedlá, zvaná kaprifíky. 2) Fíkovník je teplomilný kulturní strom nebo keř. V našem podnebí neroste, ojediněle je pěstován v teplejších, zpravidla vinařských oblastech. 3) Drogou a zároveň chutným ovocem jsou plody (Fici, téţ Fructus caricae), sbírané v době plné zralosti, tedy v letních měsících. 4) Fíky obsahují cenné bílkoviny a aminokyseliny, draslík, sacharidy a jiné účinné látky. Jsou velmi výţivné a mají i značné léčivé účinky. Podílí se na tom látky jako například pektiny, organické kyseliny, ale také vláknina, fermenty, slizy a vitamíny A, B2 a C. 5) Přípravky z fíkŧ mají jemný projímavý účinek a zabírají někdy i u velmi zarputilých případŧ. Dále se mohou fíky pouţít k přípravě kloktadla i prsních čajŧ a mají také močopudné pŧsobení. Obsah draslíku je předurčuje pro výţivu lidí nemocných na srdce. Zevní pouţití je vyhrazeno kašovitým obkladŧm na vředy a nehojící se rány, abscesy apod. Jejich pouţití v této oblasti je známo jiţ z Bible. 6) Chceme-li podávat fíky jako projímadlo, mŧţeme v podstatě postupovat trojím zpŧsobem. V lékárnách mŧţeme například koupit sirup Califig. Jinou moţností je namáčet fíky do olivového oleje a pak je pojídat. Dávkování je sice individuální a je nutné je odzkoušet, ale přibliţně je třeba sníst 4 aţ 12 fíkŧ denně. Třetím moţným zpŧsobem je pomlít fíky třeba na mlýnku na maso a přidat jemně práškovaný list senny a krušinovou kŧru, případně i práškovaný oddenek reveně. Osvědčilo se přidat na 100 g mletých fíkŧ po jedné čajové lţičce od kaţdé byliny. Vše dobře promícháme a uschováme v chladu. Někdy postačí 1 lţička denně, jindy je třeba aţ 4 lţičky denně, abychom se potíţe zbavili. Obecně ovšem platí, ţe pokud nedosáhneme ţádoucího účinku ani 4 lţičkami, pak je léčba neúčinná a musíme volit jiný postup. 7) Proti kašli a jako kloktadlo proti angině a bolestem v krku podáváme přednostně velmi chutný mléčný odvar. Dlouhým varem mŧţeme také připravit hustý extrakt z fíkŧ, který uţíváme obyčejně jednou denně v dávce kolem 100 g. Indikací jsou i urologické problémy, při kterých potřebujeme zvýšit diurézu, a také slabší formy srdeční nedostatečnosti. K zevním účelŧm pouţíváme rovněţ rozemletím připravenou pastu, do které přidáváme jiţ uvedené další byliny formou prášku. Například přídavek asi 2 čajových lţiček prášku jitrocele na 100 g fíkové pasty zlepšuje značně hojivé účinky, přídavek prášku z kořene lopuchu nebo nati zemědýmu zlepšuje léčbu koţních afekcí apod. 8) Kontraindikací podávání fíkŧ je především diabetes mellitus. Samostatně podávané fíky nelze prakticky předávkovat. Léčebné fíkové přípravky, například pasty, podáváme pouze v doporučených dávkách. S pouţitím fíkŧ se nabízí prostředek proti bolesti velkých kloubŧ: Dobře promícháme – nejlépe v mixéru – 20 aţ 25 g fíkové pasty z čerstvých nebo i suchých fíkŧ, 1 devětsilový nebo 2 aţ 3 lopuchové listy, 1 bílek a pŧl čajové lţičky
mletého zázvoru. Vznikne kaše, kterou mŧţeme případně zahustit hladkou moukou a kterou naneseme v silné vrstvě na plátno a přiloţíme na bolavý kloub. Obváţeme a necháme pŧsobit přes noc. V případě přecitlivělosti mŧţeme zázvor nahradit 5 listy černého bezu. Aplikujeme kaţdý druhý den, celkem sedmkrát. Pokud za tu dobu bolavý kloub nezklidní, léčba nebyla úspěšná a musíme ji nahradit jiným postupem. 9) Fíky, které jsou jedinou pouţitelnou částí fíkovníku, se dají jen těţko homeopaticky zpracovat, jednak pro nedostatek vhodné drogy a jednak také pro nepropracovanost postupu. Navíc se droga jistě dá nahradit ekvivalentními domácími surovinami. 10) Zajímavý je starý lidový recept na dozrání a změknutí hlíz, vředŧ, neţitŧ a podobných hnisavých abscesŧ: Několik suchých fíkŧ se vaří v mléce doměkka, pak se rozříznou a přikládají na absces. Doporučuje se upevnit pomocí obinadla. Lidem, kteří stále nemají čas, a přesto se chtějí nebo musí léčit přírodní léčbou, doporučujeme jednoduchý a široce pŧsobící recept na čaj. Fíky se prostě ve vodě uvaří, vývar se pak přisladí medem a pije jako čaj při nachlazení, kašli apod.
GALGÁN GALGÁN LÉKAŘSKÝ Čeleď zázvorovitých (Zingiberaceae) ALPINIA OFFICINARUM Hance. Alpinia liečivá (s) e Galgant-Alpinie, r Galgant (n) Great Galangal (a) Galanga officinal (f) Galanga (š)
1) Galgán lékařský je rostlina s dlouhým, horizontálně uloţeným větevnatým oddenkem, silným kolem 15 mm. Úzké kopinaté listy s pochvou, značně připomínající známý kosatec, mívají délku obyčejně od 20 do 30 cm. Květy tvoří vrcholový klas, jsou bílé, některé mají červené aţ nafialovělé ţilky. Plodem je podélně rýhovaná tobolka. 2) Galgán roste ve volné přírodě pouze v Číně a v některých oblastech Indie. Je však hodně pěstován zejména v Thajsku, Barmě a Laosu. 3) Drogou je oddenek (Radix galangae), který se do Evropy dováţí. 4) Oddenek obsahuje silici, sloţenou převáţně ze seskviterpenŧ cineolu a eugenolu. Hořkou chuť droze dodává přítomnost pryskyřic. Dále zde nacházíme třísloviny, hořčiny, flavonoidy, například galangin, a četné další látky, které nejsou dosud zcela prozkoumány. 5) Galgán je vhodným lékem volby při léčbě anginy pectoris. Výborně léčí ţaludek, zkaţený zejména po poţití nekvalitní potravy. Zlepšuje látkovou výměnu, v podobě galgánového vína zlepšuje muţskou potenci. Zvyšuje mnoţství ţaludečních šťáv a zlepšuje jejich kvalitu a tím i účinnost. Proto také nachází uplatnění při nedostatku i malé kyselosti těchto šťáv. Při zevním pouţití jej aplikujeme jako mírné derrivans – dráţdící a zahřívací prostředek, například při revmatických potíţích. V nepatrných dávkách jej současně podáváme i vnitřně. Převalování galgánového čaje v ústech pŧsobí velmi dobře na dásně, na jejich pevnost, a odstraňuje i zápach z úst. 6) Při angině pectoris podáváme galgán formou vinného macerátu, obyčejně 4krát denně 1 polévkovou lţíci. Stejné dávkování je vhodné pro podporu muţské potence. Na zkaţený ţaludek jej podáváme formou prášku, a to na špičku noţe aţ na špičku kulatého noţe a hojně zapíjíme vodou nebo jinou tekutinou. Pro podporu tvorby ţaludečních šťáv podáváme nejlépe nálev, a to 1, 2 nebo i 3 poháry denně, před jídlem. Pro podporu látkové výměny dáváme přednost bylinnému balzámu. Zevně, především při revmatismu i pro převalování v ústech, připravujeme nálev obvyklým zpŧsobem. Na vnitřní protirevmatické pouţití stačí dávka na špičku noţe, 2 aţ 3krát denně. 7) Galgán mŧţeme míchat do směsí, ale dbáme na to, aby jeho obsah ve směsi nepřekročil 10% hmotnostních. Při předávkování mŧţe vyvolat nepříjemné podráţdění sliznic s moţností vytvoření peptického vředu či obdobné afekce. Droga je proto kontraindikována při vředové chorobě ţaludku, dvanácterníku a střev. Ani kloktadlo by nemělo být připravováno příliš koncentrované. 8) Uţívání galgánu bylo specialitou bylinkáře Františka Kotáska, který jej s úspěchem pouţíval při těţších ţaludečních neurózách, spojených s nechutenstvím a špatným trávením, kdy poţitá potrava „leţela dlouho v ţaludku“. K nápravě obvykle stačilo několik douškŧ čaje ze směsi 100 g nati řepíku, 60 g nati meduňky, 20 g oddenku galgánu, 40 g nati dobromysli a 30 g listu vachty trojlisté. 9) Jedinou formou homeopatického prostředku je tinktura z oddenku, který se k nám dováţí. Z čerstvého oddenku by se pro jeho velký obsah vody mohla tinktura
vyrábět podle §1, ale vzhledem k tomu, ţe v čerstvém stavu je prakticky nedosaţitelný, musíme ji vyrábět z práškovaného kořene podle §4 s pouţitím lihu 75%. Výchozí tinktura má potenci D1 a ředí se dále aţ na potenci D5 lihem 35%. Obecně se uţívá potence D3 s dávkováním 3krát denně 15 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní. Uţívá se prakticky stejně jako v alopatii. 10) V Číně, kde roste galgán volně, se uţívají i bobule – tobolky. Tobolky se pomelou na prášek a pouţívají se prakticky na všechny potíţe v břišní oblasti. Galgán je rostlina, uţívaná od starověku na nejrŧznější choroby, která bývala také hodně falšována. Oddenek se nejčastěji vnitřně pouţíval v teplém červeném víně, pomletý na prášek. Uţíval se na všechny ţaludeční potíţe a při otocích končetin. Zevně se uţíval na obklady, a to buď opět ve víně nebo jako odvar. Přikládal se rŧzným zpŧsobem na břicho, u ţen na spodní část břicha (děloha, vaječníky) pro regulaci nebo obnovu menstruace. Oddenek slouţí také jako afrodisiakum. V tom případě se musí ţvýkat, coţ pro jeho velice nepříjemnou chuť není ţádná velká radost, ale zato se tím přirozeně regulují pochody v pánvi.
GRINDELIE ZAPLEVANKA ROZKLADITÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) GRINDELIA SQUARROSA Dunal. Grindélia rozloţitá
1) Zaplevanka rozkladitá je dvouletá aţ vytrvalá rostlina s přímou lodyhou, dorŧstající běţně kolem pŧl metru a někdy i více. Lodyha je nahoře větvená, listy střídavé, podlouhle vejčité, objímavě přisedlé, vroubkované, aţ osténkatě pilovité, zřídka i celokrajné, s pryskyřičnými ţlázkami. Úbory jsou na konci větví, jednotlivé, prŧměru aţ 3 cm. Zákrovní listeny jsou pryskyřičně lepkavé, víceřadé, vybíhající v oblou šídlovitou, ven vyhnutou špičku. Květní lŧţko nemá plevky, koruna je ţlutá, paprsek mnohokvětý, terčové květy ţluté. Plodem je podlouhlá naţka, s opadavým chmýrem. 2) Rostlina pochází ze Severní Ameriky, u nás bývala hojně pěstována jako léčivka, nyní se vysazuje spíše ojediněle jako okrasná květina. V některých lékopisech je uváděna stejně účinná zaplevanka nebo grindélie mohutná (Grindela robusta Nutt.). 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba grindeliae), trhaná v době plného rozkvětu, nejlépe dopoledne před jedenáctou hodinou. 4) Obsahuje saponiny, něco silice, sliz, třísloviny, flavonoidy, pryskyřici a minerální látky. 5) Podle lékopisu USA je droga vhodná k léčbě akutního i chronického zánětu prŧdušek a zvláště při začínajícím astmatu. Napomáhá k vykašlávání hlenŧ a projevuje téţ účinek spasmolytický. Ještě větší pole pŧsobnosti se grindélii otevírá při uţití zevním, kdy mŧţe být pouţívána formou roztoku k omývání, formou obkladŧ nebo také jako mast. Mistrovsky léčí lehčí, zvláště koţní alergické popáleniny po kontaktu s kopřivou, bolševníkem velkolepým, routou, škumpou a jinými palčivými rostlinami. Mŧţe se pouţít také na některé koţní choroby spojené s vyráţkami, hnisavými záněty, vředy apod. 6) Dávkujeme 1 polévkovou lţíci na 0,25 litru odvaru a vyluhujeme 10 minut. Podáváme 2 aţ 4 šálky denně. Lze pouţít téţ tinkturu v prŧměrné dávce 3krát denně 20 aţ 25 kapek, kterou zapijeme vodou, čajem apod. Vhodný je téţ Kloudŧv homeopatický čaj v niţších potencích kolem U3 a rovněţ bylinný balzám, připravený z čerstvé rostliny. 7) Při větším předávkování nastává spavost, dostavuje se bradykardie neboli zpomalení tepu a později rovněţ ledvinové podráţdění. Drogu mŧţeme podávat jak samostatně, tak ve směsích. V současných poměrech (1998) je však nutné si tuto bylinu osobně vypěstovat. Droga není vhodná pro malé děti, pro staré a přestárlé osoby, v těhotenství a v laktaci. Rovněţ není určena pro dlouhodobé podávání. Doporučujeme ji kombinovat především s jitrocelem, květem měsíčku, s kořenem lékořice, s natí tymiánu apod. V případě nedostupnosti drogu nahrazujeme květem sedmikrásky chudobky. 8) Přestoţe jsme se opakovaně přesvědčili o výborných účincích grindélie, uţíváme ji poměrně zřídka, protoţe zásobu z vlastního pěstování brzy spotřebujeme a droga zatím není jinak dostupná. Rada lidí ji však pěstuje, netušíc, ţe je léčivá. Při bronchitidě a při sklonu k astmatu podáváme tento čaj: nať grindélie 100 g
list jitrocele 50 g nať yzopu 50 g nať sporýše 25 g kořen lékořice 25 g Bereme 1 vrchovatou čajovou lţičku na šálek studené vody, zahřejeme k varu, ihned odstavíme, necháme 10 aţ 12 minut vyluhovat a přecedíme. Podáváme obvykle 3krát nebo 4krát denně, nejlépe mezi jídly. Bylinnou proceduru obvykle doplňujeme reflexní terapií v příslušných bodech, resp. na příslušných ploškách. Musíme být zvláště opatrní při jakékoli dysfunkci ledvin. V takovém případě nedoporučujeme déletrvající podávání, ani kdyţ je účinek – například při astmatu – sebelepší. 9) Homeopaticky vyuţíváme ze zaplevanky pouze kvetoucí nať, nasbíranou na začátku květu mezi devátou a desátou hodinou. Zpracováváme ji podle §3 lihem 85% a dále ředíme lihem 40% aţ do potence D5. Obecně uţíváme v potencích D3, D4 a D5 s dávkováním od 8 do 10 kapek. Dávky se musí stanovovat individuálně a stupňování provádíme volbou potence. Rostlinu pouţíváme především při všech potíţích s dýcháním, od alergie, přes astma aţ po tuberkulózu plic, při zánětech hrtanu a hltanu, při rozedmě plic, kašli apod. Zevně pouţíváme především při fotodermatózách (podráţdění pokoţky některými bylinami s následným osluněním). 10) Severoameričtí Indiáni bylinu pouţívali k výrobě amuletŧ a talismanŧ, které je měly chránit před ohněm a popáleninami. Mŧţeme pouţívat i jiné druhy zaplevanek, například Grindelia camphorum Greene nebo Grindelia humilis Hook et Arn., které mají prakticky stejný účinek. Mast připravená z grindélie léčí některé formy atopického ekzému, vznikajícího – zejména u malých dětí – na podkladě alergie. Mast, nálev nebo tinktura pŧsobí protizánětlivě, antibakteriálně, ale i protialergicky na všechny koţní projevy. V případě aplikace tinktur však dejte pozor na přecitlivělost na líh.
GUARANA PAULÍNIE NÁPOJOVÁ Čeleď mýdelníkovitých (Sapindaceae) PAULLINIA CUPANA H. B. et K. Paulinia nápojová
1) Paulínie nápojová je dřevitá liána se střídavými, lichozpeřenými listy, sloţenými ze tří aţ pěti lístkŧ. Drobné, bílé, souměrné květy vyrŧstají v úţlabních hroznech. Plodem je trojpouzdrá tobolka, obvykle se třemi tmavohnědými aţ černými semeny. Jako tzv. guaranové oříšky se semena sbírají z planě rostoucích rostlin; místy se však i pěstují. 2) Guarana je tropická rostlina rostoucí v Amazonii. Její botanické synonymum je Paullinia sorbilis Mart. 3) Pouţitou drogou jsou především oříšky (Fructus guarani). 4) Droga obsahuje velké mnoţství kofeinu, guaranin, třísloviny, olej, saponiny, pryskyřici a barvivo. 5) Droga zlepšuje tělesný a duševní stav, odstraňuje tělesnou i duševní únavu, zlepšuje myšlení a vyjadřování a tělesnou i duševní aktivitu vŧbec. Účinně tlumí prŧjmy, zvláště infekční, jako například při úplavici nebo salmonelóze, a má účinky protineuralgické. 6) Do České republiky se droga dováţí jiţ zpracovaná ve formě rŧzných specialit. Je proto třeba řídit se dávkováním, které uvádí výrobce. 7) S drogou je třeba zacházet jako s jinými drogami obsahujícími kofein, u nichţ většinou platí, ţe méně bývá více. Při předávkování dochází k poruchám spánku, nervozitě, předráţděnosti a bolestem hlavy. Drogu nedoporučujeme dětem ani těhotným a kojícím ţenám. Není vhodná ani k dlouhodobému podávání. 8) Guarana mŧţe být výborným lékem proti migréně. Na více případech jsme zjistili, ţe často pŧsobí i tam, kde syntetické přípravky na bázi kofeinu, například česká specialita Ergofein (draţé), vŧbec nezabírají. 9 ) V homeopatii se paulínie neuţívá; u nás navíc není dostupná surovina vhodná k homeopatickému zpracování. Je to škoda, protoţe by se tím do značné míry vyloučilo určité existující drogové nebezpečí. 10) Vlastní „guarana“ se připravuje tak, ţe se oříšky zbaví povrchové slupky, resp. osemení a upraţí se. Potom jsou rozdrceny či rozemlety a s přidáním maniokové mouky jsou zpracovány na pastu, která chutná jako hořká čokoláda. Pasta se vytvaruje do rŧzných tvarŧ – hranolŧ, válečkŧ, bochníčkŧ. Upravená pasta má název „bom“ nebo „poca“, bochníčky jsou nazývány „bastoes“. Vytvarovaná pasta se suší. Spařením kousku sušené pasty horkou vodou vzniká osvěţující nápoj podobný kávě. Pastu lze však přidávat i do limonád, sirupŧ nebo do alkoholických nápojŧ. Pokud se základní hmota nechá zkvasit a zapařit, vznikne hořkokyselý nápoj, nazývaný „pivo madiok-guaraná“. Název „paulínie“ stanovil Carl Gustav Linné na počest lékárníka Franze Paulliniho (1643-1712), který je autorem knihy „Neue Heilsame Dreck-Apotheke“ – léčil totiţ exkrementy, močí, výkaly a krví, zvláště menstruační. Indiáni říkají rostlině „mau“, coţ značí „ovíjivá rostlina“ – a takovou guarana, liána, skutečně je. Stimulující účinky má i kŧra z příbuzné liány, nazývané „Paul-linia yoco“, která roste v Kolumbii, Ekvádoru a v Peru. Zatímco paulínie nápojová obsahuje aţ 6 % kofeinu, v tomto druhu je mnoţství asi poloviční.
HADINEC HADINEC OBECNÝ Čeleď brutnákovitých (Boraginaceae) ECHIUM VULGARE L. Hadinec obyčajný (s) r Gemeiner Natterkopf (n) Adder Wort (a) Vipérine commune (f) Viperina (š)
1) Hadinec obecný je typickým představitelem drsnolistých. Je to statná, štětinatá chlupatá trvalka, dorŧstající asi pŧlmetrové výšky. Listy jsou malé, jednoţilné, přitiskle štětinatě chlupaté, přízemní v rŧţici, podlouhlé, horní čárkovitě kopinaté. Vijany v paţdí horních listŧ tvoří válcovitý hrozen vzpřímených, modrých aţ modrofialových, dvoupyských květŧ se šikmo trychtýřovitou korunou. Plodem jsou bradavčité tvrdky. 2) Hadinec je velmi rozšířená plevelná rostlina, rostoucí na slunných stráních, mezích, náspech a úhorech. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba echii vulgaris), sbíraná od června do srpna, nejlépe brzy ráno kolem osmé hodiny. 4) Droga obsahuje především alkaloidy cynoglossin, konsolicin a konsolidin. Přítomny jsou i některé další alkaloidy, zejména ze skupiny tzv. alkaloidŧ pyrolizidinových, které jsou hepatotoxické, a tím vlastně drogu znehodnocují a omezují okruh jejího moţného nasazení, s výjimkou homeopatie. Dále obsahuje droga cholin, hojivý allantoin a hojně slizŧ. 5) Proti zevnímu pouţití drogy nemohou být námitky. Proto se pouţívá k zevní léčbě křečových ţil ve formě obkladŧ, ve formě koupelí k léčbě revmatismu a také při některých koţních chorobách, kdy se provádí omývání odvarem z hadince. Vnitřní alopatické pouţití, dříve velmi široké, je dnes prakticky opuštěno. Droga rychle tlumí bolesti při peptickém vředu a hojivě pŧsobí na zanícené sliznice trávicího a dýchacího traktu. 6) Z vodních výluhŧ je nejvhodnější pouţití mírně přihřátého macerátu, který je relativně nejméně toxický. I kdyţ při podávání drogy je nebezpečí poměrně malé, vyhýbáme se raději podávání větších dávek vnitřně nebo dlouhodobě. Drogu proto uţíváme spíše v akutnější fázi onemocnění, a to po několik dnŧ, nejdéle však 2 týdny. Lidově se dříve podával především nálev, který ovšem nyní pouţíváme spíše zevně. Běţné dávkování činí 2 nebo i 3 šálky čaje denně, při zevním pouţití není nutné časové omezení. 7) Při podávání vyšších dávek nebo při dlouhodobém uţívání po více týdnŧ nebo měsícŧ by došlo k narušení jaterní činnosti, případně i k nebezpečí kancerogenního pŧsobení. Do směsí mŧţeme drogu přidávat, ale jen do 10%, nanejvýš do 15% celkového objemu. 8) Velmi dobrých výsledkŧ jsme dosáhli při pouţití protirevmatických koupelí rukou a nohou. Jistou nevýhodou je, ţe droga není v lékárnách ani ve většině specializovaných obchodŧ běţně dostupná, takţe si ji nemocný musí sám natrhat a sám ji také zpracovat, coţ je pro pichlavost natě dost nepříjemné. 9) Hadinec je velmi vhodnou bylinou pro pouţití v homeopatii. V alopatické podobě je totiţ toxický, a proto při nevhodném pouţití hrozí hlavně poškození jater. Na druhé straně má však mimořádnou účinnost, protoţe obsahuje řadu alkaloidŧ a pŧsobí účinně a velice hojivě proti bolestem, zejména sliznic. Pro výrobu homeopatického prostředku slouţí kvetoucí nať, sbíraná v létě, nejlépe kolem čtrnácté hodiny. Upravuje se podle §3 s pouţitím lihu 75%. Základní tinktura se pak ředí lihem 50% aţ do potence D6. Nejčastěji se uţívá
potence D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle, po dobu 30 dní. Tinktura účinkuje nejlépe při akutní bronchitidě, při bronchiálních potíţích vŧbec, při hemoroidech, při chronické gastritidě atd. 10) Zvláštní vyuţití má hadinec na sliznice střev a na močový měchýř. Jednak pŧsobí svíravě a jednak zabraňuje vzniku hnisavých zánětŧ. Uţívá se odvar z 20 g sušené natě v 0,5 litru vody, coţ je denní dávka. Pŧsobí rovněţ močopudně. Podobný odvar se pouţívá při akutní bronchitidě a bronchiálních potíţích vŧbec, kdy se podává odvar ze 2 čajových lţiček na šálek vody. Sušená droga se přidá do studené vody, zahřívá se do bodu varu a pak se na mírném ohni 7 aţ 8 minut pomalu vaří. Nechá se 5 minut stát a přecedí se. Pije se 3krát denně 1 šálek, po jídle. Při bronchiálních potíţích se mŧţe přisladit, ale nikoli medem. Hadinec se uţívá také spolu s kozalcem kořenným neboli estragonem a dalšími přísadami na nakládání okurek. Okurky pak mají velmi příjemnou specifickou chuť.
HALUCHA – VODNÍ KMÍN HALUCHOVEC VODNÍ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) PHELLANDRIUM AQUATICUM L. Haluchovka vodná (s)
1) Haluchovec vodní je jedno aţ dvouletá rostlina s rozkladitě větevnatou, lysou, trubkovitou, na bázi velmi silnou lodyhou, často poloţenou a na kloubech kořenující. Dorŧstá výšky i přes 1 metr. Listy jsou tmavě zelené, 2 aţ 3krát zpeřené, pochvatě přisedající. Jsou sloţeny z lístkŧ zpravidla vejčitých, peřenoklaných. Okolíky jsou mnohopaprskovité, krátce stopkaté, okolíčky jsou rozloţené a nepaprskují. Květ je bílý, rostlina kvete v červenci a v srpnu. Plody jsou protáhlé a ţebrované. Semínka mají palčivě kořenné a nepříliš vábné aroma. 2) Rostlina má ráda vodu, nacházíme ji proto na mokrých lukách, na březích líně tekoucích nebo stojatých vod, na pravidelně zaplavovaných pŧdách luţních lesŧ, někdy roste i ve vodě, kdy vyrŧstá přímo ze dna rybníkŧ. U nás je relativně vzácná, vyskytuje se jen v nejteplejších oblastech. Lze ji ovšem pěstovat. 3) Drogou je semeno (Semen phellandrii), také plody (Fructus carvi aquatici), sbírané na podzim druhého roku. 4) Droga obsahuje asi 2 % silice, sloţené především z phellandrinu, alkoholu androlu a aldehydu phellandralu. Dále v ní nacházíme gumu a vlákninu, z minerálních látek zaujme především obsah křemíku a hliníku. 5) Droga je značně močopudná a v minulosti byla známým a vyhlášeným prostředkem na léčbu astmatu a jiných chorob dýchacího systému. 6) Z drogy připravujeme nálev, podávaný po polévkových lţících, případně ji zpráškujeme a podáváme po lţičkách. Po podání zapíjíme hojně vodou. Nejvhodnější lékovou formou je však tinktura, připravená – pokud moţno – z čerstvých, šetrně rozdrcených plodŧ. Tinkturu podáváme obvykle 4krát denně v dávce nejprve 10 aţ 15 kapek, při dobré snášenlivosti zvýšíme dávku na 20 aţ 25 kapek. 7) Drogu aplikujeme přednostně formou tinktury, podávané samostatně. Míchání do směsí je moţné, ale pro zvláštní aroma drogy je prakticky nepouţíváme. Drogu nedoporučujeme malým dětem, těhotným a kojícím ţenám a není ani vhodná pro dlouhodobé podávání. 8) Léčení astmatu: Ke speciálnímu protiastmatickému čaji (viz také bylinu zimolez) doporučujeme ještě 4krát denně podat příslušnou dávku tinktury z vodního kmínu. Výsledek bývá dosti markantní; je vidět, ţe naši předkové sice neměli prednison a jiné „výdobytky“ moderní medicíny, ale poradit si také uměli. 9) Haluchu pro pouţití v homeopatii nedoporučujeme, i kdyţ jejímu homeopatickému zpracování nic nebrání. Ale poměrně nejisté pŧsobení obsahových látek, obtíţe se získáváním kvalitní suroviny pro zpracování a neadekvátní účinky vzhledem k nutnému úsilí ji činí v této oblasti vcelku snadno nahraditelnou jinými bylinami. 10) Vodní kmín spolehlivě ochraňoval před mocí hastrmana. Kdo měl při pobytu ve vodě v kapse nebo ve váčku na krku semena vodního kmínu, toho vodník údajně neutopil. Legenda ovšem nepraví, co se stalo, kdyţ si hastrman přítomnosti semen haluchy nepovšiml a konal svoji ponurou povinnost.
HEŘMÁNEK PRAVÝ HEŘMÁNEK PRAVÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CHAMOMILLA RECUTITA Rauschert Rumanček kamilkový (s) e Echte Kamille (n) Wild Chamomile (a) Petite camomille (f) Manzanilla común (š)
1) Heřmánek pravý je známá jemně vonící letnička se vzpřímenou, bohatě větvenou, asi pŧl metru vysokou lodyhou a tenkým, vřetenovitým kořenem. Listy jsou střídavé, dvoj- aţ trojnásobně peřenodílné, celokrajné, s plochými čárkovitými úkrojky. Květní úbory mají střechovitý zákrov. Obvodové květní jazýčky jsou bílé, obyčejně dolŧ skloněné. Vnitřní trubkovité květy jsou ţluté. Lŧţko je kuţelovitě vyklenuté a duté, čímţ se bylina výrazně liší od příbuzných druhŧ, například heřmánkovce nevonného (Matricaria maritima L.). Kvete v červnu aţ srpnu. 2) Heřmánek je běţně rozšířený polní plevel, ovšem jinak významná pěstovaná kulturní rostlina. 3) Drogou je květ, přesněji květní úbor (Flos chamomillae vulgaris), sbíraný krátce po rozvití, se stopkou ne delší neţ 2 cm. Nejlepší doba sběru je kolem desáté hodiny dopoledne. 4) Dŧleţitou obsahovou látkou je silice s modravými azulény, dále seskviterpen bisabolol, flavonoidy, cholin, sliz, hořčiny atd. Heřmánek mŧţeme pokládat za nejlépe probádanou drogu vŧbec. Zatím byla zjištěna přítomnost 109 účinných látek a přesto předpokládáme, ţe tento počet ještě zdaleka není konečný. 5) Uţití heřmánku je mimořádně široké a všestranné. Je to především silně pŧsobící spasmolytikum, ale má i sedativní účinek na psychiku, dále je vyuţíván vliv antimikrobiální a protibolestivý. Na jedné straně je znám jeho jistý účinek antialergický a na straně druhé funguje jako alergen. Z široké palety moţného pouţití uvedeme alespoň následující: léčba ţaludečních a střevních chorob, popálenin, výplachy očí při zánětech atd. V podstatě se dá říci, ţe téměř neexistuje oblast, kde by heřmánek nemohl méně či více pomoci. 6) Běţně pouţívanou formou je nálev. Lze podávat i tinkturu v dávkách 30 aţ 40 kapek, několikrát denně. Pouţít se mohou i běţně vyráběné extrakty. Někdy se dokonce doporučuje podávání silice v dávkách po 6 kapkách. 7) Velké předávkování heřmánku má za následek nevolnost provázenou dávením, ale tento jev je při běţném uţívání velmi nepravděpodobný. Jisté nebezpečí hrozí u moţných alergických reakcí, které mohou být nerozpoznatelné. Jinak je droga netoxická, její podávání není návykové a je bez významnějších neţádoucích účinkŧ. Dlouhodobé uţívání by ovšem mohlo vést k poruchám sliznic. Směsné kombinace jsou přirozeně moţné bez omezení, snad s výjimkou drog, které mají zcela odlišný zpŧsob přípravy jako například dubová kŧra nebo fazolové lusky. V takovém případě pouţíváme buď formu bylinářského čaje nebo spojování jednotlivých hotových čajŧ. 8) Heřmánkových specialit známe mnoho. Za všechny jmenujme alespoň podávání mléčného cukru v mnoţství 2 aţ 4 lţičky denně před jídlem, zapíjené heřmánkovým čajem. Uţíváme asi dva týdny tehdy, máme-li střevní flóru poničenou nemocí nebo podáváním antibiotik, zejména širokospektrálních. 9) Jedna z nejznámějších bylin se samozřejmě zpracovává i jako homeopatický prostředek. Výchozím materiálem je celá čerstvá kvetoucí nať, která se upravuje podle §3 s pouţitím lihu 90% pro výchozí esenci. Základní esence se pak ředí lihem 50% aţ do potence D6. Obecně se uţívá ředění D5 s dávkováním 3krát
denně 8 kapek po jídle, po dobu 30 dní. Uţití je podobné jako v alopatii se širokým spektrem pŧsobení, především protizánětlivým u pokoţky a sliznic. 10) Z obrovské palety nejrŧznějších lidových receptur z celého světa uvedeme jen několik zajímavějších. V Americe je heřmánek velice oblíben jako prostředek protikřečový, proti svalovým spasmŧm, proti artritidě a jako sedativum. Je tam nazývám heřmánkem německým, na rozdíl od římského, obecného nebo divokého. Švédský recept: Proti škytavce se 1 polévková lţíce květu zalije sklenicí vařící vody a nechá 5 aţ 10 minut vyluhovat. Uţívá se 1 sklenice, před jídlem. Při zánětu spojivek se vícekrát denně přikládá váček s květy, přelitý vařící vodou. Pokaţdé se ovšem váček mění a drţí se přiloţený 5 aţ 10 minut. Proti nadměrné bolesti je v Belgii doporučována směs po 1 rovné čajové lţičce saturejky, máty a k tomu 5 heřmánkových květŧ, která se přelije šálkem vařící vody, 5 minut nechá přikrytá vyluhovat a pak se přecedí. Mŧţe se osladit medem a podává se jeden šálek před hlavním jídlem. Při zánětu střev se 1 polévková lţíce, tedy asi 12 květŧ, přelije 1 šálkem vařící vody a vše se 5 minut nechá přikryté stát a přecedí. Čaj se pije zásadně před jídlem, protoţe při uţívání po jídle mŧţe zapříčinit bolesti ţaludku. Při zánětech nehtového lŧţka máčíme prsty vícekrát denně několik minut v teplém odvaru heřmánku do kterého přidáme několik kapek tinktury z lichořeřišnice větší. Při bolestech uší se uţívá následující zajímavý recept, který pochází z Ukrajiny: Dvě polévkové lţíce květu heřmánku se ponoří do horkého stolního oleje (nejlépe olivového) a vše se nechá 24 hodin stát. Několikrát denně pak namočíme tampon vaty a vloţíme do bolestivého ucha. Samozřejmě vţdy pouţijeme nový kousek vaty.
HEŘMÁNEK ŘÍMSKÝ RMENEC SLIČNÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CHAMAEMELUM NOBILE (L.) All. Paruman spanilý (s) e Römische Kamille (n) Chamomile (a) Camomille romaine (f) Manzanilla romana (š)
1) Heřmánek římský je trvalka s vystoupavou lodyhou, dorŧstající výšky kolem 20 aţ 25 cm. Listy jsou střídavé, přisedlé, v obrysu podlouhlé, nepravidelně dvakrát aţ třikrát peřenosečné, mnohojařmé, s čárkovitými úkrojky. Jednotlivé stopkaté úbory mají prŧměr asi 20 mm. Terčové květy jsou ţluté, okvětní lístky bílé aţ lehce narŧţovělé. Často se pěstují plnokvěté formy. Plodem je nezřetelně pruhovaná, trojboká naţka. Kvete od června aţ do začátku září. 2) Heřmánek římský je pěstovaná bylina, zcela ojediněle zplaňující. U nás se pěstuje ve vinařských oblastech. 3) Drogou jsou květní úbory (Flos chamomillae romanae), sbírané pokud moţno při začátku rozkvětu, případně i před rozkvětem, nejlépe kolem čtrnácté hodiny. Droga má příjemný kořenitý zápach a nahořkle kořenitou příchuť. U nás je zcela jednoznačně nedoceněna. 4) Droga obsahuje silici, azuleny, flavonoidy, hořčiny, kumariny, cholin, inosit, kyselinu kávovou a její deriváty a řadu dalších látek. 5) Účinek heřmánku římského se blíţí účinku heřmánku pravého, ale není zcela totoţný. Účinněji neţ jeho pravý jmenovec zasahuje u dyspepsií charakterizovaných velkou plynatostí, nedostatkem trávicích šťáv v ţaludku, případně i ve střevech, a při mikrobiální kontaminaci. Uplatňuje se také při ţlučníkových potíţích. Celkově pŧsobí příznivě při menstruačních potíţích, spojených se spasmy. Drogu podáváme i při enzymatických poruchách funkce slinivky, při bakteriálních prŧjmech a při poruchách trávicího ústrojí psychogenního pŧvodu. Dobře léčí i migrény, neuralgie a bolesti při zánětu nervŧ. 6) Podáváme buď nálev nebo práškovanou drogu. Dávkování činí obyčejně 4krát denně šálek nálevu nebo 4krát denně na špičku kulatého noţe prášku. Podle prŧběhu choroby a tolerance drogy nemocným mŧţeme dávky zvýšit. 7) Při porovnání s pravým heřmánkem mŧţeme konstatovat, ţe heřmánek pravý má silnější účinek protizánětlivý, heřmánek římský pak silnější účinek spasmolytický. Kombinace s jinými bylinami je moţná i vhodná, ale droga je nesnášenlivá s tříslovinami, s ořechovými výtaţky a také s listem nebo oplodím vlašského ořešáku. Nesvědčí jí ani kombinace s chininem a jeho výtaţky, a proto by se neměl během této kúry pít tonik. Droga je vhodná pro pediatrii i pro geriatrii, protoţe je naprosto bezpečná a nemocní jí dobře snášejí. Pouţíváme jí také v těch případech, kdy nemocný nesnáší pravý heřmánek. Jedině záměrné předávkování by snad mohlo přivodit nevolnost a případné dávení. 8) Při obtíţné ţaludeční neuróze podáváme čaj, připravený ze směsi 5 dílŧ nati dobromysli, 3 dílŧ květu heřmánku římského a 2 dílŧ listu vachty trojlisté. 9) Heřmánek římský se v homeopatii uţívá méně, protoţe má obdobný účinek jako heřmánek pravý. V některých speciálních případech je však jeho účinek výrazně větší, například při potíţích s menstruací, při některých poškozeních pleti, pro osvěţení vlasové části pokoţky hlavy apod.Tinktura se vyrábí – stejně jako u heřmánku pravého – z celé kvetoucí natě, která se sbírá dopoledne kolem desáté hodiny. Postupuje se podle §3 s pouţitím lihu 80%. Základní tinktura se pak dále
ředí lihem 40% aţ do potence D7. Nejběţněji se uţívá ředění D5 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle. Uţívá se 14 dnŧ, pak se udělá 14 dnŧ přestávka a poté je moţno kúru znovu zopakovat. Nejlepší je ovšem upravit dávkování individuálně. 10) Z heřmánku římského se ve Spojených státech vyrábí velice zajímavý a chutný ledový nápoj s pravým čajem: Jedna čajová lţička suchých květŧ anebo 1 polévková lţíce květŧ čerstvých se přelije vařící vodou a nechá 5 aţ 10 minut vyluhovat. Smíchá se s pravým čajem, nechá se zmrazit a v této podobě se pouţívá k ledovým nápojŧm. Ve starém Egyptě se heřmánek římský přednostně uţíval proti vysokým teplotám a prudce rostoucí horečce. Římané jej pouţívali proti hadímu uštknutí. Staří Řekové nazývali heřmánek římský „plazivým jablkem“, protoţe se plazil podél plotŧ a základŧ a voněl po jablku. Zajímavé je, ţe moţná nejoblíbenějším zpŧsobem uţívání heřmánku římského byl vinný odvar. Odvar natě s bílým vínem se doporučoval například při ţloutence, poruchách sleziny a vodnatelnosti. Nať se uloţila do bílého vína tak, aby byla celá pod hladinou, pak se vše přivedlo k varu a asi 3 minuty na mírném ohni vařilo. Odvar se pil po doušcích po celý den. Stejný nebo podobný odvar, připravený z květŧ nebo natě, se uţíval i při ţenských potíţích, při klimakteriu, proti otokŧm a prakticky při všech vnitřních onemocněních. Naproti tomu vodní odvar z květŧ měl pŧsobit při padoucnici: záchvaty rychle pominuly a další se dlouho nedostavily.
HLADÝŠ HLADÝŠ ŠIROKOLISTÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) LASERPITIUM LATIFOLIUM L. Lazerník širokolistý
1) Hladýš širokolistý je trvalka s válcovitou, jemně rýhovanou a lysou lodyhou. Listy jsou dvojitě zpeřené, lístky vejčité, na okraji pilovité. Kvete bílými květy, sloţenými do okolíkŧ. Kvete v létě a dorŧstá výšky aţ 1 metru. Kořen bývá aţ 60 cm dlouhý, poměrně tlustý, cylindrický, zvenku šedohnědý, na řezu bílý, pouští i trochu mléka. Uvnitř nacházíme světlehnědá vlákna. Plodem jsou asi sedmimilimetrové dvounaţky, hnědé, oválné a s bílými křidélky na ţebírcích. 2) Bylina roste roztroušena v hájích a křovinách, od pahorkatiny do podhŧří. Má ráda křovinaté plochy a vápenaté podloţí. Slováci jí říkají pŧvabně „maškolen“ nebo „mačkulínový koreň“, Němci zase „bílý jelení kořen“ – Weisse Hirschwurz. 3) Předmětem sběru a vyuţití je obyčejně kořen, označovaný často jako „bílý hořec“ (Radix gentianae albae). Řidčeji je vyuţíváno semeno (Fructus seseloes aethiopici), zcela výjimečně pak nať. Kořen silně voní a má ostrou, aromatickou a hořkou chuť. 4) K obsahovým látkám řadíme především silici s pineny, hořčinu laserpitin, něco tříslovin a terpenŧ, nevýznamné mnoţství furokumarinŧ a stopy blíţe neurčeného alkaloidu. 5) Pŧsobení drogy je především močopudné. Droga dále tlumí nadýmání a reguluje menstruaci. Lihový výtaţek býval dříve významným stomachikem na podporu trávení. 6) Ze všech hladýšových drog doporučujeme připravovat nálev, případně tinkturu. Nálev podáváme 2 aţ 4krát denně po 125 ml, tinkturu aplikujeme rovněţ 2 aţ 4krát denně v mnoţství 20 aţ 25 kapek. 7) Hladýš je slavnou léčivkou minulosti, ale v současnosti zájem o něj výrazně upadl. Při jeho uţívání v terapeutických dávkách se nevyskytují ţádné váţnější neţádoucí nebo vedlejší účinky. Pro malé praktické i teoretické zkušenosti s touto drogou nedoporučujeme dlouhodobé uţívání ani léčení gravidních a kojících ţen. Drogu lze přirozeně uţívat samostatně a není nikterak dávno, kdy se tak často činilo. Dnes, je-li hladýš pouţit, je míchán především do směsí. 8) Urologický čaj bylináře Jana Veverky z Přerova: březový list 40 g kořen hladýše 20 g nať zlatobýlu 20 g nať popence 10 g květ vřesu 10 g Podáváme 4krát denně 0,25 aţ 0,3 litru nálevu. 9) Podle našeho názoru je hladýš bylinou, která má z velké části účinek v aromatické části, především u kořene. Ta se zdánlivě homeopatickou úpravou ztrácí, ale je to jen sloţka zjistitelná naším čichem, coţ není zrovna nejlepší detektor. Zpracovává se čerstvý kořen byliny, kopaný nejlépe brzy po odkvětu a zasemenění, obyčejně koncem září. Upravuje se lihem 70% (ne silnějším, právě kvŧli zmíněné aromatické sloţce) a dále se ředí lihem 40% aţ na potenci D4. Obecně se podává v potenci D4 při dávkování 3krát denně 6 kapek. Uţívá se stejně jako v alopatii, ale speciální uplatnění má při potíţích s
močovým měchýřem. Pŧsobí přibliţně jako pámelník poříční, neobsahuje však jedovatou sloţku (alkaloid) a nepŧsobí (zřejmě z tohoto dŧvodu) na papilomy. Uţívá se však na jiné potíţe se sliznicí močového měchýře, ovšem při zvýšeném dávkování 3krát 9 kapek, před jídlem, podávaných po dobu šesti týdnŧ. 10) Rostlina má slavnou magickou minulost. Pouţíval ji údajně slavný Agrippa a podle literárních pramenŧ bývala i v základní výzbroji alchymistŧ. Podle našeho názoru byla bylině přisuzována taková moc právě kvŧli jejímu silnému aroma – alchymisté tak bezděky nechali pŧsobit skutečně účinnou sloţku byliny. Ke stejnému závěru došel nakonec i slavný Hahnemann, který nechával nemocné k hladýši čichat.
HLOH HLOH OBECNÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) CRATAEGUS LAEVIGATA (Poir.) D.C. Hloh obyčajný (s) r Zweigriffeliger Weissdorn (n) Midland Hawthorn (a) Aubépine commune (f) Espino (š)
1) Hloh obecný je dvoudomý keř, dorŧstající výšky 5 a více metrŧ. Větve jsou trnité. Stopkaté listy jsou tří aţ pětilaločné, na okrajích jemně pilovité. Bílé květy, které tvoří bohatá květenství formou chocholíkŧ, značně zapáchají. Plodem jsou červené malvice – hloţinky, obsahující dvě jednosemenné pecičky. 2) Hloh je hojně rozšířený keř lesŧ, remízkŧ a strání. 3) Drogou je nejčastěji květ (Flos crataegi), méně často list (Folium crataegi) nebo i hloţinky (Fructus crataegi). 4) Hlavními obsahovými látkami hlohových drog jsou triterpenové kyseliny, aminy, flavonoidy, antokyany, kvercetin, vitamíny skupiny B a vitamín C, pektiny, saponiny, třísloviny a další látky. 5) Droga rozšiřuje věnčité tepny, a tím pŧsobí i proti angině pectoris a má všeobecně příznivý vliv na práci srdce a na zlepšení krevního oběhu. Pŧsobí také protiskleroticky, sniţuje krevní tlak a současně mírně uklidňuje. Hloh je vhodným léčivem zejména pro starší lidi. Jeho podávání má také vliv při otocích jak srdečního, tak i ledvinového pŧvodu. Zklidňuje srdeční neurózu, tlumí i harmonizuje srdeční arytmie. Léčí i některé typy závratí. Je vhodné jej pouţít při léčbě následkŧ po infarktu myokardu a v prevenci ischemické choroby srdeční. V některých případech aţ nečekaně dŧrazně tlumí klimakterické potíţe. 6) Nejvhodnější lékovou formou je tinktura z květŧ, dávkovaná v léčbě 3krát denně, po 30 aţ 50 kapkách, a v prevenci dvakrát denně, kolem 15 kapek. Mŧţe se podávat i nálev, macerát a bylinný hlohový balzám. Obvyklou dávkou čaje jsou 3 šálky denně. Jednotlivou dávku plodŧ představují asi 2 g. 7) Droga je velmi vhodná pro geriatrické pouţití. Její síla se násobí s účinkem náprstníku a digitalisových přípravkŧ při společném uţívání, ovšem zde je třeba zvýšené opatrnosti. Lihový roztok se vstřebává naprosto hladce, vodní výluhy mají vstřebatelnost a tím i účinnost poněkud menší. Při dodrţování terapeutických dávek nebyly zjištěny ţádné váţnější neţádoucí účinky a nejsou ani známy ţádné kontraindikace. Podáváním hlohu hned po prvních srdečních potíţích se rozhodně oddálí váţnější potíţe se srdcem nebo se někdy dokonce odstraní. Hloh mŧţeme kombinovat do směsí a mŧţeme jej dokonce podávat i dlouhodobě. 8) V denní praxi se nám velmi osvědčila směs, připravená z 50% hlohové tinktury, 30% kaštanové tinktury a 20% tinktury z jinanu dvoulaločného. Dávkujeme obvykle 4krát denně, od 20 do 35 kapek. Léčivo harmonizuje srdeční chod, zlepšuje kvalitu a pruţnost cévních stěn a zlepšuje prokrvení periférie. 9) Hloh je v homeopatii známý jednak pro svŧj účinek a jednak proto, ţe se uţívají jak homeopatické prostředky z květŧ, tak z květŧ s listem, ale i z čersvých zralých plodŧ. Všechny se zpracovávají podle §2 s pouţitím lihu 80% u plodŧ a lihu 90% u květu. Základní tinktury se označují D1 a ředí se dále lihem 30% aţ do potence D8 u květŧ a D7 u plodŧ. Obecně se uţívá v potenci D3 a D4 při dávkování 3krát denně 6 kapek, po jídle. Uţívání mŧţe být dlouhodobé. Nejlepší ovšem je stanovit uţívání individuálně. Pouţití má obrovský rozsah od všech problémŧ srdečních aţ po klimakterium.
Většina aplikací je stejná jako v alopatii, hloh ovšem kromě toho zajišťuje například nástup reakce na srdeční glykosidy. Infekcí poškozený myokard reaguje na hloh mnohem lépe neţ na náprstníkové glykosidy. 10) Jako obecně fungující čaj proti všem srdečním potíţím, zejména ale při srdečních neurózách, platí čaj z hlohu. Jednak podporuje krevní oběh a jednak tím zlepšuje zásobování srdce kyslíkem. Návod je jednoduchý: Jedna čajová lţička květu hlohu se přelije šálkem vařící vody a nechá 5 minut pod pokličkou vyluhovat. Pije se 3 aţ 4krát denně a doporučuje se vypít dva šálky před spaním. Mŧţe se osladit, ale pouze medem, nikoli cukrem. Čaj z hlohu také velice příznivě ovlivňuje stavy, kdy „se srdce svírá“ nejprve strachem a pak obavami ze srdeční příhody. Jedna čajová lţička květŧ hlohu se přelije šálkem vařící vody a nechá se 5 minut přikryté stát. Přecedí a pije se vţdy jeden šálek před jídlem a před spaním. Na vysoký krevní tlak je dobrá jednoduchá tinktura z hlohu: Deset gramŧ květŧ hlohu se naloţí do 100 ml lihu 60% a nechá se 2 týdny stát. Pak se přecedí, květy se vylisují a tekutina se pečlivě přefiltruje přes papírový filtr. Skladuje se v malé lahvi a uţívá 20 aţ 40 kapek vţdy před obědem a večeří, případně i před spaním. Velice se doporučuje také uţívat nálev z hlohu podle výše uvedeného receptu 3krát denně, mezi jídly nebo před jídlem při klimakterických potíţích. Koncem roku 1994 uvedla Slovakofarma na trh tekutý extrakt z hlohu pod obchodním názvem Oxycard.
HLUCHAVKA HLUCHAVKA BÍLÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) LAMIUM ALBUM L. Hluchavka biela (s) e Weisse Taubnessel (n) White Dead Nettle (a) Lamier blanc (f) Lamio blanco (š)
1} Hluchavka bílá je trvalka s lodyhou asi 30 aţ 40 cm vysokou. Stopkaté, srdcovitě vejčité listy jsou vstřícné, hrubě pilovité, jemně ochlupené. Bílé květy mají pětizubý kalich a typicky pyskatou korunu. Jsou uspořádány v pěti aţ osmikvětých polopřeslenech. Kvete od dubna do října, plodem jsou vejčité tvrdky. 2) Hluchavka je velmi rozšířená plevelní rostlina, nacházíme ji v křovinách, na kompostech, v příkopech, na stráních nebo na okrajích lesŧ. 3) Předmětem sběru jsou především květy (Flos lamii albi), sbírané od jara aţ do konce léta nebo časně na podzim. Celou nať (Herba lamii albi) sbíráme prakticky jen pro vyuţití v koupelích. Z hlediska výkupu je poţadován pouze květ hluchavky bílé, pro vlastní potřebu však mŧţeme sbírat i květ hluchavky nachové (Lamium purpureum L.). Udává se, ţe i květ hluchavky ţluté, zvané pitulník (Galeobdolon luteum Hudson), má stejné účinky jako květ hluchavky bílé. V některých starých receptech je dokonce pouţívána jen hluchavka ţlutá. V ţádném případě se však nemusíme obávat, ţe některá z nich nebude účinkovat. 4) Droga obsahuje katechinové třísloviny, slizy, cholin, alkaloid stachydrin, silice, flavonoidy, biogenní aminy, stopy glykosidŧ a další účinné látky. Nať má proti květu uvedených látek méně, ovšem obsahuje navíc řadu minerálŧ a stopových prvkŧ. 5) Droga dovede chránit sliznice, má účinek protizánětlivý a tlumí křečovité bolesti. Celkově uklidňuje. Harmonizuje menstruaci, tlumí menstruační potíţe a zabraňuje nadměrnému menstruačnímu krvácení. V pediatrii je droga vhodná pro léčbu předráţděného trávicího ústrojí a při prŧjmech. Nať lze vnitřně pouţívat jako prostředek pro podporu látkové výměny. Zevně se přidává do koupelí při hemoroidech, prasklinách na konečníku, ale také na podporu hojení ran a popálenin. 6) Květ připravujeme výhradně formou nálevu, nať krátkodobě asi 1 minutu povaříme. Dávkování je v obou případech obvyklé. 7) Droga z květŧ poskytuje čaj nádherné zlatavé barvy a jemné, nevtíravé vŧně. Je vhodný i pro dlouhodobé uţívání. Naťový čaj má chuť poněkud drsnější. Obě drogy jsou vhodné pro jakékoli kombinace. Neţádoucí účinky prakticky nejsou a ani kontraindikace droga nemá. 8) Bezkonkurenčně se nám osvědčil při řešení urologické problematiky tzv. ţlutý ledvinový čaj faráře Künzle, sestavený z 5 dílŧ celíku zlatobýlu, 3 dílŧ natě svízele syřišťového a 2 dílŧ květu hluchavky ţluté. Podáváme 3 aţ 4krát denně, vţdy 0,3 litru nálevu, a to při močových zánětech, kaméncích, při špatné činnosti ledvin nebo při zbytnění prostaty. 9) Hluchavka se v homeopatii pouţívá dost často a lze říci, ţe vţdy s úspěchem. Pro výrobu homeopatické tinktury se pouţívá čerstvý květ, který se upravuje podle §2, s pouţitím lihu 70%. Hluchavková tinktura se ovšem mŧţe vyrábět i prostou macerací čerstvého květu, dostaneme tak základní tinkturu D0. Dále se základní tinktura ředí aţ do potence D3 lihem 35%. Obecně se uţívá ředění D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, po dobu 1 měsíce. Platí to ovšem i pro tinkturu, vyrobenou macerací. Pouţití homeopatických prostředkŧ je přibliţně
stejné jako v alopatii. 10) Pro svŧj poměrně velký obsah taninu byla hluchavka oblíbena uţ ve starověku a byla dokonce slavným Pliniem doporučována při těţkých prŧjmových onemocněních, ale i jako obecný protizánětlivý prostředek, dále na spáleniny, řezné a bodné rány a jiná zranění, na která se přikládaly obklady z nati. Stejně tak byla doporučována formou čaje na vnitřní krvácení. Hluchavkový čaj je i výborným lékem při léčbě hemoroidŧ. Jedna čajová lţička květu na šálek studené vody se nechá pouze přejít varem a pak 10 minut vyluhovat. Přecedí se a pije 2 aţ 3krát denně, vţdy mezi jídly. Stejně tak se připravuje čaj pro celkové nervové posílení. Uţívá se však větší sklenice vody a pak se pije 2 aţ 3krát denně, mezi jídly, slazený zásadně medem. V naší lidové medicíně se hluchavka odnepaměti uţívá pro regulaci nejrŧznějších tělních pochodŧ. Příznivě ovlivňuje činnost střev, stolici, hormonální funkce u ţen a reguluje také činnost prostaty. Uţívá se jako čajový nálev, zhotovený z jedné čajové lţičky květu na šálek vody. Pije se 2 aţ 3krát denně, před jídlem. Velmi oblíbené je i vyuţití naťové drogy ke koupelím. Nejlepší úprava je macerace a následné přejití varem: Byliny dáme do vlaţné vody a necháme přes noc macerovat. Pak ve stejné vodě necháme přejít varem a odstavíme na 3 minuty. Horký macerát pak vlijeme do koupele.
HOŘČICE HOŘČICE BÍLÁ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) SINAPIS ALBA L. Horčica biela (s) r Weisser Senf (n) White Mustard (a) Moutarde blanche (f) Mostaza blanca (š)
1) Hořčice bílá je kříţokvětá letnička. Z vláknitého kořene vyrŧstá asi pŧl metru vysoká lodyha, dole jakoby ojíněná a mírně chlupatá. Spodní listy má lyrovitě peřenodílné, vrchní jsou častěji trojklanné. Květy vytvářejí hrozen, mají 4 lístky kališní a 4 do kříţe postavené ţluté lístky korunní. Plodem je šešule, pokrytá tuhými chloupky, obsahující ţlutavá semínka. Rostlina je medonosná. 2) Hořčice bílá je běţná plevelní rostlina, která má ráda teplé a sušší podnebí, slunečná, chráněná stanoviště a výţivnou pŧdu, bohatou na vápník. Rodově příbuzná černohořčice setá (Brassica nigra (L.) Koch) je druhem kulturním a na mnoha místech zplaněla. 3) Drogou je semeno (Semen sinapis), sbírané v červnu aţ červenci, nejlépe ráno za rosy. 4) Hlavní účinnou látkou je glykosid sinalbin, dále zde nacházíme hojnost enzymŧ, olej, sliz a z minerálních látek především draslík. 5) Rozdrcením semen dojde k enzymatickému rozloţení sinalbinu a vzniku látek, pŧsobících jako derrivans, tj. prostředkŧ dráţdící a prokrvující pokoţku a sliznice. Po poţití dojde ke zvýšení tvorby ţaludečních šťáv a ke zrychlení peristaltiky střev. Proto drogu vnitřně podáváme především při špatném trávení s nedostatečnou tvorbou enzymŧ a při ochabnutí svalstva trávicí trubice. Zevně pak hořčičné semeno pouţíváme do dráţdivých koupelí, například protirevmatických, a také na dráţdivé hořčičné obklady, známé jako tzv. hořčičné placky. 6) Z hořčičného semene se připravuje především macerát. Bereme 2 čajové lţičky drogy na sklenici vody, coţ je zároveň celková denní dávka, která se pije na čtyřikrát během dne. Připravíme-li z nedrcených semen lihový výtaţek, získáme slizový produkt, vhodný především jako profylaktické léčivo pro ochranu sliznic. Pokud chceme macerát připravit z rozdrcené drogy, vezmeme dávku poloviční, tedy jednu čajovou lţičku drogy na sklenici vody. Získáme tak mírný prostředek projímavý a stomachický – pro podporu trávení. Kašovité obklady připravujeme z mleté tzv. hořčičné mouky, kterou smícháme s vodou o teplotě asi 40°C na kaši, kterou pak roztíráme na látku a přikládáme formou obkladŧ. 7) Hořčičné semeno se mŧţe míchat do směsí, ale to se v praxi příliš neujalo, a droga se proto aplikuje pouze samostatně. Kontraindikací vnitřního podávání je především peptický vřed, ale i váţnější poruchy ledvin nebo jater. Při zevním pouţití nepřikládáme obklad přímo na zanícená místa a také ne dlouhodobě. Přikládáme jej asi na pŧl hodiny, coţ závisí hlavně na snášenlivosti nemocného, takţe dobu, za kterou pokoţka zčervená a tudíţ mírně zanítí, si musí kaţdý vyzkoušet sám na malém kousku pokoţky. Černá hořčice pŧsobí v tomto případě razantněji. 8) Hořčičné obklady jsou vhodné při akutních katarech horních cest dýchacích, při revmatickém onemocnění a v neposlední řadě je pouţíváme i ke zlepšení prokrvení hluboko uloţených vnitřních orgánŧ. 9) Hořčice je prastarou léčivou bylinou a také v homeopatii má své široké uplatnění, především proto, ţe celá úprava se děje zastudena a bylina neztrácí nic
ze své pŧsobnosti. Výchozí částí pro výrobu homeopatických prostředkŧ je semeno, které se sbírá před ukončením jeho zrání, nejlépe brzy ráno kolem deváté hodiny. Doporučujeme je ještě krátkodobě přesušit. Semeno se pomele na prášek a dále se upravuje podle §4 s pouţitím lihu 70%. Vzniklou potenci D1 dále ředíme lihem 40% aţ do potence D6. Nejčastěji se pouţívá ředění D3 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Po týdnu uţívání je moţno dávky upravit aţ na 5krát denně, například pro posílení trávicího systému. Pouţití je prakticky stejné jako v alopatii, tzn. uţívá se vnitřně i zevně, ke koupelím, obkladŧm apod. 10) Zajímavé je pouţití hořčičných obkladŧ při jiţ zmíněných záchvatech bronchitidy. Kousek lehkého textilu – například plátno nebo ještě lépe plenkový materiál – o rozměrech 35 x 35 cm se namočí ve vlaţné vodě a dobře vyţdímá. Pak se rozprostře a po jedné straně vydatně posype hořčičnou moukou. Potom se posypanou stranou přiloţí na hrudník postiţeného a nechá 5 minut pŧsobit. Tento postup se provádí pouze jednou denně, vţdy střídavě jednou na hrudník a podruhé na záda. Pouze při horečkách se mŧţe přikládat dvakrát denně, opět střídavě na hrudník a na záda.
HOŘEC HOŘEC ŢLUTÝ Čeleď hořcovitých (Gentianaceae) GENTIANA LUTEA L. Hořec ţltý (s) r Gelber Enzian (n) Yellow Gentian (a) Gentiane jaune (f) Gentiana amarilla (š)
1) Hořec ţlutý je trvalka s dlouhým, mohutným oddenkem. Lodyha je oblá, dutá a lysá a dorŧstá do výšky aţ dvou metrŧ. Listy má široce vejčité aţ kopinaté, dolní krátce řapíkaté, horní přisedlé. Květ má jednostranný kalich, ţlutou korunu aţ k bázi rozeklanou v pět nebo šest čárkovitých cípŧ. Bylina se doţívá úctyhodného věku aţ šedesáti let, coţ ji nutí několikrát za ţivot vyměňovat lodyhu. Kvete poprvé od čtvrtého aţ pátého roku a od té doby lze také sbírat kořeny. Pěstování je proto málo rentabilní. 2) Pro léčebné účely je třeba bylinu pěstovat, protoţe všechny české i slovenské druhy hořce jsou chráněny. Přirozeným místem výskytu jsou horské oblasti, u nás například Šumava a Krkonoše, na Slovensku Velká Fatra a Vysoké Tatry. Na tomto místě je třeba dodat, ţe z hlediska léčebné praxe se záměna s jinými druhy hořce, například hořcem tolitovitým (Gentiana asclepiadea (L.) Scopoli) nebo hořcem tečkovaným (Gentiana ponstata L.), nedoporučuje. 3) Drogou je kořen (Radix gentianae), sbíraný v září pátého a následujících rokŧ rŧstu rostliny. 4) Kořen hořce je typickým reprezentantem tzv. čistých hořčin (amara pura), ať jsou to amarogentin, gentiopikrin nebo další. Nacházíme zde také terpeny, alkaloidy, slizy, pektiny, inulin i jiné látky. 5) Hořčiny předurčují i terapeutické poslání drogy. Začínají pŧsobit jiţ v ústech, kde se vytváří více slin a trávicích fermentŧ. Droga také tlumí dyspeptické projevy při poruchách funkce ţlučníku, jater a slinivky. Neznámým mechanismem podporuje krvetvorbu, funkce centrální nervové soustavy a lze ji také vyuţít jako obecné tonikum v rekovalescenci po těţkých chorobách. Drogu mŧţeme pouţít i zevně na nehojící se a zduřelé rány a někteří autoři hovoří i o protirevmatických účincích hořcových obkladŧ. 6) Velmi vhodnou lékovou formou je prášek, podávaný asi 20 minut před jídlem, na špičku kulatého noţe. Z tekutých lihových forem se nám osvědčilo podávání bylinného balzámu a velmi jemný efekt vykazuje také homeopatický čaj ve středních potencích okolo U5. Velmi oblíbené je i hořcové víno: Čtyřicet gramŧ drceného kořene přelijeme 1 litrem bílého ryzlinku a macerujeme za občasného protřepání asi týden aţ 10 dnŧ. Pak přefiltrujeme, uchováme v chladnu a suchu a podáváme 50 ml, a to třikrát denně, před jídlem. 7) Podávání drogy je kontraindikováno při ţaludečním a dvanácterníkovém vředu, při krvácení ze zaţívacího ústrojí a v prvních třech měsících těhotenství. Velmi opatrně je třeba ji aplikovat při krevní hypertenzi. Drogu mŧţeme optimálně vyuţívat i do kombinací, například s omanem, puškvorcem, pelyňkem, řebříčkem, mátou, meduňkou a dalšími. Ve směsi by hořec neměl převyšovat podíl 15% objemových. Při předávkování mŧţe droga vyvolat nevolnost, podráţdění sliznic a bolesti hlavy. Pro své mimořádné pŧsobení je hořec také někdy nazýván ţen šenem Evropy. 8) Vezmeme 30 g hořcové tinktury, 20 g skořicové tinktury a 10 g tinktury chinové. Směs podáváme při poruchách trávení, při horečnatých infekcích se zimnicí a při řadě podobných potíţí. Domníváme se, ţe je to lék velmi perspektivní, protoţe mimo jiné vyrovnává energii jin a jang v lidském těle. Mŧţe
jej zhotovit kaţdá lékárna. 9) Hořec ţlutý je typicky posilující bylina, která pro svou vysokou hořkost pŧsobí dokonale i při vyšších ředěních. Proto má své uplatnění zejména v homeopatii. Výchozí surovinou pro výrobu homeopatických prostředkŧ je kořen, kopaný na podzim, nejlépe v září nebo říjnu. Musí to ovšem být kořen z byliny, která jiţ kvetla. Přesušený kořen se pomele na prášek a dále upravuje podle §4 s pouţitím lihu 90%, čímţ dostaneme základní tinkturu D0. Tato tinktura se dále ředí lihem 50% aţ na potenci D5. Obecně se uţívá ředění D4 s dávkováním 3krát denně 15 kapek, pŧl hodiny před jídlem. Při případné nevolnosti při podávání před jídlem se doporučuje podávat po jídle. Pouţití je prakticky stejné jako v alopatii, i kdyţ hořkost drogy přímo předurčuje její aplikaci. Pouţívá se prakticky na všechny poruchy trávení, na posílení funkce jater i celkové posílení. 10) Při slabé funkci jater se doporučuje přelít jednu čajovou lţičku kořene hořce a jednu čajovou lţičku máty sklenicí vařící vody a nechat 10 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme před obědem a večeří jednu vinnou sklenku.
HOUTUNIE HOUTUNIE SRDČITÁ Čeleď saururovitých (Saururaceae) HOUTTUYNIA CORDATA Thunb. Houtéria srdcovitá
1) Houtunie srdčitá je vytrvalá bylina poléhavého charakteru s plazivým oddenkem, dosahující výšky kolem 0,4 m. Má srdčité listy a drobné ţlutavé květy v kláscích. Je to monotypický rod s jedním druhem, nejznámější je kultivar „Variegata“ s listy zelenočervenými, ţlutě skvrnitými. 2) Houtunie roste na vlhčích stanovištích subtropických lesŧ. V České republice je experimentálně pěstována v Institutu tropických a subtropických rostlin při České zemědělské univerzitě v Praze – Suchdole. Hodí se i do umělých akvárií jako skleníková trvalka. V Japonsku, Kambodţi a ve Vietnamu se pěstuje jako zelenina i jako léčivka. V Nepálu se pojídají vařené listy rostliny. 3) Drogou je nať (Herba houttuniae). 4) K nejdŧleţitějším obsahovým látkám patří silice, alkaloidy a rŧzné deriváty flavonoidŧ. 5) Droga pŧsobí jako výborné detoxikans, kdyţ odstraňuje z těla jedovaté látky a odpady. Sniţuje tělesnou teplotu. Léčí mimo jiné zápal plic, hemoroidy, nepravidelnou menstruaci, zlepšuje močení zvýšením tlaku moči a zvýšenou diurézou. Pomáhá při horečnatých onemocněních. Pokud ji aplikujeme zevně, léčí oční záněty, desinfikuje okolí a formou kašovitých obkladŧ léčí vředy i hemoroidy. 6) Nejčastěji bylinu uţíváme tak, ţe 6 aţ 12 gramŧ suché nati vaříme 2 minuty v 0,6 litru vody a po desetiminutovém vyluhování přecedíme do termosky. Pijeme pak po doušcích během dne. Máme-li k dispozici čerstvou surovinu, mŧţeme připravit čerstvou šťávu, kterou podáváme po 20 aţ 25 ml 4krát denně. Při horečnatých onemocněních rozmačkáme čerstvé listy a přiloţíme na čelo a na chodidla, vţdy asi na čtvrt hodiny. 7) Do České republiky není v současné době droga běţně dováţena a vyskytuje se pouze jako sloţka vietnamského cévního čaje Ruton. Při uvedeném dávkování nebyly zaznamenány ţádné neţádoucí účinky ani kontraindikace. Bylinu zde uvádíme proto, ţe se výhledově uvaţuje o jejím dovozu. 8) S čajem Ruton, který mimo houtunie obsahuje i květ jerlínu japonského, máme výborné zkušenosti. V lehčích případech postačí úplně podávat čaj 2krát denně. Čaj je v nálevových sáčcích a podle našich zkušeností je moţno jej dvakrát vyluhovat. Poprvé asi 1 minutu, podruhé déle, asi čtvrt hodiny. Oba nálevy pak mají přibliţně stejnou koncentraci léčivých látek. 9) Homeopatické zpracování jednak není známé a jednak pro nedostupnost čerstvé suroviny nepřichází v našich podmínkách vŧbec v úvahu. 10) I jednou vyluhovaný sáček je moţné ještě jinak léčebně vyuţít. Při rozbolavělých vnějších hemoroidech jednou vyluhovaný sáček Rutonu pouţijeme jako obklad, a to nejlépe tak, ţe jej prostě vloţíme mezi oba hýţďové svaly a lehce zatlačíme.
HRÁCH HRÁCH SETÝ Čeleď bobovitých (Fabaceae) PISUM SATIVUM L. Hrach siaty
1) Hrách setý je jednoletá rostlina dorŧstající výšky asi 0,75 m. Lodyha je chudě větvená, poléhavá nebo popínavá. Listy jsou sudozpeřené, tvořené 1 aţ 3 jařmy a ukončené větveným úponkem. Lístky jsou široce podlouhlé aţ okrouhle vejčité. Má výrazné palisty. Květní koruna je bílá aţ narŧţovělá, někdy je zabarvena i do fialova. Kvete v květnu a červnu, některé odrŧdy i v červenci. Plodem je lusk, který obsahuje 4 aţ 13 semen, zelených kuliček, velkých – jak také jinak – jako hrášek. 2 ) Hrách je běţně pěstovaná potravní rostlina. 3) Pro léčivé účely sbíráme kvetoucí nať, někdy i plod, který je jinak vyuţíván jako potravina (Herba et Semen pisi sativi). 4) Nať obsahuje flavonoidy, oxykumariny, fenol-karbolovou kyselinu, hojně aminokyselin a zjištěn byl i velmi hojivý allantoin, který zaloţil hojivou slávu kostivalu. V semenech nacházíme mnoţství draslíku, hořčíku, síry a fosforu a hojnost vitaminŧ zejména skupiny B, aminokyseliny a plnohodnotné bílkoviny. 5) Nať lze vyuţít jako prostředek protizánětlivý, hojivý a močopudný. Plod uţíváme jako léčebnou výţivu, zejména pro vegetariány, a v prevenci nádorového onemocnění. Protirakovinný účinek hrachu je dán tím, ţe blokuje enzym proteázu, jehoţ nádorové buňky spotřebují velké mnoţství. 6) Nať podáváme formou krátkodobě vařeného odvaru, 2 aţ 4krát denně 1 šálek. Zevně téţ formou kašovitých obkladŧ na nehojící se rány apod. Čerstvá semena poţíváme syrová, sušená připravujeme například formou kaše. 7) Semena poţíváme samostatně nebo v libovolné kuchyňské úpravě; nať výhradně ve směsích, samostatně pouze při zevní aplikaci na obklady. Jedná se o potravinu, která nemá stanoveno dávkování. Z neţádoucích účinkŧ je třeba připomenout slovenské přísloví „od hrachu – riť v strachu“, ovšem nebezpečí nadýmání lze eliminovat přídavkem bazalky a saturejky při kuchyňské úpravě. 8) Omytou a pomletou hrachovou nať lze přikládat na rány, například při nedostatku účinnějšího kostivalu. Lehké spáleniny přestanou bolet, jsou-li zabaleny do kašovitého obkladu z hrachové nati. 9) V homeopatii se prostředky z hrachu setého nevyrábějí, protoţe jiných, se stejným účinkem a lépe zpracovatelných, je dostatek a efekt není adekvátní vynaloţené námaze. 10) Zelený hrách byl symbolem dívky na vdávání. Na Rusi bývalo zvykem házet po ţenichovi a nevěstě hrachem, aby byli plodní. Naopak prázdná hrachovina byla předzvěstí jalovosti a nelásky. Dát někomu uplést hrachový věnec znamená v Polsku asi totéţ, co u nás „dát někomu košem“. U Slovanŧ byl hrách zasvěcen bohu Perunovi, u Germánŧ Donnarovi. Proto se má hrách sít na Zelený čtvrtek, který je těmto bohŧm zasvěcen. Chcete-li na někoho poslat neţity, postačí vsypat do nového hrnku hrách, a kdyţ měsíce ubývá, zakopat hrnec pod planou hrušku. Kolik zrn bylo v hrnku, tolik neţitŧ se očarovanému vyrojí na těle a nezmizí, pokud hrách nebude vykopán nebo neshnije. Němci zahánějí hrachem bradavice: Vezměte tolik hráškŧ, kolik máte bradavic,
a hoďte je do pece řkouce: „Junger Mann, alter Mann, nimm dir meine Warzen an!“ (Mladý muţi, starý muţi, chop se mých bradavic!)
HULEVNÍK ÚHORNÍK MNOHODÍLNÝ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) DESCURAINIA SOPHIA (L.) Webb. et Berth. Úhorník liečivý
1) Úhorník mnohodílný je jednoletá rostlina, dorŧstající výšky asi 0,6 m. Listy má 2 aţ 3krát zpeřeně dělené v čárkovité úkrojky. Ţluté drobné kvítky mají stavbu normálních květŧ, typických pro danou čeleď, ale plátky korunní jsou kratší neţ kalich. Plodem jsou šešule, semena jsou jednořadá. 2) Úhorník je hojná plevelná rostlina, rostoucí především na tzv. druhotných stanovištích, ovlivněných lidskou činností: u cest, na rumištích, na pastvinách, na úhorech, u zdí, na březích řek apod. Má ráda pŧdy výhřevné, ţivné, dusíkaté, písčité i hlinité. Pŧvodní název rostliny byl hulevník mnohodílný (Sisymbrium sophia L.). 3) Pouţitou drogou je kvetoucí nať (Herba sophii). 4) Hlavní obsahovou látkou je ostrý sirný alkaloid glycocheirollin, dále nacházíme štiplavou silici, třísloviny, flavonoidy, organické kyseliny a další látky. 5) Hulevník (úhorník) patřil k nejslavnějším Paracelsovým bylinám. Ne nadarmo byl zván „Sophia chirurgorum“ neboli moudrost ranhojičŧ. Paracelsus sliboval, ţe touto drogou vyléčí kaţdou ránu a kaţdý vřed. Při vnitřní aplikaci je silně močopudný. 6) Zevně aplikujeme kašovité nebo normální (čajové) obklady. Horký kašovitý obklad, přiloţený na podbřišek, napomáhá k uvolnění močení. Pro vnitřní pouţití připravujeme běţným zpŧsobem nálev. 7) Pro značnou chuťovou ostrost drogy ji zásadně podáváme pouze ve směsích, nikdy dlouhodobě, dětem, těhotným a kojícím ţenám. Kontraindikací je těţší zánětlivé nebo vředové postiţení jícnu, ţaludku nebo dvanáctníku. 8) Drogu zcela běţně pouţíváme, především čerstvou, a to zejména při hojení ran. Tam, kde rána je zhnisaná, dáváme této droze přednost před arnikou, jitrocelem i kostivalem. Výborně čistí furunkly čili neţity. Na neţit umístíme vakuovou baňku, a to na dobu pŧl hodiny. Pokud baňka během této doby odpadne, usadíme ji znovu. Nejlépe tak činíme večer a po sejmutí či odpadnutí baňky přiloţíme horký kašovitý obklad z hulevníkové drogy. Postup funguje velmi spolehlivě. 9) Hulevník patří mezi byliny, na které se téměř zapomnělo; jednak pro její účinnost, a jednak proto, ţe při alopatické aplikaci bývá překáţkou uţívání velice nepříjemný pach byliny. Nyní se však bylina po delší době opět dostává ke slovu. Zpracovává se čerstvá kvetoucí nať, nejlépe trhaná v červenci a srpnu. Upravuje se lihem 70% podle §3 a dále se potencuje lihem 40% aţ na potenci D6. Obecně se uţívá potence D4, D5 a D6, při dávkování 3krát denně 6 kapek, po jídle. Uţíváme tinkturu, a to při stejných indikacích jako v alopatii, především vnitřně na potíţe s trávicím systémem. S velmi dobrým výsledkem uţíváme tinkturu u všech špatně se hojících ran, vředŧ apod., které se tak vynikajícím zpŧsobem čistí. Postupujeme tak, ţe tinkturu nakapeme na gázu nebo plátno, přiloţíme na ránu a přibalíme. Speciální pŧsobení má hulevníková tinktura při potíţích močového systému a močového měchýře. Dávkování i potence se musí určit individuálně. 10) Paracelsus doporučoval protáhnout čerstvou bylinu pod tekoucí vodou, poté přiloţit na ránu a po ohřátí tělesným teplem bylinu zakopat do hnoje nebo do země.
Pozdější autoři potvrdili, ţe bylinu je moţno dokonale usušit, pomlít na prášek a jím pak zasypávat rány, hnisavé afekce, bércové vředy, mokvavé proleţeniny i ekzémy apod. Droga udrţí ránu dokonale v čistotě a pozvolna ji hojí. Svého času se pouţívala tam, kde v ráně vznikalo „divoké maso“ nebo také „ţivé maso“.
HULEVNÍKOVEC HULEVNÍKOVEC LÉKAŘSKÝ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) CHAMAEPLIUM OFFICINALE (L.) Wallr. Hulavníkovec lekársky
1) Hulevníkovec lékařský je jednoletá rostlina, dorŧstající kolem pŧl metru výšky. Lodyhu má tuhou, přímou, listnatou, rozestále prutovitě větvenou, štětinatě chlupatou, s chlupy přitisknutými nazpět. Listy jsou peřenosečné, s 1 aţ 3 páry vejčitých aţ kopinatých, nazpět obrácených úkrojkŧ. Koncové úkrojky splývají ve větší. Nejvyšší listy jsou střelovité. Okvětí vytváří chocholičnaté hrozny, květy jsou bledě ţluté, plodem jsou dlouze zašpičatělé šešule, semena s trojţilnými chlopněmi. 2) Hulevníkovec je velmi hojný plevelný druh u cest, na rumištích, na skládkách, na návsích, na březích řek. Má rád vlhké, vysýchavé, ţivné, kamenité, písčité i hlinité pŧdy. Pŧvodní název byliny byl hulevník lékařský (Sisymbrium officinale L. syn. Valarum officinale (L.) Schur.). 3) Předmětem sběru je nať hulevníkovce lékařského (Herba sisymbrii officinalis syn. Herba chamaeplii). 4) Droga je velmi málo probádána. Obsahuje sirnou, ostře chutnající hořčinu, flavonoidy, třísloviny, něco silice, malé mnoţství alkaloidŧ, organické kyseliny, sliz, pectin, pantosan a jiné látky. 5) Ve vědecké medicíně se neuţívá. Lidové léčitelství si drogu vţdy pochvalovalo jako dobrý prostředek močopudný a podporující odkašlávání. Tlumí téţ prŧjmy, i těţší formy, a podporuje hojení ran. Nově znovu nalézá v lidové medicíně uplatnění, ale v poněkud jiné oblasti. 6) V lidovém léčitelství Bílé Rusi je pro vnitřní uţití nejpopulárnější tato léková forma: Čerstvou nať odšťavíme a přidáme stejné mnoţství vody. Denní mnoţství 60 aţ 125 ml vypijeme ve dvou dávkách. Jinou moţností je přelít jednu polévkovou lţíci drogy 0,2 litru vroucí vody a nechat 2 hodiny přikryté vyluhovat. Poté přecedíme a podáváme kaţdé 2 hodiny 1 polévkovou lţíci čaje. 7) Pro malou technickou znalost účinkŧ drogu uţíváme spíše výjimečně, ne ve velkých dávkách, ne dlouhodobě a nepodáváme ji dětem ani těhotným a kojícím ţenám. Přednost dáváme směsím. Zevní hojivé pŧsobení hulevníkovce nedosahuje účinku hulevníku. 8) Při silnějším prŧjmu a současném kašli podáváme čaj: nať hulevníkovce 40 g list jitrocele 20 g květ měsíčku 20 g nať mochny stříbrné 25 g nať tymiánu 25 g Osvědčila se nám příprava homeopatického čaje dle Kloudy v potenci U6- U9 v dávce kolem 0,6 aţ 0,8 litru denně, který pijeme pomalu po doušcích z termosky během dne. 9) V homeopatické literatuře nenajdeme o hulevníkovci patrně ani zmínku, ovšem vzhledem k nabývání zkušeností s ním se názor na tuto bylinu asi záhy změní. Základní surovinou pro výrobu homeopatických prostředkŧ je čerstvá kvetoucí nať, trhaná nejlépe brzy na začátku květu, tzn. asi v polovině července. Upravuje se lihem 85% a dále se ředí lihem 40% aţ na potenci D3. Uţívá se v potencích D2 a
D3 a běţné obecné dávkování je 3krát denně 7 kapek. Podává se zhruba stejně jako v alopatii, má ale speciální pŧsobení na komplex hrtan-hltan-tonzily-bronchy a hlavně na hlasivky, kdy musí být individuálně stanovena dávka i zpŧsob podávání. 10) V literatuře jsme narazili na zmínku o zvláštním vyuţití hulevníkovce: Dokonale vysušenou rostlinu spálíme na jemný popel a ten vmícháme do masťového základu, například do lanolinu, v poměru 1 hmotnostní díl popele na 7 hmotnostních dílŧ masťového základu. Pouţívá se k ošetření suchých ekzémŧ, vzdorujících jiné léčbě, které zpočátku maţeme 4krát denně, potom 3krát a posléze postačí mazat 2krát denně. Ošetřená místa je třeba chránit před stykem s vodou. Staré nánosy masti smýváme tamponkem, namočeným v potravinářském oleji, nejlépe slunečnicovém. Během kúry je moţné umývat se jen jednou či dvakrát týdně, bez mýdla, v krajním případě lze pouţít mýdla glycerinového. Procedura je dosti „špinavá,“ ale výsledek bývá často příjemně překvapivý. Dostavuje se přibliţně do 1 měsíce. Současně je vhodné drţet veganskou dietu. Zcela ojedinělým pŧsobením je účinek při obnově hlasu, především u pěvcŧ, učitelŧ, řečníkŧ a všech, kteří zvlášť namáhají hlasivky. Zde je pouţití dvojí a je moţno odzkoušet, které bude pro konkrétní osobu lepší. Jednak je moţno nať byliny pomlít (rozmixovat) a odstředit šťávu, která se smíchá s medem v poměru 1:1 a uţívá po čajových lţičkách. Druhý zpŧsob je pouţít tinkturu, nejlépe v potenci D2, a tuto smíchat s medem tak, aby zŧstala v tekutém stavu. Takto upravená se pak uţívá několikrát denně podle toho, jak je obnova hlasu aktuální. Obdobně se mŧţe bylina uţívat i při zánětu hrtanu, hltanu atd., jak je uvedeno v moţnostech pouţití.
HRUŠKA HRUŠEŇ OBECNÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) PYRUS COMMUNIS L. Hruška obyčajná (s) r Gemeiner Birnbaum (n) Pear Tree (a) Poirier commun (f) Peral común (š)
1) Hrušeň obecná je statný strom s červenohnědou, lysou a lesklou kŧrou a vejčitými aţ eliptickými listy, které jsou většinou celokrajné a z části vroubkovaně pilovité. Květy s obvejčitými korunními plátky mají někdy nepříjemné aroma. Plodem je typická malvice – oblíbená hruška. 2) Hrušeň je pěstovaný strom, někdy zplaňující. U nás je hojně rozšířený v mnoha druzích. 3) Drogou je list (Folium pyri communis), sbíraný na jaře, v době kolem rozkvětu, ale i plody (Fructus pyri communis), sbírané na podzim v době úplné zralosti. 4) Hrušky obsahují vitamín C, organické kyseliny, třísloviny, flavonoidy, karotin, glykosidy, antokyany, stopy jódu, kolísavé mnoţství vitamínu P a větší mnoţství draslíku. V listech nacházíme mimo jiné terpenové sloučeniny a třísloviny. 5) Listy uţíváme do směsí, aplikovaných při zánětech močových cest a při tvorbě močových a ledvinových kaménkŧ, protoţe přispívají k jejich rozpadu nebo pŧsobí proti jejich vzniku. Zároveň pŧsobí i desinfekčně. Hrušková šťáva zpevňuje stěny cév, pŧsobí močopudně a ţlučopudně a příznivě ovlivňuje i ţaludeční potíţe. Pro vysoký obsah draslíku podáváme šťávu jako pomocný prostředek při poruchách srdeční činnosti a také tehdy, kdyţ z jakýchkoli dŧvodŧ musíme uţívat diuretika. Odvar z hrušek nebo z hruškových kříţal podáváme při všech chorobách spojených s vyššími teplotami a zimnicí. 6) Vhodnou lékovou formou je šťáva. Obvykle podáváme 4krát denně šťávu z jedné středně velké hrušky. Kříţaly, ale i syrové hrušky mŧţeme podávat formou odvaru. Drobně nakrájenou hrušku nebo hrst kříţal povaříme asi 5 minut ve 350 ml vody a pijeme vlaţné po doušcích během dne. Při vyšších horečkách nebo zimnicích mŧţeme dávku zdvojnásobit, případně i ztrojnásobit. Listovou drogu připravujeme jako odvar, vařený 2 minuty, a podáváme jej jako normální bylinový čaj. 7) Podávání hrušek včetně listŧ nemá ţádné kontraindikace, s výjimkou případné osobní nesnášenlivosti. Kontraindikovaná je ovšem kombinace hrušek s některými potravinami, například s mlékem v jednom jídle. Listovou drogu zpravidla kombinujeme s drogami močopudnými a desinfekčními. Pŧsobení této drogy je spolehlivé. Vedle pitné kŧry je moţné uvaţovat i o koupelovém vyuţití. Vhodná je zejména kombinace s listy medvědice nebo brusinky, dále s celíkem zlatobýlem, březovým listem, kořenem jehlice trnité, s natí přesličky a s natí truskavce. 8) Výrazné urodesinfekční pŧsobení vykazuje tato směs: Sto gramŧ nati zlatobýlu, po 50 g listŧ hrušně a kořene celeru (muţi) nebo petrţele (ţeny) a po 25 g nati tymiánu a listu pravého čajovníku (zelený čaj). Podáváme 3krát denně 350 ml nálevu, který mŧţeme ještě posílit tím, ţe do kaţdé dávky přidáme pŧl čajové lţičky tinktury buď z lichořeřišnice, myrty nebo šalvěje. 9) Jen málo lidí a často i bylinářŧ ví, ţe hruška je kromě chutného ovoce také dobrou léčivkou a dokonce i homeopatickým lékem.
Základem homeopatické tinktury je list, který se trhá na jaře, těsně před rozkvětem, nejlépe kolem poledne nebo těsně po poledni. Čerstvý list se nakrájí nadrobno a dále zpracovává podle §3 s lihem 75%. Základní esence D0 se pak dále ředí lihem 45% aţ na potenci D4. Obecné uţívání je v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem, po dobu jednoho měsíce. Uţívá se hlavně při všech potíţích močových cest, především při slabosti močového měchýře, dále při oligurii a pak jako sedativum močového systému. 10) Listy hrušně jsou také vynikajícím lidovým lékem proti revmatismu: Sto gramŧ mladých čerstvých listŧ přelijeme 1 litrem vařící vody a necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat. Pijeme po šálcích celý den. Účinnost nálevu se zvýší, kdyţ listy před zalitím ručně natrháme na kousky. Z listŧ hrušní se také připravuje lázeň, která pŧsobí velice účinně při výhřezu konečníku nebo dělohy. Lepší je ovšem list planých hrušní, který se pouze přelije vařící vodou a nechá 10 minut odstát. Potom se připraví sedací lázeň nebo je moţné nad nálevem postiţená místa pouze napařovat. Naši předkové kladli veliký dŧraz na to jak jíst hrušky. Plody musely být dokonale zralé, protoţe jinak mohou pŧsobit plynatost a zácpu. A pokud nebyly dokonale zralé, jedli je pečené, coţ se dokonce doporučuje i dnes, neboť pečené hrušky mají právě opačné účinky: pŧsobí regulačně, staví prŧjmy a mohou být pouţívány i jako náplasti. V kaţdém případě je lepší konzumovat hrušky upravované neţ syrové.
HRUŠTIČKA HRUŠTIČKA OKROUHLOLISTÁ Čeleď hruštičkovitých (Pyrolaceae) PIROLA ROTUNDIFOLIA L. Hruštička okrúhlolistá (s) s Rundblättriges Wintergüin, s Grosses Birnkraut (n) Larger Wintergreen (a) Pyrole á feuilles rondes (f) Pirola (š)
1) Hruštička je trvalka s plazivým, větveným oddenkem a vystoupavou lodyhou, vysokou asi čtvrt metru. Lodyha je trojhranná, nahoře šupinatá, listy koţnaté, přezimující, široce vejčité. Bíle nebo starorŧţově zbarvené květy vytvářejí řídký hrozen. 2) Hruštička bývala kdysi častým hostem suchých, stinných jehličnatých lesŧ i listnatých lesŧ a luk. Je to rostlina, která vyhledává kyselejší a humózní pŧdu, písčitou i kamenitohlinitou, tedy podmínky, které jsou u nás poměrně časté, ovšem hruštičky přesto stále ubývá. 3) Předmětem sběru je list (Folium pirolae), sbíraný především na počátku květu, který připadá obyčejně na začátek léta. Sbírá se nejlépe kolem osmé hodiny ráno. 4) Zřejmě nejdŧleţitější obsahovou látkou je arbutin. Dále jsou v droze obsaţeny třísloviny, glykosidně vázaný aricolin, hořčiny, chimafillin, urson a další látky. 5) Droga pŧsobí především jako urodesinficiens, a podáváme ji proto při zánětech močových cest. Někteří autoři ji doporučují i při zánětech muţských pohlavních orgánŧ, varlat, chámovodŧ i prostaty. Účinná je také při pyelonefritidě (zánět ledvinových pánviček), zatímco při glomerulonefritidě (zánět ledvinových klubíček) se příliš neosvědčila. 6) Nejvhodnější lékovou formou je lihovodný roztok, kdy na 0,3 litru odvaru, vařeného 3 minuty a asi pŧl hodiny vyluhovaného, přidáme pŧl aţ jednu čajovou lţičku tinktury této drogy. Jinými autory doporučovaný nálev se nám v praxi osvědčil méně, protoţe jeho účinnost je znatelně menší. Podobně jako medvědice se i hruštičková droga uplatňuje především při alkalické moči. 7) Pro posílení účinku lze drogu kombinovat s listem medvědice nebo s listem brusnice brusinky. Zajímavá je i kombinace s listem lichořeřišnice, s natí celíku zlatobýlu, s natí myrty vonné a s kořenem jehlice trnité. Drogu lze podávat i preventivně s cílem předcházet přenosu zánětu z trávicího ústrojí do močového traktu. 8) Při zánětu dolních cest močových podáváme 4krát denně 0,3 litru lihovodného roztoku, tj. odvaru ze směsi 100 g nati zlatobýlu, po 50 g listu hruštičky a květu vřesu, 30 g listu medvědice, 20 g nati tymiánu. Jednu vrchovatou polévkovou lţíci směsi dáme do studené vody, přivedeme k varu, vaříme 1,5 aţ 2 minuty a necháme pod pokličkou vyluhovat 20 aţ 25 minut. Do hotového čaje pak přidáme pŧl aţ jednu čajovou lţičku tinktury buď z myrty, lichořeřišnice, listŧ hruštičky nebo z listŧ šalvěje. Máme-li kyselou moč, bereme před podáváním čaje asi pŧl čajové lţičky jedlé sody. 9) Výchozí surovinou pro zhotovení homeopatických prostředkŧ je na rozdíl od alopatie celá kvetoucí rostlina kromě kořene. Sbírá se na počátku rozkvětu, nejlépe dopoledne kolem desáté hodiny. Zpracovává se podle §2 s pouţitím lihu 80%. Základní esence se pak ředí lihem 30% na potenci D3. Tato potence se pak uţívá obecně, s dávkováním jeden týden 4krát denně 8 kapek, před jídlem, a pak měsíc 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Uţití je podobné jako v alopatii, především ji ale uţíváme při potíţích dolních
cest močových a při některých potíţích s pohlavními orgány u muţŧ.10) Tato skromná bylina slouţila lidem odpradávna na hojení ran, především vnějších. Na čerstvé rány jí přikládali zelenou natlučenou, sušenou natlučenou nebo i svařenou ve víně. Na vnitřní potíţe se uţívala především ve víně. Vnitřně se uţívala i pro podporu hojení vnějších ran, ale také proti vnitřním poraněním. Nejčastěji se uţívala v kombinaci s kostivalem a řebříčkem. Směs těchto tří bylin v mnoţství asi jedné polévkové lţíce se přidala do 0,6 litru přírodního červeného vína, nechala se 7 dnŧ vyluhovat zastudena a pak se přecedila a pila 3krát denně, po jídle, vţdy po jedné vinné sklence. Při otocích ledvin nebo ledvinového pŧvodu se doporučuje odvar z natě hruštičky a kořenu kostivalu. Do 0,5 litru vody se přidá 1 čajová lţička hruštičky a 2 čajové lţičky nalámaného kostivalu. Vše se zahřeje k bodu varu, nechá jen lehce přejít varem a pak se 10 minut nechá stát. Pije se zchlazené 3krát denně, po jídle. Hruštička je starým léčivým prostředkem na všechny potíţe s močovým měchýřem hlavně na americkém kontinentě. Tam je také povaţována za nejlepší lék proti skrofuloze. Velice se proslavila i při léčbě cukrovky, kdy se ovšem pouţívá extrakt. Před II. světovou válkou prováděl americký lékař Timothy Ashe obsáhlý prŧzkum hruštičky a posléze zveřejnil více neţ 200 úspěšných případŧ léčené vodnatelnosti, poruch zaţívání, onemocnění jater a plic a zejména chronických infekčních katarŧ močových cest. Nenahraditelnou by podle jeho výsledkŧ měla být při sklonu k trvalým zánětŧm, slabosti a ztrátě imunity jako reakce na nemoc. Podle názoru mnoha odborníkŧ je hruštička bylina budoucnosti.
HŘEBÍČEK HŘEBÍČKOVEC VONNÝ Čeleď myrtovitých (Myrtaceae) CARYOPHYLLUS AROMATICUS L. Klinčekovec voňavý (s) r Gewürznelkembaum (n) Clove (a) Giroflier (f) Clavo de espécia, Clavo aromático (š)
1) Hřebíčkovec vonný je vţdyzelený tropický strom, ve volné přírodě, dorŧstající výšky aţ 20 metrŧ, na plantáţích pěstovaný obvykle do výšky 10 metrŧ. Má hustou, kuţelovitou a symetrickou korunu, kmen s četnými postranními větvemi a hladkou, šedavou kŧru. Listy jsou vstřícné, podlouhlé, kopinaté nebo eliptické. Po vyrašení bývají světle zelenoţluté, ale brzy koţovatí a jsou na líci lesklé a tmavě zelené. Květy jsou uspořádány v hustých vrcholičnatých květenstvích nachově červené barvy. Kalich je srostlý, tvoří jej čtyři červené korunní plátky, které brzy opadají. Plodem jsou eliptické jedno nebo dvousemenné bobule. 2) Hřebíčkovec je tropický strom, pěstovaný v mnoha varietách. Hojně zplaňuje. 3) Drogou a zároveň oblíbeným kořením je tzv. hřebíček (Flos caryophylli aromatici), coţ jsou nerozvitá květní poupata, sklízená tehdy, kdyţ se pŧvodní zelenavá barva začíná měnit na nachovou. 4) Hřebíček obsahuje především vysoké mnoţství silice, podle některých pramenŧ aţ 20%, jejíţ hlavní sloţkou je eugenol, acetoeugenol, humulen, dále je přítomen terpen caryophyllen, furfural a vanilin. Obsahuje i malé mnoţství tříslovin, pryskyřice a slizu, flavonoidy a olej. 5) Hřebíček se hojně vyuţívá jako koření. Má výrazné desinfekční a místně znecitlivující účinky. Pŧsobí také mírně dráţdivě. Bývá hodně vyuţíván i v zubním lékařství a je neodmyslitelnou součástí známých vietnamských nebo čínských balzámŧ. Lze jej vyuţít jako účinnou příměs kloktadel, ale v tom případě je lepší přidávat jej formou tinktury do hotového kloktadla, čímţ vznikne lihovodný roztok. Hřebíčková silice znamenitě tlumí citlivost i bolestivost zubního nervu. Hřebíčkovým čajem, nebo ještě lépe lihovodným roztokem, lze vymývat nehojící se zahnisané rány a bolestivé koţní afekce. Mŧţe být také obsaţen v protirevmatických mazáních. Podáván inhalační formou desinfikuje dýchací cesty a léčí prŧduškové záněty. Podle zkušeností ayurvédy podáván v prášku ovlivňuje povzbudivě činnost srdečního svalu. 6) Droga se nejčastěji aplikuje formou éterického oleje s dávkováním po kapkách, nebo formou lihové tinktury s dávkováním 10 aţ 15 kapek. Mŧţeme ale připravovat i nálev nebo lihovodný roztok. Formou prášku dávkujeme obyčejně 2 aţ 4krát denně na špičku noţe, před jídlem. 7) S ohledem na velikost hřebíčku jej do léčivých směsí zpravidla nemícháme, protoţe technicky nelze dost dobře zajistit jejich homogenitu. Je-li předepsán, pak jej obvykle přidáváme po kouscích přímo do směsi, nachystané jiţ na sítku k přípravě čaje. Uţití velkých dávek nebo dlouhodobé podávání pokládáme za nevhodné, ba nebezpečné. 8) Hřebíček ve směsi s pravým zeleným čajem a tymiánem představuje jeden z nejúčinnějších přírodních desinfekčních prostředkŧ, který je moţno uţít nejen pro perorální podávání, ale i pro léčebná klyzmata při těţších střevních infekcích, jakou je například úplavice. Stejně vhodný je hřebíček pro ošetřování zubŧ a ústní dutiny. Pŧsobí antibakteriálně a preventivně proti vzniku paradentózy a zubního kazu. Pro tyto
účely je nejvhodnější hřebíčková tinktura: Deset gramŧ hřebíčkŧ a asi polovinu tyčinky skořice naloţíme do 0,5 litru silnější lihoviny alespoň šedesátiprocentní a necháme 10 aţ 14 dnŧ uzavřené vyluhovat. Pak tekutinu přecedíme a uschováme v uzavřené láhvi. Tinkturou pravidelně masírujeme dásně a zuby asi 6krát denně. Ke stejnému účelu, ovšem pro vyplachování, slouţí nálev z 1 polévkové lţíce listŧ šalvěje a 2 kusŧ hřebíčku. Směs se přelije vařící vodou, nechá 10 minut vyluhovat a pak se přecedí. Ústa se vyplachují podle potřeby. 9) Známé koření, které se uţívá v potravinářství, má zároveň i nemalé léčebné účinky. Nedá se ovšem aplikovat běţně a většinou se uţívá ve formě éterických olejŧ. Zčásti mohou být tyto oleje nahrazeny homeopatickou tinkturou. Výchozím materiálem je hřebíček, který se pomele na prášek a dále zpracovává podle §4 s pouţitím lihu 80%. Další ředění aţ na potenci D5 se provádí lihem 30%. Obecně se pouţívá ředění D3 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Tinktura se uţívá vnitřně, ke kloktání, ale i zevně všude tam, kde je ţádoucí silný desinfekční a znecitlivující efekt. 10) Osvědčeným lidovým receptem proti velmi neoblíbeným vráskám, záhybŧm a podobným projevŧm kolem očí je německý recept na nálev z hřebíčku: Pět hřebíčkŧ přelijeme šálkem vařící vody a necháme 10 minut přikryté vyluhovat. Namočeným kouskem vaty potom potíráme pravidelně vícekrát denně postiţená místa. Stejně dobře jako antibakteriální ústní voda a současně pro osvěţení dechu mŧţe slouţit hřebíčkový olej, který je k dostání v lékárně. Stačí jedna kapka do sklenice vody. Tento olej pomáhá také proti bolestem zubŧ. Při potíţích se kousek vaty namočí do oleje a pak se zavede do kazu v zubu. Stejně dobře pomŧţe vloţit hřebíček přímo do bolestivého zubu. Lepší je ovšem krátce povařit 2 aţ 3 hřebíčky ve vodě, aţ změknou, a teprve potom je vloţit do zubu. Odvarem pak mŧţeme vyplachovat ústa. Stejný odvar mŧţe slouţit u neuralgie zubŧ.
CHEBDÍ BEZ CHEBDÍ Čeleď zimolezovitých (Loniceraceae) SAMBUCUS EBULUS L. Baza chabdzová (s) r Zwergholunder, r Attich (n) Danewort (a) Sureau yeble (f) Yezgo (š)
1) Zatímco černý bez je keř, bez chebdí je vytrvalá rostlina s přímou lodyhou, dorŧstající výšky asi dva metry. Vstřícné listy jsou řapíkaté, jednou aţ dvakrát lichozpeřené, s 5 aţ 9 pilovitými lístky a s lupenitými palisty. Květy tvoří vrcholíky, stejně jako květenství černého bezu. Od květu toho se však květy chebdí liší především tyčinkami, které stojí vzpřímeně, zatímco tyčinky květu černého bezu jsou poléhavé. Kalich květŧ je bělavý aţ načervenalý. Trojsemenné plody jsou lesklé černé peckovičky o prŧměru asi 3 aţ 4 mm. 2) Bez chebdí je hojně rozšířená rostlina, roste na mýtinách, pasekách, v lesních světlinách, v příkopech a na rumištích. Je charakteristický svým poměrně silným pachem. 3) Drogou mohou být plody (Fructus sambuci ebuli), sbírané v plné zralosti v září nebo říjnu, nebo oddenky (Radix sambuci ebuli), sbírané nejlépe v říjnu, případně i v březnu nebo dubnu. 4) Drogy obsahují kyanogenní glykosid, hořčiny, malé mnoţství silice, třísloviny a další látky. 5) Kořen chebdí patří k nejúčinnějším rostlinným diuretikŧm a je vhodný na léčbu zánětlivých stavŧ v močových cestách. Pŧsobí také na vypuzování a rozdrobení močových kaménkŧ a písku. Drogu měl ve velké oblibě farář Kneipp, který s její pomocí léčil poruchy ledvin doprovázené otoky a také bílé výtoky u ţen. 6) Běţně připravujeme krátkodobě vařený odvar, který se vaří asi 1 minutu, a to tak, ţe do 0,4 litru vody přidáme 1 vrchovatou čajovou lţičku kořenové drogy. Protoţe chuť odvaru je nevalná, přidáváme obvykle ještě jednu vrchovatou čajovou lţičku korekční drogy, nejčastěji tymiánu. Plody obyčejně nesušíme, ale čerstvé je pomeleme, a tak získáme šťávu, kterou převaříme. Na 1 litr šťávy potom přidáme 1 dcl rumu nebo vodky, 50 g cukru a 1 rovnou čajovou lţičku kyseliny citrónové. Hermeticky uzavřeme a čtvrt hodiny sterilizujeme. Takto připravenou šťávu podáváme při astmatických a dnavých potíţích. Obvyklou dávku činí 1 aţ 2 čajové lţičky šťávy denně u dětí, 3 aţ 4 lţičky u ţen a 5 aţ 6 lţiček denně u muţŧ. 7) Chebdí řadíme mezi prudčeji pŧsobící aţ potenciálně toxické drogy. V ţádném případě by neměly být překročeny uvedené dávky. Plodní drogu nekombinujeme s jinými drogami, drogu kořenovou však mŧţeme přidávat do směsí. Doporučujeme ji přimíchávat jen velmi jemně řezanou a její hmotnostní podíl by neměl přesahovat 10% objemových v dokonale promíchané směsi. Tyto dávky jsou bezpečné, ale celková doba uţívání by neměla překročit tři týdny. 8) Vhodné močopudné směsi s obsahem chebdí jiţ odzkoušel farář Sebastian Kneipp a není dŧvod je vylepšovat. Jeho protirevmatický čaj se sestával ze 2 dílŧ přesličky, 2 dílŧ jalovčinek a po 1 dílu kořene chebdí, listu rozmarýny a nati zeměţluče. Dávkování je mírné, uţíváme 2 aţ 3krát denně tři aţ čtyři polévkové lţíce. 9) U chebdí mají všechny části rostliny, tedy kořen, kŧra, listy i květy stejné obsahové látky, a proto mŧţeme pro výrobu homeopatických prostředkŧ volit kteroukoli část, rozhodující bude vlastně jen zpracovatelnost. Klasicky se ovšem
pouţívá čerstvá kŧra z mladých větviček, sbíraná před rozkvětem rostliny, většinou v dubnu, nejlépe brzy ráno asi do deváté hodiny. Uţívá se ovšem i šťáva z plodŧ nebo zralé plody samotné. Kŧra se nakrájí nadrobno a upravuje se podle §3 s pouţitím lihu 80%. Dále se ředí aţ po potenci D4 lihem 40%. Obecně se pouţívá ředění D3 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem, po dobu 4 aţ 5 týdnŧ. Zralé plody, dozrávající obyčejně v září, se upravují podle §1 s lihem 90%. Dále se ředí lihem 35% na potenci D3. Obecné uţívání je pak v ředění D3 s dávkováním 3krát denně 12 kapek, před jídlem, po dobu jednoho měsíce. Dominující účinek je při vodnatelnosti a všech jejích podobách, dále pro celkové zvýšené vylučování ţluče a potu. 10) Vzhledem k tomu, ţe mnoţství obsahových látek se velice mění v závislosti na lokalitě sběru, doporučujeme určitou opatrnost a zároveň absolutně bezpečný recept: Tři gramy kŧry z kořene přidáme do 150 ml vody, krátce povaříme, necháme odstát a pak pijeme přes celý den. Odvar je močopudný, léčí také ledvinové potíţe, především zadrţování vody, a dokonce i zácpu. Bez zajímavosti není ani následující lidový recept: Na špičku kulatého noţe pomleté kořenové kŧry podáváme namíchanou v horkém mléku. Podáváme nanejvýš 2 aţ 3krát denně.
CHEBULE CHEBULE SRDČITÁ Čeleď chebulovitých (Menispermaceae) TINOSPORA CORDIFOLIA (Villd.) Miers Tinospora srdcolistá
1) Chebule srdčitá je vytrvalá liánovitá rostlina se střídavými listy, ţlutavými květy a duţnatým kořenovým systémem. 2) Vyskytuje se prakticky v celé jiţní Asii. V Indii se pěstuje. Nejvíce je ceněna droga pocházející z vysokohorských poloh, například z Nepálu. 3) Drogou je kořen a nať (Radix et Herba tinosporae syn. Radix et Herba tinospori cordifolii). 4) Celá rostlina, ale hlavně kořen, obsahuje neglykosidní hořčinu gilonin, protoberberinové alkaloidy, glykosid giloinin, látku steroidní povahy zvanou gilosterol, polysacharidy, terpeny a hojnost minerálŧ. 5) Droga je podávána jako potopudný prostředek, čili diaforetikum zvané „indický chinin“. Má mimořádnou účinnost při střevních katarech, které jsou spojeny s těţkými prŧjmy a také infekčního pŧvodu. Droga celkově posiluje organismus a rovněţ výkonnost imunitního systému. Při delším pouţívání pŧsobí jako afrodisiakum. Povzbuzuje činnost ledvin a jater, zlepšuje metabolické pochody (lidově „čistí krev“) a také mírně sniţuje hladinu krevního cukru. Její aplikace je vhodná zejména při fyzické vyčerpanosti nebo pro doléčování po těţších chorobách. Dosud neznámým mechanismem zlepšuje nejen paměť, ale i fyzickou výkonnost. Proto je také velmi vhodná pro duševně i fyzicky náročně pracující. 6) Obvyklou terapeutickou dávku činí 4krát denně šálek nálevu. Mŧţeme také připravit tinkturu, kterou podáváme v jednotlivých dávkách od 25 do 40 kapek, a to i několikrát denně. 7) Drogu je moţno podávat samostatně nebo v libovolných směsích. Její účinky jsou na rozhraní potravinového a léčebného přípravku. Nejsou známy ţádné neţádoucí účinky ani kontraindikace. 8) Mimořádně se nám osvědčila tato trojkombinace: nať chebule 50 g nať artyčoku 30 g nať leuzey 20 g Podáváme jako univerzální čaj při únavě jaterních a ledvinových funkcí a při koţních problémech. Čajovinu Himal (skořicovou) vyuţíváme v pomocné onkologické léčbě. Dokonale tlumí neţádoucí účinky (podle našich výsledkŧ asi u 70 aţ 75 % nemocných) obvykle doprovázející chemoterapii a radioterapii (ozařování) a celkově posiluje, takţe nemocný se cítí subjektivně lépe. Dále brzdí rozvoj sekundárního nádorového rozsevu (metastáz) a podle novějších odborných zpráv má patrně i přímý protinádorový vliv. 9) U chebule není pouţití v homeopatii známo. U nás je navíc těţko dosaţitelná v pŧvodní podobě, tedy čerstvá, takţe o jejím zpracování neuvaţujeme. 10) V sanskrtu se tato bylina nazývá amrita, coţ se dá přeloţit jako „nektar nesmrtelnosti“. Na světovém trhu je běţně známá pod hindským názvem gulancha, který přešel i do anglického názvosloví. Nepálci jí říkají gurjo, na severu Indie a v Tibetu guduchi. Droga je velmi častou a oblíbenou součástí ayurvédských léčiv a obsahuje ji
například i jeden z nejproslulejších jaterních lékŧ ayurvédského pŧvodu LIV 52. Podle nejnovějších výzkumŧ má vodný výluh z chebule poměrně výrazné protinádorové pŧsobení. V onkologických indikacích mŧţe být droga podávána jak léčebně, tak i preventivně. Posílením imunitního systému sniţuje v prevenci moţnost výskytu nádorového bujení. V současnosti se celkem běţně na trhu vyskytuje čajovina Himal, obsahující 85 % chebule a 15 % aromatizující přísady, kterou bývá buď máta, skořice nebo voňatka, zvaná také „citrónová tráva“. Himal mŧţeme pouţívat všude tam, kde je předepisována čistá chebule. Máme-li hodnotit malé rozdíly trţních druhŧ Himalu, pak směs s mátou spíše osvěţuje, s citrónovou trávou spíše uklidňuje a Himal skořicový velmi dobře vyrovnává nedostatky některých stopových prvkŧ a tím také upravuje rovnováhu prvkŧ jin a jang. Kořenový čaj se prodává pod názvem Amrit. Poznámka: V ayurvédském a čínském lékařství, resp. v čínské a indické kuchyni se občas setkáváme s pojmem „citrónová tráva“. Jde o rozsáhlý rod tropických travin Cymbopogon z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Rod zahrnuje asi 30 druhŧ a několik kultivarŧ. Český název rodu zní velice sympaticky – voňatka. Nejznámější je dnes uţ pěstovaná voňatka Winterova (Cymbopogon winterianus Jowitt), obsahující citronellovou silici s 90 % geraniolu. V Himalu bylo pouţito druhu voňatka křivolaká (Cymbopogon flexuosus Stand), která je zdrojem lemongrasové silice a slouţí také jako výchozí materiál k přípravě vitaminu A. Velmi často se ale uţívá také druh voňatka citrusová (Cymbopogon citratus (DC.) Stapf), která nachází vyuţití nejen jako surovina pro přípravu čajŧ, ale i jako koření.
CHINOVNÍK CHININOVNÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď mořenovitých (Rubiaceae) CINCHONA OFFICINALIS L. Chininovník lekársky (s) e Echte Königschina, r Chinabaum (n) Cinchona (a) Quinquina (f) Quino (š)
1) Chininovník lékařský je štíhlý, vţdyzelený strom se šedou, vrásčitou kŧrou. Má vstřícné řapíkaté listy, široce vejčité, koţovité, s narudlou ţilnatinou. Rŧţové trubičkovité květy jsou uspořádány v koncových latách. Plodem je dvouchlopňová tobolka s drobnými křídlatými semínky. 2) Rod chininovníkŧ má téměř 40 druhŧ a jejich domovinou je horský deštný prales na svazích Kordiller. Ve světě se pěstuje pět hybridních druhŧ, zejména v jihovýchovní Asii a v Indii. 3) Drogou je kŧra (Cortex cinchonae). 4) Hlavními účinnými látkami jsou chinolinové alkaloidy, většinou vázané na kyselinu chinovou a chinotříslovou. Ze 26 známých alkaloidŧ jsou nejdŧleţitější chinin, chinidin, cinchonin a cinchonidin. Chinin je plasmatický jed, tlumící četné enzymatické pochody. 5) Kŧra chinovníku se uţívá především při léčbě malárie a podobných infekčních chorob spojených se zimnicí, vysokou horečkou a silným pocením. Sniţuje horečky a pŧsobí protibolestivě. Tlumí také dráţdivost srdce, takţe mŧţe být pouţita při arytmii, při tachykardii, ale také jako stomachicum pro podporu zaţívacích procesŧ. Slouţí i jako nespecifický posilující prostředek neboli roborans. 6) Chinová kŧra se připravuje formou 10 aţ 12% odvaru a podává se v dávce 3 aţ 4 polévkové lţíce denně. Běţně dostupnou formou je tinctura chinae, kterou lze získat v lékárně. Obvyklou jednotlivou dávkou je 20 aţ 25 kapek, uţívaných 2 aţ 4krát denně. Stejně dostupnou formou chininu u nás je ţelezité víno Maltoferrochin. 7) Pro přímý vliv na dělohu nesmí se podávat droga v těhotenství, především kvŧli riziku potratu. Ani při kojení není aplikace drogy vhodná, protoţe některé hořčiny přecházejí do mléka, které je z toho dŧvodu kojenci odmítáno. Droga není vhodná pro dlouhodobé uţívání a uvedené dávky nesmí být překračovány. Při podávání drogy, ale i lékŧ s obsahem chininu je třeba dbát zvýšené opatrnosti, aby u nemocného nevznikla idiosynkrasie tzn. přecitlivělost vŧči chininu. 8) Chinová tinktura, podávaná ve skutečných minidávkách od 5 do 15 kapek denně, má v některých případech nečekaně příznivý vliv na cévy. Jejich stěny jsou pruţnější a nezanášejí se tak silně sklerozujícími usazeninami. Bylo téţ pozorováno, ţe se zlepšily některé psychické alterace. Podle staroindické ayurvédy směs kŧry chinovníku a kŧry skořicové nebo jejich tinktur pŧsobí jako psychický balzám při rozrušení, zklamání apod. Tinktury mícháme v poměru 1 díl chinové na 2 díly skořicové a podáváme je v mnoţství kolem 10 aţ 12 kapek, alespoň dvakrát denně. 9) Chinin je prastarou homeopatickou drogou. Je vhodný při poškození chladem a výborně pŧsobí i při střídavých horečkách se zimnicí. V homeopatické úpravě se pouţívá při rekonvalescenci po těţkých nemocech, zejména infekčních, po větší ztrátě krve a při ušních infekcích se závratěmi. Kŧra se zpracovává podle §3 a dále se ředí aţ do potence D30. V akutních stavech podáváme nízké potence jiţ od D1, nejčastěji však potenci D3. Při léčbě chronických nemocí se pouţívají potence od D9 do D15. Podáme vţdy nejprve jen
jednu dávku a vyčkáme na reakci organismu. Pokud je reakce přiměřená, tzn. dojde nejprve k několikadennímu zhoršení, a potom k pozvolnému zlepšování, vyčkáme do stabilizace stavu, a potom podáme druhou dávku ve vyšší potenci, zpravidla D30. 10) Tento strom a zejména jeho kŧra přispěla k jednomu z největších objevŧ medicíny – homeopatie. Bude dobré si tento příběh ve stručnosti připomenout. Kdyţ Dr. Samuel Hahnemann, objevitel homeopatie, studoval a překládal knihu anglického neuropsychiatra W. Cullena Materia medica, dočetl se, ţe Cullen přičítal účinek chininové kŧry na horečku pŧsobení na nervy ţaludku. Jelikoţ Hahnemann sám trpěl delší dobu ţaludečními potíţemi, napadlo ho, ţe by to mohl vyzkoušet sám na sobě. A kupodivu u něho zakrátko došlo k velkému zvýšení teploty se všemi známými příznaky malárie, která se od poloviny šestnáctého století léčila jedině chininem. Usoudil z toho, ţe se jedná o toxický projev lékŧ, který je druhou stranou mince, tedy léčby jeho potíţí. Zmenšoval tudíţ dávky, čímţ docházelo ke sniţování toxicity, ale zároveň ke zvyšování léčebné účinnosti. V praxi to znamenalo v konečné podobě potvrzení jeho domněnek, kterými se po léta zabýval, ţe „stejné prostředky, které zpŧsobují potíţe, tyto potíţe i léčí“, neboli latinsky Similia similibus curantur. Chinin byl aţ do poloviny osmnáctého století uznáván jako lék obecný. Ještě v roce 1807 byl povaţován za lék asi na 25 rŧzných nemocí. V kaţdém případě není dodnes ţádná expedice do tropických krajin myslitelná bez chininu. V dřívějších dobách byla zaznamenána i poměrně četná úmrtí v dŧsledku předávkování při léčbě chininem. Znalosti ovšem naštěstí pokročily dost daleko, takţe dnes jsou dávky chininu předepisovány přesně jak co do mnoţství, tak i co do časových intervalŧ.
CHLUPÁČEK CHLUPÁČEK ZEDNÍ Čeleď čekankovitých (Cichoriaceae) PILOSELLA OFFICINARUM Schultz. Chlpánik obyčajný (s) s Kleines Habichtskraut (n) Mouse-Ear Hawkweed (a) Eperviere piloselle (f) Pelosilla, Vellosilla (š)
1) Chlupáček zední je trvalka, vyhánějící z plazivého oddenku rŧţici přízemních, podlouhle vejčitých nebo kopinatých, většinou celokrajných listŧ, které řídce porŧstají tmavozelenou líc. Na rubu nacházíme běloplstnaté ochlupení. Z paţdí listŧ vyrŧstají plazivé, listnaté, kořenující výběţky. Lodyha, dorŧstající výšky kolem 15 aţ 20 cm, nese jediný konečný úbor s přibliţně 50 ţlutými okvětními lístky. Plodem je miniaturní ochmýřená naţka. Dříve platný botanický název této rostliny byl jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella L.). 2) Chlupáček je poměrně hojná plevelná rostlina světlých lesŧ, mezí, mýtin a cest. Má ráda spíše sušší stanoviště. 3) Předmětem sběru a uţití je kvetoucí nať (Herba pilosellae), sbíraná během léta, nejlépe brzy ráno kolem osmé hodiny. 4) Droga obsahuje třísloviny, hořčiny, pryskyřice, sliz, kumarin, flavonoidy, albumin, kyselinu tannovou a další účinné látky. 5) Droga povzbuzuje chuť k jídlu a léčí ţaludeční katary. Zevně z ní připravujeme velmi účinné kloktadlo. Vhodná je i při dětském koţním onemocnění zvaném moučnivka. Čerstvé naklepané listy, podávané formou kašovitého obkladu, léčí vředy, furunkly a podobné koţní afekce. Zevně i vnitřně mŧţe droga slouţit jako účinný hemostatický prostředek a je třeba upozornit i na její protizánětlivé pŧsobení. 6) Běţnou lékovou formou je odvar, připravený z 1 čajové lţičky drobně nasekané drogy na sklenici vody. Obvyklé dávkování pak činí 2 polévkové lţíce čaje, 2 aţ 4krát denně. 7) Drogu mŧţeme míchat do čajŧ, ovšem musíme zajistit dokonalé promíchání směsi. Dbáme na to, aby hmotnostní podíl chlupáčku ve směsi nebyl vyšší neţ 15%, protoţe některé práce ukazují, ţe při předávkování by mohlo dojít i k otravě. Při shora uvedených dávkách se neprojevují ţádné neţádoucí účinky. Nedoporučujeme však podávání v době těhotenství a při kojení. 8) Vedle jiţ uvedených indikací jsme chlupáček s úspěchem pouţili při léčbě katarŧ horních cest dýchacích a při bronchitidě. V takových případech měla čajovina sloţení: listu jitrocele 50 g, kořene proskurníku 30 g, nati chlupáčku 25 g a nati tymiánu 20 g. Ze směsi se připraví nálev, který se podává mezi jídly po pohárech nebo šálcích. 9) Dříve jestřábník chlupáček, dnes chlupáček zední je bylinka sice nenápadná, ale její účinek je poměrně velký. Pro homeopatické účely se sbírá čerstvá, kvetoucí nať, a to během celého léta, nejlépe kolem jedenácté hodiny dopoledne. Nať se zpracovává podle §3 s pouţitím lihu 80%. Dále se tinktura ředí lihem 40% aţ do potence D7. Běţně se uţívají potence D2 a D7, potence D2 na běţné aplikace jako v alopatii a potence D7 většinou jako účinné hemostatikum a protizánětlivý prostředek. 10) Chlupáček zední, nevyhubitelná rostlina všech našich borových lesŧ, je skromná, ale účinná bylina pro léčbu mnoha nemocí. Ve světě je velice oblíbena, protoţe účinně reguluje například menstruaci, zejména její nedostatečnost. Uţívá se jako nálev z 1 polévkové lţíce na 0,3 litru vody. Přelije se vařící vodou a nechá 5 minut vyluhovat. Přecedí se a pije 3krát denně, před jídlem. Při kataru prŧdušek
se upravuje stejně, ovšem do nálevu se přidávají pouze 2 čajové lţičky natě. Uţívání je stejné. Podle starých bylinkářŧ se chlupáček dobře uplatňoval při léčbě šedého zákalu: Bylina se pomele na prášek a podává se 3krát denně na špičku kulatého noţe, po jídle. Nezapíjí se. Při krvácení z nosu naopak stačí, aby se prášek při krvácení do nosu nasával čili tak zvaně šňupal. Proti neţitŧm a zánětŧm nehtŧ na nohou i rukou je zajímavý recept mexického bylináře Horatia Lopeze. Podle něj se uţívají koupele v nálevu nebo obklady z 1 polévkové lţíce byliny a 0,6 litru vody. Americké lidové receptury také pouţívají chlupáček při horečkách, bronchiálních potíţích a prŧjmech. Uţívají nálev z 1 polévkové lţíce na 0,3 litru vody. Americké lidové léčitelství vŧbec v porovnání s naší lidovou medicínou vyuţívá tuto bylinu velice hojně a v rŧzných podobách. Uţívá se vnitřně i zevně jako čaj, prášek, kloktadlo, obklady, omývání pokoţky a dokonce i jako šťáva pro zlepšení zraku. Běţně se uţívá na potíţe se střevními katary, na potíţe jater, bronchiální problémy, na úpravu menstruace, šedý zákal atd.
CHMEL CHMEL OBECNÝ Čeleď konopovitých (Cannabaceae) HUMULUS LUPULUS L. Chmel obyčajný (s) r Gemeiner Hopfen (n) Common Hop, Wild-Hop, Hop (a) Houblon grimpant (f) Lúpulo común (š)
1) Chmel obecný je lianovitě popínavá dvoudomá trvalka s hranatou, aţ 10 metrŧ dorŧstající lodyhou. Vstřícné listy jsou stopkaté, drsné, jednoduché. Jejich srdčitě vejčité čepele jsou rozeklány na tři nebo pět lalokŧ, na okraji pilovitých. Celá rostlina je ţláznatě chlupatá, lodyha vyrŧstá z plazivého oddenku. Samčí květy jsou v úţlabních, sloţitých latách, mají pětilisté zelenavé okvětí a pět tyčinek. Pestíkové květy rostou po dvou a mají jednolisté, tence blanité okvětí. Plodem je vejcovitá šištice. Rostlina je pravotočivá. 2) Chmel se planě vyskytuje téměř po celé Evropě. Na místech hojnějšího přirozeného výskytu se zakládají chmelnice. 3) Drogou je samičí plodní šištice a chmelové ţlázky (Strobilus et Glandulae humuli lupuli). Sběr probíhá na přelomu srpna a září. Tvrzení některých autorŧ, ţe planý chmel je nepouţitelný, platí moţná v pivovarnictví, ale pro léčebnou praxi se osvědčuje také chmel rostoucí planě. Pŧsobí moţná méně razantně, ale zato spolehlivě. 4) Chmelové ţlázky obsahují pryskyřice s hořčinami, silici s myrcéenem a kyslíkatými monoterpeny, flavonoidy a jejich deriváty, dále fytoncidy, které mají antibakteriální a sedativní účinek. Kromě toho obsahují ještě fytosteroly a vosky. Šištice mají sloţení velmi podobné. 5) Chmel má rozsáhlé moţnosti vyuţití. Pŧsobí sedativně, jeho hořčiny podporují trávení, obsahem hormonálních látek tlumí muţskou pohlavní předráţděnost, ţenám naopak pomáhá regulovat menstruační cyklus. Pŧsobí také desinfekčně a antisepticky. Mŧţeme jej pouţít všude při nervové předráţděnosti, při nespavosti, při dyspeptickém nadýmání a jako pomocný prostředek při plicní TBC. Fytoncidní pŧsobení se mŧţe uplatnit v kloktadlech a v jiných přípravcích s antiseptickým posláním. 6) Lupulin se zpravidla předpisuje přímou formou, tedy v prášku. Běţnou dávkou je 0,5 aţ 1 g jako sedativum, uţívané 2 aţ 4krát denně. Jako hypnotikum neboli uspávací prostředek mŧţeme doporučit dávku 1 aţ 1,5 g asi hodinu před spaním a dávku 1,5 aţ 2 g těsně před spaním. Amatérské získávání lupulinu je poměrně obtíţné, ale mŧţeme jej někdy koupit v lékárně, upravený v tobolkách s hmotností podle lékařského předpisu. Z chmelových šištic připravujeme nejčastěji nálev nebo macerát. Maximální jednotlivá dávka by neměla překročit 10 g a maximální denní dávka 15 g. Běţná dávka činí 3 aţ 5 g, podle potřeby ji uţíváme vícekrát denně. 7) V praxi vycházíme z předpokladu, ţe lupulin i šištice mají stejný účinek ovšem s tím, ţe pŧsobení šištic je znatelně slabší, a proto jim dáváme většinou přednost před razantněji pŧsobícím lupulinem. Skladováním pŧsobnost drogy rychle klesá, a proto u starší drogy musíme volit větší dávky, drogu starší jednoho roku raději z pouţití zcela vyloučíme. Za vhodné pokládáme připravit z čerstvé drogy tinkturu pro pouţití na dobu, kdy droga není k dispozici. Dávkování tinktury je obvyklé. Nejlepší je však homeopatická forma tinktury. Chmel se velmi dobře snáší s ostatními drogami a je vhodný do kombinací. U čerstvé drogy volíme opatrnější dávkování. Chmel není vhodný pro příliš dlouhé
uţívání, a proto pokud je nutné delší podávání, přecházíme nejpozději po 3 měsících léčby na jinou drogu. Chmel patří k drogám alergotropním, a proto mŧţe při podávání vyvolat alergickou reakci. Pravděpodobnost vzniku alergie stoupá u disponovaných lidí s výší léčebné dávky a s délkou trvání léčby. Proto k léčbě chmelem přistupujme vţdy odpovědně a dáváme přednost jeho kombinacím s jinými bylinami. 8) Spolehlivý uklidňující čaj připravíme z této směsi: dva díly chmelu a po 1 dílu kořene kozlíku, nati meduňky a květu vřesu. Směs připravujeme formou nálevu a podle potřeby mŧţeme podávat i několik šálkŧ denně. 9) Chmel je povaţován za léčivou bylinou odpradávna a také homeopatické zpracování není nikterak nové. V homeopatii se zpracovávají především čerstvé ţlázky, z nichţ se připravuje esence, ovšem vyuţít mŧţeme i Čerstvé chmelové šištice, které zpracováváme podle §3 nebo §4 s pouţitím lihu 80%. Dále se obě tinktury ředí lihem 40% aţ do potence D4. Obecně se uţívá u šištic ředění D3 a u lupulinu ředění D4 takto: • u šištic 3krát denně 8 kapek, před jídlem, jeden týden, další tři týdny 3krát denně 10 kapek, před jídlem, • u ţlázek (lupulinu) 4krát denně 12 kapek, před jídlem, 5 dní, a potom 25 dní 3krát denně 15 kapek. Účinkem se obě tinktury poněkud liší. Zatímco tinktura z šištic pŧsobí jemněji, tinktura ze ţlázek pŧsobí razantně a navíc má speciální účinek jako diuretikum, proti pohlavní předráţděnosti a také jako hypnotikum, tedy proti nespavosti. Lze ovšem říci, ţe obě drogy mají především uklidňující účinek.
CHRASTAVEC CHRASTAVEC ROLNÍ Čeleď štětkoviíých (Dipsacaceae) KNAUTIA ARVENSIS L. Chrastavec rolný (s) e Acker-Knautie, e Ackerhonigblume (n) Field Scabiosa (a) Scabieuse des champs (f) Escabiosa de los prados (š)
1) Chrastavec rolní je běţná luční trvalka s lodyhou vysokou asi pŧl metru. Lodyha je srstnatá a vyrŧstá z konce loňského oddenku. Tuhé, ochmýřené listy jsou vstřícné a většinou jsou zpeřeně rozděleny v kopinaté a celokrajné úkrojky. První dva přízemní listy však dělené nejsou. Květy vytvářejí v letních měsících strboul modrofialových okvětních lístkŧ, podepřených zákrovem zelených, široce kopinatých, štětinatě brvitých listenŧ. Rostlina je velmi proměnlivá a u nás roste v mnoha mutantech a varietách. Plodem je naţka. 2) Chrastavec je hojná luční bylina. Roste také na polích, mezích a v suchých prosvětlených lesích a mýtinách. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba scabiosae), sbíraná v letních měsících, nejlépe kolem poledne. 4) Sloţení látek této drogy je málo prozkoumáno. Nalezeny byly třísloviny, stopy silice, minerální látky, tanin, mastný olej a některé další látky. Zdá se, ţe droga má fytoncidní účinky, přestoţe látky, z nichţ se obvykle fytoncidy skládají, zatím potvrzeny nebyly. 5) Pouţití drogy vychází z empirického poznání účinkŧ. Při vnitřním podávání má droga charakter tzv. krev čistící byliny, podporuje tedy látkovou výměnu. Pŧsobí svíravě a mírně močopudně. Lze ji podávat jako podpŧrnou drogu při chorobách látkové výměny a při chorobách močových cest, kde zvyšuje diurézu a přitom nedráţdí ledviny. Mírně sniţuje hladinu krevního cukru. Lze ji vyuţít i zevně, a to na nehojící se rány, kdy se provádějí obklady. Při ekzémech a podobných koţních afekcích se pouţívá omývání nálevem. 6) Z chrastavce připravujeme odvar, případně bylinářský čaj. Při přípravě odvaru bereme 1 čajovou lţičku na sklenici studené vody, přivedeme k varu a vaříme 2 minuty. Pak necháme 15 aţ 20 minut ustát, přecedíme a pijeme před jídlem. 7) Při aplikaci čajŧ z chrastavce nebyly zjištěny ţádné neţádoucí účinky a ani kontraindikace nejsou známy. S ohledem na málo probádaný chemismus rostliny však raději volíme menší dávky, které nepodáváme dlouhodobě, a před samostatným uţíváním dáme přednost míchání do směsí. 8) Směs stejných dílŧ nati chrastavce, nati čertkusu a nati peťouru maloúborného (Galinsoga parviflora) pouţíváme na zevní koupelovou léčbu nebo léčbu obklady či omýváním u rŧzných koţních chorob a afekcí. Současně však podáváme vnitřně krev čistící čaj. 9) Chrastavec je droga pro homeopatii dost neznámá, ale rozhodně proto není neúčinná. Má dokonce jakési speciální pŧsobení, a to proti všem hnisavým pochodŧm, proti nehojícím se ranám a zánětŧm. Navíc má i jistý účinek fytoncidní. K tomu všemu pak pŧsobí velice mírně. Jako základní materiál slouţí kvetoucí nať, sbíraná odpoledne mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Droga se rozmělní a zpracovává podle §3 s pouţitím lihu 70%. Základní esence se dále ředí lihem 40% aţ na potenci D3. V této potenci se pak také obecně uţívá při dávkování 3krát denně 9 kapek, po jídle, po dobu 4 aţ 6 týdnŧ. Tinktura se mŧţe uţívat i dlouhodobě. Její aplikace je v podstatě stejná jako v alopatii.
10) V minulosti se v lidové medicíně z chrastavce uţíval přednostně kořen. Ten se po umytí studenou vodou sušil, mlel na prášek a jako takový se zásadně uţíval – a nebyly to zrovna jednoduché aplikace. Jak vyplývá ze záznamŧ starých lidových bylinkářŧ, uţíval se dříve především jako prostředek proti cizopasníkŧm, a sice jedenkrát denně v mnoţství 4 g. Stejně se uţíval i proti bolestem dělohy, a to v mnoţství 3krát denně 3 g, po dobu 5 dní, a proti kašli, ve směsi s medem v mnoţství 4 g a poměru 1: 1, kdy se uţíval po malých dávkách přes den. Další aplikace byly ve formě nálevu. Tak například proti epilepsii doporučoval v 18. století východočeský bylinář Vrána nálev z 5 g drogy na 0,4 litru vody, který se uţíval 3krát denně. Nálev se nechal se 10 minut ustát, pak se přecedil a pil po doušcích přes celý den. Při vodnatelnosti se uţíval nálev z 1 polévkové lţíce na 0,3 litru vody. Nálev se opět nechal 10 minut stát, pak se přecedil a pil přes celý den.
CHRPA MODRÁK CHRPA POLNÍ Čeleď hvězdnicovitých (Asteracae) CYANUS SEGETUM Hill. Nevädza polná (s) e Kornblume (n) Cornflower (a) Bleuet des champs (f) Aciano (š)
1) Chrpa polní je letnička s rozvětvenou lodyhou, dorŧstající výšky asi pŧl metru. Přisedlé listy jsou střídavé, měkké, čárkovité aţ kopinaté, celokrajné. Modré úbory sedí na koncích větviček. Květy jsou trubkovité, rozeklané na pět úzkých uštŧ. Plodem jsou naţky. 2) Chrpa bývala dříve velmi hojný druh a dnes se stává díky chemizaci polí stále vzácnější. Je to téměř výhradně polní rostlina, mimo pole ji nacházíme zřídka na suchých mezích, v suchých příkopech a na lesních mýtinách, kde je dostatek tepla a světla a pŧda není ani příliš kyselá, ani jednoznačně zásaditá. 3) Drogou je květ (Flos cyani), sbíraný v čevnu a červenci, nejlépe hned ráno kolem osmé hodiny. Zatímco dříve byl poţadován výhradně květ, dnes se s ohledem na velkou pracnost při sběru častěji dodává květ i s kalichem (Flos cyani cum calyce). 4) Droga obsahuje antokyanové glykosidy, například cyanin, dále hořčiny, saponiny a minerální látky. 5) Dříve doporučované indikace, kdy droga byla pouţívána jako prostředek močopudný a ţlučopudný, upadly v zapomenutí, a to nikoli snad pro malou účinnost, ale pro neustále stoupající cenu drogy. Proto se dnes pouţívá pouze v ophtalmologii, kde vedle světlíku a měsíčku tvoří třetí nejcennější drogu pro léčbu zánět-livých i hnisavých očních chorob. Mŧţe se ovšem podávat i pro podporu chuti k jídlu a k lepšímu trávení. 6) Připravujeme výhradně nálev a upřednostňujeme přitom dávky lehce zvýšené neţ obvykle, jak bylo uvedeno v úvodní technické kapitole. Pro zevní pouţití pak volíme přípravu čajŧ ještě koncentrovanějších. Z toho vyplývá, ţe nemŧţeme pouţít úsporné dávkování, a proto léčba touto drogou je poměrně nákladná. 7) Samostatně pouţíváme drogu pouze v ophtalmologii. V ostatních indikacích drogu mícháme do směsí, a to převáţně z ekonomických dŧvodŧ. Droga se dobře snáší ve směsi s jinými bylinami. U čajovin, u nichţ nám záleţí na vzhledu směsi, přidáváme tuto drogu nejen jako léčivku, ale i z estetických dŧvodŧ. Vzhledem k tomu, ţe droga je v podstatě univerzální, mŧţeme ji aplikovat celkem obecně. Kontraindikace nejsou známy a nejsou známy ani následky předávkování, takţe mŧţeme drogu uţít všude a bez obav i dlouhodobě. 8) Proslulý oční čaj bylináře Thurzy: Vezmeme dva díly květu chrpy a po 1 dílu nati světlíku, květu měsíčku a drceného fenyklu. Odvar pouţíváme jako univerzální čaj pro oční výplachy při všech očních zánětech apod. 9) Chrpa modrák, ale i řada ostatních druhŧ chrp, kterých je kolem čtyřiceti, jsou sice byliny plevelné, ale pro uţití ve fytoterapii velice uţitečné a účinné. A protoţe – jak uţ bylo řečeno – z našich polí a luk velmi rychle mizí, je právě homeopatické zpracování nejen účinné, ale i celkově racionální. Pro homeopatické zpracování se pouţívá květ, sbíraný v době plného rozkvětu, obyčejně v červnu, nejlépe dopoledne kolem desáté hodiny. Zpracovává se podle §3 s pouţitím lihu 90%. Základní esence se pak ředí dále lihem 30% aţ do potence D5. Obecně se pouţívá ředění D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, po jídle. Tinkturu je moţno podávat i dlouhodobě. Uţívání je podobné jako v alopatii, navíc se tinktura přidává do přípravkŧ na mytí vlasŧ proti lupŧm, proti vodnatelnosti a
při ţloutence. 10) Ve světové alternativní medicíně se chrpa často vyuţívá pro povrchovou aplikaci na oči a na pokoţku. Na unavené oči a pro lidově řečeno prosvětlení očí slouţí koupel z 1 polévkové lţíce chrpových květŧ, kterou přelijeme sklenicí vařící vody a přikryté necháme 10 minut vyluhovat. Pak necháme pomalu vychladnout a před aplikací se doporučuje přecedit výluh přes textil. Ke koupelím pouţíváme běţnou oční vaničku. Při slzení očí mŧţeme pouţít obklady z 1 polévkové lţíce květŧ chrpy a 10 heřmánkových květŧ. Vše přelijeme šálkem vařící vody, necháme 5 aţ 10 minut stát a přecedíme. Obklady mají být vlaţné. Na unavenou a nepruţně (nezdravě) vypadající pokoţku pouţijeme nálev ze 2 polévkových lţic chrpových květŧ na šálek vody. Přelijeme a 10 minut necháme přikryté stát. Přecedíme a necháme pomalu vychladnout na vlaţnou teplotu. Na obličej nanášíme mírným poklepem a stejně tak ošetřujeme i krk a dekolt. Nálev necháme na místě aplikace uschnout bez dalšího ošetření.
CHŘEST CHŘEST OBECNÝ Čeleď liliovitých (Liliaceae) ASPARAGUS OFFICINALIS L. Asparágus lekársky
1) Chřest obecný je trvalka s vysokou lodyhou. Listy má nitkovité, vyrŧstající ve svazečcích z paţdí zakrnělých šupin. Květy má drobné, ţlutavě zelené, dvoudomé. Mají stopky s kolénky. Kaţdý kvítek má šest okvětních lístkŧ, stejný počet tyčinek a vrchní semeník s jednoduchou bliznou. Plodem je kulatá bobule velikosti hrachu, která brzy červená. Kořenový systém tvoří krátký oddenek a spleť dlouhých kořínkŧ. Kvete v červnu a v červenci. Slovenský vţitý název je špargla. 2) I kdyţ se chřest občas vyskytuje i ve volné přírodě, zejména na teplých suchých stráních, pro sběr přichází v úvahu pouze chřest pěstovaný. 3) Předmětem sběru jsou mladé výhonky (Turiones asparagi recentes), ale při domácím zpracovávání mŧţeme pouţít i oddenky, kořeny nebo plody. 4) Účinné látky jsou velmi pestré. Nacházíme zde bílkoviny, tuky, uhlovodany, ţelezo, vápník, draslík, zinek, hořčík, ale i kyselinotvornou síru a stejně pŧsobící fosfor, dále vitamin C, vitaminy skupiny B, alkaloid asparagin, glykosid coniferin a vanilin. Bobule obsahují oranţové barvivo spargaurin. 5) Chřest má výrazné močopudné účinky, přičemţ vylučuje vodu, aniţ by dráţdil ledviny. Čistí krev, takţe jeho podávání je vhodné u chronických ekzémŧ a vyráţek. Dále urychluje látkovou výměnu, coţ je opět výhodné například při obezitě nebo při diabetu. V posledních letech je chřest předmětem zvýšeného zájmu vědcŧ, protoţe některé studie ukazují, ţe obsahuje zatím chemicky neznámý protirakovinný faktor, který by v budoucnu mohl výrazně napomoci v prevenci nádorových chorob, a v některých případech bylo dokonce zaznamenáno i pŧsobení léčebné. 6) Chřest je běţně pouţíván jako lahŧdková zelenina, a to většinou vařený. Léčebně jej musíme podávat syrový, ovšem zcela zásadně dáváme přednost šťávě. Jako protirakovinný preventivní faktor lze chřest podávat jednou denně, ráno na lačno 0,125 litru šťávy, po celou dobu, kdy je k disposici. Léčebně doporučujeme dávkování zvýšit alespoň na dvojnásobek, a to zpravidla ve směsi s jinými zeleninovými šťávami. 7) Chřest je na rozmezí potraviny a léčiva. Nejsou nám známy ţádné vedlejší ani neţádoucí účinky, a to ani v těhotenství a v laktaci. Kombinaci provádíme především se šťávou mrkvovou a celerovou, které rovněţ obsahují zřejmě hlavní účinnou látku asparagin, čímţ se účinek potencuje. Šťávy obvykle mícháme v poměru 3 díly šťávy mrkvové, 1 aţ 2 díly šťávy chřestové a 1/2 dílu aţ 1 díl šťávy celerové, v celkovém mnoţství do 0,4 litru denně. 8) V léčbě se zásadně řídíme Kneippovým „všeho s mírou a dobrého pomálu“, neboť zastáváme názor, ţe i chřest lze předávkovat, coţ by mohlo mít za následek výskyt krve v moči nebo silné menstruační krvácení. Za naši specialitu mŧţeme pokládat směs šťáv, sloţenou z 60 ml litru šťávy mrkvové, 50 ml šťávy chřestové a 15 ml šťávy kopřivové (nebo ještě lépe rozrazilové). Podáváme 2krát denně pro všeobecné posílení a pročištění organismu, po dobu 15 dní. 9) Jelikoţ chřest mŧţe být v určitých případech pokládán za poněkud nebezpečný, například při zánětech jater, ledvin apod., je z dŧvodŧ moţnosti
jemnějšího dávkování a větší šíře aplikací výhodnější volit homeopatické zpracování. Základem pro homeopatické zpracování je čerstvý výhonek, ale mŧţeme pouţít i oddenek s kořeny. Výhonek trháme v dubnu, oddenek také v říjnu a listopadu. Zpracováváme jej lihem 70% (ne více) a dále ředíme lihem 30% na potenci D3. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem, Pouţití je mnohem širší neţ v alopatii. Kromě uţití při ţloutence a potíţích s močovým systémem a jako ţlučopudný prostředek mŧţeme tinkturu uţívat při zánětech prostaty a močového měchýře, při rŧzných koţních projevech, při vodnatelnosti, bolestech srdce, otylosti, váţných ledvinových potíţích a ledvinových kamenech, při impotenci, artritidách (prostřednictvím ledvin) i jako pomocný prostředek při cukrovce. 10) Chřest byl jako lahŧdková potravina i jako lék pouţíván jiţ starými Řeky a Římany. Hlavním producentem chřestu je dnes Francie, kde je pěstován především v okolí Paříţe u Argenteuil a v okolí Saint Denis. Velkým producentem kvalitního chřestu je téţ Maďarsko. V České republice byl svého času proslulý Ivančický chřest a Malínský křen z Malina u Kutné Hory. Tyto časy – zdá se – jiţ patří dávné minulosti.
JABLEČNÍK JABLEČNÍK OBECNÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) MARRUBIUM VULGARE L. Jablčník obyčajný (s) r Gemeiner Andorn (n) White Horehound (a) Marrube commun (f) Marrubio (š)
1) Jablečník obecný je trvalka s běloplstnatou, zpravidla odspodu rozvětvenou lodyhou, která je přímá, čtyřhranná a obyčejně dutá. Dorŧstá výšky kolem pŧl metru. Široce vejčité listy jsou vstřícné, vroubkovaně pilovité, zespodu šedě plstnaté. Bělavé aţ nafialovělé drobné květy sedí asi po čtyřiceti v úţlabních nepravidelných přeslenech. Koruny květŧ jsou typicky pyskaté, horní rozeklaný pysk směřuje vzhŧru, dolní je širší, trojitě laločný a ohýbá se dolŧ. Plodem je lesklá a hladká tvrdka. Čerstvá rostlina a někdy i droga mají příjemnou jablečnou vŧni. 2) Jablečník roste v teplejších oblastech českého území na kamenitých stráních, na rumištích apod. Pro léčivé účely se pěstuje, je světlomilný. 3) Uţívanou částí je kvetoucí nať (Herba marrubii albi), sbíraná od června do srpna seřezáváním, nejlépe kolem třinácté hodiny. Droga má nahořklou, ostřejší chuť. Při zpracovávání její jemný prach často dráţdí dýchací cesty. 4) Hlavními obsahovými látkami jsou diterpenové hořčiny, s hlavním laktonem marrubiinem, dále třísloviny, silice, saponiny, sliz, tanin, cholin, lipidy atd. 5) Droga má velmi univerzální pouţití, protoţe příznivě ovlivňuje funkci všech hlavních orgánových okruhŧ – tedy dýchací cesty, srdce, cévy a krevní oběh, trávicí trakt i oblast vyměšování. Droga dále ovlivňuje tvorbu ţluči, pŧsobí spasmolyticky v trávicím traktu a lze ji vyuţít i jako poměrně účinné antiarytmikum. Podporuje jaterní funkce a neznámým mechanismem příznivě ovlivňuje i činnost sleziny. Dovede tlumit prŧjmová onemocnění a uţívá se rovněţ při zánětech lymfatických ţláz. Zevně se pouţívá na nehojící se rány a na rŧzná koţní onemocnění. Uţívá se i při chronickém kašli, doprovázejícím těţší formy bronchitidy. Podporuje příliš slabou menstruaci. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev, podávaný neslazený před jídlem 2 aţ 3krát denně. Vhodné je rovněţ uţívání léčivého vína nebo bylinného balzámu. V gynekologii lze pouţít i homeopaticky připravovaný čaj podle Kloudy, nejlépe v potenci kolem U5 aţ U9. 7) Droga se zpravidla kombinuje s řepíkem, fenyklem, vachtou, řebříčkem, mátou, meduňkou a kostivalem. Velmi účinná je kombinace s kořenem omanu, v kardiologických indikacích se nám osvědčila i kombinace s listem rozmarýnu. Droga nemá absolutní kontraindikace, ale doporučujeme raději pracovat s menším terapeutickým rozsahem, protoţe předávkování mŧţe vyvolat neţádoucí reakce. 8) Většina lidí příznivě reaguje na podávání drogy jako mírného, nespecificky pŧsobícího tonika. V takovém případě se nám nejlépe osvědčilo podávání čaje ze samostatně připravené drogy, do kterého se přidávají formou kapek některé osvědčené adaptogenní drogy, například leuzea, eleuterokok nebo ţen šen. 9) V homeopatii je jablečník sice oblíbenou, ale pro jeho dostupnost v alopatickém pouţití málo vyuţívanou bylinou. Uţívá se výhradně čerstvý list, trhaný v době květu, nejlépe odpoledne mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou. Příprava základní tinktury se provádí podle §1 a podle tohoto paragrafu se také potencuje.
Jablečník se většinou uţívá v podstatě stejně jako v alopatii, výhodou však je, ţe po zhotovení tinktury je dostupný vţdy v jakékoli podobě, například pro omývání, obklady nebo koupání při váţných koţních potíţích. Zde se doporučuje tinkturu nakapat do vlaţné vody s maximální teplotou 35°C, vţdy ovšem společně s tinkturou z dubové kŧry. Tinktura pro vnitřní uţívání, slouţící především pro velké pročištění orgánŧ, se uţívá v potencích D3 a D10. V potenci D3 se uţívá pro chronické případy s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem, a pro ostatní případy v potenci D10 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, po jídle. Upozorňujeme však na nutnost dodrţení doby podávání tinktur, tedy minimálně 30 dní, maximálně pak asi 60 dní. 10) Výborným a také příjemným lékem je jablečníkové víno, které obecně posiluje organismus, hlavně nervovou soustavu. Výroba je jednoduchá: Čtyřicet gramŧ rozmělněné sušené jablečníkové natě se přidá do láhve dobrého bílého vína a nechá se 10 aţ 14 dnŧ vyluhovat. Potom se slije, nať se vylisuje a obě kapaliny dohromady jemně přefiltrují. Získanou tekutinu vlijeme do vypláchnuté láhve a dobře uzavřeme. Pije se vţdy před obědem a před večeří malá sklenička. Často se uţívá také velmi jednoduchý nálev, připravený jen z květŧ jablečníku, který skvěle slouţí pro úpravu srdečního rytmu: Jedna polévková lţíce suchých květŧ jablečníku se přelije šálkem vařící vody a nechá 10 minut vyluhovat. Přecedí se a pije jednou denně, vţdy před hlavním jídlem.
JABLOŇ JABLOŇ DOMÁCÍ Čeleď růžovitých (Rosaceae) MALUS DOMESTICA Borkh. Jabloň domáca (s) r Apfelbaum (n) Apple Tree (a) Pommier commun (f) Manzano (š)
1) Jabloň domácí je strom, jehoţ větve nekolcovatí. Mladší větévky jsou plstnaté, listy vejčitě eliptické, na bázi zaokrouhlené, drobně pilovité, na líci tence a na rubu hustě plstnaté. Květy jsou bílé, rŧţové nebo načervenalé. Plodem je kulovitá malvice – jablko o prŧměru alespoň 5 centimetrŧ, krátce stopkaté, sladkokyselé, zelené, ţluté nebo červené. 2) Jabloň je typický strom českých zahrad, pěstovaný v mnoha kultivarech. 3) Pouţitou drogou jsou nejčastěji jablka (Fructus mali domestici), sbíraná na podzim, v době plné zralosti. Zřídka bývá drogou i květ. 4) Čerstvé jablko obsahuje asi 83% vody, 13% extraktivních látek, bílkoviny, vlákniny, minerální soli, vitamíny, organické kyseliny atd. Slupky obsahují tanin, škrob, barvivo a další látky. 5) Jablka jsou výtečným dietním pokrmem. Jiţ farář Sebastian Kneipp v roce 1886 doporučoval jako „pokrm velmi krvi prospěšný“ krajíc suchého chleba a jablko. Jablka oboustranně regulují stolici, při zácpě projímají, při prŧjmu staví. Měli bychom je podávat všude tam, kde hrozí edémy, i při ţloutenkách rŧzného pŧvodu. Také významně zlepšují krevní obraz. Při chorobách srdce, ledvin, při vysokém krevním tlaku a při otylosti doporučujeme jednou týdně zařazovat tzv. Jablečný den“, při kterém se jedí pouze jablka v mnoţství 10 aţ 12 kusŧ za den. Lidé trpící při odlehčení ţaludku potíţemi mohou přikusovat kousek černého chleba. Při všech formách revmatismu je vhodná podzimní jablečná kŧra, při které se konzumuje po dobu 3 týdnŧ jeden kilogram jablek denně. U těţších forem kŧru prodlouţíme na 100 dní, coţ představuje celkovou konzumaci asi 100 kg jablek. Při léčbě jablečnými produkty se v rámci moţností vystříháme konzumace lékŧ. Zvláštním prostředkem je mléčná jablečná syrovátka: Jablečný mošt nebo víno smícháme s kvalitní pramenitou vodou a s mlékem ve stejném poměru a vše zahřejeme asi na 90°C. Pŧsobením teploty a organických kyselin se mléko srazí a vzniklou tekutinu pak přefiltrujeme přes čisté plátno. Výrobek pijeme pokud moţno vlaţný a mŧţeme jej mírně přisladit medem. Nápoj je velmi výţivný, zlepšuje chuť k jídlu, čistí jazyk, podporuje trávení, čistí kalnou moč, coţ je dŧleţité zejména v geriatrii, sniţuje horečku, zlepšuje krevní obraz, uvolňuje hleny, tlumí kašel a celkově zlepšuje prŧběh výţivy. Proto je vhodný při chorobách dýchacích cest, při chorobách trávicího ústrojí, při krevních chorobách, při celkovém oslabení, při infekčních chorobách, často spojených s odmítáním jídla, v rekonvalescenci apod. V chladničce nápoj vydrţí 2 aţ 3 dny. Syrovátku podáváme v těţkých stavech po lţících, později po pohárech, vţdy však mezi jídly, nejvíce asi 0,3 litru denně. 6) Mŧţeme také pouţívat jablečný čaj zhotovený tak, ţe tenké plátky jablek přelijeme vroucí vodou a vše necháme asi 10 minut vyluhovat. Velice se doporučuje přídavek jabloňového květu, který účinky zesiluje. 7) Pro denní nápoj připravujeme základní směs ze 2 dílŧ listŧ ostruţiníku lesního a jablečných slupek a po 1 dílu lesního jahodníku a maliníku. Základní směs doplňujeme v poměru 1:1 aţ 2:1 bylinným ochucovadlem, kterým mŧţe být máta, mateřídouška nebo například bazalka. Sloţení ochucovadla občas měníme,
aby se nevytvořil návyk. 8) Při únavě, bolestech svalŧ a kloubŧ, vysokém krevním tlaku, potíţích se srdcem, edémech srdečního i ledvinového pŧvodu, obezitě, v horkém počasí apod. doporučujeme následující nápoj: Ráno a večer smícháme 2 čajové lţičky pravého jablečného octa (pozor na tzv. ochucené octy, které jsou z nutričního hlediska i z hlediska léčebného bezcenné, často aţ škodlivé) s 1 čajovou lţičkou medu ve sklenici pramenité vody a nápoj vypijeme. 9) Plody a jiné části jabloně se v homeopatii nevyuţívají, ale přesto je moţné i zde vyuţít léčebných vlastností tohoto stromu. Je obecně známo a také se traduje, ţe nejhodnotnější částí jablka je jeho slupka a ţe zejména pod jejím povrchem se skrývá největší obsah látek. Jako všechny projevy lidové moudrosti mají i tyto pověsti racionální základ, protoţe nejúčinnější látky jablka, od minerálních solí, přes organické kyseliny aţ po pektiny, jsou skutečně obsaţeny v kŧře plodu – v čerstvé, ale i sušené slupce jablka, protoţe při sušení slupek se všechny látky zachovávají v maximální účinnosti. Naproti tomu ale je jabloňový květ, přes jeho vzhled a vŧni, pro homeopatii nepouţitelný. Homeopatický přípravek se tedy připravuje z jablečné kŧry, ovšem sušené a skladované při umělém světle, protoţe právě umělé světlo potencuje účinnost látek v kŧře. Tinktura se připravuje podle §4 s drobnou odchylkou tak, ţe se slupky bezprostředně před zpracováváním pomelou na prášek, jehoţ jeden hmotnostní díl se smíchá se sedmi hmotnostními díly lihu 70%. Výsledkem je esence v potenci D1, ve které se také pouţívá. Uţívá se tak, ţe nejprve se týden podává 3krát denně 6 kapek, po jídle, a potom 30 dní 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Uţívá se hlavně při vysokém krevním tlaku, chorobách srdce, chorobách ledvin (například při glomerulonefritidě) a močových cest. Jinak se mŧţe uţívat stejně jako v alopatii, přičemţ je zde opět výhoda moţného operativního pouţití.
JAHODNÍK JAHODNÍK OBECNÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) FRAGARIA VESCA L. Jahoda obyčajná (s) e Walderdbeere (n) Wild Strawberry (a) Fraisier des bois (f) Fresa, Fragaria (š)
1) Jahodník obecný je trvalka asi 10 aţ 15 cm vysoká, s větveným oddenkem a přízemní listovou rŧţicí. Dlouze řapíkaté listy jsou trojčetné, pilovitě zubaté. Podzemní částí je rozvětvený oddenek. Květy mají 5 kališních lístkŧ a 5 bílých lístkŧ korunních. Plodem jsou drobné naţky na zduţnatělém lŧţku. Kromě jahodníku obecného se ve fytoterapii pouţívá také jahodník vyšší – truskavec (Fragaria moschata Duch.), jahodník chlumní (Fragaria viridis Duch.) a další druhy, které se odlišují jen několika botanickými znaky a mezi kterými z hlediska léčebného vyuţití neděláme rozdíl. 2) Jahodník je hojně rozšířená bylina, roste zejména na lesnatých stráních. 3) Předmětem sběru je list (Folium fragariae), sbíraný v době květu, nejlépe v květnu, brzy zrána kolem sedmé hodiny. Léčebně se ovšem vyuţívají i samotné jahody. 4) Listy obsahují flavonoidy, kvercitrin a kvercetin, třísloviny, vitamín C, silici, draslík a další látky. Plody jsou silně cukernaté a obsahují pektiny, organické kyseliny, aromatické látky, antokyan, fragarin aj. 5) Droga má močopudný účinek a pouţívá se také při infekčních prŧjmech. Pŧsobí na rozpadávání močových konkrementŧ, zlepšuje metabolismus kyseliny močové, sniţuje lámavost vlásečnic. Jahodník většinou zařazujeme do tzv. základních čajových směsí, protoţe jeho fyziologické účinky jsou malé a přitom příjemně aromatizuje bylinnou směs. Plody jsou vhodné zejména při léčbě revmatismu. 6) Zpravidla podáváme nálev, při léčbě prŧjmŧ ovšem přednostně odvar. 7) Droga se přidává do nejrŧznějších směsí a je vhodná i pro dlouhodobé uţívání. Plody jsou značně alergotropní. Nebezpečí vzniku alergie je moţno utlumit současným podáváním s mlékem, pokud ovšem nemocný není téţ na mléko alergický. Pěstované odrŧdy jahodníku léčivý účinek nemají. 8) Pokud nejsme alergičtí, mohou jahody dobře podpořit naši krásu. Čerstvě vytlačenou jahodovou šťávu – v daném případě mŧţe být i ze zahradních jahod – smícháme s trochou smetany a naneseme na tvář. Nejlepší je ponechat směs na obličeji po celou noc a teprve ráno ji umýt teplou vodou. Velmi příjemně se pije čaj, připravený formou nálevu z listŧ a kořenŧ. Uklidňuje nervy a celkově tonizuje. V některých případech barví moč na červeno, coţ je ovšem neškodné. 9) Jahodník se v homeopatii vyuţívá málo, coţ je vlastně velká škoda, protoţe alopaticky pŧsobí velmi mírně a je nutná dlouhodobá aplikace, zatímco při pouţití homeopatických prostředkŧ se doba aplikace při stejném účinku často zkracuje aţ na jednu třetinu. Vyuţívají se hlavně mladé listy a plody. Mladé listy světle zelené barvy se sbírají těsně před rozkvětem byliny a upravuje se podle § 4, protoţe obsah vody v nich je relativně malý. Mohou se rozmělnit, rozmixovat apod. Oproti klasickému postupu je ovšem změněna doba macerace, která činí jen 10 dní, ovšem jinak se postupuje podle zmíněného paragrafu. Listy se musí sbírat brzy ráno, nejlépe kolem sedmé či osmé hodiny. Zpracovávají se lihem 70%. Vzniklá esence představuje potenci D1, která se ředí aţ na D5 lihem 30%. Uţívá se potence D5, a
to 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Uţití lékŧ je stejné jako v alopatii s tím rozdílem, ţe účinek je zpravidla trojnásobně silnější a aplikace je přitom efektivnější. Esence z čerstvých plodŧ lesních druhŧ jahodníku se vyrábí z dobře vyzrálých plodŧ podle §1 macerací lihem 90%. Potence D1 se zhotovuje ze 2 dílŧ základní esence D0 a 8 dílŧ lihu 40%, další potence se pak připravují běţným zpŧsobem vţdy z 1 dílu základu a 9 dílŧ lihu 40%. Obecně se uţívá potence D4 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem, po dobu asi 2 měsícŧ. Je to vynikající prostředek především pro slinivku, veškeré sliznice střev, ţaludek apod. 10) Těhotné ţeny nosívaly v minulosti na břiše připevněný plátěný váček se sušeným listím lesního jahodníku, coţ mělo přivodit úlevu při těhotenských obtíţích.
JALOVEC JALOVEC OBECNÝ Čeleď cypřišovitých (Cupressaceae) JUNIPERUS COMMUNIS L. Borievka obyčajná (s) r Gemeiner Wacholder (n) Juniper (a) Genévrier commun (f) Enebro, Junípero (š)
1) Jalovec obecný je jehličnatý keř nebo i bohatě větvený stromek, dorŧstající výšky kolem jednoho metru. Jehlice jsou uspořádány v trojčetných přeslenech. Jde o rostlinu dvoudomou, samčí květy má ţlutavé, samičí jednotlivé, zelenavé, šištice bobulovité, zrající 2 aţ 3 roky. Plodem jsou šišticové bobule o prŧměru kolem 5 aţ 7 mm, červenohnědé aţ fialové barvy. 2) Jalovec má rád chudé, písčité a jalové pŧdy. Vytváří někdy aţ tajemně vyhlíţející houštiny. V České republice je chráněný, na Slovensku nikoli. Hojný je zejména na Valašsku a na moravsko-slovenském pomezí. 3) Plody (Fructus juniperi) se sbírají na podzim druhého roku. Po usušení mají pryskyřičnaté aroma a kořenitou chuť. Dřevo (Lignum juniperi) se sbírá na podzim a v zimě. V České republice je sběr zakázán a pro farmaceutické účely se jalovec dováţí, zejména z Albánie. 4) Nejdŧleţitější obsahovou látkou je silice, bohatá na terpeny. Dále zde nacházíme cukry, pryskyřice, třísloviny, flavonoidy, hořčinu juniperin, vitamín C, organické kyseliny, soli vápníku a draslíku, kaučuk, terpinol, prchavý olej a další účinné látky. 5) Jalovcové drogy patří mezi léčiva, jejichţ indikační okruh byl v moderní fytoterapii zcela přehodnocen. Jalovčinky například pŧsobí jako vysoce účinné diuretikum, ale přitom dráţdí ledviny, takţe byly z uţívání v urologii vyřazeny. Jejich doménou se stala revmatologie, kde se uplatňují v léčbě bolestí kloubŧ a páteře. Umějí také zlepšit trávení, odstranit bolesti ţaludku spojené s nedokonalým trávením a zlepšují hospodaření organismu se ţlučí. Jalovcová silice, podávaná zevně vhodným zpŧsobem například ve formě mastí nebo oleje, pŧsobí dráţdivě, a to jak lokálně, tak i na reflexních ploškách příslušných orgánŧ. Mŧţe se jí uţít jako derrivans, tedy dráţdivého prostředku, zlepšujícího místní prokrvení a urychlujícího hojivé reparační procesy. 6) Nejčastěji pouţívanou lékovou formou byl dříve nálev z drcených jalovčinek, podávaný pro své močopudné pŧsobení. Od takového uţívání se ustupuje a jalovčinky se obyčejně podávají syrové, k přímé konzumaci formou rŧzných kúr. Někteří autoři radí při uţívání celých plodŧ nepřekročit dávku 4 aţ 6 kusŧ denně. To je ovšem podle našeho názoru značný alibismus, který sniţuje léčebný účinek. Při vnitřním pouţívání se podává silice v dávce 2 aţ 5 kapek, ovšem velmi opatrně, nejlépe rozmíchaná třeba v trošce mléka. Častější je ovšem zevní podávání silice při neuralgiích, artralgiích apod. Z jalovcového dřeva se zásadně připravuje odvar. 7) V současnosti se čajová forma pouţívá pouze v čajových směsích s drcenými jalovčinkami. Vhodnými doprovodnými drogami jsou například vřes, kořen jehlice, kořen lékořice, kořen libečku nebo nať rdesna ptačího. Při léčbě jalovcem je nutná značná opatrnost. Absolutní kontraindikací je glomerulonefritida, nefroskleróza a relativní kontraindikací je gravidita a prŧběh kojení. 8) Podle Kneippa, Weisse a Franěce se jalovcová kúra uţívá při revmatickém a zánětlivém postiţení kloubŧ a páteře takto: První den sníme 3krát denně 1 jalovčinku, druhý den 3krát 2 jalovčinky, třetí den 3krát 3 jalovčinky, a tak
postupujeme aţ po 21. den, který je bodem obratu, kdy sníme 3krát 21 bobulek. Od tohoto dne začneme mnoţství bobulek opět plynule po jedné sniţovat na základní dávku, takţe například 22. den sníme uţ jen 3krát 20 bobulek. Celá kúra trvá 42 dní. Kaţdou dávku přitom dŧkladně rozmělníme a zapijeme pŧllitrem šípkového čaje. Zkrácenou kúru s bodem obratu při 3krát denně 15 kuličkách pouţíváme při ţaludečních potíţích vzdorujících mírnější léčbě. Kúru lze opakovat nejdříve po pŧl roce, doporučujeme ji však provádět jen jednou za rok. Z léčby jsou však vyloučeny osoby, které prodělaly zánět ledvin jakéhokoli typu před méně neţ 5 lety. V případě alergie na jalovčinky, coţ je dost vzácné, mŧţe nemocný začít vnímat bolest ledvin jiţ při lehkém poklepu. Pak ovšem musíme léčbu ihned přerušit a několik dnŧ pouze pijeme urologický čaj, dokud bolest neustane. Další pokračování léčby je ovšem zcela vyloučeno. Tato moţnost je sice naštěstí velmi řídká, ale je nutné o ní vědět. 9) Droga z jalovce v alopatické formě má bohuţel relativně malou moţnost vyuţití, protoţe v dané podobě je krajně nevhodná pro nemocné s jakoukoli potíţí ledvin a v širších souvislostech také látkové výměny, coţ podle našich zkušeností reprezentuje více neţ šedesát procent naší populace. Proto právě homeopatie umoţňuje pouţívání jinak nepouţitelných látek z jalovce právě u těchto případŧ. Homeopatická esence se vyrábí z čerstvých plodŧ, sbíraných v období říjen aţ listopad, nejlépe kolem jedenácté hodiny dopolední. Jalovčinky co nejvíce rozmělníme a upravujeme podle §4 lihem 75% po dobu 8 dní. Získáme tak esenci D1, kterou pak dále ředíme lihem 30% aţ na potenci D4, ve které se převáţně uţívá. Ve vzácných akutních případech doporučujeme potenci D14, s dávkováním 4krát denně 9 kapek, po jídle, po dobu 7 týdnŧ. V potenci D4 se uţívá 3krát denně 7 kapek, po jídle, po dobu 30 dní. Jak uţ bylo řečeno, aplikace je stejná jako v alopatii s tím, ţe neplatí omezení ani pro nemocné s ledvinovými potíţemi.
JANOVEC JANOVEC METLATÝ Čeleď bobovitých (Fabaceae) SAROTHAMNUS SCOPARIUS Wimmer Prútnatec obyčajný (s) r Besenginster (n) Broom (a) Genet de balais (f) Retama de escobas (š)
1) Janovec metlatý je aţ jeden metr vysoký polokeř se zelenými, lysými, hranatými, prutovitými větvemi, řídce porostlými drobnými trojčetnými lístky. Velké pyskaté květy jsou jasně ţluté. Kvete v červnu. Plodem jsou lusky. 2) Janovec má rád okraje lesŧ a suché, písečné pŧdy. Vápencovému podkladu se vyhýbá. 3) Drogou je květ (Flos spartii scoparii), výjimečně kvetoucí konce větviček. Droga je zařazena mezi prudce pŧsobící aţ toxické. V současné době se uţívá ojediněle. Droga obsahuje četné alkaloidy, vŧdčím je spartein, dále cytisin, genistenin, sarotamin, ţlutý krystalický glykosid scoparin a další látky jako silice, organické kyseliny, ţluté barvící hořčiny apod. 5) Ačkoli je bylina označována za jedovatou, její toxicita se nemŧţe srovnávat se „skutečně“ jedovatými bylinami, třeba s rulíkem, omějem apod. Proto mŧţe být při opatrném podávání pouţívána i vnitřně. Na přelomu 19. a 20. století byly účinné látky drogy intenzivně zkoumány především jako kardiotonikum. Pak byla droga vytlačena digitalisem (náprstníkem) a ještě později syntetickými látkami. Proto bylo od aplikace v této oblasti upuštěno. Janovec metlatý byl oblíbenou bylinou bylináře Karla, který ji uţíval zejména k léčbě proteinurie, tzn. na odstraňování bílkovin v moči. Podával drogu jako nálev po jídle nebo mezi jídly, obyčejně denně 4 poháry po 100 aţ 125 ml. Dále jí přidával do směsí, určených k rozpouštění nebo vyhánění ledvinových kamenŧ a písku, a při řezavce, doprovázející záněty dolních cest močových. 6) Vnitřně se podává nálev. Při pouţití drogy samostatně se podává po pohárech, při kombinaci s jinými bylinami pak po šálcích. Tinktura má podobné účinky jako adrenalin, zastavuje krvácení zubŧ, z nosu, i krvácení gynekologické. Je také lékem volby při úporných bolestech hlavy. Dávkování u ţen je 15 aţ 20 kapek, u muţŧ 20 aţ 25 kapek aţ 4krát denně, před jídlem. Nepodává se ovšem déle neţ týden. 7) Uvedené dávky nesmí být v ţádném případě překročeny a droga samotná není vhodná pro dlouhodobé podávání. Hraniční dobou je asi jeden měsíc. Drogu pokládáme za zastaralou. Při aplikaci se musí dbát na to, aby neobsahovala semena, která jsou z celé byliny nejtoxičtější. Bylinář Franěc měl úspěch při podávání této drogy při některých formách srdeční slabosti, málo reagujících na běţnou farmakoterapii. 8) V naší praxi dáváme přednost vnitřnímu podávání drogy v homeopatické podobě, jak je uvedeno dále. Při vnější aplikaci pak naopak volíme koncentrovanější nálev, hlavně pro omývání ekzémŧ a psoriatických loţisek. U Mességuéa jsme se poučili o velikých úspěších při aplikaci drogy pro koupel rukou a nohou. Provádíme vţdy jeden den koupel rukou a druhý den koupel nohou, postačí vţdy 10 minut. Koupele významně podporují vylučování moče, zejména u starých muţŧ. Doba léčby mŧţe být nepřerušovaně aţ 3 měsíce, koupele se berou denně nebo obden. Kromě toho také mírně zvedají krevní tlak a příznivě ovlivňují funkci ţláz s vnitřní sekrecí. Platí to především u poruch štítné ţlázy, kde aplikaci této byliny povaţujeme za jednu ze základních léčebných metod.
9) Vhodné je pouţití homeopatické úpravy janovce zejména v kardiologii jako kardiotonika a pak v oblasti močových cest (ledvinové kameny, záněty močových cest). Homeopaticky se esence připravuje z čerstvých květŧ, které se sbírají v době největšího rozkvětu, tj. v březnu aţ dubnu, nejlépe kolem patnácté hodiny. Upozorňujeme, ţe sušené květy, pouţívané někdy v alopatii, nejsou pro homeopatii vhodné. Čerstvé květy se zpracovávají podle §2. Podáváme obvykle tinkturu v potenci D3.
JARMANKA JARMANKA VYŠŠÍ Čeleď miřikovitých (Apiaceae) ASTRANTIA MAJOR L. Jarmanka väčšia (s) e Grosse Sterndolde (n) Greet master wort (a) Astrance a larges feuilles (f) Astrancia mayor (š)
1) Jarmanka vyšší je asi pŧl metru vysoká trvalka s lodyhou po celé délce chudé větvenou a málo olistěnou. Přízemní listy jsou velmi dlouze řapíkaté, obvykle pětidílně dělené, obvejčité, pilovitě zubaté. Drobné bílé květy stojí v malých úţlabních nebo vrcholových okolících. Plodem jsou asi 5 mm dlouhé naţky. Kvete v červenci a srpnu. 2) Jarmanka je hojná, roztroušeně rostoucí bylina. Mŧţeme jí najít ve stinných lesích a vlhčích houštinách. 3) V minulosti býval hlavní drogou oddenek (Rhizoma astrantiac), sbíraný na podzim. S ohledem na jeho mírnou toxicitu, vyvolávající občas nevolnost, se dnes více uţívá droga naťová (Herba astrantiae), která se sbírá v době květu, nejlépe mezi devátou a desátou hodinou. Droga má aromatickou vŧni a kořenitou chuť. 4) Droga je málo prozkoumaná, z obsahových látek se udávají především silice, hořčiny, saponiny a třísloviny. 5) Jarmanka se uţívá hlavně pro zlepšení trávení a jako prostředek močopudný. Zevně se uţívá jako antialergikum – k proplachŧm nosu při alergické rýmě, k omývání a koupelím ekzémŧ apod. V některých případech lze inhalací potlačit začínající astmatický záchvat. 6) Podáváme buď nálev, a to při zvyšování chuti k jídlu, nebo odvar pro zevní pouţití. Je ovšem moţné aplikovat i prášek, 4krát denně na špičku kulatého noţe aţ pŧl čajové lţičky. V případě vyuţití pro inhalaci se vaří 1 polévková lţíce drogy asi v 1 litru vody a inhaluje se maximálně 10 minut, jednou nebo dvakrát během dne. 7) Naťová droga se běţně přidává do čajových směsí, coţ pokládáme za vhodnější neţ samostatné pouţívání. Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání, také nedoporučujeme uţívat vyšší dávky. Protialergické pŧsobení je sice v řadě případŧ velmi výrazné, ovšem před prvním pouţitím doporučujeme opatrné otestování osobní snášenlivosti. Drogu nedoporučujeme těhotným a kojícím ţenám. 8) Při nechutenství se nám nejlépe osvědčila forma bylinného balzámu, jehoţ příprava je popsána v obecné části 1. dílu. 9) Protoţe jarmanka není z hlediska fytoterapeutického vyuţití příliš probádaná bylina, coţ samozřejmě omezuje moţnosti její aplikace, je její homeopatická aplikace velmi vhodná, neboť dává vyniknout mnoha nesporně uţitečným vlastnostem této byliny. Homeopaticky se zpracovává čerstvý list, sbíraný v červnu a červenci, obyčejně kolem desáté hodiny dopolední. List se zpracovává podle §2 lihem 90%. Vzniklá esence má potenci D0 a dále se ředí lihem 30% aţ do potence D4. V této potenci se obecně uţívá 3krát denně 8 kapek, po jídle. Aplikace homeopatické tinktury je nejvhodnější právě jako antialergikum, zejména při alergických projevech na pokoţce. V těch případech se uţívá vnitřně i zevně ve formě mazání, obkladŧ. 10) Nejvhodnější vyuţití jarmanky je ve světě uváděno především pro zvýšení tvorby ţaludečních šťáv. Vynikající je jiţ zmíněný balzám, který mŧţeme zhotovit následujícím zpŧsobem: Osmdesát gramŧ sušené natě jarmanky přidáme do 175 ml
lihu nebo alkoholu 40% a 4 dny necháme přikryté stát. Potom přidáme ještě 200 g medu, promícháme a znovu necháme 5 dnŧ stát. Potom pečlivě propasírujeme přes sítko z umělé hmoty nebo nerezu. Uţíváme 3krát denně 1 čajovou lţičku tak, ţe 1 lţičku balzámu rozmícháme ve 125 ml převařené vody a uţíváme před jídlem. Je zajímavé, ţe uţ Matthioli doporučoval podobné podávání jarmanky v tzv. medové břečce. Jako prostředek proti ledvinovým kamenŧm a na ledviny vŧbec se doporučoval pak odvar ve víně: Pŧldruhé čajové lţičky přidáme do 0,3 litru červeného vína a necháme 3 minuty na mírném ohni vařit. Pak necháme 10 minut odstát a přecedíme. Pije se pouze jedenkrát denně. Odvar pomáhá rovněţ proti dně, coţ je logické v souvislosti s činností ledvin, pŧsobí proti křečím a zároveň posiluje nervovou soustavu. Mŧţeme ovšem pouţít i nálev z 1 čajové lţičky natě na sklenici vody: Nať přelijeme vařící vodou a necháme přikrytou 10 minut vyluhovat. Pijeme 3krát denně, před jídlem.
JASAN JASAN ZTEPILÝ Čeleď olivovitých (Olivaceae) FRAXINUS EXCELSIOR L. Jaseň štíhlý (s) e Gemeine Esche (n) Ash Tree (a) Frene élevé (commun) (f) Fresno elevado (š)
1) Jasan ztepilý je mohutný, pozdě pučící strom se vstřícnými, křiţmostojnými, lichozpeřenými aţ sedmojařmými listy, na obvodu ostře zoubkovanými. Květy jsou oboupohlavní, ale téţ rozlišené na samčí a samičí, dvoučetné. Plodem jsou křídlaté naţky, visící v hustých svazcích. Jasan patří k tzv. základnímu souboru evropských smíšených nebo listnatých lesŧ. Najdeme jej v luţních lesích, stejně jako ve společenstvech horských porostŧ. 3) Drogou je list (Folium fraxini), sbíraný v letních měsících. Sbíráme jednotlivé listy z lichozpeřených listových vřeten. Jen výjimečně se sbírá i kŧra (Cortex fraxini). Listy obsahují cukry, pryskyřice, flavonové glykosidy, kumarinové látky, organické kyseliny, silici, třísloviny, glukosid fraxin, tanin, inositol, kaučuk, manit a další účinné látky. 5) Droga pŧsobí močopudnč a zvyšuje vylučování kyseliny močové. Proto je její podávání namístě při revmatismu, dně a urátové urolitiaze. Obsahová látka manit zpŧsobuje mírný projímavý účinek drogy, který se uplatňuje zejména v pediatrii. Zevně je droga doporučována zvláště k omývání nehojících se ran, dekubitŧ (odleţenin) a bércových vředŧ. Vhodné je podávání drogy při všech infekčních a horečnatých stavech. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev, ovšem u edémŧ ledvinového pŧvodu se zdá, ţe lépe účinkují vysoké potence homeopatického čaje U10 aţ U12. 7) V revmatologii jasanový list kombinujeme zejména s květem tuţebníku, listem černého rybízu, ale účinná je i kombinace s kořenem jehlice, květem vřesu a natí rdesna ptačího. Pro koupelové vyuţití se nám jako mimořádně vhodná jeví kombinace s natí tymiánu. Podávání drogy nemá ţádné váţnější kontraindikace a nejsou známy ani neţádoucí vedlejší účinky. 8) Jedna z vhodných protirevmatických čajových směsí má následující sloţení: tuţebník jilmový (květ) 100 g jasan ztepilý (list) 50 g černý rybíz (list) 50 g tymián (nať) 30 g jehlice trnitá (kořen) 20 g Podává se formou bylinářského čaje v mnoţství asi 0,75 litru denně. Tento čaj se pije přímo z termosky podle návodu uvedeném v 1. dílu. 9) Jasan ztepilý jako zdroj homeopatických prostředkŧ není příliš známý, coţ je škoda, protoţe jasan má vcelku dominantní postavení v oblasti vylučování tekutin a solí z lidského organismu a také při cukrovce. Účinnost homeopatické jasanové tinktury je ovšem širší, kromě jiného pŧsobí i jako laxativum, zevně při otevřených ranách a bércových vředech. Pro homeopatické zpracování se čerstvý lichozpeřený list sbírá od května do srpna, nejlépe kolem čtrnácté hodiny. List se maximálně rozmělní a zpracovává pak podle §2 s lihem 70%. Získáme tak základní esenci D0, která se dále ředí lihem 40% aţ do potence D5. Obecně se uţívají potence D4 a D5 při dávkování 3krát denně 7 kapek, před jídlem, pod dobu 30 dní.
Nejúčelnější aplikace jsou při nemocech ledvin se zadrţováním vody, při kloubních onemocněních (vyplavování solí) a také jako pomocný prostředek při léčbě cukrovky, kde ovlivňuje zejména hladinu cukru v krvi. Mŧţe se vyuţít i pro výplachy, obklady a koupele, zejména při bércových vředech. 10) Velice oblíbený strom, a to uţ z dob pŧvodních amerických obyvatel, je jasan americký (Fraxinus americana), který se ovšem od našeho jasanu ztepilého příliš neliší. Někdy se mu také říká strom Američanŧ, nejen proto, ţe z něj vyrábějí profesionální baseballové pálky, ale především pro jeho všestrannou uţitečnost. Ze dřeva jasanu amerického se vyrábí skoro vše, jak říkají Američané: od kostelních lavic přes atletické nářadí aţ po léčebné prostředky. První osadníky Ameriky poučili Indiáni nejen o jeho moţném vyuţití, ale i o medicínské uţitečnosti všech jeho částí. Indiáni z Connecticutu léčili štávou jasanu vnější nádorová onemocnění, coţ bylo ověřeno Lonnim. U kmenŧ ve státě Maine pouţívali odvar z listŧ jako antiseptický prostředek pro vyčistění ţen po porodu. Kmeny Delaware připravovaly čaj z kŧry jako prostředek proti vředŧm v hlavě a ekzémŧm. Čaj z listŧ jasanu také slouţil k vyhánění cizopasníkŧ z těla. Semeno jasanu amerického se odedávna uţívalo jako afrodisiakum, diuretikum, pro podporu chuti k jídlu a proti horečkám. V 19. století doporučovali američtí lékaři uţívání jasanu místo kamence proti drobným krvácením, k podpoře dávení a pro celou řadu dalších potíţí. Jasanový list je kromě jiného i výborným prostředkem proti skleróze: Dvacet pět gramŧ sušených listŧ se přidá do 1 litru studené vody a nechá krátce zavařit, pak se nechá 10 minut vyluhovat a přecedí se. Pije se po troškách přes celý den. Podobně se zhotovuje z 1 polévkové lţíce na šálek vody odvar, který se opět nechá přejít varem, 10 minut vyluhovat a pak přecedí. Je také účinným prostředkem proti skleróze, ovšem pije se 3krát denně mezi jídly.
JEČMEN JEČMEN DVOUŘADÝ Čeleď lipnicovitých (Posceae) HORDEUM DISTICHON L. Jačmeň dvojradový (s) e Zweizeilige Gerste (n) Tworow Barley (a) Orge á deux rangs (f) Cebada pamela (š)
1) Ječmen dvouřadý je jednoletá kultivovaná obilovina se stébly asi jeden metr vysokými, se dvěma řadami fertilních kláskŧ a ve zralosti se dvěma řadami obilek. Vřeteno je pevné, nelámavé, na hranách chlupaté, plucha středního klásku má v trojici aţ 15 cm, pluchy postranních kláskŧ jsou uťaté, obilky zpravidla okoralé. 2) Ječmen je výhradně pěstovaná rostlina. 3) Pouţívanou drogou bývají obilky (Fructus hordeij, známé jako obilovina ječmen, někdy ovšem i ječná sláma (Stramen hordei). 4) Ječmen obsahuje aţ 30% vláknin, 40% škrobu, 10% dextrinu, 3% maltozy a glukózy, 11% bílkovin, 2% tuku, 3% minerálních solí, především křemičitých, hořečnatých a fosforečných, a malé mnoţství dalších látek. Z ječmene se vyrábí slad a kroupy. 5) Farář Sebastian Kneipp psal:"… měl-li nemocný horečku, srážel ji účinně vodou z ječmene. Tehdy nebyli lidé tak nervosní, jako dnes (1888!). Voda tato jest žlutohnědá a chutná dosti dobře. Voda z ječmene má trojí účinek: chladí, očisťuje a vyživuje. Postačí svařit rozemletý ječmen ve vodě a každou hodinu nemocnému podat dvě nebo tři polévkové lžíce. Kdo je nemocen na játra, měl by brát každou hodinu jednu polévkovou lžíci odvaru z ječmene. Lepši je připravit odvar z ječmene spolu se třemi lístky muškátu. Odvar čistí i žaludek. Chceme-li působit na ledviny, měli bychom spolu s ječmenem vařit trochu rozmarýnu. Moč se zakalí, ale ledviny tak vyčistí. Ječný odvar je účinný i při zevní aplikaci, v podobě obkladu na otoky. Obklad se ovšem musí měnit každou hodinu a léčba provádět několik dní.“ Ke Kneippovým doporučením jistě není třeba nic dodávat, snad jen to, ţe sladový výtaţek je pokládán za velmi výţivnou potravinu a je doporučován v rekonvalescenci po těţkých onemocněních a také tehdy, je-li nějak vydatnost výţivy ohroţena. Výtaţek je také obsaţen v přípravcích Malcao, Ovomaltine a dalších. 6) Tzv. ječmenná voda neboli ječný odvar se připravuje povařením 1 polévkové lţíce mletého ječmene asi po dobu 5 minut, maximálně však 8 minut, v 0,3 litru vody. Před uţíváním je moţné jej přecedit. Ječnou slámu vaříme 10 minut, vývar se pouţívá pro zevní koupelová ošetření, a proto se také doporučuje větší koncentrace. 7) Podávání ječmene nemá váţnější kontraindikací. Ani ječmen ani ječnou slámu zpravidla nemícháme do bylinných směsí. 8) Odvar z ječné slámy pouţíváme při koupelích nebo na obklady míst postiţených lupenkou či těţšími formami ekzémŧ, nebo na koupele nohou při bolesti kloubŧ a při edémech v oblasti kotníku. Koupel má trvat 10 aţ 15 minut a provádí se obyčejně obden. Celá kúra pak trvá 3 týdny. 9) Tinktura z ječmene se samostatně v homeopatii neuţívá celkem oprávněně, protoţe nemá výraznější léčivé účinky. Na druhé straně není zcela zanedbatelné vyuţívat vlastností ječmene pro posilování a umocňování účinku lékŧ i potravin. Z toho pak vyplývá i moţnost potencování homeopatických lékŧ, především tinktur, podobně jako například u ovsa.
Posilující extrakt se vyrábí následujícím postupem: Dvě lţíce čerstvého ječmene se vaří 15 minut v 0,6 litru vody. Vzniklý odvar necháme 15 minut ustát a pak jej odpařujeme v lázni tak dlouho, aţ zŧstane asi 300 ml extraktu. Ten pak konzervujeme přidáním 300 ml lihu 96%, vše protřepeme a na papírovém filtru přefiltrujeme. Extrakt o potenci D0 pak ředíme aţ na D3 lihem 60%. Tinkturu ředění přidáváme do směsí tinktur, které slouţí pro regeneraci a posilování. Podíl ječmene by přitom neměl přesahovat 35% výsledné směsi. 10 ) Pro velice zesláblé jedince nebo pro rekonvalescenty po těţkých chorobách doporučujeme další ječnou vodu, tentokrát podle Stacha, který uvádí tři zpŧsoby přípravy: 1. Sedmdesát gramŧ potravinového ječmene se vaří v 0,75 litru vody, přecedí a nechá vychladit. Pije se chladné. 2. Tři hrsti ječmene se vaří 3 hodiny v 1,5 litru vody. Přecedí se a celé mnoţství se vypije natřikrát, přes den. 3. Sedmdesát gramŧ neloupaného ječmene a 35 g opraných a nakrájených rozinek vaříme v 1,5 litru vody, aţ ječmen popraská. Vyvařenou vodu doplníme a opět krátce vaříme. Pak přecedíme a necháme vychladnout. Potom do chladného odvaru přidáme kŧru ze 3 citrónŧ, 70 gramŧ sucharŧ a necháme 2 hodiny stát. Přecedíme, přidáme 0,15 litru vína a 4 lţíce ovocného sirupu nebo cukru. Promícháme a uţíváme přes den. Přes noc skladujeme v chladničce. Na nízký krevní tlak velmi dobře pŧsobí syrová kaše z ječmene: Vezmeme 2 aţ 3 lţíce sladového ječmene, pomeleme na kávovém mlýnku a smícháme se 2 aţ 3 polévkovými lţícemi studniční nebo minerální vody bez uhličitanŧ (nešumivé). Necháme alespoň 8 hodin přikryté talířem stát. Buď ráno, nebo večer před jídlem rozmícháme s čerstvým ovocem a sníme. Odvar z ječmene se podává i malým dětem při zánětu tlustého střeva: Deset aţ 15 g ječmene dáme do 0,5 litru studené vody a 10 minut na velmi mírném ohni přikryté vaříme. Odstavíme a necháme 25 minut vyluhovat, pak přecedíme. Přes celý den podáváme dávky po 2 aţ 3 polévkových lţících.
JEHLICE JEHLICE TRNITÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) ONOSIS SPINOSA L. Ihlica třnistá (s) e Dornige Hauhechel (n) Restharrow (a) Onosis épineux (f) Detienebuey (š)
1) Jehlice trnitá je polokeř, dorŧstající výšky aţ pŧl metru. Lodyha je na bázi dřevnatá, přímá nebo vystoupavá, větvená, opatřená trny. Malé lístky jsou oválné, trojčetné, drobně zoubkovaně pilovité. Narŧţovělé aţ červenofialové, zřídka bílé květy mají typické uspořádání motýlokvětých rostlin. Rostlina je ţláznatě pýřitá, plodem jsou lusky. 2) Jehlice roste hojně na suchých, slunných stráních, zejména však na vápencovém podkladě. Kvete od června do září. 3) Pouţívanou drogou je kořen (Radix ononidis), sbíraný přednostně v říjnu nebo v listopadu, případně i na jaře v březnu nebo dubnu, nejlépe kolem čtrnácté hodiny. Droga má kořenitou, trpce nasládlou chuť a slabé aroma. 4) Hlavními účinnými látkami jsou flavonoidy, dále pak triterpenové sloučeniny a silice. Droga má slabé estrogenní a silnější kortikoidní pŧsobení. 5) Droga je indikována zejména při urátové urolitiaze, protoţe zvyšuje vylučování kyseliny močové. Mŧţe se také pouţít při zánětlivých procesech v ledvinách a v močových cestách. Pŧsobí také jako antirevmatikum a při léčbě dny. Účinek drogy se trochu podobá účinku kortizonu, takţe jej jehlice mŧţe částečně nahradit. Kromě toho má droga příznivý vliv na látkovou výměnu, na lymfatický systém a na funkci ţláz s vnitřní sekrecí. Mírně zvyšuje krevní tlak, prohlubuje práci srdce a léčivě pŧsobí na hemoroidy, a to vnitřně i zevně. Jehlice je však lékem i na tzv. meteorotropní revmatismy, které se projevují kloubovými, svalovými a podobnými bolestmi a které citlivě reagují především na změny počasí. Je i léčivem volby u edemŧ srdečního a ledvinového pŧvodu. 6) Při samostatném podávání drogy doporučujeme aplikovat nálev podle obecných pravidel. Při nutnosti delší aplikace je nutné léčbu po 3 týdnech přerušit na 4 aţ 7 dní. Při vlastní léčbě podáváme čaj pouze 5 aţ 6 dnŧ v týdnu. Obojí omezení je nutné pro nepříjemnou schopnost drogy vyplavovat některé minerály. 7) Drogu raději kombinujeme do směsí, zejména s kořenem libečku, se semenem nebo kořenem petrţele, s kořenem celeru, s natí svízele syřišťového, s oddenkem pýru, listem medvědice nebo i květem vřesu. Případnou kombinaci s celíkem zlatobýlem je třeba pečlivě uváţit, protoţe taková směs pŧsobí někdy nevyzpytatelně – někdy je velmi účinná, jindy se chová netečně nebo dokonce účinnost sniţuje. Aplikaci je třeba řešit individuálně. Drogu proto nedoporučujeme uţívat dlouhodobě. 8) Při antirevmatické aplikaci doporučujeme drogu kombinovat s drcenými jalovčinkami a kořenem petrţele (ţeny), případně s kořenem celeru (muţi). 9) Homeopatická tinktura z jehlice, zejména z kořene, je poměrně oblíbená, protoţe pŧsobí stejně jako alopatické léky, vyrobené z kořene, ovšem nemá vedlejší účinky a není tak náročná na přípravu. Nejjednodušší je sice zhotovení tinktury z čerstvých květŧ jehlice, ovšem nejúčinnější je tinktura, zhotovená z celé kvetoucí byliny, tedy z kořene i kvetoucí natě. Nejlepší sběr poskytuje jehlice v červnu, kolem deváté hodiny ranní. Esence se získává postupem podle §3, kde vzniká potence D0. Ta se pak dále ředí lihem 50% aţ do potence D4. Obecně se uţívá potence D3 a D4, při dávkování 3krát denně 10
kapek, před jídlem. Tinktura se uţívá jako v alopatii, ale je nutné zdŧraznit především vliv na vylučování tekutin a solí. 10) Velice lahodný a dobře účinkující je tzv. jehlicový koňak. Návod na výrobu je velice jednoduchý: Do jednoho litru obyčejného koňaku či vínovice se přidá 200 g nakrájeného kořene jehlice a nechá se 10 dní vyluhovat, při občasném protřepání a při teplotě prostředí alespoň 30°C. Pak se vše přefiltruje a hotový výrobek se uloţí v chladnu a temnu. Uţívá se několikrát denně 10 aţ 15 kapek, které se přidávají do vody. Jak jiţ bylo řečeno, mŧţeme jehlici rŧzně kombinovat, ovšem mŧţeme ji také při určité opatrnosti uţívat samostatně. V tom případě se doporučuje uţívat, kdyţ je třeba dosáhnout razantnějšího účinku, například při chronickém revmatismu, močovém písku, močových kamenech nebo slabosti močového měchýře, tedy vţdy, kdyţ je třeba podpořit vylučování vody: 1. Dobře pŧsobí odvar ze 2 čajových lţiček pomletého kořene na 200 ml vody, který necháme 8 hodin naloţený ve vodě, potom v jej téţe vodě 10 minut vaříme a necháme 10 minut ustát. Pijeme teplý ráno nalačno a večer před spaním. Kaţdý čtvrtý den odvar vynecháme. 2. Vynikající je také směs na podporu činnosti ledvin: kořen jehlice 40 g list břízy 30 g kořen lékořice 30 g Bere se 1 čajová lţička směsi na 0,15 litru vody, postup je stejný jako u odvaru podle prvního návodu. Pije se pouze jednou denně, ráno nalačno, po dobu tří dnŧ, potom se čaj na 4 dny vynechá a znovu se pije 3 dny. Celkem by kúra měla trvat asi 8 týdnŧ.
JERLÍN JERLÍN JAPONSKÝ Čeleď bobovitých (Fabaceae) SOPHORA JAPONICA L. Sofora japonská
1) Jerlín japonský je akátu podobný keř aţ strom s hustou, rozvětvenou korunou a hladkými, zelenými větvemi. Listy jsou tmavozelené, aţ 25 cm dlouhé, lichozpeřené, čtyř aţ sedmijařmé. Lístky jsou tenké, vejčitě klínovité, na líci tmavé, na rubu jakoby ojíněné. Květ je drobný, ţlutý a připomíná květ rostlin z čeledi motýlokvětých. Květenství vytváří latu, plodem je lusk, nafouklý, mezi semeny přiškrcovaný. Kvete v letních měsících. 2) Druh pochází z Japonska. Často je pěstován v arboretech, v parcích i na zahradách; u nás například v areálu U tří grácií na Břeclavsku, ale i jinde. 3) Drogou jsou květová poupata (Gemmae sophori japonici), ojediněle plody a dokonce i listy. 4) Poupata obsahují aţ 17 % rutinu, dále soforin, quercetin, polysacharidy amlosu a rhamnosu, organické kyseliny a řadu dalších látek. 5) Droga je především vysoce hodnotným zdrojem rutinu, který velmi příznivě ovlivňuje pruţnost a pevnost cévních stěn. Vyuţití rutinu je velice pestré, od křečových ţil, bércových vředŧ, cévních trombóz aţ po záněty ţil apod. Droga se podává také na podporu dýchání při astmatu, přičemţ i mírně sniţuje krevní tlak. Dále je močopudná a celkově posiluje stav CNS, aniţ by však pŧsobila sedativně. Staví také krvácení, vzniklé na základě vyšší prostupnosti cévních stěn. Má výrazné účinky protizánětlivé. 6) Drogu podáváme v podobě krátce, asi 2 minuty vařeného odvaru. Denně podáváme 2 aţ 4 šálky. Tinkturu (bohuţel dostupnou jen z vlastní výroby) podáváme obyčejně 3krát denně po 20 aţ 25 kapkách ţenám a 25 aţ 30 kapkách muţŧm. 7) Drogu mŧţeme podávat samostatně, jakoţ i v libovolných směsích. Nejsou známy ţádné váţnější neţádoucí účinky, ani kontraindikace. Není známa ani toxicita. Drogu mohou uţívat malé děti i těhotné nebo kojící ţeny. Mimořádně účinná je kombinace s plodem nebo květem kaštanu. Kombinace však mŧţeme podávat jedině v podobě tinktury. Proto je vhodné připravit z jerlínu rovněţ tinkturu a pouţívat případně směs obou tinktur. 8) Pro vysoký obsah rutinu dáváme jerlínu přednost před ostatními rutinodárnými drogami, jakými jsou například nať pohanky, nať routy či květ černého bezu, a to zejména při léčbě nejrŧznějších cévních poruch. 9) V homeopatii je pouţití jerlínu celkem nezvyklé, ale jinak veskrze uţitečné. Je to dnes poměrně dostupný a celkem dobře zpracovatelný materiál. Navíc je při vysoké účinnosti zcela bezpečný. Zpracovávají se poupata, která sbíráme nejlépe v červnu a červenci krátce před polednem. Zpracováváme je podle §3 lihem 90% a pak dále potencujeme aţ do ředění D5 lihem 40%. Obecně se pouţívá střední potence D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, po jídle. Uţívá se podobně jako v alopatii, ale zvláště při potíţích se sloţením krve a při obecných slabostech nebo obtíţích. Dalo by se říci, ţe homeopatikum mŧţeme nasadit vţdy, kdyţ jde o vnitřní potíţe a nemŧţeme určit příčinu. 10) V současnosti je na trhu výborná čajová směs s obsahem jerlínových poupat. Obchodní název je Ruton a dováţí se z Vietnamu. Ruton tvoří vyváţenou směs
dvou bylin, kde druhou bylinou je „tráva Zapka“, coţ je nať byliny Houttuynia cordata Willd. Tato bylina, která nemá české jméno, patří do čeledi Saururaceae, rovněţ bez českého názvu, a je uvedena v předchozím textu.
JEŘABINA JEŘÁB PTAČÍ Čeleď růžovitých (Rosaceae) SORBUS AUCUPARIA L. Jarabina vtáčia (s) e Eberesche, e Vogelbeere (n) Rowan Tree (a) Sorbier des oiseaux (f) Serbal de cazadores (š)
1) Jeřáb ptačí je přímo rostoucí strom s mladými plstnatými, později olysalými větvemi. Listy má lichozpeřené čtyř aţ devítijařmé, podlouhle kopinaté, pilovité. Drobný bílý květ vytváří latu chocholíkŧ. Z oplodněných květŧ vznikají oranţové aţ červené malvice. Jeřáb ptačí má dva poddruhy. Zatímco jeřáb ptačí pravý (subcpecies aucuparia L.) má lístky po celém obvodu čepele zoubkovité, pak poddruh jeřáb ptačí moravský (subspecies moravica) má lístky mělce pilovité jen v horní třetině. Plody tohoto poddruhu jsou přímo jedlé, sladkoplodé. 2) Jeřáb je hojně rozšířený ve světlých lesích, na stráních, často se vysazuje podél cest. Na Moravě se občas setkáváme také se zavlečeným druhem oskeruše domácí (Sorbus domestica L.), dříve zvaným jeřáb oskeruše, který má malvice ve tvaru malých hruštiček. 3) Pouţívanou drogou jsou jeřabiny (Fructus sorbi aucuparii) či oskeruše (Fructus sorbi domestici), sbírané koncem srpna a během září. Méně často je předmětem sběru květ (Flos sorbi aucuparii), který se sbírá nejlépe mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne v době plného rozkvětu, coţ bývá zpravidla v květnu. 4) Plodová droga obsahuje organické kyseliny, včetně vitamínu C, glukózu, sorbit, sorbózu, třísloviny, pektiny, antokyany, silici, flavonoidy a hořčiny. Květová droga má obsah látek v podstatě stejný, ale sbírá se hlavně pro přítomnost látek, podobných ţenským hormonŧm. 5) Drogu aplikujeme jako účinné antirevmatikum. Jeřáb umí také rozrušovat a vyplavovat močový písek a drobné kaménky a zvyšuje diurézu u ledvinových chorob, charakterizovaných sníţením funkce ledvin. Droga také ovlivňuje vylučování ţluče do střev, coţ podporuje proces trávení ve střevech, zejména u starších lidí. Drogu je moţné vyuţít i jako regulátor stolice, zvláště v případech, kdy se jedná o trvalý, mírný prŧjem bez váţnějších příčin. 6) Vhodnou lékovou formou je buď macerát, vyluhovaný nejméně 6 hodin, nebo odvar. V obou případech podáváme buď 2 aţ 3 sklenice nebo 3 aţ 4 šálky denně. Známou lékovou formou je také sirup. Čerstvé jeřabiny odšťavníme (nejlépe pomletím a vylisováním nebo odstředěním), šťávu pak smícháme s cukrem přibliţně v poměru 1:1a pomalu povaříme aţ do zhoustnutí. Obvykle se podávají 3 aţ 4 lţičky sirupu denně. Sušené oskeruše pomeleme na prášek a několikrát denně podáváme při prŧjmovém onemocnění pŧl aţ jednu čajovou lţičku. 7) Sušené jeřabiny se mohou po předchozím podrcení běţně přidávat do čajových směsí, zejména při protirevmatické léčbě. Čerstvé plody obsahují kyselinu parasorbinovou a další ne zcela přesně definovatelné látky, které mohou přivodit příznaky lehké otravy se stavy nevolnosti a bolestmi hlavy a mŧţe vzniknout i nutkání na dávení. Proto se jejich konzumaci v čerstvém stavu raději vyhneme, neboť sušením nebo kompotováním se tato vlastnost eliminuje. 8) Z květŧ jeřabin se připravuje koupel nohou nebo rukou, u dětí pak celková koupel při mírných formách atopického ekzému.
Květy jeřábu obsahují kromě jiného látku velmi podobnou ţenským hormonŧm, a proto je doporučujeme aplikovat při veškerých potíţích tohoto druhu. Sbírá se květ v plném rozkvětu, nejlépe kolem desáté hodiny dopoledne. Podává se jako nálev z jedné čajové lţičky na sklenici vody, 3krát denně, před jídlem. 9) Nejen jeřáb ptačí, ale i další druhy se u nás vyskytují v dostatečném mnoţství, takţe se homeopaticky nezpracovávají, coţ ovšem není tak docela správné. Navíc se nebere na vědomí, ţe řadu účinných látek obsahují i listy. Nemělo by se přitom ovšem nikdy zapomínat na nesporné výhody homeopatických prostředkŧ, které samozřejmě platí i zde – operativnost, malá podávaná mnoţství při maximální účinnosti, snadná výroba, dlouhodobá skladovatelnost atd. Podle našich zkušeností je velice účinný extrakt, zpracovaný ze zralých semen, a pak tinktura z květŧ. Extrakt z plodŧ vyrábíme modifikovaně podle §2 tak, ţe čistě umyté plody, trhané nejlépe v říjnu, rozmixujeme nebo pomeleme a šťávu odstředíme. Tu pak smícháme s lihem 80% v poměru 1:1 a masu, zbylou po odstřeďování, potom zalijeme lihem 80%. Po 14 dnech vše přefiltrujeme a obě získané kapaliny smícháme. Po usazení kalŧ, tedy asi po 3 dnech, slijeme čistou, prŧzračnou kapalinu a získáme extrakt D0. Ten se pak ředí lihem 40% aţ do potence D5. Uţívá se obecně právě potence D5 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Pouţití je stejné jako v alopatii, tudíţ nejen velmi široké, ale také velmi snadné, lze říci aţ pohodlné. Květ jeřábu, sbíraný v plném rozkvětu, dopoledne kolem deváté hodiny, se zpracovává přesně podle §2. Získaný extrakt D0 se ředí lihem 30% aţ na potenci D3, ve které se také uţívá. Bere se 3krát denně 5 aţ 6 kapek, po jídle. Tinkturu aplikujeme na všechny potíţe ţenské hormonální sféry, zejména při hypofunkci hormonálních orgánŧ. 10) Podle tradice zavlekla oskeruše na Moravu napoleonská vojska. Zajímavé je, ţe vojáci Napoleonovy armády je pouţívali při tehdy hojných prŧjmových onemocněních.
JESTŘABINA JESTŘABINA LÉKAŘSKÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) GALEGA OFFICINALIS L. Jastrabina lekárska (s) e Echte Geissraute (n) Goaťs Rue (a) Galega officinal (f) Galega oficinal (š)
1) Jestřabina lékařská je trvalka, dorŧstající výšky i přes jeden metr, s vícehlavým oddenkem a tuhou, přímou a nevětvenou lodyhou. Listy jsou lichozpeřené, krátce řapíkaté, tvořené čtyř aţ osmijařmými lístky, jenţ jsou podlouhle eliptické nebo kopinaté. Květní koruna je bělavá s namodralou pavézou, nicí květenství vytváří bohaté hrozny. Plodem jsou lusky. Jestřabina má ráda teplo a vlhko, které jí poskytuje například jiţní Morava nebo část Polabí. Většinou se však pěstuje jako krmivo. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba galegae), sbíraná během léta, nejlépe odpoledne kolem čtrnácté hodiny. Ojediněle se sbírají i plody po jejich dozrání, coţ bývá většinou v srpnu. 4) V semenech se nachází alkaloid peganin a také látka, zvaná galegin. V naťové droze se vyskytují flavonový glykosid galuteolin, aminokyseliny, saponiny, sacharidy, hořčiny, třísloviny a další účinné látky. 5) Droga se pouţívá jako podpŧrný prostředek pro zvýšení tvorby mateřského mléka. Sniţuje také hladinu krevního cukru u diabetu II. typu, při kterém nemocný nemusí aplikovat inzulín, a kromě toho také pŧsobí močopudně. 6) Obvyklou a vlastně jedinou lékovou formou je nálev, připravený běţným zpŧsobem. 7) Účinek samostatného podávání drogy je slabý, a proto se ve všech naznačených indikačních okruzích uţívá především ve směsích. Jako podpŧrný prostředek pro tvorbu mléka se nejčastěji kombinuje s drceným fenyklem, jako lék proti cukrovce s listem borŧvky, s fazolovými lusky, s kořenem a listy pampelišky, s listem kopřivy, natí pelyňku brotanu nebo kořenem lopuchu. V současné době obliba drogy klesá. 8) Na některé typy ekzémŧ aţ překvapivě pŧsobí mast, připravená z rozemleté drogy. Prášek ovšem musí obsahovat přibliţně stejný podíl mletých semen a mletých listŧ. Velmi jemně mletý prášek se v mnoţství asi 12 hmotnostních procent vmíchá do lanolínu a dobře promíchá. Na pokoţku se nanáší v tenké vrstvě a překrývá se obvazem, nejlépe plátěným, obvykle na 24 hodin. Pokud je mast volena správně, je patrné zlepšení jiţ po druhé, nejpozději po třetí aplikaci. Je vhodné pokračovat dále aţ do vyléčení nebo aspoň výrazného zlepšení. Pokud ovšem do té doby zlepšení patrné není, nemá smysl v aplikaci pokračovat. 9) I kdyţ se jestřabina lékařská v poslední době homeopaticky nezpracovává, povaţujeme za velmi dŧleţité ji mezi homeopatické prostředky zařadit. Je to bylina všestranně uţitečná a její sloţení a účinnost hlavních obsahových látek nejsou ještě zdaleka vysvětleny. Alopatické prostředky z jestřabiny navíc vyuţívají jen některé obsahové látky, coţ nezaručuje optimální efekt. Homeopatické přípravky se zhotovují z celé čerstvé byliny zastudena, přičemţ postup je časově rozloţen. Hotový výtaţek lze pak jednoduše smíchat s bylinnými extrakty stejného nebo podobného pŧsobení. Extrakt se vyrábí z kvetoucí natě, trhané v době plného rozkvětu, tedy kolem čtrnácté hodiny. Bylina se zpracovává podle §2 a výsledný produkt, extrakt potence D0, se pak dále ředí lihem 35% aţ do potence D5. Uţívá se v potenci D5 s
dávkováním 3krát denně 5 kapek, po jídle, po dobu 30 dní. Kúra by se neměla během jednoho roku opakovat. Účinnost tinktury je překvapující. Bylina totiţ zřejmě obsahuje látky podobné ţenským hormonŧm, o čemţ by mohl svědčit i účinek na zvýšení sekrece mateřského mléka i na léčbu cukrovky. V kaţdém případě je nutné zachovávat určitou opatrnost, bylinu aplikovat jako v alopatii a brát v úvahu její mimořádnou účinnost. 10) Jestřabina je dŧleţitou součástí celé řadu receptŧ proti cukrovce. Německý bylinář Reinhold doporučoval čaj s následujícím sloţením: nať jestřabiny 5 dílŧ stélka chaluhy 5 dílŧ list borŧvky 5 dílŧ list šalvěje 4 díly Jednu polévkovou lţíci směsi dáme do sklenice studené vody, zahřejeme a necháme 3 minuty vařit. Pak necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Denně pijeme 1 aţ 2 sklenice, po troškách přes celý den. Jiný recept, velice osvědčený, má následující podobu: fazolový lusk 2 000 g nať jestřabiny 50 g list jasanu 50 g kořen omanu 50 g Dvě hrsti fazolových luskŧ se namočí den předem do 2 litrŧ vody. Pak se ve stejné vodě vaří tak dlouho, aţ zŧstane asi 0,6 litru odvaru. Odvarem se přelije 1 polévková lţíce směsi ostatních bylin a nechá se 15 minut stát. Pije se po doušcích přes celý den. Pro podporu tvorby mateřského mléka je vhodný odvar: Jedna polévková lţíce natě se přelije 0,4 litru vody a nechá se přes den stát. Pak se přivede k varu, vaří při velmi mírném ohni asi 5 minut a 10 minut se nechá stát. Pije se přes celý den po doušcích.
JETEL JETEL LUČNÍ Čeleď bobovitých (Fabaceae) TRIFOLIUM PRATENSE L. Ďatelina lúčna (s) r Rotklee (n) Red Clover (a) Trefle des prés (f) Trébol de los prados (š)
1) Jetel luční je trvalka s krátce stoupavými lodyhami, typickými červenavými nebo bílými květy a charakteristickým trojlístkem listŧ. Plodem jsou lusky. 2) Jetel je hojně rozšířená bylina luk a pastvin, v současnosti převáţně pěstovaná. Pouţívá se také droga z jetele plazivého, nověji zvaného jetelovec plazivý (Amoris repens). 3) Předmětem sběru jsou květní hlávky červeného i bílého jetele (Flos trifolii pratensi), ale pokud moţno volíme raději vţdy hlávky červené. 4) V jeteli se nacházejí třísloviny, glykosidy, flavonoidy, barviva, fenolické látky, pryskyřice, tanin, pratol a pratensol, coţ jsou flavonové substance, a silice. 5) Droga se uplatňuje hlavně při prŧjmech, při bronchitidě, revmatismu, při oteklých lymfatických ţlázách i při cukrovce. Zevně se uţívá jako koţní desinficiens a ke koupelím. Zajímavostí je, ţe ve Spojených státech se z jetele vyrábí řada potravinových výrobkŧ, nejen pro uvedené vlastnosti, ale i pro značnou výţivnou hodnotu byliny. 6) Nejběţnější formou uţívání je nálev, zhotovený běţným postupem. 7) Droga nemá ţádné váţnější neţádoucí účinky ani kontraindikace a je moţné ji v rámci indikační oblasti libovolně kombinovat. Například pro posílení expektoračních účinkŧ volíme kombinace s mátou, fenyklem, mateřídouškou nebo tymiánem. Jako metabolikum ji kombinujeme zejména s kořenem a listem pampelišky. Na tomto místě je třeba zvlášť upozornit, ţe v našich podmínkách roste okolo dvaceti druhŧ jetele a ţe ne všechny druhy mají terapeutické účinky. 8) Při revmatismu provádíme koupele v odvaru z jetele. Jeden večer koupeme ruce, druhý večer nohy, vţdy přibliţně 10 aţ 15 minut. Lázeň volíme co nejteplejší a koupel rukou a nohou provádíme celkem 15krát, dohromady tedy 30 dní. Po koupelích je vhodné udělat asi desetidenní přestávku, po které mŧţeme aplikovat ještě 6 aţ 7 koupelí stejným zpŧsobem. 9) Homeopatické přípravky z jetele lučního jsou známy spíše ve Spojených státech a na západní polokouli. Určitou nevýhodou jetele je skutečnost, ţe je velmi choulostivý na zpracování, takţe nevhodný postup často značně sniţuje jeho účinnost. I z tohoto dŧvodu vřele doporučujeme zpracovávat a uţívat tuto bylinu homeopaticky. Surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvý květ, trhaný na začátku květu, podle místních podmínek v červnu aţ září, protoţe rozvinutý nebo odkvétající květ se rychle rozpadá a hnědne. Květy se sbírají nejlépe kolem poledne a zpracovávají se podle §1. Vzniklý extrakt D0 se dále ředí lihem 30% aţ na potenci D3. V té se pak uţívá s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, většinou po dobu 2 měsícŧ. Uţívání jetelového výtaţku však není časově omezeno. Tinktura se uţívá podobně jako v alopatii a dále pro celkové posílení, do posilujících směsí a do směsí povzbuzujících látkovou výměnu. 10) Jetel byl odpradávna povaţován za bylinu kouzelnou, magickou, pouţívanou proti kouzlŧm a zlým duchŧm, zejména u primitivních kmenŧ. Ostatně i pro nás je čtyřlístek dodnes pověrečnou bylinou, která nosí štěstí. Od nejstarších dob platí jetel i jako dobrá léčivá bylina, pouţívaná především proti nachlazením, kašli (i černému), rýmě, koţním problémŧm a vyráţkám.
Američtí Indiáni doporučovali jetel hlavně na bolavé oči a jako prostředek při spáleninách. Na jaře jedli listy jetele jako zeleninu a na tuto tradici navázali američtí výrobci speciálních potravin. V 19. století psal často americký tisk o uţitečnosti jetele při léčbě zhoubných nemocí. Moderní bylináři jej doporučují a velice chválí jako prostředek nenásilně upravující funkce organismu i jednotlivých orgánŧ. Navíc pŧsobí sedativně a protikřečově. V současné době zároveň probíhá přesun vyuţití této byliny z lidového léčitelství do oblasti výţivy a dietetiky, coţ je vlastně základní oblast medicíny.
JILM JILM OBECNÝ Čeleď jilmovitých (Ulmaceae) ULMUS LAEVIS Pallas Brest väzový (s) e Flatter-Ulme (n) English Elm (a) Orme champétre (f) Olmo común (š)
1) Jilm obecný je statný strom, dorŧstající běţně výšky přes 20 metrŧ. Jeho koruna je rozloţitá a větve odstávající. Kmen má podélně rozpukanou borku, odlupující se v plátech. Listové pupeny jsou štíhlé, špičaté. Listy má jednoduché, střídavé, krátce řapíkaté, široce vejčité. Oboupohlavné květy vyrŧstají ve svazečcích, jsou četné, dlouze stopkaté, posléze visuté. Plodem jilmu je dlouze stopkatá, visutá naţka. 2) Jilm je stálou sloţkou lesŧ, zejména níţinných, dobře snáší záplavy a zamokření, je však náročný na dostatek světla a tepla. 3) Drogou je kŧra, a to především její vnitřní část (Cortex ulmi interiori), sbíraná v březnu a dubnu. Mŧţeme ale sbírat i kŧru příbuzných druhŧ, především jilmu ladního (Ulmus minor Mill.) a jilmu horského – drsného (Ulmus glabra Huds.). Posledně uvedený druh běţně roste v několika poddruzích, které jsou ovšem z hlediska farmaceutického vyuţití záměnné. 4) Kŧra obsahuje třísloviny, hořčiny, pryskyřice, ulmin, kyselinu tannovou, fytosterin, šťavelan amonný a další účinné látky. 5) Jemně mletá jilmová kŧra pomáhá neutralizovat překyselené ţaludeční šťávy a ve střevech vstřebává hnilobné plyny. Její pŧsobení je tak jemné, ţe ji tolerují i velmi citliví lidé. Při trávení mléka pomáhá tím zpŧsobem, ţe izoluje kaseinovou sloţku. Kromě toho má také protiprŧjmové účinky a navíc je jedním z nejlepších regulátorŧ trávicích pochodŧ a výborným léčivem při nepříjemných dyspeptických potíţích. Zevně lze drogu uţívat při ekzémech, koţních zánětech a všude tam, kde je třeba chránit sliznice a sníţit dráţdivost. 6) Pro vnitřní uţívání provádíme následující úpravu: Dvě čajové lţičky prášku rozmícháme ve 100 ml studené vody, přelijeme 400 ml vroucí vody a znovu dŧkladně promícháme. Připravíme tak celodenní dávku, která se ovšem uţívá na vícekrát. Pro vnější pouţití se droga připravuje formou odvaru. 7) Drogu mŧţeme bez jakýchkoli problémŧ přidávat do čajových směsí, ovšem náleţitě upravenou, aby se mohla řádně vyluhovat. Kontraindikace ani váţnější vedlejší účinky nejsou známy. 8) Kromě jiţ uvedených aplikací je moţné pro zevní léčbu rozšířit indikační okruh o koupelovou léčbu hemoroidŧ. Kromě toho se mŧţe odvar vyuţívat i jako účinné kloktadlo, ale pro tyto účely doporučujeme raději formu lihovodného roztoku v kombinaci s tinkturou ze šalvěje. 9) Jilm slouţí pro výrobu homeopatických prostředkŧ jen zřídka, především proto, ţe získávání výchozí suroviny je poměrně pracné. Kdyţ ale uváţíme, ţe pro alopatii se získává stejně pracným postupem, navíc v daleko větším potřebném mnoţství a při stejném nebo i menším účinku, pak teprve doceníme výhodu homeopatického zpracování. Homeopatická esence se vyrábí z čerstvé vnitřní kŧry mladých větviček podle §3 s lihem 80%. Esence D0 se dále zpracovává následujícím zpŧsobem: Smícháme 3 hmotnostní díly esence D0 a 7 hmotnostních dílŧ lihu 40% a po předepsaném
protřepání dostaneme tinkturu potence D1, která se pak dále ředí obvyklým zpŧsobem aţ na potenci D7. Uţívá se potence D2, zejména u chronických prŧjmŧ, kolik nebo poruch zaţívání, s dávkováním 3krát denně 6 kapek, po jídle. Potence D7 se uţívá při akutních případech podobných projevŧ s dávkováním 3krát denně 9 kapek, po jídle. Jinak je uplatnění stejné jako v alopatii. 10) Severoameričtí Indiáni byli mezi prvními, kdo rozpoznali léčivé síly jilmu. Zjistili totiţ, ţe kdyţ vnitřek kŧry stromu přijde do styku s vodou, vytvoří zvláštní substanci, která obklopí oteklou tkáň a vytvoří uklidňující a změkčující mast nebo něco mast připomínající. Pouţívali ji pro vnější povrchové ošetření rŧzných poškození pokoţky, prasklým rtem počínaje aţ po popáleniny a rŧzná zranění. V prŧběhu občanské války byly například střelné rány ošetřovány téměř výhradně tímto zpŧsobem. Od indiánských šamanŧ se osadníci také dozvěděli o účinných prostředcích z kŧry jilmu proti prŧjmŧm, proti zácpě, proti zaţívacím potíţím, proti poruchám ledvin a řadě dalších vnitřních potíţí. V posledních letech se kromě výzkumŧ léčivých účinkŧ jilmu pro zevní i vnitřní uţívání pracuje také na nutričních hodnotách jilmu a jeho pouţití, zejména pro děti a starší lidi. Rostlina se dokonce nachází i v americkém lékopisu a lidově se stále uţívá v mnoha venkovských oblastech Spojených státŧ. Velmi rozšířené je uţívání prostředku z jilmu proti jarní únavě: Patnáct gramŧ kŧry jilmu se v 0,5 litru vody ohřívá a pak 20 minut přikryté vaří na mírném ohni. Nechá se potom 10 minut vyluhovat a přecedí se. Pije se 1 šálek před obědem a před večeří. Odvar z kŧry z vnitřní vrstvy stromu pŧsobí při stejném postupu vnitřně i zevně, především při prŧjmech a při špatném krevním obraze, při dně, revmatických potíţích, při plísních, vodnatelnosti atd. Maximální dávka je v tomto případě ovšem pouze 20 g denně. Jednotlivé druhy jilmu jsou v těchto případech zástupné.
JINAN JINAN DVOULALOČNÝ Čeleď jinanovitých (Ginkgoaceae) GINKGO BILOBA L. Ginkgo dvojlaločné (s) r Zweilappiger Ginkgo (n) Ginkgo, Maidenhair-Tree (a) Arbre aux quarante écus (f) Ginkgo (š)
1) Jinan dvoulaločný je dvoudomý strom, údajně poslední ţijící fosilie. Dorŧstá běţně pětatřicetimetrové výšky. Má šedou borku, dlouze řapíkaté listy s plochou čepelí, většinou se dvěma laloky, na bázi s klínovitě vějířnatou ţilnatinou. 2) V současnosti se jinan vyskytuje pouze pěstovaný. Mŧţeme jej najít například v Riegerových sadech nebo Lobkowitzké zahradě v Praze, na Mendelově náměstí v Brně nebo v parku ve Stráţnici. V naší republice je zařazen mezi vzácné druhy. 3) Předmětem sběru je list (Folium ginkgo bilobae), sbíraný na jaře a v časném létě, nejlépe kolem čtrnácté hodiny. V době plné zralosti se někdy sbírá i plod. 4) Droga je doslova přeplněna nejrŧznějšími flavonoidy, dále v ní nacházíme terpenické laktony, organické kyseliny, fenolické látky, karotenoidní barviva, sacharidy a další látky. V semenech byly navíc zjištěny glyceridy, steroly a estery. 5) Droga především rozšiřuje cévy, zvláště v hlavě, takţe je vynikajícím preventivním prostředkem proti náhlým příhodám mozkovým, ale i proti infarktu myokardu. Nečekaně příznivé účinky byly zjištěny při náhle vzniklé hluchotě, při poruchách paměti, při závratích, otocích mozku i při Alzheimerově chorobě. Droga výborně pomáhá při ischemii (nedokrvení) dolních končetin, ale i jako srdeční antiarytmikum. Má rovněţ vynikající účinky protialergické, zejména při astmatu. Kromě toho mají výtaţky z listŧ i ze semene (plodŧ) poměrně široké antibiotické spektrum. 6) Z listŧ je moţné připravovat nálev nebo krátkodobě vařený odvar, ovšem na základě našich zkušeností dáváme jednoznačně přednost tinktuře, která se dávkuje ţenám 2 aţ 3krát denně po 20 kapkách, muţŧm pak 2 aţ 3krát denně po 25 kapkách. 7) Ačkoli z odborného hlediska nelze proti míchání jinanových listŧ do čajových směsí nic namítat, doporučujeme raději samostatnou aplikaci jinanových přípravkŧ. Neţádoucí účinky nebyly zjištěny a nejsou známy ani kontraindikace pouţití této drogy. 8) Drogu pouţíváme především na urychlení doléčení po mozkové příhodě, kde by podle našich zkušeností měla být jinanová droga základem této terapie. Dalšími oblastmi pouţití je například Parkinsonova choroba, hučení v uších, praskání cév a křečové ţíly, závratě, bolesti hlavy, pomatenost, zapomnětlivost, úzkostné stavy, dále pak dekubity (odleţeniny) a otoky. Drogu podáváme velmi často v kombinaci s pravým zeleným čajem, jinan v kapkách, čaj po pohárech. Při léčbě následkŧ mozkové příhody terapii doplňujeme masáţí postiţených míst yzopovým olejem. 9) Jinan je u nás z hlediska fytoterapie celkem neznámý, a proto je málo známé i jeho homeopatické zpracování. Vzhledem k obsahovým látkám a účinkŧm je však homeopatické vyuţití jinanu velice ţádoucí. Jak jiţ bylo uvedeno, je jinan zařazen mezi vzácné druhy a uţ z tohoto dŧvodu není jeho větší vyuţití v alopatii moţné, nehledě k tomu, ţe jeho uţívání v alopatické úpravě je pro většinu lidí příliš razantní a navíc je také velmi těţko kontrolovatelné. Právě pro tyto skutečnosti a v zájmu optimálního vyuţití látek, obsaţených v jinanu, je homeopatické zpracování listŧ, kterým se vzhledem k mnohem vzácnějším plodŧm dává přednost, velmi
dŧleţité. Listy, trhané od května nejpozději do konce července, se nakrájejí najemno a dále se zpracovávají lihem 90% podle §3 i §4 v závislosti na obsahu vlhkosti. Po 14 dnech získáme základní esenci D0, která se dále ředí lihem 30% aţ na potenci D5. V té se pak uţívá s dávkováním 3krát denně 15 kapek, před jídlem, nejméně 30 dní, ovšem jinak časově neomezeně. Účinek nebo lépe dosah účinnosti je u této rostliny obrovský, zejména v těch oblastech lidského těla, které jsou v současné době nejvíce zatěţovány, například cévy a krevní oběh. Jinanová tinktura je navíc také vynikajícím prostředkem pro prevenci infarktŧ a mozkových příhod. 10) Jinan je strom s 200 miliónŧ let starou historií, čili jeden z nejstarších ţijících druhŧ. V jeho pŧvodní vlasti, Číně, je ve veliké váţnosti pro své medicínské vlastnosti. Výtaţek z ovoce například léčí plicní tuberkulózu, výtaţek ze semen a pecek bronchiální potíţe a ledvinové infekce a výtaţek z listŧ deprese, senilitu, oběhové potíţe i otravy. Velice úspěšná léčba probíhá i u astmatu, ale hlavně u tinnitu neboli šumění a pískání v uších. To ostatně souvisí s pomalým nástupem senility. V tom smyslu není zatím výzkum ukončen, ale jisté je, ţe hlavní účinek je v oběhové a cévní oblasti. V Americe je jinan nazýván stromem dívčích vlasŧ a je velice oblíben. I kdyţ byl dovezen teprve v roce 1784, je velmi rozšířen prakticky po celém severním kontinentu. Oblíben je pro nenásilnou zeleň na jaře, i pro zlatou barvu listŧ na podzim. Módním trendem jsou dnes léčivé výtaţky.
JIRNICE JIRNICE MODRÁ Čeleď jirnicovitých (Polemoniaceae) POLEMONIUM COERULEUM L. Vojnovka belasá (s) r Himmelsreiter (n) Greek Valerian (a) Polémoine bleue (f) Valeriana griega (š)
1) Jirnice je trvalka s jednoduchou lodyhou, dorŧstající výšky asi třičtvrtě metru. Lodyha je olistěná, dole lysá, nahoře ochlupená, hranatá. Listy jsou v obrysu podlouhlé, lichozpeřené, s 10 aţ 14 jařmy celokrajných lístkŧ. Modrý zvonkovitý květ roste v úţlabních i vrcholových vijanech. Plodem jsou kulovité tobolky. 2) Jirnice má ráda kyselou pŧdu rašelinišť, u nás se vyskytuje například na Šumavě. Pro léčebné účely se výhradně pěstuje. Je to bylina značně medonosná. 3) Předmětem sběru je kořen (Radix polemonii), sbíraný na jaře nebo na podzim. 4) Droga obsahuje především saponiny dobře rozpustné ve vodě, silice, menší mnoţství tříslovin a slizu a další účinné látky. Podle našeho názoru se jedná o perspektivní drogu, jejíţ výzkum ještě zdaleka není ukončen. 5) Droga má širokou paletu účinkŧ. Mŧţeme ji podávat jako bylinné sedativum při nervozitě a nespavosti. Velmi efektivní je její pouţití při dvanácterníkových a ţaludečních vředech, kdy se uţívá ústy, a pak při léčbě vředové choroby tlustého střeva, při níţ se podává formou klyzmatu. Z klinické praxe v Rusku je známo, ţe droga má příznivé účinky i u těţkých bronchitid, při zánětech plic i při jiných plicních onemocněních. 6) Drogu podáváme téměř výlučně formou odvaru. 7) Drogu lze dobře kombinovat, pro posílení sedativního účinku buď s kořenem kozlíku nebo s natí srdečníku, natí meduňky apod. V Rusku je velmi oblíbená kombinace jirnice a protěţenky bahenní (Filaginella uliginosa Opiz), dříve známé jako protěţ bahenní (Gnaphalium uliginosum L.). Kontraindikace podávání nejsou známy. 8) Ačkoli je podle rŧzných botanických klíčŧ mateřská bylina této drogy u nás poměrně hojná, známe pouze jednu větší lokalitu v sousedním Slovensku. Jinak je tato droga pro nás prakticky nedostupná, a proto jsme zkoušeli ji nahradit jinou. Podařilo se nám to pomocí lišejníku islandského. Léčba trvá u ţaludečních a dvanácterníkových vředŧ asi 3 týdny a provádí se následovně: Nejprve připravíme macerát z islandského lišejníku a podáváme jej před kaţdým jídlem, 1 aţ 2 polévkové lţíce, nejméně 4krát denně. Pak připravíme silnější odvar z kořenŧ jirnice a ten podáváme po jídle, taktéţ 1 aţ 2 polévkové lţíce, nejméně 4krát denně. 9) Jirnice je bylina všeobecně velmi málo známá a tudíţ nebyla a zatím není předmětem zájmu homeopatŧ. Její účinky, byť znalci velice uznávané, jsou většině lidí prakticky neznámé. S ohledem na její mohutné sedativní účinky především při onemocněních na nervovém podkladu a při vředovitostech, hlavně ţaludku, majících ovšem stejnou příčinu, by se mělo podle našeho názoru o jejím homeopatickém vyuţití uvaţovat. Homeopatická esence se zhotovuje z čerstvých kořenŧ, kopaných přednostně na podzim eventuálně na jaře. Kořen se zpracovává podle §3 nebo §4, coţ doporučujeme řešit individuálně podle obsahu vody v bylině, a sice lihem 80%. Vzniklou esenci D0 pak ředíme lihem 40% aţ do potence D10. Uţívají se potence D4 a D10. Jako běţné sedativum se podává potence D4 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle, alespoň 12 dní. Při větší dysfunkci a nutnosti nasadit silnější
sedativa se podává potence D10 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, po jídle, alespoň 30 dní. Jinak je pouţití jirnicové tinktury podobné jako v alopatii. 10) Jirnice je bylina velmi málo známá a kromě toho roste vzácně, takţe je vhodné pouţívat jak kořen, tak i nať. Rozdíl v mnoţství obsahových látek není příliš velký. Zásadně pouţíváme odvar: Pět gramŧ sušeného kořene přidáme do 0,4 litru studené vody a zahříváme k bodu varu. Pak na mírném ohni vaříme 5 minut, odstavíme a necháme 15 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 3krát denně, po jídle. Mŧţeme připravit najednou celodenní dávku a uchovávat ji v termosce. Naťovou drogu upravujeme podobně. Bereme pŧl druhé čajové lţičky naťové drogy na 0,3 litru vody. Opět dáme do studené vody, zahříváme k bodu varu a vaříme 5 minut. Necháme pak 15 minut stát a přecedíme. Pijeme 3krát denně, před jídlem. Vzhledem k poměrné vzácnosti byliny doporučujeme jednoznačně dávat přednost homeopatickému zpracování.
JITROCEL JITROCEL KOPINATÝ Čeleď jitrocelovitých (Plantaginiceae) PLANTAGO LANCEOLATA L. Skorocel kopijovitý (s) r Spitzwegerich (n) Ribwort (a) Plantain lancéolé (f) Llantén menor (š)
1) Jitrocel kopinatý je vytrvalá bylina s krátkým kořenem a rŧţicí přízemních listŧ, ze které vyrŧstá několik stvolŧ. Listy jsou celokrajné, typicky kopinaté. Listy příbuzného druhu jitrocele většího (Plantago major L.) mají kulatější tvar. Malé ţlutobílé květy nacházíme ve válcovitém klásku, který je u jitrocele většího statnější. 2) Oba druhy jitrocelŧ patří mezi hojně rozšířené plevelné, ale často i pěstované byliny. 3) Předmětem sběru je především list (Folium plantaginis), sbíraný od května do srpna, nejlépe kolem čtrnácté hodiny. Stále častěji se ovšem sbírá i semeno (Semen plantaginis). 4) Droga obsahuje především glykosid aukubin, flavonoidy, enzymy, sliz, třísloviny, pektiny, saponin, vitamín C, kyselinu křemičitou, soli vápníku a draslíku a další látky. 5) Droga úspěšně tlumí kašel a má i protizánětlivé účinky. Čerstvá droga a zvláště jitrocelová šťáva jsou významnými léčivy, doporučovanými při vředové chorobě ţaludku a dvanácterníku a současně špatně fungujícím trávicím procesu. Méně často se v těchto případech indikuje sušená droga. Jelikoţ droga pŧsobí také jako antibiotikum, je pouţívána i při vředové chorobě tlustého střeva a dokonce i při Crohnově nemoci. Uţívá se forma čaje, ale i léčivých klysmat. Semeno jitrocele sniţuje hladinu krevního cukru, léčí ţaludek a játra, mírně stimuluje krvetvorbu a účinně upravuje peristaltiku tlustého střeva při zácpě. Zevně léčí droga velice úspěšně rány všeho druhu, coţ je vynikající vlastnost, která také dala jitroceli jméno. 6) Nejčastější formou je nálev, ale osvědčil se i bylinný balzám. Velmi vhodným přípravkem, zejména pro děti, je jitrocelový sirup. Jitrocelová šťáva léčí ţaludeční vředy i ušní záněty. Dávkování je u odvaru aţ 4 sklenice denně, u sirupu 2 aţ 5 čajových lţiček denně, u šťávy 3 aţ 8 polévkových lţic denně. 7) Jitrocel mŧţeme kombinovat s mnoha drogami. Osvědčila se kombinace s mateřídouškou, dobromyslí, proskurníkem, pelyňkem, kmínem, fenyklem, listem podbělu, ale také se zemědýmem, vlaštovičníkem i s lékořicí. Droga nemá ţádné toxické účinky a nehrozí ani předávkování. Je vhodná i k dlouhodobému podávání. 8) Je vhodné si připomenout staré zkušenosti s hojením ran. Jiţ bylinkářka Polbncová z Koštian nad Turcom si povšimla, ţe na rány je vhodné přikládat nejprve jitrocel větší, protoţe jeho široké listy ránu dokonale vyčistí a zbaví hnisu, a potom se teprve přikládá jitrocel kopinatý, který rány zaceluje. 9) Je velmi zajímavé, ţe v homeopatické praxi se takřka výhradně pouţívá jitrocel větší, zatímco v alopatii je tomu spíše naopak. Dŧvodem je, ţe pro většinu moţných aplikací je jiných bylin dostatek, coţ ale neplatí pro specificky pŧsobící vlastnosti jitrocele většího, například při nočním pomočování dětí, při bolestech zubŧ i při hojení ran všeho druhu. Surovinou pro výrobu homeopatické esence je čerstvý list jitrocele většího, který se trhá v období března aţ května. Čerstvý list, omytý studenou vodou, se
rozmixuje a dále zpracovává podle §3 nebo §1 lihem 90%. Získaná základní esence D0 se dále ředí lihem 40% aţ do potence D3. V této potenci se pak také uţívá při dávkování 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Kromě uvedených hlavních aplikací se uţívá jako v alopatii. 10) Velice dobrým prostředkem je jitrocelová šťáva, která se vyrábí podle celé řady receptur, z nichţ vybíráme následující: Jeden kilogram omytých listŧ jitrocele kopinatého se umele v mlýnku na maso, přidá se 1 litr vody, 1 kg cukru a 0,5 kg medu. Vše se na velmi mírném ohni 10 minut vaří, aţ šťáva zhoustne, a po vychlazení se naplní do láhve. Skladuje se na chladném místě. Jitrocelová šťáva se pouţívá především při kašli, pro tzv. čištění krve, na slabé plíce, při nachlazení, při prŧjmech, na slabý ţaludek ap. Obvykle se uţívá 1 polévková lţíce vícekrát denně. Je to vynikající prostředek na rány a neţity, hlízy a pod. Ránu vyčistí a urychluje její hojení. Postupujeme tak, ţe se buď na ránu přiloţí několik čistých, umytých listŧ, nebo dáme několik čistých listŧ do 0,25 litru vody, krátce zavaříme, necháme 5 aţ 10 minut přikryté vyluhovat a pak dáváme na ránu obklady z odvaru. Při zánětu očních víček, coţ je obyčejně spojeno se zánětem spojivek, je jitrocel rovněţ výborným lékem. Několik čerstvých a čistých listŧ dáme do 0,5 litru studené vody, necháme krátce zavařit a přikryté pak necháme 10 minut vyluhovat. Obkládáme 3krát denně na 5 minut. Při zánětu nehtových lŧţek, který je velice nebezpečný, doporučujeme vedle heřmánkových koupelí následující postup: Dva aţ 3 čisté listy ponoříme na okamţik do vařící vody a pak je obtočíme kolem nemocných prstŧ. Listy upevníme obvazem a necháme pŧsobit několik hodin.
JMELÍ JMELÍ BÍLÉ (LISTNÁČOVÉ) Čeleď ochmetovitých (Loranthaceae) VISCUM ALBUM L. Imelo biele (s) e Laubholz-Mistel (n) Mistletoe (a) Gui commun (f) Muérdago, Almuérdago (š)
1) Jmelí bílé je vţdyzelený, poloparazitický keřík. Na hostiteli vytváří kulovitou korunu v prŧměru i přes pŧl metru. Jde o rostlinu dvoudomou, takţe samčí a samičí květy rostou na rŧzných jedincích. Koţovité listy jsou kopisťovité, celokrajné. Květy jsou zelenavé, nevýrazné, plodem je špinavě bílá bobule. 2) Jmelí je velmi hojná rostlina, někdy aţ endemicky napadající lesní společenstva, zejména v řídkých porostech, jako jsou například parky. Současná botanika rozlišuje jmelí bílé neboli listnáčové a jmelí jehličnanové (Viscum laxum Boiss. et Reuter), ale pro farmaceutické vyuţívání se zatím jmelí nijak nerozlišuje. 3) Ještě v nedávné minulosti se běţně sbíral list i s větvičkami. Současný výzkum však ukázal, ţe největší hodnoty jsou skryty v listech, zatímco účinnost větviček je problematická. Proto se stále více vyuţívá pouze list (Folium et stipites visci albi). Za nejkvalitnější jmelí se povaţuje jmelí jabloňové, dále hlohové, ale místy také jmelí dubové a borovicové. Poměrně vysokou toxicitu má jmelí topolové, které je lépe nepouţívat. Droga by neměla být znehodnocována plody, jeţ jsou rovněţ toxické. Nejhodnotnější drogu z hlediska účinku na krevní tlak poskytuje sběr březnový, a potom listopadový a prosincový. Dobrou účinnost naopak nemá jmelí, sbírané v lednu a zejména v srpnu. Pro pouţití jmelí v jiných indikacích nejsou nároky na dobu sběru tak přísné a povolen je v zásadě celoroční sběr. 4) Droga obsahuje cholin, acetylcholin, histamin, pryskyřice, jejichţ sloţkou je například účinný viscotoxin, organické kyseliny, flavonoidy, triterpeny, aminokyseliny, fenylové sloučeniny a řadu dalších látek. 5) Droga prokazatelně sniţuje krevní tlak a pŧsobí močopudně, tlumí některé bolesti hlavy, závratě a pŧsobí antiskleroticky. Zastavuje krvácení a pŧsobí rovněţ jako kardiosedativum. Odstraňuje pocit návalŧ krve do hlavy, zejména v klimakteriu. Reguluje vylučování ţluči do střev a ovlivňuje činnost slinivky. Jmelí se také vyznačuje jistou protirevmatickou aktivitou, potlačuje chorobně zvýšenou činnost štítné ţlázy a pomáhá i při léčbě některých projevŧ senné rýmy. V těchto případech kombinujeme pitnou léčebnou kúru s výplachy nosu mírně osoleným macerátem nebo šňupeme prášek ze jmelí. Při křečových ţilách a bércových vředech lze doporučit omývání, případně koupele nohou. Jmelí rovněţ prospívá při léčbě nočního pomočování dospělých a bílého výtoku. Jmelí je téţ proslulé i kancerostatickou aktivitou. Vyrábí se z něj například i protirakovinný homeopatický lék Iscador. 6) Protoţe některé účinné látky, získávané ze jmelí, jsou termolabilní, nejčastěji podáváme prášek z jemně mleté drogy, v jednotlivých dávkách nepřevyšujících 1 g. Maximální denní dávka činí 5 g, ale obvykle vystačíme s daleko menším mnoţstvím. Jinou vhodnou formou je macerát, podávaný 2krát, v těţších případech 3krát denně. Doba studené macerace musí být nejméně 4 hodiny. Nejvhodnější lékovou formou je bezesporu tinktura, připravená z čerstvých rozmělněných listŧ. Podává se od 20 do 40 kapek na jednotlivou dávku, a to 2krát aţ 3krát denně. 7) U oběhových indikací se droga podává samostatně, jinak ji ale mŧţeme zařazovat do směsí. Protoţe drogu řadíme mezi prudčeji pŧsobící, musí se uvedené
dávky přesně dodrţovat. Při předávkování se mohou vyskytnout nejdříve paradoxní reakce a pak i příznaky mírné otravy. 8) Často tradovaným názorem je, ţe jednorázové podání jmelí mŧţe sníţit krevní tlak. Podle naší zkušenosti mŧţe tlak poklesnout nejdříve po týdnu léčby. Drogu však doporučujeme aplikovat obvykle formou šestitýdenní léčebné kúry. Vyţaduje-li léčba pokračování, zařadíme týdenní přestávku a pak mŧţeme v léčbě pokračovat. Na základě vlastních zkušeností dáváme přednost kombinaci jmelí s meduňkou a květem hlohu. 9) Jmelí je velice oblíbený homeopatický prostředek nejen pro mimořádnou účinnost, ale také pro svou dostupnost a snadné zpracování. Kromě toho se zde cení i snadné a méně pracné podávání neţ u úpravy čajové nebo jiné. Surovinou je list, trhaný nejlépe v prosinci kolem deváté hodiny ranní. Je-li to moţné, pouţívá se jmelí jehličnanové, vŧbec nejlepší je borovicové. List se zpracovává podle §2 lihem 90%. Základní esence D0 se pak dále ředí lihem 40% aţ do potence D12. Uţívají se potence D2, D4, D6, D8, D10 a D12, samozřejmě s individuálním dávkováním. Obecné dávkování je 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Aplikace je velmi široká, v podstatě stejná jako v alopatii, ale navíc se dá účinek rŧznými potencemi jemně odstupňovat. 10) Velice dobře rovněţ pŧsobí výtaţek ze jmelí, který se vyrábí následujícím zpŧsobem: Do 1 litru vínovice s obsahem 60 aţ 70% alkoholu přidáme 200 g rozmělněného listu jmelí a při teplotě 25 aţ 30°C a občasného protřepání tekutinu 14 dní skladujeme. Pak tekutinu přefiltrujeme a uloţíme na chladnější místo. Uţívá se denně 15 aţ 20 kapek do vody podle potřeby. Při sběru jmelí doporučujeme dbát na to, aby nedošlo k záměně s ochmetem lékařským (Loranthus europaeus L.), který je mírně jedovatý a jehoţ léčivé účinky jsou sporné. Ochmet má ţluté listy a ţlutý květ a je opadavý, takţe při zimním sběru nemŧţe dojít k záměně. Roste pouze na dubech a u nás se vyskytuje zejména v oblasti Čertoryje, poblíţ Stráţnice na předhŧří Bílých Karpat.
KAKOST KAKOST SMRDUTÝ Čeleď kakostovitých (Geraniaceae) GERANIUM ROBERTIANUM L. Pakost smradlavý (s) s Ruprechtskraut (n) Herb Robert (a) Géranium Robertin (f) Hierba de San Roberto (š)
1) Kakost smrdutý je letnička, vysoká 20 aţ 40 cm. Ţláznatě chlupatá lodyha vyrŧstá z tlustého oddenku a má zduřelá, obvykle nachově zbarvená kolínka, jejichţ rozemnutí vyvolává nepříjemný zápach. Listy jsou sloţeny ze tří aţ pěti řapíkatých lístkŧ, které jsou jednoduše nebo i dvakrát zpeřené a hluboce rozeklané. Květní plátky jsou rŧţově fialové. Stopky rozvinutých květŧ se na noc a před deštěm ohýbají dolŧ. 2) Kakost je rumištní, křovištní a lesní rostlina, která má ráda vlhko a stín. 3) Sbírá se kvetoucí nať (Herba geranii robertiani) od června do září, někdy se ke sběru přidává i kořen (Radix geranii robertiani). 4) Droga obsahuje silice, hořčiny, třísloviny, pryskyřice, organické kyseliny, geraniovou červeň a další účinné látky. 5) Kvetoucí nať pouţíváme při hematurii neboli při objevení se krve v moči, proti zevnímu i vnitřnímu krvácení a proti prŧjmu, zejména krvavému. Drogu mŧţeme aplikovat při vykašlávání krve, při chronických střevních zánětech a také jako kloktadlo. Pitná kúra se osvědčuje při močovém písku a kaméncích a při nejruznějších chorobách ledvin. Rozdrcený čerstvý nebo horkou vodou navlhčený sušený kakost účinně lečí ušní záněty, obličejové otoky související se zubními problémy, nervové záněty, například trojklanného nebo sedacího nervu. Mŧţeme také pouţít kašovitý obklad, který se přikládá na otoky kdekoli na těle. Kombinovaná vnitřní a zevní léčba tlumí výskyty všech ekzémŧ. Obklady a omývání se dají pouţít na nehojící se rány. Při neplodnosti se doporučuje kakostový čaj, který se pije po doušcích v denním mnoţství 250 ml (ţeny) a 350 ml (muţi). Velmi pravděpodobný se zdá být i protinádorový účinek kakostu. 6) Vţdy dáváme přednost uţití rostliny čerstvé před sušenou, protoţe sušením výrazně klesá obsah účinných látek. Pro čajovou formu je vhodný nálev. Tam, kde je třeba posílit svíravý účinek, tedy například při prŧjmech, vaříme bylinu 2 aţ 3 minuty. Dobré zkušenosti máme i s bylinným balzámem. 7) Droga není toxická, ale pro její aroma doporučujeme uţívání jen malých dávek. Droga se dá uţívat samostatně, ale vhodnější je podávání ve směsích. Vhodnými prŧvodci kakostu jsou například kořen jehlice trnité, nať zlatobýlu, nať svízele syřišťového, nať prŧtrţníku a další. Kontraindikace nejsou známy, přesto radíme v těhotenství nebo při kojení podávat drogu opatrně nebo ji raději vynechat. 8) Samotný Albertus Magnus je autorem následující zajímavé rady: „Nasbírej ve skalních puklinách či starých zdech, tedy ne v lese, fialovočerveně kvetoucí kakost. Svaţ čerstvou bylinu do několika malých svazečkŧ, ty dej do malého, čistého, lněného váčku a ten nos na hrudi holého těla. Kdyţ svazečky uschnou, sejmi je a vhoď do tekoucí vody (nutno dodrţet!). Pak přiloţ stejným zpŧsobem pár svazečkŧ (obvykle 3 aţ 5) dalších. Tato léčba posiluje nervy, tlumí výtoky, zbystřuje zrak a zjasňuje sluch.“ Ač jsme dosud neměli moţnost tuto radu dŧsledně odzkoušet, nemáme dŧvod se domnívat, ţe legendární Albertus Magnus nevěděl, co doporučuje. V kaţdém případě je to rada zajímavá, jíţ se nedá ublíţit, a proto doporučujeme vlastní odzkoušení.
9) Tato prastará léčivá bylina se jiţ dlouho vyuţívá i homeopaticky. U nás je málo oblíbena právě pro její nepříjemný pach i chuť. Právě homeopatie však tyto dvě nepříjemné vlastnosti kakostu zcela eliminuje při zachování všech jeho léčivých vlastností. Surovinou pro výchozí esenci je čerstvá kvetoucí nať, zbavená všech příměsí, tedy suchých listŧ, zhnědlých listŧ apod. Sbírá se od května do září, nejlépe však v květnu kolem deváté hodiny ranní. Zpracovává se podle §2 lihem 80%. Vzniklá esence D0 se pak dále ředí lihem 30% na potenci D3. V této potenci se pak také uţívá při dávkování 3krát denně 7 kapek, po jídle. Kakostová tinktura se aplikuje jako v alopatii, zvláštní pozornost doporučujeme věnovat případŧm krvácení. 10) Při akné vulgaris pŧsobí velice dobře obklady z natě kakostu: Hrst sušené kakostové natě (nať s květy) přidáme do 0,5 litru studené vody a přivedeme k varu. Vaříme 10 minut na mírném ohni, pak necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Odvar pouţijeme na obklady. Zajímavě zní historka o vzniku odborného názvu této byliny: Carl Gustav Linné, švédský autor botanické nomenklatury, byl odmítnut při své údajně oprávněné ţádosti svým nadřízeným, profesorem Robertem. Proto nazval bylinu smrdutou: „… a na Vaši počest, slovutný pane profesore, Vaším ctěným jménem jsem si dovolil nazvat jednu skromnou bylinu, vynikající velkou houţevnatostí, kteráţto je i Vaší silnou vlastností…“ (a taky smrdí jako ty, dědku plesnivá, měl si údajně ulevit zneuznaný C. G. Linné).
KALINA KALINA OBECNÁ Čeleď zimolezovitých (Loniceraceae) VIBURNUM OPULUS L. Kalina obyčajná (s) r Gemeiner Schneeball (n) Guelder Rose (a) Viorne obier (f) Saúco rodei (š)
1) Kalina obecná je keř, mající nejen listy, ale i mladé větve vstřícné. Čepele listŧ jsou do jedné třetiny nebo do poloviny rozděleny ve tři nebo pět lalokŧ, po kraji zubatých. Květy se rozvíjejí v květnu aţ červnu a na koncích větví jsou rozestaveny do plochých okolíkŧ. Jsou dvojího druhu, na obvodě rostou květy jalové, bez tyčinek a pestíkŧ, uvnitř květenství pak květy plodné. Plodem jsou červené, jednosemenné peckovičky. 2) Kalinu mŧţeme najít na kamenitých stráních, u cest, na výslunných kopcích. Je to keř spíše teplomilný, a proto jej nejčastěji nalezneme v teplých oblastech, jakými jsou například Polabí nebo jiţní Morava. Na severu Čech nebo ve Slezsku, kde je klima drsnější, se kalina téměř nevyskytuje. 3) Drogou jsou plody (Fructus viburni opuli), sbírané v době plné zralosti, ale také kŧra (Cortex viburni opuli), sbíraná časně na jaře, od poloviny března aţ po celý duben. Pro speciální účely, jako například pro výrobu prostředku proti potratŧm, se sbírá také kŧra z kořene. 4) Korová droga obsahuje především tzv. hydroxykumariny esculentin, scopoletin a saligenin, dále organické kyseliny, flavonoidy, třísloviny, steroly, arbutin, pryskyřice, cyklický alkohol viburnitol, hořčinu viburnin a další látky. V plodech jsou obsaţeny také sacharidy, vitamín C a další látky. 5) Droga je vyuţívána především jako gynekologikum, hlavně při menstruačních bolestech, při rŧzných křečích a při poruchách menstruačního cyklu. Plody mŧţeme uţívat i tam, kde chceme potlačit nutkání na dávení, dobře pŧsobí i u ţaludečních vředŧ. Vnitřně i zevně formou omývání či obkladŧ mŧţeme kalinovou kŧru uţívat také při léčbě ekzémŧ a nejrŧznějších vyráţek. 6) Z korové drogy připravujeme odvar podle obvyklých pravidel. Koncentrace mŧţe být poněkud niţší, přidáváme tedy méně drogy nebo naopak více vody, neţ je obvyklé. Jednotlivá nejvyšší dávka by neměla překročit 3 g, celodenní dávka pak 8 g. Jinou vhodnou formou je tinktura, podávaná obvykle po čajových lţičkách 2 aţ 4krát denně, zapíjená vodou. Kdyţ ve vodní lázni z tinktury odpaříme líh, získáme tekutý extrakt hustoty řídkého medu. Ten se podává denně po 20 aţ 40 kapkách. Z plodŧ připravujeme nálev tak, ţe asi pŧl polévkové lţíce drcených plodŧ spaříme sklenicí vroucí vody, necháme 15 minut vyluhovat a přefiltrujeme. Uţívají se obyčejně 4krát denně 2 polévkové lţíce. 7) Překročení dávek mŧţe vyvolat toxickou reakci. Drogu nedoporučujeme těhotným a kojícím ţenám. Kombinace korové drogy s jinými bylinami je vhodná. Uţívání nemá výrazné neţádoucí účinky, nejsou známy ani kontraindikace, ale přesto nedoporučujeme překračovat stanovené dávky. 8) Koupel nohou nebo rukou v odvaru kalinové kŧry doporučujeme lidem s ekzémy a jiným koţními projevy. 9) Kalina, ač se u nás léčebně téměř nepouţívá, patří mezi dlouho homeopaticky vyuţívané byliny, především v některých speciálních oborech (viz odstavec 5). Výchozí surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvá kŧra, která se sbírá zjara, nejlépe v březnu kolem jedenácté hodiny dopolední. Kŧra se upravuje podle
§3 lihem 80%, a dále se potom ředí lihem 40% aţ do potence D3. V této potenci se pak uţívá s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Kúra by měla trvat alespoň 30 dní, ovšem jinak se tinktura mŧţe uţívat v podstatě bez časového omezení. Tinktura se pouţívá hlavně při menstruačních potíţích, při mimovolných potratech, křečích rodidel, a také při křečích podél linie ţaludek – střevo. 10) Ze všeho nejvíce se v lidovém léčitelství doporučuje prostředek proti potratŧm. Zde se ovšem pouţívá výlučně kŧra kořene, která se také povaţuje za jediný spolehlivý prostředek pro obecné pouţití. Kŧra se sbírá brzy na jaře a při skladování se před pouţitím znovu přesuší. Pak se pomele na prášek a dobře uzavře. Při aplikaci proti potratŧm se prášek roztírá s mléčným cukrem v poměru 1: 10, coţ je v podstatě homeopatické ředění D1. Tento prášek uţívaný na špičku malého noţe okamţitě zastavuje bolesti v břichu. Tento prášek anebo tinktura z kŧry kořene se také pouţívá proti všem potíţím s menstruací, hlavně spojené s křečemi a bolestmi. Proto doporučujeme mít jeden z těchto prostředkŧ vţdy k dispozici, pokud podobné potíţe hrozí. U nás není léčebné pouţití kaliny příliš rozšířeno. Ale například v pionýrských dobách Ameriky byla tato bylina jednou z hlavních a také všestranných bylin a své postavení si dodnes udrţela. Odvar z kŧry se pouţíval i proti křečím, ale američtí Indiáni znali kromě protikřečových vlastností i vliv na porodní bolesti, na menstruační a břišní potíţe. Odvar z kŧry podávali jako diuretikum a také pro léčbu příušnic. Indiáni také vařili plody kaliny, které obsahují značné mnoţství vitamínu C, se šťávou z javoru, a připravovali tak speciální rosol, který byl na jejich jídelníčku jako tradiční jídlo. Zajímavostí je, ţe kŧra kaliny slouţila dříve jako příměs do tabáku, stejně jako list slouţil jako příměs čajŧ. Plody kaliny jsou po uvaření poţivatelné.
KAMEJKA KAMEJKA LÉKAŘSKÁ Čeleď brutnákovitých (Boraginaceae) LITHOSPERMUM OFFICINALE L. Kamienka lekárska (s) r Echter Steinsame (n) Gromwell (a) Gremil officinal (f) Mijo del sol (š)
1) Kamejka lékařská je trvalka, vyhánějící z vícehlavého oddenku asi pŧl metru vysoké lodyhy, nahoře bohatě větvené, s hojnými široce kopinatými, drsně srstnatými listy. Květní koruny mají květy ţlutavě bílé. Plodem jsou tvrdky, bílé, lesklé a hladké, připomínající porcelán. 2) Kamejka roste na slunných stráních a v křovinách teplejších oblastí. Někdy se místo kamejky sbírá kamejnice modronachová (Aegonychon purpurocaeruleum Holub), dříve kamejka modronachová, jejíţ léčebné uţívání je známo především z Bulharska. U nás je poměrně vzácná, ovšem ve fytoterapii mŧţe kamejku lékařskou nahradit. 3) Drogou jsou listy (Folium lithospermi var. Folium milii solis) a semeno (Fructus milii solis). Sběr listu probíhá v dubnu aţ srpnu, sběr plodŧ v září, po úplném dozrání. 4) Obsahové sloţení kamejky je velmi málo probádané. Uvádí se třísloviny, vápenaté a křemičité soli, snad i některé flavonoidní sloučeniny. V plodech je obsaţen uhličitan vápenatý, sliz, mastné substance, dusičnan draselný a další látky. 5) Protoţe kamejka přibliţně sleduje výskyt vinné révy, mají s jejím pouţitím nejbohatší zkušenosti právě v těchto oblastech. Listová droga dříve slouţila jako náhraţka pravého čaje a byla známa pod názvem český čaj. Droga muţe být také pouţita jako náhrada karbince, protoţe tlumí hyperfunkci štítné ţlázy. Odvar ze semen se mŧţe pouţívat při léčbě močových kaménkŧ, případně i dny. 6) Dříve pouţívaný tzv. český čaj byl nepříliš koncentrovaný nálev, který se sladil medem. V léčebné praxi je ovšem běţnější odvar, vařený 1 aţ 2 minuty. 7) Pouţívání této drogy upadlo časem v zapomenutí a ani novější výzkumy jí příliš nepřejí, protoţe celá čeleď dříve drsnolistých nyní brutnákovitých je pokládána za potenciálně podezřelou z dŧvodu moţného obsahu hepatotoxických tzv. pyrolizidinových alkaloidŧ. Proto nedoporučujeme vyšší dávkování ani dlouhodobé podávání drogy. Její přidávání do směsí povaţujeme ovšem za moţné. 8) Vrabí símě, jak se kamejka dříve nazývala, uţíváme občas podle Matthioliho návodu: Semeno pomeleme na prášek a připravíme bílý vinný odvar. Není ho třeba mnoho, stačí asi 125 ml. Podáváme jej při močové řezavce, při močových kaméncích a při chorobách, doprovázených zimnicí. V urologických indikacích doporučujeme současně provádět sedací (při řezavce) nebo i úplnou (při kaméncích) koupel a současně vypít nejméně 0,3, ale lépe 0,5 litru jiného indikovaného čaje. Při zimnici doplňujeme tuto kúru o čaj lipový nebo čaj z květŧ černého bezu. Kamejka v tomto případě léčbu pouze doplňuje. 9) Přestoţe kamejka jiţ podle názvu lékařská byla dlouho oblíbenou léčivou bylinou, v poslední době se od ní takřka úplně odstoupilo. Z jiţ popsaných dŧvodŧ zde jsou obavy, ţe by mohlo dojít k nepříznivému ovlivňování funkce jater, a tím i celé látkové výměny. Jelikoţ léčebný účinek kamejky je jinak nesporný, bylo by škoda tuto bylinu z moţného pouţití zcela vyloučit. Homeopatické úprava byliny je proto velmi vhodným řešením. Pro tuto úpravu se sbírají čerstvé listy, nejlépe v květnu a červnu kolem poledne. Listy se zpracovávají podle §3 lihem 90%. Získaná esence se pak dále ředí lihem 30% aţ do potence D4, ve které se také uţívá. Dávkuje se 3krát denně 8
kapek, před jídlem, po dobu nejméně 30 dní, nejdéle však 3 měsíce. Nejčastější aplikace jsou na potíţe s močovými cestami, močovými kaménky a při špatném vylučování solí. Aplikace provádíme jak vnitřně, tak i zevně. Zvlášť účinné jsou sedací koupele s přísadou kamejkové tinktury, při nichţ na jednu koupel postačí 30 ml tinktury. 10) „Ţádná jiná bylina nebyla tak samozřejmá pro vznik medicíny…,“ napsal svého času o kamejce římský přírodovědec Plinius v 1. století n.l. Dále říká: „… je zajímavé, jak si lidé uvědomují uţitečnost některých bylin!“ Uţitečnost kamejky spočívá především v tom, ţe danou dobu byla jedním z lékŧ proti cizopasníkŧm, ţe byla jediným prostředkem proti ledvinovým kamenŧm a ţe léčila váţné potíţe s ledvinami, zástavy moče apod. A potřetí Plinius: „Je nesporné, ţe jedna drachma tohoto klenotu v bílém víně rozláme a odstraní všechny kameny!“ (Drachma je hmotnostní jednotka, která v antickém Řecku představovala asi 8 g, později její hodnota poklesla v rŧzných zemích na 3 nebo 4 gramy – pozn.red.). Zajímavé je, ţe diuretický čaj, připravovaný z kamejky, figuroval v bylinné léčbě aţ do současné doby. Na americký kontinent byla kamejka dovezena evropskými osadníky, kteří ji předali domorodým Indiánŧm. Mohawkové ji uţívali jako válečné barvivo a také na barvení látek pro obřadní roucha.
KAPRADÍ KAPRAĎ SAMČÍ Čeleď kapraďovitých (Aspidiaceae) DRYOPTERIS FILIX-MAS /L./ Schott. Papraď samčia (s) r Gemeiner Wurmfarn (n) Male Fern (a) Fougere male (f) Helecho macho (š)
1) Z dlouhého, hnědočerného oddenku kapradě samčí vyráţí podlouhle kopinaté listy, dosahující délky přes jeden metr. Jsou tmavozelené, jednoduše zpeřené, s 20 aţ 30 jařmy střídavých, hluboce peřenosečných lístkŧ. Na okraji bývají tyto lístky tupě zubaté. Kupky výtrusnic, připomínající na první pohled přisedlé mšice, se nazývají sori. 2) Kapraď je velmi rozšířená lesní rostlina, vyskytující se běţně na celém území České republiky i Slovenska. 3) Předmětem sběru je oddenek (Rhizoma filicis maris), sbíraný na podzim, nejlépe jiţ v září, kolem desáté hodiny dopoledne. 4) Droga obsahuje sloučeniny kyseliny máselné a isomáselné s floroglucinem, třísloviny, filicin, filxinigrin, filmaron, pryskyřice, vosk, barvivo, fytosterol a řadu dalších kyselin. Řada z nich je labilní, takţe stárnutím droga rychle ztrácí účinnost. 5) V současné době se kořenová droga přímo neuţívá, ojediněle se pouţívá extrakt jako anthelminikum, tedy proti střevním parazitŧm, zejména však tasemnici. 6) Léčebná kúra bývá většinou jednorázová. Dospělým se předpisuje podle hmotnosti 6 aţ 8 g sirupovitého extraktu, dětem do 15 let 4 aţ 6 g. Pro děti do 4 let je tato léčba nevhodná. Po 2 hodinách po poţití drogy musí být podáno salinické projímadlo v příslušné dávce. Léčebná kúra by měla probíhat pod dohledem lékaře a bylináře-specialisty. 7) Otrava mŧţe nastat při předávkování nebo při brzkém opakování léčby, ale i tehdy, jestliţe se zapomene podat salinické projímadlo, například Zaječická hořká minerální voda nebo Šaratica. Při otravě nastávají nejprve zrakové poruchy, pak potíţe v trávicím ústrojí, dále závratě, třes, delirium, bezvědomí, případně aţ smrt. Po překonané otravě mŧţe být následkem i slepota. 8) Z uvedených dŧvodŧ je kaţdému jasné, proč pro vnitřní pouţití drogu nedoporučujeme. Vynikající však je pouţití pro koupele. K tomuto účelu se sbírají listy, kdykoli od jara do konce června, protoţe potom uţ jsou neúčinné. Dva aţ tři listy kapradí vaříme ve vodě a odvar přecedíme do vany s vodou. První koupel musí být krátká, nanejvýš 5 aţ 10 minut, protoţe při ní obvykle dojde k přechodnému zhoršení potíţí, coţ by mohlo odradit od dalších koupelí. Pak se koupeme kaţdý třetí den a dobu koupele postupně prodluţujeme. Po 12 koupelích musíme udělat 14 dní přestávku a pak kúru ukončíme 4 koupelemi. 9) Kapradí je bylina léčivá, opředená mnoha pověstmi o její čarodějné moci, a proto byla uţ od dob antiky střídavě vyuţívána a zavrhována. V kaţdém případě je to bylina velice účinná a jako poměrně jedovatá pro homeopatické účely zvláště vhodná. Surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvý oddenek, sbíraný nejlépe hned v září kolem desáté hodiny dopoledne. Oddenek se zpracovává podle §3 lihem 90%. Základní esence se dále ředí lihem 40% aţ do potence D4. Uţívá se pak v potenci D3 a D4, s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle, po dobu 21 dní. Později se dávkování upraví na 3krát denně 15 kapek, po dobu 14 dní. Kúra se smí opakovat aţ za pŧl roku.
Tinktura se uţívá proti střevním parazitŧm, ovšem účinkuje spolehlivě i proti jiným střevním organismŧm. Nezanedbatelný není ani její vliv na kloubní onemocnění, například revmatismus. 10) Kapradí slouţilo odedávna jako prostředek proti cizopasníkŧm, zejména proti tasemnici, která dříve značně suţovala lidstvo. V antickém Řecku ji nazývali dubovou kapradí, protoţe rostla především v dubových lesích. Francouzské kroniky dokládají, ţe kapradí uţíval i francouzský král Ludvík XVI., coţ dokazuje, ţe byliny nebyly „pouhým lidovým prostředkem“. Ve Spojených státech se hodně vyuţívala a o její oblíbenosti svědčí i to, ţe byla aţ do roku 1965 v oficiálním lékopisu. Pro poměrně velkou jedovatost kapradí je jeho uţívání dost nebezpečné, ale například při nočním pomočování, zejména u dětí, a při slabostech močového měchýře se dá aplikovat podle následujícího návodu: Plátěný pytlík naplníme natí kapradě a nemocný na něm v prŧběhu léčby musí spát. Jakmile se potíţe znatelně zlepší, polštář je třeba z lŧţka odstranit. Doporučujeme se jej ovšem nezbavovat, protoţe tyto nemoci často recidivují.
KARAFIÁT HVOZDÍK ZAHRADNÍ Čeleď silenkovitých (Silanaceae) DIANTHUS CARYOPHYLLUS L. Klinček záhradný (s) e Gartennelke (n) Carnation (a) Oeillet des fleuristes (f) Clavel (š)
1) Hvozdík zahradní je trvalka. Vyhání dlouhé, čárkovité, mírně ţlabovitě prohnuté listy a lysé, sivé, aţ pŧl metru dlouhé lodyhy, nahoře zpravidla vidlanovitě rozvětvené, s velkými vonnými květy rŧzných barev. Plody jsou pukavé tobolky. 2) Bylina pochází z jiţní Evropy. Volně roste zejména v Dalmácii, u nás se hojně pěstuje a ojediněle i zplaňuje. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba dianthi caryophylli), sbíraná zejména z tmavočervených odrŧd. Z volně rostoucích druhŧ hvozdíku se podobné farmakologické pŧsobení připisuje také hvozdíku kartouzku (Dianthus carthusianorum L.) a hvozdíku kropenatému (Dianthus deltoides L.), známému jako tzv. slzičky. Nať se sbírá v době květu rostliny, tj. v letních měsících, nejlépe ráno mezi osmou a devátou hodinou. 4) Droga obsahuje saponiny, antokyany, flavonoidy, sliz, tanin, barvivo, menší mnoţství silice, přítomny jsou i látky fytoncidní povahy. Droga je jen minimálně prozkoumána a praktické zkušenosti jsme přebírali především od léčitelŧ z Dalmácie. 5) Droga má značné účinky spasmolytické a pŧsobí i sedativně. Mŧţe se výborně uplatnit v geriatrii, protoţe staří lidé ji velice dobře snášejí. Droga také harmonizuje práci srdce, zvláště při tachykardii a při arytmiích. Zastudena uţívaná tlumí potivost. Droga kromě jiného také zlepšuje periferní prokrvení, a proto je vhodná pro léčbu nedokrvení končetin a mozku. 6) Nejčastěji drogu aplikujeme formou nálevu, ale oblíben je i sirup, připravovaný z čerstvých květŧ takto: Padesát gramŧ čerstvých květŧ přelijeme 150 ml vroucí vody a necháme 8 hodin vyluhovat. Pak přecedíme a smícháme s přírodním hnědým cukrem tak, ţe na kaţdých 100 ml čaje přidáme 100 g cukru. Sirup podáváme 4krát denně, vţdy 1 čajovou lţičku. 7) Drogu mŧţeme podávat samostatně i v libovolných směsích. Ţádné váţnější neţádoucí účinky nejsou známy, stejně jako její toxicita nebo kontraindikace. S ohledem na její neprobádanost ovšem doporučujeme určitou opatrnost v délce uţívání. 8) Drogu podáváme formou bylinného balzámu především jako účinné kardiosedativum i obecně uklidňující prostředek. V současné době se ověřuje skutečnost, ţe obsahové látky karafiátu mají silné antivirové pŧsobení a pŧsobí dokonce i proti plísním typu candida, takţe droga by mohla být vyuţívána proti vnitřním i vnějším virózám a mykózám. 9) Pouţití karafiátu jako léčivé rostliny je málo obvyklé a v podstatě i neznámé, ale o jeho léčivých účincích není pochyb a navíc dostupnost byliny je takřka ideální. Upozorňujeme ale, ţe se musí skutečně jednat o hvozdík zahradní, který nesmí být zaměněn za velkokvětý karafiát zahradnický. Výchozím materiálem pro homeopatické zpracování je kvetoucí nať s červenými květy, ovšem zvlášť zdŧrazňujeme, ţe stonek s květem musí mít délku nejméně 14 cm. Nať se upravuje podle §3 lihem 90%. Základní esence se dále ředí lihem 30% aţ do potence D6. Uţívají se potence D4, D5 a D6, podle věku, stavu
organismu a potřeby. Základní obecné dávkování je 3 aţ 4krát denně 8 kapek, před jídlem, po dobu 6 týdnŧ. Kúra se smí provádět pouze dvakrát do roka, nebo tak, aby celková doba podávání nepřesáhla 3 měsíce za rok.I homeopatická tinktura je typický prostředek pro lidi starší, slabé nebo i hypochondrické, protoţe její záběr je mimořádně široký a pestrý. 10) Zajímavý recept s pouţitím karafiátu je určen pro hygienu ústní dutiny: Jednu polévkovou lţíci listŧ šalvěje lékařské a dva karafiátové květy přelijeme šálkem vařící vody a necháme 10 minut přikryté vyluhovat. Přecedíme o vyplachujeme ústní dutinu. Kromě léčivých účinkŧ květ pŧsobí i voňavě a osvěţuje. Podle Vasi Pelagiče je právě květ nejúčinnější částí celé byliny.
KARBINEC KARBINEC EVROPSKÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) LYCOPUS EUROPAEUS L. Karbinec európsky (s) r Uferwolfstrapp (n) Bugle Weed (a) Lycope ďEurope (f) Menta de lobo (š)
1) Karbinec evropský je trvalka, vyhánějící z plazivého, článkovaného oddenku vystoupavé, aţ jeden metr vysoké lodyhy, olistěné krátce řapíkatými kopinatými listy, majícími stříhaně zubatou čepel. Bílé, pyskaté květy vyrŧstají v paţdí listŧ v hustých lichopřeslenech. Plodem je trojhranná tvrdka. 2) Karbinec je poměrně hojná rostlina, vyskytuje se ve vlhčích porostech, u potokŧ, v luţních lesích, v příkopech apod. 3) Drogou je nať (Herba lycopi europaei), sbíraná během květu, v červenci nebo srpnu, nejlépe mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. 4) Droga obsahuje hořčinu lycopin, třísloviny, fenolické látky, pryskyřice, organické kyseliny a další účinné látky. 5) Pŧsobení karbinec je velmi specifické a dost se odlišuje od ostatních bylin. Především je dobrým prostředkem proti zvýšené činnosti štítné ţlázy. Současně pŧsobí jako kardiosedativum a mŧţe se proto vyuţívat třeba i při bušení srdce. Lihový výtaţek (tinktura) z nati karbince má antibiotický účinek, zvláště na salmonelly, Escherichia coli a Proteus vulgaris. Na ostatní druhy pŧsobí poněkud méně, ale zato má účinek fungicidní neboli protiplísňový. Zvláštností karbince je, ţe tlumí látkovou výměnu. 6) Drogu podáváme formou nálevu 2 aţ 3krát denně po šálku, nebo jako tinkturu 2 aţ 3krát denně 25 aţ 30 kapek. V urologii, při zánětech močových cest, pouţíváme lihovodný roztok, kdyţ na 0,3 litru čaje přidáme 40 kapek karbincové tinktury. 7) Vliv na srdce zvýší kombinace karbince s natí srdečníku. Naproti tomu je zcela nevhodná kombinace s mořskými řasami všeho druhu. Nesmíme ovšem zapomínat na to, ţe léčba karbincem je mírná a dlouhodobá, prŧměrná doba léčby jsou 4 měsíce, ale i déle. Nástup účinku, a tím i kontrola vhodnosti drogy, nastává obyčejně za 3 týdny, plný účinek nastupuje asi po měsíci. 8) Čajovinu proti hyperthyreose, chorobnému zvýšení činnosti štítné ţlázy, mŧţeme sestavit takto: nať karbince 100 g kořen jehlice 50 g nať srdečníku 50 g nať tymiánu 25 g kořen lékořice 25 g Podává se jako bylinářský čaj, který se popíjí přes den po doušcích 9) I kdyţ v homeopatii je známější karbinec virginský (Lycopus virginicus Michs.) nebo karbinec americký (Lycopus americana), je i náš karbinec evropský vhodný pro homeopatické zpracování a jeho účinek je zcela evidentní. Zajímavé je u této byliny rozdílné pŧsobení, řídící se oblastí výskytu. U nás je nejlepší droga z horských a podhorských oblastí Šumavy, Krkonoš a Beskyd. Surovinou pro homeopatická zpracování je čerstvá kvetoucí nať, sbíraná nejlépe v květnu, červnu a červenci, za plného rozkvětu byliny, coţ se dá zjistit pouze podrobnou prohlídkou květŧ. Nejlepší čas sběru je mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou, kdy je obsah látek v bylině největší. Nať se upravuje podle §3 lihem 80% a základní esence D0 se pak dále ředí lihem 30% aţ do potence D12.
Tinktura se uţívá v potencích D0, D3, D4 a D12 podle stavu a stáří nemocného a podle základní potíţe. Obecné dávkování je 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu 5 týdnŧ. Potence D3 a D4 se mŧţe uţívat neomezeně, obě krajní potence D0 a D12 nejdéle 4 měsíce v roce, samozřejmě rozdělené po časových úsecích. Pouţití je podobné jako v alopatii se speciálním zaměřením na nemoci štítné ţlázy, dále se uţívá při hemoroidech, sníţené imunitě, srdeční nepravidelnosti apod. Obecně ve velkých dávkách podporuje sympaticus, v malých jej uklidňuje. 10) Velmi doporučujeme následující směs s karbincem při potíţích se zvýšenou funkcí štítné ţlázy, coţ bývá ovšem vţdy spojeno s potíţemi srdečními (srdeční rytmus) i látkové výměny: nať karbince 20 g nať srdečníku 20 g nať komonice lékařské 10 g květ hluchavky bílé 10 g Jednu aţ 2 čajové lţičky směsi přelijeme 0,5 litrem vařící vody a necháme 15 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 3krát denně, před jídlem. Doporučujeme připravit najednou celodenní dávku a uchovávat ji v termosce. Dojde tak ke zlepšenému vyluhování. Uţíváme maximálně 30 dní a při případných potíţích kúru přerušíme. Dalším receptem proti zvýšené funkci štítné ţlázy se zajímavým obecným účinkem je směs 5 dílŧ nati karbince a 3 dílŧ nati violky trojbarevné. Bereme 2 čajové lţičky směsi na 0,25 litru vařící vody, 15 minut necháme vyluhovat a přecedíme. Směs je však moţné pít jen jednou denně před spaním, ovšem s určitým časovým odstupem.
KARKADÉ IBIŠEK SÚDÁNSKÝ Čeleď slézovitých (Malvaceae) HIBISCUS SABDARIFFAL. Ibištek krvavý
1) Ibišek súdánský je jednoletá rostlina, dorŧstající výšky asi 1,2 m. Má jednoduché pilovité listy, spodní jsou vejčité, vrchní tří aţ pětilaločné. Lodyhu má přímou, červeně naběhlou. Velké květy vyrŧstají v paţdí srostlých, purpurově zabarvených listŧ, které mají masitý kalich a vyvinutý kalíšek. Zŧstávají i po odkvětu. Květní koruna je velmi jemná, ţlutorŧţová, na dně nachová. Kvete pouze několik hodin a odpadává. Nitky tyčinek bývají srostlé do sloupku. Plodem je tobolka pukající chlopněmi, která obsahuje ledvinovitá semínka. 2) Ibišek se pěstuje v rŧzných kultivarech v Africe, Asii, v Jiţní Americe a na jihu Evropy. Vedle ibišku súdánského mohou drogu tvořit i květy ibišku čínského (Hibiscus rosa-chinensis L.). 3) Drogou jsou především kalichy a kalíšky (Calyce hibisci). Za drogu je někdy označován květ (Flos hibisci cum calyce). Droga je vínově červené barvy, bez výraznějšího aroma a má kyselou, lehce slizovitou chuť. 4) Droga obsahuje aţ 30 % organických kyselin, především vinnou, citrónovou, jablečnou a ibiškovou (lakton allo hydroxicitronové). Právě tato kyselina je charakteristická pro celý rod. Dále nacházíme antokyanová barviva, flavonoidy gosypetin a hibiscin, fytosteroly pektiny a polysacharidy s 50% podílem uronových kyselin. Z vitaminŧ je pak přítomen především vitamin C – kyselina L-askorbová. 5) Droga je silně močopudná a přispívá k rozpadání močových kaménkŧ. Rozpouští téţ tukovápenaté sklerotické úsady a proto je dobrým antisklerotikem. Pŧsobí jako slizové protektivum trávicího ústrojí a je mírně projímavá. V zaţívacím traktu a v močových cestách má účinek protizánětlivý a současně desinfekční. Spasmolyticky pŧsobí na břišní svalstvo a na dělohu. Sniţuje krevní tlak a pŧsobí téţ fytoncidně (antibioticky) na celou řadu bakteriálních kmenŧ. Ve vyšších dávkách má protiparazitní účinek. 6) V urologických indikacích podáváme 4krát denně 0,25 aţ 0,5 litru nálevu, v ostatních indikacích postačí dávka 1 šálku 4krát denně. 7) Droga představuje přechod mezi léčivým a potravinářským pŧsobením. Nejsou známy ţádné závaţné neţádoucí účinky, a proto je droga vhodná i pro uţití v pediatrii, pro těhotné a kojící ţeny. Drogu lze aplikovat samostatně, ale přednost dáváme čajovinovým směsím. Vhodná kombinace je především s drcenými šípky a s vřesem. 8) Čaj na rozpouštění ledvinového písku a vyplavování kaménkŧ podle slovinského bylináře Joţeta Tomaţinčiče: květ karkadé 40 g nať rdesna ptačího 20 g květ vřesu 20 g nať pastuší tobolky 10 g kořen andělíky 10 g Podáváme 4krát denně 0,25 aţ 0,35 l čaje, který doporučujeme rychle vypít. 9) V praktické homeopatii se karkadé nepouţívá. 10) Karkadé má i celkem výrazný účinek antipyretický; zvláště studený nápoj sniţuje horečku vskutku excelentně. V České republice je karkadé na trhu k dispozici především ve směsi s
drcenými šípky, a to v podobě nálevových sáčkŧ vyráběných firmou Jemča Jemnice. Listy ibišku jsou v Africe a v Číně upravovány na chutný salát.
KAŠTAN JÍROVEC MAĎAL Čeleď jírovcovitých (Aesculaceae) AESCULUS HIPPOCASTANUM L. Pagaštan konský (s) e Gemeine Rosskastanie (n) Horse-Chestnut (a) Marronier ď lnde (f) Castaňo de Indias (š)
1) Kaţdý jistě zná kaštan obecný neboli jírovec maďal, obrovitý strom, dorŧstající výšky aţ pětipodlaţního domu, s dlouze řapíkatými, dlanitě pěti aţ sedmičetnými lístky, které jsou vroubkovaně pilovité. Vijany květŧ tvoří koncové, jehlancovité laty. Plodem jsou velké tobolky, řídce ostnaté, které pukají 1 aţ 3 chlopněmi a vydávají obvykle jedno aţ dvě semena, známá jako kaštany. 2) Kaštan je běţně pěstovaný strom, často i zplaňuje. 3) Drogou je především plod (Fructus hippocastani), sbíraný na podzim po plném dozrání, kdyţ kaštany jiţ volně vypadávají z tobolek. Dále se sbírá květ (Flos hippocastani), na jaře v době plného rozkvětu, tedy v dubnu a květnu. Ojediněle se pouţívá i kŧra (Cortex hippocastani), sbíraná brzy na jaře z malých, svěţích větviček. 4) Asi nejdŧleţitější obsahovou látkou je oxikumarinový glykosid aesculin. Podobnou látkou je i aesculetin a fraxin. Dále jsou přítomny triterpenové saponiny, například escin, potom flavonoidy, éterický olej, pektin a další látky. 5) Drogy mají účinek protizánětlivý, tlumí i odstraňují otoky, zvláště lymfatické, a příznivě ovlivňují pruţnost a pevnost cévních stěn. Proto je také vyuţíváme při léčbě hemoroidŧ, bércových vředŧ, křečových ţil, při zánětu ţil, při výskytu trombózy apod. Ovlivňují také poruchy periferního prokrvování (studené nohy, fialové ruce) i poruchy prokrvování koronárních cév na psychogenním podkladě. Pomocí kaštanové drogy mŧţeme ovlivňovat i některé formy migrény. Přípravky z kaštanu mají i mírně antisklerotický účinek a mŧţeme je tedy pouţít k léčbě i prevenci mozkových příhod. Z květŧ mŧţeme macerací v 65% lékárenském denaturovaném lihu připravit výborné mazání. Čaj z květŧ se také pouţívá zevně při léčbě koţních zánětŧ a menších popálenin. Květová a plodová droga zlepšují funkci nadledvinek a brání vzniku edémŧ. 6) Kaštanové drogy nepodáváme formou čajŧ, protoţe mají zcela neúnosnou chuť. Jedinou vhodnou formou pro vnitřní podávání je tinktura. Tu podáváme v několika dílčích dávkách v takovém počtu kapek, kolik činí naše hmotnost – například muţ s 89 kg hmotnosti bude uţívat 3krát denně 30 kapek. Léčba má být dlouhodobá, občas je ji vzhledem k dlouhodobému vlivu na hormony kŧry nadledvinek vhodné přerušit. Osvědčil se zpŧsob podávání vţdy 2 měsíce ve čtvrtletí, například leden a únor, v březnu se podávání vynechá. 7) Kaštanovou tinkturu mŧţeme libovolně míchat, za nejlepší kombinaci povaţujeme směs tinktur kaštanové a jinanové. Jinak drogu do směsí nepřidáváme, zejména ne plody. Květní drogu někteří autoři doporučují míchat s jinými bylinami, ovšem my tak činíme jen zcela výjimečně. Naproti tomu je vhodné do čajŧ na léčbu prostaty přidávat kaštanové listy. Všechny kaštanové drogy jsou mírně toxické a mají vliv na funkci hormonŧ nadledvinky, a proto musíme při léčbě dodrţovat určité zásady opatrnosti. Nejlépe je léčbu občas přerušovat, jak je uvedeno výše. 8) Všechny kaštanové drogy mŧţeme pouţívat zevně, například pro přípravu kloktadel. Směs stejných dílŧ kaštanové, routové a jinanové tinktury pokládáme za
nejlepší fytopreventivum, ale i lék proti náhlým příhodám mozkovým. Podáváme zpravidla 4krát denně 20 kapek, které doporučujeme zapít pohárem pravého zeleného čaje. 9) Málokterá rostlina je v homeopatii uţívána v tolika podobách jako právě kaštan. Pouţívá se květ, mladá kŧra, plody, ale dokonce i list. Všechny části tohoto stromu přitom mají svŧj specifický účinek a lze říci, ţe homeopatie je jediný obor, který vyuţívá všechny tyto části. Časně na jaře se sbírá kaštanová kŧra pro homeopatické zpracování, které se ovšem provádí suchou cestou neboli roztíráním. Kŧra se sbírá z mladých větviček co nejdříve zjara a roztírá se s mléčným cukrem. Má účinek podobný jako v alopatii, především na krevní problémy, tedy hemoroidy, bércové vředy, záněty ţil apod. Uţívá se v potenci D2 formou prášku nebo tablet. Květ se pro homeopatické zpracování sbírá v plném rozkvětu, nejlépe v květnu, krátce před polednem kolem jedenácté hodiny, a zpracovává se podle §1 lihem 90%. Základní esence D0 se dále ředí lihem 30% na potenci D2, která se také uţívá. Obecné dávkování je dvakrát denně 5 kapek, po jídle, po dobu 30 dní. Květová droga má mohutný protizánětlivý účinek, a proto se doporučuje jako vhodná součást mnoha tinktur. Nejčastěji uţívanou částí je plod kaštanu, ze kterého se vyrábí esence, následně i masti, koupele apod. Výchozí surovinou je čerstvý, oloupaný a rozmělněný kaštan. Zpracovává se podle §3 lihem 90%. Základní esence D0 se pak ředí lihem 30% aţ do potence D9. Uţívá se v potencích D3, D4, D7 a D9. Základní dávkování je 3krát denně 5 aţ 8 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní. Určení potence a dávkování je individuální podle druhu potíţe, věku a stavu nemocného a samozřejmě také podle ţádoucího účinku. Jinak je uţití zpravidla stejné jako v alopatii.
KAŠTAN PRAVÝ KAŠTANOVNÍK JEDLÝ Čeleď bukovitých (Fagaceae) CASTANEA SATIVA Mill. Gaštan jedlý
1) Kaštanovník jedlý je velký, aţ třicetimetrový, mohutně rozvětvený strom. Listy má střídavé, dvouřadě postavené, podlouhle kopinaté, se zaokrouhlenou, slabě srdčitou základnou, koţnaté, krátce řapíkaté, hrubě pilovité; zakončené jsou pichlavou špičkou. Na líci jsou zelené, na rubu zpočátku plstnaté, později lysé a matně bledé. Kvete na přelomu května a června, květy jsou jednodomé. Plodem je číška s koţnatým, hustě ostnitým povrchem, obsahující 1 aţ 3 naţky. Po dozrání puká čtyřmi chlopněmi. Naţky jsou oproti obyčejným kaštanŧm méně lesklé, dole zašpičatělé. Dozrávají v říjnu. 2) Kaštan jedlý je u nás zpravidla pěstovaný strom, kterému se daří v kyprých a čerstvých, na nerostné látky bohatých pŧdách. Tento strom je schopen se doţít aţ 1 000 let. 3) Předmětem uţití jsou nejčastěji zralé kaštany, zvané marony (Achaenium castani sativae syn. Fructus castani sativae), ale někdy i listy. 4) Droga obsahuje třísloviny elagového typu. V plodech je mimo jmenované třísloviny aţ 60 % škrobu, 10 % bílkovin, přibliţně 15% cukrŧ, 3 % mastného oleje, ale také vitamin B1 a vitamin C. Listy obsahují látky glykosidní povahy, pektiny, cukry, organické kyseliny, ţelezo, hořčík, fosfor, vitamin K a také tanin, který se pak štěpí na kyselinu elagikovou a glukózu. V kŧře se ještě nacházejí pryskyřice, flobafeny, fytosterin a také invertní cukr. 5) Jedlé kaštany jsou chutnou a hodnotnou potravinou, která navíc vydatně detoxikuje játra. Tekutý extrakt nebo tinktura z listŧ mají bronchosedativní a expektorační účinek. Listy mŧţeme tedy pouţívat jak při bronchitidě, tak i při astmatu. Rovněţ kaštanová „mouka“ je dobrým lékem při rŧzných chorobách, spojených především s prŧjmy. 6) Vhodnou lékovou formou je tinktura z listŧ a homeopatická tinktura z téţe suroviny. Prostá tinktura se podává aţ 4krát denně po 20 aţ 25 kapkách. Při těţším prŧběhu zvyšujeme dávky na 30 aţ 35 kapek. Z listŧ mŧţeme také připravit nálev nebo dokonce macerát. Plody obyčejně usušíme a pak rozemeleme na moučku, kterou podáváme po lţičkách. 7) Plodovou drogu obyčejně nemícháme s jinou příměsí. Listovou drogu však mŧţeme míchat celkem libovolně, protoţe při jejich uţití nehrozí ţádné kontraindikace ani váţnější neţádoucí účinky. 8) Většinou uţíváme listy jedlého kaštanovníku, protoţe je mŧţeme aplikovat samostatně i v rŧzných směsích, zevně i vnitřně. Uţíváme je hlavně při revmatických bolestech, protoţe tyto problémy uţitím drogy postupně zanikají a zánět dokonce ustává. 9) V homeopatii mŧţeme dokonale vyuţít právě vlastností listŧ. Pouţíváme čerstvé listy, trhané nejlépe v červenci před polednem. Upravujeme podle §3 lihem 70% a dále potencujeme lihem 30% aţ do ředění D3. V této potenci pak také obecně uţíváme, s dávkováním 3 krát denně 10 kapek, před jídlem.Pouţití je prakticky stejné jako v alopatii, především proti silnému (černému) kašli a proti plicním chorobám, zejména při dýchacích potíţích nejasné etologie. 10) Plody se dosud hojně pouţívají, samozřejmě v místech výskytu, ale hlavně v syrovém stavu. Syrové kaštany se uţívají nejen proti prŧjmŧm, kde pŧsobí
přítomný tanin, ale také proti kašlání krve, při ţaludečních krváceních a obecném krvácení ze zaţívacího traktu.
KDOULE KDOULE OBECNÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) CYDONIA OBLONGA Mill. Dula podlhovastá (s) e Echte Quitte (n) Quince (a) Cognassier commun (f) Membrillo (š)
1) Kdoule obecná je stromkovitý keř, dorŧstající výšky asi pěti metrŧ. Listy jsou vejčité, kolem 10 cm veliké, střídavě postavené, celokrajné. Kvete bíle nebo narŧţověle, zpravidla v květnu. Plodem je malvice, ţlutě zabarvená, plstnatá, tvarem připomínající hybrid hrušky a jablka. Dozrává na přelomu září a října, příjemně voní. 2) Kdoule je pěstovaný keř, zplaňuje jen zcela výjimečně. 3) Drogou jsou buď plody (Fructus cydoniae) nebo semena (Semen cydoniae). Sběr se provádí při plné zralosti. 4) Plody obsahují hojnost cukrŧ, organické kyseliny, vitamín C, pektin, silice, třísloviny a další látky. Semena obsahují hodně slizu, mastný olej, glykosidy amygdalin, tanin a albumin, a také třísloviny. 5) Kdoule se od nepaměti uplatňují v revmatologii. Upozornila na ně uţ abatyše Hildegarda von Bingen a hodně se jí věnoval i Matthioli. Kdoule se mají podávat buď pečené nebo uvařené, přičemţ dávka není stanovena a záleţí na dostupnosti a na potřebě nemocného. Podle našich zkušeností se efekt projeví uţ při pravidelné konzumaci 3 pečených kdoulí denně. Máme-li moţnost dávku zvýšit na 5 aţ 8, v těţkých případech na 10 kusŧ denně, dočkáme se výrazného zlepšení stavu nemocného asi po třech aţ čtyřech týdnech. Semena uvolňují sliz, který se pouţívá zevně na pokrytí sliznic jako ochrana před zánětem. Vnitřní uţívání by bylo také velmi uţitečné, ale menší mnoţství semen efekt nepřivodí a konzumace většího mnoţství s sebou nese určité riziko pro malý, ovšem nezanedbatelný obsah uvolněného kyanovodíku. 6) Čaj se zpravidla z kdoulí nepřipravuje, lékovou formou je právě konzumace pečeného nebo sušeného ovoce. Semena macerujeme ve vlaţné vodě a vzniklý slizovitý výluh pouţijeme k zevním účelŧm na ochranu pokoţky a sliznic před škodlivými vlivy. S výjimkou málo pravděpodobných, ale moţných alergických reakcí nejsou známy neţádoucí účinky ani kontraindikace. Do směsí se droga nepřidává. 8) Uţ Matthioli zjistil, ţe přikládání suchých (ale ne sušených) listŧ na vyhřezlý konečník nebo dělohu zajistí staţení. Současně je ovšem ţádoucí obě místa omývat odvarem z kdoulových listŧ nebo v něm provádět sedací koupele. 9) Pouţití kdoulí v homeopatii je celkem málo známé, i kdyţ uţ v antice patřily k nejvíce ceněným léčivým rostlinám. Přitom i zde je zachování účinnosti při poměrně silném ředění účinných látek obrovskou výhodou a zejména účinek semen kdoulí je zcela specifický. Výchozí látkou je tedy semeno, které se upravuje celé pouhou macerací podobně jako podle §4 lihem 90%. Semena se macerují při občasném protřepávání po dobu 14 dní. Základní tinktura D0 se pak ředí lihem 40% aţ do potence D5, ve které se také uţívá. Aplikace je poněkud komplikovaná, ale postup se musí pro zachování maximálního efektu přísně dodrţovat. První 3 dny se bere 3krát denně 9 kapek, před jídlem, pak 21 dní 3krát denně 12 kapek, před jídlem a nakonec 3krát denně 15 kapek, po dobu 30 dní. Celá kúra se mŧţe opakovat aţ za 4 měsíce. Hlavní oblastí indikace jsou sliznice, coţ činí z popsané tinktury velmi ţádoucí lék pro nemoci tohoto druhu, od sliznic nosohltanu aţ po sliznice střev (v
koupelích dokonce i pro hemoroidy), ale také velmi ţádoucí prostředek posilující funkci slinivky. Kdoule slouţí především jako ovoce a jako léčivka platí spíše jen semena, která však mají specifický účinek. Právě špatným jedlíkŧm je třeba podávat před kaţdým jídlem 2 aţ 3 polévkové lţíce kdoulové marmelády nebo ţelé. Oboje velice podporuje chuť k jídlu. Proti nadýmání doporučujeme následující recept: Dvě čajové lţičky natě máty peprné přelijeme větším šálkem vařící vody a necháme 10 minut přikryté stát. Pak přecedíme a přidáme do čaje 2 polévkové lţíce kdoulového ţelé. Pijeme 1 aţ 2 šálky denně po doušcích, po jídle. Následující recept slouţí na ošetřování rtŧ: Dvě polévkové lţíce semene kdoule podrtíme nebo pomeleme a v malém šálku teplé vody rozmícháváme tak dlouho, aţ se z hmoty vytvoří pasta. Pak touto pastou rozpukané rty buď pouze potíráme, nebo ji jemně vmasírujeme přímo do rtŧ.
KERBLÍK KERBLÍK TŘEBULE Čeleď miříkovitých (Apiaceae) ANTHRISCUS CEREFOLIUM /L./ Hoffm. Trebulka voňavá (s) r Garten-Kerbel (n) Garden-Chervil (a) Cerfeuil commun (f) Cerafolio, Perifollo (š)
1) Kerblík třebule je letnička vysoká kolem pŧl metru, málo rozvětvená, s tenkým, vřetenovitým kořenem a listy světle zelenými, jemnými, dvakrát trojně zpeřenými. Okolíky má přisedlé, s 2 aţ 5 okolíčky, tvořící drobounké květy s bílou korunou. Plody vyrŧstají na tlustých krátkých stopkách, jsou čárkovitě podlouhlé, délky 7 aţ 10 mm. Rostlina po rozemnutí voní po anýzu. 2) Kerblík třebule je rostlina pěstovaná, občas zplaňující. Častým hostem našich lesŧ je příbuzný druh kerblík lesní (Anthriscus silvestris Hoffm.), který stavbou nezapře svŧj rod. 3) Předmětem sběru je především nať (Herba anthrisci cerefolii), někdy i semena (Semen anthrisci cerefolii). 4) Droga obsahuje aţ 200 mg vitamínu C, dále karotin, ţelezo, hořčík, flavonoidy a silice. V plodech jsou silice hlavní účinnou látkou. 5) Nať obou druhŧ je močopudná. Při zánětech močového měchýře přikládáme nať ve formě kašovitého obkladu na podbřišek. Indikace jsou v urologické oblasti, při bolestivých procesech v ţaludku i při bronchitidě. Droga se podává i v nálevu, při bronchitidě se mŧţe také inhalovat. Plody vyuţíváme jako koření nebo i jako lék při dyspeptických problémech. Mohou se také pomlít na prášek a mírně zapíjené podávat po jídle, na špičku kulatého noţe. 6) Naťovou drogu podáváme jako nálev, plodovou jako prášek. Inhalace mají trvat maximálně 10 minut a provádíme je jednou nebo dvakrát denně. 7) Terapeutické vyuţití obou druhŧ je v podstatě stejné, jediný rozdíl je vhodnost pro pouţití jako potraviny. Kerblík třebule je chutná zelenina, kerblík lesní zdaleka nesplňuje její předpoklady. Drogy nemají výraznější neţádoucí účinky a nejsou známy ani kontraindikace. Velké nebezpečí mŧţe ovšem číhat na nezkušeného sběrače bylin v lese, protoţe čeleď miříkovitých je poměrně nepřehledná a moţnost záměny je proto značná. Především je nutné dávat pozor na moţnou záměnu s prudce jedovatým bolehlavem. Při jakékoli nejistotě raději bylinu oţelíme. 8) Nejvhodnější je koupelové vyuţití kerblíku. Při indikacích astma bronchiale, chronická bronchitida, poruchy prokrvení končetin, bolesti hlavy migrenozního typu nebo bolesti kloubŧ bez zánětu provádíme koupele tak, ţe jeden den koupeme ruce a druhý den nohy. Doba koupele by se měla pohybovat od 8 do 15 minut, teplota by měla být nejvyšší, jakou vydrţíme. Celková kúra obsahuje 12 koupelí, tzn. 12krát ruce a 12krát nohy, potom uděláme týden přestávku a léčbu ukončíme 4 koupelemi rukou i nohou. 9) Kerblík je rostlina, známá spíše jako kuchyňská zelenina, ale pro svŧj účinek, zejména díky silicím, je velice vhodná i pro léčebné, a tím i pro homeopatické účely. Pro homeopatické zpracování se uţívá zásadně semeno, které se po podrcení zpracovává podle §4 lihem 90%. Postup musí být velmi rychlý, aby nedocházelo ke ztrátě silic. Základní potence je D1 a ta se dále ředí lihem 40% aţ do potence D4. Uţívá se v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, po jídle, po dobu 5 týdnŧ.
Uţívá se stejně jako v alopatii, včetně doporučovaných koupelí rukou a nohou, do kterých se přidává asi 12% tinktury. 10) V minulosti se z byliny vyráběl extrakt, kterým se léčily zhoubné nemoci a tuberkulózy. Bezpodmínečnou součástí léčby musela být velmi přísná dieta, protoţe jen potom byla léčba úspěšná. V minulosti se rovněţ nedělaly rozdíly mezi oběma druhy, ovšem kerblíku lesnímu se přisuzoval menší účinek. Listŧ obou druhŧ se v kuchyni uţívalo jako zeleniny, zejména při jarních očistných kúrách. Zvlášť dŧleţitou roli hrál kerblík dříve hlavně při dětských skrofulozách i při léčbě jiných lymfatických otokŧ uzlin a také při koţních potíţích. Obecně se uţíval odvar i nálev, ale pro slabší účinek kerblíku lesního se raději pouţíval odvar u obou: Pět gramŧ natě dáme do 0,5 litru studené vody, přivedeme k varu a vaříme 4 minuty. Pak necháme přikryté 10 minut stát a přecedíme. Pijeme po doušcích přes celý den. Semeno se zásadně uţívalo v prášku 3krát denně na špičku noţe po jídle. Ze semen se uţíval i nálev, kdyţ se 5 g prášku přelilo 0,5 litrem vařící vody a nechalo 15 minut vyluhovat. Nálev se uţíval rovněţ přes celý den. Kerblík je velice uţitečný i při léčbě zánětu spojivek. Buď kapeme 3 aţ 4krát denně po 2 kapkách šťávy z kerblíku do očí, nebo provádíme vícekrát denně obklady z nálevu kerblíku. Ten připravíme tak, ţe 1 aţ 2 polévkové lţíce sušeného kerblíku přelijeme 0,5 litrem vařící vody a necháme 15 minut přikryté vyluhovat. Pak přecedíme a uţíváme vlaţné ve formě obkladŧ.
KIVI AKTINIDIE ČÍNSKÁ Čeleď aktinidiovitých (Actinidiaceae) ACTINIDIA CHINENSIS Planch. Aktinidia čínská
1) Aktinidie čínská je dřevitá popínavá liána, dosahující délky aţ 7 metrŧ. Mladé větve mají husté rezavé chlupy, které jsou i na rubu okrouhlých, dlouze řapíkatých, střídavých listŧ. Rostlina je dvoudomá (výjimečně jednodomá) a oboupohlavní. Nápadné, velké, ţlutavě bílé samičí květy vyrŧstají zpravidla jednotlivě z paţdí listŧ. Drobnější samčí květy jsou krémově bílé a vytvářejí krátké úţlabní vrcholíky. Plodem je oválná aţ eliptická bobule 60 aţ 90 mm dlouhá o hmotnosti kolem 75 aţ 100 gramŧ, zvaná kivi. Pokoţka plodu je tenká, hustě rezavě chlupatá, a lze ji jen obtíţně sloupnout. Duţina je zelená, šťavnatá, sladkokyselá, s mnoţstvím malých černých semínek, která při jídle nevadí. 2) Domovinou kivi je Čína, nyní se však nejvíce pěstuje na Novém Zélandu. Rostlina vyţaduje teplá a slunná stanoviště, chráněná před slunečním úpalem i mrazivými větry. Pokusně je pěstována i u nás, nejčastěji v chladnějším skleníku nebo ve foliovníku. 3) Předmětem vyuţití jsou plody (Fructus actinidiae chinensis syn. Kivi), ale někdy i jiné části rostliny. 4) Plodová droga je především velikým dárcem vitaminu C, kterého obsahuje od 150 do 1 500 mg%. Dŧleţitá je i přítomnost četných minerálních látek, hlavně fosforu, ţeleza, draslíku a vápníku, ale i přítomnost hořčíku. 5) Drogy z celé rostliny sniţují horečku a posilují organismus. Zároveň uvolňují psychické napětí a rozrušují kameny v močovém systému. Pŧsobí také protirevmaticky, tlumí bolesti a zmenšují otoky kloubŧ, zlepšují metabolismus a léčí dokonce jaterní potíţe. 6) Podáváme čerstvé i sušené plody nebo čaj ze sušených plodŧ či z jiných částí rostliny. 7) Drogu mŧţeme podávat samostatně nebo v rŧzných směsích (podle druhu směsi), a to i těhotným a kojícím ţenám. Nejsou známy ţádné kontraindikace, ţádné neţádoucí účinky ani toxicita. 8) Jako součást antirevmatické diety doporučujeme čerstvé plody kivi v mnoţství alespoň 4 kusy denně. 9) V homeopatické úpravě se kivi uplatní především jako zdroj velkého mnoţství vitaminu C, a tím jako výborný protizánětlivý lék i jako prevence rŧzných, i těch nejváţnějších onemocnění. Zpracováváme dokonale rozmělněnou hmotu plodŧ, kterou upravujeme podle §1 lihem 90% nebo alespoň lihem 80%, a dále pak ředíme na potenci D3 lihem 4%. Obecně uţíváme potenci D3 s dávkováním 3krát denně 10 kapek. S pouţitím masťového základu mŧţeme tuto tinkturu dále zpracovávat na mast. Mast potencujeme jen jednou, uţíváme ji tedy v potenci D1. Tinktura se pouţívá stejně jako v alopatii, ovšem větší uplatnění nalezne v homeopatické úpravě při regulaci metabolismu. Mast pouţijeme při léčbě roztroušené sklerózy a zánětlivých stavŧ tkáně. 10) Tradiční čínské lékařství doporučuje kivi při léčbě nemocí jícnu a ke zlepšení funkce orgánového okruhu slinivka – slezina. Toho lze vyuţít jednak při nejrŧznějších trávicích potíţích, vzniklých poruchou enzymatické tvorby, a jednak u některých onemocnění krvetvorby.
Z dalších druhŧ rodu Actinidia se musíme zmínit především o druhu „aktinidie kolomikta“ (Actinidia kolomikta), pocházející ze Sibiře a z Mandţuska. Ta snáší podstatně lépe naše klimatické podmínky. Má drobné, oválné, tmavozelené plody o hmotnosti kolem 3 gramŧ, s aromatickou, šťavnatou a sladkou duţinou.
KLANOPRAŠKA MAGNOLKA ČÍNSKÁ Čeleď magnolkovitých (Schizandraceae) SCHIZANDRA CHINENSIS /Turcz./ Baill. Schizandra čínska (s) e Chinesische Beerentraube (n) Chinese Magnoliavine (a) Magnolia de Chine (f) Magnolia de China (š)
1) Magnolka čínská je vytrvalá, dřevnatějící a opadavá liana s větvícími se lodyhami, silnými aţ 1 cm, dorŧstající délky kolem deseti metrŧ. Kolem opory se ovíjí ve směru hodinových ručiček. Listy jsou střídavé, opakvejčité s červenohnědými řapíky a světle zelenými, na okraji drobně zubatými čepelemi. Rostlina je dvoudomá, květy obou pohlaví jsou oddělené, jsou však i jedinci jednodomí. Okvětí je korunovité s bílými, uvnitř rŧţovými lístky. Hroznovité plodenství má asi 30 šťavnatých jasně červených bobulí o prŧměru 7 aţ 8 mm. Celá rostlina příjemně voní po citronech, a proto se jí také říká limoník nebo citronovník čínský. 2) Rostlina je pŧvodem z Dálného východu, ale naše klimatické poměry snáší dobře. Její kořenový systém je ovšem mělký, a proto jí hrozí vymrznutí. Musí se chránit předjarním sluníčkem, je vhodné ji pěstovat na severně orientovaných místech. 3) Léčivé látky jsou obsaţeny ve všech částech rostliny, nejvíce se ovšem uţívají listy (Folium schizandrae), a to čerstvé i sušené, a také plody (Fructus schizandrae), sbírané brzy na podzim, po úplném dozrání. 4) Klanopraška je poměrně dobře prozkoumaná. Plody mají hodně organických kyselin, vitamín C, látky podobné rutinu, antokyany a sacharidy. Semena obsahují mastný olej se silicemi, vitamín E, nenasycené mastné kyseliny a steroly. V celé bylině je přítomno velké mnoţství minerálních látek, lignany a celá řada stimulujících látek, například schizandrin a jeho deriváty. 5) Všechny drogy, získané z magnolky čínské, mají mimořádně širokou škálu pouţití. Pŧsobí protihorečnatě, protibolestivě, uvolňují svalstvo, prohlubují dýchání, pŧsobí spasmolyticky, příznivě ovlivňují funkci jater a pŧsobí antistresově. Kromě toho zvyšují celkovou výkonnost organismu, odstraňují pocit únavy, posilují po dlouhodobých nemocech, stimulují krevní oběh, zlepšují kvalitu i intenzitu vidění, chrání játra, léčí ţaludek i střeva a pŧsobí i antiskleroticky. 6) Nejpouţívanější formou je tinktura, dávkovaná 2 aţ 3krát denně 20 aţ 30 kapek. Lze však pouţít i práškovanou drogu, s dávkováním 2 aţ 3krát denně, na špičku kulatého noţe. Je moţné podávat samozřejmě i čaj formou nálevu, a to z listŧ i plodŧ. 7) Schizandrové drogy jsou netoxické, předávkování by ale mohlo vyvolat přílišné vzrušení. Totéţ by mohlo zpŧsobit příliš dlouhé podávání léku. Léčebná kúra by neměla být kratší neţ 21 dní a delší neţ 6 týdnŧ. Proti míchání s jinými drogami nejsou sice námitky, ale povaţujeme je za zbytečné, protoţe to účinek drogy spíše oslabuje. 8) V současné době u nás nejsou přípravky z magnolky dostupné, proto vřele doporučujeme vlastní pěstování, které není obtíţné a rozhodně se vyplatí. Uţíváme nejčastěji tinkturu nebo prášek ze sušených plodŧ. 9) Bylina, byť celosvětově v alternativní medicíně velmi populární a také velmi bohatá na účinné látky, se dosud obecně homeopaticky nezpracovává, i kdyţ některé zahraniční výrobky se homeopatickým velmi podobají. Z vlastní praxe mŧţeme potvrdit skutečnost, ţe všechny části byliny obsahují účinné látky, a to nejen plody, ale i jejich slupky, které vlastně dosud nebyly ani předmětem
zkoumání. Pro homeopatické účely nejlépe vyhovují plody včetně slupek. Sbíráme je aţ v pozdějším podzimu, nejlépe v listopadu, kdy plody obyčejně uţ prošly značnými tepelnými změnami. Při přípravě tinktury se postupuje podle §3 s lihem 80%. Základní esence D0 se dále ředí lihem 40% aţ do potence D12. Uţívají se potence D5, D6 a D12. Základní dávkování je v potenci D6 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po dobu 6 týdnŧ. Aplikace je v podstatě stejná jako v alopatii, dá se říci, ţe je prakticky univerzální s pŧsobností na celý organismus. Například potence D6 pŧsobí mimo jiné velmi blahodárně na oční potíţe, při přepracování, při astmatu, při narušeném krevním oběhu. Nejlépe však pŧsobí v první fázi léčby potence D12 při dávkování 3krát denně 5 kapek, po dobu 12 dní, a pak se přechází na obecné dávkování. Moţné aplikace jsou velice pestré a záleţí jen na terapeutovi, s jakou přesností dokáţe volbou potence a dávkování vlastnosti byliny vyuţít.
KLIKVA ŽORAVINA KLIKVA BAHENNÍ Čeleď brusnicovitých (Vacciniaceae) OXYCOCCUS PALUSTRIS Pers. Klukva močiarna (s) e Moosbeere (n) Moorberry (a) Canneberge des marais (f) Arandano agrio (š)
1) Klikva bahenní, zvaná klikva ţoravina, je vţdyzelený keřík s tenkými, poléhavými, krátkými, vystoupavými větvičkami. Květy jsou čtyřčetné, vyrŧstají v hroznech po třech aţ pěti, mají rŧţovou barvu. Plodem jsou červené bobule. 2) Klikva ţoravina miluje kyselé, rašelinné pŧdy. V České republice se vyskytuje zejména v jiţních Čechách a na Šumavě. V současné době se provádějí pokusy se zavedením tzv. kanadských borŧvek, coţ je statnější sestra klikvy bahenní klikva velkoplodá (Oxycoccus macrocarpus Pers.). 3) Sbírají se plody a také lístky, plody (Fructus oxycocci) v době úplné zralosti, tedy v červenci a srpnu, listy (Folium oxycocci) v květnu, nejlépe odpoledne mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. 4) Plody obsahují velké mnoţství organických kyselin, sacharidy, vitamín C, glykosid vaccinin, pektinové látky, barviva, třísloviny a další látky. Listy obsahují fenolový glykosid arbutin a třísloviny. 5) Čerstvá šťáva má výrazný antirevmatický účinek, sniţuje horečku a má účinek protizánětlivý i protiprŧjmový. Čaj z listŧ pŧsobí jako desinficiens močových cest a také protiprŧjmově. 6) Obvyklou lékovou formou je čerstvá šťáva, podávaná samostatně nebo i ve směsích, zpravidla dvakrát denně po 200 ml. Z listŧ i ze sušených plodŧ se připravuje odvar, který se podává obvyklým zpŧsobem. 7) Listová droga zesiluje účinek brusinkového a medvědicového listu a také vřesu. Vcelku běţné je její přidávání do směsí. Naopak plody se většinou uţívají samostatně. Plody se vlastně pohybují na hranici potraviny a léku, a proto se z nich také připravují marmelády a kompoty. Vyšší dávky těchto výrobkŧ však nedoporučujeme pro značný obsah kyseliny šťavelové. 8) Klikva bahenní je dostupná jen místně, většinou jen v menším mnoţství, takţe nebývá předmětem prodeje. V praxi se ovšem osvědčil i poměrně dostupný klikvový kompot, uţívaný například jako pomocný prostředek při zánětu močových cest. 9) Homeopatické zpracování klikvy bahenní není známé a s ohledem na obsah v zásadě stejných účinných látek jako u ostatních brusnicovitých se jeví i jako zbytečné. Kromě toho je to rostlina poměrně vzácná, pro většinu zájemcŧ nedostupná, ovšem dobře nahraditelná méně vzácnými rostlinami. 10) U nás je snad nejznámějším prostředkem z klikvy marmeláda nebo zavařenina. I ona mŧţe být prohlášena za léčivou, zejména kdyţ se nepouţije tepelná úprava. Nejjednodušší zpŧsob přípravy je následující: Do čistě vymyté zavařovací láhve ukládáme střídavě vrstvu zralých plodŧ klikvy a vrstvu cukru. Celkový poměr plodŧ a cukru je 1: 1, na 1 kg plodŧ se přidává 1 kg cukru. Navíc přitom nehrozí nebezpečí, ţe se plody zkazí, protoţe klikva sama obsahuje některé konzervační látky. Pokud chceme získat šťávu, pak slijeme tekutinu, která se usazuje na povrchu směsi, do jiné láhve. V kaţdém případě při úpravě zastudena zachováme ve výrobku všechny dŧleţité obsahové látky, které se jinak varem ničí.Z listŧ se připravuje nálev jako lék proti nemocem močových cest a při dně, revmatismu,
otocích kloubŧ: Jedna polévková lţíce listŧ se přelije 0,4 litru vařící vody, přikryje a nechá 15 minut vyluhovat. Přecedí se a pije 3krát denně před jídlem.
KOCIÁNEK KOCIÁNEK DVOUDOMÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ANTENNARIA DIOICA (L.) Gaertn. Plešivec dvojdomý
1) Kociánek dvoudomý je vytrvalou rostlinou s plazivým, dřevnatým oddenkem, ze kterého vyráţí více listových rŧţic a ochmýřená, asi 20 aţ 25 cm dorŧstající lodyha se střídavými, celokrajnými listy. Celá rostlina je jakoby vlnatá. Květ tvoří chocholičnaté úbory po 3 aţ 12. Samčí květy jsou barvy bílé, samičí narŧţovělé. Plodem jsou oblé naţky. 2) Kociánek má rád vlhké aţ vysýchavé, humózní, neutrální aţ kyselé pŧdy, a nacházíme ho na pastvinách, na lukách, ve světlých lesích a křovinách. V Tatrách vystupuje aţ do nadmořské výšky 1 700 m n. m. 3) Předmětem sběru je květ nebo celá nať (Flos et Herba pedi cati), oba druhy květŧ sbíráme odděleně, protoţe terapie vyţaduje především červený květ. Sběr provádíme v květnu a červnu, nejlépe před plným rozkvětem rostliny. 4) V droze je malé mnoţství alkaloidŧ, které jí dávají typickou vŧni a hořkou chuť. Dále nacházíme silici, třísloviny, pryskyřici, hořčiny, fytosterol, uhlovodík C28H58, tanin, kaučuk, prchavý olej a stopy dosud neupřesněných substancí. 5) Hlavními indikacemi pro aplikaci drogy jsou střevní katary a záněty dýchacích cest. 6) Vhodnou lékovou formou je nálev, podávaný 4krát denně po jednom šálku. 7) Při podávání drogy nebyly zjištěny ţádné výraznější vedlejší nebo neţádoucí účinky. Drogu lze podávat jak samostatně, tak i v rámci nejrŧznějších směsí. 8) Čajovina proti střevním potíţím: květ (nať) kociánku 40 g nať oţanky kalamandry 20 g nať meduňky 20 g nať dobromyslu 10 g oddenek puškvorce 10 g Podáváme jako bylinářský čaj, asi 2 aţ 3krát denně v mnoţství 0,25 litru. 9) V homeopatii je sice uţívání kociánku dost neobvyklé, ne však neúčinné. Platí zde tentýţ argument jako u jiných bylin – v čerstvém stavu se zachová nejvíce účinných látek a homeopatická tinktura je vţdy okamţitě k dispozici, coţ je při daných indikacích také poměrně dŧleţité. Surovinou pro homeopatické zpracování je samičí květ, který se upravuje podle §2 lihem 70%. Dále se upravuje aţ do potence D5 lihem 40%. Obecně podáváme potenci D4 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Uţíváme v podstatě stejně jako v alopatii, zejména pak u všech potíţí s dýchacími cestami, hlavně při astmatu, chronické bronchitidě, kašli, laryngitidě a při zánětech dýchacích cest. Uţívá se také při ţlučníkových potíţích. 10) Kociánek býval kdysi pouţíván v magii k vyvolávání věšteckých snŧ. V takovém případě byla v místnosti zapálena celá suchá rostlina a vzniklý dým byl vdechován. Nicméně mágové to asi neměli lehké. Jednou jsem to zkusil a docela se mi z toho motala hlava. Ţádné věštecké sny jsem však neměl (J. A. Z.).
KOHOUTEK KOHOUTEK LUČNÍ Čeleď silenkovitých (Silenaceae) LYCHNIS FLOS-CUCULI L. Kukučka lúčna
1) Kohoutek luční je trvalka s přímou lodyhou a s listy na bázi srostlými, s pětičetnými květy zpravidla červenými, zřídka také bílými. Lodyţní listy jsou vstřícné, čárkovitě kopinaté, přízemní listy rostou v rŧţici a jsou podlouhle kopisťovité. Květy vyrŧstají ve volných vidlanech a jsou dlouze stopkaté. Plodem je tobolka s 5 zuby a ledvinovitými semínky. 2) Kohoutek je místy velmi hojná rostlina, která má v oblibě pŧdy neutrální aţ mírně kyselé, ţivné, vlhké, ale propustné. Je typickou bylinou luční. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba lychni), sbíraná v červnu a červenci. 4) Droga obsahuje především saponiny, stopy alkaloidŧ, dále vitamin C a třísloviny. Předpokládá se i přítomnost fytoncidně pŧsobících látek. 5) Droga tlumí děloţní krvácení, a proto se mŧţe podávat při dlouhé nebo příliš silné menstruaci. Její expektorační vliv se dá vyuţít v léčbě bronchitidy. Lihové výluhy (tinktury) z této drogy vykazují značnou antibiotickou aktivitu, zejména pak na grampozitivní bakterie. To jsou hlavně streptokoky, zlatý stafylokok a proteus vulgaris. Běloruské lidové léčitelství drogu doporučuje jako antirevmatikum a také bezdětným párŧm pro zvýšení plodnosti. Zevně se pak doporučuje na hojení ran a bércových vředŧ. 7) Drogu je moţno běţně kombinovat do směsí bylin. Váţnější neţádoucí účinky nebyly prokázány. Přestoţe jsme s jejím pouţitím někdy dosahovali dobrých výsledkŧ, přece jen se přikláníme k určité opatrnosti, protoţe farmakognostický a farmakologický výzkum není zatím dostatečný. Drogu doporučujeme pro jistotu pouze ke krátkodobému podávání a v mírném dávkování. 8) Výbornou protirevmatickou koupel rukou i nohou představuje lázeň připravená ze směsi 50 % ovesné slámy, 35 % březového listí a 15 % nati kohoutku, po které poměrně rychle mizí anebo se zmenšují otoky kloubŧ, zejména menších a malých. Koupel provádíme obden, tedy jeden den ruce, druhý den nohy. Koupel trvá 10 aţ 15 minut při nejvyšší moţné teplotě, která se dá vydrţet. Provádí se formou bylinářské kúry, která je popsaná ve všeobecné části I. dílu. Po kaţdé koupeli lehce do ruku (nohou) vmasírujeme Kittlovu mast a ulehneme. Kittlovu mast mŧţe vyrobit kaţdá lékárna. Jak uţ název napovídá, jde o prastarý recept velkého severočeského léčitele Kittla, který je zde mírně modifikován s ohledem na nové poměry: Ol. hellianthi (slunečnicový olej) 350,0 Sulphuri praecipitati (sráţená síra) 200,0 Cerae alb. (bělený včelí vosk) 300,0 Camphorae (kafr) 100,0 Ol. terebinthinae (terpentýn) 50,0 9) Pokud naše informace postačují, homeopaticky se zatím tato bylina nezpracovává. Toto zpracování by pravděpodobně bylo vhodné pro antibiotické vlastnosti byliny, hlavně v oblasti revmatologie a gynekologie (viz také bezdětnost). Vlastním základem je čerstvá kvetoucí nať, sbíraná v červnu a červenci, nejlépe kolem poledne, která se upravuje podle §3 lihem 80%. Základní esence D1 se dále potencuje lihem 40% aţ do ředění D6. Obecné pouţití je v potenci D6 s
dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní. Mŧţe se aplikovat 4krát do roka. Aplikace je shodná jako u výše uvedených stavŧ, tzn. při gynekologických potíţích, neplodnosti (u obou partnerŧ), při revmatismu a jako vynikající antibiotikum.
KOKOŘÍK KOKOŘÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď liliovitých (Liliaceae) POLYGONATUM ODORATUM (Mill.) Druce Kokorík voňavý
1) Kokořík lékařský je vytrvalá bylina s hrbolatě napuchlým bělavým oddenkem. Květonosná lodyha, dorŧstající výšky aţ pŧl metru, bývá obloukovitě prohnutá, hranatá, nahoře zmáčknutá, porostlá střídavými, téměř přisedlými, vejčitými, dvouřadě sestavenými listy. Květy vyrŧstají na převislých stopkách jednotlivě nebo po dvou z úţlabí listŧ. Mají válcovito-trubkovité, šestizubé, hořkými mandlemi slabě vonící bílé okvětí. Tyčinek je šest, semeník svrchní s jednoduchou čnělkou; plodem je modročerná bobule. Kvete v květnu a červnu. Za zajímavost lze povaţovat skutečnost, ţe jedinci rostoucí v polostínu nebo ve stínu mají aţ 3krát větší listy neţ jedinci ze slunečných stanovišť. 2) Kokořík je velmi rozšířená rostlina kamenitých strání a světlejších lesŧ. 3) Předmětem sběru je oddenek (Radix sigilli salomonis syn. Rhizoma polygonati officinalis), sbíraný na jaře nebo na podzim a rychle sušený umělým teplem do 42 °C. Přípustné je i pouţití drogy z jiných druhŧ kokoříku. 4) Kokořík patří k rostlinám málo probádaným. Obsah srdečních glykosidŧ, podobných jako v konvalince, zatím nebyl potvrzen ani vyvrácen. Jistá je naproti tomu přítomnost tzv. glukokininŧ, tedy látek sniţujících hladinu krevního cukru. Dále nacházíme saponiny, slizy, třísloviny, šťavelan vápenatý a jiné látky. 5) Vnitřně býval dříve oddenek kokoříku podáván jako močopudný a uklidňující lék. I v minulosti však býval častěji kokořík pouţíván zevně, především na obklady při koţních zánětech, a také při revmatismu, kdy se pouţívala koupel připravená z celé rostliny včetně oddenku. Svého času bývaly oblíbeny i změkčující obklady s kokoříkem. 6) Podávání kokoříku vnitřně ve formě čaje nedoporučujeme. Indikaci s pouţitím oddenku kokoříku jako diuretika pokládáme za zastaralou. V naší praxi vyuţíváme pouze tinkturu z kokoříku, kterou spíše ojediněle podáváme jako pomocný lék uklidňující při stavech úzkosti a paniky; vhodný je i při některých formách epilepsie. V první indikaci podáváme jednorázově 30 aţ 35 kapek, které doporučujeme zapít dobromyslovým nebo třezalkovým čajem, a pokud se stav do několika dní nezlepší, doporučujeme návštěvu u psychiatra. V druhé indikaci volíme dlouhodobější podávání malých dávek, například 4krát denně 10 aţ 15 kapek. Uţití tinktury při léčbě diabetu II. typu (na inzulínu nezávislého) je vysoce osobní záleţitostí, protoţe zabírá pouze asi u poloviny aţ 2/3 nemocných. V této indikaci je vhodné podávat delší dobu malé dávky, například 4krát denně 10 aţ 12 kapek nebo i méně, a častěji kontrolovat hladinu krevního cukru. Proti zevním aplikacím není váţnějších námitek. Pro jistotu bychom měli při první aplikaci kokoříkové tinktury podávat jen 5 kapek, abychom vyzkoušeli, zda léčený případně netrpí alergií. Zaznamenali jsme totiţ jeden případ alergie u nemocného, trpícího všeobecnou alergií na všechno moţné. Po aplikaci kokoříkové tinktury (pro silnou úzkost, která nereagovala na lékařem předepsaný Diazepam) došlo k výsevu drobné vyráţky. Ta spontánně za dva dny odezněla; úzkost naštěstí také. 7) Z uvedeného textu vyplynulo, ţe kokořík nemícháme do směsí, ale podáváme jej výhradně samostatně. Zevní pouţití je prakticky bez omezení, při vnitřním pouţití podáváme pouze dobře dávkovatelnou tinkturu a z léčby vylučujeme malé
děti, těhotné a kojící ţeny a zesláblé staré lidi. Nedoporučujeme dlouhodobé podávání. Děti raději upozorníme na relativně vysokou toxicitu plodŧ – bobulí. 8) Kašovité obklady z kokoříku ve spojení s opatrnou a kvalifikovanou tzv. lymfodrenáţní masáţí mohou výrazně napomoci k odstranění nebo k výraznějšímu zmenšení lymfatických otokŧ. 9) Homeopatické zpracování umoţňuje vyuţít všech vlastností a vŧbec umoţnit vnitřní aplikaci. Základem je čerstvý oddenek, kopaný na podzim v říjnu, brzy ráno kolem osmé hodiny. Zpracovává se podle §3 lihem 75% a dále se potencuje lihem 30% aţ do potence D8. Obecně uţíváme nejčastěji v potenci D7 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, po jídle. Pouţíváme hlavně při cukrovce, ale s individuálním dávkováním, při revmatismu, také jako močopudný prostředek a pak jako v alopatii. Zevně se mŧţe uţívat bez omezení, především však na pohmoţděniny apod. 10) Náš příbytek ochrání oddenek kokoříku, poloţíme-li jej do kaţdého ze čtyř rohŧ místnosti. Pouţíval se rovněţ při vymítání ďábla a při ochranných kouzlech všeho druhu. Odvarem z oddenkŧ bývaly kdysi vykrápěny místnosti, aby byl prostor očištěn od zlých sil. Oddenek býval téţ přidáván do kadidla při obětních obřadech.
KOKOŠKA PASTUŠÍ TOBOLKA KOKOŠKA PASTUŠÍ TOBOLKA Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) CAPSELLA BURSA-PASTORIS /L./ Med. Kapsička pastierska (s) s Gemeines Hirtentäschel (n) Shepherďs Purse (a) Capselle bourse á pasteur (f) Bolsas de pastor (š)
1) Kokoška pastuší tobolka je letnička, která však někdy ţije jako rostlina dvouletá nebo vytrvalá. Dorŧstá výšky aţ pŧl metru, má větevnatou lodyhu, která vyráţí z rŧţice přízemních listŧ lyrovitě peřenosečných. Lodyţní listy jsou široce ouškatě přisedlé, celokrajné aţ peřenolaločné, horní listy jsou čárkovité a prakticky celokrajné. Květy má bílé, drobné se čtyřmi korunními lístky. Plodem jsou typické, srdčité tobolky, obsahující semena. 2) Kokoška je plevelní, neobyčejně hojná rostlina, morfologicky značně proměnlivá. Je to nenáročná bylina luk, cest, mezí, příkopŧ a rumišť. 3) Drogou je nať (Herba bursae pastoris), sbíraná za květu rostliny, coţ mŧţe být od března aţ do listopadu. 4) Droga obsahuje biogenní aminy – tyramin a histamin, dále betain, cholin a jeho ester acetylcholin, flavonoidy, saponiny, sirné látky, třísloviny a řadu minerálních látek. 5) Droga účinně zastavuje vnější i vnitřní krvácení, coţ se osvědčilo hlavně v gynekologii, protoţe vedle pŧsobení hemostatického zvyšuje i tonus dělohy a ostatních orgánŧ v malé pánvi. Uţívá se rovněţ v urologii při potíţích s močením a při močovém písku. Uţívá se také pro zastavení bílého výtoku a lihové mazání z této drogy posiluje ochabující svaly. Svým účinkem se tak řadí mezi silněji pŧsobící rostliny. 6) Obvyklou lékovou podobou je odvar, ale někteří autoři doporučují sušenou drogu v podobě prášku. Jako hemostatikum podáváme několikrát denně 1 aţ 2 polévkové lţíce odvaru. 7) Velké předávkování mŧţe zpŧsobit i otravu, projevující se ochrnutím centrální nervové soustavy. Proto se nedoporučuje ani dlouhodobé podávání. Jsou známy případy ze středověkých klášterŧ, kde byl čaj z kokošky běţně podáván jako anafrodisiakum, ţe u vnímavějších jedincŧ došlo k otupení aţ ke ztrátě intelektu. Bylinář Franěc pokládal samostatné podávání drogy za příliš silné a doporučoval ji pouze do směsí s podílem maximálně 40%. Je dobré také vědět, ţe hemostatické pŧsobení výtaţkŧ z drogy se velmi rychle ztrácí a nepřesahuje dobu 4 měsícŧ ode dne výroby. Proto je v hematologických indikacích vhodnější pouţívat čerstvou drogu nebo čerstvě připravený výluh. 8) Zvlášť výrazný účinek má droga na vylučování močového písku. V této indikaci obvykle kombinujeme drogu s natí řeřichy rumní (Lepidium ruderale L.), lidově zvané drtič, natí rdesna ptačího (truskavec), kořenem jehlice a natí tymiánu, vše stejným dílem. Připravuje se krátkodobě, asi 1 minutu vařený odvar, který se podává 4krát denně v dávce přibliţně 0,3 litru, z toho alespoň jednou v horké lázni. 9) Kokoška je známým a velice častým objektem homeopatického zpracování. Dokonce se zdá, ţe jiné neţ homeopatické zpracování této byliny neumoţňuje vyuţít a uplatnit v celé šíři její účinky. Základem pro zpracování je čerstvá kvetoucí nať, sbíraná pokud moţno hned na začátku květu, nejlépe v dubnu, aby v ní bylo co nejméně semen. Nejvhodnější doba sběru je kolem třinácté hodiny. Nať je třeba očistit od ţlutých listŧ a kořínkŧ. Zpracovává se podle §3 lihem 90%. Základní esence D1 se pak dále zpracovává
lihem 40% aţ do potence D12. Uţívají se potence D4, D6 a D12. Obecné dávkování v D4 a D6 je 3krát denně 9 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní. V potenci D12 se podávají 3krát denně 4 kapky, u akutních stavŧ po dobu 2 měsícŧ. Pouţití v podstatě stejné jako v alopatii, v homeopatii však kromě krvácení všeho druhu i při hypofunkci ledvin, při vodnatelnosti, ale i při poruchách ţlučníku a jater a při pohlavním předráţdění. 10) Z kokošky pastuší tobolky mŧţeme připravit velice uţitečný extrakt: Do 1 litru sedmdesátiprocentní vínovice přidáme 200 g kokošky a celé skladujeme za občasného protřepání 10 dní při teplotě 30°C. Pak roztok přefiltrujeme a mŧţeme uţívat vícekrát denně 10 kapek ve vodě, pokud moţno po jídle. Extrakt mŧţeme také vtírat na bolavých místech těla nebo na spáncích, případně i na ploskách nohou. Zajímavý je recept proti křečovým ţilám: Čerstvá nať kokošky se pomačká a přiloţí na křečové ţíly, připevní obvazem a nechá aspoň hodinu přiloţená. Tento postup se smí provádět pouze kaţdý třetí den. Podobně mŧţeme kokošku pouţít proti krvácení z nosu. Buď z natě vymačkáme šťávu a nakapeme si ji do nosu, nebo celou nať zasuneme do nosu přímo. Při příliš silné a prodlouţené menstruaci mŧţeme pouţít tzv. kokoškové víno: Vezmeme 125 g čerstvé kokoškové natě bez plodŧ, dáme do láhve bílého vína a uloţíme dobře uzavřené na teplém a tmavém místě. Za 7 dní přecedíme, nať vymačkáme, přefiltrujeme a dáme zpět do vymyté láhve. Uţíváme podle potřeby kaţdou hodinu jednu polévkovou lţíci.
KOMONICE KOMONICE LÉKAŘSKÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) MELILOTUS OFFICINALIS /L/ Pallas Komonica lekárska (s) r Gelber Steinklee (n) Common Melilot (a) Mélilot officinal (f) Meliloto oficinal (š)
1) Komonice lékařská je dvouletá motýlokvětá rostlina, dorŧstající výšky asi jeden metr. Rostlina se rozvětvuje jiţ odspodu ve stoupající, štíhlé větve. Trojčetné listy mají úzké, celokrajné palisty a skládají se z vejčitých, ostře pilovitých lístkŧ. Koncový lístek má podstatně delší řapík neţ ostatní lístky. Voňavé květy jsou ţluté, uspořádané do řídkých hroznŧ. Plodem je lusk se dvěma malými semínky. 2) Komonice je rozšířená bylina, rostoucí na stráních, úhorech, u cest i na lukách. Vyţaduje suché alkalické pŧdy. Občas se také pěstuje. 3) Sbírá se kvetoucí nať (Herba meliloti) v červnu aţ srpnu. Pro soukromé účely, nikoli však pro výkup, se mŧţe sbírat i nať příbuzné komonice bílé (Melilotus alba Med.). 4) Hlavní účinnou sloţkou jsou kumarinové glykosidy, dále purinové látky, například alantoin, flavonoidy, cholin, slizy a třísloviny. 5) Indikační okruh terapeutických moţností určují především kumarinové látky, které sniţují sráţlivost krve, coţ se vyuţívá hlavně při tromboflebitidách a jako prevence proti tromboemboliím. Lze říci, ţe droga má antagonistické pŧsobení k vitamínu K. Dále jsou zajímavé protizánětlivé účinky drogy, zejména při zánětech sliznic, a také účinky expektorační, které mají uplatnění například při léčbě bronchitid. Protizánětlivé účinky lze také vyuţívat lokálně, na místní záněty, včetně léčby například bércových vředŧ. 6) Osvědčenou lékovou formou je macerát, méně často se doporučuje nálev. Obvyklou denní dávku představuje asi 0,4 litru čaje. Větší mnoţství podáváme jen v přesně indikovaných případech. 7) Drogu je moţné pouţít i do směsí, ale vţdy je třeba mít na paměti její poměrně silné pŧsobení. Předávkování mŧţe zpŧsobit otravu, projevující se ospalostí, závratěmi, dávením a bolestí hlavy. Mŧţe vzniknout i spontánní krvácení. Ke stejným problémŧm mŧţe vést i dlouhodobé uţívání jinak terapeutických dávek. Zásadně kontraindikována je droga u osob trpících poruchami sráţlivosti krve, zvláště pokud jde o nedostatek sráţlivostních faktorŧ VII-LX-X. 8) Ze směsi nati komonice a mletého semene pískavice – řeckého sena připravujeme kašovité, změkčující obklady na nejrŧznější zatvrdliny, cysty a podobně. 9) Komonice je v homeopatickém provedení velice oblíbena, neboť si mimo jiné dlouho zachovává své léčivé vlastnosti, bez mimořádných nárokŧ na prostor, světlo a uskladnění. Základem pro homeopatické zpracování je čerstvá kvetoucí nať, sbíraná v době největšího rozkvětu, většinou v červnu aţ září, nejlépe kolem poledne. Zpracovává se podle §2 s lihem 70%, dále se pak ředí lihem 30% aţ do potence D3. V této potenci se také uţívá, s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní. Pouţití tinktury je v zásadě stejné jako v alopatii, zvláště se ale vyuţívá pro zvýšení kapilární odolnosti, pro zmenšení sráţlivosti krve u hemoroidŧ, křečových ţil, bércových vředŧ apod., a pro lepší prokrvení mozku a zlepšení cévního oběhu. 10) Účinné a také velmi chutné je tzv. komonicové víno. Příprava je velmi
jednoduchá: Do jednoho litru červeného, přírodního nekonzervovaného vína se přidá 10 g suché komonicové natě a nechá se 9 dnŧ vyluhovat. Mŧţe se občas protřepat. Pak se přefiltruje a uţívá se první 3 dny 3krát denně 1 čajová lţička, před jídlem, a pak 3krát denně 1 polévková lţíce, před jídlem. Kúra se mŧţe za 3 měsíce opakovat, ale nesmí se absolvovat více neţ 4krát do roka. Je to vynikající prostředek proti lámavosti cév a například proti červeným nitkám na stehnech ţen. Někdy se uţívá nať i květ komonice. Obklady z květŧ se uţívají při zánětu okrajŧ očních víček (blepharitida), který má především u muţŧ pŧvod v pohlavní oblasti: Dvacet aţ 25 gramŧ komonicových květŧ přelijeme 0,5 litru vařící vody a necháme 10 minut vyluhovat. Přikládáme 3krát denně asi na 5 minut. Při zánětech střev pouţijemenálev z vrchovaté čajové lţičky komonicové natě. Nať přelijeme šálkem vařící vody, necháme 10 minut přikryté vyluhovat a přecedíme. Denně uţíváme 1 šálek po jídle, jen výjimečně mŧţeme vypít i 2 šálky.
KONDURANGO MARSDÉNIE KONDURANGOVÁ Čeleď klejichovitých (Asclepiadaceae) MARSDENIA CONDURANGO Rchb. Marsdénia kondurangová
1) Marsdénie kondurangová, dříve nazývaná baňura, je keř s plazivým nebo ovíjivým pněm, vstřícnými, krátce řapíkatými, vejčitými, celokrajnými listy a drobnými zelenavě ţlutými květy v úţlabních latách. Plodem jsou podlouhlé měchýřky obsahující početná semínka, která jsou jemně ochmýřena. 2) Rostlina je domovem na svazích Kordillér, zvláště na území Ekvádoru a v Bolívii. U nás ji najdeme jen v botanických zahradách, kde se pěstuje pro vědecké účely. 3) Drogou je kŧra (Cortex condurango), přicházející do obchodŧ v kusech, dlouhých do 12 cm, širokých 2 aţ 3 cm a svinutých do trubic nebo ţlábkŧ. Přichází také jiţ drcená na kousky o přibliţné velikosti 3x3 cm. U nás se této drti dává přednost. 4) Droga obsahuje především glykosidicky vázanou hořčinu condurangin, dále třísloviny a silici, pregnanové deriváty esterifikované kyselinou skořicovou a s cukernou sloţkou glukózou, oleandrózou, cynarózou a metylalózou. Dále zde nacházíme kyselinu chlorogenovou, kávovou, cyklid condurangitol, flavonoidy, kumariny, vanilin a řadu dalších látek. 5) Droga patří mezi tzv. adstringentní amara. Podáváme ji při nedostatku trávicích enzymŧ, který doprovází rŧzné pankreopatie, při špatném trávení všeobecně a všude tam, kde je podráţděna sliznice trávicího ústrojí. Pŧsobí také jako celkové tonikum a roborans a má efekt kancerostatický, směřovaný zejména do oblasti trávicích orgánŧ. V onkologických indikacích ji pokládáme za nezbytnou pomocnou drogu. 6) Drogu lze občas získat v lékárnách ve formě tekutého extraktu (extractum condurango fluidum). Tuto drogu aplikujeme v dávkách maximálně 4krát denně 25 kapek, prŧměrně 3krát denně 20 kapek, nejlépe před jídlem. Běţným produktem bávalo i kondurangové víno, podávané v dávkách asi 4 aţ 5 polévkových lţic denně, nejlépe mezi jídly. Z čajových forem se připravuje většinou odvar, jehoţ příprava vykazuje určitou zvláštnost. Hlavní obsahové látky drogy jsou totiţ obtíţně rozpustné za horka, a proto musíme čaj nechat vyluhovat aţ do vychladnutí. Mŧţeme také přímo připravovat macerát za studena. 7) Drogu mŧţeme přirozeně míchat do rŧzných směsí s tím, ţe ovšem nezapomeneme na nutnost vyluhování drogy zastudena. Vhodnou drogou k míchání je například kořen andělíky, puškvorec, máta, ale i heřmánek, měsíček, oţanka a další drogy. Předávkování mŧţe vést ke zrakovým poruchám, třesu, pocení i závratím. Droga není vhodná ani pro těhotné a kojící ţeny. 8) Při nádorovém onemocnění trávicího ústrojí se vţdy nejprve snaţíme, aby si nemocný sehnal z Ruska nebo z jiných pramenŧ rezavec šikmý, zvaný také čaga, nebo přípravek z rezavce Befungin. Tuto léčbu pak doplňujeme čajem z rudého lapacha, měsíčku, konduranga, vřesu a vlaštovičníku, všech stejným dílem. Tato léčba má velmi dobré účinky. 9) Homeopatická úprava konduranga je velmi vhodná právě pro nevhodnost tepelné úpravy, jejíţ dopad není ještě zcela jasný.U homeopatické úpravy je přístup
tepla znemoţněn a doba macerace libovolná. Surovinou je kŧra konduranga, která se upravuje lihem 90%, ale musí se macerovat 30 dní! Rozhodně nedoporučujeme tuto dobu zkrátit. Dále se potencuje aţ do potence D4 lihem 40%. Obecně uţíváme v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Uţíváme stejně jako v alopatii, ale hlavně vyuţíváme účinky antineuralgické a trávení podporující. 10) Jen pro zajímavost je třeba podotknout, ţe rezavec šikmý roste i u nás, konkrétně na Českomoravské vrchovině, v březových hájích nebo ve shlucích bříz. Jeho účinek zatím ještě zkoušíme, ale věříme, ţe bude mít přinejmenším podobnou účinnost jako rezavec ruský – čaga.
KONOPICE KONOPIČKA BLEDOŢLUTÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) DALANUM SEGETUM /Necker/ Dostál Konopnica ţltkastobiela (s) r Gelblichweisser Saat-Hohlzahn (n) Downy Hemp-Nettle (a) Galeopsis veloutée (f) Galeopsis aterciopelado (š)
1) Konopička bledoţlutá je letnička s měkce pýřitou lodyhou, dorŧstající výšky kolem pŧl metru. Vstřícné listy jsou podlouhle vejčité, na okrajích zoubkované. Květy mají pětizubý kalich a ţlutobílou korunu. Kvete od června do začátku září. Plodem jsou 4 tvrdky. 2) Konopička je nepříliš rozšířená plevelní rostlina, vyskytující se na písčitých pŧdách, v remízcích a na suchých místech. Občas se také pěstuje. Rod „konopice“ je rozsáhlý a jednotlivé taxony jsou značně proměnlivé. Před časem byl profesorem Josefem Dostálem rozdělen na dva rody, a to konopice a konopička. V lidové medicíně nejznámější sbíraná konopice obilní (Galeopsis segetum Necker) přešla do rodu konopička a stala se právě popisovanou konopičkou bledoţlutou. Méně zkušení sběrači mohou tuto bylinu zaměnit za konopici polní (Galeopsis tetrahit L.), coţ lze z hlediska fytoterapie tolerovat, protoţe celý rod pŧvodní konopice má stejné nebo podobné obsahové látky a tím i pŧsobení. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba galeopsidis), sbíraná od června aţ do srpna. 4) Dŧleţitými osahovými látkami jsou zejména kyselina křemičitá a křemičitany, dále třísloviny, saponiny, hořký glykosid, menší mnoţství silic, pektinové látky, éterický olej, flobafen a hojnost minerálních látek. 5) Je třeba říci, ţe na rozdíl od většiny bylin, které se v lidové medicíně pouţívají, ani zdaleka nejde v případě konopičky bledoţluté tvrdit, ţe známe všechny nebo alespoň většinu obsahových látek a účinky této byliny. Je to droga mimořádného pŧsobení. Obsah křemičitých solí silně podporuje regenerační změny v organismu, zejména pak v pojivu, a mŧţe slouţit jako léčivo volby při kolagenozách, které se jinak léčí velmi obtíţně. Kromě toho konopice pomáhá hojivým procesŧm v plicích, sliznicích a v pokoţce. Pro svŧj obsah je i vynikajícím zdrojem minerálních látek, coţ je zvlášť výhodné u starších lidí. Tlumí rozvoj sklerotizačních procesŧ a pomáhá rozpadu močových konkrementŧ. Dosud nejasným zpŧsobem reguluje krevní tvorbu, takţe je vhodným pomocným léčivem při těţších krevních chorobách, jakou je třeba leukémie. Lze ji uplatnit i v gynekologii, kde tlumí bílý výtok. V tomto případě se ale musí pouţít kombinovaná aplikace, a to vnitřní pitná i zevní ve formě koupelí a výplachŧ. Ovlivňuje také funkci sleziny, a tím i imunitního systému. Pŧsobí vedle toho i močopudně a protizánětlivě. 6) Obvyklou lékovou podobou je odvar. Protituberkulozní účinnost drogy se dá posílit mléčným odvarem. Mnozí autoři doporučují podávání drogy ve formě prášku, uţívaného ústy nebo nosem jako šňupací prášek. V takovém případě bereme na jedno šnupnutí asi polovinu ústní dávky. 7) Regenerační účinek křemičitanŧ mŧţeme zesílit kombinací drogy s přesličkou nebo se rdesnem ptačím. U plicních aplikací je vhodná kombinace zejména s plicníkem a trochou kostivalu. V hematologii je vhodná kombinace s natí zeměţluče, vachty nebo s natí či kořenem čekanky. I kdyţ toxické účinky nebyly prokázány, přesto doporučujeme určitou
opatrnost s ohledem na širokou účinnost drogy. Nechtějme proto být rychle zdraví a volme raději menší dávkování. 8) Při hematologických indikacích doporučujeme následující čaj, připravovaný v mnoţství asi 0,8 litru denně jako bylinářský čaj, který se pije po doušcích z termosky: nať konopičky 100 g sušená červená řepa 50 g nať čekanky 50 g nať zeměţluči 25 g nať vachty trojlisté 25 g 9) Konopička patří nejen k nejznámějším, ale v lidovém lékařství i k nejpouţívanějším bylinám, coţ platí samozřejmě i pro pouţití v homeopatii. Pro homeopatické přípravky z konopice se uţívá čerstvá, kvetoucí nať, sbíraná nejlépe hned v červnu brzy ráno mezi šestou a osmou hodinou. Po natrhání se nechá oschnout od ranní rosy a dále se zpracovává podle §3 s pouţitím lihu 70%. Základní esence se ředí lihem 35% na potenci D3. V té se také uţívá a dávkuje 3krát denně 8 kapek, před jídlem, po dobu 5 týdnŧ. Zvláštností této tinktury je pŧsobení na slezinu, jinak se uţívá hlavně na potíţe dýchacích cest a dýchací problémy, kašel apod. Další uţití je podobné jako v alopatii. 10) Konopička byla v minulosti nejproslulejší bylina proti tuberkulóze plic a střev. Je zajímavé, ţe sloţení obsahových látek této byliny, především minerálŧ, se podle výzkumu z roku 1914 nejvíce přibliţuje lidské krvi. Z toho vyplývá, ţe při chudokrevnosti či nedostatku červeného krevního barviva (hemoglobinu) by měla být konopička pouţita přednostně. Její jiţ dlouho známá účinnost proti otokŧm a bolestem v oblasti sleziny pak logicky ukazuje na souvislost se sloţením krve, na coţ poukazoval i slavný Rademacher. Denní dávka by přitom neměla překročit 30 g nati.
KONOPÍ KONOPÍ SETÉ Čeleď konopovitých (Cannabaceae) CANNABIS SATIVA L. Konopa siata (s) r Saathanf, r Kulturhanf (n) Hemp (a) Chanvre commun (f) Cáňamo (š)
1) Konopí seté je rostlina vysoká aţ čtyři metry se silnou, vláknitou lodyhou, která je málo rozdvojená a má řidší listoví. Konopí je dvoudomá letnička. Dolní listy jsou někdy vstřícné, ostatní střídavé, s čepelemi 5 aţ 9 dlanitěsečnými. Květy vyrŧstají v úţlabních vrcholičnatých latách, plodem je hladká naţka, zvaná semenec neboli ptačí zob. 2) Konopí je výhradně pěstovaná, léčivá a technická rostlina, ojediněle zplaňuje. Poddruh konopí seté indické (Cannabis sativa var. indica) je v České republice zakázáno pěstovat, protoţe obsahuje omamné látky, které v konopí setém chybí. 3) Předmětem uţití v medicíně je jednak plod (Fructus cannabis sativae) a jednak nať (Herba cannabis sativae), trhaná zpravidla jen z vrškŧ rostliny. Konopí seté ani jeho meziprodukty prakticky neobsahují ţádné omamné látky. 4) Konopí je farmakologicky velmi dobře prozkoumáno, ale drtivá většina údajŧ v odborných pracích se vztahuje ke konopí indickému, které poskytuje hašiš a marihuanu. Nositelem omamného účinku je pravděpodobně tzv. cannabiol. Dále jsou přítomny cannabidiol, tetrahydrocannabiol, cholin, trigonellin, stopy kumarinu, seskviterpen, jablečná a šťavelová kyselina, pektany a další látky. V semenech je obsaţen hodnotný olej, bílkoviny, cholin, trigonellin a enzymy. 5) Nás samozřejmě zajímá jen léčivý účinek konopí. Semeno se uţívá pro odvar při močových zánětech, na ochranu sliznic a při bronchitidě na tlumení kašle a chrapotu. Odvar z vrškŧ větviček je pouţíván jako mírný uklidňující prostředek. Pro úplnost uvádíme, ţe zajímavá je i farmakologie konopí indického, obsahujícího hašiš. V řadě případŧ bylo dosaţeno skvělých léčebných výsledkŧ, například u zeleného zákalu nebo u revmatických chorob doprovázených křečemi. S ohledem na moţnost zneuţití narkomany byl však tento prostředek zatlačen aţ na okraj zájmu odborných kruhŧ. 6) Semeno se podává buď čajovou formou v běţných dávkách nebo formou prášku. V tom případě jej uţíváme aţ 4krát denně, na špičku kulatého noţe. Vršky větviček podáváme také formou odvaru, v mnoţství 2 aţ 3 šálky denně. 7) Většinou se podávají samostatně semena, protoţe je vhodné je před pouţitím podrtit, coţ ve směsi není moţné. Podrtit by se měla ovšem skutečně těsně před zpracováním, protoţe jinak velmi rychle ţluknou. Listovou nebo větvičkovou drogu však mŧţeme míchat bez omezení. Běţné konopí není toxické a nejsou známy ani ţádné kontraindikace. 8) Proti revmatismu mŧţeme pouţít listovou drogu ke koupeli rukou nebo nohou. 9) Homeopatická úprava konopí není příliš známá, protoţe většinou se zde vychází jako v alopatii z příbuzného druhu konopí indického a z jeho obsahu. Přitom nať konopí ţádné tyto látky neobsahuje a navíc je velmi dobrou léčivou rostlinou. V homeopatickém provedení prokazatelně odpadá jakékoli podezření z případné škodlivosti druhu. Výchozí surovinou pro homeopatii jsou semena konopí. Semeno se sbírá v době neúplné zralosti a dosušuje se na suchých, teplých místech, nikoli avšak na slunci. Podrtí se nebo pomele a následně zpracovává podle §4 s lihem 90%. Vzniklá tinktura odpovídá potenci D1 a dále se ředí lihem 40% aţ do potence D4.
Nejvíce se uţívá potence D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu 5 týdnŧ. Uţívání tinktury se doporučuje zejména při zánětech močového měchýře a močových cest, při potíţích se ţlučníkem a při nadměrné únavě celého těla. 10) Zajímavá je úprava semen ve vínovici: Do 1 litru běţného alkoholu se přidá 200 g pomletého konopného semene a nechá se 10 dní vyluhovat při teplotě 20 aţ 30°C. Pak se tekutina přefiltruje a odstaví na chladnější místo. Uţívá se 3 aţ 4krát denně 8 aţ 10 kapek, na cukru nebo ve sklenici vody. Oblast aplikace je podobná jako v předcházejících statích. Konopí je jedna z nestarších hospodářských bylin. Vedle rozšířeného upotřebení při výrobě rŧzných textilních výrobkŧ slouţilo odedávna také jako cenná surovina medicínská. Lékárníci staré Číny je před více neţ 2 000 lety aplikovali při řadě potíţí. Vyuţívali jeho schopnost utišovat bolesti, odstranit nespavost a uklidňovat nejrŧznější nervové potíţe, coţ bylo známo jiţ tehdy. V Evropě se dříve pouţívalo v těţkých případech dny.
KONTRYHEL KONTRYHEL ŢLUTOZELENÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) ALCHEMILLA XANTHOCHLORA Rothm. Alchemilka ţltozelená (s) r Gemeiner Frauenmantel (n) Lady’s Mantle (a) Alchemille commune (f) Alquimilla (š)
1] Kontryhel ţlutozelený je trvalka s dvoudomými květy, dorŧstající do výšky kolem 20 cm. Přízemní listy mají dlouhou stopku, kulatou čepel, rozeklanou do jedné třetiny v 7 aţ 9 pilovitých lalokŧ. Lodyţní listy jsou většinou přisedlé nebo krátce stopkaté a mají kulaté a hluboce pilovité palisty, které tvoří kolem lodyhy jakýsi pohár. Celá rostlina je mírně ochlupená. Květy jsou velmi drobné a mají ţlutozelenou barvu. Plodem jsou naţky. 2) Kontryhel je poměrně hojná bylina, vyskytující se zejména v horských a podhorských oblastech. Roste v mnoha nepatrně se odlišujících varietách, coţ ovšem nemá na pouţití ţádný vliv. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba alchemillae), sbíraná od května do září, nejlépe kolem deváté hodiny dopoledne. 4) Droga obsahuje převáţně třísloviny, hořčiny, malé mnoţství kyseliny salicylové, silici, organické kyseliny a minerální látky. Dosud se nepřišlo na to, která obsahová látka je příčinou převáţně určujícího gynekologického pŧsobení. 5) Droga účinně tlumí gynekologické krvácení, zejména menstruační, a současně tlumí i bolesti spojené s menstruací. Tím samozřejmě ovlivňuje příznivě i psychiku a je vhodná i při klimakterických potíţích. Pokud se současně aplikuje i zevně ve formě výplachŧ nebo sedacích koupelí, pŧsobí příznivě i na bílý výtok. Zevně se běţně uţívá na výplachy při gynekologických zánětech, ke koupelím na zanícené hemoroidy, proti svědivosti, zejména u sliznic v oblasti pánve. Jinak pŧsobí také močopudně, prohlubuje spánek, uklidňuje křečovité bolesti v trávicím ústrojí a pŧsobí i proti krvácení z nosu. U ţen zpevňuje podbřišek, coţ mŧţe velmi příznivě ovlivňovat při náchylnosti k potratŧm a výhřezŧm dělohy. Významné je rovněţ pouţití jako kloktadla a jako léčivého klyzmatu, zejména při zánětu tlustého střeva. 6) Běţně podáváme nálev v obvyklých dávkách, jako kloktadlo a jako léčivé klyzma pro výplachy však dáváme přednost odvaru poněkud větší koncentrace. V tom případě se vaří maximálně 5 minut. 7) Drogu mŧţeme také kombinovat jako sedativum, a to s kozlíkem, chmelem, petrklíčem a vřesem. Jako gynekologikum ji mŧţeme kombinovat především s řebříčkem a květem měsíčku, pro zpevnění svalstva a proti výhřezŧm vnitřních orgánŧ (kýla, děloha, tlusté střevo) především s kokoškou. Jako hemostatikum pak s kopřivou, přesličkou a černohlávkem. Droga není toxická, nejsou známy ţádné škodlivé účinky a ani kontraindikace. Při mírném dávkování je vhodná i pro dlouhodobé podávání. 8) Některé typy děloţních myomŧ lze ovlivnit tak, ţe 6 týdnŧ podáváme asi 0,75 litru kontryhelového čaje, připraveného jako bylinářský čaj. K tomu aplikujeme jednou denně pod jazyk 0,5 g nativní (surové) včelí mateří kašičky. Pokud do této doby myom nezareaguje, nemá další podávání smysl. Pokud se však zmenší, pak je dobré ještě jednou kúru zopakovat. 9) Kontryhel je velmi známá bylina i v homeopatii, kde je dokonce na rozdíl od alopatie větší pozornost věnována podávání mimo oblast gynekologie. Výchozí částí byliny pro homeopatické zpracování je čerstvá, kvetoucí nať, sbíraná nejlépe v září kolem deváté hodiny dopoledne. Nať se zpracovává podle §2
lihem 80%, základní esence se pak dále ředí lihem 45% aţ do potence D4. Uţívá se hlavně potence D4 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu 6 týdnŧ. Tinktura se uţívá, kromě gynekologických aplikací jako v alopatii, při rŧzných vnitřních zánětech, při horečnatých onemocněních z titulu poranění (například při pokousání), při vředovitosti, chudokrevnosti, vodnatění, srdeční slabosti a při slabostech vŧbec, například při slabosti břišních svalŧ, slabosti nervŧ apod. 10) Prakticky stejnou léčivou schopnost má tzv. kontryhelová ţitná: Do jednoho litru ţitné 60% se přidá 200 g kontryhelové natě a vše se uloţí na 10 dní při teplotě 20 aţ 30°C. Pak se tekutina přefiltruje a uţívá se 4 aţ 6krát denně 15 aţ 20 kapek do vody.
KOPR KOPR VONNÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) ANETHUM GRAVEOLENS L. Kopor voňavý (s) r Garten-Dill (n) Anet (a) Aneth odorant (f) Eneldo, Aneto (š)
1} Kopr vonný je jednoletá bylina, dorŧstající výšky i přes jeden metr. Lodyha je zelená aţ namodralá, bohatě rozvětvená. Okolíky nemají ani obaly ani okolíčky. Lodyha je jemně rýhovaná a dutá. Listy jsou řapíkaté, třikrát nebo čtyřikrát zpeřené. Květy má malé, kalich nezřetelný, koruna je sytě ţlutá, plátky podlouhlé. Plody mají elipsoidní tvar, jsou ze hřbetu zploštělé, o velikosti 5 aţ 6 mm, na hřbetě světle trojţebré, postranní ţebra jsou bledá, křídlatá. 2) Kopr je silně aromatická kulturní rostlina, odedávna u nás pěstovaná, jen ojediněle zplaňující. 3) Drogou je především semeno (Semen anethi), sbírané na podzim, po úplném dozrání. Méně často se pouţívá nať (Herba anethi), sbíraná v květnu aţ červenci, která je poněkud chudší na účinné látky. 4) Hlavní obsahovou látkou je silice, obsahující karvon limonen a phelandrin. Obsah silice v plodech je 2 aţ 4%, zatímco v nati pouze 0,5 aţ 1,5%. Dále se v kopru nacházejí bílkoviny, aminy, organické kyseliny a flavonoidy, vitamín C, karoten, ţelezo a další minerály. 5) Droga sniţuje krevní tlak a zlepšuje prokrvení srdečního svalu. Proto se mŧţe vyuţívat v léčbě anginy pectoris a také v prevenci a léčbě ischemické choroby srdeční, včetně doléčování po infarktu myokardu. Droga také pŧsobí proti nadýmání, tlumí břišní křečovité bolesti, zlepšuje trávení a podporuje sekreci mateřského mléka. Protoţe léčivé látky přecházejí i do mateřského mléka, děti netrpí na větry, lépe spí a jsou celkově klidnější. Dále droga pŧsobí močopudně a desinfekčně v oblasti močových cest a likviduje střevní parazity, zejména u dětí. 6) Koprové semeno podáváme nejčastěji formou čerstvě připraveného prášku, 2 aţ 4krát denně na špičku kulatého noţe. Mŧţeme však podat i nálev, který se jinak běţně připravuje z koprové natě. 7) Kopr je bylinou předurčenou především do směsí. Při duševním rozrušení a neklidu mŧţeme s úspěchem vzít 2 díly koprového semene, 2 díly anýzu a 1 díl heřmánku pravého. Pijeme ráno a večer sklenici nálevu, oslazeného medem. Podávání kopru neprovázejí ţádné neţádoucí účinky a nemá ani ţádné kontraindikace, samozřejmě s výjimkou osobní nesnášenlivosti. Protoţe hlavní účinnou látkou je silice, která z drcených semen rychle vyprchá a z nedrcených se špatně uvolňuje, dáváme přednost čerstvě připravenému prášku z drcených semen. 8) Kopr poměrně účinně pomáhá předcházet mořské nemoci a podobným cestovatelským potíţím, jakoţ i některým typŧm bolesti hlavy. Před cestou nebo při začátcích bolesti hlavy zkusíme vypít 1 aţ 2 šálky koprového čaje, a to buď jeden šálek ze semen, nebo dva šálky z natě. 9) Kopr je oblíbenou rostlinou i v homeopatickém provedení, protoţe tinktura si zachovává všechny potřebné vlastnosti a účinky, coţ u kopru v alopatickém pouţití bývá problém. Pro výrobu homeopatických prostředkŧ z kopru slouţí semeno. Semena se sbírají na podzim po úplném dozrání a před vlastním zpracováním je doporučujeme uměle přesušit. Semeno se zpracovává podle §4 s lihem 90% a základní esence odpovídá potenci D1. Pak se dále zpracovává lihem 40% aţ do potence D5. V této potenci se také uţívá, a to 3krát denně 8 kapek, před jídlem, po
dobu 5 týdnŧ. V homeopatické podobě se droga uţívá pro zlepšení práce srdečního svalu, na úpravu činnosti slinivky a pro podporu látkové výměny. Jinak se aplikuje podobně jako v alopatii, kde je velice účinná zejména v oblasti tvorby mateřského mléka. 10) Pro celkové posílení slouţí následující koprový nálev: Jedna polévková lţíce pomletého nebo podrceného semene kopru se přelije šálkem vařící vody, nechá 10 minut přikrytá vyluhovat a pak se přecedí. Pijí se denně 2 aţ 3 šálky, vţdy po hlavních jídlech. Při náhlých nevolnostech, například po špatném jídle, je krátké zvracení spíše uţitečné a nebudeme se mu vyhýbat. Jakmile ovšem dochází ke zvracení častěji, zejména z psychických dŧvodu, kvŧli cestovní horečce nebo na začátku těhotenství, je třeba si pomáhat. U těhotných však teprve po poradě s lékařem. Jednu čajovou lţičku pomletého nebo podrceného semene kopru přelijeme 1 šálkem vařící vody, necháme 5 minut vyluhovat a pak přecedíme. Pijeme nanejvýš dvakrát denně jeden šálek. Při časté škytavce je dobré ţvýkat semeno kopru. Kdo tedy trpí častou škytavkou, měl by mít na zahradě nebo na okně kopr, nehledě k tomu, ţe se velmi dobře hodí i v kuchyni.
KOPŘIVA KOPŘIVA DVOUDOMÁ Čeleď kopřivovitých (Urticaceae) URTICA DIOICA L. Prhlava dvoudomá (s) e Grosse Brennessel (n) Stinging Nettle (a) Ortie dioique (f) Ortiga mayor (š)
1) Kopřiva dvoudomá je trvalka, dorŧstající výšky i přes metr, s chabým, větveným oddenkem a statnou, čtyřhrannou lodyhou. Listy jsou vstřícné, řapíkaté se zašpičatělými, pilovitě zubatými listy a zřetelnými palisty. Samčí a samičí květy jsou zelenkavé, drobné a rostou na rŧzných jedincích. Vytvářejí latnaté květenství. Celou rostlinu pokrývají ţahavé chloupky. Vzácně se vyskytuje i kopřiva jednodomá (Urtica monoica Tausch). Příbuzná, ovšem podstatně více pálivá ţahavka roční (Urtica urens L.) je jednoletá, niţší rostlinka, jednodomá, s hrubě pilovitými menšími listy. 2) Kopřiva je velmi rozšířená plevelní rostlina, královna rumišť, starých zdí, pustých míst, křovin, cest a příkopŧ. 3) Předmětem sběru je především list (Folia urticae) nebo nať (Herba urticae), méně často oddenek (Radix urticae) nebo i květy (Flos urticae). I kdyţ se oficiálně uvádí sběr v červnu aţ v září, máme prokázáno, ţe největší efekt je z drogy, sbírané od časného jara do konce května. Při sběru se vyhýbáme místŧm neprosluněným a také takovým, kde se kopřivě mimořádně daří. Vesměs totiţ jde o bývalou kulturní pŧdu kontaminovanou zpravidla dusičnany. Drogu sbíráme odpoledne kolem čtrnácté hodiny a mŧţeme sbírat všechny uvedené druhy. 4) Listy obsahují chlorofyl a asi 15% minerálních látek, ze kterých je pro nás zajímavý hořčík. Dále zde nacházíme karotenoidy, flavonoidy, organické kyseliny, aminy jako například serotonin, histamin, cholin, acetylcholin, sacharidy jako například arabinozu, galaktozu, glukózu, manozu a další. Dále obsahuje vitamíny, velmi bohatě aminokyseliny, glukokininy, třísloviny, fytoncidy a řadu dalších látek. Nepříliš výhodný je jistý obsah kyseliny šťavelové. 5) Kopřiva má zcela mimořádné pŧsobení. Chlorofyl pŧsobí tonízačně a povzbudivě na metabolismus a na všechny fyziologické funkce. Pŧsobí také jako antianemikum a antisklerotikum. Další vlivy kopřivy jen ve stručnosti: kardiotonikum, antidiabetikum, zejména kdy si pacient ještě nemusí píchat inzulín, stimuluje činnost slinivky, pŧsobí protiprŧjmově, pŧsobí antivirově, zejména proti chřipkám, podporuje hojení ran, ovlivňuje funkci vaječníkŧ, podporuje léčbu bronchiálního astmatu, podporuje funkci ţluče, pŧsobí antirevmaticky, staví krvácení, pŧsobí močopudně, zvyšuje aktivitu enzymatické činnosti a zlepšuje prokrvení vnitřních orgánŧ. Kořen pouţíváme takřka výlučně zevně, nejčastěji proti vypadávání vlasŧ. Samčí květy zlepšují muţskou plodnost. 6) Při samostatném podávání mŧţeme volit jemněji pŧsobící nálev nebo razantněji pŧsobící odvar. Kopřiva je také ideálním komponentem do směsí. V takovém případě volíme takovou přípravu čaje, jaká odpovídá hlavní droze ve směsi. Ve své praxi upřednostňujeme tzv. bylinářský čaj. 7) Za toxické lze povaţovat pouze pŧsobení čerstvé kopřivy, kdy pŧsobí koncentrovaně jed, zpŧsobující pálení. Ten se však sušením nebo jinou úpravou ztrácí. Podávání kopřiv nemá ţádné kontraindikace a ani nejsou známy váţné vedlejší účinky. Kopřivu lze podávat dlouhodobě, ne však trvale, a lze ji míchat prakticky libovolně. S úpadkem celkové imunity stoupá počet lidí na kopřivu alergických, i kdyţ kopřiva sama má protialergické účinky. 8) Za velmi účelnou preventivní aplikaci pokládáme následující kombinovaný
postup: Denně vypijeme z termosky asi 0,5 litru kopřivového bylinářského čaje. K tomu provádíme koupel nohou jeden večer a koupel rukou druhý večer. Jeden den v týdnu všechny aplikace vynecháme. Délka takovéto prevence vyplyne z toho, o jaký orgán se jedná. V praxi je tato prevence uţitečná vţdy, a to jednou na jaře a jednou na podzim, vţdy po dobu 3 týdnŧ. Stejně jako v alopatii je i v homeopatické praxi pro kopřivu široké uplatnění. V homeopatickém provedení je značná výhoda, ţe se pro výrobu prostředkŧ uţívá čerstvá nať, zatímco v alopatii se téměř výhradně uţívá nať sušená. Tím se zachovávají veškeré fytoncidy, vitamín C a další látky. Čerstvá nať (pro homeopatické účely nemusí být kvetoucí) je nejlepší sbíraná v červnu mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne. Nať se pak dále upravuje podle §2 s pouţitím lihu 75%. Tato esence se pak ředí lihem 40% aţ do potence D4. V této potenci, ale také v potencích D2 a D3 se tinktura uţívá při dávkování 3krát denně 15 kapek, po jídle. Toto dávkování svědčí jasně o prioritní funkci kopřivy, kterou je maximální posilování organismu. Z toho také vyplývá moţnost nepřetrţitého podávání tinktury. Aplikace homeopatických prostředkŧ je v homeopatii prakticky stejná jako v alopatii. Hlavní dŧraz však by měl být kladen na aplikaci v případech, kdy by bylo vhodné podávání čerstvé kopřivy. Jsou případy, kdy by bylo lepší vyrobit tinkturu z kopřivových kořenŧ, jejíţ účinnost je ještě mnohonásobně vyšší. 10) Zajímavé je pŧsobení kopřivy na vysoký krevní tlak: Padesát gramŧ malých čerstvých lístkŧ kopřivy dáme do 1 litru studené vody, pomalu zahříváme a pak 3 aţ 5 minut na velmi mírném plameni vaříme. Necháme 15 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme po šálcích přes celý den. Chceme-li pouţít kopřivu na tzv. čištění krve, pouţijeme raději kořeny: Čtyřicet gramŧ čerstvých, umytých a pokrájených kořenŧ kopřivy přidáme do 1 litru studené vody, přivedeme k varu a přikryté pomalu vaříme 8 minut na mírném plameni. Pak necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Doporučuje se vypít denně 0,5 litru na vícekrát po šálcích. Při vypadávání vlasŧ pouţíváme kopřivový odvar: hrst kopřivových kořenŧ dáme do 0,5 litru kvalitního vinného octa a 10 minut pomalu v přikryté nádobě vaříme. Po vychladnutí přecedíme a jemně přefiltrujeme. Jedenkrát denně ocet lehce vtíráme do vlasové pokoţky.
KOPYTNÍK KOPYTNÍK EVROPSKÝ Čeleď podražcovitých (Aristolochiaceae) ASARUM EUROPAEUM L. Kopytník európsky (s) e Braune Haselwurz (n) Asarabacca (a) Asaret ďEurope (f) Ásaro (š)
1) Kopytník evropský je trvalka s oboupohlavními květy. Nízká bylina, dorŧstající do výšky asi 10 aţ 12 cm, má jednoduché, dlouze řapíkaté listy výrazně ledvinového tvaru, celokrajné, koţovité a tuhé, na líci leskle tmavozelené. Květy vyrŧstají na krátkých stopkách, jsou velmi nevýrazné, okvětí je uvnitř kalně purpurové, zevně hnědavě zelené. Plodem je šestipouzdrá duţnatá tobolka, obsahující v kaţdém pouzdérku 3 aţ 4 semínka. 2) Kopytník je rozšířená lesní bylina, rostoucí zejména ve stinných listnatých lesích. 3) Předmětem sběru je buď pouze oddenek (Radix asari), sbíraný časně na jaře nebo později na podzim, nebo pouze list (Folium asari), sbíraný v červnu a červenci. Mŧţe se sbírat i celá rostlina (Herba asari cum radicis), tedy nať i s oddenkem, a to nejlépe v srpnu. 4) Drogy obsahují asi 4% silice s hlavní účinnou látkou asaronem, který je těkavý a postupně při skladování z drogy vyprchá. Dále zde nacházíme třísloviny, pryskyřici, sliz, organické kyseliny, minerální soli a neznámé, antibioticky pŧsobící látky. Zatím není známo, která z obsahových látek se podílí na mírném cytostatickém účinku drogy, pro který byla rostlina od nepaměti podávána jako kancerostatikum. 5) Dříve se droga předepisovala jako prostředek pro vyvolání dávení, ovšem k tomu je třeba dávek na samé hranici toxicity, takţe tato indikace byla brzy opuštěna. Dnes se droga podává především při neproduktivním kašli, při tzv. kuřáckém kašli a při suchém, dráţdivém kataru horních dýchacích cest. Droga, zejména ve formě tinktury, prohlubuje práci srdečního svalu a tiší bolesti při ischialgii, lumbagu a při migrénách. Současně zvyšuje cévní tonus zuţováním krevního řečiště. Pŧsobí také celkové uklidnění a zvyšuje diurézu. Kancerostatický účinek není dosud dostatečně prozkoumán, ale prostějovský bylinář J. Kola sestavil svŧj proslulý cytostatický čaj na bázi kopytníku. Droga také zlepšuje střevní peristaltiku, plicní ventilaci, činnost potních ţláz a vylučování ochranného hlenu v ţaludku. 6) Práškovou drogu lze pouţít v jednotlivých dávkách na špičku noţe, coţ odpovídá mnoţství asi 0,15 g. Tinktura má být podávána v dávce 20 ±5 kapek, 2 aţ 4krát denně, je moţno ji zapít vodou. Při oběhových indikacích obvykle dáváme přednost nálevu, zpravidla postačí 4krát denně 1 polévková lţíce. Jako expektorans podáváme raději poněkud razantněji pŧsobící odvar, zpravidla ve stejné dávce. 7) Droga je ve své podstatě toxická. Otravu však předchází mohutné dávení, při kterém se droga vyzvrací, takţe k váţnější otravě dojde jen zřídka. Přesto nebo právě proto povaţujeme neuváţené podávání drogy za nezodpovědné a také před jakýmkoli experimentováním kaţdého „badatele“ dŧrazně varujeme. Kontraindikací při podávání jsou pokročilejší stadia plicních onemocnění, podráţděná nebo zánětlivá ledvina a bronchiektazie. Drogu lze komponovat do směsí, ale její obsah by neměl překročit 15% objemových. 8) Z listŧ kopytníku lze připravit koupel nebo omývací či obkladovou lázeň jako
pomocnou léčbu při psoriaze nebo při tvrdošíjných ekzémech. Pro tyto účely mŧţe mít výluh vyšší koncentraci. 9) I kdyţ je kopytník známý a uţívaný jako léčivá bylina jiţ velmi dlouho, přesto se nedá říci, ţe by jeho účinek byl dokonale znám, coţ je ovšem moţné konstatovat u celé řady bylin. Protoţe je však známa také jeho mírná jedovatost, nabízí se jeho uţívání v homeopatické podobě jako nejbezpečnější a nejúčinnější. Nejlepší výchozí částí pro homeopatické uplatnění je celá bylina, tzn. list i s kořeny, sbíraný nejlépe v červenci a srpnu. Zpracování byliny se provádí podle §3 lihem 90%. Základní esence se dále ředí lihem 30% aţ do potence D6. Nejvíce se uţívá v potenci D5 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní. Aplikuje se při poruchách centrálního nervstva, při horečnatých onemocněních s návaly krve, při hysterii, při předráţděnosti, prŧjmech z nervozity, při rŧzných kolikách atd. Aplikace jako cytostatika vyţaduje speciální úpravu. 10) Z kopytníku evropského se dříve připravovala zajímavá směs proti zácpě, horečnatosti, vodnatelnosti i astmatu, která má následující sloţení: nať kopytníku 8 g kořen omanu 10 g kořen puškvorce 10 g kořen fialky vonné 10 g šťáva z lékořice 10 g semeno anýzu 5 g kafr 0,8 g ředěná vínovice 300 ml Směs se nechá v lihu 12 dní v teple a temnu stát, pak se přecedí a vrátí zpět do vymyté láhve. Uţívá se 3krát denně 1 čajová lţička, před jídlem.
KORIANDR KORIANDR SETÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) CORIANDRUM SATIVUM L. Koriander siaty (s) r Garten-Koriander (n) Coriander (a.) Coriandre cultivé (f) Cilantro (š)
1) Koriandr setý je jednoletá a někdy i dvouletá rostlina, dorŧstající výšky přes pŧl metru. Spodní listy má jednoduše peřenodílné s vejčitými, peřenoklanými lístky. Vrchní listy přisedají pochvou a jsou dva aţ třikrát zpeřené, čárkovité. Květy mají bílou aţ starorŧţovou barvu. Jsou sestaveny ve sloţitých okolících. Plodem je kulatá rýhovaná naţka. 2) Koriandr je pěstovaná bylina. Vyţaduje slunné, chráněné, nepříliš suché stanoviště s výţivnou pŧdou. Zplaňuje jen zcela výjimečně. 3) Drogou je plod (Fructus coriandri), sbíraný před úplnou zralostí, nejlépe v srpnu. 4) Droga obsahuje silici s velkým obsahem linalolu, dále geraniol, borneol, cymen, umbelliferon, mastný olej, organické kyseliny, třísloviny, pektiny, cukry, vitamín C, tanin a další účinné látky. 5) Silice pŧsobí fytoncidně. Droga povzbuzuje trávení, střevní peristaltiku a uvolňuje křeče v zaţívacím traktu. Podporuje funkci slinivky i vykašlávání. Zevně ji mŧţeme pouţívat k ošetřování flegmon a vředŧ, i všude tam, kde chceme dosáhnout antimikrobiálního pŧsobení. Lze z ní připravit i účinné protirevmatické mazání. 6) Vhodnou lékovou formou je nálev, v mnoţství 2 aţ 3 sklenice denně. Mŧţeme pouţít i prášek ze semen, podávaný 3 aţ 4krát denně, na špičku kulatého noţe. 7) Drcený koriandr se často pouţívá také pro zlepšení vŧně a chuti čajových směsí. Jeho účinek lze potencovat smícháním s kmínem, fenyklem, anýzem nebo kořenem andělíky. Nejsou známy ţádné váţnější neţádoucí účinky. Kontraindikací je pouze čerstvě vzniklá ţaludeční léze, například čerstvý ţaludeční vřed. 8) Inhalace výparŧ z vařícího se drceného koriandru uţíváme při chronické rýmě, spojené s chronickým katarem horních cest dýchacích. Dle potřeby inhalujeme jednou aţ dvakrát denně po 5, 8 aţ 10 minutách. 9) Vzhledem k celkem intenzivnímu aroma koriandru, které někteří lidé nesnášejí a kvŧli němuţ dochází jak k alergickým projevŧm, tak i k nevolnostem, zdá se pro léčebné účely vhodné homeopatické zpracování. Výchozím materiálem je samozřejmě plod, sbíraný za běţných podmínek neúplně zralý, nejlépe v srpnu, který se dosušuje. Plody se pomelou na prášek a co nejrychleji se dále zpracovávají podle §4 lihem 90%. Takto vzniklá základní esence D1 se pak ředí lihem 35% aţ do potence D3. V té se také uţívá, při následujícím postupném dávkování: prvních 21 dní 5krát denně 7 kapek, potom 4krát denně 7 kapek a nakonec 3krát denně 6 kapek, vţdy po 21 dnŧ. Tinktura se ovšem mŧţe pouţívat i zevně při bolestech kloubŧ, namoţeninách apod. Rozsah moţného pouţití je poměrně velký a pŧsobení poměrně hluboké, a proto musí být rozloţeno na delší dobu. Pouţívá se především pro uklidnění křečí, pro tvorbu ţaludečních šťáv, pro podporu tvorby mateřského mléka apod. 10) Pro celkové posílení, pro stimulaci vţdy před nějakým očekávaným nasazením slouţí odvar z koriandru: Jednu polévkovou lţíci pomletého nebo podrceného semene koriandru dáme do většího šálku studené vody, přivedeme k varu a odstavíme přikryté na 5 minut. Pak přecedíme a pijeme dvakrát denně, vţdy
po obědě a po večeři. Podobně se upravuje koriandr i jako afrodisiakum: Jednu čajovou lţičku pomletého nebo podrceného semene koriandru přelijeme šálkem vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 1 šálek po kaţdém hlavním jídle. Při nadýmání mŧţeme uţívat speciální směs: semeno koriandru 25 g semeno fenyklu 25 g semeno anýzu 20 g semeno kopru 20 g Směs dobře promícháme a pak polévkovou lţíci směsi přelijeme šálkem vařící vody, 5 aţ 10 minut necháme vyluhovat a přecedíme. Pijeme vţdy po jídle. Z koriandru mŧţeme také vyrobit chutný a dobře účinkující likér: Osm gramŧ pomletého nebo 10 g celého semene koriandru dáme do 0,5 litru alkoholu 50% a necháme 7 dnŧ v teplém prostředí vyluhovat. Pak svaříme 300 g cukru na sirup, sebereme z povrchu pěnu a nečistoty a necháme vychladit. Poté vše smícháme dohromady a protřepeme. Uţíváme po stopkách před hlavním jídlem.
KOSATEC KOSATEC NĚMECKÝ Čeleď kosatcovitých (Iridaceae) IRIS GERMANICA L. Kosatec nemecký (s) e Deutsche Schwertlilie (n) German Iris (a) Iris germanique (f) Lirio cárdeno (š)
1) Kosatec německý je trvalka se silným, masitým, bílým oddenkem, ze kterého vyrŧstají dlouhé, mečovité, šedozelené listy s nahoře větvenou lodyhou, vysokou kolem jednoho metru a ukončenou květem. Květy má modrofialové aţ fialové. Plodem jsou velké, třípouzdré, mnohosemenné tobolky. 2) Kosatec je výhradně pěstovaná rostlina. Při sběru nesmí být zaměněn za ţlutě kvetoucí kosatec ţlutý (Iris pseudacorus L.), který je chráněn, ani za jiné volně rostoucí druhy kosatce. Naproti tomu lze drogu nahradit i surovinou z příbuzných druhŧ – kosatec florentský (Iris florentina L.) nebo kosatec bledý (Iris pallida Lam.). 3) Drogou je loupaný oddenek (Radix iridis, rhizoma iridis), sbíraný třetí a čvrtý rok v srpnu aţ září. 4) Droga obsahuje především silici s hlavní obsahovou sloţkou ironem, který však vzniká aţ při sušení a projevuje se fialkovou vŧní. Dále jsou zde přítomny škroby, sliz, flavonový glykosid iridin, cukry, olej, třísloviny, fytoncidy a další účinné látky. 5) Droga má výrazné účinky expektorační, ale současně ochraňuje svým slizem i zanícené sliznice. Proto také je vynikajícím prostředkem pro léčbu kataru horních cest dýchacích. Má i mírně projímavý účinek, stejně jako mírné účinky močopudné a ţlučopudné. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev, ale osvědčil se i mírněji pŧsobící homeopatický čaj podle Kloudy, podávaný v potencích U6 aţ U9. Kořen se mŧţe podávat i práškovaný, a to 2 aţ 4krát denně, na špičku kulatého noţe. 7) Zásadně se vyhýbáme pouţití listŧ, zejména čerstvých, protoţe mají silně emetický vliv, vyvolávají dávení, ošklivost a u slabších povah dokonce mdloby. Kosatec mŧţeme podávat i samostatně, avšak chceme-li dosáhnout efektivnějšího výsledku, musíme jej kombinovat do směsí; jinak pŧsobí velmi mírně, avšak spolehlivě. Obvykle jej kombinujeme s květem divizny, listem jitrocele, natí yzopu, natí bazalky a kořenem proskurníku. Neţádoucí účinky se při uţívání prakticky nevyskytují a kontraindikace nejsou známy. 8) Kosatec byl mistrovskou drogou bylináře Erwina Wojnara. Tento bohuţel jiţ zesnulý léčitel proslul zejména zpŧsobem léčby neuralgií, bolestí v oblasti periferních nervŧ. Wojnar v těchto případech nařizoval připravit směs ze stejných dílŧ oddenku kosatce, nati dobromysli, nati meduňky, květu levandule, kořene kozlíku, nati třezalky a kořene andělíky. Podával se čaj z jedné polévkové lţíce, spařené 0,25 litru vroucí vody. Čaj se pak nechal 10 aţ 15 minut vyluhovat, zcedil se a pil ráno a večer. V těţších případech se popíjel i přes den, pokud moţno na lačný ţaludek. 9) Všechny druhy kosatce se od pradávna pouţívají v léčitelství, a také v homeopatii se vyuţívají poměrně dlouho. Výchozím materiálem je zde čerstvý oddenek, který se pro homeopatické účely musí loupat. Drobně nakrájený oddenek se upravuje podle §3 s lihem 70%. Základní esence D0 se dále upravuje podle uvedeného paragrafu lihem 40% (potence D1 = 3 díly D0 + 7 dílŧ lihu 40%, potence D2 = 1 díl D1 + 9 dílŧ D2 atd.). Ředí se do potence D3, ve které se také většinou uţívá, při dávkování 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní.
Mŧţe se uţívat i zevně, nejlépe nakapaný na vlhký textil a obkládající nemocné nebo ztvrdlé místo. Uţívá se většinou při celkové slabosti, nevolnostech a migrénách, ale hlavně při potíţích slinivky. Zevně se tinktura pouţívá na otoky, na zanícená místa, při pásovém oparu (zánětu nervových zakončení) apod. 10) Legenda říká, ţe francký král Chlodvik (481 – 511) uprostřed rozhodující bitvy vzýval křesťanského Boha a po vítězné bitvě se obrátil ke křesťanství. Na počest si vybral ţlutý kosatec (Iris pseudacorus) jako symbol Panny Marie za svŧj znak. Tento královský znak vydrţel aţ do moderní doby, i kdyţ se mezitím změnil na bílou lilii, ovšem legenda přesto přeţívá. U amerických druhŧ kosatce se povaţuje druh kosatec pestrobarevný (Iris versicolor) za velmi účinný, ale jedovatý. Pŧsobí výborně na játra a krevní oběh a v lidovém lékařství se jím kdysi léčila kromě koţních nemocí a revmatismu i syfilida. Americkými Indiány byl povaţován za lék zázračný, téměř všelék. U nás tento druh neroste, ale pŧsobení našich druhŧ je velmi podobné.
KOSTIVAL KOSTIVAL LÉKAŘSKÝ Čeleď brutnákovitých (Boraginaceae) SYMPHYTUM OFFICINALE L. Kostihoj lekársky (s) r Gemeiner Beinwell (n) Comfrey (a) Consoude officinale (f) Consuelda mayor (š)
1) Kostival lékařský je vytrvalá rostlina s tlustým, bohatě větveným černým oddenkem, který je na řezu jasně bílý, ale rychle hnědne. Silná, hranatá a duţnatá lodyha je – podobně jako celá rostlina – drsná díky svým malým a tuhým chloupkŧm. Velké tmavozelené listy jsou střídavé, podlouhle kopinaté. Fialové, trubkovité květy jsou uspořádány ve vrcholových vijanech. Obyčejně v nich ţijí mravenci a jiný hmyz, který láká sladká šťáva, jíţ květy roní. Jejich barva kolísá od fialové přes modrou, červenou aţ k rŧţové, výjimečně i bílé. Plody jsou 4 jednosemenné tvrdky. Rostlina často dorŧstá do výšky aţ jednoho metru. 2) Kostival je hojná rostlina, charakteristická pro vlhčí louky, okraje lesŧ, příkopy, náspy, břehy rybníkŧ a potokŧ. 3) Drogou je především kořen (Radix consolidae majoris), sbíraný na jaře v březnu a dubnu nebo na podzim v říjnu a listopadu. Jako náhrada se pouţívá i list (Folium consolidae majoris). Přestoţe se droga běţně připravuje sušením, lepších výsledkŧ lze dosáhnout s čerstvým kořenem, který dáváme na zimu uskladnit do písku podobně jako mrkev a petrţel. 4) Kostivalové drogy obsahují vysoce hojivý purinový derivát alantoin, alkaloidy intermedin a acetylintermedin, consolidin, consolicin, symphytin, echimidin, laziokarpin, symphytocynoglossin, dále metylpyronin, lykopsamin, acetyllykopsamin, třísloviny, sliz, škrob, triterpeny, steroly, aminokyseliny, pryskyřice, silice, cholin a další látky. Protoţe některé z alkaloidŧ jsou tzv. pyrolizidinového typu, který je charakteristický svým nepříznivým vlivem na jaterní parenchym, musíme zachovat určitou opatrnost, zejména při vnitřním uţívání. 5) Droga mimořádně podporuje hojivé procesy vnitřní i zevní a podporou tvorby kalusu napomáhá i hojení zlomenin. Vynikajícím zpŧsobem ochraňuje sliznice, vnitřně je tedy vhodná například při ţaludečních vředech, ale i po poleptání či popálení sliznic nebo také při atrofii sliznic v geriatrii. Mŧţe být podávána i formou kloktadla nebo klyzmatu. Zevně jí aplikujeme na rozsáhlé pohmoţděniny a hematomy nejrŧznějšího pŧvodu, na bércové vředy, hemoroidy a nehojící se rány, na koţní záněty, vředy apod. Droga téţ napomáhá vykašlávání, a co je málo známé, pŧsobí i sedativně. Mŧţeme ji pouţít i při zánětech v močových cestách a lze jí doplnit i léčbu osteoporózy. 6) Zevně i vnitřně dáváme přednost pouţití čerstvé drogy, kterou připravíme nastrouháním kořene na jemnějším struhadle. Ze suché drogy mŧţeme připravit prášek nebo nálev, popřípadě i stále oblíbenější mast. 7) Droga sice obsahuje do určité míry nebezpečné látky, ale jen ve velmi malém mnoţství, takţe není nutné zříci se dobrodiní jejího účinku. Nedoporučujeme ale dlouhodobé podávání anebo podávání velkých dávek. Běţné hraniční netoxické dávky jsou: • 3 čajové lţičky strouhaného kořene denně, • 4krát denně na špičku kulatého noţe prášku, • 3 šálky po 150 ml nálevu denně. Doba léčby mŧţe trvat nepřetrţitě maximálně 3 týdny. Kostival mŧţeme míchat i do směsí, ale musíme dbát uvedených pravidel.
Pokud máme moţnost vybrat zpŧsob přípravy, dáváme přednost úpravě zastudena a homeopatickému vyuţití. 8) Velmi dobrý vliv na hojení podlitin, změkčování zatvrdlin a léčení koţních zánětŧ vykazuje následující směs: Dva hmotnostní díly čerstvě strouhaného kostivalu, 1 díl čerstvě strouhaných syrových brambor a 1 díl čerstvě strouhaného syrového kořene celeru. Směs klademe na postiţená místa ve formě kašovitého obkladu. 9) Kostival patří nejen k nejstarším léčivým bylinám vŧbec, ale také k bylinám s nejširší moţnou aplikací. Navíc je moţné jej podávat v nejrŧznějších podobách vnitřně i zevně, coţ se přenáší i na homeopatické pouţití. Surovinou pro výrobu esencí pro vnitřní pouţití je čerstvý kořen, sbíraný na jaře nebo na podzim, nejvhodnějším obdobím je ovšem říjen. Kořen se omyje studenou vodou a ihned se zpracovává podle §2 lihem 90% na základní esenci D0. Dále se ředí lihem 30% aţ na potenci D5. Nejčastěji se uţívá potence D3, při dávkování 3krát denně 9 kapek, po dobu alespoň 21 dní, nanejvýš však 2 měsíce. V případě nedostupnosti kořene se pouţívá i čerstvý list nebo sušený kořen, kopaný ovšem ve stejném období. Vnitřní uţití homeopatické tinktury je velice široké, ovšem uţívá se hlavně při vnitřních krváceních, ţaludečních vředech, dokonce i při rakovině ţaludku, při potíţích sliznic apod. Tuto tinkturu lze pouţívat i zevně na všechny kloubní, kostní a svalové potíţe. Velmi vhodné je pouţití v podobě masti, která se dá snadno vyrobit jak z výchozí suroviny, tak i z tinktur. Pro vnější pouţití lze pro homeopatické zpracování pouţít i kvetoucí nať nebo i celou kvetoucí rostlinu. Vše se rozmixuje nebo rozemele a zpracuje podle §3 lihem 80%. Dále se zpracovává lihem 40% pouze do potence D3. Uţívá se od potence D0, především na obklady poraněných kostí, okostic, svalŧ, šlach, na otoky šlach, pouzder apod. Nejvhodnější jsou kombinace vnitřního i vnějšího pouţití.
KOZÍ BRADA KOZÍ BRADA LUČNÍ Čeleď čekankovitých (Cichoriaceae) TRAGOPOGON PRATENSIS L. Kozobrada lúčna
1) Kozí brada luční je dvouletá bylina s lysou, asi pŧl metru vysokou, jednoduchou nebo přímo vidličnatě větvenou lodyhou a čárkovitými, dlouhými, celokrajnými listy, které přisedlou bříškovitou spodinou lodyhu do poloviny objímají. Úbory mají bezplevné lŧţko a jednořadý zákrov. Kaţdý úbor obsahuje 20 aţ 50 obojakých kvítkŧ se ţlutými jazykovitými korunami. Plodem jsou protáhlé naţky, opatřené chmýrem. Rozvíjejí se v časných ranních hodinách a jiţ kolem desáté hodiny dopolední se opět zavírají. Oddenek je vřetenovitý, duţnatý, zevně hnědý a uvnitř bílý, a podobně jako celá rostlina roní hořké mléko. 2) Kozí brada je poměrně hojná bylina luk, trávníkŧ, mezí, okrajŧ cest apod. Kvete od května do července. 3) Předmětem sběru a pouţití je především oddenek (Radix tragopogoni), sbíraný na jaře nebo častěji na podzim, po odkvětu rostliny. 4) Droga obsahuje hořčiny, lepkavou mléčnou šťávu, něco málo saponinŧ, sliz, látky pryskyřičné povahy, stopově alkaloid, inulin, kyseliny, mastné substance apod. Obsahuje pravděpodobně i látky fytoncidního charakteru, protoţe je prokázáno antibiotické pŧsobení in vitro. Pokusy in vivo nebyly prováděny. Jinak je droga velmi málo prozkoumána. 5) Terapeutické spektrum kozí brady je obdobné jako léčivé pŧsobení čekanky, čemuţ i napovídá botanické začlenění do stejné čeledi. Lze ji pouţít jako podpŧrné a pomocné léčivo poruch jaterních a ţlučníkových, při zánětech močových cest, při zaţívacích poruchách a při koţních nemocech, kde je vhodná aplikace zevní i vnitřní. 6) Doporučujeme podávání krátce, asi pŧl minuty vařeného odvaru v mnoţství 2 aţ 4 šálky denně. 7) Čerstvé výhonky byliny byly od nepaměti pouţívány jako potravní a salátová rostlina. Jiţ z tohoto faktu lze odvodit, ţe s podáváním byliny nebudou velké problémy. Nejsou známy ţádné neţádoucí nebo vedlejší účinky. Drogu mŧţeme podávat jak samostatně, tak ve směsích. 8) S kozí bradou máme nejlepší zkušenosti zejména při řešení dermatologických problémŧ. Vnitřně podáváme čaje v obvyklých dávkách, zevně pak kašovité nebo obyčejné obklady. 9) Kozí brada je celkem vděčným objektem homeopatického zpracovávání, i kdyţ přímé pouţívání byliny se zdá být výhodnější. Velikou výhodou homeopatických prostředkŧ je jejich dostupnost a moţnost vyuţití při léčbě cukrovky. Základem je kořen rostliny, kopaný nejlépe hned na podzim, v září a říjnu, kolem osmé hodiny ranní. Upravuje se dále lihem 80% podle §3 a základní esence se pak dále potencuje lihem 30% na potenci D4. Obecné dávkování je v potenci D4 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Uţíváme téměř stejně jako v alopatii, hlavně při bronchitidách, zánětech hrdla, při kašli, ale také jako pomocný lék při cukrovce. 10) Význam kozí brady oproti minulosti poněkud poklesl. Jiţ Matthioli totiţ na bylinu pěje nejrŧznější chvalozpěvy: Kořen, požívaný syrový, ano i vařený, jest
výtečným prostředkem proti bolestivému a kapavému močení a pomáhá i při ujídání na prsou, proti kašli a těžkému dýchání, jakož i proti suché nemoci (tuberkulosa plic). Kořen kozí brady, vařený s kadeřavým zelím v masové polévce, posypaný dlouhým pepřem, dává kojným chůvám, které ho pojídají, mnoho mléka. Kozí brada prospívá neduživým játrům, zahání žáhu a palčivost žaludku. Někteří píší, že kozí brada, pitá po 7 dnů napořád s trochou přesličky stlučené na prach, hojí raněná střeva i měchýř…
KOZINEC KOZINEC SLADKOLISTY Čeleď bobovitých (Fabaceae) ASTRAGALUS GLYCYPHYLOS L. Kozinec sladkolistý
1) Kozinec sladkolistý je lysá, poléhavá aţ plazivá trvalka, výšky od 0,3 do více neţ 1 m, s hranatou lodyhou. Listy má dlouhé 10 aţ 20 cm, se 4 aţ 7 jařmy, lístky široce eliptické nebo vejčité, květní kalich široce zvonkovitý, korunu nazelenale ţlutou nebo bledou. Plodem jsou lusky. 2) Kozinec je rostlina křovin a světlých lesŧ a jejich okrajŧ. Vyţaduje pŧdy vlhké, výhřevné, ţivné, neutrální nebo zásadité, humózní. Rostlina je vhodná k pěstování. 3) Sbírá se kvetoucí nať (Herba astragali), a to v létě, případně na jaře nebo na podzim i kořen (Radix astragali). Rostlině se často říká „lesní lékořice“ pro podobné pŧsobení. Velmi podobně pŧsobí i jiné druhy kozince, jako například kozinec bezlodyţný (Astragalus excapus L.), kozinec drsnokvětý (Astragalus dasyanthus Pallas) nebo kozinec dánský (Astragalus danicus Retz.). 4) Kozince obsahují určitá mnoţství málo probádaných alkaloidŧ, dále flavonoidy, vitamin C, olej, třísloviny, aminokyseliny, řadu mikroprvkŧ, něco silice, glycirrhyzin, proteiny, sacharózu, pryskyřice, saponin, asparagin, kaučuk a další, vesměs málo známé látky. 5) Droga silně podporuje močení a je zároveň potopudná. Sniţuje krevní tlak a pŧsobí také sedativně. Tlumí bílý výtok, při zevním pouţití zmenšuje vypadávání vlasŧ. Ve formě klyzmatu jí lze také utlumit krvavé prŧjmy. Podávána formou bylinného balzámu pŧsobí jako výborný ţaludeční léčivý prostředek. Mŧţe být také pouţita jako celkové tonikum při úpadku fyzických, ale i psychických sil. 6) Vhodnou lékovou formou je macerát, podávaný v dávce 100 aţ 125 ml, a to 4krát denně. Mŧţeme však podávat i nálev, připravovaný v koncentraci 1:10 a dávkovaný 3krát denně 1 šálek. Bylinný balzám dávkujeme 4krát denně 1 čajovou lţičku a tinkturu 3krát denně 25 ± 5 kapek. 7) Kozincovou drogu mŧţeme kombinovat do rŧzných směsí. I kdyţ zde nebyl zjištěn ţádný případný toxický účinek a nejsou ani známy váţnější neţádoucí účinky nebo dokonce kontraindikace, postupujeme s ohledem na málo prozkoumané alkaloidy dost obezřetně. Spíše bychom doporučovali podávání malých a středních dávek a jen po dobu nezbytně nutnou pro léčbu. Neměla by však překračovat 6 týdnŧ. 8) Kozinec se osvědčil v kombinaci s natí úročníku bolhoje a natí yzopu. Všechny byliny se přidávají stejným dílem a podávají jako nálev. Hlavně se ale osvědčuje jako mírné geriatrikum, právě pro schopnost posilovat i psychickou kondici. Místy se lépe osvědčuje podávání formou bylinného balzámu, které má zpravidla vyšší účinek. 9) Ani kozinec není v homeopatické praxi obvyklý, ale je velmi uţitečný. Právě pro neznalost obsahových látek a jejich celkové účinnosti pouţíváme homeopatické prostředky pro jejich naprostou bezpečnost při zachování účinku. Nejlepším základem pro homeopatické zpracování je čerstvá kvetoucí nať, i kdyţ mŧţe být s úspěchem pouţit i kořen, kopaný na podzim v září nebo na jaře v březnu. Nať trháme hned na začátku květu, nejlépe v červnu mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou, a upravujeme podle §3 lihem 70%. Dále pak ředíme pouze do potence D2 lihem 40%. Obecně pouţíváme potenci D2 s dávkováním 3krát denně
5 kapek, před jídlem. Uţíváme stejně jako v alopatii, hlavně jako prostředek léčby močových cest, proti dermatozám, proti kašli a při revmatismu. 10) Setkali jsme se s muţem, který uţíval kozincovou drogu na přípravu léčivých klyzmat při ulcerózní kolitidě a velice si pochvaloval rychle nastoupivší úlevu. Zatím jsme neměli moţnost tuto indikaci dostatečně ověřit na větším počtu nemocných. Droga je totiţ dostupná jedině vlastním sběrem a pravděpodobnost, ţe nemocný bylinu pozná a je ochoten ji takto odzkoušet, je značně malá. Tradiční čínské léčitelství si mimořádně váţí příbuzného kozince blanitého (Astragalus membranaceus Wild.). Podává jej všude, kde je třeba tonizovat hlavní ţivotní energii „čchi“. Droga, kterou je nejčastěji kořen, posiluje slinivku, slezinu, ledviny a plíce. Na základě současných výzkumŧ se o kozinci začíná hovořit jako o tzv. modifikátoru biologické odpovědi, protoţe má schopnost regulovat funkci kŧry nadledvinek a produkci bílých krvinek, především T-lymfocytŧ a makrofágŧ, produkci červených krvinek, hormonŧ včetně interferonu a protilátek imunoglobulinŧ. Pŧsobí také proti chorobnému útlumu kostní dřeně a prodluţuje reprodukční období u zdravých buněk o přibliţně 50 %. Proto je moţno jej vyuţívat u nemocných po radioterapii (ozařování) a chemoterapii a dokonce i u nemocných AIDS. Dokáţe chránit játra před tukovou degenerací zpŧsobenou toxiny, například tetrachlormethanem. Jsou známy i močopudné účinky, dále sniţuje krevní tlak a celkově zvyšuje odolnost a vitalitu.
KOZLÍK KOZLÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď kozlíkovitých (Valerianaceae) VALERIANA OFFICINALIS L. Valeriána lekárska (s) r Echter Baldrian (n) Valerian (a) Valériane médicinale (f) Valeriana oficinal (š)
1) Kozlík lékařský je trvalka s přímou, rýhovanou, dutou lodyhou, dorŧstající výšky přes jeden metr. Vstřícné listy jsou lichozpeřené, sloţené z 9 aţ 21 kopinatých, zubatých aţ celokrajných lístkŧ. Květy jsou bílé nebo červenavé, sestavené v bohatý chocholíkatý hrozen vidlanovitého tvaru. Plodem je jednosemenná naţka. Oddenek je krátký, voňavý, s četnými kořínky. 2) Kozlík je nepříliš hojná rostlina vlhčích luk, lesŧ, potočních břehŧ a příkopŧ. Pro léčebné účely se pěstuje. 3) Drogou je oddenek (Radix valerianae), sbíraný zpravidla v říjnu druhého roku kvetení. Jen výjimečně se sbírá i nať. 4) Droga obsahuje silice, seskviterpeny, valepotriáty, organické kyseliny, monoterpenové alkaloidy a řadu velmi sloţitých látek, které vytvářejí komplexní léčivý účinek. 5) Droga pŧsobí především jako mírné, ale účinné sedativum. Tlumí stavy vzrušení, nervozitu, úzkosti a duševní napětí. Ve vyšších dávkách pŧsobí jako hypnotikum. Velmi dobře ovlivňuje srdeční neurózu. Pŧsobí téţ spasmolyticky. Někteří autoři dovozují, ţe droga nejen nervy uklidňuje, ale současně i posiluje. 6) Pokud drogu podáváme samostatně, volíme především tinkturu, a to jednu čajovou lţičku jako jednotlivou dávku. Jako hypnotikum podáváme jednu čajovou lţičku asi 1/2 aţ 3/4 hodiny před spaním a druhou těsně před spaním. Nálev nebo macerát podáváme spíše výjimečně. Nejúčinnější lékovou formou je lihoéterová tinktura, jejíţ jednotlivá dávka by se měla pohybovat v rozmezí 20 aţ 25 kapek, jen zřídka bývá vyšší. 7) Droga není určena pro dlouhodobé podávání, protoţe u senzitivních jedincŧ jiţ asi po měsíci léčby vzniká tolerance, droga přestává účinkovat a zvyšování dávek nelze doporučit pro výskyt paradoxních jevŧ – namísto uklidnění vznikne totiţ neţádoucí rozrušení. Droga je velmi vhodná do směsí v kombinaci s meduňkou při nervozitě a rozčilení, v kombinaci s chmelem při nespavosti psychogenního pŧvodu. Při tachykardii a arytmii se podává v kombinaci se srdečníkem a mátou. Při dyspeptických potíţích je účinná kombinace s hořkými drogami, fenyklem, anýzem, kmínem nebo mátou. Při neuróze trávícího traktu se osvědčila kombinace s levandulí a hořkými drogami, například s puškvorcem. U kozlíku dosud nebyly zjištěny ţádné výraznější neţádoucí účinky ani kontraindikace. 8) Oblíbený uspávací tzv. Paiorŧv koktejl má následující sloţení: Vezmeme sklenici horkého mléka, dobře osladíme medem, podle závaţnosti případu přidáme 1 aţ 3 čajové lţičky kozlíkové tinktury, dobře promícháme a velmi pomalu, po lţičkách nebo po doušcích vypijeme. Podává se nejdéle 35 dnŧ, zejména při poruchách spánku. 9) Kozlík je rostlina známá jiţ od dávnověku a také se odpradávna nejrŧznějším zpŧsobem upravuje a uţívá. Je to jedna z vŧbec prvních homeopaticky upravovaných bylin. Výchozím materiálem je sušený oddenek, kopaný nejlépe v květnu, ale pouţívat se mŧţe i oddenek kopaný koncem října, nejlépe vţdy kolem osmé
hodiny ranní. Oddenek se rychle omyje studenou vodou, a potom se suší při teplotě do 30°C. Zpracovává se podle §4 lihem 75% na základní tinkturu D1. Dále se ředí podle téhoţ paragrafu lihem 35% aţ do potence D4. Uţívá se v potenci D2, D3 a D4 podle stavu nemocného. Obecné dávkování je 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Paleta moţného upotřebení je nezvykle široká. Kozlíková tinktura se uţívá od nespavosti, přes neurastenii, křečovité bolesti spojené s mdlobami, neuralgii, lumbago, slabost nohou, nervózní srdce, ţaludeční křeče aţ po nadýmání. Mŧţe se ovšem pouţít i jako v alopatii. 10) Proti pocitŧm strachu a úzkosti je vynikající lipový čaj s kozlíkovou tinkturou: Malou hrst lipových květŧ přelijeme vařící vodou a necháme 5 minut vyluhovat. Do poněkud zchladlého nálevu přidáme 10 aţ 20 kapek kozlíkové tinktury, koupené třeba v lékárně. Pijeme vţdy jeden šálek, po jídle nebo mezi jídly a před spaním. Proti depresím z vnějších vlivŧ doporučujeme kozlík kombinovat s bazalkou: Jednu čajovou lţičku kořene kozlíku a 1 čajovou lţičku natě bazalky necháme ve větším šálku přejít varem, pak 10 minut vyluhujeme a přecedíme. Pijeme vţdy jeden šálek mezi jídly. Proti bolestem hlavy neznámého pŧvodu smícháme práškovaný kořen kozlíku s medem na pastu. Při bolestech pak necháme v ústech pomalu rozpustit kávovou lţičku této pasty. Při přetrvávajících bolestech zubŧ namícháme směs ze stejných dílŧ máty peprné, jitrocele kopinatého, řebříčku obecného a kořene kozlíku. Jednu polévkovou lţíci směsi přelijeme 0,5 litrem vařící vody a necháme 10 minut vyluhovat. Přecedíme a několikrát denně nálevem vyplachujeme ústa, ovšem nálev necháme v ústech vţdy alespoň 5 minut.
KRTIČNÍK KRTIČNÍK HLÍZNATÝ čeleď krtičníkovitých – Scrophulariaceae SCROPHULARIA NODOSA L. Krtičník hluznatý (s) e Knotige Braunwurz (n) Figwort (a) Scrofulaire noneuse (f) Escrofularia (š)
1) Krtičník hlíznatý je trvalka, vyhánějící z hlízovitého oddenku přímou, čtyřhrannou, lysou lodyhu výšky kolem jednoho metru, se vstřícnými, vejčitě podlouhlými, nestejně pilovitými listy. Květy vyrŧstají od června do srpna v úţlabí listenŧ ve stopkatých vrcholíčcích, skládajících latu. Ze svrchního semeníku pětidílných květŧ s jednoduchou čnělkou dozrává dvoupouzdrá, mnohosemenná tobolka. 2) Krtičník je poměrně hojná rostlina křovin a břehŧ vodních tokŧ. Protoţe nepříjemně páchne, býloţravci se jí většinou vyhýbají. 3) Uţívanou částí bývají zpravidla hlízovité oddenky (Rhizoma scrophulariae), méně často nať (Herba scrophulariae). Nať se sbírá přes léto, v době květu rostliny, oddenek se kope na jaře nebo na podzim. 4) Hlavními obsahovými látkami jsou saponiny, pryskyřice, hořký glykosid scrophularin, pektin, organické kyseliny vinná, jablečná, skořicová, citrónová a máselná, dále cukry, lecitin, vitamín D, manganové soli, kyselina kávová, vázaná na třísloviny, flavonové glykosidy a jejich aglykony hesperidin a diosmin a malé mnoţství glykosidŧ náprstníkového charakteru. 5) Drogu mŧţeme vyuţít jako diuretikum, zejména při otocích srdečního pŧvodu, a také jako expektorans při silnějším nachlazení. Zevně se aplikuje na vředy, oteklé ţlázy, koupele hemoroidŧ, na hnisavé rány a ve formě teplých obkladŧ při podlitinách, při bolesti uší, k léčení strumy a jako kloktadlo. 6) Drogu zpravidla podáváme jako nálev, uţíváme 2 aţ 3 šálky denně. Pro nepřívětivé aroma ji obyčejně do směsí nemícháme. 7) Kontraindikací podávání drogy jsou poruchy krevní koagulace. Relativní kontraindikací je osobní nesnášenlivost. 8) Dobré výsledky vykazuje forma protirevmatických koupelí, zejména rukou a nohou, aplikovaná při rozšíření malých kloubŧ. V tomto případě lze pouţít všechny části rostliny. Proti hemoroidŧm doporučujeme následující recept: Padesát gramŧ květu třezalky a stejné mnoţství nati krtičníku svaříme v litru vody, 10 minut necháme vyluhovat a mírně zchladíme. Pouţíváme jako příměs pro sedací koupele. 9) Krtičník je stará léčivá rostlina, která se také pěstovala jako bylina silně medonosná, a tím se její přínos znásobil. Homeopaticky se zpracovává čerstvá kvetoucí nať, nejlépe jiţ v červnu mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracovává se podle §3 lihem 80% a základní esence D0 se dále ředí lihem 30% aţ do potence D3. Uţívá se v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, nanejvýš po dobu dvou měsícŧ. Hlavní oblastí uplatnění jsou otoky všeho druhu, tumory, hemoroidy, ale pouţívá se také také při zácpě a k pročištění střev. Vhodné je i zevní pouţití tinktury k obkladŧm. 10) Krtičník je bylina, která vstoupila do dějin i mimo oblast alternativní medicíny. Kdyţ Francouzi pod vedením kardinála Richelieu obléhali v letech 1627 a 1628 po dlouhých 14 měsícŧ protestanské město La Rochelle, byla obléhaná posádka města značně decimována tím, ţe konzumovala pro nedostatek zelené potravy právě krtičník. Francouzi jej pak nazývali „bylina vítězství“.Samotná
bylina byla jako léčivka uţívána několik staletí. O tom nakonec svědčí i samotný název bylin Scrophularia, čili „určena na léčbu skrofulózy“, ovšem pouţívala se i při potíţích s tuberkulózou, při léčbě lymfatických uzlin a všech nemocí spojených s otoky nebo koţními novotvary. Také český název krtičník je odvozen od slova krtice neboli tuberkulóza lymfatických uzlin. Zvlášť rozšířené bylo zevní uţívání na všechny potíţe s pokoţkou, zraněními, vředy, ekzémy, ale hlavně s hemoroidy. Ve Spojených státech byl uţíván krtičník marilandský (Scrophularia marilandica), bylina domácího pŧvodu, která se nedoporučuje pro vnitřní uţívání jinak neţ při lékařském dozoru. Pŧsobí velmi příznivě na srdce tím, ţe uklidňuje a zrovnoměrňuje tep, coţ se s ohledem na rychlý nástup účinku označuje za potenciálně nebezpečné. Náš krtičník hlíznatý je v tomto směru slabší, a proto také méně nebezpečný.
KRUČINKA KRUČINKA BARVÍŘSKÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) GENISTA TINCTORIA L. Kručinka farbiarska (s) r Färberginster (n) Greenweed (a) Genét commun (f) Retama de tintes (š)
1) Kručinka barvířská je pŧl metru vysoký polokeřík s přímými, vystoupavými a beztrnými větvemi, které jsou hranaté, lysé a nahoře přisedle ochlupené. Listy má jednoduché, přisedlé, eliptické aţ kopinaté, na líci tmavozelené, na rubu světlejší. Ţluté květy vyrŧstají v mnohokvětých, vrcholových nebo latovitých hroznech. Plodem jsou úzce podlouhlé lusky. Kručinka u nás roste v šesti poddruzích, které při sběru nerozlišujeme. 2) Kručinka je poměrně hojná rostlina lesních křovin, písčitých a hlinitých paloukŧ nebo světlých listnatých lesŧ. 3) Sbírá se kvetoucí nať (Herba genistae tinctoriae), v květnu aţ srpnu. 4) Droga obsahuje především tzv. chinolizidinové alkaloidy jako cytizin, metylcytizin, anapirin, lupanin a isopartein, dále flavonové látky jako agenistin a luteolin, a vedle toho také silice, hořčiny, třísloviny, barviva a další látky. 5) Kručinka vykazuje značný močopudný účinek, který lze léčebně vyuţít především při oběhové nedostatečnosti. Účinnost je zřejmá především u osob s nízkým krevním tlakem. Sloţitým mechanismem zlepšuje droga zásobování organismu kyslíkem. Zrychluje rovněţ střevní peristaltiku a také napomáhá tělu se zbavit vypocením rŧzných škodlivin a přebytečných solí. Droga je velmi vhodná k pomocné léčbě, zejména iniciálních stavŧ zvýšené činnosti štítné ţlázy. Poměrně výrazně zvyšuje prŧtok krve ledvinami a patří k nejúčinnějším přírodním protiotokovým léčivŧm. Kromě toto také zvyšuje chorobně sníţený krevní tlak. 6) Drogu nejčastěji podáváme formou nálevu, připraveného běţným zpŧsobem. U citlivějších lidí doporučujeme podávat raději menší dávky, zejména při samostatném podávání, protoţe droga pŧsobí dost razantně. 7) Kručinku mŧţeme podávat samostatně nebo ve směsích. Chceme-li dosáhnout výraznějšího pŧsobení, dávkujeme ji samostatně, a pokud vyţadujeme pŧsobení mírnější, volíme její kombinaci do směsí. V kombinaci je vhodná zejména se zlatobýlem, vřesem, rozmarýnou, březovým listem, případně i s kořenem jehlice trnité. Při vyšším dávkování mŧţe droga vyvolat nauseu – pocit ošklivosti s nutkáním na dávení. U citlivějších osob však mohou tento fenomén při samostatném podávání vyvolat běţné dávky, a proto je v začátcích aplikace u této byliny třeba určité opatrnosti. Podobné, ovšem zdá se, ţe poněkud silnější účinky má podávání nálevu z nati kručinky německé (Genista germanica L.), která se od kručinky barvířské liší především hustší stavbou listoví a lodyţními ostny. Má v oblibě zejména písčitou pŧdu. 8) Během naší praxe jsme zjistili, ţe účinek drogy lze zvýraznit tím, ţe k pitné léčbě přidáme koupele rukou a nohou v odvaru byliny. Tyto koupele aplikujeme obvykle večer, a to střídavě jeden den ruce a druhý den nohy. Třetí den zpravidla dodrţujeme přestávku. Doba koupele by se měla pohybovat od 10 do 15 minut, přičemţ začínáme na nejvyšší vstupní teplotě, jakou naše končetiny bez újmy vydrţí. 9) Kručinka barvířská, ale i kručinka německá se pouţívá v homeopatické praxi velmi často. Pouţíval jí uţ farář SebastianKneipp, který si ji oblíbil zejména pro
pŧsobení v oblasti koţních potíţí. Výchozí surovinou je kvetoucí nať, sbíraná v době největšího rozkvětu, nejlépe hned v červnu kolem poledne. Čerstvá nať se ihned zpracuje podle §3 lihem 90% na základní esenci D0. Dále se ředí do potence D4 lihem 30%. Uţívá se v potenci D4, a to tak, ţe prvních 14 dní se uţívá 2krát denně 10 kapek, ráno a večer, a potom 3krát denně 10 kapek, ne však déle neţ 5 týdnŧ, i kdyţ bylina není pokládána za jedovatou. Tinktura se uţívá jako v alopatii s tím, ţe by měla být přednostně podávána při jakékoli koţní potíţi. Jinak se také vyuţívá jako diuretikum i jako prostředek pro podporu vylučování obecně. 10) Sebastian Kneipp nepouţíval bylinu pouze na koţní potíţe, ale také na podporu látkové výměny, coţ má samozřejmě přímý vliv na pokoţku, a tím i na celkové posílení. Zajímavostí je, ţe kručinka byla aplikována při odvykání nikotinu v podobě tablet Tabet bulharské výroby. Jinak se uţívá také odvar z jedné čajové lţičky pokrájené natě na sklenici vody. Vaří se pomalu po dobu 5 minut, pak se nechá 10 minut vyluhovat a přecedí se. Pije se po 1 aţ 2 polévkových lţících 2 aţ 3krát denně. Pouţívá se hlavně pro úpravu funkce močových cest. Lidová tradice východoslovenských bylinkám nám zanechala zajímavý recept na vole neboli strumu: nať kručinky 20 g kořen pampelišky 20 g nať pampelišky 30 g nať čekanky 30 g Promícháme a 3krát denně povaříme 7 minut 1 čajovou lţičku směsi na 0,15 litru. Uţíváme po jídle.
KRUŠINA KRUŠINA OLŠOVÁ Čeleď řešetlákovitých (Rhamnaceae) FRANGULA ALNUS Mill. Krušina jelšová (s) r Faulbaum (n) Alder Buckthorn (a) Nerprun bourdain (f) Frángula (š)
1) Krušina olšová je keř, dorŧstající výšky aţ 8 metrŧ. Má tenké, poměrně řídké a rovné větve s šedočernou lesklou kŧrou, která je světle tečkovaná dýchacími otvory. Listy má střídavé, vejčité, celokrajné. Květy jsou drobné, zelenavě bílé, s pětiplátkovou korunou a jsou seskupeny do nebohatých vrcholíkŧ. Plody mění barvu postupně od zelené, přes červenou aţ po černou ve zralosti. Jsou to třísemenné peckovičky. Kvete v pozdním jaru. 2) Krušina je hojná rostlina v listnatých lesích a křovinách nebo v pobřeţních houštinách. S přibývající nadmořskou výškou se její výskyt zmenšuje. 3) Předmětem sběru je kŧra (Cortex frangulae), loupaná z mladších odříznutých větví v první polovině jarního období. Droga má určitou zvláštnost: léčebné účinky totiţ vykazuje kŧra, skladovaná nejméně jeden rok. Dobu skladování lze nahradit či zkrátit krátkodobým přehřátím kŧry na teplotu kolem 100°C. Většina odborníkŧ však doporučuje při přípravě drogy raději pomalý přirozený postup. Výjimečně se uţívá i droga plodová, protoţe má mnohem silnější účinek. 4) Účinnými látkami je směs antrachinonŧ, glykosidŧ, tříslovin, hořčin a saponinŧ. Nejúčinnější sloţkou je glukofrangulin. Projímavě pŧsobící látky vznikají během sušení kŧry především chemickou přeměnou glykosidu frangulrosidu. 5) Droga je uţívána především pro své laxativní účinky. Je vhodná pro dlouhodobé podávání a také pro geriatrickou praxi. Účinek nastupuje asi po 8 hodinách. Současně droga mírně posiluje tvorbu ţluče a její vylučování do střev. Pro své účinky je vhodná k léčbě chronické zácpy se současnou ţlučníkovou nebo jaterní poruchou, coţ bývá velmi obvyklé. 6) Běţnou lékovou formou je odvar, podávaný v dávce 2 aţ 4 šálky denně. Maximální jednotlivá dávka je 4 g a maximální denní dávka pak 15 g. Plodová droga je účinnější jiţ asi v polovičních či třetinových dávkách oproti droze korové. 7) Drogu běţně podáváme jak samostatně, tak i ve směsích. Podle našich zkušeností jí dáváme přednost před oblíbenějším listem senny. Čerstvá kŧra vyvolává nutkání na zvracení a prakticky nemá projímavé účinky. Při překročení uvedených maximálních dávek se mohou projevit toxické účinky. Charakteristické pro takový stav jsou bolesti břicha, prŧjmy, spojené někdy s krvácením ze střev, a zvracení. Droga není vhodná pro těhotné a kojící ţeny. 8) Protoţe má droga jemnější účinky neţ list senny, je vhodnou příměsí do tzv. odtučňovacích směsí. V této indikaci doporučujeme zejména kombinaci s metaboliky – čekankou, pampeliškou, oddenkem pýru, nebo s diuretiky – vřesem, svízelem syřišťovým či březovým listím. Směs obvykle doplňujeme některou drogou se sedativním pŧsobením, například meduňkou, heřmánkem nebo dobromyslí. 9) Právě proto, ţe se mŧţe homeopatická tinktura uţívat hned, zatímco v alopatii se musí droga skladovat nejméně rok, má homeopatické zpracování a pouţití nespornou výhodu. Výchozí surovinou je tedy čerstvá kŧra, která se zpracovává podle §3 lihem 65%. Základní esence D0 se dále ředí lihem 40% aţ do potence D5. Uţívá se v
potenci D5 s následujícím dávkováním: jeden den 2krát denně 4 kapky a druhý den 3krát denně 5 kapek, vţdy před jídlem. Uţívá se vţdy 14 dní při dodrţení střídání denních dávek, a potom se udělá přestávka 14 dní. Uţívat se mŧţe prakticky bez omezení, i kdyţ prvotní droga je jedovatá. Krušinová tinktura se pouţívá především při návykové zácpě. Podává se také při potíţích jaterních, ţlučníkových a slezinových, při slabé peristaltice tlustého střeva a při hemoroidech, prostě při všech potíţích s vyprazdňováním. 10) Velice účinným receptem pro odtučňovací kúru je následující postup: Třicetpět gramŧ čerstvých anebo 45 g sušených vinných listŧ (čerstvé se mohou pouţít jen do poloviny srpna) a 10 g krušinové kŧry, nejlépe pomleté, přidáme do 1 litru studené vody, přivedeme k varu a na velmi mírném ohni 5 minut vaříme. Necháme vychladnout a přecedíme. Uţívají se 2 šálky denně, vţdy mezi jídly, nikdy ovšem více. Po 12 dnech uţívání je vţdy třeba provést čtrnáctidenní přestávku. Kúra se mŧţe aplikovat třikrát za sebou, samozřejmě vţdy s přestávkou.
KRUŠPÁNEK ZIMOSTRÁZ VŢDYZELENÝ Čeleď zimostrázovitých (Buxaceae) BUXUS SEMPERVIRENS L. Krušpán vţdyzelený
1) Zimostráz vţdyzelený je neopadavý, jak název napovídá vţdyzelený keřík s krátkými větvemi a neobyčejně tvrdým dřevem. Dorŧstá výšky kolem jednoho metru a je oblíbeným předmětem tvorby ţivých plotŧ. Má okrouhlé aţ vejčité, krátce řapíkaté, celokrajné a koţovité listy, zpravidla vstřícné. Drobounké zelenavě bílé květy vytvářejí úţlabní klubíčka. Plodem je třípouzdrá tobolka. 2) Zimostráz je pŧvodně jihoevropský pěstovaný druh, který zřídka zplaňuje. Bývá ale častou součástí rŧzných parkŧ a arboret. 3) Drogou je list (Folium buxi), sbíraný od dubna do června. Pozdější sběr je moţný, ale droga má pak méně účinných látek. 4) Droga obsahuje prchavý olej, hořčinu, pryskyřice, pektiny, kaučuk, alkaloidy buxin, parabuxin, parabuxinidin, buxamin, silici a tříslovinu. 5) Droga je podávána především jako antipyretikum. Sniţuje markantně teploty, zejména u chorob spojených se zimnicí a při horečnatých zánětech cest ţlučových a močových. Mírně také sniţuje krevní tlak. 6) Drogu podáváme buď v prášku, 2 aţ 3krát denně na špičku kulatého noţe, nebo v podobě nálevu, obvykle dva, tři nebo čtyři poháry po 100 aţ 125 ml denně. Drogu lze také aplikovat zevně formou obkladŧ nebo koupelí při ekzémech a při revmatickém postiţení kloubŧ. 7) Droga není vŧbec určena pro dlouhodobé uţívání a nesmíme také překračovat zde uvedené dávky. Kombinace drogy ve směsích je sice moţná, ale v praxi se téměř neprovádí. Při zvýšených dávkách nebo při dlouhodobém podávání by se mohly projevit účinky drogy především přetíţením jater a ledvin. 8) Tinktura připravená hlavně z čerstvých listŧ má poměrně výrazné antibiotické pŧsobení, avšak bohuţel i určitou toxicitu. Vnitřně ji proto podáváme spíše ojediněle, v dávkách od 5 do 15 kapek. O to více však krušpánek vyuţíváme zevně, především v podobě tzv. lihovodného roztoku. Například výborné a také účinné kloktadlo získáme, kdyţ do poháru zimostrázového nálevu přidáme 30 aţ 35 kapek tinktury. Stejný roztok lze vyuţít například pro léčbu bakteriálně podmíněného koţního zánětu 9) V homeopatii se zimostráz dost vyuţívá, zřejmě pro své antibiotické pŧsobení a pro mimořádný účinek při zánětech ţlučových a močových cest. Základem je list, případně i kŧra, ale většinou je snazší pouţít list. Ten trháme nejlépe od poloviny května do poloviny června mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Upravujeme jej podle §3 lihem 80%. Dále tinkturu ředíme lihem 30% aţ na potenci D4. Obecně dávkujeme v potenci D3 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Uţíváme jako v alopatii, obecně na všechny zánětlivé stavy, od obyčejných zvýšených teplot aţ po zmíněné záněty ţlučových a močových cest. 10) Matthioli: Mistři lékařští praví, že hadi požírají kořen pušpánový při úrazech a zraněních a vyhojí se. Jeden každý se má chrániti ležeti neb spáti nebo vůbec toliko odpočívali pod zimostrázem neb vůně tohoto keře jest protivná mozku a vůbec celé přirozenosti lidské. Proto jsou blázni ti, kteří nosí na hlavě zimostrázové věnce. Pušpán se řecky nazývá Púxos, latinsky Buxus, vlašsky Bosso, francouzsky Buys, německy Buxbaum. Docela zajímavý je návod na zhotovení nálevu proti vypadávání vlasŧ: Padesát
gramŧ jemně nařezaných zimostrázových listŧ vloţíme do studené vody, přivedeme k varu, pak 15 minut přikryté vaříme. Dobře přecedíme a pravidelně uţíváme jako roztok pro masáţ vlasové pokoţky. Z listŧ také mŧţeme připravovat obklady při rŧzných ekzémech a plísních: Padesát gramŧ listŧ zimostrázu vloţíme do studené vody, přivedeme k varu, 10 minut vaříme přikryté a pak necháme ještě 10 minut vyluhovat. Odvar uţíváme k obkladŧm postiţených míst. Při špatném prokrvování nohou, hlavně chodidel, mŧţeme taktéţ pouţít odvar: Sto gramŧ listŧ zimostrázu vsypeme do 1 litru studené vody. Přivedeme k varu a 10 minut mírně vaříme na malém plameni. Pak necháme zchladnout a přecedíme. Uţíváme na koupel a obklady nohou.
KŘEN KŘEN SELSKÝ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) ARMORACIA RUSTICANA Gaertner Chren dedinský (s) r Echter Meerrettich (n) Horse Radish (a) Raifort (f) Rábano silvestre (š)
1) Křen selský je trvalka s tlustými, dlouhými, válečkovitými kořeny. Lodyha, olistěná přisedlými, střídavými, hřebenovitě peřenodílnými listy, dorŧstá výšky přes jeden metr. Nahoře je bohatě větvená. Přízemní listy jsou veliké, dlouze řapíkaté s podlouhlou a hrubě vroubkovanou čepelí. Špinavě bílé květy jsou uspořádány do vrcholových hroznŧ. Kvetou v květnu, červnu a červenci. Plodem je nafouklá kulatá šešulka. 2) Křen je pěstovaná kulturní rostlina, pŧvodem z jihovýchodní Evropy. Ve vlhkých houštinách občas zplaňuje. 3) Předmětem sběru je kořen (Radix armoraciae rusticanae), sbíraný na podzim a uchovávaný v pískovém loţi. Pouţívá se čerstvý (recens). 4) Křen je silně fytoncidní rostlina, obsahující štiplavou silici s vitamínem C. Dále obsahuje sacharidy, enzymy, asparagin a glutamin, organické kyseliny a menší mnoţství flavonoidních látek. 5) Rozdrcením kořenového pletiva vznikají účinné prchavé antibioticky pŧsobící látky, které například výborně odhleňují prŧdušky. Droga zvyšuje vylučování trávicích enzymŧ, normalizuje střevní mikroflóru, zlepšuje látkovou výměnu a pŧsobí močopudně. Celkově pŧsobí na organismus povzbudivě, spolupŧsobí přitom i vysoký obsah vitamínu C. Křen je vynikajícím prostředkem v rekonvalescenci a při sedavém zpŧsobu ţivota. Často se pouţívá i zevně. Známé křenové placky svým dráţdivým účinkem reflexně pŧsobí na hlouběji uloţené tkáně, zlepšují jejich prokrvení, a tím urychlují hojení a regeneraci. Derivační účinek je prospěšný také u revmatických bolestí a při neuralgiích. 6) Křen podáváme nejčastěji připravený začerstva, nejlépe s nastrouhanými jablky, která zmírňují jeho štiplavost. Prŧměrná dávka je 1 aţ 4 polévkové lţíce denně ve směsi s jablky v poměru 1: 1. Vhodné je i pouţití ve formě inhalací, kdy se jedna polévková lţíce vaří ve vodě a páry se asi 8 aţ 10 minut inhalují. Moţné je i uţívání v podobě čaje (2 šálky nálevu denně). Známý je i křenový macerát v červeném víně, který slouţí k rozpuštění nebo vypuzení ţlučníkových kaménkŧ. Jeho zhotovení je jednoduché: Do litrové láhve přidáme do pětiny výšky nastrouhaný křen a zalijeme jej přírodním červeným vínem. Vše necháme 10 dní vyluhovat a pak uţíváme 3 dny 3krát denně čajovu lţičku macerátu, a potom 3krát denně polévkovou lţíci macerátu. Celá kúra by měla trvat alespoň třicet dní. Známé křenové placky pro zevní pouţití připravujeme ze 3 dílŧ čerstvě strouhaného křenu, 5 dílŧ hladké mouky a z 1 dílu sádla. Doba přiloţení placky záleţí především na osobní reakci pokoţky, obvykle se pohybuje od 15 do 30 minut. Zásadně nejprve na malém kousku pokoţky odzkoušíme reakci. Po přiloţení by nemělo dojít ke vzniku puchýřŧ, i kdyţ z praxe víme, ţe právě při výskytu puchýřkŧ revmatické bolesti zmizí rychleji. 7) Křen nemícháme s jinými drogami. Jeho vnitřní pouţití je kontraindikováno u ţaludečních a dvanácterníkových vředŧ, zevně pak u přecitlivělé pokoţky. Vyšší dávky vykazují vedle dráţdivého účinku na trávicí ústrojí také nepříznivě dráţdivé účinky na ledvinový parenchym. Dlouhodobé podávání vnitřně ani zevně není
vhodné. 8) V praxi se nám osvědčil jiný typ křenové placky: Nastrouhaný křen promícháme s octem a zahušťujeme moukou, ovšem nepouţíváme tuk. Placku nepřikládáme přímo na pokoţku, ale balíme ji do tenkého pláténka, kterým postiţené místo obkládáme. Křen, povařený v mléce, má jiţ v dávce několika málo čajových lţiček výrazné protiastmatické pŧsobení. 9) Právě jako u jiných rostlin, kde existuje nějaký faktor komplikující přímé uplatnění rostliny, je i v případě křenu moţnost uplatnění homeopatického prostředku při zachování většiny účinných látek. Jedná se zejména o vysoce antibakteriální silici, která se při přímém uţívání velice rychle odpařuje. Výchozí částí je proto čerstvý kořen, který se po vykopání nejlépe v září omyje studenou vodou, ihned pomele a dále zpracovává podle §3 lihem 90% na základní esenci D1. Dále se ředí lihem 40% na potenci D3. Uţívá se však nejvíce v potenci D2, s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Tinktura se mŧţe uţívat v podstatě neomezeně, ovšem po 3 měsících je dobré zváţit její další podávání. Uţívá se jako v alopatii, hlavně však jako fytoncidum a jako posilující vitamínová látka. Jinak se uţívá převáţně vnitřně, kdy zcela odpadá nepříjemné pŧsobení silice. 10) Dobrý a hlavně účinný je přípravek z kořene křenu na pihy z kuchyně východočeského bylináře Vrány: Tři polévkové lţíce čerstvě nastrouhaného křenu přelijeme šálkem vařícího mléka, přikryjeme a 30 minut přikryté necháme vyluhovat. Pak slijeme a pokoţku jemným poklepem navlhčíme a necháme zaschnout. Proti ubývání dásní je rovněţ dobrý křen. Stačí hodně ţvýkat kousek křenu a také hodně nastrouhaného křenu sníst. Křen obsahuje mimořádné mnoţství vitamínu C, který je kromě jiného dŧleţitý pro zachování pevnosti dásní a zubŧ.
KUKLÍK KUKLÍK MĚSTSKÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) GEUM URBANUM L. Kuklík mestský (s) e Echte Nelkenwurz (n) Herb Bennet (a) Benoite officinale (f) Cariofinada oficinal (š)
1) Kuklík městský je trvalka, dorŧstající asi do pŧlmetrové výše. Je vidlicovitě vrcholíkovitě rozvětvená a má tři druhy listŧ. Nejspodnější jsou přetrhovaně lichozpeřené s 1 aţ 5 jařmy, s dlouhými stopkami. Střední mají krátké stopky a jsou trojdílné nebo trojklanné. Nejvyšší jsou zpravidla jednoduché a přisedlé. Lodyha má jemnou srst. Květy vyrŧstají ojediněle na konci větviček, jsou ţluté a kalich i koruna mají 5 plátkŧ. Plodem je chlupatá naţka. Krátký, pevný oddenek přechází v drobné kořínky. 2) Kuklík je poměrně rozšířená bylina příměstských křovin, roste kolem plotŧ, starých zdí nebo i ve světlých lesích. 3) Drogou je oddenek (Radix caryophyllatae), sbíraný na jaře nebo na podzim. Staří bylináři sbírali kuklíkový oddenek zásadně za ubývající Luny. 4) Droga obsahuje třísloviny, ale hlavně silici s eugenolem, vznikající enzymatickým rozkladem glykosidu geinu. Dále obsahuje prchavý olej, pryskyřice, kaučuk a nemnoho dalších látek. 5) Droga má jemně adstringentní pŧsobení, které se osvědčilo na potlačování krvácení dásní, na léčbu ţaludečních vředŧ, při zánětu jícnu a ţaludeční sliznice a také na tlumení prŧjmŧ, včetně krvavých – uplatňuje se zde totiţ i desinfekční pŧsobení drogy. Zevně ji lze pouţít na léčbu zanícených hemoroidŧ a na koţní záněty nejrŧznějšího pŧvodu. 6) Nejvhodnější lékovou formou je macerát, podávaný mírně přihřátý těsně před pouţitím. Uţívá se rovněţ i nálev. Zevně se velmi často pouţívá lihovodný roztok. Tinkturu podáváme v jednotlivé dávce 20 aţ 25 kapek, podle potřeby i několikrát denně. 7) Drogu lze podávat samostatně i ve směsích. Nejsou známy ţádné váţnější kontraindikace, ani toxicita nebo váţnější neţádoucí účinky. Droga však není vhodná pro dlouhodobé uţívání. 8) Pouţíváme drogu pomletou na jemný prášek, obvykle 4krát denně, na špičku kulatého noţe. Zapíjí se vodou a slouţí jako – lidově řečeno – výţiva nervŧ. Droga sama o sobě nepŧsobí přímo sedativně, ale máme za prokázané, ţe psychika je po této léčbě odolnější. Léčbu kuklíkem v podobě prášku doprovázíme pitnou kúrou čajem ze směsi stejných dílŧ vřesu, květu měsíčku a dobromysli. Jedna kúra trvá asi 5 týdnŧ a doporučujeme ji absolvovat na jaře v období kolem Velikonoc a na podzim na přelomu října a listopadu. 9) Kuklík je jednou z rostlin, která je pro homeopatické zpracování vhodná celá. Pouţívá se tedy čerstvý oddenek, celá kvetoucí rostlina i s oddenkem, nebo jen kvetoucí nať a dokonce i sušený oddenek kvŧli obsahu tříslovin. Z hlediska nejlepšího obecného vyuţití je nejvhodnější kvetoucí nať. Kvetoucí nať se trhá v nejplnějším rozkvětu mezi polednem a čtrnáctou hodinou a zpracovává se podle §3 lihem 90%. Základní esence D1 se pak ředí pouze destilovanou vodou nebo v 5% alkoholu z dŧvodŧ konzervace. Ředí se jen nepatrně, protoţe se uţívá v potenci D1 a D2. Nejvíce se uţívá potence D1 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, po jídle. Mŧţe se uţívat bez jakéhokoli časového omezení.
Uţívá se zejména při vnitřních krváceních, pro potírání dásní při paradentoze, při nadýmání, zánětech sliznic, proti prŧjmŧm atd. Jinak je její uţití podobné jako v alopatii. 10) Kuklík je v lidové medicíně znám jiţ od starověku, zmiňoval se o něm uţ například Plinius v 1. století n.l. Dnes se většinou uţívají i příbuzné druhy, například kuklík potoční (Geum rivale L.), který má sice podobné obsahové látky, ale zřejmě o něco slabší účinek. Kuklík se zejména v západní Evropě velmi často uţívá překvapivě i v likérnictví. Vyrábí se z něj tzv. kuklíkové víno a kuklíkové pivo, a to nejen z chuťových, ale i z konzervačních dŧvodŧ. Oba nápoje s kuklíkem se však nevyrábějí jen pro běţnou konzumaci, ale i jako nápoje medicinální. I kdyţ prŧmyslová technologie výroby piva s kuklíkem je poněkud jiná, lze ji nahradit následujícím postupem: Do pŧllitru piva se přidávají 3 g pomletého oddenku a nechají se 5 dnŧ luhovat na suchém a chladném místě. Pak se směs přefiltruje a uţívá 3krát denně 1 polévková lţíce, před jídlem. Pivo se skladuje v chladničce. Uţívá se 14 dnŧ a opět se udělá měsíční přestávka. Ještě jeden recept na výrobu alkoholického nápoje s kuklíkem stojí za zmínku: Do 0,5 litru obyčejné vínovice, koňaku nebo domácí pálenky se přidá 6 g mletého nebo 8 g celého oddenku a nechá se 7 dní vyluhovat. Pak se podle potřeby uţívá po odlivce při slabém zaţívání, při prŧjmech, revmatismu, dně a svalových bolestech. Zajímavý návod na uţívání práškovaného oddenku pochází z Německa: Do 0,7 litru přírodního červeného vína přidáme 5 g práškovaného oddenku, který pomeleme těsně před zpracováním, a necháme 10 dní vyluhovat v temnu, při pokojové teplotě. Pak přefiltrujeme a uţíváme 3krát denně 1 čajovou lţičku, před jídlem, po dobu 4 aţ 5 týdnŧ. Upozorňujeme, ţe zvyšování dávek a prodluţování uţívání účinek nezvyšuje, spíše naopak. Skladuje se při pokojové teplotě a uţívá se při střevních potíţích, poruchách zaţívání, ţaludečních problémech, prŧjmech a pro celkové posílení. Kúra se mŧţe opakovat jen dvakrát ročně.
KUKUŘICE KUKUŘICE SETÁ Čeleď lipnicovitých (Poaceae) ZEA MAYS L. Kukurica siata (s) r Getreidemais (n) Maize, Indian Corn (a) Mais cultivé (f) Maiz común (š)
1) Jak uţ napovídá botanická čeleď, kukuřice setá je mohutná jednoletá tráva s plnými, hladkými a lysými stébly, dorŧstajícími výšky i přes 2 metry. Listy jsou široce čárkovitě kopinaté, obchvatem přisedlé. Jednodomé pestíkové květy vytvářejí dlouhé vláknité čnělky, směstnané do úţlabních, listeny zabalených palicovitých klasŧ. Prašníkové květy tvoří rozkladité, větevnaté laty. Obilka je hranolovitá, zmáčknutá. Kvete v červenci a srpnu. 2) Kukuřice je hojně pěstovaná kulturní rostlina, jen ojediněle zplaňující. 3) Drogou jsou čnělky (Stigma maydis). Dlouhá vlákna, která vyčnívají z palicovitých klasŧ, se sbírají v době květu. 4) Z obsahových látek nutno uvést především saponiny, dále flavony, menší mnoţství silice, z minerálních látek především draslík, zatím ne zcela známý alkaloid, třísloviny, pryskyřice, aminy, mastný olej, allantoin a další látky. 5) Silně močopudná droga kukuřice je vhodná do čajŧ proti obezitě. Pŧsobí téţ jako mírné kardiotonikum, při současném mírném zvyšování krevního tlaku. Pŧsobí také ţlučopudně a sniţuje i hladinu krevního cukru. Léčivé účinky má i olej z kukuřičných klíčkŧ, běţně přicházející na náš trh jako veterinární léčivo. Olej je moţné pouţít i v humánní praxi, kromě jiného je bohatý na vitamín E a obsahuje i velké mnoţství nenasycených mastných kyselin. Léčebně se vyuţívá i kukuřičný škrob, u nás známý jako Maizena. 6) Vhodnou lékovou formou je nálev, připravený obvykle ze 4 aţ 6 g na sklenici o objemu 0,2 litru. Nálev se nechá 15 minut vyluhovat a podle poţadovaného účinku se podávají 2 a více sklenic denně. 7) Droga je podle našeho názoru zcela neprávem opomíjena. Je vhodná jak do směsí, tak i pro samostatné podávání. Není vhodná pro inhalace, a sice pro moţnost vzniku nevolnosti přecházející aţ do dávení. Protoţe zajišťuje zvýšené vyplavování solí z těla, je vhodná pro léčbu revmatických problémŧ, dny a urolitiázy rŧzného pŧvodu. Při dlouhodobém podávání mŧţe dojít k iontové nerovnováze, a proto nedoporučujeme delší léčebnou kúru neţ 1 měsíc. Kromě osobní nesnášenlivosti se nevyskytují ţádné neţádoucí účinky a při běţných dávkách nejsou ani absolutní kontraindikace. 8) Doporučujeme následující odtučňovací čajovinu: nať svízele syřišťového 100 g kukuřičné čnělky 50 g krušinová kŧra 50 g nať čekanky 25 g nať tymiánu 25 g Podáváme nálev v mnoţství minimálně 2 a maximálně 4 sklenice za celý den. 9) Pouţití kukuřice v homeopatii je málo známé, i kdyţ je lékem, vyuţívaným prakticky od její domestikace v Evropě. Zde platí to, co uţ bylo mnohokrát řečeno, totiţ ţe kdyţ je rostlina léčivá nebo alespoň uţitečná, je zpravidla léčivá celá. Dosud se vyuţívaly v homeopatii pouze sušené čnělky samičích květŧ. Ale právě sušení čnělek, zejména v domácím prostředí, bývá největším problémem, a proto se začaly uţívat čnělky čerstvé. Sbírají se v době největšího rozkvětu kolem osmé hodiny ranní. Upravují se podle §1 tak, ţe se vylisuje šťáva a smíchá s lihem
90% v poměru 1:1. Roztok se odstaví pro usazení kalŧ a pak se přefiltruje. Esence D0 se dále ředí lihem 40% na potenci D2, ve které se uţívá s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle. Sušené čnělky mají v homeopatii prakticky stejný účinek jako čnělky čerstvé, jenţe výroba a především sušení je daleko pracnější. Upravuje se podle §4 také do potence D2, jen obecné dávkování je jiné, totiţ 3krát denně 7 kapek, po jídle. Uţívání je stejné jako v alopatii s hlavním dŧrazem na aplikace, slouţící sníţení hmotnosti, dále při srdečních potíţích s otoky a pro mírné zvyšování krevního tlaku. 10) Přehnané konzumování kukuřice, coţ je současná móda, mŧţe mít z dŧvodu vysokého obsahu selénu za následek jednak nadměrné pŧsobení tohoto dŧleţitého stopového prvku v organismu a jednak nedostatek vitamínu PP – niacinu, neboť kukuřice obsahuje antivitamin, který sniţuje účinnost niacinu v organismu. Pŧvod kukuřice samotné není dosud vyjasněn. Do Evropy byla dovezena prokazatelně Kryštofem Kolumbem, ale jinak byla známa uţ ve staré Číně, zřejmě i ve Střední a samozřejmě v Jiţní Americe. U nás je začátek pěstování datován teprve do 17. století, ale nejvíc se rozmohlo její pěstování teprve v posledních desetiletích.
KURKUMA KURKUMA DLOUHÁ Čeleď zázvorovitých (Zingiberaceae) CURCUMA LONGA L. Kurkuma pravá
1) Z masitého podzemního oddenku kurkumy dlouhé vyrŧstá asi 1 m vysoká vytrvalá bylina s podlouhlými listy a ţlutými květy na krátkých květních stvolech. Přízemní listy jsou kopinaté, celokrajné, asi 0,5 metru dlouhé, před rozvitím kornoutovitě svinuté a přerŧstající květní stvol; mezi nimi je přímý, poměrně krátký, asi 15 cm vysoký stvol, zakončený hustým klasem květŧ. Plodem jsou trojpouzdré mnohosemenné tobolky, pukající třemi chlopněmi. 2) Kurkuma je pŧvodem z jihovýchodní Asie, Laosu a Thajska, ale většinou se pěstuje v klimatu podobném domácímu. K nám se výhradně dováţí. 3) Drogou je oddenek (Radix curcumae) jasně ţluté barvy. 4) Droga obsahuje vonnou silici a krásně ţluté barvivo kurkumin (anglicky turmerik), dobře rozpustné v etanolu. Dále jsou zde obsaţeny seskviterpeny, ketony turmerton a arturmaron, zingiberin, ostré hořčiny a řada dalších látek. Z nich je nejdŧleţitější součást silice tolilmetylkarbinol. Silice také obsahuje něco kafru, ale především L-cykloisoprenomyren. 5) Kurkuma je ideálním léčivem některých poruch jaterní činnosti a výrazně ovlivňuje i ţlučník a ţlučové cesty. Zvyšuje tvorbu ţluči, usnadňuje její vydělování do střev, tlumí záněty v této oblasti vzniklé i křečové bolesti, které je doprovázejí. Proto je namístě její nasazování při ţlučníkových kaméncích a při jaterních potíţích souvisejících s tvorbou a odtokem ţluči. Vhodná je především při tzv. cholangitidě, coţ je onemocnění zánětlivého charakteru, postihující nejen velké ţlučovody vedoucí ze ţlučníku do střeva, ale i malé jaterní kanálky, sbírající ţluč z jater do ţlučníku. Kromě toho zlepšuje kurkuma chuť k jídlu a trávení a umí i zabránit kvasné a hnilobné dyspepsii. Dŧvodem je, ţe na rozdíl od jiných, běţně pouţívaných druhŧ koření, jakými jsou například pepř nebo nové koření, pŧsobí kurkuma jemněji a méně dráţdivě. Mŧţeme ji doporučit jako tzv. „dietní koření“, zejména jednotlivcŧm, kteří z rŧzných dŧvodŧ nemohou ostře kořenit. Kurkuma je také hlavní sloţkou koření curry. 6) Drogu doporučujeme pouţívat buď jako běţné koření do pokrmŧ, nebo ji dávkovat podle potřeby přímo ve formě prášku. Prŧměrná jednotlivá dávka je přibliţně na dvě špičky noţe, podávaná třeba i několikrát denně. 7) Protoţe u nás lze drogu získat jedině v prodejnách koření, a to jiţ pomletou na prášek, mícháme ji pouze do práškových směsí s protidyspeptickým účinkem a do směsí podporujících činnost ţlučníku a enzymatickou funkcí pankreatu. Vhodnými doplňky kurkumy pak jsou mletý puškvorec, kmín, fenykl, anýz nebo mleté semeno pískavice-řeckého sena, mletý kořen andělíky nebo omanu a některé další drogy. Vyšší dávky, byť jen „na špičku kulatého noţe“, mohou u citlivějších jedincŧ vyvolat nutkání na dávení nebo i jiné projevy intolerance. Droga je kontraindikována u obstrukční ţloutenky, vzniklé ucpáním ţlučovodu, v akutní fázi jaterně-ţlučníkových zánětŧ a při ţlučníkovém empyému, kdy ţlučník bývá zhnisaný a jeho stimulace by mohla vést k jeho prasknutí. 8) Jako výborný prostředek proti dyspeptickým potíţím doporučujeme směs stejných dílŧ mletého puškvorce, kurkumy, kmínu a fenyklu. Podáváme vţdy po
jídle, v dávce na špičku kulatého noţe, a ihned zapíjíme vodou. 9) V homeopatii se kurkuma – alespoň u nás – nepouţívá. Jednak k nám dochází jen hotový produkt nejasného pŧvodu a nestejné kvality a jednak není dostatečně znám eventuální účinek. V kaţdém případě existuje dostatek jiných, bezpečně fungujících prostředkŧ se stejným spektrem účinnosti.
KYPREJ VRBICE KYPREJ OBECNÝ Čeleď kyprejovitých (Lythraceae) LYTHRUM SALICARIA L. Vrbica vřbolistá (s) r Blut-Weiderich (n) Purple Loosertrife (a) Salicaire commune (f) Salicaria (š)
1) Kyprej obecný vyhání z vytrvalého oddenku zpravidla jednoduchou, ostře hranatou a krátce pýřitou lodyhu, dorŧstající výšky kolem třičtvrtě metru. Na lodyze nacházíme vstřícné, přisedlé, celokrajné, kopinaté listy. Listy jsou někdy uspořádány v trojčetném přeslenu, výjimečně nacházíme i listy střídavé. V létě se rozvinou nachové květy v malých lichopřeslenovitých vidlanech a vytváří hustý, přetrhovaný konečný klas. Plodem je tobolka, v čase zralosti pukající dvěma chlopněmi. Stejně jako kyprej vrbice se mŧţe léčebně pouţívat i kyprej prutnatý (Lythrum virgatum L.). 2) Kyprej je hojná rostlina vlhčích luk, břehŧ a příkopŧ. 3) Předmětem sběru je především kořen (Radix lythri), sbíraný na jaře a na podzim, ale také kvetoucí nať (Herba lythri), sbíraná v letních měsících. 4) Obsahovými látkami kořenŧ jsou především účinné třísloviny, v semenech nacházíme glykosid lythranin a ne zcela objasněné alkaloidy. V nati byl nalezen glykosid salicarin, silici, pryskyřice a třísloviny, v květech pak především flavonoidy, tanin, hydrát ţeleza, pektiny, sliz, tukové substance a organické soli. 5) Kořen se uplatňuje při prŧjmech, včetně infekčních, a při chronickém zánětu ţaludku a střev. Lze jej podávat také při ţenském krvácení a při potřebě zvýšit diurézu. Lze vyuţít také nať, a to při epilepsii, při šumění v uších a v hlavě. Ve všech případech se podává vnitřně. Kašovitý obklad z čerstvé drcené nati mŧţeme přikládat na nehojící se rány a některé koţní defekty. Tinktura z kořenŧ se mŧţe podávat při ţaludečních bolestech, při nachlazení spojeném s intenzivní bolestí hlavy. 6) Lékovou formou je buď odvar, podávaný nejčastěji v dávce 2 aţ 3 šálky denně, nebo tinktura v dávce 30 aţ 35 kapek 2 aţ 3krát denně. Chceme-li zdŧraznit adstringentní pŧsobení drogových tříslovin, necháme čaj vyluhovat déle. 7) Tato droga je u nás málo známá, a proto se zpravidla podává samostatně. Pro její nevalnou chuť bude zřejmě některými lidmi intolerována. Jen z tohoto dŧvodu ji také nedoporučujeme uţívat dlouhodobě. I kdyţ váţnější neţádoucí účinky ani toxicita drogy nejsou známy, nedoporučujeme ji k uţívání těhotným a kojící ţenám. 8) Tinkturou lze překvapivě ovlivňovat některé typy bolestí hlavy, zejména při nachlazení, nebo prŧvodní bolesti hlavy při revmatismu, dále bolesti hlavy „z prŧvanu“ a některé typy migrén. Velmi se nám osvědčila kombinace tinktury s podáváním jedné tablety Acylpyrinu. 9) Vyuţívání kypreje v homeopatickém provedení není obvyklé, ale rozhodně se nedá říci, ţe není uţitečné. Zejména v oblasti střevních potíţí je podávání kypreje velice vhodné. Surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvá, kvetoucí nať, sbíraná v době největšího rozkvětu před polednem. Lepší ovšem je pouţít samotný květ nebo klas kvetoucích květŧ, oboje se sbírá také těsně před polednem. Upravuje se podle §1 (květ) nebo §2 (nať), oboje lihem 90%. Ředí se pak dále lihem 30% na potenci D3 (květ) nebo D2 (nať). Uţívá se dávkování v potenciD3, 3krát denně 4 kapky (květ) a v potenci D2, 3krát denně 5 kapek (nať). Uţívání není časově omezeno.
Tinktura je velmi účinná při úporných prŧjmových onemocněních (při úplavici s přídavkem hydroxidu ţelezitého), proti střevnímu krvácení a jako střevní antiseptikum. Dále je uţití podobné jako v alopatii. 10) Mladé výhonky kypreje se v minulosti hlavně ve Francii dlouho uţívaly jako zelenina do salátových směsí z jiných bylin. Zajímavostí také je, ţe se z květŧ vyrábělo zcela neškodné barvivo pro cukrářské výrobky. Jinak je to bylina známá jiţ od antiky a zabýval se jí dokonce i Charles Darwin, který zjistil, ţe bylina má tři tvary květŧ, ale vţdy roste jen jeden typ na jedné bylině. Staří Řekové dávali volským spřeţením věnec z kypreje kolem krku, aby voli v klidu a pravidelně pracovali. Bylinu uţívali na stavění silného krvácení a také botanické jméno Lythrum pochází z řečtiny a znamená prolitou, vyteklou krev. Kromě toho jí uţívali také na výplachy očí, barvení vlasŧ, jejím pálením jako prostředek hubící hmyz, ale ze všeho nejvíce proti těţkým prŧjmŧm.
LAPACHO RUDÉ LAPACHO Čeleď trubačovitých (Bigoniaceae) TABEBUIA IMPETIGINOSA (Mart. ex DC.) Standley Červené lapacho
1) Rudé lapacho (vysl. lapačo) je strom dorŧstající výšky aţ 20 metrŧ, jehoţ kmen dosahuje prŧměru aţ 0,75 m. Kŧra je poměrně hladká, zevně šedá, uvnitř červenohnědá. Velmi tvrdé dřevo je zelenohnědé, se ţlutými krystalky lapacholu. Listy jsou vstřícné, sloţené z 5 aţ 7 lístkŧ, celokrajné nebo mírně pilovité. Pětičetné květy jsou uspořádány v jednoduchých vrcholíkových květenstvích. Koruna je rŧţová aţ tmavočervená, nálevkovitá s pětipyskatým okrajem. Kvete v suchém ročním období, tedy v prosinci aţ v únoru. Názvosloví prošlo velkým vývojem, takţe v současnosti existuje celkem 24 synonym vědeckých a 4 lidové názvy, z nichţ je nejznámější název Lapacho nebo Inka Tee. 2) Lapacho je poměrně hojně rozšířeno v tropických deštných pralesích od Mexika aţ po Peru. 3) Drogou je kŧra (Cortex tabebuiae). Jde o vnitřní část kŧry načervenalé barvy. Voní po vanilinu a má trpkou, stahující chuť. 4) Droga obsahuje především tzv. lapachol, dále organické kyseliny, aldehydy, vanilin, furan a jeho četné deriváty – furanonaftochinony a mnoho jiných látek. 5) Podle indiánské tradice má droga značný účinek protinádorový, a to při pouţití vnitřním i vnějším. Tlumí téţ rozvoj leukémie. Dále je moţno ji aplikovat při astmatu, při horečnatých chorobách, při bronchitidě, při zánětu ţaludku, u revmatických potíţí, proti ekzémŧm a plísním a při bércovém vředu. 6) Při vnitřním pouţití uţíváme 2 čajové lţičky drogy na 1 litr studené vody. Přivedeme k varu, vaříme 5 minut a poté 15 minut vyluhujeme, přecedíme a vypijeme z termosky po doušcích během dne. Obvyklou kúru tvoří šestitýdenní podávání, potom uděláme 4 týdny přestávku a kúru mŧţeme znovu opakovat. Při nádorovém onemocnění dáváme na 1 litr vody zvýšenou dávku 3 nebo 4 čajových lţiček. Pro zevní pouţití doporučujeme 5 g drogy na 1 litr vody, necháme vařit 15 minut a 20 minut vyluhovat. 7) Drogu mŧţeme podávat samostatně, my však zásadně dáváme přednost čajovým směsím s příměsí lapacha. Ideálními doplňky jsou například rdesno ptačí, vřes, kŧra condurango, květ měsíčku nebo nať dobromysli. K neţádoucím účinkŧm mŧţe patřit alergické dráţdění dýchacích cest nebo dermatitida. Podávání drogy nemá ţádné váţnější kontraindikace, pouze při vnější aplikaci se vyhýbáme stavŧm s větším poraněním kŧţe. Při koupelích by měly být velmi obezřetné osoby se srdeční insuficiencí a hypertonií. Relativní kontraindikací mohou být těţší horečnaté stavy a infekční choroby. 8) Protinádorově pŧsobí čajovina následujícího sloţení (obměna surovin je uvedena vpravo): kŧra rudého lapacho 100 g kŧra rudého lapacho květ měsíčku 50 g květ vřesu nať rdesna ptačího 50 g nať chebule kŧra condurango 25 g kořen kosatce nať dobromysli 25 g nať artyčoku Připravujeme a podáváme jako tzv. bylinářský čaj, v dávce asi 1 litru denně. 9) Vzhledem k tomu, ţe se dováţí pouze kŧra, je volba základní suroviny pro
homeopatické zpracování velice jednoduchá. Kŧru nakrájíme nadrobno a naloţíme do lihu 90%. Základní tinkturu pak dále ředíme na potenci D6 lihem 30%. Obecně dávkujeme v potenci D6 3krát denně 9 kapek, po jídle. Uţíváme stejně jako v alopatii s tím, ţe nemusíme být tak opatrní a zejména při stanovení potenci nebo dávek máme větší rozmezí pouţití. Speciální pouţití má vnější uplatnění při zánětu ischiatického a meziţeberních nervŧ. Zde mŧţeme pouţít menší potenci. Na současném trhu lze získat tuto drogu buď odváţenou z většího balení nebo jako tzv. originální balení. Toto „originální balení“ je sice baleno v SRN do pěkné krabičky, ovšem celá transakce přijde zákazníka na pěkné peníze, protoţe cena tohoto „originalpackungu“ je asi o 100% vyšší neţ cena volně prodávané drogy.
LEDVINOVÝ ČAJ TRUBKOVEC TYČINKOVITÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) ORTHOSIPHON STAMINEUS Benth. Ortosifón tyčinkový
1) Trubkovec tyčinkový, známý jako tzv. ledvinový čaj, je vytrvalá, asi 0,8 m vysoká bylina se čtyřhrannou lodyhou a vstřícnými, kříţmostojnými listy, vejčitého aţ vejčitokopinatého tvaru, s okrajem vroubkovaně zubatým. Květy jsou špinavě bílé aţ nafialovělé, mají nápadné tyčinky a vyrŧstají v několika lichopřeslenech. 2) Trubkovec roste planě v jihovýchodní Asii a na severovýchodě Austrálie, hojně se však i pěstuje v odpovídajících klimatických podmínkách, například na Kubě. 3) Předmětem sběru je tzv. flash (vysl. fleš), podobně jako u čajovníku pravého, coţ jsou mladé a ještě nekvetoucí vrcholky větviček se dvěma aţ třema páry lístkŧ. Droga po usušení mírně hnědne, má trpkou chuť a je bez významnějšího zápachu. V České republice se nepěstuje a dováţí se bohuţel pouze ojediněle, coţ je bezpochyby škoda. 4) Droga obsahuje silici, glykosidní hořčinu orthosiphonin, organické kyseliny, draselné soli, triterpenové saponiny, mesoinosit, flavonoidy, sloučeniny fenolu a jiné 5) Droga patří mezi nejhodnotnější léčivé rostliny pouţívané v urologii. Mŧţeme ji pouţívat všude tam, kde se vyskytují otoky ledvinového pŧvodu a také bílkoviny v moči, a při zvýšeném zatíţení ledvin dusíkem. Je vhodná téţ při urolitiáze. Droga nejen zvyšuje mnoţství odvedené moči, ale také mnoţství vyloučených chloridŧ a solí kyseliny močové. Podle zahraniční literatury jde prakticky o jedinou léčivou bylinu, schopnou oddálit nasazení dialýzy u těţkých ledvinových chorob. 6) Z drogy připravujeme nálev nebo lihovodný roztok a podáváme jej zpravidla nárazově 3 aţ 4krát denně v dávkách po 0,35 l. 7) Droga je vhodná jak pro samostatné podávání, tak i jako součást nejrŧznějších urologických směsí. Podávání nemá kontraindikaci, snad s výjimkou obstrukce močovodŧ kaménkem. V indikovaných případech je moţné i dlouhodobé podávání. Váţnější neţádoucí účinky nejsou známy. 8) V tuzemských poměrech je moţno obtíţně dostupnou drogu nahradit kombinací našich bylin, především nati celíku zlatobýlu a dalších bylin, o kterých uţ byly v Herbáři zmínky (přeslička rolní, truskavec, rdesno blešník, svízel syřišťový, kukuřičné čnělky atd.). 9) O uţívání v homeopatii vŧbec neuvaţujeme, především pro nedostupnost čerstvé byliny. Zpracování byliny suché nesplní očekávaný efekt.
LEKNÍN LEKNÍN BÍLÝ Čeleď leknínovitých (Nymphaeaceae) NYMPHAEA ALBA L. Lekno biele
1) Leknín bílý je vytrvalá vodní rostlina se silným, plazivým oddenkem a dlouze řapíkatými listy. Ty jsou koţnaté, vejčitě okrouhlé, celokrajné a plavou na vodní hladině. Květ je bílý, plodem je duţnatá, polokulovitá tobolka s mnoha semeny. Kvete od června do srpna. 2) Leknín byl kdysi velmi rozšířenou rostlinou stojatých a pomalu tekoucích vod. V přírodě výrazně ubývá, ale je hojně pěstován v parkových jezírkách, kašnách, fontánách apod. 3) Pouţívanou částí je oddenek (Rhizoma nymphaeae), sbíraný na jaře a na podzim. Oddenek se dokonale omyje a pouţívá se zpravidla čerstvý na přípravu tinktury nebo extraktu. Někdy se sbírá i květ. 4) Droga obsahuje seskviterpenové alkaloidy – nufarin, nufaridin, nufaramin a jiné, glykosidy, slizy, pryskyřice, flavonoidy, soli, organické kyseliny, leukoantokyany. Celkově je málo probádána. 5) Droga má výrazné sedativní pŧsobení, které se mŧţe vyuţít při tlumení pohlavní předráţděnosti, jako kardiosedativum a jako antiepileptikum. 6) Běţným zpŧsobem se připravuje tinktura z oddenku nebo květŧ. Podáváme ji obvykle v denní dávce tolika kapek, kolik činí polovina naší hmotnosti v kilogramech, a to ve čtyřech dílčích dávkách. 7) Tinkturu mŧţeme míchat s jinými tinkturami. Nedoporučujeme překračovat dávky! S ohledem na relativně malou probádanost obou drog nedoporučujeme jejich podávání těhotným a kojícím ţenám a ani podávání příliš dlouhé. 8) Směsná tinktura proti epilepsii má následující sloţení: tinktura z dobromysli 50 g tinktura z leknínu 30 g tinktura z kořene pivoňky 20 g Podáváme tolik kapek denně, kolik činí polovina naší hmotnosti v kilogramech. Přípravek není v prodeji, v případě nutnosti pouţití je tedy nutná vlastní příprava. 9) Leknín zpracováváme homeopaticky pro jeho zcela specifické vlastnosti. Surovinou je obvykle kořen, ale mŧţeme zpracovávat i samotný květ. Kořen sbíráme nejlépe na jaře v březnu mezi osmou a devátou hodinou raní. Upravujeme jej podle §3 lihem 80% a dále pak potencujeme lihem 35% aţ na potenci D10. Obecně uţíváme v potencích D7, D8 a D9, s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Doporučujeme individuální dávkování. Praktické pouţívání je jasně určeno, a to především při všech stavech předráţdění. Hlavně při nymfomanii, polucích a nervových stavech pohlavního rozčilení (předráţdění), ale také při stavech normálního nadměrného rozčilení, jako narkotické sedativum apod. 10) Na Východě byl leknín pokládán za posvátnou rostlinu – mystický symbol ţivota, duchovnosti a střed Vesmíru. Prakticky na stejných stanovištích roste jiná, ale leknínu velmi podobná vodní trvalka stulík ţlutý (Nuphar luteum (L.) Smith), patřící do stejné čeledi. Jeho listy jsou prakticky stejné jako listy leknínu, a tak hlavní rozdíl je v jasně ţlutém pětiplátečném květu. Obdobné je i obsahové sloţení a pŧsobení. Droga velmi slavné minulosti je dnes pokládána víceméně za obsolentní čili zastaralou a
pouţívá se jen zřídka.
LEN LEN SETÝ Čeleď lnovitých (Linaceae) LINUM USITATISSIMUM L. Lan siaty (s) r Saat-Lein, r Flachs (n) Cultivated Flax (a) Lin cultivée (f) Liňo (š)
1} Len setý je letnička, dorŧstající as 3/4 metru. Má jednoduchou, nahoře se větvící lodyhu, s jednoduchými, úzkými, celokrajnými listy se třemi ţilkami, které jsou k lodyze přisedlé. Květy rostou ve vloţeném hroznu, před rozvitím visí dolŧ, po rozkvětu se vzpřímí. Jsou blankytně modré a jejich kalich i koruna jsou pětidílné. Plodem je pětipouzdrá tobolka s deseti semeny. 2) Len je pěstovaná, kulturní rostlina, vyţadující mírné, vlhčí podnebí a hlinitou nebo hlinitopísčitou pŧdu, vhodná pro podhorské a niţší horské oblasti. 3) Drogou je semeno (Semen lini), sbírané v době, kdy nať začíná ţloutnout. Len pěstovaný pro vlákno se sklízí ihned po odkvetení; v tomto případě nelze získat semeno. 4) Semeno obsahuje především velmi účinný sliz, hydrolyzující na galaktózu, arabinózu, xylózu, ramnózu, fukózu, kyselinu galakturonovou, manuronovou a glukuronovou. Vysýchavý olej je sloţen převáţně z aglycerolŧ kyseliny linolenové, linolové a olejové. Dále v droze nacházíme protiny, fosfatidy, steroly a kyanogenní glykosidy linamarin a lotaustralin. Přítomny jsou i kyseliny myristionové, stearová a palmitová, některé enzymy a vitamín F. 5) Droga je velmi uţitečná při zácpě, při zánětu ţaludku a střev, při vředech ţaludečních a dvanácterníkových, zevně pak při koţních zánětech, na spáleniny a jako kosmetikum při přesušené pokoţce. Poměrně vzácnou vlastností je skutečnost, ţe v „ţaludečních“ indikacích přídavek této drogy prolonguje (prodluţuje) dobu, po kterou je čajovina účinná. 6) U málokteré drogy tak záleţí na podávané lékové formě jako právě u lněného semene. Chceme-li, aby droga pŧsobila v ţaludku nebo ve dvanácterníku, podáváme slizovitý macerát, obvykle v dávce 1 aţ 4 poháry nebo šálky denně. V případě, ţe potřebujeme zajistit pŧsobnost drogy ve střevech, podáváme lněné semeno syrové, buď celé nebo čerstvě mleté. Mleté semeno neobvykle rychle ţlukne, a proto se musí mlít těsně před spotřebováním. Doba přípravy macerátu nemusí být dlouhá, obvykle postačí 1 hodina. 7) Droga se obyčejně podává samostatně, avšak její uţití ve směsích je moţné. Pro zvýšení účinku je vhodné drogu kombinovat se slézem nebo s proskurníkem. Pokud chceme zvýraznit laxativní účinek, volíme spíše kombinaci s oddenkem reveně nebo krušinovou kŧrou. Při konzumaci syrového lněného semene existuje teoretická moţnost otravy kyanovodíkem. Zatím však nebyl takový případ popsán. Zde uvedené dávky jsou zcela bezpečné. 8) Jako projímadlo podáváme lněné semeno podle tohoto receptu: 1. den 3krát denně 1 polévkovou lţíci syrového semene, rozkousat a sníst. 2. a 3. den 3krát denně 2 polévkové lţíce semene (nedobrou chuť mŧţeme vylepšit například marmeládou). 4. den se dostaví efekt a od tohoto dne podáváme pouze udrţovací dávku 2krát denně 1 polévkovou lţíci, a to po dobu 2 aţ 3 týdnŧ. Pak pomalu dávky sniţujeme „do ztracena“ aţ na nulu. (Nesmí se najednou vysadit!) Po ukončení léčby semenem přecházíme na dobu nejméně jednoho měsíce na uţívání 4 polévkových lţic naklíčené pšenice denně. Zevně uţíváme „mouku“ ze lněného semene. Uvaříme ji formou krupicové kaše, případně zahustíme hladkou moukou. Pouţíváme pak jako změkčující
kataplazma – obklady. Studený čaj ze lněného semene je výborným lékem proti spáleninám. Obklady musíme ovšem častěji vyměňovat. 9) Mnohostranná účinnost lněného semene se samozřejmě týká i jeho pouţití v homeopatii. Pouţívá ho ve dvou podobách: Jako esence vyrobené z čerstvé kvetoucí natě a jako tinktury vyrobené ze semene. Čerstvá kvetoucí nať se sbírá v době maximálního květu, těsně před polednem, nejlépe mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Nať se rozmělní a dále zpracovává podle §1 nebo 2, podle obsahu vody v nati s lihem 90%. Získaná esence D0 se pak dále ředí lihem 30% aţ na potenci D4. Uţívá se obecně potence D4 3krát denně 10 kapek, po jídle, maximálně 5 týdnŧ. Tinktura se vyrábí z přesušovaných semen, která se rozemelou a zpracovávají podle §4 lihem 80%. Získaná tinktura D1 se dále ředí aţ do potence D6 lihem 50%. Obecně se pak uţívá potence D4 a D5 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, maximálně 2 měsíce. Uţívá se prakticky stejně jako v alopatii, ale s daleko menší razancí a časovým účinkem, hlavně tam, kde by alopatické pŧsobení bylo příliš silné a kde na alopatickou přípravu není dost času. 10) Zajímavý je zpŧsob pouţití lněného semínka pro zbavování se cizích tělísek v oku. Semínko se vloţí mezi oko a víčko, cizí tělísko se rychle objeví a mŧţe být lehce odstraněno. Uţitečné je lněné semeno i při astmatu: Po 20 gramech mateřídoušky (nebo tymiánu) a lněného semene přelijeme jedním litrem vařící vody a necháme 2 hodiny přikryté stát. Pak osladíme medem a pijeme celý den po šálcích.
LEUZEA – MARALÍ KOŘEN PARCHA LÉČIVÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) RHAPONTICUM CARTHAMOIDES (Wild.) Iljin Leuzea šustivá
1) Parcha léčivá, známá jako leuzea či maralí kořen, je trvalka vysoká přes 1 metr. Mívá dřevnatější, horizontálně uloţený oddenek, tlustý zpravidla 10 aţ 20 mm, z něhoţ vyrŧstají četné slabší, pruţné kořeny. Rostlina mívá obyčejně několik lodyh, které jsou nevětvené, rýhované a pavučinovitě ochlupené. Střídavě eliptické listy se směrem k vrcholu postupně zmenšují a jsou hluboce peřenosečné. Přízemní listy jsou 40 mm dlouhé, krátce řapíkaté. Květenství je vytvářeno téměř kulovitým úborem o prŧměru do 50 mm; sedí jednotlivě na vrcholu lodyhy. Květy jsou rŧţově fialové s pětidílnou korunou. Plodem je naţka eliptického tvaru, asi 5 mm dlouhá. Rostlina má několik synonym, z nichţ nejuţívanější je leuzea saflorová, leuzea světlicová či parcha saflorová (resp. Leuzea parthamoides D.C., Leuzea rhapontica (L.) Holub a další). 2) Parcha léčivá je pŧvodem z jiţní Sibiře. U nás se pěstuje a naše klimatické podmínky snáší velice dobře. 3) Oddenek a kořeny (Herba et Radix rapontici) sbíráme na podzim třetího roku, kdy jedna bylina poskytne i několikakilogramový kořenový bal. Mŧţe se uţívat i nať, která se sbírá během květu rostliny, obvykle uţ v květnu nebo červnu, nejlépe kolem sedmé hodiny ranní. Z natě se například vyrábí čajovina Maralan. 4) Droga obsahuje flavonoidy, triterpenové glykosidy, deriváty chlorofenu, ne zcela přesně stanovené alkaloidy, saponiny, třísloviny, silici, keraten. Z minerálních látek to je především fosfor. Přítomny jsou i vitaminy, především kyselina L-askorbová. 5) Droga patří do skupiny adaptogenŧ. Zlepšuje adaptaci organismu na stres, pomáhá při rekonvalescenci po slabostech rŧzného pŧvodu. Pŧsobí anabolicky, sniţuje hladinu cukru, tukŧ a cholesterovlu v krvi, má příznivý vliv na činnost jater a také na kardiovaskulární systém. Droga ovlivňuje i některé typy deprese, zvlášť reaktivní, poměrně spolehlivě léčí impotenci a pŧsobí i jako afrodisiakum. Ostatně v domovině této byliny se jí říká maralí kořen proto, ţe ji v době říje vyhledávají jeleni maralové a její pomocí zvyšují svoji aktivitu. Zdá se, ţe kulturu leuzey bude moţno pouţívat v budoucnu i v ţivočišné výrobě. Zvířata ji velmi ráda konzumují a tím se viditelně zlepšuje jejich celková kondice. 6) Běţnou lékovou formou je nálev z listŧ (nati) nebo odvar z kořene, připravený jednominutovým varem a pŧlhodinovým vyluhováním. Čaj z natě obvykle podáváme ráno a v poledne po jednom šálku. Odvar podáváme zpravidla 3krát denně po 2 aţ 3 polévkových lţících. První dávku 3 polévkových lţic vezmeme ráno nalačno, druhou dávku 2 aţ 3 polévkových lţic před obědem a třetí dávku 2 polévkových lţic mezi 15. a 16. hodinou. Nejúčinnější lékovou formou je však tinktura, kterou podáváme ráno a v poledne, v těţších případech i odpoledne do 16. hodiny. Dávkujeme ji následovně: děti berou tolik kapek, kolik jim je let, ţeny 20 aţ 25 kapek, muţi 25 aţ 30 kapek, nenařídí-li lékař jinak. Večer lék většinou neuţíváme, aby nevznikla tzv. falešná nespavost, kdy pro přílišnou čilost nemŧţeme spát. Obvyklá doba léčby se
pohybuje mezi 4 a 6 týdny. 7) Droga je vynikající při samostatném podávání, ale je vhodná i do rŧzných směsí. Při předávkování nebo při zvýšené vnímavosti (citlivosti) na drogu nastává stav nepříjemného vzrušení, který pak skončí spavostí. Při doporučených dávkách je droga naprosto netoxická, U nás je v prodeji naťový čaj Maralan a tinktura Leuzea. 8) S drogou máme ty nejlepší zkušenosti. Vypozorovali jsme, ţe pŧsobí nejen jako harmonizátor, ale i jako imunostimulátor. Proto ji podáváme při doléčování těţších chorobných stavŧ, jako paralelní prostředek při nádorových onemocněních, kde výrazně ovlivňuje subjektivní pocit nemocného, při syndromu postvirové únavy a v mnoha dalších indikacích, například doléčování po EB8 viróze, po překonání lymské boreliózy, po mononukleóze apod. 9) Velmi vhodné uplatnění, právě pro své mimořádné vlastnosti, má droga v praktické homeopatii. Nejlepší surovinou s nejjednodušším moţným zpracováním je nať. Mŧţeme ji trhat vlastně kdykoli, bez ohledu na rok pěstování. Sklízíme ji však nejraději hned v červnu, během dopoledne kolem desáté hodiny, a upravujeme ji podle §3 lihem 80%, ovšem musíme ji nechat 30 dní vyluhovat, samozřejmě při občasném protřepání. Dále ji ředíme lihem 40% aţ do potence D5. V této potenci ji mŧţeme zcela bez starostí obecně dávkovat 3krát denně 15 kapek. V tomto dávkování docílíme optimálního pŧsobení.
LEVANDULE LEVANDULE PRAVÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) LAVANDULA VERA DC. Levandula lekárska (s) r Echter Lavendel (n) True Lavender (a) Lavande commune (f) Lavandula (š)
1) Levandule pravá je asi 1/2 metru vysoký polokeřík s přisedlými, čárkovitými a celokrajnými listy, které jsou v mládí šedavě plstnaté, později zelenají. Na spodní části mají ţlázovité tečky. Pyskaté květy, blankytně modré, jsou uspořádány do konečného klasu na holých lodyhách a krásně voní. Plodem jsou čtyři drobounké oříšky. Rostlina má četná synonyma, například levandule úzkolistá (Lavandula angustifolia Mill.), levandule klasnatá (Lavandula spica L.), levandule lékařská (Lavandula officinalis (L.) Chaix in Will). 2) Bylina je pŧvodem ze Středomoří, u nás se pěstuje v teplejších oblastech. 3) Drogou je převáţně květ (Flos lavandulae), méně často celá nať (Herba lavandulae). Květ se sbírá v červenci, před úplným rozvitím. Nať sbíráme v době květu rostliny, obvykle v srpnu. 4) Květy obsahují především silici s lynalylacetátem, lonalolem, borneolem, isoborneolem, cineolem, geraniolem, kafrem a dalšími terpeny. Dále v nich nacházíme třísloviny, antokyany a hořčiny. Komplex účinných látek pŧsobí fytoncidně. Nať má proti květu podstatně méně silice, zato však více tříslovin. 5) Droga pŧsobí především jako účinný uklidňující prostředek. Umí také uvolňovat křeče hladkého svalstva trávicího traktu, a tak zlepšuje střevní peristaltiku a odtok ţluče do střev. Současně pŧsobí antibioticky a povzbuzuje slinivku břišní k vyšší tvorbě enzymŧ. Pŧsobí i mírně močopudně. Tlumí bolesti hlavy psychického pŧvodu a při neurastenii funkční potíţe nejrŧznějšího charakteru. 6) Běţnou lékovou formou je nálev. Často se uţívá tinktura, a to v dávkách 25 (± 10) kapek na jednotlivou dávku. Mŧţeme aplikovat i čistou silici v obvyklé dávce od 2 do 10 kapek jako sedativum, zpravidla 2krát denně, vţdy zapíjíme větším mnoţstvím vody. Pro zevní účely pouţíváme výhradně nať; asi 5 polévkových lţic natě spaříme 1 litrem vroucí vody a necháme pŧl hodiny vyluhovat, pak přecedíme do lázně. 7) Bylina je velmi vhodná zejména do směsí. Jako sedativum ji kombinujeme především s meduňkou, kozlíkem, květem hlohu, s natí americké meduňky. Jako spasmolytikum cholagogum a karminativum drogu kombinujeme zvláště s měsíčkem, heřmánkem, vlaštovičníkem, pampeliškou, mátou, zemědýmem apod. Silice je určena pouze pro jednorázové podání nebo krátkodobou léčbu. Při nutnosti delšího podávání je vhodnější aplikovat tinktura. 8) Levandulovou koupel rukou a nohou z naťové drogy pouţíváme s velmi dobrými výsledky při léčbě revmatických potíţí. Koupele a omývání léčí rovněţ některé formy ekzémŧ. Studené obklady jsou velmi vhodné při podvrtnutí kotníku a na doléčení zlomenin. Na vyhojené, ale dosud nezhojené a bolestivé zlomeniny, je moţné přikládat i obklady teplé aţ horké. 9) Levandule je v homeopatii velmi oblíbená a rozšířená bylina a pokládá se za něco mezi léčivkou a aromatikem – voňavkou. Jako výchozí surovina se uţívají čerstvé květy, sbírané brzy ráno, nejlépe kolem osmé hodiny. Květ se rozmělní a rychle zpracovává podle §1 lihem 70% na základní esenci D0. Z té se dále ředí lihem 40% aţ na potenci D3. V této potenci se uţívá při dávkování 3krát 10 kapek, po jídle. Mŧţe se uţívat prakticky bez
omezení, doba uţívání by ale neměla překročit 3 měsíce (pro obsah silice). Tinktura se uţívá takřka na všechny neurologické potíţe, ale i na uklidnění například sliznice ţaludku a střev a uvádí se i účinnost močopudná. Samozřejmě se mŧţe tinktura s úspěchem kombinovat s jinými bylinami a také jako přísada do koupelí, které mají sedativní – uklidňující účinek, například ve směsi se všemi „voňavými“ bylinami jako mateřídouška, meduňka, dobromysl, rozmarýn a další. 10) Proti pálivým ploskám nohou (po dlouhém běhání) spolehlivě pomŧţe desetiminutová koupel nohou v levanduli. (Mŧţe se pouţít i směs levandule a mateřídoušky.) Hrst byliny nebo několika bylin se dá do 1 litru studené vody, nechá se přejít varem a pak se nechá 10 minut vyluhovat. Po koupeli by se nohy neměly utírat. Při senné rýmě pŧsobí levandulové květy velice blahodárně na podráţděné sliznice. V tom případě se uţívá uklidňující inhalace: Deset gramŧ květŧ dáme do 1 litru studené vody, necháme přejít varem, stáhneme z plamene a necháme 10 minut přikryté vyluhovat. Inhalujeme vícekrát denně a doporučuje se napařování hlavy (parní koupel hlavy). Při neuralgiích v obličeji se doporučují obklady z levandule. Čtyři čajové lţičky levandulových květŧ přelijeme 0,5 litrem vroucí vody a necháme 5 minut vyluhovat. Na obličej je přikládáme přiměřeně horké.
LIBEČEK LIBEČEK LÉKAŘSKÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) LEVISTICUM OFFICINALE Koch Ligurček lekársky (s) s Liebstöckel (n) Lovage (a) Livéche officinale (f) Levistice (š)
1) Libeček lékařský je trvalka mohutného vzrŧstu. Má silný oddenek, bohatě rozvětvené kořeny, lodyha vyráţí aţ do výše 2 metrŧ, je oblá, rýhovaná, nahoře rozvětvená. Spodní listy jsou veliké, s dlouhým řapíkem a dva aţ třikrát zpeřené, lodyţní peřenodílné nebo nedělené, kopinaté, nemají po obvodu vroubky. Květy jsou ţlutavé, uspořádány v okolících. Plodem jsou dvounaţky, velikosti asi 3x8 mm nebo i menší. Libeček kvete v letních měsících. Celá rostlina vykazuje typické aroma, připomínající polévkové koření Maggi, proto se jí také lidově říká „magikořen“. 2) Libeček má svŧj pŧvod v jiţní Evropě. Hojně se pěstuje na zahrádkách a jen občas zplaňuje. 3) Předmětem vyuţití je především oddenek s kořeny (Radix levistici), méně často nať (Herba levistici) nebo plody (Semen levistici). Oddenek sbíráme zpravidla na podzim třetího roku. Nať sbíráme v prŧběhu celého roku, semena na podzim, po úplném dozrání. 4) Droga obsahuje silici s terpinolem, karvakrolem, s estery kyseliny octové, laktonovými sloučeninami kyseliny ftalové, dále cukry, pryskyřici a kumarinové látky. 5) Droga pŧsobí jako silný močopudný prostředek, podporující vylučování neţádoucích solí z organismu, především však chloridŧ. Výborně léčí záněty dolních cest močových, zlepšuje vylučování ţluči a při nachlazení rozpouští hlen. Vylučuje kyselinu močovou, napomáhá ke sniţování soudrţnosti močových kamenŧ, které se pod jeho vlivem rozpadají. Zlepšuje vylučování trávicích fermentŧ, a je proto vhodný pro léčbu rŧzných dyspepsií, zejména pak u starších osob. Příznivě ovlivňuje nepravidelnou menstruaci. Nať pouţíváme především v kuchyni do omáček a polévek, ve fytoterapii třeba k protirevmatickým koupelím, zejména rukou a nohou. 6) Vhodnou lékovou formou je nálev, obvykle podávaný po šálcích 2 aţ 3krát denně. 7) S ohledem na velmi silné aroma, které není kaţdému příjemné, doporučujeme drogu převáţně do směsí. V urologických indikacích volíme kombinace s rŧznými rdesny – ptačím (truskavcem), blešníkem (vrbicí bílou), červivcem nebo peprníkem, dále s přesličkou, natí máčky ladní, kořenem jehlice atd. U indikací v oblasti trávicího traktu kombinujeme drogu s fenyklem, puškvorcem, pampeliškou, kmínem, benedyktem a jablečníkem. V gynekologii pak s kontryhelem a řebříčkem. Droga je kontraindikována při těţších poruchách ledvin. Není vhodná její kombinace s plody jalovce. Také těhotné a kojící ţeny by neměly drogu uţívat. Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání. Jen relativní kontraindikací je osobní nesnášenlivost. 8) Při dně, revmatismu a jiných zánětlivých onemocněních kloubŧ aplikujeme koupele nohou a rukou. Koupel trvá 10 aţ 15 minut a provádí se v odvaru natě, přičemţ teplotu musíme volit přísně individuálně. Současně podáváme denně 0,3 litru nálevu ze směsi: březový list 100 g
kořen jehlice trnité 50 g květ vřesu 50 g nať rdesna ptačího 25 g kořen libečku 25 g 9) Libeček jakoţto droga vyţadující zvláštní opatrnost nebo zvláštní postupy při skladování a zpracovávání je oblíbenou bylinou pro homeopatické zpracování, které všechny tyto zdánlivé nedostatky odstraňuje a většinu účinných – léčivých vlastností byliny zachovává. Výchozí surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvý oddenek i s kořeny, zpracovávaný co nejrychleji po vykopání. V tomto případě se oddenek kope uţ od poloviny července do poloviny srpna, nejlépe kolem devatenácté hodiny večer. Oddenek se rychle omyje studenou vodou, nařeţe nadrobno (nesmí se mlít ani jinak upravovat) a zpracovává lihem 75%. Základní esence D0 se dále ředí aţ na potenci D4 lihem 40% postupem podle §2 nebo §3. Uţívá se obecně v ředění D3, a to 3krát denně 8 kapek, po jídle. Tinktura se uţívá prakticky stejně jako v alopatii, ale není třeba zachovávat takovou opatrnost a pak je tu moţnost operativního podávání, hlavně při akutních (zánětlivých) onemocněních. Zejména při potíţích s játry a slezinou, kde je nutné dlouhodobé podávání, je tinktura daleko výhodnější neţ přímá aplikace byliny. 10) Jako mimořádně fungující prostředek pro celkové posílení se uţívá semeno libečku. Jedna čajová lţička podrceného semene se přelije sklenicí vařící vody, 10 minut nechá vyluhovat a pak se přecedí. Pije se denně 1 aţ 2 sklenice, po hlavních jídlech. Stejně se ale mŧţe pouţít podrcené semeno v syrovém stavu. V tom případě se uţívá na špičku kulatého noţe, rovněţ 2krát denně, po hlavních jídlech. V Americe se s oblibou uţíval oddenek kandovaný. Ten se jako sladké pokroutky uţíval pro uvolnění nebo vylepšení dýchání, ale také pro uvolnění dolních cest močových, pro urovnání menstruace a pro vyčistění pokoţky. K poslednímu účelu se téţ uţíval léčivý roztok. Vzhledem k tomu, ţe se libeček uţíval pro vylepšení všech funkcí pánve (spodní části těla), se přes 600 let dával do souvislosti s milostným ţivotem. Svědčí o tom i jeho anglický název „lovage“, který zřejmě vznikl od slova „love“, coţ je láska.
LICHOŘEŘIŠNICE LICHOŘEŘIŠNICE VĚTŠÍ Čeleď lichořeřišnicoviíých (Tropaeolaceae) TROPAEOLUM MAJUS L. Kapucínka vačšia (s) e Grosse Kapuzinerkresse (n) Common Nasturcium, Indian Cress (a) Kapucine grande (f) Capuchina (š)
1) Lichořeřišnice větší je letnička, ale některé odrŧdy jsou vytrvalé. Lodyhy jsou poléhavé, u některých odrŧd pnoucí. Listy mají dlouhý řapík a členitě desetidílnou čepel. Květy jsou dlouze stopkaté, ohnivě červené, u některých odrŧd oranţové nebo i špinavě ţluté. Plodem je ledvinovitá, trojpouzdrá tobolka. Kvete od června aţ do září. 2) Lichořeřišnice je pŧvodní jihoamerický druh, hojně u nás pěstovaný, často oproti pŧvodnímu uţ hodně změněný. 3) Drogou jsou semena, květy, listy a čerstvá šťáva (Fructus, Flos, Folium, Lactucarium tropaeoli). Naťové části se sbírají po celou dobu vegetace, semena po dozrání v září nebo říjnu. Rostlina je lahŧdkovou zeleninou a jí se i syrová; má typickou chuť řeřichy, charakterizovanou mírnou kyselosti a jistou trpkostí. 4) Droga obsahuje isothyokyanát benzylnatý, silici, draslík, olej, bílkoviny a další látky vylučující se převáţně močí a plícemi. Části byliny mají stejné obsahové látky, pochopitelně v rŧzném mnoţství. 5) Hlavní účinek je v oblasti urogenitální, kde droga pŧsobí výrazně antibioticky a se širokým spektrem, a to na stafylokoky, streptokoky, proteus vulgaris, escherichia coli, salmonely i další druhy bakterií. Účinek se částečně projevuje i v oblasti dýchacích cest. 6) Podáváme-li léčivo čerstvé, je osvědčenou dávkou 30 aţ 40 g šťávy nebo 50 aţ 60 g salátu. Ve stavu sušeném volíme nálev nebo lépe lihovodný roztok. Obyčejně se uţívá 3krát denně 350 ml nálevu. 7) Přes své účinky je bylina přehlíţena a velice málo vyuţívána. Do směsí se příliš nehodí, prakticky nejvhodnější je její samostatné uţití. Účinek nastupuje asi za 2 hodiny, vrcholu dosahuje asi za 8 hodin, ale za 16 hodin uţ odeznívá. Kontraindikace podávání nejsou známy, rovněţ tak nejsou známy ţádné neţádoucí účinky. 8) Lichořeřišnici pokládáme za jednu z „nejtěţších zbraní“ z arzenálu fytoterapeuta. V plicních indikacích je výbornou lékovou formou bylinný balzám, v urologii převáţně lihovodný roztok. Ten podáváme třikrát denně v podobě 350 aţ 375 ml krátkodobě vařeného odvaru. V těţších případech podáváme odvar i čtyřikrát a zhotovujeme jej z urologického čaje podle ČSL IV., který je běţně k dostání. Do čaje pak přidáme 1 čajovou lţičku tinktury z lichořeřišnice. Přes neobyčejné vlastnosti byliny se na její léčivost přišlo náhodou. Nejprve se konzumovala nať a listy jako jarní salát a pupeny a nezralá semena se nakládaly do octa jako kapary. Při systematickém uţívání při určitých potíţích se objevila léčivá vlastnost všech částí byliny. Naštěstí mají všechny části léčivé vlastnosti. Omezeně se bylina konzumuje dosud, zejména nakládaná poupata. Dříve byla lichořeřišnice oblíbeným prostředkem proti vypadávání vlasŧ a pro podporu rŧstu vlasŧ. Vyrábělo se z ní totiţ vlasové tonikum, které mŧţeme i nyní velice vřele doporučit: nať lichořeřišnice 100 g list kopřivy 100 g nať brčálu barvínku 100 g cibule kuchyňská 25 g
naloţíme do 0, 7 aţ 1 litru 90% lihu a uloţíme na teplém a tmavém místě na 14 dní. Pak přefiltrujeme, rostlinnou hmotu vylisujeme a dáme zpět do láhve. Tonikum vtíráme jemně do vlasové pokoţky po umytí a mírném uschnutí vlasŧ, ale ne častěji neţ jednou za 14 dní. Recept pochází od francouzského bylináře Leclerca. 9) Právě pro mimořádnou antibakteriální účinnost byliny, která spolehlivě funguje prakticky při jakémkoli ředění, je lichořeřišnice velice vděčnou drogou pro homeopatické zpracování. Výchozí surovinou mŧţe být prakticky jakákoli část byliny, ale nejjednodušší výroba je ze semene. Přesušené (a barevně stejné) semeno se pomele na prášek a zpracovává podle §4 lihem 90% na esenci D0. Ta se pak dále ředí aţ na potenci D12 lihem 40%. Jak jiţ bylo řečeno, mŧţe se uţívat v jakémkoli ředění, ale doporučujeme potenci D6, ve které je pŧsobení přece jen nejsilnější. Uţívá se dávkování 3krát 10 kapek, po jídle, ale dobu uţívání, 2 měsíce, je třeba bezpodmínečně dodrţet vzhledem k pravděpodobnosti rezistence baktérií. Pro homeopatické zpracování mŧţe slouţit i nať a květy. V tom případě sbíráme nať v době květu, nejlépe mezi dvanáctou a třináctou hodinou. Nať mŧţe být i mokrá (vlhká), není třeba ji sušit. Nať vhodným zpŧsobem rozmělníme (mixováním nebo mletím v mlýnku na maso) a zpracováváme podle §2 lihem 70% na základní esenci D0. Tato se pak dále ředí lihem 30% aţ na potenci D9. Nejčastěji se uţívá potence D4 při dávkování 3krát 9 kapek, před jídlem. Tinkturu také uţíváme na podporu rŧstu vlasŧ a proti jejich vypadávání, proti lupŧm apod. Tehdy je nejlepší pouţít potenci D7. Tinktura se nanáší na pokoţku vatou a poklepem vtírá do pokoţky. 10) Poněkud jednodušší je německý recept proti vypadávání vlasŧ: Hrst listŧ a květŧ lichořeřišnice se vloţí do 0,5 litru studené vody, přivede k varu a 15 minut velice mírně vaří. Po vychladnutí se přecedí a uloţí v chladnu. Pokoţka hlavy se mírně navlhčí a nechá zaschnout. Výborný je rovněţ extrakt proti vypadávání vlasŧ: Po 100 gramech kořene kopřivy, listŧ a květŧ lichořeřišnice a dřeva zimostrázu (Buxus sempervivum L.) se jemně nařezané naloţí do 0,7 litru pravého rumu (nebo podobného alkoholu) a nechá 14 dní na teplém a tmavém místě vyluhovat. Pak přecedí, byliny se vymačkají a dají do láhve. Extrakt se pravidelně pouţívá k masáţi pokoţky hlavy. Proti lupŧm se velmi osvědčil odvar: Dvě hrsti natě lichořeřišnice dáme do 1 litru studené vody, pak 10 aţ 15 minut přikryté vaříme na mírném ohni, odstavíme, 15 minut necháme vyluhovat a přecedíme. Pouţíváme pro poslední propláchnutí vlasŧ po jejich umytí.
LILIE LILIE BĚLOSTNÁ Čeleď liliovitých (Liliaceae) LILIUM CANDIDUM L. Lalia biela
1) Lilie bělostná je trvalka se šupinatou, ţlutavou, široce vejčitou cibulkou. Přímá lodyha, dorŧstající výšky asi 1 metru, je hustě listnatá. Listy má střídavé, kopinaté. Květy silně voní, dolní nicí, horní šikmo odstálé, široce nálevkovité, mají výrazné ţluté prašníky. Plodem je obvejčitá tobolka. Kvete v červnu a červenci. 2) Lilie je pěstovaná rostlina pocházející ze Středozemí. 3) Předmětem sběru jsou cibulky a květy (Bulbus liliorum albae et Flores liliorum alborum). 4) Cibulky obsahují především látky slizového charakteru, dále třísloviny, gumy, pryskyřice, celulózu a alkaloidy. V květech nacházíme pigment antertaxin, flavonoidy flavonového typu, formou aglykonu nebo v glykosidických vazbách acetyleny s protizánětlivým účinkem, organické kyseliny, aminokyseliny, monomery pyrololinového typu – jako iatropham s antileukemickou aktivitou, steroidy a látky fytoncidního charakteru – s účinkem antibiotickým a antimykotickým. 5) Lilie měla od nepaměti širokou indikační paletu a zdá se, ţe moderní farmacie se k ní pozvolna vrací. Cibulky mají diuretický účinek a upravují menstruační cyklus. Pŧsobí téţ protizánětlivě, například při bronchitidě. Zevně se přikládají čerstvé na zánět nehtového lŧţka – panaritium, na furunkly apod. Květy pouţíváme především zevně – na akné, na záněty koţní, na výplachy zanícených očí. Liliový olej má vynikající a ověřené léčivé účinky na menší popáleniny, na nehojící se vředy apod. 6) Lékovou formou z květové drogy je nejčastěji liliový olej, případně vodný nálev. Z cibulek doporučujeme připravovat odvar, případně tinkturu. Odvar se připravuje mírným, asi 10 aţ 12 minutovým varem, podáváme 2 aţ 3 šálky denně. Jako externum jsou vhodné kašovité obklady z čerstvých květŧ, celé nati nebo z cibulek. 7) Liliové drogy pouţíváme především samostatně. Nejsou známy ţádné neţádoucí či vedlejší účinky. 8) Intenzivní vyplachování očí liliovým květovým nálevem a následné potírání pevně zavřených očí několikrát denně liliovou tinkturou, připravenou z dlouho luhovaných květŧ, pomáhá u některých forem šedého očního zákalu. 9) Homeopatické pŧsobení resp. homeopatické prostředky nemají tak markantní účinnost, aby byla lilie předmětem zájmu homeopatŧ. Rozhodně není významnější neţ u přímé aplikace byliny, která proto převaţuje. 10) U Řekŧ byla lilie zasvěcena bohyni lásky Afrodité. Křesťanŧm symbolizovala čistotu a nevinnost. Lilie byla zobrazena na římských mincích s doprovodným textem „Spes populi Romani“ – naděje lidu římského. Pinius o lilii hovoří takto: Patří-li rŧţe ke zlatu mezi rostlinami, pak lilie je bezesporu stříbrem. Květ lilie máčený v olivovém oleji dává výborné mazání na popáleniny a zánětlivá koţní onemocnění. Odvar z listŧ a květŧ – formou obkladŧ – léčí křečové ţíly a rŧzné neuralgie. Čerstvá cibulka, povařená ve víně, rozetřená a na tři dny vloţená na kuří oko, pŧsobí přímo zázračně hojivě. Po tuto dobu se obklad
nesnímá. Povaříme-li cibulku ve víně a odvar vypijeme, vyčistíme „vředotvornou“ krev. Lék čistí slezinu, dělohu a upravuje menstruaci. Čerstvá šťáva z liliové nati, smíchaná s medem a vinným octem v poměru 5:2:1 a krátce povařená, léčí přeřezané ţíly a rány všeho druhu. Výborná je i mast z povařené cibulky, rozetřené s masťovým základem, například lanolinem a včelím voskem. Tato mast čistí pleťové skvrny, vyhlazuje vrásky a odstraňuje lišeje. Čerstvá šťáva z celé rostliny urychluje zrání vředŧ a hnisavých ran. V současnosti uvedla slovenská firma Falko na trh tři zajímavé přípravky s výtaţky z lilie. Aqualil A je vysoce účinný přípravek na zlepšení hygieny nohou. Má antimykotické účinky a sniţuje potivost nohou. Lil-gel-C je opalovací prostředek, vhodný i na léčbu drobných popálenin. Lil-gel-D je uklidňující gel, vhodný na ošetřování přecitlivělé pokoţky postiţené akné. Bylinářka Marie Pestrová ze starého mlýna ve Ţďárci na Českomoravské vysočině doporučovala jako mimořádně účinný protiplísňový prostředek mast nebo koupel z květŧ, nati a cibulek oranţových lilií, které mají mečovité, kosatcŧm podobné listy.
LÍPA LÍPA OBECNÁ Čeleď lípovitých (Tiliaceae) TILIA VULGARIS Hayne Lipa obyčajná (s) e Linde (n) Common Lime, Linden (a) Tilleul commun (f) Tilo común (š)
1} Lípa obecná je strom s větévkami v mládí lysými. Čepele listŧ jsou široce vejčité, velikosti 5 aţ 8 cm, na bázi šikmo srdčité aţ skoro uťaté, pilovité, krátce zašpičatělé, na líci tmavozelené, na rubu bledší. Vrcholíky jsou nicí se 4 aţ 10 květy, naţky široce vejčité prŧměru kolem 8 mm. Jde patrně o hybridní druh, tedy o kříţence lípy velkolisté (Tilia platyphyllos Scopoli) a lípy malolisté (Tilia cordata Miller). 2) Lípa je hojně pěstovaný strom, rozšířený v celé Evropě, občas zplaňující. 3) Předmětem sběru je lipový květ (Flos tiliae), coţ je vlastně květenství s blanitým jazykovitým listenem, sbíraný na počátku květu. Pro léčebné účely sbíráme květenství všech tří druhŧ, uvedených v odstavci 1. Jiné druhy jsou pro sběr nevhodné. Vzhledem k malé prozkoumanosti rostliny to nemusí být docela pravda, ale díky převaze jmenovaných tří druhŧ lípy není třeba se na jiné druhy zaměřovat. Občas bývá drogou i list (Folium tiliae), který se pouţívá především k inhalacím při aromateraii (aerofytoterapii). Květ je nejlépe sbírat odpoledne mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. 4) Přestoţe lipový čaj pijí lidé na celém kontinentě, droga není příliš podrobně prozkoumána. Znám je obsah slizu, tříslovin, flavonového glykosidu tilirosidu, silice, flavonoidŧ, organických kyselin, saponinŧ a fytosterolŧ. Přítomny jsou i látky podobné vitamínu E. 5) Lípa je vynikající potopudná droga s mírným účinkem uklidňujícím a současně močopudným, ţlučopudným a spasmolytickým. Reguluje tvorbu ţaludečních a střevních šťáv. Její podávání je plně namístě při chorobách z nachlazení, při křečových bolestech v oblasti trávicího ústrojí a močových cest, při narušené funkci ţlučníku. 6) Nejoblíbenější lékovou formou je nálev. Podáme-li ho v horké koupeli, má mimořádné účinky potopudné. Zkušenosti ukázaly, ţe nejúčinnější aplikace potopudného léčíva je asi po patnácté hodině odpolední a pak večer. Protizánětlivého účinku dosáhneme přidáním tinktury do čaje, tedy formou lihovodného roztoku. 7) Lipový čaj podáváme velmi často zcela samostatně, s citronem, s malinovou šťávou nebo v koncentraci s acylpyrinem. Jinak je lipový květ vhodnou drogou do směsí. Často jej kombinujeme s květem černého bezu, s heřmánkem, s listem maliníku nebo s květem tuţebníku jilmového. Droga je vhodná pro pediatrickou a geriatrickou praxi a většina nemocných toleruje i dlouhodobé podávání. Květ je však značně alergotropní, a proto je zcela zásadně kontraindikováno podávání formou inhalací. Pro aerofytoterapii, neboli pro léčbu inhalací, je maximálně vhodný lipový list, který alergické reakce nepodněcuje. Inhalační aplikaci lipového listu volíme například při rychlém nástupu horečky, třeba při chřipce. Ruští autoři dokonce uvádějí moţné zlepšení určitých podob astmatu pomocí těchto inhalací. 8) Směs ze stejného mnoţství lipového květu, mateřídoušky a vřesu podáváme jako příjemný večerní čaj s mírně uklidňujícím a mírně posilujícím účinkem. Doporučujeme jej nevařit, ale podávat formou nálevu. 9) Homeopatické zpracovávání lipového květu není obvyklé, ale právě rŧzné
moţnosti pouţití této drogy činí homeopatické zpracování nanejvýš ţádoucím. Mimo jiné i pro zajímavý obsah stopových prvkŧ a moţnost přidávat prostředky z lipového květu do tinktur. Výchozí surovinou je dokonale usušený květ. Ten se co nejjemněji rozmělní a zpracovává podle §4 lihem 90% na základní esenci D0. Dále se ředí aţ na potenci D7 lihem 40%. Uţívají se potence D3, D5 a D7, které se volí individuálně podle povahy nemoci a stavu nemocného. Obecně se ale uţívá potence D3 s dávkováním 3krát 15 kapek, před jídlem. Tinktura z lipového květu se uţívá jako květ v alopatii, ale hlavně zjednodušuje aplikaci a umoţňuje přidávání prostředkŧ z lipového květu do směsi rŧzných tinktur. 10) V lidovém léčitelství, ale i oficiální medicíně se lipový květ uţívá od starověku aţ do současnosti, a přesto je ještě nedokonale prozkoumán, jako vlastně mnohé byliny. Proto zde uvádíme jen několik příkladŧ účinného pouţívání. Pro sniţování vysokého krevního tlaku mnohdy postačí, hlavně je-li příčinou stres, jednoduchý recept: 15 gramŧ lipového květu přelijeme 0,5 litrem vařící vody. Necháme 15 minut stát, přecedíme a pijeme přes celý den po šálcích. Pocitŧ strachu a stísněnosti se zbavíme následujícím prostředkem: Špetku pokrájeného lipového květu přelijeme šálkem vařící vody a necháme 5 minut vyluhovat. Do poněkud ochlazeného nálevu přidáme 10 aţ 20 kapek kozlíkové tinktury. Pijeme vţdy 1 šálek po nebo mezi hlavními jídly a pak také před spaním. Stejně tak mŧţeme pouţít i směs obou tinktur 1:1 a uţívat 8 kapek ve stejných intervalech. Na ischias mŧţeme pouţít nálev: Jednu čajovou lţičku lipového květu přelijeme sklenicí vařící vody, přikryjeme a necháme 10 minut vyluhovat. Pijeme denně 3 aţ 4 sklenice, po nebo mezi hlavními jídly. Stejný recept pomáhá i při svědění těla, ale vyluhovat necháme jen 5 minut a pijeme po doušcích celý den, i několik šálkŧ denně. Při nespavosti mŧţeme pouţít následující směs: Po 1 čajové lţičce lipového květu, majoránky a meduňky přelijeme sklenicí vařící vody, 5 minut necháme vyluhovat a přecedíme. Pijeme vţdy 1 šálek, po jídle a před spaním.
LÍSKA LÍSKA OBECNÁ Čeleď lískovitých (Corylaceae) CORYLUS AVELLANA L. Lieska obyčajná (s) r Haselnußstrauch (n) Hazel (a) Coudrier aveline (f) Avellano (š)
1) Líska obecná je košatým keřem s pevnými, vzpřímenými kmínky a jemně větveným, bohatým kořenovým systémem. Dorŧstá kolem 5 metrŧ. Listy má střídavé, jednoduché, vejčitě okrouhlé, zašpičatělé. Čepel listŧ je na obvodu dvakrát pilovitá, na rubu zřetelně vystupuje nervatura. Kvete dlouho před olistěním, v únoru a březnu. Květy jsou jednodomé. Samčí květy známe jako typické jehnědy, květy samičí tvoří pupenovité květenství. Plodem jsou vejčité oříšky s tlustým, zdřevnatělým oplodím. 2) Líska vyţaduje kyprou a čerstvou pŧdu, ale nepohrdne ani stanovištěm na ţiviny chudým a suchým. Je světlomilná a vystupuje i do nadmořské výšky přes 1000 metrŧ. Její výskyt je častý ve světlých doubravách a bučinách. 3) Drogou je, nepočítáme-li nutriční význam lískových oříškŧ, především list (Folium coryli avellanae), méně často i kŧra (Cortex coryli avellanae). List sbíráme od poloviny května do poloviny července, nejlépe těsně před polednem kolem jedenácté hodiny. Kŧru sbíráme těsně před olistěním, v druhé polovině března. Kŧra se sbírá jen z mladších větví či kmínkŧ, pokud moţno nerozpukaná. 4) Listová droga obsahuje především silici, třísloviny, flavonoidy, glykosidy, myrcitrin a kvercitrin, sacharidy atd. Kŧra obsahuje třísloviny, flobafeny a pryskyřice. 5) Obsahové látky listové drogy uklidňují střevní peristaltiku a pŧsobí protiprŧjmově. Zevně se pouţívá do koupelí při ekzémech a při hemoroidech. Kŧra má podobné terapeutické účinky. Jak kŧra, tak i list mají také účinek močopudný, svíravý a krev stavící. 6) Pro vnitřní pouţití připravujeme nálev, pro zevní pouţití dáváme přednost odvaru. Podle potřeby mŧţeme aplikovat i několikrát denně. 7) Listová droga pŧsobí velmi mírně a nejsou známy ţádné kontraindikace a ani váţnější neţádoucí účinky. S ohledem na mírné pŧsobení drogu zpravidla nepodáváme samostatně, ale kombinujeme ji spíše do směsí. Přednost dáváme směsím močopudným a adstringentně pŧsobícím. 8) Od bulharského léčitele Dimitara Karaivanova jsme převzali pouţívání směsi kŧry a listŧ do čajŧ, ovlivňujících potíţe s prostatou, především u starších muţŧ. (U mladších muţŧ se taktéţ vyskytují potíţe prostatou, ale s jinými projevy.) Při zánětlivých chorobách střev a při prŧjmech mŧţeme mimo podávání čajŧ podávat obě drogy i formou léčebného klyzmatu. Rovněţ koupele nohou a rukou, aplikované zpravidla obden, jsou velmi účinným léčebným prostředkem na kloubní degenerativní onemocnění – artrózy. Zcela mimořádné je pŧsobení lískových pupenŧ, které pŧsobí antiskleroticky, zlepšují činnost jater a mají i příznivý vliv na činnost plic. Jelikoţ pŧsobení pupenŧ a všech částí rostlin, které znamenají pokračování jejich ţivota, je nesmírně zajímavé především svým účinkem, doporučujeme čtenáři podrobně přečíst stať o gemmaterapii v posledním dílu herbáře. 9) Líska a lískové drogy nebyly předmětem homeopatického zpracovávání, coţ ovšem neznamená, ţe se pro homeopatické zpracování nehodí. Nechceme zde opakovat výhody homeopatického zpracování, ale při správném výběru části byliny a při jejím správném zpracování má prakticky nezastupitelné místo. Listy a
kŧra se poměrně obtíţně sbírají, zpracovávají, skladují apod., homeopatická výroba všechny tyto potíţe nemá, a navíc většinou zachovává maximální léčebný účinek. Výchozí surovinou pro homeopatii jsou listové pupeny, které obsahují prakticky stejné látky jako ostatní drogy, navíc v jejich nejčistší podobě. Tyto pupeny se sbírají v době jejich výskytu, tzn. Od dubna a prŧběţně dále, ovšem nejúčinnější jsou právě z dubnového sběru. Zpracovávají se podle §4, poněkud doplněného, protoţe se nijak neupravují (nerozmělňují apod.), tedy prostou macerací v lihu 80%. Vzniklá esence má potenci D1 a ředí se dále aţ na D6 lihem 40%. Na vnější pouţití se uţívá potence D4, na vnitřní D6. Obecně se však uţívá potence D6 s dávkováním 3krát 7 kapek, po jídle, především na vnější potíţe, a to na veškeré koţní defekty od vrásek přes rŧzná zranění aţ po hluboké pŧsobení při křečových ţilách, nedostatečném periferním prokrvování apod. Zajímavé je i její pŧsobení na kosmetické vady. Vlastně se uţívá vnitřně i zevně podobně jako v alopatii. 10) Na unavenou pokoţku, vrásky, drobné jizvičky apod. mŧţeme z lísky vyrobit výborný prostředek: Jednu aţ dvě polévkové lţíce listŧ lískového keře necháme v šálku studené vody 1 hodinu macerovat a pak krátce povaříme (necháme přejít varem), odstavíme a přikryté necháme vyluhovat. Přecedíme a pomocí vaty nebo jemného klŧcku nanášíme poklepem na pokoţku – postiţená místa. Mŧţeme pouţít i obklad na dobu 10 aţ 15 minut.
LIŠEJNÍK ISLANDSKÝ PUKLÉŘKA ISLANDSKÁ Čeleď terčovkovitých (Parmeliaceae) CETRARIA ISLANDICA /L/ Ach. Pluzgierka islandská (s) s Isländisches Moos (n) Iceland Moss, Icelandic Lichen (a) Lichen d’lslande (f) Liquen de Islandia (š)
1) Pukléřka islandská je lišejníkem s lupenatě křovitou, zelenohnědou aţ hnědou stélkou, laloky ţlábkovitě svinutými, téměř rourkovými, na okrajích s krátkými brvami, viditelnými nejlépe pod lupou. 2) Lišejník roste zpravidla na zemi, v příkopech, na pastvinách, na lesních cestách, na mechem obrostlých skalách a balvanech. 3) Drogou je stélka (Lichen islandicus), sbíraná po celý rok, nejkvalitnějším sběrem je sběr májový. 4) Droga obsahuje tzv. membránový sliz, sloţený především z polysacharidŧ (lichenin, isolichenin a další). Dále obsahuje tzv. lišejníkové kyseliny jako kyselinu fumaroprotocetrarovou, protolichesterovou, usninovou, cetrarovou a další. Dále se v ní nacházejí pektiny, vitamín A, vitamíny řady B a jód. 5) Svými účinky je droga mimořádně vzácná. Sliz je skvělým protektivním prostředkem sliznic. Podávání je namístě při zánětlivých procesech v ústní dutině, v horních cestách dýchacích i v trávicím traktu. Zlepšuje trávení a vstřebávání ţivin, pŧsobí výrazně fytoncidně, a to v poměrně širokém spektru účinkŧ, které zahrnují i některé nebezpečné viry. Droga pŧsobí také jako všeobecné tonikum – roborans, čili posilující prostředek. Léčí ţaludeční a střevní vředy. 6) Vhodnou lékovou formou je především macerát, před pouţitím mírně přihřívaný. Dále balzám, případně i odvar, zahušťovaný dlouhým, velmi mírným varem tak, aby z výchozího 1 litru zbylo 750 ml. Ideální lékovou formou je i bylinářský čaj nebo čaj homeopatický dle Kloudy v potenci kolem U9. Macerát mŧţeme po lţících přidávat i do poněkud ochlazených čajŧ připravených z jiných bylin. 7) Islandský mech, jak se lišejníku říká, je ideální drogou vhodnou pro podávání samostatné i ve směsích. Mucilaginózní účinek potencuje kombinace s kostivalem nebo proskurníkem, či lněným semenem nebo slézem. Hořké pŧsobení mŧţeme posílit kombinací s puškvorcem, omanem, kořenem andělíky, natí čubetu benediktu apod. Vyšší překročení rozumné dávky mŧţe vyvolat nevolnost; jinak nejsou známy ţádné váţnější neţádoucí účinky ani kontraindikace. Naopak, droga je vhodná pro jakýkoli věk – pro pediatrickou i geriatrickou praxi. Pokud je někomu na závadu hořká chuť, většinou označovaná jako příjemná, mŧţe ji korigovat třeba medem. 8) Doslova proslulým je recept velkého srbského léčitele Jovo Mijatoviče: Ve čtvrtek večer přelijeme 5 aţ 10 gramŧ islandského mechu 1, 5 litrem studené vody a přikryjeme. V pátek po příchodu z práce vaříme na mírném ohni tak dlouho, aţ zŧstane 1 litr. Potom odvar přecedíme, vmícháme do něj 100 gramŧ medu, ještě několik vteřin za stálého míchání povaříme a vlijeme do termosky. Podáváme z počátku 2 aţ 3 polévkové lţíce a potom kaţdou hodinu 1 polévkovou lţíci aţ do večera. Druhý den, v sobotu, a pak ještě v neděli postupujeme stejně. Tato víkendová kúra spolehlivě léčí ţaludeční vředy, ale mŧţeme ji pouţít v mnoha dalších indikacích, při zachování směru pŧsobení lišejníku, hlavně na ochranu sliznic. Pokud se někdy výjimečně stane, ţe čaj v prŧběhu tří dnŧ, kdy má být podáván, zkysne, pak jej raději vylijeme. Kúru pak zpravidla opakujeme několik víkendŧ za
sebou. V mezidobí podávání čaje mŧţeme, ale není to třeba, podle povahy případu a nemocného aplikovat jinou obdobnou léčbu. 9) I kdyţ se zdá, ţe hlavní účinné látky rostliny jsou slizy, obsahuje i řadu jiných účinných a uţitečných látek, takţe je vhodným objektem pro homeopatii. Z látek jsou to především hořčiny a kyseliny, které po homeopatickém zpracování zachovávají účinnost byliny. Surovinou pro homeopatické zpracování je sušená stélka, která se zpracovává lihem 90% podle §4 na základní esenci D0. Ta se pak dále ředí lihem 30% aţ na potenci D4. Uţívá se potence D0, D2 a D4, a to podle stavu a potíţí nemocného. Obecně se uţívá ředění D4 a dávkování 3krát 10 kapek, po jídle. Uţívá se především při všech onemocněních plic, dýchacích cest, močových cest, ledvin apod. Mŧţe se pouţívat i preventivně jako droga pŧsobící antibioticky, podpŧrně antiskleroticky apod., dále se uţívá v geriatrii a pediatrii. 10) Dříve bylo velice oblíbené uţívání upravených prostředkŧ z islandského mechu jako například sirupy, ţelé apod. Sirup: 12 aţ 15 gramŧ islandského mechu se v 0,25 litru vody krátce povaří a nechá 2 hodiny stát na teplém místě, pak se přecedí. Zbylý mech se ještě jednou nechá v 0,25 litru vody přejít varem, opět nechá 2 hodiny stát a přecedí. Obě tekutiny se slejí dohromady, promíchají, přidá se do nich 500 g cukru a 500 g medu a obojí se za tepla (do 60°C) rozpustí. Sirup se uţívá při všech potíţích se sliznicemi 3krát denně 1/2 čajové lţičky, po jídle. Rosol: Čajová lţička mechu a 23 lţiček vody se převaří a doplní kandovaným cukrem. Mŧţe se přidat i lékořicový kořen a anýz a nechá se zchladnout. Rosol je lehce stravitelný, posilující, protisklerotický a pŧsobí na všechny sliznice dýchacích cest a střev. Pŧsobí také při křečovitém kašli, chrapotu, zahlenění prŧdušek, prŧjmech, bolesti střev, v rekonvalescenci po těţkých nemocech. Při prŧjmu do něj mŧţeme přidat na špičku noţe prášku z dubové kŧry. Ţelé: Dvacet gramŧ islandského mechu se v 0,75 litru vody 1 aţ 2 hodiny pomalu vaří, pak se přidá šťáva z 1 pomeranče, 1 polévková lţíce Petosy a nechá pomalu ztuhnout. Ţelé se uţívá při potíţích uvedených výše ve 3 denních dávkách. Kaše: Velice dobře pŧsobí kaše připravená z islandského mechu a ovsa. 50 gramŧ suchého islandského mechu a 3 polévkové lţíce ovesných vloček se dá do 1 litru studené vody a na mírném ohni se v otevřené nádobě nechá „bublat“, neţ se asi polovina tekutiny odpaří. Pak se přecedí a uţívá po doušcích v prŧběhu celého dne.
LNICE KVĚTEL LNICE OBECNÁ Čeleď krtičníkovitých (Scrophulariaceae) LINARIA VULGARIS Mill. Pyštek obyčajný (s) (s) Gemeines Leinkraut (n) Toadflax (a) Linaire commune (f) Linaria común (š)
1) Lnice obecná je trvalka s přímou, kulatou, lysou lodyhou, vysokou asi kolem pŧl metru, porostlou střídavými, čárkovitými listy. Špinavě ţluté květy jsou v jícnu oranţově zabarvené a vytvářejí hustý konečný hrozen. Plodem je vejčitá, dvoupouzdrá, vícesemenná tobolka. 2) Lnice květel vyniká v rostlinném společenství uţ na dálku, protoţe vytváří dojem štíhlé, ztepilé svíčky. Lnice je známá tím, ţe si vybírá s oblibou místa poměrně znečištěná, takţe ji nacházíme většinou v příkopech a v prachu polních cest, na „svazích“ skládek, na ţelezničních náspech apod. Naštěstí ji nacházíme také ve velkém mnoţství na podhorských pastvinách, zejména na kamenitém podkladu, například v podhŧří Jeseníkŧ a Beskyd. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba linariae), sbíraná od června do srpna, nejlépe brzy ráno do 9 hodin. Protoţe spodní část byliny bývá velmi tvrdá a navíc obyčejně vězí ve znečištěném terénu, sbíráme spíše jen kvetoucí vrcholky, které odřezáváme asi 15 cm od země. 4) Droga obsahuje hořké flavonoidové glykosidy linarin a linaricin, neolinarin, alkaloid peganin, organické kyseliny oxyglutanovou, antirinovou, mravenčí, octovou, askorbovou, dále třísloviny, sacharidy, fytosteroly, řadu minerálních solí a pektiny. 5) Podle našeho názoru patří lnice květel mezi zásadně nedoceňované byliny, protoţe její účinky jsou zcela mimořádné v mnoha oblastech. Především pŧsobí neobyčejně výrazně jako spasmolytikum – tlumí křečovité bolesti při prŧjmech a při jiných kolikách nejrŧznějšího pŧvodu, například i při záchvatech ţlučníkových nebo ledvinových kamenŧ. Droga se také velmi osvědčila při dyskinezi ţlučníku (při „líném ţlučníku“) s nadýmáním. Pŧsobí také močopudně, podporuje funkci ledvin a jater. Při zevní aplikaci droga velmi příznivě ovlivňuje cévní systém, takţe napomáhá léčbě varixŧ, bércových vředŧ, hemoroidŧ, infikovaných koţních defektŧ, ale také praskání cévek (nitkovité projevy na stehnech ţen) nebo fragilitě čili lámavosti cév. Droga mŧţe být pouţita i k očním výplachŧm při zánětu spojivek, očních víček nebo rohovky. Tinktura ze lnice mírně zvyšuje krevní tlak, avšak poměrně výrazně prohlubuje srdeční činnost. Ruská lékařka N. J. Turova referuje o úspěšných ruských pokusech s nitrosvalovou aplikací přípravku ze lnice při svalové ochablosti a svalových atrofiích nejrŧznějšího pŧvodu. 6) Pro vnitřní aplikaci připravujeme nálev, pro zevní volíme raději odvar. Při velmi bolestivých a zánětlivých hemoroidech je velmi vhodná aplikace sedací koupele v mléčném odvaru. Tinkturu podáváme v obecných dávkách 20 aţ 24 kapek 4krát denně. 7) Samostatné podávání drogy mŧţe být diskutabilní, protoţe na překáţku je nedobrá chuť čajového nápoje. Proto lnici kombinujeme do směsí, zejména s měsíčkem, meduňkou, bazalkou, třezalkou a řepíkem. Nepříjemným neţádoucím účinkem mŧţe být nauzea – nevolnost, pocit ošklivosti u některých jedincŧ. Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání, ani pro uţívání při těhotenství a při laktaci.
8) Osvědčený čaj pro tlumení křečovitých bolestí, zejména v trávicím ústrojí: Směs 100 gramŧ řepíku, po 50 g nati třezalky a nati lnice květele a po 25 g drceného fenyklu a nati tymiánu upravujeme formou bylinářského čaje a podáváme po dávkách přes celý den. 9) Lnice je vděčným objektem pro homeopatické zpracování, protoţe si zachovává velkou většinu účinných látek a pŧsobí hlavně proti lámavosti cév. Materiálem pro výrobu homeopatických přípravkŧ je čerstvá kvetoucí nať, která se zpracovává podle §3 lihem 70% na základní ředění. Dále se pak ředí do potence D2 lihem 30%. Obecně se uţívá v ředění D2 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, před jídlem. Zhruba po 14 dnech uţívání se mohou dávky postupně zvyšovat aţ na 15 kapek 3krát denně. Vyšší dávky, i přes neškodnosti drogy, nedoporučujeme. Tinktura se uţívá při prŧjmech, lámavosti cév, střevních poruchách, zbytnění prostaty, jinak podobně jako v alopatii. 10) Lnice květel má v lidovém léčitelství dlouhodobé a velmi široké uplatnění ve všech podobách, a to všechny její části. V kaţdém případě se mluví o pouţití při očních potíţích, ţloutence, hemoroidech, vodnatelnosti i prostatě. V podobě čaje z natě se uţívá odvar z 5 aţ 8 gramŧ drogy na 1 litr vody proti koţním onemocněním, ţloutence, vodnatelnosti a močovým kamenŧm. Pije se po doušcích přes celý den. Čaj z vrcholkŧ byliny, 10 gramŧ na 1 litr vody, poslouţí při vodnatelnosti, horečkách při přechodu, proti dně i proti střevním parazitŧm. Uţívá se rovněţ po doušcích přes den. Čaj z celé byliny (kořen i nať), 5 gramŧ na 1 litr vody, je silným projímavým prostředkem s protiparazitním účinkem. Účinkuje ale také při ţloutence, dně, jaterních a menstruačních potíţích, při potíţích s hemoroidy. Obklady z odvaru, 20 gramŧ byliny na 0,5 litru mléka, pŧsobí výborně při bolestivých hemoroidech, přikládáme je 3krát denně.
LOMIKÁMEN LOMIKÁMEN ZRNATÝ Čeleď lomikamenovitých (Saxifragaceae) SAXIFRAGA GRANULATA L. Lomikameň zrnitý (s) r Steinbrech (n) Saxifrage (a) Saxifrage granulée (f) Saxífraga (š)
1) Lomikámen zrnatý je vytrvalá, řídce trsnatá bylina, vysoká aţ pŧl metru, s krátkým plazivým oddenkem, z něhoţ vyrŧstají na kořenech pacibulky. Vystoupavá, častěji vzpřímená lodyha je chudě listnatá, pýřitá. Přízemní rŧţice listŧ je poměrně chudá, z jejího úţlabí vyrŧstají na delších výhoncích rozmnoţovací cibulky. Čepele listŧ jsou okrouhlé, na bázi srdčitě vykrojené, v prŧměru 10 aţ 40 mm. Korunní plátky květŧ jsou bílé a jsou třikrát delší neţ kališní lístky. 2) Lomikámen je rozšířen na teplejších územích, na lukách, pastvinách, mezích, travnatých stráních a lesních okrajích, na vlhčích, ţivných, zásaditých písčitých i hlinitých pŧdách. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba saxifragae), sbíraná zejména koncem jara a počátkem léta, od května aţ do poloviny června, nejlépe odpoledne mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. 4) Droga obsahuje třísloviny, hořčiny, pryskyřici, glykosid bergenin a jiné, zatím ne příliš známé látky. 5) Droga má široké moţnosti pouţití, i kdyţ se u nás pouţívá málo. Doporučuje se mimo „lámání kamenŧ“ jako prostředek močopudný, na odhlenění plic a na celou řadu dalších potíţí, počínaje slezinovými a jaterními problémy, přes kameny močové aţ po ledvinové. Moţné je i její vnější pouţití – na bolesti očí a uší (šťáva z natě), proti vypadávání vlasŧ i nedoslýchavosti. Vlastnosti byliny jsou dány lokalitou výskytu, musí se proto posuzovat individuálně. 6) Droga se podává jako nálev, odvar, podle účelu pro který se uţívá, někdy téţ i jako tinktura pro přesně určenou léčbu (zbytnění předstojné ţlázy – prostaty). Obecné mnoţství nálevu, které se nejčastěji uţívá, jsou 2 aţ 3 šálky denně. 7) Lomikámen je droga vhodná jak pro samostatné uţívání, tak i jako součást pro přípravu nejrŧznějších směsí. Není známá ţádná kontraindikace ani váţnější neţádoucí účinky. Droga je málo prozkoumána, proto doporučujeme opatrnost při jejím dlouhodobějším podávání. Pro svŧj malý výskyt je spíše vyuţívána vzácně. 8) Drogu vyuţíváme především při výskytu močových kamenŧ a potíţích s močovými cestami formou čaje: Jedna polévková lţíce (zarovnaná) sušené natě na šálek vody se přelije vařící vodou, nechá 10 minut vyluhovat a přecedí se. Pije se šálek 3krát denně, před jídlem. Tentýţ nálev se pouţívá i při ledvinových kamenech nebo ledvinovém písku, aplikovat však mŧţeme i recept: 1 polévková lţíce sušené natě se dá do 0,5 litru studené vody, nálev se přivede k varu a krátce povaří (maximálně 2 minuty). Pak se nechá 15 minut vyluhovat a přecedí se. Celá dávka se pije v prŧběhu dne po doušcích, kaţdý druhý den (obden). Při ţlučníkových kamenech se obyčejně uţívá kombinace natě lomikámene s jinými bylinami. Například: nať lomikamene zrnatého 20 g list máty peprné 15 g nať vlaštovičníku většího 20 g nať řebříčku obecného 15 g nať jablečníku 20 g
Odvar se zhotovuje z 1 polévkové lţíce směsi na šálek vody a pije se vícekrát denně. 9) I v homeopatii je uţití lomikámene poměrně dobře známé. A vzhledem k malému výskytu byliny je právě homeopatické zpracování ţádoucí. Lomikámen se uţívá ve dvou podobách, ale v obou se zpracovává čerstvá kvetoucí nať. Jednak třením pro získání přípravku Teep a jednak pro výrobu esence. Její výroba a uţívání je také jednoduší. Homeopatické prostředky z lomikámene doporučujeme, protoţe je poměrně vzácný a homeopatie zajišťuje jeho lepší vyuţití a účinnost. Výchozí surovinou pro homeopatickou tinkturu je čerstvá kvetoucí nať, sbíraná zásadně v dopoledních hodinách, nejpozději do devíti hodin. Čerstvá nať, která má velmi málo vody, se upravuje podle §3 lihem 80% a základní esence D0 se pak ředí aţ na potenci D4 lihem 50%. Obecně se uţívá ředění D3 s dávkováním 3krát 5 kapek, před jídlem. Po 3 týdnech se mohou dávky zvyšovat aţ do 3krát 9 kapek po dobu 4 týdnŧ. Tinktura se uţívá především na všechny problémy spojené s močovým systémem, na rozpouštění ţlučových i močových kamenŧ a při ledvinových potíţích, dále podobně jako v alopatii. 10) Uţ dlouho trvá spor okolo názvu „lomikámen“. Zatímco část vědcŧ tvrdí, ţe je tento název odvozen od lámání kamenŧ v těle, část druhá tvrdí, ţe odvozen je od lámání kamenŧ v přírodě a ţe roste na místech geologických zlomŧ, na nichţ dovede svými kořeny kámen „rozsadit“ a která představují pro člověka nebezpečné zóny (coţ je zřejmě příčinou její veliké účinnosti). Bylinář Jan Veverka z Přerova vyráběl bylinný likér, jehoţ součástí byl i lomikámen. Likér se podával jako tonikum, ale také jako afrodisiakum. Obsahoval: Nať lomikámene (4), nať protěţe písečné (3), nať oţanky kalamandry (3), nať yzopu (4), nať bazalky (8), list vachty trojlisté (3), nať úročníku bolhoje (5), nať máčky ladní (10), a oddenek puškvorce (5). Čísla v závorce znamenají podíl bylin v gramech. Celkem tedy Veverka pouţíval 45 gramŧ směsi na 1 litr lihu 80%. Likér se maceroval 1 měsíc a pak se ve 3 litrech vody s 1 kg cukru ředil na likér. Jmenoval se „Veverkŧv likér devatera koření“.
LOPUCH LOPUCH VĚTŠÍ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ARCTIUM LAPPA L. Lopúch váčší (s) e Grosse Klette (n) Great Burdock (a) Bardane commune (f) Bardano (š)
1) Lopuch větší je dvouletá bylina s přímou, rýhovanou lodyhou, dorŧstající výšky přes jeden metr. Lodyha je vyplněná dření, bohatě větvená přímo odstálými větvemi, listy s plnými, dlouhými řapíky, čepele listŧ má srdčitě vejčité, většinou celokrajné nebo velmi jemně chrupavčitě zubaté, na líci tmavozelené, na rubu světlejší a šedoplstnaté. Listy jsou velké a proto si je mnozí pletou s listy devětsilu. Květní úbory na konci větví vytvářejí typické pichlavé kuličky, kterými děti rády po sobě házejí. Plodem jsou naţky. Kvete v červenci a srpnu. 2) Lopuch je typická rostlina rumišť, křovin, hradních zřícenin, pustých míst, plotŧ, paloukŧ a lučin. 3) Předmětem sběru je především kořen (Radix bardanae syn. lappae), sbíraný na podzim nebo na jaře. Semena (Fructus bardanae) sbíráme po úplném dozrání koncem léta. Občas sbíráme i listy (Folium bardanae), a to během celé vegetační doby. 4) Kořen obsahuje především polysacharid inulín, dále polyacetylenové sloţky jako tridekadientetrain a tridecenpentain se silně fytoncidním a fungicidním pŧsobením, dále sliz, třísloviny, silice, minerální látky, hořčiny, glykosidně vázané látky a minerální soli. 5) Droga podporuje látkovou výměnu a patří k nejlepším vnitřním léčivŧm v dermatologii. Je močopudná, uplatní se tudíţ i v urologii, podporuje činnost ledvin a odstraňování zplodin z těla a rŧst vlasŧ. Podávaná v prášku celkově posiluje, čehoţ lze vyuţít v pediatrii a při rekonvalescenci po operacích a těţkých chorobách. Při vypadávání vlasŧ vtíráme silný odvar nebo tinkturu do suchých, umytých vlasŧ. Čerstvé, naklepané listy mŧţeme přikládat na rŧzné pohmoţděniny a špatně se hojící rány. Semeno doporučoval uţ Kneipp jako výborný prostředek na ţaludeční potíţe. 6) Drogu podáváme jako nálev i odvar, obvykle 2-4 šálky denně. Prášek podáváme přímo v mnoţství 1/2 čajové lţičky 2-3krát denně. Semena podáváme také přímo, obvykle 4krát denně na špičku kulatého noţe. Tinkturu uţíváme nejčastěji zevně, a proto ji mŧţeme dělat z denaturovaného lékárenského lihu. Tinkturu pro vnitřní pouţití podáváme v dávce 30 aţ 40 kapek jednou nebo i vícekrát denně. 7) Lopuchové drogy mŧţeme podávat v rŧzných kombinacích i samostatně. V dermatologii lopuch kombinujeme s natí zemědýmu a oddenkem pýru, s čekankou nebo pampeliškou. Nejsou známy ţádné kontraindikace ani vedlejší účinky. Jaroslav Korbelář doporučuje kořen před sušením vloţit na 3 minuty do vařící vody. Neměli bychom zapomínat na lopuchový olej, který je výborným dermatologikem, například při mazotoku a koţních afekcích. Nejlépe jej připravíme z arašídového, olivového nebo slunečnicového oleje. Sójový a řepkový olej nejsou pro tento účel vhodné. Účinnost čerstvých listových obkladŧ zvýšíme buď naklepáním nebo krátkým „smaţením“ na oleji. 8) Popovova léčba zastaralého ekzému vnitřně: Uţíváme 4krát denně šálek odvaru z kořene. Zevně: Pět polévkových lţic kořene povaříme asi v 5 aţ 8 litrech
vody, necháme vyluhovat do přijatelné teploty a přecedíme. Do odvaru namočíme prostěradlo, vyţdímáme je a nemocného zabalíme tak, aby tělo bylo zabaleno od podpaţí aţ ke kotníkŧm, ale i mezi nohama. Poté jej zabalíme do suchého prostěradla a necháme nejméně 45 minut leţet. Takto postupujeme denně, dokud se na těle neobjeví jakoby osypky. Ty ovšem do 2 aţ 3 dnŧ zmizí, a tím je léčba ukončena. Obvykle trvá 3 týdny, ale léčbu vţdy jednou týdně přerušujeme. Současně musíme aplikovat dietu bez ţivočišných bílkovin. Kúru mŧţeme i opakovat. Na těţší formy revmatismu podle staré ruské tradice pŧsobí kúra: čtyři polévkové lţíce drceného kořene lopuchu vaříme ve 400 ml vody tak dlouho, aţ vznikne hustá hmota medové konzistence. Pak přecedíme, vlijeme do roztaveného másla v poměru 1 hmotnostní díl odvaru na 4 díly másla a necháme zatuhnout. Vzniklou mastí si nemocný masíruje postiţené klouby a dŧkladně se vypotí v ruské lázni, v parní bedně nebo sauně. Asi po 1/4 hodině napařování nemocný vypije 0,25 litru odvaru z kořene lopuchu. Za chvíli se silně zapotí, ale ještě 1/4 hodiny pokračuje v napařování. Ţízeň mŧţe zahánět výhradně kefírem, kyškou nebo syrovátkou. Po napaření znovu ošetří klouby mastí a zabalí a nejméně 1 1/2 hodiny odpočívá na lŧţku. 9) V homeopatii se zpracovávají všechny druhy lopuchu a ve všech případech slouţí ke zpracování čerstvě vykopaný kořen. Je to výhodné i proto, ţe droga vyţaduje zvláštní skladování, protoţe bývá často napadána škŧdci. Kořen se zpracovává dle §3 lihem 70%. Základní esence se dále ředí aţ na potenci D5 lihem 40%. Obecné uţívání je v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, po dobu 2 měsícŧ. Tinktura se uţívá vnitřně i zevně. Vnitřně při chorobách látkové výměny (akné, plošné ekzémy, zahlenění apod.), zevně například proti chorobnému pocení v podpaţí, změnám pokoţky apod. 10) Většina lidových receptur z lopuchu je proti koţním onemocněním. Akné léčíme obkladem připraveným z 50 gramŧ sušeného, nadrobeného kořene lopuchu, který necháme 20 minut na mírném ohni vařit, pak se přecedíme. Teplé obklady přikládáme na postiţená místa, nejméně na 10 minut. Pro posílení vlasŧ je dobré kaţdý měsíc udělat následující kúru. Směs ricinového oleje a odvaru z“kořene lopuchu (1:1) vetřeme do vlasové pokoţky, pak hrubým hřebenem pročešeme a potom 1 aţ 2 hodiny necháme pod koupací čepicí pŧsobit. Nakonec dobře hlavu umyjeme.
LŽIČNÍK LŢIČNÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) COCHLEARIA OFFICINALIS L. Lyţičník lekárský (s) s Echtes Löffelkraut (n) Spoon Wort (a) Cochéarie officinal (f) Coclearia (š)
1) Lţičník lékařský je dvouletá bylina s větevnatou, asi 30 cm vysokou lodyhou, jejíţ přízemní listy jsou vejčité, celokrajné a dlouze řapíkaté, zatímco listy lodyţní jsou zubaté, srdčitou bází lodyhu objímající. Bílé drobné květy dozrávají v bílé šešulky, obsahující několik semen. 2) Lţičník je chladnomilná severská rostlina, u nás v minulosti hojně pěstovaná. Je to vynikající, nenáročná salátová rostlina, které vyhovuje prakticky kaţdá pŧda, pokud není příliš suchá. Občas zplaňuje. 3) Drogou je nať (Herba cochleariae), sbíraná během celého roku, nejlépe však na jaře kolem desáté hodiny dopolední. 4) Droga obsahuje silici a glykosid glykocochlearin, dále minerální soli, třísloviny, hořčiny, pryskyřici, gumy, bílkoviny, malé mnoţství limonenu, raphanolu a raphanolidu atd., mimořádně vysoký obsah vitamínu C, kvŧli kterému byla rostlina vlastně pěstována jako antiskorbutový prostředek. 5) Čerstvé listy se upravují jako vitamínový salát. Tinktura pomáhá tlumit záněty dásní a upevňovat viklavé zuby. Droga má vliv antirevmatický a tlumí zánětlivé procesy v prŧduškách a plicích. 6) Rostlina má hlavní uplatnění v čerstvém stavu, proto se uţívá pro rŧzné saláty. Prospěšná je i čerstvá šťáva, která se v době vegetace uţívá 3 aţ 4krát denně po 20 aţ 30 ml. Šťáva se obvykle vmíchává do mrkvové nebo jiných zeleninových a ovocných šťáv. Mŧţeme podávat i nálev, připravený podle obvyklých postupŧ, nebo i bylinný balzám. Tinkturu uţíváme také zevně, pro vnitřní pouţití ji doporučujeme ředit. 7) Drogu mŧţeme uţívat samostatně i ve směsích, nejsou známy vedlejší účinky ani kontraindikace. 8) Sušená droga má dobré uplatnění ve směsích se specifickými účely, například ve směsi pro sníţení soudrţnosti močových kamenŧ: nať rdesna ptačího 100 g nať lţičníku lékařského 50 g nať máčky polní 50 g nať přesličky rolní 30 g nať tymiánu 20 g Podáváme 4krát denně po 0,3 litru odvaru, vařeného jen krátce (asi 2 minuty na mírném ohni). Pokud nemáme máčku, mŧţeme ji nahradit oddenkem pýru. 9) Homeopatické zpracování této byliny odstraňuje všechny nevýhody spojené s jejím vyuţitím a zachovává veškeré její vynikající léčivé vlastnosti. V homeopatii se lţičník uţívá s úspěchem jiţ odedávna. Surovinou pro výrobu homeopatických prostředkŧ je čerstvá kvetoucí nať, sbíraná nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou odpoledne. Nať se zpracovává podle §2 lihem 90%. Dále se aţ do potence D3 ředí lihem 30%. Obecně se uţívá v ředění D3 s dávkováním 3krát 8 kapek, před jídlem. Uţívá se při chronických koţních onemocněních a při potíţích jaterních nebo s vylučováním ţluče, při ledvinových potíţích, zahlenění močového měchýře, při zánětu a otoku sliznic močovodu. 10) Čerstvá šťáva lţičníku s trochou citrónové nebo dřišťálové šťávy se uţívala
při ţlučníkových kamenech. Pro tento účel se čerstvá šťáva lţičníku i zavařovala nebo sterilizovala. Lţičník se odedávna podával v rŧzných podobách. Od čerstvé šťávy nebo natě aţ po kořen a někdy se z něj připravovaly i sloţité přípravky. Čaj se uţíval pro podporu činnosti jater a ţlučníku, při potíţích s vylučováním odpadních látek ledvinami atd. Připravoval se běţným zpŧsobem jako nálev ze 2 čajových lţiček na 0,25 litru vody a pil se 3krát denně, po jídle. Lţičníkový truňk se připravoval z 8 čajových lţiček čerstvé, kvetoucí lţičníkové natě, která se rozmačkala a přelila 3 lţičkami 80% alkoholu a 3 lţičkami vody. Pak se destilovala, neţ prošly 4 čajové lţičky destilátu. Ten se uţíval ke kloktání a jako dobrá ústní voda při zánětech dásní, uvolňování zubŧ, otocích v ústech a při krvácení z nosu a dásní. Ke kloktání a k výplachŧm se pouţívala 1 plná čajová lţička, která se dávala do 0,5 litru vody Lţičníkové víno se připravovalo z 20 aţ 30 gramŧ čerstvé, kvetoucí natě, která se dala do 1 litru dobrého červeného vína a nechala se 8 dní macerovat. Pak se vše scedilo. Denně se uţívaly 1 aţ 2 odlivky po 0,15 litru. Pŧsobilo stejně nebo podobně jako lţičníkový truňk.
MACA ŘEŘICHA PERUÁNSKÁ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) LEPIDIUM MEYENII Walp. Zerucha peruánska 1) Z kulovité hlízy řeřichy peruánské, která je rŧzné barvy od světle ţluté, přes bělorŧţovou aţ po fialovou nebo černou, vyrŧstá kratičká, málo vyvinutá lodyha. Peřenodílné listy budí dojem „roztřepených okrajŧ“. Nazelenalé světlé květy vytváří hrozen. Plodem je mírně nahořklá naţka s jedním semínkem uvnitř. 2) Řeřicha peruánská je v současnosti především pěstovaná rostlina. Daří se jí ve vyšších nadmořských výškách, například v Peru je pěstována na svazích ve výškách kolem 3 500 aţ 4 000 m n. m. 3) Pouţívanou částí je kořen (Radix (Tuber) lepidii meyenii). 4) Hlíza obsahuje asi 50 % sacharidŧ, 15 % plnohodnotných bílkovin, 6 % tuku, 5 % vlákniny, dále vápník, fosfor, zinek, ţelezo a jód, vitaminy skupiny B, vitaminy C a E, látky hormonální povahy příbuzné estrogenŧm, prostaglandiny, aromatické glukosinoláty a další látky. 5) Droga má všestranné vyuţití. Dŧleţité je její pŧsobení v oblasti pohlavní, kdy zvyšuje plodnost, reguluje menstruaci, vylepšuje potenci a vŧbec libido jako takové. Pomáhá obnovovat fyzickou i intelektuální svěţest, podporuje imunitní funkce organismu, zlepšuje krvetvorbu. Upravuje chronickou zácpu, zlepšuje rŧst a kvalitu vlasŧ. Mimořádně vhodná je k pouţití v geriatrii, kde oddaluje příznaky stárnutí organismu a zabraňuje osteoporóze, zejména u starších ţen. Tlumí nervozitu a úzkosti, jakoţ i duševní vyčerpanost. Celkově příznivě ovlivňuje rŧst a hojení kostí. Má účinky protirevmatické a sniţuje zvýšený krevní tlak. Tlumí kašel a léčivě pŧsobí i při bronchitidě. 6) Droga přichází na český trh upravena do tobolkové speciality. Je třeba dodrţovat pokyny výrobcem uvedené na obalu. 7) Podávání byliny je kompatibilní s drtivou většinou bylin, s ohledem na lékovou formu ji však nemŧţeme přidávat do čajŧ. Při podávání terapeutických dávek nejsou známy ţádné neţádoucí účinky ani kontraindikace. Protoţe droga ovlivňuje pohlavní aparát, nedoporučujeme ji podávat malým dětem ani těhotným a kojícím ţenám. Skladovaná maca má ţivotnost asi 4 roky, poté její účinnost značně klesá. 8) Macu pouţíváme ke zvyšování plodnosti, a to zejména u ţen. Pŧsobí však i u muţŧ, kde se zvyšuje po delší době podávání počet spermií, které jsou zároveň ţivotaschopnější. Doporučujeme podávat tuto bylinu aspoň po dobu 3 aţ 4 měsícŧ, má-li mít terapeutický uţitek. Při kratší exposici se uplatňuje pouze jako relativně výţivná potravina. 9) Ačkoli by bylo zdánlivě zbytečné z této byliny vyrábět homeopatické
prostředky, protoţe oblast řeřich je pokryta jinými dostupnějšími druhy, je to pro mimořádný účinek macy nanejvýš ţádoucí. Je to především hormonální oblast, kterou bezezbytku pokrývá právě Maca, včetně oblasti pohlavní, látkové výměny a imunitní. Zpracovává se kořen, lépe řečeno hlíza byliny, na rozdíl od ostatních druhŧ řeřich, kde se zpracovávají takřka výhradně čerstvé natě. Hlíza se homeopaticky upravuje lihem 85% podle §3. Dále se potencuje lihem 30% aţ na ředění D3. V této potenci se pak uţívá, při dávkování 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Uţívání je vlastně stejné jako v alopatii, ale oproti ní má maca v homeopatii speciální účinek na hormonální sféru látkové výměny, především na štítnou ţlázu, a v oblasti imunologie na brzlík. To samo o sobě stojí za to, abychom tuto bylinu homeopaticky zpracovávali. 10) Španělské kroniky informují o rozšíření této rostliny v Andách jiţ v 16. a 17. století. V letech 1777-1778 ji podrobně popisuje slavný botanik Hippolito Ruíz. Pro svŧj obsah jódu je maca také dobrým regulátorem činnosti štítné ţlázy, jakoţ i ostatních ţláz s vnitřní sekrecí. Macu si vybrala NASA pro přípravu koncentrovaných potravin, určených americkým astronautŧm. Ačkoliv maca není kancerostatikem, je její podávání při nádorových chorobách vhodné, protoţe stimuluje obranný systém a přispívá k subjektivně lepšímu snášení jak choroby, tak i drastické léčby ozařováním nebo cytostatiky. Je to dáno snad i velkým obsahem jódu a vitaminŧ, které jsou prvotní podmínkou pro prevenci i léčbu nádorŧ.
MACEŠKA POLNÍ MACEŠKA POLNÍ Čeleď violkovitých (Violaceae) VIOLA TRICOLOR L. Fialka trojfarebná (s) s Stiefmütterchen (n) Wild Pansy (a) Pausée sauvage (f) Flor de la Trinidad (š)
1} Maceška polní, známá spíše pod názvem violka trojbarevná, je letnička, řidčeji trvalka. Lysá bylina nebo krátce pýřitá, s krátkým oddenkem, s přímou vystoupavou lodyhou, dosahující vzrŧstu kolem 20 aţ 25 cm. Lodyha je větvená, dole s krátkými, nahoře delšími články. Bylina má palisty hluboce peřené, dělené čepele dolních listŧ jsou srdčité aţ vejčité, vroubkované a tupé, horních listŧ vejčité aţ kopinaté. Květy jsou úţlabní, na stopkách asi třikrát delších, neţ jsou listy. Jak napovídá dřívější název, barva květŧ přechází od ţluté přes modrou do fialové; květy mají „ostruhu“. Plodem jsou trojpouzdré tobolky s masitými semínky. 2) Maceška je rozšířená polní bylina, roste také na mezích, v příkopech, na rumištích a na pastvinách. Botanicky je značně proměnlivá. Při sběru dochází k její časté záměně s violkou rolní (Viola arvensis Murray), kterou někteří odborníci pokládají dokonce za účinnější. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba violae tricoloris), sbíraná od května do srpna, zbavená předem všech zdřevnatělých částí. Nejlepší doba sběru je kolem čtrnácté hodiny. 4) Droga obsahuje především sliz, sloţený z glukózy, galaktózy, arabinózy a ramnózy, dále třísloviny, flavonoidy – především rutin a violantin, pak antokyany, karetonoidy, fenolové kyseliny, saponiny, kyselinu salicylovou a její deriváty, vitamíny C a E, alkaloid violin, glykosid vilotusid, silici a další látky. 5) Droga má výrazný účinek protirevmatický, podporuje vykašlávání hlenŧ, zlepšuje vylučování odpadových produktŧ látkové výměny. Doporučuje se její vnitřní uţívání při cévních a koţních nemocech. Zlepšuje také usazování vápníku v kostech. Má protialergický účinek. Tlumí krvácení do tkání a pŧsobí proti otokŧm rŧzného pŧvodu, je močopudná. Zlepšuje vyuţití vitamínu C organismem. Příznivě pŧsobí na prokrvení oční sítnice a vŧbec periferních vlásečnic po celém těle, například také v ledvinách. Při zevním pouţívání se droga doporučuje při ekzému a alergických vyráţkách. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev, osvědčil se i čaj podle Kloudy v potenci kolem U3 aţ U5. Někteří autoři však dávají přednost macerátu. 7) Drogu lze podávat samostatně, ale většinou se pouţívá ve směsích. Někteří jedinci jsou na drogu přecitlivělí a jiţ terapeutické dávky u nich vyvolávají pocit ošklivosti, spojený s nutkáním na dávení. Při předávkování se nausea dostavuje vţdy. Drogu není vhodné podávat v těhotenství a při kojení a opatrně ji musíme podávat i při dlouhodobé léčbě. Z doprovodných drog je vhodná zejména vrbová kŧra a květ tuţebníku jilmového při chorobách revmatických, kořen lopuchu a nať zemědýmu při chorobách koţních a chorobách látkové výměny. Pro podporu vykašlávání je optimální kombinace s květem divizny, listem jitrocele a natí yzopu. V urologii volíme obvykle kombinaci s přesličkou, s rŧznými rdesny, s vrbovkou nebo i s listem vrbky úzkolisté. 8) V praxi macešku často kombinujeme se zemědýmem, pýrem, lopuchem a dalšími drogami, zejména při komplexní léčbě lupénky. 9) Homeopatické přípravky se dělají z obou podobných druhŧ (maceška rolní i
trojbarevná), protoţe se účinkem nijak neliší. Surovinou je čerstvá kvetoucí nať, sbíraná nejlépe v srpnu a září, mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. Zpracovává se podle §3 lihem 80% a základní esence se pak ředí lihem 30% aţ do potence D5. Obecně se uţívá v potenci D3, při dávkování 3krát 10 kapek denně, před jídlem. Tinktura se uţívá prakticky při všech poruchách látkové výměny, projevujícím se především na pokoţce, a to vnitřně i zevně, pak při poruchách funkce dýchacích a močových cest. 10) Při léčbě akné se uţívá obkladu: Padesát gramŧ macešky dáme do 1 litru studené vody, ohříváme a necháme silně přejít varem. Pak necháme 10 minut vyluhovat. Polovinu odvaru přes den po šálcích vypijeme a druhá polovina nám poslouţí na teplý obklad ráno a večer. Při ekzémech vezmeme 25 gramŧ květŧ se přelijeme vařící vodou a necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat. Pak přecedíme a pijeme po šálcích mezi jídly. Stejný prostředek mŧţeme pouţít pro obklady ráno a večer na nečistou pleť. Na křečové ţily uţíváme (opět vnitřně i zevně) čaj a obklady. Na obklady si večer připravíme 30 gramŧ květu, který dáme do 0,5 litru studené vody a necháme do rána stát. Ráno pak necháme vše přejít varem a 15 minut vyluhovat. Obklady přikládáme aţ 3krát denně. Čaj si připravíme tak, ţe 1 polévkovou lţíci květu na šálek studené vody přivedeme k varu a pak 10 minut necháme přikryté vyluhovat. Přecedíme a pijeme 3 šálky denně mezi jídly. Protirýmový grog se dělá ze směsi: Po 10 gramech lipového květu, přesličky, šalvěje a po 5 gramech macešky a ostruţinových listŧ se přelijeme 1 litrem vařící vody a necháme přikryté 10 aţ 15 minut vyluhovat. Teplý nálev osladíme medem a pro dospělé doplníme 1 aţ 2 lţícemi rumu. Pijeme po šálcích přes celý den. Grog je ovšem nutné podávat jiţ při prvním náznaku rýmy.
MAGNÓLIE ŠÁCHOLAN ZAHRADNÍ Čeleď šácholanovitých (Magnoliaceae) MAGNOLIA OFFICINALIS Rend et Wills Magnólia velkokvetá (s) e Grossblütige Magnolie (n) Magnolia Tree (a) Magnolia á grandes fleurs (f) Magnolia (š)
1} Šácholan zahradní je vţdyzelený keř s listy na rubu rezatě plstnatými. Palisty nejsou přirostlé k řapíkŧm. Velké květy dosahují prŧměru aţ 25 cm. Kališní lístky jsou tři, vonných, bílých aţ narŧţovělých korunních lístkŧ je šest, pestík je plstnatý. Kvete v pozdním jaru nebo v létě. Její plod připomíná šišky jehličnatých stromŧ 2) Magnolie je pŧvodem ze Severní Ameriky, u nás bývá velmi často pěstována v parcích a na zahradách, zvláště na teplejších místech. Nesnáší velké zimy, ale s přiměřenou ochranou je bez problémŧ přeţívá. Často se pěstují i jiné druhy magnólií, které jsou zpravidla opadavé a kvetou dříve. Všechny druhy jsou teplomilné a nesnášejí bez ochrany tvrdší zimy. Uvedeme některé další druhy, například šácholan hvězdovitý (Magnolia stellata Maxim.), šácholan japonský (Magnolia kobus D. C), šácholan trojplátečný (Magnolia Tripetela L.), šácholan zašpičatělý (Magnolia acuminata L.), šácholan liliokvětý (Magnolia liliiflora Desr. in Lam.) nebo šácholan olysalý (Magnolia denudata Desr. in Lam.). Synonymum, často pouţívané pro druh Magnolia officinalis, je Magnolia grandiflora L. 3) Z rostliny se prakticky sbírají skoro všechny části. Květy (Flos magnoliae) se sbírají v době květu, kŧra (Cortex magnoliae) časně na jaře, listy (Folium magnoliae) později na jaře, neţ rostlina rozkvete nebo krátce po odkvětu. 4) V listech nacházíme především silici, fenolické látky, cineol, citral a směs seskviterpenŧ. Přítomny jsou také látky glykosidické povahy, především pak rutin, dále určité alkaloidy jako magnolin a magnolamin (obsaţené v druhu Magnolia fuscata Andrez.), resp. jejich blízké deriváty. Kŧra obsahuje zvláštní látku magnoflorin. V květech je především silice, v plodech především olej obsahující nenasycené mastné kyseliny. 5) Magnolie pŧsobí především jako jemné hypotensivum. Sniţuje krevní tlak zejména v počátcích nemoci. V mnoha případech bylo pozorováno, ţe po třech cyklech léčby – pokud nemocný spolupracoval a změnil ţivotosprávu – došlo k úplnému vyléčení. Dále ji mŧţeme podávat jako spasmolytikum, nejčastěji formou koupelí, a také jako podpŧrný prostředek při angině pectoris. 6) Vhodnou lékovou formou je tinktura, připravená běţným lékárenským zpŧsobem, při vstupním poměru drogy a luhovadla 1:10, při pouţití čerstvé byliny (listŧ) pak 1:7. Podáváme obecně 1 čajovou lţičku (ţenám 40 – 50 kapek, muţŧm 50 – 60 kapek) 3krát denně, při dobré snášenlivosti i 4krát denně, a to po dobu 1 měsíce. Další cyklus ordinujeme aţ po jednoměsíční přestávce. Dále postupujeme podle povahy případu, zpravidla postačí tři aţ čtyři cykly. 7) Při předávkování by magnolie nebo přípravky z ní mohly pŧsobit toxicky na srdeční sval. Účinné látky jsou navíc špatně vyluhovatelné ve vodě. Proto doporučujeme samostatné podávání lihového výtaţku. Tinkturu ani drogu samotnou do směsí nekombinujeme. 8) Koupel rukou v květovém čaji má výborné podpŧrné účinky při léčbě anginy pectoris a zároveň pŧsobí spasmolyticky. Omývání čajem z květŧ magnólie uklidňuje rŧzné koţní záněty a má příjemný kosmetický efekt na pokoţku, zvláště pak v obličeji.
9) Homeopatické zpracování magnolie není sice obvyklé, ale je celkem ţádoucí právě proto, ţe značná část látek se ve vodě nerozpouští. Mimoto droga obsahuje i prchavý olej aromatického charakteru, který se při nevhodném zpracování ztrácí. Základní surovinou pro výrobu homeopatických přípravkŧ je čerstvý květ, sbíraný časně na jaře, pokud moţno kolem poledne. Květ se zpracovává podle §1 lihem 90%. Základní esence se pak ředí aţ do potence D7 lihem 40%. Obecně se pouţívají potence D4, D5 a D7, a to při dávkování 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Tinktury se uplatňují zejména jako srdeční stimulans, pro úpravu krevního tlaku a jako přídavek do rŧzných koupelí. 10) V minulosti se pouţívala téměř výhradně kŧra, která se brzy na jaře loupala ze starších větví, nejlépe před šestou hodinou ranní. Kŧra se sušila při teplotách do 40°C a skladovala ve vzduchotěsně uzavřené nádobě. Před pouţitím se kŧra přesušila a pomlela na prášek. Uţívala se 3krát denně na špičku noţe, po jídle jako a analgetikum, tonické amarum (posilující hořčina), při horečnatých afektech, při anémii, při chřipce, při bolesti z nadýmání apod.
MAJORÁNKA MAJORÁNKA ZAHRADNÍ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) MAJORANA HORTENSIS Moench Majorán záhradný (s) r Majoran (n) Marjoram (a) Marjolaine (f) Majorana (š)
1) Majoránka zahradní je letnička (někdy trvalka) s přímou nebo vystoupavou lodyhou, dorŧstající běţně výšky 1/2 metru. Lodyha je podle odrŧdy lysá nebo pýřitá, větvená, hustě listnatá s dolními listy krátce řapíkatými a horními přisedlými. Listy jsou vejčité aţ elipsovitě kopisťovité, celokrajné. Drobné květy jsou bílé, rŧţové aţ fialové. Kvete během letních prázdnin. Plodem je hnědá tvrdka. Synonymum byliny je dobromysl majoránka (Origanum majorana L.). 2) Majoránka je pěstovaná rostlina, ojediněle zplaňující v teplejších částech našeho území. 3) Sbíranou částí (drogou) je nať (Herba majorani), která se sklízí těsně před rozkvětem byliny, nejlépe kolem desáté hodiny dopoledne. 4) Hlavní účinnou látkou je silice s obsahem citralu, eugenolu a alfa-terpineolu, linalolu, terpinenu a sabinenu. Dále jsou v ní obsaţeny třísloviny, enzymy, kyselina askorbová a další látky. 5) Droga je spíše známá jako výtečné a téměř nenahraditelné koření. Podporuje trávení, tlumí nadýmání a křečovité břišní bolesti, pŧsobí protizánětlivě, dezinfekčně, močopudně, potopudně a mírně uklidňuje. Pouţíváme ji na mnoha místech, například při tzv. dyspepsiích, doprovázených nadýmáním a případnými kolikami. Tlumí prŧjmová onemocnění, ale i menstruační bolesti. Lze ji dokonale vyuţít i zevně, například jako kloktadlo nebo při léčbě koţních zánětŧ a zánětlivých ekzémŧ. Mŧţe také slouţit jako kosmetická maska (pro přípravu kosmetické masky) na obličej, kupříkladu při akné. 6) Z majoránky samostatně připravujeme především nálev. Samostatná silice bývá rovněţ podávána při dávkování 3 aţ 5 kapek. Při zevním pouţití mŧţeme zesílit koncentraci pouţitím většího mnoţství drogy a delší doby vyluhování. 7) Drogu podáváme samostatně i ve směsích. Chuťově i léčebně je vynikající trojkombinace stejných dílŧ květu vřesu, nati tymiánu a nati majoránky, kterou mŧţeme vyuţívat ve všech indikacích, platných pro jednotlivé součásti směsi. Spasmolytické, karminativní (protikřečové a protinadýmavé) a protizánětlivé účinky drogy je moţno posílit kombinací s kmínem, fenyklem, anýzem, římským kmínem, koriandrem, badyánem nebo levandulí. Obklady na obličej při akné připravujeme zejména ze směsi majoránky a slézu v poměru 2:1. Droga nemá ţádné neţádoucí účinky ani kontraindikace, ale při předávkování mŧţe dojít k podráţdění sliznic (jako nakonec u všech siličných drog), zejména sliznic ţaludku a obecně trávicího ústrojí, případně i k bolestem hlavy. 8) Silicí mŧţeme parfémovat měsíčkovou mast, čímţ nevylepšíme jen aromatickou vlastnost masti, ale i její antiseptické a hojivé vlastnosti. Taková mast je pak vhodná zejména na ošetřování zevně dostupných sliznic, například nosních, ústních, poševních atd. 9) Majoránka, ač spíše známá jako koření, má i v homeopatii své místo. Základní surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvá kvetoucí nať, trhaná nejlépe na začátku květu před polednem. Nať se ihned zpracovává po předchozím podrcení podle §2 nebo 3 (podle obsahu vody) lihem 70%. Základní esence se pak ředí lihem 30% aţ na potenci D3. V té se pak také uţívá, ale i v potenci D2, obecně
3krát denně 8 kapek, před jídlem, maximálně po dobu 2 měsícŧ. Uţívá se podobně jako v alopatii, ale hlavně při onemocněních slinivky, při nerovnováze ţaludečních kyselin, při nervovém rozladění, při křečovitých projevech apod. 10) Zkušenosti s léčbou majoránkou jsou rozsáhlé, lidově se pouţívá na léčení neobyčejně široké palety potíţí. Při pásovém oparu si připravíme 1 čajovou lţičku majoránky a šalvěje, přelijeme ji 1 šálkem vařící vody a přikryté necháme 10 minut vyluhovat. Pak vše přecedíme a pijeme 3 šálky denně, před jídlem. Majoránkové víno se uţívá proti tlaku a pocitŧm úzkosti v prsou, pro vylepšení spaní při celkovém zneklidnění apod. Do láhve suchého bílého vína dáme 50 gramŧ čerstvé majoránky, láhev uzavřeme a na 10 dní uloţíme do temna a tepla. Pak jemně přecedíme a láhev uloţíme do temna a chladna. Denně pijeme po večeři 1 vinnou odlivku. Při depresích pŧsobí dobře směs majoránky a sporýše lékařského. 2 čajové lţičky směsi (1:1) přelijeme šálkem vařící vody a necháme 10 minut vyluhovat. Pak přecedíme a pijeme 1 šálek po kaţdém jídle. Při menstruačních bolestech si připravíme po 1 zarovnané lţíci lipového květu, majoránky a listŧ yzopu, přelijeme šálkem vařící vody a necháme 5 minut stát. Ráno a večer pijeme šálek, a to vţdy 2 dny před očekávanou menstruací. Proti únavě pŧsobí silně koupel s majoránkou. Nálev pro koupel se připravuje ze 2 aţ 3 hrstí majoránky, které se dají do 2 aţ 3 litrŧ vody, pomalu se na mírném ohni přivedou k bodu varu a 10 aţ 15 minut vaří na nejmenším moţném ohni. Pak se vše přecedí a vlije do vany s vodou. Uzliny v prsou, stejně jako otoky ţláz změkčuje šťáva z čerstvých listŧ majoránky. Postiţená místa se šťávou namaţou a teple obloţí, a to několikrát denně.
MALINÍK MALINÍK OBECNÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) RUBUS IDAEUS L. Ostruţina malina (s) e Himbeere (n) Raspberry (a) Ronce framboisier (f) Frambueso (š)
1) Maliník obecný je keř, dorŧstající výšky přes 1 metr. Vedle loňských, zdřevnatělých, květonosných výhonkŧ, vyhání maliník i prutovité neplodné výhonky, které další rok zdřevnatí, vyţenou květonosné větévky a po dozrání plodŧ zaniknou. Listy jsou zpeřeně tří aţ pětičetné, nejspodnější bývají i sedmičetné. Skládají se z vejčitých, pilovitých, sytě zelených lístkŧ, které jsou na rubu světlé a plstnaté. Květy vyráţejí v úţlabních, ničích, sloţitých hroznech. Květ je bílý a má pět korunních lístkŧ. Plodem je malina – krátce chlupatá peckovička. Při zralosti se odděluje celý sloţitý plod od suchého kuţelovitého lŧţka. Kvete od května do srpna. Kořeny má maliník plazivé, umístěné vodorovně. 2) Hojný výskyt maliníku pozorujeme na lesních mýtinách, paloucích, při lesních cestách v níţinách i horách, avšak vţdy na prosluněných místech. 3) Předmětem sběru pro potravinářské účely jsou maliny (Fructus rubi idaei), pro léčivé účely sbíráme především list (Folium rubi idaei), nejlépe v květnu a červnu kolem desáté hodiny dopolední. 4) Listová droga obsahuje třísloviny, organické kyseliny, flavony a minerální látky. V plodech je především kyselina citrónová, kyselina jablečná, mravenčí, askorbová, cukry, antokyanový glykosid kyanidin, pektiny, slizy, guma, aldehydy, inosit a další látky. 5) Droga má mírně adstringentní (svíravý) účinek, který mŧţe napomoci při zánětech v ústní dutině, při prŧjmech apod. Spasmolytické, tedy křeče tlumící pŧsobení lze vyuţít zejména v gynekologii, například při menstruačních bolestech. Plody mají účinky potopudné a tlumí horečky. Pouţívají se jako korigens vŧně a chuti některých čajovin a jako výţivná a zdravá pochoutka pro rekonvalescenty. 6) Listovou drogu připravujeme formou nálevu nebo asi 1 minutu vařeného odvaru. Plody zpracováváme většinou na sirup, ovocnou šťávu nebo na dţem. Mŧţeme je podávat i sušené, dávkování není stanoveno. 7) Listovou drogu pro slabý účinek samostatně prakticky nepodáváme. Obě drogy lze však bez jakýchkoli problémŧ míchat do směsí. Aplikace nemá kontraindikaci (snad s výjimkou plodŧ) a nejsou známy ani neţádoucí účinky. Droga je naopak pokládána za indiferentní a je doporučována na přípravu tzv. domácích čajŧ, které pijí i lidé bez léčebných ambicí, podobně jako je tomu u ostruţiny. 8) Abychom zlepšili organoleptické (chuťové, vjemové) vlastnosti tzv. domácích čajŧ, doporučujeme jejich listové sloţky fermentovat, coţ lze v domácnosti dělat třeba takto: Čerstvě utrţené listy necháme nejprve ve slabé vrstvě rozloţeny na prostěradle 12 aţ 24 hodin zavadnout. Pak je lehce převálíme kuchyňským válečkem, abychom narušili ţilnatinu a aby listy pustily šťávu. Rostlinný materiál překryjeme druhým prostěradlem, přes něj dáme igelit, abychom zabránili přístupu vzduchu, a vše plošně zatíţíme. Materiál se zahřeje, zapaří a zčerná. Za dalších 24 aţ 48 hodin je fermentace hotova. Odstraníme zatíţení, igelit i vrchní prostěradlo a materiál na spodním prostěradle natřepeme, provzdušníme a dosušíme. Časové rozpětí určujeme podle počasí a okolní teploty. Nejsme-li si jisti, jak proces probíhá, jednoduše zátěţ nadzvedneme a sáhneme si na fermentovaný materiál. Pokud by se
nám zdál příliš horký, fermentaci ukončíme nebo ji krátkým provzdušněním zpomalíme či zkrátíme. Fermentovat mŧţeme téměř kaţdou listovou drogu, ale fermentujeme především drogy s obsahem tříslovin. Pamatujme, ţe fermentací se zvýrazní chuťové vlastnosti nápoje z drogy připraveného, avšak zbytečně se ztrácejí léčivé účinky drogy, s výjimkou těch, u kterých očekáváme především vliv tříslovin. Typickým příkladem je černý čaj, jehoţ černou, tedy fermentovanou verzi, denně pijeme, aniţ bychom si blíţe uvědomovali, ţe zelený čaj nefermentovaný patří k výborným přírodním léčivŧm a fytopreventivŧm. 9) Pro účely homeopatické se maliník obecně nevyuţívá, a to je škoda, protoţe je stejně jako alopatická droga velmi vhodnou přísadou do rŧzných směsí, především tam, kde je pestrost bylinné směsi malá. Základní drogou je čerstvý list, který se nakrájí nadrobno a zpracovává podle §2 lihem 80%. Základní esence se ředí lihem 30% na potenci D2. V té se také obecně pouţívá, při dávkování 3krát denně 10 kapek, před jídlem, a to bez časového omezení. Nejvíce se pouţívá v rŧzných směsích, ale především proti horečnatým stavŧm, do močopudných a ţlučopudných čajŧ apod. 10) Jen málo se ví, ţe například při nechutenství nám postačí před obědem a večeří sníst menší porci čerstvých malin. Při slabosti močového měchýře si připravíme 15 gramŧ listu maliníku, vloţíme do 0,5 litru studené vody, přivedeme k varu a 5 minut na mírném ohni vaříme. Pak stáhneme a necháme 10 minut vyluhovat. Pijeme ráno, v poledne a odpoledne do sedmnácté hodiny vţdy 1 šálek. Malinové víno se doporučuje pít při chřipce a kataru prŧdušek. Víno sladíme kandovaným cukrem a pijeme teplé.
MANDLOŇ MANDLOŇ OBECNÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) AMYGDALUS COMMUNIS L. Mandloň obyčajná (s) r Mandelbaum (n) Almond (a) Amandier cummun (f) Almendra (š)
1) Mandloň obecná je keř nebo stromek, dorŧstající výšky aţ 10 metrŧ. Má načervenalé větve, u planě rostoucích jedincŧ obyčejně s trny, které u kultivovaných odrŧd chybí. Listy jsou jednoduché, střídavé, sloţené, krátce řapíkaté, opadavé, nedělené, s lysými, podlouhle kopinatými čepelemi, vroubkovaně pilovité, koţovité, lesklé, tmavozelené. Květy jsou oboupohlavní, rostou obyčejně po dvou. Korunní lístky jsou špinavě bílé aţ narŧţovělé, s tmavšími ţilkami. Plodem je peckovice s jednou, řidčeji se dvěma peckami. Vnější oplodí peckovice je zelenavé aţ šedozelené, sametově plstnaté. Střední oplodí je koţovité, neduţnaté, v době zralosti pukající podélnou trhlinou. Vnitřní oplodí je světle hnědé. Skořicově hnědá semena jsou v kuchyni dobře známá jako neloupané mandle. 2) Mandloň je domovem v Malé Asii, hojně pěstovaná v příhodných podmínkách po celém světě. U nás se pěstuje na Znojemsku, Litoměřicku, ojediněle zplaňuje. 3) Pouţívanou částí jsou mandle (Semen amygdali) a mandlový olej (Oleum amygdali). 4) Mandle obsahují velké mnoţství oleje, bílkoviny, cukry, pryskyřičné a gumovité látky, vitamín E, enzymy. V hořkých mandlích nacházíme glykosid amygdalin, který se štěpí emulsinem na glukózu a benzaldehydcyanhydrin, jehoţ štěpení pokračuje dále aţ ke konečným sloţkám benzaldehydu a kyanovodíku. Sladké mandle obsahují výše uvedené látky v zanedbatelném mnoţství, takţe po jejich poţití se kyanovodík prakticky neuvolňuje, a nebezpečí otravy proto nehrozí. 5) V oficiální medicíně se někdy pouţívá tzv. hořkomandlová voda (Aqua amygdalarum amarum), zejména do přípravkŧ tlumících dráţdění ke kašli; v současnosti se však vyrábí převáţně synteticky. Přírodní léčitelství vyuţívá především sladké mandle, a to hlavně jako dlouhodobou prevenci proti nádorovým onemocněním. V takovém případě podáváme 3 aţ 4 sladké mandle denně. Uţ klasickým je starý Matthioliho recept proti suchému kašli: Oloupané sladké mandle rozmixujeme s trochou smetany a přisladíme medem. Uţíváme po čajových lţičkách několikrát denně. Ţvýkání sladkých mandlí tlumí bolesti dásní. Hodnotným prostředkem je mandlový olej, který výrazně zmírňuje všechna podráţdění trávicího ústrojí, od úst aţ po konečník. Vhodný je při bronchitidě, zánětech močových cest a zevně především při úporném svědění a zánětech pokoţky. Mandlový olej a kaši z drcených mandlí mŧţeme pouţít také jako výborné kosmetikum, například pro zjemnění pleti obličeje apod. 6) Dávkování sladkých mandlí není nijak omezeno. Mandlový olej podáváme vnitřně po mocca lţičkách aţ po lţičky čajové, zevně pak podle potřeby. 71 Toxicita hořkých mandlí je značná, a proto je třeba zachovávat maximální opatrnost. Nejde ani tak o jejich aplikaci jako léku, ale o konzumaci plodŧ ze zvědavosti. Za smrtelnou dávku se povaţuje asi 1 mg kyanovodíku na 1 kg tělesné hmotnosti člověka, coţ by odpovídalo u 80 kg těţkého muţe asi 90 kusŧm mandlí. Mnohem citlivější jsou však děti, váţné otravy byly zaznamenány jiţ po poţití 10
kusŧ. 8) Mandlové mléko připravíme tak, ţe 60 g spařených a oloupaných sladkých mandlí rozmixujeme se stejným mnoţstvím surového ţlutého cukru a vše rozmícháme v 1 litru destilované vody. Mléko pŧsobí jako posilující prostředek, dále jako mírné afrodisiakum a také pro tlumení kašle. Zároveň léčí sliznice, se kterými přijde do styku. 9) U nás je homeopatická tinktura z mandlí prakticky neznámá. Připravuje se ze zralých, loupaných a nejlépe i pomletých hořkých mandlí. Mandle se zpracovávají podle §4 lihem 90%. Základní esence se ředí aţ do potence D12 lihem 40%. Tinktura se uţívá v potencích D6, D8, D10 a D12. Obecně se uţívá potence D8 a D10 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle. Uţívá se především při úplavici, zaţívacích potíţích, epileptických stavech a potíţích s dýchacími cestami apod. 10) Na suchou pokoţku doporučujeme tzv. mandlové mléko podle tohoto receptu: Třicet aţ čtyřicet gramŧ sladkých mandlí přelijeme vařící vodou a po krátkém stání oloupeme, jemně pomeleme, dáme do skleněné nebo porcelánové misky a za stálého míchání podléváme 0,25 litrem plnotučného mléka. Na noc pak dáme do chladničky. Příští den přes kousek gázy přecedíme a dobře vymačkáme. Mléko nalijeme do čistě vymyté lahvičky a pokud moţno brzy spotřebujeme. Zbytek mandlí – mandlovou pastu – mŧţeme smíchat s tvarohem nebo smetanou a pouţít jako pleťovou masku. Na tváři ji necháme 20 minut účinkovat a pak opláchneme čistou vodou. Při chudokrevnosti (anémii) je dobrá pravidelná konzumace sladkých mandlí a lískových oříškŧ, protoţe obsahují větší mnoţství ţeleza, ale i další doplňující látky nutné pro tvorbu hemoglobinu. Pro krásnou pleť se pouţívá vřesového oleje: Třicet gramŧ vřesových květŧ naloţíme do 0,25 litru sladkého mandlového oleje v hnědé láhvi a necháme 2 týdny dobře uzavřené vyluhovat. Pak přes gázu přecedíme a dáme znovu do láhve. Večer po umytí jemným poklepem olej na pokoţku naneseme a vmasírujeme. Pro krásné nehty pravidelně provádíme jejich masáţ sladkým mandlovým olejem. Vynikající olej na zušlechtění rukou získáme, smícháme-li 1 polévkovou lţíci čerstvé petrţelové šťávy a 1 polévkovou lţíci sladkého mandlového oleje. Olej jemně vtíráme do pokoţky rukou.
MAŘINKA VONNÁ SVÍZEL VONNÝ Čeleď mořenovitých (Rubiaceae) GALIUM ODORATUM /L./ Scop. Lipkavec marinkový (s) r Waldmeister (n) Sweet WoodrufT (a) Asp’rule odorante (f) Asperilla odorosa (š)
1) Mařinka vonná je trvalka s oboupohlavními květy. Asi 30 cm vysoká, čtyřhranná, hladká lodyha je rozvětvená jen nahoře. Listy má podlouhle kopinaté, přisedlé, uspořádané v přeslenu, celokrajné, na okraji poněkud zdrsnělé. Drobné bílé květy příjemné vŧně jsou uspořádány do koncových vrcholíkŧ. Plodem jsou kulovité dvounaţky s hákovitými štětinkami. Podzemní částí rostliny je plazivý, členitý oddenek. 2) Mařinka je velmi rozšířena, roste především ve stinných, hlavně habrových a bukových lesích. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba matrisylvae /asperulae/), sbíraná na začátku květu v květnu (odtud plyne také její název májová bylina), nejlépe kolem poledne. 4) Droga obsahuje kumarínový glykosid, ze kterého se pŧsobením enzymŧ uvolňuje kumarín. Dále zde nalézáme glykosid asperulosid, třísloviny, hořčiny, organické kyseliny, vitamín C, silici, amid kyseliny nikotinové a řadu dalších látek. 5) Mařinka poskytuje drogu s poměrně silným sedativním účinkem, ale mimoto její účinek spočívá i ve sniţování krevní sráţlivosti. Tím vlastně zabraňuje tvorbě trombŧ, ale její pŧsobení není tak silné jako u komonice. Pŧsobí i spasmolyticky a protizánětlivě. 6) Podle německého lékopisu DAB 6 je prŧměrné dávkování drogy 1 gram na šálek nálevu. V pediatrické a geriatrické praxi lze doporučit podávání 5% nálevu. 7) Samostatně podáváme drogu spíše výjimečně, většinou ji zařazujeme do směsí, čímţ se předchází moţným potíţím. Jinak je mařinka určena pouze pro krátkodobé podávání. Při jednorázovém překročení dávky se mŧţe dostavit silná bolest hlavy, závrať i nutkání k dávení. Při dlouhodobém podávání je ohroţen jaterní parenchym. Mařinka je dobrým lékem, ale její potravinářské vyuţívání, například formou rŧzných nápojŧ, je nutné dobře uváţit. Jejich zhotovování bez patřičné zkušenosti nedoporučujeme. 8) Pro vylepšení cirkulace a odtoku ţilní krve je vhodná následující čajovina: nať mařinky 100 g nať routy vonné 50 g květ černého bezu 50 g květ vřesu 25 g nať řepíku 25 g Podáváme formou bylinářského čaje, obyčejně v mnoţství 0,5 litru (ţeny) a 0,6 litru (muţi), 6 dnŧ v týdnu. 9) Mařinka vonná je v homeopatii dávno uţívanou bylinou a období její slávy se střídá s obdobím jakéhosi úpadku. Je to ovšem chyba, protoţe právě homeopatické zpracování ji činí dobře vyuţitelnou. Základní surovinou je čerstvá nať bezprostředně před květem, sbíraná brzy ráno do deváté hodiny. Zpracovává se podle §1 lihem 80%. Základní esence se pak ředí lihem 30% do potence D3. Obecně se uţívá v potenci D2 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Uţívá se ale maximálně 6 týdnŧ, pak je nutná přestávka. Tinkturu pouţíváme hlavně jako sedativum při předráţděnosti, pro nenásilné ředění krve, při nespavosti dospělých i dětí, ale také na obklady, koupele apod.
10) Málo se ví, ţe mařinka byla významnou magickou rostlinou. Nošena v koţeném sáčku měla chránit před veškerým zlem, a jako rostlina Martova chránila také před střelnou, bodnou i sečnou zbraní. Ale jaký je vlastně rozdíl mezi rostlinou magickou a léčivou? U národŧ Severní Ameriky znamená magická vţdy léčivou a naopak. Mařinku ctilo mnoho národŧ; v Německu ji jistě ne bezdŧvodně nazývají Waldmeister, tedy Pán lesa. Proti vrásčité pokoţce se s oblibou uţívá roztok: Jedna aţ dvě polévkové lţíce mařinky přelijeme 1 šálkem studené vody, necháme 1/2 hodiny stát a pak necháme pomalu přejít varem. Odstavíme a necháme 15 minut vyluhovat. Přecedíme a pouţíváme jako obličejovou vodu. Při nervových křečích přelijeme 1 vrchovatou čajovou lţičku natě šálkem vařící vody a 5 minut necháme vyluhovat. Přecedíme a pijeme podle potřeby, ale ne více neţ 2 šálky denně. Těhotné ţeny by ji neměly uţívat. Obklady z čerstvé pomačkané natě pomáhají proti bolestem hlavy, pokud je přikládáme na čelo, proti horečnatým otokŧm, ale pŧsobí i na vředy a rány. Jako prostředek pro čistění krve doporučujeme následující směs: Stejné mnoţství mařinky, tymiánu, jahodového listu a malinového listu promícháme. Nálev připravíme ze 2 čajových lţiček směsi na 0,25 litru vody. Pijeme 3krát denně, před jídlem. Na tzv. májový truňk je více receptŧ, ale nejjednodušší je asi následující: Třicet gramŧ čerstvé kvetoucí mařinky dáme do 0,7 litru červeného vína a necháme 12 dnŧ v teple macerovat. Pak přecedíme a nalijeme zpět do láhve, ale uloţíme na chladném místě. Pijeme denně 1 skleničku, nejlépe ráno před snídaní.
MAŘÍ LIST MAŘÍ LIST BALŠÁMOVÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) BALSAMITA MAJOR Desf. Marolist väčší (s) r Marien-Balsam (n) Cost (a) Tanaisie commune (f) Balsamita (š)
1) Maří list balšámový je trvalka dříve nazývaná kopretina maří nebo kopretina maří list (Chrysanthemum balsamita /L. /Baill.). Má výběţkatý plazivý oddenek s přímou, aţ 1 metr vysokou lodyhou, nahoře bohatě větvenou. Listy jsou střídavé, poněkud koţovité. Dolní listy jsou řapíkaté, na bázi nedělené, vroubkovaně zubaté, podlouhlé. Horní listy jsou podstatně menší. Květenství je sloţeno do bohatého chocholíku s 10 aţ 60 úbory. Terčové lŧţko je ţluté, jazýčkové lístky květŧ bílé, někdy chybějí. Plodem jsou naţky. Celá rostlina příjemně a pronikavě voní. 2) Rostlina pochází z Malé Asie, občas se pěstuje na zahradách, někdy i zplaňuje. 3) Drogou jsou především velké spodní listy (Folium balsamitae), řidčeji celá nať (Herba balsamitae). 4) Droga obsahuje pronikavě vonící silici s karvonem, třísloviny, hořčiny, kafr, pryskyřice, kyselinu tannovou, mastné substance, kaučuk aj. Bylina je poměrně málo probádána. 5) Listy nebo nať pouţíváme jako ţlučopudný prostředek, vhodný k léčbě dyskinézí a jiných ţlučníkových potíţí, včetně ţlučových kamenŧ. Droga pŧsobí také proti nadýmání, je močopudná, dezinfikuje zaţívací ústrojí a má účinek spasmolytický. Zvyšuje tvorbu mléka u kojících matek, pomáhá při bronchitidě a znamenitě uklidňuje. Je dobrým léčivem cévním, protoţe příznivě ovlivňuje kvalitu cévních stěn, které jsou po léčbě pruţnější a pevnější. Zajímavé je, ţe ani po pečlivém prŧzkumu nebyl zjištěn mechanismus této vlastnosti. 6) Drogu připravujeme především formou nálevu. Při střevních poruchách lze doporučit aplikaci formou léčebného klyzmatu. Výborným léčivem je podle zkušeností tzv. maří olej, jehoţ příprava je uvedena v obecné části 1. dílu. Tento olej poslouţí k masáţím, resp. ke vtírání do pokoţky, při bolestech kloubŧ, při břišních křečích, při svalových bolestech apod. 7) Maří list je bylinou, vhodnou pro samostatné podávání, ale i pro aplikaci ve směsích. Neobsahuje jedovatý tujon jako jiné příbuzné byliny, takţe nejsou známy ţádné váţnější neţádoucí účinky ani kontraindikace. Mŧţe se podávat i v těhotenství a při kojení. Přesto ale nepovaţujeme dlouhodobé podávání za vhodné, takţe léčba by neměla přesáhnout dobu 2 měsícŧ. 8) Vpravdě mistrovskou bylinou je maří list pro léčbu hemoroidŧ. Při této léčbě kombinujeme léčbu pitnou s léčbou pomocí sedacích koupelí. Na jednu sedací koupel vezmeme 10 litrŧ vody a 5 aţ 10 polévkových lţic drogy. Mŧţeme ale pouţívat i čerstvé listy; do vody dáváme asi 10 čerstvých spodních listŧ. 9) Bylina není v homeopatii známá, zřejmě není její pouţití v homeopatii ani ţádoucí. U této byliny hraje totiţ velikou roli její aromatická sloţka, často převaţuje účinnost byliny čerstvé. A právě homeopatickým zpracováním se tato sloţka téměř úplně ztrácí, nehledě na to, ţe je tato bylina v současné době téměř neznámá, coţ je škoda. 10) Maří list byl dříve uţíván nejen v léčitelství, ale i v kuchyni, tam má právě aromatická sloţka rozhodující roli. Z toho také vyplývá, ţe se z velké části uţívala sušená, a to jako léčivka, jako kuchyňské koření a dokonce i ke zvláštním účelŧm. Například sušené listy byliny
byly uţívány pro aromatizaci prádla, prádelníkŧ, menších místností a dokonce jako záloţky do modlitebních kníţek vznešených dam a královen.Jako koření se uţívá sušený list, sušený jako čerstvě zelený. Po usušení se ihned rozmělní na prášek a skladuje v tmavé láhvi, vzduchotěsně uzavřené. Nesmí se pouţít láhev z umělé hmoty. Koření se uţívá k pečení jehněčího masa, do masových náplní, do salátŧ, ale také do ovocných polévek. Koření je velice silné, proto je třeba dávkovat ho velice opatrně, například dávka na špičku kulatého noţe stačí pro celou rodinu. Jinak se mohou čerstvým listem ošetřit i rány, odřeniny, otoky, bodnutí hmyzem nebo jen zanícená pokoţka. List se musí předem trochu podrtit. Čerstvý i sušený list pŧsobí, především formou nálevu v mnoţství 1 čajové lţičky na šálek vody, na játra, ale i na slezinu, coţ samo o sobě stačí na to, aby bylo pěstování byliny obnoveno. Soudíme, ţe vlastnosti byliny nejsou zdaleka prozkoumány a ţe tedy patří k bylinám budoucnosti. Uvedeme si alespoň jeden konkrétní recept například na ţlučníkový čaj: nať mařího listu 100 g nať řepíku 50 g nať jablečníku 50 g nať třezalky 25 g květ měsíčku 25 g Ze směsi uděláme nálev, 1 polévková lţíce na 0,25 litru vody, který pijeme 3krát denně, před jídlem.
MÁČKA MÁČKA LADNÍ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) ERYNGIUM CAMPESTRE L. Kotúč polný (s) r Feld-Mannstreu (n) Field Holly (a) Panicaut camp’tre (f) Cardo corredor (š)
1} Máčka ladní je trvalka, vytvářející obyčejně kulovitou strukturu. Má světlou, šedozelenou barvu, listy bohatě vykrojované. Květenství kulovitě chocholičnaté, větve vidlanovitě větvené, strboulovité okolíky dlouze stopkaté, kulovité, korunní plátky bílé aţ nazelenalé, plody obvejčité, hustě šupinaté. 2) Máčka je suchomilná, dekorativní rostlina, nepříliš hojná. U nás roste ještě zcela ojediněle máčka plocholistá (Eryngium pianum L.), která je typická pro suchomilnou květenu Balkánu. Má krásně namodralou barvu. Na Slovensku roste na Šíravě v okolí přehrady. 3) Předmětem sběru je nať (Herba eryngii), sbíraná začátkem léta, nejlépe mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. Sbírá se i kořen (Radix eryngii), který se vykopává na jaře, ve stejném čase jako nať. 4) Droga je málo prozkoumána, obsahuje třísloviny, silici, saponiny, inulin, éterický olej, sacharózu, kaučuk, flavonoidy, organické kyseliny a zřejmě i stopy neznámého alkaloidu a glykosidu a solí. 5) Droga má v mnoha směrech velmi frapantní účinky. Je výborným prostředkem podporujícím vykašlávání, a to i v těţkých stavech, je výrazně močopudná a patří mezi byliny, které výrazně sniţují soudrţnost močových kamenŧ. To pochopitelně přispívá k jejich rozpadu a následnému odchodu přirozenou cestou. Droga má v močových cestách i protizánětlivé účinky, a to nejen v močovodech a močovém měchýři, ale také v prostatě, přičemţ ovšem hypertrofii prostaty u starých muţŧ příliš neovlivňuje. Uplatňuje se také jako dobré afrodisiakum. Ne nadarmo ji na slovenských kopaninách říkají „muţská viera“ a na valašských „muţská touha“ nebo „muţská pýcha“. Pŧsobí ovšem také jako stimulans slabé nebo nepravidelné menstruace. 6) Droga se připravuje nejčastěji formou nálevu, který je podáván v obvyklých dávkách. Jako muţské afrodisiakum se osvědčila především forma bylinného vína, připravená z odrŧdy ryzlink. V léčbě bronchitidy se plně osvědčila rovněţ forma bylinného balzámu, v gynekologických indikacích pouţíváme také homeopatickou přípravu čaje podle Kloudy v potenci U6 aţ U9. 7) Drogu mŧţeme s úspěchem podávat samostatně i ve směsích. V urologii volíme kombinaci se zlatobýlem, kořenem jehlice a s rŧznými rdesny. V léčbě plicních potíţí se osvědčila kombinace s jitrocelem, kořenem proskurníku, se slézem, yzopem a bazalkou. V gynekologii dáváme přednost kombinaci s kontryhelem, květem měsíčku a listem šalvěje, případně i chmelem. Při obvyklém dávkování nejsou ţádné kontraindikace léčby máčkou a nejsou známy ani váţnější neţádoucí účinky. Opatrnosti je zapotřebí v těhotenství a při kojení, kdy bychom drogu měli podávat jen ve směsích a ne dlouhodobě. 8) „Pánské“ víno připravujeme formou vinného macerátu. V našich podmínkách uţíváme veltlínské zelené nebo neuburgské. V 1 litru sudového, nekonzervovaného vína macerujeme 60 g nati nebo kořene máčky, 50 g listu rozmarýny a 10 aţ 15 g koření hřebíčku. Necháme 10 dní macerovat. Uţívá se jen jednorázově následujícím zpŧsobem: Dávka činí 0,5 aţ 1 dcl asi pŧl hodiny před potřebou a pak těsně před ní znovu stejnou dávku, v
ţádném případě více. 9) V homeopatii se uţívá méně, ale jsou určité oblasti, kde je velmi uţitečné ji pouţívat – především oblast močových a pohlavních orgánŧ. Základní surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvá kvetoucí nať bez kořene. Nať se trhá nejlépe odpoledne kolem čtrnácté hodiny, pak se podrtí a zpracovává podle §3 lihem 80%. Do potence D4 se ředí lihem 30%. Obecné uţívání v potenci D4 je 3krát denně 9 kapek 14 dnŧ před jídlem a pak 3krát denně 10 kapek před jídlem, po dobu 1 měsíce. Uţívá se na všechny potíţe močových cest, při močových kamenech, při potíţích s pohlavními orgány (hlavně u muţŧ) a na některá koţní onemocnění, jejichţ příčinou jsou ledviny. Speciální homeopatická tinktura pro muţe se dělá z kulovitého zakončení kořene máčky. Pro tuto část kořene je vhodné máčku pěstovat v kbelíku nebo podobné nádobě, aby bylo moţno zakončení snadno získat. Jinak se většinou nenajde, protoţe tenoučký kořen se v kamenité pŧdě utrhne. Tento zajímavý útvar se očistí, podrtí a zpracuje podle §4 lihem 90%. Dále se ředí lihem 40% do ředění D5. Obecně se uţívá v ředění D4, s dávkováním 3krát denně 7 kapek, ale nejdéle 7 dní. Uţívá-li se jako muţské afrodisiakum, je třeba přesně dodrţovat dávky. 10) Na Valašsku byla máčka nazývána „muţská pýcha“ nebo „muţská touha“, a zřejmě proto uţ tady není k nalezení. I německý název „Mannstreu“ – muţská věrnost mluví jasně o pouţívání byliny. Roste i v Americe a od pradávna se pouţívá americký druh máčky (Eryngium yuccifolium Michx.), která byla ještě v 18. století obřadní bylinou Indiánŧ kmene Chickasawŧ. Šamani z byliny připravovali hořký čaj, který byl součástí obřadu při vítání hostí. James Adair popisuje, jak jednou viděl šamana tohoto kmene, jak rozţvýkal kousek kořene této máčky, dýchl do dlaní a pak vzal bez jakékoli újmy do ruky chřestýše. Pŧvodní americký název je také „přemoţitel chřestýšŧ“. Kořen máčky se pouţíval jako protijed hadímu uštknutí i jako lék na venerické choroby, ale také jako diuretikum, stimulans a prostředek proti impotenci (coţ je také dŧkazem příbuznosti máček). Během 20. století bylina upadla v zapomenutí, protoţe není „vědecky“ probádána, i kdyţ vědci 19. století s ní hojně experimentovali, a dá se říci, ţe úspěšně.
MÁK MÁK SETÝ Čeleď makovitých (Papaveraceae) PAPAVER SOMNIFERUM L. Mak siatý (s) r Schlafmohn (n) Opium Poppy (a) Pavot somnifére (f) Amapola acut (š)
1) Mák setý je jednoletá rostlina, dorŧstající asi metrové výšky. Její listy jsou ţivě zelené barvy, objímavé, nerovnoměrně zubaté. Lodyha bývá lysá, u některých odrŧd však i chlupatá. Květy jsou jednotlivé, na konci se větví čtyřmi velkými korunními lístky starorŧţové barvy. Barevné odstíny květŧ kolísají podle odrŧd od modrofialové přes rŧţovou aţ po bílou. Plodem jsou typické makovice, neúplně rozdělené na několik oddělení s velkým počtem modročerných, zřídka bílých semen. Kvete v červnu a červenci. 2) Mák je pěstovaná rostlina, jen občas zplaňující. 3) Předmětem sběru mŧţe být nať (Herba papaveris), semeno (Semen papaveris), ale i zralé (Fructus papaveris maturus) a nezralé makovice (Fructus papaveris inmaturus). Zvláštní drogu tvoří opium (Opium crudum), které se sbírá v červnu a červenci nařezáváním nezralých makovic spirálovým řezem, a to ráno. Do večera makovice uroní šťávu, která zhoustne a zaschne; to je vlastně surové opium. V současnosti patří opium mezi látky, jejichţ výroba a zpracování je omezeno zákonem o omamných látkách. Opium se připravuje na kontrolovaných plantáţích z makovic zvlášť vyšlechtěných odrŧd. 4) Všechny části máku, s výjimkou semen, obsahují řadu alkaloidŧ jako morfin, kodein, papaverin, a narkotin, tebain, laudanin, protopin. Dále pryskyřice, tuky, slizy. Semena máku obsahují asi 50% mastného oleje, tvořeného glyceridy kyseliny linolové a řadu dalších látek. 5) Makové drogy mají výrazný účinek protikřečový a dále znecitlivující aţ narkotický. Jejich pŧsobení se bohatě vyuţívá v soudobé medicíně, především v boji proti bolesti, křečím, těţkým prŧjmŧm, těţkému překyselení ţaludu, těţkému kašli a v mnoha jiných váţných onemocněních. 6) Opiový prášek předepisuje lékař na zvláštním tiskopisu v mnoţství 0,05 g pro jednotlivou a 0,2 g pro celodenní dávku. Maximální dávka je 0,15 resp. 0,5 g, opět jako jednotlivá a celodenní. Často se podává také opiová tinktura v jednotlivé dávce 0,5 –1,5 g, resp. v celodenní dávce 2,0 – 5,0 g. Maximální dávky, které se zásadně nesmí překročit, se pouţívá jen zcela výjimečně, obyčejně při infaustních onkologických stavech. Dávkování jednotlivých opiových alkaloidŧ (morfin, papaverin, kodein a další) je přirozeně odlišné a záleţí na jednotlivých továrních specialitách, jakoţ i na tom, zda je lék podáván per os, tedy ústy nebo parenterálně, tedy injekcí. Injekční dávkování musí být niţší, coţ však není záleţitostí našeho herbáře. 7) V přírodoléčebně pojaté fytoterapii makové drogy nepouţíváme, jednak pro jejich prudké a nebezpečné účinky, ale hlavně proto, ţe jejich odborné vyuţití formou továrních specialit je dokonale propracováno. Snad bude vhodné podotknout, ţe případné delší uţívání těchto lékŧ mŧţe vést k návyku – k narkomanii. I malé předávkování mŧţe být nebezpečné. Například u opia se uvádí jako nejmenší toxická dávka 0,02 g a nejmenší smrtelná dávka 0,05 g, ovšem 3 gramy, uţité najednou, patří uţ ke smrtelné dávce. 8) V naší praxi makové drogy nevyuţíváme vŧbec a nelíbí se nám ani občas lidově doporučovaný odvar z makovic určený na zlepšení spánku. Chceme však upozornit na mák jako opomíjenou potravinu. Obsahuje mnoho stopových prvkŧ,
hlavně vápníku, hořčíku, fosforu, draslíku a sodíku, takţe je jako zásadotvorná potravina vhodnou protiváhou naší běţné, většinou kyselé nebo okyselené stravy. 9) Homeopatická Materia Medica nezná pojem mák setý, ale nabízí homeopatický přípravek Opium. Homeopatické Opium aţ do potence D5 včetně patří mezi omamné látky a smí být podáno pouze na zvláštní lékařský předpis. Jeho domácí výrobu a uţívání proto zásadně nedoporučujeme. V lékárnách lze ovšem volně obdrţet vyšší potence, při jejichţ uţívání uţ nehrozí intoxikace, a přitom mají vcelku zajímavé pŧsobení. Homeopatické opium lze doporučit především při poruchách vnímání, při spavosti a strnulosti, celkové zpomalenosti vnímání a při nedostatečných reakcích na vnější podněty. Léčí téţ nedostatečnou citlivost na léky a nemoci, vyvolané strachem a úlekem. Vhodnou počáteční potencí je D6 aţ D9 a podle reakce je vhodné později přejít na potence vyšší aţ o několik řádŧ. Homeopatické opium, stejně jako jiná homeopatika, nemŧţe nemocnému ublíţit, jeho aplikace však má více specifických prvkŧ, neţ je tomu u jiných lékŧ. Proto jeho konkrétní doporučení a dávkování navrhujeme svěřit do rukou zkušeného homeopata. 10) Účinky máku, ať uţ kladné nebo záporné, byly známy jiţ od roku 3 000 př.n.l., kdy jej Sumerové nazývali „rostlinou radosti“. Od roku 300 př.n.l. pouţívali opium Arabové, Řekové i Římané jako sedativum a jako uspávací drogu. Během staletí se droga rozšířila do Persie, Indie, Číny, Evropy i Ameriky. Přinesla lidstvu hodně dobra tím, ţe trpícím ušetřila hrozné bolesti, jiným se ale stala kletbou, kdyţ upadli do jejího vlivu. Nejdŧleţitější sloţka opia, morfin, byla izolována v roce 1803 dvacetiletým německým lékárníkem Friedrichem Wilhelmem Adamem Sertúrnerem. Byl to vŧbec první rostlinný alkaloid, který byl izolován a s nímţ začala cesta hledání, která změnila od základu celou medicínu. Během pŧlstoletí se podařilo izolovat tucty alkaloidŧ, jako například atropin, kofein, kokain a chinin.
MÁK VLČÍ MÁK VLČÍ Čeleď makovitých (Papaveraceae) PAPAVER RHOEAS L. Mak vlčí (s) r Klatschmohn (n) Field Poppy (a) Pavot coquelicot (f) Amapola (š)
1) Mák vlčí je letnička obvykle 20 aţ 110 cm vysoká, s jednoduchou, přímou, obvykle chlupatou lodyhou, jen zřídka větvenou. Dolní listy jsou řapíkaté, horní přisedlé, jednou nebo dvakrát peřenoklané nebo peřenodílné. Koncové květy jsou na dlouhých stopkách, často nicí, o prŧměru aţ 10 cm, mají zelený kalich a čtyři jasně červené korunní plátky. Korunní plátky jsou okrouhlé, o prŧměru 2 aţ 4 cm, červené, na bázi s černou, ale někdy chybějící skvrnou. Kvete od poloviny května do června. Plodem je aţ 1 cm dlouhá makovice. 2) Mák vlčí je běţná plevelní rostlina obvyklá v obilních lánech, příkopech, na rumištích a u polních cest, kde tvoří často velkými červenými plošnými skvrnami zpestření krajiny. 3) Uţitnou částí je květ, resp. okvětní lupínky (Flos rhoeados), méně často i makovičky. 4) K účinným látkám patří především alkaloidy rhoedin, readin a morfin, kyselina oxychelidoninová (meconicová), červená antokyanová barviva (antokyan, antocyanidrin, cyanin, derivát cyanidinu a mecocyanin), sliz, škrob, pryskyřice a další. 5) Droga je vyuţívána především pro tlumení kašle, ale i při angíně, bronchiálním astmatu a akutních katarech prŧdušek. Je vhodná pro děti i pro staré lidi, přičemţ výhodou je její mírně sedativní pŧsobení. Většinou se ale přidává do čajových směsí nejen pro její účinek, ale hlavně pro zlepšení jejich vzhledu. 6) Drogu připravujeme především ve formě nálevu nebo sirupu a dále pak homeopaticky. 7) Podávání květu ať jiţ samostatně ve formě sirupu nebo ve směsích nemá ţádné kontraindikace a nevyskytují se ani váţnější neţádoucí účinky. Velice diskutabilní je lidově občas doporučované podávání odvaru z makoviček. 8) Jako nejvhodnější forma léku se projevil bylinný balzám, ale za současného uţívání kombinace květu vlčího máku s květem rŧţe. Musí být ovšem pouţity jen odrŧdy rŧţí s červenými květy. 9) Vlčí mák obsahuje kromě alkaloidŧ i řadu účinných a uţitečných látek, má velmi specifický účinek a jeho homeopatické zpracování je tedy velmi vhodné, Surovinou pro homeopatické zpracování je květ, který se sbírá vţdy po jednotlivých lístcích směrem nahoru, nejlépe v červenci a srpnu brzy ráno do deváté hodiny. Sbírají se jen tmavě červené lístky a ihned se zpracovávají podle §2 nebo 3 lihem 90%. Základní esence se pak dále ředí lihem 30% na potenci D3. Obecně se pouţívá potence D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Tinktura se uţívá při veškerých obtíţích cest dýchacích, do směsí prsních tinktur, proti kašli, při mírných katarech dýchacích cest atd. Hlavně jako mírné, nejedovaté sedativum a jako základ tinktur pro děti. 10) Vynikající prsní čaj se skládá ze stejných dílŧ vlčího máku, slézu léčivého nebo jiného druhu slézu, ibišku, divizny a lipového květu: Patnáct gramŧ směsi přelijeme 0,5 litrem vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat, přecedíme a přidáme trochu medu. Uţíváme 1 polévkovou lţíci kaţdé 2 hodiny. Prostředek proti kašli a chrapotu nebo také „vlčímákový sirup“: Sto gramŧ čerstvých nebo 20 g sušených květŧ přelijeme 0,25 litru vařící vody, necháme 12
hodin stát, pak hmotu vylisujeme a přidáme do ní 100 g glycerinu a 250 g cukru a svaříme na sirup. Uţíváme 1 polévkovou lţíci několikrát za den.Jako kloktadlo proti kataru hrtanu a kašli se uţívá nálevu z 10 g listŧ vlčího máku a 0,5 litru vody, který přecedíme a kloktáme vícekrát denně. Bylinářka Poloncová z Koštian nad Turcom proslula svou léčbou ekzémŧ červenou barvou. Ekzémy doporučovala obloţit červenou barvou, nejprve lístky vlčího máku, pak lehkým červeným textilem a posléze dokonce i červeným sklem. Na tuto vskutku geniální myšlenku ji přivedl právě vlčí mák, kdyţ v nouzi nejvyšší nějakým vnuknutím začala na velice škaredý a houţevnatý ekzém lepit vepřovým sádlem lístky květu vlčího máku a vystavovat ho slunci. Výsledek byl překvapivě vynikající a proslulá bylinářka nedala na vlčí mák dopustit. Vřele podobný postup doporučujeme. Dobu ozařování volíme podle citlivosti pokoţky a intenzity slunečního svitu, od 15 minut do jedné hodiny denně.
MÁTA KADEŘAVÁ MÁTA KADEŘAVÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) MENTHA CRISPA L. Mata kučeravá (s) e Krauseminze (n) Spearmint (a) Menthe crispée (f) Menta crispa (š)
1) Máta kadeřavá je trvalka s plazivým oddenkem a přímou, větvenou asi pŧl metru vysokou lodyhou. Listy má vstřícné, většinou přisedlé nebo kratičce řapíkaté, vrapaté, podlouhle vejčité, zašpičatělé, na líci jasně a na rubu šedavě zelené, s nápadně vystupující nervaturou. Pyskaté, starorŧţové aţ nafialovělé květy jsou seskupeny do štíhlých, válcovitých klasŧ. Plodem jsou tvrdky. Celá rostlina typicky voní, postrádá však vŧni mentolu, která je pro máty tak typická, neboť tato látka v ní obsaţena není. 2) Máta kadeřavá je pěstovaná bylina, která občas zplaňuje. Rod máta se vyznačuje velkým mnoţství kříţencŧ, vzniklých většinou lidským zásahem, ale i přirozenou cestou. Máta kadeřavá je velmi stará lidová léčivka, od nepaměti zvaná „balšám“. Dnes lze ovšem jen stěţí určit, který „balšám“ je pravý. Někteří autoři obhajují názor, ţe to je máta dlouholistá, poddruh „kadeřavá“ (Mentha longifolia subspecies undulata (Willd.) Briq.), jiní jsou zase toho názoru, ţe to bude máta klasnatá, varianta „kadeřavá“ (Mentha spicata, var. crispata Schrad.). Další odborníci povaţují za „balšám“ dokonce maří list (Balsamita major Desf.), takţe nám nezbývá neţ ponechat vědcŧm jejich spory a vzít na vědomí, ţe obě výše uvedené máty jsou prakticky stejného účinku. 3) Drogou je především list (Folium menthae crispae), nebo i nať (Herba menthae crispae). Sbírají se na počátku květu, v letních měsících, nejlépe kolem desáté hodiny dopoledne. 4) Droga obsahuje silici s karvonem spolu s dalšími látkami bez obsahu mentolu, dále třísloviny, hořčiny, flavony, organické kyseliny a řadu dalších látek. 5) Droga podporuje trávení, činnost ţlučníku a slinivky, tlumí nadýmání a pouţívá se jako vhodné korrigens chutí čajových směsí. V porovnání s podobně pŧsobící mátou peprnou pŧsobí „balšám“ mírněji, mŧţeme říci vyrovnaněji, a při běţném dávkování se neprojevují vedlejší účinky, které často doprovázejí léčbu mátou peprnou. 6) Nejvhodnější lékovou formou je nálev, bylinný balzám, homeopatický čaj (dle Kloudy) ve vyšších potencích U9 aţ U12 a klasická homeopatická tinktura, i kdyţ ta se pro podobnost s tinkturou z máty peprné uţívá málo. Připravujeme a podáváme je běţným zpŧsobem (viz obecná část). Spíše výjimečně lze uţívat i čistou silici, obvykle v dávce 3 aţ 5 kapek pro jednotlivou dávku, eventuálně i tinkturu v dávce maximálně 4 g jednotlivě. 7) Předávkování silicí mŧţe provázet i toxický projev. V přiměřeném dávkování listové drogy však nebudou s terapií spojeny ţádné problémy. Droga je mimořádně vhodná pro podávání samostatné i ve směsích. Pokud nepotřebujeme vyuţívat terapeutické účinky mentolu, dáváme léčebně přednost mátě kadeřavé před mátou peprnou. Je to jednak pro razantní pŧsobení máty peprné a jednak proto, ţe mentol je pro dlouhodobé podávání nevhodný. 8) Univerzální čaj pro podporu činnosti zaţívacího ústrojí, tedy i látkové výměny: květ heřmánku římského 25 g nať máty kadeřavé 100 g
nať řepíku 50 g nať čekanky 50 g nať třezalky 25 g Připravujeme a podáváme jako bylinářský čaj, obvykle asi 0,75 litru (třikrát denně 0,25 litru, před jídlem). 9) Všechny rostliny druhu máta jsou si velice podobné nejen vzhledem, ale i účinkem, i kdyţ se samozřejmě obsahem i pŧsobením poněkud liší. Máta kadeřavá jako prastará léčivá bylina je reprezentantem mát bez mentolu, který se povaţuje pro máty za charakteristický. Surovinou je list čerstvě kvetoucí rostliny, který se trhá na začátku květu, nejlépe kolem poledne. Zpracovává se podle §2 lihem 70% a dále se ředí lihem 40% aţ na potenci D4, která se uţívá v dávkování 3krát denně 10 kapek, před jídlem, maximálně po 4 týdny. V praxi se obyčejně většina lidí zaměří na tinkturu z máty peprné. Ta však často pŧsobí potíţe, takţe paradoxně teprve poté začnou uţívat mátu kadeřavou. 10) Z řady receptur, velice bohaté, uveďme alespoň některé. Na posílení laktace: Vrchovatou čajovou lţičku přelijeme šálkem vařící vody a 5 minut necháme vyluhovat. Přecedíme a pijeme denně 3 aţ 4 šálky, ale poslední nejpozději neţ do 17. hodiny, protoţe hrozí nespavost. Pro desinfekci rukou byl dříve vyráběn spolehlivý bylinný ocet: Po 30 gramech rozmarýny, tymiánu, šalvěje, máty kadeřavé a pelyňku obecného, 1 čajová lţička hřebíčku, 2 strouţky česneku a malá tyčinka skořice. Vše naloţíme a necháme 8 aţ 10 dní macerovat, pak přecedíme, vše dobře vylisujeme, přes papírový filtr profiltrujeme a přidáme 30 g kyseliny octové (z lékárny) pro konzervaci. Skladujeme v láhvi a podle potřeby nalijeme na ruce po jejich umytí. Pro povzbuzení jaterní funkce: Směs máty kadeřavé a hořce, po 1 čajové lţičce od kaţdého přelijeme šálkem vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme po lţičkách přes celý den. Při menstruačních bolestech uklidňuje bolest, ale i křeče následující nálev: Po 1 čajové lţičce máty kadeřavé a meduňky přelijeme šálkem vařící vody a necháme 6 aţ 10 minut vyluhovat. Při obtíţích vypijeme šálek nálevu, nikdy však večer.
MÁTA PEPRNÁ MÁTA PEPRNÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) MENTHA PIPERITA L. Mäta pieporná (s) e Pfefferminze (n) Peppermint (a) Menthe poivrée (f) Menta piperita (š)
1) Máta peprná je trvalka s dřevnatým oddenkem a vysokými, čtyřhrannými, lysými aţ ochlupenými lodyhami, dorŧstajícími výšky aţ 3/4 metru. Všechny listy má dlouze řapíkaté, kopinaté, zubovité, lodyhy nahoře větvené. Lichopřesleny květŧ ve vrcholovém, hustém, podlouhlém lichoklasu, koruny květŧ starorŧţové aţ nafialovělé barvy. Plodem jsou vejčité tvrdky. Celá rostlina voní mentolem. 2) Máta peprná je kříţencem máty vodní a máty klasnaté. V přírodě se vyskytuje spíše výjimečně, obvykle poblíţ míst, kde bývala dříve pěstována. Nejbliţším příbuzným druhem máty peprné je lesní máta dlouholistá (Mentha longifolia L.). 3) Předmětem sběru je především list (Folium menthae piperitae), případně kvetoucí nať (Herba menthae piperitae), sbíraná zpravidla na počátku květu v červnu aţ srpnu, nejlépe kolem desáté hodiny dopoledne. 4) Hlavní účinnou látkou je mentolová silice (s mentolem a jeho estery), dále zde nacházíme menton, sabinen, mentofuran, piperiton a konečně třísloviny, hořčiny a flavonové glykosidy. 5) Účinnost a směr pouţití drogy určuje především mentol svými silnými antiseptickými vlastnostmi. Místním dráţděním citlivých receptorŧ vyvolává pocit chladu, který je schopen překrýt slabší nepříznivé podněty jako například úporné svědění. Tohoto efektu je moţno účelně vyuţít vnitřně i zevně. Droga výrazně tlumí nadýmání a křečovité bolesti v trávicím ústrojí, zlepšuje trávení a příznivě ovlivňuje funkci ţlučníku. Mírně sniţuje krevní tlak a mírně stimuluje centrální nervovou soustavu. Při kataru horních cest dýchacích mŧţeme s úspěchem vyuţít aromaterapii, tedy formu inhalace. Výrazně se osvědčily rovněţ mátové koupele, a to při psychické labilitě, při revmatismu a při některých koţních onemocněních. 6) Běţnou lékovou formou je nálev, osvědčil se i bylinný balzám a Kloudŧv homeopatický čaj v potencích U3 aţ U5. Pokud se provádíme inhalace, neměla by jejich doba překročit 10 minut. Pro mátové koupele není nutná vysoká koncentrace, takţe příprava mŧţe být úsporná. Na koupele rukou nebo nohou postačí obvykle tzv. malá hrst, tedy mnoţství, které se vejde do dlaně bez prstŧ. Běţnou dávkou tinktury je 40 kapek pro jednotlivou dávku, Uţíváme-li koncentrovanou silici, postačí dávka 3 aţ 5 kapek, doporučujeme však raději silici předem ředit destilovanou vodou. 7) Máta peprná je tedy naprosto nevhodná pro dlouhodobé uţívání, zvláště pak při podávání vyšších dávek. Pŧsobí totiţ jako mírné celkové anestetikum, ale tato jinak kladná vlastnost se posléze projevuje poklesem citlivosti organismu vŧči jemnému pŧsobení bylin. Z tohoto dŧvodu doporučujeme mátu peprnou míchat především do směsí. Při předávkování se mohou totiţ objevit toxické projevy provázené vznikem pocitu ošklivosti, celkovou ochablostí a křečemi. Moţný je rovněţ vznik alergie na mentol, která mŧţe mít i velmi bouřlivý prŧběh. Zvláště děti jsou na mentol velmi citlivé. 8) Arabové velmi rádi pijí pro povzbuzení pravý zelený čaj s příměsí 5% máty peprné. Na udrţení tělesné kondice doporučoval světoznámý Maurice Messegué závodníkŧm Tour de France popíjení nálevu, připraveného ze 6 špetek máty a ze 3
špetek listu rozmarýnu na 1 litr čaje. Špetka je mnoţství, které mŧţeme uchopit třemi prsty. Stejný autor měl velké úspěchy v boji proti frigiditě a impotenci se směsí 2 špetek máty peprné a 1 špetky saturejky na sklenici bílého vinného střiku, podávanou formou nálevu. 9) Máta peprná jako téměř nejčastěji uţívaná léčivá bylina slouţí i pro výrobu homeopatických přípravkŧ, které jsou nakonec v mnoha případech vhodnější svou menší razancí účinku. Surovinou pro homeopatické zpracování je list kvetoucí rostliny. List se trhá nejlépe dopoledne mezi desátou a jedenáctou hodinou a zpracovává podle §2 nebo 3 (podle obsahu vody) lihem 80%. Základní esence se pak ředí lihem 40% do potence D3. Obecně se uţívá potence D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, po dobu 7 týdnŧ. Uţíváme ji hlavně při potíţích, kde máta jako taková pomáhá, ale nemŧţe být pouţívána samostatně, tedy při nadýmání, zaţívacích potíţích, křečích v zaţívacím traktu, ale také pro zlepšení funkce ţlučníku. 10) Máta peprná má obrovský rozsah pouţití, a proto vybíráme jen několik zajímavých návodŧ: Zápach z úst odstraníme směsí máty peprné, heřmánku a šalvěje. Hrst směsi dáme do 0,5 litru studené vody a pak zahřejeme a necháme 5 minut velmi opatrně vařit, necháme krátce vyluhovat a přecedíme. Kloktáme alespoň 2krát denně a občas vyplachujeme ústa. Při nervové krizi se uklidníme nálevem ze směsi: Po 1 čajové lţičce máty peprné, meduňky a podrceného anýzu přelijeme šálkem vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Je-li potřeba, pijeme 1 šálek oslazený medem, jinak během kritické doby 3 šálky denně mezi jednotlivými jídly. Při zánětu dásní vícekrát denně vyplachujeme ústa nálevem z máty peprné nebo i šalvěje. Před spaním provádíme jemnou masáţ dásní. Oteklé a unavené nohy ošetříme koupelí, do které dáme nálev z máty peprné. Hrst listŧ máty peprné přelijeme 1 litrem vařící vody a přikryté necháme 15 minut vyluhovat a pak přecedíme. Doba koupele má být asi 10 minut. Prášek, uţívaný denně 1 aţ 2krát na špičku noţe (ve vodě nebo nasypaný do jídla), nám udělá stejnou sluţbu jako čaj.
MÁTA POLEJ POLEJ OBECNÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) PULEGIUM VULGARE MILL. Mäta sivá (s) e Poleiminze (n) Penny Roval (a) Menthe pouliot (f) Poleo común (š)
1) Máta polej je trvalka olysalá aţ plstnatě chlupatá, silně aromatická. Její oddenek se šupinatými podzemními a listnatými nadzemními výběţky, s vystoupavou aţ přímou lodyhou, dorŧstá výšky asi 30 cm. Listy má krátce řapíkaté, úzce vejčitě eliptické, zubaté aţ celokrajné. Fialové, zřídka bělavé malé květy sedí v úţlabí listŧ. Plodem je světle hnědá tvrdka. 2) Máta polej je z našich mát zřejmě nejteplomilnější. Má ráda vlhká, teplá stanoviště, písčitá nebo i hlinitá, nepříliš vápnitá, mohou být i slaná. V Čechách se vyskytuje spíše ojediněle v Polabí, na Moravě především v Podyjí a Pomoraví. V České republice patří, bohuţel, k ohroţeným druhŧm, velice se však hodí k pěstování, zejména ve vinorodých oblastech. Pro její zvláštní pŧsobení jsme ji v minulosti jen s obtíţemi soukromě nakupovali v Jugoslávii. Dováţí se k nám z Chile a v některých lékárnách je v prodeji. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba menthae pulegii), která se sbírá v červnu aţ červenci, v příhodném létě aţ do pozdního podzimu, nejlépe kolem desáté hodiny dopolední, jako všechny druhy máty. 4) Polej obsahuje především silici s obsahem mentolu, mentonu, terpenŧ a pulagonu, třísloviny, flavonoidy, hořčiny, něco pryskyřice, organické kyseliny, stopové prvky, neznámý glykosid, hesperidin a diosmin. 5) Ačkoliv pŧsobení poleje se z hlediska ovlivňovaných indikací velmi blíţí pŧsobení máty kadeřavé, přece jen musíme konstatovat určitý rozdíl. Máta polej pŧsobí v daleko širším spektru, ovšem jemněji. Výborná je zvláště při léčbě dyspeptického syndromu, sníţené enzymatické činnosti slinivky a na rozdíl od obou předchozích bylin ovlivňuje jistým zpŧsobem i srdeční činnost. Mŧţeme ji také uţívat jako mírný vzpruţující prostředek a pro podporu funkce jater a ledvin. 6) Polej připravujeme především ve formě nálevu, aplikovaného obvyklým zpŧsobem. 7) Polej je ideální bylinou pro samostatné podávání, ale i do směsí. V přiměřeném dávkování nemá prakticky ţádné kontraindikace a nebyly pozorovány ani váţnější neţádoucí účinky. V kombinaci s pravým zeleným čajem jej lze podávat jako posilující a vzpruţující prostředek. V takovém případě doporučujeme poměr asi 25% poleje a 75% listŧ čajovníku. Jeho kombinací s listem petrţele, natí srdečníku získáme výborné srdeční tonikum; čaj je třeba dobře osladit medem. Při kombinaci poleje s květem vřesu a listem sadce konopáče (Eupatorium cannabinum L.) dosáhneme značného imunostimulačního účinku. Podáváme formou bylinářského čaje asi 0,75 litru denně. Při všech kladných účincích mŧţe být předávkování poleje nebezpečné, zejména při chorobách ledvin s narušeným parenchymem ledvin, případně v těhotenství. Polej není vhodný pro dlouhodobé uţívání. 8) Polej, yzop a mateřídouška tvoří směs, která pŧsobí na frigidní ţeny jako afrodisiakum. Připravuje se spařením směsi, sloţené ze stejných dílŧ, vařícím střikem bílého vína v mnoţství asi 125 aţ 250 ml. Uţívá se jednou denně po večeři. 9) Máta polej má všechny charakteristické vlastnosti mát, ale mírnější pŧsobení,
i kdyţ i ona mŧţe při předávkování zpŧsobit nevolnost a dokonce mdloby. Mimoto je dnes její výskyt uţ vzácný, a právě proto je její vhodné homeopatické zpracování. Surovinou pro ně je kvetoucí nať, která se sbírá nejlépe před polednem kolem jedenácté hodiny. Zpracovává se podle §3 lihem 80% a lihem 30% se pak ředí aţ na potenci D4. Obecně se uţívá v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Uţívá se především při úporných rýmách a nachlazeních, při kašli a všech potíţích s dýcháním. Dále při poruchách látkové výměny, nervových potíţích atd. 10) Máta polej byla od starověku velmi uznávanou bylinou s velmi širokým uplatněním. Zřejmě z ní se vyvinuly některé jiné formy mát, jako například máta kučeravá. Bolesti a křeče v oblasti pánve uklidňuje nálev z máty poleje: Pět gramŧ natě se přelije 0,25 litru vařící vody, nechá se 10 minut ustát, přecedí se a pije ráno a večer, před jídlem. Šálek nálevu z máty poleje vypitý kaţdé ráno zajistí člověku čerstvý a zdravý výraz po celý den. Páchnoucí dech odstraní nálev z máty poleje připravený ze stejných dílŧ vody a vína, uţívaný po šálcích přes den. Mátový sirup, který odstraňuje zaţívací potíţe, se vyrábí následovně: Dvě čajové lţičky nařezaných listŧ máty poleje přelijeme 1 čajovou lţičkou alkoholu a 12 čajovými lţičkami vody a necháme vše jeden den na teplém místě za občasného protřepání vyluhovat. Pak přefiltrujeme a 8 čajových lţiček tekutiny smícháme s 12 lţičkami cukru. Uţíváme vţdy 1 čajovou lţičku denně. Při křečových ţilách pomáhá směs z majoránky, bazalky a máty poleje. Tři čajové lţičky směsi přelijeme šálkem vařící vody a přikryté necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat. Pijeme 2 aţ 3 šálky denně, po jídle, ne večer. Při nechutenství a hubenosti doporučujeme: Rovná čajová lţička saturejky, 1 čajová lţička máty poleje a 5 heřmánkových květŧ se přelije šálkem vařící vody, 5 minut nechá přikryté stát a přecedí. Osladí se medem a pije se před kaţdým hlavním jídlem.
MATE – YERBA MATE CESMÍNA PARAGUAJSKÁ Čeleď cesmínovitých (Aquifoliaceae) ILEX PARAGUIENSIS St. Hill. Cezmína paraguajská
1) Cesmína paraguajská, známá také jako maté, je strom s eliptickými vstřícnými listy, dlouhými kolem 10 cm. Listy jsou zubaté, mají koţovitý vzhled a jsou vţdyzelené. Převáţně jednopohlavní květy s bělavými korunními plátky rostou v úţlabních hroznech. Plodem je pětimilimetrová jasně červená peckovice se 4 aţ 8 pecičkami. 2) Cesmína je středně vysoký, asi desetimetrový strom planě rostoucí v povodí řek Paraguay a Paraná, hojně také pěstovaný v celé Jiţní Americe. 3) Předmětem sběru je především list, ale také drobné větvičky (Folium et Herba ilexis). Droga se do České republiky v současné době běţně dováţí. 4) Hlavní účinnou látkou je kofein, dále theofylin, třísloviny, některé vitaminy a minerální látky, látky flavonoidní povahy a některé další, ne zcela přesně definované alkaloidy. 5) Maté je národní potravinový nápoj jihoamerických obyvatel. Má příjemnou kouřovou vŧni a lehce „uzenou“ chuť. V České republice se s tímto nápojem mŧţeme setkat v celé řadě čajoven. Pŧsobí silně stimulačně a léčebně jej lze vyuţít všude tam, kde je potřeba mírně povzbudit ochabující činnost organismu. 6) Vhodnou formou uţívání je krátkodobě vyluhovaný nálev. V Jiţní Americe se podává zásadně neslazený a obyčejně jej lidé srkají pomocí trubiček, zvaných „bombilla“. 7) S ohledem na specifické pŧsobení drogy podáváme maté zpravidla samostatně. Předávkování mŧţe přivodit přiotrávení kofeinem, ale jde spíše o moţnost teoretickou. 8) Jako výborné tonikum a adaptogen, kladně pŧsobící při vyčerpání a doléčování po těţších nemocech, se nám velice dobře osvědčilo maté podávané tak, ţe do kaţdého šálku přidáme ţenám 30 a muţŧm 35 kapek výtaţku z eleuterokoku nebo z leuzey. Nemocným podáváme dva šálky denně, jeden ráno a jeden před obědem nebo krátce po něm. Večerní podávání nedoporučujeme. 9) Homeopaticky se cesmína nezpracovává, zřejmě proto, ţe její účinek je zaručen pouze v přímém podávání, coţ nelze homeopaticky dosti spolehlivě zajistit. Je sice pravděpodobné, ţe i homeopaticky zpracovaná cesmína bude účinná, pokud je nám však známo, zatím se tím nikdo nezabýval. 10) Maté je prastarou jihoamerickou čarodějnou bylinou, která nemŧţe chybět při většině indiánských magických obřadŧ. Jeho význam v jihoamerické magii bychom mohli přirovnat k významu mandragory v tradici východní. Vykuřováním maté byli vymítáni zlí duchové, vykrápěním odvarem maté byla zajišťována ochrana obydlí proti přírodním silám – ohni, blesku, povodni a zemětřesení. Inkové pouţívali pro přípravu čaje vydlabané tykve, zvané maté, a tento název přešel i na pouţívanou drogu. Uzená chuť maté je dána úpravou listŧ: Při sklizni se ulamují celé větve a protahují se ohněm ze dřeva, aby se listy leskly. Při teplotě 240 aţ 360 °C se inaktivují enzymy a neprobíhá fermentace listŧ, jeţ zŧstávají zelené. Stabilizované listy se otrhají, uloţí na speciální podloţky a suší malými ohni po dobu 24 aţ 36 hodin. Nakonec se listy zpracují na hrubou drť a naplní do sáčkŧ a kartónových krabic, ve kterých zŧstávají uskladněny rok i více.
MATEŘÍDOUŠKA MATEŘÍDOUŠKA ÚZKOLISTÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) THYMUS SERPYLLUM L. Materina dúška (s) r Feldthymian (n) Wild Thymus (a) Thym serpolet (f) Serpol (š)
1) Mateřídouška úzkolistá je polokeřík s plazivou lodyhou, na bázi dřevnatou, olistěnou, zpravidla s koncovým květenstvím. Postranní kvetoucí lodyhy má tupě čtyřhranné, listy čárkovité nebo úzce eliptické, přisedlé. Drobné květy jsou v hlavatém květenství, červenofialové barvy. Plodem jsou tvrdky. Celá rostlina příjemně voní; kvete v červnu aţ září. 2) Mateřídouška má v oblibě palouky, sušší stráně, louky a příkopy, meze, slunné paseky s výţivnými, neutrálními aţ slabě zásaditými pŧdami. Rod „mateřídouška“ je velmi proměnlivý a přesné určení je sloţitou záleţitostí i pro zkušeného odborníka. Pro bylinářskou potřebu však naštěstí mezi jednotlivými druhy, poddruhy, odrŧdami a varietami nerozlišujeme. Dbejme však na ochranu přírody, protoţe mateřídoušky z volné přírody velmi rychle ubývá. 3) Předmětem sběru je nať (Herba serpylli), sbíraná pokud moţno na začátku květu, tedy nejlépe v červnu, mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou. Podle moţností při sběru vyřazujeme zdřevnatělé části. 4) Mateřídouška nabízí siličnou drogu s obsahem cymolu, thymolu, karvakrolu, linalolu, borneolu, terpineolu, alfa a beta pinénu. Dále zde nacházíme třísloviny, saponiny, hořčinu serpyllin, flavony a minerální látky. S ohledem na velikou proměnlivost rodu jsou ve výčtu obsahových látek mateřídoušky poměrně značné rozdíly. 5) Droga má poměrně silné antiseptické a dezinfekční pŧsobení, které lze vyuţít při vnitřním i zevním podávání proti nejrŧznějším zánětŧm. Je oblíbenou součástí kloktadel a výplachových prostředkŧ a mŧţe být pouţita i na obklady. Lze ji aplikovat i při dyspeptických potíţích, vzniklých při nedostatečné sekreci ţaludečních šťáv. Drogu mŧţeme vyuţít i při desinfekci dýchacích cest, při bronchitidě a podobných nemocech, doprovázených kašlem. Svými tříslovinami a dezinfekčním pŧsobením účinně přispívá k léčbě prŧjmŧ nejrŧznějšího pŧvodu, včetně prŧjmŧ infekčních. Dezinfikuje i močové cesty. 6) Vhodnou lékovou formou je nálev, bylinný balzám nebo homeopatický čaj dle Kloudy v potenci kolem U6. Za nejúčinnější lékovou formu však jednoznačně pokládáme lihovodný roztok. 7) Mateřídouška poskytuje nálev neobyčejně příjemné vŧně a chuti, takţe bývá někdy podávána neúměrně dlouho, coţ její účinnost sniţuje a vede k narušování sliznic. V terapeutických dávkách je vhodná pro děti, staré lidi a také pro těhotné a kojící ţeny. Předávkování však mŧţe přivolat otravu doprovázenou omámením a podráţděním ledvin. Příliš dlouhé podávání značně otupí vnímavost organismu a další pouţití je potom mnohdy neúčinné. Mateřídoušku mŧţeme podávat samostatně i ve směsích. S ohledem na ochranu přírody dáváme jednoznačně přednost podobně pŧsobícímu, ale pěstovanému tymiánu. 8) Ve formě lihovodného roztoku má mateřídouška široce pŧsobící antimikrobiální spektrum, jak na bakterie grampozitivní, například streptokoky a stafylokoky, tak na bakterie gramnegativní, například salmonelly. Chceme-li dezinfikovat trávicí ústrojí, podáváme v rámci pitné léčby mateřídouškový
lihovodný roztok, při současném provádění mateřídouškového léčebného klyzmatu. Na desinfekci močových cest podáváme lihovodný roztok mateřídoušky ve směsi s vřesem a rdesnem ptačím – truskavcem. 9) Homeopaticky se zpracovává čerstvá kvetoucí nať mateřídoušky. Trhá se nejlépe na začátku květu odpoledne mezi třináctou a čtrnáctou hodinou. Zpracovává se podle §3 lihem 90% a dále se ředí lihem 30% na potenci D4. Obecně se uţívá v potenci D4 při dávkování 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Aplikuje se hlavně na rŧzné nervové potíţe – pro tento účel se mŧţe přidávat do směsí a koupelí, ať částečných nebo i celých, a také jako desinfekce, při ţloutence, při potíţích s prostatou atd. 10) Mateřídouška má velmi široké uplatnění a existuje také mnoho lidových receptŧ, a proto uvedeme jen ty zajímavější. Zajímavý je postup pro udrţení pevných prsŧ: Jedno nebo dvě jablka, podle velikosti prsŧ, jemně nastrouháme, prsy obloţíme a necháme 15 aţ 20 minut pŧsobit, poté jablka setřeme a na prsy opakovaným mírným poklepem nanášíme nálev z mateřídoušky. Nálev připravíme tak, ţe 2 polévkové lţíce byliny nasypeme do studené vody, přivedeme k varu a ihned odstavíme, necháme přikryté 10 minut vyluhovat a přecedíme. Nanášíme ho vlaţný nebo studený a neutíráme. Při pálení chodidel na ploskách po dlouhém pochodu nebo běhu koupeme nohy 10 minut v teplém nálevu z mateřídoušky. Hrst byliny dáme do 1 litru studené vody, zavaříme a necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Přidáváme do koupele. Vlasovou vodu vyrobíme podle tohoto návodu: Osminu kilogramu nadrolené mateřídoušky dáme do 0,5 litru octa, krátce zavaříme a necháme schladnout. Pak přidáme 0,25 litru rumu a necháme 5 aţ 7 dnŧ v láhvi macerovat. Slijeme, bylinu vylisujeme a dobře přefiltrujeme. Vlasovou vodou pravidelně pokoţku jemně masírujeme. Na potíţe s prostatou je výborná směs: Dvě čajové lţičky vřesu, 1 čajová lţička podrceného anýzu a 5 větviček mateřídoušky přelijeme velkou sklenicí vařící vody, necháme 10 minut přikryté vyluhovat a přecedíme. Pijeme šálek vţdy ráno a večer. Na pásový opar pouţijeme tento nálev: Po 1 čajové lţičce saturejky a mateřídoušky přelijeme šálkem vařící vody, necháme 10 minut přikryté vyluhovat a přecedíme. Pijeme 3 šálky denně, mezi jídly.
MEDUŇKA MEDUŇKA LÉKAŘSKÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) MELISSA OFFICINALIS L. Medovka lekárska (s) e Melisse (n) Balm (a) Mélisse officinal (f) Melisa común (š)
1) Meduňka lékařská je trvalka s přímou, asi 3/4 metru vysokou, bohatě větvenou a hustě olistěnou lodyhou. Má vstřícné, dlouze řapíkaté, tenké listy eliptického tvaru s vroubkovaně pilovitým okrajem čepele. Bledé květy mají starorŧţový, aţ namodralý nádech, někdy jsou ţlutavé. Uspořádány jsou do jednostranných lichopřeslenŧ. Plodem jsou tvrdky. Celá rostlina příjemně voní po citronech. Kvete počátkem léta. 2) Meduňka má svŧj pŧvod ve Středomoří, je ovšem velmi častým hostem našich zahrad, kde také často zplaňuje, v přírodě naopak jen výjimečně. 3) Drogou je především list (Folium melissae), případně nať (Herba melissae), sbíraná těsně před rozkvětem v době kolem poledne. Naťová droga je nejlepší, je-li vyrobena především z mladých vrškŧ rostlin, protoţe mladší bylina poskytuje kvalitnější surovinu neţ staří jedinci. Proto je velmi vhodné kulturu po několika letech obnovovat ze semen. 4) Meduňka poskytuje siličnou drogu s obsahem geraniolu, citronelalu, citronelolu, linalolu a citralu. Obsahuje dále i třísloviny, hořčiny, sliz, flavonoidy, triterpeny, organické kyseliny a minerální látky. 5) Droga pŧsobí sedativně na nervovou soustavu i na vegetativní systém. Uplatňuje se především jako výborné gastrosedativum a kardiosedativum, tedy při ţaludeční a střevní neuróze, při bušení srdce, arytmiích, vhodná je i při nervové vyčerpanosti, nespavosti, mírné úzkosti a při lehkých depresivních náladách. Drogu mŧţeme dále vhodně vyuţít při dyspeptických poruchách, které doprovázejí nadýmání a křečovité bolesti. 6) Droga je vhodná i v době těhotenství a kojení. Při terapeutických dávkách nejsou ţádné kontraindikace ani váţnější neţádoucí účinky. Na zdŧraznění účinkŧ kardiosedativních volíme s oblibou kombinaci se srdečníkem, chmelem, kozlíkem i vřesem. Při ţaludečních indikacích ale kombinujeme meduňku s hořčinami – kořenem andělíky, oddenkem puškvorce, listem vachty nebo i kořenem hořce. Při dyspeptických poruchách přichází v úvahu zejména kombinace se zeměţlučí, případně s pelyňkem, Černobýlem a estragonem. 8) Turčianská bylinářka Marienka Poloncová nazývala meduňku „rojovník“ a od ní pochází také zajímavý recept: Dva hmotnostní díly „rojovníku“ a po jednom dílu nati třezalky a nati oţanky kalamandry přelijeme šálkem vařící vody. Necháme 10 minut vyluhovat a podáváme 3krát denně při akutních stavech nevolnosti od ţaludku, spojených s dávením nebo nutkáním na dávení, a při vleklých stavech křečovitých bolestí v trávicím ústrojí. 9) Meduňka je vděčným objektem homeopatického zpracování, protoţe kromě léčivého účinku i příjemně voní. Surovinou pro přípravu homeopatických prostředkŧ je čerstvý list, který trháme těsně před rozkvětem rostliny, kolem čtrnácté hodiny odpoledne. List se zpracovává podle §3 lihem 70%. Dále se základní esence ředí lihem 40% aţ do potence D5. Obecně se uţívá D0 (základní esence) nebo potence D4, při dávkování 3krát denně 9 kapek 14 dnŧ a pak 3krát denně 10 kapek, vţdy před jídlem. Tinktura se uţívá jako sedativum proti nadýmání, při nespavosti, onemocnění
močových cest a jako součást nejrŧznějších směsí. 10) Při pocitech strachu a úzkosti pŧsobí meduňka zvlášť na uvolnění těchto projevŧ na srdci: Rovnou polévkovou lţíci meduňkových listŧ přelijeme šálkem právě uvařené vody a 5 minut necháme přikryté stát. Pijeme šálek nálevu po kaţdém hlavním jídle. Proti škytavce, zejména s pocitem kyselosti, si připravíme 1 čajovou lţičku meduňky a 1/2 čajové lţičky drceného anýzu, dáme je do 1 litru studené vody a přivedeme k varu. Pak necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pije se šálek, po jídle a při potíţích. Nálev, který odstraňuje křeče a mírní potíţe při bolestivé menstruaci, si zchystáme následujícím zpŧsobem: Po 1 čajové lţičce meduňky a máty přelijeme 1 šálkem vařící vody a necháme 8 aţ 10 minut vyluhovat. Pijeme šálek nálevu při potíţích, ale ne večer. Při nespavosti doporučujeme nálev: Po 1 čajové lţičce lipových květŧ, majoránky a meduňky přelijeme velkou sklenicí vařící vody a necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme šálek po obědě a po večeři. Zároveň si mŧţeme udělat i koupel s meduňkou: 2 aţ 4 hrsti byliny dáme do 3 litrŧ studené vody, ohřejeme a 10 aţ 15 minut přikryté mírně vaříme. Necháme 10 minut vyluhovat, přecedíme a vylijeme do vany s vodou, teplou asi 37°C. Ve vaně leţíme 15 minut a pak se co nejdříve uloţíme do postele. Meduňkové víno, jeţ nám v několika dnech posílí srdce a mozek a vyčistí hruď i dýchání, připravíme tak, ţe do 1 litru bílého vína dáme 1 hrst listu meduňky a necháme dobře uzavřené na teplém a tmavém místě 1 den vyluhovat. Pak přefiltrujeme a pijeme 1 skleničku denně. Připravit si mŧţeme i meduňkový alkohol, a to z 1 dílu meduňky, kterou dáme do směsi ze 3 dílŧ alkoholu a 3 dílŧ vody. Dobře uzavřeme a necháme 2 dny stát na teplém a tmavém místě. Přefiltrujeme a uţíváme denně 1 polévkovou lţíci na stejné potíţe jako ostatní přípravky z meduňky.
MEDVĚDICE MEDVĚDICE LÉČIVÁ Čeleď vřesovcovitýck (Ericaceae) ARCTOSTAPHYLOS UVA-URSI (L.) Spreng. Medvedica lekárska (s) e Echte Bárentraube (n) Common Bearberry (a) Busserole officinal (f) Uva de orso (š)
1) Medvědice léčivá je poléhavý, vţdyzelený nízký keřík, značně rozvětvený, se střídavými, podlouhle opačně vejčitými, malými tuhými listy, zúţenými v řapík a celokrajnou čepelí. Úhledná, krátce stopkatá kvítka se rozvíjejí v chudých, převislých koncových hroznech. Mají špinavě bílou nebo narŧţovělou barvu a kvetou v květnu aţ červnu. Plodem je kulatá, červená peckovice s pěti jednosemennými pecičkami. 2) Medvědice léčivá je rostlinou podhorských aţ horských krajŧ, u nás roste pouze v několika lokalitách na Křivoklátsku a ve Slezsku. S jejím pěstováním se provádí pokusy, podomácku se jí dobře daří na skalkách. Protoţe je v České republice chráněna, dováţí se pro farmaceutické potřeby z Ruska a Španělska. 3) Drogou je list (Folium uvae-ursi), který se sbírá po celý rok, nejlépe krátce před polednem. Nejkvalitnější droga se získá z jarního nebo podzimního sběru. 4) Hlavními obsahovými látkami jsou fenolický glykosid arbutin, jeho metylový derivát metylarbutin, flavon isokvercetin, hydrochinon, organické kyseliny, třísloviny. Komplex obsahových látek má fytoncidní charakter. 5) Droga pŧsobí především jako velmi účinné urodesinficiens při zánětech močových cest, současně má i účinek močopudný s vylučováním sodných solí a chloridŧ. Protizánětlivý účinek drogy se uplatňuje rovněţ v trávicím ústrojí. 6) Aplikace drogy má určitá specifika, která se často zanedbávají, přirozeně ke škodě nemocného. Plná protizánětlivá účinnost drogy se mŧţe rozvinout pouze v alkalickém prostředí. Pokud má nemocný moč kyselou, je třeba si před podáváním čaje vzít na špičku kulatého noţe jedlé sody. Droga musí být jemně rozemleta na malé kousíčky a pak ji stačí nechat při přípravě nálevu asi 20 minut vyluhovat. Pokud pouţíváme drogu přirozené velikosti, coţ jsou obyčejně pŧlené lístky (například v urologickém čaji Spofa), musíme dobu vyluhování patřičně prodlouţit, alespoň na 35 minut. Silnější neţ čaj je odvar, vařený po dobu 2 minut a pak na 15 minut odstavený k vyluhování. Nejúčinnější podobou přípravku z medvědice je lihovodný roztok. Ten se připravuje z dlouhodobě vyluhovaného odvaru. Někteří autoři doporučují podávat drogu ve formě prášku, coţ je sice moţné, ale méně účinné. Uţívá se 1 plná mocca lţička prášku 4krát denně, před jídlem. 7) Neţádoucím účinkem při masivní aplikaci medvědice mŧţe být zácpa. Pak musíme přejít z odvaru na nálev. Jednodušší je uţívání nějaké projímavé drogy. Medvědicová droga se hodí spíše k nárazové léčbě akutních nebo i chronických stavŧ, protoţe při jejím dlouhodobém uţívání mŧţe dojít k vylučování cukru do moči a narušení jaterních funkcí. Droga není vhodná pro těhotné a kojící ţeny. Drogu lze ovšem podávat samostatně v mnoţství asi 1,5 litru čaje denně, nejlépe ve 4 dílčích dávkách. Mŧţe se uţívat i ve směsích, například s listem brusinky, natí zlatobýlu, kořenem petrţele nebo celeru. 8) Posílíme-li obyčejný urologický čaj Species urologicae planta přídavkem 1 čajové lţičky medvědicové tinktury vlastní výroby na 0,3 litru čaje, zvýšíme jeho
účinnost dva aţ třikrát. 9) Medvědice je sice běţně homeopaticky zpracovávaná bylina, ale u nás je chráněna, pročeţ je výroba esence z čerstvých listŧ prakticky nerealizovatelná. Mŧţeme však zpracovávat list sušený, pochopitelně s poněkud menším účinkem, který je ale v praxi skoro neznatelný. List se nakrájí nadrobno a zpracovává se podle §4 lihem 70%. Základní tinktura D1 se dále ředí lihem 35% aţ na potenci D4. Tinktura se většinou uţívá do směsí. Samostatné obecné podávání je v potenci D4 s dávkováním 4krát denně 9 kapek, po jídle, po dobu 2 měsícŧ. Uţívá se téměř výhradně pro ovlivňování funkce močových orgánŧ a cest, případně také jako součást tinktur proti cukrovce. Uvedené doby uţívání je nutné dodrţovat. 10) při zánětu močového měchýře a močových cest dáme 15 gramŧ listŧ do šálku studené vody (300 ml), zahřejeme k varu a mírně vaříme 7 aţ 8 minut nebo aţ zŧstane asi 240 ml. Odstavíme, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 3krát denně, před jídlem. Proti ledvinovým kamenŧm, písku, zánětu sliznic močového měchýře, močení krve atd. se velice osvědčil prášek z listŧ medvědice. Bere se 3krát denně na špičku noţe, před jídlem. Američtí Indiáni kmene Cheyenŧ uţívali čaje z listŧ medvědice při nápravě vykloubenin, jiné kmeny například proti pohlavním chorobám. Sušené listy medvědice také přimíchávali do tabáku, vzniklou směs, nazývanou „kinnikinnick“, pouţívali i kolonisté.
MERLÍK MERLÍK VŠEDOBR Čeleď merlíkovitých (Chenopodiaceae) CHENOPODIUM BONUS-HENRICUS L. Mrlík dobrý (s) r Guter Heinrich, r Dorf Gánsefuss (n) All Good Henry (a) Bon Henri chénopode (f) Buen enriques (š)
1) Merlík všedobr je trvalka s přímou nebo vystoupavou lodyhou, dorŧstající výšky 1/2 aţ 3/4 metru a s řepovitým oddenkem. Trojúhelníkovité listy jsou poměrně velké, řapíkaté, na bázi hrálovité, celokrajné. Květy jsou uspořádány v klubíčkách v koncovém licho§klasu, nahoře bezlistém. Jsou nenápadné bylinné barvy. Plodem jsou naţky. 2) Merlík všedobr je plevelná rostlina rostoucí převáţně poblíţ lidských příbytkŧ od níţin aţ po horské pásmo. Má ráda humusovitou pŧdu, bohatou na dusík. Poněkud odlišný, ve volné přírodě České republice jiţ vyhynulý merlík léčivý (Chenopodium anthelminthicum L.) byl pouţíván především proti střevním parazitŧm, jak nakonec napovídá i jeho latinský název. 3) Předmětem sběru je kořen (Radix boni-henrici), sbíraný na jaře nebo na podzim, a také kvetoucí nať (Herba boni-henrici), sbíraná od června do konce srpna, někdy i září, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou odpoledne. 4) Droga je málo prozkoumána, obsahuje saponiny, slizy, třísloviny, minerální látky, organické kyseliny, flavonoidy, histamin a další látky. 5) Listy mŧţeme podávat syrové nebo upravené podobně jako špenát, který ostatně patří do stejné čeledi. Jsou bohatým zdrojem vitamínŧ a minerálních látek. Nať mŧţeme podávat formou čaje jako velmi jemný projímavý prostředek, nebo zevně přikládat na nehojící se rány, aplikovat při hemoroidech i jako prostředek protizánětlivý. Kořen podáváme vnitřně jako posilující zeleninovou potravinu, například v podobě salátŧ. Jako léčivo uţíváme spíše zevně, čerstvě strouhaný (nebo sušený a rozvařený) na podlitiny a jako prostředek změkčující. Čerstvá nať zvyšuje tvorbu mateřského mléka, podává se proto také jako výţivná píce pro dobytek. Kořen je dobrým veterinárním lékem proti kašli, zejména u ovcí. 6) Pokud nepodáváme bylinné produkty z merlíku syrové, volíme nejběţněji formu krátce, asi 2 minuty vařeného odvaru. 7) Drogu mŧţeme podávat především ve směsích. Nejsou známy ţádné neţádoucí účinky ani kontraindikace. Jde o prastarou, ale místy aţ do současnosti uţívanou potravinovou bylinu. V moderní medicíně se někdy vyuţívá také merlík vonný (Chenopodium ambrosioides L.), a to podobně jako merlík léčivý, tedy proti střevním parazitŧm. S ohledem na poměrně vysokou toxicitu této drogy je ovšem velice diskutabilní její podávání formou nálevu (0,5 g na sklenici) a dává se zpravidla přednost podávání čisté silice (Oleum chenopodii), obyčejně v kapslích po 0,5 aţ 1,0 ml ve třech aţ čtyřech dávkách. Podává se po dvou aţ třech hodinách, podle druhu parazitŧ, maximální jednotlivá dávka je 0,2 ml. Jsou na ní citlivé zejména škrkavky. Pŧsobení drogy se velmi blíţí pŧsobení merlíku léčivého. 8) Merlíkový kašovitý obklad udělá jakousi „masku“, která pomáhá k změkčení a pozdějšímu odlupování psoriatických loţisek. Přikládáme je vţdy asi na pŧl hodiny. 9) I kdyţ homeopatické zpracování merlíku je přinejmenším nezvyklé, není samoúčelné nebo dokonce zbytečné. Především tím, ţe pŧsobí značně povzbudivě a zvlášť vydatně uklidňuje. Nesmíme zapomenout na to, ţe jeho obsahové látky
jsou jen velmi nedokonale prozkoumány. Surovinou pro homeopatické zpracování je kvetoucí nať, případně jen listy kvetoucí natě, trhané nejlépe brzy ráno kolem deváté hodiny. Zpracovávají se podle §3 lihem 90% na základní esenci D0, dále se ředí lihem 30% na potenci D3. Obecně se uţívá v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Mŧţe se uţívat stále. Aplikuje se jako stimulans a neurotonikum, ale také jako projímavý prostředek, dále při bronchitidě a úpravě krevního oběhu. 10) Při zánětu sliznic, hlavně bronchŧ, a při hemoroidech doporučujeme 1 polévkovou lţíci natě přelít sklenicí vody, nechat přejít varem a pak na 10 minut odstavit a přecedit. Pijeme 3krát denně šálek, před jídlem. Při anémii nať ale především mladé listy spolu s listy máty peprné v poměru 2:1 rozmixujeme a vytlačíme z nich šťávu. Merlík mŧţe být pouţit i samostatně. Uţíváme 5krát denně 1 čajovou lţičku vţdy před jídlem, po dobu 14 dní. Šťávu musíme skladovat v chladničce při teplotě asi 5°C.
MĚRNICE MĚRNICE ČERNÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) BALLOTA NIGRA L. Balota čierna (s) e Schwarznessel (n) Black Herohoud (a) Ballote fétide (f) Marratio fetido (š)
1) Měrnice černá, zvaná také šedá nebo šedivka, je trvalka měkce chlupatá aţ vlnatá, zcela výjimečně lysá, s přímou nebo šikmo vystoupavou lodyhou, dorŧstající obyčejně výšky 3/4 metru. Dolní listy jsou dlouze řapíkaté, podlouhle vejčité, na bázi klínovité aţ srdčité, hrubě vroubkované. Horní listy jsou řapíkaté jenom krátce, jsou špičaté a přecházejí v listeny, v paţdí s kratičkými listnatými větévkami. Pyskaté květy jsou červeně fialové, zřídka bělavé, s oběma pysky zevně bíle vlnatými. Plodem jsou černé tvrdky. 2) Měrnice černá je poměrně hojná rostlina vlhkých, vyhřívaných strání, lesních lemŧ a pastvin. Je to rostlina spíše teplých oblastí a kde se jednou uchytí, těţko ji dostaneme pryč. Někdy bývá pěstována, hlavně jako medonosná, ovšem nepříjemně zapáchá. V odborných kruzích je někdy přezdívána „černým jablečníkem“. 3) Drogou bývá list (Folium ballotae), sbíraný těsně před květem, tedy v červnu, případně celá kvetoucí nať (Herba ballotae), sbíraná v červenci a srpnu. Sbírají se mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou odpoledne. 4) Hlavními účinnými látkami jsou flavonoidy, dále třísloviny, silice, hořčiny, kyselina jablečná, gallová, pektin atd. Rostlina je po této stránce velice málo prozkoumána a proto i zřídka vyuţívána. 5) Droga (také Herba marrubii nigri) pŧsobí sedativně, uvolňuje svalové křeče a napětí. Léčí ţaludeční neurózu a pomáhá při kinetózách, tzn. při cestovních potíţích z dopravních prostředkŧ. Mŧţe se jí ovlivňovat i těhotenské zvracení. Taktéţ ji mŧţeme pouţít při psychogenně podmíněném špatném zaţívání. Zevně je od nepaměti uţívána na obklady při dně, kloubních potíţích, ischialgiích apod. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev, podávaný v běţných dávkách. V některých případech je vhodná především tinktura, uţívaná v dávce 2 aţ 3 gramy denně, coţ odpovídá 100 aţ 150 ml za den. 7) Při aplikaci drogy nebyly pozorovány ţádné neţádoucí účinky, s výjimkou osobní nesnášenlivosti dané nepříliš vábným aroma rostliny. Nejsou známy ani kontraindikace. Droga patří k méně známým a málo pouţívaným rostlinným prostředkŧm. S ohledem na její zcela mimořádný pach ji běţně nedoporučujeme do směsí a dáváme přednost samostatnému pouţívání, i kdyţ k jejímu přidávání do směsí není jinak námitek. Nejpřijatelnější aplikace se ale přece jen nabízí v podobě tinktur nebo lihovodných roztokŧ. 8) Protoţe šedivka je velice hojná a také účinná, doporučujeme její vyuţívání jako účinného prostředku do protirevmatických, protidnavých a uklidňujících koupelí rukou i nohou. Výhodou je, ţe se mŧţe připravovat jak z čerstvých, tak i sušených bylin. 9) S ohledem na skutečně mimořádný zápach čerstvé i sušené byliny a na její rovněţ mimořádné léčivé vlastnosti je daleko výhodnější její zpracování na homeopatický prostředek. Výchozí surovinou je čerstvý list, sbíraný těsně před rozkvětem byliny, nejlépe brzy ráno do deváté hodiny. Zpracovává se podle §2 lihem 80% a dále se ředí aţ do potence D4 lihem 40%. Obecně se pouţívá potence D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Uţívá se tradičně proti hypochondrii a vŧbec jako nervinum, zevně ji pak
přidáváme do směsí určených k obkladŧm proti revmatismu, ischiasu apod. 10) Je to bylina málo prozkoumaná, především z hlediska látek v ní obsaţených, takţe známe jen její uplatnění tradiční a pak experimentální ve spojení s jinými bylinami. Tinktura z leuzei mŧţe u citlivých jedincŧ někdy místo posílení a povzbuzení vyvolat rozrušení, nespavost a třes, tedy stavy, které u normálně citlivého člověka vyvolá aţ při větším předávkování. Přidáme-li k 85% tinktury z leuzei 15% tinktury z měrnice, odstraníme tento negativní vliv. Směs tinktur spolehlivě pŧsobí ve smyslu hlavního účinku leuzei.
MERUŇKA MERUŇKA OBECNÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) ARMENIACA VULGARIS LAM. Marhula obyčajná (s) e Aprikose (n) Apricot Tree (a) Abricotier commun (f) Albericoquoro (š)
1) Meruňka obecná je keřík nebo menší stromek, dorŧstající výšky do 5 metrŧ. Mladé větve i listy jsou červenavé, listy řapíkaté, okrouhle vejčité, pilovité, zašpičatělé, na líci lesklé. Květní koruna bílá nebo bledě rŧţová. Plodem je kulatá peckovice o prŧměru od 4 do 7 cm, plstnatá, ţlutě oranţová aţ načervenalá, pecka čočkovitá, hladká, při hraně se třemi rýhami. 2) Meruňka je strom pěstovaný v teplejších oblastech, její výskyt často odpovídá místŧm, ve kterých se pěstuje vinná réva. 3) Pouţívanou částí jsou především zralé plody (Fructus armeniaceae), zřídka květy nebo listy (Flos et folium armeniaceae). 4) Duţina plodŧ obsahuje především cukry, dále organické kyseliny, vitamín A, vitamíny skupiny B, vitamíny C, PP a řadu těkavých látek. Semena obsahují aţ 50% oleje a glykosid amygdalin, ze kterého se mŧţe uvolňovat kyanovodík. Proto varujeme před poţíváním semen ve větším mnoţství. Listy obsahují především třísloviny, květy obsahují jisté mnoţství flavonoidŧ. Zajímavosti je skutečnost, ţe obsah některých prvkŧ, především ţeleza, se sušením podstatně zvyšuje. Proto sušené plody meruňky patří k nejlepším zdrojŧm ţeleza, a tím i zvyšují hladinu hemoglobinu. 5) Čerstvé plody povzbuzují chuť k jídlu, blahodárně pŧsobí na srdečně cévní systém, ale především na krvetvorbu. Za prokázaný lze mít i příznivý vliv na činnost jater. Meruňky také mírně sniţují krevní tlak. Mimoto vysoký obsah provitaminu, ze kterého se za určitých podmínek tvoří vitamín A, podporuje zrak a pomáhá udrţovat dobrý stav pokoţky. Meruňka má i jistý vliv protirevmatický. Bylinář Mességue dokládá, ţe meruňky vařené v oleji zastavují prŧjem. Stejný autor uvádí, ţe odvar z plodŧ lze pouţít k obkladŧm při bolestech nosu a uší. Sedací koupel z tohoto odvaru je výborná při bolesti zpŧsobené zanícenými hemoroidy. Čistá meruňková šťáva, nanesená na obličej asi na pŧl hodiny, je výborným kosmetikem pro zjemnění a zvláčnění pleti. Pro ten účel se mŧţe pouţít i meruňková drť. 6) Pro léčbu se uţívá 3krát denně 100 aţ 125 ml šťávy z plodŧ nebo odpovídající mnoţství plodŧ samých. Léčba musí trvat alespoň 3 týdny. Odvar připravujeme asi ze 100 g nakrájených čerstvých plodŧ na 1 litr čaje. 7) Léčba meruňkami nemá neţádoucí účinky, ani kontraindikace. Z pochopitelných dŧvodŧ se meruňky nepouţívají do směsí. 8) Meruňkový list mŧţeme přidávat do koupelí proti bolestem ze zanícených hemoroidŧ. Meruňkový květ je občas vyuţíván jako korigens vzhledu čajových směsí, kdyţ se vyuţívá i jeho mírných protizánětlivých vlastností. Svého času byl příměsí oblíbeného brněnského čaje „muzyčuk“, ale v současné receptuře jinak tradičního čaje se uţ neobjevuje. Tento čaj se podává především při ţlučníkových potíţích. 9) Z pochopitelných dŧvodŧ se ţádný homeopatický prostředek z meruňky nepouţívá. Ne proto, ţe by to nebylo moţné, ale spíše proto, ţe efekt výroby by rozhodně nebyl adekvátní její pracnosti, a to při účinku, který se dá nahradit jiným prostředkem. Naproti tomu, my sami vyrábíme homeopatickou tinkturu jako základ dalších speciálních prostředkŧ pro úpravu krevního oběhu a pro funkci
krvetvornou. Pro ten účel slouţí jako základ sušené meruňky, dlouho skladované, aţ dojde k jejich tmavému zabarvení. Pak se materiál pokrájí nebo pomele na mlýnku na maso a dále zpracovává podle §3; v podstatě jde o zvláštní postup. Uţívá se zásadně líh 90%. Základní esence se dále ředí na potenci D3 lihem 40%. Tato potence slouţí jako základ pro výrobu tinktur, triturací nebo mastí. Tyto produkty pak slouţí buď k přímé aplikaci nebo pro výrobu dalších prostředkŧ, například tablet. Vzniklá tinktura se mŧţe samozřejmě pouţívat i přímo. Obecná aplikace jev potenci D3 s dávkováním 3krát denně 30 kapek, před jídlem. Uţívá se pro úpravu krevního obrazu, ale hlavně pro zvýšení krvetvorby, protoţe má velký obsah ţeleza a dalších potřebných prvkŧ. Optimální doba podávání je 21 aţ 28 dnŧ. 10) Meruňka slouţí také jako prostředek pro zvýšení chuti k jídlu. Návod je velmi jednoduchý, stačí před obědem a večeří sníst jen 2 aţ 3 meruňky, ale ne více. Meruňky jsou také prostředkem pro tvorbu krve, a to velmi silným. Sušené totiţ obsahují, jak jiţ bylo výše řečeno, značné mnoţství organického ţeleza. Meruňky však musí být čerstvě sušené, aby obsahovaly i dostatek vitamínu C, konzumujeme asi 15 gramŧ 4krát denně, po dobu minimálně 14 dní. Jsou jedním z nejlepších protianemických prostředkŧ.
MĚSÍČEK MĚSÍČEK LÉKAŘSKÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CALENDULA OFFICINALIS L. Nechtík lekársky (s) e Garten-Ringelblume (n) Pot Mangold (a) Souci officinal (f) Calendula (š)
1) Měsíček lékařský je letnička, dorŧstající asi pŧlmetrové výšky, s vřetenovitým kořenem. Má hranatou, rozvětvující se lodyhu s přisedlými listy, které mají celokrajnou čepel. Sloţnokvěté květenství se skládá ze zeleného kalichu, vnitřních rourkovitých a jazýčkovitých obvodových květŧ temně oranţové barvy, uspořádaných do dvou nebo tří kruhŧ. Plodem je srpovitě zkroucená naţka. 2) Měsíček je pěstovaná bylina, občas zplaňující. Vedle plnokvětých, temně oranţových forem mŧţeme vidět i květy světle oranţové aţ ţluté, výjimečně i bílé. Pro farmaceutické účely jsou ţádány především tmavě oranţové květy. 3) Drogou je květ, přesněji řečeno obvodové okvětní jazýčky (Flos calendulae sine calice), případně i celý květ s kalichem (Flos calendulae cum calice). Sbíráme jej od poloviny června do konce srpna, někdy i počátkem září, nejlépe krátce před polednem. 4) V droze nacházíme karotenoidy, silici, triterpenové saponiny, flavonoidové glykosidy, hořčinu calenden, kyselinu salicylovou, vitamín C, pryskyřice, sliz, flavonoidy, seskviterpen calendin a další, méně známé a neznámé látky. 5) Měsíček je jednou z nejúspěšnějších léčivých bylin. Při vnitřním podávání příznivě ovlivní činnosti jater a ţlučníku; droga se uplatní v léčbě astmatu, kašle, při bušení srdce, upravuje menstruaci, hojí vnitřní i vnější záněty, mŧţeme ji uţít i při vředové chorobě ţaludku a dvanáctníku, zánětech střev, Crohnově chorobě, ulcerózní kolitidě (zánět tlustého střeva s tvorbou vředŧ). Droga pŧsobí také mírně sedativně a sniţuje reflektorní dráţdivost, zlepšuje práci srdce při mírném poklesu krevního tlaku a pŧsobí antibioticky. Je to jedna z mála léčivek, které vykazují kancerostatický efekt i při normálním podávání formou čaje, zejména v oblasti trávicího ústrojí a ţenských orgánŧ. Droga hojí ušní a oční záněty a lze ji uţít i pro přípravu kloktadla ústní dutiny. Přestoţe její sedativní pŧsobení je mírné, ovlivňuje odolnost nervové soustavy. Čerstvá bylina, jemně naklepaná, aby pustila šťávu, omotaná kolem nohou přes noc, má velmi příznivý vliv na křečové ţíly. Obklad musíme zafixovat, aby v noci nespadl. Efekt je patrný během týdne. 6) Vhodnou čajovou formou je odvar, připravovaný obvyklým zpŧsobem, doba varu však nesmí překročit 1, maximálně 2 minuty. Pro vnější uţití (klyzma, výplachy pochvy apod.) doporučujeme dvojnásobnou aţ trojnásobnou koncentraci neţ pro vnitřní uţití. 7) Droga je ideální do směsí i pro samostatné pouţití. Při jejím uţívání se nevyskytují ţádné neţádoucí účinky ani kontraindikace. 8) Příprava měsíčkové masti: Roztavíme pŧl kilogramu sádla a do taveniny dáme 2 hrsti čerstvého květu měsíčku s kalichem. Necháme ztuhnout a dáme do chladničky. Za 2 aţ 3 dny znovu roztavíme a přidáme hrst čerstvých květŧ. Necháme ztuhnout a uloţíme do chladničky. Za další 2 aţ 3 dny opět roztavíme a přidáme hrst čerstvých květŧ. V jiné nádobce roztavíme asi 25 gramŧ včelího vosku. Bylinnou taveninu přecedíme přes kovové sítko, vyplněné dvěma vrstvami gázy a přidáme roztavený včelí vosk. Do roztavené hmoty vmícháme za stálého ohřevu na vodní lázni obsah 1 tuby „červené“ Indulony DEZ a 1 tuby „heřmánkové masti“ nebo Dermazulenu a dokonale promícháme, aţ se všechny
sloţky spojí. Roztavenou hmotu za stálého míchání aromatizujeme 5 g levandulového oleje nebo levandulové silice. Vlijeme do kelímku, necháme pomalu ztuhnout, pečlivě uzavřeme a uschováme v chladnu. Dobře uskladněná mast má trvanlivost 2 roky. 9) Měsíček je jedna z nejoblíbenějších bylin i v homeopatii, zpracovává se na celou řadu rŧzných prostředkŧ. Základní surovinou je čerstvá kvetoucí nať, květ i s kalichem nebo okvětní lístky trhané z čerstvé byliny. Nedá se říci, ţe by jedna esence byla lepší neţ druhá, protoţe kaţdá má své specifické určení. V kaţdém případě se díky homeopatickému zpracování zachovávají obsahové látky, které se sušením ztrácí. Podle našich zkušeností je nejvhodnější tinktura z květŧ (okvětních lístkŧ). Vyrábí se celkem jednoduchou macerací v lihu. Do 1/5 láhve dáme květy a zalijeme lihem 90%. Macerujeme 14 dní za občasného protřepávání. Dále ředíme aţ do potence D4 lihem 40%. Obecně se uţívá potence D4 při dávkování 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Tinktura se uţívá vnitřně i zevně k obkladŧm na zhruba stejné potíţe jako v alopatii. Její vyuţití je velmi široké. 10) Ze široké palety prostředkŧ z měsíčku uvedeme jen některé. Při spáleninách pouţíváme nálev z měsíčku na obklady: Asi 20 aţ 30 gramŧ květŧ přelijeme 0,5 litru vařící vody a přikryté necháme 10 aţ 15 minut vyluhovat. Jemně přefiltrujeme a nepříliš horké přikládáme na postiţená místa. Měsíčková tinktura, nejlépe s přídavkem arnikové tinktury, je nenahraditelnou při ranách, u nichţ hrozí zánět, čerstvých krvácejících ranách, léčbě rakoviny, zejména prsŧ a dělohy, a to vnitřně i zevně. Velice jednoduše mŧţeme tinkturu vyrobit také tak, ţe 1 objemový díl květŧ přelijeme 10 díly lihu a necháme 14 dní vyluhovat při občasném protřepávání. Před pouţitím mŧţeme tinkturu podle potřeby zředit. Tzv. měsíčkový olej získáme, kdyţ čerstvé květy (okvětní lístky) nacpeme do láhve, vzduchotěsně ji uzavřeme a vystavíme na 14 dní na slunci. Květy pustí zlatově oranţovou šťávu – olej, který se usadí na stěnách láhve. Do láhve nalijeme líh, ve kterém se olej rozpustí nebo po opatrném vysypání květŧ olej jinak konzervujeme. Mŧţeme ho pouţít ve všech jmenovaných případech, ale hlavně na vnější rány. Jeho pouţitím dosáhneme maximálního účinku.
MĚSÍČNICE MĚSÍČNICE VYTRVALÁ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) LUNARIA REDIVIVA L. Mesačnica trváca (s) s Einjähriges Silberblatt (n) Satinflower, Moneyflower (a) Monnaie du Pape (f) Lunare (š)
1) Měsíčnice vytrvalá je trvalka, dorŧstající obvykle výšky kolem 1 metru. Z plazivého oddenku vyrŧstá hranatá, málo bělavě chlupatá lodyha s řapíkatými, zubatými listy, srdcovitého tvaru. Spodní listy bývají vstřícné, vrchní střídavé. Květy jsou nafialovělé aţ fialové. Plodem jsou ploché šešule, na obou koncích špičaté, se dvěma nebo i více semeny. 2) Měsíčnice má v oblibě stinná místa podhorských lesŧ, zalesněné rokle, suťové stráně a především zásadité prostředí, například porosty Velké Fatry na Slovensku. V České republice je chráněna a v lékárnách není dostupná. Občas se dostane na trzích v Martině nebo Ţilině, kde se prodává pod názvem „srdečnica“. Není pěstebně nikterak náročná, pro okrasu se často pěstuje příbuzný druh měsíčnice roční (Lunaeria annua L.). 3) Pouţívanou drogou je především semeno (Fructus lunariae), případně i list (Folium lunariae). 4) Droga je málo prozkoumána. Bylo u ní prokázáno malé mnoţství alkaloidŧ s lunarinem a lunariaminem, dále glukoberteroin, kvercetin, kampferol, četné aminokyseliny, stopy silice, olej a prchavé látky. 5) Na ţilinském trhu je moţno zakoupit především listovou drogu, která je nabízena jako kardiosedativum, proti bušení srdce a proti nepravidelnosti srdečního rytmu, ale i proti angině pectoris. Její pouţití proti angině pectoris ovšem nemáme ověřeno. Plodová droga se v kaţdém případě pouţívá jako ověřené antiepileptikum, uplatňuje se i při léčbě bolestí hlavy psychogenního pŧvodu, doléčování otřesu mozku a jiných poruch mozkové činnosti spojených se záchvaty a při mentálních poruchách. 6) Při léčbě epilepsie doporučujeme podávat 4 šálky nálevu z luskŧ včetně semen. Jako kardiosedativum a antiarytmikum stačí podávat 2 aţ 3 sklenice nálevu z listŧ (nati) v prŧběhu dne. 7) Jako antiepileptikum, zejména při malé dosaţitelnosti měsíčnice, mícháme drogu především s dobromyslí, mŧţeme ale přidávat i jmelí. Nejlépe se tato směs z drog uplatní v práškovém stavu. Jako kardiosedativum a antiarytmikum kombinujeme listovou (naťovou) drogu především s natí srdečníku, řebříčku a třezalky. Při mírném uţívání jsme nepozorovali ţádné potíţe, alergické projevy nebo vedlejší účinky. 8) Listovou drogu mŧţeme přednostně podávat formou balzámu, plodovou drogu pak formou tinktury. Z celé natě se s úspěchem připravují koupele rukou nebo nohou při oběhových potíţích, jakými jsou především tachykardie, fibrilace síní, vysoký krevní tlak, angina pectoris, sníţená kvalita cév spojená se vznikem křečových ţil apod. 9) Měsíčnice je v České republice chráněna, a proto ji není moţné koupit a je v podstatě nedosaţitelná. Protoţe se však jedná skutečně o vynikající lék proti epilepsii, z kterého při běţném zpracovávání velké mnoţství obsahových látek vyprchává, bylo by účelné se o jeho zajištění více zasazovat. V současnosti není problémem si tuto bylinu opatřit mimo Českou republiku. Navíc při homeopatickém zpracování vystačíme téměř vţdy s jedinou čerstvou bylinou a neměl by být problém ji tedy získat. Proto také uvádíme homeopatickou verzi
zpracování byliny. Výchozí surovinou je čerstvá kvetoucí nať. Zpracovává se podle §3 lihem 80%. Dále se ředí do potence D5 lihem 30%. Tinktura se mŧţe také zhotovit prostou macerací uloţením nakrájené nati do lihu. Nať by neměla obsahovat větvičky silnější neţ 5 mm, ale samostatné listy také nejsou nejvhodnější. Obecně se uţívá potence D5, 3krát denně 10 kapek, před jídlem, a to při epilepsii, při všech nervových potíţích (nervinum) a hlavně mozkových poruchách. 10) Zajímavé je, ţe zatímco o téměř všech bylinách jsou alespoň jakési informace, tato vzácná bylina zřejmě zŧstala na okraji zájmŧ bylinkářŧ i nemocných. Bude to asi také tím, ţe měsíčnice velmi rychle ztrácí velkou část účinných látek a tím i celkovou účinnost. V lidovém léčitelství Slovenska je ale populární hlavně díky proslavené oravské bylinářce Drevenákové, která měsíčnicí úspěšně léčila epilepsie, úrazy hlavy s nervovými následky a další onemocnění v této oblasti. Tyto zkušenosti převzal a osobně si ověřil pan V. Janík z Koštian nad Turcom, který dal také podnět k bliţšímu zkoumání byliny.
MODŘÍN MODŘÍN OPADAVÝ Čeleď borovicovitých (Pinaceae) LARIX DECIDUA Mill. Smrekovec opadavý (s) e Europäische Lärche (n) European Larch (a) Mélee commun (f) Laricio (š)
1) Modřín opadavý (syn. Larix europaea D.C.) je strom, dorŧstající výšky aţ 40 metrŧ. Má přímý, štíhlý, nepravidelně větvený kmen s korunou štíhle kuţelovitou a měkkými, opadavými jehlicemi. Květy jsou jednodomé, samčí vejčitě kulovité, jednotlivé, samičí šištice jsou krátce stopkaté, druhým rokem zrající a třetím rokem opadávající. Velikost šišek je kolem 5 cm. Semena jsou hnědá, lesklá a křídlatá. 2) Modřín je strom s běţným výskytem po celém území České republiky. 3) Drogou je nejčastěji balzám (Balsamum laricis), získávaný z pryskyřice, ale i kŧra, dřevo a vršky větviček. Balzám je také nazýván Terebinthina laricina. 41 Balzám obsahuje pryskyřičné kyseliny, například kyselinu larinolovou, dále silici, terpentýn tvořený hlavně borneolem, hořčiny, glykosid koniferin a další účinné látky. Kŧra obsahuje především hojnost tříslovin. 5) Drog se vyuţívá především na inhalace při kataru horních cest dýchacích a zánětu prŧdušek, kŧra také jako prostředek adstringentní (svíravý), například při koupelích potivých a zapáchajících nohou. 6) Při inhalacích aplikujeme 20 aţ 60 kapek balzámu do vroucí vody, inhalujeme 5 aţ 8 minut, jednou denně. V těţších případech mŧţeme inhalovat i 2krát denně. Ke stejnému účelu mŧţeme pouţít i mladé větvičky nebo vrcholky větviček modřínu. 7) Z logických dŧvodŧ zpravidla podáváme modřínové drogy samostatně; pro směsi se nehodí. Drogy nejsou vhodné ani pro dlouhodobé podávání nebo větší dávkování, protoţe by mohlo dojít k podráţdění ledvin. 8) Odvar ze dřeva, například z celých nebo i nasekaných větviček, mŧţe poslouţit jako výborné koupelové médium při revmatických potíţích všeho druhu, ale i při dalších bolestech kloubŧ. 9) Z modřínu se vyrábí balzám (Terebinthina laricina). Získává se navrtáváním nebo nařezáváním kmenŧ, a to většinou na jaře. Pouţívání balzámu v čisté neředěné podobě není racionální, protoţe nemŧţe vyuţít všech jeho vlastností a vzhledem k jeho relativní vzácnosti je to i škoda. Proto se doporučuje jeho homeopatické zpracování. Upravuje se podle §6 s pouţitím lihu 80%. Prvotní tinktura se ředí aţ do potence D6 lihem 40%. Obecně se uţívá ředění D4 nebo D6 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Moţnost pouţití je široká, vlastně širší neţ v alopatii. Uţívá se ho na bronchitidu, tuberkulózu plic, nefritidu, hematurii a ledvinové kameny, ţlučníkové kameny a ţlučníkové potíţe obecně a ischias. 10) Modřín je odedávna povaţován za rostlinu zvláštní a rŧzné národy jí v rŧzných regionech přisuzovaly jinou sílu. Tak například je povaţován za rostlinu hasičŧ, protoţe podle magické tradice modřínovým lesem oheň nepronikne. Vykuřování modřínovými větvičkami chránilo před morem a jinými infekčními epidemiemi. Sezení na prohřátém modřínovém prkně prý chránilo před výhřezem tlustého střeva a proti vzniku řitních trhlin a fistulí (píštěle). Na modřínech roste, nebo spíše cizopasí dřevokazná houba verpáník lékařský (Agaricum officinales (Vill. ex. Fr.) Donk), dříve také troudnatec modřínový (Polyporus officinalis (Villl. ex. Fr.) Fr.). Řecký filozof Demokritos z Adér o troudnatci hovoří jako o „domácím, čili čeledním léku“ proti neduhŧm vnitřním. I
Matthioli si troudnatce všiml a napsal o něm: „Agaricus pomáhá velice těţce dýchajícím. Jestiť téţ prospěšný při břicha dmutí a vyhání všeliké zbytečné a odporné vlhkosti z vnitřností…“ Tato houba je vlastně druh choroše, který byl často pouţíván jako léčivka: jako projímadlo, protirevmatikum, při chronických katarech horních cest dýchacích, bronchitidě, pro podporu trávení a byl také součástí proslulého léku Elixirum ad longam vitam neboli „elixíru dlouhého ţití“. Jeho hlavní účinná látka, agaricin, je bílý krystalický prášek bez zápachu. Chemicky to je kyselina acetylcitronová, která se svým účinkem blíţí atropinu a vlastně tedy pŧsobí jako parasympatikolytikum. Uţíval se hlavně proti nadměrnému pocení, zvláště nočnímu, ovšem velice opatrně, neboť větší dávky jsou nebezpečné.
MOCHNA HUSÍ MOCHNA HUSÍ Čeleď růžovitých (Rosaceae) POTENTILLA ANSERINA L. Nátrţník husí (s) s Gänsefingerkraut (n) Silverweed (a) Ansérine (f) Potentila (š)
1) Mochna husí je trvalka, vyhánějící z oddenku poléhavé, asi 20 aţ 25 cm dlouhé lodyhy, které se často znovu zakořeňují. Lichozpeřené listy jsou sloţeny z lístkŧ podlouhle vejčitých, hluboce pilovitě zubatých. Listy mají na rubu stříbřitý lesk a celá rostlinka je pokryta jemnými chloupky. Malý ţlutý květ, sloţený z pěti korunních lístkŧ, vyrŧstá jednotlivě na dlouhých stopkách. Plodem jsou jednosemenné vejčité aţ kulaté naţky. Bylina kvete od května do srpna. 2) Mochna husí je hojný plevel, rostoucí na březích rybníkŧ, na návsích i náměstích mezi dlaţdicemi, na polních cestách apod. 3) Předmětem sběru je nať (Herba anserinae), sbíraná v době začátku květu, tedy v květnu aţ červnu. Ojediněle sbíráme také kořen (Radix anserinae) na podzim v září, říjnu a listopadu. 4) Droga obsahuje především katechinové třísloviny, flavonoidy, tormentol, hořčiny, cholin, sliz, organické kyseliny, vitamín C a z prvkŧ značné mnoţství lithia. V oddenku byly nalezeny mastné kyseliny, minerální látky, tormentol atd. 5) Droga pŧsobí jako účinné spasmolytikum, tlumí křečovité bolesti, doprovázející těţší formy dyspepsie a ţlučníkové kameny. Má protizánětlivý vliv na sliznice, při současném omezování kapilárního krvácení, proto je vhodná pro léčbu krvavých prŧjmŧ. Pŧsobí ţlučopudně a zlepšuje trávení. Mŧţe dobře slouţit pro přípravu kloktadel při zánětlivých afekcích v hrdle a v ústní dutině. Podobně pŧsobí droga i zevně, například na zanícené koţní plochy, hnisavé afekce, sliznice apod. Osvědčila se také v léčbě křečových komplikací při gynekologických onemocněních nebo třeba při bolestivé menstruaci. 6) Běţnou lékovou formou je nálev, připravovaný obvyklým zpŧsobem, podávaný podle potřeby aţ 4krát denně po šálku. V gynekologii se nám osvědčil zejména homeopatický čaj podle Kloudy v potenci U3 aţ U6. 7) Na potencování účinku při bolestivých poruchách v zaţívacím ústrojí drogu kombinujeme zejména s heřmánkem, majoránkou, tymiánem, koriandrem, meduňkou, vlaštovičníkem a heřmánkem římským. Při nechutenství přidáváme zeměţluč, pelyněk, mátu peprnou nebo mátu polej. Při silnějším nadýmání přidáváme anýz, fenykl, kmín, kořen andělíky, bedrník, puškvorec, semeno černuchy. Ke zdŧraznění vlivu na ţlučník kombinujeme mochnu husí s pampeliškou, čekankou, jablečníkem, zemědýmem s kořenem omanu. Velmi dobré účinky na střevní systém má blízká příbuzná mochny husí, totiţ mochna stříbrná (Potentilla argentea L.). 8) Mochnu husí nebo i další příbuznou mochnu plazivou (Potentilla reptans L.) mŧţeme připravit i formou bylinného balzámu, s přídavkem mletého bílého pepře. Přidáváme ovšem jen na špičku noţe do kaţdé dávky. 9) Droga je vděčným objektem homeopatického zpracování. Zpracovává se čerstvá kvetoucí nať, a to podle §2 lihem 90%. Základní esence D0 se pak ředí na potenci D3 lihem 40%. Obecně se uţívá potence D3 při dávkování 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Uţívá se obecně v ţenské pohlavní oblasti při menstruačních potíţích, vnitřním krvácení, křečovitých projevech, kolice ţaludku a střev atd. Její terapeutické
uplatnění je velice široké. 10) Při svalových bolestech velmi pomáhá směs: Jeden díl vepřového sádla, pŧl dílu čerstvé, pomačkané natě mochny husí a 2 díly čerstvého nastrouhaného kořene kostivalu lékařského. Vše dobře promícháme, mírně zahřejeme a přiloţíme na bolavé místo. U kolik ţaludku a zaţívacího traktu, ale i při prudkém prŧjmu nebo bílém výtoku se pouţívá odvar z natě mochny husí: Pět gramŧ natě dáme do šálku studené vody, přivedeme k varu a ihned na 10 minut odstavíme a necháme vyluhovat. Přecedíme a pijeme 3krát denně šálek, před jídlem. Proti kolikám v podbřišku je dobrý odvar v mléce: Pět gramŧ natě se nechá přejít varem a pak 5 minut vyluhovat. Přecedí se a pije horký 3krát denně, před jídlem. Práškovaná nať pŧsobí stejně jako čaj a uţívá se speciálně při zvracení krve. Podávají se 2 plné špičky noţe několikrát denně. Výborným ţaludečním čajem je nálev ze směsi mochny husí, fenyklu a kmínu, vše stejným dílem. Nálev se podává 3krát denně, před jídlem. Kořen mochny husí, upravován všemi moţnými zpŧsoby, byl významnou sloţkou potravy obyvatel severní Evropy, ale především Eskymákŧ a Indiánŧ. Byl typickou potravinou v krajích, kde je o jiné druhy potravy nouze. Přes Nové Skotsko a Aljašku se rostlina, pŧvodem euroasijská, dostala do severní Ameriky a šířila se směrem na jih aţ po Kalifornii. Jedním z rozhodujících prvkŧ oblíbenosti a kulturního rozšíření mochny husí je její obrovská ţivotaschopnost. Při úhynu hlavní rostliny, například spasením zvěři, vyrostou na 0,7 aţ 1,5 metru dlouhých šlahounech nové rostliny.
MOCHNA STŘÍBRNÁ MOCHNA STŘÍBRNÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) POTENTILLA ARGENTEA L. Nátrţník striebomy (s) s Silber-Fingerkraut (n) Hoary Cinquefoil (a) Potentille argentée (f) Argentina (š)
1} Mochna stříbrná je vytrvalá bylina vysoká 20 aţ 40 cm s dlouhým, rozvětveným kořenem. Listy má dlanitě zpeřené, na rubu stříbřitě šedé, pokryté chloupky vyplněnými vzduchem. Listy spodní jsou dlouze řapíkaté a dlanitě pětičetné. Vyšší listy mají krátký řapík nebo jsou přisedlé, většinou jsou pětičetné, jen nejhořejší jsou trojčetné. Na okraji jsou podvinuté a řídce nestejně zubaté. Květonosná lodyha vyrŧstá ze středu přízemní listové rŧţice. Lodyha je silná, přímo vystoupavá, načervenalá, odstále chlupatá. Květy jsou drobnější, intenzivně ţluté, koruna je pravidelná, sloţená z korunních pětilístkŧ. Kalich je zelený, sloţený rovněţ z pětilístkŧ. Plodem je naţka. 2) Mochna stříbrná je kříţencem jiných mochen, jichţ je okolo dvaceti, zřejmě ale mochny vystoupavé (Potentilla adscendens L.), mochny přímé (Potentilla recta L.) a mochny písečné (Potentilla arenaria Borkh.). Vyvinula se však jako samostatný druh. Vyskytuje se jen ve volné přírodě, většinou ve společnosti jiných mochen, a proto se také poměrně obtíţně určuje. Nejčastějším místem výskytu jsou suchá, slunná stanoviště, od níţin aţ po pahorkatinu, na mezích, stráních a ve světlých lesích. Kvete od června do října, ale často i déle. 3) Sbíranou částí je kvetoucí nať (Herba potentilla argentaei). Sbírá se odpoledne mezi třináctou a čtrnáctou hodinou. Dříve se sbíral i kořen. 4) Obsahové sloţení odpovídá ostatním mochnám. Zastoupeny jsou flavonoidy, třísloviny, choliny, histidin, sloučeniny glykobetainového charakteru a mnohé další. 5) Droga vykazuje specifické pŧsobení zejména ve střevech, kde zabírá od obyčejné koliky aţ po Crohnovu chorobu. Dále najde své uplatnění při ţlučníkových potíţích, chorobách ledvin a močového systému. 6) Nejvhodnější a vlastně výhradní lékovou formou je nálev a odvar. Méně účinné, alespoň v samostatném podávání, jsou tinktury, protoţe u nich jde hlavně o efekt kontaktní. Příprava nálevu: Dvě čajové lţičky natě přelijeme vařící vodou a necháme 10 minut vyluhovat. Pak přecedíme a 3krát denně pijeme šálek, před jídlem. Odvar zhotovujeme následovně: Čajovou lţičku natě dáme do studené vody, přivedeme k varu a 5 minut vaříme přikryté na mírném ohni. Necháme 10 minut vyluhovat a pijeme 3krát denně, před jídlem. V obou případech se jedná o léčbu sliznic ţaludku, ţlučovodŧ a střev. O výhodách nálevu nebo odvaru se dosud vedou spory. Vedle pitné kúry je při střevních chorobách vhodné – a někdy nutné – podávat léčebná klyzmata (viz 1. díl). 7) Drogu mŧţeme kombinovat s jinými bylinami, například s natí zeměţluče, které se aplikují na ţlučníkové potíţe. Jako ţaludeční čaj se mochna stříbrná kombinuje s kmínem, fenyklem a anýzem. Nejlepší účinnosti však dosáhneme její samostatnou aplikací. 8) Naší specialitou je uţívání mochny stříbrné vŧbec. Doporučujeme ji totiţ na všechny ţlučníkové potíţe, na potíţe s močovými cestami (i ledvinami) a hlavně na všechny choroby střevní a Crohnovu nemoc, například směs z mochny stříbrné a pryšce sladkého nebo mandloňovitého připravíme následovně: Po 1 dílu z kaţdé byliny, 2 čajové lţičky směsi na 0,25 litru vody, zhotovíme odvar a uţíváme 2 aţ 3krát denně šálek před jídlem. Čaj obohacujeme ještě tinkturou z pámelníku bílého
(Symphoricarpos rivularis Suksdf.) v mnoţství 10 aţ 15 kapek na šálek. 9) Mochna stříbrná, stejně jako většina bylin proti ledvinovým chorobám, má homeopatické uplatnění hlavně ve směsích. Samostatné podávání homeopatických prostředkŧ z mochny nemá větší význam, ve směsích je však její pŧsobení zcela prokazatelně účinné. Základní surovinou pro homeopatické zpracování je suchá kvetoucí nať. Vzhledem k tomu, ţe bylina současně kvete i zraje, jsou pouţitelná i její semínka. Nať se zpracovává podle §4 lihem 70%. Vzniklá esence D1 se ředí na potenci D3 lihem 30%. Uţívá se téměř výhradně ve směsích s jinými tinkturami například z pryšce, pámelníku nebo kopretiny řimbaby, samozřejmě v příslušné potenci, a to především na všechny potíţe střevní a pánevní. 10) Zajímavé je pŧsobení při onkologických onemocněních dělohy a močového měchýře. Tato onemocnění se vesměs druhotně projevují potíţemi s tlustým střevem, prŧjmy, zácpami apod. Po aplikaci odvaru z mochny stříbrné tyto potíţe během několika dnŧ odeznívají. Uţívá se odvar: Dvě čajové lţičky drogy se přelijí studenou vodou, zahřejí k bodu varu a 3 minuty na mírném ohni vaří. Pak se na 15 aţ 20 minut odstaví a nechá vyluhovat. Pije se vlaţný, 2 aţ 3 šálky denně, po dobu maximálně 5 týdnŧ. Doba pití odvaru jinak omezena není, uţívá se opakovaně při náznaku potíţí, účinek se dostavuje za 4 aţ 5 dní. Bylo by velice vhodné a zásluţné začít mochnu stříbrnou pěstovat. Není to nikterak obtíţný úkol, protoţe bylina nevyţaduje zvláštní péči, dobře se rozmnoţuje a dává i dvě „úrody“ za rok. Její odbyt by byl na dlouhá léta zaručen. Vzhledem k dnešnímu stavu byliny v přírodě hrozí její úplné vymizení.
MORUŠE MORUŠOVNÍK BÍLÝ Čeleď morušovníkovitých (Moraceae) MORUS ALBA L. Moruša biela (s) e Weiße Maulbeere (n) Mulberry Tree (a) Morier blanc (f) Moral blanco (š)
1} Morušovníkŧ je více druhŧ, ale nejrozšířenější jsou morušovník bílý, morušovník černý (Morus nigra L.) a morušovník červený (Morus rubra L.). Morušovník bílý je strom s tenkými, hladkými větvemi. Listy má tenké, vejčité na líci, hladké, plodenství jsou velká 10 aţ 25 mm, bílozelená nebo načervenalá, sladká. Plodem jsou drobné naţky uvnitř duţnatého plodenství. Morušovník černý je strom s větvemi silnými a drsnými, tmavě fialové plodenství, velké 20 aţ 25 mm, připomíná trochu ostruţiny. Listy má tuhé, široce vejčité, na bázi srdčité. Naţky srŧstají, jako u všech morušovníkŧ, ve sloţité plodenství, jsou duţnatá a zpravidla jedlá, lahodné chuti. Morušovník červený je strom s lysými větévkami, listy má v mládí na rubu plstnaté, plodenství na dlouhé stopce, ve zralosti červené a nakyslé chuti. Morušovník trnavský je strom vzniklý kříţením morušovníkŧ černého a červeného. 2) Morušovníky jsou stromy k nám zavlečené, dnes výhradně pěstované. Morušovník bílý slouţí svými listy jako pastva bource morušového. Ostatní druhy mají plody, které se sbírají pro další zpracování, a to v hlavních letních měsících. 3) Drogou je plod (Fructus mori), zřídka list (Folium mori), jenţ sbíráme v dubnu, květnu, červenci a srpnu. Dosud není jasné, kdy má největší obsah účinných látek, protoţe všechny termíny sběru mají opodstatnění. 4) Plody obsahují mnoţství cukru, organické kyseliny, pektiny, minerální látky aj. V listech byly nalezeny minerální látky, zvláště vápník (uhličitan vápenatý), adenin, aminokyseliny, třísloviny, hořčiny, glukóza a také měď. 5) Plody slouţí jako mírný projímavý prostředek, podporují odkašlávání, zlepšují látkovou výměnu. Listy se mohou pouţít jako antidiabetikum při cukrovce II. typu a pŧsobí také adstringentně (svíravě), například při omývání ran, bércových vředŧ apod. 6) Plody podáváme čerstvé nebo formou léčivého sirupu v běţné dávce kolem 3 gramŧ a také formou sterilované šťávy (na 1 litr šťávy přidáváme 250 ml pramenité vody a šťávu z jednoho citronu) v dávce obvyklé pro ovocné šťávy (viz I. díl). Plody je moţno i sušit a pak z nich připravovat nálev. Při přípravě listŧ dáváme přednost krátce, asi 2 minuty vařenému odvaru. 7) Plodovou drogu obyčejně podáváme samostatně. Listovou naopak spíše potencujeme jinými drogami, abychom zvýšili její účinek. Například při antidiabetickém nasazení listy mícháme s kořenem a listem pampelišky, s listem borŧvčí, s fazolovým luskem apod. Drogu je moţno podávat i v těhotenství a při kojení. Nejsou známy kontraindikace ani váţnější neţádoucí účinky, samozřejmě při rozumném dávkování. Přejedení syrovými plody mŧţe vyvolat prŧjem, případně nevolnost a nutkání na dávení. 8) Čajová směs při pomocné léčbě sníţené enzymatické funkce slinivky břišní: list černé moruše 100 g kořen bedrníku 50 g kořen andělíky 50 g kmín kořenného 30 g fenykl 20 g
Připravujeme jako bylinářský čaj a pijeme po doušcích přes den v celkové dávce asi 0,75 litru. 9) V homeopatii se uplatňuje morušovník taktéţ, ale pouze jeho list. Běţně se připravuje roztíraný přípravek z čerstvého listu, nazývaný Teep, který se uţívá podobně jako alopatické přípravky. Listy se sbírají v červenci a srpnu, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracovávají se buď roztíráním nebo klasickým zpŧsobem podle §3 lihem 90%. Dále se ředí lihem 30% aţ do potence D5. Obecně se uţívá potence D4 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, po jídle. Tinktura se uţívá hlavně pro regulaci krevního cukru, pomocně při cukrovce a pak při všech onemocněních slinivky. 10) Listy se mohou uţívat i sušené, buď přímo a nebo ve formě prášku. Podávají se 3krát denně 1 aţ 2 gramy prášku, po jídle, ne však více neţ 5 gramŧ za den. V našich podmínkách není bohuţel obvyklé ovoce morušovníkŧ jakkoli zpracovávat, takţe chutné, sladké plody končí obyčejně pod botami chodcŧ. Přitom je moţné pouţívat při jeho zpracování a konzervování všechny moţné zpŧsoby. Výbornou šťávu mŧţeme získat například tímto zpŧsobem: Litr šťávy z moruší, 0,3 litru pramenité vody, 800 g cukru a šťávu z 1 citronu rozpustíme, smícháme a uloţíme v chladnu. Vhodným a velice jednoduchým výrobkem je šťáva nebo spíše sirup: Do velké zavařovací sklenice ukládáme střídavě vţdy jednu vrstvu moruší a jednu vrstvu cukru (moučku nebo pískový). Hotový sirup se konzervuje jedním decilitrem lihu. Ovoce mŧţeme zpracovat také běţným zpŧsobem na kompot, ale i velmi jednoduše konzervovat sušením. Velice chutné a kvalitní je morušové víno, které se připravuje podobně jako jiná ovocná vína.
MOŘENA MOŘENA BARVÍŘSKÁ Čeleď mořenovitých (Rubiaceae) RUBIA TINCTORUM L. Mařena farbiarská (s) e Färberröte (n) Madder (a) Garance (f) Rubia (š)
1) Mořena barvířská je trvalka, dorŧstající výšky asi 3/4 metru. Má načervenalý oddenek, ze kterého vybíhají četné kořínky. Čtyřhranná lodyha bývá vystoupavá, řidčeji poléhavá, pokrytá ostnatými chloupky. Svěţe zelené listy jsou poměrně tuhé, přisedle nebo kratičce řapíkaté, sestavené do tzv. nepravého přeslenu se 4 aţ 6 lístky, které jsou kopinaté aţ podlouhle vejčité. Drobné ţluté květy vytvářejí řídké vidlany na krátkých úţlabních větévkách. Plodem je červená, hladká peckovička velikosti asi hrachového zrnka. Kvete v letních měsících. 2) Mořena je pěstovaná bylina, jen ojediněle zplaňující. Řadí se mezi byliny teplomilné. 3) Drogou je téměř výhradně oddenek s kořínky (Radix, resp. Rhizoma rubiae tinctoriae), sbíraný v září a říjnu, nejlépe z dvouletých nebo tříletých rostlin. Po usušení je droga citlivá na světlo a okysličování, takţe ji musíme skladovat v uzavřených obalech, například v hermeticky uzavřených plechových krabicích, a to v chladnu a ve tmě. 4) Droga obsahuje antrachinonová barviva, sacharidy, organické kyseliny, glykosidy, pektin, enzymy, třísloviny, pryskyřici, kaučukovou hmotu, alizarin (purpurin) a další látky. 5) Mořenový oddenek je především vynikajícím urologikem. Většinou jej aplikujeme při písku nebo kamenech v ledvinách a odvodných cestách močových. Pŧsobí zde také dezinfekčně, hojivě, analgeticky a mírně protikřečově. 6) Nejvhodnější nebo vlastně jedinou vhodnou formou uplatnění je odvar, připravovaný z 1 polévkové lţíce drogy na sklenici vody. Obvykle jej podáváme 4krát denně. 7) Droga je lidově málo vyuţívána, protoţe se z ní vyrábějí běţné přípravky Cystenal a Spasmocystenal, jeţ ji nahradí. Při delším uţívání mořenové drogy se mohou moč, mléko, hleny, sliny i pot zbarvit rŧţově. Delší uţívání neţ 3 aţ 4 týdny pokládáme za nevhodné. Drogu mŧţeme podávat samostatně i ve směsích. Je však kontraindikována při váţnějších poruchách ledvin, například při akutní nebo i chronické glomerulonefritidě (zánět ledvinových klubíček) a při pyelonefritidě (zánět ledvinových pánviček). Další kontraindikací obecně jsou albuminurie a hematurie (bílkoviny a krev v moči). Droga není vhodná pro těhotné a kojící ţeny. 8) Dezinfekční účinky drogy vyuţíváme i zevně při omývání a tím i hojení rŧzných bolákŧ a nehojících se ran a poškození pokoţky, jakými jsou například bércové vředy. 9) Mořena se v homeopatii prakticky nepouţívá, coţ je velká škoda, protoţe její obsahové látky se uplatňují i při velice malých koncentracích a paleta jejího moţného pouţití je velice široká. Neméně dŧleţité je, ţe v homeopatickém provedení je její pouţívání při ledvinových potíţích prakticky bez nebezpečí. Jako základní surovina se uţívá čerstvý, nejlépe tříletý oddenek. Ten se pomele a dále upravuje podle §3 s uţitím lihu 70%, a potom se ředí lihem 30% aţ na potenci D3, ve které se také uţívá, a to 3krát denně 8 kapek, po jídle. Tinktura se uţívá především jako diuretikum, jako protizánětlivý prostředek, při zánětech ledvin, močového měchýře, ale i kloubŧ. Dále při léčbě ledvinových
kamenŧ všeho druhu, po urychlení léčby zlomenin a rachitidy. 10) Extrakt z oddenku mořeny se uţívá při ledvinových a močových kamenech. Podává se 2 aţ 3krát denně po dobu 20 aţ 30 dní. Místo extraktu se mŧţe uţívat kombinovaný nápoj: Čajovou lţičku nakrájeného oddenku zalijeme 200 ml studené vody a necháme 8 hodin macerovat. Pak přecedíme a drogu znovu zalijeme, tentokrát 200 ml vařící vody, necháme 15 minut vyluhovat a přecedíme. Obě tekutiny slijeme dohromady a pijeme 3krát denně po 120 ml směsi, před jídlem. Drogu mŧţeme také uţívat v prášku. Uţíváme buď 3krát denně na špičku kulatého noţe v trošce vody (děti 2krát denně), před jídlem, nebo kaţdé 3 hodiny 1 g prášku v trošce vody, ale ne více neţ 3 aţ 4 gramy.
MOŘSKÁ CIBULE MOŘSKÁ CIBULE Čeleď liliovitých (Liliaceae) SCILLA MARITIMA L. Mořská cibula (s) e Echte Meerzwiebel (n) See onion (a) Urginée scille (f) Esquila (š)
l) Mořská cibule dorŧstá obyčejně velikosti muţské pěsti. Její hlava je obalena hnědými, suchými listeny a vyrŧstá z ní asi pŧl metru vysoký stvol s hroznem bělavých květŧ a několik plochých, čárkovitých listŧ. Mořská cibule je známá také pod synonymy urginea mořská (Urginea maritima /L./ Bak.), slovensky urgína přímořská. 2) Mořská cibule je u nás rostlina pouze pěstovaná, obyčejně doma v květináči. 3) Drogou je cibulová duţina (Bulbus scillae), případně cibulová šťáva (Lactucarium sucus scilllae maritimae). Oba prostředky jsou toxické a při zacházení s nimi je nutno dbát zvýšené opatrnosti. 4) Droga obsahuje heterosid glikoscilarosid, glykosid scilitoxin, glycid silistrin, dále scilaren, cholin, kyselinu citrónovou, oxalát draselný aj. Droga je toxická, a je třeba s ní proto zacházet opatrně. 5) Dříve se mořská cibule uţívala jako účinné kardiotonikum. Její podávání zvyšuje krevní tlak a mírným podráţděním ledvin zvyšuje také diurézu, takţe se s oblibou pouţívala v případech otokŧ srdečního i ledvinového pŧvodu. V současné době podává lékař tuto drogu pouze v tom případě, pokud nemocný nereaguje nebo nesnáší léčbu digitalisem. Vyuţívání mořské cibule k léčbě oběhových potíţí je stále namístě, zvláště dochází-li při nich k tvorbě otokŧ. 6) Čajovou formou se droga zásadně nepodává. Uţitečnou lékovou formou je prášek, připravovaný pomletím šetrně usušených plátkŧ cibule při teplotě nepřekračující 45°C. Běţnou dávkou prášku je 0,2 g, maximální jednotlivou dávkou pak 0,5 g. Maximální denní dávka činí 1 g. Druhou moţnou lékovou formou je bylinný ocet, připravený z čerstvé cibule. Předem však musíme připomenout, ţe pro léčebné účely a sušení nemŧţeme pouţít celou cibuli. Pouţívá se jenom plátkŧ, které se nacházejí mezi vnějšími šupinatými a vnitřními slizovatelnými obaly, tvořícími jádro. Postupujeme tak, ţe plátky z jedné cibule, velké asi jako muţská pěst, přelijeme 1 litrem pravého jablečného octa a ponecháme 4 dny vyluhovat v chladnější místnosti. Po 4 dnech přecedíme a uţíváme jednou denně 1 čajovou lţičku rozmíchanou s 1 čajovou lţičkou medu ve sklenici pramenité vody. Lidé o hmotnosti větší neţ 90 kg nebo pacienti s váţnějšími oběhovými poruchami mohou stejný postup opakovat večer podruhé. 7) Mořskou cibuli zásadně nemícháme do směsí, a uţívání prášku nebo octa bychom měli konzultovat s lékařem. Léčení musí být v kaţdém případě intermitentní, tedy přerušované, aby se zabránilo kumulaci léčiva v organismu. Řešíme to zpravidla tak, ţe po třídenním uţívání na jeden den léčbu přerušíme, samozřejmě pokud lékař nestanoví jinak. Pro informaci uvádíme, ţe jednotlivá dávka mezi 0,6 – 1,0 g uţ přivodí otravu. Dávka mezi 1,1 – 1,5 g přivodí těţkou otravu a jednotlivá dávka 1,6 g a vyšší mŧţe být i dávkou smrtelnou. Otrava se projevuje škrábáním v krku, pocity ošklivosti, zvracením, prŧjmy s kolikovitými bolestmi, srdečními příznaky se stálým stupňováním. Konečným stadiem mŧţe být kóma a smrt. 8) Vnitřně jsme drogu nevyuţívali. Pokud jde o její vnější pouţití, vyuţijeme jí například při bolestech kloubŧ. Naklepaný plátek mořské cibule přikládáme jako kašovitý obklad na bolavá místa, dobu přiloţení si musí kaţdý odzkoušet sám,
nejčastěji se pohybuje kolem 10 aţ 20 minut. 9) Tinktura z červené odrŧdy mořské cibule se podává obvykle v potenci D2 aţ D4. Aplikace je vhodná zejména při těchto stavech: vodnatá rýma s kýcháním; suchý kašel, zhoršující se chladem; ztráta chuti k jídlu; časté nutkání na moč; píchání a řezání při močení; revmatické bolesti svalŧ, zhoršující se pohybem; srdeční nedostatečnost, zvláště pravostranná, s otoky; úporná bronchitida, zejména vleţe; nadýmání a ţaludeční nevolnost. Dvacet gramŧ jemně nakrájené mořské cibule a 10 g alkoholu 70% se nechá v nádobě 10 dní macerovat. Hmotu pak vylisujeme, přefiltrujeme a necháme opět 7 dní stát. Doporučujeme ji buď ředit, anebo velice opatrně uţívat, maximálně však 3krát denně 5 kapek do sklenice vody. Tinkturu mŧţeme ředit do potence D3, pak lze dávky zdvojnásobit na 3krát denně 10 kapek. 10) Je znám také návod na víno z mořské cibule: Sto gramŧ nařezané mořské cibule a 1 litr těţkého červeného vína necháme 8 dní macerovat, pak vylisujeme a přefiltrujeme. Necháme dalších 8 dní ustát a pak uţíváme 3krát denně 2 polévkové lţíce. Tinkturu ani víno nesmíme uţívat, trpíme-li zaţívacími potíţemi, prŧjmem, nutkáním na zvracení a máme-li nemocné ledviny.
MRKEV MRKEV OBECNÁ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) DAUCUS CAROTA L. Mrkva obyčajná (s) e Wilde Möhre (n) Wild Carot (a) Carotte commune (f) Pastanaga (š)
1) Mrkev je rostlina jedno aţ dvouletá, s přímou lodyhou, dorŧstající aţ 3/4 metrové výšky. Listy jsou dva aţ třikrát zpeřené, peřenosečné, dolní řapíkaté, horní přisedlé na malých pochvách, květy nenápadné, načervenalé aţ naţloutle bílé. Kořen pěstované varianty mrkev obecná setá (Daucus carota sativus Arcang.) je na rozdíl od nepříliš nápadného kořene divoké formy silný, válcovitý, oranţově červený. Plod s hladkými ţebry a osténkatými meziţebírky je veliký asi 3 mm. 2) Mrkev je rostlina dnes pěstovaná jako potravina v mnoha varietách. Planě se vyskytuje spíše výjimečně. 3) Uţitou drogou je kořen (Radix dauci), semeno (Fructus dauci), méně často nať (Herba dauci). 4) Mrkev obsahuje karoteny, které jsou prekurzorem vitamínu A, dále vitamíny skupiny B, vitamín C, cukry, stopy silice, fosfolipid, steroly, hojnost minerálních a dalších obsahových látek atd. V semenech se nachází především silice a olej. 5) Obsahové látky mrkve jsou schopny zvyšovat odolnost organismu především proti infekci. Zlepšují zrak, zvláště pak šeroslepost, charakteristickou pro nedostatek vitamínu A. Mrkev je velmi vhodnou potravinou při jaterní dietě. Velice efektivní je léčba mrkví všude tam, kde dochází k dlouhodobému narušení výměny minerálních látek, především při tvorbě močových kaménkŧ a při revmatických zánětech kloubŧ. Mrkvová šťáva tvoří základ léčebných postupŧ se zeleninovými a ovocnými šťávami. Především by neměla chybět při léčbě ischemické choroby srdeční, včetně doléčování následkŧ po překonání infarktu myokardu. Je také dŧleţitou sloţkou výţivy těhotných ţen a kojících matek, při chudokrevnosti i při všeobecném oslabení neurčitého pŧvodu. Mrkev je prostředkem močopudným s mírně projímavým účinkem, rozetřená výborně hojí rány, spáleniny, vředy a podobné koţní problémy. Při chronické koronární nedostatečnosti, kterou je charakterizována angina pectoris, je moţno nálevem z mrkvových semen po čase sníţit nutnost podávání silných lékŧ. Z mrkvové nati mŧţeme připravovat kašovité obklady, případně koupele rukou a nohou. 6) Nejvhodnější lékovou formou je mrkvová šťáva, kterou tělo většinou dobře snáší, a proto mŧţeme její dávkování měřit na decilitry. Ze semen připravujeme nálev; pijeme šálek 2 aţ 4krát denně. Nať obvykle nesušíme, pouţíváme ji jen zevně. Pouţití sušené natě i kořene je však moţné. 7) Sušený kořen, semeno a nať pouţíváme do směsí jen výjimečně a navíc jen podle speciálních receptur. Mrkvová šťáva však představuje dŧleţitou součást většiny zeleninových směsí šťáv. Relativní kontraindikací léčby mrkví jsou ţaludeční a dvanáctníkové vředy, případně akutní formy střevních zánětŧ. Dlouhodobé podávání většího mnoţství šťávy nedoporučujeme pro moţný vznik tzv. karotinodermie, coţ je nepříjemně oranţové zbarvení kŧţe, zpŧsobené velkým, nezpracovatelným mnoţstvím karotenoidŧ a přetíţením jater. 8) Mrkev je mimo jiné výborný prostředek pro harmonizaci střevní mikroflóry, zejména po delší léčbě antibiotiky. Má příznivý vliv i na křečové bolesti, coţ je výhodné zejména v pediatrii, protoţe kojencŧm mŧţeme podávat asi aţ 40 g šťávy,
nejlépe v polévce. U batolat mŧţeme dávku ještě zvýšit na 50 aţ 60 gramŧ. Šťávu z mrkve doporučujeme také diabetikŧm, a to buď v dávce asi 0,15 litru denně dlouhodobě nebo formou tří aţ šestitýdenní kúry s dávkami kolem 3/8 litru denně. Šťávu s příměsí medu podáváme jako prevenci, na zvýšení odolnosti organismu v mnoţství 2krát denně 0,15 litru šťávy s čajovou lţičkou medu. Šťávu mŧţeme podávat i v rámci léčby chřipky a jiných viróz. V tom případě ji však podáváme 3 aţ 4krát denně. Neméně závaţnou okolností je, ţe mrkvová šťáva obsahuje poměrně velké mnoţství vápníku uţitečného pro naše zuby a kosti. Docela neznámou zŧstává skutečnost, ţe v mnoha případech pomáhá mrkvová šťáva úspěšně i proti neplodnosti. 9) Mrkev jako tradiční kulturní rostlina je zpracovávána tolika rŧznými zpŧsoby, ţe by sice homeopatické zpracování rozšířilo paletu jejího upotřebení, ale podle našich zkušeností bez očekávaného výsledku, který by nebyl úměrný vynaloţenému úsilí. 10) Při astmatu velmi pomáhá mrkvová kaše. Čerstvou mrkev očistíme pod tekoucí vodou, nakrájíme na kostičky a v troše vody uvaříme v přikryté nádobě do měkka. Pak protlačíme přes sítko a ochutíme medem. Podáváme před večeří nebo spaním. Při prŧjmech doporučujeme jedno aţ dvoudenní dietu: Pět set gramŧ očištěné mrkve nakrájíme na drobno a v trošce vody velmi rychle uvaříme naměkko. Protlačíme přes sítko a podáváme v malých dávkách přes den. Mŧţe se trochu zředit mlékem nebo netučným vývarem. Při plísni v ústech se k výplachŧm uţívá mrkvová nať. Hrst čerstvé umyté natě dáme do 0,5 litru studené vody, 5 aţ 10 minut mírně vaříme a pak necháme přikryté 10 minut stát. Tvorbu mléka podporuje mrkev mírně upraţená na oleji nebo ohřátá mrkvová šťáva s trochou smetany. Proti vráskám pŧsobí čerstvá šťáva z mrkve, kterou naneseme na obličej poklepem a necháme uschnout. Na spáleniny pŧsobí dobře přikládání očištěné, jemně nastrouhané mrkve, jíţ necháme delší dobu přiloţenou a přikrytou.
MUČENKA MUČENKA OPLETNÍ Čeleď mučenkovitých (Passifloraceae) PASSIFLORA INCARNATA L. Mučenka opletavá (s) e Passionsblume (n) Passion Flower (a) Passiflore purpurine (f) Passionaria (š)
1) Mučenka opletní je lianokvětá rostlina s liánami dlouhými obyčejně přes 5 metrŧ. Má stopkaté, trojlaločné listy s kopinatými laloky. Květy vyrŧstají z paţdí listŧ, jsou jednotlivé, velké, pravidelné a oboupohlavní. Korunní lupínky jsou bělavé, někdy aţ nachové. Květní kalich má trnité výrŧstky. Oč je rostlina méně známa, o to více synonym je při jejím popisu pouţíváno: česky mučenka nachová, mučenka pletní, slovensky mučenka pleťová, lidově Kristŧv květ, Kristova koruna. 2) Je to teplomilná rostlina pŧvodem z Jiţní Ameriky a jiţních oblastí Severní Ameriky. U nás se pěstuje, většinou v domácnostech, a to poměrně hojně. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba passiflorae). Nejvhodnější doba sběru natě je kolem poledne. 4) Droga obsahuje především alkaloidy karbolinového typu, například passiflorin, harmanol, harmin; flavonoidy saponarin, vitexin, orientin, isoorientin; steroly, stopy silice, pektol, glukosid, katechol a další látky. Je to rostlina velmi nedokonale prozkoumaná. 5) Droga pŧsobí na nervový systém, je vynikajícím sedativem mnohdy přesahujícím svým účinkem i papaverinové přípravky. Uklidňuje, tlumí pocity úzkosti a psychická napětí, zlepšuje a prohlubuje spánek, pŧsobí i jako gastrosedativum a kardiosedativum. Pŧsobí téţ jako antispasmodikum a sympatikolytikum. 6) Obvyklou lékovou formou je 2,5% nálev, podávaný 2 aţ 4krát denně po 1 šálku nebo sklenici. V poslední době se však stále častěji pouţívá extrakt, tinktury nebo rŧzné výtaţky a homeopatické prostředky. 7) Droga je oblíbenou součástí rŧzných prŧmyslově vyráběných sirupŧ jako Passit nebo Novopassit, v Rusku Extr. Passiflorae fluid, v Polsku Passispasmin. Velmi často je droga kombinována s dalšími bylinami, například meduňkou, hlohem, třezalkou, zavinutkou a kozlíkem. 8) S ohledem na špatnou dostupnost byliny zpracováváme mučen-ku většinou ve formě tinktury, kterou pak podáváme podle toho, jak byla zpracována. Běţněji dostupné tinktury se podávají v dávkách 20 aţ 30 kapek 2 aţ 4krát denně. 9) Homeopatické zpracování mučenky je méně obvyklé, přesto se extrakty a tinktury z ní vyráběné pouţívají a jejich aplikace má své oprávnění. Surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvá kvetoucí nať, trhaná nejlépe kolem čtrnácté hodiny odpoledne. Zpracovává se lihem 90% podle §3, dále se ředí aţ do potence D5 lihem 50%. Obecně se uţívá v ředění D5, a to 3krát denně 6 kapek do vody, před jídlem. Podává se především jako velmi účinné sedativum při nespavosti, neschopnosti soustředit se, zvýšené činnosti hladkého svalstva apod. 10) Při nervozitě a podráţděnosti v období klimakteria se osvědčil nálev z mučenky: Jedna polévková lţíce natě se přelije šálkem vařící vody a nechá se přikrytá 10 minut vyluhovat a pak se přecedí. Dlouhodobě se pijí 2 aţ 3 šálky denně před hlavními jídly a před spaním. Stejný čaj se pije, ale ne dlouhodobě, i při stavech náhlého rozrušení, podráţdění apod. V Americe byla mučenka vyuţívána Indiány především na zhotovování
obkladŧ na modřiny, naraţeniny a rŧzná zranění, šťáva z plodŧ mučenky se uţívala na výplachy při bolestech očí. Sušené plody a květy se dodnes podávají jako účinné sedativum. V Polsku se mučenka uţívá na nespavost, při „píchání u srdce“, třesavce (tremoru) místního pŧvodu a spolu s přípravky z hlohu proti křečovitosti střev a koronárních cév, při dětské hysterii, ale také při rekonvalescenci po těţkých chorobách, a to především ve formě alkoholových extraktŧ, výtaţkŧ a tinktur.
MUŠKÁT MUŠKÁTOVNÍK PRAVÝ Čeleď muškátovitých (Myristicaceae) MYRISTICA FRAGRANS Houtt. Muškatovník voňavý (s) r Muskatnussbaum (n) Nutmeg (a) Muscatier commun (f) Muscade común (š)
1} Muškatovník pravý je velmi ozdobný tropický strom, který dorŧstá výšky kolem 12 metrŧ. Má kuţelovitou, temně zelenou korunu i kmen, který je pokryt zelenavě šedou, aţ olivovou kŧrou, ronící tekutinu, která na vzduchu červená. Koţovité, ostře zašpičatělé listy jsou střídavé, řapíkaté. Prašníkové květy jsou v paţdí listŧ a mají tlusté, dlouhé stopky a okvětí podobné květŧm samčím. Duţnaté oplodí v čase zralosti puká a obnaţuje semeno, pokryté jakýmsi míškem, rozděleným v 10 aţ 15 jasně červených, úzkých prouţkŧ. Míšek se ze semen strhává, a kdyţ zlatově zeţloutne, přichází do obchodu jako tzv. macis – muškátový květ. Vlastní semeno je kryto zvadlým osemením, které se odstraní a zbude vlastní jádro, známé jako muškátový ořech. 2) Muškát je tropická rostlina – strom, hojně pěstovaná, která pochází z Moluk. 3) Drogou je muškátový květ (Semen myristicae) a muškátový oříšek (Nux moschata), jenţ je známý především jako koření. 4) Droga obsahuje především silici, které je v ořechu asi 7% a v květu aţ 17%. Silice obsahuje zvláště hořký a palčivý myristicin. Přítomny jsou i rŧzné alkaloidy a asi 30% oleje s obsahem přibliţně 10% kyseliny muškátové, samozřejmě kromě dalších účinných látek. 5) Muškátový oříšek nebo i květ pomáhají při bronchitidě, revmatismu, nadýmání a pŧsobí také jako uklidňující prostředek. Zlepšuje chuť k jídlu i trávení. Lze jej pouţívat i zevně jako derrivans – mírně dráţdivý prostředek. 6) Mletou drogu podáváme v uvedených indikacích na špičku noţe, většinou před jídlem, při nadýmání, po jídle. Pouţijeme-li jí jako uklidňující prostředek, podáváme ji na 2, maximálně 3 špičky noţe, obyčejně 2krát denně. 7) Drogu uţíváme výhradně samostatně, v indickém podávání se setkáváme i s kombinací práškovaných drog. Překročení dávky vede nejprve k halucinacím a posléze k těţkému, dlouhému spánku, připomínajícímu smrt. Ta by ovšem mohla v případě těţkého komatu nastat. V tomto směru se pokusy na vlastním organismu zabýval uţ Jan Evangelista Purkyně. 8) Drogu vyuţíváme především zevně, osvědčuje se hlavně při dětských bronchitidách: Hrudník namaţeme slepičím nebo husím sádlem, v krajním případě je moţné pouţít i sádlo vepřové. Pak na mastný hrudník lehce nastrouháme kousek muškátového oříšku, překryjeme čistým sacím papírem a přes noc zabalíme. Ajurvédská medicína doporučuje při psychickém napětí, mírných stavech úzkosti a lehčích depresivních náladách následující kořeněné sušenky: Padesát gramŧ muškátového oříšku, 40 g skořice a 10 g hřebíčku pomeleme na jemný prášek. Vezmeme 50 aţ 80 g prášku na 1 kg celozrnné mouky, cukr, kousek tuku a několik vaječných ţloutkŧ a běţným zpŧsobem upečeme sušenky, které pečlivě uschováme v papírové, ale dobře utěsněné krabici. Pamatujme ovšem, ţe tyto sušenky jsou lékem, nikoli pečivem, a dobře je proto uschováme před dětmi. Běţná dávka činí 4 aţ 5 kusŧ sušenek denně. 9) Muškátový ořech je oblíben v homeopatii stejně jako v alopatii. Je uţ dlouho znám a také vyuţíván pod názvem Nux moschata. Prvotní tinktura se vyrábí ze sušeného semene, které je známé pod názvem muškátový ořech. Tato tinktura má potenci D1. Zpracovává se podle §4 s lihem
90%. Dále se ředí aţ do potence D5 lihem 40%. Obecně se uţívá 3krát denně 10 kapek v potenci D4. Právě homeopatické zpracování umoţňuje jemné dávkování, coţ je velmi dŧleţité. Podává se při akutních stavech onemocnění kanálu ţaludek – střeva i při gastrokardiálním symptomu, nebo při neurastenii. 10) Málokterá rostlina nebo její plody prošla tolika úpravami a našla takové uplatněními jako muškátovník. Je znám jako koření, které je významnou součástí pokrmŧ i nápojŧ, jako léčivo, pŧsobící na celou řadu potíţí, a dokonce jako omamný prostředek, který tvoří součást mnoha více či méně omamných jídel a nápojŧ. Právě pro své vlastnosti se muškátovník pěstuje od poloviny 6. století a jeho uţívání se velice rychle rozšířilo, přestoţe na jeho pěstování byl po dlouhou dobu monopol. Nemŧţeme zde pochopitelně uvádět receptury, protoţe muškátový ořech a květ se pouţívají při přípravě prakticky všech pokrmŧ, a dokonce i nápojŧ jako je pivo a víno. Jako koření se pouţívají na úpravu zeleniny (špenát, květák, rŧţičková kapusta), do omáček, polévek, ragú, rybích pokrmŧ, syrových pokrmŧ, uzenářských výrobkŧ atd. Uţ velmi malé mnoţství vylepšuje chuť punče, mléka, tekuté čokolády i likérŧ. Jako často uţívaný léčebný prostředek se muškátový oříšek aplikoval například na posílení myšlení, ţaludku a jater, na vonný dech, na zastavení úplavice, nadýmání a větrŧ, proti škytavce atd. Květ účinkuje podobně, ale poněkud silněji. Zajímavé je, ţe účinek ořechŧ se zvyšuje jejich pečením v horkém popelu. Navíc takto pečené ořechy pŧsobí při otocích sleziny (splenomegalie). Muškátový oříšek a květ vydrţí velmi dlouho, pokud jsou uchovávány v dokonale uzavřených dózách.
MYDLICE MYDLICE LÉKAŘSKÁ Čeleď silenkovitých (Silenaceae) SAPONARIA OFFICINALIS L. Mydlica lekárská (s) s Seifenkraut (n) Soupwort (a) Saponaire officinale (f) Saponaria (š)
1) Mydlice lékařská je trvalka, dorŧstající výšky asi 3/4 metru. Má přímou, částečně větvenou lodyhu končící latovitým květenstvím. Lístky jsou vstřícné, vejčitě kopinaté, třínervé, celokrajné, ale s drsnou čepelí, přisedlé. Květy má bílé aţ narŧţovělé. Plodem jsou podlouhlé tobolky. Má válcovitý, bohatě větvený, asi na prst tlustý kořen. 2) Mydlice je vlhkomilná rostlina, roztroušená na březích vodních tokŧ, na vlhčích lukách a lesních mýtinách, ale hojně také na ţelezničních náspech. Občas se dokonce pěstuje. 3) Předmětem sběru je kořen (Radix saponariae), sbíraný především na podzim v září a říjnu a kopaný nejlépe ráno do desáté hodiny. Oddenek má charakteristickou citrónově ţlutou duţinu a je pokryt bělavou korou s červenohnědým korkem. Někdy se sbírá i nať, která se odřezává kolem poledne na začátku květu v červnu a červenci. 4) Droga obsahuje především saponiny, sacharidy, měkké pryskyřice, sliz, kaučuk, basorin, minerální kyseliny. Saponin strutiin se pod vlivem minerálních kyselin štěpí na sapogenin a cukr. 5) Saponiny drogy účinně zřeďují vazké hleny v zanícených prŧduškách a mají taktéţ účinky antimykotické a antibakteriální. Současně dochází ke zvýšení sekrece sliznic a ke zvýšené tvorbě moče, takţe droga léčí také poruchy látkové výměny. Zevně drogu aplikujeme při obkladech zanícené pokoţky, do kloktadel a připravujeme z ní protirevmatické obklady. 6) Nejčastěji doporučujeme odvar z 1 gramu drogy na šálek vody a podáváme 3 maximálně 8 polévkových lţic denně. Jiné občas doporučované lékové formy jako macerát, tinktura a případně i mast se obecně příliš neosvědčily a slouţí spíše k speciálním účelŧm. 7) Pro poněkud specifické pŧsobení drogy ji zpravidla nemícháme do směsí, i kdyţ to samozřejmě moţné je. Vyšší dávkování nebo dlouhodobé podávání mŧţe u zvlášť disponovaných jedincŧ vyvolat pocity nevolnosti, spojené s nutkáním na zvracení. Nebezpečí hemolýzy červených krvinek je nebezpečím čistě teoretickém; hemolýza by mohla nastat při podávání drogy formou injekcí, zvláště nitroţilních, s čímţ se ovšem ve fytoterapeutické praxi vŧbec nesetkáme. 8) Rozemletý čerstvý kořen smícháme s malým mnoţstvím mletého pepře a přikládáme formou kašovitých obkladŧ při kloubních zánětech a bolestivosti kloubŧ. Na 1 polévkovou lţíci mletého kořene dáváme na 2 špičky noţe pepře. Dobu přiloţení obkladu musíme vysledovat individuálně, podle snášenlivosti pokoţky. Obvykle se tato doba pohybuje od 15 minut do pŧlhodiny. 9) Mydlice je klasickým homeopatickým prostředkem. Zpracovává se její kořen, ze kterého se připravuje tinktura podle §3 lihem 80%. Základní tinktura se dále ředí lihem 40% aţ na potenci D3. Obecně se uţívá právě v této potenci, s dávkováním 3krát denně 9 kapek, po jídle. Podává se hlavně při nemocech spojených s narušením funkce slinivky a při některých stavech spojených s funkcí ţláz s vnitřní sekrecí a depresemi. 10) Nejen řádné umytí vlasŧ, ale i jejich regeneraci zajistí koupel s kořenem mydlice: Podle délky vlasŧ 1 aţ 2 polévkové lţíce drobně nakrájeného kořene
vhodíme do 1 litru vařící vody. Odstavíme a necháme 15 minut vyluhovat. Pak slijeme, necháme mírně ochladit a vlasy řádně propláchneme. Nečistá pleť, která má sklon k trudovitosti, by se měla denně ráno a večer ošetřovat mydlicovým mlékem: Jednu polévkovou lţíci natě nebo samotných listŧ mydlice necháme vyluhovat přes noc v šálku podmáslí. Ráno trochu ohřejeme a mlékem jemně třeme pokoţku obličeje. Na pásový opar pouţíváme obklady z čerstvé, kvetoucí natě. Přelijeme ji vařící vodou, rozmačkáme a pouţijeme jako náplast, obnovujeme ji vícekrát denně. Při koţních potíţích, ucpání lymfatických cest, tzv. nečisté krvi, ţloutence, dně, revmatismu a astmatu účinkuje nálev z 15 g natě na 0,5 litru vody. Pijí se denně 1 aţ 2 šálky. Odvar z kořene, který se pije vícekrát denně po pŧl šálku, uvolňuje hleny při potíţích v hrudníku. Odvar z mydlice pŧsobí hlavně na poruchy jater a sleziny, ale i na potíţe v pánvi, zahlenění hrtanu, nemoci střev a na chronické stavy koţních chorob. Připravuje se z celé natě před rozkvětem, 5 g na 0,25 litru vody, a vaří se 5 minut.
MYRRHA MYRHOVNÍK PRAVÝ Čeleď březulovitých (Burseraceae) COMMIPHORA ABBYSINICA Engl. Balzámovník pravý
1) Rod myrhovník představuje asi 300 druhŧ. Jde o trnité keře nebo o stromky se ztrnovatělými větvemi, nesoucími malé lístky. Několik druhŧ roní samovolně nebo po zranění kŧry klejopryskyřici zvanou Gummiresina myrrha nebo krátce jen myrrha. Zejména to platí pro myrhovník balzámový (Commiphora balsamum Engl.), myrhovník habešský (C. abbisinica Engl.), myrhovník molmol (C. molmol Engl.) a myrhovník Schimperŧv (C. Schimperi Jacq.). 2) Myrhovník roste v sušších oblastech tropické Afriky, Arábie a Indie. 3) Drogou je klejopryskyřice myrrha (Resina commiphorae). 4) Droga obsahuje aţ 40 % pryskyřičných látek, převáţně triterpenických, kyselinu kommiforovou heerabolmyrrhovou, aţ 15 % silice s bisabolenem nebo heerrabolenem (podle druhu), aţ 60 % klejovitých látek, triterpenové estery a řadu dalších méně významných látek. Přestoţe rŧzné druhy myrhovníku poskytují chemicky poněkud odlišnou myrrhu, terapeutický účinek jednotlivých druhŧ se příliš neliší. 5) Droga přichází do obchodu ve formě nepravidelných zrn nebo děravých hnědoţlutých aţ červenavých hrudek s drsným, zaprášeným povrchem a voskově lesklým, místy bělavým lomem. Droga má výrazné účinky desinfekční a hojivě granulační na sliznice, například ústní dutiny. Pouţívá se proto ke kloktání, potírání a výplachŧm ve stomatologii, v gynekologii a ve vnitřním lékařství. 6) Prakticky výhradní lékovou formou je tinktura (Tinctura myrrhae), která je oficinální v Českém lékopisu IV a je v lékárnách běţně k dostání. Droga se mŧţe vyuţívat i formou prášku jako mletá myrrha. Tinkturu mŧţeme výrazně ředit. Ke kloktání přidáváme asi pŧl čajové lţičky na sklenici kloktadla z jiných bylin. Stejně připravujeme léčivé klyzma. Vnitřně podáváme tinkturu po 10 aţ 15 kapkách, podle okolností několikrát denně, ale vţdy jen do čaje nebo do vody. 7) Vlastní myrrhu obvykle s ničím nemícháme, ale míchat tinkturu je moţné. Pozor však musíme dávat na to, ţe s některými tinkturami (například s tinkturou z rakytníku) není smísitelná. Výsledná tinktura se mŧţe zakalit se současným vysráţením účinných látek, coţ ji znehodnocuje. Proto buď zkusíme míchat malé mnoţství tinktur, nebo se kombinacím vyhneme. 8) Vedle uvedených aplikací se nám myrrha osvědčuje při prŧduškových infekcích, zevně na vřídky, rány, odřeniny i proleţeniny. Ayurvéda doporučuje drogu při bolestivé a vynechávající menstruaci, přičemţ je vyuţíván i lehký stimulační účinek, zejména při chřipce a podobných stavech. 9) Zhotovování homeopatického prostředku je jednoduché, protoţe máme k dispozici hotovou tinkturu, kterou potřebujeme jen ředit. Za normálních okolností ředíme tinkturu z lékárny lihem 30% aţ do potence D3, kdy tinkturu povaţujeme za základní tinkturu D0. Uţívání se řídí stejnými pravidly, jak je uvedeno shora. Nám se v kaţdém případě ředěná tinktura velmi osvědčila. 10) Zajímavé je pouţití myrrhové tinktury při jakýchkoli, hlavně začínajících, potíţí dásní a především při jejich krvácení. Při krvácení dásní nebo při jejich nadměrné citlivosti nejméně dvakrát denně (ráno a večer po vyčištění zubŧ) ústní dutinu dŧkladně proplachujeme právě zředěnou myrrhovou tinkturou a pak jemně
třeme dásně opět myrrhovou tinkturou, nebo dásně alespoň vatičkou poklepem ošetříme. Poupata myrhovníku, nošena na těle, dovedou vyléčit postiţeného z nešťastné lásky. Ostatně jednoduchý elixír lásky lze připravit namočením poupat do červeného vína. Myrrha se pálí jako kadidlo, aby byl očištěn prostor a harmonizováno prostředí. Inhalace pálené myrrhy zlepšuje podmínky pro rozjímání.
MYRTA MYRTA OBECNÁ Čeleď myrtovitých (Myrtaceae) MYRTUS COMMUNIS L. Myrta obecná
1) Myrta obecná je vţdyzelený keř, pocházející ze Středomoří, se vzpřímenými voňavými větévkami, nejprve zelenými, ale brzy dřevnatějícími. Listy jsou střídavé, koţovité, tmavě zelené s vyniklou střední ţilkou. Jsou přisedlé nebo kratičce stopkaté, oválně kopinaté, celokrajné a malé. Květ je čistě bílý, příjemně vonný s jasně ţlutými, vystouplými prašníky; rozkvétá v plném létě. Rostlina dorŧstá výšky kolem 2,5 metru. 2) U nás známe myrtu spíše jako pokojovou rostlinu, ale je moţno ji pěstovat ve vinorodých oblastech na slunečném místě s dobrou ochranou před větrem. Rostlinu lze rozmnoţovat stonkovými řízky v době kolem letního slunovratu a také koncem léta. Rostlina nesnáší chlad pod +5 °C. Pŧdu má ráda propustnou, případně vyzrálý kompost. 3) Předmětem sběru jsou poupata, zralé plody a především list (Semen, Fructus et Folium myrtae), trhaný v době květu. 4) Zřejmě nejdŧleţitějšími obsahovými látkami jsou flavonoidy, dále silice, třísloviny, tanin, pryskyřičné substance, lipidy, cineol, mirtenol, geraniol, nerol a další látky. 5) Hlavním léčivým okruhem myrty je urologie, protoţe zde se nejlépe uplatní její desinfekční pŧsobení. Podáváme ji vnitřně rovněţ při koţních chorobách (ekzém, lupénka) a při zánětu dutin. Zevně se uţívá na omývání zánětlivých plošek pokoţky a sliznic, jako kloktadlo, k vaginálním výplachŧm, ke klyzmatŧm při kolitidě, ke koupelím při hemoroidech. Droga se mŧţe pouţít i jako koření, zvláště při zaţívacích potíţích a plynatosti. 6) V urologii je nejvhodnější lékovou formou lihovodný roztok, podávaný podle obvyklých pravidel. Jinak pouţíváme bylinný balzám, případně nálev, který je dominantní formou pro zevní pouţití. 7) Droga je zcela netoxická a lze ji libovolně míchat do směsí. Pro kosmetické účely je moţno ji vyluhovat v oleji nebo ve vinném octu a pouţívat ke zjemnění pleti. Nejsou známy neţádoucí účinky ani kontraindikace, avšak stejně jako ostatní byliny s vyšším obsahem silic ani myrtu nepodáváme dlouhodobě. 8) Myrtu pouţíváme především k léčbě zánětŧ močových cest v kombinaci nebo střídavě s lichořeřišnicí a s medvědicí. Pro její relativní nedostupnost jsme nuceni někdy lihovodný roztok nepřipravovat klasicky, tzn. přidávat myrtovou tinkturu do myrtového čaje, nýbrţ vařit čaj z vřesu, případně ze zlatobýlu, a přidávat myrtovou tinkturu. Výsledky této kombinované terapie bývají velice uspokojivé. 9) Předmětem homeopatického zpracování jsou čerstvé zelené konce větviček, pokud ještě nedřevnatí, tzn. sbírané asi na začátku léta před rozkvětem. Větvičky trháme nejlépe odpoledne mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou a ihned zpracováváme podle §3, nakrájené nadrobno, lihem 60%. Dále pak ředíme aţ na potenci D3 lihem 40%. Tinkturu uţíváme obecně velice opatrně, a to v potenci D2 jen 2krát denně 4 kapky, před jídlem do lţíce vody, po dobu 3 týdnŧ. Pak opět v potenci D2, ale s dávkováním aţ 3krát denně 6 kapek ve lţíci vody, před jídlem. Doba uţívání je maximálně 1 měsíc. Tinkturu uţíváme všude tam, kde se hodí její výborný desinfekční účinek, tzn. v oblasti všech sliznic, od nosohltanu aţ po dělohu, tlusté střevo apod. Pro tento
účel ji mŧţeme pouţívat i zevně, případně i ředěnou. Jinak ji aplikujeme podobně jako v alopatii a na základě našich zkušeností ji mŧţeme vřele doporučit. 10) Ne nadarmo nosí myrtu na klopě oděvu svatebčané. Myrta byla vţdy povaţována za rostlinu lásky. Mladé ţeny ji nosívaly u sebe, aby měly vyšší plodnost. Kousek myrtového dřeva je zase schopen zachovat mladost. Roste-li po obou stranách domu, chrání v domě mír.
NADUŤ NADUŤ MADAGASKARSKÁ Čeleď tlusticovitých (Crassulaceae) (KALANCHOÉ) BRYOPHYLLUM DAIGREMONTLANUM Bak. Púčikovec (s) s Brutblatt (n) Airplant Calanchoe (a) Kalanchoe (f) Bryophyllum (š)
1) Nadutě jsou rostliny sukulentní, tedy duţnaté, s duţnatými lodyhami a tlustými listy, většinou jednoduchými, bez palistŧ. Květy bývají čtyřčetné a mají srostlé koruny, které jsou zpravidla červené. Plodem jsou měchýřky s malými semínky. Do uvedené čeledi patří 35 rodŧ a přibliţně 1 500 druhŧ. Do kategorie léčivých rostlin se řadí především pěstované druhy, například naduť zpeřená (Bryophyllum pinnatum L.), naduť přeslenitá (Bryophyllum verticillatum L.) a naduť vroubkovaná (Bryophyllum cerenatum Bak.). U nás je ale nejznámější a také nejvíce pěstovaná naduť Daigremontova, zvaná téţ madagaskarská. 2) Jedná se o rostliny pŧvodem z Madagaskaru. Některé druhy se s oblibou pěstují, u nás je to dobře známá naduť Daigremontova, kterou mŧţeme s úspěchem pěstovat doma v kořenáči. Rozmnoţuje se nejlépe vegetativně, opadavými pupeny, které vyrŧstají na listech nebo na tenkých šlahounech. 3) Drogou je především šťáva (Sucus bryophylli) v nejrŧznějších úpravách. Zejména účinná je úprava podle Filatova (viz I. díl), často se uţívají i čerstvě seříznuté listy. 4) Šťáva obsahuje asi 40% polysacharidŧ, flavonoidy, katechiny, třísloviny, organické kyseliny, enzymy, řadu stopových prvkŧ, vitamíny, z nich zejména vitamín C, dále slizy a také malé mnoţství alkaloidŧ. Sloţení se druh od druhu poněkud liší, hlavní obsahové látky však zŧstávají stejné. 5) Šťáva, zvláště získaná úpravou podle Filatova, má poměrně významné fyziologické pŧsobení, a to především antiseptické, baktericidní, hojivé a močopudné, dále zastavuje krvácení a pŧsobí především jako biogenní stimulátor. Pouţita zevně léčí spáleniny, ovlivňuje ekzémy a jiné koţní nemoci, ředěná šťáva údajně tlumí oční záněty, coţ jsme ovšem neověřovali, a mŧţe se aplikovat i formou léčivého klyzmatu. Tuto podobu obzvlášť vřele doporučujeme při střevních infekcích a porušeních střevní sliznice rŧzného pŧvodu (vředové onemocnění, Crohnova nemoc). Výborně mŧţeme zředěnou šťávu uplatnit i jako kloktadlo nebo prostředek k potírání dásní při paradentóze. K potírání mŧţeme pouţít i šťávu neředěnou, pokud ovšem se nevyskytne jakási alergie. Podle všech náznakŧ ovlivňuje šťáva i léčbu prŧduškového astmatu. 6) Základní lékovou formou je šťáva, upravená podle Filatova, na tzv. biogenní stimulátor. Tradiční ruský recept na „zázračné kalanchoe“ je: Na 1 litr přírodního nekonzervovaného červeného vína přidáme 0,15 litru šťávy, nejlépe upravované, a dobře protřepáme. Uţívat ji mŧţeme začít hned, a to minimálně 50 ml denně ráno nalačno. Maximální denní dávka činí 4krát denně po 50 ml, celkem tedy 200 ml za den, tuto dávku nesmíme překročit. Léčba trvá nejméně 14 dní, obyčejně 3 aţ 4 týdny. Maximální doba léčby je 6 týdnŧ. Z listŧ lze také připravovat čaj, ale jeho pŧsobení je podstatně slabší. Listy je moţné sušit, ale to nedoporučujeme, protoţe je to poměrně pracné: výsledek neodpovídá vynaloţené práci a sušina často plesniví. 7) Z povahy drogy jasně vyplývá, ţe ji podáváme samostatně. Přestoţe empirie vykazuje prakticky pouze příznivé vlastnosti drogy, musíme mít vţdy na paměti,
ţe droga není dostatečně probádána, abychom mohli být úplně bez starostí. Neprověřené jsou zejména alkaloidy, kterých je sice málo, ale potenciálně by mohly být za určitých okolností i nebezpečné. Proto doporučujeme raději brát drogu krátkodobě a zde stanovené dávky dodrţovat; maximální dávky by se měly aplikovat spíše výjimečně, v době těhotenství a při laktaci by se droga neměla uţívat vŧbec. 8) Šťávou z nadutí potíráme především takové rány, které mají sklon k vyhojení formou tzv. keloidŧ. Pro zvýšení hojícího účinku doporučujeme vytlačit jednu nebo i více tobolek s vitamínem E. 9) Jak jsme si sami v praxi ověřili, je naduť sice méně známý, ale velice účinný homeopatický prostředek. Jeho základem je nať, případně jen listy, které se zpracovávají podle §1, nejlépe předem upravené podle Filatova, lihem 90%. Dále se ředí se aţ do potence D6 lihem 45%. Obecně se uţívá v potencích D3, D4, D5 a D6, dávkování se určuje podle stavu nemoci a nemocného. Nejlepší je směs potencí D4 a D5, v poměru 1:1a dávkování 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Pouţití tinktury je velmi široké. Urychluje veškeré léčebné procesy, pŧsobí na látkovou výměnu, hojí následky ozařování, spáleniny, pŧsobí při bronchiálním astmatu atd. S velkým úspěchem se pouţívá zevně homeopatická mast. 10) Rostlina se pro svŧj zpŧsob vegetativního rozmnoţování u nás lidově nazývá „listorodka“, v Polsku oficiálně „ţivorodka“. Obojí je pro ni charakteristické. Návod na naduťový likér: Do 0,7 litru alkoholu 40% dáme 0,3 litru šťávy z nadutě a vše necháme 10 dní macerovat, občas protřepeme. Pak přefiltrujeme přes papírový filtr a přidáme 500 ml cukerného sirupu, který připravíme tak, ţe do 400 ml vody dáme 300 g cukru, svaříme, sebereme s povrchu odvaru pěnu a pevné částice. Vše dobře smícháme a skladujeme v chladnu a temnu. Uţíváme 2krát denně 1 čajovou lţičku (ráno a večer), před jídlem. Mŧţeme ho ovšem uţívat také jako skutečný likér, avšak ne více neţ 3 malé kalíšky denně.
NÁTRŽNÍK MOCHNA NÁTRŢNÍK Čeleď růžovitých (Rosaceae) POTENTILLA ERECTA /L./ Raeusch Nátrţník vzpriamený (s) s Aufrechtes Fingerkraut (n) Common Termentil (a) Tormentille (f) Tormentila (š)
1) Mochna nátrţník je trvalka, dorŧstající výšky 20 aţ 25 cm, zřídka aţ 1/2 metru. Z válcovitého oddenku, na prst tlustého a do 12 cm dlouhého, vyrŧstá přímá nebo vystoupavá lodyha, řidčeji poléhavá, s listy obyčejně trojčetnými. Drobné, čtyřplátečné květy mají jasně ţlutou korunu. Kvete od května do září. Plodem je vejčitá naţka. 2) Nátrţník není nikterak náročný na podmínky, stačí mu chudé pŧdy pastvin a strání. 3) Drogou je oddenek (Rhizoma tormentillae), zevně červenohnědý, v mládí zelenavý, později se na lomu zbarvuje do červena. Sbírá se brzy na jaře před olistěním nebo aţ v září a říjnu, nejlépe dopoledne do desáté hodiny. 4) Hlavní obsahovou látkou drogy jsou třísloviny katechinového typu, které se hydrolýzou mění na flobafeny (tormentillová červeň) a glukózu. Dále u ní mŧţeme zjistit glykosidy, triterpeny, organické kyseliny, pryskyřici, vosky a stopy silice. Celkové pŧsobení drogy má fytoncidní charakter. 5) Fytoncidní pŧsobení předurčuje drogu pro léčbu gastroenteritidy, coţ je nepříjemně kombinovaný současný zánět ţaludku a tenkého střeva. Droga velmi dobře tlumí neinfekční prŧjmy a má i pŧsobení hemostatické. Svým pŧsobením sniţuje hladinu tukŧ v krevním séru a tlumí projevy alergie. Zevně aplikujeme drogu na mokvavé ekzémy, nehojící se koţní trhliny, na zánětlivé koţní plochy apod. Vlastností drogy mŧţeme s úspěchem vyuţít i při přípravě kloktadla, k obkladŧm nebo na výplachy pokoţky či sliznice, poleptaných například ţíravými činidly. 6) Nejvhodnější lékovou formou je odvar. Obvykle postačí 1/2 čajové lţičky drogy na šálek odvaru 2 aţ 3krát denně. Připravit mŧţeme i koncentrovanější odvar, který však podáváme po polévkových lţících, vícekrát za den. Drogu mŧţeme aplikovat i jako prášek, ten musí být ale čerstvě připravovaný, protoţe po pomletí droga rychle ztrácí léčivou účinnost. Drogu podáváme na špičku kulatého noţe, obvykle 4 aţ 6krát denně. Vhodnou lékovou formou je i tinktura, jejíţ dávkování je 30 aţ 50 kapek aţ 4krát denně. 7) Abychom zdŧraznili protiprŧjmové pŧsobení, mŧţeme drogu kombinovat s dubovou kŧrou, s islandským mechem, nebo s kořenem krvavce totenu. Drogu mŧţeme podávat buď samostatně nebo ve směsích. Rovnocennou drogou je kořen ratanhie, o čemţ svědčí i to, ţe tinktura ratanhiae je v běţném lékárenském sortimentu. Dávkování této tinktury však volíme poněkud niţší, a to 15 aţ 35 kapek. Vnější předávkování tříslovinnými drogami mŧţe zpŧsobit zácpu, ale také nauseu a dávení. 8) Při letních prŧjmech se mimořádně osvědčila následující jednoduchá léčba: Několikrát denně podáváme 1 aţ 2 čajové lţičky sušených borŧvek. Pak vezmeme na špičku noţe čerstvě práškovaného kořene nátrţníku a zapijeme šálkem nálevu z benediktu čubetu. 9) Nátrţník patří mezi běţně pouţívané homeopatické prostředky. Základní surovinou pro homeopatické zpracování je čerstvý oddenek, který se zpracovává podle §3 lihem 90%. Dále se ředí aţ do potence D3 lihem 40%. Uţívá se obecně v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, po jídle. Podává se při velkém
mnoţství potíţí a chorob, ale jeho hlavní aplikace je, podobně jako v alopatii, na krvácení všeho druhu, záněty tenkého střeva, cukrovku, a prŧjmy. 10) Pan farář Kneipp měl nátrţník ve veliké oblibě a vřele ho doporučoval při krváceních všeho druhu a zvláště při zvracení krve. Odvar z nátrţníku se připravoval z 10 g oddenku na 1 litr vody, nechal se vařit 3 minuty na mírném ohni, na 15 minut se stáhl a potom se přecedil. Nejprve se uţívala plná polévková lţíce odvaru kaţdých 20 minut, pak kaţdou hodinu a po odeznění návalu uţ jen 2 aţ 3krát denně. „Není lepšího prostředku proti krvácení neţ nátrţník,“ prohlašoval pan farář Kneipp. Doporučoval jej také na vyčištění plic, jater a proti ţloutence. V tom případě se oddenek vařil ve vodě s vínem a kaţdé 2 aţ 3 hodiny se podávala 1 polévková lţíce odvaru. Oddenek v prášku rozmíchaný ve vodě, víně nebo medu se podával proti úplavici, stolici s krví, nechutenství, denně 1 aţ 2krát po 0,5 aţ 1,5 g, a proti horečce 3 aţ 4krát denně na špičku kulatého noţe. Proti uvolňování zubŧ a nepevným dásním se doporučoval nátrţník jako kloktadlo, na otevřené rány obklady namáčené v odvaru z oddenku.
NEPATRNEC NEPATRNEC ROLNÍ Čeleď růžovitých (Rosaceae) APHANES ARVENSIS L. Drobnobyl rolná
1) Nepatrnec rolní je šedozelená, chlupatá, jednoletá, drobná rostlinka, dorŧstající výšky 10 aţ 15 cm. Lodyhy má vystoupavé, od základny větvené. Listy jsou hluboce trojklanné, úkrojky vpředu s 3 aţ 5 laloky. Nenápadný ţlutozelený květ je ukryt v palistových pohárcích. Kvete od května do září. Plodem je naţka. Dříve bývala tato rostlinka řazena do rodu kontryhel (Alchemilla) s botanickým názvem kontryhel polní (Alchemilla arvensis Scop.). 2) Nepatrnec roste roztroušeně na okrajích obilných polí, na písčitých pŧdách při okrajích lesŧ, na úhorech. Na rozdíl od minulosti je vzácnější a přesouvá svá stanoviště více na sever. Má raději horská resp. podhorská stanoviště, v níţinách prakticky chybí. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba aphanesi), sbíraná nejlépe v květnu nebo červnu, podle moţnosti záhy po rozkvětu. 4) Chemické sloţení drogy je málo probádáno. Přítomny jsou silice, třísloviny, hořčiny, glykosidy, flavonoidy, minerální látky, organické kyseliny. Obsah látek se blíţí sloţení kontryhele obecného (ţlutozeleného). 5) Bylina patří k nejúčinnějším drogám, které dovedou sniţovat soudrţnost močových a ledvinových konkrementŧ – ty se postupně rozpadají na menší a lze je posléze vymočit. Zevně vynikajícím zpŧsobem tlumí svědění, zejména v urogenitální oblasti. 6) Z drogy připravujeme tříminutovým varem a následným desetiminutovým vyluhováním odvar, který podáváme 4krát denně po 0,25 aţ 0,3 litru. Lze připravit i tinkturu, přidávanou jednotlivé v dávce 30 aţ 35 kapek, a to do čajŧ s podobným zaměřením. V literatuře lze najít zmínky i o pouţití drogy v gynekologii, coţ však v současnosti zamítáme pro relativní nedostupnost drogy a dostatečné zásobení běţným kontryhelem. 7) Drogu lze libovolně míchat nebo podávat samostatně. Nejsou známy prakticky ţádné váţnější kontraindikace, ani neţádoucí účinky, takţe drogu lze podávat i (relativně) dlouhodobě. S ohledem na moţný hormonální vliv však nedoporučujeme aplikaci malým dětem, těhotným a kojícím ţenám. 8) Předpis na výtečný „protikamenový čaj“: nať rdesna blešníku 100 g nať nepatrnce rolního 50 g nať máčky polní 50 g květ petrklíče 25 g nať tymiánu 25 g Připravujeme a podáváme podle bodu 6. této stati. Veškerou vodu, kterou pouţíváme na přípravu čajŧ i na potravinářskou přípravu například polévek, doporučujeme upravovat magneticky takto: trychtýř z plastu oblepíme za pomoci vteřinového lepidla co nejsilnějšími magnety tak, aby se vzájemně odpuzovaly, tedy stejnými póly k sobě. Současně do výlevky trychtýře umístíme clonku, aby se prŧtok co nejvíce zpomalil. Tímto jednoduchým zařízením proléváme veškerou vodu 2krát po sobě. Vodu připravíme do zásoby. Velmi se nám osvědčila téţ
kombinace: nať rdesna ptačího 50 g nať nepatrnce 30 g květ vřesu 20 g Příprava a podávání jsou stejné jako shora uvedené. 9) V homeopatii není pouţívání nepatrnce známo. Vzhledem k relativně malému výskytu a k těţkostem, které by nebyly adekvátní pozdějšímu efektu, ani o homeopatickém vyuţívání neuvaţujeme. 10) Je zajímavé, ţe v českém ani slovenském lidovém léčitelství není uţívání nepatrnce prakticky známo, snad pro jeho relativně malý výskyt. Informace o jeho skvělém vlivu k nám přišly ze severských státŧ, kde je nepatrnec velmi hojný.
NETŘESK NETŘESK STŘEŠNÍ Čeleď tlusticovitých (Crassulaceae) SEMPERVIVUM TECTORUM L. Skalnica střechová (s) e Hauswurz (n) Housleek, Barren Privet (a) Herbe du tonerre (f) Siempreviva mayor (š)
1) Netřesky jsou vytrvalé sukulentní rostliny. Netřesk střešní má krátký oddenek, z něhoţ vyrŧstá kulovitá rŧţice duţnatých, obvejčitých listŧ. Z jejich paţdí vybíhají delší tenké výhonky, které posléze samy zakořeňují. V červnu vyrŧstá z rŧţice přízemních listŧ lodyha, dorŧstající zpravidla 20 aţ 25 cm, která je pokryta šupinatými, masitými, objímavými listy. V červenci a srpnu netřesk rozkvétá. Květy jsou uspořádány do konečného vrcholíku. Kališních kvítkŧ je 12, jsou úzké a hrotnaté. Čárkovité plátky korunní, kterých je také 12, jsou zašpičatělé a mají rŧţovou barvu. Květ má 24 tyčinek s dlouhými nitkami a oranţovými prašníky. Dvanáct semeníkŧ uzrává ve vícesemenné měchýřky. 2) Netřesk střešní je pŧvodním domovem v jihovýchodní Evropě. U nás se mu daří dobře, je pěstován odedávna, zplaňuje na zdech a skalách, kde také roste příbuzný druh nechrastec výběţkatý (Jovibarba sobolifera (Sims.) Opiz), který má podobné vlastnosti jako netřesk střešní. Dříve byl často vysazován na střechy venkovských stavení, protoţe se věřilo, ţe je ochrání před bleskem. Dobře se mu daří zejména na kamenitých a písčitých pŧdách se slunnými stanovišti. Na jaře se mnoţí zakořeňujícími výhonky. 3) Drogou je buď masitý list (Folium sempervivi), obyčejně upravovaný podle Filatova, nebo jeho šťáva (Sucus sempervivi). 4) Chemické sloţení netřesku není zdaleka tak dobře známo, jak by se snad mohlo zdát a jak by si to sama bylina určitě zaslouţila. Uvádí se obsah vápníku, kyseliny mravenčí, kyseliny jablečné, slizu, pryskyřice, tříslovin, sacharidŧ a hořčin. Nově zjištěn byl také obsah tzv. piperidinových alkaloidŧ. 5) Netřesk je vynikajícím léčivým prostředkem ušním. Šťávou mŧţeme například nasytit tampon a ten zavádět do sluchovodu při nedoslýchavosti, ušním zánětu, případně i při znění nebo zvonění v uchu. Šťáva má rovněţ výrazné účinky hojivé, ať při zevním nebo vnitřním podávání. Dále je výborným lékem sliznic, například v dutině ústní, a dobře hojí spáleniny. 6) Vhodnou lékovou formou je šťáva, zvlášť v úpravě podle Filatova. Pro některé účely se pouţívá šťáva neupravovaná, například při nemocech dutiny ústní se přidává po několika čajových lţičkách do kloktadla, připraveného z jiných bylin, třeba z řepíku nebo šalvěje. Sušená bylina se téměř nepouţívá. 7) S ohledem na malou probádanost obsahových látek byliny a na prokazatelný obsah alkaloidŧ doporučujeme zvýšenou opatrnost při jejím pouţívání, vnitřní aplikaci pak jedině v homeopatické úpravě. 8) Čerstvou šťávou z netřesku mŧţeme potírat bradavice, vzdorující jiné léčbě. 9) Netřesk je v homeopatické praxi poměrně neznámým pojmem, s ohledem na vhodné pouţívání čerstvé šťávy, přestoţe nejvhodnějším zpŧsobem konzervace je homeopatická tinktura. Základem pro výrobu homeopatických prostředkŧ je šťáva z listŧ. Nejvhodnější dobou trhání listŧ jsou letní měsíce, ale v případě potřeby je mŧţeme trhat v podstatě kdykoli, protoţe netřesk je jedna z mála vţdy zelených bylin pouţívaných ve fytoterapii. Listy trhané v létě však mají optimální sloţení a kvalitu obsahových látek.
Listy se zpracovávají podle §1 lihem 80%, dále se ředí aţ do potence D5 lihem 50%. Nejčastěji se uţívá potence D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle. Vnitřně se tinktura podává především při potíţích se sliznicemi, a to v jakékoli části těla, zejména při vředovitosti ţaludku a nadměrné menstruaci. 10) Většina receptur pouţívá právě netřeskové šťávy, třeba na jiţ zmíněné bradavice, kuří oka, plísně v ústech a záněty krku, která však musí být vţdy čerstvá. Speciální účinek má šťáva při bolestech uší a při zánětech středního ucha; obvykle 2 aţ 3krát denně nakapeme do uší několik kapek. Šťáva samotná pŧsobí i proti pihám, do nichţ je třeba ji jemně vtírat. Mast z netřesku připravíme tak, ţe pomačkané listy vaříme s vepřovým sádlem tak dlouho, aţ se šťáva vyvaří. Přecedíme a uţíváme především na zhmoţděniny a podobné rány. Mast chladí a brání vzniku krvácení i modřin. Dříve se věřilo, ţe čerstvý list netřesku, nošený v hedvábném sáčku na prsou, na holém těle, zaručeně přivolá lásku. Musel být však trhán v noci za stálého opakování: „Trhám, trhám netřesk, duše má se netřes.“
OKŘEHEK OKŘEHEK MENŠÍ Čeleď okřehkovitých (Lemnaceae) LEMNA MINOR L. Ţabuinka menšia (s) e Kleine Wasserlinse (n) Duckweed (a) Lenticule déau (f) Lemna (š)
1) Okřehek menší je vodní rostlina, redukovaná v lístek o prŧměru několika milimetrŧ. Plave na hladině stojatých vod, zpravidla v mnohočetných koloniích. Je to trvalka s velmi krátkým stonkovitým článkem a nevětveným kořínkem. Jasně zelené lístky mívají někdy červený rub. Kvete velmi vzácně, zpravidla v květnu a červnu. 2) Okřehek je hojná rostlina, tvořící rozsáhlé kolonie, zejména ve vodách bohatých na ţiviny, nazývaných vody eutrofhí. 3) Drogu tvoří vlastně celá vysušená rostlina (Herba lemnae minoris). Sběr provádíme síťovým podběrákem na dlouhé tyči, případně z loďky, ale v kaţdém případě co nejdále od břehu. Sebranou bylinu dokonale propereme v tekoucí vodě a přebytečnou vodu odstředíme. Pokud odstřeďujeme ve ţdímačce, měla by být dobře vypláchnuta. Sušíme ji zásadně umělým teplem, nejlépe v otevřené pečící troubě, zapnuté na úsporný reţim. Nejkvalitnější drogu získáme sběrem v dubnu aţ červnu. 4) Droga je velmi málo probádána. Většina terapeutických zkušeností pochází z lidového pouţívání. Znám je značný obsah proteinŧ, slizŧ a velmi pravděpodobná je přítomnost flavonoidŧ a solí halogenových prvkŧ, především brómu a jódu. Přítomna je i řada organicky vázaných minerálních látek. 5) Droga pŧsobí protihorečnatě, ale vykazuje i značný účinek protialergický, projevující se především při alergických otocích a při senné rýmě. Tvoří vhodnou, ale hlavně účinnou přísadu čajŧ, uţívaných při nervových a cévních chorobách, například při parkinsonismu, epilepsii, chorobě Meniérově, kardiovaskulární astenii, chorobě Buergherově, při stavech po náhlých příhodách mozkových, po otřesech mozku apod. Ve všech těchto případech by ovšem pití čaje mělo být pouze jedním z komplexu léčebných zásahŧ. Pozoruhodná je schopnost sniţovat místně i celkově teplotu. K tomu je nutné podávat okřehek vnitřně i zevně. Odvar připravíme ze 3 polévkových lţic suché drogy. Homeopaté v těchto případech podávají kaţdých 15 minut 2 aţ 3 kapky esence o potenci D3. Obklad z okřehku kolem trupu při horečnatých infekčních chorobách jako by v podobě páchnoucího potu „vytahoval“ podstatu nemoci. Tento obklad má svým pŧsobením blízko k obkladu z kyselého mléka nebo z tvarohu; v obou případech obklady přináší značnou úlevu. Zevně mŧţeme drogu doporučit i při chronické rýmě, kataru nosohltanu a nosních polypech. Nečekaně účinnou pomoc poskytuje okřehek při prŧduškovém astmatu. Zde je účinnost okřehku taková, ţe pokud nezabere při kombinované vnitřní a vnější aplikaci, pak je třeba příčinu nemoci hledat jinde, neţ v klasickém astmatu. Zánětlivá onemocnění jako záněty kloubŧ, ţil, hemoroidŧ, ale i zánět jater se hojí po okřehkových obkladech daleko rychleji. Navíc obklad většinou výrazně tlumí bolestivost zánětu. Pro úplnost musíme uvést, ţe droga je také dobrým prostředkem močopudným a mŧţe se jí vyuţívat dokonce jako antirevmatika. Droga pŧsobí i hemostaticky, přičemţ tlumí vnější i vnitřní krvácení. 6) Obvyklou lékovou formou je prášek z dokonale usušené drogy. Běţnou
dávkou při vnitřním uţívání je mnoţství na špičku kulatého noţe 4krát denně. V mnoha případech se osvědčilo šňupání prášku několikrát denně. Do nosní dírky se vdechne mnoţství o objemu asi poloviny hrášku. Pŧsobení přes sliznice je velmi intenzivní. Na vnitřní pouţití a výplachy se podává odvar, který se uchovává v termosce. 7) Drogu většinou podáváme samostatně, ale mŧţeme ji pouţívat i do nejrŧznějších směsí. Kontraindikace ani neţádoucí účinky nebyly zjištěny, coţ ale mŧţe být zpŧsobeno i tím, ţe s uţíváním drogy nejsou zdaleka takové zkušenosti jako s jinými. Samotný farmakologický výzkum byliny není ještě uzavřen, a proto doporučujeme postupovat uváţlivě a vyhýbat se velkým dávkám i dlouhodobému uţívání. 8) Drogu mŧţeme také aplikovat formou tinktury, a to jako pomocný lék při alergiích i gynekologických potíţích. Ţenám podáváme maximálně 4krát denně 20 aţ 25 kapek, muţŧm 30 aţ 35 kapek, větším dětem 10 aţ 15 kapek a dětem pod 10 let pak tolik kapek, kolik jim je let. 9) Homeopaticky se zásadně zpracovává čerstvá bylina, čistě umytá tekoucí vodou a mírně osušená čistým textilem nebo savým papírem, a nechá se hodinu oschnout. Zpracovává se podle §1 lihem 90% nebo 95%. Ředí se aţ do potence D3, pro akutní případy do potence D10 lihem 40%. Obecně se uţívá v potenci D3 (D10) s dávkováním 3krát denně 6 (5) kapek, vţdy před jídlem. Pouţití tinktury je neobyčejně široké a má oproti uţívání v jiných podobách velké výhody. Především v tom, ţe se upravuje v čerstvém stavu a pak v jednoduchosti podávání. Podává se například při všech alergických stavech, při astmatu a zánětlivých onemocněních apod. 10) Při zpracování tohoto bodu jsme vyuţili především informací našeho předního znalce fytoterapie MUDr. V. S. Čermáka. Například při kombinovaném podávání, vnitřním formou odvarŧ a vnějším formou výplachŧ nebo sedacích koupelí, mŧţeme úspěšně odstranit bílý výtok. Téměř nečekaně droga zastavuje i ranní prŧjmy, které jsou většinou podmíněny psychickým pŧsobením nebo doprovázejí chronický katar nosohltanu, při němţ bývá prŧjem vyvolán gramnegativními bakteriemi, které se uvolňují z hlenŧ spolykaných v noci. Okřehek sniţuje i hladinu krevního cukru, a tak mŧţe být úspěšně pouţíván v bylinných směsích, které se uţívají při léčbě diabetu II. typu.
OKURKA OKURKA SETÁ Čeleď tykvovitých (Cucurbitaceae) CUCUMIS SATIVUS L. Uhorka siatá (s) e Garten-Gurke (n) Cucumber (a) Concombre cultivé (f) Pepino común, Cogombo (š)
1] Okurka setá je rostlina s poléhavou lodyhou, řapíkaté listy jsou v obrysu okrouhlé, dlanitě laločnaté, s mělkými laloky. Květ je zlatoţlutý, plodem je válcovitá podlouhlá bobule. 2) Okurka je pěstovaná rostlina, která jen zcela výjimečně zplaňuje. 3) Předmětem sběru jsou nezralé, masité bobule – okurky (Fructus cucumi), které se sbírají v prŧběhu léta. Občas, ale jen velmi zřídka se sbírá i okurková nať (Herba cucumi), častěji se sbírají semena (Semen cucumi), která mají poměrně široké pouţití. 4) Okurka obsahuje organické kyseliny, cukry, menší mnoţství chlorofylu, draslík, ţelezo, hořčík, křemík, fluor, vitamín C, vitamíny skupiny B a řadu dalších cenných látek. Semena obsahují mastný olej, cucurbitol, organické kyseliny, aromatické látky, cukr, glykosidy, lecitin, pryskyřice, kaučuk a další látky. 5) Okurky nebo okurková šťáva mají v moderní fytoterapii významné místo. Léčebně se vyuţívají jak vnitřně, tak i zevně. Vnitřně především na „čistění krve“, zevně především jako léčivé kosmetikŧm. Směs šťáv z mrkve, červené řepy a okurek je vynikajícím „čistícím“ prostředkem jater, ţlučníku a hlavně prostaty. Šťáva z jednoho citronu, 2krát denně, doplněná sklenicí uvedené směsi šťáv, 2 aţ 3krát denně, velmi dobře pŧsobí při potíţích s ledvinovým a močovým pískem, kaménky a zároveň i protirevmaticky. Pleťová maska z čerstvě nastrouhaných okurek s přídavkem asi 1 lţičky citrónové šťávy a 1 lţičky glycerinu zjemňuje pokoţku a vyhlazuje vrásky. 6) Objem výše uvedené směsi šťávy by měl být následující: mrkvová šťáva 50%, řepná šťáva 30% a okurková šťáva 20%. Podává se, není-li stanoveno jinak, 2 aţ 4krát denně po jedné sklenici. Okurková šťáva podávána samostatně má dávkování poněkud odlišné, a sice 1 aţ 2krát denně po 125 mm, coţ je asi 0,15 litru. 7) Šťávu mŧţeme bez problémŧ míchat s jiným šťávami, ale jen zeleninovými. Vţdy ji podáváme syrovou; při její aplikaci nebyly zjištěny ţádné váţnější neţádoucí účinky. Zavařené okurky ztrácejí většinu svých léčivých vlastností. 8) Po sklizni okurek nemusíme nať, pokud není příliš povadlá, vyhazovat, protoţe se dá s úspěchem pouţít ke koupelím rukou nebo nohou, například při revmatických potíţích. Koupel v horkém odvaru nemá být kratší neţ 10 aţ 15 minut. 9) Homeopatické zpracování okurek není obvyklé, i kdyţ se její semena experimentálně vyuţívají. Zdá se však, ţe její obsahové látky, zejména organické kyseliny a glykosidy, mohou nalézt své uplatnění. Loupání semen je obtíţné, proto je lépe semena pomlít a dále zpracovávat podle §3 lihem 70%. Dále se ředí aţ do potence D3 lihem 30%. Obecně se uţívá v potenci D3 4krát denně 8 kapek po 4 dny a pak 3krát denně 10 kapek 6 týdnŧ, vţdy, po jídle. Uţívání delší dobu nedoporučujeme. Podává se hlavně na úpravu látkové výměny, potíţe s prostatou, jako obličejová voda, zejména na mastnou a citlivou pleť apod. 10) Okurkový roztok je velmi vhodný zejména na ošetření nohou poté, co byly
při celodenní činnosti vystaveny mimořádnému zatíţení nebo uzavřeny v nevhodných botách: Sto gramŧ čerstvě vymačkané šťávy přefiltrujeme přes papírový filtr nebo přes kousek gázy a smícháme se 100 gramy alkoholu 90%. Uloţíme do skleněné láhve a jedenkrát denně, nejlépe večer, vtíráme nebo vmasírováváme do pokoţky nohou. Okurková maska pŧsobí velmi blahodárně na normální pokoţku obličeje, osvěţuje ji a napíná: Pŧl okurky jemně rozmělníme a smícháme s 1 aţ 2 polévkovými lţícemi smetany a 1 aţ 2 polévkovými lţícemi jemně mletého lněného semene. Silnou vrstvu směsi naneseme na obličej mimo oči a necháme 20 aţ 30 minut pŧsobit. Poté obličej dŧkladně opláchneme. Semenová maska pŧsobí velice příznivě na mastnou a pórovitou pokoţku obličeje: Dvě polévkové lţíce mletých okurkových semen a podle moţnosti ještě 1 polévkovou lţíci dýňových semen smícháme se smetanou a směs naneseme na čistý obličej. Masku necháme pŧsobit pŧl hodiny a pak opláchneme studenou vodou.
OLIVA OLIVA EVROPSKÁ Čeleď olivovitých (Oleaceae) OLEA EUROPAEA L. Oliva európska (s) r Gemeiner Oelbaum (n) Olive Tree (a) Olivier ďEurope (f) Olivo (š)
1) Oliva evropská je vţdyzelený teplomilný strom, dorŧstající výšky aţ 12 metrŧ. Listy má úzké, šedavě zelené, neopadavé. Drobné bílé květy jsou uspořádány do úţlabních lat. Plodem je podlouhlá peckovice, poněkud připomínající švestku, zelenavé a někdy i tmavě modré barvy. 2) Oliva je pěstovaný strom, který i u nás občas najdeme ve sklenících nebo arboretech, výjimečně i zplaňuje. 3) Předmětem pouţití je především kvalitní olivový olej (Oleum olivae nebo také oleum olivarum), ale stejně dobře mŧţeme pro léčivé účely vyuţívat i listy (Folium olivae). 4) Droga obsahuje převáţně glyceridy kyseliny olejové a glyceridy kyseliny palmitové a linolové. Výtěţnost při lisování zastudena je kolem 50%. Listy obsahují glykosid oleuroposid, který se štěpí na glukózu a tanin, oleasterol, oleastranol, krystalické alkaloidy, saponiny, manit, glukózu, sacharózu, pryskyřice, éterický olej, karoten aj. 5) Olivový olej má rozsáhlé pouţití jako médium při rozpouštění nejrŧznějších léčivých látek. Známé je i jeho pouţívání při vypuzování ţlučníkových kamenŧ, jak uvádíme dále; toto pouţití je však třeba uváţit, protoţe hrozí ucpání ţlučovodŧ a nutný následný chirurgický zákrok. Zevně má olivový olej význam především v léčebné kosmetice, na přípravu nejrŧznějších krémŧ, mastí a mazání. Listy se podávají především jako prostředek na sníţení krevního tlaku. 6) Olivové listy aplikujeme formou nálevu, 2 aţ 3 šálky denně. Účinnější lékovou formou je tinktura, podávaná podle okolností 2 aţ 4krát denně. Obyčejně se podává 20 aţ 25 kapek, za stálé kontroly krevního tlaku. Při dobré toleranci a kontrole je moţné dávky i přiměřeně zvýšit. Droga zabírá především na tzv. esenciální hypertenzi. Pokud je hypertenze, byť jen částečně, zaviněna špatnou funkci ledvin, je účinnost terapie niţší. 7) Listy mŧţeme míchat s květem hlohu, s listem meduňky, s natí srdečníku, případně i s větvičkami jmelí. Doba podávání závisí na reakci nemocného a výši krevního tlaku. Váţnější neţádoucí účinky při této terapii nebyly zjištěny a nejsou ani pravděpodobné. 8) Proti vysokému krevnímu tlaku pŧsobí následující směs: Sto gramŧ natě srdečníku, po 50 gramech listu olivy a nati meduňky, po 25 gramech květu hlohu a nati třezalky. Ze směsi připravujeme nálev, který podáváme 2 aţ 4krát denně, vţdy 1 šálek. Pokud by pokles tlaku nebyl uspokojivý, léčbu nepřerušujeme, ale vţdy zapijeme tímto čajem na špičku kulatého noţe jemně mletého jmelí. Léčbu by měl řídit lékař, který zabezpečí prŧběţnou kontrolu krevního tlaku a případnou další medikaci (ať uţ zvýšení, sníţení nebo úplné vysazení). 9) Homeopaticky se zpracovávají listy, nejlépe připravené podle Filatova; mohou být i mírně oschlé, čtyři aţ pět dnŧ po utrţení). Listy pomeleme a dále upravujeme podle §3 (někdy i §2) lihem 90%, lépe 95%, dále ředíme aţ do potence D7 lihem 40%. Obecně uţíváme potence D5, D6 a D7, podle individuálního stavu, s dávkováním 6 aţ 7 kapek 3krát denně, před jídlem, po dobu 2 měsícŧ. Tinktura se aplikuje především při vysokém tlaku, kdy pŧsobí zcela nenásilně, na rozšiřování cév, zejména periferních, při arteriosklerózních potíţích apod.,
obecně při všech cévních potíţích. 10) Pozor! Aplikace následujících postupŧ lze provést jen na vlastní nebezpečí uţivatele, nejlépe pod dozorem lékaře. Na první pohled velmi drastický, ale také maximálně účinný je postup při likvidaci ţlučníkových kamenŧ: Alespoň jeden den se věnuje tzv. „vyčistění vnitřností“ podle jógy – celý den se nejí, pije se jen mírně osolená voda. Poté se do 0,5 litru olivového oleje, pokud moţno „panenského“ nebo lisovaného zastudena, vytlačí šťáva ze 2 aţ 3 citronŧ a vše se vypije. Zbývá uţ jen „odběhat příslušnou dávku krokŧ“ a počítat kameny. Jakkoli to vypadá hrozivě, za celou dobu nám není znám jediný případ, u kterého by se vyskytly nějaké potíţe. Dokonce i u naší nejstarší pacientky se ţlučníkovými problémy, jedenadevadesátileté paní, vše proběhlo bez jakýchkoli komplikací. Přesto doporučujeme při volbě tohoto postupu maximální opatrnost, především u zvlášť citlivých jedincŧ. Mírnější formu představuje kúra dle břeclavského bylináře Kranze, která vyţaduje tři dny klidu na lŧţku: mléko 31 lněné semeno 500 g heřmánkový květ 500 g olivový olej 150 g karlovarská sŧl 30 g 1. den v 5 hodin ráno poţijeme 10 g karlovarské soli, snídáme kávu a starší housky; přesně v poledne obědváme totéţ. Ve 13:45 ulehneme do tepla a ve 14 hodin počneme klásti na ţlučník teplé heřmánkové obklady, které střídáme po 20 minutách do 16 hodin. V 18:30 sníme dietní večeři a ulehneme. 2. den v 5 hodin ráno poţijeme 10 g kalovarské soli a neleţíme, nýbrţ se mírně pohybujeme. Snídáme a obědváme stejně jako prvního dne. Odpolední činnost je totoţná s činností prvního dne kúry, avšak obklady jsou z mletého lněného semene, asi 15 minut svařeného v mléce. V 17 hodin vypijeme 50 g olivového oleje, v prŧběhu pití leţíme v klidu a bez mluvení na pravém boku. Po vypití osvěţíme rty a jazyk citrónem, abychom zabránili zvracení. Při nevolnosti je moţno vypít i menší dávku oleje, nejméně však 30 g. V 17:30 a 18:00 hodin vypijeme znovu stejné mnoţství oleje; poté jiţ nejíme a v poloze na boku setrváme aţ do rána. 3. den v 5 hodin ráno poţijeme 10 g kalovarské soli a nesnídáme. Kaménky vyjdou přirozenou cestou mezi 6. a 12. hodinou. Ve 13 hodin ukončíme kúru dietním obědem. Pro kúru je nutný klid, nevycházíme ani nepracujeme. Je-li léčba napoprvé neúspěšná, opakujeme ji po následující dva týdny. Další opakování je uţ nevhodné; potom je nutno uvaţovat o chirurgickém zákroku, neboť kamínky jsou buď příliš velké nebo zaseknuté.
OLŠE OLŠE LEPKAVÁ Čeleď břízovitých (Betulaceae) ALNUS GLUTINOSA (L.) Gaertner Jelša lepkavá (s) e Schwarzerle (n) Alder (a) Aulne glutineux (f) Aliso común (š)
1} Olše lepkavá je středně velký strom s kuţelovitou korunou z tenkých, téměř vodorovně odstávajících větví. Mladé větvičky jsou oblé aţ trojhranné a raší v dubnu. Listy jsou střídavé, jednoduché, dvakrát pilovité, v mládí lepkavé a opadávají zelené pozdě na podzim. Kvete v březnu a dubnu před vyrašením listŧ. Jednodomé, rŧznopohlavní květy se od sebe výrazně liší. Samčí květ vytváří podlouhlé, větroprašné jehnědy, květy samičí pak představují zkrácené šištice s jedním pestíkem a dvěma bliznami. Plodem jsou oválné naţky umístěné po dvou v šišticích, které při dozrávání dřevnatí. 2) Olše je vlhkomilnou dřevinou. Nacházíme ji nejčastěji na středních a dolních tocích potokŧ a řek, spolu s vrbami a topoly. Je typickým představitelem luţních lesŧ. Olše není náročná na světlo, odolává i zimě, ale je citlivá na sucho. 3) Drogou je list (Folium alni), méně často kŧra (Cortex alni). Obě drogy sbíráme časně z jara, stejně jako poupata. Pouţívají se v gemmoterapii (viz poslední díl). Výjimečně se sbírají i nezralé šištice (Strobilus alni). 4) K účinným látkám opatří především třísloviny a antrachinony, dále sloučeniny triterpenové, fenolové látky, fytosteroly a flavonoidy. Celkově drogy vykazují fytoncidní charakter svého pŧsobení. 5) Drogu podáváme s oblibou při prŧjmech a při nemocech z nachlazení jako kloktadlo. Čerstvými drcenými listy mŧţeme obkládat rozpraskané prsní bradavky kojících ţen, případně zanícené plochy pokoţky. Droga nalézá uplatnění i v léčbě střevních zánětŧ, kde vedle pitné kŧry je doporučována i léčba klyzmaty. Korová tinktura pŧsobí baktericidně proti stafylokokŧm, proti bakterii Escherichia coli a proti bacilŧm Bacillus subtilis. Tato tinktura stejně jako tinktura z příbuzného druhu olše šedivá (Alnus incana (L) Moench), jejíţ pŧsobení je ještě silnější, hubí i prvoky druhŧ Paramaecinum caudatum, Stilonima millibus, Opalia renerum a Lamblia intestinalis. Šištice se mohou vyuţívat v léčbě nemocí, provázených zimnicí jako například malárie. Pro revmatiky je vhodné spaní na olšovém listí, kterým mŧţeme například částečně naplnit polštáře. Proplachováním nosu odvarem nebo šňupáním mleté drogy mŧţeme zastavit krvácení z nosu. Zevně lze olšové drogy aplikovat formou obkladŧ na nehojící se rány, bércové vředy a spáleniny. Pupeny léčí vnitřní zánětlivé procesy, včetně kostních zánětŧ a revmatismu. Je vhodné je podávat i při ischemické chorobě srdeční, ale i při osteoporóze. 6) Z listŧ a kŧry připravujeme obvyklým zpŧsobem odvar, dávkovaný zpravidla po několika pohárech denně, ze šišek bílý vinný macerát, podávaný po poháru 2krát denně. V některých případech sniţujeme dávkování odvaru, zvláště korového, aţ na několik polévkových lţic denně. 7) Šišky podáváme samostatně, listovou a korovou drogu mŧţeme podávat i ve směsích. Drogy nejsou určeny pro dlouhodobou léčbu. Kromě moţnosti vzniku zácpy, případně pocitu ošklivosti při předávkování, nejsou známy ţádné neţádoucí účinky ani kontraindikace. 8) Při revmatických bolestech doporučujeme sérii zpravidla patnácti koupelí
rukou a nohou v odvaru z olistěných větviček olše. Aplikujeme je obden, co nejteplejší, po dobu 10 aţ 15 minut. 9) Homeopaticky se olše zpracovává v současné době málo, přestoţe dříve byla oblíbeným homeopatickým prostředkem, zejména pro svŧj mimořádný účinek. Surovinou je vnitřní kŧra mladých větví, sbíraná do deseti hodin dopoledne. Silně slizovitá kŧra se rozmělní a pak zpracovává lihem 80% podle §2 na základní esenci. Ta se dále ředí na potenci D4 lihem 30%. Obecně se uţívá v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Tinktura se uţívá jako prostředek adstringentní (svíravý) a podobně jako chinin také proti horečkám a zánětŧm. Mŧţe se také vtírat do kŧţe, kde spolehlivě likviduje cizopasníky. 10) Dřevo olše bylo vţdy velmi ceněno pro maximální odolnost proti vlhkosti. Na pilířích z olšového dřeva jsou postaveny Amsterodam i Benátky. Stavěly se z něj veškeré vodní stavby, mosty, jezy, splavy, prŧplavy a veškeré pilířové stavby ve vlhkém prostředí. Na unavené nohy a „zvadlou“ kŧţi nohou se uţívá koupel z olšového listí: Hrst olšového listí dáme do 1 litru studené vody a pomalu zahříváme k bodu varu. Po zavaření odstavíme a necháme 15 minut vyluhovat, přecedíme a vlijeme do teplé koupele. Koupel nohou má trvat alespoň 10 aţ 15 minut.
OMAN OMAN PRAVÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) INULA HELENIUM L. Oman pravý (s) r Echter Alant (n) Elecampane (a) Grande aunée (f) Ala (š)
1) Oman pravý je trvalka s mocným válcovitým oddenkem a silnou přímou lodyhou. Lodyha je větvená pouze v horní části. Přízemní listy má podlouhle vejčité, jemně zoubkované, lodyţní listy jsou na rubu hedvábně plstnaté, střídavé, objímavé a nestejně zubaté. Květní úbory jsou ţluté s nádechem do oranţova a skládají se z jazykovitých a trubkovitých květŧ. Kvete v červenci a srpnu, plodem je naţka. 2) Oman pochází z Asie, u nás se běţně pěstuje a občas zplaňuje. 3) Drogou je oddenek označovaný Radix (rhizoma) helenii anebo Radix (rhizoma) inulae, ale i enulae. Sbírá se na podzim druhého nebo třetího roku. 4) Droga obsahuje především silici se sekviterpeny alantolem, alantolaktonem a isoalantolaktonem, velké mnoţství inulinu, hořčiny, stopy azulénu a další účinné látky. Jako komplex se droga chová fytoncidně. 5) Drogu řadíme mezi aromatická amara. Podporuje střevní činnost, tvorbu ţluči a tvorbu ţaludečních šťáv. Tlumí nadýmání a uvolňuje křečovité bolesti. Sniţuje povrchové napětí hlenŧ, a tím pomáhá k jejich vykašlávání. Má anthelmintické účinky. Inulin lze vyuţívat i při antidiabetické dietě, protoţe tělo jej neumí zpracovat na jednoduché cukry. Droga také zastavuje prŧjem a případné vnitřní krvácení. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev, podávaný po polévkových lţících nebo pohárech. Mŧţeme uţívat i prášek z mletého kořene, obvykle na špičku kulatého noţe. Velmi účinnou lékovou formou je tzv. víno svatého Pavla: Sedmdesát gramŧ drceného (mletého) kořene macerujeme v 1 litru suššího bílého vína, například odrŧdy nějakého ryzlinku. Po 10 dnech přecedíme a podáváme 3krát denně 1 polévkovou lţíci. Překročení dávky ve většině případŧ vyvolá dávení. 7) V terapeutických dávkách je podávání drogy zcela bezpečné, nejsou známy váţnější neţádoucí účinky ani kontraindikace. Drogu mŧţeme podávat jak samostatně, tak i ve směsích. Nejznámější jsou směsi omanu se šalvěji, podbělem, proskurníkem, fenyklem, kmínem, semenem černuchy a kostivalem, ovšem stejně tak mohou být účinné i směsi jiné, samozřejmě účelně zvolené. 8) Při dyspepsii spojené s tlakovými bolestmi a nadýmáním pouţijeme 50 g kořene omanu, 30 g kmínu a 20 g fenyklu. Vše pomeleme na prášek, který skladujeme v hermeticky uzavřeném, nejlépe tmavém obalu. Podáváme, po jídle, vţdy na špičku kulatého noţe, mŧţeme zapít vodou. 9) Homeopaticky se zpracovává čerstvý kořen omanu, kopaný brzy ráno do devíti hodin. Kopáme opatrně, aby se kořen nepoškodil a obsahoval maximum šťávy. Dále se zpracovává podle §2 lihem 90% na základní esenci. Z té se ředí lihem 40% na potenci D3. Obecně se uţívá v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek. Tinkturu uţíváme hlavně na všechny poruchy látkové výměny, zejména se zaměřením na slinivku a cukrovku, při všech potíţích se sliznicemi od kašle, bronchitidy aţ po záněty střev. 10) Omanu byly kromě léčivých vlastností přisuzovány i vlastnosti čarodějné. Například je prý moţné nošením květu omanu na rŧţových šatech přivolat lásku nebo spálením jeho kořene na dřevěném uhlí posílit duševní síly a získat schopnost
jasnozření. Oman byl oblíbenou rostlinou proslulého francouzského bylináře M. Messegué, který jej prohlašoval za „krále sliznic“ a uţíval jej na všechny nemoci související se sliznicemi a dýcháním, mimoto jej doporučoval i na všechny koţní potíţe. Zajímavá je i tradice uţívání omanu v alkoholu. Od dob Římanŧ kdy „polio Paulina“ slouţilo proti všem zaţívacím potíţím, přes jiţ zmíněné „víno sv. Pavla“, tradované jiţ od té doby, aţ po „omanový likér“, který připravíme z 0,7 litru alkoholu 50%, do něhoţ přidáme 150 aţ 200 gramŧ čerstvého, nakrájeného kořene a tyčinku skořice. Po 10 dnech přecedíme a přidáním 300 ml cukerného sirupu vyrobíme sladký likér. „Omanový elixír“, který pomáhá uklidňovat podráţděnou pokoţku a sliznice, uvolňuje hleny, připravíme ze 40 gramŧ drobně nakrájeného kořene omanu, jeţ dáme spolu se 2 skleničkami reţné do 0,7 litru bílého suchého vína, dobře uzavřeme a necháme 2 týdny na tmavém, ne příliš teplém místě stát. Poté přecedíme přes kávový filtr a nalijeme do čisté láhve, kterou skladujeme v temnu a chladnu. Uţíváme denně 3 likérové odlivky, před jídlem. Na svědivou pokoţku je dobrý obklad z omanu: Dvě polévkové lţíce nadrobeného kořene omanu necháme v šálku vody 5 minut mírně vařit a pak 10 minut vyluhovat. V odvaru namáčíme obklad, který přikládáme na postiţená místa.
OŘECH VLAŠSKÝ OŘEŠÁK KRÁLOVSKÝ Čeleď ořešákovitých (Juglandaceae) JUGLANS REGIA L. Orech královský (s) r Walnußbaum (n) Walnut (a) Noyer commun (f) Nogal (š)
1) Ořešák královský je vysoký jednodomý strom s rozkladitou korunou. Listoví má lichozpeřené, sloţené z 5 aţ 9 podlouhle eliptických, celokrajných a lysých lístkŧ, které příjemně voní. Květy jsou jednopohlavní, přičemţ samičí jsou seskupeny aţ po pěti, zatímco samčí jsou převislé. Plodem je vejcovitá peckovice se zeleným duţnatým obalem – oplodím, které v době zralosti na přelomu září a října puká a uvolňuje ořech s jedním laločnatým semenem. 2) Ořech je pěstovaný strom, který jen zcela výjimečně zplaňuje. 3) Nejvíce pouţívanou částí jsou zejména listy (Folium juglandis), sbírané nejlépe v červnu kolem deseti hodin dopoledne a pak zelené oplodí (Pericarpium juglandis nucum), které se sbírá těsně před sklizní ořechŧ v červenci a srpnu. Pro léčebné účely se sbírají i docela nezralé plody (Fructus juglandis inmaturus), kdyţ se dají ještě propíchnout špendlíkem. 4) Z obsahových látek se zdá být nejdŧleţitější především juglon, odvozený od chinonu. Dále droga obsahuje flavonoidy, gallotaninové třísloviny s kyselinou elagovou, silicí, mesoinosid, karotenoidy, vitamín C a další látky. 5) Droga pŧsobí silně adstringentně (svíravě) a antibakteriálně (zejména proti stafylokokŧm). Má také mohutné protizánětlivé účinky. Antiseptické pŧsobení ji přímo předurčuje pro výplachy a kloktání při nejrŧznějších zánětech v ústní dutině a pak všude tam, kde mŧţe droga pŧsobit kontaktně. Listy mŧţeme pouţít i pro koupel při nadměrném pocení nohou, pomocně při léčbě akné a ke sníţení celkové potivosti. 6) Nejčastěji drogu podáváme v podobě odvaru s dávkováním po polévkových lţících nebo pohárech. Dávky volíme vţdy raději menší. 7) Drogu mŧţeme kombinovat s květem heřmánku, květem chrpy a natí světlíku pro léčbu očních zánětŧ i pouhých podráţdění. Její pŧsobení mŧţeme ještě zesílit přidáním květu měsíčku. Nejsou známy ţádné kontradindikace ani neţádoucí účinky. 8) Odvar z drogy se pouţívá jako léčebné klyzma při proctokolitidě (zánět konečníku a tlustého střeva), ale stejně dobře mŧţe být pouţíván i při gynekologických potíţích jako výplach nebo sedací koupele. Vhodné je zejména jeho pouţití při bílém výtoku. 9) V homeopatii se ořech vlašský pouţívá velice často a má široké spektrum vyuţití. Základem pro homeopatické zpracování je čerstvé zelené oplodí, případně doplněné stejným mnoţstvím čerstvých listŧ. Zpracovává se podle §3 lihem 90%. Dále se ředí na potenci D3 lihem 30%. Obecně se uţívá v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem, po dobu 2 měsícŧ. Tinktura se uţívá především při chronických onemocněních, zejména při anémii, ekzémech, potíţích s vlasy, plicních emfyzémech, ledvinových kamenech apod. 10) Ze specialit je zřejmě obecně nejpříjemnější ořechovka, na kterou potřebujeme 0,7 l silnějšího alkoholu, 150 gramŧ zelených ořechŧ a pŧl tyčinky skořice. Ořechy nakrájíme nadrobno, spolu se skořicí dáme do láhve, zalijeme alkoholem a dobře uzavřeme. Necháme 3 aţ 4 týdny stát na slunečném a teplém místě. Pak jemně přecedíme, podle chuti doplníme vodou, cukerným sirupem a
nalijeme do čistých láhví. Uţíváme 3krát denně 1 stopku, před jídlem. Proti chudokrevnosti uţíváme víno z listŧ ořešáku: Padesát aţ šedesát gramŧ čerstvých umytých listŧ dáme do 0,7 l suchého bílého vína a necháme 8 aţ 12 dní macerovat. Pak jemně přecedíme a uţíváme 1 vinnou skleničku před obědem a večeří. Při ekzémech doporučujeme uklidňující koupel z listŧ ořešáku: Tři sta aţ pět set gramŧ čerstvých listŧ dáme do 1 aţ 1,5 litru studené vody, necháme přejít varem a přikryté dále vaříme na velmi mírném ohni 10 aţ 15 minut. Pak přecedíme, vlijeme do vany s vodou a rozmícháme. Koupel by měla trvat 15 minut a neměli bychom se po ní utírat. Proti pocení nohou doporučujeme koupel, která se ale musí provádět po 2 aţ 4 týdny kaţdý den a příleţitostně ještě opakovat: Hrst listŧ ořešáku přivedeme k varu ve 2 litrech vody a 10 aţ 15 minut na mírném ohni vaříme. Po odstavení necháme chvíli vyluhovat a přecedíme. Při ledvinových kamenech uţíváme ořechový olej: Suchá jádra vlašského ořechu pomeleme a smícháme se stejným mnoţstvím oleje. Druh oleje nerozhoduje, musí to však být olej lisovaný zastudena. Směs naloţíme do uzavíratelné nádoby z tmavého skla nebo z kameniny a necháme 4 týdny macerovat. Uţíváme 1 polévkovou lţíci jednou denně, před jídlem. K pravidelnému ošetření měkkých nehtŧ doporučujeme odvar z 1 polévkové lţíce jemně nakrájených čerstvých listŧ ořešáku, které dáme do šálku studené vody, přivedeme k varu, odstavíme a necháme 10 minut vyluhovat. V odvaru máčíme nehty 10 minut. Na rozedmu plic uţíváme víno z listŧ ořešáku: Čtyřicet gramŧ sušených listŧ dáme do láhve bílého vína a necháme 10 dnŧ macerovat. Pak slijeme, vylisujeme a jemně přecedíme. Uţíváme 3krát denně skleničku před hlavními jídly, stejně se víno uţívá i při skleróze cévní.
OSTROPES OSTROPES TRUBIL Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ONOPORDUM ACANTHIUM L. Ostropes obyčajný (s) e Gemeine Eseldistel (n) Scotch Thistle (a) Onoporde (f) Alcachosa borriquera (š)
1) Ostropes trubil je dvouletá bylina, pavučinatě šedě vlnatá po celém povrchu. Má silnou přímou lodyhu, bohatě větvenou, ostnitou. Listy má střídavé, rovněţ opatřené ostny, chobotnatě peřenolaločné, přisedlé. Z kulovitého zákrovu vyrŧstají koncové květy s nachově fialovými jazýčky. Plodem je pětimilimetrová naţka, čtyřhranná, příčně svraštělá, s načervenalým chmýrem. Kvete v červenci aţ v září. 2) Ostropes roste na pustých místech, cestách, náspech, pastvinách, lukách a příkopech. Obecně se dá říci, ţe má rád sušší stanoviště. 3) Předmětem sběru je především nať (Herba onopordonis acanthii), sběr semen (Semen onopordonis acanthii) je v současnosti méně častý, pracnost sběru nevyváţí jejich účinek. 4) Z obsahových látek uvádíme alespoň třísloviny, hořčiny, saponiny, polysacharid inulin, soli vápníku a draslíku, stopy silice, kaučuk a albumin. Droga obsahuje však řadu dalších dosud neprozkoumaných látek. 5) Drogu mŧţeme pouţít především do čajŧ na „čistění krve“, protoţe zlepšuje látkovou výměnu. Hlavní uplatnění najde při ekzémech a koţních chorobách vŧbec. Čaj je močopudný a přispívá k narušení močových kamenŧ. Bylo zaznamenáno i jeho mírné pŧsobení kardiotonické, přičemţ zlepšením napětí srdečního svalu dochází k úpravě srdeční činnosti, coţ je účinné zejména při tachykardii nebo arytmiích. 6) Z drogy připravujeme krátkodobě vařený odvar, kterého podáváme 2 aţ 4 poháry denně. Doporučuje se dát bylinu do studené vody, zahřívat aţ k varu, vařit 2 minuty a odstavit na 10 minut. Jiná úprava není vhodná. 7) Daleko vhodnější je přidávání drogy do močopudných směsí, například v kombinaci se rdesnem ptačím – truskavcem, březovým listem, kořenem jehlice apod. Kontraindikace ani neţádoucí účinky nejsou známy, ale vyšší dávky mohou zpŧsobit pocit nevolnosti, vedoucí aţ k případnému dávení. 8) Jako tinkturu mŧţeme ostropes přidávat v mnoţství maximálně 1 čajové lţičky do čajŧ, které jsou určeny proti zánětŧm močových cest. Aplikujeme obyčejně 4krát denně 0,3 litru urologického čaje s přídavkem tinktury tak, aby vznikl lihovodný roztok. Doba léčby se stanovuje individuálně, obvykle činí 2 aţ 3 týdny. 9) Homeopaticky se ostropes zpracovává v současné době málo, často se ale uţívá šťáva z této byliny. Pokud se uţívá v homeopatii, zpracovává se obvykle třemi zpŧsoby: listy třením, nať podle §3 lihem 70%, ale častější a také jednodušší je zpracování šťávy, kterou získáme pomletím nati, vylisováním a další úpravou podle §1 lihem 90%. Základní tinktury se ředí do potence D6 lihem 30%. Obecně se uţívají potencích D2, D3 a D6 a dávkují se 3krát denně po 5 kapkách do vody, po jídle. Aplikuje se 1 měsíc, poté následuje týdenní přestávka, která umocňuje pŧsobení tinktury, a v aplikaci se pokračuje ještě další měsíc. Drogu uţíváme podobně jako v alopatii, především na úpravu krevního oběhu, srdečního rytmu (posílení srdečního svalu) a posílení činnosti ţaludku apod. 10) Poměrně málo známé je vnější pouţívání listu drogy. Protoţe je ostnatý a pro přímé přikládání se nehodí, musí se nejprve pomlít nebo jinak nadrobno upravit. Získaná směs se přikládá na ošetřované místo buď přímo nebo zabalená do
tenkého textilu. Pouţít lze i šťávu vylisovanou z listŧ, do které se namáčí obklady. Ta údajně sice nemá takovou účinnost, ale dá se pouţít jako tzv. transportní obklad. Vnější aplikace drogy je vhodná při zánětlivých onemocněních kloubŧ a většině koţních onemocnění. Podle tradice se ale uţívala i proti rakovině hlubokých orgánŧ tak, ţe se jí obkládaly místa leţící nad postiţenými orgány. K tomuto účelu byla bylina uţívána uţ starými Římany.
OSTROPESTŘEC OSTROPESTŘEC MARIÁNSKÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) SILYBUM MARIANUM (L) Gaertner Pestrec mariánsky (s) e Mariendistel (n) Milk Thistle (a) Chardon marie (f) Cardo mariano (š)
1) Ostropestřec mariánský je jedno aţ dvouletý, statný, dekorativní bodlák. Lodyha, dole hustě, nahoře řídce listnatá, dorŧstá výšky i přes 1 metr. Listy jsou střídavé, objímavé, tuhé, na ţilnatině bíle mramorované, v obrysu podlouhle eliptické, peřenoklané, ostnané. Z vejčité, ostnatě zubaté báze vyrŧstá nachový květ. Plodem jsou lesklé, hnědě skvrnité naţky velikosti asi 7 x 4 mm s bílým chmýrem, štětinky drsné, dole srostlé. Kvete od července do září. 2) Ostropestřec je pěstovaná léčivka, pŧvodem ze Středomoří. V teplejších oblastech vzácně zplaňuje. 3) Drogou jsou plody (Fructus cardui Mariae), někdy nesprávně označované jako semena (Semen cardui Mariae). Těsně před zralostí se celé, chmýřité hlavice uřeţou a uloţí na větraných, suchých místech, kde teprve dozrávají. Teprve potom se šištice vymlátí a plody zbaví chmýru. Domácí příprava je dosti svízelná, proto byla bylina lidovými léčiteli vyuţívána málo. Je to škoda, neboť bylin se stejným nebo alespoň podobným účinkem není mnoho. Lidově se dosud hodně uţívá i list (Folium cardui Mariae), trhaný na jaře v květnu a červnu, mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zřídka se uţívá i kořen (Radix cardui Mariae), kopaný na jaře. 4) Hlavní obsahovou látkou je sylimarin, coţ je souhrnný název pro flavolignanové sloučeniny a silici. Obsaţeny jsou především flavonoidy silybin, silydianin a silycristin, dále biogenní aminy tyramin a histamin, některé aminokyseliny, cukry a mnoţství oleje s vyšším podílem nenasycených mastných kyselin. Nalezeny byly i kvercetin, dehydroflavonol taxibolin a opticky aktivní dehydrokoniferil. 5) Droga pŧsobí ochranně na jaterní parenchym, ovlivňuje tvorbu ţluči a její distribuci, proto se uţívá zejména pro léčbu a doléčování chorob jater a ţlučníku a tím vlastně i celé látkové výměny. 6) Podle německého lékopisu DAB 6 se připravuje jednotlivá dávka z 1 gramu drogy na pohár odvaru. Často se připravuje i nálev z 1 čajové lţičky drogy na sklenici vody. Účinnější formou je tinktura, aplikovaná 4krát denně po 30 aţ 35 kapkách. Nejúčinnější a také nejjednodušší formou je prášek z mletých plodŧ ve směsi s mléčným cukrem v poměru 1:2, a to v dávce 2 aţ 4 čajové lţiček denně. Prášek musí být skladován ve vzduchotěsně uzavřené nádobě, v suchém a poměrně chladném prostředí. Připravujeme si vţdy jen takové mnoţství prášku, které spotřebujeme během několika málo dnŧ. Mleté plody totiţ poměrně rychle ţluknou a pak pŧsobí spíše opačně – léčbu zpomalují nebo dokonce znemoţňují. Nejlepším obalem se zdají být tuby od šumivého vitamínu. 7) Z drogy se vyrábí přípravek Legalon a jeho licenční verze Flavobion. Plod je také součástí výborné Jaterní“ čajoviny Ungolen. Drogu je moţno podávat samostatně, ale i v kombinacích především s řepíkem, pampeliškou, čekankou, zemědýmem, třezalkou, oddenkem pýru, meduňkou, vlaštovičníkem a benediktem. Droga nemá ţádné výraznější neţádoucí účinky ani kontraindikace. Jediná moţnost znehodnocení drogy je právě její moţné ţluknutí. 8) Drogu pouţíváme v těch případech, kdy máme podezření, ţe potíţe nemocného mohou být spojeny s chronickou otravou nebo kdyţ léčíme její
následky. Vcelku se dá říci, ţe ji vyuţíváme všude tam, kde se jedná o sníţenou funkci jater. 9) Semena ostropestřce se zpracovávají dvojím zpŧsobem, a to buď celá nebo mletá či drcená. Obě receptury se pouţívají takřka od nepaměti a zachovávají maximální mnoţství účinných látek, které jsou obsaţeny zejména v obalu – barvivu semen. Odzkoušeno je následující homeopatické zpracování: Do 0,5 litru vody se přidá 45 gramŧ dobře zralých, černých semen a vše se pomalu vaří přikryté, aţ zŧstane 250 aţ 300 ml. Odvar se slije a pak se přidá 250 ml lihu 90%. Vzniklou tinkturu ředíme na potenci D4 lihem 40%. Obecně ji uţíváme v potenci D3 nebo D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle. Její hlavní vyuţití je zejména ve směsi s vlaštovičníkem a benediktem. Tato směs však nemá co do mnoţství jednotlivých bylin stabilní sloţení a uţívá se při potíţích s játry, ţlučníkem a ţlučovody, ţaludkem (ţaludečními šťávami). Mŧţe se ovšem aplikovat i při gynekologických a plicních potíţích nebo ţloutence. 10) Kromě semen se v lidovém léčitelství uţívá i list a kořen, takţe se dá vlastně vyuţít celá bylina. Uvedeme si několik příkladŧ. Při bílému výtoku, píchání v boku, ţloutence, vodnatelnosti, zánětu pohrudnice a plic a ţlučníkových kamenech aplikujeme odvar z 10 g sušených listŧ, které asi 3 minuty povaříme v 0,5 litru vody a necháme odstát. Odvar uţíváme po doušcích přes den. V případě bílého výtoku a chybějící menstruaci uţíváme odvar z 10 g kořene, který vaříme na mírném ohni 10 minut, necháme chvíli vyluhovat a pijeme 3krát denně plnou polévkovou lţíci. Rademacherova tinktura je zaloţena na principu podílu jednotlivých orgánŧ na celkovém onemocnění. Například při potíţích se zaţíváním se na nich podílí většinou játra, ţlučník (ţlučovody) a ţaludek (šťávy). Velmi stručně řečeno, sloţení tinktury se řídí podílem jednotlivých orgánŧ na celkovém onemocnění. Funguje-li ţlučník nedostatečně a podílí-li se 60% na celkových potíţích, nedáváme do kombinace větší mnoţství bylin podporujících činnosti jater (ostropestřec), nýbrţ byliny účinkující na ţlučník (vlaštovičník). Je-li příčinou potíţí ţaludek, přednostně řešíme tento problém aplikací byliny, která pŧsobí zejména na ţaludek (benedikt čubet). Kombinací těchto tří bylin (ostropestřec, vlaštovičník, benedikt čubet) řešíme operativně problémy spojené se zaţívacími orgány. Dosavadní dlouhodobé výsledky s Rademacherovou tinkturou jsou vynikající.
OSTRUŽINA OSTRUŢINÍK KŘOVITÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) RUBUS FRUTICOSUS L. Ostruţina černicová (s) e Brombeere (n) Blackberry (a) Ronce (f) Zarzamora (š)
1) Ostruţiník křovitý je keř s dvojitými prýty (stonky s listy). Dvouleté nebo i víceleté poléhavé a dřevnaté lodyhy jsou květonosné, jednoleté pruty jsou neplodné. Lodyhy jsou ostnaté, listy střídavé, řapíkaté, 3 aţ 5 četné s pilovitě zubatou čepelí. Květenství je latnaté nebo chocholičnaté, pětilístková koruna bílá nebo narŧţovělá. Souplodí, známá ostruţina, je tvořeno z více neţ 20 černých, neojíněných peckoviček, srostlých s lŧţkem. V době plné zralosti jsou ostruţiny tmavě modré aţ černé. Rostlina kvete v červnu a začátkem července. Rod Rubus je neobyčejně proměnlivý a bylo popsáno jiţ více neţ 2000 taxonŧ, z toho jich na území České republiky roste zhruba 200. Pro naše účely však nemusíme naštěstí tyto druhy, poddruhy, odrŧdy a jejich vzájemné kříţence rozlišovat. 2) Ostruţina je velmi hojný křovištní keř, častý na lesních mýtinách, podél cest, u starých zdí, v příkopech a remízcích. 3) Pro potravinářské účely sbíráme plody (Fructus rubi fruticosi), pro léčebné účely výhradně list (Folium rubi fruticosi). Listy sbíráme nejlépe v květnu a červnu, před rozkvětem rostliny, odpoledne mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. 4) Droga obsahuje především třísloviny, organické kyseliny, flavonoidy, inosit, barviva, pektin a jiné látky, plody pak antokyany, karotenoidy, vitamín C, organické kyseliny, cukry, pektin a slizy. Obsah všech látek je poměrně malý, a proto drogu řadíme mezi tzv. indiferentní drogy s menší účinností, i kdyţ ani to nemusí být docela pravda, protoţe naše znalosti o obsahových látkách jsou prozatím poměrně nedostatečné. 5) Droga je močopudná, staví krvácení, dezinfikuje trávicí i močové ústrojí. Mŧţeme ji aplikovat také v podobě kloktadel, pŧsobí i proti kašli. Zevně lze vyuţít na koupele a omývání ekzémem postiţených partií pokoţky a při koţních zánětech. Znám je vliv protiprŧjmový. 6) Vhodnou formou je nálev nebo krátce vařený odvar (maximálně 1 minutu). Pro potravinářské účely se droga obyčejně fermentuje. 7) Ostruţinový list podáváme téměř výhradně ve směsích, protoţe jeho samostatné pŧsobení bývá většinou slabé. Jde o produkt na rozhraní potravinářského a léčebného pŧsobení. Nejsou známy ţádné kontraindikace ani neţádoucí účinky, snad jen při předávkování nebo příliš dlouhé expozici by mohla vzniknout zácpa. 8) Bylinkový čaj „pro dobrou pohodu a chuť“ připravujeme tak, ţe vezmeme 1 aţ 2 díly základní směsi a 2 aţ 3 díly „ochucovadla“. Základní směs sestavíme ze 2 hmotnostních dílŧ listu ostruţiníku a po 1 dílu listu lesního maliníku, lesního jahodníku a sušených jablečných slupek. Čaj z této směsi by však byl mdlý, a proto přidáváme další ochucující sloţky podle libosti, chuti a dostupnosti: bazalku, mateřídoušku, mátu, hřebíček, badyán či skořici. Ochucující sloţky častěji měníme, ale základní směs zŧstává stejná. Mimo jiné tím zajistíme, aby si při systematickém pití bylinkových čajŧ tělo nezvykalo na některé účinné bylinné látky, coţ by mohlo vést ke sníţení jejich pŧsobení v případě skutečně potřeby. Pro výrobu základní směsi doporučujeme všechny její sloţky mimo jablečných slupek fermentovat, coţ značně vylepší chuťovou stránku čaje, a to není při
pravidelném uţívání zanedbatelné. Fermentace těchto drog je popsána v kapitole „maliník“. 9) Homeopatické zpracování ostruţin není sice obvyklé, ale je velice uţitečné a výhodné, protoţe se jím zachovávají látky, které se jinak odpařují, a navíc lze tinkturu pouţívat operativně. Zpracovává se čerstvý list podle §3 lihem 80%. Dále se ředí lihem 30% aţ na potenci D3 a v té se také uţívá v dávkování 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Uţíváme se především při jakýchkoli zaţívacích potíţích, při prŧjmech, střevních katarech, zánětu močového měchýře, nadměrném pocení, ale i při bolestech v krku, rýmě apod. 10) Při zánětu močového měchýře uţíváme odvar z 50 g listŧ, které dáme do 1 litru studené vody, přivedeme k varu, necháme 2 aţ 3 minuty stát a pak necháme přikryté ještě 10 minut vyluhovat. Pijeme přes den po šálcích. Proti prŧjmu si připravíme odvar z 1 polévkové lţíce suchých listŧ, které přelijeme šálkem vařící vody a necháme přikryté ještě 10 minut vyluhovat. Poté vše přecedíme a pijeme po doušcích. Takto po troškách mŧţeme vypít i několik šálkŧ denně. Trpíme-li bolestmi v krku, pomŧţe nám kloktání odvarem z 25 g listŧ ostruţiny, které se mohou smíchat stejným dílem s fenyklem a šalvěji. Listy dáme do 0,5 litru studené vody, krátce povaříme a necháme 20 minut vyluhovat. Odvarem se kloktá vícekrát denně. Při zánětu mandlí si přichystáme 50 g listŧ, dáme je do 1 litru studené vody, silně zavaříme a 10 minut necháme vyluhovat. Odvarem kloktáme vícekrát denně. Mŧţeme si také vyrobit chutné a zdravé ostruţinové víno: Čisté, zralé ostruţiny dáme do nádoby z kameniny nebo polévané hlíny a dŧkladně rozmačkáme. Přikryjeme textilem a necháme 2 dny stát při pokojové teplotě, šťávu přecedíme, změříme její mnoţství a na den odloţíme. Stejné mnoţství vody jako změřené mnoţství šťávy vylijeme do nádoby se zbytky ovoce a necháme přes noc vyluhovat. Příští ráno znovu přecedíme a změříme mnoţství tekutiny. Obě tekutiny pak vylijeme do demiţonu a smícháme dohromady. Na litr šťávy přidáme 250 g krystalového cukru, 1 g kyseliny vinné a 1 čajovou lţičku pivních kvasnic rozmíchaných ve 2 aţ 3 polévkových lţících teplé vody. Zátka na uzavření musí být provrtána a musí v ní být zastrčena skleněná trubička. Nádoba se uloţí na teplé místo s rovnoměrnou teplotou. Po 6 týdnech mŧţeme víno plnit do láhví.
OVES OVES SETÝ Čeleď lipnicovitých (Poaceae) AVENA SATIVA L. Ovos siaty (s) r Saathafer (n) Wild Oat (a) Avoine cultivée (f) Avena (š)
1) Oves setý je jednoletá kultivovaná travina – obilovina se stéblem dorŧstajícím i přes 1 metr výšky. Úzké, čárkovité, dlouhé listy objímají stéblo hlubokou pochvou. Květy jsou převislé, sloţené v rozevřené latě. Klásek je dvoukvětý. Plodem je obilka, uzavřená v pouzdře (pluchy). Kvete v červenci, někdy i v srpnu. 2) Oves je pěstovaná obilnina, typická pro podhŧří a pahorkatiny. 3) Drogou je plod – oves (Fructus avenae) s pluchami nebo i bez nich a sláma (Herba resp. Stramentum avenae). Nejkvalitnější drogu poskytuje sběr v době tzv. mléčné zralosti, kdy obilka po přeštípnutí roní mléčně bílou šťávu. Tento stav nastává přibliţně 2 nebo 3 týdny před potravinářskou zralostí, která určuje dobu ţní. Získaná surovina se musí dokonale usušit. Obchod takovou drogu nenabízí, takţe nezbývá neţ spokojit se se surovinou sklízenou ve ţních, nechceme-li ovšem podniknout polní pych. V mnoha případech se správná surovina nahrazuje tzv. „ovesnou rýţí“, coţ jsou obilky ovsa zbavené pluch, nebo dokonce ovesnými vločkami, vyráběnými napařením a slisováním bezpluché obilky. 4) Oves obsahuje škrob, saponiny, rostlinné bílkoviny, glukokininy sniţující hladinu krevního cukru, flavony a enzymy. Dále u něj nacházíme soli sodíku, draslíku, vápníku, hořčíku, ţeleza, mědi a manganu, fosfor, síru, vitamíny skupiny B, vitamín E, vitamín PP, buničinu, stopy zinku, jódu, molybdenu, boru, křemíku a kobaltu. Jistou nevýhodou je přítomnost kyseliny šťavelové, která zpŧsobuje kyselinotvornost ovsa jako potraviny. Sláma obsahuje pektiny, karoten, kyselinu křemičitou a další látky. 5) Ovesný nápoj s medem je podle Kneippa nejlepším výţivným a zdravotním nápojem pro osoby, zotavující se z těţkých chorob, neurasteniky a při všech stavech slabosti a vyčerpání jak fyzického, tak psychického. Oves mírně uklidňuje a přináší dobrý spánek. Ovesný odvar mŧţeme podávat v rámci odvykacích kúr narkomanŧ, alkoholikŧ a kuřákŧ. Je taktéţ výborným dietetikem pro diabetiky. Ovesný odvar je i vynikajícím pomocným prostředkem pro léčbu chronických zánětŧ slinivky. Ovesná sláma dříve platila za dobré oční léčivo. Od této indikace se nyní ustupuje, protoţe při prŧmyslovém zpracování ovesné slámy nelze zajistit hygienické podmínky, podmiňující výrobu očních léčiv. Vnitřně se odvar ze slámy podává při chorobách revmatických a v urologii při léčbě močových kamenŧ a nočním pomočování. Koupele nohou nebo rukou pomáhají zlepšovat krevní oběh a zároveň léčí „studené“ nohy nebo ruce, kterými trpí především ţeny. Dílčí koupele nebo obklady jsou pro svŧj hojivý a tišící účinek vhodné na koţní choroby a omrzliny. 6) Výţivný nápoj připravíme z 1 litru ovsa, který dokonale propereme v tekoucí vodě a vaříme v 1,6 litru vody tak dlouho, aţ zbude 1 litr odvaru. Poté přecedíme a přidáme 3 polévkové lţíce medu. Nápoj doporučujeme pít po doušcích během dne. Vyvařený oves mŧţeme pouţít ještě k přípravě koupele. Ze slámy připravujeme odvar klasickým zpŧsobem. 7) Oves podáváme jak samostatně, tak i ve směsích. Protoţe je v ovsu obsaţena kyselina šťavelová, mohou se vyskytnout i případy alergických reakcí, coţ je
přirozeně osobní kontraindikace. Jinak oves posuzujeme spíše jako potravinu, u níţ nehrozí nebezpečí předávkování nebo neţádoucích účinkŧ. 8) Zajímavá je nejen výroba, ale i účinek proslulé „ovsovky“ šumavského faráře Petra Mikeše: Dobře propereme 1 litr ovsa, přelijeme 1,6 litrem vody a vaříme, aţ zbyde 1 litr. Pak přecedíme a do chladnoucího odvaru přidáme 2 polévkové lţíce medu, 1 čajovou lţičku šalvějové tinktury a 1 polévkovou lţíci jitrocelového sirupu. Slijeme do láhve nebo lépe do několika menších láhví a uschováme v chladnu. Nápoj mírně přihřejeme a podáváme ráno a večer po 150 ml. Podle okolností mŧţeme dávku zvýšit aţ na 4krát denně po 150 ml. V chladničce nápoj vydrţí 3 dny; pití staršího nápoje mŧţe být škodlivé. Kromě neurózy pŧsobí Ovsovka velmi dobře i při infekčních chorobách, protoţe podporuje obranné síly organismu. 9) V homeopatii se oves s oblibou vyuţívá, protoţe je to vlastně koncentrát posilujících látek, pŧsobících při většině potíţí. Nejčastěji se uţívá čerstvá, kvetoucí rostlina (zelená sláma), trhaná ráno kolem deváté hodiny, která se rozmělní a upravuje podle §3 lihem 90%. Dále se ředí lihem 35% aţ do potence D4. Obecně se uţívá v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle, mŧţe se podávat bez časového omezení. V ředění D4 lze tinkturu přidávat do koupele v dávce asi 300 ml na celou vanu. Uţíváme ji přibliţně stejně jako v alopatii pro obecné pŧsobení, konkrétně třeba na posílení činnosti střev, dýchacích cest atd., ale také při ţlučníkových kolikách, ledvinových kamenech, astmatu, bronchitidě apod. 10) Pouţívání ovsa ve všech podobách je velmi široké. Na astma doporučujeme směs ze 3 polévkových lţic ovesných vloček a 50 g sušeného islandského mechu, kterou dáme do 1 litru studené vody a na mírném ohni v otevřeném hrnci vaříme tak dlouho, aţ se polovina vody odpaří. Odvar pak ihned přecedíme a pijeme po doušcích přes den. Při potíţích s nečinností střev přelijeme 2 aţ 3 polévkové lţíce opraţených ovesných vloček velkým šálkem vařící vody, necháme přes noc přikryté stát a ráno na lačný ţaludek po lţičkách sníme. Pokud chceme účinek ještě zesílit, přidáme trochu mléčného cukru. Při ledvinových kamenech přelijeme hrst jemně posekané ovesné slámy 0,25 litru vařící vody a necháme přikryté 10 minut vyluhovat. Denně vypijeme 2 aţ 3 šálky.
OŽANKA OŢANKA KALAMANDRA Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) TEUCRIUM CHAMAEDRYS L. Hrdobarka obyčajná (s) r Edel-Gamander (n) Wall germander (a) Germandrée officinale (f) Xamedrios (š)
1) Oţanka kalamandra je polokeřík s dřevnatým oddenkem a podzemními výběţky. Lodyhy má vystoupavé, dorŧstající výšky asi 20 aţ 25 cm, hustě olistěné, měkce ţláznatě chlupaté. Listy jsou obvejčitě podlouhlé, vroubkované, přisedlé aţ krátce stopkaté. Květy jsou dlouze stopkaté, přímo odstálé, koruna červenofialová, vzácněji bělavá, kalich trubkovitě zvonkovitý. Kvete v červenci a v srpnu, plodem jsou vejčité a lysé tvrdky. 2) Oţanka je teplomilná rostlina kamenitých strání a písčitých borŧ. Má ráda neutrální aţ alkalické pŧdy, dobře se jí daří v krasových oblastech, kde je vápenaté podloţí. Je to také osvědčená skalnička našich zahrádek. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba teucrii chamaedrydis), sbíraná seřezáváním v červenci a srpnu, nejlépe kolem poledne. 4) Droga obsahuje silici, třísloviny a hořčiny, furantilterpenové laktony, cholin, tanin, teucrioresin, sculattarin, glukosid a jiné látky, v teplejších lokalitách je bohatá na flavonoidy. 5) Oţanka je typická „ţaludeční hořká“ bylina. Povzbuzuje trávení, zlepšuje kvalitu trávicích šťáv, tlumí bolestivost v zaţívacím ústrojí a potlačuje zánětlivost v této oblasti. Tinktura má výrazné fytoncidní účinky, zejména proti salmonelám, zlatému stafylokoku, bakteriím tyfu a paratyfu a proti alfa-hemolytickému streptokoku. Flavonoidy příznivě ovlivňují srdečně oběhový systém a cévy. Zevně mŧţeme drogu pouţít na nehojící se rány, bércové vředy a ke koupelím při hemoroidech. 6) Z drogy připravujeme krátkodobě vařený odvar (maximálně 2 minuty), který podáváme po pohárech, a to 2 aţ 4krát denně. Výhodnou lékovou podobou je také tinktura, která má na rozdíl od čajové podoby mohutnější antibiotické pŧsobení a hodí se pro přípravu lihovodných roztokŧ. Tinkturu podáváme v dávkách od 25 do 40 kapek, podle okolností aţ 4krát denně. Do lihovodných roztokŧ pro vnější pouţití dáváme 1 čajovou lţičku tinktury na sklenici čaje. Pro vnitřní pouţití postačí asi pŧl čajové lţičky na sklenici čaje, maximálně 4krát denně. Vhodnou podobou léku je také práškovaná droga, která se dávkuje 2 aţ 4krát denně na špičku kulatého noţe. 7) Oţanka je vynikající drogou pro samostatné pouţití, ale také pro kombinaci ve směsích. Chorvatský léčitel Vasa Pelagič o ní, ne náhodou, uţ před zhruba 100 lety prohlásil, ţe oţanka pomŧţe při ţaludečních problémech i tam, kde „doktoři dávají od nemocného ruce pryč“. Při podávání nejsou ţádné kontraindikace ani váţnější neţádoucí účinky. 8) Následující kombinaci mŧţeme nazvat „lékem velkého účinku“ při řešení ţaludečních a ţlučníkových potíţí: nať dobromysli 50 g nať oţanky 30 g nať protěţe písečné 20 g Protěţ písečná je nově botanicky označována jako smil písečný (He-lichrysum arenarium L.). Směs podáváme v podobě bylinářského čaje, případně v podobě bylinářského balzámu, ale mŧţeme pouţít i homeopatický čaj podle Kloudy v potenci kolem U5.
9) V homeopatii se pouţívá oţanka ve velmi širokém rozsahu, a to nejen oţanka kalamandra, ale i oţanka kočičí (Teucrium marum L. syn. Marum verum DC.) a oţanka čpavá (Teucrium scorodonum L.). Pochopitelně jsou mezi jednotlivými druhy rozdíly v jejich pŧsobení, v oblasti sliznic je však účinek téměř stejný. Dá se říci, ţe zmíněné druhy oţanky jsou v homeopatii více rozšířené, ovšem u nás je zatím v jejich vyuţívání veliká mezera. Je třeba konstatovat, ţe mimo oblasti sliznic se účinnost jednotlivých druhŧ oţanky velice liší, a proto musíme při směrované léčbě její druhy pečlivě rozlišovat. Oţanka kalamandra se u nás uţívá hlavně proto, ţe ostatní druhy oţanek, kterých je asi sedm, jsou pŧvodem ze Středomoří a musí se tedy pěstovat, zatímco oţanka kalamandra je snadno dosaţitelná. Základem pro výrobu je kvetoucí nať, která se zpracovává podle §1 lihem 70%. Dále se ředí na potenci D3 lihem 30% a obecně se pouţívá v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Po měsíci uděláme v jejím podávání přestávku. Při uţívání doporučujeme určitou opatrnost, protoţe jednotlivé druhy oţanky nejsou ještě dokonale prozkoumány, i kdyţ se léčivě vyuţívají uţ přes 2 500 let. Nepředpokládáme jejich jedovatost, ale spíše určitou zvýšenou razanci při nevhodném dávkování. Oţanku uţíváme především při všech potíţích se sliznicemi, ať uţ jsou to sliznice dýchacích cest ţaludku nebo dělohy. Tinktura upravuje látkovou výměnu, ţaludeční kyseliny, regeneruje játra atd., ale uţívá se i pro vnější omývání ran, na obklady apod. 10) Oţanka mŧţe být i součástí ţlučopudných čajŧ: Po 25 gramech natě řebříčku, natě benediktu, natě macešky rolní, kŧry krušiny a natě oţanky dobře promícháme. Čajovou lţičku směsi dáme do 0,3 litru studené vody, necháme krátce přejít varem a pak 10 minut vyluhovat. Pijeme 3 aţ 5krát denně. Nať pomletá na jemný prášek dobře poslouţí proti rýmě. Prášek šňupáme, maximálně však 9krát denně, jinak jej uţíváme zásadně ve vodě, abychom nedráţdili sliznice v hltanu a hrtanu. Dŧleţité je také připomenout, ţe oţanka ve všech podobách, ať uţ ve formě odvaru, prášku či medicinálního vína, pomáhá proti všem neduhŧm stáří.
PAKMÍN VĚTŠÍ MORAČ VĚTŠÍ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) AMMI MAJUS L. Parasca väčšia (s) e Grosse Knorpelmöhre (n) Bishops Weed (a) Ammi majeur (f) Ami vulgar (š)
1) Pakmín větší je jednoletá rostlina, dorŧstající výšky kolem 1 metru. Má lodyhu nahoře chudě větvenou, dole s řapíkatými 1 aţ 2krát zpeřenými nebo 1 aţ 2krát trojčetnými listy. Horní listy jsou na pochvě přisedlé, v obrysu tříúhlé, 2 aţ 3krát trojeně peřenosečné. Okolíky má dlouze stopkaté, velké, s 15 aţ 60 okolíčky, obaly z trojsečných aţ peřenosečných listenŧ s nitkovitými úkrojky, obalíčky z četných čárkovitě kopinatých listencŧ. Koruna je malá, plody 2 mm dlouhé, tence desetiţebré, připomínající kmín. 2) Pakmín větší je rostlina pŧvodem ze Středomoří, u nás se pěstuje, občas vzácně zplaňuje. Potřebuje hodně tepla, proto roste na volných slunných prostranstvích, například na rumištích v okolí Prahy nebo Mělníka. 3) Plody (Fructus ammi majoris) se sbírají v době úplné zralosti, obyčejně na sklonku léta. Nejprve se seříznou okolíky rostliny, pak se nechají dokonale zaschnout, vymlátí se, vytřídí a vyčistí. Ojediněle sbíráme také nať (Herba ammi majoris), nejlépe na začátku léta kolem čtrnácté hodiny. 4) Droga obsahuje především furokumariny, flavonové glykosidy a mastný olej. Furokumarin xanathotoxin je relativně účinný při ztrátě pigmentu, která je charakteristická pro onemocnění zvané vitiligo. Drogu lze také aplikovat při nadýmání a při dyspeptických potíţích. 5) Droga léčí poruchy koţní pigmentace, poruchy trávení a nadměrné nadýmání. 6) Vnitřně drogu podáváme buď v podobě běţně připravovaného nálevu, obyčejně 3 aţ 4 šálky čaje denně, nebo mletou na prášek 3krát denně, po jídle na špičku kulatého noţe. Vhodné je také podávání v jednotlivých dávkách, a to jednou denně 15 aţ 25 kapek. Jednoduchou zevní aplikací je potírání světlých depigmentovaných míst na pokoţce koncentrovanějším čajem. Při kombinované vnitřní i vnější aplikaci si musíme počínat opatrně. Bez dozoru lékaře však provádět kombinovanou aplikaci nedoporučujeme. 7) Při pěstování, ale zejména při sběru musíme s rostlinným materiálem zacházet velice opatrně. U citlivějších osob mŧţe při styku s rostlinou, především v době květu nebo při zavlhnutí rosou, dojít ke značnému podráţdění pokoţky. Jedná se o tzv. fotodermatózní projev, který je zpŧsobován furokumariny. Z tohoto hlediska jsou podstatně nebezpečnější bolševníky (Heracleum), ale mírnější podráţdění mohou vzniknout i při styku s jinými rostlinami, například šťávou vlaštovičníku, natí routy vonné a dalšími bylinami především z čeledi miříkovitých. Drogu mŧţeme podávat samostatně i ve směsích, raději však jen v mírných dávkách a s rozvahou. I zde platí známé „spěchej pomalu“. 8) Hlavní specialitou uţití pakmínu většího je konkrétní potírání vitiliga. Tato léčba ovšem musí být spojena s řadou dalších opatření, která jsou nutná, protoţe se jedná o těţkou dysfunkci látkové výměny, jejíţ náprava je nesmírně obtíţná. Mezi prŧvodní postupy patří především dieta a reflexní terapie, které zde ovšem není moţné náleţitě popsat. Prostřednictvím homeopatie mŧţeme zvolit daleko jemnější postup, avšak ne kaţdý má moţnost ho realizovat. Proto lze volit i následující zpŧsob léčby: Vnitřně podáváme na prášek pomleté semeno na špičku noţe 3krát denně, po jídle. K
vnější aplikaci pouţíváme odvar z 2,5 gramu prášku na 0,2 litru vody, který vaříme 4 minuty a potíráme jím postiţená místa maximálně 3krát denně. 9) Jak uţ bylo uvedeno, je podávání homeopatických prostředkŧ spolehlivější. Jako základ slouţí mleté semeno pakmínu, které zpracováváme podle §3 lihem 90%, lépe ovšem 95% a dále ředíme lihem 50% aţ na potenci D6. Při léčbě vitiliga podáváme 3krát denně 7 kapek po jídle a 4krát denně potíráme postiţená místa. Kúru doplníme dietou a pokud moţno i reflexní terapií. Dŧsledná léčba trvá v prŧměru 2 měsíce. 10) Velmi podobnou bylinou, avšak se zcela jiným účinkem, je morač zákrovnatý, známý jako pakmín visnaga (Ammi visnaga L.). Tato droga obsahuje furokumariny, flavonoidy, mastný olej, furochromony, zejména khellin. Paprsčité okolíky se pouţívají v Orientu jako párátka. Odtud jsou také odvozeny názvy byliny skoro ve všech jazycích: parasca šparadlová (s), Zahnstocherkraut (n), Tooth Pick Ammi (a), Herbe aux curedents (f) atd. Droga pŧsobí protikřečově na koronární cévy, prŧdušky, střeva a ţlučové cesty. Zlepšuje krevní zásobení srdce a jeho okysličování. Velmi výhodné je, ţe současně rozšiřuje bronchy, protoţe v praxi, zejména u starých lidí, jdou oběhové a prŧduškové potíţe obyčejně ruku v ruce pospolu. Zajímavé je i jeho pŧsobení antisklerotické. Drogu většinou aplikujeme ve formě tinktury, která se vyrábí ze zralých plodŧ, jinak ji lze podávat i jako výluh nebo odvar, velmi krátce povařený, zpravidla 2 aţ 3 šálky denně. Tinkturu podáváme v dávkách 20 aţ 25 kapek ţenám a 25 aţ 30 kapek muţŧm (mohou být i větší, do 35 kapek), které spolehlivě rozpouští většinu ţlučníkových kamenŧ. Pro své vlastnosti je tinktura také vyráběna v sousedním Polsku. Její aplikace musí být samozřejmě doplněna příslušnou dietou a případně i dalšími léčebnými postupy.
PÁMELNÍK PÁMELNÍK BÍLÝ Čeleď zimolezovitých (Loniceraceae) SYMPHORICARPOS RIVULARIS Suksd. Imelovník biely
1) Pámelník bílý je keř dorŧstající výšky obvykle kolem 1,5 metru, ve volné přírodě bývá i vyšší. Má vstřícné, opadavé, bezpalisté, jednoduché, okrouhle vejčité listy. Květy jsou kratičce stopkaté, rostou v hroznech na konci větévek. Květní kalich je pětidílný, s malými ušty, koruna rŧţová aţ načervenalá, pěticípá, veliká asi 5 mm, zvonkovitá. Plodem je bílá, kulatá bobule (peckovice) se dvěma pecičkami, dosahující prŧměru kolem 12 mm. 2) Pámelník je severoamerického pŧvodu, ale v současnosti patří u nás k nejrozšířenějším dřevinám, protoţe je vysazován v parcích, do ţivých plotŧ apod. Místy zplaňuje, zvláště v pobřeţních křovinách a lesních lemech. Pra pámelník jsou typické pukavé bobule, čehoţ vyuţívají děti jako součást radostného skotačení. 3) Drogou bývá nejčastěji kořen (Radix symphoricarpi), méně často ostatní rostlinné části. V lidové praxi se vyuţívají pouze bobule. Moderní farmakognosie pokládá perorální podávání všech pámelníkových drog jednak za zastaralé a jednak za nevhodné. 4) Obsahovými látkami jsou především saponiny a pak třísloviny. V plodech jsou vedle četných saponinŧ ještě další málo prozkoumané látky 5) Kořenová droga má poměrně výrazné pŧsobení jako imunostimulans, protoţe nespecificky zvyšuje obranné reakce organismu. Toho je moţno léčebně vyuţívat při úpadku vlastních obranných sil v řadě chorobných stavŧ. 6) Aby se mohl plně rozvinout léčebný vliv kořenové drogy, musí být aplikován speciálně připravený výtaţek parenterálně, tedy formou nitrosvalových injekcí. Podobné domácí pouţití proto nepřichází v úvahu. 7) Při vnitřním uţití plodŧ, coţ bývá nejčastěji nechtěně při dětských hrách, do nichţ patří i ochutnávání rŧzných zajímavých plodŧ nebo jiných částí rostlin, vznikají na pokoţce a sliznicích příznaky podráţdění čili zánětu. Časté bývají i těţší poruchy ţaludku a tenkého střeva, zejména při poţití většího mnoţství bobulí. 8) Listy pámelníku mŧţeme pouţívat k deseti aţ patnáctiminutovým koupelím nohou, které aplikujeme obden, zpravidla celkem sedmkrát, zejména při počátečních příznacích Bürgherovy choroby. Koupele nemají být horké, ale jen příjemně teplé. Aplikace má jen podpŧrný význam a při dobré snášenlivosti pokoţky je mŧţeme opakovat častěji. Vnitřně podáváme pámelníkové drogy téměř výhradně formou homeopatických prostředkŧ. 9) Vyuţívání homeopatických prostředkŧ je vzhledem k vlastnostem pámelníku prakticky jedině vhodné. V homeopatii se uţívá čerstvý kořen, který se kope nejlépe v březnu nebo v říjnu a v polovině listopadu, vţdy kolem 6. hodiny ráno. Upravuje se pak podle §4 lihem 80% a dále potencuje lihem 30% aţ do potence D3. Obecně se uţívá v potenci D2 při dávkování 3 aţ 4krát denně 7 kapek, po jídle. Uţívá se při ţaludečních potíţích, při poruchách menstruace a při těhotenských potíţích ţaludku a střev. Kromě toho se však uţívají přípravky z plodŧ (pokud nám je známo pouze v lidové praxi), kde však jsou velice oblíbené a také účinné. Surovinou jsou zralé plody (bílé kuličky), trhané v září kolem poledne. Plody mírně pomačkáme a zpracováváme podle §3 lihem 60%. Dále pak potencujeme aţ do ředění D5 lihem
40%. Obecně uţíváme v potenci D3 a D4 při dávkování 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Uţíváme nepřetrţitě 30 dnŧ, pak doporučujeme přestávku. Uţíváme nejčastěji při potíţích se sliznicemi, především střev a močových cest, při individuálním určení i dávkování. Oba homeopatické prostředky, z kořene i plodŧ, se s úspěchem uţívají do směsí s jinými tinkturami, hlavně při nedostatečné funkci sliznic, poruchách funkce tkání apod. 10) Slovenský název imelovník je odvozen z toho, ţe – podobně jako u jmelí – bílé bobule neopadají a zŧstávají na keřích i v zimě. Latinský název je odvozen ze skutečnosti, ţe bobule bývají posazeny zpravidla hustě u sebe – symphero znamená hromadit a carpos je plod. Český název zavedl Jan Svatopluk Pressl a odvodil jej rovněţ z názvu jmelí. Zajímavé je uplatňování plodŧ v čerstvém, ale i sušeném stavu, při potíţích močových cest a hlavně močového měchýře. Toto uţívání má vynikající výsledky, zejména při papilomech v močovém měchýři (papilom je nezhoubný epitelový nádor). Je účinný i při prudkých zánětech močového měchýře a dokonce při rakovině močového měchýře jako pomocný lék. Uţíváme denně 3 aţ 4 kuličky, čerstvé nebo sušené, vţdy po jídle po 1 kuličce. Doporučujeme uţívat 14 dnŧ a pak udělat 5 dnŧ přestávku, a to aţ do vyléčení.
PAMPELIŠKA PAMPELIŠKA LÉKAŘSKÁ Čeleď čekankovitých (Cichoriaceae) TARAXACUM OFFICINALE Web. Et Wigg. Pupava lekárska (s) r Löwenzahn, e Gemeine Kuhblume (n) Common Dandelion (a) Pissenlit (f) Taraxacón (š)
1) Pampeliška je trvalka s vřetenovitým kořenem. Má bezlistou lodyhu – stvol, zakončený jediným sloţeným úborem zlatoţlutých květŧ. Kracovité listy vytváří přízemní rŧţici. Kořen, stvol i listy roní typickou mléčnou tekutinu. Plodem je ochmýřená naţka, soubor naţek tvoří při dozrání typické kulovité útvary. Rostlina kvete od dubna do července, někteří jedinci kvetou však i později. 2) Pampeliška je hojná, velmi rozšířená plevelná rostlina na lukách, na mezích, v parcích a prakticky na všech volných plochách. Pro farmaceutickou potřebu se pěstuje, na Západě, zejména ve Francii, se pouţívá jako salátová rostlina. 3) Předmětem sběru je především kořen (Radix taraxaci), sbíraný brzy na jaře v březnu a na podzim v říjnu a listopadu. Často pouţívanou drogou je také kořen s natí (Radix taraxaci cum herba), sbíraný odpoledne po čtrnácté hodině těsně před rozkvětem rostliny, nebo jen list (Folium taraxaci), sbíraný po rozkvětu rostliny mezi polednem a čtrnáctou hodinou. 4) V kořenu pampelišky nacházíme hořčinu lactopicrin, dále taraxacin a taraxacerin, triterpeny taraxasterol a taraxerol, organické kyseliny, steroly, třísloviny, aminokyseliny, inosit, kaučuk, silice, minerální látky, ze kterých nás nejvíce zajímá především měď. Nechybí ani vysoký obsah polysacharidu inulinu. Listy obsahují podobné látky, za zmínku snad ještě stojí kyselina křemičitá a vitamín C. Ve květech, které se však zpracovávají jen mimořádně, nacházíme flavonoidy, karotenoidy, silici a další látky. O pampelišce se mluví jako o rostlině fytoncidní s reálným antibiotickým pŧsobením. 5) Droga podporuje trávení a celkově hlavně látkovou výměnu. Je značně močopudná a její podávání je namístě při poruchách ledvin a močových cest. Podporuje funkci ţlučníku a jater, vyhání a částečně rozpouští ledvinové i močové kameny. Sniţuje hladinu krevního cukru, je velmi účinná při rŧzných koţních chorobách, kdy se aplikuje jak vnitřně, tak zevně. Pouţívá se také jako mírné tonikum, které mírně povzbuzuje celý organismus. Pŧsobí jako výrazné antirevmatikum. Mimo jiné je prokázán i její vliv na úbytek, resp. vstřebávání mozkových edémŧ (otokŧ) nejrŧznějšího pŧvodu. Mŧţe slouţit i jako pomocný lék proti leukémii. Květ dokáţe „vyčistit krk od hnisu“. 6) Z kořenové drogy obyčejně připravujeme odvar, vařený 1 minutu, který podáváme 2 aţ 4krát denně. Šťávu z kořenŧ podáváme 4krát denně po 1 aţ 2 čajových lţičkách nebo 2krát denně po 1 polévkové lţíci. 7) Droga není toxická a kromě nausey při předávkování nemá ţádné kontraindikace. Pampeliškové hořčiny však přecházejí do mateřského mléka. Je ideální a oblíbenou součástí bylinných směsí, kombinuje se zejména s březovým listem, čekankou, přesličkou, kořenem petrţele a celeru, měsíčkem a listem šalvěje. 8) Léčbu většiny chronických nemocí zahajujeme intenzivním „propláchnutím ledvin“. Vezmeme 1 polévkovou lţíci kořene pampelišky nebo 2 polévkové lţíce kořene s natí a dáme do 1 litru destilované vody, kterou jsme předtím alespoň 5 minut vařili. Povaříme dalších 5 minut, velmi opatrně přecedíme a odpařené mnoţství doplníme na 1 litr ledem, který odvar zároveň ochladí. Pak asi během 10 minut vypijeme jednou denně nalačno, nejlépe mezi sedmnáctou aţ devatenáctou
hodinou středoevropského času. Během této proplachovací kúry, která trvá dvakrát tři dny s jednodenní přestávkou, neprovádíme ţádnou jinou bylinnou léčbu. 91 Homeopatickou tinkturu připravujeme z celé rostliny těsně před rozkvětem nebo na začátku květu, kdy má dostatek šťávy. Upravujeme ji podle §1 lihem 90% a dále aţ na potenci D3 lihem 30%. Obecně ji uţíváme v potenci D3, 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Aplikace tinktury je široká. Podáváme ji při všech ţlučníkových a jaterních potíţích, ţloutenkách, ucpání vrátníku, podráţdění močového měchýře a ledvin a při potíţích se zaţíváním. Kromě běţného uţívání je moţné tinkturu uţít i při bolení hlavy či revmatismu. 10) Málokterá bylina má u nás i v cizině tak široké pouţití, a proto vybereme jen několik zajímavých předpisŧ. Sniţování hmotnosti velice napomáhá pampeliškový likér: Sto padesát gramŧ sušeného a podrceného kořene pampelišky kopaného na podzim dáme do láhve ţitné a necháme za občasného protřepání 2 týdny vyluhovat. Pak přecedíme, kořen vylisujeme a přefiltrujeme. Denně pijeme pŧl likérové odlivky před obědem a večeří. Na ţlučníkové kameny uţijeme odvar z 30 aţ 40 gramŧ pampeliškových listŧ, které pokrájíme a dáme do 0,5 litru studené vody, necháme prudce zavařit a pak 10 minut vyluhovat. Uţíváme vţdy 1 skleničku před obědem a večeří. Při lymfatických otocích nám poslouţí směs z 1 vrchovaté čajové lţičky pampeliškových listŧ, 1 čajové lţičky šalvěje a 1 sporýše lékařského, jeţ přelijeme velkým šálkem vařící vody a necháme přikryté 10 minut vyluhovat. Vše přecedíme a pijeme denně 2 šálky. Proti křečovým ţilám a jejich vzniku pomáhá směs: Po 1 polévkové lţíci pampeliškových listŧ, řebříčku a slézu přelijeme velkým šálkem vařící vody a přikryté necháme 5 minut vyluhovat. Pijeme 2 aţ 3 šálky denně, před jídlem. Nevíme-li si rady s pihami, zkusíme odvar: Hrst čerstvých květŧ dáme do 0,5 litru studené vody, 15 minut vaříme na velmi mírném plameni, odstavíme a necháme odkryté krátce vyluhovat. Pak přecedíme a pouţíváme jako pleťovou vodu nebo na obklady.
PAPRIKA PAPRIKA ROČNÍ Čeleď lilkovitých (Solanaceae) CAPSICUM ANNUUM L. Paprika ročná (s) e Paprika (n) Red Pepper (a) Pimment annuel (f) Pimiento (š)
1) Paprika je letnička s lysou, přímou lodyhou, dorŧstající výšky kolem 30 cm, v teplejších oblastech aţ 1 metr. Listy má dlouze řapíkaté, střídavé, vejčité nebo kopinaté, celokrajné nebo i mělce zubovitě laločnaté. Květy jsou jednotlivé nebo po 2 aţ 3 úţlabní, často listu protistojné, kalich zvonkovitý, koruna bílá, někdy i ţlutá nebo nachová. Plodem jsou typické vysýchavé bobule s mnoha semeny, ve zralosti zelené, ţluté případně i červené, nejrŧznější velikosti v závislosti na kultivaru. 2) Paprika je rostlina je pŧvodem z tropické Ameriky, u nás hojně pěstovaná, zejména v teplejších oblastech, v rŧzných kultivarech. Nejznámější je paprika roční pravá, dlouhoplodá a velkoplodá. 3) Předmětem sběru je plod (Fructus capsici), který se sbírá v době před plnou zralostí, obyčejně koncem srpna. Nechá se dozrát a suší se umělým teplem, při teplotě do 40°C. Droga má typicky kořenné aroma a nasládlou nebo palčivou chuť. 4) K hlavním obsahovým sloţkám patří především alkaloidy, zejména kapsaicín a jeho deriváty, dále karotenoidy a fytoncidně pŧsobící směs saponinŧ, flavonové glykosidy, vitamíny A, B2, C a E, silici, sacharidy, amid kyseliny nikotinové a řada dalších, méně významných látek. Dráţdivost papriky je zpŧsobena přítomností alkaloidŧ, u tzv. „sladké papriky“ je jejich obsah sníţen. 5) Paprika má velmi rozsáhlé léčebné pŧsobení a její sladká forma mŧţe slouţit i jako vhodné dietní koření. Při vnitřním podání papriky se zvýší tvorba slin a trávicích fermentŧ. Fytoncidní pŧsobení drogy přispívá k útlumu mnoţení choroboplodných zárodkŧ, coţ je výhodné jak při léčbě dyspeptických obtíţí, vznikajících právě při nedostatku fermentŧ, tak i při sníţeném napětí a peristaltice střev. Kromě toho paprika zlepšuje i periferní cirkulaci krve, a proto je výborným a nepostradatelným kořením pro kardiaky. Při aplikaci musíme mít vţdy na paměti její dráţdivé pŧsobení, jeţ terapeuticky vyuţíváme především zevně, kde se derivační (dráţdivý) vliv papriky velmi dobře uplatňuje v mastech nebo mazáních, pouţívaných k léčbě svalového zatuhnutí, revmatických bolestí apod. 6) Papriku nepodáváme běţnou čajovou formou. Práškovou drogu v dávce 0,2 g uţíváme zpravidla při léčbě dyspepsie; dávky obyčejně zvyšujeme, maximálně však na 0,8 g, coţ představuje dávku od „špičky noţe“ aţ po „špičku kulatého noţe“. Někdy podáváme i tinkturu, a to v malých dávkách kolem 12 kapek, před jídlem, podle potřeby i vícekrát denně. Při léčbě kardiakŧ pouţíváme papriku v přiměřených dávkách jako koření. Pálivou papriku uţíváme většinou zevně v mastech, roztocích, olejových mazáních apod. Vhodným farmaceutickým přípravkem je například prŧmyslově vyráběné léčivo Painexpeller. 7) Je-li paprika podávána jako koření nebo uţívána na posílení účinkŧ mazání či ve formě mastí, přidáváme podle potřeby silice, například hořčičnou, jalovcovou a mentolovou. Jinak papriku obyčejně do směsí nekombinujeme. Paprika nesmí přijít do styku s očima, protoţe jiţ nepatrné mnoţství vyvolává zánět spojivek. Konzumace pálivé papriky mŧţe vyvolat zánět sliznic a dokonce i
příznaky otravy s bolestmi břicha, stavy vzrušení, suchostí v hrdle apod. Kontraindikací jsou ţaludeční vředy. 8) Syrová nepálivá paprika obsahuje mnoho solí draslíku a ţeleza, a proto ji zařazujeme do diet kardiakŧ a nemocných, trpících anémií. 9) Paprika je oblíbeným předmětem homeopatické léčby. Hlavní indikace pro takovou léčbu jsou záněty ţaludku, hemoroidy a především zánět středního ucha a zvukovodŧ. Surovinou pro výrobu homeopatických prostředkŧ jsou dobře zralé plody, jejichţ šťávu upravujeme podle §1 lihem 75% a dále ředíme aţ do potence D4 lihem 30%. Obecně uţíváme tinkturu v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 6 kapek. Podle klasické homeopatie jsou surovinou pro výrobu sušené zralé plody, pomleté na prášek, který se upravuje podle §4 lihem 70% a ředí aţ do potence D5 lihem 50%. Obecné uţívání této tinktury je v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle. Tinkturu podáváme především nemocným, kteří trpí všeobecným pocitem chladu a pálením pokoţky sliznic. Přitom obvykle mívají suchý a červený jazyk, chronicky zanícené sliznice a někdy i prŧjmy. Léčba hemoroidŧ je vhodná tehdy, je-li konečník podráţděný nebo poraněný a silně pálí. Tinkturu z čerstvých plodŧ podáváme především na hemoroidy a při všech potíţích spojených s klimakteriem. Tinkturu z práškovaných plodŧ mŧţeme podávat při gastritidě, chronickém kataru jícnu, chronické bronchitidě atd. 10) Kolumbŧv prŧvodce Chauca ze Sevilly se o paprice zmiňuje uţ v roce 1493 a nazývá ji „agi“. První záznamy o jejím pěstování jsou z Kastilie z roku 1564, z českých zemí pak z roku 1566, kdy uţ byla běţně pěstována na jiţní Moravě.
PASTINÁK PASTINÁK LUČNÍ SETÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) PASTINACA SATIVA L. Paštrnák siatý (s) r Gemeiner Pastinak (n) Parsnip (a) Panais cultivé (f) Pastináka (š)
1} Pastinák setý je trvalka s bílým, vřetenovitým kořenem mrkvového aroma. Dorŧstá výšky aţ 1 metru. Lodyhu má nahoře ostře hranatou s krátkými, rovnými, roztroušenými chlupy. Lodyţní listy jsou úzké, na bázi klínovité, v dolní polovině obyčejně peřenoklané. Okolíky mají 10 aţ 20 okolíčkŧ. Malé květy jsou zlatavě ţluté, nemají obal ani okolíčky, rozkvétají v červenci. Plodem jsou ploché a okrouhle vejčité dvounaţky, po stranách s křidélky. Některé kultivary ţijí jako dvouleté rostliny. 2) Pastinák je pŧvodem z Malé Asie. U nás se běţně pěstuje, občas zplaňuje na lukách, mezích, pastvinách a na březích vod. V současné době je zplanění neobyčejně vysoké, rozhodně větší neţ rozsah pěstování, coţ je škoda. Lidově se pastináku někdy říká „velký“ nebo „starý petrţel“, na rozdíl od „malého“ či „mladého“ skutečného petrţele. 3) Předmětem sběru je především kořen (Radix pastinaceae), ojediněle však i plody (Fructus resp. Semen pastinaceae). 4) Kořen obsahuje silici, provitamin A, vitamíny skupiny B, vitamín C, cukry, škrob, minerální látky, pektin. Zjištěny byly také furokumariny, organické kyseliny. Diskutována je přítomnost alkaloidu pastinacinu. Pastinák obsahuje mimořádné mnoţství draslíku, potřebného mimo jiné i pro činnost srdečního svalu, k čemuţ přispívá i vápník, hořčík a fosfor. Dále vitamíny skupiny B thiamin, riboflavin, niacin, pyridoxin, kyselinu listovou a askorbovou a tokoferol. 5) Droga pŧsobí protikřečově, močopudně, uklidňuje zaţívání a zlepšuje chuť k jídlu. Je vhodná zejména při nejrŧznějších močových potíţích, při bolestech, které pŧsobí močové kaménky a písek. Pouţití při vitiligu je sporné a nám se neosvědčilo. Je ovšem moţné, ţe v kombinaci s jinými postupy by výsledek byl jiný, a proto doporučujeme pastinák při léčbě vitiliga nepouštět ze zřetele. 6) Běţnou lékovou formou je nálev, podávaný v mnoţství 2 aţ 3 sklenic denně, před jídlem. 7) Pastinák je jakoby okrajovou léčivou bylinou, takţe ve směsích se s ním prakticky nesetkáváme. Jeho dlouhodobé podávání není vhodné, protoţe droga poněkud dráţdí ledviny. Kontraindikací je podávání v létě při prudkém sluníčku, protoţe u vnímavých osob mŧţe vzniknout fotodermatóza – koţní onemocnění z přecitlivělosti na sluneční světlo. Také při jeho sběru a zpracování mohou při delším kontaktu s ním vzniknout rŧzné koţní projevy, především vyráţky. 8) Pastinákovou šťávu mŧţeme doporučit jako výborný prostředek čisticí krev. Podáváme ji buď samostatně nebo i v kombinacích, nejčastěji se šťávou z mrkve, zelí nebo červené řepy. Její denní dávka by neměla překročit 0,15 litru; uţívá se poloviční dávka ráno a v poledne. 9) Uţívání pastináku v homeopatické úpravě není sice obvyklé, ale také v ţádném případě zbytečné. Vycházíme-li z toho, ţe byliny se liší nejen rodově a druhově, ale také podle lokality, na níţ se nacházejí. Proto je pouţití kterékoli byliny uţitečné a záleţí pouze na její správné aplikaci. Výchozí částí je čerstvý kořen, kopaný v květnu a červnu a zpracovávaný podle §1 lihem 75% a dále lihem 40% aţ na potenci D3. V ní se pak obecně uţívá při dávkování 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Doba uţívání je neomezená.
Tinkturu podáváme především při potíţích se zaţíváním, jako močopudný prostředek, jako prostředek pro čistění krve, při zánětech v hrdle a jinak podobně jako v alopatii. 10) Pastinák je prastarou kulturní rostlinou. Archeologické nálezy dokazují, ţe byl pěstován a uţíván uţ 1 000 let př.n.l. Malé pastináky, zbavené listŧ, někdy jen velmi obtíţně rozeznáme od velkých kořenŧ petrţele. V takovém případě provedeme příčný řez kořenem, protoţe dřeň pastináku je výrazně tlustší a na řezu má větší prŧměr neţ dřeň petrţele. I z pastináku se vyrábějí nejen účinné, ale i chutné léky. Při chronické chraptivosti a kašli si přichystáme odvar ze 2 kořenŧ pastináku, které jemně nastrouháme, dáme do 1 litru sladkého mléka a vaříme 12 minut na mírném ohni. Poté přecedíme a přidáme 3 plné polévkové lţíce cukru. Kaţdou pŧlhodinu podáváme 1 polévkovou lţíci. Tento prostředek mŧţeme podávat i při tuberkulóze a zánětech plic. Výborným lékem je i pastinákové víno: Kořeny pastináku jemně nastrouháme, rozmačkáme a přidáme trochu vody, aţ vznikne kaše. Necháme stát 3 hodiny a pak vymačkáme. Přidáme cukr a trošku vinného kamene a necháme kvasit. Po vykvašení plníme do láhví. Účinek je stejný jako u odvaru. Výborný pastinákový likér vyrobíme tak, ţe ke šťávě (získané výše popsaným postupem) přidáme trochu chmele a čistý alkohol. Vše necháme 10 dní stát a pak přefiltrujeme. Přestoţe má pastinák značný obsah cukru, mŧţeme likér dosladit. Účinek je prakticky stejný jako u pastinákového odvaru nebo vína.
PCHÁČ OSET PCHÁČ ROLNÍ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CIRSIUM ARVENSE (L.) Scop. Pichliač rolný (s) e Feld-Kratzdistel (n) Spear Thistle (a) Chardon des champs (f) Cardo cundidor (š)
1) Pcháč rolní je trvalka s plazivým oddenkem a přímou lodyhou, dorŧstající výšky aţ 1 metr. Lodyha je hranatě brázditá, nekřídlatá, aţ nahoru olistěná, nahoře latnatě větvená. Dolní listy jsou zúţené v kratičký řapík, horní jsou přisedlé aţ poloobjímavé. Všechny listy jsou na líci lysé, na rubu souvisle pavučinaté, v obrysu podlouhlé nebo kopinaté, celokrajné aţ peřenoklané a výrazně bodlinaté. Květy jsou červenofialové nebo bledě nachové, vzácně i bílé, rostou po jednom. Plodem jsou ochmýřené naţky. 2) Pcháč je hojný polní plevel, šířící se oddenkovými výběţky. Nacházíme jej na pasekách, kamenitých stráních, v sutích a lomech, na rumištích a pustých místech. Pŧdy má rád vlhké i vysýchavé, ţivné, humózní, zásadité aţ slabě kyselé, kamenité, písčité i hlinité, bohaté na dusík. 3) Předmětem sběru jsou květ (Flos cirsii arvensis) nebo nať (Herba cirsii arvensis), sbírané v letních měsících, květ kolem desáté a nať kolem čtrnácté hodiny. 4) Droga je poměrně málo probádána. Obsahuje glykosidy, pryskyřice, polysacharid inulin, stopy silice, vitamín C, v zelených částech pak blíţe neurčený těkavý alkaloid. Plody jsou bohaté na polovysýchavý olej s jódovým číslem 109. 5) Květy osetu mají pravděpodobně cytostatické pŧsobení a běloruské léčitelství je od pradávna kombinuje s květem měsíčku a vřesem při léčbě nádorŧ, zejména gynekologických. Nať bývá přidávána do čajŧ proti kolikám, obvykle v kombinaci s pelyňkem. Zevně je moţné naťovou drogu doporučit ke koupelím rukou a nohou při revmatismu a artróze. Koupele nebo obklady z odvaru naťové drogy mŧţeme pouţít i při napadení pokoţky plísněmi. 6) Na přípravu čaje se droga pouţívá výhradně ve směsích, její podíl by neměl překročit 10% u naťové drogy a 15% u drogy květové. 7) Ačkoli toxicita drogy nebyla přímo prokázána, pokládejme ji raději, s ohledem na nedostatečnou prozkoumanost a obsah alkaloidŧ, za léčivo druhé volby a zacházejme s ní opatrně. Droga není vhodná pro léčbu malých dětí, těhotných a kojících ţen. Zevní aplikaci však mŧţeme povaţovat za zcela bezpečnou. 8) Doporučujeme drogu podávat formou lihového výtaţku neboli tinktury. Tu mŧţeme podávat jak samostatně, tak i přidávat po kapkách do čajŧ nebo pouţít do směsí tinktur. Květovou tinkturu, případně tinkturu z celé byliny podáváme jako pomocný lék při nádorovém onemocnění rŧzné lokalizace. Pouţít mŧţeme celou bylinu, včetně oddenku, ale jednodušší je pouţití natě a květŧ. Podáváme 3 aţ 4krát denně, 15 aţ 20 kapek ţenám a 20 aţ 25 kapek muţŧm. Na tomto místě si nemŧţeme odpustit malou poznámku. Při hodnocení cytostatických účinkŧ bylin se naráţí téměř vţdy na jejich „neprokázanost“. Výzkum léčivých bylin z hlediska onkologických onemocnění se u nás téměř neprovádějí, a nemocní také vlastně nikdy neuţívají jen byliny, vţdy se léčí několika zpŧsoby současně. Proto je úspěch připisován vţdy jiným postupŧm a na byliny zbude v nejlepším ten neúspěch. Vycházíme z toho, ţe u onkologických onemocnění nelze při citlivé aplikaci vybraných a lidově ověřených bylin ublíţit a ţe se tedy není čeho bát. Podle našich zkušeností má podávání této drogy, ale i řady jiných, za následek přinejmenším
prodlouţení remisí a zpomalení progrese choroby, zlepšuje ţivotní komfort a subjektivní pocity nemocných. Zvláště, kdyţ k této bylině přidáme ještě květ měsíčku, květ vřesu a kořen eleuterokoku, nebo tinkturu z eleuterokoku, případně mŧţeme volit i jinou kombinaci. U nás se vyrábí přípravek Eleuterosan, který lze také pouţít. Za zmínku stojí i to, ţe eleuterokokus je, jakoţto lék následkŧ onkologických onemocnění a jejich léčby (ozařování), v Rusku patentován. 9) Právě pro svou dostupnost, účinnost a také naprostou bezpečnost při uţívání v homeopatické úpravě by měl být oset častěji vyuţíván. Pro homeopatické zpracování je vhodný květ osetu, který se trhá mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Květy se zpracovávají podle §3 s pouţitím lihu 90% (nejlépe ale 95%), základní esence se ředí aţ na potenci D10 lihem 40%. Obecně se uţívá v potenci D9 a D10 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem, v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, po jídle. Ve vyšších potencích se tinktura uţívá při ţlučníkových potíţích, nedostatku ţluče, slabosti ţaludku, pro čistění krve atd., jinak podobně jako v alopatii. V ředění D3 pak při všech nádorových onemocněních nebo při podezření na takovéto choroby. 10) Velmi účinná je koupel nebo obklad při všech plísňových onemocněních: Nejprve si přichystáme směs ze stejných dílŧ natě vlaštovičníku a květŧ osetu. Pokud chceme mít maximální jistotu anebo máme podezření, ţe by mohlo jít o infekční onemocnění, přidáme do směsi 1 díl listŧ lichořeřišnice větší. Ze 3 polévkových lţic směsi a 0,5 litru vařící vody připravíme nálev a necháme 10 minut přikrytý vyluhovat. Přecedíme ho a dáme do vody pro koupel nohou. Při větší postiţené ploše pouţijeme úměrné mnoţství směsi. Nálev, připravený z vlaštovičníku a osetu, do kterého se přidá tinktura z lichořeřišnice větší, pŧsobí účinněji, protoţe účinnost semen, ze kterých se tinktura vyrábí, je větší neţ u listŧ.
PELARGÓNIE PELARGÓNIE RŦŢOVÁ Čeleď kakostovitých (Geraniaceae) PELARGONIUM RADENS H. E. Moore Muškát rŧţový (s) e Pelargonie (n) Pelargonium (a) Pelargonium (f) Pelargonia (š)
1) Pelargonie rŧţová je domácí pokojová rostlina, dorŧstající ve vhodném květináči aţ 3/4 metru výšky. Hluboce rozeklané listy, typické pro většinu druhŧ z čeledi kakostovitých, mají velice příjemnou, jemně citrónově rŧţovou vŧni. Kvete rŧţově, přičemţ dva horní korunní plátky květu jsou mohutnější neţ plátky dolní. Kvete v květnu a červnu, někdy ještě i v říjnu a listopadu. Plody jsou podlouhlé, se zobáčkem a více semínky. 2) Pelargonie má ráda slunečnou, dobře větranou pŧdu. Rozmnoţujeme ji výsevem semen v prosinci nebo brzy na jaře. V případě jarního rozmnoţování pomocí řízkŧ uţíváme přezimované rostliny. Vzešlé rostlinky přesazujeme do samostatných kořenáčŧ a zaštipujeme je, jakmile dosáhnou výšky 15 cm. Pokud je máme přes léto venku, při přenášení na zimu do domu odřízneme horní třetinu rostliny. 3) Předmětem sběru jsou listy (Folium pelargonnii radens), sbírané těsně před otevřením květŧ. 4) Účinně pŧsobí především geraniová silice, a proto se za léčivé pokládají pouze vonné druhy pelargónií. Tato geraniová silice často nahrazuje i rŧţový olej. Z tohoto dŧvodu pouţíváme vedle pelargonie rŧţové i například pelargónii nejvoňavější (Pelargonium odoratissimus /L. /L. Her). Vedle silice obsahuje droga i flavonoidy, trochu tříslovin, minerální látky, organické kyseliny a další účinné látky. 5) Pelargonie čistí cévy od sklerotických usazenin, pŧsobí jako kardiotonikum, uplatňuje se při doléčování infarktu myokardu, angíny pectoris a mŧţe také posilovat stárnoucí srdce. Pŧsobí příjemně sedativně, má mírný vliv antidepresivní, po čaji z ní se brzy a hluboce usíná. Na sliznice pŧsobí ochranně, takţe je velice vhodná pro doplňkovou léčbu ţaludečních a dvanáctníkových vředŧ. Formou klyzmat mŧţeme léčit i vředová onemocnění tlustého střeva. V podobě čaje, ale zejména inhalačně léčí prŧdušky, má silný vliv protizánětlivý a tlumí suchý neproduktivní kašel. Jemně podrcený list drogy, vloţený jako tampon do vnějšího zvukovodu, vyléčí začínající ušní zánět. Zevně pŧsobí pelargonie antisepticky, například kašovitý obklad z čerstvých listŧ mŧţe dobře poslouţit proti revmatickým bolestem. Geraniová silice má bohaté vyuţití především v aromaterapii. Pouţíváme ji k lehkým masáţím podbřišku při předmestruačním napětí. Při zadrţování moče lehce masírujeme ledviny. Dále mŧţeme silici pouţívat při koţních zánětech, na opary a na suchou pokoţku. Přidáváme ji také k masáţním olejŧm, pouţívaným pro celkové uklidnění. Celkově silice osvěţuje, uvolňuje a zklidňuje. 6) Z drogy většinou připravujeme nálev, nejlépe z čerstvé byliny, a podáváme jej 2 aţ 4krát denně po poháru nebo šálku. Chceme-li připravit ze silice dobrý masáţní olej, pak je jako olejové médium vhodný olej arašídový, protoţe se velmi dobře vstřebává. Na přípravu nálevu mŧţeme pochopitelně pouţít i listy sušené. 7) Drogu mŧţeme podávat samostatně i ve směsích. Není toxická, ale při předávkování mŧţe přivodit úpornou bolest hlavy a pocity ošklivosti. 8) Na uklidnění a proti rŧzným depresím doporučujeme čaj:
nať dobromysli 100 g list pelargonie 50 g nať třezalky 50 g květ vřesu 25 g list vrbky úzkolisté 25 g Nálev připravíme z 1 polévkové lţíce směsi, kterou přelijeme sklenicí vařící vody, odstavíme a necháme asi 10 minut vyluhovat. Poté přecedíme a pijeme 3krát denně, před jídlem. Podle potřeby přislazujeme medem. 9) Homeopatické zpracování pelargónie je nanejvýš ţádoucí, protoţe nám pro přípravu účinného a operativního prostředku stačí jen malá část rostliny, kterou bychom jinak prakticky zlikvidovali nebo ji museli za tímto účelem zvlášť pěstovat. Jako základ pro homeopatickou esenci nám slouţí čerstvý list, trhaný těsně před rozkvětem rostliny, nejlépe kolem deváté hodiny dopolední. List zpracováváme lihem 85% podle §3 a dále ředíme lihem 40% aţ do potence D5. Tu obecně uţíváme 3krát denně po 8 kapkách, před jídlem, maximálně po dobu 2 měsícŧ. Podáváme ji stejně jako v alopatii, ale především jako obecné tonikum, posilující prostředek, pro posílení sliznic a proti jejich zánětŧm. 10) Velmi výhodné je pouţívání pelargónie k inhalacím, a to po všech stránkách. Kdykoli si totiţ mŧţeme utrhnout čerstvé listy, rozmělnit je a vhodit do horké vody. Tím je jejich příprava k inhalaci hotová. Vlastní inhalace, kterou je vhodné provádět jednou nebo dvakrát denně, by neměla trvat déle neţ 5 aţ 10 minut. Inhalace tlumí kašel, dráţdění v hrdle a dezinfikuje dýchací cesty.
PELYNĚK PELYNĚK PRAVÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ARTEMISIA ABSINTHIUM L. Palina pravá (s) r Absinth, r Wermut (n) Common Wormwood (a) Absinthe (f) Asenzio (š)
1) Pelyněk pravý je trvalka s vícečetným oddenkem. Dorŧstá výšky kolem 1 metru, spodní část lodyhy dřevnatí. Lodyhy jsou světlé, celá rostlina pak stříbrošedá, díky jemným chloupkŧm stříbřité barvy. Přízemní listy mají dlouhý řapík, jsou třikrát peřenodílné, s úzkými, kopinatými úkrojky. Lodyţní listy jsou jednoduše nebo dvojnásobně peřenodílné. Drobné, kulovité květní úbory tvoří vrcholičnaté laty. Květenství postrádá okvětní jazýčky a skládá se pouze z trubkovitých, ţlutých kvítkŧ. Plodem je vejčitá naţka. Kvete od června do srpna. 2) Pelyněk je pěstovaná rostlina, která občas zplaňuje kolem cest, na náspech, stráních i smetištích. 3) Předmětem sběru je nať (Herba absinthii), sbíraná seřezáváním v době květu, asi 5 aţ 10 cm nad koncem zdřevnatělé lodyhy. Kvalitnější drogou je list s květem (Folium cum flos absinthii), který získáváme sdrhnutím z uřezané lodyhy. Droga má kořenité aroma a hořkou aţ odpornou chuť. 4) Asi nejdŧleţitější obsahovou látkou v pelyňku je silice s chamazulény a s 10% obsahu toxického tujonu. Rostlina dále obsahuje tujol, kandiden, felandren, hořké seskviterpenové laktony, hořký absinthin a anabsinthin, flavonoidy, třísloviny a malá mnoţství dalších látek. 5) „Pelyněk je utrejch“, říkával bylinář Franěc, a nám nezbývá nic jiného, neţ mu dát za pravdu. Pelyňkové aromatické hořčiny jsou neobyčejně výrazné a mohutně podporují tvorbu ţaludečních šťáv a zaţívání vŧbec. Droga zvyšuje sekreci šťáv po celé délce zaţívací trubice, ovlivňuje činnost ţlučníku a jater, dezinfikuje a tlumí křeče, takţe se výborně uplatňuje při bolestech břicha nejrŧznějšího pŧvodu. V gynekologii výborně utlumí premenstruační tenzi a bolesti, které někdy menstruaci provázejí. 6) Běţnou lékovou formou je nálev. V kaţdém případě se musíme vystříhat podávání nadměrných dávek, obyčejně postačí dávat dětem 1 a dospělým 2 aţ 3 polévkové lţíce. U pelyňku se některé účinné látky velice obtíţně vyluhovávají ve vodě, proto je podávání tinktury mnohem vhodnější. Tinkturu dávkujeme od 20 do 50 kapek, podle potřeby i vícekrát denně. Velmi účinnou lékovou formou je také pelyňkové víno.. 7) Droga není vhodná pro dlouhodobou léčbu a nedoporučujeme ani její větší dávky. Do směsí se pro svou výraznou účinnost a nepříjemnou chuť přidává pouze v malých objemech, obvykle nepřevyšujících 5 aţ 10%. Droga není vhodná pro těhotné a kojící ţeny. Předávkování se projevuje pocitem ošklivosti, nutkáním na dávení, bolestí hlavy a dalšími nepříjemnými příznaky. Chronická otrava alkoholickým nápojem zvaným absint je popsána jako „absinthismus“ a vedle dalších příznakŧ je pro ni charakteristická postupná ztráta inteligence. 8) Jako příklad mŧţeme uvést léčbu bolestivé menstruace, a to pelyňkovým vínem nebo odvarem z bílého vína. S léčbou musíme začít 2 aţ 3 dny před menstruací a podáváme 2 polévkové lţíce 4krát denně aţ do skončení potíţí, které obvykle trvají první dva dny menstruace. Návod k přípravě je uveden v 1. dílu. 9) Homeopatické zpracování pelyňku má oproti alopatickému pouţití mnoho výhod, a to jak z hlediska nebezpečnosti, tak i z hlediska aromatického, chuťového,
ale i vlastní pouţitelnosti drogy. Surovinou pro homeopatické zpracování je kvetoucí nať, lépe řečeno větvičky s květy, sbírané odpoledne mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracováváme je podle §3 lihem 90% a dále ředíme lihem 40% aţ do potence D7. Obecně uţíváme tinkturu v ředění D6 s dávkováním 3krát denně 6 kapek. Doba uţívání je stanovena na 3 týdny, pak následuje 3 týdny přestávka. Délka léčby by neměla přesáhnout celkem 2 měsíce v roce. Drogu podáváme v podstatě stejně jako v alopatii, především při potíţích se zaţíváním, látkovou výměnou, pro posílení činnosti ţaludku, jater a navazujících orgánŧ, při nechutenství, ţaludečních křečích apod. 10) Speciální pelyňkové víno vyrobíme následovně: Po 1 polévkové lţíci pelyňku, levandule, majoránky, máty, rozmarýnu a šalvěje zalijeme 1 litrem bílého vína a necháme 8 dnŧ v teple a temnu stát. Poté přefiltrujeme a uţíváme 3krát denně 2 čajové lţičky, před jídlem, nejdéle však 1 měsíc. Stejně účinný je i pelyňkový extrakt: Dvě polévkové lţíce jemně nakrájené natě pelyňku zalijeme směsí ze 2 polévkových lţic alkoholu 50% a 8 polévkových lţic vody a necháme 24 hodin stát v teple při občasném protřepání. Pak přefiltrujeme a pevný zbytek opět zalijeme 1 polévkovou lţící alkoholu a 4 polévkovými lţícemi vody, necháme 24 hodin za občasného protřepání stát. Poté přefiltrujeme, obě tekutiny smícháme dohromady a ve vodní lázni zahustíme na konzistenci sirupu. Uţíváme 3krát denně 1 čajovou lţičku, před jídlem, maximálně 1 měsíc, 2 aţ 3krát v roce.
PENÍZOVKA PENÍZOVKA SAMETONOHÁ Čeleď čirůvkovitých (Tricholomataceae) FLAMMULINA VELUTIPES Sing. Plamienka zamotovohlúbiková (s) r Samtfussrübling (n) Velvet stemmed Agaric (a) Colllybie ‚ pied velouté (f) Flammulina (š)
1) Penízovka sametonohá je malá houbička s třícentimetrovým kloboučkem, který je v mládí polokulový, později spíše plochý, ţluto-oranţový aţ medový, s pokoţkou za vlhka hladkou a slizkou. Nejmladší plodničky mají pokoţku hebce sametovou. Lupeny jsou asi 4 mm vysoké, přirostlé k třeni, promíšené kratšími lupínky, v mládí bílé, posléze ţlutavé. Noţka neboli třeň je dlouhá do 10 cm, asi 1 cm tlustá, válcová, porostlá velmi jemnými chloupky, které vytváří zdání sametu. 2) Penízovka je dřevní houba, rostoucí jak na mrtvém dřevě rozmanitých listnatých stromŧ, tak na poraněných ţivých stromech. Nacházíme ji v lese i mimo něj, zvláště podél potokŧ, v zahradách a ovocných sadech, často se vyskytuje v luţních lesích. Obyčejně roste v bohatých trsech. Vzácně ji nalézáme v souţití s jehličnany. Houba začíná rŧst na podzim, obzvlášť po prvních mrazících. Nejhojnější bývá v listopadu a prosinci, ale mnohdy ji mŧţeme sbírat po celou zimu. Stává se, ţe vyroste i v létě, pak ale její třeň není sametová, nýbrţ oranţově ţlutá. Penízovka se dá velice dobře pěstovat. 3) Předmětem sběru a uţívání je celá plodnice (Corpus flammulinae). 4) Z obsahových látek je třeba uvést antibioticky pŧsobící protein flammulin, dále čtyři polysacharidové frakce s prokazatelnou protinádorovou aktivitou, nezanedbatelná je také její fungicidní (protiplísňová) aktivita. 5) Léčivé vyuţití hub je nejen u nás, ale i jinde ve světě víceméně v plenkách, coţ je ovšem obrovská škoda, protoţe houby jsou daleko více závislé na přírodních podmínkách neţ byliny; bez určitých obsahových látek nevyrostou. Nejen přímá konzumace penízovky sametonohé, ale i uţití jednoduchých lékových forem dokáţe zlepšovat stav při mnohých nemocech, například stav diabetikŧ, nemocných s ischemickou chorobou srdeční, příznivě ovlivňovat chronické poruchy funkce slinivky břišní, čistit pokoţku u ekzematikŧ atd. Rozsah protinádorové léčby není ještě zdaleka prozkoumán, ale s určitostí se dá tvrdit, ţe podávání přípravkŧ z penízovky sniţuje nepříjemné potíţe nemocných, prodluţuje remise, dosaţené současnou terapií, a velice pravděpodobně dochází i k útlumu nebo alespoň ke zpomalení metastázování nádorŧ. 6) Protinádorovou aktivitu vykazují zejména vodné výluhy z plodnic, ale typická houbová chuť, která v nich zŧstává, není vţdy příjemná. Citlivější jedinci si proto mohou nějakým zpŧsobem výluh ochutit. V první řadě doporučujeme přípravu macerátu, v druhé pak nálev. V obou případech je dávkování 4 poháry denně. Výhodné je také podávání tinktury, a to v dávce 20 aţ 25 kapek pro ţeny a 25 aţ 30 kapek pro muţe, podle potřeby 2 aţ 4krát denně. 7) Drogu podáváme zásadně samostatně, pouze v podobě tinktury ji mŧţeme pouţít do směsí tinktur. Toxicita u ní nebyla prokázána, nejsou známy ani její závaţnější neţádoucí účinky a kontraindikace. 8) Tuto drogu mŧţeme doporučit i při léčbě akné. Podáváme ji ve výše uvedeném dávkování, současně však zanícené partie pokoţky potíráme tímto prostředkem jako doplněk obvyklé bylinné léčby. 9) S ohledem na vzhledové, aromatické, chuťové a léčivé vlastnosti houby je nejvhodnější formou vyuţití homeopatické zpracování.
Pouţívá se celá houbička, která mŧţe být navíc sbírána kdykoli v době svého rŧstu, ať volně rostoucí nebo pěstovaná. Nejvhodnější sběr je ale v době, kdy je houbička maximálně rozvinutá, a to dopoledne do desáté hodiny. Zpracovává se podle §2 lihem 60% a dále ředí lihem 30% aţ na potenci D10. Obecně se uţívá v ředěních D4, D7 a D10. Při nádorových onemocněních nebo jejich nebezpečí se homeopatická tinktura uţívá v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, po jídle, rozpuštěná ve vodě nebo v čaji. Po 3 týdnech se udělá desetidenní přestávka, cyklus se opakuje celkem třikrát. Jak jiţ bylo uvedeno, droga se uţívá hlavně při prevenci a léčbě nádorových onemocnění, ale také při nejrŧznějších infekcích, zejména střevních. 10) Prostředky z penízovky mají v dnešní době výjimečné postavení. Kromě jednoznačného protinádorového pŧsobení, účinkují také antibakteriálně (jako antibiotikum), například proti bakteriím Escheria coli a plísním Candida albicans. Tato plíseň je obzvlášť nebezpečná, protoţe se spolupodílí na vzniku celé řady rakovinových onemocnění a její rŧst je podporován podáváním antibiotik a antikoncepce. Pro tento druh léčby je vhodnější větší ředění účinných prostředkŧ. Homeopatické tinktury se uţívají aţ v potenci D10, obecně však v potenci D7, při dávkování 3krát denně 10 kapek, po jídle. V tomto ředění mají také kromě antibakteriálního i protiplísňové pŧsobení, coţ platí i při jejich zevním upotřebení. Podle našich zkušeností jsme připravili jakousi experimentální tinkturu, která pŧsobí jako pomocný lék při nádorových onemocněních, pomáhá posílit organismus, zpomaluje prŧběh onemocnění, tlumí rozvoj metastáz a napomáhá regeneraci organismu: tinktura z penízovky (nutná vlastní výroba) 50% tinktura z eleuterokoku (přípravek Eleuterosan) 30% tinktura chinová (Tinct. chinae z lékárny) 20% Tinktura se podává v dávce 1 kapky na 1 kg tělesné hmotnosti jednou za den mezi sedmnáctou a devatenáctou hodinou, v kaţdém případě před večeří. Doba aplikace tinktury je obvykle 3 měsíce, ale mŧţeme ji podávat i v cyklech: podáváme ji 4 nejprve týdny, pak 2 týdny vynecháme a opět 4 týdny podáváme atd. Samozřejmě při léčbě musíme respektovat stav a reakce nemocného a celkovou léčbu jim přizpŧsobit.
PEPŘ PEPŘOVNÍK ČERNÝ Čeleď pepřovníkovitých (Piperaceae) PIPER NIGRUM L. Piepor čierny (s) r Schwarzer Pfeffer (n) Black Pepper (a) Poivrier noir (f) Pimienta negra (š)
1) Pepřovník černý je vytrvalou, popínavou rostlinou, dorŧstající asi sedmimetrové výšky. Má zdřevnatělou bázi a uzlovitý ohebný kmínek se vzdušnými kořeny. Listy jsou řapíkaté, široce eliptické, špičaté, na bázi někdy srdčité, poněkud koţovité. Klásky bývají kolem 10 cm dlouhé, nicí a mají okolo 25 plodŧ. Plodem je bobule s tenkým, duţnatým oplodím velikosti asi 5 mm, v mládí zelená, později červená a ţloutne. 2) Pepř je pěstovaná rostlina, vyţadující velmi teplé podnebí. Pochází z monzunových pralesŧ Malabarského pobřeţí v jihozápadní Indii. Rod pepřovníkŧ má okolo 700 druhŧ. Většinou jde o byliny nebo keře, často ovíjivé, výjimečně i o stromy. Jednoduché listy jsou střídavé, celokrajné, zpravidla s palisty. Květy přisedlé v jehnědovitých klasech, vzácněji v hroznech. Plodem jsou bobule. 3) Drogou je plod (Fructus piperi), sbíraný nejméně dvakrát ročně. Černý pepř je nezralým plodem, který se suší teprve na slunci. Bílý pepř se sklízí aţ v plné zralosti, namáčí se do vody, drcením a třením se odstraňují jeho vnější slupky a bílé semeno se znovu suší. Chuť a vŧně bílého pepře je mnohem jemnější neţ černého. 4) Pepř obsahuje ostře chutnající pryskyřici, silici a alkaloid piperin, jeho izomer chavicin a také menší mnoţství piperitinu. V silici se nachází dipenten, phellandren, citral, pinen, limonen, carren a další látky. 5) Drogu řadíme mezi tzv. amara acria čili mezi drogy s ostrými hořčinami. Při vnitřní aplikaci mohutně povzbuzuje sekreci ţaludečních šťáv a trávicích enzymŧ, při zevní vzniká pocit tepla aţ pálení – zvyšuje se místní prokrvení a to napomáhá sanaci pokoţky i hlouběji poloţených tkání. 6) Při léčbě přednostně pouţíváme bílý pepř. Podáváme jej v dávkách „na špičku noţe“ podle potřeby i několikrát denně nebo při zevním pouţití vmícháváme do vhodného masáţního média, které je určeno k lehkým masáţím menších koţních plošek. 7) Droga je kontraindikována při bolestivých afekcích v dutině ústní, při ţaludečních, dvanáctníkových nebo střevních zánětech a vředech. Pro její poměrně prudké pŧsobení ji podáváme zpravidla samostatné a nevolíme čajovou formu. Uţívání drogy nedoporučujeme těhotným a kojícím ţenám ani malým dětem. 8) Bílý pepř je nezbytnou součástí tzv. protiprŧjmového vajíčka abatyše Hildegardy: Nejprve si připravíme staré čajové sítko, které zformujeme tak, aby se do něho vešlo vajíčko a zŧstalo stát, pak speciální prášek pomletím 17 gramŧ kmínu a 3 gramŧ bílého pepře. Vezmeme vajíčko, kuchařským zpŧsobem je rozbijeme a oddělíme bílek. Ţloutek rozšleháme, aţ vznikne pěna a přidáme do něj na špičku noţe prášku. Ţloutek s práškem vlijeme do poloviny skořápky, upevníme do připraveného sítka a postavíme na sporák. Asi za 4 minuty mírného ohřevu se začnou objevovat bublinky, takţe rozmícháme hmotu dřevěnou kopisti. Masa se pomalu stane drobovitou aţ křehkou, asi jako při přípravě míchaných vajec. V takovémto stavu je přípravek hotový a lze jej ihned podávat s kouskem starého pečiva, zásadně však bez soli. Nechutná špatně, ale hlavně velmi rychle pomáhá, mnohdy hned napoprvé. Jen v těţších případech podáváme 2 aţ 3 vajíčka denně. Při obyčejném prŧjmu postačí
jednodenní léčba, u těţkých forem, jako je například úplavice, počítejme raději se 3 nebo i 4 dny. Nejdéle je potřeba tuto léčbu aplikovat při zánětu a vředovitosti tlustého střeva, kdy je nemocný nucen chodit denně 6 aţ 10krát na stolici a někdy vyhubne aţ na kost. V takovém případě musíme postupovat velice opatrně a denně podávat 1 aţ 2 protiprŧjmová vajíčka a kousek starého pečiva, ne však více. 9) Pepř se v homeopatii nepouţívá, protoţe v našich podmínkách nelze zpracovávat čerstvé plody, a uţívání mletého semene, ať uţ černého nebo bílého pepře, při ţádoucím dávkování plně nahradí homeopatické podávání. 10) Snad ţádná exotická kořenina nebo ovoce, moţná od dob bájného Adamova jablka, nebyla zapletena do dějin světa tak jako pepřovník. Odehrály se kvŧli němu války, pokořovala království, překonávaly neznámé oceány. Jiţ v roce 327 př.n.l. byl jedním z cílŧ pronikání Alexandra Velikého do Indie. Vŧdce Hunŧ Attila poţadoval za římská rukojmí 3 000 liber pepře jako výkupné. Pepř byl také jednou z příčin objevitelských cest, například plavby do Indie kolem Mysu dobré naděje v roce 1488, kterou podnikl Bartholomeo Dias, nebo slavné plavby Kolumbovy. Ve středověku byl pepř velice vzácný a dobře se prodával – unce pepře za unci zlata, navíc se nedal falšovat jako například šafrán. Přestoţe je cena pepře dnes podstatně niţší, měli bychom si jej váţit alespoň pro jeho léčivé vlastnosti.
PETRKLÍČ PRVOSENKA JARNÍ Čeleď prvosenkovitých (Primulaceae) PRIMULA VERIS L. Prvosienka jarná (s) e Wiesen-Schlüsselblume (n) Cowslip (a) Primevére officinale (f) Primavera (š)
1) Prvosenka jarní asi 1/4 metru vysoká trvalka s kratším válcovitým oddenkem a mnoha drobnými kořínky. Listy má podlouhle vejčité a jejich čepel je na okraji vroubkovaná. Stvol je jemně pýřitý a nese na vrcholku jednoduchý okolík ţlutých květŧ, rozkvétajících v dubnu a květnu. Plodem je jednopouzdrá tobolka. 2) Petrklíč je častým hostem vlhčích, ale slunných luk, lesních mýtin a strání. Rostlina je částečně chráněna, coţ znamená, ţe její kořenový systém je chráněn, a proto se smí trhat pouze nať s květem. 3) Předmětem sběru je květ i s kalichem (Flos primulae), někdy také list (Folium primulae). Dříve hojně sbíraný oddenek je nyní z dŧvodu ochrany nedostupný. Mŧţeme sbírat i prvosenku vyšší (Primula elatior L.), která je o něco statnější a květ má jiný odstín ţluti. 4) Droga obsahuje saponiny, glykosidy, flavonoidy, vitamín C, kyselinu křemičitou a sacharidy. 5) Saponiny předurčují léčebné poslání drogy – zřeďují hleny, zlepšují jejich vykašlávání a tlumí neproduktivní kašel. Droga navíc pŧsobí močopudně, tlumí záněty, přispívá k rozpadu močových kaménkŧ a také k celkovému uklidnění. 6) Vyuţití drogy je dle rŧzných autorŧ je velmi rozmanité. Doporučuje se jak nálev, tak i odvar. My dáváme přednost především nálevu připravovanému obvyklým zpŧsobem, ale osvědčil se nám i bylinný balzám a dokonce i homeopatická úprava podle Kloudy v potenci U6. Při samostatné aplikaci podáváme 2 aţ 4 šálky denně. Mŧţeme však pouţít i tinkturu, jeţ má podle německého lékopisu DAB 6 předepsánu pro jednotlivou dávku 2,5 gramu. To se nám zdá zbytečně mnoho, podle nás postačí 1 čajová lţička, tedy asi 50 aţ 60 kapek, coţ o odpovídá přibliţně 1 aţ 1,1 gramu. Podaří-li se sehnat kořenovou drogu, musíme počítat s tím, ţe obsahuje podstatně vyšší mnoţství saponinŧ, a tomu pak i přizpŧsobit dávkování. Na jednu dávku v tomto případě postačí 0,5 gramu oddenku buď v prášku nebo v nálevu. 7) Droga je mimořádně vhodná do nejrŧznějších kombinací, zejména s kořenem lékořice, natí bazalky, listem jitrocelŧ, kořenem proskurníku, natí tymiánu, plodem anýzu, listem podbělu, natí yzopu a květem divizny. Droga sice není toxická, ale vzhledem k obsahu saponinŧ musíme dodrţovat dávkování. Při jeho překročení by mohlo dojít mimo jiné i k dávení a prŧjmŧm, a to někdy i krvavým. Těhotným a kojícím ţenám doporučujeme obvyklé dávkování drogy ještě poněkud sníţit. Zaznamenali jsme dokonce několik případŧ poměrně prudkých alergických reakcí na drogu. Moţnost jejich výskytu je větší při podávání nebo i sběru čerstvé byliny, s jejím usušením pravděpodobnost výskytu klesá. 81 Podle našich zkušeností je petrklíč dobrou a účinnou sloţkou protirevmatických čajových směsí a pomáhá kupodivu i při nervovém třesu a psychogenně podmíněných bolestech hlavy. Petrklíčové víno připravené běţným postupem (macerací) z bílého vína nám mŧţe poslouţit jako mírné a navíc dobré kardiotonikum. Pije se asi 50 ml, podle potřeby i několikrát denně. Pokud nás trápí nespavost, měli bychom vyzkoušet čajovou směs: Sto gramŧ petrklíče, 50 g levandule, po 20 g třezalky a chmelu a 10
g kořene kozlíku. Sklenici horkého nálevu z této směsi přislazeného trochou medu vypijme těsně před spaním. 9) Petrklíč je často vyuţíván také v homeopatii, kde se z něj dokonce vyrábí několik rŧzných prostředkŧ. Nám snad postačí jeden. Pro výrobu nejdostupnější tinktury pouţíváme nať petrklíče, resp. list a květ. Upravuje se podle §3 lihem 80% a dále se ředí lihem 30% aţ na potenci D3. Obecně se uţívá v potenci D3 při dávkování 3krát denně 5 kapek ve vodě nebo v čaji, po jídle. Tinkturu uţíváme především na všechny potíţe se sliznicemi, dýchacími cestami, při neurologických potíţích, jako mírné diuretikum, kardiotonikum a jako celkové tonikum. Její pŧsobení je zřejmě v poměrně malém dávkování. 10) V lidovém léčitelství je petrklíč velmi oblíbenou bylinou a pouţívá se při nejrŧznějších potíţích. Uvedeme si několik moţných příkladŧ. Proti kašli je vhodná tato jednoduchá úprava: Květy petrklíče rozmačkáme, zalijeme trochou vody a přidáme hodně cukru nebo medu. Pokud pouţijeme cukr a necháme vodu odpařit, dostaneme chutné petrklíčové bonbony. Při nachlazení nebo jako prevence poslouţí 1 polévková lţíce natě (listy a květ) přelitá šálkem vařící vody. Vše necháme 10 minut vyluhovat, přecedíme a pijeme denně 3 šálky mezi jídly. Na zápal plic uţijeme odvar z 1 polévkové lţíce kořene, který drobně nakrájíme a necháme 15 minut vyluhovat ve studené vodě. Poté vodu přivedeme k varu, odstavíme, znovu necháme 10 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 3 šálky denně mezi jídly. Krevní podlitiny rychle odstraníme odvarem ze 40 gramŧ petrklíčového kořene na 0,25 litru vody. Vaříme jej přikrytý 15 minut na mírném ohni, pak přecedíme a přikládáme na podlitiny. Proti dně, revmatismu, závratím, migréně apod. si připravíme asi 10 gramŧ celé rostliny (kořen listy, květ), přelijeme 1 litrem vařící vody a necháme 10 minut vyluhovat. Pijeme jeden šálek denně, ale po delší dobu.
PETRŽEL PETRŢEL ZAHRADNÍ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) PETROSELINUM CRISPUM A. W. Hill Petrţlen záhradný (s) e Petersilie (n) Parsley (a) Persil (f) Perejil (š)
1) Petrţel zahradní je lysá, aromatická dvouletá bylina, dorŧstající výšky aţ 3/4 metru, s přímou, dutou, jemně rýhovanou lodyhou, nahoře vstřícně nebo přeslenitě větvenou. Listy má tmsavozelené, lesklé, dolní dlouze řapíkaté, v obrysu trojboké, třikrát zpeřené, laločnaté. Okolíky jsou ploché, mají aţ 20 okolíčkŧ. Květ je naţloutlý, drobný, plody jsou široce vejčité dvounaţky, hranaté, tence ţebrované. 2) Petrţel je hojně rozšířená zelenina, pěstovaná v mnoha odrŧdách. Petrţel kadeřavá (varianta crispum) má nejedlý kořen. Obecná odrŧda (var. vulgare) je pěstována pro nať a kořenová odrŧda (var. radicosum) pro tlusté, jedlé kořeny. Známy jsou i odrŧdy jednoleté. V záhonech petrţele se občas vyskytne statnější, nevonná, ale prudce jedovatá tetlucha – kozí pysk (Aethusa cynapium L.). 3) Drogou mŧţe být kořen (Radix petroselini), sbíraný na jaře druhého roku v březnu a dubnu, nebo plod (Fructus petroselini), sbíraný druhým rokem v srpnu, a to v době, kdy dozrála asi polovina plodŧ. List a nať (Herba petroselini) sklízíme v prvém roce, obyčejně v červenci, ovšem není to podmínkou. 4) Plodová droga obsahuje především silici, flavonoidy, glykosid apiín, olej a proteiny, apiol, myristicín a alfa-pinen. Kořenová droga obsahuje flavonoidy a v menším mnoţství silici. Listy mají obdobné sloţení jako plody, ale neobsahují olej; navíc tu však nacházíme organické kyseliny. Všechny části rostliny jsou bohaté na vitamíny a minerální látky, například vitamínu C obsahuje zelená petrţel kolem 600 mg, hořčíku kolem 400 mg atd. 5) Petrţel zvyšuje napětí hladkého svalstva dělohy, střev a močového měchýře. Mŧţe se pouţít pro léčení ran, zpevnění dásní při paradentóze, provitaminem A zlepšuje zrak, zvláště noční vidění (šeroslepost). Neměla by chybět v čajových směsích uţívaných na léčení zánětŧ močových cest a močových kamínkŧ. Zlepšuje chuť k jídlu, pŧsobí ţlučopudně a dovede regulačně pŧsobit na menstruační cyklus. V běloruském lidovém léčitelství se traduje, ţe petrţel je ţenám tím, čím je muţŧm celer. Tím se zřejmě naznačuje, ţe mŧţe pŧsobit jako afrodisiakum a ţe je výborným prostředkem proti gynekologickým a urologickým problémŧm. Známé je i její mírné tonizující pŧsobení na srdeční sval. 6) Plody dávkujeme většinou tak, ţe pŧl čajové lţičky čerstvě drcených plodŧ macerujeme přes noc ve 400 ml pramenité nebo jiné kvalitní vody, ráno přecedíme a pijeme přes den 4krát po 100 ml. Jinou moţností je aplikace odvaru, kdy 5 g čerstvě drcených plodŧ povaříme asi 2 minuty v 0,25 litru vody, necháme 10 minut vyluhovat, přecedíme a podáváme kaţdé 2 aţ 3 hodiny 1 polévkovou lţíci. Z listŧ připravujeme nálev obvyklým postupem a pijeme denně 4krát asi 0,1 litru. Podobně mŧţeme připravit i nálev z kořene, ten podáváme 4krát denně po 0,1 litru. Pokud podáváme čerstvou šťávu, připravenou především z kořenŧ nebo směsi kořenŧ a listŧ, uţíváme 3 aţ 4krát denně 1 polévkovou lţíci, není-li doporučeno jinak. Maximální dávka pro jedno uţití by neměla překročit 50 aţ 60 ml. 7) Droga je kontraindikována při poškození ledvin, například při glomerulonefritidě – chronickém zánětu ledvinových klubíček. Neměly by ji uţívat těhotné a kojící ţeny, malé děti. Ve vysokých dávkách by mohlo dojít k poškození jater a ledvin, ke vzniku halucinací a epileptických záchvatŧ.
8) Syrová petrţelová šťáva podporuje funkci nadledvinek a štítné ţlázy. Je účinná i při očních chorobách, zánětu zrakového nervu a pomáhá vyvolávat chybějící menstruaci. Jednorázově nedoporučujeme konzumovat více neţ 40 g šťávy, ale velmi vhodná je její kombinace s jinými zeleninovými šťávami, především mrkvovou a šťávou z červené řepy. 9) V homeopatii je petrţel poměrně oblíbena. Jako surovina se pouţívá čerstvé semeno, ale i čerstvá kvetoucí nať. Ta se upravuje podle §3 lihem 70% a dále se ředí na potenci D3 lihem 30%. Obecně se uţívá v potenci D3 při dávkování 3 krát denně 7 kapek, před jídlem. Tinktura se uţívá především při zánětech močových cest, nachlazeních, ţaludečních potíţích, zánětu prostaty a jako afrodisiakum. 10) Podle lidových receptur je vyuţití petrţele velice široké, proto si uvedeme jen to zajímavější. Abychom ulehčili odstavení při kojení pokrájíme 1 polévkovou lţíci natě, přelijeme šálkem studené vody a přikryté mírně 2 aţ 3 minuty vaříme. Poté necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme šálek před kaţdým jídlem. Pro odstranění kruhŧ pod očima je dobré sníst na lačný ţaludek několik snítek čerstvé petrţele, které dobře rozţvýkáme. Proti pihám si připravíme několik čerstvých větviček petrţele, které přelijeme 0,15 litru vařící vody, přikryté necháme 15 minut vyluhovat, přecedíme a pihy obkládáme nebo omýváme. Při bolestech uší doporučujeme rozmačkat velkou hrst čerstvé petrţele, zabalit ji do gázy nebo jemného obvazu a přiloţit na ucho. Zajímavý je recept proti vysokému krevnímu tlaku: Pŧl kilogramu petrţele dáme do 2 litrŧ studené vody, přivedeme k varu, vaříme asi jednu hodinu na mírném ohni. Nepouţíváme přitom hliníkové nádobí. Pak směs přecedíme a hmotu vylisujeme. Změříme mnoţství tekutiny a smícháme se stejným objemem medu. Na malém plameni svaříme směs na konzistenci ţelé, naplníme do sklenic a uloţíme jako marmeládu. Denně uţíváme 3 aţ 4 polévkové lţíce.
PEŤOUR PEŤOUR MALOÚBORNÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) GALINSOGA PARVIFLORA Cav. Ţltnica maloúborová (s) s Kleinblütiges Knopfkraut (n) Joey Hooker (a) Bident (f) Galinsoga (š)
1) Peťour maloúborný je jednoletá rostlina, dorŧstající běţně pŧlmetrové výšky, za příhodných podmínek dokonce i více. Lodyhu má větvenou, dole lysou, listové řapíky tenké, kratší neţ čepel, která je vejčitá, na bázi klínovitá aţ zaokrouhlená, mělce pilovitě špičatá, horní listy jsou přisedlé. Miniaturní úbory prŧměru kolem 4 mm jsou uspořádány ve vidlanech, korunní plátky má bílé, svým uspořádáním připomínají „vypelichaný heřmánek“. Plodem jsou milimetrové naţky. Bylina kvete v květnu aţ říjnu. 2) Peťour je jedním z nejhorších plevelŧ, který s oblibou ničí práci zahrádkářŧ. Má rád vlhčí, ţivné, neutrální aţ slabě kyselé písčité i hlinité pŧdy. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba galinsogae), sbíraná od jara do podzimu, protoţe rostlina kvete od konce dubna aţ do října. 4) Droga není chemicky příliš prozkoumána. Obsahuje bílkoviny, flavonoidy, stopy silice, neurčitý obsah látek pryskyřičnatého charakteru, saponiny a vitamín C. 5) Farmakologické pŧsobení drogy bylo převzato z empirie, především ze zkušeností amerických Indiánŧ, kteří ji nazývají Paico-Jullo a pokládají ji bezmála za všelék. Droga má protiskorbutické účinky, při ţvýkání zpevňuje dásně napadené paradentózou. Zvyšuje sekreci mateřského mléka, pŧsobí hojivě a dezinfekčně, sniţuje horečku a krevní tlak. Mŧţeme ji bezpečně aplikovat do čajŧ na čištění krve, zejména při léčbě koţních nemocí. Zevně pak pŧsobí na uklidnění ekzémŧ, podráţdění pokoţky i na rŧzné koţní záněty. Mŧţeme ji pouţít mimo jiné ke koupelím rukou a nohou při bolestech končetin nejrŧznějšího pŧvodu, ale i při srdeční slabosti. 6) Z drogy připravujeme odvar, pokud ji mícháme do směsí, pŧsobí i ve formě nálevu. Čaj podáváme v obvyklých dávkách, lze připravit také tinkturu, která však v těchto případech nemusí být vţdy účinnější. Šťávu dávkujeme obvykle v jednotlivých dávkách několikrát denně, v maximálním celkovém objemu asi 125 ml. 7) Bylinu mŧţeme podávat samostatně nebo ji míchat do čajových směsí. Za určitých okolností mŧţe být nebezpečná těhotným ţenám, protoţe má schopnost upravovat stahy dělohy, ale na druhé straně je velice vhodná pro ţeny, které kojí. V tom případě se jedná o zřejmou hormonální souvislost a bylinu je třeba uţívat v syrové podobě, nejlépe jako šťávu. 8) Peťour mŧţe být, dík svému hojnému výskytu, pouţíván k přípravě koupelí, a to buď samostatně nebo jako jedna ze základních sloţek bylinných směsí. Slouţí na omývání psoriatických loţisek a rŧzných ekzémŧ, ke koupelím rukou a nohou při počínajícím nedokrvování dolních končetin, na vymývání bércových vředŧ i jiných těţko se hojících ran. Kašovité obklady z čerstvé byliny pŧsobí protirevmaticky a pouţívají se při bolestech kloubŧ. 9) I kdyţ se zdá, ţe vyuţití byliny je celkem jednoznačně určeno, a není tedy nutná její homeopatická úprava, má homeopatické zpracování řadu výhod. Bylina je okamţitě k dispozici a mŧţe být uţívána vnitřně jako tinktura, například do rŧzných směsí, nebo zevně pro mazání, obklady, zhotovování mastí apod. Základní surovinou pro homeopatické zpracování je kvetoucí nať, sbíraná
kolem desáté hodiny dopolední. Zpracovává se podle §3 lihem 90% a dále ředí aţ na potenci D6 lihem 40%. Obecně se uţívá v potenci D6 při dávkování 3krát denně 7 kapek ve vodě nebo čaji, po jídle. Mŧţe se podávat prakticky bez omezení. Aplikace tinktury je podobná jako v alopatii, hlavně na posílení funkcí rŧzných orgánŧ, například srdce, jater a hladkého svalstva, zevně naopak uklidňuje veškerá podráţdění a zánětlivé procesy. 10) Bylina pŧsobí obecně prospěšně, a přestoţe nemá nebo jen neznáme její hlavní praktickou aplikaci, doporučujeme vyrábět z ní tzv. „houpačku“. To je forma tinktur, která pokrývá širokou paletu potíţí bez jejich přesného určení. Dá se říci, ţe se jedná v podstatě o jednoduchou směs dílčích tinktur stejné byliny, ale s rŧzným ředěním. Její sloţení je následující: Ředění D0 – 25%, ředění D2 – 20%, ředění D4 – 15% a ředění D6 – 40%. Směs potencujeme podle běţných homeopatických pravidel, dávkování je 3krát denně 15 kapek, před jídlem, její podávání by nemělo překročit 6 týdnŧ. Tinktura je účinná prakticky při 70% všech potíţí kromě infekčních onemocnění, u nichţ však pŧsobí na posílení imunity. Peťour je názorným příkladem přesazení rostliny do cizích podmínek. Byl přivezen z Ameriky, kde není povaţován za plevel, protoţe má své nepřátele a nemá podmínky pro ţivelné rozmnoţování jako v Evropě. Ve druhé polovině 19. století byl dopraven na botanickou výstavu v Paříţi, v roce 1900 byl pozorován jeho výskyt na celém území Rakousko-Uherska, v roce 1912 byl hlášen ze severní Evropy a kolem roku 1928 se uţ dostal aţ k Uralu. V současné době je povaţován za jeden z nejnebezpečnějších a nejrozšířenějších plevelŧ.
PILÁT PILÁT LÉKAŘSKÝ Čeleď brutnákovitých (Boraginaceae) ANCHUSA OFFICINALIS L. Smohla lekárska (s) e Gewöhnliche Ochsenzunge (n) Bugloss (a) Buglosse officinale (f) Buglosa (š)
1) Pilát lékařský je statná dvouletá nebo i vytrvalá bylina s přímou, nahoře větvenou lodyhou a drsnatými listy, typickými pro celou čeleď, které jsou podlouhle kopinaté, ve spodní části lodyhy povlovně dolŧ zúţené, v horní části lodyhy poloobjímavé. Květy vyrŧstají na krátkých stopkách z úţlabí listenŧ ve vijanech, často vidlanovitě seřazených. Mají hluboce pětiklanný kalich s trubkovitou, pěticípou korunou modrofialové barvy. Bylina kvete od května do září, plodem jsou tvrdky. 21 Pilát roste především na slunných pastvinách, stráních, mezích a rumištích. Má v oblibě pŧdy vysýchavé, výhřevné, neutrální aţ slabě kyselé, humózní i písčité. Hojněji se vyskytuje v teplejších oblastech. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba buglossi seu lingulae bovis, Herba anchusi), sbíraná především na počátku květu. 4) Droga obsahuje alkaloidy cynoglossin, consolidin, dále allantoin, cholin, kyselinu křemičitou, třísloviny, sliz, tanin, stopy éterického oleje a další látky. 5) Droga je pokládána za obsolentní (zastaralou), my však soudíme, ţe by naopak měla být dŧkladněji prozkoumána a častěji pouţívána. Tvoří totiţ mimo jiné velmi uţitečnou součást čajŧ na posílení srdce, čajŧ prsních, protoţe dovede potlačovat vysilující, neproduktivní (suchý) kašel a podporovat vykašlávání hlenŧ, a mŧţe být přidávána i do tzv. krev čistících čajŧ a podporujících látkovou výměnu. Zvlášť vhodným lékem je šťáva vytlačená z čerstvé byliny, a to především v geriatrii. Posiluje ţaludek, čistí střeva, zlepšuje funkce jater a sleziny, velmi příznivě pŧsobí na těţké bronchitidy, zápal plic a astmatické stavy, zlepšuje psychickou odolnost, čistí zakalenou moč, změkčuje stolici, ale prohlubuje i spánek. Dá se říci, ţe ještě progresivnější účinky má šťáva při zevním pouţití. Mŧţeme pouţít i odvar z byliny, který výtečně účinkuje proti oparŧm, ať uţ jde o pověstné „koutky“ nebo o opar jinde na těle. Někdy se opar usídlí dokonce i pod předkoţkou penisu, coţ je neobyčejně nepříjemné. V tomto případě aplikujeme ledem chlazenou šťávu nebo odvar. Šťávu mŧţeme samozřejmě uţívat i vnitřně, například při zánětu pohrudnice je stejně jako odvar vynikajícím pomocným lékem. Odvar lze vyuţít také k omývání nebo koupelím, a to prakticky při všech koţních chorobách, které snášejí vlhké aplikace (vlhké obklady apod.). 6) Odvar pro vnitřní pouţití vaříme 2 minuty, pro zevní 5 minut, necháme ho vţdy 10 minut vyluhovat a podáváme v obvyklém dávkování. Šťávu aplikujeme 4krát denně po 2 čajových lţičkách. 7) V současné době ještě není jednoznačný názor na to, zda obsaţené alkaloidy, které jsou ovšem problémem všech brutnákovitých rostlin, jsou či nejsou toxické a mohou-li člověku ublíţit. Dnes bezpečně víme jen tolik, ţe při výše uvedených potíţích pomáhají. Při aplikaci drogy buďme proto vţdy poněkud opatrnější. Její krátkodobé podávání nebo malé dávky jsou zcela bezproblémové, a léčba by se měla ubírat právě tímto směrem. Při zevní léčbě nejsou známy ţádné kontraindikace, vnitřní podávání není vhodné pro těhotné a kojící ţeny a malé děti.
Pilát se hodí i pro míchání do čajových směsí. 8) Lihový nebo olejový výluh kořene pilátu má dobré dezinfekční účinky a velmi pěknou červenou barvu. Přidáváme jej do některých mastí nebo ve směsi s dalšími látkami (kafr, mentol, jalovcová silice, mletá skořice, skořicová tinktura) aplikujeme při masáţích či potírání. 9) Velmi prospěšné je vyuţití vynikajících vlastností pilátu i v homeopatické úpravě, která umoţňuje jeho pouţívání ještě rozšířit. Základem pro homeopatické zpracování je kvetoucí nať, trhaná na počátku květu mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracovává se podle §3 lihem 70% a dále ředí do potence D3 lihem 30%. Obecně se uţívá v potenci D3 při dávkování 3krát denně 10 kapek, před jídlem, bez časového omezení. Aplikuje se v podstatě stejně jako v alopatii, hlavně při potíţích se sliznicemi a na podporu látkové výměny. 10) Pilát doporučujeme také při melancholii a tzv. ostré krvi. V těchto případech jej upravujeme jako nálev z 15 gramŧ natě na 0,5 litru vody a pijeme po polévkových lţících přes celý den. Účinkuje však i při kašli a podráţdění hrtanu. Mladé čerstvé listy upravujeme jako salát, který je vynikající na tzv. čištění krve. Odvar z celé sušené byliny je vynikajícím prostředkem pro uvolňování hlenŧ, odkašlávání a uklidnění podráţděných sliznic dýchacích cest.
PIVOŇKA PIVOŇKA LÉKAŘSKÁ Čeleď pivoňkovitých (Paeoniaceae) PAEONIA OFFICINALIS L. Pivonka lekárska (s) e Echte Pfingstrose (n) Peony (a) Povoine officinale (f) Peonia hembra (š)
1) Pivoňka lékařská je asi 3/4 metru vysoká rostlina s řapíky hluboce ţlábkovitými a dva aţ třikrát trojčetnými listy, jenţ jsou široce kopinaté, koncový je lístek troj sečný. Korunní plátky má tmavě červené, řidčeji bílé, o prŧměru několika centimetrŧ (podle kultivaru). Semínka jsou drobná, černá. Kvete v květnu a v červnu. 2) Pivoňka je běţně pěstovaná okrasná květina, sázená obyčejně skupinově, takţe vytváří jakýsi ozdobný keřík. Má ráda slunná a suchá stanoviště. 3) Předmětem sběru je řádně rozvitý tmavočervený květ (Flos paeoniae), sbíraný v květnu a červnu, kořen (Radix paeoniae), sbíraný v září a říjnu, a semeno (Semen paeoniae), sbírané obvykle v září. 4) Nejuţívanější drogou je kořen, který obsahuje alkaloid peregrinin, silici s peonolem, třísloviny, glutamin, sacharidy, organické kyseliny, minerální látky a také glykosid peonin. V květech nacházíme antokyanová barviva a sliz, v semenech, jeţ jsou silně olejnatá, sacharidy, bílkoviny, silici, třísloviny a alkaloid berberin. 5) Kořenová droga pŧsobí jako účinné spasmolytikum – tlumí křečovité bolesti a křeče vŧbec. Od nepaměti se proto uţívala i jako antiepileptikum. Její podávání je namístě při chorobách spojených s prŧjmy a kolikami. Droga zuţuje cévy, zvyšuje tonus dělohy a podporuje sráţlivost krve. Pomáhá i při astmatu, ledvinových nebo ţlučových kolikách a některých typech bolestí hlavy, ale také při krvácení z vnitřních orgánŧ, například při gynekologickém krvácení. Květová droga se uţívá v malých dávkách jako korrigens (pro úpravu) vŧně a chuti čajových směsí. Od léčebného vyuţívání květŧ se většinou, ke škodě věci, upustilo. Semena se pouţívala na vyvolání dávení, například při otravách, dnes se tato aplikace pokládá za zastaralou. 6) Z kořenové drogy se připravoval nálev z 1 mocca lţičky na 125 ml vařící vody. Dnes dáváme přednost uţití tinktury nebo prášku. Tinkturu podáváme obvykle 3krát denně 20 aţ 25 kapek, prášek 2 aţ 3krát, maximálně 4krát denně na špičku kulatého noţe. Květovou drogu a semena samostatně nepodáváme, nebo jen výjimečně. 7) Pivoňkové drogy tvoří přechod mezi normálními a jedovatými bylinami. Květ mícháme do směsí obvykle v mnoţství kolem 5%, coţ pro úpravu vzhledu a chuti plně postačuje. Kořenovou drogu aplikujeme zásadně samostatně. Kontraindikaci představují střevní infekce, například úplavice, kdy je zapotřebí toxické látky z těla rychle vypudit. Droga je také kontraindikována u těhotných a kojících ţen. 8) I kdyţ se na základě dobrých zkušeností v poslední době dává přednost homeopatické aplikaci, má pivoňka v běţné fytoterapii své stálé místo. Některé typy epilepsie je moţné zvládnout terapeutickými dávkami pivoňkového kořene, samozřejmě spolu se současnou aplikací mléčnanu hořečnatého (magnesium lacticum) v dávkách kolem 200 mg čistého kovu. Současně bychom měli podávat doplňující látky jako vitamín E, vitamíny B2 a B6 a vápník. Tato léčba přinejmenším sníţí nebo i úplně vyloučí podávání antiepileptik. 9) Homeopaticky lze zpracovávat kořen i květ. Přednostně se vyhledávají
čerstvé, na jaře kopané vedlejší kořínky, které se zpracovávají podle §3 lihem 90% a dále ředí lihem 30% na potenci D3. Obecně se uţívá tinktura D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Neměla by se však uţívat déle neţ 30 dní. Tinktura se pouţívá hlavně proti dětské křečovitosti, při hemoroidech, řitních trhlinách, análním ekzému, tedy při všech potíţích v oblasti konečníku. 10) Pivoňka je neobyčejně dŧleţitou bylinou v magii, protoţe má odpuzovat zlé duchy. Jako taková bývala v základním vybavení exorcistŧ nezbytnou pomŧckou pro vymítání ďábla. Pivoňkový květ pouţívala turčianská bylinářka Poloncová podobně jako květ vlčího máku pro léčbu ekzémŧ. Pokoţku s ekzémem namazala vepřovým sádlem a překryla čerstvými temně rudými květy a ponechala asi čtvrt hodiny ozařovat sluníčkem. Pivoňkový kořen byl vţdy vynikajícím lékem proti dně (německy je dokonce nazýván „dnavým kořenem“), účinkoval i proti křečím a kamenŧm. Nejjednodušší úpravou je krátce povařit kořen v bílém víně a pak uţívat podle potřeby. Proti ţaludečním křečím je vhodný následující postup: Nadrobno pokrájený pivoňkový kořen macerujeme 10 dní v červeném víně, přecedíme a uţíváme 5 aţ 10 kapek několikrát denně. Pivoňkový sirup je vynikající proti dětskému revmatismu. Vezmeme 2 díly nakrájeného kořene, přelijeme 1 dílem konzumního lihu a 50 díly vody. Necháme 6 hodin vyluhovat a pak doplníme takovým mnoţstvím cukru, aţ vznikne konzistence sirupu. Podle potřeby podáváme 1 plnou polévkovou lţíci.
PLAVUŇ PLAVUŇ VIDLAČKA Čeleď plavuňovitých (Lycopodiacea) LYCOPODIUM CLAVATUM L. Plavúň obyčajný (s) r Kolbenbárlapp (n) Stag’s Horn Moss (a) Lycopode massue, Jalousie (f) Licopodio (š)
1) Plavuň vidlačka je vytrvalá rostlina s plazivým stonkem o délce do 1 metru, volně kořenujícím a chudě vidličnatě větveným. Nadzemní prýty jsou vzpřímené, 5 aţ 20 centimetrŧ vysoké. Listy má hustě nepravidelně střídavé, čárkovitě kopinaté, celokrajné, jen dolní někdy pilovité s dlouhou, bílou koncovou osinou. Klásky nacházíme asi na 10 centimetrŧ dlouhých, řídce listnatých, na konci vidličnatých stopkách, zpravidla po dvou. 2) Plavuň je podhorská a horská bylina, rostoucí do výšky aţ 1200 metrŧ, a to většinou ve světlých, jehličnatých, řidčeji smíšených lesích, suchých pastvinách a rašeliništích. Není příliš hojná s proto je v České republice chráněna. 3) Drogou je především výtrusový prášek (Sporae lycopodii, Sulphur vegetabile), méně často nať (Herba lycopodii). V poslední době je ovšem snaha přejít na pouţití natě, ale brání tomu legislativní ochrana rostliny a také její toxicita. Klásky s výtrusy se sbírají krátce před dozrátím v červenci nebo v srpnu. Pokládáme je na papír a necháme dozrát. Pak výtrusy vytřeseme, nejlépe nad sítkem. Nať sbíráme nejlépe koncem jara. Výtrusy jsou velmi jemné a připomínají květový pyl. Jsou mastné, velice hořlavé a nenasáklivé. 4) Droga obsahuje velké mnoţství oleje, polysacharid sporonin, malá mnoţství alkaloidŧ, především lycopodin, clavatin a clavatoxin, organické kyseliny, pryskyřice atd. 5) Plavuňový prášek je výborným hepatoprotektivem. Je moţné jej aplikovat také při zánětu močových cest. Zevně se prášek uţívá jako zásyp, zejména v pediatrii, a to při koţních zánětech, mokvavých afekcích apod. Mŧţe se pouţívat i na otevřené rány. Plavuňovou nať zpravidla nepodáváme vnitřně, protoţe je toxická. Mŧţeme ji však významnou měrou pouţít zevně. Váček, naplněný plavuní, přikládáme na oblast ledvin a přes něj pak tuto oblast přehříváme pomocí sáčku naplněného horkou kuchyňskou solí. Provádíme pŧl hodiny denně anebo obden. Tato aplikace je vhodná při glomerulonefritidě, při hypertenzi v dŧsledku špatné činnosti ledvin, kdy bývá především zvýšen diastolický tlak, i při jiných poruchách činnosti urogenitálního systému. Koupele v čaji z plavuňové nati mají antirevmatický účinek a tlumí křeče v nohou a rukou. Ke stejnému účelu mŧţe být ovšem pouţit i plavuňový obklad. Mŧţe to být buď omotání nohou plavuňovým šlahounem nebo obloţení kašovitým obkladem z byliny. 6) Plavuňový prášek obvykle podáváme v mnoţství na jednu nebo dvě špičky kulatého noţe, zpravidla 4krát denně. Při těţkém astmatu nebo při nádorových chorobách pomáhá vnitřní podávání nálevu z plavuňové natě, ale dávkování by mělo být velice opatrné a přesné, a proto raději volíme formu homeopatickou. 7) S ohledem na shora uvedenou charakteristiku drogy platí, ţe ji podáváme téměř výhradně samostatně a její míchání do směsí nepokládáme za příliš vhodné. Plavuňový prášek mohou uţívat v malém mnoţství téţ menší děti i těhotné a kojící ţeny. 8) Při jaterních a močových problémech podáváme s oblibou plavuňový prášek
s medem. Jeden hmotnostní díl plavuňového prášku vmícháváme do 3 hmotnostních dílŧ medu. Směs pak uţíváme při akutních potíţích, a to 1 čajovou lţičku kaţdé 2 aţ 3 hodiny, při chronických potíţích 2 aţ 4 lţičky denně. 9) V homeopatii je plavuň velice hojně vyuţívána, uţ odedávna jsou pouţívány výtrusy, ale také nať. V prvním případě slouţí jako surovina výtrusy, které se upravují podle §4 lihem 80%. Dále se potencují lihem 40% aţ do potence D4. Obecně se uţívá potence D4 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Uţívá se ale jen 30 dní, maximálně dvakrát do roka. Ve druhém případě se zpracovává nať plavuně trhaná koncem jara, nejlépe koncem května mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracovává se podle §3 lihem 90% a ředí se pak aţ na D10 lihem 40%. Uţívá se v potenci nejméně D4, pak D6, D8 a D10, někdy dokonce i D12. Obecně se uţívá v potenci D6, s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Uţívá se opět 30 dní, ale mŧţe se podávat třikrát do roka. Uţívání homeopatických přípravkŧ, mezi něţ patří i homeopatické tablety zhotovené třením výtrusŧ, při jejichţ výrobě prášek třeme přímo v mléčném cukru aţ na potenci D3, je velmi široké. Podáváme je třeba při chronických onemocněních plic, jater, ţaludku, močového měchýře, ledvin a také při koţních chorobách. Zvlášť účinně pŧsobí při ţlučníkových a ledvinových kamenech, při lymfatických onemocněních, dně i chronických revmatických bolestech. 10) Zajímavé jsou recepty dr. Antona. Proti ledvinovým a močovým kamenŧm doporučujeme odvar plavuňového prášku v červeném víně. Směs ze 60 aţ 70 gramŧ výtrusŧ se sirupem z bukvice lékařské (u dospělých) nebo s vodou z lipového květu (u dětí) pomáhá při silném kašli a k odhlenění plic. Nálev ze 7 aţ 15 gramŧ prášku na 0,5 litru vody je dobrý při otocích. Denně pijeme 1 šálek. Odvar z celé byliny pŧsobí silně močopudně, později i projímavě a vypuzuje některé kameny. Plavuňový prášek pŧsobí i proti prŧjmu a úplavici, a sice směs ze 4 gramŧ prášku, 125 gramŧ fenyklové vody a 3 aţ 4 polévkových lţic sirupu. Uţívá se 3 aţ 5krát denně plná čajová lţička. Proti úplavici cukrové je podle dr. Weissbacha-Hortunga výborná směs: Jeden díl listŧ medvědice, 2 díly kozlíkového kořene, 3 díly plavuňového prášku a 3 díly jestřabiny lékařské, vše pomleto co nejjemněji (zpráškováno). Podává se 3 aţ 4krát denně na špičku kulatého noţe.
PLICNÍK PLICNÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď brutnákovitých (Boraginaceae) PULMONARIA OFFICINALIS L. Plúcnik lekársky (s) s Echtes Lungenkraut (n) Lung Wort (a) Pulmonaire officinale (f) Pulmonaris (š)
1) Plicník lékařský je trvalka s drsnými listy. Z oddenku vyrŧstá několik lodyh vysokých 15 aţ 25 centimetrŧ, které jsou na konci vidlanovitě rozdvojeny. Spodní listy má bylina dlouze stopkaté, lodyţní listy přisedlé. Všechny listy mají světlejší skvrny. Srostloplátečné trubkovité květy připomínají květenství petrklíče, ale mají rŧţovou aţ modrofialovou barvu. Jsou uspořádány do vijanŧ. Plodem jsou černohnědé, lesklé tvrdky. Bylina kvete v dubnu. 2) Plicník je hojná bylina jarních lesŧ a hájŧ, od níţiny aţ do podhŧří. 3) Předmětem sběru je obvykle kvetoucí nať (Herba pulmonariae), sbíraná časně na jaře, a pak list (Folium pulmonariae), který mŧţeme sbírat i později. 4) Droga obsahuje větší mnoţství tříslovin, dále rozpustné soli kyseliny křemičité, sliz, saponiny, minerální látky, allantoin, fytosterin, cukry a cerylalkohol. Je zde i malé mnoţství tzv. pyrolizidinových alkaloidŧ. 5) Jak praví uţ sám název byliny, lze ji výborně pouţít zejména v oblasti plic, protoţe podporuje vykašlávání a pŧsobí hojivě i regeneračně na sliznice dýchacích cest. Pŧsobí však i na sliznice trávicího ústrojí, ale zároveň také protizánětlivě i mírně močopudně. Ochranný vliv na sliznice se projevuje i při zevním pouţití, a proto mŧţeme drogu vyuţít pro omývání ran nebo při koupelích krvácejících hemoroidŧ. Droga nachází zajímavé uplatnění v geriatrii při léčbě vleklých plicních onemocnění starších lidí. Nezanedbatelný je také její vliv na léčbu lymfatických onemocnění. 6) Obvyklou lékovou formou je odvar, připravovaný podle běţných pravidel a podávaný obyčejně v dávce 4 šálky denně. Zpravidla nebereme drogu déle neţ 3 týdny, ve směsích však mŧţeme dobu podávání zdvojnásobit na 6 týdnŧ. 7) S ohledem na přítomnost toxických alkaloidŧ, i kdyţ v minimálním mnoţství, postupujeme při léčbě plicníkem přece jen uváţlivě. Pokud nepřekročíme uvedenou dávku a dobu léčby, je droga naprosto bezpečná, ale nepodáváme ji těhotným a kojícím ţenám ani malým dětem. Ačkoli nejsou váţnější námitky proti podávání samostatné drogy, mnohem častěji volíme její kombinaci do směsí, kde její účinek spíše vynikne. Pro kombinaci jsou vhodné například podběl, petrklíč, sladké dřevo, anýz, fenykl, proskurník, puškvorec i meduňka. Dříve hojně doporučovanou kombinaci s kořenem kostivalu raději vynecháme, aby nedošlo k neţádoucí interakci alkaloidŧ, coţ by mohlo zvýšit toxicitu směsi. Pokud stav nemoci vyţaduje delší podávání plicníku, podáváme jej s přestávkami a obyčejně po třech týdnech léčby zařazujeme dvoutýdenní přestávku. Při takovém vyuţívání plicníku mŧţe léčba trvat i několik měsícŧ. 8) Zjistili jsme, ţe na zevně dostupné sliznice, například v ústní dutině, je vynikající léčebnou kombinací plicníkový odvar a český aerosolový přípravek Joxspray, obsahující jód a allantoin. Při bolestech v krku, při aftech, zánětech dásní a podobných problémech nejprve intenzivně kloktáme nebo vyplachujeme ústa odvarem z plicníku a poté dŧkladně vystříkáme přípravkem Jox. Účinnost plicníku ještě mŧţeme zvýšit přidáním květu měsíčku, nati řepíku, nati tymiánu, kořene proskurníku nebo listu šalvěje.
9) Homeopatie pouţívá pro zpracování čerstvou kvetoucí nať, sbíranou brzy na jaře, nejlépe dopoledne do desáté hodiny. Zpracováváme ji podle §3 lihem 75% a dále ředíme aţ na potenci D4 lihem 30%. Obecně uţíváme ředění D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Tinkturu bychom ale neměli nepřetrţitě uţívat déle neţ 2 měsíce, pak musíme udělat přestávku, jinak se totiţ mŧţe zvyšovat krevní sráţlivost. Hlavní oblastí aplikace plicníku jsou všechny sliznice a veškerá zánětlivá onemocnění. Nejsilnějším argumentem pro její doporučování je však pŧsobení na lymfatický systém, coţ je podle našeho názoru největším přínosem. 10) Při plicním emfyzému (plicní rozedmě) je vhodný nálev z 1 polévkové lţíce natě, kterou přelijeme šálkem vařící vody a necháme 10 minut vyluhovat. Potom přecedíme a pijeme denně 3 šálky, vţdy před jídlem. Na ošetřování rtŧ uţíváme tzv. plicníkový olej: Hrst čerstvých piknikových listŧ vloţíme krátce do vařící vody, vytáhneme a necháme okapat, případně vloţíme mezi čistý textil. Pak vloţíme do 0,25 litru oleje, nejlépe arašídového, na ohni zahřejeme a necháme 24 hodiny vyluhovat. Přecedíme, dáme do tmavé láhve, uzavřeme a skladujeme na tmavém a chladném místě. Při suchých a praskajících rtech olej jemně vtíráme. Pro obecné pŧsobení při plicních onemocněních i chrlení krve, astmatu či zahlenění uţíváme dvakrát denně šálek nálevu z 30 gramŧ natě na 1 litr vody. Ke stejnému účelu se uţívá i šťáva z plicníku smíchaná s medem v poměru 1:1. Denně uţíváme jednu plnou čajovou lţičku. Proti vnitřnímu zahlenění doporučoval jiţ Sebastian Kneipp smíchat po jednom dílu libečku a plicníku. Pije se nálev z 1 polévkové lţíce směsi na šálek vody, dvakrát denně, ráno a večer.
PODBĚL PODBĚL LÉKAŘSKÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) TUSSILAGO FARFARA L. Podbel liečivý (s) r Huflatich (n) Coltsfoot (a) Tussilage pas d’ane (f) Tussilago (š)
1) Podběl lékařský je trvalka s dlouhým výběţkatým a šupinatým oddenkem a rŧţicí přízemních listŧ. Lodyhy má přímé, nevětvené, šupinaté, v květu dorŧstající do 15 centimetrŧ, které se později vytáhnou aţ na téměř dvojnásobek. Listy jsou přízemní a vyvíjejí se aţ po odkvětu. Jsou řapíkaté a mají srdčité okrouhlé čepele a mělce dlanité laloky. V mládí pozorujeme po obou stranách hustou bílou plst, která na líci záhy přechází v lysý povrch. Zlatavě ţluté květní úbory jsou jednotlivě vrcholové, v prŧměru 10 aţ 15 mm; po odkvětu převisnpu. Plodem jsou podlouhle válcovité naţky leskle bílé, s drsnými štětinkami. Kvete od konce února do dubna. 2) Podběl je hojná, aţ obecná rostlina, která si oblíbila zejména čerstvě nakypřené a provzdušněné pŧdy příkopŧ, náspŧ a rumišť. 3) Předmětem sběru je jednak květ (Flos farfarae), sbíraný časně na jaře na počátku rozkvětu, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou, a jednak list (Folium farfarae), sbíraný v květnu a červnu, nejlépe do deváté hodiny dopoledne. Mŧţe se sušit i na slunci. 4) Květy obsahují flavonoidy, ţluté barvivo xantophyl, malé mnoţství silice, sliz, glykosidické hořčiny, třísloviny. V listu najdeme především sliz, hořčiny, třísloviny, kyseliny gallovou, mléčnou, jablečnou, vinnou, kávovou, dále polysacharid inulin, cholin, něco silice, cukry a hojnost minerálních látek, především zinek a draslík. Hlavně v květu, ale i v listu byly identifikovány neţádoucí necidy, čili pyrolizidinové alkaloidy, například tussilagin, senecionin nebo senkirkin. Některé práce uvádějí, ţe obsah necidŧ je naopak v listech větší neţ v květech. 5) Podběl je typickou slizovou drogou. Sliz dokonale chrání zanícené sliznice, například dýchacích cest. Podbělový list je základní drogou léčby astmatu. Na podbělové drogy příznivě reagují zejména starší lidé. Bylina totiţ umí utlumit kašel, ale i podpořit vykašlávání tam, kde je to třeba. Droga se uplatňuje i jako pomocné léčivo při cukrovce, protoţe přítomný zinek zlepšuje vyuţití inzulínu. Květy pŧsobí především protikřečově, listy zase spíše slizovitě, čili na sliznice. Obě drogy mŧţeme s úspěchem vyuţívat i zevně, například na omývání ekzematických míst nebo také na přípravu kloktadla. Tzv. suchý zábal do listŧ podbělu, nejlépe čerstvě trhaných, pŧsobí výrazně protirevmaticky a na bolesti kloubŧ obecně. Zábal má trvat asi jednu hodinu. Na zanícené ţíly mŧţeme poţívat kašovitý obklad, připravený z drcených čerstvých listŧ podbělu a sladké smetany, přikládaný na noc. 6) Nejčastěji pouţitou lékovou formou je nálev připravovaný obvyklým zpŧsobem a podávaný v běţných dávkách. Pro zevní pouţití ale dáváme přednost odvaru. 7) Přestoţe obsah škodlivých necidŧ je skutečně minimální, nedoporučujeme podbělové drogy k dlouhodobému uţívání a také překračování dávek povaţujeme za nevhodné. Podběl patří k bylinám, které raději nepouţíváme pro vnitřní aplikaci čerstvé, protoţe právě sušením se obsah necidŧ velice sniţuje. Při aplikaci podbělu ve směsích, kde objem drogy nepřevyšuje 15%, není nutné dodrţovat zvláštní „bezpečnostní“ opatření, protoţe takovou směs mŧţeme při běţném uţívání povaţovat za netoxickou, samozřejmě pokud její toxicitu nezapříčiní jiná sloţka
směsi. Samostatně podávané podbělové drogy nejsou vhodné pro děti, těhotné a kojící ţeny. 8) Listová droga je velmi vhodná k pouţití pro přípravu léčivého klyzmatu při zánětlivých stavech tlustého střeva, při vředové chorobě tlustého střeva a při Crohnově chorobě. Velice vhodná je zde zejména kombinace s natí mochny stříbrné. V případě její nedostupnosti mŧţeme pouţít heřmánek římský nebo pěstovanou kopretinu řimbabu. Zároveň s touto léčbou podáváme vnitřně homeopatickou tinkturu z divoce rostoucí řimbaby, ovšem silně ředěnou, přinejmenším v potenci ředění D3 (viz také kapitola řimbaba). Spasmolyticky pŧsobí čaj ve sloţení: květu měsíčku 4 díly, nati lnice květele a nati řepíku po 2 dílech, nati tymiánu a listu podběle po 1 dílu. Upravujeme a podáváme formou bylinářského čaje, v mnoţství asi 0,75 litru denně, natřikrát. 9) V homeopatii se zpracovávají listy podle §2. Proto také se pouţívají zcela čerstvé listy, trhané v květnu a červnu kolem deváté hodiny. Zpracovávají se lihem 90% a ředí do potence D4 lihem 40%. Obecně uţíváme tinkturu v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Nepřetrţité uţívání by nemělo překročit 7 týdnŧ. Tinkturu uţíváme především na všechny potíţe sliznic, jako antialergikum, při ţlučníkových a jaterních potíţích, jinak jako v alopatii. 10) V ruštině má tato bylinka pohádkové jméno „mať i mačecha“, ale uţívá se stejně jako u nás. Při všech neuralgiích se osvědčuje obklad z listŧ podběle: Čerstvé, pomačkané nebo jemně naklepané listy (nejúčinnější jsou v květnu aţ červenci) naloţíme na bolavé místo ve vrstvě asi prst tlusté, převáţeme plátnem a necháme pŧl hodiny účinkovat. Procedura se dá podle potřeby opakovat vícekrát denně, samozřejmě vţdy s čerstvými listy. Při pásovém oparu doporučujeme hrst čerstvých pěkných listŧ ponořit krátce do vařící vody, nechat okapat a přikládat na opar. Pro uklidnění kašle, chrapotu, zahlenění apod. doporučujeme následující postup: Deset gramŧ listŧ i květŧ dáme do 0,25 litru studené vody, krátce necháme přejít varem a pak 10 minut vyluhovat. Přecedíme, osladíme medem a vypijeme. Stejnou sluţbu nám udělá prášek z usušených listŧ podběle. Uţíváme 1 aţ 2 dávky na špičku kulatého noţe.
PODKOVKA PODKOVKA CHOCHOLATÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) HIPPOCREPIS COMOSA L. Podkovka chochlatá
1) Podkovka chocholatá je trvalka s lysou lodyhou, na bázi dřevnatějící, vystoupavou, bohatě listnatou. Vyrŧstá v trsech. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, dlouze řapíkaté, pěti aţ šesti (nebo tří aţ osmi) jařmě, s vejčitými palisty. Lístky má krátce řapíkaté, obvejčité aţ čárkovité. Květní koruny jsou sytě ţluté, kvetou od června do července. Plodem je mnohosemenný lusk. 2) Rostlina má ráda travnaté i kamenité stráně, polostepní louky a pastviny, vinice, světlé stepní lesy, pŧdy výhřevné a vysýchavé, zásadité aţ vápeníte, kamenité i písčitohlinité, hluboké. Je poměrně vzácná a zasluhuje ochranu. Významnější naleziště jsou v okolí vrchu Radobýlu u Litoměřic, v okolí Opočna, na Moravě pak na slunných stráních Bílých Karpat, na Slovensku roste roztroušeně v teplejších oblastech vápencových pohoří a na písčinách v okolí Štúrova. 3) Předmětem sběru a pouţití je nať (Herba hippocrepisi), sbíraná koncem června. 4) Podkovka je málo chemicky prozkoumána. Vedoucí sloţkou jsou zřejmě flavonoidy, dále bylina obsahuje něco saponinŧ, neznámou hořkou látku a stopy několika alkaloidŧ. Je bohatá na minerální látky. Přítomny jsou i organické kyseliny a některé aminokyseliny. 5) Droga byla v minulosti pouţívána jako omlazovací prostředek. Dodávala organismu energii, posilovala srdce a zlepšovala trávení. Zevně byla pouţívána na podporu hojení ran a bylinou vpravdě mistrovskou byla na rány, zpŧsobení ţelezem. 6) Droga bývala upravována formou nálevu, který se uţíval ráno a večer po jedné sklenici. 7) Vedlejší a neţádoucí účinky nejsou známy, ne snad proto, ţe by vŧbec neexistovaly, ale proto, ţe rostlina je jen minimálně vyuţívána. Přes nalezené stopy alkaloidŧ lze drogu pokládat za netoxickou, s ohledem na malé praktické zkušenosti i teoretické poznání však doporučujeme nepřekračovat dávkování, nepodávat dlouhodobě a těhotným a kojícím ţenám. Pravděpodobně největší pŧsobiště by droga mohla nalézt v geriatrii, protoţe na ni dobře reagují právě starší lidé. Drogu by bylo potřebné dŧkladněji odborně prostudovat. 8) Naše zkušenosti s touto drogou jsou malé, protoţe jsme se s ní střetli pouze několikrát, a to na upozornění akademika SAV Štefana Sedláčka, který drogu rozsáhle vyuţíval, protoţe v okolí jeho bydliště v Piešťanech byla relativně hojná. Dospěli jsme k názoru, ţe droga s největší pravděpodobností kopíruje spektrum účinnosti úročníku bolhoje (Anthyllis vulneraria L.), se kterým je také nejvíce botanicky příbuzná. 9) I kdyţ je to bylina relativně vzácná, stojí přesto zato se jí zabývat a jejímu nalezení věnovat pozornost. Její přínos to mnohonásobně oplatí. Zpracováváme čerstvou nať nejlépe v červnu kolem poledne, a sice podle §2 lihem 80%. Dále pak potencujeme lihem 30% do ředění D3. Vyšší potenci však nedoporučujeme, protoţe vlastnosti byliny pak upadají. Nevíme sice, zda se zázračné vlastnosti byliny přenášejí i do ředěné tinktury, ale v kaţdém případě ji mŧţeme doporučit pro obecné zlepšení a především pro zvýšení imunity, které činí aţ 50 % za 30 dní pravidelného uţívání.
10) Bylina je doslova opředena pověstmi. Slavný Juraj Jánošík a jeho komplic Rajnoha údajně nosili bylinu zašitou v opasku, takţe byli nezranitelní. Matthioli zase píše, ţe v Benátkách viděl, jak spadly vězni okovy, kdyţ se jich někdo dotkl podkovkou. Naši ţenci měli zase zkušenost, ţe kdyţ narazili při kosení trávy na podkovku, kosa „uletěla“, i kdyţ byla co nejpečlivěji usazena. Kdyţ jednou datlovi zatloukli vchod do hnízda hřebíkem, přiletěl s podkovkou v zobáku, a tak dlouho se jí hřebíku dotýkal, aţ hřebík upadl.
PODRAŽEC PODRAŢEC KŘOVIŠTNÍ Čeleď podražcovitých (Arisotolochiaceae) ARISTOLOCHIA CLEMATITIS L. Vlkovec obyčajný (s) e Aufrechte Osterluzei (n) Birtwort (a) Aristoloche clématite (f) Aristoloquia clematidea (š)
1) Podraţec křovištní je trvalka s plazivým oddenkem a nevětvenou lodyhou, dorŧstající výšky aţ jednoho metru. Listy má střídavé, dlouze řapíkaté, široce vejčité, okraj čepele je celokrajný aţ drobně zubatý. Špinavě ţluté květy vyrŧstají po dvou aţ třech v úţlabní latě, jsou krátce stopkaté, na bázi mírně nafouklé. Plodem je tobolka, dlouhá 20 aţ 50 mm. Kvete od konce května do července a nepříjemně páchne. 2) Podraţec sleduje zhruba výskyt vinné révy, nacházíme jej tedy v teplejších oblastech na okrajích lesŧ, ve světlých hájích, na vinicích a v houštinách. Hojný je například na Břeclavsku. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba aristolochiae). Má charakteristickou balzamickou chuť a zvláštní, ne příliš příjemný pach. 4) Droga obsahuje kyselinu aristolochovou, alkaloid aristolochin, silici, třísloviny, hořčiny, barviva, minerální látky atd. 5) Bylina pŧsobí mimořádně silně hojivě, podporuje epitelizaci bez nadměrné tvorby granulací. Mimořádně vhodné je její pouţití v ušní chirurgii k doléčení po radikálním chirurgickém zákroku. Při vnitřním uţívání zlepšuje imunitu a posiluje celkovou obranyschopnost organismu. Pŧsobí také spasmolyticky – protikřečově, zejména v oblasti trávicího ústrojí. 6) Vnitřně podáváme nálev z poloviny čajové lţičky na šálek vařící vody, maximálně 4krát denně. Pro zevní aplikaci připravujeme nálev silnější. Vhodné je i uţití tinktury, kterou dávkujeme 10 aţ 20 kapek, obvykle 2 aţ 3krát denně, maximálně však 4krát denně. Nejvyšší jednotlivá dávka by neměla překročit 25 kapek. 7) Droga je pokládána za prudce pŧsobící aţ toxickou. Při překročení dávky se například dostaví u ţen prodlouţení menstruačního krvácení. V graviditě by mohlo lehce dojít k potratu. Postiţena bývají játra a také ledviny. Také dlouhodobé podávání není vhodné, protoţe při delším uţívání se začíná prosazovat kancerogenní pŧsobení kyseliny aristolochové. Z těchto dŧvodŧ se také droga nesmí podávat těhotným a kojícím ţenám, ani menším dětem. I podávání dospělým je nutné dobře uváţit. Neţádoucími účinky léčby mohou být pocity ošklivosti a nutkání na dávení. Vnitřní pouţívání by se mělo vţdy projednat s odborníkem. 8) Podraţec pouţíváme téměř výhradně k hojení větších a nehojících se ran, například bércových vředŧ. 9) V homeopatii se pouţívá čerstvá kvetoucí nať, která se zpracovává podle §2 lihem 80%, dále se potom ředí lihem 40% aţ do potence D12. Obecně se uţívá v potenci D11 s dávkováním 3krát denně 6 kapek do vody nebo do čaje, po jídle. Uţívání je téměř jednoznačně určeno, protoţe jinak je aplikace pro jedovatost značně omezená. Tinkturu nebo jiné prostředky z podraţce (tablety, globule, ampulky) podáváme při veškerých potíţích v oblasti pánve, hlavně u ţenských pohlavních orgánŧ. Jediná oblast, kde je mŧţeme ještě pouţít, je hojení ran. Obecně účinkuje podraţec podobně jako koniklec a pak také jako echinacea. Uţívá se například při opoţděné a nedostatečné menstruaci, coţ je většinou spojeno s psychickými poruchami, při výtoku, při přechodu, sterilitě, cystitidách,
ale také při podráţděném močovém měchýři, nočním pomočování, při prostatitidě nebo zánětu nadvarlete. Jinak jako v alopatii léčí většinu nehojících se ran. Jako zvláštní se dá označit účinek při podráţdění močových cest, při kterých se mohou vyskytnout prŧvodní jevy jako bolesti kloubŧ a ekzémy. Léčbu je moţné doplnit a tím i potencovat úpravou vyměšování, pohybem a čerstvým vzduchem. 10) Droga byla velice oblíbena ve veterinární medicíně, kde se uţívala především pro hojení ran. V této oblasti pŧsobí podraţec obzvlášť spolehlivě.
PODZEMNICE PODZEMNICE OLEJNÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) ARACHIS HYPOOGAEA L. Podzemnica olejná (s) e Erdnuss (n) Peanut (a) Arachida, Noisette de terre (f) Cacahuete (š)
1) Podzemnice olejná, známá spíše jako arašíd, je jednoletá rostlina se vzpřímenou nebo i plazivou lodyhou a střídavými, sudozpeřenými listy. Drobné ţlutooranţové květy vyrŧstají jednotlivě v paţdí listŧ. Po jejich oplodnění roste stopka se semeníkem vzhŧru, ale asi po týdnu se stáčí k zemi a proniká do ní. V hloubce kolem 5 centimetrŧ se potom vyvíjí válcovitý, nepukavý a koţnatý lusk se síťovaným povrchem, který obsahuje několik válcovitých, rŧzně velkých semen, s červenofialovým osemením. Semena jsou proslulá jako tzv. burské oříšky. 2) Rostlina je pŧvodem z Jiţní Ameriky, odkud se rozšířila do tropických a subtropických oblastí celého světa. Pěstuje se v několika kultivarech; především je to typ olejný, dále typ stolní, u kterého je dávána přednost chuti „oříškŧ“, a také typ hospodářský. 3) Předmětem léčebného vyuţití je zde vlastně výhradně arašídový olej (Oleum arachidis), který byl pro své vynikající vlastnosti zařazen i do Československého lékopisu III. Samotné oříšky (Semen arachidis) tvoří velmi výţivnou potravinu s neobyčejným obsahem vitamínŧ a minerálŧ. 4) V arašídech nacházíme prakticky celou řadu vitamínŧ skupiny B, provitamin A, kyselinu listovou, panthotenovou, vitamíny E a H a z minerálních látek byly zjištěny soli sodíku, draslíku, vápníku, hořčíku, fosforu, síry, ţeleza, manganu, mědi, zinku, jódu, niklu, chrómu a selenu. Jsou to téměř všechny hlavní minerály, které pro svou existenci potřebujeme. Mimoto obsahuje arašídový olej asi 33% kyseliny olejové a kolem 50% kyseliny linolové. Protoţe neobsahuje kyselinu linolenovou, je olej velmi trvanlivý. 5) Arašídy jako takové, podobně jako sója, jsou „superpotravinou“. Významně posilují nervovou soustavu, podporují krvetvorbu, upravují krevní oběh a látkovou výměnu, a tím i zároveň zlepšují řadu koţních onemocnění, ale i kazivost zubŧ. Arašídový olej je kvalitní potravinou, jeho léčebné vyuţití je sice značné, ale především v zevní oblasti. Do praxe jej uvedli američtí lékaři na základě výkladŧ proslulého léčitele Edgara Cayce. Tento olej totiţ perfektně vsakuje do pokoţky, takţe sebou dokonale strhává léčivo v něm rozpuštěné, kupříkladu bylinné silice. Tím je také nejlepším médiem pro přípravu masáţních olejŧ a emulzí. Olej samotný bez jakýchkoli přísad dává organismu energii a zlepšuje látkovou výměnu. Má protirevmatické účinky a je skvělým prostředkem pro olejové ústní výplachy, tzv. mlgání oleje. Jedná se o převalování oleje v ústech po dobu asi 10 aţ 15 minut. Olej za tuto dobu několikrát zhoustne a zase zřídne a dokonale nasaje veškeré škodliviny z ústní dutiny. To pŧsobí nejen na ozdravění ústní dutiny, ale i na stav celého organismu. 6) S ohledem na skutečnost, ţe jak olej, tak i arašídy jsou běţnými potravinářskými produkty, nejsou ţádné léčebné dávkování nebo léčebná forma stanoveny. 7) Doporučujeme konzumovat pouze čerstvé, kvalitní burské oříšky, protoţe nelze zcela vyloučit napadení kancerogenní plísní Aspergillus flavum, která je nositelem velmi škodlivých látek, tzv. aflatoxinŧ. 8) Jeden z mnoha zajímavých receptŧ na mazání nebo masáţní roztok: Vezmeme 100 gramŧ čerstvé yzopové natě, jemně ji pokrájíme nerezovým noţem
a přelijeme pŧllitrem arašídového oleje, nejlépe v zavařovací sklenici. V otevřené láhvi pŧl hodiny vaříme na vodní lázni, pak uzavřeme víčkem a necháme několik dnŧ, nejdéle však týden, na viditelném místě vyluhovat. Potom přecedíme a pouţíváme jako vynikající masáţní olej při revmatických potíţích, při bolesti zad a také k masáţím končetin s omezeným pohybem. Lze jej vyuţít i v rekonvalescenci po náhlé příhodě mozkové. 9) Arašídový olej má v homeopatii přenesené pouţití. Proto i tam, kde se k homeopatickému ředění dá pouţít olej, pouţijeme právě tento druh. Dŧvod je jediný, a sice ten, ţe má snad ze všech olejŧ největší obsah pro organismus nutných látek. 10) V současné době je bohuţel arašídový olej k dostání jen výjimečně, většinou pouze ve specializovaných prodejnách zdravé výţivy. Jeho uţívání však vřele doporučujeme, zejména kvŧli vynikající vstřebatelnosti arašídového oleje, kterému mŧţe částečně konkurovat jen olej z obilních klíčkŧ.
POHANKA POHANKA OBECNÁ Čeleď rdesnovitých (Polygonaceae) FAGOPYRUM ESCULENTUM Moench. Pohánka jedlá (s) r Gemeiner Buchweizen (n) Buckwheat (a) Renovée sarrasin, Sarrasin (f) Trigo sarraceno (š)
1) Pohanka obecná je jednoletá rostlina s lysou, zřídka pýřitou lodyhou, dorŧstající přibliţně pŧlmetrové výšky. V prŧběhu roku obyčejně lodyha červená. Listy má dlouze řapíkaté, srdčitě trojúhlé, víceméně celokrajné, špičaté. Květy vytváří úţlabní laty, jsou dlouze stopkaté, krátké, husté, zelenobílé, červeně tečkované. Plodem jsou ostře hranaté naţky, tvořící známou pohanku. Tento druh má rŧzná synonyma, například pohanka střelovitá (Fagopyrum sagittatus Gilib.). Podobně mŧţeme vyuţívat i příbuznou pohanku tatarskou (Fagopyrum tataricum Gaertner), zvanou také tatarka. 2) Pohanka je pěstovaná kulturní rostlina, která se pěstuje jako hodnotná píce, jako potravina (moučnaté naţky) a z nati se získává rutin. Je bohatě medonosná. Nať roste velmi rychle, a proto rostlina je výbornou plodinou na zahrádkách, například s výsevem na podzim, po sklizni mrkve nebo petrţele. Mŧţeme sklízet jiţ 3 týdny po zasetí. 3) Pohankové naţky (Semen fagopyri) tvoří hodnotnou potravinu s dostatkem vlákniny. Léčebně se ale vyuţívá především kvetoucí nať (Herba fagopyri), případně i slupky, které ovšem mohou být zpracovávány jen hromadně. 4) Nejdŧleţitější obsahovou látkou v kvetoucí nati a ve slupkách plodŧ je flavonoid rutin. Dále zde nacházíme komplex vitamínŧ skupiny B, vitamín E a řadu prvkŧ, především draslík, fosfor, hořčík, vápník a ve stopách pak ţelezo, měď, mangan a zinek. Léčebně zajímavý je i obsah cholinu a skutečnost, ţe pohankové naţky obsahují řadu plnohodnotných bílkovin. Mimo uvedené látky obsahuje droga dále fagopyrin, který ovšem zpŧsobuje přecitlivělost na světlo. Tato skutečnost přichází v úvahu hlavně ve veterinární medicíně, protoţe v medicíně humánní nejsou nikdy podávány dávky drog tak vysoké, aby mohly výše zmíněný efekt vyvolat. 5) Pohanku v podobě nati podáváme všude tam, kde chceme zvýšit pevnost a hlavně pruţnost cévních stěn. Uţíváme ji tedy při křečových ţilách, při hemoroidech, při bércových vředech, ale i při poruchách prokrvení končetin, charakterizovaných červenými nitkami na stehnech ţen, a také jako prevenci proti praskání cév uvnitř organismu, tedy například proti náhlým příhodám mozkovým. Léčebné vyuţití naţek je především v detoxikačním pŧsobení, například v těhotenství, ale i při jiných chorobách střev a ve sniţování cholesterolu. 6) Pohankovou nať podáváme v podobě běţného nálevu. Slupky pomeleme na prášek a podáváme obvykle 4krát denně pŧl čajové lţičky, před jídlem. Mŧţeme zapíjet. 7) Pohanková nať je výbornou drogou do tzv. cévních směsí, například do kombinace s routou, která má rovněţ značný obsah rutinu, s květem černého bezu i s listem jitrocele. Obvykle sestavujeme směs tak, aby pohanka tvořila 20 aţ 25% objemu směsi. Droga je velmi vhodná pro těhotné i kojící ţeny, hlavně proto, ţe pomáhá i plodu. Lze říci, ţe pohanka jako potravina nemá v léčebném smyslu prakticky obdobu. Mimořádné pŧsobení má kombinace pohankové nati se současným podáváním
tinktury z plodŧ kaštanu koňského. 8) Výborně se osvědčil Franěcŧv cévní čaj: nati pohanky 100 g květu černého bezu 50 g nati meduňky 50 g nati routy 25 g listu černého rybízu 25 g Připravujeme a podáváme v podobě bylinářského čaje – nálevu, v mnoţství asi 0,75 litru denně, celkem natřikrát. 9) Pro homeopatické účely se pouţívá čerstvá, naprosto zralá bylina, trhaná obyčejně v červnu, coţ není ale podmínkou, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracovává se podle §3 lihem 90% a dále se ředí lihem 40% aţ na potenci D8. Obecně se uţívá, podle stavu sedimentace, potence D4 nebo D8 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, po jídle, v trošce vody nebo čaje. Podávání tinktury by nemělo překročit 6 týdnŧ a zvýšená pozornost přitom musí být věnována osobám citlivým na slunce a světlo, protoţe hrozí fotodermatóza. Uţívání je namístě při zánětech sliznice, při svědění pokoţky, ekzémech, ale hlavně při narušené sedimentaci, zejména vysoké, a při ateroskleróze. 10) Při slabosti močového měchýře doporučujeme osvědčený recept: Dvě polévkové lţíce semene kopřivy smícháme s 80 gramy pohankové mouky a s vodou namícháme na konzistenci tekutého těstíčka. Z toho těsta pak usmaţíme na vepřovém sádle koblihy, které pomazané medem podáváme k večeři.
POPENEC POPENEC BŘEČŤANOVITÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) GLECHOMA HEDERACEA L. Zádušník brečťanovitý (s) e Gundermann (n) Ground Ivy (a) Edera terrestre (f) Yedra terrestre (š)
1) Popenec brečťanovitý je trvalka, dorŧstající asi třiceticentimetrové výšky, s plazivým, kořenujícím oddenkem. Lodyha je lysá nebo pýřitá, vystoupavá, větvená, na bázi listnatá, s dlouhými výhonky. Listy jsou řapíkaté, vstřícné, ledvinovité aţ srdčité, hrubě vroubkované. Drobné fialové květy sedí v úţlabí středních a horních listŧ. Zřídka nacházíme i jedince s květy modrými, rŧţovými nebo i bělavými. Plodem jsou tvrdky. Kvete od konce dubna do poloviny července. Synonymem lidového názvu je téţ opoňka. 2) Popenec je hojná, nenápadná bylina, častá v luţních lesích, v křovinách, na lukách a stráních nebo podél cest. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba hederae terrestris), sbíraná v době květu, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Droga má aromatickou vŧni a balzamickou, značně nahořklou chuť. 4) Popencová droga je především tříslovinná. Dále obsahuje hořčinu glechomin, menší mnoţství silice, pryskyřice, cholin, saponiny, organické kyseliny a minerální soli, zejména draselné. 5) Droga má jemné, ale dŧrazné adstringentní neboli svíravé pŧsobení. Výborně tlumí prŧjmy, zlepšuje trávení a celkově podporuje látkovou výměnu. Pŧsobí také silně protizánětlivě, zejména v trávicím, dýchacím a vyměšovacím ústrojí. Detoxikuje játra a pŧsobí ochranně na jaterní parenchym. Tlumí zánětlivé a svědící projevy při koţních onemocněních. Zevně mŧţeme drogu pouţít formou obkladŧ nebo koupelí na špatně se hojící rány, na ekzémy, jako kloktadlo apod. 6) Chceme-li připravit jemně pŧsobící čaj, pak volíme nálev. Odvar pŧsobí razantněji a třísloviny se lépe vyluhují. Podle německého lékopisu DAB 6 i podle našich zkušeností je optimální jednotlivá dávka 2 gramy drogy. Na zevní pouţití připravujeme čaj koncentrovanější. Velmi osvědčenou lékovou formou popence je bylinný balzám, avšak pouţívat mŧţeme i tinkturu. V tom případě doporučujeme uţít 20 aţ 25 kapek na jednu dávku. 7) Popenec je ideální bylinou do rŧzných čajových směsí. Velmi příznivě pŧsobí zejména kombinace s natí rozrazilu lékařského, s listem podbělu, s natí řebříčku, oddenkem puškvorce a kořenem andělíky. V terapeutických dávkách nevykazuje podávání drogy ţádné neţádoucí účinky a jednoznačné nejsou ani kontraindikace. Z veterinárního lékařství víme ale například o toxickém pŧsobení popence na koně. Proto raději drogu nedoporučujeme k dlouhodobému uţívání. 8) Popenec je hlavní součástí úspěšného protirevmatického čaje: nati popence 100 g kořene jehlice 50 g vrbové kŧry 50 g nati tymiánu 25 g květu vřesu 25 g Podáváme v podobě běţného bylinářského čaje v mnoţství 0,75 litru denně, natřikrát před jídlem. 9) K přípravě esence uţíváme celou kvetoucí nať trhanou mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Nať upravujeme podle §2 lihem 80%. Dále se pak ředí lihem
40% aţ na potenci D5. Obecně se uţívá potence D3 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Podáváme na stejné potíţe jako v alopatii, ale především se zaměřujeme na záněty sliznic od nosohltanu aţ po ţaludek nebo střeva a pak zejména při křečových ţilách, hemoroidech, kde se vyuţívá protizánětlivé sloţky léku. 10) Při bolestech v krku velmi uleví a zabrání vzniku zánětu kloktání odvarem z popence nebo odvarem ze směsi natě popence, natě tymiánu, šalvěje a listŧ ostruţiny. Dvacet pět gramŧ popence nebo uvedené směsi dáme do 0,5 litru studené vody, necháme přejít varem a na 20 minut odstavíme. Přecedíme a odvarem kloktáme několik minut několikrát denně. Proti křečovým ţilám je dobrá popencová mast: Plnou hrst popencové natě dáme do 250 gramŧ nesoleného roztaveného sádla nebo do 0,25 litru kvalitního stolního oleje a necháme přes celou noc vyluhovat. Druhý den krátce ohřejeme a přecedíme. Mastí nebo olejem lehce masírujeme křečové ţíly. Na zánět ţaludeční sliznice je dobrý nálev z popence: Vrchovatou polévkovou lţíci popence přelijeme šálkem vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 3 šálky denně, mezi jídly. Při bronchitidě se osvědčil popencový sirup, který pŧsobí i na lehčí formy bronchiálního astmatu: Čtyřicet gramŧ sušené popencové natě dáme do 1 litru studené vody a na malém plameni přivedeme k varu. Pak odstavíme a necháme přikryté 15 minut vyluhovat. Jemně přecedíme a dobře smícháme se stejným mnoţstvím medu. Pak opět na malém plameni svaříme do konzistence sirupu. Skladujeme v kameninové nebo skleněné uzavíratelné nádobě. Podáváme 3 aţ 4 polévkové lţíce denně anebo při záchvatech kašle.
PORTULÁK ŠRUCHA ZELNÁ Čeleď šruchovitých (Portulacaceae) PORTULACA OLERACEA L. Portulaka zeleninová
1) Šrucha zelná, známá jako portulák, je jednoletá rostlina s větvenou lodyhou, dorŧstající výšky aţ pŧl metru. Listy má střídavé, pod květy nahloučené, přisedlé, podlouhle obvejčité, k bázi zúţené. Květy jsou po 1 aţ 3, úţlabní i vrcholové, ţluté, listeny na bázi srostlé. Plodem je tobolka s 1,5 mm dlouhými semínky. 2) Šrucha zelná je pěstovaná zelenina, pŧvodem ze Středomoří. Má ráda teplo, a proto se pěstuje obvykle ve vinorodých oblastech. 3) Předmětem pouţití je nať (Herba portulaceae). 4) Droga obsahuje mnoţství vitaminŧ, hlavně karotenoidy (vitamin A) a kyselinu askorbovou (vitamin C), draselné soli, hořčiny, organické kyseliny, flavonoidy a další látky. Řadu látek obsahuje ovšem pouze v čerstvém stavu, například proteinové substance, sliz, saponin, tuk a organické soli. 5) Droga je odpradávna vyuţívána jako krev čistící prostředek, je močopudná a své uţití nachází i při poruchách jaterních funkcí. Sniţuje krevní tlak a také tvorbu ţaludeční kyseliny. 6) Drogu připravujeme formou nálevu a podáváme ji v obvyklých dávkách. 7) Droga nemá ţádné výraznější vedlejší a neţádoucí účinky a při rozumném pouţívání nehrozí ani nebezpečí předávkování. Není námitek proti jejímu pouţití v pediatrii a v geriatrii ani pro těhotné a kojící ţeny. Mŧţe být podávána jak samostatně, tak i ve směsích. 8) V prvních fázích paradentózy prospívá ţvýkání syrové nati portuláku, a to 4krát denně asi po 3 aţ 5 minutách. 9) U portuláku je homeopatické zpracování vŧbec nejvhodnější, chceme-li portulák pouţívat trvale. Homeopatické zpracování samozřejmě nenahradí portulák jako zeleninu, protoţe účinné látky zŧstanou zachovány pouze v čerstvém stavu. Pouţíváme čerstvou nať nebo jen listy, sbírané těsně před rozkvětem, nejlépe hned v červnu kolem poledne. Zpracováváme je podle §2 lihem 60% a dále pak potencujeme do ředění D3 lihem 30%. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Uţíváme hlavně pro úpravu látkové výměny, pro tzv. čistění krve, při chorobách jater, pro sniţování krevního tlaku i jako močopudný prostředek a pro sniţování ţaludečních kyselin. 10) Matthioli uvádí o portuláku, ţe je to rostlina chladná na druhém a vlhká na čtvrtém stupni. Doporučuje nať lehce osolit, sníst syrovou a zapít malým mnoţstvím bílého vína jako dobrý prostředek proti bolestem a poruchám činnosti močového měchýře. Dříve se hojně vyuţívalo léčebných vlastností portuláku nejen jako léku, ale i jako zeleniny nebo přílohy k jídlu. Léčebné pouţívání však vţdy převaţovalo. Zajímavá je také skutečnost, ţe byl portulák – oproti našim dnešním zvyklostem – pouţíván nejen v čerstvém stavu, ale i jako odvar, a to dokonce i pro vnější léčbu. Jako účinný prostředek pro léčbu zánětŧ ledvin, močového měchýře, skorbutu, pálení ţáhy, vnitřních zánětlivých onemocnění a při bolestech na prsou se téměř výhradně uţívala čerstvá portuláková šťáva. Odvar z byliny, připravený z 15 aţ 25 g byliny na 0,5 l vody, se uţíval při stejných onemocněních a také pro čištění krve,
při překyselení a plivání krve. Denně se uţívaly 3 lţičky šťávy nebo 2 šálky odvaru. Zevně se portulák uţíval formou obkladŧ při popáleninách a likvidaci kuřích ok. Kuří oka a tvrdá kŧţe se potíraly ráno a večer čerstvou šťávou; odvar nebyl tak účinný. Po několika dnech kŧţe změkla a kuří oko se dalo poměrně snadno odstranit.
POTMĚCHUŤ POTMĚCHUŤ POPÍNAVÁ Čeleď lilkovitých (Solanaceae) SOLANUM DULCAMARA L. Lulok sladkohorký (s) r Bittersüsser Nachtschatten (n) Bittersweet (a) Morelle douceaměre (f) Dulcamara (š)
1} Potměchuť popínavá je popínavá trvalka, obyčejně lysá, řidčeji chmýřitá, s lodyhou dorŧstající výšky aţ dvou metrŧ, na bázi dřevnatějící. Dlouze řapíkaté listy jsou vejčité aţ vejčitě kopinaté, na bázi srdčité nebo uťaté, celokrajné nebo laločnaté, květenství s 10 aţ 25 květy, řídké, vrcholové nebo postranní, roste na mimoúţlabních, 10 aţ 40 mm dlouhých stopkách, je bohatě větvené, převislé a s korunou fialovou aţ bílou. Plodem jsou lesklé, červené a nicí bobule. Kvete v červnu a červenci. 2) Potměchuť je poměrně hojná rostlina luţních lesŧ, křovin, zarostlých sutí, lomŧ, plotŧ a pasek. Má ráda vlhké aţ mokré, ţivné, neutrální, humózní, hlinité pŧdy. Je mírně jedovatá. 3) Drogou jsou konečky větviček (Stipites sen caules dulcamarae), sbírané na jaře před nasazením listŧ. To bývá většinou v březnu a částečně v dubnu. Sbírají se také na podzim, po opadání listŧ, většinou v říjnu. Odřezáváme asi 5 cm dlouhé konečky dvou nebo tříletých větviček, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. 4) Droga obsahuje tzv. glykoalkaloidy, které jsou chemicky blízké srdečním glykosidŧm. Jde o tzv. spirosolanový typ a jsou vţdy doprovázeny steroidními saponiny. Pro jejich neobvyklost je řadíme mezi tzv. pseudoalkaloidy. Dále droga obsahuje třísloviny a minerální soli, samozřejmě kromě řady jiných, dosud neověřených látek. 5) Droga má silně fytoncidní (antibiotické) pŧsobení proti bakteriím i proti plísním, dále pŧsobí jako účinné metabolikum, srovnatelné s pŧsobením kořene sarsaparilly. Má protizánětlivé účinky na dýchací cesty a silný účinek protirevmatický. Zevně tlumí záněty pokoţky a léčí formou omývání chronické ekzémy. V koţním lékařství se podává obyčejně vnitřně i zevně současně. Tinktura má mimořádné pŧsobení, je účinná totiţ při nádorových onemocněních, jak na zevně dostupné, tak i na vnitřní nádory. Dále poměrně účinně tlumí astmatické záchvaty. 6) Drogu nejlépe podáváme formou prášku, a to 2 aţ 4krát denně na špičku kulatého noţe. Podávat je moţné i nálev v dávce dvou aţ tří pohárŧ denně po 100 aţ 125 ml. Tinktura je ovšem účinnější a obvykle postačí 15 kapek 3krát denně. Při dobré snášenlivosti mŧţeme dávku zvýšit na 20 aţ 25 kapek. 7) Drogu mŧţeme povaţovat za prudce pŧsobící, i kdyţ její jedovatost nelze srovnávat třeba s jedovatostí rulíku, oměje nebo bolehlavu. Vyšší dávky vedou k podráţdění ţaludku a ke zvracení, ale mŧţe se přidruţit i podráţdění ledvin. Alopaticky ji právě proto uţíváme především zevně a vnitřně pouze u váţnějších stavŧ, které vyţadují razantnější terapii, například při těţké lupénce. V takových případech drogu kombinujeme s kořenem sarsaparilly nebo s oddenkem pýru. Droga není vhodná k dlouhodobému uţívání a nepodáváme ji ani těhotným a kojícím ţenám a ani malým dětem. 8) Potměchuť je naším typickým homeopatickým lékem při všech svědivých afekcích a hlavně v případech, kdy se stav nemoci vlhkem zhoršuje a teplem zlepšuje. Často postačí jediná dávka na potlačení velmi úporného svědění. V takovém provedení však mŧţeme tinkturu podávat vícekrát denně. V tomto případě
doporučujeme potenci D5. 9) Vyuţití homeopatických přípravkŧ je u potměchutě poměrně široké. Jako základní část byliny pro zpracování jsou opět konce větviček, ale tentokrát i s listy, které se sbírají těsně před rozkvětem, nejlépe opět mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracovávají se podle §1 lihem 80%. Dále se ředí lihem 40% aţ na potenci D6. Obecně se uţívá v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle, ale v jednotlivých případech se uţívá také potence od D2 do D4, samozřejmě po konzultaci s odborníkem. Podáváme především u revmatismu a bolestech kloubŧ jako následku prochlazení, při katarech močového měchýře nebo při akutní gastroenteritidě, ale také většině koţních potíţí, od kopřivky, přes opary aţ po akné. 10) Potměchuť je prastarou magickou rostlinou. Trocha potměchutě pod polštářem dává zapomenout na nešťastnou lásku. Nosí-li se na krku, léčí závratě a zahání zlo. Zcela nemagicky ovšem pomáhají obklady při akné vulgaris: Hrst zralých plodŧ dáme do 0,5 litru studené vody, přivedeme k varu a na velmi mírném ohni vaříme přikryté 10 minut. Odvar uţíváme teplý a zbytek raději ihned vylijeme, protoţe se nesmí pít. Ačkoli je potměchuť bylinou do Ameriky dovezenou, má zde v lidové, ale i oficiální medicíně významné místo. Američtí lékaři například objevili, ţe ßsolamarin, obsaţený v bylině, velice kladně ovlivňuje léčbu nádorŧ. Předpisují jej zejména fytoterapeuti. Extrakt vyrobený z koncŧ větviček, coţ je obdoba našeho pouţití, pro vnitřní pouţívání uţívají jako sedativum, diuretikum, proti bolestem i pro léčbu astmatu. Zevně se tato bylina pouţívá odedávna pro léčbu koţních potíţí, otokŧ a bolestivých otlakŧ, ale zejména jako speciální prostředek pro léčbu zánětŧ nehtových lŧţek na rukou i na nohou. Uplatňují se zde především antibiotické sloţky byliny, coţ je přirozené, protoţe tyto záněty jsou infekčního pŧvodu.
PROSKURNÍK PROSKURNÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď slézovitých (Malvaceae) ALTHAEA OFFICINALIS L. Ibiš lekársky (s) r Eibisch (n) Marsh Mallow (a) Guimauve officinal (f) Altea commún (š)
1} Proskurník lékařský, známý spíše jako ibišek, je oblíbená trvalka, dorŧstající výšky asi 1,5 metru. Celá rostlina je měkce plstnatá. Lodyha je přímá, jednoduchá nebo chudě větvená. Listy jsou krátce řapíkaté, dolní trojúhelníkově srdčité, tří aţ pětilaločné, horní vejčité, zašpičatělé, střídavé. Květy rostou jednotlivě nebo ve svazečcích, v úţlabí nebo ve vrcholových hroznech. Koruna je rozeklaná na pět uštŧ, obvykle starorŧţové barvy. Tyčinek má obvykle mnoho, s tmavými prašníky. Plodem jsou jednosemenné tvrdky. Kvete od konce června do začátku září. 2) Ve volné přírodě roste ibišek jen v nejteplejších oblastech našeho státu a je chráněn. Pro lékárenskou potřebu se pěstuje, například na Břeclavsku a Hodonínsku. 3) Drogu mohou tvořit jak květy (Flos althaeae), tak i listy (Folium althaeae) nebo kořeny (Radix althaeae) a nať (Herba althaeae). Za nejhodnotnější se povaţuje droga kořenová, sbíraná na podzim. Květ sbíráme těsně před rozvitím mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne, list těsně před květem kolem osmé hodiny ráno, počátkem léta. Výhodou sběru květŧ je jejich postupné dozrávání. 4) Droga obsahuje velice hodnotný sliz, škrobové látky, glukózu, asparagin, betain, pektiny, flavonoidy, minerální látky, organické kyseliny, stopy silice a další účinné látky. 5) Sliz vytváří na sliznicích ochrannou vrstvu a chrání ji před škodlivými vlivy. Dovede dokonale tlumit kašel. Pouţití drogy je široké. Vnitřněji aplikujeme při chorobách plic a prŧdušek, močových cest a ledvin a trávicího ústrojí včetně těţkých prŧjmových onemocnění. Zevně se uţívá ke kloktání, při popáleninách a poleptání, na nehojící se rány, ke změkčování zatvrdlin. Droga je mimořádně univerzální. 6) Kvality kořenového slizu nejlépe vyniknou při pouţití přihřívaného macerátu, kdy bereme 2 čajové lţičky drogy na sklenici vody. Pokud aplikujeme drogu ve směsích, mŧţeme pouţít i běţnější formu nálevu. List připravujeme většinou formou nálevu. 7) Droga prodluţuje účinnost směsi, do níţ je přidávána. Musíme mít ale na paměti, ţe současně poněkud zpomaluje vstřebávání jiných účinných látek, například vitamínŧ. Chceme-li opravdu vyuţít její mimořádné pŧsobení, pak ji podáváme samostatně. Ibiškové slizy výborně mechanicky podporují vyměšování stolice, takţe výborně pŧsobí při zácpě. Je dobré ji kombinovat s listem nebo luskem senny, s reveňovým oddenkem, krušinovou kŧrou nebo s plodem řešetláku počistivého. Moţná je i kombinace se lněným semínkem. Při střevních chorobách je zcela na místě aplikace léčivého klyzmatu. Neţádoucí účinky nebo kontraindikace nejsou známy, takţe drogu mŧţeme uţívat i v pediatrii. 8) Ze slizových drog má ibišek nejmohutnější pŧsobení, srovnatelné jedině s kostivalem. Při angíně a bolestech v krku se výborně osvědčil ibiškový macerát, který mŧţeme ještě posílit čajovou lţičkou šalvějové tinktury na sklenici kloktadla. Stejnou kombinaci volíme i pro léčivé klyzma, například při ulcerózní kolitidě. Proskurník je velmi citlivý na úpravu, sušení, skladování a vŧbec na celkové zacházení s ním.
9) Zatímco v alopatii se pouţívá celá rostlina, od květu aţ po kořen, v homeopatii se většinou vyuţívá pouze kořen, a to nejlépe kopaný kolem desáté hodiny dopolední a sušený ve tmě. Usušený a pomletý kořen se upravuje podle §4 lihem 70%. Základní esence D1 se pak ředí dále lihem 40% aţ na potenci D4. Obecně se pouţívá ředění D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Tinktura se mŧţe uţívat i dlouhodobě. Zevně se aplikuje obecně potence D4, která se podle potřeby ředí, přidává do tekutin na obklady, míchá apod. Výhodná je také homeopatická mast. Pouţití ibiškových homeopatik je velmi široké a zhruba podobné jako v alopatii. Specifické je ale pouţití při zánětech nejrŧznější etiologie: záněty střev, nosohltanu, pohrudnice, čelních dutin atd. 10) Jiţ císař Karloman (742 – 814) vysoce hodnotil ibišek a nařídil dokonce jeho pěstování. Od těchto dob se na něj místy zapomnělo, ale nikdy ne docela, a tak se celá staletí větší či menší měrou uţívá stále. Například ve Francii se čerstvé výhonky konzumují jako jarní posilující prostředek. Na Středním východě se kořen proskurníku nejprve vaří a pak smaţí na cibuli a na másle. Dokonce byly zde pokusy vyrábět z proskurníku textilii, ale pro malou ekonomičnost nebyly úspěšné. Zajímavé jsou některé lidové receptury: Při abscesech pŧsobí dobře obklady z hrsti proskurníku (list a kořen nebo jemně pokrájený kořen), kterou dáme do 0,5 litru studené vody, přivedeme k varu a 10 minut přikryté pomalu vaříme. Obklady musí být teplé. Při zánětech střev uţíváme odvar z 20 gramŧ proskurníku v 0,5 litru studené vody, který přivedeme k varu, odstavíme a necháme 10 minut přikrytý vyluhovat. Pijeme přes den po šálcích. Při zánětu pohrudnice vezmeme 1 polévkovou lţíci yzopu a 1 polévkovou lţíci proskurníku a v 0,5 litru studené vody pomalu přivedeme k varu, pak odstavíme a necháme 10 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 3 šálky denně mezi jídly. Při zánětu čelních dutin: Dvě plné polévkové lţíce nakrájeného kořene proskurníku necháme ve 2 šálcích vody 30 minut vyluhovat, pak na malém plameni necháme projít varem a přikryté ještě 5 minut vaříme. Odstavíme a 10 minut necháme vyluhovat. Odvar inhalujeme a několikrát denně nosem také nasáváme. V Americe je oblíben proskurníkový sirup: Oloupaný a pomletý kořen povaříme ve vodě, smícháme s medem a pomerančovou šťávou a řádně promícháme. Dostaneme lahodně chutnající a velice účinný sirup proti kašli a kataru sliznic (angíně).
PROTĚŽ BAHENNÍ PROTĚŢENKA BAHENNÍ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) FILAGINELLA ULIGINOSA Opiz. Bielolístok barinný (s) s Sumpfruhrkraut (n) Marsh Edelweiss (a) Gnaphale des marais, Edelweiss de marécage (f) Edelweiss palúdico (š)
1) Protěţenka bahenní, syn. protěţ bahenní (Gnaphalium uliginosum L.), je vlnatě plstnatá jednoletá bylina s oddenkem bez nekvetoucích výběţkŧ. Lodyha, od báze větvená, dorŧstá výšky kolem 15 centimetrŧ. Listy jsou střídavé, dolní podlouhlé, obvejčité aţ kopisťovité, horní čárkovitě kopinaté. Úbory rostou po třech aţ deseti, jsou přisedlé ve vrcholových klubíčkách, podepřených dlouhými listeny. Květy má pouze trubkovité, jejich lŧţko je bez plevek. Plodem jsou oblé pŧlmilimetrové naţky. 2) Protěţenka bahenní roste na pŧdách vlhkých aţ bahenních, občas přeplavovaných, ţivných, zásaditých, ale i slabě kyselých, nevápenatých, humózních, písčitých i hlinitých. 3) Drogou je nať (Herba gnaphalii uliginosi), sbíraná v červnu a červenci před květem, nejlépe do desáté hodiny dopoledne. 4) Droga obsahuje alkaloid gnaphallin, fytosteroly, karotin, vitamíny C a Bi, třísloviny, tuky, barviva, silice, pryskyřice, některé fytoncidy a další účinné látky. 5) Droga rozšiřuje cévy a sniţuje krevní tlak, dovede sníţit napětí hladkého svalstva, má velkou antibakteriální aktivitu, zlepšuje hojení ran a popálenin, urychluje granulaci a epitalizaci tkání. Tlumí bušení srdce, zvyšuje a zrychluje sráţení krve. Uplatňuje se v léčbě ţaludečních a dvanáctníkových vředŧ a anginy pectoris. Olej, připravovaný macerací natě, má při vnějším pouţití vynikající výsledky při hojení ran, při paradentóze, v podobě klyzmatu při léčení střevních chorob atd. Při léčbě esenciální hypertenze uţíváme zároveň koupele z natě, obvykle obden, v trvání 10 aţ 15 minut. Sedací koupele jsou vhodné při infekčním napadení genitálií a erozích děloţního čípku. Při trichomonádní infekci volíme raději lihovodný roztok, kterým několikrát denně potíráme příslušné orgány. 6) Pouţíváme většinou klasický odvar, v gynekologii ale dáváme přednost pouţití homeopatického čaje dle Kloudy v potenci U3 aţ U5. Pro zevní pouţití uţíváme buď lihovodný roztok nebo olej; nebo dokonce mast, která se s úspěchem pouţívá v Rusku a na Ukrajině. 7) Droga je velmi nedostatečně prozkoumána, takţe přes vynikající výsledky doporučujeme určitou opatrnost, spočívající v omezené době uţívání, nepřekračující 6 týdnŧ, a v zákazu aplikace u těhotných a kojících ţen. 8) Peptický vřed mŧţeme vyléčit čajovinou: Nati protěţe bahenní 100 gramŧ, po 50 gramech stélky lišejníku islandského a květu měsíčku a po 25 gramech nati dobromysli a lnice obecné. Připravujeme jako klasický bylinářský čaj v mnoţství asi 0,75 litru denně. 9) V homeopatii se jako výchozí surovina pouţívá čerstvá kvetoucí rostlina bez kořene, která se zpracovává podle §3 lihem 80%. Potencuje se aţ do ředění D5 lihem 40%. Obecně uţíváme potenci D4 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Tinkturu uţíváme hlavně při chorobách nervŧ, jako například ischias, lumbago, rŧzné neuritidy, lumbosakrální syndrom a pak v gynekologii a při potíţích orgánŧ v pánvi.
10) Velmi podobnou rostlinou stejné čeledi je protěţ lesní, zvaná někdy protěţec lesní (Omalotheca sylvatica Schultz et Schultz), synonymum protěţ lesní (Gnaphalium sylvaticum L.). Je to trvalka, s oddenkem bez nekvetoucích výběţkŧ, s přímou lodyhou vysokou aţ 50 centimetrŧ, hustě listnatou, někdy hroznovitě větvenou. Listy má velmi úzké, zpravidla kopinaté. Květenství zabírá jednu aţ dvě třetiny délky byliny, je řídké, ale mnohoúborné, často mající aţ 100 květŧ. Plodem je 1,5 mm dlouhá naţka s červenavým chmýrem. Kvete od července do září. Na rozdíl od baţinné protěţe má ráda suché světlé lesy, křoviny, paseky, louky s pŧdou vlhčí, nevápenitou, humózní, písčitohlinitou. Sbírá se kvetoucí nať (Herba gnaphalii sylvatici) v červenci aţ srpnu. Nať obsahuje flavonoidy, fytoncidy, minerální látky a stopy silice. Drogu uţíváme především při všeobecné slabosti, při tzv. postvirové únavě nebo při neurasténii. Zvyšuje počet červených krvinek, uklidňuje a příznivě ovlivňuje jaterní funkce, sniţuje hladinu cholesterolu a zlepšuje tím metabolismus tukŧ. Pro zevní uţití se pouţívá prášek z pomleté drogy. Tím se zasypávají především mokvající ekzémy a také nehojící se zahnisané rány. Je to prakticky univerzální bylina, bohuţel ještě málo prozkoumaná, která se dá uţívat samostatně i ve směsích v nejrŧznějších formách. Především se uţívá odvar, lihovodný roztok, uţ zmíněný prášek, balzám i homeopatické přípravky. Nemá neţádoucí účinky ani kontraindikace, ale doporučujeme i zde zachovávat určitou opatrnost. U této drogy se nabízí výhodné míchání s adaptogenními prostředky. Například směs prášku z drogy se včelí mateří kašičkou, nebo směs čaje i tinktury s eleuterokokem apod.
PROTĚŽ PÍSEČNÁ SMIL PÍSEČNÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) HELICHRYSUM ARENARIUM Moench. Slamiha piesočná (s) e Sand-Strohblume (n) Strawflower, Everlasting (a) Stoechas citrin, Immortelle des Sables (f) Manzanilla bastarda (š)
1) Protěţ písečná je trvalka s dřevnatým, vícehlavým oddenkem, dorŧstající asi 30 centimetrŧ. Lodyhy má vystoupavé nebo přímé, nevětvené, přitiskle vlnaté. Listy jsou střídavé, nedělené, celokrajné, běloplstnaté, podlouhle eliptické, směrem nahoru se zuţující aţ na typ čárkovitý. Pětimilimetrové drobné úbory rostou v hustých chocholících, květy jsou jasně ţluté, trubičkovité. Naţky jsou hnědé, s drsným chmýrem. Kvete od června do září. 2) Rostlina má v oblibě sušší písčité pŧdy a je poměrně vzácná. Najdeme ji například na Moravě kolem Stráţnice, v písčitém, polopouštním terénu, nebo na západním Slovensku v písčinách. V České republice je chráněna a její potřeba se kryje dovozem. 3) Drogou je květ (Flos helichrysi arenarii syn. Flos stoechados), sbíraný v začátku kvetení, případně celá nať (Herba stoechados). 4) Flavonoidní a fytoncidní droga obsahuje glykosidy, silice, karotin, kumarin, fytosteroly, pryskyřice, hořčiny, třísloviny a organické kyseliny. 5) Protěţ písečná je jaterní a ţlučníková „superbylina“. Má také protizánětlivý a protialergický účinek i antibiotické pŧsobení, zlepšuje trávení, celkově urychluje látkovou výměnu, tlumí nadýmání i nadměrný odchod střevních plynŧ. Je vhodná i při dyspepsii. 6) Drogu podáváme formou nálevu nebo odvaru v obvyklých dávkách. Protizánětlivé a protialergické poslání drogy lépe splňuje tinktura nebo lihovodný roztok. Postup při ţlučníkových kamenech ovšem vyţaduje odvar. 7) Je to vynikající droga pro samostatné podávání, ale je vhodná i pro míchání do rŧzných směsí. Jsou to většinou směsi s pŧsobením na játra nebo na ţlučník. Droga se mŧţe podávat bez časového omezení, i těhotným a kojícím ţenám. Mateřské mléko je sice nahořklé, ale kojencŧm to většinou nevadí, pokud mají zdravý hlad. Jedinou kontraindikací je ucpání ţlučových cest. 8) Naše specialita při ţaludečních a ţlučníkových potíţích: nati smilu písečného 50 g nati dobromysli 30 g nati oţanky kalamandry 20 g Podává se nálev z 1 polévkové lţíce na šálek vody 2 aţ 4krát denně, před jídlem. 9) V homeopatii se uţívá jako základ čerstvá kvetoucí nať, trhaná mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou, anebo čerstvý květ, sbíraný kolem desáté hodiny dopoledne. Nať i květ upravujeme podle §3, a to nať lihem 85% a květ lihem 70%. Dále se oboje ředí lihem 30% aţ na potenci D3. Obecně uţíváme tinkturu z natě i z květŧ v potenci D3 s dávkováním u naťové tinktury 3krát denně 9 kapek, před jídlem, u květové tinktury 3krát denně 12 kapek, po jídle. Uţívá se v podstatě stejně jako v alopatii, zejména při všech ţlučových a jaterních potíţích, při dysfunkci slinivky a zaţívání vŧbec, ale hlavní specialita tohoto homeopatika je léčení ischiatiku. Tinktura z květŧ se uţívá speciálně při ţlučníkových kamenech, ale musí se doplňovat. Buď přímo ve směsi s jinými ţlučopudnými bylinami či tinkturami, nebo spolu se ţlučopudnými čaji. 10) Pro posílení ţlučového a zaţívacího systému uţíváme odvar z květŧ: Dvě aţ
tři čajové lţičky přelijeme 2 sklenicemi studené vody, přivedeme k varu, 5 minut vaříme a pak odstavíme a necháme 10 minut vyluhovat. Přecedíme a naplníme do termosky. Pijeme 2 aţ 3krát denně pŧl sklenice odvaru, po jídle. Pro vypuzení ţlučníkových kamenŧ doporučujeme následující postup: Dvě čajové lţičky květu smilu přelijeme pŧllitrem studené vody, přivedeme k varu, povaříme 5 minut a pak odvarem přelijeme dvě polévkové lţíce směsi ze stejného dílu nati pelyňku pravého a nati řebříčku obecného. Necháme 10 minut vyluhovat a pijeme 3krát denně 1 šálek, před jídlem. Odvar musíme pít nepřetrţitě nejméně 30 dní. Mŧţeme ovšem udělat aţ 3 dávky najednou a skladovat je v termosce.
PRŮTRŽNÍK PRŦTRŢNÍK LYSÝ Čeleď nehtovcovitých (Illecebraceae) HERNIARIA GLABRA L. Prietrţník holý
1) Prŧtrţník lysý, zvaný také husí mýdlo, vyhání z jednoletého kořene nebo z vytrvalého oddenku poloţené, bohatě rozvětvené, 5 aţ 15 cm dlouhé, ţlutavě zelené lodyhy se vstřícnými, nahoře téţ střídavými listy, eliptickými, krátce řapíkatými nebo přisedlými. Bylina je zcela lysá – odtud pochází její název. Drobounké kvítky se objevují od června do října a jsou nahloučeny v úţlabní klubíčka. Mají pětilistý, lysý, ţlutavý kalich a 5 nepatrných, nitkovitých plátkŧ korunních. Tyčinek je pět a pestík jeden se dvěma bliznami. Plodem je jednosemenná nepukavá naţka. 2) Prŧtrţník je běţnou evropskou bylinou, milující suchá, písčitá a kamenitá místa polí, mezí, rumišť a rozvalin. 3) Drogou je nať (Herba herniariae), sbíraná v době květu od května do srpna, nejlépe v pozdním odpoledni. Přípustná je i nať z prŧtrţníku chlupatého (Herniaria hirsuta L.). 4) V droze lze nalézt kyselinu herniarovou, která má povahu saponinu, neutrální herniarin, coţ je derivát oxykumarinu. Dále flavonoidní glykosidy, třísloviny, silici, alkaloid paronichin, kyseliny glykolovou a glycerolovou, neutrální saponin, metyléter umbelliferonu a další látky. 5) Droga je výrazně močopudná. Podporuje vylučování chloridŧ, močoviny a kyseliny močové. Současně pŧsobí spasmolyticky – tlumí tedy křečové bolesti rŧzného pŧvodu. Výrazné je fytoncidní pŧsobení drogy – s poměrně širokým bakteriálním spektrem, které se uplatňuje především v močovém systému. Droga má schopnost narušovat soudrţnost močových konkrementŧ a současně tlumí záněty, které je doprovází. Celkově mírně tlumí. 6) Nejúčinnější lékovou formou je lihovodný roztok. V urologických indikacích podáváme obvykle 4krát denně 0,2 litru. Připravujeme nálev nebo jen krátce, 2 minuty vařený odvar a na kaţdou dávku přidáváme 1 kávovou lţičku tinktury. V jiných indikacích doporučujeme podat 2 aţ 3krát denně 0,2 litru. 7) Diuretický účinek drogy vhodně zvyšují kombinace s kořenem jehlice trnité, s kořenem celeru nebo petrţele, s březovým listem, s drcenými jalovčinkami. Pro zesílení protizánětlivého účinku kombinujeme drogu se zlatobýlem, listem medvědice, semenem lichořeřišnice či s květem vřesu. Pŧsobení na rozpad močových kaménkŧ zvyšuje kombinace se rdesnem ptačím, rdesnem blešníkem, s přesličkou, květem petrklíče, s natí máčky, s natí lomikámene, s kořenem libečku. Doporučujeme bylinu přednostně uţívat ve směsích, zvláště v urologických indikacích, abychom podávané mnoţství čaje mohli zvýšit z 4krát denně 0,2 litru na 4krát denně 0,3 litru. Podávat v těchto vyšších dávkách samotný čaj z prŧtrţníku nepokládáme za vhodné, protoţe obsahové látky nejsou zcela nevinné. Droga je kontraindikována při zánětlivých stavech ledvin, zejména při zánětu klubíček ledvinných – glomerulonefritidě. Nedoporučujeme ji podávat malým dětem, těhotným a kojícím ţenám. Droga není ani určena pro dlouhodobou léčbu. 8) Čaj na „rozpouštění“ močových kaménkŧ, který ve skutečnosti kaménky nerozpouští, ale narušuje jejich soudrţnost, takţe se rozpadají na písek, který je pak moţno vymočit:
nať prŧtrţníku 40 g nať rdesna blešníku 20 g nať máčky polní 20 g kořen libečku 10 g květ petrklíče 10 g Podáváme 4krát denně 0,25 litru nálevu po dobu 3 aţ 6 týdnŧ, nikoli déle. Obvykle se kaménky rozpadají po 4 týdnech léčby, na kterou navazuje dvoutýdenní doléčování s močením značného mnoţství písku a malinkých kaménkŧ. 9) V homeopatii se pouţívá prŧtrţník zcela běţně, i kdyţ oficinálně se o něm téměř neví, byť v lékopisu CsL 3 uveden je. Zpracovává se čerstvá kvetoucí nať, trhaná nejlépe v srpnu mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou, a upravuje se podle §2 lihem 90% (lépe 96%). Dále se pak ředí do potence D3 lihem 40%. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 4krát denně 8 kapek, před jídlem. Uţíváme stejně jako v alopatii. Velmi zajímavé je pŧsobení na oční potíţe i na šedý zákal, dále na vodnatelnost a na veškerá onemocnění ledvin.
PRYŠEC PRYŠEC MANDLOŇOVITÝ Čeleď pryšcovitých (Euphorbiaceae) TITHYMALUS AMYGDALOIDES (L) Hill. Mliečnik mandlolistý (s) e Scharfe Wolfsmilch (n) Almond Spurge (a) Euphorbe érule (f) Euforbia (š)
1) Tento druh pryšce rozeznáme od jiných pryšcŧ podle toho, ţe má listeny zákrovkŧ na spodu srostlé a jeho „mléko“ je na rozdíl od jiných druhŧ namodralé. Z vytrvalého, vřetenovitého a vícehlavého oddenku vyhání lodyhy jednak loňské, které jsou květonosné, dole bezlisté, uprostřed s listy rŧţovitě nahloučenými, často nachově aţ do fialova zbarvenými a nahoře s listy menšími a oddálenými, a jednak lodyhy letošní, menší, neplodné, hustě listnaté, které spodní částí přezimují, aby příštího jara vytvořily lodyhy kvetoucí. Dolejší listy jsou opakvejčité, řapíkaté, hořejší vejčité aţ podlouhlé, celokrajné. Vrcholík podepřený přeslenem opakvejčitých listŧ se skládá z většího počtu vidličnatě se rozvětvujících paprskŧ. Medové ţlázky jsou pŧlměsíčkového tvaru, zpočátku ţluté, později do nachova. Plodem jsou tečkované, lysé tobolky s hladkými, tmavohnědými semínky. 2) Pryšec mandloňovitý roste ve stinných listnatých hájích, spíše roztroušeně. Kvete v dubnu a květnu. Je to teplomilný druh a nacházíme jej i v lesích jehličnatých a smíšených. 3) Předmětem sběru je nať (Herba tithymali amygdaloidi), sbíraná v prŧběhu celého roku, ale nejlépe v červenci a srpnu, kolem deváté hodiny dopoledne. 4) Jako všechny pryšce, obsahuje i pryšec mandloňovitý pryskyřičnaté kaučukové „mléko“. Dále zde nacházíme řadu alkaloidŧ, saponiny, organické kyseliny, fytoncidní komplex a blíţe neprozkoumané látky, které pŧsobí jako imunostimulans neboli látky zvyšující imunitu. 5) Droga má především účinek cytostatický, a v lidovém léčitelství bývala proto odjakţiva pouţívána jako „protirakovinná“ bylina. Vnitřně bývala vyuţívána v léčbě nádorového onemocnění trávicího ústrojí a při léčbě těţších nemocí trávicího ústrojí jako léčivo volby, tzn. kdyţ vše ostatní selhalo. Zevně bývala bylina pouţívána při pokusech o léčbu rakoviny pokoţky, ale téţ u bércových vředŧ, špatně se hojících ran a některých ekzémŧ. 6) Dávkování zde sice uvádíme podle bylináře Rudolfa Franěce z Holešova a bývalého vedoucího experimentální zahrady na Kraví hoře Stanislava Dvořáka, ale upozorňujeme na to, ţe léčba má být stanovena individuálně a s pomocí odborníka. Dva větší nebo tři menší lístky pryšce přelijeme sklenicí studené vody, necháme projít asi minutovým varem, potom necháme 10 minut ustát a přecedíme. Nemocný má odvar vypít pomalu, asi během čtvrt hodiny, nejlépe ráno a večer. Při těţším prŧběhu nemoci a dobré snášenlivosti je moţné jej pít i 3krát denně. Při nádorovém onemocnění je vhodné třítýdenní podávání a jednotýdenní pauza. Kúru je moţné vícekrát zopakovat. Při léčbě jiných druhŧ onemocnění se doporučují kratší cykly o deseti dnech a čtyřdenní přestávce. Zde mŧţeme také cyklus vícekrát opakovat. Při zevním pouţití připravujeme 1 litr odvaru z celé natě. Do vlaţného odvaru je vhodné namočit dětskou plenu, přiloţit na choré místo asi na 5 minut a pak obklad obnovit. To děláme po dobu jedné pŧlhodiny a léčbu ukončíme závěrečným obkladem, přikládaným na 15 aţ 20 minut. Obklady vysušují pokoţku, kterou musíme následně ošetřit vhodným kosmetickým krémem. Zevní aplikce bývala prováděna obyčejně jednou nebo dvakrát denně, ale oba bylináři léčbu stanovovali
individuálně. Například do otevřených bércových vředŧ byl obklad přikládán na kratší dobu neţ třeba na loţisko ekzému. 7) K tomu jen tolik, ţe je nutné postupovat opatrně podle známé zásady primum non nocere, tj. především neškodit! Ze zkušenosti ovšem víme, ţe drogu lze míchat do směsí, ale pouze při pečlivém promíchání. Přitom obsah drogy by neměl přesáhnout 5 aţ 10%, výjimečně aţ 15% hmotnostních. Ostatní byliny volíme směrovaně, takţe mŧţeme připravit „ţaludeční čaj s pryšcem“, „ţlučníkový čaj s pryšcem“ apod. Prvním příznakem předávkování bývá prŧjem, při větším předávkování i s krvácením – tehdy léčbu ihned zastavíme a poradíme se s odborníkem, zda pokračovat s menšími dávkami nebo léčbu změnit. 8) Pro zevní pouţití mŧţeme drogu speciálně upravit. Třeba ji pomeleme na prášek a pouţíváme jako zásyp anebo ji vmícháváme do masťového základu. 9) Základní surovinou pro výrobu homeopatických prostředkŧ je sušená, ale i čerstvá mléčná šťáva, která se upravuje podle §4 lihem 85%. Dále se pak potencuje lihem 40% aţ na potenci D6. Obecně se uţívají potence D2, D3, D4 a nejvíce D6. V potenci D6 je dávkování 3krát denně 6 kapek, po jídle, do vody nebo neslazeného čaje. Čerstvá šťáva se upravuje podle §1, ale jinak se potencuje stejně jako esence ze sušené šťávy. Tinktury účinkují téměř u všech střevních potíţí, při nádorových onemocněních, při katarech horních cest dýchacích, zevně při rŧzných dermatitidách, především bulózních (tvoření podkoţních puchýřkŧ), při erysipelu (rŧţi) i při některých očních onemocněních. 10) Pryšec není rostlina jen tak ledajaká. Bylinářka Pestrová pouhými obklady vyléčila koţní rakovinu, manifestovanou otevřeným vředem na prsu. Její manţel ţil několik let bez potíţí při probíhající střevní rakovině. Jeho lékař ho léčil injekcemi z pryšce. Pryšec je vynikajícím lékem na nehojící se rány. Doporučujeme následující postup: Nejprve omyjeme okraje rány kvalitním bílým vínem tak, ţe okraje rány vytlačujeme směrem do rány. Pak obkládáme nebo koupeme v odvaru z pryšce. Odvar zhotovujeme tak, ţe sušený pryšec vaříme asi 3 minuty, aţ odvar zčervená, a pak odstavíme. Ránu nezavazujeme ani nepřikrýváme, pokud ovšem nejdeme ven. Je to recept bylinářky paní Františky Pijáčkové, podle které se mŧţe pouţít se stejným efektem i pryšec chvojka. Recept je mnohokrát ověřen.
PŘESLIČKA PŘESLIČKA ROLNÍ Čeleď přesličkovitých (Equisetaceae) EQUISETUM ARVENSE L. Praslička rolná
1) Všechny přesličky se vyznačují článkovitými podzemními oddenky, článkovitými dutými lodyhami a blanovitými listy, které vyrŧstají v tzv. přeslínkách a svými okraji spolu víceméně srŧstají v zubaté pochvy, objímající lodyhu. Přeslička rolní je trvalka s černým, článkovaným, hluboko v zemi uloţeným oddenkem, ze kterého kaţdoročně vyhání dvě rŧzné lodyhy. Časně na jaře to jsou lodyhy plodné, duţnaté, nerýhované, asi 20 cm vysoké, ţlutavé nebo pleťové barvy. Na vrcholku lodyhy sedí válcovitý, tupý klas – šištice. Po dozrání klasu a vyprášení výtrusnic plodná lodyha uschne a na jejím místě vyráţí letní jalová lodyha typického stromečkového vzrŧstu, přeslenovitě rozvětvená. 2) Přeslička rolní je velmi rozšířenou plevelní rostlinou polí, pastvin a lesŧ. Má ráda spíše vlhčí prostředí. 3) Uţitou částí je nať (Herba equiseti), sbíraná od června do října, tedy letní jalové lodyhy. K sušení doporučujeme umělé teplo do 42 °C. Přirozeným sušením obyčejně přeslička dobře nevyschne a později často plesniví. Při sběru je třeba dávat pozor na moţnost záměny. Většina přesliček, jako například přeslička lesní (Equisetum sylvaticum L.), přeslička mokřadní (Equisetum fluviatile L.) apod., jsou natolik odlišné, ţe záměna prakticky nehrozí. Největší nebezpečí záměny skýtá přeslička bahenní (Equisetum palustre L.). Ani přeslička rolní není zcela neškodná a přeslička bahenní mŧţe být za jistých okolností dokonce i dosti nebezpečná, neboť obsahuje řadu značně toxických alkaloidŧ piperidinové řady, byť v malém mnoţství. Proto je třeba pečlivě rozlišovat poznávací a hlavně rozlišovací znaky. Přeslička bahenní vyhání plodné i jalové lodyhy současně. Nejspolehlivějším rozlišovacím znakem – jinak jsou si obě rostliny velmi podobné – je nejspodnější větvení. Zatímco přeslička rolní má u nejspodnějšího větvení nízkou zubatou pochvu a první přisedlý článek větvičky je delší neţ pochva, u přesličky bahenní pozorujeme vysokou zubatou pochvu a první přisedlý článek je poněkud kratší. Pro vnější pouţití, jako jsou koupele nebo omývání, mŧţeme přesličku rolní nahradit kteroukoli z našich přesliček. Pro uţití vnitřní pouţíváme výhradně přesličku rolní a ještě s ní zacházíme obezřetně. 4) Nejdŧleţitější obsahovou látkou přesličky rolní je kyselina křemičitá, rostlina jí obsahuje asi 7 %. Zhruba 12 % tohoto mnoţství je rozpustných ve vodě, a proto přechází do odvarŧ. Dále obsahuje flavonoidní glykosidy – quercetin, luteolin, campherol a další, asi 4 % saponinŧ, hořčiny, organické kyseliny, například jablečnou a další, hliník, draslík, silice, třísloviny a malé mnoţství alkaloidŧ. 5) Vyuţití přesličky je mimořádně rozsáhlé. Rozpustná kyselina křemičitá lehce proniká nejen do moči, ale také do pokoţky a do sliznic. Má výborné hojivé účinky a příznivě ovlivňuje pruţnost a pevnost cévních stěn, takţe ji lze vyuţít jako kvalitní antisklerotikum, především v počátečních stadiích nemoci. Přesličku lze doporučit při léčbě plicních chorob včetně TBC, neboť umí výrazně regenerovat postiţené tkáně. Patří mezi nejúčinnější urologická léčiva, protoţe tlumí záněty a udrţuje rovnováhu mezi krystaloidy a koloidy, takţe je vhodná k léčbě a prevenci
močových kaménkŧ a zánětŧ. Ve stáří klesá u lidí mnoţství potřebného křemíku v organismu a právě přeslička mŧţe zajistit jeho vhodný přísun.K léčení ţaludečních obtíţí rŧzného pŧvodu lze účinně pouţívat mléčný odvar z malého mnoţství přesličky. Velmi pŧsobivá je přeslička i při zevním podání. Podporuje hojení ran, mŧţeme ji aplikovat formou koupelí na bolesti zad a bolesti nohou. Pouţívá se jako kloktadlo při angíně a jiných zánětech v dutině ústní. Při proplachu nosu podáváme lehce osolený přes-ličkový odvar, který umí tlumit překrvenou a hypertrofickou sliznici, ale zároveň i povzbudit sliznici atrofující. Při vnitřním a zevním podání přeslička účinně zastavuje krvácení. Má téţ účinky protirevmatické – zvláště při kombinovaném vnitřním i zevním pouţití. Přeslička podporuje tvorbu bílých krvinek při jejich nedostatku (leukopenie) a také krvinek červených při anémii. Neznámým mechanismem zvyšuje přeslička plodnost, a proto je vhodnou součástí směsí, podávaných na podporu otěhotnění. 6) Účinnou lékovou formou je odvar. Nálev je méně vhodný – podáváme jej tehdy, jestliţe přesličku mícháme do směsí. Dávkování je obvyklé. V urologických a revmatologických indikacích doporučujeme obyčejně 0,75 aţ 1 litr čaje denně, v ostatních případech zpravidla postačí 0,5 aţ 0,75 litru za den, přirozeně v několika dílčích dávkách. Mléčný odvar při bolestech ţaludku se nám osvědčil v dávce 0,15 litru 3 aţ 4krát denně. 7) Ačkoliv lze přesličku podávat i samostatně, zdá se, ţe je doslova předurčena do směsí. Velmi dobré výsledky poskytuje vzájemná kombinace několika křemičitých drog dohromady, například přesličky, rdesna ptačího, kopřivy a konopičky. Diskutabilní je pouţívání přesličky u těhotných ţen. Jinak dbáme, abychom dodrţovali předepsané dávkování, které je voleno tak, aby se jistá toxicita drogy nemohla projevit. 8) Při bolestech bederní páteře, které jsou v populaci stále častější, doporučujeme přesličkové sedací koupele, aplikované tak, aby bederní páteř byla pod vodou. Délka koupele je 15 minut a po koupeli je třeba si alespoň pŧl hodiny odpočinout na lŧţku. Koupele doporučujeme ve dvou sériích. Nejprve obden 12 koupelí, potom týden přestávka a pak následuje doléčení dalšími 4 koupelemi, aplikovanými jednou za tři dny. Vnitřně k tomu podáváme tento čaj: nať přesličky 50 g nať vřesu 30 g nať bazalky 20 g Podáváme 3krát denně sklenici čtvrt hodiny vyluhovaného nálevu, v den koupele přidáme ještě jednu sklenici během koupele. Koupelovou aplikaci zásadně neprovádíme v době akutních bolestí, ale vyčkáme zklidnění. Po koupeli se neutíráme, necháme vlhkost uschnout. 9) Homeopaticky vyuţíváme přesličku ve směsích i samotnou. Pro široké spektrum moţného pouţití je přeslička vhodným předmětem homeopatické úpravy. Základem je čerstvá letní lodyha (zvaná také nať), sbíraná v květnu aţ říjnu, nejlépe vţdy kolem poledne. Upravujeme ji lihem 90%, ale mŧţeme pouţít i líh
80%; niţší koncentraci však uţ nikoli. Dále ředíme aţ na potenci D3 resp. D7 lihem 30%. Obecně se podává v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Do směsí se však přidává aţ do potence D7. Pouţívá se prakticky stejně jako v alopatii, přes značnou šíři pŧsobení není však pro samostatné podávání vhodná. Na druhé straně však mŧţe být podle našeho názoru pouţita do kaţdé směsi, v níţ pak bude potřebná sloţka prakticky na kaţdou potíţ. 10) Přeslička téţ pomáhá ve formě obkladŧ. Vlhké nebo kašovité obklady přikládáme na nehojící se místa, na strupovitost, na ichtiotická loţiska, kdy se kŧţe odlupuje ve formě rybích šupin, na zhnisané záněty nehtových lŧţek, bércové vředy, píštěle apod. Suché obklady přikládáme na cystózní vaječníky. Připravíme váček konstrukcí podobný malé matraci a vycpeme jej suchou přes-ličkou. Na plotně rozehřejeme do vyšší teploty kuchyňskou sŧl a vsypeme ji do pevného plátěného pytlíčku. Ţena si lehne na záda a na oblast postiţeného vaječníku poloţíme váček s přesličkou, překryjeme ručníkem, aby nedošlo k popálení okolní pokoţky, a navrch přiloţíme sáček s rozţhavenou kuchyňskou solí. Prohříváme 20 aţ 25 minut, první týden denně, později obden. S léčbou začneme bezprostředně po menstruaci a končíme s nástupem další menstruace. Přesličku vyměňujeme po třech, sŧl po šesti aplikacích. Velkým propagátorem přesličky byl farář Künzle. Doporučoval, aby všichni lidé od 35 let věku vypili denně šálek přesličkového čaje. Trojkombinace 50 g přesličky, 30 g rozrazilu a 20 g rozmarýny podávaná formou nálevu zlepšuje paměť, pŧsobí antiskleroticky a sniţuje mnoţství krevního cholesterolu. V prŧběhu let odborníci nemohli přehlédnout skutečnost, ţe nádorové bujení prakticky nevzniká v oblastech těla, bohatých na kysličník hořečnatý a zvláště na kysličník křemičitý, a ţe naopak často vzniká v oblastech bohatých na vápník. U nádorových chorob bývá mnoţství křemíku v moči nemocných aţ 15krát niţší neţ u lidí zdravých. Lze mít víceméně za prokázané, ţe pravidelné a dlouhodobé podávání přesličkového čaje v dávce 0,15 litru denně poměrně výrazně sniţuje nebezpečí vzniku nádorového onemocnění a má také tlumivý vliv na rozvoj choroby jiţ probíhající. Rovněţ ve stáří výrazně klesá hladina křemíku v organismu, a proto jeho pravidelný přísun formou přesličkového čaje v uvedeném mnoţství pŧsobí v geriatrii jako pomocný „omlazovací“ prostředek. Farář Kneipp byl prvním, kdo léčil dlouhodobě aplikovanými přesličkovými koupelemi koţní tuberkulózu. České a chorvatské názvosloví (přeslička, preslica) má v názvu byliny zakotven přeslenitý zpŧsob rozvětvení, polský název (skrzyp) ukazuje spíše na skřípavou drsnost lodyh. Ruský název (chvošč polevoj) je odvozen z názvu latinského, který je sloţen ze dvou slov – equs čili kŧň a seta čili ţíně. A na závěr jedna zajímavost: pískání na píšťalku, vyrobenou z přesličky, údajně přiláká mnoho hadŧ z okolí.
PŠENICE PŠENICE SETÁ Čeleď lipnicovitých (Poaceae) TRITICUM SATIVUM L. Pšenica letna (s) r Gemeiner Weizen (n) Wheat (a) Blé d’été (f) Trigo (š)
1) Pšenice setá je jednoletá, jarní nebo ozimá, odnoţující, mělce kořenící travina s čárkovitými listy a sloţeným klasem. Plodem je pšeničné zrno. Stébla dorŧstají asi metrové výšky a jsou dutá, tenkostěnná, i na kolénkách lysá. Obilky jsou nahé. 2) Pšenice je běţný obilný druh, pěstovaný v mnoha odrŧdách. Za nejkvalitnější je z hlediska nutričního i zdravotního povaţována pšenice špalda (Triticum spelta L.), především proto, ţe úspěšně odolala pokusŧm o šlechtění, a tak představuje nenahraditelnou zásobárnu výţivných látek, zvláště pokud je pěstována ekologicky. 3) Předmětem léčebného pouţití je jednak vlastní obilné zrno (Semen tritici satini), nejčastěji naklíčené, ale také otruby, které jsou označovány za nejhodnotnější, a sláma, zejména zelená (viz 3. díl – oves). 4) Pšenice obsahuje vedle převaţujícího škrobu řadu cenných minerálních látek, vitamíny skupiny B, vitamíny A a E atd. Je dobré vědět, ţe bílá mouka je oproti celému zrnu ochuzena o 75 aţ 100% minerálních látek a vitamínŧ. Zvláště hospodyňkami oblíbená „hladká mouka speciál 00“, zvaná také „dvounulka“, obsahuje prakticky čistý škrob, bez minerálií a vitamínŧ, tedy látku z nutričního hlediska symbolicky vhodnou právě tak na 00. Nesporný je ovšem obsah energetický. 5) Otruby podáváme především jako součást léčebné výţivy, hlavně při tzv. divertikulóze, coţ je velmi nepříjemné onemocnění tlustého, výjimečně i tenkého střeva. Nemoc je charakterizovaná tvorbou výchlipek, které brzdí funkci střeva a jsou příčinou neprŧchodnosti a jakéhosi zahnívání obsahu střeva. To především vyvolává bolestivé nadýmání, křeče a mŧţe být posléze příčinou nádorového onemocnění. Pšeničná vláknina je perfektní ochranou před zácpou. Pšeničné otruby mají kromě toho také regenerační vliv na psychiku. Vitamín E z pšeničných klíčkŧ, obsaţený zejména v oleji z těchto klíčkŧ, má výtečné účinky hojivé a dokonce zlepšuje hormonální stránku, především plodnost. Naklíčená pšenice, případně i otruby, mají značný vliv na sniţování a hlavně udrţování hmotnosti těla. Zvláštní kapitolou je zelená pšeničná sláma, popsaná dále. 6) Otruby podáváme přednostně syrové, samostatně při dávkování 4krát denně po 2 čajových lţičkách. Nejmenší dávkou terapeuticky ještě prokazatelně účinnou je 5 čajových lţiček denně. Otruby zásadně podáváme nalačno. Mŧţeme je samozřejmě rozmíchat v jogurtu či tvarohu, ale jednoznačně dáváme přednost přímému uţívání. Většina lidí syrové otruby běţně snáší. Pokud ovšem chceme regulovat řídkou stolici a případně další střevní potíţe, musíme otruby tepelně upravovat. Například tak, ţe je dáme na pánev, a tu drţíme asi 7 aţ 8 centimetrŧ nad plynovým plamenem nebo na elektrickém sporáku nastavíme stupeň 1 aţ 2 u třístupňového a 2 aţ 3 u šestistupňového přepínače. Bez oleje a na sucho mícháme na pánvi asi 10 aţ 15 minut, čímţ otruby dokonale sterilizujeme, aniţ bychom je praţili. Otruby pak uchováváme v hermeticky uzavřeném obalu. Naklíčenou pšenici připravujeme následovně: Pšenici dokonale propereme pod tekoucí vodou a odstraníme případné příměsi (kamínky, traviny). Pak uloţíme na
misku a přelijeme vodou, kterou jednou nebo dvakrát během dne vyměníme. Voda by měla být odstátá. Večer pšenici propláchneme a necháme bez vody na misce. Mŧţeme ji však překrýt vlhkou textilií. Ráno opět propláchneme a dáme do vody. Celý postup opakujeme tak dlouho, aţ vzniklé klíčky mají délku 2 aţ 3 mm, pak pšenici propláchneme a sníme. Potřebná denní dávka je asi 4 polévkové lţíce pšenice v suchém stavu. Doba přípravy je obyčejně 3 dny, výjimečně 4 dny. Existují ovšem i jiné, prakticky stejně účinné návody na výrobu klíčkŧ. 7) Je to potravinový produkt bez neţádoucích účinkŧ. Jedinou kontraindikací léčby pšenicí je alergie na bílkovinu obilného zrna (přecitlivělost na lepek), která se projevuje obyčejně brzy v raném věku. Onemocnění je pojmenováno coeliakie. 8) V knize Léčba výţivou Karla Červeného se píše o vlivu pšenice na psychiku. Doslova: „Znám z praxe mnoho případŧ lidí nervově vyčerpaných, kteří jedli 2 polévkové lţíce otrub denně, obden leţeli 20 minut v teplé kvasnicové koupeli (50 gramŧ kvasnic na koupel) a denně snědli 10 vlašských ořechŧ. Za 3 týdny se dostali ze všech depresí a stali se z nich veselí a optimističtí lidé.“ 9) Homeopatické zpracování jakékoli části pšenice není známo a vzhledem k dostupnosti a účinnosti není ani potřebné. 10) Z německé literatury je známá tzv. pšenicová tráva. Je to prostředek, který obsahuje celou řadu vitamínŧ a minerálních látek. Je to především vitamín C, vitamín A, vitamíny skupiny B, vitamín F, mnoţství vápníku atd. Prostředek léčí anemii, čistí krev, neutralizuje jedy v buňkách, brání bujení buněk, stimuluje činnost jater a zvyšuje počet červených krvinek. Postačí čtrnáctidenní kúra. Příprava je velmi jednoduchá: Dvě hrsti pšenice dáme do zavařovací láhve, láhev naplníme do 2/3 a přikryjeme gázou. Necháme přes noc stát, příští den zrna propláchneme čistou vodou a necháme dalších 12 hodin stát. Pak plochý tác nebo mísu s bočnicemi alespoň 2,5 centimetru vysokými naplníme volnou zeminou, zrní na ní rozprostřeme tak, aby se navzájem dotýkalo, a přikryjeme druhým tácem, kdyţ předtím zeminu navlhčíme. Po 3 dnech odkryjeme, v zemině dále udrţujeme vlhkost a po 6 aţ 12 dnech podle teploty, kdyţ tráva doroste do výšky 10 aţ 15 centimetrŧ, „sklízíme“. Trávu pak normálním postupem odšťavíme a šťávu pijeme čerstvou. Mŧţeme míchat i s jinými šťávami. Trávu mŧţeme pouţívat i zevně, například potírat pokoţku hlavy při řídkých vlasech, několik kapek do nosu při nachlazení velmi uleví, polovina skleničky šťávy v koupeli upraví krevní oběh nebo několika ranními dávkami šťávy upravíme nespavost.
PTAČINEC ŢABINEC OBECNÝ Čeleď ptačincovitých (Stellariaceae) ALSINULA MEDIA (L.) Dostál Hviezdica prostredná (s) e Vogelmiere (n) Greater Chickweed (a) Stella intermédiare (f) Asklavia, Boccado de gallina (š)
1] Ţabinec obecný je jedno aţ dvouletá drobnější rostlina s větvenými, poléhavými nebo vystoupavými, křehkými, jednořadě chlupatými a na dolních uzlinách někdy kořenujícími lodyhami. Listy jsou sytě zelené, vejčité, ale zašpičatělé, dolní dlouze řapíkaté, horní přisedlé. Květy jsou jednotlivé, úţlabní nebo v chudém vrcholovém vidlanu, bílé s dvoudílnými plátky. Plodem je vejčitá tobolka, do poloviny pukající, s malinkými, ledvinitými semínky. Synonymum byliny je ptačinec ţabinec (Stellaria media L.). 2) Ţabinec je hojný plevelný druh, kterému se daří na vlhčích lukách, zahradách, na ţivných, neutrálních aţ slabě kyselých pŧdách. 3) Sbíráme kvetoucí nať (Herba stellariae) od konce dubna, nejlépe kolem desáté hodiny dopoledne. 4) Obsahové sloţení je velmi málo prozkoumané. Uvádí se obsah tříslovin, saponinŧ, minerálních solí, organických kyselin atd. Z popela upoutává pozornost vysoký obsah kysličníku draselného a kysličníku křemičitého. Nověji byl nyní zjištěn vitamín C, vitamín E a karotin, tanin, sliz a hořčiny. 5) V oficiální fytoterapii se byliny nevyuţívá, ale z lidového léčitelství je známo vyuţívání při plicní TBC a jako poměrně účinné diuretikum neboli močopudný prostředek. Udává se také úspěšné čištění krve, především u nejrŧznějších koţních chorob, hlavně u lupénky. Ruské lidové léčitelství drogu vyuţívá jako prostředek, který staví krvácení, kde se uţívá šťáva, a také zevně při revmatismu, kdy se uţívají kašovité obklady z natě. 6) Výbornou lékovou podobou je čerstvá šťáva z pomleté natě. Šťávu podáváme 4krát denně po 1 čajové lţičce, před jídlem, na lačný ţaludek. Dobrý je také bylinný balzám, případně i homeopatická úprava. Samozřejmě mŧţeme podávat i nálev, připravovaný běţným zpŧsobem, ale podávání šťávy nebo balzámu dáváme přednost. 7) Zatím nebyly zjištěny ţádné kontraindikace, ani neţádoucí účinky. Ale s ohledem na nedostatečnou znalost obsahových látek nedoporučujeme dlouhodobé podávání a zvláště pak podávání vyšších dávek. Toxicita drogy ovšem nebyla prokázána. Nejvhodnější je však kombinace drogy ve směsích. 8) Nať ptačince a nať pěťouru maloúborného mŧţeme především pouţívat k omývání ekzematické pokoţky. Mŧţe se také pouţít ke koupelím dětí při atopických ekzémech. Kašovité obklady z rozdrcených nebo mletých čerstvých bylin se osvědčily dokonce při některých podobách lupénky, a to přikládáním přímo na pokoţku. Obklady se nechávají přiloţeny asi pŧl hodiny, ale při dobré snášenlivosti okolní pokoţky je mŧţeme ponechat podstatně déle, třeba i celou noc. Je ovšem vhodné předem individuálně odzkoušet snášenlivost. 9) I kdyţ to bude vypadat nezvykle, je moţné ptačinec pouţít i pro zhotovování homeopatických prostředkŧ. Zde je zvlášť výhodný postup podle §1, protoţe rostlina má hodně šťávy. Při zpracovávání pouţijeme líh o koncentraci 70%. Základní esence se pak ředí aţ na potenci D3 lihem 35%. Obecné podávání činí 3krát denně 5 kapek, před jídlem, ale jen po dobu maximálně 2 měsícŧ. Ke vnějšímu pouţití je vhodné připravit mast s bílou vazelínou anebo pouţít ředění D5.
Tinktura se uţívá podobně jako v alopatii především na všechny plicní a bronchiální neduhy, při zahlenění, pro lepší odkašlávání apod. 10) Vyuţívání šťávy ptačince se zdá být obecné, protoţe i německé bylinářství radí především uţívat šťávu. Některé postupy, jako například ten následující, mŧţeme rovněţ vřele doporučit. Červené skvrny na obličeji: Hrst ptačincové natě vylisujeme a šťávou potíráme nebo spíše jemně masírujeme červené skvrny. Potom necháme 1 aţ 2 hodiny pŧsobit a pak vlaţnou vodou omyjeme. Tento postup provádíme 3krát týdně, a pokud by bylo nutné pokračovat, coţ je dost nepravděpodobné, po týdenní přestávce jej obnovíme. Plicní tinktura: Nať dáme do studené vody, ve které ji po uvedení do varu vaříme pouze 1 minutu, necháme 10 minut vyluhovat a uţíváme 2krát denně sklenici. Pokud chceme účinek posílit, dáme do vody 0,3 aţ 0,5 litru vína. Toto doporučujeme hlavně při zahlenění plic. Jinak odvar pŧsobí na všechny plicní a bronchiální neduhy, uvolňuje hleny, posiluje vykašlávání hlenŧ, zabraňuje krvácení z plic nebo vykašlávání krve z plic. Při stejných potíţích se šťáva smíchá s medem a 6 aţ 8krát denně se uţívá 1 čajová lţička směsi. Na koţní problémy ale také na otevřené rány, vyráţky apod. pouţíváme obklady. Do odvaru máčíme několikrát sloţený textil a vlaţný jej přikládáme na rány. Účinek obkladŧ mŧţeme posílit přidáním přesličky a jitrocele kopinatého do směsi.
PUMPAVA PUMPAVA OBECNÁ Čeleď kakostovitých (Geraniaceae) ERODIUM CICUTARIUM Her. Bocianik rozpukovitý (s) r Reiherschnabel (n) Storksbill (a) Erodium, Geranium petit (f) Cicutaria (š)
1) Pumpava obecná je jedno aţ dvouletá, nepříjemně páchnoucí rostlina s poléhavými nebo přímými lodyhami, dorŧstající výšky aţ jednoho metru. Přízemní listy vytvářejí rŧţici, lodyţní jsou krátce řapíkaté, horní pak přisedlé. Čepel je v obrysu eliptická, u přisedlých listŧ spíše vejčitá. Listy jsou jeden aţ dvakrát peřenoklané. Květ má plátky nachově rŧţové. Oba horní plátky mají na bázi černou skvrnu. Plody jsou asi desetimilimetrové, ale jsou opatřeny i několikacentimetrovým zobáčkem. Kvete v dubnu aţ srpnu. 2) Pumpava je hojná plevelní rostlina úhorŧ, pastvin, mezí, cest, světlých lesŧ, křovin, polí a rumišť. Má ráda pŧdy výhřevné, vysýchavé, ţivné, zásadité, volné, kamenité i hlinité. 3) Předmětem sběru je nať (Herba erodii), sbíraná po celé vegetační období. Za nejkvalitnější se však mezi bylináři pokládá květnový a červnový sběr. 4) Droga obsahuje třísloviny, tuky, vosky, kyseliny gallovou, glutaminovou a aminooctovou, alenin, azyprolin, prolin, histidin, tryptofan a kupodivu také malé mnoţství kofeinu. Nalezen byl i značný obsah draselných solí. 5) Droga pŧsobí především jako velmi účinné hemostatikum a uterotonikum, ovlivňuje tedy sráţlivost krve a děloţní stahy. V minulosti bývala droga velmi ceněna a svým účinkem zařazována někam mezi vodilku kanadskou a námel. Droga v malých dávkách zvyšuje krevní tlak, zatímco ve větších dávkách jej sniţuje, coţ je běţný úkaz v homeopatii. Droga je vhodná jako doplňkový lék při léčbě anginy pectoris. Daleko největší pouţití je však v gynekologii, například při nadměrné menstruaci, při mimomenstruačním krvácení apod. V poslední době se pumpava znovu hlásí o své „místo na slunci“, které jí oprávněně přísluší, zejména po tom, co bylo zjištěno její velmi pravděpodobné protinádorové pŧsobení. 6) Drogu podáváme v podobě krátkodobě vařeného odvaru (doba varu asi 1 minuta). Známo je i vyţívání tekutého extraktu. Zvláště v gynekologii se nám osvědčilo podávání homeopatického čaje podle Kloudy v potencích U9 aţ U12. Čaj podáváme poměrně v malých dávkách, zpravidla 4krát denně po 0,15 litru, tinkturu pak 4krát denně 20 aţ 25 kapek a tekutý extrakt 4krát denně po 10 aţ 15 kapkách. 7) Drogu mŧţeme míchat do směsí, raději však pouze v malém objemu, protoţe její aroma nemusí být kaţdému příjemné. Toto je také její relativní kontraindikací pro obecné podávání. Upozorňujeme, ţe její účinek je značně silný a zvláště u gynekologického krvácení mŧţeme být příjemně překvapeni rychlou reakcí organismu. Těhotným a kojícím ţenám však její podávání nedoporučujeme. 8) Hemostatický čaj bylinářky Poloncové z Koštian nad Turcom: nati řebříčku 50 g nati pumpavy 30 g nati černohlávku 20 g Čaj podáváme v podobě krátkodobě vařeného odvaru, doba varu asi 1 aţ 2 minuty. Po odstavení z ohně necháme 15 minut vyluhovat, pak přecedíme a podáváme při gynekologickém krvácení a při krvavých prŧjmech. 9) Základem pro homeopatické zpracování je čerstvá kvetoucí nať, trhaná nejlépe brzy ráno mezi sedmou a osmou hodinou. Musíme však pečlivě určit
správnou bylinu, protoţe je velice podobná kakostu smrdutému, který má sice účinky podobné, ale v daném případě mnohem slabší. Nať zpracováváme podle §1 lihem 85% a dále ředíme aţ na potenci D5 lihem 30%. Obecně se uţívá potence D5 s dávkováním 3x7 kapek, před jídlem. Doba uţívání by neměla překročit 50 dní. Tinktura se uţívá především jako hemostatikum (pro zástavu krvácení), pro podporu stahŧ dělohy, kde jsou výsledky lepší neţ u vilínu nebo námele, a dále při veškerých gynekologických potíţích obecně. 10) Pro rozeznání od kakostu smrdutého slouţí nejlépe plody, které jsou zakončeny delším jakoby zobáčkem, který slouţí zajímavým zpŧsobem jako vlhkoměr. Při suchém počasí se totiţ šroubovitě stočí a před deštěm naopak zase široce rozvine.
PUPALKA PUPALKA DVOULETÁ Čeleď pupalkovitých (Oenotheraceae) OENOTHERA BIENNIS L. Pupalka dvojročná (s) e Gemeine Nachtkerze (n) Evening Primrose (a) Onagre commune (f) Onagra común (š)
1} V prvém roce vyhání pupalka dvouletá z řepovitého kořene chumáč přízemních, podlouhle vejčitých listŧ. Ve druhém roce pak vyrŧstá přímá, hranatá, aţ 1 metr vysoká lodyha s vejčitě kopinatými, střídavými listy, které jsou zpravidla přisedlé. Ţluté květy sedí jednotlivě v úţlabinách listŧ a jsou sloţeny ze čtyř plátkŧ. Květ, který svou stavbou poněkud připomíná květ divizny, a také za něj bývá obvykle zaměňován, se rozvíjí od června do září v podvečer kolem šesté hodiny a přitom mírně voní. Ţivotnost květu nepřekračuje 24 hodin. Plodem je čtyřpouzdrá, čtyřhranná, jehlancovitě protáhlá tobolka, obsahující aţ 300 lysých semínek. Na jedné rostlině nacházíme často aţ 100 semenných tobolek. Vzhledem k večernímu rozkvétání je pupalka také lidově zvána „noční svíce“. 2) Pupalka je běţnou rostlinou strání, křoví, ale i říčních břehŧ. Dříve se pěstovala pro jedlý kořen, který platil za poměrně výţivnou zeleninu. Sbíral se výhradně v prvním roce ţivota byliny. V současnosti se rozšiřuje pěstování pupalky na semeno. V České republice je velkopěstitelem pupalky například ZD Štítné nad Vláří v okrese Zlín. 3) Předmětem zájmu farmakologŧ je v současnosti především semeno (Semen oenotherae). 4) Semeno obsahuje především velmi kvalitní olej s výraznými fyziologickými účinky. Olej obsahuje především kyselinu linolovou, olejovou a gama-linolenovou, s malou příměsí velmi významné kyseliny dihomogama-linolenové. Jde o tzv. esenciální mastné kyseliny, které lidský organismus neumí syntetizovat a je tudíţ odkázán na zevní příjem. Přitom ale tyto látky jsou součástí fosfolipidŧ, coţ jsou stavební jednotky buněčných membrán, hrají velkou úlohu při transportu a okysličování cholesterolu a jsou výchozími látkami pro tvorbu tzv. prostaglandinŧ, coţ jsou dŧleţité látky s hormonálním pŧsobením. 5) Pupalkový olej je velmi účinným potravním doplňkem, který mŧţe být úspěšně pouţit v léčbě dlouhé řady onemocnění. Plně prokázáno je významné zlepšování stavu nemocných, trpících například atopickým ekzémem, kterým v dnešní době trpí především děti. Taktéţ léčba lupénky se jeví velmi nadějně – pupalkový olej se vedle čaje z kořene sarsaparilly mŧţe stát základním lékem. Další plně prokázanou indikací je uţití oleje v léčbě tzv. PMS – premenstruačního syndromu, který trápí měsíc co měsíc mnoho ţen a je u značného procenta ţen moderní kletbou. Jedná se o předmenstruační bolesti a křeče, doprovázené depresemi. Dobrých výsledkŧ je dosahováno při léčbě roztroušené sklerózy, zejména v počátečním stadiu. V kaţdém případě brzdí rozvoj nemoci a oddaluje vznik závaţnějších pohybových potíţí. Olej sniţuje hladinu cholesterolu a hodnoty krevního tlaku, při současném zpomalování sráţlivosti krve, a je tak výborným preventivním prostředkem všech cévních chorob, především anginy pectoris, ischemie myokardu a ischemie končetin, a sniţuje nebezpečí vzniku náhlých příhod mozkových. 6) Ve stadiu výzkumu je vyuţití v revmatologii, kde zatím neznámým mechanismem příznivě ovlivňuje bolesti svalŧ i kloubŧ. Olej pŧsobí imunostimulačně, celkově zvyšuje obranyschopnost organismu a jeho odolnost
vŧči následkŧm stresu, zejména v oblasti cévní. 7) Pupalkový olej je v současnosti v běţné nabídce lékáren, a to od nejrŧznějších výrobcŧ, zpravidla v podobě ţelatinových tobolek a pod rŧznými názvy. Dávkování se bude řídit podle hmotnosti kapsle, resp. její náplně, přičemţ prŧměr činí 6 aţ 8 tobolek denně. 8) Pupalkové semeno nemícháme do směsí, podáváme je výhradně samostatně, ať jiţ v podobě syrového semene nebo v podobě oleje. Droga je netoxická a má vedle terapeutických účinkŧ i vysokou nutriční hodnotu. Kromě „uznávaných“ účinkŧ mŧţeme ještě doporučit příznivý vliv oleje na padání vlasŧ. Zde je ovšem třeba systematické vnitřní uţívání. Dále mizí nepříjemný pocit mravenčení v nohách i rukách, zejména u starších lidí. Dochází také ke zlepšení sluchu, zraku i paměti. A v neposlední řadě zahání nepříjemný zápach potu. 9) Homeopaticky zajímavé je i zpracovávání pupalkového kořene, který byl také první zpracovávanou částí pupalky, neboť pouţívání oleje je poměrně nové (v USA byl pupalkový olej oficiálně uznán teprve v polovině 80. let). A protoţe kořen není třeba dále upravovat, je vhodnou částí, neboť obsahuje řadu látek, které v oleji nebyly zjištěny, jako například tanin, sliz, flobofen, cerylalkohol nebo fytosterol. Ovšem nezajímavé není ani zpracovávání mletých semen včetně slupek, které obsahují další účinné látky. Kořen se ovšem zdá být přece jen vhodnější. Zpracovává se nejméně dvouletý, kopaný nejlépe v říjnu kolem šesté hodiny ranní. Po umytí a pomletí jej upravujeme lihem 85% podle §3. Dále extrakt ředíme na potenci D4 lihem 40%. Obecně se uţívá v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 8 aţ 9 kapek, před jídlem, bez časového omezení. Uţívá se především jako prevence proti srdečním infarktŧm a jako antitrombotikum vŧbec, zejména v USA, dále jako antiflogistikum, antispasmodicum, jako antivaginální prostředek, při ţaludečních a vnitřních nemocech, při potíţích střev a konečníku. Uţívají se tinktury, masti i infuse. 10) Pupalka pochází z americké Virginie. Do Evropy byla zavlečena v roce 1614 a rychle zde zdomácněla. V roce 1919 byla zjištěna cenná kyselina mamlinovlenová. V roce 1911 prohlásil botanik Wilhelm, ţe jedna libra kořene pupalky dodá člověku více síly neţ 200 liber hovězího masa. V USA byly pŧvodně vyuţívány listy pupalky, hlavně proti nejrŧznějším koţním afektŧm. Spolu s kořenem byly listy vyuţívány při léčbě atopických projevŧ, astmatu atd. Pouţívaly se nálevy, odvary i obklady. Teprve v posledních letech došlo k rozšíření uţívání oleje.
PUPAVA PUPAVA BEZLODYŢNÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CARLINA ACAULIS L. Krasovlas bezbylový (s) e Gemeine Eberwurz, e Silberdistel (n) Carline Thistle (a) Carline acaulate (f) Carlina (š)
1) Pupava bezlodyţná, mezi bylináři zvaná pupava bílá, má vytrvalý oddenek, asi na prst silný. Z něho vyhání rŧţici řapíkatých, hluboce chobotnatě peřenodílných, vlnovitě zprohýbaných bodlinatých listŧ. Ve středu se nachází asi deseticentimetrový plochý úbor bělavých kvítkŧ. Vnější listeny zákrovu jsou lupenité, vnitřní jsou suchomázdřité, úzké, celokrajné, bílé a vytváří kolem celého úboru pěkný paprsek. Před deštěm a v noci se suchomázdřité listeny sklánějí a tvoří nad lŧţkem kuţelovitou stříšku. V chladnějších polohách bývají vnitřní listeny zákrovu zbarveny tmavorŧţově. Kvete v červenci a srpnu. 2) Pupava roste na kamenitých, sušších kopcích, stráních, mezích a na lesních paloucích. Není příliš hojná. 3) Květní lŧţko byliny je jedlé a má chuť podobnou kedlubnu. Předmětem léčebného vyuţití je však palčivě ostře chutnající kořen (Radix carlinae), sbíraný na podzim, ale lépe na jaře v květnu. Za syrova nepříjemně páchne, sušením se však pach vytrácí. 4) Jako většina rostlin z čeledi hvězdnicovitých obsahuje i kořen pupavy polysacharid inulin. Dále obsahuje silice, pryskyřice, třísloviny a zvláštní enzym, zpŧsobující sráţení mléka. 5) Droga pŧsobí výrazně močopudně a potopudně. Zlepšuje chuť k jídlu a má také účinky fytoncidní. Uţíváme ji především v urologii, protoţe zlepšuje činnost ledvin a aktivizuje také činnost potních ţláz, a tím urychluje vylučování odpadových látek z organismu. Podávání je plně indikováno při horečnatých chorobách bakteriálního i virového pŧvodu, zvláště při zánětu močových cest. Je dobrým léčivem při zánětu prostaty i při zvětšení prostaty u starších muţŧ. V literatuře jsme našli informace o protinádorovém účinku při rakovině prostaty, coţ ovšem nemáme ověřeno. Droga desinfikuje střevní trakt, a hodí se tudíţ při dyspeptických potíţích, infekčních prŧjmech apod. Zevně mŧţeme drogu uţívat do koupele při plísňovém onemocnění, na omývání při hnisavých koţních afekcích, na sekundárně infikované ekzémy. 6) Drogu podáváme v podobě prášku, obvykle 3krát denně na 2 špičky kulatého noţe, případně v podobě nálevu, v mnoţství asi 4 sklenice denně. Pro zevní aplikaci dáváme přednost odvaru. Osvědčila se i podoba bylinného balzámu, případně podoba homeopatického čaje podle Kloudy v potencích U3 aţ U 6. 7) Droga je netoxická a mŧţeme ji míchat do směsí nebo podávat samostatně. Při podávání nebyly zjištěny ţádné závaţnější neţádoucí účinky. Zvlášť se ale osvědčily kombinace: ♦ v urologii se zlatobýlem, vrbovkou, také se rdesny a s kořenem jehlice trnité, ♦ v gastroenterologii s řebříčkem, květem měsíčku, řepíkem, jablečníkem, meduňkou a třezalkou, ♦ v dermatologii s čekankou, zemědýmem a kořenem lopuchu. 8) Při plísni mezi prsty na nohou připravíme do vědra silnější odvar vlaštovičníku jako horkou část koupele a běţný odvar z kořene pupavy jako chladnou část koupele. Koupel provádíme 10 vteřin ve studené náplni a 30 vteřin v náplni horké a asi 7krát prostřídáme. Po koupeli ošetříme nohy běţnou
protiplísňovou mastí, například Mykoseptinem, anebo 10% salicylovou mastí nebo 10% salicylovým lihem. 9) Homeopatické zpracování pupavy není známo a s ohledem na účinnost upravovaných kořenŧ není ani potřebné nebo ţádoucí. 10) Kořen pupavy je vcelku zbytečně léčebně opomíjen, coţ ovšem neplatí například pro Německo, kde je velice ţádán. Uţívá se zde čaj, odvar nebo nálev, prášek z kořene, tinktura, ba i víno k vnitřnímu, ale i zevnímu ošetřování. Čaj nebo odvar z 15 aţ 30 gramŧ kořene na 0,5 litru vody se uţívá proti katarŧm, nachlazení, ale i dalším potíţím močových orgánŧ, ledvin i ţaludku, proti zahlenění hrudního prostoru, k vyčištění a posílení a pro vylučování zplodin. U starších lidí slouţí především proti vodnatelnosti a případně proti červŧm. Na tyto potíţe se uţívají také všechny dále uvedené prostředky. Prášek z kořene, jemně pomletý, se bere 2krát denně 1 aţ 2 špičky noţe na šálek vody. Tinktura z 1 čajové lţičky pomletého kořene a 5 čajových lţiček alkoholu asi 40%, nebo z 50 aţ 60 gramŧ kořene na 1 litr vína má v podstatě stejný účinek jako čaj, ale je chuťově příjemnější a vţdy připravena k pouţití. Uţívá se 3krát denně 15 kapek ve lţíci vody. Pupavové víno se připravuje jednorázově ze 4 aţ 5 gramŧ kořene v dávce vína nebo ze 40 aţ 60 gramŧ na 1 litr vína. Uţívá se v malých dávkách, přes den, k vypuzení tasemnic. Vymývací prostředek na vymývání ran, ekzémŧ a plísní se vyrábí namáčením kořene v octě. Celý kořen se nechá 8 dní v octě za občasného protřepání. Tekutinou se vymývají všechna porušení pokoţky. Kromě vyčistění brání tento prostředek vytváření jizev.
PUŠKVOREC PUŠKVOREC LÉKAŘSKÝ Čeleď aronovitých (Araceae) ACORUS CALAMUS L. Puškvorec obyčajný (s) r Echter Kalmus (n) Sweet Flag (a) Roseau odorant (f) Acoro verdadero (š)
1) Puškvorec lékařský je vlhkomilnou rostlinou výšky i přes 1 metr. Z plazivého, aţ 3 centimetry tlustého a někdy i více neţ pŧl metru dlouhého oddenku vyráţejí trojhranné, na bázi červené stvoly, které jsou zakončeny palicí, zprvu zelenou, později světlehnědou. Mečovité listy vyvstávají rovněţ přímo z oddenku. Ţlutozelená kvítka se rozvíjejí v červnu a červenci. V západní a střední Evropě plody nedozrávají, zřejmě proto, ţe zde není potřebný hmyz a lepkavý pyl nemŧţe být roznášen větrem. Proto se tato vytrvalá rostlina mnoţí pouze vegetativně. 2) Neplodnost puškvorce je mimo jiné přičítána tomu, ţe všichni jedinci u nás rostoucí jsou blízce příbuzní, neboť pocházejí z jediné rostliny, kterou botanik Clussius v roce 1574 obdrţel darem z Orientu pro vídeňskou botanickou zahradu. Nyní je puškvorec běţnou rostlinou stojatých vod, vlhkých příkopŧ, břehŧ rybníkŧ a tŧní. S ohledem na četné necitlivé zásahy socialistické meliorace se ţivotní podmínky puškvorce natolik zhoršily, ţe se u nás stal prakticky ohroţenou rostlinou. 3) Nejkvalitnější puškvorcový oddenek (Rhizoma calami aromatici) poskytuje podzimní sběr mladších jedincŧ, nejlépe ve druhém nebo třetím roce ţivota. Puškvorcová droga velmi špatně snáší skladování a zhruba po 18 měsících začíná kvalita drogy prudce klesat. Zásoba by tedy měla být po roce, nejpozději po dvou letech obnovována. Droga z puškvorce indického nebo amerického obsahuje více tzv. ß-asaronu, který je potenciálně kancerogenní. Proto se zpravidla nahrazuje drogou z evropského druhu puškvorce. 4) Puškvorcový oddenek obsahuje silici, asaron, kafr, korneol, proazuleny, hořčiny, třísloviny, cholin, vitamín C a slizy. Celkově má droga fytoncidní charakter. Droga, která má v silici více neţ 5% ß-asaronu, se terapeuticky nevyuţívá pro moţnou kancerogenitu. Droga s obsahem ß-asaronu od 2 do 5% se mŧţe vyuţívat v psychiatrii, její tlumivý účinek je srovnatelný s účinkem chlorpromazinu. Nesmí však být podávána dlouhodobě. Tuzemská droga s obsahem silice kolem 5% má jen asi 0,15% ß-asaronu a je tedy z hlediska kancerogenity bezpečná. 5) Puškvorcová droga je univerzálním léčivem zejména v oblasti trávicího ústrojí. Zlepšuje tvorbu trávicích šťáv, tlumí bolestivost a křečovité bolesti. Sniţuje také hladinu krevního cukru, mírně uklidňuje, tlumí sklony k astmatickým záchvatŧm a psychogenním bolestem hlavy. Výtečně pŧsobí proti nadýmání a infekčním prŧjmŧm, včetně krvavých. Zlepšuje kondici zesláblých nemocných, coţ lze vyuţít u starších lidí v rekonvalescenci po těţkých chorobách, ozařování, chemoterapii apod. Dosud neznámým mechanismem droga zasahuje do krvetvorby a přispívá k útlumu rozvoje krevních onemocnění leukemického typu. Zevně mŧţeme puškvorec vyuţívat jako kloktadlo, k inhalaci a výrobě masáţních olejŧ a mastí. Dílčí koupele rukou i nohou jsou velmi oblíbeny pro jejich protirevmatické i protiekzematické pŧsobení, zejména při infekčním pŧvodu nemocí. Droga s vyšším obsahem asaronu má výrazně protialergický účinek, zejména při koţní a dechové alergii. 6) Drogu uţíváme nejčastěji v podobě nálevu nebo prášku. Uţívanou je také tinktura, podávaná před jídlem pro podporu trávení a chuť k jídlu v dávkách od 15
do 35 kapek nebo po jídle proti nadýmání v dávce od 35 do 60 kapek. Kloktadlo nepŧsobí pouze v krku, ale i v okolí, například na lymfatické uzliny. Mast s obsahem silice pŧsobí analgeticky. 7) Čerstvý oddenek mŧţe vyvolat dávení. Droga není toxická ani nebezpečná, budeme-li dodrţovat doporučené dávkování i dobu podávání 6 týdnŧ. Droga je vhodná samostatně i ve směsích. Pokud chceme posílit její hořké pŧsobení, je vhodná kombinace s benediktem nebo jinou hořčinou. Například kombinace s natí konopice, listem vachty a se zeměţlučí je velmi vhodná při pomocné léčbě leukemie. 8) Vynikajícím prostředkem proti nadýmání a pro podporu práce slinivky vŧbec je prášek, který připravíme z 50 gramŧ puškvorce, 30 gramŧ kmínu a 20 gramŧ fenyklu. Podáváme jej zásadně po jídle, na špičku kulatého noţe, zapíjíme vodou nebo čistým čajem. Dobrých výsledkŧ jsme dosáhli při léčení nevyvinutých kloubŧ u novorozeňat: Padesát gramŧ rozmělněného kořene vaříme 15 minut v mnoţství vody, potřebném pro koupel. Koupel trvá 25 minut a provádíme ji 3krát týdně. Celkově stačí v prŧměru 15 aţ 20 koupelí. V případě nedostatku kořene mŧţeme pouţít obklady z puškvorcové tinktury, kterou nanášíme na vlhký textil. Obklady pokud moţno ponecháme celý den, pouze je vţdy znovu navlhčíme. 9) Homeopaticky zpracováváme čerstvý loupaný kořen, někdy také suchý loupaný kořen, a to podle §3 lihem 80%, a tuto tinkturu dále ředíme aţ do potence D4 lihem 40%. Obecně se uţívá potence D4 s dávkováním 3krát denně 15 kapek, před jídlem. Tinkturu uţíváme vnitřně především na všechny zaţívací potíţe, poruchy trávení, ale také pro zvýšení chuti k jídlu nebo při překyselení, tedy podobně jako v alopatii, ale pŧsobení je zde jemnější, coţ je v některých případech potřebné. Pro vnější pouţití většinou pouţíváme tinkturu o menších potencích. 10) Puškvorcový čaj z 10 gramŧ rozmělněného kořene na 0,5 litru vody vaříme 8 minut, necháme vyluhovat a pijeme. Uţíváme na posílení ţaludku, zvýšení chuti k jídlu, vylučování zplodin a odstranění trávicích potíţí, ale i při dně, horečnatosti, bledničce, hypochondrii, ţlučníkových a ledvinových potíţích, při zástavě moči a pro regulaci menstruace. Puškvorcový prášek v mnoţství 0,5 aţ 2 gramy se mŧţe pouţít místo čaje, nanejvýš však 3 dávky denně. Puškvorcovou šťávu uţíváme pro posílení očí, do kterých ji nakapeme. Puškvorcová koupel: Asi 600 gramŧ kořene vaříme ve 4 aţ 5 litrech vody 15 minut a vlijeme do vany s vodou. Koupel je zvlášť účinná především při dětských obrnách, slabosti rŧstu u dětí a veškerých oslabení i u dospělých.
PÝR PÝR PLAZIVÝ Čeleď lipnicovitých (Poaceae) ELYTRIGIA REPENS (L.) Desv. Pýr plazivý (s) e Gemeine Quecke (n) Couch Grass (a) Chiendent (f) Grama oficinal (š)
1) Pýr plazivý je plevelná rostlina s plazivým, dílkovaným oddenkem, silným asi 2 aţ 3 mm. Z oddenkových uzlinek, kterými jsou spojeny jednotlivé díly, vyrŧstají přímá stébla s mnoha kolénky. Dlouhé, čárkovité listy, typické pro všechny trávy a čeleď lipnicovitých, jsou ploché, drsné a celokrajné, široké většinou kolem jednoho centimetru. Květy a plody vytváří poměrně řídké, dvouřadé klasy. Plodem je světle hnědá obilka. Kvete v červnu a červenci. 2) Pýr je běţná plevelní rostlina luk, zahrádek, polí, hojná i na pustých místech a v příkopech. 3) Předmětem sběru je oddenek (Radix graminis, Rhizoma elytrigii), sbíraný zpravidla v září a říjnu, nejlépe kolem desáté hodiny dopoledne, ale mŧţeme jej sbírat i na jaře. Postranní kořínky by droga neměla obsahovat. Sušíme co nejrychleji, buď na sluníčku nebo umělým teplem. Sušená droga je velmi hygroskopická, a proto ji musíme skladovat v hermeticky uzavřených nádobách a občas ji přesušit. Pro své vzácné vlastnosti se na Slovensku pýr pěstoval ve velkém. 4) Dŧleţitou obsahovou látkou oddenku je cyklohexantenol, známější jako inositol. Dále jsou zde obsaţeny minerální soli, především draselné, hojnost sacharidŧ a slizŧ, silice s obsahem agropyrenu, který je zřejmě nositelem fytoncidního účinku, rozpustně vázaná kyselina křemičitá, polyfruktóza, inulin, enzymy apod. Přítomny jsou i organické kyseliny, karotén, gumy a další látky. Oddenek z teplejších lokalit obsahuje také saponiny, které droga z chladnějších míst neobsahuje. 5) Srbský odborník dr. Gostuški tvrdí o pýru, ţe má všech pět „P“: ♦ pročišťuje organismus a to velmi dŧkladně, ♦ pohání na moč jako diuretikum, ♦ praskáním rozrušuje kameny, ♦ potahuje bolavé sliznice léčivým slizem, ♦ posiluje celkově organismus. Těchto pět P ovšem zdaleka není vše, protoţe navíc podporuje trávení, potlačuje lupénku a tlumí následky mírnějších potravinových otrav. Hlavní pole pŧsobnosti drogy je v oblasti tzv. čištění krve, coţ je řečeno sice velice lidově, ale zato výstiţně. Pŧsobí jako výrazné antirevmatikum, zlepšuje hospodaření organismu s inzulínem, a tím příznivě ovlivňuje mírnější formy cukrovky. Ovlivňuje celkem spolehlivě koţní choroby, především jako dŧsledky metabolických poruch. Je vhodný k léčbě potravinových otrav, protoţe přispívá k detoxikaci jater a k obnově jaterního parenchymu. Je také vynikajícím prostředkem pro urychlování rekonvalescence osob léčených antibiotiky nebo jinými chemoterapeutiky. Čaj z pýru, hodně slazený medem, prospívá těm, kdo mají tzv. slabé plíce. Obsah draselných solí podporuje funkční schopnost srdce. Jeho obsahová látka inosit se slučuje s cholesterolem a vytváří fosfolipidy. V této podobě se pak účastní transportu iontŧ buněčnými membránami, a tak přímo ovlivňuje látkovou výměnu v buňkách a výrazněji sniţuje hladinu cholesterolu. Jeho pokles je moţné zjistit jiţ za 48 hodin po zahájení pravidelné léčby pýrem. Podporuje také vstřebávání
vitamínŧ skupiny B a kyseliny pantotenové organismem. 6) Obvyklou lékovou podobou je odvar, vařený 5 aţ 10 minut, podávaný 4krát denně od šálku aţ po sklenici. Mimořádně účinná je také čerstvá šťáva, kde stačí dávka několika čajových lţiček denně. Gostuški doporučuje pro pouţití v urologii 30 gramŧ kořene pýru vařit 1 minutu v 0,5 litru vody, vodu vylít, měkký pýr pomlít a znovu vařit s 1,25 litrem vody s přídavkem 1 polévkové lţíce lékořice nebo kořene jehlice trnité. Vaří se tak dlouho, aţ zbude 1 litr. Podle moţností se přidává do čaje šťáva z jednoho citrónu. Pije se ráno nalačno asi 250 ml, zbytek po doušcích během dne. 7) Oddenek pýru je mimořádně vhodná droga do směsí. Zejména kombinace s natí zemědýmu, natí rdesna truskavce, kořenem jehlice, kořenem bedrníku, natí zlatobýlu nebo s natí vřesu jsou velmi vhodné. Pýr doporučujeme přidávat i do projímavých čajovin. Droga nemá ţádné neţádoucí účinky a podle novějších zjištění je vhodná i pro dlouhodobé podávání, čímţ opravujeme informaci z minulých let. Nejsou námitky ani proti podávání v těhotenství a při kojení. 8) Čerstvý mletý pýr nebo kašička z čerstvě rozvařené drogy mŧţe slouţit jako kašovitý obklad na revmatické klouby. Obvykle jej přikládáme na noc. Cajovina pro sníţení krevního cholesterolu: nati rozrazilu 100 g oddenku pýru 50 g nati zemědýmu 50 g nati rdesna ptačího 25 g nati tymiánu 25 g Připravujeme a podáváme jako tzv. bylinářský čaj a pijeme po doušcích přímo z termosky v mnoţství asi 0,75 litru denně. 9) Homeopaticky zpracováváme čerstvé oddenky, pečlivě očištěné, podle §3 lihem 85%. Esenci ředíme aţ na potenci D5 lihem 40%. Obecně uţíváme tinkturu v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, po jídle. Tinkturu uţíváme při nemocech močových cest, u všech narušení funkce sliznic, například při zahleněních, a dále jako potopudný prostředek. Jinak se uţívá podobně jako v alopatii. 10) Pýr je také bylina magická. Drobně nasekaný oddenek pýru nošen ve váčku na krku prý odstraňuje deprese a spaní na takovém váčku spánek prohlubuje. Poloţen pod postel prý přiláká nového milence. Při vykropení světnice odvarem pýru odvrací neštěstí. Nesmíme zapomenout na to, ţe tato bylina byla a moţná ještě je dŧleţitou potravinou. Jinak popisované pouţití mŧţeme doplnit o pouţití při poruchách v pánvi a při revmatismu, nebo při nadměrné ţízni v horečnatých stavech. Šťáva, připravená z pečlivě očištěných a vybraných rostlin, slouţí jako posilující a očišťující jarní kúra. Především se zde ovšem zdŧrazňuje jiţ zmíněný účinek na tzv. čištění krve.
RAJSKÉ JABLKO RAJČE JEDLÉ Čeleď lilkovitých (Solanaceae) LYCOPERSICON ESCULENTUM Mill. Rajčiak jedlý (s) e Tomate (n) Tomato (a) Tomate (f) Tomatero (š)
1) Rajče jedlé je kulturní jednoletá rostlina s přímou nebo popínavou lodyhou. Listy má střídavé, přetrhovaně lichozpeřené, větší jsou vejčité, řapíkaté, zubaté aţ peřenoklané, menší pak vejčitě kopinaté. Nejspodnější listy bývají méně dělené. Květy jsou ţluté, plodem je mnohosemenná bobule, v mládí zelená, ve zralosti ţlutooranţová aţ červená, jedlá. Celá rostlina je mírně chlupatá, její chloupky při doteku barví. 2) Rajče je pŧvodem z Jiţní Ameriky. U nás se hojně pěstuje, občas zplaňuje, například na kompostech. 3) Uţitou částí jsou plody (Fructus lycopersici). V lidovém léčitelství nacházíme zmínky o pouţití naťové drogy, vycházející zřejmě z empirického poznání, ţe nať obsahuje málo jedovatého tomatinu. Některé šlechtěné sorty mají obsah tomatinu v nati poněkud zvýšen, proto vnitřní pouţití nati nedoporučujeme a navrhujeme pouze vyuţití zevní. 4) Z biochemického hlediska patří rajčata k hodnotným plodinám. „Vadou na kráse“ je určitý obsah nepříliš ţádoucí kyseliny šťavelové, jejíţ přítomnost se šlechtitelé snaţí sníţit. Rajčata obsahují rostlinné bílkoviny, enzymy, celou řadu aminokyselin, cukry, pektiny a škrob. Nacházíme v nich bohatství karotenoidŧ, vitamínŧ skupiny B, vitamín C a E, kyselinu listovou, kyseliny citrónovou, vinnou, jablečnou, jantarovou, kávovou a další, dále triterpenové saponiny, steroly, antokyany a četné flavonoidy. Přítomna je rovněţ silice, v nezralých plodech alkaloidy tomatin a tomatidin a těkavé alkoholy. Bohatě jsou zastoupeny látky minerální – draslík, hořčík, fosfor, zajímavý je obsah solí ţeleza. 5) Léčebné účinky jsou rozmanité. Rajčata mají poměrně silný účinek antibiotický, zvláště čerstvá šťáva. Jsou silně močopudná, mŧţeme je uţívat při chorobách ledvin a močových cest. Při pravidelné konzumaci sniţují obsah cholesterolu v krvi, pŧsobí protiskleroticky, zlepšují krvetvorbu, především tvorbu hemoglobinu, a pŧsobí jako imunostimulans. Posilují práci srdce, mají mírný projímavý účinek, příznivě ovlivňují funkce jaterní. V poslední době se hodně hovoří o jejich profylaktickém pŧsobení v prevenci nádorových onemocnění. 6) Nejvhodnější lékovou formou je čerstvá rajská šťáva, vhodná léčebná dávka činí asi 350 ml denně. 7) Některé osoby reagují na rajčata vznikem arthritismu, resp. zhoršováním jiţ probíhající arthritidy nebo dny. Netýká se to všech, nicméně nelze souhlasit s názorem autorŧ knihy Léčba výţivou, kde rajčata doporučují právě k léčbě těchto nemocí. Naopak spíše vysazení rajčat, ale i brambor, papriky a baklaţánŧ, tedy rostlin čeledi lilkovitých, z běţné stravy většině nemocných v jejich revmatoidních potíţích uleví. Dále je třeba upozornit, ţe všechny výhody a přednosti se týkají pouze produktŧ syrových. Kuchyňskou úpravou dochází k řadě nepříznivých změn a některé prospěšné látky se mohou stát látkami škodlivými. Typickým škodlivým produktem je například kečup, který podporuje tvorbu plísní v organismu. Je také moţné, ţe zhoršování revmatických potíţí mají na svědomí především upravená rajčata, zatímco syrová šťáva se takto projevovat nemusí. Rozhodně nedoporučujeme dávkování – byť čerstvé – rajské šťávy přehánět. Syrová zelená
rajská jablíčka jsou toxická a jejich konzumaci se vyhněme. Solanin se kuchyňskou úpravou odbourává, ale ani marmelády a jiné výrobky ze zelených rajčat nelze doporučovat, zvláště revmatici mohou pociťovat zhoršení obtíţí. 8) Odvar z rajské nati blahodárně pŧsobí na unavené nohy. Po dlouhé tŧře mŧţe být koupel nohou příjemným završením dne, stráveného v přírodě. Koupel navíc zlepšuje kvalitu cév, jeţ se stávají pruţnějšími a nepraskají. Koupele také mírně sniţují krevní tlak, coţ v mnoha případech rovněţ nemusí být k zahození. Přirozeně mŧţeme koupel aplikovat i na ruce, 10 aţ 15 minut teplé aţ horké lázně bude zcela stačit. 9) Máme odzkoušen a vynikajícími výsledky ověřen zcela nezvyklý zpŧsob homeopatického zpracování rajčete, o kterém není v klasické homeopatii ani zmínka. Zpracováváme nezralé zelené plody po dosaţení velikosti 1,5 aţ 2 centimetrŧ podle §1 lihem 40%. Nesmí být pouţit líh silnější, protoţe potom dochází k znehodnocení některých obsahových látek. Dále potencujeme lihem 30% aţ do ředění D10. Obecně uţíváme v potenci D10, s dávkováním 3krát denně 6 kapek, po jídle, v 0,1 litru vody. Mŧţeme uţívat 14 dnŧ a pak musíme udělat přestávku 14 dní. Cyklus mŧţeme zopakovat, ale neaplikujeme více neţ 2 cykly vcelku, které ale mŧţeme zopakovat za 6 měsícŧ. Obyčejně však stačí jeden „dvojcyklus“. Uţíváme při všech kloubních a svalových potíţích a při přecitlivělosti na některé látky, prostředí apod. Při zpracovávání i podávání je nutné dodrţovat maximální opatrnost, protoţe bylina je mírně jedovatá. 10) Za přehnanou pokládáme snahu tzv. skalních makrobiotiku o úplné vyřazení rajčat z jídelníčku. V nemilosti jsou u nich ovšem všechny lilkovité. Je například znám „reklamní slogan“ ortodoxních makrobiotiku, ţe zdravý člověk mŧţe sníst jednu bramboru týdně. Makrobiotici tvrdí, ţe rajčata pocházejí z Jiţní Ameriky a nejsou tudíţ naší domácí potravinou. Trochu zapomínají, ţe rajčatŧm u nás je skoro pŧl tisíciletí, takţe se člověk na ně adaptoval více, neţ například na makrobiotiky vychvalovanou rýţi nebo dokonce sóju, která u nás není známa snad ani 100 let. Je sice pravdou, ţe lilkovité obsahují prudce pŧsobící alkaloidy, ale uţívané ve správném mnoţství a třeba bez slupek jsou velmi uţitečné. Neměli bychom zapomínat ani na uţití rajčat v kosmetice: Čerstvou rajskou šťávu lehce osolíme, smícháme s trochou lékárenského glycerinu v mnoţství asi pŧl čajové lţičky na šťávu z jednoho prŧměrně velkého rajčete, a vtíráme do pokoţky rukou. Při akné jednoduše jednou nebo dvakrát denně potřeme obličej plátkem rajčete a asi po čtvrthodině se opláchneme. Ve sloţitějších případech postupujeme formou masky, přikládané na dvacet minut. Přitom střídáme na kaši drcený špenát jeden den a obklad rajčatovými plátky nebo kaší druhý den. Celá kúra trvá asi 3 týdny.
RAKYTNÍK RAKYTNÍK ŘEŠETLÁKOVÝ Čeleď hlošinovitých (Eleagnaceae) HIPPOPHAE RHAMNOIDES L. Rakytník rešetliakový (s) r Sanddorn (n) Sea Buckthorn (a) Argoussier faux nerprun (f) Espino falso (š)
1) Rakytník řešetlákový je hustě větvený trnitý keř, dorŧstající 2 aţ 10 metrŧ. Má rozestálé, kolcovité větve, v mládí stříbřitě šupinkaté. Listy jsou čárkovitě kopinaté, celokrajné, na rubu stříbřité, později hnědočerveně šupinkaté. Dvoudomé květy se rozvíjejí před olistěním. Samčí jsou přisedlé v úţlabních svazečcích, samičí stopkaté v kratičkých hroznech. Květy nemají korunu, samčí jsou zelenavě stříbřité, samičí pak ţlutavé. Plodem je kulovitá, někdy i elipsoidní peckovička, asi 3 aţ 5 mm široká a 8 aţ 10 mm dlouhá, oranţové nebo červené barvy, chuti kyselosladké. Semena jsou temně hnědá a lesklá. Zajímavý je kořenový systém, ve kterém se vyskytují hlízy velikosti aţ holubího vejce, jejichţ úkolem je poutat vzdušný dusík. 2) Rakytník má rád písčité i drobně kamenité, zásadité i neutrální pŧdy a nacházíme jej roztroušeně rŧst po celém území České republiky, zejména v teplejších oblastech, ovšem snáší i chlad. V poslední době se začíná hojněji pěstovat. 3) Pouţitou drogou je plod (Fructus hippophae), ale také olej (Oleum hippophae), a také listy a větve (Folium et stipites hippopae). 4) Plody obsahují asi 7% oleje, dále cukry, organické kyseliny, pektiny, třísloviny, velké mnoţství vitamínu C, vitamíny skupiny B, flavonoidy, vitamíny A, D, F, K a vitamín P-rutin a vedle toho také nepřeberné mnoţství dalších biologicky aktivních látek. V listech, větvičkách, v kŧře a v semenech je sloţení obsahových látek podobné, ovšem nacházejí se zde v menším mnoţství. Zvláštní zmínku zasluhuje rakytníkový olej. Jedná se o přírodní koncentrát vitamínŧ. Je to tmavě oranţová tekutina, charakteristického aroma a chuti. Dále nacházíme téţ alkaloid hippophein, ze kterého vzniká biologicky aktivní amin serotonin, který má značný účinek antidepresivní a protinádorový. U rostlin byl nalezen vŧbec poprvé. 5) Olej výborně regeneruje epitel při popáleninách a omrzlinách a je velmi efektivní v léčení řady koţních nemocí. Pŧsobí jako biogenní stimulátor, tlumí bolesti, podporuje hojení ran, vnitřně léčí ţaludeční vředy a má protisklerotické pŧsobení. Účinná je i léčba střevních zánětŧ a vředŧ pomocí klyzmatu s přídavkem rakytníkového oleje. I ostatní části rakytníku jsou přirozeně léčivé. Léčí plicní, zaţívací, jaterní a kloubní potíţe, hojí sliznice, rozpouští hleny, regulují krevní oběh. Lze jej vyuţít jako vynikající zdroj vitamínŧ. Podporuje imunitní systém a pŧsobí jako všeobecné tonikum. Pod vlivem drogy se zvyšuje odolnost organismu proti stresu a droga pŧsobí rovněţ jako faktor detoxikující, ať jiţ při likvidaci vnějších vlivŧ, například z potravy, tak při detoxikaci vnitřní, kdy napomáhá odbourávání škodlivých zplodin vlastní látkové výměny – například při chorobách revmatických. 61 Olej podáváme zpravidla 4krát denně po mocca lţičkách, případně aţ po lţičkách čajových, při zevním ošetření jej uţíváme obyčejně 2 aţ 3krát denně. Plody je nejlépe usušit, rozemlít a podávat formou prášku, obvykle ráno a v poledne po mocca lţičce. Čaj připravujeme zejména z listŧ nebo kŧry formou nálevu a podáváme ráno a v poledne po šálku. Aplikovat lze i tinkturu, vhodná jednotlivá dávka je od 20 do 40 kapek, uţívaná podle okolností 2 aţ 3krát,
výjimečně i 4krát denně. Večerní dávkování uskutečníme jen v případech hodných zvláštního zřetele, protoţe mŧţe u citlivějších lidí navodit tzv. falešnou nespavost – dotyčný se prostě cítí příliš svěţí a nechce se mu spát. 7) Při aplikaci rakytníkových drog nebyly zjištěny neţádoucí účinky, ani nejsou známy ţádné kontraindikace. Rakytníkové plody obyčejně podáváme samostatně, listy mícháme spíše do směsí. V praxi se osvědčilo podávání rakytníkových drog včetně oleje formou ucelených, obvykle čtyřtýdenních nebo šestitýdenních kúr. V některých případech je třeba neutralizovat rakytníkový olej uţitím hořčíku nebo jedlé sody. Bývá to zejména při léčbě peptického vředu. 8) Rakytníkové plody, jak syrové, tak sušené formou prášku, podáváme jako pomocné léčivo při terapii očních nemocí, unavených očí apod. 9) I kdyţ je celá bylina plná účinných obsahových látek, přesto plod se semeny představuje jakousi koncentraci těchto látek. Proto homeopaticky zpracováváme především čerstvé plody, v době plné zralosti, trhané nebo raději stříhané, protoţe při trhání obyčejně strhneme jen slupku, nejlépe odpoledne po třinácté hodině podle §1 lihem 85%. Dále ředíme aţ na potenci D10 lihem 40%. Vyrábíme také mast z potence D2 s masťovým základem (synderman) a ředíme z dosaţeného D3 na D4 bílou vazelínou nebo vepřovým sádlem. Obecně uţíváme vnitřně v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Mast uţíváme většinou 3krát denně v co nejtenčí vrstvě. Uţíváme při všech nádorových onemocněních, při všech zánětlivých a infekčních onemocněních, při oslabení, v rekonvalescenci, pro celkové posílení a zvýšení imunity. Mast uţíváme vlastně stejně při ošetřování reflexních plošek postiţených orgánŧ, ale také na všechna poškození pokoţky jakéhokoli pŧvodu. Uţití je podobné jako u produktŧ z plodŧ kiwi. 10) Rakytníkový sirup: Z čerstvě mletých plodŧ rakytníku získáme 1 litr šťávy. Budeme k tomu potřebovat podle okolností asi 2,2 kilogramu plodŧ. Šťávu ohřejeme na 75°C a postupně do ní za stálého míchání přisypáváme cukr aţ do hmotnosti asi 1,5 kg. Mícháme do úplného rozpuštění cukru, mŧţeme téţ přimíchat malé mnoţství petózy, asi 1 čajovou lţičku prášku nebo 2 čajové lţičky petózy tekuté, aby sirup zhoustl. Není to však nutné a zahuštění lze téţ provést delším varem. Sirup nalijeme doplna do vyvařených láhví, opatříme zátkou a namočíme do roztaveného parafinu. Podle našeho názoru se tato rostlina naprosto nedostatečně vyuţívá, protoţe obsah vitamínŧ je zcela mimořádný. Tak například v 1 kilogramu ovoce je jen vitamínu C a vitamínu A obsaţeno mnoţství, odpovídající pŧlroční potřebě.
RDESNO RDESNO BLEŠNÍK PERSICARIA LAPATHIFOLIA (L.) S. F. Gray RDESNO ČERVIVEC PERSICARIA MACULATA (RAF.) S. F. Gray RDESNO PEPRNÍK PERSICARIA HYDROPIPER (L.) Opiz. Čeleď rdesnovitých (Polygonaceae) (s) Horčiak šťavolistý/broskyňolistý/pieprový (n) Hlavním názvem je (der) Knöterich a příslušná předpona (a) Uţívá se především název Persicaria a příslušná přípona (f) Hlavním názvem je Persicarie a příslušná přípona; uţívá se také opisu (š) Hlavním názvem je Persicaria a příslušná přípona; uţívá se také opisu
Poznámka: Uvedená rdesna mají natolik podobné působení, že je budeme probírat společně. Pro lepší orientaci uvádíme, že lidově vžitý název rdesna blešníku je vrbice bílá, červivce vrbice červená a peprníku vrbice zelená. 1) Rdesno blešník je jednoletá bylina s lodyhou poléhavou, případně vystoupavou aţ přímou, jednoduchou nebo větvenou, někdy červeně tečkovanou, botky má celokrajné nebo krátce brvité, listy kopinaté aţ vejčité, dlouze zašpičatělé a zúţené v krátký řapík. Na líci obvykle nacházíme hnědou, pŧlměsíčkovou skvrnu. Lichoklasy má prodlouţené, přímé, husté, okvětí rŧţové nebo bledě zelené, naţky černé. Rostlina je velmi proměnlivá, coţ ale z hlediska léčebného vyuţití nevadí. Rdesno červivec je blešníku velmi podobné, ale je bez ţlázek. Lodyha je vystoupavá nebo přímá, botky krátce brvité, listy kopinaté, lysé, s velkou, nepřehlédnutelnou tmavou skvrnou. Lichoklasy jsou tlusté, válcovité, okvětí sytě rŧţové, řidčeji zelenavé, naţky černé, tečkovité. Rdesno peprník je téţ jednoletou bylinou, s přímou, lysou lodyhou palčivé chuti. Botky má krátce, řídce brvité, listy krátce řapíkaté, kopinaté, špičaté. Lichoklasy jsou četné, řídké, nicí. Okvětí je světlozelené nebo narŧţovělé, hnědě ţlaznaté, třímilimetrové naţky jsou tečkované. 2) Rdesna jsou vlhkomilná, nacházíme je poměrně hojně v zaplavovaných územích, v luţních lesích, v příkopech, v baţinatých lokalitách. Mají ráda ţivné, těţké, vlhké pŧdy, s dostatkem humusu.
3) Předmětem sběru je nať, sbíraná nejlépe v červenci. Mŧţe se však sbírat aţ do poměrně pozdního podzimu. Odborně bývá nať označována jako Herba persicarii – lapathifolii, maculati nebo hydropiperis. 4) Rdesnové drogy obsahují hojnost tříslovin, flavonoidy, rutin, hořčiny, organické kyseliny, silici, vosky, vitamín C a K, minerální látky. 5) Vrbice bílá je vynikající protiprŧjmový prostředek. Je to vhodná droga pro přípravu kloktadel, nezbytná sloţka čajŧ, „rozpouštějících“ močové kaménky, v
močových cestách pŧsobí rovněţ výrazně desinfekčně. Vrbice červená je známý krev stavící prostředek, posiluje při chorobách z nachlazení, ve formě koupelí se uţívá na bolestivé hemoroidy, čerstvá šťáva, vkapávaná do zahnisaných ran, urychluje jejich hojení. Při atonické, spastické zácpě pŧsobí droga jako jemné projímadlo, osvědčila se při silné menstruaci, při mimomenstruačním krvácení a při krvácení z močových cest. Droga téţ pŧsobí jako mírné kardiotonikum, aniţ by výrazněji ovlivňovala krevní tlak. Lze ji s výhodou pouţít k výplachŧm nosu při rýmě a všude tam, kde je překrvená, hypertrofická nosní sliznice. Uţívána vnitřně, léčí hemoroidy a křečové ţíly. Vrbice zelená je droga vhodná na potlačování prŧjmŧ, zejména krvavých, pŧsobí celkově jako hemostatikum, desinfikuje močový systém, zpomaluje střevní peristaltiku, čímţ tlumí břišní bolesti, a oslabuje stahy dělohy, takţe mŧţe být podávána při sklonu k potratŧm. 6) Z drog připravujeme odvar a obvykle jej podáváme 3krát denně v dávce 350 ml nebo 4krát denně po 250 ml. Postačí kratší, asi pětiminutový var. Pouze u vrbice červené doporučujeme dávkování sníţit, a to buď 2krát denně 0,25 litru nebo 3krát denně 0,2 litru nebo 4krát denně po 0,15 litru odvaru. Jednotlivá dávka tinktury je kolem 40 kapek, maximální dávka 60 kapek. Obvyklá denní dávka činí kolem 125 kapek, maximální denní dávka 200 kapek. U vrbice červené představuje jednotlivá dávka 30 aţ 35 kapek, maximální dávka 50 kapek, denní obvyklá dávka kolem 100 kapek, maximální 175 kapek. 7) Rdesna jsou velmi vhodná do sloţených čajových směsí, kterým dáváme přednost před samostatným podáváním (viz celík zlatobýl). Na spodní hranici dávkování jsou rdesna vhodná pro dlouhodobé podávání i pro těhotné a kojící ţeny. Určitou opatrnost, spočívající ve sníţení dávek, v kratší léčebné kúře a ve vyloučení léčby těhotných a kojících ţen, bude vhodné zachovávat u vrbice červené, která je podezřelá z mírně toxického pŧsobení při překročení terapeutických dávek. 8) Speciální čajovinu na sniţování soudrţnosti močových kaménkŧ podáváme obvykle jako odvar, který 5 minut vaříme, necháme 10 minut vyluhovat a rychle před jídlem vypijeme: nati rdesna blešníku 100 g nati rdesna ptačího 50 g nati přesličky 50 g květu petrklíče 30 g kořene jehlice trnité 20 g – Uţíváme neslazený, rozdělený během dne na čtyři dávky. Speciální směs při ekzémech: nati rdesna červivce 50 g nati slézu 30 g nati tymiánu 20 g Aplikujeme formou macerátu připraveného z destilované vody. Před pouţitím přihřejeme. 9) V homeopatii prakticky nerozlišujeme účinnost jednotlivých rdesen, kromě
rdesna ptačího a rdesna hadího kořene. Takţe u všech zde uvedených pouţijeme prakticky stejný postup i stejnou aplikaci. Odborníci si ovšem mohou případné jemné odlišení dovolit. V zásadě tedy zpracováváme čerstvou nať, kterou trháme u všech druhŧ dopoledne mezi devátou a desátou hodinou a dále zpracováváme podle §3 lihem 90%. Základní esenci pak ředíme lihem 35% aţ na potenci D4. Obecně uţíváme v potence D3 a D4 s dávkováním 3krát denně 6 aţ 7 kapek, před jídlem. Tinktury uţíváme proti vnitřnímu krvácení, jako cholagolum, jako močopudný prostředek, při poruchách ledvin, při ledvinových kamenech, při vnitřních nemocech, oligurii, revmatismu, kolikách, prŧjmech a úplavici.
RDESNO HADÍ KOŘEN HADÍ KOŘEN VĚTŠÍ Čeleď rdesnovitých (Polygonaceae) BISTORTA MAJOR S. F. Gray Hadovník väčsí (s) r Wiesenknöterich (n) Bistort (a) Renouée bistorte (f) Bistorta (š)
1) Hadí kořen větší zvaný dříve rdesno hadí kořen je trvalka se silným, zprohýbaným oddenkem a přímou, aţ 1 metr dorŧstající lodyhou. Prŧměrná výška rostliny je však kolem 40 centimetrŧ. Dolní listy mají dlouhý, nahoře křídlatý řapík, jsou podlouhle vejčité, na bázi uťaté, celokrajné a tupé. Horní listoví je trojúhle kopinaté, špičaté. Rŧţové drobné květy jsou uspořádány v lichoklasu velikosti přibliţně 6x1 centimetr, kvete v červnu aţ srpnu. 2) Rdesno hadí kořen je typická rostlina podhorských a horských luk například v Krkonoších. Naopak na jiţní Moravě, ale i v jiţních Čechách chybí. Má rád pŧdy vlhké, občas přeplavované, nevápenné, neutrální aţ slabě kyselé, ţivné, písčité i hlinité, hluboké. Bylinu lze celkem dobře pěstovat. Mnoţí se dělením plazivého oddenku na jaře nebo brzy na podzim. 3) Předmětem pouţití je oddenek (Rhizoma bistortae), sbíraný na jaře nebo na podzim. Spíše ojediněle sbíráme téţ nať (Herba bistortae), a to na počátku rozkvětu. Droga nemá výraznější aroma a chutná vysloveně trpce aţ svíravě. 4) Droga obsahuje hojnost tříslovin katechinového, galového a elagového typu. Dále zde nacházíme flobafen, bistortovou červeň, bílkoviny, škroby, sliz a pektin. Nať obsahuje kromě jiných látek také značné mnoţství rozpustné kyseliny křemičité. 5) Droga má výrazně svíravé (adstringentní) pŧsobení, coţ ji předurčuje k pouţití proti prŧjmŧm a proti vnitřnímu krvácení rŧzného typu. Mŧţe být téţ účinnou sloţkou čajovin pro přípravu kloktadel. Kořen má téţ pŧsobení desinfekční a jeho účinné spektrum zasahuje většinu známých bakteriálních kmenŧ. Je vhodnou drogou s detoxikačním pŧsobením. Odvar je vhodným médiem pro podávání formou léčivých klyzmat při ulcerosní kolitidě a podobných stavech. Pouţití obkladŧ volíme v případě nehojících se zahnisaných ran a koţních defektŧ. 6) Přejeme-li si jemnější účinek, dáváme přednost přípravě nálevu, protoţe odvar se vyznačuje účinkem razantnějším. Nálev podáváme vnitřně po šálcích, obvykle dvakrát nebo třikrát denně. Odvar vyuţíváme spíše zevně, vnitřně pak po lţících. Vhodnou lékovou formou je tinktura, aplikovaná v běţných dávkách, jednotlivě 20 aţ 25 kapek, maximálně 40 kapek, denně 2 aţ 3krát, maximálně 4krát. 7) Účinek hadího kořene lze srovnat s účinkem kořene nátrţníku, dostupným převáţně ve formě tinktury. Rovněţ duběnková tinktura (Tinctura gallarum) má velmi obdobné účinky. Drogu lze podávat jak samostatně, tak ve směsích. Při uţití terapeutických dávek nebyly zaznamenány ţádné škodlivé účinky. 8) Rdesno hadí kořen má také jedno svoje malé tajemství: zatím neznámým mechanismem příznivě ovlivňuje tvorbu a sloţení krve. Jeho pouţití je proto vhodné při některých formách leukémie, a jeho nasazení bývá úspěšné i při anémii – nedostatku červených krvinek. V hematologických indikacích vycházíme ze zkušeností bývalého ředitele Experimentální zahrady léčivých rostlin v Brně na Kraví Hoře, bylináře Stanislava Dvořáka. Ten radíval potencovat účinek hadího kořene především kombinací s natí zeměţluče, s natí konopice a s listy vachty trojlisté, při poruchách sráţlivosti krve pak především s natí řebříčku. 9) Homeopatické zpracovávání není u hadího kořene obvyklé a nevidíme ani
nutnost takového zpracování, zejména pro nejasnost obsahu a intenzity pŧsobení v homeopatické podobě. Domníváme se, ţe výsledek by neodpovídal vynaloţené námaze. 10) Hadí kořen by u sebe měla nosit ţena, která chce otěhotnět. Vykuřování místnosti páleným hadím kořenem zvětšuje psychické síly. V lidovém léčitelství býval hadí kořen pouţíván téţ k léčbě zevně dostupné koţní rakoviny. Ve starých herbářích jej někdy mŧţeme najít pod označením „Colubrina“. Název hadí kořen vznikl od předpokládané schopnosti ovlivňovat a léčit hadí uštknutí. Při zánětu ţil (cév) vykazuje pouţití hadího kořene vynikající výsledky: Šedesát gramŧ nadrobno upraveného oddenku dáme do 1 litru studené vody, vodu pomalu přivedeme k varu, odstavíme a necháme přikryté 10 minut vyluhovat. Pijeme 3 aţ 5 šálkŧ denně mezi jídly, uţíváme aţ 3 měsíce. Při cukrovce má vysokou účinnost jako pomocný lék směs: Třicet gramŧ hadího kořene dáme do 1 litru studené vody, tuto přivedeme k varu a 10 minut přikryté necháme na mírném ohni „bublat“. Odstavíme a přidáme 10 gramŧ kakostu smrdutého, necháme přikryté 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 2 aţ 3krát denně šálek, mezi jídly. Stejně pŧsobí čaj i prášek ze sušeného oddenku. Uţíváme 2krát denně čaj ze 30 gramŧ oddenku na 1 litr vody, nebo 3 aţ 4 gramy prášku ve vodě nebo v číšce vína. Pŧsobí proti krvavé a hlenovité stolici, při prŧjmech, při výronu semene u muţŧ a při nebezpečí mimovolných potratŧ. Pro zpevnění dásní a zubŧ čajem 5 aţ 8krát denně kloktáme. Při krvácejících ranách nebo při vředech na pokoţce obkládáme anebo omýváme čajem 2 aţ 3krát denně.
RDESNO PTAČÍ TRUSKAVEC PTAČÍ Čeleď rdesnovitých (Polygonaceae) POLYGONUM AVICULARE L. Stavikrv vtáčí (s) r Vogelknöterich (n) Knotgrass (a) Renouée des petits oiseau (f) Centinodia (š)
1) Truskavec ptačí je jednoletá bylina s poléhavými lodyhami a stříbřitě bílými, ţilkovanými botkami, dosahujícími aţ do poloviny lodyţních článkŧ. Listy jsou kratičce řapíkaté, čárkovitě kopinaté aţ vejčité, celokrajné. Z úţlabin listŧ vyrŧstají bělozelenavé nebo narŧţovělé drobné květy ve dvou aţ pětikvětých vrcholících. Plodem jsou trojhranné, tmavé naţky. Kvete od června do září. 21 Rdesno ptačí je hojně rozšířený plevel, který nacházíme na cestách, v příkopech, na okrajích polí a luk i lesŧ. Libuje si na ušlapaných pŧdách a je variabilní, coţ z léčitelského hlediska není nutno rozlišovat. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba polygoni avicularis), sbíraná od konce května do konce září. 4) K obsahovým látkám patří především flavonové glykosidy jako avicularin, hyperosid nebo kvercitrin, dále značné mnoţství tříslovin, kyselina křemičitá a řada dalších minerálních látek, organické kyseliny, včetně kyseliny askorbové, sacharidy, pryskyřice, stopy silice a slizy. 5) Rdesno ptačí je bylina mimořádně univerzální. Droga poslouţí jako velmi účinné jaterní detoxikans, je značně močopudná, a indikujeme ji všude tam, kde potřebujeme zvýšit diurézu. Napomáhá k rozpadu močových kaménkŧ. Drogu řadíme k rostlinám tzv. krev čistícím, protoţe podporuje metabolismus, zvyšuje vylučování odpadových látek a má vliv protirevmatický i mírně antidiabetický. Uvolňuje hlen, usnadňuje odkašlávání a na plicní a prŧduškovou tkáň má také účinek regenerační a hojivý. Podporuje hojení a tlumí krvácení, coţ lze vyuţít jak ve vnitřní, tak i v zevní léčbě, například při bércových vředech nebo formou klyzmat při proktokolitidě apod. 6) Obvyklou lékovou formou je odvar, vařený však pouze 2 minuty, ale nevyhýbáme se ani přípravě nálevu. Osvědčil se také homeopatický čaj, připravovaný podle Kloudy, uţívaný ve vyšších potencích U9 aţ U12. Podáváme zpravidla 4 šálky nebo sklenky denně, v urologických indikacích lze dávku ještě zvýšit. 7) Droga je ideální do směsí i samostatně. Při detoxikaci organismu je vhodné spojení zejména s čekankou nebo s pampeliškou. Při „rozpouštění“ močových kaménkŧ doporučujeme kombinaci s přesličkou, vrbicemi a s natí máčky ladní. Při léčbě nemocí cest dýchacích volíme kombinace s anýzen, fenyklem, listem a květem podbělu, natí tymiánu, bazalky, yzopu a listem jitrocele. Podávání drogy nemá kontraindikace, a při aplikaci léčebných dávek nejsou známy ani ţádné škodlivé vlivy. 8) Čajovina pro detoxikační, čistící a osvěţující kúru, vhodnou především na jaře, například před velikonocemi. Délka kúry je 3 týdny: nati rdesna ptačího 100 g květu vřesu 50 g nati čekanky 50 g kořene jehlice trnité 25 g nati tymiánu 25 g Vrchovatou polévkovou lţíci směsi dáme do 0,4 litru studené vody, přivedeme k varu, vaříme 1 minutu a necháme 30 minut vyluhovat. Přecedíme a rychle
vypijeme, uţíváme celkem 4krát denně. 9) V homeopatii pouţíváme čerstvou nať, trhanou nejlépe aţ od července mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracováváme ji lihem 80% podle §3. Základní esenci ředíme lihem 30% aţ na potenci D3. V té se také tinktura podává, 3krát denně 6 kapek, po jídle, ve lţíci vody. Rdesno ptačí v homeopatickém provedení slouţí většinou v rŧzných směsích, ale nejčastěji při všech potíţích ledvin a močových orgánŧ. Často se také uţívá při slizničních potíţích dýchacích cest. Jinak lze uţívat podobně jako v alopatii. 10) Zajímavou roli – a přesvědčili jsme se, ţe oprávněně – hraje rdesno ptačí spolu se vřesem ve staroindickém léčitelském umění – ayurvédě. U nás tuto kapitolu pečlivě rozpracoval Lubomír Klouda ve své práci Léčení pro kaţdého, odkud citujeme: Levá ruka ukazuje naši konstituci a kondici od početí do současného stavu, Pravá ruka pak napovídá o budoucnosti. Dlaně rukou ukazují podíl jangu, prostředníčky obou rukou podíl jinu. Poměr měříme obyčejným zlomkem, tedy A1/A2 = x a B1/B2 = y. Při harmonickém podílu jangu a jinu se x i y blíží k jedné. Důležitý však není ani tak rozdíl mezi x (y) a 1, ale rozdíl mezi x a y, resp. jak daleko na číselné ose leží od „jedničky“ čísla x a y. Pokud leží dále x,je to bezvadné, jsme miláčkové štěstěny a bez vlastního přičinění se náš stav ke stáru nebude příliš zhoršovat. Jenže většina z nás je na tom samozřejmě opačně. Na čísle y totiž vidíme, jak nás čeká převažování jangu či jinu, tedy jangových nebo jinových nemocí. A zde nám může pomoci především ptačí rdesno, kterým lze docílit vyrovnání směrem k jinu, nebo vřes, který vyrovnává spíše k jangu. Protože svůj stav nemůžeme změnit skokem, zařadíme obě byliny. Podíl vřesu a truskavce bude převrácenou hodnotou čísla y. Vezměme například tyto hodnoty: A, = 87 mm, A2 = 112 mm a B1 = 90 mm a B2 = 118 mm. Potom platí že x = 0,78 a y = 0,76. Z toho vyplývá, že klient spěje k jangovým chorobám. Převrácenou hodnotou čísla 0,76 je 1/0,76 = 1,32. Směs tedy bude obsahovat více ptačího rdesna, a to 132 g rdesna ptačího na 100 g vřesu. Čaj bychom měli pít dlouhodobě, alespoň 2krát týdně, ráno a večer po 125 ml nálevu. Bohatý rejstřík indikací má následující čaj: Čtyřicet gramŧ natě truskavce vaříme v 1 litru vína a podáváme 3krát denně malou skleničku, před jídlem. Uţíváme při ledvinových potíţích, potíţích s močovými orgány, ţaludečních vředech a ţaludečním krvácení, narušeních ţaludeční sliznice, bílém výtoku apod., ale musíme uţívat dostatečně dlouho. Při zadrţování moče slouţí výborně odvar z truskavce. Polévkovou lţíci necháme v šálku vody projít krátkým varem, 15 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 2 šálky denně. Na rány je výborná čerstvá nať krátce namočená do vařící vody, nebo opláchnutá vařící vodou a pak jemně pomačkaná. Přikládáme na ránu jako obklad, který pravidelně obměňujeme.
REVEŇ REVEŇ DLANITÁ ČÍNSKÁ Čeleď rdesnovitých (Polygonaceae) RHEUM PALMATUM TANGUTICUM Maxim. Rebarbora okrasná tangutská (s) r Chinesischer Rhabarber (n) Rhubarb (a) Rhubarbe (f) Ruibarbo (š)
1) Reveň dlanitá čínská je vytrvalá rostlina výšky přes 2 metry, s mohutným oddenkem, s dlouhými vedlejšími kořeny a oddenkovými hlízami. Velké, šťavnaté, hluboce pětilaločnaté listy s peřenoklanými aţ peřenodílnými úkrojky jsou dlouze řapíkaté a široce srdčité. Lodyha je červenohnědá, prouţkovaná a je zakončena latou nebo spíše chomáčem květŧ, vyrŧstajících z paţdí korunovitých listenŧ. Oboupohlavný květ je bělavé nebo načervenalé barvy, plodem je trojkřídlá naţka, aţ 10 mm dlouhá a 7 mm široká, hnědé barvy. Kvete v červenci a v srpnu. 2) Jde o rostlinu domácí v Číně a Tibetu. Reveně se snadno kříţí a ne všechny kříţence jsou vhodné pro léčivé účely. Pro ty mŧţe být vyuţívána ještě reveň lékařská (Rheum officinale Baillon) a reveň bulharská (Rheum rhaponticum L.). Spíše jako zelenina se pěstuje „rebarbora“ čili reveň kadeřavá (Rheum rhabarbarum L.) a zvláště na Moravě pak reveň kadeřavá moravská (Rheum rhabarbarum moravicum Dostál), coţ je kříţenec reveně kadeřavé s revení bulharskou. 3) Uţívá se oddenek (Radix rhei), sbíraný ve třetím aţ pátém roce. Droga má charakteristické aroma a slabě kořenitou, nahořklou chuť. 4) Droga obsahuje především anthracenové deriváty – rhein, rheumemodin, aloeemodin, chrysophanol a rheochrisidin a jejich glykosidy, diantrony, flavony – například rutin, třísloviny, katechín, pektiny, sacharidy a šťavelan vápenatý. Část tříslovin se v droze nachází v polymerovaném stavu a vytváří tzv. reveňovou červeň. Antrachinonové glykosidy se nověji označují souborným pojmem rheopurgarin. 5) Terapeutický rejstřík je široký. Hořčiny povzbuzují trávení, antrachinonové glykosidy pŧsobí mírně projímavě. Celý komplex látek zajišťuje výborné vstřebávání pozřené potravy, coţ dále vhodně podporuje fakt, ţe droga je téţ ţlučopudná. Naopak třísloviny zabraňují nadprodukci ţaludečních šťáv, takţe drogu lze vyuţívat i při projevech překyselení ţaludku. Droga je dobrým léčivem proti dyspeptickým projevŧm. Zajímavé je, ţe projímavý účinek drogy se projeví aţ při vyšších dávkách, zatímco v niţší dávce převládá spíše stavící vliv tříslovin. 6) Dávkování záleţí na pouţití. Dávka na špičku noţe práškované drogy pŧsobí obstipačně. Vyšší dávky, na dvě špičky kulatého noţe aţ 1 čajová lţička, pŧsobí projímavě. Efekt nastoupí asi za 8 hodin. Pro vyvolání digestivního účinku postačí dávka na špičku nebo na dvě špičky noţe, před jídlem. Jinou vhodnou formou je krátkodobě, asi 2 minuty vařený odvar; nálev se osvědčil méně. Běţnou dávkou je 125 ml. 7) Při léčbě reveňovým oddenkem mŧţe být moč zabarvena do oranţova aţ červenohněda. Reveň je pro kojící i těhotné ţeny kontraindikována. Obsah šťavelanŧ přispívá ke tvorbě oxalátových kaménkŧ, proto je léčba při oxalátové urolithiase kontraindikována. Také pro děti do 10 let je léčba revení nevhodná. Totéţ se týká konzumace potravin z reveně, protoţe lodyha a řapík listŧ jsou na šťavelany obzvláště bohaté. Oddenek aplikujeme ve směsích, kde mu dáváme přednost pro jeho mírnější projímavě pŧsobení, neţ jaké nabízí list senny nebo krušinová kŧra. 8) Franěcŧv jarní čaj na tzv. čištění krve:
nati čekanky 125 g listu kopřivy 75 g oddenku reveně 50 g Čaj podáváme tři týdny. V prvním týdnu 4krát denně, ve druhém týdnu 3krát denně a konečně v týdnu třetím postačí 2krát denně, nejlépe ráno a večer. Jako jednotlivá dávka stačí jeden šálek, osoby o vyšší hmotnosti mohou pít po sklenicích. V případě, ţe by ţádoucí mírně projímavě pŧsobení – zvláště v počátku léčby – přešlo v prŧjmovou stolici, sníţíme jednotlivou dávku aţ na pohár, tedy 100 ml. V praxi se to však stává zela výjimečně. 9) Homeopaticky vyuţíváme kořen i šťávu z listŧ. Pro snazší úpravu a nevelký rozdíl v pŧsobnosti doporučujeme uţívat listy bez stonkŧ, které mají obrovský obsah šťavelanŧ. Jako základ slouţí šťáva z listu, kterou zpracováváme podle §1 lihem 60%. Dále pak ředíme aţ do potence D8 lihem 30%. Uţíváme jednak v potenci D3 s dávkováním 3krát 7 kapek, po jídle, a jednak v potenci D8 s dávkováním stejným. Kořen zpracováváme podle §3. Uţíváme především v potenci D3 pro posílení ţaludeční činnosti a pro podporu trávení a v potenci D8 především jako jednorázové projímadlo, protoţe jinak zpŧsobuje zácpu. 10) Reveň má v celosvětovém měřítku v lidové medicíně velmi široký rozsah pouţívání. Bylinářka Joţinka Častová z Tečovic doporučovala připravovat z velkých listŧ koupele rukou a nohou při revmatických obtíţích a horké rebarborové obklady na krajinu ledvin při močových kaméncích. Obklady mohly být buď kašovité, z drceného a prohřátého listového materiálu, nebo prosté čajové, kdy do odvaru namáčela kus textilie. Intuitivně vyuţívala homeopatický efekt léčby. Při střevních katarech, jaterních a slezinových potíţích a při potíţích s trávením podáváme prášek z kořene reveně, a to vícekrát denně, na špičku noţe. Uţívá se ale i při ţaludečních katarech a ţloutence. Vinná reveňová tinktura se připraví z 8 dílŧ hrubě nařezaného reveňového kořene, 2 dílŧ práškované pomerančové kŧry a 1 dílu pomačkaného kardamomu. Směs přidáme do 100 dílŧ těţkého červeného vína a necháme na stinném místě, při občasném protřepání, 1 týden stát. Pak přefiltrujeme a do filtrátu přidáme sedminu jeho hmotnosti cukru. Uţíváme 3 aţ 4krát denně 8 aţ 10 kapek, před jídlem. Reveňovou tinkturu vyrobíme z 1 dílu jemně nakrájeného listu smícháním s 8 díly jalovcové pálenky a necháme 8 dní stát. Po přefiltrování uţíváme 3krát denně 1 čajovou lţičku, před jídlem. Tinkturu s anýzem proti říhání, pálení ţáhy, proti nadměrné ţaludeční kyselosti a nechutenství vyrobíme buď přidáním 5 kapek anýzové tinktury do výše uvedené tinktury nebo přidáním 1 dílu podrceného anýzového semene do tinktury z jalovcové. Denní dávka je 20 gramŧ.
RHODIOLA ROZCHODNICE RŦŢOVÁ Čeleď tlusticovitých (Crassulaceae) RHODIOLA ROSEA L. Rozchodnica rŧţová (s) r Gemeiner Rosenwurz (n) Rosewort (a) Rhodiole á odeur de rose (f) Rosé rhodiolo (š)
1) Rozchodnice rŧţová je aţ pŧl metru vysoká trvalka, jejíţ nadzemní bylinné výhonky kaţdoročně odumírají. Pod zemí se nachází ztluštěný, větvený oddenek, na jehoţ hlavě přezimují zelené či načervenalé pupeny. Oddenek je šedoţlutý, na řezu načervenalý a má zajímavou „rŧţovou“ vŧni. Na jaře vyrŧstají z pupenŧ výhonky s přisedlými, střídavými, plochými, aţ trojhranně ztluštělými listy. Jsou asi 1 aţ 3 centimetry dlouhé a zhruba 1 centimetr široké, elipsovitě protaţené, celokrajné, na špici zostřené a s několika zoubky. Výhonky s listy mají na konci štítovité květenství, rašící obvykle ve třetím nebo čtvrtém roce ţivota rostliny. Ta je dvoudomá, samčí květy jsou ţlutozelené aţ ţluté, o prŧměru asi 7 mm. Samičí květy jsou jakýmisi tobolkami, ze kterých vykukují blizničky. Bylina kvete v květnu a červnu, semena dozrávají v srpnu aţ v září. 2) Rhodiola – zlatý kořen – je vlastně skalnička, které se daří na sutích, skalnatých nivách a holích i při březích řek. Vystupuje aţ do výšky 2 400 m nad mořem. V Čechách ji nacházíme v Krkonoších, na Slovensku ve vyšších polohách Karpat. Dá se však docela dobře pěstovat na kamenitých pŧdách zásaditých, neutrálních aţ slabě kyselých. Její domovinou je Altaj. 3) Drogou je kořen (Radix rhodiolae), sbíraný třetího roku na podzim. Dosahuje hmotnosti od 50 do 200 gramŧ. 4) Z čeledi tlusticovitých je rhodiola nejlépe probádána. Obsahuje flavonoidy, sloučeniny odvozené od oktadienu, glykosidy, z nichţ nejdŧleţitější je rhodiolosid, monoterpeny, steriny, kyseliny gallovou a kávovou, něco silice, kyseliny citrónovou, vinnou, šťavelovou, jantarovou a fumarovou, z mikroelementŧ pak především mangan. 5) Droga pŧsobí jako adaptogen, to znamená, ţe chrání organismus proti stresu. Zde předčí dokonce bájný ţen šen. Droga zlepšuje a urychluje rekonvalescenci po těţkých chorobách a chirurgických zákrocích, odstraňuje únavu, stimuluje imunitní systém, zlepšuje paměť, odstraňuje předráţděnost a tlumí psychogenní bolesti hlavy. Pro muţe pŧsobí při delším podávání jako afrodisiakum. Sniţuje hladinu krevního cukru, chrání jaterní parenchym a pŧsobí detoxikačně, je tuberkulostatická, mírně aktivizuje činnost štítné ţlázy. Osvědčila se proti parkinsonickému stresu. Zlepšuje sluch, zvláště u lidí, vystavených hluku. Mŧţe slouţit i jako výborné profylaktikum u zdravých lidí, kteří jsou vystaveni velké psychické zátěţi. 6) Nejčastěji doporučovanou lékovou formou je tinktura, pro jejíţ přípravu stačí 42% etanol nebo vodka. Šedesát gramŧ suchého, mletého kořene zalijeme vodkou na dobu 10 dní. Obvyklé dávkování je 2 aţ 3krát denně 20 aţ 25 kapek, maximální 30 aţ 35 kapek. Pokud pouţijeme k přípravě 60 aţ 65 % etanol a výluhový poměr 1:5, postačí doba vyluhování 7 aţ 8 dnŧ a dávkování lze sníţit, obvykle na 2 aţ 3krát denně 10 aţ 15 kapek, maximální 20 aţ 25 kapek. Doba léčby je obvykle 3 aţ 4 týdny. Protoţe večerní podávání zpŧsobuje u řady lidí tzv. falešnou nespavost, podáváme poslední dávku nejpozději v 16 hodin. 7) Toxicita drogy je zanedbatelná, a proto je vhodná i pro pouţití v geriatrii, protoţe starší lidé na ni reagují velmi příznivě. Předávkování přináší podráţděnost, excitaci, neklid, v těţších případech aţ stavy paniky a zmatenosti. Dlouhodobá
stimulace rhodiolou je nevhodná, lék nepodáváme nepřetrţitě déle neţ 6 týdnŧ. Drogu podáváme zásadně samostatně nebo ve směsi tinktur s eleuterokokem nebo jinou adaptogenní drogou. V těhotenství a při kojení pokládáme léčbu rhodiolou za nevhodnou. 8) Ve směsi tinktur: tinct. rhodiolae (ze zlatého kořene) 25 g tinct. eleuterococci (z čertova kořene) 20 g tinct. leuzeae (z maralího kořene) 20 g tinct. cinchonae (z chininové kŧry) 20 g tinct. cinnamoni (ze skořicové kŧry) 15 g podáváme jako pomocný lék pro zlepšení subjektivního stavu a pro úpravu trávení při těţkých chorobách, obvykle ráno a v poledne 20 aţ 25 kapek. V těţších případech podáváme stejnou dávku i odpoledne, po 15. hodině, a to buď na kostku cukru anebo na lţičku, zapíjíme vodou, případně i do léčivého nebo běţného bylinného čaje. 9) Homeopatické zpracování je celkem neznámé, ale s ohledem na její účinnost velmi ţádoucí. Základem je čerstvý, studenou vodou omytý kořen, kopaný v září a říjnu, nejlépe okolo sedmé hodiny ranní. Kořen rozmělníme a zpracujeme podle §2 lihem 90%. Do potence D5 ředíme lihem 50%. Obecné uţívání je v potenci D5 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, po jídle, maximálně však 3 měsíce v roce. I kdyţ kořen je účinnější, pro domácí přípravu se více hodí čerstvá nať, trhaná v době květu (květen, červen), nejlépe dopoledne mezi osmou a devátou hodinou. Zpracováváme podle §1 lihem 55% a ředíme dále do potence D2 lihem 50%. Obecně se uţívá potence D2 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Tinkturu uţíváme při rekonvalescenci pro celkové posílení, při potíţích stáří apod, jinak podobně jako v alopatii. 10) V Rusku je k dostání tekutý zahuštěný extrakt, jehoţ dávkování se pohybuje v rozmezí kolem 5 aţ 10 kapek pro jednu dávku. Popel ze spálené rhodiolové natě se uţívá jako výborné hnojivo pro domácí rostliny a čaj z této natě je údajně nejlepším zálivkovým prostředkem, aby se rostlinám v kořenáči dařilo a aby voněly.
RICÍN SKOČEC OBECNÝ Čeleď pryšcovitých (Euphorbiaceae) RICINUS COMMUNIS L. Ricín obyčajný (s) r Wunderbaum, r Rizinus (n) Castor Plant, Castor Bean (a) Ricin commun (f) Ricino (š)
1) Skočec obecný, lidově zvaný ricin, je statná jednoletá rostlina velmi dekorativního vzhledu, dorŧstající výšky i přes 2 metry. Listy má střídavé, dlouze řapíkaté, hluboce dlanitě pěti aţ devítiklané, laloky vejčitě kopinaté, nepravidelně zubaté, špičaté. Květy jsou ve vrcholových i úţlabních vzpřímených latách, nahoře samčí a dole samičí. Samčí okvětí je blanité, tyčinek „počet nekonečný“, všechny jsou s větevnatými nitkami, samičí okvětí blanité, opadavé. Plodem je trojpouzdrá tobolka, třísemenná, jeţatá nebo hladká, semínka jsou oválná, mramorovaná. V tropech roste jako víceletá rostlina, dorŧstající výšky i přes 10 metrŧ. 2) Ricin je domovem v tropické Africe, v poslední době je u nás častěji pěstován pro ozdobu zahrádek. 31 Předmětem sběru je semeno (Semen ricini), které je vysoce toxické. Pouţívanou drogou je ovšem olej, lisovaný ze semen zastudena, který svařením s vodou ztrácí svoji jedovatost. Pro farmaceutické účely se do České republiky dováţí a v lékárnách je běţně dostupný ricinový olej (Oleum ricini, syn. Oleum castoris). 4) Semena obsahují asi 50% mastného oleje, sloţeného hlavně z triglyceridŧ kyseliny ricinolové. Za jedovatost semen je zodpovědný především toxalbumin ricin. Přítomen je téţ alkaloid ricinin, který je však pouze slabě jedovatý. Přítomny jsou rovněţ nízkomolekulární proteiny s alergizující aktivitou, z enzymŧ nacházíme lipázy. Z dalších látek je třeba jmenovat slizy. 5) Ricinový olej podáváme jako projímadlo. Účinkuje asi za 2,5 hodiny a střevní peristaltika je zvýšena jen mírně. Pouţívá se i v dermatologii, kde změkčuje pokoţku a tlumí její podráţdění. 6) Dětem podáváme vnitřně 10 ml, maximálně 15 ml, tzn. pŧl aţ čajovu lţičku, dospělým 20 aţ 50 ml, maximálně 60 ml, tedy 1 aţ 2 polévkové lţíce. Nepříjemnou chuť lze korigovat ovocnými šťávami. 7) Toxicita semen je značná. Jako smrtelná dávka se uvádí pro děti 5 semen, pro dospělé 15 semen. V našich klimatických podmínkách však semena nedozrávají. Do Herbáře, zaměřeného na nejedovaté rostliny, jsme skočec obecný zařadili jednak pro výborné účinky netoxického oleje a jednak jako varování pro naše zahrádkáře, kteří rostlinu stále častěji pěstují a většinou o toxicitě semen nevědí. Listy, nať, květy ani kořeny skočce zásadně léčebně nevyuţíváme! 8) Od Edgara Cayce jsme se naučili, ţe nejlepší vyuţití ricinového oleje je zevní. Asi 10 ml ricinového oleje dáme do malé lahvičky a ohřejeme v horké vodě. Lahvičku kleštičkami vytáhneme a její obsah vylijeme na kus flanelu, natřikrát poskládaného do formátu přibliţně A5. Flanelem trochu zamáváme, aby se olej, který se mezitím do látky vsákl, poněkud ochladil a ihned přikládáme na postiţené místo. Překryjeme kouskem igelitu a zabalíme se do velkého ručníku, osušky nebo prostěradla a ulehneme tak, aby ošetřovaná oblast nebyla pod tlakem. Shora přiloţíme zdroj tepla, například termofor s horkou vodou nebo elektrickou dečku, a tento zdroj přidrţujeme rukou nebo připevníme opaskem. Setrváme po stanovenou dobu nejen v klidu tělesném, ale hlavně i v klidu duševním, tedy bez kníţky, televize nebo diskuse s manţelkou. Optimální doba přiloţení obkladu je asi 2 hodiny, minimální 70, maximální 150
minut. Obklad má neobyčejně široké vyuţití, mŧţeme jej aplikovat při dyspeptických potíţích na břicho, při pocitu tupé bolesti na slezinu, slinivku, ţlučník, játra, ţaludek, ale třeba i na páteř nebo na ledviny. Dokonce jsme zaznamenali i ústup některých koţních afekcí. U bolestivých stavŧ, zejména chronických, je moţno ústup potíţí někdy zaznamenat jiţ po dvou či třech aplikacích a je tak markantní, ţe lze hovořit o léčbě téměř zázračné. Ve váţnějších stavech doporučujeme proto v prvních třech dnech aplikovat zábal kaţdodenně, později postačí třikrát, dvakrát nebo i jednou týdně, případně i jen příleţitostně. Tento zábal téměř nemá kontraindikací a někdy pomŧţe i tam, kde bychom to nečekali, třeba u vleklých svalových nebo kloubních bolestí. Přesto, nebo snad právě proto, ţe aplikace výborně tlumí subjektivní potíţe, díváme se na ni pouze jako na pomocnou léčbu a radíme ji vţdy souběţně vedle další vnitřní nebo zevní terapie. 9) V homeopatii se skočec kupodivu nevyuţívá. 10) Bylina má od nepaměti lidový název „Jonášovo stínidlo“, údajně proto, ţe v jeho stínu se sušil biblický Jonáš, jsa vyvrţen z útrob velryby. Na Valašsku je dodnes místy vzpomínán starý zvyk, kdy jako ochranu před zlými silami vzali magických 7 semínek, rozestavěli je na podloţce tak, ţe čtyři semínka byla v kruhu a směřovala do všech světových stran a tři semínka byla umístěna do středu kruhu a reprezentovala tři ţivelné síly, zemi, vzduch a vodu, načeţ byla semínka polita silnou lihovinou a vše zapáleno – „posvěceno“ ţivlem ohněm. Mohlo se tak dít kaţdé slunné poledne, ale největší sílu měl tento akt provedený o pŧlnoci, za ozáření měsíčním úplňkem. Tak odháněli Valaši zlé duchy, zlé nemoci a vŧbec neštěstí od domu. Při silné tvorbě lupŧ mŧţeme úspěšně pouţít zábal ze stejných dílŧ ricinového oleje a ţloutku, kam také mŧţeme přidat trochu hnědého rumu. Před umytím hlavy namaţeme směsí pokoţku hlavy a necháme 10 minut pŧsobit. Pak hlavu dobře umyjeme a opláchneme.
RMEN BARVÍŘSKÝ MARUNEK BARVÍŘSKÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) COTA TINCTORIA (L.) J. Gay Ruman farbiarsky
1) Marunek barvířský, známý spíše jako rmen barvířský, je trvalka s větveným, vícehlavým oddenkem. Lodyha i listoví jsou roztroušeně chlupaté aţ vlnaté; přímá lodyha dorŧstá výšky pŧl metru. Je listnatá, nahoře někdy chudičce větvená větvemi s jedním úborem. Listy má peřenosečné, úkrojky podlouhlé aţ čárkovité. Květní úbory jednotlivé, dlouze stopkaté, mají v prŧměru kolem 30 mm, terčové i jazýčkové květy jsou zlatoţluté. Plodem je dvoumilimetrová čtyřhranná naţka. 2) Marunek roztroušeně roste na slunných, písčitých a křovinatých stráních, na mezích, náspech apod. Na přirozených stanovištích kopíruje zhruba výskyt vinné révy. 3) Předmětem sběru a vyuţití je kvetoucí nať (Herba coti tinctorii syn. Herba anthemisae tinctorii). 4) Droga obsahuje nepatrné mnoţství silice, hořčiny, flavonoidy, ţluté barvivo, xantophyl, kumariny, pryskyřično-kaučukovou substanci, tanin, kafr, kyselinu antemiovou, tyglíkovou, prchavý olej a řadu dalších látek. Celkově je velmi málo probádána. 5) Droga bývala vyuţívána jako prostředek proti střevním parazitŧm a připravovaly se z ní ústní vody. Známo je také pouţití v čajových směsích podporujících jaterní činnost. 6) Jako anthelminthikum – léčivo proti střevním parazitŧm – drogu v současnosti nedoporučujeme a pokládáme ji v této indikaci za zastaralou. Při vyuţití ve formě kloktadla nebo ústní vody s ní zacházíme jako s heřmánkem. V ostatních případech je vhodné mírně sníţit dávkování. 7) Drogu nepodáváme samostatně, ve směsích s obsahem do maximálně 20 aţ 25 % drogy lze volit běţné dávkování. Drogu nedoporučujeme těhotným a kojícím ţenám, ani malým dětem, a není ani vhodná pro dlouhodobé podávání. Zaznamenali jsme téţ několik případŧ lehké alergie na marunek. 8) Z podhŧří Chřibŧ pochází účinný recept na léčbu bolavých a oteklých kolen: Vezmeme čerstvou bylinu (méně účinné je pouţití spařené sušené byliny) a lehce ji naklepeme paličkou. Poté přiloţíme formou kašovitého obkladu na noc. Během přiloţení je cítit snesitelná bolest. Pokud by bolest byla přílišná, obklad ihned sundáme. Druhý den postup opakujeme. Ráno je koleno bez otoku a zmizí i bolest uvnitř kolena. Citlivějším osobám se po druhém obkladu mohou vytvořit puchýře, které jemně odstraníme a koleno lehce pokryjeme sterilní gázou. V případě, ţe se puchýře vytvoří uţ po první aplikaci, další obklad nepřikládáme; pokud pokoţka nijak nereaguje, mŧţeme přiloţit obklad ještě potřetí. Jde o klasický případ účinné, dnes víceméně zavrhované „odváděcí“ léčby. Ta mnohým „vědcŧm“ dneška připadá barbarská, a tak raději barbarsky zavalí organismus spoustou chemikálií, které nadělají další škody, jeţ je třeba léčit. 9) Rmeny jakéhokoli druhu i jejich příbuzné druhy jsou oblíbeným objektem homeopatického zpracovávání bylináři-léčiteli. Rmen barvířský však většinou vítězí pro své netypické zlatoţluté úbory, které nemají ani podíl bílé barvy. Základem pro homeopatické zpracování je čerstvá kvetoucí nať, trhaná nejlépe brzy po rozkvětu v prŧběhu měsíce srpna, těsně před polednem. Upravuje se lihem 90% a dále se potencuje lihem 30% aţ do ředění D4. Obecně uţíváme v potenci
D4 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Uţívá se prakticky stejně jako v alopatii. Při značné šířce moţných aplikací nemá vyhraněnou účinnost na specifický orgán nebo tělesný pochod. 10) Velmi podobné účinky vykazují také některé druhy z rodu „rezeda“ (čeleď rezedovitých – Resedaceae), například rýt barvířský (Reseda luteola L.) a rýt ţlutý (Reseda lutea L.), které obsahují podobné účinné látky jako rmen. Jsou ovšem stejně málo probádány.
ROOIBOS ČAJOVNÍKOVEC KAPSKÝ Čeleď bobovitých (Fabaceae) ASPALTHUS LINEARIS Gins. Roabos ihličkovatý
1) Čajovníkovec kapský je vytrvalá rostlina s jemně jehličkovitými listy, dorŧstající výšky 1 metru. 2) Je to pěstovaná rostlina, pŧvodem z cedarbergské oblasti v západokapské části Jiţní Afriky. 3) Předmětem pouţití je nať, sbíraná odřezáváním asi 35 cm nad zemí (Herba aspalathi – Rooibos). Na světový trh přichází droga upravená fermentací, podobně jako tzv. černý (správněji červený) čaj. 4) Droga obsahuje kvalitní třísloviny (4,5 aţ 6 % proti 8 aţ 15 % v černém čaji) a velké mnoţství stopových prvkŧ a minerálŧ – ţelezo, měď, zinek, hořčík, mangan, draslík, vápník, fluor, molybden a další. Dále nacházíme látku zvláštní chemické povahy, zvanou aspalathin, velké mnoţství flavonoidŧ, organické kyseliny, vitamin C a řadu jiných látek, jejichţ výzkum pokračuje. 5) Droga uklidňuje, zlepšuje stav cév, celkově posiluje a zvyšuje výkonnost imunitního systému člověka. 6) Podávání tohoto čaje má velký význam především pro osoby kontrolující svou hmotnost. Svým močopudným účinkem, kombinovaným s vlivem na lepší spalování tukŧ, a současně mírným ovlivněním centra hladu v mozku, kdy poněkud oddaluje vznik pocitu hladu, mŧţe tvořit ideální dietní nápoj. Nejvyšší účinky má krátce, asi 1 minutu povařený odvar. Na pohár 0,1 litru čaje uţíváme 1 kávovou lţičku drogy, na šálek 0,15 litru 1 čajovou lţičku, na sklenici 0,2 litru 1 čajovou a 1 kávovou lţičku a na hrnek 0,25 litru vezmeme 2 čajové lţičky drogy. 7) Droga je svou pŧsobností na rozmezí mezi produkty potravinářskými a léčivými. Nejsou známy ţádné kontraindikace ani váţnější neţádoucí účinky po jejím podání. Proto je vhodná i pro děti, těhotné a kojící ţeny. Neobsahuje kofein ani jeho deriváty. 8) Tzv. Kapský pohár má následující podobu: silný horký čaj Rooibos 0,4 l cukr 75 g pomerančová šťáva 0,4 l šampaňské víno 0,75 l V horkém čaji rozmícháme cukr a dáme do chladničky vychladit. Po vychlazení přidáme studenou pomerančovou šťávu a sekt, promícháme, vhodíme několik kostek ledu a ihned podáváme. Uvedené mnoţství postačí asi na 12 sklenic vynikajícího nápoje. 9) V homeopatii je tento prostředek prakticky neznámý a zejména u nás nemá význam jej v takové podobě uţívat ani zpracovávat. K nám přichází surovina uţ v upravené, chemicky ovlivněné podobě a nemá smysl ji dále zpracovávat. Výsledek by byl značně nejistý. 10) Historie čajovníkovce Rooibos začíná rokem 1804, kdy Ţid Benjamin Ginsberg přesvědčil kapské Búry, aby sbírali nať divoce rostoucích bylin. Později je začali pěstovat. Pŧvodní „technologie“ sběru, sušení a přípravy drogy pochází od jihoafrických domorodcŧ, zřejmě přímo od Masajŧ. První sklizeň se provádí druhým rokem.
Čajová surovina je po sběru podrobena fermentaci a poté je pasterizována. Na světový trh přichází ve dvou hlavních druzích: super-grade je prachová droga, určená pro balení do nálevových sáčkŧ, a choicegrade pro přípravu v čajové konvici. Čaj je oblíben v USA, Německu, Švýcarsku a v poslední době pronikl dokonce také do Japonska.
ROUTA ROUTA VONNÁ Čeleď routovitých (Rutaceae) RUTA GRAVEOLENS L. Ruta voňavá (s) e Raute (n) Rue (a) Rue fétide (f) Ruda (š)
1) Routa vonná je vytrvalý, vţdyzelený keřík nebo polokeř. Rostlina vyhání z vytrvalého, dřevnatého oddenku přímou, bohatě větvenou, aţ 3/4 metru vysokou lodyhu, s listy 2 aţ 3krát zpeřeně dělenými, celokrajnými, duţnatými, ţláznatě tečkovanými. Dřevnatá část lodyhy je uvnitř ţlutá. Ţluté květy skládají bohaté, vrcholíkovité květenství, sloţené z vidlanŧ, jejichţ poslední osy přecházejí do vijanŧ. Květy jsou čtyř nebo pětičetné. Plodem je čtyř aţ pětipouzdrá tobolka, otvírající se na vrcholu kaţdého pouzdra skulinou. 2) Routa je pŧvodu jihoevropského, u nás se pěstuje a ve vinorodých oblastech, například u Velkých Ţernosek, někdy také zplaňuje. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba rutae) nebo list (Folium rutae). Sbíráme v květnu a v červnu, později je droga méně hodnotná. 4) Droga obsahuje aţ 0,5% toxické silice a kolem 2% flavonového derivátu rutinu, který je příbuzný citrinu, označovaného jako vitamín P. Dále zde nacházíme furokumaríny, deriváty lignanu, řadu alkaloidŧ rŧzného typu, kyselinu jablečnou, hořčiny a třísloviny. 5) Droga má velmi rozmanité pŧsobení: Především jde o typickou drogu „ţlučníkovou,“ protoţe příznivě ovlivňuje funkci ţlučníku a tlumí bolesti při ţlučníkových kaméncích. Její spasmolytický, tedy protikřečový účinek se však projevuje i při kolikách ledvinových. Rozšířením cév zlepšuje droga prokrvení ledvin a diurézu čili vylučování moči. Současně droga mírně sniţuje vysoký krevní tlak, a to především tehdy, jestliţe je hypertense pŧsobena poruchami funkce ledvin. Z dalších účinkŧ uveďme především pŧsobení protisklerotické, a také skutečnost, ţe vlivem routy se stěny cév stávají pruţnější a pevnější. Routa však obsahuje i hořčiny, které se významnou měrou mohou podílet na zlepšení trávení. V neposlední řadě pak dochází pod vlivem drogy ke zvýšení tonusu dělohy, coţ mŧţe přispět k léčení celé řady menstruačních poruch a potíţí. Při neurotických bolestech hlavy, které někdy bývají spojeny se závratěmi, se routa projevuje jako dobré sedativum. Droga bývala dříve vyuţívána téţ proti střevním parazitŧm, ale toto pŧsobení lze dnes pokládat za zastaralé. Při zevní aplikaci droga podporuje hojení zahnisaných koţních defektŧ, kdy buď přikládáme obklady nebo pouţíváme koupele. 6) Obvyklou formou je nálev, připravovaný z 1 čajové lţičky na 0,15 litru, doba vyluhování je 10 minut. Podáváme dvě, výjimečně tři dávky denně. Pro zevní pouţití lze připravit nálev o vyšší koncentraci. Nejúčinnější lékovou formou však je tinktura, jejíţ dávkování se pohybuje v rozmezí od 15 do 25 kapek, opět dvakrát, výjimečně i třikrát denně. 7) Čerstvá bylina se chová poněkud „zákeřně“. Vlivem furokumarínŧ a UV záření délky 3400 aţ 3800 A mŧţe dojít i k závaţnému poškození pokoţky. Nejprve vzniká zarudnutí a svědění, potom následují puchýřky a šupinatění, se vznikem irreverzibilní pigmentace. Mŧţe však dojít i k celkové intoxikaci s dávením a rozrušením. Vznik kontaktních dermatitid – koţních zánětŧ – je celkem běţný, a proto jsou při sběru nutné rukavice. Sušená bylina jiţ kontaktní dermatitidy nevyvolává. Tvrzení z literatury, ţe droga se jiţ léčebně nevyuţívá, je naprosto zcestné, protoţe zvláště pouţití tinktury je velmi účinné.
Při dodrţení terapeutických dávek nehrozí ze strany routy a její toxicity ţádné nebezpečí. Zejména její vliv na odstranění fragility neboli lámavosti cév je v podstatě nenahraditelný, coţ oceňují zejména ţeny s rudými ţilkami na stehnech. S ohledem na skutečnost, ţe droga vyvolává překrvení malé pánve a zvyšuje tonus dělohy, ji nelze doporučit pro léčbu gravidních ţen. Při samostatném podávání dáváme zásadně přednost tinktuře, do směsí přidáváme routu zcela běţně, ovšem vţdy tak, aby nepřevyšovala objem 10 – 15%. 8) Drogu vyuţíváme jako kardiosedativum, zvláště v kombinaci s květem hlohu a natí meduňky lékařské, podle následující receptury: květu hlohu 50 g nati meduňky 40 g nati routy 10 g Podáváme jako bylinářský čaj, v dávce 0,5 aţ 0,75 litru denně. Tinktura mŧţe slouţit jako dobrý zevní prostředek k potírání při revmatických bolestech a při neuralgiích. 9) Homeopaticky zpracováváme čerstvou bylinu, trhanou před dobou květu, nejlépe brzy ráno kolem sedmé hodiny. Zpracováváme ji podle §3 lihem 96% a dále lihem 40% aţ na potenci D4. Obecně uţíváme 3krát denně 10 kapek tinktury, před jídlem. Pouţití je podobné jako v alopatii, ale jednoznačnou přednost mají homeopatické esence (D1) nebo tinktury (D4) při léčení očních potíţí (výplachy), při následcích po vykloubeních, pohmoţděninách, křečových ţilách, výhřezu konečníku (vnější pouţití), při slabosti periferních nervŧ apod. 10) Sušená routa bývala i významnou vykuřovací bylinou. Vŧně čerstvé routy pomáhá prý udrţet si jasnou hlavu ve „věcech lásky“. Svého nositele chrání routa – nošena v malém váčku na krku – před vlkodlaky, vampýry a čarodějnicemi. Routu údajně nesnášejí ropuchy. Čaj z routy je vynikající lék na řadu nemocí: návaly krve do hlavy, závratě, „tupost“ hlavy, dýchací potíţe, bušení srdce, křečovité bolesti v pánvi a hysterie, a to především jako prevence. Uţívá se ale také na chronické projevy na pokoţce a zástavy funkce v pánvi. Tinktura s dávkováním 2krát denně 10 kapek se uţívá proti návalŧm krve do hlavy, závratím a nadýmání.
ROSNATKA ROSNATKA OKROUHLOLISTÁ Čeleď rosnatkovitých (Droseraceae) DROSERA ROTUNDIFOLIA L. Rosička okrúhlolistá
1) Rosnatka okrouhlolistá je drobná masoţravá trvalka dorŧstající výšky kolem 15 cm. Z dlouhého oddenku s tenkými kořínky vyráţí přízemní rŧţice dlouze řapíkatých listŧ, které jsou podobné lopatičce plné drobných úponkŧ, vylučujících lepkavou tekutinu. Lodyha je holá, bezlistá a na vrcholu sedí řídké, klasŧm podobné vijany malých bílých květŧ. 2) Rosnička je evropsky rozšířená, ale poměrně vzácná. U nás roste na Třeboňsku, v okolí Jindřichova Hradce, na šumavských slatích kolem Kvildy, v Krušných Horách a v Krkonoších. Je chráněna, a proto se nesmí sbírat. 3) Předmětem uţití je nať (Herba droserae). 4) Droga obsahuje methyljuglon droseron, třísloviny, pryskyřice, enzymy, glukosu, flavonové glykosidy, organické kyseliny, jako jsou tannová a jablečná, dále kyselinu máselnou, propriovou, albumin, kyanovodík, vitamin C, ţlutá a červená barviva a řadu látek fytoncidního charakteru. 5) Droga pŧsobí jako vynikající prostředek antisklerotický. Je močopudná a výborně odhleňuje „nachlazené“ prŧdušky. Mírně sniţuje krevní tlak. 6) Drogu podáváme v obvyklých dávkách formou nálevu, 2 aţ 4krát denně. Účinnější je tinktura, aplikovaná 3 aţ 4krát denně po 20 aţ 25 kapkách. 7) Droga je natolik vzácná, ţe ji podáváme pouze ve směsích. Samostatně pak výhradně formou tinktury. Přestoţe nejsou při aplikaci drogy známy závaţnější neţádoucí účinky ani ţádné kontraindikace, podáváme ji pouze krátkodobě. Nedoporučujeme ji těhotným a kojícím ţenám a také malým dětem. 8) Prŧduškový čaj s antisklerotickým účinkem šumavského bylináře faráře Mikeše z Cestic: list jitrocele 40 g nať rosnatky 25 g květ divizny 20 g nať yzopu 10 g kořen lékořice 5 g Podáváme 4 šálky nálevu denně, případně formou bylinářského čaje, kterého vypijeme asi 0,75 litru denně. 9) U rosnatky je homeopatické zpracování vlastně jediné moţné, jednak pro malou dostupnost byliny a jednak proto, ţe obsaţené enzymy se tepelnou úpravou ničí. Pouţívá se čerstvá kvetoucí nať, stříhaná brzy po rozkvětu byliny, tedy v červnu a červenci, nejlépe mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne. Doporučujeme stříhat nať nŧţkami, protoţe trháním bylinu zlikvidujeme. Tahem se vytáhne kořínek, který v pŧdě drţí jen velice volně. Upravujeme lihem 70% a dále potencujeme aţ do ředění D6 lihem 40%. Obecně uţíváme nejčastěji v potenci D5 a D6, při dávkování 3krát denně 10 kapek, po jídle. 10) Zajímavé je praktické pouţívání přípravkŧ z rosnatky. Asi od 13. století se uţívala výhradně proti kašli všeho druhu, proti astmatu a bronchitidě, tedy jen u nemocí dýchacích cest. Moderní věda tyto aplikace prakticky celé převzala, protoţe jiné zatím nejsou ověřeny. Ale v lidovém léčitelství se mezitím názor
velice změnil a rosnatka se doporučuje hlavně proti křečovitosti, vcelku jako geriatrikum, proti arterioskleróze, proti cukrovce (výrazně sniţuje krevní cukr), jako silné fytoncidum proti rŧstu rŧzných baktérií atd. V současné době český farmaceutický prŧmysl rosnatku nevyuţívá. Ve své době byl velmi proslulý čaj Droseran, podávaný jako expektorans a antisklerotikum, a ještě zcela nedávno byly vyráběny výborné kapky proti kašli Tussilen. Zajímavá je barevná přeměna zpracovávané byliny. Pokud dodrţíme okamţité zpracování, mŧţeme sledovat, jak se ze zelené mění na sytě rudou aţ černou v základní esenci. Při poţití čaje z rosnatky se i moč zbarvuje tmavě. Zde se to ovšem vysvětluje zvýšeným rozpadem fenolových derivátŧ v moči.
ROZCHODNÍK ROZCHODNÍK PRUDKÝ Čeleď tlusticovitých (Crassulaceae) SEDUM ACRE L. emmend. Grimm Rozchodník prudký (s) r Scharfer Mauerpfeffer (n) Wall Pepper (a) Sedum ácre (f) Versicularia (š)
1) Rozchodník prudký je lysá trvalka, řídce trsnatá, palčivé chuti. Nekvetoucí lodyhy jsou hustě střechovitě listnaté, válcovité, krátké. Kvetoucí lodyhy dorŧstají výšky kolem 10 centimetrŧ, jsou řidčeji listnaté, listy jsou střídavé, podlouhle vejčité, v dolní polovině tlustší, na bázi kratičce ostruhaté. Květenství se skládá ze 2 aţ 3 vijanŧ, korunní plátky jsou jasně ţluté, květ i kalich pětičetný. Kvete v květnu aţ v srpnu. Plodem jsou měchýřky. 2) Rozchodník je hojná bylina slunných strání, skal, mezí, písčin a starých zdí. Má ráda pŧdy výhřevné, suché, kamenité, mělké, ţivné, zásadité. 3) Kvetoucí nať (Herba sedi acris) sbíráme v červnu a v červenci. Droga je bez zápachu, chutná peprně, palčivě aţ ostře. 4) Droga obsahuje piperidinové alkaloidy, především sedamin a saeridín, dále rution, sliz, gumy, pryskyřice, vosky, sacharidy, z minerálŧ především vápník, potom vitamín C a stopy nikotinu. 5) Droga je pokládána za obsolentní, to jest zastaralou. V přiměřených dávkách sniţuje krevní tlak a vyvolává překrvení pokoţky. Vnitřní uţití je však přinejmenším diskutabilní, protoţe piperidinové alkaloidy jsou podezřelé z kancerogenního pŧsobení. Proto se uţívá prakticky jen zevně, například ve formě masti, prokrvující pokoţku. Čerstvá šťáva a slaběji i nálev mají účinky antibiotické a fungicidní, takţe jimi mŧţeme léčit nehojící se infikované rány, plísní postiţené nohy apod. 6) Dříve býval doporučován nálev, v dávce 2krát denně po 125 ml, případně byla droga práškována a podávána 3krát denně 1 gram na špičku kulatého noţe. Čerstvou šťávu lze zapracovat do masťového základu, kterým ovšem nemŧţe být hydrofobní sádlo, nýbrţ lanolin nebo jiný hydrofilní základ. Na 50 gramŧ základu pouţijeme 10 gramŧ šťávy a dŧkladně promícháme. V případě, ţe je mast příliš řídká, přidáme ještě trochu masťového základu (synderman). 7) S ohledem na skutečnost, ţe vnitřnímu uţití se spíše vyhýbáme, je otázka případného míchání do směsí víceméně bezpředmětná. Pokud však víme, droga se do směsí nevmíchávala ani v minulosti, ale pouţívala se samostatně. Větší dávky, pouţité vnitřně, nevyvolají otravu, protoţe dříve dojde k dosti prudkému zvracení. Při příliš dlouhém kontaktu čerstvé rostliny s pokoţkou mŧţe vzniknout podráţdění kŧţe, později zánět, doprovázený tvorbou puchýřkŧ. 8) Jako protiplísňový prostředek pouţíváme lihový výtaţek – tinkturu z trojkombinace rozchodníku, vlaštovičníku a oplodí vlašského ořešáku. Ideální je pouţití čerstvých surovin, které promícháme stejným dílem a na 100 gramŧ směsi nalejeme pŧllitr lékárenského denaturovaného lihu, ředěného na 65%. Po desetidenním vyluhování a přecezení je výtaţek hotov. Potíráme jim postiţená místa, v případě potřeby lze přípravek ředit destilovanou vodou. 9) Homeopaticky zpracováváme čerstvou nať byliny, kterou trháme v plném květu, nejlépe mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. Dále ji zpracováváme podle §2 lihem 70% a ředíme aţ na potenci D5 lihem 40%. Tinktury uţíváme zevně i vnitřně. Obecně uţíváme vnitřně potenci D5 s dávkováním 3krát denně 5 aţ 6 kapek, před jídlem. Zevně uţíváme potenci D4 a D5, ale ne častěji neţ 2krát denně.
Tinkturu uţíváme vnitřně při vysokém krevním tlaku, na prokrvování nebo při arteroskleróze, zevně pak při koţních rakovinách, na prokrvování pokoţky a na obklady bolestivých kloubŧ. 10) Ve středověku bývala čerstvá drcená droga přikládána zevně na koţní nádorová onemocnění a nazývali ji „tučný muţík“. Tučný muţík byl i rostlinou, pouţívanou k odváděcí léčbě: Rostlinu nasekali na drobné kousky a do této hmoty zapracovali „mumii“. Mumií mohl být sekret, například vykašlaný hlen, ale i krev nebo moč, případně i vlasy, kousky oloupané pokoţky apod. Hmotu pak vpravili do předem vydlabané díry v dubu, bříze, lípě, vrbě či ve smrku – zřejmě podle druhu onemocnění – a zasmolili. Síla stromu během času „přemohla“ sílu choroby. Čerstvá nať velmi dobře a rychle pomáhá při kloubních bolestech. V takovém případě přikládáme nať mírně potlučenou. Protoţe ale často dochází k mírnému i většímu podráţdění pokoţky a někdy se dokonce objevují i puchýřky, je vhodné ošetřování uklidňujícími mastmi. Doporučujeme proto nať upravit, například s vepřovým sádlem, vazelínou apod. Pokud zachováme určitou opatrnost, mŧţeme rozchodník prudký pouţít pro odstranění „kuřích ok“. Nať pomačkáme a přikládáme pravidelně na kuří oka, jejichţ okolí je ovšem třeba chránit. Podobně mŧţeme postupovat při odstraňování mozolŧ, tvrdých otlačenin apod. I při tomto postupu je však nutné dodrţovat určitou opatrnost.
ROZCHODNÍK NEJVĚTŠÍ ROZCHODNÍKOVEC ŢLUTOKVĚTÝ Čeleď tlusticovitých (Crassulaceae) HYLOTELEPHIUM MAXIMUM (L.) Holub Rozchodník najváčší (s) e Grosse Fetthenne (n) Orpina (a) Sedum reprise (f) Telefio (š)
1) Rozchodník největší je trvalka, vysoká aţ 3/4 metru, největší bylina z bývalého rodu rozchodník. Má hlízovité nebo vřetenovité kořeny, listy oddálené, odstálé, vstřícné, někdy i v trojčetných přeslenech, horní zřídka i střídavé, všechny podlouhlé, aţ široce vejčité, často poloobjímavé, tlusté, zelené, květy ţlutavě zelenavé, korunní plátky jsou vzpřímené, na špici kápovité. 2) Rozchodník je roztroušeně hojnější v teplejších níţinách a na pahorkatině, kde druhotně osídluje okraje cest a náspŧ. Nacházíme jej ale i v podhorských oblastech, například na Vsetínsku. Má rád suché skály, sutě, kamenité a křovinaté výspy, světlé, křovinaté lesy a pŧdy suché, výhřevné, zásadité, volné, kamenité i skalnaté. 31 Drogou je list (Folium hylotelephii). 4) Droga obsahuje dva glykosidy flavonového typu, určité mnoţství tříslovin, sacharidy, vitamín C, karoten, vápenaté soli, organické kyseliny. Zatím není plně prokázáno, zda droga obsahuje téţ alkaloidy. Zdá se však, ţe obsah alkaloidŧ je závislý na podloţí, ze kterého bylina vyrŧstá. 5) Bylina byla odedávna vyuţívána zejména v Rusku, jako prostředek krev stavící, hojivý a v neposlední řadě jako biogenní stimulátor a jako mírné, ale účinné kardiotonikum. Lidově byla droga vyuţívána především jako prostředek močopudný a zevně jako prostředek vysoce hojivý na rány všeho druhu, na hemoroidy, bércové vředy a podobné nemoci. 6) Obvyklou lékovou formou býval nálev, kdy 1 polévková lţíce drobně sekané drogy byla přelita sklenicí vroucí vody a po 4 hodiny vyluhována. Potom byl nálev přecezen a podáván v dávce 1 aţ 2 polévkové lţíce 3 aţ 4krát denně. Na zevní pouţití byl pouţit silnější nálev nebo čerstvá šťáva. Rozemletou listovou hmotu balili Rusové také do gázy a přikládali na několik hodin jako obklad. 7) Vzhledem k tomu, ţe při sběru nemŧţe sběrač vědět, zda bylina obsahuje či neobsahuje škodlivé alkaloidy, přiklonili jsme se k zásadě „především neškodit“, opustili jsme vnitřní podávání a vyuţíváme drogu pouze zevně. S ohledem na slavnou minulost byliny i nepřehlédnutelné výsledky při podávání formou biogenního stimulátoru (podle zkušeností zesnulého MUDr. Václava Stefana Čermáka) je škoda, ţe výzkum a ověřování účinnosti této byliny dále nepokračuje. 8) List rozchodníku má vynikající hojivé účinky, které ještě výrazně zvýší úprava na biogenní stimulátor podle Filatova: Utrţený list zabalíme do pláténka, poté do černého papíru a ponecháme jej asi 10 dnŧ v chladničce. Potom jej rozřeţeme na plátky nebo menší kousky, které přikládáme na rány a koţní afekce. Přirozeně lze pouţít i list čerstvý, jeho účinnost je však niţší. 9) Homeopaticky se tato bylina nezpracovává. Jednak proto, ţe je celkem neznámá, a jednak proto, ţe pŧsobí v podstatě jako ostatní rozchodníky. 10) Rod rozchodník byl rozdělen podle převaţujících botanických znakŧ na dva rody, a to rozchodník (Sedum) a rozchodníkovec (Hylotelephium). Zaslouţili se o to především čeští botanici Josef Holub a Josef Dostál. Do stejné čeledi tlusticovitých patří ještě rody rozchodnice (Rhodiola), masnice (Tillaea), rozchodnička (Aithales, dříve Crassula), která dala jméno celé čeledi, netřesk (Sempervivum) a konečně nechrastec (Jovibarba). Většina rostlin má za sebou
větší nebo menší léčitelskou minulost a celá čeleď si doslova říká o dŧkladný farmakologický rozbor. Starší ruské prameny (1974) hovoří například o preparátu Biosed, coţ je sterilizovaný vodný extrakt z nati rozchodníkovce, podávaný po 1 ml nitrosvalově, jednou aţ třikrát denně. Bylo pozorováno celkem 611 osob s nemocemi očí, se špatnou hojivostí zlomených kostí, s poruchami kloubŧ, s vředovou chorobou ţaludku a dvanácterníku, s bércovým vředem, s křečovými ţilami a s dalšími chorobami. Léčba trvala 20 aţ 30 dní. U všech léčených ze zlepšil celkový pocit, zvýšila se síla a výkonnost, spánek a také chuť k jídlu. Biosed se rovněţ osvědčil v léčbě očních úrazŧ, ale také v léčbě zeleného zákalu – glaukomu, kdy se nemocným zpravidla rozšířilo zorné pole. Jinak ale uţ Plinius v 1. století n.l. píše o vynikajících vlastnostech této byliny. Hlavní oblastí byly nemoci pokoţky, rány, fistule, vnitřně pak rŧzné vředy, plicní neduhy, ale také úplavice a hojení vnitřních poranění.
ROZMARÝN ROZMARÝNA LÉKAŘSKÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) ROSMARINUS OFFICINALIS L. Rozmarín lekársky (s) r Garten Rosmarin (n) Rosemary (a) Rosmarin officinal (f) Romero (š)
1) Rozmarýna lékařská je neopadavý polokeřík s přímým nebo vystoupavým, dřevnatějícím stonkem. Listy má přisedlé, čárkovité, koţovité, podvinuté, na rubu běloplstnaté, vstřícné. Z úţlabí listŧ vyrŧstají fialové dvoupyské květy, sestavené do chudokvětých lichopřeslenŧ v krátkých lichohroznech. Plodem jsou hnědavé tvrdky. 2) Rozmarýn pochází ze Středomoří, u nás byl dříve pěstován ve vinorodých oblastech, ale protoţe nesnáší zimu, musí se ošetřovat ochranným obalem. Je velmi vhodný pro pěstování v kořenáčích. 3) Drogou je list (Folium rosmarini), sbíraný od konce května do srpna. Droga má kořenitý pach a hořkou, aromatickou chuť. 4) Rozmarýn poskytuje siličnou drogu s poměrně vysokým obsahem flavonoidŧ, s tříslovinami, organickými kyselinami a malým mnoţstvím alkaloidŧ. Dále nacházíme sloučeniny triterpenové, kyselý saponin, málo známé hořčiny a komplex fytoncidně pŧsobících látek. Jarní a podzimní silice má jinou optickou otáčivost, jiné sloţení a také poněkud jiný terapeutický význam. Silice rostlin ze slunné Jugoslávie má opět jiné sloţení proti našim tuzemským výpěstkŧm, takţe obsahové sloţení rozmarýnu je velmi proměnlivé. 5) Droga zlepšuje prokrvení trávícího traktu, zlepšuje tvorbu trávicích fermentŧ i tvorbu ţluči. Je proto vhodným léčivem dyspeptických stavŧ s nadýmáním, při nedostatečné tvorbě nebo transportu ţluči a vŧbec při špatném trávení a bolestech v trávícím ústrojí. Celkové zlepšení psychické a fyzické kondice lze přičíst tomu, ţe droga vhodně odstraňuje pocit fyzické, ale především psychogenně podmíněné únavy a vyčerpanosti. Pŧsobí téţ močopudně, jako mírné kardiotonikum, zvyšuje chorobně sníţený krevní tlak. Zlepšuje prokrvení malé pánve, coţ napomáhá k otěhotnění. Při zevní aplikaci dochází k rychlému ústupu bolestivosti v revmatických kloubech. Pŧsobívá je i při neuralgiích. Výhodou rozmarýnových mastí je jejich příznivé pŧsobení na hlouběji uloţené tkáně. Tuto vlastnost však do značné míry mŧţe ovlivnit masťový základ. Rozmarýnová silice je také výborným prostředkem v aromaterapii, dále se uţívá formou koupelí a vonných mazání. 6) Oblíbenou lékovou formou je běţně připravovaný nálev. Jemněji pŧsobí šestihodinový macerát. Na zevní pouţití doporučujeme připravovat koncentrovanější výluhy. Jako celkové tonikum často postačí rozmarýn podat jednou denně, nejlépe ráno. Na zvýšení krevního tlaku slouţí rozmarýnové víno: Sedmdesát pět gramŧ drogy přelijeme 1 litrem tvrdšího bílého vína, například odrŧdy ryzlink, ponecháme 8 dní macerovat, potom přecedíme do menších tmavých láhví a uloţíme v chladu. Obvyklou jednorázovou dávku činí pro ţeny 20 aţ 25 ml pro muţe 50 aţ 65 ml rozmarýnového vína. Čaj podáváme jednou nebo dvakrát denně po 125 ml. 7) Droga je velmi vhodná pro samostatné podávání i pro kombinaci do směsí. Protoţe patří k prudčeji pŧsobícím, musíme s ní zacházet opatrně. Je kontraindikována v těhotenství a v laktaci a nedoporučujeme ji ani osobám, které prodělaly zánětlivé onemocnění ledvin nebo jater. Z vhodných drog ke kombinaci jmenujme alespoň meduňku, mátu, routu, hloh,
řebříček, měsíček a jablečník. 8) Recept na Kneippovu rozmarýnovou mast: Olei rosmarini (silice rozmarýnové) 8 g Camphorae (kafru) 4 g Mentholi (mentolu) 4 g Adipis lanae (tuku z ovčí vlny) q. s. ad 100,0 Mast připraví kaţdá lékárna a pouţívá se k masáţím a ke vtírání. 9) Základem homeopatického zpracování jsou sušené listy, které se pouţívají i proto, ţe sušením vznikají některé obsahové látky. Rozdrcený suchý list se zpracovává podle §3 lihem 70%. Dále se potencuje lihem 30% aţ na potenci D4. Obecně se uţívá potence D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Tinkturu uţíváme hlavně jako uklidňující a regulující prostředek, například při rozladěnosti, nervové nerovnováze nebo v klimaktériu, a také jako ţlučopudný a močopudný prostředek. Zevně pouţíváme na obklady kloubŧ (i jako mast), při revmatických bolestech apod. 10) V lidovém podání byl rozmarýn symbolem lásky a smrti. Ne nadarmo se mu říká „mořská rosa“ – rosis marini. Rozmarýn je magickou bylinou prvního řádu – jeho spalováním se uvolňují mocné očistné vibrace. Poloţen pod lŧţko, chrání spícího před vším zlým. Léčitelé si mají umývat ruce v rozmarýnovém odvaru před a po práci s nemocným. Proslulá „aqua Reginae Hungaricae“ turčianských olejkářŧ – vodička uherské královny – byla tvořena čistým lihem, ve kterém byla rozmíchána rozmarýnová silice. Při senné rýmě zvyšuje obranyschopnost těla, zvláště spolu s yzopem. Především jsou vhodné inhalace: Deset gramŧ rozmarýnu dáme do 1 litru studené vody, přivedeme k varu, odstavíme a necháme 10 minut vyluhovat. Inhalovat několikrát denně, ale doporučujeme přitom i napařování hlavy. Při bronchitidě je velmi účinné napařování hlavy. V nepříliš velkém hrnci necháme 1 aţ 1,5 litru vody s 1 polévkovou lţící rozmarýnu silně zavařit a po částečném ochlazení provádíme pěti aţ sedmiminutové napařování hlavy. Opakujeme 2 aţ 3krát denně. Na pročišťování pokoţky při nečisté pleti je nejlepší dešťová voda s rozmarýnem a pomerančovými slupkami: Čtvrt litru dešťové vody s 1 polévkovou lţící nakrájeného rozmarýnu a kŧru z 1 pomeranče necháme pomalu projít varem a necháme přikryté 10 minut vařit. Přecedíme a skladujeme v chladnu.
ROZRAZIL ROZRAZIL LÉKAŘSKÝ Čeleď krtičníkovitých (Scrophulariaceae) VERONICA OFFICINALIS L. Veronika lekárska (s) r Echter Ehrenpreis (n) Speedwell (a) Véronique officinale (f) Veronica macho (š)
1) Rozrazil lékařský je trvalka s poléhavou a vystoupavou lodyhou. Krátce stopkaté, vstřícné listy jsou podlouhle eliptické, na čepeli jemně pilovité. Květy má rozrazil bleděmodré, někdy spíše do fialova, jindy bělavé, vytvářející bohaté hrozny. Plodem je podlouhlá tobolka, přitisknutá k ose hroznu. Kvete od května do září. 2) Rozrazil je bylina hojná ve světlých lesích, sušších loukách, mezích a pastvinách od níţiny aţ do pásma subalpinského. 3) Drogu tvoří nať (Herba veronicae), sbíraná nejlépe na počátku rozkvětu. Mezi bylináři je poněkud výše ceněna droga z rozrazilu potočního (Veronica beccabunga L.). 4) Droga obsahuje třísloviny, hořčiny, hořký glykosid aukubín, řadu organických kyselin, včetně vitamínu C, saponiny, pryskyřici, vosky, silici a další účinné látky. 5) Domníváme se, ţe rozrazil je velmi podceněnou léčivkou. Dovede sniţovat hladinu cholesterolu v krvi, pŧsobí příznivě na močové cesty při zánětech i při kaméncích, kde podporuje jejich rozpadání (nikoli rozpouštění). Droga se téţ osvědčila při bronchitidě a zejména při astmatu. Podporuje zaţívání a tvorbu slinivkových enzymŧ. Řadí se k drogám tzv. krev čistícím, a je proto vhodná při nejrŧznějších koţních problémech, kde ji podáváme jak vnitřně, tak zevně. Je také účinným antirevmatikem a její podávání je plně indikováno zejména v geriatrii. 6) Drogu připravujeme nejčastěji formou krátkodobě, asi 2 minuty vařeného odvaru. Při zevní aplikaci volíme odvar připravovaný varem poněkud delším, trvajícím zpravidla 5 aţ 10 minut. Vnitřní dávkování volíme obvykle po šálcích v mnoţství 2 aţ 4 šálky denně. V řadě případŧ, zejména tehdy, jestliţe chceme zlepšit metabolismus, lze aplikovat čerstvou šťávu, opět 2 aţ 4krát denně, před jídlem, a to 2 aţ 3 čajové lţičky. 7) Droga je velmi vhodná pro samostatné podávání, ale mŧţeme ji přirozeně podávat i ve směsích se zlatobýlem, lipovým květem, listem černého rybízu, natí nebo kořenem čekanky, natí yzopu, oddenkem puškvorce, natí úročníku bolhoje, kořenem všedobru apod. Při aplikaci v terapeutických dávkách nemá podávání drogy ţádné kontraindikace ani neţádoucí účinky. Neměla by však být překročena denní dávka 5 gramŧ drogy. 8) Zvýšená hladina cholesterolu dnes obtěţuje mnoho lidí. K normalizaci hodnot mŧţe – vedle dietních opatření – výraznou měrou přispět také tato jednoduchá bylinná trojkombinace: nati rozrazilu potočního 50 g pravého zeleného čaje 30 g nati tymiánu 20 g Podáváme jako bylinářský čaj v mnoţství asi 0,6 litru denně. Lze aplikovat téţ formou bylinného balzámu, případně formou homeopatického čaje dle Kloudy v potencích kolem U9. V případě nedostupnosti rozrazilu potočního uţijeme rozrazil lékařský, namísto 50 gramŧ dáváme do směsi 60 gramŧ. 9) Homeopaticky se zpracovává čerstvá nať rozrazilu, lépe však šťáva z byliny podle §2 resp. §1 lihem 90% a dále se ředí lihem 30% aţ na potenci D3. Obecně
uţíváme tinkturu v potenci D2 s dávkováním 3krát denně 9 kapek.Tinkturu uţíváme především při astmatu, chraptivosti, při plicních katarech, kašli a chrlení krve, při plicních edémech, ale i při nemocích močového systému (močení krve) a při chronických koţních potíţích. Uţíváme také k obkladŧm lehkých popálenin a čerstvých ran. 10) Historické uţití podle Josefa Čiţmáře vypadá takto: Verunka, rozrazil, přítržný kořen, má se trhati po Slunce západu. Upotřebuje se proti chorobám plicním a bolestem hlavy. Šestinedělkám budiž přikládán na život při jeho bolení. Odvar žene na moč a na pot a uzdravuje trubici krční. Zahání též suchou nemoc a choleru. Na Poděbradsku užívá se od hlavy bolení a od žaludku a rozráží též kámen v měchýři. V době cholery pije lid odvar verunky namísto vody, a kdo ho pije, neumře. Kdo nemáš rozrazilu pravého či lékařského, užij sobě rozrazilu, který roste u potoků a sluje rozrazilem potočním. Podobnou moc má i jiný rozrazil, zvaný též „rezekvítek“ (Veronica chamaedrys L.). Při bolestech hlavy zaviněné napětím účinkuje právě rozrazil lékařský: Polévkovou lţíci květŧ rozrazilu přelijeme šálkem vařící vody a necháme 10 minut přikryté vyluhovat. Přecedíme a pijeme. Při astmatu, plicních rozedmách a nemocích hrtanu ovšem připravujeme čaj z 10 gramŧ natě na šálek vody jako nálev. Pijeme ráno a večer, před jídlem, nebo kaţdé 2 hodiny polévkovou lţíci.
RUDBECKIE TŘAPATKA NACHOVÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ECHINACEA PURPUREA Moench. Echinácea purpurová (s) r Sommerhur (n) Timble Weed (a) Rudbeckie pourpée (f) Echinacea (š)
1) Třapatka nachová, známá spíše jako rudbeckie, je trvalka se silným kořenem, ze kterého vyrŧstá vzpřímená, drsná, silná lodyha, dorŧstající výšky kolem 1 metru. Je řídce větvená. Lodyţní listy jsou zpravidla vstřícné, ale nacházíme i konfigurace listŧ střídavých. Charakterizuje je dlouhý řapík, podlouhlá vejčitost, jistá drsnost a zubaté čepele. Koncové, velké květní úbory rozkvétají v červenci a v srpnu a barva květních jazýčkŧ je patrná jiţ z názvu rostliny. Trubkovité středové květy jsou vyklenuté, hnědé, s přečnívajícími tvrdě pichlavými plevkami. Plodem jsou naţky se zakrnělým chmýrem. Mnoţí se výsevem nebo vegetativně, kořenovými úkrojky. 2) Rudbeckie je rostlina domácí na prériích Severní Ameriky a patří k tradičním indiánským léčivým rostlinám. U nás se bez problémŧ pěstuje. Vedle této rostliny lze léčebně vyuţívat i některé příbuzné druhy, které jsou však zpravidla jednoleté, jako například třapatku úzkolistou (Echinacea angustifolia D. C.) a některé další, obyčejně kvetoucí ţlutě. 3) Rostlina je vyuţívána celá. Podle dosavadních výzkumŧ i praktických zkušeností se nejúčinnější drogou jeví kořen (Radix echinacei), potom květ a nakonec list (Flos et Folium echinacei). Kořen sbíráme přednostně na podzim, po odkvětu rostliny, květ a list během květu. 4) Jednotlivé druhy rudbeckie mají poněkud odlišné sloţení, ale stejný účinek. Například glykosidická látka echinacosid, pokládaná nějaký čas za hlavního nositele účinku, je přítomna pouze ve ţlutokvěté třapatce úzkolisté a chybí v třapatce purpurové. U jiných látek je tomu naopak, takţe se odborníci přiklonili k tomu, ţe léčivý účinek je dílem celého komplexu látek. V droze nacházíme estery mastných kyselin, tzv. polyiny, jejichţ řetězením vznikají farmakologicky vysoce aktivní látky – tridecenpentain, triecadienepoxid, diindien, dále rŧzné polysacharidy, seskviterpenické alkoholy – echinaxantol, echinadiol, epoxiechinadiol a dihydroxinardol. Nacházíme zde i silici, něco tříslovin a řadu dalších látek, jejichţ farmakologický efekt vynikne právě jen v komplexu. 5) Léčebné účinky jsou rozmanité. Při zevní aplikaci droga účinně hojí rány a zranění. Její hlavní poslání však lze spatřovat v tom, ţe poměrně výrazně zvyšuje imunitu, vykazuje i značnou aktivitu antibiotickou, a to nejen proti bakteriím, ale i proti některým virŧm. Osvědčila se i při ţilní nedostatečnosti – hemoroidech, křečových ţilách, bércovém vředu, kdy je ovšem třeba ji aplikovat vnitřně i zevně. Tlumí vnímání bolesti a pŧsobí jako afrodisiakum. Bylo zjištěno i pŧsobení kancerostatické na bázi podobného účinku, jaký vykazuje nedostatkový interferon. 6) Nejvhodnější formou je tinktura, případně lihovodný roztok z ní připravený. Na trhu je dostatek přípravkŧ z rudbeckie, bohuţel však mají jedno společné – vysokou cenu. Proto je člověk nucen uchylovat se k domácké výrobě, která poskytne srovnatelný a mnohem levnější produkt: Vezmeme 100 gramŧ kořenŧ nebo 113 gramŧ květŧ nebo 125 gramŧ listŧ a přelijeme je 400 gramy, tj. asi 500 ml čistého lihu o koncentraci 60 aţ 65 %. Surovina má být čerstvá – příprava výtaţku ze sušené byliny poskytuje výrobek, který vykazuje menší účinnost. Vše macerujeme při pokojové teplotě a za občasného protřepání 7 dní. Osmý den necháme ustát a pak přefiltrujeme.
V prevenci uţíváme dlouhodobě jednou denně, ráno na lačno, 1 čajovou lţičku. V cílené prevenci, tedy v době, kdy kolem nás zuří například chřipková epidemie, bereme stejnou dávku také večer. Pokud však onemocníme, uţíváme 1 čajovou lţičku kaţdé tři hodiny, v těţších případech kaţdé dvě, a to po první tři dny. Další tři dny 4krát denně 1 čajovou lţičku a poté aţ do plného uzdravení 3krát denně 1 čajovou lţičku. Lékárenské speciality uţíváme podle návodu udaného výrobcem. 71 Droga podáváme především samostatně jako tinkturu nebo lihovodný roztok, kdy příslušnou dávku tinktury přidáme do dávky podobně účinkujícího čaje. Kombinaci drogy do čajových směsí obvykle neprovádíme, protoţe sušením se její účinnost dost výrazně sniţuje. Proto čajovou nebo kombinovanou formu uţíváme pouze tam, kde vadí podání etanolu, byť podání minimální, například u těţkých jaterních poruch. Droga je zcela netoxická, nejsou známy kontraindikace ani neţádoucí účinky. Pouze v těhotenství je třeba zváţit, zda by nebylo výhodnější podávat čaj neţ lihový výtaţek. 8) S velkými úspěchy podáváme tinkturu z rudbeckie ve směsi s tinkturou z maralího kořene (leuzey) a s tinkturou chinovou takto: tinktury z rudbeckie 50 g tinktury z leuzey 40 g tinktury chinové 10 g Dobře promícháme a podáváme ráno a v poledne, ţenám 20 aţ 25 kapek a muţŧm 30 aţ 35 kapek jako imunostimulans, antistresor, na podporu trávení a látkové výměny. Podáváme po dobu minimálně tří a maximálně šesti týdnŧ. 9) Homeopaticky se zpracovává celá kvetoucí nať, trhaná nejlépe kolem patnácté hodiny. Zpracováváme ji podle §3 lihem 95% a obvykle ředíme aţ na potenci D6 lihem 40%. Obecně uţíváme potence D2, D4 a D6 s individuálním dávkováním. Zcela obecně se nejčastěji uţívá potence D4 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Nejběţnější pouţívání (také proto, ţe pŧsobení byliny není zdaleka objasněno) je pro vzestup obranyschopnosti a odolnosti organismu, pro posílení biologické imunity a hlavně pak konkrétně proti všem lymfatickým potíţím, proti všem septickým procesŧm, mastitidě, hnisání, rŧţi, nefritidě a problémŧm podobného charakteru. Uţívá se i vně ředěná tinktura nebo mast, například na bércové vředy. 10) Rudbeckie patří k moderním léčivkám a její pŧsobení nebylo ještě plně objasněno. Diskutuje se o jejím moţném protinádorovém pŧsobení a zkouší se téţ jako afrodisiakum.
RŮŽE RŦŢE TURECKÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) ROSA DAMASCENA Mill. Ruţa damascénska (s) e Damascene Rose, e Portland-Rose (n) Damask Rose (a) Rose de Damas, Rose de tous les mois (f) Rosal damasco (š)
1} Rŧţe turecká, zvaná také rŧţe damašská či damascénská, vytváří přímo rostoucí keřík se stejnotvarými ostny, silnými, zakřivenými, zploštělými a načervenalými. Listy jsou pětičetné, lístky vejčité, na čepeli pilovité, neţláznaté, na rubu chlupaté. Květy jsou v chocholíku, plnokvěté, četné, tmavě červené s opadavým kalichem. Plodem jsou šípky, obvejčité, červené. Kvete v červenci a srpnu. 2) Rŧţe u nás zřídka zplaňují, hojně jsou pěstovány v desítkách kultivarŧ. Rŧţe turecká je domovinou v Přední Asii, zejména v Turecku a Sýrii. V Bulharsku je pěstována pro výrobu proslulého rŧţového oleje. 3) Předmětem sběru jsou okvětní plátky (Flos rosae). Pro léčitelské pouţití sbíráme především tmavočerveně kvetoucí odrŧdy a potom květ rŧţe bílé (Rosa alba L.), která však má jiné účinky. Při nedostatku tmavočervených rŧţí mŧţeme klidně pouţít rŧţe jakékoliv barvy, protoţe odlišnost v pŧsobení není tak výrazná. 4) Květ obsahuje především třísloviny, flavonoidy, antokyany a v neposlední řadě silici, vosky a sliz, který je obsaţen především v rŧţi bílé. 5) Pŧsobení rŧţového květu je poměrně široké. Podáváme jej všude tam, kde je zapotřebí, aby pŧsobení léku bylo jemné. Znám je především účinek protiprŧjmový. Jiţ geniální Avicenna doporučoval rŧţový čaj a především rŧţový med proti vykašlávání krve při TBC a jiných plicních chorobách. Rŧţi lze pouţít i do kloktadel, jako vynikající léčivo při bolestech v krku, ale také při těţkých formách rýmy, při bronchitidě, při nepoddajných zánětech v trávícím ústrojí. Výborným zpŧsobem umí dát do pořádku střevní flóru, narušenou uţíváním antibiotik. Při bílém výtoku dovedou rŧţové výplachy udělat někdy aţ divy a vnitřně lze rŧţí zasahovat při nadměrně silné menstruaci nebo při mimomenstruačním krvácení. Koncentrovaný čaj nebo rŧţový med jsou výtečným posilujícím prostředkem pro plíce. Rŧţe rovněţ posilují játra, napomáhají k jejich detoxikaci a zlepšují jejich činnost. Posilují také činnost nervŧ. Při zevní aplikaci formou koupelí mají rŧţe velmi dobrý účinek protirevmatický. Rovněţ výplachy očí při jejich zanícení nebo únavě jsou výborným přírodním léčebným postupem. A to jsme se zatím nezmínili o pronikavém výsledku kosmetickém, kterého lze dosáhnout jak koupelemi, tak obklady nebo mastmi. 6) Nejobvyklejší lékovou formou je běţným zpŧsobem připravovaný nálev. Rŧţový med připravíme tak, ţe vezmeme 30 gramŧ sušených květŧ a zalijeme 250 ml vroucí vody. Po 24 hodinách přecedíme a macerát vmícháme do 1 kilogramu medu. Rŧţový ocet připravíme vyluhováním 100 gramŧ suchých květŧ v 1 litru červeného vinného octa po dobu 10 dnŧ, při pokojové teplotě. Rŧţovou mast připravíme rozvařením stejného hmotnostního poměru čerstvých korunních plátkŧ rŧţe a sádla nebo jiného masťového základu. Ponecháme týden v zatuhlém stavu, potom znovu rozvaříme a přecedíme. Vinný odvar získáme povařením 60 aţ 70 gramŧ sušených květŧ rŧţe v 1 litru kvalitního červeného vína a desetiminutovém vyluhování. Vinný odvar je účinnější neţ vodný nálev. 7) Rŧţový květ lze podávat samostatně, ale přednostně jej dáváme do libovolných směsí, kde zjemňuje a celkově zušlechťuje účinek. Nejsou nám známy
ţádné kontraindikace ani neţádoucí účinky při léčbě květem rŧţe. 8) Květ bílé rŧţe má protisklerotické účinky a sniţuje krevní tlak. Dáváme jej proto do směsí, určených k léčbě nemocí srdce, cév a krevního oběhu. Květ červené rŧţe kombinujeme především do směsí na léčbu jater, a to se semenem ostropestřce, s listem a kořenem pampelišky, s natí zemědýmu, s pelyňkem, s natí a kořenem čekanky a s dalšími drogami stejného zaměření. 9) V homeopatii zpracováváme čerstvé korunní plátky na esenci, a to podle §1 lihem 60%. Esenci pak dále ředíme aţ na potenci D6 lihem 30%. Obecně se uţívá potence D5 s dávkováním 2krát denně 4 kapky, před jídlem, nanejvýš však 1 měsíc. Uţíváme při prŧjmech, při úplavici, při plicních katarech, vodnatelnosti, k výplachŧm očí a ošetřování pleti, při očních potíţích obecně a při některých problémech s krví. 10) Rŧţe je nejznámější rostlinou Venušinou a byla vţdy součástí „nápojŧ lásky“. Čaj z rŧţových poupat, vypitý před spaním, prý vyvolává prorocké sny. V současném světě se pěstuje asi 8 000 rŧzných kultivarŧ rŧţe. Největším zastáncem a propagátorem „rŧţové léčby“ byl známý francouzský bylinář a svého času vŧdčí světová bylinářská osobnost Maurice Mességué. Dŧleţitým léčivým i kosmetickým přípravkem je rŧţová voda, která neobsahuje alkohol a bývá k dostání v lékárnách. Pouţívá se především pro ošetřování očí a pleti, například pro vyčistění a udrţování pleti, jako obklad při uplakaných očích apod. Rŧţovou vodu nanášíme dvakrát denně, ráno a večer, vţdy po očistě. Na oči uţíváme buď oční vaničku, nebo obklad v trvání 10 minut. Rŧţový ocet podle jiného receptu poslouţí při vadách pleti, například neostře ohraničených skvrnách, při praskajících cévkách obličeje, při chorobách v ústech a dásních, při hnědých skvrnách. Návod na zhotovení je jednoduchý: Pŧl kilogramu bílých nebo červených okvětních lístkŧ dáme do 4 litrŧ čistého bílého vinného octa, necháme 9 dní vyluhovat a pak vylisujeme a přefiltrujeme. Nálev z 10 gramŧ okvětních lístkŧ na 0,5 litru vody uţíváme proti prŧjmu, plicním katarŧm a vodnatelnosti. Rŧţový med podle jiného receptu slouţí jako přísada do kosmetických směsí: Jeden díl středně drobně nakrájených lístkŧ necháme 24 hodin vyluhovat v 5 dílech alkoholu 60%. Pak vylisujeme a přidáme 9 dílŧ čistého medu a 1 díl glycerinu a potom necháme ve vodní lázni odpařit na 10 dílŧ. Podáváme u dětí proti prŧjmu, v ředění 1:9 vodou pouţíváme proti plísním v ústech.
RÝŽE RÝŢE SETÁ Čeleď lipnicovitých (Poaceae) ORYZA SATIVA L. Ryţa siata (s) r Reis (n) Rice (a) Riz (f) Arroz (š)
1} Rýţe setá je jednoletá rostlina s oblými stébly, dorŧstajícími metrové výšky. Stébla jsou přímá, lysá, olistěná. Listy ploché, aţ 600 x 15 mm, na krajích drsné, s dlouhými pochvami. Lata dosahuje aţ 300 mm, je úzká, po odkvětu převislá, klásky jsou silně z boku zmáčknuté, plevy okrouhlé, bezkvěté pluchy jednoţilné, obyčejně dvě, kratší neţ plucha s květem, která bývá přitiskle chlupatá, aţ osinatá. Obilky jsou zploštělé, červenohnědě okoralé. 2) Rýţe pochází z jiţní Asie. Hlavně zpočátku svého ţivota vyţaduje bohatou vláhu. V letech 1950 aţ 1954 se pokusně pěstovala v Podunají. 3) Předmětem farmaceutického vyuţití je rýţový škrob (Amylum oryzae). Neloupaná rýţe (Natural) mŧţe být významnou sloţkou léčebné výţivy. 4) Hlavní účinnou sloţkou škrobu jsou polysacharidy. Rýţe sama obsahuje vitamíny skupiny B a dlouhou řadu mikroelementŧ, především fosfor, draslík a hořčík, ale i malé mnoţství selenu. 5) Neloupaná rýţe při pravidelné konsumaci mírně sniţuje krevní tlak, ovšem pouze u hypertonikŧ. Stabilizuje krevní cukr, a je proto velmi vhodnou potravinou pro diabetiky. Sniţuje obsah cholesterolu v krvi. Pŧsobí profylakticky, ale i léčebně proti kalciovým ledvinným kaménkŧm. K tomuto účelu se uvaří 10 gramŧ rýţe a konzumuje 2krát denně. Rýţe obsahuje blokátory enzymu proteázy, coţ má zpŧsobovat, ţe národy, které konsumují hodně rýţe, mají výrazně menší výskyt nádorového onemocnění střev a konečníku. Při pravidelné konzumaci rýţe se zlepšuje stav nemocných, trpících lupénkou. Osolený odvar z loupané rýţe staví prŧjem a je vhodný při kataru ţaludku a střev, kdy se podává jednak ústy, ale i formou léčebného klyzmatu. Tento odvar pŧsobí léčebně také při vysokých teplotách a nejrŧznějších tělesných zánětech. Škrob vykazuje mimořádný ochranný vliv na sliznice trávicího ústrojí. Kromě toho ovlivňuje transport léčivých látek v trávicím systému a jejich rovnoměrné vstřebávání. Při zevní aplikaci dominuje schopnost škrobu absorbovat vodu a koţní maz, čímţ zmírňuje dráţdivost pokoţky a zlepšuje její vysušování. 6) S ohledem na to, ţe rýţe je osvědčená potravina, není předepsáno dávkování. 7) Při podávání rýţe nejsou známy ţádné neţádoucí nebo škodlivé účinky, snad s výjimkou eventuálního přejídání, které by přetěţovalo metabolismus a mohlo by vést ke vzniku nebo k prohloubení obezity. 8) Při proktokolitidě, při ulcerosní kolitidě i při některých formách choroby Crohnovy se nám osvědčilo podávání rýţového škrobu formou škrobového mazu, podávaného per rectum, tedy jako léčebné klyzma. Připravíme řídký škrobový maz, na jehoţ přípravu nepouţijeme čistou vodu, nýbrţ léčivý čaj, zhotovený buď z trojkombinace nať řepíku, nať tymiánu a list pravého zeleného čaje nebo z trojkombinace květ měsíčku, list šalvěje, nať třezalky. Mazu aplikujeme 200 ml po předchozím očistném klyzmatu, v akutním stavu třeba aţ 3krát denně, při chronickém prŧběhu postačí jednou denně nebo obden. Dŧleţitá je momentální osobní snášenlivost klyzmatu, protoţe jsme měli i případy, kdy lidé výplachy klystýrem nesnášeli a po provedení klystýru se jejich stav zhoršil, takţe jsme od další léčby tímto postupem museli ustoupit. 9) Rýţe se podle dostupných informací i podle našich znalostí v homeopatické
praxi neuţívá. 10) V současné době je běţně na trhu rýţový chlebíček Racio, který mŧţe být pouţit při aplikaci léčebné výţivy rýţí. Brahmáni nosí rýţi v plátěných váčcích, zavěšených na krku, jako amulet a ochranu proti zlu. Při svatbách házejí Asiaté na novomanţele hrst rýţe jako symbol plodnosti, aby měli hodně dětí. Dţbánek s rýţí, postavený na zápraţí, ochraňuje dŧm.
ŘEBŘÍČEK ŘEBŘÍČEK OBECNÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) ACHILLEA MILLEFOLIUM L. Rebríček obyčajný (s) e Gemeine Schafgarbe (n) Yarrow (a) Mille feuilles (f) Abrofia (š)
1} Řebříček obecný je sloţnokvětá trvalka s oboupohlavními květy. Má asi pŧlmetrovou rozvětvenou lodyhu a chocholičnatou, sloţitou květní latu s drobnými úbory. Listy jsou tmavozelené, 2 aţ 3krát peřenodílné, s krátce kopinatými úkrojky. Květy jsou bílé nebo bleděrŧţové. Rostlina kvete od června do listopadu. Plodem je zploštělá, bezţeberná, šedá naţka bez chmýru. Podzemní část tvoří plazivý oddenek, vytvářející hustou spleť drobných kořínkŧ. 2) Bylina je neobyčejně hojná, roste zejména na suchých loukách, u cest, v příkopech a při okraji lesŧ. 3) Předmětem sběru a pouţití je nejčastěji nať, někdy jen květ (Herba et Flos millefolii). Bylinu mŧţeme sbírat do pozdního podzimu, coţ dále zvyšuje její hodnotu. Podobné, ale silnější pŧsobení vykazuje droga, připravená z příbuzného řebříčku bertrámu (Achillea ptarmica L.), který se od řebříčku obecného liší především mohutnějšími květy a nedělenými listy. 4) Droga obsahuje glykosidickou hořčinu, dále silici, poněkud připomínající silici heřmánkovou, ale se značně kolísavým obsahem azulenŧ, který se pohybuje od 0 aţ do 40%. Přítomny jsou téţ jisté alkaloidy, cholin, flavony, třísloviny, kumaríny, aldehydy, z organických kyselin pak kyselina mravenčí, octová a salicylová. 5) Drogy řebříčku patří k nejuţívanějším bylinným léčivŧm vŧbec. Jiţ farář Kneipp před více neţ 100 lety nazval řebříček „králem v léčbě ţenských nemocí“, a rozhodně nikoli neprávem. Bylina účinně tlumí krvácení, nejenom gynekologická, a potlačuje křečovité bolesti při menstruaci a jakýchkoli bolestech v trávícím traktu. Podporuje chuť k jídlu a trávení. Pro účinky močopudné a desinfekční je vhodná i do urologických čajovin. Pŧsobí protiskleroticky, protiastmaticky a osvědčila se i v řadě případŧ neţádoucího pomočování. Mírně téţ sniţuje krevní tlak. Je to jedna z mála drog tlumících krvácivost nejen pouhým smršťováním kapilár, ale zásahem do faktorŧ, podmiňujících sráţlivost krve. U klasické těţší hemofilie je její vliv nedostatečný, u mírných forem však mŧţe pomoci. Pro pouţití v hematologii by však bylo vhodné a potřebné vyvinout přípravek pro nitroţilní podávání. Droga má téţ výrazné pŧsobení při zevní aplikaci, ve formě výplachŧ a koupelí na rŧzné nehojící se rány, koţní defekty a zanícenou ústní dutinu. Květy jsou bohatší na obsah flavonoidŧ a silice a mají proto poněkud razantnější pŧsobení neţ nať. 6) Základní lékovou formou je nálev, při samostatné aplikaci jej podáváme v menších dávkách, obvykle 2 aţ 3krátdenně po 150 ml. Větší mnoţství nedoporučujeme. Zevně uţíváme nálev zhruba o dvojnásobné koncentraci. Velmi vhodné je i pouţití tinktury, kterou podáváme 2 aţ 3krát denně v dávce 20 aţ 25 kapek. V ţádném případě nepřekračujeme jednotlivou dávku 35 kapek a denní dávku 100 kapek. 7) Protoţe pŧsobení drogy je poměrně silné, zvláště při uţití bertrámu, pouţíváme ji samostatně především zevně nebo v tinktuře. Jinak dáváme přednost míchání do směsí, zejména s květem měsíčku, s natí kontryhele, s natí tymiánu nebo s jinými drogami, podle poţadovaného terapeutického směru pŧsobení.
Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání a vyvarujeme se i překročení dávek, uvedených pro jednotlivé podání. V těhotenství a při kojení lze drogu uţívat, ale pro jednotlivou dávku raději nepřekračujme 125 ml čaje nebo 15 kapek tinktury. 8) Kneippŧv „královský“ čaj ze 40 g nati řebříčku, 30 g nati kontryhele, 20 g květu měsíčku a 10 g listu šalvěje připravujeme jako bylinářský čaj, v mnoţství 500 aţ 750 ml denně při běţných ţenských potíţích. 9) Homeopatické zpracování řebříčku je velmi oblíbené, ale protoţe řebříčkové drogy nejsou zcela neškodné, je toto zpracování dokonce ţádoucí. Pouţívá se kvetoucí nať, ale také jen vrcholky natě s květy, sbírané těsně před rozkvětem byliny, nejlépe kolem poledne. Nať s květem zpracováváme podle §3 lihem 96%. Dále ředíme lihem 40% aţ do potence D5. Obecně uţíváme v ředění D4 2krát denně ráno a večer 10 kapek, před jídlem, maximálně 30 dnŧ. Také v tomto provedení slouţí tinktury většinou jako sloţky do směsí tinktur. Samostatně se uţívá málo, buď jako hořčina spolu s jaterními směsmi a nebo pro vnější aplikaci. Účinkuje skvěle zejména při potíţích zaţívání, proti zánětŧm, křečím, jako desinfekční prostředek a proti vnitřnímu krvácení. 10) Řebříček je jednou z nejdŧleţitějších magických rostlin. Od pradávna je vyuţíván například při věštbách pomocí tajuplné čínské knihy I Ting neboli Knihy proměn. V Číně jej nazývají rostlinou s‘ (čti ššš). Drţen v ruce, zbavuje řebříček strachu a dodává odvahy, chrání svého nositele. Bývá téţ součástí nápojŧ lásky. Při poruchách prokrvování pomáhá odvar z 20 gramŧ sušené kvetoucí natě na 0,5 litru vody. Přivedeme k varu, odstavíme na 10 minut a přecedíme. Pijeme po šálcích přes den. Při křečových ţilách uţíváme nálev ze směsi řebříčku, slézu a listŧ pampelišky: Jednu polévkovou lţíci směsi přelijeme sklenicí vařící vody a necháme přikryté 5 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 2 aţ 3 šálky denně, před jídlem. Při poruchách menstruace přelijeme jednu polévkovou lţíci natě šálkem vařící vody, přikryté necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 2krát denně šálek, mezi jídly. Pít začínáme 2 aţ 3 dny před očekávanou menstruací. Unavenou a zvadlou pokoţku zpevní nálev z 1 polévkové lţíce pokrájené natě, kterou přelijeme šálkem vařící vody a necháme 10 minut přikryté stát. Po přecezení provádíme patnáctiminutové obklady, zejména obličeje. Při zubních neuralgiích mŧţeme pouţít k opakovaným pětiminutovým výplachŧm nálev ze směsi máty, jitrocele, řebříčku a kozlíku, všeho stejným dílem. Jednu polévkovou lţíci směsi přelijeme 0,5 litrem vařící vody a necháme 10 minut vyluhovat.
ŘECKÉ SENO PÍSKAVICE-ŘECKE SENO Čeleď bobovitých (Fabaceae) TRIGONELLA FOENUM-GRAECUM L. Senovka grécka (s) r Bockshornklee (n) Fenugreek (a) Trigonelle fénu-grec (f) Fénigrech (š)
1) Pískavice – řecké seno je jednoletá rostlina, tvořící jakýsi přechod mezi pícninami a obilovinami. Má přímou, chudě větvenou lodyhu s trojčetnými listy, které se podobají listŧm komonice. Květy sedí jednotlivě nebo po dvou v úţlabinách listŧ na kratičkých stopkách, mají pětizubý kalich a ţlutavě bílou korunu. Tenké, aţ 10 centimetrŧ dlouhé lusky jsou poněkud srpovitě prohnuté a čítají aţ 20 semen. Kvete v červnu a červenci. 2) Řecké seno je rostlina pŧvodu jihoevropského, u nás se pěstuje, ojediněle zplaňuje ve vinorodých oblastech. V Čechách ji poprvé pozoroval prof. František Bubák u Bečova nad Teplou v roce 1889. 3) Rostlina se pěstuje jako hodnotné krmivo pro dobytek. Ve farmacii a v léčitelství pouţíváme především semeno (Semen foeni-graeci). 4) Droga obsahuje vysoké procento monogalaktanového slizu, hodnotných bílkovin a oleje. Přítomen je rovněţ netoxický alkaloid trigonel-lin, dusíkatý cholin, malé mnoţství silice, triterpenové saponiny, lecitin, hořčiny, flavonoidy, vitamín PP a stopové prvky. Nověji objevenou látkou je diosgenin, který hraje dŧleţitou roli při aplikaci orálních antikoncepčních prostředkŧ s léky, obsahujícími pohlavní hormony. Dŧleţitá je přítomnost metylbetainu kyseliny nikotinové a jejího amidu – vitamínu PP. V listech je přítomen kumarin, takţe se jimi někdy „maskuje“ nekvalitní seno. 5) Droga povzbuzuje trávení, ulevuje při kašli, nadýmání a při prŧjmech a mírně sniţuje hladinu krevního cukru. Celkově posiluje a pŧsobí jako univerzální tonikum, zejména v geriatrii. Od pradávna se vyuţívala jako ţenské afrodisiakum. Hlavní síla této drogy však spočívá v zevním pouţití. Kaše z mletého řeckého sena skvěle vytahuje hnis z ran a vředŧ, změkčuje zatvrdliny a poúrazová zatvrdnutí svalŧ a šlach a pŧsobí i proti měkkým otokŧm. Díky amidu kyseliny nikotinové droga účinně zasahuje do místních hojivých procesŧ, zlepšuje látkovou výměnu a prŧtok krve vlásečnicemi, coţ lze léčebně vyuţít na přípravu velmi hodnotných léčivých klyzmat, případně kloktadel. 6) Drogu vnitřně podáváme formou prášku, většinou 4krát denně na špičku kulatého noţe, případně formou nálevu z hrubě drcených semen. Při zevním pouţití dáváme zpravidla přednost pouţití kašovitého obkladu, tzv. kataplasmatu. V takovém případě potřebné mnoţství prášku krátce povaříme s přiměřeným mnoţstvím vody, aby vznikla jakási krupicová kaše. K ní přidáváme malé mnoţství octa. Hustou kašičku natřeme natlusto na lněné plátno a pouţijeme jako obvaz. 7) Odborná literatura uvádí u práškované drogy velmi nepříjemné aroma. Soudíme však, ţe autoři těchto údajŧ jsou buď přespříliš citliví anebo drogu znají pouze z doslechu. Nezdá se nám, ţe by droga zapáchala, spíše se jedná o aroma zvláštní. S ohledem na specifičnost jejího pouţití dáváme zásadní přednost samostatnému podávání drogy, i kdyţ míchání hrubě drcené drogy do směsí je přirozeně moţné. Výraznější neţádoucí účinky ani kontraindikace nebyly zjištěny. 8) Droga bývala mistrovskou bylinou bylináře Franěce, který ji formou kataplasmatu aplikoval především na zánětem zvětšené, povrchově dostupné
lymfatické uzliny, coţ téměř vţdy vedlo k podstatnému urychlení léčby. 9) Pro homeopatické zpracování pouţíváme zralé semeno, sbírané hned na podzim. Upravuje se podle §3 lihem 80% a dále se ředí lihem 30% aţ do potence D5. Obecně se podávají prakticky všechna ředění, a to podle zpŧsobu a určení, které je zejména velmi široké. Nejčastěji však podáváme potenci D2 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, po jídle. Uţíváme podobně jako v alopatii, vnitřně i zevně, hlavně při cukrovce, pro posílení ţaludku, při zánětech mandlí a jícnu, při poruchách látkové výměny apod. Zevně na obklady, výplachy a koupele otokŧ, podlitin, zánětŧ, křečových ţil atd. 10) Staří Egypťané pouţívali semeno pískávice jako cenný prostředek při balzamování. Droga téţ mŧţe slouţit jako koření a nacházíme ji třeba ve známých směsích curry nebo chutney. V Orientě mladé ţeny pravidelně poţívají semeno řeckého sena, aby měly pěkné, pevné a pruţné prsy. Hospodyňky jistě uvítají starý návod, kterak získati peníze do domácnosti, pokud je ovšem nepřinese zákonný choť: Postačí dát do vody na umývání podlahy pár semínek pískavice nebo trochu jejího odvaru. (Přiznáme se, ţe díky naší vrozené hamiţnosti jsme to vyzkoušeli a – světe div se – rada se ukázala dílčím zpŧsobem pravdivá. Přídavek odvaru z hrubě drcených semen pískavice totiţ dovede nahradit Jar, Colon, Pur nebo jiné drahé speciality. A pak – nevěřte magii!) Jinak ovšem má řecké seno i rŧzná speciální pouţití: Při bolestech zubŧ v dŧsledku hnisavých zánětŧ (vředŧ) pomáhají výplachy a obklady odvarem směsi šalvěje, heřmánku, kořene proskurníku a řeckého sena, všeho stejným dílem. Jednu polévkovou lţíci směsi dáme do 0,5 litru studené vody, necháme zavařit a přikryté 10 minut vyluhovat. Při zánětu nehtových lŧţek: Pokud se uţ vytvořil vřed (hnisavý zánět), vymyjeme místo heřmánkem a obkládáme semenem řeckého sena, které ovšem přikládáme na celou ruku a ponecháme nejméně 15 minut pŧsobit. Obklad zhotovíme ze 2 aţ 3 lţic podrcených semen, která se smíchají s horkou vodou na hustou kaši. Obklad častěji opakujeme. U vředŧ je nutné jejich změkčování. Nejlépe zde slouţí práškované semeno řeckého sena, povařené v trošce mléka na kaši, kterou vřed obloţíme a přikryjeme obvazem. V rekonvalescenci velice pomáhá konzumace polévkové lţíce pomletého semene smíchané s medem na hustou kaši. Podáváme 3krát denně čajovou lţičku, během jídla.
ŘEDKEV ŘEDKEV SETÁ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) RAPHANUS SATIVUS L. Reďkev siata (s) r Gartenrettich (n) Radish (a) Radis (f) Rabano (š)
1) K léčitelským účelŧm pouţívá se černá odrŧda ředkve seté, varianta Raphanus nigra. Jedná se o jednoletou, řidčeji dvouletou bylinu s masitou kulovitou hlízou černé barvy. Listy jsou široce lyrovitě peřenolaločné. Květ je bělavý aţ lehce narŧţovělý (lila barva), obyčejně s fialovými ţilkami. Kvete v červnu aţ v srpnu. Plodem je válcovitý struk, zakončený zobáčkem. 2) Ředkev je hojně pěstovaná rostlina, vyuţívaná v mnoha variantách a odrŧdách. Ne všechny ovšem mají stejný léčebný účinek. 3) Předmětem sběru je kořen (Radix raphani). Uţívá se i šťáva (Succus raphani). 4) Droga obsahuje tzv. glukosinoáty, které se enzymaticky štěpí na éterický olej s výrazně fytoncidními účinky. Dále nacházíme glykosid raphanol, velké mnoţství minerálních látek s obsahem vápníku, draslíku, ţeleza, hořčíku, síry a fosforu, dále vitamín C a prekursory vitamínŧ skupiny B. 5) Droga výrazně podporuje trávení a je silně ţlučopudná. Zdá se, ţe v některých případech mŧţe rozpouštět i ţlučové kaménky. Fytoncidy černé ředkve mají účinky protiplísňové, antibakteriální a antivirové. Desinfekční pŧsobení štávy se projevuje i v cestách močových a v dýchacích orgánech. Droga výrazně podporuje látkovou výměnu. 6) Známé je pouţití kořene proti rŧzným formám kašle, zvláště v pediatrii. Jeden z osvědčených návodŧ zní takto: Z bulvy uřízneme vrchlík a potom ještě kolečko tloušťky asi 7 mm, ve kterém vyřízneme otvor, velký asi jako pětikoruna. Plátek s vyříznutým kolečkem na bulvu vrátíme, do vzniklé prohlubně nasypeme cukr a zaklopíme vrchlíkem. Za nějaký čas, obvykle od večera do rána nebo od rána do večera, vznikne v prohlubni léčivý sirup, a to přímo v příslušné dávce. Potom kolečko s otvorem sníme, uřízneme další kolečko, ve kterém vyřízneme otvor, vrátíme zpět, přidáme cukr a přiklopíme vrchlíkem. Tak postupujeme do spotřebování celé bulvy. Šťávu z mleté bulvy podáváme v maximální dávce 125 ml a v maximální denní dávce 375 ml. Prŧměrné dávkování je vhodné 4krát denně po jedné čtvrtině. Doba léčby nesmí překročit 3 týdny, obvykle však ředkvovou šťávu podáváme jen jeden nebo dva týdny. 7) Drogu aplikujeme zásadně samostatně. Nesušíme ji, ale uschováváme ve vrstvě písku, například ve vědru ve sklepě. Její podávání je kontraindikováno při zánětu jater, ledvin a ţlučníku. Podávání je mnohdy zcela nechtěně omezeno tím, ţe ji prostě ţaludek nemocného nesnáší, protoţe její pŧsobení je poměrně ostré. 8) Osvědčilo se nám podávat ředkvovou šťávu delší dobu, ale v minidávce 30 ml, jednou denně, ráno na lačno těsně před snídaní. Takto aplikovaná šťáva dokonale čistí ledviny a přispívá k detoxikaci jater. Takovou léčebnou kúru doporučujeme jednou ročně, na podzim, po dobu minimálně 1 měsíce nebo aţ 6 týdnŧ. Samozřejmě bude záleţet na individuální snášenlivosti. Osobám se ţaludečními vředy nebo lidem náchylným k zánětu ţaludku ji nedoporučujeme. 9) I kdyţ výroba homeopatických prostředkŧ z ředkve není obvyklá, doporučujeme tuto výrobu pro získání všestranně účinkujících prostředkŧ, především tinktur. Tyto tinktury představují velmi účinnou a naprosto bezpečnou sloţku téměř všech sloţených tinktur s posilujícím účinkem.
Základem výroby je čerstvá šťáva vylisovaná z čerstvých kořenŧ, kopaných časně ráno do sedmé hodiny. Upravujeme ji podle §1 lihem 90% a dále ředíme lihem 30% aţ na potenci D3. Obecně podáváme v potencích D1 a D2 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Tinktura má velmi rozsáhlé pouţití. Mŧţe se uţívat samostatně, ale mŧţeme ji také pouţít prakticky do všech kombinací, zejména pro obsah vitamínu C, tedy látky, která ji činí fytoncidní. Hlavně ji však uţíváme při potíţích s játry, ţlučníkem, látkovou výměnou obecně a dokonce i při ţloutence. 10) Malá černá ředkev, nošená na krku, ochraňuje údajně před uhranutím. Podána v jídle, vzbuzuje prý vášně. Ve starém Německu se pouţívala ke zjištění místa, kde přebývá černokněţník. Jinak je její účinek zcela prozaický. Při ţlučníkových kamenech stačí sníst denně 1 menší ředkev, samozřejmě bez natě, před obědem a večeří, nebo 50 aţ 125 ml čerstvě vylisované šťávy, před jídlem nebo mezi hlavními jídly. Při kašli se zahleněním uvolňuje hleny sirup z ředkve, ovšem podobně mŧţe být pouţita i cibule. Při silném nechutenství a nervozitě se svíráním ţaludku doporučujeme ředkvové víno: Třicet gramŧ čerstvě nastrouhané černé ředkve dáme do 0,7 litru suchého bílého vína a necháme 10 dnŧ uzavřené vyluhovat. Pak slijeme, ředkev vylisujeme a víno jemně přefiltrujeme. Skladujeme v uzavřené láhvi v temnu. Pijeme 50 ml, 15 minut před jídlem. Při nechutenství doporučujeme velice chutnou směs ze 2 čerstvých pomerančŧ, malin a ředkve, případně ředkvičky. Tato směs chutná i nejmenším. Malou porci směsi podáváme pŧl hodiny před obědem a večeří.
ŘEPA ŘEPA ČERVENÁ Čeleď merlíkovitých (Chenopodiaceae) BETA VULGARIS var. RUBRA Doell. Repa cviklová (s) e Rote Rube (n) Garden Beet (a) Betterave rouge (f) Remolache azucarera (š)
1) Řepy jako takové jsou jednoleté rostliny aţ trvalky s větvenou lodyhou. Listy jsou velké, střídavé, nedělené, květy oboupohlavní, jednotlivé nebo častěji v klubíčkách, skládajících přetrhované laty. Okvětí mají bledé, zřídka naţloutlé, na bázi srostlé v češuli, blizny jsou trojklané, naţky uzavřené, zpravidla opadává celé klubíčko. Červená řepa je jen jednou z bohatého počtu poddruhŧ, odrŧd a variet a někdy se botanicky označuje i Beta vulgaris, subspecies vulgaris, provar, conditiva (Aef.) Helm. Od klasické řepy cukrové se liší především kulovitým, karmínově rudým kořenem a řapíky listŧ stejné barvy. 2) Řepa červená je výhradně pěstovaná dvouletá rostlina. 3) Předmětem uţití jsou především kořeny a šťáva z nich získávaná (Radix et Succus betae rubri). 4) Červená řepa je mimořádně bohatá na mikroelementy. Nejvíce je obsaţeno zřejmě draslíku, kolem 350 mg, ale nacházíme zde i zinek, ţelezo, sodík, vápník, hořčík, selen a další – vše v optimálních dávkách. Přítomny jsou vitamíny skupiny B, vitamín C, biotin čili vitamín H a provitamin A. Velmi dŧleţitý je obsah antokyanŧ s protinádorovým účinkem, flavony, temně rudý betain, cholin a organické kyseliny. 5) Červená řepa je mimořádně ceněna při rŧzných krevních chorobách a při nádorovém onemocnění, kdy patří k několika málo rostlinám, jejichţ protinádorový efekt je patrný i při uţití nejjednodušších lékových forem. Šťáva je výborným prostředkem protirevmatickým a dovede na sebe vázat radioaktivní látky a těţké kovy a pomáhá je vylučovat z organismu. Pŧsobí jako jaterní detoxikans, sniţuje hladinu krevního cholesterolu a má protisklerotické účinky. Podporuje látkovou výměnu a její aplikace je velmi vhodná při koţních chorobách. Celkově zlepšuje trávení. Je vhodným pomocným prostředkem při léčbě leukémie a má účinek protimalarický. Zlepšuje stav nemocných, postiţených boreliózou a klíšťovou encefalitidou, patrně pro svŧj virostatický efekt. Zlepšuje mozkovou činnost a je výtečnou výţivou nervŧ. Její uţívání je velmi vhodné zejména při menstruačních a klimakterických potíţích. 6) Léčbu červenou řepou vedeme obvykle formou kúr. Začínáme dávkou 0,65 litru denně, kterou pijeme během dne po doušcích. Tuto dávku podáváme 1 týden, druhý týden podáváme 0,5 litru a od třetího týdne aplikujeme asi 0,4 litru a tuto dávku podáváme aţ do doby nástupu účinku. Jakmile se stav zlepší, poklesneme na 0,25 litru denně. Nejkratší doba léčby je jeden měsíc, obvykle však podáváme šťávu z červené řepy 2 aţ 3 měsíce. Jinou formou léčby je smíchání šťávy z červené řepy, mrkve a vody stejným dílem. Této směsi podáváme denně obvykle 1 litr. 7) Podávání šťávy z červené řepy mŧţeme kombinovat s jinými šťávami ze zeleniny. Nemícháme ji však se šťávami ovocnými. Aplikace červené řepy nemá váţnější kontraindikace a neznáme ani závaţnější neţádoucí účinky. Přesto však dodrţujeme i tady známé Kneippovo „všeho s mírou a dobrého pomálu“, a nedoporučujeme proto překračovat uvedené dávkování. Podávání zavařené červené řepy má poněkud niţší účinnost.
8) „Bylinná krev“ je pomocný prostředek, který uţíváme při krevních chorobách a rakovině: Vezmeme 200 gramŧ šťávy z červené řepy, po 100 gramech šťávy mrkvové, zelné a převařené šťávy z plodŧ černého bezu, a po 50 gramech šťávy celerové (muţi) nebo petrţelové (ţeny) a šťávy z kořene pampelišky. Uvedené mnoţství činí denní dávku, kterou pijeme během dne po doušcích. 9) V homeopatii se červená řepa nevyuţívá, protoţe výsledek by nebyl adekvátní vynaloţenému úsilí. 10) V léčitelství se mŧţe pouţívat i řepa burák (Beta vulgaris 1. provar, crassa nebo lutea), bílá nebo ţlutá krmná řepa, ve východních Čechách lidově zvaná choťovka, případně i provarianta altissima – polocukrovka. Pektinové látky této řepy rychle hubí hnilobné bakterie a ozdravují tak střevní floru. Melanţ (drť) z této řepy léčí chronickou zácpu a mŧţe se pouţívat i zevně na nehojící se rány a na menší popáleniny. Na chudokrevnost, ale zároveň i na celkové posílení pŧsobí červená řepa velmi dobře, přičemţ její podávání značně zvyšuje celkovou obranyschopnost organismu. Nejlepší je podávat červenou řepu pravidelně jako salát, ale bez octa. Daleko lepší je ovšem podávání šťávy. Po 4 týdny podáváme dvakrát denně sklenici čerstvé, zasyrova vylisované šťávy, před obědem a před večeří. „Dvojčervené“ víno zhotovíme následujícím zpŧsobem: Sto dvacet gramŧ červené řepy rozmělníme – pokud moţno nekovovým předmětem a nebo rychle rozmixujeme – a dáme do 0,7 litru červeného vína. Dobře uzavřeme a necháme 7 dní vyluhovat na místě s pokojovou teplotou. Pak pečlivě přefiltrujeme a skladujeme na chladném místě. Uţíváme jednou denně, před obědem, v dávce 50 ml.
ŘEPÍK ŘEPÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) AGRIMONIA EUPATORIA L. Repík lekársky (s) r Kleiner Odermennig (n) Agrimony (a) Aigremoine (f) Agrimonia (š)
1) Řepík lékařský je trvalka, dorŧstající běţně třičtvrtěmetrové výšky. Má krátký, dřevnatějící oddenek a přímou, jen ve spodní části olistěnou, chlupatou lodyhu. Listy jsou přetrhovaně lichozpeřené, místy podlouhle vejčité, pilovité, na rubu stříbrošedě chlupaté. Květy mají jasně ţlutou korunu, jsou asi 1 centimetr velké a uspořádány jsou do klasovitých hroznŧ. Kvete od června do srpna, plodem je ostnatá naţka. 2) Řepík je poměrně rozšířenou bylinou suchých luk, mezí, křovin, houštin a rumišť, dá se však i dobře pěstovat. 3) Předmětem sběru je obvykle kvetoucí nať (Herba agrimoniae), sbíraná obyčejně od června do srpna. 4i Droga obsahuje především katechinové třísloviny, méně elagových tříslovin. V nati nacházíme téţ gallotanin. Dále jsou tu triterpenové sloučeniny, jako například kyselina ursolová. V droze nacházíme téţ poměrně vysoký obsah kyseliny křemičité, silicinamid kyseliny nikotinové, ţelezo, organické kyseliny, například kyselinu askorbovou, cholin, flavonoidy, hořčiny a malé mnoţství saponinŧ. 5) Nať řepíku tvoří jednu z nejuniverzálnějších drog. Droga stimuluje činnost ţlučníku a napomáhá ke zvýšení detoxifikační účinnosti jater a ke zlepšení metabolismu tukŧ a cholesterolu. Celkově zlepšuje trávení, tlumí zánětlivé procesy, zejména na sliznicích trávicího ústrojí, a také tlumí prŧjmy rŧzného pŧvodu. Drogu podáváme téţ při koţních chorobách, a to v kombinované, vnitřní i zevní terapii, zevně formou obkladŧ, koupelí nebo mastí. 6) Pokud chceme dosáhnout jemnějšího účinku, doporučujeme aplikovat spíše nálev, pokud chceme účinek razantnější, je na místě podávání odvaru, vařeného asi 2 minuty. Rovněţ homeopaticky čaj dle Kloudy v potenci kolem U9 bývá velmi účinný. My osobně dáváme přednost tzv. bylinářskému čaji, (viz I. díl) který má všechny výhody nálevu i odvaru. 7) Řepík mohou uţívat i těhotné a kojící ţeny, není toxický a neznáme ţádné výraznější neţádoucí účinky po jeho aplikaci. Je vhodný pro dlouhodobé podávání. Byli bychom však rádi, kdyby uţivatelé Herbáře pochopili, ţe pod pojmem „dlouhodobé“ podávání nemáme na mysli uţívání trvalé nebo téměř trvalé. Řepík je mimořádně vhodný pro samostatné podávání, ale osvědčil se rovněţ do směsí. V jaterních indikacích jej kombinujeme s vlaštovičníkem, zemědýmem, pampeliškou, čekankou, s květem rŧţe, se semenem ostropestřece mariánského, s natí pelyňku pravého nebo Černobýlu a s květem měsíčku. Pro zevní aplikaci je mimořádně vhodná kombinace s kořenem kostivalu nebo s natí kokošky pastuší tobolky. 8) S květem měsíčku, natí tymiánu a se šalvěji vytváří řepík ideální směs pro přípravu kloktadel při bolestech v krku. Do směsi přidáváme na 250 ml čaje 1 čajovou lţičku šalvějové tinktury. Komu tato směs příliš vysušuje sliznici v krku, nechť si do ni přidá ještě podíl nati nebo květŧ slézu či topolovky. Všech bylinek dáváme do směsi stejný díl. 9) V homeopatii je řepík velice oblíben. Jako základ pouţíváme list řepíku,
trhaný v době květu. Postačí jednotlivé květy. Sběr provádíme nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. List zpracováváme podle §3 lihem 96% a dále ředíme aţ do potence D6 lihem 30%. Obecně podáváme potenci D4 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Tinkturu pouţíváme na celou řadu problémŧ, především ale při léčbě jaterních a ţlučníkových potíţí, při prŧjmech, při ţloutence, při poruchách trávení, střevní nečinnosti a k výplachŧm. 10) Velkým zastáncem řepíku byl přední český botanik z meziválečného období, prof. dr. Josef Velenovský, autor vynikajícího díla Přírodní filosofie. Uvádíme ve své době proslulý Velenovského jaterní čaj, vhodný pro léčení nejrŧznějších jaterních poruch: Vezmeme 25 gramŧ nati řepíku, po 20 gramech nati vlaštovičníku, zemědýmu a čekanky a 5 gramŧ nati pelyňku pravého. Připravujeme a podáváme jako bylinářský čaj v mnoţství asi 0,65 litru denně. V magii slouţíval řepík jako ochrana k odvracení záporných energií a k zahánění zlých duchŧ. Řepík je ovšem uznáván jako jedna z nejuţitečnějších rostlin snad v celé Evropě, o čemţ svědčí kromě jiných i slovinský lidový tradiční název „vsega sveta zdravje“. Ale i u nás se věnuje řepíku velká pozornost, i kdyţ hlavně u venkovských obyvatel. Při bronchitidě vloţíme 100 gramŧ sušené natě řepíku do 1 litru studené vody a na velmi malém plameni necháme mírně vařit. Pak přecedíme a přes den vícekrát kloktáme. Pro přípravu čaje pouţijeme 15 gramŧ řepíku, který přelijeme 0,5 litrem vařící vody, a necháme přikryté 5 aţ 10 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 2 aţ 3 šálky denně, před jídlem, oslazený medem. Čaj pŧsobí svíravě a uţívá se hlavně při dysfunkci jater, pro vyčistění střev a k odstranění ledvinového písku. Mŧţeme ovšem pít 3 šálky denně proti kašli, rýmě, zánětŧm v krku a revmatismu. Šťáva z čerstvé natě v mnoţství 35 aţ 70 gramŧ slouţí proti prŧjmŧm, při potíţích jater a sleziny, při abscesech jater a plic a při nádorech ve střevech. Proti únavě je dobrá koupel nohou ve vodě s přídavkem nálevu z řepíku. Koupel provádíme alespoň 10 minut.
ŘEŘICHA DRTIČ ŘEŘICHA RUMNÍ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) LEPIDIUM RUDERALE L. Ţenicha zborenisková (s) e Gartenkresse (n) Garden Cress (a) Lépidie cultivée (f) Mastuerzo hortense (š)
1) Řeřicha rumní je jednoletá aţ dvouletá, asi 0,25 metru vysoká rostlina, vytvářející jakoby malé keříky. Lodyha je přímá, roztroušeně chlupatá nebo lysá, nahoře větvená. Dolní listy jsou dlouze řapíkaté, peřenodílné, celokrajné, tupé. Horní listy čárkovité, rovněţ celokrajné, drobné květy vyrŧstají v řídkých hroznech, se zakrnělou nebo dokonce chybějící korunou. Plodem jsou široce vejčité šešulky s malými semínky. 2) Řeřicha rumní, mezi bylináři známá jako drtič, pochází, stejně jako jiné řeřichy, ze Středomoří, ale jiţ v dávných dobách se rozšířila prakticky po celé Evropě a Asii. Je hojná na rumištích, pustých místech, ve zdech starých staveb, na cestách a úhorech. Má ráda pŧdy suché, ţivné i zasolené, písčité i hlinité. Nacházíme ji od níţin do podhŧří. 3) Předmětem sběru je nať (Herba lepidii ruderalis). Všechny rostliny rodu řeřicha mají přibliţně stejné nebo velmi podobné obsahové sloţení. Jako hodnotná zelenina je podávána především řeřicha setá (Lepidium sativa), kterou lze pěstovat třeba i za oknem, a to po celý rok. Zatímco pro potravinářské účely je jednoznačně vhodnější řeřicha setá, i kdyţ i řeřicha rumní je jedlá, pro léčivé účely je tomu naopak. 4) Řeřichy jsou bohaté především na minerální látky, ze kterých jednoznačně převládá draslík a vápník. Přítomny jsou i vitamíny, například vitamín C, karoten a vitamíny skupiny B. Dále zde nacházíme sloučeniny síry, například isothiokyanatan benzylnatý, alkaloid glutetropeolen, jód, vanad, selen a hořčík. Droga má fytoncidní pŧsobení, nositelem účinku bude zřejmě celý komplex obsahových látek. 5) Droga především dokáţe rozrušovat močové konkrementy na malá zrníčka, odkud pochází i její lidový název drtič. Pŧsobí močopudně a v močovém traktu navíc i desinfekčně. Příznivě ovlivňuje krvetvorbu a podílí se často na zlepšování krevního obrazu, zejména při chorobách červené krevní sloţky. Podporuje chuť k jídlu a celkově trávení, mírně dráţdí pokoţku a sliznice. 6) V hlavní indikaci podáváme 4krát denně 350 ml krátce vařeného odvaru, který rychle vypijeme. Odvar připravujeme asi dvouminutovým varem a následným 10 minutovým vyluhováním. V ostatních indikacích dáváme přednost nálevu. 7) Drogu lze aplikovat samostatně i ve směsích. Jde o produkt na rozhraní potravinářství a léčitelství, nicméně přesto se snaţíme, aby nedošlo k většímu předávkování, coţ by mohlo mít za následek předráţdění ţaludku, trávicího ústrojí a ledvin. 8) Drtič ve sluţbách bylinářky Častové z Tečovic na Zlínsku vypadá následovně: Nati řeřichy rumní 100 gramŧ, po 50 gramech nati rdesna blešníku a listu jitrocele a po 25 gramech nati tymiánu a kořene libečku. Pijeme 4krát denně po 375 ml v podobě krátkodobého dvouminutového odvaru, zpravidla 3 aţ 4 týdny. 9) Homeopaticky se zpracovává čerstvá kvetoucí nať, trhaná nejlépe dopoledne kolem desáté hodiny. Zpracovává se podle §3 lihem 70% a dále se ředí lihem 30% aţ na potenci D4. Obecně uţíváme v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem.
Uţití tinktur je dost široké, především pro moţnost obecného uplatnění a přítomnost vitamínu C, provitaminu A a ţeleza. Hlavně se však uţívají při chronických bronchitidách, furunkulóze, při srdečních potíţích, svírání hrudníku, jako močopudný prostředek, pro úpravu sloţení krve apod. 10) Řeřicha setá je ideální zimní zeleninou, protoţe se dá pěstovat na buničité nebo i obyčejné vatě, třeba mezi okny. Od výsevu je obyčejně za 4 aţ 5 dní uţ nať dostatečně vhodná ke konsumaci. Zevně se nám drtič osvědčil v několika případech k omývání nebo koupelím vleklých, úporných ekzémŧ. Řeřicha je vysoce ceněna pro velký obsah přisvojitelného ţeleza. Zvláště v zimním období je oblíbená tzv. zimní loučka: Do ploché misky rozloţíme vrstvu buničiny nebo vaty a na ni rozprostřeme semeno řeřichy. Na 1 cm2 nasejeme asi 10 semínek, která jsme předtím na 24 hodin namočili do vlaţné vody. Za několik dní semeno vyklíčí a za další 3 aţ 4 dny vyroste natolik, ţe mŧţeme nať ořezávat. Nať obsahuje jak vitamín C, tak i ţelezo a měď, coţ jsou všechno sloţky nutné pro tvorbu hemoglobinu, tedy vlastně červených krvinek. Hodí se jako příloha, jako zelenina a jako lék při chudokrevnosti, jarní únavě apod. Doporučujeme však určitou opatrnost a nepřekročení dávky jedné polévkové lţíce denně pro dospělé. Vynikající pŧsobení má řeřicha především na pokoţku obličeje. Při nečisté pleti a hnisavých vřídcích v obličeji velice uklidňuje a zároveň léčí čerstvě vylisovaná šťáva. Její pouţití spolu s vnitřním podáváním by se mělo pravidelně opakovat. Řeřichová kúra pro vnitřní pouţití vypadá následovně: Po 2 aţ 3 týdny denně uţíváme 2 aţ 3 likérové odlivky čerstvě vylisované šťávy před hlavními jídly. Mŧţeme míchat s jiným čerstvými zeleninovými šťávami. Výborným prostředkem na pihy je směs z 1 polévkové lţíce čerstvé řeřichové šťávy a trochy medu. Směs nanášíme na pihy a necháme pŧl hodiny účinkovat.
ŘEŠETLÁK ŘEŠETLÁK POČISTIVÝ Čeleď řešetlákovitých (Rhamnaceae) RHAMNUS CATHARTICA L. Rešetliak prečisťujúci (s) r Kreuzdorn (n) Buckthorn (a) Neprun purgatif (f) Espina cervina (š)
1) Řešetlák počistivý je 2 aţ 3 metry vysoký keř s načernalou kŧrou a zpravidla rozestálými větvemi, řídce posetými trny. Dlouze řapíkaté listy jsou dílem vstřícné, dílem uspořádané do svazečkŧ, ojediněle však i střídavé. Jsou široce eliptické, na čepeli dvakrát pilovité. Drobné zelenavé květy jsou uspořádány do chudých vrcholičnatých svazkŧ a jsou většinou dvoudomé. Plodem je kulatá peckovice, velká jako hrách, která z postupující zralostí zčerná. Kvete ve druhé polovině jara, obyčejně na přelomu května a června. 2) Řešetlák je hojný keř, nacházíme jej v křovinách, na slunných stráních, ve světlých hájích, na okraji luţních lesŧ, z níţin aţ do podhŧří. 3) Drogou je nejčastěji plod (Fructus rhamni catharticae), řidčeji kŧra (Cortex rhamni catharticae). Plod sbíráme v úplné zralosti, na přelomu září a října. Nejkvalitnější korovou drogu poskytuje sběr v jarních měsících, před rozkvětem, nejlépe v březnu a dubnu. 4) Droga je vyhledávána pro svŧj obsah antrachinonŧ a antranolŧ, jakoţ i antrachinonových glykosidŧ a flavonoidŧ. Dále zde nacházíme hořčiny, sacharidy, pektiny, organické kyseliny – například vitamín C, kyselinu jantarovou, saponiny, hořčiny a pryskyřice. Sloţení kŧry je podobné, ale chudší. Přítomny jsou hlavně antrachinony a antranoly, flavonoidy a třísloviny. 5) Obsahové látky drogy zabezpečují dobrý projímavý účinek, který je mírnější neţ u krušinové kŧry a u listŧ nebo luskŧ senny. Droga současně pŧsobí mírně ţlučopudně. Je určena k léčbě tzv. atonické zácpy, která je častá u starších nemocných, kde je pokleslý střevní tonus. 6) Běţnou dávkou je 4 aţ 7 gramŧ čerstvých plodŧ s marmeládou. Z tekutých lékových forem dáváme přednost macerátu před tepelně připraveným čajem. Jak čaj, tak čerstvé plody podáváme zpravidla jednou denně, nejlépe večer. Při vzdorující zácpě podáme stejnou dávku ještě ráno. Velmi vhodnou lékovou formou je sirup: Rozmačkané zralé bobule necháme několik dní ustát na teplejším místě, potom je vylisujeme a šťávu přecedíme. Na pŧl kilogramu šťávy přidáme 1 kilogram cukru, trochu skořice, zázvoru a hřebíčku a povaříme do hustoty medu. Podáváme dospělým večer 1 aţ 2 polévkové lţíce, dětem 1 aţ 2 čajové lţičky. Při neúspěchu léčby aplikujeme i ráno. 7) Předávkováním drogy vzniká dávení, prŧjmy a někdy i krvácení ze zaţívacího ústrojí. Při dodrţení shora uvedených pokynŧ je uţívání drogy bezpečné, bez neţádoucích účinkŧ. Drogu podáváme přednostně samostatně. Do směsí spíše volíme korovou drogu, přičemţ budeme mít na paměti, ţe její projímavý účinek je v porovnání s kŧrou krušiny asi čtyřikrát slabší. 8) Protoţe účinek řešetlákových drog je velmi jemný, dáváme jim v praxi velmi často přednost. Pokud hned nezapŧsobí, nespěcháme se zvýšením dávky nebo s přechodem na silněji pŧsobící drogy, ale zkusíme kombinaci řešetláku s mechanickým pŧsobením syrového lněného semene. Postupujeme tak, ţe řešetlák podáváme večer, případně i ráno, jak je uvedeno v bodě 6, a v poledne, případně i večer přidáme ještě 1 polévkovou lţíci syrového lněného semene. 9) V homeopatii se uţívají čerstvé plody (bobule), v plné zralosti, trhané nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Plody vymačkáme a upravujeme podle §1
lihem 70% a dále potencujeme lihem 30% aţ na ředění D9. Obecně uţíváme tinktury v potenci D2 a D9 se shodným dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle, avšak ne déle neţ 3 týdny. Tinktury uţíváme především na úpravy stolice, podle toho, zda jde o hypo nebo hyperfunkci, pro podporu vylučování moči, při dně a vodnatelnosti. Tinktury se uplatňují zejména v dětské praxi a ve směsích pro hubnutí a pro úpravu látkové výměny. 10) Jiţ Dioscoridés upozorňoval, ţe větvičky řešetláku, umístěné v oknech, odhánějí čarodějnice. Mají se téţ nosit k soudu, kde údajně přinášejí štěstí. Do řešetláku vkládáme mumii (například hadřík nasycený sputem, výkaly nebo slinami nemocného) při mumiální léčbě těţkých prŧjmŧ. Mumii vsuneme do otvoru ve stromu a zamaţeme smolou. Nejúčinněji tento postup pŧsobí při úplňku. Často se pouţívá i kŧra řešetláku, ze které se připravuje čaj jako projímadlo a močopudný prostředek. Právě proto se uţívá především při léčbě dny, ale musí se zachovávat určitá opatrnost, protoţe účinek je dost razantní. Méně razantní účinek má řešetlákový sirup, a proto se častěji uţívá v této podobě a také jeho výroba je jednodušší: Šťávu ze 600 gramŧ čerstvých, dozrálých a čistých plodŧ smícháme s 1 kilogramem cukru na konzistenci sirupu. Je to výborný a osvědčený prostředek proti zácpě, zejména u malých dětí. Dětem do pŧl roku podáváme 1 aţ 3krát denně pŧl čajové lţičky, dětem do 2 rokŧ 2krát denně 1 plnou čajovou lţičku, dětem do 5 rokŧ 3krát denně 1 polévkovou lţíci. Dospělým podáváme kaţdou hodinu 2 polévkové lţíce aţ do nástupu účinku. Šťávu z řešetláku nebo i jinou podobnou úpravu mŧţeme pouţít i při chronických koţních onemocněních.
ŘIMBABA ŘIMBABA OBECNÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) PYRETHRUM PARTHENIUM (L.) Smith Rimbaba obyčajná (s) s Mutterkraut, e Wucherblume (n) Feverfew (a) Matricaire (f) Amargaza (š)
1) Řimbaba obecná je silně aromatická trvalka s přímou lodyhou, dorŧstající aţ 1 metr výšky, větvenou, hranatou. Dolní listy jsou řapíkaté, horní přisedlé, všechny v obrysu vejčité, peřenosečné aţ lichozpeřené, s 1 aţ 5 jařmy peřenoklaných úkrojkŧ. Chocholík je řídký, s 15 aţ 20 dlouze stopkatými úbory, terčové oboupohlavní květy jsou ţluté, jazýčkové květy samičí bílé. Plodem je milimetrová naţka. Kvete v červnu aţ v srpnu. 2) Řimbaba pochází z jihovýchodní Evropy, u nás se pěstuje jako okrasná rostlina, v teplejších oblastech i zplaňuje. Přestoţe nejkvalitnější léčivou drogu poskytuje bylina volně rostoucí, výjimečně lze vyuţít i pěstované variety. Do obchodu přicházejí semínka jen ojediněle pod platným botanickým názvem, častěji vídáme označení kopretina řimbaba (Chrysanthemum parthenium (L.) Bernh.), coţ je dříve platné synonymum, ale občas se vyskytne ještě starší a jiţ dávno neuţívaný latinský název Tanacetum parthenium L. 3) Předmětem sběru a uţití je kvetoucí nať (Herba pyrethri parthenii), sbíraná podle moţnosti na počátku rozkvětu. 4) Droga obsahuje hojnost vonné silice s pinenem a bornylacetátem, seskviterpenové laktony včetně parthenolidu, chrysanhemonin, deriváty acetylenu, pyrethrin, třísloviny a další účinné látky. 5) Droga pŧsobí jako účinný prostředek proti horečce, rozšiřuje cévy, zmírňuje nejrŧznější bolesti, stimuluje ţaludeční aktivitu a pŧsobí téţ protirevmaticky. Rimbaba je předním bylinným léčivem s účinkem antimigrenózním a lze ji účinně vyuţít i při menstruačních bolestech a v šestinedělí k rekonvalescenci dělohy. Z drogy lze připravit téţ účinné kloktadlo a mírně projímavý čaj. Jančovým objevem je její mimořádně účinné pŧsobení v homeopatické formě na střevní záněty, včetně Crohnovy nemoci. Bylina se rovněţ hojně vyuţívá k zevnímu pŧsobení. Čerstvou bylinu lze například podrtit válečkem na těsto, aby pustila šťávu, lehce osmaţit na slunečnicovém oleji a horkou přikládat při kolikovitých bolestech v břiše, ale i při silných bolestech kloubŧ apod. 6) Jako profylaxi migrény doporučují britské prameny sníst denně 1 čerstvý list řimbaby, při vlastní léčbě pak listy 2 aţ 3, maximálně však 5, nejlépe mezi chleby. Při přímé prosté konsumaci mohou vzniknout u disponovaných osob v ústech nepříjemné vyráţky. Vhodnou lékovou formou je tinktura. Při nástupu migrény doporučujeme vzít kaţdou pŧlhodinku 5 aţ 10 kapek. Po překonání záchvatu je třeba v léčbě dále pokračovat v dávkování 3krát denně 10 aţ 15 kapek. Léčba je kumulativní a zhruba v 75% případŧ do pŧl roku migrény vymizí nebo se sníţí jejich frekvence a intenzita. Mŧţe se pouţít i nálev, nejlépe 4krát denně po 125 ml, nebo jemně mletého prášku ze sušené byliny, nejčastěji v dávce 4krát denně na špičku kulatého noţe. 7) Droga je vhodná pro podávání samostatné i ve směsi, určité opatrnosti je třeba při podávání syrové byliny pro moţná vznik vřídkŧ v ústech. V těhotenství drogu nedoporučujeme pro její moţný vliv na dělohu. V malých dávkách je droga vhodná pro dlouhodobé podávání, zejména formou
tinktury nebo lépe formou homeopatické tinktury. 8) Podařilo se nám zjistit, ţe řimbaba dobře ovlivňuje i nepříjemné difusní bolesti hlavy, které se dostavují u disponovaných lidí po psychické námaze. V takovém případě doporučujeme směs tinktur: tinktura z řimbaby 50% tinktura z levandule 30% tinktura z kozlíku lékařského 20% Aplikujeme 20 kapek, za čtvrt hodiny opět 20 kapek a za další čtvrt hodiny 30 kapek. Po těchto 70 kapkách bolest hlavy zpravidla ustane. 9) Homeopaticky se zpracovává čerstvá kvetoucí nať, trhaná v době květu, nejlépe kolem poledne. Nať se zpracovává podle §3 lihem 96% a dále se potencuje lihem 30% aţ do ředění D3. Obecně se zásadně uţívá v potenci D3 a s dávkováním 3krát denně maximálně 6 kapek. Tinkturu uţíváme především tam, kde je nutný zvlášť silný antibakteriální účinek, při všech zánětech vnitřních orgánŧ, zvláště střev, při Crohnově chorobě apod. Uţíváme ji velice opatrně, zevně pouze v ředění D3 a po zjištění, zda není nemocný na řimbabu alergický. 10) Řimbaba je prastará léčivka, které si nyní více všímají moderní farmakologové. Nicholas Culpeper o ní hovoří: „… bylina rozdrcená a přikládaná na zápěstí na počátku zimničného záchvatu dokáţe si s ním poradit…“ Řimbaba je v mnoha oblastech světa velmi oblíbená, ale u nás je takřka neznámá. Je to velká škoda, především pro její razantní pŧsobení a pak pro moţnost pouţití tam, kde se všechny léky, a nejen bylinné, ukázaly jako neúčinné. Například při zánětu středního někdy ucha stačí, kdyţ nemocnému na posiţené straně hlavy strčíme lístek řimbaby do ucha, a zánět odezní. Při zánětu tlustého střeva stačí 3 aţ 5 kapek tinktury do trošky vody a zánět se nejpozději do 7 minut uklidní. Opakované podávání zánět většinou vyléčí. Při zánětech pohlavních orgánŧ stačí opět vsunout lístek řimbaby do ucha, ale na opačné straně zánětu (například levý vaječník –pravé ucho a naopak) a zánět rovněţ mizí. Zde je ovšem třeba velká opatrnost, tinkturu doporučujeme nasadit raději po poradě s odborníkem, protoţe doba ponechání lístku v uchu se řádově počítá na desítky sekund.
SADEC SADEC KONOPÁČ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) EUPATORIUM CANNABINUM L. Konopáč obyčajný (s) r Gemeiner Wasserdost, s Kunigundenkraut (n) Agrimony (a) Eupatoire á feuilles chanvre (f) Eupatorie de los Arobes (š)
1) Sadec konopáč je trvalka s přímou, silnou, nevětvenou a hustě olistěnou lodyhou, výšky přes 1 metr. Listy má vstřícné, krátce řapíkaté, dlanitě tří aţ pětisečné v úkrojky obkopinaté aţ vejčité, hrubě pilovité a dlouze zašpičatělé. Drobné úbory starorŧţové barvy jsou uspořádány v bohatých vrcholičnatých latách. Plodem jsou ochmýřené naţky. Kvete v červenci aţ v září. 2) Sadec roste roztroušeně na vlhkých pŧdách luţních lesŧ, na pasekách a na březích potokŧ od níţin aţ do podhŧří. V místech, kde se mu dobře daří, vytváří obvykle rozsáhlé porosty. 3) Předmětem sběru a pouţití je kvetoucí nať, ze které jsou vyloučeny tuhé lodyhy, nebo pouze list (Herba et Folium eupatorii cannabini). Nejlepší sběr je kolem poledne. Pozdní sběr zaměřujeme výhradně na listy, protoţe květová droga, připravená z plně rozkvetlých bylin, zpápěří a ztrácí jakost. Jen ojediněle se setkáváme se sběrem kořenŧ. 4) Hlavní obsahovou látkou je hořký glykosid eupatorin, dále zde nacházíme třísloviny, malé mnoţství saponinŧ, flavonoidy, seskviterpenové laktony a ne zcela potvrzena je přítomnost několika alkaloidŧ, které se zřejmě nacházejí pouze v rostlinách z určitých lokalit. Nověji stanovený eupatopicrin má pravděpodobně protinádorové pŧsobení. 5) Lidové vyuţití drogy bývalo v minulosti velmi široké. Droga bývala vyuţívána pro své krev čistící a mírně projímavé vlastnosti, jakoţ i pro příznivý účinek na činnost ţlučníku. Znám je téţ účinek protirevmatický. Renesance pouţití drogy nastala po odhalení komplexu látek s imunomodulačním pŧsobením, takţe ji lze vyuţívat jako imunostimulans, zejména proti virovým infekcím. Zanedbatelné není ani vyuţití zevní, na omývání hnisavých a nehojících se ran, bércových vředŧ apod. Kořen je vyuţíván spíše u příbuzného sadce nachového (Eupatorium purpureum L.), který v České republice volně neroste, ale občas bývá pěstován jako rostlina okrasná. Kořen zpŧsobuje rozpadání močových kaménkŧ a zvýšené vylučování močového písku. 6) Z naťové či spíše listové drogy býval připravován nálev, z kořenové drogy odvar, v obou případech v poněkud menších koncentracích, neţ je obvyklé. Jako imunostimulans podáváme výhradně tinkturu, připravenou obvyklým postupem z čerstvé, nesušené suroviny. Uţíváme ji při akutních virózách, v dávce 5 aţ 10 kapek kaţdé 2 aţ 3 hodiny první tři dny, a potom 4krát denně 15 kapek, aţ do uzdravení. 7) Výzkum sadce není ukončen a zdá se, ţe jde o rostlinu problematickou. Na jedné straně obsahuje látky s kancerostatickým efektem, ale na straně druhé – alespoň některé exempláře byliny – zřejmě obsahují alkaloidy s nepříznivým vlivem na jaterní činnost. Proto drogu doporučujeme vyuţívat pouze v druhém sledu, pokud nepomohou běţně známé a osvědčené byliny, a pouze krátkodobě, například při léčbě chřipky a jiných viróz s omezenou dobou trvání choroby i terapie. Drogu lze přirozeně míchat i do směsí. V takovém případě dbáme, aby obsah drogy nepřevýšil 15 % a čajovina nebyla podávána déle neţ 1 měsíc. Z léčby zcela vylučujeme malé děti, těhotné a kojící ţeny.
8) Doporučujeme koupel nohou nebo rukou v odvaru z drogy, především při revmatických chorobách, ale i po podporu léčby akutních viróz, dále také při ekzémech a jiných koţních chorobách. Koupel aplikujeme obvykle jednou denně nebo obden, po dobu 10 aţ 15 minut, zpravidla formou koupelových kúr, nejčastěji braných po 12 koupelích. 9) V homeopatii je Eupatorium cannabinum vyuţíván stejně jako příbuzné a v homeopatii známější druhy Eupatorium purpureum a Eupatorium perfoliatum. Jedině u druhu Eupatorium purpureum se klasicky pouţívá na podzim sbíraný oddenek. Základem je čerstvá nať trhaná před květem, nejlépe do desáté hodiny dopoledne. Zpracovává se lihem 80% podle §3, dále pak se ředí lihem 30% aţ do potence D5. Obecně uţíváme potenci D5 s dávkováním 3 x 10 kapek, před jídlem. Typickým obrazem léku je především nepokojný spánek s revmatickoneuralgickými bolestmi šíje, bolestivost podél páteře a fyzická slabost. Bolestivost končetin postupuje zdola nahoru. Typickými příznaky jsou tupá bolest v oblasti močových cest, problémy s močením, řezavé bolesti vaječníkŧ, bílý výtok s převahou levostranných problémŧ; zhoršení při kašli a nachlazení, zlepšení klidem a teplými nápoji. 10) Latinské jméno je odvozeno od jména perského krále Eupatora z 1. století před n.l., proslulého bylinkářským uměním. U pŧvodních obyvatel Ameriky se sadci říká „sweet John Pye“ podle léčitele z Nové Anglie, který jej pouţíval k léčení tyfu. V naší tradici známe drogu téţ pod pojmenováním „truňk svaté Kunigundy“, která vypozorovala, ţe ranění jeleni a jiná vysoká zvěř se listy této byliny dokáţou dokonale vyhojit. Proslulý herbář Petra Ondřeje Matthioliho doporučuje kombinaci sadce a zemědýmu a máme za to, ţe to musel být prostředek velmi účinný, zejména k vnitřní i zevní léčbě koţních chorob. Jinak se v lidové praxi uţívá s oblibou i nálev jen z listŧ a květŧ anebo odvar z kořene. Obecný recept: Po 15 aţ 25 gramech listŧ a květŧ na 0,5 litru vody, nebo 3 hrsti listŧ na 500 ml vody svaříme na 2/3 pŧvodního objemu, přecedíme, přidáme cukr nebo med podle potřeby a denně pijeme 1 malou skleničku, ráno a večer. Účinkuje ve větších dávkách jako projímadlo a močopudný prostředek. V menších dávkách jej doporučujeme při vadách prokrvení v pánvi, koţních vyráţkách, poraněních, ale i při hysterii, jaterních, slezinových a ţlučníkových potíţích a při vodnatelnosti. Odvar z kořene: Dvacet gramŧ kořene na 0,5 litru vody slouţí jako mírné projímadlo. Odvar připravíme tak, ţe čajovou lţičku kořene dáme do šálku studené vody, převaříme, odstavíme na 15 minut, přecedíme a pijeme 3krát denně šálek, před jídlem. Nálev z listŧ je chutný prostředek proti hystérii, na vnitřní poranění, proti kašli, chronickým katarŧm, vodnatelnosti a cizopasníkŧm. Nálev pouţíváme také vně na obklady otokŧ na končetinách, ale také na obklady jater a sleziny.
SAFLOR SVĚTLICE BARVÍŘSKÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CARTHAMUS TINCTORIUS L. Poţit farbiarsky (s) r Färber-Saflor (n) Safflower (a) Cartham officinal (f) Azafran (š)
1} Světlice barvířská, lidově saflor, je letnička s přímou, lysou, bělavě ţlutou lodyhou. Celá je hustě listnatá, nahoře chudě chocholičnatě větvená. Dolní listy jsou vejčité, zúţené v kratičký řapík. Lodyţní listy má kopinatě vejčité, nedělené, přisedlé širokou bází, celokrajné, ale vybavené řídkými osténky. Úbory jsou vrcholové, jednotlivé, květ červenoţlutý aţ oranţový. Plodem je sedmimilimetrová bílá naţka, obyčejně bez chmýru. Kvete v červenci aţ září. 2) Rostlina je pŧvodem z Malé Asie, odedávna je pěstována pro ţluté barvivo – saflor. Výjimečně zplaňuje. Květních jazýčkŧ se dříve pouţívalo k falšování šafránu a zřejmě odtud vznikl název „planý“ nebo téţ „turecký šafrán“. 3) Drogou je květ (Flos carthami tinctorii), sbíraný nejlépe při rozkvětu v červenci, a naţky (Fructus carthami tinctorii). 41 Květy obsahují ţluté vodorozpustné a vzácnější červené lihorozpustné barvivo flavonového typu a hořčiny. V naţkách je obsaţen mimořádně hodnotný olej, obsahující aţ 80 % glyceridŧ kyseliny linolové. V květech dále nacházíme rŧzné pryskyřice a vosky. 5) Pouţití drogy je všestranné. Saflorový olej výrazně sniţuje hladinu cholesterolu v krvi a má účinek protisklerotický, a proto je vhodné jej vyuţívat v léčbě a prevenci oběhových a cévních nemocí. Květy poskytují drogu lehce projímavou, močopudnou, potopudnou a krev čistící. Známo je téţ vyuţití pro podporu vykašlávání. Drogu proto vyuţíváme v léčbě zácpy, chorob močového ústrojí a ledvin, při léčbě horečnatých nemocí, zvláště pokud jsou tyto spojeny se zimnicí, a také při vnitřní léčbě ekzémŧ a jiných koţních nemocí. Zevně pak drogu vyuţíváme k desinfekci, jako kašovité obklady na zahnisané a těţko se hojící rány a na obklady nebo na omývání při některých typech ekzémŧ. V kuchyni tvoří saflor výborné koření zejména do polévek, kterým dává pikantní chuť a příjemnou barvu. Podporuje trávení. 6) Nejvhodnější lékovou formou je nálev nebo bylinný balzám. Na Balkáně upřednostňují saflorové víno – vinný odvar. Podává se v obvyklých dávkách. 7) Droga je zcela netoxická, přece však jistou opatrnost doporučujeme v těhotenství a zvláště při laktaci. Saflor podáváme buď samostatně nebo v libovolných kombinacích. Nejsou známy ţádné váţnější neţádoucí účinky ani kontraindikace. 8) Bylinkový čaj bylináře Jovo Mijatoviče na léčbu trávicího ústrojí, včetně jater, slinivky a ţlučníku: nati smilu písečného 100 g nati oţanky kalamandry 50 g nati artyčoku kardového 50 g květu světlice barvířské 30 g nati mateřídoušky 20 g Připravujeme a podáváme jako bylinářský čaj, který pijeme po doušcích z termosky během dne, celkem asi 0,75 litru denně. U nás běţně nedostupný artyčok mŧţeme nahradit natí čubetu benediktu. 9) I kdyţ homeopatické zpracování světlice by bylo pouţitelné, stejného efektu
lze dosáhnout světlicovým olejem, který se běţně vyrábí a je tudíţ dostupný. Ale vzhledem k tomu, ţe je to olej s nejvyšším obsahem nenasycených mastných kyselin, je nejvhodnější pro veškeré homeopatické postupy, které jsou spojeny s pouţitím olejŧ. 10) Dietní směs koření pro nemocné, kteří mají zakázáno pouţívat běţné ostré koření, má následující podobu: papriky sladké nepálivé 30 g nati bazalky 20 g květu světlice 10 g kořene kurkumy 10 g majoránky 10 g petrţelové nati 5 g celerové nati 5 g jalovčinek (plodŧ jalovce) 5g kmínu 4 g bílého pepře 1 g Mimořádně vyváţenou směs s jemnou chutí lze podle potřeby doplnit mořskou solí podle chuti a dietních moţností. Směs připravujeme a podáváme jemně mletou, uschováváme v chladu a pod hermetickým uzávěrem. Na hladké uvolnění hlenŧ a proti opakujícím se katarŧm je vhodné pouţití směsi ze stejných dílŧ světlice, divizny, vlčího máku, islandského mechu a plicníku. Jednu polévkovou lţíci směsi dáme do 0,25 litru studené vody, přivedeme k varu a 3 minuty vaříme na velmi mírném ohni. Pak na 10 minut odstavíme a přecedíme. Pijeme po polévkových lţících přes den. Směs skladujeme na suchém místě.
SANTAL SANTAL BÍLÝ Čeleď santalovitých (Santalaceae) SANTALUM ALBUM L. Santal biely (s) r Sandelholzbaum (n) White Sandalwood (a) Arbre santal (f) Santal (š)
1) Santal bílý je malý aţ středně vysoký vţdyzelený tropický strom s jednoduchými, vstřícnými listy. Ţije jako poloparazit na kořenových systémech jiných rostlin, zvláště některých druhŧ bambusŧ. Má čtyřčetné načervenalé květy, uspořádané do úţlabních lat, sloţených z vidlanŧ. Plodem je peckovice. Strom roste pomalu, má husté, tvrdé a vonné dřevo a plně se vyvíjí aţ ve stáří kolem 30 let. Sušením typická santalová vŧně zesiluje. 2) Santal je domovem v jiţní Asii, v Polynésii, na Sumatře, Jávě, Borneu a v Indii. U nás se nepěstuje. V léčitelství se dále vyuţívá santal červený – křídlok santalový – santalovec santalovitý (Pterocarpus santalinum L.). 3) Drogou je ponejvíce santalové dřevo, bílé nebo červené (Lignum santali album et rubrum). 4) Bílé dřevo obsahuje především vonnou silici s obsahem seskviterpenŧ, zatímco hlavní obsahovou látkou červeného dřeva je pryskyřičnaté vonné barvivo santalin. 5) Bílé santalové dřevo se pouţívá především v aromaterapii a jeho vyuţití vychází z poznání ayurvédy. Santalová vŧně uklidňuje, má antidepresivní pŧsobení, prohlubuje práci srdečního svalu a ovlivňuje záněty sliznic, záněty močového měchýře, bílý výtok a střevní problémy. Červené santalové dřevo je jedním z nejlepších krev čistících čili metabolismus podporujících prostředkŧ. Pŧsobí jako antirevmatikum a je známo především z tzv. Lowerova čaje – viz dále. 6) Santalovou silici vdechujeme z aromatické lampy dlouhodobě nebo při varu vody s obsahem silice asi 10 minut. Červené santalové dřevo podáváme zásadně formou odvaru. 7) Zatímco bílé santalové dřevo podáváme vţdy výhradně samostatně, obyčejně formou aromaterapie, například prostřednictvím vonných tyčinek, červené santalové dřevo aplikujeme výhradně formou směsí. Osobně máme odzkoušenou mimořádnou účinnost tzv. Lowerova čaje, který se skládá z 50 gramŧ ovsa, 30 gramŧ červeného santalového dřeva a z 20 gramŧ kořene nebo 25 gramŧ nati čekanky. Čaj pŧsobí jako výborné antirevmatikum, při ledvinových potíţích, při dně a při chorobách, doprovázených horečkou. 8) Vŧně bílého santalu podporuje meditační a koncentrační schopnost a její vdechování pokládáme za mimořádně dŧleţité při cvičení pránájámy. Červené santalové dřevo pak je vynikající prostředek pro přípravu odvaru zejména při onemocnění močových cest a v kombinaci s kořenem sarsaparilly jej vysoce hodnotíme v léčbě lupénky. 9) Homeopatické zpracování santalu není sice obvyklé, ale není neúčinné. Zpracováváme stejný díl červeného a bílého santalového dřeva, a sice podle §4 lihem 70%. Dále ředíme lihem 40% aţ na potenci D5. Obecně uţíváme v potencích D3 a D5 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Santalovou tinkturu takto připravenou pokládáme za vynikající prostředek pro povzbuzení psychické odolnosti a vŧbec pro stimulaci psychických sil. V takových případech pak podáváme zpravidla 10 kapek ţenám a 12 kapek muţŧm, obyčejně 4krát denně v akutních stavech. Pro léčbu vleklých potíţí a pro prevenci
pouţíváme potenci D5, jednorázově jednou týdně 20 aţ 25 kapek.10) Santalové dřevo nacházíme ve staroindických spisech léčebného umění ayurvédy pod názvem „čandana“. Toto dřevo při pálení navozuje silné duchovní vibrace a pŧsobí při duševním léčení. Proto také vonné santalové tyčinky slouţí jako výborný prostředek k vykuřování a desinfekci zdravotnických pracovišť a čekáren. Dovedou prohloubit koncentraci i relaxaci, a proto se staly takřka kultovní pomŧckou ayurvédských lékařŧ, ale i věštíren, jógových relaxačních středisek a podobných zařízení. Dříve bylo oblíbené uţívání čaje ze santalového dřeva ve směsi se jmelí bílým, o kterém se zmiňuje i Kneipp. Například při nadměrné menstruaci se pouţíval čaj ze 2 špiček noţe této směsi na šálek vody 2krát denně, ráno a večer. Ještě silnější účinek má směs zhotovená tak, ţe do šálku hotového nálevu ze jmelí se přidají 2 špičky noţe pomletého dřeva. Uţívá se i santalový olej, který je v zemích výskytu santalu běţný. Pouţívá se při otocích v močovém měchýři a při onemocněních močových cest. Dávkování je 6 kapek kaţdou hodinu přes celý den. Zvláštností je uţívání santalových náplastí, které se mimo jiné uţívaly i jako zubní pasta. Santalový prášek se smíchá s trochou rŧţového oleje a nechá se 3 hodiny stát. Pak do této směsi přidáme nadrobno nakrájené rŧţové květy. Náplast se pouţívala kromě toho i na rány, podráţděnou pokoţku. Účinek se připisoval hlavně aromatickému pŧsobení takovéto náplasti. Ayurvéda připisuje santalovému dřevu antidepresivní účinky, účinky protizánětlivé, desinfekční a spasmolytické. Santal pŧsobí svíravě, proti kašli, proti nadýmání, močopudně a celkově jako prostředek vzpruţující. Navíc čistí pokoţku. Taktéţ santalový olej (silice) má poměrně silný desinfekční účinek a patří tedy k látkám stimulujícím výkonnost imunitního systému. Vtírán do pokoţky hrdla ulevuje přetíţeným a zaníceným hlasivkám. Známo je také jeho mírné pŧsobení jako afrodisiakum.
SARSAPARILLA PŘESTUP LÉČIVÝ Čeleď přestupovitých (Smilacacea) SMILAX MEDICA Schlecht. et Cham. Smilax liečivý
1) Přestup léčivý, známý jako sarsaparilla, je dvoudomá, dřevnatějící, víceletá rostlina vlhkých tropických lesŧ, dorŧstající výšky aţ 30 m. Listy svým tvarem připomínají papriku. Květ je zelenavý, plodem jsou červené bobule. Rod přestup má asi 300 druhŧ. Lékařsky se vyuţívá mnoho druhŧ, které se vzájemně (pro léčivé účely) nerozlišují. Jsou to například Smilax regelii, Smilax aristolochiaefola, Smilax syphylitica, Smilax officinalis, Smilax china, jejichţ české názvy se neuţívají a ani neexistují, a v neposlední řadě pak přestup uţitečný (Smilax utilis) čili pravý. Název „sarsaparilla“ vznikl sloţením starošpanělských slov „sarsa“ (ostruţiník) a „pareilha“ (réva vinná). Značí to, ţe pŧjde o keř, který má ostny jako ostruţiník a pne se pomocí úponkŧ jako réva. 2) Sarsaparilla je domovem ve vlhkých houštinách tropické a subtropické Střední a Jiţní Ameriky, případně Asie. 3) Drogou je kořen (Radix sarsaparillae). 4) Droga obsahuje steroidní saponiny, třísloviny, sacharidy, silici, stopy alkaloidŧ, neznámý glykosid a malé mnoţství flavonoidŧ. 5) Droga má mimořádné metabolické pŧsobení, takţe mŧţe slouţit k vnitřní léčbě koţních nemocí a revmatismu. Potvrzeno je i pŧsobení proti malomocenství a proti příjici, tyto vlivy jsou však relativně slabé a nemohou konkurovat moderním chemickým přípravkŧm. Naproti tomu pŧsobení antituberkulózní je silnější a droga mŧţe být pouţita jako účinné tuberkulostatikum. Droga pŧsobí močopudně a léčivě v urogenitálním aparátu. 6) Nejvhodnější lékovou formou se nám jeví krátce vařený odvar, resp. tzv. homeopatický čaj podle Kloudy v potenci kolem U6. 7) Toxicita drogy, kterou uvádí některé literární prameny, je prakticky zanedbatelná, takţe při běţných dávkách nejsou nutná ţádná bezpečnostní opatření. Jen zřídka aplikujeme drogu samostatně, byť i to je moţné. Většinou dáváme přednost míchání do směsí, nejčastěji metabolických a protirevmatických. 8) Tato droga je typickou ukázkou toho, jak „moderní věda“ mrhá dary přírody. S drogou máme ty nejlepší zkušenosti a zdaleka nejsme sami. Přesto se lze – v rádobyodborné literatuře – dočíst, ţe droga je zastaralá a její účinnost zanedbatelná. Zde zřejmě také platí, ţe „praxe dělá a věda dokazuje, ţe to nejde – kdyţ to praxe udělá, pak pro to věda hledá vysvětlení“. Droga je vynikajícím léčivem koţních chorob a to především lupénky. V léčbě je ovšem třeba zachovávat trpělivost, protoţe při komplexní vnitřní i zevní léčbě nastanou první příznaky zlepšování teprve asi za 4 měsíce. Do roka pak dojde k úplnému vyléčení asi u 70 % nemocných, u ostatních jde alespoň o patrné zlepšení. Je to klasický dŧkaz toho, ţe lupénka je nemocí látkové výměny. Jeden z nejlepších čajŧ na léčení lupénky, určený k dlouhodobému podávání: kořen sarsaparilly 100 g nať rdesna ptačího 50 g květ vřesu 50 g nať zemědýmu 30 g nať tymiánu 20 g Podáváme formou bylinářského čaje v mnoţství asi 0,75 litru denně, je moţná i
dlouhodobá aplikace. V případě nedostatku sarsaparilly doporučujeme jako náhradní drogu oddenek pýru. 9) Vzhledem k tomu, ţe u nás je droga dostupná spíše výjimečně, nemá smysl o homeopatickém zpracování uvaţovat, i kdyţ je to samozřejmě veliká škoda. 10) Droga slouţívala domorodým indiánŧm jako univerzální lék proti pohlavním chorobám, ale i proti TBC, proti chudokrevnosti a pro celkové posílení.
SATUREJKA SATUREJKA ZAHRADNÍ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaeeae) SATUREIA HORTENSIS L. Saturejka záhradná (s) s Bohnenkraut, e Gartenkölle (n) Savory (a) Sariette des jardins (f) Sajoride (š)
1) Saturejka zahradní je silně aromatická letnička, většinou lysá, jindy ţláznatě pýřitá, občas nafialovělá. Přímá lodyha dorŧstá obyčejně výšky 20 aţ 25 cm. Listy jsou čárkovitě kopinaté, zúţené v kratičký řapík, celokrajné, tupé. Droboučké květy tvoří řídké lichoklasy a jsou rŧţové aţ nafialovělé, řidčeji bílé. Kvete v červenci aţ v září. 2) Saturejka je pŧvodem z jihovýchodní Evropy. U nás je často pěstována, většinou jako koření. Zplaňuje jen výjimečně. 3) Drogu vytváří nať (Herba satureiae hortensis), sbíraná během roku i několikrát, nejlépe brzy ráno kolem osmé hodiny. 4) Droga obsahuje především silici s karvakrolem, cymolem, tujonem, cineolem, třísloviny, pryskyřice, slizy a minerální látky. 5) Poměrně málo se ví, ţe saturejka je mírným, ale přitom spolehlivým kardiotonikem. Sniţuje krevní tlak a tlumí tachykardii. Podporuje trávení, pŧsobí proti nadýmání a má účinek protiprŧjmový. Uţívá se také jako desinficiens dýchacích cest a při prŧduškovém astmatu. Pŧsobí baktericidně a při zevním pouţití přispívá k hojení ran. Saturejkový čaj tlumí pocit ţízně u diabetikŧ. 6) Drogu podáváme nejčastěji formou nálevu, obyčejně 4krát denně šálek. Osvědčilo se téţ podávání bylinného balzámu a při oběhových indikacích pak Kloudŧv homeopatický čaj v potencích kolem U9. Vhodná je i tinktura v dávkách 4krát denně 20 aţ 25 kapek. 7) Drogu lze podávat samostatně, ale hlavně ve směsích. S dalšími siličnými drogami ji mícháme, chceme-li zesílit desinfekční a antibiotický účinek. V jiných případech volíme spíše kombinace s drogami bez vonných silic, aby čaj nebyl příliš aromatický. Při léčbě vysokého krevního tlaku kombinujeme saturejku nejčastěji s květem hlohu a s natí meduňky, případně se jmelím. V této indikaci se nám jako nejvhodnější léková forma osvědčila tinktura. Podávání drogy nemá ţádné neţádoucí účinky, při předávkování se však mŧţe dostavit celková nevolnost s podráţděním jater a ledvin. 8) Proti těţkému kašli uţíváme následující postup: Vezmeme 30 gramŧ propolisu a vmícháme jej do 250 gramŧ roztaveného másla a přefiltrujeme přes 2 vrstvy gázy. Uschováváme v chladu. Podáváme 4krát denně 1 čajovou lţičku propolisového másla a doporučujeme vţdy zapít pohárem čaje ze směsi 100 gramŧ saturejky, po 50 gramech nati bazalky a listu jitrocele a po 25 gramech kořene proskurníku a kořene lékořice. Čaj připravujeme formou nálevu. 9) Saturejka se homeopaticky nezpracovává, protoţe nemá prŧkazné specifické pŧsobení, a slouţí vlastně více jako koření, coţ v homeopatické podobě nemá uplatnění. 10) Saturejka, nošená ve váčku na krku, prý posiluje mysl. Droga se téţ vyuţívá v aromaterapii, především na sniţování krevního tlaku a ke zklidnění práce srdce. Pro celkové posílení doporučujeme tento postup: Polévkovou lţíci drogy ve větším šálku studené vody přivedeme k varu, odstavíme a necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 2 aţ 3 šálky denně, před jídlem. Při zánětu střev: Polévkovou lţíci natě přelijeme šálkem vařící vody, 5 minut necháme vyluhovat a přecedíme. Pijeme denně 3 aţ 4 šálky, vţdy před jídlem.
Při pásovém oparu: Po 1 polévkové lţíci saturejky a mateřídoušky přelijeme 0,5 litru vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 3 šálky denně, mezi jídly. Při poruchách zaţívání: Rovnou polévkovou lţíci natě saturejky přelijeme šálkem vařící vody a necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat. Pijeme po jídle, nálev kromě zlepšení zaţívání uvolňuje i ţaludeční bolesti. Při nadměrné hubenosti: Po 1 polévkové lţíci natě saturejky a máty peprné, ke kterým přidáme 5 květŧ heřmánku, přelijeme šálkem vařící vody, 5 minut necháme přikryté vyluhovat a pak přecedíme. Osladíme medem a podáváme vţdy 1 šálek, před obědem a před večeří.
SEDMIKRÁSKA SEDMIKRÁSKA OBECNÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) BELLIS PERENNIS L. Sedmokráska obyčajná (s) s Gemeines Gänseblümchen (n) Daisy (a) Marguerite petite, Paqueiette vivace (f) Margarita común (š)
1) Sedmikráska obecná je trvalka s válcovitým oddenkem. Má přízemní listovou rŧţici podlouhle obvejčitých, aţ kopinatých, celokrajných listŧ, na okraji vroubkovaných. Stvol dosahuje výšky kolem 10 centimetrŧ a nese na konci jediný úbor s dvouřadým zákrovem, bílými jazykovitými květy na obvodu a ţlutými trubičkovými květy v terči. Plodem je naţka. 2) Sedmikráska je velmi rozšířená malá luční rostlinka. Často se pěstuje na zahradách a na trávnících. Tak zvané plnokvěté formy pěstovaných sedmikrásek nesbíráme. 3) Drogou je především květ (Flos bellidis perennis), ale sbírá se i kvetoucí nať (Herba bellidis perennis), obojí nejlépe kolem poledne. Jarní sběr přitom poskytuje hodnotnější drogu. 4) V droze byly nalezeny saponiny, třísloviny, hořčiny, silice, sliz, minerální látky, pryskyřice, organické kyseliny, flavonoidy, polysacharid inulin a další účinné látky. 5) Droga pŧsobí jako výborný prostředek na podporu vykašlávání a také jako prostředek protizánětlivý, svíravý a hojivý. Proto sedmikrásku pouţíváme do tzv. prsních čajových směsí, do kloktadel, zevně pak na omývání či koupele při koţních chorobách (ekzémy, lupénka, lišeje, rŧzné vyráţky, akné) a na nehojící se rány. Poslední prŧzkumy prokázaly vhodnost pouţití sedmikrásky při zánětech močových cest a především při léčbě glomerulonefritidy (zánětu ledvinových klubíček). 6) Vnitřně připravujeme nálev v koncentraci kolem 3 aţ 5%, zevně volíme větší koncentraci. Nepochybíme, kdyţ budeme postupovat podle pokynŧ v úvodní technické kapitole. Podáváme-li sedmikrásku samostatně, osvědčila se také forma bylinného balzámu. U silného zahlenění se osvědčily i homeopatické formy léčby. 7) Samostatně se droga podává jen zřídka, zato je velmi oblíbeno její přimíchávání do směsí. Dŧvodem je jednak poměrně malý účinek samotné drogy a jednak to, ţe droga význačně zlepšuje vzhled směsi, podle bylinářky Častové jí dává „teplo domova“. A to rozhodně není zanedbatelné, protoţe nepochybně stále ještě nevíme, v čem spočívá největší nebo spíše komplexní síla bylin. Neţádoucí účinky ani kontraindikace nejsou známy. 8) Zmíněná bylinářka Častová si sedmikrásku velice chválila, zejména při léčbě bércových vředŧ. V takovém případě ji aplikovala zevně i vnitřně. Zevně dávala přednost asi 2 aţ 3 minuty vařenému odvaru, vnitřně nálevu z kombinace květu sedmikrásky, listu sadce konopáče a kořene nebo nati čekanky, všeho po jednom dílu. Uţívaly se 4 šálky denně. 9) Homeopatické zpracování sedmikrásky je velice vhodné také z toho dŧvodu, ţe bylina je na sušení a skladování velice citlivá a snadno se znehodnocuje. V tinkturách se uchovává nejlépe a nejbezpečněji. Zpracovává se květ, ale i celá kvetoucí rostlina, včetně kořene. Sbírá se především brzy na jaře, „kdy je síla v celé rostlině“, pokud moţno uţ v březnu, dopoledne kolem jedenácté hodiny. Bylina se zpracovává podle §2 s pouţitím lihu 90%. Dále se esence ředí lihem 35% aţ na potenci D6, někdy dokonce i D7. Obecné pouţití je v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem, po dobu 30 dní. V potenci D7 se
uţívá hlavně při ţenských pohlavních potíţích, na sliznice a pak pro vnější pouţití v mnoţství 2 kávové lţičky na 0,5 litru vody. 10) Při astmatu velice uvolňuje křeče a celkově uklidňuje čaj ze sedmikrásky: Třicet gramŧ sedmikráskových květŧ s listy přidáme do 1 litru studené vody, ohřejeme a 3 minuty udrţujeme při varu. Pak necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme celý den po malých šálečcích, mŧţeme osladit medem. Při migréně přelijeme 1 polévkovou lţíci květŧ a listŧ sedmikrásky šálkem vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 2 aţ 3 šálky denně. Při zánětu pohrudnice jednu polévkovou lţíci květŧ a listŧ sedmikrásky dáme do studené vody, necháme přejít varem, 10 minut vyluhovat a potom přecedíme. Pijeme denně 3 šálky mezi jídly. Pro čištění krve přelijeme vrchovatou polévkovou lţíci směsi z mateřídoušky a sedmikrásky v šálku vařící vodou, krátce necháme vyluhovat a přecedíme. Pijeme 2 aţ 3 šálky denně. Při dávivém kašli přelijeme polévkovou lţíci květŧ sedmikrásky šálkem vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme 3 šálky denně, mezi jídly.
SENNA KASIE PRAVÁ Čeleď sapanovitých (Cesalpiniaceae) CASSIA SENNA L. Kasia sennová
1) Kasie pravá, známá jako senna, je nízký keř nebo polokeř, jehoţ sudozpeřené listy se skládají z několika párŧ podlouhle kopinatých, na spodině nesouměrných lístkŧ. Úhledné květy vytváří dlouhostopečné úţlabní hrozny, a rostlina tak připomíná poněkud květ jírovce maďalu neboli pakaštanu koňského. Květy mají svrchní semeník, ze kterého dozrává vícesemenný lusk. 2) Senna pochází ze střední a severovýchodní Afriky, především z Núbie. K nám se dováţí. Drogu lze ovšem získat i z jiných druhŧ, například z indického Cassia angustifolia Vaahl. a dalších. 3) Drogou je list a lusk (Folium et Siliquum sennae), někdy označovaný jako plod senny (Fructus sennae). 4) V droze nacházíme především antracenové deriváty – antrony, antranoly, antrachinony, dále flavonové glykosidy, hořčiny, sennosidy, sennidiny, sennanigriny, kyselinu cathartinovou a chrysophanovou, kampferol, cathartin, glukosenin a řadu jiných látek. 5) Droga má prakticky jediný významný indikační okruh – pŧsobí jako účinné projímadlo. 6) Podáváme 0,5 aţ 2 g listové nebo luskové drogy v prášku nebo v macerátu. Vhodnou lékovou formou je i krátce, jen několik minut vyluhovaný nálev. Většinou postačí podat lék jednou denně, a to večer – účinek se dostaví ráno. V těţších případech lze drogu podat i 2krát, maximálně však 3krát denně. 7) Sennu podáváme jak samostatně, tak ve směsích. Zásadně nepodáváme odvar, neboť vyvolává kolikovité bolesti břicha. Ty mohou vzniknout téţ při předávkování nálevem nebo macerátem. Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání. 8) Projímavý účinek senny se nijak neliší od účinku chemických projímadel: podráţděním citlivých nervových zakončení ve střevě se toto „rozhýbe“ a vypudí obsah. Častým dráţděním střev vzniká návyk a řada jiných potíţí. Proto sennu doporučujeme jen nárazově. Pokud zácpa nepřestává, je bezpodmínečně nutné přejít na projímavé prostředky pŧsobící mechanicky. Takovým je například lněné semeno, pozřené zasyrova, které v tlustém střevě „pustí“ sliz a olej a nabobtná. Zvětšený, slizký a mastný obsah sám lehce vyklouzává ven. 9) List senny má oprávněné místo mezi homeopatickými prostředky, protoţe jen tak mŧţeme mírně a po delší dobu ovlivňovat „lenost střev“. Surovinou je rozmělněný senný list, který se upravuje lihem 85%. Dále se pak potencuje aţ na potenci D5 lihem 30%. Nejčastěji pouţíváme potenci D4 při dávkování 3krát denně 7 kapek, po jídle, ve sklenici vody. Mŧţeme brát maximálně 4 dny, děti 2 dny. Tuto tinkturu uţíváme jako projímadlo – tím, ţe kapky mŧţeme podávat ředěné a po delší dobu (aţ 4 dny), je nebezpečí návyku minimální. Neuspějeme-li však ani za 4 dny, musíme volit jiný bylinný prostředek, například krušinu olšovou, sušené švestky apod. 10) Senna bývá častou součástí redukčních čajŧ. Takové čaje však příliš nedoporučujeme hned z několika dŧvodŧ: Adept hubnutí prosedí valnou část dne na WC, dlouhodobé dráţdění střev je zcela nevhodné a v neposlední řadě úbytek
hmotnosti odpovídá především ztrátě vody, zatímco my potřebujeme spíše ztratit přebytečné sádlo. Vodnatou stolicí odchází také hodně potřebných minerálŧ, především sodíku. Nálev nebo čaj ze senny spolu s kořením, jako například zázvor, koriandr a hřebíček, se s oblibou pouţívá jako prostředek pro zvýšení imunity nebo jako prevence při chřipkových epidemiích, například v Americe.
SEVLÁK SEVLÁK ZELENINOVÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) SIUM SISARUM L. Potočník sladký
1) Sevlák zeleninový je vytrvalá rostlina, s lysou lodyhou a svislým, třásnitým a výběţkŧ prostým oddenkem. Přímá lodyha dorŧstá výšky asi 1,5 metru a je nahoře chudě větvená, dutá a ţlábkovaná. Listy nejsou na jaře ponořené. Lístky má sevlák nesouměrně vejčitě kopinaté a pilovité, květ drobný, bílý. Plodem je třímilimetrová naţka s úzkými ţebírky. 2) Sevlák je výhradně pěstovaná rostlina, která většinou nezplaňuje. Má ráda teplejší oblasti s plným sluncem nebo i lehký polostín. Pŧda by měla být bohatá, ale dobře propustná, zásaditá, nejlépe hlinitá. Snáší však i jiné pŧdy. Vysev lze provádět na jaře, na vzdálenost 30 cm. Rozmnoţuje se i vegetativně, dělením trsŧ hned u báze stonkŧ tak, aby na kaţdém oddělku zŧstaly alespoň 3 hlízové kořínky. V létě musí mít dostatek vláhy. Ideální je přihnojování kostivalovým hnojivem. Hlízy lze uschovávat v písku jako jinou kořenovou zeleninu, případně je lze i zmrazit. Botanicky nejbliţší příbuznou rostlinou je bršlice – kozí noha (Aegopodium podagraria L.). 3) Pouţitou drogou je kořen, řidčeji nať (Radix et Herba sii sisari). Jedná se o produkt na rozhraní zeleniny a bylinného léku. 4) Droga obsahuje menší mnoţství silice, třísloviny, organické kyseliny, stopy vitaminŧ, cukr, škrob, kaučuk, sliz, dextrin, celulózu, dusíkaté substance a hojnost látek minerálních v podobě minerálních solí. 5) Kořenová droga uvolňuje z močového měchýře hleny, „čistí krev“ a zlepšuje jaterní činnost. Naťová droga, zvláště čerstvé výhonky, zlepšuje trávení a zbavuje tělo odpadních látek. 6) Přesné dávkování není stanoveno, mŧţeme bez obav postupovat běţným zpŧsobem. Podáváme jako pokrm, případně připravujeme odvar. 7) Mŧţeme aplikovat samostatně i ve směsích. Kontraindikace nejsou stanoveny, neţádoucí účinky se nevyskytly. Drogu lze aplikovat samostatně i ve směsích. 8) Kořen přidáváme do čajŧ, které mají u starých lidí vyčistit zakalenou moč. Mŧţe tak učinit například tato čajovina: nať zlatobýlu 100 g kořen jehlice 50 g kořen sevláku 50 g list lesního jahodníku 25 g nať tymiánu 25 g Podáváme obvykle 1 litr nálevu denně, a to 4krát denně po 0,25 litru. 9) Sevlák, zejména tento druh, nebývá předmětem homeopatického zpracování. Toto zpracování by ani nebylo efektivní, protoţe v našich podmínkách bychom jen těţko sháněli kvalitní drogu a předpokládaný efekt homeopatických prostředkŧ by nebyl adekvátní úsilí vynaloţenému na jejich úpravu. 10) Příprava kostivalového hnojiva: Listy kostivalu necháme 48 hodin zavadnout, pak máčíme 4 týdny ve vodě a posléze je pouţíváme k mulčování. Toto jednoduché přírodní hnojivo je výborné pro rajčata, brambory a sevlák.
Zajímavé je vyuţívání sevláku v západních zemích, kde se s úspěchem pouţívá při hemoroidech jako prostředek pro změknutí stolice.
SEZAM SEZAM INDICKÝ Čeleď sezamovitých (Pedaliaceae) SESAMUM INDICUM L. Sezam indický (s) r Sesam (n) Sesame (a) Sésame (f) Sesamo (š)
1) Sezam indický je jednoletá, asi 1,5 metru vysoká bylina s jednoduchými listy, které jsou při bázi lodyhy vstřícné a dlanitoklané, výše pak střídavé, celistvé a podlouhle vejčité. Květy vyrŧstají v paţdí listŧ jednotlivě, po dvou nebo po třech. Skládají se z trubkovitě zvonkovité koruny, bílé aţ lila barvy, a malého pětidílného kalichu. Plodem je čtyřpouzdrá pukavá tobolka. Semena šupinavě bílé barvy připomínají tvarem semeno lněné. 2) Rod Sesamum zahrnuje 38 druhŧ. Pŧvodem je z Afriky a hojně se nyní pěstuje v Malé Asii a Indii. V České republice se nepěstuje, protoţe naše podnebí je pro sezam příliš chladné. 3) Drogou je semeno, které je zdrojem mimořádně kvalitního oleje (Semen et Oleum sesami). 4) Semena obsahují v prŧměru 42 % světle ţlutého, polovysýchavého oleje, který patří k nejlepším jedlým olejŧm a svou jakostí předčí i olej olivový. Semena jsou téţ vynikajícím zdrojem kvalitních rostlinných bílkovin, niacinu, fosforu, vápníku, síry a sacharidŧ. 5) Semena podáváme jako příjemný, nenávykový, mechanicky pŧsobící projímavý prostředek. Podávání semen je téţ prospěšné při gynekologických a urologických infekcích. Olej má příznivý vliv na cévy a léčí například hemoroidy; je také výborným olejovým rozpouštědlem, například kafru. 6) Olej podáváme jako potravinářský, v přiměřených dávkách. Semena podáváme syrová, v dávce asi 4 čajové lţičky denně. Dŧkladně je rozkousáme nebo podáváme čerstvě pomletá. 7) Droga je určena pro dlouhodobé samostatné podávání. Její míchání do směsí se příliš neosvědčilo. Při podávání logicky zdŧvodnitelných dávek se nevyskytují ţádné vedlejší a neţádoucí účinky a nejsou známy ani ţádné kontraindikace. 8) Sezamový olej pokládáme – hned vedle arašídového – za nejlepší rozpustné medium pro tukorozpustné látky a vyluhováním v něm mŧţeme připravovat četná přírodní léčiva, zejména masáţního charakteru. Yzopový, saturejkový, bazalkový nebo mátový olej představují velmi účinná protirevmatická mazání. Pokud není předepsáno jinak, připravujeme je většinou tak, ţe 100 gramŧ drogy – nejlépe jemně sekané čerstvé suroviny – vaříme pŧl hodiny na vodní lázni v otevřené skleněné nádobě se širokým hrdlem, potom sklenici vyjmeme, opatříme víčkem, necháme při pokojové teplotě několik dnŧ „dojít“ a pak přefiltrujeme. Sezamové semeno lze pokládat za přirozený potravní produkt, dodávající tělu vápník, například v prevenci osteoporózy. 9) V homeopatii se sezamové drogy ani olej pro přímé pouţití nevyuţívají, ale olej jako médium pro výrobu a konzervaci jiných látek je jiţ dost běţný. Přitom se pochopitelně vyuţívá i léčivých vlastností tohoto oleje. 10) Sezamové semeno je základní surovinou pro výrobu chutné pastovité chalvy. Legendární „sezame – otevři se“ naznačuje magickou moc byliny, pomáhající otevírat tajné dveře, objevovat tajné chodby a nacházet ukryté poklady. Samotný sezamový olej se pouţívá na výrobu nejkvalitnějších mýdel a pleťových mlék. V parfumerii je také významným tukovým médiem pro tzv. enfleuráţ, coţ je šetrná extrakce tukem, která se pouţívá při přípravě vzácných, na
extrakci choulostivých vonných látek, například z květu mimózy. Kombinace 3 dílŧ arašídového a 1 dílu sezamového oleje představuje vynikající médium pro přípravu masáţních olejŧ, jak je naznačeno v odstavci 8. Vedle uvedených olejŧ je třeba se ještě zmínit o zázvorovém oleji, který má silné zahřívací a protirevmatické pŧsobení. Naproti tomu olej kafrový je příjemně chladivý a pouţíváme jej především ke sportovním masáţím, například po zvýšeném výkonu. Uvedená kombinace arašídového a sezamového oleje nachází vynikající uplatnění také v kosmetice: Polévkovou lţíci olejové směsi rozmícháme v kelímku bílého jogurtu a pro parfumaci přidáme několik kapek vonné silice, například gerániové, santalové nebo levandulové. Takto upravený prostředek naneseme na obličej v podobě masky a ponecháme 20 aţ 25 minut. Maska bezvadně vyčistí trudovitou pleť, zvlhčí suchou pleť a dokonce vyrovnává vrásky. Ayurvédští lékaři doporučují sezamový olej s tulsí neboli bazalkou posvátnou (Ocimum sanctum L.) ke vtírání do reflexních plošek, případně do akupunkturních bodŧ. Mleté sezamové semeno spolu se semenem lněným a mletými fíky vytváří pastu, která při pravidelné konzumaci několika čajových lţiček denně zabezpečuje měkkou stolici, bez příznakŧ prŧjmu nebo zácpy.
SILENKA SILENKA NADMUTÁ Čeleď silenkovitých (Silenaceae) SILENE VULGARIS (Moench.) Garcke Silenka obyčajná (s) r Gartenkropf, s Morgenröschen (n) Sweet Catchly (a) Silene (f) Sileno (š)
1] Silenka nadmutá je volně trsnatá trvalka, dorŧstající pŧlmetrové výšky, lysá, někdy pýřitá. Lodyhy má větvené, vystoupavé. Listy jsou vejčité aţ kopinaté, květy jednotlivé ve vidlanech. Kalich nafouklý, neopadavý, koruna bílá nebo narŧţovělá, plátky široké, hluboce dvojklané, tobolka bývá velká 5 aţ 15 mm. 2) Silenka je velmi proměnlivý druh, jehoţ vnitrodruhové taxony nejsou prakticky prozkoumány, a z hlediska léčitelského je proto nerozlišujeme. Běţně se uvádí 5 poddruhŧ: silenka pravá (Silene vulgaris), rozprostřená (prostrata), suťová (humilis), širolistá (commutata) a vejčitolistá (ovalifolia). Silenka je běţnou součástí lučních společenstev, roste na pastvinách, světlých mezích, lemuje lesy. Má ráda ţivné, vápeníte aţ neutrální pŧdy, písčité i hlinité. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba sileneae), sbíraná od června do září, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. 4) Droga obsahuje především saponiny, dále třísloviny, malé mnoţství pryskyřic, látky minerální a některé prameny uvádějí i přítomnost nedostatečně probádaného glykosidu. 5) Droga je v lidovém léčitelství pouţívána jako osvědčený močopudný prostředek. Lze ji pouţít i jako doplňkové léčivo při těţších formách prŧjmu, například při úplavici apod. Zevně je vyuţívána formou kašovitých obkladŧ na nehojící se rány a rŧzné koţní afekce, případně i na lehčí spáleniny. Forma koupelí bývala dříve často vyuţívána v léčbě revmatických onemocnění a ekzémŧ. Aplikovaly se koupele rukou nebo nohou, zpravidla v sériích po 12 koupelích. V současnosti se na silenku spíše pozapomnělo. Empirické zkušenosti jsme převzali především z běloruského lidového léčitelství. 6) Běţnou lékovou formou je krátkodobě vařený dvouminutový odvar, který je vhodný jak pro vnitřní, tak i pro zevní pouţití. Kašovité obklady se připravovaly pomletím čerstvé rostliny anebo spařením suchého rostlinného materiálu vroucí vodou. 7) Silenkovou drogu podáváme samostatně spíše výjimečně. Většinou dáváme přednost její kombinaci do směsi s jinými drogami. V urologii je dobrá směs stejných dílŧ silenky, zlatobýlu, kořene jehlice, svízele syřišťového a mateřídoušky. Podáváme 4krát denně 0,3 litru. V léčbě prŧjmŧ kombinujeme silenku obyčejně s kořenem nátrţníku, s kořenem krvavce totenu a s jinými, adstringentně pŧsobícími drogami. Při zevním pouţití je samostatné pouţití naopak vhodnější. Droga není určena pro dlouhodobé uţívání, vyhýbáme se i uţití vyšších dávek. Při běţné aplikaci nebyly pozorovány ţádné výraznější neţádoucí účinky. V těhotenství a při laktaci drogu nepouţíváme. 8) Při chronickém prŧjmu jsme s úspěchem vyuţili tuto směs: nati řepíku 100 g nati silenky 50 g kořene totenu 50 g kořene nátrţníku 25 g nati tymiánu 25 g Připravujeme a podáváme jako tzv. bylinářský čaj, v dávce 0,75 litru denně.
9) Homeopatické zpracování silenky je dávno zapomenuto, ale nebude na škodu, kdyţ si tuto moţnost znovu připomeneme. Pro homeopatické účely sbíráme čerstvou kvetoucí nať jiţ kolem desáté hodiny dopoledne. Zpracováváme ji podle §3 lihem 80% a dále potencujeme lihem 40% aţ na ředění D3. Obecně uţíváme tinkturu v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Tinkturu podáváme většinou tam, kde nemŧţeme silenku alopaticky samostatně pouţít. Především to bude při zástavě nebo zadrţování moče, při všech potíţích v oblasti pánve, ať uţ se střevy nebo močovody apod. Pouţíváme ji s úspěchem i zevně při ošetřování ran a především ekzémŧ. 10) Silenková droga toho času není předmětem obchodního podnikání, takţe zájemci si ji musí opatřit vlastním sběrem. Vyuţití silenky je v českých zemích téměř neznámé, zato lidové léčitelství lašské v okolí Frýdlantu nad Ostravicí a slezské okolo Frýdku-Místku ji v dřívějších dobách občas vyuţívalo. Stopy vedou k protirevmatickým koupelím rukou a nohou, kdy silenka bývala míchána obvykle s tymiánem či mateřídouškou nebo s přesličkou. Ze slezské „hapatéky“ se dochoval recept na močopudný čaj: Vezmi tři díly zlatobýlu, dva díly silenky a po jednom dílu popence, březového listu a kopřivy ţahavky. Vše smíchej dohromady a připrav čaj, který slouţí proti suchému lámání a velice ţene na moč. Mnozí následovníci Paracelsovi, vycházející z nauky o signaturách, vyuţívali silenku k léčbě rŧzných otokŧ uţíváním vnitřně a rŧzných opuchlin v podobě kašovitých obkladŧ. Bohuţel později upadla bylina v zapomnění.
SKOŘICOVNÍK SKOŘICOVNÍK ČÍNSKÝ Čeleď vavřínovitých (Lauraceae) CINNAMONUM CASSIA Blume Skoricovník čínsky (s) r Gemeiner Zimtbaum (n) Cinnamon Tree (a) Cammellier casse (f) Canella (š)
1) Skořicovník čínský je statný tropický strom, dorŧstající výšky i přes 10 metrŧ, s listy světle zelenými, vonnými, poněkud uţšími a delšími neţ u skořicovníku cejlonského. Kŧru má drsnou, rozpukanou, popelavě šedou. Květy jsou drobné, ţlutavé, nenápadné a vytvářejí vrcholičnaté svazečky a řídká, latnatá květenství. Nezralé duţnaté plody tohoto druhu mají velmi příjemné aroma. Sbírají se těsně po odkvětu, suší se a na trh přicházejí jako tzv. kassiový květ. Někdy se skořicovník pěstuje v podobě většího keře. 2) Skořicovník se pěstuje na Cejlonu, v Číně, na Jávě, Sumatře a v dalších tropických oblastech. 3) Drogou je kŧra (Cortex cinnamoni). Mŧţe se sbírat jiţ ve třetím roce, výjimečně i ve druhém roce, avšak nejkvalitnější drogu poskytují stromy nebo keře osmileté a starší. 4) Nejdŧleţitější obsahovou látkou skořicové kŧry je silice, která obsahuje aldehyd kyseliny skořicové, phellandrin a eugenol. Dále ve skořici nacházíme třísloviny, pryskyřice a bezdusíkaté extraktivní látky nejednotné povahy, slizy a další látky. 5) Skořice je silným prostředkem desinfekčním, s poměrně širokým antibiotickým spektrem. Zlepšuje trávení, odstraňuje nadýmání a k tomu se pojící flatulenci. Skořice je pokládána za jeden z nejdŧleţitějších lékŧ ayurvédy, staroindického tradičního léčebného směru. Také čínské lékařské školy si skořice neobyčejně váţily, protoţe se o ní traduje, ţe vyrovnává harmonii elementŧ jang a jin. Znám je i poměrně výrazný účinek protiprŧjmový. 6) Ze skořice lze přirozeně připravovat nálev nebo odvar, ale my dáváme zásadně přednost tinktuře, která je i lékárensky běţně dostupná. Prŧměrné dávkování činí 4krát denně 20 aţ 25 kapek. 7) Skořici podáváme samostatně formou tinktury, případně mletou korovou drogu vmícháváme do čajových a kořenících směsí. Podávání skořice nemá váţnější kontraindikace, s ohledem na poměrně silně pŧsobící silici však nedoporučujeme dlouhodobé pravidelné uţívání, zvláště u velkých dávek. 8) Skořicová tinktura je součástí lékárensky běţně dostupné sloţené chinové tinktury, spolu s tinkturou hořcovou a pomerančovou. Tato tinktura mimořádně podporuje chuť k jídlu a zlepšuje trávení i látkovou výměnu. Lékárenský název je Tinctura chinae composita. Samotnou skořicovou tinkturu, v souladu s učením ayurvédy, podáváme při úpadku ţivotních sil, například po úrazech a při těţkých chorobách, a všude tam, kde je z příznakŧ patrno, ţe v nemoci silně převládl jeden z elementŧ jang nebo jin – viz příslušná literatura. V podstatě jde o jeden z nejuniverzálnějších lékŧ s mimořádně širokým spektrem účinkŧ. Arašídový olej s obsahem skořicové silice nebo tinktury, je výborným masáţním médiem na revmatické svaly a klouby. 9) Skořici v homeopatii podáváme při vyčerpávajícím krvácení světlou krví. Vhodnou indikací jsou téţ mořská nemoc i její suchozemské projevy (při jízdě autem, letu letadlem apod.), děloţní krvácení, krvácení z nosu, bolesti a zápach při rakovině, prŧjmy a plynatost. Nejčastěji pouţíváme potenci D3 připravenou klasickým postupem z lékárenské základní tinktury (Tinctura cinnamoni) pomocí
lihu 30%. 10) Miror, quod moritur homo, qui utitur cinnamono? – Proč vŧbec člověk umírá, kdyţ skořici často uţívá? Skořice má jako koření i jako léčivo velmi staré tradice a hovoří o ní jiţ Starý Zákon (Exodus 30, 23 – 25). Do Evropy se dostala na přelomu 15. a 16. století. Skořice měla rovněţ velké vyuţití v magii. Jako vykuřovadlo vyvolává vysoké duchovní vibrace, pomáhá při uzdravování, posiluje duševní síly a svěţest. Ze starých herbářŧ ji uvádí jiţ herbář Matthioliho. Jinak je skořice také výborným afrodisiakem. Uţívá se jako skořicový likér. Směs 40 gramŧ skořicové kŧry, 30 gramŧ nařezané vanilky a 20 gramŧ nařezaného kořene bolševníku obecného dáme do jednolitrové láhve čistého alkoholu 40%. Uzavřené necháme 2 aţ 3 týdny vyluhovat a občas protřepeme. Pak přecedíme, na několikrát přefiltrujeme a dáme do čisté láhve. Uţíváme 1krát denně likérovou odlivku, po jídle. Proti prŧjmu je výborný nálev čajové lţičky rozdrcené skořicové kŧry, kterou přelijeme šálkem vařící vody a necháme 10 minut přikrytou vyluhovat. Pak přecedíme a pokud moţno hned pijeme, samozřejmě zchlazené. V rekonvalescenci doporučujeme skořicové víno: Asi 15 gramŧ skořicové tyčinky a 2 kusy hřebíčkového květu dáme do láhve červeného vína a necháme 1 týden uzavřené na chladném a temném místě vyluhovat. Pak přecedíme a studené uskladníme v láhvi. Pijeme po 1 skleničce, před obědem a před večeří. Jako prevence proti zánětŧm dásní slouţí tinktura z 10 kusŧ hřebíčku a pŧl tyčinky práškované skořice. Oboje dáme do 0,5 litru silné ţitné a 10 aţ 14 dnŧ necháme uzavřené vyluhovat. Pak přecedíme a vrátíme zpět do láhve. Tinkturou pravidelně masírujeme zuby a dásně.
SLADKÉ DŘEVO LÉKOŘICE LYSÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) GLYCYRRHIZA GLABRA L. Sladovka hladkoplodá (s) s Gemeines Süssholz, e Lakritze (n) Common Liquorice, Sweet Wort (a) Régalisse (f) Legaliza (š)
1} Lékořice lysá je trvalka s dřevnatým, dlouze výběţkatým, lysým oddenkem. Dorŧstá přibliţně metrové výšky. Listy jsou lichozpeřené, sloţené z kopinatých, zespoda lehce ochlupených lístkŧ. Květy má modrofialové a jsou umístěny ve stopkatých, úţlabních hroznech. Plodem je lusk, dlouhý kolem 30 mm. 2) Lékořice je pro léčivé účely pěstována. Má ráda pŧdu suchou, hlubokou, výţivnou a dobře propustnou, podnebí teplé a suché, polohu slunečnou. Velmi dobře se pěstuje zejména po okopaninách. 3) Drogou je oddenek (Radix liquiritiae), podle latinského synonyma názvu byliny Liquiritia officinalis Moench. Sbírá se v březnu nebo v říjnu, nejlépe od šestého do desátého roku ţivota rostliny. 4) V droze nacházíme především saponiny, z nichţ nejdŧleţitější je glycyrrhizin, a flavonoidy, například liquiritin. Glycyrrhizin je více neţ padesátkrát sladší neţ řepný cukr a má glykosidický charakter. Dále v droze nacházíme oxykumaríny, asparagín, cukry, škrob, mannit, hořčiny, pryskyřice a látky hormonální povahy. Droga má fytoncidní charakter. 5) Droga má velmi široké pole vyuţití. Pŧsobí především jako prostředek podporující vykašlávání u nemocí plic a prŧdušek. Současně mírně zvyšuje tvorbu moči a je téţ lehce projímavá. Pŧsobí také bakteriostaticky a antivirově a má rovněţ spasmolytické (protikřečové) pŧsobení, pro které je vyuţívána v léčbě ţaludečních a dvanáctníkových vředŧ. Tlumí rovněţ tvorbu ţaludečních kyselin, uvolňování gastrinu a tvorbu histaminu, odpovědného za vznik většiny alergií. Jestliţe jsme si řekli, ţe droga pŧsobí diureticky, platí to pouze pro krátkodobé podávání. Naopak při delší aplikaci diurézu sniţuje. Hormonální sloţka drogy z ní činí protizánětlivý prostředek, vyuţívaný například v revmatologii, a také dŧleţité gynekologikum. Mŧţe se podávat také při Addisonově chorobě, tedy při sníţené funkci kŧry nadledvinek. 6) Drogu připravujeme nejčastěji formou nálevu a podáváme 2 aţ 4 šálky denně. Často je uţívána lékořicová šťáva (Succus liquiritiae), v jednotlivé dávce kolem 1 gramu, a mŧţeme se setkat i s extraktem, který dávkujeme v běţných dávkách 10 aţ 15 kapek, 2 aţ 4krát denně. 7) Nedoporučujeme dlouhodobé podávání, zvláště vyšších dávek, snad s výjimkou Addisonovy choroby. Předávkování mŧţe vyvolat nevolnost a dávení, jakoţ i pocit, připomínající kocovinu. Droga je vhodná jak pro samostatné podávání, tak i pro podávání ve směsích. Oblíbena je zvláště jako příměs do tzv. prsních čajŧ. V rozumných dávkách ji mŧţeme podávat i dětem, které ji mají rády pro její sladkou „pendrekovou“ chuť. 8) Výborným prostředkem je sirup: Sto dvacet pět gramŧ kořene přelijeme 1 litrem červeného vína a 4 dny macerujeme v uzavřené sklenici. Potom přecedíme a kořen podle moţnosti ještě prolisujeme. Do získané tekutiny přidáme 1 kilogram cukru a vaříme na mírném ohni do zhoustnutí. Uţíváme denně 4 aţ 6 čajových lţiček, ve všech indikacích shora uvedených. 9) Pro homeopatické zpracovávání, které není zvlášť obvyklé, pouţíváme kořen, nejlépe práškovaný, coţ bývá někdy problém. Mŧţe být proto pouţit i neloupaný kořen. Zpracováváme jej podle §4 lihem 90%. Dále se potencuje aţ do ředění D3
lihem 30%. Obecně pouţíváme potenci D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek v trošce vody, po jídle. Nejčastěji pouţíváme tinkturu v hormonální oblasti, coţ je hlavní dŧvod, proč se vlastně lékořice homeopaticky zpracovává. Především se jedná o oblast ţenských pohlavních orgánŧ, kde plní vlastně funkce estrogenu. V praxi to znamená pouţití v kaţdém věku a pro kaţdou hormonální oblast, aţ po neplodnost. 10) Někteří autoři doporučují ţvýkání lékořice jako pomŧcku pro odnaučení kouření, coţ ovšem platí dost omezeně, protoţe pevnou vŧli nezvyšuje ani lékořice. Odvar kořene lékořice má neobyčejně veliké moţnosti aplikace, stejně tak jako čajová směs. Odvar z 15 aţ 20 gramŧ kořene v 0,5 litru vody je velmi mírně pŧsobící prostředek při horečnatých stavech, při chronických nemocech dýchacích orgánŧ, při nachlazení, kašli, zahlenění plic, zvlášť se suchým kašlem, ale stejně tak jí lze s úspěchem pouţít při ledvinových potíţích (písek nebo kameny), při dně, revmatismu a bolestivém močení. Stejně úspěšná je směs 8 dílŧ kořene proskurníku, 3 dílŧ kořene lékořice, 3 dílŧ kořene kosatce, 4 dílŧ listŧ podběle a po 2 dílech anýzu a květu divizny. Upravujeme jako běţný bylinářský čaj. Velice oblíbený byl lékořicový extrakt, zhotovený podomácku: Nálev ze 100 gramŧ práškovaného kořene a 400 gramŧ vody necháme 4 hodiny stát a občas promícháme. Pak vylisujeme a pevný zbytek přelijeme 200 gramy vařící vody a znovu vylisujeme. Tekutiny slijeme a doplníme 100 gramy lihu 90%, necháme 24 hodiny vyluhovat a pak přefiltrujeme. Vaříme aţ na konzistenci sirupu, nejlépe ve vodní lázni. Sirup nejčastěji uţíváme při zahlenění plic a plicních katarech a pro lepší účinek jej mŧţeme smíchat se sirupem z vlčího máku, s proskurníkovým sirupem a kosatcovým sirupem.
SLÉZ SLÉZ PŘEHLÍŢENÝ Čeleď slézovitých (Malvaceae) MALVA NEGLECTA Wallr. Slez nebadaný (s) e Weg-Malve, e Pappel (n) Dwarf Mallow (a) Mauve a feuilles rondes (f) Malva vulgar (š)
1) Sléz přehlíţený je jednoletá rostlina s poléhavou nebo vystoupavou lodyhou, dorŧstající běţně výšky kolem 25 centimetrŧ. Má palisty trojúhle vejčité, brvité, listy pak dlouze řapíkaté, ledvinité aţ okrouhle srdčité, nanejvýše do jedné třetiny dlanitě pěti aţ sedmilaločné, na líci lysé, s tupými laloky, vroubkovaně zubatými. Listy jsou na rubu obvykle jemně chlupaté. Květ bledě fialový nebo rŧţový, někdy i bělavý. Plodem jsou jedlé a chutné tzv. chlebíčky, na Moravě zvané patáčky, s jedním semenem, které rády jedí hlavně děti. 2) Sléz nacházíme na mezích, rumištích, na pastvinách, na světlých křovinách, na vlhkých, ţivných, dusíkatých, humózních pŧdách, kamenitých i hlinitých. Ve fytoterapii plnohodnotně mŧţeme vyuţívat i jiné druhy slézu, například dvouletý sléz lesní (Malva sylvestris L.) nebo aţ 150 cm dorŧstající vytrvalý sléz maurský (Malva mauritiana L.). 3) Předmětem sběru a pouţití je jednak květ, jednak list nebo kvetoucí nať (Flos, Folium et Herba malvae). List sbíráme nejlépe v červnu, před rozkvětem rostliny, květ a nať pak v červenci a srpnu, nejlépe kolem jedenácté hodiny dopoledne. Květ sbíráme většinou i s kalichem, při malé potřebě je vhodnější sběr květŧ bez kalichu. U pěstovaných druhŧ, které jsou podstatně statnější, vylučujeme ze sběru lodyhy, nesbíráme tedy nať, ale pouze list. 4) Sléz je především reprezentantem drog slizodárných. Sliz je jak v květech, tak i v nati. Ve květech dále nacházíme antokyanová barviva, v listech pak třísloviny, organické kyseliny a další látky. 5) Hlavní pole pŧsobnosti se pro slézové drogy otevírá všude tam, kde je zapotřebí zajistit ochranu sliznic nebo pokoţky. Mŧţeme jej ordinovat vnitřně i zevně, například při vředové chorobě ţaludku a dvanáctníku, při vředové chorobě střev, při zánětech v dutině ústní jako kloktadlo, při neproduktivním, obtěţujícím kašli apod. 6) Ze slézu připravujeme nálev nebo macerát a podáváme jej přednostně po doušcích z termosky během dne, aby jeho účinek byl co nejrovnoměrnější. Za velmi vhodnou lékovou formu pokládáme homeopaticky čaj podle Kloudy, zejména ve vyšších potencích. Dobrou lékovou formu představují téţ léčivá klyzmata. 7) Sléz mŧţeme aplikovat samostatně, ale mícháme jej především do směsí. Jeho účinek potencuje příměs ibišku, ale téţ třezalky, heřmánku, měsíčku nebo tymiánu. Droga je netoxická a je vhodná i pro těhotné a kojící ţeny. 8) Koupel nebo omývání v nálevu ze slézu přehlíţeného je vynikajícím prostředkem proti ekzému, zejména atopickému, kdy tlumí zánětlivost, ruší svědění a přispívá k obnovení normálního stavu pokoţky. 9) Pro homeopatické zpracování sbíráme čerstvou kvetoucí rostlinu bez kořene, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou odpoledne. Zpracováváme ji podle §2 lihem 70% a dále potencujeme lihem 30% aţ na ředění D3. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, po jídle, v trošce vody. Uţíváme ve všech případech, kdy se jedná o postiţení nebo ohroţení sliznic, především u sliznic dýchacích cest a ţaludku. Zevně uţíváme na omývání a
ošetřování ran a jejich urychlené hojení. 10) Kytice slézu přehlíţeného, postavená ve váze přede dveřmi nebo mezi okny, má údajně schopnost přivolat zpět ztracenou lásku. Sléz je ovšem obvyklou příměsí prsních čajŧ, u nás například známého čaje Species pectorales Planta. Je ale třeba dát velký pozor při sběru: List nesmí být napaden rzí slézovou (Puccinia malvacearum), coţ se projeví oranţovočerveným aţ hnědým tečkováním. Kruhy pod očima nebo kolem očí bezpečně odstraňuje pasta, zhotovená z práškovaných listŧ slézu v trošce vody. Nanášíme tlustě na postiţená místa a necháme pŧl hodiny pŧsobit. Pak splachujeme čistou vodou. Na slzení očí mŧţeme mimo jiné pouţít následující obklady: Po 1 čajové lţičce slézových květŧ a máty peprné přelijeme šálkem vařící vody, necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat a přecedíme. Obklady přikládáme 3krát týdně. Při bronchitidě dětí pouţíváme směs bylin, která velmi ulehčuje potíţe. Nálev zhotovujeme ze směsi slézu, jitrocele kopinatého, fenyklu a tymiánu nebo mateřídoušky. Deset gramŧ směsi přidáme do 1 litru vody a pijeme na vícekrát přes den. Při bílém výtoku provádíme výplach pochvy směsí slézu a mateřídoušky: Dvě polévkové lţíce slézu a 10 větviček mateřídoušky nebo tymiánu dáme do 0,5 litru studené vody, přivedeme k varu, odstavíme a necháme 10 minut vyluhovat. Přecedíme přes papírový filtr. Výplach provádíme jednou denně. Při křečových ţilách pŧsobí dobře směs pro vnitřní uţívání: Po 1 polévkové lţíci řebříčku, slézu a listŧ pampelišky přelijeme velkou sklenicí vařící vody a přikryté necháme 5 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 2 aţ 3 šálky denně, před jídlem. Pijeme nejdéle dva měsíce.
SLUNEČNICE SLUNEČNICE ROČNÍ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) HELIANTHUS ANNUUS L. Slnečnica ročná (s) e Sonnenblume (n) Sunflower (a) Grand soleil, Hélianthe (f) Girasol (š)
1} Slunečnice roční je velmi statná jednoletá rostlina, dorŧstající běţně výšky aţ 2,5 metru. Celá je drsně chlupatá. Lodyha bývá obvykle nevětvená, listy jsou velké, široce vejčité, dolní řapíkaté, horní poněkud menší. Jednotlivé úbory se nacházejí na vrcholku lodyhy, mají prŧměr 20 aţ 25 centimetrŧ, někdy dokonce i větší. Jazykové květy jsou zlatoţluté, lŧţko je ploché s obvejčitými naţkami. Celé květenství je obvykle skloněné aţ nicí. Kvete od srpna do října. 2) Slunečnice je běţně pěstovaná olejodárná rostlina, výjimečně zplaňuje. 3) Předmětem sběru a uţití je semeno, potřebné k výrobě jedlého oleje (Semen et Oleum helianthi). Méně často se setkáváme s vyuţitím květu (Flos helianthi), ale pouţívání je stále častější a dluţno říci oprávněné. 4) Semena obsahují kolem 45 % oleje, bílkoviny, glyceridy, steroly, fosfolipidy, karotinoidy, organické kyseliny, jako citrónová, vinná, chlorogenová. V listech a ţlutých květech byl nalezen flavonoid quercimeritrin, kumarínové glykosidy, triterpenové saponiny, karotinoidy, antokyany, třísloviny, cholin, betain, hořký helianthin a minerální látky. Slunečnicový olej je hodnotný především tím, ţe obsahuje vysoký podíl nenasycených mastných kyselin, zvláště linolenové a olejové. 5) Květ slunečnice sniţuje horečku, zlepšuje trávení, sniţuje pocení. Byla rovněţ prokázána stimulace jaterní činnosti. Aplikována zevně dovede droga léčit hnisavé koţní afekce, záněty a zapaření. Slunečnicová semena, poţívaná syrová v dávce dvou aţ čtyř čajových lţiček denně, zlepšují ostrost vidění. Olej má protisklerotické účinky a je dobrým médiem pro přípravu mastí, výtaţkŧ, léčivých olejŧ apod. S) Květ podáváme buď ve formě prášku, asi 5 gramŧ denně, nebo formou běţného nálevu. Květovou tinkturu, připravenou běţným zpŧsobem, podáváme 2 aţ 4krát denně po 25 aţ 40 kapkách. 7) Květovou drogu mŧţeme podávat samostatně nebo v libovolné směsi. Nebyly zjištěny ţádné neţádoucí účinky, ani kontraindikace, a droga je proto vhodná i k podávání těhotným a kojícím ţenám. 8) Kdyţ začínají dozrávat semínka, odřízneme celý úbor, rozřeţeme na malé kousky a zalijeme lékárenským denaturovaným lihem, naředěným na koncentraci 65 %, přidáme hrst mýdlových vloček nebo nadrobno nakrájeného mýdla a dobře promícháme. Poté nádobu vystavíme na 10 dnŧ na sluníčko a procedíme. Mnoţství pouţitého lihu se bude podle velikosti slunečnicového květu pohybovat mezi pŧl aţ jedním litrem. Pouţíváme jako výborné protirevmatické mazání. Vezmeme 10 gramŧ eukalyptového oleje a 40 gramŧ tinktury z květŧ slunečnice, smícháme a dokonale před pouţitím protřepeme. Uţíváme 3krát denně 20 aţ 25 kapek pro podporu vykašlávání a proti skleróze. 9) V homeopatii zpracováváme čerstvé květní úbory v plném květu, nejlépe v srpnu kolem 8. hodiny ranní. Zpracovávají se podle §3 lihem 96% a dále se ředí lihem 45% aţ na potenci D4. V této se také obecně uţívá tinktura, s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Pouţití homeopatických tinktur je velice široké, od potíţí se zaţíváním, s močením, s chronickými horečnatými stavy aţ chronické bronchitidy, nachlazení a kašel. Také vnější pouţití má své opodstatnění při všech
koţních problémech, zejména chronických, kdy výţiva pokoţky je nedostatečná. 10) Nenasycené mastné kyseliny, obsaţené v oleji, dříve označované jako vitamín F, pŧsobí jako tzv. prekursory prostaglandinŧ, tedy činitelŧ s pŧsobením podobným účinkŧm hormonŧ. Prostaglandiny dovedou organismus ochránit před vysokým krevním tlakem i před vznikem peptického vředu. Semena obsahují také provitamin A a hojnost potaše. Ne nadarmo se říká, ţe potaš je pro srdce tím, čím je voda pro květiny. Slunečnice se odedávna vyuţívala téţ k tzv. mumiální léčbě, kdy se například kousek obvazu, nasáklého krví nemocného, implantoval do slunečnice, do středu jejího „talíře“, čímţ se dosti výrazně urychlovala léčba, zejména válečných zranění. Z příbuzného druhu slunečnice topinambur (Hellianthus tuberosus L.), zvané téţ topinambur hlíznatý, vyrábí český farmaceutický prŧmysl hodnotný výtaţek, slouţící pro podpŧrnou léčbu cukrovky a ischemické choroby srdeční. Nedoceněná je zatím účinnost květŧ slunečnice při koţních potíţích. Například z 1/2 lţičky nařezaných květŧ na sklenku vody, vařené 3 aţ 5 minut při mírném varu, dostaneme vynikající odvar pro obklady a vymývání ran. Při plicních onemocněních se doporučuje směs květŧ slunečnice s květy černého bezu, s lipovými květy, vrbovou kŧrou a celíkem zlatobýlem. Pro směs posilující trávení mícháme květ slunečnice s benediktem, mátou, peprnou, třezalkou, kopřivou, kořenem andělíky, zeměţlučí a kořenem puškvorce.
SMLDNÍK SMLDNÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) PEUCEDANUM OFFICINALE L. Smldník lekársky
1) Smldník lékařský je vytrvalá lysá rostlina s aromatickým, čupřinatým oddenkem o prŧměru aţ 50 mm. Lodyha je tuhá, plná, jemně rýhovaná, nahoře větvená. Dolní listy dosahují délky aţ pŧl metru, jsou tři aţ šestkrát trojitě zpeřené v husté, čárkovité úkrojky. Okolíky má velké, s 10-40 okolíčky, ploché, před rozkvětem nicí, květ drobný, bledě ţlutý. Plod je obvejčitý, tříţebrý, s postranními křidélky, velikosti 5-10 x 3-5 mm. 2) Smldník býval hojná rostlina vysýchavých, výhřevných, neutrálních aţ zásaditých, hlinitých aţ hlinitopísečných pŧd v teplejších oblastech. V současnosti je „nezvěstný“, lépe řečeno nebyl jiţ několik let na území naší republiky pozorován. Za deset let bude tedy patrně prohlášen za druh vyhynulý. Pro léčivé účely je moţné jeho pěstování, například ve vinorodých oblastech. 3) Předmětem sběru a pouţití je oddenek (Rhizoma peucedani). Z hlediska přírodního léčitelství mŧţe být zaměněn za kořen jiného druhu rodu smldník, například za smldník jelení (Peucedanum virosa). 4) Droga je známa obsahem furokumarinových derivátŧ peucedaninu a oxypeucedaninu, xantotoxinu, oreosolonu a bergaptolu, dále obsahuje těkavý olej obsahující terpeny, hořčinu, tanin, barvivo i stopy pryskyřice. 5) Celá rostlina má výrazné fytoncidní a antibiotické účinky a poslední dobou se hovoří téţ o účinku cytostatickém. Dříve bývala droga pouţívána jako prostředek močopudný a potopudný. Šťáva z nati, smíchaná s vajíčkem, mírnila kašel a jiné obtíţe dýchací, jakoţ i tlumila nadýmání. Směs šťávy s jemným olejem mandlovým se doporučovala k natírání spánkŧ při bolesti hlavy a při závrati. 6) Podáváme formou nálevu, v dávkách polovičních, neţ jsou obvyklé. Vhodnou lékovou formou je rovněţ tinktura, podávaná po 10 aţ 15 kapkách, podle okolností 2 aţ 4krát denně. 7) Nedoporučujeme dlouhodobé uţívání ani podávání těhotným a kojícím ţenám. 8) Se smldníkem nemáme bohuţel ţádné bliţší osobní zkušenosti. Celou řadu zajímavých rad a pokynŧ však nabízí rumunské lidové léčitelství – v Rumunsku je totiţ tato bylina hojně rozšířena. Bylinář Dragu Coetiscu ze sedmihradské Sighiosary nám v roce 1970 nabídl recept na účinný „ledvinový čaj“, pouţívaný v tamním kraji: nať zlatobýlu 40 g oddenek smldníku 25 g kořen jehlice 20 g květ vřesu 10 g semeno petrţele 5 g Semeno petrţele před smísením pomačkáme. Pijeme 4krát denně v mnoţství 0,25 litru nálevu. 9) V homeopatii je smldník také velmi málo známý, ale podle našich zkušeností velice účinný, takţe jeho pěstování by bylo nejen zajímavé, ale i léčivě prospěšné. Rozhodně by vyplnil některé mezery v lidovém léčitelství. Platí ovšem to, co bylo řečeno shora, ţe mŧţe být pouţit i jiný druh smldníku (smldník olešníkovitý nebo
smldník jelení). Zajímavé je i to, ţe do stejného rodu patří i všedobr horní, zvaný „Mistrŧv kořen“. Drogou pouţívanou pro homeopatické zpracování je sušený oddenek, kopaný v září aţ říjnu mezi devátou a desátou hodinou dopolední. Rozdrobený oddenek se upravuje podle §4 lihem 80% a dále se pak potencuje aţ na ředění D4 lihem 30%. Uţíváme hlavně při zánětech zaţívacího systému, při ţaludečních slabostech, při katarech bronchŧ, dispepsii, ale i při opoţďující se menstruaci. 10) Matthioli smldník nazývá „jelením kořenem“. Doporučuje sušeným kořenem, rozemletým na prášek, zasypávat staré nehojící se rány a vředy, kdy „rychle vytahuje ven kosti, třísky a jiné nečistoty, vyplňuje masem defekty a rychle hojí.“ Semena smldníku někdy nazývali téţ Anethum coleste (nebeský kopr), oddenek pak Bonus genius (dobrý duch) a nať téţ Herba muris sulphurata.
SÓJA SÓJA LUŠTINATÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) GLYCINE MAX (L.) Mer. Sója fazulová (s) e Sojabohne (n) Soy Bean (a) Soja, Soya (f) Soja (š)
1) Sója luštinatá je jednoletá, v případě některých kultivarŧ dvouletá, pŧl aţ přes jeden metr dorŧstající rostlina, rezavě hnědě chlupatá s přímou, větvenou lodyhou s listovím, podobným listoví fazolovému. Listy jsou trojčetné, palistnaté, lístky okrouhle vejčité aţ eliptické, celokrajné s drobnými palístky. Květní hrozny jsou úţlabní a mají 5 aţ 8 květŧ, kultivary 15 aţ 20 květŧ. Kalich je trubkovitý, ušty zdéli trubky, koruna starorŧţová, lehce fialová nebo i bílá. Plodem jsou lusky 3 aţ 8 x 1 centimetr, dvou aţ čtyřsemenné. Kvete v červenci a srpnu. 2) Sója je pŧvodní rostlinou ve východní Asii, nyní se běţně pěstuje v mnoha zemích, u nás v teplejších oblastech. Často zplaňuje. 3) Předmětem uţití jsou sójové boby a sójový olej (Fructus et Oleum glycinae). 4) Sója obsahuje hojnost plnohodnotných bílkovin, čtrnáctkrát více bílkovin neţ drŧbeţí maso, čtyřikrát více bílkovin neţ slepičí vejce a třikrát více bílkovin neţ hovězí maso. Přítomny jsou i cenné fosfolipidy, jako například lecithin a cephallin. Je bohatá na minerální soli – draslík, hořčík, vápník, fosfor, měď, ţelezo, mangan, zinek, nikl a kobalt. Nalezen byl i isoflavonový glykosid daidzin a genistin, z vitamínŧ pak provitamin A, vitamíny B1 a B2, C, D, E a K. 5) Poţívání sóji má nesmírně příznivý vliv na krvetvorbu, na nervovou soustavu i na látkovou výměnu. Je prospěšná při cukrovce, krevních chorobách, neurasthenii, při chorobě z ozáření, při ateroskleróze. Vhodné je zejména tzv. sójové mléko, které mírně tlumí překyselení ţaludku a je neocenitelnou potravinou pro alergiky. Sójové boby při pravidelné konsumaci výrazně sniţují hladinu krevního cholesterolu, uvádějí krevní tlak na normální úroveň, chrání před tvorbou ţlučových kaménkŧ a sniţují riziko vzniku rakoviny prsu. 6) Jako dietní potravina nemá sója stanovenu prŧměrnou ani maximální dávku, měla by však být na jídelníčku minimálně jednou týdně. Připomínáme však Kneippovo „všeho s mírou a dobrého pomálu“, protoţe sója obsahuje vysoké mnoţství bílkovin. 7) Ze sójových specialit jmenujme alespoň sójové mléko, sójové maso, hrubou a hladkou mouku, sójový sýr tofu a sójovou omáčku tamari. Na klíčení je určena sója v podobě malých zelených kuliček pod názvem mungo. 8) Sójovou mouku vyuţíváme formou za tepla připravených kašovitých obkladŧ na změkčování rŧzných boulí, zatvrdlin a otokŧ. Vznikne-li příliš řídký produkt, doporučujeme jeho zahuštění hladkou pšeničnou moukou. 9) V homeopatii se sója neuţívá, aspoň není znám ţádný zpŧsob takovéhoto zpracování. 10) Sójová pomazánka se ţampiony se připraví ze 125 gramŧ uvařených sójových bobŧ, 125 gramŧ ţampionŧ (v obou případech se rozumí vsádková hmotnost), 1 cibule, mořské soli, 2 polévkových lţic sójového oleje, libečku, majoránky, papriky, práškované kurkumy nebo curry koření. Na oleji zpěníme cibuli a na drobno nakrájené ţampiony a podusíme s majoránkou do změknutí. Uvařenou sóju pomeleme na masovém mlýnku, přidáme podušené ţampiony, sŧl, libeček a okořeníme. Zajímavý je obsah většiny látek, dŧleţitých pro stavbu a celkovou existenci organismu. Tak například obsah prvkŧ činí:
vápník 250 mg hořčík 247 mg draslík 1 740 mg fosfor 580 mg ţelezo 11,5 mg mangan 4 mg sodík 4 mg zinek 1 mg Podobně zajímavý je i obsah jednotlivých vitamínŧ: vitamín B1 1,0 mg vitamín B2 0,5 mg vitamín B3 2,5 mg vitamín B6 0,7 mg kyselina listová 100,0 µg kyselina pantothenová 1,7 mg vitamín H – biotin 70,0 µg vitamín C stopy vitamín E 15,3 mg Mezi to patří samozřejmě i karoteny, pokud předpokládáme plnou přeměnu na vitamín A, tedy karoteny 100,0 µg, přepočteno na vitamín A. Je ovšem třeba připomenout, ţe sója je poměrně silně zásadotvorná a ţe při přehnané konzumaci má negativní vliv na ţivotnost červených krvinek.
SOSNA BOROVICE LESNÍ Čeleď borovicovitých (Pinaceae) PINUS SYLVESTRIS L. Borovica lesná (s) e Waldkiefer, e Föhre (n) Pine Tree (a) Pin commune (f) Pino Silvestra (š)
1) Borovice lesní je vţdyzelený jehličnan, dorŧstající výšky kolem 30 metrŧ. Větvení má přeslenité, silnější větve jsou téměř vţdy zakřivené a poměrně krátké. Kŧra je zpočátku šedohnědá, později šedorŧţová, letorosty zprvu nazelenalé, později zelenošedé. Pupeny jsou kolem 1 centimetru dlouhé, podlouhlé, s četnými šupinami. Jehlice rostou po dvou, směrem ke koncŧm letorostŧ jsou nahloučené, asi 3 aţ 8 cm dlouhé. Samičí šištice jsou jednotlivé nebo ve svazečcích po dvou aţ třech, jsou tmavohnědé, aţ 8 centimetrŧ dlouhé. Supiny jsou podlouhlé, s lehce vyklenutými štítky. 2) Sosna má v oblibě mírně suché, písčité, kypré, slabě zásadité pŧdy. 3) Pouţitou drogou jsou nejčastěji pupeny (Turio pini), sbírané zpravidla v dubnu, těsně před rozvitím. Mají pryskyřičné aroma. Dále uvedené látky však obsahují prakticky všechny části stromu. 4) Hlavními obsahovými látkami jsou silice a pryskyřice. V silici nacházíme a– a ß-pinen, limonen, phellandrin, camphen, cadinen, myrcen, sylvestren, caren, cymen, bornylacetát a další terpeny. Přítomna je téţ hořčina pinopilarin, třísloviny, malé mnoţství vitamínu C a další látky. Komplex obsahových látek pŧsobí silně fytoncidně. 5) Droga dráţdí pokoţku a sliznice, pŧsobí desinfekčně, usnadňuje odkašlávání a zvyšuje tvorbu hlenŧ a trávicích fermentŧ. Aktivizuje obranné mechanismy při hnisavých koţních defektech, má pŧsobení protirevmatické, tedy protizánětlivé a protibolestivé. 6) Vnitřně podáváme zpravidla odvar, a to v dávce od 5 do 8 polévkových lţic denně. Vhodnou lékovou formou je také inhalace par vařící se drogy, uţívaná 5 aţ 8, maximálně 10 minut, zpravidla jednou, výjimečně i dvakrát denně. Velmi vhodnou lékovou formou jsou koupele rukou a nohou, aplikované obyčejně večer, v rozmezí 10 aţ 15 minut, zpravidla co nejteplejší. Celkové koupele, které se občas doporučují, se nám však jeví příliš dráţdivé, a proto je ve své praxi nepouţíváme. 7) Drogu podáváme především samostatně, a to zásadně pouze krátkodobě. Vyhýbáme se pouţívání terpentýnu a jiných koncentrovaných výtaţkŧ, a sice pro velmi reálnou moţnost silného podráţdění, aţ poškození dýchacích cest, trávicího ústrojí a především ledvin a jater. 8) Pupeny borovice pouţíváme jako gemmoterapeutikum (gemmoterapie viz 6. díl) především pro její regenerační vliv na tvrdé tkáně, kosti a chrupavky, a při degenerativní formě revmatismu. 9) Homeopatické zpracování borovice není obvyklé. Alopatické pouţití borovice je dost nebezpečné pro příliš prudké pŧsobení, především na ledviny. Proto také jedině homeopatické prostředky mohou být velmi jemně a citlivě odstupňované. Zpracováváme konečky větviček – výhonky, které ručně, bez pouţití kovových nástrojŧ, natrháme nadrobno. Upravujeme podle §3 lihem 90% a dále pak ředíme aţ na potenci D5 lihem 45%. Obecně uţíváme potence D3, D4 a D5 s dávkováním prŧměrně 3krát denně 8 kapek, po jídle, do vody. Uţívání tinktur musí být přesně dávkováno, pouţíváme je pro celkové posílení organismu, pro rekonvalescenci po těţkých chorobách a pro celkové osvěţení. 10)
Stejně jako sosnu lze pouţít i drogy z jiných druhŧ borovice, především z vysokohorské kleče (kosodřeviny), ale i z borovice černé. Z drogy se vyrábí řada odvozených prostředkŧ, jako například terpentýn, terpentýnová silice, borovicový dehet, borovicový pryskyřičný balzám a další. Tyto koncentráty pouţíváme výhradně zevně, a to velmi opatrně, protoţe mají silně dráţdivý účinek. V minulých a ne tak docela vzdálených dobách existovalo několik stovek lázní, které zaloţily svou slávu na tzv. borovicových koupelích. Tyto koupele představovaly odvary nebo nálevy z rŧzného mnoţství a z rŧzných druhŧ borovicového jehličí. Pouţívaly se také vrcholky smrku ztepilého a borovice lesní a jejich kombinace. Kaţdé lázně měly své druhy a své speciality. Místy se uţívalo i čerstvé jehličí. Mnoţství jehličí nebo vrcholkŧ bylo kolem 2 kilogramŧ na 25 litrŧ nálevu. Pro koupele se uţívalo mnoţství od 8 do 25 litrŧ na koupel. Někde se také odvar zahušťoval do konzistence husté šťávy.
SPORÝŠ SPORÝŠ LÉKAŘSKÝ Čeleď sporýšovitých (Verbenaceae) VERBENA OFFICINALIS L. Ţelezník lekársky (s) s Echtes Eisenkraut (n) Vervain (a) Verveine ofíícinale (f) Verbena (š)
1) Sporýš lékařský je trvalka s tuhou, přímou lodyhou, dorŧstající výšky kolem pŧl metru. Lodyha je čtyřhranná, drsná, v horní polovině větvená. Listy má vstřícné, dolní řapíkaté a podlouhlé, aţ dvakrát peřenosečné. Horní listy bývají přisedlé, podlouhle kopinaté, celokrajné nebo vroubkované. Klasy drobných květŧ jsou listenaté, kalich trubkovitý, nestejně pětiuštý, koruna řepicovitá, světle rŧţová. Plodem jsou čtyři tvrdky. 2) Sporýš roste většinou na mezích a pastvinách, na pustých místech, skládkách a rumištích. Miluje pŧdy vlhké aţ vysýchavé, ţivé, humózní, zásadité i neutrální, písčitohlinité. Je to rostlina teplomilná. Mimořádně oblíbená je ve Francii, kde se často podává jako stolní čaj. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba verbenae), sbíraná od konce června do srpna, nejlépe kolem poledne. 4) Hlavní obsahovou látkou je monoterpenový glykosid verbenalin. Dále zde nacházíme sliz, hořčiny, málo tříslovin, saponiny, ketonickou silici a další látky. 5) Sporýš je mimořádně účinná, v současnosti však velmi podceňovaná bylina. Především se uplatňuje při psychogenně podmíněných tzv. tensních bolestech hlavy. Zlepšuje téţ trávení, a to formou zvýšené sekrece trávicích šťáv a enzymŧ a zvýšením střevního tonu. Droga téţ desinfikuje střeva a přispívá tak k normalizaci střevní mikroflóry. Zvyšuje sekreci mateřského mléka a pŧsobí i jako doplňkové antiepileptikum. Vyuţíváme ji téţ k detoxikaci, protoţe podporuje jaterní funkce, „čistí“ ledviny a pŧsobí močopudně, a proto je její podávání indikováno i v urologii. Pomáhá vyvolat zaraţenou menstruaci. Známé je i uţití zevní, jako kloktadlo a na nehojící se rány, jakoţ i na masáţ vlasových kořínkŧ, kdy pŧsobí jako výborné vlasové tonikum. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev. Dobře pŧsobí i homeopatický čaj podle Kloudy, uţívaný v potencích kolem U9, nebo léková forma bylinného balzámu (viz I. díl). 7) Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání vyšších dávek. Rovněţ v těhotenství je více či méně nevhodná. Mŧţeme ji s úspěchem kombinovat do nejrŧznějších směsí. Nejsou známy ţádné kontraindikace ani neţádoucí účinky. Moţnost aplikovat drogu do směsi je velká a prakticky lze říci, ţe se sporýš snáší se všemi bylinami a je to tedy bylina velmi univerzální. Jako sedativum mícháme sporýš především s meduňkou, třezalkou a s listem vrbky úzkolisté, při bolestech hlavy se osvědčila kombinace s listem vinné révy (při sběru je třeba dát pozor, aby nebyl chemicky ošetřen), s natí srdečníku a s mařím listem. 8) Sporýšový čaj doporučujeme při únavě, malátnosti a slabosti z nejrŧznějších příčin. V těchto indikacích sporýš doporučujeme míchat zejména s vřesem, natí ptačího rdesna, s natí úročníku bolhoje a natí mateřídoušky. 9) Homeopatické prostředky ze sporýše mají celkem podobné uţití jako alopatické, ale navíc mají určité netypické účinky jako například vliv na výskyt a likvidaci ţlučníkových a močových kamenŧ. Zpracováváme čerstvou, kvetoucí nať, nejlépe hned na začátku květu kolem desáté hodiny dopoledne, a to podle §3 lihem 65%. Dále ředíme aţ na potenci D4 lihem 40%. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Rozsah pouţití
homeopatických prostředkŧ je velmi široký, a to pro vnitřní i vnější pouţití. Slouţí jako lék pro zvýšení činnosti jater, ţlučníku, proti močovým a ţlučníkovým kamenŧm, na výplachy, kloktání, obklady a koupele, především při nehojících se ranách, ale i pro podporu organismu, jeho posílení, i pro posílení nervového systému. 10) Egypťané věřili, ţe bylina pochází se slz bohyně Isidy. Řekové zasvěcovali bylinu Venuši a kněţí nosili ve svém rouchu její kořen. Často téţ bývala příměsí nápojŧ lásky. Římané slovem „verbena“ označovali rostliny, které slouţívaly k očistě ducha. V Persii platila za rostlinu čistě magickou. Surya se ve své knize Skryté léčivé síly rostlin odvolává na Alberta Magna, který doporučoval vinný odvar proti „ucpání“ jater, sleziny a ledvin. Při nefunkční nebo málo fungující slezině dáme 30 gramŧ suché natě na pŧl hodiny do studené vody, pak přivedeme k varu, krátce povaříme a přikryté necháme 10 minut vyluhovat. Pijeme po 1 šálku, před obědem a večeří. Pro posílení nervŧ přelijeme rovnou polévkovou lţíci natě šálkem vařící vody, 10 minut necháme vyluhovat a přecedíme. Pijeme denně 3 šálky, vţdy po jídle. Při horečnatých stavech přelijeme po 1 vrchovaté polévkové lţíci sporýše a šalvěje šálkem vařící vody, necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme denně 3 šálky mezi jídly a mŧţeme také osladit. Kdo trpí častými zubními kazy, mŧţe si pomoci zhotovením ústní a zubní vody ze sporýše: Hrst natě dáme do 0,5 litru čistého alkoholu a necháme 5 aţ 7 dní vyluhovat. Pak slijeme, nať vylisujeme, obě tekutiny slijeme a jemně přefiltrujeme. Skladujeme dobře uzavřené. Vţdy po vyčistění zubŧ pouţijeme 1 polévkovou lţíci na dvou aţ tříminutový výplach ústní dutiny. Zásadně však nepolykáme.
SPORÝŠ ALOISKA ALOISIE TROJLISTÁ Čeleď sporýšovitých (Verbenaceae) LIPPIA CITRIODORA Kunth. Alojzia citrónová (s) r Zitronenstrauch (n) Lemon Verbena (a) Verveine citronelle (f) Hierba Luise (š)
1) Aloisie trojlistá, zvaná lidově sporýš aloiska, je opadavý keř, vysoký kolem 2 metrŧ, s pruhovanými větvemi a s listy v trojpřeslenech. Listy jsou celokrajné, dlouze zašpičatělé, citrónově vonící. Květy jsou drobné, lila barvy, rostou v řídkých latách na koncích lodyh a v paţdích listŧ. Kvete v pozdním létě. Semeno má hnědé, maličké, kapkovitého tvaru. Synonymum Aloysia triphylla (L. Hérit) Britt. 2) Sporýš aloiska pochází z Jiţní Ameriky a byl do Evropy přivezen Španěly. Přestoţe to není rostlina příliš otuţilá, dokáţe ve svých hlubokých kořenech přečkat i mráz, pokud jsou nadzemní části odřezány a rostlina přikryta slámou. Miluje slunečnou polohu, lehkou, dobře propustnou alkalickou pŧdu. Rozmnoţuje se výsevem na jaře nebo řízkováním polovyzrálými řízky na konci jara. Doporučujeme vysévat nebo vysazovat na vzdálenost asi 1 metru. Aloiska je bylina, která velmi dobře snáší pěstování v kořenáčích jako rostlina pokojová. I při pokojové teplotě však mŧţe v zimě shodit listy. Na jaře ji pak prořeţeme a namočíme do teplé vody, abychom ji oţivili. 3) Předmětem sběru a léčebného vyuţití jsou listy (Folium lippiae citriodori), sbírané kdykoliv, nejlépe však na počátku květu, kolem deváté hodiny ráno. 4) Droga obsahuje vysoké procento citrónově vonící silice, menší mnoţství tříslovin, organické kyseliny, flavonoidy a další látky. 5) Droga má mírné uklidňující pŧsobení, tlumí překrvení nosní sliznice, léčí zanícenou sliznici prŧdušek, zlepšuje trávení, odstraňuje ţaludeční křeče a nadýmání. Pouţíváme ji proto k léčení tachykardie – bušení srdce, při rozrušení a neklidu, při ţaludečním a dvanáctníkovém vředu, k léčbě kašle a chorob prŧduškově-plicních, při střevní dyspepsii, při pocitu ošklivosti, spojeným s nutkáním na zvracení, a na proplachy nosu při chronické, ale i při akutní rýmě. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev, případně tinktura. Čaj doporučujeme pít v mnoţství 2 aţ 4 šálky denně, tinkturu podáváme ve stejné frekvenci, obvykle v dávce 30 aţ 35 kapek na jednu dávku. Mimořádně vhodnou formou je bylinný balzám. 7) Droga je vhodná jak pro samostatné podávání, tak i pro aplikaci ve směsích. Nedoporučujeme však dlouhodobé podávání vyšších dávek. Nejvhodnější kombinace pro zvýšení účinku je směs s listy meduňky. Droga nemá výrazné neţádoucí účinky ani kontraindikace. 8) Aloiskový olej (viz příprava léčivých olejŧ v I. dílu) je velmi vhodným masáţním prostředkem. Připravujeme jej nejlépe v arašídovém oleji, ale mŧţeme pouţít i jiný kvalitní olej. Pokud aloiskovou tinkturu přidáme v malém mnoţství do aloiskového oleje, získáme dobrý léčebný prostředek na váčky pod očima nebo jiné otoky kolem očí. Tímto olejo-lihovým extraktem namaţeme oteklá místa kolem očí a přes zavřené oči poté přiloţíme asi na čtvrt hodiny kapesník, nasycený aloiskovým čajem. Před pouţitím musíme směs dokonale protřepat. 9) Homeopaticky zpracováváme listy kvetoucí byliny, nejlépe těsně před rozkvětem kolem desáté hodiny dopoledne. Zpracováváme je podle §3 lihem 85% a dále ředíme aţ do potence D4 lihem 40%. Obecně uţíváme tinkturu v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, po jídle. Uţíváme podobně jako v alopatii, s
tím, ţe doba uţívání je prakticky neomezená, kdeţto v alopatii musíme dodrţovat časová omezení. V praxi pouţíváme tinkturu nejčastěji při všech onemocněních sliznic a hlavně při všech poruchách vegetativního nervového systému. 10) Jihoameričtí Indiáni pouţívali drogu rovněţ k vykuřování místností a stanŧ při infekčních chorobách a přikládali čerstvé listy na nehojící se a zahnisané rány. Při depresích doporučujeme po 1 rovné polévkové lţíci aloisky a meduňky přelít šálkem vařící vody a nechat nepřikryté 10 minut vyluhovat. Pak přecedíme a pijeme vţdy 1 šálek, po jídle. Čaj doporučujeme osladit, pokud moţno medem. Nálev z listŧ, nebo i celé byliny pomáhá při slabé menstruaci. Čaj proti migréně: Při častých návalech migrény doporučujeme osvědčenou německou směs, sloţenou ze stejných dílŧ heřmánkových květŧ, aloisky, majoránky a lipových květŧ. Směs dobře promícháme a vzduchotěsně uzavřeme v tmavé láhvi. Podle potřeby přelijeme 1 vrchovatou polévkovou lţíci šálkem vařící vody a přecedíme. Pijeme 2 aţ 3 šálky denně.
SRDEČNÍK SRDEČNÍK OBECNÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) LEONURUS CARDIACA L. Srdcovník obyčajný (s) s Echtes Herzgespann (n) Motherwort (a) Cardiaque (f) Agiipalma (š)
1} Srdečník obecný, lidově zvaný buřina srdečník, je trvalka s přímou, tuhou lodyhou, dorŧstající běţně do metrové výše, někdy i více. Je bohatě větvená. Dolní listy dlanitě pěti aţ sedmilaločné, horní listy a listeny třílaločné, nepravidelně zubaté. Květy starorŧţové barvy jsou typicky pyskaté se dvěma pysky. Plodem jsou trojhranné lesklé tvrdky, nahoře chlupaté. Kvete od června do září. 2) Rostlinu u nás nacházíme ve třech poddruzích (subsp. cardiaca – pravý, intermedius – prostřední, villosus – chlupatý), které pro farmaceutické účely mŧţeme zaměňovat a není tedy nutno je rozlišovat. Bylinu najdeme v teplejších oblastech na suchých mezích, lukách, v příkopech a rumištích. Má ráda neutrální, ţivné, hlinité pŧdy. Často se pěstuje. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba leonuri cardiacae), sbíraná nejlépe odpoledne mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Při zpracování bylina nepříjemně píchá. Droga má nahořklou chuť a je bez aroma. 4) K hlavním účinným látkám patří bufanolidové glykosidy, hořčina leonurin, alkaloidy stachydrin a leocardin, třísloviny, kyselý saponin, flavonoidy, antokyany, organické kyseliny – citrónová, jablečná, mléčná a vinná, dále křemičitany a stopy silice. 5) Podle ruské badatelky Turovové má srdečník mohutnější sedativní pŧsobení neţ kozlík, a proto jej aplikujeme všude tam, kde kozlík nezabírá nebo není snášen. Poměrně výrazně tlumí tachykardii a při vegetativních poruchách pŧsobí vysloveně kardio-sedativně. Lze jej ordinovat i v geriatrii, zvláště při srdeční ischemii se současnou hypertensí. Zároveň pŧsobí močopudně a jeho hořčiny upravují trávení. Dobrých výsledkŧ lze při pouţití této drogy dosáhnout i při klimakterických obtíţích, spojených s návaly, pocením apod. 6) Nejčastější lékovou formou je dvouminutový odvar, ale mŧţeme podávat i nálev. Vyšší účinnost mají alkoholické lékové formy, ať jiţ tinktura, vinný odvar nebo bylinný balzám. Čaje podáváme 2 aţ 4 šálky denně, tinkturu aplikujeme obvykle ve třech dávkách po 30 aţ 40 kapkách. 7) Dávkování by nemělo být překročeno. Opatrnost při léčbě srdečníkem by měly zachovávat těhotné ţeny, pro které není sice kontraindikován absolutně, je však pro ně méně vhodný. Drogu lze podávat samostatně i ve směsích, které upravujeme podle hlavního poţadovaného účinku. Tak například do sedativních směsí drogu kombinujeme především s třezalkou, meduňkou, brutnákem nebo s listem vrbky úzkolisté. 8) Zajímavě pŧsobí kombinace drogy s výtaţkem adaptogenních drog, jakými jsou eleuterokok, maralí kořen čili leusea a další. V tomto případě většinou kombinujeme tinktury – není-li předepsáno jinak – v poměru 1 díl srdečníkové tinktury na 2 aţ 3 díly tinktury z adaptogenu. Prokázali jsme ve více případech, ţe přídavek srdečníku prohlubuje účinnost adaptogenní drogy v tom smyslu, ţe odbourává neţádoucí účinky adaptogenŧ, například tzv. falešnou nespavost po večerním uţití léku, pocit vnitřního třesu apod. 9) V homeopatii zpracováváme čerstvou, kvetoucí nať, trhanou v době maximálního rozkvětu, nejlépe těsně před polednem. Zpracováváme ji podle §3 lihem 70% a dále pak potencujeme lihem 30% aţ do ředění D5. Obecně uţíváme
tinkturu o potenci D4 s dávkováním 3krát denně 7 kapek v polévkové lţíci vody. Tinktura srdečníku se vyznačuje velmi mírným účinkem, coţ je v oblasti činnosti srdce, srdečního rytmu a krevního tlaku mimořádně uţitečné. Mimo to se tinktura výborně hodí i do směsí tinktur se specifickým určením, jako například při léčbě cukrovky, při zbytnění prostaty apod. 10) Z byliny se připravuje zelená barva na barvení vlny. Čaj ze srdečníku je výborným prostředkem pro smývání kosmetických obličejových masek, který nejen šetří, ale i léčí pokoţku. Velmi se osvědčil čaj proti zbytnění prostaty, jehoţ součástí je právě srdečník: Čtyři díly srdečníku, čtyři díly celíku zlatobýlu a jeden díl vřesu obecného dobře promícháme a uskladníme. Pro uţití 1 polévkovou lţíci směsi přelijeme 0,25 litrem vařící vody, 10 minut necháme vyluhovat a přecedíme. Pijeme 3krát denně šálek, před jídlem, ale minimálně 14 dní. Po čtrnáctidenní přestávce kúru opakujeme. Varujeme před uţitím jiného druhu celíku, například celík obrovský nebo kanadský, za které se s oblibou zlatobýl zaměňuje. Čaj pak má účinek poněkud niţší. U mírnějších forem cukrovky doporučujeme směs bylin následujícího sloţení: nať srdečníku 50 g list šalvěje lékařské 60 g nať jestřabiny lékařské 40 g list kopřivy 40 g Směs dobře promícháme a pro denní dávku uděláme nálev ze 2 polévkových lţic na 0,5 litru vody. Uţíváme po lţících přes celý den. Kúra trvá 30 dní, ale je nutno sledovat glykemickou křivku, aby nedošlo k projevŧm hypoglykémie.
STARČEK STARČEK PŘÍMĚTNÍK Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) SENECIO JACOBAEA L. Starček Jakubov
1) Starček přímětník, zvaný téţ bylina sv. Jakuba, rozkvétá kolem svátku tohoto světce. Je to bylina někdy dvouletá, častěji však vytrvalá, jeţ vyhání z krátkého, jakoby ukousnutého oddenku rŧţici lyrovitých listŧ s velikými, podlouhle vejčitými, vroubkovaně pilovitými úkrojky. Ze středu rŧţice vyráţí asi 1 m vysoká lodyha, na bázi často nachovíte naběhlá, která se nahoře rozvětvuje v chocholičnatou, přímovětevnou latu. Listy na lodyze jsou rŧzné. Spodní se podobají listŧm rŧţice, vrchní jsou zpeřeně děleny v úkrojky. Listy přisedají k lodyze poloobjímavou spodinou. Květ je typicky terčovítý, ţlutý. Plodem je naţka, z terčovitých květŧ na hřbetu srstnatá, z jazýčkovitých květŧ lysá. 2) Starček je hojná rostlina suchých luk, mezí, světlých, sušších lesŧ a strání. Vedle starčeku Jakubova pouţívalo lidové léčitelství také starček hajní (Senecio nemorensis L.), starček Fuchsŧv (Senecio fuchsii C. C. Gmel.), nově nazývaný starček vejčitý (Senecio ovatus Willd.), starček obecný (Senecio vulgaris L.) a starček lesní (Senecio sylvaticus L.). Starček byl a dosud je nejvíce pouţíván v severních Čechách, kde mu říkají Kútzol. Z hlediska farmakologicko-toxikologického je třeba se zmínit o tom, ţe velké mnoţství sběračŧ stále a stále zaměňuje starček (zvláště v druzích starček hajní a starček Fuchsŧv) za celík zlatobýl, coţ mŧţe být i nebezpečné. K bezpečnému rozlišení poslouţí především květ. Zatímco květ starčekŧ vytváří chocholičnaté laty, takţe vypadá, jako by byl sestřiţen, květ zlatobýlu vytváří hrozen – květenství je tedy uspořádáno svisle. Kromě toho zlatobýl vţdy roste roztroušeně, kdeţto starček vytváří bylinná pole. Jestliţe je tedy v lese „ţluto od zlatobýlu“, pak raději rychle pryč – nejspíš to není zlatobýl, ale starček hajní nebo Fuchsŧv. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba senecionis jacobae, vulgaris, nemorensii, fuchsii atd.). 4) Starčeky obsahují pestrou paletu tzv. pyrolizidinových alkaloidŧ, které jsou především hepatotoxické a pravděpodobně kancerogenní. Dále jsou přítomny třísloviny, flavonoidy a pryskyřice. 5) V minulosti bývaly starčeky pouţívány jako prostředek zastavující krvácení, například při nadměrné menstruaci apod., a proti křečím, opět především gynekologického typu. Tyto indikace dnes pokládáme za zastaralé. 6) Naproti tomu jsou starčeky velmi dobře pouţitelné zevně. Několik kapek silnějšího odvaru, vkápnutého do nosu, brzy zastaví krvácení. Velmi účinné je i kloktadlo, připravené z odvaru, vařeného 5 minut. Čaj se ovšem musí řádně vyplivovat. Kašovité obklady z čerstvých listŧ starčeku lze přikládat na nehojící se rány a rŧzné „podebraniny“. V zimě lze kašovitý obklad nahradit obkladem z odvaru. 7) Při delším podávání vyvolávají starčekové drogy poškození jater a projevuje se i jejich kancerogenní pŧsobení. Proto je zcela vylučujeme z vnitřního podávání a uţíváme je výhradně jako prostředek vnější. 8) Stopovali jsme v análech lidového léčitelství, proč se starček Jakubŧv jmenuje „přímětník“, a zjistili jsme následující: Přímětové koření dle Jungmanna odtud jméno vzalo, že proti přimetu se užívalo. Přímět jest zapálení prstu na ruce
neb na noze, příměty pak jsou neštovičky z horkosti naskočilo. I vyuţili jsme nově nabyté zkušenosti – a ono to opravdu funguje. Kašovitý obklad na zanícený prst, například po zarŧstání nehtu apod., pŧsobí znamenitě, a v těchto indikacích zcela jistě lépe neţ proslulý kostival. 9) Starček je velice oblíbeným prostředkem pro homeopatické zpracování. Je sice hlavně pouţíván starček zlatý (Senecio aureus), zvaný americký, ale mŧţeme pouţívat i jiné druhy, u nás nejvíce právě starček přímětník nebo starček obecný. Zdá se být dokonce při stejné účinnosti méně nebezpečný. Zpracovává se čerstvá kvetoucí nať trhaná nejlépe v červenci aţ srpnu, kolem čtrnácté hodiny. Zpracovává se podle §3 lihem 90% a potencuje dále lihem 30% aţ do ředění D3. Obecné dávkování je 3krát denně 7 kapek v potenci D3. Nejčastěji se uţívá na rŧzné potíţe v pohlavní sféře jako amenorea, dysmenorea či bílý výtok u ţen, u muţŧ pak hypertrofie prostaty apod. Místem pŧsobení bývá děloha, vaječníky, prostata a močový měchýř. 10) Starček býval nošen jako amulet proti bolestem zubŧ a staří Řekové jej měli za talisman proti kouzlŧm a čárŧm. Čarodějnice údajně pouţívaly starčekové stonky ke svým nekalým rejdŧm, mimo jiné na nich i létávaly. Název starček vznikl údajně proto, ţe úborové lŧţko je po odkvětu lysé a připomíná hlavu dŧstojného kmeta. Zajímavé je krajové vyuţívání starčekŧ v lidovém léčitelství. Zatímco obecně se povaţují lesní druhy starčekŧ za nebezpečné nebo dokonce jedovaté, někde patří k nejoblíbenějším. Například v jiţních Čechách se těší veliké proslulosti starček Fuchsŧv a starček hajní, které se s velikým úspěchem pouţívají při ţenských potíţích a dokonce proti rakovině. Toto však nemáme bohuţel ještě ověřeno.
STÉVIE STEVIE CUKROVÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) STEVIA REBAUDIANA (Bertoni) Hems. Stévia cukrová
1) Stevie cukrová je vytrvalá rostlina s kořenovým systémem rozloţeným mělce pod pŧdním povrchem. Stonek dosahuje asi 1,5 m výšky a hojně se větví. V mládí jsou stonky a listy hustě chlupaté, později je odění řidší. Listy jsou vstřícné, světle aţ tmavě zelené, s čepelí aţ 80 mm dlouhou a aţ 35 mm širokou, úzce deltovitou aţ obvejčitou a v horní části výrazně vroubkovanou. Úbory jsou rozloţeny v koncové části stonku i větví a tvoří je 3 aţ 5 oboupohlavních květŧ, drobných, bílých aţ narŧţovělých a rourkovitých. Plodem je drobná, tmavě hnědá, ochmýřená naţka. Semena rychle ztrácí klíčivost, která je i tak poměrně nízká. 2) Stevie pochází z hraniční oblasti mezi Paraguají a Brazílií, kde je rozšířena v nadmořské výšce od 200 do 600 metrŧ, často na blatech nebo březích vodních tokŧ, ale téţ v travnaté pampě na tufech. Je jedním z asi 150 druhŧ rodu Stevia, ovšem pouze tento druh obsahuje sladké látky. V současnosti se velmi hojně pěstuje – v Japonsku, USA, v Rusku, v Bulharsku, SRN, ale i na Slovensku v okolí Staré Daly a pokusně i u nás. Ve vinorodých oblastech, například na Moravě, je moţno stévii pěstovat jako tradiční papriku, se sklizní nati ve dvou sečích a výnosem kolem 4 tun suché hmoty z hektaru, a to při obsahu aţ 10 % steviosidu. 3) Předmětem pouţití je nať (Herba stevii). 4) Nejdŧleţitějšími obsahovými látkami rostliny jsou diterpenoidní glykosidy – steviosid, rebaudiosid, dulcosid a steviobiosid, které jsou vyuţívány jako vynikající nekalorické sladidlo. Steviosid je 300krát sladší neţ sacharosa. Protoţe na výzkumu pracovalo a pracuje více odborníkŧ, nelze se divit i většímu počtu oficiálních či polooficiálních názvŧ – steviosin, eupatorin, rebaudin. Dále droga obsahuje longipiny, fenylpropanoidy a flavony jako quercetin, avicularin a guayaverin. Přítomny jsou i kyseliny kávová a chlorogenová a deriváty kumarinu scopoletin a umebellipheron. 5) Hlavní vyuţití drogy je potravinářské, protoţe ústřední účinné látky se prakticky nevstřebávají a lidský organismus se k nim chová inertně. Je proto vhodným sladidlem pro osoby s diabetem. 6) Známo je však i léčivé vyuţití drogy, která vykazuje při vnitřním i zevním uţití značné fytoncidní (antibakteriální) účinky, takţe je moţno ji pouţít k přípravě kloktadel, k léčbě nehojících se ran včetně bércových vředŧ. Pŧsobí téţ močopudně. Předávkování drogou prakticky nehrozí, neboť ve velkých dávkách je sladkost aţ odporná. Nálev připravujeme běţným zpŧsobem. Stévie je vhodná pro staré lidi. Její vyuţití pro zcela malé děti a těhotné a kojící ţeny je ještě předmětem výzkumu, ale zdá se, ţe ani v tomto případě nehrozí – při rozumném vyuţívání – ţádné nebezpečí. 7) Drogu je moţno podávat jak samostatně, tak v nejrŧznějších směsích. 8) Naše vlastní zkušenosti s drogou nejsou veliké, protoţe nám je dosud dostupná pouze z vlastního, víceméně pokusného pěstování. Vyzkoušeli jsme, ţe její antimikrobiální účinky vyniknou především v kombinaci s řepíkem, tymiánem, šalvěji a s listem pravého čajovníku (zelený čaj).
9) Ze stejných dŧvodŧ nebylo moţno zatím stévii vyzkoušet pro homeopatické pouţití. Bylo by vhodné právě ve směsích s nadměrně hořkými nebo jinak velmi nechutnými bylinami, protoţe by se tím zjednodušilo podávání takových bylin malým dětem a přecitlivělým osobám. Například prostředky ze semen jinanu dvoulaločného jsou pro děti velmi vhodné, ale chuťově odporné. 10) Jihoameričtí Indiáni stévii nazývají Azúcacaá, čili sladká tráva. Rostlinu poprvé popsal paraguayský botanik dr. Bertoni v roce 1887 a v roce 1908 učenci Rasenack a Dietrich zkoumali rostlinu jako sladidlo. Teprve v roce 1931 však francouzští chemici Bridell a Lavielle získali z listŧ stévie bílou krystalickou látku – čistý steviosid. Ve velkém začala být stévie – mimo svou domovinu – pěstována od roku 1972 v Japonsku. (Text zpracován s laskavým svolením prof. ing. Pavla Valíčka, DrSc.)
STŘEMCHA STŘEMCHA HROZNOVITÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) PADUS AVIUM Mill. Cremcha obyčajná (s) e Gewöhnliche Traubenkirsche (n) Bird Cherry (a) Merisies a grappes (f) Cerero aliso (š)
1) Střemcha hroznovitá je strom se širokou korunou a černavou hladkou kŧrou s malými bradavičkami. Listy má obvejčité, aţ eliptické, zašpičatělé, jemně a ostře pilovité. Řapík má na konci 2 aţ 4 hnědo-červené ţlázky. Rozemnuté listy voní hořkomandlově. Bílé květy vytváří prodlouţené, převislé hrozny a rovněţ hořkomandlově voní. Kvete v dubnu a v květnu. Plodem je kulovitá černá peckovice s nepravidelně brázditou peckou, která dozrává v srpnu a v září. 2) Střemcha je strom, dorŧstající výšky aţ 15 metrŧ, který roste na zamokřených pŧdách, podél potokŧ a řek. Často se pěstuje v parcích a arboretech. 3) Předmětem sběru a pouţití je plod (Fructus padi avii), sbíraný v době úplné zralosti, zbavený stopky. Sušení musí pobíhat umělým teplem, při teplotě do 60°C. Ojediněle se vyuţívá i kŧra (Cortex padi avii) nebo květ (Flos padi avii), případně i list (Folium padi avii). 4) Droga obsahuje třísloviny, hojnost organických kyselin, vitamín C a glykosidy, které se enzymaticky štěpí. Jistou nevýhodou je, ţe při méně opatrném zacházení s drogou se mŧţe uvolňovat jedovatý kyanovodík. Proto se s ní musí zacházet velmi obezřetně. a) Plodová droga je především pouţívána proti prŧjmŧm a na vypocení, listová droga při ţaludečních chorobách, květová při kašli a zahlenění, korová v lihovém výtaţku zevně jako antirevmatikum a vnitřně proti dně. I ostatní drogy však mají značné vyuţití zevní. Nálev z květŧ je dobrým očním léčivem, kašovitý obklad z listŧ lze přikládat na vředy a revmatické klouby, a vyuţití nachází i kloktadlo. 6) Častou lékovou formou je odvar: Polévkovou lţíci drcených plodŧ přelijeme sklenicí vroucí vody a vyluhujeme 20 minut. Podáváme 4krát denně po 50 ml. Pro zevní účely kŧru, květ i list vyluhujeme obvyklým zpŧsobem v silnější lihovině, například v Alpě. Na výplachy očí pouţíváme květový nálev. 7) Drogy ze střemchy jsou potenciálně toxické, a proto uvedenou dávku nepřekračujeme a drogu nepodáváme dlouho. Raději volíme její zařazování do směsí, ve kterých podíl střemchy nesmí překročit 15%, obyčejně však uţíváme příměs do 10%. Oblíbená je zejména kombinace s květem heřmánku. Drogy ze střemchy hroznovité jsou kontraindikovány pro těhotné a kojící ţeny. 8) Máme velmi dobré zkušenosti s vyuţitím květŧ a listŧ střemchy pro protirevmatické koupele rukou a nohou. Koupele aplikujeme obvykle obden, celkem 10 aţ 12 koupelí, a po týdenní pauze doléčujeme 4 koupelemi, vţdy v trvání 10 aţ 15 minut v co nejvyšší vstupní teplotě. 9) Homeopaticky ze střemchy zpracováváme květ, který se často míchá s květem trnky. Ten totiţ má ze všech částí stromu nejjemnější pŧsobení a neobsahuje kyanovodík v ţádné podobě, samozřejmě při zachování ţádoucích léčivých vlastností. Květ sbíráme hned na začátku květu, obyčejně v dubnu nebo květnu, nejlépe kolem poledne, a zpracováváme podle §2 lihem 85%. Dále ředíme aţ do potence D6 lihem 40%. Obecně uţíváme potence D3, D4 a D6 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, po jídle. Dávky upravujeme individuálně. Tinktury uţíváme jako prostředky proti horečnatým stavŧm, proti křečím, zejména ţaludku a střev, pro podporu vylučování moče, jako obecně posilující
prostředek, jako atonické digestivum – pro podporu trávení při ochablosti trávicích orgánŧ, a jinak jako v alopatii, ovšem bez nutnosti značného omezování dávek i doby podávání. 10) Střemcha bývala oblíbenou dřevinou starých kořenářek a vědem. Kŧra, listy i hořká semena obsahují totiţ kyanovodík, který je schopen rychle zahubit hmyz nebo i drobnější ţivočichy. Kŧrou se dříve téţ barvily tkaniny na zeleno. Květ drogy býval hojně vyuţíván k čarování a dřevěné uhlí ze střemchy slouţilo jako jedna ze surovin pro výrobu střelného prachu. Při sniţování hmotnosti dobře pŧsobí následující recept: Asi 35 gramŧ listŧ vinné révy a 10 gramŧ střemchové kŧry dáme do 1 litru studené vody, přivedeme k varu a 5 minut vaříme na velmi mírném plameni. Potom slijeme a přecedíme. Uţíváme denně pouze 2 šálky odvaru, a to mezi jídly, ne více a také ne déle neţ 14 dní. Opakovat mŧţeme aţ za měsíc. Zajímavý je starý recept proti bledničce, kašli a katarŧm u dětí: Sbíráme stopky peckoviček (třešniček) a sušíme je buď mezi papíry nebo ve stínu. Suché skladujeme v plechových nebo skleněných nádobách. Upravujeme jako nálev ze 2 gramŧ stopek na 0,25 litru vody a podáváme kaţdou hodinu 1 polévkovou lţíci.
SVATOLÍNA SVATOLÍNA CYPŘIŠKOVÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) SANTOLINA CHAMAECYPARISSUS L. Santolina cypruštekovitá
1) Svatolína cypřišková je vţdyzelený, trstnatý, kořenně vonící polokeř, který dorŧstá výšky asi 0,4 m. Celá rostlina je jakoby plstnatá. Listy připomínají svou stavbou listy řebříčku. Květ je malý, ţlutý, sedící na vrcholu stonku. Terčovité květy jsou na bázi rozšířené, jazýčkovité květy většinou chybí. Naţky jsou tří aţ čtyřhranné, bez chmýru. 2) Svatolína pochází ze Středozemí, u nás se dříve hojně pěstovala jako skalnička. U Ledče nad Sázavou ji lze nalézt zplanělou. Rostlina má ráda plné slunce, dobře propustnou, nejlépe písčitou pŧdu, nepříliš výţivnou. Vysazujeme ji asi na pŧlmetrovou vzdálenost a tvarujeme ji vţdy na jaře nebo v létě. Je nutno ji chránit před zimou. 3) Předmětem sběru a pouţití je kvetoucí nať (Herba santolini (santolinae)), ale také samotné květy nebo i semena. 4) Z obsahových látek jsou známy flavonoidy, sliz, něco pryskyřice a tříslovin, silice, kyselina tannová, hořký alkaloid, olej a také ceton (santolino). 5) Odvaru se dříve vyuţívalo jako prostředku proti střevním parazitŧm. Pŧsobí téţ jako emmenagogum – povzbuzuje menstruaci. Nálevem lze proplachovat ledviny a podporovat jaterní činnost. Zevně odvaru vyuţíváme k obkladŧm a omývání při nejrŧznějších koţních chorobách. 6) Při samostatném podání aplikujeme 10 aţ 12 polévkových lţic čaje denně, v několika dílčích dávkách. Podáváme jako nálev. Anthelmintickou indikaci (proti střevním parazitŧm) pokládáme za zastaralou. 7) Bylina je velmi aromatická a nedoporučujeme překračovat dávky ani podávat dlouhodobě. Není vhodná pro malé děti, těhotné a kojící ţeny. Pokud ji podáváme ve směsích, dbáme, aby obsah byliny nepřekročil 15% hmotnostních. Při takto sestavené směsi a za předpokladu, ţe ostatní byliny jsou zcela prověřené, není třeba při podávání čaje ţádná zvláštní opatrnost. 8) Odvar z drogy pouţíváme na omývání ekzematické pokoţky, zejména u atopického ekzému. Omytá místa neotíráme a po uschnutí případně ošetříme mastí. 9) Nejlepší a zároveň nejvhodnější surovinou pro homeopatické zpracování je květ, sbíraný nejlépe v červnu a červenci, hned po plném rozkvětu. Nejvíce účinných látek má do sedmé hodiny ranní, kdy by se také květy měly trhat. Květy se zpracovávají podle §3 lihem 70% a dále se potencují lihem 40% aţ do ředění D5. V potenci D4 a D5 se také uţívají při dávkování 4krát denně 6 kapek, po jídle. Obecně uţíváme tinkturu jako prostředek proti křečím, horečce a ţlučníkovým potíţím, při krvácení z dělohy, pro posílení dělohy obecně, jako celkově posilující prostředek a dále při ţaludeční atonii, jaterní kolice atd. 10) Směs svatolíny, heřmánku a listŧ podbělu slouţívala jako ţádané bylinné vykuřovadlo. V magii platila svatolína za jednu ze sloţek „elixíru neviditelnosti“.
SVĚTLÍK SVĚTLÍK LÉKAŘSKÝ Čeleď krtičníkovitých (Scrophulariaceae) EUPHRASIA ROSTKOVIANA Hayne Očianka Rostkovova (s) r Gemeiner Augentrost (n) Eyebright (a) Euphraise officinale (f) Eufrasia (š)
1) Světlík lékařský je jednoletá poloparazitní rostlina, s lodyhou asi čtvrt metru vysokou, větvenou, bohatě olistěnou, měkce pýřitou. Vstřícné listy jsou téměř objímavé, zašpičatělé, vejčité, ostře pilovité. Květy jsou uspořádány v konečných lichopřeslenech, jsou bílé nebo nafialovělé. Na spodině okvětního plátku se nachází typická ţlutá skvrna. Kvete v červenci a v srpnu, plodem je podlouhle klínovitá tobolka. 2) Světlík byl dříve velmi častou rostlinou luk, pastvin a lesních okrajŧ. Dává přednost alkalickému prostředí a miluje čisté spodní vody, a proto jej v přírodě v současnosti silně ubývá. 3) Předmětem sběru a uţití je kvetoucí nať (Herba euphrasiae), sbíraná v době květu. 4) Hlavní účinnou látkou je iridoidní glykosid aucubin. Dále v droze nacházíme třísloviny, málo kumarínu, hořčiny, silici, pryskyřicím podobnou aromatickou substanci, oleje, flavonoidy, kyselinu kávovou, z minerálŧ pak soli mědi a hořčíku. 5) Světlík patří k proslaveným očním léčivŧm, výrazně tlumí nejrŧznější oční záněty, ať je to zánět spojivek, zánět očních víček a další. Dobré výsledky byly zaznamenány i při léčbě oční únavy, spojené se světloplachostí. Z dalších účinkŧ drogy uveďme pŧsobení na sniţování krevního tlaku, dále příznivé ovlivňování trávení a bolestí v ţaludku, případně ve střevech, dále tlumí neproduktivní suchý kašel při bronchitidě a mŧţe se podávat i jako posilující prostředek při duševní přepracovanosti. Zevně přikládáme světlíkové obklady na hnisavé koţní afekce a provádíme výplachy oční dutiny, případně ve směsi s heřmánkem. 6) Doporučujeme podávat přednostně krátkodobě asi 2 minuty vařený odvar. Vhodnou formou mŧţe být i podávání práškované drogy nebo tinktury, vše v běţných dávkách (viz I. díl). Dobrou účinnost má i tzv. homeopatický čaj podle Kloudy v potencích kolem U9. 7) Droga je mimořádně vhodná ke kombinaci do směsí. V ophtalmologii doporučujeme zejména kombinaci s květem měsíčku, s květem chrpy a fenyklem. Při léčbě trávicího ústrojí navrhujeme kombinaci s natí benediktu nebo oddenkem puškvorce. Při bronchitidě se osvědčila kombinace se slizovými drogami, zvláště pak s kořenem proskurníku. Při duševním přepracování dáváme přednost kombinaci s natí úročníku bolhoje, ale téţ s vřesem, s pravým zeleným čajem, případně s drogami, pŧsobícími jako adaptogeny a harmonizátory, tedy například se ţen šenem. Droga nevykazuje výraznější neţádoucí účinky a její podávání je moţno i při těhotenství a v laktaci. 8) Při šedém zákalu je vhodné smíchat list lesního maliníku a nať světlíku v poměru přibliţně 4:1. Ze směsi připravujeme krátkodobě, asi 2 minuty vařený odvar, kterým po vychladnutí na tělesnou teplotu vyplachujeme oči několikrát denně. 9) Pro homeopatické uplatnění se pouţívá celá kvetoucí rostlina, sbíraná v květu nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracováváme ji podle §3 lihem 70% a dále pak potencujeme aţ do ředění D4 lihem 30%. Obecně podáváme potenci D3
pro vnitřní pouţití a D4 pro uţití vnější, především pro výplachy očí. Vnitřně podáváme především při jaterních a očních potíţích, při poruchách látkové výměny obecně, při potíţích horních cest dýchacích a jinak jako v alopatii. Zevně uţíváme k výplachu očí potenci D4, 20 kapek do vody nebo do slabého fenyklového čaje. Uţíváme při potíţích očí, zánětech slzných vakŧ, oční skrofulóze, světloplachosti atd. 10) Albertus Magnus doporučoval světlíkový čaj k posilování paměti. Ve staré magické praxi byl světlík nošen k posílení duševních sil a dokonce se jím při větší trpělivosti prý dala vyvolat jasnozřivost. Pouţíval se k řešení sloţitých problémŧ. Abatyše Hildegarda von Bingen (1098-1179) se rovněţ pochvalně zmiňuje o světlíku, ale vlastně jen navazuje na starověké zkušenosti. V 17. století prohlásil známý americký bylinář Nicholas Culpeper: „Kdo uţívá světlík, jako by z poloviny vykradl výrobce brýlí.“ Zajímavý je recept proti zánětu čelních dutin se světlíkovým odvarem: Čtyři polévkové lţíce světlíku na 0,3 litru vody přivedeme k varu, vaříme na malém plameni 5 aţ 10 minut a necháme krátce vyluhovat. Inhalujeme 5 aţ 10 minut, 1 aţ 2 krát denně. Práškovaná bylina podporuje trávení a velmi zlepšuje sloţení i tvorbu ţaludečních šťáv a slouţí i při ţloutence. Denně podáváme 1krát na špičku kulatého noţe ve vodě. Pro posílení schopnosti vidění podáváme ovšem 2 gramy prášku opět ve vodě. Výborné je také světlíkové víno: Do 1 litru vinného nebo jablečného moštu, pokud je ovšem ještě sladký, dáme 1 hrst suché natě světlíku a necháme vše zkvasit. Po vykvašení vyndáme nať a dostatečně profiltrujeme. Pijeme jednu skleničku denně, nejlépe před jídlem.
SVÍZEL SVÍZEL SYŘIŠŤOVÝ Čeleď mořenovitých (Rubiaceae) GALIUM VERUM L. Lipkavec pravý (s) s Echtes Labkraut (n) Lady’s Bedstraw (a) Gaillet jaune (f) Galio (š)
1) Svízel syřišťový je vytrvalá bylina, vyhánějící z pevného, dřevnatého, dlouhočlenného oddenku přímé nebo vystoupavé, asi pŧl metru vysoké lodyhy. Ty jsou zaoblené, čtyřţeberné, větevnaté a mají šesti aţ dvanáctičetné přesleny čárkovitých, jednoţilných listŧ. Droboučké citrónově ţluté květy jsou sloţeny v koncových, hroznovitých, bohatých latách. Voní lehce medově. Plodem je suchá dvounaţka, sloţená ze dvou lysých tvrdek. Kvete od června do srpna. 2) Svízel je obecná hojná bylina suchých, zvláště podhorských pastvin, luk a strání. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba galii veri). V lidovém léčitelství se někdy nahrazuje natí svízele povázky (Galium mollugo L.), svízele přítuly (Galium aparine L.) nebo natí svízele lesního (Galium silvaticum L.). Všechny tyto náhradní druhy kvetou bíle. 4) Droga obsahuje především glykosid galiosin, rubiadinglykosid, silici, enzymy, pryskyřice, třísloviny, saponiny, minerály a jiné. 5) Drogu lze vyuţít především v urologii, protoţe je značně močopudná. Protoţe současně sniţuje chuť k jídlu, s úspěchem se jí uţívá v boji proti otylosti. Patří k nejúspěšnějším léčivŧm dutiny ústní, kde ji aplikujeme formou ţvýkání čerstvé byliny nebo alespoň spařené suché drogy. Poměrně málo známé je silné pŧsobení protirevmatické, kdy vyuţíváme kombinace vnitřní a zevní léčby. Na oteklé klouby aplikujeme kašovité obklady, stejně jako na furunkly, vředy, nehojící se rány a koţní záněty, případně i na lehčí popáleniny. Pŧsobí dobře téţ při nočních křečích v nohou, v tomto případě jej však podáváme vnitřně. 6) Vhodnou formou je nálev nebo krátce, několik vteřin vařený odvar. Osvědčila se rovněţ forma bylinného balzámu a forma Kloudova homeopatického čaje v niţších potencích kolem U3 aţ U5. 7) Droga má nepříjemné aroma a silnější čaj mŧţe u disponovaných osob vyvolat pocit ošklivosti, spojený s lehkým nutkáním na dávení. Objektivní kontraindikace ani neţádoucí účinky nejsou známy. Subjektivně pociťovanou pachuť čaje lze lehko odstranit kombinováním svízele do směsí. V urologii je oblíbena zejména trojkombinace 50 gramŧ nati celíku zlatobýlu, 30 gramŧ nati svízele syřišťového a 20 gramŧ květŧ ţluté hluchavky. K tomuto čaji se vztahuje památný výrok faráře Künzleho: „Neřeţte, prosím, ledviny, jestliţe máte po ruce zlatobýl a svízel…“ V našich podmínkách nahrazujeme úzkoprofilový květ ţluté hluchavky květem hluchavky purpurové, která je velmi hojná, případně téţ květem vřesu. 8) Vynikající ledvinový čaj bylináře Joţky Pospíšila z Otrokovic: nati celíku zlatobýlu 100 g nati svízele syřišťového 60 g nati suchopýru 60 g nati popence břečťanovitého 20 g nati mateřídoušky 10 g Podáváme 4krát denně 0,3 litru nálevu. Hlavní drogou v této směsi byl suchopýr (Eriophorum) z čeledi šáchorovitých (Cyperaceae). Pan Pospíšil pouţíval převáţně svízel širokolistý (Eriophorum
latifolium Hoppe), ale lze vyuţít i ostatní druhy suchopýru u nás rostoucí. Čaj je zaměřen především na léčbu chronické glomerulonefritidy. Tímto čajem byl pan Pospíšil na střední Moravě pověstný. Čaj tlumí progresi onemocnění, a je schopen vyvolat dlouhodobou remisi. Pro mimořádně obtíţnou dostupnost suchopýru máme s čajem zkušenosti sice kladné, ale bohuţel značně omezené. Z téhoţ dŧvodu jsme tuto drogu ani nezařadili do našeho Herbáře. Máme však zato, ţe v uvedené indikaci lze jen obtíţně najít účinnější bylinu a soudíme, ţe by bylo vhodné suchopýr podrobit podrobnějšímu vědeckému výzkumu. 9) Pro homeopatické účely pouţíváme kvetoucí vršek natě, trhaný v době plného květu, nejlépe do deváté hodiny ranní. Zpracováváme ji podle §3 lihem 75% a dále potencujeme aţ do ředění D3 lihem 40%. Obecně pouţíváme v potenci D3 s dávkováním 4krát 7 kapek denně po dobu 30 dnŧ. Po pětidenní přestávce mŧţeme kúru opakovat, ale ne více neţ třikrát do roka. Uţíváme hlavně při poruchách krevního oběhu, prokrvování, a pak v celé oblasti nervŧ, například při bolestech nervového pŧvodu, epilepsii, hysterii, závratích, ţaludečních nervózách apod. 10) Svízele se od nepaměti vyuţívalo k tzv. odváděcí léčbě: Urologicky nemocný člověk pomočil první ranní močí snítku čerstvě utrţeného svízele nebo věchýtek sušené byliny. Takto „upravená“ bylina byla vloţena do misky s roztokem modré skalice a po 24 hodinách byl obsah misky vylit do čerstvě vykopané jamky u kořenŧ břízy. Postup byl několik dnŧ za sebou opakován a nejlépe pŧsobil, pokud byl započat v den úplňku. U revmatikŧ byl pouţíván stejný zpŧsob léčby s tím, ţe tekutina byla vylévána ke kořenŧm vrby. Pro zlepšení prokrvování a krevního oběhu uţíváme nálev: Čajovou lţičku natě přelijeme šálkem vařící vody a necháme přikryté krátce vyluhovat. Neuţíváme však více neţ 2 šálky denně. Nálev z květŧ uţíváme při závratích, hysterii a nervových potíţích, obecně tak, ţe 8 aţ 10 gramŧ květŧ přelijeme 0,5 litrem vařící vody a necháme opět krátce vyluhovat. Pijeme 3krát denně šálek, před jídlem, vţdy po jedné třetině dávky. Stejný účel splní uţívání 3krát denně 1 aţ 2 gramŧ květŧ v prášku, před jídlem. Jako vynikající močopudný prostředek, zejména při vodnatelnosti, poslouţí šťáva z čerstvé natě smíšená s horkou vodou. Listy mohou slouţit pro zastavení krvácení z nosu – čerstvé listy podrtíme a vtlačíme do nosu, ovšem tak, aby šly posléze vyjmout.
ŠAFRÁN ŠAFRÁN SETÝ Čeleď kosatcovitých (Iridaceae) CROCUS SATIVUS L. Šafran siaty (s) r Safrankrokus (n) Saffron, Crocus (a) Safran officinal (f) Azafran común (š)
1) Šafrán setý je trvalka, nízká, velkokvětá, fialově kvetoucí rostlina s bazální hlízou, ze které vyrŧstají úzké, čárkovité, asi 2 mm široké listy. Prašníky jsou dlouhé 10 aţ 15 mm, čárkovité, ţluté, čnělky červeně oranţové se třemi rameny, dlouhými asi 30 mm. Plodem je tobolka, elipsoidního tvaru, velká aţ 20 mm. Semena jsou červená, s křídlatým „masíčkem“. Kvete od konce srpna do poloviny října. 2) Šafrán je kulturní taxon ve volné přírodě neznámý, pravděpodobně mutant druhu Crocus cartwrightianus Herbert, pŧvodní v Řecku. Dříve často pěstován ve speciálních šafránicích. U Velkých Losin na Šumpersku byl pozorován dokonce zplanělý. Záměna s divoce rostoucími šafrány je moţná, ale z dŧvodŧ ochrany přírody nepřípustná. Pozor však na dosti podobný, ale velmi jedovatý ocún bahenní. 3) Sbíranou drogou jsou čnělky resp. blizny (Stigma croci), sbírané za plného rozkvětu. U nás se vyskytuje pouze ojediněle a většinou se dováţí. 4) Droga obsahuje především tzv. crocit, ţluté barvivo o sumárním chemickém vzorci C44H70O28, a dále červené barvivo crocetin s podobně sloţitým chemickým vzorcem, a glykosidní hořčinu picrocrocin. Dále v ní nacházíme vysoce těkavou silici, větší mnoţství vitamínu B2 a některé další látky. 5) Šafrán mŧţe být vyuţíván při močových a zaţívacích potíţích, v pediatrii jako účinné sedativum a hypnotikum, na tlumení astmatických záchvatŧ, při pozastavené menstruaci. S ohledem na jeho vysokou cenu a malou dostupnost se alopaticky vyuţívá jen ojediněle. 6) Pro vysokou cenu nepřichází čajové vyuţití drogy dost dobře do úvahy, byť teoreticky přirozeně moţné je. Mnohem vhodnější je však vyuţití tinktury. Pro jednu dávku ordinujeme dětem 5 aţ 10 kapek, ţenám a v geriatrii kolem 15 kapek, muţŧm 20 aţ 25 kapek, obvykle 2 aţ 3krát, maximálně 4krát denně. 7) Šafrán není „nevinný“, například 10 gramŧ tinktury, coţ ovšem představuje asi 500 kapek, mŧţe zpŧsobit potrat. Proto je v těhotenství nutná jistá opatrnost. Šafrán je příměsí směsi pro přípravu „švédských kapek“, jinak se s ním ve směsích nesetkáváme, a pokud se podává, tak výlučně samostatně. Při dodrţení dávkování jde o bezpečnou drogu. Překročení dávek mŧţe mít za následek podráţdění sliznic, pokoţky a vnitřních orgánŧ, spojené s výskytem krve v moči, a mŧţe dojít aţ k srdečnímu kolapsu. 8) Švédskými kapkami s příměsí šafránu doporučujeme potírat ţaludeční krajinu při ţaludečních obtíţích nejrŧznějšího pŧvodu jako účinný doplněk hlavní léčby, vedené vnitřně. 9) Doménou pouţití šafránu je právě homeopatie: Šafránová tinktura D3 mŧţe být velmi prospěšná při jaterních poruchách i při poruchách menstruačních. Je to lék typický pro ţeny, citlivé na hormonální změny. Specificky léčí některé typy šumění v uchu, neboli má opět hormonální pŧsobení, v tomto případě většinou u muţŧ. Základní obraz léku: nervózní a podráţděné reagování na kaţdou maličkost, velká zapomnětlivost, zmatené sny. Gynekologické bolesti, nejhorší ráno, chŧzí polevují. Pohlavní orgány zapáchají. Návaly krve a tepla do hlavy, ale končetiny
zŧstávají studené. Krvácení z nosu a z dělohy, které se pohybem zhoršuje, krev je tmavá, viskózní. Mimořádná ţízeň na studenou vodu. Pocit tlaku a napětí v očích, svědění v konečníku. Crocus je specifickým homeopatickým lékem při nebezpečí potratu. Homeopaticky zpracováváme sušené blizny podle §4 s lihem 90% a dále potencujeme lihem 40% aţ do ředění D5. Obecně uţíváme potenci D5 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, před jídlem.. 10) Šafrán je patrně nejdraţším kořením na světě. Jeden tisíc blizen má hmotnost přibliţně 6 aţ 6,5 gramu. Uţ malé mnoţství šafránu ochutí velké mnoţství pokrmu a zabarví jej svítivě ţlutě. Zda není šafrán padělán, o tom se přesvědčíme tak, ţe několik kouskŧ necháme nabobtnat v teplé vodě. Pravý šafrán nabývá nabobtnáním kornoutovitého tvaru. Nejlépe bude, kdyţ si šafrán vypěstujeme sami. Sazenice rozesazujeme v létě, do dobře připravené pŧdy, a umísťujeme je do řádkŧ po 18 centimetrech, za sebou po 3 centimetrech. Z 1 aru sklidíme v prvém roce asi 3 gramy, ve druhém roce 70 gramŧ, ve třetím 200 gramŧ a ve čtvrtém 150 gramŧ suché drogy. Poté je kulturu nutné obnovit. Šafránu se bude u nás nejlépe dařit v teplých, vinorodých oblastech. Vhodné jsou ţivné, dobře propustné pŧdy a slunečná poloha. Šafránovou kulturu obnovujeme pomocí dceřinných hlízek, ulamovaných ze starých hlíz. Vzhledem ke všem těţkostem, které pouţívání pravého šafránu provázejí, pouţívá se s úspěchem jako náhrady světlice barvířská, uvedená v tomto dílu pod lidovým názvem saflor.
ŠALVĚJ ŠALVĚJ LÉKAŘSKÁ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) SALVIA OFFICINALIS L. Šalvia lekárska (s) r Echter Salbei (n) Sage (a) Sauge (f) Salvia (š)
1) Šalvěj lékařská je vytrvalý polokeřík, dorŧstající běţně kolem 20 aţ 25 centimetrŧ, ojediněle bývá i vyšší, zejména v teplých oblastech, například na Balkáně. Ve spodní části rostlina dřevnatí. Lodyha má čtyřhranný prŧřez, lodyţní listy jsou vstřícné, podlouhle kopinaté, velmi jemně vroubkované. Lícní strana listu je hladká, rubová pak je vrásčitá. Mladé lístky jsou našedlé a plstnaté. Dvoupyské, obyčejně fialové květy tvoří chudé lichopřesleny. Kvete v červnu a červenci, plody jsou vajíčkovité, hladké tvrdky. 2) Šalvěj je pěstovaná rostlina, která má ráda teplé a suché podnebí, slunečnou polohu, výţivné a propustné pŧdy. Někteří bylináři nedají dopustit téţ na šalvěj luční (Salvia pratensis L.), která má ovšem prokazatelně jiné sloţení účinných látek, s menším podílem těch nejdŧleţitějších. 3) Předmětem sběru a pouţití je list (Folium salviae). V lidovém léčitelství se někdy pouţívá celá nať (Herba salviae). 4) Šalvějová droga obsahuje silici s thujonem, cineolem, kafrem, borneolem, dále katechinové třísloviny, pseudotřísloviny, kam patří některé organické kyseliny jako kyselina kávová, dále triterpeny, hořčinu carnosol, diterpenové hořčiny abietanového typu, lakton salvin s fytoncidní účinností, saponiny, pryskyřičné látky, vitamíny skupiny B a látky podobné ţenskému hormonu estrogenu. 5) Pŧsobení je široké. V malých dávkách podávaná formou chladného nápoje sníţí pocení. Je prospěšná při gynekologických obtíţích, především u ţen začínajících menstruovat a v období přechodu. Droga silně antibioticky pŧsobí na široké spektrum mikrobŧ při léčbě močových cest, bolestí v krku a angín, zaţívacího ústrojí a gynekologických zánětŧ. Droga má i rozsáhlé zevní pouţití na nehojící se rány, jako koupelové médium, kloktadlo apod. 6) Nejúčinnější formou je tinktura, obvykle v dávkách 20 aţ 25 kapek 3krát denně. Kocentrovanější tekutý extrakt (extractum salviae fluidum) podáváme po 10 aţ 15 kapkách. Velmi účinnou formou je téţ šalvějový vinný nálev. Z vodných výluhŧ dáváme přednost nálevu. Šalvějová silice se podává samostatně. Výluhy pŧsobí poměrně silně, podáváme je tedy v menších dávkách neţ ostatní čaje. Protizánětlivé látky jsou špatně rozpustné ve vodě, proto se v takovém případě volí často forma lihovodného roztoku. Zevně dávkujeme 1 čajovou lţičku tinktury na sklenici čaje, vnitřně obvykle postačí 1 kávová lţička tinktury na 125 ml nálevu. 7) Pouţívání šalvěje je tak hluboce rozšířeno, ţe lidé začali v šalvěji vidět zcela obyčejnou bylinu, kterou lze pouţívat prakticky jakkoli. Především je třeba si uvědomit, ţe thujon, obsaţený v silici, je poměrně toxický. Proto šalvěj není vhodná k dlouhodobému podávání. Nejúčinnější, ale také nejtoxičtější jsou lihové výtaţky, z vodných výluhŧ nálev, případně macerát. Odvar poskytuje léčivo, ve kterém jsou zastoupeny především třísloviny a toxická část silice vyprchá, takţe odvar je méně účinný a relativně neškodný. Předávkováním by mohlo dojít ke vzniku pseudoepileptického záchvatu. Při logickém a rozumném dávkování šalvěje však ţádné nebezpečí nehrozí. Šalvěj je vhodná jak k samostatnému podávání, tak i ke kombinaci do směsí. Zde však dbáme na to, aby předepsanou čajovou formou nebyl odvar, neboť v něm účinnost šalvěje rychle klesá.
8) Prostředek pro zvýšení krevního tlaku získáme, jestliţe šalvěj macerujeme 10 dní v silnější reţné pálence. Čerstvou bylinu uţíváme v poměru 1:4, sušenou v poměru 1:6. Pro okamţité zvýšení krevního tlaku postačí u ţen 1, u muţŧ obvykle 2-3 čajové lţičky této lihoviny. 9) Homeopaticky uţíváme čerstvé listy, trhané nejlépe v době květu okolo desáté hodiny dopoledne. Zpracováváme je podle §3 lihem 85% a dále potencujeme lihem 40% aţ do ředění D3. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 4krát denně 7 kapek, před jídlem. Uţíváme vlastně stejně jako v alopatii, ale mŧţeme přesněji dávkovat, s jistotou a bez vedlejších účinkŧ. Speciálně nasazujeme tuto tinkturu při potíţích v klimakteriu a při potíţích krevního oběhu. 10) Dost často se u nás pěstuje šalvěj velkolistá muškatelová (Salvia sclarea L.). Je to dvouletá rostlina, jejíţ květy voní podobně jako muškát. I kdyţ někteří autoři tvrdí, ţe terapeuticky je zcela zaměnitelná za šalvěj lékařskou, ověřili jsme si ve více případech, ţe to není zcela pravda, a doporučujeme vyhradit šalvěji muškatelové místo zejména v kosmetice. Z planě rostoucích šalvěji pokládáme za dobré zejména šalvěj přeslenitou (Salvia verticillata L.) a zajímavě pŧsobící, ţlutě kvetoucí šalvěj lepkavou (Salvia glutinosa L.). Planě rostoucí šalvěje vyuţíváme zejména ke koupelím rukou a nohou, které úspěšně aplikujeme jako zevní doplněk vnitřně vedené protirevmatické léčby. Vzhledem k obrovské paletě moţného pouţití šalvěje, uvádíme jen několik nejzajímavějších postupŧ. Při pásovém oparu přelijeme po 1 polévkové lţíci šalvěje a majoránky šálkem vařící vody a necháme 10 minut vyluhovat. Přecedíme a pijeme 3 šálky denně, před jídlem. Při padání vlasŧ vezmeme 100 gramŧ čerstvých šalvějových listŧ na sklenici třtinového rumu a necháme uzavřené na tmavém místě 2 týdny vyluhovat. Slijeme, listy vylisujeme a tekutinu jemně přefiltrujeme. Pravidelně s ní pak masírujeme pokoţku hlavy. Při zápachu z úst a plísni vezmeme hrst čerstvých šalvějových listŧ, přivedeme ji v pŧl litru studené vody k varu, přikryté necháme 5 minut vařit a pak 10 minut vyluhovat. Odvarem několikrát denně vypláchneme ústa formou kloktadla. Bezesporu nejzajímavějším receptem je starý slovinský návod proti cukrovce. Jednoduše při něm sníme během dne 5 aţ 7 čerstvých syrových listŧ šalvěje.
ŠANTA ŠANTA KOČIČÍ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) NEPETA CATARIA L. Kocúrnik obyčajný (s) e Echte Katzenminze, r Katzenstrauch (n) Cat Mint (a) Népéta chataire (f) Nepeta (š)
1) Šanta kočičí je trvalka s přímou nebo vystoupavou, asi 3/4 metru dorŧstající lodyhou. Má řapíkaté, vstřícné listy, srdčitě vejčité, hrubě pilovité, na líci lysé, na rubu šedavě plstnaté. Směrem nahoru se listy výrazně zmenšují, aţ posléze přecházejí v listeny. Květy vyrŧstají ve stopkatých, vidlanovitých svazečcích, z úţlabí nejhořejších listŧ a listenŧ a vytváří na koncích větví zdánlivé klasy. Koruna je obvykle starorŧţové barvy. Plodem jsou hladké tvrdky. Rostlina kvete v létě a pronikavě voní. 2) Šanta je pěstovaná, častěji zplaňující rostlina, kterou lze nalézt na okraji lesŧ, na rumištích, u zdí, v plotech, obvykle v blízkosti lidských sídel, kde bývala v minulosti hojně pěstována. 3) Předmětem sběru a uţití je kvetoucí nať (Herba nepetae catariae syn. Herba catariae majoris), sbíraná v začátku rozkvětu, obvykle začátkem léta. Pozdní sběr poskytuje méně hodnotnou drogu. 4) Droga obsahuje silici, jejíţ hlavní sloţkou je monoterpenenový alkohol karvakrol, dále blíţe neprozkoumaný alkohol nepetol, stopy silně desinfekčně pŧsobícího, ale toxického thymolu. Dále zde nacházíme pulegon, třísloviny, hořčiny a nepetový lakton, strukturou blízký k valepotriátŧm. Nověji byla zjištěna přítomnost vitamínu C. 5) Droga poskytuje vynikající prostředek proti bronchitidě, jak akutní, tak chronické, a velmi dobře dokáţe tlumit i prŧjmy rŧzného pŧvodu. Výrazně uklidňuje zejména tzv. orgánové neurózy. Zlepšuje trávení a velmi dobré je i její pŧsobení při rŧzných chorobách z nachlazení, kdy vyvolává spánek a pocení a přitom sniţuje tělesnou teplotu. Je vhodným sedativem pro děti, neboť pŧsobí mírněji neţ kozlík a navíc má lepší chuť, coţ je v pediatrii rovněţ velmi dŧleţité. Droga mírně sniţuje krevní tlak a tlumí bolesti podbřišku při menstruaci. Zevně drogu aplikujeme pro zmírnění dráţdivosti pokoţky a kašovité obklady z čerstvé byliny mohou vhodně zastoupit kostival při léčbě podlitin. 6) Doporučenou lékovou formou je především nálev, podávaný podle obvyklých zvyklostí, případně vinný nálev, podávaný 2krát denně po 125 ml. Úspěšné je i podávání bylinného balzámu (viz 1. díl). V gynekologických indikacích volíme formu homeopatického čaje podle Kloudy v potenci U 9 aţ U12. 7) Šantu lze podávat samostatně nebo ve směsích, a to bez jakéhokoli bez omezení. Podle našeho soudu je účinnější neţ meduňka lékařská, se kterou má podobné spektrum účinkŧ. 8) Čaj proti bušení srdce, sniţující téţ krevní tlak: nati srdečníku 100 g květu hlohu 50 g nati šanty kočičí 50 g nati třezalky 25 g nati sporýše 25 g Podáváme buď formou směsného bylinného balzámu nebo formou bylinářského čaje, v mnoţství asi 0,6 litru denně. 9) V homeopatii šantu neuţíváme. Její účinek plně nahradí meduňka lékařská. O účinnosti obou se vedou dosud spory, ale podle našeho názoru tu není velký rozdíl.
V Německu se například šantě kočičí říká „kočičí meduňka“. 10) Čerstvé lístky šanty, přidané k masu, mu dodávají mimořádně pikantní a jemnou chuť. Pokud jsou sušené listy (bez květŧ) kouřeny, pŧsobí jako velmi mírný halucinogen a mohou být pouţívány v odvykací léčbě pro kuřáky marihuany. Existuje příjemně citrónově vonící odrŧda (Nepeta cataria, var. citriodora), kterou nezkušení sběrači snadno zaměňují za meduňku lékařskou. Velké listy šanty se dříve pouţívaly jako záloţky do knih, které potom krásně provoněly. Jinak se obvykle uţívá nálev z čerstvě kvetoucí usušené natě. Zhotovuje se ze 2 polévkových lţic na 0,25 litru vody s tím, ţe se nechá déle vyluhovat, asi 15 aţ 20 minut. Čaj pŧsobí především močopudně, ţlučopudně, při ţenských potíţích a také na posílení nervové soustavy, tedy v podstatě podobně jako čaj z meduňky lékařské. Pijeme denně 2 aţ 3 šálky, před jídlem.
ŠÁTER ŠÁTER LATNATÝ Čeleď silenkovitých (Silenaceae) GYPSOPHILLA PANICULATA L. Fisch. Gypsomilka metlinatá
1) Šáter latnatý je trvalka s lysou lodyhou šedozelené barvy, dole zřetelně pýřitou, dorŧstající výšky asi 0,75 metru. Květenství má – jak prozrazuje název – latnaté, řídké, mnohokvěté, drobné bílé květy. Listy jsou kopinaté, úzké, celokrajné. Plodem je kulovitá tobolka. Kvete v létě. 2) Šáter je vzácná a chráněná teplomilná bylina. V Čechách se vyskytuje ojediněle v Polabí, na Moravě na Znojemsku, poněkud hojnější je na jiţním Slovensku. Má ráda suché, prohřáté, písčité pŧdy. Pro farmauceutické pouţití se pěstuje resp. dováţí. 3) Předmětem sběru a pouţití je oddenek (Radix saponariae levanticae, Radix gypsophillae), sbíraný na jaře nebo na podzim. 4) Hlavní obsahovou látkou jsou saponiny, z nichţ převaţuje glykosid betaamyrinového typu, zvaný gypsofilasaponin, hojný je také albasaponin. 5) Droga pŧsobí jako silné sekretolytikum a expektorans. 6) Čajovou formou drogu pro poměrně prudké pŧsobení podáváme pouze výjimečně, a to vţdy formou nálevu. Častější je vyuţití formou tinktury nebo sloţených galenických přípravkŧ. Tinkturu podáváme 2 aţ 4krát denně, v dávce 20 aţ 25 kapek. 7) Velký obsah saponinŧ řadí tuto drogu na pokraj mezi drogy léčivé a jedovaté. Proto ji nepodáváme samostatně, ale pouze ve směsích, kde její obsah nemá převýšit 15 %. Jako drogy vhodné ke kombinaci volíme obyčejně drogy siličnaté (dobromysl, mateřídoušku, bazalku, yzop apod.) a drogy s obsahem slizu (podběl, proskurník, sléz apod.). Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání a nedoporučujeme ji těhotným a kojícím ţenám ani menším dětem. 8) Na záněty kŧţe mŧţeme pouţít obklady nebo omývání nálevem z kombinace: oddenek šáteru 50 g list jitrocele 30 g nať tymiánu 20 g 9) Z této byliny se nevyrábějí homeopatické prostředky, a to z více dŧvodŧ. Jednak je pro svŧj velký obsah saponinŧ těţko zpracovatelná a jednak není zcela jasné eventuální racionální vyuţití hotových prostředkŧ. 10) Droga bývala donedávna v oblibě československého farmaceutického prŧmyslu. Obsahovaly ji přípravky jako Benephorin, Guanar, Pleumolysin, Tussilen a Solutan, z nichţ pouze poslední se ještě vyrábí (1998).
ŠII-TAKE HOUŢEVNATEC JEDLÝ Čeleď hlívovitých (Pleurotaceae) též houževcovitých (Lentinellaceae) LENTINUS EDODES (Berk.) Sing. Húţevnatec jedlý
1) Houţevnatec jedlý, známý u nás spíše jako houba šii-take, je lupenatá dřevokazná houba s kloboukem o prŧměru kolem 50 aţ 70 mm. 2) Nejčastěji se tato houba pěstuje v Japonsku, a to na kmíncích stromŧ rodu Pasania (Lithocarpus) z čeledi bukovitých (Fagaceae). Jsou to stromy, podobné mladým doubkŧm. Botanické synonymum houby je Collybia shii-take Schroet. V současné době (1998) je u nás pěstována jedinou firmou. 3) Drogou je plodnice (Carposoma shii-take). 4) Hlavními účinnými látkami jsou především polysacharidy lentinany, dále alkaloid eritadenin a blíţe nedefinované látky s výraznou protivirovou aktivitou. 5) Droga vykazuje výraznou protivirovou a protinádorovou aktivitu. Stimuluje imunitní systém organismu a tím zvyšuje jeho celkovou odolnost. Rovněţ značně sniţuje hladinu cholesterolu v krvi a zlepšuje vyuţití a metabolismus tukŧ, coţ se projevuje ve značné protisklerotické aktivitě. S úspěchem lze drogu vyuţít k tzv. čištění krve, tedy k detoxikaci organismu, a zlepšení látkové výměny. Při mnoha chorobných stavech nastupuje po aplikaci drogy pocit zlepšení, které předchází léčivému účinku. Z dalších účinkŧ je třeba jmenovat pŧsobení protihistaminové, které se projevuje poměrně výrazným útlumem nejrŧznějších alergií. 6) Při preventivní kúře, zaměřené na celkové pročištění organismu podáváme 1 houbičku denně, léčebně – pro trvalejší zvýšení látkové výměny – podáváme 2 houbičky denně a při antialergické léčbě je namístě podávání 3 houbiček denně. Při nádorovém onemocnění pak podáváme denně 4 aţ 5 houbiček. Houbičky lze také povařit a podávat jejich vodný výluh – tedy čaj, nicméně tuto lékovou formu mŧţeme doporučit pouze tehdy, jestliţe sušené houbičky pokrájíme nadrobno a rozmícháme do příslušné čajovinové směsi. Samostatný houbový čaj má chuť, která není vhodná pro delší podávání. Mnohem lepší proto je příslušnou denní dávku vhodit do dietní polévky a poţít ji v této kuchyňské úpravě. Je ovšem třeba dbát na to, abychom veškerou polévku snědli sami, a o naši léčebnou dávku se tak nedělili s příslušníky domácnosti. 7) Pokud šii-take přidáváme – nakrájenou nadrobno – do čajových směsí, neměl by poměr její hmotnosti přesáhnout 10 aţ 12 %, nechceme-li, aby čaj chutnal příliš „houbově“. Váţné neţádoucí účinky ani kontraindikace nám nejsou známy. 8) Doporučujeme připravit klasickým zpŧsobem ze šii-take tinkturu, kterou mŧţeme zasahovat všude tam, kde je nebezpečí virových infekcí, nebo tam, kde jiţ virová infekce vypukla. Máme na mysli chřipku a další podobné virózy. Tinkturu doporučujeme podávat 4krát denně, aby účinné látky měly rozprostřen svŧj vliv na celý den. Obvyklé dávkování by mělo činit – na jednu dávku – 20 aţ 25 kapek u ţen a 25 aţ 30 kapek u muţŧ, maximální dávka (při dobré snášenlivosti) pak je 30 aţ 35 kapek u ţen a 35 aţ 40 kapek u muţŧ. 9) Homeopatické zpracování je – s ohledem na malou dostupnost a celkem málo známou účinnost – zatím nepříliš rozšířené. Zpracováváme suché houbičky, patřičně nadrobno rozmělněné. Pracujeme
podle §4 lihem 90% a dále potencujeme aţ do ředění D6 lihem 40%. Obecně uţíváme v potencích D4 a D5 při dávkování 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Uţíváme stejně jako v alopatii, dávky však mŧţeme jemněji odlišit a víceméně tak regulovat účinnost. 10) Mezi Japonci je všeobecně rozšířen názor, ţe pravidelné poţívání této houbičky prodluţuje ţivot. Na čištění krve a jako imunostimulans se nám velmi osvědčilo podávání šiitake v mnoţství 1 houbičky za den, po dobu 15 dnŧ. K tomu pak asi denně 0,75 litru bylinářského čaje z kombinace: nať rdesna ptačího 50 g květ vřesu 30 g nať dobromysli 20 g V současné době (1998) houbičku šii-take u nás hromadně pěstuje firma Lentis ve Velkém Beranově. Zakoupit je ji moţno přímo u pěstitele nebo v prodejnách zdravé výţivy. Zdá se nám, jednak podle účinnosti a jednak podle některých obsahových látek, ţe tu je určitá podobnost s houbou rezavec šikmý (Inonotus obliquus), jejíţ účinnost při léčbě nádorových onemocněních jiţ byla prokázána. Rezavec je uveden v prvním dílu Herbáře.
ŠÍPEK RŦŢE ŠÍPKOVÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) ROSA CANINA L. Ruţa šípová (s) e Hundsrose, e Heckenrose (n) Dog Rose (a) Rose des chiens (f) Rosal silvestre (š)
1) Rŧţe šípková je planý, bohatě větvený keř výšky aţ 2,5 metru. Má kaţdoročně se obnovující prutové výhonky, lichozpeřené, palistnaté listy, sloţené z vejčitých, ostře pilovitých lístkŧ. Vţdy dva palisty vespod listu jsou celou délkou přirostlé k řapíku. Květy jsou bledě rŧţové, s pěti opadavými korunními plátky. Plodem jsou šípky, obsahující mnoţství světle hnědých naţek. Kvete na přelomu června a července. 2) Šípek je druh u nás hojně rozšířený na stráních, mezích, v křovinách, na okraji lesŧ, od níţiny aţ po okraj horského pásma, ale ojediněle se s ním mŧţeme setkat i v horách. 3) Drogou jsou nepravé plody – šípky (Fructus cynosbati), sbírané v době dokonalé zralosti, na přelomu září a října. Z bylinářského hlediska není zásadních námitek vŧči záměně za šípky rŧţe alpské (Rosa pendulina L.) nebo rŧţe svraskalé (Rosa rugosa L.), případně rŧţe trnité (Rosa pimpinellifolia L.). Posledně jmenovaná je na vitamín C dokonce podstatně bohatší, v prŧměru obsahuje 1100 mg. V minulosti bylo navrţeno několik metod sušení, nám se nejvíce osvědčilo rychlé sušení při vyšších teplotách v rozmezí 60 aţ 80°C. V kaţdém případě je však ztráta vitamínu C značná. Byť pouţijeme jakýkoliv zpŧsob sušení a jakoukoliv přípravu čaje, v šálku o obsahu 125 ml nebudeme mít více neţ 10 mg vitamínu C. 4) Dŧleţitou obsahovou látkou je vitamín C, jehoţ obsah kolísá mezi 300 mg u přezrálých a 700 mg u plně zralých plodŧ. Dále zde nacházíme beta karoten, vitamíny skupiny B, třísloviny, kyseliny citrónovou a jablečnou, cukry, slizy, a přibliţně 4% minerálních látek, z nichţ polovinu tvoří draslík a vápník. Obsaţeny jsou téţ flavonoidy, pektin, stopy silice. 5) Šípkový čaj obvykle podáváme jako posilující prostředek. Mŧţeme vyuţít téţ jeho močopudného účinku, a to při zánětech v oblasti urogenitálního traktu. 6) Celé šípky povaříme několik minut ve vodě, v poměru od 1:4 do 1:6 a ponecháme několik hodin vyluhovat. První výluh by byl slabý, proto vřelým slabým šípkovým čajem spaříme vřes, lipový květ či mateřídoušku. Výbornou kvalitu mají druhý a třetí odvar, čtvrtý mŧţeme opět posílit či nastavit některou z uvedených drog. Drcené šípky vaříme asi 10 minut a vyluhujeme do vychladnutí na pitnou teplotu. V tomto případě filtrujeme čaj přes husté pláténko, abychom zabránili prŧniku nepříjemných chloupkŧ do nápoje. Dávkování čaje, který je na přechodu mezi čajem potravinářským a léčivým, nebývá předepsáno, ale i zde platí Kneippovo „všeho s mírou a dobrého pomálu“. 7) Čaj je vhodný i pro dlouhodobé podávání, předpokládané neţádoucí účinky se neprokázaly. Do směsí uţíváme šípky vţdy drcené. 8) V naší bylinářské praxi vyuţíváme také šípkové hálky, coţ jsou nápadné útvary na listech, vytvořené infikováním listu ţlabatkou listovou (Cynips quercisfolii) nebo některou z příbuzných ţlabatek. Hálka se podobá ochlupené hlavičce, je nachově zelená a pouţíváme ji jako výtečné tonikum a imunostimulans. V tomto případě ji podáváme formou tinktury, v dávce 20 aţ 25
kapek, aţ 4krát denně. Formou nálevu ji aplikujeme zevně, protoţe urychluje zacelování ran a popálenin, ze kterých se oloupala pokoţka. Vnitřně podáváme nálev nebo lihovodný roztok zejména při horečnatých chorobách – tato léčba udělá někdy doslova divy – a také jako diuretikum, zvláště při močových kaméncích a písku. Při horečkách podáváme nálev po šálcích 2 aţ 4 denně, při léčbě urolitiázy aplikujeme najednou 0,4 litru, a to zpravidla v kombinaci s vřesem. Podáváme nanejvýš 4krát denně. 9) Homeopaticky se uţívají prostředky z okvětních plátkŧ, zpracovávané podle §2 lihem 90%. Dále se ředí do potence D3 lihem 30%. Obecně uţíváme potenci D3 s dávkováním 3krát denně 5 kapek před jídlem. Uţíváme jako v alopatii, především při rŧzných vnitřních krváceních, pro celkové posílení, zejména po těţkých chorobách a také pro vylepšení sloţení i vzhledu některých čajových směsí. 10) Šípkový kompot připravíme podle následujícího postupu: Zralé šípky zbavíme stopek a podélně rozpŧlíme. Pod tekoucí vodou špičkou noţe vyškrábneme jadérka a chloupky a očištěné šípky ponoříme do studené vody, krátce je povaříme, čímţ změknou a vyplaví se zbylé chloupky. Pak pŧlky šípkŧ narovnáme do malých zavařovacích skleniček a zalijeme horkým cukerným nálevem, připraveným ze 3 hmotnostních dílŧ cukru na 2 hmotnostní díly vody. Na jednu sklenici od dětské výţivy spotřebujeme asi 100 ml nálevu. Kompot sterilujeme 15 minut při teplotě 80 aţ 85°C. Ve 100 gramech obsahuje tento kompot asi 140 mg přírodního vitamínu C. Při ledvinovém písku, ledvinových a močových kamenech pomáhá čaj plodŧ bez semen. Uţívá se 1 polévková lţíce na šálek čaje, která se nechá krátce povařit, přecedí se a pije 3krát denně. Naproti tomu čaj pouze z okvětních lístkŧ pomáhá při ţaludečních křečích. Šípkový likér posiluje po všech stránkách starší osoby: Litr plodŧ a 500 gramŧ bílého cukru necháme ve 3 litrech ţitné 8 dnŧ na teplém místě vyluhovat a pak přecedíme. Pijeme 1 skleničku denně, před jídlem. Poněkud jiný je další šípkový likér: Litr rozmačkaných šípkŧ přelijeme litrem alkoholu a necháme 14 dnŧ stát v teple. Pak přefiltrujeme a doplníme cukerným sirupem z 500 gramŧ cukru a 1,5 litru vody. Pijeme rovněţ 1 skleničku denně.
ŠIŠÁK ŠIŠÁK BAJKALSKÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) SCUTELLARIA BAICALENSIS Georgh. Sišiak bajkalský (s) r Gemeiner Schildträger, s Schildkraut (n) Skuli Cap (a) Toque tertianaire (f) Tercianaria (š)
1) Šišák bajkalský je vytrvalá rostlina s vřetenovitým, masitým kořenem, na povrchu hnědým a uvnitř ţlutým. Stonek je vzpřímený, polopoléhavý, rozvětvený, řídce a krátce chlupatý. Dorŧstá aţ do pŧlmetrové výšky. Listy má vstřícné, přisedlé, kopinaté, jasně zelené. Květy tvoří vrcholovitá hroznovitá květenství. Korunu mají dvoupyskou s dlouhou trubkou a modře aţ modrofialově zbarvenou. Plodem jsou tvrdky, obsahující drobná, kulovitě zploštělá, černá semínka. 2) V našich podmínkách je šišák výhradně pěstovaná rostlina. Ve své domovině v Zabajkalí má rád sušší, kamenité, šterkovité svahy, na přímém slunci i v polostínu. 3) Předmětem pouţití je kořen (Radix scutellariae). Rostlinu mnoţíme semeny, která vyséváme koncem března do poloteplého pařeniště nebo do skleníku, a to mělce do výsevních truhlíkŧ. Po vzejití a nárŧstu do 30 aţ 35 mm rostliny pikýrujeme. Po květnových „ledových muţích“ vysazujeme potom sazeničky ven, do sponu velikosti 25 x 25 cm. Ve vinorodých oblastech mŧţeme semena koncem dubna vysévat přímo na záhon. Sklízíme kořeny tříletých rostlin, kdy dosahují hmotnosti 20 aţ 25 gramŧ, nejlépe v říjnu. Sušíme umělým teplem do 60°C. 4) Droga obsahuje flavonoidy, například baicallin, dále glykosid scutellarin, steroidní saponiny, třísloviny, pryskyřice, minerální látky a organické kyseliny. 5) Droga je především výborným hypotensivem, kdy sniţuje krevní tlak velmi spolehlivě. Mŧţe se vyuţívat i jako sedativum při neuróze. Má i účinky protikřečové a především protialergické, sniţuje teplotu a pŧsobí ţlučopudně a močopudně. Tlumí arytmie a fibrilace srdeční, je velmi účinným antirevmatikem. Je uţitečná při přepracovanosti. Podáváme-li čaj horký, pŧsobí rychleji a vyvolává značné pocení. 6) Mŧţeme podávat odvar, připravovaný klasickým zpŧsobem, ale nejúčinnějším prostředkem je tinktura, připravená dle běţného lékopisného zpŧsobu (viz 1. díl). Obvyklou dávkou je 4krát denně 20 aţ 25 kapek, celková dávka tedy činí od 75 do 100 kapek denně, podle tělesné hmotnosti a osobní reakce nemocného. Doporučujeme podávat 6 týdnŧ. V případě nutnosti je moţno kúru po desetidenní přestávce opakovat. Chceme-li drogu aplikovat jako hypnotikum, prostředek pro zlepšení spánku, aplikujeme jednorázově 1 čajovou lţičku tinktury nebo šálek odvaru těsně před spaním. 7) Ideálními partnery do směsí k šišáku jsou srdečník, kozlík, chmel a máta jako kardiakum; meduňka, sporýš, americká melisa, sporýš aloiska, třezalka, vřes a květ petrklíče jako sedativum; hloh, jmelí a meduňka jako hypotensivum; maralí kořen, eleuterokok, ţen šen, rakytník, klanopraška a květ měsíčku pro podporu odolnosti psychiky a proti neurastenii; kopřiva, zlatobýl a okřehek jako antialergikum. Při omezeném uţívání formou léčebných kúr se neprojevují výraznější neţádoucí účinky ani nejsou známy kontraindikace uţívání. Doporučujeme však nepřekračovat dávkování. 8) Droga téţ sniţuje hladinu krevního cholesterolu. Pouţíváme ji v rekonvalescenci při poinfarktových stavech. V revmatologii se nám osvědčil následující čaj: březového listu 100 g
ovesné slámy 50 g kořene šišáku 50 g kořene jehlice 25 g nati mateřídoušky 25 g Podáváme formou bylinářského čaje, asi 1 litr denně. 9) Homeopaticky uţíváme čerstvou nať šišáku vroubkovaného, trhanou v době květu, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracovává se podle §3 lihem 80%. Dále se potencuje lihem 40% aţ na ředění D8. Obecně uţíváme v potenci D6 a D8 s dávkováním 3krát denně 6 aţ 8 kapek, před jídlem, jako univerzální nervinum. 10) Na posilu nervŧ lze doporučit dlouhodobé podávání malých dávek směsné tinktury ze stejných dílŧ šišáku, kozlíku, chmelu, jmelí a hořce. Doporučujeme ráno a večer, muţi 12 aţ 15 kapek, ţeny 10 aţ 12 kapek. Ţeny a dívky v Rusku nosí kousek suchého kořínku zavěšený na krku, protoţe věří, ţe jejich manţel nebo milenec bude tímto ochráněn před svody jiných ţen. V poslední době se proslavil nově vyšlechtěný druh šišáku, a sice šišák vroubkovaný (Scutellaria lateriflora), který je dokonce označován jako „nejvýznamnější nervinum, jaké je pro nás dostupné“ (David Hoffman, 1983). Jeho uţívání je dokonce jednodušší neţ u šišáku bajkalského a mŧţeme jej běţně uţívat místo něj všude tam, kde pŧsobení na nervový systém je nutnější, případně akutní. Šišák vroubkovaný se sbírá ke konci květu, kdyţ uţ se na něm objevují typicky šišaté plody. Nať uţíváme při jakékoli nervové poruše – od nespavosti přes menstruační potíţe aţ po epilepsii. Úprava je prakticky stejná jako u meduňky lékařské, se kterou se často s úspěchem podává.
ŠTĚTKA ŠTĚTKA PLANÁ Čeleď štětkovitých (Dipsacaceae) DIPSACUS SYLVESTRIS Hudson Štetka lesná (s) e Wilde Karde, e Kardendistel (n) Wild Teasel (a) Cardére silvestre (f) Cardancha (š)
1) Štětka planá je dvouletá rostlina, dorŧstající pŧl aţ dvou metrŧ. Lodyha je přímá, hranatá, lysá, nahoře vidličnatě větvená, na hranách ostnitá. Přízemní listy jsou v rŧţici, krátce řapíkaté, podlouhle obvejčité. Lodyţní listy jsou podlouhle kopinaté, na bázi párovitě srostlé, vroubkovaně pilovité aţ celokrajné. Květní strboul je vejčitě válcovitý, 4 aţ 8 centimetrŧ dlouhý. Zákrovní listeny jsou čárkovité, ostnité, nestejné, podkvětní listeny (plevky) má ostnité. Květy jsou bledě fialové, někdy jsou zbarvené aţ do běla. Plodem je čtyřmilimetrová naţka, světle hnědá, podélně rýhovaná. 2) Štětka je poměrně hojná lesní rostlina, vyskytující se také na pustých místech, na rumištích a na březích vodních tokŧ. Má ráda pŧdy vlhké, ţivné, neutrální nebo zásadité, humózní, kamenité i hlinité. Podobným druhem je štětka soukenická (Dipsacus sativus (L.) Honckney), dříve pěstovaná pro suchá květenství, kterými se česala příze, hlavně v okolí Hranic na Moravě, Nového Jičína a Brna. Mezi bylináři se traduje, ţe štětka soukenická má silnější léčivé účinky. 3) Předmětem sběru je nať nebo kořen (Herba et radix dipsaci). Sbíráme nejlépe celou rostlinu i s kořenem, a to v letních měsících. Pokud preferujeme pouze sběr kořenŧ, je vhodné vyčkat se sběrem na podzim. 4) Droga obsahuje třísloviny, flavonoidy, malé mnoţství alkaloidŧ, minerální látky, silici, pryskyřice a další účinné látky. 5) Droga platí především jako účinné antirevmatikum. Uplatňuje se také její silné pŧsobení močopudné. Staří bylináři ji doporučovali na léčbu ţaludečních a dvanácterníkových vředŧ a jiných těţších problémŧ v oblasti trávicího ústrojí. Bohaté je i zevní vyuţití, kdy se formou obkladŧ vyuţívá na rozpraskanou pokoţku, rty, prsní bradavky, konečníkové píštěle a trhlinky, při některých typech ekzému. 6) Drogu doporučujeme podávat formou odvaru, případně formou homeopatického čaje podle Kloudy v potenci kolem U9. 7) Při léčbě touto drogou nebyly zaznamenány ţádné váţnější neţádoucí účinky, a nejsou známy ani kontraindikace podávání. S ohledem na poměrně malé zkušenosti s podáváním drogy však přesto nedoporučujeme dlouhodobé podávání, snad s výjimkou, uvedenou v odstavci 10. Drogu běţně podáváme samostatně, ale mŧţeme ji kombinovat i do nejrŧznějších směsí, zejména jako antirevmatikum. 8) Protirevmatická směs bylináře Stanislava Dvořáka z brněnské Experimentální zahrady léčivých rostlin má následující sloţení: ovesné slámy 100 g nati štětky 50 g březového listu 50 g kořene jehlice 30 g nati tymiánu 20 g Podáváme v podobě odvaru 3krát denně, po jídle. 9) V homeopatii není zpracovávání štětky známé a sami je pro potíţe s vyhledáváním nedoporučujeme, zejména pro malou četnost výskytu, rŧznou kvalitu podle lokality a ročního období atd.
10) Jiţ citovaný zahradník a bylinář Stanislav Dvořák z Brna měl velmi dobré zkušenosti s pouţíváním štětky při nádorovém onemocnění, zevně na koţní rakovinné afekce, vnitřně při karcinomu trávicího ústrojí. Aplikuje se formou odvaru a téţ formou léčebných klysmat, případně zevně, nejlépe formou zředěné tinktury. V celkem nedávné minulosti se štětka s úspěchem vyuţívala především při léčbě plicní tuberkulózy a podobných plicních neduzích, při arthritis urica čili dně a pak při výskytu rhagád, trhlinek v pokoţce. V praxi také uţíváme do čajŧ, které slouţí jako pomocné léčivo při nádorovém onemocnění, například následujícího sloţení: nati štětky 100 g kŧry rudého lapacho 50 g květu vřesu 50 g květu měsíčku 25 g nati tymiánu 25 g Připravujeme jako klasický bylinářský čaj a podáváme v mnoţství kolem 1 litru denně, nejlépe z termosky a po doušcích. K tomu je velmi vhodné podávat nějakou drogu ze skupiny adaptogenŧ – harmonizérŧ, nejlépe v podobě tinktury, abychom nemocného nezalévali dalším čajem. Z přípravkŧ, které jsou v současné době na trhu, mŧţeme doporučit především slovenský přípravek Leuzea – kvapky, český Maral – roztok. Oba přípravky jsou svými účinky zhruba rovnocenné. I podávání ţen šenu je vhodné, ale ne v úpravě s mateří kašičkou, protoţe ta je kontraindikována. Maralovou tinkturu je vhodné obměňovat vţdy po vyčerpání jedné dávky buď Béresovými kapkami, nebo imunostimulačními drogami, především z rodu Rudbeckia. Protoţe štětka nejlépe pŧsobí na rakovinu trávicího ústrojí, je moţno uvaţovat i další kombinační moţnosti, teoreticky jich je nekonečná řada. Z našich drog jsou nejvhodnější vlaštovičník, pryšec mandloňovitý nebo i kŧra konduranga. První jsou označovány jako jedovaté, proto se poraďte s odborníkem. Z našich běţných bylin to mŧţe být třeba květ vrbky úzkolisté, kořen tuţebníku jilmového, list olše lepkavé nebo nať přesličky v mléčném odvaru.
ŠŤOVÍK KYSELÁČ LUČNÍ Čeleď rdesnovitých (Polygonaceae) ACETOSA PRATENSIS Mill. Štiav lúčny (s) r Grosser Sauerampfer (n) Great Sorrel (a) Rumex aseille (f) Agrella (š)
1) Kyseláč luční zvaný lidově šťovík je trvalka s přímou, asi pŧl metru vysokou lodyhou. Dolní listy má kopinatě podlouhlé, třikrát delší neţ širší, na bázi střelovité, se špičatými, odstálými laloky. Horní listy lodyţní jsou kopinaté a mají střelovitou, poloobjímavou bázi. Květní lata je s jednoduchými větvemi. Rostliny bývají dvoudomé i tzv. mnohomanţelné, kvetou v červnu aţ v srpnu 2) Šťovík je rostlina vlhčích luk, strání, pastvin, říčních a potočních břehŧ. Má ráda pŧdy vlhké aţ mokré, ţivné, dusíkaté, neutrální aţ kyselé, hluboké, hlinité i rašelinné. Většina bylinářŧ ji zná spíše pod starším pojmenováním šťovík kyselý (Rumex acetosa L.). 3) Předmětem sběru bývá především list (Folium rumicis acetosae), méně často oddenek (Rhizoma rumicis acetosae). Obojí se sbírá na jaře, v dubnu a v květnu. Uţívání celé nati upadlo časem v zapomenutí. 4) Droga obsahuje hojnost kyseliny šťavelové a dále četné antrachinonové deriváty, podobně jako rebarbora, další organické kyseliny, vitamín C, minerální látky. 5) V současnosti se droga vyuţívá téměř výhradně zevně, například formou kašovitých obkladŧ při rŧzných koţních afekcích, dále pro přípravu kloktadla při aftech v dutině ústní. Ojediněle bývá šťovíkový list součástí krev čistících čajŧ a zcela mlaďounké jarní lístky bývaly dříve vyuţívány jako zelenina, do polévek, do salátŧ apod. Oddenek je moţno přimíchávat do projímavě pŧsobících čajŧ. 6) Drogu podáváme buď samostatně, a to v podobě nálevu, nebo ve směsích. Vhodná je téţ forma bylinného balzámu. Dávkování volíme asi poloviční aţ dvoutřetinové neţ u ostatních běţných čajŧ. 7) Limitujícím faktorem uţití drogy je poměrně vysoký obsah kyseliny šťavelové. Ta se v organismu slučuje s vápníkem do formy nerozpustného oxalátu vápenatého a mŧţe přispět jednak ke vzniku šťavelanových (oxalátových) kaménkŧ v močových cestách a jednak tělo ochuzuje o vápník. Droga se v současné fytoterapii pokládá spíše za obsolentní čili zastaralou a má jen malé vyuţití. 8) Kašovité obklady z čerstvě mletých listŧ šťovíku, přikládané denně na 20 aţ 25 minut, příznivě ovlivňují léčbu některých forem lupénky. Je ovšem třeba předem ověřit reaktibilitu pokoţky kratším, asi desetiminutovým přiloţením. 9) Klasicky se u všech šťovíkŧ uţívá kořen, kopaný na jaře, nejlépe v březnu či dubnu do osmé hodiny ranní. Upravuje se podle §3 lihem 80% a dále se potencuje lihem 30% aţ na potenci D3. Obecně se uţívá v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Uţívá se na všechny potíţe se sliznicemi, při nemocech stáří, zejména při jejich tvrdošíjném prŧběhu. Lidově se více pouţívají listy a květy, proto je uţíváme i v homeopatii. Základem jsou listy a květ, zpracovávané podle §2 lihem 96%. Potencujeme aţ na ředění D4 lihem 30%. Uţíváme v potenci D4 3krát denně 6 kapek, před jídlem. 10) Podobné chemické sloţení i terapeutické účinky má tzv. zaječí zelí, botanicky šťavel kyselý (Oxalis acetosella L.) z čeledi šťavelovitých. Je třeba ovšem varovat před uţíváním šťovíkŧ a šťavelŧ všechny s onemocněním plic a
ţaludku. Je moţno téţ konstatovat, ţe listy mŧţeme uţívat jako velmi chutnou a osvěţující zeleninu nebo jako přílohu k jídlŧm. Mimo jiné také podporují chuť k jídlu. Při horečnatých onemocněních pomáhají obklady z rozmačkaného listu šťovíku, ale i šťavelu. Celá nať jako odvar spolu s černým kořenem (kořen hadího mordu španělského), doplněná malinovou a dřišťálovou šťávou a oslazená cukrem na odpovídající míru, je vhodným prostředkem proti nemocem s prudce se zvyšujícími teplotami. Recept k pouţití příbuzného šťavelu kyselého: Asi 15 gramŧ čerstvé natě šťavelu povaříme v 0,5 litru vody a dostaneme kloktadlo, pomáhající účinně při skorbutu a při krvácení dásní, proti aftŧm a zánětŧm v krku. Odvar poslouţí i pro uklidnění potíţí se ţlučníkovými kameny.
ŠVESTKA ŠVESTKA DOMÁCÍ Čeleď růžovitých (Rosaceae) PRUNUS DOMESTICA L. Slivka domáca (s) e Haus-Zwetschke, e Pflaume (n) Garden Plum (a) Prunier domestique (f) Ciruelo (š)
1) Švestka domácí je opadavý strom, dorŧstající výšky aţ 10 metrŧ. Na rovném, štíhlém kmeni má otevřenou, dosti nepravidelnou korunu. Větší větve jsou poměrně rovné a dosti daleko odstávají. Letorosty a mladší větévky jsou hnědě červenavé, občas kolcovatí. Borka je zprvu hladká, později trhlinatě rozpraskaná, temně hnědošedá. Listy jsou střídavé neb nahloučené, obvejčité nebo eliptické, jemně vroubkované nebo pilovité, řapíkaté. Květy bývají po 2 aţ 3, jsou krátce stopkaté. Objevují se obyčejně krátce před rašením listŧ. Korunní plátky jsou bílé, v přední třetině jemně zubaté. Plodem jsou známé peckovice – švestky. 2) Švestka je běţně pěstovaný strom, pŧvodem z Malé Asie. Zřídka zplaňuje. 3) Předmětem uţití jsou především samotné švestky (Fructus pruni domestici) a produkty z nich připravené. 4) Plody obsahují asi 10% cukrŧ, vitamín C, řadu organických kyselin s převahou kyseliny jablečné, provitamin A, vitamíny skupiny B, pektiny, polysacharidy. Semena (pecky) obsahují olej, flavonoidy, quercetin, rŧzné aminokyseliny. 5) Švestky obsahují málo sodíku, a proto jsou velmi prospěšné při chorobách krevního oběhu, jater, ledvin, při dně a revmatismu. Současně jsou hodnotným přírodním projímadlem. 6) Při léčení zácpy postačí dlouhodobé podávání asi 125 ml švestkové štávy denně. Léčebný výsledek lze podtrhnout ještě přídavkem 4 čajových lţiček otrub denně. Pouţíváme-li švestky v léčebné dietě, mělo by se dlouhodobé podávání ustálit na dávce asi 12 švestek denně. Kromě léčení zácpy lze ve všech dalších případech vyuţívat i švestky sušené. 7) Švestky podáváme jako dietní potravinu a přesné dávkování není bezpodmínečně nutno stanovovat. Pokud při konzumaci švestek trpíme trávícími obtíţemi, je potřebné vědět, ţe tyto obtíţe – pokud nejsou extrémní – samy vymizí během 3 týdnŧ a nejsou proto indikací k přerušení léčby. 8) Máme-li bolestivé koleno, rozetřeme na čistý hadřík trochu čerstvého bílku a pokropíme slivovicí. Přikládáme obyčejně na celou noc. Obklad je účinný zejména tam, kde potíţe nejsou doprovázeny otokem. 9) V homeopatii přípravky z tohoto stromu neuţíváme. Je vhodné připomenout, ţe čím více je rostlina změněna dlouhodobým pěstováním, tím méně je vhodná pro přípravu přírodních léčivých prostředkŧ. 10) Optimálním zpŧsobem sušení švestek je tzv. třístupňový systém, který u nás propaguje zejména znalec potravin, Karel Červený: Nejprve sušíme švestky 3,5 hodiny, při otevřené troubě a při termostatu nastaveném na úsporný reţim. Tak dosáhneme teploty kolem 45°C. Potom plody po dobu 3,5 hodiny necháme přirozeně vychladnout a sušíme při teplotě do 60°C asi 4 hodiny. Potom je opět necháme 2 aţ 3 hodiny vychladnout a konečně dosoušíme při teplotě 75 aţ 80°C delší dobu, kolem 10 aţ 15 hodin. Švestky musí po usušení obsahovat jistou vlhkost a musí být pěkně vazké a mírně šťavnaté. V tzv. mumiální odváděcí léčbě se do dutiny ve švestce implantovaly „mumie,“ (hadřík s hleny či jinými výměšky) při chorobách cest dýchacích a při revmatismu, obvykle od úplňku do úplňku. Recepty proti zácpě mŧţeme doplnit starým a
osvědčeným receptem (i při tzv. „lenosti střev“). Pět sušených švestek v hlubokém talíři nebo misce zalijeme vodou tak, aby byly švestky přikryty. Necháme přes noc stát a ráno na lačný ţaludek švestky konzumujeme a pak zapijeme šťávou, která v talíři zŧstala. Stejně účinný proti zácpě je uţ zmíněný odvar ze sušených švestek, který ale zároveň celkově osvěţuje. Švestky mohou také velmi pomoci při dně, jako vynikající prostředek odbourávající a vyplavující především močovinu, která je vlastně příčinou dny. Pokud jsou k dispozici čerstvé švestky, doporučujeme vţdy před hlavním jídlem zkonzumovat 1 aţ 2 porce čerstvých švestek nebo 1 aţ 2 skleničky švestkové šťávy. Jinak pijeme šťávy buď ze zavařených nebo sušených švestek. Váţně se nedoporučuje pít vodu po konzumaci švestek. Zpŧsobuje to ţaludeční potíţe, nadýmání, koliky a prŧjmy jako následek kvašení švestek na nesprávném místě, tedy v ţaludku. Naproti tomu se doporučuje švestky vykvašené na správném místě – ve slivovici – uţívat v malých dávkách, protoţe to pomáhá při zaţívání a hlavně ke strávení tukŧ. Zajímavý je také vysoký obsah ţeleza v kompotovaných švestkách, který zřejmě vzniká aţ jejich zpracováním s cukrem.
TAVOLNÍK-TUŽEBNÍK TUŢEBNÍK JILMOVÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) FILIPENDULA ULMARIA (L.) MAXIM. Túţobník brestový (s) s Echtes Mädesüss (n) Meadow Sweet (a) Reine des pres (f) Reine de orats (š)
1) V lidovém léčitelství se tuţebníku jilmovému houţevnatě říká tavolník, ačkoliv ten představuje jiný, byť velmi příbuzný druh. Tuţebník jilmový, dříve téţ nazývaný medunišník, je vytrvalá rostlina, která vyhání z dřevnatého oddenku přímou, asi 1,5 metru vysokou, hranatou, lysou lodyhu, která se u vrcholu rozvětvuje v široký tzv. kruţel, coţ je neobvyklý druh latovitého květenství, u dvouděloţných rostlin poměrně vzácného. U tohoto květenství je hlavní osa, zakončená květem, silně zkrácena, kdeţto osy vedlejší jsou prodlouţeny, takţe hlavní osu daleko přerŧstají a samy se stejným zpŧsobem dále větví. Kvítky jsou drobné, bělavé. Celé květenství nápadně připomíná květenství černého bezu. Kvete v červnu aţ v srpnu, plodem je zobánkovitá, jednosemenná, lysá, nepukavá naţka. Listy jsou přetrhovaně zpeřené, sloţené z lístkŧ střídavě zcela malých a velkých, podlouhle vejčitých a ostře, nestejně pilovitých. Na spodu řapíku mají listy polosrdčité, pilovité palisty. 2) Tuţebník hojně roste ve křovinách, u potokŧ, na vlhkých lukách. 3) Drogou je květ (Flos filipendulae ulmaris). Lidově je doporučován téţ sběr tuţebníku obecného (Filipendula vulgaris Moench.) zvaného tlustokořenný, kde je dávána přednost sběru kořene. 4) Droga obsahuje silici s obsahem spireinu a gaulterinu, salicylový aldehyd, kyselinu salicylovou, methylsalicyl, flavonové glykosidy, vanilin, heliotropin, třísloviny a další látky. 5) Droga je vynikajícím protirevmatickým léčivem. Má silný potopudný účinek, výhodný při infekčních horečnatých chorobách všeho druhu. Tlumí prŧjmy, krvácení a bolesti hlavy, je močopudná a patří k drogám odstraňujícím otoky. Zlepšuje látkovou výměnu a příznivě tím ovlivňuje rŧzné koţní choroby. Zabraňuje neţádoucímu kvašení a hnilobnému rozkladu střevního obsahu při střevních zánětech, dyspepsiích nebo při poruše střevní mikroflóry následkem antibiotické léčby. Je vhodná téţ do čajových směsí proti obezitě a dále všude tam, kde chceme zvýšit vylučování solí z organismu. 6) Zpŧsob přípravy čaje je velmi nejednotný, my doporučujeme bylinářský čaj, v dávce asi 0,6 aţ 0,8 litru denně. Vhodné je téţ pouţití tzv. homeopatického čaje dle Kloudy, v niţších potencích kolem U3. 7) Droga je nemocnými velmi dobře tolerována a není znám vznik nesnášenlivosti, snad jen při velkém předávkování. Drogu mŧţeme s úspěchem podávat samostatně, ale my dáváme zásadně přednost kombinaci do směsí. Kontraidikace podávání nejsou známy, nedoporučujeme však masivní léčbu tuţebníkem osobám s většími problémy se sráţlivostí krve, jakými jsou například těţcí hemofilici. 8) Nejúčinnější nám známý protirevmatický čaj: květu tuţebníku jilmového 100 g nati rdesna ptačího – truskavce 50 g květu vřesu 50 g kořene jehlice trnité 30 g nati meduňky lékařské 20 g Připravujeme a podáváme jako bylinářský čaj.
9) Homeopaticky zpracováváme především květ, i kdyţ normálně je základem celá kvetoucí nať. Květ trháme nejlépe při plně rozkvetlé bylině, okolo deváté hodiny ranní. Květ zpracováváme podle §1 lihem 70%. Dále ředíme aţ na potenci D3 lihem 30%. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 7 aţ 8 kapek, po jídle. Nejčastěji lék nasazujme jako močopudný prostředek, při poruchách srdečního rytmu, při sniţování hmotnosti, dně, koţních problémech, při svalových potíţích a horečnatých stavech. 10) V roce 1899 vyrobila z květŧ tuţebníku jilmového firma Friedrich Bayer a spol. v Elberfeldu (Wuppertal) pod názvem Aspirin kyselinu acetylsalicylovou jako lék proti revmatismu. Kyselina salicylová je látka, obsaţená především ve vrbové kŧře, ale téţ ve květech tuţebníku, v nati macešky rolní a v dalších bylinách. Pouţívání vrbové kŧry je sice známo uţ z antiky, ale většího významu získala kyselina salicylová aţ v roce 1876, kdy byla syntetizována v Německu a ve Velké Británii a zavedena do lékařské praxe. Nový lék však měl silné neţádoucí účinky, kterými trpěl i stařičký revmatik, otec chemika Felixe Hoffmanna, který poţádal svého syna, zaměstnance firmy Bayer, aby se poohlédl po prostředku nejméně stejně dobrém, ale méně škodlivém. A kdo hledá, najde. Hoffmann mladší prozkoumal všechny deriváty kyseliny salicylové, které měl v továrně k disposici, a všiml si kyseliny acetylsalicylové. Jiţ první pokusy ukázaly přednost tohoto přípravku a ten se brzy dal na vítěznou cestu světem. V brzké době Aspirin oslaví neuvěřitelnou stovku a stále je potřebným a účinným léčivem a stále se neví, čím vlastně tak fantasticky funguje. V minidávce je kyselina acetylsalicylová obsaţena téţ v analgetickém homeopatickém přípravku firmy Boiron, nazvaném Cephal, který má velmi dobré pŧsobení proti bolestem hlavy, migrénám, revmatickým bolestem s otoky kloubŧ apod. Malé dávky, například přípravku Anopyrin, mají protisklerotický účinek a zabraňují tvorbě trombŧ. Podle posledních výzkumŧ (1996) se dá předpokládat i protinádorový účinek Aspirinu v prevenci rakoviny tlustého střeva a konečníku. Uţívání tuţebníku má obrovské mnoţství speciálních receptur. Například v Německu má bylina tri oficiální a asi dvacet neoficiálních názvŧ a tomu odpovídající počet receptur. Při odtučňování pŧsobí dobře nálev: rovnou polévkovou lţíci přelít šálkem vařící vody, přikrýt a nechat přes noc stát. Teprve ráno přecedit a vypít na lačný ţaludek. Při poruchách srdečního rytmu: 1 vrchovatou polévkovou lţíci květŧ přelít šálkem vařící vody a přikryté nechat 10 minut vyluhovat. Uţívat maximálně 3 šálky denně mezi jídly. Tuţebník bychom neměli vařit, zvláště ne dlouhodobě.
TEA TREE OIL – KAJEPUT BĚLOSTROM RŦZNOLISTÝ Čeleď myrtovitých (Myrtaceae) MELALEUCAALTERNIFOLIA Degen. Kajeputa róznolistá 1) Bělostrom rŧznolistý je vysoký strom s hustými, lepkavými listy a krémově bílými květy a bělavou kŧrou. 2) Bělostrom roste výhradně v Austrálii a v oblasti Nového Jiţního Walesu. Pokusy o introdukci do jiných oblastí nebyly příliš úspěšné. 3) Předmětem sběru a uţití jsou především listy (Folium melaleuci alternifoliae), ze kterých se získává silice, známá na celém světě pod obchodním označením TTO – Tea Tree Oil. V lékárenství je uţ desítky let znám přípravek oleum cajeputi čili silice z listŧ druhŧ Melaleuca leucadendron L., případně Melaleuca minor Sm. Není proto pravdivé tvrzení firmy Australian Bodycare, která k nám TTO dováţí – v její propagační broţurce je uvedeno, ţe z asi 300 druhŧ rodu Melaleuca má léčivé pŧsobení právě jen druh alternifolia. V podstatě jde o obchodní trik ke zdŧvodnění vysokého předraţení tohoto neobyčejně pŧsobivého přírodního produktu. 4) Hlavní obsahovou látkou listŧ je silice s vysokým obsahem cineolu a tetraterpenu terpinenu. Dále nacházíme seskviterpeny a jejich alkoholy, cymon, pineny a další látky v silicích obvykle přítomné. 5) Silice má mohutné pŧsobení baktericidní a mykostatické. Spektrum její účinnosti je přitom velmi široké a zasahuje bakterie grampozitivní i gramnegativní a většinu známých plísní. 6) Silice – éterický olej je výchozí lékovou formou, která je uţívána pro přípravu sloţitějších forem, jakými jsou gely, masti, pleťová mléka, zubní vody atd. Zevně se silice – TTO – pouţívá buď koncentrovaná, nebo mírně ředěná. Ještě v koncentraci 1:250 má silice výrazné antibiotické účinky. Ve vnitřním lékařství ji pouţíváme výhradně tak, ţe ji nakapeme do vychládajícího příslušného čaje, který popíjíme. Pro vnitřní uţití by jednotlivá dávka – dle hmotnosti nemocného – neměla překročit 8 aţ 10 kapek, obvykle však podáváme v prŧměru kolem 5 kapek na jednu dávku, a to 2 aţ 4krát denně. 7) Prvotní droga, list, není na českém trhu k dostání. Dováţí se přímo konečný produkt, éterický olej, který se v plné koncentraci nehodí pro přímé podávání, a musí být proto ředěn. Při uţívání se řídíme údaji výrobce. V koncentrovaném stavu nesmí přijít TTO do očí. 8) Mŧţeme se podepsat s plnou zodpovědností pod reklamní slogan, který vyzdvihuje TTO jako antiseptický a fungicidní prostředek prvního řádu, vhodný pro aromatickou fytoterapii. TTO se nám plně osvědčil v léčbě urogenitálních zánětŧ, v léčbě zánětŧ dutiny
ústní včetně paradentózy, v masáţní léčbě kloubních a svalových bolestí a zánětŧ revmatického charakteru, v léčbě koţních zánětŧ a některých ekzémových afekcí, při meziprstových mykózách nohou apod. TTO lze podávat vnitřně: Pět kapek vmícháme do poháru čaje nebo destilované vody a vypijeme. Inhalačně podáváme tak, ţe 10 kapek dáme do vařící vody a obezřetně několik minut inhalujeme. Formou kloktadla nebo ústní vody podáváme tak, ţe přidáme 10 aţ 15 kapek do poháru destilované vody, a k masáţím dásní pouţíváme neředěný nebo jen lehce zředěný TTO. K masáţím obecně pouţíváme olej, nejlépe arašídový, do kterého přidáme aţ 5 % TTO. Moţností je přirozeně více, TTO lze pouţít na mnoha místech těla. Lékovou formu a zředění volíme podle „zdravého selského rozumu“, například na gynekologické výplachy pouţijeme roztok. Tím nemŧţeme nic pokazit. 9) Základem pro homeopatické zpracovávání jsou listy. Listy musíme rychle nadrobno natrhat kvŧli zachování obsahu silic a zpracovávat lihem 95%. Dále se tinktura potencuje lihem 40% do ředění D6. Obecně uţíváme potenci D5 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, po jídle. Niţší potenci rozhodně nedoporučujeme. Indikace tinktury je prakticky stejná jako u oleje TTO, ale je moţné jemnější pŧsobení prostředku. V kaţdém případě mŧţeme znovu potvrdit oprávněnost dobré pověsti této rostliny. 10) V současnosti je k dispozici poševní aplikátor s gelem, zvaný Femigel – vynikající protizánětlivé a protiplísňové gynekologikum. Kaţdá lékárna mŧţe připravit čípky, masti, krémy a jiné lékové formy. Strom Melaleuca alternifolia byl objeven kapitánem Cookem v roce 1770, ale jeho odborný výzkum nastal aţ v roce 1923, kdy jej začal pečlivě studovat Arthur R. Penfold, lékárník ze Sydney.
TOPINAMBUR TOPINAMBUR HLÍZNATÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) HELIANTHUS TUBEROSUS L. Slnečnica hluznatá
1) Topinambur hlíznatý je trvalka s hlízovitým oddenkem, nazývaná někdy téţ „malá slunečnice“. Lodyha dorŧstá obvykle kolem 2 metrŧ, je přímá, lysá nebo drsně chlupatá, nahoře větvená. Listy jsou většinou vstřícné, vejčité, v křídlatý řapík zúţené, hrubě pilovité, na líci drsné, na rubu bělavě pýřité, horní o něco menší neţ spodní. Květ je ţlutý, terčovitý, typický pro slunečnici, ovšem s „talířem“ nepoměrně menším. Plodem je pětimilimetrová naţka, lysá nebo i chlupatá, s 1 aţ 4 brvitými štětinkami. 2) Topinambur pochází ze Severní Ameriky a je pěstován jako krmivo. Často zplaňuje, a tak na Zlínsku, v okolí toku Moravy a Dřevnice vytváří husté porosty. 3) Předmětem pouţití je obvykle hlíza (Tuber helianthi tuberosi), méně často list nebo nať (Folium et Herba helianthi tuberosi). 4) Topinambury obsahují – vedle vody – kvalitní olej, vlákninu, esenciální aminokyseliny, polysacharid inulin, vitaminy, zejména pak vitamin C, kyseliny jablečnou, jantarovou a citrónovou a řadu minerálních látek, z nichţ nejdŧleţitější je draslík. 5) Topinambury jsou především dietní potravinou, mimořádně vhodnou i pro děti, rekonvalescenty a staré osoby a zejména pro diabetiky. Pravidelná konzumace topinamburŧ má výrazný protirevmatický účinek, mírní ţlučové koliky, resp. uvádí činnost ţlučníku do harmonie s ostatními orgány. Popsán je i účinek, zmírňující těhotenské křeče a nevolnost. Vysoký obsah draslíku činí z topinamburŧ dobrý odvodňovací prostředek při otocích nejrŧznějšího pŧvodu. Topinambury dovedou regulovat menstruaci a sniţují riziko potratu, resp. předčasného porodu. Mají i prokazatelný účinek protiastmatický a sniţují hladinu zejména LDL-cholesterolu. 6) Topinambury nelze sušit. Jelikoţ jde především o potravní doplněk, není určeno dávkování. Obvykle je konzumujeme syrové nebo běţným kuchyňským zpŧsobem upravené. 7) Při podávání topinamburŧ nejsou známy ţádné kontraindikace ani neţádoucí účinky. 8) Poněvadţ topinambury nejsou pro mlsné jazýčky ţádnou obzvláštní pochoutkou, doporučujeme z nich vymačkat šťávu a tu dále kombinovat a podávat takto: šťáva mrkvová 250 g šťáva topinamburová 100 g šťáva celerová (muţi) nebo petrţelová (ţeny) 25 g Toto mnoţství tvoří celodenní dávku, kterou vypijeme po malých doušcích během dne. Pŧsobí zlepšení látkové výměny, je výţivná a pročišťuje organismus. 9) Jak uţ bylo řečeno, topinambury nelze sušit ani jinak konzervovat, coţ přímo vyzývá k jejich homeopatickému zpracování. Základem je šťáva, vytlačená z rozemletých nebo rozmixovaných topinamburŧ. Ta se míchá podle §1 s lihem 70% a pak dále ředí lihem 30% na potenci D3. Obecně uţíváme potenci D2 při dávkování 2krát denně (ráno a večer) 15 kapek, před jídlem. Takto upravenou šťávu nebo tinkturu lze skladovat delší dobu a lze ji také pravidelně a přesně dávkovat. Uţívá se stejně jako v jiné podobě. 10) V některých
případech dochází k záměně pojmu inulin a inzulín. Inulin je polysacharid, vytvářející zásobní látky (namísto škrobu) u řady rostlin z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). V rostlinách je nejčastěji rozpuštěn v buněčné šťávě a hromadí se nejčastěji v podzemních orgánech. Například kořen čekanky obsahuje kolem 15 % inulinu, u pěstovaných druhŧ aţ 50 %. Kořen pampelišky aţ 40 %, hlízy jiřiny kolem 25 %. Inulin je hygroskopický bílý prášek bez chuti a bez zápachu, rozpustný v horké vodě a nerozpustný v etanolu. Otáčí rovinu polarizovaného světla doleva a jeho hydrolýzou vzniká fruktóza. Inzulín je hormon produkovaný parenchymem Langerhansových ostrŧvkŧ ve slinivce břišní, který výrazně zasahuje do přeměny sacharidŧ a řídí hladinu krevního cukru. Kromě inzulínu tvoří pankreas řadu trávicích fermentŧ. Inzulín je vytvářen výhradně ţivočichy, nikoli rostlinami. Vysokou hladinu inzulínu mají například ţraloci nebo velryby.
TOLITA TOLITA LÉKAŘSKÁ Čeleď klejichovitých (Asclepiadaceae) VINCETOXICUM HIRUNDINARIA MEDIC. Luskáč lekársky (s) e Gemeine Schwalbenwurz (n) Asclepiad (a) Dompte venin officinal (f) Centosigo (š)
1) Tolita lékařská je vytrvalá, asi 1 metr dorŧstající bylina s oddenkem, vybaveným četnými silnějšími kořínky. Lodyhu má přímou, jednoduchou, oblou, dutou a dvouřadě pýřitou. Listy jsou jednoduché, celokrajné, vstřícné, dolní krátce řapíkaté, okrouhle trojboké, na bázi srdčité, horní listy má kopinaté, na bázi zaokrouhlené, s krátkým řapíkem. Květy rostou v mimoúţlabních, stopkatých, jednostranných zdánlivých okolících, na rŧzně dlouhých stopkách. Koruna je zvonkovitá, bílá, někdy nazelenalá, tvořící uvnitř květu pakorunku. Kvete v květnu aţ v srpnu. Plodem je asi 6 cm dlouhá tobolka s hedvábně ochlupenými semínky. 2) Tolita lékařská je u nás dosti hojná bylina rostoucí na travnatých stráních a skalnatých svazích, nebo při okrajích lesŧ, od níţiny do horského pásma, v teplejších oblastech. Má ráda pŧdy výhřevné, vysýchavé, zásadité aţ neutrální nebo i slabě kyselé, mělké, kamenité a hlinité. 3) Drogou je kořen tolity (Radix vincetoxici officinarum), sbíraný na jaře nebo lépe na podzim. V homeopatii se vyuţívají čerstvé listy. 4) Droga obsahuje glykosid vincetoxin, několik alkaloidŧ, kyselinu skořicovou a asklepiovou, silici, sliz, saponiny a je pokládána za mírně aţ středně toxickou. Otrava se projevuje zvracením, prŧjmem a moţností centrálního ochrnutí, zejména dechových center. Chronické otravy z dlouhodobějšího příjmu niţších dávek jsou doprovázeny zánětem močových cest. Vedle člověka je na toxicitu drogy citlivá především ovce. 5) Pouţití drogy lze dnes pokládat za zastaralé, protoţe ve všech doporučovaných indikacích máme k dispozici drogy stejně účinné, ale organismem lépe tolerované. Droga se pouţívala jako prostředek močopudný, potopudný, pro vyvolání zvracení a jako projímadlo. V současné době ji podáváme pouze zevně, k ošetřování zastaralých vyráţek. Překvapivě dobře reagují některé ekzémy. 6) K zevnímu pouţití je vhodný 5 minut vařený odvar. Vnitřně doporučujeme drogu výhradně v homeopatické úpravě podle §9. 7) Drogu lze přidávat do směsí pro zevní pouţití. S ohledem na zajímavé sloţení obsahových látek lze předpokládat, ţe tolita bude zpracovávána moderními farmaceutickými technologiemi. Mŧţe pŧsobit například jako kardiotonikum. 8) Obklady nebo koupele z tolitového odvaru mŧţeme pouţít pro zevní léčbu ekzémŧ a koţních vyráţek všude tam, kde obvyklé postupy nezabírají. 9) V homeopatii zpracováváme listy kvetoucí natě, trhané nejlépe v plném rozkvětu byliny, pozdě odpoledne mezi patnáctou aţ sedmnáctou hodinou. Upravujeme podle §3, lihem 80%. Dále pak potencujeme aţ do potence D7 lihem 40%. Obecně uţíváme potence D4, D5 a D7 při dávkování 3krát denně 6 aţ 7 kapek. Uţíváme zcela specificky při vnitřních otocích všeho druhu, například ledvin, jater, sleziny a při zánětu uzlin, ale také při všech otocích srdečního pŧvodu. V těchto indikacích je bylina v homeopatickém zpracování prakticky nenahraditelná. 10) Slovenský bylinář dr. Fedor Thurzo pouţíval tinkturu z tolity lékařské jako detoxikující prostředek v případech, kdy předpokládal sebeotravu organismu nevyloučenými zplodinami vlastní látkové výměny. V takovém případě nařizoval osmidenní kúru, ve které léčebně podával 2krát denně 0,1 litru odvaru z nati rdesna
ptačího (truskavce) a 2krát denně 0,1 litru nálevu z květŧ vřesu. Do kaţdé dávky čaje z ptačího rdesna doporučoval přidat (podle hmotnosti léčeného) 3 aţ 5 kapek tinktury z kořene tolity lékařské, do vřesového čaje 5 aţ 10 kapek tinktury ze zeměţluči (jde o zhomeopatizování dávky tolity). Bylina je sice jedovatá, ale pro její specifický účinek právě v oblastech jen velmi těţko léčitelných by bylo velikou chybou ji nevyuţívat. Lidově je tato bylina ceněna jako vynikající močopudný a potopudný prostředek k vylučování zplodin z těla a tím i pro likvidaci vnitřních otokŧ, zvláště ledvinového, srdečního nebo lymfatického pŧvodu.
TOPOL TOPOL ČERNÝ Čeleď vrbovitých (Salicaceae) POPULUS NIGRA L. Topol čierny (s) e Schwarzpappel (n) Black Poplar (a) Peuplier noir (f) Alamo negro (š)
1) Topol černý je statný strom, běţně dorŧstající výšky 20 aţ 25 metrŧ. Kmen je obvykle silně vyvinutý a jiţ nízko nad zemí se masivně větví. Větve jsou obloukovité nebo šikmo vystoupavé. Větve a letorosty má poměrně tenké, světle hnědé. Pupeny jsou těsně přitisknuté, bledě hnědé. Listy má dlouze řapíkaté, kosníkovité, s tenkou, prodlouţenou špičkou a čepel má drobné, dopředu nachýlené zoubky. Listy jsou po vyrašení červenavě zelené, brzy však nabývají tmavozeleného lesku. Samčí jehnědy jsou černobílé, s červenavými tyčinkami, asi 5 cm dlouhé. Samičí jehnědy jsou menší, zelenavé. Semínka jsou neobyčejně malá, porostlá hustými bílými chloupky, ukrytá v drobounkých tobolkách. Kvete v květnu. 2) Topol dává přednost vlhkým, periodicky zaplavovaným pŧdám. Je hojně pěstován například s cílem odvodnění baţin, protoţe má obrovskou spotřebu vody. 3) Drogu poskytují především pupeny topolu (Gemmae populi), řidčeji kŧra (Cortex populi), sbírané na jaře, před rozvinutím. Suší se výhradně uměle, při teplotě, která nesmí překročit 42°C. Droga má aromatický pach a kořenitě hořkou příchuť. Vedle černého topolu lze vyuţívat téţ drogu z bílého topolu lindy (Populus alba L.) a z osiky (Populus tremula L.). Korovou drogu sbíráme zejména na podzim. 4) Terapeuticky účinnými látkami topolu černého jsou především fenolový glykosid salicin, populin, flavonové glykosidy, chrysin a tektochrysin, silice s humulenem a cearyophyllenem, dále pak třísloviny, vosky a pryskyřice. 5) Droga má výtečné analgetické účinky, které se uplatňují především při kloubním revmatismu. Nachází výrazné uplatnění také při horečnatých onemocněních. Nověji se s úspěchem ordinuje při lymské boreliose. Je močopudná a podporuje vylučování kyseliny močové, coţ ji předurčuje k léčbě potíţí v cestách močových. Na močové cesty pŧsobí výrazně desinfekčně. Uplatňuje se i v léčbě zánětu prostaty. Široké je téţ zevní vyuţití. Vyuţívá se desinfekčního a protizánětlivého pŧsobení drogy, například na špatně se hojící rány, hemoroidy apod. Pouţívá se šťáva z pupenŧ, mnohdy aplikovaná do vhodného základu masti. Korová droga je výborné médium do koupelí silně se potících nohou, ale jinak se mŧţe pouţívat všude tam, kde pouţíváme pupeny. 6) Drogu podáváme především formou nálevu, v mírně niţších dávkách neţ obvyklé čaje. 7) Větší překročení terapeutických dávek se mŧţe projevit ţaludečními obtíţemi a dávením. Jinak je droga neškodná a není námitek proti jejímu samostatnému podávání, ani proti míchání do směsí. 8) Topolové pupeny tvoří jeden z nejúčinnějších gemmoterapeutických prostředkŧ. Zevně se doporučuje především do hojivých mastí, zejména v kombinaci s natí vlaštovičníku a květem měsíčku. Vnitřně jej doporučujeme k léčbě svalových křečí, zpravidla v kombinaci s hořčíkem. Léčí také poruchy výţivy pokoţky a sliznic. Je lékem při zvýšené krvácivosti, zpŧsobené nedostatkem nebo špatnou funkcí krevních destiček. Gemmoterapeutická doba léčby topolovými pupeny má trvat 3 aţ 5 týdnŧ, léčba zvýšené krvácivosti 6 aţ 8 týdnŧ, nikdy ne déle. Je třeba sledovat krevní obraz a hodnoty Quickova testu,
krvácivosti a sráţlivosti, pro nebezpečí vzniku trombŧ. Eventuálnímu vzniku tromboembolie lze účinně předcházet například podupáváním nohama, tleskáním a podobnými rytmickými pohyby. 9) Homeopaticky zpracováváme pupeny, které se u jednotlivých druhŧ topolu příliš neliší. Upravujeme podle §2 lihem 80% a dále ředíme aţ na potenci D3 lihem 30%. Obecně pouţíváme v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Uţívá se při obtíţích močových cest a močového měchýře, střevních potíţích, jaterních a zaţívacích potíţích a hemoroidech. 10) Výplach úst odvarem z topolových listŧ se odedávna podával jako pomocná léčba při koktání, coţ se nověji vysvětluje jako ovlivňování jemných nervových reakcí jazykových nervŧ. Při revmatismu doporučujeme odvar: 30 gramŧ čerstvých pupenŧ dáme do 1 litru studené vody, přivedeme k varu a pak 3 minuty velmi mírně vaříme. Odstavíme, necháme 10 minut luhovat a přecedíme. Pijeme přes den po doušcích aţ 4 šálky. Při plicním emfyzému uţíváme topolové kapky: 20 gramŧ pupenŧ dáme do 100 ml lihu 85% (viz lékárenský spiritus concentratus) a necháme 7 dnŧ macerovat, pak přecedíme, pupeny vylisujeme a jemně zfiltrujeme. Uţíváme 3krát denně 30 kapek ve sklenici vlaţné vody, před jídlem. Při chronické bronchitidě dobře pŧsobí topolové víno: 70 gramŧ mírně pomačkaných pupenŧ dáme do litrové láhve sladkého dezertního vína. Necháme nejméně 7 dní macerovat, pak přecedíme a pupeny vymačkáme. Přefiltrujeme, nejlépe přes kávový filtr a uskladníme v chladnu. Denně před obědem a večeří pijeme 1 aţ 1 1/2 likérové odlivky. Na rány, vykloubeniny, zhmoţděniny apod. pŧsobí dobře topolová kořalka: 1 díl pomačkaných pupenŧ smícháme se 4 díly alkoholu 70%, a necháme 8 dnŧ macerovat při občasném protřepání. Pak dobře profiltrujeme a vtíráme podle potřeby do pokoţky v místě potřeby. Vnitřně uţíváme 3krát denně 20 kapek na cukr nebo do vody proti vnitřnímu krvácení, bolestem v hrudníku a potíţím s močovým měchýřem.
TOPOLOVKA TOPOLOVKA RŦŢOVÁ Čeleď slézovitých (Malvaceae) ALTHEA ROSEA L. Topolovka ruţová (s) e Malve (n) Roter Eibisch (n) Hollyhock (a) Rose trémičre (f) Malva loca (š)
1) Topolovka rŧţová je dvouletá, vytrvalá bylina, dorŧstající dvoumetrové výšky. V prvém roce vytváří přízemní rŧţici a druhým rokem přímou, větvenou, lehce ochlupenopu lodyhu. Svou stavbou poněkud připomíná diviznu. Listy má řapíkaté, okrouhle srdčité, dlanitě pěti aţ sedmilaločné, jemně vroubkované. Květy dorŧstají rŧzné velikosti, v prŧměru 5 cm a větší. Jsou rŧţové, u velmi oblíbené varianty hortensis nigra pak černofialové a vytvářejí klasovité hrozny. Bývají jednoduché nebo plné. Rostlina kvete ve druhém roce od konce června do září, plodem je jednosemenná tvrdka. 2) Topolovka, často nazývaná topolová rŧţe, má svŧj pŧvod na Balkáně, u nás se často pěstuje jako okrasná rostlina a je mylně zaměňována za sléz. 3) Nejkvalitnější drogu poskytuje černofialový květ topolovky bez kalichu, ale sbírá se často i s kalichem. Rŧţové květy mají poněkud menší obsah účinných látek. 4) Droga obsahuje především sliz, třísloviny, antokyanové glykosidy, zvláště pak směs delfinidinového glykosidu a malvidinového glykosidu alteinu ve varietě nigra, dále malé mnoţství silice a látky hormonálního charakteru. 5) Hlavní indikační okruh této drogy vychází z obsahu slizŧ. Droga je vhodná všude tam, kde je zapotřebí tlumit dráţdění sliznic, tedy v ústní dutině, v ţaludku, ve střevech a v dýchacích cestách. Svým jemným pŧsobením je droga vhodná především pro aplikaci v pediatrii a v geriatrii. Droga vykazuje estrogenní aktivitu, dovede vyvolat pozastavenou menstruaci, případně slabou menstruaci zesílit. 6) Velmi vhodnou lékovou formou je mírně přihřátý macerát a osvědčil se také bylinný balzám. Vhodné dávkování je 4krát denně po 125 ml čaje. Při přípravě kloktadel volíme silnější koncentraci čaje. 7) Zrychlení terapeutického účinku lze dosáhnout kombinací drogy s drogami tříslovinnými, například s listem vlašského ořešáku, se šalvěji, s kořenem nátrţníku. Droga nemá výraznější neţádoucí účinky ani kontraindikace a mŧţe být aplikována i v těhotenství a při laktaci. 8) Topolovkový čaj bylináře Franěce: květu topolovky 50 g květu měsíčku 30 g kořene krvavce totenu 20 g Čajovou směs zalijeme vodou o teplotě kolem 90 aţ 92°C a vyluhujeme 20 minut. Pouţíváme jako kloktadlo, na omývání nehojících se a zhnisaných ran, na tlumení kašle, při bolestivém močení, při bolestech v ţaludku, formou léčebného klyzmatu při střevních zánětech apod. Podstatné zvýšení účinku dosáhneme přidáním 1/2 čajové lţičky šalvějové tinktury na šálek čaje pro vnitřní pouţití a přidáním 1 čajové lţičky tinktury na 125 ml čaje pro zevní pouţití. Při urologických indikacích je vhodnější měsíček nahradit vřesem. 9) Homeopaticky se zpracovává květ topolovky, avšak je moţné pouţít i listy. Květ se sbírá čerstvý, úplně rozvitý, nejlépe kolem poledne. Upravujeme jej podle §3 lihem 80% a dále se pak potencuje aţ na potenci D3 lihem 30%. Obecně pouţíváme potenci D3 s dávkováním 3 aţ 4krát denně 9 kapek. Tinkturu uţíváme hlavně jako protizánětlivý prostředek proti kašli, při bronchiálních zánětech a při
chronických zánětech sliznic, zejména ţaludku a střev. 10) Za obzvláště účinnou pokládáme kombinaci květu topolovky a květu rŧţe, zejména tmavý květ topolovky a tmavočervené květy rŧţe poskytují velký léčebný efekt. Vedle indikací, ve kterých se uplatňují slizy, lze tuto směs vyuţívat i jako dámské afrodisiakum v této směsi: květ rŧţe, květ topolovky, mateřídoušky, třezalky, květ měsíčku, chmelu a květu vřesu, všeho stejným dílem. Podáváme formou bylinného balzámu nebo nálevu, který spaříme nevroucí vodou, podle potřeby i několikrát denně. Lze osladit medem. K tomu doporučujeme současně poţít na špičku kulatého noţe mletého prášku ze semene řeckého sena. Řecké seno je k dostání ve specializovaných lékárnách. Při zánětu střev velmi uklidňuje tento nálev: 20 gramŧ topolovky dáme do 0,5 litru studené vody, necháme projít varem a pak přikryté 10 minut vyluhovat. Pijeme přes celý den po šálcích. Při zánětu pohrudnice: 1 polévkovou lţíci spolu s 1 polévkovou lţící yzopové natě dáme do 0,5 litru studené vody a necháme projít varem, pak odstavíme a necháme 10 minut vyluhovat. Pijeme 3 šálky denně mezi jídly. Při plicních neduzích, jako je tuberkulóza nebo těţký zánět plic, podáváme květ topolovky vařený v mléce.
TOTEN KRVAVEC TOTEN LÉKAŘSKÝ Čeleď růžovitých (Rosaceae) SANGUISORBA OFFICINALIS L. Krvavec lekársky (s) r Grösser Wiesenkopf (n) Great Burnet (a) Sanguisorbe officinale (f) Sanguisorba (š)
1) Krvavec toten, lidově zvaný „kominíčci“, má lodyhy aţ 1 metr vysoké, nahoře rozvětvené, listy čtyř aţ šesti jazyčné, sloţené z vejčitých lístkŧ, ostře pilovitých, s květními strboulky válečkovitými aţ vejčitými, které se rozvíjí od vrchu, tedy nejspodnější aţ nakonec. Kvítka bez koruny jsou temně nachová, plodem je naţka, obalená vytrvalou číškou. 2) Krvavec je typická luční květina konce léta a časného podzimu. 3) Předmětem sběru je oddenek krvavce (Rhizoma sanguisorbae), kopaný na podzim nebo na jaře. Kvalitou lepší je oddenek podzimní, sbíraný kolem deváté hodiny ráno. 4) Droga obsahuje katechinové a galakatechinové třísloviny, triterpen sanguisorbicenin, saponin sanguisorbin, flavonoidy, fytoncidy, organické kyseliny, tanin, hořčiny, kaučuk a stopy rŧzných solí. 5) Vlivem tříslovin pŧsobí droga svíravě, ale zároveň antibioticky, takţe se hodí pro zastavení krvácení ze zanícených sliznic, například v dutině ústní (nosohltanu). Dovede také tlumit nadměrné menstruační krvácení. Je výbornou, vysoce účinnou sloţkou kloktadel, urychluje hojení mokvavých koţních afekcí, zvláště infekčního pŧvodu. V podobě koupelí, celkových či sedacích, léčí zanícené hemoroidy. 6) Nejčastěji uţívanou lékovou podobou je odvar, podávaný po šálcích či sklenicích. Chceme-li vyuţít antibiotický efekt, nebo i anthelmintický efekt, podáváme kaţdou hodinu 1 polévkovou lţíci silnějšího odvaru. Tinkturu podáváme zpravidla po jídle při prŧměrné dávce 40 kapek. Z čerstvé natě připravujeme obvykle šťávu, které podáváme 2 aţ 3 polévkové lţíce denně. 7) Oddenek krvavce je ideální drogou do nejrŧznějších směsí. Samostatně jej podáváme jen velmi zřídka. Osvědčenou a také poměrně oblíbenou směsí, lékárensky dostupnou, je Tormentan. Droga nemá váţnější kontraindikace a také nebyly zjištěny ţádné neţádoucí vedlejší účinky. 8) Stejně jako velmi účinné kloktadlo slouţí následující směs i jako dobrý protiprŧjmový prostředek: nati řepíku 100 g oddenku krvavce 50 g listu šalvěje 50 g nati tymiánu 25 g nati slézu 25 g Z odvaru nebo nálevu (podle předpokládaného pouţití) připravíme lihovodný roztok, a to přidáním 1 čajové lţičky směsi tinktur šalvějové a krvavcové, v poměru 1:1, na 200 ml čaje. 9) V homeopatii se vyuţívá kvetoucí nať, sbíraná nejlépe těsně před rozkvětem, dle moţnosti mezi čtrnáctou aţ šestnáctou hodinou. Nať zpracováváme podle §3 lihem 70%. Dále se pak ředí lihem 40% aţ na potenci D4. Obecně uţíváme v potenci D4, s dávkováním 3krát denně 9 kapek, po jídle. Tinktury uţíváme především při všech druzích vnitřního krvácení, při zadrţování moče, ale i při prŧjmech, úplavici, při zánětech střev apod. Zevně uţíváme většinou stejně jako v alopatii na kloktání, omývání ran, vředŧ apod., protoţe pŧsobí silně antisepticky, i při poměrně velkém ředění.
10) Zajímavé je, ţe v Americe dávají před léčivým účinkem přednost pouţití kulinářskému. Listy pouţívají jako oblíbenou salátovou zeleninu. Byly vypěstovány speciální odrŧdy s velkými listy a vylepšenou chutí, krvavec zahradní. Čaj proti krvácení, prŧjmŧm i úplavici, který zároveň pŧsobí močopudně a svíravě: 30 gramŧ kořene dáme do 0,5 litru studené vody, přivedeme k varu a 5 minut na velmi slabém ohni vaříme, odstavíme a necháme 10 minut luhovat. Pak přecedíme a pijeme 3krát denně, před jídlem. Při tuberkulóze a slabosti plic pijeme 3krát denně 1 polévkovou lţíci šťávy z čerstvé natě. Jiný recept na čaj pouţívá sušenou nať krvavce: 10 gramŧ sušené natě dáme do šálku vody a necháme přes noc macerovat. Macerát pak uţíváme přes den po doušcích, případně obden po doušcích. Při častém krvácení z nosu lze pouţít práškovanou nať, aplikovanou šňupáním.
TRNKA TRNKA OBECNÁ Čeleď růžovitých (Rosaceae) PRUNUS SPINOSA L. Slivka trnková (s) r Schlehdorn, r Schlehstrauch (n) Blach Thorn (a) Prunelier prunier épineux (f) Aranyo (š)
1) Trnka je trnitý keř, vysoký kolem 3 metrŧ, bohatě větvený. Má vejčité, na okraji pilovité listy. Drobné, jasně bílé květy, vyrŧstající před olistěním, jsou velmi bohaté a pokrývají často celé větve. Kvete poměrně krátce, na přelomu dubna a května. Plodem jsou modrofialové kulaté peckovičky, trnky, se zelenavou duţinou velmi trpké chuti. 2) Trnka je keřík výslunných křovitých strání, pasek a skal, rostoucí v níţinách i horách. 3) Drogou je především květ trnky (Flos pruni spinosae), méně často plody (Fructus pruni spinosae). 4) Květová droga obsahuje flavonové glykosidy, benzaldehyd, sacharidy a minerální látky. Plody obsahují především třísloviny, kyanogenní glykosid amygdalin, antokyanový glykosid, pektin, organické kyseliny včetně vitaminu C a další látky. 5) Květové flavonoidy dávají droze poměrně výrazný účinek močopudný. Kromě toho pomáhají organismu zbavit se přebytečného sodíku, coţ pŧsobí šetrně na ledviny a přispívá také ke sníţení krevního tlaku, zejména jeho spodní hodnoty, která se často váţe na sníţenou funkci ledvin. Sniţují také propustnost krevních vlásečnic a mírní zánětlivé reakce v cévách. Pŧsobí téţ lehce projímavě a zlepšují látkovou výměnu. Plody mají účinky protiprŧjmové a tlumí nadýmání. 6) Z květŧ připravujeme obvyklým zpŧsobem nálev. Výbornou lékovou formou je téţ bylinný balzám. Z plodŧ připravujeme odvar, jehoţ dávkování doporučujeme 4krát denně po 0,1 litru. 7) Drogu sice lze podávat samostatně, ale většinou dáváme přednost kombinacím do směsí. Močopudný účinek zvyšuje především kombinace se semenem petrţele, s březovým listem, s kořenem jehlice trnité, s natí svízele syřišťového nebo s natí rdesna ptačího, či rdesna blešníku. Kombinace s lipovým květem nebo s květem černého bezu dává směsi výrazný účinek potopudný. Rovněţ účinek trnek lze zvýšit kombinacemi, zejména s kořenem mochny nátrţníku. Při dodrţení terapeutických dávek jsou obě drogy naprosto bezpečné a vhodné pro léčbu i v pediatrii a v geriatrii. Květová droga je navíc vhodná i pro dlouhodobé podávání. 8) Trnky jsou vhodnou surovinou i pro přípravu kloktadel. Zde doporučujeme především směs trnek, květu měsíčku a nati řepíku, všeho stejným dílem. Odvar vaříme asi 2 minuty. 9) Homeopaticky se odjakţiva vyuţíval zejména trnkový květ, i kdyţ existuje i homeopatické zpracování plodŧ, nebo i listŧ. Toto zpracování je více specifické, zatímco u květŧ je skutečně obecné. Květy se sbírají brzy z jara, během března a dubna, nejlépe kolem poledne. Mají se sbírat ručně a velice opatrně, protoţe pomačkané květy zhoršují kvalitu tinktur. Zpracovávají se podle §2 lihem 90% a dále se ředí aţ na potenci D3 lihem 30%. Obecně uţíváme tinktury v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Nejlepší vyuţití těchto prostředkŧ je ve směsích, protoţe pŧsobí v širokém spektru na látkovou výměnu. 10) Trnková větvička, nošená na krku nebo pověšená nad dveřmi odráţela zlo a pohromy a zapuzovala démony, moderněji odhání negativní vibrace. Z trnkového
dřeva se vyrábějí čarodějné hŧlky. Nálev z květŧ trnky: 2 čajové lţičky květŧ na 0,3 litru vody poslouţí jako mírné, ale účinné projímadlo, při dávce 1krát denně po dobu 3 aţ 4 dnŧ. Při dávkování 2 aţ 3 šálky denně slouţí na čistění krve a posílení ţaludku. Nálev ze stejného mnoţství listŧ slouţí na vyčistění nečisté pleti a při všech potíţích močového systému, včetně ledvin a močového měchýře. Trnkové víno vyrobíme, jestliţe dokonale zralé plody rozmačkáme a dáme do vinného moštu zkvasit. Je to velmi dobrý osvěţující prostředek. Odvar z plodŧ v červeném víně slouţí proti prŧjmu a proti úplavici. Podle Z. Stacha jsou obecná pravidla pro uţívání prostředkŧ z trnek následující: Lţička nálevu drogy z květŧ nebo listŧ, či směsi obou, na šálek vody. Uţívá se ráno a večer. Pět aţ sedm gramŧ drogy z květŧ na šálek vody. Macerovat přes noc a ráno vypít. Lţíci povidel z trnek ráno a večer, případně po dvou aţ třech hodinách přes den. Odvar z 10 aţ 20 gramŧ sušených plodŧ lkrát aţ 2krát denně, ráno a večer.
TROMÍN TROMÍN ČERNÝ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) SMYRNIUM OLUSATRUM L. Smyrnium čierne
1) Tromín černý je dvouletá rostlina s oddenkem, v krčku tlustým a větveným do 3 aţ 4 oddenkŧ postranních, z něhoţ vyhání hladkou lodyhu, vysokou asi 1 metr, v horní polovině větvenou. Listy jsou vstřícné, stopkaté, obvejčité aţ eliptické, zoubkované, obvykle po několika nahloučené. Květy rostou v typických okolících ţlutozelené barvy. Plodem je černá naţka dlouhá 6 mm, polokulovitá a ţebrovaná. Tromín je ostře aromatická zeleninová rostlina, poněkud připomínající vŧní libeček. Ve středověku byl znám pod názvem makedonský nebo alexandrijský petrţel. 2) Tromín je u nás výhradně pěstován, nezplaňuje. Má rád výsluní nebo částečný polostín aţ stín. Nemá zvláštní nároky na kvalitu pŧdy. Semeno lze vysévat koncem léta nebo příští rok na jaře přímo na záhon. Semenáčky potom vyjednotíme na vzdálenost 60 cm. 3) Drogou je obvykle kořen, sbíraný koncem léta nebo na podzim druhého roku. (Radix oleris atri, syn. Radix smyrnii). Pro sběr méně obvyklé listy trháme v létě, stonky v jejich mládí. 4) Z obsahových látek stojí za zmínku především palčivě chutnající silice. Dále zde nacházíme flavonoidy, vitaminy, organické kyseliny, terpeny, blíţe nedefinovanou hořčinu a další sloţky. 5) Odvar podáváme při nechutenství. Droga je téţ močopudná a pŧsobí na sniţování soudrţnosti močových konkrementŧ, takţe mají tendenci se rozpadat. Čaj ze semene zlepšuje funkci sleziny. Kořenová droga téţ ovlivňuje zpoţděnou menstruaci. 6) Droga se dávkuje obyčejně 4krát denně po 1 polévkové lţíci čaje. 7) Zásadně dáváme přednost jejímu míchání do směsí, protoţe samostatně podaná droga je příliš aromatická aţ štiplavá, coţ na někoho mŧţe pŧsobit nepříjemně. Při malých dávkách nehrozí ţádné problémy, ostatně bylina je často vyuţívána v potravinářství. 8) Čaj proti močovým a ledvinovým kamenŧm má následující sloţení: nať rdesna blešníku 100 g kořen tromínu 50 g kořen libečku 50 g nať máčky polní 25 g nať mateřídoušky 25 g Podáváme 2 aţ 4krát denně 0,25 litru nálevu. 9) Je to bylina poměrně neznámá a v léčitelství málo vyuţívaná. K tomu musíme přičíst i poměrně malou dostupnost anebo nutnost vlastního pěstování kvŧli léčbě. A to je málo pravděpodobné, tudíţ homeopatické zpracování neuvádíme. 10) Mleté semeno tromínu lze v kuchyni vyuţít jako pepř. Mladé syrové listy mŧţeme pouţít do masových paštik a do polévek. Mladé výhonky, dušené v páře, připomínají chutí chřest. Z kořene se kulinárně upravuje horní část připomínající pastinák. Listy lze konzumovat syrové, nakrájené například na chléb s brynzou apod.
TŘEMDAVA TŘEMDAVA BÍLÁ Čeleď routovitých (Rutaceae) DICTAMNUS ALBUS L. Jasanec biely (s) r echter Diptam (n) Dittany (a) Fraxinelle blanche (f) Fraxinella (š)
1} Třemdava bílá (téţ diptam) je bylina dorŧstající do výšky 1 metru s přímými, jednoduchými lodyhami, nahoře černě ţláznatými a větveným oddenkem. Spodní listy jsou podlouhle obvejčité, zpravidla přisedlé, vyšší jsou krátce řapíkaté, lichozpeřené, se třemi nebo čtyřmi jařmy šikmo vejčitých, vroubkovaně zubatých, prosvítavě tečkovaných lístkŧ. Květy jsou pětičetné, oboupohlavní, bledě rŧţové, obvykle nachově prouţkované. Vyrŧstají ve vrcholových hroznech, na přímých krátkých stopkách, z paţdí kopinatých listenŧ. Plodem je ţláznatě chlupatá tobolka, vymršťující hladká, černá semínka. Rostlina šíří citrónové aróma. 2) Třemdava je roztroušeně se vyskytující bylina světlejších luhŧ, hájŧ a křovin, občas téţ pěstovaná jako okrasná. Je teplomilná a vápnomilná, v České republice i na Slovensku patří mezi rostliny chráněné. 3) Drogou je oddenek třemdavy (Rhizoma dictamni albi), sbíraný po odkvětu rostliny. Někdy se sbírá květ i nať. 4) Droga obsahuje alkaloidy dictamnin, scimmianin a fragarin, silici, hořčiny, saponiny, furokumariny, bergapten, xanthotoxin, aurapten a psoralen, dictamnolaktony a flavonoidy. 5) Vodné výluhy, zejména lihovodné roztoky květové drogy, mají výrazné antibiotické pŧsobení a zvyšují sráţlivost krve. Naťová droga pŧsobí výrazně močopudně a zlepšuje trávení, kořenová droga má efekt tonizační. Všechny drogy se vyuţívají téţ zevně, na omývání a koupele ekzémŧ, při vypadávání vlasŧ, na varixy apod. Kořenová droga má také účinek lehce projímavý. 6) Drogu podáváme formou odvaru, vařeného dvě minuty, 1 mocca lţičku na 125 ml vody, 10 minut luhovat, pít 2krát denně po cca 60 ml. 7) Droga obsahuje tzv. lineární furanokumariny, coţ jsou látky, schopné poškodit lidskou pokoţku, pokud při jejich aplikaci dojde současně k ozáření sluncem nebo umělým zdrojem UV záření o vlnové délce 3400 aţ 3800 Á. Mohou také vzniknout kontaktní dermatitidy, tedy popáleniny s puchýřky, podobné popálení bojovým plynem yperitem. Vyskytují se téţ četné alergické reakce, zejména při nadýchání se silice. Byly popsány i celkové projevy intoxikace se ţaludečním podráţděním, dávením, nervozitou a depresivními stavy. Pokoţka po poranění regeneruje dost dlouho a často zŧstávají nepříjemné pigmentové skvrny. Všechny tyto nectnosti se projevují téměř výhradně při kontaktu s čerstvou rostlinou a ještě za předpokladu následného oslunění. Proto je velká opatrnost nutná především při sběru. Při aplikaci čaje ze sušené drogy a při dodrţení zde uvedených nízkých dávek nehrozí uţivateli ţádné nebezpečí. S ohledem na všeobecně prudce narŧstající počet alergických reakcí v naší populaci doporučujeme však alergikŧm se raději třemdavě vyhýbat, s výjimkou homeopatických lékŧ. 8) Staří bylináři doporučovali pro uklidnění čaj ze směsi: nati meduňky lékařské 50 g kořene kozlíku lékařského 30 g kořene třemdavy bílé 20 g Byl podáván jednorázově, v dávce 50 aţ 100 ml, formou nálevu. 9) Vzhledem k poměrně agresivnímu účinku v čerstvém stavu a také proto, ţe se
jedná o bylinu chráněnou, tudíţ vzácnou, je homeopatické zpracování nejen ţádoucí, ale přímo ideální. Zpracovává se čerstvý kořen kopaný na podzim, nejlépe do sedmé hodiny ráno. Zpracovává se podle §2 lihem 80%. Dále se pak ředí aţ do potence D8 lihem 40%. Obecně uţíváme od potence D4 aţ po D8, při dávkování 4krát denně 7 kapek. Při nemoţnosti přesného určení nejúčinnější potence volíme potenci D8. Uţíváme podobně jako v alopatii, především ale při chorobách trávicí trubice, při zácpě, nadýmání a při únavě děloţního svalstva (stahy dělohy), také při bílém výtoku. Jinak pro celkové posílení organismu. 10) Spalování třemdavy bylo od nepaměti vyuţíváno jako pomocný prostředek pro vyvolávání duchŧ a jiných bytostí ze záhrobí. Duchové se údajně objevovali přímo v kouři. Pro zvýšení účinku se dále pouţívala vanilka, styrax a santalové dřevo.
TŘEŠEŇ-VIŠEŇ TŘEŠEŇ PTAČÍ CERASUS AVTUM (L.) Moench. VIŠEŇ OBECNÁ CERASUS VULGARIS Mil. Čeleď růžovitých (Rosaeae) Čerešňa vtáčia, Čerešňa višňová (s) e Süsskirsche, e Sauerkirsche (n) Wildcherry, Sourcherry (a) Cerisier merisier, Cerisiere griotter (f) Cerezo des aves, Guindo común (š)
1) Třešeň ptačí je strom, mající v mládí hladké větve, ve stáří se šedohnědá borka odlupuje v tenkých šupinách. Listy jsou podlouhle obvejčité, zašpičatělé, matné, na rubu roztroušeně chlupaté, na řapíku u báze čepele mají jednu nebo dvě načervenalé ţlázky. Bílé květy bývají dlouze stopkaté, rostou v lichookolících a rozkvétají krátce před vyrašením listoví. Plodem jsou duţnaté peckovice, třešně. Kvete v dubnu a květnu, plody dozrávají v červnu. Višeň se od třešně liší jen druhotnými znaky a vysokou kyselostí plodŧ, ovšem i niţším vzrŧstem. 2) Třešeň je většinou pěstovaný strom, milující svěţí, plné pŧdy, bohaté na ţiviny. 3) Léčebně se vyuţívají plody, tedy třešně a višně (Fructus cerasi avii et Fructus cerasi vulgaris), méně často višňové stopky (Stipites cerasi vulgaris) a zcela ojediněle i květ nebo list. 4) Plody obsahují antokyanychrysanthemin, mesocyamin a cyanidin, dále cukry, pektiny, třísloviny, vitamin C, kyselinu citrónovou, vinnou, jablečnou, chinovou, jantarovou a mléčnou. Z kovŧ pak soli sodíku, draslíku, vápníku, fosforu, ţeleza, provitamin A a vitaminy skupiny B. Nečekaně vysoké je mnoţství organicky vázaného jódu, v třešních 250 mg, ve višních dokonce 300 mg. Přítomna je i fruktóza, ovocný cukr. Pecky obsahují 30% oleje, silici, glykosid amygdalín. Kŧra obsahuje třísloviny, glykosidy rubroflobafen a fuscoflobafen, a také několik organických kyselin. Listy obsahují kyselinu citrónovou, quercetin, kumariny, amygdalin. Ve květech byly objeveny stopy silice. Stopky obsahují značné mnoţství taninu. 5) Višňové stopky jsou vynikajícím močopudným prostředkem při otocích, při močovém písku a také poslouţí jako mírný stavící prostředek při prŧjmech. Pŧsobí téţ protikřečově, jako spasmolytikum a pomáhají odstranit zahlenění. Višňová šťáva je výborným chladivým nápojem při horečkách, protoţe současně stimuluje imunitní systém. Třešně, nejlépe v čerstvém stavu, pŧsobí výrazně protirevmaticky. Listy mŧţeme přidávat do močopudných a protirevmatických směsí, květy tlumí křečové bolesti a příjemně provoní čajovou směs, do které jsou pouţity. 6) Ze stopek se připravuje odvar obvyklým zpŧsobem, listy a květ připravujeme formou nálevu. Nejčastěji však podáváme čerstvé třešně 250 gramŧ denně nebo višně, 200 gramŧ denně. 7) Stopky kombinujeme do směsí, samostatně je obyčejně nepodáváme. Výborným přídavkem je březový list, kořen jehlice trnité, nať prŧtrţníku, přeslička i všechna rdesna. Váţnější kontraindikace ani neţádoucí účinky nejsou známy. 8) Třešňový nebo višňový list mŧţeme pouţívat formou odvaru ke koupelím rukou a nohou proti revmatickým bolestem a potíţím. Koupele provádíme jednou denně, 10 aţ 15 minut. 9) Homeopaticky se uţívají pouze stopky z višní, a to spíše výjimečně. Osobně s nimi máme velmi dobré zkušenosti. Surovinou jsou čerstvě trhané, čisté a usušené stopky, které se upravují podle §4 lihem 75 aţ 80%. Dále se ředí lihem 40% na potenci D4. Obecně uţíváme v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 5 kapek, před jídlem. Uţívání tinktur je jednoznačně zaměřeno na pravidelné vyměšování z
organismu. Účinkují proti prŧjmŧm, ale na druhé straně zvyšují expektorační a močopudný účinek a mají i účinek svíravý. 10) Třešeň od nepaměti slouţila k vyvolání lásky. Na rozkvetlou třešeň stačí přivázat pramínek svých vlasŧ a vedle pramínek vlasŧ své vyvolené či svého vyvoleného. Jiná metoda je ještě přesnější: Počínaje prvním dnem po novu, kdyţ Luna začne přibývat, provrtáme kaţdou noc jednu pecku. Postupujeme tímto zpŧsobem tak dlouho, aţ shromáţdíme tolik pecek, kolik je nám let. Při ubývající Luně však pecky vrtat nesmíme, takţe za měsíc lze získat jen 14 pecek. Aţ shromáţdíme všechny, vyčkáme prvního dne po novoluní, navlékneme pecky na rudou nebo rŧţovou niť a po následujících 14 dní, aţ do úplňku, si rŧţenec uvazujeme kolem levého kolena, vţdy na noc. Přes den je třeba pecky sundat. Partneři se pak za námi jen pohrnou. Proti vráskám je nejlepším a naprosto chemicky čistým kosmetikem čerstvá šťáva z třešní, která se na pokoţku nanese poklepem a nechá uschnout. Mŧţeme ale také pouţít směs s čerstvou mrkvovou šťávou. Třešně velice pomáhají při dně, především proto, ţe zvyšují vylučování kyseliny močové. Musí se ovšem konzumovat v době zrání. Upozornění: Pokud se uvádí stopky, jde vţdy o stopky višní. Při bílkovině v moči velmi pomáhají třešně, ovšem jako pomocný prostředek. 30 gramŧ stopek dáme do 0,5 litru studené vody, přivedeme k varu, vaříme 2 minuty, potom necháme 10 minut vyluhovat a přecedíme. Pijeme přes den po šálcích. Tento odvar je účinný zejména tehdy, kdyţ sníţená funkce ledvin koresponduje se sníţenou činností srdce. Stejně úspěšně funguje téměř stejný odvar při zástavě moče: 30 gramŧ stopek dáme do 0,5 litru studené vody, 2 minuty povaříme, pak necháme 15 minut luhovat a přecedíme. Pijeme přes den, dávku rozdělenou na zhruba stejné díly. Stopky nejlépe sušíme pokud moţno umělým teplem a pak uschováváme v hermeticky uzavíratelných obalech. Lze je sušit téţ ve stínu, vloţené mezi dva bílé papíry. Jinak se přidávají také do čínského zeleného nebo oolong čaje, čímţ se jejich účinek nezmenšuje a není třeba je míchat do sloţitějších směsí. Čaj uklidňuje rŧzná dráţdění při kašli, katarech apod. Podáváme 1 polévkovou lţíci čaje kaţdou hodinu.
TŘEZALKA TŘEZALKA TEČKOVANÁ Čeleď třezalkovitých (Hypericaceae) HYPERICUM PERFORATUM L. Lúbovník bodkovaný (s) s Johanniskraut, e Hartheu (n) Common Saint John’s Wort (a) Millepertuis perforé (f) Hipericón (š)
1) Z vytrvalého oddenku vyhání třezalka tečkovaná tuhou, přímou, oblou, po stranách lehce zmáčknutou lodyhu, porostlou vstřícnými, podlouhle vejčitými, celokrajnými, okrouhlou spodinou přisedlými, prosvítavě tečkovanými lístky. Z úţlabí listŧ vyrŧstají obyčejně listnaté větvičky. Květy jsou sestaveny v bohaté laty, sloţené z vidlanŧ a troubelŧ, a jsou jasně ţluté, s obrovským počtem tyčinek. Na korunních plátcích jsou černé ţlázky, obsahující červené barvivo. Tečky na lístcích obsahují olejíček. Plodem je třípouzdrá tobolka, s četnými semínky. 2) Třezalka je velmi hojná rostlina slunných strání, luk, pastvin a lesních pasek, od níţiny do hor. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba hyperici), sbíraná po rozkvětu hned ráno, kdyţ sejde rosa. Nejsme-li si při sběru jisti, zda sbíráme opravdu třezalku tečkovanou, vězme, ţe musíme jednoznačně sbírat jen byliny s oblou lodyhou, jakoby elipsovitou, nikoliv byliny s lodyhou čtyřhrannou, které vykazují menší mnoţství léčivých látek a sníţenou účinnost. 4) Květ obsahuje katechinové třísloviny, flavonové glykosidy (hyperosid), rutin, quercetin, silici, červené barvivo hypericin, pryskyřici, organické kyseliny, provitamin A, vitamin C a další. 5) Třezalka se mezi léčivými bylinami řadí na první místo. Pŧsobí jako antibiotikum, čistí krev ve smyslu bylinářském, tedy podporuje látkovou výměnu, má silné účinky protizánětlivé, léčí většinu ekzémŧ, včetně těţkých forem; výsledky se dostavují po 6 aţ 8 týdnech léčby. Po úrazech hlavy léčí poškozenou tkáň a odstraňuje otoky, léčí plíce, hlavně v kombinaci s pelyňkem Černobýlem, slinivku břišní a – pokud nejsou příliš poškozena – téţ játra. Léčí ţaludek a dvanáctník, záněty, vředovou chorobu, ţaludeční neurózu; je vhodná do ledvinových protizánětlivých směsí. Léčí hemoroidy: aplikujeme ji vnitřně i zevně, v těţších případech i rektálně formou klystýrŧ. Pŧsobí jako mírné kardiotonikum, zcela netoxické. Pomáhá při těţkých, srdce ohroţujících chřipkách s arytmiemi, fibrilacemi apod. Je drogou první volby při úzkosti, neklidu, psychickém napětí, neurastenii, panickém syndromu, lehčích depresích apod. Zde však zabírá aţ po 10 dnech léčby. Nejlepších výsledkŧ dosáhneme kombinací s natí dobromysli a listem vrbky úzkolisté. Pomáhá při rehabilitaci po mozkových příhodách, a to kombinovaně pitnou kúrou, pomocí obkladŧ a masáţí třezalkovým olejem. Stejný postup pomŧţe i v počátcích obrn rŧzného pŧvodu. Třezalka, aplikována dlouhodobě a nepřerušovaně, je základní bylinou léčby sklerózy multiplex. Zevně i vnitřně je vhodná k léčení ran, pohmoţděnin, zlomenin, naraţenin a zanícených ran, pomáhá při léčbě závratí, tlumí vnitřní krvácení a zlepšuje kvalitu cévních stěn. Pomáhá také v boji proti otylosti. 6) Obvyklou lékovou formou je nálev podávaný v menších dávkách, obyčejně po 125 ml, 2 aţ 4krát denně. Nejúčinnější formou je tinktura, se širokým spektrem dávkování od 10 do 40 kapek, podle stavu nemoci, vnímavosti a hmotnosti nemocného. Velmi často pouţíváme lihovodný roztok. V gynekologických indikacích, kdy je třeba výraznější tlumení zánětŧ a také při těţších virózách, při prŧjmech apod. doporučujeme přednostně bílý vinný odvar, podávaný po polévkových lţících. Macerací květŧ v kvalitním olivovém nebo slunečnicovém
oleji získáme hodnotný masáţní, případně i vnitřně pouţitelný, hojivý, jasně červený olej. 7) Kontraindikací jsou těţší formy cukrovky a pylové alergie, velmi nízký krevní tlak, metastazující nádorové onemocnění. Není-li předepsáno jinak, při vleklém onemocnění vţdy po třítýdenní léčbě třezalkou zařazujeme týdenní pauzu. S výjimkou roztroušené sklerózy nepodáváme drogu dlouhodobě. Mŧţeme ji podávat samostatně i v kombinacích. Z neţádoucích účinkŧ je třeba uvést především přecitlivělost na UV záření. Vnitřní předávkování mŧţe vyvolat prŧjem a vnitřní krvácení. 8) Toto je recept na nejlepší nervový čaj, jaký je snad moţno namíchat: nati dobromysli 100 g nati třezalky 50 g listu vrbky úzkolisté 50 g květu vřesu 25 g květu měsíčku 25 g Sniţuje psychické napětí, uklidňuje, zlepšuje náladu, tlumí úzkosti. Podáváme formou nálevu, dle potřeby i několikrát denně. Doba léčby jsou nejméně 3 týdny, nejvíce 3 měsíce. Kratší léčba nemá smysl, a jeli zapotřebí delšího podávání, je na tom naše psychika uţ moc špatně a měli bychom bezpodmínečně navštívit psychiatra. 9) V homeopatii se uţívá čerstvá kvetoucí nať, trhaná v počátku rozkvětu, nejlépe během dopoledne, hned jak sejde rosa. Nať zpracováváme podle §3 lihem 90 aţ 95%. Dále ředíme lihem 40% do potence D6. Obecně uţíváme potence D3, D4 a D6, s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Moţnosti aplikace tinktur jsou obrovské: na fotosenzibilní dermatitidy a stavy po mozkové mrtvici, proti aterosklerotickým depresím apod. Ukrajinský bylinář Nosal tvrdil, ţe třezalka je nejlepší léčivkou mírného pásma. Bylinář Mikolášek byl zase toho mínění, ţe třezalka, sbíraná v níţině, nemá léčebně valné ceny. Název třezalka pochází od staroslověnského trjezati, tedy rozdrásat, rozpíchat, coţ se vztahuje k listŧm třezalky, které vypadají jako rozpíchané. Třezalka je téţ jednou z nejznámějších magických rostlin. Červenému barvivu, obsaţenému v květech, se říká krev svatého Jana, neboť dle legendy zuřivá a prostopášná Hérodiané, kdyţ jí přinesli na míse hlavu sv. Jana Křtitele, v záchvatu zuřivosti propíchala jazyk světcŧv za to, ţe neutajil její špatné skutky. Z krve, která skanula na zem, vyrostla bylina, připomínající tento ukrutný čin, mající listy podobné propíchanému jazyku. Široké je i uţití v alopatii; namátkou vybíráme třezalkové víno: 30 gramŧ květŧ třezalky dáme do láhve dobrého bílého vína a necháme čtrnáct dnŧ macerovat. Pak jemně přefiltrujeme a uskladníme v láhvích v chladu a temnu. Uţíváme jednu likérku vţdy před obědem a večeří. Účinkuje hlavně při astmatu, zejména při jeho nervových projevech.
TÚJE ZERAV ZÁPADNÍ THUJA OCCIDENTALIS L. ZERAVEC VÝCHODNÍ PLATYCLADUS ORIENTALIS (L.) FRANCO Čeleď cypňšovitých (Cupressaceae) Túja západná, Zeravec/Tújovec východní (s) r Abendlándischer Lebensbaum (n) Thuya (a) Thuya ďoccident (f) Tuja (š)
1) Obě rostliny jsou typickými dřevinami, obvykle štíhlého vzrŧstu, s klasicky plochými listy, které tvoří jakýsi přechod mezi listy a jehličím. Šupinovité listy, které mŧţeme dobře zkoumat botanickou lupou, jsou také nejlepšími rozpoznávacími znaky mezi oběma druhy, které se navíc mohou zaměnit za velmi podobný rod cypřišek (Chamaecyparis). Túji východní odlišují tupé listy, na koncích lehce dovnitř stočené, po obou stranách vţdy stejně zeleně zbarvené. Odumřelé části se zbarvují rezavě. Rozemnuté nevoní. Túje západní má šupinovité listy vstřícně kříţmostojné, široce oválné, bez zřetelné špičky. Rozmělněné voní jablečně, případně hřebíčkově. Pokud si nejsme jisti, zda jde o túji nebo o cypřišek, hledáme na konci větévek pupeny. Pokud je nahmátneme, jde o túji, pokud nikoliv, jde o cypřišek. Dobrým rozlišovacím znakem mezi tújemi jsou téţ šištice. Šištice túje východní jsou kulovité, s odstávajícími šupinami, které vytvářejí šištici velmi nepravidelného tvaru. Túje západní má šištice oválné, směrem od větvičky obyčejně puklé a otevřené. 2) Túje je běţně pěstovaná dřevina, velmi často vysazovaná na hřbitovech. U nás jde zejména o túje západní. 3) Uţitou drogou jsou mladé větvičky túje (Summitates thujae, synonymum Frondes thujae, Ramuli thujae), sbírané přednostně na jaře. 4) Droga obsahuje quercetinu podobný glykosid thujin, dále thujigenin, pinipicrin, kyselinu thujigeninovou, vosky, třísloviny, kyselinu citrónovou a řadu dalších organických kyselin, silici s vysoce toxickým thujonem, borneolem, alfapinenem, tanacetonem a esterem kyseliny octové. 5) Droga má výrazné léčivé pŧsobení protirevmatické, tlumí nervové záněty a nervové bolesti (neuralgie), pŧsobí antivirózně, proto je výborná při chorobách virového pŧvodu, prokázán byl i vliv kancerostatický, tedy protirakovinný a protiplísňový. 6) Vhodnou lékovou formou je odvar, připravovaný na mírném ohni nejméně 12 aţ 15 minut nebo tinktura. Odvar podáváme po polévkových lţících, v minimální dávce pro dospělého ráno a večer 1 polévkovou lţíci. Maximální denní dávku tvoří 5 polévkových lţic. Tinkturu aplikujeme pouze zevně. Pro zevní uţití, v revmatologii, proti nervovým bolestem a zánětŧm, jakoţ i proti některým typŧm ekzémŧ lze běţným postupem připravit velmi účinnou mast – postup výroby podle I. dílu herbáře. 7) Droga je poměrně značně toxická. Nositelem toxického účinku je těkavá silice s tujónem, proto je třeba připravovat zásadně dlouho vařený odvar, při kterém toxické sloţky z valné většiny vytěkají. Přesto jej podáváme pouze krátkodobě a jen v malých dávkách. Tinkturu připravujeme podle pravidel, platných pro jedovaté drogy (viz I. díl herbáře), to znamená v poměru 1:10, a zacházíme s ní jako s toxickým přípravkem. Lahvičku dokonale označíme a uchováváme odděleně od ostatních lékŧ, mimo dosah dětí. Nepřekračujeme doporučené dávkování, nepodáváme dlouhodobě. Droga je kontraindikována v těhotenství a při kojení, jakoţ i při chorobách ledvin. 8) Proti revmatismu a neuralgiím doporučujeme připravit masáţní tújový olej (viz I. díl herbáře). Na léčbu ekzémŧ se osvědčila mast, připravená ze stejných dílŧ
větviček túje, květŧ měsíčku a nati tymiánu. Tújovou tinkturou lze ošetřovat bradavice. 9) Vzhledem k tomu, ţe alopatické pouţívání túje, zejména v lidové praxi, je přece jen příliš nebezpečné, má zde homeopatické zpracování a uţívání plné uplatnění. V homeopatii se uplatňují čerstvé konečky větviček sbírané těsně před rozkvětem stromŧ, v dubnu a květnu, nejlépe dopoledne kolem desáté hodiny. Zpracovávají se podle §3 lihem 96%. Dále se pak ředí lihem 40% aţ do potence D12, často dokonce i výše. Obecně uţíváme tinktury z túje v potencích D4 aţ D12, je třeba vţdy pečlivě určit potenci i dávku. Obecně činí dávka pro vnitřní uţívání 3krát denně 5 kapek v potenci D6. Jinak je uplatnění homeopatických tinktur velmi široké. Především proti následkŧm váţných, hluboce do organismu zasahujících infekčních nemocí a následkŧm váţnějších nachlazení, prochladnutí. Zejména dobré výsledky má léčení poruch lymfatického systému, dále neuritidy, hemorhagie, chronické vředovitosti, poruchy rŧstu nehtŧ, vypadávání vlasŧ, análních ekzémŧ, zácpy a prŧjmŧ, reumaticmus, prostatitidu atd. Prostředky z túje účinkují přes pokoţku na hluboce uloţené orgány, coţ příznivě pŧsobí na léčbu karcinomŧ. 10) Maria Treben, známá rakouská bylinářka, doporučuje při nádorovém onemocnění opatrné pouţívání přípravkŧ z túje obrovské (Thuja plicata Donn). Jelikoţ farmakognostický rozbor tohoto druhu neprokázal téměř ţádné odchylky od sloţení našich známých tújí a kancerostatický efekt je předpokládán, lze vyslovit domněnku, ţe tújové drogy mohou být úspěšně pouţívány v onkologii. Otázkou ovšem zŧstává dávkování, protoţe Trebenovou uváděné dávkování, zpočátku 600 ml, později 200 ml čaje denně, po dobu aţ několika let, se nám jeví jako silně pochybné. Přestoţe je pravdou, jak uvádí Trebenová, ţe túji obrovské se ve středověku říkalo strom ţivota, je diskutabilní, zda by tak velké dávkování nemocnému nezničilo ledviny. Proto bychom se k této aplikaci přiklonili aţ snad jako k metodě poslední volby.
TURAN TURANKA KANADSKÁ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) CONYZA CANADENSIS (L.) Cronq. Turanec kanadský (s) s Kanadisches Berufkraut (n) Horseweed (a) Vergerette du Canada (f) Coniza (š)
1) Turanka kanadská je letnička s odstále chlupatou, přímou lodyhou, dorŧstající výšky aţ jednoho metru. Listy má střídavé, nedělené, velmi četné, úzké, obkopinaté, v řapík zúţené, záhy opadavé, horní listy čárkovité, přisedlé, celokrajné. Květy v latě, mnohoúborné, hroznovitě uspořádané. Úbory malé, o prŧměru 4 mm, terč naţloutle bílý, květní jazýčky bílé nebo načervenalé, pouze 1 mm dlouhé. Plodem je ochmýřená naţka. Kvete v červnu aţ říjnu. Názvosloví této byliny prošlo sloţitými peripetiemi, od turanu kanadského (Erigeron canadensis L.), aţ k současné turance (Conyza). 2) Turanka je u nás jako léčivka málo známá. Pochází ze Severní Ameriky. U nás zdomácněla na polích, úhorech, rumištích, pasekách, písčinách a podle cest. Často roste na znečištěných místech, náspech ţelezničních tratí, úbočích silnic, skládkách apod. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba conyzae canadensis, téţ Herba erigeroni, syn. Herba erigerontis). 4) Droga obsahuje silici s hlavní sloţkou limonenem, připomínajícím vŧní kmín. Dále nacházíme flavonoidy, třísloviny, cholin, kyselinu gallovou, pryskyřičné látky, vosky atd. 5) Droga je především výborným prostředkem močopudným, málo dráţdícím ledviny. Výrazně podporuje vylučování kyseliny močové a tak mŧţe slouţit jako hodnotné antirevmatikum a specifický prostředek proti dně. Tlumí vnitřní krvácení, prŧjmy a představuje velmi účinný lék při bronchitidě. Výrazně podporuje látkovou výměnu, zejména při koţních chorobách. Příznivě ovlivňuje tvorbu bílých krvinek. 6) Jako léková forma se nám nejvíce osvědčil asi 2 aţ 3 minuty vařený odvar, případně homeopatický čaj podle Kloudy (viz I. díl) v potencích kolem U 9. 7) Droga je vhodná jak pro samostatné podávání, tak pro aplikaci do směsí. Nejsou známy ţádné váţnější kontraindikace jejího podávání, ani váţnější neţádoucí účinky. Lze ji podávat i těhotným a kojícím ţenám, ale přibliţně v poloviční dávce neţ obvykle, případně ve směsích. Malým dětem samostatné podávání drogy zásadně nedoporučujeme, ve směsích jen ve váţnějších případech. Naproti tomu pro geriatrii je droga velmi vhodná, protoţe staří lidé na ni obvykle reagují příznivě a bez problémŧ. Vhodnými partnery pro kombinaci jsou především vřes, rdesno ptačí truskavec i ostatní rdesna, březový list, kořen jehlice trnité, oddenek pýru. Z cizozemských drog pak kořen sarsaparilly. 8) Výborný metabolický čaj: nati turanu kanadského 100 g kořene jehlice trnité 50 g březového listu 50 g nati tymiánu 30 g kořene celeru (muţi) 20 g nebo petrţele (ţeny) 20 g Čaj podáváme formou bylinářského čaje (viz I. díl herbáře) asi 0,8 litru denně při koţních chorobách, při revmatismu, a při jiných poruchách látkové výměny. 9) Turan kanadský je velice vhodný pro homeopatii. Zpracovává se čerstvá
kvetoucí nať, sbíraná v červenci aţ září, nejlépe mezi čtrnáctou aţ šestnáctou hodinou. Pro nás je nejvýhodnější výroba esence, i kdyţ je moţnost i jiného zpracování, například třením. Zpracovává se podle §3 lihem 90%. Dále se ředí lihem 30% aţ na potenci D4. Obecně se uţívají všechny potence od D1 do D4, s dávkováním od 3krát denně 6 kapek, do 4krát denně 7 kapek do vody, po jídle. Tinktury uţíváme jednoznačně především proti veškerým krvácením, ať je to silné menstruační krvácení, krvácení mimo menstruační cyklus, krvácení z dělohy, z myomu, krvácení z nosu, krvácení dásní, ţaludku, močového měchýře nebo i hemoroidŧ i při vykašlávání krve. 10) Turan je stará indiánská léčivka, v Evropě málo známá a přes poměrně velké rozšíření málo uţívaná. Předkládáme starý indiánský recept kmene Siouxŧ, představující náplast (kašovitý obklad) na pohmoţděné, zanícené, oteklé a jinak bolestivé koleno (upraveno pro soudobé evropské poměry): Čerstvě utrţenou rostlinu pomeleme nebo jinak rozdrtíme, případně přiměřené mnoţství suché drogy spaříme vřelou vodou. Smícháme s trochou měsíčkové masti, ohnivé vody (mŧţeme pouţít slivovici), vaječným bílkem a moukou na vláčnou hmotu, kterou natlusto naklademe na obvazový materiál a přiloţíme na noc. Tak postupujeme první tři dny kaţdý večer, a potom ještě 4krát obden. Obklad má velkou léčivou sílu a po deseti dnech, na které je kúra rozvrţena, dokáţe pravé divy. Indiáni Severní Ameriky jej také nazývali zhouba blech, protoţe olej, připravený macerací turanu v olivovém oleji, spolehlivě zahání a snad i hubí blechy. Jinak těmto Indiánŧm slouţil dobře proti úplavici, jako odvar a taktéţ proti všem vnitřním krvácením. Ještě v roce 1640 je lékárníkem anglického krále Karla I., Parkinsonem, turan nazýván klasickou specialitou Ameriky. Ale jiţ v roce 1473 je vykazován jako součást paříţské bylinkářské zahrady i zahrady botanické. Jako zdroj je zde uváděn dovoz s ptáky (semena) a osivem. Velice rychle se ovšem rozšířil a v našem pásmu dnes roste na mnoha místech světa.
TYKEV TYKEV OBECNÁ Čeleď tykvovitých (Cucurbitaceae) CUCURBITA PEPO L. Tekvica obyčajná (s) r Garten-Kürbis (n) Pumpkin (a) Courge pépon (f) Bonetilles (š)
1} Tykev, turek, čili dýně, je jednoletá, obyčejně poléhavá bylina se silnou, duţnatou, hranatou a hrubě štětinatou lodyhou a s velkými, dlouze řapíkatými, srdčitě vejčitými, mělce pětilaločnými, chlupatými listy. Květy jsou poměrně velké, mají zlatoţlutou korunu o prŧměru kolem 10 cm. Kvete od června aţ do pozdního léta. Plodem je ţlutooranţová, rŧzně veliká, kulatá či oválná, mnohosemenná bobule, vlastní dýně. 2) Tykve patří k pěstovaným plodinám. Pěstují se v mnoha odrŧdách. 3) Drogou je především semeno (Semen cucurbitae), méně často duţina plodŧ (Fructus cucurbitae), která má spíše vyuţití kulinární. Listy ani kořeny se nevyuţívají, a to ani v lidovém léčitelství. 4) Semenná droga obsahuje především fytosterol cucurbitol, dále kumarín, pryskyřice, hořčinu cucurbitin, olej, bílkoviny. Plodová duţina obsahuje cukry, tuk, bílkoviny, enzymy, karotény, vitamin C. Z mikro-elementŧ je třeba poukázat na vysoký obsah zinku, kolem 200 mg, draslíku, kolem 400 mg, a fosforu kolem 40 mg. Příznivý je naopak nízký obsah sodíku, pouze 1 mg. 5/6) Dříve se semena dýně pouţívala proti střevním parazitŧm. Toto pŧsobení je poměrně slabé, navíc semena z kaţdého plodu pŧsobí jinak. Proto se od této indikace ustupuje, snad s výjimkou pediatrie, kdy lze podat dvoufázově (v rozpětí 1/2 hodiny) po 10 aţ 20 gramŧ loupaných čerstvých semen (dospělým po 25 aţ 30 gramŧ). Za 2 hodiny po druhé dávce je třeba podat dětem 10 aţ 20 gramŧ a dospělým 30 aţ 35 gramŧ ricinového oleje. Kúra se má ještě jednou zopakovat po 2 aţ 3 dnech. Při léčebném neúspěchu zkusíme kúru ihned druhý den opakovat s dávkou přibliţně o 50% zvýšenou. Pokud ani tato dávka nezabere, nemá smysl další léčbu provádět. Semena z dýní, vypěstovaných v teplejších oblastech, mají vyšší účinnost. Nověji se semena dýně pouţívají především v urologii, protoţe bylo zjištěno, ţe ovlivňují svalovinu svěračŧ a zvyšují tlak moči, coţ je výhodné u starších muţŧ při nezhoubném (stařeckém) zbytnění prostaty. V takovém případě je třeba po delší dobu podávat 3 aţ 4 polévkové lţíce loupaných semen denně, ovšem pouze jako doplněk fytoterapie. Vynikající poměr draslíku a sodíku činí z dýně výbornou dietní potravinu při chorobách ledvin, srdce a krevního oběhu. 60 ml čerstvé tykvové šťávy, podané bezprostředně před spaním, zklidňuje spánek. Pravidelná konzumace asi 100 gramŧ tykvové duţiny denně jiţ v krátké době zlepší, či zcela odstraní zácpu. 7) Podávání semen ani duţiny nemá ţádné kontraindikace a nebyly zjištěny ţádné neţádoucí účinky. Obě drogy podáváme samostatně, míchání do směsí se nepraktikuje. 8) Podle nejnovějších vědeckých výzkumŧ obsahují duţina i semena zvláštní látky s preventivně protinádorovým účinkem. Dle provedených studií postačí denní konzumace asi 100 gramŧ dýňové duţiny (po delší dobu) k tomu, aby aţ 3krát poklesla pravděpodobnost vzniku nádorového onemocnění, zejména rakoviny plic a prostaty. 9) Homeopaticky se vyuţívají čerstvá semena, která mají největší účinek. Semena umyjeme, rozdrtíme a zpracováváme podle §3 lihem 65%. Esenci dále ředíme lihem 50% (esence má značný podíl tuku), aţ na potenci D4. Obecně
uţíváme potenci D3 s dávkováním 3krát denně 5 aţ 6 kapek, před jídlem. Tinkturu podáváme jako prevenci onemocnění prostaty u muţŧ, očních a koţních onemocnění obecně, zejména tam, kde je pro tato onemocnění genetický předpoklad. 10) Mimořádně vhodné nutriční vlastnosti vykazuje odrŧda Hokkaidó. Snad vŧbec nejuţitečnější části tykve jsou její semena. Jiţ dlouhou dobu je evidentně známo, vědecky prokázáno a u nás v posledních letech bohatě ověřeno, ţe tykvová semena jsou nejlepší prostředkem ovlivňujícím nejen stav prostaty, ale i celé řady dalších onemocnění. Příčinou je vysoký obsah zinku, který spolu s vitaminem A je nezbytný pro dobrou funkci prostaty, ale i pro stav zraku a pokoţky a pro celkovou obranyschopnost organismu. Proto vřele doporučujeme preventivní uţívání semen, která jsou poměrně chutná. Na suchou, namáhanou a loupající se pokoţku je výborná maska tykvo-smetanová: Malý kousek čerstvě oloupané tykve nakrájíme na drobné kostičky, asi 2 aţ 3 plné polévkové lţíce a v přibliţně 0,2 litru sladké smetany uvaříme doměkka. Při dovařování přidáme trochu ovesných vloček, aţ vznikne hutná, mazlavá směs. Neţ nám směs trochu vychladne, napaříme si obličej, abychom vyčistili a rozšířili póry obličeje. Pak naneseme ještě teplou směs a necháme ji 20 aţ 25 minut pŧsobit. Nakonec směs opláchneme čistou vodou. Pasta na odstraňování pih: 2 polévkové lţíce mletých semen tykve smícháme s 1 čajovu lţičkou oleje, nejlépe mandlového, který pokoţku zjemní. Umícháme pastu a tu naneseme na pihy. Po třiceti minutách pŧsobení dobře spláchneme vodou. Kandovaná tykev: Na 1 kg tykve potřebujeme 750 gramŧ pískového cukru, kousek celé skořice, 1 citrón, 3 hřebíčky zavázané v plátěném váčku a trochu vinného octa. Vlastní úprava trvá 5 dní, další týden se zvolna suší. Zralou tykev nakrájíme na větší, asi 3 cm dlouhé kousky, navrstvíme do kamenné nebo smaltované nádoby, prolijeme 300 ml octa a necháme asi 24 hodin uleţet. Druhý den vyndáme obsah nádoby, necháme okapat a vrstvíme zpět, prosypávajíce jednotlivé vrstvy cukrem, a ponecháme opět 24 hodin uleţet. Utvoří se šťáva, kterou nalijeme do nádoby, ve které budeme tykev převařovat. Přidáme skořici a hřebíček a necháme je ve šťávě po celou dobu zpracování. Převařujeme vţdy po 8 minutách. Po svaření vloţíme tykev do mísy, kde ji necháme bez šťávy do příštího dne, tento postup opakujeme 3 dny po sobě. Šťávu ponecháváme v nádobě, ve které kostičky vaříme. Po třetím vaření tykev vyndáme na čistý bílý papír nebo pečící plech a dáme sušit například na ústřední topení. Kdyţ je patřičně usušena, obalíme kousky v mletém cukru a uloţíme do suchých, hermeticky uzavíratelných sklenic. Zbylý sirup mŧţeme pouţít k přípravě kompotu, nebo do čaje místo citrónu.
TYMIÁN TYMIÁN OBECNÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) THYMUS VULGARIS L. Dúška tymianová (s) r Echter Thymian, r Echter Quendel (n) Garden Thyme, Common Thyme (a) Thym, Frigoule (f) Tonillo común (š)
1) Tymián obecný je trvalka, dorŧstající asi 30 cm. Lodyhy má dole dřevnaté, čtyřhranné. Listy jsou kratičce řapíkaté, eliptické, vstřícné. Květy jsou nachové barvy, pyskaté a jsou sestaveny do vidlanových svazečkŧ. Plodem jsou tvrdky. Kvete v pozdním jaru a počátkem léta. 2) Tymián je ušlechtilým bratrem naší mateřídoušky. Roste na slunných a suchých místech a postačí mu zemina nepříliš bohatá na ţiviny. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba thymi), která se svým, dalo by se říci i poněkud silnějším účinkem, vyrovná mateřídoušce. Vzhledem k tomu, ţe v mnoha oblastech je z ekologického hlediska mateřídouška ohroţena, doporučujeme terapeuticky pouţívat především tymián. 4) Droga obsahuje především velmi vonnou silci s thymolem a karvakrolem, cineolem, pinenem, linalolem, borneolem. Dále nacházíme třísloviny, organické kyseliny, triterpeny, hořčiny, saponiny, flavonové glykosidy. Tymián celkově pŧsobí fytoncidně a je uváděn jako jedna z nejsilněji pŧsobících antibiotických drog. 5) Droga pŧsobí antibioticky. Je výborným desinfekčním prostředkem zejména dýchacích cest, ale také trávícího ústrojí. Pŧsobí rovněţ spasmolyticky, protikřečově, a uplatní se i proti střevním parazitŧm a některým plísním, ba i proti prvokŧm (actinomycosis, blastomycosis, moniliasis, coccidiosis, candidosis). Zlepšuje rovněţ trávení. Velmi účinná je také zevní aplikace (kloktadla, obklady). 6) Přednostní lékovou formou je nálev, připravený a podávaný podle běţných pravidel. Při samostatném podávání doporučujeme 0,4 aţ 0,7 litru nálevu denně, nejlépe teplého, pít po doušcích. 7) Droga zásadně není vhodná pro dlouhodobé uţívání a nedoporučujeme ani překračování dávek. Zvláště dětem podáváme sníţené dávky, krátkodobě. Tak mŧţe nejlépe vyniknout výborná účinnost drogy. Čistý thymol ani silici nepouţíváme vŧbec, protoţe terapeutické dávky hraničí s toxickými a mŧţe dojít k poškození červených krvinek a ledvinových klubíček (glomerulŧ). 8) Čtenářŧm nabízíme dvě speciality: a) velice účinně pŧsobí tymiánová horká koupel rukou nebo nohou. Koupel má trvat 10 aţ 15 minut, provádíme ji obden, a to zpravidla jako součást kúr, nejméně 7krát, nejčastěji 12krát, potom následuje týdenní pauza, nakonec přidáme 4 koupele na doléčení. Koupele mají silný protirevmatický vliv a celkově zlepšují metabolismus, výborně místně prokrvují a pomáhají při únavě rukou a nohou. b) mimořádně silný desinfekční (antibiotický) účinek lze získat tehdy, jestliţe do tymiánového čaje přidáme tzv. TTO (Tea Tree Oil), coţ je silice tzv. australského čajovníku, který nemá nic společného s pravým čajovníkem čínským nebo indickým. Pro vnitřní uţití dáváme na šálek tymiánového čaje 3 aţ 5 kapek TTO 2 aţ 4krát denně, pro vnější uţití dávkujeme 10 aţ 15 kapek TTO na sklenici tymiánového čaje. 9) Klasicky se v homeopatii vyuţívá tymol, izolovaný z tymiánové silice, která je ovšem toxická a musí být uţívána velice opatrně. Pro vlastní potřebu, v malém mnoţství, zpracováváme čerstvou nať, sbíranou těsně před rozkvětem, nejlépe dopoledne kolem desáté hodiny, podle §3 lihem 90%. Dále ředíme lihem 40% aţ
do potence D3. V této pak také obecně uţíváme, s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Tinkturu mŧţeme také pouţívat místo mateřídoušky, která je relativně vzácná. Nejčastěji uţíváme při nervových potíţích, zejména sexuálních, při onemocněních horních cest dýchacích, jako antiseptikum, na rŧzné výplachy, omývání, kloktání apod. 10) Spalování tymiánu se dodnes pouţívá k magickému vyčištění prostoru, moderněji bychom řekli k desinfekci, protoţe výpary thymolu mají prokazatelně fytoncidní účinky. Z nesčetných receptŧ s pouţitím tymiánu jen několik: Velmi zajímavý je recept na udrţení pěkných a pruţných prsŧ. Především musíme prsy ráno krátce osprchovat studenou vodou. Večer jemně nastrouháme podle potřeby 1 aţ 2 jablka a obloţíme prsy na 15 aţ 20 minut. Pak mošt setřeme a formou jemné masáţe naneseme odvar z tymiánu. Odvar zhotovíme ze 2 polévkových lţic natě, kterou dáme do 0,3 litru studené vody, přivedeme k varu a po odstavení necháme 10 minut luhovat a přecedíme. Vlaţný nebo studený odvar nanášíme a necháme zaschnout. Nálev z 15 gramŧ tymiánu na 100 ml vody pomáhá při křečích ţaludku, v pánvi, při menstruačních potíţích, kolikách, ale také při dávivém kašli a bolestech hlavy. Droga se přelije vařící vodou, nechá 10 minut vyluhovat a přecedí. Pijeme 3krát denně mezi jídly.
ÚROČNÍK ÚROČNÍK BOLHOJ Čeleď bobovitých (Fabaceae) ANTHYLLIS VULNERARIA L. Bolhoj lekárksy (s) r Echter Wundklee (n) Kidney-vetch (a) Anthyllide (f) Vulneraria (š)
1) Úročník bolhoj je trvalka, dorŧstající výšky kolem 30 aţ 40 cm. Z vícehlavého oddenku vyrŧstají přímé lodyhy, zpravidla jednoduché, jemně ochmýřené. Přízemní listy jsou nedělené, celokrajné, kdeţto lodyţní lístky jsou lichozpeřené. Lichý lístek je výrazně větší neţ ostatní. Tyto lístky jsou oválné aţ kopinaté. Kvete drobnými ţlutavými květy, od června do srpna. Plodem je malý lusk se dvěma semínky. 2) Úročník je častá bylina sušších luk i strání od níţiny aţ do podhŧří. Někdy se pěstuje jako jetelovina. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba vulnerariae, také Herba anthyllidis), sbíraná nejlépe počátkem rozkvětu. Za nejkvalitnější drogu se však pokládají květní hlávky (Strobuli vulnerariae (anthyllidis), resp. (Flos vulnerariae (anthyllidis). 4) Hlavními obsahovými látkami jsou třísloviny a saponiny, sliz, barviva, cukry, malé mnoţství silice, organické kyseliny atd. 5) Z empirických výsledkŧ víme, ţe droga pŧsobí jako výborné, účinné a nenávykové tonikum, zejména v geriatrii. Desinfikuje, pŧsobí adstringentně, podporuje látkovou výměnu. Jak uţ vyplývá z jeho názvu, síla bolhoje bude leţet především v moţnosti hojit koţní poruchy úrazového i neúrazového pŧvodu, ať uţ to jsou bércové vředy, mokvavé a páchnoucí rány, ekzémy apod. Z bolhoje lze připravit také vynikající kloktadlo. 6) Čaj z bolhoje podáváme buď formou bylinářského čaje, podle I. dílu herbáře, nebo formou homeopatického čaje dle Kloudy v potencích kolem U3, případně i formou bylinného balzámu. Pro zevní účely doporučujeme dlouho vyluhovaný nálev a pouţití zhruba dvojnásobného aţ trojnásobného mnoţství drogy, neţ pouţíváme pro vnitřní pouţití. 7) Bolhoj je velmi vhodnou drogou jak pro samostatné podávání, tak zejména do směsí. Jako posilující prostředek jej kombinujeme zvláště s vřesem nebo s některou drogou adaptogenního účinku (ţen –šen, klanopraška, maralí kořen, zlatý kořen, eleuterokok). Nejsou nám známy závaţnější kontraindikace, ani neţádoucí účinky. Drogu lze (v mírných dávkách) podávat i dlouhodobě. Uţívat ji mohou i děti, těhotné a kojící ţeny. 8) Posilující a tonizující čaj: nati bolhoje 100 g květu vřesu 50 g nati nebo kořene leuzey 50 g nati rdesna ptačího 25 g nati tymiánu 25 g Podáváme v podobě bylinářského čaje asi 0,7 litru za den, ve tří nebo šestitýdenních kúrách, nejlépe časně na jaře a pak v pozdním podzimu. 9) Pro homeopatické účely se vyuţívají květní hlávky trhané těsně před rozkvětem byliny, nejlépe mezi čtrnáctou aţ šestnáctou hodinou. Zpracovávají se podle §2 lihem 70% a dále se ředí lihem 30% aţ do potence D4. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Tinkturu uţíváme vnitřně při poruchách látkové výměny, ale zejména zevně na všechna těţce se
hojící poranění, dále na vředy, vyráţky, pohmoţděniny apod. 10) Bolhoj hraje poměrně velkou úlohu v cikánském lidovém léčitelství. Při kočovném zpŧsobu ţivota vŧbec není nouze o rŧzné rány a poranění, takţe se nelze divit, ţe právě cikáni propracovali uţití bolhoje přímo k mistrovství. Čerstvě vytlačenou šťávu smíchali se stejným podílem medu a tuto směs vtírali přímo do menších ran. Vyráběli téţ mast ze ţloutkŧ, pryskyřice, včelího vosku a šťávy z bolhoje a pouţívali ji jako hojivou mast. Vyluhovali bolhoj v lihovině s přídavkem oleje a pouţívali k protirevmatickým masáţím. Bolhoj byl také vyuţíván na rŧzná zaříkávání. Odvar bolhoje, a to ze sušené natě, slouţil k omývání ran a zároveň k hojivým obkladŧm těchto ran. Zhotovuje se tak, ţe 10 gramŧ natě se vhodí do 0,5 litru vařící vody a 5 minut se na mírném ohni vaří. Tentýţ účel splní i čerstvá podrcená nať. Jako prostředek čistící krev, ale i jako projímavý čaj slouţí nálev s květních hlávek v mnoţství 1 polévková lţíce na 0,3 litru vody. Uţíváme 3krát denně, před jídlem.
UŽANKA UŢANKA LÉKAŘSKÁ Čeleď brutnákovitých (Boraginaceae) CYNOGLOSSUM OFFICINALE L. Psojazyk lekársky (s) e Echte Hundszunge (n) Hounďs tongue, Dog’s tongue (a) Cinoglosse (f) Cinoglosa (š)
1) Uţanka lékařská je statná dvouletá bylina, dorŧstající za příhodných podmínek výšky kolem 1 metru. Lodyhu má přímou, porostlou podlouhle kopinatými, přisedlými, nahoře poloobjímavými listy. Lodyha se nahoře rozšiřuje do větviček, zakončených bezlistennými vijany. Květ má pětidílný kalich a krátce nálevkovitou, nachově modrou korunu. Plodem jsou tvrdky, osázené krátkými, nazpět ohnutými osténky. Kvete v červnu a v červenci. 2) Uţanka roste na sušších místech u cest, na rumištích, světlých stráních apod. Čerstvá zapáchá myšinou, a proto se jí lidově říká myšinec. 3) Předmětem sběru je nať (Herba cynoglossi), sbíraná nejlépe brzy po rozkvětu byliny. 4) Droga obsahuje především alkaloidy: cynoglossin (údajný pŧvodce zápachu), consolidin a cynoglossin. Přítomny jsou téţ třísloviny, flavonoidy, saponiny a další látky. 5) S ohledem na malou probádanost drogy a její moţnou škodlivost (vlivem alkaloidŧ) ji nepouţíváme vnitřně, samozřejmě s výjimkou uţití homeopatického. Vnější pouţití je velmi rozmanité. Na bolavá kolena, lokty a ostatní klouby, zejména pokud nejsou oteklé, jsou výborné obklady. Z jemně sekané nati uţanky, nebo ze spařené suché nati, trochy droţdí a vaječného ţloutku připravíme kašovitý obklad. Obklad přikládáme na klouby nejlépe přes noc, obden, obvykle celkem 7krát. V případě potřeby je moţno hmotu na obklady trochu zahustit moukou. Koupelově drogu vyuţíváme především na koupele rukou a nohou při revmatismu, ale také při ekzému a jiných koţních chorobách. 6) Běţnou lékovou formou je odvar, připravovaný klasickým zpŧsobem, ale je moţno pouţít i nálev podle I. dílu herbáře. Vhodná je i tinktura pro vnější pouţití formou mazání nebo jako přídavek do mastí. Pro tento účel ji připravujeme v levnějším lékárenském denaturovaném lihu. 7) Pro vnější pouţití lze bylinu pouţívat jak samostatně, tak i pro kombinace ve směsích. Při běţném koupelovém nebo obkladovém pouţití nehrozí ţádné nebezpečí. Přes doporučování starých herbářŧ se vnitřnímu uţívání raději vyhýbáme. 8) Při lupénce se nám osvědčila aplikace kašovitých obkladŧ přikládaných zpravidla na noc. Mŧţeme je kombinovat s koupelemi nebo s omýváním. Vnitřně pak podáváme trojkombinaci 50 gramŧ nati rdesna ptačího, 30 gramŧ květu vřesu a 20 gramŧ nati zemědýmu. Pijeme ráno a večer šálek nálevu. 9) V klasické homeopatii se uţíval kořen kopaný na podzim. Ten se však pro domácí zpracování příliš nehodí, vhodnější je nať. Rozdíl v účinku není tak podstatný, aby v hlavních oblastech pouţití byl znatelný. Existuje názor, ţe by se měla pouţívat sušená nať, která ztrácí toxicitu. Ale vzhledem k tomu, ţe neznáme pŧsobení látek této byliny, povaţujeme za účinnější nať čerstvou. Při homeopatickém zpracování je otázka toxicity spíše otázkou akademickou. Zpracovává se tedy čerstvá nať v plném rozkvětu, trhaná krátce před polednem, podle §3 lihem 80%. Dále se ředí aţ do potence D7 lihem 30%. Obecně uţíváme potence D4, D5 a D7 s dávkováním od 6 do 8 kapek 3krát denně, před jídlem. Tinktury uţíváme shodně jako u kostivalu, tedy na všechny klouby, vazy,
šlachy a úpony a také jako součást nejrŧznějších směsí proti rŧzným střevním a zaţívacím poruchám, při ţlučníkových potíţích apod. 10) O uţance se traduje, ţe nošena v botě zabrání jakémukoliv psu, aby na vás štěkal, neboť mu ztuhne jazyk. Odtud lidový název psí jazyk. Švýcarští horalé si tuto drogu cení jako prostředek proti epilepsii. Rostlina je velmi medonosná. Staré lidové léčitelství drogu vyuţívalo proti prŧjmŧm, kašli a při závaţnějších plicních poruchách. Čerstvou nať lze přikládat na rány, pŧsobí velmi podobně jako kostival. Klinicky (Braun 1968) byl prokázán protiprŧjmový účinek a téţ slabé pŧsobení protikřečové (spasmolytické). Ještě za první republiky drogu někteří bylináři pouţívali do směsí podávaných při střevních, ţaludečních a ţlučníkových chorobách. Uţanku pouţívali uţ staří Řekové i Římané, kteří ji také uţívali jako narkotikum a přimíchávali ji do opia, blínu a jiných bylin. Angličtí bylináři odvar z nati uţanky předepisovali proti prŧjmŧm a úplavici, ale také proti kašli a krátkému dechu, odvar z kořene pak proti hemoroidŧm i při spáleninách. Nověji předepisují čaj z listŧ při zánětech v hrdle. Pověst o vkládání uţanky do bot, aby nás chránila proti napadení psem, byla rozšířená i u severoamerických Indiánŧ. Při krvácení ze střev se doporučuje odvar: 10 gramŧ natě i kořene uţanky vhodíme do 0,3 litru vařící vody a 5 minut vaříme na mírném ohni. Pak necháme 10 minut odstát a přecedíme. Pijeme jeden nebo dva šálky denně, mezi jídly. Protoţe střevní krvácení mŧţe být dŧsledkem nádorového onemocnění, pokládáme před léčbou uţankou za nutné zevrubné lékařské vyšetření. Stejně pomáhá i čaj s listŧ, který je u těţkých prŧjmŧ dokonce lepší neţ předchozí odvar. Stejný odvar z listŧ pouţíváme na chladivé a čistící obklady ran a vředŧ. Také čerstvé, pomačkané listy jsou vynikající na obklady ran, zejména těţce se hojících, a na neustupující vředy, ale i na strumu a popáleniny. Obklady brání zánětŧm. Staré herbáře doporučují čerstvou šťávu z uţanky proti vlasovým vším.
VACHTA VACHTA TROJLISTÁ Čeleď vachtovitých (Menyanthaceae) MENYANTHES TRIFOLIATA L. Vachta trojlistá (s) r Dreibláttriger Bitterklee (n) Buckbean (a) Ményanthe trěfle ďeau (f) Trébol fibrino (š)
1) Z plazivého oddenku vachty trojlisté, zvané téţ hořký jetel, vyrŧstá asi 15 cm vysoká lodyha s koncovým hroznem bleděrŧţových květŧ. Listy jsou dlouze stopkaté, trojčetné, podlouhle vejčité, celokrajné, lehce vykrajované. Květy mají pětidílný kalich a nálevkovitou korunu. Plodem je jednopouzdrá, mnohosemenná tobolka, pukající dvěma chlopněmi. 2) Vachta trojlistá je domovem na vlhkých lukách, v níţinách a rašeliništích. Vachta je ohroţený druh, z části chráněný, pro farmaceutickou potřebu se musí dováţet. 3) Drogou je list (Folium trifolii fibrini), sbíraný v době květu v květnu a červnu, a to odřezáváním, aby nedošlo k vytaţení kořenŧ. Podle platné vyhlášky je rostlina částečně chráněna, nesmějí se sbírat kořeny. Dá se předpokládat, ţe v blízké budoucnosti bude rostlina chráněna zcela. 4) Droga obsahuje glykosidní hořčiny, menyanthin, loganin a další. Dále flavonoidy, hyperosid, rutin, trifoliosid, třísloviny, organické kyseliny (v podobě esterŧ), saponiny, pektin, vitamin C, sacharidy, silici, alkaloidy gentiánového typu (např. gentianin a další), organicky vázaný jód a další cenné minerály. Obsahuje také fytoncidy, látky s antibakteriálním vlivem. 5) Podobně jako hořec patří i hořký jetel do skupiny drog pŧsobících jako tzv. čistá amara (amarum). Zlepšuje sekreci trávicích šťáv a příznivě ovlivňuje střevní peristaltiku. Příznivě také ovlivňuje činnost jater a ţlučníku. Pouţíváme jej při všech poruchách trávení. Zejména vynikající jsou účinky drogy při těţkých chorobách spojených s nechutenstvím a při přechodu na normální výţivu po delších pŧstech nebo hladovkách. Droga také silně tlumí nauseu, tedy pocit ošklivosti, spojený s nutkáním k dávení při těţších formách ţaludeční neurózy. Nesmíme zapomenout ani na její vliv krvetvorný a regulační a podáváme ji jako doplňkové léčivo při všech krevních chorobách. 6) Vhodnou lékovou formou je prášek z usušených listŧ, aplikovaný aţ 4krát denně na špičku kulatého noţe. Mŧţeme podávat i nálev, který obyčejně podáváme po pohárech (asi 100 ml). 7) Hořkým jetelem posilujeme hořké čaje obsahující hořec, zeměţluč nebo puškvorec, ale mŧţeme jej přidávat i do jiných čajŧ. Droga není vhodná pro těhotné a kojící ţeny, i kdyţ toxické účinky nebyly prokázány. 8) Výborným posilujícím prostředkem při těţkých poruchách bílé krevní sloţky (leukémii), ale také při léčebném ozařování je kombinace: vachta 50% nať bazalky 30% zeměţluč 20% Uţíváme jako nálev, také při veškeré léčbě cytostatiky (chemoterapii). Při těchto aplikacích podáváme zároveň pravý zelený čaj, obyčejně v kombinaci s tymiánem. 9) Výchozím materiálem v homeopatii je celá čerstvá kvetoucí rostlina, avšak vzhledem k legislativní ochraně pouţíváme pouze listy. Zpracovává se podle §2 lihem 80%. Základní tinktura se dále ředí lihem 50% do potence D5. Obecně uţíváme ředění D3 s dávkováním 3krát denně 8 kapek, pŧl hodiny před jídlem.
Doba uţívání by neměla překročit 2 měsíce. Pouţívá se v oblasti látkové výměny, při chorobách jater a zejména v oblasti nervové: při bolestech hlavy, zánětu trojklanného nervu, obrně lícního nervu, ale i při revmatických potíţích. 10) Vachtový elixír je jiným názvem pro vachtový bylinný balzám, jehoţ příprava je popsána v I. dílu. Pŧsobí velmi účinně ve všech indikacích, kde vachtu pouţíváme jinak neţ podle následujícího receptu proti bolestem hlavy: Vrchovatou polévkovou lţíci vachty přelijeme šálkem vařící vody, přikryté necháme 5 minut vyluhovat a pijeme při bolestech.
VAVŘÍN VAVŘÍN VZNEŠENÝ Čeleď vavřínovitých (Lauraceae) LAURUS NOBILIS (L.) Vavřín bobkový (s) r Echter Lorbeerbaum (n) Laurel (a) Laurier commun (f) Laurel (š)
1) Vavřín je vţdyzelený, 2 aţ 5 metrŧ vysoký keř nebo vyšší strom s přibliţně 7 cm dlouhými a 3 cm širokými listy, které jsou podlouhlé aţ eliptické, při okrajích typicky zvlněné, koţovité, na líci lesklé, na rubu matně zelené s vyniklou ţilnatinou. Kvete drobnými, ţlutými kvítky. Plodem je červenomodrá bobule s jedním olejnatým semenem. 2) Vavřín kdysi tvořil podstatnou část tvrdolistých stromŧ ve Středomoří. V našich klimatických podmínkách se mu příliš nedaří, droga se proto dováţí. Někteří pěstitelé podnikli celkem úspěšné pokusy s pěstováním vavřínu ve velkých kořenáčích s přezimováním ve skleníku nebo v příbytku. Vavřín má rád slunné polohy, chráněné proti větru a úrodnou, propustnou, vlhčí pŧdu. Snese teplotu do 10°C, při dalším poklesu vymrzá. 3) Drogou je list (Folium lauri), případně olej, lisovaný ze zralých plodŧ (Oleum lauri). 4) Droga je málo probádaná a zkušenosti s jejím vyuţíváním jsou převáţně empirické. Nacházíme zde rŧzné alkaloidy, hořčiny, silici. Olej z plodŧ obsahuje triglyceridy linolové, palmitové a laurinové kyseliny. 5) Listovou drogu je moţno podávat při špatném trávení, pro podporu metabolismu i při cukrovce II. typu (na inzulínu nezávislé). Zevně pak do protirevmatických koupelí, inhalačně při katarech horních cest dýchacích a prŧdušek. Vavřínové páry, vedené do ucha pomocí kornoutu, připraveného z tuhého papíru, zlepšují sluch a tlumí tinnitus (zvonění a nepříjemné zvuky v uchu). Olej bývá přísadou protirevmatických mazání. 6) Pro vnitřní pouţití připravujeme nálev, a to v poloviční aţ dvoutřetinové koncentraci oproti normální (viz I. díl). Podáváme po polévkových lţících, v prŧměru 5 aţ 8, maximálně 10 polévkových lţic denně. Moţné je téţ podávání pomleté drogy formou prášku, 2 aţ 4krát denně, na špičku kulatého noţe, zapité větším mnoţstvím vody. 7) Aplikace vavřínu musí být obezřetná, zvláště pak při vnitřním podávání. Při předávkování mŧţe dojít k podráţdění ţaludku a navazujících sliznic. Později přichází stavy zmatenosti a pocity silného rozrušení. Drogu mŧţeme podávat samostatně i míchat do směsí. Ve směsích by její obsah neměl překročit 10% aţ 15%. Droga není vhodná pro dlouhodobé podávání a nedoporučujeme ji ani těhotným a kojícím ţenám. 8) Měsíční kúra proti cukrovce II. typu, na inzulínu nezávislé: Prvních 5 dnŧ, 4krát denně 2 polévkové lţíce nálevu z pelyňku pravého. Následujících 10 dnŧ, 4krát denně 2 polévkové lţíce nálevu z listŧ vavřínu. Posledních 15 dnŧ, 3krát denně sklenici čaje Eudiaben nebo Diabetan, případně jiného vhodného čaje proti cukrovce. Kúra při nedoslýchavosti a šumění v uchu: Z kartónu vyrobíme kornout. Páru do ucha aplikujeme přiloţením kornoutu k ušnímu otvoru po dobu 15 minut, jednou denně, po dobu 1 měsíce. Protirevmatické koupele rukou a nohou 10 aţ 15 minut, maximálně horké. V prvních pěti dnech provádíme koupele denně, později obden, celkem 12 koupelí. Po týdenní pauze přidáme obden 4 koupele. V lázni setrváme 10 aţ 15 minut, nesmíme v ţádném případě prochladnout. 9) V homeopatii se vavřínový list běţně neuţívá, coţ je dosti zvláštní, protoţe
účinnost drogy je značná. Pro naši experimentální potřebu připravujeme homeopatický LAURUS tak, ţe nejprve lékopisným zpŧsobem zhotovíme základní tinkturu a tu potencujeme ředěním 35% etanolem. Vhodnou potencí se nám jeví rozpětí D3 aţ D6 a dávkování 4krát denně 10 aţ 12 kapek, v indikacích dříve uvedených. 10) Vavřín byl zasvěcen řeckému bohu Apollonovi, patronu básnictví, uzdravení a věštby. Jeho proroctví v Delfách prakticky prováděla kněţka, která před věštbou pozřela vavřínový list. Také střecha delfského chrámu byla z vavřínových listŧ. Vavřínový věnec se ujal jako symbol vítězství a dokonalosti a byli jím dekorováni básníci a atleti. Z latinského jména laurus a výrazu laurea coronati (korunované vavřínem) vzniklo dnešní slovo laureát. Vavřín byl posléze zasvěcen i Apollonovu synovi, otci lékařství Asklépiovi. V našich domácnostech se celkem běţně pouţívá vavřínový (bobkový) list jako koření.
VEČERNICE VEČERNICE VONNÁ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) HESPERIS MATRONALIS L. Večernica voňavá
1) Večernice vonná je dvouletá aţ vytrvalá rostlina s přímou lodyhou, dorŧstající výšky aţ 3/4 metru. Listy jsou vejčité, krátce řapíkaté, celokrajné nebo lehce zoubkovité, zašpičatělé, střídavé. Květní hrozen je řídký, mnohokvětý, květy starorŧţové aţ nachové, plodem je šešule. Rostlina je velmi aromatická a nejvíce voní večer. 2) Večernice je bylina většinou pěstovaná, pŧvodem z jiţní Evropy. Zplaňuje zřídka. Má ráda pŧdy humózní, ţivné, zásadité. Dává přednost plnému slunci, ale snese i lehký stín. Mŧţeme ji vysévat koncem jara přímo na stanoviště, pak se rostlinky jednotí do sponu po 40 aţ 50 cm. 3) Předmětem sběru jsou listy (Folium hesperidis). Kvetoucí nať nebo samostatný květ se sbírají zřídka. 4) Droga obsahuje omamně vonící silici, hořčiny, antokyanová barviva, organické kyseliny a kromě jiných také vitamin C. 5) Květ přidáváme do čajových směsí v minimální dávce jako corrigens vŧně. Vnitřní uţití listŧupravuje trávicí pochody a dodává tělu vitamin C. 6) Běţná denní dávka se pohybuje mezi 4 a 6 polévkovými lţícemi čaje. 7) Dáváme přednost přimíchávání listu do čajových směsí rŧzného zaměření, v mnoţství asi 10 aţ 15% hmotnostních. Při předávkování vykazuje droga emetický účinek, tedy mŧţe budit dávení. 8) Koupele v odvaru, případně omývání pokoţky má příznivý vliv na koţní záněty. V tomto případě obyčejně večernicovou nať kombinujeme s natí slézu a s natí tymiánu, všeho dáváme stejný díl. 9) Večernice není natolik ţádoucí, aby slouţila jako základ homeopatických prostředkŧ. Navíc spočívá její hlavní účinnost prakticky výhradně v aromatickém pŧsobení. 10) Pro omamnou vŧni nedoporučujeme večernici dávat formou řezaných květin do vázy, zvláště v menších místnostech. Zde by mohlo dojít aţ k nevolnostem, zvracení a následným projevŧm jako u alergie.
VÍNO RÉVA VINNÁ Čeleď révovitých (Vitaceae) VITIS VINIFERA L. Vinič hroznoplodý (s) e Wein-Rebe (n) Grapevine (a) Vigne porte-vin (f) Vid (š)
1) Réva vinná je keř s větvemi přímými nebo popínavými. Listy jsou hluboce dlanitě laločnaté, květy oboupohlavní, korunní plátky ţlutozelené. Plodem je bobule, šťavnatá a sladká, dorŧstající velikosti kolem 10 aţ 15 mm, obsahující několik semínek. 2) Réva vinná je pěstovaná, občas zplaňující rostlina. Nejčastěji se pěstuje odrŧda révy vinné pravá (Vitis vinifera, subspecies vinifera). Rostlina je teplomilná. Má ráda slunné stráně a pěstuje se v řadě kultivarŧ. 3) Drogou je list vinné révy, sbíraný na jaře (Folium viniferi). Často se však vyuţívají i vinné bobule (Fructus viniferi), případně hotový produkt, víno (Vinum album – víno bílé, Vinum rubrum – víno červené). Účinné je téţ pouţití mízy (Succus arborum viniferi) případně vinné šťávy z hroznŧ (Succus fructi viniferi). 4) V listech nacházíme cukry, třísloviny, inosit, quercetin, karotin, cholin a organické kyseliny. V semínkách je olej, třísloviny, lecithin, vanilin, flobafeny. Bobule obsahují invertní cukr a organické kyseliny: vinnou, jablečnou, citrónovou, salicylovou a glukoronovou. Zjištěn byl rovněţ obsah tříslovin a hojnost aminokyselin, jako např. lysin, hystidin, arginin, asparagin, glutamin, glycin a methionin. Přítomny jsou rovněţ flavonoidy quercetin, myrcethin a campherol. Dále pak antokyany, delfinidin petunidin, malvidin a peonidin. Nalezeny byly i stopy sloţitých rostlinných barviv. K obsahovým látkám téţ patří vitamin C, vitaminy skupiny B, fenolické látky, katechin, epikatechin, hallokatechin a vosky, které tvoří povrch slupky vinné bobule. Velmi bohatý je obsah rŧzných mikroelementŧ, především draslíku. Červená vína mají méně kyselin, ale zato více tříslovin. 5) Plody vinné révy pŧsobí močopudně, ţlučopudně a mírně projímavě. Je známo uţití jejich plodŧ i jako posilujícího prostředku. Sniţují kyselost ţaludečních šťáv, zlepšují a urychlují výměnu látkovou, příznivě ovlivňují tvorbu červených krvinek, pomáhají léčit chronické záněty prŧdušek a ledvin, jakoţ i záněty gynekologické. Podporují jaterní funkce. Vinné bobule jsou téţ dobrým prostředkem dietním. Kilogram hroznového vína má spalnou hodnotu 700 kcal, tedy přibliţně 3 000 kJ. Odvar z hrozinek a cibule je výtečný prostředkem proti kašli a při chronické bronchitidě. Prášek ze sušených listŧ vinné révy lze doporučit při děloţním krvácení. Rozdrcené čerstvé listy je vhodné přikládat na rány. Experimentálně je prokázáno, ţe vinný tuk, obsaţený v jadérkách, sniţuje hladinu tukŧ a cholesterolu. Stolní víno, podávané v umírněných dávkách, zvyšuje srdeční činnost, mírně sniţuje teplotu, podporuje nervovou soustavu a zlepšuje trávení. 6) Víno v medicinální dávce podáváme 2krát denně po 0,1 litru. Práškovaný list podáváme jednorázově po 1 čajové lţičce. Hroznová léčebná kúra spočívá v pravidelném poţívání bobulí po určitý čas. První tři dny vezmeme 3krát denně po 200 gramŧ a pak dávky zvyšujeme aţ na 2 000 gramŧ za 24 hodin. Doba kúry se pohybuje od minimálních 7 dnŧ po maximálních 6 týdnŧ. Nejlepší zkušenosti máme s kúrou dvoutýdenní aţ třítýdenní. Pokud současně drţíme pŧst od všech jiných potravin, má kúra skutečně skvělé výsledky, není to však bezpodmínečně nutné. 7) Především je nutno upozornit, ţe hrozny jsou často chemicky ošetřovány, a
proto je třeba je vţdy dŧkladně omýt tekoucí vodou. Kontraindikacemi jsou cukrovka, ţaludeční a dvanáctníkové vředy, vysoký krevní tlak a srdeční nedostatečnost s vytvořenými otoky.Hrozinky i vinný list mŧţeme přidávat do čajových směsí, většinou je však podáváme zcela samostatně. 8) Proti hněvu, smutku a zasmušilosti doporučovala abatyše Hildegarda jiţ téměř před tisíciletím tzv. zastrašené víno. To se připravuje takto: Na plynovém či elektrickém ohřívači ohřejeme ve skleněné nádobě podle potřeby 50 aţ 100 ml dobrého bílého vína odrŧdy ryzlink. Ve chvíli, kdy víno přichází k varu, vlijeme do něj stejné mnoţství studené pitné vody. Ihned pak zastrašené víno nalijeme do poháru a rychle po doušcích vypijeme. 9) Pro homeopatické účely by bylo moţno pouţít více částí vinné révy, ale doporučujeme listy červeného vína. Ty trháme na jaře, nejpozději do konce června, nejlépe kolem poledne, a zpracováváme lihem 90%. Dále ředíme do potence D5 lihem 30%. Obecně pouţíváme vnitřně potenci D3 a zevně potenci D5. Uţíváme téměř výhradně proti křečovým ţilám. Vnitřně uţíváme potenci D3 a dávkování 3krát 10 kapek denně. Zevně varixy potíráme nebo obkládáme, coţ je lepší. Kúru je třeba dodrţovat minimálně 6 týdnŧ, podle stavu křečových ţil. Společně s tím je nutno dodrţovat cévy šetřící, protisklerotickou dietu. 10) Na jaře, kdyţ vinná réva pouští mízu, provedeme ráno řez a na kapající pahýl připevníme malou vyvařenou lékárenskou lahvičku a necháme do ní mízu stékat od rána do poledne. Lahvičku naplníme z 90% a zbytek doplníme jemným olivovým olejem. Máme-li bolesti v uších a jejich okolí, protřepeme lahvičku a trochu tekutiny dáme na misku. Namáčíme prst a dobře potíráme před i za uchem, případně lze vytřít i zvukovod. Emulze pŧsobí velmi účinně. Lék uschováme v suchu a v chladu. Zápach sirovodíku prozrazuje, ţe lék je uţ na hranici vyuţitelnosti. Vynikající je pouţívání bílého vína na léčení ran, bércových vředŧ a nejrŧznějších postiţení pokoţky. Doporučujeme rány nejdříve vymýt, a to tak, ţe okraje ran vytlačujeme směrem do středu rány a následně omýváme nebo obkládáme.
VÍTOD VÍTOD HOŘKÝ Čeleď vítodovitých (Polygalaceae) POLYGALA AMARA L. Horčinka horká
1) Vítod hořký je vytrvalá drobná bylinka s hořkou chutí, vyrŧstající z tenkého, nehluboko leţícího oddenku s mnoha drobnými kořínky. Spodní listy má větší neţ listy vrchní, jsou kopisťovité, vejčité, nahloučené. Květy má fialkově modré, uspořádané v konečném hroznu. Plodem je dvoupouzdrá tobolka. 2) Vítod roste roztroušeně na suchých lukách a travnatých stráních. Na území České republiky, zvláště pak na Moravě, je poměrně vzácný. Povolena je záměna za drobný vítod nahořklý (Polygala amarella Chodat), který je u nás rozšířen poněkud více. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba polygalae amaris, téţ Herba amarellae). 4) Dŧleţitou obsahovou látkou je hořčina polygamarin. Dále zde nacházíme silici s metylesterem kyseliny salicylové, mastný olej, éterický olej, polygalit, fenylglykosid gaulterin, třísloviny, sacharidy a účinné saponiny. Kyselý saponin je pravděpodobně totoţný s kyselinou polygalovou a neutrální saponin zřejmě koresponduje se seneginem, coţ je hlavní obsahová sloţka z dříve hojně pouţívané, dováţené Senegy. 5) Droga pŧsobí expektoračně, podporuje tedy vykašlávání při nejrŧznějších chorobách cest dýchacích a je výborným stomachikem. Zlepšuje nejen chuť k jídlu, ale především celkově upravuje trávení a látkovou výměnu. Znám je i účinek svíravý čili adstringentní. Droga téţ mírně podporuje tvorbu mléka a pŧsobí jako celkové tonikum. 6) Drogu podáváme formou nálevu, ale významně se osvědčila i forma tzv. homeopatického čaje dle Kloudy ve vyšších potencích D9 aţ D12, v obvyklém dávkování. Nejúčinnější je však tinktura, u které se nám osvědčilo dávkování 2 aţ 4krát denně 30 aţ 35 kapek u ţen a 35 aţ 40 kapek u muţŧ. 7) Drogu mŧţeme podávat buď samostatně nebo i ve směsích. Nejsou známy ţádné výraznější neţádoucí účinky ani kontraindikace. Při mírném dávkování lze drogu pouţívat i v těhotenství a pro kojící matky. Pouze u zcela malých dětí pro značnou hořkost podávání nedoporučujeme. 8) Pro zdŧraznění expektoračních účinkŧ je vhodná kombinace s květem petrklíče, listem jitrocele, listem podbělu, s květem divizny, s natí yzopu a tymiánu, s kořenem proskurníku a dalšími drogami. Receptura na výborný „prsní čaj“: list jitrocele 100 g nať vítodu 50 g nať yzopu 50 g list podbělu 30 g nať bazalky 20 g Podáváme 4krát denně šálek nálevu, co nejteplejší, nejlépe mezi jídly. Moţno sladit medem. 9) Vítod je velice vděčným objektem homeopatického zpracovávání. Základem je čerstvá kvetoucí nať trhaná v létě, v červenci, nejlépe krátce před polednem. Upravuje se lihem 70% a pak se potencuje na D3 lihem 30%. Obecně uţíváme tinkturu v D3 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, po jídle. Uţívání je velice zajímavé. Kromě aplikací identických s alopatií jsou
homeopatika také účinná při astmatu, při potíţích dýchacích cest obecně, ale také při anemii, při nedostatečné sekreci mateřského mléka, při chronické bronchitidě atd. 10) Účinnější drogo je dováţený kořen Senegy zvaný vítod senega (Polygala senega L.). V tomto případě však při překročení terapeutické dávky mŧţe vzniknout nevolnost se zvracením, případně aţ hemolýza červených krvinek. V dávkování, jaké jsme uvedli nahoře, však ţádné nebezpečí nehrozí.
VLAŠTOVIČNÍK VLAŠTOVIČNÍK VĚTŠÍ Čeleď makovitých (Papaveraceae) CHELIDONIUM MAJUS L. Lastovičník väčší (s) s Schöllkraut (n) Greater Celandine (a) Grande eclair, Chelidoine grande (f) Celidonia major (š)
1) Vlaštovičník větší je trvalka výšky kolem 0,75 metru. Má válcovitý, asi jako palec silný oddenek a bohatě rozvětvenou vlnatě plstnatou lodyhu se střídavými, lyrovitě peřenosečnými listy. Ty jsou na líci světle zelené a lysé, na rubu aţ modrozelené a částečně ochlupené. Drobné, ţluté květy, sestavené v okolíky, jsou dlouze stopkaté a mají čtyřplátečnou korunu. Plodem je jednopouzdrá šešulka. Bylina je mírně aţ středně toxická a při porušení roní typické oranţové mléko. 2) Vlaštovičník je plevelná, hojně rozšířená rostlina, která provází často lidská sídla. Nacházíme ji na rumištích, v příkopech, na krajích lesŧ, obrŧstá ploty zahrádek apod. 3) Drogou je především kvetoucí nať vlaštovičníku, někdy i oddenek s kořínky (Herba chelidonii, Radix chelidonii). Nať sbíráme na počátku rozkvětu, oddenek aţ na podzim, kdy vykazuje nejvíce obsahových látek. Bylinu často zpracováváme čerstvou. Pokud chceme připravit kvalitní vegetabilní drogu, musíme ji rychle usušit, nejlépe umělým teplem při vyšší teplotě do 70 aţ 75°C, abychom zabránili fermentativním pochodŧm, které by ji znehodnotily. 4) Droga obsahuje 21 alkaloidŧ (lze předpokládat, ţe při podrobnějším výzkumu by jich bylo ještě více), a to v kořeni asi 1,5% a v nati asi 0,75%. Ty se, jak uţ napovídá čeleď, svou strukturou blíţí alkaloidŧm opiovým. Jsou tzv. isochinolinového typu a patří sem např. chelidonin, berberin, chelerythrin, protopin, alfa-allokryptin aj. Pŧsobí baktericidně a cytostaticky. Z dalších látek uveďme alespoň flavonoidy, silici, aminy, enzymy. Celkově droga pŧsobí fytoncidně. Farmakodynamika drogy je poměrně sloţitá, protoţe řada obsahových látek pŧsobí opačně, a tím se vlastně ve svých účincích tlumí. 5) Droga je centrálně sedativní a tlumí křečovité bolesti. Srdeční cévy se pod jejím vlivem roztahují, coţ je výhodné např. při angíně pectoris. Prohlubuje srdeční činnost, uvolňuje křeče bronchŧ a střev, tonizuje dělohu, sniţuje krevní tlak a zvyšuje tvorbu a vylučování ţluči. Pŧsobí výrazně antibioticky na bakterie i některé prvoky, například Trichomonas vaginalis, zpŧsobující poševní výtoky. Tlumí dráţdivý kašel, dovede předcházet astmatickým záchvatŧm, tlumí křeče v močovém aparátu a v cestách ţlučových. Tlumí bušení srdce, reguluje menstruaci. Zevně je její vyuţití na místě u mikrobiálních ekzémŧ, a na ošetřování nehojících se, zejména zahnisaných ran, bércových vředŧ apod. 6) Nejvhodnější lékovou formou je tinktura, kterou lze poměrně přesně dávkovat. Dávky se pohybují od 10 do 30 kapek, 2 aţ 4krát denně. Lze připravovat i nálev a to z 1 aţ 1,5 gramŧ drogy na šálek vařící vody, 2 aţ 3krát denně. Čerstvou šťávu dávkujeme v rozmezí 2 aţ 3 gramŧ, maximálně 5 gramŧ denně, zředíme vodou a uţíváme po lţících v prŧběhu dne. Dříve byla velmi oblíbená tzv. Rademacherova tinktura, kterou připravíme smícháním stejných objemových dílŧ čerstvé šťávy a koncentrovaného etanolu (uţívá se lékárenský spiritus concentratus 85%). Tuto tinkturu samotnou dávkujeme obyčejně v rozmezí 5 aţ 15 kapek, vţdy do poháru vody. Mast pro zevní pouţití připravíme tak, ţe do 100 gramŧ vhodného masťového základu vmícháme 12 aţ 15 gramŧ čerstvé šťávy, případně mŧţeme téţ smíchat stejné hmotnostní díly jemně práškované drogy, lanolinu a bílé vaseliny. Mast mŧţeme konzervovat přídavkem 1 gramu práškového Septonexu na 100
gramŧ masti. 7) Droga pŧsobí prudce, proto její ordinaci svěříme odborníkovi, a to i přesto (nebo snad proto), ţe její toxicita zdaleka nedosahuje jedovatosti třeba oměje nebo rulíku. Mŧţeme ji podávat i v čajové formě, především ovšem ve směsích, kde by hmotnost drogy neměla překročit 15% aţ 20%. Aplikace vyšších dávek se projeví pálením v ústech a v krku, bolestmi ţaludku nebo i krvácením z trávícího ústrojí; při velkém předávkování i centrální otravou. Aplikaci čerstvé šťávy na bradavice pokládáme za bezpečnou, pokud ovšem zcela jistě víme, ţe jde o bradavici a nikoli o névus, mateřské znaménko, na které pŧsobit nesmíme. Pouţití čerstvé šťávy na vkapávání do oka, jak radí rakouská bylinářka Maria Treben, pokládáme za hazardní a nebezpečné. 8) Silnější odvar z čerstvého vlaštovičníku má poměrně silné antimykotické pŧsobení a pouţíváme jej ke koupelím plísní postiţených nohou. Koupele rukou v podobném odvaru mají účinek protialergický. Koupel má trvat 10 aţ 15 minut, aplikujeme ji jednou, v těţších případech 2krát denně, a mŧţeme ji provádět opakovaně, podle potřeby. 9) Homeopaticky se uţívá celá nať, trhaná v plném květu, nejlépe však na podzim, v září, mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Klasicky se sice zpracovává oddenek, kopaný po odkvětu na podzim, ale po domácku je lepší zpracovávat nať podle §3 lihem 80% a dále ředit aţ na potenci D6 lihem 30%. Obecně uţíváme potence D3, D5 a D6 s dávkováním 3krát denně aţ 30 kapek. Dávky se musí určovat individuálně. Uţíváme na všechny potíţe jater a ţlučníku, nebo na všechny potíţe na pravé straně, i pohybové. Jinak i na neuralgie a svalový revmatismus. Zevně pak nejlépe ve formě masti na rŧzné koţní projevy. 10) Vlaštovičník je prastarou bylinou mágŧ a alchymistŧ. Říkávalo se jí bylina nebes (herba coeli) a byla jedinou bylinou, která v sobě nese všechny ţivly – oheň, zemi, vodu i vzduch – stejným dílem. Ve všech ostatních bylinách vţdy některý ţivel převládá a jiného trochu chybí. Vlaštovičník údajně napomáhá při útěku z nastraţené pasti a při nespravedlivém uvěznění. Jako ochrannou rostlinu jej lze nosit sebou třeba k soudnímu přelíčení. U nás se pŧsobením vlaštovičníku zabýval především MUDr. Václav S. Čermák, který jej pokládal za mistrovskou bylinu a dovedl s ním vskutku čarovat. Pohyboval se přitom téměř vţdy na rozhraní terapeutických a toxických dávek, a proto podrobnějších popis jeho zkušeností přesahuje rámec této publikace. Tak se např. vlaštovičník uţíval i proti angině pectoris. Uţívalo se 5 gramŧ na 0,5 liltru vody. Nať se přelila vařící vodou, nechala 10 minut luhovat a pak se přecedila. Pilo se 2 aţ 3 šálky denně mezi jídly, ale nikdy více.
VOJTĚŠKA TOLICE SETÁ Čeleď bobovitých (Fabaceae) MEDICAGO SATIVA L. Lucerna siata (s) e Luzerne (n) Lucerne (a) Luzerne cultivée (f) Mielga (š)
1) Tolice setá je trvalka s dřevnatým oddenkem a přímou, obyčejně přes 0,5 metru dorŧstající lodyhou. Listy jsou krátce řapíkaté, palisty čárkovitě kopinaté, lístky obvejčité, na bázi dlouze klínovité, vpředu zubaté. Květy má krátce stopkaté, modrofialové, typicky motýlokvěté. Kvete od května do září, plodem je lusk. 2) Tolice je prastará pícnina neznámého pŧvodu. Pěstuje se v mnoha kříţencích a ráda zplaňuje. Má ráda slunné polohy a výhřevné, vysychavé, ale i vlhké, ţivné, zásadité, volné, hluboké i písčitohlinité pŧdy. 3) Pouţitou rostlinnou částí tolice je v léčitelství květ (Flos medicaginis), sbíraný nejlépe počátkem rozkvětu, případně semeno (Semen medicaginis). Potravinářský se vyuţívají zejména mladé listy (Folium medacaginis). 4) K nejdŧleţitějším obsahovým látkám řadíme především enzymy proteázy, které štěpí bílkoviny, lipázy, štěpící tuky, amylázy, štěpící škroboviny a koaguláza, která sráţí mléko a krev. Emulsin podporuje trávení cukrŧ, invertáza mění sacharózu v dextrózu, pektináza tvoří z pevné hmoty zeleninový rosol a peroxidáza má oxidační účinky. Dále vojtěška obsahuje salicylovou, kumarovou a hroznovou kyselinu, glykosid tricholin, silici, třísloviny, flavonová barviva, pryskyřice, draslík, fosfor, hořčík a vápník, provitamin A, vitaminy skupiny B, vitaminy C, D, E, K apod. 5) Vojtěška je jedním z nejlepších protirevmatických prostředkŧ. Zlepšuje metabolismus a celkově zkvalitňuje trávicí proces. Odlehčuje detoxikační orgány, ledviny a játra, prohlubuje práci srdečního svalu. 6) Podáváme buď čerstvou šťávu v denní dávce 50 aţ 60 gramŧ nebo 4krát denně 2 gramy (jedna čajová lţička) práškované nati, zapíjíme vodou. Aplikace čajŧ je přirozeně moţná, ale léčebně není tak efektivní. 7) Samostatně podáváme především šťávu a práškovaný květ, do směsí dáváme buď jenom květ nebo celou kvetoucí nať. Protoţe jde o prŧmyslově pěstovanou jetelovinu, musíme při sběru dodrţet předepsané ochranné lhŧty po rŧzných postřicích apod. Také semena musíme pouţívat ze soukromého sběru, protoţe běţně dostupné semeno na setbu je většinou chemicky ošetřeno, a tudíţ by pŧsobilo toxicky. 8) Klíčení vojtěškového semene: Semínka (1 vrchovatou polévkovou lţíci na litrovou sklenici) dokonale přebereme a dŧkladně propláchneme. Necháme okapat a zalijeme vlaţnou vodou. Ráno vodu slijeme (mŧţeme ji později vyuţít na přípravu polévky) a semínka necháme okapat. Pak vloţíme do sklenice, přiloţíme plátěné víčko a odloţíme na temnější teplé místo. Dále semínka 2krát denně proplachujeme, necháme vţdy okapat a dáme zpět do sklenice. Po 4 dnech se objeví lístečky. Necháme sklenici na plném slunečním světle, za účelem doplnění chlorofylu. Lístky rychle zezelenají a pak jsou připraveny k okamţité spotřebě. 9) V homeopatii pouţíváme dvě součásti této byliny. Jednak upravujeme čerstvou, kvetoucí nať trhanou v plném rozkvětu, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou a zpracováváme podle §3 lihem 80%. Dále pak ředíme aţ na potenci D8 lihem 30%. Obecně uţíváme ve dvou potencích a to D4 a D8. V potenci D4 s dávkováním 3krát denně 5 kapek před jídlem a v potenci D8 3krát denně 7 kapek, po jídle ve lţíci vody. Uţíváme téměř výhradně při vysoké
sedimentaci, coţ potvrzuje vysokou účinnost na látkovou výměnu. Na tuto pouţíváme tinkturu v potenci D8. Tinktury ředěné v obou potencích podáváme při onemocněních jater, ledvin a ledvinových otocích. 10) Vynikající kombinace šťáv proti revmatismu: 60 gramŧ šťávy vojtěškové, 40 gramŧ šťávy celerové (muţi) nebo petrţelové (ţeny) a 200 g šťávy mrkvové, na lačno 3krát denně po 100 gramech směsi. Je velikou chybou, ţe se vlastností vojtěšky velice málo vyuţívá. Při jakémkoli onemocnění látkové výměny je vhodné uţívat právě čerstvou šťávu, a třeba jen kvŧli té ji pěstovat. Uţíváme 3krát denně 1 čajovou lţičku před jídlem, ne však déle neţ 30 dní. Abychom měli vţdy zásobu, mŧţeme si udělat vojtěškovou tinkturu. Tu vyrábíme ze semene. Jeden díl pomletého semene dáme do pěti dílŧ etanolu 60% aţ 65% a necháme je 14 dní v teple a temnu vyluhovat. Pak přecedíme a opět v teple a temnu skladujeme. Uţíváme 3krát denně 8 kapek před jídlem a opět bychom neměli překročit 30 dní uţívání. Kúru smíme dělat jen jednou za rok. Vojtěškové přípravky jsou v obchodech často nabízeny pod názvem alfalfa.
VRATIČ VRATIČ OBECNÝ Čeleď hvězdnicovitých (Asteraceae) TANACETUM VULGARE L. Vratič obyčajný (s) r Gemaeiner Rainfarn (n) Tansy common (a) Tanaisie commune (f) Tanarida (š)
1) Vratič obecný je silně aromatická trvalka s větveným, dřevnatějícím oddenkem a přímou, hranatou lodyhou, dorŧstající přibliţně metrové výšky. Listy jsou střídavé, podlouhle vejčité, 1 aţ 2krát peřenolaločné aţ peřenosečné, s 5 aţ 12 jařmy kopinatých, zastřihovaně pilovitých úkrojkŧ. Květenství je uspořádáno v koncovou chocho-ličnatou latu a tvoří je 10 aţ 70 drobných ţlutých úborŧ o prŧměru kolem 7 aţ 8 mm. Paprskové jazýčky květu chybí. Úbor je podepřen zákrovem. Plodem je obvejčitá naţka. 2) Vratič pochází z jiţní Evropy, u nás zdomácněla a je hojná na mezích, pasekách, travnatých stráních, v lomech, na rumištích, v křovinách. Pŧdu má ráda vlhkou, výhřevnou, ţivnou, neutrální, humózní, kamenitou, písčitou i hlinitou. 3) Předmětem sběru a pouţití je nať (Herba tanaceti), sbíraná v červenci aţ v září, v době květu rostliny. Droga má výrazné, kafru podobné aroma, chuť je kořenitě škrabavá, ostrá. Je pokládána za prudce pŧsobící, aţ toxickou. 4) Nositelem toxických účinkŧ je tujón tanaceton, hlavní účinná látka ze silice, které je v květech aţ 1,5% a v listech poněkud méně. Dále v silici nacházíme borneol, thymol, chamazulén, kafr, pinén, terpeny a další látky. Mimo silici je pak v droze dŧleţitý obsah hořčin, jejichţ komplex známe pod jménem tanacetin, dále jsou zde flavonové glykosidy, třísloviny, organické kyseliny a polysacharid inulín. 5) Droga byla drive hojně vyuţívána jako prostředek proti nejrŧznějším parazitŧm. S ohledem na malé rozpětí mezi dávkou terapeuticky účinnou a dávkou toxickou se v moderní fytoterapii od podávání vratiče v této indikaci upustilo a hlavní zŧstává zevní aplikace, kde se vyuţívá poměrně silného antibiotického účinku drogy na nehojící se rány apod. Horké koupele rukou a nohou mají silné antirevmatické pŧsobení a osvědčila se i masáţ revmatismem postiţených svalŧ nebo kloubŧ mastí s přídavkem vratiče. 6) Vratič formou čaje ani formou prášku ze sušených bylin vnitřně nepodáváme. Pro vnější účely připravujeme asi 15 minut vyluhovaný nálev a mŧţeme jej připravit i v poněkud vyšší koncentraci, neţ je obvyklé. Dobu koupele rukou nebo nohou volíme v rozmezí 10 aţ 15 minut. Mast pro vnější pouţití připravíme vmícháním tinktury (vlastní výroby) do vhodného masťového základu a následným odpařením lihu na vodní lázni. Obvykle volíme 1 hmotnostní díl tinktury na 5 aţ 8 hmotnostních dílŧ masťového základu. 7) Nejjedovatějším přípravkem z drogy je éterický olej (silice), jehoţ 15 gramŧ tvoří jiţ smrtelnou dávku pro dospělého muţe. Otrava se projevuje zpomalením tepu a dýchání, zúţením zřítelnic, aţ komatem. Smrt nastává ochrnutím dýchacího centra. Se silicí však běţně nelze přijít do styku, takţe vratiče není potřeba se bát a při zachování opatrnosti je moţno podávat jej v indikovaných případech i vnitřně (viz odstavec 8). Vnitřnímu podávání se však vyhýbáme u malých dětí, u starých lidí, u těhotných a kojících ţen. S ohledem na toxicitu nemícháme vratič do směsí. 8) Z bylinářské kuchyně abatyše Hildegardy pochází rada na léčení zbytnění prostaty starších muţŧ. Radu jsme prověřili a pokládáme ji za účinnou a z hlediska případné toxicity za zcela bezpečnou, protoţe jde o aplikaci zcela malých, toxikologicky neškodných dávek: Hildegarda především pouţívá výhradně listy vratiče, nikoliv tedy celou nať, včetně květŧ, a to právě pro vyšší toxicitu květŧ.
Čerstvě vylisovanou (např. pomletím) šťávu z listŧ vratiče smícháme s objemově stejným podílem bílého vína a uschováme v malých, plných lahvičkách a v chladu. V případě potřeby tuto směs dále ředíme vínem, opět v poměru 1:1, tedy 1 díl vína a 1 díl směsi, a takto naředěný vinný roztok podáváme v dávce od 4 do 8 čajových lţiček denně, podle povahy případu, a to nejdéle po dobu 6 týdnŧ. Pokud však jiţ za 3 týdny není patrné uvolnění moče, nemá cenu dále v léčbě pokračovat. Současně je vhodné prostatu prohřívat, např. termoforem s horkou vodou, přiloţeným na podbřišek nebo mezi nohy, na hráz. Při léčbě je zákaz pití studených nápojŧ a ledových pokrmŧ (zmrzliny) a je třeba dbát na to, aby nedošlo k prochlazení od spodu. 9) Vzhledem k tomu, ţe alopaticky není radno bylinu vyuţívat, je homeopatické zpracování velice ţádoucí. Mŧţeme vyuţívat květ i list samostatně (list má slabší, bezpečnější pŧsobení), ale vţdy zachováváme maximální opatrnost. Pro stabilní účinek je lepší vyuţívat květ i list dohromady. Obojí sbíráme v době největšího rozkvětu byliny (červenec, srpen), nejlépe kolem deváté hodiny dopoledne. Zpracováváme je podle §3 lihem 80% a dále pak ředíme aţ do potence D10 lihem 40%. Obecně uţíváme potence D5, D7, D8 a D10, s dávkováním od 4 do 10 kapek 3krát denně, před jídlem. Dávkování určujeme vţdy individuálně a měl by je řídit odborník. Uţití tinktur je omezeno na uklidňování křečí, zejména ţaludku, na posilování ţaludku, při dně a proti horečnatosti, dále při potíţích s močením, močovými kameny, při bolestivé menstruaci apod. 10) Otýpka sušené nati vratiče, vloţená do šatníku, jej ochrání před moly a jiným hmyzem a navíc jej docela příjemně provoní. Uţívá se ovšem i proti hmyzu ve stájích apod. Lidově, hlavně v cizině, se pouţívá čaj, nejlépe jen z listŧ, v mnoţství 5 aţ 10 gramŧ na 1 litr vody, v podobě nálevu. Čaj účinkuje na ţaludeční křeče, potíţe s močením, močové kameny a při bolestivé menstruaci. Dříve se vyráběl také prášek z květŧ, prakticky proti všem střevním cizopasníkŧm. Kromě toho se vyráběl i vratičový olej, uţívaný v mnoţství 1 aţ 8 kapek na kostku cukru, především proti cizopasníkŧ a na ţaludeční křeče. Zevně se uţíval na vtírání do bolestivých míst při dně a revmatismu.
VRBA VRBA BÍLÁ Čeleď vrbovitých (Salicaceae) SALEX ALBA L. Vrba biela (s) e Silberweide, e Bruchweide (n) White Willow (a) Saule blanc (f) Sauce blanco (š)
1) Vrba bílá je poměrně vysoký strom s nelámavými, ohebnými větvemi. Má kopinaté, jemně pilovité listy, na líci slabě lesklé, na rubu hedvábně chlupaté, v mládí nelepkavé. Krátký řapík je bez ţlázek. Květy má dvoudomé, sloţené v typické jehnědy. Plodem jsou lysé, mnohosemenné tobolky. Kvete v dubnu a květnu. 2) Vrby jsou velmi rozšířené stromy, které známe převáţně z břehŧ našich potokŧ a řek. Staré vrby bývají často uvnitř duté. 3) Drogou je kŧra (Cortex salicis), sbíraná časně na jaře, nejlépe v době proudění mízy, coţ je obyčejně v březnu. Kŧru slupujeme z dvouletých nebo tříletých větví. Droga je bez aromatu a má hořkou, štiplavou chuť. 4) Vrbová kŧra obsahuje především fenolový glykosid salicin, dále flavonoidy, katechinové třísloviny, pryskyřice, soli kyseliny šťavelové a řadu dalších cenných látek. Ačkoliv syntetická kyselina acetylsalicylová má prakticky identické chemické sloţení jako přírodní glykosid salicin, jednoznačně mŧţeme konstatovat, ţe přírodní droga má podstatně komplexnější účinky. 5) Drogu mŧţeme vyuţívat především jako analgetikum-antipyretikum, tedy při chorobách z nachlazení, a také jako účinné antirevmatikum. Známo je téţ úspěšné pouţití při rŧzných neuralgiích, například nervu trigeminu (nervu trojklanného). S ohledem na nedráţdivé zvýšení diurézy je droga indikována téţ při nejrŧznějších chorobách ledvin a močového aparátu. Při dyspeptických zánětech v trávicím ústrojí je podávání drogy rovněţ velmi vhodné. Neznámým mechanismem droga také sniţuje dráţdivost nervové soustavy, takţe její podávání je vhodné také u neurastenie a lehčích psychických rozladění. Antiseptické a svíravé účinky drogy lze vyuţít i zevně, zvláště při hnisavých koţních defektech a vyráţkách. 6) Obvyklou lékovou formou je odvar, případně macerát, podávaný v mnoţství asi 0,6 litru denně; na kaţdou desetinu litru bereme asi 1 gram drogy. Pro zevní pouţití připravujeme odvar poněkud koncentrovanější. 7) Vysoké dávky by mohly vyvolat intoxikaci s celkovými příznaky. Droga je kontraindikována při alergii na salicyláty, při vředové chorobě ţaludku a dvanáctníku, při krvácivosti, při brochiálním astmatu a v těhotenství. S ohledem na její poměrně rasantní účinky ji přednostně dávkujeme do směsí. Během léčby doporučujeme zajistit zvýšený přísun vitaminu C. 8) Při revmatismu se osvědčily koupele rukou a nohou v odvaru z vrbového listu, při současné pitné kúře, spočívající ve vypití asi 0,8 litru bylinářského čaje přes den, po doušcích, ze směsi: květu vřesu 100 g nati mateřídoušky 50 g vrbové kŧry 50 g kořene jehlice 25 g nati rdesna ptačího 25 g Koupele aplikujeme v délce 10 aţ 15 minut, jeden den ruce, druhý den nohy, třetí den je pauza, a to aţ do doby spotřebování veškeré čajové směsi, coţ je rozvrţeno přibliţně na 6 týdnŧ. 9) Homeopaticky se mŧţe vyuţívat nejen kŧra, ale i list a květ (jehněda), ale
klasicky se vyuţívá čerstvá kŧra z dvou aţ tříletých větví, loupaná na jaře, nejlépe v dubnu kolem sedmé hodiny ráno. Zpracovává se podle §3 lihem 85% a dále se ředí do potence D3 lihem 35%. Obecně se uţívá v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 9 kapek. I kdyţ je zpracovávání kŧry poměrně pracné, má široké moţnosti pouţití. Má účinek protirevmatický, antiseptický, svírající, ale také uklidňující, např. při nespavosti (při neuróze), aţ po uklidňování pohlavní předráţděnosti. Esence z listŧ léčí také anemii, digestivní atonii (slabost trávení), děloţní potíţe apod. 10) „Kdo máš suché lámání nebo píchání, propíchni 1. března bolavý oud jehlou, zachyť krev do bílého plátna a vyvrtav do vrby díru, zastrč do ní klŧcek a zatluč kolíkem. Jakmile se díra zaleje a zaroste, neduh zmizí. Kdyţ znamenáš, ţe na tě jde zimnice, utrhni si chomáček vlasŧ a kousek z oděvu, ve kterém jsi právě oděn. Pak vyvrtej dírku do bílé vrby, zastrč do ni věci jmenované a pak to hlohovým klínkem zahlob. Jda domŧ, nesmíš se však ohlíţeti, ani kdyby tě něco volalo neb se po tobě sápalo, nesmíš se ohlašovat. Zimnice přestane,“ slibuje Primus Sobotka v kníţce Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských, která vyšla nákladem Matice české v Praze roku 1879. V podstatě se dá z vrby pouţít všechno, kromě dřevnatých částí, tedy listy, květy a kŧra. Například odvar z 10 gramŧ listŧ v 0,5 litru vody pŧsobí při dně a při chronickém revmatizmu. Odvar připravíme tak, ţe vhodíme bylinu do vařící vody, 5 minut lehce povaříme, 5 minut necháme vyluhovat, poté přecedíme a pijeme jednou denně mezi sedmnáctou a devatenáctou hodinou. Čaj z kŧry má velice stahující účinek a uţívá se při rŧzných uvolněních, při krvavém prŧjmu, zvracení a plivání krve. Stejný účinek má ale i prášek z usušené kŧry. Bereme 10 aţ 25 gramŧ ve víně, nebo připravíme odvar. Účinkuje také při střídavých horečkách (malarických), podávaný v čase bez horečky. Vnitřní kŧra se velmi osvědčila při vodnatelnosti. Kŧra se namáčí přes noc v červeném víně, které se pak přes den po doušcích ve stejnoměrně rozdělených intervalech vypije. Zajímavé je i pouţití odvaru v gynekologii. Při bílém výtoku se odvar pouţije k sedacím koupelím nebo k výplachŧm pochvy.
VRBINA VRBINA PENÍZKOVÁ Čeleď prvosenkovitých (Primulaceae) LYSIMACHIA NUMMULARIA L. Čerkáč peniaţtekový (s) r Rundblättriger Friedlos, s Pfennigkraut (n) Moneywort, Greeping Jenny (a) Lysimaque nummulaire (f) Nummularia (š)
1) Vrbina penízková je trvalka s lysou lodyhou, i v zimě zelená, plazivá do délky aţ 0,5 metru, na uzlinách kořenící. Listy vstřícné, široce vejčité aţ okrouhlé, krátce řapíkaté, celokrajné, tupé, červeně tečkované. Květy jsou sytě ţluté, uvnitř černě tečkované, sedí na krátké stopce a mají pětičetnou korunu. Plodem jsou kulovité tobolky. Kvete v květnu aţ červenci. 2) Vrbina je poměrně rozšířená bylina vlhkých a stinných lesŧ a křovin, mokrých luk a příkopŧ, parkových a zahradních trávníkŧ. Má ráda pŧdy vlhké aţ mokré, ţivné, zásadité aţ neutrální, hlinité. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba lysimachii) vrbiny, sbíraná seřezáváním v době květu. Droga je bez aromatu a chutná poněkud svíravě aţ hořkokysele. 4) Vrbina je fytoncidní bylina s obsahem tříslovin, kyseliny křemičité, saponinŧ, organických kyselin, enzymŧ a dalších látek. 5) Drogu uţíváme proti prŧjmŧm a také jako prostředek posilující. Má poměrně výrazný účinek protirevmatický a mŧţe slouţit jako podpŧrný prostředek při rŧzných plicních chorobách, včetně TBC. Tlumí nadměrnou menstruaci. Zevně lze drogu vyuţít ke kloktání při krčních zánětech, při rŧzných aftech v ústní dutině (stomatitis), při špatně se hojících ranách, bércových vředech, ke koupelím při hemoroidech. Kašovité obklady lze aplikovat při kloubním i svalovém revmatismu. Pŧsobí příznivě na pokoţku, zvláčňuje ji a činí pruţnou. 6) Obvyklou lékovou formou pro vnitřní uţití je nálev, pro zevní pouţití odvar. V gynekologických indikacích se nám osvědčila forma homeopatického čaje dle Kloudy v potencích U9 aţ U12,v revmatologii pak forma lihovodného roztoku, která prohlubuje protizánětlivý účinek drogy a zajišťuje lepší uplatnění fytoncidního komplexu. 7) Máme za to, ţe tato droga je neprávem podceňována. Je ideálním komponentem do směsí, samostatněji pouţíváme spíše řidčeji. Při aplikaci drogy nebyly pozorovány ţádné výrazné neţádoucí účinky a nejsou známy ani absolutní kontraindikace. Relativní kontraindikací je chronická zácpa. 8) Vrbinu aplikujeme v sedacích koupelích, zaměřených na léčbu zanícených hemoroidŧ. Tinkturou posilujeme účinnost protizánětlivě zaměřených urologických čajŧ. 9) Homeopatické vyuţívání vrbiny penízkové je málo známé i obvyklé, protoţe je to bylina celkem dost nenápadná a takové se často přehlíţí. Je to škoda, protoţe její léčebné vyuţití není nejmenší a její dosaţitelost je veliká. Celou čerstvě kvetoucí nať sbíráme v červnu aţ srpnu, nejlépe kolem poledne. Zpracováváme ji podle §3 lihem 90% a dále pak ředíme lihem 40% aţ na potenci D4. Obecně uţíváme v potenci D4 s dávkováním aţ 3krát denně 10 kapek ve lţíci vody, po jídle. Tinkturu uţíváme především zevně, ale i vnitřně, coţ byla dříve hlavní oblast vyuţívání. Zevně se uţívá hlavně při hojení ran, hemoroidŧ, těţších koţních defektŧ a pak jako dŧleţité kosmetikum. Vnitřně pak při plicních onemocněních, dříve hlavně při tuberkulóze, při revmatismu, proti vnitřnímu krvácení, rŧzným zánětŧm apod. Celkově pŧsobí antibakteriálně, neboť je bylinou fytoncidní. 10) Ve starých herbářích byla tato bylina nazývána Hirundinaria, Serpentaria nebo také Centummorbia. Jinak tato bylina slouţí od nepaměti k hojení ran a bolestivých
míst na pokoţce. V 17. století holandský lékař Boerhaave doporučoval sušenou a práškovanou bylinu jako vynikající lék proti kurdějím a proti všem vnitřním krvácením. Ale ještě před ním uvádí ve svém herbáři anglický lékař J. Gerard: „Není lepší byliny k hojení neţ tato“, a myslel tím vrbinu penízkovou. Od něho také pochází starý a úspěšný recept na lék proti všem vnitřním krvácením: 10 gramŧ čerstvé šťávy z vrbiny se svaří s 10 gramy medu a 0,3 l červeného vína. Vaří se na mírném ohni 3 minuty a po vychladnutí uţíváme 3krát denně čajovou lţičku sirupu vţdy 10 minut, před jídlem. Obecně se bylina doporučovala v podobě extraktu, odvaru apod. z byliny pro vnější pouţití, na rány, sečná a bodná zranění a bolestivá místa pokoţky a vnitřně pak v podobě sirupu i např. proti černému kašli. Ovšem nejjednodušším kosmetickým pouţitím je přikládání kaše z čerstvé byliny, především na obličej. Ponechává se asi 30 minut, před spaním, obličej se neumývá, nechá se jen oschnout a ráno se pak omyje vlaţnou vodou bez mýdla. Pokoţka tím z vláční, pročistí se a zpruţní. Provádí se 2krát týdně v době květu rostliny. Stejná kaše se dá ovšem pouţít i pro obkládání nemocných a bolavých kloubŧ např. při revmatismu. V tom případě se kaše převáţe obvazem a místo obkladu se udrţuje v teple, nejlépe přes celou noc. Tento postup se provádí kaţdý druhý nebo třetí den, po dobu 14 dnŧ.
VRBKA VRBKA ÚZKOLISTÁ Čeleď pupalkovitých (Oenotheraceae) CHAMAERION ANGUSTIFOLIUM (L.) HOLUB Kypřina úzkolistá (s) r Schottenweiderich (n) Willow-herb (a) Epoilobe á épis (f) Epilobio (š)
1) Vrbka úzkolistá je vytrvalá, statná rostlina, vyhánějící z plazivého oddenku přímé, asi 1 m vysoké jednoduché lodyhy, které bývají většinou nachově zbarvené, a střídavé, úzké, kopinaté, celokrajné nebo chabě zoubkované listy, na rubu sivozelené a zřetelně ţilkované, připomínající listy některých vrb. S přibývající výškou na lodyze se listy zmenšují, aţ zcela nahoře přecházejí v listeny. Květy, sytě nachové barvy tvoří řídký hrozen. Celá, štíhlá a elegantní rostlina je velmi nápadná a z dálky vytváří dojem nachově hořící svíce. Kvete v červnu aţ v září a plodem je protáhlá, asi 5 cm dlouhá, čtyřpouzdrá, čtyřhranná tobolka s četnými ochmýřenými semínky ve čtyřech řadách. 2) Vrbka je světlomilná rostlina, hojná na lesních pasekách, mýtinách, spáleništích a všeobecně na okrajích lesŧ. Má ráda kyselejší, ţivnou pŧdu. Nacházíme ji od níţin aţ po horní hranici lesa. 3) Drogou je především list (Folium chamaerioni), sbíraný nejlépe začátkem léta. Někdy se droga označuje starším názvem (Folium epilobii angustifolii). Spíše výjimečně se sbírá květ (Flos chamaerioni) a zcela ojediněle i oddenek. 4) Listová droga obsahuje gallotanin, triterpeny, pektin, vitamin C, sliz, malé mnoţství alkaloidŧ a neznámou látku hormonální povahy. V květech nacházíme nonaesan, cerylalkhol, fenolickou látku chanerol s vysloveně cytostatickým pŧsobením a sitosterin, v kořenech jsou přítomny polysacharidy a slizové látky. 5) Listová droga je výborným trankvilizérem, odstraňuje pocit psychického napětí, tísně a úzkosti, nespavost, psychogenně podmíněné bolesti hlavy, vegetativní psychická rozladění apod. Pŧsobí protizánětlivě a chrání sliznice, zejména v trávicím ústrojí, takţe má své místo v léčbě ţaludečního a dvanáctníkového vředu a podobných onemocnění. Mŧţe se prosadit i v léčbě prŧjmových infekčních chorob trávicího ústrojí a její aplikace je také vhodná u všech případŧ „kalné moči“, protoţe její třísloviny účinně brání vzestupu bakterií krevní cestou ze zaţívacího traktu do cest urogenitálních. Zevně se mŧţe pouţít pro přípravu účinného kloktadla, případně na obklady nebo vymývání nehojících se ran, bércových vředŧ apod. Nejnověji byl prokázán poměrně výrazný účinek protiedémový, především v léčbě adenomu prostaty starších muţŧ. Zdá se, ţe droga pŧsobí v této indikaci výrazněji, neţ podstatně známější a vychvalovaná vrbovka malokvětá; přitom bylo vypozorováno, ţe na některého nemocného lépe pŧsobí vrbovka, na jiného zase vrbka. 6) Většinou připravujeme nálev, pro zevní účely dáváme přednost odvaru. Velmi účinnou formou je léčivé klyzma s pouţitím nálevu nebo odvaru z listŧ. Pro potravinářské účely se list fermentuje; takto připravený je chutnou a dříve dosti oblíbenou náhraţkou černého čaje. Do obchodu přicházel pod označením koptský nebo koptický čaj. Jeho pití je hojně rozšířeno za Uralem, kde jej nazývají Ivanŧv čaj. 7) Je zajímavé, ţe ač je vrbka v naší květeně hojně zastoupena, do lidového léčitelství a oficiální medicíny u nás prakticky nepronikla. Prvním spisem české provenience, který o ní referoval jako o léčivé rostlině, byly Zentrichovy Byliny v prevenci z roku 1983, kde byly popsány rozsáhlé ruské zkušenosti s uţitím této drogy. Ještě i dnes jde o rostlinu málo známou a s vrbovkou si ji pletou nejen běţní
konzumenti, ale i někteří tzv. odborníci. Drogu mŧţeme podávat zcela samostatně, případně i do směsí. Její toxicita je prakticky zanedbatelná a nejsou nám známy výraznější neţádoucí účinky, ani kontraindikace. Přesto však drogu nepokládáme za vhodnou k dlouhodobému podávání, s výjimkou drogy fermentované. 8) Na základě dlouholetých zkušeností s aplikací vrbky jsme vyvinuli dvě velmi účinné čajové směsi, příznivě ovlivňující psychiku a dobrou náladu (I) a na prostatu (II): I. II. nati dobromysli 100 g nati dobromysli listu vrbky úzkolisté 50 g listu vrbky úzkolisté nati třezalky 50 g nati vrbovky malokvěté nati meduňky 25 g nati zlatobýlu květu vřesu 10 g květu vřesu. Čaj I připravujeme formou bylinářského čaje a popíjíme jej denně po doušcích asi 0,8 litru. Čaj II doporučujeme připravovat formou nálevu a podávat dle potřeby asi 4krát denně po 0,4 litru. 9) V homeopatii je vrbka pro celou řadu předností velmi oblíbená. První z nich je jemné, ale spolehlivé pŧsobení, další je dostupnost byliny a k dalším patří pohodlná aplikace, bez obav z vedlejších účinkŧ. Surovinou je výhradně list, který zpracováváme podle §3 lihem 90% a dále ředíme aţ do potence D3 lihem 60%. Obecně uţíváme v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 5 kapek do lţíce vody, před jídlem. Tinkturu uţíváme v léčbě psychických obtíţí, ale také při některých vnitřních potíţích, při chronické bronchitidě, prŧjmech apod. 10) Čaj z listŧ vrbky se mŧţe velmi dobře uplatnit i v léčbě klimakterických obtíţí, zřejmě proto, ţe obsahuje látky hormonální povahy. V této indikaci obvykle podáváme list vrbky v kombinaci s natí kontryhele a květem hluchavky a souběţně podáváme včelí mateří kašičku, a to nejlépe nativní (surovou), v dávce 0,5 gramŧ jednou denně, ráno pod jazyk a na lačno, po dobu 6 týdnŧ. Regionálně je tato bylina dost známá, protoţe první zkušenosti s ní přivezli naši ruští legionáři z I. světové války.
VRBOVKA VRBOVKA MALOKVĚTÁ Čeleď pupalkovitých (Oenotheraceae) EPILOBIUM PARVIFLORUM SCHREB. Vrbovka malokvetá (s) s Waldweidenröschen (n) Forrest Willow-herb (a) Epiloba (f) Epilobia (š)
1) Vrbovka malokvětá je trvalka s podlouhle kopinatými, drobně zoubkovanými, na rubu šedopýřitými listy, které jsou převáţně vstřícné, spodní krátce řapíkaté, lodyhu spodem neobjímající. Květ o prŧměru asi 1 cm je drobný a stojí přímo, s korunními plátky bledě nachovými. Plodem je vícesemenná tobolka s lesklými hranami, mezi kterými jsou roztroušené chloupky. Kvete v červnu aţ září. 2) Vrbovka má ráda polostín a svěţí, kypré, minerály a humusem dobře zásobené pŧdy. Roste poměrně hojně v příkopech, na vlhčích stanovištích, na kraji lesŧ a cest. 3) Drogou je kvetoucí nať (Herba epilobii parviflorae), sbíraná na začátku květu. Později sbíraná bylina při sušení zpápěří a kvalita drogy se sniţuje. Proto v případě nutnosti pozdního sběru raději květy odstraňujeme. Drogu mŧţeme připravit rovněţ z některých příbuzných druhŧ, jako např. z vrbovky horské (Epilobium montanum L.), vrbovky rŧţové (Epilobium roseum Schreb.) a jiných. V podstatě se dá říci, ţe ze sběru vylučujeme pouze velkokvětou a velmi statnou vrbovku huňatou (Epilobium hirsutum L.). 4) Vrbovka je flavonoidní rostlina s obsahem antokyanŧ, tříslovin, slizŧ a dalších, málo známých látek. 5) Ačkoliv existence vrbovky je dávno známá, zásluhu o její vyuţití v terapii má především v posledních letech rakouská bylinářka Maria Treben. Píše však o ní jiţ Roesslin v 16. století a Tabernaemontanus v 17. století. Droga se uplatňuje především při zánětu prostaty, při chronickém prostatismu a při stařeckém nezhoubném zbytnění prostaty. Příznivě pŧsobí i na zánětlivé poruchy ledvin a močových cest. Diskutabilní je pŧsobení při zhoubných nádorech prostaty. Jinak ji mŧţeme aplikovat při koţních chorobách a některých endokrinních poruchách do tzv. krev čistících čajŧ. 6) Z vrbovky připravujeme především nálev a bylinářský čaj. Osvědčil se téţ homeopatický čaj dle Kloudy v potencích kolem U3. Tento čaj podáváme v dávkách po 0,4 litru, 2 aţ 4krát denně. 7) Při prostatické poruše podáváme vrbovku samostatně nebo spíše ve směsi se zlatobýlem, dobromyslí, kopřivou, vřesem, svízelem syřišťovým a ptačím rdesnem. Jinak je vhodná kombinace s čekankou, oddenkem pýru, kořenem jehlice trnité. Doporučujeme téţ kombinaci vrbovky a vrbky, neboť na některé muţe pŧsobí více vrbka, na jiné vrbovka a nejlépe pak jejich vzájemná kombinace. 8) Speciální čaj, podávaný při psoriáze a jiných koţních poruchách: oddenku pýru 100 g nati vrbovky 50 g nati zemědýmu 50 g nati čekanky 25 g nati tymiánu 25 g Podáváme formou bylinářského čaje, asi 0,8 litru denně. 9) Vrbovka je velmi vhodným objektem pro homeopatické vyuţití. Zpracováváme čerstvou kvetoucí nať, sbíranou v době největšího květu, nejlépe dopoledne do deváté hodiny. Ze sběru vybereme odkvetlé květy a případně semena. Zpracováváme podle §3 lihem 95%. Dále pak ředíme aţ do potence D4
lihem 30%. Obecně uţíváme potence D3 a D4 s prŧměrným dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Uţíváme především při potíţích s prostatou, ale hlavně ve směsích proti všem potíţím v pánvi, tzn. nejen při zbytnění prostaty. Mohou to být potíţe s močovody či s močovým měchýřem, ale v neposlední řadě je zde prokazatelný vliv i na mozkovou sféru. 10) Protinádorové pŧsobení vrbovky, popisované Marií Treben, nemŧţeme ani potvrdit, ani vyvrátit. Dosáhli jsme sice u řady případŧ výrazného zlepšení stavu a v některých případech i úplného vyléčení, jenţe bez výjimky se souběţně všichni tito nemocní ještě léčili jinými postupy oficiální i alternativní medicíny. Proto pokládáme v této indikaci vrbovku pouze za doplňkově pŧsobící drogu. Pouţíváme tuto čajovou směs: nati vrbovky 100 g kŧry rudého lapacha 50 g květu vřesu 50 g květu měsíčku 50 g květu vrbky úzkolisté z listem 50 g listu šalvěje 25 g chmele 25 g Podáváme 2 aţ 4krát denně po 0,4 litru nálevu. V případě nedostupnosti kŧry rudého lapacha pouţijeme zvýšenou dávku vřesu. Připomínáme zde, ţe aniţ bychom chtěli sniţovat znalosti paní Trebenové, doporučujeme řídit se především vlastními zkušenostmi a znalostmi, protoţe naše podmínky i samotné byliny jsou poněkud jiné neţ v kraji, kde pracovala Maria Treben. To platí především pro vhodnost či nevhodnost jednotlivých druhŧ vrbovek, případně i vrbky. Ještě jeden jednodušší, ale ověřený recept s vrbovkou proti zbytnění a jiným nemocem prostaty: celík zlatobýl 80 g buřina srdečník 40 g vrbovka malokvětá 60 g vřes obecný 50 g hluchavka bílá 20 g Připravujeme v podobě nálevu z 1 čajové lţičky na 0,3 litru vody, 3krát denně, před jídlem. Mnoţství by mělo stačit na jednu běţnou kúru.
VŘES VŘES OBECNÝ Čeleď vřesovcovitých (Ericaceae) CALLUNA VULGARIS (L.) HILL. Vřes obyčajný (s) s Heidekraut (n) Ling, Heather Common (a) Callune bruyére (f) Brezo común (š)
1) Vřes obecný vytváří prutovitě větvené keříky, porostlé vţdyzelenými, šídlovitými, trojhrannými listy, přisedlými k lodyze a uspořádanými do čtyř řad, které se střechovitě kryjí. Lodyha je vysoká 20 aţ 25 cm, ale mŧţe dorŧstat aţ výšky 1 metru. Květy jsou starorŧţové aţ fialové, výjimečně i bílé, v jednostranných štíhlých hroznech. Plodem je čtyřpouzdrá mnohosemenná tobolka. Kvete od července do září. 2) Vřes je poměrně hojně rozšířená bylina písečných a rašelinných pŧd a vybírá si především dobře prosluněná místa. 3) Nejčastěji sbíráme nať (Herba callunae), ale kvalitnější drogu poskytuje květ (Flos callunae). V lékárenství je pro drogu uţíván název Herba (Flos) ericae, coţ neodpovídá soudobému botanickému názvosloví, v němţ je název Erica vyhrazen pro rod vřesovec. Květy sbíráme protaţením nati mezi sevřenými prsty, čímţ se zdrhne květ a něco listŧ, coţ ovšem nevadí. Pak se květy přesuší a dobře uzavřené uskladní. Takto vydrţí i několik let, aniţ by ztratily na účinku i aroma. 4) Droga obsahuje především katechinové třísloviny, dále flavonoidy, alkaloid ericolin, silici, sliz, hořčiny, pryskyřice, kyselinu křemičitou, řadu dalších minerálních látek, organické kyseliny, glykosid arbutin a jeho derivát metylarbutin. 5) Vřes je všestranně nedoceněnou, universálně pŧsobící bylinou. Nachází uplatnění především v urologii jako prvotřídní desinfekční prostředek močových cest s močopudným účinkem. Je vhodný i při zánětech pánvičky ledvinné a uplatnění nalezne i jako drtič močových kaménkŧ. Pro dobrý efekt odvodňovací jej pouţíváme při otocích. Vřes uklidňuje, reguluje trávení a pŧsobí mírně protiprŧjmově. Vylučuje z těla soli kyseliny močové, a je tak vhodný při revmatismu a dně. Vyšší dávky prohlubují spánek. Lze jej vyuţít jako protizánětlivý prostředek v trávicím ústrojí, močových cestách a především v gynekologii. 6) Vřes lze aplikovat v několika lékových formách. My dáváme přednost 2 minuty vařenému odvaru, v gynekologii se nám více osvědčil homeopatický čaj (dle Kloudy) v potencích kolem U6. Moţná je i aplikace bylinného balzámu. V urologii obyčejně podáváme 4krát denně 0,3 litru čaje, v ostatních indikacích dávky přiměřeně menší. 7) Vřes poskytuje drogu velmi vhodnou pro dlouhodobé podávání; pro tento účel dáváme přednost květové droze před drogou naťovou. Vřes je v přiměřených dávkách vhodný i pro uţití v pediatrii a v geriatrii, tedy pro malé děti a pro starší osoby. Desinfekční účinek na močové cesty je prokazatelně vyšší, pokud moč vykazuje zásaditou reakci, coţ lze zajistit např. uţíváním jedlé sody, ovšem při zánětech bývá moč většinou alkalická. Podávání vřesu nemá ţádné neţádoucí účinky a nejsou známy ani ţádné kontraindikace jeho pouţití. Mohou jej uţívat i těhotné a kojící ţeny. Vřes lze aplikovat samostatně, ale většinou jej podáváme ve směsích. V urologii jej především kombinujeme se zlatobýlem, listem medvědice, kořenem jehlice, březovým listem, s natí svízele syřišťového a se semenem lichořeřišnice, v gynekologii pak s květem měsíčku, s natí kontryhele a květem hluchavky. Přirozeně je moţná i řada dalších kombinací. 8) Urologický čaj, vhodný při těţších zánětech močových cest:
nati zlatobýlu 100 g květu vřesu 50 g listu medvědice 50 g kořene jehlice trnité 25 g nati tymiánu 25 g Podáváme 4krát denně po 0,6 litru 20 aţ 25 minut vyluhovaného nálevu. Do kaţdé dávky přidáme 1 mocca lţičku tinktury z myrty vonné, při nedostupnosti pak tinkturu z lichořeřišnice nebo ze šalvěje. 9) V homeopatii vyuţíváme především samotný květ vřesu, ale mŧţeme pouţít i celou kvetoucí nať. V kaţdém případě drogu zpracováváme podle §3 lihem 80%. Dále pak ředíme aţ na potenci D6 lihem 40%. Obecně uţíváme potence D4 a D6 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem. I kdyţ vyuţívání tinktur je velice široké, jak samostatně, tak i ve směsích, hlavní oblastí vyuţívání budou močové cesty a prostata. Dŧleţitý je i účinek močopudný, potopudný a vylučování solí, zejména při dně a revmatismu. 10) Vřes velmi dobře roste, i kdyţ je vystaven nepohodě, v kaţdém počasí, v kaţdém terénu. Sbírá sílu, aby vzdor nepohodě přetrval. Tato odolnost se přenáší i na lidi, kteří dlouhodobě poţívají vřesový čaj. Při této příleţitosti nemŧţeme nevzpomenout na případ staré dámy, paní P. z Určic na Prostějovsku, která měla trochu potíţe se srdcem a ledviny také uţ nefungovaly tak, jak by měly. Následkem toho měla tak oteklé nohy, ţe téměř nemohla chodit. Bylinář Franěc z Holešova jí doporučil vřes. A tak paní P. pila vřes. Prvního pŧl roku se toho moc nestalo a paní P. uţ přestávala věřit ve zlepšení, ale pan Franěc velel k vytrvalosti. A jak známo, trpělivost rŧţe přináší, takţe pojednou začaly otoky mizet a za dva aţ tři měsíce měla babička nohy jako mladice. Zemřela potom asi za sedm let na infarkt. Obecné pouţití má tzv. německý čaj, který mŧţe být pouţit při revmatismu, ledvinových kamenech, při nespavosti dětí, při píchání v boku a při horečkách. Čaj připravujeme tak, ţe 15 aţ 20 gramŧ květŧ dáme do 0,5 litru studené vody, pomalu přivedeme k varu a krátce povaříme na mírném ohni. Necháme 10 minut odstát, přecedíme a pijeme po doušcích přes celý den. Velice dobrý je tzv. vřesový olej, který čistí, vyţivuje a zvláčňuje pokoţku obličeje: 30 gramŧ květŧ dáme do 0,5 litru olivového oleje, uloţíme do tmavé a uzavíratelné skleněné nádoby a 14 dní necháme vyluhovat. Pak přefiltrujeme přes gázu a znovu nalijeme do tmavé nádoby. Vţdy večer po umytí nanášíme olej poklepem na obličej a jemně vmasírujeme. Při zánětu močového měchýře přelijeme po 1 čajové lţičce vřesu a kořene pampelišky šálkem vařící vody, necháme 10 minut nepřikryté vyluhovat, přecedíme a pijeme 2 aţ 3 šálky denně mezi jídly.
YUCCA JUKA VLÁKNITÁ Čeleď agávovitých (Agavaceae) YUCCA FILAMENTOSA L. Juka vláknitá
1) Juka vláknitá je vţdyzelená rostlina, vyhánějící z vytrvalého oddenku zcela krátký pníček, na kterém spočívá bohatá rŧţice tuhých, podlouhle kopinatých, aţ 0,5 metru dlouhých listŧ, které mají na okrajích bělavá, zkroucená, 5 aţ 8 cm dlouhá opadavá vlákénka. Ze středu listové rŧţice vyrŧstá přímý, aţ 2 metry vysoký stvol, rozvětvující se v bohatou latu zvonkovitých, namnoze nicích, bělavých a vně zelenavých květŧ. Plodem je mnohosemenná tobolka. 2) Rod Yucca zahrnuje asi 30 druhŧ, vesměs pocházejících z Ameriky, kde se také hojně pěstuje, zejména v Arizoně, Virginii, v Mexiku a Peru. Druhy rodu Yucca se pouţívají především jako technické, vlákninové rostliny, ale v poslední době stále častěji i jako rostliny léčivé. U nás se juky mohou pěstovat ve velkých kořenáčích nebo v zahradách. Ačkoliv zpravidla bohatě kvetou, nevytváří plody, protoţe u nás není hmyz, který by mohl zabezpečit opylení. 3) Drogou je především kořen (Radix yuccae), méně často listy (Folium yuccae) nebo jiné rostlinné části většiny druhŧ rodu Yucca. V poslední době se nejčastěji pouţívá droga z druhu Yucca shigide-ra. 4) Hlavní obsahovou látkou druhu Yucca shigidera jsou saponiny zvláštní chemické povahy, dále enzymy, organické kyseliny, minerální látky a další sloţky. 5) S ohledem na zvláštní chemickou povahu saponinŧ má juka mimořádné schopnosti ve smyslu vyplavování škodlivých a toxických látek z organismu, a to jak látek, které se do těla dostaly zevně, tak i vnitřních toxických zbytkŧ vlastní látkové výměny. Juka tak velmi příznivě ovlivňuje všechny stavy, kde se jedná O tzv. „zanesení“ organismu, a stavy spojené se zánětem. Takovým stavem mŧţe být například revmatoidní artritida, ale také choroby střev, například choroba Crohnova, proktokolitida, ulcerózní kolitida, nerevmatické záněty kloubŧ a další mnohdy nepojmenované stavy. Juka výrazně sniţuje hladinu krevního cholesterolu a s trochou nadsázky se dá říci, ţe člověka i omlazuje. Výrazně podporuje jaterní funkce a celkovou imunitní reaktibilitu těla. 6) Do České republiky se juka dostává výhradně formou továrně připravených specialit, které mají dávkování a dobu léčby obvykle podrobně rozvedenou na obalu. 7) Juka je mimořádně vhodná pro detoxikaci organismu zejména u lidí středního věku a u lidí starších. Úměrně „zanesení“ se ovšem zvyšuje dávkování a prodluţuje i doba léčby. Obecně platí, ţe léčba jukou má být doprovázena hojným pitím vody nebo i tuzemských tzv. krev čistících čajŧ, například pampeliškového, vřesového nebo čaje ze rdesna ptačího, aby se škodliviny mohly snadněji rozpouštět a vyplavovat. 8) Při léčbě jukou je potřeba předvídat, ţe mimořádný očistný efekt nemŧţe organismus ponechat bez povšimnutí, takţe by nás neměl překvapit zhoršený zdravotní stav v prvých dnech, vlastně reakce organismu, projevující se výjimečně i po týdnech léčby, případně i opakování chorobných potíţí, které jsme sice dříve měli, ale uţ jsme na to pozapomněli. Podle našich relativně krátkodobých zkušeností se nám jeví optimální léčba jukou takto: Minimální doba léčby je
dlouhá 4 týdny. Tuto dobu léčby volíme jen výjimečně, například při doléčování apod. Prŧměrná doba léčby činí 6-10 týdnŧ a postačí na dŧkladnou detoxikaci v drtivé většině případŧ. Maximální hranici nelze přesně stanovit, protoţe kaţdý organismus bývá jinak zanesen a jinak reaguje. Přikláníme se k názoru, ţe jakákoliv velmi dlouhodobá léčba bývá nejen zatěţující, ale i diskutabilní. Proto ani léčba jukou by neměla být vedena heslem „čím více a déle, tím lépe“, protoţe to obvykle nebývá pravda. Proto doporučujeme maximální dobu léčby pŧl roku nepřetrţitě. Velký význam má spojení léčby jukou s kratší či delší hladovkou nebo alespoň přísným pŧstem, coţ umocňuje dosaţené výsledky. 9) S homeopatií nemáme zatím ţádné zkušenosti, protoţe k nám přichází juka jiţ v rŧzném zpracování a také v rŧzném ředění, pravděpodobně z hlediska jen obchodního, dostatečně velkém. 10) Jako v mnoha jiných případech i juka byla pro terapeutickou praxi objevena pozorováním a vyhodnocováním lidových léčitelských praktik, v tomto případě indiánských. Indiáni juku povaţují za nejkrásnější pouštní rostlinu a ne náhodou ji nazývají Strom ţivota nebo téţ Strom prorokŧv, případně Zlatou jukou. Pod názvem Golden yacca se také u nás obchodně i jinak rozšiřuje. Doporučujeme však opatrnost jak při nákupu, tak i při uţívání. Pro relativně krátkou dobu pouţívání juky v naší fytoterapeutické praxi nemŧţeme přesně říci, který z nabízených preparátŧ z yuccy je nejúčinnější, protoţe o reklamní tvrzení není dost dobře moţné se seriózně opírat.
VŠEDOBR VŠEDOBR HORNÍ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) IMPERATORIA OSTRUTHIUM L. Všeliek hojivý (s) e Gemeine Meisterwurz (n) Master-wort (a) Imperatoire commune (f) Imperatoria (š)
1} Všedobr horní je trvalka aţ metrové výšky. Má krátký, hlízovitý, asi na prst tlustý oddenek, ze kterého vyráţí jednoduchá, přímá, dutá, rýhovaná, nahoře chudě větvená lodyha. Listy má jednoduše nebo dvojitě trojčetné, sloţené z vejčitých lístkŧ a úkrojkŧ, nestejně pilovitých. Bílé květy vytváří bohaté okolíky. Rostlina kvete od června do září. Plodem je vejčitá, křídlatá dvojnaţka. 2) Všedobr je poměrně hojný druh, rostoucí v křovinách, na sutinách a na vlhčích loukách. Někdy se i pěstuje. Pozor na poměrně snadnou moţnost záměny se smldníkem lékařským (Peucedanum officinale L.), případně i s jinými druhy rodu smldník. 3) Drogou je nejčastěji oddenek, tzv. Mistrŧv kořen (Radix imperatorii). Nať se sbírá spíše výjimečně. Droga má ostrý, aromatický pach a palčivě nahořklou chuť. Nejlépe ji uchováme hermeticky uzavřenou, protoţe je velmi hydroskopická, snadno vlhne a plesniví, případně je napadána hmyzem. 4) Dŧleţitou obsahovou sloţkou je zejména terpenická silice s limonenem, phellandrinem, pinenem, dále aromatické hořčiny, třísloviny, kumarinový derivát ostruthin, organické kyseliny, pryskyřice, vosky a některé další látky. 5) Droga je močopudná, podporuje trávení, vykašlávání a pocení, uklidňuje. Je velmi vhodná zejména při nechutenství se sníţeným vylučováním trávicích šťáv, při nadýmání a křečovitých bolestech břicha jiného pŧvodu. Léčivě pŧsobí při katarech horních cest dýchacích a při bronchitidě. Uplatňuje se i při některých formách astmatu. Zlepšuje stav revmatikŧ, lidí trpících dnou a koţními chorobami, protoţe zvyšuje vylučování odpadních látek močí a potem. Zpŧsobuje centrální útlum, a tím odstraňuje pocity úzkosti a psychického napětí a prohlubuje spánek. Naťová droga je vynikajícím protirevmatickým prostředkem pro zevní pouţití, kdy ji aplikujeme formou koupelí nohou nebo rukou, obvykle obden, v šestitýdenních kúrách. Teplota koupele by měla být co nejvyšší, avšak snesitelná, doba lázně 10 aţ 15 minut. Musíme si uvědomit, ţe obsahové látky byliny jsou velmi málo prozkoumané, takţe lidové uplatnění je někdy směrodatnější neţ vědecké vyjádření. 6) Jednoznačně nejvýhodnější lékovou formou je tinktura, protoţe při podání formou čaje mŧţe citlivějším osobám vadit nepříliš příjemná, škrabavá chuť. Pokud se rozhodneme pro čaj, volíme nálev, podávaný 2 aţ 4krát denně po 0,1 litru. Tinkturu dávkujeme obyčejně 20 aţ 25 kapek, zpravidla téţ 2 aţ 4krát denně. 7) Drogu řadíme mezi silněji pŧsobící bylinná léčiva a podle toho s ní také zacházíme. Není určena pro dlouhodobou léčbu a dávkování se nemá svévolně překračovat. Vyšší dávky mohou zpŧsobit nevolnost, zvracení, podráţdění sliznic trávícího ústrojí a depresivní stavy. Droga není vhodná pro těhotné a kojící ţeny, ani pro děti do 6 let. Naopak v geriatrii je její pouţití velmi prospěšné. Lze ji podávat jak samostatně, tak především ve směsích. 8) Univerzální krev čistící čaj, vhodný pro léčbu revmatismu, dny, koţních chorob a dalších poruch látkové výměny, připravujeme a podáváme formou bylinářského čaje, v mnoţství asi 0,8 litru denně: březového listu 100 g nati tymiánu 30 g
Mistrova kořene 60 g nati svízele syřišťového 20 g nati čekanky 40 g 9) Vzhledem k neobyčejné silnému pŧsobení byliny je homeopatické zpracování vlastně nejvhodnější. Zpracovává se dokonale očištěný oddenek. Oddenek by měl být sbíraný v zimě nebo na jaře, protoţe na podzim není dost silný. Zpracovává se podle §3 lihem 80% a dále se ředí lihem 30% aţ na potenci D10. Obecně se uţívá v potencích D4, D5, D6, D7, D8 a D10, v dávkování 3krát denně 10 aţ 15 kapek, před jídlem. Tinktury uţíváme především jako stomachikum (při ţaludečních problémech), při uklidňování břišních potíţí, při bronchitidě, nadýmání atd., lze ji pouţít jako sedativum i afrodisiacum. Pŧsobí ale velmi dobře i na ledviny a močové cesty, dokonce jako pomocný lék při cukrovce. 10) Mistrŧv kořen je prastará kouzelná bylina, kterou farář Künzle řadil mezi byliny tzv. táhnoucí, protoţe vytahuje z těla „neduhy všeliké a vody zkaţené…“ Při rekonvalescenci po náhlé příhodě mozkové je velmi vhodné podávat Mistrovo víno, vinný macerát Mistrova kořene, v dávce od 1 do 4 polévkových lţic denně. Spolu s vřesem jej řadíme téţ mezi afrodisiaka. Ve středověku platil oddenek dokonce jako univerzální lék. Byl to remedium divinum, čili boţský lék. Nejjednodušším uţíváním byl vţdy a dosud je sušený oddenek v prášku: 0,2 aţ 2,0 gramy prášku 3krát denně pŧl hodiny, před jídlem. Pŧsobí velice povzbudivě, podporuje trávení, uklidňuje celou řadu křečí, zejména pak křeče dělohy, tlaky na prsou, při zástavě močení, při potlačované menstruaci, při neustupujícím zvýšení teploty, při rŧzných katarech. Dá se říci, ţe celkově povzbuzuje a posiluje. Namočíme-li 25 aţ 30 gramŧ pomletého oddenku do 0,7 litru dobré ţitné, dostaneme výborný prostředek posilující ţaludek, trávení a látkovou výměnu. Uţíváme před obědem a před večeří vţdy 1 malou stopku pŧl hodiny, před jídlem. Sušený a pomletý oddenek mŧţe slouţit také jako základ mastí. Do masťového základu se mŧţe vmíchat buď přímo nebo formou tinktury. Mast poslouţí k hojení ran a rŧzných koţních defektŧ.
YZOP YZOP LÉKAŘSKÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) HYSSOPUS OFFICINALIS L. Yzop lekársky (s) r Gebräuchlicher Ysop (n) Hyssop (a) Hyzope officinal (f) Hisopo (š)
1) Yzop lékařský je bylinou vytrvalou, dorŧstající aţ pŧlmetrové výšky. Je to drobný polokeřík, odspodu rozvětvený, v dolní části dřevnatějící. Listy mají kratičký řapík, jsou kopinaté, celokrajné, tuhé, lesklé a tečkovaně ţláznaté. Při rozdrcení příjemně voní. Květy vyrŧstají z úţlabních nepravých přeslenŧ a jsou podepřeny čárkovitými listeny. Květní kalichy jsou pětizubé, trubkovité, koruna je dvoupyská, modrofialová, zřídka i rŧţová nebo bělavá. Plod je sloţen ze čtyř tvrdek. Kvete v červenci aţ září. 2) Yzop je ušlechtilá bylina, vyţadující suché a teplé podnebí, slunečnou, chráněnou polohu a mírně zásaditou nebo neutrální pŧdu. 3) Sbíranou částí je kvetoucí nať (Herba hyssopi), kterou sbíráme především v počáteční době květu. Běţná kultura poskytuje dvě aţ tři sklizně v sezóně. 4) Droga obsahuje asi 1 % silice s pinény, dále flavonové glykosidy, třísloviny, organické kyseliny, řadu minerálŧ a stopy pryskyřice. 5) Yzop pokládáme pro jeho vlastnosti za základní bylinu pro léčbu prŧdušek. V dýchacích cestách pŧsobí desinfekčně aţ antibioticky. Podobný účinek se projevuje i při léčbě močových cest. Rovněţ yzopové kloktadlo patří ke vzácným a účinným prostředkŧm. Droga pŧsobí téţ v oblasti trávícího ústrojí, kde je vysoce účinná proti zánětŧm i dyspeptickým potíţím, spojeným s nadýmáním. Droga je téţ výborným geriatrikem, protoţe pŧsobí jako mírné tonikum, stimulans, a organismus starých lidí ji velmi dobře toleruje. Studený yzopový čaj je kvalitním pomocníkem v boji proti neţádoucímu pocení, zejména nočnímu a klimakterickému. 6) Vhodnou formou je nálev připravený podle obvyklých pravidel, případně bylinářský čaj či bylinný balzám, a osvědčila se téţ homeopatická příprava podle Kloudy, uţívaná ve vyšších potencích kolem U9. V urologii upřednostňujeme formu lihovodných roztokŧ. 7) Velké předávkování drogou by mohlo vyvolat náznaky křečových stavŧ, z praxe však takový případ není zaznamenán. Yzop lze podávat i samostatně, praktičtí bylináři však zásadně dávají přednost podávání ve směsích. V plicním lékařství se yzop kombinuje s jitrocelem, květem divizny nebo se sladkým dřevem, případně s kořenem proskurníku a s kořenem omanu. V urologii kombinujeme se zlatobýlem, kořenem jehlice, s vřesem nebo s ptačím rdesnem. V léčbě dyspepsií doporučujeme směsi yzopu s mátou, případně fenyklem, jablečníkem nebo omanem. V geriatrii kombinujeme s natí úročníku bolhoje, případně s drogami adaptogenního charakteru, kterými jsou např. ţen – šen, maralí kořen, kořen eleuterokoku apod. 8) Vynikající prŧduškový čaj mŧţeme dosladit medem a podáváme jej horký 4krát denně v mnoţství jednoho šálku: nati yzopu 100 g listu jitrocele 50 g květu divizny 50 g kořene proskurníku 30 g nati konopičky 20 g 9) Homeopaticky uţíváme list i květ, doporučujeme však květ, sbíraný v
červenci a srpnu krátce před polednem a zpracovaný podle §3 lihem 80%. Dále ředíme lihem 40% aţ na potenci D4. Obecně uţíváme potence D3 a D4 s prŧměrným dávkováním 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Tinkturu uţíváme téměř ve všech případech uvedených v pátém odstavci, patřičně upravenou nebo doplněnou, zejména pak při chronických zánětech bronchŧ, astmatu, kašli, nadýmání, chronických střevních potíţích apod. 10) Yzop pŧsobí také jako afrodisiakum. Pro tento účel se musí podávat ve formě bylinného vína. V litru kvalitního bílého vína, nejlépe ryzlinku, vyluhujeme 8 dnŧ 75 gramŧ yzopu. Podáváme denně večer před spaním 125 ml. Před pohlavním stykem rychle vypijeme čtvrt litru tohoto vína. Yzop je také nejrozšířenější očistnou bylinou v magii. Pouţívá se ke koupelím, k postřiku osob, zvířat i budov. Pověšen ve svazečku kdekoli v domě, odvrací negativní síly. Na odstraňování krevních podlitin je výborná tinktura z 20 gramŧ yzopu a 20 gramŧ šalvěje, kterou přelijeme 250 ml silného rumu nebo ţitné a necháme 10 aţ 14 dní při pokojové teplotě v láhvi vyluhovat. Pak slijeme, nať vylisujeme, tekutinu přefiltrujeme přes papírový filtr a uloţíme. Vtíráme přímo do podlitin. Yzopový sirup uvolňuje hleny a podporuje jejich vykašlávání: 30 gramŧ květŧ yzopu vhodíme do 0,25 litru vařící vody, pŧl minuty necháme vařit, sejmeme s ohně a 4 hodiny necháme přikryté luhovat. Jemně přefiltrujeme a přidáme 500 gramŧ cukru. Na mírném ohni za stálého míchání svaříme na konzistenci sirupu a naplníme sklenice. Skladujeme v chladu a temnu. Dospělí uţívají 5 aţ 6 polévkových lţic denně, děti poloviční dávku. Yzopový olej pro léčbu následkŧ opálení a na masáţe postiţených údŧ při náhlých mozkových příhodách: 125 gramŧ čerstvých nebo 50 gramŧ čerstvě sušených květŧ (v horším případě lze pouţít i nať) yzopu přelijeme 500 ml arašídového nebo olivového oleje a pŧl hodiny povaříme ve vodní lázni, v nádobě, převázané prodyšným, plátěným víčkem. Potom nasadíme pevné víčko a necháme 3 aţ 4 dny dojít. Při menstruačních bolestech pouţíváme tento nálev: lipový květ, majoránku a květ yzopu, vše po 1 polévkové lţíci přelijeme šálkem vařící vody, 5 minut necháme vyluhovat a přecedíme. Nálev se začíná uţívat dva dny před očekávanou menstruací, dva šálky denně, ráno a večer. Při zánětech meziţeberních nervŧ uţíváme odvar: po jedné polévkové lţíci yzopu a proskurníku (ibišku) dáme do 0,5 litru studené vody a přivedeme k varu, 10 minut necháme vyluhovat a pak přecedíme. Pijeme 3 šálky denně před hlavními jídly.
ZÁZVOR ZÁZVOR PRAVÝ Čeleď zázvorovitých (Zingiberaceae) ZINGIBER OFFICINALE ROSC. Ďumbier lekársky (s) r Echter Ingwer (n) Ginger (a) Gingembre (f) Gengibre (š)
1) Zázvor pravý je jedním ze šesti druhŧ zázvoru. Je to vytrvalá bylina, vyhánějící v kaţdém roce z duţnatého, hlízovitě tučného, článkovaného oddenku několik přímých, štíhlých, asi metr vysokých lodyh, porostlých dvěma řadami úzkých, asi 30 cm dlouhých, pochvatě přisedlých listŧ. Vedle těchto olistěných, ale jalových lodyh vyrŧstají z oddenku později téţ bezlisté, blanitými pochvami objaté, asi 30 cm vysoké květonosné stvoly, zakončené krátkým, klasovitým, hustým květenstvím. Okvětní plátky mají srostlou základnu, dvě jalové tyčinky, srostlé a přeměněné v barevný, obvykle světle-fialový pysk, a jednu plodivou tyčinku. Plodem, který údajně nikdy zcela nedozrává, je trojpouzdrá, mnohosemenná tobolka. 2) Zázvor je vyšlechtěnou rostlinou a ve volné přírodě se nenachází. Hojně se pěstuje v teplejších končinách Asie. Rozmnoţuje se výhradně vegetativně. Má rád vlhčí, ale nikoliv mokrou polohu. 3) Předmětem sběru a pouţití je oddenek (Rhizoma zingiberis), který se dováţí obvykle loupaný, případně i mletý. V pravlasti zázvoru, Indii, je nazýván zázvor sringavera. 4) Oddenek obsahuje silici, v mnoţství aţ do 3%, jejíţ hlavními částmi jsou seskviterpeny a alfa plus beta zingiberin, dodávající droze její typickou vŧni. Dále jsou v silici přítomny bisabolen, borneol a farnesol. Izolován byl téţ keton zingeron. Fytoterapeutická „ostrost“ drogy je zpŧsobena přítomností pryskyřičné sloţky, zvané shoagol. 5) Zázvor je typickou zahřívací drogou, lze ji s úspěchem pouţít zevně i vnitřně. Horké zázvorové obklady přikládáme na šíji při jejím ztuhnutí, při bolestech za krkem apod. Obklad přikládáme do dvojího vychladnutí, to znamená, ţe po vychladnutí prvého přikládáme obklad druhý. Celá procedura trvá zhruba pŧl hodiny. Potom je vhodné na uvolněnou šíji aplikovat masáţ, případně chiropraktické rovnání páteře. Přirozeně lze obklady provést i kdekoli jinde na těle. Vnitřní pouţití zázvoru vychází především z prastarých praktik indické ayurvédy. Uplatňuje se při léčbě zaţívacího ústrojí, zlepšuje trávení, zvyšuje chuť k jídlu a povzbuzuje celkově metabolismus. 6) Pro pouţití na obklady rozmícháme čajovou lţičku mleté drogy ve sklenici vroucí vody, necháme vychladnout do příjemné teploty a namáčíme obkladový materiál. Nemusíme cedit. Pro vnitřní uţití lze čaj připravovat stejným zpŧsobem; volíme však menší koncentraci a před pouţitím čaj přecedíme. Pouţíváme zpravidla na špičku kulatého noţe prášku na sklenici čaje a po několika minutách zcedíme. Podle reakce organismu volíme niţší nebo vyšší koncentraci. 7) Jelikoţ zázvorové hořčiny jsou poměrně silné, zacházíme s drogou obezřetně, zvláště pak při vnitřním pouţití. Kontraindikací jsou ţaludeční, dvanáctníkové a střevní vředy, colitida, Crohnova choroba, těhotenství, kojení a niţší dětský věk. Pokud chceme aplikovat zázvor ve směsích, nepouţíváme práškovaný kořen, ale drogu jemně sekanou na malé kousíčky, které ve směsi řádně rozmícháme. 8) Klasický zázvorový recept pro zdravé zaţívání: Vsypeme pŧl šálku rýţe do ploché misky a trochu ji zalijeme vodou. Necháme ustát přes noc, aby voda úplně vsákla. Případný přebytek nevsáklé vody vylijeme. Rýţi dáme na suchou pánev a
zvolna ji zahříváme za stálého míchání, aby se nepřipálila. Kdyţ je rýţe zlatohnědá a vysušená, vysypeme ji do sklenice a opatříme hermetickým uzávěrem. Svaříme šálek vody, přidáme do ní čajovou lţičku vysušené rýţe a kousek zázvoru, povaříme 1 minutu, necháme 5 minut ustát a přecedíme. Pijeme denně 1 nebo 2 šálky, které uklidní, zahřejí ţaludek, a ovlivní tak celý organismus. 9) Do obrazu léku ZINGIBER patří především naprosté selhání všech ledvinových funkcí, dále stavy zesláblosti trávicího ústrojí, pohlavního ústrojí a dýchacích orgánŧ. Zvláštní je, ţe nemocní často nesnášejí chléb. Nemocný je obyčejně dýchavičný, píchá jej na pravé straně, zejména pak v noci. Ráno se dostavuje hojné vykašlávání hlenu, sucho v ústech, ţízeň, polykací obtíţe, zánět konečníku, zanícené hemoroidy. Objevuje se nesnesitelné svědění v nose, pocit ucpání a suchosti, dále pak překyselení ţaludku. 10) Darwentŧv recept pŧsobí na zánět ţaludku, kvasné dyspepsie, posiluje ţaludek a zbavuje rŧzných ţaludečních obtíţí; pro léčení ţaludečních a dvanáctníkových vředŧ je ovšem nevhodný: Vezmeme po 50 gramech nati zeměţluče, listu lesního maliníku, nati pampelišky, květu měsíčku a nati pelyňku. K tomu po 25 gramech drobně sekaného zázvoru a listŧ senny. Poslední sloţku přidáváme pouze v případě zácpy. Jednu čajovou lţičku směsi přelijeme sklenicí studené vody, přivedeme k varu, ihned odstavíme a necháme 10 minut vyluhovat. Přecedíme a po chvíli pijeme. Přidáním zázvorového oleje mŧţeme vyrobit maximálně účinný masáţní olej: Do 50 ml arašídového nebo olivového oleje přidáme 1 ml zázvorového, 5 ml eukalyptového a 2 ml anýzového oleje. Vše dobře promícháme a uţíváme jako masáţní prostředek hlavně při revmatismu, bolesti kloubŧ apod. Prostředek jen mírně vtíráme do pokoţky a dbáme, aby nedošlo k překrvení. Odvar z kořene zázvoru se často doplňuje rŧznými bylinami. Problém je jen v rozdílných dobách vaření jednotlivých částí odvaru. Zpravidla nejprve vaříme zázvor na mírném ohni asi 4 minuty a pak přidáváme byliny, které vaříme 2 aţ 3 minuty. Nejčastěji jde o kořeny, kŧry a jiné tvrdé části, s výjimkou smilu písečného, kde se vaří květ. Byliny přidáváme individuálně podle druhu potíţí.
ZBĚHOVEC ZBĚHOVEC PLAZIVÝ Čeleď hluchavkovitých (Lamiaceae) AJUGA REPTANS L. Zbehovec plazivý
1) Ti vytrvalého oddenku zběhovce plazivého vyrŧstají plazivé listnaté výběţky a přímé, asi 1/4 m vysoké, jednoduché, dvouřadě chlupaté, jinak však lysé lodyhy porostlé oddáleně listy podobného tvaru, jako jsou listy přízemní. Přízemní listy jsou poměrně velké, řapíkaté, podlouhle vejčité, slabě zubaté aţ skoro celokrajné. Květy vyrŧstají z paţdí listenŧ v hořejší části lodyhy a jsou umístěny v lichopřeslenech. Barvu mají modrou aţ modrofialovou, výjimečně i rŧţovou nebo bílou. Po odkvětu koruna květní neopadává, nýbrţ zvadne a uschne na plodu, kterým je tvrdka. 2) Zběhovec je poměrně hojná bylina vlhčích luk, pastvin, bývá častá téţ na okrajích lesŧ, na mýtinách a na zahrádkách. 3) Pouţívanou částí je kvetoucí nať (Herba ajugae). 4) Soudobá farmakognosie se zběhovci příliš nevěnuje, takţe není dostatečně probádán. Obsahuje třísloviny, barviva, hořčiny, organické kyseliny, minerální látky, taninové substance, éterický olej, kaučuk i organické soli. 5) Droga mírně sniţuje krevní tlak, ovlivňuje příznivě trávení, pŧsobí proti bolestem ţaludku a trávicího ústrojí a také mírně uklidňuje. Má lehce protirevmatický účinek a lze ji uţít téţ do mastí na podlitiny nebo ke koupelím zraněných končetin. Tinktura s malým přídavkem medu a strouhaného kamence je dobrým lékem k ošetřování rŧzných afekcí v dutině ústní, nesoucích souborný název stomatitidy. 6) Podáváme nálev v obvyklých dávkách, zpravidla šálek 2 aţ 4krát denně, případně tinkturu v dávce od 25 do 35 kapek, rovněţ 2 aţ 4krát denně. 7) S ohledem na malé znalosti o droze ji nedoporučujeme k dlouhodobému podávání a léčbě zcela malých dětí ani těhotných a kojících ţen, a to i přesto, ţe nejsou známy ţádné kontraindikace ani neţádoucí účinky. Před sólovým podáváním dáváme přednost vmíchávání drogy do směsí. 8) Zběhovec má něco, čemu říkáme „příjemná hořčinka“. Nepŧsobí nijak razantně, ale to mŧţe být v mnoha případech velmi ţádoucí. Pouţíváme jej zejména jako náhradu mnohem účinnější oţanky kalamandry, a to buď v případě její nedostupnosti anebo tehdy, jestliţe chceme dosáhnout výrazně mírnějšího pŧsobení. 9) Doporučujeme drogu zpracovávat homeopaticky, protoţe zaručuje mírné, ale trvalé pŧsobení u osob zvlášť citlivých. Pouţívá se čerstvá kvetoucí nať trhaná obyčejně v červenci, nejlépe mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou. Zpracovává se podle §2 nebo §3 podle šťavnatosti, lihem 80%. Dále se ředí lihem 40% aţ do potence D4. Obecně uţíváme potenci D4 s dávkováním 3krát denně 9 kapek, před jídlem. Uţíváme jako v alopatii; obecně pak jako tonikum, proti astmatu, při kašli, ale také při hnisavé angíně a při řadě ţenských onemocnění. 10) Zběhovec býval velmi ceněn v alchymii při výrobě kvintesencí, kde slouţil pravděpodobně jako katalyzátor. Máme zato, ţe tuto drogu nelze rozhodně řadit mezi obsolentní čili zastaralé. Její čas zřejmě teprve přijde.
ZELÍ BRUKEV ZELNÁ Čeleď brukvovitých (Brassicaceae) BRASSICA OLERACEA L. Kapusta obyčajná (s) r Gemüsekohl (n) Wild Cabbage (a) Chou (f) Col (š)
1) Brukev zelná, známá spíše pod názvem zelí, je rostlina jednoletá aţ vytrvalá. Kořen je neztloustlý, lodyha zkrácená, teprve druhým rokem se prodluţuje a kvete ţlutě. Listy jsou ploché, pevně kulovitě spojené, vytvářející známé hlávky. Semena jsou hnědá, hladká. 2) Vedle popsaného hlávkového zelí se pěstuje řada dalších kultivarŧ, které lze shrnout do několika odrŧd, convariet: convar. capitata alba/rubra, zelí hlávkové bílé/červené; convar. sabauda = kapusta (slovensky kel); convar. viridis jarmuz = kadeřavá kapusta (slovensky kučeravý kel); convar. gemmifera = rŧţičková kapusta (slovensky rŧţičkový kel); convar. botrytis = květák (slovensky karfiol); convar. italica = brokolice (slovensky kapusta špargfová); convar. gongylodes = kedluben (slovensky kaleráb). V léčitelství je nejvíce ceněna kapusta a také hlávkové zelí. Cenná je také brokolice, neboť obsahuje protirakovinný faktor, který je v ostatních odrŧdách přítomen pouze v zanedbatelném mnoţství. 3) Předmětem sběru a uţití jsou především listy hlávkového zelí a kapusty (Folium brassicae oleracei) 4) Zelí obsahuje glycidy, karotenoidy, řadu vitaminŧ skupiny B, vitamin C, biotin, vitaminy K a P, kyselinu nikotinovou a zvláštní protivředový faktor, zvaný téţ vitamin U. Z minerálních solí je přítomen především draslík, ale i vápník, sodík, hořčík a ţelezo, ve stopovém mnoţství pak stříbro, cín, molybden, nikl a vanadium. Dále byly nalezeny četné volné aminokyseliny, blíţe nedefinované glykosidy a mnoho rŧzných enzymŧ, organické kyseliny, jód, cholin, inulin a řada dalších látek a mikroelementŧ. 5) Léčebně lze zelí vyuţívat při avitaminózách, při chorobách ţlučníku, ţlučových cest a jater, při chorobách systému srdečně-cévního, chorobách ţaludku a střev. Šťáva, zvláště z bílého zelí, vykazuje skutečně mohutný hojivý účinek na ţaludeční a dvanáctníkové vředy a na záněty trávicí trubice včetně ţaludku. Má téţ pozoruhodný účinek protisklerotický, čistí krev při koţních chorobách a pozoruhodným zpŧsobem detoxikuje játra a především ledviny. Kysané zelí je jemným projímadlem a pŧsobí protikřečově. Pokud smícháme zelnou šťávu s medem v poměru 1:1, získáme výborný prostředek expektorační, pro podporu vykašlávání. Pomletý kapustový (zelný) list smícháme s vaječným bílkem a vzniklou hmotu mŧţeme nanášet na spáleniny, vředy a rŧzné koţní boláky. List lze vyuţít v řadě vnitřních i zevních indikací. Při léčbě hnisavých ran se po přiloţení drceného listu záhy nápadně zvýší výron hnisu. List nejprve převálíme válečkem, případně láhví, aby popraskala ţilnatina a uvolnila léčivé látky, pak jej přiloţíme formou obkladu a ovineme obinadlem. Takto léčíme rŧzné vyráţky, neţity, akné, karbunkly, furunkly, ekzémy, revmatismus, ustřel, dnu a řadu dalších nemocí. V některých případech, například při rheumatoidní arthritidě, je vhodné před pouţitím list trochu osmahnout na rozpáleném oleji. 6) Při externí aplikaci spotřeba zelí vyplyne z povahy léčeného případu. Při vnitřním podávání, například při zácpě, doporučujeme 2krát denně 450 gramŧ kysaného zelí. Podáváme-li zelnou šťávu, doporučujeme například při vředové
chorobě ţaludku a dvanáctníku či při poruchách revmatických aplikovat 4krát denně 125 gramŧ po dobu 4 aţ 6 týdnŧ. 7) Léčba zelím a jeho varietami je bezproblémová a drtivá většina nemocných ji velmi dobře snáší. Jisté obtíţe by snad mohly nastat při velkém předávkování, kdy by se mohl projevit neţádoucí vliv tzv. brassicového faktoru na funkci štítné ţlázy, spočívající v brzdění tvorby metabolicky aktivních hormonŧ. Pro pořádek je třeba uvést, ţe se jedná o nebezpečí spíše hypotetické, protoţe by bylo nutno delší dobu jíst asi 1 kg kapusty nebo zelí denně. Zelí (kapustu) a další produkty podáváme obyčejně samostatně a zpravidla v čerstvém nebo sterilovaném stavu. 8) Naklepaný list kapusty trochu osmahneme na oleji a přikládáme na revmatické klouby, svaly a obratle. Postup zabírá rychle a je velmi účinný, zvláště kdyţ léčbu doplníme pitím zelné šťávy 4krát denně 125 ml, případně podáváním libovolného krev čistícího čaje. 9) Homeopaticky se zelí nevyuţívá. Jednak by celkový efekt neodpovídal vynaloţenému úsilí a jednak zelí účinkuje pouze ve větším mnoţství. 10) Brokolice pŧsobí jako výrazný ochranný faktor před nádorovým onemocněním plic a gynekologického ústrojí. Je velmi vhodným pokrmem pro těhotné a kojící ţeny, jakoţ i pro malé děti, mimo jiné i proto, ţe není náchylná k zachycování dusíku, jako ostatní brukvovité rostliny. Nejúčinnější je syrová, podávaná nejméně obden, v dávce 75 gramŧ aţ 125 gramŧ, a to po celou sezónu, kdy je dostupná. Při ţaludečních vředech je zelí vynikajícím a rychlým lékem. Hlávky zelí o minimální hmotnosti 1 kg nakrájíme, nakrouháme a rozmixujeme. Vytlačíme šťávu a dáme do chladničky, kde ji skladujeme při teplotách kolem 5°C. Uţíváme 5krát denně 100 gramŧ aţ 200 gramŧ (běţnou skleničku), před jídlem. Pokud chceme účinek zvýšit, přidáváme do kaţdé dávky asi 50 gramŧ šťávy z celeru. Celá léčba vředŧ trvá prŧměrně 7 aţ 9 dnŧ.
ZEMĚDÝM ZEMĚDÝM LÉKAŘSKÝ Čeleď zemědýmovitých (Fumariaceae) FUMARIA OFFICINALIS L. Zemedyrm lekársky (s) r Echter Erdrauch (n) Common Fumitory (a) Fumeterre officinale (f) Fumistere (š)
1} Zemědým lékařský je jednoletá lysá bylina výšky aţ 40 cm, s hranatou, větvenou lodyhou. Drobné květy v hroznech jsou souměrné. Má čtyři korunní plátky, vrchní z nich je dozadu vakovitě vydutý a prodlouţený v ostruhu. Kalich má dva zoubkované lístky. Listy jsou zelenošedé, dvakrát peřenodílné a sloţené z klínovitých, dvojklaných aţ trojklaných lístkŧ. Plodem je ledvinovitá naţka, na vrcholu zahrocená a dole trochu zmáčknutá. Kvete od května do časného podzimu. 2) Bylina občas vytváří husté porosty, z dálky pŧsobící dojmem dýmu. Je to rostlina plevelná, vyskytuje se na rumištích, v houštinách, na neobdělávaných lučních a polních plochách. Na Moravě jí říkají nitka polní, Galenos a Avicenna ji znali pod názvem kapnios. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba fumariae), která se sbírá nepřekvetlá v květnu aţ červenci, nejlépe kolem třinácté hodiny, pro homeopatické účely o něco později. 4) Droga obsahuje alkaloidy příbuzné některým sloţkám alkaloidŧ opiových, kyselinu furmarovou, hořčiny, třísloviny, pryskyřičné látky, sliz a minerální látky, cleritrin a stopy éterického oleje. 5) Droga sniţuje krevní tlak, pŧsobí spasmolyticky, brání vzniku ţlučových kaménkŧ a někdy spolupŧsobí při jejich rozpouštění. Malé dávky tvorbu ţluče stimulují, větší dávky tlumí, střední jsou dobrým regulátorem. Droga je močopudná, zlepšuje látkovou výměnu, je jednou z nejlepších drog při léčbě koţních nemocí a tiší migrenózní bolesti. 6) I kdyţ drogu neoznačujeme přímo za toxickou, doporučujeme při jejím uţívání opatrnost. Běţné dávkování je 2 aţ 4krát denně po 125 ml nálevu. Překračování dávek pokládáme za nevhodné. Lze pouţívat i tinkturu, s dávkováním 2 aţ 4krát denně 20 aţ 25, nejvýše 30 kapek. Pro zevní aplikaci na omývání ekzematických loţisek lze pouţít vyšší koncentraci čaje, ale ten připravujeme pokud moţno v destilované vodě. 7) Při větším předávkování hrozí nebezpečí váţného útlumu dýchacího centra. Při samostatném podávání nepřekračujeme doporučené dávky, při kombinaci do směsí by podíl zemědýmu neměl překročit 20%, v případě běţného dávkování čaje, nebo aţ 25% v případě, ţe podáváme sníţené mnoţství čaje. V dermatologii kombinujeme zemědým lékařský především s kořenem lopuchu, případně s drogami z čekanky a pampelišky. 8) Dermatologický čaj s vynikajícím účinkem pro vnitřní podávání: nati čekanky 100 g nati zemědýmu 50 g kořene lopuchu 50 g květu vřesu 25 g nati rdesna ptačího 25 g Připravíme bylinářský čaj (viz I. díl) a podáváme v mnoţství asi 0,8 litru denně. Směsi čajŧ se zemědýmem jsou výborné i ve spojení s jinými bylinami – pampeliškou, pelyňkem Černobýlem, lékořicí, smilem písečným, třezalkou, mochnou husí, revení apod. Při dlouhodobějším uţívání je velmi vhodné občas sloţení měnit, ovšem podle potřeby a po poradě s odborníkem.
9) Zpracováváme čerstvou kvetoucí nať, pokud moţno na začátku květu (nepřekvetlou), kterou sbíráme nejlépe odpoledne mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou a upravujeme podle §3 lihem 70%. Základní esenci pak potencujeme lihem 40% aţ na potenci D4. V té ji také obecně uţíváme při dávkování 3krát denně 6 kapek, před jídlem. Moţnosti uţití homeopatických tinktur jsou nejen pestré, ale i nanejvýš zajímavé, protoţe vykazují příznivé účinky i při léčbě nemocí krevního oběhu, zejména ţilního, hemoroidŧ, ale také při léčbě ţloutenky, ţlučníkových potíţí všeho druhu a dokonce i infarktu, kde se pouţívá léčivé klyzma s přidáváním právě těchto tinktur. Navíc je zde mohutný účinek při koţních onemocněních, hlavně při mokvavém lišeji nebo ekzémech. Účinek je metabolický, se zvláštním pŧsobením na srdce, cévy a krevní oběh obecně. 10) Zemědým je jednou z nejdŧleţitějších bylin, potřebných k vymítání zlých duchŧ. Bylinář Josef Pospíšil z Otrokovic doporučoval na léčbu ekzémŧ vnitřně čaj z kombinace: kořene pampelišky s natí 100 g nati zlatobýlu 70 g nati zemědýmu 30 g Podáváme 2 aţ 4 šálky nálevu denně. Zevně pak vymýváme ekzematická loţiska čajem ze směsi stejných dílŧ nati slézu a nati zemědýmu, připraveným v destilované vodě. Do čaje namáčíme vatové tampóny a kruhovými pohyby loţiska vymýváme. Zbytkem čaje potom ošetřované části těla polijeme. Zemědým je výborným lékem i při vysokém krevním tlaku. Podáváme vţdy před jídlem pohár nálevu. Uţíváme bez přerušení 30 dnŧ. Nálev ze zemědýmu je rovněţ vhodný na nečistou pleť v obličeji, plnou drobných uhříkŧ. Jednu aţ dvě polévkové lţíce zemědýmu dáme do šálku plnotučného mléka, krátce zavaříme a necháme 10 minut vyluhovat. Jemně přecedíme a tekutinou umýváme a očišťujeme obličej. Zajímavé je pouţívání při dysfunkcích ţlučníku a ve spojení s tím i při migrenosních bolestech hlavy. Pravidelné dlouhodobé uţívání totiţ upravuje funkci ţlučníku (vylučování ţluče) nahoru i dolŧ, a tím upravuje i produkci cholesterolu. Uţíváme odvar z 1/2 lţíce zemědýmu na sklenici vody, vaříme 3 minuty a pak necháváme 10 minut luhovat. Sklenici vypijeme po lţících (v prŧměru 4krát) přes den. Na omývání plísní a ekzémŧ stejným zpŧsobem zhotovujeme odvar z 20 aţ 40 gramŧ natě a odvarem potíráme postiţená místa.
ZEMĚŽLUČ ZEMĚŢLUČ LÉKAŘSKÁ Čeleď hořcovitých (Gentianaceae) CENTAURIUM ERYTHRAEA RAFN. Zeměţlč menšia (s) s Echtes Tausendgüldenkraut (n) Common Centaury (a) Petite centaurée (f) Centaurea menor (š)
1) Zeměţluč je jedno aţ dvouletá bylina, dorŧstající aţ pŧlmetrové výšky. Čtyřhranná, lysá lodyha se větví jen nahoře. Spodní listy vytváří přízemní rŧţici. Listy jsou přisedlé, vstřícné, podlouhle vejčité aţ kopinaté, celokrajné. Drobné květy mají starorŧţovou barvu a shlukují se do bohatých okolíkŧ. Plodem je úzce válcovitá tobolka s mnoha semínky. Kvete v létě. 2) Zeměţluč je rostlina hojná na mýtinách, pasekách, lesních loukách, na mezích, stráních a vřesovištích. V poslední době jí valem ubývá, k čemuţ přispívají i nezodpovědní sběrači, kteří ji vytrhávají i s mělkými kořínky a nenechávají na lokalitě alespoň několik jedincŧ na vysemenění. 3) Předmětem sběru a pouţití je nať (Herba centaurii), sbíraná v červenci a srpnu. 4) Droga obsahuje především hořčiny, pryskyřice, dále glykosid gentiopicrosid, cukr, kaučuk, éterický olej, mastné kyseliny, amid kyseliny nikotinové, flavonoidy, pryskyřičné látky, magnesiumlaktát, vosk a malé mnoţství silice. 5) Droga výrazně povzbuzuje tvorbu trávicích šťáv a zlepšuje trávení. Pouţívá se téţ při chorobách ţlučníku a ţlučových cest. Pŧsobí i jako tonikum a zlepšuje krevní obraz u chorob bílé krevní sloţky. 6) Z drogy připravujeme nálev, bylinný balzám nebo homeopatický čaj dle Kloudy v potencích U9 aţ U12. Nálev podáváme v menších dávkách, buď po polévkových lţících nebo po pohárech asi 100 ml aţ 125 ml, zpravidla 2 aţ 4krát denně. Tinkturu podáváme asi pŧl hodiny před jídlem, po mocca nebo čajových lţičkách. 7) Pro velmi hořkou aţ odpornou chuť zpravidla drogu podáváme samostatně, protoţe svou přítomností výrazně negativně ovlivní chuť směsi. Nicméně její aplikace do směsí je moţná, obvykle však v malých dávkách. Při krevních chorobách zeměţluč kombinujeme především s listem konopičky. Při předávkování vzniká pocit ošklivosti aţ nutkání na dávení. Naopak v terapeutických dávkách lze drogu vyuţít i v pediatrii a v geriatrii, především jako centrální stimulans čili tonikum. Drogu lze jen omezeně podávat kojícím ţenám, protoţe hořčiny přecházejí do mateřského mléka a kojenec často odmítá je pozřít. Rozumné je odzkoušení tohoto podávání, protoţe prospívá jak dítěti tak matce. 8) Při leukémii a jiných chorobách bílé krevní sloţky podáváme jako pomocné léčivo tuto bylinnou kombinaci: Nať zeměţluči, list konopičky a květ vřesu v poměru 2:1:1, kterou podáváme formou bylinářského čaje, asi 0,8 litru denně. 9) Homeopatický zpracováváme kvetoucí nať v době prvního květu. Protoţe trháním se obyčejně vytrhne i kořen, nať odřezáváme, a to nejlépe těsně před polednem kolem jedenácté hodiny, pokud moţno jen nejvrchnější nezdřevnatělou část. Zpracováváme ji podle §3 lihem 90%. Základní esenci pak potencujeme aţ na potenci D5 lihem 40%. Obecně nejčastěji uţíváme potenci D4 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, minimálně 20 minut, před jídlem. Uţívání homeopatických tinktur je značně rozšířeno, protoţe pro velkou hořkost byliny je tato forma nejpřijatelnější. Uţíváme ji především při všech problémech ţaludečních, zaţívacích, dále při ţaludeční slabosti, pro posílení jater a celkové posílení v rekonvalescenci, pro zvýšení chuti k jídlu a celkově pro zlepšení trávení a zvýšení
mnoţství ţaludečních šťáv. 10) Zeměţluč je prastarou magickou bylinou, jejíţ kouř údajně zahání hady. Bylina je velmi choulostivá na čistotu podloţí, a proto bývá indikátorem kvalitní spodní vody. V geriatrii se výrazně osvědčil ionizující čaj, připravený formou nálevu z kombinace stejných dílŧ nati zeměţluči, natí úročníku bolhoje a květu vřesu, podávaný několikrát denně v dávce 0,1 litru. Při horečkách pomáhá nálev: Polévkovou lţíci zeměţluče přelijeme šálkem vroucí vody a necháme přikryté 10 minut vyluhovat. Pijeme 3 šálky denně, vţdy 10 aţ 15 minut, před jídlem. Při nadměrném maštění a vypadávání vlasŧ je velmi dobrý odvar ze zeměţluče: 80 gramŧ zeměţluče dáme do 0,5 litru studené vody, přidáme 0,3 litru octa, promícháme a necháme dvě hodiny luhovat. Pak přivedeme k varu, odstavíme a opět necháme 15 minut přikryté vyluhovat. Pečlivě přecedíme a naplníme do láhví. Pak pravidelně, nejlépe obden, tekutinou lehce masírujeme vlasovou pokoţku. Při zaţívacích potíţích uţíváme nálev: 30 gramŧ zeměţluče přelijeme 0,5 litrem vařící vody a přikryté necháme 5 aţ 10 minut vyluhovat. Před kaţdým hlavním jídlem vypijeme 1 šálek po doušcích.
ZIMOLEZ ZIMOLEZ OVÍJIVÝ Čeleď zimolezovitých (Loniceraceae) LONICERA PERICLYMENUM L. Zemolez ovíjavý
1) Zimolez ovíjivý je popínavý keř, dorŧstající obyčejně pětimetrové výšky. Listy má krátce řapíkaté, podlouhlé aţ eliptické, i nejvyšší jsou nesrostlé, celokrajné nebo slabě laločnaté, jen v mládí na rubu pýřité. Květy vyrŧstají ve vrcholových hlávkách, asi na pěticentimetrových stopkách. Vlastní květ má korunu o velikosti asi 40 aţ 50 mm, ţlutavě bílou, často zevně červeně zbarvenou, dvoupyskou. Plodem jsou červené, někdy srostlé bobule. 2) Zimolez je roztroušeně rostoucí keř, vyhledávající luţní lesy, nivy, okraje listnatých lesŧ, křovinaté stráně apod. V současnosti je hojně pouţíván pěstovaný zimolez japonský (Lonicera japonica Thunb.). 3) Drogou je květ (Flos loniceri periclymeni) sbíraný krátce po rozkvětu, nejlépe počátkem léta. Ze zimolezu japonského pouţíváme především poupata (Gemmae loniceri japonici) a čerstvé stonky, letorosty (Stipites loniceri japonici). 4) Účinnými látkami v drogách jsou flavonoidy, třísloviny, sliz, polysacharidy, stopy saponinŧ, kyselina sylicylová, minerální látky. 5) Květy pŧsobí jako výtečné antiastmatikum, podporují vykašlávání, tlumí křečovité stahy a bolesti, lehce projímají. Poupata jsou vhodná k podávání v začátcích horečnatých onemocnění, dovedou pŧsobit na podporu látkové výměny a tím přispívat k detoxikaci organismu. Větvičky tlumí prŧjmová onemocnění a pŧsobí protirevmaticky. 6) Květ aplikujeme formou nálevu, případně sirupu, podávaného v obvyklých dávkách. Poupata uţíváme ve formě odvaru, kdy na denní dávku, odpovídající 0,6 litru, dávkujeme obvykle 20 aţ 25 g drogy. Pokud chceme poupata aplikovat jako gemmoterapeutikum, podáváme tinkturu (příprava a dávkování jsou popsány v kapitole o gemmoterapii v V. dílu). Hlavní indikací tu bude zánět ţaludku a střev – gastroenteritida, zvláště pokud jde o onemocnění, vyvolané alimentárně neboli potravinami. 7) I kdyţ samostatné podávání je moţné, zásadně dáváme přednost podání drogy ve směsích, podle indikačních okruhŧ pŧsobení určité byliny. V terapeutických dávkách se nevyskytují ţádné neţádoucí účinky a nejsou definovány ani kontraindikace. Překročení dávky vyvolává nauseu neboli pocit ošklivosti a posléze i zvracení. Droga není určena pro dlouhodobou aplikaci. Plody prakticky všech zimolezŧ jsou více, či méně toxické a měli bychom před nimi varovat především děti! 8) Naše protiastmatická specialita: nať sporýše 100 g květ zimolezu 60 g kořen omanu 40 g list podbělu 30 g list jitrocele 20 g Připravujeme a podáváme jako bylinářský čaj podle Kloudy v dávce asi 0,75 litru denně. Pijeme z termosky, po doušcích. 9) Homeopaticky se vyuţívá květ, který se sbírá brzy po rozkvětu, nejlépe v květnu, krátce před polednem nebo v poledne. Zpracovává se podle §2 lihem 70%.
Potencuje se aţ do D7 lihem 30%. Obecně uţíváme v potenci D6 s dávkováním 3krát denně 6 kapek, po jídle. Uţíváme jako tonikum i zdroj vitaminŧ, opět stejně jako v alopatii, ovšem se širším polem účinnosti od jaterních potíţí, přes kašel aţ po revmatismus a furunkulózu. 10) Stará lidová pověra nebo spíše zkušenost praví, ţe přiloţení rozmačkaných květŧ na čelo formou obvazového obkladu tlumí bolesti hlavy a zostřuje duševní schopnosti, zejména paměť a koncentraci.
ŽAMPION ŢAMPION POLNÍ Čeleď pečárkovitých (Agaricaceae) AGARICUS CAMPESTER L. EX. FR.
Šampiňón polný (s) r Feldegerlink, r Feld Champignon (n) Common Field-Mushroom (a) Psalliote du champ (f) Hongo campestre (š)
1) Klobouk ţampionu polního, nejdříve polokulovitý, posléze téměř plochý, dosahuje šířky aţ 10 cm. Pokoţka je bílá, s občasnými hnědavými šupinkami. Lupeny jsou v mládí starorŧţové, později charakteristicky čokoládové barvy, coţ je dŧleţitý poznávací znak, který bezpečně houbu odliší od smrtelně jedovaté muchomŧrky jízlivé (Amanita virosa). Třen tloušťky do 2 cm má v horní třetině koţovitý, zplihlý prsten. Duţina je bílá, na řezu slabě načervenalá. Výtrusný prach je červenohnědý. 2) Roste na polích, lukách a pastvinách, a to zejména tam, kde je pŧda dobře prohnojena pasoucím se dobytkem. Objevuje se zpravidla ve skupinách nebo kruzích. Z hlediska léčebně-kulinárního nejsou záměny nebezpečné – všechny ţampiony jsou jedlé a léčivý účinek je přibliţně stejný. Výjimkou je ţampion zápašný (Agaricus xantodermus) s charakteristickým zápachem po inkoustu či karbolu. Nebezpečnou moţností záměny je muchomŧrka jízlivá, která má ale trvale bílé lupeny a vyrŧstá z otevřeného kalichu, zvaného „kalich smrti“. Ţampiony kalich nemají. Pěstované ţampiony jsou vlastně odrŧdou polního ţampionu, ale zpravidla se uvádějí jako samostatné druhy, protoţe jsou bisporické. Jedná se o ţampion zahradní (Agaricus hortensis (Cooke) Pilát) a ţampion dvouvýtrusý (Agaricus bisporus (Lange) Sing). V literatuře, zvláště starší, ţampiony často najdeme pod názvem pečárka (Psallilota). 3) Sbíráme zralé plodnice (Carposoma agarici) ţampionu, od počátku léta aţ do podzimu. 4) Ţampiony obsahují antibioticky pŧsobící campestrin, neobyčejně účinný proti pŧvodcŧm tyfu, a rovněţ antibiotickou látku agaritin a protinádorově pŧsobící agaridoxin, který má rovněţ silnou baktericidní účinnost. Dále byla izolována látka s hypoglykemickým účinkem, nazvaná Z-faktor II. V ţampionech jsou rovněţ protialergicky pŧsobící látky nejednotné povahy, které zatím nejsou zcela jednoznačně definovány. V ţampionu zápasném (méně i v jiných druzích) se nachází antibiotikum psallilotin, pŧsobící proti grampozitívním i gramnegatívním baktériím, jako např. Micrococcus pyogenes aureus, Escherichia coli, Arizona, Shigellia, Proteus vulgaris a morgani, proti všem streptokokŧm a některým stafylokokŧm. Je však neúčinná proti Salmonelle. Obsah účinných látek značně klesá konzervací a skladováním, proto s výjimkou léku protialergického je třeba volit výhradně formu tinktury, připravované z čerstvých plodnic. 5/6) Vyzkoušené je protialergické pŧsobení drogy proti koţním a prŧduškovým alergiím astmatického typu. MUDr. Jaroslav Veselský popisuje osvědčený postup: Pečlivě očištěné, nejlépe pěstované ţampiony dokonale vysušíme v otevřené troubě při teplotě do 60°C. Sušení na přímém slunci není vhodné. Potom ţampiony nastrouháme nadrobno a uschováváme je pod hermetickým uzávěrem. Podáváme je 6krát denně na špičce kulatého noţe. Zlepšení zdravotního stavu nastává přibliţně za týden. Pokud se nedostaví do 15 dnŧ, nemá smysl v další terapii pokračovat. V případě zlepšení podáváme lék 1 měsíc, potom na 10 dnŧ léčbu přerušíme a pak pokračujeme v léčbě ještě asi pŧl roku ve stejných dávkách, podávaných však uţ jen deset za sebou jdoucích dnŧ v měsíci. V ostatních indikacích (podpŧrná léčba antibiotická, antitumorová) podáváme tinkturu, v
obvyklé dávce 4krát denně 20 kapek (ţeny) a 25 kapek (muţi). Maximální jednotlivá dávka je 35 kapek pro ţeny a 42 kapek pro muţe. Doporučujeme pouţít formu lihovodných roztokŧ, tj. tinkturu nakapat do příslušně vhodných čajŧ. 7) Protialergická léčba je velmi účinná a je většinou nemocných dobře snášena. Výjimkou je pouze osobní alergie na ţampiony, která je spíše teoretická, případně osobní nesnášenlivost velmi aromatické drogy, která je častější. Přípravek lze podávat jak velmi starým lidem, tak i malým dětem od 15 měsícŧ ţivota a zvláštní nepříjemnosti nebyly pozorovány ani v těhotenství. V současné době je v lékárnách k dostání český přípravek Almykon R, coţ jsou vlastně mleté, tabletované ţampiony. Přípravek bychom mohli doporučit, ovšem jeho cena je tak vysoká, ţe zŧstane vyhrazen pouze nejbohatším a posléze z trhu jako „neúspěšný“ zmizí. Pojišťovny totiţ přírodní léčiva vesměs nehradí. Forma lihovodných roztokŧ, naředěním tinktury, se nám osvědčila zejména v urologii, protoţe si ji mŧţe připravit kaţdý sám, neboť základní droga je velmi dobře dostupná. Při přípravě postupujeme tak, ţe na 100 g čerstvé, na maličké kousky pokrájené plodnice pouţijeme 0,4 litru čistého lihu 60% a vyluhujeme za občasného protřepání 7 dnŧ při pokojové teplotě. Osmý den necháme usadit a přefiltrujeme. Uchováváme v menších láhvích z hnědého skla. 8) V několika případech jsme úspěšně zasáhli v léčbě rozsáhlých močových infekcí, resistentních na běţnou antibiotickou léčbu. Podávali jsme 4krát denně 0,4 litru vhodného čaje (např. Species urologicae Planta), s přídavkem cca 1 mocca lţičky tinktury. Zlepšení obvykle nastane během několika dnŧ a potom doléčíme prostým čajem. 9) Zpracováváme čerstvou a zralou plodnici (pouze klobouk bez třeně), sbíranou u divoce rostoucích kolem desáté hodiny a u pěstovaných mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinou, a to podle §3 lihem 90%. Dále potencujeme lihem 40% aţ do potence D3. Obecně se uţívá v potenci D3 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Tinktura se především uţívá při všech projevech alergií, dále jako rostlinné antibiotikum, při vysokém krevním tlaku a pak téměř při všech potíţích močového systému, zejména při infekcích a po těţkých onemocněních. Jinak ji mŧţeme poradit jako prostředek obecně posilující. 10) Uţití ţampionŧ v protialergické terapii je známo od roku 1944, kdy francouzský lékař Daguin publikoval svá zjištění. U nás byly konány úspěšné pokusy s touto léčbou v letech 1957 – 61, ale od výroby léčebného přípravku se upustilo pro tehdy nepřekonatelné technické obtíţe.
ŽEN-ŠEN VŠEHOJ LÉČIVÝ Čeleď aralkovitých (Araliaceae) PANAX GINSENG C. A. MEY. Všehoj ázijský (s) r Ginseng (n) Asiatic (American) Ginseng (a) Ginseng (f) Panacea Sching Seng (š)
1) Všehoj léčivý, zvaný často kořen ţivota, je vytrvalá rostlina se štíhlým, napřímeným, asi pŧlmetrovým stonkem, který nese 4 aţ 5 dlouhořapíkatých listŧ, postavených pravidelně zespoda nahoru, pod úhlem asi 30° aţ 35°. Listy jsou podobné listŧm kaštanu koňského a skládají se z 5 lístkŧ, které jsou sestaveny jako prsty u ruky. Nad listovou rŧţicí, z centra listového přeslenu se zvedá květová osa, na jejímţ vrcholu je soukvětí, okolík z malých, světlezelených oboupohlavních květŧ, podobajících se hvězdičkám. Z květŧ se vyvíjí zelené, bobulovité plody, coţ jsou jednosemenné nebo dvousemenné peckovice, zbarvující se v létě do jasné červeně. Dospělá rostlina rodí v prŧměru kolem 30 plodŧ. 2) Domovinou ţen-šenu jsou sibiřské tajgy přímořského a vladivostockého kraje, sever Číny a Koreje. Jeho pěstování je poměrně náročné, protoţe kořen lze na plantáţi sklízet nejdříve čtvrtým rokem, doporučuje se však sběr pětiletých nebo šestiletých kořenŧ, ale na některých specializovaných plantáţích se sbírají kořeny ještě starší. Bylina se doţívá neuvěřitelného stáří aţ několika století. Běţný starý kořen z volně rostoucí byliny dosahuje hmotnosti kolem 150 gramŧ, největší nalezený kořen, jehoţ stáří bylo odhadnuto na více neţ 360 let, měl hmotnost 675 gramŧ. Domovinou tzv. amerického všehoje je Severní Amerika a Kanada. Má sice podobné pŧsobení jako všehoj asijský, ale jeho účinku nedosahuje, proto Američané dováţejí ţen-šen korejský. 3) Drogou je kořen (Radix ginsengi), méně často list (Folium ginsengi). Cena se na světovém trhu pohybuje od desítek do tisícŧ dolarŧ za kilogram. Někdy se kořen na trhu dělí na červený, chong-sam, a bílý, pak-sam. Ţen-šen bývá velmi často falšován, případně je za něj pod krycím názvem (např. vietnamský ţen-šen), vydávána úplně jiná bylina. 4) Obsahové látky jsou poměrně dobře prozkoumány, ale odborníci nacházejí stále nové a nové. K hlavním látkám patří panax-saponiny, panax-glykosidy, seskviterpenová silice, směs mastných kyselin, označovaná jako kyselina panaxová, panax-alkaloidy, škroby, niţší cukry, fytosteroly, pektiny, třísloviny, pryskyřice, slizy, řadu vitaminŧ, zvláště vitamin C, a komplex vitaminŧ skupiny B, minerální látky atp. 5) Ţen-šen je základním představitelem skupiny harmonizérŧ čili adaptogenŧ (dříve antistressory), drog, jeţ pomáhají vyrovnat se s dlouhodobými vlivy stresŧ. Pouţíváme jej jako stimulující a posilující prostředek, jako fytoprofylaktikum proti ateroskleróze a jako ochranný faktor při celkově nepříznivém zdravotním stavu. Zlepšuje látkovou výměnu, sniţuje hladinu krevního cukru. Stimuluje výkonnost CNS, štítné ţlázy, nadledvinek a ţláz pohlavních. Zbystřuje smysly, pŧsobí anabolicky, chrání před vyčerpáním a selháním adaptačních mechanismŧ. Aktivizuje krvetvorbu, brzdí tvorbu metastáz, reguluje krevní tlak, zvyšuje práh citlivosti na bolestivé podněty, urychluje hojení, při kombinaci zevní a vnitřní léčby napomáhá vyhojení koţních onemocnění. 6) Při samostatném podání dávkujeme 1 mocca lţičku listové drogy na 0,1 litru nálevu. Kořenovou drogu zpracováváme na čaj spíše výjimečně v přibliţně stejném dávkování. Na současném českém farmaceutickém trhu (1996) je řada ţenšenových přípravkŧ. Nezbývá nám, neţ dodrţovat pokyny výrobce a doufat, ţe
zvolený přípravek je kvalitní a s odpovídajícím obsahem ţen – šenové drogy. Velmi dobré zkušenosti máme s čínským výrobkem Royal Ginseng-Jelly, tzv. pitnými injekcemi s výtaţkem ze ţenšenu, včelí mateří kašičkou a medem. Vţdy doporučujeme na celou kúru, trvající 35 dnŧ, pouţít 4 balení, tedy 40 ampulek. První krabičku vyuţíváme tak, ţe podáváme 1 ampulku ráno na lačno a druhou v poledne před jídlem, z ostatních krabiček pak aplikujeme jen jednu ampulku denně, ráno nalačno. Večernímu podávání se raději vyhýbáme, protoţe by mohla vzniknout falešná nespavost. 7) Ţen-šen není toxický a nebyly pozorovány ţádné váţnější neţádoucí účinky nebo kontraindikace. Odborné prameny hovoří o moţnosti dlouhodobého podávání. Naše zkušenosti v tomto směru jsou poněkud odlišné, protoţe se řídíme známým Kneippovým heslem „všeho s mírou a dobrého pomálu“. Trvalá stimulace organismu se nám jeví nevhodná a zásadně proto dáváme přednost pouţití ţen – šenu formou kúr, v délce 35 nebo 42 dní, přičemţ kúry aplikujeme léčebně dle potřeby a preventivně zpravidla 2krát ročně, na jaře a na podzim. V onkologii není vhodná aplikace kombinace ţen-šenu se včelí mateří kašičkou. 8) Mimořádný význam přikládáme aplikaci ţen-šenových preparátŧ v onkologii, protoţe jsme na více případech prokázali, ţe nemocný po aplikaci ţen-šenu méně vnímá bolesti, cítí se lépe, bývá méně unaven a psychicky vyrovnanější. Kromě toho droga tlumí rozvoj dceřiného bujení, takţe má i jistý vliv v sekundární prevenci. 9) Ţen-šen je oblíbeným prostředkem v homeopatii, protoţe jednak má skutečně výjimečné vlastnosti a jednak je poměrně vzácný, zejména pak divoce rostoucí. Pěstované druhy vykazují poněkud menší pŧsobení. Surovinou je sušený kořen, který se zpracovává dle §4 lihem 90%. Dále se ředí lihem 45% aţ do potence D4. V té se také obecně uţívá, při dávkování 3krát denně 9 kapek, po jídle. Uţívání homeopatických prostředkŧ z všehoje je velice rozšířeno a ve všech podobách slouţí především pro celkovou stimulaci organismu. Hlavně jako geriatrikum, pro podporu libida, obnovování paměti, pro léčbu neurasténie, deprese apod. Je to prostě skutečně všelék, všehoj, jak zní český název. 10) Ţen-šen je výborným geriatrikem. Podle některých výzkumŧ se zdá, ţe pŧsobí na některé typy maligního bujení přímo jako kancerostatikum. Ţen-šen má proti ostatním drogám jednu odlišnost. Jeho účinné látky jsou citlivé na vyšší koncentrace etanolu, takţe pro přípravu tinktury postačí koncentrace kolem 45 %, coţ u jiných drog většinou pokládáme za nedostačující. Někteří autoři doporučují ţen-šen při léčbě zásadně nemíchat s jinými drogami. Má to svoji logiku, protoţe ţen-šen je mimořádná droga a nikdo není schopen přesně stanovit, jaké interakce nastávají při kombinaci s jinými látkami.
ŽIDOVSKÁ TŘEŠEŇ MOCHYNĚ ŢIDOVSKÁ Čeleď lilkovitých (Solanaceae) PHYSALIS ALKEKENGIL. Machovka čerešňová (s) e Judenkirsche, e Blasenkirsche (n) Groundcherry (a) Coqueret Alkekenge (f) Alquequenje (š)
1) Ţidovská třešeň je trvalka s plazícím se oddenkem a přímými, jednoduchými, tupě hranatými lodyhami, dorŧstajícími výšky přibliţně pŧl metru. Listy jsou řapíkaté, široce vejčité, obyčejně celokrajné. Květ je bílý, s pětiplátečnou srostlou korunou, a má dlouhý řapík. Síťovaně ţilkovitý kalich se po odkvětu mohutně zvětší, zčervená a vytvoří měchýřek rumělkové barvy, věznící plod, červenou nebo oranţovou bobuli s peckou, coţ je tedy vlastní „ţidovská třešeň. 2) Ţidovská třešeň je značně rozšířený druh, u nás rŧzně rozesetý po rumištích, v plotech, na vinicích, na zahrádkách apod. Místy je pěstován. Záměna za statnější mochyni japonskou (Physalis franchetii Mast.) je moţná. Prakticky je moţno stejně pouţít i mochyni mexickou, mochyni peruánskou nebo mochyni zemní. Plody všech jsou po odstranění hořkého měchýřku jedlé. 3) Předmětem sběru je plod třešně, sbíraný v době zralosti (Fructus alkekengi). Zbavíme jej měchýřku a sušíme nejlépe uměle teplotou do max. 42“C. Droga nemá zvláštní vŧni a chutná sladkohořce. Předmětem sběru mŧţe být i list (Folium alkekengi), zejména při hojnějším výskytu. 4) Droga obsahuje karotenoidy, hořčinu physalin, několik alkaloidŧ, třísloviny, sacharidy, organické kyseliny, vitamin C, minerální látky atd. Listy pak obsahují rovněţ hořčinu physalin, pektinové a pryskyřičné substance, cukr, mastný olej, tanin, karotenoidní substance, vitamin C a další látky. 5) Droga je nedoceněným antirevmatikem, má pŧsobení močopudné a zlepšuje látkovou výměnu. Vynikajícím zpŧsobem odstraňuje z těla soli, kyselinu močovou a rŧzné odpadní produkty. Lze ji s úspěchem vyuţít při ledvinové nedostatečnosti (např. tzv. nefrotický syndrom) a také při dně. Její aplikace je vhodná i v prevenci recidivy urolitiázy, tvorby močových kaménkŧ. Šťáva z čerstvých třešniček má výrazný efekt proti svědění. 6) Prŧměrná jednotlivá dávka drogy je asi 4 gramy, coţ odpovídá přibliţně 20 aţ 25 gramŧm syrových třešniček. Obvykle aplikujeme 4krát denně šálek odvaru, připravený povařením 10 gramŧ sušených třešniček po dobu asi 5 minut, případně 2krát denně po 350 ml odvaru z 25 gramŧ drogy. 7) Droga sice není toxická, ale její příslušnost do čeledi lilkovitých nás nabádá k určité opatrnosti, a proto doporučené dávkování raději nebudeme překračovat. S ohledem na charakter drogy se její aplikace formou směsí uţívá spíše výjimečně. 8) Zjistili jsme, ţe vyuţít lze celou nadzemní část rostliny, včetně čarokrásných červených „lucerniček“, a to ke koupelím nohou nebo rukou při všech formách revmatismu. Koupel, prováděná ve vědru, na kterou pouţijeme malou hrst sušené byliny, má trvat nejméně 10 a nejvíce 15 minut a provádíme ji formou kúr. Nejprve aplikujeme obden celkem 12 koupelí, nejlépe večer, ale není to podmínkou. Potom necháme týden přestávku a doléčení provedeme sérií 4 koupelí, opět prováděných obden. Tuto lázeňskou kúru je vhodné doplnit podáváním vhodných protirevmatických čajŧ, a to po celých 6 týdnŧ trvání kúry. 9) Homeopaticky zpracováváme nejen plody, ale i listy, které jsou dostupnější a lehčeji zpracovatelné. Plod sbíráme v jeho úplné zralosti, nejlépe odpoledne kolem patnácté hodiny, zbavujeme jej měchýřku a rozmělníme jej. Upravujeme podle §3 lihem 90%. Dále pak ředíme aţ do potence D4 lihem 40%. Obecně uţíváme v
potenci D4 při dávkování 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Listy sbíráme těsně před rozkvětem byliny v dubnu a květnu, nejlépe kolem patnácté hodiny odpoledne. Zpracováváme je podle §3 lihem 80%. Dále pak ředíme lihem 40% aţ do potence D4. Obecně uţíváme v potenci D4 při dávkování 3krát denně 8 kapek, před jídlem. Při domácí aplikaci nemusíme příliš rozlišovat tintkuru z plodŧ a tinkturu z listŧ. Jedině u těţších případŧ, kde je potřeba účinku vitaminu C, pouţijeme tinkturu z plodŧ. Tinktura z listŧ má širší účinek. Hlavní oblastí nasazení je celý močový systém od ledvin přes močové cesty aţ po močový měchýř. Dále uţíváme při dně, revmatických bolestech a otocích, na kterých mají ledviny svŧj nezanedbatelný podíl. Jinak mŧţeme tinktury uţívat pro celkové posílení, v rekonvalescenci apod. 10) Někteří psychotronici tvrdí, ţe „lampička“ ţidovské třešně mŧţe být pouţita jako mimořádně citlivé siderické kyvadélko, pouţívané ve zvláště závaţných případech. „Lampička“ se zavěsí na tenký provázek nebo na silnou niť a ve středu se opatrně podélně nařízne tak, aby do ní šel vpravit malý neopracovaný krystal křišťálu, pokud chceme pracovat v oblasti hmotné, nebo malý kousek modrého kamínku lapis lazuli, pokud chceme pracovat v oblasti duchovní. Výsledky jsou údajně znatelně přesnější neţ při práci s jinak připraveným kyvadélkem. To ovšem nemáme ověřeno.
ŽINDAVA ŢINDAVA EVROPSKÁ Čeleď miříkovitých (Apiaceae) SANICULA EUROPAEA L. Zindava európska (s) r Wald-Sanikel (n) Sanicle (a) Sanicle d’Europe (f) Sanicula macho (š)
1) Ţindava je trvalka, dorŧstající aţ pŧlmetrové výšky. Má krátký, plazivý, červenohnědý oddenek a jednoduchou, přímou, málo větvenou lodyhu. Přízemní listoví je dlouze řapíkaté s okrouhlou, hluboce dlanitě pětidílnou čepelí, na okraji pilovitou. Květy jsou drobné, bílé, oboupohlavní, seskupené do kulovitých strboulŧ, vytvářejících na vrcholu vidlanovitý vrcholík. Kvete od května do července. Plodem jsou kulovité naţky, opatřené hustými háčkovitými štětinkami. 2) Ţindava představuje nepříliš hojný druh, zastoupený u nás ve stinných lesích, především v bučinách, od roviny do podhŧří. Při nepozornosti je moţná záměna za poněkud hojnější jarmanku větší (Astrantia major L.) ze stejné čeledi. 3) Předmětem sběru a medicinálního vyuţití je kvetoucí nať (Herba saniculae). Droga je bez aroma, mírně slaná, hořká a trpká. 4) Droga obsahuje především saponiny, třísloviny, silici, pryskyřice, hořčiny a v poslední době se hovoří i o stopách ne zcela jednoznačně definovaných alkaloidŧ. Droga je téţ bohatá na minerální látky. 5) Droga má především vynikající zevní pŧsobení, k přípravě koupelí, kloktadel a mastí. Proslulá „zelená mast“ PhMr. Ing. Adolfa Pleskače z Brna, připravovaná ze ţindavy a nejkvalitnějšího sádla, má vynikající protialergické účinky a osvědčila se zvláště u dětských atopických ekzémŧ (toho času – 1996 – ji pod názvem Satisan vyrábí firma Ekobiola ve Valašském Meziříčí). Koţní vyráţky, vředy, zahnisané rány, to vše jsou indikace pro vnější pouţití. Rovněţ kloktadlo ze ţindavy má v krátké době vynikající účinky při bolení v krku, při zánětech ústní sliznice a dásní. Droga i mast z ní připravená výborně léčí rozbolavělé hemoroidy. Vnitřní pouţití je vhodné při peptickém vředu, při zánětech horních i dolních cest dýchacích a všeobecně při poruchách trávení. 6) Vnitřně podáváme drogu nejčastěji formou prášku, na špičku kulatého noţe 4krát denně. Přirozeně je moţno ji vyuţít i formou nálevu, připraveného obvyklým zpŧsobem. 7) Droga sice není toxická, ale pokládáme ji za ostřeji pŧsobící drogu, která není vhodná v praktické pediatrii pro vnitřní podávání. Nedoporučujeme ji dětem a osobám zesláblým. Jinak ji lze podávat jak samostatně, tak do směsí, ale její relativní vzácnost a obecná známost jejích skvělých účinkŧ ji činí zpravidla nedostatkovou. 8) Jestliţe ţindavovou „zelenou mast“ posílíme přimícháním pryskyřice, včelího vosku a masti měsíčkové, získané nejen poměrně univerzální léčivo rŧzných koţních a cévních problémŧ, ale i výborný prostředek protirevmatický. 9) V naší homeopatii pouţíváme výhradně list ţindavy, trhaný v době květu byliny, nejlépe brzo po ránu mezi osmou a devátou hodinou. Pokud se někdo zabývá výhradně homeopatickou praxí, lze zpracovávat i kořen (oddenek a kořeny), kopaný nejlépe v říjnu a listopadu. Listy zpracováváme podle §3 lihem 75%. Dále pak potencujeme aţ do potence D4 lihem 35%. Obecné pouţívání je v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 10 kapek, před jídlem. Tinkturu uţíváme vnitřně především při zánětlivých onemocněních, spojených s křečemi a při vnitřním krvácení. Zcela evidentní je účinek při kontaktních pŧsobeních drogy, např. při ţaludečních a dvanáctníkových vředech, při střevních krváceních apod.
Tinktury se mohou také uţívat ke kloktání a inhalaci, např. při plicních problémech. Dříve se uţívala tato droga i při tuberkulózách. Zevně se pak uţívá při léčbě starých, nehojících se a hnisajících ran. Uţívá se nejen formou vymývání, obkladŧ apod., ale také jako přísada ke koupelím při hnisavých ekzémech, zánětech pokoţky apod. 10) Ţindava bývala magickou rostlinou. Nošena při sobě, lákávala milence, a proto byla častou součástí dámských loţnic. Zřejmě totiţ pŧsobí poněkud i jako afrodisiakum. Zajímavé je, ţe ve všech západních zemích se dává přednost uţívání kořene a list se uţívá jen ojediněle. U nás a dále na východ je tomu přesně naopak. Podle posledních výzkumŧ, sice značně nedostatečných, avšak porovnávajících účinnost obou částí byliny, je tato účinnost zhruba stejná nebo alespoň podobná. Toto ovšem nemusí být pravda, ale dŧkaz je spíše otázkou praxe. Kořen ţindavy se také např. v Německu nazývá „Černý Mistrŧv kořen“ (viz také rostlina stejného rodu všedobr horní). Je to především pro jeho mimořádné hojivé vlastnosti a pak pro jeho dávné uţívání proti hadímu uštknutí. Kromě toho se kořen pouţíval jako prostředek proti plicním a střevním otokŧm, nádorŧm a proti krvácení z ledvin.
ŽLUŤUCHA ŢLUŤUCHA ORLÍČKOLISTÁ Čeleď pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) THALICTRUM AQUILEGIFOLIUM L. Ţltuška orlíčkolistá
1) Ţluťucha orlíčkolistá je trvalka, dorŧstající výšky kolem 1 metru, s krátkým oddenkem a přímou, lysou, jemně rýhovanou lodyhou. Přízemní listy jsou řapíkaté, trojčetně zpeřené, v obrysu široce tříúhlé, lístky 20 aţ 30 mm okrouhlé aţ obvejčité, tenké, lysé, vpředu vroubkovaně, aţ zastřihovaně laločnaté. Květenství je latnaté, květy přímé, kalich dlouhý 4 aţ 6 mm, ušty obvejčité, zelené, záhy opadavé. Tyčinek je mnoho, nitky jsou nahoře kyjovitě ztluštělé, fialové aţ bělavé, mnohem delší neţ kalich. Plodem jsou sedmimilimetrové naţky, hladké, křídlaté, dlouze stopkaté, visuté. Kvete v květnu aţ červenci. 2) Ţluťucha vyhledává luţní a humózní lesy, horské bylinné a kapradinové nivy. Pŧdy má ráda vlhčí, propustné, ţivné, více či méně vápenaté, písčitohlinité. Roste roztroušeně po celém území České republiky. Rod ţluťucha představuje velkou řadu druhŧ, z nichţ některé jsou velmi proměnlivé. V léčitelství je nejčastěji uţívána ţluťucha menší (Thalictrum minus L.), která patří právě k těm nejproměnlivějším. My jsme zařadili ţluťuchu orlíčkolistou proto, ţe je ze všech ţluťuch u nás nejhojnější a její obsahové látky se velmi blíţí druhu ţluťucha menší. 3) Předmětem sběru je kvetoucí nať (Herba thalictri), sbíraná v květnu a červnu. 4) Droga obsahuje sloţitý komplex látek výrazně fytoncidního charakteru. 5) Droga pŧsobí baktericidně v širokém spektru na řadu bakterií grampozitivních i gram-negativních, rovněţ na některé plísně, a je znám i účinek virostatický. Pouţíváme vnitřně i zevně všude tam, kde je zapotřebí antibiotického účinku. 6) Drogu vnitřně aplikujeme výhradně formou tinktury, v dávkách 2 aţ 4krát denně 20 aţ 25 kapek, při dobré snášenlivosti lze podávat 30 aţ 35 kapek. Zevně lze pouţít kašovitého obkladu z listŧ nebo odvaru z listŧ. 7) S ohledem na přítomnost některých alkaloidŧ, jejichţ eventuální toxicita není dostatečně probádána, doporučujeme vnitřně vyuţívat pouze tinkturu, ovšem ne dlouhodobě a navíc nepřekračovat dávky. Pro malé děti, těhotné a kojící ţeny není ţluťucha indikována. 8) Ţluťuchovou tinkturu v mnoţství asi 1 lţičky na sklenici šalvějového čaje podáváme jako vysoce účinné kloktadlo, a to nejméně 6krát denně. 9) Homeopaticky se zpracovává čerstvá kvetoucí nať sbíraná těsně po rozkvětu, v květnu a červnu, nejlépe před polednem kolem jedenácté hodiny. Zpracovává se podle §3 lihem 80%. Dále se pak potencuje lihem 40% aţ do ředění D5. Obecně uţíváme nejčastěji v potenci D4 s dávkováním 3krát denně 7 kapek, před jídlem. Uţíváme ve všech případech, kdy je třeba zajistit účinek fytoncidní, bakteriostatický, a v případech, kdy existuje virový podíl na onemocnění. 10) Ţluťuchový odvar je velmi vhodným léčivem na omývání nehojících se bércových vředŧ. Ţluťuchová mast, připravená obvyklým postupem z tinktury nebo jemně mleté naťové drogy, příznivě ovlivňuje mikrobiální ekzémy a některé typy koţních plísní.
STOPOVÉ PRVKY V BYLINÁCH Princip léčení stopovými prvky ovlivňováním funkcí organismu a jeho jednotlivých částí je podrobně popsán v knize Stopové prvky a kovy života v přírodě, vydané nakladatelstvím EMINENT v roce 1993. Jelikoţ od té doby uplynulo mnoho vody i času a práce v oblasti pokročily, byla této metodě i v našem herbáři věnována pozornost. Zpracovali jsme obecný obsah prvkŧ u jednotlivých bylin, přičemţ pŧvodní informace byly podstatně rozšířeny a také vyzkoušeny. Právě po stránce praktického vyuţití této metody byly zjištěny některé nové a zajímavé skutečnosti, coţ ale k teoretickému vysvětlení principŧ metody nikterak nepřispělo, takţe vlastní fungování metody je stále ještě obestřeno ani ne tak tajemstvím, jako spíše naší neznalostí. Pro úplnost si zopakujme velmi stručný přehled předpokládané i skutečné funkce celé metody. Celý kosmos a všechno ţivoucí v něm mŧţe existovat jen při respektování nebo dodrţování základního zákona přírody, totiţ zákona rovnováhy. To ovšem znamená, ţe i náš organismus mŧţe existovat, a to hlavně zdravě existovat, na základě této rovnováhy. Jinými slovy: kaţdé narušení této rovnováhy se dříve nebo později projeví poruchou funkce, nejprve jednoho orgánu a následně okamţitě celého organismu, jak je nakonec dobře známo kaţdému. To tedy znamená, ţe organismus a všechny orgány potřebují ke své správné funkci nezbytné mnoţství nejrŧznějších prvkŧ, a to ve správném mnoţství, správné podobě a správném vzájemném poměru. Jejich počet se rŧzní a také jednotlivé údaje se dost rozcházejí. Udává se počet od 35 do 49, jak zjistili pŧvodní autoři celé metody. Podle mé osobní úvahy ale zřejmě náš organismus obsahuje všechny ze soustavy prvkŧ, protoţe lidské tělo je jednak vlastně vrcholný výtvor přírody a jednak příroda nic nevytváří zbytečně nebo navíc. A za jakým účelem by vlastně vytvářela tolik prvkŧ - jakoby navíc? To je zatím otázka, na kterou nelze dát jednoznačnou odpověď. To je sice dŧvodem k zamyšlení, ale rozhodně ne k zavrţení jinak výjimečně fungující metody, při pouţití naprosto neškodných bylin, nebo dokonce homeopatických prostředkŧ, kde je škodlivost zcela vyloučena. Podle dosavadních zjištění mŧţeme vycházet z následujících ověřených zkušeností: 1) Všechny funkce organismu jsou podmíněny dostatkem a formou potřebných prvkŧ, především pro dosaţení a udrţení jejich rovnováhy; to ovšem znamená nejen jejich dodáváním v „čerstvém" stavu, ale i vylučováním opotřebených a odpadových produktŧ. 2) Kaţdé narušení této rovnováhy znamená narušení funkce, začínající ztrátou imunity, coţ ještě nechápeme jako nemoc; ta však většinou vzápětí následuje. Prvotní ztráta obranyschopnosti těla umoţňuje samozřejmě vznik jakékoli nemoci, která pak záleţí na zpŧsobu ţivota, prostředí apod.
Řadou praktických zkoušek tohoto postupu bylo toto výchozí stanovisko prakticky beze zbytku potvrzeno, samozřejmě při dodrţování určitých pravidel a předpokladŧ: 1) Nedostatek či nadbytek některého prvku a jeho podoba mají přímou vazbu na funkci některého nebo některých orgánŧ. 2) Kaţdý prvek se vyskytuje ve dvou podobách. Jako iont s kladným nábojem (kationt) nebo iont se záporným nábojem (aniont), jako útvar orientovaný severně nebo jiţně, jako obdoba nasycených nebo nenasycených látek, například tukŧ, jako částice jang a jin apod. Kaţdý nedostatek, ale i přebytek jedné z forem prvku je zdrojem potíţí: při obnovení rovnováhy pak prvek mizí, je vyloučen z těla, nebo naopak vyuţit pro obnovu funkce. Kaţdý prvek tedy podléhá jakési transformaci a je při úplné rovnováze prakticky nezjistitelný. Tím se také dá vysvětlit celá řada úkazŧ, kdy bez jakéhokoli znatelného vlivu nebo příčiny prvky mizí nebo se naopak objevují. 3) Rovnováha prvkŧ se dá obnovit pouze prvky v organické podobě, to znamená v ţivočišné, ale hlavně v rostlinné. Z této skutečnosti také vychází tento postup, který řeší vlastně celou problematiku na bázi bylin. Celý systém této léčby se zdá být velice jednoduchý. Pouţití je skutečně jednoduché, ale největší potíţí je zde stanovení diagnózy tzn. chybějících prvkŧ. V podstatě jsou jen dvě moţnosti: • dokonalá znalost projevŧ nedostatku prvkŧ, kdy podle projevŧ stanovujeme ty, které v organismu chybějí, • stanovení chybějících prvkŧ psychotronický a stejně i jejich zajištění, tedy byliny a zpŧsob jejich úpravy; při homeopatickém zpracování druh byliny, mocenství tinktur a podíl jednotlivých bylin. Druhý postup je zdánlivě jednodušší, provedením však těţší. Vlastní postup 1) Jedním z obou popsaných zpŧsobŧ zjistíme chybějící prvky. 2) Z tabulek bylin vybereme byliny obsahující potřebné prvky. Vybíráme samozřejmě podle obsahu prvkŧ, ale také podle dostupnosti. Větší dŧraz klademe na prvky hlavní, které by měla směs obsahovat, a další doplníme podle moţností. Optimální sloţení směsi je samozřejmě individuální záleţitostí a řídí se stavem nemocného. Zásada „kaţdý člověk má svou nemoc" zde platí v plném rozsahu. Příklady řešení Diagnóza: Diabetes mellitus
Směs obsahuje 75 % základu (37,5 ml) a 25 % směrované směsi (12,5 ml). Celkem tedy 50 ml při obecném dávkování 3krát denně 7 kapek, před jídlem, po dobu 7 týdnŧ. Pak provedeme kontrolu.
Opět platí, ţe 75% činí základ, coţ je obecná zásada, a 25% směrovaná směs. Obecné dávkování 3krát denně 6 kapek, před jídlem, po dobu 5 týdnŧ, pak následuje kontrola. Základ a jeho zhotovování je popsáno ve shora citované knize o stopových prvcích. Hlavní prvky (tučně vytištěné) by měly být zastoupeny alespoň dvěma bylinami, ostatní pak podle dostupnosti, ale taktéţ dvěma bylinami. Celkový počet bylin by neměl překročit 4 aţ 5. Účinnost těchto zhotovených směsí je zcela mimořádná, zejména při individuálním zpracovávání, jak se říká „na míru". Pro úplnost je třeba dodat, ţe obsah prvkŧ je závislý na lokalitě výskytu a na ročním období. Zjistili jsme, ţe v určitých měsících se vyskytují v ţádoucích směsích pro rŧzné osoby stejné byliny, bez ohledu na druh nemoci. Ovšem je pravdou, ţe se to týká především bylin s větším počtem prvkŧ. Je proto třeba, hlavně při obecnější aplikaci, tyto tabulky občas zkontrolovat. Je velikou zajímavostí, ţe toto jakési sezónní upřednostňování neplatí jen pro čerstvé byliny, ale i pro sušené a dokonce i pro tinktury z těchto bylin. Základem ovšem mohou být v kaţdém případě následující tabulky. Poněkud pracnější zhotovování tinktur se rozhodně vyplatí jejich vyšší účinností.
PROBLEMATIKA LÉČIVÝCH BYLIN Z POHLEDU EU Podle stejnojmenného příspěvku RNDr. D. Nové z Ústředního poradního sboru pro léčivé rostliny při Ministerstvu zdravotnictví ČR v časopisu Česká a slovenská farmacie č. 1/1997. Počet druhŧ pouţívaných vegetabilních drog i zpŧsob jejich vyuţití jsou v jednotlivých zemích rozdílné a liší se i legální stav prodeje fytofarmak. Ta jsou většinou distribuována sítí lékáren, někde jsou však prodávána v tzv. dragstórech (Holandsko) nebo v prodejnách zdravé výţivy (Belgie, Francie, Itálie, Velká Británie). V rámci zjednodušení obchodu s touto komoditou v zemích EU je nezbytné sjednotit pohled na fytofarmaka jak po stránce obchodní, tak i po stránce právní. Fytofarmakum je finální, označený léčivý výrobek, který obsahuje jako účinné sloţky nadzemní nebo podzemní části rostlin, nebo jiné látky rostlinného pŧvodu nebo jejich kombinace, buď v surové stavu nebo ve formě rostlinných přípravkŧ. Rostlinnými látkami se rozumějí šťávy, gumy, oleje, silice a některé další látky tohoto charakteru. Fytofarmaka mohou vedle toho obsahovat i látky pomocné, ne však ve formě účinných látek. Za fytofarmaka také nejsou povaţována léčiva, která vedle rostlinného materiálu obsahují také chemicky definované účinné látky včetně izolovaných látek z rostlin. Členskými státy EU byla zřízena Evropská nadace pro fytoterapii – European Foundation for Phytotherapy a organizace ESCOP – European Scientific Cooperative on Phytotherapy. Proběhla řada jednání, která měla sjednotit sporné body, a ke slovu přišel i Evropský soudní dvŧr v Haagu. Bylo určeno, ţe bylinné čaje je třeba pokládat za léčivo, a to i v případě, ţe jsou obecně pokládány za potravinu a nejsou u nich známy ţádné terapeutické účinky. Rovněţ rŧzné výtaţky, jako například hlohová tinktura, nemohou být pokládány za potravní doplňky, ale za léčiva. V zemích EU je v současné době pouţíváno asi 1 400 vegetabilních drog. Byly přijaty zásady, ţe byliny jsou vlastně léky a tudíţ –ač volně prodejné – je nebude moţno nabízet formou samoobsluţného prodeje nebo zásilkové sluţby. Je vhodné, aby čtenáři našeho Herbáře věděli, ţe některé byliny, a to i takové, které jsme našim čtenářŧm doporučovali, upadly v EU (spíše u farmaceutických monopolŧ) do nemilosti, a nebudou proto vŧbec distribuovány. Toto čeká i nás po vstupu České republiky do těchto struktur a po příslušném sjednocení legislativy. UVÁDÍME PŘEHLED NEJDŦLEŢITĚJŠÍCH „ŠPATNÝCH“ BYLIN Vyjádření nebo poznámky v textu, uvedené v závorce, jsou dílem autorů Herbáře. • ANDĚLÍKA LÉKAŘSKÁ obsahuje tzv. furokumariny, které jí propŧjčují fototoxicitu. Učenci neprokázali ţádný léčivý účinek. • DŘIŠŤÁL DRÁČ obsahuje alkaloid berberin.
• BRUTNÁK LÉKAŘSKÝ obsahuje pyrolizidinové alkaloidy s hepatotoxickými a kancerogenními účinky. • KOPRETINA BÍLÁ obsahuje neurotoxický thujon. • UŢANKA LÉKAŘSKÁ obsahuje pyrolizidinové alkaloidy s hepatotoxickými a kancerogenními účinky. • KAPRAĎ SAMEC je více jedovatá, neţ učenci dosud myslili. • Oplodí VLAŠSKÉHO OŘECHU obsahuje juglon, který má mutagenní a karcinogenní účinky. • BAZALKA PRAVÁ obsahuje přílš mnoho estragolu, který je genotoxický pro myši a jiné hlodavce. Droga nemá ţádné léčivé účinky. (Vypadá to jako špatný vtip, ţe?). • DEVĚTSIL LÉKAŘSKÝ obsahuje pyrolizidinové alkaloidy. • PETRŢEL KADEŘAVÝ obsahuje mnoho apiolu s abortivními účinky • ROUTA VONNÁ nemá ţádný terapeutický účinek, je jedovatá na genetické úrovni. • MOŘENA BARVÍŘSKÁ obsahuje jedovatý lucidin, jinak téţ viz routu. • STARČEK (všechny druhy) obsahuje pyrolizidinové alkaloidy. • KOSTIVAL LÉKAŘSKÝ nemá ţádné léčebné účinky (zvláště pozoruhodné) a je nebezpečný obsahem pyrolizidinových alkaloidŧ. • OŢANKA KALAMANDRA narušuje jaterní činnost. • PODBĚL LÉČIVÝ nemá léčivý účinek – viz také kostival. • BRČÁL BARVÍNEK nemá léčivý účinek a poškozuje krvetvorbu králíkŧ. Z uvedených drog, které budou postupně zcela zavrţeny, lze zatím tolerovat zevní uţití kostivalu na neporušenou pokoţku a jen se souhlasem lékaře (který o tom ovšem většinou nemá ani zdání), a to maximálně po dobu 6 týdnŧ v roce a ne v těhotenství. Dále pak vnitřní uţití podbělu a devětsilu maximálně po dobu 6 týdnŧ v roce v nízkých dávkách, ne v těhotenství a při kojení. Výsledky musíme chtě nechtě brát v potaz, i kdyţ lze mít jisté pochybnosti o pouţité metodice výzkumu. (Například toxicita podbělu byla prokazována tak, ţe vybrané krávy dostávaly k snědku pouze podběl a poté, co ho pozřely více neţ 400 kilogramŧ, postupně zcepeněly a měly K.O. játra. Výzkum financovaly farmaceutické firmy vyrábějící chemické preparáty – podle zprávy z německého tisku.) Informujeme proto objektivně naše čtenáře, byť jsme z praxe přesvědčeni, ţe s toxicitou takových bylin, jako jsou bazalka nebo oţanka, to zdaleka není tak hrozné. První výsledky uţ jsou zde. Od 1. ledna 1998 nabyla účinnosti vyhláška MZd ČR č. 245 ze dne 16. září 1997, nazvaná Seznam rostlin vyuţívaných pro farmaceutické a terapeutické účely, která jiţ většinu uvedených rostlin neobsahuje, a tím je de iure vystavuje mimo hru.
